2006 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vyhlásilo ve školním roce

Národní soutěž dětského literárního projevu - Náš svět 33. ročník – 2005/2006 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vyhlásilo ve školním roce 2004/05 v pořadí již 33. ročník Národní soutěže dětského literárního projevu Náš svět. Garantem soutěže je Národní institut dětí a mládeže MŠMT (www.nidm.cz), ve spolupráci s Klubem mladých čtenářů nakladatelství Albatros (Na Pankráci 30, 140 00 Praha 4; www.albatros.cz) Organizace soutěže: Soutěž dětského literárního projevu je jednokolová a není nijak tematicky omezena. Všechny práce jednotlivců a práce kolektivů se zasílají na adresu NIDM MŠMT (práce lze zaslat i elektronickou poštou). Zúčastnit se mohou všechny děti z České republiky od 6 do l5 let, jednotlivci svými literárními pracemi (doporučuje se zaslat raději několik příspěvků – zvláště u básniček), kolektivy výsledky slovesných a literárních her, almanachy, školními časopisy a dalšími kolekcemi prací zaznamenanými písemně, případně i na MC, CD či videokazetách. Podmínkou je, aby každý příspěvek byl původní prací. U prací je třeba uvést jméno a příjmení autora, věk (rok narození), školní ročník, úplnou adresu školy (včetně PSČ), případně též bydliště, u kolektivů jméno vedoucího (pedagoga) a adresu školy (či jiné organizace). Zaslané dětské příspěvky odborná porota vyhodnotí a bez udání pořadí vybere cca 10 nejlepších prací z každé kategorie, které jsou odměněny čestným uznáním a knižním dárkem z nakladatelství Albatros. Slavnostní předání cen soutěžícím z kategorií jednotlivců proběhne na veletrhu Svět knihy 6.5.2006. Vybrané práce jsou spolu s výsledkovou listinou rovněž otištěny ve sborníku, který obdrží všichni ocenění soutěžící. Výsledková listina je zveřejňována též na internetových stránkách www.humanitnisouteze.cz cca v polovině května 2006, najít zde můžete i ukázky oceněných literárních prací, případně fotodokumentaci ze slavnostního vyhlášení a další. Vybrané práce mohou být v zájmu propagace soutěže publikovány, vystaveny apod. Rukopisy se nevracejí! Uzávěrka 33. ročníku soutěže byla stanovena do 30. března 2006. Práce, které přišly po tomto datu, nejsou již do soutěže zařazeny!!! Soutěž je rozdělena na 3 kategorie jednotlivců a 1 kategorii kolektivů: I. kategorie - je určena žákům l. - 5. ročníku základních škol, II. kategorie - je určena žákům 6. - 7. ročníku základních škol a odpovídajícím ročníkům víceletých gymnázií, III. kategorie - je určena žákům 8. - 9. ročníku základních škol a odpovídajícím ročníkům víceletých gymnázií, IV. kategorie – kolektivní práce. Kontaktní adresa: PaedDr. Eva Schneiderová Národní institut dětí a mládeže MŠMT, Talentcentrum Sámova 3, 101 00 Praha 10 tel.: 246 088 224, e-mail: [email protected]

Jazyk Vlastimil Barák ZUŠ, Frýdlantská 1359/19, Liberec oceněná práce II. kategorie Jeden jazyk, a to nelžu. Chtěl vám lízat zmrzlinu. A že neměl žádný prachy, nechal si to na zimu.

Trička ve městě Tereza Dvořáková ZŠ, Edisonova 1732, 415 01 Teplice oceněná práce III. kategorie Prázdniny! To kouzelné slůvko! Vyjdi do ulic s rukama v kapsách a div se! Město rozzářila barevná trička s nápisy: Holiday… (prázdniny) Summer time (letní čas) Sunnyday (zářivý den) Love is all around (láska je všude kolem) You and me (ty a já) Summer nights (letní noci) Disco queen (královna diskoték) Volley on the beach (volejbal na pláži) Surf boy (surfař) Make it funny! (udělej to správně) Enjoy the summer? (užij si léto) Dívej se a užívej prázdniny – nápisy na tričkách mluví za vše!

Láska Denisa Rozsypalová ZŠ, U Kapličky 959, 735 14 Orlová Lutyně oceněná práce III. kategorie Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověka: Dobrá nálada, Smutek, Vědění ... a kromě ostatních různých pocitů i Láska. Jednoho dne se Pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova. Jen Láska chtěla čekat do poslední chvíle. Ještě než se ostrov potopil, prosila Láska o pomoc. Na luxusní lodi plulo kolem lásky Bohatství. Zeptala se: "Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?“ "Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stríbra. Tady pro tebe není místo." Tak se Láska zeptala Pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi: "Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?" "Já tě, Lásko, nemůžu vzít," odpověděla Pýcha, "tady je všechno perfektní. Mohla bys poškodit mou loď.“ Láska se tedy zeptala Smutku, který jel kolem: "Smutku, prosím, vezmi mě s sebou". "Ach lásko," řekl Smutek, "já jsem tak smutný, že musím zůstat sám." Také Dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni láska volá. Najednou řekl nějaký hlas: "Pojď lásko, já tě vezmu." Byl to nějaký stařec, kdo promluvil. Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel. Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se Vědění: "Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl?“ "To byl Čas," odpovědělo vědění. "Čas?" zeptala se Láska, "proč mi pomohl čas?“ A Vědění odpovědělo: "Protože jen Čas ví, jak důležitá je láska v životě!"

Pohádky Vlastimil Barák ZUŠ, Frýdlantská 1359/19, Liberec oceněná práce II. kategorie Mám rád pohádky. Je jich spousta. Třeba o tom jak kaše zhoustla. A nebo o dědovi, co měl zlaté vlasy, Matka mu je vytrhala asi. Teď starý plešivec je. Kdo se tomu zasměje?

Definice správné babičky Miroslava Rylková ZŠ, 696 17 Dolná Bojanovice 195 oceněná práce II. kategorie Každý, komu ještě jeho babička (většinou máme dvě babičky) neumřela, aspoň jednou zapřemýšlel, jest-li je ta jeho babička správná a jest-li mají babičky na svou funkci nějaké normy a stanovená pravidla. Jednou mě to napadlo také, a proto jsem napsala malou "definici správné babičky." Doufám, že ta Vaše babička je ta správná a do definice zapadá! Takže, správná babička: - by měla svým vnoučatům měřit stejným metrem a nedělat mezi nimi rozdíly, např. podle toho, které z vnoučat je manželské nebo podle prospěchu ve škole; - správná babička by měla být pořádně (anebo aspoň trošku) tlusťoučká, protože má určitě plnou skříň dobrot a i po kapsách něco má, takže když za ní přijdete a poprosíte ji o něco dobrého, určitě Vám něco dá a nebude Vám dělat přednášku o kažení zubů, když si řeknete o jeden bonbon, dostanete jich víc, až budete mít plné kapsy od šatiček; - správná babička by měla mít šedivé vlasy, protože tak se pozná, že i Vaše maminka nebo tatínek (záleží, z které strany je) taky zlobili a když tvrdí, že ne, tak si vymýšlí; - správná babička by měla být především moc hodná a měla by Vás mít ráda! To je asi všechno. Uvidíte, že časem si najdete své vlastní pravidla a pak si je sem můžete dopsat. Myslíte si, že vaše babička splnila požadované normy? Pokud ano, gratuluji! Máte správnou babičku! A pokud ne, nezoufejte! Výjimka potvrzuje pravidlo! Hodně zdaru s babičkami!

