Nejvyšší soud 12/14/2011 3 Tdo 105/2011 USNESENÍ Kuplířství Obchodování s lidmi Dotčené předpisy: § 232a tr. zák. § 204 tr. zák. § 168 tr. zák. § 189 tr. zákoník Kategorie rozhodnutí: B Soud: Datum rozhodnutí: Spisová značka: Typ rozhodnutí: Heslo:
3 Tdo 105/2011-48
USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2011 o dovoláních podaných obviněnými G. H., a J. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2010, č. j. 6 To 38/2010-2584, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 9/2007, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 1 T 9/2007, byli obvinění G. H. a J. N. uznáni vinnými trestnými činy kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „v době nejméně od února 2005 do července 2005 ve Z., obžalovaný G. H. jakožto faktický vlastník společnosti Rellax, spol. s r.o., se sídlem ve Z., O., provozující noční klub S. na téže adrese, po vzájemné dohodě s obžalovaným J. N. jakožto jednatelem této společnosti uzavřeli s níže uvedenými osobami, s vědomím jejich nezletilosti, ústní smlouvy o finančních a dalších podmínkách vykonávání pohlavního styku za úplatu se zákazníky uvedeného klubu v jeho prostorách či na jiných místech, přičemž tyto smlouvy současně předpokládaly noční způsob jejich života ve spojení s požíváním alkoholických nápojů, a to konkrétně - v únoru 2005 s V. K., která pak tuto činnost provozovala nejméně od 24. 2. 2005 do nejméně 13. 5. 2005 - v únoru 2005 s M. K., která pak tuto činnost provozovala nejméně od 24. 2. 2005 do 14. 10. 2005 - v dubnu 2005 s D. M., která pak tuto činnost provozovala nejméně od 22. 4. 2005 do 16. 6. 2005 a následně již jako zletilá od 17. 6. 2005 do srpna 2005 - v červenci 2005 s B. N., která pak tuto činnost provozovala od 19. 7. 2005 do 14. 10. 2005, přičemž o odměny za pohlavní styk získané se obžalovaní s uvedenými děvčaty dělili“. Za tuto trestnou činnost byli obvinění podle § 204 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzeni k úhrnným trestům odnětí svobody, obviněný G. H. v trvání čtyř let a obviněný J. N. v trvání tří let, pro jejichž výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným uložen rovněž peněžitý trest, a to G. H. ve výměře 1.500.000,- Kč a J. N. ve výměře 100.000,- Kč. Obviněnému G. H. byl zároveň podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti roků a obviněnému J. N. podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu výkonu hostinské činnosti a ubytovacích služeb na dobu čtyř roků. Proti předmětnému rozsudku podali odvolání jednak oba obvinění a v jejich neprospěch také státní zástupce. O těchto odvoláních rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 7. 2010, č. j. 6 To 38/2010-2584, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté sám rozhodl tak, že obviněné na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně uznal vinnými zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to je podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnným trestům odnětí svobody, G. H. v trvání sedmi roků a šesti měsíců a J. N. v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jejichž výkon je podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému G. H. uložen peněžitý trest ve výměře 300.000,- Kč, což představuje deset denních sazeb po 30.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, mu soud uložil podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti roků. Obviněnému J. N. byl vedle trestu odnětí svobody uložen podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu výkonu hostinské činnosti a ubytovacích služeb na dobu čtyř roků. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. 7. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění G. H. a J. N. následně dovoláním, přičemž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný G. H. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně namítl, že odvolací soud jeho jednání právně kvalifikoval jako zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jako spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přestože v popisu skutku ani v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů není jednoznačně obsažen a hlavně prokázán jednak prvek přimění, zjednání, najmutí, zlákání, svedení, dopravení, ukrytí, zadržování nebo vydání dítěte, aby ho bylo jiným užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla, a jednak jednání v úmyslu, aby dítěte bylo užito k prostituci. Skutková zjištění neumožňovala ani závěr o tom, že svým jednáním mohl ohrozit či ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj dítěte umožněním mu vést zahálčivý a