2005 Měsíčník pro hudební kulturu Ú V O D N Í K

HUDEBNÍ ROZHLEDY 7/2005

Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Jan Vičar, Roman Dykast, Dušan Neumahr Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. (šéfredaktor): 251 554 088 tel. (redakce): 251 550 208, 251 552 425 tel. (sekretariát): 251 554 089 fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Šustekova 8,P.O.Box 169 830 00 Bratislava Cena: 50 SK tel.: 67 20 19 21-22 – časopisy 67 20 19 31-33 – předplatné fax: 67 20 19 10, 20, 30 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902 Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio Domino Plus s.r.o., Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: 8. 6. 2005 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Ivo Kahánek Foto archív

Ú V O D N Í K

ČERVENEC aneb světla a stíny v českých dějinách

V

ážení čtenáři, je opravdu jen málo měsíců v roce, které přinášejí výročí tak významná a současně tak rozporuplná jako právě červenec. Připomeňme například rok 863, kdy počátkem července zažehli v naší zemi pochodeň nové kultury zvěstovatelé křesťanského náboženství, Konstantin a Metoděj. Solunští bratři ovšem nebyli prvními, kdo přišel do hlubokých moravských hvozdů se zvěstí o utrpení syna Božího a jeho oběti, kterou přinesl lidem. Byli však prvními, kdo přišli s myšlenkami křesťanského univerzalismu, jenž na dlouho sjednotil Evropu a svým způsobem ji sjednocuje dodnes, v jazyce všem srozumitelném, s trochou nadsázky by se dalo říci „národním“. Položili tak základy kultury, jejíž jedinečné dědictví přetrvalo po celá staletí až do současných dnů. V životě lidí a národů však nejsou pouze světlé okamžiky. O několik století později, rovněž počátkem července, položil život za „svoji pravdu“ jeden z prvních velkých evropských reformátorů, Mistr Jan Hus. Jedněmi považován za „největšího Čecha“, jinými za rozvratníka a heretika. Sotva dohořela v Kostnici hranice, jež na prach sežehla nejen Husovu tělesnou schránku, ale pokusila se ohněm vymýtit i jeho myšlenky, vzplanul v Čechách požár, který svým způsobem zachvátil celou Evropu – husitské hnutí. Češi tehdy poprvé a zdaleka ne naposledy podlehli svému mesianistickému komplexu, že právě oni mohou spasit svět. (Něco podobného se nakonec stalo i v památném roce 1968, kdy právě Češi vymysleli socialismus s „lidskou tváří“ a opět naprosto absurdně vytáhli do boje za reformu nezreformovatelného.) Výsledkem husitských válek však byly nejen tisíce mrtvých a spálená a zbídačená země, ale také nový, svěží závan v evropském myšlení, jenž o sto let později vyústil v opravdu první velké evropské reformační hnutí. A protože máme velmi často sklon k černobílému vidění světa, jedni z nás husitství vnímají jako vrchol českých dějin a druzí jako jejich úpadek a krach, a tak nám skutečná pravda, která stojí někde uprostřed, zůstává většinou utajena. Neměli bychom však zapomínat na to, že naši předkové nestáli pouze na jedné straně lipanského bojiště, a my že jsme tak stejně potomky husitů jako těch, kteří je zaživa metali do šachet v Kutné Hoře. Obě připomínané události pochopitelně zanechaly hluboký a nesmazatelný otisk i v celé české kultuře následujících staletí, a to jak v literatuře či např. v malířství, tak samozřejmě i v hudbě (vzpomeňme např. na Foersterovy Písně ke sv. patronům českým, Novákovu Jihočeskou suitu nebo scénickou hudbu k Rachlíkově dramatu Jan Žižka či Dvořákovu předehru Husitská). S tématikou související s husitstvím jsme se nakonec v koncertní síni naposledy setkali i při zahajovacím večeru Pražského jara, kdy nám Londýnští symfonikové předvedli Smetanovu Mou vlast. Význam dvou ze šestice symfonických básní, které v souladu s dobovým histo-

1

rickým vědomím oslavují husitství jako jedno z nejvýraznějších období českých dějin, na něž mohly navazovat soudobé vlastenecko-nacionální koncepce, však není pro příslušníky jiných národů zrovna lehce uchopitelný, a tak rovněž pro naše hosty zůstal - i podle slov Sira Colina Davise, která pronesl na tiskové konferenci – i nadále zahalen rouškou jakéhosi tajemství. Vždyť první z nich, pojmenovaná podle sídla husitů Tábor a vyjadřující jejich vytrvalost a neústupnost v boji stejně jako druhá, Blaník, která nese název podle hory opředené pověstí, že uvnitř čekají rekové, připraveni přijít národu v nouzi na pomoc a jejímž základem je – stejně jako v Táboru - husitský chorál Ktož sú Boží bojovníci, odrážejí příliš specifické období českých dějin. Přesto – nebo snad právě proto předvedli Angličané, nezatíženi vztahem k naší minulosti, tyto básně s nadhledem a hráčskou perfekcí, zdůrazňující zejména jejich čistě mistrovskou hudební stránku. Nebudu však předbíhat, protože o většině koncertů Pražského jara se podobně jako o dalších významných událostech měsíce května dočtete již na následujících stranách, kterých jsme pro vás tentokrát vzhledem k přetlaku materiálů připravili celých padesát šest! Dočtete se tu např. vše o představeních Wagnerova Prstenu Nibelungova, o vystoupení bulharské mezzosopranistky světového renomé Vesseliny Kasarové či o jednom z našich nejvýznamnějších interpretačních klání, Kocianově houslové soutěži. Samozřejmě, že tu najdete i pokračování seriálu o českých operních divadlech, který tentokrát přináší informace o Divadle F. X. Šaldy v Liberci i slibovaný rozhovor s loňským vítězem Pražského jara, Ivo Kahánkem. Ani v příštím čísle, byť termínově spadajícím do tzv. okurkové sezony, kdy se toho údajně na kulturním poli příliš mnoho neděje, nepřijdete, vážení čtenáři, nijak zkrátka. Přineseme vám totiž nejen informace z „českých luhů a hájů“, kde patřil k významným událostem vedle tentokrát jazzového vystoupení Barbary Hendricks např. Beethovenův festival v Teplicích, Harantovské slavností historického zpěvu v Pecce či Smetanova Litomyšl, ale rovněž výběr z hudebních událostí konaných mimo hranice naší vlasti, jakými byla např. představení ruských oper v Komische Oper Berlin či Řeckých pašijí v Soluni. Nebude chybět ani další, již osmý díl seriálu o českých operních divadlech, v němž se tentokrát dostaneme až do Olomouce a rozhovor, v němž bude zpovídán zářijový jubilant, dirigent Vladimír Válek. Přeji vám, milí čtenáři, krásný začátek léta a hodně pohody, doufám, že i nad stránkami našich Hudebních rozhledů.

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Z

O P RB AS ŽA SH KU É H O

J A R A

Š

edesátý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro s více než šesti desítkami koncertních programů letos zahájila a uzavřela tělesa počítaná k absolutní světové špičce. Smetanovy Mé vlasti se 12. a 13. 5. ujal Londýnský symfonický orchestr se Sirem Colinem Davisem, poslední večer, na němž zazněla Beethovenova „Eroica“ a Dvořákova „Osmá“ patřil Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu s jeho šéfdirigentem Marissem Jansonsem . . . . . . 5

J

ednou z nejvýznamnějších událostí letošní hudební sezony v Praze bylo bezesporu uvedení kompletní Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův na prknech Národního divadla, kterou s jeho orchestrem a osmi sólistkami v rolích Valkýr nastudovala Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf-Duisburg, kde tvoří toto dílo součást kmenového repertoáru. Poprvé byla v Praze tetralogie uvedena s týdenními a jedním čtrnáctidenním odstupem, podruhé pak v rámci Pražského jara během jediného týdne. Jak se dalo předpokládat, zájem publika byl zcela mimořádný, stejně jako byly mimořádné zážitky, které představení přineslo . . . . . . . 34

L

iberec patří odedávna k místům, kde byl o hudbu a tedy i hudební divadlo vždy zcela nevšední zájem. Budova, v níž dnes působí třísouborové Divadlo F. X. Šaldy (činohra, opera, balet), byla podle návrhu známých vídeňských architektů Fellnera a Helmera postavena poté, co roku 1879 vyhořelo starší Soukenické divadlo, v němž se hrála od roku 1820 převážně činohra. Výsledkem byla stavba v novorenesančním slohu s malovanou oponou mladého G. Klimta a studenta vídeňské uměleckoprůmyslové školy F. F. Matsche, kterou 29. září 1883 slavnostně otevřel Schillerův Vilém Tell s předehrou G. Rossiniho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

S

loňským absolutním vítězem Mezinárodní klavírní soutěže Pražské jaro 2004, Ivo Kahánkem, jsme se v redakci sešli v podvečer stejného dne, kdy mu na poslední tiskové konferenci před zahájením Pražského jara šéfdirigent České filharmonie Zdeněk Mácal prozradil, že s ním počítá na konci srpna pro vystoupení v Rudolfinu. Posluchači se s ním však mohli setkat již během května, kdy tento nadějný klavírista, jenž slavil úspěchy i na mnoha dalších prestižních kláních, vystoupil hned na dvou festivalových koncertech: s Penguin kvartetem a Afflatus kvintetem . . . . . . . . . . . 48

Z PRAŽSKÉHO JARA Vzácná vyrovnanost, mimořádné zážitky. . . . . . . . 5 Tři pražské symfonické orchestry . . . . . . . . . . . . . . 7 Dvakrát Janáčkova filharmonie a jazzový večer SOČRu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Čtyři večery barokní hudby . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Vysoká škola klavírní hry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Příležitost dostali i čeští pianisté . . . . . . . . . . . . . . 14 Komorní soubory s Ivo Kahánkem . . . . . . . . . . . . 15 Pěvecké recitály tří hvězd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

PRAŽSKÉ JARO – HORIZONT Hudebníci v uniformách znovu na festivalu . . . . 20 Jména Eben a Havelka v oblasti populáru . . . . . . 21 První etnomaratón končil tancem . . . . . . . . . . . . . 22

MIMO LESK FESTIVALU Vesselina Kasarova poprvé v Praze . . . . . . . . . . . . 24 Expozice nové hudby: „Už je konec?“ . . . . . . . . . 25 Osmdesátiletá krasavice v Liberci . . . . . . . . . . . . . 26 Kocianova houslová soutěž . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 V Brně zněly žestě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Mischa Maisky se svým violoncellem míří do Českého Krumlova . . . . . . . . . . . . . . 30

TELEVIZE Zlatá Praha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

DIVADLO Kompletní prsten Nibelungův . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Lucie Ľubici Vargicové. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

ZE ZAHRANIČÍ

CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE Janáčkův máj – Z Festivalu komorní hudby v Českém Krumlově – Tosca a Così van tutte v Městském divadle v Ústí n. Labem - Řecké pašije v Soluni – Dva ruské tituly v Komische Oper Berlin - Česká operní divadla: VIII. Moravské divadlo Olomouc - Rozhovor s Vladimírem Válkem Zkrácenou verzi č. 7 najdete od 30. 6. na adrese

Uplynulá sezona v Bavorské státní opeře . . . . . . . 42 Wilsonův Lohengrin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43

STUDIE, KOMENTÁŘE Česká operní divadla VII. Divadlo F. X. Šaldy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

GRAMOREVUE

http://hudebnirozhledy.scena.cz

Podvečer s Ivo Kahánkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48

2

Z

P R A Ž S K É H O

J A R A

Foto © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

Pražské jaro 2005

Petr Veber

Š

edesátý ročník hudebního festivalu Pražské jaro (12. 5.–4. 6.) s více než šesti desítkami koncertních programů letos otevřela a uzavřela tělesa počítaná k absolutní světové špičce. Mou vlast hrál Londýnský symfonický orchestr se Sirem Colinem Davisem, poslední program patřil Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu s šéfdirigentem Marissem Jansonsem. Pražské jaro je především přehlídkou klasického interpretačního umění, seriózním mezinárodním festivalem s jasnými uměleckými měřítky, který nesklouzává k populismu. K jeho dalším hvězdám patřili pianista Alfred Brendel a pěvci Anne Sofie von Otter a Matthias Goerne. Zaujaly oba koncerty Budapešťského festivalového orchestru, souboru I Fagiolini, Sharon Isbin, Anoushky Shankar, Petera Schreiera a Václava Lukse. Na festivalu vystoupila Dagmar Pecková s Vojtěchem Spurným, Česká filharmonie se Zdeňkem Mácalem, Pražská komorní filharmonie s Jiřím Bělohlávkem… Součástí byl komplet Wagnerova Prstenu Nibelungova v Národním divadle… Z celkového počtu 54. 476 vstupenek určených k prodeji bylo distribuováno 42. 200, což považují organizátoři za „povzbuzující výsledek“. Dobře se prodávaly nejen úvodní a závě-

rečný koncert, recitál Peckové a koncerty Herbieho Hancocka a bratrů Ebenových, ale například také velká oratorní díla – Bachovy Janovy pašije a Mše h moll. Pražské jaro v příštích letech možná trochu zeštíhlí. Mohlo by se v budoucnu dostat ze šesti desítek programů na počet koncertů kolem padesáti. Více by to zřejmě odpovídalo reálné poptávce a také finančním možnostem. Dostalo se totiž v některých dnech na hranice konkurování samo sobě. Bude se také příště opatrněji zacházet se sobotami, které přinášejí nižší návštěvnost. Finanční obrat třítýdenní přehlídky přesáhne 70 milionů korun. Zhruba padesát procent je pokryto ze soukromých zdrojů, třetina z veřejných peněz – od ministerstva kultury a města Prahy – a necelých dvacet procent rozpočtu tvoří příjem z prodeje vstupenek. Rok 2005 bude zřejmě mírně schodkový, ale schodek má být pokryt z dřívějších finančních rezerv. Šedesátý ročník byl dražší zejména kvůli prvnímu a poslednímu koncertu. Rozpočty jednotlivých koncertů jsou jinak propastně rozdílné – od desítek tisíc po miliony. Od loňska jsou novinkou dopolední koncerty a pozdní večerní neformální vystoupení v Rudolfinu. Matiné mladých umělců, stejně jako nokturna, byla zamýšlena zejména pro mladší

3

publikum. Pražské jaro dalo příležitost dirigentu Jakubu Hrůšovi (24), považovanému za mimořádný talent. Protagonisty matiné byli nadějní klavíristé Jiří Kollert a Veronika Böhmová a violoncellista Petr Nouzovský a v nokturnech se představili houslista Gil Shaham s manželkou Adele Anthony, klavíristka Angela Hewitt, violoncellista Jiří Bárta a cembalistka Zuzana Růžičková s varhaníkem Jaroslavem Tůmou. Letošek měl jako hlavní skladatelskou osobnost Josefa Suka a jeho 70. výročí úmrtí. Pražské jaro nabídlo také Etnomaraton s účastí interpretů z Bulharska, Číny, Sýrie a Beninu, dále písničky bratrů Ebenů, jazzmana Herbieho Hancocka, Jiřího Suchého a swing Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers. LSO byl třetím zahraničním orchestrem v historii Pražského jara, jemuž byl čestný zahajovací úkol svěřen – po Liverpoolské filharmonii s Liborem Peškem (1993) a po London Classical Players s Rogerem Norringtonem (1996). Colin Davis byl při této příležitosti jedenáctým zahraničním dirigentem. Smetanovu Mou vlast uvede 12. května 2006 se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu dirigent Ondřej Kukal. Nebude to však výjimečně první koncert přehlídky, jak je jinak už dlouholetou tradicí. Již o den dříve zahraje totiž Česká filharmonie s šéfdirigentem Zdeňkem Mácalem jako repliku stejný program, který zazněl 11. května 1946 jako zcela první při prvním ročníku Pražského jara. Bude to Slavnostní ouvertura Josefa Bohuslava Foerstera, Křížová cesta Otakara Ostrčila a Dvořákova 7. symfonie. Ústředním bodem festivalu v roce 2006 má být hudba Wolfganga Amadea Mozarta a Dmitrije Šostakoviče. V Praze by se měli objevit především Vídeňští filharmonikové s dirigentem Zubinem Mehtou a sopranistka Edita Gruberová. Mezi dalšími známými interprety mají být například klarinetisté Sabine Meyer a Charles Neidlich, houslista Shlomo Mintz, pianisté Emanuel Ax, Viktor Emanuel von Monteton a Ivan Moravec, Hagenovo kvarteto a mezzosopranistka Bernarda Fink. Znovuobnovena bude Komorní harmonie Libora Peška, přijede Ensemble Intercontemporain s dirigentem Peterem Eötvösem a jako dirigent Šostakovičův syn Maxim. Zdeněk Mácal s Českou filharmonií, spojenými pražskými sbory, Evou Urbanovou, Dagmar Peckovou, Jonem Villarsem a dalšími sólisty nastuduje oratorium Písně z Gurre od Arnolda Schönberga, které zřejmě Pražané uslyší v živé koncertní verzi poprvé. 

Z

P R A Ž S K É H O

J A R A

Soutěž Pražského jara

Haasovo kvarteto (zleva Pavel Nikl – viola , Kateřina Gemrotová – 2. housle, Veronika Jarůšková – 1. housle a Peter Jarůšek – violoncello) Petr Veber

V


ítězem mezinárodní interpretační soutěže Pražského jara se stalo Haasovo kvarteto. Studentskou čtveřici tvoří Slovenka, Češka, Čech a Slovák – Veronika Jarůšková, Kateřina Gemrotová, Pavel Nikl a Peter Jarůšek. Soubor si chce změnit název na Kvarteto Pavla Haase. Působí v tomto obsazení od loňského roku. Hráči jsou ve věku od 22 do 29 let. Druhá ze zúčastněných českých čtveřic, Kvarteto Penguin, se dělí se souborem Siegen Quartet z Koreje o druhé místo. Třetí skončilo Rubensovo kvarteto z Nizozemska. Finalisté hráli (13. 5.) v Rudolfinu v rámci festivalového koncertního programu povinný Dvořákův Kvartet As dur, dále mj. Janáčka, Bartóka a Šostakoviče. V oboru hry na cembalo se vítězem stala třicetiletá Američanka Morwaread Farbood. Druhou Morwaread Farbood

když jsem přišel do Prahy, česká kvartetní škola mě zásadně ovlivnila a žánr komorní hry si mě získal. Zjistil jsem, že kvarteto je asi nejkrásnější způsob provozování klasické hudby.



cenu porotci neudělili a třetí přiřkli Irině Zacharenkové z Estonska, studentce Sibeliovy akademie v Helsinkách. Čestné uznání obdržela pětadvacetiletá studentka AMU Marta Němcová, která však – i když se dostala do finále – z klání kvůli zranění po druhém kole musela odstoupit. Dva čeští finalisté Michal Hanzal a Daniela Kadlecová nakonec ocenění nezískali. Čtyři kandidáti na laureátské tituly hráli (14. 5.) v Rudolfinu v rámci festivalového koncertního programu Bacha a povinný Cembalový koncert od Martinů. V soutěži se letos utkalo 37 cembalistů z Estonska, Finska, Francie, Itálie, Japonska, Kanady, Korejské republiky, Maďarska, Německa, Rumunska, Španělska, Švýcarska a USA; českých kandidátů bylo šest. Přihlášených kandidátů bylo původně 44. Smyčcových kvartet přijelo z patnácti ohlášených soutěžit devět, a to z Izraele, Korejské republiky, Lotyšska, Maďarska a Ruska a po dvou čtveřicích z Nizozemska a z České republiky. Nepřijely soubory z Kazachstánu, Maďarska, Litvy, Německa, Itálie a Ruska. Cembalová soutěž nebyla zcela typická – konala se teprve potřetí od roku 1994. Část věnovaná posedmé smyčcovým kvartetům má naopak kořeny už v roce 1950. Tehdy sice vyhrál sovětský soubor, ale druhé bylo společně s Gruzínci Smetanovo kvarteto. Soutěž Pražského jara měla celkem sedmapadesátý ročník – v letech 1952 a 1969 se nekonala.

Otázka pro Petera Jarůška, violoncellistu vítězného Haasova kvarteta: Překvapila vás první cena? Hrajeme v nynějším složení od loňského června, tedy krátkou dobu. Nikdo nás dosud neznal, takže už to, že jsme se dostali do povědomí, je pro nás velmi důležité. Interpretační soutěž Pražského jara je skutečně prestižní věcí a pozvání na renomovaná festivalová pódia, která jsou s oceněním spojena nebo z něho vyplynou, jsou úžasnou věcí. Hodně jsme pracovali, takže vítězství je pro nás obrovská satisfakce. Byla to naše první mezinárodní soutěž; zúčastnili jsme se zatím jen soutěže ve Florencii, kterou jsme také vyhráli. Kvartetní hra mě původně příliš nezajímala, ale

4

Penguin Quartet (zleva Petr Střížek – 2. housle, František Souček – 1. housle, Petr Holman – viola a Vladimír Fortin – violoncello)

Otázka pro předsedkyni poroty cembalové soutěže Zuzanu Růžičkovou Jaká byla podle vás úroveň a účast? Velmi dobrá. Bylo vynikající, že se podařilo mít mezi povinnými skladbami hudbu Bohuslava Martinů a že to cembalisty neodrazovalo. Dokazuje to, že cembalo není nástrojem jen sedmnáctého a osmnáctého století, jak by si mohl někdo myslet, ale i století dvacátého a dvacátého prvního.

Otázka pro předsedu festivalové soutěžní komise Jiřího Hlaváče, děkana HAMU A jaká byla úroveň a účast podle vás? V Čechách se výuka hry na cembalo vede systematicky a specificky, nikoli tak, že k cembalu usednou především se všemi svými zvyky pianisté. Marta Němcová se jevila v prvním a druhém kole jako někdo, kdo by mohl dosáhnout i na první cenu, ale zradilo ji zdraví, což se může stát. Ale Američanka hrála Martinů excelentně. V soutěži kvartet jsme byli nejprve trochu zaskočeni, že jich přijelo jen devět. Byl jsem také zvědav, jestli se potvrdí, že jsme ještě stále kvartetní velmocí, nebo ne. Ukázalo se, že systematická odborná péče věnovaná v českém uměleckém školství komorní hře stále přináší ovoce. 

Z 

P R A H A ,

O B E C N Í

P R A Ž S K É H O

J A R A

D Ů M

Vzácná vyrovnanost, mimořádné zážitky

N

a letošním 60. ročníku Pražského jara se posluchačům představily čtyři zahraniční symfonické orchestry, které reprezentovaly umění Velké Británie, Maďarska a dvou německých oblastí, Saska a Bavorska. Všechny předvedly výborné výkony hodné špičkových těles, byť od některých jako jsou např. Londýnští symfonikové či Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu jsme je vzhledem k jejich věhlasnému renomé očekávali, a jiné, byť rovněž zaujímají v žebříčku světově proslulých těles místa významná, nás přece jen dokázaly ještě překvapit. Ne však proto, že v těžké konkurenci plně obstály, ale proto, jak vysoce zvukově kultivovanou a technicky vynikající hru předvedly.

cizním rytmu (jako např. polka ve Vltavě!), měly onoho kouzla velice pomálu. Davis, který před dvaadvaceti lety nastoupil po Kubelíkovi, s nímž se i osobně dobře znal, jako šéfdirigent Bavor-

ských rozhlasových symfoniků, má zcela jiný naturel a je tedy těžké obě pojetí nějak srovnávat. Já však po „jeho“ Mé vlasti narozdíl od Kubelíkovy domů s „hlavou v oblacích“ nešla… Foto © Pražské jaro – Ivan Malý

Hana Jarolímková

London Symphony Orchestra a Sir Colin Davis

P

rvní ansámbl z uvedené čtveřice, na jehož vystoupení se čekalo asi nejvíce, protože Pražské jaro zahajoval Smetanovou Mou vlastí, byl slavný London Symphony Orchestra v čele s osmasedmdesátiletým Sirem Colinem Davisem. I když ujmout se u nás Mé vlasti je odjakživa úkol velice nevděčný, myslím, že Londýňané přísné české kritiky a milovníky Smetany okouzlili přinejmenším dokonalou technickou brilancí, z níž stojí za zvláštní upozornění především vzácná jednota smyčců a neobyčejná krása zvuku, dosažená vedle hráčské dokonalosti i propracováním všech frází až do minuciózních detailů. Šestice básní tak vyzněla zcela nově, neoposlouchaně a s řadou míst, jež se z masy tónů vyloupla jako zářivý diamant z původního neopracovaného tvaru. Obzvláště půvabně v tomto smyslu vyzněla závěrečná dvojice Tábor a Blaník, které v Davisově pojetí ztratily na oblíbené patetičnosti a představily se tak v celé kráse Smetanova kompozičního mistrovství včetně dokonale plasticky předvedené skladatelovy tematické práce. Pro tradicionalisty, obdivující pojetí Karla Ančerla, Václava Talicha, Václava Neumanna, Rafaela Kubelíka či Jiřího Kouta, k nimž patřím i já, která dodnes – především na podání Rafaela Kubelíka – vzpomínám se zvláštní nostalgií, provázející každý neopakovatelný zážitek, však celkové pojetí působilo příliš klasicky uměřeně, bez oněch výrazových lahůdek, na něž jsme zvyklí a které jednotlivým částem dodávají na určité vzrušivě poetické dramatičnosti. Z tohoto hlediska asi nejlépe vyzněla Šárka, ale části Vyšehrad a zejména Vltava a Z českých luhů a hájů, hrané téměř stále v železně pre-

Sir Colin Davis představil „svůj“ orchestr v opravdu skvělé formě.

Sächsische Staatskapelle Dresden s Yakovem Kreizbergem

D

íla Carla Marii von Webera, Franze Schuberta a Johannesa Brahmse si pro své pražskojarní vystoupení vybrala Sächsische Staatskapelle Dresden, jeden z nejstarších světových orchestrů vůbec a patrně jediný ansámbl svého druhu, který svým uměním rozdává radost po více než dlouhá čtyři a půl století. Během celé této doby se vždy těšil vynikající pověsti. Již kolem roku 1650 jeho tehdejší dirigent Heinrich Schütz prohlásil, „že může jasně zářit a být veleben coby světlo mezi protestanskými kapelami“, Beethoven si do svého konverzačního sešitku zapsal poznámku, „…všeobecně se říká, že Drážďanská dvorní kapela je nejlepším orchestrem v Evropě“, pro Wagnera byl tento orchestr „zázračnou harfou“ a Seiji Ozawa jej přirovnal ke snu. Ani tentokrát, kdy se ve Smetanově síni představil 23. 5. pod taktovkou vynikajícího a rovněž skvělou pověstí provázeného Američana ruského původu Yakova Kreizberga (v současnosti šéfdirigenta a uměleckého poradce Nizozemské filharmonie a Nizozemského komorního orchestru), nelze než konstatovat, že orchestr je to vskutku vynikající. Weberova Předehra k opeře Čarostřelec měla švih, jiskru a krásně barevně vyvážené nástrojové skupiny s výborný-

5

mi žesti, Schubertova Symfonie č. 3 D dur, D 200, v níž se předvedla zejména měkce znějící dřeva, vyzněla zvukově i dynamicky velice plasticky (za pozornost stojí např. půvabný lehounký Menuet III. věty) stejně jako Brahmsova Symfonie č. 2 D dur, op. 73, kterou Kreizberg, na jehož gestech mj. zaujme především ladnost zcela uvolněných zápěstí, nejenže dirigoval zpaměti, ale vygradoval ji až do skvělého, virtuózně dramatického finále Allegra con spirito. Výborný orchestr, jemuž se i drobná „klopýtnutí“ odpustí…

Budapest Festival Orchestra a Iván Fischer

B

udapest Festival Orchestra, jehož dvou vystoupení jsme se stali svědky 31. 5. a 1. 6., kdy zazněly různé kompozice od stejných autorů, Bély Bartóka a Ludwiga van Beethovena, je ve srovnání se svými drážďanskými kolegy nepoměrně mladší. Z iniciativy Zoltána Kocsise a především Ivána Fischera (s nímž se tentokrát také v Praze maďarský orchestr představil), vznikl teprve před 22 lety, nicméně v pozici špičkového tělesa mezinárodní úrovně za nimi nikterak

P R A Ž S K É H O

J A R A


Z

Richard Good

Zleva Iván Fischer a Richard Good uherský tanec Johannesa Brahmse, ohlášený Ivánem Fischerem (mj. rovněž vystudovaným klavíristou, houslistou a violoncellistou) v češtině.

Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks a Mariss Jansons

P

osledním ze jmenovaných orchestrů, který zároveň svým vystoupením celý festival uzavřel, byl Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, jenž před naše publikum předstoupil se svým teprve pátým šéfdirigentem Marissem Jansonsem. Mezi jeho předchůdci bychom vedle Sira Colina Davise našli i již zmíněného Rafaela Kubelíka, jemuž Pražské jaro také závěrečný festivalový koncert věnovalo.

Foto © Pražské jaro – Ivan Malý

nezaostává. Bohužel, datum druhého koncertu se krylo s vystoupením Alfreda Brendela, a tudíž i já jsem se stala svědkem provedení programu pouze posledního květnového večera, myslím ale, že k celkové představě o úrovni tělesa to rozhodně postačí. Oba hraní autoři patří zjevně ke kmenovému repertoáru orchestru, a tak jsme si jejich kompozice mohli v podání temperamentních Maďarů skutečně vychutnat. Atraktivním hostem večera byl beethovenovský specialista, americký pianista Richard Good, Beethoven tu byl tedy tentokrát vedle Symfonie č. 8 F dur, op. 93 (kterou orchestr předvedl v obrovském dramatickém tahu a zvukové plastičnosti) zastoupen také Koncertem pro klavír a orchestr č. 2 B dur, op. 19. Good, který mj. klavír studoval u Rudolfa Serkina, jej zahrál s obrovským smyslem pro výstavbu jednotlivých ploch i celku, s brilancí a lehkostí, zdobící všechny pasáže a gradující ke stále lepšímu výkonu v mistrně provedeném závěrečném Rondu. Přesto se mi neustále vracela vzpomínka na vystoupení Ivana Klánského, který ve Smetanově síni koncem minulého roku přednesl za doprovodu Pražských symfoniků Beethovenův klavírní koncert č. 3 c moll, op. 37. I když Good je na první poslech klavíristou vynikajícím, Klánského nonšalantní a tónově dokonale vycizelované pojetí v mých očích nepřekonal… Oproti tomu dvojici Bartókových děl, Taneční suitu a orchestrální suitu z pantomimy Podivuhodný Mandarín, op. 19, jsem s tak vypracovanou výrazovou škálou, barevností a až strhujícím temperamentem snad ještě zahrát neslyšela. K hutnosti a kráse orchestrálního zvuku patrně přispělo i neobvyklé rozesazení tělesa, v němž poslední dvě řady smyčců po obou stranách dirigenta byly umístěny na zvýšených stupíncích, a tak se zvuk více koncentroval do středu orchestru. Sympatický a rovněž skvěle zahraný byl i přídavek, Sedmý

Jansons, který patří k nejuznávanějším dirigentům současnosti a od podzimu 2004 působí zároveň jako šéfdirigent amsterodamského Royal Concertgebouw Orchestra, připravil 4. 6. se svým orchestrem pro návštěvníky Smetanovy síně opravdu skvostný večer. Beethovenova Symfonie č. 3 Es dur, op. 55 „Eroica“ i Dvořákova krásná Symfonie č. 8 G dur, op. 88 se díky výrazově mnohotvárnému a technicky preciznímu provedení staly skutečným vyvrcholením festivalových zážitků. Orchestr se představil jako těleso schopné takřka dokonalé souhry, navíc zdobené vynikajícími sóly řady jednotlivých hráčů vesměs mimořádných technických dispozic. Zejména Dvořák, byť v některých úsecích pojatý v akcentech a uvolněném rytmu poněkud osobitě, vyzněl v celé kráse své vroucnosti a zvukové bohatosti, a tak se s velkým ohlasem setkaly i dva z jeho Slovanských tanců, které zazněly jako přídavky. Ani mnichovský orchestr nemá přiliš dlouhou tradici (byl založen teprve čtyři roky po skončení 2. světové války), za jeho dirigentským pultem se však již vystřídala celá plejáda vynikajících dirigentů včetně Leonarda Bernsteina, jenž u orchestru hostoval pravidelně až do své smrti a který se zasloužil o celou řadu nezapomenutelných zážitků včetně skvělého provedení Wagnerova Tristana a Isoldy v roce 1981. Škoda, že jsme jej nemohli slyšet rovněž v dílech některého ze současných skladatelů, jejichž interpretaci se tento orchestr věnuje již od svých počátků a mezi nimiž nechyběly ani kompozice dirigované samotnými autory jako byli např. Igor Stravinskij, Darius Milhaud, Paul Hindemith či v současnosti Karl Heinz Stockhausen nebo Luciano Berio. Snad by to mohl být námět k dramaturgii některého z příštích vystoupení tohoto skvělého tělesa v Praze. 

Mariss Jansons patří k nejlepším dirigentům současnosti, což svým výkonem potvrdil i v Praze.

6

Z 

P R A H A ,

O B E C N Í

P R A Ž S K É H O

J A R A

D Ů M


Tři pražské symfonické orchestry se čtyřmi sólisty a čtyřmi dirigenty Jaroslav Smolka

Česká filharmonie, Zdeněk Mácal a dvakrát Gil Shaham

P

rvní orchestrální koncert po úvodní Mé vlasti ve Smetanově síni v sobotu 14. 5. otevřel dvě důležité programové linie letošního Pražského jara. Představila se tu první světově proslulá sólistická hvězda: 34letý americký houslista s izraelským školením Gil Shaham, a zaznělo první z velkých symfonických děl Josefa Suka, jehož tvorbě je v programu 60. ročníku 2005 věnována zvláštní pozornost. Byl to jediný koncert České filharmonie na letošním Pražském jaru a tak byl zároveň prohlášen poctou k jubilejím jejího někdejšího šéfdirigenta Václava Neumanna a dirigenta Zdeňka Košlera. Připomenout jejich zásluhy a význam je jistě záslužné, ale při přílišném nakupení výročních připomínek na vrub jednoho koncertu se blíží aktu spíš jen formálnímu. Třeba Václav Neumann by si jistě zasluhoval poctu něčím, co patřilo k jeho vrcholným interpretačním výkonům, třeba některou Mahlerovou symfonií, a rozhodně večerem bez takového akcentu na koncertantní výkon. Dnešní šéf České filharmonie Zdeněk Mácal podal znamenitý výkon. Orchestr doprovázel sólistu ukázněně a podílel se na promyšlené interpretační stavbě Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 61 Ludwiga van Beethovena podstatnou měrou. Znamenitý byl i Sukův Asrael: svědomitě připravený, monumentální a vážný, i když jiný, než jak dílo známe v tradičním pojetí těch, kdo vycházeli ze sošně soustředěného přístupu Václava Talicha. Mácal v něm rozehrál víc rozmanitých nálad, ale ne vždy ku prospěchu celistvého působení díla. Třeba větší dynamické rozkmitání prodlevy sordinované trubky a flétny v II. větě, vychylující se k obrysu motivu Dvořákova Rekviem, vedlo k narušení témbrové spojitosti na vrcholu, což vedlo k zvuku, cizímu přiměřené mlžně smuteční náladě. Gil Shaham je skvělý houslista. Naplnil očekávání, jaká vyvolaly zvěsti o jeho nedávných zahraničních triumfech. Má v kantilénách jasný, lesklý a průrazný tón, vládne oslňující dokonalou technikou a smyslem pro stavbu frází i velkých skladebných celků. Zvuk i styl jeho hry připomíná výkony hvězdy amerického houslového nebe Itzhaka Perlmana. Také orchestr doprovázel sólistu ukázněně a podílel se na promyšlené interpretační stavbě monumentálního Beethovenova Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 61 podstatnou měrou.

Pražskému publiku již dobře známý Gil Shaham se opět představil ve skvělé formě. V pondělí 16. 5. měl Gil Shaham ve Dvořákově síni pozdě večer ještě komorní recitál houslových duet, kde hrál se svou ženou Adele Anthony. Jsou to vyrovnaní partneři. Na své si přišli milovníci hlubokých hudebních zážitků i obdivovatelé závratné houslové techniky. Interpreti oslnili Sonátou e moll, op. 3 č. 5 francouzského barokního skladatele Jeana-Marie Leclaira; snad jen závratné tempo finální věty zdůraznilo virtuosní brilanci na úkor hudebního vypracování. Vrcholy jejich repertoáru byla díla dvou mistrů klasiky 20. století: šest ze 44 duet Bély Bartóka a Sonáta

pro dvoje housle C dur, op. 56 Sergeje Prokofjeva. Po tak vzácných zážitcích mne zklamaly čtyři Etudes-Caprices, op. 18 Henryka Wieniawského ve verzích pro dvoje housle. Znovu se tu potvrdilo, že to nebyl žádný houslový Chopin, ale autor myšlenkově prázdných skladeb, působivých jen jako příležitosti k brilantní ekvilibristice, hudebně nudných. Shaham a Anthony je ovšem podali s dokonalostí a virtuositou, jež publikum zvedala ze sedadel. Závěrečným akcentem programu dali najevo, že v nich zatím vítězí instrumentalisté nad umělci.

Pražští symfonikové, Andrej Borejko a Václav Hudeček

Z

českých houslistů hrál první v pátek 20. 5. ve Smetanově síni Václav Hudeček. Se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK a dirigentem Andrejem Borejkem předvedl dílo ze svého stálého repertoáru, Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63 Sergeje Prokofjeva. Odevzdal jej jistě s větší zkušeností a hlubším ponorem, než jak jsme to od něj slýchali jako od mladého houslisty, nicméně základní přístup, opírající se o romanticky zpěvné podání melodiky a samozřejmě technicky perfektní brilanci koncertantních partií, se v podstatě nemění. Od orchestru a dirigenta se mu dostalo skvělé podpory s jemným a barvitě kultivovaným orchest-

7

rálním zvukem i smyslem pro přiměřenou stavbu celku. Borejko si s FOK dobře rozuměli i v obou čistě symfonických dílech: v Symfonii C dur, K 338 W. A. Mozarta se znamenitým vyrovnáním souhry a zvuku jednotlivých skupin či vypracováním artikulace; připomínky mohu mít jen proti zbytečně rychlému tempu finální věty. Do Sukova slohového okolí – ale ještě víc do Mahlerova a Straussova – patří třívětá orchestrální fantazie Mořská panna podle Andersenovy pohádky Alexandra Zemlinského, dokončená 1903. Barvitou hudbu s typicky secesní slohovou tváří dirigent koncipoval a orchestr podal s porozuměním, mj. i s dynamickým a stavebním odstíněním.

Z

P R A Ž S K É H O

J A R A

Exotická kráska s Rozhlasovými symfoniky a Jakubem Hrůšou

N

ejzvláštnějším koncertantním výkonem bylo ve čtvrtek 2. června ve Smetanově síni vystoupení půvabné třiadvacetileté virtuosky na sitár Anoushky Shankar s doprovodem Symfonického orchestru Českého rozhlasu řízeného Jakubem Hrůšou. Na překrásný a témbrově bohatý nástroj zahrála Koncert pro sitár a orchestr č. 1 svého otce Raviho Shankara. Je to typická skladba komponujícího interpreta: dává mnoho příležitostí k rozvinutí možností sólového nástroje: kantability, techniky a virtuosity vůbec. Sólistka se v obojím pohybuje s jistotou, hlubokou citlivostí a temperamentem a po zásluze sklidila dlouho neutuchající ovace publika. Značným problé-

mem byla však skladba. Skladatel (a sólistčin jediný učitel) Shankar tu spojil postupy indické a evropské hudby. Kupodivu však vůbec skladatelsky nereflektoval onu evropskou tvorbu, jež první využila indických podnětů a námětů. Tedy toho, čím dokázal záhy po první světové válce oslnit Albert Roussel v Zaříkání a Padmavati. A tak tu pro naše slyšení bylo zajímavé nepříliš stylizované použití rág a tál. Evropské podněty – či práce s rágami, shodnými s evropskou diatonikou – byla chudá, málo invenční. V převažujících indicky inspirovaných partiích díla prokázal skladatel smysl pro zvláštní možnosti netradiční symfonické instrumentace. Ty si vyžádaly

i změny v rozesazení orchestru. Skvěle se přitom uplatnily zejména blanozvučné bicí nástroje. Orchestr hosta z Indie doprovodil skvěle a dílo i sólistčiny intence plně pochopil také Jakub Hrůša. Nadějný mladý dirigent si znamenitě poradil i s ostatními díly večera. Dvouvěté Léto, op. 23 Otakara Ostrčila bylo další skladbou z tvůrčího okolí Josefa Suka. Dirigent ji koncipoval zvukově průhledně a živými tempy i zdůrazněnou barvitostí posílil názvuky na smetanovskou tradici a spříznění skladatelovy fantazie s impresionistickými předchůdci. Výtečně si vedl i v hluboce citovém a krásném podání suity Nikolaje Rimského-Korsakova Šeherezáda op. 35.


Otázky pro Anoushku Shankar Petr Veber

V

áš otec, letos pětaosmdesátiletý, účinkoval na Pražském jaru už v roce 1960. Vy jste v Praze ve třiadvaceti letech poprvé. Jaké to je, být dcerou Raviho Shankara? Je to pro mě každodenní otázka, zároveň ta nejtěžší. Snažím se oddělovat tři polohy: jednak je to celebrita, ale to v mém vztahu k němu nefiguruje. Takže je to můj otec, milující, laskavý, plný humoru, a zároveň učitel – náročný a přísný. Znám ho v obou rovinách. Byl mým jediným učitelem, poslouchala jsem jeho hudbu, velmi mě ovlivnil, dal mi všechny základy hry na sitár. V jeho stylu také improvizuji. Snažím se v posledních letech najít vlastní identitu, ale jeho obrovský vliv nelze pominout. Je těžké se učit hrát na sitár? Na začátku není moc důvodů, proč v tom pokračovat… Je to těžké, je to i bolestivé… Překřížené nohy, vychýlená páteř při hře, nástroj leží na jedné noze, prsty máte zpočátku od strun krvavé, pevně nasazené trsátko vám připadá asi tak příjemné, jako kdyby vás kousala do prstu lasička… Až později lze objevit hudbu a těšit se z ní. Rodiče mě do toho nenutili, hrát na sitár jsem chtěla. Ale maminka zpočátku nemohla vidět, jak trpím, a odcházela z místnosti. To mi bylo asi sedm nebo osm let. Otec mi ale při výuce vyprávěl pohádky o bozích a bohyních, pro každou notu měl nějaký vtip a snažil se mi to ulehčit i jinak. Mimochodem – když na mě byl později vyvíjen tlak, abych hrála na sitár, když jsem přece dcera Raviho Shankara, tak hlav-

Anoushka Shankar okouzlila nejen vynikající hrou na sitár, ale i svým půvabem. ní, kdo mi říkal, ať se ptám především sama sebe, jestli mě to učiní šťastnou, byl George Harrison. Pro mě on také nikdy nebyl jako bývalý člen Be-

8

atles nějakou celebritou, ale prostě strejdou Džordžem. Byl to rodinný přítel už od šedesátých let. Chtěla jste od počátku hrát takto reprezentativně na sitár? Původně jsem chtěla být spíše pianistkou. Mou láskou byl v Londýně klavír, začala jsem se na něj pak v San Diegu učit a v šestnácti a sedmnácti jsem začala koncertovat, ale zjistila jsem nakonec, že nemohu dělat dobře oba nástroje současně. V té době už jsem totiž tři roky koncertovala také na sitár.