Záhada s klavírem Daniela Žuchová ZŠ, Liberecká 26, 466 01 Jablonec nad Nisou oceněná práce I. kategorie Jednoho večera jsem jako vždy usnula. Najednou jsem uslyšela šramot, probudila jsem se. A vidím, že se klávesy od mého piana rozutekly po bytě. Tiše naslouchám, slyším, že si povídají. Neotálím a poslouchám dál. Slyším, že si povídají o mně. Všimly jste si, jak si nás v sobotu pletla? Místo C mačkala D. A když se to naučila, jak se to nádherně poslouchalo! A jak se překlepává! Stupnice, ty jí docela jdou. Po chvilce se klávesy pomalu začaly sbíhat a řadit. Dál si už nic nepamatuji. Když jsem se ráno probudila, tak jsem přemýšlela, jestli to byl sen nebo pravda. Je fakt, že se občas překlepávám. Jak to tedy bylo?

Co se zdálo Pravidlům českého pravopisu Aneta Bučková G Na Pražačce, Nad Ohradou 1700, 130 00 Praha 3 oceněná práce III. kategorie „Další díl vašeho oblíbeného seriálu vysíláme zítra v osm hodin,“ usmála se strojeně televizní hlasatelka. Pan Koudelka konečně vypnul televizi. "Však už taky bylo na čase," pomyslel si Pravopis a uvelebil se na polici vedle Kuchařky. "Konečně bude ticho." Aby v tom nebyl zmatek: Pravopis se ve skutečnosti jmenoval Pravidla českého pravopisu a Kuchařka Pečeme a vaříme po celý rok, ale tato jména byla pro běžný život běžné knížky příliš nepraktická a dlouhá, tak si je knihy zkrátily. Kuchařka byla boubelatá a naducaná, protože zevnitř byla plná fotografií výborných jídel a tučných moučníků. Pravopis tlustý nebyl, ale nevynikal ani přehnanou štíhlostí - byl prostě tak velký, jak se na souhrn pouček a záludných slov sluší a patří. Ač by se mohlo zdát, že Pravopis spolkl všechnu moudrost světa (hlavně v otázkách gramatiky se nedal usmlouvat), měl dobré srdce a vstřícné chování ke každému, kdo jím zalistoval, aby si ověřil nějaký pravopisný jev. Nejraději ze všech svých čtenářů měl Elišku Koudelkovou - dceru pana Koudelky, v jehož domě bydlel, která ještě chodila do školy a čas od času si Pravopis brávala s sebou. I všechny ostatní knihy si oddechly, že už je televize vypnutá a že budou mít v Knihovně chvilku klidu. Knihovnou s velkým K nazývaly svou knihovnu, kde byly uloženy. Měly ji rády, protože tam byl klid a mohly spolu nerušeně komunikovat. Dnes večer však byly příliš unavené, než aby se jim ještě chtělo povídat si. Popřály si dobrou noc a skoro hned usnuly. Pravopis měl tu noc velmi neklidné spaní. Zdálo se mu, že je v soudní síni... "Nechť předstoupí obžalovaný," promluvil soudce, "celým jménem Pravidla českého pravopisu." Pravopis se vyděsil. On že je obžalovaný? Vždyť nic neprovedl! Zvedl se a celý roztřesený stanul před přísně vyhlížejícím soudcem. "Obžalovaný," oslovil ho soudce a provrtal ho nesmlouvavým pohledem. "Víte, doufám, z čeho jste obviněn a předpokládám, že soudu přednesete řádnou obhajobu." "Ne-nevím," zakoktal se vystrašený Pravopis a dodal: "Jaké obvinění?" "Prosím, prosím, ctihodnosti!" ozval se dychtivý hlas. Pravopis se ohlédl a spatřil, že ten hlas patří Elišce Koudelkové, dceři pana Koudelky, v jehož knihovně bydlel spolu s ostatními knihami. Zaradoval se, že má v soudní síni spojence, ale soudce řekl: "Ano, obžalobo?" "Eliška mě obžalovala?" pomyslel si Pravopis ohromeně. "Co jsem jí pro všechno na světě udělal?" Už si nestačil pomyslet nic dalšího, protože Elišce bylo uděleno slovo a ona spustila: "Pravopis je

obžalován z matení společnosti, prosím. Na svých stránkách uvádí samé lži a vymýšlí si složitá pravidla, z čehož jsem měla ve škole značné problémy. To on zavinil mou špatnou přípravu na vyučování. To on je vinen mou trojkou z diktátu!" zakončila svůj proslov a dramaticky na Pravopis ukázala. Pravopis byl jako v transu. Mísily se v něm pocity šoku se zlostí. On že lže!?! On! Vždyť to je absurdní! Každý ví, že Pravidla českého pravopisu nikdy nelžou! Rozhodl se pro ráznou, drtivou a vyčerpávající obhajobu. Neměl však možnost ji pronést, protože porota stála plně na Eliščině straně a Pravopis zkrátka nedokázal překřičet hlasité skandování: "E-liš-ka! E-liš-ka!" a "Pravopis-fuj!", protože výkřiky stále sílily. Soudce se nejprve snažil zjednat klid, ale pak se nechal strhnout davem, který si Elišku vysadil na ramena a provolával jí slávu. Pravopis to vše zděšeně pozoroval a neodvažoval se ani pohnout… Probudil se. "Brr, to byl ale sen," pomyslel si. "Jakýpak sen? Noční můra!" oklepal se. Později si říkal, že ho mělo hned napadnout, že to nevěstí nic dobrého... Ten den ho totiž Koudelkovi vyřadili z Knihovny. Pořídili si totiž Pravopisova mladšího kolegu, nové vydání Pravidel českého pravopisu. A "starý" Pravopis byl odsouzen k něčemu, co je mnohem horší, než smrt - věčné zatracení v útrobách půdy domu pana Koudelky…

Jak si kočičky hrály Petra Emmerová ZUŠ, Frýdlantská 1359/19, Liberec (2. třída) oceněná práce I. kategorie Jednou se probudila jedna kočička. Byla hezká. Byla v proutěném koši. Tam byly i jiné kočičky - mourovaté, hnědé i bílé. Kočička si chtěla hrát. Proto vzbudila ostatní. "Kočičky, vstávat!", zakřičela. "Budeme si hrát!" Jedna kočička navrhla "Já chci na schovávanou!" "Kdepak, potřebujem se proběhnout." "Tak na babu!" navrhla jiná. "Tak jo," řekly ostatní. A hrály si a hrály. A možná si tam hrajou ještě dnes.

Lamy Barbora Dvořáková Rychnov nad Kněžnou oceněná práce I. kategorie Šly jednou dvě lamy, nesly se jak dámy. Šly si jen tak pouští, lamák na ně číhal v houští. Pak na ně udělal „baf“, lamy byly celé paf.

