2. Vývoj obuvi v celosvětovém měřítku

Obsah Obsah .....................................................................................................................................1 1. Úvod ..................................................................................................................................2 2. Vývoj obuvi v celosvětovém měřítku ..................................................................................4 3. Vývoj obuvi a jejich názvů na českém území ......................................................................9 4. Boty.................................................................................................................................. 15 5. Obuv ................................................................................................................................ 17 6. Názvy uzavřené obuvi ......................................................................................................18 6. 1. Brynelky ................................................................................................................... 18 6. 2. Faldovačky ................................................................................................................ 19 6. 3. Krpce ........................................................................................................................ 20 6. 4. Střevíce ..................................................................................................................... 22 6. 5. Ščibaly ...................................................................................................................... 25 6. 6. Škorně ....................................................................................................................... 26 7. Názvy otevřené obuvi ....................................................................................................... 27 7. 1. Opánky ..................................................................................................................... 27 7. 2. Pantofle ..................................................................................................................... 28 7. 3. Papuče....................................................................................................................... 29 7. 4. Patnochy ................................................................................................................... 30 7. 5. Postoly ...................................................................................................................... 31 7. 6. Sandály ..................................................................................................................... 32 7. 7. Škarpály .................................................................................................................... 34 7. 8. Trepka ....................................................................................................................... 36 8. Závěr ................................................................................................................................ 37 9. Pouţitá literatura............................................................................................................... 39 10. Zkratky ........................................................................................................................... 41 10. 1. Zkratky jazyků ........................................................................................................ 41 10. 2. Ostatní zkratky ........................................................................................................ 42

1. Úvod Téma této práce je zaměřeno na české názvy obuvi. Jelikoţ se jedná o historickosrovnávací studii, předmětem bude zjištění, zda současně pouţívané názvy jsou staršího původu, zda jsou původně slovanské, nebo zda jde o přejetí z jiných neslovanských jazyků. Zároveň se práce zaměří na významy těchto názvů obuvi, a to především na to, jestli se významy určitým způsobem posunuly, úplně změnily, nebo zůstaly zachovány. Práce je rozdělena na dvě části. V té první hned na začátku vymezím, co je obuv, jaký je její účel a z jakých materiálů se vyrábí. Pokračuji světovým vývojem obuvi, na který navazuji vývojem obuvi a jejích názvů na českém území. Sleduji jak názvy různých druhů obuvi, tak i jejich proměny v průběhu staletí. V druhé části se v práci zaměřím na konkrétní vybrané české výrazy pro pojmenování obuvi. Začal jsem s obecnými názvy boty a obuv. Ostatní názvy jsem pro větší přehlednost rozdělil do dvou skupin podle toho, zda jde o obuv otevřenou nebo uzavřenou. Otevřená obuv je ta, která pouţitým materiálem nezakrývá celou nohu, ale jen chodidlo nebo část nohy a zpravidla je připevňována k chodidlu pomocí řemínků. Patří sem tedy obuv podobná sandálům a také různé druhy domácích přezůvek. Jsou to opánky, pantofle, papuče, patnochy, postoly, sandály, škarpály a trepky. Uzavřenou obuví se rozumí ta, která materiálem pokrývá celou nohu ke kotníkům a výše. Sem zařadím brynelky, faldovačky, krpce, střevíce, ščibaly a škorně. Úkolem práce je sledování názvů ve staré češtině, ve starší češtině a současné češtině. Na základě porovnání těchto názvů a jejich historického vývoje se pokusím odpovědět na otázky, zda se tvary názvů obuvi zachovaly, zda se jedná o původní slovanské výrazy, nebo zda se jedná o slova přejatá z jiných neslovanských jazyků. U přejatých výrazů se zaměřím na jejich původ, tj. z jakého jazyka a jakými cestami se dostaly do češtiny. U nepřejatých, domácích výrazů, se naopak pokusím zjistit, zda se jedná o ryze český výraz, nebo jestli se vyskytuje i v jiných slovanských jazycích. Pokud některé z názvů budou mít i staročeský tvar, pokusím se jej doloţit písemnou či obrazovou památkou. Pokusil jsem se zaměřit také na významy konkrétních názvů obuvi, především pak na to, zda se původní význam zachoval, nebo zda se určitým způsobem posunul. Vedle staročeských, českých starších a nových tvarů jsem doplnil i nářeční tvary, které se u nás vyskytují. I u nářečních tvarů jsem sledoval význam, tedy jestli se shoduje se spisovnou formou, nebo je určitým způsobem pozměněný.

2

Hlavním zdrojem pro popis světového vývoje obuvi byly monografie Dějiny odívání od Ludmily Kybalové. Ty poskytly dobrou představu o proměně obuvi od starověku po současnost. V rámci českého vývoje obuvi včetně jejích názvů jsem dále pouţil jako stěţejní literaturu Zikmunda Wintera a Čeňka Zíbrta, kteří poskytují detailní popis obutí Čechů od starých dob po bitvu na Bílé hoře a také práce Lubora Niederleho, který se zabýval aspekty slovanské kultury včetně oděvu a obuvi.

Vedle detailního popisu bot a jejich dokladů

z písemných památek obsahují tyto prameny i řadu různých výrazů pro české obutí. Jednotlivé charakteristiky obuvi získáme i z Ottova slovníku naučného. Staročeské tvary jsem získal ze Staročeského slovníku, převáţně z Gebauerova Staročeského slovníku a pokračujících slovníků Igora Němce a kolektivu. Další tvary jsem získal z Malého staročeského slovníku od Jaromíra Běliče, který nabízí staročeské tvary slov v rozsahu celé abecedy. Pro výrazy starší češtiny byl nejspolehlivějším zdrojem Jungmannův Slovník česko-německý. Tvary v nové češtině jsem vyhledal v Příručním slovníku jazyka českého vydávaném od roku 1937 a v novém Slovníku spisovné češtiny (Červená a kolektiv). V některých případech jsem čerpal i z Kottova Českoněmeckého slovníku. České dialektické tvary názvů obuvi jsem získal z Dialektického slovníku moravského od Františka Bartoše, z Hodurova Nářečí lytomyšlského, z Gregorova Slovníku nářečí slavkovsko-bučovického a také z rozsáhlého Českého jazykového atlasu. Pro etymologický rozbor výrazů jsem pouţil převáţně Machkův Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, dále novější Rejzkův Etymologický slovník jazyka českého a vedle toho stále rozšiřovaný Etymologický slovník jazyka staroslověnského. Pro srovnání jsem uvedl u některých slov také poznatky z etymologického slovníku autorů Holuba a Kopečného. U přejatých slov jsem se opíral o Matzenauerovu prácí Cizí slova ve slovanských řečech a Newerklovu práci Sprachtkontakte Deutsch-Tschechisch-Slowakisch.

3

2. Vývoj obuvi v celosvětovém měřítku Obuv je výrobek z kůţe, látky apod., který je oblékán na nohu kvůli její ochraně. Funkcí obuvi je tedy chránit nohu před nepříjemnými či škodlivými vnějšími vlivy. Těmi mohou být například ostré kameny, nepříjemné předměty na povrchu, horký povrch, chladný povrch, vlhkost, či prach a špína. Obuv také sniţuje tlak působící na chodidlo, čímţ zpohodlňuje chůzi. Vyrábí se z různých materiálů, v rozmanitých tvarech a je přizpůsobována úkolům, ke kterým je určena. Obuv je jednak výrazným módním doplňkem, je vynikajícím zdrojem informací o naší historii a kultuře, a také o nás samotných, protoţe často obuv vypovídá o společenském postavení jeho nositele. Příkladem mohou být mokasíny Siouxů z konce 19. století, které mají podráţku zdobenou barevnými korálky, jeţ značí vysoké postavení osoby. V antickém Řecku herci nosili boty na vysoké podráţce, aby byli dobře vidět na jevišti. Boty také vypovídají o pohlaví, například ţeny v Itálii a Španělsku uţ v 15. a 16. století nosily zdobené střevíce na vysokém podpatku, dále vypovídají o národnostní příslušnosti či náboţenském přesvědčení a často také o pracovní činnosti. Nejlepším příkladem jsou různé typy dřeváků, kdy velikost, tvar a šířka spodní plochy určovala, zda je ten, kdo je nosí zemědělcem, rybářem či řemeslníkem. Světové dějiny obuvi sahají hluboko do minulosti. Podle antropologa Erika Trinkause z Washington University v St. Louis v USA vznikly první pevné boty jiţ před 40 000 – 26 000 lety, coţ dokládá na slabších prstech kosterních pozůstatků. Takto stará obuv se zřejmě vlivem času a rozkladu nedochovala. I přesto však existuje několik velmi starých hmotných artefaktů. Nejstarším dochovaným kusem obuvi je sandál nalezený roku 1938 v jeskyni Fort Rock ve státě Oregon v USA. Vyroben byl z vlákna kůry pelyňku a je starý 10 500 let. V jiné jeskyni v USA, tentokrát ve státě Missouri, se našly další sandály z rostlinných vláken, které jsou staré 8 000 let. I evropský kontinent poskytl velmi důleţitý důkaz o obuvi nejstarších obyvatel. V roce 1991 bylo na alpském hřebenu Ötzalten Alpen na italsko-rakouské hranici nalezeno v ledu mumifikované tělo pravěkého člověka starého 5 300 let. Součástí nálezu byla i jeho obuv. Podešev byla z medvědí kůţe (z rituálních důvodů), řemínky z hověziny, vršek z jelenice a lýková síť udrţovala seno kvůli izolaci. Z toho lze vyvodit, ţe vývoj obuvi byl u mnoha starých národů různý, lišila se podoba a hlavně materiál, ze které byla obuv vyráběna. Například staří Egypťané pouţívali pro běţnou obuv širokých společenských vrstev netrvanlivé materiály, jako je lýko, palmová nebo papyrová vlákna či dřevo. Většinou však Egypťané chodili bosi a jejich jediným typem obuvi byly sandály, určené převáţně panovníkovi nebo faraónovi jako součást ceremoniálního oděvu. Vyráběly se

4

i ze zlatých plátků, špička se protahovala a po smrti majitele se symbolicky ukládaly do hrobu pro cestu podsvětím. Sumerové i Akkadové v Mezopotámii chodili bosi jako Egypťané a se sandály byl zobrazován opět pouze panovník. Uzavřené vysoké boty z kůţe na šněrování se v Mezopotámii objevily aţ u Babyloňanů a nosili je především bojovníci. Indové pro obuv pouţívali také kůţi, ale také dřevo. Ve staré Číně se obuv vyráběla z pestrého sukna, z hedvábí či sametu a v Japonsku se tradiční obuv zvaná geta vyráběla ze dřeva, která se koţenými pásky připevňovala k noze mezi palcem a ostatními prsty. Staří Řekové nosili dvoje obutí, a to otevřené řemínkové sandály (ř. sandalion) a obuv uzavřenou. Sandály z části zakrývaly chodidlo a skládaly se z koţené podráţky a různě kříţených řemínků spínané v místě nártu. Muţské se od ţenských lišily svou jemností a ozdobami. Typ uzavřených nízkých bot z měkké kůţe, známé i u Iónů, přišly do Řecka z Persie na konci 6. století př. n. l. V Řecku se rozšířily i vysoko uvázané sandály s pletivem po stranách zvané crepidy (ř. crepis). Někdy se místo pletiva pouţila kůţe, kterou k noze opět připínali řemínky. Byly součástí uniformy efébů, osmnáctiletých mladíků, kteří k nim nosili ovinky, coţ byly jakési onuce z měkké kůţe. Tzv. endromidy (ř. endromis) byly plné koţené či plstěné boty s řemínky sahající aţ po kotníky, někdy zakrývající holeň a odkrývající prsty. Nosili je převáţně závodníci v běhu, lovci, vojáci, jezdci nebo poutníci. Počátkem 5. století př. n. l. se z Thrákie do Řecka dostaly uzavřené koţešinové boty s lemem na přeloţeném okraji, zvané embas. Z Lýdie pak pochází obuv kothornos, shrnovací holínka z měkké kůţe, ze které se vyvinulo obutí s vysokou podráţkou pro řecké divadelní herce. U Etrusků byl rozvoj obuvi na vysoké úrovni a v písemných pramenech se četně objevuje název sandalia tyrrhenica.

