1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a jiných právních předpisů

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení

Rigorózní práce

Souvislosti zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a jiných právních předpisů Mgr. Jaromír Klepš Akademický rok 2011/2012

Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: Souvislosti zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a jiných právních předpisů, zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. Mgr. Jaromír Klepš 2

Obsah 1

Úvod ................................................................................................................................................ 6

2

Zákon o státní sociální podpoře ................................................................................................... 7

3

2.1.

Pojmové znaky státní sociální podpory, účinnost zákona.................................................. 7

2.2.

Orgány rozhodující o dávkách státní sociální podpory – vývoj právní úpravy .............. 8

2.3.

Dávky poskytované ze systému státní sociální podpory – vývoj právní úpravy .............. 9

2.4.

Věcný rozsah ZSSP v souvislosti s nálezem Pl. ÚS 55/10 ................................................. 11

Vybrané instituty zákona o státní sociální podpoře ................................................................. 12 3.1.

3.1.1.

Základní rozbor ............................................................................................................. 12

3.1.2.

Hlášení k trvalému pobytu občana České republiky ..................................................... 13

3.1.3.

Trvalý pobyt cizince na území ČR ................................................................................ 14

3.1.4.

Jiné formy pobytu cizince na území ČR ........................................................................ 15

3.1.5.

Prominutí podmínky trvalého pobytu ............................................................................ 16

3.1.6.

Změny od 1. 1. 2012 ...................................................................................................... 17

3.1.7.

Shrnutí ........................................................................................................................... 18

3.2.

Rozhodný příjem ................................................................................................................. 18

3.2.1.

Fikce dosaţených příjmů ............................................................................................... 19

3.2.2.

Zjišťování rozhodného příjmu ....................................................................................... 21

3.3.

Rodina, společně posuzované osoby ................................................................................... 23

3.3.1.

Rodina dle zákona o státní sociální podpoře v dalších případech ................................. 26

3.3.2.

Změny v rodinném uspořádání pro účely ZSSP ............................................................ 27

3.4.

Nezaopatřenost dítěte .......................................................................................................... 28

3.4.1.

Nezaopatřenost a studium na škole ............................................................................... 29

3.4.2.

Nezaopatřenost dítěte ve vztahu k dalším zákonům ...................................................... 30

3.5.

4

Pobyt oprávněné osoby a osoby společně posuzované ..................................................... 12

Posuzování zdravotního stavu pro účely státní sociální podpory ................................... 31

3.5.1.

Změny od 1. 1. 2012 ...................................................................................................... 32

3.5.2.

Posudek: důkaz nebo závazné stanovisko? ................................................................... 33

3.6.

Ţivotní minimum ................................................................................................................. 34

3.7.

Výdělečná činnost ................................................................................................................ 35

Zaměřeno na dávky ..................................................................................................................... 36 4.1.

Přídavek na dítě a sociální příplatek ................................................................................. 36

4.2.

Příspěvek na bydlení ........................................................................................................... 36

4.2.1.

Byt, základní podmínky nároku .................................................................................... 37

4.2.2.

Náklady na bydlení ........................................................................................................ 39

4.2.3.

Prokazování nájemního či vlastnického vztahu k bytu ................................................. 41

3

4.2.4.

Více oprávněných osob pro nárok na dávku ................................................................. 43

4.2.5.

Uţívací vztahy k bytu - vybrané problémy ve světle judikatury ................................... 45

4.2.6.

Zánik nároku na dávku .................................................................................................. 48

4.2.7.

Změny u příspěvku na bydlení od 1. 1. 2012 ................................................................ 49

4.3.

5

Rodičovský příspěvek .......................................................................................................... 50

4.3.1.

Nárok na dávku, historický exkurs ................................................................................ 50

4.3.2.

Rodičovský příspěvek a rodičovská zodpovědnost ....................................................... 52

4.3.3.

Nárok vs. nárok na výplatu peněţité pomoci v mateřství .............................................. 54

4.4.

Dávky pěstounská péče ....................................................................................................... 57

4.5.

Porodné................................................................................................................................. 60

4.6.

Pohřebné............................................................................................................................... 61

Stěţejní vztahy ZSSP a jiných právních předpisů .................................................................... 62 5.1.

Správní řád .......................................................................................................................... 62

5.1.1.

Příslušnost ..................................................................................................................... 62

5.1.2.

Určení okruhu účastníků řízení pro ZSSP ..................................................................... 63

5.1.3.

Procesní způsobilost účastníka řízení ............................................................................ 65

5.1.4.

Procesní a hmotněprávní nástupnictví dle ZSSP ........................................................... 66

5.1.5.

Jednotlivé typy řízení dle ZSSP .................................................................................... 67

5.1.6.

Návrh na zahájení řízení ................................................................................................ 73

5.1.7.

Podklady pro vydání rozhodnutí ................................................................................... 73

5.1.8.

Doručování písemností .................................................................................................. 75

5.1.9.

Rozhodnutí .................................................................................................................... 76

5.1.10.

Odvolání a jeho odkladný účinek .................................................................................. 77

5.1.11.

Nabývání právní moci rozhodnutí ................................................................................. 79

5.1.12.

Vykonatelnost rozhodnutí ............................................................................................. 79

5.1.13.

Náklady správního řízení ............................................................................................... 80

5.2.

Odpovědnost za přeplatek .................................................................................................. 81

5.2.1.

Subjektivní odpovědnost ............................................................................................... 83

5.2.2.

Objektivní odpovědnost................................................................................................. 84

5.3.

Trestní odpovědnost ............................................................................................................ 86

5.3.1.

Správní trestání: Přestupky a jiné správní delikty ......................................................... 86

5.3.1.1.

Přestupky na úseku státní sociální podpory ........................................................... 87

5.3.1.2.

Správní delikty právnických osob a fyzických podnikajících osob....................... 91

5.3.2.

Pořádkové delikty .......................................................................................................... 95

5.3.3.

Trestný čin podvodu ...................................................................................................... 96

5.4.

Právní vztahy zákona o státní sociální podpoře před vnitrostátními soudy .................. 99

5.4.1.

Soudní přezkum správních rozhodnutí státní sociální podpory ................................... 100

4

5.4.1.1.

Nepřípustnost ţaloby proti správnímu rozhodnutí .............................................. 101

5.4.1.2.

Náhrada nákladů soudního řízení správního ....................................................... 103

5.4.2.

5.5.

5.4.2.1.

Ţalobní spory ....................................................................................................... 103

5.4.2.2.

Exekuce na dávky státní sociální podpory .......................................................... 104

5.4.2.3.

Nárok státu na vrácení neprávem vyplacených dávek ......................................... 107

Vztah ZSSP k pramenům mezinárodního práva............................................................ 111

5.5.1.

6

Řízení v reţimu soukromého práva ............................................................................. 103

Vztah ZSSP k právním předpisům Evropské unie ...................................................... 111

5.5.1.1.

Principy koordinace systémů sociálního zabezpečení ......................................... 113

5.5.1.2.

Osobní a věcný rozsah koordinace ...................................................................... 116

5.5.1.3.

Další důleţitá ustanovení ..................................................................................... 117

5.5.1.4.

Dávky kryté nařízeními o koordinaci systémů sociálního zabezpečení .............. 118

5.5.1.5.

Zpětné vymáhání neoprávněně vyplacených dávek ............................................ 121

5.5.1.6.

Dávky státní sociální podpory jako sociální výhoda ........................................... 121

5.5.2.

ZSSP a mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení ............................................. 126

5.5.3.

Shrnutí vztahu ZSSP a pramenů mezinárodního práva ............................................... 127

Vztah ZSSP k ostatním právním předpisům .......................................................................... 128 6.1.

Ochrana osobních a jiných údajů .................................................................................... 128

6.2.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách .................................................................. 130

6.3.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ........................................................... 130

6.4.

Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti .......................................................................... 131

6.5.

Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění ................................................ 131

6.6. Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění .......................................................................................................................................... 132 7

Závěr ........................................................................................................................................... 133

8

Resumé ....................................................................................................................................... 134

9

Pouţité prameny ........................................................................................................................ 136 9.1.

Citovaná literatura ............................................................................................................ 136

9.2.

Právní předpisy.................................................................................................................. 137

9.3.

Seznam citovaných judikátů ............................................................................................. 139

9.3.1.

Správní soudy .............................................................................................................. 139

9.3.2.

Nejvyšší soud .............................................................................................................. 141

9.3.3.

Ústavní soud ................................................................................................................ 142

9.3.4.

Judikáty Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva ......... 142

5

1 Úvod Státní sociální podpora upravená zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále převáţně jen „ZSSP“), náleţí do odvětví práva sociálního zabezpečení, které samotné pro formálnost a povětšinou i techničnost právní úpravy nepatří mezi oblíbená právní odvětví. Prakticky aţ na komentář zákona

1

v současnosti není

k dispozici literatura, která by se státní sociální podporou zaobírala do hloubky. ZSSP jako základní pramen práva státní sociální podpory není sloţitým a rozsáhlým předpisem; zákon je rozdělen do šesti částí, z nichţ části 3 a 4 se dále dělí do jednotlivých hlav a oddílů; zákon disponuje celkem 81 ustanoveními. Pro aplikaci a interpretaci ZSSP je však typické, ţe si nevystačíme pouze se samotnými pravidly zákona, který přímo či nepřímo čerpá z institutů ostatních právních odvětví a více či méně příbuzných právních norem finančního, cizineckého, občanského, rodinného, trestního a zejména správního práva. Účelem této práce není vyloţit vztahy zákona o státní sociální podpoře a jiných právních předpisů do jejich nejmarginálnější podoby, ale naopak tyto vztahy popsat z hlediska jejich relevantních okolností tak, jak s tímto zákonem a souvisejících předpisů přišel do styku autor práce po dobu pracovního poměru na úřadu práce, včetně zanesení judikatury v potřebných souvislostech. Předkládaná práce je určena osobám, u nichţ se předpokládá znalost ZSSP, proto obsahem práce není povětšinou reprodukce a doslovná citace ustanovení. Práce je rozdělena do několika kapitol. Po krátkém exkursu historií právní úpravy ZSSP se v další kapitole zabývám instituty zákona, na nichţ jsou vybudovány nároky na jednotlivé dávky. Poté jsou předestřeny vztahy ZSSP a ostatních právních předpisů v jejich nejpodstatnějších souvislostech. Práce a citace předpisů, není-li stanoveno jinak, reflektuje právní stav účinný v době odevzdání; v potřebných souvislostech poukazuji na připravovanou novelizaci předpisu. Za podnětné návrhy a připomínky chci rovněţ poděkovat Mgr. et Bc. Zbyňku Vočkovi, vedoucímu oddělení sociální pomoci Krajského úřadu Olomouckého kraje.

V Brně dne 15. 12. 2011 Mgr. Jaromír Klepš

1

BŘESKÁ, N., BURDOVÁ, B., VRÁNOVÁ, L.: STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA s komentářem a příklady k 1. 5. 2007. 11 vyd. Olomouc: ANAG, 2007, 207 s.

6

2 Zákon o státní sociální podpoře 2.1. Pojmové znaky státní sociální podpory, účinnost zákona „Státní sociální podporou se stát podílí na krytí nákladů na výživu a ostatní základní osobní potřeby dětí a rodin a poskytuje ji i při některých dalších sociálních situacích. Státní sociální podpora se ve stanovených případech poskytuje v závislosti na výši příjmu. Náklady na státní sociální podporu hradí stát.2“ Státní sociální podpora byla v České republice zavedena v roce 1995 jako soustava zaopatřovacích dávek poskytovaných ze státního rozpočtu určitým skupinám osob. Podle povahy věci jde o sociální zaopatřovací peněţní dávky poskytované bez ověřování (testování) příjmů nebo majetkových poměrů. Prostřednictvím státní sociální podpory se realizuje zejména státní populační a rodinná politika, je však realizací i státní politiky zaměřené na sociálně slabé skupiny obyvatelstva při zvláštních sociálních událostech definovaných ve spojení s ekonomickou transformací naší společnosti (ceny energií) 3 . ZSSP je jedním z prováděcích zákonů ochrany sociálních práv občana, jak je zaručuje článek 30 odst. 2 a článek 32 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (publ. pod č. 2/1993 Sb.)4 Pojmovými znaky5 státní sociální podpory jsou: -

povinný, zákonem upravený redistributivní systém

-

zákon stanoví osobní rozsah, tj. okruh povinně zaopatřených osob,

-

zákon stanoví věcný rozsah, tj. podmínky vzniku a trvání nároků a jejich výši,

-

poţivatel dávky finančně do systému nepřispívá,

-

systém je financován ze státního rozpočtu nebo podle jiných pravidel úhrady nákladů z veřejnoprávních prostředků.

Zákon o státní sociální podpoře byl schválen dne 26. 5. 1995; v účinnost částečně vstoupil dnem 1. října 1995, kdy účinnosti nabyla úprava dávek netestovaných na příjem: rodičovský příspěvek, zaopatřovací příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné a pohřebné. V celé podobě zákon nabyl účinnosti 1. ledna 1996 s účinností právní úpravy dávek přídavek na

2

§1 odst. 1 a 2 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění k 1. 12. 2011 GALVAS, M., GREGOROVÁ, Z.: Sociální zabezpečení, 1. vyd., Brno, Masarykova univerzita, 2002, s. 35 4 článek 30 odst. 2 LZPS: „Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek“; článek 32 odst. 5 LZPS: „Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.“ 5 TRÖSTER, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 18 3

7

dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení, příspěvek na dopravu. Právní úprava ZSSP do jednoho celku sjednotila 15 samostatných či dílčích předpisů6.

2.2. Orgány rozhodující o dávkách státní sociální podpory – vývoj právní úpravy Účinností ZSSP se správním orgánem rozhodujícím o dávkách státní sociální podpory v 1. stupni stal okresní úřad, jehoţ místní příslušnost určovalo místo hlášení k trvalému pobytu oprávněné osoby. Odvolacím orgánem proti rozhodnutí okresních úřadů, bylo Ministerstvo práce a sociálních věcí 7 . Po osmi letech se však s účinností zákona č. 320/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů, v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, v mezidobí od 1. 1. 2003 do 31. 3. 2004 staly prvoinstančními správními orgány rozhodujícími o dávkách státní sociální podpory zákonem vyjmenované 8 obecní úřady obcí s rozšířenou působností a orgány hlavního města Prahy; odvolacím orgánem proti rozhodnutím těchto obecních úřadů se staly krajské úřady. Od 1. 4. 2004 s účinností zákona č. 453/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se staly orgány státní sociální podpory: 1. úřady práce; rozhodnutí těchto správních orgánů přezkoumávaly krajské úřady příslušné dle správních obvodů úřadů práce spadajících do jejich správního obvodu. 2. v hlavním městě Praze úřady městských částí určené Statutem hlavního města Prahy, rozhodnutí těchto správních orgánů přezkoumával Magistrát hlavního města Prahy. Dílčí novelou ZSSP zákonem č. 414/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, se na území hlavního města Prahy stal orgánem státní sociální podpory namísto úřadů jednotlivých městských částí Úřad práce hlavního města Prahy. S účinností zákona č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jsou od 1. 4. 2011 orgánem státní sociální podpory: 6

BŘESKÁ, N., BURDOVÁ, B., VRÁNOVÁ, L.: STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA s komentářem a příklady k 1. 5. 2007. 11 vyd. Olomouc: ANAG, 2007, s. 7-9; téţ ustanovení § 80 ZSSP a zákon č. 118/1995 Sb. kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře. 7 srov. §66 a §71 ZSSP s účinností k 1. 1. 1996 8 srov. §79a odst. 1, 2 a 3 ZSSP, zavedený účinností z. č. 320/2002 Sb., zrušený s účinností od 1. 4. 2004 zákonem č. 453/2003 Sb.

8

1. Úřad práce České republiky – krajské pobočky (resp. pobočka pro hlavní město Prahu) v územních obvodech specifikovaných dle přílohy k zákonu o Úřadu práce České republiky (§2a odst. 1 písm. a) ZSSP ve spojení s §66 odst. 1 ZSSP) 2. krajské úřady a Magistrát hlavního města Prahy (§2a odst. 1 písm. b) ZSSP „krajské úřady“) jakoţto orgány II. (odvolací) instance (§ 71 ZSSP) , 3. §2a odst. 3 ZSSP svěřuje výkon státní správy téţ Ministerstvu práce a sociálních věcí. S účinností od 1. 1. 2012 zákona č. 366/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále převáţně „zákon č. 366/2011 Sb.“), se stanou orgány státní sociální podpory: 1. Úřad práce České republiky – krajské pobočky a pobočka pro hlavní město Prahu, 2. Ministerstvo práce a sociálních věcí. 2.3. Dávky poskytované ze systému státní sociální podpory – vývoj právní úpravy Zákon o státní sociální podpoře prochází poměrně pravidelnou revizí zákonodárce. Jedná se o předpis, který bývá poměrně často novelizován (k datu uzavření této práce ZSSP prošel změnami, které přineslo přes 70 nejrůznějších novel); změny právní úpravy se odvíjejí od tendencí sociální politiky státu, kdy jsou do ZSSP střídavě vkládány nové dávky, které jsou později zrušeny a ze ZSSP později opět vyňaty, či naopak jsou ze ZSSP vyňaty stávající dávky, příp. u stávajících dávek se zpřísňují podmínky nároku na dávku tak (tuto tendenci sledujeme zejména od roku 2008), ţe v důsledku je ze systému státní sociální podpory tato podpora státu poskytována čím dál uţší skupině osob9. Původně ZSSP s účinností ke dni 1. 10. 1995 upravoval nárok na 9 druhů dávek: a) dávky poskytované v závislosti na výši příjmu přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení, příspěvek na dopravu, b) ostatní dávky rodičovský příspěvek, zaopatřovací příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné, pohřebné.

9

srov. údaje: MPSV Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí, MPSV: Praha, 2007-2011, dostupné z: .

9

Do věcného rozsahu ZSSP náleţely po vymezené období rovněţ i další dávky: Dávka

§ ZSSP

příspěvek na dopravu

§27 - §29

1. 1. 1996 – 30. 6. 2004

zaopatřovací příspěvek

§33 - §35

1. 10. 1995 – 31. 3. 2006

§43a - §43b

1. 10. 2005 - 31. 5. 2006

§33 - §35

1. 4. 2006 – 31. 12. 2007

příspěvek na péči o dítě v zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc příspěvek na školní pomůcky

období

Pro úplnost dodávám, ţe do věcného rozsahu státní sociální podpory náleţely po omezené období i další dávky: 1. Sociální příspěvek k vyrovnání zvýšení cen tepelné energie – poskytovaný v období 1. 7. 1997 – 30. 6. 2000 zákonem č. 75/1997 Sb., o sociálním příspěvku k vyrovnání zvýšení cen tepelné energie, ve znění pozdějších předpisů. 2. Sociální příspěvek k vyrovnání zvýšení nájemného – poskytovaný v období 1. 7. 1997 – 31. 12. 2000 zákonem č. 132/1997 Sb., o sociálním příspěvku k vyrovnání zvýšení nájemného a o změně zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. 3. Do systému dávek státní sociální podpory náleţel i jednorázový příspěvek dítěti, který, dle části dvacáté osmé zákona č. 237/2004 Sb., kterým se v souvislosti s přijetím zákona o dani z přidané hodnoty mění některé zákony a přijímají některá další opatření a mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 479/2003 Sb., a zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, náleţel nezaopatřenému dítěti ve výši 2000 jako jednorázová výpomoc v souvislosti se změnami ve výši daně z přidané hodnoty Kč, pokud tomuto dítěti vznikl nárok na výplatu přídavku na dítě podle ZSSP za květen 2004. Jak dovodil Nejvyšší soud 10 , uvedený jednorázový příspěvek náleţel do systému státní sociální podpory, aniţ byla dávka uvedena ve výčtu §2 ZSSP. K datu sepsání této práce, s účinností od 1. 1. 2011 (avšak na dobu do 31. 12. 2011) v souvislosti s účinností zákona č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti

10

srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 255/2007, dostupné na www.nsoud.cz

10

s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí (dále téţ jen „zákon č. 347/2010 Sb.“), ZSSP upravuje nárok na 6 druhů dávek: a) dávky poskytované v závislosti na výši příjmu přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, porodné a sociální příplatek – za podmínky přechodného ustanovení dle článku VIII. zákona č. 347/2010 Sb., bod 211. b) ostatní dávky rodičovský příspěvek, dávky pěstounské péče, pohřebné. 2.4. Věcný rozsah ZSSP v souvislosti s nálezem Pl. ÚS 55/10 Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 55/10 (publikován pod č. 80/2011 Sb., dostupný téţ na adrese http://nalus.usoud.cz/) jiţ výše zmíněný zákon č. 347/2010 Sb., zrušil s časovým okamţikem uplynutím dne 31. prosince 2011; v důsledku nálezu by se „obnovila“ právní úprava ZSSP v podobě účinné ke dni 31. 12. 2010, coţ by pro oprávněné osoby např. znamenalo opětovné poskytování sociálního příplatku bez uvedeného omezení, anebo by byly obnoveny podstatně volnější podmínky nároku na porodné či pohřebné. Na uvedený nález zákonodárce včas zareagoval a zákonem č. 364/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí (dále téţ jen „zákon č. 364/2011 Sb.“) s účinností od 1. 1. 2012 zachoval věcnou působnost ZSSP dle současné podoby i na dobu 1. 1. 2012, ovšem tolikou s výjimkou dávky sociálního příplatku, kteriz s účinností od 1. 1. 2012 definitivně z právní úpravy ZSSP vyjímá zákon č. 366/2011 Sb. Sociální příplatek od stejného data najde svou obdobu v §12 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů, (dále téţ „ZSocS“) ve formě zvýšení příspěvku na péči.

11

Citované ustanovení přiznává nárok na sociální příplatek po přechodné období po 31. prosinci 2010 rodiči pečujícímu alespoň o 1 nezaopatřené dítě, které je dlouhodobě nemocné, dlouhodobě zdravotně postiţené nebo dlouhodobě těţce zdravotně postiţené, anebo je-li alespoň 1 z rodičů pečujících o nezaopatřené dítě dlouhodobě těţce zdravotně postiţený nebo je nezaopatřeným dítětem, které je dlouhodobě zdravotně postiţené nebo dlouhodobě nemocné, dávka se poskytuje podle právní úpravy platné přede dnem 1. ledna 2011.

11

3 Vybrané instituty zákona o státní sociální podpoře 3.1. Pobyt oprávněné osoby a osoby společně posuzované 3.1.1. Základní rozbor Podle § 3 ZSSP dávky státní sociální podpory náleţí při splnění dále stanovených podmínek pouze fyzické osobě (dále jen "osoba"), jestliţe osoba a osoby společně s ní posuzované 12 a) jsou na území České republiky hlášeny k trvalému pobytu podle zvláštního právního předpisu, jde-li o státní občany České republiky, nebo b) mají na území České republiky trvalý pobyt podle zvláštního právního předpisu, jde-li o cizince. Dávky státní sociální podpory dále náleţí podle §3 odstavce 2 ZSSP i v případě, kdy osoba a osoby společně s ní posuzované nemají na území České republiky trvalý pobyt podle zvláštního právního předpisu, pokud se jedná o cizince podléhající osobnímu rozsahu dle písmen a) – h). ZSSP stanoví v §3 základní okruh oprávněných osob, kterým za splnění dalších podmínek specifikovaných tímto zákonem náleţí dávky státní sociální podpory. Jak je jiţ patrné ze samotného textu § 3 odstavce 1, dávky mohou být přiznány toliko fyzickým osobám; rovněţ osobami společně s osobou posuzovanými mohou být pouze fyzické osoby. Základní podmínkou, kterou oprávněná fyzická osoba či osoba společně posuzovaná musí splnit, je existence jejího kvalifikovaného vztahu k České republice. Tento kvalifikovaný vztah zákonodárce vyjádřil především v podmínce existence trvalého pobytu osoby na území České republiky vyjadřující dlouhodobější vazbu osoby se státem; zákonodárce přitom rozlišuje, zda se jedná o občany České republiky (§3 odst. 1 písm. a) ZSSP) či cizince (§3 odst. 1 písm. b) ZSSP). Podmínky hlášení občana České republiky k trvalému pobytu upravuje zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZEO“); trvalý pobyt cizince upravuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPoC“). Pro občany EU,

12

výjimku z této úpravy činí §31 odst. 1 ZSSP pro nárok na rodičovský příspěvek, podle něhoţ podmínka hlášení k trvalému pobytu podle § 3 musí být splněna jen u oprávněné osoby (tj. rodič pečující o nejmladší dítě v rodině); s účinností od 1. 1. 2012 novelou ZSSP zákonem č. 366/2011 Sb. dle cit. ustanovení bude podmínka trvalého pobytu vyţadována u oprávněné osoby a nárokovaného dítěte; ke stejnému dni dozná úpravu v tomto ohledu i porodné podle nově plánovaného ustanovení §45 odst. 3 ZSSP, podle něhoţ se „podmínka trvalého pobytu a bydliště podle § 3 nezjišťuje pro nárok na pohřebné, jestliže jde o dítě mrtvě narozené“.

12

a v některých případech i občany třetích států, podmínku trvalého pobytu prolamují předpisy Evropských společenství – koordinační nařízení č. 1408/71, č. 883/2004 a nařízení o volném pohybu pracovníků č. 1612/68 a č. 492/2011, o kterých bude později pojednáno v samostatném oddíle. Souhlas oprávněné osoby a společně s ní posuzovaných osob s tím, aby státní orgány a další právnické osoby a fyzické osoby sdělily orgánům státní sociální podpory a Ministerstvu práce a sociálních věcí údaje o přihlášení se k trvalému pobytu, jsou podmínkou pro nárok na výplatu dávky dle § 50 ZSSP. Údaj o místu trvalého pobytu je nezbytnou náleţitostí ţádosti o dávku (§68 odst. 1 písm. a) ZSSP), řídí se jím místní příslušnost orgánu státní sociální podpory (§ 66 odst. 2 ZSSP). 3.1.2. Hlášení k trvalému pobytu občana České republiky Trvalým pobytem občana České republiky rozumí § 10 odst. 1 ZEO „adresu pobytu občana v České republice, která je vedena v registru obyvatel ve formě referenční vazby (kódu adresního místa) na referenční údaj o adrese v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání.“ 13 V duchu výše uvedeného má být trvalý pobyt občana České republiky pouze evidenčním údajem 14 , jehoţ konkrétní hodnotu si volí občan sám za splnění zákonem předvídaných podmínek a není mu zpravidla autoritativně určena orgánem veřejné správy, krom zákonem předpokládaných výjimek, kdy je místem trvalého pobytu sídlo ohlašovny13 . Pouze evidenční charakter trvalého pobytu však popřel rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 6. 2. 2007, č. j. 2 As 64/2005-108 (dostupný na www.nssoud.cz), kdyţ konstatoval, ţe „místo trvalého pobytu nelze zaměňovat s jakýmkoliv jiným místem pobytu a evidování tohoto místa má vliv na práva a povinnosti subjektu. Tato práva a povinnosti nevyplývají přímo ze zákona o evidenci obyvatel, ale z jiných zákonů, a jejich existence vylučuje, aby zaevidování, nezaevidování, či zrušení místa trvalého pobytu mělo skutečně pouze evidenční účinky..... Tak např. je na trvalý pobyt na konkrétní adrese

13

ZEO pak v § 10 odst. 3 upravuje místo trvalého pobytu v případě novorozeného občana („místem trvalého pobytu občana v době jeho narození je místo trvalého pobytu jeho matky. Není-li matka občanem, je místem trvalého pobytu dítěte v době jeho narození místo trvalého pobytu otce“) či v § 10 odst. 4 výjimku z pravidla zavedeného odst. 3 („V případě, že nelze zjistit místo trvalého pobytu občana podle odstavce 3, rozumí se místem trvalého pobytu tohoto občana sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu se občan narodil, nebo sídlo zvláštní matriky v případě, že se narodil v cizině; obdobně se postupuje také v případech, kdy žena s trvalým pobytem na území České republiky, která porodila dítě, jež je občanem České republiky, písemně požádá o utajení své osoby v souvislosti s porodem“). V případech předvídaných §10 odst. 5 či §10a cit. zákona je místem pobytu občana sídlo ohlašovny. 14 ostatně dle § 10 odst. 2 ZEO vyplývá pravidlo, ţe z přihlášení občana k trvalému pobytu nevyplývají ţádná práva k objektu uvedenému v odstavci 1 ani k vlastníkovi nemovitosti.

13

(v konkrétním bytě) vázán nárok na příspěvek na bydlení vlastníka nebo nájemce bytu podle § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.“; uvedený závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu přijal poté i Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 39/10 (dostupném na http://nalus.usoud.cz/).15 3.1.3. Trvalý pobyt cizince na území ČR Podmínky pobytu cizince (nejen trvalého) na území České republiky mohou nejen úřadu státní sociální podpory činit nemalé komplikace; nicméně v zásadě řečeno, pobytové oprávnění cizinců je předmětem správního řízení před Ministerstvem vnitra podle ZPoC, a na orgánech státní sociální podpory nejspíše nelze spravedlivě poţadovat, aby v kaţdém jednotlivém případě byl schopen posoudit a určit okolnosti pobytového oprávnění cizince, které spadá do oblasti věcné působnosti jiného správního orgánu. Pro orgán státní sociální podpory postačí k identifikaci cizince a posouzení okolností pro splnění pobytových podmínek dle §3 ZSSP cizincův průkaz o povolení k pobytu a údaje ověřitelné z poskytnutých informací z agendového informačního systému cizinců dle § 63 odst. 7 písm. h) ZSSP. Vzhledem k tomu, ţe ZSSP sám ţádné podmínky trvalého pobytu cizince ve smyslu ustanovení svého § 3 odst. 1 písm. b) neurčuje, pro výklad tohoto legálního pojmu je tak nezbytné vyjít z příslušných ustanovení ZPoC, jenţ pojem „trvalý pobyt na území“ definuje v §65 odst. 1. Cizinec je podle tohoto ustanovení oprávněn pobývat na území v rámci trvalého pobytu na základě: a) povolení k trvalému pobytu, jeţ vydává Ministerstvo vnitra České republiky na základě zákonem stanovených důvodů (§66 - § 69 ZPoC). b) rozhodnutí příslušného orgánu o svěření tohoto cizince do náhradní výchovy, je-li splněna podmínka podle § 87 odst. 116 ZPoC. Pojem „náhradní výchova“, jak jej upravuje ZPoC, je neurčitý, náš právní řád jej nezná, přičemţ ZPoC zavedl v § 42a odst. 1 písm. d) pojem obdobný - „náhradní rodinná péče“. 15

Ústavní soud v citovaném nálezu vyslovil, že „[Ú]čelem zákona o evidenci obyvatel je bezesporu zajistit též efektivní fungování veřejné správy, když na institut trvalého pobytu jsou vázána nejrůznější práva, nároky či povinnosti. Dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2007 č. j. 2 As 64/2005-108 (Sb. NSS č. 1259/2007) je na trvalý pobyt na konkrétní adrese vázán nárok na příspěvek na bydlení vlastníka nebo nájemce bytu podle § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře; ve znění pozdějších předpisů.“ 16 §87 odst. 1 ZPoC: „Cizinec mladší 18 let svěřený do náhradní výchovy rozhodnutím příslušného orgánu je oprávněn trvale pobývat na území, je-li alespoň jedna fyzická osoba, jíž je cizinec svěřen, přihlášena k trvalému pobytu na území nebo se na území nachází ústav, ve kterém je cizinec umístěn.“

14

ZPoC v ustanovení §87 odst. 1 však určité vodítko výkladu pojmu „náhradní výchova“ nakonec poskytuje, neboť zákon citovaným ustanovením případné svěření cizince do náhradní výchovy rozhodnutím příslušného orgánu obecně odkazuje na právní úpravu zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále převáţně jen „ZoR“). Je tedy zřejmé, ţe náhradní výchovou (resp. náhradní rodinnou péčí) v reţimu ZPoC musí být uvaţován vztah obdobný všeobecně chápané rodinné péči, v němţ však výchovu cizince provádějí osoby odlišné od osob biologických rodičů. Vzhledem k tomu, ţe důsledkem takového svěření do náhradní výchovy má být přiznání trvalého pobytu nezletilému cizinci, bude namístě, aby svěření do náhradní výchovy dle §87 odst. 1 ZPoC vykazovalo zejména trvalou a stabilní povahu. Přiznání trvalého pobytu by tedy do úvahy přišlo v případě pěstounské péče dle §45a ZoR, ústavní výchovy, osvojení, poručenství, opatrovnictví v případě omezení rodičovské zodpovědnosti (§44 odst. 2 ZoR), svěření do výchovy jiné osoby neţ rodiče (§45 odst. 1 ZoR). Oprávnění pobývat na území vznikne cizinci právní moci rozhodnutí o svěření cizince do náhradní výchovy; ministerstvo vnitra po předloţení tohoto rozhodnutí vydá potvrzení o oprávnění k trvalému pobytu na území (§87 odst. 2 ZPoC). Podle § 96 citovaného zákona fyzická osoba, které byl cizinec svěřen do náhradní výchovy, nebo právnická osoba, která zajišťuje cizinci ústavní péči, je povinna přihlásit cizince mladšího 15 let nebo cizince, který není způsobilý podle tohoto zákona k takovému úkonu, k trvalému pobytu na území do 3 pracovních dnů ode dne vzniku oprávnění k trvalému pobytu (§ 87). Taková osoba předloţí policii rozhodnutí soudu nebo rozhodnutí orgánu sociálně právní ochrany dítěte a v případě fyzické osoby i doklad prokazující, ţe je přihlášena k trvalému pobytu na území. (§ 96 odst. 2 ZPoC). 3.1.4. Jiné formy pobytu cizince na území ČR Zákonodárce novelizačními zákony č. 379/2007 Sb. a č. 427/2010 Sb., kterými se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, značně rozšířil17 okruh cizinců, kteří rovněţ

17

k tomu srov. znění § 3 odst. 1 ZSSP v účinností před 21. 12. 2007: „Dávky státní sociální podpory náleží při splnění dále stanovených podmínek pouze fyzické osobě (dále jen "osoba"), jestliže osoba a osoby společně s ní posuzované jsou na území České republiky hlášeny k trvalému pobytu podle zvláštních předpisů. 1c) Za trvalý pobyt se podle tohoto zákona považuje též pobyt cizince na území České republiky hlášeného k pobytu podle

15

mohou být oprávněnými osobami. Zatímco dle §3 odst. 1 a) či b) zákonodárce umoţnil vznik nároku na dávku osobám s delším vztahem k území České republiky, ZSSP za určitých podmínek v §3 odst. 2 předvídá moţnost přiznat dávky státní sociální podpory cizincům, kteří sice nesplňují podmínku trvalého pobytu, ale k území České republiky přesto mají onen kvalifikovaný vztah. Odstavcem 2 jsou tak krytí cizinci hlášení na území České republiky k pobytu po uplynutí 365 dní ode dne hlášení pobytu a novorození cizinci na území České republiky hlášení na území ČR do 1 roku jejich věku; pro obě kategorie platí negativní výluka pro ţadatele o udělení mezinárodní ochrany ubytovaných v pobytovém středisku Ministerstva vnitra (viz §3 odst. 2 písm. a) a b) ZSSP). Dalšími krytými osobami dle § 3 odst. 2 písm. c) ZSSP jsou nezletilí cizinci svěření na území České republiky do péče nahrazující péči rodičů nebo do ústavní péče; v praxi půjde o případy, které nebudou kryté reţimem povolení k oprávněnému trvalému pobytu podle § 87 ZPoC. Oprávněnými osobami mohou být dle §3 odst. 2 písm. d) a e) ZSSP rovněţ rezident jiného členského státu Evropské unie a jeho rodinní příslušníci (§42c ZPoC, jedná se o občana jiného členského státu Evropské unie, pokud na území hodlá pobývat přechodně po dobu delší neţ 3 měsíce), ţadatel o mezinárodní ochranu, jemuţ byla udělena doplňková ochrana (§ 3 odst. 2 písm. g) ZSSP i cizinci, kterým bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem vědeckého výzkumu podle zvláštního právního předpisu a za účelem výkonu zaměstnání vyţadujícího vysokou kvalifikaci podle zvláštního právního předpisu (§ 3 odst. 2 písm. f) a h) ZSSP). 3.1.5. Prominutí podmínky trvalého pobytu Krajský úřad příslušný podle místa pobytu osoby můţe v odůvodněných případech prominout podmínku trvalého pobytu. (§ 3 odstavec 3 ZSSP); ţádná další kritéria, jimţ by měl být rozhodující orgán při svých úvahách veden, ZSSP jiţ nestanoví. Při rozhodování krajského úřadu se tak uplatní správní uváţení o okolnostech daného případu a situace dané osoby. Nejčastějším kritériem posouzení situace bude délka doby předchozího pobytu cizince

zvláštních právních předpisů upravujících pobyt cizinců na území České republiky s výjimkou žadatele o udělení azylu ubytovaného v pobytovém středisku Ministerstva vnitra, a to ode dne, kterým uplynulo 365 dnů ode dne hlášení. Podmínka uplynutí 365 dnů ode dne hlášení se nezkoumá u dětí cizinců hlášených k pobytu na území České republiky a narozených na území České republiky, do jednoho roku jejich věku.“

16

(ţadatele o prominutí podmínky trvalého pobytu) na území České republiky, vazby k České republice zejména z ekonomického hlediska, rodinná, sociální situace cizince, moţný dopad zamítavého rozhodnutí krajského úřadu do hmotněprávního postavení cizince. V neposlední řadě bude především v zájmu ţadatele, aby on sám v řízení k této ţádosti navrhl či označil důkazy na podporu svých tvrzení a rozhodující orgán přesvědčil o oprávněnosti své ţádosti. Proti rozhodnutí o prominutí podmínky trvalého pobytu podle § 3 odst. 3 ZSSP se nelze odvolat ani je nelze přezkoumat mimo odvolací řízení; obdobně dle § 73a ZSSP je řízení o prominutí podmínky trvalého pobytu vyloučeno ze soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 4 Ads 54/2006 - 17, ze dne 10. 8. 2007, dostupném na www.nssoud.cz, zdůraznil, ţe prominutí podmínky trvalého pobytu, stanovené v § 3 odst. 1 ZSSP, přichází v úvahu především v situaci, kdy o dávku státní sociální podpory ţádá osoba, která není občanem České republiky, resp. kdy je tato dávka takové osobě odnímána, případně je jí stanovena povinnost vrátit přeplatek na dávce. Nejvyšší správní soud zároveň vyjádřil přesvědčení, ţe taková osoba většinou nebude dokonale ovládat český jazyk a nebude ani alespoň v minimální míře znalá českého práva. Tyto skutečnosti mimo veškerou pochybnost vedou k závěru o povinnosti správního orgánu srozumitelně a důkladně dotčenou osobu poučit o obsahu § 3 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře a o moţnosti jeho uplatnění.

Podle Nejvyššího správního soudu jakmile správní orgán splní svou

poučovací povinnost a účastník řízení poţádá o prominutí podmínky trvalého pobytu, správní orgán probíhající řízení přeruší a zahájí samostatné řízení o této ţádosti, o níţ rozhodne samostatným rozhodnutím. Poté správní orgán pokračuje v přerušeném řízení a rozhodne o příslušné dávce, jejím odnětí či povinnosti vrátit přeplatek. Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí se blíţe zabývají oddíly 5.1.10. a 5.4.1.1. 3.1.6. Změny od 1. 1. 2012 Změny provedené zákonem č. 366/2011 Sb. ve vztahu k §3 ZSSP: nově přibude občanům České republiky a cizincům, jímţ se přiznává nárok na dávky z titulu trvalého pobytu na území České republiky, další podmínka, aby tyto osoby měly na území České republiky bydliště; tato podmínka naopak bude zrušena u osob dle § 3

17

odst. 2 písm. d) a e) ZSSP18; v této souvislosti do §3 odst. 3 ZSSP bude vloţeno nové ustanovení ve znění: „Co se rozumí bydlištěm, stanoví zákon o pomoci v hmotné nouzi“19; nově bude o prominutí podmínky trvalého pobytu rozhodovat Ministerstvo práce a sociálních věcí namísto krajského úřadu příslušného podle místa pobytu osoby. 3.1.7. Shrnutí § 3 ZSSP je jedním z klíčových a pro aplikující správní orgány nejméně oblíbených ustanovení celého zákona, neboť určuje, kdo má přístup k dávkám státní sociální podpory. Podstatou, smyslem a účelem tohoto ustanovení je zajistit, aby dávky státní sociální podpory získaly pouze takové fyzické osoby, jeţ mají k České republice skutečně kvalifikovaný vztah, a aby nedocházelo k migraci na území České republiky za účelem výhodnějšího získávání dávek, neţ tomu je v mateřském státě. Pobyt cizince na našem území se vstupem do Evropské unie a s volným pohybem pracovníků a sluţeb nabyl ještě dalšího rozměru a mnohdy komplikuje správní řízení. Před vstupem České republiky do Evropské unie a za předchozího znění § 3 ZSSP se úřady státní sociální podpory u cizince povětšinou zaměřily na to, zda tento splňuje

podmínku

„trvalého

pobytu“

či

zda

jeho

status

kryje

jedna

z dvoustranných mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení, jimiţ je Česká republika vázána. Dnes je podmínka trvalého pobytu cizince jen jednou z moţných situací, pro kterou ZSSP osobě přiznává status oprávněné osoby; v současnosti největšího pro ZSSP významu naopak nabývá postavení cizince - občana členského státu Evropské unie či na jeho úroveň postaveného občana třetího státu. 3.2. Rozhodný příjem Jak jiţ bylo výše pojednáno, dávky státní sociální podpory se dělí na testované na příjem a na ty, které testované na příjem nejsou. V současnosti jsou testovanými dávkami: přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, nově od 1. 1. 2011 i porodné, které bylo od počátku účinnosti ZSSP naopak dávkou netestovanou. Při aplikaci přechodného ustanovení k zákonu

18

cizinci, kteří jsou drţiteli povolení k trvalému pobytu s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta v Evropském společenství na území jiného členského státu Evropské unie a bylo jim vydáno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, a jejich rodinní příslušníci. 19 Zákon č. 366/2011 Sb. přitom odkazuje na nové znění § 5 odst. 6 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, jenţ stanoví „(6) Osoba má bydliště na území České republiky zejména pokud se zde dlouhodobě zdržuje, vykonává zde výdělečnou činnost, žije zde s rodinou, plní zde povinnou školní docházku nebo se zde soustavně připravuje na budoucí povolání, popřípadě existují jiné významné důvody, zájmy či aktivity, jejichž vzájemná souvislost dokládá sepětí této osoby s Českou republikou.“

18

č. 347/2010 Sb., je testovanou dávkou téţ sociální příplatek, dříve byl testovanou dávkou příspěvek na dopravu (do 30. 6. 2004) a oba typy sociálních příspěvků k dorovnání cen. Rozhodný příjem rodiny (§4 ZSSP) pro dávky státní sociální podpory se stanovuje a posuzuje za rozhodné období (§6 ZSSP) podle pravidel § 5 ZSSP, který vychází ze zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoDP“). § 5 odst. 1 písm. a) čísla 1 – 4 ZSSP za rozhodný příjem povaţuje příjmy, které jsou předmětem daně z příjmu, odkazuje přitom na ustanovení ZoDP20. § 5 odst. 1 písm. b) čísla 1 – 13 ZSSP za rozhodný příjem povaţuje i příjmy, které jsou od daně z příjmu jinak osvobozeny, § 5 odst. 1 písm. c) – i) ZSSP taxativně vyjmenovává další příjmy, které se započítávají jako rozhodný příjem. Pro všechny příjmy, které se dle § 5 odst. 1 ZSSP povaţují za rozhodný příjem, jsou v § 5 odst. 2 ZSSP a v následujících odstavcích blíţe upravena pravidla pro stanovení výše rozhodného příjmu ve vztahu k započitatelným příjmům. 3.2.1. Fikce dosaţených příjmů Pro účely stanovení rozhodného příjmu platí pro osoby mající příjem z podnikání a jiné samostatně výdělečné činnosti fikce dosaţených příjmů: stanovená § 5 odst. 6 ZSSP, jeţ činí výši 25 % pro osoby mající příjem ze samostatné a jiné výdělečné činnosti (§ 5 odst. 1 písm. a) bod 2 ZSSP), měsíčně nejméně částka odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok pro případy předvídané § 5 odst. 7 ZSSP (neplatí pro osoby vykonávající vedlejší samostatnou výdělečnou činnost def. §9 odst. 6 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále „DůchP“).