Pokus o „lyrické“ líčení rodného kraje Bára Adlerová Moravské Prusy, Vyškov oceněná práce III. kategorie Ájé, tak toto bude moje malá noční můra, pomyslela jsem si, když nám pan učitel zadal líčení, čili subjektivní popis "rodného kraje ". Už jen z vážnosti slova "rodný kraj" mi naskakuje husí kůže. Přiznám se, lyriku moc nemusím, možná proto mi šla z Halase hlava kolem. No co, žádný učený z nebe nespadl. Když přijedete do Moravských Prus, přímo vás praští do nosu čerstvý vzduch a klidná atmosféra, kterou sem tam přeruší projíždějící auto či sousedské pozdravení. "Moje" vesnice skrývá mnoho tajemných zákoutí. Třeba pařezy nedávno posekaných stromů u potůčku. Nejraději mám ten hned první, za lávkou vedoucí na hřiště. Vždycky si na něm udělám malou zastávku a poslouchám zurčení vody. Baví mne pozorovat, jak se potok v průběhu roku mění. Na jaře, když se probouzí nebo naopak v zimě, kdy není pod ledovým sáčkem paní Zimy skoro vidět. Míst, které stojí za zmínku, je v mém rodném kraji hned několik. Rozvětvený strom v lese poražený bleskem, ze kterého se stala perfektní schovávačka a prolézačka. Nebo dřevěná hráz na rybníku, odkud pozoruji ráchající se kachny a sem tam si zchladím nohy. Když je venku pěkně, jdeme se s mojí kamarádkou Lenkou a psem Maxem projít. Nejraději chodíme přes sad až k posedu. Sad, to je naše kouzelné místo. Bránu do našeho království, kde známe snad každý kout a skrýš, hlídají dva ne příliš milí vlčáci, kterým se vyhýbáme obloukem. Mírně ublácená cesta vede kolem soukromých políček, ze kterých sem tam uždibneme nějakou tu kukuřici či rajče. Po druhé straně se táhnou ovocné stromy. Jako by samy nabízely - pojďte a ochutnejte. O třešňových a jablkových žních to tady funguje tak, že "kdo dřív přijde, ten dřív mele." Za ty čtyři prochozené boty už máme čuch na ty nejsladší třešně a nejlepší ořechy. Zatímco nejchutnější je sad v létě, nejbarevnější je na podzim. To nám pak šustí listí pod nohama a musíme dávat pozor, abychom nešláply do nějaké té louže. A Max si jako vzpomínku domů přináší bodláčí, které úspěšně vzdoruje i těm nejostřejším nůžkám. Přes "přední" sad se kamenitou cestou kolem šeříkových keřů dostaneme až do "zadního sadu". Ten už má své majitele, samozřejmě kromě pánů ptáčků. A jde to také poznat - tráva už roste poslušně a stromy stojí jako vojáci. Nejlepší na tom všem je, že ty stromy patří rodičům kamarádky, takže nejsme nevítanými hosty. Na mezi, které je na druhém konci cesty krásně hrají do pochodu cvrčci, kobylky a všelijací broučci. Právě teď se nám ukazuje les v celé své kráse. Teď na jaře ještě v polospánku, ale přesto krásný. Je to mé oblíbené houbařské místo, avšak po pravdě, moc štěstí na úlovky nemám. Ale stejně je to nádherný pocit, když jdete provoněnou ranní přírodou,

v křoví se mihne srnka, boty máte mokré od ranní rosy a nad hlavou vám švitoří ptáčci. Na konci cesty sadem se uprostřed maliní skrývá krmelec pro polní zvěř. Nutno říci, že ještě nikdy se nám nepodařilo nějakého chroustajícího divočáka spatřit. Možná naštěstí. A už jsme tady. Přivítá nás tichý plácek, na kterém trůní mohutný strom a posed. Po strmých schůdcích vyšlápneme už ležérní a vyšpičkovanou chůzí. Zablácené boty sem tam zanechají památku na starém, zešedlém dřevě. Když jsem sem lezla poprvé, měla jsem takový zvláštní strach. Jako když jste na neznámém místě a nevíte, co vás čeká za rohem. Nejnádhernější pocit je, když už jsem nahoře. To si pak sednu "do turka", opřu se o vrzající opěrátko a zavřu oči. Poslouchám, jak ke mně mluví stromy, jak si potichu šeptají. Kupodivu, nebojím se, že posed spadne. I když jde vidět, že broučkům a červotočům chutná. Důkazem toho jsou známé mapy a chodbičky všude ve dřevě. Vidíme les, pole, zimou sešlou trávu a plno krtinců. Za zády máme celý šťavnatý sad. Maxe obvykle přivážeme k jedné šprušli. Protože je to lovecký pes, občas je jako z divokých vajec, div že se pod jeho sílou celý posed nezřítí. Čas tady utíká hrozně rychle. Nejpříjemnější je vlahý větřík. Jsme tady schopny prosedět snad hodiny a povídat si o všem možném. Když se začne stmívat, pozorujeme tančící stíny a hru barev. Na jaře mě fascinuje, jaké má zoraná země barvy - od černé až po světle hnědou. Sem tam uvidíme spěchajícího zajíce nebo srnku. Když si vychutnáme západ slunce, odbíjení kostelních hodin a plíživý večerní chlad nám připomene, že by nebylo tak špatné se zvednout (spíš slézt:) a jít domů. Promiň, Františku…

Víly Anežka Sanitrová ZŠ, 739 12 Čeladná 551 oceněná práce I. kategorie Víly tančí polehoučku lehkým krokem po paloučku. Nikdo je teď vidět nesmí, jsou to přece víly lesní Když je někdo zahlédne, oči od nich nezvedne. Jakmile ho uvidí, moc se před ním zastydí. Utečou mu pryč, nezbude mu nic.

O kapičce vody Lukáš Šimaňok ZŠ, V Zálomu 1,700 30 Ostrava -Jih oceněná práce II. kategorie Žila byla jednou jedna kapička vody a ta se jmenovala Klára. Klára měla hodně sestřiček, které žily ve stejném dešťovém mraku. Jednou, když se kapička opalovala s třemi svými sestřičkami, dostaly zprávu z pilotní kabiny mraku, že za hodinu se bude skákat na zem. Když to Klára uslyšela, zaradovala se a začala se vychloubat, že už má za sebou patnáct seskoků z mraku. Ostatní kapičky Kláře nevěřily a strašně se bály té výšky. Když se otevřel spodek mraku, ty nejodvážnější kapičky vyskočily z mraku jako první a mezi nimi byla i Klára. Těšila se, že až bude na zemi, spojí se s ostatními sestřičkami a vytvoří společně potok. Ale co se nestalo. Jak si tak snila, oddělila se od ostatních kapiček a padala někam mimo určené místo. Teprve když dopadla, uvědomila si, že je někde jinde, než kde má být. Klára se strašně bála, že už nikdy neuvidí své sestřičky a začala plakat. Mezitím se na druhé straně hory začaly kapičky počítat. A co to? Jedna kapička chybí! A tak s rozhodly, že ji půjdou po skupinkách hledat. A jak si usmyslely, tak také udělaly. Mezitím Klára měla strach, že se v teplém počasí vypaří, a tak začala hledat nějaký malý stín, ve kterém by se mohla schovat. Ale nenašla ho, a tak začala volat o pomoc. Ale pomoc žádná. Když tak hulákala, přilezl k ní nějaký veliký stín. "Kdo jsi?" zeptala se kapička. "Já jsem žížala. Slyšela jsem tvoje volání, a tak jsem ti přilezla na pomoc," odpověděla žížala. "Co potřebuješ?" "Ale, skákala jsem se svými sestřičkami z mraku, nechtěně jsem změnila směr a spadla jsem tam, kam jsem neměla." Když to žížala uslyšela, zželelo se jí kapičky a chtěla jí pomoci tím, že pro ni najde stín. "Nasedni na mě a já tě do stínu zavezu." A Klára souhlasila. Nasedla na hřbet žížaly a už pádily jak nejrychleji to žížala dovedla. Po pěti minutách se žížala zastavila před vysokým stromem, který rostl daleko od všech ostatních. Kapička slezla z žížaly a poděkovala jí. Žížala jí řekla: "Teď jdu hledat tvoje sestřičky a až je najdu, řeknu jim o tobě. Zatím se měj." A odlezla. Kapka došla až k vysokému stromu a zeptala se ho : "Ahoj strome! Proč rosteš tak daleko od ostatních!?" Ale strom kapce neodpověděl a dál nehybně stál. Mezitím žížala našla jednu skupinu kapek, která hledala Kláru, a všechno jim řekla. Potom se vydala ke stromu pro kapičku. Ale když tam dochvátala, nemohla kapičku najít.

"Kláro, kde jsi?" pokřikovala na celé okolí. Nevšimla si, že Klára sedí nad ní na jedné z větví. Když už chtěla žížala odejít, skočila jí kapička na hřbet. "To jsem se ale lekla! A teď honem za tvými sestřičkami !" A žížala celá udýchaná z toho leknutí sebrala zbytky svých sil a hnala se k ostatním kapičkám. Když tam dolezla, mrak už nakládal všechny kapičky. Klára z žížaly slezla, poděkovala a běžela také do mraku, aby jí neuletěl. Od té doby si už Klára vždycky dává pozor, protože ví, že pozornost se vyplácí a kdo je nepozorný, musí za to nést následky.