nemravný život. Dovolatel rovněž zcela jednoznačně odmítl odůvodnění odvolacího soudu ohledně zákonnosti „policejní provokace“. Trvá na tom, že provedeným dokazováním vyšlo najevo, že příslušníci policie se vícekrát pokoušeli ho přimět k tomu, aby jim zprostředkoval kontakt s nezletilými dívkami. Právě svojí činností ho podněcovali k inkriminovanému jednání a tedy k páchání trestné činnosti. Tímto způsobem získané důkazy však podle přesvědčení dovolatele nemohly být v trestním řízení vůbec použity a nelze jim přiznat soudem přisuzovanou relevanci. Dovolatel dále poukázal na to, že většinu času v rozhodné době trávil mimo Českou republiku a byť byl faktickým majitelem předmětného nočního klubu, o jeho chod se prakticky nestaral už jen z toho důvodu, že dostatečně neovládá český jazyk. Pro tento účel si najal spoluobviněného J. N., jehož hlavním úkolem bylo, aby zajistil správné, tj. především legální fungování společnosti. Dovolatelova trestní odpovědnost by tak přicházela v úvahu pouze za předpokladu, že by bylo zjištěno, že o provozování prostituce
nezletilými dívkami ve svém nočním klubu věděl a že se s tímto faktem smířil, nebo tuto prostituci dokonce sám organizoval a řídil. Jinak mu lze klást za vinu pouze to, že jako faktický společník a majitel společnosti zaměstnal a trpěl špatného a neschopného jednatele J. N. Provedeným dokazováním žádné jeho vědomí o provozování prostituce s nezletilými osobami v nočním klubu S. zjištěno nebylo. Soudy se přitom patřičně nezabývaly vyhodnocením výpovědí nezletilých dívek, z nichž vyplynulo, že mu svůj věk přímo nesdělily a pouze se domnívají, že mu ho sdělil spoluobviněný J. N. V konfrontaci s těmito výpověďmi pak bylo nutno hodnotit právě i údajně usvědčující, avšak krajně nevěrohodnou výpověď spoluobviněného J. N., zjevně motivovanou jeho snahou setřást ze sebe veškerou odpovědnost za vlastní protiprávní jednání. Závěr soudu o tom, že dovolatel pozitivně věděl o věku dívek, tedy ve skutečnosti nebyl dostatečně prokázán. Dovolatel zpochybnil také správnost právní kvalifikace skutku jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Soudy podle něj nevzaly dostatečně v úvahu, že žádné z dívek de facto nijak neumožnil vést zahálčivý a nemravný život, neboť všechny již byly natolik mravně narušené, že se na jejich mravním, citovém a rozumovém vývoji nemohl žádným negativním způsobem podílet. Dokazováním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, bylo zjištěno, že dívky buď provozovaly prostituci ještě předtím, než začaly pracovat v klubu S. (svědkyně M.) nebo byl jejich rozvoj narušen už vlivem působení rodinného prostředí nebo dřívějších přátel. Podle dovolatele tak nebyla naplněna jedna ze základních podmínek objektivní stránky dané skutkové podstaty, neboť u všech dívek již jistá morální zanedbanost či zpustlost nepochybně existovala již v době, kdy se ucházely o práci ve výše uvedeném klubu. Jejich působení zde tedy již žádné ohrožení pro jejich mravní rozvoj nepředstavovalo. Obviněný považuje navíc rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí, kterým došlo k porušení zásady předvídatelnosti, neboť odvolací soud použil odlišnou právní kvalifikaci skutku, než tu, ke které ve svém rozsudku dospěl soud prvního stupně. Své dovolací výhrady obviněný směřoval i proti výroku o trestu, který pokládá za nepřiměřeně přísný a neodpovídající povaze a závažnosti spáchaného skutku. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že žádná z dívek o něm a o způsobu, jakým s nimi bylo v klubu S. zacházeno, nic zlého nevypověděly. Do náboru dívek se navíc nijak aktivně nezapojoval. V České republice dosud nebyl soudně trestán a výpis z rejstříku trestů rovněž neobsahuje žádné jeho odsouzení v R. Po propuštění z vazby v dané trestní věci v květnu 2006 se rovněž žádného trestného činu nedopustil. Nepřiměřeně tvrdý je dle jeho názoru i uložený trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Kromě výše uvedených skutečností soud při jeho výměře nepřihlédl k tomu, že na území České republiky delší dobu žije se svou českou manželkou a je otcem společné šestileté dcery. Dcera je kvůli dětské cukrovce sluchově postižená a navštěvuje školu pro postižené děti v České republice. Jeho manželka je do značné míry odkázána na jeho pomoc při výchově a péči o ni. Trest vyhoštění je tak zjevně v nepoměru s jeho vinnou a současně není v souladu ani s „konvencí o lidských právech“. S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2010, č. j. 6 To 38/2010-2584, zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný J. N. v dovolání namítl