LEDEN
1
2 0 0 6
ROČNÍK II
ZPRAVODAJ ŽELEZÁREN ŠTĚPÁNOV Asi každý z nás, kdo se točíme kolem slévárenství, zná ten příběh od pečlivé kontroly modelových zařízení a konstrukce vtokové soustavy, kdy každý milimetr a každá drobná chybička ve výpočtu může způsobit pravou katastrofu na výsledném produktu. Známe také fázi formování a skládání, kdy je nutné dodržet předepsaný postup, neboť jinak není výsledný efekt také bezchybný a navíc je velmi složité zjišťování pravé příčiny vzniklých vad. Fáze lití, napohled efektivní a zdánlivě jednoduchý proces tavení a odlévání, je potom často záhadou i pro ty nejzasvěcenější. Zejména ti, pro něž jsou diagramy stabilní a metastabilní fáze železa a uhlíku dětskou říkankou, dobře vědí, že množství vlivů, které působí v této fázi na výslednou strukturu odlitku, je jen stěží teoreticky zjistitelné a natož prakticky kontrolovatelné. Proto se snažíme vybrat ty nejdůležitější, jako jsou teplota, základní složení a čistota odlévaného materiálu, a ty potom sledovat s nejvyšší možnou ostražitostí. Poslední, nám slévačům dobře známá fáze, je broušení a povrchové úpravy odlitků, kde ovšem veškeré záhady odpadají a dobrý výsledek je otázkou přesného zadání a provedení úkolu a dobré organizace práce. Co se však děje před těmito známými procesy? To by mělo být hlavním předmětem tohoto článku. Abychom mohli začít vyrábět, musíme mít nejprve co a pro koho. To je úkolem lidí, zabývajících se obchodní činností a zpravidla to
Kukátko obchodního oddělení
PŘÍBĚH JEDNOHO ODLITKU jsou lidé úzce propojení s vedením firmy, ne-li přímo ředitelé firem, protože sladit požadavky zákazníka s výrobními možnostmi
níkem – tj. vnitřní a povrchová kvalita odlitků, maximální možné plnění termínů a příjemné a flexibilní jednání představitelů firmy
a strategickými záměry slévárny je podmínkou nejen pro úspěšné uzavření kontraktu s určitým zákazníkem, ale zásadně ovlivňuje dlouhodobou prosperitu firmy. Jako v každém oboru, tak i ve slévárenství platí, že „dobré dílo se chválí samo“. Proto v případě, že všechny atributy viděné zákaz-
– fungují nadprůměrně, obchodník má minimální práci při zajišťování zakázkové náplně. Jeho úkolem je potom udržovat styk se zákazníky prostřednictvím osobních návštěv a veletrhů, zpracovávat nabídky a stanovovat ceny nových produktů tak, aby byly pro zákazníky dostatečně zajímavé a zaručovaly
zisk jako nezbytný zdroj dalšího rozvoje společnosti. Další náplní obchodní činnosti je potom dohlížet na to, aby výrobní a plánovací procesy byly prováděny vždy tak, aby výsledný produkt motivoval zákazníka k další spolupráci. V neposlední řadě pak obchodník dohlíží, aby partneři dodržovali všechny závazky dle uzavřených obchodních dohod. Obchodními partnery jsou ovšem nejen zákazníci, ale také dodavatelé. A zde se ocitáme v další důležité oblasti předvýrobních činností, kterou je nákup surovin. Tak jako naši zákazníci nemohou přežít bez našich odlitků, tak ani my nemůžeme vyrábět bez základních surovin a zdrojů energie. Proto má naše firma několik dodavatelů, s nimiž se snaží udržovat nadstandardní vztahy, což znamená úzké osobní kontakty, vysokou platební morálku, dlouhodobé smlouvy na odběry zboží a vstřícné, férové jednání při řešení obchodních problémů. Nákup je v našem oboru velice specifickou oblastí, protože se musí snaha o dosažení co nejnižší ceny skloubit s ochotou dodavatele k pravidelným dodávkám. Přerušení dodávek strategických surovin může mít totiž negativní dopady existenčního charakteru. Každý obchod musí být totiž oboustranně výhodný. To je motto, kterým se musí řídit každý pracovník obchodního oddělení, ať už v oblasti nákupu nebo prodeje, chce-li být ve svém oboru dlouhodobě úspěšný. Ing. Robert König, prokurista
VOLEBNÍ ROK PŘED NÁMI V roce 2006 nás čekají dvoje důležité volby. V červnu parlamentní a na podzim komunální. Rozhodne se v nich, kdo povede z parlamentu naši zemi a kdo ovládne i naši radnici v místě bydliště. Mnozí voliči už nyní probírají volební programy, respektive hodnotí splnění těch minulých. Týdeník Týden počátkem roku prokázal, že vládnoucí ČSSD nesplnila z bývalého programu, na který voliče nalákala, téměř nic, že v mnoha případech dělala politiku právě opačnou. Snesené argumenty nemohl vnímavý čtenář opominout, přesto každý z nás vidí politickou situaci jinak. Mnozí žel ani volební programy nehodnotí a rozhodují se z jakési směsi těžko zdůvodnitelných sympatií pro tu kterou stranu. Na druhé straně přibývá pod dojmem narůstajících korupčních i jiných skandálů těch, kteří jsou rozhodnuti v každém případě k volbám nejít. Můj kolega na pracovišti obdržel dopis jistého stavebníka z Dne 22. 12. 2005 proběhlo v zasedací místnosti Železáren Štěpánov Bolešína, jenž v úvodu razil heslo: „Rudý samet s námi zamet“. slavnostní zakončení roku, kterého se zúčastnili naši THP pracovníci. Pak si postěžoval na ledacos a na závěr uvedl radu ohledně voleb: „Moudrý člověk volí nejmenší zlo, slušný člověk volit nechodí!“ Vaše názory rádi otiskneme a čekáme na ně na mailových adresách Tahle tvrdá výzva nás inspirovala k vyhlášení diskuze kolem voleb.