Voda plná radosti Denisa Tatíčková ZŠ, Voděrady 76, 679 01 Skalice nad Svitavou oceněná práce I. kategorie Voda sladká, voda slaná lidem pro život je dána. Krásně ryby nadnáší a radost jim přináší. Žbluňky, kap, tucet žab. Čvachty, střík, cejn a mník. Šplouchy, kráp, mořský krab. Cáky, šplích ve škeblích. Bubli, bubli, bubli, perel plné truhly. Představit si dovedete, jak je krásně na tom světě, když je voda pěkně čistá, pro budoucnost naši jistá!

Hrušeň, Mrcha a sprcha Anežka Sanitrová ZŠ, 739 12 Čeladná 551 oceněná práce II. kategorie Máme novou sprchu a v té sprše Mrchu. Ta Mrcha je sršeň, co nám napad hrušeň. Hrušeň, oběť, chudinka, je ustrašená a malinká. Za to sršně jménem Mrcha čeká teď kvalitní sprcha. Sršni, sprcha z Tesca čeká! A sršeň se vody leká a o milost hned prosí, že se raděj vykoupe v lese, v kapce rosy.

Prázdninové vyznání u rybníka Michal Jaborník G, Korovcova 8, České Budějovice oceněná práce III. kategorie Voda jemně olizovala jejich kotníky. Seděli na kraji rybníka tak, aby vynikly jejich nejhezčí rysy. Ona vypjala hrud', on natáčel svůj majestátní profil. Jejich ruce šátraly v touze po vzájemném dotyku. Ona: "Tady u vody je to krásné, viď?" On: "Hmm. " Ona: " Víš, máš krásné oko. " On: "Jen jedno?" Ona: " Já totiž vidím jen jedno. " Poprvé na ni pohlédl. On: „Ty nemůžeš dýchat?“ Ona: „Proč?“ On: "Že máš tak vypjatou hruď... " Mírně se shrbila a pevně ho uchopila za ruku. Ona: "Máš obě oči hezké, to druhé, možná ještě hezčí..." On: "Hmm. Ty máš pěkná..." Pohledem sklouzl k výstřihu jejích dvoudílných plavek On: " Vlasy, máš pěkné vlasy. " Raději se k ní natočil svým majestátním profilem, ona vypjala hruď. Ruce byly spokojené a voda jemně olizovala jejich kotníky...

Jak jsem neposlechl – malý hasič František Linder ZŠ, M. Horákové 258, 500 06 Hradec králové oceněná práce II. kategorie Jsem kluk jako každý jiný. Mám potíže s poslušností. Přitahují mě věci, které jsou zakázány. Tato příhoda se stala, když mi bylo asi šest let. Zakázanou věcí byly zápalky, zapalovače a svíčky. A já dostal nápad. Hrát si na opravdové hasiče. Doma byl jen můj nejstarší bratr, který pracoval na počítači, a mě si nevšímal. Zapaloval jsem jeden papír za druhým, házel je na koberec a s velkým nadšením hasil. Toto hašení probíhalo šlapáním. Asi pátý papír hořel více, než jsem byl schopen ušlapat. Nevěděl jsem, co mám dělat. Hlavou mi proběhlo varování rodičů: "Zápalky nepatří malým dětem do ruky!" Začal jsem křičet: "POMOC!" Bratr vyskočil od počítače a požár uhasil. V mých očích byl hrdina. Velké překvapení nastalo, když jsem zjistil, že v koberci zůstaly černé díry. Úplně jsem se zhrozil. Bratr nadával: "Ty to ale schytáš!" Bylo mi jasné, že pravda vyjde najevo. Konečně přišli rodiče domů. Měl jsem pro ně připravený dopis. Napsal jsem: Na koberci je něco černého. Seřežeš mě? Zakroužkuj ANO - NE. Předal jsem dopis a šel jsem se zavřít do pokoje. Rodičům bylo hned jasné, že se něco stalo. Tatínek zakroužkoval ANO a já jsem musel otevřít. Opakoval jsem: "Už to nikdy neudělám." Na tento výprask nikdy nezapomenu. Dnes už jsem rozumnější a vím, co všechno se mohlo stát. Nyní se příhodě všichni smějeme, ale tenkrát mi do smíchu nebylo. Na vlastní kůži jsem si ověřil, že zápalky nepatří dětem do ruky.

Jak drb změnil historii Jana Rozsypalová G, 700 30 Ostrava - Hrabůvka oceněná práce II. kategorie Bylo, nebylo jedno království. Já osobně si myslím, že nebylo, ale pokud by nebylo, bylo by mi k ničemu, tudíž budeme vycházet z toho, že bylo. Vím je to zmatené. No, každopádně pokud bylo a jakože bylo, mohl se v něm odehrát tento příběh. V království nijak výjimečném jedna stará babka na trhu vypustila z pusy před sousedkami, když se chtěla vytáhnout, že slyšela jistou známou věštkyni, jak předpovídá konec starého řádu v království, pokud se královnina dcera někdy zamiluje. Nutno zdůraznit, že v království nežily žádné věštkyně. Důvod byl prostý. Když začaly hony na čarodějnice, většina provozovatelů magické vědy si spakovala svých šest kouzelných pomůcek a fámula strčila do přepravní bedničky. A pak, pak hromadně emigrovali.

Ale zpátky k tomu nehoráznému drbu. Na trhu se pohybuje spousta pochybných individuí a ztracených existencí, aby se zprvu nevinná lež roznesla a později rozrostla do nevídaných, skoro globálních rozměrů. Pár ukecaných ženštin náhodou zaslechlo rozhovor našich sousedek. Tyto ženy to vyprávěly svým chotím doma a ti pak v hospodě kolegům a známým. V hospodě to zaslechl barman, který to rozkecal mezi zbylé štamgasty a personál. Kuchař to řekl svému panu bratru. Ten shodou okolností den nato získal práci v hradní kuchyni. Zmínil se o této zajímavé „věštbě" před kuchtičkou, kuchtička porozprávěla služce a nakonec si o tom štěbetal celý hrad. Drb se donesl k uším hradního pána, věrného vazala krále a bratra královny v jedné osobě. Hradní pán cítil potřebu svého švagra a sestru varovat. Než dorazil do králova města, jeho služky informovaly podhradí, lidé z podhradí našepta1i zvěst půltuctu trubadúrů a trubadúři novinu ohlásili ve všech dalších městech, jak jim ostatně jejich profesionální čest kázala. Královská prevence proti lásce princezny mohla vypadat následovně: 1) Mohli dceru narychlo provdat. Což mělo tu chybu, že zabránit dceři v nevěře je prakticky nadlidský - a teď zdůrazňuji příslušnost královské rodiny k lidskému rodu - úkol. 2) Mohli nechat svou dceru zavřít do šatlavy. Chyba: měli pouze mužské žalářníky a nechtěli riskovat možné pletky vězňů ženského pohlaví a osamělých členů personálu. 3) Mohli své dítko popravit, ale vždyť kat byl u dvora jen jeden a ten kdo by princeznu zabil, musel by být také setnut. Království zrovna prodělávalo krizi nedostatku pracovních sil. 4) Mohli všechna města rozdělit na mužskou a ženskou polovinu, a aby populace neklesala, dovolit setkání na jeden měsíc v roce všem kromě samotné princezny. Jelikož království poněkud předběhlo dobu a mělo ústavu práva svobod, v níž stálo, že nikdo se nemusí vdávat ani ženit proti své vůli, provdat princeznu ze seznamu řešení vyškrtli. Šatlava je pro šlechtičnu nedůstojné bydliště, a tak neuvažovali ani o uvěznění, a jelikož pohádka by nebyla bez princezny pohádkou, vyloučili i možnost princezniny popravy. Města se tedy rozdělila na poloviny. Protože žena, která se nesetká s mužem nedokáže otěhotnět, po smrti jedné královny a krále si vždy lid volil nové. Tak vznikla demokracie. Ironií osudu bylo, že o pět generací později jistý věštec v zahraničí předpověděl to samé, co si vymyslela babka na trhu. A jak už to bývá, láska si do lidských srdcí vždy najde cestu a osud vždy vynalezne způsob, jak se naplnit. Byla to dcera asi třicátého královského páru od doby, co si naše babka vymyslela falešnou věštbu. Jednoho dne se dcerka, které budeme pro naše účely přezdívat Jelena, procházela po ženské polovině zámecké zahrady. Jelena tedy korzovala po zahradě a potkala mladou zahradnici. Zapředly spolu

hovor a zjistily, kolik společného mají. Večer se rozžehnaly s příslibem, že si někdy opět pobesedují. Jelena se s Marianou, jak budu nadále jmenovat zahradnici, setkala po několika týdnech a vesele s ní prodebatovala celé dopoledne. Od té doby si spolu povídaly každý den a jejich přátelství se změnilo ve velmi silnou náklonnost a ještě později v lásku. Jejich rozhovory začaly obsahovat vyslovené myšlenky na budoucí společný život a slova dívky občas prokládaly polibky na rty. Jednoho krásného letního dne se po zahradách prošla i královna. Asi uhodnete, co se stalo. Královna milenky uviděla, jak se líbají v malém lesíku v jižním cípu parku. Vládkyně spěchala pro stráže a nechala si do trůnního sálu předvést svou nezvedenou dcerku a Marianu. Ten den Jelena poprvé spatřila svého otce, natvrdlého, byť dobromyslného a sympatického krále Jíru. A zároveň prvně spatřila muže. Král Jíra se s královnou Ivou dlouho radil. Královna Iva mluvila a Jíra se nechápavě drbal na hlavě ve vlasech plných lupů. Nakonec se královna zeptala: "Co řeknete na svou obhajobu, děvčata?" "Nic," pokrčila rameny Jelena. "Takže vám nebude vadit, když vás necháme obě stít?" pokračovala Iva. "Protože to uděláme." Jíra zažil náhlý záblesk inteligence. "To nejde, miláčku," upozornil svou choť. "Jakpak to?" divila se královna. "Náš kat je muž," odpověděl prostě vládce. "Na to jsem zapomněla," zamručela Iva a nasadila zamračený dumavý výraz. "Ale už jsem řekla a nemůžu to odvolat. Vypadala bych směšně." "Mám nápad," řekla královnina rádkyně. "Ano?" zeptala se s nadějeplným úsměvem jejich veličenstva. "Zrušíme ten starý zákaz. Tak se kat bude moci setkat s Jelenou a Marianou," vysvětlila stručně rádkyně. "Že mě to nenapadlo!" výskla královna. Ve skutečnosti se poprava nikdy nekonala. Než se postavila šibenice, skupina lidumilů sepsala petici proti trestu smrti. Dál už si to domyslíte. Kat přišel o práci. Co se týče princezny a zahradnice, tak ty dvě poslaly na venkov, kde si na vlastní farmě hospodařily. O šest let později Mariana vypěstovala rostlinu, z níž se dal složitou procedurou vyrobit elixír života, takže s jistotou můžeme tvrdit, že pokud nebyla špatná úroda, žijí Jelena s Marianou dodnes společně se svými deseti adoptovanými dětmi. Nutno podotknout, že v době, kdy se toto odehrálo, bylo dělení měst na mužskou a ženskou polovinu řádem. Tudíž se skutečně vyplnila dávná věštba ženy z trhu a s princezninou láskou přišel do království nový řád.

Odchyt Lenka Cirklová ZŠ, Masarova 11, 628 00 Brno oceněná práce I. kategorie Jsou jarní prázdniny a já sedím doma u stolu. Přede mnou leží bílý nepopsaný list papíru, na který mám psát slohovou práci. Zatím, co sedím a přemýšlím, venku krásně sněží. Nejraději bych šla sáňkovat, ale než na saních raději jezdím na bobech. Jenže moji poslední jízdu boby nevydržely. Někdy chodím sáňkovat na „panský“. Říká se takhle kopci, který se nachází za líšeňským hřbitovem. Kopec je skvělý, ale dá se na něm sáňkovat jen, když je plno sněhu. A toho je letos opravdu dost. Zatímco děti se ze sněhu radují, zvířátkům se musí v tak velké zimě pomoci. Vím to od svého dědečka, který je myslivec a chodí pravidelně do lesa dávat do krmelců krmení. Při kruté zimě se zvířátkům špatně hledá potrava. Někdy chodím do lesa s dědem. Dokonce jsme jednou viděli srnu a zajíce, kteří nám přeběhli přímo přes cestu. Možnost vidět zajíce pěkně zblízka jsem měla, když jsme se zúčastnila mysliveckého odchytu. Odchyt se konal na poli u Stránské skály. Myslivci tam měli roztažené sítě, u kterých leželi a vyčkávali. Na odchyt se zvou známí myslivců a děti ze základních škol. Mají za úkol zajíce nadehnat k sítím. Všichni se rozmístí po poli a musí dělat co největší rámus. Používají k tomu staré hrnce, pokličky, řehtačky, píšťalky, ale nejvíce své hlasivky. Vyplašení zajíci běží rovnou do sítě, kde myslivci vyskočí ze svých úkrytů a chytí zajíce do pytle. Né vždy se to podaří – nemusíte se bát, že všichni zajíci skončí v pytli. Mají možnost k útěku a zajíci této možnosti rádi využívají, protože jsou to velice chytrá zvířata! Při rámusu nevyběhne hned, ale do poslední chvíle čeká skrytý v úkrytu a pak náhle vyrazí opačným směrem než jsou sítě. Tentokrát se nám jich podařilo chytit jen deset. Ale přesto myslivci byli spokojení. Po honu následovalo občerstvení. Při té příležitosti jsem se zeptala dědy, proč se odchyt vůbec pořádá. Děda mi vysvětlil, že zajíci se v párech prodají do ciziny na odchov. Ani jsem si neuvědomila jak čas rychle utekl. Venku se už stmívá. Můj papír už není bílý a krajina venku je krásně pokryta sněhovou peřinou.