Tradiční indická hudba, to je obrovský systém stovek nebo tisíců melodických a rytmických pravidel – umí vůbec někdo všechny rágy a tály? To je případná otázka. Mistři samozřejmě znají víc než my mladí. Ale nedá se říci, že by někdo byl schopen se naučit všechny. Indická hudba je kombinací šířky – studia nepřeberných možností různých rytmů – a hloubky – spirituálního poselství, snahy dostat posluchače do meditativního stavu. Je velmi duchovní, ale také velmi rychlá, je univerzální, přináší vzrušení. Je tradiční, stará, lidé k ní mají vztah, v tom se podobá evropské klasické hudbě. Je také podobná jazzu – osobním vkladem, improvizací. Ale zároveň je úplně jiná než evropská. Indická hudba nebyla zaznamenávána, nemá jednotný systém. Region od regionu se liší, takže lidé se učí to, co se hraje tam, kde žijí. Rágy se také vyvíjejí, vznikají další. Jen otec například vymyslel padesát až šedesát nových rág, což ale není zcela obvyklé.

Z Co říkáte world music, tomu, že tradiční hudba se stává součástí popkultury, středního proudu? Něco na tom je fajn, něco je ale hrozné. Je nutné to posuzovat na konkrétní skladbě. Spojení těchto dvou světů lze totiž udělat dobře i špatně. Koncept world music je sám o sobě báječný, posouvá hranice, otvírá prostory v experimentech se styly, přináší i nové styly a zvuky, které by lidé často ani sami nevyhledali. Někdy to ale vzhledem ke zdrojům není děláno citlivě. Vždy je třeba určitá hudební kvalita – i při míchání. Nemůže to být povrchní, jeden zvuk odsud, druhý odsud. Sama world music poslouchám, různé fúze indické hudby a elektroniky, ale stává se, že je to uděláno také špatně.

A ještě jednou orchestr FOK, tentokrát s Liborem Peškem a Ivanem Ženatým Předposlední orchestrální koncert festivalu 3. 6. ve Smetanově síni byl věnován výhradně dílům Josefa Suka v podání Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK a Libora Peška. Sólový part Fantazie pro housle a orchestr g moll zahrál Ivan Ženatý. Jeho soustředěný a přesný výkon, rozvíjený při plném respektu ke skladatelovu zápisu, se nepodobal podání předchůdců – a přece byl plně invenční a osobitý. Svědčil o houslistově dalším růstu k vzácným jedinečným metám. Velká architektura symfonické básně Praga, op. 26 se tu prosadila skvěle se vší svou monumentalitou a historizující patinou, danou zejména modální harmonií. A bohatstvím témbrů i nálad zazářila mozaika milostných i dalších hudebních obrazů Pohádky, op. 16, suity z hudby k Zeyerově hře Radúz a Mahulena. Orchestr hrál soustředěně a přesně, zjevně hluboce inspirován zralým pojetím a zřetelným gestem Libora Peška. Jen jásavým dovětkem měl být zřejmě nakonec zařazený slavnostní pochod V nový život, op. 35c. Ale tady přišlo překvapení: vstupní fanfáry znečistily trubkové kiksy, chyby v intonaci i v rytmu. Sama pochodová stať pak vyzněla v tempu spíš kvapíku, než pochodu. Snesla-li snad to přehnané tempo sama kantiléna, ve skladbě převažující, smazaly se typicky instrumentální momenty, jako jsou šestnáctinové figury, výrazně uplatněné už při cis moll po prvním osmitaktí pochodového dílu a hrající i později významnou roli. Nevím, bylo-li to třeskuté tempo momentální reakcí na úvodní selhání, nebo záměr: nemohlo ovšem zakrýt nic. Laskavé publikum po tom všem nadšeně aplaudovalo a já také: orchestr i dirigent si to po překrásném výkonu ve třech předchozích rozsáhlých skladbách zasloužilo. Pachuť z nepovedených fanfár však nezmizela. 



P R A H A ,

O B E C N Í

P R A Ž S K É H O

J A R A

D Ů M

Dvakrát Janáčkova filharmonie a jazzový večer SOČRu

J

Miloš Pokora

anáčkova filharmonie Ostrava se představila na Pražském jaru jednak s kvalitní repertoárovou dramaturgií tradičního rodu, jednak ve velmi odvážném, moderně koncipovaném programu. První z těchto večerů, sledovaný zcela zaplněnou Smetanovou síní (27. 5.) zahájil šéfdirigent Petr Vronský Sukovým Fantastickým scherzem, které plynulo sice v přehledných a čistých konturách i náležitě zpěvně (vedlejší myšlenka cell!), ale v krotčejším dynamickém i tempovém plánu, než jaký by tomuto fantazijně proměnlivému pásmu slušel. Za spolupráci s hvězdným pianistou Mikhailem Rudym v Čajkovského Klavírním koncertu b moll si vysloužila Janáčkova filharmonie absolutorium, a to přesto, že sólistovo pojetí této repertoárové dominanty bylo silně osobnostně vyhraněné – extrémní volba temp oběma směry, důraz na maximální epickou výmluvnost, úžasná barevnost figuračních rejů, posouvajících (střední díl 2. věty) tuto hudbu až někam k Musorgskému. I když poslouchat Rudyho bylo velkým zážitkem, považuji v celkovém pohledu na tento večer za prvořadé zdůraznit, jak po všech stránkách inspirovaně a s osobnostním vkladem vyzněla Ostravským pod Vronského taktovkou Janáčkova Symfonietta. Vstupní fanfáry k nám v dirigentově rozvážném a jako po kaskádách promyšleně odstupňovaném frázování promlouvaly spíš slavnostně než v tolik svádivém výrazu zvukové extáze, pestře vykontrastované Allegretto (zahájené možná až po moc dlouhé pauze) ústilo do nádherně jímavého obrazu dohasínání a v Moderatu znělo Ostravským přímo ideálně nejen ono bolestné téma sordinovaných smyčců, ale například také následující akcentované téma trombónů, které dostalo (opět prostřednictvím krajně rozvážného frázování) až omračující údernost. Strhující spontánní výraz vtiskl Vronský „trubkovému“ Allegrettu, snad největším poučením však bylo sledovat, jak přesvědčivě a s dokonalým pochopením zejména harmonického plánu dokázal – od flétnové melancholie až po zastřešující žesťové Maestoso – vystavět finální větu Symfonietty. Podstatně odlišnou hudbou rezonovala Smetanova síň při druhém večeru ostravských filharmoniků, kdy u jejich dirigentského pultu stanul Petr Kotík. Zatímco první půli daroval Kotík nejnáročnějším milovníkům experimentální sféry tvoře-

9

ní, v druhé půli jako by chtěl obšťastnit i běžné posluchače. Nicméně nebyl by to on, kdyby i pro tuto „tradičnější“ část programu nezvolil takovou hudbu, která nějakým způsobem posouvala hudební myšlení dopředu. Tak jsme mohli tohoto večera vyslechnout postupně Cageovu pětiminutovou orchestrální skladbu s názvem Five, Feldmanovu šedesát minut (!) trvající kompozici s názvem Housle a orchestr, hudbu Rameauovy opery – baletu Les Indes galantes a Wagnerovu předehru k opeře Tristan a Isolda spojenou se závěrečným výjevem Isoldina smrt z lásky. Cageově lapidární skladbě Five, prezentované ve verzi pro smyčcové nástroje a odvíjené s tvrdošíjnou posedlostí jako evoluční spirála výhradně dlouhých rovných tónů, se podařilo Kotíkovi se soustředěné hrajícím orchestrem vtisknout překvapivě intimní výraz prosby a jsem přesvědčen, že také Feldmanův nekonečný „houslový koncert“, do jehož sólového partu se dokázala stejně jako na Ostravských dnech nové hudby přede dvěma lety bytostně vcítit Hana Kotková (okamžitě jsem si vzpomněl na naše mladé houslistické hvězdy, zdali by něco takového dokázali), zapůsobil na mnoho z přítomných silně emotivně. Zcela originální plynutí tohoto dynamicky subtilního pásma, zprostředkované hrou posvěceně vynalézavých témbrových shluků a zámlk a nastavované posedlým opakováním vtíravých modelů, jako by neustále provokovalo posluchačovu zvědavost po dalším pokračování. I houslím, pohybujícím se hlavně ve sféricky subtilních polohách, byla svěřena kraťoučká osamělá zvolání připomínající spíše slova než monologické věty, a přesto jsme dobře vnímali, jako by bylo celé toto předlouhé pásmo propojeno jakousi neviditelnou pavučinou. Na interpretaci Rameauovy operní hudby, k níž nastoupil komorně redukovaný orchestr, mě nejvíce zaujal Kotíkův trefný tempový plán, Wagnerovu předehru k Tristanovi si ovšem dovedu představit v o poznání vláčnějším a hlavně spojitějším podání, než jakému se v důsledku dirigentovy absolutní (a tím až trochu jednostranné) koncentrace na co nejlogičtější rozkrytí skladatelova harmonického plánu dostalo. Smířlivé vyústění této nekonečně modulující předehry v podobě Isoldina monologu, v němž se k orchestru připojila báječně hlasově disponovaná německá sopranistka Sabine Hogrefe ovšem vyšel Kotíkovi a jeho svěřencův velmi sugestivně.

P R A Ž S K É H O

J A R A


Z

Vystoupení Rozhlasových symfoniků tentokrát zpestřil vzácný host, Herbie Hancock

F

estivalové vystoupení Symfonického orchestru Českého rozhlasu ve Dvořákově síni z 21. května se neslo plně v režii slavného Herbie Hancocka, dnes pětašedesátileté legendy elektroakustického jazzu, proslaveného hodnotnými dramaturgickými projekty, v nichž jsou k sólistickému čtyřlístku zapojovány další složky reprodukčního aparátu ve stylu mainstreamového jazzu. Právě takovým byl i toho večera představený projekt Gershwin´s world, 

P R A H A ,

R U D O L F I N U M ,

v němž byli, podobně jako ve druhé půli programu, kromě Hancocka partnery rozhlasového orchestru neomylným instinktem obdařený mladičký bicista Richie Barshay, bleskově reagující a melodicky vynalézavý kytarista Lionel Loueke a úchvatně elasticky muzicírující kontrabasista Dave Carpetner. Velkokapelová čísla programu řídil charismatický Robert Sadin, proslavený mj. i na poli vážné hudby (Schönberg, Lutoslawski ad.), který mě hned v úvodu

K O S T E L

S V.

Š I M O N A

Čtyři večery barokní hudby Julius Hůlek

L’Orfeo Barockorchester

V

rámci festivalové dramaturgie je už tradičně pamatováno na koncerty staré hudby s transparentní snahou o autentickou interpretaci hudebních děl vzdálenějších historických období. Těmito atributy se vyznačovala čtveřice níže pojednávaných koncertů. Každý z nich byl dramaturgicky i interpretačně výrazným počinem. Kromě jednoho se odehrávaly ve Dvořákově síni Rudolfina a byly založeny většinou na prezentaci děl skutečného hudebního velikána všech dob, Johanna Sebastiana Bacha (320. výročí narození). Dva z nich byly navíc vyplněny toliko jedním jediným Bachovým dílem, provedeným vždy v jednolitém dvouhodinovém sledu bez přestávky Vystoupení instrumentálního souboru L’Orfeo Barockorchester (založeného 1996) zvolilo

A

J U D Y

v každé z obou polovin večera jednu z orchestrálních a jednu z kantátových Bachových skladeb (17. 5.). V čele kolektivu mezinárodního složení stojí hrající a dirigující houslistka Michi Gaigg, která nevede své svěřence od pultu prvních houslí, ale z místa uprostřed pódia (kde obvykle stává dirigent), a dosahuje tak pohotovějších a razantnějších reakcí. Těžištěm profilu dosaženého zvukového obrazu jsou odvážně vyklenuté oblouky frází, bohatá dynamika, včetně působivých ztišení, proměnlivá agogika a efektní, leč nevtíravá sóla. Takový charakter a dopad měla Orchestrální suita č. 1 C dur, BWV 1066 (s krásně stříbřitým zvukem koncertantních barokních hobojů) a příkladně vzájemný „rozhovor“ houslí (Julia Huber), flétny (Lisa Keaton-Sommer) a cembala (Johannes Bogner) v Braniborském koncertu č. 5 D dur, BWV 1050. Ozdobou večera byla mladičká španělská sopranistka Nuria Rial (která nahradila původně ohlášenou Emmu Kir-

10

první půle mile překvapil tím, jak lehce a přirozeně si počínal při řízení Bachova Chorálu, preludia a fugy, BWV 288, který si sám (ještě podrobněji a efektněji, než to kdysi činil Stokowski) k tomuto účelu orchestroval. Nevím, jak to bylo coby brána ke Gershwinovi zamýšleno, ale osobně jsem v tomto slavnostním baroku chápal jakousi výzvu, aby vše, co bude v jazzových blocích následovat, vnášelo do posluchačovy duše stejně zářivé světlo. Jednotlivá čísla gershwinovského bloku i druhé půle večera (kde se objevily známky stereotypu) měla velmi podobný průběh – mazlivý improvizační začátek, rytmické zahušťování, v němž se vstupní tematické východisko rozplývalo a na závěr nekončící rytmická extáze, kterou Hancock vždy na jejím vrcholu energicky utnul. V tematických vstupech mě překvapily Hancockovy spíš romantizující než tvrdě disonující vertikály, některé partie (Lullaby) zacházely až do příliš nasládlé líbivosti. Mistrovské okamžiky přišly zejména v Ellingtonově skladbě Cottontail, Gershwinově skladbě Someone to watch over me (duo klavír – kontrabas) a v Hancockově vlastní elektroakustické kompozici Actual proof. Orchestr spolupracoval ve velkokapelových číslech programu přirozeně (v choulostivých žesťových partiích přímo suverénně), jako by se v této sféře pohyboval odjakživa. Ještě k Hancockovi – průběh jednotlivých hudebních čísel organizoval geniálně, ale ve vlastních improvizačních monolozích už zůstával očekávanému kouzlu invence trochu dlužen. 

kby), disponovaná vynikající technikou a vyrovnaným, jakoby samozřejmě plynoucí hlasem. Bachova kantáta Mein Herz schwimmt im Blut, BWV 199 byla nahrazena árií G. F. Händela a ve druhé polovině zazněla Bachova kantáta Jauchzet Gott in allen Landen, BWV 51.

Janovy pašije Petera Schreiera

P

rovedení Janových pašijí, BWV 245 J. S. Bacha (19. 5.), jako ostatně i další akce obdobného charakteru, kladlo nemalé nároky na kompletaci provozovacího aparátu. Vůdčí osobností koncertu a dirigentem byl Peter Schreier a zřejmě na něm především záležel výběr představitelů sólových vokálních partů, takže v rolích biblických postav účinkovali: Barbara Christina Steude (soprán), Britta Schwarz (alt), Peter Schreier (tenor), Jussi Myllys (tenor), Stephan Loges (baryton) a Egbert Junghanns (baryton). Dále účin-


Z

P R A Ž S K É H O

6). Uprostřed obou polovin programu byla provedena sólová kantátová kompozice v podání sopranistky Kamily Zajíčkové – kantáta Cephalus et Aurora pro soprán, flétnu, smyčce a basso continuo Jeana Baptisty Stucka a antifona Salve Regina a moll Giovanniho Battisty Pergolesiho. Před přestávkou se vhodně uplatnil výběr z Melodiaria (Mazurky a Hajducké tance) anonymní sbírky tanců z 18. století, jež v duchu faktury vrcholného baroka upravil (1979) současný slovenský skladatel Vladimír Godár (1956). Musica Aeterna (založená 1973 a již 16 let realizující stylovou interpretaci)

J A R A

se oprávněně těší pověsti jednoho z nejfundovanějších kolektivů svého druhu v Evropě. Za výsledným a osobitým interpretačním tvarem je znát důkladná příprava a technicky perfektní nastudování. Kolektivní projev „dýchá“ zdravě uvolněným a současně ukázněným, přímo vzdušným výrazem díky inspirativnímu vedení Petera Zajíčka. K. Zajíčková má velké zkušenosti v písňové a oratorní oblasti a na její precizní kantiléně, najmě té barokní, kterou předvedla, je to znát. Zvláštní pozornost také zaslouží zpěvností obdařený projev flétnistky Martiny Bernáškové.

A opět J. S. Bach – tentokrát jeho Mše h moll

K kovali Pražský komorní sbor (sbormistr Robert Hugo) a Hansjörg Albrecht u cembala a varhan. Orchestrální složky se zhostili Virtuosi di Praga s uměleckým vedoucím Oldřichem Vlčkem. Realizace vokálních sólových partů se vyznačovala vynikajícími, navzájem velmi odstíněnými, individualizovanými výkony. Dramatičností (ta ovšem jako základní konstanta provázela provedení jako celek) vynikl svým zvláštně zabarveným a jakoby „odjinud“ znějícím hlasem představitel Ježíše (S. Loges). Hlavní pozornost však byla soustředěna na protagonistu večera P. Schreiera, jehož hlavní doménou byla (nebo stále ještě je?) píseň, ale stále více jeho pozornosti a aktivity – jako dirigenta – mezi různými oblastmi poutá stará hudba a její realizace, a to zejména v interpretačních a nahrávacích projektech monografického charakteru. Janovy pašije mezi ně určitě patří. S neumdlévající vervou letošní sedmdesátník dirigoval zpaměti (otočen převážně k publiku) a zpíval part Evangelisty stále svěžím, přímo mladistvým hlasem, včetně skvělých výšek. Pochvalu rovněž zaslouží jak výborně připravený sbor, tak orchestr. Orchestr poskytl stylově poněkud „klasičtější“, nicméně spolehlivý fundament.

starších skladeb nebo jejich částí, je komplexem plným obsahově závažných momentů, které je třeba vystihnout interpretací – a V. Luksovi se to podařilo. Jeho gesto je vláčně vylehčené, přesné a bezpečně určující. Na vynikajícím vyznění celého díla se v nové koncepci vydatně podílely tři pětice vokalistů (Concertisté I+II, Ripienisté), založené podle komentáře na předpokladu „sólistického obsazení hlasů v Bachových sborových větách“. Toto sdružení, kde posilou domácích interpretů jsou vokalisté ze západní Evropy, souhrnně nazvané Collegium Vocale 1704, má posloužit i v realizaci dalších rozměrných Bachových skladeb. Do zmíněného účinného podílu hostujících interpretů ze zahraničí je třeba zahrnout francouzský Le Concert Royal (clarinisté Guy Ferber, René Maze, Emmanuel Alemany a tympanista Thomas Holzinger). Pro posuzovanou čtveřici koncertů byl – nikoli náhodou – příznačný nadšený až bouřlivý ohlas publika. Potěšil o to více, že výrazný podíl tu příslušel českým interpretům.  Foto © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

Peter Schreier se tentokrát představil ve dvou rolích: jako vynikající dirigent i skvělý pěvec.

vrcholům letošního festivalového ročníku bezesporu patřilo provedení Mše h moll, BWV 232 J. S. Bacha (23. 5.). Tato celovečerní kompozice sice bývá v rámci pražského koncertního života tu a tam uváděna, avšak pohříchu v šedě ustáleném, romanticky monumentálním hávu. Ve zcela jiném světle ji představila letošní festivalová realizace – málem bychom ji nepoznali. Provedení, jehož jsme byli svědky, respektuje nejnovější badatelské poznatky a celé dílo představuje jako dramatický i lyrický, bohatě proměnlivý a poutavý organismus. Především je to zásluhou mladého dirigenta Václava Lukse (1970), prohloubeně specializovaného na interpretaci staré hudby, jenž se vedle praktických hudebních oborů zabývá důkladným studiem pramenů a mezioborovým výzkumem. Stejně orientuje „své“ orchestrální Collegium 1704, jež ve svém vývoji (založeno 1991) Bachovou Mší h moll dosáhlo dalšího významného posunu. Mše h moll, někdy též zvaná (ač ne zcela správně) „velká katolická“, hojně využívající principu parodie, tedy převzetí autorových

Musica Aeterna

H

utný program mělo vystoupení bratislavského ansámblu Musica Aeterna (21. 5.) v barokním kostele sv. Šimona a Judy. Prostorná chrámová loď se rozezněla přiléhavě zvolenými skladbami barokních autorů většinou „mezi“ 17. a 18. stoletím – na úvod bratislavského rodáka Johanna Sigismunda Kussera (Ouvertura a 5 g moll) a v druhé polovině programu concerti grossi Franceska Geminianiho (Concerto grosso č. 3 C dur, op. 5) a Arcangela Corelliho (Concerto grosso č. 4 D dur, op.

Musica Aeterna opět potvrdila svoje vynikající renomé jednoho z nejlepších souborů svého druhu v Evropě.

11

Z 

P R A Ž S K É H O

P R A H A ,

R U D O L F I N U M ,

J A R A

K A T E D R Á L A

S V.

V Í T A ,

O B E C N Í

D Ů M

Různé podoby českého interpretačního umění Petr Pokorný

Talichův komorní orchestr

T

Komorní filharmonie Pardubice

P

ardubická komorní filharmonie pod vedením Petra Altrichtera vystoupila o dva dny později v katedrále sv. Víta. Chápu organizátory, proč slavnostní festivalové koncerty s programem duchovních oratorií umisťují do tohoto prostoru, jeho akustika ale není právě ideální. Přesto Te deum Antonína Rejchy, které bylo původně psáno pro provedení na pařížském Martově poli, tedy ve volném prostoru, vyznělo vcelku velmi dobře. Koncert byl zahájen kratičkým Koncertem pro dvě trubky a orchestr C dur Antonia Vivaldiho a zakončen také krátkým Aleluja z oratoria Mesiáš Georga Friedricha Händela. Hlavní část Koncertu tvořilo tedy Rejchovo Te deum. Ve Vivaldiho koncertě vystoupili dva mladí čeští hráči na trubku Marek Zvolánek a Marek Vajo. Nelehké party zvládli opravdu výborně. Český chlapecký sbor Boni Pueri (sbormistři Pavel Horák a Jakub Martinec) je světově proslulý soubor. Své pověsti byl práv i na tomto


ři české komorní orchestry, jejichž vystoupení na festivalu Pražské jaro přilákala tolik posluchačů, že nezůstalo jediné volné místečko, ukázaly tři různé podoby českého interpretačního umění. 22. května vystoupil ve Dvořákově síni Talichův komorní orchestr za řízení svého zakladatele a uměleckého ředitele Jana Talicha. Sólistou večera byl nedávný (2003) vítěz soutěže PJ, letos dvacetiletý hráč na trubku Giuliano Sommerhalder. Je to mimořádně technicky nadaný instrumentalista. Hlubší výraz a vcítění mu zatím chybí, nelze však pochybovat o tom, že při jeho dispozicích se i to časem dostaví. Úvodní koncert C dur Michaela Haydna vyzněl celkově poněkud opatrně. Značně lépe se sólistovi dařilo v úvodu druhé poloviny večera v koncertě Es dur Jana Jiřího Křtitele Nerudy. U tak cenami ověnčeného a technicky vybaveného hráče lze sotva předpokládat, že úvodní nejistota byla dána pouze tím, že Haydna hrál na barokní trubku. Orchestr sólistu doprovázel s jistotou a s vytříbeným zvukem. V první půli zazněly ještě Waltzes pro smyčcový orchestr Arnolda Schönberga. Tato skladba z Schönbergova mládí (patrně z roku 1897) byla teprve nedávno objevena a premiéru měla v roce 2004 v Solnohradě. Je to velmi zvláštní cyklus deseti nepříliš dlouhých valčíků, které v jednotlivostech sice ukazují na různé vlivy (Brahms, Dvořák, Johann Strauss), ale jako celek působí

téměř osobitě, i když rozhodně ne schönbergovsky ve smyslu jeho dalšího skladatelského vývoje. Zjasněná noc z roku 1899 je tedy opravdovým zlomem. Zde také vynikla schopnost orchestru a dirigenta přizpůsobit celkový zvuk a pojetí stylu skladby. Česká premiéra tak měla důstojný průběh. Koncert byl zakončen výborným provedením Beethovenovy první symfonie. Dirigent volil poměrně rychlá tempa a vhodnou diferenciací dynamiky zdůraznil typicky osvícenský charakter skladby.

Giuliano Sommerhalder, vítěz soutěže Pražského jara v roce 2003, se představil s Talichovým komorním orchestrem, řízeným Janem Talichem.

12

koncertě. Je opravdu obdivuhodné, s jakou jistotou a intonační čistotou tito chlapci zvládají své obtížné party ve vícehlasých skladbách. Také výběr sólistů byl festivalový. Vystoupili přední čeští pěvci Simona Šaturová a Hana Jonášová – soprán, Edita Adlerová – mezzosoprán, Jaroslav Březina a Pavel Černoch – tenor a Richard Novák – bas. Zejména krásné hlasy Simony Šaturové, Jaroslava Březiny a obdivuhodného Richarda Nováka se v kostelní akustice nesly velmi dobře. Petr Altrichter umí vytvářet monumentální obrazy. Architekturu skladeb staví ve smělých obloucích. Přesně tento pocit měl posluchač i při poslechu Rejchovy zdařilé a životné skladby.

Pražská komorní filharmonie

26.

května zahájila Pražská komorní filharmonie své vystoupení ve Smetanově síni poněkud překvapivě nejen předehrou, ale i baletní hudbou z Prodané nevěsty Bedřicha Smetany. Jiří Bělohlávek, dirigent večera, samozřejmě vypracoval s orchestrem všechny čtyři části do nejmenších detailů a zaujal přímo závratnými tempy. Po tomto orkánu tanečních rytmů, které se na posluchače snesly, vyzněl koncert pro klavír a orchestr č. 1, op. 11 Erwina Schulhoffa snad až příliš cudně. Je to niterná hudba mladistvého talentovaného pianisty a skladatele (koncert vznikl před Schulhoffovým odchodem na frontu 1. světové války), která je plna stylového tápání osobního i dobového. Sólový part přednesl Jan Simon, specialista na Schulhoffovy klavírní koncerty. Jeho hra je technicky brilantní, neokázalá, s jemnými úhozovými nuancemi, zdánlivě mírně odtažitá, tedy přesně taková, jak asi lze dnes skladby tohoto období interpretovat. Po přestávce následovaly další kompozice téhož období stylového hledání. Stravinského symfonie dechových nástrojů je z roku 1920. Toto jednověté, vnitřně členěné dílo napsal skladatel na paměť tehdy nedávno zesnulého Clauda Debussyho. Marně bychom v něm hledali Stravinského období Svěcení jara či Stravinského neoklasika. Stylově jako by patřilo do mezidobí hledání nového slohu. Koncert uzavírala Prokofjevova Symfonie č. 1 D dur „Klasická“, op. 25. I tato skladba z konce 1. světové války je projevem jistého slohového zlomu, který u Prokofjeva proběhl dost ostře. Provedení těchto kompozic Pražskou komorní filharmonií bylo vskutku festivalové, zejména bylo možno ocenit jejich stylovou čistotu i dirigentovu péči o detail i o celek. Méně pochopitelné bylo zařazení efektní hudby Smetanovy do sousedství těchto děl období přechodu. 

Z 

P R A H A ,

K O S T E L

S V.

Š I M O N A

A

J U D Y,

C H R Á M

Dva sbory se soudobými díly Jaroslav Smolka

Pražský filharmonický sbor

V

e středu 18. 5. se konal v koncertní síni u sv. Šimona a Judy koncert Pražského filharmonického sboru – respektive jeho asi 40tičlenného jádra –, který řídil Jaroslav Brych, v době programové přípravy koncertu ještě umělecký šéf a dnes už jen jeden ze tří sbormistrů tělesa. Koncert neměl žádné památeční předznamenání, ale já jsem si při něm oživil vzpomínky na sbormistra Pavla Kühna. Ten nebyl jistě sám, kdo často a dobře dával Tři zpěvy pro smíšený sbor, op. 19 Josefa Suka, ale další dvě vynikající díla přivedl ke koncertnímu životu právě on. Dětské sbory na verše Vítězslava Nezvala s klavírem byly do 70. let neznámé. Někdy koncem 30. let je zřejmě na žádost Jana Kühna pro jeho dětský sbor Jaroslav Ježek zkomponoval a než mohly být premiérovány, emigroval skladatel s Voskovcem a Werichem do USA. Asi nezazněly až do doby, kdy je Pavel Kühn vyhledal v pozůstalosti po otci a studoval pro LP desku vokálních skladeb na Nezvalovy verše, kterou jsem připravoval pro Panton. Neznal je tehdy ani Václav Holzknecht, a nezmínil se o nich proto ani v knize o Ježkovi a Osvobozeném divadle. Je to krásné, svou jedinečnou



P R A H A ,

P R A Ž S K É H O S V.

J A R A

M I K U L Á Š E

jazzově sentimentální a humornou atmosférou vzácné dílo. Od interpretů jsem zaslechl, že pro Pražský filharmonický sbor bylo z oné naší desky přepsáno podle náslechu. To už se Ježkův rukopis zase ztratil či je nedostupná pozůstalost Pavla Kühna? Sbormistr Brych cyklus předvedl s ženskou částí sboru překrásně, rušily jen malé nepřesnosti ve virtuózních pasážích klavírního partu. Pro desku Pantonu nastudoval Pavel Kühn i novinku Luboše Fišera z roku 1977 Ave imperator, morituri te salutant pro mužský sbor, violoncello, 4 trombony a bicí. Dílo na tomto koncertě zaznělo s potřebnou expresivitou a výrazovou naléhavostí. Nedostatek tu nebyl ve výkonu, ale v tištěném programu, kde nebyla uvedena jména členů trombonové skupiny (vedle jediného, který účinkoval i v jiném díle). Vrcholem večera bylo půlhodinové Requiem Alfreda Schnittkeho ze 70. let pro sóla, smíšený sbor a komorní instrumentální soubor s významnou účastí žesťů, varhan a bicích. Je to cyklus 14 krátkých zhudebnění úryvků liturgického textu katolické smuteční mše, velmi jadrných a výrazově se přísně vážících k obsahu latinských slov. Dílo má až k strohosti koncentrovanou skutečně smuteční atmosféru, blízkou rekviem barokním (a ne romantickým); provedeno bylo vzorně jak sólisty ze sboru, tak i celým tělesem s přizvanými instrumentalisty.

Kühnův smíšený sbor

Z

ještě starších pramenů pochází neo – styl Pašií podle Evangelia Svatého Jana Arvo Pärta. Základem je jednoduchá dikce gregoriánského chorálu, vedená sice nejen jednohlasně, ale komplikovaná i dvoj – a vícehlasem a vzrušovaná při těchto technikách i nápadnými disonancemi. Melodika je stavěna podle skladatelem proklamovaných pravidel tintinnabuli a Pärt dokáže i v jejím rámci pozoruhodně stavět velké kompoziční plochy i vyjadřovat detaily pašijového děje a detailů textu. Vím, že tento slohový návrat a manifestovaná prostota hudebního výrazu má dnes mnoho obdivovatelů, ale nezdá se mi, že by to bylo nějaké zásadní obohacení soudobého hudebního vyjadřování. Je to vokální hudba příliš statická, než aby mohla převážit a najít větší množství dalších talentovaných následovníků. Interpreti, kteří dílo předvedli ve středu 25. 5. ve staroměstském chrámu sv. Mikuláše, polský basista Vojtek Gierlach (Ježíš), ostravský tenorista Marek Olbrzymek (Pilát), 4 evangelisté a komorní obsazení Kühnova smíšeného sboru s pěti instrumentalisty, po středověkém způsobu hlavně podporujícími vokální linie a téměř neuplatněnými samostatně, podali za řízení Jana Rozehnala ukázněný a danému slohu plně odpovídající výkon. 

R U D O L F I N U M


Vysoká škola klavírní hry Ivan Žáček

Angela Hewitt

K

anadskou pianistku Angelu Hewitt předurčují její manuální dispozice takřka ideálně pro interpretaci Bacha. Její malá hbitá ruka imponuje křehkým a kultivovaným úhozem, velikou vytrvalostí a neunavitelností. Nápadnými rysy techniky, kterými ihned zaujme, je i schopnost nuancovaného podání barokní ornamentiky, naprosto plynulé přebírání a vůbec koordinace obou rukou, jíž oslňuje i vizuálně. Také zřejmě díky těmto dispozicím se její Bach vyznačuje značným motorismem a sklonem k drobnokresbě a minucióznímu detailu. Stylisticky její interpretace představuje jakýsi střední proud, se zvýšenou pozorností k detailnímu a poučenému vypracování ornamentiky. Svého Bacha má dokonale zažitého, nikde však ani stopy rutiny, jistá

Oba večery s Angelou Hewitt byly ryze monotematické: hrál se pouze J. S. Bach.

13

Z

P R A Ž S K É H O

PKO se na závěr blýskl vervním a vtipně pointovaným provedením Stravinského neoklasicistní suity z baletu Pulcinella.

Alfred Brendel

T

vrdit zde, že Alfred Brendel je jedním z nejvýraznějších i nejtrvalejších zjevů moderní pianistické historie, bylo by jistě nošením dříví do lesa. Zajímavější by už bylo, položit si otázku, proč tomu tak je. Jen málokterý žijící pianista se může pochlubit tak rozsáhlou a kvalitní diskografií, mezi níž vévodí čtyři integrální nahrávky


uměřenost, snad i chlad pojetí vyvěrá nepochybně z interpretačního názoru. Základní stavební idiomy barokní věty jí plynou perlivě a s naprostou přirozeností, mordenty i nátryly jsou dokonale čitelné i v nejrychlejším tempu, v pianissimu i ve forte. Vcelku se však v průběhu prvého večera pohybovala spíše v tišších dynamických hladinách. Pro pozdní nokturno 24. 5. si vybrala příznačně květnatý bachovský styl, Árii a moll s 10 variacemi na italský způsob, BWV 989, cennou, byť spíše méně hranou Partitu h moll, BWV 831, kde pečlivé vrstvení dynamických hladin mohlo nabídnout kompenzaci za citelně chybějící rejs-

J A R A

Interpret, který na letošním festivalu sklidil jeden z největších aplausů, český rodák Alfred Brendel… tříkování (zvláště dobře vyšlo závěrečné Echo), a konečně Chromatickou fantazii a fugu d moll, BWV 903, přednesenou až v trochu jednostranně virtuózním stylu, jemuž snad nelze upřít vnějškovou působivost, ale jenž by jen stěží obstál v konfrontaci s vyzrálejším, niternějším pojetím. Svůj kredit vynikající bachovské interpretky pak prokázala i příštího večera, kdy přednesla Bachův Koncert f moll pro klávesový nástroj a orchestr, BWV 1056, spolu s Pražským komorním orchestrem bez dirigenta. Moderní provedení tohoto koncertu, působivé svou koncentrovanou energií, ovšem nabídlo právě v tomto případě nanejvýš odlišnou zvukovou výslednici, než v historické kombinaci, zvukově mnohem křehčí. I tak se stalo vrcholem jejího pražského vystoupení a zapůsobilo silněji, než poněkud mdle provedený Mozartův Koncert B dur, KV 450, který navíc patří do okruhu koncertů, jež psal skladatel nejen s lehkostí, ale i s trochou rutiny a spíše pro nenáročné pobavení publika. Rutina zněla i z provedení Hewitt, která zvolila dirigentské gesto (spíše jen pro oko diváka), místo hru particello. Velmi dobře připravený

kompletního Beethovena, počin, jenž už vůbec nemá obdobu. Brendelovy nahrávky, ale i živá provedení jsou oceňovány zejména pro moudrý nadhled a intenzívně naplněný duchovní pro

P R A H A ,

stor, který se v nich posluchači otevírá, a je tedy zákonité, že nejvíce poct a uznání se mu dostává v německých zemích. Kdo hledá v hudbě především zdroj technické brilance, ten si s ním patrně stěžejní díla pianistické literatury nepořídí – a pořídí-li, bude třeba trochu zklamán. Existují nepochybně pianisticky oslnivější výkony. Brendelův integrální Beethoven je cenný něčím jiným, služebností, pokorou, zkázněností prostředků, stylistickou poučeností. Letos Brendel na Pražském jaru Beethovena nehrál. Ale výše řečené dokázal beze zbytku i na repertoáru, který si, velmi uvážlivě, zvolil. Vytříbenost prostředků čtyřiasedmdesátiletého pianisty je nesmírná, z jeho hry, na pohled cudné, suché a jaksi věcné, proudí do publika jakási koncentrovaná duchovní energie, která si vás podmaní právě pro svou střídmou neokázalost. Vybral si to, co umí nejlépe. Německou hudbu zhruba symetricky oscilující kolem roku 1800, v rozmezí nějakých padesáti let: Haydna, Mozarta, Schuberta, Schumanna. Trochu zpočátku tvrdý, kostnatý úhoz se v průběhu večera stále zjemnňoval. Hebkost oktáv v Haydnovi brala dech. Mozartovy Variace na Duportův Menuet se staly stylistickou lekcí rokokové hravosti. Kreisleriana zněla dnešnímu Brendelovi o poznání věcněji, než jak ji nahrál třeba v roce 1981, ale stala se plnoprávnou protiváhou výbušnějším pojetím. Po přestávce nás decentně a s vlídným úsměvem provedl tichým světem poezie Schubertových Moments musicaux. Haydnova Sonáta C dur, první ze závěrečné velké šestice, to byl zázrak, až dojemně oddaný hold velikému průkopníkovi. Sonáta, jenž modernímu chápání tohoto pojmu mnoho dluží, tu zazněla s absolutní koncentrací a pozorná péče o kontrastní výstavbu jí velice prospívala. Přídavky, Schubertovo Impromptu Ges dur, op. 90, č. 3 a Bachova Chorální předehra „Nun komm, den Heiden Heiland“, BWV 659 jen potvrdily Brendelovo veliké umění duchovního ponoru. 

L I C H T E N Š T E J N S K Ý

PA L Á C

Příležitost dostali i mladí čeští pianisté Ivan Ruml

Jiří Kollert

C

harismatickým pianistou bychom mohli nazvat Jiřího Kollerta, který se představil v programové řadě Matiné 60. mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Vystoupil s malým klavírním recitálem v Sále Martinů v Lichtenštejnském paláci na Malostranském náměstí, sestaveném z děl českého impresionismu a neoklasicistně laděnou druhou klavírní Sonátou Sergeje Prokofjeva.

14

Umělec disponuje lehkou, zřetelnou technikou, která se nikde nenechá unést dravým spárem fortissim. Vše je elegantní, učesané, s vycizelovaným smyslem pro styl i poetiku tlumočeného díla. Klavírní cyklus Bohuslava Martinů Motýli a rajky vznikl v roce 1920 z podnětu paní Ely Švabinské, která se vybrané společnosti pochlubila entomologickou sbírkou svého manžela, hýřící krásou barev i tvarů. To zavdalo u sotva třicetiletého Martinů podnět k tomu, aby vytvořil dílo impresionistického ražení. Svou lehkostí připomíná esprit Ravelových Vodotrysků a na klavíristu klade nemalé nároky. Jiří Kollert je zjevně

P R A Ž S K É H O


Z

Úspěchu se však dočkal i mladý talentovaný Jiří Kollert. velkým znalcem tvorby Martinů a přesně pochopil, čím se odlišuje toto období rané zralosti od pozdějších klavírních kompozic, prostoupených bujarou lidovostí a zemitým přimknutím k tradicím rodného kraje. Patrné to bylo v Dupáku ze Tří českých tanců, který Kollert nadšenému publiku přidával. Motýli a rajky mají blíže k sukovskému předivu zářivých dojmů a prchavých impresí. Je proto nutné chválit dramaturgickou stavbu dopoledního koncertu, který pokračoval Klavírními skladbami, op. 7 Josefa Suka. Hned vstupní kus nám předkládá jednu z nejslavnějších tvůrcových melodií. Je to pověstná Píseň lásky, kterou známe z mnoha úprav a pojetí. Kollert Píseň lásky pojal jako drobnokresebný akvarel ve značně rubatovém tempu i rytmu. Kollertův pražskojarní recitál byl završen uvedením Sonáty pro klavír číslo 2 d moll, op. 14 Sergeje Prokofjeva. Čtyřvětý rozvrh s předřazeným scherzem v jistém smyslu připomíná chopinovsky rozměrnou sonátu, která postupně vypráví čtyři zřetelně odstíněné kapitoly jakéhosi příběhu. Obdivujeme efektní druhou větu, která dává příležitost pro efektní artistické gesto, či zádumčivost části třetí. Pravým uragánem prstové techniky pak uchvátí obecenstvo virtuózní finále, které není prosto typické prokofjevovsky laděné ironie.

Veronika Böhmová

Z

a náhle onemocnělou Václavu Černohorskou vystoupila na Pražském jaru v sobotu 28. 5. i klavíristka Veronika Böhmová. Sluncem prozářené dopoledním matiné v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce přineslo výběr z méně hraného ale i dost známého repertoáru. Veronika Böhmová už od svých velice nadějných začátků

na Czerného soutěži či Prague Junior Note tíhne spíše k virtuóznímu repertoáru. S očekáváním jsme proto sledovali niterný cyklus Roční období Petra Iljiče Čajkovského. Jde o drobné, náladové obrázky, které mají mnohdy silně kontrastní charakter, což vyžaduje od pianisty mimořádnou

J A R A

šíři dynamické, tempové i výrazové palety. Trvalo přece jen určitou dobu, než nás interpretka vtáhla do centra dění (část Leden: U krbu zněla zpočátku poněkud fádně), nicméně s postupem recitálu se po jistém zklidnění vytvořila přátelsky laděná atmosféra, která nás přívětivě zavedla do poetické nálady červnové Barkaroly. Srpnové Žně i zářijová Lovecká píseň nás oslovily mladicky vyostřeným temperamentem, říjnová Podzimní píseň zas vyzdvihla působivé motivické kontrapunkty, listopadová trojka bystře uháněla zasněženou krajinou, třebaže některé akordy zabraly i nějakou tu klávesu navíc. Věřme, že se postupem času výraz umělkyně prohloubí a její provedení Čajkovského Ročních období se stane vyhledávaným repertoárovým číslem. V Etudách a polkách (H 308, druhý sešit) Bohuslava Martinů se pianistka cítila už zcela doma. Zaujala svým smyslem pro synkopické rytmy i živočišnou, lidově zabarvenou taneční melodiku. Matiné pak Veronika Böhmová završila brilantně provedenou, technicky mimořádně obtížnou Sonátou pro klavír číslo 7 B dur, op. 83 Sergeje Prokofjeva. Druhá věta měla potřebnou ruskou zpěvnost a závěrečná dravá toccata vyústila do monumentálně pojaté katarze. Nadšené obecenstvo si vyžádalo dva přídavky, které čerpaly z okruhu Skrjabinových etud. 

Komorní soubory s Ivo Kahánkem Miloš Pokora

D

va večery věnovalo letošní Pražské jaro komorním souborům, k nichž byl jako klavírní partner přizván vítěz loňské mezinárodní festivalové soutěže Ivo Kahánek, a o obou se dá říci, že se plně vydařily. Vzhledem k tomu, že šlo o sféru komorní, potěšily i návštěvy. Jak při vystoupení věnovanému mladému smyčcovému Penguin kvartetu, tak při vystoupení věnovanému dechovému Afflatus kvintetu byl sál České národní banky plný vnímavých a – soudě podle reakcí – náležitě poučených posluchačů.