nesprávné právní posouzení skutku jako zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3, písm. d) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. V rozsudku popsaný skutek měl být podle něj právně kvalifikován jako trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jak to ve svém zrušeném rozhodnutí učinil Krajský soud v Brně. Ten podle názoru dovolatele zcela správně přihlížel k té skutečnosti, že nezletilé dívky měly již před započetím provozování prostituce v nočním klubu S. bohaté sexuální zkušenosti, byly dobře obeznámeny s povahou „práce“ v nočních klubech, s finančními podmínkami, které nebyly měněny a které akceptovaly, do klubu se dostavily z vlastní iniciativy, dobrovolně, volně se v něm pohybovaly, mohly jej svobodně opouštět, kdykoliv a kamkoliv odjet, včetně zahraničí, měly své partnery, prostituci provozovaly s jejich vědomím apod. Proto zvolil jako přiléhavější právní kvalifikaci jednání obviněných podle § 204 tr. zák. o trestném činu kuplířství, jehož objektem je nejen mravnost, ale alternativně též svobodné rozhodování člověka, když v ustanovení o trestném činu kuplířství v kvalifikované skutkové podstatě podle odstavce třetího (§ 204 odst. 1, odst. 3 písm. c/ tr. zák.), zákonodárce počítá i se svedením či přiměním osoby mladší osmnácti let k prostituci a kořistěním z ní. Dovolatel současně odvolacímu soudu vytkl, že sám ve věci rozhodl jinak, aniž by předtím provedl jakékoliv další dokazování. Už tím měl porušit procesní ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. Ve svém rozhodnutí pak odkázal na obsah skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 1 písm. a) tr. zák., zařazené do trestního zákona jeho novelou s účinností od 22. 10. 2004, s tím, že tato základní skutková podstata je v poměru speciálním ke skutkové podstatě trestného činu kuplířství, neboť vystihuje zvláštní povahu a závažnost jednání jinak zahrnovaného oběma skutkovými podstatami ve vztahu k osobám mladším osmnácti let. Následně pak s ohledem na § 2 odst. 1 tr. zákoníku posoudil jednání obviněných jako zločin obchodování s lidmi podle § 168 tr. zákoníku. Podle dovolatele je však podstatné to, že nově použitou právní kvalifikaci skutku soud spolehlivě neprokázal. V žádném směru totiž nebylo zjištěno, že by vůči dívkám bylo použito jakéhokoliv fyzického násilí, event. že by tato nezletilá děvčata měla jakékoliv psychické či jiné následky. K těmto skutečnostem měl proto před svým rozhodnutím uvedené dívky vyslechnout. Místo toho nedůsledně postupoval tak, že plně akceptoval názor odvolávajícího se státního zástupce, aniž by se současně náležitě zabýval objasněním všech významných skutkových okolností činu, ačkoliv to z hlediska přísnějšího právního posouzení skutku jako trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku bylo nezbytné. Své dovolání obviněný uzavřel tím, že spáchanou trestnou činnost nikdy nepopíral, ale je přesvědčen, že jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a nikoliv zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl posléze uznán vinným. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky po provedeném přezkumu napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 6 To 38/2010, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc „vrátil“ tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Pokud jde o argumentaci užitou obviněným G. H., nejprve připomněla, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat výlučně vady hmotně právní, tedy vady, které se týkají právního posouzení (kvalifikace) skutku nebo spočívají v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Připustila, že i dovolací soud se může zabývat hodnocením důkazů, avšak pouze tehdy, zjistí-li, že soudy postupovaly tím způsobem, že jejich právní závěry jsou neudržitelné ve vztahu ke zjevně (extrémně) vadným skutkovým zjištěním, nebo že významně porušily procesní principy obsažené v ústavním
