1999

6. TŘÍDA Hynková Jana, Jenčeková Jiřina 1998/1999 ÚVOD „Existuje řada pokusů o definici hry a o vysvětlení její podstaty, jejího vzniku a účelu. Nejčastěji se zdůrazňuje, že hra je činnost (fyzická nebo duševní), která je vykonávána jenom proto, že je libá a že přináší dítěti (i dospělému, pokud si ještě dovede hrát) uspokojení sama o sobě, bez vnějšího uloženého cíle.“ (Langmeier, Vývojová psychologie pro dětské lékaře, 1983). Uvedený autor dále uvádí: „Význam hry pro život dítěte i dospělého lze však těžko vtěsnat do jednotné teorie. Různé hry za různých okolností mohou mít rozdílný konkrétní význam pro jedince i pro společnost.“ Význam hry pro život člověka je tedy obrovský - umožňuje např. rozumový vývoj, socializaci, rozvoj motoriky. Hra umožňuje člověku uchopit situaci a přizpůsobit ji zcela vlastním potřebám. Proto má hra význam také diagnostický a terapeutický - využívá se zejména u malých dětí - např. psychoterapie hrou, kresba „začarované“ rodiny apod. Podle úrovně hry můžeme také usuzovat např. na dosažený stupeň kognitivního vývoje dítěte a stupeň jeho socializace. Hra má pro dítě asi největší význam před nástupem do školy, kdy je také jeho hlavním zaměstnáním. S nástupem do školy se hra postupně dostává do protikladu k práci, ale stále zastává v životě dítěte významnou funkci, i když v jeho životě zabírá stále méně času nastupují různé zájmy, koníčky, povinností přibývá. Přesto zastává v jeho životě stále určitou funkci - u mnohých lidí po celý život. Někteří dospělí ale bohužel schopnost hrát si ztrácí a to je určitě velká škoda. Způsob získávání dat a historie výzkumu Výzkum jsme prováděly na osmiletém gymnáziu v Praze. Náš vstup do této třídy proběhl naprosto bez problémů, učitelka byla velice vstřícná a žáci nás velmi dobře přijali. Bylo nám poskytnuto hodně času k rozhovoru s dětmi i během hodiny. Materiál jsme získaly především pozorováním a rozhovory s dětmi a s jejich třídní učitelkou a vlastním pozorováním během přestávek. Hovořily jsme jednak s celou třídou najednou - během hodiny, o přestávce s jednotlivými partami a dodatečně za námi do kabinetu přicházeli i jednotlivci, kteří si vzpomněli na nějakou hru. Při sbírání her a jejich popisu jsme nejprve zkoušely použít dotazník, ale děti byly rozpačité - mnohem více se nám osvědčily rozhovory, zejména ve skupinách - děti si navzájem pomáhaly s popisy jednotlivých her, některé - složitější - nám ochotně předvedly a celkově velice dobře spolupracovaly. Na otázku, proč právě tu určitou hru rádi hrají, odpovídaly většinou shodně - pro radost ze hry, chtějí si „zablbnout“, uvolnit se, rozhýbat atd. Děti byly velmi sdílné i co se týče jejich vzájemných vztahů ve třídě - o tom jsme s nimi hovořily spíše v menších skupinách, ale rozdělení třídy je o přestávce patrné téměř na první

pohled. O tomto tématu nám mnohé sdělila i třídní učitelka - její informace se v podstatě shodovaly s tím, co nám řekly děti. PASPORTIZACE TŘÍDY Třída má 25 žáků, z toho 16 dívek a 9 chlapců. Děti jsou spolu zatím prvním rokem. Mezi třídní učitelkou a žáky se zatím nevyskytly větší problémy, obě strany tvrdí, že spolu dobře vychází. Žáci si ale myslí, že třídní učitelka je trochu moc nepřístupná a strohá. Na nás působila velice příjemně. Hlubší kamarádské vztahy mezi jednotlivými dětmi teprve vznikají. Prozatím vznikly různé party. Zatímco chlapci drží pohromadě, mají mezi sebou hezké vztahy a nikoho ze své party nevylučují, dívky jsou rozděleny do čtyř part. Mezi chlapci dominuje Adam, který je typický vůdčí typ. Děti mu říkají „komik třídy“. Ačkoliv se Adam velice dobře učí, má potřebu se za každou cenu tzv. předvádět. Učitelky ho za to ani nemohou potrestat, protože je velice inteligentní a případné kontrolní otázky rychle a správně zodpoví. Adam se líbí i dívkám, které mu také částečně podléhají, ale kamarádit se s ním nechtějí, přijde jim to „hloupé“. A tak se tato klidná třída v podstatě podřizuje vůli Adama. Dívky jsou rozděleny do čtyř part, dvě jsou po pěti dívkách, jednu tvoří dívky čtyři, výjimkou je jedna dívčí dvojice, která si žije tzv. pro sebe. Znají se již ze základní školy, a tak si mezi sebou vystačí a s nikým se nebaví. Obě mají velice dobrý prospěch. Určité problémy děti vidí ve svém prospěchu, protože asi třetina třídy má o dva stupně horší prospěch než na I. stupni ZŠ. To ovšem třídní učitelka hodnotí jako běžný jev, protože tyto děti nejenom že přestoupily na II. stupeň, což samo o sobě je pro ně zátěž, ale ještě přešly na gymnázium. Po škole se děti většinou neschází, pouze pár jedinců se potkává v zájmových kroužcích. SEZNAM HER 1. Čáraná 2. Hra na třetí světovou válku 3. Jaký, co, kde 4. Na babu 5. Na komunismus 6. Na svíčky 7. Na vyslance 8. Obkládačka 9. Papírová baba 10. Spriteball 11. Šlapaná 12. Šlupkaná 13. Ty moje malá potvůrko 14. Umbaj vari, vari 15. Vydávání časopisu 16. Země, město