Základní obuví byl tedy také sandál, ovšem velmi

komfortní a často svazovaný zlatými šňůrkami. Znali i vysokou uzavřenou obuv a také přezůvky do deště s tenkou ochrannou fólií z bronzu. Římané, stejně jako Etruskové, byli ve výrobě obuvi velmi pokročilí. Výrobci obuvi se zde sdruţovali do společenství, která byla podobná středověkým cechům, a vyráběli mnoho druhů bot. Dokonce zde existovala i jakási etiketa nošení obuvi. Například pouze v domě, kde Řekové chodili bosi, nosili muţi i ţeny sandály zvané soleae (lat. solum ‘půda’) skládající se z podešve a řemínků, u ţen někdy i bez nich, které se uvazovaly kolem kotníků či po holeně. Pokud však zasedali ke stolu, museli je odloţit všichni a jíst bosi. Na veřejnosti se pak pohybovali v koţených střevících sahajících aţ k lýtkům. V Římě, na rozdíl od Řecka, druh obuvi jiţ signalizoval společenské postavení. Senátoři obouvali speciální calcei senatorii z červené kůţe a na nártu zdobené tzv. lunulou. Slavní vítězové, konzulové a prétoři měli obuv obarvenou purpurovou barvou s vysokou

5

podešví pro zdůraznění vysokého postavení, ţeny si obuv zdobily perlami či drahými kameny a vyšší vojenští důstojníci, pracující obyvatelé nebo venkované nosili uzavřenou obuv sahající ke kotníkům zvanou calcei (lat. calx ‘pata střevíce’). Někdy tyto boty sahaly aţ po lýtko, po stranách byly otevřené a upevňovaly se řemínky. Venkované pouţívali i uţitkové vysoké boty z hrubé kůţe zvané peres a řadoví vojáci, aţ po hodnost setník, nosili hrubé střevíce caliga militaris. Jednalo se o obuv z hrubé látky se silnou podešví podbitou hřeby. Část u prstů byla odhalena, obuv sahala po kotníky a od prstů ke kotníkům bylo šněrování, kterým se střevíc připevňoval k noze. Druh římské vojenské obuvi se rozšířil mezi prostý lid a později jej převzali Frankové a Gallové. Prostý lid a otroci nosili dřeváky zvané Sculponae (lat. sculpere ‘vyřezávat, dlabat’) a nejchudší lidé si také balili nohy do nevydělané kůţe nebo do hadrů. Z orientu se k Římanům dostal i druh lehkého střevíce, jakéhosi pantofle zvaného socci. Jelikoţ se stal symbolem zţenštilosti, začali jej pouţívat herci v komediích. Většina barbarských kmenů druhy obuvi přebírala právě od Římanů. Jejich lokalizace a přírodní podmínky pak určily, jaké boty pouţívaly častěji. Například Chetité obouvali sandály, ale protoţe ţili v hornaté krajině, častěji nosili pevnější uzavřené boty. V období raného středověku přeţívají typy starověké, především římské obuvi. Dlouho se nosí řecké solae, které se váţou do různé výšky. Později se obyvatelstvo vyšších vrstev snaţí napodobovat římské calcei, vyrobené z jednoho kusu kůţe se samostatnou podráţkou a sahající ke kotníkům. Více se začíná nosit i východní obuv, tzv. soccus, nízké uzavřené boty z látky či kůţe, které se někdy vyskytují ve tvaru pantoflů kryjící jen špičku nohy a zdobené výšivkou. V byzantském prostředí se u císaře udrţely vysoké boty purpurové barvy. Vysocí hodnostáři pak nosí černé boty sahající ke kotníku a hluboce vystřiţené. Sandály a uzavřené boty typu calcei se pouţívaly aţ do poloviny 14. století, čím dál častěji se však objevují úzké protaţené špičky, které jsou předzvěstí nastávající módy zobákových střevíců. Od 12. století dochází k postupnému zlepšování obuvi, uzavřené boty se začínají tvarovat, přibývá ševců a dokonce i opravářů bot. Od poloviny 14. století jsou nejrozšířenější obuví zobákové střevíce či střevíce s nosy (lat. patinus, calopodium rostrati, rostrum ‘zobák, lodní zobec’, fr. poulaine ‘nos’, angl. crackowes), které byly reakcí na tehdejší extravagantní pestrobarevnou módu. Protaţené špičky se občas vyskytovaly jiţ u Egypťanů a Etrusků a dokládá to i Winter na starobylých etruských vázách (Winter 1893: 34). O vzniku těchto střevíců koluje mnoho nepodloţených příběhů. Podle jedné z nich si střevíce se zobákem vyrobil hrabě Fulko z Anjou jiţ v 11. století, protoţe potřeboval zakrýt nevzhledný výrůstek na svém chodidle. Podle dalšího příběhu si je zhotovil anglický král Jindřich II., který jimi

6

chtěl zase zakrýt svou extrémní velikost nohou. Do Evropy tato móda rozšířila zřejmě z Francie, kde podle nich král Filip II. určoval postavení svých dvořanů. Obuv se zobáky byla velmi oblíbená a rozšířená i přes odpor mravokárců a církevních hodnostářů. Vyráběly se z měkké kůţe, a jelikoţ byly velmi úzké, byly těsné a nepohodlné. Špičky byly prodlouţené a zvednuté vzhůru, a protoţe dosahovaly extrémních délek, musely se vycpávat a dokonce i přivazovat provázkem či řetízkem k pasu. Součástí zobákových střevíců byla i barevnost, která doplňovala pestrost svrchního oděvu, převáţně nohavic. Pro chůzi venku bylo potřeba dřevěných či koţených přezůvek s protaţenými špičkami na zobáky a připevňované zdobeným páskem přes nárt. Móda zobákových střevíců se často vracela, například v 15. století se staly součástí burgundské módy. Zobákové špičky se však zkrátily a kvůli praktičnosti se nezdvihávaly. Populární byly aţ do konce 15. století, kdy tato móda začala zanikat. V období renesance se dávalo přednost nenápadným nízkým botám bez podpatků. Především ţeny navlékaly svou obuv do přezůvek zvaných koturny, coţ byly dřevěné nebo korkové podráţky. Účelem bylo ochránit obuv a šat před znečištěnými ulicemi, jelikoţ města v té době stále postrádala kanalizační systémy. Chůze v těchto přezůvkách byla značně nepohodlná a obtíţná, a tak se takto obuté dámy musely opírat o své sluţky. Za vlády Jindřicha IV. byly ve Francii oblíbeny střevíce s kulatou nebo hranatou špičkou připomínající kachní zobák. Velké oblibě se těšily i v českých krajinách. Naproti tomu Španělé dávali přednost úzkým botám s mírnou špičkou. V 16. století byla také hojně rozšířena obuv, která vůbec neměla špičky, takţe z nich vyčnívaly prsty nositele. To poskytlo prostor pro zdobení prstů různými prsteny. Od 17. století se objevují záznamy o vzniku obuvi na podpatku. Podpatky však zřejmě vznikly o něco dříve v Itálii a Španělsku, kde podpatky dosahovaly výšky aţ jednoho lokte. Za Ludvíka XIV. se tyto vysoké podpatky zdobily kolem kotníkové části krajkami. V období baroka se rozšířily vysoké holínky se širokou a přehnutou manţetou, s hranatou špičkou a seříznutým podpatkem. Jelikoţ dámy nosily dlouhé sukně, které obuv zakrývaly, dámské obuvi se mnoho pozornosti nevěnovalo. Později se začaly nosit i koţené střevíce po kotníky se zkosenou špičkou, podpatkem, spínané přezkou a zdobené stuhou. Ţeny nosily podobnou obuv, u které se materiál i vzor přizpůsoboval látce šatů a podpatek byl o něco vyšší. Přes boty stále nazouvaly přezůvky pro chůzi po ulicích. Pro 18. století je pak typická obliba střevíců s přezkami a sponami s nízkým podpatkem ze dřeva nebo korku.

7

Přelom 18. a 19. století znamená další krok ve vývoji obuvi. Objevují se nové techniky, materiály a tkaniny se vyrábějí průmyslově. V letech 1790 – 1800 se tvar obuvi přizpůsobil odlehčené linii oděvu. Boty měly úzkou špičku, byly ploché, nebo měly jen velmi nízký podpatek. Na nártu byly hluboko vystřiţené a připevňovaly se buď páskou přes nárt, nebo šněrováním. Vyráběly se ze dvou plátků kůţe, nebo také z hedvábí a výjimkou není ani kombinace různých materiálů. Počátkem 19. století se do módy dostávaly střevíce s kříţovými řemínky. Zůstávají ploché, lehce protaţené do špičky a hojně se zdobily výšivkou, volánky, stuţkami a mašlemi. V době revolucí se pak od ozdob opouštělo a nejčastěji se nosili lehké střevíce zvané escarpin, které se po roce 1820 pouţívaly jako taneční. Širší uplatnění našly vysoké boty a pouţívali se jak pro jízdu na koni, tak i do divadla. Jejich střih podléhal častým změnám a známo je několik typů, jako jsou rovné těsnější holinky á la suvorov se střapcem vpředu, podobné byly i boty maďarského typu sestřiţené dozadu a v neposlední řadě boty á la Wellington s mírně zkoseným podpatkem a se zvýšenou holínkou. Také u ţen po zavedení krinolíny a dlouhého šatu se objevily pevnější vysoké střevíce s vyšším podpatkem, které sahaly nad kotník a někdy zakrývaly i lýtko. U kotníčkových polobotek (fr. bottine) se upouštělo od šněrování na vnější straně a spíš se zapínaly na knoflíky, vyšší podpatky se rozšířily, špičku měly tupější a černě se lakovaly. Pro období revolucí jsou typické i dřeváky převzaté z venkova zvané sabots (‘kopyto’, původ je nejasný, moţná ze stfr. bot a germ. butt), které byly odznakem radikálních revolucionářů ve Francii. Také slouţily jako přezůvky do města na jemné boty z kůţe, ale obouvaly se i na bosé nohy. Často se vycpávaly senem nebo slámou, na vršku byly plátěné nebo koţené a pro delší ţivotnost se okovávaly. S vynálezem gumy a vulkanizace v roce 1839 se obuv připevňovala k noze gumovými páskami. V polovině 19. století však vycházejí rychle z módy. Pro všední nošení se začaly pouţívat i taneční lakýrky a jako domácí obutí se pouţívaly pantofle zdobené orientálními motivy. Na přelomu 19. a 20. století dochází v obouvání k řadě změn. Obuv se konečně stává viditelnou částí celkové siluety a tak se jejímu tvaru a řešení věnuje mnohem více pozornosti. Protoţe je zájem o hezké boty, dává se důraz na módní styly, a jelikoţ se klade poţadavek pohodlnosti, začíná se konečně rozlišovat pravá a levá bota. Začátek obuvnického průmyslu pak nabízí různé moţnosti, jak obuv tvarovat, přináší nové materiály i jejich zpracování a nové způsoby zdobení, včetně rozšíření palety barev. Oblíbenou se stává vycházková obuv, a jelikoţ se objevují nové aktivity, vzniká i obuv sportovní. Obuv se tak čím dál více přizpůsobuje lidským činnostem a také jejich rozmarům.

8

3. Vývoj obuvi a jejich názvů na českém území Staří Slované a sousední Germáni vyráběli obuv z různých materiálů. Vedle koţených střevíců to byla i dřevěná obuv, či lýkové opánky. Koţené střevíce se na krajích mírně přehrnovaly a v horní části se stahovaly lýčím, motouzy, provázky nebo řemínky. Říkalo se jim krpce nebo opánky a známé jsou i všeslovanské láptě ‘starobylé střevíce pletené z lýčí’ (Niederle 1913: 484). O podobě prastaré slovanské obuvi mohou vyprávět některé nálezy, jako například střevíce z 9. – 11. století nalezené v Rusku v šargorodském hrobě. Ze stejného místa pocházejí i polobotky s dírkami na rozparku. O podobě vypovídá i nález z jiţního Ruska, kde se našly vedle nízkých bot i červené vysoké, ušité z jednoho kusu kůţe, jiné i ze safiánu, s ostrými špičkami zvednutými nahoru a ohrnutými holeněmi. Z většiny archeologických nálezů však nelze podrobně vysledovat podobu tehdejší obuvi, protoţe se dochovaly jen fragmenty ze spodních částí obuvi nebo ozdoby, které byly vyrobeny z trvanlivějšího materiálu. Nejstarší dochované originály obuvi na našem území jsou z konce 16. století (uchované v Obuvnickém muzeu ve Zlíně), z dřívějších dob se toho u nás příliš mnoho nezachovalo, a to ani v archeologických nálezech, ani v obrazových a písemných památkách. Za zmínku snad ještě stojí střevíc legendy o sv. Václavovi s osmi hedvábnými stuţkami pro zavazování, uloţený v chrámovém pokladu v Mladé Boleslavi. Lingvistická paleontologie uvádí, ţe slova jako střevíc či opánky, jsou velmi stará a jsou společná dalším slovanským jazykům, a to i významem. Slovanský střevíc (stsl. červьjь) zmiňuje Konstantin Porfyrogennetos jiţ v 10. století. Popisuje jej jako obutí pro srbské sluhy. Stejně je stará i zmínka o lýčených laptích v kyjevských listech. Obuv z lýka nebyla výjimečná ani u nás, jak dokládá Kosma při popisu lýčeného obutí. Podle zachovaných písemných záznamů byla nejstarší obuv Čechů vyráběna i z kůţe a nohy si zpravidla před obutím ovinovali tzv. onucemi ‘kusy látky’. Dokládá to listina Soběslavova, kde se objevuje slovo soccurum. Ve staročeském slovníku je pak slovo soccus překládáno do češtiny jako onuce. Vedle krpců a opánků znali Slované i celokoţené boty, zakrývající lýtka rozstřihnuté na holeni nazývané sapogь (z psl. *sapogos) nebo škorně. Představu si o nich můţeme vytvořit z východních miniatur z 10. a 11. století. Na vstupní miniatuře Svjatoslavova sborníku je má na sobě kníţe Svjatoslav v zelené barvě a jeho synové v barvě červené. Podle všeobecného mínění, je tento druh obuvi orientálního původu (Niederle 1913: 490). Z 11. století máme písemné záznamy, které se zmiňují o koţeluzích a sešívačích, tedy o ševcích vyrábějících obuv. Ševcovské řemeslo v Čechách a na Moravě zřejmě existovalo jiţ 9

dříve a ševci existovali dvojího druhu. Byli to novotníci, novětníci či nováci, kteří vyráběli zcela novou obuv, a pak to byli tzv. refleři, reflíři, prťáci či vetešníci (‘ševci obuvi vetché’), kteří opravovali obuv obnošenou nebo poškozenou. Později se však obě skupiny spojily v jediný ševcovský cech. Pro výrobu i pro opravy obuvi se pouţívaly téměř všechny druhy kůţí kromě koňské. Nejčastěji to byla hovězina, teletina a skopovina. Výroba bot však příliš pokročilá nebyla a stejně jako jinde, bývá i v českém prostředí jakýmsi pratvarem obuvi jen podešev vyrobená z jakékoli látky, kůţe, plsti nebo také ze dřeva. Tato podešev se pak přivazovala k chodidlům řemínky. Tvar se časem vylepšoval a zdokonaloval tím, ţe se přikrajoval materiál, aby zakryl větší část nohy, zejména pak patu, prsty a postranní části chodidla. Tak to pokračovalo dále, dokud nebyla zakrytá celá noha. To se pak obuv šila z kůţe přímo podle tvaru nohy. Takto popsaná prostá obuv je známá i v Polsku a Rusi pod názvem postoly, který byl rozšířen mezi další Slovany, například mezi Charváty a Srby. Také staří Čechové pouţívali název postoly pro tento druh prosté obuvi. V nejstarších latinských listinách jsou zmínky o dalších druzích obuvi na našem území, jako je tomu v Soběslavově listině, kde se objevuje slovo subtalarium. Ve slovnících středověké latiny je vykládáno jako druh obuvi a do češtiny je překládáno jako škarbal. Slovo je patrně staršího původu a podle všeho pochází jiţ z doby před 14. stoletím. Podle Zíbrta slovo nepochází z domácího prostředí a je snad příbuzné s italským názvem scarpa, který pak ve staré češtině zobecněl (Zíbrt 1892: 74). Název této prosté obuvi se pak mezi prostým lidem a sedláky udrţel aţ do 16. století. Staří Čechové vedle prosté jednoduché obuvi znali i obuv upravenou, která se šila z kůţe a pokrývala nohu po kotníky. Podle nejstarších slovníků tento druh obuvi nejčastěji nazývali třeví nebo třevíc a slovo je roztroušeno prakticky u všech ostatních slovanských národů. Podle staročeských slovníků se takto překládal latinský název calceus a calceolus. V dalších latinských písemnostech, jako stará glossa Mater Verborum, se vyskytuje název ocreae, coţ je také druh obuvi a do češtiny se překládá jako jiţ výše zmíněné škorně, ‘vysoká obuv z hrubé kůţe zakrývající holeň a lýtka, často sahající aţ ke kolenům’. Podle spisu Mater Verborum to vypadá, ţe slovo bylo u nás pouţíváno uţ před 13. stoletím. Na sporadických obrazových památkách je prostá obuv včetně střevíců znázorňována se špičkou a bez ozdob. Na nejstarších vyobrazeních (kodex Vyšehradský, fresky znojemské kaple) je také nízká obuv černé nebo rudé barvy podobná střevícům, nebo černá obuv do poloviny lýtek vpředu rozstřiţená pro šněrování nebo pro zapínání na knoflík. Obuv vyšších

10

vrstev a duchovenstva se zdobila barevnými tečkami, krouţky nebo švy, většinou bílé barvy. Ţenská obuv se v dávných dobách od muţské nelišila. Památky týkající se prosté obuvi jsou nedostatečné i v době od 13. století. Vyskytují se pouze písemné doklady a zapsána jsou většinou jen jména. V Legendě o sv. Prokopu je zmínka o názvu čřěvíce, u Dalimila škorně, bohuţel však z těchto záznamů není moţné vytvořit si představu, jak zmíněná obuv vypadala. Obuv vznešeného obyvatelstva pak jistě podléhala západoevropské módě. Rukopis kapitolní knihovny svatovítské a Velislavova bible hovoří o vznešenější obuvi, o dlouhých střevících, na konci zúţených či špičatých a hojně zdobených. Zřejmě se jedná o začátek tzv. obuvi se zobáky, která u nás byla nejvíc v oblibě v 2. polovině 14. století. Vedle toho se ještě ve 13. století zdobila obuv různými cetkami a zvonky. Ve 14. a 15. století prostý lid obou pohlaví stále nosil škarbaly (lat. sotular) i třevíce sahající po kotníky (lat. calceus) a také starou vysokou obuv škorně. V ševcovských artikulích z konce 15. století se můţeme dočíst také o škorních s malým faldem. Zřejmě se jednalo o tzv. faldovačky. Jako neupravená obuv slouţily dřeváky či trepky, které aţ do 17. století nosili mniši, kapucíni a františkáni. Vyskytují se i nohavice, které jsou dole sešité a podšité kůţí, tedy jakési punčochy se zpevněnou částí na chodidlo, takţe zároveň fungovaly jako obuv. Ovšem čím dál častěji se k nám dostávaly módní vlivy ze západní Evropy, především pak obuv sahající nad kotníky, trochu podobná českým škorním. Ve středověké latině se tato obuv nazývala botta, ve francouzštině botte, v angličtině boot a další příbuzná jména se nacházejí i v písemných památkách z počátku 14. století. Například v latinských textech jsou zaznamenány hesla botti nebo bottae znamenající ‘druh obuvi’. Toto slovo i druh obuvi se dostal také na české území, kde zdomácněl a později vytlačil původní škorně. Výraz boty zachytil i Klen Rozkochaný ve svém slovníku, kde se zároveň zmiňuje o slově kordovanek. Kordovanky jsou obuv šita ze vzácné jemné kordovanské kůţe, která se dováţela ze španělské Córdoby. Ševci ji u nás začali pouţívat na přelomu 15. a 16. století a pouţívali jak černou, tak i červenou. Jednalo se o výjimečné zpracování arabské kůţe za pomocí přísady ze španělské rostliny summagre. Kůţe pak byla velmi lesklá a kvalitní, tudíţ si obuv z kordovanské kůţe mohli dovolit jen nejmajetnější lidé. Ti, kteří si je nemohli dovolit, si mazali střevíce kvasnicemi, aby se přiblíţili lesklosti kordovanek. Také se k nám dostal druh letní obuvi nazvané lat. aestival, stivale či stivalus z čehoţ vzniklo fr. éstival, šp. estibal, it. stivali a něm. stival. Jednalo se o obuv z jemnější měkké kůţe, poměrně vysokou, protoţe zakrývala i holeň. K nám pronikla zřejmě ve 14. století z Německa a přejat byl i název, tzv. ščibal nebo štibal.

11

V západní Evropě byly na počátku 14. století po kříţových výpravách nejvíce oblíbeny úzké střevíce se špicemi, které se díky Lucemburkům dostaly k nám kolem roku 1360. Mravokárci, jako arcibiskupové Arnošt a Očko, je u nás pojmenovali jako calceos rostratos ‘zobákové střevíce’ nebo mluvili o longis nasis ‘nosatých střevících’. Délka špiček se většinou lišila podle vznešenosti. Čím byla osoba zámoţnější, tedy urozenější, tím byly špičky delší. Podle Wintra špice nenosili váţení občané a nejvyšší vrstvy (Winter 1893: 159), které byly zřejmě konzervativnější. Ti nosili střevíce kopírující tvar nohy a škorně na lov nebo na cesty. Zobáky byly nejčastěji červeně obarvené, ale vyskytovaly se i v kombinaci jiných barev, jako je ţlutá, modrá nebo zelená. Lze to vidět na miniaturách Štítného. Tyto střevíce byly velmi nepohodlné a nepraktické a kvůli špičce se ke střevícům musely připevnit dřevěné podešve, u nás zvané trepky (z něm. trippen), patnochy a později i pantafle (nebo pantofle). Na špičaté zobáky s výsměchem reagovaly starší generace, a církevní hodnostáři ji zavrhovali jako nepatřičnou a vyjadřující pýchu. I přes to se paradoxně uchytily také u duchovenstva a k obuvi si zobáky připevňovali také rytíři ve zbroji. Byly zhotoveny ze ţeleza a podle písemných zpráv je často během taţení museli odstraňovat, jelikoţ bývaly příčinou poráţky. Jak totiţ bylo výše uvedeno, zobáky byly nepraktické, neohrabané, noha se v botách se zobáky špatně pohybovala a hlavně se špatně v takových botách utíkalo. Mravokárci jako Hájek nebo Weitmile také rádi zmiňovali událost, jak roku 1372 purkrabímu Albrechtovi a jeho ţeně na hradě Košťál hrom urazil „… ty čápí nosy u střevíc“ (J. Emler, Fontes rerum Bohemicarum: IV., 546; in Winter 1893: 36). Obrazové záznamy obuvi se zobáky se vyskytují ve Václavově bibli. Dostaly se dokonce do venkovských kostelů, jak dokládá freska z roku 1385 ze Slavětínského chrámu, kde je s těmito střevíci zobrazen i král Herodes. Za husitských válek móda zobákových střevíců na nějaký čas ustoupila a nosily se převáţně boty, které se dlouho odlišovaly od českých škorní. Boty totiţ sahaly někdy aţ nad kolena a kvůli zimnímu pouţívání byly přilehlé a podšité koţichem, kdeţto niţší škorně byly šněrovací i shrnovací. Časem oba druhy začaly splývat a název boty původní škorně vytlačil. Za škorně byla pak v 16. století povaţována jen obuv prostého lidu vyráběná ze skopové kůţe. Po skončení husitských válek se vrátila móda zobákových střevíců, a to i na venkov mezi selské obyvatelstvo, navzdory zákazu krále Jiřího, který si vyprosila církev a také zákazu samotného papeţe z roku 1480. Časem se však začali zkracovat, špičky byly tupější, dokud nebyly počátkem 16. století zcela vytlačeny. Převládat začaly střevíce se širokou špičkou nazývané kraví huby nebo kachní zobáky. Poprvé se objevily v Norimberku roku

12

1493, a proto je Němci povaţují za svůj výmysl (něm. Kuhmäuler). Šířka těchto střevíců se časem zvětšovala a samotná obuv pak u nás dostávala rozličné názvy, jako třeba hubatá obuv nebo medvědí tlapy. Zapínání střevíců bylo v této době jiţ různé. Vedle řemínků to byly různá spínadla, knoflíky a přezky. Ţenské střevíce se podle Ţidkovy zprávy ještě dlouho šněrovaly. Staří Čechové rozlišovali i letní a zimní obutí. Zimní se šila z hrubé kůţe a dokonce se vycpávala. Chudí lidé jako vycpávku pouţívali slámu nebo mech a movitější teplou látku z vlny a zvířecí srst. Takto plstí vycpaný střevíc, kterému se později říkalo bačkora, se původně nazýval plstka. Představu, jak plstky vypadaly, si můţeme vytvořit z tabulového obrazu kříţovnického kostela z konce 15. století, kde jsou barvy černé, se špicemi a zapínané přezkou. V 16. století začíná obuv drţet krok s módou západoevropskou. Nejčastěji se tedy nosí široké střevíce, které si ţeny pořizovaly hojně zdobené, například perlami, premováním, krumplováním, vyšíváním, drahými kovy a kameny, barevnými stuhami a tkaničkami, přezkami, knoflíky a oblíbeny byly u obou pohlaví barevné růţičky. Začaly se i rozlišovat různé druhy střevíců, jako byly střevíce o jedné podešvi, tuplované, okované, střevíce s ušima, babské (také nazývané jako punčoch) nebo panenské. Různé střevíce se dováţely z ciziny a tak písemné prameny mluví o bílých střevících římských nebo neapolských a také o tureckých. Z Itálie se k nám dostala i poloviční obuv pantafle (it. pantofola) překládaná ve starých slovnících jako crepida nebo sandalum. Byly určeny převáţně pro domácí pouţití, avšak ti, co se chtěli zviditelnit, nosili pantofle navlečené přes střevíce, jak je moţné vidět na kutnohorských freskách. Někdy se jim říkalo trepky, ne však ve smyslu přezůvek na zobákové střevíce. Móda pantoflů se vytratila počátkem 17. století a od 18. století se jejich funkce omezila pouze na domácí pouţití. Dámským pantoflům se také někdy říkalo čiţmy. Jako poloviční obuv, tedy velikostí mezi střevícem a botou či škorní, slouţila obuv zvaná botky, někdy téţ potky. Také byly popisovány jako vysoký střevíc s řemeny, většinou z aksamitové látky a byly šněrovací. Jako pracovní obuv slouţily škorně i boty a podle účelu se přizpůsobovala jejich výška, tvar a pevnost. V ševcovských artikulích jsou pak uváděny boty či škorně rybnikářské, myslivecké nebo lovecké. Uvádějí se i boty rejtharské, které sahaly aţ po rozkrok, byly vybaveny ostruhami a pouţívaly se pro jízdu na koni. Později se k nim přidávaly i faldy (shrnovačky) a boty se tak vyvinuly v boty, které se u nás nazývaly jako švédské nebo waldštejnské. Existovaly i vojenské boty, kterým se říkalo lancknechty. Čiţmy pak byly krátké škorně uherského typu, které se k nám dostaly za války s Turky.

13

Od 17. století udává ráz celkového oděvu i obuvi Francie. Francouzské módy se tak drţí i zbytek Evropy, takţe k nám proniká tzv. Ludvíkovský střevíc s podpatkem. Vyráběn byl z drahých a vzorovaných látek, z hedvábí, zdobený mašlemi, krajkami, ornamenty a orientálními motivy. Zdoben byl dokonce i podpatek. Vedle střevíců se pouţívaly také mohutné holínky a na venkově se aţ do konce století drţely krpce. V 18. století jsou časté různé polobotky, buď anglického typu s tupou špičkou a nízkým podpatkem, nebo francouzské přezkové střevíce se zlatou nebo stříbrnou přezkou. Později se vyskytují i tzv. brynelky, střevíce se svrškem z atlasové vlněné tkaniny. S objevem gumy se dostala do obliby obuv zvaná pérka, coţ byly ‘botky s elastikovými péry’ (Kott 1878: II., 533), většinou se však nízkým botám říkalo šněrovací boty. Moderní doba, jak po celé Evropě tak i u nás, přináší nové technologie, materiály. Začínající obuvnický průmysl vyrábí nové specializované druhy obuvi, které se přizpůsobují různým lidským aktivitám. S tím přibývá i mnoţství názvů, jako je tomu například u čím dál rozšířenější sportovní obuvi. Vedle tenisek ‘tenisová obuv’ pak máme cvičky ‘cvičební obuv’, tretry ‘běţecká obuv’, kopačky ‘fotbalová obuv’, pohory ‘turistická obuv’ nebo balerínky ‘obuv pro balet’, kterým se říká i piškoty. Teniskami se dnes však označuje i obuv pro volný čas, kterým říkáme i botasky. Také se často obuv nazývá podle obuvnických firem, které je vyrábějí, například baťovky ‘obuv značky Baťa’, či luxusní manolky ‘obuv značky Manol’ a mnoho dalších. Lehké letní otevřené obuvi se nadále říká sandály, nicméně vyskytují se i další názvy jako cukle (zároveň i označení pro domácí obuv), ţabky či ťapky. I vysoké boty se dnes nazývají různě, jako kozačky, sněhule ‘převáţně zimní obuv’. Kanady a gladiátorky jsou zase mohutné vojenské nebo pracovní boty. Stále se pouţívá výraz holínky (kterým se také říká gumáky podle materiálu) ve smyslu zahradní obuv.

14

4. Boty Bota je muţská obuv sahající nad kotníky s vysokou holení, která byla podobná českým škorním. Tento druh obuvi i jeho název přišel na české území ze západní Evropy za doby lucemburské. Nejdříve tento výraz pronikl do měst a klášterů a postupem času se nejvíce rozšířil na venkově. Z písemných památek z českého území pak vyplývá, ţe název bota, boty se u nás velmi rychle uchytil a zdomácněl natolik, ţe se začal pouţívat častěji, neţ původní český název škorně (škorně: viz str. 26). Název se v latinsky i česky psaných textech vyskytuje jiţ na počátku 14. století a v latinských slovnících jsou významy slov botti nebo bottae uvedeny jako ‘druh obuvi’. Boty jsou zaznamenány ve slovníku Klena Rozkochaného a také ve slovníku Prešpurském jako boti. Dokladem nošení bot u nás je pak Husova zmínka: „Jich (kněţí) zima nepřeschne, neb mají boty…“ (Vyd. Erben: I. 428; in Zíbrt 1892: 335). V Popravčí knize pána

z Roţmberka zapsal autor zprávu, ve které je nějaká osoba vyšetřována pro odcizení botek: „pokradl sukni, oštěp, kytli, botky“ (Popravčí kniha p. z Roţmberka, poč. 15. století, vyd. Fr. Mareš: str. 47; in Zíbrt 1892: 335). V Salicetiho raných lékařstvích doporučuje autor nemocným nosit boty: „Aby (nemocný) měl v zimě obuv dvénásobní totiţ boty“; a také je doporučuje kvůli lepší izolaci tepla: „Zachovej nohu v teple v botach prostraných“ (Salicetiho lékařství, 15. století, v rukopise Českého Muzea: 379; in Gebauer: I., 88). V památkách staré literatury české je další doklad o tomto názvu obuvi, který zní: „aby mne bil kyjmi i boty“ (Památky staré literatury české, vyd. ČMaticí: 1. - 10., 96; in Gebauer: I., 88). Stč., bot, většinou bota (Gebauer: I, 88) ‘vysoká obuv’ (Rejzek 2001: 87), č. st. bot, bota (Jungmann: I., 165), č. bota ‘obuv’. Výraz se vyskytuje i v jiných slovanských jazycích, např. v b. botuš ‘vysoký střevíc’, sln. bota ‘střevíc’, slk. bôta, stp. bot, p. but (bót) vše ‘obuv’, r. bot, bóty (pl.) ‘vysoké boty, přezůvky’. Význam stč. bota, bot se vztahoval pouze na určitý druh vysoké obuvi, která se k nám nově dostala ze západní Evropy. Význam později splynul s významem slova škorně a botami se označovala jakákoli vysoká obuv. Později se význam deminutiva botka vztahoval na polovysokou obuv, co do výšky mezi botou a střevícem. Došlo však k tomu, ţe význam

15

výrazu boty, botky se dnes vztahuje na všechny druhy obuvi a splývá tak s významem výrazu obuv. Za botku se však povaţuje i dětská nebo dámská obuv. V českých dialektech se výraz boty vyskytuje s různými hláskovými obměnami, jako je č. dial. bůta (Chodsko) ‘podomácku ušité bačkory’, bot, botek, but, butek (Slezsko), buot, buotek ‘boty, obuv’ (ČJA: 199). Č. bota pochází z francouzského botte ‘střevíc’ (Machek 1968: 61). Podle Holuba se jedná o psl. přejetí ze střlat. botta ‘střevíc’, coţ je těţká, pracovní nebo zimní obuv, která se liší od střevíců. Pro srovnání autor uvádí i lidové expresivum bufy (Holub – Kopečný 1952: 74). Ze střlat. botte vedle francouzské botte vzniklo i anglické boot. České zdrobnělé botka přeneseně znamená i ‘pochvovitý obklad na dolní části sloupů’ nebo ‘součást pluhu’. Přeneseně je také bota označení pro nádobu na pivo podobného tvaru (PSJČ: 1., 174). Metaforicky bota, udělat botu ‘chyba, udělat hrubou chybu’ je kalk z něm. „er redete einen großen Stiefel“ (v němčině z vyprávění o faráři Stiefelovi, vzpomínkou na to je u Šaldy hloupý jako farářovy boty, Machek 1957: 38-39). Slovo se objevuje i v dalších přirovnáních, jako je teče mi do bot ‘jsem v obtíţné situaci’, kaţdý ví, kde ho bota tlačí ‘zná své chyby’, prásknout do bot ‘utéci’, znám ho jako své boty ‘znám ho dobře’, srdce mu spadlo do bot ‘pozbyl odvahy’.

Různě vysoké boty (Kybalová 2001: 62)

16

5. Obuv Obuv je všeobecný název pro část oděvu, který je určen pro odění nohou. Vznikl ze slovesa obout. Tento výraz je velmi starý a původně měl zřejmě význam celkově se ‘obléci’. Slovo obuv je doloţeno jiţ ve slovanských písemnostech z 11. století (Niederle 1913: 484). V českých památkách se slovo vyskytuje například v Ţaltáři Wittenberském z 1. poloviny 14. století, kde stojí: „V Idumei rosprostru obuw mú, mně cizozemci poddáni sú “ (Ţaltář Wittenberský, 14. století: 59, 10; in StčS: 9., 207) nebo v evangeliáři z 2. poloviny 14. století: „kto po mně příde, silnější mne jest, jehoţ nejsem duostojen obuwy nésti “ (Evangeliář Čtenie zimnieho času: 1b; in StčS: 9., 207). Zprávu o obuvi také podal Václav Koranda ve svém rukopise: „apoštolé...obuw měli, a tak s obnaţenými nohami nechodili“ (Manuálník Václava Korandy, 2. polovina 15. století: 80a; in StčS: 9., 207). Stč. obutie, obuv (Bělič 1978: 243), č. st. obuv, obuva, obuví (Jungmann: II., 807), č. obuv ‘výrobek z kůţe, látky apod. určený k pokrytí nohou’ je z č. obout ‘navléci si obuv’. Opakem je č. zouti. V českých dialektech se nachází řada obměn tohoto výrazu, jako je obuvo (Valašsko), obuví (Opavsko), obuj, vobuj, obutí, vobutí, obutina, vobutina (ČJA: 198). V některých dialektech mají příbuzná slova různé významy. Třeba kdyţ někdo na Zlínsku prohlásí, ţe byl obut, znamená to, ţe byl ošizen nebo být obutý znamená ‘být dospělý’. To zřejmě pochází ještě z dob, kdy v létě chodili obutí jen dospělí, a děti chodily bosy. Základem je spojení psl. prefixu *ob- ‘okolo’ s *-uti (ESJS 1989n: 10., 569). Obuv’ se vyskytuje i v jiných slovanských jazycích s různými sufixy: b. mk. obušta, sch. obuća, sln. obuča, obuvalo, obutev, slk. č. obuv, p. obuw, p. st. obow, ukr. r. obuv’. Také sloveso s významem ‘obout, obouvat’ je všeslovanské: stsl. obuti, b. obuja, mk. obuje, sch. obuti, sln. obuti, slk. obuť, stč. obúti, č. obouti, hl. wobuć, dl. wobuś, p. obuć, br. abúc’, ukr. obúty, r. obuť vše ‘navléci si na nohy obuv’. Obuv pochází z ie. kořene *eu- ‘obléct, obout’ (Rejzek 2001: 420). Původně se význam zřejmě nevztahoval pouze na odívání nohou. Například mor. zuť gatě je analogické podle zouvání punčoch a také č. st. znamenalo ‘navléci si kalhoty’.

17

6. Názvy uzavřené obuvi 6. 1. Brynelky Brynelka je specifický druh střevíce (střevíc viz str. 25), který má vrchní část vyrobenou z brynelové látky, coţ je ‘vlněná atlasové tkanina’. Název je novější, patrně z 19. století. O Brynelkách se zmiňuje Ignát Hermann v románu Vdavky Nanynky Kulichovy: „Hovořila paní Knedlhansová obouvajíc rázem brynelky pérkové“ (Ignát Herrman, Vdavky Nanynky Kulichovy; in PSJČ: 1., 201). Gebauer uvádí pouze stč. brunát ‘hnědá látka’ (Gebauer: I., 108), také Jungmann má pouze brunát ‘brunátná barva, červená barva’ (Jungmann: I., 191), č. brynelky, také blinérky či plinérky ‘střevíc z brynelu’ (Kott 1878: V., 1081). Slovo je převzaté z fr. prunelle, brynel, brunel ‘atlasová vlněná tkanina ’ podobná lastingu (‘keprovaná silná látka z česané příze’), která se pouţívá pro svou hladkost a pevnost především na svrchní část letní obuvi. Látka můţe být různě barevná, nejčastěji je však černá (OtSN: IV, 794). Ve fr. je prunelle také ‘švestka’. Jméno brynel je patrně od fr. brun ‘hnědý’ < něm. braun ‘hnědý’ (Gamillscheg 1969: 160).

18

6. 2. Faldovačky Faldovačka je vysoká obuv, která pokrývá holeně i lýtka. Na vrchní části je však zahnuta, čímţ vytváří fald, podle kterého se obuv nazývá. Obuv se také nazývala shrnovačky. Zmínka o faldech je v Krumlovském rukopise z počátku 15. století: „An (kazatel) v pyšném rúše jde s mnohými faldy okolo chřbetu“ (Rukopis Krumlovský, 15. století: 400a;

in Gebauer: I., 378) a také v rukopise Jana Rokycana z doby kolem roku 1500: „… čuba kuní, sobolí aneb liščí, a to ještě s výloţky, sfwaldy, divně opremované“ (Rukopis Jana

Rokycana, okolo roku 1500: 516a; in Gebauer, I., 378). Stč. fald (Gebauer: I., 378), č. st. fald ‘záhyb’, faldovník ‘ten, kdo dělá faldy (Jungmann: I., 537), č. fald ‘záhyb na látce’, č. faldovačka ‘vysoká bota s faldy okolo kotníků, shrnovačka’ (PSJČ: 1., 698). Název je znám i v dalších slovanských jazycích: hl. fałda, p. fald, ukr. falda, r. falda ‘záhyb’. Přejato ze střhněm. valde či z něm. Falte (Machek 1957: 107). Přeneseně je Fald také jako ‘vráska na těle (Jungmann: I., 537), a Prohnat někomu faldy znamená ‘někoho nahánět’. Faldovačkou se označovala i řasnatá sukně.

19

6. 3. Krpce Krpec je starobylá obuv starých Čechů vyrobená z podešve, na níţ se pouţilo látky, kůţe, plsti či dřeva a k noze se připevňovala řemínky. Postupem času se pouţívalo více materiálu, aby obuv zakryla větší část chodidla. Bartoš udává podrobný popis krpců z Valašska, kde se jim také říká krpel, krpoch: „Obuv je sloţena ze dvou částí. První částí jsou tzv. kopytce ‘houněné punčochy’ a druhou částí je samotný koţený krpec. Ten je vyroben z kusu kůţe, který je vykrojen do vejčitého tvaru. Při obouvání se nejdříve na nohy navlečou punčochy kopýtce a po té se na ně pomocí řemínků, tzv. návlaků, přišněruje koţený krpec, který sahá aţ po kotníky “

(Bartoš: 1., 166). Dokladem slova je zmínka v rukopise z 15. století, kde se zpovídá ševcova duše „zle jsem krpala“ (Hanuš Ostersp: 86; in Gebauer: II., 158).

Gebauer stč. krpec neuvádí, má jen sloveso krpati ‘šít (o ševci), ševcovat’ (Gebauer: II., 158), č. st. krbec ‘dřevěné střevíce’ (Jungmann: II., 176), krpec ‘bačkor’ nebo krpeľ, krpě (Jungmann: II., 202, 203) ‘sněţnice’. V dnešní češtině se krpec vyskytuje jen jako archaismus Slovo v různých podobách a s přenesenými významy proniklo do mnoha našich nářečí, především pak do moravských. Řemeslníkům, kteří tuto obuv zhotovovali, se říkalo krpčáři. Na Hané jsou krpce ‘stará nevzhledná obuv’ a na Zábřeţsku jsou krpse ‘ţenské botky’. Podobné názvy se však nemusí vztahovat jen na obuv, například na Valašsku je krpáč či krpeň ‘starý klobouk’. Patří sem i krpadła, přeneseně ‘část pluhu, coţ jsou dvě destičky spojené kolkem, které zastupují váhu’. Od stč. krpati ‘šít (o ševci)’ je patrně i č. dial. sloveso krpat ‘loudavě pracovat’ (Brněnsko), a také sloveso krpět ‘stát šikmo’ (louka, pole či zahrada na svahu krpí). Na Valašsku krpět znamená ‘čumět, postávat’, na Jicku ‘zůstat na ocet’ (Bartoš: 1., 166). Na Valašsku se také vyskytuje krpačiť sa s významem ‘nuzovati se’: „Já uţ sa enom tak krpačím“, „Mnohý sa krpačí, aby sa ukrpačił“ ‘bídně uţivil’, „Uţ je celý zkrpačený“ ‘prací sedřený’. Na Hané má slovo krpatět podobný význam, a to ‘umírat’ (Bartoš: 1., 166). Zřejmě sem patří i č. st. krpatý ‘zakrslý’ (Rejzek 2001: 315). Machek spojuje krpec s jsl. krpa ‘záplata, kus tkaniny nebo kůţe’ (Machek 1968: 296). Z něho rekonstruuje psl. kъrpa, které je i v dalších slovanských názvech obuvi: mk. krpa, sch.

20

kȑ pa, sln. krpec, slk. krpce (pl.), p. dial. kierpce (pl.), ‘kus látky či kůţe, starobylý druh obuvi vyrobený z kusu kůţe vejčitého tvaru’. Pokračováním stč. krpati jsou české nářeční tvary, sr. č. dial. karpať, pokrpačiť ‘záplatovat šat nebo obuv’. Sloveso se vyskytuje i v dalších slovanských jazycích: b. kărpă, sch. krpiti, sln. krpati, slk. krpati, p. karpać, ukr. korpáty, r. dial. korpáť, ‘látat šaty, látat obuv’. Také stsl. iskrъpiti má význam ‘zalátat’ (ESJS 1989n: 4., 248). Zúţení na ševcovskou práci je jiţ dávné, viz stč. krpati ‘šít (o ševci)’, r. korpěť ‘vysedávat u ševcovského verpánku’. Všechna tato slova patří k ie. kořeni *(s)ker- ‘řezat’. Významy slovanských slov jsou buď relikty tohoto původního ie. významu ‘řezat’ > ‘uříznutý kus kůţe nebo látky’ (ESJS 1989n: 4., 249), nebo vznikly sekundárně.

21

6. 4. Střevíce Střevíc byl druhem nízké obuv bez holinek, která zakrývala nohu po kotníky, nebo kousek nad ně. Označovala se tak především obuv, která byla upravená, nejčastěji vyrobená z kůţe. Tato obuv byla pouţívána jiţ za starých časů a byla známa u všech Slovanů. S příslušnými hláskovými změnami byl mezi nimi rozšířen i název střevíc. Dnes se střevíci myslí ‘elegantní dámská lehká obuv’. Uspokojivou představu o podobě starých střevíců nabízejí spíše obrazové památky. Lze je nalézt například v kapitolním Evangelistáři a v kodexu Vyšehradském, kde jsou střevíce vyobrazeny jako špičatá obuv zakrývající nohu po kotník a se zastrčenými nohavicemi. V bibli Velislavově jsou střevíce vyobrazeny podobně, jen jsou poněkud delší, protáhlé a u špiček zúţené. Takto jsou nakresleny i na nástěnné malbě Jindřichohradeckého zámku, kde je vyobrazena legenda o sv. Jiří. V kodexu Vyšehradském je i jedna z kreseb, díky níţ si můţeme o podobě střevíců vytvořit nejvěrohodnější představu. Jedná se o výjev doprovázející biblický text, ve kterém se vypráví o Hospodinovi, jak na hoře Horeb z hořícího keře promlouvá k Mojţíšovi pasoucímu stáda: „nepřibliţuj se, zezuj obuv s nohou svých, nebo místo, na kterém stojíš, země svatá jest!“ (Kodex Vyšehradský, 11. století; in Zíbrt 1892: 78). Na

ilustraci jsou vedle Mojţíše zpodobněny střevíce, které byly podle velké míry detailu kresleny zřejmě podle skutečné předlohy, aby tak autor zdůraznil obuv, o které se v textu hovoří. Na obrazových památkách jsou střevíce nejčastěji zachycovány bez jakýchkoli ozdob. Někdy jsou však střevíce u vznešenějších postav zachyceny s jemným zdobením v podobě barevných teček či krouţků. Zachyceny jsou i střevíce zobákovité. Je tomu například na malbě na Karlově Týně, na níţ je namalována Blanka, manţelka Karla IV, se střevíci zakončené dlouhou špičkou. I v písemných dokladech se slovo střevíc či slova příbuzná vyskytují poměrně často, nicméně nenabízí podrobný popis, jakou měly střevíce podobu. Slovo třeví či třevíc je zachyceno jiţ v nejstarších slovnících. V latinských slovnících je slovem třevíc překládáno latinské calceus ‘bota’ a je tomu tak i ve staročeských slovnících, kde se lat. calceus, calceolus vykládá jako ‘střevíc’. V ţaltáři Klementinském je pak zápis: „rozprostru třeví moj “ (Ţaltář Klementinský, vyd. A. Patera, 1890: 193; in Zíbrt 1892: 79). Ani z písemných pramenů z 13. a 14. století si nelze vytvořit představu o podobě střevíců. Zapsána jsou pouze jména nebo jen zmínky, jako je tomu v letopisech kroniky Petra Ţitavského, který zapsal

22

zprávu o spravování střevíců: „qui... veteres reparere calceos “, a zprávu o chudobě kralevice Václava, který si kvůli nedostatku peněz nemohl dovolit nechat opravit své rozbité střevíce: „Inruptis calciis frequenter apparuit, quia pro emendacione eorundem dare nummisma non habuit “ (Fontes rer. bohem. IV.: 17; in Zíbrt 1892: 250). Jiné zmínky jsou v listině krále Václava II. z roku 1288, kde se ve zprávě o clu zmiňuje o plstěných střevících: „… filtratis calceis“ (Emler, Regesta, k r. 1288:II., 1043; in Zíbrt 1892: 250), nebo v Legendě o sv. Prokopu v Rukopise Hradeckém je vyprávění o světcovi, který nosil lehké črěvíce. Větší mnoţství zmínek o střevících i s jejich popisem je z období, kdy byly oblíbeny jak u nás, tak i v Evropě, střevíce s dlouhými špičkami, tzv. zobákové střevíce. Jedná se převáţně o zprávy mravokárců, kteří kritizovali jejich výstřednost a své výtky směřovali i k bohatým ţenám, které si je oblíbily také. Svědčí o tom zpráva Beneše Krabice z Veitmile, Miličovo kárání v Postile, který kritizuje vyzdobené táhlé střevíce a také Husova kritika, ve které na ţeny posílá hartuse, protoţe nosí na nohou rohy. Slovo střevíc zároveň označovalo starou délkovou míru neboli stopu. Stč. střěví; střěvo, třěví, čřěví, střeví, třěvíc ‘střevíc’ (Bělič 1978: 520), č. st. střevíc, čřevíc, třevíc ‘nízká obuv kryjící chodidlo, nárt i patu’ (Jungmann: IV., 345), č. střevíc, střevíce (pl.) ‘nízká lehká obuv’ (Červená1994: 419). Slovo se vyskytuje i v dalších slovanských jazycích: mk. crevja (pl.), sch. crevlja, sln. črevelj, slk. črevíc, hl. črij, dl. crjej, p. trzewik, ukr. čerevýk, r. čerevík, vše ‘střevíc, nízká obuv’; v jednotlivých jazycích je rozšířeno o -cь nebo o -kь. Č. dial. střívje (Valašsko), střív (Valašsko archaické), sřevíc, třevíc, střejc (Domaţlicko), třejc (Domaţlicko), střevik, strřevyk, střejik, střevík (Severní Slezsko), střevic ‘střevíc’ (ČJA: 200). Původně šlo o psl. adjektivum *červьjь od psl. *červo ‘břicho, kůţe na břiše zvířete’ (str. r. čerevije ‘břišní koţešina’), doloţené ještě v r. dial. čerëvij (mech) ‘břišní (koţešina), ze které se vyráběla obuv’ (ESJS 1989n: 2., 114). Střevíc je tedy z *červo, které nejlépe vyloţíme z ide. *(s)ker ‘krájet’ (Berneker 1098:1., 151), protoţe stsl. červьjь ukazuje etymologicky na ‘kus uříznuté kůţe’, v 11. st. jiţ označení pro ‘nízkou obuv po kotníky a nárt z kůţe, popřípadě i sandály z drahocenného brokátu’ (Niederle 1913: 487). Přeneseně vyrůst z dětských střevíčků znamená ‘dospět, zváţnět’.

23

Střevíce z kodexu Vyšehradského (Zíbrt 1892: 77)

Podoba zobákových střevíců (Kybalová 2001: 196)

24

6. 5. Ščibaly Ščibal je druh lehké letní obuvi, která se na naše území dostala ze západní Evropy, zřejmě kolem 14. století. Ščibaly se zhotovovaly z jemnější měkké kůţe a byla to obuv poměrně vysoká, protoţe kryla celou holeň. Dokladem ščivalů je zmínka v Benátské bibli: „ale obuté v stibaly“ (Benátská bible, 16. století. výtahy a sbírky: 6, 9; in Jungmann: IV., 306) a v Hradeckém rukopisu Desatero kázánie boţie ze 14. století, kde je zmínka o řemeslnících zhotovujících ščibaly: „Téţ činie všichni konieři, kotcovníci i ovnieři, ščivalníci i valcháři…“ (Rukopis Hradecký, vyd. Adolf

Patera: 335; in Zíbrt 1891: 330). Stč. stibal, štibal ščibal, štival (Matzenauer 1870: 312-313), ščivalník ‘švec, obuvník’ (Bělič 1978: 498), č. st. stibal, ščival, štibal, štival,‘druh obuvi’, štiblář ‘švec’ (Jungmann: IV., 306, 442, 513). Slovo pochází ze střlat. aestivale, stivale, stivalus ‘botka, letní obuv’, odkud je i střněm. stival. Právě od Němců převzali Češi tento druh obuvi i s názvem, který upravili na ščibal nebo také štibal. Původní latinské názvy pronikly do ostatních jazyků Evropy, takţe vzniklo francouzské éstival, španělské estibal a italské stivali.

25

6. 6. Škorně Škorně je hrubá koţená obuv, která pokrývá holeně i lýtka. Na našem území se škorně nosily jiţ ve 13. století a pouţíval je převáţně prostý lid. Nejlepší představu o podobě škorní podávají obrazové prameny. Například v legendě Wolfenbüttelské vyčnívají nohy zpod zlatých třásní s prostou neozdobenou obuví bez řemínků sahající nad kotníky. Také v rukopise univerzitní knihovny praţské je nakreslen muţ ve škorních hovořící s králem. Název škorně se u nás podle písemností objevil jiţ v době před 13. stoletím, protoţe se vyskytuje ve starých latinských písemných pramenech. Tam se škorněmi překládá lat. ocrea ‘holeň, holínka’, jak je tomu například v Bohemáři: „ocrea, škorně“ (vyd Hanka, 1. c.: 44; in Zíbrt 1892: 80). Od střevíců se škorně lišily tím, ţe sahaly vysoko nad kotníky, někdy aţ po kolena. Zpravidla se vyráběly z hrubé kůţe, nicméně výroba škorní byla poněkud náročnější neţ původní obtáčení nohy kůţí s řemínky, takţe se zřejmě jedná o pozdější zdokonalenou obuv. Ve staré glose Mater Verborum jsou škorně popsány jako vysoká obuv, která zakrývá holeň i lýtka. Popis obuvi potvrzuje i polský etnograf Gołebiowski v popisu nejstaršího oblečení v Polsku: „Skórnie, skórznie. Obówie na goleň zachodzące…“ (Gołebiowski, Ubiory w Polszcze od najdawniejszych czasów: 226; in Zíbrt 1892: 80). Zmínka je také v Dalimilově kronice „tomu škorně szuje utieráše“. Škorně nevymizely ani v 15. století, kdy se stále nosí jako domácí obuv. Název je zapsán v rukopisu Hradeckém v jedné satiře vypravující o ševci: „… povědě ţeně dvorně, řka: Jmám prodajné čtvery škorně, ty škorně za věrdunk prodám… “ (Rukopis

Hradecký, vyd. A. Patera: 271; in Zíbrt 1892: 329) a Popravčí kniha pána z Roţmberka líčí krádeţ škorní: „ukradl jest Kuklíkovi z Libořovic škorně“ (Popravčí kniha p. z Roţmberka, 1391, vyd. F. Mareš: 5; in Zíbrt 1892: 335). Stč. škorně ‘hrubá selská obuv’(Bělič 1978: 502), č. st. škorně, skorně ‘selská bota’ (Jungmann: IV., 113, 471), č. škorně ‘vysoké koţené boty po kolena’ (Červená a kol. 1994: 434). Název obuvi je odvozen od psl. skora ‘nevydělaná kůţe’ (Machek 1957: 502 – 503). Pojmenování předmětu podle materiálu, z něhoţ je zhotoven, je běţné u všech reálií. Název se vyskytuje i v dalších slovanských jazycích: sln. skornje, skorna, škorenj, slk. škorňa, hl. škórnja, dl. škornja, p. skórnia.

26

7. Názvy otevřené obuvi 7. 1. Opánky Č. dial. (Lašsko) opánek, častěji pl. opánky je starobylý druh obuvi z koţené měkké podráţky, jejíţ okraje se přehrnují přes nárt, a z řemínků, kterými se podešev přivazuje k noze. Bělič opánky neuvádí. Uvádí jen stč. opieti ‘obepnout, pokrýt kolem dokola’ (Bělič 1978:264). Stejně tak slovník Igora Němce uvádí stč. opínati ‘opínat, obklopovat’ (StčS: 11., 527). Jungmann uvádí pouze č. st. topanky ‘krátké boty, čiţmy’ (Jungmann: IV., 609). Č. opánek je ‘lehká obuv s řemínky přes nárt’ (Červená a kol. 1994: 247). Tento druh obuvi byl znám u všech jiţních Slovanů, srv. b. opinak, sch. opanak. Slovo tak bylo přejato přes Uhry do slovenštiny (slk. opánok ) a do českých dialektů. Č. dial. opánek i názvy tohoto druhu obuvi v jiných slovanských jazycích jsou pokračováním psl. *opьnъkъ od *opęti ‘obepnout’; kůţe opánku vskutku obepíná nohu, jen přes nárt je přivázána řemínky k noze (Rejzek 2001: 429). Stsl. opęti ‘obepnout, potáhnout’, stč. opínati ‘opínat, obklopovat’ (StčS: 11., 527), pieti ‘napínat, natahovat’ je z psl. *pęti, které se vyskytuje i v dalších slovanských jazycích: sch. péti, sln. st. péti, slk. pnúť, p. st. piąć, ukr. pnúty ‘napínat, natahovat’. Vše pochází z ie. kořene *(s)pen- ‘napínat, táhnout’, také ‘splétat. tkát’ (ESJS 1989n: 10., 588). S názvem opánek zřejmě souvisí i slk. topánek, č. dial. a mor. topánka ‘střevíc’, z maď. topánka, které bylo podle Matzenauera přejato ze sch. opanak ‘střevíc’ (Matzenauer 1870: 348).

27

7. 2. Pantofle Pantofel je nízká obuv, která nezakrývá patu (Winter 1893:496). Pantofle slouţily převáţně jako domácí obuv, nicméně v 15. a 16. století je někteří lidé pouţívali jako přezůvky na obuv svrchní. Takové pak hojně zdobili včetně drahých kamenů, a nechali si je šít z drahé kordovanské kůţe, aksamitu a zlatohlavu. Dokladem staročeského pantofel je zmínka Lomnického, který se posměšně vyjadřuje o tom, ţe někteří lidé berou „pantofle, aby se větší zdáli“ (Šimon Lomnický, Pejcha: 57; in Winter 1893: 496). Také na počátku 16. století obvinil Jan Erazim z Čermík Václava Franka z Liběchova „ţe ho chtěl zamordovati, šavlí naň mrštiv a on ţe jest jemu z toho vyskočil a, jsa na pantaflech, ţe jest upadl“ (Archiv praţský, Excerpta z městských knih města Prahy, č. 1128: B.

8.; in Winter 1893: 496). Zmínka o pantoflích je i v Lactiferu: „solea pantofle jim řiekají“ (Lactifer, slovník Jana Vodňanského, 1511: 152a; in Machek: 352). Č. st., č. pantofel ‘lehká domácí obuv bez opatku, trepky’ (Jungmann: III., 27; Červená a kol. 1994: 261). Známo je i p. pantofel (Machek 1957: 352). Do českého prostředí se pantofle dostaly z něm. Pantoffel < it. pantofola. Existuje také r. pantúfeľ, to je však přejato z fr. pantoufle. Původ slova je nejasný. Pramenem je snad střř. θαυηόθελλος ‘celokorkový’ (‘sandál z korku’ z ř. θέλλος ‘korek’ a θαυηό ‘celý’). V jiţních oblastech se totiţ podráţky vyráběly z korku. Přeneseně být pod pantoflem znamená ‘být v područí (manţelky), být utlačován, omezován’, dostat pod pantofl ‘někoho oţenit’ a rčení bude ho pantoflem přes hubu tlouci je o někom, kdo je ‘dobrák a který si dá všechno líbit’.

28

7. 3. Papuče Papuče charakterizuje Bartoš jako nízkou valašskou obuv, která je vyrobena z bílé houně a je lemována soukennými červenými okraji. Zároveň autor nabízí i podrobný popis, podle kterého se papuč skládá z pěti částí. Jsou to kopýtce ‘houněná punčocha’, čépka ‘zobák, špice’ (Winter 1893: 35-36), koţené ohřebélko ‘opatek’, hazuška ‘cvikl na kotníku’ a podešva ‘podešev, podráţka’. V oblasti města Příbor se pro papuče vyskytuje i výraz halenica, protoţe se šily ze stejné houně jako haleny (Bartoš: 2., 283). Dnes jsou papuče spíše obuví domácí a vyrábějí se z textilu či umělých hmot. Č. st. papuč (Jungmann: III., 30), č. papuče (f.) ‘domácí obuv z textilu’, č. dial. papuča. Jungmann uvádí i další významy jako ‘nízká obuv podobná turecké, svrchní střevíc’. Papuče jsou známé i v dalších slovanských jazycích: b. papuč, sch. pàpuča, slk. papuča, p. papuč. K nám se dostalo zřejmě z maď. papucs, pocházející z tur. dial. (osman.) papuč, papudţ ‘střevíc’ (Machek 1957: 353). Původ je zřejmě v per. pāpūš ‘pokrývka nohou’ z pā ‘noha’ a pūšīdän ‘pokrývat’ (Rejzek 2001: 446). Přeneseně je papuč ‘zbabělec’, zatřepat papučemi znamená ‘umřít’, papučář (Horňácko) je ‘slepice s opeřenýma nohama’, papučinář, papučinářa (západní Morava) je ‘pavouk’. Vyskytuje se také rčení být pod papučem ‘být v područí manţelky’ (Bartoš: 2., 283). Papuče mají dnes stejný význam jako bačkory, které jsou také ‘měkká domácí obuv’.

29

7. 4. Patnochy Staročeské patnochy jsou podobné trepkám (trepky viz str. 39) a mají stejnou funkci. Jsou to tedy přezůvky na upravenou obuv. Význam je zapsán u Ctibora Tovačovského z Cimburku, který jej popisuje jako totoţné označení pro trepky. Ctibor zaznamenává, ţe „pod nohau patnochy, neb trepky zlatem a mnohým ozdobem po královsku jako paní Polky nosí“ (Ctibor Tovačovský z Cimburku, Hádání o kněţské

zboţí: 72; in Jungmann: III., 43). Stč. patnoch ‘dřeváčky, dřevěná obuv’ (StčS: 15., 94), č. st. patnoch (Jungmann: III., 43). Vyskytuje se i v p. a r. piątno, piętno. Jde o slovo s nejasným etymologickým výkladem. Někdy bývá spojováno s řeckým παηούχα (Matzenauer 1870: 273), jiní jej srovnávají se střlat. patinus a it. pattino ‘brusle’ (Štrekelj 1890: 464).

Patnochy (či trepky) na zobákové střevíce (Kybalová 2001: 196)

30

7. 5. Postoly Postoly jsou starodávná selská obuv prostého lidu, která byla vyráběna zpravidla z lýka. Z písemných památek si můţeme udělat představu o tom, jakou měly postoly podobu. V Kosmově kronice jsou popsané jako prostá lýčená obuv a slovo postol zapsal i slovníkář Klen Rozkochaný: „culpo, postol“. Nejlepší popis však poskytnul polský autor F. S. Dmechovski, který líčí obuv vesničanů: „Wieśniaci i wieśniaczki noszą postoły czyli obuwie z kory lipowéj a czasem ze skóry plecione“ (F. S. Dmechovski. Dawne obyczaje a zwyczaje

szlachty i ludu wiejskiego w Polsce i w ościennych prowincyach. Warszawa: 1860: 34; in Zíbrt 1892: 78), a především pak další polský autor Gołębiowski: „Postoły. Z miazgi lipowéj wymoczonéj, obsuszonéj nieco, pokąd nie wyjdzie z niéj jednak zupełnie wilgoć, przeplatają wiesniacy nasi na Podlasiu, w Litwie i na Rusi dla siebie, kobiét swoich i dzieci zręczne obuwie, które spód nogi, palce i boki obejmuje tylko. W szmatę cieplejszą, wedle pory, obwinąwszy kladą ją w postól a przes uszka dość liczne przeciagając postronek lekki okręcaja nim nogę w rzymski nieco sposób, aţ po za kostki. “ (Gołębiowski. Ubiory w Polszcze: 216; in Zíbrt 1892: 78). U nás

název této prosté obuvi zapsal do své kroniky Hájek, který se při etymologii jména Postoloprty zmiňuje o tom, ţe za starých časů říkali Čechové škorním postoly. V Soběslavově listině je nařizováno přidělovat špitálníkům z kaţdého hradu „XII. paria subtalarium“ (Regesta diplomatica nec non epistoleria regni Bohemiae, vyd. K. J. Erben, 1855: I., 89; in Zíbrt 1892: 79), přičemţ se jedná o vysvětlení slova postol. Ve fragmentech dvou velikonočních her z konce 14. století je také text, kde se tento také název nachází: „nejsem dóstojen bych rozvázal ten řemenec, jeţto jest u jeho poʃ ʃ tolecz“ (Zlomky dvou velikonočních her z konce 14. století,

citovaný verš podle J. Máchal. Staročeské skladby dramatické. Praha: 1908: 251; in StčS: 20., 817). Stč. postol ‘lehký střevíc nošený na venkově, snad sandál’, postolec ‘sandál, střevíc s řemínky’ (StčS: 20., 817), č. st. postola, postoly (pl.) ‘nejprostší lýčené obutí’ (Jungamnn 1990b: 343), v nč. postol se vyskytuje jen ojediněle jako archaismus. Existenci ve staré češtině dokládá jméno obce Postoloprty. Podobná obuv i podobný název jsou známy i v jiných slovanských jazycích: b. postál, sch. posto, sln. postol, p. postoł (m.), ukr. postíl, r. postóly (pl.) ‘prostá obuv’. Původ je nejasný. Zřejmě je původu cizího. Je totiţ i tur. osman. postal, které je zřejmě příbuzné se slovanskými slovy. Tureckého původu je i nř. ποϭ ηάλιον (Machek 1957: 385 386).

31

7. 6. Sandály Sandál je starodávná obuv starověkých Řeků a Římanů (U Římanů je častý i název soleae), kterou převzali z Malé Asie. Zprvu byla tato obuv určena pouze pro ţeny a muţi byla povaţována za zţenštilost, později ji však začali nosit i muţi. Nejdříve jen v domě, později se však sandály uplatnily na delší cesty. Podle starověkých zpráv se jednalo o podešev z lehkého materiálu, nejčastěji ze dřeva, ale i z kůţe, která byla silná aţ 5 cm. Nohu pokrývaly pouze ze spodní strany chodidla a připevňovaly se k noze pomocí řemínků, které se vázaly do kříţe, někdy aţ ke kolenům. Řemínky se často zdobily drahou sponou. Občas se vyskytovaly i sandály s širším řemenem nad prsty, nebo s příšvy po stranách, které se zapínaly na nártu. Takto upravené sandály pak zakrývaly nohu z větší části. Později se slovem sandály označovaly střevíce zdobené perlami a zlatem, které byly určeny vysokým katolickým hodnostářům a také střevíce se šněrováním z kůţe, ve kterých chodili mniši. Z písemných pramenů je zřejmé, ţe sandály nebyly ničím neznámým na našem území jiţ ve starých dobách. Jiţ v Legendě o sv. Václavu z 10. století autor zapsal slovo sandalia, kde popisuje, jak sv. Václav při hodech v Boleslavi na úsvitě obul sandály. Nelze však určit, zda se jedná o prostou podešev či o drahou kníţecí obuv, která byla oblíbená na východě a rozšířila se i u nás. Téţ ve starém slovníku je zpráva o této obuvi: „Dřevěnné třevíce, jichţ bosáci uţívají, jinak sandály“ (Slovník V. J. Rosy, Čechořečnost seu Grammatica linguae

Bohemicae, Praha 1672; in Jungmann: IV., 20). V dalších písemných pramenech jsou zmínky o sandálech nepřímé a zachycují tuto obuv jen okrajově. Například v Kosmově kronice se vypráví o osobě, která byla oloupena aţ po řemínky obuvi, nebo jak biskup Jaromír odíval chudé od klobouku aţ po řemínky na obuvi. Jednou z obrazových památek, kde je zachycen sandál, je vyobrazení sv. Václava v legendě Wolfenbüttelské, kde je názorně vidět, jak se sandály k noze připevňovaly řemínky a do kříţe se šněrovaly aţ po kolena. Bělič ani slovník Igora Němce stč. tvar neuvádí. Č. st. sandál ‘dřevěný podešev uvazovaný k noze řemínky’ (Jungmann: IV., 20), č. sandál ‘otevřená obuv, lehká letní obuv’. Do češtiny se dostalo buď prostřednictvím něm. sandale, nebo z it. sandala (Machek 1957; str. 439) kde jde o přejetí ze střlat. sandalum pocházejícího ze střř. ζανδάλιον.

32

Výraz je doloţen ve většině současných slovanských jazyků jako evropeismus: b. sandál, mk. sandala, sch. sàndāl, sandála, sln. sandâla, slk. sandál, dial. i sandála, č. sandál, luţ. sandala, p. sandał, br. sandálja, ukr. sandálja, r. dial. sandáli, sandály, ‘vše lehká letní pásková obuv’. Demin. od ζάνδαλον ‘obuv s dřevěnou podešví upevňovaná k noze pomocí řemínků’, je neznámého, pravděpodobně orientálního původu (Frisk 1954: 2., 675; Chantraine 1868: 3. – 5., 987).

Podoba Egyptských sandálů (Kybalová 1998: 56)

Podoba řeckých sandálů (Kybalová 1998: 100)

33

7. 7. Škarpály Škarpály byly staročeskou obuví prostého lidu. Čechové ji nosili aţ do 16. století. Nejlepší popis poskytuje Veleslavín (viz. níţe). Dnes se název pouţívá jen pro nekvalitní, rozbitou či nevzhlednou obuv. Ve starých slovnících je slovem škarbal překládáno lat. sotular. Podle písemných zmínek z počátku 15. století je o škarbalech známo, ţe je nejčastěji nosili městští sluhové a poslové, tedy příslušníci prostého lidu. Slovo je doloţeno i v pramenech z 16. století, kde opět vyjadřovalo ‘obuv prostého lidu, obuv selskou’ jak to dokládá Bosák Vodňanský nebo Veleslavín. Ten popisuje škrbál, škarpál jako ‘kus kůţe pod nohy místo podešve, prosté selské střevíce, krabatiny’. V Pulkavově kronice je podle Kosmovy kroniky líčen Přemyslův odchod od pluhu: „Přemysl byl jest také vzal s sebou své škarpály a mošnu z lyk udělanou, o níţto kdyţ byl otázán, odpověděl jest: „Chci, aby toto věčně na Vyšehradě bylo chováno, nezhyneť aniť zetlí, aby věděli náměstkové moji, ţe jsou z chudoby pošli, a na kníţecí stolici posazeni, a tak pak aby nepejchali.“ A téť věci i dnes pilně chovají a ten den před korunováním krále českého kanovníci u procesí přijímajíce krále, škarpály jmu ukazují a mošnu na plece vzdávají, aby měl paměť, ţe jest z chudoby pošel a tak nepejchal. “ (Vyd. Dobner Gelasius, Monumenta historica Boemiae. Praha:

1779: III., 76-77; in Zíbrt 1892: 74), kde autor opět zdůrazňuje prostotu škarbálů. Také Hájek se v kronice zmiňuje o tom, ţe za starých časů se střevícům říkalo škarpály. Stč. škarpál ‘střevíc’ (Bělič 1978: 501), č. st. škarpál, škrbál, škarbala ‘kus kůţe pod nohu místo podešve’ (Jungmann: IV., 466), č. škarpál kdysi ’druh střevíce’, nyní hanlivé označení pro ‘špatnou, nevzhlednou či obnošenou obuv’ (Machek 1957: 501). Slovo je zřejmě cizího původu, konkrétně z it. scarpa ‘střevíc’. Ve staré češtině pak název zdomácněl. Škarpál se rozšířil i do jiných slovanských jazyků, například do ukr. škarban ‘obnošený střevíc’. Kvůli hanlivému charakteru došlo k proměnlivosti slova. Nejvěrnější podobou je č. dial. škrápa (Kunštátsko), škráb (Západní Morava a Haná) a někde i křáp. Ve východních Čechách a na východě Moravy se vyskytují tvary krbol, škarbal, (š)krbál, škrbol, škrpál, škrpec. Existují i tvary se zesilujícím m jako jsou škřampy, škramby, škrambale, škrampály.

34

Je moţné, ţe expresivní slovesa, vyjadřující ‘těţkou, šoupavou či šmajdavou chůzi’ jsou odvozeny od názvů starých bot, jako je např. mor. škrpat (se) ‘šoupavě nebo namáhavě chodit’ odvozeno od škrpec, škrpál, nebo mor. škrampat od škrampál. Také škrambala je ten, ‘který vláčí nohy při chůzi’ a je odvozen od škrambal (Machek 1957: 501). Škarpálům se později začalo říkat škarpetle a slovo nabylo i významu ‘harampádí, smetí’ (Winter 1893: 98). Č. st. škarpetle kdysi ‘druh obuvi nebo plátěná punčocha’ (Jungmann: IV., 466). Název je znám i v jiných slovanských jazycích jako je p. szkarpetka ‘punčocha’. Původ je také z it. zdrob. scarpetta, a jak nasvědčuje č. zdrob. -le, jedná se o přejetí z němčiny.

35

7. 8. Trepka Trepka je dřevěná podešev s pásky, která slouţila jako přezůvky do městských ulic. Ke střevícům se trepky připevňovaly pásky, které mohly být i zdobené. Trepky se pouţívaly k ochraně módních zobákovitých střevíců. Dnes se spíše jedná o domácí nebo letní lehkou obuv. Název pro tyto přezůvky je doloţen ve zmínce u Vodňanského: „...pantofle jim nynie (kolem zač. 16. st.) říkají; ale jest obuv, ješto toliko podešvy sú a nahoře jediný řemen jako trepky “

(Lactifer, slovník Jana Vodňanského, 1511: 152a.; in Zíbrt 1892: 336) Latinsky se tyto podešve nazývaly patinus nebo calopodium, ve Francii podobně patins či poulaine (od patin ‘brusle’), v Anglii crackowes s odkazem na polskou módu (Zíbrt 1892: 333) v Německu Trippen (od Trippeln ‘cupitat, capat’). Z Německa název zřejmě pronikl i na naše území, kde se název proměnil na stč. trepka (jiţ u Husa). Stč. trepka ‘dřevák, pantofel, domácí střevíc’, trepky (pl.) ‘chůdy’ (Bělič 1978: 514 515), č. st. trepka, třepka ‘dřevěný střevíc’, trepkář ‘zhotovovatel trepek, obchodník s trepkami’ (Jungmann: IV., 630), č. trepka ‘lehká domácí obuv bez podpatku’ (Červená a kol. 1994: 454). Výraz je znám například i v p. trepka ‘domácí dřevěná obuv’ a pochází zřejmě z dněm. trippe ‘dřevěná obuv’ (Machek 1957: 534) nebo z holandsko-německého taktéţ trippe (Holub – Kopečný 1952: 389). Souvisí s něm. trippeln ‘cupkat’ > č. trepkat ‘mírně klapati, klepati’ (PSJČ: 6., 217) Hanlivě je trepka ‘nerozhodný člověk, zbabělec’ a trepkář je ten, ‘který chodí v trepkách,’ nebo potupný název ‘mnichů bosáků’ (Bělič 1978: 514 - 515).

Trepka je

přeneseně označení i pro ţivočicha, nálevníka, jehoţ tělo má tvar lidského chodidla. Z toho je také přirovnání třepe se jako trepka podle pohybu tohoto ţivočicha. Ve spojení slepičí trepka nabývá výraz významu ‘brepta, ten který vše vyţvaní’.

36

8. Závěr Na základě etymologie vybraných názvů obuvi ve staré, starší a nové češtině je patrné, ţe drtivá většina výrazů pro obuv není původu slovanského. Ze šestnácti sledovaných výrazů bylo dvanáct přejatých. Názvy byly přejímány nejčastěji z němčiny nebo jejím prostřednictvím (například boty či pantofle). Některé názvy pocházejí z jiných jazyků, například papuče, které jsou z maďarštiny. Původní slovanské názvy, které se zachovaly v češtině, jsou obuv, střevíc a dnes jiţ archaické škorně a krpce. Většina sledovaných názvů bot, včetně přejatých, se ve staré češtině vyskytovala a jejich tvary se radikálním způsobem nezměnily. Přejaté výrazy často brzy zdomácněly natolik, ţe postupně nahrazovaly původní názvy, jako je tomu v případě bot, které vytlačily staročeské škorně. Přejaté názvy pronikaly i do dalších slovanských jazyků, kde se jejich tvary příliš neliší od našich. To platí i pro názvy domácí. Domácí názvy obuv, krpce, střevíce i škorně se vyskytovaly v ostatních slovanských jazycích jako pokračování praslovanských tvarů. Velká část výrazů je doloţena jiţ ve staré češtině a některé se pouţívají dodnes. Vedle střevíců a obuvi domácího původu jsou to hlavně přejaté boty, pantofle, sandály, papuče, škrbály a trepky. Část sledovaných názvů obuvi se však jiţ v češtině nevyskytuje, přeţívají pouze jako archaismy (krpce, postoly) nebo se zachovaly v některých dialektech (opánky). Významy se většinou zachovaly v původní podobě. Například papuče jsou stále ‘domácí obuv’, obuv je stále označení pro jakýkoli druh obuvi. Jinde se význam změnil jen málo, jako třeba u pantofle nebo trepky ‘přezůvky na upravenou obuv do města’ > ‘domácí obuv’. U jiných názvů však došlo k poměrně velkému posunu. U bot došlo k rozšíření, a tak se dnes za boty nepovaţuje pouze určitá vysoká obuv, ale kterýkoliv druh obuvi. U ostatních byl směr posunu opačný a význam se spíše zuţoval a specializoval. Například střevícem se dnes neoznačuje jakákoli nízká upravená obuv, ale spíše lehké elegantní dámské boty, za sandály povaţujeme zpravidla letní páskovou obuv a škrbálem se dnes expresivně označuje špatná či nevzhledná obuv. Přenesené významy jsou především v dialektech, jak je tomu třeba u krpců nebo škarpálů (škarpetle ‘smetí’).

37

Také bylo zjištěno, ţe názvy obuvi slouţí často jako materiál pro různé metafory nebo přirovnání. Jak je vidět, řada druhů obuvi i s názvy zmizela, zřejmě z důvodu zastaralosti, a je moţné, ţe některé současné názvy obuvi potká stejný osud.

38

9. Použitá literatura Adámek 2006: ADÁMEK, Hynek. Ve Zlíně obuli Otziho. National Geopgraphic, č. 9, s. 70 – 71. ČJA: Český jazykový atlas 1. Praha: Academia, 1992. Bartoš: BARTOŠ, František. Dialektický slovník moravský, 1. - 2. díl. Praha: Česká Akademie císaře Franze Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1905 – 1906. Berneker 1908: BERNEKER, Erich. Slavisches etymologisches Vörterbuch 1. – 2. Heidelberg: 1908 – 1914. Bělič 1978: BĚLIČ, Jaromír. Malý staročeský slovník. Praha: SPN. Červená a kol. 1994: ČERVENÁ, Vlasta a kol. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia. ESJS 1989n: Etymologický slovník jazyka staroslověnského 1 - 12. Red. E. Havlová, A. Erhart. Praha: Academia. Frisk 1954: FRISK, Hjalmar. Griechisches etymologisches Wörterbruch, 1- 3. Heidelberg: 1954 – 1972. Gamillscheg 1969: GAMILLSCHEG, Ernst. Etymologisches Wörterbuch der französischen Sprache. 2. přepracované vydání. Heidelberg 1969. Gebauer: GEBAUER, Jan. Slovník staročeský, I. - II. díl. Praha: Academia, 1970. Gregor 1959: GREGOR, Alois. Slovník nářečí slavkovsko-bučovického. Praha – Brno. Chantraine 1868: CHANTRAINE, Pierre. Dictionnaire étymologique de la langue grecque 1. – 4., Histoire des mots. Paris. Hodura 1904: HODURA, Quido. Nářečí litomyšlské. Litomyšl. Holub – Kopečný 1952: HOLUB, Josef – KOPEČNÝ, František. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní nakladatelství učebnic. Janotka – Linhart 1984: JANOTKA, Miroslav – LINHART, Karel. Zapomenutá řemesla. Praha: Svoboda. Jungmann: JUNGMANN, Josef. Slovník česko-německý, I. - V. díl. Praha: Academia, 1989 1990. Kybalová 1973: KYBALOVÁ, Ludmila. Obrazová encyklopedie módy. Praha: Artia.

39

Kybalová 1998: KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání: Starověk. Praha: NLN. Kybalová 2004: KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání: Od Empíru k druhému rokoku. Praha: NLN. Kybalová 2005: KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání: Středověk. Praha: NLN. Kybalová 2006: KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání: Doba turnýry a secese. Praha: NLN. Kott 1878: KOTT, František Štěpán. Českoněmecký slovník zvláště gramaticko – frazeologický 1 – 7. Praha 1878 – 1893. sv. 8.: Příspěvky k česko-německému slovníku. Praha 1896. sv. 9.: Druhý příspěvek k česko-německému slovníku. Praha 1901. sv. 10.: Třetí příspěvek k česko-německému slovníku. Praha 1906. Machek 1957: MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Praha: Nakladatelství československé akademie věd. Matzenauer 1870: MATZENAUER, Antonín. Cizí slova ve slovanských řečech. Brno. Newmanová 2006: NEWMANOVÁ, Cathy. Kaţdá bota má svůj příběh. National Geopgraphic, č. 9, s. 50 – 69. Newerkla 2004: NEWERKLA, Stefan Michael. Sprachkontakte Deutsch-TschechischSlowakisch, Band 7.Franfurkt am Main: Peter Lang. Niederle 1913: NIEDERLE, Lubor. Slovanské staroţitnosti: Ţivot starých slovanů dílu I. Praha: Bursík a Kohout. sv. 2. OtSN: Ottův slovník naučný. 1. – 28. díl. Praha: J. Otto, 1888 - 1909. StčS: Staročeský slovník, 1 - 26. Red. Igor Němec. Praha: Academia, 1968n. PSJČ: Příruční slovník jazyka českého, 1. – 8. díl. Praha: Státní nakladatelství, 1937 – 1957. Rejzek 2001: REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník: Voznice: Leda. Štrekelj 1890: ŠTREKELJ, Karl. Beiträge zur slavischen Fremdwörterkunde. I. Archiv für slavische Philogie, XI., č. 12, s. 451- 484. Winter 1893: WINTER, Zikmund. Dějiny kroje v zemích českých: od počátku století XV. po dobu Bělohorské bitvy. Praha: F. Šimáček. Zaorálek 1963: ZAORÁLEK, Jaroslav. Lidová rčení. Praha: Československá akademie věd. Zíbrt 1892: ZÍBRT, Čeněk. Dějiny kroje v zemích českých: Od dob nejstarších aţ po války husitské. Praha: F. Šimáček.

40

10. Zkratky 10. 1. Zkratky jazyků angl.

anglický

něm.

německý

b.

bulharský

nř.

novořecký

br.

běloruský

osman.

osmanský

č.

český

p.

polský

č. st.

český starší

psl.

praslovanský

dial.

dialektický

r.

ruský

dl.

dolnoluţický

ř.

řecký

dněm.

dolnoněmecký

sch.

srbocharvátský

fr.

francouzský

slk.

slovenský

germ.

germánský

sln.

slovinský

han.

hanácký

stč.

staročeský

hl.

hornoluţický

stfr.

starofrancouzský

ide.

indoevropský

stp.

staropolský

it.

italský

str.

staroruský

jsl.

jihoslovanský

stsl.

staroslověnský

lat.

latinský

střhněm.

středohornoněmecký

laš.

lašský

střlat.

středověká latina

lot.

lotyšský

střř.

středořecký

luţ.

luţický

šp.

španělský

mk.

makedonský

tur.

turecký

mor.

moravský

vsl.

východoslovanský

nč.

novočeský

41

10. 2. Ostatní zkratky

apod.

a podobně

poč.

počátek

demin.

deminutivum

př. n. l.

před naším letopočtem

f.

femininum

sg.

singulár

m.

maskulinum

sr.

srovnej

n.

neutrum

st.

staré

metaf.

metaforicky

tzv.

takzvané

např.

například

vyd.

vydáno

pl.

plurál

zdrob.

zdrobnělé

42