pořádku, případně učinili rozhodnutí očividně nespravedlivé. K námitce dovolatele zpochybňující legálnost ve věci provedených důkazů založené na tvrzení, že důkazy proti němu svědčící byly zajištěny v rámci policejní provokace, státní zástupkyně v obecné rovině rozvedla zásady použití agenta v trestním řízení podle § 158e tr. ř. a konstatovala, že v daném případě o nepřípustnou provokaci policejních orgánů jako orgánů státu nešlo. Orgány policie v posuzovaném případě prokazatelně vstoupily do již probíhajícího skutkového děje a v žádném případě tedy nemohly svým jednáním vzbudit úmysl a rozhodnutí obviněného páchat trestnou činnost. Skutkovými námitkami, jimiž se dovolatel snažil zpochybnit svoji odpovědnost za to, že v jeho klubu provozovala prostituci nezletilá děvčata, podle názoru státní zástupkyně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Na tomto místě zdůraznila, že z výpovědí nezletilých dívek, které provozovaly v klubu prostituci, ale i z jiných důkazů jednoznačně vyplynulo, že obviněný o veškerém dění v klubu, tedy i o tom, že v něm prostituci provozují nezletilá děvčata, věděl. Stejně tak nelze pod uplatněný důvod dovolání podřadit ani námitky týkající se údajné nepřiměřenosti uloženého trestu. Takové námitky nelze uplatnit v rámci žádného dovolacího důvodu, tedy ani speciálního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterým může být napaden výrok o trestu, avšak pouze z důvodů v zákoně přesně (taxativně) uvedených. Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nelze podle státní zástupkyně hodnotit ani jako rozhodnutí nepředvídatelné, respektive překvapivé, neboť užitím odlišné právní kvalifikace nedošlo k omezení práva obviněného na obhajobu. Orgány činné v trestním řízení po celý jeho průběh uvažovaly o obou právních kvalifikacích, které byly na jednání obviněného postupně aplikovány. Obviněný měl tedy vždy možnost uplatnit svoji obhajobu a napadat procesním postupem právní posouzení skutku. Za jedinou námitku hmotně právní povahy označila státní zástupkyně výtku dovolatele vůči nesprávnosti právního posouzení jeho jednání jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 písm. b) odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, kterou však považuje za zjevně neopodstatněnou. Zákonné znaky uvedeného přečinu byly podle ní bezpochyby naplněny, neboť z hlediska výše uvedené právní kvalifikace nezáleží na tom, zda osoba mladší 18-ti let již před jednáním pachatele nemravný a zahálčivý život vedla. Podstatné je, že jednání pachatele v ní tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje. Správné normy chování v souladu se zásadami morálky občanské společnosti si každý jedinec osvojuje v průběhu života a velký význam v tomto směru nabývá především výchova mladých lidí, kteří by měli vyrůstat a žít v takovém výchovném prostředí, kde si zásady morálního chování osvojí, a zájem na řádné výchově osob mladších 18-ti let je tak objektem trestného činu podle § 201 tr. zákoníku. Pokud obviněný dívkám mladším 18-ti let umožnil provozovat prostituci v jím řízeném podniku, kdy tento způsob života je spojen s požíváním alkoholických nápojů a s nočním životem, pak jim bezpochyby nevytvořil vhodné výchovné prostředí z hlediska morálky ani mravnosti. Ze všech výše uvedených důvodů uzavřela státní zástupkyně své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného G. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Obviněný J. N. naplnil podle státní zástupkyně zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně. V této souvislosti nejprve připomněla úvahy obou soudů rozhodujících v předmětné trestní stran právní kvalifikace skutku a dospěla k závěru, že s právním posouzením věci Vrchním soudem v Olomouci není možné souhlasit, přičemž v určitém
směru je třeba přisvědčit argumentaci užité v rozsudku „Městského“ Správně mělo být uvedeno „Krajského“soudu v Brně. soudu v Brně. Tento svůj názor odůvodnila na základě toho, že ustanovení § 204 tr. zák., nyní § 189 tr. zákoníku je ve vztahu k § 332a odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., nyní § 168 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku ustanovením subsidiárním. Uvedla, že v poměru subsidiarity jsou přitom ustanovení určená k ochraně týchž společenských vztahů, kdy účelem jednoho z obou ustanovení (subsidiárního) je pouze doplnit v témže směru ochranu, kterou poskytuje druhé ustanovení (primární), a to i proti méně nebezpečným útokům téhož druhu. Ustanovení subsidiárního, zpravidla mírnějšího, se užije tehdy, není-li čin trestný podle ustanovení primárního, neboť jinak jsou povaha i stupeň nebezpečnosti pro společnost plně vystiženy již posouzením podle ustanovení primárního. V poměru subsidiarity jsou tedy zejména ustanovení postihující méně závažné formy trestné činnosti k ustanovení postihujícím závažnější formy trestné činnosti. Poměr subsidiarity v daném případě je podle státní zástupkyně možné dovodit jednak z toho, že u ustanovení § 232a tr. zákona (nyní § 168 tr. zákoníku) je objektem trestného činu osobní svoboda v nejširším slova smyslu, tedy nejen ve smyslu volného pohybu člověka, ale i svoboda jeho rozhodování ve všech sférách jeho života, přičemž objektem trestného činu kuplířství § 204 tr. zák. je objektem