Penguin Quartet

J

ako vítaný dramaturgický počin jsem uvítal, že v souvislosti s 80. výročím úmrtí Josefa Suka věnovalo Penguin kvarteto celý v svůj večer (16. 5.) výhradně Sukově hudbě. Začalo mladým Smyčcovým kvartetem B dur op. 11 (s původní finální větou), do jehož nadýchnutých frází se ve vstupním Allegru moderatu od prvního zdvihu přesvědčivě vciťovalo a jehož druhé, přece jenom ještě drobet naivní větě, vtisklo správnou nadsázku (rušily

15

jen některé nepatrné intonační skluzy v rychlém díle). Snad nejsugestivněji mu ovšem před spontánně rozehraným finále vyšlo Adagio 3. věty, v něžných partiích neskonale jímavé a v závěrečných fázích až impresionisticky okouzlené. Ivo Kahánek na sebe upozornil znamenitým způsobem hned ve vstupní větě Sukova Klavírního kvintetu g moll, v níž se po zvukové stránce uměl i v syté akordice podivuhodně citlivě přizpůsobit smyčcům a v jejímž zpěvném díle mu „harfové“ doprovodné rozklady věty zněly přímo ideálně. Zážitkem bylo poslouchat v nábožném rozjímání plynoucí Adagio, jehož melodickou linku si jednotlivé nástroje předávaly takřka v rachmaninovovsky širokodechých frázích, zatímco ze scherza i rytmicky rozohněného finále vyzařovala přirozená rozkoš z hráčské brilance. Zcela samostatný komentář si zaslouží poslední ukázka tohoto večera v podobě Sukova 2. smyčcového kvartetu. Jde o stále málo doceněnou kreaci – jednovětou, odvíjenou ve vzácně spojitém evolučním tahu a abstrahující na jakékoliv řetězení uzavřených stavebních dílů. Také krajně svobodné vedení jednotlivých hlasů a z toho plynoucí tonální neurčitost dodává tomuto dílu, které by mohlo být ozdobou každé-

P R A Ž S K É H O

J A R A


Z

ná imitační hra glissandových obloučků) podání Françaixova Dechového kvintetu L´Heure du Berger. Velmi zdařilé večery: oba byly přijaty s ovacemi, oba jako kdyby končily příliš brzy.   P R A H A , Č E S K Á N Á R O D N Í B A N K A

Pocta prof. Vladimíru Říhovi Petar Zapletal

Afflatus Quintet předvedl již tradičně skvělý výkon, k němuž tentokrát svým nezanedbatelným dílem přispěl i loňský vítěz Pražského jara, klavírista Ivo Kahánek. ho mezinárodního festivalu komorní hudby 20. století, překvapivě moderní punc. Udivovalo, jak skvěle se mladé Penguin kvarteto s touto hudbou vyrovnalo, ať už šlo o partie vyostřené zvukovosti nebo tekoucí cantabile s do hloubky rozkrytým výrazem nábožné prosby.

ným monotematickým východiskem a jak báječnou pointu vtiskává celému dílu prostřednictvím emotivně rozmáchlého variačního finále, přistoupili interpreti s navýsost detailní koncentrací. Zřetelně jsme vnímali, že jsou v této „čistě kvintetní“ hudbě o poznání více ve svém živlu než v „dechově – klavírním“ Mozartovi a totéž se dalo říci i o jejich rozpustile pointovaném, a hlavně neuvěřitelně jednotně frázovaném (rozkošně rozvíře-

D

ruhý večer (30. 5.) patřil světově renomovanému Afflatus kvintetu, s nímž Ivo Kahánek spolupracoval jednak v Mozartově Klavírním kvintetu Es dur (K. 452), jednak v Korsakovově Klavírním kvintetu B dur. První ze jmenovaných skladeb vyšla interpretům kouzelně hlavně ve vstupním Largu 1. věty (už sám onen ideálně sladěný a vyvážený sled akordů dechů s klavírem, prolínaný niterně procítěnými modulačními přechody, představoval zážitek, na nějž se nezapomíná) a také z dalších partií vyzařovalo hráčské mistrovství – k dokonalé stylové jednotě tohoto provedení však přesto něco chybělo. Zato korsakovovská kreace byla jednoznačně ozdobou večera. Nádherně plnokrevný a sytě probarvený kvintet, v němž jsou jednotlivé dechové nástroje exponovány téměř nepřetržitě (o klavíru, jehož part je stupňován až do jakési euforie, platí toto konstatování dvojnásob), prostory sálu doslova rozzářil a mnohé partie (například druhý tematický oddíl vstupní věty nebo opalizující sólo Baborákovy horny na začátku Andante) bych si v danou chvíli opravdu nedovedl představit v přesvědčivějším tlumočení. Rovněž za zbývající repertoárová čísla si Afflatus kvinteto zasloužilo absolutorium. K Nielsenovu Dechovému kvintetu, op 43, mimochodem zajímavému tím, jak přirozeně dokáže propojit umnou a rozkošatělou tematickou práci s nápad-


Afflatus Quintet

K mladým protagonistům dopoledních matiné patřil i violoncellista Petr Nouzovský, kterého ve skladbách Josefa Suka (Balada a serenáda, op. 3), Roberta Schumanna (Fantazijní kusy, op. 73), Dmitrije Šostakoviče (Violoncellová sonáta d moll, op. 40) a Vítězslava Nováka (Violoncellová sonáta g moll, op. 68) na klavír doprovodila Yukie Ichimura.

16

K

oncertu instrumentálního kvarteta (Jiří Hlaváč – klarinet, Bohuslav Matoušek – housle, Daniel Veis – violoncello a Igor Ardašev – klavír), který se i v parném, teplotně rekordním nedělním večeru 29. 5. těšil velmi dobré návštěvě, měl samozřejmě dominovat všestranný žák prof. Vladimíra Říhy Jiří Hlaváč. Stalo se: i ve Fantazii, variacích a finále Isaaka-Ignaze Moschelese, kde skladatel a proslulý pianista prosadil především klavírní part, odvedl Hlaváč výkon, hodný Říhovy světlé památky. Výrazněji se jeho klarinet uplatnil v hravé Suitě pro housle, klarinet a klavír, op. 157b Daria Milhauda, vysloveně hlavní roli pak hrál ve Suitě pro klarinet a klavír Ernsta Křenka, a ve skladbě Ludus minor Paula Hindemitha pro klarinet a violoncello, v níž skladatel mistrovsky vymodeloval latentní harmonické vztahy v předivu dvou nástrojových hlasů. Málokterý z posluchačů – mě nevyjímaje – však očekával, že skutečným vrcholem večera se stane dílo, uvedené po přestávce. Quatuor pour la fin du temps (Kvartet na konci času) Oliviera Messiaena je skladba programní, inspirovaná konkrétním zážitkem z Messiaenovy internace ve vojenském zajateckém táboře Stalag VIII ve Zhořelci v letech 1940–1942. Obsazení (klarinet, housle, klavír, violoncello) nadiktovala náhoda podle toho, které instrumentalisty měl Messiaen v táboře k dispozici; atmosféru pak stanovila skutečná nálada v táborovém prostředí. Rozlehlá osmidílná skladba uchvátila od prvých tónů: Messiaen do ní se zcela mimořádnou, plastickou přesvědčivostí uložil výraz stesku i bolesti, úzkosti i chvějivého neklidu, ale i naděje a lásky; je tu smutná nénie i vroucí modlitba, vzdor i osudové prokletí, žalostné lamento i zpěv plný odevzdání… Před naléhavostí Messiaenova poselství jakoby samotné instrumentalistické výkony čtveřice interpretů ustoupily do pozadí. Uznání jí ovšem patří jak za dramaturgickou volbu, tak za její realizaci. Večer k poctě legendárního klarinetisty prof. Říhy patřil bezpochyby k tomu nejcennějšímu, co letošní festival přinesl. 

Z P R A H A ,

P R A Ž S K É H O

J A R A

R U D O L F I N U M


Pěvecké recitály tří hvězd Petr Veber

Dagmar Pecková

P

ísňový recitál Dagmar Peckové vyprodal (15. 5.) Rudolfinum a očekávání nezklamal – přinesl velké potěšení z básnické i hudební poezie. Nešlo však jen o sólistku. Skutečným překvapením a objevem se zde stal Vojtěch Spurný, známý především jako cembalista, dirigent a operní režisér. V roli klavírního doprovazeče, v níž nebyl dosud v podstatě vídán, se naprosto osvědčil. Hrál po celou dobu nejen bezchybně a muzikálně, ale především velmi pozorně, jemně a zdrženlivě. Projevil se v záskoku za Irwina Gagea jako nesmírně pohotový, tvárný a všestranný umělec, jehož možnosti nejsou u nás evidentně využity. Dagmar Pecková předestřela v pečlivě promyšleném programu různé výrazové polohy, jimž také přizpůsobovala svůj projev. Jakkoli by někdo čekal při jejím temperamentu třeba převažující sytý operní tón, zůstala pěvkyně tam, kde to bylo potřeba, a tedy vlastně v převažující části recitálu, u skutečně a opravdu komorního projevu. Vhodným menším hlasovým objemem zpívala jak Prokofjevových Pět básní Anny Achmatovové (lehce dekadentních, nijak moc sršatých), tak Schumannův cyklus Láska a život ženy. V jednotlivých písních v něm bylo slyšet mnoho odstínů, jaké musí operní umělec i přemýšlivý interpret písní umět naznačit – od dychtivé vzrušenosti a naléhavosti přes klidnější vyprávění po šťastné vyústění. Čtyři písně Franze Schrekera z různých opusů – písně Rosentod, O Glocken, Dass er ganz ein Engel werde, Sommerfäden – vyzněly v nízké dynamice táhle, klidně, okouzleně i posmutněle – jedna jak druhá nádherně. Emocionální vzepětí spolu s vyšší dynamikou a tím i o něco jinou dikcí a výslovností přišlo v Melancholických písních o lásce od Vítězslava Nováka. Tento čtyřdílný cyklus charakterizovala stupňovaná intenzita, naléhavost, zvuková bohatost. Vrcholem večera pak nesporně bylo Pět písní na slova Mathildy Wesendonckové od Richarda Wagnera. Patří k nim dlouhodechost, poryvy vzrušení, velké city… Zejména ve třetí písni se motivicky velice jednoznačně připomíná svět opery Tristan a Isolda, k níž byl cyklus vlastně tak trochu studií. Pecková zde obstála jako velká dramatická umělkyně, schopná svým vcítěním a svým témbrem hypnotizovat a dát některým pasážím a klíčovým místům takovou hloubku a opravdovost, že až mrazí. Pak už byly

Dagmar Pecková (i Vojtěch Spurný, který narychlo zastoupil původně ohlášeného Irwina Gagea) předvedla i přes poněkud zkomplikované podmínky výborný výkon. jen straussovské přídavky a na závěr ozvláštnění a krásné gesto – Schrekerova píseň zazpívaná zády do sálu, tváří k lidem sedícím u varhan. Aby i oni alespoň chvíli opravdu dobře slyšeli. On je to při písních opravdu velký rozdíl, odkud se poslouchá…

Tři otázky pro Dagmar Peckovou Klavíristu Irwina Gagea narychlo nahradil Vojtěch Spurný. Byla jste s koncertem spokojena? Ano. Téměř celé vyprodané Rudolfinum bylo překvapeno výkonem mého klavírního doprovazeče… Právem. Vždyť byl vnímán jako cembalista, hráč na hammerklavier. Loni vypomohl Pražskému jaru dokonce hrou na čtvrttónový klavír… V operním světě platí za dirigenta s velkými znalostmi baroka a občasnými výlety do režie. Zpívala jste s Vojtěchem Spurným poprvé? Já jsem ho potkávala před pětadvaceti lety na chodbách pražské konzervatoře, kde studoval flétnu… Pak letmá setkání na soutěži Pražského jara, kde doprovázel konkurentky. Vždycky, když moji „dvorní“ doprovazeči nebyli k dispo-

17

zici a hořelo nějaké vystoupení, většinou se jednalo o benefice, tak se sháněl narychlo Vojtěch. Bez zkoušky. Jen tak… Byli jsme na jevišti a všecko šlo jako po másle. Loni v září jsme spolu dokonce vystoupili na královském dvoře ve Španělsku, kde prezident Václav Klaus pořádal reprezentační koncert. A samozřejmě to byla čestná služba národu. Takže jste neváhala a šla za pianistou najisto? Když pan Gage odřekl letošní pražskojarní koncert, neváhala jsem ani vteřinu. Vojtěch byl opět moje záchrana. Ale to by v tom byl čert, aby všecko šlo hladce. Já jsme zkoušela ve Státní opeře v Mnichově, Vojtěch měl povinnosti v Praze a v Berlíně. Asi není úplně normální, že jsme na koncert, který sám o sobě čistého času trval více než devadesát minut, společně zkoušeli čtyři hodiny. V Berlíně. Vyžadovalo to velkou jevištní disciplinovanost od nás obou a pohotovost. Z Vojtěchovy strany. Přizpůsobivost, která je nutná, protože zpěvák se často večer na jevišti chová úplně jinak než na zkoušce. Momentální stav hlasu a duše se nazkoušet nedá. To může zvládnout jen letitá souhra zúčastněných. Škoda, že jsou jeho obrovské muzikální znalosti v Čechách tak málo využívány. A škoda, že vadí, že je tak mnohostranný.

Z

P R A Ž S K É H O

Matthias Goerne

B

arytonista Matthias Goerne (26. 5.) Rudolfinum zcela nevyprodal, ale ti, kdo přišli, nemuseli litovat: jeho písňový recitál byl kabinetní ukázkou komorního zpěvu, setkáním s poezií a se světem kultivovaných emocí. Důvodů, proč se lidé o vstupenky na tento koncert neprali, může být několik. Tím nejevidentnějším je, že paralelně ve Stavovském divadle zpívala árie (mimo Pražské jaro) mezinárodně neméně proslavená mezzosopranistka Vesselina Kasarova. Důvody však mohou být i jiné: písně jako výlučnější žánr mají v našich koncertních řadách místo minimální, písňové recitály se nedají – na rozdíl od operních – využít jako společenské akce a interpreti písní jsou obecně „méně atraktivní“ než hvězdy operních recitálů, a proto také méně známí. To vše ovšem nic nemění na věci, že Goerne za ne-

J A R A nápadného doprovodu Alexandera Schmalcze zpíval výběr z Mahlerových a Brahmsových písní skutečně skvostně. První polovinu – mahlerovskou – vystavěl od nedlouhé a neproblematické Fantazie z Dona Juana až k vrcholným opusům – Kázání Antonína Paduánského rybám, Prasvětlu, Budíčku a Bubeníčkovi – v nichž mohl už plně nechat nahlédnout do umění, jak vytvářet hudební náladu, jak přečíst a interpretovat text, jak zprostředkovat pohnutí, naléhavost a především smutek a existenciální prožitky. Pěvcův hlas je schopen hrubšího, vojáckého projevu (Tam u Štrasburku na šancích), rychlého vyprávění (Aby byly zlobivé děti hodné), naléhavé zasněnosti (Tam kde krásně vytrubují), bizarnosti i napětí, vypjatého chlapského vzdoru i měkké táhlosti. Ukázal při tom až ke svým limitům – přece jen k jeho projevu více pasuje lyrika, kantabilita a legato v pianu než tečkovaný rytmus ve forte. Tam, kde

může být jeho hlas hladký a měkký, ve střední a vyšší poloze a v nižší dynamice, tam je Goerne doma nejvíc. Nejkrásněji v tomto smyslu vyšla v druhé „brahmsovské“ polovině večera píseň Měsíční svit, naopak Brahmsovy Čtyři vážné zpěvy při sólistově snaze vyjádřit patos a monumentalitu některých míst dospěly málem až k hranici překypění hlasu. Druhá polovina celkově vyzněla co do výrazu předloh pozitivněji a světleji, ale rozhodovat, zda byl lepší Brahms, nebo spíše Mahler, je dost těžké – oběma autorům dal Goerne, co jim patří, byť se každý vyjadřuje jinak: city i stylizaci, krásu i realismus. Reakce byla velmi příznivá, následoval jediný přídavek – píseň z Mahlerova odkazu: první a jediný humorný okamžik večera. Jinak šlo o velmi vážné věci.

Otázka pro Matthiase Goerneho


Myslíte si také, že koncerty operních pěvců s popovými hvězdami přilákají posléze mladé diváky do divadla na operu? Nejsem příznivcem takových věcí a tento názor nesdílím. Nevěřím prostě tomu, že akce jako „Pavarotti and friends“ přitáhne mladé k opeře. Strategie takových programů se podle mého neosvědčila a někteří seriózní umělci na to ani nepřistoupí. Byly také pokusy, že během programu v klubu nebo na diskotéce vystoupil klasický umělec se dvěma písněmi. Publikum z toho ale bylo paf – nedokážu si představit, že by to někoho dokázalo ovlivnit tak, aby se přiklonil ke klasice. Tohle nejsou správné způsoby. Problémem je vzdělávání. Lidé neznají odpovědi na základní věci z klasické hudby. Těžiště zájmu je dnes jinde, lidé se zabývají úplně jinými věcmi. Já si myslím, že dobré je jakékoli publikum, které dobrovolně přijde. Za takové můžeme být vděčni. Mohou klidně být – a nejčastěji jsou – ve věku mezi 55 a 65 lety. Jsou to lidé, které to opravdu zajímá, kteří ocení klasický repertoár; mají zkušenost, aby ho pochopili.

Anne Sophie von Otter

S

Projev Matthiase Goerneho se jako pokaždé vyznačoval hlubokým soustředěním a koncentrací…

18

lavná mezzosopranistka připravila svým recitálem (30. 5.) letošnímu Pražskému jaru jeden z jasných vrcholů. Na rozdíl od Dagmar Peckové plyne její světlejší hlas spíše jen hladce a někdy až jakoby po povrchu a na rozdíl od Matthiase Goerna si ani tolik nepohrává s odstíny slabik a slov. V Mahlerovi (z něhož zpívala tři písně, mimo jiné Liebst du um Schönheit) se von Otter proto nedobírá takové hloubky jako emotivně opravdovější Pecková a jako naléhavý Goerne. Ovšem přijde-li u Otterové na řadu Schu-

bert nebo Francouzka Cécile Chaminade, tam je takový hlas, schopný lehce vyprávět a měkce a nenásilně plynout, přesně na místě. Tam potom začíná krása poezie a deklamace, která nemá v charakteristickém zabarvení a v osobité prostotě a usměvavosti srovnání. Otterová má navíc repertoárovou výhodu v okruhu skandinávských autorů: písně Larse-Erika Larssona, Wilhelma Stenhammara, Bo Lindeho a Tora Aulina byly zajímavým pohledem do světa pozdního romantismu ve švédském jazykovém okruhu, zpestřením, které k této interpretce patří. To ovšem nebylo vše – do pomyslné soutěže vstoupila von Otter dvěma songy Kurta Weilla; vybavena poznatkem, že zpěv je především zpěv, ať už ho určuje jakýkoli styl, a odpoutána od obav, že vybočuje až moc. Dala nahlédnout hluboko do svých schopností i do své emocionální zásobárny, když se pustila do písně Nanny, jakkoli zde nemůže šansoniérkám plně konkurovat. Irské lidové písně Howarda Fergusona byly rovněž odlehčením a když přišlo na přídavky (F. Schubert: Der Schmetterling, K. Weill: I’m a Stranger z Doteku Venuše, B. Andersson: Light of a Spring z muzikálu Kristina från Duvemåla) uvolnila se sólistka do poloh, které by u ní jako u proslulé interpretky staré hudby ani nebylo nutné požadovat. Její pianista Bengt Forsberg je svébytnou osobností. Doprovází ideálně a pro odpočinek pěvkyně a oddělení bloků písní zahrál také samostatně, navíc s lehce výstředním slovním komentářem. Skvělý recitál, bohatý, mnohostranný, gradovaný.



P R A H A ,

C H R Á M

M A T K Y

P R A Ž S K É H O

Dvě otázky pro Anne Sophii von Otter Do recitálu jste zařadila také tvorbu švédských autorů. Cítíte se přináležet více ke Švédsku, nebo ke Skandinávii? Máme mnoho společného, ale v mnohém jsme také rozdílní, takže primárně jsem Švédkou. Zpívat v rodném jazyce je potěšením, to dělá rád každý pěvec. Mně nejde o propagandu, o zdůrazňování toho, že jde o švédské skladatele. Jsou to nádherné písně, proto je zpívám. Také ráda zpívám Griega a Sibelia, pravda ale je, že devětadevadesát procent Sibeliových písní je na švédské texty. Finsky ostatně neumím. Finština je opravdu hodně jiná. Trvalo vám dlouho, než jste se odhodlala k roli Carmen? Je to jedinečná postava, žena silného charakteru, takže to byl obrovský úkol. Předem jsem se obávala víc, než bylo nutné. A Glyndebourne pro mě byla dobrá scéna, není to moc velké divadlo. Neobvyklá a zajímavá byla i Mélisanda, ale přece jen to není asi taková výzva, tak náročný úkol jako Carmen. Další výzvy jsou Brangäne a Waltraude – wagnerovské postavy. Před lety jsem tvrdívala, že Wagner je příliš náročný – a vidíte… Jsem už unavená z kalhotkových rolí, z toho, že zpívám tolik let mladé muže – chci více ženských rolí. Studuji také Werthera. Před deseti lety jsem říkala: nikdy! Čeká mě znovu Carmen, znovu Mélisanda… Dalších vhodných rolí by byla celá

B O Ž Í

P Ř E D

J A R A

řada, ale jsou to většinou opery, které se nehrají moc často. Takže uvidíme, co bude v příštích deseti letech…  Foto © Pražské jaro – Ivan Malý

Z

Anne Sophie von Otter okouzlila nejen svým zpěvem, ale i efektní červenou róbou

T Ý N E M

Týnské varhany zněly ve stylu své doby Ivan Ruml

H

udbu barokních mistrů si pro svůj pražskojarní recitál v chrámu Matky Boží před Týnem vybral nizozemský varhaník Jacques van Oortmerssen. Mělo to i určitou logiku, protože týnské varhany mají po stránce historické (1673) ojedinělou zvukovou kvalitu a svým způsobem jsou světovým unikátem. Pocházejí z dílny Hanse Heinricha Mundta z Kolína nad Rýnem, byly dokončeny v době, kdy Johannu Pachelbelovi bylo teprve 20 let a zůstaly prakticky neporušeny až do našich dnů. Takže jsme byli svědky zážitku v pravém slova smyslu autentického. Pachelbel byl také autor, jímž Jacques van Oortmerssen zahájil svůj podvečerní recitál. Byla to jeho Ciacona ex d, která svým opakováním ostinátní

basové linie vytváří základ pro rozehrání kontrapunktických variací. Tuto kompozici interpretoval van Oortmerssen ve stejné, nevzrušivé poloze, bez využití bohatšího rejstříkového aparátu. Zato Echo Fantazie ex d Jana Pieterszoona Sweelincka, který navázal ve své tvorbě na odkaz alžbětinských virginalistů, se rozezněla v plném zvukovém lesku při využití bohatých ozvěn základního hudebního motivu. Ve varhanní skladbě Georga Muffata s povšechným názvem Toccata bylo možno ve světové van Oortmerssenově interpretaci slyšet plodnou syntézu nejrůznějších evropských barokních škol. Tato skladba dala bohatou příležitost interpretovi pro zapojení efektních běhů a akordických rozkladů. Recitál pak pokračoval Partitou Johanna Spetha, která ve své variační struktuře využila árii s téměř zpěvoherním charakterem. Naopak skladba Georga Böhma, představitele severoněmecké

19

školy, zhudebnila známý protestantský chorál Ach wie nichtig, ach wie flüchtig. Bohatá barokní faktura však nic nevypovídala o nicotnosti či pomíjivosti, naopak zářila bujnou paletou téměř smyslně kyprého zvuku. Tvorba hamburského mistra Johana Adamse Reinckena byla zas zastoupena spíše rokokově laděnou fugou. Bylo též jistou lichotkou českému obecenstvu, že nizozemský varhaník završil týnský recitál Toccatou Jakuba Jana Ryby, která vyniká svou výrazovou svěžestí a lidově laděnou melodikou. Závěrečné číslo varhanního podvečera patřilo interpretově improvizaci. Jacques van Oortmerssen si vybral jako základ píseň Nebeští kavalérové českého raně barokního skladatele Adama Václava Michny z Otradovic. Po bouřlivém ohlasu u obecenstva, doprovázeném potleskem vstoje, zapátral ještě varhaník v historickém odkazu Albinoniho. 

P R A Ž S K É 

P R A H A ,

O B E C N Í

J A R O

–

H O R I Z O N T

D Ů M

Hudebníci v uniformách znovu na festivalu Petar Zapletal

P

říležitost vystoupit v rámci Pražského jara dostala letos i Hudba hradní stráže a policie České republiky. Obavy, že do „velkokapacitní“ Smetanovy síně přijde na tuto „klasicizující dechovku“ málo posluchačů, se na štěstí ukázaly být lichými, i když tu v horkém večeru 24. května přeplněno nebylo. Dirigent Václav Blahunek, původně klarinetista ze třídy Petra Čápa na AMU, zvolil program sice slohově ne příliš sourodý, ale pestrý a nestereotypní. Tradici v něm reprezentovaly jen skladby Bedřicha Smetany (Pochod národní gardy) a Josefa Suka (pochod V nový život), zařazení ostatních skladeb (Musica Boema Zdeňka Lukáše, Preludio e Andante Eleuteria Lovreglia a Hudba pro Prahu 1968 Karla Husy) bylo důkazem Blahunkovy nesporné dramaturgické odvahy; přechodový stupínek představovalo provedení Chačaturjanova Šavlového tance z baletu Gajané.



P R A H A ,

M Ě S T S K Á

Skladatelským vítězem této konfrontace svého druhu se stal mimo pochybnost Zdeněk Lukáš, jehož partitura pro zvonkovou hru, harfu, dechové a bicí nástroje pochází z konce sedmdesátých let. Zatímco obě kompozice Itala Lovreglia (žil 1900–1972) rostou z pozdně romantického podhoubí a směřují spíše k nenáročné líbivosti, symfonické věty Lukášovy jsou po téměř třech desetiletích na výsost moderní, soudobé; hledačsky objevné je Lukášovo „pátrání“ po zvukové novosti; skladatel s obdivuhodnou důsledností“drží“ náladu každé z obou částí a i v rámci uvolněné formy dosahuje pevné kompaktnosti celku. Připočtěme neotřelou melodiku – a je tu dílo takřka ideálně konvenující potřebám tělesa. S ním spolupracoval houslista Pavel Eret. Zatímco ve skladbách Lovregliových sólový nástroj vcelku přirozeně zapadá do romanticky zabarveného kontextu, úprava „hitového“ Chačaturjanova Šavlového tance, kterou podle verze houslisty Jaschy Haifetze pro housle a klavír vy-

pracoval Mirko Krebs, spojuje tak trochu oheň s vodou: v záplavě zvuku znějí housle spíše jako nadbytečný přídavek. Eret se nepříliš vděčné role zhostil uspokojivě v sólových partech Lovregliových kompozic; v hustém zvuku Chačaturjanovy miniatury nejenže se hlas jeho nástroje s obtížemi prosazoval, ale navíc – pokud už dorazil ke sluchu posluchačů – nepřinášel vždy právě nejčistší intonaci, což je patrně nutné připsat na vrub zřejmé forzi, k níž sólistu nutil „doprovod“. Celá druhá polovina večera patřila Karlu Husovi, jehož Hudba pro Prahu je už známa; v původní podobě byla skladba psána právě pro dechový orchestr. S nesnadnými nároky partitury se dirigent i těleso vyrovnali bez zjevnějších problémů; pod Blahunkovou taktovkou se ostatně i u ostatních čísel programu zdálo, že absence barvy smyčcových nástrojů (s výjimkou dvou kontrabasů) nijak neoslabuje plastický zvukový účinek celku. 

K N I H O V N A

Brno Brass Band aneb hudba proti hokeji? Petar Zapletal

I

když se samozřejmě dalo předpokládat, že dlouho dopředu plánované vyvrcholení mistrovství světa v hokeji by mohlo nepříznivě poznamenat návštěvnost koncertů Pražského jara, přece by ani ten nejšikovnější prognostik nedovedl předem ujistit pořadatele festivalových koncertů, že to letos bude český tým, jehož utkání s kanadským mužstvem odláká hudbě potenciální posluchače. V tomto okamžiku ještě nevím, kolik ctitelů zpěvu Dagmar Peckové přišlo v neděli 15. května 2005 do Dvořákovy síně v Rudolfinu; ve Velkém sále Městské knihovny usedla podle mého odhadu sotva stovka posluchačů, z nichž větší část mluvila německy, takže i moderující dirigent, aranžér a skladatel Evžen Zámečník ve druhé polovině večera překládal alespoň část svých českých vysvětlujících vět do němčiny. V jeho prospěch ovšem nemluví jen tato pohotová reakce: koncert v Zámečníkově režii byl velmi příjemným osvěžením nezbytné festivalové oficiality.

První polovina vystoupení Brno Brass Bandu byla laděna vážněji nebo – chcete-li – klasičtěji: Zámečníkovy úpravy sedmi skladbiček z cyklu Ukvaldských písní Leoše Janáčka představily soubor jako sdružení vynikajících jedinců, kterým nečiní potíže ani spolehlivé ladění, ani technicky náročné partie, tím méně pak vyrovnaná souhra (Brno Brass Bandu velí Zámečník už skoro čtvrt století – od roku 1982). Aranžmá Sukovy Vesnické serenády potvrdilo velkou míru citlivosti k originálu a také barevnou přizpůsobivost jedenácti hráčů: trumpetisté (Vlastimil Bialas, Miroslav Holub a Vladimír Weber) takřka beze zbytku nahradili pro Sukovu miniaturu příznačné klarinety… Finální tanec ze suity Letní hudba Zdeňka Lukáše a Zámečníkova Bitva u Slavkova byly komponovány pro dané obsazení (3 trubky, basová trubka, lesní rohy a trombony po dvou, eufonium, tuba a střízlivě využívané bicí nástroje): v prvé z nich hrál ansámbl s velkým smyslem pro lehkost, vtip a noblesu partitury, ve druhé naopak s důrazem na výrazovou expresivitu, jež posluchače přesvědčuje i v kontextu relativně popisného zobrazení

20

bojové vřavy. Série čtyř miniatur Bohuslava Martinů (Skiza II., Tango, Foxtrot narozený Na růžku a Black-bottom) nepředstavuje, jak řekl Evžen Zámečník, skladby jazzové, nýbrž jen funkční stylizaci jazzových idiomů. Druhá půle večera přinesla relativně velmi věrné přepisy originálních partitur Jaroslava Ježka (Tři strážníci, Nebe na zemi) z odkazu Zdeňka Petra, jediný hit E. F. Buriana Chlupatý kaktus, stylizovaný Charleston Erwina Schulhoffa a spíše v oblasti nonartificiální hudby zakotvenou miniaturu Daria Milhauda Deux Rag-Caprice. Obě skladby v závěru pak posloužily co důkaz, že hudba je schopna se smát: v parodickém Boleru spojil Milan Kaňák motiv Ravelovy slavné básně s melodií Smetanova duetu Věrné milování, zatímco Jan Klusák rozpoutal gejzír své muzikantské fantazie v sofistikovanější drobničce, využívající kontrapozice Vejvodovy polky Škoda lásky a Bizetovy opery Carmen a nazvané Nepraš, chodský prostonárodní klusák s ortodoxně dodržovaným předpisem Tempo di Psohlawetz. Hrstce vděčných a spokojených posluchačů stačil ještě Zámečník prozradit, že vedeme 1:0… 

P R A Ž S K É 

P R A H A ,

Č I N O H E R N Í

J A R O

–

H O R I Z O N T

K L U B

Suchý, Molavcová a The Hottentots Orchestra Petar Zapletal

B

ezmála padesát let trvalo, než se jeden z tvůrců tradice Divadla SEMAFOR Jiří Suchý vrátil na pódium, na kterém kdysi divadlo založil. Druhý z „otců zakladatelů“ Jiří Šlitr odešel do muzikantského nebe v roce 1969; hereckou část jeho role převzala před pětatřiceti lety (1970) Jitka Molavcová – a po Suchého boku vyzrála ve výraznou osobnost herečky a zpěvačky, která podnes nenašla mezi mladšími kolegyněmi významnější konkurentku. K festivalovému koncertu (19. a 20. května) přizval Suchý revivalový The Hottentot Orchestra, jehož zakladatel a šéf, kytarista a banjista Marek Rejhon jako vcelku vtipný a bezprostřední moderátor několikrát ocenil šanci, kterou jeho parta dostala na „Pražském jaře“. Rejhonova kapela vyplnila prvou půli



P R A H A ,

M E R C E D E S

večera deseti solidně zahranými reminiscencemi z odkazu amerických autorů a Jaroslava Ježka. Dominantou večera byli ovšem Suchý s Molavcovou, a dominantním znakem jejich výkonů byla vysoká profesionální úroveň. V publiku byli hlavně pamětníci, kteří zažili start obou protagonistů a vědí, jak tvrdě napadala kritika první kroky Jiřího Suchého po jevišťátku v Redutě… Ani dnes, pravda, nedisponuje Suchý hlasovým fondem Karla Gotta; Molavcová, která se v semaforských časech prezentovala i jako saxofonistka, se taky nestala – řečeno s Jiřím Černým – žádnou novou Pilarovou. Navzdory tomu mohli spolu nejen přesvědčivě zazpívat intonačně a technicky mimořádně náročnou píseň se Suchého básnivým textem, jejíž interpretací prosluli právě Karel Gott a Eva Pilarová – Dotýkat se hvězd, ale i okouzlit posluchače ve

F O R U M ,

scatovaných duetech. V pěti případech je doprovodilo kvarteto pianisty Jaromíra Klempíře (kytarista Vladimír Vandrovec, kontrabasista Pavel Greifoner a hráč na bicí Jiří Hájek), a bylo to, jako by se po letech vrátili Karel Růžička a členové Havlíkova orchestru… Dnes už, doufám, nikdo nezpochybní snahu dramaturgie Pražského jara zařazovat do programů festivalu i cenné hodnoty z hudby jazzového okruhu, a žánrově tak třítýdenní koncertní maraton obohatit a zpestřit. Dva večery v Činoherním klubu jen potvrdily oprávněnost takové volby; krátká ukázka dialogu ze Suchého posledního jevištního textu navíc svědčila o nevysychající invenční kapacitě Jiřího Suchého i o výrazové profesionalitě obou protagonistů. Ze srdce jim přeju příští úspěchy v novém divadelním prostoru v Dejvicích, do něhož konečně vstoupí od počátku příští sezony. 

L U C E R N A


Jména Eben a Havelka v oblasti populáru Michal Matzner

K

do Hudebními rozhledy jen listuje, bez toho, aby řádně pročítal články a konfrontoval je se svými poslechovými zkušenostmi, řekne si po přečtení nadpisu se jmény dvou předních českých skladatelů: na Pražském jaru se pořád hraje tolik současné hudby! Pro nás, kteří víme, že již to dávno téměř ani není pravda, a že navíc přece Petr Eben měl výročí minulý a nikoli letošní rok, vzbudí přečtení nadpisu právem otázku. O současnou hudbu se sice jednalo, nikoliv však o tu vážnou. V rámci festivalové populární řady totiž vystoupili nikoliv oni soudobí skladatelé, ale jejich synové.

Bratři Ebenové Ve futuristickém prostředí Mercedes Fóra na Chodově vystoupili ve středu 18. 5. bratři Ebenové. Na jejich projevu je na pozadí často uniformní populární produkce jedinečná jejich charakteristická osobitost. Ta se projevuje především v žertovných i poetických textech, spojení hudby a divadelních prvků. Tato poetika, jak ji

Elegán Ondřej Havelka se svou nepostradatelnou květinou v klopě

21

J A R O

posluchači znají nejlépe z Tiché domácnosti, dokáže svým vtipem stále zaujmout generačně velmi pestré publikum. Na druhou stranu je ovšem znát, že kapela jednoznačně stojí na osobnosti Marka Ebena, a že ona vytříbená hudebnost, kterou by návštěvník pražskojarních koncertů čekal, není u všech členů ansámblu přítomna stejnou měrou. Osvěžujícím dojmem však působily garbarkovské kreace Davida Ebena, který si ve svém muzikantském vývoji pozoruhodně zachovává linii stálého nástrojového vyzrávání. Příznačné ovšem je, že se jeho jazzové prvky omezovaly na krátké vstupy – snad aby se hudba kapely nestala příliš složitou. V této pro populární hudbu víceméně obecně charakteristické poloze ovšem nic neubíraly na skvělé atmosféře koncertu, které rodinné muzicírování bratrů Ebenů navodilo.

Ondřej Havelka a Melody Makers K dobové atmosféře koncertu Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers přispělo i místo konání v pražské Lucerně, tedy sálu z doby, kdy v ní kralovala právě hudba takovýchto orchestrů. Program jejich vystoupení tvořily standardy Georga Gershwina a E. F. Buriana, podobně jako na koncertě Ebenů zde ovšem nechyběl ani Ježkův slavný hit Svítá. Sestry Havelkovy na tomto koncertě nahradilo dámské vokální trio Broadwayské ukolébavky, příjemným osvěžením bylo vystoupení Věry Gondolánové ve dvou Gershwinových baladách. Celý koncert pak charakterizovala skvělá improvizační úroveň všech členů orchestru, svedených dokonce k občasným hereckým extempore. Koncert Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers měl s vystoupením bratří Ebenů řadu společného. Tak jako v prvním případě pochází jeho hlavní protagonista z věhlasné skladatelské rodiny, tak jako Ebeni i Havelka se ve své tvorbě vydal trochu jiným směrem – i v tomto případě ovšem stojí jeho produkce poměrně vysoko nad hudebním standardem svého žánru. A konečně obě hlavní postavy jsou mediálně známými herci a bravurními speakry, což také základním způsobem hudební podobu obou vystoupení ovlivnilo. Pokud bych však chtěl moderátorské projevy zmíněných protagonistů porovnat, tak Marek Eben působil více přirozeným dojmem. Srovnávat vystoupení bratří Ebenů a Ondřeje Havelky s jeho Melody Makers je těžké, protože swingová hudba si klade daleko náročnější ambice. Na druhé straně hudbě bratří Ebenů nelze upřít její obohacení o svébytný prvek autorského hledání. 

– 

H O R I Z O N T P R A H A ,

D I VA D L O

A R C H A

První etnomaratón končil tancem Vladimír Říha

D

obrý nápad měla festivalová dramaturgie, když v rámci inovace festivalu zahrnula do programu nejen jazz a populární řadu ale i vůbec poprvé world music. Reagovala sice na trochu módní trendy, ale budou-li další koncerty tak přitažlivé a setkají-li se s takovým ohlasem jako etnomaratón v divadle Archa 28. 5., bude tomu jen dobře. Sobotní Et(h)nomarat(h)on (tak byl název uveden v programu) spojil v šestihodinové délce (se třemi přestávkami) čtyři kultury – Evropu (Bulharsko), Asii (Čína), Střední Východ (Sýrie) a Afriku (Benin). Bulharský mužský sbor Yulangelo vedený Josifem Gerdžikovem sice není tak slavný jako jeho ženské kolegyně – obliba ženských sborů z Bulharska je v posledních letech až neuvěřitelná – nicméně není o nic slabší. Šest zpěváků s doprovodem dvou hráčů na flétnu taval a buben tapan zpívá liturgické písně a prokládají je i lidovými písněmi, souzvuk jejich hlasů je úžasným zážitkem a naprosto se nepodobá pravoslavným sborům z Ruska. Zcela odlišnou hudební kulturu prezentovala ženská čtveřice z Číny Čching-

-mej-t‘ing-jüe. Hráčky na tradiční čínské strunné nástroje (mj. i na loutnu pipu) hrají populární úpravy čínských písní a v mnohém se tak podobají staré evropské kytarové tradici, kterou my již známe jen z hospod a táboráků. Dobře a zcela stylově zapůsobily i jejich přídavky – dvě české lidovky Čechy krásné a Ta naše písnička česká! Úplně jinou hudbu přednesl syrský hráč na citeru zvanou qanun Abdullah Chhadeh. Tento častý host světových koncertů WOMEX (a manžel Natashi Atlas) si přivezl i kapelu Nara s výborným arabským akordeonistou Mazinem a svou hrou na velice složitý nástroj doslova zvedal posluchače ze židlí. Bylo až neuvěřitelné, jak tento prastarý nástroj může znít moderně, je-li ovládán skutečným mistrem. To si uvědomili posluchači i při závěrečném jam sessionu, kdy ho k sobě přizvali i afričtí dechaři z Beninu, kapela Gangbé Brass Band. Náš starý známý z předchozích vystoupení ani tentokrát nezklamal, a tak nakažlivý rytmus spojený i se show typu starých jazzových pochodujících kapel již unavené diváky na konci maratónu doslova pobláznil. Vytáhl je ze sedadel a inspiroval ke společnému tanci, jak to má na správném etnokoncertu být!  Foto © Pražské jaro – Ivan Malý

P R A Ž S K É

Syřan Abdullah Chhadeh svou hrou posluchače přímo uchvátil.