Popis her Čáraná Hraje jakékoliv množství dívek i chlapců. Většinou takové množství, které se vejde před tabuli. Hra trvává v délce polední přestávky - 40 minut. Děti si prý samy hru vymyslely a hrají ji od září. Potřebují jenom místnost s tabulí a křídou (bílé křídy) a houbou. Pravidla a průběh hry - jeden hráč se snaží napsat něco hanlivého o svém sousedovi, který se mu to snaží smazat a zároveň o něm napsat něco podobného. Takto stojí vedle sebe třeba 5 žáků. Tato hra nemá oficiálního vítěze, končí většinou honičkou kolem lavic, nebo poznámkou od učitelky. Cílem hry je mít co nejvíce napsáno o svém sousedovi, a přitom mazat vše kolem sebe. Vyhrává prý ten, kdo vydrží nejdéle - nejvíce toho nakreslí, ale většinou také dostane poznámku. Význam hry - hra pomáhá uvolnění se od učení, pomáhá vydat nahromaděnou energii, vyžaduje určitou obratnost a bystrost - ať již ve vymýšlení posměšků, mazání tabule, následné honičce či vyhnutí se poznámce - musí zůstat u tabule dostatečně dlouho, aby vyhráli, ale přitom se nenechat přistihnout učitelkou - což vyžaduje určitou odvahu. Hra umožňuje také vybití agresivity - obecně i zaměřené vůči jednotlivci - mohou napsat cokoliv o svém sousedovi. Hra umožňuje také získání určité prestiže - vítěz dostane sice většinou poznámku, ale zato je „hrdina dne“. Na III. světovou válku Hrají chlapci i děvčata, počet hráčů závisí na velikosti papírů. Většinou hraje 2-5 hráčů, především chlapců. Původ hry neznáme, hru hrají asi 7 měsíců, již si nepamatují, kdo ji do třídy přinesl. Hraje se většinou v délce přestávky, mimo školu vydrží u této hry 2-3 hodiny. Jinak trvá většinou tak dlouho, až zbude jeden hráč, který přežil, a to je vítěz. Hraje se na tvrdé podložce, většinou v místnosti. Potřebují čistý velký bílý papír - „bojové pole“, obyčejné tužky, nejlépe č. 2, nebo versatilky, gumu a podložku. Pravidla hry - na papíře je nakreslené „bojové pole“ - skály (S), jezera (J), minová pole (MP). Hráči si tzv. „stříhnou“ o strany a zakreslí si pozici svého družstva: 15 pěšáků, 2 helikoptéry, 2 lodě, 2 děla, 3 potápěči. Průběh hry - pěšáci, děla, lodě, helikoptéry i potápěči po sobě střílí tak, že přiloží hrot tužky na výchozí místo a sesmykem se zakreslí čára, zatímco pěšáci střílí na všechno a musí se vyhýbat všemu - skalám, jezerům atd. Helikoptéry mohou střílet na vše a nemusí se vyhýbat ničemu. Lodě střílí na vše a vyhýbají se jen skalám. Děla střílí na vše kromě helikoptér a vyhýbají se skalám. Potápěči střílejí na lodě, jednu loď potopí pěti zásahy. Vyhrává družstvo, které přežije. Většinou hru ukončí příchod učitelky. Cílem hry je zůstat co nejdéle naživu. Význam hry - hra kromě odreagování umožňuje přenést se do světa fantazie - do skutečné války, vyžaduje obratnost i velkou dávku štěstí. Umožňuje vybít agresi (mohou něco ničit, i když jenom na papíře). Vyžaduje určitou spolupráci a umožňuje pocítit soudržnost se spoluhráči ve stejném družstvu. Jaký, co, kde

Libovolný počet obou pohlaví, když ji hrají během hodiny, tak celá třída. Většinou ji hrají během hodiny, proto jedno „kolo“ trvá tak dlouho, než papír obejde celou třídu. Hru přinesla do třídy jedna dívka, vymyslel ji její otec. Hraje se ve třídě, na lavici. Potřebují dlouhý papír (většinou podélně rozpůlená A4). Pravidla a průběh hry - první žák napíše nějakou osobu (muž, žena ), nebo zvíře, případně její vlastnost, místo kde, se nachází. Může k tomu použít jedno slovo - s předložkou nebo sousloví. Potom papír zahne asi o 2 cm tak, aby následující hráč neviděl, co je tam napsáno. Ten pak připíše něco podle stejných kritérií. Postupně se tak vytváří jakási papírová harmonika. Nakonec se papír rozloží a vzniká vtipný příběh. Problém spočívá v riziku poznámky pro toho, u koho učitel takový papírek případně najde. Poznámku může dostat také ten, kdo se příliš směje výsledku. Obdoby hry - děti nyní asi 14 dní hrají podobnou hru s tím, že každý píše celou větu. Výsledek je potom prý zajímavější a vtipnější. Někdy se předem zadá téma, na které se píše. Význam hry - odreagování se od vyučování. Na babu Neomezený počet hráčů, chlapců i děvčat. Hraje se většinou v délce přestávky či dokud je to nepřestane bavit. Hra je již velmi stará a známá, děti ji znají již od malička. Hraje se většinou ve třídě nebo na chodbě. Pravidla a průběh hry - jedno z dětí dostane babu - většinou ji přijme dobrovolně - „má ji“. Dítě, které má babu se snaží dotknout někoho jiného, aby mu mohlo babu dotykem předat, a tak se jí zbavit. Ostatní se samozřejmě snaží utéci, aby babu nedostali. Cílem hry je zúčastnit se, hra nemá oficiálního vítěze. Význam hry - hra, kromě odreagování a radosti z pohybu a prokázání určité obratnosti, umožňuje začlenění se do komunity, zároveň poskytuje určitý odraz vnější reality (někdo je znevýhodněn, stigmatizován, i když ve hře se stigmatu může zbavit předáním) - to ve skutečném životě sice většinou neexistuje, ale zato se tato představa vyskytuje dosud v pověrách a mýtech. Na komunismus Hrají chlapci, vzhledem k jejich počtu ve třídě nejvýše devět. Hraje se v délce přestávky. Historii a původ hry si již nepamatují, ale hrají ji asi tři měsíce. Pravidla a průběh hry - soutěží, kdo ukradne co nejvíce věcí a odnese je na záchod. Vítěz by měl být ten, kdo toho nejvíce nakrade.Většinou pak na záchodě je ale problém zjistit, kdo co ukradl, takže se neví, kdo vyhrál. Význam hry - tuto hru hrají především pro radost ze hry a pro legraci. Podle názvu bychom teoreticky mohli posoudit představu dětí o minulém režimu, i když my si myslíme, že hra s tímto úmyslem nevznikla. Na svíčky Hraje volný počet hráčů obou pohlaví (většinou 2 hráči - dívky). Hraje se o suplovaných hodinách a končí se vítězstvím jednoho z hráčů. Hru hrají od Vánoc, kdy je s ní seznámila

paní učitelka. Většinou hru hrají ve třídě na tvrdé podložce. Potřebují průhledný papír a tužku č. 3. Průběh a pravidla hry - každý hráč si nakreslí 8 plamínků, které představují svíčku, a na druhou stranu papíru 8 koleček. Do kolečka si postaví tužku, kterou sesmyknou a vzniká čára, která má vést k vlastnímu plamínku. V případě, že se do něj strefí, je plamínek uhašen. Jestliže zasáhnou cizí plamínek, je uhašen také, ale počítá si to protivník. Vyhrává ten, kdo si první zhasí všechny svíčky. Většinou se to ale nepodaří dohrát do konce, nemají tolik času. Význam hry- její význam prý spočívá hlavně v tom, že je při tom nechytne učitelka. Dává jim určitý pocit rizika - i když zase ne moc velkého, protože suplující učitelé jim prý většinou nedávají poznámky ani známky. O běžných hodinách hru nehrají, protože učivo je náročné a je třeba dávat pozor. Na vyslance Hraje celá třída. Do třídy ji prý přinesla učitelka na suplování a od té doby ji občas hrají na suplovaných hodinách (asi tři měsíce). Hraje se většinou celou suplovanou hodinu (45 min.) ve třídě. Pravidla a průběh hry - děti se rozdělí do dvou skupin. Každá si zvolí svého vyslance, kteří se navzájem v ústraní dohodnou na určitém předmětu. Vyslanci přejdou každý do cizího oddělení, kde se ho pomocí otázek (na které lze odpovědět ano, ne) vyptávají na daný předmět. Vyhrává to oddělení, které uhodne předmět jako první. Význam hry - vyplnění hodiny, rozvoj komunikace a spolupráce dětí. Obkládačka Hraje celá třída. Hru přinesla do třídy učitelka češtiny, občas ji prý hrají, když zbude čas nebo když jsou děti již hodně unavené. Hraje se dokud je to baví (většinou asi 10 min.) ve třídě. Potřebují křídu a tabuli. Pravidla a průběh hry - jeden hráč napíše písmeno, druhý připíše před ně, nebo za ně další písmeno, další také. Pokračuje se tak dlouho, dokud někdo slovo nedokončí - ten ale prohrává. Každý se tedy snaží, aby při psaní svého písmene oddálil ukončení slova, nebo aby donutil následujícího slovo dokončit. Při připisování písmene musí mít každý jasnou představu nějakého slova, kdo doplní písmeno tak, že ze vzniklé skupiny písmen nelze utvořit slovo, prohrává také. Prohrává, i když nedovede připsat další písmena. Vzhledem k pravidlům a počtu žáků ve třídě se děti obyčejně rozdělí do pěti skupin, každá si zvolí svého zástupce, který za ně soutěží, nebo se členové družstva u tabule střídají jeden po druhém. Vyhrává skupina s nejmenším počtem trestných bodů. Význam hry - rozvoj slovní zásoby a pohotovosti žáků, zpestření výuky. Papírová baba Hraje 2-5 hráčů (chlapci i dívky), ale může jich být i více. Hraje se většinou v délce přestávky (ale závisí to na délce papíru a počtu hráčů). Historický původ neznáme, ale ve třídě ji hrají teprve měsíc. Jedna dívka ji přinesla z domova od sourozence. Hraje se na tvrdé podložce v místnosti. Potřebují obyčejnou tužku, nejlépe č.3, papír, čtvrtku a gumu.

Pravidla a průběh hry - na papír se nakreslí dráha s různými překážkami, kterým se musí hráč vyhnout. Hrát začíná ten, kdo vyhrál hru „Kámen, nůžky, papír“. Na výchozí bod se postaví hrot tužky. Tužka se jakoby sesmykne, vznikne čára, na jejíž konec hráč naváže, až na něj přijde řada. Vyhrává ten, kdo je první v cíli. Význam hry - hra napomáhá uvolnění, navázání sociálního kontaktu, vyžaduje obratnost a cvik a určitou dávku štěstí. Je podobná hře „Na III. světovou válku“, ale je podstatně jednodušší - má méně pravidel, je uvolněnější a obsahuje méně agrese. Spriteball Hrají 4 hráči, obou pohlaví. Buď se předem určí počet minut nebo počet gólů, a po dosažení tohoto počtu hra končí. Jinak se hraje po celou délku přestávky. Tuto hru hrají také od září, kdy ji jeden chlapec přinesl ze základní školy. Hraje se ve třídě, většinou před tabulí. Potřebují prázdnou plechovku od spritu (co nejvíce zmačkanou), učebnice. Průběh hry a pravidla - před tabulí se vytvoří hřiště, ohraničené na jedné straně tabulí a na druhé lavicemi. Z učebnic se vytvoří branky. Branka musí být široká 1 m, uprostřed hřiště se nakreslí půlící čára, která nemá žádný význam, jenom ukazuje hráčům, kde se pohybují. Hráči kopou do plechovky, která nesmí létat vzduchem. Brankář klečí a chytá ji rukama. Hra vždycky končí tím, že se hráči poperou, protože se nejsou schopni domluvit o počtu gólů a „tyček“. Význam hry - hra je jakousi hodně zjednodušenou podobou fotbalu a slouží hlavně k uvolnění se, odreagování a rozhýbání. Samozřejmě poskytuje možnost prokázat i procvičit si individuální obratnost. Děti tvrdí, že ji hrají hlavně pro radost ze hry (to ovšem tvrdily u většiny her). Šlapaná Hraje libovolný počet dětí, obou pohlaví. Do třídy hru přinesli chlapci, kteří ji znají ze základní školy. Hraje se během celé přestávky (mimo školu asi 30 min.). Pravidla a průběh hry - zvolí se „předříkávač“ (většinou rozpočítáním). Hráči se postaví do kruhu, levé nohy dají všichni do středu kruhu, pokud možno tak, aby se dotýkali špičkami „předříkávače“, který se snaží co nejrychleji odříkat jazykolam „Třista třicet tři stříbrných stříkaček...“ Mezitím se ostatní rozprchnou co nejdále od sebe. Potom dá „předříkávač“ někomu „slovo“ a ten se potom maximálně dvěma kroky/skoky snaží šlápnout někomu na nohu - oběť samozřejmě může uskočit. Když se mu to podaří, zasažený vypadává, když ne, je „předříkávačem“ zase on. Hrají, dokud je to nepřestane bavit, nebo dokud neskončí přestávka. Význam hry - tato hra je určitou obdobou hry na babu. Hráč který má „slovo“ může zažívat podobné pocity jako ten, který má babu (ambivalence, stigma, moc, projev přízně). Když dotyčný dostane „slovo“, je to také určité stigma, kterého se snaží zbavit tím, že ho předá dál. Šlupkaná Hraje většinou celá třída. Hraje se ve třídě po vyučování (asi 10 minut) či v šatně (asi půl hodiny) jenom chlapci. Tvrdí, že je to bez holek lepší. Hru hrají od září, ale nevědí, kdo ji přinesl. Potřebují nejlépe šlupky pomerančů a mandarinek, dlouhé pravítko.

Průběh a pravidla hry - třída se rozdělí na dvě části. Většinou chlapci proti dívkám. Jedna skupina zahajuje útok - položí šlupku na okraj pravítka, ohnou ho a pustí. Cílem je se trefit do protivníka, který se ale může krýt za lavicemi. Zasažený hráč padá na zem a je mrtvý. Jeho skupina ho musí dopravit do bezpečí. Tím většinou ztrácí bojovníky, kteří jsou při této akci zasaženi. Vyhrává to družstvo, kde přežilo nejvíce hráčů. Většinou se hraje do zvonění, nebo do doby, kdy je to přestane bavit. Význam hry - hra vyžaduje obratnost a pohotovost (ve střílení i vyhýbání se střelám). Posiluje tzv. „kolektivního ducha“- „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Hráči vítězí jako družstvo, i když samozřejmě mohou prokázat individuální obratnost, učí se zde i odpovědnosti za druhé a spolupráci. Ty moje malá potvůrko Hrají chlapci i děvčata, většinou než se všichni pochytají. Jinak se hraje do konce přestávky, nebo dokud je to nepřestane bavit. Hru hrají asi dva měsíce, jedna dívka se jí naučila od sestry, která ji zná ze školy v přírodě. Pravidla a průběh hry - tato hra je vlastně obdobou hry „Na babu“ s tím rozdílem, že ten, kdo dostane babu „zkamení“ (stojí bez hnutí) a ostatní ho mohou zachránit tak, že k němu přijdou, pohladí ho po vlasech a řeknou „I ty moje malá potvůrko“. Tento výkon se snaží každý „zachránce“ co nejvíce prodlužovat, protože během „vysvobozování“ se k němu baba nemůže přiblížit. Hra se hraje dokud nejsou všichni pochytáni. Zajímavým aspektem této hry je, že když se nepodaří všechny chytit a baba je unavená, tak se baby vymění. Význam hry - u této hry neexistuje možnost babu předat a tím se jí zbavit (více odráží vnější realitu) a obsahuje navíc akt možné záchrany, i když ta není zcela nezištná (zachránce je během vysvobozování chráněn). Umbaj vari vari vasim bol Hraje neomezeně chlapců i dívek. Hrají tak dlouho, dokud je to baví. Hru přinesla do třídy dřívější paní učitelka. Hraje se v místnosti (hlavně ve třídě). Pravidla a průběh hry - hráči si sednou do kruhu, dotýkají se dlaněmi. Všichni zpívají „Umbaj vari vari vasim bol“ a plácají se po kruhu do dlaní - jeden po druhém - dokud neskončí melodie. Na koho konec melodie padne, vypadává - proto se každý snaží předat plácnutí co nejrychleji dál (zejména na konci melodie). Hraje se tak dlouho, dokud nezbude jeden hráč, a ten je vítěz. Sporné body - ten, na kterého padne poslední slabika, může ucuknout rukou, a pak se hádají. Obměna - předzpěvuje pouze jeden, může skončit kdykoliv (i v polovině slova), a tím se hra stává napínavější. Význam - odreagování a cvičení postřehu. Vydávání časopisu Hraje proti sobě skupinka dívek proti chlapcům. Hru začaly hrát dívky již v září, chlapci nechtěli zůstat pozadu a začali vydávat také časopis. Oba časopisy jsou měsíčníky, vychází zhruba ve stejnou dobu. Příprava každého čísla trvá asi 14 dní. Obsah časopisu může být v podstatě jakýkoliv. Většinou se čerpá z literatury a z jiných časopisů. Podíl vlastní tvorby je prý malý - různé básničky, příběhy, povídky. Časopis je psaný rukou, rozmnožují ho opisováním.

Podstata hry spočívá v tom, že každá skupinka musí prodat co nejvíce časopisů, ale platí tady zákaz kupování vlastního časopisu, a tak se snaží obě skupiny vymyslet různé výhody, aby obstály v konkurenci. Chlapci jsou např. levnější, jejich časopis stojí jenom 4 Kč a je tady možnost donášky až do domu. Časopis holek stojí 6 Kč, ale je zase obsáhlejší. Sporná místa velkým problémem je dokázat, že časopis byl prodán mimo třídu, případně mimo školu. Význam hry - tato hra je soutěživá a vyžaduje pravidelnou delší spolupráci v rámci obou skupin. Děti ale pocit vítězství nezažívají individuálně, ale za celou skupinu. Přesto poskytuje možnost seberealizace i v rámci skupiny - možnost podat více tvořivějších návrhů - ať už k obsahu časopisu, jeho grafické podobě, nebo ke způsobu prodeje. Zvláštní možností je podání vlastní tvorby, což vyžaduje určitou odvahu, protože je posuzována jinými a následně kritizována. Tato hra je vlastně přípravou na budoucí „dospělý“ život. Žáci se učí nejenom snášet kritiku a spolupracovat, ale tato hra také přispívá k rozvoji jejich sebehodnocení a sebepoznání. Učí se také působit na jiné a přesvědčit je, aby si časopis koupili. Učí se předvídat reakce druhých a empatii - představují si, co by jiné přimělo si časopis koupit. Země město Libovolný počet hráčů, obou pohlaví. Hraje se v délce přestávky. Historii a původ hry neznáme. Hraje se ve třídě, na lavici. Potřebují papír, tužku, pravítko. Pravidla a průběh hry - papír se rozdělí do několika sloupců (počet prý záleží na momentální náladě). Jednotlivé sloupce se nadepíší různými obecnými pojmy - země, město, jméno... Jeden z hráčů si v duchu přeříkává abecedu, jiný hráč ho po chvíli zastaví a ten první ohlásí písmeno, ke kterému došel. Děti se snaží do každého sloupce doplnit konkrétní pojem začínající na dané písmeno - nikdo nesmí „okukovat“. Ten, kdo je první hotov, řekne „stop“, všichni musí okamžitě přestat psát a hodnotí se správné odpovědi - v případě originální odpovědi, která je správná a přišel na ni pouze jeden hráč, píše si deset bodů. Když mají dva stejnou správnou odpověď, hraje větší počet žáků a ostatní mají odpovědi jiné, počítají si tito dva po pěti bodech. Ostatní správné odpovědi (více frekventované) se hodnotí jedním bodem. Po každém kole si jedinci body sečtou. Na konci hry se sečtou výsledky ze všech kol - kdo má nejvíce bodů, vyhrává. Cílem hry je mít co nejvíce co možná nejoriginálnějších správných odpovědí. Sporná místa -děti ještě nemají dostatečně velké znalosti a vědomosti (především v zeměpise), a tak se někdy hádají, jestli dané město či země skutečně existuje nebo si ho autor vymyslel. Hra končí sečtením bodů a ten, kdo má nejvíce bodů vyhraje. Význam - procvičování znalostí a vědomostí a získávání nových informací. ANALÝZA HRY „ŠLUPKANÁ“ Tato hra symbolizuje jakousi bitvu. Hráči si zde mohu prožít pocity napětí a agresivity, podobně jako ve skutečné bitvě. Jednotlivá družstva se pro sebe navzájem stávají nepřáteli. Tyto pocity se více akcentují, když hru hrají chlapci mezi sebou - potom je dynamičtější a objevuje se více agresivních prvků, často se vyskytují doprovodné nadávky, jejichž počet vzrůstá úměrně s délkou hry. Hráči mohou prožívat pocity sounáležitosti se spolužáky, začleňují se do komunity - to se projeví již při výběru spoluhráčů. Některé méně oblíbené děti mohou zůstat nakonec a připojí se tam, kde je méně hráčů - pocity určitého vyčlenění. Ve hře samotné mají všichni rovnoprávné postavení, všichni si jsou rovni.

Během hry mohou hráči zažívat ambivalentní pocity - sice se všichni snaží, aby nebyli zasaženi a přežili, ale cílem není být někde ukryt a izolován - vyčleněn ze skupiny. Tím, že na ně ostatní útočí, projeví mu vlastně zájem, přijmou ho mezi sebe. Během hry také mohou zažívat pocity síly a obratnosti - když se jim daří unikat střelám. Mohou zažívat pocity obětování se za druhé - snaží se zachránit raněného, ale přitom mají sami málo šancí na přežití a vítězství. Zemřelí prožívají určité pocity bezmoci a očekávání. Záchrana je pro ně zároveň důkazem jejich ceny pro ostatní - méně oblíbené spoluhráče ostatní zachraňují pomaleji, případně vůbec ne (i když to odporuje pravidlům hry). Projevují se zde kamarádské city - spíše se snaží zachránit kamarád kamaráda, než někoho, s kým si příliš nerozumí. Mohou si zde alespoň symbolicky vybít případnou agresi proti konkrétnímu spolužákovi, na kterého se třeba momentálně zlobí - zabije ho a znemožní mu další hru a radost z ní a zároveň sám cítí určitou moc a uspokojení nad tím, že se mu to podařilo, že byl schopen to provést. Když se hry účastní dívky, mohou se objevovat tendence chlapců stavět se do role ochránce a gentlemana. Případnou opakovanou záchranou či ochranou může chlapec dívce také projevit určité sympatie - i když to prý není příliš časté, zvláště při delším trvání hry. Každý hráč zde může prokázat své individuální schopnosti - rychlost, obratnost, lstivost. Zároveň, ale prožívá sounáležitost se skupinou a snaží se o vítězství skupiny, i když se musí „obětovat“ a přestat hrát - stírá se vlastní individualita, podřizuje se kolektivu a jeho dynamice. TAXONOMIE HER a) Hry s prvky mýtu Na babu, Šlapaná, Ty moje malá potvůrko, Umbaj vari, vari V těchto hrách jde o předávání jakéhosi stigmatu. První tři hry mají velmi podobná pravidla a lze se v nich stigmatu zbavit určitým rituálem. Čtvrtá hra tuto možnost poskytuje jenom po dobu odříkávání říkanky, která je jakýmsi zaklínadlem, a děti si stigma předávají doteky rukou - po odříkání formule je ale stigma někomu definitivně přisouzeno a dotyčný „umírá“ - vypadává ze hry. b) Hry s prvky bitvy Na III. světovou válku, Šlupkaná, Na svíčky, Spriteball, Čáraná První dvě hry bitvu přímo poměrně věrně znázorňují, to platí z větší části i o hře třetí. Ve Spriteballu se také objevují její velmi znatelné prvky - v průběhu hry a zvláště v tradiční závěrečné pranici. Čáraná se již bitvě tolik nepodobá, ale přesto si myslíme, že ji lze do této skupiny zařadit. Podle pravidel spolu žáci sice závodí, ale průběh hry se spíše podobá boji „muže proti muži“, dochází tady k přímému násilí jak v jejím průběhu, tak v závěrečném vyřizování účtů.

c) Hry se slovy Obkládačka, Na vyslance, Země, město, Jaký, co, kde U těchto her jde o jakési procvičování a rozšiřování slovní zásoby a znalostí (to zejména u hry „Země, město“). U hry „Na vyslance“ také probíhá rozvoj komunikačních dovedností. d) Hry s charakterem závodu, soutěže Papírová baba, Na komunismus První hra v podstatě znázorňuje klasický závod - každý se snaží co nejrychleji dosáhnout cíle a stát se vítězem. Druhá hra má také charakter závodu - je třeba věci rychle krást a hromadit. e) Vydávání časopisu Tato hra v sobě obsahuje prvky závodu i hry se slovy, ale nedá se redukovat pouze do těchto kategorií. Ve srovnání s ostatními hrami je kvalitativně vyšší. U některých žáků může přejít v zájmovou činnost, kterou lze rozvíjet po celý život. Může se státi přípravou na povolání. Hra vyžaduje nesrovnatelně více kreativity, spolupráce a úsilí než ostatní. V této hře se děti setkávají s realitou a učí se s ní nakládat - konkurence, přesvědčování, spolupráce. Taxonomie her podle Langmeiera Langmeier ve své knize „Vývojová psychologie pro dětské lékaře“ z roku 1984 rozděluje hry takto: Funkční hry - procvičováni tělesných funkcí dítěte Konstrukční (realistický typ hry) - konstrukce nových věcí ze specifických materiálů Iluzivní hry - užívá předmětů v přeneseném významu a přeměňuje svět podle své představy Úkolové hry - získává zkušenosti s rolemi, které ale ještě nemůže zastávat (na maminku a tatínka) Langmeier dále uvádí, že určité hry jsou typické pro určitá vývojová stádia dítěte. Funkční typ hry se objevuje zejména v kojeneckém věku. Iluzivní hry se objevují až s nástupem sémiotické funkce - 1,5 - 2 roky. Úkolové hry jsou typické zase pro předškolní věk a konstruktivní hry dominují zejména po osmém roce dítěte. Na základě tohoto dělení lze konstatovat, že čistě funkční hry už tyto děti samozřejmě nehrají, konstruktivní hry také společně ve třídě příliš nehrají - i když určitým druhem konstruktivní hry by mohla být např. „Obkládačka“ (konstrukce slova). Nejfrekventovanější jsou určitě hry symbolické, které umožňují nakládat se situací (Šlupkaná), ale děti hrají i hry úkolové. Výskyt agresivity a altruismu v nejfrekventovanějších hrách Ve třídě jsou nejčastěji hrány hry, při kterých se děti mohou pohybovat. V poslední době především Šlupkaná, Spriteball, Na komunismus, Čáraná, Na babu, Ty moje malá potvůrko. Důvodem může být např. převážně jednostranné zaměstnání dětí - ve škole jednoznačně intelektuální činnosti vyžadující klid, mimoškolní zájmové činnosti jsou u většiny také s absencí pohybu - především jazyky, počítače, hudební nástroje. Doma - příprava na školu, televize... Tak v dětech postupně narůstá potřeba aktivity, která vede k volbě těchto her. Hry

jim také umožňují psychický odpočinek, uvolnění se od vyučování - prožít si alespoň symbolicky určité situace. Výskyt agresivity v těchto hrách Prvky agresivity se v těchto šesti hrách projevují poměrně frekventovaně. Určitý význam má také jistě skutečnost, že nejfrekventovanější hrou v poslední době se stala Šlupkaná, kde se projevuje agresivita asi nejčastěji z těchto her. Je také přímá a nejméně symbolická. Příčinou by mohl být např. tlak, pociťovaný s přechodem na školu jiného typu, kde je učení náročnější, jiný průběh vyučování atd. Vzrůstající napětí nebo určité vybuzení by se potom redukovalo pomocí agrese, více či méně projevené při hře, zvláště, je-li hra spojená s pohybem. Další příčinou (která samozřejmě může působit souběžně s předchozí) by mohlo být zhoršení klasifikace, na které si stěžuje většina žáků, a s tím vzniklá určitá frustrace, která se může vybíjet pomocí agrese při hře. Mohou se také objevovat pocity určité nespravedlnosti, konkurence ze strany žáků, jejichž známky se zhoršily, vůči žákům, kteří mají i nadále hodnocení velmi dobré. (Např. separovaná dvojice děvčat s velmi dobrým prospěchem vůči méně úspěšným partám ostatních děvčat.) Pro první skupinu je to většinou nová a frustrující zkušenost, z předchozí školy byly děti zvyklé na dobré hodnocení a mohou pociťovat nespravedlnost a křivdu vůči dobře se učícím žákům, které se redukují opět při hře, kdy je možné také určité „ponížení“ úspěšnějšího spolužáka, nebo alespoň vyrovnání úrovně. Mohou je zde předčit jinými schopnostmi apod. Tato přání mohou být i na nevědomé nebo podvědomé úrovni. Žáci mohou pociťovat také určitou frustraci kvůli třídní učitelce, která se jim zdá příliš chladná. Nebo kvůli Adamovi, který prosazuje své názory a zabírá velkou část prostoru, kdy se žáci mohou individuálně projevit. Strhává na sebe pozornost - což může vést k určité averzi (třída se v podstatě podřizuje jeho vůli). V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že určitý stupeň agrese je vlastní každému člověku a soutěživost je v tomto věku jeden z výrazných rysů. Děti mohou pociťovat určitou nejistotu, napětí, nedostatek vazeb díky tomu, že se všichni ocitli v novém kolektivu a ještě nevznikly pevné kamarádské vztahy - všechny tyto pocity se mohou promítat do hry v různých stupních a formách agrese. Nejzřetelnější je asi prvek agrese ve hře „Šlupkaná“. Jedná se o agresi přímou - žáci po sobě přímo hází šlupky a zasahují se. I když i zde je agrese z velké míry symbolická poranění, příp. úmrtí probíhají pouze v náznaku. Snahou útočníka není ani závažnější zásah protivníka šlupkou - např. do oka atd. Neverbální agresi provází někdy agrese slovní. Agrese, jak už napovídají pravidla hry, je zaměřena především proti „nepřátelskému“ družstvu jako celku, i když se zde, třeba i podvědomě, může projevit agresivita vůči jednotlivci. Žáci mohou zažívat, alespoň v náznaku, podobné pocity jako při opravdové bitvě, i když zde si jsou po celou dobu vědomi, že je to hra, je to jenom jako. Pravidla jsou oproti skutečné bitvě značně zjednodušená, podmínky odlišné, neexistuje reálný podklad pro nepřátelství mezi družstvy protihráčů, která se formují až těsně před hrou nebo i během ní. Hra také začíná bez složitější přípravy, často spontánně - jeden hodí šlupku na druhého, ten mu to oplatí... Neskutečnost situace pomáhá většímu uvolnění, dítě se může vžít do hry a prožít si i negativní nebo agresivní pocity bez morálních zábran a tlaků svědomí atd., které mohou komplikovat situaci vojáka v bitvě (zábrany před přímým násilím vůči jinému člověku, jeho zmrzačením, zabitím). Ale i během hry se mohou projevovat vlivy skupiny „davu“ - větší uvolnění a přizpůsobení chování ostatním, náznak desindividuace. Ve hře „Na babu“ je agrese daleko více symbolická, předává se jakési stigma, „kletba“. Může se tady projevit určitá averze nebo agrese v tom, že se dítě snaží dát babu spíše někomu, ke komu nemá příliš kladné pocity, a tak

mu alespoň v náznaku ublížit. Averze nebo frustrace se může odreagovat pohybem - to ostatně platí u všech pohybových her. Podobně je tomu i u hry „Šlapaná“, kde je ale výběr oběti více náhodný - kdo je momentálně nejblíže. A u hry „Ty moje malá potvůrko“. Důležitým společným momentem je, že případné „poškození“, „stigma“ není definitivní, může se předat dál - tak se hráč „očistí“. Ve hře „Spriteball“ se agrese výrazně projeví především v případné závěrečné pranici, která ale vzniká většinou na bezprostřední podnět - nemohou se dohodnout o průběhu hry, nadávky... I když se zde jistě mohou projevit staré spory, jedná se především o agresi afektivní, provázenou vztekem. Během hry samozřejmě může docházet k redukci napětí pohybem, opět je zde rozdělení na dva tábory, které proti sobě mohou agresi symbolicky vyjadřovat, většinou je to ale agrese instrumentální (ke strkání a jinému tělesnému kontaktu dochází sekundárně, agrese není primárním cílem). Někdy se projeví i vliv přihlížejících, kteří je různě provokují a pokřikuji na ně, většinou mnoho přihlížejících není, ale někdy dochází i k hádkám mezi „fanoušky“, kteří se většinou automaticky rozdělí na dva tábory - pokřikují na sebe, někdy přejdou i k přímé agresi. Situace se tedy do značné míry podobá fotbalovému zápasu a davovému chování fanoušků po něm, kdy dochází k velkému uvolnění agrese. I když při této hře jsou podmínky odlišné - malý počet hráčů, jiné prostředí i atmosféra. Družstva protivníků nejsou stálá, volí se těsně před každou hrou atd. Ve hře „Na komunismus“ se agrese projevuje většinou symbolicky (v případě, že se nakonec nepohádají nebo nepoperou). Během hry na sebe žáci nepokřikují, nedotýkají se, projev agrese spočívá v tom, že jeden druhého okrade, a tak ho alespoň symbolicky uvede do stavu určitého nedostatku, bezmocnosti. Odcizené věci se většinou vrství na jednu hromadu a vznikají potíže s jejich rozeznáváním, přitom se poškodí - někdy i úmyslně. V této hře se dítě může opakovaně, i když třeba podvědomě, zaměřit na určitého spolužáka, kterému chce uškodit. Může to být ten, díky němuž třeba vzniklo napětí, které si takto potřebuje odreagovat, nebo to může být agrese přenesená. Případné napětí se u této hry může do značné míry redukovat již při samotném pohybu, kterého je zde poměrně mnoho. Výskyt altruismu v těchto hrách Altruismus se projevuje především ve hře „Šlupkaná“ a „Ty moje malá potvůrko“. V ostatních hrách se může samozřejmě altruistické chování vyskytnout také, ale nevyplývá již z pravidel hry, a tak jsou jeho projevy spíše nahodilé a závislé na situaci (při obdobách hry „Na babu“ se může třeba nechat chytit, když vidí, že se tomu, kdo má babu stále nedaří nikoho chytit, a trápí ho to apod.). Oproti agresi se altruismus v těchto hrách projevuje daleko méně často. To může mnoho napovídat o momentálních potřebách dětí ve třídě, i když se zde samozřejmě odráží i vliv celé naší společnosti, jejích hodnot a momentálních problémů. Může to být znakem těžkostí a vnitřních konfliktů, které žáci překonávají v nové situaci mezi novými spolužáky i pedagogy. Ve „Šlupkané“ se momenty altruismu projevují především záchranou zraněných. Tyto okamžiky také umožňují sociální učení se altruismu - vznikají určité vzorce chování pro podobné situace již třeba v reálném životě. Proč se tento prvek ve hře vůbec vyskytuje by bylo možné vysvětlit např. teorií, že altruismus je člověku vrozený, má ho ve své genové výbavě. Otázkou je, jestli se toto chování dá pojmenovat jako altruistické - není zcela nezištné. Jednak existuje objektivní nutnost záchrany oběti, zakotvená v pravidlech, jednak očekává od zachráněného podobné chování vůči sobě. I když altruistické by mohlo být samo rozhodnutí jedince, že právě na něm je, aby oběť zachránil.

Toto pravidlo přibližuje hru reálnému životu. V podobných situacích (třeba bitvách) se nikdy nevyskytuje pouze agresivní chování, vždy existuje i nějaká humanitární pomoc, nebo altruistické chování jednotlivce, které se často pojí s pojmem „hrdinské činy“. Díky těmto pravidlům děti mohou také pocítit širší škálu mnohdy ambivalentních pocitů - stejně jako v realitě. Ve hře „Ty moje malá potvůrko“ je altruismus více symbolický - sejímá se určité stigma, motivy k tomuto chování mohou být podobné jako u předchozí hry s tím, že toto chování není v pravidlech striktně zakotveno, nutnost záchrany tady neexistuje - je tady větší prostor pro svobodné rozhodnutí, i když i zde toto chování může být motivováno určitým ziskem ochrana během zachraňování.

ZÁVĚR Během rozhovorů s žáky nás trochu překvapilo, že ještě stále (vzhledem k jejich věku) mají v oblibě hry jako je hra „Na babu“, „Ty moje malá potvůrko“, „Umbaj, vari, vari“. Jedna z příčin by mohl být přechod na novou školu a s tím spojené nové problémy a nároky, což se děti snaží vykompenzovat tím, že vytrvávají u těchto jednoduchých dětských her, i když samozřejmě hrají i hry náročnější. Zajímavý je poměrně velký kvalitativní rozdíl např. ve hře na „Vydávání časopisu“ a v těchto jmenovaných hrách - všem těmto hrám se děti věnují asi se stejným nadšením. Příčinou by, kromě již uvedených změn, mohl být i samotný věk dětí a u mnohých již nastupující puberta, pro níž je určitá nevyrovnanost příznačná. Pravdou je také, že s nápadem vydávat časopis přišly dívky, které mají obecně ve vývoji (kognitivním i fyzickém) před chlapci určitý náskok. Výběr her tedy odráží situaci, ve které se děti nachází, a v podstatě odpovídá tomu, co jsme o této třídě zjistily. Během vypracovávání této práce jsme měly možnost osobně poznat, na co vše lze z výběru her usoudit, a tím pádem osobně poznat, jak obrovský diagnostický význam může rozbor her mít.