trestného činu občanské soužití z hlediska mravnosti a svobodného rozhodování člověka v jeho intimní oblasti. Ustanovení § 232a tr. zák. a § 168 tr. zákoníku jsou proto také přísnější. V návaznosti na tom státní zástupkyně rozvedla, že jak podle trestního zákoníku, tak podle starého trestního zákona tedy bylo možné trestné jednání obviněného posoudit pouze jako trestný čin kuplířství. Ustanovení § 189 tr. zákoníku přesouvá tento trestný čin z okruhu trestných činů narušujících občanské soužití mezi trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti s tím, že přebírá z ustanovení § 204 tr. zák. jen některé části. Základní skutková podstata byla doplněna o nové znaky (najme, zláká) a došlo k rozšíření škály trestů. Byla zcela vypuštěna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, uvedená dosud v odstavci 2 (spáchání činu za použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné vážné újmy nebo zneužití tísně nebo závislosti). Tyto znaky je možné považovat za znaky jiných skutkových podstat (§ 185 tr. zákoníku a § 186 tr. zákoníku), s nimiž může být trestný čin podle § 189 tr. zákoníku v souběhu. Vypadly i okolnosti spáchání činu na osobě mladší 18 let (odst. 3), resp. mladší 15 let (odst. 4). Na místo toho byla represe rozšířena o případy způsobení těžké újmy na zdraví (odst. 3) nebo smrti (odst. 4), provázené zvýšením trestní sazby. Z uvedeného je zřejmé, že použití nového zákona je pro obviněného příznivější a jeho jednání je ve světle nové právní úpravy možné posoudit pouze jako trestný čin kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku. Své vyjádření k dovolání obviněného J. N. uzavřela státní zástupkyně návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v celém rozsahu, tedy za použití § 261 tr. ř. (beneficium cohaesionis) i vzhledem ke spoluobviněnému G. H., dále aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a aby Vrchnímu soudu v Olomouci podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Obvinění G. H. a J. N. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř., § 265f odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze relevantně podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který oba dovolatelé odkazují. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ryze procesní námitky obviněného G. H., jimiž zpochybnil správnost ve věci učiněných skutkových zjištění a zákonnost procesu obstarávání důkazů, které svědčily v jeho neprospěch, s odvoláním na to, že byl k trestné činnosti vyprovokován policií prostřednictvím použití agenta. Protože druhá z výše uvedených námitek by mohla mít na konečné hmotně právní posouzení skutku (z hlediska procesní použitelnosti některých důkazů) významný dopad, Nejvyšší soud k ní jako obiter dictum uvádí, že dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit v tom, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny provádět úkony trestního řízení pouze v souladu se zákonem. Svou činností nesmí vyvolat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na utváření skutkového děje tak, aby podněcovaly či usměrňovaly do té doby neexistující úmysl pachatele trestný čin spáchat. Je nepřípustné, aby například policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin nebo mu jakoukoliv
formou ke spáchání trestného činu pomáhaly (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/01). Je porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže se jednání státu stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá, např. provokace nebo iniciování trestného činu, jeho dokonání apod. Jinými slovy nepřípustný byl a je takový zásah státu do skutkového děje, které ve své komplexnosti tvoří trestný čin, respektive takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání (k tomu viz nález Ústavního soudu ve věci ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99). Ze shora uvedeného naopak vyplývá, že o nepřípustnou provokaci policejních orgánů jako orgánů státu nepůjde, jestliže je na základě provedených důkazů prokázáno, že pachatel měl úmysl spáchat konkrétní trestný čin a že by jej spáchal i bez iniciativy policejních orgánů; tedy že iniciativa policejních orgánů směřovala pouze ke zmaření trestného činu, případně k zabránění jeho následkům a k zajištění potřebných důkazů. Právě o takovou situaci se v nyní posuzované trestní věci jednalo, jak správně ve svém rozhodnutí zdůraznil odvolací soud na str. 12 odůvodnění napadeného rozsudku. Orgány policie prokazatelně vstoupily do již probíhajícího skutkového děje, tedy v žádném případě nemohly svým jednáním vzbudit úmysl