22

P R ZA AŽ DS K É O J AP RR OO Á N

–

H O R I Z O N T

Pražské hudební slavnosti podruhé

P

ražské hudební slavnosti, jejichž cílem je v prvé řadě představovat špičkové interpretační umění českých symfonických těles, komorních ansámblů a sólistů, letos vstupují do svého již druhého ročníku. I tentokrát bude jejich hlavním pořadatelským místem Dvořákova síň Rudolfina a patrně nejpočetnější skupinou posluchačů ta, která do Prahy přijíždí ze zahraničí a s níž je také jako s nejdůležitější položkou publika počítáno. Oproti loňsku, kdy festival nabídl pouhých šest koncertů, z nichž každý měl ve svém programu vedle např. kompozic Martinů, Janáčka, Smetany, Suka, Voříška, Vaňhala, Lukáše, Krčka či Mozarta a Haydna zařazeno alespoň jedno dílo Antonína Dvořáka, se jejich počet rozšířil na deset, termín pořádání se posunul z počátku prázdnin na přelom července a srpna a dramaturgie se stala pestřejší a osobitější. O tom, jak ten letošní ročník bude vypadat, jakými nejdůležitějšími změnami prošel a na co se můžeme těšit nejvíce, jsem si povídala se šéfem pořadatelské agentury, dr. Iljou Šmídem, kterého má většina z nás v povědomí zafixovaného jako ředitele jednoho z našich nejúspěšnějších komorních orchestrů, Pražské komorní filharmonie. Jak jste se již zmínila, letos jsme se dramaturgii snažili sestavit poněkud náročněji, než tomu bylo minule. I nadále však zůstává základem každého koncertu „bonbónek“ v podobě známé symfonie či populárního koncertu, na který posluchači zaručeně přijdou. Od příštího ročníku bych ale chtěl do programů zařazovat i díla z tvorby současných českých skladatelů a byl bych velmi rád, kdyby se mi podařilo u někoho z nich rovněž objednat novinku s prvním uvedením na festivalovém koncertě. Nemám na mysli, řekněme, nějakou vyloženě experimentální kompozici, ale spíše skladbu z okruhu posluchači většinou oblíbenější tradičnější postmoderny apod. Mám v plánu se poohlédnout i po našich mladých, začínajících skladatelích typu Martina Hyblera a myslím, že by se v tomto smyslu dalo rovněž uvažovat o spolupráci s přehlídkou Pražské premiéry, pořádanou Českou filharmonií v čele s Václavem Riedlbauchem, který má tento terén i jako pedagog velice dobře zmapovaný. Každý ročník by měly rovněž ozdobit dvě až tři zahraniční osobnosti. Které to budou letos? Americký dirigent Theodore Kuchar, který vystoupí s Janáčkovou filharmonií Ostrava, francouzský dirigent Michel Swierczewski, kterého uvidíme v čele Pražské komorní filharmonie, s níž však pravidelně spolupracuje již druhý rok a sólista, Čechokanaďan Antonín Kubálek, v je-

hož podání uslyšíme za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu řízeného Janem Štvánem (který se v Praze za dirigentským pultem objeví po delší přestávce) První klavírní koncert Johannesa Brahmse. Vedle několika orchestrů a souborů, které v rámci Slavností vystoupily již v loňském roce, se tentokrát posluchačům představí i několik těles nových... Ano, k Pražské komorní filharmonii, Talichově komornímu orchestru či Krčkově Musice Bohemice letos přibude kromě výše zmíněných Rozhlasových symfoniků a Janáčkovy filharmonie Ostrava Moravská filharmonie Olomouc s Petrem Vronským, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín se svým šéfdirigentem Jakubem Hrůšou, Severočeská filharmonie Teplice a Tomáš Koutník, plFoto Pavel Jasanský

Hana Jarolímková

Ředitel Pražských hudebních slavností, dr. Ilja Šmíd zeňský komorní sbor Nová Česká píseň se Zdeňkem Vimrem a soubory Octopus Pragensia a Capella Rudolphina v čele s Petrem Daňkem. A na jaké sólisty se máme letos těšit? Jednak na naše mladé talenty, klavíristu Václava Máchu, který se představí v koncertu Maurice Ravela, klarinetistku Kateřinu Váchovou, jež nastudovala sólový part Mozartova koncertu a v dílech Josefa Suka (Fantasie pro housle a orchestr) a Antonína Dvořáka (violoncellový koncert) dvojici z PKF, houslistku Romanu Zieglerovou a violoncellistu Lukáše Pospíšila. Nezapomněli jsme však ani na stálice našeho hudebního nebe, jakými jsou vedle již jmenovaného Antonína Kubálka harfistka Jana Boušková, v jejímž podání uslyšíme Krumpholtzův harfový koncert č. 6 (v roce 1997 jej natočila pro firmu Clarton) a houslista Václav Hudeček, při jehož vystoupení se můžeme těšit na provedení jedinečného koncertu Antonína Dvořáka.

23

V tomto roce se již sice posluchači nepodívají do Sukovy síně Rudolfina ani do Zrcadlové kaple Klementina, ale za to budou mít vedle Dvořákovy síně k dispozici neméně atraktivní prostor v kostele Matky Boží před Týnem, kde kromě souborů Petra Daňka a Musiky Bohemiky Jaroslava Krčka vystoupí v dílech Monteverdiho, J. S. Bacha a Antonína Dvořáka i sbor Nová Česká píseň s varhaníkem Vladimírem Roubalem a dirigentem Zdeňkem Vimrem. Se sbory, konkrétně dětskými, máte ale, pane řediteli, své úmysly i v příštím roce... To je pravda. Chtěl bych na festival poprvé zařadit takový minicyklus, kam bych rád pozval trojici nejlepších českých dětských sborů, Bambini di Praga, Boni pueri a Kühnův dětský sbor. Uvažuji však rovněž o pravidelných chrámových koncertech a v některém z příštích ročníků např. také o zahajovacím koncertě na Staroměstském náměstí. Uvidíme, jak se bude vše vyvíjet. Nechci zatím příliš předbíhat, protože hodně záleží také na ekonomických podmínkách. Z dramaturgického pohledu bych se rád důsledněji držel tří základních témat, což se mi v letošním roce příliš nepodařilo. A co nám ještě ten příští rok přinese? Doufám, že „vyjde“ závěrečný koncert České filharmonie se Zdeňkem Mácalem a vynikající německou houslistkou, jejíž jméno zatím neprozradím. Rád bych na festivalu přivítal i některé z našich dalších orchestrů, jako jsou např. Jihočeská komorní filharmonie, Pražský komorní orchestr či Plzeňská filharmonie. Dramaturgicky samozřejmě nemohu opomenout významné výročí W. A. Mozarta, kterému bych chtěl věnovat speciální koncert mladých pěvců domluvený s paní prof. Evou Blahovou, na němž by zněly pouze mozartovské árie. Koncert bude navazovat na pravidelné letní pěvecké kurzy na Štiříně. V každém případě uvažuji maximálně o třech týdnech, tj. asi tak o deseti až patnácti koncertech, v nichž bude ponechán důraz zejména na českou hudbu, české interprety a co nejvyšší interpretační kvalitu. Termínově bych chtěl festival již stabilně posunout do srpna a doufám, že k nám najdou cestu i Pražané navrátivší se z dovolených. A přání na závěr? Byl bych rád, kdyby se pražští pořadatelé velkých festivalů do budoucna dohodli na spolupráci, jak je tomu běžné v zahraničí. Vždyť si termínově vzájemně nekonkurujeme a jsem přesvědčen, že všem nám jde o jedno a totéž: o udržení dobré reputace české hudby a nabídnutí takového kulturního programu, aby se k nám zahraniční návštěvníci rádi vraceli. Užitek z toho budou mít všichni.

M I M O



P R A H A ,

L E S K

S T AV O V S K É

F E S T I V A L U

D I VA D L O

Radka Hrdinová

M

ezzosopranistka světového renomé, Bulharka Vesselina Kasarova, přijela 26. května poprvé do Prahy, aby zde vystoupila v jediném operním recitálu. Nebyla kupodivu hostem Pražského jara, jak by se dalo očekávat, ale pražského Národního divadla. Jako již tolikrát v minulosti, i v tomto případě připravila neschopnost koordinace programů milovníkům krásných hlasů dilema: ve stejný večer, kdy ve Stavovském divadle zpívala Kasarova operní recitál, v Rudolfinu v rámci Pražského jara hostoval slavný německý barytonista Matthias Goerne s Mahlerovými a Brahmsovými písněmi a Ľubica Vargicová se zhostila titulní role v Donizettiho Lucii di Lammermoor uváděné Státní operou Praha. Těžké rozhodování. Kumulace třech atraktivních programů do jednoho večera se podepsala jak na ne zcela zaplněném Rudolfinu, tak i na volných místech v hledišti Stavovského divadla i Státní opery Praha. Recitál Vesseliny Kasarové naplnil očekávání, které tato čtyřicetiletá mezzosopranistka vzbuzovala. Přestože se opernímu zpěvu začala věnovat teprve po absolutoriu studia klavíru, záhy získala pověst vynikající interpretky mezzosopránových partů zejména v Mozartových a Rossiniho operách. Zahraniční renomé si vydobyla nejprve ve Švýcarsku, v roce 1991 debutovala na Salcburském festivalu, hned poté přišel její debut v úloze Rosiny ve Vídeňské státní opeře. Od 90. let pak již stála na prknech londýnské Královské opery v Covent Garden, ve Velkém ženevském divadle, v Mnichově, Barceloně, Paříži, Florencii, Miláně, opětovně na Salcburském festivalu, Chicagu i New Yorku, spolupracovala s dirigenty jako je Nikolaus Harnoncourt, Sir Colin Davis, Seiji Ozawa, Semyon Bychkov, Riccardo Mutti aj. Kromě opery se věnuje i písňovému repertoáru. S Editou Gruberovou debutovala v Japonsku v roce 2000 v programu Duo Lieder recitals. Pro svůj pražský recitál, na němž ji doprovázel Orchestr opery Národního divadla pod taktovkou hudebního ředitele londýnské Královské opery Davida Syruse, zvolila Kasarova repertoár složený z tzv. „kalhotkových rolí“, tj. interpretaci mužských postav, psaných pro kastráty a dnes často zpívaných kromě žen i kontratenorovými specialisty. Hned prvními tóny vstupní árie titulní postavy Händelovy opery Ariodonte zaujala temně zabarvenou hloubkou kontraaltového

Foto Hana Smejkalová

Vesselina Kasarova poprvé v Praze Vesselina Kasarova

témbru. Protože její hlas je ale schopen stoupat i do suverénně vyzpívaných (a nikoli tmavých, ale spíše dramatických) výšek, působí Kasarova zpočátku téměř dojmem, jako by vládla dvěma různými hlasy. Rozhodně si na její zpěv musí ucho zvyknout, protože hlas takového rozsahu a barvy se hned tak neslyší. V první polovině koncertu, kterou věnovala Händelovi (kromě Ariodonta zazněly ještě árie z oper Solomon a Alcina) předvedla Kasarova obdivuhodnou techniku, práci s dechem a frázováním, které spolu s velkou vnitřní koncentrací a zjevným, nikoli však afektovaným hereckým prožitkem obsahu árie a postavy činí z jejího zpěvu opravdový zážitek. Její výkon kulminoval po přestávce ve dvou áriích Sesta z Mozartovy opery La clemenza di Tito, kteroužto postavu zpívá v Královské opeře v Covent Garden. Obě přednesla s nádherným výrazem, obdivuhodnou technikou a kultivovanou muzikalitou. V Rossiniho Tancredovi poté předvedla, že její hlas je schopný i lehkých kolo-

24

raturních pasáží a běhů, a triumf večera dovršila árií Orfea „Amour, viens rendre a mon ame“ z Gluckova Orfea a Eurydiky. Že je ale doma i v jiném repertoáru, dokázala přídavkem Habanery z Bizetovy Carmen, kterou zpívala s jiskřivě ironickým nadhledem, sexappealem a dokonalou francouzskou dikcí, takže při závěrečném aplausu zvedla diváky ze sedadel. Když už opera Národního divadla udělala první krok pozváním Kasarové k recitálu, mohla by pražským milovníkům opery dopřát její hostování v některé z jejích stěžejních mozartovských či rossiniovských postav. Orchestr opery Národního divadla předvedl v několika samostatných instrumentálních číslech (ouvertury a baletní hudba), že je tělesem kvalitních sólistických individualit i kultivovaného projevu, zároveň však (zvláště při doprovodech árií) nešly přeslechnout hráčské chyby (zejména v žestích), které kazily příznivý dojem z jeho výkonu. Nicméně, recitál Vesseliny Kasarové byl událostí, která se rozhodně řadí k vrcholům letošní operní sezony. 

M I M O B R N O ,

D Ů M

U M Ě N Í ,

D I VA D L O

F E S T I V A L U

R A D O S T

Foto archív



L E S K

Expozice nové hudby: „Už je konec?“ Jiří Kopecký

B

rněnský mezinárodní hudební festival nové hudby se konal již po osmnácté (18. 5.–22. 5.) a opět vnesl do hudebního života tolik potřebnou konfrontační plochu, což neznamená totéž co čerstvý vzduch. Opět se nevědělo, kdy přesně začít tleskat. Organizátoři opět hledali vhodné prostory (loutkové divadlo Radost, Dům umění) i možnosti přirozeného vplynutí nové tvorby do života společnosti. Opět zaznělo dost průměrné „hudby“ před nečetným publikem. Opět nastaly rozpačité situace, kdy se někdo ze setmělého hlediště šeptem ptal: „Už je konec?“ Je pochopitelné, že většina z toho, co zaznělo, brzy zapadne. Důležitější je však fakt, že Expozice nové hudby (ENH) představuje úrodnou půdu, na které se může objevit životaschopný organismus, a mohou odzkoušet nejistá a třeba i odvážná řešení. Za neobyčejně smysluplný čin považuji projekt olomoucké pedagogické fakulty a hudební fakulty JAMU Slyšet jinak (odtud i podtitul letošního ročníku ENH Radost slyšet jinak), kde proces hudební výchovy není uzavřen do stereotypního výkladu, ale naopak – tentokrát při práci s grafickými partiturami – nenásilně v dětech rozvíjí jednotu skladatel-interpret. Prezentace této dílny proběhla v divadle Radost (22. 5.), „duchovním otcem“ byl Vít Zouhar. V průběhu festivalu se skutečně mezinárodnímu publiku představily poměrně známé hvězdy brněnské scény: sdružení skladatelek Hudbaby a mužské vokální kvarteto Q Vox (19. 5.), vitální Virtual and Real Orchestra (20. 5), perkusionista Dan Dlouhý (21. 5.). Přijel slovenský soubor tEóRia OtraSu a zahrál s Vladimírem Mertou a Janou Lewitovou (20. 5.), na jednom místě a ve stejný čas se sešli portugalská hráčka na elektrický kontrabas Margarida Garcia, španělská trumpetistka Ruth Barberán a kytarista Ivan Palacký (21. 5.). Rumunskou skladatelku sídlící ve Stuttgartu Adrianu Hölszky přiblížil její domovský soubor United Ensembles of Percussion rozšířený o studenty JAMU pod vedením Klause Tresselta (19. 5.), koncert v Domě umění, kde např. dvanáct bicích sestav obklopilo chaoticky rozmístěné publikum při nápadité kompozici Karawane, vyzněl – přes problematickou akustiku – lépe než akce umístěné do divadla, protože výzva „slyšet jinak“ si žádá i změnu kontextu… Hlavním vzácným hostem ENH se stal ensemble recherche z Freiburku. Na zahajovacím koncertu (18. 5.) se uvedli „šílenou“ první polovinou,

hned tři první skladby proudily „odnikud nikam“ a v této disociaci času setrvávaly až nelidsky dlouhou dobu (to se týkalo především premiéry Dreiklangu Ernstalbrechta Stieblera, kromě toho ještě zazněla extrémně výrazová hudba Georga Krölla a z mého pohledu vcelku nezdařené hudební divadlo Dietra Schnebela Lamah?). Byl jsem velmi vděčný za mechanicky úsečnou a zdravě agresivní kompozici Ikhoor Iannise Xenakise, podobně jako za Ronda Franka Donatoniho. V „divném“ díle Mortona Feldmana Durations 1 mě fascinovala technická připravenost hráčů i jejich sebekontrola (kultivované zvuky v pppp, umění komunikace ve světě „bez“ tempa). Tytéž kvality se jasně ukázaly při interpretaci Versus 2 od Emanuela Nunese. Tato skladba byla „naštěstí“ přeložena do programu závěrečného koncertu, zůstává pro mě záhadou, jak je možné, že se flétnista Martin Fahlenbock a violistka Barbara Maurer mohli tak dokonale doplňovat v rytmicky bohatém, ale



H L U B O Š ,

Ukázka partu skladby Petera Grahama Get Out of Whatever CAGE v metricky vágním prostoru. Na posledním večeru festivalu si s členy ensemble recherche zahráli i studenti JAMU, vedle Křídel Ivo Medka, otevřené zvukovosti Petera Grahama v „díle“ Get Out of Whatever CAGE či deformujících Fantazias Brice Pauseta (resp. Henryho Purcella) mi prozářilo mysl Sestetto Salvatora Sciarrina; jsem rád, že se našla skladba, u které jsem se mohl s politováním sám sebe zeptat: „Už je konec?“ 

Z Á M E K

Madrigalová komedie na Hluboši Petr Pokorný

V

rámci XXXVII. ročníku festivalu Antonína Dvořáka, jehož pořadatelem je město Příbram, zazněla 6. 5. na zámku Hluboš madrigalová komedie La barca di Venezia per Padua italského pozdně renesančního či spíš už raně barokního skladatele Adriana Banchieriho. První verze díla je z roku 1605, druhá, kterou pro tento večer nastudoval Ensemble Inégal (soubor, věnující se autentické interpretaci skladeb různých epoch od renesance po současnost,) z roku 1623. Děj je velmi jednoduchý: Různorodá společnost se plaví z Benátek na lodi do Padovy. Při cestě se rozmanitě baví, tu se vysmívá Neapolitánovi pro jeho šišlavou výslovnost, tu si tropí legraci z Němce, tu lodník promlouvá k pasažérům a nakonec vyžaduje také zaplacení za cestu. Jednotlivé madrigaly jsou propojeny stručným spojovacím textem, který naši umělci doplnili pokaždé také překladem slov následujícího madrigalu. To umožnilo publiku nejen všemu porozumět, ale protože texty jsou velice vtipné, aniž by však byly vulgární – i královsky se bavit. Skvělým vypravěčem byl moderátor Petr Jančařík.

25

Vynikající byl výkon členů Ensemblu Inégal. Umělecký vedoucí Adam Viktora vedl soubor pevnou rukou od varhan. Skupinu instrumentalistů dále tvořili Monika Knoblochová (cembalo), Hana Fleková (viola da gamba) a Jan Krejča (theorba). Zvláště je třeba vyzdvihnout velmi znělý sametový tón theorby, jejíž zvuk obvykle v souborech spíše zaniká. Vokální skupinu tvořily dva svítivé soprány Gabriely Eibenové a Hany Blažíkové, rovný alt Markéty Cukrové (její hlas má velmi zvláštní zabarvení a dobře se pojí i kontrastuje s ostatními hlasy), tenor Jaroslava Březiny, který ani zde nezapřel své herecké nadání, a měkký, téměř barytonově zabarvený bas Mariána Krejčíka. Tato pětice křišťálově čistých hlasů tvoří velmi krásný celek, přičemž každý ze zpěváků se dokáže stejně dobře zapojit do ansámblu i vystoupit se svým sólem. Je to s velkým citem sestavená a skvěle vedená pětice. Bylo proto opravdovým zážitkem poslouchat jejich tu vážný, tu zase rozverný pěvecký projev. Zámek Hluboš má krásný, byť ne ve zcela dokonalém stavu udržovaný sál, jehož akustika je při dobré návštěvě vyhovující. A publikum sál opravdu naplnilo, ocenilo výborné výkony umělců a skvěle se bavilo. 

M I M O 

L I B E R E C ,

L E S K

Z Á K L A D N Í

F E S T I V A L U U M Ě L E C K Á

Š K O L A

Osmdesátiletá krasavice v Liberci

O

Foto archív

smdesáté narozeniny slavila začátkem května liberecká Základní umělecká škola. Česká hudební škola se sídlem v Liberci a pobočkou v sousedním Jablonci nad Nisou (obsazenou pouze jedním učitelem) byla založena v květnu roku 1925 z podnětu okresního školního inspektora F. K. Langa a inspektora soukromých hudebních škol v Brně A. Hromádky za podpory místních libereckých úřadů. Liberec se v té době začal výrazně prosazovat jako středisko české umělecké činnosti, s českými operními staggionami sem například zajížděla olomoucká opera, vzrůstal zájem o hudbu a hudební vzdělání. Škola prošla složitým vývojem, ze skromných počátků se rychle rozrostla, ovšem v letech 1938-45 byla uzavřena a její majetek byl zkonfiskován Němci. Po válce se její činnost rychle obnovila a získala kvalitní učitelský sbor, který vychovával novou generaci, jež se narodila z těch, kteří přišli do Liberce po válce a začátkem 50. let. V roce 1961 byla přejmenována na Lidovou školu umění, o třicet let poději pak na Základní uměleckou školu, pod tímto názvem působí dosud. Zpočátku zde učila hrstka pedagogů hudbě sto dvacet žáků, dnes má škola téměř osmdesát učitelů, kteří zajišťují výuku hudebního, literárně-dramatického, tanečního a výtvarného oboru. Za léta

Liberecké ZUŠ je sice 80 let, ale samotná školní budova je mnohem, mnohem mladší…

své poválečné existence škola vychovala na tisíce absolventů, z nichž stovky se hudbě věnují profesionálně, ostatním jejich umělecké vzdělání zpříjemňuje život kvalitní amatérskou činností. Před několika lety se stal součástí liberecké ZUŠky i dětský pěvecký sbor Severáček. ZUŠ sídlí od roku 1995 v krásné moderní budově ve Frýdlantské ulici postavené speciálně pro účely umělecké školy, budova získala ocenění „stavba roku“. Ve stávajícím pedagogickém sboru působí dosud silná sestava učitelů, kteří zde začali učit v 50. letech a vychovali stovky výborných žáků – namátkou M. Matějková a A. Škrétová (klavír), D. Krupka a K. Hájek (housle, smyčcový orchestr), J. Frydrych (housle, bicí), R. Mihulka (klavír, akordeon, jazzový orchestr), M. Hercíková (literárně-dramatický obor). Základ pedagogického sboru čerpá do značné míry právě z bývalých žáků, dnes absolventů konzervatoří a hudebních akademií, svou hudební dráhu začínal v liberecké ZUŠce i nynější (od roku 2000) ředitel Tomáš Kolafa. Téměř dvacet let (1964--82) stál v čele liberecké školy Vladimír Hrdina, který zde poté působil ještě i jako pedagog. Pod jeho vedením získala škola významné postavení, řadu ocenění na soutěžích a mnoho jejích žáků z této doby šíří dnes její slávu na profesionálních pódiích – za všechny jmenujme např. klavíristu Zdeňka Hnáta, houslistu Jiřího Kliku, violoncellistu Marka Jerieho, klavíristu Arnošta Střížka (původní Nové pražské trio), pěvce Luďka Veleho, Aleše Brisceina a Ivetu Jiříkovou, herce Oldřicha Kaisera, Dagmar Bláhovou, Karla Zimu, Pavla Tesaře, Petra Jeništu aj. Osmdesáté narozeniny oslavila ZUŠka týdenním maratónem koncertů, na nichž se představili stávající i bývalí žáci školy. Zahajovací symfonický koncert připomněl, že škola vždy měla kvalitní symfonický orchestr žáků i učitelů, Jazzový maratón poukázal na neméně slavnou tradici jazzových seskupení, kterým vládne po léta skvělý učitel a jazzman R. Mihulka. Varhanního koncertu se kromě žáků varhanního oddělení zúčastnil i pěvecký sbor Severáček. Liberecká ZUŠ je jednou z mála škol tohoto typu, kde se vyučuje hra na varhany, první žáky učil B. Zindulka, nyní L. Tryka a J. Valentová na dvou moderních digitálních nástrojích. Tvorbu literárně-dramatického a výtvarného oddělení představil večer v Malém divadle nazvaný Před oponou, za oponou… Výběr nejlepších současných žáků školy zahrál na Koncertu sólistů. Závěr oslav patřil Koncer-

26

tu absolventů, na který přijeli zahrát a zazpívat ti, kteří se věnují umění profesionálně – již zmíněný klavírista a pedagog brněnské JAMU Zdeněk Hnát, houslista Jiří Klika, sopranistka Státní opery Praha Daniela Radosa, fagotista Milan Muzikář, pozounista Vít Kořínek a violoncellista Vladimír Sůva. Brilantní klavírní doprovod jim poskytli Š. Bartáková a M. Matějková. Všechny koncerty byly hojně navštěvovány libereckou veřejností, která má svou ZUŠku ráda a je na ni právem hrdá. Osmdesátileté výročí bude i nadále připomínat půvabný svazek Almanachu, v němž jsou Foto Milan Drahoňovský

Radka Hrdinová

Z bývalých absolventů se na slavnostním koncertě podílel i Milan Muzikář. na svou „Hudebku“ pyšní nejen bývalí žáci, ale i představitelé města a kraje. Almanach představuje stávající umělecké obory a pedagogy hravou, neformální formou, v níž jsou texty proloženy spoustou fotografií a kresbiček Ivana Antoše, jakož i citacemi dětí, jež tvoří současnost a budoucnost této nestárnoucí osmdesátileté krasavice.



Ú S T Í

N A D

O R L I C Í ,

K nejúspěšnějším žákům, kteří touto školou prošli, patří v současné době pedagog brněnské JAMU, Zdeněk Hnát, první český vítěz klavírní soutěže Pražského jara v roce 1957.

Z Á K L A D N Í

U M Ě L E C K Á

Kocianova houslová soutěž Ivan Štraus

V

e dnech 4.–8. května proběhl v Ústí nad Orlicí 47. ročník Kocianovy houslové soutěže. 87 soutěžících z 15 zemí přijelo změřit své duševní síly, které sice nejsou viditelné, jejichž účinek je ale stejný jako působení neviditelné gravitace, neúprosně vás přitáhující k sobě. Nechtějí ale ničit, chtějí povznášet! A věru, že vás na orlích křídlech odnesou až do říše Veleduchů. Když ty děti sedí v sále nádherné ZUŠ, nově, účelně a krásně postavené, nemůžete tušit, že tenhle trpaslík vás za chvíli vezme za ruku a proletí s vámi několik staletí, aby přistál u některého z Tvůrců, s nimiž si už dnes tyká. Tváří v tvář této soutěži je mnoho protidrogových akcí plácnutím do vody. Je škoda, že naše úřední i politická scéna jeví o tyto svátky pramalý zájem. Viděli a slyšeli by výkony, nad nimiž často zůstává rozum stát i sedmičlenné porotě. Zejména letošní ročník se pro české účastníky vydařil. Z několika líhní vylétli malí opeřenci takového kalibru, že by s nimi měli co dělat i naše mediální hvězdy. Kdo ví pořádně, kde je Letohrad? Nebo Police nad Metují?

F E S T I V A L U

Š K O L A

Učitel a talent se musejí potkat, to je fakt. Ale už vůbec nezáleží na místě, odkud taková květinka vzejde. Záleží jen a jen na zahradnících. Desetiletá Markéta Dominikusová z Letohradu (1. kategorie – 7 až 10 let) hrála tak přirozeně a bez námahy, jak jen to bylo možné. Umístila se před Lotyšem Eugenem Chepovetskym, Mongolem Tsendem-Ayushem Namuunem, Litevkou Rolandou Ginkute a dvěma Češkami, Nelly Helclovou z Litoměřic a Markétou Nádvorníkovou z Police nad Metují, která ale šlape vítězce na paty a potvrzuje pravidlo, že v generaci se málokdy rodí talent jen jeden. Většinou dva nebo tři přibližně stejně výkonní, aby mělo publikum komu fandit. Dvanáctiletý Šimon Michal z Bezděkova nad Metují (2. kategorie – 10 až 12 let) přeskočil fantazií Carmen jak dalšího Mongola – Ganzoringa Tamira, tak loňskou vítězku Gerganu Haralampievu. Ale za několika cizinci už je do dalšího ročníku připraven peloton stihačů, kteří určitě záhy zaútočí na vedoucí pozice. Na 3. místě této kategorie skončili Leoš Drda z Havířova, Elisabeth Marasch-Morgunova z Německa a Anna Maria Filochowska z Poznaně. Ve 3. kategorii

27

(12 až 14 let) zvítězil především neuvěřitelnou kulturou zvuku i hudby Jan Mráček z Gymnázia Jana Nerudy. Za ním se umístil další sprinter, Milan Al-Ashhab z Mostu (který má stejně nadanou sestru klavíristku, takže má o doprovody vystaráno), Miriam Aalien Helms z Norska a starší z Michalů, Matouš, který zůstal Paganiniho koncertu Foto archív

Základy hudebního vzdělání však v této škole získala i celá řada těch, kteří si pro svou profesionální kariéru zvolili jinou cestu než tu interpretační, a sice cestu hudebních vědců, novinářů, pedagogů či zaměstnanců nejrůznějších organizací či hudebních agentur. Za všechny bych např. jmenovala alespoň autorku článku, dr. Radmilu Hrdinovou, která je redaktorkou Práva, dr. Helenu Havlíkovou, jenž je momentálně odbornou pracovnicí kanceláře generálního ředitele Českého rozhlasu, Václava Kasíka a pravidelně přispívá do Lidových novin či prof. Jaromíra Havlíka, vedoucího Katedry teorie a dějin hudby Hudební fakulty pražské Akademie múzických umění. Rovněž moje první zevrubnější setkání s hudbou se odehrálo na půdě této školy, která byla tehdy ještě v rušné, téměř životu nebezpečné Ludmilině ulici, kde tehdy pan ředitel Hrdina oblečen do pracovního pláště důstojně procházel třídami a sledoval pokroky svých malých či větších svěřenců. I když mezi námi vzbuzoval respekt, my – adepti umění klavírního – jsme se ale nejvíce obávali přehrávek u pana prof. Jaroslava Haufta, k jehož žákům patřil např. i budoucí první český vítěz klavírní soutěže Pražského jara, Zdeněk Hnát… Hana Jarolímková 

L E S K

Foto Milan Drahoňovský

M I M O

V nejvyšší kategorii Kocianovy houslové soutěže zvítězila Norka Eldbjorg Hemsing…

M I M O

L E S K

F E S T I V A L U

se Sauretovou kadencí dlužen jen velmi málo. Třetí místo obsadili shodně dva soutěžící z Polska, Agata Kawa a Sebastian Czaja. V poslední kategorii do 16 let měla tentokrát smůlu Anička Skálová z Police nad Metují, protože přijela z Norska sestra předloňské vítězky Eldbjorg Hemsing a zvítězila naprosto suverénním podáním první věty Bartókova koncertu č. 2 výkonem, který mohl jít ihned na desku. Kdyby jí nebylo, asi by to vyhrála Anička, která předvedla 2. a 3. větu Sibeliova koncertu rovněž strhujícím způsobem. Mezi dalšími soutěžícími (Susanne Schäffer z Německa, Lucií Baráthovou ze Slovenska, Justinou Auškelyte z Litvy a Davidem Mirzoevem z Prahy), kteří obsadili 2. místo, už byly jen nanorozdíly, a to jak v bodování tak ve výkonnosti. Je-li 8. květen svátkem osvobození, je Kocianka svátkem svobody, dětí a tvůrců. Kéž jí nikdy nedojde dech! Nový patron soutěže, houslista Jaroslav Svěcený, však hodlá sehnat pro příští roky další potřebné finance i z evropských zdrojů, protože podle něj Kocianova soutěž evropské úředníky zaujala. Proto kvůli její ještě větší atraktivitě pořadatelům navrhl, aby se souběžně se soutěží konal i doprovodný festival s koncerty, semináři a setkáními s různými osobnostmi, který by se k ní měl připojit již v příštím roce, tak uvidíme… 



B R N O ,

Bazilika sv. Jakuba

Praha – Staré Město, Malá Štupartská 6 4. 8. –22. 9. 2005 v 19 hodin

10.

MEZINÁRODNÍ VARHANNÍ FESTIVAL

4. 8. BEN VAN OOSTEN (Nizozemí) Program: J. S. Bach, C. Franck, L. Vierne, Ch. M. Widor 11. 8. KRISTIAAN SEYNHAVE (Belgie) Program: J. S. Bach, L. Vierne, M. Dupré 18. 8. IVA SLANCOVÁ (Česká republika) Program: J. S. Bach, F. Liszt, P. Eben 25. 8. MIROSLAWA SEMENIUK-PODRAZA (Polsko) Program: J. S. Bach, D. Buxtehude, M. Sawa, L. Bo e¨ llmann 1. 9. ANDREAS MEISNER (Německo) Program: J. S. Bach, S. Karg-Elert, J. Reubke, H. Frederichs 8. 9. ALESSANDRO BIANCHI (Itálie) Program: J. S. Bach, A. Clementoni, D. Zipoli, M. E. Bossi, L. Vierne, A. Guilmant, M. Dupré 15. 9. DOUGLAS BRUCE (Švýcarsko) Program: J. S. Bach, M. Greene, S. Wesley, N. Rawsthorne, F. Mendelssohn-Bartholdy, C. Franck 22. 9. IRENA CHŘIBKOVÁ (Česká republika) Komorní orchestr paláce Žofín, FRANTIŠEK PREISLER dirigent Program: J. S. Bach, J. Teml, Ch. M. Widor, J. Hanuš, B. A. Wiedermann

K O N Z E R VA T O Ř

V Brně zněly žestě Věra Lejsková

I

nterpretační soutěž žesťových nástrojů Brno 2005, která se konala ve dnech 28. 4.–1. 5. v prostorách brněnské Konzervatoře, se těšila zcela mimořádnému zájmu interpretů: zúčastnilo se jí 240 hráčů na lesní roh, trubku, trombon a tubu a to – vezmu-li to obráceně – od studentů a absolventů vysokých škol až po žáky základních uměleckých škol, o něž byla letošní soutěž na přání samotných zušek rozšířena, a to jako nultá kategorie. Malí žáci přijeli doslova z celé ČR, proto se pro příští rok předpokládá i účast slovenských zušek, tak jako celá tato Interpretační soutěž je česko-slovenská, a to ještě z dob, kdy se konávala v Kraslicích. Nultá kategorie se uskutečnila ještě před oficiálním zahájením celé soutěže, při němž už byly vyhlášeny výsledky.

Festival se koná pod záštitou Jeho Eminence kardinála Miloslava Vlka, arcibiskupa pražského. Spolupořadatel: hl. město Praha

I n f o r m a c e n a w w w. a u d i t e o r g a n u m . c z

Soutěžní výkony Interpretační soutěže hodnotily 4 poroty, jejichž předsedové byli – Doc. MgA. Jindřich Petráš (lesní roh), Doc. Kamil Roško (trubka), Prof. Mgr. Jaroslav Kummer (trombon) a Jaroslav Peterský (tuba). Každý kandidát musel přednést v každém kole skladbu povinnou a výběr ze skladeb volitelných. Potěšitelné bylo, že měli možnost vybrat si z řady skladeb současných autorů českých a moravských. Povinné skladby pro jednotlivé obory letošního ročníku vytvořili na výzvu pořadatelů moravští autoři Ivo Medek (lesní roh), Jaromír Hnilička (trubka), Mojmír Bártek (trombon), Pavel Novák-Zemek (tuba), některé z nich jsme slyšeli i na závěrečném koncertu laureátů. Stálo za to usilovat o vítězství, zejména o titul absolutního vítěze, neboť to bylo spojeno se získáním nového nástroje: firma Amati-Denak věnovala lesní roh (získal jej Martin Novák z JAMU Brno, firma Josef Lídl křídlovku (Vít Gregorovič z AMU Praha), Praga Music Center altový trombon Bach (Martin Henek z JAMU Brno), firma Miraphone eufonium (Lukáš Čermák z AMU Praha), a firma HDT ve spolupráci s firmou Clarina Music tubu (Miroslav Falta, Konzervatoř Brno). Řada prvních, druhých i třetích cen putovala na konzervatoře v Praze, Brně, Ostravě, Pardubicích, Plzni, Kroměříži, Teplicích, a na vysoké školy AMU Praha, JAMU Brno a VŠMU Bratislava. Soutěž má své nápadité logo, které zdobilo vše včetně diplomů, a které vytvořil jeden z účastníků minulé soutěže, student konzervatoře v Plzni, Tomáš Hlaváček. Nu a zahájena i ukončena byla samozřejmě fanfárami, které pro ni napsal a se svým žesťovým ansámblem provedl brněnský skladatel Mojmír Bártek. Jak v závěru celé akce uvedl předseda Asociace Interpretační soutěže žesťových nástrojů, Mgr. Pavel Göpfert, hodlají pro příště přizvat k soutěži i interprety z Maďarska a Rakouska, protože tam všude je velká tradice hry na žesťové nástroje. 

28

M I M O  M O R AV S K Ý K R U M L O V, V Š E C H S VA T Ý C H

FA R N Í

L E S K

F E S T I V A L U

K O S T E L

Desáté výročí festivalu MUSICA SACRA bez hranic Míla Smetáčková

L

etošní jubilejní ročník festivalu amatérských sborů z příhraničních oblastí Moravy a Rakouska MUSICA SACRA bez hranic se konal v půvabném Moravském Krumlově, městě kolem dolního toku řeky Rokytná. Na kopci nad městem překvapí mohutná, osamocená, bělostná stavba kaple sv. Floriana z r. 1690. Přítomnost na tomto festivalu mi působí vždy mimořádné potěšení, tentokrát násobené jubilejní atmosférou. Rok od roku vzrůstá prestiž tohoto festivalu, sbory přijíždějí výtečně připraveny a festival se těší i zájmu oficiálních míst. Kromě rakouského zemského hejtmana, zástupce našeho velvyslanectví ve Vídni a hejtmana Jihomoravského kraje přijali záštitu a skutečně i přijeli poslanec PČR Ing. Jan Kasal a senátor PČR MUDr. Milan Špaček. První podvečer 21. 5. patřil dětským sborům: nejmenší zpěváčci Sternenfänger z Vídně-Döblingu a gymnaziální sbor Via Lentia rovněž z Vídně. „Naši“ Zpěváčci z Vysočiny, Fermata Třebíč, Dívčí sbor ZUŠ z Moravského Krumlova a Zvoneček z Jihlavy předvedli velmi pestrý a náročný repertoár. Závěrečné společné zpívání končilo samozřejmě festivalovou hymnou Laudate omnes gentes, kterou už mnozí z návštěvníků nadšeně zpívají spolu se sbory. V neděli 22. 5. se opět rozezněl chrám téměř na 3 hodiny dokonale připravenými skladbami jak klasickými, tak i značným počtem skla-

deb soudobých, které do Krumlova přivezlo 13 souborů, z nichž jeden ovšem patří do jiného příhraničí – Brixiho komorní soubor z Teplic. Dále Wiener Vokalensemble pod vedením zakladatele a duše festivalu dr. Manfreda Linsbauera, sbor z Eggenburgu, Pulcanto z Pulkau, sbory z Weinhausu, z Retzu, z Mödringu a Hornu, kam poputuje festivalový pohár v roce 2006. Z naší strany to byly pěvecké sbory z Moravských Budějovic, z Jaroměřic nad Rokytou, Chorus Trebicensis z Třebíče, Campanula z Jihlavy a domácí sbor pod taktovkou starosty (!) Moravského Krumlova, pana Bartoloměje Pitlacha. Nemohu samozřejmě posoudit, jakým starostou je pan sbormistr, nicméně sbormistrem je výtečným. S dojetím jsme si pak vyslechli závěrečné vystoupení všech spojených sborů, které pod vedením Dr. Manfreda Linsbauera zazpívaly Mozartovo Laudate Dominum a velmi vkusnou úpravu části Beethovenovy Ódy na radost s aktualizovaným textem od P. Rolanda „Est Europa nunc unita“ (Jest Evropa teď spojena…). Jistě netřeba podotýkat, že k hudebním požitkům skutečně vysoké úrovně patřila nevyhnutelně i návštěva zámku s monumentálními plátny Muchovy Slovanské epopeje, na niž se (snad?) bude moci za čas těšit i Praha. Ostatně Praze byla autorem věnována. 

PLZEŇSKÁ FILHARMONIE

obecně prospěšná společnost vypisuje

výběrové řízení na místo

ŘEDITELE SPOLEČNOSTI Požadujeme: všeobecný kulturní přehled • minimálně středoškolské vzdělání zkušenosti s vedením pracovního kolektivu • německý nebo anglický jazyk slovem a písmem • základní hudební vzdělání výhodou občanská bezúhonnost Strukturovaný životopis, motivační dopis a doklady o vzdělání přijímá Správní rada společnosti na adrese: Plzeňská filharmonie, o.p.s, „Výběrové řízení“, náměstí Míru 10, 301 00 Plzeň,

do 31. srpna 2005 29

Legenda se vrací Charles Dutoit bude opět řídit Českou filharmonii

C

harismatický dirigent vystoupí v Praze 3. a 4. listopadu. Dutoit, který podle svých slov nastudoval přes dvacet tisíc různých partitur, má v Rudolfinu na programu zásadní dílo 20. století - Stravinského Svěcení jara. Dirigent vzpomíná na své hostování u České filharmonie v 70. letech: „Praha je jedním z mých oblíbených měst a tehdy jsem její atmosféru vnímal jako magickou. Mám na ni velmi hezké vzpomínky... To víte, byl jsem tehdy mladý.“ Kariéra rodáka ze švýcarského Lausanne začala v roce 1960. Získal angažmá u všech významných domácích těles a v roce 1977 začalo jeho dlouholeté „manželství“ s montrealskými symfoniky. Dlouhých pětadvacet let strávil Charles Dutoit v Kanadě a pozvedl orchestr mezi respektovaná světová tělesa. Natočil s ním řadu desek (mimochodem realizoval první digitální hudební snímek) ověnčených mezinárodními cenami. Současně působil jako šéf NHK Symphony v Tokiu a deset let vedl Orchestre National de France. K České filharmonii podotkl: „Orchestr má podle mého názoru krásný středoevropský zvuk. Souvisí to s kmenovým repertoárem tělesa: hraje Dvořáka, Smetanu... Zde v Evropě mám na zkoušení zpravidla víc času a mohu si dovolit ponořit se hlouběji do hudebního díla.“ Charles Dutoit měl možnost osobně se setkat s Igorem Stravinským a jeho učitel Charles Munch byl premiéře Svěcení jara přítomen. Už proto je zajímavé, jak se Dutoit na Svěcení jara dívá: „Stravinského díla mají na posluchače pořád obrovský dopad. Je to silná hudba. Před ním, od Mozarta po Strausse, byly základem instrumentace smyčce. Stravinský vyzdvihl dechové nástroje a proto zněl zvuk tak nově a nezvykle.“ Do Prahy poslal Charles Dutoit pozdrav svému vrstevníkovi a kolegovi Zdeňku Mácalovi, jenž býval u jeho domovského Orchestre symphonique de Montréal častým hostem.  Na tomto místě, hlouběji než je obvyklé, můžete nahlížet do dění v České filharmonii. Při psaní příštích textů se rádi necháme inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na sekretariat@cfmail. cz, nebo poštou na adresu České filharmonie či Hudebních rozhledů.