Zvěřinec Kristýna Lexová Smetanova 168, 672 01 Moravský Krumlov oceněná práce II. kategorie Chtěla bych se s vámi podělit o příběhy naší rodiny. Víte, nikdy jsme moc nepřemýšleli, že bychom mohli mít kočku. Tato roztomilá zvířátka jsme sice dobře znali z babiččina domku, (který se kočkami přímo hemží), ale pořídit si vlastní - k tomu jsme dlouho neměli odvahu. I psa mi maminka slibuje, ale až bude plot. To prý, aby nespal s ní v ložnici. A plot, ten je v nedohlednu. Ale kočka plot nepotřebuje. A určitě to věděla každá kočka bez domova nebo s špatným domovem v širokém okolí. Ne, my za to nemůžeme. To kočky jednoho dne přišly, vybraly si nový domov a ochočily si nás. Bez legrace! To ony jsou nyní svrchovanými vládkyněmi našeho domu, každý se jim musí podřídit. Nedávno jsem koukala na televizi a tam se cpali lidé do jednoho auta. Schválně, kolik se jich tam vejde. Teď už nevím, kolik se jich tam vešlo, ale inspirovalo mě to k hádance pro vás: Kolik lidí se vejde na obrovskou pohovku v obývacím pokoji, když v domě žije jedna menší kočka? Odpověď: Ani jeden. Přece byste neutiskovali takovou roztomilou čičinku a nerušili ji z blaženého spánku. Vždyť koberec je taky dost dobrý. Nemluvě o pečlivě uhrabaném záhonku se zasetými semínky, který kočička svým hraním během několika minut změní na válečné pole plné zákopů. Pak se zježeným hřbetem a mávajíc ocasem znechuceně odkráčí, v obličeji výraz: "A to je všechno?! To tady budeš jen poskakovat a ječet? Udělej něco zábavnějšího!" Jindy si zase v klidu a míru vychutnáváte svou snídani a napadne vás: "V lednici máme ještě trošku té dobré šunky." Jakmile však klapnou dvířka ledničky, objeví se kočka. Sedí. Zírá. Očima žadoní. Špička ocásku se téměř neznatelně třese. Celý postoj vyjadřuje jedinou myšlenku: "Mám hlad a ta tvá šunčička tak voní, rozděl se, prosím, prosím, smutně koukám, buď tak hodný.. ." Probudí se svědomí. Já chtěl opravdu celou šunku sníst sám? Co jsem to za zvíře? A následující hodinu strávíte krájením šunky na malé nudličky a krmením kočky. Ta se vám odvděčí pokousanými prsty, škrábanci (podávej to jídlo rychleji!) a zachlupaceným oblečením. A od doby, co se nám polámala stará lednice (dvířka měla u země), se nám již nestalo, že bychom kocoura přivřeli, nebo zavřeli uvnitř. Při koupi nové ledničky bylo důležité, aby měla dvířka nahoře. Ale co to povídám? Teď to zní, jako bychom kočky neměli vůbec rádi a trpěli s nimi. Ale přitom, zrovna když tohle píšu, mi jedna z nich sedí na klíně, druhá mi pod dekou zahřívá nohy a třetí si vedle hraje s mou sestrou na chytání vycpané myši s rolničkou! Milujeme kočky, protože nám přináší pohodu a společnost. Můžeme se s nimi kdykoli pomazlit, když se cítíme sami nebo smutní, a nikdy nás neodmítnou. Jsou naši opravdoví přátele, a to je veliká vzácnost. Kočky, máme vás moc rádi!

Popletený závod Markéta Janáčková ZŠ, Masarova 11, 628 00 Brno oceněná práce I. kategorie Jako každý rok, jezdím o prázdninách na chatu s dědou a babičkou. Letos jsem si tam s sebou vzala svou nejlepší kamarádku Anetu. Hned se mi tam mnohem víc líbilo, měla jsem si s kým hrát, povídat, chodit na procházky. Společně jsme také pozorovaly zvířátka v okolí chaty. Viděly jsme krásné veverky, jak skáčou ze stromu na strom, nádherného velkého datla, v noci létat netopýry, poslouchaly jsme houkání sýčka. Protože jsme nemusely chodit brzy spát, pozorovali jsme s dědou také hvězdy, ukazoval nám různá souhvězdí, viděli jsme několik hvězd i padat. Po dešti bylo v okolí chaty pokaždé hodně hlemýžďů. S Anetou jsme se dohodly, že uspořádáme hlemýždí závody. Každá jsme si našla tři hlemýždě, snažily jsme se, aby byli co největší a nejsilnější, prostě „závodní“. Abychom si je navzájem nepopletly, rozhodly jsme se, že jim vodovými barvami natřeme ulity. Aneta si vybrala modrou, černou a růžovou barvu, já žlutou, zelenou a hnědou. Před chatou jsme si namalovaly startovní čáru a domluvily se, že vyhraje ten hlemýžď, který po dvaceti minutách „doběhne“ nejdál. Když jsme naše závodníky odstartovaly, vůbec se jim nechtělo někam „utíkat“. Proto jsme jim na dráhu natrhaly zelené lupení, což začalo účinkovat. Naši „sportovci“ se konečně hnuli z místa. Asi po patnácti minutách napínavého závodu se přihnal velký mrak a spustila se menší průtrž. Musely jsme se rychle schovat do chaty. Déšť trval asi deset minut, bylo to sice pět minut po časovém limitu, ale přesto jsme byly zvědavé jak závod dopadl, čí hlemýžď vyhrál. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že naši závodníci sice byli na dráze, ale všichni díky dešti přišli o své barevné závodní dresy. Nemohly jsme proto určit, kdo je vítěz. Večer jsme o našem popleteném závodu vykládaly dědovi a babičce, moc jsme se tomu všichni zasmáli.

Na malou chvíli pandou (úryvky z práce) Šárka Vrbová FZŠ, V Remízku 919, 152 00 Praha 5 - Barrandov oceněná práce II. kategorie Narození Přesně před třemi minutami jsem se narodil. To vám řeknu být pandou je pěkně těžká věc. Když mě konečně pustila ven na svět, tak ze mě začala lízat tu nádhernou červenou barvu. Myslel jsem, že červený zůstanu navždy, ale kvůli ní jsem černobílý. Stydím se za to, že nejsem červený, co si teď počnu vypadám jako dalmatin. Navíc jsem vystavený ve výloze a kouká se na mě hrozně moc lidí. Máma mi pořád říká, že to není výloha, ale obyčejná ohrada v ZOO. Já jí stejně nevěřím. Taky mi pořád říká, že panda má být černobílý. Jediné, co je na mé mámě dobrého, je to dobré mléko z té podivné růžové napáječky. Na tátovi mě nejvíc baví, když mě vozí na zádech a učí mě jíst bambusy. Bambusy mi moc chutnají i když jsem jich ještě moc nesnědl. Občas, když se nudím, tak si lehnu na záda a drbu si bříško. Tatínek mi taky slíbil, že mě naučí chodit, ale já jsem mu na to odpověděl, ať nemá obavy, že to zvládnu sám. Když jsem si zkoušel stoupnout na čtyři, vůbec mi to nešlo a pořád jsem padal. Po půl hodině jsem toho konečně vzdal. Zjistil jsem, že nemá cenu pokoušet se o něco, co prostě nejde. Radši jsem se nechal drbat od maminky. To se mi taky moc líbí. V pohodě se roztáhnu a broukám si maminka mě mezitím drbe svou mohutnou packou. 2. den Druhý den ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Probudila mě maminka. Nejradši bych jí kousnul přímo do ucha. Nemám totiž rád, když mě někdo budí. Po chvíli jsem zase usnul. Zdál se mi nádherný sen. Já, máma i táta jsme v něm měli křídla a létali jsme po celé ZOO. Lidi si nás fotili a usmívali se na nás: V novinách byly fotky, na kterých jsme byli my. Bylo to zkratka prima. Já jsem se ani nemusel učit chodit, protože jsem uměl lítat a to mi stačilo. Všichni jsme byli červení a moc nám to slušelo. Jednou jsem omylem zaletěl do jiné ohrady, ve které lítali papoušci. Závodil jsem s nimi v letu a nakonec jsem se od nich naučil i kotoul ve vzduchu. S kotoulem jsem se vytahoval tátovi. Táta se pak rozbrečel, že kotoul neumí. Z radosti jsem tátu učil kotoul ve vzduchu, aby to tátovi nebylo líto a aby nebrečel. Táta pak naučil kotoul mámu, ale nikdo z nich neudělal kotoul lépe než já. Pak jsem slyšet bzučení. Probudil jsem se ze spánku a zjistil, že mi do ucha vlítla moucha a že už je tma. Tak jsem šel zase spát. Ale najednou se mi nezdál ten nádherný sen. Zdál se mi sen, ve kterém nemám rodiče a jsem uprostřed pouště, moc jsem plakal a volal o pomoc, protože jsem neuměl chodit. Konečně jsem si uvědomil, jak jsou pro mě rodiče důležití. Abych si vzpomněl na maminku, tak jsem si lehnul na záda a vzpomínal, jak mě maminka drbala na bříšku. Bylo mi hrozně