20

§ 5 odst. 1 písm. a) čísla 1-4 ZSSP stanoví, ţe za rozhodný příjem se povaţují z příjmů, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o daních z příjmů a nejsou od této daně osvobozeny: 1. příjmy ze závislé činnosti a funkční poţitky uvedené v § 6 odst. 1 a 10 zákona o daních z příjmů, s výjimkou částky, která se povaţuje za příjem z důvodu bezplatného pouţívání motorového vozidla pro sluţební i soukromé účely podle § 6 odst. 6 zákona o daních z příjmů a s výjimkou částky odpovídající příjmu, kterého dosáhlo nezaopatřené dítě za měsíce červenec a srpen, a to v rozsahu stanoveném v odstavci 8, 2. příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v § 7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů, a jde-li o uvedené příjmy podléhající dani z příjmů stanovené paušální částkou, předpokládaný příjem, nejméně však částka stanovená v odstavci 7; pokud podnikání nebo jinou výdělečnou činnost vykonávalo nezaopatřené dítě v měsících červenci a srpnu, nepovaţuje se za příjem částka ve výši a za podmínek stanovených v odstavci 8, 3. příjmy z pronájmu uvedené v § 9 zákona o daních z příjmů, 4. ostatní příjmy uvedené v § 10 odst. 1 písm. a) aţ g) a v § 10 odst. 9 zákona o daních z příjmů,

19

Zákonodárce v těchto případech stanovuje pro účely posouzení nároku na dávky státní sociální podpory částky, které osoby ve skutečnosti vůbec nedosáhly, coţ pro tyto osoby je nevýhodou. Nejvyšší správní soud nicméně například v rozsudku ze dne 23. 10. 2003, č. j. 5 A 74/2000 - 37, publ. pod č. 233/2004 Sb. NSS, dostupném téţ na www.nssoud.cz dospěl k závěru, ţe k neodůvodněným rozdílům v právní úpravě mezi skupinou osob samostatně výdělečně činných a ostatními skupinami účastníků řízení o dávku státní sociální podpory nedošlo. Soud dále konstatoval, ţe „[j]iž v důvodové zprávě k zákonu č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, je uvedeno, že nová koncepce dávek státní sociální podpory předpokládá, že rodiny a občané si budou zabezpečovat co nejširší okruh potřeb vlastními silami, tj. především pracovním příjmem a z něho odvozenými dávkami….K § 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, pak důvodová zpráva výslovně uvádí, že u osob samostatně výdělečně činných je nutné stanovení rozhodného příjmu odchylným způsobem, a to pro častou značnou nepravidelnost příjmů těchto osob. V souvislosti s výše uvedeným lze dovodit, že společensky žádoucí u osob samostatně výdělečně činných je pouze takové podnikání, z něhož plynou příjmy k zabezpečení občana a jeho rodiny. Pro případ nedosažení těchto příjmů je stanovena fikce uvedená v § 5 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. U osob v zaměstnaneckém poměru je požadavek odpovídajícího příjmu řešen zakotvením ustanovení o minimální mzdě. Vzhledem k charakteru samostatné výdělečné činnosti však obdobná úprava u osob samostatně výdělečně činných není možná.“ K otázce fikce rozhodného příjmu se opakovaně k ústavní stíţnosti vyjádřil i Ústavní soud, např. v usnesení I. ÚS 958/07 ze dne 6. 4. 2009 21 . Ústavní soud konstatoval, ţe „[p]okud se v ustanovení § 5 odst. 7 tohoto zákona uvádí, že za příjem uvedený v odstavci 1 písm. a) bodu 2 (příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v § 7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů) se považuje pro účely tohoto zákona, s výjimkou osob, které vykonávají činnost, která se považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost podle zvláštního právního předpisu, měsíčně nejméně částka odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok, nelze takové omezení v přístupu k dávce státní sociální podpory vnímat jako projev svévole a současně se nejedná se o takový zásah do práv osob samostatně výdělečně činných, který by způsobil, že tyto osoby by v případě, že jejich skutečné příjmy této hranice nedosáhnou, byly omezeny na právu na takovou pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.“ Ústavní soud

21

k obdobnému závěru dospěl Ústavní soud téţ v usnesení I. ÚS 973/07 nebo IV.ÚS 497/09, všechna usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/)

20

v citovaném usnesení dále shledal zřejmým, ţe „právní předpisy sociálního zabezpečení vycházejí ze skutečnosti, že osoba samostatně výdělečně činná dosahuje jistých příjmů z této činnosti (v opačném případě je jen na zvážení fyzické osoby, zda v takové "činnosti" se všemi zákonnými důsledky s tím spojenými pokračovat) a pokud její příjmy nedosahují ve skutečnosti určité hranice - v dané věci částky ve výši 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství, není k tomu pro účely vyplácení sociálních dávek přihlíženo.“

3.2.2. Zjišťování rozhodného příjmu Poněkud těţce přehledný § 5 ZSSP však pro orgány státní sociální podpory neznamená, ţe by při posuzování nároku na dávky suplovaly funkci správce daně; orgány státní sociální podpory mají při posuzování rozhodného příjmu situaci alespoň trochu ulehčenou skutečností, ţe ţadatelé o dávku a s nimi společně posuzované osoby k ţádosti o dávku dokládají své příjmy tiskopisem, který je nedílnou součástí přílohy ţádosti (§ 68 odst. 1 písm. d) ZSSP), jednotlivé příjmy se dokládají ve formě potvrzení či prohlášení o výši příjmů (§ 68 odst. 2 a 3 příp. odst. 4 ZSSP). Úřady státní sociální podpory vycházejí tedy především z doloţených skutečností, jeţ mají zároveň právo ověřit 22. Doloţená data ţadatelem o dávku a společně posuzovanou osobou či třetí osobou vyhodnotí automatizovaný systém23. Limity uvedených moţností, které skýtá ZSSP, ve spojení se zásadou materiální pravdy správního řízení, blíţe vyloţil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 Ads 162/2009 – 54 ze dne 24. března 2010, dostupném na www.nssoud.cz. Soud v citovaném rozsudku odmítl základní tezi, se kterou však úřady státní sociální podpory často pracují, ţe tyto orgány mohou přejmout údaje o výši příjmu členů rodiny od finančního úřadu a tento příjem pak bez dalšího povaţovat za rozhodný příjem pro přiznání dávky. Poté by se totiţ staly obsoletními ustanovení § 5 odst. 2 a 3 ZSSP, které určují, kdy se do rozhodného příjmu započítávají jednotlivé příjmy členů rodiny, a jednak stanoví způsob zápočtu nedoplatků nebo přeplatků na dani z příjmů pro účely stanovení rozhodného příjmu za konkrétní rok. Orgány státní sociální podpory mohou v souladu s § 63 ZSSP poţádat příslušné jiné státní orgány o sdělení údajů pro účely přiznání dávky státní sociální podpory, s těmito údaji však musí dále pracovat

22

Dle § 50 ZSSP je podmínkou nároku na výplatu dávky písemný souhlas oprávněné osoby a společně s ní posuzovaných osob (§ 7) s tím, aby státní orgány a další právnické osoby a fyzické osoby sdělily orgánům státní sociální podpory a Ministerstvu práce a sociálních věcí, pokud o dávce rozhodují, vyplácí ji nebo kontrolují, výši příjmu těchto osob. K zjištění příp. ověření údajů o rozhodném příjmu mohou orgány státní sociální podpory vyuţít oprávnění a povinnosti součinnosti třetích osob vyplývajících z § 63 odst. 1 a §65 ZSSP 23 Jedná se o aplikační program automatizovaného zpracování údajů, který MPSV poskytuje dle ustanovení § 63 odst. 4 ZSSP orgánům státní sociální podpory, které jsou povinny při řízení o dávkách, při jejich výplatě a kontrole tyto aplikační programy pouţívat.

21

ve smyslu § 5 odst. 2 a 3 tohoto zákona a § 3 odst. 4 a § 32 odst. 1 správního řádu, aby z údajů rozhodných pro činnost jiného státního orgánu (zde finančního úřadu) učinily údaje rozhodné pro přiznání dávky státní sociální podpory. V rámci tohoto postupu se přitom po orgánech státní sociální podpory nepoţaduje, aby údaje, které jim jsou tímto způsobem sděleny, přezkoumávaly; z těchto údajů mají pouze vycházet a aplikovat na ně právní předpisy relevantní na úseku jejich činnosti. Nejvyšší správní soud dále v rozsudcích č. j. 6 Ads 22/2009 - 51 ze dne 4. 3. 2009, a č. j. 4 Ads 130/2009 – 46, ze dne 30. 9. 2009, oba rozsudky dostupné na www.nssoud.cz, vyslovil, ţe samotný písemný souhlas dle § 50 ZSSP je pouze jednou z podmínek nároku na výplatu dávky státní sociální podpory a slouţí toliko k ověření skutečností rozhodných pro nárok na dávku, které oprávněná osoba uvedla v písemné ţádosti o přiznání dávky a v dokladech k ní přiloţených. Pakliţe při podání ţádostí o přiznání dávky státní sociální podpory nic nenasvědčovalo tomu, ţe odpovědná osoba za přeplatek má kromě doloţených příjmů ze samostatné výdělečné činnosti navíc ještě příjmy ze závislé činnosti, orgán státní sociální podpory takto nepřiznané příjmy neměl důvod vyhledávat. Na základě uvedeného poté Nejvyšší správní soud potvrdil závěry správního orgánu, ţe v případě byly naplněny podmínky odpovědnosti za přeplatek podle § 62 ZSSP, kdyţ osoba odpovědná za přeplatek nesplnila svou povinnost předloţit k ţádostem o přiznání sociálního příplatku doklad o výši svých příjmů ze závislé činnosti, takţe jiţ nebylo zapotřebí se zabývat otázkou její dobré víry při přijetí této dávky státní sociální podpory a posuzovat, zda-li musela z okolností předpokládat, ţe dávka byla vyplacena ve vyšší částce, neţ jí náleţela. V rozsudku ze dne 2. dubna 2008, č. j. 3 č. j. Ads 137/2007 – 61, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud vyslovil právní závěr k ustanovení § 5 odst. 2 věty třetí ZSSP24; kasační soud odmítl postup úřadu státní sociální podpory, který zvýšil příjem rodiny na základě potvrzení finančního úřadu, ţe dotyčné osobě byla sníţena daň za předchozí období (a měl být této osobě vrácen přeplatek na dani), aniţ zjistil, zda se tento postup správce daně skutečně projevil v majetkové sféře dotčené osoby. Nejvyšší správní soud pro další postup uloţil orgánu rozhodujícím o nároku na dávku státní sociální podpory, aby dalším dokazováním ověřil, zda skutečně vznikl nárok na daňový přeplatek či povinnost uhradit dodatečně vyměřenou daň či nikoli a pokud ano, v jaké výši, neboť pouze v těchto

24

text citov. ustanovení: Byla-li poplatníkovi daně z příjmů zvýšena, popřípadě snížena daň z příjmů podle zákona o daních z příjmů, příjem uvedený v odstavci 1 se o toto zvýšení snižuje, popřípadě se o toto snížení zvyšuje v tom kalendářním roce, zjišťuje-li se rozhodný příjem za kalendářní rok, nebo v tom kalendářním čtvrtletí, zjišťuje-li se rozhodný příjem za kalendářní čtvrtletí, v němž došlo k takovému zaúčtování.

22

případech se rozhodnutí nebo jiný postup správce daně fakticky projeví v majetkové sféře ţadatele a můţe mít tudíţ vliv na rozhodnutí o nároku na dávku.

3.3. Rodina, společně posuzované osoby Rodina je pro účely dávek státní sociální podpory společenstvím osob, u nichţ je nezbytné např. posoudit jejich ţivotní minimum, rozhodný příjem, nezaopatřenost dětí, které do okruhu náleţí, určit oprávněné osoby pro dávku atp. ZSSP dále kaţdému jednotlivému členu rodiny ukládá řadu povinností, jimiţ jsou udělení souhlasu dle § 50 ZSSP, doloţení rozhodných skutečností pro posouzení vzniku nároku na dávku, povinnost oznamovací pro ohlášení nastalých změn v těchto skutečnostech, či podrobit se vyšetření zdravotního stavu. Rodina je tak pro účely státní sociální podpory dalším z klíčových institutů zákona. ZSSP oproti ZoR v § 7 zavádí šířeji pojatou definici rodiny. Za rodinu se dle §7 odstavce 1 ZSSP povaţuje oprávněná osoba a společně s ní posuzované osoby, a to za současného vysloveného pravidla, ţe ţádná osoba nemůţe být posuzována ve více rodinách zároveň, jde-li o společně posuzované osoby pro účely přídavku na dítě, sociálního příplatku a rodičovského příspěvku; výjimkou je případ, kdy je osoba posuzována pro účely přídavku na dítě nebo sociálního příplatku a můţe pak být současně posuzována s jinými osobami jako společně posuzovaná pro příspěvek na bydlení podle odstavce 6, jsou-li splněny podmínky pro takový postup. Dle § 7 odst. 2 ZSSP písm. a) a b) platí vyvratitelná domněnka, ţe se společně s oprávněnou osobou posuzují: a) nezaopatřené děti, případně téţ jeho rodiče, eventuálně osoby, které ZSSP povaţuje za rodiče ve smyslu rozhodnutí podle § 7 odst. 11 a 12 ZSSP25 z titulu úpravy rodinných vztahů vyplývajících ze zákona o rodině, zákona o sociálně - právní ochraně, či občanského soudního řádu. Oproti uvedené obecné definici rodiče ZSSP dále přiznává postavení oprávněné osoby ve speciálních případech: aa) „rodič“ – porodné Pro účely porodného ZSSP sice legislativní zkratku „rodič“ nedefinuje, nicméně oprávněnou osobou dle § 45 odst. 1 ZSSP můţe být osoba odlišná od osoby rodiče, jeţ sice není biologickým rodičem, ale pro účely státní sociální podpory a nároku

25

těmto osobám shodně přiznává status rodiče dle cit. ustanovení ZSSP i §83 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. o sluţebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a §197 odst. 1zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů.

23

na porodné ZSSP takové osobě přiznává rovnocenné postavení; „rodičem“ ve smyslu § 45 ZSSP je pak osoba, která převzala dítě do 1 roku jeho věku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, podle § 45 odst. 3 ZSSP se za takové dítě povaţuje dítě převzaté na základě rozhodnutí příslušného orgánu, jde-li o rozhodnutí soudu o svěření dítěte do výchovy jiného občana neţ rodiče a rozhodnutí soudu o osvojení dítěte. ab) „rodič“ – pro dávku rodičovský příspěvek ZSSP v § 31 stanovuje vlastní definici rodiny pro nárok na rodičovský příspěvek. Důvodová zpráva k zákonu č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, který tuto definici do ZSSP vloţil, hovoří o tom, ţe „[d]efinování pojmu rodiny zvlášť pro rodičovský příspěvek je nezbytné proto, že jeho použití a smysl je odlišný od definování okruhu osob, které rodinu tvoří pro účely zjišťování rozhodného příjmu pro nárok na přídavek na dítě a sociální příplatek“. ZSSP zde při definici rodiny vychází z ustanovení §7 odst. 1 - 4 a odst. 7 – 12, přičemţ § 7 odst. 2 ZSSP ve spojení s odst. 11 a 12 téhoţ ustanovení jmenuje další osoby povaţující se za rodiče nezaopatřeného dítěte. Definici „náhradního“ rodiče pro účely rodičovského příspěvku však zavádí speciální ustanovení § 31 odst. 2 ZSSP taxativním výčtem situací, jejichţ společným rysem je, ţe svěření dítěte do náhradní péče rodiči musí být trvalé povahy; za takto svěřené dítě o péče se povaţuje osvojené dítě, dítě, jehoţ rodič zemřel, dítě manţela nebo partnera. Ustanovení § 31 odst. 2 ZSSP při doslovném výkladu textu zákona vylučuje, aby „náhradním rodičem“ byl druh nebo druţka biologického rodiče, neboť zákon postavení náhradního rodiče přiznává pouze manţeli nebo partnerovi, tj. osobě s biologickým rodičem dítěte trvale sloučenou ve formě sňatku či registrace. Docházíme tak k absurdní situaci, ţe druh/druţka (nebiologický rodič) nemůţe být oprávněnou osobou pro nárok na dávku rodičovský příspěvek ve vztahu k nejmladšímu dítěti druha/druţky – biologického rodiče, a to ve srovnání s podmínkami nároku na přídavek na dítě či sociální příplatek pro stejné dítě, neboť ustanovení § 7, ze kterého ZSSP při definici rodiny podle § 31 odst. 1 ZSSP vychází, přitom upravuje v odst. 8 moţnost zařazení druha či druţky do okruhu společně posuzovaných osob v případě, ţe ţije s oprávněnou osobou či osobou společně posuzovanou po dobu tří měsíců; § 7 odst. 2 písm. b) ZSSP poté přiznává druhovi status rodiče pro ostatní dávky státní sociální podpory. Odepřením druhovi/druţce statusu oprávněné osoby pro rodičovský příspěvek je znevýhodněno 24

nesezdané (byť i dlouhodobé a stabilní) souţití druha a druţky. Z tohoto důvodu se domnívám, ţe za rodiče pro účely rodičovského příspěvku dle §31 odst. 2 ZSSP je třeba povaţovat i takovou osobu, jeţ převzala dítě do trvalé péče nahrazující péči rodičů, přičemţ za takové dítě se mj. povaţuje dítě nejen manţela a partnera, ale také druha či druţky. Jasnější odpověď na tuto otázku nám však můţe dát judikatura správních soudů, neboť je pravděpodobné, ţe nastane-li taková situace, argumentů pro i proti takovému výkladu § 31 odst. 2 ZSSP bude několik, přičemţ nejsilnějším proti mému rozšířenému výkladu §31 odst. 2 ZSSP svědčí moţná stabilní povaha sezdaného svazku, resp. registrovaného partnerství, podpořená navazující právní úpravou, např. dle § 33 ZoR za předpokladu, ţe s dítětem ţije ve společné domácnosti, se má na výchově dítěte podílet manţel, který není rodičem dítěte (při rozšířeném výkladu analogií iuris téţ partner) – nikoliv druh rodiče. Oproti tomu zastávám názor, podle něhoţ ani dogmatický výklad úpravy nemůţe převáţit nad teleologickým výkladem ustanovení § 30 a 31 odst. 2 ZSSP. Účelem příspěvku je totiţ podpořit osobu, která osobně, celodenně a řádně, pečuje o dítě. Zda tato osoba má k dítěti vztah z důvodu sezdaného souţití s biologickým rodičem či bez tohoto svazku, by nemělo samo o sobě být rozhodujícím faktorem26. b) Dalšími společně posuzovanými osobami jsou ve smyslu §7 odst. 2 písm. c) manţelé, partneři27 nebo druh a druţka, nejde-li o rodiče posuzované podle písmene § 7 písm. b) ZSSP a nezaopatřené děti, jejich rodiče, pokud jsou nezaopatřenými dětmi a jsou osamělí, a rodiče těchto rodičů. Pro všechny osoby ad a) i ad b) (§ 7 odst. 2 ZSSP) zároveň platí, ţe se s oprávněnou osobou posuzují společně pouze tehdy, pokud tyto osoby společně ţijí a uhrazují své potřeby; ZSSP reflektuje definici domácnosti dle §115 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále převáţně jen „OZ“). Pro účely příspěvku na bydlení se dle § 7 odst. 5 ZSSP za rodinu povaţují všechny osoby, které v daném bytě jsou přihlášeny k trvalému pobytu, podmínka, aby tyto osoby spolu trvale ţily a společně uhrazovaly náklady na své potřeby, se však nevyţaduje.

26

srov. rozsudek ESLP ze dne 31. 3. 2009, Weller proti Maďarsku č. 44399/05, body 29-35, dostupné na www.echr.coe.int 27 Dle § 7 odst. 13 se pro účely ZSSP za partnera posuzuje téţ partner, se kterým občan členského státu Evropské unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů jiného členského státu Evropské unie.

25

Jak uţ bylo výše uvedeno v bodech a) a b), osoby povaţované § 7 odst. 2 ZSSP za společně posuzované osoby získávají tento status pouze, pokud společně s oprávněnou osobou společně ţijí a uhrazují společně své potřeby. Ustanovení § 7 odst. 3 ZSSP konstruuje vyvratitelnou domněnku společného souţití vyjmenovaných osob, podle níţ společně vţdy ţijí a uhrazují společné potřeby nezletilé nezaopatřené děti a jejich rodiče 28 . ZSSP předvídá řešení situace, kdy jsou rodiče rozvedeni, poté je dítě posuzováno s tím rodičem, s nímţ dítě společně ţije; v případě střídavé péče se povaţuje dítě za společně posuzované s rodičem určeným na základě dohody těchto rodičů, přičemţ dohodu rodiče mohou měnit vţdy k 1. dni kalendářního čtvrtletí. Zákon sice výslovně počítá pouze s rozvodem rodičů, vzhledem k tomu, ţe rodiči mohou být rovněţ druh a druţka či registrovaní partneři, k aplikaci stejného pravidla o společném posuzování pouze s jedním z těchto rodičů bude nejspíše nutné přikročit i v případě ukončení druhovského poměru či po zrušení registrace partnerů. Zajímavou se nabízí otázka, jak by bylo třeba postupovat v případě střídavé výchovy, kdy by rodiče k výše zmíněné dohodě nedospěli, čímţ by si navzájem „zablokovali“ moţnost poţádat o dávku z důvodu nevyjasněného okruhu společně posuzovaných osob. V takovém případě se nabízí jakási „mediační“ úloha orgánu státní sociální podpory, který by měl rodiče k takové dohodě dovést. zletilé nezaopatřené dítě a jeho rodiče, jestliţe rodiče a dítě jsou v témţe bytě hlášeni k trvalému pobytu; přičemţ v případu rozvodu zde platí obdobné pravidlo jako je výše zmíněno, manţelé, partneři ţijící v registrovaném partnerství. 3.3.1. Rodina dle zákona o státní sociální podpoře v dalších případech § 7 odst. 4 pro případ, je-li nezaopatřené dítě v plném přímém zaopatření ústavu29, za rodinu povaţuje pouze samo toto dítě, § 7 odst. 8 ZSSP definuje osamělého rodiče, § 7 odst. 9 ZSSP definuje zajímavou vyvratitelnou domněnku, podle níţ se za společně posuzovanou osobu povaţuje i člen rodiny, který se přechodně z důvodu soustavné přípravy na budoucí povolání, zdravotních či pracovních důvodů zdrţuje

28

rodiče ve smyslu § 7 odst. 2 písm. b) ZSSP Za plné přímé zaopatření se ve smyslu §7 odst. 4 ZSSP povaţuje zaopatření v ústavu (zařízení) pro péči o děti nebo mládeţ, poskytuje-li tento ústav (zařízení) dětem stravování, ubytování a ošacení. 29

26

mimo místo trvalého pobytu; v těchto případech bude lze pro úřad státní sociální podpory při rozhodování o neposuzování a nepřihlíţení k osobě v okruhu společně posuzovaných osob z důvodu její přechodné absence v místě trvalého pobytu vzít do úvahy celkové okolnosti případu; takto povaţuji například nevhodné bez dalšího uzavřít, ţe osoba bude i nadále povaţována za společně posuzovanou, jelikoţ studuje, pracuje a celkově se dlouhodobě zdrţuje mimo místo trvalého pobytu, přičemţ takto projevuje, ţe místem jejího skutečného pobytu je spíše místo výkonu práce či studia. Pro správní orgán to skýtá poměrně široký prostor pro správní uváţení, při němţ bude důkazní břemeno v těchto případech leţet především na bedrech účastníků řízení, tedy aby především oni sami tvrdili a dokázali přesvědčit orgán státní sociální podpory, ţe právě v jejich případech jiţ není naplněna podmínka „přechodné“ absence v rodině. 3.3.2. Změny v rodinném uspořádání pro účely ZSSP Ustanovení § 7 odst. 7, 8 a 10 ZSSP předvídají změny ve výše vyloţeném a definovaném rodinném okruhu. Zatímco v prvním případě ZSSP umoţňuje (tedy neukládá povinnost) orgánu státní sociální podpory o změně v okruhu u osob, u nichţ je dle § 7 odst. 3 a 6 ZSSP ex lege konstruován stav společného souţití, rozhodnout ve správním řízení (k samotnému správnímu řízení o vyloučení osoby z okruhu společně posuzovaných osob se věnuji dále), ţe se tyto osoby neposuzují jako osoby společně posuzované30, neţijí-li prokazatelně spolu nejméně po dobu tří měsíců, situace předvídaná § 7 odst. 8 ZSSP naopak ukládá orgánu státní sociální podpory včlenit do okruhu společně posuzovaných osob osobu druha/druţky (jenţ se tak stane rodičem ve smyslu § 7 odst. 2 písm. b) ZSSP, o jehoţ pozdějším případném vyloučení z okruhu je poté třeba rozhodnout ve správním řízení), k níţ je poté povinen přihlíţet jako k osobě společně posuzované. ZSSP sice pro zařazení druha/druţky do okruhu společně posuzovaných osob s oprávněnou osobou nestanoví pro orgán státní sociální podpory formu kupř. alespoň procesního rozhodnutí, nicméně tímto úkonem dojde k poměrně

30

Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 Ads 96/2009-93 ze dne 2. prosince 2009, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil, ţe „účelem tohoto rozhodovacího oprávnění úřadu státní sociální podpory je zamezit negativnímu vlivu zákonných domněnek (§ 7 odst. 3 zákona č. 117/1995 Sb.) na možnost oprávněné osoby získat dávku v situacích, kdy údaje o trvalém pobytu osob hlášených v bytě dlouhodobě neodpovídají skutečnému pobytu těchto osob a tím i jejich participaci na úhradě nákladů za bydlení (tj. společných potřeb rodiny). …. Prostor k posouzení faktické existence společného soužití je tedy dán orgánu státní sociální podpory pouze v tomto rozsahu, nikoliv však při samotném určování okruhu společně posuzovaných osob pro účely přiznání příspěvku na bydlení dle kritéria trvalého pobytu. …. Vyloučení z okruhu společně posuzovaných osob má navíc pouze působení pro futuro. Nelze tedy vyloučit osobu z okruhu společně posuzovaných osob zpětně (viz k tomu např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2006, č. j. 51 Cad 5/2005 - 23).“

27

váţnému zásahu do práv a povinností včleňovaného druha/druţky, vzhledem k tomu, ţe se na něj poté bude vztahovat řada povinností vyplývajících ze ZSSP (zejména § 50 či oznamovací a ohlašovací povinnosti dle § 61 ZSSP); bude tedy vhodné, aby správní orgán druha/druţku včlenil do okruhu společně posuzovaných osob pouze na základě souhlasného projevu vůle oprávněné osoby a osoby druha/ druţky. § 7 odst. 10 ZSSP oproti uvedenému naopak finguje situace, kdy je z okruhu společně posuzovaných osob ze zákona vyňata osoba, která je ve výkonu ochranného opatření zabezpečovací detence nebo je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, po uplynutí prvního kalendářního měsíce trvání ochranného opatření zabezpečovací detence nebo vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody; opakem po uplynutí těchto opatření je situace, a opět bez ingerence oprávněné či vyňaté osoby, kdy je do okruhu společně posuzovaných osob tato osoba znovu začleněna. 3.4. Nezaopatřenost dítěte Nezaopatřenost dítěte je dalším ze základních institutů ZSSP, upraveném v §11 – § 16. Jde o stěţejní podmínku nároku na přídavek na dítě, neboť právě nezaopatřenému dítěti vzniká nárok na dávku. Nezaopatřenost dítěte ovlivňuje výši dávky příspěvek na úhradu potřeb dítěte svěřeného do pěstounské péče (k tomu srov. § 37 odst. 2 ZSSP), pro zachování nároku na tuto dávku po dosaţení zletilosti (§ 38 ZSSP) a je podmínkou nároku na pohřebné, kdy nárok vznikne pouze osobě, která vypravila pohřeb dítěti, které bylo ke dni smrti nezaopatřeným dítětem, nebo osobě, která byla ke dni smrti rodičem nezaopatřeného dítěte (srov. §47 ZSSP); nezaopatřenost dítěte je jednou z podmínek nároku na sociální příplatek. ZSSP konstrukcí vyvratitelné právní domněnky dle §11 (a bliţších specifikací v §§12-16) za nezaopatřené dítě povaţuje: a) vţdy dítě do skončení povinné školní docházky31, b) poté, nejdéle však do 26. roku věku, jestliţe a. se soustavně připravuje na budoucí povolání studiem na středních a vysokých školách v České republice či v cizině, nebo teoretickou a praktickou přípravou pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činností pro osoby se zdravotním postiţením prováděnou podle předpisů o zaměstnanosti, nebo

31

§ 36 a násl. zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů,

28

b. se nemůţe soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, anebo c. je z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu neschopno vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. c) Po skončení povinné školní docházky se do 18. roku věku povaţuje za nezaopatřené dítě také dítě, které je vedeno v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci, za nezaopatřené dítě nelze však povaţovat dítě, které je poţivatelem invalidního důchodu z důchodového pojištění pro invaliditu třetího stupně. 3.4.1. Nezaopatřenost a studium na škole Při posuzování splnění podmínky nezaopatřenosti dítěte studiem na škole mnohdy nejen orgán státní sociální podpory 32 vyuţije dispozic zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, a to zejména v případech nikoliv řádně ukončeného studia v průběhu školního roku, neboť s koncem studia rovněţ končí nezaopatřenost dítěte a s tím i zaniká nárok na přídavek na dítě, či na dávku ve vyšší výměře (platilo zejména pro sociální příplatek33), coţ má zpravidla za následek vznik přeplatku na vyplácené dávce. Případnou pochybnost správního orgánu o nezaopatřenosti dítěte z důvodu studia na konkrétní škole (potvrzení o studiu je nezbytnou náleţitostí ţádosti o dávku, pokud se prokazuje nezaopatřenost dítěte dle §68 odst. 1 písm. f) ZSSP) lze odstranit rešeršní a na to navazující činností správního orgánu vycházející z údajů příslušných evidencí a rejstříků vedených Ministerstvem školství, mládeţe a tělovýchovy na základě příslušných zmocnění školským zákonem; přehled různých pomaturitních jednoletých jazykových vzdělávacích kurzů apod. poskytuje podle §15 ZSSP pravidelně kaţdý kalendářní rok s účinností k 1. 9. kalendářního roku novelizovaná vyhláška Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy č. 322/2005 Sb., které další studium, popřípadě výuka, jde-li o studium nebo výuku v České republice, se pro účely státní sociální podpory povaţuje z důvodu svého rozsahu a úrovně za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů. 32

podle §103a odst. 2 písm. i) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení resp. obdobně dle §16 odst. 2 písm. i) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, se při posuzování osoby jako neodůvodnitelné zátěţe systému zkoumá příp. její odborná příprava, jíţ se podle citovaných ustanovení rozumí soustavná příprava na budoucí povolání podle zákona o státní sociální podpoře. 33 Srov. § 22 odst. 1 písm. e) ZSSP ve znění účinném do 31. 12. 2010

29

Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 8. 6. 2011, čj. 10 A 168/2010-29, při rozhodování o věci spadající do působnosti zákona pobytu cizinců (ţalovaný správní orgán Policie České republiky zamítl ţádost cizince o udělení povolení k přechodnému pobytu, neboť ten nesplňoval podmínku nezaopatřenosti – soustavné přípravy na budoucí povolání ve smyslu ZSSP) k ţalobní námitce vyloţil pojem „soustavná příprava na budoucí povolání“, kdyţ ZPoC takový pojem nezná a ani v této otázce neodkazuje na jiný zákon (např. na ZSSP); ţalobce např. poukázal na definici soustavné přípravy na budoucí povolání ve smyslu § 5 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „ZoZ“), ve znění pozdějších předpisů, jejíţ podmínky by splnil. Městský soud v Praze o věci uváţil tak, ţe „nelze tvrdit, že by definice v některém z těchto právních předpisů byla v rozporu s běžným významem výrazu „soustavná příprava na budoucí povolání “. Za této situace, kdy nelze jednoznačně říci, která z uvedených definic by měla mít v projednávaném případě přednost, je dle názoru soudu třeba v souladu se zásadou „in dubio mitius“ (v pochybnostech mírněji) upřednostnit výklad jdoucí ve prospěch žalobce, neboť nejasnost právní úpravy nemůže jít k tíži fyzických a právnických osob (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 As 49/2004-83).“ Městský soud proto uzavřel, ţe na případ ţalobce měl být aplikován výklad pojmu „soustavná příprava na budoucí povolání “ podle ZoZ, který je pro ţalobce příznivější.

3.4.2. Nezaopatřenost dítěte ve vztahu k dalším zákonům Institut nezaopatřenosti dítěte přesahuje hranice působnosti státní sociální podpory. Typicky ve vztazích veřejného zdravotního pojištění (k tomu srov. § 7 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění), obdobně v zákoně o sociálních sluţbách (srov. § 48 odst. 3 zákona 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách), v zákoně o ţivotním a existenčním minimu (§ 3 odst. 5 zákona č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu), v zákoně o pomoci v hmotné nouzi (k tomu § 18 zákona č. 111/2006 Sb., o hmotné nouzi), dále dle § 178a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu34, je posuzována nezaopatřenost dítěte dle úpravy ZSSP. Vlastní úpravou podmínek nezaopatřenosti dítěte naopak disponuje zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, byť je zaloţená na téměř totoţných principech (srov. § 20 - § 23 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění)35.

34 35

zejména § 35ba, § 35c zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, ve znění pozdějších předpisů všechny předpisy v tomto oddíle jsou citovány ve znění pozdějších předpisů

30

3.5. Posuzování zdravotního stavu pro účely státní sociální podpory Nepříznivý zdravotní stav prochází napříč celým odvětvím sociálního zabezpečení. Osobám zdravotně znevýhodněným stát přiznává různá zvýhodnění, která jim pomáhají kompenzovat jejich situaci, a to ve formě věcných či peněţních dávek. Nejinak je tomu v případě státní sociální podpory, kde ZSSP stanovuje výši dávky nebo podmínky vzniku nároku na dávku právě s ohledem na nepříznivý zdravotní stav osoby. Zákon o státní sociální podpoře v tomto ohledu pracuje s legálními pojmy: a) nepříznivý zdravotní stav § 9 ZSSP upravuje pro účely dávek státní sociální podpory nepříznivý zdravotní stav osoby. O zdravotním stavu osoby vydává posudek posudkový lékař okresní správy sociálního zabezpečení na základě zmocnění dle § 8 odst. 1, písm. f) 36 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci

a provádění

sociálního

zabezpečení,

ve

znění

pozdějších

předpisů

(dále „OPSocZ“) a prováděcí vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 207/1995 Sb., kterou se stanoví stupně zdravotního postiţení a způsob jejich posuzování pro účely dávek státní sociální podpory, ve znění pozdějších předpisů. Posouzení nepříznivého zdravotního stavu osoby je poţadováno v případech: o dávky rodičovský příspěvek pro situace předvídané § 30 odst. 1 písm. e) ZSSP, o dávky příspěvek na úhradu potřeb dítěte dle § 37 odst. 3 ZSSP, o posouzení zdravotního stavu pro nezaopatřenosti dítěte dle § 11 odst. 1 písm. c) ZSSP ve spojení s § 8 písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení; předmětem posouzení je dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav dítěte a jeho neschopnost vykonávat z důvodu tohoto zdravotního stavu výdělečnou činnost. Posuzování nepříznivého zdravotního stavu pro účely dávek státní sociální podpory dle OPSocZ se však v nejvyšší míře uplatní u dávky sociální příplatek, kdy se i před novelou ke dni 31. 12. 2010 výše poskytovaného sociálního příplatku odvíjela mj. i od stupně zdravotního postiţení osoby37. Posuzování nepříznivého zdravotního stavu u dávky sociální příplatek se nadále pouţije v souvislosti s přechodným ustanovením zákona č. 347/2010 Sb.,

36

Okresní správy sociálního zabezpečení posuzují zdravotní stav a pracovní schopnost fyzických osob pro účely sociálního zabezpečení a pro účely poskytnutí dávek a mimořádných výhod podle jiných právních předpisů při zjišťovacích a kontrolních lékařských prohlídkách. Za tím účelem posuzují: f) zda jde pro účely dávek státní sociální podpory o fyzickou osobu dlouhodobě těţce zdravotně postiţenou, dlouhodobě zdravotně postiţenou nebo o dítě dlouhodobě nemocné 37 k tomu srov. § 22 odst. 1 písm. a) - d) ZSSP a odst. 2 písm. a) - c) ve znění účinném do 31. 12. 2010

31

které přiznává poskytování dávky sociální příplatek do 31. 12. 2011 v případech, jde-li o rodiče pečujícího alespoň o 1 nezaopatřené dítě, které je dlouhodobě nemocné, dlouhodobě zdravotně postiţené nebo dlouhodobě těţce zdravotně postiţené, anebo je-li alespoň 1 z rodičů pečujících o nezaopatřené dítě dlouhodobě těţce zdravotně postiţený nebo je nezaopatřeným dítětem, které je dlouhodobě zdravotně postiţené nebo dlouhodobě nemocné. b) stupeň závislosti na pomoci jiné fyzické osoby, který posuzuje lékař okresní správy sociálního zabezpečení v souladu s ustanovením §25 ZSocS a § 8 odst. 1 písm. g) OPSocZ, je nezbytnou podmínkou vzniku nároku na dávky státní sociální podpory: odměna pěstouna ve zvláštních případech (§ 40a ZSSP), kdy je podmínkou vzniku nároku svěření dítěte do pěstounské péče, které je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupních II.-IV., vzhledem k tomu, ţe osoba závislá na pomoci jiné osoby má dle zákona o sociálních sluţbách nárok na příspěvek na péči38, ovlivňuje stupeň závislosti, resp. nárok na tento příspěvek i nárok na rodičovský příspěvek v případech předvídaných § 30 odst. 1 písm. e) bod. 3 ZSSP; výše eventuálně poskytovaného příspěvku na péči rovněţ ovlivňuje výši výplaty rodičovského příspěvku dle § 32 odst. 3 ZSSP. 3.5.1. Změny od 1. 1. 2012 -

§ 9 (kategorie nepříznivého zdravotní stavu) zcela zmizí ze ZSSP s výjimkou posouzení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu dítěte pro účely jeho nezaopatřenosti; § 11 odst. 1 písmena c) ZSSP nově výslovně přizná posuzování zdravotního stavu pro účely tohoto zákona zákonu upravující organizaci a provádění sociálního zabezpečení.

-

zruší se vyhláška č. 207/1995 Sb., kterou se stanoví stupně zdravotního postiţení a způsob jejich posuzování pro účely dávek státní sociální podpory, včetně § 8 odst. 1 písm. f) OPSocZ,

-

přeformulovaný nárok pro rodičovský příspěvek znamená mj. pominutí vlivu nepříznivého zdravotního stavu na nárok na dávku (posíleno i uvaţovaným ustanovením § 30b odstavcem 4, podle něhoţ rodičovský příspěvek nenáleţí, jestliţe nejmladšímu

38

K tomu srov. § 7 odst. 1 ZSocS: Příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci.

32

dítěti v rodině, které zakládá nebo by zakládalo nárok na rodičovský příspěvek, náleţí příspěvek na péči) -

dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav jako předpoklad § 37 odst. 3 ZSSP příspěvku na úhradu potřeb dítěte se změní na stupně závislosti na péči jiné osoby

3.5.2. Posudek: důkaz nebo závazné stanovisko? Orgán státní sociální podpory při rozhodování o splnění či nesplnění podmínek nároku na dávky podmíněné nepříznivým zdravotním stavem vychází především z posudku, jenţ je výsledkem posuzování zdravotního stavu před orgánem správy sociálního zabezpečení. Z tohoto hlediska se nabízí otázka, zda správní orgán lékařem předloţený posudek hodnotí v souladu s ustanovením § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘ“), „pouze“ jako podklad rozhodnutí s vysokou mírou relevance či zda je pro něj posudek závazným stanoviskem ve smyslu § 149 správního řádu. Význam rozlišení spočívá pro běţné správní řízení např. v tom, ţe ve druhém případě by si mj. orgán státní sociální podpory v souladu s §149 odst. 2 SŘ, mohl „ulehčit“ správní řízení, které by přerušil do doby vydání zdravotního posudku. Podle definice závazného stanoviska z § 149 odst. 1 SŘ je závazným stanoviskem úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehoţ obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Z ţádného dalšího ustanovení SŘ, ZSSP, ani OPSocZ, však nevyplývá, ţe by posudek byl zákonem uznán jako závazné stanovisko. Naopak § 16a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení stanoví obecné pravidlo, ţe na postup při vydání posudku podle § 4 odst. 2 a § 8 odst. 1 aţ 8 se pouţije část čtvrtá SŘ 39 , s výjimkou ustanovení § 15 odst. 2 aţ 4, § 134, § 156 odst. 2 a § 158 odst. 2 SŘ; obdobně přitom platí ustanovení § 17 a 38 SŘ. Vzhledem k tomu, ţe právní úprava týkající se oboz doposud zmíněných typů posudků podléhá stejnému reţimu jako posudky o invaliditě dle DůchP (srov. §8 odst. 1 písm. a) zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) a Nejvyšší správní soud např. v rozsudku č. j. 4 Ads 21/2004-104 ze dne 28. 1. 2005, dostupném na www.nssoud.cz vyslovil, ţe „posudek komise ovšem soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v ustanovení § 77 odst. 2 s. ř. s., nicméně vzhledem k jeho mimořádnému významu v tomto řízení, plynoucímu z uvedené zákonné úpravy, nevzbuzuje-li takový posudek z hlediska

39

Část čtvrtá SŘ upravuje vyjádření, osvědčení a sdělení

33

své celistvosti a přesvědčivosti žádnou pochybnost, a nejsou-li tu ani jiné skutečnosti nebo důkazy, jimiž by správnost posudku mohla být zpochybněna, bývá zpravidla v řízení důkazem rozhodujícím.“ (obdobný závěr vyslovil Nejvyšší správní soud téţ např. rozsudcích č. j. 6 Ads 31/2010 – 54 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 Ads 132/2008 – 115 ze dne 29. 10. 2009, či č. j. 4 Ads 13/2009 - 59 ze dne 31. srpna 2009, všechny rozsudky jsou dostupné na adrese www.nssoud.cz), jsem toho názoru, ţe principiálně není důvodu k odlišnému náhledu na zmíněné typy zdravotních posudků, a ţe

lze uzavřít, ţe analogicky jako ve věcech

důchodového pojištění i posudky pro účely státní sociální podpory jsou nanejvýše stěţejními důkazy pro správní rozhodování. Posudek samostatně přezkumu nepodléhá, pokud dojde na přezkoumání jeho závěrů a výroků, dojde tak ve spojení s přezkoumávaným rozhodnutím, a to jak v odvolacím, tak v soudním řízení správním40.

3.6. Ţivotní minimum Provázanost zákona č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, (dále „ŽEM“) a ZSSP stanovuje v § 8, kdyţ vlastní ustanovení o výši ţivotního minima jednotlivých osob neobsahuje a z povahy věci je zřejmé, ţe ani není důvodu, aby se částka ţivotního minima pro dávky státní sociální podpory určovala odlišně; výše částky konkrétní osoby proto vychází ze ŢEM 41. Výhodnost takového řešení je nasnadě, vychází-li se napříč českým právním řádem při stanovení částek ţivotního (či existenčního) minima – z jednoho zákona - ŢEM, není při kaţdém eventuálním zvyšování částek42 třeba novelizovat související předpisy; s takovými změnami počítá ZSSP v ustanovení § 70 odst. 4, kdy se v případě změny částek ţivotního minima zvýšením nezasílají oznámení o změně výše dávky. Částky ţivotního minima se v ZSSP uţijí : a) dávky testované na příjem -

přídavek na dítě §17 odst. 1 ZSSP,

-

dříve i pro výši přídavku na dítě, dnes se však výše určuje podle věku dítěte (k tomu srov. § 18 ZSSP ve znění účinném do 31. 12. 2007),

40

§ 4 odst. 2 OPSocZ, stanoví, ţe: „Ministerstvo posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění a pro účely odvolacího řízení správního, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení; za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. 41 srov. § 8 odst. 1 ZSSP a algoritmus stanovení ţivotního minima jednotlivce či osoby společně posuzované dle §2 a §3 ŢEM 42 dle § 9 ŢEM částky ţivotního a existenčního minima zvyšuje vláda svým nařízením, s účinností od 1. 1. 2012 se předpokládá nová úprava výše těchto částek

34

-

sociální příplatek do 31. 12. 2011,

-

příspěvek na bydlení srov. §27 odst. 3 ZSSP,

-

porodné srov. §44 odst. 1, § 45 odst. 1 ZSSP, dříve téţ § 46 ve znění do 31. 12. 2007

b) dávky pěstounské péče -

příspěvek na úhradu potřeb dítěte pro stanovení výše dávky součinem částky ţivotního minima a příslušného koeficientu (srov. § 37 odst. 1 a 2),

-

odměna pěstouna (§ 40 odst. 2),

-

do 31. 12. 2007 příspěvek při převzetí dítěte, kdy se výše dávky určovala součinem koeficientu a ţivotního minima dítěte (srov. § 41 odst. 2 ve znění účinném do 31. 12. 2007), v současnosti je částka pevně stanovená dle věku dítěte.

3.7. Výdělečná činnost Pro rámec ZSSP § 10 definuje pojem výdělečné činnosti, jíţ zákonodárce odkazuje na předpisy o nemocenském a důchodovém pojištění, kdyţ stanoví, ţe výdělečnou činností se rozumí činnost v České republice, zakládající účast na nemocenském pojištění (spec. § 5 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále „NemP“), činnost osoby samostatně výdělečně činné, která se pro účely ZSSP dovozuje od charakteristiky osoby samostatně výdělečně činné pro účely důchodového pojištění (spec. § 9 DůchP), a činnost vykonávána v zahraničí za účelem dosaţení příjmu. Vlastní definice výdělečné činnosti v ZSSP má význam: -

jako součást podmínek posuzování nezaopatřenosti dítěte - srov. § 11 odst. 1 písm. b), c), § 12 odst. 1 písm. b), § 13 odst. 3 písm. a) a c), § 14 odst. 2 písm. b),

-

u rodičovského příspěvku jako podmínka nastoupení fikce zachování celodenní péče §31 odst. 3 písm. a),

-

odměna pěstouna ve zvláštních případech náleţí pouze, pokud nebyl pěstoun po celý kalendářní měsíc výdělečně činný (§40a odst. 2),

-

§42 odst. 1 a 4 vyslovuje zákaz pěstounovi pořídit vozidlo pro účely výkonu výdělečné činnosti.

35

4 Zaměřeno na dávky V předchozí kapitole jsme si přiblíţili obecné instituty, se kterými zákon o státní sociální podpoře pracuje a vycházeje z nich, zakládá na nich podmínky nároků na dávky, ostatně z toho důvodu jsou zmíněné instituty systematicky zařazeny do úvodních ustanovení ZSSP. Některé z těchto institutů jsou společné pro všechny nároky na dávky, jiné mají svůj parciální význam pouze u některých z dávek. Odpoutáme-li se od základních institutů, jako je trvalý pobyt, rodina, rozhodný příjem, nezaopatřenost dítěte, zdravotní stav, ţivotní minimum, zbývá nám výklad o odlišnostech nároků jednotlivých dávek, jenţ je předmětem této kapitoly. 4.1. Přídavek na dítě a sociální příplatek Přídavek na dítě (§ 17 a násl. ZSSP) a sociální příplatek (§22 ZSSP, poskytovaný za podmínek zákona č. 347/2010 Sb., omezenému okruhu oprávněných osob) jsou dávkami testovanými na příjem rodiny poměřovaným s ţivotním minimem rodiny násobeným zákonem předepsaným koeficientem. Obě dávky jsou v podstatě zaloţeny na shodných institutech, o nichţ bylo hovořeno jiţ v Kapitole 3: nezaopatřenost dítěte definice rodiny rozhodný příjem rodiny ţivotní minimum rodiny v případě sociálního příplatku nepříznivý zdravotní stav dítěte či rodiče, který ovlivňuje ţivotní minimum rodiny a tím výši nároku na dávku Oprávněnou osobou u přídavku na dítě je nezaopatřené dítě (v případě nezletilého dítěte je osoba mající dítě v plném přímém zaopatření pouze příjemcem dávky - § 19 odst. 2 a 3 ZSSP), u sociálního příplatku je oprávněnou osobou rodič pečující o nezaopatřené dítě. 4.2. Příspěvek na bydlení Příspěvek na bydlení je v současnosti jednou ze stěţejních dávek státní sociální podpory, pomocí níţ stát podporuje oprávněné osoby, aby se snáze vyrovnaly s náklady spojenými s bydlením. Příspěvek na bydlení je dávkou testovanou na příjem rodiny; rodina je pro tuto dávku zaloţena na zcela odlišných principech, neţ je tomu u ostatních dávek. Pro příspěvek na bydlení se za rodinu povaţují všichni obyvatelé bytu, kteří v bytě mají hlášený trvalý pobyt. (§ 7 odst. 6 ZSSP). Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 Ads 98/2008 – 53 ze dne 26.11.2008, dostupném na www.nssoud.cz, (jenţ poté aproboval i Ústavní soud České 36

republiky

v usnesení

sp.

zn

III.ÚS

105/09

ze

dne

09.04.2009,

dostupný

na

http://nalus.usoud.cz/) konstatoval, ţe „.. [V] tomto případě se odhlíží od jakýchkoli vzájemných rodinných a vyživovacích povinností. Je to logické, neboť stát tak nepřímo vyžaduje, aby se ti, kdo užívají společně určitý typ bydlení, všichni podíleli na úhradě jeho nákladů. Náklady bydlení také s počtem osob užívajících byt rostou (zejména v položkách služeb a energií) a není přijatelné, aby stát fakticky z prostředků státního rozpočtu přispíval na bydlení pouze nájemci (vlastníku), jemuž svědčí právní povinnost náklady hradit, bez ohledu na skutečnost, že takový byt užívají ještě další osoby s vlastními příjmy.“ 4.2.1. Byt, základní podmínky nároku Zákon o státní sociální podpoře přiznává nárok na dávku pouze osobě s vlastnickým či nájemním vztahem k bytu. Nájemcem bytu se povaţuje dle § 24 odst. 2 ZSSP téţ: nájemce obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu, oba manţelé, jde-li o společný nájem bytu manţely podle zvláštního právního předpisu. Za vlastníka bytu se povaţuje dle § 24 odst. 2 ZSSP téţ vlastník nemovitosti, ve které je byt, který vlastník uţívá, pokud je v něm hlášen k trvalému pobytu; ZSSP vlastní definici legálního pojmu „byt“ vůbec neobsahuje (oproti tomu srov. § 4 odst. 2 ŢEM). Bytem, definovaným pro účely zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů, se rozumí „místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení.“

43

Obdobně byt definuje pro účely stavebního řízení § 3 písm. g) vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických poţadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů. K definici bytu se rovněţ vyslovil Ústavní soud České republiky v nálezu sp. zn. I. ÚS 301/96 ze dne 23. září 1997, dostupném na http://nalus.usoud.cz/. Podle Ústavního soudu „[O]bčanský zákoník neobsahuje sice výslovnou definici náležitostí bytu, ale za byt nelze považovat jakoukoliv nemovitost užívanou k bydlení, nýbrž je třeba vycházet z toho, že byt má svou velikostí a vybavením zajišťovat lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti, jak lze analogicky odvodit z ustanovení § 712 odst. 2 občanského zákoníku, který definuje pojem náhradního bytu.“

43

§2 písm. b) zákona o vlastnictví bytů

37

Obsáhleji se poté vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 4010/2007 ze dne 4. 12 2008, dostupném na www.nsoud.cz: „V soudní praxi je konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich užívání …... Tomuto názoru koresponduje i vymezení pojmu "byt“ v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, dovodil právní závěr, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000, v němž dovodil, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. K obsahově stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudku ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněném pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že bytem se pro účely právního vztahu nájmu bytu (§ 685 a násl. obč. zák.) rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení; rozhodující je tedy právní stav a nikoli faktický stav v užívání nebo vůle účastníků smlouvy.“ Vycházeno z výše uvedených závěrů Ústavního a Nejvyššího soudu by znamenalo, ţe teprve tehdy, vydá-li stavební úřad kolaudační souhlas (§ 122 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů,) s uţíváním nemovitosti jako objektu určenému k bydlení (příloha, bod 4 vyhlášky č. 26/2007 Sb., katastrální vyhlášky, ve znění pozdějších předpisů) lze takovou nemovitost chápat jako byt i pro účely ZSSP. Zásadní obrat ve věci však nastolil svým výkladem Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 3 Ads 23/2010 – 98 ze dne 6. října 2010, dostupném na www.nssoud.cz. V rozsudku, v němţ se jinak zabýval posouzením nároku na příspěvek na bydlení, Nejvyšší správní soud konstatoval, ţe „obecná definice bytu není v právním řádu obsažena, existují pouze definice pro potřeby jednotlivých zvláštních předpisů. Tento fakt není relativizován uznán ani poměrně ucelenou judikaturou Nejvyššího soudu, který pojem bytu vykládá s důrazem na správní rozhodnutí, na jehož základě je užívání daného prostoru (bytu) povoleno. Uvedená judikatura tedy není použitelná na právě posuzovaný případ, respektive na pojmové vymezení bytu v 38

nemovitosti vlastníka, který byt užívá, a to právě vzhledem k účelu zákonné konstrukce dávky příspěvku na bydlení.“ Nejvyšší správní soud vyšel v rozsuzovaném případě ze skutkového stavu, kdy stěţovatel měl ve stavbě určené k individuální rekreaci trvalý pobyt a předkládal důkazy, ţe v nemovitosti trvale bydlí 44. Nejvyšší správní soud spatřil v situaci podstatnou skutečnost, ţe stěţovatel nedisponuje jinou alternativou dalšího bydlení (např. vlastnický, nájemní vztah k bytu podle § 24 ZSSP), ale vlastní pouze tuto stavbu určenou k individuální rekreaci, která naplnila znaky nemovitosti, ve které je byt, který vlastník uţívá ve smyslu § 24 odst. 2 ZSSP. Soud se neztotoţnil se zuţujícím výkladem zastávaným ţalovaným i krajským soudem, který „bez dalšího skončil na pouhé konstataci podávané v rovině stavebně právních předpisů a předpisu o vlastnictví bytů, totiž že ve stavbě určené k individuální rekreaci se byt z jeho definiční podstaty nemůže nacházet, přičemž tyto závěry byly vysloveny pro oblast státní sociální podpory ve vztahu k příspěvku na bydlení. Tento výklad, jakkoliv se žalovanému i krajskému soudu patrně jeví v celistvosti právního řádu jako systémový, nelze v režimu zákona o státní sociální podpoře přijmout, jelikož citované definice bytu není možno na tuto oblast mechanicky vztáhnout, má-li být zachován účel posuzované dávky.“ 4.2.2. Náklady na bydlení Konstrukce podmínky vzniku nároku na dávku příspěvek na bydlení dle § 24 odst. 1 ZSSP) stanoví, ţe „nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliže a) jeho náklady 45 na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, a b) součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.“ Od počátku účinnosti této právní úpravy vzniklo několik problematických okruhů, které při

aplikaci

tohoto

ustanovení

činily

výkladové

potíţe.

Základní

otázkou,

při nepochybném východisku, ţe podle § 68 odst. 1 písm. g) ZSSP je oprávněná osoba povinna doloţit náklady vztahující se k bytu, jehoţ je uţivatelem, se tak stalo, zda tyto náklady musely být v předchozím kalendářním čtvrtletí zaplaceny (zejména v souvislosti

44

§10 odst. 1 ZEO uvádí: „Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je podle zvláštního právního předpisu označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci“ 45 pravidla pro výpočet výše nákladů na bydlení upravuje ZSSP v §25, kdy v odst. 1 stanoví, které poloţky spojené s bydlením se započítávají jako náklady na bydlení a za jaké období (odst. 2 a 3), a §26, který stanovuje tzv. normativní náklady, tj. jakýsi maximální strop nákladů, které je stát ochoten uznat.

39

s § 25 odst. 3 ZSSP46) a dále téţ, která osoba tyto náklady byla oprávněna zaplatit, aby mohly být náklady hodnoceny ještě jako náklady vlastníka nebo nájemce bytu (srov. § 24 odst. 1 písm. a) ZSSP formulace „jeho náklady“). Zavedenou praxí bylo připouštět pouze zaplacené náklady na bydlení, a to pouze zaplacené přímo osobou oprávněnou či společně posuzovanou. Svěţí vítr do této ve skutečnosti mnohdy komplikované a obtíţně vyţadovatelné situace vnesl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. srpna 2011, č. j. 4 Ads 22/2011 - 40, dostupném na www.nssoud.cz. V posuzované věci se stěţovatelka domáhala uznání nákladů za bydlení, které prvotně zaplatil její otec, a které mu posléze refundovala (v témţe kalendářním měsíci). Nejvyšší správní soud takové placení nákladů otcem, který v projednaném případě nebyl ţadatelem či osobou společně posuzovanou, uznal jako relevantní. Vycházel přitom z toho, ţe zákon o státní sociální podpoře v ţádném ze svých ustanovení výslovně neuvádí, ţe předpokladem pro nárok na dávku a pro výpočet její výše, je předchozí úhrada plateb ţadatelem. „V § 24 odst. 1 písm. a) sice hovoří o „jeho nákladech“, ale uvedený pojem lze vyložit v souvislosti s hypotézou právní normy jako náklady na bydlení vlastníka nebo nájemce bytu, který má v bytě trvalé bydliště. Ustanovení § 25 zákona vymezuje, co tvoří náklady na bydlení; není-li zde uvedeno, že jde o nájemné a náklady za plnění poskytovaná s užíváním bytu zaplacená žadatelem nebo společně posuzovanou osobou, pak lze vymezení nákladů na bydlení vnímat jako určení okruhu nákladů, které budou brány v úvahu jako rozhodující pro posouzení nároku na dávku a její výši. Ani ustanovení § 68 odst. 1 písm. g) zákona, upravující náležitosti žádosti o dávku, neuvádí povinnost předchozího zaplacení nákladů přímo žadatelem. Požaduje toliko, aby žádost obsahovala doklad o výši nájemného, nákladů za plnění poskytovaná s užíváním bytu a nákladů uvedených v § 25 odst. 1 písm. c). Smyslem tohoto požadavku je zajistit doklad o výši nákladů na bydlení jako jednoho z prvků konstrukce nároku a výpočtu jeho výše. Není-li podmínka předchozího zaplacení nákladů na bydlení žadatelem o dávku uvedena jako předpoklad vzniku nároku a jeho výše, nelze její splnění vyžadovat.“ Nejvyšší správní soud dále konstatoval, ţe pokud „zákon jako podmínku pro uznání nákladů na bydlení výslovně jejich přímé zaplacení žadatelem nestanoví, je v situaci, kdy žadatel finanční částku na náklady bydlení nevynaložil, třeba zaměřit pozornost

46

§25 odst. 3ZSSP: „Pro zjištění nákladů na bydlení za kalendářní čtvrtletí se započítávají i částky tvořící náklady na bydlení, které byly v tomto kalendářním čtvrtletí zaplaceny jako záloha nebo byly v tomto období doplaceny, a to i za období delší, než je kalendářní čtvrtletí, za které se náklady na bydlení zjišťují. Byla-li v období kalendářního čtvrtletí, za které se náklady na bydlení zjišťují, vrácena částka jako přeplatek na nákladech na bydlení, snižuje se částka nákladů na bydlení v tom kalendářním čtvrtletí, kdy k vrácení částky došlo, a to i v případě, že vrácená částka byla za dobu delší než toto kalendářní čtvrtletí.“

40

na jeho příjem. Zjistí-li se tedy, že náklady na bydlení neplatí oprávněná osoba, pak je třeba posoudit, zda částky zaplacené jinými osobami, nejsou ve skutečnosti příjmy posuzované osoby ve smyslu § 5 zákona č. 117/1995 Sb.“ Nejvyšší správní soud shrnul, ţe pokud stěţovatelka uhradila částku sestávající z nájemného a nákladů za plnění poskytovaných s uţíváním bytu svým rodičům, kteří za ni tyto náklady zaplatili, povaţuje se takový výdaj stěţovatelky za její náklad na bydlení ve smyslu § 24 a následujících ZSSP. Nejvyšší správní soud v jiném rozsudku – ze dne 24. 11. 2010, č. j. 3 Ads 98/2010 – 56, dostupném na www.nssoud.cz – dokonce připustil, ţe v určitém období kalendářního roku mohou náklady na bydlení dosáhnout záporných hodnot, a to přestoţe oprávněná osoba v tomto období dosáhla nákladů na bydlení. Uvedené můţe nastat v případě, kdy úřad státní sociální podpory v souladu s § 25 odst. 3 ZSSP od nákladů na bydlení odečte vrácené částky přeplatku na pravidelných úhradách za sluţby spojené s uţíváním bytu, a to i v případě, pokud výše těchto přeplatků je vyšší neţ náklady na bydlení. To pak znamená, ţe zákon umoţňuje, aby náklady na bydlení pro účely stanovení nároku a výpočtu příspěvku na bydlení byly tvořeny záporným číslem. Logika tohoto institutu není v tom, ţe by výsledná částka nákladů na bydlení měla vţdy odráţet skutečné výdaje stěţovatele, nýbrţ v tom, ţe prostřednictví započtení přijatých vrácených přeplatků na nákladech na bydlení se kompenzuje skutečnost, ţe finanční zdroje potřebné na akumulaci přeplatku byly dříve (v příslušných rozhodných obdobích) zohledněny orgánem státní sociální podpory jako náklady na bydlení a byly zohledněny při výpočtu dávky. Taková konstrukce nákladů na bydlení umoţňuje zohlednit celkovou skutečnou výši nákladů na bydlení v delším časovém horizontu pro posouzení nároku na příspěvek na bydlení či jeho výše. 4.2.3. Prokazování nájemního či vlastnického vztahu k bytu Doklad o tom, ţe byt je uţíván na základě nájemní smlouvy nebo na základě vlastnictví k nemovitosti je formální náleţitostí ţádosti o dávku (srov. § 68 odst. 1 písm. g) ZSSP); ţádné bliţší náleţitosti tohoto dokladu zákon jiţ nestanoví, před orgánem státní sociální podpory dle okolností poté vyvstávají problémy např. při prokazování: a) kdo je oprávněnou osobou pro příspěvek na bydlení v případě vlastnictví nemovitosti Vlastnické právo k bytu (jako nemovitosti) lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených 41

zákonem (srov. § 132 odst. 1 OZ). Dokladem ve smyslu § 68 odst. 1 písm. g) ZSSP tak mohou být smlouva o převodu nemovitosti s vyznačením vkladu dle § 6 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, listiny vyhotovené státními orgány a jiné listiny, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy a na jejichţ základě se nabytí vlastnického práva k nemovitosti do katastru zapisuje záznamem (§ 7 odst. 1 cit. zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). nejpraktičtějším řešením je předloţit orgánu státní sociální podpory výpis z katastru nemovitostí ve formě listu vlastnictví. Správní orgány samy s ohledem na mnohdy nedobrou sociální situaci ţadatele a v souladu se zásadou hospodárnosti správního řízení vyuţívají moţnost samy si vyţádat příslušný list vlastnictví z katastru nemovitostí na základě souhlasu oprávněné osoby. b) kdo je oprávněnou osobou pro příspěvek na bydlení v případě nájemního vztahu Na rozdíl od zákona o pomoci v hmotné nouzi 47 ZSSP neumoţňuje vznik nároku na příspěvek na bydlení na základě jiného uţívacího titulu, neţ je nájemní vztah; pro účely státní sociální podpory nelze tedy zaměňovat uţívací tituly, byť si mohou být v mnohém podobné, nelze tedy uznat jako oprávněnou osobu uţívající byt z titulu podnájemního vztahu nebo věcného břemene. Ve vztahu k podnájemní smlouvě se vyslovil Ústavní soud např. v usnesení ze dne 15.11.2001 sp. zn. I.ÚS 138/01 (ÚS potvrdil právní názor Vrchního soudu z rozsudku č. j. 3A 103/1999-19), kdy konstatoval, ţe „bylo řádně posouzeno právní postavení stěžovatelky - která užívá byt na základě podnájemní smlouvy - jako postavení, jež nezakládá nárok na poskytnutí příspěvku na bydlení podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., které mimo jiné podmiňuje nárok na tento příspěvek existencí vlastnického nebo nájemního vztahu k bytu (obytné místnosti). Nedostatek splnění takové zákonné podmínky nelze nahradit rozšiřujícím výkladem a dovodit tak, že nárok na tento příspěvek má i ten, kdo užívá byt (obytnou místnost) na základě podnájemního vztahu. Řešení spočívající v nahrazení nedostatku zákonem stanovené podmínky pro přiznání příslušného nároku extenzivním výkladem právního předpisu orgánem právo aplikujícím by bylo postupem jdoucím nad zákon a - pokud by tak učinil soud - postupem porušujícím ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Nemožnost použití 47

§ 33 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů

42

extenzivního výkladu právních předpisů při posuzování toho, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro přiznání dávky důchodového pojištění (státního sociálního zabezpečení) ostatně konstatoval Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 376/2000, v němž mimo jiné uvedl, že "rozšiřující výklad zákonných podmínek vzniku nároku by byl v rozporu se zájmy ostatních pojištěnců". Důvody, proč lze přiznat příspěvek na bydlení pouze z titulu nájemního vztahu, lze ostatně snad dovodit i z toho faktu, ţe na podpoře nájemního bydlení má stát zájem, neboť příjmy z pronájmu podléhají zdanění podle § 9 ZoDP, a jedná se i o započitatelný příjem pro dávky státní sociální podpory (§ 5 odst. 1 písm. a) bod 3 ZSSP). 4.2.4. Více oprávněných osob pro nárok na dávku Vyšetřit podmínky nároku a přiznat nárok na výplatu dávky příspěvek na bydlení nebude pro úřad státní sociální podpory příliš sloţité v okamţiku, bude-li svědčit některý z výše uvedených uţívacích titulů pouze jediné oprávněné osobě. § 24 odst. 3 ZSSP 48 však předpokládá, ţe podmínky nároku na příspěvek na bydlení můţe splnit i více osob; zejména tomu tak bude tehdy, bude-li mít více osob k bytu vlastnické právo (ve formě podílového spoluvlastnictví či společného jmění manţelů) či nájemní vztah (společný nájem, společný nájem manţelů), to vše za současně nezbytně splněné podmínky, ţe v předmětném bytě mají tyto osoby rovněţ trvalý pobyt. Zákon o státní sociální podpoře určení oprávněné osoby v těchto případech – měly-li by tyto osoby shodný zájem ţádat o dávku - svěřuje v první řadě dohodě těchto osob. V případě, ţe se tyto osoby nedohodnou, přísluší úřadu státní sociální podpory určení, které z těchto osob se příspěvek na bydlení přizná; takové určení má podle § 69 odst. 1 písm. e) ZSSP formu rozhodnutí, proti němuţ je přípustný opravný prostředek. Pro orgán státní sociální podpory je rozhodující vyšetřit skutečnost, zda jsou v případě konkrétního ţadatele splněny podmínky pro nárok na dávku. Řádným došetřením skutkového stavu jednak správní orgán dostojí zásadě materiální pravdy vyplývající z §3 SŘ, na druhou stranu úřad státní sociální podpory rovněţ minimalizuje riziko pozdějšího zjištění, ţe u ţadatele nebyla naplněna základní podmínka pro vznik nároku na dávku. Bude-li

takto

například

zřejmé,

ţe

podílový

spoluvlastník

nemovitosti,

kterou skutečně uţívá 49 , je jen jednou z moţných oprávněných osob, na něţ dopadá jiţ

48

§24. odst 3 ZSSP: Splňuje-li podmínky nároku na příspěvek na bydlení více osob, náleží příspěvek na bydlení jen jednou, a to osobě určené na základě dohody těchto osob. Nedohodnou-li se tyto osoby, určí úřad práce, který o příspěvku rozhoduje, které z těchto osob se příspěvek na bydlení přizná 49 § 24 odst. 2 věta druhá ZSSP

43

citované ustanovení § 24 odst. 3 ZSSP, správní orgán je oprávněn vyzvat ţadatele o dávku k předloţení dohody oprávněných osob o určení jediné oprávněné osoby, případně za uţití moţnosti vyplývající z §63 odst. 1 ZSSP tuto skutečnost došetřit v součinnosti s ostatními do úvahy přicházejícími oprávněnými osobami. Obdobně bude-li uţívat byt pouze ţádající osoba – spoluvlastník – a jelikoţ se jedná nepochybně o hospodaření s věcí, o níţ rozhodují podíloví spoluvlastníci většinou podle velikosti podílů50, nepochybí správní orgán, pokud vyzve ţadatele či podílové spoluvlastníky postupem dle §63 odst. 1 ZSSP, aby tito předloţili správnímu orgánu souhlas podílových spoluvlastníků, ţe ţádající osoba je oprávněna uţívat byt. Bude-li správní orgán např. obeznámen, ţe probíhá před obecným soudem spoluvlastnický spor, zejména v otázce, zda má ţádající spoluvlastník právo uţívat předmětnou nemovitost, jedná se pro správní orgán o řízení o předběţné otázce dle § 57 SŘ a řízení o ţádosti přeruší dle §64 SŘ, případně, bude-li sporná otázka vyřešena ustálenou judikaturou, bude na místě, aby správní orgán postupoval dle § 57 odst. 1 písm. c) SŘ a o sporné otázce si sám učinil úsudek. Pokud jde o společný nájem manţelů, ZSSP přiznává v §24 odst. 2 v souladu s OZ postavení nájemce oběma manţelům, jde-li o společný nájem bytu51; zvláštní úpravou sice ZSSP nepřiznává obdobné postavení společným nájemcům52, nicméně jedná se o oprávněné osoby podléhající právní úpravě soukromoprávního vztahu, jeţ z přístupu do systému státní sociální podpory nelze vyloučit právě s ohledem na znění § 24 odst. 3 ZSSP. V případě registrovaných partnerů (zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů) však nelze povaţovat za oprávněnou osobu partnera, který uzavřel registrované partnerství s partnerem mající byt v nájmu, neboť uzavřením partnerství nevzniká společný nájem bytu (druţstevního bytu), jehoţ nájemcem je jeden z partnerů, stejně tak tomu bude, pokud se stane jeden z partnerů nájemcem bytu (druţstevního bytu) za trvání partnerství, první partner má po dobu trvání partnerství právo pouze uţívat byt, jenţ je v nájmu druhého partnera a práva s tím spojená; není však vyloučeno, aby se registrovaní partneři stali společnými nájemci bytu na základě dohody (k tomu srov. §705a OZ).

50

srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, dostupný na www.nsoud.cz §703 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů 52 §700 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů 51

44

4.2.5. Uţívací vztahy k bytu - vybrané problémy ve světle judikatury Úřadu státní sociální podpory můţe v řízení vyvstat pochybnost o platnosti předkládaného dokladu, jímţ oprávněná osoba prokazuje, ţe byt uţívá na základě vlastnického práva či nájemního vztahu, a to zejména u nájemního vztahu. Jelikoţ úlohou správního orgánu je posouzení splnění podmínek nároku, můţe si o sporné otázce učinit úsudek sám (srov. §57 odst. 1 písm. c) SŘ) a s relevantním odůvodněním vyslovit, ţe oprávněná osoba svým uţívacím titulem k bytu nesplnila podmínky nároku na dávku. a) Nájemné sjednané bezúplatně Nájemní smlouva jako podmínka vzniku nároku na příspěvek na bydlení je uţívacím titulem úplatným. V případě, kdy by smluvní strany sjednaly nájemné bezúplatně (např. ve smluvním vztahu mezi členy rodiny), nebyly by splněny formální podmínky nájemní smlouvy. K takovému případu Nejvyšší soud konstatoval v rozsudku ze dne 14. 4. 2011, č. j. 26 Cdo 2715/2010 (k situaci, kdy smlouva byla označena jako nájemní a nájemné byl sjednán jako bezúplatný): “pojmovým znakem právního vztahu nájmu (bytu) je jeho úplatnost (srov. rovněž odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu České republiky z 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 250/99, uveřejněného pod C 8092 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000). Úplatnost právního vztahu nájmu (bytu) vyplývá z minimálního (nezbytného) obsahu nájemní smlouvy (viz § 663 a § 685 odst. 1 věta první obč. zák.), na němž se smluvní strany musí shodnout, aby nájemní smlouva vůbec vznikla (aby šlo o smlouvu nájemní). Jde o definiční znak nájemní smlouvy, který tuto smlouvu charakterizuje jako smlouvu úplatnou a odlišuje ji tak od smluv bezúplatných, především od smlouvy o výpůjčce….. V projednávaném případě není - se zřetelem k čl. III. Smlouvy - žádných pochyb o tom, že účastníci Smlouvy sledovali založit užívací právní vztah k bytu, který bude bezúplatný. ….Už proto nelze Smlouvu kvalifikovat jako (úplatnou) smlouvu nájemní ve smyslu § 663 a násl. obč. zák., jak oba soudy nesprávně dovodily. Za této situace je pak logicky vzato - vyloučeno posuzovat její platnost z hlediska ustanovení hlavy sedmé občanského zákoníku, natož dovozovat, že svým obsahem odporuje zákonu právě proto, že jde o smlouvu bezúplatnou. I v této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že žádný právní předpis účastníkům občanskoprávních vztahů nezakazuje uzavřít smlouvu, jejímž obsahem je přenechání bytu k dočasnému bezplatnému užívání (viz výklad shora). Neobstojí tudíž právní názor odvolacího soudu (a ani soudu prvního stupně), že Smlouva je smlouvou nájemní, která svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.)“. Z uvedeného vyplývá, ţe dotčená smlouva sama o sobě sice nebude absolutně neplatná pro nesplnění formálních 45

znaků nájemní smlouvy, nicméně pro účely státní sociální podpory zde nebude naplněna jedna z podmínek vzniku nároku na dávku – existence nájemního vztahu k bytu. b) Totoţný byt předmětem uţívání na základě věcného břemena a nájemní smlouvy Uvaţovaná situace: Výhody spojené s existencí nájemního vztahu můţe motivovat osoby jiţ oprávněné z věcného břemene uţívání sjednat s povinným zároveň uţívání bytu formou nájemní smlouvy, příp. pronajímatel k bytu, byť formálně, zatíţeného věcným břemenem uţívání sjedná nájemní vztah s další osobou. Jeden byt tak budou oprávněny uţívat na základě dvou rozličných uţívacích titulů jedna totoţná či více osob. K takové situaci Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/1998, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 19 civ., sešit 3/2002, vyslovil, ţe „ [z] ustanovení § 39 obč. zák. pak vyplývá, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. V intencích tohoto ustanovení obstojí i závěr, že prostory, jež oprávněná osoba užívá z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni, nemohou být za trvání věcného břemene vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně (znovu) přenechány do užívání nájemní smlouvou, byť by šlo o smlouvu uzavřenou s nositelem práva odpovídajícího věcnému břemeni“ a rozsudkem, jenţ z výše uvedených úvah rovněţ vycházel 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 265/2003, uzavřel, ţe „právo vyplývající z věcného břemene by vždy muselo mít přednost před právem nájemním, které je právem závazkovým. Tento právní závěr odpovídá myšlenkám vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98, podle kterého "vedle sebe nájem a věcné břemeno (při shodném předmětu užívání) nemohou obstát.“ Oprávnění odpovídající věcnému břemeni je věcným právem se všemi atributy s tímto právem spojenými. Věcně oprávněný subjekt má chráněné právní postavení, které může – v případě potřeby – hájit žalobou obdobnou žalobě vlastnické. Tím se právo odvíjející se z platně uzavřeného věcného břemene podstatně odlišuje od závazkových vztahů, jakými jsou například výpůjčka anebo právě nájem.“ Z toho důvodu by tedy „přednostní“ postavení při uţívání bytu na základě titulu věcného břemene a nárok na příspěvek na bydlení by zde nevznikl uţ jen pro nesplnění podmínky uţívacího vztahu k bytu z titulu nájemní smlouvy. c) přenechání bytu do uţívání poté, co uţívání bytu svědčí jiţ jinému nájemci Situace, kdy orgán státní sociální podpory zjistí, ţe pronajímatel k jednomu bytu sjednal několik nájemních smluv, které vedle sebe nemohou obstát do takové míry, aby šlo např. o společný nájem, můţe nastat tehdy, kdyţ se u správního orgánu sejde více ţádostí 46

o příspěvek na bydlení ke stejnému bytu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4858/2008 ze dne 26. ledna 2009, který vyslovil, ţe „[r]ozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. rozsudek ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněný pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a rozsudek ze dne 30. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001) je ustálena rovněž v názoru, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004)“, tedy bude platná pouze nájemní smlouva sjednaná nejdříve, všechny ostatní (s pozdějším datem sjednání) budou absolutně neplatné, vznik nároku na příspěvek na bydlení bude vyloučen pro neexistenci nájemního vztahu k bytu. d) Pronajímatel není vlastník bytu Lehké komplikace přináší situace, kdy osobou pronajímatele nebude vlastník bytu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3587/2008 takovou situaci posoudil a shledal ji za přípustnou, a to tehdy např. bude-li pronajímatelem „osoba, která má právo disponovat předmětem nájmu z jiného důvodu než z titulu vlastnického práva k předmětu nájmu, a to např. z titulu věcného břemene či inominátního kontraktu podle § 51 obč. zák.“ V takovém případě bude na ţadateli, aby orgánu státní sociální podpory označil důkazy, ţe se jedná skutečně o platně uzavřený nájemní vztah, případně lze vyuţít moţností svěřených orgánu státní sociální podpory dle § 63 odst. 1 ZSSP, §53 odst. 1 (uloţení povinnosti předloţit listinu) či § 59 správního řádu (předvolání), a tuto otázku došetřit v součinnosti s pronajímatelem. e) Byt není přenechán do uţívání rozhodující většinou podílových spoluvlastníků Dle jiţ citovaného rozsudku sp. zn. 2 Cdon 374/97 ze dne 21. 5. 1998 Nejvyšší soud, vycházeje z ustanovení § 139 odst. 2 OZ, poukázal na to, ţe spoluvlastníci rozhodují o hospodaření se společnou věcí většinou, počítanou podle velikosti podílů. „Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv 47

spoluvlastníka soud. Protože pojem hospodaření se společnou věcí v sobě obsahuje též užívání nemovitosti, rozhodují většinoví spoluvlastníci i o jejím užívání.“

Nebude tedy

k platnosti vzniku nájemního vztahu nezbytné, aby nájemní smlouvou přenechali byt do uţívání všichni spoluvlastníci, ale aby jej přenechali do uţívání většinou svých hlasů. 4.2.6. Zánik nároku na dávku Zánik nájemního či vlastnického vztahu oprávněné osoby znamená zánik jeho nároku na dávku. Zánik vlastnického práva k bytu, zánik nájemního vztahu výpovědí, dohodou, v průběhu trvání nároku na dávku bude na oznamovací povinnosti příjemce dávky (§ 61 odst. 1 ZSSP), skončí-li nájemní smlouva uplynutím doby určité, bude na orgánu státní sociální podpory, aby dávku přiznal pouze po tuto dobu, a to v souladu s § 51 odst. 2 ZSSP, podle něhoţ se sociální příplatek a příspěvek na bydlení přiznávají na období od 1. července do 30. června následujícího kalendářního roku nebo v rámci tohoto období na dobu kratší, jsou-li splněny podmínky nároku na tyto dávky jen po tuto kratší dobu. ZSSP v §24 odst. 2 pro účely trvání nároku na příspěvek na bydlení fikci existence nájemního vztahu i po dobu, kdy nájemní vztah jiţ právně neexistuje, ale oprávněné osoby stále fakticky a oprávněně uţívají původní byt, a to aţ do doby zajištění bytové náhrady: mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu podle § 712a OZ Ustanovení § 712a OZ je třeba vykládat tak, ţe dopadá na vztah mezi bývalým pronajímatelem a nájemcem pouze do okamţiku, neţ bývalý pronajímatel zajistil nájemci bytovou náhradu. Je pak věcí důkazního řízení před obecnými soudy, aby vlastník bytu dokázal, k jakému okamţiku bytovou náhradu zajistil. Od tohoto okamţiku uţívá bývalý nájemce byt bez právního titulu, přičemţ tento vztah se jiţ neřídí ustanovením § 712a OZ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. října 2006, č. j. 4 Ads 9/2006-72, dostupný na www.nssoud.cz) doba od zániku členství v bytovém druţstvu do zajištění bytové náhrady - § 714 OZ o Ustanovení § 714 OZ má na mysli nikoliv relativní zánik členství (zde převod práv a povinností spojených s členstvím v druţstvu), nýbrţ absolutní zánik členství (např. vyloučením, zánikem druţstva, výpovědí), pouze v takovém případě přísluší bývalému nájemci bytová náhrada (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. září 2008, č. j. 6 Ads 162/2007-38, dostupný na www.nssoud.cz).

48

o V rozsudku ze dne 21. ledna 2011, č. j. 4 Ads 132/2010 – 96, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro zachování fikce nájemního vztahu; vyšel přitom z odůvodnění obecného soudu rozhodujícího v soukromoprávních věcech, který předtím uloţil oprávněné osobě povinnost vyklidit druţstevní byt, aniţ by jí přiznal bytovou náhradu podle §714 OZ, obecný soud zde analogicky pouţil §712 OZ, podle něhoţ pro případ výpovědního důvodu z nájmu bytu pro hrubé porušování povinností spočívajících v neplacení nájemného zákon nepředpokládá bytovou náhradu, nejsou - li zde důvody zvláštního zřetele vhodné. doba od smrti nájemce sluţebního bytu, od rozvodu jeho manţelství nebo od jeho trvalého opuštění společné domácnosti do zajištění přiměřeného náhradního bytu oprávněným osobám podle § 713 OZ. Smrtí oprávněné osoby zaniká i její nárok na dávku; nárok na dávku nepodléhá dědictví (§56 ZSSP), splatné částky příspěvku na bydlení, které nebyly vyplaceny do dne smrti oprávněné osoby, se vyplatí stejným dílem osobám, k nimţ bylo přihlíţeno při stanovení rozhodného příjmu podle § 7 ZSSP. V případě nájemního vztahu můţe dojít k přechodu nájmu bytu ke dni smrti oprávněné osoby za podmínek § 706 odst. 1 resp. § 707 odst. 1 OZ na jinou osobu (neplatí pro nájemní vztah v registrovaném partnerství, srov. §705a OZ); přechod vlastnického vztahu k bytu je předmětem dědického práva.

4.2.7. Změny u příspěvku na bydlení od 1. 1. 2012 -

Přibude nový § 27a, podle jehoţ odst. 1 dojde k omezení doby, po níţ bude lze poskytovat příspěvek na bydlení, bude tomu tak nejdéle po dobu 84 kalendářních měsíců v období 10 kalendářních let. Zároveň však platí omezení tohoto pravidla, půjde-li o byt, a) který uţívá osoba, které byl poskytnut příspěvek na úpravu tohoto bytu podle zákona upravujícího poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením, b) v bytovém domě s byty zvláštního určení uţívaný osobou, jejíţ zdravotní stav to vyţaduje, c) zvláštního určení uţívaný osobou, jejíţ zdravotní stav zvláštní úpravu vyţaduje, d) kde rodinu tvoří výlučně osoby starší 75 let. Obsahovou náleţitostí ţádosti o příspěvek na bydlení budou poté doklady o skutečnostech

rozhodných pro nárok na příspěvek na bydlení podle § 27a odst. 2 a prohlášení oprávněné 49

osoby, ţe jeho celkové sociální a majetkové poměry mu neumoţňují řešit problém bydlení jinak, neţ podáním ţádosti o příspěvek na bydlení (srov. §68 odst. 1 písm. e) ZSSP). -

Novinkou bude i tzv. přímá úhrada nájemného (zejména proto, aby bylo skutečně dosaţeno podpory osoby mající výdaje s bydlením) upravená ustanovením § 59 odst. 7 ZSSP, podle něhoţ příspěvek na bydlení lze pouţít bez souhlasu příjemce k přímé úhradě nájemného nebo sluţeb spojených s bydlením, a to tak, ţe plátce příspěvku jej poukazuje pronajímateli nebo poskytovateli sluţeb.

4.3. Rodičovský příspěvek 4.3.1. Nárok na dávku, historický exkurs Rodičovský příspěvek je dávkou, která finančně podporuje rodiče po dobu čerpání rodičovské dovolené, kdy rodič během této doby zpravidla není výdělečně činný a stará se o dítě. Význam této dávky a její místo v systému státní sociální podpory předurčuje, ţe úprava nároku rodičovského příspěvku prošla od počátku účinnosti ZSSP zásadními změnami: a) dle § 32 ZSSP ve znění do 31. 12. 2006 byla výše rodičovského příspěvku stanovena součinem koeficientu a částky na osobní potřeby rodiče, který má na rodičovský příspěvek nárok; částka rodičovského příspěvku k 31. 12. 2006 činila 3696 Kč. b) od 1. 1. 2007 s účinností zákona č. 112/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o ţivotním a existenčním minimu a zákona o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů se výše rodičovského příspěvku poskytovala od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku ve výši 40 % průměrné měsíční mzdy v nepodnikatelské sféře dosaţené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za kalendářní rok, který o 2 roky předchází kalendářnímu roku, v němţ se rodičovský příspěvek poskytuje. Výše rodičovského příspěvku činila 7582 Kč. c) zákonná úprava ad b) však vydrţela jenom krátce, a to do účinnosti zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, kdy se od 1. 1. 2008 rodičovský příspěvek poskytuje (v závislosti na splnění dalších podmínek, zejména splnění podmínek nároku na peněţitou pomoc v mateřství a na volbě rodiče) ve 4 různých výších (§32 odst. 1 ZSSP): 11 400 Kč měsíčně, jde-li o rodičovský příspěvek ve zvýšené výměře, 7 600 Kč měsíčně, jde-li o rodičovský příspěvek v základní výměře, 3 800 Kč měsíčně, jde-li o rodičovský příspěvek ve sníţené výměře,

50

3 000 Kč měsíčně, jde-li o rodičovský příspěvek v niţší výměře, s tím, ţe výsledná výše vypláceného rodičovského příspěvku je ovlivněna rovněţ nárokem na peněţitou pomoc v mateřství (§ 30b odst. 4 ZSSP) a výší příspěvku na péči (§32 odst. 3 ZSSP). od 1. 1. 2012 v souvislosti s účinností zákona č. 366/2011 Sb., bude rodičovský příspěvek poskytován v návaznosti na splnění dalších podmínek (zejména na výši denního vyměřovacího základu stanovení peněţité pomoci v mateřství nebo nemocenského v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění a na volbě rodiče) nejdéle do 4 let věku nejmladšího dítěte a do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč z důvodu péče o totéţ nejmladší dítě v rodině, v třech rozdílných výších: v rozmezí 7600 Kč aţ 11500 Kč měsíčně aţ do částky 7600 Kč měsíčně 7 600 Kč měsíčně do konce devátého měsíce věku nejmladšího dítěte a od desátého měsíce věku ve výši 3 800 Kč měsíčně do 4 let věku dítěte, V současné podobě (prosinec 2011) se nárok na rodičovský příspěvek v základní a zvýšené výměře odvozuje od nároku na peněţitou pomoc v mateřství dle NemP. Citovaný zákon nerozlišuje mezi peněţitou pomocí a peněţitou pomocí v mateřství, nárok na dávku shodně přiznává být pojištěnce i pojištěnci 53 ; nadále je však předpokládanou oprávněnou osobou pojištěnka a pojištěnec jen v „náhradních případech“. Rodiče dosáhnou v souladu s podmínkami pro provedení volby výměry rodičovského příspěvku vhodnou a včasnou kombinací postupů podle zákona o nemocenském pojištění54 a pravidel pro volbu výše nároku na rodičovský příspěvek (§30 odst. 2 ZSSP) nároku na zvýšenou výměru rodičovského příspěvku, pakliţe v rodině existuje osoba, která získá nárok na peněţitou pomoc v mateřství v potřebné výši nejméně 380 Kč denně; zjednodušení přinese od 1. 1. 2012 nová podoba §30 odst. 3, podle něhoţ se odvozuje výše rodičovského příspěvku od vyššího denního vyměřovacího základu pro stanovení peněţité pomoci v mateřství nebo nemocenského v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle NemP jednoho z rodičů.

53

k tomu srov. § 32 odst. 1 písm. a) – e) NemP Podle § 32 odst. 1 písm. e) NemP má nárok na peněţitou pomoc v mateřství „pojištěnec, který pečuje o dítě a je otcem dítěte nebo manželem ženy, která dítě porodila, pokud s matkou dítěte uzavřel písemnou dohodu podle odstavce 7, že bude pečovat o dítě; tuto dohodu lze uzavřít s účinkem na dobu nejdříve od počátku sedmého týdne po porodu dítěte.“ 54

51

Základní podmínkou nároku na rodičovský příspěvek je osobní celodenní a řádná péče rodiče o dítě (§30 odst. 1 věta první ZSSP) 55 s tím, ţe zákon umoţňuje zachování nároku na dávku fikcí splnění podmínky osobní celodenní a řádné péče o dítě v kalendářním měsíci v případech, kdy z objektivních důvodů není moţné vyţadovat naplnění této péče po celý kalendářní měsíc (§ 30b odst. 1 ZSSP), či kdy není moţné, aby rodič vykonával osobní celodenní a řádnou péči z důvodu, ţe dítě je umístěno v některém z vyjmenovaných zařízení v přípustném rozsahu (§30b odst. 2 ZSSP)56. Rodičům umoţňuje se stále pohybovat (příp. zpět se začlenit) ve sféře ekonomicky aktivního obyvatelstva fikce §31 odst. 357 ZSSP, podle níţ se podmínka osobní, celodenní a řádné péče povaţuje za splněnou po dobu, kdy je rodič výdělečně činný, nebo ţákem nebo studentem soustavně se připravujícím na budoucí povolání, nejde-li o studium za trvání sluţebního poměru příslušníků ozbrojených sil, jestliţe rodič zajistil péči o dítě jinou zletilou osobou. Doba, po kterou je rodič výdělečně činný, se pravidelně pohybuje v rozmezí pouhých několika hodin denně aţ po stanovenou denní pracovní dobu; obdobně příprava na budoucí povolání můţe trvat několik hodin denně (zejména jedná – li se o návštěvu vzdělávacího zařízení v místě bydliště) oproti několikadenní absenci rodiče. Na orgánu státní sociální podpory bude, aby z okolností případně posoudil, zda lze povaţovat za naplnění podmínek uvedené fikce i případy, kdy rodič zajistí péči jinou vhodnou zletilou osobou po dobu své déletrvající absence při péči o dítě, a zda lze takovou „péči“ rodiče postavit naroveň osobní, celodenní a řádné péči rodiče. 4.3.2. Rodičovský příspěvek a rodičovská zodpovědnost Zákon o státní sociální podpoře v § 67 odst. 4, větě poslední modifikuje jinak obecně platné pravidlo procesní způsobilosti účastníka řízení správního řízení 58 .

Podle citovaného

ustanovení ZSSP„[j]de-li o rodičovský příspěvek nebo porodné, má právo jednat v řízení o tuto dávku i nezletilý rodič starší 16 let a může mu být tato dávka vyplácena“.

55

v současné podobě rodičovského příspěvku platí, ţe tato péče rodiče musí trvat po celý kalendářní měsíc, tedy od prvního do posledního dne měsíce; tato podmínka byla vnesena do § 30 odst. 1 ZSSP s účinností od 1. 1. 2004 56 od 1. 1. 2012 bude obdobné ustanovení zařazeno do §31 odst. 3 ZSSP 57 od 1. 1. 2012 bude obdobné ustanovení zařazeno do §31 odst. 3 písm. e) ZSSP 58 § 29 odst. 1 a 2 SŘ

52

Přestoţe to ZSSP do 31. 12. 2011 prozatím výslovně neupravuje 59 , uvedené pravidlo respektuje a vychází ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, podle jehoţ §34 odst. 3 „soud může přiznat rodičovskou zodpovědnost ve vztahu k péči o dítě i nezletilému rodiči dítěte, který dosáhl věku šestnácti let, má-li potřebné předpoklady pro výkon práv a povinností z rodičovské zodpovědnosti vyplývajících.“ Rodičovská zodpovědnost je dle zákona o rodině

60

souhrnem práv a povinností

rodiče při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění; náleţí oběma rodičům. Jiţ ze samotného srovnání podmínek nároku na rodičovský příspěvek a vyjmenovaného obsahu institutu rodičovské zodpovědnosti vyplývá, ţe teprve přizná-li soud rodiči mladšímu 18 let rodičovskou zodpovědnost, naplní rodič základní podmínku pro vznik nároku na rodičovský příspěvek - osobní celodenní a řádnou péči o dítě zakládající nárok na dávku. V opačném případě – nepřizná-li soud tomuto rodiči rodičovskou zodpovědnost - nárok na dávku rodiči nevznikne, a další postup je třeba hledat v institutech zákona o rodině: Jestliţe jeden z rodičů neţije, není znám nebo nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, náleţí rodičovská zodpovědnost druhému rodiči; totéţ platí, je-li jeden z rodičů rodičovské zodpovědnosti zbaven anebo je-li výkon jeho rodičovské zodpovědnosti pozastaven. (§ 34 odst. 1 a 2 ZoR). Oprávněnou osobou pro dávku rodičovský příspěvek tak můţe být pouze tento druhý rodič. v případě, ţe v rodině jiţ nebude ţádný druhý rodič, na takovou situaci navazuje řízení o poručenství (srov. § 78, § 79 odst. 3 a 4 ZoR). Oprávněnou osobou bude poručník (resp. dle § 7 odst. 12 ZSSP téţ osoba budoucího poručníka), kterému bylo svěřeno dítě do trvalé péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu (§ 31 odst. 2 ZSSP), poručníkovi dále vznikne nárok na dávky pěstounské péče61. Nepřehledná a ve svém důsledku i obtíţně právně řešitelná situace nastane tehdy, bude-li rodič - oprávněná osoba zbavena rodičovské zodpovědnosti aţ v okamţiku, kdy je (a byla) průběţně vyplácena dávka. Oznamovací povinnost o této skutečnosti vůči úřadu státní

59

s účinností od 1. 1. 2012 zákon č. 366/2011 Sb., §31 odst. 2 ZSSP vloţí větu: „Je-li rodičem dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek nezletilá osoba, lze ji přiznat rodičovský příspěvek, jen jestliže soud této osobě, která dosáhla věku 16 let, přiznal rodičovskou zodpovědnost podle zákona o rodině.“ 60 §31 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů 61 § 43 odst. 2 ZSSP 53

sociální podpory má sám rodič, příp. zákonný zástupce rodiče (jemu soudem ustanovený opatrovník dle § 27 odst. 2 či 3 OZ); orgán státní sociální podpory na oznámení poté zareaguje postupem dle § 52 a § 53 ZSSP. Při pozdním oznámení změny však hrozí vyčíslení přeplatku rodiči za období, po které nárok jiţ neexistoval, coţ vzhledem k výši rodičovského příspěvku můţe mít závaţný finanční dopad do majetkové sféry rodiče (resp. rodiny). Striktní výklad ZSSP v těchto případech bude znamenat tvrdé uplatnění zákona, jeţ by bylo rovněţ proti jeho účelu a cíli uvedenému v § 1 odst. 1 ZSSP. Bude tedy především na orgánech státní sociální podpory a případném správním soudnictví, aby případnou výše popsanou situaci řešili citlivě s přihlédnutím k okolnostem případu. Východisky řešení situace by mohly být následující úvahy: Bude-li v rodině druhý rodič způsobilý ţádat o dávku rodičovský příspěvek, situace bude řešitelná analogicky na základě fikce zachování resp. vzniku nároku na rodičovský příspěvek dle § 30b odst. 1 písm. c) nebo f) ZSSP. V případě osamělého rodiče v rodině bude situace z hlediska ZSSP sloţitější. Rodič, např. v situaci, kdy bude částečně zbavený způsobilosti k právním úkonům pro zdánlivě marginální činnost v běţném ţivotě (omezení převádění nemovitosti, nakládání s finančními prostředky nad 30 tisíc Kč), přišel o rodičovskou zodpovědnost a přitom naprosto spolehlivě řádně, osobně a celodenně vykonal péči o dítě, oznamovací povinnost o změně však nesplnil ani ona, ani (třeba ještě neustanovený) opatrovník. Pokud by taková situace skutečně nastala a mělo by pak přijít na řadu zkoumání podmínek odpovědnosti za přeplatek na dávce, mělo by být nahlíţeno na situaci i tak, ţe dokud dítě nebude rodiči rozhodnutím příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby, tak pro účely šetření nároku na rodičovský příspěvek za uplynulé období lze zkoumat zachování celodenní, osobní a řádné péče v jejím materiálním slova smyslu, tedy zda tento rodič péči v potřebném rozsahu skutečně vykonal. 4.3.3. Nárok vs. nárok na výplatu peněţité pomoci v mateřství Peněţitá pomoc v mateřství je klíčovým institutem nemocenského pojištění při stanovení (volbě) nároku na rodičovský příspěvek a výše jeho výplaty. O souběhu peněţité pomoci v mateřství a rodičovského příspěvku hovoří ustanovení § 30b odst. 4 62 ZSSP: „Má-li v rodině jeden z rodičů v kalendářním měsíci nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek náleží, jen je-li vyšší,

62

od 1. 1. 2012 bude obdobné ustanovení zařazeno do §30b odst. 3 ZSSP

54

a to ve výši rozdílu mezi rodičovským příspěvkem a těmito dávkami nemocenského pojištění. Jako nárok na nemocenské podle věty první se posuzuje nárok na náhradu uvedenou v § 5 odst. 1 písm. b) bodu 13“. Dle tohoto ustanovení má peněţitá pomoc v mateřství přednost před výplatou rodičovského příspěvku, který se v případě souběhu, kdy bude jeden z rodičů pobírat peněţitou pomoc v mateřství v niţší výši, neţ činí nárok na rodičovský příspěvek, vyplatí maximálně v rozdílu mezi dávkou peněţité pomoci v mateřství a výší nároku na rodičovský příspěvek. V praxi však nastávaly výkladové problémy v případě, ţe jeden z rodičů nepobíral dávku peněţité pomoci v mateřství z důvodu, ţe přestoţe nárok na dávku splnil, neuplatnil nárok na její výplatu; otázkou je zde především, zda i poté náleţí rodičovský příspěvek v plné výši, či pouze a stále ve výši rozdílu mezi oběma dávkami. Zákon o nemocenském pojištění, obdobně jako ostatní dávkové systémy rozlišuje „nárok na dávku“ a „nárok na výplatu dávky“63. Vzhledem k tomu, ţe ustanovení § 30b odst. 4 ZSSP váţe podmínku redukce výše rodičovského příspěvku na formulaci„má-li jeden z rodičů … nárok na peněžitou pomoc v mateřství…..“, nelze s přihlédnutím na výše uvedené formulace § 45 a § 46 NemP dospět k jinému závěru, neţ ţe pro oprávněnou osobu je rozhodující jiţ samotná skutečnost, zda a v jaké výši má jeden z rodičů nárok na peněţitou pomoc v mateřství, a nikoliv, zda mu náleţí aţ nárok na její výplatu (podáním ţádosti). Vzhledem k tomu, ţe ustanovení o souběhu peněţité pomoci v mateřství a rodičovského příspěvku je systematicky zařazeno v části nazvané „podmínky nároku na rodičovský příspěvek“, a to oproti obdobně řešenému souběhu s dávkou příspěvek na péči dle ZSocS, který je zařazen v části „výše rodičovského příspěvku“64, uzavírám, ţe nárok na rodičovský příspěvek v části výše peněţité pomoci v mateřství vůbec nevznikne. Ke shodnému závěru dospěl Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 2 Ad 31/2010-42, uveřejněný v č. 2187/2010 Sb. NSS, kdyţ konstatoval následující: „..žalobkyni nevznikl nárok na výplatu dávky, protože o dávku jednak nepožádala a jednak tomu bránila okolnost předpokládaná § 16 písm. a) zákona, protože po dobu mateřské dovolené vykonávala práci. Neexistence nároku na výplatu dávky však neznamená, že žalobkyni nárok na dávku nevznikl. Naopak, podmínky nároku na peněžitou pomoc

63

§45 NemP „Nárok na dávku vzniká dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem.“ §46 NemP„Nárok na výplatu dávky vzniká splněním podmínek stanovených tímto zákonem pro vznik nároku na dávku a na její výplatu a uplatněním nároku na výplatu způsobem stanoveným tímto zákonem.“ 64 viz. § 32, odst. 3 ZSSP v případě souběhu rodičovského příspěvku a příspěvku na péči

55

v mateřství žalobkyně dodržela, jestliže se jí narodilo dítě a byla po stanovenou dobu účastna pojištění….. Zjištění o tom, že žalobkyni vznikl nárok na peněžitou pomoc v mateřství má pak význam pro rozhodování o rodičovském příspěvku. Je-li zjištěno, že žalobkyni nárok na peněžitou pomoc v mateřství vznikl, pak nic nebránilo tomu, aby provedla volbu nároku na rodičovský příspěvek v základní výměře ve smyslu § 30 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o státní sociální podpoře. Žádost o volbu nároku na dávku státní sociální podpory ve formě rodičovského příspěvku v základní výměře byla proto projednána nesprávně, protože bylo vycházeno z předpokladu, že žalobkyni nevznikl nárok na peněžitou podporu v mateřství.“ Rovněţ tak i Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 3 Ads 62/2007 - 56 ze dne 29. 11. 2007, dostupném na www.nssoud.cz principiálně (s předpokládanými výjimkami) vyloučil souběh obou dávek: „zákon …. výjimky pak stanoví pouze dvě, jednak pro případ, že peněžitá pomoc by náležela v nižší výměře než rodičovský příspěvek, jednak tehdy, trvá-li nárok na peněžitou pomoc pouze po část kalendářního měsíce (§ 32 odst. 2 ZSSP). Ani o jeden z těchto případů se však v projednávané věci nejedná a názor žalovaného, podle něhož žalobkyně nárok na rodičovský příspěvek neměla, je tudíž zcela správný. Přisvědčit je třeba rovněž argumentaci stěžovatele o přednosti poskytování dávek nemocenského pojištění před státními dávkami poskytovanými ze stejného důvodu, jakož i o nemožnosti poskytování více stejných nebo obdobných dávek sloužících ke stejnému účelu.“ Výše uvedené výklady vyslovené Krajským soudem v Českých Budějovicích i Nejvyšším správním soudem pro ţadatele znamenají tolik, ţe za předpokladu vzniku nároku na peněţitou pomoc v mateřství jednomu z rodičů, jiţ nemá nárok na rodičovský příspěvek v plné výši. Bude proto čistě na jeho rozhodnutí, zda uplatní nárok na výplatu dávky peněţité pomoci v mateřství, v opačném případě riskuje zánik nároku na výplatu této dávky65.

S účinností zákona č. 366/2011 Sb., od 1. 1. 2012 dozná rodičovský příspěvek, několika dalších změn: -

přeformulování a zjednodušení stávajícího §30a, nová úprava podmínky osobní celodenní péče o dítě v §30b a částečně i v§31 odst. 3, zrušení §32 (výše dávky)

-

zánik nároku na rodičovský příspěvek při vzniku nároku nejmladšího dítěte na příspěvek na péči (§30b odst. 4 ZSSP ve znění účinném od 1. 1. 2012)

65

§46 odst. 2 NemP věta první: „Nárok na výplatu dávky zaniká uplynutím tří let ode dne, za který dávka nebo její část náleží.“

56

-

§54a odpočet částky z celkového nároku rodičovského příspěvku jestliţe byla alespoň jednomu z rodičů pravomocně uloţena sankce podle zvláštního právního předpisu za neplnění povinností souvisejících s řádným plněním povinné školní docházky staršího dítěte v rodině, resp. pozastavení výplaty dávky po dobu 3 kalendářních měsíců u osob, které dle §30 odst. 5 ZSSP s účinností po 1. 1. 2012 nemohou volit výši dávky.

4.4. Dávky pěstounská péče Dávky pěstounské péče dle ZSSP jsou dávkami netestovanými na příjem. Příspěvek při převzetí dítěte, příspěvek na zakoupení motorového vozidla, jsou dávkami jednorázovými; opakovanými dávkami jsou příspěvek na úhradu potřeb dítěte a odměna pěstouna. Ustanovení § 45a a násl. ZoR, umoţňuje svěřit dítě do pěstounské péče fyzické osoby, jestliţe zájem dítěte vyţaduje svěření do takové péče a osoba pěstouna poskytuje záruku řádné výchovy dítěte. Oprávněnými osobami dávek pěstounské péče poskytovaných dle ZSSP je buď pěstoun, příp. přímo dítě; ve vyjmenovaných případech zákonodárce připouští, aby pěstounské dávky byly poskytnuty tehdy, nebyla-li pěstounská péče prozatím ustanovena, ale řízení o svěření dítěte do pěstounské péče jiţ bylo zahájeno. Rozšířením okruhu oprávněných osob je rovněţ moţnost poskytnout dávky pěstounské péče do rodiny, do níţ je dítě svěřeno na základě poručenství. Domnívám se, ţe pro účely nároku na pěstounské dávky dle ZSSP lze uznat právní tituly: svěření dítěte do pěstounské péče (§ 45a – 45d ZoR), poručenství (§ 78 – § 82 ZoR); oprávněnou osobou můţe být osoba, která má v osobní péči dítě, k němuţ nemá vyţivovací povinnost, a to po dobu, po kterou probíhá soudní řízení o ustanovení této osoby poručníkem dítěte, oprávněnou osobou dávek pěstounské péče můţe být po tuto dobu i toto dítě (§ 43 odst. 3 věta poslední ZSSP), předběţné opatření dle § 76a odst. 1, věty poslední, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) - svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu, po jejímţ uplynutí lze dát souhlas rodiče s osvojením, nebo na dobu do rozhodnutí soudu o tom, ţe není třeba souhlasu rodiče k osvojení, rozhodnutí příslušného orgánu o svěření dítěte do péče osoby mající zájem stát se pěstounem (§ 43 odst. 3 věta první ZSSP). V posledně uvedeném případě ZSSP poněkud zkresleně v poznámce odkazuje pouze na § 45b odst. 2 ZoR, který upravuje institut dočasného svěření dítěte do péče osoby mající 57

zájem stát se pěstounem na základě rozhodnutí orgánu sociálně právní ochrany. Vzhledem k variabilitě moţných řešení péče o nezletilé dítě si lze v reálných obrysech představit odlišnou a zároveň podobnou situaci, kdy soud osobě předběţným opatřením svěří dítě do péče dle § 75 písm. b) o. s. ř., a tato osoba před soudem zároveň prohlásí, ţe má zájem o svěření dítěte do pěstounské péče, přičemţ toto prohlášení spojí s návrhem na zahájení řízení. Tato osoba taktéţ nepochybně splní podmínku předvídanou právě ustanovením § 43 odst. 3 ZSSP, neboť má zcela relevantní zájem stát se pěstounem; o svěření předběţným opatřením přitom soud taktéţ rozhodl jako „příslušný orgán“. Byť řízení dle § 45b odst. 2 zákona o rodině a dle §75 o. s. ř. jistě nelze zaměňovat, neţádoucím důsledkem výkladu § 43 odst. 3 věty první ZSSP by mohlo být, ţe neexistencí „správné“ úpravy péče o dítě by eventuální oprávněná osoba přišla o nárok na dávky pěstounské péče, ač by se samotný výkon této péče ve skutečnosti nijak nelišil od „správné formy“ péče pro nárok na dávky, jíţ by byla pouze forma dočasného svěření dítěte do péče osoby mající se zájem stát pěstounem dle §45b odst. 2 zákona o rodině. Namístě proto bude, aby úřad státní sociální podpory jako rozhodnutí dle §43 odst. 3 věty první ZSSP chápal výše popsaný výstup řízení před obecným soudem. Tyto úvahy podporovala i novela ZSSP, která pro ustanovení § 42 odst. 3 ZSSP připravila novou formulaci: „Nároky na dávky podle § 37 až 42 náleží také……c) dítěti a osobě, která má zájem stát se pěstounem, jestliže jí bylo před rozhodnutím soudu o svěření dítěte do pěstounské péče rozhodnutím soudu nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí dítě dočasně svěřeno do péče, a to ode dne uvedeného v rozhodnutí po dobu trvání takové péče,“, (k tomu srov. část druhá bod 23 sněmovního tisku 863/0, dostupné na www.psp.cz), tato novela však nebyla přijata a prozatím se nevešla ani do pozdějších novel ZSSP. Je-li svěřeno dítě do pěstounské péče nebo převzato budoucím pěstounem, podá krajská pobočka Úřadu práce dle § 19 odst. 4 zákona o 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, která poskytuje příspěvek na úhradu potřeb dítěte, návrh soudu na stanovení výţivného na toto dítě, a pokud povinná fyzická osoba neplatí stanovené výţivné, a podává téţ návrh na výkon rozhodnutí. Soud poté uloţí rodičům, popřípadě jiným fyzickým osobám povinným poskytovat výţivné dítěti, aby toto výţivné poukazovaly příslušnému orgánu, který vyplácí pěstounovi, popřípadě zletilému dítěti příspěvek na úhradu potřeb dítěte (§ 45d odst. 2 ZoR); nárok na výţivné přechází na stát. Je-li výţivné vyšší neţ příspěvek, náleţí dítěti rozdíl mezi výţivným a příspěvkem; tento rozdíl se vyplácí pěstounovi (§ 45d odst. 1 ZoR). 58

a) Příspěvek na úhradu potřeb dítěte dle § 37 ZSSP Dávka náleţí nezletilému dítěti. Nárok na dávku kombinuje instituty ZSSP - posouzení zdravotního stavu, ţivotní minimum dítěte, příp. nezaopatřenost dítěte. Výši dávky redukuje § 39 ZSSP, podle něhoţ náleţí příspěvek na úhradu potřeb dítěte, jen je-li vyšší a to ve výši rozdílu mezi částkou důchodu z důchodového pojištění a tímto příspěvkem. Z dávek důchodového pojištění, které zejména přicházejí do úvahy, se jedná o dávky invalidní důchod a sirotčí důchod (§38, resp. §52 DůchP). S účinností od 1. 1. 2012 z §37 odst. 3 ZSSP zákona zmizí pojem „dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav“ a u příspěvku na úhradu potřeb dítěte se bude vycházet při stanovení výše dávky ze stanoveného stupně závislosti dítěte na pomoci jiné osoby dle zákona o sociálních sluţbách násobeného příslušným koeficientem. b) Odměna pěstouna - § 40 ZSSP Jedná se o pravidelně měsíčně vyplácenou netestovanou dávku pěstounské péče, náleţející pěstounovi za výkon pěstounské péče (§ 40 odst. 1 ZSSP); její výše se odvozuje od počtu dětí svěřených do pěstounské péče a částky ţivotního minima těchto dětí (§ 40 odst. 2 ZSSP). Výrazné navýšení odměny a nabytí charakteru platu dle § 40a ZSSP vyvstává v rodině, v níţ pečuje-li pěstoun o 3 a více dětí či alespoň o jedno dítě svěřené mu do pěstounské péče, které je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těţká závislost), ve stupni III (těţká závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost) podle zákona o sociálních sluţbách. Tento přístup zákonodárce podtrhuje i znění § 40a odst. 2 ZSSP, který stanoví, ţe odměna pěstouna náleţí, jen jestliţe pěstoun nebyl po celý kalendářní měsíc výdělečně činný; odměna pěstouna náleţí pěstounovi i po dobu dočasné pracovní neschopnosti 66 nebo nařízené karantény pěstouna67, nejdéle však po dobu jednoho kalendářního měsíce jejího trvání; pěstoun po dobu trvání takové pracovní neschopnosti nebude mít nárok na dávky nemocenského pojištění 68 . V případech předvídaných § 40b ZSSP se odměna pěstounská péče vůbec neposkytne. S účinností od 1. 1. 2012 do ZSSP bude vloţen nový § 54a, který v odst. 3 nepřizná nárok na výplatu odměny pěstouna nebo odměny pěstouna ve zvláštních případech vůči dítěti, které řádně neplní povinnou školní docházku, nárok na výplatu nebude mít ani pěstoun, kterému byla pravomocně uloţena sankce podle zvláštního právního předpisu za neplnění povinností

66

§55 a násl. NemP §65 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů 68 §16 písm. b) NemP 67

59

souvisejících s řádným plněním povinné školní docházky dítěte svěřeného do pěstounské péče, a to po dobu 3 kalendářních měsíců následujících po kalendářním měsíci, ve kterém rozhodnutí o uloţení sankce nabylo právní moci.

c) Příspěvek při převzetí dítěte - § 41 ZSSP Jedná se o jednorázovou vyplácenou netestovanou dávku pěstounské péče, náleţející pěstounovi, který převzal dítě do pěstounské péče. Výše dávky je s účinností zákona odstupňovaná podle věku dítěte. d) Příspěvek na zakoupení motorového vozidla - § 42 ZSSP Jedná se o netestovanou jednorázovou dávku; dávka se vztahuje i na nezbytnou celkovou opravu osobního motorového vozidla. Podmínkou v obou případech je, ţe pěstoun toto auto nepouţívá k výdělečné činnosti. Součet příspěvků poskytnutých pěstounovi v období posledních deseti kalendářních let přede dnem podání ţádosti nesmí přesáhnout 200.000 Kč. Podle §42 odst. 4 ZSSP je pěstoun povinen vrátit poměrnou část příspěvku na zakoupení motorového vozidla odpovídající době z období pěti let po zakoupení vozidla, kdy nesplňoval podmínky § 42 odst. 4 ZSSP. 4.5. Porodné Porodné je jednorázová na příjem testovaná dávka, jejíţ úprava doznala s účinností od 1. 1. 2011 zcela zásadní změny v souvislosti se zákonem č. 347/2010 Sb., kdy se dávka změnila z netestované na testovanou na příjem. Do účinnosti nové úpravy se výše dávky odvozovala od počtu narozených dětí 69. Nově dle § 44 odst. 1 a § 45 odst. 1 ZSSP náleţí oprávněné osobě dávka dnem porodu pouze tehdy, nepřevyšuje-li rozhodný příjem v rodině součin částky ţivotního minima rodiny a koeficientu 2,40 a jedná-li se o porod prvního ţivého dítěte s dalšími předvídanými výjimkami70; výše dávky nyní činí částku 13000 Kč na první ţivě narozené dítě, narodí-li se s prvním ţivě narozeným dítětem další ţivě narozené dítě nebo děti, činí výše porodného 19 500 Kč. ZSSP upravuje v §45 vznik nároku osoby, která novorozené dítě převezme do péče trvale nahrazující péči rodičů. Obdobně jako u rodičovského příspěvku pojem „péče trvale nahrazující péči rodičů“ zákonodárce v § 45 odst. 3 ZSSP blíţe definuje; jedná

69 70

srov. §§44-46 ZSSP ve znění k 31. 12. 2010 srov. §44 odst. 1 písm. b), §44 odst. 2 a § 45 odst. 1 a 2 ZSSP

60

se o 2 rozhodnutí vyjmenovaná v § 7 odst. 10, písm. a) a b) ZSSP, tedy rozhodnutí soudu o svěření dítěte do výchovy jiného občana neţ rodiče71 a rozhodnutí soudu o osvojení dítěte72.

4.6. Pohřebné Pohřebné je jednorázovou netestovanou dávkou, nárok vzniká a vyplácí osobě, která vypravila pohřeb dítěti, které bylo ke dni smrti nezaopatřeným dítětem, nebo osobě, která byla ke dni smrti rodičem nezaopatřeného dítěte, za předpokladu, ţe zemřelé dítě nebo zemřelý rodič měly trvalý pobyt na území České republiky. Dávka náleţí jen jednou, a to osobě, která případně uplatní nárok na dávku jako první. ZSSP v § 42 odst. 7 vznik nároku na dávku váţe na zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů, který v § 2 písm. c) stanoví, ţe pohřbením se rozumí „uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na veřejném nebo neveřejném pohřebišti nebo jejich zpopelnění v krematoriu“. Význam poskytnutí resp. neposkytnutí pohřebného oprávněné osobě má svůj význam rovněţ v reţimu soukromého práva, konkrétně při stanovení výše náhrady škody podle § 449 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, podle něhoţ se „při usmrcení hradí též přiměřené náklady spojené s pohřbem, pokud nebyly uhrazeny pohřebným poskytnutým podle zákona o státní sociální podpoře.“73 S účinností od 1. 1. 2012 bude doplněn § 47 odst. 3, podle něhoţ se „podmínka trvalého pobytu a bydliště podle § 3 se nezjišťuje pro nárok na pohřebné, jestliže jde o dítě mrtvě narozené.“

71

§45 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů §63 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů 73 Obdobné platí téţ v případě §66 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní sluţby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze a § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými ţivočichy, oba zákony ve znění pozdějších předpisů. 72

61

5 Stěţejní vztahy ZSSP a jiných právních předpisů 5.1. Správní řád Podle §1 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále téţ jen „správní řád“ nebo „SŘ“), se tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení pouţijí, nestanoví-li zvláštní zákon jiný postup. Jedním z případů, kdy „zvláštní zákon stanoví jiný postup“ je v některých institutech úprava zákona o státní sociální podpoře. Jeho povaha lex specialis přitom vyplývá i z ustanovení §73 ZSSP, podle něhoţ „v řízení podle tohoto zákona se postupuje podle obecných předpisů o správním řízení, pokud se v tomto zákoně nestanoví jinak“. Právní úprava správního řízení dle ZSSP buď doplňuje obecnou úpravu dle správního řádu, v jiných případech ZSSP jako lex specialis instituty správního řízení nahrazuje. Pro správní řízení podle ZSSP platí ustanovení §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů; od správního poplatku jsou osvobozeny úkony související s prováděním zvláštních právních předpisů o státní sociální podpoře. 5.1.1. Příslušnost ZSSP speciálně určuje věcnou příslušnost k rozhodování o dávkách, o nichţ podle §66 odst. 1 rozhodují krajské pobočky Úřadu práce74, a v §66 odst. 2 ZSSP i místní příslušnost, jeţ se řídí místem, kde je oprávněná osoba hlášena k trvalému pobytu podle zvláštních předpisů. Pro řízení o správních deliktech upravuje věcnou a místní příslušnost § 65c odst. 5 ZSSP75. Funkční příslušnost ve všech řízeních zůstává obecné úpravě § 130 SŘ. Přestoţe se můţe stát, ţe účastník řízení se bude zdrţovat v jiném místě bydliště, neţ je místo jejího trvalého pobytu, k řízení bude nadále místně příslušný orgán státní sociální podpory podle místa trvalého bydliště. Jednotlivé úkony – podání účastníka řízení vůči správnímu orgánu lze pak činit v souladu s § 37 správního řádu, zejména písemně prostřednictvím drţitele poštovní licence, v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem, prostřednictvím datových schránek 76 , obdobně výzvy, oznámení, rozhodnutí, správní orgán vůči účastníkovi doručí prostřednictvím datových schránek či prostřednictvím drţitele poštovní licence v elektronické podobě podepsané zaručeným

74

zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky, ve znění pozdějších předpisů K řízení o správních deliktech je v prvním stupni příslušný orgán státní sociální podpory, který ke sdělení údajů vyzval, jde-li o správní delikt podle § 65a odst. 1 a § 65b odst. 1 ZSSP, nebo orgán státní sociální podpory, kterému měly být rozhodné skutečnosti sděleny nebo osvědčeny, nebo který vyzval k vyšetření zdravotního stavu nebo jinému odbornému vyšetření, jde-li o správní delikty podle § 65a odst. 2 ZSSP. 76 zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů 75

62

elektronickým podpisem. Bude-li však třeba osobní účasti oprávněné osoby např. při místním šetření, ústním jednání nebo svědecké výpovědi, bude třeba, aby orgán státní sociální podpory vyuţil institutu doţádání dle § 13 SŘ. Tento způsob je ovšem pro správní orgány i pro účastníka řízení zdlouhavý, procesně neekonomický a nehospodárný, komunikace s účastníky znamená i potencionální větší náchylnost uvést správní orgán v omyl anebo naopak můţe vyústit v pochybení správního orgánu. Namístě je proto i další moţná varianta, a to změna místní příslušnosti z důvodu postoupení věci pro vhodnost dle § 131 odst. 5 SŘ. Podle tohoto ustanovení příslušný správní orgán můţe jen na poţádání nebo se souhlasem ţadatele věc usnesením postoupit z důvodu vhodnosti. Postupující správní orgán je povinen vyţádat si předchozí souhlas správního orgánu, jemuţ má být věc postoupena, toho však není třeba v případech, kdy má ţadatel v územním obvodu správního orgánu, jemuţ má být věc postoupena, místo trvalého pobytu nebo sídlo, popřípadě se v tomto územním obvodu zdrţuje. Změnou příslušnosti se dosáhne místní příslušnosti úřadu státní sociální podpory nejbliţšího účastníkovi řízení. § 89 odst. 1 SŘ obecně stanoví odvolacím správním orgánem nejblíţe nadřízený správní orgán; tímto orgánem je v souladu s ustanovením §71 ZSSP krajský úřad, pro něhoţ je taková činnost výkonem přenesené působnosti. Jedná se o výjimku ze zákona č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle jehoţ § 5 odst. 2 rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce Ministerstvo práce a sociálních věcí. S účinností zákona č. 366/2011 Sb., se od 1. 1. 2012 Ministerstvo práce a sociálních věcí stane odvolacím orgánem i pro oblast stání sociální podpory. 5.1.2. Určení okruhu účastníků řízení pro ZSSP Obecnou definici okruhu účastníků správního řízení zakládá § 27 (příp. téţ § 28) SŘ; podle speciální úpravy § 68c ZSSP jsou účastníky řízení o dávku: a) oprávněná osoba, b) příjemce dávky – (totoţná osoba ad a), příp. osoba odlišná srov. § 59 odst. 1 ZSSP)77, c) osoba společně s oprávněnou osobou posuzovaná, další fyzická nebo právnická osoba, jde-li o řízení o přeplatku na dávce podle § 62 a 63a,

77

zákonný zástupce oprávněné osoby, resp. jiná osoba, jíţ byla nezletilá oprávněná osoba svěřena do péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, resp. osoba, která má nezletilou oprávněnou osobu v přímém zaopatření, jde-li o výplatu dávky podle § 19 odst. 2 nebo § 35, příp. ústav (zařízení) pro péči o děti nebo mládeţ, je-li nezletilá oprávněná osoba v plném přímém zaopatření tohoto ústavu zařízení)

63

d) fyzická nebo právnická osoba, jde-li o rozhodnutí o ustanovení zvláštního příjemce podle § 59 ZSSP. Diskutabilním je vzájemný vztah definičních ustanovení § 27(příp. § 28) SŘ a § 68c ZSSP; zejména, zda uvedený speciální taxativní výčet účastníků řízení ZSSP obstojí samostatně oproti obecné definici účastníků řízení § 27 správního řádu78, a dále, zda § 68c ZSSP připouští pro řízení o dávce vícero účastníků. Ustanovení § 68c ZSSP zcela vyčerpávajícím způsobem jmenuje okruh účastníků řízení o dávku (nerozlišuje, zda tak činí pro řízení zahájené ţádostí nebo z moci úřední). Právní charakteristika těchto účastníků a jejich význam pro řízení vyplývá z příslušných ustanovení ZSSP 79 ; jelikoţ systematickým výkladem ZSSP a správního řádu jiţ nelze dovodit, ţe by účastníkem mohla být ještě i jiná osoba, bezesporu se jedná o speciální, úplnou a samostatnou úpravu okruhu účastníků řízení k § 27 SŘ. Určit okruh účastníků tedy nebude obtíţný v řízení zahájeném ţádostí o přiznání dávky, změny její výše, zastavení výplaty dávky či jejího odejmutí, nebo kdy např. v řízení o přeplatku bude oprávněnou osobou, příjemcem dávky a osobou odpovědnou za přeplatek totoţná fyzická osoba. Náhledy se liší ve sloţitějších případech, zejména v řízeních zahájených ex officio o přeplatku; lze si totiţ představit modelový případ, kdy budou potencionálními účastníky tři odlišné fyzické osoby - např. u přídavku na dítě bude osobou oprávněnou nezletilé dítě, příjemcem dávky rodič jako jeho zákonný zástupce a osobou odpovědnou za přeplatek společně posuzovaná osoba, jeţ přeplatek způsobila; obdobně lze uvaţovat v řízení o ustanovení osoby zvláštním příjemcem dávky. Přístupy k výše uvedené modelové situaci jsou dva: 1) přístup, podle něhoţ účastníkem řízení bude vţdy jen jedna z vyjmenovaných osob, v případě řízení o přeplatku/ustanovení zvláštního příjemce pouze osoba odpovědná za přeplatek (společně posuzovaná)/ustanovovaná jako zvláštní příjemce, které se řízení týká, 2) přístup zdůrazňující pluralitu účastníků vycházející z výkladu § 68c ZSSP, podle něhoţ účastníkem řízení bude oprávněná osoba, příp. téţ příjemce dávky i osoba dle § 68c písm c) resp. písm. d) ZSSP. Měla-li být v uvedeném případě účastníkem řízení např. o přeplatku vţdy jen osoba odpovědná za přeplatek, úřad státní sociální podpory by byl ve vztahu k ostatním do úvahy dle § 68c ZSSP přicházejícím účastníkům řízení připraven o moţnost vyslovení

78

srov. výklad v JEMELKA, L., PONDĚLÍČKOVÁ, K., BOHADLO D. Správní řád. Komentář. 1.vyd. Praha: C. H. Beck. 2008, s. 99 79 např. podle §67 odst. 1 ZSSP je oprávněná osoba ţadatelem ( iniciátorem řízení o dávku ).

64

odpovědnostiu např. u solidární odpovědnosti dle §62 odst. 3 ZSSP. Obdobně v případě řízení o ustanovení osoby zvláštním příjemcem bude nanejvýš vhodné, aby i oprávněná fyzická osoba (tj. „aktuální“ příjemce dávky) mohla vyuţít svých procesních práv k prokázání, ţe ve věci nejsou naplněny podmínky pro ustanovení osoby zvláštním příjemcem dle § 59 odst. 2 ZSSP, a proto je zcela třeba odmítnout, ţe by tato osoba neměla být účastníkem řízení. S přihlédnutím k obecným pravidlům správního řízení - § 9 SŘ

80

a analogie iuris

§ 27 SŘ zastávám názor, ţe účastníky řízení o dávce můţe být více osob dle § 68c ZSSP, nicméně pouze však ty, o jejichţ právech a povinnostech se v daném řízení rozhoduje. Okruh účastníků ostatních správních řízení dle ZSSP Vzhledem k tomu, ţe v reţimu ZSSP přicházejí do úvahy správní řízení odlišná od řízení o dávce, určení okruhu účastníků těchto řízení nevychází z § 68c, ale z jiných předpisů, proto: účastníkem řízení o přestupku je pouze obviněný z přestupku dle § 72 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve zněná pozdějších předpisů, obdobně účastníkem řízení o správním deliktu je dle § 27 odst. 1 písm. b) SŘ pouze obviněný ze spáchání správního deliktu, v ostatních správních řízeních definují okruh účastníků řízení obecná ustanovení § 27 (resp. § 28) SŘ. 5.1.3. Procesní způsobilost účastníka řízení Pro řízení podle zákona o státní sociální podpoře platí obecná pravidla procesní způsobilosti účastníků řízení § 29 správního řádu 81 . Pakliţe § 32 správního řádu ukládá povinnost v rozsahu, v jakém účastník nemá procesní způsobilost, být zastupován zákonným zástupcem, ve shodě s tímto ustanovením i § 67 odst. 4 ZSSP ukládá povinnost zákonným zástupcům zastupovat v řízení oprávněnou osobu (můţe jím v souladu se zákonem o rodině být rodič, opatrovník, poručník). § 67 odst. 4 ZSSP přiznává pro řízení o dávkách postavení zákonného zástupce téţ jiné osobě, do jejíţ péče je nezletilá oprávněná osoba svěřena na základě rozhodnutí příslušného orgánu; obdobně je-li nezletilá oprávněná osoba v plném

80

Správní řízení je postup správního orgánu, jehoţ účelem je vydání rozhodnutí, jímţ se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímţ se v určité věci prohlašuje, ţe taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá. 81 Kaţdý je způsobilý činit v řízení úkony samostatně (dále jen "procesní způsobilost") v tom rozsahu, v jakém mu zákon přiznává způsobilost k právním úkonům; procesní způsobilost nemají fyzické osoby, které byly soudem zbaveny způsobilosti k právním úkonům; osoby, jejichţ způsobilost k právním úkonům byla soudem omezena, nemají procesní způsobilost v rozsahu tohoto omezení (§29 odst. 1, 2 SŘ)

65

přímém zaopatření ústavu (zařízení) pro péči o děti nebo mládeţ, zastupuje tuto osobu v řízení o dávkách tento ústav (zařízení) v případě, ţe zákonný zástupce nepoţádal o dávku nejpozději do dvou měsíců ode dne, kdy mu byla zaslána písemná výzva krajské pobočky Úřadu práce, aby o dávku pro nezletilou osobu poţádal, nebo v případě, kdy pobyt zákonného zástupce (příp. jiné osoby) není znám. § 67 odst. 4 ZSSP rovněţ přiznává plnou procesní způsobilost, jde-li o rodičovský příspěvek nebo porodné, nezletilému rodiči staršímu 16 let, jemuţ můţe být tato dávka vyplácena. Ponechat stranou nesmíme ani deliktní způsobilost, která u fyzické osoby vzniká dosaţením věku 15 let, u právnické osoby jejím vznikem, u podnikající fyzické osoby vznikem oprávnění k podnikání. Pravděpodobně jen v ojedinělých případech sám úřad státní sociální podpory ustanoví opatrovníka podle § 32 odst. 2 SŘ (zejména do úvahy přichází ustanovení opatrovníka dle § 32 odst. 2 písm. a) SŘ účastníkovi pokud nemá zákonného zástupce nebo nemůţe-li ho zákonný zástupce zastupovat a nemá-li opatrovníka podle zvláštního zákona, a dle § 32 odst. 2 písm. d) SŘ osobám neznámého pobytu nebo sídla a osobám, jimţ se prokazatelně nedaří doručovat). Nejen správní orgány v zájmu urychlení řízení ustanoví opatrovníkem osobu zaměstnanou u dotčeného správního orgánu. To však rezolutně odmítl Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1090/07 ze dne 7. 8. 2007, (či obdobně I. ÚS 2052/08 ze dne 27. 1. 2009), dostupném na http://nalus.usoud.cz, kdyţ analogicky k dříve vysloveným závěrům pro soudní řízení konstatoval, ţe „z ustálené jurisprudence Ústavního soudu předně vyplývá, že zákonná ustanovení upravující možnost ustanovení opatrovníka nemohou být používána jen z důvodu urychleného vyřízení (sp. zn. IV. ÚS 200/97 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 12. N. 149. str. 381). Nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv, a funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření, a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce (sp. zn. I. ÚS 559/2000 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 27. N. 111. str. 233). Nelze očekávat, že podřízený pracovník soudu jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené tímtéž soudem bude brojit proti postupu a rozhodnutí soudu (sp. zn. II. ÚS 629/04)…“ 5.1.4. Procesní a hmotněprávní nástupnictví dle ZSSP § 56 odst. 3 ZSSP vylučuje, aby nárok na dávky přecházel na jiné osoby ve formě dědictví. ZSSP speciálně upravuje otázku procesního a i hmotněprávního nástupnictví v řízení o dávkách po zemřelé oprávněné osobě. Správní řízení o dávkách je natolik spjaté s osobní 66

situací oprávněné osoby (in personam)82, ţe § 56 odst. 1 ZSSP vymezuje okruh univerzálních sukcendentů zásadně pouze na členy rodiny z okruhu společně posuzovaných osob stanovených pro řízení v reţimu ZSSP. Podle citovaného §56 odst. 1 ZSSP platí, ţe zemřela-li oprávněná osoba po uplatnění nároku na dávku, vstupují do dalšího řízení o dávce a nabývají nárok na částky splatné do dne smrti oprávněné osoby stejným dílem osoby, k nimţ bylo přihlíţeno při stanovení rozhodného příjmu, jde-li o dávky poskytované v závislosti na výši příjmu, v ostatních případech osoby společně posuzované s oprávněnou osobou podle § 7 odst. 2 ZSSP. V případě, kdy jiţ řízení o přiznání dávky bylo skončeno před smrtí oprávněné osoby, se stejným dílem uvedeným osobám vyplatí splatné částky (§ 56 odst. 2 ZSSP). 5.1.5. Jednotlivé typy řízení dle ZSSP Řízení ve věcech státní sociální podpory se typicky zahajuje na základě ţádosti (§67 odst. 1 ZSSP), § 67 odst. 2 ZSSP ovšem předpokládá, ţe některá řízení lze dle ZSSP (a to i z těch vyjmenovaných v prvním odstavci 1) zahájit i z moci úřední; jen v některých z nich úřad státní sociální podpory vydává rozhodnutí (§ 69 ZSSP). Náleţitosti ţádosti upravuje § 68 ZSSP, časový okamţik zahájení správního řízení o dávku státní sociální podpory určuje § 44 a §45 správního řádu 83 ; náleţitosti řízení zahájeno z úřední moci poté vyplývají z § 46 správního řádu. Zároveň však platí, ţe v reţimu ZSSP mohou probíhat správní řízení nejmenovaná v § 67, proto je jejich výčet uvedený v citovaném neúplný a mj. plně nekoresponduje s legislativními změnami, kterými ZSSP prošel. Pakliţe bychom chtěli obdobně poskytnout úplný přehled správních řízení, která přicházejí do úvahy při provádění zákona a určit, zda tato řízení lze zahájit ex offo či na ţádost, lze předně vyjít ze základních principů obou typů řízení. Podle těchto pravidel a kritérií lze podle ZSSP rozlišit: a) řízení o ţádosti (na návrh), které je ovládáno zásadou dispoziční, vyjádřenou zejména v §45 odst. 4 SŘ: -

§ 67odst. 1 ZSSP - řízení o přiznání dávky, které se zahajuje na základě písemné ţádosti oprávněné osoby na tiskopisu předepsaném Ministerstvem práce a sociálních věcí,

82

ONDRUŠ, R.: Správní řád 71/1967 Sb. – komentář k §14. ASPI [databáze]. ASPI ID: LIT20532CZ .Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011[cit. 2011-12-08]. 83 řízení o ţádosti je zahájeno dnem, kdy ţádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu

67

-

§ 67odst. 2 ZSSP - řízení o změně výše jiţ přiznané dávky nebo o jejím odnětí nebo o zastavení její výplaty,

-

§ 67 odst. 3 ZSSP - řízení o volbě nároku podle § 30 ZSSP se zahajuje na základě písemné ţádosti oprávněné osoby, pokud tato osoba o volbu nároku nepoţádala v písemné ţádosti o přiznání rodičovského příspěvku,

-

řízení o vyloučení osoby z okruhu společně posuzovaných osob (nepřihlíţení k osobě jako společně posuzované) – dle § 7 odst. 6 ZSSP.

-

řízení o prominutí podmínky trvalého pobytu dle § 3 odst. 3 ZSSP.

b) řízení zahájené z úřední moci § 46 správního řádu, v nichţ postupuje správní orgán sám (byť by tak bylo i na základě podnětu dle § 42 SŘ) v souladu se zásadou oficiality, nezávisle na vůli jeho účastníků, s jehoţ předmětem účastník jiţ nemůţe disponovat84: -

§ 67odst. 2 ZSSP - řízení o změně výše jiţ přiznané dávky nebo o jejím odnětí nebo o zastavení její výplaty,

-

určení oprávněné osoby/příjemce dávky v případě do úvahy přicházejících více osob,

-

§ 59 odst. 2 ZSSP - řízení o ustanovení osoby zvláštním příjemcem,

-

§ 62, § 63a ZSSP - řízení o přeplatku na dávce státní sociální podpory,

-

§ 65a ZSSP a §67 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů - řízení o přestupku,

-

§ 65b ZSSP - řízení o správním deliktu.

Řízení o přiznání dávky Předmětem řízení je posouzení vzniku nároku na dávku a vzniku nároku na výplatu dávky. Řízení se zahajuje na základě písemné ţádosti oprávněné osoby podané příslušné krajské pobočce Úřadu práce na tiskopisu předepsaném Ministerstvem práce a sociálních věcí. Ţádost lze podat nejdříve 60 dnů přede dnem, od kterého oprávněná osoba o dávku státní sociální podpory ţádá (§ 67 odst. 1 ZSSP). Ţádost musí splňovat náleţitosti dle §68 ZSSP. Nárok na dávku státní sociální podpory vzniká podle § 49 ZSSP85 splněním všech podmínek předpokládaných zákonem. Jedná se o soubor podmínek vyplývajících ze zákona, jejichţ kumulativním naplněním vzniká nárok na dávku, a to nezávisle na vůli oprávněné osoby či správního orgánu. Těmito podmínkami jsou jednak obecné podmínky,

84

obdobně téţ: VOPÁLKA, V. Zahájení a průběh správního řízení. In HENDRYCH, D. a kol. Správní právo, obecná část. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, Kapitola XVIII, Oddíl 2, s. 367; PRŮCHA, P. SKULOVÁ S. SPRÁVNÍ PRÁVO, procesní část. 3. vyd. Brno, Masarykova univerzita, 2000, s. 40. 85 speciální úpravu vzniku a zániku nároků na dávky obsahuje §51 odst. 1 a 2 a § 54 odst. 4 ZSSP

68

které vyplývají ze společných ustanovení §§ 3-16 ZSSP (pobyt osoby, sloţení rodiny, nezaopatřenost, započitatelné příjmy apod.) a poté speciální podmínky vyplývající z ustanovení zákona jako specifika jednotlivých dávek. Nárok na výplatu dávky oprávněné osobě vzniká podle § 49 odst. 2 ZSSP teprve tehdy, vznikl-li nárok na dávku a uplatní-li tato osoba ţádost. Ověří-li úřad státní sociální podpory vznik nárok na dávku a její výplatu splněním všech zákonných předpokladů dle §49 ZSSP, přizná její výplatu vydáním písemného oznámení o dávce a její výši, jeţ se nedoručuje do vlastních rukou. Toto „rozhodnutí“ úřadu má deklaratorní charakter, tzn. osvědčuje, ţe ţadatel splnil zákonem předvídané podmínky, a výši dávky86. Proti tomuto postupu existuje opravný prostředek v podobě námitek, o nichţ vydá úřad práce rozhodnutí, proti němuţ lze podat odvolání. V opačném případě, není-li dávka přiznána vůbec, úřad státní sociální podpory vydá rozhodnutí o zamítnutí ţádosti, jehoţ přezkumu se lze domáhat v odvolacím řízení. Pro časový okamţik podání ţádosti nejenţe platí pravidlo § 67 odst. 1 ZSSP o moţném šedesátidenním předstihu, ale na základě § 54 ZSSP „dosáhne“ oprávněná osoba na výplatu dávky, a to i zpětně. Výjimky z pravidla §54 odst. 1 ZSSP, podle něhoţ nárok na dávku nezaniká uplynutím času, jsou taxativně vymezeny ustanovením § 54 odst. 3 ZSSP, kdy nárok na jednorázové dávky státní sociální podpory zaniká uplynutím jednoho roku od rozhodné skutečnosti uvedené v písmenech a)-e).

Obdobou je

ustanovení § 54 odst. 2 ZSSP, podle něhoţ nárok na výplatu dávky přídavku na dítě, rodičovského příspěvku, příspěvku na bydlení a sociální příplatku zaniká uplynutím tří měsíců od kterého dávka nebo její část náleţí. K posledně uvedenému případu vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 2. 2011, č. j. 3 Ads 131/2010 – 42, dostupném na www.nssoud.cz stručný právní názor, který ovšem vyplývá z logického i gramatického výkladu citovaného ustanovení §54 odst. 2 ZSSP, podle něhoţ zpětně lze příspěvek, resp. jeho výplatu přiznat jen za období, pro něţ uplynutím zákonem stanovené tříměsíční lhůty nárok nezanikl. Řízení o změně výše jiţ přiznané dávky, o odnětí a zastavení výplaty dávky Řízení lze zahájit na základě návrhu oprávněné osoby, tak z moci úřední. Typickým je řízení navazující na doloţení podkladu osvědčujícího změnu rozhodných skutečností, a proto zpravidla úřad státní sociální podpory řízení zahajuje ex officio dle § 46 SŘ.

86

GALVAS, M., GREGOROVÁ, Z. Sociální zabezpečení. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 219

69

Předmětem řízení je dle ustanovení §52 ZSSP87 ověření nároku na dávku a její výši a dle § 53 ZSSP úřad státní sociální podpory: a) dávku přizná, event. zvýší ode dne, od něhoţ dávka nebo její zvýšení náleţí, nejvýše tři roky nazpět ode dne, kdy to orgán rozhodující o dávkách zjistil, nebo ode dne, kdy o zvýšení dávky nebo o přiznání dávky oprávněná osoba poţádala (§ 53 odst. 1 ZSSP) b) dávku odejme nebo se její výplata zastaví nebo sníţí, a to dnem následujícím po dni, jímţ uplynulo období, za které jiţ byla vyplacena. (§ 53 odst. 2 ZSSP) c) V případě, ţe byl nově posouzen nároku na dávku nebo její výši, dávka se přizná, vyplatí nebo se její výše zvýší, a to zpětně nejvýše tři měsíce ode dne, kdy orgán rozhodující o dávce zjistil, ţe je třeba nově nárok na dávku nebo její výši posoudit, nebo kdy oprávněná osoba o přiznání dávky, její výplatu nebo zvýšení poţádá, nebo se dávka odejme, její výplata se zastaví nebo se její výše sníţí, a to ode dne následujícího po dni, jimţ uplynulo období, za které jiţ byla dávka vyplacena. (§53 odst. 3 ZSSP) Změní-li se dle § 53 odst. 4 ZSSP částky ţivotního minima podle ŢEM, dojde ex officio k přehodnocení nároku u dávek, jejichţ výše se odvozuje od ţivotního minima oprávněné osoby (příspěvek na úhradu potřeb dítěte, odměna pěstouna) či ţivotní minimum rodiny podmiňuje nárok na dávky (přídavek na dítě, porodné, příspěvek na bydlení). Zastavení výplaty dávky ex lege předvídá §51 odst. 1 a §51 odst. 2 ZSSP tehdy, nebylali osvědčena výše rozhodných příjmů ve stanoveném časovém úseku; §58 ZSSP při změně místa hlášení trvalého pobytu občana a §61 odst. 1 a 5 pro maření součinnosti, v tomto případě ex lege můţe být i dávka odejmuta.

Řízení o ustanovení osoby zvláštním příjemcem dávky Řízení se zahajuje z úřední moci dle § 46 SŘ, předmětem je posouzení, zda by se výplatou dávky dosavadnímu příjemci zřejmě nedosáhlo účelu, kterému má dávka slouţit, nebo kdyby tím byly poškozeny zájmy osob, které je příjemce dávky povinen vyţivovat, anebo nemůţe-li oprávněná osoba výplatu přijímat (srov. § 59 odst. 2 ZSSP). Řízení se zahajuje téţ v případě, ţe příjemci dávky státní sociální podpory, nejde-li o jednorázové dávky, je podle sdělení orgánu pomoci v hmotné nouzi vyplácen prostřednictvím zvláštního příjemce nebo formou poukázek podle zvláštního právního předpisu také příspěvek

87

změní-li se v období, na něž byla dávka přiznána, okruh společně posuzovaných osob nebo jiné skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku nebo její výši, posoudí se nově nárok na dávku a její výši ke dni, ke kterému k takové změně došlo

70

na ţivobytí nebo doplatek na bydlení alespoň po dobu 6 kalendářních měsíců po sobě jdoucích. Pokud nebudou splněny podmínky uvedené v odstavci 2 pro ustanovení zvláštního příjemce, úřad státní sociální podpory o tom vydá usnesení, které pouze poznamená do spisu. Poţádají-li osoby odlišné od příjemce dávky úřadu státní sociální podpory o ustanovení osoby zvláštním příjemcem, domnívám se, ţe lze takovou ţádost vyloţit pouze jako podnět podle § 42 SŘ k zahájení správního řízení. Jelikoţ předmětem řízení je posouzení, jak dosavadní příjemce dávky nakládá s výplatou dávky, tedy stát zde má jakýsi „veřejný zájem“ na účelném a vhodném vyuţití dávek, nelze připustit koncepci řízení, jehoţ iniciace a disponování s předmětem řízení by bylo na vůli osoby zvnějšku veřejnoprávního vztahu stát – příjemce dávky. Účastníkem řízení bude dle § 68c ZSSP osoba oprávněná, příjemce dávky (pokud je jednou osobou, k tomu blíţe v oddíle 5.1.2.) a ustanovovaná fyzická či právnická osoba, která musí s ustanovením souhlasit a je povinna dávku pouţít ve prospěch oprávněné osoby (§ 59 odst. 4 a 6 ZSSP).

Řízení o vyloučení osoby z okruhu společně posuzovaných osob Zahajuje se na základě ţádosti oprávněné osoby dle § 44 SŘ. Účelem řízení je objasnit, zda jsou naplněny podmínky § 7 odst. 6 ZSSP, tedy, zda osoby uvedené v § 7 odst. 3 písm. a) – c) ZSSP, u nichţ se ze zákona předpokládá trvalé souţití a společné hrazení nákladů na své potřeby, spolu skutečně neţijí, eventuálně, zda se při posouzení nároku na příspěvek na bydlení a jeho výši nepřihlíţí k společně posuzované osobě, i kdyţ je v bytě hlášena k trvalému pobytu, a to zejména s ohledem na § 7 odst. 8, kdy se společně posuzovanými osobami rozumí i osoby, které se přechodně z důvodů soustavné přípravy na budoucí povolání, zdravotních nebo pracovních zdrţují mimo místo, kde jsou hlášeny k trvalému pobytu. Účastníky řízení budou oprávněná osoba a společně posuzovaná osoba, o jejímţ vyloučení či nepřihlíţení má být rozhodováno (§ 27 odst. 1 písm. a) SŘ, neboť společně posuzovaná osoba má spoustu povinností dle ZSSP (zejm. §61 odst. 3 a 4, 5, event. §62 odst. 2 a 3 ZSSP) a vyloučením z okruhu ho těchto povinností zbavujeme). Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. března 2004, č. j.: 5 A 76/2002 – 68 ţalobu proti rozhodnutí o vyloučení osoby z okruhu společně posuzovaných osob odmítl, kdyţ konstatoval, ţe tímto rozhodnutím se pouze určuje okruh společně posuzovaných osob a jedná se o podkladové rozhodnutí k rozhodnutí o dávce státní sociální podpory. 71

Ţalobou napadené rozhodnutí proto podle ustanovení § 68 písm. e) s. ř. s. nepodléhá samotně soudnímu přezkumu, ostatně tomuto přezkumu nepodléhá i proto, ţe jde o rozhodnutí, kterým nebyla zaloţena, rušena nebo měněna práva. Opatrně se k otázce účastníků správního řízení o vyloučení osoby z okruhu společně posuzovaných osob vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 6. 2007, č. j. 6 Ads 39/2006 – 62, dostupném na www.nssoud.cz, kdyţ nepřímo aproboval závěr krajského soudu, který zrušil ţalované rozhodnutí krajského úřadu. Ţalovaný byl názoru, ţe osoba vylučovaná není vzhledem k povaze lex specialis ustanovení § 68c ZSSP účastníkem řízení, a proto s ní nemělo být zahájeno správní řízení. Krajský soud dospěl k závěru o nezákonnosti takového závěru ţalovaného správního orgánu. Řízení o volbě nároku podle § 30 ZSSP Rodič ţádostí, jíţ se řízení zahajuje dle § 67 odst. 3 ZSSP, volí reţim nároku na dávku rodičovský příspěvek, případně řízení zahájí a volbu provede později samostatnou ţádostí. V řízení o volbě nároku správní orgán ověří, zda a v jaké výši má rodič nárok na peněţitou pomoc v mateřství, zda byla volba provedena včas a v zákonných lhůtách, zda se nejedná o nepřípustnou volbu (provedená volba jiţ nelze měnit dle § 30a odst. 2 ZSSP). Zamítne-li úřad státní sociální podpory volbu, vydává o tom rozhodnutí, § 69 odst. 1 písm. g) ZSSP. V opačném případě správní orgán dle §70 odst. 1 ZSSP vydá písemné oznámení o schválení volby, proti němuţ lze uplatnit námitky do 30 dnů dle § 70 odst. 2 písm. b) ZSSP. S účinností od 1. 1. 2012 bude lze měnit volbu výše rodičovského příspěvku, nejdříve však po uplynutí 3 celých kalendářních měsíců po sobě jdoucích, po které byl rodičovský příspěvek vyplácen. Určení oprávněné osoby/příjemce dávky – Předmětem řízení zahájeného ex officio je vydání podkladového rozhodnutí pro přiznání/nepřiznání nároku na výplatu dávky (v případech zejména § 24 odst. 3 ZSSP a § 19 odst. 2 ZSSP), jímţ správní orgán určí v případě absence dohody oprávněnou osobu, resp. příjemce dávky z více do úvahy přicházejících osob, jeţ jsou zároveň účastníky tohoto řízení. Kritéria pro rozhodování správního orgánu ZSSP nepředepisuje, podle mého názoru je zde dán prostor pro správní uváţení, přičemţ rozhodující by měla být účelnost výplaty dávky určené osobě. Řízení o uloţení povinnosti vrátit přeplatek na dávce, řízení o přestupcích a správních deliktech, exekuční řízení, prominutí podmínky trvalého pobytu – blíže pojednání v samostatných oddílech.

72

5.1.6. Návrh na zahájení řízení Náleţitosti ţádosti o dávku státní sociální podpory včetně příloh, jimiţ se prokazují rozhodné skutečnosti pro posouzení vzniku nároku na dávku, stanoví § 68 ZSSP. V případě ostatních řízení, která lze zahájit na základě ţádosti (o prominutí podmínky trvalého pobytu, o vyloučení osoby z okruhu společně posuzovaných osob), bude třeba postupovat podle obecných pravidel pro správní řízení a náleţitostí ţádosti dle § 45 SŘ. ZSSP pro písemnosti dokládané v rámci řízení zná 2 speciální pravidla: podle § 68 odst. 6 je poţadováno, aby ţadatelé všechna písemná podání předloţili v českém jazyce, případně opatřeny úředním překladem do češtiny, pokud orgán o dávkách rozhodující v odůvodněných případech od tohoto překladu neupustí; to by bylo vhodné zejména, byl by správní orgán schopný porozumět a vyhodnotit obsah předkládané písemnosti bez zjevných obtíţí. S účinností od 1. 1. 2012 bude citované ustanovení zrušeno a pro uţití cizojazyčných písemnosti budou platit obecná pravidla správního řízení §16. Další specialitou je § 68 odst. 7, jenţ stanoví, ţe lze-li poţadované skutečnosti ověřit z rozhodnutí příslušných orgánů nebo z jiných dokladů, nevyţaduje se přiloţení potvrzení. Ustanovení respektuje zásady § 53 správního řádu88. Ministerstvo práce a sociálních věcí tiskopisy ţádostí zveřejňuje na internetové adrese: Formuláře pro státní sociální podporu [online]. 2006-2011. [cit. 2011-12-09]. Dostupné z: ; § 68b ZSSP poté umoţňuje podání nebo jiný úkon učinit v elektronické podobě.

5.1.7. Podklady pro vydání rozhodnutí K obecným důkazním prostředkům upravených správním řádem v Části II, hlavě VI., dílu 3 v §§ 50-57 navíc doplňuje ZSSP v § 68a, (pouze však pro řízení o dávkách), další důkazní prostředky; lze tedy pouţít k důkazu záznamy na technických nosičích dat, mikrografické záznamy, tištěné produkty optického archivačního systému a tištěné nebo fotografické produkty jiné výpočetní techniky místo originálu listiny, podle jehoţ obsahu byly pořízeny, pokud z povahy věci nevyplývá, ţe je třeba předloţit originál nebo úředně ověřený opis listiny.

88

„Listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány nebo orgány územních samosprávných celků v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními zákony prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, potvrzují i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.“

73

V samotném správním řízení o dávkách státní sociální podpory lze z obecných důkazních prostředků dle správního řádu uţít zejména důkaz listinou (§ 53), důkaz svědeckou výpovědí (§ 55), méně jiţ ohledáním (§ 54) a znaleckým posudkem (§ 56). Důkaz listinou Vzhledem k tomu, ţe řízení o dávkách státní sociální podpory je především zaloţeno na zásadě písemnosti, coţ je vyjádřeno širokými poţadavky, které na ţádost a její náleţitosti klade § 68 ZSSP, největší roli má z důkazních prostředků důkaz listinou. S přijetím „nového“ správního řádu se zásadně sníţila moţnost uţití čestného prohlášení ve správních řízeních. Dle § 53 odst. 5 SŘ je „předložení listiny v případech a za podmínek stanovených zvláštním zákonem možné nahradit čestným prohlášením účastníka nebo svědeckou výpovědí.“; § 68a přitom jako speciální ustanovení ZSSP upravující důkazní prostředky, nepřipouští předloţení čestného prohlášení a nelze jej tedy v v řízení o dávce státní sociální podpory vyuţít. Je to zcela opačný přístup, neţ zavedl zákon č. 71/1967, o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, jenţ v § 39 upravoval čestné prohlášení jako samostatný důkazní prostředek, a čestné prohlášení účastníka bylo lze připustit, pokud zvláštní právní předpis nestanovil jinak (§ 39 odst. 1 cit. zákona). Byť podstatně s uţším dopadem nelze však v současné době čestné prohlášení zcela ze správního řízení za určitých podmínek vyloučit; jak Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 17. 3. 2011 č. j. 6 Ads 135/2010 – 101, dostupném na www.nssoud.cz: „[s]právní orgán však posoudí relevanci tvrzení vznesených v čestném prohlášení ve vztahu k projednávané věci a jejich významu k ostatním předloženým důkazům a dokazování případně doplní.“ Důkazy ohledáním či svědeckou výpovědí mají svůj význam v řízení o dávkách daleko menší, nicméně svého uplatnění mohou nalézt např. v řízení o příspěvku na bydlení, o přeplatcích na dávce, či zejména v řízení o vyloučení osoby společně posuzované (nepřihlíţení k osobě společně posuzované) dle § 7 odst. 6 ZSSP či rodičovském příspěvku – k posouzení podmínek splnění nároku na dávku, zejm. osobní, celodenní a řádné péče. Vzhledem k tomu, ţe orgány státní sociální podpory nemusí disponovat takovým širokým personálním obsazením a prošetřovaná skutečnost zpravidla bude mít svůj význam i k oblasti hmotné nouze či sociálně právní ochraně dítěte, jejichţ správní orgány jsou přece jen na místní šetření uzpůsobené, bude namístě, aby orgán státní sociální podpory zejména o provedení důkazu ohledáním doţádal dle § 13 správního řádu.

74

Současně s vedením spisu dle § 17 SŘ má orgán státní sociální podpory povinnost uloţenou ustanovením § 63 odst. 12 ZSSP, podle níţ Ministerstvo práce a sociálních věcí a orgány státní sociální podpory jsou povinny zajistit uloţení všech údajů z informačního systému, které byly získány na základě zpracování údajů o státní sociální podpoře, a všech písemností a spisů týkajících se pravomocně ukončených správních řízení o dávkách státní sociální podpory po dobu 15 kalendářních let následujících po kalendářním roce, v němţ došlo k pravomocnému ukončení takového správního řízení nebo k poslednímu uloţení údajů do informačního systému. Ve správním řízení o dávkách státní sociální podpory jakoţ i v příbuzných řízeních dle ZSSP má svůj význam, nařídí-li správní orgán ústní jednání dle § 49 SŘ, zejména tam, kde je rozhodováno o právech a povinnostech účastníků řízení a je třeba řádně zjistit skutkový stav věci; zejména tomu tak bude v řízení o odpovědnosti za přeplatek na dávce, přestupkovém řízení či řízení o správních deliktech, ve sloţitějších případech řízení o odejmutí dávky státní sociální podpory, ustanovení osoby zvláštním příjemcem dávky. O ústním jednání se sepíše protokol s náleţitostmi plynoucími dle § 18 odst. 2 SŘ; protokol se rovněţ sepisuje o dalších úkonech, při nichţ dochází ke styku s účastníky řízení, kromě protokolu lze téţ pořídit obrazový nebo zvukový záznam (§ 18 odst. 1 SŘ). 5.1.8. Doručování písemností Obecná pravidla pro průběh a způsob doručování písemností vyplývají pro úřad státní sociální podpory podle § 19 a násl. SŘ. Obdobně pro úřad státní sociální podpory vyplývá z obecných ustanovení § 19 odst. 4 a 5 SŘ výčet písemnosti, jeţ je povinen doručovat do vlastních rukou adresáta: předvolání s minimálním předstihem 5 dní (zákon přitom nerozlišuje pracovní či kalendářní dny) podle § 59 SŘ, správní rozhodnutí § 72 odst. 1 SŘ, písemnosti, o nichţ tak stanoví zvláštní zákon, jiné písemnosti, nařídí-li to oprávněná úřední osoba. na místě bude i aplikace § 19 odst. 5 SŘ, podle něhoţ se do vlastních rukou doručuje i písemnost, u níţ hrozí, ţe by mohla být vydána jinému účastníkovi řízení, který má na věci protichůdný zájem, typicky v řízení o odpovědnosti za přeplatek na dávce státní sociální podpory či vyloučení (nepřihlíţení) k osobě v okruhu společně posuzovaných osob, ustanovení osoby zvláštním příjemcem dle § 59 ZSSP. 75

Zákon o státní sociální podpoře disponuje při doručování i speciální úpravou. Dle § 70 odst. 1 ZSSP in fine se do vlastních rukou nedoručuje oznámení o dávce a její výši. Dle § 70 odst. 4 ZSSP se nedoručuje oznámení vůbec, dojde-li ke změně dávky z důvodu zvýšení částek ţivotního minima nebo u nezaopatřeného dítěte z důvodu dosaţení věku stanoveného pro pouţívání vyšší částky ţivotního minima. 5.1.9. Rozhodnutí Formální náleţitosti správního rozhodnutí určuje § 68 a násl. SŘ. Speciální úpravu ZSSP obsahuje v § 69 odst. 1 písm. a) – g), kdy taxativním výčtem jmenuje situace, v nichţ úřad státní sociální podpory vydává písemné rozhodnutí; jedná se o rozhodnutí v řízeních blíţe rozebraných v oddíle 5.1.5., jimiţ dojde k zásahu do práv či povinností osob. Oproti tomu dle § 70 ZSSP rozhoduje-li krajská pobočka Úřadu práce o dávce v případech, kdy se nevydává rozhodnutí, je povinna ţadateli doručit písemné oznámení o dávce a její výši, které se nedoručuje do vlastních rukou. Písemné oznámení se nedoručuje, nenáleţí-li výplata dávky podle § 51 odst. 1 věty třetí a odst. 2 věty čtvrté. Dle § 70 odst. 4 ZSSP se oznámení nedoručuje, dojde-li ke změně dávky z důvodu zvýšení částek ţivotního minima nebo u nezaopatřeného dítěte z důvodu dosaţení věku stanoveného pro pouţívání vyšší částky ţivotního minima. Podle § 70 odst. 2 a 3 ZSSP se lze napadnout oznámení námitkami, které lze uplatnit u příslušné krajské pobočky Úřadu práce, která dávku přiznala, do 30 dnů 89 za podmínek předvídaných § 70 odst. 2 písm. a) a b) ZSSP. Úřad práce o námitce vydá rozhodnutí, proti kterému lze podat odvolání, do 30 dnů ode dne, kdy mu námitky došly. Nejvyšší správní soud k námitkovému řízení ve smyslu ZSSP vyslovil v rozsudku č. j. 4 Ads 90/2009 – 76 ze dne 18. 11. 2009, dostupném na www.nssoud.cz, ţe „[z]ákon č. 117/1995 Sb. obsahuje zvláštní pravidla týkající se vydávání správních rozhodnutí a v tomto směru rovněž obsahuje zvláštní úpravu lhůt. Fáze řízení od okamžiku podání žádosti o dávku po okamžik oznámení o přiznání dávky však neprobíhá v "klasickém" správním řízení, neboť oznámení o přiznání dávky není ještě správním rozhodnutím ve smyslu § 9 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Pro tuto fázi řízení o přiznání dávky zákon č. 117/1995 Sb. neurčuje žádnou zvláštní lhůtu. Podle ustanovení § 70 odst. 1, 2 zákona č. 89

ode dne výplaty první splátky: a) dávky po jejím přiznání nebo ode dne výplaty dávky, b) rodičovského příspěvku po dovršení věkové hranice dítěte, která zakládá nárok na volbu rodiče na rodičovský příspěvek, jde-li o volbu nároku rodiče na rodičovský příspěvek podle § 30 odst. 1 a krajská pobočka Úřadu práce rozhodnutí nevydala.

76

117/1995 Sb. doručuje úřad státní sociální podpory žadateli písemné oznámení o dávce a o její výši, proti kterému může žadatel uplatnit písemné námitky do 30 dnů ode dne výplaty první splátky přiznané dávky. V souladu s § 70 odst. 3 téhož zákona úřad státní sociální podpory vydá do 30 dnů ode dne, kdy mu námitky došly, rozhodnutí o dávce. Lhůtou pro vydání rozhodnutí, po jejímž marném uplynutí lze uplatňovat prostředky ochrany proti nečinnosti, je tedy v režimu zákona č. 117/1995 Sb. limitována teprve fáze řízení počínající okamžikem doručení námitek žadatele až po vydání rozhodnutí o dávce. …….Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že ani námitka týkající se délky řízení ….. není důvodná, přičemž na okraj podotýká, že i kdyby došlo k překročení lhůt pro rozhodnutí o dávce, nejednalo by se o natolik závažné porušení procesních předpisů, které by bez dalšího znamenalo nezákonnost rozhodnutí o věci samé.“ ZSSP v § 70a speciálně upravuje, ţe při vyhotovení oznámení a dalších písemností s pouţitím automatizované výpočetní techniky mohou být tato oznámení a další písemnosti vydány s předtištěným razítkem úřadu a s předtištěným jménem, příjmením a funkcí oprávněné osoby. 5.1.10. Odvolání a jeho odkladný účinek § 81 odst. 1 SŘ stanoví, ţe účastník můţe proti rozhodnutí podat odvolání, pokud zákon nestanoví jinak. Odvolání lze učinit proti všem rozhodnutím a proti některým usnesením (§ 76 odst. 5 SŘ). O odvolání rozhodují krajské úřady, s účinností od 1. 1. 2012 pak Ministerstvo práce a sociálních věcí. Včas podané a přípustné odvolání proti rozhodnutí má odkladný účinek, nestanoví-li zákon jinak; v důsledku odkladného účinku odvolání nenastává právní moc, vykonatelnost, ani jiné právní účinky rozhodnutí (§ 85 odst. 1 SŘ). Tímto speciálním případem, kdy dochází k vyloučení odkladného účinku odvolání ze zákona (srov. oproti tomu fakultativní vyloučení odkladného účinku odvolání proti rozhodnutí dle § 85 odst. 2 SŘ) je § 71 odst. 2 ZSSP, přičemţ o tom, ţe odvolání nemá odkladný účinek, je povinen úřad státní sociální podpory dát poučení do odůvodnění správního rozhodnutí (§ 68 odst. 6 SŘ). Otázkou je, jak ustanovením § 71 odst. 2 ZSSP naloţit v případě řízení o přestupcích dle § 65a ZSSP a v řízení o správních deliktech dle § 65b ZSSP, tedy v reţimu správních řízení, která byla do ZSSP vloţena aţ později a jejichţ charakter a podstata jsou zcela odlišné od typických správních řízení ve věcech státní sociální podpory. Procesy obou prováděných řízení neprobíhají podle právní úpravy ZSSP, který obsahuje jen skutkové podstaty správních deliktů a základní procesní pravidla pro místní 77

příslušnost a výběr pokut. Pakliţe má platit, ţe řízení o přestupcích je prováděno podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále téţ jen „PřesZ“) jeho speciální ustanovení § 81 odst. 5 stanoví, ţe „včas podané odvolání proti rozhodnutí o přestupku má odkladný účinek, který není možno vyloučit.“ Naopak řízení o správních deliktech podnikající fyzické a právnické osoby je prováděno v reţimu správního řádu, proto se k odkladnému účinku odvolání proti rozhodnutí plně uplatní výše zmíněná obecná pravidla dle § 85 SŘ. Nelze se odvolat proti následujícím rozhodnutím: a) proti uloţenému bloku v případě přestupku (§ 84 odst. 2 PřesZ.) b) proti usnesení, které se poznamenává do spisu; kromě usnesení uvedených ve správním řádu ZSSP

zná další 2 speciální případy, kdy úřad státní sociální podpory vydává

usnesení, které se poznamenává do spisu: v § 69 odst. 4 ZSSP stanoví, ţe o změně péče o dítě zakládající nárok na rodičovský příspěvek podle § 30 odst. 4; s účinností od 1. 1. 2012 bude ustanovení zrušeno; § 59 odst. 3 ZSSP v případě, ţe krajská pobočka Úřadu práce neshledá podmínky pro ustanovení zvláštního příjemce dávky státní sociální podpory c) proti usnesení o doţádání dle §13 odst. 1 SŘ. d) Podle § 69 odst. 2 ZSSP, proti rozhodnutí o prominutí podmínky trvalého pobytu podle § 3 odst. 3, které současně nelze přezkoumat mimo odvolací řízení. Tato úprava byla vloţena do ZSSP od 1. 1. 2002 s účinností zákona č. 271/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; podle důvodové zprávy k této novele ZSSP č. 271/2001 Sb. „prominutí podmínky trvalého pobytu podle § 3 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře není nárokové a při rozhodování v této věci vychází krajský úřad z úvahy na základě poznatků o jednotlivých konkrétních případech. S ohledem na charakter rozhodování se stanoví, že se nelze proti rozhodnutí krajského úřadu v této věci odvolat (bod 81). Proto se také v dosavadním § 71 zákona zrušuje úprava, že o odvolání proti rozhodnutí krajského úřadu rozhoduje Ministerstvo práce a sociálních věcí (bod 83).“ Při zodpovězení otázky, zda vůbec a jakými prostředky se můţe osoba ve správním řízení bránit negativnímu rozhodnutí v této věci, je třeba vyloţit ustanovení § 69 odst. 2 ZSSP, která setrvalo na výluce přezkumu rozhodnutí přezkoumáním rozhodnutí mimo odvolací řízení. Jedná se přitom o formu mimořádného opravného prostředku dříve upraveného v §§ 65-68 „starého“ správního řádu - zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění 78

pozdějších předpisů. Přezkumem mimo odvolací řízení bylo moţno event. zrušit nebo změnit správní rozhodnutí, bylo-li vydáno v rozporu se zákonem (srov. §65 odst. 2 z. č. 71/1967 Sb.). S účinností „nového“ správního řádu je řízením postaveným na totoţných zásadách přezkumné řízení § 94 - § 99 správního řádu, v němţ se obdobně jako v dříve upraveném institutu, přezkoumává soulad napadeného správního rozhodnutí s právními předpisy. Pakliţe je podle ustanovení § 69 odst. 2 ZSSP vyloučen přezkum rozhodnutí o zamítnutí ţádosti o prominutí podmínky trvalého pobytu prostřednictvím odvolání a v přezkumném řízení, náprava uvedeného správního rozhodnutí tedy přichází do úvahy leda ve formě jiných mimořádných opravných prostředků, jimiţ jsou obnova řízení (§ 100 SŘ) a nové rozhodnutí (§ 101 SŘ). K otázce moţného soudního přezkumu rozhodnutí je blíţe pojednáno v oddíle 5.4.1.1.

5.1.11. Nabývání právní moci rozhodnutí Pro všechna rozhodnutí vydaná podle ZSSP platí pro nabytí právní moci základní pravidlo § 73 odst. 1 správního řádu: -

oznámení rozhodnutí (dle § 72 SŘ doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou nebo ústním vyhlášením) a

-

uplynutí lhůty pro odvolání (15 dní dle § 83 odst. 1 SŘ).

Pro nabytí právní moci usnesení platí § 76 odst. 3 SŘ, přitom se rozlišují: a) usnesení, které se oznamuje dle § 72 SŘ nabývá právní moci: -

bylo-li oznámeno a zároveň nelze-li proti němu podat odvolání z důvodu: uplynutí lhůty pro odvolání (odvolání přitom nemá dle § 76 odst. 5 SŘ odkladný účinek) ţe se nelze se proti usnesení odvolat (stanoví správní řád, např. doţádání dle § 13 odst. 1 SŘ)

b) usnesení, které se pouze poznamená do spisu, nabývá právní moci poznamenáním do spisu, účastník se o něm vhodným způsobem vyrozumí (§ 76 odst. 3 SŘ). 5.1.12. Vykonatelnost rozhodnutí Základní pravidlo pro vykonatelnost všech rozhodnutí i usnesení ve správním řízení (tj. i přestupkového i řízení o správních deliktech) plyne z § 74 odst. 1 správního řádu, podle něhoţ je rozhodnutí vykonatelné nabytím právní moci nebo pozdějším dnem, který je v jeho výrokové části uveden. Pro účely ZSSP je klíčové ustanovení věty druhé jeho § 74 odst. 1 SŘ, 79

podle něhoţ je rozhodnutí předběţně vykonatelné, pokud odvolání nemá odkladný účinek. Vzhledem k tomu, ţe odvolání proti rozhodnutí vydaných podle ZSSP ve správním řízení, jak jiţ bylo výše vyloţeno, nemá odkladný účinek podle §71 odst. 2 ZSSP (usnesení mají vyloučený odkladný účinek z § 76 odst. 5 správního řádu), nabývají rozhodnutí předběţné vykonatelnosti dnem jejich oznámení účastníkovi řízení. K obecnému pravidlu o vykonatelnosti rozhodnutí ukládající povinnost k plnění, které je vykonatelné, je-li v právní moci a jestliţe uplynula lhůta ke splnění povinnosti (§ 74 odst. 2 věta první správního řádu), stanoví správní řád § 74 odst. 2 ve větě druhé výjimku, podle níţ rozhodnutí ukládající povinnost k plnění je předběţně vykonatelné, pokud odvolání nemá odkladný účinek, a byla-li stanovena lhůta ke splnění povinnosti, jejím uplynutím; u ZSSP bude tedy rozhodnutí o přeplatku vykonatelné ještě před nabytím právní moci tohoto rozhodnutí. 5.1.13. Náklady správního řízení Správní řád v § 79 upravuje náklady správního řízení; dle odst. 1 „náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně správního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné a odměna za zastupování“, přičemţ dle odst. 3 „nestanoví-li zákon jinak, nese správní orgán nebo dotčený orgán (§ 136) a účastník své náklady“. Situace předvídaná dle §79 odst. 5 a 6 správního řádu znamená uloţení povinnosti nahradit náklady řízení paušální částkou účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti90 a dále moţnost uloţení nahradit náklady řízení, které by jinak správnímu orgánu nebyly vznikly, tomu, kdo jejich vznik způsobil porušením své povinnosti. Na významu má tato problematika zejména v souvislosti s řízením o přeplatku na dávce. Podle § 72 ZSSP orgány státní sociální podpory, Ministerstvo práce a sociálních věcí, účastníci řízení a osoby společně posuzované však nemají nárok na náhradu nákladů vzniklých v řízení o dávkách, a proto zde zřejmě není důvod, aby zde byly správním orgánem aplikovány ustanovení §79 odst. 5 a 6. Taková pravidla se však neuplatní pro správní delikty, neboť v ZSSP jsou upraveny pouze jejich skutkové podstaty a samotné řízení probíhá podle správního řádu; obdobně tak i u přestupků, kdy řízení podléhá reţimu zákona o přestupcích, jenţ má vlastní úpravu náhrady nákladů v § 79.

90

ve výši 1000 Kč dle §6 vyhlášky MVČR č. 520/2005 Sb. o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, ve znění pozdějších předpisů

80

5.2. Odpovědnost za přeplatek Zákon o státní sociální podpoře shodně s ostatními odvětvími práva sociálního zabezpečení ve svých ustanoveních upravuje vznik a existenci odpovědnosti osoby za přeplatek na dávce. Je-li porušením povinnosti ohlašovací a oznamovacího charakteru 91 vyplacena dávka státní sociální podpory ve vyšší výši, neţ měla náleţet, vzniká odpovědnostní právní vztah za přeplatek na této dávce. Důsledkem vzniku takové odpovědnosti je povinnost odpovědné osoby (v případě ZSSP jde o fyzickou nebo téţ právnickou osobu) vrátit státu neprávem vyplacené dávky státní sociální podpory. Do tohoto odpovědnostního vztahu se tak promítá obecný princip, podle něhoţ výše dávky závisí na poskytnutí pravdivých informací oprávněnou osobou v řízení o přiznání dávky

92

. Jedná se o veřejnoprávní obdobu

soukromoprávní povinnosti osoby vydat bezdůvodné obohacení přijaté na základě plnění bez právního důvodu (srov. § 451 odst. 2 OZ). Odpovědnostní právní vztah se skládá z prvků, kterými jsou subjekty, obsah a objekt 93 . Subjekty jsou shodné se základními právními vztahy a jsou jimi účastníci, kteří mají v právním vztahu práva a povinnosti a vlastním jednáním tyto práva a povinnosti nabývají a pozbývají - orgán sociálního zabezpečení a oprávněná osoba/příjemce dávky. Obsahem odpovědnostního právního vztahu jsou práva a povinnosti subjektů. Obsahem odpovědnostního právního vztahu v sociálním zabezpečení jsou předvídané právní následky – povinnost vrátit přeplatek na dávce a dále státní donucení (např. ve formě exekuce). Právní následky směřují k prevenci (snaha, aby se subjekt vyvaroval porušení povinnosti vzhledem k hrozícím následkům), a pokud jiţ k porušení došlo, směřují k nápravě neţádoucího stavu. Typickým právním následkem pro oblast sociálního zabezpečení je vznik nové sekundární povinnosti, která je novou povinností sankční povahy a má pro subjekt, který porušil povinnost, tíţivý dopad, neboť se primárně nechoval v souladu s platným právem. Objektem odpovědnostního vztahu v sociálním zabezpečení je chování subjektu. Odpovědnostní právní vztah vzniká na základě právní skutečnosti, a to závislé na vůli subjektů – protiprávní jednání nebo nezávislé na vůli subjektů – protiprávní stav. Protiprávní jednání spočívá v tom, ţe se povinný subjekt choval tak, jak neměl (např. ţadatel uvedl

91

Dle §61 odst. 1 ZSSP je příjemce dávky je povinen písemně ohlásit příslušné krajské pobočce Úřadu práce do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši nebo výplatu, dle §61 odst. 3 písm b.) ZSSP je osoba společně posuzovaná povinna v souvislosti s řízením o dávce písemně ohlásit krajské pobočce Úřadu práce změny ve skutečnostech, které osvědčila. 92 TRÖSTER, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 105-107 93 HŮRKA, P. Odpovědnost v sociálním zabezpečení. In HENDRYCH, D. a kol. Správní právo, obecná část. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, s 102-107.

81

v ţádosti o dávku záměrně nepravdivé informace za účelem vylákat dávku sociálního zabezpečení), pak se jedná o komisivní jednání. Nebo se povinný subjekt nechoval tak, jak měl (včas neoznámil změnu v rozhodných skutečnostech) a jedná se o jednání omisivní. Předpoklady odpovědnosti za přeplatek jsou88: -

Protiprávní jednání, které spočívá v porušení ohlašovací nebo oznamovací povinnosti oprávněného. Můţe se jednat o zamlčení skutečností, které je dle právního předpisu povinen sdělit, nebo uvedené nepravdivých skutečností v rámci řízení,

-

vznik přeplatku na dávce, tedy vyplacení dávky ve vyšší výši neţ mu náleţelo dle hmotněprávního nároku,

-

příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem přeplatku, dávka byla poskytnuta ve vyšší výši právě v důsledku protiprávního jednání,

-

zavinění, psychický vztah povinného k porušení povinnosti, je poţadováno pouze v případě subjektivní odpovědnosti

Naplnění předpokladů skutkové podstaty odpovědnosti za přeplatek u konkrétního subjektu (in personam) znemoţňuje přenos odpovědnosti na jiný subjekt. Odlišnou situací je moţný přechod nároku na vrácení neprávem vyplacených částek, jenţ je svou podstatou finanční pohledávkou státu, která nezaniká ani zánikem odpovědné osoby. Vzhledem k tomu, ţe nárok na vrácení přeplatku se svou povahou blíţí daňovému nedoplatku, kloním se k názoru, ţe nárok státu na vrácení přeplatku na dávce přechází na právního nástupce94. Samotný vznik odpovědnostního vztahu neznamená zánik primárního (dávkového) vztahu mezi státem a oprávněnou osobou, jehoţ existence je nadále závislá na splnění podmínek nároku na dávku a její výplatu. Podle okolností tak můţe odpovědné osobě vzniknout povinnost vrátit přeplatek na dávce, zatímco zůstane oprávněnou osobou i za období, v němţ došlo k přeplacení dávky. Taková situace nastane tehdy, byla-li dotyčnému vyplacena dávka ve vyšší částce, neţ činil nárok za toto období; odpovědnostní vztah – povinnost vrátit přeplatek – poté vzniká pouze ve výši rozdílu mezi vyplacenou dávkou a skutečným nárokem na dávku. Pokud však zcela zanikl nárok na dávku před obdobím, za nějţ dávka byla vyplacena, je odpovědná osoba povinna vrátit přeplatek v plné výši výplaty dávky. Odpovědnost za přeplatek ze zákona o státní sociální podpoře nevzniká u bagatelní částky, jestliţe přeplatek nepřesahuje částku 100 Kč u jednoho druhu dávky (§ 62 odst. 5

94

TARANDA, P.: K odpovědnosti dědice za pokutu pravomocně uloženou zůstaviteli. Daně a právo v praxi č. 3. 2009. Praha: Wolters Kluwer, a.s., s. 53

82

ZSSP). O povinnosti vrátit dávku nebo její část podle rozhoduje ve správním řízení zahájeném ex officio krajská pobočka Úřadu práce, který dávku vyplácí nebo naposledy vyplácela (§ 62 odst. 6 ZSSP). Nesplní-li odpovědná osoba dobrovolně uloţenou povinnost vrátit/nahradit přeplatek na dávce, orgán státní sociální podpory přistoupí k výkonu rozhodnutí formou správní exekuce popř. soudním výkonem správního rozhodnutí. 5.2.1. Subjektivní odpovědnost Právní odpovědnost za přeplatek na dávce státní sociální podpory je aţ na odpovědnost za přeplatek na rodičovském příspěvku zaloţena na subjektivním principu; nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti je tak zavinění. Základem odpovědnosti je povinnost vrácení dávky, resp. náhrady neprávem vyplacené částky, jestliţe subjekt právního vztahu nesplnil některou jemu uloţenou povinnost, zamlčel některou rozhodnou skutečnost a zavinil vznik přeplatku např. tím, ţe dávku vylákal. Subjektivní odpovědnost za přeplatek na dávce státní sociální podpory je v ZSSP zakotvena v ustanovení: § 62 odst. 1 ZSSP v případě, kdy je povinen částky neprávem přijaté vrátit příjemce dávky, který nesplnil některou jemu uloţenou povinnost nebo přijal dávku nebo její část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, ţe byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší částce, neţ náleţela, nebo jinak způsobil, ţe dávka byla vyplacena neprávem nebo v nesprávné výši, § 62 odst. 2 ZSSP dopadá na osobu s oprávněnou osobou společně posuzovanou, která je povinna nahradit přeplatek na dávce, pokud osoba společně posuzovaná způsobila, ţe dávka byla vyplacena neprávem nebo v nesprávné výši, § 63a dost. 1 ZSSP definuje odpovědnost za přeplatek fyzické či právnické osoby v případech, kdy tyto osoby nepředloţily na výzvu orgánu státní sociální podpory údaje potřebné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu nebo jestliţe tyto údaje byly nesprávné, a v důsledku toho vznikl přeplatek na dávce; další fyzická či právnická osoba jsou povinny tento přeplatek nahradit. Na subjektivním principu je zaloţena i solidární odpovědnost za přeplatek, na jejímţ základě odpovídají osoby za vrácení přeplatku na dávce společně a nerozdílně; solidární odpovědnost předvídá ZSSP ve dvou případech:

83

Dle § 62 odst. 3 ZSSP tehdy, jestliţe přeplatek na dávce způsobily oprávněná osoba i osoba společně s ní posuzovaná, Dle § 63a odst. 2 ZSSP jestliţe přeplatek na dávce způsobily další fyzické osoby a právnické osoby a příjemce dávky, či osoby společně posuzované. Oprávněná osoba a osoba s ní společně posuzovaná, příp. téţ spoluodpovědné další fyzické a právnické osoby se vzájemně vypořádají podle míry zavinění. Spory o vzájemném vypořádání mezi těmito osobami rozhodují soudy v občanském soudním řízení.95 Komplexní výklad k subjektivní odpovědnosti za přeplatek na dávce státní sociální podpory podal Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 Ads 96/2009 - 8496, ze dne 2. 12. 2009, dostupném na www.nssoud.cz, kdyţ konstatoval, ţe schéma tohoto odpovědnostního vztahu dle §62 odst. 1 ZSSP je tvořeno alternativními skutkovými podmínkami, z nichţ alespoň jedna musí být splněna pro vznik odpovědnosti za přeplatek na dávce (tj. „nesplnění uložené povinnosti“, „přijetí dávky či její části při vědomí jejího neoprávněného vyplacení“, „jiné způsobení vzniku přeplatku“). Ačkoliv citované ustanovení zde výslovně neuţívá pojem „zavinění“ ani výslovně nehovoří o ţádné z jeho forem (tj. úmyslu či nedbalosti), je z jeho jazykového a logicko-systematického výkladu jednoznačně patrné, ţe odpovědnost oprávněné osoby, příjemce dávky a osoby společně posuzované je tzv. subjektivní odpovědností; jelikoţ ani zákon č. 117/1995 Sb., ani další předpisy práva sociálního zabezpečení nedefinují zvláště pojem zavinění, je při práci s tímto pojmem třeba vycházet z jeho obecného právního významu, který je legálně definován pouze trestním právem hmotným a pouţívá se na základě analogie iuris a širokého doktrinálního a praktického konsensu v celém právním řádu. Z výkladu citovaného ustanovení § 62 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. a jeho účelu vyplývá, ţe pro naplnění prvku zavinění postačí pouze zavinění v nedbalostní, nikoliv úmyslné formě (srov. dikci „musel z okolností předpokládat“ či „jinak způsobil“). 5.2.2. Objektivní odpovědnost Odpovědnostní právní vztahy zaloţené na objektivním principu jsou obecně v sociálním zabezpečení zastoupeny jen výjimečně. V právních vztazích státní sociální podpory má

95

Podle §9 odst. 2 písm. j) o.s.ř. krajský soud rozhoduje „ve sporech o vzájemném vypořádání přeplatku na dávce státní sociální podpory a dávce pomoci v hmotné nouzi poskytnuté neprávem nebo ve vyšší částce mezi oprávněnou osobou a osobou společně posuzovanou nebo mezi oprávněnou osobou a právnickými nebo fyzickými osobami uvedenými ve zvláštním právním předpise.“ 96 Ke shodnému pojetí subjektivní odpovědnosti viz. TRÖSTER, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 106-107.

84

charakter objektivní odpovědnosti povinnost vrátit částky vyplacené na rodičovském příspěvku (§ 62 odst. 1 ZSSP část věty první za středníkem a věta druhá ZSSP97) v případech, kdy nebyly splněny podmínky nároku na tento příspěvek. Předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti není zavinění a ZSSP nepřipouští liberaci. Splněny však musejí být všechny předpoklady odpovědnostního vztahu včetně protiprávního jednání. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 2. 2009, č. j. 3 Ads 93/2008 – 55, dostupném na www.nssoud.cz dovodil, ţe „[z] citované zákonné úpravy vyplývá, že přeplatek na rodičovském příspěvku vzniká pouze tehdy, pokud rodič přestane splňovat vlastní podmínky nároku na tento příspěvek a dávka je mu přesto vyplácena…… Promítnuto do procesu správního řízení, rozhodující správní orgán je v řízení o přeplatku povinen vycházet ze znění předmětného ustanovení § 62 odst. 1 věty druhé zákona, a tudíž zkoumat splnění zákonných předpokladů pro uložení povinnosti rodiče k vrácení přeplatku na dávce tak, jak jsou v uvedeném ustanovení přesně vyjádřeny. Především je povinen posuzovat splnění, resp. "nesplnění", podmínek nároku rodiče na dávku rodičovského příspěvku ve smyslu ustanovení § 30 zákona o státní sociální podpoře“. Byť tedy není vyloučeno, aby přeplatek na dávce rodičovského příspěvku rovněţ vznikl protiprávním jednáním odpovědné osoby, zejména nesplněním oznamovací povinnosti ve lhůtě 8 dnů dle § 61 odst. 1 ZSSP např. včasným oznámením návštěvy předškolního zařízení v nepovoleném rozsahu, pro dovození objektivní odpovědnosti za přeplatek na dávce bude i v takovém případě rozhodující pouze zkoumání otázky, zda rodič splnil formální poţadavky nároku na dávku, nikoliv posouzení jeho zavinění. Od 1. 1. 2012 s účinností zákona č. 366/2011 Sb., dle ustanovení §62 odst. 5 ZSSP přeplatek na rodičovském příspěvku nevznikne za dobu, po kterou byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek z důvodu péče o dítě, které přestalo být nejmladším dítětem v rodině, pokud na tuto dobu rodiči náleţel rodičovský příspěvek z důvodu péče o později narozené dítě, které se stalo nejmladším dítětem v rodině. Částka rodičovského příspěvku, která nenáleţela proto, ţe dítě přestalo být nejmladším dítětem v rodině, a částka rodičovského příspěvku, která náleţela z důvodu péče o dítě, které se později stalo nejmladším dítětem v rodině, se zúčtují; uvedená zúčtovaná částka se započte do celkové částky náleţející z důvodu péče o dítě v rodině, které se stalo později nejmladším dítětem v rodině.

97

text ustanovení „to neplatí, jde-li o přeplatek na rodičovském příspěvku. Jestliže byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a nebyly přitom splněny podmínky nároku na tento příspěvek, je rodič povinen vrátit úřadu práce vyplacené částky rodičovského příspěvku, které mu nenáležely.“

85

5.3. Trestní odpovědnost 5.3.1. Správní trestání: Přestupky a jiné správní delikty Úzké sepjetí správních deliktů s trestním právem dokazuje právní věta rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 7 Afs 27/2008, dostupného na www.nssoud.cz: „Kategorie správních deliktů je kategorií trestního práva v širším slova smyslu, tudíž se pro všechny správní delikty, nejen pro přestupky, uplatní povinnost správního orgánu zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také, zda jednání vykazuje daný stupeň společenské škodlivosti, tudíž materiální stránku správního deliktu.“ Tato trestněprávní inspirace v oblasti správního trestání v podobě analogického pouţití trestního práva procesního má ovšem své limity: „Použít v oblasti správního trestání analogie práva nebo zákona lze jen v omezeném rozsahu, a to pouze tam, kdy to, co má být aplikováno, určitou otázku vůbec neřeší, nevede-li takový výklad k újmě účastníka řízení a ani k újmě na ochraně hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem.“ 98 S účinností od 1. 4. 2006 byly zákonem č. 113/2006 Sb., vloţeny do ZSSP ustanovení § 65a - § 65c, které upravují správní delikty na úseku státní sociální podpory - skutkové podstaty přestupků fyzických osob (§ 65a), § 65b ZSSP upravuje správní delikty podnikajících fyzických osob a právnických osob; § 65c upravuje společné principy pro oba předchozí typy sankčního řízení. Účelem zavedení těchto skutkových podstat do ZSSP je veřejný zájem na ochraně pořádku ve státní správě na úseku státní sociální podpory. Na jedné straně totiţ mají různé osoby povinnosti, jejichţ splnění v ideálním případě umoţní bezproblémové projednání a provedení správního řízení o ţádosti o dávku, na straně druhé nedodrţení těchto povinností způsobuje značné obtíţe a můţe vést k neúměrnému protahování správního řízení, sociální nejistotě ţadatele o dávku v situaci neţ správní orgán výplatu dávky přizná, nebo dojde k výplatě dávky v nesprávné výši. Věcnou příslušnost orgánu státní sociální podpory k řízení o správních deliktech upravuje § 65c odst. 5 ZSSP99. Pravidla pro vybírání uloţených pokut jsou stanovena § 65c odst. 6 ZSSP; do 31. 12. 2010 bylo tímto ustanovením upraveno, ţe pokuty vymáhá příslušný celní úřad (a do 31. 12. 2008 finanční úřad), zákonem č. 281/2009 Sb., kterým se mění

98

HRŮŠOVÁ K., MOLEK P. Správní trestání v aplikační praxi soudů. Soudní rozhledy. 2009. č. 12. s. 449

99

k řízení o správních deliktech je v prvním stupni příslušný a) orgán státní sociální podpory, který ke sdělení údajů vyzval, jde-li o správní delikt podle § 65a odst. 1 a § 65b odst. 1, b) orgán státní sociální podpory, kterému měly být rozhodné skutečnosti sděleny nebo osvědčeny, nebo který vyzval k vyšetření zdravotního stavu nebo jinému odbornému vyšetření, jde-li o správní delikty podle § 65a odst. 2.

86

některé zákony v souvislosti s přijetím daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, byla zákonem výslovně uloţená pravomoc k vymáhání nezaplacených pokut vypuštěna, přesto však zůstala svěřena nadále, domnívám se, celnímu úřadu129. 5.3.1.1. Přestupky na úseku státní sociální podpory Hmotněprávní i procesněprávní úprava přestupků v hlavních principech vychází ze zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále téţ jen „PřesZ“); v řízení o přestupcích se postupuje i dle správního řádu, a to v otázkách neupravených zákonem o přestupcích (§§ 51-87 PřesZ). Definicí dle § 2 odst. 1 PřesZ je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohroţuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně (zde § 65a ZSSP), nejde-li o jiný správní delikt postiţitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. V řízení o přestupku je správní orgán povinen vţdy zkoumat nejen naplnění formálních znaků přestupku, ale také otázku, zda jednání vykazuje daný stupeň nebezpečnosti. Stupeň společenské nebezpečnosti přestupku je určován zejména závaţností přestupku, s přihlédnutím ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichţ byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele. Význam tohoto znaku vystupuje do popředí jednak jako kritérium rozhraničení rozdílu mezi trestnými činy a přestupky a dále pak jako indikátor stupně škodlivosti činu (ta můţe vést aţ k jejich nestíhání v případě tzv. bagatelních přestupků).100 Přestupku se tedy podle § 65a ZSSP dopustí fyzická osoba (odlišná od oprávněné osoby, příjemce dávky či osoby společně posuzované) tím, ţe nesplní povinnost sdělit podle § 63 odst. 1 ZSSP bezplatně údaje rozhodné podle tohoto zákona pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu, sankcí je pokuta v maximální výši do 250000 Kč. Přestupku se rovněţ dopustí fyzická osoba (oprávněná osoba, osoba společně posuzovaná nebo příjemce dávky) tím, ţe nesplní povinnost osvědčit skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku, její výši nebo výplatu nebo ohlásit změny v těchto skutečnostech podle § 61 odst. 1 aţ 4 ZSSP ve stanovené lhůtě, nebo se nepodrobí ve stanovené lhůtě vyšetření zdravotního stavu nebo jinému odbornému vyšetření v případech uvedených v § 61 odst. 5 ZSSP, sankcí je pokuta v maximální výši do 10000 Kč.

100

HRŮŠOVÁ K., MOLEK P. Správní trestání v aplikační praxi soudů. Soudní rozhledy. 2009. č. 12. s. 449

87

Skutková podstata přestupku je charakterizována čtyřmi základními skupinami znaků101: a) objektem Obecný (rodový)objekt – souhrn znaků chráněných zákonem o přestupcích, případně téţ dalšími zákony upravujících skutkové podstaty přestupků. Souhrnným objektem přestupků je zájem na náleţitém výkonu veřejné správy. Druhový objekt – společný objekt pro určitou skupinu přestupků – zde chráněný zájem na řádném průběhu správního řízení ve věcech státní sociální podpory. Individuální objekt – konkrétní zájem chráněný skutkovou podstatou přestupku. Zájmem chráněným skutkovou podstatou dle §65a odstavce 1 i 2 ZSSP je zájem na ochraně řádného zjištění skutkového stavu pro ověření nároku na dávku a její výplatu a průběhu správního řízení. Fakultativní znak: Hmotný předmět útoku, vůči němuţ útok směřuje, jedná se o konkrétní předmět, vůči němuţ útok směřuje. Fakultativní znak není poţadován v případě přestupků dle ZSSP. b) objektivní stránkou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi Jednání delikventa můţe být omisivní (jsou spáchány nečinností, opomenutím v souladu s § 4 odst. 3 zákona o přestupcích), komisivní (konání) či nepravé omisivní (např. neuposlechnutí výzvy veřejného činitele). O takové /nepravé omisivní/ jednání jde v případě přestupků dle § 65a odst. 1 ZSSP, protoţe jednání pachatele spočívá v nečinnosti k výzvě úřadu státní sociální podpory; v případě přestupku spočívajícího v tom, ţe příjemce dávky či společně posuzovaná osoba sami o své vůli nesplní oznamovací či osvědčovací povinnost ve lhůtách dle § 61 odst. 1 a 3 ZSSP, se jedná o omisivní jednání. Následkem jednání je porušení nebo ohroţení hodnot, které jsou objektem přestupku, podle toho se dělí přestupky na porušovací a ohroţovací. U poruchových přestupků nastupuje odpovědnost aţ v okamţiku, kdy k poruše dojde, přičemţ tento okamţik nemusí být nutně totoţný s okamţikem, kdy se pachatel dopustí konkrétní činnosti či kdy zahájí svou nečinnost, ale můţe následovat aţ po přistoupení dalších vnějších okolností. „I následek,

101

MATES, P. Základy odpovědnosti za přestupek. In: MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 3. vyd., Praha, C.H.Beck, 2002. Kapitola II.1, s: 27-33. MATES, P. Skutková podstata přestupků. In MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 3. vyd., Praha, C.H.Beck, 2002. Kapitola II.2, s: 33-41.

88

jakož i účinek na konkrétním předmětu útoku je proto předmětem dokazování v řízení před správním orgánem“(srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 1 As 15/2007, publ. pod č. 1727/2008 Sb. NSS) 102. Mezi jednáním a následkem musí existovat vztah příčinné souvislost, který znamená, ţe bez tohoto jednání by následek nenastal. Následek ve skutkových podstatách dle § 65a ZSSP není výslovně vyjádřen; jedná se o přestupky porušovací, neboť následkem jednání delikventa je porušení chráněného zájmu – řádného průběhu správního řízení – není přiznána dávka, nebo se správní řízení prodluţuje. fakultativní znak – místo a čas jednání – fakultativní znak času je naplněn u skutkových podstat dle § 65a odst. 2 písm. a) či b) ZSSP vyjádřený formulací „ve stanovené lhůtě“. c) subjekt – pachatel přestupku Subjektem můţe být výlučně fyzická osoba, jak vyplývá ze skutkových podstat přestupků dle ustanovení § 65a odst. 1 a 2 ZSSP. Zajímá nás tedy u ní věk a příčetnost (§5 PřesZ), vzhledem ke skladbě moţných odpovědných fyzických osob eventuálně i reţim pro mladistvé dle § 19 zákona o přestupcích. Fakultativní znaky subjektu – speciální vlastnosti – jsou naplněny v případě úpravy přestupku dle §65a odst. 1 ZSSP, který můţe spáchat fyzická osoba, která není oprávněnou osobou, osobou společně posuzovanou či příjemcem dávky; přestupek dle § 65a odst. 2 ZSSP naopak můţe spáchat fyzická osoba, která je oprávněnou osobou, osobou společně posuzovanou či příjemcem dávky. d) subjektivní stránka přestupku – zavinění Zásadně postačí zavinění z nedbalosti, skutkové podstaty nepředepisují zavinění úmyslné, k naplnění uvedených skutkových podstat v úvahu teda přichází zavinění ve formě nevědomé (viz. § 4 odst. 1 písm. b) PřesZ) a vědomé nedbalosti (viz. § 4 odst. 1 písm. a) PřesZ), a tím spíše přímého (viz. § 4 odst. 2 písm. a) PřesZ) a nepřímého úmyslu (viz. § 4 odst. 2 písm. b) PřesZ). Při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závaţnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichţ byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týţ skutek postiţen v disciplinárním řízení (§ 12 odst. 1 PřesZ). Obecně má být zkoumán úmysl (a jeho 102

HRŮŠOVÁ K., MOLEK P. Správní trestání v aplikační praxi soudů. Soudní rozhledy. 2009. č. 12. s. 449

89

forma) i u těch přestupků, k jejichţ spáchání dostačuje pouze nedbalost, a to z důvodu vlivu na určení výše a povahy sankce, jak je zakotvena v § 12 odst. 1 přestupkového zákona, podle nějţ je míra zavinění jedním z faktorů, které se do výše a povahy sankce mají promítnout.103 Pachateli lze místo pokuty jako sankci uloţit i sankci mírnější, jíţ je napomenutí, případně můţe úřad státní sociální podpory od uloţení sankce upustit za podmínek § 11 odst. 3 PřesZ. Namístě bude vyuţít i forem zkrácených řízení – příkazního (§ 87 PřesZ) a blokového řízení (§ 84 PřesZ). Ustanovení § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, podle něhoţ přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok, ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu vyloţila tak, ţe ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39, č. j. 9 As 89/2010 – 91 ze dne 21. 12. 2010, oba dostupné na www.nssoud.cz). Občanovi, který byl uznán vinným z přestupku, se uloţí povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku; náklady řízení se hradí paušální částkou, kterou stanoví ministerstvo vnitra České republiky v dohodě s ministerstvem financí České republiky zvláštním právním předpisem zpravidla ve výši 1000 Kč (§79 odst. 1 PřesZ s § 1vyhlášky ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích), to neplatí pro blokové řízení a příkazní řízení (§ 79 odst. 2 PřesZ), v nichţ tato povinnost nelze uloţit. Náhrada nákladů řízení je příjmem státního rozpočtu. Z důvodů zvláštního zřetele hodných lze od uloţení povinnosti nahradit náklady řízení podle odstavce 1 zcela nebo zčásti upustit (§ 79 odst. 3 a 4 PřesZ). Domnívám se, ţe

přestupkové řízení pro oblast státní sociální podpory

je nadbytečnou záleţitostí zatěţující jak úřady státní sociální podpory, tak v důsledku i delikventa. Na jednu stranu lze chápat úmysl zákonodárce dozorovat nad řádným výkonem státní správy, kdy určitá nečinnost, neaktivita a ledabylost zúčastněných osob na řízení neúměrně protahuje a ztěţuje práci správního orgánu. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, ţe řízení o dávkách státní sociální podpory se povětšinou účastní osoby slabší sociální situace,

103

HRŮŠOVÁ K., MOLEK P. Správní trestání v aplikační praxi soudů. Soudní rozhledy. 2009. č. 12. s. 449

90

u nichţ lze vyţadovat právní vědomí mnohdy jen velmi obtíţně. Vzhledem k tomu, ţe ke spáchání přestupku dle §65a ZSSP není třeba úmyslného zavinění, dochází ke spáchání přestupků poměrně často. Mělo-li by poté řádně proběhnout řízení o přestupku, v jehoţ důsledku by byla pachateli uloţena pokuta a náhrada nákladů řízení, důsledkem celého procesu bude nezřídkakdy ještě větší zatíţení pachatele dalšími „novými“ sankcemi a pohledávkami za uloţené pokuty (zde je třeba zdůraznit, ţe typicky přestupek můţe vzniknout v souvislosti se vznikem přeplatku na dávce), které náleţejí státu, jeţ je poté třeba vymoci. Částečným řešením je pochopitelně vyřizovat přestupkové řízení zkrácenými formami (kdy nelze uloţit náhradu nákladů řízení), příp. v „řádném“ přestupkovém řízení od náhrady nákladů upustit, přičemţ v méně závaţných případech ukládat pachateli jako sankci pouze napomenutí; to však činí přestupkové řízení obsoletním. Určitým řešením by tak mohla být obdoba od 1. 1. 2012 do ZSSP vkládaného §54a ZSSP, jenţ za neplnění rodičovských povinností sankcionuje rodiče pozastavením, resp. sníţením výplaty dávky. Ostatně zákon č. 116/2006 Sb., o hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, „sankcionuje“ neaktivitu osoby v hmotné nouzi ve snaze zlepšit situaci vlastním přičiněním niţší částkou ţivobytí a tedy výplatou dávky příspěvku na ţivobytí v niţší výši. Pro státní sociální podporu by bylo za závadné jednání při správním řízení vhodnější stanovit obdobnou sankci spočívající v omezeném přístupu k dávkám po určité období, popř. v niţší výši, a to vzhledem k tomu, ţe největším „trestem“ pro ţadatele o dávky je právě absence dávky. Skutkovými podstatami upravenými ZSSP nejsou vyčerpány všechny moţné přestupky, které mohou být spáchat v souvislosti s řízením o dávkách státní sociální podpory; v úvahu přicházejí pochopitelně i další skutkové podstaty, a to zejména dle §21 zákona PřesZ - přestupky proti pořádku ve státní správě vyskytující se na více úsecích státní správy - či dle §46 PřesZ - ostatní přestupky proti pořádku ve státní správě a přestupky proti pořádku v územní samosprávě. 5.3.1.2. Správní delikty právnických osob a fyzických podnikajících osob Český právní řád vychází z pojetí, podle nějţ nelze právnické osoby stíhat trestním právem; odpovědnost za správní delikt (a to přes snahu přijmout zákon o trestní odpovědnosti právnických osob104) zůstává jedinou formou, kterou můţe právnické osoby české veřejné

104

srov.vládní návrh zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim dostupný na www.psp.cz jako sněmovní tisk č. 285

91

právo stíhat105. Na rozdíl od právní úpravy přestupků v českém právním řádu nenalezneme ucelenou a kodifikovanou úpravu správních deliktů 106 ; nejsou takto upraveny základy odpovědnosti, systém sankcí, pravidla pro jejich ukládání, ani proces řízení při projednávání těchto deliktů. V otázce základů odpovědnosti je tedy třeba vycházet z obecných principů trestního práva107 a pro řízení téţ z pravidel správního řízení. Právní úprava správních deliktů právnických a fyzických osob na úseku státní sociální podpory ZSSP je upravena v § 65b a § 65c a omezuje se na výčet skutkových podstat, pravidel pro uloţení sankce a určení správního orgánu, který o pokutě rozhoduje. Oproti přestupkům má sankcionování právnických osob a fyzických podnikajících osob mnohem větší význam. Jedná se totiţ o třetí osoby figurující mimo veřejnoprávní vztah státu a příjemce dávky, kdy tyto osoby např. potvrzují příjem osob, nezaopatřenost dítěte, příp. jako příjemce dávek disponují s částkami, u nichţ nejsou oprávněnou osobou. Právě na těchto osobách mnohdy záleţí, zda, v jaké výši, příp. kam a především, kdy bude dávka přiznána a vyplácena. Pro správní orgány představuje tato forma postihu (předpisy napříč správním právem většinou nerozlišují, zda jde o právnickou osobu-podnikatele, nebo neziskovou právnickou osobu) ulehčení, neboť místo vyhledávání konkrétní fyzické osoby odpovědné za protiprávní jednání, uplatňují sankci vůči právnické osobě jako celku, a ta má pravomoc postihnout konkrétního pracovníka podle pracovněprávních předpisů.108 Oddělení podnikajících fyzických osob (respektive fyzických osob při výkonu jejich podnikatelské činnosti) od ostatních fyzických osob a jejich přiřazení z pohledu správního trestání k právnickým osobám vychází jednak z předpokladu, ţe podnikající fyzická osoba disponuje ve vztahu k činnosti, v níţ podniká, většími odbornými znalostmi a zároveň ji tíţí větší míra povinné péče neţ ostatní fyzické osoby; jednak ze skutečnosti, ţe za situace, kdy osoba hodlající podnikat má relativní volnost, zda bude tuto činnost realizovat jako podnikající fyzická osoba nebo v rámci obchodní společnosti, by bylo těţko zdůvodnitelným rozlišováním, pokud by se míra odpovědnosti při výkonu podnikatelské činnosti lišila podle formy, kterou si podnikatel zvolí.109

105

HRŮŠOVÁ K., MOLEK P. Správní trestání v aplikační praxi soudů. Soudní rozhledy. 2009. č. 12. s. 449 srov. téţ PRŮCHA, P., SPRÁVNÍ PRÁVO, obecná část. 4. vyd., Brno, Masarykova univerzita, 2001, s. 258 MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 3. vyd., Praha, C.H.Beck, 2002, s. 69 107 Trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 17/2007 – 135 ze dne 31. 5. 2007, dostupný na www.nssoud.cz publ. pod č. 1338/2007 Sb. NSS) 108 viz. PRŮCHA, P. SPRÁVNÍ PRÁVO, obecná část. 4. vyd., Brno, Masarykova univerzita, 2001, s. 263 109 HRŮŠOVÁ K., MOLEK P. Správní trestání v aplikační praxi soudů. Soudní rozhledy. 2009. č. 12. s. 449 106

92

Podle § 65b odst. 1 ZSSP se právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, ţe nesplní povinnost sdělit podle § 63 odst. 1 ZSSP bezplatně údaje rozhodné podle tohoto zákona pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu. Podle odstavce 2 jeli právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba příjemcem dávky, dopustí se správního deliktu, jestliţe nesplní ohlašovací povinnost uvedenou v § 61 odst. 1 ZSSP nebo nesplní povinnost vyhovět výzvě podle § 61 odst. 2. Za správní delikt podle odstavců 1 a 2 lze uloţit pokutu do 250 000 Kč. Základy skutkové podstaty správních deliktů 110 jsou v mnohem obdobné rozebraným skutkovým podstatám přestupků: a) objekt správního deliktu obecný objekt je společný víceméně všem správním deliktům - chráněný zájem na řádném výkonu veřejné správy Obdobně jako u přestupků je druhovým objektem zájem na ochraně řádného výkonu při řízení o nárocích podle zákona o státní sociální podpoře Individuální objekt vyplývá ze skutkových podstat dle §65b ZSSP: Dle § 65b odst. 1 je chráněným zájmem dodrţení povinnosti součinnosti se správním orgánem při zjišťování skutkového stavu pro ověření nároku na dávku. Dle § 65b odst. 2 ZSSP je chráněným zájmem dodrţení ohlašovací povinnosti, neboť její nedodrţení má poměrně závaţné důsledky pro výplatu dávky, kdy často vznikají přeplatky na dávce. b) objektivní stránka správního deliktu Obě skutkové podstaty správních deliktů jsou postavené na opomenutí konání, příp. nepravém omisivním jednání, ke kterému byla odpovědná osoba povinna (nesplnění oznamovací povinnosti, nereagence na výzvu úřadu státní sociální podpory). Následek (ohroţení či porušení) jakoţto fakultativní znak skutkové podstaty není vyjádřen, oproti tomu z dalších fakultativních znaků - místo a čas – je ve skutkové podstatě určen fakultativní znak času – nesplnění povinnosti ve lhůtě 8 dnů od nastalé změny či nereagence na výzvu ve lhůtě stanovené správním orgánem.

110

PRÁŠKOVÁ, H. Znaky skutkové podstaty správních deliktů právnické osoby a smíšených správních deliktů. In: MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 3. vyd., Praha, C.H.Beck, 2002. Kapitola VI.2, s: 98103.

93

c) subjekt správního deliktu Subjektem správního deliktu je pachatel správního deliktu. Zde jím můţe být jak podnikající fyzická osoba, tak právnická osoba, přičemţ platí, ţe tito pachatelé musí disponovat deliktní způsobilostí (způsobilostí k protiprávnímu jednání). Pro deliktní způsobilost podnikající fyzické osoby v případě správních deliktů na úseku státní sociální podpory není rozhodující výkon určité činnosti, rozhodující je, ţe je fyzická osoba podnikatelem, a vznik oprávnění k této činnosti. Deliktní způsobilost právnické osoby je spojena s jejím vznikem (obecně dle občanského zákoníku §19 odst. 2 „Právnické osoby vznikají dnem, ke kterému jsou zapsány do obchodního nebo do jiného zákonem určeného rejstříku, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak“). Subjektem odpovědnosti je právnická osoba jako celek, jednání nemusí uskutečnit orgán nebo představitel právnické osoby, postačí jednání řadového zaměstnance. d) subjektivní stránka správního deliktu Obligatorním znakem skutkové podstaty není zavinění, jedná se o objektivní odpovědnost za protiprávní stav, k níţ postačí naplnění znaků skutkové podstaty. ZSSP připouští moţnost liberace, kdy právnická osoba však za správní delikt neodpovídá (a v souladu s §65c odst. 4 ZSSP i podnikající fyzická osoba), jestliţe prokáţe, ţe vynaloţila veškeré úsilí, které bylo moţno poţadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.

Zánik trestnosti činu111 ZSSP v § 65c odst. 3 stanovuje subjektivní i objektivní lhůty pro zánik trestnosti činu. Odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliţe orgán státní sociální podpory o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dověděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán. Uvedené lhůty jsou lhůtami prekluzivními, jejich marným uplynutím zanikne odpovědnost za skutek; zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále téţ jen „s.ř.s.“) v §47 staví běh těchto lhůt po dobu po dobu řízení před soudem. Zahájí-li orgán státní sociální podpory řízení v uvedené jednoroční lhůtě, je nutno, aby orgán státní sociální podpory v rámci uvedených lhůt, obdobně jako v případě přestupků, věc projednal pravomocně. K prekluzi práva uloţit sankci za správní delikt soudy

111

PRÁŠKOVÁ, H. Okolnosti vylučující protiprávnost. In: MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 3. vyd., Praha, C.H.Beck, 2002. Kapitola VI.3, s: 98-103. PRÁŠKOVÁ, H. Zánik trestnosti. In: MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 3. vyd., Praha, C.H.Beck, 2002. Kapitola VI.4, s: 103-104.

94

přihlíţejí z úřední povinnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 11/2010 – 134 ze dne 16. dubna 2010, dostupný na www.nssoud.cz). Trestnost zaniká i zánikem odpovědné osoby (smrtí fyzické osoby, zánikem právnické osoby). Sankcí za správní delikt je pokuta (§ 65b odst. 3 ZSSP) aţ do výše 250.000 Kč. Její výše odpovídá správnímu uváţení, jemuţ ZSSP stanoví meze v §65c odst. 2, podle něhoţ při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne: a) k závaţnosti správního deliktu, b) zejména ke způsobu jeho spáchání c) a jeho následkům a k okolnostem, za nichţ byl spáchán. V případě soudního přezkumu rozhodnutí o správním deliktu je rovněţ moţno uplatnit moderační právo soudu dle § 78 odst. 2 s.ř.s.112

5.3.2. Pořádkové delikty Smyslem pořádkové pokuty je zajistit řádný a důstojný průběh správního řízení, uloţením pokuty delikventovi se sleduje potrestání závadného chování a zamezení opakovaného závadného jednání. Situace, kdy lze správním orgánem uloţit pořádkovou pokutu, jsou předvídány §62 odst. 1 a 2 správního řádu113. Pakliţe je správní orgán vázán § 62 odst. 3 kritérii pro stanovení výše pořádkové pokuty, jeţ můţe činit aţ 50.000 Kč, umoţňuje § 62 odst. 6 pokutu později i prominout. § 65 odst. 3 ZSSP přidává k obecným skutkovým podstatám pořádkových deliktů v oblasti působnosti státní sociální podpory speciální skutkovou podstatu pořádkového deliktu spáchaném při výkonu kontrolní činnosti úřadu státní sociální podpory: Zaměstnancům právnických nebo fyzických osob uvedených v § 63, kteří nesplní nebo poruší povinnosti uloţené v odstavci 2 ZSSP, můţe zaměstnanec zařazený v orgánu státní sociální podpory uvedeném v odstavci 1 pověřený provedením kontroly uloţit pořádkovou pokutu aţ do výše 2000 Kč, a to i opětovně. Ustanovení dále stanovuje

112

§ 78 s. ř. s.: Rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. 113 §62 odst. 1) Správní orgán můţe rozhodnutím uloţit pořádkovou pokutu aţ do výše 50 000 Kč tomu, kdo v řízení závaţně ztěţuje jeho postup tím, ţe a) se bez omluvy nedostaví na předvolání ke správnímu orgánu, b) navzdory předchozímu napomenutí ruší pořádek, nebo c) neuposlechne pokynu úřední osoby. (2) Pořádkovou pokutu podle odstavce 1 lze uloţit i tomu, kdo učiní hrubě uráţlivé podání.

95

jednoroční prekluzivní lhůtu pro uloţení pokuty ode dne, kdy k nesplnění povinnosti došlo. Pořádkovou pokutu uloţenou vybírá a vymáhá orgán státní sociální podpory, jehoţ zaměstnanec pořádkovou pokutu uloţil. 5.3.3. Trestný čin podvodu Příjemci dávky 114 a osobě společně posuzované ukládá § 61 odst. 1 a odst. 3 ZSSP oznamovací povinnost, podle něhoţ je povinen písemně ohlásit příslušnému úřadu práce do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši nebo výplatu. Porušením oznamovací povinnosti příjemcem dávky a společně posuzované osoby zpravidla má za následek přeplatek na vyplacené dávce a výše způsobené škody můţe dosáhnout i několika tisíc Kč (zejména u dávky rodičovského příspěvku). Osoba příjemce či společně posuzované osoby dávky je v reţimu ZSSP odpovědná za přeplatek a rozhodnutím správního orgánu má uloţenu povinnost částky neprávem přijaté vrátit; nesplněním oznamovací povinnosti - uvedením správního orgánu v omyl - však můţe osoba odpovědná za vznik přeplatku dle § 209 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále téţ jen „TZ“) naplnit skutkovou podstatu trestného činu (přečinu či zločinu – srov. § 14 TZ) podvodu. Je-li příjemcem dávky právnická osoba či podnikající fyzická osoba, je především odpovědná za správní delikt dle § 65b odst. 2 ZSSP; vzhledem k nespecializovanému subjektu skutkové podstaty podvodu není vyloučeno, aby tyto osoby byly odpovědné za trestný čin podvodu, důsledně se přitom uplatní principy vztahu správního práva trestního a trestního práva hmotného 115 . Ačkoliv na úseku státní sociální podpory do úvahy přichází spáchání i jiných trestných činů (ostatně jako v řízení před všemi správními orgány), trestný čin podvodu je v souvislosti s dávkami státní sociální podpory nejtypičtějším trestným činem. Aţ k Nejvyššímu soudu dospělo v několika případech projednání odpovědnosti pachatele za trestný čin podvodu na dávkách státní sociální podpory. V usnesení sp. zn. 3 TDO 1329/2009 ze dne 25. 11. 2009, dostupném na www.nsoud.cz, se Nejvyšší soud zabýval otázkou splnění oznamovací povinnosti dle §61 odst. 1 ZSSP. V rozsuzovaném případě dovolatelka zamlčela změnu rodinného stavu (uzavření manţelství), ačkoli si byla vědoma své povinnosti písemně ohlásit příslušnému úřadu státní sociální podpory do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši nebo výplatu, tak jak jí to

114

Příjemce dávky je pro účely ZSSP definován v §59 MIKULE V. Jiné vztahy mezi veřejnou správou a soudy. In HENDRYCH, D. a kol. Správní právo, obecná část. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 601 115

96

ukládá § 61 odst. ZSSP, v důsledku čehoţ jí byly neoprávněně vyplaceny dávky v celkové výši 10.072,- Kč. Nejvyšší soud na námitky dovolatelky, která argumentovala, ţe poškozeným neoprávněnou výplatou je stát, a ţe sňatek uzavřela před matričním úřadem, coţ je organizační sloţka státu, tzn. nemohl být uveden v omyl, konstatoval, ţe pokud by si měly organizační sloţky státu navzájem mezi sebou sdělovat rozhodné skutečnosti, samotné ustanovení § 61 odst. 1 ZSSP by nemělo smysl a ţádné reálné uplatnění a veškerá odpovědnost za to, zda občané příslušné informace na úřadu uvedou, příp. zda je uvedou pravdivě, by zůstávala na státu a nemělo by smysl občany poučovat o jejich povinnostech hlásit příslušné informace. Stejně tak i podepsaná prohlášení by postrádala smyslu. Není tedy povinností státu si potřebné skutečnosti zjišťovat v rámci svých organizačních sloţek, ale jsou to právě občané, kdo jsou povinni tyto rozhodné skutečnosti bez dalšího příslušnému úřadu ohlásit. K naplnění skutkové podstaty podvodu 116 je vyţadováno zavinění ve formě úmyslu (§ 209 TZ ve spojení s § 13 odst. 2 TZ). Zavinění delikventa při porušení oznamovací povinnosti bývá pojato jako forma nepřímého úmyslu (srov. § 15 odst. 1 písm b) TZ), a to vzhledem k tomu, ţe příjemce dávky či osoba společně posuzovaná byli v ţádosti o dávku seznámení se skutečnosti oznámit změnu v rozhodných skutečnostech ve lhůtě 8 dní a svými podpisy v ţádosti stvrdili, ţe tuto povinnost berou na vědomí. Takto rozsudkem ze dne 18. října 2001 č. j. 5 TZ 225/2001, dostupném na www.nsoud.cz, Nejvyšší soud shledal, ţe nebyla v souladu se zákonem posouzena otázka zavinění obviněné ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 (zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů). Podle § 3 odst. 3 trestního zákona k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, ţe postačí zavinění z nedbalosti. Závěr o zavinění pachatele musí být prokázán výsledky dokazování. Nejvyšší soud z vyšetřovacího spisu zjistil, ţe obviněná byla opakovaně řádně poučena o podmínkách poskytování dávek státní sociální podpory, coţ potvrzovala podpisem na ţádostech o příslušné dávky; byla jí známa povinnost nahlásit do 8 dnů všechny změny, které ovlivňovaly trvání a výši dávek státní sociální podpory. Obviněná, dokonce v čestném

116

výklad k ostatním znakům skutkové podstaty podvodu srov. ŠÁMAL, P. §209 Podvod. In: ŠÁMAL, P. a kol.

Trestní zákoník, 1. vyd., Praha: C.H.Beck, 2009, s. 1850 – 1877

97

prohlášení neuvedla, ţe pobírala výţivné na nezletilé dítě. Obhajoba obviněné, ţe příslušné poučení nečetla, neobstála, kdyţ na druhé straně pobírala dávky státní sociální podpory. Dovolací soud dovodil jiţ z těchto skutkových okolností, ţe obviněná jednala přinejmenším v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) TZ, který postačuje k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 TZ. Usnesením sp. zn. 5 TDO 203/2002 ze dne 27. června 2002, dostupným na www.nsoud.cz Nejvyšší soud České republiky shledal, ţe dovolatelka oznamovací povinnost dle §61 odst. 1 ZSSP vzala na vědomí při podpisu ţádosti o rodičovský příspěvek; o této povinnosti byla opakovaně písemně poučována v řadě dalších písemností, které jí byly doručovány ze strany úřadu státní sociální podpory, i z řady dalších skutečností – oznámení o přiznání dávky, svědeckých výpovědi zaměstnanců správního orgánu; její námitky ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. neobstály, kdyţ rodičovský příspěvek pobírala za těchto okolností deset měsíců a byl jí zasílán poštovní poukázkou do vlastních rukou. Nejvyšší soud neakceptoval ani obhajobu dovolatelky, ţe zaměstnanci úřadu státní sociální podpory věděli o tom, ţe nastoupila do zaměstnání. Zákon pro oznámení změn totiţ vyţaduje písemnou formou, touto formou proto musí být učiněn příslušný úkon příjemcem dávky, neboť jiný subjekt tuto povinnost ze zákona nemá. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, ţe obviněná musela vědět, ţe zamlčením podstatných skutečností (§ 250 odst. 1 trestního zákona) pro výplatu dávek státní sociální podpory nezbytně a nutně dojde k porušení nebo ohroţení zájmu chráněného trestním zákonem, a proto jde o úmysl přímý podle § 4 písm. a) trestního zákona, a nikoliv o ,,úmysl přinejmenším nepřímý podle § 4 písm. b) trestního zákona‘‘, jak uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud. Nález Ústavního soudu ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III.ÚS 722/09, dostupný na http://nalus.usoud.cz/, do vnímání zavinění vnesl další přístup. V rozsuzované věci byla stěţovatelka jak okresním soudem, tak i k odvolání krajským soudem, uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. l trestního zákona za to, ţe přestoţe poučena, ţe musí oznámit kaţdou změnu, rozhodnou pro přiznání sociální dávky městskému úřadu, a ţe zároveň pobírala příspěvek na bydlení, neoznámila tuto skutečnost orgánu sociálního zabezpečení. Obţalovaná tvrdila od samého počátku trestního stíhání, ţe obě sociální dávky pobírala v dobré víře, ţe jí právem náleţejí. Z jejích verbálních projevů, a jiţ v době činu, tak při výpovědích v průběhu trestního řízení, ani z ţádného jiného přímého či nepřímého důkazu nelze vyvodit její srozumění s tím, ţe se ke škodě cizího majetku neoprávněně obohacuje. Ústavní soud to nedovodil ani ze skutečnosti, ţe obţalovaná měla být orgánem 98

sociální péče náleţitě poučena o ohlašovací povinnosti písemně ohlásit změny v rozhodných skutečnostech do osmi dnů (stěţovatelka tvrdila, ţe se takové poučení na jím převzatém správním rozhodnutí nenacházelo, pro oční vadu by ani nebyla schopna se s ním seznámit), nestačilo by to totiţ samo o sobě k vyvození závěru o nepřímém úmyslu v trestněprávním smyslu; ze samotného opomenutí povinného jednání nelze totiţ automaticky dovozovat téţ existenci srozumění s neoprávněným obohacením. Ústavní soud uzavřel při současné konstataci, ţe obecné soudy při úvahách o zavinění nedostatečně zhodnotily řadu relevantních skutečností (sloţitá orientace v úpravě sociálního zabezpečení, sociální a zdravotní hendikep stěţovatelky, namítané přesvědčení stěţovatelky o oprávněnosti souběţného pobírání obou dávek za situace, kdy dvě dávky poskytovaly dva různé správní orgány, jeţ mohly vzájemně komunikovat a ex officio odstranit nesrovnalosti, moţné omisivní jednání stěţovatelky ve skutkovém právním či skutkovém omylu), ţe právní závěr obecných soudů o tom, ţe ze strany stěţovatelky byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů, čímţ se vymyká z mezí ustanovení § 2 odst. 5 a 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále téţ jen „TŘ“) a je současně i v rozporu se zásadou in dubio pro reo. 5.4. Právní vztahy zákona o státní sociální podpoře před vnitrostátními soudy Článek 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod umoţňuje občanovi obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost správního aktu. Od soudního přezkumu správních rozhodnutí je však zároveň třeba odlišit právní vztahy, které sice mezi jejich účastníky vznikly jako následek aplikace ZSSP, nicméně tyto vztahy jsou soukromoprávní povahy, a proto se obě strany – v souladu s principem rovnosti účastníků soukromoprávních sporů - mohou domoci ochrany svých práv v řízení před soudy rozhodujícími v občanském soudním řízení. Za podmínek článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie117 můţe být uvedená ochrana práv občana předmětem řízení před Soudním dvorem Evropské unie, potaţmo i u Evropského soudu pro lidská práva podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod 118 (domnívám se, ţe zejména z důvodu namítaného zásahu do práva na spravedlivý proces dle článku 6 Úmluvy, práva na rodinný ţivot podle článku 8 Úmluvy a porušení zákazu rovného zacházení podle článku 14 Úmluvy119 ve spojení s článkem 1 Dodatkového protokolu

117

publ. v Úředním věstníku EU dne 30.3.2010, C 83, svazek 53 publ. jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. 119 srov. rozsudky ESLP ze dne 3.4.2008, Mourek proti České republice č. 17999/03, ze dne 17.2.2011, Andrle proti České republice č. 6268/08 a 31.3.2009,Weller proti Maďarsku č. 44399/05, dostupné na www.echr.coe.int 118

99

k Úmluvě). V obou případech se jedná ale o natolik výjimečné prostředky ochrany sociálních práv občana, které zasahují nad rámec standardního řízení podle ZSSP a navíc by si zaslouţily rozbor samostatnou prací, a proto se ve své práci zaměřím na otázky v řízení před vnitrostátními soudy.

5.4.1. Soudní přezkum správních rozhodnutí státní sociální podpory Soudní přezkum správních rozhodnutí120, tedy i věcí státní sociální podpory, má svůj ústavní základ v článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, provedeném zákonem č. 150/2002 Sb., soudním řádem správním, ve znění pozdějších předpisů (dále převáţně jen „s.ř.s.“). Řízení o ţalobě proti rozhodnutí správního orgánu se řídí ustanoveními § 65 a násl. s. ř. s., a částečně i některými ustanoveními ZSSP. Pro věci státní sociální podpory je důleţité i pravidlo vyplývající ze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, který řízení ve věcech státní sociální podpory osvobozuje od soudních poplatků nejen pro ţalobní spor, ale téţ pro řízení o kasační stíţnosti (§ 11 odst. 1 písm. b) a § 11 odst. 3 cit. zákona). Osvobozením od soudních poplatků ex lege, jímţ se osobám podstatně usnadňuje přístup k soudnímu přezkumu rozhodnutí, je zároveň splněna základní podmínka § 35 odst. 8 s. ř. s. pro případné ustanovení advokáta soudem, k tomu je však zapotřebí, aby byla splněna druhá podmínka pro ustanovení advokáta v ţalobním řízení, a to nezbytnost ustanovení zástupce k ochraně práv navrhovatele. O takovou situaci zpravidla půjde tehdy, jde-li o věc po stránce skutkové nebo právně sloţitoua jestliţe potřeba ochrany práv účastníka v soudním řízení vyjde najevo, např. z nekvalifikovaných podání účastníka, jímţ se na soud obrací apod. Vzhledem k tomu, ţe největší nároky po odborné stránce klade na účastníka řízení formulování samotného návrhu (ţaloby), navíc v poměrně krátkém časovém úseku, je právě obsahová a formální úroveň sepsané ţaloby kritériem pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka. Je-li ovšem ţalobní návrh perfektním podáním splňujícím veškeré náleţitosti, s přesvědčivou argumentací, není povinností soudu zástupce ustanovit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004-64, dostupné na www.nssoud.cz). Tento postup se však neuplatní v řízení o kasační stíţnosti, kde je zastoupení stěţovatele advokátem povinné (srov. § 105 odst. 2 s. ř. s.). Právo na ustanovení zástupce není právem na ustanovení

120

pro úplnost dodávám, ţe se jedná o nejčastější typ soudního řízení podle soudního řádu správního; principielně ovšem nelze pro působnost státní sociální podpory vyloučit i další řízení - tzv. zásahovou ţalobu dle §82 s. ř. s. či ţalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle §79 s.ř.s

100

konkrétní osoby, kterou navrhovatel v návrhu označuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2005, č. j. 6 Ads 64/2005-25, dostupný na www.nssoud.cz) . K řízení o ţalobě proti rozhodnutí správního orgánu (úřadu státní sociální podpory) je po vyčerpání řádných opravných prostředků věcně a místně příslušný krajský soud (§ 5 ve spojení s § 7 odst. 1 s. ř. s.), v jehoţ obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany (§ 7 odst. 2. s. ř. s.); podané ţalobě s. ř. s. nepřiznává odkladný účinek, přičemţ tyto účinky správní ţalobě nepřiznává ani ZSSP. V souladu s §73 resp. § 107 s. ř. s. soud můţe ţalobě či kasační stíţnosti tento účinek přiznat. S účinností zákona č. 303/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony od 1. 1. 2012 bude místně příslušným krajský soud, v jehoţ obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni. 5.4.1.1. Nepřípustnost ţaloby proti správnímu rozhodnutí Nepřípustnost ţaloby (jeţ bude správním soudem odmítnuta dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.) je definována §68 s. ř. s.; podle písm. e) citovaného ustanovení je správní ţaloba nepřípustná tehdy, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. června 2011, č. j. 4 Ads 9/2011- 64, dostupném na www.nssoud.cz, vyloţil pojem „rozhodnutí“ ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., který je třeba chápat v materiálním smyslu jako jakýkoliv individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení.“ Není tedy podstatné, jak je příslušné rozhodnutí označeno (rozhodnutí, usnesení, rozsudek, jmenování, výměr, příkaz atd.), nýbrţ podstatná je skutečnost, ţe orgán veřejné moci tímto svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry fyzické nebo právnické osoby, tj. tímto rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku jejich oprávnění a povinností. Jediným ze zákona vyloučeným ze soudního přezkumu, rozhodnutím je dle § 73a ZSSP přezkum rozhodnutí o prominutí podmínky trvalého pobytu. Dotčené ustanovení vloţil do ZSSP s účinností od 1. 1. 2003 zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního121.

121

K tomu srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 151/2002 Sb.: „Navrhuje se, aby ze soudního přezkumu byla vyloučena rozhodnutí o prominutí podmínky trvalého pobytu. Na prominutí podmínky trvalého pobytu není právní nárok. Zákon nestanoví pro úvahu správního orgánu žádná kriteria. Posouzení je zcela individuální a závisí na různých okolnostech.“

101

Judikatura Nejvyššího správního soudu však do tohoto pravidla učinila průlom rozhodnutím č. j. 4 Ads 54/2006 - 102, ze dne 10. 8. 2007, dostupném na www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud v rozsudku dospěl k závěru, ţe výluka soudního přezkumu dle §73a ZSSP nevylučuje přezkum takového rozhodnutí jako subsumovaného správního aktu podle § 75 odst. 2 věta druhá s. ř. s., podle kterého byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k ţalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumoţňuje-li tento zákon ţalobci napadnout takový úkon samostatnou ţalobou ve správním soudnictví. Samostatný soudní přezkum rozhodnutí vydaných podle § 3 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře, výslovně vyloučený citovaným ustanovením § 73a téhoţ zákona, rovněţ postrádá smysl, neboť ne kaţdé takové rozhodnutí musí nutně vyústit v rozhodnutí o nepřiznání či odnětí dávky státní sociální podpory, resp. v rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek na takové dávce. Teprve následné rozhodnutí o dávce představuje potenciální zásah do práv účastníka řízení. Rozhodnutí, které závisí výlučně na správním uváţení správního orgánu, totiţ nemůţe být zcela vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť pouze přezkoumání nestranným a nezávislým soudem můţe zabránit libovůli v rozhodování, která je v příkrém rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a která je v právním státě pojmově nepřípustná. Další typy nepřípustných ţalob proti rozhodnutím úřadu státní sociální podpory dovodila aţ judikatura. Takto Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 18. března 2004, č.j.: 5 A 76/2002 – 68, dostupném na www.nssoud.cz, dovodil nepřípustnost správní ţaloby proti rozhodnutí o vyloučení osoby z okruhu společně posuzovaných osob podkladového rozhodnutí pro rozhodování o dávce, jímţ nebyla zaloţena, změněna, ani porušena práva. Jak jiţ však bylo uvedeno, samotná povaha podkladového rozhodnutí však nevylučuje jeho přezkum k ţalobní námitce podle § 75 odst. 2 s. ř. s. Judikatura Nejvyššího správního soudu rovněţ povaţuje za nepřípustnou ţalobu proti uloţení pokuty za přestupek projednaný v blokovém řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 49/2003-46

ze dne 29. 12. 2004, dostupný na

www.nssoud.cz); obdobně odmítl Nejvyšší správní soud úvahy o moţné obnově blokového řízení ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 As 58/2007-117, dostupný na www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. července 2011, č. j. 4 Ads 52/2011 – 107, dostupném na www.nssoud.cz, neshledal rozhodnutím (tím spíše přezkoumatelným) sdělení ţalovaného správního orgánu, ţe ţalovaný posoudil podání stěţovatele jako podnět k přezkumnému řízení ve smyslu § 94 a násl. správního řádu, přičemţ ţalovaný neshledal tento podnět důvodným. 102

5.4.1.2. Náhrada nákladů soudního řízení správního Podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaloţil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl; měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů. Následná výluka z tohoto pravidla předvídaná ustanovením § 60 odst. 2 s. ř. s.122 se na řízení ve věci státní sociální podpory neuţije. V řízení ve věcech státní sociální podpory se tak vztahuje povinnost neúspěšného účastníka k náhradě nákladů řízení. Nejvyšší správní soud náklady správnímu orgány zpravidla nepřiznává, nevyplývá-li ze spisu, ţe procesně úspěšnému správnímu orgánu vznikly krom bagatelních částek (např. poštovné) náklady přesahující běţnou úřední činnost (viz např. č. j. 3 Ads 111/2010 – 44 ze dne 13. 1. 2011, č. j. 3 Ads 61/2010 – 48 ze dne 29. 9. 2010,

č. j. 4 Ads 93/2010 – 125

ze dne 23. 9. 2010, vše dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud nepřiznal ani náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému správnímu orgánu zastoupenému advokátem např. v rozsudku č. j. 4 Ads 90/2009 – 76 ze dne 18. 11. 2009, dostupném na www.nssoud.cz, o kasační stíţnosti ve věci státní sociální podpory (předmětem soudního přezkumu bylo posouzení sníţení dávky příspěvek na bydlení). Nejvyšší správní soud sice připustil, ţe ţalovanému vznikly náklady na právním zastoupení zvolenou advokátkou, náhradu těchto nákladů však v souladu s ustanovením § 60 odst. 7 s. ř. s. nepřiznal, neboť ţalovaný správní orgán má dostatečné odborné znalosti k tomu, aby v řízení o kasační stíţnosti mohl podat své vyjádření sám, jedná se o součást jeho běţné úřední činnosti. Pokud se ţalovaný přesto rozhodl vyuţít právních sluţeb advokáta, není na místě přiznávat mu náhradu nákladů řízení na úkor stěţovatelky, neboť tyto náklady zjevně nebyly účelně vynaloţené (obdobné, šířeji pojaté, odůvodnění rovněţ dokonce v případě sporu advokáta vůči ČAK v rozsudku ze dne 28. prosince 2007, č. j. 4 Ads 134/2007-101, www.nssoud.cz).

5.4.2. Řízení v reţimu soukromého práva 5.4.2.1. Ţalobní spory Kromě soudního přezkumu správních rozhodnutí se lze ve věcech státní sociální podpory domáhat úpravy právních vztahů i v soudním řízení majícím soukromoprávní povahu

122

§ 60 odst. 2 s. ř. s. „Ustanovení odstavce 1 neplatí, mělo-li by být právo přiznáno správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění, důchodového zabezpečení, úrazového pojištění, nemocenského pojištění, pomoci v hmotné nouzi a sociální péče.“

103

(účastníci jsou nadáni rovným postavením), k němuţ přísluší soudy v občanském soudním řízení. Jedná se o řízení: 1. v nichţ soudy vypořádají mezi účastníky spor o vzájemném vypořádání přeplatku na dávce státní sociální podpory dle § 62 a §63 ZSSP; k řízení je příslušný krajský soud dle §9 odst. 1 písm. j) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř“). ; 2. ţalobní spor o vydání bezdůvodného obohacení mezi úřadem státní sociální podpory a osobou vzniklého z důvodu vyplacení dávky, na kterou neměla dotyčná osoba nárok, zejména vinou správního orgánu. O problematice bude pojednáno v pododdíle 5.4.2.3. v souvislosti s nárokem státu na vrácení neprávem vyplacených dávek státní sociální podpory, proto se v dalším odkazuji na tento pododdíl. 5.4.2.2. Exekuce na dávky státní sociální podpory Dávky státní sociální podpory jsou peněţními dávkami vyplácenými dle pravidel ustanovení § 57 - § 60 ZSSP; dávky nejde postoupit a ani je dát do zástavy (§ 55 ZSSP), nároky na dávky nejsou ani předmětem dědictví (§ 56 odst. 3 ZSSP).

Peněţní pohledávka, kterou má

oprávněná osoba, resp. příjemce dávky, za státem, jenţ hradí náklady na státní sociální podporu, můţe být předmětem zájmu věřitelů těchto ţadatelů123. Před 1. 4. 2006 docházelo k postiţení dávek SSP formou sráţek ze mzdy (§299 občanského soudního řádu), tak i formou přikázání jiné pohledávky 124 (§ 303 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, ţe výkonem rozhodnutí poslední formou byly dávky státní sociální podpory postihovány v plné výši, nedostávaly se k příjemcům dávky a tímto přestávaly plnit svůj účel125. S účinností zákona č. 113/2006 Sb. došlo od 1. 4. 2006 k omezení postiţení dávek SSP výkonem rozhodnutí; podle §72 odst. 2 ZSSP dávky státní sociální podpory, které nejsou vypláceny jednorázově, podléhají výkonu rozhodnutí jen podle předpisů upravujících výkon

123

povinnost mlčenlivosti úřadu státní sociální podpory prolamuje pro tyto účely ustanovení § 64 odst. 7 ZSSP, podle něhoţ je povinen na ţádost fyzické nebo právnické osoby, která prokáţe, ţe má vůči jiné osobě podle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí splatnou pohledávku, sdělit písemně, zda tato jiná osoba je poţivatelem dávky podle tohoto zákona a v jaké výši je tato dávka vyplácena. 124 K oprávněnosti tohoto způsobu postiţení dávek státní sociální podpory srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2008 sp. zn. 20 Cdo 5475/2007, dostupné na www.nsoud.cz 125 Rezolutně tento způsob postihu rodičovského příspěvku odmítl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12.2.2009, sp. zn. 20 Cdo 1275/2007, dostupném na www.nsoud.cz, kdyţ vyslovil, ţe rodičovský příspěvek rodiči (částečně) nahrazuje jiný příjem, kterého by dosahoval, kdyby nepečoval o dítě, a proto rodičovský příspěvek bylo moţno před 1.4.2006 exekučně postihnout jen podle ustanovení o sráţkách ze mzdy (§ 299 odst. 1 o. s. ř.); z exekučního pohledu nešlo o jinou peněţitou pohledávku (§ 317 odst. 2 o. s. ř.)

104

rozhodnutí sráţkou ze mzdy. Současně byla provedena úprava i o. s. ř., podle jehoţ §299 odst. 1 ustanovení o výkonu rozhodnutí sráţkami ze mzdy se pouţijí i na výkon rozhodnutí mj. z dávek státní sociální podpory, které nejsou vyplaceny jednorázově. Dávky nepodléhající výkonu rozhodnutí § 317 odst. 2 o. s. ř. v části „Pohledávky nepodléhající výkonu rozhodnutí“ vyjímá z výkonu rozhodnutí z dávek státní sociální podpory příspěvek na bydlení a dávky státní sociální podpory vyplácené podle zvláštního zákona jednorázově (nemoţnost postiţení jednorázových dávek upravuje shodně §72 ZSSP); obdobně § 47 odst. 5 trestního řádu a § 3 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, ţe zajištění nepodléhají peněţité dávky z dávek státní sociální podpory příspěvek na bydlení a dávky státní sociální podpory vyplácené obviněnému podle zvláštního zákona jednorázově, a dále dávky státní sociální podpory, které nejsou vypláceny jednorázově do výše součtu měsíčních odůvodněných nákladů na bydlení stanovených zvláštním právním předpisem prokázaných obviněným a částky ţivotního minima stanovené podle zvláštních právních předpisů na osobu obviněného a osoby, o jejichţ výchovu a výţivu je obviněný povinen pečovat, pokud nemají vlastní zdroj příjmů. Vzhledem k tomu, ţe jednorázovými dávkami státní sociální podpory jsou dávky porodné, pohřebné, příspěvek při převzetí dítěte, příspěvek na zakoupení motorového vozidla, a výkonem rozhodnutí nelze postihnout ani příspěvek na bydlení, přičemţ zbývající dávky státní sociální podpory zpravidla dosahují nízké výše, z dávek státní sociální podpory prakticky přichází do úvahy postihnout jen rodičovský příspěvek, odměnu pěstouna, příp. příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Výtěţnost z prováděných sráţek z dávek státní sociální podpory minimalizuje pravidlo o nezabavitelné částce podle § 278 o. s. ř.126 , příp. zákaz jeho obcházení § 281 o. s. ř.127; jen zcela hypoteticky se dá uvaţovat dle § 279 odst. 1 o.s. ř. o částce, nad kterou se zbytek čisté „mzdy“ srazí bez omezení; taková situace by mohla nastat snad jen při kumulaci nároků na rodičovský příspěvek a odměny pěstouna ve zvláštních případech dle § 40a ZSSP.

126

povinnému nesmí být sraţena z měsíční mzdy základní částka; způsoby jejího výpočtu stanovila vláda České republiky nařízením č. 595/2006 Sb. o nezabavitelných částkách, která se mj. odvozuje od normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu (pro byt uţívaný na základě nájemní smlouvy v obci od 50 000 do 99 999 obyvatel) dle § 26 odst. 1 písm. a) ZSSP 127 provádět sráţky ze mzdy ve větším rozsahu, neţ dovolují ustanovení tohoto zákona, je nepřípustné, a to i kdyţ s tím povinný souhlasí

105

Zdánlivou výhodu dává krajské pobočce Úřadu práce ustanovení § 62 odst. 6 věty druhé ZSSP, podle níţ částky neprávem přijaté mohou být sráţeny téţ z běţně vyplácené nebo později přiznané dávky, a to i v případě, ţe jde o jinou dávku podle tohoto zákona, neţ na jaké vznikl přeplatek; efektivitu úhrady přeplatku tímto způsobem orgánu státní sociální podpory sniţuje povinnost dodrţet předpisy o výkonu soudních rozhodnutí sráţkou ze mzdy. Specifický způsob mimosoudního řešení pohledávky příjemce dávky v případě nedoplatku na nájemném upravuje § 59 odst. 5 ZSSP, který umoţňuje ustanovenému zvláštnímu příjemci dávky příspěvek na bydlení pouţít dávku bez souhlasu oprávněné osoby k úhradě nedoplatku nájemného z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s uţíváním bytu. S účinností od 1. 1. 2012 podle ustanovení § 59 odst. 7 ZSSP příspěvek na bydlení bude lze pouţít bez souhlasu příjemce k přímé úhradě nájemného nebo sluţeb spojených s bydlením, a to tak, ţe plátce příspěvku jej poukáţe pronajímateli nebo poskytovateli sluţeb. Podmínkou aplikace uvaţovaného ustanovení tedy jiţ nebude existující nedoplatek na nájemném či sluţbách spojených s bydlením, příjemci plateb od úřadu státní sociální podpory rovněţ nebudou ustanovováni zvláštními příjemci. Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 1642/2004, ze dne 22. 6. 2005, dostupném na www.nsoud.cz, pravidlo, ţe sráţkami ze mzdy lze postihnout jen právo zaměstnance na plnění od zaměstnavatele, tedy pohledávku zaměstnance, jímţ však v daném případě nebyl povinný, ale jeho manţelka, jejíţ pohledávka tak do SJM nenáleţí, na tomto závěru nemohla změnit nic ani dohoda povinného s manţelkou uzavřená v notářském zápisu, ţe jejich příjmy ze zaměstnaneckých poměrů budou od uzavření smlouvy podle § 143a odst. 1 občanského zákoníku předmětem výlučného vlastnictví kaţdého z nich. V usnesení sp. zn. 20 Cdo 779/2006 ze dne 29. 3. 2007, dostupném na www.nsoud.cz, Nejvyšší soud mj. z uvedených závěrů vyšel a konstatoval, ţe není důvodu dosavadní judikaturu nevztáhnout také na případ, kdy příjmem manţelky (manţela) osoby povinné má být pohledávka z nároku na rodičovský příspěvek podle zákona č. 117/1995 Sb. Na uvedeném závěru nemůţe nic změnit ani zásada, ţe nárok na rodičovský příspěvek mají při splnění podmínek stanovených uvedeným zákonem "rodiče oba podle jejich volby a uváţení“. Jak je totiţ výslovně uvedeno v ustanovení § 30 odst. 5 a § 30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., při péči o totéţ dítě náleţí rodičovský příspěvek jen jednou, a to tomu z rodičů, který na základě jejich dohody po celý kalendářní měsíc osobně a celodenně pečuje alespoň o jedno dítě do čtyř let věku. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud rovněţ v usnesení sp. zn. 20 Cdo 106

326/2007 ze dne 26. 3. 2007, dostupném na www.nsoud.cz, u dávky sociální příplatek a téţ v usnesení ze dne a sp. zn. 20 Cdo 2562/2007, ze dne 23. 6. 2009, ze dne www.nsoud.cz, týkající se příspěvku na bydlení (jeţ byl do 31. 3. 2006 před účinností zmíněné novely dávkou státní sociální podpory postiţitelnou výkonem rozhodnutí). 5.4.2.3. Nárok státu na vrácení neprávem vyplacených dávek Oprávněným (věřitelem) vůči příjemci dávky státní sociální podpory můţe být i stát samotný. Poté platí základní premisa § 279 odst. 2 písm. i) o. s. ř. podle níţ jsou pohledávky náhrady přeplatků na dávkách státní sociální podpory přednostními pohledávkami. Stát se poté dostane do dvojjediného postavení plátce dávky a věřitele příjemce dávky a je pro něj nasnadě domáhat se uspokojení pohledávky formou exekuce na vyplácené dávky. Nejvyšší soud k takovému postavení státu vyslovil – v situaci, kdy stát vymáhal dávky výţivného formou přikázání dávek státní sociální podpory - v usnesení ze dne 25. 3. 2004 sp. zn. 20 Cdo 1680/2002, dostupném na www.nsoud.cz, ţe nezpochybňovaným závěrem soudní praxe je, ţe postiţena můţe být jen pohledávka, kterou má povinný proti osobě třetí, a nikoliv pohledávka, kterou má sám proti oprávněnému (viz. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1968, sp. zn. 6 Co 218/68, uveřejněné pod č. 10/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněný stát (Česká republika) však není omezen jen tím, ţe povinný má tuto pohledávku rovněţ vůči státu (České republice), jestliţe povinnost plnit má jiná jeho organizační jednotka (§ 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Z citovaného vyplývá, ţe úřad státní sociální podpory přeplatek nemůţe vymáhat prostřednictvím postiţení sebou vyplácených dávek státní sociální podpory, ale je na místě, aby vyuţil jiných forem výkonu rozhodnutí – zejména prodejem movitých věcí, či přikázáním pohledávky z účtu u peněţního ústavu. Rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek na dávce můţe úřad státní sociální podpory vykonávat sám. Pravomoc mu k tomu svěřuje § 72a ZSSP, podle něhoţ správní rozhodnutí vydaná orgány státní sociální podpory vykonávají tyto orgány, pokud není podán návrh na soudní výkon rozhodnutí; výkon rozhodnutí provádí ten orgán státní sociální podpory, který vydal rozhodnutí v prvním stupni řízení; obdobně úřad státní sociální podpory vykonává rozhodnutí o pořádkové pokutě dle § 65 odst. 3 ZSSP 128 . Vymáhání uloţené pokuty

128

§ 65 odst. 4 ZSSP: Pořádkovou pokutu uloţenou podle odstavce 3 vybírá a vymáhá orgán státní sociální podpory, jehoţ zaměstnanec pořádkovou pokutu uloţil. Pokuty uloţené krajskými pobočkami Úřadu práce jsou příjmem státního rozpočtu, pokuty uloţené krajskými úřady jsou příjmem rozpočtu toho kraje, který pokutu uloţil.

107

za správní delikty ZSSP výslovně neupravuje. Domnívám se, ţe toto plnění je oprávněn vymoci správce daně, jímţ je celní úřad129. Pravidla pro vlastní – správní - výkon rozhodnutí dále upravuje správní řád; exekučním správním orgánem je dle § 106 odst. 1 správního řádu orgán státní sociální podpory. Rozhodne-li se postupovat při vymáhání svého rozhodnutí vyuţít vlastního aparátu, postupuje přitom dle zákona č. 289/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (§ 106 odst. 3 správního řádu). Orgán státní sociální podpory můţe dle § 105 odst. 2 správního řádu taktéţ poţádat o provedení exekuce soud nebo soudního exekutora; v tom případě odpadne správnímu orgánu starost s vymáháním, neboť orgány státní sociální podpory nejsou specializované a kapacitně uzpůsobené na vymáhání pohledávek s důsledným vyuţitím všech institutů, jimiţ se lze domoci peněţitého plnění – nejčastěji se totiţ úřady státní sociální podpory omezují na přikázání pohledávky z účtu u bankovního ústavu, sráţek ze mzdy či jiných příjmů (dávek důchodového pojištění, dávky státní sociální podpory, podpory v nezaměstnanosti či při rekvalifikaci). Z platů vojáků z povolání dle § 18 odst. 1 písm. g) zákona č. 143/1992 Sb., o platu, ve znění pozdějších předpisů, a příslušníků bezpečnostních sborů podle §130 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2003 Sb. o sluţebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, lze bez nařízení exekuce sráţet přeplatky na dávkách státní sociální podpory na základě vykonatelného rozhodnutí orgánu státní sociální podpory o povinnosti vrátit tyto neprávem přijaté dávky; minimálně poněkud překvapivým se zdá být řešení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, který shodný přístup ve srovnání s předchozí právní úpravou opustil a v současnosti je pro postiţení odměny zaměstnance nutno volit cestu výkonu rozhodnutí130. Nárok státu na vrácení neprávem vyplácených dávek státní sociální podpory neplatí absolutně a je časově omezen; ZSSP v § 62 odst. 4 pro vrácení přeplatku stanovuje tříletou prekluzivní lhůtu ode dne, kdy byla dávka vyplacena, tato lhůta však neplyne (staví se) po dobu řízení o opravném prostředku nebo o ţalobě, po dobu řízení a provádění výkonu

129

Do 31. 12. 2010 §65c odst. 6 ZSSP svěřoval vymáhání uloţených pokut (příjmu náleţejícího veřejnému rozpočtu) celnímu úřadu. Zákona č. 281/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, od 1. 1. 2011 tuto pravomoc ze ZSSP vypustil. Jestliţe ZSSP nesvěřuje pravomoc vymáhání uloţených pokut (na rozdíl od pořádkového deliktu podle §65 odst. 4 ZSSP) orgánu státní sociální podpory, je podle mého názoru přes ustanovení §72a ZSSP i nadále exekučním orgánem obecný správce daně (srov. §106 odst. 1 SŘ), jímţ je celní úřad (srov. §2 písm. d) a § 5 odst. 4 písm. m) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů). 130 srov. ustanovení §147 a násl. zákoníku práce k §121 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, §12 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě ve znění účinném do 31. 12. 2006

108

rozhodnutí, nebo kdy jsou na úhradu přeplatku prováděny sráţky z dávky nebo příjmu nebo kdy jsou placeny splátky na základě dohody o uznání dluhu. Pro vrácení poměrné části příspěvku na zakoupení motorového vozidla platí lhůta pěti let ode dne, kdy mu byl příspěvek poskytnut. Administrativním pochybením správního orgánu, nikoliv zaviněním příjemce dávky, úřad státní sociální podpory vyplatí dávku, přestoţe na ni oprávněná osoba nemá nárok a nemůţe zde vzniknout odpovědnostní vztah dle § 62 a násl. ZSSP. Podle základního pravidla ustanovení § 49 odst. 1 ZSSP, podle něhoţ nárok na dávku vzniká splněním všech podmínek stanovených zákonem, a dle § 49 odst. 2 ZSSP nárok na výplatu dávky vzniká splněním podmínek stanovených tímto zákonem pro vznik nároku na dávku a na její výplatu a podáním ţádosti o přiznání dávky, zpravidla „pouze“ pochybením správního orgánu ve správním řízení nárok na dávku nemůţe vzniknout. Domnívám se, ţe takovým vyplacením dávky vinou úřadu státní sociální podpory nepůjde o oprávněné nabytí dávky, ale o přijetí dávky bez právního důvodu v dobré víře131. Úřad státní sociální podpory se na osobě nedomůţe povinnosti vrátit přeplacenou dávku na základě odpovědnostního vztahu za přeplatek na dávce, nicméně vzhledem k tomu, ţe ZSSP jiný způsob řešení situace neupravuje, je správní orgán odkázán na pravidla soukromého (občanského) práva a na způsob poţadovat po dotyčné osobě vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu i formou ţalobního sporu. Řešení této situace před soudy rozhodujícími v občanském soudním řízení dle §7 odst. 1 o.s.ř., je komplikováno tím, ţe samotné posouzení existence právního důvodu, tj. nároku na dávku a její výplatu, vychází z předpisů veřejného práva (zde ZSSP), soudy odmítají věc rozhodnout a podle §104 o. s. ř. následně postupují věci k rozhodnutí správním orgánům, které disponují, dle názoru soudů, pravomoc rozhodnout i v těchto sporech. Takový závěr podpořil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 33 Odo 1149/2004 ze dne 12. 4. 2006, dostupném na www.nsoud.cz, kdyţ v případě ţaloby na vydání bezdůvodného obohacení neoprávněně vyplacených dávek důchodového pojištění potvrdil závěr odvolacího soudu o nedostatku pravomoci a konstatoval, ţe „bezdůvodné obohacení získané (mimo jiné) plněním bez právního důvodu musí mít vždy základ v občanskoprávních vztazích, zatímco v předmětné věci vznikl právní vztah mezi orgánem sociálního zabezpečení a příjemcem dávky na základě zák. č. 582/1991 Sb.“ Oproti tomu Nejvyšší soud v usnesení z 28. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 907/2001 uzavřel, ţe pokud „žalobkyně svůj nárok na plnění uplatňuje na základě písemné dohody uzavřené

131

k tomu srov. §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

109

mezi účastníky dne 18. 8. 1998, jíž se žalovaná zavázala žalobkyni vzniklý dluh zaplatit (kromě toho, že tento dluh uznala), pak je zřejmé, že právním důvodem požadovaného plnění je občanskoprávní závazkový vztah mezi účastníky z této dohody vzniklý, o němž v případě sporu rozhoduje soud (§ 7 odst. 1 o. s . ř.).“ K řešení případných sporů v otázce pravomocí obecných soudů rozhodujících v občanském soudním řízení a správních orgánů je povolán zvláštní senát zřízený zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů. Zvláštní senát k otázce příslušnosti rozhodnout ţalobní spor o vydání bezdůvodného obohacení vyslovil v usnesení č. j. Konf 132/2005-7 ze dne 30. 6. 2006, dostupném na www.nssoud.cz, ţe je-li podání podle svého označení i obsahu ţalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší rozhodovat o něm soudu v občanském soudním řízení. Soud nemůţe popřít svou pravomoc jen proto, ţe podle jeho názoru by se měl ţalobce domáhat sporné částky za pouţití prostředků správního (resp. daňového) řízení. Konečně Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, dostupném na www.nsoud.cz, vyslovil závěry, které mj. vycházejí z rozhodovací činností zvláštního senátu, Nejvyššího soudu či Ústavního soudu a jeţ jsou, dle názoru autora práce, rozhodujícím vodítkem pro orgány veřejné správy, aby se mohly domoci poţadovaného plnění. Nejvyšší soud v citovaném usnesení konstatoval, ţe „jde-li však o spor z bezdůvodného obohacení, je třeba zkoumat, zda bylo poskytnuto majetkové plnění, zda existoval odpovídající právní titul pro jeho poskytnutí a zda tím došlo na cizí úkor k majetkovému prospěchu z bezdůvodného obohacení povinné osoby, a vznikl tak v souladu s ustanoveními § 451 a § 489 občanského zákoníku závazkový vztah, jenž je v souladu s § 2 odst. 1 občanského zákoníku vztahem občanskoprávním, a tedy podléhajícím pravomoci civilních soudů dle § 7 o. s. ř. Ustanovení občanského zákoníku upravující vztahy z bezdůvodného obohacení přitom nijak neodlišují situace, bylo-li mezi stranami plněno na základě domnělého titulu z oblasti veřejného či soukromého práva, a není tak důvodu soudu upírat právo posouzení, zda právní titul z oblasti veřejného práva byl či nebyl dán, neboť ustanovení § 135 o. s. ř. výslovně počítá s možností, aby si soud učinil úsudek o otázkách, o nichž jinak přísluší rozhodovat jinému orgánu.“

110

5.5. Vztah ZSSP k pramenům mezinárodního práva 5.5.1. Vztah ZSSP k právním předpisům Evropské unie Článkem 26 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve článkem 14 Smlouvy o ES) je definován vnitřní trh EU jako oblast bez vnitřních hranic, ve které je zajištěn volný pohyb zboţí, osob, sluţeb a kapitálu; volný pohyb osob naráţí na princip teritoriality právních řádů jednotlivých členských států, které pro své území koncipovaly mj. systémy sociální ochrany vůči jejich občanům a osobám se zdrţujícím na jejich území132. Článek 48 Lisabonské smlouvy - smlouvy o fungování Evropské unie (a dříve čl. 51 o zaloţení EHS, čl. 42 Smlouvy o ES) označované jako tzv. „primární právo" - zakotvil úkol přijmout taková opatření, která jsou nezbytná pro zajištění svobodného pohybu pracovníků. Úlohou práva ES je tento princip teritoriality překonat, v souladu s volným pohybem osob jej zkoordinovat a stanovit pravidla pro migraci a koordinaci sociálních zabezpečení pracovních sil. Smyslem je zajistit, aby migrující osoba zaměstnaná ve více zemích neztratila své nároky na sociální dávky z důvodu jiného občanství, bydliště, či proto, ţe v ţádné z nich nesplnila potřebnou dobu pojištění stanovenou předpisy té které země. Svoboda pohybu osob vychází z článku 45 Lisabonské smlouvy (dřívějšího článku 39 Smlouvy o ES, resp. článku 48 Římské smlouvy o zaloţení EHS). Ty přiznávají občanům členských států právo pracovat kdekoli v rámci Společenství133. V oblasti volného pohybu sil a sociální ochrany migrujících pracovníků byla přijata poměrně brzo 2 nařízení – č. 3 a 4., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 1959. Následovala nařízení č. 15 o prvních opatřeních k dosaţení volného pohybu pracovníků uvnitř Společenství a nařízení Rady EHS č. 38/64 ze dne 25. března 1964 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství134. Zásadní význam pro oblast sociálního zabezpečení v rámci ES měla po dlouhou dobu dvě nařízení, která výše uvedené předpisy nahradila135:

132

Dle § 3 ZSSP je oprávněná osoba a okruh jí společně posuzovaných osob vázán na vztah k České republice ve formě trvalého pobytu (srov. §3 odst. 1 ZSSP) či jiné formě dlouhodobějšího vztahu k České republice (§3 odst. 2 a 3 ZSSP). 133 Odbor Evropské unie a mezinárodní spolupráce MPSV. SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ OSOB MIGRUJÍCÍCH V RÁMCI EVROPSKÉ UNIE, 1. vyd. Praha: MPSV, 2009, s 6 134 KOLDINSKÁ, K., PIKOROVÁ G., ŠVEC, L., TOMEŠ, I. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 23-24 135 Jiţ ode dne vstupu ČR do EU (1. 5. 2004) se aplikovala obě tehdy účinná nařízení (1612/68 a 1408/71) ve vztahu k ZSSP na základě přímého účinku a přednosti (nadřazenosti) norem práva Společenství nad vnitrostátními právními normami členských států plynoucího z článku 249(189) Smlouvy o zaloţení ES:

111

-

nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968, o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (dále téţ „nařízení č. 1612/68”)

-

nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (dále téţ „nařízení č. 1408/71”)

-

nařízení Rady č. 574/72, stanovující postup při provádění nařízení (EHS) č. 1408/71, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství.

-

Vzhledem k tomu, ţe i právo Evrospkých společenství prochází svým vývojem a je zapotřebí, aby dynamicky reagovalo na změny a judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále téţ „ESD“), od 1. 5. 2010

vstoupilo v účinnost Nařízení Evropského

Parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, (dále téţ „nařízení č. 883/2004”) jeţ představuje novou úpravu koordinace sociálního zabezpečení pro území Evropského společenství s výhradou přetrvávající aplikace nařízení Rady EHS č. 1408/71, o které bude pojednáno níţe. -

S účinností od 16. 6. 2011 vstoupilo v účinnost Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 492/2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie (dále téţ „nařízení č. 492/2011”), ze dne 5. 4. 2011, které nahradilo předchozí nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. Působnost nařízení 1408/71 a jeho prováděcího nařízení 574/72 se uplatňuje stále pro

území Lichtenštejnska, Norska, Islandu a Švýcarska, a to z důvodu existujícího smluvních vztahů Evropského společenství, Evropského hospodářského prostoru či se Švýcarskem do změny těchto dohod s ohledem na toto nařízení (jedná se o Dohody o Evropském hospodářském prostoru a Dohody mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na jedné straně a Švýcarskou konfederací na druhé straně o volném pohybu osob, a jiných dohod, které obsahují odkaz na nařízení č. 1408/71).

„nařízení je obecně závazné a přímo použitelné v každém členském státě“. Účinností novely ZSSP z. č. 113/2006 Sb., byl ke dni 1. 4. 2006 do §1 vloţen nový odst. 3: (3) Tento zákon se použije na právní vztahy, které nejsou upraveny přímo použitelným předpisem Evropských společenství v oblasti státních sociálních dávek uvedených v § 2 1).“ odkazující na poznámku „1) Nařízení Rady EEC 1408/71 z 14. června 1971 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství. Nařízení Rady EEC 574/72 z 21. března 1972 stanovující postup provádění Nařízení EEC 1408/71 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství. Nařízení Rady EEC 1612/68 z 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků v rámci Společenství"

112

Nařízením 859/2003 (závazným pro všechny členské státy EU s výjimkou Dánska) s účinností od 1. 6. 2003 byla rozšířena působnost nařízení č. 1408/71 a nařízení č. 574/72 na státní příslušníky třetích zemí, na které se tato nařízení dosud nevztahovala pouze z důvodu jejich státního občanství, jakoţ i na jejich rodinné příslušníky a pozůstalé po nich, pokud oprávněně bydlí na území členského státu a jsou v situaci, která se neomezuje ve všech ohledech na jediný členský stát (článek 1 nařízení 859/2003)136. Vstupem v účinnost Nařízení č. 1231/2010 ze dne 24. listopadu 2010 se rozšířila působnost nařízení č. 883/2004 a nařízení č. 987/2009 na státní příslušníky třetích zemí, na které se tato nařízení dosud nevztahují pouze z důvodu jejich státní příslušnosti, a kterým původní nařízení 859/2003 bylo zrušeno pro státy, pro které bylo závazné. Nařízení 1231/2010 je účinné od 1. 1. 2011, je závazné pro všechny státy EU s výjimkou Velké Británie a Dánska.

5.5.1.1. Principy koordinace systémů sociálního zabezpečení Koordinaci systémů sociálního zabezpečení upravuje nařízení č. 883/04 a jeho prováděcí nařízení č. 987/2009, vychází přitom z principů dřívější úpravy (částečně i v současnosti účinné) úpravy nařízení č. 1408/71 a prováděcího nařízení č. 574/72. Koordinace systémů sociálního zabezpečení vychází z následujících principů137:

a) Rovnost nakládání Jedná se o základní princip práva Evropského společensví, který zakazuje veškerou diskriminaci z důvodů státní příslušností (článek 12 Smlouvy o ES, resp. čl. 18 Lisabonské smlouvy). Ve vztahu k sociálnímu zabezpečení je princip rovného nakládání/stejného zacházení výslovně uveden v článku 4 Nařízení č. 883/04, který stanoví, ţe „nestanoví-li toto nařízení jinak, požívají osoby, na které se toto nařízení vztahuje, stejné dávky a mají podle právních předpisů kteréhokoliv členského státu stejné povinnosti jako jeho státní příslušníci.“

136

ESD rozsudku ze dne 18. 11. 2010, C-247/09, dostupném na http://curia.europa.eu/ vyloţil, ţe v případě, kdy příslušník třetího státu oprávněně bydlí na území členského státu Evropské unie a pracuje ve Švýcarsku, se nařízení 859/03 na tohoto příslušníka neuplatní, pokud toto nařízení není uvedeno mezi akty Společenství v části A přílohy II Dohody mezi ES a jeho členskými státy a Švýcarskou konfederací o volném pohybu osob. 137 KOLDINSKÁ, K., PIKOROVÁ G. Základní principy koordinace. In: KOLDINSKÁ, K., PIKOROVÁ G., ŠVEC, L., TOMEŠ, I. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 49-60

113

b) Asimilace faktů Princip vyplývající z článku 5 nařízení, který zaručuje rovné nakládání s dávkami, příjmy, skutečnostmi nebo událostmi, a který znamená, ţe a) jsou-li podle právních předpisů příslušného členského státu pobírání dávek sociálního zabezpečení a jiného příjmu přiznávány určité právní účinky, příslušná ustanovení těchto právních předpisů se pouţijí také na pobírání rovnocenných dávek získaných podle právních předpisů jiného členského státu a na příjem získaný v jiném členském státě; b) jsou-li podle právních předpisů příslušného členského státu právní účinky připisovány existenci některých skutečností nebo událostí, přihlíţí tento členský stát k podobným skutečnostem nebo událostem, které nastaly v kterémkoli členském státě tak, jako by k nim došlo na jejich území. Tento princip však neplatí neomezeně, body 10-12 odůvodnění takto stanovují zákaz jeho naduţívání (zejména bod 12, který zakotvuje zákaz neodůvodněných výhod).

c) Aplikace právního řádu jediného státu Tato zásada vyplývá z bodu 15 odůvodnění nařízení138. Praktickou aplikací obecné zásady evropské koordinace „aplikace právního řádu jediného státu“ je problematika určování příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení. Aplikací příslušných ustanovení koordinačních nařízení č. 883/2004 a 987/2009 v souladu s touto zásadou nemůţe dojít k situaci, aby osoba byla pojištěna ve 2 a více členských státech EU/EHP (pozitivní kolize) zároveň či naopak v ţádném z nich (negativní kolize). Základním pravidlem pro určení příslušnosti je aplikace právních předpisů státu, ve kterém zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná osoba vykonává svou výdělečnou činnost, bez ohledu na místo jejího bydliště (lex loci laboris)139.

138

„Je nezbytné podřídit osoby pohybující se po Společenství sociálnímu systému jen jednoho členského státu, aby bylo zamezeno souběhu příslušných ustanovení vnitrostátních právních předpisů a komplikacím z toho vyplývajících“. 139 princip lex loci laboris vyplývá z bodu 17 odůovodnění nařízení, podle něhoţ „z hlediska co nejúčinnějšího zaručení rovnosti zacházení se všemi osobami pracujícími na území členského státu je vhodné určit jako použitelné právní předpisy zpravidla právní předpisy toho členského státu, v němž je dotyčná osoba zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná“, a poté z článku 11 odst. 1 resp. 11 odst. 3 písm. a) nařízení č. 883/2004) „na zaměstnance nebo osobu samostatně výdělečně činnou v členském státě se vztahují právní předpisy tohoto členského státu“ ESD v rozsudku ze dne 7. 6. 2005, ve věci C-543/03, dostupném na http://curia.europa.eu/, vyslovil, ţe osoba je zaměstnanou osobou nebo osobou samostatně výdělečně činnou ve smyslu nařízení č. 1408/71, pokud je pojištěna, a to i pro případ jedné pojistné události, na základě povinného nebo volitelného pojištění v rámci obecného nebo zvláštního systému sociálního zabezpečení uvedeného v čl. 1 písm. a) téhoţ nařízení, a to nezávisle na existenci pracovního poměru. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby provedl nezbytná ověření za

114

Z pravidla aplikace právních předpisů státu výkonu výdělečné činnosti existuje řada výjimek: u pracovníků či OSVČ vyslaných do zahraničí (čl. 12 nařízení), u pracovníků či OSVČ souběţně pracujících na území dvou a více členských států EU/EHP (čl. 13 nařízení), pro státní úředníky (čl. 11 odst. 3 písm. b) nařízení), osoby pobírající dávky v nezaměstnanosti (čl. 11 odst. 3 písm. c) nařízení), osoba vykonávající vojenskou nebo civilní sluţbu (čl. 11 odst. 3 písm. d) nařízení), tzv. neaktivní osoby ve smyslu čl. 11 odst. 3 písm e) nařízení, námořníci 11 odst. 4 nařízení, dobrovolné pojištění nebo dobrovolné pokračující pojištění, smluvní zaměstnanci ES (čl. 15 nařízení), rovněţ je moţné, aby pověřené instituce členských států dohodly na základě článku 16 výjimku z obecných pravidel pro příslušnost k právním předpisům podle čl. 11-15. d) Sčítání dob pojištění Uplatnění tohoto principu znamená pro oprávněné osoby, ţe jim zůstanou zachována práva a výhody, které získaly i na území jiných členských států. Nařízení předpokládá dosaţení tohoto cíle zejména sčítáním všech dob, které jsou brány v úvahu podle právních předpisů jednotlivých států za účelem získání a zachování nároku na dávky a výpočtu výše dávek, a poskytováním dávek jednotlivým kategoriím osob, na které se toto nařízení vztahuje 140 . Naplnění tohoto pravidla předpokládá nařízení č. 883/04 v článku 6.

e) Zachování nabytých práv (výplata dávek do ciziny, export dávek) § 60 ZSSP stanoví zákaz exportu výplaty dávek do ciziny (srov. téţ §57 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti). Důsledné uplatnění těchto derogativů by však pro osoby kryté nařízením znamenalo jejich znevýhodnění. Průlom uvedených zásad proto předvídá nařízení č. 883/04 v bodu 16 odůvodnění, konkrétně článek 7 cit. nařízení; podle tohoto principu peněţité dávky náleţející podle právních předpisů jednoho nebo více členských států nebo podle tohoto nařízení nelze sníţit, změnit, pozastavit, odejmout nebo konfiskovat z toho důvodu, ţe příjemce nebo jeho rodinní příslušníci bydlí v jiném členském státě neţ ve státě,

účelem určení, zda jsou oprávnění pojištěni v rámci některého odvětví systému sociálního zabezpečení, a v důsledku toho spadají pod pojem „zaměstnaná osoba“ ve smyslu čl. 1 písm. a) tohoto nařízení. 140 body 13 a 14 odůvodnění nařízení č. 883/04

115

ve kterém se nachází instituce odpovědná za poskytování dávek. Podle článku 70 odst. 3 nařízení se princip exportu dávek dle článku 7 nepouţije v případě nepříspěvkových peněţitých dávek, které v důsledku oblasti jejich osobní působnosti, cílů nebo podmínek pro vznik nároku mají znaky právních předpisů týkající se jak sociálního zabezpečení dle čl. 3 odst. 1 nařízení, tak sociální pomoci, a které jsou mj. uvedeny v Příloze X. nařízení (čl. 70 odst. 2 písm. c) nařízení). Tyto dávky se poskytují výlučně v členském státě, v němţ dotyčné osoby bydlí, v souladu s jeho právními předpisy, tyto dávky poskytuje instituce místa bydliště na své náklady (srov. čl. 70 odst. 4 nařízení). Česká republika vloţila do přílohy X sociální příplatek ze systému státní sociální podpory.141

5.5.1.2. Osobní a věcný rozsah koordinace Vycházeje z článku 2 se nařízení č. 883/04 aplikuje: a) na státní příslušníky členského státu, b) osoby bez státní příslušnosti a uprchlíky bydlící v některém členském státě, kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům jednoho nebo více členských států, c) na rodinné příslušníky a pozůstalé výše uvedených osob. d) na pozůstalé osob, které podléhaly právním předpisům jednoho nebo více členských států, a to bez ohledu na jejich státní příslušnost, jsou-li jejich pozůstalí státními příslušníky členského státu nebo osobami bez státní příslušnosti anebo uprchlíky bydlícími na území členského státu. e) s přihlédnutím k nařízení č. 1231/2010 téţ na státní příslušníky třetích zemí

Nařízení se dle článku 3 vztahuje na právní předpisy vyjmenovaných oblastí sociálního zabezpečení, z nichţ jsou pro věcnou působnost státní sociální podpory rozhodující: pohřebné (článek 3 odst. 1 písm. g); rodinné dávky (článek 3 odst. 1 písm. j nařízení); do této kategorie náleţí z dávek státní sociální podpory přídavek na dítě, rodičovský příspěvek, příspěvek při převzetí dítěte a příspěvek na zakoupení motorového vozidla,

141

zásadním ve věci zvláštních nepříspěvkových dávek byl rozsudek ESD ze dne 8. 3. 2001, C-215/99 v případě Jauch, v jehoţ důsledku byl nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 647/2005 ze dne 13. dubna 2005) novelizován článek 4 odst. 2 nařízení 1408/71. ESD se v rozsudku ze dne 11. 9. 2007 v případě Hendrix C287/05 výkladem o charakteru zvláštní nepříspěvkové dávky zabýval vztahem článku 7 odst. 2 nařízení 1612/68 a článku 4 odst. 2 nařízení 1408/71; oba rozsudky dostupné na http://curia.europa.eu/

116

ve vztahu k sociálnímu příplatku tzv. zvláštní nepříspěvkové peněţité dávky, na které se dle článku 70 odst. 3 nařízení nevztahuje princip exportu dávek. dávka státní sociální podpory porodné, která, byť by mohla být dle definice rodinných dávek podřazena pod rodinnou dávku, není v případě České republiky krytá koordinačním nařízením (srov. článek 1 písm. z) a Příloha I Nařízení č. 883/04).

5.5.1.3. Další důleţitá ustanovení Pro účely ZSSP je důleţitým ustanovením zejména definice dle článku 1 písm. i) nařízení č. 883/04, podle něhoţ se rozumí rodinným příslušníkem osoba stanovená nebo uznaná za rodinného příslušníka nebo označená za člena domácnosti právními předpisy, podle kterých se poskytují dávky, jimiţ jsou v případě státní sociální podpory definice rodiny a společně posuzovaných osob dle §7 ZSSP. Pro účely státní sociální podpory se tak nepouţije se obecná definice rodinného příslušníka dle článku 1 odst. 2 nařízení. Dle přílohy XI k základnímu nařízení se pro účely vymezení rodinných příslušníků manţelem nebo manţelkou rozumí také registrovaní partneři podle definice uvedené v zákoně č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství. Pokud existují rozdílná stanoviska institucí dvou nebo více členských států, pokud jde o určení místa bydliště osoby kryté nařízením, stanoví instituce dohodou střed zájmu dotyčné osoby na základě celkového posouzení veškerých dostupných a významných informací o skutečnostech, které mohou zahrnovat podle okolností: a) délka a nepřetrţitost přítomnosti na území dotčených členských států; b) osobní situace dané osoby včetně: 1) povahy a konkrétních znaků všech vykonávaných činností, zejména místo, kde se činnost obvykle vykonává, stabilita činnosti a doba platnosti kaţdé pracovní smlouvy 2) rodinné situace osoby a její rodinné vazby 3) vykonávání jakýchkoli nevýdělečných činností 4) v případě studentů zdroje jejich příjmů 5) situace týkající se bydlení dané osoby, zejména nakolik je toto bydlení trvalé 6) členského státu, v němţ je daná osoba povaţována za daňového rezidenta Nelze-li dosáhnout dohody mezi příslušnými institucemi, povaţuje se za rozhodný záměr dotyčné osoby, jak se jeví z těchto skutečností a okolností, zejména z důvodů, které vedly 117

dotyčnou osobu k tomu, aby se přestěhovala. (srov. článek 11 prováděcího nařízení č. 987/2009).

5.5.1.4. Dávky kryté nařízeními o koordinaci systémů sociálního zabezpečení Pohřebné Pohřebným se dle článku 1 písm. y) nařízení č. 883/04 rozumí částky jednorázově vyplacené v případě úmrtí s výjimkou paušálních dávek, které mohou být vyplaceny místo důchodů. K přiznání a výplatě dávky je oprávněna instituce státu výkonu zaměstnání či výdělečné činnosti dle článku 11 odst. 3 písm. a) nařízení. Prováděcí nařízení (čl. 42) stanoví k ţádosti o pohřebné pouze tolik, ţe ţádost o pohřebné se zasílá buď příslušné instituci, nebo instituci místa bydliště ţadatele, která ji postoupí příslušné instituci. Ţádost obsahuje informace poţadované právními předpisy uplatňovanými příslušnou institucí. Z pravidel pro přiznání a poskytování pohřebného upravených v článku 42 vyplývá, ţe zemře-li pojištěná osoba nebo její rodinný příslušník na území jiného členského státu neţ je příslušný stát, má se za to, ţe k úmrtí došlo na území příslušného státu, příslušná instituce je povinna přiznat pohřebné splatné podle právních předpisů, které uplatňuje, i kdyţ má oprávněná osoba bydliště na území jiného členského státu, neţ je příslušný stát, pravidla dle článku 42 se pouţijí i na případy, kdy k úmrtí dojde v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Dle článku 43 v případě úmrtí důchodce nebo jeho rodinného příslušníka, který měl nárok na důchod podle právních předpisů jednoho členského státu nebo na důchody podle právních předpisů dvou nebo více členských států a který bydlel na území jiného členského státu, neţ je členský stát, jehoţ instituce je příslušná poskytovat mu věcné dávky přiznané podle článků 24 a 25, vyplatí pohřebné náleţející podle právních předpisů pouţívaných uvedenou institucí tato instituce na své náklady, jako by dotyčný důchodce bydlel v době svého úmrtí na území členského státu, ve kterém se tato instituce nachází. Rodinné dávky Rodinné dávky definuje článek 1 písm. z) základního nařízení. Podle něj se rodinnou dávkou rozumí všechny věcné nebo peněţité dávky určené k vyrovnání rodinných výdajů, s výjimkou záloh na výţivné a zvláštních dávek při narození dítěte a při osvojení dítěte uvedených v příloze I. V Příloze I Česká republika za takovou výjimku označila porodné jako zvláštní dávku při narození dítěte a při osvojení dítěte. 118

Do kategorie rodinných dávek náleţí z dávek státní sociální podpory142: přídavek na dítě, rodičovský příspěvek, příspěvek při převzetí dítěte, příspěvek na zakoupení motorového vozidla Nařízení č. 883/04 soustředilo úpravu koordinace rodinných dávek do kapitoly 8, článků 67 – 69. Základní pravidlo pro určení příslušné instituce je upraveno v článku 67, podle něhoţ osoba má nárok na rodinné dávky v souladu s právními předpisy příslušného členského státu, včetně dávek pro rodinné příslušníky, kteří bydlí v jiném členském státě, jako by bydleli v příslušném členském státě. Věta druhá článku 67 z pravidla stanovuje výjimku pro důchodce, který má nárok na rodinné dávky v souladu s právními předpisy členského státu příslušného pro poskytování jeho důchodu. Mají-li být během stejné doby poskytovány stejným rodinným příslušníkům rodinné dávky podle právních předpisů více neţ jednoho členského státu, stanovuje Nařízení v článku 68 pravidla přednosti právních předpisů, podle nichţ se poskytnou rodinné dávky, následovně: a) u dávek poskytovaných více neţ jedním členským státem z různých důvodů platí toto pořadí přednosti: 1. nároky přiznané z důvodu zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti 2. nároky přiznané z důvodu pobírání důchodu 3. nároky přiznané z důvodu místa bydliště; b) u dávek poskytovaných více neţ jedním členským státem ze stejného důvodu je stanoveno pořadí přednosti právních předpisů tak, ţe: 1. v případě nároků přiznaných z důvodu zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti mají přednost právní předpisy dle místa bydliště dětí, za předpokladu, ţe taková činnost je vykonávána, případně bylo-li by takové kritérium i tak nerozhodné, podpůrně by se pouţilo kritérium nejvyšší dávky poskytované podle kolidujících právních předpisů. Náklady na dávky budou rozděleny v souladu s kritérii stanovenými prováděcím nařízením, které v článku 58 stanoví, ţe příslušná instituce členského státu, jehoţ právní

142

srov. výklad o dávkách SSP poskytovaných jako sociální výhoda (oddíl 5.5.1.7)

119

předpisy stanoví nejvyšší úroveň dávek, poskytne dávku v této plné výši a příslušná instituce druhého členského státu jí uhradí polovinu této částky, a to aţ do výše částky stanovené právními předpisy posledně uvedeného členského státu. 2. v případě nároků přiznaných z důvodu pobírání důchodů mají přednost právní předpisy dle místa bydliště dětí, je-li dotyčný důchod poskytován podle právních předpisů tohoto státu, pokud by toto kritérium opět bylo nerozhodné, pouţila by se další podpůrné kritérium nejdelší doby pojištění nebo bydlení podle kolidujících právních předpisů; 3. v případě nároků poskytovaných z důvodu bydliště mají přednost právní předpisy dle místa bydliště dětí. K rodinným dávkám základní a prováděcí nařízení upravují dále: pozastavení nároků na rodinné dávky z důvodu kolidujících právních předpisů (článek 68 odst. 2 Nařízení) postup při předloţení ţádosti k instituci, která je příslušná, nikoliv však přednostně (Článek 68 odst. 3 Nařízení, čl. 60 odst. 3 prováděcího nařízení) další podmínky k provedení pravidla přednosti v případě souběhu dle článku 68 (článek 58), pravidla platná v případech, kdy dojde ke změně pouţitelných právních předpisů nebo příslušnosti pro poskytování rodinných dávek (článek 59), postup při podávání ţádosti o poskytnutí rodinných dávek (článek 60 odst. 1), posouzení podané ţádosti, poskytnutí rodinné dávky, případně o postupu při řešení vyrovnávacího doplatku, kdy instituce má-li za to, ţe na základě právních předpisů jiného členského státu můţe existovat nárok na vyrovnávací doplatek, danou ţádost neprodleně postoupí příslušné instituci tohoto jiného členského státu a uvědomí o tom dotyčnou osobu; navíc instituci tohoto jiného členského státu vyrozumí o svém rozhodnutí o ţádosti a o výši vyplacených rodinných dávek. (článek 60 odst. 2), postup v případě, kdy instituce mají rozdílné názory na přednostní pouţitelnost právních předpisů, pouţije se zde postup dle článku 6 odst. 2 aţ 5 prováděcího nařízení – prozatímní uplatňování právních předpisů a prozatímní poskytování dávek (článek 60 odst. 4) pravidlo pro instituci vyplativší prozatímní dávky ve výši, neţ ji má uhradit – obrátí se ţádostí o vrácení přeplatku dle článku 73 prováděcího nařízení. (článek 60 odst. 5) článek 61 nařízení provádí článek 69 základního nařízení; ukládá správní komisi vypracovat seznam doplňkových nebo zvláštních rodinných dávek pro sirotky; dále je 120

zde upraven postup v případě, kdy podle právních předpisů příslušné instituce neexistuje ustanovení upravující takové dávky. V takových případech se ţádosti postupují instituci členského státu, jemuţ podléhala nejdéle, a která dávku poskytuje. V některých případech můţe být ţádost postoupena k instituci členského státu, podle níţ dotyčná osoba získala nejkratší dobu pojištění nebo bydlení. 5.5.1.5. Zpětné vymáhání neoprávněně vyplacených dávek S volným pohybem osob mohou osoby odpovědné za přeplatek na dávce státní sociální podpory opustit území České republiky a vykonávat výdělečnou činnost v jiném členském státu. Na základě článku 84 základního nařízení (a odpovídajících ustanovení prováděcího nařízení) se můţe úřad státní sociální podpory domoci výkonu vlastního rozhodnutí o přeplatku na dávce. Jedná se o novou úpravu, neboť nařízení č. 1408/71 ţádný takový postup neupravoval a bylo nutné, aby Česká republika sjednala bilaterální dohodu s dotyčnou zemí143. Základním pravidlem celého procesu zpětného vymáhání neoprávněně vyplacených dávek je, ţe se na území dotčeného členského státu při tomto vymáhání postupuje na základě shodných principů, jako se vymáhají neoprávněné výplaty dávek uvnitř dotčeného členského státu. Samotný postup při vymáhání upravuje oddíl 3, články 75 - 85 prováděcího nařízení: 5.5.1.6. Dávky státní sociální podpory jako sociální výhoda Nařízení č. 492/2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie, které s účinností od 16. 6. 2011 nahradilo předchozí nařízení č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství, s odkazem na článek 46 Smlouvy o fungování Evropské unie, odstraňuje překáţky pro přístup k zaměstnání občana jednoho členského státu na území jiného členského státu; uplatní se na území a občany Evropského hospodářského prostoru (členské státy EU, Norska, Lichtenštejnska, Islandu 144 ). Nařízení č. 492/2011 (na stejném principu jako předchozí nařízení č. 1612/68) přiznává v článku 9 právo a výhody pracovníku, který je státním příslušníkem jednoho členského státu a je zaměstnán na území jiného členského státu, a to v oblasti bydlení, které potřebuje, tak jak tyto práva a výhody poţívají tuzemští pracovníci, včetně práva zapsat se v regionu, ve kterém je zaměstnán, na seznam ţadatelů

143

KOLDINSKÁ, K., PIKOROVÁ G., ŠVEC, L., TOMEŠ, I. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 195 144 Švýcarská konfederace není smluvní stranou dohody o Evropském hospodářském prostoru; zachování práv sociálního zabezpečení jako důsledku volného pohybu pracovníků mezi Švýcarskou konfederací a členskými státy Evropské unie vyplývají z dvoustranné dohody o volném pohybu osob sjednané těmito smluvními stranami (zveřejněné v Úředním věstníku EU, L 114, dne 30. 4. 2002, na stranách 6 -72)

121

o bydlení v místě, kde jsou seznamy vedeny, a poţívá z toho plynoucí výhody a přednosti. (tj. například právo být nájemcem obecního bytu). Nařízení č. 492/2011 ani jeho „předchůdce“ nařízení č. 1612/68 není zaloţeno na koordinačních principech jako nařízení č. 883/2004 či č. 1408/71, nezabývá se tedy mj. koordinací daňových a sociálních výhod, ani jejich exportem do ciziny. Zdánlivě mohlo vést k prolomení principu exportu dávky pro přeshraniční pracovníky rozsudek ESD ze dne 27. 11. 1997, C-57/96, dostupném na http://curia.europa.eu/, podle něhoţ členský stát nesmí učinit závislým poskytnutí sociální výhody na principu existence místa bydliště pracovníka v tomto státě (Soudní dvůr svůj výrok opřel o zákaz diskriminace). Z tohoto rozhodnutí se však nedá dovodit všeobecná exportní povinnost z toho důvodu, ţe zde jde jen o ty případy, v nichţ je dán zvláštní vztah k členskému státu a místo bydliště je spíše pomocné kritérium145. Nařízení č. 492/2011 (shodně s obdobným ustanovení článku 7 odst. 1 nařízení č. 1612/68) v článku 7 odst. 1 stanoví, ţe „s pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu, nesmí být na území jiného členského státu zacházeno z důvodu jeho státní příslušnosti jinak než s tuzemskými pracovníky, jde-li o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, zejména z oblasti odměňování, skončení pracovního poměru a návratu k povolání nebo opětného zaměstnání, pokud se stal nezaměstnaným“, pracovníkem ve smyslu nařízení není migrující pracovník - občan třetích států146. Pracovník dle článku 7 odst. 2 „požívá stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci.“ Právě ustanovení článku 7 odst. 2 nařízení (ať uţ č. 1612/68 či 492/2011) je základním stavebním kamenem pro přiznání dalších dávek státní sociální podpory migrujícím pracovníkům, na něţ nedopadá věcný rozsah nařízení č. 883/04 či dříve nařízení č. 1408/71. Dávky státní sociální podpory jsou podle článku 7 odst. 2 nařízení poskytovány jako tzv. sociální výhoda. Odvolat se na rovné zacházení dle článku 7 odst. 2 (aktuálně účinného nařízení č. 492/2011 i dříve účinného nařízení č. 1612/68) mohou jen takové osoby zaměstnané v pracovním poměru 147 . Věcná působnost nařízení se nevztahuje na osoby samostatně

145

STEINMEYER H. D. Ausübung der Beschäftigung und Gleichbehandlung – Verordnung (EWG) Nr. 1612/68. In: FUCHS M. Europäisches Sozialrecht. 4. Auf. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2005, s. 573 146 shodně téţ výklad ze SDĚLENÍ KOMISE RADĚ, EVROPSKÉMU PARLAMENTU, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ: Potvrzení volného pohybu pracovníků: práva a hlavní vývojové změny. [online]. [cit. 2011-12-09]. Brusel. 13.7.2010, KOM(2010)373, dostupné na: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2010:0373:FIN:CS:PDF, s. 4 147 ESD rozsudku ze dne 23. 3. 2004, ve věci C-138/02, dostupném na http://curia.europa.eu/, vyloţil v bodě 26 pojem „pracovník“ ve smyslu nařízení 1612/68; zároveň však konstatoval, ţe ti, kteří jiţ vstoupili na trh práce, pracovali zde a jiţ nepracují, mohou na základě čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 vyuţívat stejných sociálních a daňových výhod jako tuzemští pracovníci (body 30 a 31 cit. rozsudku)

122

výdělečné činné či poskytovatele sluţeb - občany Evropské unie a jejich rodinné příslušníky, pro něţ zákaz diskriminace plyne z článku 18 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve článku 12 smlouvy o zaloţení ES) a z principu volného pohybu sluţeb. Nevýdělečně činným osobám - občanům Evropské unie a jejich rodinným příslušníkům přiznává směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES o právu občanů států Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, právo vstoupit, opustit a pobývat na území hostitelského členského státu po dobu, pokud se nestanou nepřiměřenou zátěţí pro systém sociální pomoci148 (článek 7 odst. 1 písm. b) a článek 14 odst. směrnice); s výhradou zvláštních ustanovení výslovně uvedených ve Smlouvě o fungování Evropské unie a v sekundárních právních předpisech téţ poţívají práva na rovné zacházení jako se státními příslušníky tuzemského členského státu na základě článku 24 odst. 1 cit. směrnice. Uvedenou směrnici transponoval do českého právního řádu zákon č. 161/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony149. Otázkou vzájemného vztahu aplikace pravidel nařízení č. 1408/71 a článku 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 se při své rozhodovací činnosti zabýval Soudní dvůr EU. Vzhledem k tomu, ţe aktuálně účinná nařízení č. 883/04 a č.492/2011 vycházejí z principů předchozí právní úpravy, bude pojednáno o této otázce s odkazem na závěry ESD zaloţených na principech předchozí úpravy. Sociální zvýhodnění podle nařízení 1408/71 představuje speciální formu sociální výhody150; dle judikatury ESD zahrnuje článek 7 odst. 2 1612/68 všechny sociální dávky151,

148

„poskytnutí finanční dávky určené ke zjednodušení přístupu na trh práce nelze považovat za „sociální pomoc“ ve smyslu uvedeného článku; soudní dvůr proto ve věci C-22/08 rozhodl, že uchazeči o zaměstnání musí mít právo na rovné zacházení, pokud jde o nárok na dávky, jejichž cílem je zjednodušit přístup na trh práce. Začlenění uchazečů o zaměstnání do působnosti zásady rovného zacházení, pokud jde o určité dávky, je zárukou lepší ochrany těch, kteří se po určité období mohou ocitnout v obtížnější pozici, a znamená praktický krok směrem k dosažení sociální Evropy,“ - srov. SDĚLENÍ KOMISE RADĚ, EVROPSKÉMU PARLAMENTU, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ: Potvrzení volného pohybu pracovníků: práva a hlavní vývojové změny. Brusel. vyd. 13.7.2010. Dostupné z: , s. 8 149 Práva pro migrující občany Evropské unie vyplývající z koordinačních nařízení, nařízení o volném pohybu pracovníků či směrnice Rady č. 2004/38/ES se dle okolností doplňují, někdy se navzájem popírají a někdy hrozí vzájemné podkopání cílů a zaměření těchto instrumentů; mezi těmito předpisy je tak nezbytně nutná vzájemná koordinace. viz: VERSCHUEREN, H. 1612/68, 1408/71, 2004/38, 883/04, friends or foes? In New legal framework for EU social security coordination. Trier: ERA, vyd. 11. 5. 2010, s. 31. 150 STEINMEYER H. D. Ausübung der Beschäftigung und Gleichbehandlung – Verordnung (EWG) Nr. 1612/68. In: FUCHS M. Europäisches Sozialrecht. 4. Auf. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2005, s. 566-573. 151 ESD v rozsudku ze dne 12. 5. 1998, C-85/96, dostupném na http://curia.europa.eu/, vyloţil, ţe „jelikož nařízení č. 1612/68 má obecnou působnost, pokud jde o volný pohyb pracovníků, může se jeho čl. 7 odst. 2

123

ať uţ u tuzemských zaměstnanců jsou spojeny s pracovní smlouvou či nikoli, anebo na místě pobytu, a pracovníkům - občanům jiných států Evropského společenství - jsou poskytovány za účelem podpory jejich mobility ve Společenství (rozsudek ESD ze dne 30. 9. 1975, C32/75, ze dne 21. 6. 1988, C-39/86, oba dostupné na http://curia.europa.eu/); dávky podle článku 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 se váţí vedle pracovního poměru také na příslušnost pracovníka k hospodářství hostující země. Sociální výhoda však můţe být poskytnuta, pokud dávka není kryta dle nařízení č. 1408/71 nebo článkem 7 odst. 1 nařízení č. 1612/68, jenţ je speciálním ustanovením k článku 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68. Článek 4 odst. 1 nařízení č. 1408/71 (a jemu odpovídající článek 3 nařízení č. 883/04) poskytuje výchozí bod pro zařazení sociální dávky jako výhody dle článku 7 odst. 2 nařízení 1612/68 (článku 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011). Klasifikace členského státu dávky jako sociální výhody není přitom rozhodující. Pokud ovšem nemůţe být dávka bez dalšího podřazena věcné působnosti nařízení č. 1408/71 (nařízení č. 883/04), není automatické, ţe by spadala pod věcný rozsah sociální výhody dle nařízení č. 1612/68 (492/2011). U dávky je totiţ rozhodující, zda je podle svého účelu, předpokladů poskytnutí a jejích charakteristických znaků srovnatelná s dávkami nařízení č. 1408/71, zejména pokud má dávka mezi jinými vztah k vyjmenovaným rizikům ustanovení článku 4 odst. 1 nařízení 1408/71 152. Rozhodovací praxe ESD se čím dál více orientuje spíše na jednotlivé okolnosti případu neţ na obecná rozhraničující kritéria. Teprve pokud dávka není kvalifikovaná věcnou působností pojištění dle nařízení č. 1408/71, vyvstává prostor pro věcnou působnost dle článku 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68. ESD nejprve vykládal pojem sociální výhody restriktivně; širší výklad dopadu aplikace článku 7 odst. 2 nařízení č. 1612/1968 učinil v souvislosti s provedením článku 39 smlouvy o zaloţení EHS. Vedle sociální pomoci nebo dávek hmotné nouze k zajištění existenčního minima, jsou dle judikatury ESD jako výhoda pro pracovníka dle článku 7

uplatnit na sociální výhody, které zároveň patří do zvláštní působnosti nařízení č. 1408/71 (rozsudek ze dne 10. března 1993, Komise v. Lucembursko, C-111/91, Recueil, s. I-817, bod 21).“ 152 viz. např. rozsudek ESD ze dne 10. 3. 1993, Komise vs. Lucembursko C-111/91, dostupném na http://curia.europa.eu/, Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou, zda koordinaci podle nařízení EHS č. 1408/71 podléhají poskytované rehabilitační příspěvky podle zákona č. 357/2005 Sb., č. 261/2001 Sb., č. 622/2004 Sb., přičemţ dospěl k závěru, ţe jelikoţ se nejedná o dávky sociálního zabezpečení, tyto dávky nepatří mezi dávky sociálního zabezpečení České republiky a ve výsledku tak není moţné se dovolávat článku 3 Nařízení, zakotvujícího rovnost zacházení bez ohledu na státní příslušnost. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 6 Ads 170/2009 124, v rozsudku ze dne 26. 8. 2009, č. j. 3 Ads 75/2009 - 30, rozsudku ze dne 27. 6. 2007, č. j. 6 Ads 155/2009 41, všechny dostupné na www.nssoud.cz).

124

odst. 2 nařízení č. 1612/68 chápány další dávky: například nejniţší příjem ve stáří, sociální dávky pro postiţené pro jejich integraci, účasti na vzdělání, pomoci při narození např. půjčka při narození (případ C-111/1991 Komise vs. Lucembursko), stipendium atp. Dávkami ZSSP, které lze poskytnout pracovníkovi ze systému státní sociální podpory jako sociální výhoda dle článku 7 odst. 2 nařízení 492/2011 jsou proto dávky: a) porodné (jeţ není rodinnou dávkou podle článku 1 písm. z) a Přílohy I nařízení č. 883/2004 ); b) příspěvek na bydlení (neshoduje se s riziky dle nařízení č. 883/04; pracovník má právo poţívat výhody v oblasti bydlení dle článku 9); c) odměna pěstouna (jsem názoru, ţe dávka samotná neshoduje se s riziky dle nařízení č. 883/04, podstatou je odměnit pěstouna za výkon pěstounské péče, dávka nesplňuje definici rodinné dávky článku 1 písm. z) nařízení 883/04); d) příspěvek na úhradu potřeb dítěte (jsem názoru, ţe dávka nespadá k rizikům krytými nařízením č. 883/04, podstatou dávky je přispět na osobní potřeby dítěte, dávka se netestuje na příjem rodiny, odvozuje se čistě ţivotního minima dítěte, proto nesplňuje podmínky čl. 1 písm. z) nařízení č. 883/04). Ačkoliv si poskytnutí pěstounských dávek jinému občanovi EU nedokáţu v běţném ţivotě představit, domnívám se, ţe to apriorně nelze zcela vyloučit; oproti c) a d) jsem názoru, ţe jednorázové dávky pěstounské péče

- příspěvek při převzetí dítěte a příspěvek

na zakoupení motorového vozidla odpovídají spíše definici rodinné dávky dle článku 1 písm. z) nařízení č. 883/04. Obě dávky totiţ směřují k vyrovnání výdajů rodiny v souvislosti se zvýšenými výdaji v rodině při převzetí dítěte do pěstounské péče, či v souvislosti s nákupem automobilu, obzvláště kdyţ takovou dávku můţe obdrţet jen pěstoun, který má v souladu s ustanovení § 42 ZSSP do pěstounské péče svěřeno více dětí. Na cizince – občana třetího státu - se mj. v oblasti sociálního zabezpečení na území Evropské unie vztahuje právní úprava uloţená členským státům Evropské unie směrnicí Rady č. 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (do českého právního řádu transponovaná zákonem č. 161/2006 Sb., podle níţ členský stát přizná tomuto cizinci postavení dlouhodobého pobývajícího rezidenta na území členského státu, pokud bezprostředně před podáním příslušné ţádosti pobýval oprávněně a nepřetrţitě na jeho území po dobu pěti let. 125

Takovému rezidentovi se poté přiznává rovné zacházení jako státním příslušníkům členského státu, mj. v oblasti sociálního zabezpečení, sociální podpory a sociální ochrany podle vnitrostátních právních předpisů (článek 11 odst. 1 písm. c) citované směrnice). Pro účely ZSSP však bude pro takového občana třetího státu „pobytová podmínka“ pro vznik nároku na dávku naplněna dříve, a to splněním kritérií dle § 3 ZSSP. 5.5.2. ZSSP a mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení Česká republika, příp. dříve Československo, sjednala s několika státy bilaterálními mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení, jejichţ předmětem je přiznání či zachování nároků pro případy předvídaných sociálních událostí. Věcný rozsah některých z těchto smluv dopadá téţ na dávky, jeţ jsou poskytovány v reţimu státní sociální podpory, jedná se zejména o dávky přídavky na dítě, porodné a pohřebné. Uvedené mezinárodní smlouvy jsou přímo pouţitelné, stanovují pravidla vnitrostátním subjektům, mají aplikační přednost před ZSSP153, a jsou zaloţeny na principech koordinace, které byly vysvětleny jiţ v souvislosti s Nařízením 883/04, jimiţ jsou rovnost nakládání příp. asimilace faktů, export dávek, sčítání dob, podléhání reţimu jednoho ze smluvních států (zpravidla se jedná o podléhání státu výkonu činnosti, příp. státu pobytu /např. Smlouvou s Chile/). Smlouvy uzavřené se státy, které jsou členy Evropské unie, se aplikují pouze za podmínek článku 8 Nařízení č. 883/04 (jedná se o zachování aplikace některých z ustanovení smluv s Německem, Lucemburskem, Rakouskem, Kyprem a Slovenskem, k tomu srov. Přílohu II nařízení č. 883/04). Úplný přehled sjednaných smluv včetně vstupu v platnost a věcného rozsahu je dostupný na internetových stránkách České správy sociálního zabezpečení: Přehled dvoustranných smluv o sociálním zabezpečení sjednaných

Českou

republikou

[online].

[cit.

2011-12-09].

Dostupné

z:

. Pro účely této práce jsou níţe uvedeny pouze ty smlouvy, jejichţ věcný rozsah upravuje vzájemnou povinnost smluvních států k přiznání a poskytnutí dávek státní sociální podpory. Smluvní stát

publikace ve Sb. m. s.

kryté dávky SSP

Bosna a Hercegovina

č. 3/1958 Sb. m. s.

přídavky na děti,

Bulharsko

č. 2/2000 Sb. m. s.

přídavky na děti, porodné, pohřebné

Černá Hora

č. 130/2002 Sb. m. s.

přídavky na děti, pohřebné

153

srov. GALVAS, M., GREGOROVÁ, Z. Sociální zabezpečení. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 66-69; článek 10 Ústavy ČR

126

Francie

č. 215/1949 Sb. m. s.

přídavky na děti, pohřebné

Chorvatsko

č. 82/2000 Sb. m. s.

přídavky na děti, porodné, pohřebné

Izrael

č. 73/2002 Sb. m. s.

rodinné dávky

Kypr

č. 106/2000 Sb. m. s.

rodinné dávky, pohřebné

Litva

č. 136/2000 Sb. m. s.

rodinné dávky, pohřebné

Lucembursko

č. 18/2002 Sb. m. s.

přídavky na děti, porodné, pohřebné

Maďarsko

č. 21/1960 Sb. m. s.

rodinné dávky

Makedonie

č. 2/2007 Sb. m. s.

přídavky na děti

Nizozemí

č. 93/2002 Sb. m. s.

smlouva zajišťuje pouze export mj. rodinných dávek

Polsko

č. 261/1948 Sb.

přídavky na děti, pohřebné

Rumunsko

č. 25/2004 Sb. m. s.

porodné, pohřebné, přídavek na dítě

Slovensko

č. 228/1993 Sb. m. s.

rodinné dávky, pohřebné

Slovinsko

č. 1. 3. 1958 Sb. m. s.

přídavky na děti

Srbsko

č. 130/2002 Sb. m. s.

přídavky na děti, pohřebné

Španělsko

č. 52/2004 Sb. m. s.

rodinné přídavky pro nezaopatřené děti

Turecko

č. 135/2004 Sb. m. s.

pohřebné, přídavky na děti

Ukrajina

č. 29/2003 Sb. m. s.

přídavky na děti, pohřebné

5.5.3. Shrnutí vztahu ZSSP a pramenů mezinárodního práva Plytký výklad § 3 ZSSP nepřesahující rámec zákona po určitou dobu v zásadě můţe omezit přístup cizinců k dávkám. Zejména v tomto ohledu §1 odst. 3 ZSSP předvídá moţnou aplikační přednost jiného předpisu; ZSSP přitom odkazuje na nařízení č. 1408/71 (a jeho prováděcí nařízení č. 574/72) a nařízení č. 1612/68. Výčet předpisů s aplikační předností, však není, a vzhledem k neustálému vývoji právní úpravy ani nemůţe být, úplný. Je zřejmé, ţe úřad státní sociální podpory (případně téţ soud) je povinen status konkrétního cizince posoudit v několikastupňovém testu, zda jeho situace (obzvláště tehdy, jedná-li se o zaměstnanou osobu či osobu samostatně výdělečně činnou) podléhá aplikaci některého z vyjmenovaných předpisů Evropské unie, které přiznávají práva občanům členských států Evropské unie a případně tato práva rozšiřují i na občany třetích států; teprve nelze-li na cizince aplikovat tyto předpisy, je namístě uváţit aplikaci pravidla některé z vyjmenovaných mezinárodních smluv, jimiţ je Česká republika vázána, a které mají v dílčích otázkách rovněţ aplikační přednost před ZSSP. Aţ poté, nelze-li na situaci cizince vztáhnout ani jedno z výše uvedeného, úřad státní sociální podpory posoudí status cizince v souladu s §3 ZSSP. 127

6 Vztah ZSSP k ostatním právním předpisům V předchozích kapitolách byl vyloţen vztah zákona o státní sociální podpoře k právním předpisům, k nimţ má nejsilnější vazby, a které jsou nezbytné pro ţivotaschopnost aplikace právních vazeb státní sociální podpory. Okrajově, byť ne v neposlední řadě, ZSSP disponuje vazbami i k jiným právním předpisům, byť se tyto vazby projevují jen v některých souvislostech; tato kapitola slouţí jako přehled nejvýznamnějších předpisů. 6.1. Ochrana osobních a jiných údajů Ve správním řízení, jehoţ předmětem je posouzení podmínek nároku na dávky státní sociální podpory správní orgán prověřuje řadu skutečností a údajů, které dále zpracuje a uchová. Generální zmocnění pro úřad státní sociální podpory zpracovávat údaje rozhodné pro nárok na dávku a její výplatu včetně osobních údajů plyne z § 63 odst. 3 ZSSP in fine, podle něhoţ „orgány státní sociální podpory jsou oprávněny zpracovávat údaje potřebné pro rozhodování o dávkách státní sociální podpory a jejich výplatu včetně osobních údajů 154 , a to v elektronické podobě způsobem umožňujícím dálkový přístup a zároveň zajišťujícím ochranu osobních údajů.“; obdobné platí ve vztahu k plnění úkolů vyplývajících pro ně z práva Evropských společenství (srov. § 64a odst. 1 ZSSP). Zaměstnanci České republiky a zaměstnanci kraje zařazení do krajského úřadu jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámili při provádění státní sociální podpory nebo v přímé souvislosti s ním, pokud se dále nestanoví jinak. Tato povinnost trvá i po skončení pracovního vztahu. Povinnosti zachovávat mlčenlivost mohou být uvedení zaměstnanci zproštěni pouze tím, v jehoţ zájmu tuto povinnost mají, a to písemně s uvedením rozsahu a účelu (srov. § 64 odst. 1 ZSSP). Zpracování údajů nezbytných pro posouzení vzniku nároku je zaloţeno na souhlasu osob, o jejichţ údaje se jedná. Tento souhlas osoby dávají v souladu dle § 50 ZSSP; jde o esenciální podmínku pro nárok na výplatu dávky. Na základě tohoto souhlasu státní orgány a další právnické osoby a fyzické osoby jsou oprávněny sdělit orgánům státní sociální podpory výši příjmu těchto osob, skutečnosti prokazující nezaopatřenost dítěte, nepříznivý

154

Osobním údajem se rozumí jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se povaţuje za určený nebo určitelný, jestliţe lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. - §4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Je-li to nezbytné pro účely státní sociální podpory, lze bez souhlasu osoby zpracovávat i citlivé údaje - §9 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů.

128

zdravotní stav, údaje o přihlášení se k trvalému pobytu a další údaje, které tvoří náleţitosti ţádosti podle § 68, a to v rozsahu potřebném pro rozhodování o dávce, její výši a výplatě. Úřad státní sociální podpory zpracuje ve správním řízení informace: a) které ţadatel a společně posuzované osoby samy uvedou – informace povinně nezbytné pro posouzení nároku – příjmy, sloţení rodiny, výše nájmu, nákladů na bydlení, zaměstnání, škola, narození, úmrtí atp. b) které vedené osoby neuvedou, ať uţ protoţe některé údaje „opomenou“ uvést, či oprávněně tyto skutečnosti nemohou doloţit – nekomunikují se zaměstnavatelem, nemohou získat potvrzení atp., v tom případě je neúplně zjištěný skutkový stav a o dávce nelze rozhodnout. Obecně svěřuje pravomoc správnímu orgánu v § 50 odst. 2 správního řádu na poţádání ţadatele zajistit další podklady k rozhodování; § 63 odst. 1 ZSSP v tomto ohledu ukládá povinnost součinnosti státním orgánům, dalším právnickým osobám a fyzickým osobám. Ulehčenou pozici mají orgány SSP i pro případ, ţe by doţádané osoby byly vybaveny povinností mlčenlivosti – podle § 63 odst. 2 ZSSP se má za to, ţe jsou pro případ uvedených údajů mlčenlivosti zbaveny, jestliţe jim úřad práce písemně sdělil, ţe osoba, jíţ se takové údaje týkají, dala podle § 50 písemný souhlas k tomu, aby státní orgány a další právnické a fyzické osoby sdělily úřadu práce uvedené údaje. ZSSP svěřuje v § 65 orgánům státní sociální podpory pravomoc přezkoumat správnost a úplnost podkladů předloţených právnickými a fyzickými osobami uvedenými v § 63, včetně provedení místní kontroly podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. c) které získává úřad státní sociální podpory ze zákona sám od Ministerstva vnitra ČR nebo Policie ČR na základě § 63 odst. 5 a násl. ZSSP Správcem informačního systému o dávkách státní sociální podpory a jejich výši je Ministerstvo práce a sociálních věcí je (§ 63 odst. 3 věta první ZSSP), které zajišťuje pro provádění zákona na vlastní náklady aplikační program automatizovaného zpracování údajů (§ 63 odst. 4 ZSSP). Z poskytovaných údajů lze v konkrétním případě pouţít vţdy jen takové údaje, které jsou nezbytné ke splnění daného úkolu (§ 63 odst. 11 ZSSP). Informace získané v řízení o dávkách státní sociální podpory mohou mít význam v řízeních dalších orgánů veřejné správy, takové údaje orgány státní sociální podpory dle § 64 odst. 2 ZSSP sdělují jiným subjektům, jen stanoví-li tak zvláštní zákon nebo ZSSP; jinak mohou tyto údaje

129

sdělit jiným subjektům jen se souhlasem oprávněné osoby nebo příjemce dávky, státního orgánu nebo jiných fyzických nebo právnických osob. Ze zákona o SSP jsou orgány státní sociální podpory povinny jiným správním orgánům poskytnout na ţádost údaje dle § 64 odst. 3-8 ZSSP; podle § 63 odst. 3 ZSSP Ministerstvo práce a sociálních věcí z informačního systému poskytuje údaje pro Ministerstvo školství mládeţe a tělovýchovy pro účely přiznání stipendia v tíţivé sociální situaci, a pro Rejstřík trestů. Ministerstvo práce a sociálních věcí rovněţ v souvislosti s plněním závazků plynoucích pro Českou republiku ze smluv o mezinárodním zabezpečení a práva Evropských společenství, poskytuje údaje dle § 64a odst. 4. Oproti tomu § 38 odst. 3 písm. f) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a obdobně § 25b odst. 3 písm. e) zákona č. 87/1995 Sb., spořitelních a úvěrních druţstvech prolamuje bankovní tajemství na písemné vyţádání orgánů státní sociální podpory ve věci řízení a vymáhání o přeplatku na dávkách státní sociální podpory, který je klient povinen vrátit. 6.2. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů Zákon o sociálních sluţbách má pro ZSSP význam zejména v ustanoveních zabývajícími se dávkou příspěvek na péči. a) stanovení stupně závislosti osoby (dítěte) na péči jiné osoby se uplatní v odměně pěstouna ve zvláštních případech, případně téţ u rodičovského příspěvku v případech předvídaných § 30 odst. 1 písm. e) bod 3 ZSSP, b) dle §32 odst. 3 ZSSP je moţný souběh rodičovského příspěvku a příspěvku na péči s tím, ţe vyplácený příspěvek na péči redukuje výši vypláceného rodičovského příspěvku. c) naopak nezaopatřenost dítěte se pro účely zákona o sociálních sluţbách posuzuje zákona o státní sociální podpoře (§48 odst. 3 zákona o sociálních sluţbách) Vztah příspěvku na péči a rodičovského příspěvku se zásadně změní od 1. 1. 2012. S účinností zákona č. 366/2011 Sb., totiţ dle nového § 30b odstavce 4 ZSSP rodičovský příspěvek nebude náleţet, jestliţe nejmladšímu dítěti v rodině, které zakládá nebo by zakládalo nárok na rodičovský příspěvek, náleţí příspěvek na péči. 6.3. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů Vzájemná provázanost ZSSP a zákona o pomoci v hmotné nouzi jakoţto zákonů, které si jsou svým zaměřením a oblastí působností velmi blízké, má význam v několika ustanoveních: a) dle § 18 zákona se nezaopatřenost dítěte posuzuje podle ustanovení ZSSP, b) pro dávku hmotné nouze doplatek na bydlení platí: 130

a. okruh společně posuzovaných osob se stanovuje podle ZSSP (§ 8 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi) b. podmínkou nároku je získání nároku na příspěvek na bydlení dle ZSSP (§ 33 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi); výše dávky činí rozdíl mezi částkou odůvodněných nákladů na bydlení připadajících na kalendářní měsíc, sníţenou o příspěvek na bydlení náleţející za předchozí kalendářní měsíc, a částkou, o kterou příjem osoby zvýšený o vyplacený příspěvek na ţivobytí převyšuje částku ţivobytí osoby, nebo osoby a společně posuzovaných osob zvýšený o vyplacený příspěvek na ţivobytí převyšuje částku ţivobytí společně posuzovaných osob (§35 zákona o pomoci v hmotné nouzi). c) S účinností zákona č. 366/2011Sb., od 1. 1. 2012 bude zákon o pomoci v hmotné nouzi pro státní sociální podporu v novém §5 odst. 6 obsahovat definici legálního pojmu „osoba mající bydliště na území České republiky“, která se uplatní v případě zkoumání podmínek pobytu osoby dle § 3 odst. 2 ZSSP. 6.4. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů ZSSP nepodmiňuje získání nároku na dávky státní sociální podpory obdobnou podmínkou systému hmotné nouze 155 . Ačkoliv řízení o dávkách státní sociální podpory a věcnou působnost zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti shodně provádí Úřad práce, oba zákony toho ve skutečnosti příliš společného nemají. Pro ZSSP má zákon o zaměstnanosti přímý význam pouze v těchto případech: a) dávky poskytované dle zákona o zaměstnanosti - podpora v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci jsou dle § 5 odst. 1 písm. c) ZSSP uznány jako započitatelný příjem, b) Dítě ve věku do 18 let vedené v evidenci uchazečů o zaměstnání, které má nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci není povaţováno za nezaopatřené (§ 11 odst. 2 ZSSP). 6.5. Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů ZSSP pro § 7 odst. 1 zákona, o veřejném zdravotním pojištění poskytuje definice kategorie osob, za něţ je stát plátcem pojistného prostřednictvím státního rozpočtu. Jedná se o:

155

srov. §3 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi: „osobou v hmotné nouzi není osoba, která není v pracovním nebo obdobném vztahu ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost a není vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání“, příp. dle § 3 odst. 2 cit. zákona „je vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a bez vážných důvodů odmítla vykonávat krátkodobé zaměstnání nebo účastnit se v cíleném programu k řešení zaměstnanosti, a to po dobu 3 kalendářních měsíců následujících po měsíci, ve kterém došlo k odmítnutí“

131

-

nezaopatřené děti; nezaopatřenost dítěte se posuzuje podle zákona o státní sociální podpoře (§ 7 odst. 1 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění),

-

příjemce rodičovského příspěvku (§ 7 odst. 1 písm. c) zákona),

-

inspirace institutem rodičovského příspěvku je patrná v § 7 odst. 1 písm. l), podle něhoţ je stát plátcem pojistného za „osoby celodenně osobně a řádně pečující alespoň o jedno dítě do sedmi let věku nebo nejméně o dvě děti do 15 let věku, nejde-li o osoby uvedené v písmenu c) nebo d). Podmínka celodenní péče se považuje za splněnou i tehdy, je-li dítě předškolního věku umístěno v jeslích (mateřské škole), popřípadě v obdobném zařízení na dobu, která nepřevyšuje čtyři hodiny denně, a jde-li o dítě plnící povinnou školní docházku, po dobu návštěvy školy, s výjimkou umístění v zařízení s týdenním či celoročním pobytem.“.

6.6. Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů Kromě role obou stěţejních předpisů sociálního zabezpečení zmíněné v předchozím textu se jejich vztah k ZSSP projeví i v dalších souvislostech. Dávky nemocenského pojištění jsou pro účely ZSSP uznány jako započitatelný příjem dle § 5 odst. 1 písm. c) ZSSP; jiţ výše byl vyloţen vliv dávky peněţité pomoci v mateřství na nárok na dávku rodičovského příspěvku. ZSSP pro § 5 písm. a) bod 13 zákona o nemocenském pojištění definuje jednu z kategorií zaměstnance, kterým se pro účely zákona rozumí téţ „pěstouni,…… kterým je za výkon pěstounské péče vyplácena odměna náležející pěstounovi ve zvláštních případech podle zvláštního právního předpisu“. Obdobně dávky důchodového pojištění jsou pro účely ZSSP uznány jako započitatelný příjem dle § 5 odst.1 písm. c) ZSSP. Nezaopatřeným není dítě, které je poţivatelem invalidního důchodu z důchodového pojištění pro invaliditu třetího stupně (§11 odst. 3 ZSSP). Poskytovaná dávka důchodového pojištění redukuje vyplácenou výši příspěvku na úhradu potřeb dítěte (§ 39 ZSSP). ZSSP pro § 5 odst. 1) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění definuje jednu z kategorií pojištěné osoby, kterou jsou mj.: a) pěstouni, kterým je za výkon pěstounské péče vyplácena odměna náleţející pěstounovi ve zvláštních případech podle zvláštního právního předpisu - § 5 odst. 1) písm. k), b) případy, které mohou být odvozené od rodičovského příspěvku – pojištěnými osobami jsou pečující osobně o dítě ve věku do čtyř let - § 5 odst. 1) písm. r) zákona.

132

7 Závěr Na předchozích stranách mé rigorózní práce jsou popsány nejvýraznější souvislosti vztahu ZSSP a jiných právních předpisů. Veřejnoprávní vztah mezi státem a občanem v reţimu ZSSP v mnohém navazuje na předchozí regulaci právního vztahu – typicky změny v okruhu společně posuzovaných osob znamenají pravidelně přehodnocení nároku na dávku, její výši a výplatu; v jiných souvislostech je naopak reţim ZSSP základem následné regulace např. v odvětví správního trestání, exekučního řízení, trestní odpovědnosti, ţalobního sporu. Při provedeném rozboru těchto vztahů jsem dospěl k názoru, ţe pro jednodušší přehlednost a aplikaci by některé instituty ZSSP přinejmenším zaslouţily zásadního přehodnocení – jedná se o definici účastníků řízení, novou, nebo alespoň uzpůsobenou právní úpravu správních řízení pro účely státní sociální podpory, přeformulování sloţitě definované kategorie rozhodných příjmů, přehodnocení utváření okruhu společně posuzovaných osob, přizpůsobení úpravy druhovskému poměru. Za vhodné rovněţ povaţuji, aby zákonodárce ustálil podmínky nároku na rodičovský příspěvek, který je dávkou poskytovanou rodičům napříč příjmovým kategoriím, neboť od roku 2003 změnil podobu nároku na dávku 5x (!!!), coţ přineslo komplikace oprávněným osobám i úřadům státní sociální podpory. Nepochybně dobrým krokem ustavení Úřadu práce České republiky zákonem č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, za pozitivní změnu povaţuji (přes prozatímní technicko-organizační komplikace) přechod na základě zákona č. 366/2011 Sb. mj. orgánu hmotné nouze pod Úřad práce ČR, vytvoření jednotného informačního systému a sjednocení plateb dávek prostřednictvím karty sociálních systémů. Předpokládám, ţe na úrovni 1. stupně správního řízení postupně dojde k sjednocení přístupů k jednotlivým problematikám; prozatímní odborné, metodické a kontrolní vedení úřadů práce krajskými úřady jednotlivých krajů nezřídka vedlo úřady státní sociální podpory k rozdílnému výkladu a následné aplikaci problematických ustanovení ZSSP, ačkoliv občané v zásadě nejsou omezeni v přístupu k soudnímu přezkumu, jak bylo uvedeno v oddíle 5.4.1., občané této ochrany svých práv nevyuţívají a problematické okruhy proto byly vyřešeny judikaturou jen částečně. Pravděpodobně nelze od úřadů státní sociální podpory v 1. stupni správního řízení, ţe pro rozhodování o nárocích ze zákona o státní sociální podpoře budou ovládat krom ZSSP a správního řádu jakoţto stěţejních předpisů pro řízení ve věcech stání sociální podpory, téţ výstupy judikatury zejména správního soudnictví, jak je zahrnuta v této práci; přínosem této práce snad bude alespoň pomoc rozumět zákonu o státní sociální podpoře v souvislostech přesahující jeho obvyklého rámce. 133

8 Resumé Der Staat bietet die Leistungen in die Familien mit Kindern, sondern auch den Leuten in der schwacheren Socialsituation, durch das System der Staatssocialunterstützung. Das Staatssocialunterstützunggesetz Nr. 117/1995 Sb. ist das oft novelliert Gesetz, seit seiner Wirksamkeit in 1995 und 1996 ist die rechtliche Ausgestaltung des sachlichen Umfangs und der Verwaltungsorganen abgewickelt. Das Gesetz botet am Anfang über 9 Typen von verschiedenen Leistungen; jetzt bietet 7 Typen, und durch die Entwicklung der rechttichen Regelnung der Staat botet aus diesem Socialsystem noch 7 Typen von anderen Leistungen. Im Kapitol 3 befasse ich die Hauptinstitute des Gesetzs, die stellen die Ansprüche für die Leistungen. Das meint die Berichtigte, die nur die physische Personen sind, die auch ein qualifiziertes Verhältnis zu der Tschechischen Republik genossen, und das Gesetz auch kennt, ob diese Persone der Staatsmitglieder der Tschechischen Republik oder der Ausländer ist. In dieser Zeit beeinflüsst das Gesetz in dieser Sinne die Regelnungen von der Europäischen Union, die berechtigen zu der Leistungen auch die Personen mit kürzeren Verhältnis, wenn sie hier arbeiten oder selbstarbeiten, oder sind die Stundenten oder sind die Familiengehörige von dieser Personen. Das Gesetz definiert auch die Kategorie von der Familie, dort sind die Personen, die zusammen leben, für die Elternbeihilfe gibt das Gesetz die eigene Definition, sondern auch die Umlage für Wohnung. Die Persone, die nicht in der Familie wirklich mit anderen Mitgliedern lebt, kann der Verwaltungsorgan zu der Auftrag abchseiden. In der anderen Situation wird diese Persone gerade von dem Grundlage des Gesetzs ausgeschieden, das gilt für die Personen in der Vollstreckung der Freiheitstrafe. Die Familiendefinition ist die Bediengungsschlüssel, denn alle ihre Mitglieder verschiedene Verpchlichtungen aus dem Gesetz haben, und bestimmt auch Personen deren Einkommen und Existenzminimen das Verwaltungsorgan prüft. Die andere wichtige Kategorie ist die unversorgte Kinder, als die Periode des Kinderschutztes, wann die Kinder nur die Voraussetzungen für die Futurerwerbstätigkeit werben, das meint meistens das Studium. Andere Leistungen benützen die Beurteilung der Gesundheit, wie entscheidenden Beweis für das Verwaltungsorgan. In derzeitigen Zeit ist die meistens komplizierte Leistung die Umlage für Wohnung, die schöpft aus der Definition der Wohnung, die haben erst die Gerichtshofen erklärt. Die Probleme sind auch mit den Berichtigen, dem Verfall des Benutzungsrechts, in diesem Fall ist es wichtig für das Verwaltungsorgan die Erkenntnise der Judikatur zu kennen.

134

Die zweite wichtigste Leistung ist die Elternbeihilfe, die wird querüber durch die Einskommensklassen bietet. Dem wichtigen Ausdruck ist die Prozessbefähigung für die Eltern jüngeren als 18 Jahre, solange sie elterliche Rechte genossen. Für diese Leistung ist es aus wichtig das Verhältnis zu dem Beitrag für Sorge und zu dem Beitrag in der Mutterschaft. Der Anspruch für die anderen Leistungen – das Kindergeld, Socialbeitrag, die Geburtshilfe, Bestattungsgeld, Leistungen für Pfleger – wird sehr einfacher abgefasst. Im Kapitel 5 beschreibe ich die wichtigsten Verhältnise zwischen dem Gesetz und den anderen Gesetzen. Das stärkste ist fassbar das Verhältnis zum Verwaltungsregulativ, das die allgemeine Norme ist, gegenüber der Spezialanordnungen als lex specialis des Staatssocialunterstützunggesetzs; dieses gilt besonders für sachliche und plätzliche Zugehörigkeit des Verwaltungsorgans, für die Verwaltungbeteiligten, ihre Prozessfähigkeit, und dei Ausstellung und Zustellung von der Enstcheidung. In diesem Kapitel widme ich auch dem Verhältnis zu den Strafnormen im Kontext mit den Ausschreitungen und den Delikten der Rechtspersonen und selbstarbeitigen physischen Personen. Das Gesetz sanktioniert auch die Personen für legt die Ordnungstrafen und die Überzahlung in der Leistung ein. Wenn ich über die Regelung schreibe, muss ich auch über den Prozess vor den Gerichtshofen ein paar Worten meinen, denn die richterliche Schutz der gemeinen Rechte auch wichtig ist; in dieser Aussicht beschreibe ich den Prozess nicht nur vor den Verwaltungsgerichtshofen, sondern auch vor den Gerichtshofen, die entscheiden Streiten in dem

privaten

Recht.

Es

geht

um

die

Prozesssachen

für

den

Vergleich

der

Zusammenverantwortung in Überzahlung in der Leistung, oder typische Klage, wann der Staat an der Persone die Ausgabe der ungerechtfertigten Bereicherung strebt an. In diese Kategorie reihe ich also die Fälle ein, wann man die Leistungen durch die Exekution betrifft, oder damals, wenn der Staat eigene Förderungen durch den Gerichsthof auch mit Exekution bettrift. Das Verhältnis des Staatssocialunterstützunggesetzs zu den Regelnungen von dem internationalen Recht, am meisten den Regelnugen von Europäischen union, die also nach 40 jährigen altenen Regelung neue Vorschriften für Sozialversicherung erfahren – Regierungen Nr. 883/2004 und Nr. 492/2011, ist zwar neue und langsam abgesetze aber sehr wichtige Kategorie. Dazu musste ich auch die zweiseitgen internationalen Vetragen über die Sozialversicherungen reihen. Im Kapitel 6 fülle ich meine meine das letzte meinte Abhandlung mit dem Verhältnis zu anderen Vorschriften, die nicht direkt so wichtig für das normale Leben des Staatssocialunterstützunggesetzs wichtig ist, aus. 135

9 Pouţité prameny 9.1. Citovaná literatura BŘESKÁ, N., BURDOVÁ, B., VRÁNOVÁ, L.: STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA s komentářem a příklady k 1. 5. 2007. 11 vyd. Olomouc: ANAG, 2007, 207 s. Formuláře pro státní sociální podporu [online]. 2006-2011. [cit. 2011-12-09]. Dostupné z: ; FUCHS M. Europäisches Sozialrecht. 4. Auf. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2005, 775 s. GALVAS, M., GREGOROVÁ, Z. Sociální zabezpečení. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, 240 s. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo, obecná část. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, 822 s. HRŮŠOVÁ K., MOLEK P. Správní trestání v aplikační praxi soudů. Soudní rozhledy. 2009. č. 12. s. 449 JEMELKA, L., PONDĚLÍČKOVÁ, K., BOHADLO D. Správní řád. Komentář. 1.vyd. Praha: C. H. Beck. 2008, 592 s. KOLDINSKÁ, K., PIKOROVÁ G., ŠVEC, L., TOMEŠ, I. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 229 s. MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 3. vyd., Praha, C. H. Beck, 2002, 180 s. MPSV Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí [online]. [cit. 2011-12-09]. MPSV: Praha, 2007-2011, dostupné z: . ONDRUŠ, R.: Správní řád 71/1967 Sb. – komentář k §14. ASPI [databáze]. ASPI ID: LIT20532CZ .Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011[cit. 2011-12-08]. PRŮCHA, P., SPRÁVNÍ PRÁVO, obecná část. 4. vyd., Brno, Masarykova univerzita, 2001, 273 s. PRŮCHA, P. SKULOVÁ S. SPRÁVNÍ PRÁVO, procesní část 3. vyd. Brno, Masarykova univerzita, 2000, 264 s. Přehled dvoustranných smluv o sociálním zabezpečení sjednaných Českou republikou [online]. [cit. 2011-12-09].

Dostupné

z:


cr/prehled-smluv.htm> SDĚLENÍ

KOMISE

RADĚ,

EVROPSKÉMU

PARLAMENTU,

EVROPSKÉMU

HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ: Potvrzení volného pohybu pracovníků: práva a hlavní vývojové změny [online]. [cit. 2011-12-09]. Brusel. vyd. 13. 7. 2010. Dostupné z: . 18s. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 1. vyd., Praha: C.H.Beck, 2009, 3285 s.

TARANDA, P.: K odpovědnosti dědice za pokutu pravomocně uloženou zůstaviteli. Daně a právo v praxi č. 3. 2009. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., s. 53 TRÖSTER, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, 404 s.

136

Odbor Evropské unie a mezinárodní spolupráce MPSV. SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ OSOB MIGRUJÍCÍCH V RÁMCI EVROPSKÉ UNIE, 1. vyd. Praha: MPSV, 2009, 282 s. VERSCHUEREN, H. 1612/68, 1408/71, 2004/38, 883/04, friends or foes? In New legal framework for EU social security coordination. Trier: ERA, vyd. 11. 5. 2010. 31s.

9.2. Právní předpisy Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů V textu výslovně zmíněné zákony, jimiţ se mění ZSSP: zákon č. 320/2000 Sb., č. 453/2003 Sb., č. 414/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických poţadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní sluţby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými ţivočichy, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů Zákon č. 366/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony Zákon č. 364/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí Zákon č. 75/1997 Sb., o sociálním příspěvku k vyrovnání zvýšení cen tepelné energie, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 132/1997 Sb., o sociálním příspěvku k vyrovnání zvýšení nájemného a o změně zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 237/2004 Sb., kterým se v souvislosti s přijetím zákona o dani z přidané hodnoty mění některé zákony a přijímají některá další opatření a mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 479/2003 Sb., a zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, ve znění pozdějších předpisů

137

Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 361/2003 Sb. o sluţebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 143/1992 Sb., o platu, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy č. 322/2005 Sb., které další studium, popřípadě výuka, jde-li o studium nebo výuku v České republice, se pro účely státní sociální podpory povaţuje z důvodu svého rozsahu a úrovně za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 207/1995 Sb., kterou se stanoví stupně zdravotního postiţení a způsob jejich posuzování pro účely dávek státní sociální podpory, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

138

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve zněná pozdějších předpisů Vyhláška MVČR č. 520/2005 Sb. o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 281/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů Smlouva o fungování Evropské unie, publ. v Úředním věstníku EU dne 30.3.2010, C 83, svazek 53 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod publ. jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968, o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství Nařízení Rady č. 574/72, stanovující postup při provádění nařízení (EHS) č. 1408/71, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství. Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 492/2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie Směrnice Rady č. 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES o právu občanů států Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států

9.3. Seznam citovaných judikátů 9.3.1. Správní soudy -

dostupné na http://www.nssoud.cz/

usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2007, č. j. 2 As 64/2005-108

139

rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2007, č. j. 4 Ads 54/2006 - 140 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 5 A 74/2000 - 37, publ. pod č. 233/2004 Sb. NSS rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 6 Ads 162/2009 – 54 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 Ads 22/2009 - 51 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads 130/2009 – 46 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2008, č. j. 3 č. j. Ads 137/2007 – 61 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2009, č. j. 4 Ads 96/2009-93 rozsudek Nejvyššího správního soudu 28. 1. 2005, č. j. 4 Ads 21/2004-104 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, č. j. 10 A 168/2010-29 rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 98/2008 – 53 ze dne 26. 11. 2008 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, č. j. 3 Ads 23/2010 – 98 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2011, č. j. 4 Ads 22/2011 - 140 rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2010, č. j. 2 Ad 31/2010-42, uveřejněný v č. 2187/2010 Sb. NSS rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2007, č. j. 3 Ads 62/2007 - 140 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2009, č. j. 4 Ads 96/2009 - 140, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, č. j. 3 Ads 93/2008 – 55 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. ledna 2011, č. j. 4 Ads 132/2010 – 96 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. září 2008, č. j. 6 Ads 162/2007-38 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 3 Ads 98/2010 – 56 usnesení zvláštního senátu ze dne 30. 6. 2006, č. j. Konf 132/2005-7 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 5 A 76/2002 – 68 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2011 č. j. 6 Ads 135/2010 – 101 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2009, č. j. 4 Ads 90/2009 – 76 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2007, č. j. 6 Ads 39/2006 – 62 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2011, č. j. 3 Ads 131/2010 – 42 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne č. j. 4 Ads 54/2006 - 140, ze dne 10. 8. 2007 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. března 2004, č. j.: 5 A 76/2002 – 68 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 6 As 49/2003-46 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 As 58/2007-117 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2011, č. j. 4 Ads 49/2011- 64 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2011, č. j. 4 Ads 52/2011 – 107 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2011, č. j. 3 Ads 111/2010 – 44 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2010, č. j. 3Ads 61/2010 – 48 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2010, č. j. 4 Ads 93/2010 – 125 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2009, č. j. 4 Ads 90/2009 – 76

140

rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 Ads 134/2007-101 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004-64 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2005, č. j. 6 Ads 64/2005-25 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2010, č. j. 9 As 89/2010 – 91 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 – 135 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č. j. 7 As 11/2010 – 134 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 7 Afs 27/2008 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 1 As 15/2007, publ. pod č. 1727/2008 Sb. NSS rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 6 Ads 170/2009 - 141 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009, č. j. 3 Ads 75/2009 – 30 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 6 Ads 155/2009 – 41

9.3.2. Nejvyšší soud -

dostupné na http://www.nsoud.cz/

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5475/2007 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, 20 Cdo 779/2006 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, 20 Cdo 1642/2004 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2007, Cdo 326/2007 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, 20 Cdo 2562/2007 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1680/2002 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1275/2007 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 3 TDO 1329/2009 rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 TZ 225/2001 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 TDO 203/2002 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 255/2007 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12 2008, sp. zn. 26 Cdo 4010/2007 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, č. j. 26 Cdo 2715/2010 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/1998 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 265/2003 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4858/2008 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3587/2008 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 1149/2004 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 907/2001

141

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010

9.3.3. Ústavní soud -

dostupné na http://nalus.usoud.cz/

nález Ústavního soudu ze dne 7. ledna 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09 nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1090/07 usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 105/09 nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 301/96 usnesení Ústavního soudu ze dne 15.11.2001, sp. zn. I. ÚS 138/01

9.3.4. Judikáty Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva -

dostupné na http://curia.europa.eu/

rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 11. 2010, věc C-247/09 rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 7. 6. 2005, věc C-543/03 rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 3. 2001, věc C-215/99 rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 9. 2007, věc C-287/05 rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 11.1997, věc C-57/96 rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. 3. 2004, věc C-138/02 rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. 7. 1986, věc C-66/85 rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 5. 1998, věc C-85/96 rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. 9. 1975, věc C-32/75 rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 6. 1988, věc C-39/86 rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 3. 1993, věc C-111/91

-

dostupné na http://www.echr.coe.int/

rozsudek ESLP ze dne 3. 4. 2008, Mourek proti České republice č. 17999/03 rozsudek ESLP ze dne 17. 2. 2011, Andrle proti České republice č. 6268/08 rozsudek ESLP ze dne 31. 3. 2009, Weller proti Maďarsku č. 44399/05

142