Z A D Á N O

P R O

Mischa Maisky

se svým violoncellem míří do Českého Krumlova Veronika Dušková

P

atří mezi světově uznávané virtuosy, svým vzhledem upoutá na první pohled, vyzařuje z něj energie i na dálku, je věčně na cestách a v létě zamíří i na zahajovací koncert Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov 2005. Jeho umění ve spojení se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a korejskou houslistkou Min-Jung Suh slibuje silný zážitek. Měli jsme velké štěstí, že jsme zastihli pana Maiského doma ve chvíli, kdy se vrátil z cest po Japonsku, Švýcarsku a Rakousku a večer odlétal koncertovat do Říma, pak do Izraele a zpět do Evropy, do Lugana. Přesto náš telefonický rozhovor probíhal velmi příjemně. Jste z muzikantské rodiny, proto jste se rozhodl být muzikantem nebo z vás chtěli mít rodiče někoho jiného? Moji rodiče velmi toužili dát svým dětem šanci hudebního vzdělání, kterou sami nedostali. O deset let starší sestra je pianistka a o šest let starší bratr byl houslista, ale toto povolání vyměnil za psychologii, což bylo pro mou matku zadostiučinění, že je alespoň jedno dítě „normální“. V sedmi letech jsem začal chodit do školy, obyčejné školy bez hudebního zaměření. Asi tak o rok později se něco stalo a já jsem sám trval na tom, že budu hrát na cello. Byl to můj nápad a nikdo si nedovedl představit, že já, takové hyperaktivní dítě, budu sedět a hrát na cello… a podívejte, jak to dopadlo. Hodně virtuosů přiznává, že je nebavilo v dětství cvičit, jak to bylo s vámi? I já jsem patřil v tomto směru mezi normální děti, raději jsem hrál fotbal a šachy a dělal plno dalších věcí, které děti dělají. Hudbu jsem začal brát vážně celkem pozdě asi tak ve třinácti, čtrnácti letech. V té době jsem přesídlil do Petrohradu, kde na mě byly kladeny větší nároky a já jsem začal více pracovat. Cvičíte stále po těch letech? Samozřejmě, jinak to není možné, ale záleží na tom, co si pod tím pojmem představujete. Věřím, že je mnoho způsobů, jak cvičit. Fyzické

cvičení má svou důležitou roli, ale podle mě není jediné a nemusí být nejdůležitější, samozřejmě od určitého stupně dokonalosti. Já vždycky říkám a také tomu věřím, že člověk má trénovat současně svou mysl, aby byla vůdčí silou, která vede ruce a ne naopak. Vždy se snažím naslouchat duchu hudby, rozvíjet svůj hudební vkus, představivost a cit. Umíte hrát ještě na jiné nástroje? Umím hrát trochu na klavír. Cello je můj hlavní nástroj a pravděpodobně jsem si ho vybral z praktických důvodů. Moje sestra hrála na klavír a můj bratr na housle, a tak bylo logické doplnit rodinné trio, které však nikdy nevzniklo. A proto je možná mým velkým životním přáním zahrát si v rodinném triu, protože moje dcera hraje na klavír a můj syn na housle. Věřím, že se najde pár příležitostí, kdy se můj sen uskuteční. Dětství a studentská léta jste prožíval v nelehké době v Lotyšsku a v Rusku, byl jste i ve vězení, nakonec jste emigroval. Jaký máte k těmto zemím vztah dnes, vracíváte se tam? Ano, v Litvě jsem byl už mnohokrát a pojedu tam i letos v září a v příštím roce zase. V Rusku jsem byl také, naposledy minulý měsíc v Moskvě, kde jsem hrál na jednom velkém galakoncertu. Všechno v životě má svůj rub a líc. Mám báječné vzpomínky a jsem velice vděčný za studium na moskevské konzervatoři pod dohledem profesora Rostropoviče, čehož by se mi v té době nedostalo nikde jinde. Mám tam plno přátel a byl jsem silně ovlivněn ruskou kulturou a hudební tradicí. Ano, prožil jsem také těžké časy, když jsem byl rok a půl ve vězení či v pracovním táboře, ale nezanechalo to ve mně hořké pocity. Jsem svým způsobem za tuto zkušenost vděčný, protože mi pomohla v mém vývoji jako lidské bytosti, což mělo vliv na mou osobnost jako hudebníka. A kde se cítíte doma? To je dobrá otázka. Doma se cítím všude tam, kde lidé milují, užívají si a oceňují velkou klasickou hudbu. Mám v Belgii na okraji Bruselu krásný dům, což je má domovská základna, ale trávím tam velmi málo času a například předevčírem jsem se cítil doma v Paříži a dva dny před

30

tím jsem se cítil doma v Japonsku … a takhle to je. Zítra se budu cítit doma v Římě a příští týden v Izraeli. Jste příkladem pro mnoho hudebníků, měl jste také nějaké vzory? To záleží na tom, co myslíte pod pojmem vzory. Samozřejmě, že jsem obdivoval různé osobnosti a to nejen hudebníky, cellisty. V mém dětství to byl například můj budoucí učitel Mstislav Rostropovič, který byl mým idolem. Obecně řečeno si však nemyslím, že je dobré si někoho idealizovat. Nevěřím, že je to příliš zdravé, nikdy nevíte, co se s vaším vzorem může stát a nakonec může přijít velké rozčarování. Dávám přednost inspiraci hudbou samotnou než nějakými lidmi. Máte své oblíbené skladatele? To by byl velmi dlouhý seznam. Počínaje Bachem, Beethovenem, Brahmsem, Schubertem a tak dále přes Šostakoviče, Richarda Strausse až po mnoho dalších. Já většinou nerad vyjmenovávám, protože na někoho mohu zapomenout a to by nebylo spravedlivé jmenovat jen některé. To je jako vybrat si své nejoblíbenější dítě. Já mám pouze tři a všechny mám rád v jejich rozdílnosti. Zkoušel jste nějaké jiné žánry než klasickou hudbu? Mám rád různé druhy hudby. Například jazz a některou popmusic, ale nemám dostatek času, abych se jí zabýval dostatečně hluboko. Jako hudebník, cellista, se necítím být schopen používat svůj nástroj pro jinou než klasickou hudbu a myslím si, že je to tak nejlepší. Hrál jste na celém světě. Kde a kdy si myslíte, že jste hrál nejlépe? Já si myslím, že jsem nejlépe ještě nehrál. Tedy doufám. Možná, že zahrajete nejlépe v Českém Krumlově? (smích) Lidem, kteří se mne ptají na mou nejlepší nahrávku, vždycky říkám, že to bude ta příští. A stejně tak je to i s koncerty. Vždycky zkouším a věřím, že budu lepší, nikdy nejsem

P R O Foto archív

Z A D Á N O

spokojen a nikdy necítím, že bych ze sebe vydal úplně vše, čeho jsem schopen, protože významná hudba, kterou hraji, obsahuje více než je kdokoliv schopen hluboce vyjádřit. Proto bych nerad zdůrazňoval nějaké konkrétní místo. Velmi rád hraji v Evropě, cítím se být Evropanem, obecně řečeno. Stejně tak často jezdím na Dálný východ, v Japonsku jsem byl už nejmíň dvacetkrát. V září a říjnu tam budu znovu. Koncertuji i v Koreji a v Číně, cítím se tam také příjemně. Záleží na tom, pro koho hrajete. Na Dálném východě mám velmi příjemné posluchače. Také není zanedbatelné, kdo je vaším partnerem. V tom může být velký rozdíl. Měl jsem to štěstí a privilegium hrát s Marthou Argerich. Letos jsme oslavili 30. výročí, kdy jsem ji potkal. Hráli jsem spolu nedávno v Japonsku a budeme spolu hrát i v Luganu. Během studia na Moskevské konzervatoři jsem spolupracoval s Radu Lupu, největším hudebníkem a pianistou své doby. Nahrával jsem s takovými velkými muzikanty, jako je Leonard Bernstein či Zubin Mehta a s mnoha dalšími vynikajícími umělci. To je to, co mě inspiruje k tomu, abych ze sebe vydal to nejlepší, co ve mně je. Letos vystoupíte na zahajovacím koncertu MHF ČK 2005. Jak se těšíte do České republiky, do Českého Krumlova? Těším, samozřejmě. Českou republiku jsem už navštívil několikrát a líbilo se mi tam a v Praze, v jednom z nejkrásnějších měst na světě, jsem byl se svými dětmi dokonce před pouhými několika měsíci. Český Krumlov zatím neznám, a tak jsem na něj opravdu zvědavý. Festival se koná v létě. Co vaše letní dovolená? Nevím, co je v tradičním slova smyslu dovolená. V druhé půlce srpna budu mít doma trochu času na rodinu. Pro mě jsou prázdniny být ve svém milovaném domě a nikam nejet, a to nastane v srpnu, kdy budu v Belgii koncertovat se svou dcerou, jak báječné! V červenci hraji v Itálii, Německu a Švýcarsku. A pak taky pojedu do Japonska, kde budu hrát na dvou zvláštních koncertech připomínajících 60. výročí svržení atomových bomb na Japonsko, 6. 8. na Hirošimu a 9. 8. na Nagasaki. Věřím, že to bude velice unikátní záležitost, očekává se návštěvnost více než sta tisíc lidí. Velmi se těším. Díky za rozhovor, za váš čas a těšíme se na viděnou 15. července v Českém Krumlově! 

31

T E L E V I Z E 

P R A H A ,

Ž O F Í N

Zlatá Praha

N

eoficiálním prologem Pražského jara se už po několik let stal mezinárodní televizní festival Zlatá Praha. Svým výlučným zaměřením na hudbu, tanec a operu je jedním z nejstarších v Evropě, možná i na světě. Jeho 42. ročník se uskutečnil od 8. do 11. května zřejmě symbolicky na pražském Žofíně. Zde slavili své úspěchy Hector Berlioz a Richard Wagner, Božena Němcová tady protancovala na vlasteneckém plese své první střevíčky, prvně tu zazněla ve svém celku Smetanova Má vlast a Zdeněk Fibich sem chodil za svou Anežkou a přitom ho napadla jedna z dnes nejznámějších melodií světa, proslulý Poem. Poetické prostředí, spjaté nerozlučně se slovanskou historií, je stále přítomné a inspirativní, což si chválí většina televizních tvůrců ze zahraničí. Mají tu prostor pro nerušené diskuse i klidné pracovní schůzky, které jsou příjemnou oázou a vítaným kontrastem v dnešní hektické době. Už tradičně se v rámci pražského mezinárodního televizního festivalu pořádá Setkání s Východem, na němž se lze hodně dozvědět o současné televizní tvorbě a vysílání v zemích bývalého Sovětského svazu. I když naše veřejnost nejeví o tento seminář a prezentaci příliš velký zájem, u západních účastníků je tomu přesně naopak. Taťána Sidorovová, členka poroty, říká: „Můžeme se pochlubit tím, že máme v Rusku jeden televizní kanál, který je zcela věnován kultuře. Objevuje se na něm spousta kulturních událostí, které zastupují divadlo, hudbu, výstavy obrazů. Z jedné strany jsou tu i některé programy dostupné pro širokou diváckou obec jako třeba talk show, ale na druhé straně tu máme velmi náročné literární pořady. Ale u nás nenaleznete vůbec žádnou politiku, žádné negativní informace, pouze příjemné, vznešené náměty. Ještě bych zdůraznila, že kanál nepokrývá pouze hlavní město Moskvu, ale celé Rusko, takže hledáme cestu k srdcím nejširších diváckých vrstev.“ V pondělí 9. května se zas v paláci Žofín konal ve spolupráci s IMZ (Mezinárodní hudební centrum) workshop na téma Velká práva, což se bezprostředně týká vysílání oper a hudebně dramatických děl v médiích. Následující den tu zasedala plenární schůze hudebních a tanečních expertů EBU (Evropské vysílací unie) a večer se uskutečnil seminář na téma Operní dílo Jeana-Philippa Rameaua v televizi. Projekci uvedl věhlasný televizní producent Reiner Moritz z Velké Británie, který k dané problematice a svému

zájmu řekl: „Dirigent William Christie, umělecký vedoucí souboru Les Arts Florissants, se mne jednoho dne zeptal, proč se nezajímáme o francouzského barokního skladatele Rameaua? Takže jsem si poslechl několik kompaktních disků s jeho hudbou a objevil jsem fenomenální svět nádherných zvuků a vynikajících melodií, které prostupovaly jeho hudebně dramatickou tvorbou. Mezitím jsme natočili čtyři opery z devíti Rameauových mistrovských prací a ihned jsem uvěřil, že Rameau může být výrazným obohacením operního repertoáru. Dá se říci, že Monteverdi byl znovuobjeven v sedmdesátých letech, Händel v osmdesátých a Rameauův čas přichází teď. Myslím si, že operní návštěvníci budou nadšení, že naleznou něco nového a nebudou stále muset poslouchat desátou verzi Aidy, Tosky nebo Traviaty“. Jeho slova potvrzuje i jeden z vítězných pořadů v kategorii „Live“ záznamy koncertů či představení – Rameauovy Paladinové z pařížského divadla Châtelet (další české křišťály kromě níže pojednávaného projektu Velké Británie Flashmob: The Opera získaly dva snímky Nizozemska, dokument o světoznámé sólistce Idě Haendelové s názvem Housle, to jsem já a taneční projekt Narozeniny v choreografii Jiřího Kyliána). Jde o příběh uvězněné dívky, kterou na nejmenovaný hrad u Benátek nechal uzavřít kvůli četným nápadníkům její poručník. Skupina potulných paladinů v čele s dívčiným milým pevnou tvrz přepadne a po různých peripeti-

ích, provázených bujarou komikou, nakonec krásku zachrání ze spárů lakomého poručníka, který se sám chtěl s dívkou oženit. V době kompozice Paladinů byl sedmasedmdesátiletý Rameau všeobecně považován ve své zemi za velkou hudební autoritu, která v proslulé Válce šašků – Querelle des Bouffons – hájila francouzskou zpěvoherní tradici. Ačkoliv Rameau začal komponovat opery až po své padesátce, měl už na svém kontě při uvedení Paladinů tři desítky zpěvoherních titulů. Nicméně toto dílo, které obsahovalo pro Francouze tehdy nepřijatelnou směsici komických a vážných prvků, nebylo příznivě přijato. Dnes budí jednoznačnou senzaci. Neobvyklým pojetím zaujal porotce Zlaté Prahy i již zmíněný britský projekt BBC Classical Music Television nazvaný Flashmob: The Opera. Pětadvacetiletá londýnská bankovní úřednice Sally a šestadvacetiletý řezník Michael se mají moc rádi. Po roce manželství však dochází k prvním rozmíškám. Sally má v úmyslu jít se svým manželem na večírek, to ovšem netuší, že Michael se chce s kamarády dívat na fotbal. Manželce nezbývá nic jiného, než si v pohnutí mysli sbalit své věci a vrátit se k mamince. To je základní situace netradičně pojaté operní reality show, odehrávající se z větší části na londýnském nádraží Paddington v přímém přenosu a to za plného provozu. Obecenstvo tedy tvoří běžní cestující, Foto ČT – Zuzana Páchová

Ivan Ruml

Letos poskytl útočiště fanouškům pořadů Zlaté Prahy palác Žofín.

32

Foto ČT – Zuzana Páchová

T E L E V I Z E zaplněném vedle porcelánových váz i létajícími lampiony, moderními notebooky a mobilními telefony. O světově proslulé francouzské zpěvačce, která ztvárnila roli Slavíka, byl natočen rovněž samostatný hodinový dokument nazvaný „Setkání“. Ten byl rovněž zařazen do soutěže Zlaté Prahy. Z dalších ocenění vzpomeňme cenu Nadace Vize 97 Dagmar a Václava Havlových, jež získal ruský pořad o skladateli Alfredu Schnittkem a cenu studentské poroty, kterou nejvíce zaujal záznam Händelovy opery Herkules z pařížské Národní opery, mezi čestnými uznáními figuruje cena pro snímek BBC nazvaný Holocaust – Vzpomínkový film z Osvětimi. Počet posuzovaných pořadů, z nichž však rok od roku ubývá titulů skutečně specifické televizní tvorby – původních televizních hudebních nebo tanečních projektů, kterých by pořadatelé chtěli mít na festivalu co nejvíce, byl letos skutečně rekordní: dokonce o polovinu vyšší než loni, a to i přesto, že produkce hudebních pořadů ve světě se nezvyšuje. V rámci festivalu se rovněž uskutečnilo plenární zasedání hudební sekce Evropské vysílací unie (EBU) a pracovní jednání Mezinárodního hudebního centra (IMZ), jehož členy jsou televizní stanice, ale i orchestry, divadla a další kulturní instituce. 

Na slavnostním koncertě vystoupila i Yveta Dufková kteří jsou nechtěně vtaženi do příběhu první manželské hádky. Mladí lidé si vyřizují svoje účty formou do angličtiny převeršovaných nejslavnějších italských árii. I to je forma, jak přilákat mladé lidi k poslechu vážné hudby. Vtipné zpracování dané hudební látky bylo však podle názoru porotce z Velké Británie Chrise Hunta mezi 150 přihlášenými pořady z 30 zemí světa spíše výjimkou: „Myslím si, že každý rok je vysoká úroveň pořadů, které jsou přihlášeny do soutěže Zlaté Prahy. Domnívám se, že v letošním roce se mezi ty nejlepší počítají také programy z České republiky. Co je ale mírně odlišné v tomto roce, myslím, je méně tzv. novot, tvůrci spíš sázejí na bezpečnou kartu, přicházejí sice s jednotlivými záznamy představení, obávají se však, aby neudělali špatný krok, nebo aby nepobouřili diváky. Je zatím jen málo překvapení v tom, co jsme dosud viděli, až na jeden program. Je velmi okázalý, možná až strašlivý. Ale většinou se dá snadno předvídat, co přijde“. Českou republiku reprezentovalo devět pořadů (celkově se do soutěže přihlásili tvůrci ze tří desítek zemí se 148 pořady věnovanými hudbě a tanci na obrazovce, z nichž tradičně největším počtem pořadů byla obeslána kategorie dokumentů), ale ocenění získal pouze koprodukční snímek České televize Brno a kanadské společnosti Rhombus Media Beethovenovy vlasy. Tento dokument mohli vidět diváci ČT 2 poslední festivalový den ve 20 hodin. Režisér Larry Weinstein zaměřil pozornost na kuriózní hudební

památku – kadeř vlasů Ludwiga van Beethovena, kterou mu na úmrtním loži odstřihl mladý hudebník Ferdinand Hiller. Diváci byli tak svědky nejen pohnuté historie beethovenovské relikvie, ale i lékařských výzkumů, které odhalují příčinu Beethovenovy choroby i smrti. Grand Prix – Velkou cenu 42. ročníku mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha získala originální francouzská televizní adaptace první opery Igora Stravinského Slavík podle pohádky Han27. ročník se Christiana Anderˇ ˇ Plzen, 5. - 12. brezna 2006 sena z produkce společnosti Arte. Děj se www.piano-competition.com odehrává ve staroˇ ˇ uzáverka prihlášek 15. 12. 2005 dávné Číně. Slavík, jemuž své obdivuhodné trylky proˇ Kontakt: KONZERVATORˇ PLZEN, půjčila slavná franKopeckého sady 10, couzská koloraturní 301 00 Plzenˇ sopranistka Nathalie tel.+fax.: 377 226 387 Dessay, zpívá malé[email protected] e-mail: mu chlapci, jemuž se všechno zdá ve snu,

MEZINÁRODNÍ SMETANOVSKÁ ˇ KLAVÍRNÍ SOUTEŽ

33

D I V A D L O 

P R A H A ,

N Á R O D N Í

D I VA D L O

Kompletní Prsten Nibelungův poprvé na české scéně

Z

apsala-li se Praha do historie některého z operních domů v Německu, bylo to v případě osudů Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf-Duisburg. V době 2. světové války, když byly divadelní budovy v obou porýnských městech krutě postiženy bombardováním, opera z Duisburgu nalezla v sezoně 1943/44 útočiště na scéně tehdejšího Nového německého divadla v Praze (dnes Státní opera Praha). Mezi třinácti tituly, které tu měla na repertoáru, byl mj. také Wagnerův Lohengrin a Tristan a Isolda. Je zvláštní, že tuto zajímavou a ne bezvýznamnou epizodu nikdo nepřipomněl letos v souvislosti s „návratem“ Německé opery na Rýně do Prahy. Právě ve spolupráci s ní se totiž podařilo pražskému Národnímu divadlu uskutečnit ojedinělý a po všech stránkách náročný projekt – vůbec první kompletní provedení Wagnerova cyklu Prsten Nibelungův na české operní scéně. Ředitel ND Daniel Dvořák a šéf opery ND Jiří Nekvasil tak realizovali nejen svůj dávný sen, ale také sen mnoha svých předchůdců. Za šéfování Karla Kovařovice a Otakara Ostrčila nebo v letech dirigentství Jaroslava Vogela či Jaroslava Krombholce mívalo Národní divadlo dostatek vlastních sil k provádění Wagnera (při posledním nastudování Valkýry a Zlata Rýna v 70. letech dokonce s alternacemi). Dnes se bez vydatné zahraniční pomoci nemůže ND obejít u žádné z jeho oper, natož při úkolu tak olbřímím, jako je celý Prsten. Proto došlo ke spojení sil s Düsseldorfem a Duisburgem, kde tvoří tetralogie součást zdejšího kmenového repertoáru. Na duben a květen se tak stala Praha opět dočasným domovem Opery na Rýně, jež přivezla kompletní inscenace všech čtyř večerů. Národní divadlo přispělo k uvedení svým operním orchestrem, osmi sólistkami pro role valkýr do Valkýry, rozšířeným pěveckým sborem do Soumraku bohů a pochopitelně úplným technickým zázemím. Spíš nežli o koprodukci lze tedy v tomto případě hovořit o přenesení inscenace, jejíž základní podoba se zrodila v době, kdy na ni česká strana ještě nemohla mít vliv. Naopak, na vzniku tehdy spolu s divadly v Düsseldorfu a Duisburgu participovala také opera z Kolína nad Rýnem, což jen dokládá nákladnost celého projektu. Wagnerova tetralogie byla nyní na scéně Národního divadla provedena dvakrát. První řada vždy s týdenními odstupy mezi jednotlivými částmi (jen mezi Siegfriedem a Soumrakem bohů byl odstup čtrnáctidenní), druhá řada v soustředění do jednoho týdne. Jak se dalo předpokládat,

Mohutné proudy hudby dokáže vystupňovat k strhujícímu účinku, a vzápětí plasticky vykontrastovat pasážemi třeba až impresivně odlehčenými. Zvlášť úžasné je citové napětí, které jeho taktovka umí dát lyrickým scénám Sieglindy a Siegmunda či Brünnhildy a Siegfrieda. Přes veškerou Wagnerovu monumentalitu má Fioreho pojetí lidský rozměr. Na řadě míst akustický zážitek dokonce supluje „bílá místa“ v jevištní realizaci. (Např. přes opravdové plameny na scéně působí finále Soumraku bohů jaksi privátně, hranice s mrtvým Siegfriedem sice vzplane, ale požár Walhally, který má být symbolem očistného „ragnaröku“, tedy zkázy prohnilého světa, zůstává divákům nesdělen – hudební podání tuto katarzi ovšem plně nahradí.) Fiore se během oněch šesti týdnů stal doslova miláčkem operní Prahy. Však také s operním orchestrem ND dokázal pravý zázrak, a hlídat absolutní bezchybnost každého nástroje by při šestnáctihodinové délce celého cyklu bylo bohaprázdným beckmesserovstvím. Večer od večera bylo jasně znát, jak v hráčích narůstá vnitřní jistota, jak se sžívají s Fiorem i se samotným Wagnerem, takže díl poslední a nejtěžší – Soumrak bohů – byl po orchestrální stránce korunou celého projektu (ještě teď mrazí vzpomínka na provedení Smutečního pochodu). Výkonem, k němuž se v Prstenu vzepjal, dokázal orchestr ND, že vskutku patří mezi naše špičková tělesa. A je třeba se vážně zamyslet nad tím, proč pod vedením domácích dirigentů nedosahuje takové úrovně jako pod Fioreho taktovkou (anebo za řízení Jiřího Kouta). Detailně propracované hudební nastudování, v němž se harmonicky snoubily emoce s idejemi, Foto František Ortmann

Jaroslav Someš

Skutečnými hvězdami byli ve Zlatu Rýna John Wegner (Wotan) a Renée Morloc (Fricka). zájem publika byl mimořádný – veřejnosti byly proto zpřístupněny i generální zkoušky – a adekvátně mimořádné zážitky také celé provedení přineslo. S každým dalším večerem jsme se nořili hloub a hloub do mohutného toku Wagnerovy hudby, byli jsme jím naplňováni, ale nikoli zahlcováni. Čím dál víc v hledišti narůstal pocit skutečné slavnostnosti. Lví podíl na zdárném výsledku nese hudební nastudování Johna Fioreho. Plně se v něm zúročila dirigentova mnohaletá zkušenost s Prstenem. Fiore s neuvěřitelnou jemností vypracovává tektoniku Wagnerovu partitury. S přehledem provádí posluchače labyrintem příznačných motivů.

34

dávalo nejlepší předpoklady k naplnění ideálu wagnerovského Gesamtkunstwerku. Scénické provedení však už ve všem nebylo tak uspokojivé. Na jevištní podobě se zjevně negativně podepsalo hned několik faktorů – obnovování původní inscenace (obsazení, pro něž byla stavěna, je tudíž už u mnoha rolí vyměněno), přenos do odlišných podmínek pražské scény, nepřítomnost tvůrce původní inscenace Kurta Horrese (Prsten pro Prahu režijně přestudoval generální intendant Opery na Rýně Tobias Richter), ale především letitost inscenace. Na režijní koncepci je znát, že je už staršího data. Děj tetralogie zbavuje mýtičnosti, odromantizovává jej a zasazuje do civilního prostředí společenských magnátů. (To v inscenační tradici Prstenu není nic nového, nejproslulejší je v tomto směru nastudování francouzského režiséra Patrice Chéreaua z druhé poloviny 70. let.) Jednotným scénickým základem je vysoká a strohá dvorana klasicistního salónu, v níž „bydlí“ právě tak bohové, jako Wälsungové nebo Gibichungové. Kostýmy (navrhl je stejně jako scénu Andreas Reinhardt) konkretizují dobu děje do časů Wagnerova života, ba co víc, obr Fasolt má přímo podobu Liszta, obr Fafner podobu Wagnera a bohyně Fricka v černých společenských šatech s turnýrou nemůže nepřipomínat paní Cosimu. V celku tím zvláště scény bohů dostávají podobu výjevů z měšťanské domácnosti, což v některých okamžicích opravdu funguje (například rodinná rada ve Zlatě Rýna, manželská rozepře mezi Wotanem a Frickou ve Valkýře apod.). Jinak však toto salónní zcivilnění likviduje hranici mezi bohy a lidmi, ačkoliv právě na tomto rozdělení je děj tetralogie založen. A někdy je taková míra konkretizace přímo matoucí – marně přemýšlíte, proč hrdina Siegfried zabíjí v osobě Fafnerově vlastně samotného Wagnera… Nelze tedy upřít Horresově režii názor, ale zároveň nelze zapřít, že realizace onoho názoru je na mnoha místech sporná. Ve výtvarném řešení, jež zdaleka není pro všechny situace výhodné, se do rozporu s univerzalitou základního prostoru dostává řada kašírovaných detailů – ledovcový pahorek ve Zlatě Rýna (pro pěvce totálně neschůdný), samotné zlato, které už od pohledu šustí polystyrenem, jasan rostoucí u Hundingova stolu ve Valkýře, prostavěná Mimeho kovářská dílna a téměř vánoční smrčky v Siegfriedovi atp. Nejvíce poezie tak v sobě nesou scény, jež se svou dekorační oproštěností vymykají jednotné scénografické koncepci. Patří k nim první obraz Zlata Rýna (ve vodách, „v polou tmě a polou světle“), mimo čas a prostor situovaný rozhovor Wotana a Erdy v Siegfriedovi anebo sugestivní prolog tří sudiček v Soumraku bohů. Na druhé straně snaha o rozehrávání některých situací vede režii k přízemní popisnosti, neadekvátní monumen-

Foto František Ortmann

D I V A D L O

Rovněž provedení Valkýry posluchače nadchlo zejména skvělými pěveckými výkony, k nimž patřila postava Siegmunda Wolfganga Schmidta a Sieglindy Theresy Waldner. talitě Wagnerovy hudby. Jako negativní příklady připomeňme třeba dětské trpaslíčky ve Zlatě Rýna, zarovnávání Freii zlatem, Siegfriedova medvěda, který snad utekl z Prodané nevěsty, anebo celou scénu valkýr. Ty tahají do Walhally mrtvé germánské hrdiny krajně nepietně jak utopená koťata a statisté, kteří je představují, pak musí bez hnutí trčet na jevišti nejen po celé 3. dějství Valkýry, ale v závěru Siegfrieda znovu. Leckterou neobratnost v aranžmá navíc zřejmě zavinil přenos nastudování (například zajetí Albericha ve Zlatě Rýna, souboj Siegmunda s Hundingem ve Valkýře či zápas Siegfrieda s drakem v Siegfriedovi). Na několika místech čteme z režie i mírnou nadsázku. Nejvýrazněji v prvním díle tetralogie – stínohra Alberichových proměn je tu jistě záměrně naivní, do Walhally bohové odcházejí téměř tanečním krokem a závěrečnou oponu dovírá s posměškem Loge, jakoby celá expozice cyklu byla viděna „přes něj“. V tetralogii je víc než třicet sólových partů a prakticky všechny byly z německé strany pěvecky zvládnuty na výši, s naprostou suverenitou a vzácnou vyrovnaností. Přitom obsazení představovalo svým způsobem „pouze“ kvalitu, jaká je pro prestižní operní domy standardní. Ukázalo však, oč je tento standard jinde vyšší než u nás. Opravdovým vladařem cyklu byl Wotan Johna Wegnera. I ve společenském obleku s řády na

35

prsou si dokázal zachovat „božské charisma“. Podmaňujícím dojmem působil zejména svým hlasovým projevem. Jeho sytý baryton zvládá i ty nejrozměrnější pasáže zcela uvolněně a s dokonalým přednesovým odstiňováním. Na jeho vzrušený rozhovor s Brünnhildou a finální loučení s ní ve Valkýře anebo na rezignující závěr jeho role v Siegfriedovi budeme dlouho vzpomínat. Schopností dokonalého přednesového propracování velkých pěveckých ploch vynikal také tenorista Wolfgang Schmidt. Jeho podání Siegmunda ve Valkýře bylo tak zářné (především ve scénách s neméně skvělou sopranistkou Therese Waldner jako Sieglindou), že jsme se těšili na nové setkání s ním v Soumraku bohů, kde se představil jako Siegfried. Zde překvapil zejména až odlidštěnou sugestivitou „převtělení“ do Gunthera a vrcholem jeho výkonu se stal procítěný monolog, v němž se mu těsně před smrtí vrací paměť. „Mladého“ Siegfrieda ve 3. díle tetralogie představoval rovněž výborný Alfons Eberz. I on vládne plným, nezdolným a ve všech polohách jistým hlasem. Že mu herecky jeho mýtický rek vychází spíš jako živelný „bursche“, nežli jako opravdový „held“, je dáno celkovým zcivilňujícím pojetím. K dominantním výkonům cyklu rozhodně patří též Hans-Peter König jako Hagen, vynikající impozantním basem (a stejně impozantní postavou) – byl dokonalým ztělesněním zákeřného zla.


D I V A D L O

Širokou škálu svých pěveckých i představitelských kvalit měla možnost prokázat i Renée Morloc. Se svým lahodným mezzosopránem ztvárnila ve Zlatě Rýna bohyni Fricku (pojatou jako paní domu), v Siegfriedovi přízračnou Erdu a v Soumraku bohů valkýru Waltrautu. Pouze ve 2. díle tetralogie nahradila Morlocovou narychlo z Covent Garden povolaná Rosalind Plowright. Nejenže podala výborný pěvecký výkon, ale obdivuhodně se sžila také s režijní koncepcí, v níž právě střetnutí Fricky a Wotana zjevně zaujímá významné místo. Za svou proměnlivost si velké uznání zaslouží rovněž Anna Gabler. Její Freia ve Zlatě Rýna působila jako slečinka z dobré rodiny (tak trochu oběť rodových hádek o majetek) a vyznačovala se jasným sopránem. V Soumraku bohů se pěvkyně téměř k nepoznání změnila v tragickou Gutrunu, kterou vybavila dramatickým přednesem a niterností projevu. Jásavě zněl hlas Romany Noack v partu Lesního ptáka v Siegfriedovi. Brünnhildou první řady pražského Prstenu byla kanadská sopranistka Frances Ginzer. Obávaný part i ona zvládla pěvecky zcela bezpečně a s obdivuhodným nasazením. Ve Valkýře energií projevu hýřila až marnotratně, přičemž ji při takové míře temperamentu poněkud zrazoval kostým – široký černý kabát přes stříbřitě třpytivou róbu. Od probuzení v posledním obraze Siegfrieda (jedno z nejvypjatějších míst cyklu) až po velký závěrečný monolog v Soumraku bohů však působila opravdu majestátně, strhující ve svých citech a důstojná ve svém žalu. Ve druhé řadě představení se v Praze jako Brünnhilda představila Linda Watson, kterou už naše publi-

kum dobře zná; v ND byla Maršálkou v Růžovém kavalírovi a Isoldou pod taktovkou Jiřího Kouta a významně se podílela na jeho koncertním provedení několika částí Prstenu (1. dějství Valkýry, průřez Soumrakem bohů) v rámci Pražského jara 1999, kdy byla Sieglindou i Brünnhildou. Výkon velmi charakteristický pro Horresovu režijní koncepci podal v 1. díle Udo Holdorf jako bůh ohně Loge. Bylo znát, jak dokonale má pěvec roli zažitou a s jakou chutí a lehkostí si ji vychutnává do posledního detailu. Spíš než vychytralým božstvem je tento obstárlý, ryšavý požitkář ve wotanovské rodince jakýmsi pletichářským strýčkem. Pěvecky už sice Holdorf překračuje stylové hranice Sprechgesangu, ale na podmanivosti postavy to nic neubírá. Za vzor, jak lze v oboru charakterního tenoru propojit špičkové pěvecké i herecké podání, však může skvěle sloužit Torsten Hofmann jako Nibelung Mime v Siegfriedovi. V postavě Mimeho bratra Albericha se v 1. díle představil Hartmut Welker a ve 3. a 4. díle Oleg Bryjak. Oba stejně dobří. První z nich hravý ve scéně s koketními dcerami Rýna (nepřipomíná to trochu škádlení Vodníka a lesních žínek z Rusalky?) a fascinující ve chvíli ponížení a kletby. U druhého byl největším zážitkem zejména jeho přízračný rozhovor s už vzpomenutým Hans-Peterem Königem (Hagen) v Soumraku bohů. Právě výrazné pěvecko-herecké podání postav obou Nibelungů však podtrhlo ideovou problematičnost, která – při vší úctě k hudební genialitě cyklu – není od Prstenu odmyslitelná. Wagner jako libretista se od klasického středověkého eposu o Nibelunzích odchýlil směrem

36


Brünnhildu v Siegfriedovi zpívala hlasově výborně disponovaná Frances Ginzer, kterou při 2. uvedení vystřídala neméně skvělá Linda Watson.

k severským ságám. Nibelungové jsou v jeho pojetí rodem skřetů schopných jakékoliv podlosti, takže si vůči nim lze cokoliv dovolit bez ohledu či soucitu. Protože přičiněním jejich zlata vstupuje na svět zášť a zlo, představují nebezpečí pro pokolení bohů i hrdinů. Teprve při bezprostředním setkání s živým provedením celého Prstenu pocítíme navzdory Wagnerovým obhajovatelům, že myšlenky o nadčlověčenství jedněch a méněcennosti druhých nebyly do skladatelova díla implantovány pozdějšími vykladači, nýbrž že jsou organickou součástí díla. A v civilním rouše, jaké dal Prstenu Kurt Horres, je to tím zřetelnější. Až se nabízí otázka, nebylo-li právě odkrytí tohoto problému jedním z režijních záměrů. Nad samotným projektem prvního kompletního Prstenu v pražském Národním divadle se rovněž vznáší několik otazníků. Opravdu nešlo zvýšit počet provedení, když už jen čtrnáct kamiónů dekorací muselo harcovat skoro přes celé Německo až k nám? Vyprodané domy svědčily o tom, že divácký zájem by tu byl. Nedalo se zapojit do realizace více domácích pěveckých sil? Na příkladě orchestru ND (ale i posíleného pě-

Závěrečnou část tetralogie, Soumrak bohů, uvedla působivá scéna tří sudiček v podání Anetty Seiltgen, Laury Nykänen a Heike Gierhardt-Erdelmann

D I V A D L O veckého sboru) lze dokázat, jakou školou setkání s Wagnerem pro každého umělce je (ovšemže za předpokladu kvalitního nastudování). A i když naše sólistky v postavách nepůsobily zcela vyrovnaně, Waltraute Yvony Škvárové byla příkladem, že by se i v souboru opery ND pěvci pro větší úkoly v Prstenu našli. O důstojném výkonu orchestru už zmínka několikrát padla – byť



P R A H A ,

S T Á T N Í

O P E R A

to asi nebude problém samotných hráčů, je na pováženou, že dnes dokážou reprezentativněji odehrát Wagnera, než Smetanu. A uvědomíme-li si, že v současné chvíli má Národní divadlo na repertoáru jediného Smetanu (navíc přijímaného rozporuplně), dvě dávné inscenace Dvořáka, žádného Janáčka a žádného Martinů, je možno se ptát, nakolik bylo při tolika dluzích vůči domá-

cí tvorbě jednorázové provedení Prstenu vskutku tak akutní. Žádná z nadhozených otázek však nemůže nijak oslabit hloubku uměleckého dojmu z celého projektu a historický význam jeho uskutečnění.  Národní divadlo, Praha, Deutsche Oper am Rhein, Düsseldorf-Duisburg – Richard Wagner: Prsten Nibelungův. Hudební nastudování John Fiore, režie Kurt Horres, nové režijní

P R A H A

Lucie Ľubici Vargicové byla svátečním zážitkem

V

poslední době si pražské publikum nemůže stěžovat na nedostatek příležitostí k setkání se světovými pěveckými hvězdami. Ať to však byli Jennifer Larmore, Ramón Vargas, José van Dam, Luciano Pavarotti anebo nejnověji Vesselina Kasarova, jednalo se vždy o koncertní vystoupení. O recitály složené ze slavných i méně známých operních árií, jež dokumentovaly rozsah hlasových dispozic a šíři repertoáru toho kterého pěvce. Protože však každé operní umění je disciplina komplementární, je neodmyslitelnou součástí každé role také její jevištní ztvárnění. A právě celistvost zážitku při recitálech na koncertním pódiu chybí. Na pražské scéně se ze světových špiček představil v roli snad jen Dmitri Hvorostovsky jako Eugen Oněgin před pěti lety ve Státní opeře Praha. A byla to právě Státní opera Praha, která nám poskytla novou příležitost k seznámení s velkým pěveckým jménem současnosti, se slovenskou sopranistkou Ľubicou Vargicovou. Ta přijala pozvání vystoupit ve slavnostním představení v rámci Pražského jara v titulní úloze Donizettiho Lucia di Lammermoor. Vargicová sice stále zůstává v trvalém svazku v SND Bratislava, ale patří dnes už k nejvyhledávanějším koloraturním sopránům v celosvětovém měřítku. Uvážlivě volí svůj repertoár, tak aby plně odpovídal jejím mimořádným hlasovým předpokladům. Do výběru těchto rolí patří i Lucia. Psát o výkonu, který Vargicová v Praze podala, by znamenalo jen řadit jeden superlativ za druhým. Že pěvkyně ovládá svůj hlas s neochvějnou technikou a naprostou samozřejmostí ve všech

ní bytostí předurčenou k tragickému konci. Je plná života, což paradoxně vnímáme nejvíc ve scéně šílenství. Tam její Lucia přímo září klamnou vidinou štěstí. A strmé koloraturní pasáže, které se jindy zdají být až příliš zdobné vzhledem k dramatické situaci, v tomto podání náhle působí naprosto organicky – šílená dívka se doslova zalyká pocitem radosti. Naplněné hlediště Státní opery Praha právem připravilo Ľubice Vargicové za její výkon královské ovace. Stát po bohu pěvkyně takového formátu není snadné. Z jejích partnerů se svého úkolu nejlépe zhostil Yikun Chung jako Edgaro. Festivalové představení řídil dirigent Leoš Svárovský, jehož hudební nastudování si stále udržuje solidní úroveň (mezi problematická místa tentokrát patřila úvodní scéna Normanna a pánského sboru, rytmicky „rozsypaná“). Znovu jsme se mohli přesvědčit rovněž o kvalitách inscenace režiséra Antona Nekovara, jednoduché, působivé a stylově čisté. Vizuálními prostředky, jako jsou stromy z bílých vlajících fáborů, bouře či průhledná zrcadla, podtrhuje atmosféru jednotlivých scén (rušivým výtvarným nápadem je snad jen svítící katafalk). Některé postavy vidí v netradičním světle, ale přitom zcela logicky (Alisa, Normanno nebo Raimondo – kněžourské pojetí této role zvlášť výrazně naplňuje Ivo Hrachovec). Je důkazem výjimečné citlivosti Ľubici Vargicové, že se s celkovým rázem inscenace pohotově sžila a dokázala jí dominovat nejen po pěvecké, ale také po herecké stránce.  Foto Jan Kačír

Jaroslav Someš

Ľubica Vargicová jako Lucia di Lammermoor polohách, jsme slyšeli už z jejích rozhlasových nahrávek. Přímé setkání s takovou dokonalostí je však přesto omračující. Mimořádný zážitek je navíc podtržen i fyzickými půvaby mladé umělkyně, jejíž zjev je stejně okouzlující jako hlas. Harmonický dojem z jejího vystoupení dotváří také herecké podání role – zcela uvolněné, uměřené i v nejvypjatějších momentech, a možná právě tím je tak působivé. Vargicové Lucia není pasív-

37

Gaetano Donizetti: Lucia di Lammermoor. Dirigent: Leoš Svárovský, režie Anton Nekovar, scéna Jan Dušek, kostýmy Josef Jelínek. Státní opera Praha, 26. 5. 2005 (v rámci MHF Pražské jaro).

Z A P RD ÁÁ VN YO

P R O

P R A Ž S K É

P R O M S

Foto archív

Hudba letních nocí Jiří Pilka

P

ojem PROMS je hudebníkům většinou dobře znám, protože londýnské koncerty pořádané pod tímto názvem mají za sebou již 110 let trvání. Původní záměr pořádat promenádní koncerty se lety proměnil, název však zůstal. V každém případě to jsou v Anglii velice populární cykly situované obvykle do veliké a kruhově koncipované Albert Hall. Tisíce návštěvníků vyhledávají tento prostor, protože mají zaručenu zajímavou dramaturgii, nemusí se starat o společenské oblečení a poznají vynikající orchestry, dirigenty i sólisty. Koncerty probíhají většinou dva letní měsíce. Již před čtyřmi lety se zajímal pan Jan Hasenöhrl (generální manažer Českého národního symfonického orchestru) u BBC jako pořadatele o získání zkušeností pro pořádání podobného cyklu u nás. Záměr postupně zrál a konečně v roce 2005 dostal konkrétní podobu. Zeptal jsem se pana Hasenöhrla, v čem tkví myšlenka Prague Proms? Už český překlad „promenády“ naznačuje, že se nebude jednat o standardní koncerty s decentní atmosférou, jakou známe z klasických koncertů vážné hudby, ale o poskytnutí neformálního setkání široké veřejnosti s díly světových autorů. Takovému pojetí festivalu bude samozřejmě odpovídat dramaturgie, která bude v tomto případě dávat příležitost pracovat jak s kvalitními hudebními tělesy, tak i s posluchačsky atraktivními programy. Další důležitý aspekt představuje snaha doplnit pražskou letní koncertní sezonu o prvořadé symfonické večery, které v naší metropoli nebyly dosud příliš početné. Význam festivalu Prague Proms podtrhuje záštita Magistrátu hlavního města Prahy a primátora Pavla Béma. Klíčovou otázkou je nepochybně dramaturgie, na níž se vedle Jana Hasenöhrla podílel také dirigent Libor Pešek, který od podzimní sezony přijal funkci hlavního dirigenta Českého národ-

V rámci 1. ročníku festivalu Prague Proms se představí i houslistka Stephanie Gonley. ního symfonického orchestru. Co tedy můžeme očekávat? Je připraveno osm koncertů, každý má svůj titul: 24. 7. to bude „Úvodní koncert“ řízený Liborem Peškem (Berlioz, Rachmaninov, Debussy, Ravel). Na následující „Anglické noci“ (26. 7.) bude hostovat Anglický komorní orchestr, další „Mozartovu noc“ (27. 7.) bude řídit ČNSO opět Libor Pešek. Spoluúčinkuje vedle řady sólistů Český filharmonický sbor z Brna (Rekviem). Čtvrtý se nazývá „Barry Mason´s Night (29. 7.), tedy autorský večer. V závěru července (31. 7.) uslyšíme „Italskou noc“ (Vivaldi, Rossini, Bellini, Verdi, Mascagni). Taktovku bude mít v ruce atraktivní a velice zajímavý umělec, Marcello Rota. Přiveze Orchestra Filarmonica Italiana. Nechybí „Česká noc“, kde z našich skladatelů najdeme jen Antonína Dvořáka a pak Aubera, Bizeta, Liszta, Enescu. Sólisté i dirigent jsou Češi. Před ČNSO sta-

38

ne Petr Altrichter (2. 8.). Také „Japonská noc“ je určena japonským sólistům, skladebně je však od Japonska dosti vzdálena: Verdi, Čajkovskij, Berlioz. ČNSO bude řídit dirigentka Tomomi Nishimoto (6. 8.). „Finální noc“ (7. 8.) nabídne atraktivní Verdiho Rekviem, podruhé se objeví dirigent Marcello Rota a Český filharmonický sbor z Brna. Pro dokumentaci mezinárodnosti Prague Proms ještě nahlédnutí do řad sólistů: Václav Hudeček (housle), Kemal Genič (klavír), Barry Mason (zpěv), Hideo Harada (klavír), Jan Hasenöhrl (trubka), Maria Dragoni (zpěv), Stephanie Gonley (housle), Maurizio Saletti (flétna), Claudia Marchi (zpěv). Večery proběhnou v Obecním domě a v Rudolfinu. Vstupenky mají celkem sympatické cenové rozpětí: 600, 450, 300, 150 Kč. Není to málo, ale nejsou to tisícovky, které souvisí s nejrůznějšími galakoncerty při hostování světových, především pěveckých hvězd. Kam je zacílen nábor? Praha je v létě bohatě navštívena cizinci, bude to jedna z nejdůležitějších skupin, ke které se budeme obracet. Potom počítáme s našimi stálými a věrnými abonenty. Aby byla nabídka koncertních programů také společensky doplněna, připravili jsme dozvuky v Imperial-café poblíž Obecního domu (jedinečný prostor, patřil dříve Rakoně). Tam bude možno zajít posedět a poslechnout si jazzovou hudbu. Doufáme, že si naši posluchači zvyknou užít každý večer s pohodou a beze spěchu. Těší nás, že jsme se setkali s porozuměním u našich sponzorů. Generálním partnerem je firma EDS, hlavním partnerem Syner a další. Bez nich by idea Prague Proms zůstala jen ideou, teď se však konečně stává realitou. Zdá se, že nová iniciativa ČNSO si zaslouží velkou pozornost a doufám, že na podzim budeme moci s radostí bilancovat úspěch tohoto záměru. 

Z P R Á V Y

9 14. 6. 1

6. května 2005 opustil ve věku nedožitých 75 let řady českých skladatelů Josef Ceremuga. Narozen 14. června 1930 v Ostravě Kuněticích, věnoval se hudbě od svých jedenácti let. Na Akademii múzických umění v Praze, kde později sám pedagogicky působil, studoval u Jaroslava Řídkého, Václava Dobiáše a Aloise Háby. Během své životní i tvůrčí dráhy prošel řadou významných institucí včetně rozhlasu a FAMU. Znakem Ceremugovy hudební řeči je především spontánní hudebnost, vycházející z odkazu klasiků 20. století a oživená podněty moravského folklóru. Vedle významné jevištní práce – opery Juraj Čup podle K. Čapka zanechal tři symfonie, předehru Hommage aux étudiants, kantátu Český zpěv, řadu koncertantních a komorních skladeb, jakož i hudbu filmovou. Ceremugově tvorbě se dostalo uznání i v zahraničí. Trpký závěr jeho života v ústraní byl ovlivněn vážně narušeným zdravotním stavem, který statečně překonával. Josef Ceremuga zanechal po svém odchodu stopu jak svým dílem, tak i činností pedagogickou. Jiří Teml

Hudba v Praze CYKLUS HUDBA PRAŽSKÉHO HRADU skončil 6. 5. v rámci koncertu v katedrále sv. Víta. kde zahrál orchestr Pražských symfoniků FOK řízených Tomášem Netopilem díla českých mistrů vycházejících z písně Hospodine pomiluj ny. (vla) JANA HANUŠE připomněl (13. 5.) při příležitosti jeho nedožitých 90. narozenin koncert v Sále Martinů (Silvie Hessová – housle, Daniel Wiesner– klavír). Z Hanušovy tvorby zazněly 2. sonáta, op. 124, skladba Chuť žít, op. 127 a Tři portréty z baletu Othello, op. 36d. Na programu byla také Sonáta pro housle a klavír Karla Husy. * Večer z Hanušových skladeb uspořádala (2. 5.) v kostele sv. Vavřince také Společnost A. Dvořáka, jejímž byl čestným předsedou (hráli S. Hessová, D. Wiesner, V. Veverka, J. Machat, K. Englichová, Nostitzovo

D O M O V A

kvarteto, Piccolo coro a Piccolo orchestra, řídil M. Valášek).

Foto Zdeněk Chrapek

a erumug Josef C30.--6. 5. 2005

Z

SLAVNOSTNÍ KONCERT ke 100. výročí narození prof. Vladimíra Říhy, legendy českého klarinetu, se konal 4. 5. v Sále Martinů pražské HAMU. V programu přirpaveném děkanem HAMU Jiřím Hlaváčem, posledním Říhovým absolventem, po jeho krátkém slovním úvodu zazněla klarinetová díla C. Saint-Saënse, J. Brahmse, V. Kalabise a W. A. Mozarta. Účinkovali J. Hlaváč, Vlastimil Mareš, Milena Pelikánová a Kateřina Váchová (klarinet), Stamicovo kvarteto a Irena Černá (klavír). Nápadité bylo zejména provedení slavného Mozartova klarinetového kvintetu A dur, kde v každé ze čtyřech vět hrál sólo jiný klarinetista – J. Hlaváč, V. Mareš, M. Pelikánová a K. Váchová. (vla) GRATULAČNÍ KONCERT k 80. narozeninám skladatele prof. Svatopluka Havelky se konal 6. 5. v Sále Martinů pražské HAMU. V programu z díla jubilanta účinkovali soubor MOENS (vedený Kamilem Doležalem), dále Tereza Mátlová (soprán), Kristýna Valoušková (mezzosoprán), Petr Matuszek (baryton), Radek Krampl (bicí) a Jan Mikušek (cimbál). (vla)

HROB DIRIGENTA KARLA ANČERLA na Vyšehradském hřbitově je bez busty. Zmizela zřejmě v dubnu, hřbitovní správa věc oznámila policii. Před 12 lety financovalo úpravu hrobu MK ČR, ČF a nadace ČHF. Ančerlovy ostatky byly v Praze uloženy 12. května 1993 po převozu z Kanady. Originál busty tvořící součást náhrobku, který vznikl podle návrhu akademického malíře a architekta Kristiana Kodeta, je s dalšími podobiznami českých umělců umístěn v Rudolfinu.

DUŠKOVA SOUTĚŽ, organizovaná Mozartovou obcí, se věnovala ve 25. ročníku pěveckým talentům ze ZUŠ, konzervatoří a hudebních gymnázií. Soutěžními skladbami byly árie a písně W. A. Mozarta a jeho českých současníků. Zúčastnilo se 45 pěvců. V kategorii do 15 let byla první H. Holodňáková z Gymnázia J. Nerudy, v kategorii nad 15 let zvítězila žákyně ZUŠ z Hradce Králové B. Perná a mezi studenty konzervatoří vyhrál P. Roubík z Konzervatoře J. Deyla. * Z iniciativy Saské Mozartovy společnosti se pro rok mozartovských oslav 2006 pracuje na projektu mezinárodní verze Duškovy soutěže. PRAŽSKÉ DNY HARMONIKY, druhý ročník víkendového festivalu, přivedly (27. 5.) do města 20 akordeonových těles s 350 hudebníky ze šesti evropských zemí. Přehlídka začala promenádním vystoupením několika souborů ve Valdštejnské zahradě. V evangelickém kostele U Salvátora na Starém Městě byl galakoncert vybraných souborů z Lotyšska, Německa a Ruska, v sobotu se pak uskutečnila soutěž v Kulturním domě Ládví a v sále Libeňského zámečku. Festival zakončila přehlídka zúčastněných souborů v neděli odpoledne, a to na kolonádě v Mariánských Lázních.

39

ka v Kokoš Mirosla44–12. 5. 2005 9 19. 7. 1

Ve věku nedožitých 61 let zemřel ve čtvrtek dne 12. května vynikající český protagonista marimby Miroslav Kokoška. Státní konzervatoř v Praze absolvoval u prof. Stanislava Hojného a své hudební vzdělání v oboru skladby si v pozdějších letech rozšířil u prof. Alexeje Frieda a Hanuše Bartoně. Po roce 1989 působil jako pedagog a od roku 1990 jako ředitel Základní umělecké školy Charlotty Masarykové ve Veleslavíně. Marimbě se věnoval celým svým srdcem. Zprvu jako hráč, který inspiroval mnoho předních hudebních skladatelů včetně Petra Ebena, Emila Hlobila, Jiřího Pauera či Borise Čajkovského k napsání děl věnovaných přímo jemu. V roce 1980 založil marimbové trio (Štěpán Rak – kytara, Jaroslav Svěcený – housle), se kterým úspěšně hostoval doma i na četných zahraničních zájezdech. Běžně používal při hře na marimbu čtyř paliček a byl vynalézavý i co se dalších zvukových možností a efektů marimby týče. Posléze ho vlastní hudební intuice při-

vedla i ke komponování. V roce 1994 vznikl Koncert pro marimbu, sólové housle a orchestr č. 1, v průběhu dalších let pak Koncert pro marimbu, barokní trubku a orchestr č. 2 a nakonec v roce 2000 Koncert pro marimbu, sólový hoboj a orchestr č. 3. Všechna tato díla se podařilo v roce 2000 natočit spolu s Českou komorní filharmonií, uměleckým vedoucím Zdeňkem Adamem a dirigentem Petrem Vronským. na profilové CD. Ještě do nemocnice dostal M. Kokoška zprávu, že 14. dubna právě za toto CD obdržel on a Česká komorní filharmonie od vydavatelství GZ Digital Media Loděnice „zlatou desku“. Kritika se o interpretačních schopnostech Miroslava Kokošky vyjadřovala velmi pochvalně, a často o něm hovořila dokonce jako o „Paganinim marimby“. Jeho dílo skladatelské však na další uznání ještě čeká. Vzpomínku na tohoto skvělého hudebníka je nejlépe zakončit slovy dr. Jiřího Pilky: „Kokoškova hudba nabídne vždy melodické bohatství, sugestivní barevnost a rytmicky bohaté předivo. Dýchá vlídností i zamyšlením, spontánností i radostnou energií.“ Olga Kokošková

Z P R Á V Y

Z

D O M O V A na svém tradičním Májovém koncertě, který byl tentokrát laděn do tónů populární hudby, a kde jako host vystoupila pardubická folková skupina Pouta. Další hudební oslavou byl koncert, který se uskutečnil 23. 5. v Domě hudby v Pardubicích a byl pojat jako slavnostní galavečer s mnoha hosty. Společně s VUS vystoupil smyčcový soubor dÀrchi Jiřího Kuchválka, Lanškrounský smíšený sbor, varhaníci Václav Uhlíř a Petr Hostinský a další. Slavnostním večerem provázela redaktorka České televize a Českého rozhlasu Brno Petra Polzerová. Těmito koncerty pěvecká sezona souboru však zdaleka nekončí. Po plánovaných červnových koncertech na domácí půdě se soubor bude již pilně připravovat na své koncertní turné po Kanadě.

Hudební nakladatelství

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o. vám prezentuje skladby komponované pro 57. ročník Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro 2005

Jiří Gemrot (*1957)

HRY NA CEMBALO

Skladba Hry pro cembalo byla komponována jak pro moderní pedálové cembalo, tak pro kopii historického nástroje. Z tohoto hlediska vycházejí i dvě rozdílné registrace v hudebním zápisu, značící stav rejstříků u obou typů nástroje. Registrace skladatel autorizoval, přesto však mohou sloužit jen jako určitý návrh či vodítko. Nástrojovou revizi skladby provedla cembalistka a přední interpretka soudobé hudby Monika Knoblochová.

H 7896, ISMN M-2601-0323-8, rozsah 16 stran, cena 190 Kč

PETR MATĚJÁK, šestnáctiletý houslista, se představil (1. 5.) s Karlovarským

Jiří Matys (*1927)

SMYČCOVÝ KVARTET č. 6

FOERSTEROVY DNY – 5. ročník hudebních slavností měly v Libáni na programu tři koncerty: začaly 7. 5. v Domě kultury koncertem houslisty Václava Hudečka a klavíristy Petra Adamce s díly Dvořáka, Beethovena a de Sarasateho. Dramaturg této regionální přehlídky Zdeněk Vokurka připravil ještě koncety 14. a 21. 5., na nichž účinkovali mj. pěvci Vratislav Kříž a Michyio Keiko a chrámový sbor kostela sv. Antonína z Liberce. (vla)

VÝSTAVU S NÁZVEM FOTOGRAFIE OD PULTU ČESKÉ FILHARMONIE Jaroslava Pondělíčka a Jakuba Waldmanna pořádala 10. 5. v prostorách K-Café na Senovážném náměstí Správa majetku odborových svazů kultury, Jaroslav Matoušek – předseda správní rady, Petr Masopust – ředitel a Unie orchestrálních hudebníků České republiky. Výstava, které se zúčastnil i šéfdirigent České filharmonie Zdeněk Mácal a generální ředitel našeho orchestru číslo jedna, pod jehož patronací se výstava uskutečnila, prof. Václav Riedlbauch, představuje nejrůznější české i světové dirigenty, které oba členové České filharmonie (i když kontrabasista Jakub Waldmann dnes již bývalý) za dobu svého působení (mnohdy tajně) zachytili, a mezi nimiž nechybí ani např. Rafael Kubelík a Leonard Bernstein, kteří vystoupili na památném Pražském jaru 1990! Příjemné setkání, na němž se mj. sešlo i mnoho kolegů přímo z hudebního světa, osvěžilo rovněž dojemné vyznání, které tato významná událost inspirovala a kterou spontánně před lety sepsal současný koncertní mistr viol, Jaroslav Pondělíček a na setkání s výrazem sobě vlastním přečetl Otakar Brousek. Na fotografii oba protagonisté slavnostního podvečera, Jakub Waldmann (vlevo) a Jaroslav Pondělíček se šéfredaktorkou Hudebních rozhledů, dr. Hanou Jarolímkovou, s níž se oba znají ještě z dob svých studií na konzervatoři…

Šestý smyčcový kvartet Jiřího Matyse je stručnou hudební plochou prolínajících se úseků a nálad s jejich vzájemnou vnitřní variabilitou – nikoliv tradičními variacemi tématu. Tak dochází ke vzniku jednověté skladebné formy blížící se více k členitosti než plynulému vývoji. Celek ale i tak podléhá jednotícímu, poeticky laděnému poslání skladby.

H 7944, ISMN M-2601-0318-4, rozsah 24 stran, cena 250 Kč

Upozornění! Naše zákaznické centrum působí od června v Praze. Objednávky zasílejte na adresu:

Editio Bärenreiter Praha, spol. s r. o. – Zákaznické centrum Běchovická 26, 100 00 Praha 10 tel.: 274 001 932, 274 001 933, fax: 274 001 920, GSM: 603 179 265 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

FESTIVAL ETNICKÉ HUDBY A JAZZU JAZZ MEETS WORLD měl v květnu na programu dva koncerty – 2. 5. v Redutě hrálo britské duo Trevor Watts a Jamie Harris a 6. 5. v Redutě švýcarský kvartet saxofonisty George Roberta. * Stejný kvartet vystoupil 5. 5. i v Míčovně Pražského hradu v rámci cyklu Jazz na Hradě, jehož součástí je pokaždé i křest nového CD firmy Multisonic, zaznamenávajícího postupně všechny výkony přehlídky. Tentokrát se jednalo již o čtvrté CD se záznamem koncertu Jazz Celluly Laca Decziho. * Agharta Prague Jazz Festival nabídl v květnu tři koncerty – 9. 5. v Lucerna Music Baru hrál francouzský trumpetista Eric Truffaz s Ladyland Quartetem., 23. 5. ve Velkém sále Lucerny vystoupil již poněkolikáté v Praze známý americký kytarista Pat Metheny se svou kapelou v rámci

symfonickým orchestrem (Lalo) společně s arménskou klavíristkou Armine Aharonyanovou (Beethoven). Oba jsou vítězi mezinárodní soutěže v Dubaji. * Matěják také účinkoval s Komorní filharmonií Pardubice (Mozart) – ve Svitavách a v Ústí nad Orlicí, kde se loni stal laureátem Kocianovy houslové soutěže.

podpory nového CD The Way U a 30. 5. pak v Lucerna Music Baru saxofonista David Sanchéz. (vla) ŠEDESÁTÉ VÝROČÍ konce 2. světové války oslavili (16. 5.) na Žofíně společným koncertem Karel Gott, Lucie Bílá, Štefan Margita, ruský soubor písní a tanců Alexandrovci a další umělci. Zněly operní melodie, swing, šansony a další žánry. Podobné koncerty se konaly mimo jiné v Bruselu a v Moskvě.

Hudba v Čechách VYSOKOŠKOLSKÝ UMĚLECKÝ SOUBOR PARDUBICE oslaví letos své 55. výročí, které bylo a ještě bude provázeno především řadou nejrozmanitějších koncertů. 11. 5. soubor vystoupil

40

Z P R Á V Y

1928– 28. 10.

Mozartovým Requiem se 2. června rozloučili Cantores Pragenses v bazilice sv. Jakuba se svým sbormistrem a dirigentem Josefem Herclem. Stal se jím v polovině 50. let, po absolutoriu Akademie múzických umění v Praze a svatojakubskému kůru zůstal věrný i v období duchovní hudbě nepříznivém. Od roku 1960 působil Josef Hercl (rovněž absolvent hry na varhany na pražské konzervatoři) po tři desetiletí také jako druhý dirigent Karlovarského symfonického orchestru. Zpočátku řídil většinu kolonádních, školních a populárních pořadů. Jeho všestranný muzikantský talent se však brzy prosadil. Již rok po svém nástupu založil na troskách Hlaholu Karlovarský pěvecký sbor, jehož existence obohatila i dramaturgii orchestru. Nejdříve o sbory z oper, později o díla kantátová a oratorní, Händelem počínaje a Martinů konče. Jako první uvedl v roce 1963 do Karlových Varů k nelibosti tehdejších ideologù Rybovu Českou mši vánoční. Herclovi se vůbec dařilo i v době totality prosazovat někte-

Hudba na Moravě a ve Slezsku LEOŠ SVÁROVSKÝ dirigoval ve Zlíně (12. 5.) koncert k výročí úmrtí B. Smetany (Slavnostní předehra, České tance, Triumfální symfonie).

Různé ALFRED BRENDEL, světoznámý rakouský klavírista, se stal (31. 5.) čestným občanem Loučné nad Desnou. V obci na Šumpersku, německy nazývané Wiesenberg, se Brendel v roce 1931 narodil a prožil tam několik prvních let života. V Loučné pak už nikdy nebyl, ale má tam příbuzné stejného příjmení. Pamětní plaketu převzal v Praze den před recitálem na Pražském jaru. SKLADATEL JOSEF SUK má v Benešově pomník. Odhalili ho (27. 5.) v parku u gymnázia a základní umělecké školy. Suk se narodil v Křečovicích na Benešovsku a v Benešově prožil poslední

ským ohlasem nadšeného publika. Tento hit obou scén Těšínského divadla – české a polské – je vlastně hudební revue autorů Renaty Putzlacher (scénář) a Jaromíra Nohavicy (hudba) v režii Radovana Lipuse. V hudebním nastudování Tomáše Kočky zachycuje humornou formou historii těšínského českopolského regionu. (vla) JAKUB HRŮŠA (23 let) vyhrál konkurs na místo asistenta šéfdirigenta Filharmonického orchestru Radio France. Zvítězil v konkurenci 88 kandidátů z 21 zemí. Loňský absolvent HAMU a nositel ceny pro mladého českého umělce roku chce však i nadále působit zároveň ve zlínské Filharmonii, kde je šéfdirigentem, a u Pražské komorní filharmonie, kde je druhým dirigentem. (vla) VELKOLHOTECKÉ JARNÍ KONCERTY v evangelickém kostele ve Velké Lhotě u Dačic na Jindřichohradecku zahrnuly (14. 5.) vystoupení pěveckého sboru Husitské teologické fakulty

D O M O V A Univerzity Karlovy a (21. 5.) koncert Velkolhoteckého komorního sboru (sbormistryní je Jitka Plánská) a pěveckého sboru Jakoubek při sdružení YMCA v Jindřichově Hradci, který řídí Jaroslav Hojný a Jan Blažek. * Připraven je program „kulturního léta“ (2.– 30. 7.) se shromážděním k výročí Jana Husa a s vokálními a varhanními koncerty. V září se v rámci Festivalu řemesel a vyznání uskuteční koncert sboru Cordia z Telče řízeného Leonou Salákovou a dívčího souboru barokní hudby Musica Puella. * Velkolhotecký komorní sbor a jeho hosté plánují rovněž (10. 12.) adventní koncert. (veb) DAVID DORŮŽKA, mladý jazzový kytarista, zahájil 21. 4. turné po České republice, kde se svým kvartetem vystoupil mj. i v pražském kostele sv. Vavřince (25. 4.) a ve studiu A Českého rozhlasu (29. 4.). V jeho kvartetu hostovala i švédská zpěvačka Josefine Lindstrand, spolu vedli i 2. 5. seminář o improvizaci a souhře na pražské Konzervatoři J. Ježka. (vla)

Foto archív

ercl Josef H26. 5. 2005

rá závažná díla duchovní hudby, která důvěrně znal ze svého pražského působení. Nejnáročnější skladby z této oblasti dirigoval za spoluúčasti vynikajících pěvců Národního divadla a s Pražským filharmonickým sborem. V Beethovenově Misse solemnis či Verdiho Requiem prokázal svoji schopnost plasticky zvládnout velkou formu i rozsáhlý kompars účinkujících. S neobyčejnou láskou a porozuměním řídil díla Dvořákova, který díky svým pobytům a kontinentální premiéře Novosvětské symfonie je jakýmsi karlovarským erbovním skladatelem. V Dvořákových karlovarských podzimech dirigoval mnohokrát a s pedagogickým taktem doprovázel laureáty Mezinárodní pěvecké soutěže A. Dvořáka na koncertech vítězů. V srpnu 1968 se jím řízená Smetanova Má vlast stala manifestačním projevem odporu vůči vstupu armád Varšavského paktu. Byl však též propagátorem soudobých autorů – například postupně provedl všechny mše Jana Hanuše a prvně na českém území uvedl mši Missa cum populo od Petra Ebena. V hudebním životě tak zanechal nesmazatelnou stopu. Zdeněk Pachovský

Z

roky života. Pomník je dílem sochaře Miroslava Roubala. Sukovu podobiznu vytesal do velkého kvádru namodralé žuly z lomu nedaleko skladatelova rodiště. Benešovští radní udělili Sukovi čestné občanství a jeho jménem nazvali jednu z ulic vedoucí směrem ke Křečovicím. Skladatelovo jméno nese základní umělecká škola i aula gymnázia a na jeho počest se každoročně koná i hudební festival. VÁCLAV HYBŠ obdržel medaili Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění). Trumpetista, kapelník, aranžér a spoluzakladatel Tanečního orchestru Československého rozhlasu oslavil (3. 6.) 70. narozeniny. Medaili mu ministr kultury P. Dostál udělil za celoživotní dílo a za dlouholeté a systematické šíření dobrého jména české kultury.

ŠIMON VEIS, violoncellista, měl recitál za doprovodu Heleny Veisové (22. 4.) v rámci 18. ročníku Heranovy soutěže v Ústí nad Orlicí (Schumann, Schubert, Brahms, Dvořák).

ERRATUM V minulém čísle Hudebních rozhledů došlo u fotografie v článku K Pražským premiérám 2005 k chybnému uvedení jména sólistky, kterou na koncertě 12. 4. nebyla Edita Adlerová nýbrž Alžběta Poláčková. Pěvkyni i čtenářům se omlouváme.

PŘEDSTAVENÍ TĚŠÍNSKÉHO DIVADLA Těšínské nebe hostovalo dvakrát v Divadle pod Palmovkou v rámci přehlídky České divadlo 7. a 8. 5. s obrov-

41

Z E 

Z A H R A N I Č Í

M Ü N C H E N ,

B A Y E R I S C H E

S T A A T S O P E R

Foto archív

Uplynulá sezona v Bavorské státní opeře v Mnichově Nathan Gunn (Billy)

Zbyněk Brabec

B

avorská státní opera v Mnichově patří k nejvýznamnějším operním scénám na světě. V každé sezoně uvádí poměrně široký repertoár, který doplňují nejen nové inscenace, často uváděné v koprodukci s jinými operními domy, ale i řada obnovených premiér, kdy jsou některé operní tituly i po několikaleté odmlce znovu vráceny do repertoáru. Jedině tak je možné uvádět tak velké množství titulů nejširšího repertoárového spektra. Je samozřejmé, že každý titul je uváděn v jednom či více blocích v každé sezoně. Každý blok pak většinou zpívá jedno sólistické obsazení. V uplynulé sezoně 2004/2005 uvedla Bavorská státní opera pět nových operních inscenací – Brittenova Billy Budda, Verdiho Rigoletta, Cavalliho La Calistó a v rámci červencového operního festivalu ještě Verdiho Sílu osudu a Händelovu

Alcinu. K těmto titulům se dá ještě přiřadit nové nastudování legendární Everdingovy a Sawallischovy inscenace Mozartovy Kouzelné flétny z roku 1978, kterou nově hudebně nastudoval Ivor Bolton. Kromě výše zmíněných premiér bylo na repertoáru dalších 38 oper včetně Straussova Netopýra. Operní repertoár v Mnichově je neobyčejně rozsáhlý – pravidelně se hrají opery od baroka až po současnost. Tak své místo v repertoáru našly opery Monteverdiho i Händelovy, tři opery Mozartovy, Gluckův Orfeus a Eurydika, Weberův Čarostřelec, tři opery Wagnerovy a tři Straussovy, operní klasiku 20. století dále zastupoval Debussyho Pelléas a Mélisanda, Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky a Bergova Lulu, zbytek tvořily oblíbené italské a francouzské romantické opery, pro dětské publikum nechyběla Humperdinckova opera Perníková chaloupka (Hänsel und Gretel). Bez nadsázky lze Bavorskou státní operu označit za instituci pravidelně se věnující barokní opeře, která si již v Mnichově našla své stálé publikum. Tak se v uplynulé sezoně vrátily do repertoáru dvě opery prvního mistra tohoto žánru Claudia Monteverdiho: Návrat Odysseův do vlasti (premiéra 2001) a Korunovace Poppey (premiéra 1997). Obě inscenace, uváděné v Divadle prince regenta, nastudoval anglický tým: režisér David Alden a specialista na barokní operu Ivor Bolton – obnovené inscenace řídili Christopher Moulds (Návrat Odysseův) a Harry Bicket. Monteverdiho opery doprovázel malý orchestr hráčů specializujících se na starou hudbu (13, resp. 11 členů). V continuu se hrálo i na theorbu, violu da gamba či liron. Stylové byly samozřejmě

42

i výkony všech sólistů. Zejména u starších pěvců bylo obdivuhodné, jak jejich hlasy zněly svěže, pěvci je dokázali stylově zkáznit a všichni báječně ovládali koloraturu. Skvělým Odysseem tak byl Thomas Allen, Vivica Genaux zpívala jeho choť Penelopu a Toby Spence Telemaka. V Korunovaci Poppey zaujala titulní roli Anna Catarina Antonacci, dále se tu svým sonorním basem představil László Polgár v roli Seneky, Monica Bacelli v roli Ottavie a Jacek Laszczkowski jako Nerone. V obou Monteverdiho operách zaujal tenorista Dominique Visse (též obrovským komediálním talentem, zejména v roli chůvy v Korunovaci Poppey). Nelze nezmínit ani sólisty Tölzerova chlapeckého sboru, kteří zpívali dětské role – Alexander Kalbitz Amora v Návratu Odysseově a blíže nejmenovaný chlapec v roli Amora v Korunovaci Poppey. V této opeře s úspěchem vystoupila hned ve třech rolích i česká mezzosopranistka Hannah Esther Minutillo, která se stále častěji v Bavorské státní opeře uplatňuje. Obě představení trvala okolo čtyř hodin, ale zásluhou moderní režie a stylové interpretace se diváci ani na okamžik nenudili. Podobně stylově byla nastudována i opera mladšího Monteverdiho současníka Franceska Cavalliho La Calistó, která měla premiéru v mnichovském Národním divadle 9. května 2005. Inscenace byla svěřena stejnému týmu jako Monteverdiho opery. Orchestr byl tentokrát početnější a hrál na historické nástroje nebo jejich moderní repliky. Mezi pěvci se objevila řada známých jmen z Monteverdiho oper. S bouřlivým ohlasem byla v lednu přijata inscenace Brittenovy stále častěji uváděné opery Billy Budd. Hudebně ji nastudoval Mehtův nástupce v roli generálního hudebního ředitele Kent Nagano, inscenaci vytvořil renomovaný režisér Peter Mussbach, kterému se výtečně podařilo vystihnout tvrdé prostředí na anglické válečné lodi a perfektně prokreslit charaktery jednotlivých postav. Hrála se originální verze z roku 1951, v jejíchž mezihrách měl režisér více možností k dokreslení charakterů jednotlivých postav a vztahů mezi nimi, což pozdější stručnější verze z roku 1961 tolik neumožňuje. Obsazení všech rolí bylo excelentní, v titulní roli zazářil mladý Američan Nathan Gunn, z ostatních je nutno jmenovat Johna Daszaka (Vere), Johna Tomlinsona (Claggart), Ulricha Reße (Whiskers) a Daniela L. Williamse (Dansker). Velice působivé byly i mužské sbory. V Mnichově je samozřejmé, že operní orchestr hraje dokonale a naprosto stylově jakoukoliv operu. Zkrátka, jezdit za operou do Mnichova se vždy vyplatí. 



C U R Y C H ,

Z A H R A N I Č Í Foto archív

Z E O P E R N H A U S

Wilsonův Lohengrin Pavel Horník

A

merický režisér Robert Wilson, známý u nás inscenováním Janáčkova Osudu, připravil pro Operní dům Curych Wagnerův Ring a také Lohengrina. U posledně jmenovaného titulu mi připadala specifická režisérova metoda více akceptovatelná než u mýtické tetralogie. Vše bylo o poznání živější, srozumitelnější a lidštější. Nicméně jsem si uvědomil, že po shlédnutí více režisérových inscenací se stává jeho pojetí určitým stereotypem a je pak těžké diváka něčím překvapit. V tom mi dali za pravdu i někteří jiní návštěvníci představení. Příjezd Lohengrina na labutím křídle byl možná na Wilsona až příliš,,klasický“. Oproti tomu v souboji mezi bájným rytířem a Telramundem bez přítomnosti zbraní působila režisérova mimická a gestikulační koncepce naprosto nelogicky. Navíc jakési kopí sjíždějící shůry do rukou Lohengrina se uvolnilo z jednoho závěsu a působilo jako kyvadlo. Hlavní aktéři, mající na jevišti přesně vymezený a na kroky spočítaný pohyb, tak měli problémy, aby se vyhnuli nebezpečně se houpajícímu předmětu a přitom vyhověli přísně dané choreografické koncepci. Jednoduchá scéna dle návrhu režiséra dovolila divákovi soustředit se na detailní vnímání vzájemných akcí a souhry jednotlivých postav a hlavně jejich pěveckých výkonů. Hudebně dílo nastudoval známý rakouský dirigent Ralf Weikert, který má s uváděním Wagnerových děl ve světě velké zkušeností. K dispozici měl několik sólistů nejzvučnějších jmen. Titulní roli Lohengrina ztvárnil s přehledem renomovaný dánský tenorista Stig Anderson, který v Praze zpíval před několika lety Tristana. Velmi inteligentně si rozvrhl síly tak, aby bez sebemenší únavy zvládnul v závěru opery slavné vyprávění a svatém Gralu. Možná, že jeho hlas nesl někdy nepatrný stín opotřebování po dlouhé pěvecké kariéře a trochu vadila jeho poněkud menší postava v kontrastu s vysokou Melanií Diener v úloze Elsy. Tato německá pěvkyně má pro svou roli pěkný, nosný hlas a zkušenosti z festivalu v Bayreuthu ji předurčují k dokonalému, byť trochu chladnému zvládnutí role. Dlouholetá wagnerovská specialistka Gabriele Schnaut s obdivuhodným vokálním nasazením a hereckou přirozeností vytvořila ze své Ortrudy vynikající výrazovou, vysoce dramatickou kreaci. Poněkud ve stínu jejího výkonu se prosazoval Rolf Haunstein jako Telramund. Pěvecky i představitelsky mu nebylo co vytknout, ale ve srovnání s mohutným hlasovým fondem představitelky Ortrudy není jednoduché držet

Zleva Gabriele Schnaut (Ortruda), Matti Salminen (Král Jindřich), Oliver Widmer (Hlasatel) krok. Pěvec vytvořil v osmdesátých a devadesátých letech na velkých scénách bývalého východního Německa prakticky všechny stěžejní basbarytonové wagnerovské role. Švýcar Oliwer Widmer byl ideálním hlasatelem. Zvláštní pozornost je nutno věnovat Matti Salminenovi, kterému byla svěřena úloha krále Jindřicha. Pěvec je již řadu let jedním z největších představitelů seriózního basového oboru nejširší škály od Verdiho přes Musorgského a Mozarta až po Wagnera. Vše zvládá svým mohutným hlasem skutečně fenomenálně. Tento Fin obrovité postavy mi

 A I C H I , Č E S K Ý PAV I L O N , G I F U , S A L A M A N C A H A L L

svým střídmým hereckým a výrazovým projevem připomíná Rudolfa Hrušínského. Když se objeví na jevišti, nemusí dělat nic a jeho tvář a hlas řeknou vše. Slyšel jsem jej mnohokráte a vždy odvedl nadprůměrný výkon. Kvalitní početný sbor pod Jürgem Hämmerlim a precizně hrající operní orchestr dopomohli k vynikající interpretaci náročného Wagnerova díla. Diváci si tak odnesli nezapomenutelný zážitek z představení, které přes určitou režijní stereotypnost specifické Wilsonovy režie patří k těm nejlepším, co curyšský operní dům nabízí. 

E X P O

H A L L ;

Žesťový soubor Pražské konzervatoře v Japonsku Aleš Kaňka

Ž

esťový soubor Pražské konzervatoře se před několika dny vrátil z úspěšného turné po Japonsku. Vystoupil na několika koncertech v rámci „Týdne české hudby“ (24.–29. 5.) na světové výstavě EXPO 2005. K účasti na této prestižní akci byl vybrán jako vítěz loňského ročníku celostátní soutěže studentských orchestrů Concerto Bohemia 2004, organizované Českým rozhlasem. Soubor tímto zájezdem završil několikaletou intenzivní práci pod vedením prof. Bedřicha Tylšara. Skvělé výkony, kterými se na světové výstavě představil, měly u japonského publika vynikající odezvu a znovu výbornou pověst českého interpretačního umění v této zemi potvrdily. Jed-

43

nalo se konkrétně o natáčení pro státní televizi NHK a tři koncerty na otevřeném prostranství za českým pavilonem, které měly za cíl upoutat pozornost návštěvníků výstavy na probíhající týden české hudby. Dále to byl uzavřený koncert v českém pavilonu pro delegaci Senátu ČR a vystoupení v hlavním koncertním sále v areálu výstaviště, tzv. Expo Hall. Poslední koncert se uskutečnil mimo rámec EXPO, v krásném koncertním sále Salamanca Hall v Gifu. Byl určen pro žáky škol prefektury Gifu a jejich rodiče. Kromě koncertování měli studenti konzervatoře unikátní možnost, byť v časově velmi omezené míře, navštívit alespoň některé expozice a atrakce v areálu výstaviště. Poslední den pobytu také zpříjemnil výlet organizovaný japonsko-českou společností v Gifu. 

Z P R Á V Y

Z E

andula Dušan3P–16. 5. 2005

92 19. 7. 1

V týdnech Pražského jara se pravidelně od samotného počátku devadesátých let objevoval v naší redakci velký a vícestrunný hudebník. Vlastně při každém svém návratu do vlasti si našel čas, dorazil, sršel energií, překypoval nápady, měl i chtěl informace. Letos došlo pouze oznámení, že v polovině května osud uzavřel dvojitou čarou složitou životní partituru Dušana Panduly. Houslista, komorní hráč, dirigent, skladatel, pedagog a inspirující dramaturg a hudební organizátor Dušan Pandula se narodil v Košicích, soustavné hudební vzdělání nabýval v Brně a dovršil je po 2. světové válce v Praze – houslovou hru u Jaroslava Kociana, dirigování u Pavla Dědečka. Pandula byl vždycky všestranný, a tak nepřekvapí, že v Brně byla trubka jeho druhým nástrojem a poučený zájem o kompozici patřil u něj k samozřejmosti. Po studiích působil v orchestru Národního divadla, celou svou osobností však tíhl ke komorní hře. Brzy po příchodu do Prahy založil kvarteto, které se nejprve jmenovalo Pandulovo, pak Hábovo, pak Novákovo. Založil také Pražský komorní orchestr, ve kterém působil i dirigentsky. Komorní hudba se stala doménou jeho

Divadlo DVOŘÁKOVA RUSALKA otevře novou sezonu 2005/06 v Pařížské Opeře Bastille. Osm představení (9. –27. 9. 2005) diriguje Jiří Bělohlávek, titulní roli zpívá Olga Guriakova, Prince Stuart Skeleton, Vodníka Franz Hawlata a Ježibabu Larissa Diadkova. V roli Cizí kněžny se představí Anda-Louise Bogza, sólistka Státní opery Praha. Jedná se o obnovenou inscenaci z roku 2002 v režii Roberta Carsena. Dalšími tituly budou Mozartova opera Così fan tutte (dirigent Daniel Harding, režie Patrice Chéreau), Hindemithův Cardillac (Kent Nagano – André Engel), Pucciniho Bohéma (Gustav Kuhn – Jonathan Miller), Wagnerův Tristan a Isolda (Valerij Gergiev – Peter Sellars), Šostakovičův Nos (Valerij Gergiev – Jurij Alexandrov), Prokofjevova Láska ke třem pomerančům (Sylvain Cambreling – Gilbert Deflo), Pucciniho Madama Butterfly (De-

Z A H R A N I Č Í ské Královské filharmonie, a to od listopadu 2006. „Před jedenatřiceti lety jsem debutoval v Londýně za dirigentským pultem právě Královské filharmonie“, řekl Slatkin. „Nic mi nemohlo způsobit větší radost, než obnovení kontaktů s tímto tělesem“. Je to podruhé, co bude Slatkin pracovat v Londýně. V roce 2000 se stal jako vůbec první Američan šéfdirigentem BBC Symphony Orchestra, bylo to ale spojení více než nešťastné. Slatkin odmítal kritiku své neschopnosti plánovat a vybírat sólisty a britské publikum bylo zděšeno jeho výroky o tom, že britské zákony jsou „militaristické“. Ještě téhož roku byl jeho kontrakt vedením orchestru ukončen. Přesto zůstal Slatkin i nadále v Británii oblíben pro své osobité ztvárnění děl britských autorů Edwarda Edgara, Ralpha Vaughna Williamse a Williama Waltona. Slatkin je v současné době hudebním ředitelem washingtonského Národního symfonického orchestru, kde mu smlouva vyprší na konci sezony 2007/08. Zároveň je hlavním hostujícím dirigentem Chicagského symfonického orchestru, jehož místo šéfa bude po odchodu Daniela Barenboima v příštím roce prázdné. Mezi příštími kandidáty na tento post – Simon Rattle, Christoph von Dohnányi, Michael Tilson Thomas, Lorin Maazel, Christian Thielemann ad. je však Slatkin až na 13. místě. Slatkin je mimořádně populárním hostujícím dirigentem Newyorských filharmoniků a v současné době diriguje Tosku ve Washingtonské národní opeře.

života a dosáhl v ní uznání a svébytného postavení v souvislostech naší vynikající komorní sféry i v souvislostech zahraničních. Zajímal se intenzivně o soudobé autory a uměl je hrát. Není divu, že je mu věnováno několik desítek skladeb. Mimořádnou pozornost pak věnoval mikrointervalovému dílu Aloise Háby. Po sovětské okupaci 1968 zůstal v zahraničí a za jeho jménem i úspěchy se na dlouhý čas zavřela voda. Druhá velká životní kapitola měla své těžiště v Německu a patří k ní pochopitelně úspěchy s novým kvartetem i komorním orchestrem. Daleko vyšší obrátky tu nabrala Pandulova dráha sólistická a skladatelská. V roce 1992 spočítal, že provedl 437 kvartetních děl a jako sólový hráč měl úctyhodný repertoár – 242 skladeb. Byl také uznávaným pedagogem a kapacitou pro mladé komorní soubory. Navíc se mu v zahraničí splnil sen – podařilo se mu založit Společnost Aloise Háby a stal se jejím prvním prezidentem. O to usiloval od roku 1946, kdy se svým kvartetem provedl na Pražském jaru čtvrttónová díla Aloise Háby a Jana Seidla. Dušan Pandula žil i pracoval velmi rychle, ale nikoli povrchně. Jeho výsledky byly zralé, osobité, ozvláštněné. Ti, kteří ho znali, budou si to dobře pamatovat. Odkaz jeho osobnosti si žádá, aby byl připomínán i využit. Jan Šmolík nis Russell Davies – Robert Wilson), Mozartův Don Giovanni (Sylvain Cambreling – Michael Haneke), Martinů Julietta (Jiří Bělohlávek – Richard Jones), Verdiho Rigoletto (Renato Palubo – Jerome Savary, Maddalena: Dagmar Pecková, 11. 2. –16. 3.), Mozartova Figarova svatba (Sylvain Cambreling – Christopher Marthaler), opera Adriana Mater od finské skladatelky jménem Kaija Saariaho (Esa-Pekka Salonnen – Peter Sellars), Verdiho Simon Boccanegra (Sylvain Cambreling – Johan Simons), Donizettiho Nápoj lásky (Edward Gardner – Laurent Pelly), Gluckova Ifigenie na Tauridě (Minkowski) a Berliozovo Faustovo prokletí (Patrick Davin – Robert Lepage).