smutno. Ze spánku mě maminka radši probudila, protože jsem se hrozně klepal a ona hned poznala, že se mi zdál špatný sen. Já jsem se celý udýchaný probudil a přitisknul se k mamince a byl jsem rád, že jsem zase s rodiči. 4. měsíc Tak už to konečně přišlo, musím se učit chodit Nejdřív se pořádně najím, abych to zvládnul a neměl hlad. Už je po bambusu. Teď pořádně zařvu a táta ihned přiběhne: „Tatííí!!“ „Už běžím počkej,“ zaslechl jsem tátův hlas. „Táto, vysvětlíš mi prosím, jak se mám připravit na to chození?“ Táta mi hned vysvětloval, jak na to, ani jsem se nestačil nadechnout. Potom odešel a já jsem musel na všechno ostatní přijít sám. Nejdřív jsem vztyčil přední nohy. Šlo to docela dobře, ale pak přišla řada na zadní nohy a to mi vůbec nešlo. Když jsem konečně stál na čtyřech, tak se mi najednou rozkývaly nohy a já spadnul na zadek. Au, docela to bolelo. Po šestém pokusu se mi to konečně povedlo. Neváhal jsem a dal jsem pravou nožičku dopředu. Jediné, co se mi na tom nepovedlo, bylo to, že než jsem stihl dát levou nohu dopředu, tak jsem spadnul…

Popletený čaroděj Gabriela Čermáková ZUŠ, Frýdecká 359/19, Liberec oceněná práce I. kategorie Byl jednou jeden čaroděj. Jmenoval se Čáryfuk. Bydlel v černém strašidelném lese. Ten čaroděj byl hodně popletený. Jednou měl hlad a doma nic neměl. Tak si řekl: „No, nic tu nemám, ale to nevadí. Umím přece kouzlit. Vykouzlím si něco k jídlu. Tak, čáry máry pod kočáry sklenička babička bum!“ A najednou venku zahřmělo a spustil se déšť. „A jejejejejej, já jsem to kouzlo zapomněl. To jsem ale popleta. Vždyť jsem se to přece učil v první třídě!“ A začal přemýšlet, jak to kouzlo bylo. „Už to mám, čáry máry pod kočáry bublina mýtina bum!“ A vtom se venku setmělo. „A jejejejejej, já to kouzlo….“ A vtom někdo zaklepal na dveře. Byla to jeho sestřenice Čárymouda. Čáryfuk jí otevřel dveře a přivítal se s ní. A pak se jí zeptal: „Já vím že je to má ostuda, ale vykouzlila bys nám oběd?“ Čárymouda jim vykouzlila oběd a snědli ho.

Asi jsem mimozemšťan Bára Adlerová Moravské Prusy, Vyškov oceněná práce III. kategorie "Pozdravit je slušnost, odpovědět na pozdrav je povinnost." Tak tenhle citát z mé nejoblíbenější kazety Spejbla a Hurvínka mám pěkně vrytý do paměti. Poslouchala jsem to právě v té době, když jsem byla s maminkou někde na nákupech a prošla kolem nás maminčina známá, automaticky se daly do řeči. A co jiného jsem mohla začít dělat, než že jsem ani nepozdravila a co minutu jsem chudáka maminku bombardovala otázkami "A kdy už půjdeme?" s náležitým tónem rozmazleného děcka. Maminka ten tón přešla s klidem, ale jedna věc pro ni byla neodpustitelná - musela jsem pozdravit. A já nedokázala pochopit, proč se mám bavit s nějakou cizí ženskou?! Proto deset metru, než nějaká její kolegyně či kamarádka kolem nás prošla, mi maminka významně (ale silně) stiskla ručičku. Ale opravdu JENOM v zájmu zdraví své ruky, potažmo mé matky, jsem se teda k tomu zdravení uvolila. A tak nějak mi to zůstalo dodnes. Do dneška, kdy jsem při jedné kulturní akci vešla do místnosti, kde postávali hlavy kulturní scény našeho městečka, které je v jistých věcech informovanosti na tom hůře (nebo spíš lépe?) než leckterá vesnická slepičárna. Přesně, jak mi to mé vychování káže, jsem pozdravila. Avšak, nedočkala jsem se žádné odezvy. Ředitelé těch nejkulturnějších institucí na mě hleděli, jako bych spadla z Marsu. Raději jsem se rychle běžela podívat do zrcadla, co kdybych přece jenom náhodou měla anténky nebo byla zelená!? "Narodil jsem se slušný. Ne všude, ale jen na některých místech." autor neznámý

Půl noc

Půl noc, kdy není půl ve čtyři nejdeš spát a v osm nesvítá. Splníme Ti sny, ale jen do smrti posledního zvonění. My, ručička hodinové napnuté vzpřímené. Čekáme. Bim bam Zabíjíme. Bim bam Dnem i nocí Bim bam Tvůj čas. Bim bam Setiny našeho života Lovy beze zbraní

Vidina ráje … propustka do pekla Natálie Paterová ZŠ dr. Miroslava Tyrše, Tyršova 2, Hlučín oceněná práce III. kategorie Páry očí Stísněně sedím v nemocniční čekárně. Ortopedická část. Bílé zdi, na oknech mříže. Jako by se na mě měla všechna ta nevykřičená bolest každou chvíli zřítit. Tíživé ticho viselo nad hlavami. Rozhlédla jsem se. Většinu tvořily děti, některým tu a tam chyběla nějaká ta končetina. Všichni o sobě věděli, že půjdou pod nůž, z žádných očí však nečišel strach. Dětem přišlo naprosto normální, že jim jednou ročně rozřežou nožičku, že pak mají sádru a nemusí dlouho do školky. V očích matek bylo vidět jakousi smířenost a rezignaci, která mě na tom všem lekala ze všeho nejvíc. Postřehla jsem jen pár vyčítavých pohledů, jako by bylo hříchem, že jsem přišla po vlastních nohou. Chtělo se mi křičet, chtěla jsem v nich probudit život, místo toho jsem viděla jen uplakané, nevyspané oči, ve kterých pomalu dohořívala poslední naděje. Mezitím se po chodbě naprosto bezelstně prošla asi šestnáctiletá drobná dívčina o berlích, s visícím pahýlem místo levé nohy. Sedla jsem si zase zpátky a připadala si naprosto bezmocná. Rozbolely mě nohy. Facka Všechno se vleklo. Jako by šestihodinová cesta sanitkou nestačila. Začínala jsem pochybovat o smyslu všeho a ubíjející pohled na ostatní mě v tom usvědčoval. Po dalších dvou hodinách udušené naděje a postupného upadání do nechtěné cyničnosti se za velkými skleněnými dveřmi objevila zrzavá hlava a přes celou chodbu zakřičela moje jméno. Na chodbě se zatím hádala starší energická žena s asi desetiletým klukem v kočárku. Čokoládově hnědá očka se sbíhala na jednu stranu, hlava padala nalevo. Vztáhl ke mně kostnatou ručku. Dostal pořádnou ránu. Chtělo se mi brečet. Pokusný králík Ležím na zádech na kovovém stole, nade mnou bezmála dvacet doktorů. Jejich naprosto chladný pohled mě děsí. Každý zkoumá přidělenou část těla a horlivě o ní diskutuje odbornými výrazy, kterým nerozumím. Jako bych neexistovala. "Projdi se," zněl příkaz. Tělo mě přestávalo poslouchat. Postavila jsem se. Stála jsem před nimi ve spodním prádle, na těle jizvy po zákrocích. Dvacet párů pichlavých očí sledovalo každý detail mého těla. „Můžeš se obléct,“ řekli, a tak jsem na sebe začala trochu neohrabaně soukat ponožky. Následovala pětiminutová porada. „Noha se zkrátila o další centimetr, levá kyčel už to dlouho nevydrží. Budeme muset provést zákrok,“ řekl nakonec primář s naprostou rutinou v hlase a bez jakéhokoliv dalšího zájmu začal něco zuřivě zapisovat do počítače. Zbývajících dvacet doktorů si s naprostým klidem zase sedlo na kovové židličky a do konce už nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Udělalo se mi špatně. Během necelých patnácti minut rozhodli o dvou měsících v nemocnici, šroubu v levé kyčli,