[email protected] nebo
[email protected]. Samozřejmě své Skutečně je lepší nevolit? Nebo raději volit? V každém případě pravici? příspěvky můžete též zaslat poštou nebo je předat osobně. V každém případě levici? Víte, koho volit? A proč zrovna tak? Hynek Jurman 1
Když se řekne kontrola
KVALITA, PŘEDPOKLAD ÚSPĚCHU Z každého z nás se stává s větší či menší pravidelností osoba, která nese přívlastek nakupující. S kreditní kartou, případně s peněženkou více nebo méně napěchovanou se proplétáme mezi regály a vyhledáváme požadovaný sortiment zboží. Má-li takovéto zboží zákazníka zaujmout a svými vlastnostmi jej ovlivnit natolik, že si vybraný produkt koupí, požaduje splnění těchto podmínek: musí být pěkné, nesmí být drahé a kvalita, ta je samozřejmostí. Stejné nároky, doplněné navíc o krátké dodací lhůty, požadují zákazníci i u našich odlitků. Můžeme tedy prodat jen to, co zákazník koupí. A ten je někdy velmi vybíravý. Z tohoto důvodu se snažíme naplňovat heslo: Dobré je jen to, co je dobré pro zákazníka! Aby nešlo jen o prázdná slova, musí se provádět kontrola kvality práce v celém jejím průběhu a na všech úsecích výroby. Tuto práci úspěšně plníme, a proto jsme vlastníky certifikátu kvality dle EN ISO
9001:2000 v aplikaci na výrobu odlitků ze šedé a tvárné litiny. Správné zajištění požadované kvality odlitků prověřujeme různými speciálními měřidly. Pro stanovení chemického složení kovu slouží spektrometr Metallab 75-80 J. Pevnost materiálu zjišťujeme na trhacím stroji VEB-WPM 200 kN. Pro dodržení správné licí teploty používáme ponorný teploměr Diterm 97 a přenosný pyrometr Cyclop 155. Měření tvrdosti provádíme na tvrdoměrech HPO 3000 a Hartip 3000. Mezi další měřidla můžeme zahrnout zařízení pro zjišťování kvality formovacích směsí, délkových rozměrů, tloušťkoměr barvy a váhy na měření hmotnosti. Všechna tato měřidla podléhají pravidelné kalibraci a ověřování v akreditačních laboratořích. Kvalita ve firmě Železárny Štěpánov s.r.o. je primárně kontrolována již při vstupu surovin a materiálu na vstupní kontrole. Zde se sleduje kvalita a požadované množství. U surovin se provádí
ve slévárenské laboratoři rozbor jejich chemických a fyzikálních vlastností. Výsledky měření musí odpovídat normě. Naměřené hodnoty jsou zaneseny do příslušných záznamů. Další část kontroly je nazývána kontrolou mezioperační. Tato zahrnuje všechny operace na jednotlivých střediscích, a to již od převzetí výkresové dokumentace až po předání odlitků výstupní kontrole. Postupně tedy probíhá kontrola činností na střediscích jaderna, formovna, odlévání, brusírna a máčírna. Také zde se zjištěné hodnoty zanesou do příslušných protokolů. Tyto měřící záznamy jsou datovány. Zároveň máme odlitky opatřeny datem odlití a můžeme v případě potřeby dohledat jakékoliv parametry odlitků vyrobených třeba před 5 lety. Závěrečná kontrola je kontrolou výstupní. Zde se provádí 100 % vizuální kontrola odlitků. Po zkontrolování jsou následně uloženy do expedičního skladu. Protože požadavky na kvalitu
jsou stále vyšší, musí management firmy s předstihem zajišťovat špičkové technické zařízení a vytvářet technologické postupy pro splnění všech kritérií kladených na naše odlitky. Toto způsobuje postupný nárůst slévárenské techniky ve výrobních prostorách firmy, a to přináší jeden důležitý aspekt. Musíme mít zodpovědný přístup k životnímu prostředí a musíme umět řídit dopady na něj. Tento krásný a malebný kout země si to určitě zaslouží. Z tohoto důvodu již máme vypracované a v praxi zavedené postupy dle normy ISO 14 001. Naše kontrolní činnost se zaměřuje také na tuto normu, která kritéria pro ochranu životního prostředí stanovuje. Kontrolu provádíme interně a zároveň také ve spolupráci s Českou inspekcí životního prostředí. V naplňování obsahu této normy jsme pokročili do té míry, že jsme již téměř schopni požádat o certifikaci. Josef Jurman, vedoucí OŘJ
UKRAJINA - návrat do minulosti Koncem letošního ledna jsme byli na návštěvě v naší partnerské ukra- papírů a cest na celnici již dnes automatická, přitom to není ani tak dlouho, jinské slévárně s vedoucím technologie Petrem Ondráčkem a prokuristou co jsme v EU. Například kolik možností pro úplatky státním úředníkům ing. Königem. existovalo jenom v tomto sektoru a jak každý papír, každé lejstro, které V průběhu minulého roku dospělo vedení firmy k rozhodnutí o zrušení nemusíme vyplnit, snižuje prostory pro korupci. strojní výroby v Železárnách Štěpánov. Pokud jsme chtěli našim důležitým Já pracuji v oblasti slévárenství od roku 1992 a vzhledem k tomu, že jsem zákazníkům strojní litinu dále dodávat, nakupoval odlitky, tak jsem navštívil museli jsme hledat partnery, kteří by velkou část našich sléváren. Vím, jak nám nějaké kapacity pro strojní litinu jsem býval v úžasu, když jsem měl vyčlenili. Mě se tento úkol týkal snad porovnat úroveň některých našich slénejvíce z našeho obchodního oddělení váren s úrovní většinou německou. Jak a asi by se mi těžko realizovalo přejsem se cítil o století zpět, když jsem vedení všeho, co jsme si předsevzaprošel hlavní lodí v dnes již neexistující li, nebýt toho, že se ing. Matoušek První brněnské. Přibližně stejné pocity odhodlal jít do, podle mého názoru, jsem měl, když jsem viděl babičku z velkého rizika, a to do spolupráce s Mrazíka, jak v ohromných palčákách ukrajinskou slévárnou. Do této spoludělá jádra v ukrajinské slévárně. V tu práce jsme investovali jak naše strojchvíli si člověk uvědomuje, že jediná ní vybavení, tak poměrně podstatnou cesta, která vede k opravdové konkučást našich hliníkových rámů, naše renceschopnosti, je cesta, která je již know-how a vsadili jsme i naše léta dlouho realizovaná u nás, v Železárbudované jméno, které u našich zákaznách. Ten, kdo chce postupovat vpřed, níků máme. musí investovat do vlastních technoSlévárna na Ukrajině, dole babička z Mrazíka Naší cestě předcházely již obchodní logií a zařízení, musí si hýčkat svoje cesty ing. Matouška a cesty některých odborníky a musí si klást vysoké cíle. našich pracovníků, kteří pomáhali s Dělat lépe to, co ostatní a zaměřit se na instalací strojů, zařízení a se základním to, v čem můžeme být nejlepší. Ti, co zaškolováním ukrajinských slévačů. V v Železárnách pracují déle než já, jisdobě, kdy jsem odjížděl na Ukrajinu, tě vzpomenou na časy před furanem. panovala již poměrně optimistická nálaNechci ukazovat na každou investici, da z naší nově rozběhnuté spolupráce. která nás posunula směrem výš, jako Nechci tímto článečkem popisovat, spíš na to, jak si velmi rychle zvykneme co vše jsme na Ukrajině projednali, jak na vyšší standart a jak rychle zapomífungovala slévárna jako taková a kolik náme na to, co bylo. A to je podle mého vodky jsme vypili. Chci jenom sdělit, názoru dobře, že si rychle zvykáme na co mi probíhalo hlavou, když jsme se vyšší standardy. Někdy je ale potřeba vraceli do „civilizace“ a trávili osm si připomenout, co bylo. Co se museli hodin v autě v koloně žigulíků před dřív nadřít chlapi ve slévárně, aby odlitcelnicí. Já mám často tendenci hodnotit ky vypadaly jako dnes, jak jsme stávali věci zjednodušeně, proto bych nechtěl na hranicích, žádali devizové přísliby, hodnotit to, co jsem tam za ty tři dny učili se ruštinu místo angličtiny, dělali zažil, ale to, co jsem zažil za posledpořadníky na škodovky atd… ních 15 let u nás. A proto jsem rád, že jsem se vrátil k nám, kde zdaleka není všechno v Když jsem se vracel, velmi intenzivně jsem si uvědomil, kolik věcí již pořádku, kde už nám vláda znovu chce přidávat papírů a formulářů a někdnes bereme naprosto automaticky a které jsou pro mnohé lidi v zahraničí teré formuláře dokonce i Evropská unie, ale pořád ta cesta, kterou jdeme, je nedostupné. Stačí si vzpomenout jenom kolik práce a papírování nám uby- cesta zvykání si na lepší. A ty lepší možnosti jsou pro nás stále dostupné. lo tím, že jsme členy EU. Pro nás jako exportéry je tato úspora práce, času, Robert Urbánek, obchodní oddělení – export 2
PAMATUJEME NA DŮCHODCE
ZEMŘEL VLADIMÍR USTOHAL 29. prosince 2005 přišlo do redakce novoroční přání ze Šlapanic: „Šťastný nový rok 2006 přeje Vladimír Ustohal.“ Jen o den později však přišlo do Štěpánova smutné psaní také ze Šlapanic. A v něm parte! Doc. Ing. Vladimír Ustohal, CSc. zemřel po dlouhé těžké nemoci 27. prosince 2005 ve věku nedožitých 68 let. Na vlastní přání byl zpopelněn bez obřadu v Brněnském krematoriu. Tolik strohá zpráva o konci jednoho plodného života. Vladimír Ustohal miloval Vysočinu, kam zajížděl především do Doubravníka za Leopoldem Mazáčem. Po jeho smrti přenesl svůj zájem na jiná místa a dá se říci, že Štěpánov mezi nimi zaujímal místo nejpřednější. Byl zde mnohokrát hostem a zúčastnil se i II. sjezdu rodáků a přátel naší obce. Jako odborný autor publikoval statě zaměřené tématicky na produkty železáren v našem okolí, tedy především na železárny ve Štěpánově. Další vášní pana Ustohala byly Tahiti. Pídil se po osudech českých vystěhovalců a nemohl proto vynechat ani rodinu Veselskou ze Štěpánova. Docent Ustohal bojoval rok a půl se zákeřnou nemocí a za tu dobu dokončil a vydal dvě knihy o Češích na Tahiti - Tahitská odysea (2004) a Češi na Tihiti a Markézách (2005). O jeho aktivitách jsme podrobně informovali téměř ve všech předešlých číslech Odpichu, který také náš přítel rád četl a vysoce hodnotil. Vzpomeňme na moudrého a vzdělaného člověka a vzdejme čest jeho památce! -HJ-
Rozhovor s Leošem Bočkem
SOCHAŘSKÉ A SLÉVAČSKÉ SYMPÓZIUM NA SPADNUTÍ
Jak již se stalo tradicí v předvánočním čase, připravily Železárny Štěpánov přátelské posezení s bývalými zaměstnanci. Setkání se uskutečnilo 19. 12. 2005 v zasedací místnosti Železáren, kde bylo připraveno občerstvení a program zpříjemnila hudební skupina Jásalka, která zahrála nejen k poslechu, ale i k tanci. V odpoledních hodinách probíhaly pro zájemce prohlídky závodu a debaty se protáhly do pozdních hodin. Všichni byli spokojeni a mnozí děkovali za pěknou akci. Považovali si toho, že jim Železárny dávají možnost každoročních setkání, protože málokterý závod takováto posezení pořádá. A tak se naši důchodci těší, až se za rok zase setkají a uvidí další vzestup výroby a také nové technologie, které zproduktivňují výrobu a jsou šetrnější k životnímu prostředí v krásném svrateckém údolí. Ivo Jílek, vedoucí výroby
Leoši, co je nového v přípravě sochařského slévačského sympózia? Snažíme se získat peníze, studenti už pracují na modelech. Kromě nich se snažím zapojit i jiné tvůrce, usiluji i o některá zvučná jména. Třeba špičkové věci s církevními motivy dělá sochař Hřebíček. Sním i o jménech Makovský a Macháček. Chceme vytvořit i jednu větší sochu, která by byla trvale umístěna v Bystřici na veřejném prostranství. Domlouvám též s panem Ševčíkem účast slévárenské průmyslovky. Chtěl bych, aby průmyslovka poskytla malou pícku, abychom mohli v Bystřici předvést menší tavbu a slévání kovu. Snad by to mohlo proběhnout po domluvě na školním statku. Kováři by tam mohli ukázkově kovat koně a podobně. Uvažuješ o nějakém odborném programu? Ano, chtěl bych uspořádal i semináře a přednášky ze slévárenského oboru. Rád bych proto zapojil do programu slévárenskou katedru z VUT Brno a oslovil jsem i sdružení malých sléváren. Termíny jsou už jisté? Ano, držíme se původní představy. Během Slavností Pernštejn-
ského panství by došlo počátkem července k odlévání v Železárnách Štěpánov a v období kolem sv. Vavřince proběhne prezentace děl v Bystřici. Co by si laici neměli nechat ujít? Určitě odlévání ve štěpánovské slévárně. To bude kouzelné, někomu to připadne jako alchymistická záležitost. A pak prezentaci o bystřické pouti, kde bude možné vidět při práci umělecké kováře, slévání barevných kovů a slitin. Mám na mysli bronz, možná i olovo. Snad by se předvedla i známá zlatnice s nejdražším kovem… Co chystáš letos z vlastní tvorby? Připravuji opožděnou výstavu ke svým padesátinám, která bude zjara v Městském muzeu v Bystřici. Budou tam kresby i objekty, snad i grafika. Zúčastním se i další bystřické výstavy „Poprvé spolu potřetí“. A partnerce Hance pomáhám s výstavou v Olomouci. Doufám, že se mi to vše podaří. Velkým cílem je však především sochařské slévárenské sympózium. Děkuji za rozhovor a přeji hodně zdaru! Hynek Jurman
inspiruje stolařskou technikou práce a povyšuje ji na úroveň výtvarného sdělení. Jeho tzv. cirkulární grafika vyjadřuje touhu po syrovém vyjádření pohybu v obrátkách stroje i života, jak stojí v jednom jeho katalogu. Leoš vystavuje samostatně od roku 1986 (v Blansku, Olešnici, Mostě, Brně, Žďáru, Valticích, Znojmě, Bystřici nad Pernštejnem, Praze, Zlíně). V zahraničí vystavoval v Bulharsku, Maďarsku a Polsku. Především za volnou grafiku
získal od roku 1985 řadu prvních cen na okresních a krajských výstavách (Adamov, Znojmo, Vyškov, Blansko), ale zvítězil i na národní výstavě v Mostě v roce 1990. Leoš Boček pracuje v Brně, ale ve volném čase se nejvíce pohybuje mezi Loukou a Bystřicí nad Pernštejnem. Velmi dobře zná i Štěpánov. V letošním roce stojí v čele seskupení, které usiluje o uspořádání slévačského sympózia v Železárnách Štěpánov. Hynek Jurman
VÝTVARNÍK LEOŠ BOČEK Výtvarník Leoš Boček se narodil 27. srpna 1955 v Poličce a odmalička vyrůstal v Louce u Kunštátu. Vyučil se pro družstvo Stolaři Blansko a výtvarné cítění ho nasměrovalo k docházkám do ateliéru Miroslava Netíka. Absolvoval také „letní školy výtvarného myšlení“ Igora Zhoře. Nyní pracuje v modelářské dílně Fakulty architektury v Brně. Leoš Boček využívá nejrůznější výtvarné techniky, nejvíce se věnuje volné grafice. V poslední době se
3
Hynek Jurman
STÁVALA PRVNÍ VYSOKÁ PEC NA PERNŠTEJNSKÉM
Významným střediskem železářské výroby v českých zemích byla i Českomoravská vrchovina. Ve 2. polovině 17. století vzniklo v této oblasti několik vysokých pecí. Někdy v letech 1651 – 1666 vyrostly dvě v dnešním Kadově, kolem roku 1653 jedna v Polničce, po roce 1669 se uvádí další u Ranska a před rokem 1676 jiná u Žďáru. V letech 16901691 byla postavena vysoká pec také v Kundraticích u Křižanova. V této době pracovala také vysoká pec na pernštejnském panství a víme určitě, že její provoz byl zastaven v roce 1692. Nevíme, kdy byla uvedena do provozu, ale většina autorů odhadovala asi rok 1660. V těchto počátcích ani nebylo uvedeno místo, kde přesně tato pec stávala. Autoři většinou předpokládali, že šlo o Olešničku, dnes součást Štěpánova nad Svratkou, kde se později železářská výroba úspěšně rozvíjela a kde byly prokazatelně v provozu postupně další dvě vysoké pece. Štěpánov byl tehdy střediskem dolování drahých kovů i železné rudy a zdejší lokace vysoké pece mohla být výhodná pro krátkou vzdálenost od dolů i od zkujňovacích výhní. Jiné místo by tak ideální podmínky pro dopravu surovin a materiálu nemělo. Jiná možná lokace nejstarší vysoké pece na pernštejnském panství se v žádné literatuře až donedávna neuváděla. Železo, proslavené po celé Moravě, se nazývalo podle panství „pernštejnské“ a vysoká pec byla označována také za „pernštejnskou“. Tato praxe byla tehdy zcela běžná. Podobně třeba z hořovického panství proslulo „hořovické železo“, ač pece stály v sousedním Komárově. První „pernštejnskou“ vysokou pec umístil do Olešničky např. i železářský odborník Miloš Kreps (Železářství na Žďársku, 1970), kolektiv autorů Dějin hutnictví železa v Československu 1 (1984), moravský historik Jan Janák (Vlastivěda Moravy 3/1 – Hospodářský rozmach Moravy 1740 - 1918, 1999), autoři nedávné výstavy Z dýmů železných hutí (Horácké muzeum Nové Město na Mor., 2004 – 2005), Adolf Polák (Nerostné bohatství Bystřicka, 1960), jenž doslovně píše o „pernštejnském, tj. štěpánovském železe“ (s.45) a mimo jinými také Ivan Štarha v rukopise o dějinách štěpánovských železáren i v odborném tisku (Z dějin štěpánovských železáren, SMM 85, 1966). Žádná jiná možnost se v literatuře nepřipouštěla. Až v roce 1978 vystoupil právě PhDr. Ivan Štarha v článku Pernštejnské železárny v 17. století (Sborník OkM v Blansku, 1978) s názorem, že první pernštejnská vysoká pec stávala v Nedvědici. Jeho důkaz se opírá o zápisy matrik doubravnické fary, kde u několika obyvatel Nedvědice zjistil, že pracovali v 17. století v huti. Např. z 1. 11. 1643 pochází zápis o „tovaryši při vysokej peci hamru pernštejnského“ Adamu Seiplovi a současně se připomíná „mistr huťskej“ Jiřík Sýs. Protože v Olešničce se v té době připomínají převážně hamerníci, kdežto v Nedvědici v několika případech zaměstnanci hutě a jinak také převážně hamerníci, položil Ivan Štarha automaticky polohu nejstarší vysoké pece do Nedvědice. Jak to tedy bylo s železářstvím na pernštejnském panství? Stojí důkaz doktora Štarhy na pevných nohou? Byla první vysoká pec v Olešničce postavena skutečně až v roce 1760, nebo už zde měla svou předchůdkyni? Nedávné nálezy na Havírně dokazují, že se železo zpracovávalo v nejbližším okolí Štěpánova už v polovině 13. století. Nejstarší hamr v bezprostřední blízkosti obce je však písemně doložen až k roku 1572, kdy je zmínka o prodeji hamru v Borovci v gruntovní knize pernštejnské. Tehdy měl tento hamr široce rozvětvenou obchodní síť, takže vyráběl už řádku let. Nechybí o něm údaj ani v Paprockého „Zrcadle slavného markrabství moravského“ z roku 1593. Z té doby máme četné zprávy o dolování železné rudy u Štěpánova (1588), později i o jeho zpracovávání (1657). Asi ve 2. čtvrtině 17. století vznikl hamr i v Olešničce, protože zde byl v roce 1638 koupen mlýn Jana Prokopa „k ruce vrchnosti, poněvadž se tu nový hamr vystaviti dal za 240 zl…“ V roce 1644 zde už bydlel hamerník Jakub Kaša a v roce 1650 tu zakoupil podsedek. V knize svatebních smluv najdeme z roku 1658 Kateřinu, dceru nebožtíka Mikuláše, který býval v Olešničce hamerníkem. Je velice pravděpodobné, že vznik tohoto hamru v Olešničce se časově kryje se vznikem první vyso4
ké pece na panství. V roce 1710 bylo totiž v instrukci pro obnovu vysoké pece konstatováno, že se stav lesů za uplynulých 18 let natolik zlepšil, že vystačí dřevo na provoz pece na 35-40 let. Před těmi 18 lety, tedy v roce 1692, byly lesy zcela vyčerpány. Protože dříve odebíral zdejší dřevo v menším množství jen borovecký hamr, musela se zásobou dřeva výrazně pohnout až vysoká pec. Z předešlé bilance se dá odhadnout, že se jí to mohlo podařit také zhruba za 35 až 40 let, spíše o něco déle. Předpokládejme zhruba 50 let. V tom případě zahájila provoz někdy kolem roku 1842. Je otázkou, co dalšího kromě časové shody spojovalo vznik „hamru“ v Olešničce a vznik první vysoké pece na panství, popřípadě zda tyto dvě stavby nebyly totožné. Hamr v Nedvědici vznikl také v této době a zachovalo se o něm jen několik většinou nepřímých informací. Konkrétnější zpráva z roku 1642 píše doslovně o „hamřích našich nově vyzdvižených“. V této době se vrchnost vrhla na železářské podnikání. Určitě totiž není náhodou, že ve stejném roce 1642 převzala do vlastní zprávy borovecký hamr a vystavěla, jak už bylo uvedeno, nové „hamry“ (správně „zkujňovací výhně“) v Olešničce a Nedvědici. Tyto výhně měly smysl pouze tehdy, pokud byla současně zbudována vysoká pec, jinak by neměly, laicky řečeno, co dělat. Jak uvedený stavební ruch, tak i odhad stavu lesů naznačují, že vysoká pec byla uvedena do provozu asi v roce 1642. V tomhle se s Ivanem Štarhou shodujeme. Tato vysoká pec „byla nejmohutnější v širokém okolí“ (Jurman, 1985, s. 73) a její produkce v roce 1675 činila téměř 200 tun, zatímco pece v Polničce a Kadově asi 80 tun (expozice Z dýmů železných hutí). Otázkou tedy jen zůstává, kde tato pec stála. Nedvědický hamr nezůstal dlouho v provozu a nejpozději ve 2. polovině 18. století byl změněn v mlýn, později v textilku. O nějaké vysoké peci se zde nezachovalo žádných zpráv ani se nenalezly účty či instrukce, nezachoval se ani výrobek, ba ani zmínka v ústní tradici. Pro porovnání v Kundraticích, kde byla vysoká pec v provozu jen asi 20 let, se o jejím provozu zachovala celá řada informací. V Nedvědici se nezachovala jediná konkrétní zpráva, přestože zde měla podle Štarhy pec pracovat rovných 50 let (1642 – 1692). Takže jediným „důkazem“ je jen zmíněné povolání několika obyvatel z let 1643 až 1689. Štěpánovská fara náležela po třicetileté válce nejen k Doubravníku, ale v letech 1660-1681 spadala i s Olešničkou a s Borovcem k faře do Rožné. Pak ovšem nelze hledat její zápisy jenom v matrice doubravnické. Poté se farnost sice spádově vrátila k Doubravníku, ale záhy byl provoz vysoké pece zastaven (1692). Proto ve zdejší matrice můžeme objevit hamerníky a hamerské šafáře z Olešničky, připomínané od roku 1650, popř. 1657. V době těchto církevních reorganizací vznikly v matrikách četné mezery. Především záznamy o prostém lidu, který nedržel půdu, tedy právě o zaměstnancích hutí, přicházely zkrátka. A tak je z Olešničky uveden, ještě v matrice doubravnické, pouze huťský šafář Ambrož už v roce 1646. Nedá se však příliš stavět ani na označení „hamerník“ či „huťskej tovaryš“, protože pojmy hamr a huť se velice často zaměňovaly. Po vzniku vysokých pecí vlastně hamry, tedy podniky zpracovávající přímo železnou rudu, zanikly. Dále však tyto provozy pracovaly jako zkujňovací výhně, ve kterých se zkujňovalo surové železo dovezené od vysokých pecí. Přesto se tyto výhně dále nazývaly „hamry“ a v nich se pohybovali „hamerníci „ a „hamerští“ dělníci, ač ti už byli zaměstnanci celé hutě a jejich práce závisela na produkci vysoké pece. Vždyť i uvedené označení Adama Seipla je v matrice nepřesné, neboť z formulace vyplývá, že vysoká pec byla součástí hamru pernštejnského. Už Miloš Kreps v knize Železářství na Žďársku považoval označování zkujňovacích výhní výrazem „hamry“ za nešťastné. Ale bylo tak v praxi používáno. Nakonec „hamerský písař“ z Pernštejna měl dozor nad železářskými podniky panství i v době, kdy už dávno vysoká pec pracovala. Ještě v instrukci pro nového šichtmistra Jana Proška z roku 1754 (tedy dobrých sto let po vzniku vysoké pece a zrušení hamrů) se jmenují „hamry“ a „hamerníci,
PANSTVÍ V NEDVĚDICI, NEBO VE ŠTĚPÁNOVĚ? kteří měli kut schopné železo“. Pokud zahájila v Olešničce kampaň vysoká pec a hamry se rázem změnily ve zkujňovací výhně, dá se těžko předpokládat, že se ze dne na den změnilo označení zaměstnanců. Ze setrvačnosti asi dále říkali, že chodí do hamru, vždyť i mnohem později se mluví o „nesnadném umění hamerském, které je ve Štěpánově dědičné díky rodům Čupra a Knoblocha“. Při rozšíření provozu o vysokou pec vzrostl i počet zaměstnanců. Snad byli přibráni i dělníci z Nedvědice, kteří už si dali zapsat do matriky, že chodí do huti. Popřípadě mohli hutí nazvat i první hamr, který byl pro ně v Nedvědici novinkou. Naopak dělníci z okolí Štěpánova pracovali léta v hamru a mohli při tomto označení zůstat. Označení v doubravnické matrice mohlo také vyplynout ze skutečnosti, že nedvědičtí obyvatelé mohli pracovat sice v místní huti, ale v huti kamenické. Na zápisu v matrice se nedá dogmaticky stavět, o čemž nejlépe svědčí případ kolem dolování zlata u Štěpánova. Horníci si dali asi z ješitnosti v 18. století zapsat do latinsky psané matriky jako zaměstnání aurifossor, tedy zlatokop, těžař zlata. Toto označení pak vydávali někteří autoři za důkaz těžby zlata u Štěpánova. Přitom se zde zlato nacházelo jen ve stopovém množství a nikdy se tu speciálně netěžilo. Tradovaný omyl vyvrátil až štěpánovský rodák RNDr. Adolf Polák. V době vzniku vysoké pece bylo ve Štěpánově 18 usedlých, v Olešničce 8 a v Borovci 3 usedlí. Převládal zde ryze zemědělský charakter obživy a to ještě někteří obyvatelé pracovali jako horníci. Do hutě bylo třeba získat pracovní sílu, proto sem docházeli zaměstnanci z blízkého okolí a při velké migraci pracovních sil v rámci panství se dá předpokládat, že mnozí i z Nedvědice (Ivan Štarha připouští docházení dělníků z Dolního Čepí). Štěpánovské železárny, tvořené závody v Olešničce a v Borovci, byly hlavním dodavatelem brněnského vojenského arzenálu. Z výkazu z let 1663 i 1667 vyplývá, že se zde vyrábělo nejvíce zbraní ze všech deseti moravských železáren, a to ve výborné jakosti. Z 22.10.1684 se datuje císařské svolení ke zvýšení výroby zbraní a munice ve zdejších železárnách. Z metalurgického hlediska nemohl koule a granáty vyrábět ve velkém původní hamr, kde byla produktem pouhá železná houba. Nyní byl potřebný tekutý kov, musela zde pracovat vysoká pec. Už před zavedením vysokých pecí se sice v cizině objevuje „litina druhého tavení“, ale částečky surového železa se objevily pouze za mimořádně příznivých okolností a v českých zemích k těmto pokusům prakticky ani nedošlo. Až po zavedení vysoké pece se dalo odlévat buď surové železo přímo od pece, nebo přetavovaná litina, která se však ve větším měřítku objevila jako nutnost po zavedení koksárenské výroby a vedla k objevu kuplovny (1794) a k produkci šedé litiny. Již roku 1710 vydal nový majitel panství baron Stockhammer instrukci pro obnovu provozu vysoké pece. Nepíše se v ní o stavbě nové pece, ale doslovně o zprovoznění železáren, které byly zastaveny před 18 lety. K tomuto zprovoznění došlo před rokem 1745, kdy vyšla instrukce pro hamerského písaře týkající se zpracování dřeva z nedávných polomů. Bylo v ní doslovně stanoveno, aby se pro vysokou pec a zkujňovací výheň v Olešničce (!) dodávalo dřevo z lomnického panství a pro zkujňovací výheň v Borovci ze zubštejnského a kobylnického revíru. V instrukci se také zakazuje používat koní z hutí pro dopravu dřevěného uhlí. Mají výhradně převážet surové železo z Olešničky do borovecké výhně. Tyto instrukce uložené v Zemském archivu v Brně (fond Mitrovští, statek Pernštejn) řeší jednoznačně celý problém. Vysoká pec je zde jmenována jednoznačně v Olešničce a surové železo se proto také převáželo z Olešničky, nikoliv z Nedvědice. Shrneme-li všechny tyto poznatky, zdá se býti jisté, že před rokem 1745 obnovila provoz vysoká pec v Olešničce, která zde byla postavena nejpozději počátkem 2. pol. 17. století, pravděpodobně už v roce 1642. Protože podnik převzala vrchnost, chybí o něm zmínka v lánském rej-
stříku z roku 1675. Roku 1760 byla v Olešničce postavena nová vysoká pec, v příštím roce zahájila provoz a z první tavby byl odlit památný kříž u štěpánovské fary. Ale už roku 1766 byl provoz přechodně zastaven a jedním z hlavních důvodů byl nedostatek dřeva. Roku 1710 se však odhadovaly zásoby dřeva (po osmnáctiletém přerušení těžby) na 35 až 40 roků. Těchto zásob ještě přibývalo s dalšími lety, než došlo na jejich zpracování. Navíc se zpracovávaly po bouři z prosince 1740 i polomy z okolních panství. Pokud však byla tato zásoba v roce 1766 zlikvidována, musela vysoká pec v Olešničce obnovit provoz za Františka Stockhammera už krátce po roce 1710, nejpozději kolem roku 1720. V roce 1861 byla zbudována na stejném místě třetí vysoká pec. Už roku 1876 však vyhasla z ekonomických důvodů navždy, protože starým dřevouhelným způsobem nemohla cenově konkurovat moderním podnikům, které zavedly levné minerální uhlí. Na nádvoří slévárny se tato vysoká pec tyčila do roku 1952 jako němý svědek zdejší prastaré železářské tradice. Pak ustoupila rozvoji závodu MEZ Štěpánov a dodnes se z ní při podzemních pracích nacházejí cihly z pernštejnské cihelny. Zastávám tedy názor, že v Olešničce postupně pracovaly tři vysoké pece. První v letech asi 1642-1692 a po obnově pak asi 1715-1760. Druhá zcela určitě v letech 1761-1861 (s přestávkou kvůli nedostatku dřeva v letech 1766-1770) a třetí v rozmezí let 1862-1876. V roce 1638 dala vrchnost vystavět nový hamr v Olešničce, roku 1642 koupila hamr v Borovci a ve stejném roce už stál i hamr v Nedvědici. Od nedvědické vysoké pece by bylo ke zbývajícím výhním dost daleko, kdežto lokace vysoké pece v Olešničce byla ideální nejen pro umístění ve středu tří výhní, ale i pro snadnou dodávku železné rudy, která se v této době těžila ještě v samé blízkosti Štěpánova. Právě sem mohli docházet i zaměstnanci z Nedvědice, protože Štěpánovští se živili hlavně zemědělstvím a zaměstnanci hamrů a hutí se nerekrutovali pouze z nejbližšího okolí. Je nepravděpodobné, že by v Nedvědici pracovala vysoká pec a přitom se o ní nezachovala jediná písemná zpráva, jediný výrobek a ani zmínka v ústní tradici. Pouze Štarhovým článkem se nechal ovlivnit Pavel Svoboda v jinak půvabné knížce „Krajem kamení a jeřabin“ (Tišnov, 2002), kde na s. 175 umísťuje také vysokou pec do Nedvědice a z výpovědi Jiřího Seipla z roku 1676 usuzuje ve shodě se Štarhou, že „byla nedvědická pec největší pecí v oblasti“. Štarha i Svoboda se však mýlí, neboť Seipl nemluvil o „nedvědické“ peci, nýbrž o vysoké peci „pernštejnské“ (srovnej Kreps, 1970, s. 69 – 71). Ještě jedna hrubá nepřesnost se vyskytuje ve většině odborné literatury věnované našim železárnám. Už Miloš Kreps sice umístil první dvě vysoké pece správně do Olešničky, ale tu poslední posunul do Štěpánova. Zřejmě jím se nechal inspirovat Jan Janák, jenž ve Vlastivědě Moravy uvedl, že vysoká pec v Olešničce byla v roce 1861 ve špatném stavu, a tak byla nová postavena ve Štěpánově. I Pavel Svoboda naznal, že v Olešničce byla vysoká pec v provozu do roku 1861 a „souběžně byla ve Štěpánově postavena nová modernější…“ Všechny tyto omyly vznikly z naprosté neznalosti zdejšího terénu a z bezduchého opisování jednoho autora od druhého. Všechny tři vysoké pece totiž stály v místě dnešních železáren v Olešničce a do Štěpánova přešla až ta poslední po sloučení obou obcí v dubnu 1950. To už byla takřka 75 let mimo provoz a za dva roky se dočkala zbourání. Hranici mezi Olešničkou a Štěpánovem předtím tvořil tok Hodůnky, ale nikoliv dnešní tok, ale původní před svým přemístěním. Dříve tekla Hodůnka zhruba v místech dnešní silnice č. 19 a do Svratky se vlévala v místě dnešního silničního mostu nedaleko hřbitova. V roce 1957 bylo vybagrováno nové řečiště a o tři roky později do něj byla vpuštěna voda. Ke změně došlo proto, že původní řečiště bránilo rozvoji slévárny, bylo příčinou častých záplav v podniku a a stálo v cestě plánované výstavbě nové silnice. Všichni si však dobře pamatujeme, že během povodní dokončení na s. 6 5
ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ Autorkou obrázku z minulého čísla je paní Oldřiška MATOUŠKOVÁ. S autorkou přinášíme v tomto čísle rozhovor. Dneska vám klademe jednoduchou otázku: Z jakého roku pochází první písemná zpráva o Štěpánovu a kolik srazů rodáků se zatím uskutečnilo? Na vaše odpovědi se těšíme do 31. května 2006.
NEZÁLEŽÍ, KDE ŽIJEŠ, ALE KDO JSI ROZHOVOR S OLDŘIŠKOU MATOUŠKOVOU Autorkou obrázku z minulé hádanky je štěpánovská občanka Oldřiška Matoušková. Narodila se 14. 12. 1956 v Novém Městě na Moravě, vyrůstala v Nedvědici a jak sama přiznává, ovlivnily ji téměř každodenní pobyty na hradě Pernštejně. Vystudovala hotelovou školu v Lomnici u Tišnova a k výtvarnému umění se dostávala po malých krůčcích. Dnes tvoří nejrůznějšími technikami pozoruhodné obrazy, především zátiší, krajiny a portréty. Odkdy maluješ a kreslíš? Začala jsem jako každé dítě, jakmile jsem udržela tužku. Nejraději jsem malovala stůl, talíře, nábytek… A kdy jsi začala vážněji tvořit? Trochu během mateřské dovolené. Sem tam. Chytlo mě to až tady ve Štěpánově. Začala jsem olejem, ale nešlo mi to. A tak mě kamarádka Liba Zítková naučila techniku a zprostředkovala mi práci s dětmi. Můžeš to více upřesnit? No malovala jsem s dětmi z mateřských a základních škol. Je nás osmadvacet a máme své obvody po celé republice. Ale zjistila jsem, že to nejde dělat jen pro peníze. Začala jsem proto studovat psychologii o dětech a sama pro sebe výtvarnictví. Zjistila jsem, jaké chyby dělám. Snažila jsem se je odstranit a s dětmi jsem pak pracovala na jiné úrovni. A ony mne taky něco naučily. Přestala jsem se díky nim bát barev. A tohle dělám dodnes. A kdy sis troufla na první výstavu? Až loni tady ve Štěpánově. Ale netroufla jsem si vlastně dodnes. Může za to Saša Čuprová. Chystáš další výstavy? Na jaře v Olomouci a v létě ve
Z tvorby Oldřišky Matouškové 6
STÁVALA PRVNÍ VYSOKÁ PEC NA PERNŠTEJNSKÉM PANSTVÍ V NEDVĚDICI, NEBO VE ŠTĚPÁNOVĚ? (dokončení ze strany 5)
v ro roce ce 2002 si Hodůnka vzpomněla na svůj bývalý tok a právě těmi místy se chtěla hnát dál, což jí však neumožnila nad původní terén vyzdvižená vozovka. POUŽITÁ LITERATURA: Janák, J.: Vlastivěda Moravy 3/1 – Hospodářský rozmach Moravy 1740 – 1918. Brno 1999. Jurman, H.: Štěpánov nad Svratkou 1285-1985. Štěpánov 1985. Jurman, H.: Kde stávala první vysoká pec na pernštejnském panství? VVM 1/1989, s. 71 – 76. Kol.: Dějiny hutnictví železa v Československu 1. Praha, Academia 1984. Kreps, M.: Železářství na Žďársku. Brno, Blok 1970. Polák, A.: Nerostné bohatství Bystřicka, Brno, Krajské nakladatelství 1960. Svoboda, P.: Krajem kamení a jeřabin. Tišnov, Sursum 2002. Štarha, I.: Štěpánovské železárny 1572 – 1945. Rukopis 1972. Štarha, I.: Pernštejnské železárny v 17. století. In: Sborník OM v Blansku, X/1978.
SLÉVÁRNA MIKULINCE
Vojnově Městci. Kontakt mám také do galerie v Tišnově, ale nemám už co vystavit. A co jinak děláš? Nevím… Dělám pořád stejně, ale těch 24 hodin je kratších. Pracuji, studuji… Bez hledání se to nedá. Ve výtvarném kroužku teď budeme dělat loutky. Jak se daří ve Štěpánově výtvarnému kroužku? Jsem překvapená! Ze začátku jsem zájemcům musela všechno udělat. Dnes už se k tomu umí postavit a jde jim všechno. Můžeš jmenovat nejšikovnější? Určitě Bára Hošková. A pak Markéta Tomášková. Ale všechny ty ženský jsou šikovný… Ženský? A co chlapi? Žádní tam nechodí! Já se těším, až jednou budou ti muži na podstavci a budu k nim moci vzhlížet… Chceš se mužům kořit jako Němcová? Ta přece napsala: „Já chtěla muže mít, před nímž bych se kořit mohla, jenž by vysoko nade mnou stál, já bych život proň byla obětovala…“ Taky bych si těch chlapů chtěla vážit… Určitě takoví ještě jsou. Jak se Ti líbí ve Štěpánově Už Seneca řekl, že nezáleží, kde žiješ, kam cestuješ, ale kdo jsi! Tvé další plány, cíle? Jsem teprve na startu. Život v padesátce teprve začíná? Ano, v malování určitě! Děkuji za rozhovor a přeji hodně inspirace. Hynek Jurman
Začátkem února jsem byl na návštěvě s kolegy z obchodního oddělení ve slévárně v Mikulincích na Ukrajině. Strategie naší firmy je převést neproduktivní výrobu strojních odlitků do nějaké rozvíjející se země, kde jsou nižší náklady na pracovní sílu. Využili jsme znalostí našeho ukrajinského pracovníka Adreie Lototského v oblasti slévárenské výroby na Ukrajině. Proběhlo výběrové řízení z asi 10 ukrajinských sléváren, které osobně navštívil. Slévárna v Mikulinci vyšla z tohoto výběrového řízení jako nejlepší. Nyní bych Vám chtěl lépe přiblížit jejich technické vybavení. Oblast výroby Kanalizační litina, závaží a další jednoduché odlitky pro ukrajinský a ruský trh. Nyní strojní odlitky (od 1-50 kg) pro naše zákazníky, které sem převedla naše firma. Výrobní zařízení: Formovna Ruční: výroba kanalizačních poklopů Strojní Formovna, kde se vyrábějí slévárenské formy, je vybavena střásacími formovacími stroji s dolisováním, které byly dovezeny a zapůjčeny naší firmou. Jedná se o dva kusy formovacích strojů Foromat 30 a dva kusy formovacích strojů Foromat 20. Na slévárně jsou ještě dva formovací stroje neznámé výroby, které byly mimo provoz . K výrobě těchto forem používají jednotné bentonitové formovací směsi z domácích surovin. Jádrovna Výroba jader je prováděna metodou CO2. Tavící zařízení Tavírna je vybavena studenovětrnou kuplovnou o výkonu 3 tuny
tekutého kovu za hodinu. V záloze mají ještě jednu kuplovnu, u které chtějí v první polovině tohoto roku zahájit zkušební provoz. Cídírna K dispozici mají dva bubnové tryskací stroje na očištění odlitků od písku. Dále na cídírně jsou používány tři stojanové brusky s šesti brousícími místy. Zabroušené a otryskané odlitky se poté uskladňují do kovových gitter boxů. Součástí brusírny je hala , kde se vyrábí ocel v el. indukční peci. Odlitky se zde vyrábí za velice náročných podmínek. Ve výrobních halách se i přes kruté mrazy, které zde panují, vůbec netopí. Využívá se pouze technologického tepla při odlévání, takže při silných mrazech klesá teplota ve výrobních halách i k - 10 °C. Veškeré výrobní procesy provádí ručně – počínaje formováním, odléváním, vytloukáním odlitků . Ve slévárně není betonová podlaha, a proto se formy ukládají do 20 – 30 cm vrstvy písku. Při návštěvě jsem se vrátil v duchu o deset až patnáct let zpět, nejenom ve slévárně. Ale doufám, pokud bude naše spolupráce pokračovat, že jsme schopni s naší technologií jejich výrobu zproduktivnit a zefektivnit. Ukrajinští pracovníci k nám jezdí na školení a taktéž naši zaměstnanci jezdí zaučovat na Ukrajinu, i když tak činí opravdu pouze z pracovní povinnosti a loajality k firmě, protože je evidentní, že se tato výroba nalézá v zásadních nedostatcích, které bude muset s naší pomocí odstranit především ukrajinská strana. Přesto si myslím, že převedení strojní výroby na Ukrajinu má smysl, a až čas ukáže, jestli naše rozhodnutí bylo správné. Petr Ondráček, technologie
VRTĚŽÍŘ NA POHLEDNICÍCH
SPORT VÝSTAVBA KABIN JE ZA DVEŘMI
I ty nejmenší vesničky se pyšní svými pohlednicemi, občas vydají nějakou novou a patrioti obdivují a často se i přou nad historickými záběry. Nejinak je tomu i ve Vrtěžíři. I tato vesnička se v minulosti dočkala řady zajímavých pohlednic. Jedna nesla název „Pozdrav z Vrtěžíře“ a přinesla vyobrazení kapličky, hostince a celkový pohled na vesnici. Trafikant Antonín Čech ze Štěpánova zase využil fotografií řídícího učitele Jana Rossí a vydal pohlednici zase s celkovým pohledem na Vrtěžíř, se skupinkou kluků u zregulovaného potoka a s pomníkem padlým, který ještě vydal i samostatně. Nejúplnější sbírku vrtěžířských pohlednic vlastní náš spolupracovník Ing. Antonín Špaček. Aby ji ještě rozšířil, vydal sám v roce 2005 novou pohlednici „Vrtěžíř, pohled od západu“. Její vyobrazení vám přinášíme.
Už jste to slyšeli? - Na Bystřičáku tečou splašky lidem do zahrádek. Je třeba vybudovat novou kanalizaci, obec ale nemá peníze. - Na ,,Hodůnkách“ jsou lidé bez vody, opět schází obci peníze. - Na ,,Zamléní“ koupila obec pozemky a chatu za 500 000 korun. Na pozemku bude rybník. Copak asi bude v chatě? Snad bašta. Obec má peníze. - Obec vydražila vytěžený, plevelem zarostlý lesní pozemek, který vyčistí a zalesní. Obec má peníze. Co je lež a co pravda, nevím. Jak jsem koupil, tak prodávám. Názor si určitě udělá každý sám. Jaroslav Matoušek
Hynek JURMAN
OMYLY TRADOVANÉ
3. KOLIK ŘEK TEČE Z ŠINDELNÉHO VRCHU? Lexikon ČR – Vodní toky a nádrže z roku 1984 uvádí, že řeka Sázava pramení 1,1 km sz. od Šindelného vrchu ve výšce 757 m a ústí zprava do Vltavy v nádrži Vrané. A tím se dostáváme k dalším omylům. Sázava především neteče do Vltavy ve Vraném, i když přehrada soutok obou řek vzdouvá, ale k němu přece dochází odjakživa u Davle. Ještě horší je to s omylem ve světových stranách. Severozápadně od Šindelného vrchu totiž pramení Městecký potok, přítok řeky Doubravy. Jeden z pramenů Sázavy, potok Karel, sice pramení u Šindelného
vrchu, ale na jeho jižním svahu! Ovšem Šindelný vrch (805,7 m) je opravdu zajímavým pra-
meništěm. Jak už bylo řečeno, z jeho jižního svahu vytéká potok Karel, jedna ze zdrojnic Sázavy.
Severozápadně od vrcholu pramení Městecký potok, míří do Vojnova Městce, Krucemburku a dále do Doubravy. Jen kousek severně od vrcholu počíná svůj tok Vortovský potok, jenž se kousek od Vortové vlévá do Chrudimky. A aby toho nebylo málo, pramení jihovýchodně od vrcholu i jeden z prvních přítoků budoucí řeky Svratky. Právě tahle voda doteče i do Štěpánova, jak dokládá ilustrační fotografie. Dá se tedy říct, že na Šindelném vrchu pramení čtyři naše krásné řeky, i když nejde o jejich prameny hlavní.
Již po příchodu Železáren Štěpánov jako hlavního sponzora Spartaku Štěpánov proběhly zprávy o výstavbě nových sportovních kabin, jelikož stávající nevyhovují potřebám současných fotbalových družstev a nevyhovují rovněž požadavkům kladených OFS Žďár nad Sázavou. Proto současné vedení SK Spartak začalo jednat s Obecním úřadem ve Štěpánově o vytipování vhodného pozemku na výstavbu nových sportovních kabin. Po několikerém jednání došlo k dohodě o pozemku a SK Spartak zahájil jednání o jejich výkupu s majiteli pozemků. Toto jednání bylo ukončeno v prosinci 2005, pozemky byly vykoupeny a v současné době jsou již katastrálním úřadem převedeny na SK Spartak Štěpánov. Po výkupu pozemků vstoupily do jednání o výstavbě kabin Železárny Štěpánov a s jejich majitelem ing. Matouškem byl dohodnut další postup v zajištění výstavby sportovních kabin. Pozemek byl řádně zaměřen pro zpracování projekční dokumentace a do akce vstoupil Unistav Tišnov jako hlavní projektant stavby. Bylo projednáno ideové řešení sportovních kabin, které by měly být patrové. V přízemí bude zabudována klubovna, sauna, posilovna, kotelna a sklad, v patře pak potřebné množství kabin pro domácí a hostující družstva včetně samostatné kabiny pro rozhodčí. Z patra by měl být výstup na hrací plochu. Součástí kabin je rovněž nezbytné sociální zařízení a sprchy. Projektová dokumentace by měla být dokončena předběžně do dubna 2006 a následně by měl SK Spartak provést vynětí potřebných parcel ze zemědělského půdního fondu a požádat o stavební povolení. Cílem je, aby stavba mohla být zahájena v letních měsících tohoto roku. Financování stavby bude hrazeno Železárnami Štěpánov a vedení SK Spartak požádá rovněž i obecní úřad, případně i další sponzory, o finanční příspěvek. Celkové náklady stavby budou známy až po zpracování rozpočtu projekční dokumentace, předběžný odhad nákladů činí 4,5 až 5,5 mil. Kč. Za vedení SK Spartak bych chtěl touto cestou poděkovat Železárnám Štěpánov a jejich majiteli p. ing. Matouškovi za vstřícný přístup k řešení této problematiky a zajištění výstavby nových sportovních kabin. Miloš Havelka, prezident SK Štěpánov 7
Příprava družstva mužů FC Štěpánov na jarní část
Úplný závěr podzimní části se nám nevydařil, prohráli jsme v D. Heřmanicích a tím nám vedoucí tým V. Meziříčí „B“ odskočil na tříbodový odstup. Zimní příprava byla zahájena koncem ledna 2006, střídáme pravidelně tělocvičnu ZŠ Štěpánov, hřiště s umělým povrchem v Domaníně a sportovní halu v Bystřici n. P., čekáme na povětrnostní podmínky pro tréninky
ve Štěpánově. V první fázi jsme už sehráli dva přípravné zápasy: s Bystřicí a dorostem z Jihlavy. Zatím je však příprava zaměřena na získání fyzické kondice a obnovení návyků při práci s míčem. Herní příprava formou turnaje v Domaníně začíná 19. 2. a sehrajeme do zahájení vlastní soutěže celkem 6 utkání. Hráčský kádr se příliš nemění, zůstává prakticky stejný jako na podzim. V hostování nepokračují R. Zeman z Bystřice, jehož angažování nám vůbec nevyšlo, J. Štěpánek, který je pracovně přeložen mimo dosah Štěpánova a M. Sklenář pro pracovní vytížení. Počet hráčů chceme doplnit z dorostu, z něhož přípravu s mužstvem
zahájili L. Macinský, T. Kameník a M. Čupr. V našem zájmu je, aby se přidali i další věkem nejstarší dorostenci a brankář, zatím se ovšem nezapojili. Kádr tvoří: brankář D. Žíla, obránci - E. Šibor, M. Nepejchal, M. Jiránek, J. Kroupa, V. Svoboda, R. Nečesánek, L. Macinský, záložníci - O. Hrubeš, M. Vrzal, D. Pečínka, T. Brázda, O. Nečesánek, M. Čupr a útočníci - P. Kučera, I. Jílek, M. Štourač a T. Kameník. Realizační tým tvoří: vedoucí mužstva J. Matoušek, trenéři L. Polák a M. Císař. Pro jarní část soutěže si klademe cíl bojovat o špičku v tabulce, byť dobře víme, že rezerva V. Meziříčí (ale i další týmy) je velmi silným soupeřem. Mají postup jako prioritu, aby divizní áčko mělo zázemí ve vyšší –
NEMĚL JSEM SRDCE SE JEN DÍVAT
Josef Sedlák se narodil 13.3.1946 v Dolní Rožínce, koncem 60. let se přiženil do Štěpánova a plných dvacet let zde hrál kopanou. Vypracoval se v tvrdého stopera s výtečnou hrou hlavou a výbornou poziční hrou. Za poslední rok a půl vytáhl jako trenér štěpánovské dorostence do krajské soutěže, kde jim patří jako nováčkům po půlce sezóny druhé místo. Pepo, jak vzpomínáš na svou hráčskou kariéru ve Štěpánově? Jenom v dobrém. Když tě to baví, tak je to zábava. Jak dlouho jsi tu kopal? Snad od osmašedesátého plných dvacet let. Na které spoluhráče nejraději vzpomínáš? Bonďa Dospíšil dělal partu… Nejlepší fotbal se hrál za Berana, tehdy mnozí i trénovali... Láďa Menšík, Venca Skokanů, bylo jich víc. Ško-
da, že Štěpáňáci měli většinou na prvním místě hospodu a fotbal brali jen jako přidruženou výrobu. Proč jsi začal trénovat? Z nouze. Starý pan Večeřa to dělal všechno sám, a přitom nemohl pořádně chodit. Neměl jsem srdce se dívat, že to nikdo nechce dělat. Co tvoje basketbalová kariéra? Dodnes jsem se to nenaučil. Byl to pro mne doplněk přes zimu. Přesto jsi hrál košíkovou závodně. Jen když bylo potřeba, nebral jsem to vážně. Nevadilo mi sedět na lavičce a když bylo hráčů málo, zahrál jsem si. Pak jsi se nějak ze sportu ztratil. Asi 13 nebo 14 let jsem do fotbalu nedělal. Přesvědčil mě až Miloš Havelka. Vzal jsem trénování dorostu jen na jednu sezónu. Když se postoupilo, tak jsem vytrval. Svolil jsem ovšem jen do konce této sezóny. Není to škoda? Asi jo. Nevidím nikoho, kdo by to s dorostenci dělal. V čem spočívá váš nováčkovský úspěch? Je to pílí, tréninkem, taktikou? Nebo se spíš sešla mimořádná generace? Je fakt, že fyzička je dobrá, chodí se trénovat. Ale především se sešly dobré ročníky! To bývá u dorostenců
krajské soutěži. Pokud se vyvarujeme slabších chvil v utkáních, tak jak se nám to stávalo na podzim, věřím, že můžeme hrát pěkný fotbal s dobrými výsledky. Předpokladem je také to, aby hráči absolvovali přípravu podle plánu, s čímž už od začátku mají někteří problémy. Mnozí nemají fotbal jako další prioritu vedle zaměstnání, morálku se nám - ani po ročním působení – nepodařilo vylepšit. Zdá se, jakoby si někteří hráči ani nevážili dobré práce funkcionářů a mimořádné přízně sponzora. Zůstane-li tréninková morálka na okresní úrovni, těžko můžeme pomýšlet na vyšší výkonnost. Přitom herní předpoklady pro to mužstvo má, navíc nadějně pro další roky se jeví hráči z dorostu. Miloslav Císař, trenér
rozhovor s Josefem Sedlákem
nejdůležitější. Můžeš představit kostru mužstva pro ty, kdo na zápasy nechodí? Chytá Eda Jahoda junior, obranu drží nejvíc Milda Čupr, Lukáš Macinský a Vaculík, v záloze jsou nejlepší Jakub Veselský, Petr Zeman z Nedvědice a Honza Macinský, v útoku Tomáš Kameník a Lukáš Dvořáček. Prosazují se i kluci z Ujčova a další. Jaké umístění na konci sezóny ti
udělá radost? S druhým místem budu spokojený. Máme na to! Vedoucí Moravské Budějovice jsou fakt dobré. Tvoje přání na závěr? Aby se těch pět kluků, kteří letos skončí v dorostu, uplatnilo i mezi muži. Děkuji za rozhovor, přeji hodně fotbalové radosti a vše nejlepší k blížící se šedesátce. Hynek Jurman
Josef Sedlák jako basketbalista vpravo dole
BASKETBALOVÝ
SILVESTR
O p ě t z v ít ě z i l a b oj ov n o s t a v ů l e : Št ě p á n ov – B y s t ř i c e 8 2 : 7 9 ( 4 0 : 4 0 ) Už asi nikdo nespočítá, pokolikáté se příznivci basketbalu ve Štěpánově loučili se starým rokem prestižním utkáním. Bylo tak tomu i poslední den roku 2005. Tentokrát však nehrály proti sobě dvě party ze Štěpánova, protože přijel kvalitní soupeř z Bystřice v čele s Michalem Kučerou, Svobodou a dalšími oporami. Naši hráči se sešli pouze v šesti, disponovali sice čtveřicí dravých rozehrávačů, ale chyběli podkošoví hráči. Proti výškové převaze soupe-
ODPICH 8
ře tak stála jen věkově nesourodá dvojice Jurman-Čupr a vypomáhat museli někteří z menších hráčů. Naštěstí domácí zvládli začátek utkání a bystřičtí borci jim tentokrát ve skóre příliš neutekli. Z našich střílel v úvodu nejlépe pozičně dobrý Jurman, postupně se však prosadil i Miloš Vrzal, zahnal únavu z dopoledního fotbalu a trefoval důležité trojky. Lukášek mnohokrát vybojoval ztracený míč, Pučálka osvědčil tah na koš a Vávra i Čupr
odváděli dobrou práci po celém hřišti. Výsledkem byl slibný stav 40 : 40 v polovině utkání. Bystřičtí však zahájili druhou půli mnohem lépe, výborně stříleli ze všech pozic a získali až dvanáctibodový náskok. Utkání se zdálo být pro Štěpánovské ztracené, opět však rozhodla jejich nezměrná bojovnost a vůle po vítězství. Ještě dvě a půl minuty před koncem prohrávali o 8 bodů, pak vzal na svá bedra střeleckou zodpovědnost především Vrzal,
hosté se nechali psychicky rozhodit, a tak mohl dát krátce před koncem Jurman vítězný koš. Bystřice protiútok zkazila a vítězství pak pečetil v posledních vteřinách Čupr na 82 : 79. O krásný sportovní zážitek se zasloužila obě družstva, o vítězství Štěpánova pak Hynek Jurman, Radek Pučálka, Miloš Vrzal, Jiří Lukášek, Vladimír Vávra a Milan Čupr. -RN-
Vydává: Vedení Železáren Štěpánov, 592 63 Štěpánov nad Svratkou 511. Kontakt: telefon 566 560 240, e-mail:
[email protected]. Odpovědný redaktor: Ing. Hynek Jurman. Registrováno MK ČR E 15725. Tiskne UNIPRESS Žďár nad Sázavou. Náklad: 500 ks. Cena 5,- Kč. Pro zaměstnance Železáren Štěpánov a občany Štěpánova zdarma.