Osobnosti LEONARD SLATKIN byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem londýn-

ESTONSKÝ DIRIGENT NEEME JÄRVI opustí v červnu 2005 po 15 letech místo hudebního ředitele Detroitského symfonického orchestru. Jeho období je označováno za zlatou éru v historii DSO. Inspiroval hráče, podmanil si kritiky i správní radu tělesa, obecenstvo ho milovalo. „Myslím, že orchestr má dnes velmi vysokou úroveň a je špičkovým světovým tělesem. Je to ten správný čas dát mu nového dirigenta,“ řekl Jarvi. Působil zde od roku 1990 jako v pořadí jedenáctý šéf orchestru. Nastoupil tehdy po Guntheru Herbigovi, jehož neinspirativní vedení vedlo k velkému poklesu návštěvnosti, a tím i finančnímu deficitu. Järviho neúnavná energie pronikla do všech sfér tělesa, od správní rady až k předprodeji vstupenek. Dokonce i po 15 letech – což je zcela výjimečná délka působení jednoho a téhož šéfa v orchestrálním světě – je jeho vztah s hráči naprosto skvělý. Již v první jeho sezoně se prodej vstupenek zvýšil o 22%, a tak to pokračovalo i v dalších letech. Järvi věnoval velkou pozornost i dramatur-

44

gii. Během své éry představil 193 různých orchestrálních děl. Nejblíže měl k romantickým partiturám Dvořáka, Čajkovského, Rachmaninova a Strausse, ze severských autorů dával přednost Sibeliovi, Nielsonovi a Griegovi, z 20. století uváděl Prokofjeva, Stravinského a Šostakoviče, kterého znal osobně. Živý vztah měl k soudobé hudbě, uvedl 19 světových premiér; jmenoval Michaela Daughertyho rezidenčním skladatelem (1999--2003) a představoval jeho skladby inspirované rockem a jazzem na domácích koncertech i zahraničních turné. Znovuobjevoval zapomenutá díla amerických autorů, jako jsou Amy Brach, Georgie Chadwick a Samuel Barber, a nemenší pozornost věnoval skladatelům černé pleti (William Grant Still, Duke Ellington, Olly Wilson) i dílům, které orchestr nikdy předtím nehrál – estonských autorů (Arvo Pärt, Eduard Tubin) nebo Martinů či Roussela. VALERIJ GERGIEV byl jmenován šéfdirigentem Londýnského symfonického orchestru, a to od 1. 1. 2007. Vystřídá tak Colina Davise, který stál v čele tohoto tělesa od roku 1995. Ruský dirigent debutoval v Londýně v roce 1988 právě s Londýnskými symfoniky. Gergiev prohlásil, že i když od té doby dirigoval v Londýně mnohokrát s petrohradským Mariinským souborem, vždycky cítil, že mezi Londýnskými symfoniky a ním se vyvinul speciální vztah. Bude řídit 12 koncertů ročně a rovněž bude s orchestrem na zahraničních turné. Jeho první sezona v roce 2007 zahrne několik děl ruských autorů (Stravinskij, Šostakovič, Glinka). Gergiev je nejen generálním ředitelem Mariinského divadla, ale také hlavním hostujícím dirigentem Newyorské filharmonie a hudebním ředitelem Rotterdamské filharmonie. Tisk ho právem výstižně nazývá světoběžníkem. NA POČEST MIRELLY FRENI a ke 40. výročí jejího debutu v newyorské Metropolitní opeře a 50. výročí jejího operního debutu vůbec uspořádala 15. 5. MET galakoncert. Zakončilo ho 3. dějství z Čajkovského Eugena Oněgina, kdy Freni jako Taťána zpívá v závěru „Sbohem navždy“ – jako by se s Metropolitní operou skutečně loučila. Trochu tomu napovídal i přídavek, kdy s tenoristou Marcellem Giordanim zpívali píseň Ernesta de Curtise „Non ti scordar di me“ (Nezapomeň na mne). V závěru mohutných ovací předal generální ředitel Joseph Volpe pěvkyni podepsanou fotografii Pucciniho zarámovanou kouskem opony ze staré budovy MET, v níž Freni debutovala 29. 9. 1965 jako Mimi

Z P R Á V Y v Pucciniho Bohémě. Podle recenzí je její hlas stále v obdivuhodné formě. Galavečer zahájil orchestr pod taktovkou Jamese Levinea předehrou ke Smetanově Prodané nevěstě, Freni zazpívala árii z Massenetovy Manon a poté přišli zpěvem pěvkyni vzdát poctu Frederika von Stade (Thomasova Mignon), tenorista Salvatore Licitra (Giordaniho Andrea Chénier), sbor a basista James Morris (prolog z Boitova Mefista), Marcello Giordani (Pochielliho La Gioconda) a poté vystoupila znovu Freni (Cileova Adriana Lecouvreur). Po přestávce byl na programu jen Čajkovskij, árie Panny Orleánské a již zmíněný Eugen Oněgin, kdy se k Freni připojili Robert Lloyd (Gremin) a Dmitrij Hvorostovskij (Oněgin).

Různé TAN DUN – VISUAL MUSIC 2005 je název výstavy, která byla zahájena 15. 4. v Šanghajské galerii umění. Výstava čínského skladatele a dirigenta Tan Duna zahrnovala sbírku jeho starých klavírů (rekonstruovaných skladatelem), jeho multimediální zařízení a více než dvanáct tisků i rukopisů jeho děl, včetně oskarové hudby k filmu Anga Leea Tygr a drak. Výstava, která trvala do 21. 5., byla prodejní. PROSLULÝ MECENÁŠ UMĚNÍ ALBERTO VILAR byl 26. 5. zatčen. Je obviněn z toho, že okradl jednoho svého klienta o 5 milionů dolarů. Údajně od něho získal tuto sumu pro svou firmu Amerindo Investment Advisors Inc. a slíbil ji investovat do státní organizace. Místo toho ji ale nechal převést na svůj osobní účet a utratil na renovaci svého apartmentu na Union Nations Plaza, na výdaje firmy a částečně také na charitativní dary pro univerzitu ve Washingtonu, kde studoval, a Americkou akademii v Berlíně. Majetek známého filantropa Alberta Vilara, který uprchl z rodné Kuby v roce 1959, kdy se k moci dostal Fidel Castro, byl vloni odhadován na 950 milionů dolarů (757 milionů euro). Podle časopisu Forbes je 327. nejbohatším Američanem. Vilar je fanatickým fanouškem opery – prý navštěvuje kolem 100 představení ročně. Operním domům (Metropolitní opera, Washingtonská opera, Covent Garden, Vídeňská státní opera ad.), koncertním síním a festivalům v USA i Evropě věnoval cca 225 milionů dolarů. ČLENOVÉ BUDAPEŠŤSKÉ FILHARMONIE hráli smuteční pochod z opery László Hunyadi od Ference Erkela,

zakladatele orchestru, před ministerstvem kultury (27. 5.) na protest proti snížení státních dotací. Chtěli tak varovat, že tato situace může vést k rozpuštění orchestru. Z požadovaných 60 milionů forintů (240. 000 euro) na zajištění příští sezony dostali pouze 20%. Budapešťská filharmonie, založená v roce 1853, je nejstarším maďarským profesionálním orchestrem. Od roku 1997, kdy je jejím šéfdirigentem Ital Rico Saccani, hraje v Budapešťské opeře. KONZERVATOŘ HUDBY V SYDNEY dostane dotaci ve výši 16 milionů australských dolarů, a to z pozůstalosti milovníka opery George Wallace Hendersona. Je to dosud vůbec nejvyšší suma, kterou australská umělecká instituce obdržela. CENY CLASSICAL BRIT AWARDS byly uděleny 25. 5. v Royal Albert Hall v Londýně. Americká dirigentka Marin Alsop, šéf Bournemouth Symphony Orchestra, ji získala v kategorii Umělkyně roku, na níž aspirovaly také klavíristka Martha Argerich a mezzosopranistka Lorraine Hunt Lieberson. Cena jí byla udělena dva týdny předtím, než prolomila železnou tradici amsterdamského Concertgebouw a stala se první ženou, která stanula za jeho dirigentským pultem (8. 6.). Umělcem roku byl jmenován velšský barytonista Bryn Terfel a vítězkou kategorie Album roku se stala mezzosopranistka Katherine Jenkins, jejíž CD s názvem Second Nature překonalo rekord Marie Callas v rychlosti prodeje alba. Bývalá učitelka z jižního Walesu udělala raketovou kariéru poté, co v pouhých 23 letech podepsala v roce 2004 s vydavatelstvím Universal dosud největší kontrakt v britské nahrávací historii. Americký skladatel John Adams, který je rezidenčním skladatelem BBC Symphony Orchestra, získal cenu v kategorii Soudobá hudba za skladbu On the Transmigration of Souls, která obdržela mj. již také 3 Grammy. Skladba je věnována obětem teroristického útoku 11. 9. na World Trade Centre v New Yorku. Skladatel filmové hudby John Williams získal cenu v kategorii Soundtrack za hudbu k filmům Harry Potter a vězeň z Azkabanu a Terminal. Flétnista James Galway byl oceněn za své výjimečné působení v oblasti hudebního umění. PRESTIŽNÍ CENU POLAR MUSIC PRIZE převzal z rukou švédského krále Carla XVI. Gustafa Gilberto Gil, brazilská popová hvězda a ministr kultury (23. 5. ve Stockholmu). Druhým nositelem ceny se stal německý tenorista

Z E

Z A H R A N I Č Í

Dietrich Fischer-Dieskau. Polar Music Prize založil v roce 1989 Stig Anderson, manažer švédské skupiny ABBA. Každý nositel ceny obdrží 137. 000 dolarů. Loňskými laureáty se stali B. B. King a skladatel György Ligeti. VLADIMIR ASHKENAZY A JURIJ TĚMIRKANOV, dvě prominentní osobnosti ruské hudby, vydali 19. 5. prohlášení o svém nadšení, že Moskva je mezi pěti finalisty na konání Olympijských her 2012 – spolu s New Yorkem, Madridem, Paříží a Londýnem. „Moskva se stává skutečně velkým světovým městem, zbavujícím se všech negativních rysů sovětské éry“, řekl Ashkenazy, který se stal v 70. letech islandským občanem. „Moskvané stále mají užitek z infrastruktur a zařízení z doby Olympijských her v roce 1980.“ Podle podporovatelů her 2012 v Moskvě má toto město výhodu v tom, že řada zařízení z předchozích OH stále existuje a může být snadno renovována a to za mnohem menší finanční sumu, na co by přišla výroba nového vybavení. Těmirkanov, dirigent Petrohradské filharmonie, prohlásil, že zvolení Moskvy za místo Olympijských her by „prokázalo, že celý svět podporuje renesanci Ruska“. NEZNÁMÉ DOPISY ENRIKA CARUSA mají být zveřejněny příští měsíc. Nález více než 1200 dosud neznámých dopisů legendárního tenoristy Enrika Carusa je zahalen tajemstvím, jejich uveřejnění zprostředkovává veronský právník Alberto Franchi. Ten potvrdil, že kromě zmíněných dopisů bylo objeveno dalších asi 2000 dokumentů slavného pěvce; o jejich majiteli, svém klientovi pouze prozradil, že se jedná o průmyslníka ze severní Itálie, který tento v pravém slova smyslu poklad zdědil po svém dědečkovi (jak ten ho získal, není ale známo) a dal svolení k jejich vystavení na expozici ve Veroně. Ta má být zahájena 17. 6. Život legendárního tenoristy byl stejně melodramatický jako příběhy oper, v nichž zpíval. Narodil se v roce 1873 v Neapoli v chudé rodině, v deseti opustil školu a jeho pěvecké začátky souvisejí s vystupováním v barech a kavárnách. V létě 1897 zpíval v Livornu, kde se seznámil s Adou Giachetti. Velká část dopisů se vztahuje k jeho zoufalé, jedenáct let trvající lásce k této ženě, která byla vdaná. I když Giachetti opustila svého manžela, za Carusa, jemuž porodila dvě děti, Rudolfa a Enrika jr., se nikdy neprovdala. Měla poměr s jeho šoférem, s nímž posléze utekla a povedený pár Carusa vydíral. Giachetti byla potom odsouzena na tři měsíce do vězení. V roce 1918

45

Caruso konečně našel štěstí u své americké manželky, o 20 let mladší Dorothy Benjamin. Ze svého rodinného štěstí se ale těšil jen tři roky; 2. 8. 1921 zemřel v Neapoli na zánět pohrudnice. JANÁČKOVA SINFONIETA JAKO MILOSTNÝ DÁREK. Neobvyklou objednávku dostala londýnská Královská filharmonie. Obchodní magnát John Barker neváhal zaplatit 100. 000 liber za pronájem Royal Festival Hall a Royal Philharmonic Orchestra, aby zahrál Janáčkovu Sinfonietu, nejoblíbenější skladbu jeho přítelkyně, milovnice vážné hudby, Heather Axelson. To vše za to, že ho obětavě ošetřovala v době jeho nemoci. Oba se znají 5 let, ale jejich láska vyvrcholila, když John Barker (40) upadl do sebevražedných depresí jako následku stresů způsobených vedením jeho firmy s ročním obratem 4 milionů liber. Programátorka webových stránek Heather Axelson (29) ho během dlouhodobé léčby navštěvovala, povzbuzovala a přinášela mu CD se svými oblíbenými skladbami. „Jednou mi přinesla Janáčkovu Sinfoniettu a řekla, že je její nejzamilovanější skladbou a že by ji chtěla slyšet hrát živě na koncertě“, vzpomínal John Barker. „Není často hrána, protože vyžaduje velký orchestr a 14 trubek.“ A tak Heather místo kytice rudých růží a šampaňského dostala dárek zcela neobvyklý. Na koncertě byly kromě Janáčka skladby Ernesta Chaussona a Camille Saint-Saënse.

Česká hudba v zahraničí JAKUB HRŮŠA (23 let) vyhrál konkurs na místo asistenta šéfdirigenta Filharmonického orchestru Radio France. Zvítězil v konkurenci 88 kandidátů z 21 zemí. Loňský absolvent HAMU a nositel ceny pro mladého českého umělce roku chce nadále působit ve zlínské Filharmonii a u Pražské komorní filharmonie, kde je druhým dirigentem. (vla) BENNEWITZOVO KVARTETO zvítězilo koncem května v mezinárodní soutěži smyčcových kvartet v Ósace. V konkurenci desítky souborů bylo jediným evropským reprezentantem. Druhé místo obsadilo kazašské kvarteto a o třetí cenu se dělí Američané a Korejci. Součástí úspěchu v soutěži je pozvání k 11 koncertům do Japonska. Turné se má uskutečnit na podzim. Loni bylo kvarteto mezi finalisty prestižní interpretační soutěže v Mnichově a obdrželo Cenu Českého spolku pro komorní hudbu. sla

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Česká operní divadla VII. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci Radmila Hrdinová

L

iberec patřil odedávna k místům s velkým zájmem o provozování hudby a tedy i hudebního divadla. Budova, v níž dnes působí třísouborové Divadlo F. X. Šaldy (činohra, opera, balet), byla postavena poté, co roku 1879 vyhořelo starší kamenné Soukenické divadlo (Zunfttheater der Tuchmacherzunft), v němž se německy i česky hrála od roku 1820 převážně činohra. Podle návrhu známých vídeňských architektů Fellnera a Helmera byla v letech 1881 – 83 v centru města postavena budova v novorenesančním slohu s malovanou oponou mladého Gustava Klimta a studenta vídeňské uměleckoprůmyslové školy F. F. Matsche, která dnes – stejně jako budova – patří k významným památkám. Městské divadlo (Stadtheater) bylo otevřeno 29. září 1883 představením Schillerova Viléma Tella s předehrou G. Rossiniho. Od počátku bylo určeno pro provozování jak činoherního, tak i hudebnědramatického repertoáru. Podle dochovaných materiálů vedení divadla slibovalo divákům „operetu, činohru, veselohru i frašku“. Soubor disponoval 37 sólisty (19 herců, 18 hereček), kteří měli obstarávat činoherní i operetní repertoár. Přijato bylo rovněž 22 sboristů a 28členný orchestr. V první sezoně se hrála z hudebnědramatického žánru pouze opereta, a to autorů jako J. Strauss, C. Millöcker, F. von Suppé apod. Po první sezoně byl modernizací rozšířen prostor pro orchestr, a především přijaty další umělecké síly schopné provozovat i operu. Zlom v umělecké kvalitě znamenal v druhém roce existence divadla nástup kapelníka Emila Kaisera, který doangažoval zpěváky pro operní repertoár, včetně stálých hostů z Berlína, Salcburku, Vídně aj. Prvním operním titulem byl 2. října 1884 Verdiho Troubadur, který naznačil dramaturgické směřování opery v následujících letech. Hrál se především G. Verdi (Troubadur, Aida, Rigoletto), C. M. von Weber (Čarostřelec), W. A. Mozart (Kouzelná flétna), L. van Beethoven (Fidelio), F. Flotow (Marta), G. A. Lortzing (Car a tesař), G. Mayerbeer (Hugenoti), od roku 1886 se pravidelně začal na repertoáru objevovat R. Wagner (Lohengrin, Tannhäuser, později Mistři pěvci norimberští ad.). Velký podíl na složení repertoáru měla i nadále opereta, přičemž výběr titulů kopíroval Vídeň a Paříž, ale co do počtu premiér ji záhy začala převyšovat opera (třetí sezona

reprízovala 48 operních a 28 operetních titulů). Kromě osvědčených repertoárových kusů se výjimečně objevily i dramaturgické pozoruhodnosti, jako např. Méhulova biblická opera Josef a jeho bratři anebo soudobá novinka, lyrická opera prostějovského rodáka Ignaze Brüla Das Goldene Kreutz, která se v Liberci hrála v listopadu 1884 a o pět let později ji uvedlo pražské Národní divadlo. Provedení vlastní opery Der Trompeter von Säkkingen řídil v libereckém divadle v roce 1885 i dirigent Emil Kaiser. Vše se pochopitelně hrálo německy. Teprve v roce 1928 bylo rozhodnuto, že se divadlo třikrát do roka (v březnu, květnu a říjnu) bude pronajímat i pro česká představení, která do Liberce zajížděla hrát činohra a opera z Olomouce. Od roku 1914 se však v německy hraném repertoáru začaly objevovat i české tituly, nejprve to byly operety O. Nedbala, od druhé poloviny 20. let a zejména ve 30. letech pak opery B. Smetany (Prodaná nevěsta, Hubička, Dvě vdovy, Dalibor, Tajemství), A. Dvořáka (Rusalka) i L. Janáčka (Její pastorkyňa, Příhody lišky Bystroušky), uveden byl i Polský žid K. Weise a Švanda dudák J. Weinbergera. Zásluhu na tomto repertoáru měl především dramaturgicky osvícený dirigent Quido Arnoldi, který studoval v Brně u F. Neumanna a J. Kunze a k českému repertoáru měl vřelý vztah. Smetanovský repertoár přivážel do Liberce i olomoucký soubor, který zde v roce 1937 poprvé uvedl Libuši. Po obsazení pohraničí se stal Liberec baštou henleinovských Němců a divadlo sloužilo převážně německému repertoáru. Po ukončení druhé světové války vzniklo velmi záhy v Liberci české divadlo. Již 1. 8. 1945 ustavil Zemský národní výbor v Praze svým rozhodnutím Zemské oblastní divadlo v Liberci se soubory činohry, opery, operety (opereta byla po několika sezonách zrušena a nadále ji v Liberci hrál operní soubor) a baletu. Zahajovací představení Prodané nevěsty řídil 5. října 1945 šéf opery Milan Zuna. Od druhé sezony se změnil název na Severočeské národní divadlo (od sez. 1949/50 vypadlo z názvu slovo „národní“ a od roku 1957 nese divadlo jméno libereckého rodáka F. X. Šaldy) a šéfem opery se stal Jaromír Žid, který postavil libereckou operu na solidní základ, takže již v sezoně 1953/54 mohl v Liberci provést cyklus všech Smetanových oper, který se stal prvním souborným provedením Smetanova operního díla v Československu po roce

46

1945. Repertoár poválečného období se opíral o tvorbu B. Smetany, A. Dvořáka, J. B. Foerstera, Z. Fibicha, V. Nováka, V. Blodka a dalších českých autorů, doplněn pochopitelně stěžejními díly G. Verdiho, P. I. Čajkovského, W. A. Mozarta, G. Bizeta, Ch. Gounoda aj. Žid se ale nevyhýbal ani dílu R. Wagnera (Tannhäuser byl uveden již v roce 1954) a soudobým novinkám (J. Burghauser, V. Kálik). Významnou éru vytvořil v liberecké opeře od 1960 během dvanáctiletého šéfovského období dirigent Rudolf Vašata. Nejenže přivedl do Liberce vynikající umělecké síly, které svou uměleckou náročností vedl k vrcholným výkonům, ale významně proměnil dramaturgické uvažování – od tradičních titulů obrátil pozornost i k modernímu domácímu i světovému repertoáru. Uvedl např. Prokofjevovy Zásnuby v klášteře, Šostakovičovu Kateřinu Izmajlovu, Burianovu Maryšu, Liebermannovu Školu žen, Suttermeisterova Romea a Julii a Paní Bovaryovou, Egkovo Zasnoubení v San Domingu, Orffův Měsíc, Pauerova Žvanivého slimejše a Manželské kontrapunkty, Jirkův Večer tříkrálový a Podivuhodné dobrodružství Artura Rowa aj., hledal oživení i tradičního repertoáru – vrátil na repertoár R. Wagnera (Rienzi), se Smetanovým kvartetem uvedl Smetanovu Violu, pravidelně uváděl symfonické a oratorní koncerty s pozoruhodnou dramaturgií. Zajišťoval i pravidelné festivaly operní tvorby Liberecké jaro a Liberecká jeseň s tematizovanou náplní (smetanovský, verdiovský repertoár, soudobá domácí tvorba). Pod jeho vedením se v Liberci vytvořil kvalitní operní soubor, který se stal zdrojem sólistů pro soubor pražského Národního divadla (B. Maršík, M. Kremerová, P. Červinka, J. Cée, později L. Vele aj.) a v němž oporu tvořili pěvci schopní na vysoké úrovni obsáhnout široký repertoár jako Jan Malík, Arnošt Klíma, Marie Rathouská, Marie Bubeníčková, Alena Žaloudková, Jaroslav Slováček, Vladimír Šorsák aj. Kromě R. Vašaty se na kvalitní úrovni liberecké opery od 60. do 80. let podíleli dirigenti Petr Doubravský, Jindřich Bubeníček, Boris Joneš a režiséři Rudolf Málek a Oldřich Mrňák, kteří byli i spolutvůrci dramaturgie. Moderní scénickou podobu operních inscenací ovlivnili scénografové Vratislav Habr, Jaroslav Malina, Jan Vančura, Helena Anýžová. V intencích Vašatovy náročnosti udržel soubor i šéf Josef Kuchinka (1971-74) a po něm František Babický, který s přestávkami spolupracuje s operním sou-

S T U D I E , v němž nejpodstatnější část tvořily opery G. Verdiho (Rigoletto, Nabucco, Aida, Maškarní ples, Otello), G. Pucciniho (Madama Butterfly, Tosca, Bohéma), G. Bizeta (Carmen), P. Mascagniho (Sedlák kavalír), R. Leoncavalla (Komedianti), P. I. Čajkovského (Eugen Oněgin, Piková dáma), z domácích pak B. Smetany (Prodaná nevěsta, Tajemství, Dalibor), A. Dvořáka (Jakobín, Rusalka), s velkou opatrností pak i L. Janáčka (Příhody liš-

Foto Karel Kubát

borem od roku 1975 dodnes (šéfem souboru byl po Josefu Kuchinkovi do roku 1981). Po revoluci v listopadu 1989 neprožila liberecká opera zásadní dramatickou proměnu, ale udržela kontinuitu s předchozím obdobím, které i v 80. letech, kdy se ve vedení opery vystřídali dirigent Petr Doubravský a režisér Norbert Snítil, vykazovalo snahu o dramaturgicky náročný repertoár. Dokazuje to první uvedení děl jako

Anatolij Orel (Boris Godunov) Vasantaséná G. Masanetze, Strašný sen občana K. skladatele M. A. Mejeroviče, opery Léto M. Krejčího či Chytrá horákyně M. Sedmidubského, podobně jako dramaturgie méně hraných titulů jako byly Händelovy opery Poros a Deidameia, Pucciniho Děvče ze zlatého Západu, Čajkovského Střevíčky nebo Moniuszkův Strašný dvůr (vše uvedeno v 80. letech). Šéfem opery se po listopadu 1989 stal dlouholetý režisér souboru Rudolf Málek, ale již v další sezoně ho vystřídala dirigentka Miriam Němcová, jejíž působení v této funkci poznamenalo soubor neklidem a problematickou uměleckou úrovní. Proto již v roce 1993 byl pověřen vedením souboru opět František Babický, který však setrval jen do konce sezony. Od sezony 1993/94 převzal funkci šéfa opery ředitel divadla František Dáňa a vykonával ji až do roku 2002, kdy byl šéfem opery jmenován dirigent Martin Doubravský, který soubor vede dosud. Dramaturgii i inscenační podobu liberecké opery v posledních letech charakterizuje tradiční a spíše konzervativní uvažování, na němž se podepsal od počátku 90. let boj o diváky, z něhož ovšem opera vyšla vítězně – v posledních letech získala stabilní okruh publika a v určité době měla dokonce vyšší návštěvnost než inscenace činohry. Bylo to ovšem podmíněno uváděním repertoáru,

ky Bystroušky). Za jisté dramaturgické oživení lze označit především Orffovu Chytračku a Čajkovského Jolantu, uvedenou i na letošním ročníku Festivalu hudebního divadla Opera 2005. Operní soubor se po roce 1989 přizpůsobil uvádění operních titulů v originále, což je dáno i tím, že – stejně jako téměř všechny domácí soubory – pracuje s řadou zahraničních sólistů v podobě stálých hostů či přímo členů souboru. Uvádění italského repertoáru umožnil v Liberci Jihoafričan Michael Renier, který vytvořil v posledních letech stěžejní tenorové postavy verdiovských a pucciniovských oper, s libereckou operou spolupracuje jako stálý host i tenorista Nikolaj Visnjakov a basisté Jevhen Šokalo a Jurij Kruglov, donedávna byl členem souboru tenorista Ivan Volodin, oporou nynějšího souboru je barytonista Anatolij Orel i sopranistka Aneta Baranovská. Během posledního desetiletí ale v souboru vyrostly i osobnosti domácí pěvecké školy – Jan Vančura, Věra Poláchová, Blanka Černá, z těch, kteří byli oporou repertoáru na přelomu 80. a 90. let, pak nutno jmenovat Jiřího Davida, Stanislava Daška, Ivanu Koupilovou, stálým hostem zůstává Pavel Červinka, Jiří Schoenbauer, z nejmladších pěvců se v posledních letech prosadili Miloslav Pelikán či Kateřina Jalovcová.

47

K O M E N T Á Ř E

Operní orchestr si udržuje solidní standard, z něhož vybočuje oběma směry podle nároků, které na něj kladou dirigenti, což bývá občas i zdrojem překvapivých kvalitativních výkyvů. Kromě šéfa souboru Martina Doubravského spolupracuje s libereckou operou v posledních letech opět nejvíce dirigent František Babický, jehož hudební nastudování charakterizuje solidnost a výrazová propracovanost ve výkonu orchestru i sólistů. Výčet libereckých jistot je třeba doplnit o operní sbor, který je podle potřeby posilován z kvalitních místních amatérských zdrojů (především pěvecké sbory Ještěd a Severáček). Soubor nemá stálého operního režiséra. Jevištní podoba operních inscenací je svěřována režisérům, od nichž nelze očekávat výrazné experimentátorské gesto. Nejčastějším režisérem posledních sezon je Josef Průdek (Rusalka, Tosca, Dalibor, Boris Godunov), pokud vedení opery volí osobnosti, jež do opery přišly z jiných oborů, pak pouze ty, které již získaly v opeře jistou zkušenost i renomé – Zdeněk Kaloč (Nabucco), Michael Tarant (Bohéma). Výjimku tvořil v nedávné minulosti Anton Nekovar, který v Liberci poprvé uvedl v roce 1998 výrazně herecky rozehranou inscenaci Sedláka kavalíra a Komediantů, poté moderně stylizovaného Otella, za něhož liberecká opera získala cenu na Festivalu hudebního divadla Opera 2001, následoval Andrea Chénier a Aida, čímž zatím výčet spolupráce končí. V září 1989 získalo divadlo studiový prostor přestavbou bývalé zkušebny. Tzv. Malé divadlo využívala zpočátku jen činohra, teprve v dubnu 1993 zde uvedl režisér Petr Zahradníček, jehož inscenace tvořily moderní inscenační směřování v 80. letech, Rossiniho Lazebníka sevillského, přizpůsobeného netradičnímu prostoru i těsnému kontaktu s diváky. Následovalo ještě několik inscenací (Vesnické zpěvačky, Ženitba, Krásná Galatea a Ostrov Tulipatan, Ohňostroj), ale v poslední době není – ke škodě souboru i diváků – prostor Malého divadla náležitě dramaturgicky i inscenačně operním souborem zhodnocen. Na druhé straně divadlo před několika lety zahájilo tradici letních představení pod širým nebem, ovšem v podobě jednorázové a spíše exkluzívní akce. Novou cestu ve směřování liberecké opery naznačila poslední premiéra Musorgského opery Boris Godunov, na níž se finančně i umělecky (obsazením sólistů i sboru) podílel koprodukčně operní dům ze sousedního německého města Görlitz. Tradici vzájemných hostování sólistů i inscenací započal již v 60. letech Rudolf Vašata. Nynější situace po vstupu do Evropské unie by mohla spolupráci pohraničních operních scén dovést na vyšší kvalitativní stupeň, a tím se i pro liberecký soubor otevírají nové možnosti. 

Umělci mají ukazovat, jak nádherný je život. Bez jejich tvorby bychom o tom totiž mohli pochybovat. Anatole France

Podvečer s Ivo Kahánkem

S Hana Jarolímková Tak to, bohužel, opravdu není. Měl jsem dokonce období, kdy mi tréma, která mě sužovala, připadala téměř nesnesitelná. Přicházela teprve na pódiu a to v podobě až jakési paralyzující svalové ztuhlosti. V takové chvíli máte najednou pocit, že důvěrně známou skladbu hrajete poprvé v životě. Naštěstí se charakter mé trémy postupně měnil. Dnes mohu říci, že jsem se již se svou trémou spřátelil, stala se takovou nutnou a nedílnou součástí mých vystoupení a vybičuje mě vždy k maximálnímu výkonu. Asi dvakrát se mi přihodilo, že jsem před koncertem neměl trému vůbec a byly to pro mne velmi nepříjemné zážitky. Měl jsem tehdy při hraní dojem, že jsem zcela vyprázdněný a všechny emoce vlastně předstírám. To je strašný pocit.. Změnilo se ve vašem uměleckém životě něco po vítězství na Pražském jaru? Určitě ano. Koncertů rapidně přibylo, a to jak těch, které vyplynuly přímo z onoho vítězství, tak těch s vlastní soutěží přímo nesouvisejících. Díky vítězství jsem měl např. možnost vystoupit na dvou sólových recitálech v rámci festivalu Beethovenfest v Bonnu či se zmíněnými komorními soubory na letošním Pražském jaru a připravuji se na recitál v rámci prestižního festivalu Ticino Musica ve Švýcarsku. Navíc mi první cena dopomohla i k získání agentury, což je v dnešní době nesmírně důležité. Agenturou, díky níž máte např. dnes v kalendáři zablokovaná data koncertů na celý rok dopředu, je EuroArt Praha, se kterou jste ale – byť nepravidelně – spolupracoval již dříve. To je pravda. Jednou jsem v Chaussonově Koncertu pro housle, klavír a smyčcové kvarteto,

loňským absolutním vítězem Mezinárodní klavírní soutěže Pražské jaro 2004, Ivo Kahánkem, jsme se v redakci sešli v podvečer stejného dne, kdy jsme se osobně seznámili na poslední tiskové konferenci před zahájením letošního ročníku pražskojarního festivalu. Ivo Kahánek se tu představil výborným provedením Sukovy Písně lásky, op. 7, č. 1 a Smetanovy Koncertní etudy C dur, a tak mu hned před mnoha desítkami svědků šéfdirigent České filharmonie Zdeněk Mácal prozradil, že s ním počítá na konci srpna pro vystoupení s Filharmoniky v Rudolfinu. Posluchači se však s tímto mladým talentovaným umělcem mohli na pódiu setkat již v květnu, a to opět v rámci Pražského jara, kde tentokrát nesoutěžil, ale dokonce hned dvakrát vystoupil v Sále České národní banky: poprvé v Sukově kvintetu g moll, op. 8 s Penguin Quartetem (shodou okolností držitelem druhé ceny v letošní pražskojarní soutěži smyčcových kvartet), a podruhé v dílech W. A. Mozarta, N. Rimského-Korsakova a J. Françaixe se členy vynikajícího Afflatus Quintetu. Na to, že teprve letos Ivo Kahánek končí svá studia u profesora Ivana Klánského na pražské Akademii múzických umění a svoji kariéru vlastně teprve zahajuje, jsou uvedené skutečnosti více než nadějným příslibem do budoucnosti. Neobjevily se totiž nijak náhodně ani naráz, protože Ivo Kahánek má těch úspěchů již za sebou mnohem více. Z celé plejády národních i mezinárodních klání, kterých jsme dohromady napočítali celkem asi osmnáct, jmenujme alespoň 2. cenu v mezinárodní rozhlasové soutěži Concertino Praga, 1. cenu v mezinárodní soutěži Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních, 1. cenu v mezinárodní soutěži konzervatoří České republiky, 1. cenu v mezinárodní soutěži Gustava Mahlera v Jihlavě, zvláštní cenu v mezinárodní soutěži Maria Canals v Barceloně, účast ve finále prestižní mezinárodní soutěže v Kolíně nad Rýnem či vítězství ve středoevropském kole mezinárodní klavírní soutěže Vendome Prize, kde podmínkou pro to, aby se jí uchazeč vůbec mohl zúčastnit, bylo minimálně osm nastudovaných koncertů! Zdá se, že Ivo Kahánek má nervy přímo ze železa a tréma je pro něho zcela neznámým pojmem… op. 21 zastoupil narychlo Martina Kasíka a od té doby jsme se občas na nějakém vystoupení domluvili. Stálá spolupráce je ale pro mě samozřejmě nesrovnatelně lepší… Vraťme se ještě, pane Kahánku, na počátek vaší pianistické kariéry. Kdo vás vlastně ke klavíru přivedl? Většinou to bývají rodiče… U mě to bylo podobné. Na klavír hrály moje maminka i babička, a když mě v mých čtyřech letech zavedly k maminčině bývalé paní učitelce z hudební školy Květě Rázlové, můj osud byl zpečetěn. Moje úplné hudební začátky jsou ale (alespoň podle rodičů) spojeny spíše s bicími. Jakmile hrála doma např. z televize nebo z rádia nějaká hudba, tak jsem si prý natahal do pokoje krabice od bot a bušil do nich paličkami, které mi vyrobil dědeček… A byl jste takové to zázračné dítě, s nímž se chodí a jezdí po příbuzných a předvádí se jako cvičená opička? To vůbec ne. Zpočátku mě hraní vlastně ani nijak zvlášť nebavilo a cvičil jsem pouze proto, abych udělal mamince radost. Po letech mi dokonce paní učitelka řekla, že během toho prvního půl až tři čtvrtě roku myslela, že z toho vůbec nic nebude…

48

Již od jedenácti let, tedy ještě jako žák ZUŠ Frýdek-Místek, jste ale již chodil na hodiny k paní profesorce Martě Toaderové, která vás potom učila na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a po šesti letech jste úspěšně složil zkoušky na pražskou AMU k vysněnému prof. Ivanu Klánskému. Vy vlastně jdete ve šlépějích svého předchůdce, minulého vítěze soutěže Pražského jara, Martina Kasíka. Oba jste ze severní Moravy, kde bydlíte asi 15 kilometrů od sebe, oba jste zvítězili v naší nejprestižnější soutěži, oba studujete u prof. Ivana Klánského… …a dokonce jsme uvažovali o tom, že založíme takový elitní klub, jehož členové mohou být pouze vítězové Pražského jara, kteří jsou ze severní Moravy, mají profesora na AMU, jehož příjmení začíná od K a chodili k profesorkám na konzervatoři s iniciálami M. T. (Martin Kasík studoval totiž u prof. Moniky Tugendliebové – pozn. red.) Studia na Akademii múzických umění jste ukončil teď v červnu, už jste přemýšlel o tom, co dál? Podniknete snad nějakou zahraniční stáž? Mistrovských kurzů máte za sebou již rovněž celou řadu, mj. např. u Alicie de Larocha, Christiana Zachariase, Eugena Indjiće…

G R A M O R E V U E O nějaké stáži v zahraničí určitě přemýšlím, ale tak maximálně na půl roku, abych si příliš nenarušil kontakty, které jsem si už vytvořil tady v Čechách. Jinak bych chtěl pokračovat na HAMU v doktorandském studiu.

Foto Zdeněk Chrapek

Díky vynikajícímu umístění v rámci rozhlasové soutěže Concertino Praga jste si dokonce již ve svých patnácti letech zahrál s orchestrem – tehdy to byl Symfonický orchestr Českého roz-

hlasu v čele s Vladimírem Válkem – ve Dvořákově síni Rudolfina. Shodou okolností se jednalo o Lisztův Koncert pro klavír a orchestr Es dur, který jste hrál ve finále loňského Pražského jara s Plzeňskou filharmonií a Hynkem Farkačem. To však nebyly jediné orchestry, s nimiž jste již vystupoval? Kromě řady menších těles jsem si zahrál např. s Filharmonií Köln, s Janáčkovou filharmonií Ostrava či s Moravskou filharmonií Olomouc.

Opravdu se ale těším na již zmíněné vystoupení s Českou filharmonií a Zdeňkem Mácalem, kde se představím s Čajkovského koncertem b moll. Ačkoliv jste ještě student, vedle rozhlasových nahrávek máte už i jedno cédéčko, na které jste nahrál Beethovenovu Appassionatu, Janáčkovu první řadu cyklu Po zarostlém chodníčku a Chopinovu Klavírní sonátu h moll, op. 58. Jistě ale uvažujete o nějaké další nahrávce, máte rozmyšlený její program? Ještě to není definitivní, ale chtěl bych natočit zejména Beethovena a Schumanna. Beethovenovu Klavírní sonátu č. 30 E dur, op. 109, kterou jsem hrál na svém prvním Pražském jaru v roce 1998, a Schumannovy Symfonické etudy op. 13, jež jsem měl na programu soutěže Pražského jara v loňském roce. Mám je moc rád a u nás se příliš nehrají. Zejména Schumann je pro nahrávku určitým lákadlem, protože ho (pokud já vím) u nás ještě nikdo nenatočil. Z dalších skladeb jsem pak uvažoval např. o Klavírní sonátě Gideona Kleina. Z českých interpretů ji rovněž nikdo na CD nemá, a přitom je to opravdu krásná expresivní hudba. Mimochodem je i součástí tématu o klavírním díle terezínských autorů, které jsem si zvolil jako téma své magisterské práce. Dalším projektem, o němž by se dalo uvažovat v souvislosti s novým cédéčkem, je pak klavírní dílo Vítězslava Nováka, které jsem si vybral jako projekt svého doktorandského studia, a z něhož např. monumentální pětačtyřicetiminutový cyklus Pan u nás naposledy natočil František Maxián někdy v 60. letech. Máte nějaký svůj vzor, pane Kahánku? Z našich mladých pianistů je mi věkem i naturelem blízký zejména Martin Kasík, kterého znám již z Janáčkovy konzervatoře v Ostravě. Je pouze o tři roky starší než já a podařilo se mu zahájit opravdu velkolepou mezinárodní kariéru, tudíž je pro mě do značné míry vzorem i ve svém přístupu k práci. Navíc je to můj výborný kamarád, který mne společně se svojí přítelkyní (a za nedlouho zákonitou manželkou – pozn. redakce) Kristýnkou velice podporoval i na loňské soutěži Pražského jara, a to i přesto, že se ho Kristýnka sama účastnila a já byl vlastně jejím konkurentem. Jinak z těch klavíristů, kteří jsou mi nejbližší a jejichž nahrávky jsou pro mě měřítkem té nejvyšší kvality, jsou především představitelé ruské klavírní školy, Svjatoslav Richtěr, Emil Gilels či Vladimir Horowitz. Skvělý byl ale např. i Wilhelm Kempf… A proč? Protože po vyslechnutí jakékoliv z jejich nahrávek mám pokaždé alespoň na chvíli pocit, že mi narostla křídla, že mohu jít ke klavíru a vytvořit cokoli budu chtít.

U Vltavy...

49

K vaší profesi patří neodmyslitelně i stránka obchodní, manažerská. Dělá vám to nějaké potíže? Řada muzikantů nese poměrně těžce, že se nemohou věnovat pouze svému umění, ale musí se starat rovněž o peníze… Peníze jsou univerzálně platným zhmotněním hodnoty, takže se s tím nedá nic dělat a nemá smysl proti tomu nikterak protestovat. Mně se zatím, bohudíky, žádný umělecký záměr do sporu s tím obchodně manažerským nedostal. Pokud se však budu muset v nějakém případě rozhodovat, bude to podle konkrétních okolností. Rozhodně však nepatřím k těm, kteří by měli pocit, že podaří-li se jim tzv. „dobrý kšeft“, je to něco nemorálního. To je určitě základ úspěchu, protože přece jenom pouze duchovní stravou člověk živ být nemůže…Pojďme se ale teď podívat na vaši další poměrně hojnou aktivitu, a tou je interpretace hudby komorní, které se pravidelně věnujete již od prvního ročníku AMU. Tehdy jste založil společně s nynějším koncertním mistrem Pražské komorní filharmonie Janem Fišerem a violoncellistou Ondřejem Cibulkou tzv. Kraus Trio, které se ale posléze odchodem Jana Fišera na čtyři roky do USA rozpadlo. Po jeho návratu jste však v loňském roce na podzim společně s novým cellistou – studentem prvního ročníku AMU u prof. Josefa Chuchra, Tomášem Jamníkem – sestavili trio nové s názvem Trio Concertino a hned v prosinci jste s ním vyhráli soutěž Bohuslava Martinů. To pro vás bylo jistě velké povzbuzení do další práce! Určitě. Už máme domluveny další koncerty a chtěli bychom v tom i nadále intenzivně pokračovat. Komorní hudba má totiž v našem případě celou řadu výhod. Jednak z hlediska světové konkurence, která je ve srovnání s klavírem přece jenom o něco menší, jednak z hlediska možností pravidelných konzultací s Guarneri triem Praha, jehož je pan prof. Klánský členem, a které patří k absolutní světové špičce, a jednak i kvůli tomu, že komorní hudba se hraje z not, což docela šetří čas i nervy. Za její největší výhodu však považuji hlavně inspiraci a velké probouzení mé vnitřní fantazie při spolupráci s nástroji, které tvoří tón jinak a mají jiné vlastnosti než klavír. Pomáhá mi to zpětně i ve hře sólové, kde se snázeji mohu odpoutat od ryze pianistických problémů, a jsem schopen mnohem většího nadhledu. A navíc, mí kolegové z tria jsou nejen báječní muzikanti, ale i skvělí lidé, s nimiž mohu trávit spoustu času, aniž bych se nudil. A kde vás v nejbližší době budou moci posluchači slyšet? Tak asi nejvýznamnějším koncertem bude již zmíněné vystoupení s Českou filharmonií a Zdeňkem Mácalem koncem léta. Těším se ale

i na říjen, kdy budu v Plzni hrát s Plzeňskou filharmonií Prokofjevův Koncert pro klavír a orchestr č. 1 Des dur a z akcí, plánovaných na příští rok, na zahajovací koncert festivalu Janáčkův máj v Ostravě, kde se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Vladimírem Válkem provedu Mozartův Klavírní koncert d moll, K 466. Z oblasti komorní hudby bych jmenoval červnové vystoupení se Shizukou Ishikawou a Stamicovým kvartetem v Havlíčkově Brodě, kde zazní Sukovy Čtyři kusy, Sonáty Debussyho a Ravela a Chaussonův Koncert pro housle, klavír a smyčcové kvarteto, op. 21. Na podzim bych se rád ještě zúčastnil i nějakých soutěží, myslel jsem např. na Bolzano, kde mě jako vítěze PJ 2004 pozvali přímo do semifinále, což je velice příjemné, protože se tak okamžitě ocitnu mezi nejlepšími 27 uchazeči, nebo na Young Concert Artists Competition, jejíž agentura vám, v případě úspěchu, zajistí debut v New Yorku a turné po USA, popřípadě vám vyhledá vhodného profesionální manažera pro koncerty v USA…

V nejbližších měsících tedy určitě nebudete, pane Kahánku, zahálet. Zbyde vám vůbec nějaký čas na vaše koníčky? Kromě jízdy autem, která se teď pro vás navíc stává přímo nezbytností např. i na stolní tenis, který hrajete dokonce závodně či na pěší túry po vašich milovaných horách? Doufám, že alespoň pár dnů vyšetřím, protože občas úplně vypnout je opravdu důležité… Byť dosavadní pouť Ivo Kahánka zdobí již celá řada významných úspěchů, větší část nikdy nekončící usilovné práce má tento mladý umělec stále ještě před sebou. Ve startovacím poli ale díky svému talentu, píli a nezbytné troše štěstí zaujal jednu z nejlepších pozic. Držme mu tedy palce, ať své dosažené úspěchy náležitě zúročí i v budoucnu a ocitne se tak v souladu se svými nejtajnějšími přáními například na pódiu i vedle takových špičkových orchestrů a dirigentů, jakými jsou např. Newyorští či Berlínští filharmonikové, řízení Claudiem Abbadem nebo Zubinem Mehtou… 

VELKÁ SOUTĚŽ

Hudebních rozhledů

Vážení čtenáři, díky naší minulé otázce, která byla tentokrát i zkouškou vaší pozornosti, protože vycházela z nepřesné informace v článku prof. Jaroslava Smolky Mistři klavíru na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina, se opět potvrdilo staré známé rčení „Důvěřuj, ale prověřuj!“. Mnozí z vás se však, jak se ukázalo, tímto úslovím, řídí, a tak nejen, že odpověděli správně a uvedli jméno Ignace Jana Paderewského, ale rovněž upřesnili jeho politické funkce, mezi kterými figurují pouze dvě, funkce předsedy vlády a ministra zahraničních věcí Polské republiky, nikoliv prezidenta tohoto státu. To ale samozřejmě nebylo podmínkou, a tak se do slosování dostali všichni, kteří napsali Paderewského jméno. Z nich se štěstí usmálo na trojici soutěžících:

12 3

Mgr. Petr Vavřín, Brno Blažena Motlová, Rumburk Jan Machovský, Nymburk

A máme tu otázku na první prázdninový měsíc: Uveďte název nejstaršího symfonického orchestru, který vystoupil na letošním Pražském jaru? Své odpovědi zasílejte do 16. července na adresu Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] Některým soutěžícím opět připomínáme, že součástí jejich odpovědi (tedy včetně e-mailové) musí být pokaždé i jejich zpětná adresa! Děkujeme. Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách http://hudebnirozhledy.scena.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.

50

Z A D Á N O

P R O

E V U E M L A D É G RP AÓ MD OI UR M

Několik otázek pro novou ředitelku Mladého pódia Jiří Kopecký

J

menujete se Vladislava Borková a ve vedení festivalu Mladé pódium jste vystřídala Veroniku Hyksovou. Jak hluboká je tato změna? Zásadně se toho tolik nezměnilo. S Veronikou, která pouze potřebovala „nabrat nový dech“ ke svým dalším aktivitám, nadále spolupracujeme. Vše promýšlíme a řešíme společně a musím říct, že naštěstí se většinou ve všem shodneme. To platí i v případě dalších dvou kolegyň, které na festivalu pracují. Prozradíte jejich jména? Je to Kateřina Polášková, společně s Veronikou produkční festivalu, a Eliška Udatná, mající ve své kompetenci, pro festival velmi důležitou, oblast veřejných vztahů; pracuje především s médii. Obě jsou mými spolužačkami na vysoké škole a současně dobrými kamarádkami, což se pozitivně odráží na celé naší spolupráci. Odkud jste? Kdo jste? Kam jdete?

Studuji 3. rokem hudební manažerství na Hudební fakultě JAMU v Brně, tedy obor, který mě k takové práci přímo předurčuje. Jsem ráda, že kromě této „technické“ vybavenosti mohu čerpat i ze svého vzdělání uměleckého – vystudovala jsem totiž hru na klavír na Konzervatoři v Pardubicích. A kam jdu? Ráda bych se jednou uplatnila v obou těchto disciplínách současně. Ještě se uvidí… S jakými zkušenostmi a plány do budoucnosti jste vstoupila do řídící funkce festivalu? Ředitelování Mladého pódia je vlastně má první větší zkušenost v tomto oboru. Dosud jsem se podílela pouze na školních projektech či příležitostně na kulturních akcích v mém regionu. Myslím, že mě však Veronika oslovila především proto, že jsem se Mladého pódia po několik let divácky účastnila a díky našemu přátelství jsem měla možnost nahlédnout i do „zákulisních“ příprav. Poznala jsem festival takzvaně z obou stran a byla si vědoma i různých úskalí, jimž bylo třeba se vyvarovat. Ptáte se mě také na plány do budouc-

51

nosti. Ten největší, v současné nelehké finanční situaci v kultuře, vidím především v udržení současné vysoké umělecké kvality festivalu! Proč by měli karlovarští pijáci pramenů či odpočívající posluchači navštívit na přelomu července a srpna Mladé pódium? Budou-li chtít v letní okurkové sezoně navštívit v Karlových Varech něco opravdu povedeného, nemají jinou možnost! (smích) Podařilo se nám, doufám, sestavit pestrou programovou nabídku koncertů i doprovodných programů. Zaměření festivalu na polskou hudbu a kulturu jsme se zpočátku trochu bály, ale jak se ukázalo, byla to nakonec šťastná volba. Na jakou akci se právě Vy těšíte nejvíce? Je těžké jmenovat jednu jedinou, ale asi nejvíce si slibuji od vystoupení vynikající klavíristky Jaroslavy Pěchočové. Zahraje „povinného“ Chopina, ale také 1. řadu Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku. A samozřejmě si nenechám ujít ani Vaši přednášku! (smích) 

 Koncert spojený se slavnostní

prezentací nového kompaktního disku Evy Bublové a Karolíny Berkové (UP 0059 – Les Fresques/Wiedermann, Franck, Slavický, Widor) pořádala 7. 5. v Kapitulním chrámu Vyšehrad firma ARCODIVA. Patronem nové nahrávky byl Jaroslav Krček a na koncertě zazněla díla W. A. Mozarta (Fantasie f moll, KV 608), K. Slavického (Cantus sacri), F. Mendelssohna-Bartholdyho (Sonáta d moll č. 6, op. 6), B. A. Wiedermanna (Nechte jít mne) a P. Ebena (Píseň Ruth).

 Hudba velmi populárního sou-

 Portrét legendární pěvkyně Ma-

rie Callas, vydávané firmou NAXOS (CLASSIC), představuje ukázky z několika jejích operních nahrávek včetně těch počátečních, které realizovala pro italskou firmu CETRA. Nahrávky jsou z let 1949 – 1954 a nechybí mezi nimi např. ani ukázky z oper Belliniho (Norma – Casta Diva; Puritáni – Orendetemi la speme, Qui la voce sua soave či Son vergin vezzosa), Donizettiho (Lucia di Lammermoor – Il dolce suono, Ohimé! Sorgo il tremendo, Ardon gli incensi ad.).

Foto Jiří Skupien

časného skladatele estonského původu Arvo Pärta vychází z téměř tisícileté tradice. V rodném Estonsku byl za tuto

Foto archív

OD FIRMY K FIRMĚ

hudbu sovětským režimem perzekuován, odešel tedy na Západ, který jeho specifický styl „tintinnabuli“ vřele přijal. Sada dvou CD, které u příležitosti jeho 70. narozenin vydala firma NAXOS (CLASSIC), nabízí souhrn toho nejlepšího z bohaté kariéry tohoto výjimečného skladatele, jako jsou ukázky ze skladeb Fratres, Passio, Spiegel im Piegel, Cantus in memoriam Benjamin Britten, Collage über B-A-C-H, violoncellový koncert Pro et contra ad.).

 Ve středu 1. 6. uspořádala houslistka Gabriela Demeterová tiskovou kon-

ferenci, kde nejen představila program již 5. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Barokní perly, jehož výtěžek půjde na opravy kulturních památek v Plasech a který se letos uskuteční pod záštitou Dagmar a Václava Havlových, ale kde pokřtila i svoje nové CD, věnované Carlu Stamitzovi. Nahrávku s jeho koncerty, kterou se Demeterová po čtyřech letech vrátila k firmě SUPRAPHON, pokřtil populární herec Marek Vašut, jenž je jejím velkým příznivcem. Řekl, že ji obdivuje nejen jako vynikající houslistku, ale právě i jako záchranářku krásných historických staveb, na jejichž rekonstrukci státu nezbývají peníze a přitom patří ke kulturnímu dědictví naší národní identity.

 Nahrávky firmy NAXOS (CLAS-

 Firma SUPRAPHON pořádala 10. 5. v sále Emy Destinnové v Kaiserstein-

ském paláci na Malostranském náměstí prezentaci svých dvou nových CD. Protagonisty první nahrávky, na níž je Smetanovo Trio g moll, Sukovo Trio c moll, op. 2 a Novákovo Trio d moll quasi una balatta, op. 27 je Smetanovo trio, Jana Nováková – housle, Jan Páleníček – violoncello a Jitka Čechová – klavír, druhá nahrávka je dílem cembalistky Moniky Knoblochové, která zde ve spolupráci se souborem instrumentalistů představuje Souborné dílo pro cembalo Bohuslava Martinů (Koncert pro cembalo a malý orchestr, H. 246, Promenades, H 274, Deux pieces pour clavecin, H 244, Sonate pour clavecin, H 368, Deux impromptus pour clavecin, H 381), doplněné Koncertem pro cembalo, flétnu, hoboj, klarinet, housle a violoncello Manuela de Fally. Kmotrem první novinky byl Alfréd Strejček, který ji do světa vyprovodil úryvky z Berliozova vlastního textu ke kompozici Lélio a z Burešovy básně Otvírání studánek, role kmotra druhého CD se ujal ředitel Institutu Bohuslava Martinů, Aleš Březina. Na fotografii zleva Alfréd Strejček, Jitka Čechová, Jan Páleníček, Monika Knoblochová a Aleš Březina.

SIC) z let 1943–1951 představují americkou jazzovou zpěvačku Ellu Fitzgerald (1918–1996) uprostřed její bohaté kariéry. Za svůj život nahrála více než 200 alb, kterých se dohromady prodalo přes 40 miliónů kusů a za něž mnohokrát získala i cenu Grammy Award. Na CD najdeme také několik slavných duetů s Louisem Armstrongem (The Frim Fram Sauce, Dream a Little Dream of Me, Who Walks in When I Walk Out?).

 Jen málokteré vydavatelství pro-

paguje japonskou hudbu v takové míře jako právě NAXOS (CLASSIC). Japonský skladatel Yasushi Akutagawa (1925–1989), jehož některá díla prezentovaná nahrávka představuje, studoval v Tokiu u A. Ifukube a Q. Hashi-

52

mota. Ve své tvorbě byl silně ovlivněn skladbami Šostakoviče a Prokofjeva, které se v Japonsku hrávaly často v poválečné éře. Jeho kompozice se pohybují nejen v žánru hudby filmové, kde jich najdeme až kolem stovky, ale zasahují i do oblasti tvorby operní (Orpheus of Hiroshima), orchestrální (Ellora Symphony, kterou na CD v podání New Zealand Symphony Orchestra v čele s Takuo Yuasou uslyšíme vedle dalších dvou skladeb s názvy Rapsodia per Orchestra a Trinita Sinfonica) či koncertantní (Koncert pro violoncello a orchestr ad.).

 Technicky náročné sólové skladby Johanna Sebastiana Bacha představuje v podání specialisty na houslovou hru baroka Joapa Schrödera (zakladatele souborů The Smithson Quartet

a Quarteto Esterházy) firma NAXOS (CLASSIC). Název CD je Sonáty a partity pro sólové housle a najdeme tu Sonátu č. 1 g moll, BWV 1001, Partitu č. 1 h moll, BWV 1002, Sonátu č. 2 a moll, BWV 1003, Partitu č. 2 d moll, BWV 1004, Sonátu č. 3 C dur, BWV 1005 a Partitu č. 3 E dur, BWV 1006).

 Klavíristu Ashleyho Wasse britský

list The Independent označil za velmi talentovaného umělce. Je také teprve druhým britským klavíristou v historii, který vyhrál světoznámou klavírní soutěž v Leedsu (2000) a prvním britským klavíristou, jež se stal laureátem Světové klavírní soutěže v Cincinnati (1997). Pro firmu NAXOS (CLASSIC) nahrál již druhý svazek série, věnované kompletnímu klavírnímu dílu anglického skladatele Arnolda Baxe (1883–1953), jehož díla tvoří syntézu evropské novoromantické hudby s anglickou tradicí.

 Sada dvou kompaktních disků

vydaných firmou NAXOS (CLASSIC) prezentuje šest smyčcových kvartetů maďarského skladatele Bély Bartóka (1881–1945), jimiž značně přispěl ke komornímu repertoáru 20. století (CD 1 – Smyčcové kvartety č. 1, č. 3 a č. 5, op. 7, CD 2 – Smyčcové kvartety č. 2, č. 4 a č. 6, op. 17). Kvartety pocházejí z let 1908–1939, a tak se v nich odrážejí zejména tragické události první poloviny minulého století. Při kompozici prvních dvou se Bartók nechal inspirovat folklórem, třetí a čtvrtý kvartet jsou naopak více experimentální a v šestém se již odráží samota a prázdnota z doby, kdy Bartók opouštěl rodné Maďarsko kvůli nacistům.

 Pokračování dnes již velice uzná-

vané Vivaldiho edice přináší v podání ansámblu Zefiro a sólistů (Pablo Grazzi, Alfredo Bernardini – hoboje, Lorenzo Coppolla, Daniele Latini – klarinety, Stefano Montanari – housle) pod vedením Alfreda Bernardiniho celkem sedm Vivaldiho koncertů pro více dechových nástrojů (Koncerty RV 559 C dur pro dva hoboje, dva klarinety, smyčce, fagot a basso continuo, RV 497 a moll pro fagot, smyčce a basso continuo, RV 566 d moll pro dvoje housle, dvě flétny, dva hoboje, fagot, smyčce a basso continuo aj.). První tři koncerty složil Vivaldi s největší pravděpodobností pro dvorní orchestr v Drážďanech, další pro náboženské obřady v Římě. Vydává firma NAÏVE (CLASSIC).

 Nová řada DVD La leçon de musi-

que de Jean-François Zygel (CLASSIC)

představuje první čtyři „hudební lekce“ na témata Bartók (Musique populaire et musique savante), Chopin (Chopin et la mélodie), Fauré (L´horizon chimérique) a Ravel (Le jardin féerique), které pořádá každý měsíc francouzský skladatel, klavírista a pedagog Pařížské konzervatoře Jean-François Zygel v prostorách Pařížské radnice. V každém svém programu, jejichž celek Philippe Meyer označil za to nejlepší, co o klasické hudbě vzniklo za posledních dvacet let, odhaluje pomocí kombinace přednášky a hudebních ukázek, proložených mnoha vtipnými glosami, tajemství hudby těch největších skladatelů naší historie. Jeho hlavním mottem je: „Cílem není přestat respektovat vážnou hudbu. Všichni ale přece chceme milovat a ne respektovat. Tak je to také s hudbou.“

Foto Jiří Skupien

G R A M O R E V U E

 Po nahrávkách hudby z doby Ma-

tisse, Picassa a Chagalla se společnost NAÏVE (CLASSIC) opět stala oficiálním partnerem rozsáhlé výstavy malířů Turnera, Whistlera a Moneta, která se konala na sklonku loňského roku v Paříži (Grand Palais). Nahrávka ilustruje spojení malířství a hudby 19. a 20. století (Berlioz, Delius, Mahler, Debussy, Beethoven, Liszt, Ravel, Fauré, Duparc).

 Brittenovská diskografie firmy NA-

XOS (CLASSIC) se tento měsíc rozšiřuje o titul, který byl původně součástí dnes již zaniklého menšího britského vydavatelství Collins Classics. Brittenův Klavírní koncert op. 13 hraje Joanna McGregor, jedna z nejlepších britských klavíristek dnešní doby. Nahrávka, na níž se podílely ještě English Chamber Orchestra a London Symphony Orchestra v čele se Steuartem Bedfordem, obsahuje také některé skladby, o kterých Britten tvrdil, že by neměly být publikovány – Předehru k Paulu Bunyanovi a Suitu ze scénické hudby ke hře J. B. Priestleyho Johnson Over Jordan.

 Katalog Buxtehudeho nahrávek

je tento měsíc u firmy NAXOS (CLASSIC) obohacen o špičkovou interpretaci jeho Sedmi sonát op. 1, BuxWV 252258, které původně vyšly u sesterské značky Dacapo. Titul, na jehož realizaci se podíleli John Holloway (housle), Jaap ter Linden (viola da gamba) a Lars Ulrik Mortensen (cembalo), je prvním z řady, věnované komorní hudbě tohoto významného severoněmeckého skladatele. Buxtehude se narodil půl století po Schützovi a necelých padesát let před Bachem a mnozí jej považují za jakéhosi „otce německých skladatelů“.

 Nové CD sourozenců Věry a Pavla Eretových, na kterém jsou nahrána dí-

la Eugèna Ysaÿe (Sonáta pro dvoje housle sólo), Arthura Honeggera (Sonatina pro dvoje housle) a Sergeje Prokofjeva Sonáta pro dvoje housle, op. 56, pokřtili v síni Boženy Němcové v Památníku národního písemnictví 16. 5. ing. Vilém Źák, zástupce hejtmana Středočeského kraje, Jiřina Pospíšilová, radní Středočeského kraje pro kulturu a ing. Pavel Gregorič, generální ředitel Královského pivovaru Krušovice. Věra Eretová, která v současnosti působí v japonském městě Gifu, byla přítomna alespoň prostřednictvím svého dopisu, v němž mj. napsala: „První, kdo zasadil počáteční semínko této nahrávky, byl ještě za mých studií ve Švýcarsku profesor a houslový virtuóz Raphaël Oleg, původem Francouz. Předal nám jedinečnou myšlenku – natočit unikátní, dosud ojediněle hrané dílo Eugèna Ysaÿe, původně snad věnované královně Alžbětě II., která též sama hrála velice dobře na housle. Další jím doporučené dílo švýcarského skladatele Arthura Honeggera je pro mě milou vzpomínkou na téměř 10 let mého působení ve Švýcarsku. Na závěr tohoto projektu jsme pak zvolili u nás poněkud známější skladbu Sergeje Prokofjeva. Již v průběhu natáčení se však dostala vydavatelská firma do finančních potíží. Pouze díky dobré vůli člověka a profesionála v pravém slova smyslu, zvukového mistra a režiséra pana Václava Zamazala, se nahrávání i přes zastavení finančních dotací dokončilo. Až teprve s odstupem několika let se tohoto pomalu zapomenutého projektu ujali s nadšením a celou svojí bytostí první iniciátoři vydání, ředitel Muzea T. G. Masaryka v Rakovníku Mgr. František Povolný jako vydavatel a náš přítel Mgr. Milan Richtermoc jako výkonný producent a skvělý fotograf…“. Křtu se zúčastnili i básnířka Jaroslava Pechová a recitátorka Petra Haasová. Na fotografii zleva Mgr. Milan Richtermoc, Mgr. František Povolný, autorka výtvarné a grafické úpravy CD, akademická malířka Marie Kovaříková a Pavel Eret.

 Během koncertu s názvem Jar-

ní proměny, pořádaného 7. 4. na Chodovské tvrzi, se uskutečnil i křest nového CD komorního souboru DUO-ECO Evy a Pavly Franců, s nimiž zde spoluúčinkovala Marie Viková, která se postarala o umělecký přednes. Kmotry křtěné nahrávky byli výtvarník Zdeněk Hajný a skladatel Jiří Teml. Kompakt, nazvaný Cesta ke světlu podle obrazu Zdeňka Hajného, obsahuje skladby Jána Skladaného, Josefa Bohuslava Foerstera, Jindři-

53

cha Czerného, Josefa Suka, Zdeňka Lukáše, Bohuslava Martinů a Jiřího Temla.

 Edice CPO (CLASSIC), která se v podání souboru Wesser-Renaissance Bremen, řízeného Manfredem Cordesem věnuje odkazu německého skladatele Heinricha Schütze (1585 – 1672), nyní představuje jeho duchovní skladby napsané ke Vzkříšení Ježíše Krista. Předešlé nahrávky této řady se setkaly s velkým ohlasem hudební kritiky. (jar)

DIVADELNÍ ÚSTAV DU 001 – 2 Antologie české hudby: CD 1–4 Historie české hudby od nejstarších dob po současnost, CD 5 Lidová hudba Čech a Moravy Jaroslav Someš

Ú

ctyhodnou vizitkou práce Divadelního ústavu je vydání pětidiskové Antologie české hudby. I když projekt bude v prvé řadě jistě plnit funkci informativní a vzdělávací, možnost uceleného pohledu na vývoj naší hudební kultury od raného středověku až po současnost má daleko širší význam. Tvůrci takového projektu se mohou pokusit (a konstatujme rovnou, že zde se jim to podařilo) ve vybraných ukázkách

sledovat určité formální a ideové proudy napříč skladatelskými generacemi. A pokud se rozhodnou – jako v tomto případě – doprovodit svůj výběr šířeji koncipovanou odbornou studií, mají příležitost k novému přehlednému zhodnocení historie naší národní hudby. Autory antologie, a tudíž také autory příslušných kapitol v českém a anglickém bookletovém textu jsou Jarmila Gabrielová, Tereza Havelková, Jaromír Černý, Václav Kapsa, Matěj Kratochvíl a Tomáš Lavický. Jejich společná studie představuje vlastně obsažný nástin dějin české hudby a je už sama o sobě významným počinem. Diskový komplet zahrnuje víc než 90 ukázek. První čtyři desky jsou věnovány vážné hudbě. Její vývoj se zde člení do čtyř kapitol. Úvodní sahá do raně středověkých zpěvů po klasicismus, druhá zahrnuje 19. století, 20. století je potom rozděleno do dvou polovin na 3. a 4. disk. Výběr ukázek pro podobný projekt je věc nesnadná a vždy podléhá individuálnímu hledisku. V zásadě lze autorská kritéria schválit, ba

pochválit za důraz, který je kladen právě na moderní a soudobou tvorbu. I když však vezmeme v potaz omezenou kapacitu disků, cítíme jako dluh některá starší skladatelská jména, která zde chybějí – např. Josef Mysliveček, jehož evropský význam je nepopiratelný, František Škroup (už pro autorství první české opery a naší národní hymny), Vilém Blodek či Josef Bohuslav Foerster. Zejména 19. století přišlo při uvedeném rozvržení zkrátka. Po třech ukázkách z nikterak průrazného českého romantismu (Dusík, Rejcha, Tomášek) vybylo na disku místo už jen na trojici Smetana, Dvořák, Fibich, což je opravdu málo (navíc je otázka, má-li být Smetanova operní tvorba prezentována Daliborem). Disk věnovaný 19. století je navíc doplněn 2. větou z Novákova Pana, přičemž Vítězslav Novák sem v žádném případě nepatří a měl být zařazen až do století dvacátého. Ukázky byly převzaty vesměs z novodobých nahrávek (snad nejstarší je úryvek z Hábovy opery Matka v záznamu z roku 1965) a podílí se na nich řada našich předních sólistů a těles. Poslední disk je věnován lidové hudbě. Zahrnuje nejen všechny hlavní národopisné oblasti od Chodska přes Horácko až po Slovácko a Valašsko, ale zajímavě dokumentuje také různé způsoby interpretačního přístupu. Od zcela autentického podání (dvě archivní nahrávky jsou dokonce z roku 1909 a 1911!) přes pietní realizaci notových zápisů až po písně a tance v provedení renomovaných folkloristických souborů (např. Olšava nebo Hradišťan), a dokonce i po uměleckou stylizaci přednesu (Traxleři). DOP – 004 Géniové a děti Bedřich Smetana, A. Dvořák, L. Janáček, B. Martinů. Dětská opera Praha Jiří Teml

E

xistence Dětské opery v Praze je nejen v našich poměrech jev pozoruhodný. Dokladem této přínosné aktivity, za kterou vděčíme sólistce opery ND, Jiřině Markové–Krystlíkové, je i kompaktní disk

Geniové a děti, který jsem obdržel k recenzi. Atypická dramaturgie přináší na tomto zvukovém nosiči nekonvenční inscenační pásmo výše uvedeného názvu. Nahrávka souvisí s premiérou představení Dětské opery k Roku české hudby. Vtipné spojovací texty byly svěřeny čtyřem chlapcům, kteří představují skladatele v dětském věku, s nimiž se setkávají děti naší současnosti. Pěvecká sóla se střídají s partiemi dětského sboru i s recitací. Populární „Měsíčkovou árií“ z Dvořákovy Rusalky přispěla do kompaktu i zakladatelka

DEUTSCHE HARMONIA MUNDI 05472 77300 2 (BMG ARIOLA) Dietrich Buxtehude, Abendmusik – Passacaglia pro 2 cembala, BuxWV 161; sonáty d moll Opus 1/6 pro housle, violu da gamba a continuo, BuxWV 257, in D pro violu da gamba, violoncello a continuo, BuxWV 267, g moll, Opus 2/3 pro housle, violu da gamba a continuo, BuxWV 261; Ciacona pro 2 cembala, BuxWV 261; sonáty in F Opus 1/1 pro housle, violu da gamba a continuo, BuxWV 252, in C pro dvoje housle, violu da gamba a continuo, BuxWV 266, Fried– und Freudenreiche Hinfart, BuxWV 76 Contrapunctus/ Evolutio I & II Klag-Lied; Sonata in G Opus 1/2 pro housle, violu da gamba a continuo, BuxWV 253, Capriccio stravagante, od cembala řídí Skip Sempé Jaroslav Smolka

N souboru Jiřina Marková-Krystlíková. Kromě operního kukátka, zahrnujícího známá operní čísla z Dvořákova Jakobína a Rusalky, Janáčkovy Její pastorkyně a Smetanova Dalibora a Prodané nevěsty obsahuje kompakt populární kantáty a cykly Otvírání studánek a Petrklíč B. Martinů, Janáčkovy Královničky a Dvořákovy Moravské dvojzpěvy. Žádný z uvedených cyklů není interpretačně snadný. Na jednotlivých výkonech nás zaujme především bezprostřednost dětského projevu, který se s nesnadným úkolem vyrovnal vcelku velmi čestně. Zásluhu na tom má nepochybně i výrazná osobnost českého sborového umění Milan Malý, který nám tak před svým předčasným úmrtím zanechal i stopu své práce s dětskými interprety. Z praktických důvodů redukovaný orchestr, řízený Robertem Jindrou zní v operním kukátku vkusně. Je trochu škoda, že závěrečné číslo programu, sbor Proč bychom se netěšili v úpravě pro dětský sbor nevyznívá jako očekávaně vygradovaná tečka za celým pásmem. Celkově sympatický počin mohu posluchačské veřejnosti však jenom doporučit. 

54

a náš trh přichází před více než dvanácti lety nahraný výběr z komorní tvorby Dietricha Buxtehudeho. Jméno předchůdce a skladatelského vzoru Johanna Sebastiana Bacha je u nás ovšem dobře známo: každý konzervatorista se učil, jak mladý Bach putoval za věhlasem varhaníka švédského původu pěšky z Lipska do Lübecku a byl jím tak okouzlen, že se nedokázal včas vrátit. A Buxtehude se u nás dokonce i teď často hraje – ale téměř výhradně jen jeho varhanní skladby. Komorní repertoár, který je nahrán na tomto CD, u nás běžný není. Dramaturgie vychází především ze skladeb, které ve skladatelově do-

bě vyšly tiskem a sloužily k ušlechtilé domácí zábavě včetně amatérského hraní. Soubor Capriccio Stravagante ctí zásady, blízké úsilí o historicky poučenou interpretaci. V bookletu se však zdůrazňuje, že jeho východisko

G R A M O R E V U E není vědecké: jde mu víc o invenční, hudebně nápadité hraní. V rámci epochových a slohových možností se rozhoduje svobodně o řešení, jemuž nechybí fantasie a osobitý vkus. Komorní tvorba Buxtehudeho v podání souboru ovšem vyznívá hodně klidně a nekonfliktně, má mnohem blíž k ideálům klidného středního baroka z druhé poloviny 17. století, než k vzrušenému a dramaticky vypjatému vrcholnému baroku. To předjímají jen rychlé fugované věty či úseky skladeb. Převládá nekonfliktní zpěvnost, jíž odpovídá měkké non vibrato houslí i violy da gamba. I přitom však mají jednotlivé věty vnitřní napětí i celistvost a cykly kontrasty mezi nimi. Je to hudba citově hluboká: z výběru skladeb na tomto CD snad nejvíc instrumentální Klag-Lied, jíž skladatel vyjádřil žal nad úmrtím svého otce a 1674 dal vytisknout. Velmi zvláštní atmosféru mají obě polyfonní skladby pro dvě cembala, Passacaglia a Ciacona. Nahrávací tým, který vedli Dr. Thomas Galia a Paul Dery, vybavil snímky této dvojice nástrojů stereofonní bází tak širokou, že se tu jednotlivé hlasy vynořují a střetají s iluzí prostorovosti, působící bezmála orchestrálně. Celek je překrásný: prezentuje Dietricha Buxtehudeho jako mistra a interprety jako citlivé i zasvěcené hudebníky. SUPRAPHON ARCHIV SU 3803-2 Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 3 Es dur, Oldřich František Korte: Příběh fléten; Géza Novák a František Čech, flétny, Česká filharmonie, dirigent Lovro von Matačić Zdeněk Pachovský

S

nímky Supraphonu označené slůvkem „Archiv“ se stávají jakousi pamětí české hudební kultury 2. poloviny 20. století. Uchovávají hodnoty, které by neměly upadnout v zapomnění. Nahrávky Lovro von Matačiće s Českou filharmonií k nim nesporně patří. Beethovenovu Eroiku natočil studiově v březnu 1959, Korteův Příběh fléten je záznamem z koncertu Pražského jara 1968. Režisérské dvojice Miloslavů Kuby a Kulhana v Eroice a Eduar-

da Herzoga s Františkem Burdou v „Příběhu fléten“ odvedly tehdy vynikající profesionální práci a umožnily tak Stanislavu Sýkorovi v roce 2005 zdařilý digitální remastering. Lovro von Matačić (1899-1985), rodák z Chorvatska, studoval ve Vídni (mj. u O. Nedbala) a před válkou působil v čele operních divadel v Lublani, Záhřebu a Bělehradě. Stále hostoval především u německých orchestrů a v roce 1945 byl po válce obviněn z kolaborace, internován a odsouzen k trestu smrti. Na Titův zásah se mohl vrátit v roce 1948 k dirigentské činnosti, jíž rozvíjel s neobyčejnou intenzitou zejména u špičkových operních scén v Evropě a USA. U České filharmonie hostoval v letech 1959--1984 a ještě rok před smrtí řídil na Pražském jaru Smetanovu Mou vlast.

Matačić byl umělcem nesmírné vitality a železné vůle a dirigentem ovládajícím orchestry velitelským gestem i osobním charismatem a přesvědčivostí své interpretační vize. Právě tyto vlastnosti jej předurčily k poutavému tlumočení velkých symfonií XIX. století, jejichž základním kamenem je Beethovenova Eroika. Možná, že toto dílo mu bylo blízké i vzhledem k vlastnímu osudu. Eroika má v Matačićově provedení monumentalitu i mužnou citovost, pevný řád i kouzlo detailů, vnitřní napětí i zvukovou poetičnost. V České filharmonii, která tehdy za Ančerlova vedení hrála ve vrcholné formě, nalezl těleso dokonale realizující jeho představy. V době natáčení Beethovena poznal Matačić Příběh fléten, pozoruhodné dílo českého skladatele, který byl tehdy v nemilosti. Oldřich František Korte (1926) pracoval na své symfonické básni, v níž dvojice fléten

symbolizuje dvojici postav v životě, téměř deset let. Matačić poznal kvality díla a rozhodl se je dirigovat. K tomu došlo s vynikajícími flétnisty Gézou Novákem a Františkem Čechem až v roce 1968. Doba čekání nijak neovlivnila hodnotu skladby, náležející také díky Matačićově nahrávce k reprezentačním dílům české hudby 20. století. Vynikající CD doprovází černobílý buklet s obsažným a kultivovaným čtyřjazyčným průvodním textem editora Víta Roubíčka. CLARTON CQ 0035-2 031 Jan Křtitel Krumpholtz: Symfonie pro harfu a orchestr (72:14); Hana Müllerová, harfa, Vojtěch Spurný, klavír, Pražská komorní filharmonie, dirigent – Jaroslav Krček Zdeněk Pachovský

Č

eští hudebníci XVIII. století se v rozličných oborech uplatňovali v celé Evropě. Namátkou J. V. Stamic se stal zakladatelem Mannheimské školy, J. Mysliveček mistrem italské opery, J. A. Benda tvůrcem scénického melodramu a Jan Křtitel Krumpholtz (1747--1790) harfistou, podílejícím se v letech 1777-1790 v Paříži v součinnosti s F. Nadermannem a S. Erardem na zdokonalení pedálového mechanismu harfy. V zasvěcené studii (A, N, F, Č) o tom píše dr. Miloš Müller, který se postaral o spartaci všech nahraných symfonií podle dobových tisků, nacházejících se v Národní knihovně v Paříži a hudebním oddělení knihovny v Bordeaux. Třetí CD s Krumpholtzovými symfoniemi pro harfu obsahuje po dvou dílech z op. 5 (č. 1 F dur a č. 2 B dur) a z op. 11 (č. 1 F dur a č. 2 G dur). První dvě symfonie mají koncertantní ráz, na sólech se harfa podílí s klavírem, orchestr je obsazen houslemi, flétnou, fagotem, dvěma lesními rohy a kontrabasem. V symfoniích op. 11 se harfa stává dominantním nástrojem orchestru. Tyto symfonie mají rozlehlejší a prokomponovanější první a druhé věty. Všechny skladby jsou třívěté, s puncem Krumpholtzova ve formě i výrazu klasického rukopisu. Krumpholtz je psal v době, kdy do Paříže pronikly symfonie Haydnovy. V melodické invenci však slyší-

55

me jadrné intonace, které si skladatel odnesl z hudebního prostředí svého středočeského rodu. V interpretaci skladatelovy žačky a ženy Anny Marie se symfonie setkávaly v pařížských Concerts spirituels s příznivým ohlasem. Nevěra mladé manželky na druhé straně přiměla citlivého hudebníka k sebevraždě a předčasně ukončila jeho tvůrčí dráhu. Renesanci Krumpholtzova odkazu se s příkladnou pečlivostí a zaujetím věnuje harfistka Hana Müllerová-Jouzová. Její hra má všechny znaky vytříbené školy prof. L. Váchalové z pražské konzervatoře, prohloubené studiem u prof. N. Izmailové v Kyjevě a prof. K. Patrase na AMU. V roce 1986 zvítězila Hana Müllerová v soutěži Ruth Lorraine v USA a tento úspěch jí otevřel brány na mezinárodní pódia jako sólistce i vyhledávané komorní hráčce. V nahrávce Krumpholtzových symfonií jsou jejími rovnocennými partnery klavírista Vojtěch Spurný v op. 5 a v obou opusech Pražská komorní filharmonie s dirigentem Jaroslavem Krčkem, s nímž si sólistka rozumí již z dob spolupráce s Musikou Bohemikou. Vkusný buklet a kvalita záznamu v režii Zdeňka a Tomáše Zahradníka dotvářejí sympatický dojem z nahrávky, potvrzující, že v české hudbě minulosti je stále co objevovat. RCA RED SEAL 82876 60390 2 (BMG CLASSICS) Mozart: Six Quartets dedicated to Haydn; Guarneri Quartet Petr Pokorný

Q

uarneri Quartet byl založen ve Philadelphii v roce 1964 a poprvé se veřejnosti představil o rok později. Po další čtvrtstoletí, kdy patřil ke

P Ř E S A Z B A světově proslulým souborům svého druhu, se jeho složení neměnilo. Hrál ve složení Arnold Steinhardt, John Dalley, housle, Michael Tree, viola a David Soyer, violoncello. Ačkoliv komplet oněch šesti kvartet firma vydala teprve v roce 2004, nahrávky pocházejí z let sedmdesátých. Na třech CD se nachází šest smyčcových kvartetů Wolfganga Amadea Mozarta, sdružených do tzv. Opusu X. Mozart je psal pod dojmem obdobné šestice kvartetů Haydnových, která vyšla v roce 1781 pod opusovým číslem 33. Haydn se o svých kvartetech vyjádřil, že je psal ve „zcela novém, zvláštním stylu“. Šlo o dosud naprosto nebývalé osamostatnění jednot-

livých hlasů. První housle zde přestávají mít vedoucí úlohu a ostatní nástroje se začínají rovnoprávně podílet na dialogu. Tento „nový styl“ Mozarta nadchl. Rozhodl se napsat obdobnou šestici smyčcových kvartetů a věnovat ji svému příteli a vzoru Josephu Haydnovi. Proti všem zvyklostem trvala tvorba Mozartovi mnohem déle, než u něj bývalo obvyklé. První Kvartet G dur, KV 387 vznikl v prosinci 1782 a poslední C dur, KV 465 až v lednu 1785. V rukopise je také mnohem více oprav a přepisů, než v ostatních, vždy poměrně čistě psaných rukopisech Mozartových. I z těchto skutečností (a podobně i ze slov italského věnování) je vidět, jak Mozartovi záleželo na tom, aby dosáhl co možná největší dokonalosti. Zachoval také Haydnův zvyk, jeden kvartet ze šesti napsat v mollové tónině (Kvartet d moll, KV 421). Ve srovnání s 13 předchozími Mozartovými skladbami pro smyčcové kvarteto jde opravdu o skladby zcela nové, haydnovským novátorstvím nejen ovlivněné, ale

dokonce tuto tendenci dále rozvíjející. Do této série patří i slavné kvartety „Lovecký“ (B dur, KV 456) a disonantní (C dur, KV 465). Provedení těchto skladeb Quarneri Quartetem je opravdu skvělé, dalo by se říci přímo vzorové. Jednotlivé hlasy tvoří vynikající celek, zvukově a barevně vyvážený, v každé jednotlivé frázi přesně promyšlený. Současně jednotlivé hlasy vystupují naprosto samostatně a rovnoprávně všude tam, kde si to skladba vyžaduje. Je proto velice těžké, tento překrásný výkon souboru nějak podrobněji popisovat. A je také škoda, že se nikde nedozvíme ani přesné datum nahrávání, ani jeho místo a bližší informace o nástrojích, na něž umělci hráli. Celek tří CD je doplněn bookletem s podrobnými informacemi o vzniku kvartetů v angličtině, němčině a francouzštině, dále stručnými informacemi o souboru v týchž jazycích. Text obsahuje také fotografii souboru a reprodukci portrétu skladatele. Jednotlivá CD, booklet a sličná krabička, v níž je vše umístěno, jsou ozdobeny krásnou grafikou, jejíž barevný odstín se v jednotlivých případech poněkud liší. Grafika pochází z dílny firmy [ec:ko] communications. Autor uveden není. MUSIC VARS VA 0156-2 Knight d’Artagnan’s Spring; František Domažlický, Jaroslav Smolka, Zdeněk Pololáník, Jiří Hošek – violoncello, Radio Symphonie Orchester Pilsen

1913), která dala celému CD název, měla premiéru už před 35 lety, a autor se v ní snaží hudbou vyjádřit momenty ze života svých zřejmě oblíbených literárních hrdinů – detailně se k tomu vyjadřuje v rozboru skladby (z r. 1968), uveřejněném v bukletu. Part violoncella zde zní virtuosně, zpěvně i jakoby „vypravěčsky“, celá skladba nepostrádá dramatických prvků. Jak však už sám podtitul ří-

ká – Symfonický obraz pro violoncello a orchestr – není to vysloveně reprezentační violoncellový koncert, který by si interpret zařadil do svého repertoáru. Se sólistou spolehlivě spolupracuje Plzeňská filharmonie pod taktovkou Františka Drse. Laureolae Jaroslava Smolky (nar. 1933) značí v překladu vavřínové věnce, a jsou věnovány památce tří významných osobností: spisovateli Bohumilu Hrabalovi, hudebnímu skladateli

Věra Lejsková

N

ejnovější CD violoncellisty Jiřího Hoška, vydané pod názvem Knight d’Artagnan’s Spring (Jaro rytíře d’Artagnana) firmou Music Vars 2005 představuje známého pražského violoncellistu jako sólistu ve skladbách pro violoncello a orchestr autorů Františka Domažlického a Zdeňka Pololáníka; ty zároveň tvoří rámec Hoškova zcela samostatného vystoupení, a to v Laureolae – třech skladbách pro sólové violoncello od Jaroslava Smolky. Jednovětá dvacetiminutová skladba Františka Domažlického (nar.

56

a Smolkovu příteli Luboši Fišerovi, závěrečná Toccata pak je připsána monumentálnímu zjevu v hudbě, J. S. Bachovi. I zde nám autor poskytuje vlastními slovy zcela detailní sdělení – „co tím chtěl básník říci“ – a obávám se, že je to opravdu zapotřebí: značně ponurá první skladba, využívající jen omezeně možnosti tohoto líbezného nástroje, přechází naprosto nerozeznatelně do skladby druhé, úplně stejného charakteru; třetí, i když také nevybočuje z ponurosti, přináší aspoň jakési rytmické oživení. Celé Laureolae lze tak přijmout jedině jako interpretovo pochopení autorovy osobní výpovědi. Takže teprve v Capricciu pro violoncello a orchestr Zdeňka Pololáníka (nar. 1935) k nám zazní pravá hudba, líbezná, zpěvná, rytmická, snadno zapamatovatelná, která dává možnost zaskvít se sólovému nástroji, a kterou si člověk rád poslechne víckrát. Zcela odpovídá autorovu jednoduchému sdělení:„Můj hlavní záměr bylo vyvolat pocit svobody a pohody pro interpreta stejně tak jako u publika“. Tomuto záměru dostál autor stoprocentně, interpret pak svým zaujetím a mistrovským provedením dal zároveň Zdeňkovi Pololáníkovi i krásný dárek k jeho 70. narozeninám. Adekvátní výkonu sólisty je i Plzeňská filharmonie řízená Hynkem Farkačem.

Pražská komorní filharmonie vyhlašuje konkurz na místo

violy Podmínky konkurzu: 1. a 2. věta z klasického koncertu dvě věty z romantické sonáty nebo koncertu Orchestrální party: L. v. Beethoven: 2. symfonie, 1. věta, 7. symfonie, 2. věta Dvořák: Česká suita 1., 2., 5. věta F. Mendelssohn-Bartholdy: Sen noci svatojánské, Scherzo W. A. Mozart: Figarova svatba, předehra S. Prokofjev: Klasická symfonie, 1., 4. věta Konkurz proběhne dne 29. 8. 2005 v 18.00 hodin (prezentace 17.30) v Pražské komorní filharmonii, Krocínova 1, Praha 1. Přihlášky zasílejte do 15.8. 2005 na adresu: PKF, Krocínova 1, 110 00 Praha 1 nebo na [email protected] Více informací na www.pkf.cz nebo na tel. 224 232 488

2005 Měsíčník pro hudební kulturu Ú V O D N Í K

Recommend Documents