sádrách od pánve ke kotníkům, čtyřech měsících na vozíčku a minimálně půlroční následné rehabilitaci. Absolutně všechno začalo najednou postrádat dosavadní smysl. Přála jsem si umřít. Jen žít Vrátila jsem se do čekárny, kde se téměř nic nezměnilo. Stejné zdi, stejné mříže. Stejné páry očí. Občas chybějící končetina. Jen moje oči se zalily slzami. Naposled jsem se rozhlédla po místnosti, do které jsem se měla do měsíce vrátit. Naprostá zdrcenost mě donutila uvědomit si, že ti lidé kolem mě (a nakonec i já, i když jsem odmítala čímkoli se mezi ně zařadit) si vroucně přejí jen jedinou věc, která je pro naprostou většinu samozřejmostí. Alespoň na chvíli. Jen ŽÍT. Prosím... Přála jsem si, aby za mnou co nejrychleji zapadly obrovské kovové dveře, aby nikdo neviděl moje slzy a nevyčítal mi, že ještě odcházím po vlastních nohu... Zase sanitka Sanitka, která mě měla odvézt zpátky do nemocnice k ambulantní léčbě, přijela opravdu přesně za měsíc. Byla ještě tma, pět hodin ráno. Mrholilo. Saniťák dokouřil cigaretu, otevřel mi dveře a mě čekalo půl roku bez kontaktu s okolním světem, který uvidím jen přes zamřížované okýnko. Sedla jsem si do sanitky a odlesky modrých světýlek si začaly pomalu prokousávat cestu pochmurným listopadovým ránem. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než jestli budu ještě někdy chodit. Znovu nemocnice Sedím ve stejné čekárně, jako před měsícem. Stejné zdi, stejné mříže, běloba. Zase vidím páry očí, které smířeně čekají, až někdo rozhodne o jejich budoucím životě během necelých patnácti minut. Riskují smrt. Bolesti se ve mě hromadí víc, než jsem schopna unést. Nemám sílu vůbec nic udělat. Z očí se mi začnou naprosto nekontrolovatelně řinout slzy. Naprostou bezmocnost prolomí drobná sestřička. Zeptá se mě na jméno a popadne mé dva kufry. Vede mě dlouhou nemocniční chodbou. Do nosu mi vráží ostrý pach dezinfekce, oči nepřestávají slzet. Na chodbě není živé duše. Až příliš moc tíživé a nevykřičené ticho, nasáklé bolestí a slzami mě pronásleduje až do pokoje. V pokoji dvě postele, noční stolek a skříň. „Zítra ti sem někoho přivezou,“ řekne sestra a ještě dodá, ať se převlíknu do pyžama. Zbytek dne jsem pozorovala prasklinu ve zdi. O hladu. Byla tam tma Ráno opravdu přivezli asi osmiletou holčičku. Po autohavárii. Bez levé ručky. Zřejmě prodělala náročnou operaci, protože ještě nebyla při vědomí. Nad hlavou jí visela kapačka, přístroj u vedle postele ukazoval činnost srdce. Nedostala jsem snídani. Kolem poledne přijdu na řadu - akutní případ. V deset hodin mi přišla sestra odebrat krev.. Sedla jsem si na postel a vyhrnula rukáv. Už pátá ampulka s krví mizí v sestřině dlani. Zatočila

se mi hlava. Musela jsem si zase lehnout. Sestra za sebou zavřela dveře a já jsem otočila na bok. Na zdi se udělala další prasklina. „Byla tam tma,“ prolomí ticho skoro neslyšně tenký hlásek z vedlejší postele. „Kde?“ zeptám se, i když si nejsem jistá, jestli je ta holčička úplně při vědomí. „Na konci tunelu.“ Lekla jsem se. „Žádné světýlko, ani andílci. Jen tma. Žádný ráj.“ Ve tři čtvrtě na dvanáct pro mě přijela sestra s lehátkem. Přikryla mě prostěradlem a dala mi prášek na uklidnění. Na operačním sále jen další páry chladných očí a roušky na obličejích. Lehla jsem si na kovový stůl a začalo mi být jedno, jestli se probudím. Všechno se někam vytratilo. V hlavě mi zněla jen věta té holčičky z dnešního rána – „žádný ráj není…“ Propustka do pekel Probudila jsem se. Prožila jsem dva měsíce nesnesitelných bolestí. Každý den, každý pohyb byl jedinečný zázrak. Sundali mi sádry a já byla další čtyři měsíce odkázána na druhé. Mnoho a mnoho nepodstatných dní, během nichž se jakákoli vidina ráje už definitivně a naprosto rozplynula. Pak znova první bolestivé krůčky. PROČ to všechno?!!! ŽÁDNÝ RÁJ PŘECE NENÍ! To všechno byla jen moje další propustka do pekel.

Kapka rosy Barbora Štenclová G, Komenského 281, 790 01 Jeseník oceněná práce II. kategorie Kapka rosy, jako mořská perla na zakaleném dně oceánu, se z posledních sil držela svého stébla trávy, které podle třepotajících se lístků na omšelých stromech tančilo do rytmu. Tato perla přírody mě v tomto parku moderního světa okouzlila nejvíce. Nebyla totiž dotčena člověkem. Ale její okolí ano…Stromy byly vandalsky poničeny, tráva už nebyla domovem živočichů, ale shromaždištěm odpadků. Ale tahle kapka rosy, přesto tak obyčejná a běžná věc, která se každé ráno objevuje na stéblech trávy a ten samý den ještě před polednem jakoby kouzlem mizela pod zemí, tomu všemu dávala jakousi „neviditelnou“ naději přežít. Blížilo se poledne, konec první etapy jejího působení, konec omračování takových lidí jako jsem byla já. Sklouzla ze své trávy „tanečnice“ a rozplácla se na povrchu této zubožené části přírody. Nemizela, ani se nevypařila ze světa, jen přešla někam jinam. Tady nahoře byla ozdobou, třpytícím se šperkem, který se honosí svou krásou. Pronikla pod povrch, pod útrapy tohoto světa a nevábných věcí kolem něj, aby byla něčemu užitečná. Přesto byla pořád jeho součástí a dotvářela jeho celek. Pomáhala životu pod sebou přežít a doufat v lepší časy. Rostlinám dodávala vláhu, držela je při životě, sytila jejich hladové kořeny a utěšovala unavenou půdu nesoucí celý tenhle svět.

Srpnová noc (prázdninové rozjímání) Lucie Poláková ZŠ, Karla Čapka 270, 417 42 Krupka oceněná práce III. kategorie Když den se změní v noc a Měsíc má barvu stříbra Malý a Velký vůz startují svůj pravidelný závod Řítí se rychlostí kosmickou Nekonečnou Mléčnou dráhou Kolem souhvězdí Střelce Skrze planetární mlhovinu Od Pluta k Marsu a šup zase zpátky Vodnář se chechtá od ucha k uchu A Merkur pohoršeně bručí Horká srpnová noc….. Když v tom najednou! Jak je to možné, že horko tak mrazí? Jak je to možné, že tma tolik září? Jak je to možné, že ticho tak duní? Jak je to možné, že nekonečno je tak blízko? Jak je to možné, že okamžik trvá věčnost? Možná protože: Horká srpnová noc…. To je ta noc, kdy se vyplní sny To je ta noc, kdy se z děvčátek stávají princezny To je ta noc, kdy se z kluků stávají rytíři To je ta noc, kdy cvrčci nadšeně hrají své sonety To je ta noc, kdy srdce pláče slzy, jež odmítly vyplakat oči Horká srpnová noc…