obviněného páchat trestnou činnost. Vrchní soud v Olomouci povolil použití agentů Policie ČR teprve v době, kdy to bylo nezbytné pro účely zadokumentování trestné činnosti podezřelých G. H., J. N. a E. T. provozované v nočních klubech provozovaných G. H., a k opatření důkazů o páchané trestné činnosti, zjištění podílu jednotlivých osob na ní a získání informací, zda v uvedeném prostředí poskytují sexuální služby osoby mladší osmnácti let a jakou formou jsou tyto osoby najímány. Je-li zahájení činnosti policejního agenta konfrontováno s časovým vymezením působení jednotlivých nezletilých dívek vyjmenovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v klubu S., je zřejmé, že obvinění se inkriminované trestné činnosti dopouštěli mnohem dříve, než orgány činné v trestním řízení k použití agenta podle § 158e tr. ř. vůbec přikročily. Ve světle této skutečnosti je pak třeba posuzovat obhajobu dovolatele, že byl k trestné činnosti vyprovokován Policií České republiky. Pokud jde o námitku týkající se nesprávného hodnocení důkazů oběma soudy, zejména v otázce zavinění dovolatele, Nejvyšší soud k ní uvádí, že při své rozhodovací činnosti důsledně respektuje právní názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, nebo jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že dovolatel o skutečnosti, že V. K., M. K., D. M. a B. N. provozující v jeho nočním klubu prostituci dosud nedosáhly věkové hranice osmnácti let, nevěděl. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce vědomosti obviněného o nezletilosti jmenovaných dívek věnoval patřičnou pozornost a podrobně vysvětlil, proč měl v tomto směru jeho obhajobu za účelovou a provedenými důkazy vyvrácenou (k tomu viz příslušné pasáže odůvodnění rozsudku na str. 10 12). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a k jeho skutkovým zjištěním žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro konečné právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což
rovněž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Také on se zabýval jeho námitkou nedostatku subjektivní stránky trestného činu a ve svém rozhodnutí vyložil, proč ji nepřiznal důvodnost (viz zejména str. 13, 14 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle. Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani procesní námitku porušení ustanovení trestního řádu vymezujících pravidla pro způsob rozhodování odvolacím soudem, které navíc nelze přisvědčit ani z věcného hlediska. Odvolací soud totiž musí opětovně provést některé důkazy podstatné pro skutkové zjištění, které provedl již soud prvního stupně v hlavním líčení, případně důkazy nové, jen jestliže se chce odchýlit od skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně (srov. § 259 odst. 3 písm. a/, b/ tr. ř.), což se ovšem v daném případě nestalo. Odvolací soud rozhodl na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně. Podmínky pro jeho rozhodnutí za použití ustanovení § 259 odst. 3 (věta první) tr. ř. tak v daném případě splněny byly. Pokud jde o výhrady obviněného G. H. směřující na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůči nepřiměřenosti uložených trestních sankcí, je nutno předeslat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však dovolatel nepoužil, a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií pro stanovení druhu a výměry trestu, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 publikované pod R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Ani tuto část dovolání obviněného proto pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Otázkami, jež by v nyní projednávaném případě bylo možno učinit předmětem (zde však neuplatněného) důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., se navíc z podnětu řádného opravného prostředku (odvolání obviněného) v rámci svého přezkumu podrobněji zabýval odvolací soud, který na str. 21, 22 svého rozhodnutí vyložil, proč uložení trestu vyhoštění - k němuž ve svém rozsudku přistoupil již soud prvního stupně - je u obviněného G. H. namístě a na základě jakých skutečností neshledal důvody, jež by vzhledem k ustanovení § 80 odst. 3 tr. zákoníku uložení tohoto trestu bránily. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným G. H. uplatněn právně relevantně pouze námitkou, podle níž se nemohl dopustit přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, pokud mravní zpustlost a sklony k nemravnému životu u V. K., M. K., D. M. a B. N. objektivně existovaly již v době, kdy se ucházely o práci prostitutek v nočním klubu. Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzovaný význam.
Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že mu umožní vést zahálčivý nebo nemravný život, spáchá-li takový čin ze zavrženíhodné pohnutky a pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. O umožnění vést zahálčivý nebo nemravný život jde tehdy, jestliže pachatel pro dítě, ať už přímo či nepřímo, vytváří podmínky pro vznik nežádoucích návyků a sklonů. Není přitom podstatné, zda již dítě vedlo nemravný život před takovým jednáním pachatele, protože jednání pachatele v něm tyto návyky utvrzuje a posiluje, jak na to konečně výstižně poukázala vyjadřující se státní zástupkyně (v judikatuře srov. též R 65/1999 SbRt.). Pokud tedy obvinění umožnili čtyřem nezletilým dívkám (tj. z právního hlediska dětem) provozování prostituce v nočním klubu G. H., kdy takový život je spojen nejen s pohlavním stykem poskytovaným za úplatu, ale i s požíváním alkoholu v hojné míře a nezřídka i jiných návykových látek, nepochybně se vědomě podíleli na dalším prohlubování jejich rozumového, morálního a citového úpadku, což pro naplnění skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku plně postačuje. Ani v tomto směru tedy není napadené rozhodnutí založeno na dovolatelem vytýkané vadě. Z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak za právně relevantní považovat námitku obviněného J. N., že předmětný skutek byl odvolacím soudem vadně právně posouzen jako zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3, písm. d) tr. zákoníku, ačkoliv měl být po právní stránce kvalifikován pouze jako trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jak to v posuzovaném případě správně učinil soud prvního stupně. Toto původní právní posouzení skutku podle dovolatele plně odráží soudem zjištěný skutkový stav věci, zejména tu podstatnou okolnost, že v inkriminovaném nočním klubu, který patřil společnosti, jejímž byl jednatelem, provozovala prostituci v rozsudku uvedená čtyři nezletilá děvčata, aniž by byla k této činnosti jakkoli přinucena. Provozovala ji tedy na základě předcházející dobrovolné dohody a svého vlastního svobodného rozhodnutí. Při posuzování opodstatněnosti dovolání tohoto obviněného dospěl Nejvyšší soud k níže uvedeným závěrům: V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že skutková podstata trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a tr. zák. byla do zákona č. 140/1961 Sb. (trestního zákona) zahrnuta novelou provedenou zákonem č. 537/2004 Sb. s účinností od 22. 10. 2004. Ustanovení § 232a tr. zák. obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty, přičemž první se týká osob mladších osmnácti let (odstavec 1) a druhá ostatních osob (odstavec 2), u kterých navíc musí přistoupit použití násilí, pohrůžky násilím, lsti nebo zneužití omylu, tísně nebo závislosti takové osoby. Trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. se dopustí pachatel, který přiměje, zjedná, najme, zláká, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá osobu mladší osmnácti let, aby jí bylo užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání; spáchá-li takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba dále se zabývat obsahem pojmu „zjednání“, za které se považuje uzavření jakékoliv smlouvy či dohody (i konkludentní), jež směřuje k tomu, aby osoby mladší osmnácti let bylo užito způsobem popsaným v odstavci 1 (zde odst. 1 písm. a/). To znamená že zde musí být projev vůle obou stran, tedy jak pachatele tak nezletilého. Pro nyní projednávanou věc je přitom podstatné, že podle dřívější i nyní platné právní úpravy (srov. 168 tr. zákoníku) - s odkazem na mezinárodní úmluvy a právo EU - je komerční zneužívání osob mladších osmnácti let (dětí) trestné bez ohledu na to, jakým
způsobem byla taková osoba získána, tedy i bez ohledu na její výslovný souhlas. Není přitom podstatné, zda si tato osoba uvědomuje skutečný smysl takové smlouvy nebo dohody či nikoli. Z hlediska subjektivní stránky (úmyslného zavinění) je však třeba, aby pachatel při uzavírání smlouvy věděl, že na jejím základě bude osoby mladší osmnácti let užito některým ze způsobů přepokládaných v odstavci 1, § 232a tr. zák. (zde k pohlavnímu styku) a v tomto smyslu s ní tedy bude „obchodováno“. Zatímco ustanovení § 232a tr. zák. chrání osoby mladší osmnácti let již v základní skutkové podstatě (odstavec 1/), u trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. tomu tak není, protože předmětem útoku může být kdokoliv, což zjevně vyplývá z dikce „kdo jiného zjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným“. Teprve znakem kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou podle odstavce 3 písm. c) cit. ustanovení je okolnost spočívající v tom, že čin je páchán „na osobě mladší než osmnáct let“. Pokud jde o formu zavinění, pak tato okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby může být zahrnuta jak úmyslem pachatele (§ 4 tr. zák.), tak - vzhledem k ustanovení § 6 písm. b) tr. zák. - i zaviněním z nedbalosti (§ 5 tr. zák.). Z výše uvedeného pak lze dovodit, že trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zák. je ve vztahu k trestnému činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. trestným činem speciálním (v právní nauce k tomu srov. Šámal a kol., Trestní zákon, Komentář II. díl., 6. doplněné a přepracované vydání, C. H. BECK Praha, str. 1226, 1371). Užití ustanovení o trestném činu kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. by proto u činu spáchaného v době, kdy do trestního zákona byla již začleněna skutková podstata podle § 232a tr. zák., přicházelo v úvahu jedině tehdy, pokud by pachatel nevěděl, že jeho jednání směřuje vůči osobě mladší osmnácti let, ačkoliv o této skutečnosti vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost). Ustanovení § 232a odst. 1 tr. zák. (i pozdější ustanovení § 168 odst. 1 tr. zákoníku) totiž vyžaduje - pokud jde věk poškozených - výlučně zavinění úmyslné. V nyní posuzovaném případě však obvinění (dovolatelé) podle zjištění soudů zjednali k provozování prostituce dívky, o nichž věděli, že v inkriminované době ještě nedosáhly věku osmnácti let, což znamená, že jednali s vědomím toho, že předmětem útoku jsou mladistvé osoby (děti), jichž mělo být v rozsudku popsaným způsobem užito ke komerčním účelům (obchodování) v rci podnikání v tzv. „erotické sféře (byznysu)“. Poněvadž čin byl spáchán v roce 2005, tedy před účinností nového trestního zákoníku, je skutek popsaný ve výroku rozhodnutí obou soudů podřaditelný jednak pod skutkovou podstatu trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zák. a zároveň pod jednočinně se sbíhající skutkovou podstatu trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Vrchní soud v Olomouci rozhodl se zřetelem k ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, podle nějž se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Po vyhodnocení trestnosti činu podle příslušných hledisek pak v případě obou dovolatelů použil pozdějšího trestního zákoníku a na stejném skutkovém základě (jaký zjistil již soud prvního stupně) je nově uznal vinnými zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, kterých se dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí žádnou z dovolateli vytýkaných vad, které bylo jinak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. možno považovat za právně relevantní.
Ze stejných důvodů pak nelze akceptovat ani právní názor vyjadřující se státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství, podle kterého se obvinění (dovolatelé) nedopustili trestného činu, resp. zločinu obchodování s lidmi. Podle ní bylo namístě zjištěný skutek právně posuzovat (mj.) jako trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., což znamená, že ve světle nové právní úpravy (trestní zákoník) bylo možno předmětné jednání posoudit již jen jako trestný čin kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku (viz str. 6 písemného vyjádření). Uvedené právní řešení - dovedeno do důsledků - by ovšem znamenalo zcela rezignovat na rozhodující skutkové zjištění soudů obou stupňů, totiž že obvinění (dovolatelé) na základě dohod uzavřených s několika nezletilými dívkami (dětmi) tyto osoby užili k jednoznačně komerčním cílům, konkrétně k pohlavnímu styku za úplatu (prostituci). Ustanovení o trestném činu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku, které mělo být podle státní zástupkyně v daném případě použito, však osobám mladším osmnácti let (dětem) žádnou zvláštní ochranu neposkytuje. Tu jim - v souladu s mezinárodními úmluvami - zajišťuje právě speciální ustanovení § 232a odst. 1 tr. zák., resp. § 168 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněných G. H. a J. N. nebyla v jejich relevantně uplatněné argumentaci shledána jakkoliv opodstatněnými, přičemž dovolání obviněného G. H. bylo nadto z větší části opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. podřaditelné nejsou, rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se obě podaná dovolání odmítají jako zjevně neopodstatněná. Toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 14. prosince 2011 Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler
