17 Ženy a bohatství národů

8 stran navíc V literární sekce V eseje světových autorů V články z The Economist Škodovka mění Česko Milostný život P. Wolfowitze

17

Ženy a bohatství národů

respekt.cz Ročník XVIII Cena: 25 Kč

Respekt mezi Křováky

Předplatné ČR 20 Kč

23.—29. 4. 2007

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Přijímačky: strach ubývá



23.–29. duben 2007  V  RESPEKT 17

komentáře

EDITORIAL Český stát je systematicky krutý k dětem a příliš se v této krutosti neliší od přírodních národů, jejichž mučivé iniciační obřady mají ze čtrnáctiletých jinochů a dívek udělat muže a ženy. V Česku se tomuto obřadu říká přijímačky na střední školu (více na 4. straně). Přiznám se, že důvod sociálního inženýrství, které surově omezuje možnosti dětí studovat na gymnáziu, mi zcela uniká, pokud nemám podezřívat úřednictvo a šéfy na ministerstvu školství ze sadismu, jehož důsledky zmírňuje dnes jen přechodně klesající počet dětí. Není mnoho příležitostí dávat českému bratrovi Slovensko za příklad, ale toto je jedna z nich: slovenské děti neznají muka svých českých vrstevníků, protože naprostá většina těch, kteří chtějí studovat na gymnáziích – veřejných či soukromých – tuto možnost dostane. Jistě, být dělníkem, například slévačem v Blansku (viz reportáž na 8. straně), není ostuda a krotit tekoucí železo může mít svůj drsný půvab – pokud se pro takovou práci dobrovolně rozhodnete jako pro způsob života. Jenže jak rozlišit svobodnou volbu od té vynucené, když podle jednoho unikátního výzkumu má syn či dcera českého dělníka zhruba šestkrát menší šance vystudovat vysokou školu než dítě vysokoškolsky vzdělaných rodičů? A teď několik vět ve vlastní věci. Respekt musel nedávno na základě rozhodnutí soudu zaplatit sto tisíc korun ženě z vysokých podnikatelských kruhů, paní Aleně Vitáskové, které prý ublížil slovy o tom, že byla „nevědomou“ spolupracovnicí StB. Archivní odbor ministerstva vnitra na jaře tohoto roku objevil dokumenty, které minulost paní Vitáskové odhalují v poněkud jiném světle, než jak ji viděl soud a než jak ji popisovala ona sama (viz 5. strana). Respekt bude nyní žádat obnovení procesu a vrácení peněz. Vážené dámy a pánové, příjemné čtení Vám přeje Martin M. Šimečka

Škoda mění Česko

Události v automobilce otevřely zamčené dveře

U

dálostí posledních dní, ne-li rovnou událostí roku, byla bezesporu stávka ve Škodě Auto. A to nejen proto, že po dlouhé době čeští odboráři přistoupili ke krajnímu nátlakovému kroku, jenž je v místních podmínkách považován pomalu za zradu na kapitalistickém systému, který jsme v roce 1989 přijali za svůj (pozoruhodné je, že podobně byla chápána stávka i  za socialismu – jako útok na systém). Diskuse kolem stávky otevřela mnoho důležitých otázek, o nichž se v Česku nemluví. Nakonec není podstatné, jak a na čem se ve Škodě dohodli, nýbrž právě to, že se o některých věcech konečně začalo mluvit.

Konkurence nespí I lidé, kteří považují stávku za zločin – a že jich v mediálně a politicky vlivných vodách Česka není zrovna málo – museli pochopit, že pojem „sociální boj“ není klišé, ale patří i  do moderní společnosti. Není to specialita Škodovky. Mladoboleslavská automobilka pouze přirozeně přitahuje pozornost: je to obrovská firma (drží téměř polovinu trhu s auty v ČR), která má velký vliv na českou ekonomiku. Proto se stala ukázkovým příkladem faktu, že sociální smír, který je důležitou společenskou smlouvou svého druhu, je třeba stále znovu vyjednávat. Obecná shoda nad tím, že volný trh a liberální demokracie jsou základem naší společnosti, zůstává neotřesena. Ale už je snad také konečně jasné, že o konkrétní podobu kapitalismu se hraje pořád, každým dnem. Ekonomům vystupujícím v médiích v roli analytiků taková samozřejmost nedochází. Téměř nikdo z nich nezohlednil vyjednávání o kolektivní smlouvě ve Škodě Auto jako politický fenomén, k němuž ekonomická teorie při vší úctě nemá mnoho co říct. Všechny jejich rozbory naopak vytvářely dojem, že jediné, co skutečně rozhoduje, je ekonomický ohled a ten hovoří jasně: zvyšování mezd je za jakýchkoli okolností velmi nebezpečné, protože konkurence nespí, nebude na investice, založí se nárok i na příští roky, který je stejně inflační jako nárůst úředníků ve státní správě. Dovedeno k absurditě – z hlediska ekonomického zdraví firmy je jakékoli zvyšování mezd vždy ohrožující, proto by bylo teoreticky nejlepší nezvyšovat mzdy nikdy. I šéfové Škody, kteří se v celé záležitosti chovali velmi realisticky, dávno pochopili, že takové učebnicové poučky k ničemu nevedou, protože tlak reality je rozdrtí na prach. „Dohodli jsme se na zvýšení mezd, které firmu neohrozí, ale lidem pomůže,“ řekl nakonec hlavní vyjednavač Martin Jahn. Silná slova, když si připomeneme, že firma nakonec kývla na třináctiprocentní zvýšení mezd, zatímco původní návrh byl jen sedm procent! Tragicky dopadl i argument stěhování firmy za levnější pracovní silou, která si nestěžuje – sofisma velmi oblíbené u lidí, kteří globalizační trendy dostanou všude, kam se dá, bez ohledu na to, jaká

Hurá na Berlín Spor kolem víz do USA není konfliktem mezi Čechy a Němci, ale mezi Prahou a Bruselem. Přesto největší tuzemské noviny z celé věci udělaly česko-německý skandál. Takovou aféru jsme v  česko-německých vztazích už dlouho nezažili. Během posledních dní jsme si mohli v novinách přečíst hodně ošklivá slova. Byla řeč o „ostnatém drátu v hlavách“, o „boji diplomatů“, a dokonce o „škrcení Čechů“. Není tedy divu, že velká část české veřejnosti je rozhněvaná: Němci jsou patrně spokojeni jedině tehdy, mohou-li Čechům házet nějaké klacky pod nohy. Kdo se totiž postará o to, že české snahy o bezvízový styk se Spojenými státy možná znovu ztroskotají? Přece právě německý velvyslanec ve Washingtonu. Jen abychom si rozuměli dobře: skandál nespočívá v aktivitách německého velvyslance. To, co si skutečně zaslouží razítko „skandální“, je způsob, kterým nejčtenější český deník o  celé záležitosti informuje. Svými články dává Mladá fronta DNES ukázkový příklad toho, co by novinařina dělat neměla: tváří se, že konflikt popisuje, ve skutečnosti ho však svým psaním teprve vyvolává.

I ty, Brute? O  co jde? Česká vláda se už delší dobu snaží podnítit Spojené státy k  tomu, aby vízovou povinnost pro české občany zrušily. Přání je to naprosto srozumitelné. Kdo má v kapse český pas a chce, dejme tomu, cestovat do New Yorku, musí pro získání souhlasu stále investovat hodně peněz, času a nervů. Po bezvýsledných tahanicích minulých let nyní Praze najednou svítá velká naděje, že tento složitý proces zakončený často nesrozumitelným rozhodnutím skončí. Podmínka je, že Češi budou ochotní na oplátku akceptovat bezpečnostní předpisy, které jsou značně přísnější než ty, které dosud platí ve styku se starými státy EU. Pro českou vládu tento požadavek nepředstavuje problém – pro některé jiné členy EU však zřejmě ano. Začátkem břez-

je v té které zemi a odvětví situace. Škoda není jen montovna, na to byl šéf dozorčí rady a dlouholetý ředitel firmy Vratislav Kulhánek vždy obzvlášť hrdý. Škodovka má i svůj vývoj, původní výrobu a to jsou obory, které jsou do velké míry připevněny k  boleslavské půdě. Stěhování firmy kvůli několika procentům nárůstu na mzdách bylo od začátku nerealistické. I Martin Jahn by si měl přiznat, že to byl argument spíše taktický. Hodně se namluvilo o  podílu zaměstnanců na ziscích firmy. Takto formálně ale požadavek odborů nikdy nezazněl. Jejich argumentace měla prostší a méně revoluční náboj. Když se firmě daří, když je v  mimořádně dobré kondici, je přece ta nejlepší doba k tomu přidat i zaměstnancům. To není žádost o podíl na zisku firmy, nýbrž snaha říct si o adekvátní odměnu za práci. A o to, co je v daných podmínkách adekvátní, se vedl spor. 

Snad už je konečně jasné, že o konkrétní podobu kapitalismu se hraje pořád, každým dnem.

Čistě ekonomická logika takový nárok popírá. Protože čeští papíroví liberálové zcela přehlížejí sociální souvislosti, tváří se tak, že každý zaměstnanec ve Škodě je prakticky od minuty nahraditelný někým jiným. Fronty žadatelů o práci ale ve Škodovce už dávno nestojí, velkých automobilek je v Česku hodně, kvalifikovaných spolehlivých dělníků a lidí specializovaných profesí málo. Neškolení Poláci situaci nezachrání. Vedení Škodovky vždycky sázelo na silnější citové spojení s firmou a skutečná „korporátní identita“ se dá budovat pouze s lidmi, kteří jsou považovaní za víc než jen šroubek ve stroji a jejichž práce pro značku je dostatečně a viditelně oceňována. S nádeníkem, kterého můžete každý den vykopnout a  vzít nového, se žádný emotivní vztah vybudovat nedá. Některým ekonomům, kteří svůj pohled na hospodářství omezují na mechanismy a převody a sledují fungování, nikoli to, kdo se ve stroji mele, to může připadat sentimentální. V době globalizace, časech nekonečné konkurence, přece už není místo na vytváření takových vazeb, protože zoufale svazují schopnost pružné reakce investora. Jediným měřítkem je co nejnižší cena. Ostatně i postmoderní sociolog Zygmunt Bauman vidí přece jeden ze základních posunů současných společností v tom, že se ztratila tato přirozená sociální vazba, vzájemná potřebnost či závislost zaměstnance a zaměstnavatele, jež se ve Fordových časech rozvíjela na relativně malém prostoru, který byl omezen hranice-

na Klaus Scharioth, německý velvyslanec v USA, jménem předsednictví EU rozeslal dopis, ve kterém americké kongresmany požádal, aby nový zákon odmítli. A ve vedení MF Dnes tím vyvolal až překvapivě emocionální reakci: „Němci se oklikami snaží americké vládě naznačit, že nemá nějak rychle rušit víza občanům České republiky,“ napsal Viliam Buchert. „Ti Němci, kteří v dobách komunismu s velkou vstřícností přijímali naše emigranty. Ti Němci, kteří nám po listopadové revoluci běželi zrušit víza.“ Přitom autor má jasno v tom, že důvody nečekané zrady bývalého přítele jsou čistě egoistického rázu: „Německo se obává, že zrušení víz povede i  u  jeho občanů ke zpřísnění některých emigračních procedur. Pokud jim to vadí, samozřejmě ať o tom s Washingtonem jednají. Ale proč do toho zatahovat Česko?“ Nad touto otázkou by si pan Buchert radši měl lámat hlavu sám. Na rozdíl od komentátora Mladé fronty si německý velvyslanec prostě jen trochu zalistoval ve smlouvě o EU – a tam zjistil, že v Unii otázky vízové politiky už několik let nepatří k  soukromým záležitostem členských států. Jediný, komu vízová politika přísluší, je Brusel. A vstupem do EU a do Schengenské dohody uznala tato pravidla i Praha. „Hlavním smyslem dopisu našeho velvyslance bylo upozornit Američany na to, že v otázkách víz nemusejí jednat s Prahou nebo Varšavou, ale s Bruselem,“ vysvětluje mluvčí z berlínského ministerstva zahraničí. „Nejde nám o  to postavit se Čechům do cesty, ale o to, aby se Američané ve své vízové politice chovali ke všem členům EU stejně.“

mi a překážkami toku kapitálu a pracovní síly. A  protože tyto hranice už dávno padly, není návrat ke starým tradicím možný. Příklad Škodovky ukazuje, že obecné poučky velkých myslitelů, které v principu fungují, nelze používat jako zaručenou míru veškerého dění. Škodovka provozuje podnikání na dlouhé roky dopředu, její konkurenční výhoda, spočívající v nižších nákladech a ceně, je pořád obrovská. Největším trhem Škody zůstává i nadále Evropa. Bylo by zbytečné a velmi nákladné všechno skončit a jít jinam.

Odtržené odbory Vyjednávání ve Škodovce opět potvrdilo, jak silné předsudky vůči odborářům v  české společnosti přetrvávají. Jako by platilo, co odborář, to hlupák, vypočítavec a lenoch, který vysává poctivé podnikatele. Odbory si za to jistě z velké části mohou samy, protože jejich předáci nedokázali vysvětlit, proč jsou ve společnosti založené na svobodném zhodnocování kapitálu tolik potřebné. Pořád dokola se mluví o ochraně zaměstnanců, dokonce výhradně o  lidech práce (jako by někdo pracoval bez práce) a  mzdovém vyjednávání, které by zaměstnavatelé tváří tvář jednotlivcům ani nepodstoupili. Odbory se veřejně představují téměř výhradně jako ochránci pracujících před zlým kapitálem. Nikdo už ale nemluví o širších souvislostech. O tom, že svou prací odbory spoluvytvářejí atmosféru ve společnosti, že přímo ovlivňují vztah lidí k práci a že nepřítel, proti němuž chtějí teď přitvrdit, je v demokratickém kapitalismu, který ani umírněné české odbory nehodlají překročit, spíše partnerem při hledání vzájemně co možná nejúnosnějšího společenského kompromisu. V tomto ohledu jsou odbory čistě politickou organizací, která navíc přirozeně přímo vpadává na partajní pole, jež jsme pro výkon politiky vymezili. Není divu, že odboráři, taženi magnetem vlivu partají, se   proudem nechávají strhnout k  povrchnímu politikaření, zatímco politiku, která jim skutečně přísluší, nedělá nikdo. Postoj kritiků, kteří by nejraději odbory zakázali, protože jim ruší teoretickou kapitalistickou idylu, je pochopitelný jedině z tohoto pohledu. Nic proti jednáním o  mzdách, ale neměli by mít bossové odboráři v hlavě ještě něco jiného než peníze? Petr Fischer Autor je redaktorem Hospodářských novin.

Q

Máte pro stávku ve Škodě pochopení? Kdy byste stávkovali vy? Debatujte na

Košile, či kabát? To zní logicky. Otázka, která se proto přímo vnucuje, zní: Proč česká vláda vůbec jedná s Washingtonem na vlastní pěst? Proč porušuje pravidla a nepřenechá celou věc Bruselu? „Evropská unie v  tom po léta nic nedělala,“ vysvětluje Alexandr Vondra, místopředseda vlády pro EU. „Kromě nás se proto snaží o  bilaterální dohodu s  USA také devět dalších států EU.“ Dlouholetá bruselská „ignorance“ není ale jediný důvod, proč česká vláda v otázce víz na EU příliš nesází. Zklamána je i z průběhu konzultací mezi členskými státy EU. „O dopisu, který německý velvyslanec rozeslal kongresmanům, předtím sice konzultace probíhaly,“ říká Vondra. „Ke konsenzu jsme ale ještě nedošli – a přesto ten dopis byl odeslán ve jménu celé EU.“ Vzteku českých diplomatů lze tedy rozumět. Ale není to důvod k rozčilování, že „Němci“ škodí českým zájmům. Jde o něco úplně jiného. Žádný ze států EU, jejichž občané už víza nepotřebují, není nadšený z výhledu na přísnější bezpečnostní předpisy. A to zdaleka nesouvisí jen s investicemi, které by americké požadavky po rychlejší a rozsáhlejší výměně dat obnášely. Je to také otázka hodnotového systému: mnoho Evropanů prostě zpochybňuje, že je správné před odletem do USA posílat velmi osobní a citlivá data (třeba o náboženském vyznání) každého jednotlivého pasažéra přes oceán. O tom bychom měli diskutovat, ne o umělých konfliktech mezi Čechy a Němci. Anneke Hudalla

Q

RESPEKT 17  V  23.–29. duben 2007

komentáře

Americká tragédie

glosA

Politici se debatě o zbraních stále vyhýbají Tváří v tvář následkům masakru, který se odehrál 16. dubna na virginské polytechnické univerzitě, oplakával národ ztrátu mladých životů zmařených jarním deštěm kulek psychopata. Prezident Bush a ti, kteří bojují o jeho křeslo, pronesli své modlitby a projevy soustrasti. Výmluvně hovořili o šoku, smutku a zděšení z tragédie. Demokratická předsedkyně Sněmovny reprezentantů vyzvala k minutě ticha. O zbraních se však zmínili pouze dva prezidentští kandidáti, a to aby podpořili právo na jejich držení.

Jako bitevní pole Čo Sung-hü není prototypem amerického studenta, stejně jako nebyli Dylan Klebold a Eric Harris, kteří v  roce 1999 zabili 13 spolužáků ze střední školy Columbine. Takto narušení jedinci jsou v každé společnosti. Rozdíl – jak všichni víme, ale nikdo vlivný o tom tento týden nepromluvil – je v tom, že v Americe mohou tito lidé velmi snadno získat zbraně s nesmírně ničivou silou.   Čo Sung-hü své oběti zabil dvěma zbraněmi. Jednou z  nich byla poloautomatická pistole Glock ráže 9 mm, rychlopalná zbraň, kterou téměř v  každé jiné zemi smí používat pouze policie, avšak v  Americe ji lze legálně koupit bez zvláštního povolení v  tisících obchodech se střelnými zbraněmi. Odhaduje se, že v Americe je v držení přibližně 240 milionů zbraní, což je číslo daleko přesahující počet dospělých Američanů, a přibližně třetina z nich jsou ruční zbraně, které se dají snadno ukrýt a použít. Kdyby Čo Sung-hü neměl k  dispozici tak nebezpečné zbraně, zabil by tento psychicky narušený student méně lidí, nebo dokonce možná nikoho. Avšak tragédiemi na virginské polytechnice, na střední škole Columbine a v pensylvánském městě Nickel Mines, kde bylo vloni na škole Amišské mennonitské církve zabito pět dívek, prokletí zbraní nekončí. Daleko děsivější je každoroční výčet amerických úmrtí způsobených střelnou zbraní, která nejsou masovými vraždami – v  roce 2005 došlo k 14 000 případů usmrcení střelnou zbraní, k tomuto číslu ale musíme připočíst 16 000 sebevražd a 650 smrtelných nehod (údaje z roku 2004). K mnoha z těchto úmrtí, především sebevraždám, by došlo tak jako tak, avšak střelné zbraně je značně usnadňují. Od atentátu na Johna Kennedyho v roce 1963 zahynulo na americké půdě střelnou zbraní více Američanů než na bitevním poli v cizích zemích za celé 20. století. V roce 2005 bylo střelnou zbraní zabito více než 400 dětí.

Všechny zprávy však nejsou jen špatné: v  posledním desetiletí minulého a  na začátku tohoto století trestných činů spáchaných střelnou zbraní významně ubylo. Čísla jsou nicméně stále závratná a v roce 2005 opět prudce stoupla. Z policejních údajů vyplývá, že v roce 2006 v mnoha městech počet trestných činů dokonce vzrostl ještě větší měrou. Šéf policie v Los Angeles William Bratton, který dříve působil v  New Yorku, hovoří o „stahujících se mračnech zločinu“. Poukazuje na to, že politici obou stran jsou „v  zajetí“ hlasitě se ozývající Národní střelecké asociace (National Rifle Association – NRA). Ticho nad tragédií na virginské polytechnice dokazuje, že na jeho tvrzení bude něco pravdy.

Spoušť po stisknutí spouště Největším zklamáním jsou demokraté, kteří kontrolu zbraní až donedávna podporovali. V roce 1994 schválil prezident Clinton zákon zakazující prodej a držení útočných zbraní (který se týkal také poloautomatických zbraní a zásobníků ručních zbraní, jež pojmou více než deset nábojů) a rok předtím zákon nařizující důkladné prověrky žadatelů o držení zbraně. Demokraté však mají pocit, že za svou odvahu zaplatili vysokou cenu: v roce 1994 krátce po schválení zákona o útočných zbraních ztratili většinu ve Sněmovně reprezentantů, a poté v roce 2000 i prezidentské křeslo. Kdyby si Al Gore udržel Arkansas nebo Západní Virginii či domovské Tennessee, silné zastánce zbraní, mohl volby vyhrát. V současné době, kdy demokraté doufají ve vítězství v prezidentských volbách v roce 2008, které závisí především na jižanských státech a hornatém západu, si o kontrole zbraní troufne promluvit jen ten nejodvážnější demokrat. Proto někteří z nich odmítají celou tuto myšlenku jako „necitlivou“. Prezident Bush však Ameriku v tomto ohledu poškodil zcela aktivně. Za jeho vlády došlo k tomu, že v  roce 2004 účinnost zákona zakazujícího prodej a  držení útočných zbraní vypršela. Nové zákony značně zkomplikovaly možnost nelegální zbraně sledovat a  vyžadují, aby do 24 hodin byly zničeny informace získané během prověrek potenciálních držitelů zbraní. Bushova administrativa také znovu otevřela diskusi o druhém ústavním dodatku, který zakotvuje právo Američanů na držení zbraní. Minulý měsíc odvolací soud ve Washingtonu D. C. zamítl zákaz držení ručních zbraní vydaný hlavním městem s  tím, že je v  rozporu s  druhým dodatkem ústavy. Případ půjde pravděpodobně k  Nejvyššímu soudu, kde nedávno získali většinu konzervativci a který

Proč zdražuje elektřina

může zmařit úsilí jednotlivých států a měst získat nad zbraněmi kontrolu.

Svoboda ano, ale jaká? Nejotřepanější frází v debatě o zbraních je zdůrazňování „svobody jednotlivce“. Píšeme-li o  většině nebezpečných výrobků – ať už to jsou drogy, cigarety nebo rychlá auta –, má náš list obvykle liberálnější pohled na věc než americká vláda. Když se však jedná o ruční zbraně, automatické pušky a další prostředky speciálně určené k zabíjení lidí, jsme přesvědčeni, že kontrola je nutná, a to zejména proto, že pokud nebudeme mít tyto násilné prostředky pod dozorem, povede to k omezování jiných svobod. Amerika místo toho, aby diskutovala o  zbraních, hovoří o bezpečnosti na univerzitách. Ve skutečnosti jsou Američané v otázce zbraní daleko citlivější, než naznačuje národní debata. V současnosti je zbraň jen v každé třetí domácnosti, zatímco v  roce 1977 byla v  54  % domácností. V  každém dalším průzkumu veřejného mínění jasná většina Američanů podporuje přísnější kontrolu. Velice málo lidí se staví za úplný zákaz, byť i jen ručních zbraní – v Americe jich je již příliš mnoho a lidé se zcela rozumně domnívají, že se potřebují chránit. Avšak i bez omezení tohoto práva lze udělat mnohé. Účinnost zákona zakazujícího prodej a držení útočných zbraní by měla být znovu obnovena a měly by se z něj odstranit do nebe volající díry. Žádný civilista nepotřebuje k  legálním účelům pušku AK-47, a přitom si ji můžete na internetu koupit za 379,99 dolaru. Zbraně by byly daleko bezpečnější, kdyby měly povinně namontovanou dětskou pojistku. Systém registrace střelných zbraní a jejich držitelů, jaký existuje ve všech ostatních bohatých státech, neohrožuje nikoho kromě zločinců. Pomohla by období generálního pardonu, daleko otevřenější tok informací, přísnější pravidla pro obchod se zbraněmi a rozsáhlejší černá listina těch, kteří by si zbraň nesměli koupit. Mnohá z  těchto opatření jsou uplatňována na úrovni jednotlivých měst nebo států a fungují relativně dobře. Avšak snahy oblastí s přísnými pravidly maří sousedé, u  nichž panuje volnější režim. Obecně může zabrat jedině úsilí na federální úrovni. Starosta New Yorku Michael Bloomberg vytvořil právě s tímto cílem koalici starostů o úctyhodném počtu 180 členů. Nezbývá než mu Q popřát hodně štěstí. © The Economist Newspaper Limited, London 2007

ČEZ opět chystá růst cen elektřiny – od příštího ledna o pětinu. Důvod? Tak radí trh, vysvětlují manažeři firmy. O  nákup proudu je v Evropě zájem, vedle v Německu jsou ceny pro velkoodběratele o třetinu vyšší než u nás a ČEZ se jim chce přiblížit. Jak této zprávě rozumět? Někteří komentátoři nabídli toto vysvětlení: na vině je tlak ekologické lobby v Německu. Kvůli ní přestali stavět či plánovat nové jaderné i uhelné elektrárny, elektřiny je teď kvůli tomu u našich sousedů málo, a proto je drahá. Jenže skutečnost je komplikovanější. Příběh se má zhruba následovně: I v Německu výroba elektřiny roste, vloni to bylo o 2,6 procenta. Němci ale především začali v posledních letech masivně investovat do rozvoje obnovitelných zdrojů a mluví o změně pojetí své energetiky v příštích padesáti letech. Jestli mají velké oči, ukáže čas. Každopádně teď platí druhou nejdražší elektřinu v Evropě (po Itálii), za to ale inkasují více či méně viditelný výnos z investic do ekologie, neboť čistá energetika dnes v Německu patří k nejrychleji se rozvíjejícím byznysům vůbec. Podle propočtů spolkového ministerstva životního prostředí navíc není pravda, že by za vysokou cenu mohla jen podpora alternativních zdrojů. Větší vliv přikládají nedokonalému trhu s elektřinou a drahému provozu sítí vysokého napětí. Pokud dnes tedy ČEZ jako „chytrý obchodník“ přizpůsobuje své ceny německým, je to pro Čechy dvakrát špatná zpráva. Za prvé kvůli rostoucímu průvanu v peněžence. Za druhé proto, že ani za vyšší ceny nedostávají ekologickou modernizaci jako v  Německu. Naopak dostávají dál to co vždycky – energetickou politiku pěkně postaru s  důrazem na špinavé uhlí, problémový uran, to vše bez výraznější ochoty investovat do obnovitelných zdrojů (viz článek na straně 6). A také naději, že s dalším zdražováním zase trochu ubude ochota měnit tak snadno krajinu za „levný“ proud z českého uhlí. Marek Švehla

obsah domov

4



Přijímačky stále straší Topolánek a voyeuři Vitásková, jedna kariéra Česko se rozjíždí za novou energetikou Kdo má kontrolovat ČT

8

O lidech, kteří se živí rukama

9



The Economist: Ženy a bohatství národů Možná přijde i Pohanka



zahraničí



Kwaśniewski se hlásí o slovo



Den holocaustu pro Dárfúr



profil



Sněmovna potřebuje provětrat V parlamentu vznikl paralelní svět politiky, který se vymkl kontrole. Je nejvyšší čas ho jednou provždy zrušit. Vláda se kvůli tomu bojí předložit reformu daní a výdajů státu, ministr financí se strachuje o podobu státního rozpočtu a  šéf rezortu vnitra proto odkládá modernizaci policie. Umělecká tvořivost poslanců je zkrátka zdrojem mnoha obav. Zkušenost s fungováním zdejšího parlamentního systému totiž dokazuje, že i z nadějného návrhu zákona se během chvíle stane nebezpečná novela, která jde úplně proti původnímu návrhu. A mnohdy nikdo ani neví, jak se to vlastně stalo. Jak je to možné? Poslanci se naučili zneužívat možnost podávání pozměňovacích návrhů, kterými mohou zasahovat do předkládaných zákonů. Pravomoc, jež měla sloužit k vychytávání chyb, se tak změnila v noční můru. A ta se dnes vznáší i nad ohlašovanými reformami. Že jsou poslanci potenciální hrozbou, dokazují i příklady z minulosti. Nejčastěji se mluví o tzv. přílepcích, tedy že se například k zákonu o dluhopisném programu přilepí zákon o  zvýšení příspěvků pro politické strany. Nebo ještě horší příklad, kdy se k  zákonu o  zrušení Fondu národního majetku přihodí návrh na dvoumiliardové odškodnění jedné z nejbohatších firem v Česku PPF. Nebýt Ústavního soudu, tento absurdní návrh by vešel v platnost. Když se pak Respekt ptal poslanců, proč hlasovali ve prospěch PPF, téměř nikdo nebyl scho-

pen své počínání vysvětlit. Prostě jim „někdo“ v jejich poslaneckém klubu řekl, ať zvednou ruku pro. Problém je, že na rozhodování o  pozměňovacích návrzích má zákonodárce mnohdy jen pár hodin, a když není detailně informován, nemůže se pořádně rozhodnout. Mimo jiné i práce lobbistů je pak velmi snadná. Nejde ale jen o přílepky. I řádné jednání o zákonech je plné příkladů naprostých zmetků. Ideálně je to vidět na mediálních zákonech, kde se propojuje ekonomická, politická a mediální lobby. Poslanec ODS Petr Pleva tak například prosadil nesmyslný návrh, že Kodex ČT schvalují poslanci. Tedy zásah do nezávislosti tohoto média. U vzniku mediálního zákona byl doslova gejzír špinavé tvořivosti. Někdejší ministr kultury Pavel Dostál měl velké plány na modernizaci zdejších pravidel pro rozhlasové a televizní vysílání. Vypracoval návrh, který zvyšoval pravomoci mediální rady, aby mohla zasahovat proti zneužívání vysílacího prostoru (tehdy Novu ovládal a  využíval Vladimír Železný). Navíc zakazoval majitelům televize vlastnit i jiná média a navrhoval i jiný způsob volby rady, tak aby nebyl stále výhradně v rukou poslanců. A  jak to dopadlo? Vladimír Železný si tehdy získal svého poslance z  ČSSD Miloslava Kučeru (mimochodem, teď je to kandidát socialis-

tů do Rady České televize), který s  pomocí dalších poslanců všechny nepříjemné body vyškrtal, a dokonce pro Novu zařídil automatické prodlužování licence. V konečné podobě pak ministr kultury Dostál musel hlasovat proti zákonu, který původně vznikal na jeho úřadu. Nejčastěji kritizované jsou pak pozměňovací návrhy ke státnímu rozpočtu, kde si poslanci kupují voliče ve svých obvodech, a tak rozhazují miliardy na mnohdy naprosto pochybné akce.

Nadějná zpráva Právě z  obavy ze zásahů zákonodárců chtěla vláda poslat do sněmovny svoji reformu veřejných financí jako jeden balík, do kterého se nesmí zasahovat. Už teď se ale mluví o tom, že to nepůjde, protože někteří vládní poslanci si budou chtít s návrhem hrát. Stav je třeba okamžitě změnit, protože v  českém parlamentu vlastně vznikl paralelní svět politiky, který je téměř nemožné uhlídat. Obě komory by měly schválit návrhy, se kterými přišla senátorka Soňa Paukrtová. Ta chce zavést například pravidla, že pozměňovací návrh musí přednést více zákonodárců, a ne jeden jako dosud, návrhy se budou muset zveřejňovat dopředu, ke každému z  nich bude zároveň nutné vyjádření vlády, a v neposlední řadě také navrhuje, že přijetí jakékoli změny bude znamenat vrácení vznikajícího zákona předkladateli. Ten tak získá čas prozkoumat, co navržené změny přinesou v praxi, a když bude spokojen, pustí návrh dál. Návrh senátorky Paukrtové to ale nebude mít lehké, protože zákonodárci neradi snižují svůj vliv. Když její nápady neprojdou, jsou důsledky zřejmé. Země bude i nadále přicházet o miliardy, budou procházet zmetky, které jen prohlubují chaos ve zdejší legislativě, a navíc ještě poroste vliv pravidly neregulovaných lobbistů. Erik Tabery



Q

5 6



REPORTÁŽ

ekonomika

10 Kdo unesl A. Johnstona

12 Milostný život P. Wolfowitze 13 Gambit Garriho Kasparova rozhovor

14 Se Zdeňkem Kühnem o soudech 16 výběr z webu respekt.cz

téma



KNiHY



Alexandr Trocchi: Kainova kniha



Kultura



O snímku Atentát v Ambassadoru



civilizace



Trendy



Jean Rouaud o francouzské slavné minulosti

17 Respekt mezi Křováky 20 S. R. Graubard: Prezidenti 21 Věra Nosková: Obsazeno

22 Letná do písku tesaná 23 Rozhovor s Jiřím Suchým 24 Bratislava a nové národní divadlo 25 Kulturní servis

26 Oheň na Měsíci 27 Spor o hobita vyřešen 28 Andrzej Stasiuk o Dunaji 29 Oksana Zabužko o revoluci

Polemika 30 Rušit, či nerušit nelegální centrum?

JEDNATŘICÍTKA 31 Ve hvězdách, Před 10 lety, Jeden den v životě, Mimochodem

32 minulý týden



23.–29. duben 2007  V  RESPEKT 17

domov

Den, který rozhoduje o životě

Přijímačky stále straší, ale dostat se na střední školu je jednodušší než dřív

D

ěti odrostlé „základce“ dnes jako každý rok touto dobou začínají roztáčet ruskou ruletu přijímaček na střední školy. Letos však mají míň důvodů ke strachu, že jim pár špatně zapamatovaných letopočtů a cizích slov totálně promění plány na další život. Rozšiřující se nabídka volných míst na žádaných školách dává naději na klidnější spánek i rodičům mladších školáků, na které přijde řada v  dalších letech. Daleko větší podíl než cílevědomá politika ministerstva školství má na tom ovšem prostý fakt, že dětí je čím dál míň.

Byla jsem mimo „Naši čekali, že se dostanu. Když se to nepovedlo, strašně jsem brečela, byla jsem úplně mimo,“ líčí loňskou zkušenost s prvním kolem přijímaček dnes šestnáctiletá Kateřina Ludvíková. Brány vysněného pražského gymnázia Arabská se před ní zavřely, ve zkouškách skončila devátá „pod čarou“. Pro ni a pro rodiče začal závod o zbylá místa na dobrých školách. Kateřina si nabrala hromadu přihlášek (7 na gymnázia, další na ekonomické lyceum) a  vyrazila na okružní cestu po hlavním městě. Na vyhlášených ústavech už místo nebylo vůbec nebo jen pár, o které měl zájem několikanásobný počet lidí. Tragédie se ale nekonala. Nakonec se ve druhém kole protlačila na matematické Gymnázium Christiana Dopplera. „Pořád jsem se učila a při zkouškách nám na odpovědi dali víc času,“ vysvětluje trefu ve druhé šanci. Podobný nezdar jako Kateřinu čekal loni v prvním kole bezmála polovinu zájemců o studium na gymnáziu a šestinu těch s přihláškami na odbornou školu. Kde přesně skončily „plevy“, se nedá zjistit, statistici jejich pohyb dál nesledují. Většinou ale děti nacházejí místo o  stupeň níž, než si představovaly: zájemci o  gymnázium na odborných školách, neúspěšní z těch odborných zase na učilištích s maturitou. Nejde jen o to, že se budou učit něco, co nechtěli, ale budou mít i malou šanci se vyšplhat na vyšší příčku vzdělání. Z  gymnázií se totiž v  průměru dostávají na vysokou školu asi tři čtvrtiny studentů, z odborných škol 42 procent, z učebních oborů s maturitou pouhé jedno procento. Brány zdejších vysokých škol tak zůstávají značné části lidí uzavřené: podle zatím poslední studie OECD je mezi Čechy v produktivním věku 12 procent vysokoškoláků, zatímco průměr OECD dosahuje 30 procent. Proto mají přijímačky na střední školy obrovskou váhu a proto se proti nim rok co rok zvedá odpor části odborné i laické veřejnosti. „Děti v  podstatě dostanou jenom jednu šanci, přitom je to životně důležitá zkouška,“ říká Ondřej Hausenblas z Pedagogické fakulty UK. Může se stát, že uspějí spíš uchazeči s pevnými nervy než ti skutečně talentovaní. „Smůla pro ně i pro národ, protože mu pak budou chybět,“ dodává Hausenblas. Druhá výtka směřuje k tomu, jak se zatím

nejčastěji testovalo: nejvíc bodů se dalo nahnat u nabiflovaných znalostí, ne u obecných předpokladů ke studiu, což je mimo jiné schopnost číst text s pochopením, analyzovat problémy a kreativně je řešit. „Tím se jenom prohlubuje naše tradiční elitářství ve vzdělání,“ vyvozuje sociolog Petr Matějů, „protože některé, třeba schopné děti ze sociálně znevýhodněného prostředí neměly příležitost se k těmto znalostem dostat a sítem neprošly.“ Pro únik z této pasti Matějů doporučuje zavést testy obecných schopností. Ty nenechávají děti spočítat trojčlenku, ale třeba po nich chtějí, aby ze dvou vět, které spolu souvisí, vyvodili větu třetí. Nebo mají z krátkého textu zjistit, jestli je v něm rozpor, a pak si svůj názor obhájit. Takové testy se už prosazují u  přijímaček na vysokých školách – prošlo jimi zatím 25 tisíc studentů. Ministerstvo školství sice těmto typům zkoušek dává přednost, ale podle školského zákona nemůže způsob přijímání ovlivňovat – to je v kompetenci každého ředitele.

Zásah shůry Od minulých let se ale ostří námitek otupilo hned z několika důvodů. Mnozí učitelé sice pořád tvrdí, že určitá míra stresu vlastně děti zoceluje a motivuje k lepšímu výkonu. Většina gymnázií, kde je kvůli velkému počtu uchazečů největší tlak, ale spustila kroky, které by měly nerváky omezit. Děti mají na mnoha z nich možnost přijít do přípravných kurzů a mezery ve znalostech si doplnit. Strach z neznámého prostředí se zase částečně snaží rozptýlit – i  opakovanými – zkouškami nanečisto, jejichž úspěšné složení se ale počítá. A objevují se i první vlaštovky mezi středními školami, které od učebnicových znalostí přešly k testům studijních předpokladů, nebo je aspoň zahrnují do systému bodování při zkoušce. Ještě mnohem víc než tyto krůčky pak vylepšil šance na dobré vzdělání „zásah shůry“. Ačkoliv přesná čísla nejsou dispozici, odhaduje se, že letos se hlásí na střední školy asi o  deset procent míň dětí. Nastupují totiž slabší ročníky narozené v první polovině 90. let. Podle údajů Ústavu pro informace ve vzdělávání se mezi příštím a přespříštím rokem sníží počet uchazečů o 14 tisíc. A sešup bude pokračovat nejmíň do roku 2015. Teprve potom se začne trend obracet. Do té doby zůstanou přísné zkoušky výsadou jen těch nejprestižnějších škol. Čím dál víc dětí projde rovnou nebo ve druhém kole do méně elitních, ale pořád přijatelných škol. Projevuje se to už v  nabídce: mnohé školy začaly snižovat laťku požadavků, aby vůbec naplnily stavy a  dostaly peníze od ministerstva. Na učilištích vezmou prakticky každého, střední odborné školy také v mnoha případech přijímačky zrušily a méně žádaná gymnázia berou bez zkoušek děti do dříve nevídaného průměru známek na vysvědčení (třeba i  1,8). Přestože neexistuje nějaký certifikovaný žebříček škol, každý ústav

Další díl české sody: Topolánek a voyeuři Premiér se rozhodl odpovídat už jen na „důležité otázky“. Jaké to jsou, rozhodne on. Premiéři této země měli vždycky problém vyjít se svobodným tiskem. A delší část své zatím tak krátké vlády s ním bojuje i ten poslední. Na rozdíl od svých předchůdců se přitom Mirek Topolánek neomezuje jen na výkřiky o žumpě, ale sepsal své výhrady na papír. Takže, jak říká módní fráze, víme, „o čem to je“. Těch příběhů o Topolánkovi je už tolik, že každý politický reportér je schopen vysypat jich pár na požádání z rukávu. Za všechny jeden obzvlášť podařený. Kongres ODS, Veletržní palác v Praze, Mirek Topolánek vyprovází slovenského expremiéra Mikuláše Dzurindu. Když míjejí stanoviště novinářů, Topolánek pokývne tím směrem a pronese: „To jsou naše mediální mrdky.“ Je to prostě tak. Současný předseda vlády lidi ze sdělovacích prostředků uráží, peskuje je za „hloupé otázky“, často neodpovídá vůbec – a to ani na dotazy k zásadním věcem zahraniční či domácí politiky. Vzhledem k Topolánkovu předvolebnímu poučování protivníků, že s médii, prostředníky mezi

veřejností a  světem politiky, je možné a  nutné vycházet věcně, vzbudila jeho mediální praxe údiv. Co se vlastně premiérovi stalo? Nyní to víme: Mirek Topolánek zveřejnil v  blogu na stránkách www.aktualne.cz příspěvek „O novinářích – a taky trochu o mně“, ve kterém shrnul své výhrady. „Vždycky se řídím zásadou – jak Vy k My, tak My k Vy,“ poodkrývá důvody svého přístupu k novinářům Topolánek. „Platí přece, že každý musí snést to, co sám činí jiným.“ Takže když prý se média chovají nefér k němu, bude jim oplácet stejnou mincí. Přenecháme expertům spor o otázku, zda je tu předseda vlády od toho, aby médiím plošně něco „oplácel“ – a podívejme se, čeho se to oplácení vlastně týká.

Nesu vám headline, pane Topolánek médiím vyčítá, že vládu i jeho osobně prý přehnaně a často neoprávněně kritizují a nepravdivě o nich informují. „O vládě se píše spíše v souvislosti se skandály či obviněním Čunka. Kdyby se o vlá-

Pište si, děti: České hospodářství táhne průmysl... foto tomki němec

má implicitní nálepku dobré nebo horší pověsti – jako u značek výrobků. Jediným objektivnějším kritériem je počet absolventů přijatých na vysokou školu. Elitní gymnázia se na internetových stránkách chlubí až 96procentní úspěšností.

Plán pro děti těch druhých Demografický vývoj vlastně ulehčil práci školským stratégům: míst bude v  nejbližších letech dost na to, aby si každý našel svoji parketu. Ale až se za nějakých osm let dostanou do síta přijímaček silnější ročníky, budou stát před stejným problémem. Jak se na to v oddechovém čase připravit? Odborníci považují za zásadní změnu zaměření středních škol. Podle známé studie OECD jsou české školy jedny z nejvíce specializovaných na světě. Kategorický imperativ proto zní: vsaďte na všeobecné vzdělání. První krok udělala už sociálnědemokratická ministryně Petra Buzková: přestala s dosavadní podporou „učňáků“ a ke konci svého mandátu vyrazila směrem doporučovaným OECD. Zní to logicky: více všeobecného vědění nepřináší jen odbourání stresu a lepší příležitosti pro všechny děti dosáhnout na vyšší příčku vzdělání. Dává jim také lepší startovní pozici, až si budou hledat práci. V tom se totiž skrývá jedno z  tajemství prosperity anglosaských zemí. Jejich pracovní síla je velmi pružná právě proto, že děti dostávají společné penzum vědomostí až do 17 let. „My musíme své potomky připravovat pro

dě psalo jen pozitivně, o tom, co dělá dobře, tak by důvěra v tuto vládu nepochybně vzrostla,“ vysvětluje premiér. Těžko si představit svobodnou zemi, kde se o vládě píše „jen pozitivně“. Ale jak vlastně zdejší tisk hodnotí Topolánkův kabinet? „Nijak výrazně kriticky,“ říká Marek Síbrt, analytik agentury InnoVatio/MediaTenor, která se zabývá věcným rozborem obsahu médií. „Naopak, Topolánkův kabinet je zatím naprostou většinou reflektován jako těleso sice kompromisní, ale v podstatě se ubírající správným směrem – k reformě a modernizaci země.“ Aféře Čunek se podle Síbrta média opravdu věnují hodně, zejména ale proto, že rasisticky se vyjadřující politik stíhaný policií stále sedí na vicepremiérském křesle. Jak je tedy možné, že v premiérovi jeho mylný a s realitou se rozcházející dojem nepřátelství vznikl? Co Mirek Topolánek čte? „Monitory a headliny, nemá moc času,“ říká premiérův mluvčí Martin Schmarcz. On sám má z  obsahu médií podobný pocit jako jeho šéf. „Nevím, jaká data má InnoVatio, ale když čtete svodky a monitory, tak ty headliny jsou jednoznačné. Negativní,“ říká Schmarcz. Další premiérova výtka na blogu směřuje k bulváru, prý mu ničí život tím, jak „narušují soukromí moje a hlavně mých blízkých“. V nedávném rozhovoru pro Lidové noviny pak ještě svou úvahu rozšířil a čtenáře bulvárního Blesku označil za „voyeury“. Znalci médií však namítají, že vysoký politik v Topolánkově nestandardní rodinné situaci – tedy v životě roztrženém mezi dlouhodobé manželství a čerstvou milenku – musí se zájmem bulváru počítat. Tím spíš, pokud jeho nejbližší okolí (tak jak to dělalo to Topolánkovo) žurnalisty dokonce vyhledává a dobrovolně je nechá do soukromí nahlížet. Topolánkovi, pokračujme v  premiérově výčtu křivd, se rovněž nezdají některé metody novinář-

řešení úkolů, které ještě nevíme, jak budou vypadat,“ říká Jana Straková z Institutu pro sociální a ekonomické analýzy. „K tomu je nejlepší se specializovat co nejpozději, až po ukončení studia.“ A  jak jsou tyto plány daleko? Petra Buzková asi před rokem vyhlásila, že na čtyřletá gymnázia a lycea by mělo přijít o třetinu víc dětí. Ministerstvo také dalo gymnáziím 200 milionů korun na to, aby mohla otevřít víc tříd a zaplatit učitele. Další podpora se ale nechystá. Debaty o reformě se za ministryně Dany Kuchtové vrátily na začátek a podnikatelé vycítili šanci se do nich hlasitě zapojit. „Nám tady chybí hlavně řemeslníci, kovoobráběči, soustružníci,“ zdůrazňuje generální ředitel Svazu průmyslu a dopravy ČR Zdeněk Liška. „S posilováním všeobecného vzdělání nesouhlasíme. Průmysl táhne naše hospodářství, služby ho neuživí.“ Ačkoli Zdeněk Liška jde se svým názorem proti doporučení OECD a neuspěl s ním ani u sebe doma – jeho děti si místo soustružnického kurzu raději udělaly vysokou školu –, mezi úředníky ministerstva školství mají názory průmyslníků vliv. Kam se ale ministerstvo nakonec přikloní, není známo, jisté je, že zřizovatelé škol – kraje – na doporučení průmyslu nedají. Většina z nich chce vyjít vstříc poptávce, tlumit učňovské obory ve prospěch gymnázií a lyceí. K tomu by jim měly pomoci i peníze z evropských fondů. Tomáš Pavlíček

Q

ské práce. „Když mi novináři ve dvě v  noci před mým bydlištěm fyzicky brání v pohybu, není něco v  pořádku,“ píše Topolánek. Mluví o  nedávné schůzce koaličních lídrů, na níž se měla probírat budoucnost vicepremiéra Čunka. De facto šlo tedy o další budoucnost vlády Česka, a protože se kabinet snažil jednání utajit, byli novináři nuceni shánět informace o tak důležité věci, kde se dalo – i před bytem ministerského předsedy. „Říkat ovšem něčemu takovému narušování soukromí nejde,“ komentuje to šéfredaktor Radiožurnálu Jan Pokorný. Jako každý premiér i Topolánek má své mediální poradce. Kromě Schmarcze, bývalého novináře, který vystřídal několik redakcí a výrazně se neprosadil, premiérovi radí ještě majitel PR agentury Marek Dalík a Radim Ochva, osobní Topolánkův tajemník. Právě tento tým doporučil premiérovi zásadní rozhodnutí. Napříště, jak oznámil mluvčí, se bude do médií vyjadřovat „jen k  důležitým otázkám“. Co je přitom důležité a co už ne, to rozhodne on sám. Podle Schmarcze se veřejnost rozhodně dočká odpovědí na „dotazy, které se dotýkají životů občanů“. Není to příliš obecné? Premiér přece nemá právo vybírat si, na co ze své práce veřejnosti odpoví a na co už ne. „Premiér je také reprezentant veřejnosti,“ říká Schmarcz. „A má svůj rozum, stejně jako novináři. Proto jim nezakazuje ptát se, na co chtějí, a očekává, že oni ho na oplátku nebudou nutit k odpovědím, které dát nechce.“ Co bude dál a  jak nové soužití mlčenlivého politika s médii dopadne, zatím nelze předvídat. Možnost, že by premiérova omezená komunikace s veřejností nějak souvisela s jeho touhou potrestat „voyeury“, však mluvčí Schmarcz odmítá. Silvie Blechová

Q

RESPEKT 17  V  23.–29. duben 2007

domov



Vitásková, jedna kariéra Příběh schopné ženy, který nás přišel draho

A

lena Vitásková, šéfka vlivné společnosti Pražská teplárenská, dostala ke svému platu nedávno od týdeníku Respekt slušný závdavek. Sto tisíc korun, jako soudem určenou satisfakci za to, že ji tento list před šesti lety v žurnalistickém profilu popsal jako „,nevědomou‘ spolupracovnici StB“. Ty uvozovky jsou důležité, Vitásková měla už tehdy od jiného soudu potvrzení, že s StB nespolupracovala vědomě a uvozovky byly z pohledu justice nepřijatelným zpochybněním tohoto verdiktu. Respekt před časem získal nové dokumenty, které nevědomost spolupráce paní Vitáskové s StB v podstatě vylučují. Současně – a  to je mnohem zajímavější – z nich lze vyčíst, jak život i kariéra této ženy v  mnoha ohledech zosobňují moderní „český úděl“, stejně jako moderní český sen.

Újma Podle nových dokumentů, které získal Respekt oficiální cestou v archivech ministerstva vnitra, to začalo v roce 1982. Na severní Moravu tehdy přijel Zoltán Pazmány, maďarský emigrant ve službách německé plynařské společnosti Rombach. Byla studená válka a fakt, že v zemi pobývá uprchlík ze „socialistického tábora“, pracující navíc ve strategickém odvětví, pochopitelně nemohl Státní bezpečnosti uniknout. Pazmány se tehdy pracovně setkal s mladou plynárenskou úřednicí Alenou Vitáskovou a  ostravská StB ji okamžitě prověřila. „Snaží se žít na vyšší úrovni, v roce 1981 dostavěla s manželem nákladnou vilu a je patrné, že se jedná o osobu, která nemá kladný vztah k socialistickému zřízení,“ konstatovala prověrka provedená vyšetřovatelem StB Radimírem Macháčkem. O dva roky později je už záporný vztah mladé úřednice k socialistickému zřízení proměněn. Aspoň podle dokumentů StB se Macháček stal řídícím důstojníkem agentky Evy, alias Aleny Vitáskové. K  té spolupráci a  nových dokumentech o  ní se vrátíme, teď však přeskočme skoro dvacet

inzerce

let. V  červenci 2001 publikuje Respekt článek s názvem Kontrarevolucionáři v Transgasu. Alena Vitásková se pár dnů předtím stala šéfovou této největší tuzemské plynařské společnosti, kterou se vláda chystá privatizovat za zhruba sto miliard korun. Jde o skutečně zásadní strategický podnik, jeho šéfové se seznamují s citlivými informacemi o světovém obchodu s plynem a měli by mít bezpečnostní prověrky. Alena Vitásková odmítá na

V jistém směru je to naplněný český sen 80. let: spolupráce s komunistickou policií, která pak otevírá cestu do nejvyšších manažerských pater.

přání Respektu předložit svou prověrku a týdeník na svých stránkách zveřejňuje informaci o  tom, že šéfka Transgasu je registrována jako agentka. Nato přichází žaloba. Paní Vitásková nechce po týdeníku omluvu, ale deset milionů korun jako satisfakci za to, že ji Respekt „vyřadil zveřejněnou nepravdou ze slušné společnosti a  diskvalifikoval pro působení ve výsadních manažerských funkcích“. I k otázce, zda a jak byla paní Vitásková diskvalifikována, ještě pár slov padne, předtím ale zůstaňme ještě chvíli na přelomu tisíciletí. Ve sporu s  Respektem šéfka Transgasu argumentovala předchozím rozhodnutím ostravského soudu, který v roce 1999 rozhodoval o oprávněnosti její někdejší registrace, lépe řečeno o jejích výtkách, že ji sice registr StB vedl jako tajnou spolupracovnici, ona však nevěděla, že při svých návštěvách ostravské policejní stanice vypovídá před důstojníkem Státní bezpečnosti. Důkazy

pro verdikt, že nebyla vědomou spolupracovnicí, byly především dva. Jednak výpověď samotného Macháčka, který před soudem prohlásil, že paní Vitáskové nikdy o své estébácké příslušnosti neřekl. A  také spis agentky Evy, který tehdy dodalo soudu ministerstvo vnitra: nebyla v  něm žádná agentčina výpověď či zpráva a měl všehovšudy 17 stran; zbytek byl prý skartován. Paní Vitásková je nevinná, řekl tehdy soud. Žalobu Aleny Vitáskové na Respekt řešily zdejší soudy pět let. Pražský městský soud dal v roce 2002 za pravdu Respektu. Není se zač omlouvat, je jedno, co už justice řekla o agentce Evě. „Respekt má právo vznášet pochybnosti ve věcech, které se týkají státního zájmu, toho, kdo o  něm rozhoduje, a tím privatizace Transgasu bezesporu je,“ řekl soud. Začal ping-pong odvolacích řízení. Na konci pak stálo konstatování Nejvyššího soudu, že „šlo o citelný zásah do osobnostních práv“ a náhrada za újmu pro paní Vitáskovou sto tisíc korun. Fakt je, že Alena Vitásková je dodnes vlivnou manažerkou. V roce 2003 – dva roky po publikaci článku – sice opustila křeslo šéfky Transgasu, ale jak tehdy prohlásili zástupci německého majitele, šlo o „běžnou výměnu manažerských pozic“. Dnes je Alena Vitásková předsedkyní představenstva Pražské teplárenské, společnosti, která vytápí tisíce pražských domácností a podniků. Jako prezidentka Klubu plynárenských podnikatelů, loni zorganizovala velmi důležitý prodej minoritní části tuzemské společnosti Vemex ruskému Gazpromu – jediné společnosti, která dnes může v tuzemsku konkurovat téměř monopolnímu Transgasu. Uspěla i společensky, už skoro čtyři roky je předsedkyní dozorčí rady nadace manželů Klausových.

Vzhůru k vrcholům Teď přichází nové kolo. Není důležitá náhrada, kterou jsme zaplatili. Archivní odbor ministerstva vnitra objevil teď na jaře několik listů Macháčkova pracovního spisu, které dokumentují minulost Aleny

Vitáskové z doby, kdy ji tento důstojník „řídil“ jako agenta StB, a které soud rozhodující o manažerčině „nevědomé“ spolupráci nikdy neviděl. Jde o materiály, ve kterých estébák Macháček zapisuje v průběhu osmdesátých let minulého století výpovědi Aleny Vitáskové. Jsou docela výmluvným svědectvím o  době a  potřebách StB. „Agent Eva upozornil na skutečnost, že o návštěvu Pazmányho měl zájem podnikový ředitel Severomoravských plynáren Steiner, který žádal o sdělení data příjezdu Pazmányho. Steiner žádal už dříve Pazmányho o dovoz modré metalízy na svůj osobní vůz, který hodlal přestříkat a prodat. Pazmány Steinerovi metalízu zařídil. Rovněž je známo, že Steiner přivezl z návštěvy fy Rombach v NSR řadu upomínkových darů jako třeba kalkulačky a špičkovou hi-fi soupravu,“ zapisuje Macháček slova Vitáskové. Jde o drobné práskání. Steiner potom z místa šéfa odešel. Na jiných dokumentech StB ze spisu Eva se dočteme třeba výpověď paní Vitáskové o tom, kdo se s kým sešel na pracovních cestách do zahraničí a o čem se bavili na večeřích nebo pracovních obědech. Co je podstatnější. Aleně Vitáskové, v  půli osmdesátých let obyčejné techničce státního plynařského podniku, její spolupráce s  StB s  největší pravděpodobností otevřela na sklonku totality cestu k vrcholům tehdejší kariéry – do komunistických podniků zahraničního obchodu. „Budeme podporovat její dobré styky v pražských PZO,“ píše Macháček. To byl příslib pro zahraniční výjezdy Vitáskové, které jí daly ještě před pádem železné opony slušný přehled o  evropském plynařství i kontakty s jeho bossy. S takovými znalostmi vcelku automaticky potom v devadesátých letech následovala úspěšná kariéra v podniku Severomoravská plynárenská. A pak, v roce 2001, dekret na šéfa Transgasu. Řídící důstojník Macháček už nebyl důležitý – dnes pracuje jako řadový právník v jedné ostravské kanceláři. Jaroslav Spurný

Q



23.–29. duben 2007  V  RESPEKT 17

domov

Připomeňme si

Kdo má kontrolovat ČT Posílí se nezávislost, či slabost veřejnoprávní televize? I o tom rozhodne blížící se volba pěti členů Rady České televize, která dohlíží na svrchovanost této instituce a  zároveň na plnění jejího poslání. Poslanci, kteří budou členy Rady ČT vybírat, mají před sebou pestrou sestavu adeptů. Na jedné straně jsou to lidé úzce spjatí se světem zdejší politiky a na druhé straně významné osobnosti veřejného života dlouhodobě stojící mimo partajní svět. „Chci televizi co nejvíc odstřihnout od vlivu politiků,“ říká bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl, kterého do rady navrhuje Český filmový a televizní svaz. „Pokaždé, když mi zavolají a  budou si třeba na nějakého reportéra nebo pořad stěžovat, zveřejním to. To samé udělám, když si rada odhlasuje, že chce o něčem jednat tajně. Také bych rád otevřel debatu o tom, proč televize dává tolik prostoru k sebeprezentaci politikům, a  ne lidem, co k  danému problému mají opravdu co říct.“ Podobně to vidí i bývalý senátor (kandidoval jako nezávislý za ODA) Josef Jařab, kterého do rady nominuje Univerzita Palackého v  Olomouci. „Budu chtít, aby televize nedávala takový velký prostor politikům jako dosud a vysílala o nich, jen když se v  jejich světě děje opravdu něco zásadního. Kdo z reportérů půjde do ožehavých kauz, bude ve mně mít vždy oporu, že ho podržím. Půjdu příkladem, kontakty a požadavky politiků k mé osobě budu oznamovat,“ říká Jařab. Trochu jinou vizi má bývalý šéf Poslanecké sněmovny za ODS Milan Uhde, kterého do rady navrhuje pražská Literární akademie Josefa Škvoreckého. „Jako radní bych navrhl odvolání ředitele Janečka,“ říká Uhde. „Dlouhodobě totiž vede televizi směrem, kterým by se veřejnoprávní médium nemělo ubírat. Místo kvalitních dramatických pořadů a  dokumentů vyrábí estrády a  bezduché seriály. Navíc v  čele veřejnoprávního média nemůže stát člověk, který toleroval porušování zákona a který dohledem nad etikou vysílání pověřil předlistopadového hlasatele,“ říká Uhde. „Už mám v  hlavě i jeho možné nástupce. Třeba hudebníka Michala Prokopa.“ Ne všichni kandidáti jsou nicméně podobně sdílní jako předchozí tři pánové. Někdejší poslanec ČSSD a předlistopadový cenzor textů zdejších kapel Miloslav Kučera rozhovor odmítá s  tím, že „vizemi a  koncepcemi se nezabývá“. A  chuť podělit se o  svoji vizi a  trochu poodkrýt karty nemají ani dlouholetá místopředsedkyně Poslanecké sněmovny za ČSSD Jitka Kupčová, známá spisovatelka a scenáristka Tereza Boučková, herec Michal Pavlata nebo novinář Českého rozhlasu Milan Bouška. Podle jakých kritérií se tedy budou poslanci při volbě radních rozhodovat? „Podpoříme ty, o  nichž se veřejně ví, že jsou garanti toho, že neustoupí politickým tlakům, aby televize vysílala vůči nám servilně. Ještě o tom budeme v klubu jednat, ale mám na mysli lidi, jako je například pan Cepl,“ říká poslankyně zelených Olga Zubová. Zajedno je s ní i šéfka lidoveckých poslanců Michaela Šojdrová. Zástupci ODS ve věci dosud jasno nemají. „Ještě jsme o  tom na klubu nejednali, takže k  tomu nemůžu nic konkrétního říct. Vše vzejde až z debaty na klubu,“ říká poslanec ODS Milan Šmíd. Zato KSČM a  ČSSD už jasno mají. „Podpoříme lidi, jako je paní exposlankyně Kupčová, u níž víme, že bude hájit, aby televize vysílala více objektivně,“ říká mediální expertka KSČM Ivana Levá. „Co chápu pod pojmem objektivnost? Aby nás televize třeba více zvala do debat a posilovala zastoupení levicového hlasu.“ A stejně to vidí i  člen ČSSD Vítězslav Jandák. „Konkrétní jména a  kritéria, podle kterých budeme vybírat, vám nepovím, ani zatím nevím, kdo vlastně kandiduje,“ říká Jandák. „Radní by se každopádně měli zamyslet nad tím, aby televize jako nedávno nezařadila místo vysílání naší tiskové konference před naším sjezdem raději zprávu o tom, že dlužíme peníze panu Altnerovi. To k nám totiž není fér.“ Ondřej Kundra

Šifra mistra Uteši

Těžko, ale přece se Česko rozjíždí za novou energetikou

Jednou zasejete a pak patnáct let sklízíte. Pavel Tichý u svého štovíku. foto günter bartoš

S

chvalujete nesmysly,“ utrousil nedávno český premiér na adresu svých kolegů v Evropské unii. Důvodem byl plán rozvoje energetických alternativ, které by měly do roku 2020 pokrýt pětinu evropské spotřeby energie. Česko nakonec zvedlo ruku pro „nesmysl“ také, ministr průmyslu ale hned po příjezdu domů prohlásil, že takový cíl nemůže zdejší energetika nikdy splnit. V  byznysu, o  který jde, je tady však zatím hodně málo informací, a tak samozřejmě vznikla otázka, jestli to je opravdu tak a o co ministr své varovné tvrzení opírá.

Hoďte to na uhlí Před třemi lety se zemědělec z  východočeského Zámělu Pavel Tichý rozhodl pro něco neobvyklého. Na části ze svých šesti set hektarů půdy vysadil úporný plevel dovezený z  Ukrajiny – šťovík Uteša. Bylo to pionýrské rozhodnutí. Česko tehdy vstupovalo do Evropské unie, čerstvě se zavázalo zvyšovat výrobu elektřiny z  alternativních zdrojů a rychle rostoucí rostliny tak vypadaly jako docela slibná záležitost. „Tohle pěstitelství sice potřebuje hodně peněz do začátku, především osivo a hnojení vydají na desetitisíce za hektar. Na druhou stranu po jednom vysetí vám rostliny zajistí úrodu na dalších patnáct let,“ ukazuje na balíky šťovíkové slámy. Šťovík pan Tichý vysel na dvaceti hektarech s  tím, že když se byznys rozjede a  elektrárny od něj zboží začnou vykupovat, bude se plantáž rozšiřovat. „Od té chvíle jsme se ale neposunuli ani o  hektar. Zatím se mi to nevyplatí,“ krčí rameny čtyřicetiletý agronom. Teď jsme tedy o  tři roky dál a  česká vláda už podruhé slibuje, že výroba energie z alternativních zdrojů půjde nahoru. Z dnešních tří a půl procenta elektřiny vyráběné z  alternativ se má toto číslo do roku 2010 více než zdvojnásobit a do roku 2020 dosáhnout dalšího zvýšení. Jenže vývoj tomu vůbec nenasvědčuje. A v čem je problém? Obecně řečeno čeští politici léta zvyklí na levné uhlí učinili tyto sliby pod tlakem z Bruselu, sami ale alternativám nevěří. Výsledkem je pak absence toho, co rozjezd každého nového byznysu – a v energetice obzvlášť – obvykle provází: informace pro podnikatele a  motivační podmínky. Zatímco pěstování tradičních plodin funguje jako dobře promazaný stroj (zemědělci mají znalosti, stroje, zajištěný odbyt a spolehlivý systém dotací), u energetických plodin neexistuje ani jedno. Na trhu je přebytek levného uhlí, takže elektrárny zatím nic nemotivuje alternativy kupovat. Paradoxní přitom je, že k pěstování šťovíku Pavla Tichého přesvědčil Zdeněk Tetřev, muž, který si před lety usmyslel, že nedaleko Hradce Králové postaví první samostatnou elektrárnu na biomasu v Česku. Nijak velkou, o výkonu 14 megawattů,

která by stačila tak na rozsvícení několika vesnic. Její osud je však důležitý i proto, že podobné investice připravují (zatím bez efektu) i podstatně větší podniky, například elektrárna Opatovice. „Všechno mělo jít rychleji. Ani dnes vám ale ještě nedokážu říct, kdy by se mohlo se stavbou začít,“ kroutí hlavou Zdeněk Tetřev a v ruce obrací plány své elektrárny. Právě s těmi začal před čtyřmi lety objíždět farmáře v okolí a lákat je k pěstování rychle rostoucích rostlin. Čtyřicet jich přesvědčil, nikdo z nich ale stejně jako pan Tichý nepokročil ze zkušební plochy na skutečně komerční provoz. Vedle elektráren by se dal šťovík dodávat do tepláren v  okolí, ty ale požadují speciálně připravené balíky, na které farmáři nemají stroje. Navíc by museli zajišťovat dovoz slámy sjednanými náklaďáky. Slámu ze zkušebních hektarů tak dnes pan Tichý téměř bez zisku expeduje do jedné ze vzdálenějších tepláren, kde se přihazuje do kotlů spolu s uhlím.

Dotace, dotace, dotace Hlavní problém, proč se zatím pěstování biomasy v Česku rozbíhá jen velmi pomalu, je její cena. Ta je v přepočtu na vyrobenou kilowatthodinu vyšší než u snadno a levně dostupného uhlí, do jehož ceny se nepočítají mimořádné škody na životním prostředí. Například evropští šampioni v pěstování energetické biomasy Dánové tuhle věc řešili už před lety a vyřešili ji tím, že spalování fosilních paliv zatížili tzv. uhlíkovou daní, aby se ceny vyrovnaly. Je o ekonomicky nejjednodušší, z pohledu státu navíc nejlevnější řešení. K tomu ale v Česku chybí politická odvaha. „Je to absolutně politicky neprůchodné, zdražilo by to uhlí a zvýšila by se tím cena elektřiny,“ říká náměstek ministra průmyslu Tomáš Hüner. Česká vláda chce jít proto cestou, která je pro politiky pohodlnější, a  navíc jim dává pocit větší důležitosti: cestou dotací. Jenže právě ty teď působí z pohledu pěstitele šťovíku přesně naopak, než by měly. K vysvětlení této věty je třeba nakouknout do tajemného světa zemědělských dotací trochu obecně. Farmáři dnes dostávají dotace doslova za každý hektar. Zhruba tři tisícovky jako příspěvek na spravování půdy (bez ohledu na to, jestli na poli něco roste). Pokud pak farmář zaseje třeba obilí, tak kromě peněz z jeho prodeje si ročně přijde i na další dvoutisícovou injekci na hektar v podobě příspěvku na pěstování zemědělských plodin. A protože země kvůli této štědrosti tone v zemědělských přebytcích, snaží se vláda zemědělce motivovat k  ponechání půdy ladem – a jak jinak než dalšími dotacemi. „Farmář se musí o louky starat a vlastně se tak dotuje péče o krajinu,“ vysvětluje šéf odboru obnovitelných zdrojů z ministerstva zemědělství Jiří Trnka. Pokud se farmář rozhoduje, zda na své pole zasít plevele pro energetické účely, stojí před řadou nejistot. Na rozdíl od ostatních dotovaných rostlin

z jejich pěstování nemůže jen tak vycouvat. Jak už bylo zmíněno, zhruba patnáctiletá vytrvalost takových porostů vyžaduje i  přiměřené finance. Také kvůli tomu jsou zatím velmi nejisté dotace, které musí být v praxi tak vysoké, aby přebily ty, které by farmář dostal za půdu ležící ladem. „Slíbit dotace na takovou dobu dopředu v době, kdy se o nich s Bruselem dohadujeme prakticky každý rok, je nemožné,“ vysvětluje Jiří Trnka.

Dojmy a odhady Trnkův úřad se to ale snaží změnit, a tak od letošního roku začíná platit nový systém dotací tak, aby pěstování biomasy bylo pro majitele půdy výhodnější než nechat pole neoseté nebo oseté potravinářskými plodinami. Z  několikamiliardového bruselského účtu na podporu pěstování biomasy navíc mohou zemědělci v příštích pěti letech získat i peníze na nové stroje. Podle Trnky už by tak měl mít rozjezd české biomasy porodní bolesti za sebou a šťovík začne třeba v méně úrodných oblastech pšenici vytlačovat. Pokud je to pravda, tak je na čase se ptát, kolik energetických rostlin lze v Česku reálně pěstovat, mimo jiné i vzhledem k negativním rysům, jako jsou špatný vliv na krajinu (velké lány oseté monokulturami) a  zvýšená nákladní doprava. „Sliby českého rozvoje energetických alternativ nebyly podložené relevantními daty, ta čísla jsou příliš nadsazená,“ říká náměstek Hüner, sám energetický praktik z manažerských pozic v Severomoravské energetice a pak i kolosu ČEZ. Problém ale je, že tahle Hünerova slova zatím vláda nemá podložené odpovídajícími analýzami. Ministr Říman sice tvrdí, že Česko slibovaných dvacet procent podílu z  energetických alternativ v  žádném případě nesplní, není ale jasné, z jakých dat vycházel. „Pracujeme s  dojmy a  odhady, zatím nemáme obnovitelné zdroje energie zmapované podle čísel,“ dodává k tomu Hüner. „Na otázku, kolik biomasy je reálné vypěstovat, odpoví akční plán, který by měl být hotový do konce roku,“ říká Jiří Trnka. Na tomto zjištění pak Česko postaví svůj návrh na podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů, s nímž pojede jednat do Bruselu. Odborníci z ministerstva průmyslu jsou si ale „jisti“, že o žádné horentní údaje nepůjde. Naopak lidé z ministerstva životního prostředí hájí názor, který před lety vzala za svůj německá vláda, a  sice že alternativy tradiční zdroje v příštích dvaceti třiceti letech nahradit mohou. Nutno však dodat, že ještě pro několik desítek let problém nestojí – buď uhlí, nebo biomasa. Mnohem víc jde o  hledání hodného mixu, v němž budou biomasa a další alternativy ukrajovat čím dál větší díl. Tomáš Sachr, Marek Švehla 

Q



RESPEKT 17  V  23.–29. duben inzerce

OPEN GATE Boarding school, osmileté gymnázium v Babicích, s.r.o. hledá do svého týmu učitele: CHEMIE BIOLOGIE ČESKÉHO JAZYKA ZÁKLADŮ SPOLEČENSKÝCH VĚD (na plný úvazek ) španělského jazyka (poloviční úvazek )

Požadujeme: Ukončené VŠ vzdělání v oboru Alespoň 2 roky praxe Schopnost komunikovat v angličtině Vysoké pracovní nasazení Otevřenost, vstřícnost ke studentům i kolegům, schopnost týmové práce Nástup do zaměstnání v srpnu 2007 Nabízíme: Možnost podílet se na budování jedinečného projektu Vynikající podmínky pro práci Nízký počet studentů ve třídách Možnost pracovat se studenty i v rámci volnočasových aktivit Možnost profesního růstu v mezinárodním týmu špičkových pedagogů

Pokud se cítíte odborně i lidsky připraveni pro tuto práci, pošlete prosím své strukturované CV na adresu: [email protected] Kontakt: PPF a.s., Monika Rousová, Na Pankráci 1658/121, 140 21 Praha Česká republika



23.–29. duben 2007  V  RESPEKT 17

REPORTÁŽ

V Ocelovém městě O lidech, kteří se živí rukama

Je to dřina v horku a prachu, je to ale baví skoro stejně jako jejich předky. foto karel cudlín

J

ako bychom vstoupili do obživlé sci-fi. V obrovské průmyslové hale se pokoušíme přivyknout hluku a prachu a oči kloužou po kusech železa připomínajících opuštěné kosmické lodě nebo ztroskotané batyskafy. Z  některých železných monster šlehají plameny. A v jejich světle lze rozeznat první lidské bytosti. U pecí nebo v jámách jsou lidé se zaprášenými tvářemi a v umouněných výstrojích. Padesát let stará slévárna šedé litiny v Blansku dává obživu stovce déček, jak se v místním manažerském žargonu říká dělníkům. Jsou to slévači, za totality symbol „vládnoucí dělnické třídy“, oslavovaní spolu s horníky jako nejdůležitější pilíře doby. Dnes je svatozář pryč a zůstala „jen“ práce. A i když se o ní už nemluví a nikdo se do ní moc nehrne, blanenští slévači, jejichž elita tvoří semknuté profesní klany, jsou na ni stále hrdí. Což je s ohledem na to, o jakou jde dřinu, opravdové překvapení.

Kam zmizeli „Když jsem vyrůstal, vídal jsem dělníky často v  televizi. Jednoho dne jsem si uvědomil, že už je neukazují. Kam zmizeli? To už se všichni živí jenom tím, že nakupují a prodávají?“ ptá se v  jednom rozhovoru známý rakouský dokumentarista Michael Glawogger, který předloni natočil film Dělníkova smrt o konci éry manuální práce ve „vyspělém“ světě. Muže a ženy živící se v opravdu drsných podmínkách vlastníma rukama v Rakousku nenašel a točil je na Ukrajině, v Asii a  Africe, kde jsou ruce ještě výrobním nástrojem stamilionů lidí. Obrazy, kvůli kterým jezdil na daleký východ nebo jih, jsou přitom k vidění jen pár desítek kilometrů na sever od rakouských hranic. Blanenská fabrika DSB navíc přežívá i díky „zmizení“ rakouských dělníků. Slévárny, které v Rakousku a Německu na začátku 90. let

hromadně končily kvůli nerentabilitě, už neobnovily výrobu ani počátkem nového tisíciletí, kdy se díky oživení strojírenství v Evropě znovu probudil zájem o slévárenské výrobky. Příležitosti se chopil provoz v Blansku a další, do té doby skomírající, slévárny na Moravě. Dnes tedy blanenská továrna, která byla ještě před dvěma lety v konkurzu, vyváží odlitky do osmi zemí západní Evropy. A z jedné slévárny, která před lety zkrachovala na kraji Vídně, dokonce převezla do svých hal část zařízení. Rakouské stroje v Blansku dnes pokrývá všudypřítomná šedavá láva, jako by tu byly odjakživa. Mezi nimi pracuje ve čtyřech halách na 400 dělníků. Ti, co každý rok odcházejí do penze, za sebe ale většinou nemají rovnocennou náhradu. Učební obor slévač byl v Blansku před třinácti lety zrušen pro nezájem, a  tak firma může nabírat pro tento obor jen nekvalifikované dělníky. „Kdyby se přihlásilo alespoň sedm zájemců, obor znovu otevřou, ale zatím se tak nikdy nestalo,“ říká personální ředitelka DSB Blansko Alena Hlaváčková. „Pár mladých sem někdy nakoukne, když hledají práci, ale pak prchají k počítačům,“ říká u tavicí pece, z níž vytéká ohnivý proud strusky do nádrže s vodou, jednašedesátiletý muž v zástěře a kostkované košili, mistr tavič Jaromír Maláč. „Já byl při první směně taky zděšen a myslel jsem, že kvůli tomu horku, prachu a hluku uteču. Bylo to jako v pekle.“ Pan Maláč sem nastoupil v 70. letech přímo z úřadu, protože si potřeboval po rozvodu vydělat na alimenty a zlákaly ho tu na tehdejší dobu nadstandardní výdělky. Muž, jehož i teď rok před důchodem stále baví „utkávat se s ohnivým živlem“, se tehdy u pece čili kuplovny setkal s dělnickou elitou slévárny, mistry taviči, kteří řemeslo dědili z generace na generaci a tvořili celé slévačské klany.

Seď a já ti ukážu

V cídírně zůstávají jen ti nejsilnější. foto karel cudlín

Odsouzeni k déčku Zřejmě jedinou sociologickou studii o dělnících v současném Česku pod názvem Odsouzeni k manuální práci vydal před třemi lety brněnský sociolog Tomáš Katrňák. Snažil se přijít na to, proč značná část dětí dělníků končí na začátku 21. století se stejným vzděláním jako jejich rodiče. Podle jeho výzkumu je v Česku statistická šance získat vysokoškolské vzdělání u dítěte dělnického otce šestkrát nižší než u dítěte otce vysokoškoláka. Kapitálem, který se dnes v rodinách předává, je možnost vzdělání, tedy „škola, kde se provádí selekce, z níž jako vítězové vycházejí potomci lépe sociálně situovaných rodičů a v poli poražených se ocitají děti z hůře

sociálně postavených rodin,“ píše Katrňák. Při rozhovorech s dělníky ale zjistil, že ti zdroj svého „neúspěchu“ nevidí hlavně v systému, tedy v školní selekci, ale v sobě. „Většinou říkali, že je nikdo ke vzdělání nemotivoval, škola nebyla součástí rodiny a oni své sebevědomí od ní neodvozovali,“ popisuje sociolog. Ani oslovení dělníci v Blansku, jejichž potomci pracují ve stejné slévárně, nevidí na téhle kontinuitě nic špatného. „Já k téhle práci nemám odpor, věděl jsem, kam syna dávám,“ říká mistr Milan Zouhar. O dvaadvacet let mladší slévač Jiří Musil, který pracuje ve slévárně rovněž od vyučení, má ale o budoucnosti svých potomků úplně jinou představu. „Já se učit nechtěl, ale svoje dvě dcery vedu k tomu, aby byly chytřejší a nemusely nikdy dělat rukama.“

Členem takového klanu je například Milan Zouhar (57), muž široké tváře a prachem vybělenými vlasy. Ve slévárně je už čtyřicet dva let, před kterými tu nastoupil do učení. „Dělal tu můj otec a starší brácha. Vždycky se doma bavili o kokilách a kuplovnách. Učil jsem se docela dobře, ale strašně mě lákalo poznat to, o čem se doma mluvilo,“ vzpomíná pan Zouhar, dnes mistr slévač a ve volném čase hráč šachu. Pracuje tu také jeho třiatřicetiletý syn, který byl jedním z posledních, co se před zavřením učiliště stačili vyučit na slévače. Tradiční předávání slévačského řemesla z  otce na syna je dnes kvůli zrušení učebního oboru o dost těžší než dřív. Přesto si podsaditý čtyřicátník Luděk Horáček, který mačká knoflíky u tavicí pece a dívá se do starého černobílého počítače (jediná sofistikovanější technologie široko daleko), do slévárny loni přivedl svého stejnojmenného dvaadvacetiletého syna. U něj to do té doby vypadalo, že rodinnou tradici, která sahá ještě dvě generace do minulosti, naruší. Horáček mladší začal studovat vysokou školu stavební, ale po roce toho nechal. „Nebavilo mě to,“ říká na slovo skoupý hubený mladík opírající se o sloupek polepený plakátem skupiny Kiss. Většina ze zdejších dělníků, pokud se může pochlubit nějakou kvalifikací, má papír na jiný obor. Ze začátku to obvykle zkoušejí jinde, a pak třeba končí tu: plat slévárenského dělníka (dva-

náct až patnáct tisíc čistého) je z toho, co se nabízí na úřadu práce, jedním z nejvyšších. Místní slévárenští dělníci často pocházejí ze zemědělských rodin, a proto jsou, jak sami říkají, zvyklí na těžkou fyzickou práci. Jedním z takových přetavených zemědělců je i Jaroslav Vládek (41). V patnáctikilovém skafandru z  pogumované látky tráví tento hubený muž každý den až šest hodin v prostoru ohraničeném plotem z těžkého plechu. V ruce má tlakovou pistoli a silným proudem vody čistí odlitky. „Vždyť víte, jak to je. Zemědělství krachuje, kravíny jsou pusté,“ říká na otázku, jestli by raději nebyl někde na čerstvém vzduchu. Pan Vládek pracuje v takzvané cídírně, kde je největší fluktuace. V rohu haly se dva mladíci pokoušejí marně zvednout asi dvěstěkilový odlitek. „Zůstávají jen ti nejsilnější, je to přirozený výběr,“ usmívá se kousek od nich Jaroslav Podhorný, který pracuje jako cídič čtrnáct let, což je v téhle specializaci téměř rekord. „Je tu enormní prašnost a ve vzduchu chemikálie, ale kde jinde chcete tady v  regionu sehnat dobře placenou práci,“ říká. Pan Podhorný zastupuje cídiče ve firemní odborové organizaci, ale o problémech v práci se nechce bavit. V  jakési odpočívárně, úzké místnosti olepené třemi řadami „portrétů“ vystříhaných z pornografických časopisů, raději vypráví o  tom, jak ve volném čase fotí coby organizovaný ochránce přírody (ČSOP) luční květiny. Spolusedící u stolu zase vykládají, jak s partou jiných cídičů párkrát za rok vyrazí „zatancovat si s děvčaty“ nebo si „upečou psa“. Nikdo z těch, které sem poslal úřad práce nebo sem přišli proto, že nic lepšího prostě nenašli, vám neřekne, na jak dlouho „to tu vidí“. „To uvidíme,“ krčí rameny Radek Kocourek (20), mladík s tváří začerněnou slévárenským prachem, náušnicí a stříbrným řetízkem na krku. Vyučil se automechanikem, chtěl se stát řidičem kamionu, ale pak ho sem zlákal otec, původně vyučený traktorista, který sem kdysi přišel jen „na chvíli“ a zůstal tu coby slévárenský dělník devatenáct let. Staří mistři slévači se ale nespoléhají jen na své syny a brousí si zuby i na tyhle mladíky. „Jakmile se jim to železo dostane aspoň trochu do krve, zkusíme z  nich něco udělat,“ líčí mistr Zouhar svůj plán na výchovu následníků. „Já už vím, jak na ně. Když se jim někdy nechce, říkám: Hele, sedni si a já ti ukážu, jak se dělá.“ Vladimír Ševela

Q

RESPEKT 17  V  23.–29. duben 2007



ekonomika

Ženy a bohatství národů

Kdyby placenou práci vykonávalo více žen, svět by mohl být o mnoho bohatší

Muži s oblibou říkají, že řídí svět. Není to iluze. V politice po celém světě nadále ovládají většinu vlád a  zákonodárných sborů. V  ekonomice hrají první housle ve správních radách a zastávají většinu nejlépe placených míst. Ženy naopak vykonávají nesrovnatelně větší díl veškeré neplacené práce doma. Jistě, některé části tohoto obrázku se mění: podíl žen na pracovní síle je výrazně vyšší než o generaci dříve a v některých zemích je dnes na vysokých školách více studentek než studentů. Přesto stále žijeme ve světě mužů. A také ve světě nehospodárném. Série několika studií z poslední doby konstatuje, že kdyby placenou práci vykonávalo více žen, svět by na tom byl lépe. Více se takto zajisté mrhá v chudších zemích než v zemích bohatých. Zpráva Hospodářské a  sociální komise OSN pro Asii a  Tichomoří zveřejněná minulý týden dospívá k  závěru, že diskriminace na základě pohlaví a  konkrétně omezování pracovních příležitostí pro ženy stojí tento region 42 až 47 miliard dolarů ročně. Mezi účastí mužů a žen na trhu práce je zde zcela běžná 30% až 40% propast. Špatná situace ve vzdělávání dívek přijde na dalších 16–30 miliard dolarů. A tyto ekonomické náklady ještě nezohledňují násilí páchané na ženách a dostupnost zdravotní péče. Ovšem ženy jsou nedoceněné i  v  bohatých zemích. Stačí se podívat na rozdíl v  míře zaměstnanosti mužů a žen v Americe, Japonsku a v západní Evropě, podobně jako to nedávno ve své studii udělal Kevin Daly, ekonom ze společnosti Goldman Sachs (viz levý graf). Ve Švédsku, kde je do pracovního procesu zapojeno přibližně 70 % žen ve věku 15 – 64 let, činí rozdíl méně než pět procentních bodů. V Americe a Velké Británii je to přibližně 12 %. V Itálii, Japonsku a Španělsku rozdíl překračuje hranici 20 %. Představme si spolu s Kevinem Dalym, že by se míra zaměstnanosti žen zvýšila na úroveň zaměstnanosti mužů, a  dále si představme, že by HDP rostl úměrně s mírou zaměstnanosti. Potom by hrubý domácí produkt v Americe vzrostl o 9 %, v eurozóně by se zvýšil o 13 % a v Japonsku by poskočil o 16 %. Je to možná trochu přehnané. Kdybychom pracovní sílu rozšířili o tolik lidí, průměrná produkti-

vita by zřejmě poklesla. Když ženy dostanou možnost pracovat, mnohé z nich možná místo práce na plný úvazek zvolí úvazek zkrácený a  stejně by se asi rozhodli i  někteří partneři pracujících žen. I to by však výrazně posunulo HDP vzhůru. Kevin Daly poznamenává, že kdyby se produktivita eurozóny zvýšila na americkou úroveň (myšlenka, s níž se operuje často), pak by HDP euroklubu vzrostl o 7 %. Možná namítnete, že hledíme-li pouze na HDP, celkové přínosy přeceňujeme. Jenže když bude v  pracovním procesu více žen, za část  činností, které nyní odvádějí bez nároku na odměnu – péče o děti, úklid, příprava jídla –, by se potom platilo. Jistý objem práce by se tedy nově započítával a zvyšoval by HDP jednoduše proto, že práce nebyla odvedena doma, ale prošla trhem. Jistě, kontruje Daly, to ale platí jen v omezené míře. Platy ve službách péče o děti bývají nízké, a tak tato protiváha není příliš výrazná. Dokonce i ve Švédsku představují služby péče o předškolní děti jen 1,2 % HDP, což je ve srovnání s možnými přínosy jen malá částka.

Nesnáze s daněmi Na ničem z výše uvedeného by příliš nezáleželo, kdyby nízká zaměstnanost žen a  ušlý produkt byly důsledkem vědomého rozhodnutí. Kevin Daly tvrdí, že nejsou. Řada žen by ráda pracovala nebo by ráda pracovala více, ovšem jen pokud by mohly využít cenově dostupných služeb péče o děti – není žádným překvapením, že dotace na tyto služby zpravidla zvyšují pravděpodobnost, že se matky do práce vrátí. V mnoha zemích se přitom na druhou výdělečně činnou osobu (většinou ženu) vztahují vyšší daňové sazby než na hlavního živitele. Výjimkou je Švédsko, kde jsou průměrné daňové sazby stejné. Naopak v  Itálii a Španělsku se na druhou výdělečně činnou osobu vztahuje sazba o 60 % vyšší než na partnera. Alberto Alesina a Andrea Ichino, dva italští ekonomové, říkají, že vyrovnat daňové sazby nestačí. Protože je nabídka práce u žen citlivější na výši daňových sazeb než u mužů, sazby pro ženy by teoreticky měly být nižší – v Itálii prý o celých 32 %.

graf the economist

Vyšší účast žen na trhu práce by mohla napomoci k  vyřešení problémů spojených se stárnutím populace. Při vyšší míře zaměstnanosti by se snížil počet důchodců na jednoho produktivního pracovníka. A podle Kevina Dalyho by to současně nesnížilo míru plodnosti, jak se někteří možná obávají. Skutečnost je taková, že tam, kde je rozdíl v zaměstnanosti mužů a  žen malý, mají ženy zpravidla více dětí (viz pravý graf ). Důvodem je zřejmě to, že v zemích s  vysokým daňovým zatížením druhého živitele nebo s  nedostatkem cenově dostupných služeb péče o děti často ženy stojí před volbou „buď děti, nebo práce“, zejména mají-li nízký příjem. Tam, kde druhá výdělečně činná osoba není daňově znevýhodněna nebo je k dispozici levná (případně dotovaná) péče o  děti, mohou mít ženy obojí. Kevin Daly podotýká, že situace se mění. I v Itálii a Španělsku se totiž za poslední desetiletí míra zaměstnanosti žen rapidně zvýšila. Zmenšení rozdílu v zaměstnanosti mužů a žen představovalo polovinu nárůstu celkové míry zaměstnanosti v  eurozóně a  0,4 procentního bodu z  2,1% ročního nárůstu HDP od roku 1995 tamtéž. Daly tvrdí, že tento trend prospěl evropským trhům práce více než běžné reformy. Naopak v Americe míra zaměstnanosti žen v poslední době poklesla – snad v důsledku cyk-

Možná přijde i Pohanka Pátrání po ceně, kterou koalice zaplatí za podporu reforem. Potkat se s nimi je zhola nemožné. Ve svých poslaneckých lavicích nesedí a na veřejnosti se neukazují. Bylo tomu tak i minulý týden: přestože poslanci Michal Pohanka a Miloš Melčák rozhodnou o osudu dlouho připravované ekonomické a  sociální reformy, je prakticky vyloučeno si s  nimi o  tomto klíčovém tématu české politiky popovídat. Premiér sice naznačuje, že má jejich hlasy jisté, zatím ale neprozradil, jakými argumenty je přesvědčuje. Na obavy, že na scénu vtrhla politická korupce nebo zastrašování, je brzy, ale na místě je krajní obezřetnost. Podobná podezření by mohla složitý kompromis v  podobě vládní reformy spolehlivě uškrtit hned na startu.

A to byl konec „Je to na premiérovi,“ popisuje zákulisní vyjednávání o podpoře reformy poslanec ODS Walter Bartoš. „Premiér sdělil, že se o to postará. Nechávám to na něm,“ doplňuje místopředseda poslanců této strany Václav Mencl. „Je to úkol pana Topolánka,“ přidává ministr práce Petr Nečas (ODS). „Je to v  kompetenci předsedy vlády,“ říká místopředseda lidoveckých poslanců Tomáš Kvapil. Koaliční delegáti svému šéfovi evidentně věří a po detailech jeho jednání o podpoře reformy nepátrají. „Nakonec je budeme muset protlačit naší křehkou většinou,“ prozradil před časem Hospodářským novinám svou reformní strategii sám Mirek Topolánek. „Křehkou většinou“ myslí právě Melčáka a Pohanku, dva poslance z  druhé strany kolbiště (jeden z  nich byl za nedávnou podporu vlády vyloučen z mateřské ČSSD, druhý vystoupil sám). Potíž je v tom, že oni sami nikdy neřekli, jestli a proč by chtěli pro předsta-

vy svých někdejších rivalů zvednout ruce A premiér vytrvale odmítá sdělit, jakými argumenty je získává nebo už získal. „To, co chtěl k věci shánění podpory sdělit, už sdělil,“ tlumočí Topolánkovo stanovisko jeho mluvčí Martin Schmarcz. Premiér ale nic neřekl. Pouze naznačil, že má hlasy obou poslanců „v kapse“. Co to znamená? Schází se s nimi? Jakými argumenty je lanaří? Dostanou přednostní právo k jistým úpravám podoby reformy? A pokud ano, k jakým? „Nebude rozšiřovat nic nad rámec toho, co už řekl,“ opakuje argumenty Schmarcz. Toto mlčení ale znamená, že Česká republika má zaděláno na vážný problém. Vyprávět by nám o  tom mohli třeba Slováci. Tamní premiér také schvaloval důležité reformy s  pomocí hlasů opozičních poslanců a odmítal k tomu stejně jako jeho spojenci cokoli říct. Slovensko ovládl pocit, že změny stojí na politické korupci: veřejně se spekulovalo o tom, že jeden hlas pro Mikuláše Dzurindu rovná se deset milionů korun. „Podezření z korupce vážně oslabilo étos reforem,“ říká slovenský politolog Miroslav Kusý. Problémy nakonec vedly k  zhoršení pozice vlády. Důsledky známe: vůdce opozice Robert Fico začal hlásat, že „uplacené reformy“ jsou výhodné jen pro úzkou skupinu majetných, a  společnost je na to konto odmítla. „Nastoupila vláda, která vyhrála díky kritice reforem, ale už k nim nenabízela pozitivní alternativu. Modernizace Slovenska se zpomalila,“ říká Kusý. V Česku to původně vypadalo o dost lépe. Melčák s Pohankou se před veřejností neskrývali. Před lednovým hlasováním o důvěře vlády si stoupli společně s premiérem Topolánkem před kamery a vysvětlovali, proč se jeho středový kabinet rozhodli podpo-

Jejich hlasy má prý vláda v kapse. Mají něco v kapse oni? foto lidové noviny

řit. Pak se ale všichni bez vysvětlení stáhli a dnes už o svém spojenectví nechtějí ztratit ani slovo.

Nevíme nic Věci jdou tak daleko, že minulý týden nešlo zjistit dokonce ani oficiální program ostře sledované dvojice. „Pan poslanec je ve Štrasburku,“ říká Melčákův asistent Jaroslav Blanař. „Nevím, co tam přesně dělá ani o čem tam jedná. Jestli o něm a jeho názorech chcete něco vědět, musíte se ptát přímo jeho.“ To je ale nemožné. A s jeho kolegou je to stejné. „Zavolejte později, mám teď nějaké jednání,“ říká Pohankova asistentka Lenka Grohová. Později už ale nezvedá svůj telefon, a tak otázky, jak vypadá program jejího šéfa na příští dny a proč nemá už několik týdnů čas na schůzku (a když už ji přece jen přislíbí, na poslední chvíli ji kvůli „naléhavým povinnostem“ ruší), zůstávají nezodpovězeny. Oba pánové se neobjevují ani na žádných veřejných akcích, nezvedají mobilní telefony a nereagují na SMS.

lických změn. A nepříliš vysoká hodnota hlášená z Japonska se nahoru příliš nepohnula. Dá se očekávat, že mezera zaměstnanosti mezi muži a  ženami se bude zužovat i  tehdy, pokud nedojde ke změnám v politice. K těm však místy dochází, snad nejvíce ve Španělsku. Zaměstnanost španělských žen jednotlivých věkových skupin se podobá číslům z  Francie a  Německa starým patnáct let. U  žen mezi 20 a 30 lety je nyní pravděpodobnější, že jsou zapojeny do pracovního procesu, než u jejich amerických vrstevnic. Bude-li tento trend pokračovat, mohlo by to podle Kevina Dalyho v příštích deseti letech posílit španělské roční tempo růstu bezmála o půl procentního bodu a při změně politiky možná i o víc. V eurozóně jako celku by se dalo dosáhnout čtvrt procenta. Nejvíc se musí činit Itálie a  Japonsko. Současně z  toho však pro ně kouká nejvíc. V  Itálii lze i  při aktuálních trendech zvýšit HDP o  další 0,3  % ročně. Japonsko se může těšit jen na desetinu procentního bodu navíc, ale pokud se změní politika, může se radovat z poloviny procenta ročně. Muži tedy světovou ekonomiku řídí, možná je ale na ženách, aby ji zachránily. Q © The Economist Newspaper Limited, London, 2007

Důvod mlčení vysvětluje asistent Blanař jako logické stáhnutí se před „velkým mediálním tlakem“. Toto vysvětlení ale kulhá: kdyby oba poslanci řekli, zda reformu podpoří nebo ne, tlak by přece rychle opadl. Skrývání se je navíc podezřelé právě proto, že premiér naznačuje, že s jejich pomocí počítá. „Pan Topolánek neříká, na čem staví. Ve chvíli, kdy nikdo neví, zda s nimi o reformách vůbec jednal, a  oni mlčí, se tak nabízí vysvětlení, že to je dopředu jisté, a  to třeba díky politické korupci,“ říká politolog Jiří Pehe. Tady je na místě připomenout, co může být ve hře. Když se v minulosti rozhodl poslanec ČSSD Tomáš Teplík přeběhnout na stranu Klausovy koalice a začal podporovat její zákony, ODS ho za odměnu zařadila v předčasných volbách na volitelné místo své kandidátky. „Teplé místo“ dostal i delegát Petr Kott, kterého občanští demokraté v minulém volebním období vyloučili ze svých řad kvůli opilství a který se obratem postavil na stranu tehdejší vlády v čele s ČSSD. Po skončení svého mandátu dostal od sociálních demokratů za „své služby“ lukrativní pozici v čele středočeské pobočky Všeobecné zdravotní pojišťovny. V případě poslance Pohanky se navíc spekuluje i o možnosti, že je lehce vydíratelný. Pro připomenutí, o čem už média před časem informovala: stále nebylo vyjasněno jeho neprůhledné hospodaření ve Fakultní nemocnici u Svaté Anny v Brně, kterou coby její šéf dostal do ztráty 143 milionů korun. Protože tu policie opakovaně pracovala na politickou objednávku, není vyloučeno, že by se mohla v případě „potřeby“ zaměřit i na jeho nemocniční angažmá. Lehce přejít nelze ani jeho dosud nevyjasněné kontakty na tajemníka expremiérů Paroubka a Grosse Zdeňka Doležala. Připomeňme jen, že tohoto muže (který vešel v širší známost nabídkou „pěti na stole v českých“, za něž nabízel při privatizaci Unipetrolu jednomu z lobbistů zprostředkování schůzky s tehdejším premiérem) stíhá policie za podvody s čerpáním peněz z fondů Evropské unie. Je toho dost, ale premiér Topolánek o tom nechce mluvit. „Nevidím důvod se k tomu vyjadřovat,“ říká jeho mluvčí Schmarcz. Vzhledem k tomu, že se reformy budou schvalovat až na začátku letních prázdnin, máme před sebou ještě spoustu času. A naději, že důvod k obavám zavdala pouze Topolánkova neobratnost a momentální přetažení z náročné práce. Ondřej Kundra

Q

10

23.–29. duben 2007  V  RESPEKT 17

zahraničí

Kdo unesl Alana Johnstona

Zprávy o smrti britského novináře v Gaze jsou nepotvrzené, ale přesto děsivé

K

dyž před více než měsícem v Gaze unesli novináře BBC Alana Johnstona, zdálo se, že půjde o běžný případ. Tedy o únos s  následujícím scénářem: maskovaní ozbrojenci zastaví auto s cizím žurnalistou, učitelem či humanitárním pracovníkem a pak oběť drží na neznámém místě. Výhrůžky zabitím ani dokonané vraždy rukojmích nejsou – na rozdíl od běžné praxe v současném Iráku – v palestinském prostředí zvykem. Jaké jsou motivy únosců? Lokální publicita a  moc frakcí či rodinných klanů, výkupné nebo odpor proti vedení samosprávy a  snaha vynutit si na něm ústupky. Proto bývají rukojmí většinou už po několika hodinách až dnech bez újmy propuštěni. Případ Alana Johnstona ale modelovému příběhu neodpovídá. Zatímco ten mohou vyprávět desítky lidí, kteří – často bez většího mediálního zájmu – strávili s maskovanými chlapíky pár hodin napjatého vyčkávání, Johnston se zřejmě stal první obětí nového fenoménu. Nejenže je držen na neznámém místě neobvykle dlouho. Navíc není ani jasné, zda je vůbec naživu: před týdnem se objevila nepotvrzená zpráva od zatím neznámé skupiny Tawhíd a džihád, jejíž členové údajně žurnalistu zavraždili.

Al-Káida ve Svaté zemi Memorandum ihned vzbudilo zájem Západu a diskuse o tom, co se vlastně v Gaze děje. Vždyť krátkodobé únosy patří k místnímu koloritu stejně jako palestinská pohostinnost. Návštěvník si tak na obě stránky života v Gaze víceméně zvykne a strach z únosu je po čase vystřídán spíše obavami z náletů izraelské armády. Zahraniční novináře si navíc Palestinci oblíbili, neboť je považují za prostředek, jak informovat svět o  svém utrpení. Někteří Britové, například filmař James Miller nebo fotograf Tom Hurndall, se dokonce stali oběťmi izraelské armády, takže v Gaze je obklopuje aureola mučedníků – objevují se na plakátech vedle palestinských padlých. Podivuhodné je nakonec i to, že byl unesen zrovna pracovník BBC, stanice považované při informování o konfliktu s Izraelem spíše za propalestinskou. Vysvětlením může být, že Johnstona má na svědomí některá ze skupin hlásících se k al-Káidě. Již dříve došlo pod touto značkou k několika bombovým útokům na kavárny a obchody v Gaze (majitelé byli údajně příliš sekulární), připisuje se jim i pokus o atentát na prezidenta Mahmúda Abbáse. Ostatně, pokud novináře opravdu drží Tawhíd a džihád, spojení s al-Káidou se nabízí – podobně se totiž jmenuje irácká skupina, kterou až do své smrti vedl al-Zarkáví. Prostor pro palestinskou buňku al-Káidy se uvolnil po izraelském stažení z pásma Gazy v září

Únosy jsou tu běžné, ale tenhle stojí za novinářský protest. Gaza, 17. duben. oto profimedia.cz f

2005 a volebním vítězství Hamásu v lednu 2006. Ajmán Zaváhirí, „dvojka“ organizace, svými výroky Hamás otevřeně podporoval v boji proti Izraeli a Palestina je pro sunnitské teroristy stále jedním z ústředních témat. Al-Káidy se už bojí i sami Gazané. Vysoce postavený úředník samosprávy nedávno varoval, že pokud se vztahy Palestinců se Západem a ekonomická situace nezlepší, vliv teroristů v Gaze naopak poroste. Není lepší podhoubí pro extremismus než chudá populace se silnou většinou mladých (asi 60 % z 1,3 milionu obyvatel Gazy je mladších 18 let). Únos může souviset i s rostoucí obavou z vnitřního konfliktu mezi sunnitskou a šíitskou částí muslimského světa. Jak dlouhodobě stoupá vliv šíitského Íránu, podporujícího třeba libanonský Hizballáh, sunnitští extremisté se snaží dát o sobě vědět.

Nová, ale bezmocná vláda Zatímco dosud se o palestinských územích mluvilo jen jako o laboratoři teroru, vražda Alana Johnstona by mohla znamenat precedens a zařazení teritorií do bojiště globálního džihádu po bok Iráku, Alžírska a dalších působišť „Základny“.

Kwaśniewski se hlásí o slovo Polskou vládnoucí pravici ohrožuje štěpení, levice hledá lídra. Když současná vládní garnitura v Polsku přebírala v roce 2005 moc, někteří komentátoři, či spíše vykladači úmyslů premiéra Jarosława Kaczyńského, tvrdili, že jeho politická brutalita má hlubší smysl a cíl. Kaczyński už v dávné minulosti – ještě jako marginální postava politické scény – snil svůj sen o Polsku jako politickém systému dvou velkých stran podle britského, v horším případě německého vzoru.

Rozštěp kvůli interrupcím Komentátoři viděli v  jeho tvrdosti a  nátlakové politice taktický úmysl – snahu nejprve zničit tábor postkomunistů a na uvolněné místo nalevo pak vytlačit své odpůrce z řad nekomunistů, tedy zejména dnešní opoziční Občanskou platformu (OP). Dovršit své dílo chtěl tím, že z  Občanské platformy vytáhne všechny konzervativce a zláká je do své strany Právo a spravedlnost (PiS). Potom by měl v Polsku začít fungovat duální systém pravice–levice, přičemž podle této úvahy by pravice měla automaticky vždy navrch.

Pokud takovou představu Kaczyński opravdu měl, tak má dnes už malou naději, že mu někdy vyjde. Důvodů je několik. Prvním je, že jeho dosud monolitní PiS se právě otevřeně rozštěpila. Odešel z ní vlivný poslanec a předseda dolní komory parlamentu Marek Jurek, poté co neprošla dlouho připravovaná změna ústavy, která měla výrazně zpřísnit už tak dost přísný zákaz interrupcí. Jurek vzal s sebou sice nepočetnou, ale vlivnou a hlasitou skupinu poslanců, která by se dala popsat jako „katolické křídlo PiS“. Je sice pravda, že celá polská pravice je katolická už z principu, ale v tomto případě to znamená, že se začíná rozpadat jednota radikální pravice, jejímiž dvěma pilíři byly antikomunismus (se svou podezřívavostí vůči všemu levicovému) a katolicismus (v lidové verzi jako národní ideologie, v intelektuální verzi jako návrat církve před II. vatikánský koncil). Zatím není jasné, zda Jurek a jeho skupina odejdou do opozice. „Nebudeme v PiS, ale to neznamená, že opustíme tábor pravice,“ říkají nejasně. Bleskové průzkumy naznačují, že pokud by Jurekova skupina založila vlastní stranu, získala by jen

Vzhledem k  tomu, že Johnstonovi únosci nevznesli žádné konkrétní požadavky, zůstávají jejich motivy nejasné. Může jich být hned několik: pomalá cesta Palestinské samosprávy z  izolace Západem a – pokud jde o al-Káidu – s tím spojená jednání se „vzdáleným nepřítelem“, nemusí se jim líbit ani samotný nový koaliční kabinet, neboť Fatah uznává Stát Izrael a společná vláda může být zárodkem uznání i ze strany všech ostatních ministrů, potažmo Hamásu jako celku. Jedna z  možných verzí však al-Káidu zcela vynechává. Palestinská agentura Ma’an upozornila, že Johnstona pravděpodobně drží v zajetí klan Daghmašovců, tedy mafie čítající asi osm tisíc lidí. Jde jim údajně zejména o peníze a místa v byrokracii samosprávy. Po Gaze ale kolují i  pověsti, podle nichž se radikální Ahmed Daghmaš takto mstí vládě Hamásu za povražděné členy své rodiny. V  každém případě Johnstonův únos znovu upozornil na neschopnost samosprávy bojovat s vnitřní anarchií. Únosy zkrátka zůstávají výhodným byznysem i proto, že desetiletá vláda jedné strany (Fatahu) a absence aktivní opozice vytvořily hustou síť klientelismu, fungující dodnes.

několik procent. Je tedy otázka, zda se k takovému kroku odhodlají, a pokud ano, zda budou podporovat vládu, anebo ji potopí.

Z pravice levice nebude Ale i druhá část předpokládaného „Kaczyńského plánu“ je ohrožena. Občanská platforma se totiž nehodí k tomu, aby tvořila levicovou část duálního systému. Je to strana ekonomicky silně liberální, podporující trh a podle hodnotové orientace spíše konzervativní. V proslulých tahanicích o zákaz pochodu homosexuálů či v otázkách interrupcí se její postoj příliš neliší od PiS. A podobně jako ona klade důraz na náboženství, rituálně se odvolává na učení Jana Pavla II. (což ale v  Polsku dělá každý včetně postkomunistické levice) a na tradiční hodnoty, které prý odlišují Polsko od zbytku Evropy. Občanská platforma je také silně protievropská a protiněmecká – její byl nápad se sebevražedným heslem „Nice, anebo smrt“, kterým odmítla návrh euroústavy. Podle některých analytiků je jen otázkou času, kdy bude tato strana soupeřit s PiS o to, která z nich bude pravicovější, konzervativnější, katoličtější a národnější. Jediné, čím se OP opravdu liší od PiS, je její otevřený a  snad i  upřímný odpor vůči státnímu paternalismu a  také jistá umírněnost v  rétorice. Orientuje se totiž na vzdělanější část společnosti a nedovoluje si proto hrubost jazyka, typickou pro PiS. Tato taktika už nese své ovoce, OP vede v průzkumech popularity a zřejmě k sobě stahuje také voliče PiS, vyděšené Kaczyńského hrubostí.

Hodím se na lídra Hlavním důvodem, proč má ale Kaczyńského plán malou šanci na úspěch, je pravděpodobný

Alan Johnston v Gaze 2005. f oto globe media / reuters

Mnohé rodinné klany přes nejrůznější kontakty de facto ovládají část administrativy, a tak si dokážou zajistit výkupné za rukojmí. Problémy přináší i prorůstání militantů do bezpečnostních struktur. Být strážcem zákona je pro mladého muže jednou z mála možností obživy, být členem partajních milic je zase věcí cti a politického přesvědčení. Nejeden současný policista, loajální Fatahu, je tak členem Brigád mučedníků al-Aksá, v  oficiálních silách Hamásu zase působí ozbrojenci z Brigád Izz al-Dína al-Kásáma. Ať dopadne současné dění jakkoli, omezení únosů patří k největším úkolům palestinské vlády. Příběh Alana Johnstona zní děsivě, ale ještě nedospěl do finále. Jedna z  teorií o  jeho přežití staví na další charakteristice Gazy: každý se tady zná s každým, a pokud by byl novinář skutečně po smrti, zpráva by se již dávno roznesla a byla by potvrzena. Naděje přiživil i Mahmúd Abbás, když v  pátek prohlásil, že má od svých informátorů zaručené zprávy o Johnstonově životě. Filip Moravec Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.

Q

návrat hvězdy polské politiky z devadesátých let – Aleksandera Kwaśniewského. Tento muž je dnes většinou médií silně kritizován a ke konci svého mandátu se také značně zkompromitoval spojením s pochybnými podnikatelskými a politickými kruhy, nicméně pořád se mezi Poláky těší velké popularitě. Na dva roky se uchýlil do soukromí, ale během posledních týdnů se několikrát objevil v televizních pořadech a už to stačilo k tomu, aby tento talentovaný politik na sebe strhl pozornost celé země. Dnes už otevřeně hlásá, že se chce vrátit do politiky, aby před ničivou pravicí zachraňoval polské úspěchy z let 1989–2005. „Hodím se na lídra,“ řekl v jednom rozhovoru. Těžko říct, zda se mu toto „zachraňování“ povede. Pokud se ale skutečně vrátí do politického života, stane se jistě pilířem celé jeho části od leva až ke středu. Mohl by výrazně uspět, pokud se mu podaří obnovit taktickou alianci postkomunistické levice se seskupením bývalých disidentů a pokud získá podporu politického důchodce Lecha Wałesy. V takovém případě půjde ale Kwaśniewského úspěch zcela určitě na úkor Občanské platformy, která dnes plní úkol jakési bariéry proti extrémní pravici, ale nemá výrazné osobnosti. Důsledek takového vývoje může být nakonec úplně v protikladu ke Kaczyńského plánu: místo systému dvou stran začnou v  Polsku vládnout opět postkomunisté a  pravicová opozice se rozštěpí na mnoho malých táborů. Což by nebylo nic jiného než návrat k tradici. Tomasz Maćkowiak Autor je bývalým dopisovatelem Gazety Wyborcze v Praze a Bratislavě, je zástupcem šéfredaktora Q polského týdeníku Forum.

RESPEKT 17  V  23.–29. duben inzerce

11

12

23.–29. duben 2007  V  RESPEKT 17

zahraničí

Milostný život Paula Wolfowitze Světová banka doufá v rozvod se svým neoblíbeným šéfem

V

 centrále Světové banky ve Washingtonu se v  tyto dny odehrávají nevídané scény. Ve vestibulu se srocují zaměstnanci a skandují „Odstup, odstup“. Skupina vysoce postavených manažerů vyhrožuje rezignací. Revolta dosáhla až téměř na samý vrchol bankovní hierarchie – k odstoupení vyzval prezidenta banky i  jím samotným dosazený a obecně respektovaný výkonný ředitel Graeme Wheeler. Úřad, který je největším poskytovatelem rozvojové pomoci na světě, vypadá v tyto dny jako organismus, jenž se ze všech sil snaží zbavit cizorodého implantátu. Tím je Paul Wolfowitz, bývalý člen tvrdého jádra Bushovy administrativy spojovaný především s válkou v Iráku. Kromě zaměstnanců banky proti němu stojí i většina klíčových přispěvatelů, tedy vlád evropských zemí, jejichž peníze tvoří dobře 40 % příjmů banky. Wolfowitze podporuje skupina příjemců pomoci z Afriky, Japonsko a  prezident Bush, který ho na post ředitele banky navrhl. Spor o jeho budoucnost rozjela aféra okolo příliš velkorysého povýšení jeho přítelkyně, roztržka však doutnala již dlouho. Vlastně od chvíle, kdy Paul Wolfowitz do banky před dvěma lety poprvé vstoupil.

Cizí muž Světová banka, založená spolu s  Mezinárodním měnovým fondem na konci 2. světové války, půjčuje miliardy dolarů na desítky tisíc rozvojových projektů v chudých zemích světa. Nově také odpouští dluhy – byly to právě splátky půjček Světové banky, jejichž část šéfové nejbohatších zemí světa G 8 před dvěma lety škrtli na summitu v  britském Gleneagles. Vše se odehrávalo za potlesku celebrit typu Boba Geldofa nebo Bona a Paul Wolfowitz byl tehdy čerstvě u toho. Na post šéfa banky ho měsíc před summitem dosadil George W. Bush a  jmenování provázelo zděšení – protestovaly nevládní organizace, protestovali zaměstnanci banky, protestovaly evropské vlády. Proč Bush jmenoval právě neokonzervativního jestřába, jehož pracovní náplní na postu náměstka ministra obrany Rumsfelda byla kontroverzní válka v  Iráku? V  proměnu Paula Wolfowitze v  humanitárního pracovníka financujícího školy a nemocnice v zemích třetího světa věřil málokdo. Pocházel nakonec z  konzervativních kruhů, které se svou skepsí ke smyslu rozvojové pomoci nikdy netajily. Jmenování Wolfowitze bylo tedy uvnitř a vně úřadu často vnímáno jako pokus Bushovy vlády ovládnout banku a pokračovat ve své zahraniční politice jinými prostředky – konkrétně třeba financováním rekonstrukce Iráku z pokladny nadnárodní instituce.

Zakázaná láska Kromě nepřátelské atmosféry čelil Wolfowitz při svém nástupu do úřadu jedné ryze soukromé patálii. Již několik let chodil s  paní Shahou Ali Riza, sekulární arabskou feministkou libyjského původu, ovšem s  britským vzděláním a  pasem, která byla, zcela bez souvislosti s jeho jmenováním, zaměstnankyní Světové banky. Podle interních předpisů úřadu je ovšem nepřípustné, aby spolu byli nadřízení a podřízení v jiném než ryze pracovním vztahu. Wolfowitz tedy svůj milostný poměr s poradkyní pro komunikaci na oddělení pro Blízký východ vzorově nahlásil a navrhl řešení – podle něj by jeho přítelkyně mohla zůstat v bance, on by však neměl možnost nijak zasahovat do jejích platových a pracovních podmínek. Etická komise banky to odmítla a  trvala na odchodu paní Riza, samozřejmě s  příslušným odstupným. To se ovšem „doma“ zjevně nesetkalo s  nadšením. Poradkyně měla v  prestižní nadnárodní instituci nastartovánu nadějnou kariéru, nedávno si požádala o povýšení a odejít se jí prostě nechtělo. Wolfowitz tedy o něco později přikázal vyřešit situaci jinak – jeho přítelkyně zůstala na výplatní pásce banky, byla však dočasně přeložena na americké ministerstvo zahraničí. Přeložení provázelo dramatické zvýšení platu zcela mimo obvyklý tabulkový režim banky (Shaha Riza má dnes vyšší plat než její oficiální šéfová Condoleezza Riceová). Partnerka šéfa Světové banky má kromě toho zaručen další nárůst odměn a další povýšení v okamžiku, kdy se do banky po Wolfowitzově odchodu zase vrátí – v krajním případě, pokud by současný prezident sloužil ještě jedno volební období, by se z ní stala viceprezidentka, což je nejvyšší post, jakého může zaměstnanec vůbec dosáhnout. Povytažené obočí přitom nevzbuzuje pouze výše platu a  navržené povýšení. Vládnoucí americká republikánská elita vypadá stále více jako jedna velká rodina – na ministerstvu zahraničí se přítelkyně Paula Wolfowitze stala nejdříve přímou podřízenou dcery viceprezidenta Dicka Cheneyho Elizabeth a posléze byla pověřena vedením nově založené Nadace budoucnosti, jejíž je jedinou zaměstnankyní s nezdanitelným platem 193 000 dolarů ročně a jež má za úkol podporovat demokracii na Blízkém východě. To všechno vynikne obzvlášť ostře ve světle programu, s nímž Wolfowitz do banky přišel.

čování podmiňoval bojem s korupcí a kvalitní státní správou dotyčné země. Proti tomu by samozřejmě nešlo nic namítat, kdyby Wolfowitz a jeho lidé zveřejnili pravidla hry. To se ovšem nestalo a nad jednotlivými kroky visel otazník – proč škrty v půjčkách Indii, ale nikoliv sousednímu Pakistánu, známému americkému spojenci? Přišel Uzbekistán o peníze kvůli tomu, že potlačil demonstrace opozice, nebo proto, že vykázal ze země americkou vojenskou základnu? A proč chce Wolfowitz mermomocí otevřít pobočku banky v Iráku, když je dotyčná země na druhém místě v žebříčku nejzkorumpovanějších zemí hned za Haiti? Výtky proti Wolfowitzovi se týkaly také jeho řízení neřízení. Nové vedení ignoruje celé měsíce neobsazená místa, a to třeba i na úrovni viceprezidentů. Konkrétní finanční pomoc pro Afriku se tak kvůli organizačnímu zmatku snížila za poslední rok o celé miliardy dolarů.

Italská domácnost

Mrtvé manželství

Na úřad o deseti tisících zaměstnancích pyšnící se svou desetiletí budovanou odbornou úrovní Wolfowitz vpadl obklopen obtížně proniknutelnou stěnou poradců. Vzápětí začal ad hoc rozhodovat o  rozběhnutých programech, jejichž další pokra-

Aféra okolo Wolfowitzovy přítelkyně navíc přišla v nejhorší možný okamžik. Zatímco v prvních měsících strávených v čele banky mohl její prezident jezdit po světě na inspekce rozestavěných škol a nemocnic, teď musí naopak vyrážet do hlavních měst bohatých

Den holocaustu pro Dárfúr Po čtyřech letech krveprolití, dvou stech tisících obětí a dvou milionech běženců přicházejí do západního Súdánu vojáci OSN. A kdyby to nemělo stačit, Západ je odhodlán k sankcím. Nad Dárfúrem létají stroje natřené na bílo a s písmeny UN na křídlech. Jenže domnělá letadla OSN tam dovážejí zbraně i munici pro arabské milice džandžavídů a  sama bombardují vesnice jejich černošských obětí. Patří totiž súdánské vládě v Chartúmu a umožňují pokračovat v tom, co USA – Bílý dům i Kongres – nazvaly genocidou. Tyto informace z tajné zprávy OSN se objevily v  médiích před týdnem. Než se však stačily rozletět po planetě, přebila je jiná zpráva. Súdánská vláda po měsících odmítání souhlasí s rozmístěním tří tisíc vojáků světové organizace v  Dárfúru. Jak tuto chartúmskou hru s OSN vysvětlit? Nejspíše takto. Súdánská vláda prezidenta Umara Bašíra se ocitla pod tlakem, především USA a  Evropské unie, což ji přimělo k  posunu. Když už se provalila naše „kamuflovaná OSN“, je lepší ukázat vlídnou tvář vůči reálné OSN než čelit tlaku Západu na účinné sankce. Takhle nějak uvažuje Bašír, a proto udělal vstřícné ges-

to, alespoň částečně naplňující loňskou úmluvu o účasti „modrých přileb“ v konfliktu. Skeptický Západ v  podání George Bushe a  Tonyho Blaira se však drží tradičního „důvěřuj, ale prověřuj“, a  proto na půdě OSN zahajují novou debatu o rezoluci proti Súdánu. Příběh Dárfúru tak vstupuje do nadějné etapy, ale rozhodně nekončí.

Plán do druhé poloviny Jak to vše vypadá v  praxi? V  dohodě z  loňského podzimu Súdán souhlasil s tím, že v Dárfúru bude rozmístěn společný kontingent OSN a Africké unie (AU) o  síle 22 tisíc mužů. Jenže pak Bašír začal couvat – tvrdí, že akceptuje pouze africké jednotky, zatímco účast „modrých přileb“ by znamenala vměšování do záležitostí Súdánu. (Ty ovšem kontrolují bouřlivý jih Súdánu v rámci mise UNMIS.) V Dárfúru se tak zatím nachází jen sedm tisíc vojáků AU. Navíc rozhodující nejsou počty mužů,

Oslabený Wolfowitz může vyhovovat více než silný jestřáb. foto globe media / reuters

ale materiální zázemí jednotek. Na solidní zabezpečení AU nemá prostředky, vždyť i  pohonné hmoty pro její vozidla závisí na dodávkách od súdánské vlády. Proto má svůj význam, že Chartúm teď souhlasí s příchodem tří tisíc „modrých přileb“, rovněž převážně Afričanů. Spolu s nimi dorazí i šest bojových vrtulníků. Taková síla v  afrických podmínkách leccos zvládne, ale i její použití je otevřené. Šéf OSN Pan Ki-mun slíbil, že vrtulníky budou nasazeny jen do obranných akcí. Znamená to tedy, že kdyby súdánská letadla bombardovala vesnice, ale vrtulníků by si nevšímala, ty by nesměly zasáhnout? To teprve uvidíme. Jisté je, že i s nyní schváleným navýšením se plán pro Dárfúr dostává jen do druhé ze tří fází, z  hlediska vojenské síly teprve do poloviny. Pro třetí fázi, plné rozmístění 22 tisíc vojáků, je rozhodující tlak USA. Prezident Bush vyrukoval se zvláštní řečí k  Súdánu ve středu, a  to ve washingtonském Muzeu holocaustu a  v  souvislosti s  Dnem holocaustu. Nebyla to náhoda ani jeho výmysl. Muzeum, otevřené již za vlády Billa Clintona, je od počátku koncipováno tak, aby nepřipomínalo jen tragédii Židů, ale obracelo pozornost i tam, kde se objevují byť i náznaky jejího opakování. „Čas slibů skončil, prezident Bašír musí jednat. A nesplní-li své závazky vůči USA, budeme jednat my.“ Taková slova znějí bushovsky tvrdě, ale tleskal jim intelektuální výkvět země včetně Elieho Wiesela. Bašír dostal ultimátum: musí souhlasit s plným rozmístěním „modrých přileb“, musí zastavit podporu džandžavídů, musí zpřístupnit Dárfúr pro humanitární pomoc. A  pokud ne? USA zablokují veškeré peněžní transakce se Súdánem, vykážou 29 súdánských společností působících na jejich trhu, zavedou sankce proti jednotlivcům zodpovědným

zemí s čepicí v ruce – přišla chvíle, kdy je potřeba dohodnout příspěvky do bankovní kasy. Tentokrát je to o to těžší, že kromě běžného provozu je potřeba vymoci vyrovnání seškrtaných dluhů z Gleneagle. To vzhledem k tomu, že s Evropany je Wolfowitz na nože a že Komise pro rozvoj, v níž jsou tito akcionáři zastoupeni, vyjádřila nad jeho setrváním ve funkci nejhlubší obavy, nebude úplně snadné. Což vlastně nemusí být všem proti srsti. Poslední vývoj naznačuje, že by oslabený Wolfowitz v čele banky mohl svým protivníkům vyhovovat. Po dramatických událostech posledních dvou týdnů se dá očekávat, že prezident banky bude napříště přece jenom ochotnější spolupracovat. Pokud se pod záminkou současných neshod ušetří nějaký ten dolar z  již slíbené pomoci, nebudou se ministři financí také zlobit. A především, obsazování nejvyšších postů Světové banky a  Mezinárodního měnového fondu se od počátku řídí nepsanou zvyklostí – banka patří Američanům, fond Evropanům (v jeho čele stojí bývalý ministr španělské vlády Rodrigo Rato). Odvolání Wolfowitze by znamenalo roztržku a  mohlo by letitou zvyklost zpochybnit. V tuto chvíli se zdá, že se do rázných opatření nikomu nechce. Jiří Sobota

Q

za násilí a  protisúdánské sankce budou prosazovat v OSN. Umár Bašír má téma k přemýšlení. Bush mu dal jako lhůtu „krátký časový úsek“, což úředníci vykládají jako „několik týdnů“. Navíc jde podle médií o měkčí plán B, neboť Bašír na poslední chvíli odkývl alespoň tři tisíce „modrých přileb“. Jak vypadal původní plán A? Bush měl sankce vyhlásit už v pondělí. Zbyněk Petráček

Q

mapa respekt

RESPEKT 17  V  23.–29. duben 2007

profil

Gambit Garriho Kasparova

Protestuje proti Putinovi. Ale stačí to na roli lídra opozice?

C

o táhne víc? Bývalý mistr světa v šachu, či jeden z lídrů opozičního hnutí Jiné Rusko? Ať tak nebo tak, pro Garriho Kasparova byl Pochod nespokojených dárkem k narozeninám. V sobotu 14. dubna vyšlo do ulic Moskvy pět tisíc lidí. Ve srovnání s předchozím obdobím, kdy se protiputinovský tábor radoval i  z  pár stovek demonstrantů, je to bezesporu úspěch. Ale pro desetimilionovou megapoli je to kapka v  moři. Jenže i  ta dokáže vytočit mocné, zvláště v  době spekulací o  tom, že „temné síly Západu“ financují přípravu ruské revoluce a údajný scénář dle vzoru Srbska, Gruzie, Ukrajiny a Kyrgyzstánu je prý již hotov. Proto přišly brutální policejní zásahy proti opozici nejprve v Petrohradě a teď v Moskvě. Proto byly v  metropoli zatčeny stovky demonstrantů včetně Kasparova coby jednoho z lídrů protiputinovského odboje. Tisícirublová pokuta není pro legendu světového šachu likvidační ranou, nicméně tajná policie (FSB) Kasparova už několikrát předvolala v rámci předběžného vyšetřování. Prý mohl „extremisticky podněcovat ke svržení státní moci“, vykřikoval mimo jiné „Rusko bez Putina!“ či „Rusko – policejní stát!“. A to se dnes v Moskvě neodpouští.

S čím Putin nepočítá Situace v Rusku se liší od toho, co se dělo v Srbsku v roce 2000 či v Gruzii roku 2003. Po více než sedmi letech vládnutí představuje Putin na první pohled neporazitelnou sílu. Je to samozřejmě iluze, neboť stabilita režimu závisí na ceně ropy a plynu, ale zároveň nelze popřít, že Putinův tým se z historie poučil účinněji a na možné problémy se připravuje lépe než řada jeho předchůdců. Jaká rizika skýtá blížící se střídání moci? Vůbec největší problém by představovalo možné vyšetřování ve finančně-majetkové sféře. To už by nikoho nezajímalo, že Putin byl v podstatě sympaťák, sportovec, rodinný typ, neměl rád alkohol a jako první lídr od éry Lenina uměl pořádně alespoň jeden cizí jazyk. Nic z  toho by ho nezachránilo, kdyby se například začalo vyšetřovat, jak Putinem vedený stát zničil největší ruskou společnost Jukos: nejenom proto, že Michail Chodorkovskij zašel příliš daleko ve svých politických ambicích, ale i proto, aby Putinovi lidé mohli majetek uvězněného oligarchy v klidu „zprivatizovat“. Proto se politický souboj v  Rusku tak přiostřuje. V  zemi zatím neexistuje žádný demokratický mechanismus předávání moci, a nedojde-li ke „vzájemné shodě elitních skupin“, bude zle. Putin vystoupil na vrchol v roce 1999, když přesvědčil Borise Jelcina, že právě on zajistí kontinuitu režimu a beztrestnost pro svého předchůdce. A nyní je v téže situaci sám Putin. Putin teď potřebuje někoho, kdo by se postaral o jeho klidný „politický důchod“, a rozhodně nepotřebuje opozici. Vždyť sám věnoval tolik času

budování „řízeného systému dvou stran“, komedie, v  níž roli pravice sehraje Jednotné Rusko v čele s předsedou Státní dumy Borisem Gryzlovem a roli levice zase Spravedlivé Rusko s šéfem Rady federace Sergejem Mironovem. A to se skoro povedlo. Zatímco Putinovo Jednotné Rusko ovládá dumu s 68 %, svého času silní komunisté se musí spokojit s necelými 11 %. Parlamentní opozice tak sice čas od času demonstruje nespokojenost, ale ve skutečnosti jen řeší soukromé finanční problémy pomocí státního rozpočtu. Zkorumpovaná společnost produkuje jen zkorumpované politiky. Kde tedy sehnat ikony opozice? Zbytky se najdou v  mediálním světě, například rozhlasová stanice Echo Moskvy. Jenže i když s Putinem ostře polemizuje, patří Gazpromu, plynovému gigantu kontrolovanému prezidentovými lidmi. Putin jako by skrze její příklad naznačoval: Nebojím se opozice, která je již natolik marginalizována, že nechávám její pozůstatky být, ať v klidu imitují boj myši se slonem, já mám svých 70 % podpory stejně jistých. Svého času se jako opoziční ikony mohli jevit oligarchové. Jenže i s nimi si Putin poradil – Borise Berezovského a Vladimira Gusinského přiměl k  emigraci, Michaila Chodorkovského dostal do vězení. Jediné, na co Putin psychicky připraven není, je právě občanský vzdor v  ulicích známý z  „oranžové“ Ukrajiny. A  tady se otevřela cesta pro Jiné Rusko i Kasparova.

Od šachů na náměstí Garri Kasparov funguje jako přirozený revolucionář již od dob hlubokého komunismu. V 80. letech, v časech, kdy o podobných věcech rozhoduje politbyro strany, se odmítne podřídit rozkazu a podlehnout v souboji o titul šachového mistra světa s prověřeným partajním kádrem Anatolijem Karpovem. Pro Rusko, přesněji celý Sovětský svaz, teprve se probírající z letitého brežněvovského bezčasí, to působí jako zjevení – je to v podstatě kamuflovaný disent mladého šachisty. Kasparov odjakživa miluje riziko, vždy balancuje na pokraji průšvihu, porážky, ale díky mimořádným schopnostem nakonec vítězí. Když před několika lety svou šachovou kariéru ukončil, uchyluje se k  politice, zakládá své demokratické hnutí a  snaží se dostat do parlamentu, avšak bez úspěchu. Přesto je zřejmé, že Putin v Kasparovovi vycítí potenciálního vážného soupeře, a  tak provládní média začínají hon na šachistu. Prohlašují, že je financován ze Západu, že peníze na politické aktivity mu dodává i hlavní démon postsovětského Ruska – londýnský vyhnanec, miliardář Berezovskij. Je to šikovný tah, neboť uškodí Kasparově autoritě, založené na jeho šachovém úspěchu a  imagi intelektuála s obrovskými osobními schopnostmi. V  dnešním Rusku je opravdu těžké „dělat do politiky“, je-li tato činnost spojena se jménem

13

Slovensko

Ficovy prohry

Berezovského. Poslední olej do ohně přilil on sám v rozhovoru pro britský Guardian, když prohlásil, že chystá revoluci, kterou hodlá zaštítit finančně i ideologicky: „Ke změně režimu v Rusku je nutné použít sílu, neboť tento režim je protiústavní.“ Není tedy divu, že Kasparov hledá i jiné spojence. Již dříve se rozhodl spojit síly s řadou menších politických partnerů. Loni v  červenci tak vzniká Jiné Rusko jako seskupení několika opozičních stran a hnutí. Od prosince pak tento blok pořádá Pochody nespokojených coby formu občanského protestu, a to především v Moskvě a Petrohradě. Už proto má Jiné Rusko daleko k homogenitě. Na jeho činnosti se podílí Ruský lidově-demokratický svaz bývalého premiéra Michaila Kasjanova, Sjednocená občanská fronta Garriho Kasparova, ultralevicová Národně-bolševická strana někdejšího disidenta a  spisovatele Eduarda Limonova, Republikánská strana Ruska poslance Vladimira Ryžkova i řada dalších organizací mládeže a lidskoprávních skupin. Máme-li porovnávat politické váhy, Kasparov – přes veškerou šachovou slávu – je určitě ve stínu Kasjanova (50) či Limonova (64). Kasjanov čtyři roky řídil ruskou vládu a má obrovské finančně-manažerské styky. Policie ho během moskevské demonstrace nezatkla prý jen proto, že jí v  tom zabránila kvalitní Kasjanovova ochranka. Limonov je v opozici od počátku 90. let, jeho dnes již zakázaná strana má velké zázemí zejména u mladých, on sám již vícekrát pobýval ve vězení a nyní je asi největším charismatikem celé ruské opozice. Vidíme tu jakousi bělorusizaci ruské opozice – pravice se pomalu sjednocuje s levicí proti vládnoucímu režimu.

Česko a  Slovensko se začínají pomalu už tradičně svým vývojem jakoby míjet v čase. Povrchně viděno směřuje Česko pod vládou pravicového Mirka Topolánka k reformám a Slovensko pod vládou levicového Roberta Fica od nich naopak couvá. Při hlubším pohledu je ale vidět spíše to, jak obě vlády narážejí na sílící odpor společnosti, která se rychle učí využívat nátlakové skupiny. Český návrh mírných reforem ještě ani není definitivní, a už je atakován ze všech stran. Ale podobnou zkušenost zažívá dnes na Slovensku i  Robert Fico, který by naopak rád některé reformní zákony změnil podle levicových zásad, je však spoután nejen koaličními partnery, nýbrž i významnými společenskými silami. Zřetelně je to vidět na zákoníku práce, jehož velkou novelu slíbil odborářům výměnou za jejich podporu v loňských vol-

Krize v klidu stability Kasparov tvrdí, že jeho cílem není vítězství ve volbách (to je skoro vyloučené), ale samotné volby – svobodné a  rovné třeba v  přístupu opozice na hlavní televizní kanály. Vydrží-li však spolu Jiné Rusko půl roku, dostane i šanci na vítězství, říká Kasparov v interview pro Sunday Times. Ke koalici by se pak mohly přidat síly, které „prohrají bitvu o Kreml a budou hledat jiné cesty“. A neschopnost Putina organizovat přechod státní moci může vyprovokovat krizi. Podle Kasparova je třeba hledat nového ruského lídra spíše nalevo, neboť ve společnosti roste sociální nespokojenost i  počet chudých. Může tu zafungovat jeden ze základních politologických zákonů: největší problémy pro státní moc nepřicházejí za velké krize (jak tomu bylo v  Rusku roku 1998 po finančním krachu), ale v době relativní stability – lidé vyřešili základní věci a teď chtějí něco navíc. Třeba takovou maličkost – svobodu. Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář.

Q

Garri Kimovič Kasparov Narodil se 13. dubna 1963 v ázerbájdžánském Baku v rodině technických vysokoškoláků židovskému otci a arménské matce. Absolvoval vysokou školu cizích jazyků, rád hraje fotbal, tenis, zabývá se atletikou, gymnastikou a plaváním, z prvního manželství má dceru Polinu, s druhou ženou Julií syna Vadima; 1968 – začíná hrát šachy; 1972 – účastní se soutěží dospělých, je žákem světového exšampiona Michaila Botvinnika; 1979 – nejmladším velmistrem na světě; 1981 – šachovým šampionem SSSR; 1982–83 – vítězí nad Alexandrem Běljavským, Vasilijem Smyslovem a Viktorem Korčným; 1984 – první souboj se světovým šampionem Anatolijem Karpovem, končí remízou; 1985 – mistrem světa; 1986–90 – další vítězství nad Karpovem; 1993–95 – šestinásobným mistrem světa po výhrách nad Nigelem Shortem a Vishvanatanem Anandem, sedminásobným olympijským vítězem; 1996–97 – hraje se superpočítačem Deep Blue firmy IBM; 1999 – vítězí v internetovém souboji se „zbytkem světa“, který organizuje Microsoft, během čtyř měsíců navštíví speciální webovou stránku několik milionů lidí. Od roku 1987 se zabývá charitativní činností, poskytl pomoc různým skupinám ve výši několika milionů dolarů. Již 15 let spolupracuje s listem The Wall Street Journal.

Prostřelím ten odpor? f oto profimedia.cz / afp

bách. Návrh zákoníku sice schválila vláda minulý týden, ale zaměstnavatelé si už vynutili několik změn. Premiéra Fica tento tlak zvenčí rozčiluje natolik, že ředitele automobilky Peugeot Alaina Baldeyroua nazval drzým lhářem a  vyvolal razantní odpověď šéfů konkurence z Kia a Volkswagenu, kteří se Baldeyroua okamžitě zastali proti Ficovi. Téměř nic se nepodařilo zatím změnit ministru zdravotnictví Ivanu Valentovičovi. Vytáhl sice do boje proti soukromým pojišťovnám, které zažily svůj boom za časů bývalého ministra Rudolfa Zajace, ale posléze začal před jejich soustředěným tlakem couvat a z jeho plánů zůstaly prozatím jen cáry papíru. Další velký souboj, z  něhož také Fico prozatím ustoupil, se odehrál o výši odvodů do soukromých penzijních fondů, tohoto pilíře slavné důchodové reformy. Opozice sice hlasitě protestovala proti vládní úvaze snížit odvody z devíti na šest procent, ale skutečný tlak vyvinuly na premiéra silné pojišťovny, které tyto fondy spravují. Ani s  daňovou reformou Fico prakticky nehnul. V tomto případě ho ke zdi tlačí téměř všichni, včetně zdravého rozumu a slibu dodržet termín přijetí eura v roce 2009. Podle předběžných příprav na státní rozpočet vláda nepočítá s  výraznými změnami ani v příštím roce, a to dokonce ani v případě DPH, která s výjimkou léků zůstává na jednotné výši 19 procent. A aby pravicové kontinuity nebylo málo, levicová vláda schválila návrh ministra školství na zavedení školného pro externí studenty. Nastal tedy zajímavý česko-slovenský paradox. Vlády těchto zemí stojí na opačných pólech mentální i politické výbavy, ale mají tentýž problém: proti nim se formuje šik čím dál silnějších zájmových skupin různého ražení, které v demokracii účinně zabraňují prudkým změnám tím či oním směrem. V  případě slovenské ekonomiky se daří podnikatelům držet levicovou vládu v  rozumných mezích. Nadále však není jisté, že totéž se podaří například nevládním organizacím, jejichž zájmem jsou hodnoty občanské společnosti. Martin M. Šimečka

14

23.–29. duben 2007  V  RESPEKT 17

rozhovor

Soudců je dost. Problém je jinde

Se Zdeňkem Kühnem o soudech, naší suverenitě a strašném opisování

vy gangu, vyjde s minimálním nebo žádným trestem. To je ale v rozporu s naší i evropskou koncepcí spravedlnosti. My často říkáme: s trestním právem a s vinou se nekupčí. Další možnost skýtá instituce agentů provokatérů, kterou však ostře odmítá řada politiků. V USA ale obojí funguje. Má to svá pozitiva i negativa. Musíte si uvědomit, že  v  USA je trestní proces stejně jako občanský do značné míry privatizován. Řadu úkonů, které v Evropě dělá soud, tedy stát, v USA dělají procesní strany. Zatímco tady je státní zástupce a soudce povinován zjistit skutečnou pravdu, v USA je státní zástupce do určité míry i politickým orgánem, který může malé ryby ignorovat, dohodnout se s nimi a dostat ty velké. Podle mne by bylo dobré k těmto věcem přistupovat pragmaticky. Jde o důkazně velmi náročné skutky, takže musíte volit nestandardní metody.

Je to český zvyk Sestupme o úroveň níž, do místa, kde se budoucí právníci vychovávají. Jak jste na fakultě vyřešili korupční aféru před osmi lety, kdy se kupčilo s přijímacími testy? Obávám se, že se viník nenašel. Výsledkem ale je, že dnes pražská právnická fakulta nepřipravuje vlastní přijímací testy. Všechno zadává externí firmě, což je podle mého názoru velmi správné. Nedávno učitel na vaší fakultě zakázal studentům nahlížet do opravených písemek. Proč si to studenti nechají líbit? S tím přístupem nesouhlasím, odporuje interním předpisům na naší škole. Mimochodem, děkan celý problém na podnět studentů vyřešil ještě dřív, než o něm informovala média. Ale obecně: naši studenti jsou většinou pasivní, což se promítá i do faktu, že se neidentifikují s fakultou – jen málo jich například volí do akademického senátu, který má velké pravomoci a může podobné věci řešit.

Foto günter bartoš

Zdeněk Kühn je přední český právní teoretik, specializuje se na otázky justice a výkladu práva. Absolvoval pražskou právnickou fakultu a právnickou fakultu Michiganské univerzity v Ann Arboru, kde roku 2006 jako první český právník v USA získal doktorát právních věd. Je autorem desítek článků v českém i zahraničním tisku, v roce 2005 mj. publikoval knihu o komunistické a postkomunistické justici. V roce 2005 získal prestižní cenu americké Společnosti pro srovnávací právo. Přednáší na právnické fakultě v Praze, na Vysoké škole ekonomické a na New York University v Praze.

M

áte důvěru v české soudy? Ta otázka je velmi široká. Mohu jen říct, že v některé soudy a soudce mám mnohem větší důvěru než v jiné. Třeba Nejvyšší správní soud je podle mého názoru velmi kvalitní. Jak se pozná kvalitní soud? Například podle toho, že lidé, kteří na vrcholném soudu pracují, mají různorodý původ. Na Nejvyšším správním soudu najdete vynikající akademiky, dlouholeté soudce, lidi z advokacie, bývalé správní úředníky. Naopak u Nejvyššího soudu pracují ve velké většině lidé, kteří působí v justici po celý svůj profesní život, tedy hned od fakulty. To je ovšem pohled znalce, který se justicí zabývá. Z pohledu laika je směrodatné, jak rychle dostane rozsudek a nakolik je ten rozsudek předvídatelný. Je příkladem nepředvídatelného rozsudku třeba případ Vladimíra Mlynáře? To, že dostane pět a půl roku, nepředpokládal asi žádný právník. Právě díky podobným případům se vytváří nedůvěra v justici. K našemu soudu je nebezpečné jít, protože jednak nevíte, jak dlouho bude všechno trvat, jednak nejde odhadnout výsledek. Přitom základem práva je, že dopředu víte, jaké právní následky bude mít vaše jednání. Jak jsou soudci sami schopni řešit tu nepředvídatelnost? Model, který by zaručil, že nedojde k průtahům soudního řízení a že se jeho výsledek dá předvídat, neexistuje. Náš model, v němž je ministerstvo za justici odpovědné a v zásadě ji velmi kontroluje, ale západní Evropa odmítá. Samospráva soudců je obecně výhodnější, ale i tady jsou velké rozdíly: jedním příkladem je Itálie, kde mají samosprávu od konce světové války a k radikálnímu zlepšení nedošlo, opačným Nizozemsko, které má velmi kvalitní justici. Česká justice je v  zajetí určitých archaických metod, rovněž je velmi archaicky vedena. Soudci a právníci vůbec musí mnohem víc přihlížet k tomu, jak jsou obdobné kauzy rozhodovány, musí přihlížet k judikatuře, argumentovat judikaturou. To řada soudců, ale ani advokátů nedělá. Jak se dá tedy nepředvídatelnosti v rozhodování soudů čelit? Tím, že Nejvyšší soud jasněji sjednotí judikaturu. Jeho problémem ale je, že rozhoduje ročně tisíce kauz. Podobá se automatu na rozsudky, a nemá čas věnovat se zásadním, modelovým věcem, které mají ovlivňovat pozdější judikaturu. Vytváří tolik rozhodnutí, že to nikdo nestačí sledovat.

V čem je chyba? Pořád si myslíme, že máme nárok dostat se ve všech sporech až k  Nejvyššímu soudu. Proto je velmi zatížený a nemá čas soustředit se na zásadní věci. Pokud je ale někdo jako Mlynář objektem sporného rozsudku, logicky se snaží najít spravedlnost třeba u Nejvyššího soudu. Excesy, které existují v každé justiční soustavě, by měly napravovat odvolací soudy. V souvislosti s Čunkovou aférou začali i naši politici prohlašovat, že nedůvěřují české justici. Například senátoři Štětina a Schwarzenberg. Co si o tom myslet? Jejich nedůvěra je asi založena na tom, že se kauza může táhnout léta. Souhlasím, že je to špatné. S názory pana Štětiny, podle nichž je naše justice v područí StB, ale velmi nesouhlasím. Proč justice neřeší ekonomické kauzy rychleji? Něco jiného je soudit nějakou vraždu, něco jiného komplikované ekonomické věci, kdy tomu často sami právníci ne zcela rozumí a musí využívat znalecké posudky. Dalším problémem je, že neumíme zaplatit kvalitní lidi. Nejsem úplně příznivcem speciálního soudu jako na Slovensku, ale ten skutečně nabízí diametrálně odlišné platy. Díky tomu máte šanci získat nejlepší experty v oboru, navíc i z privátního sektoru. Taky u nás by tedy ti nejlepší vyšetřovatelé měli dostávat mnohonásobně větší platy, na centrální úrovni by měly existovat elitní policejní útvary atd. Obávám se, že kroky ministra Langra, jako je rozpuštění finanční policie, míří přesně opačným směrem. Existuje nástroj, jímž by bylo možné policii nebo soudy přinutit případy řešit v nějakém časovém ohraničení? Řešení není v tom, že se určí závazné lhůty, to je nesmysl. Dokonce ani v  tom, že zvýšíme počet soudců – těch je u nás již dost, musíme jim ale ulehčit práci, vybavit soudy asistenty, pomocnou profesní silou, pomocnými právníky, kteří by asistovali při činnosti soudce. Proč policie vyšetří tak málo korupčních případů? Jde o systémovou chybu, nebo to souvisí spíš se schopností lidí u policie? Problém je ten, že korupce je specifický trestný čin, který ani jedna ze stran nenahlásí, protože k tomu nemá důvod. Proto hlavně Američané zavedli zvláštní instrumenty, například korunního svědka. To dává možnost předběžné dohody s jedním z obžalovaných. Pokud přispěje k odsouzení hla-

Je normální, že se opisuje při písemkách nebo zkouškách? Obávám se, že je českým zvykem snažit se všechno tak nějak obejít. Ze zkušenosti vím, že Američané neopisují. Když jsem to říkal studentům, smáli se mi, že jsem amerikanofil, že si vymýšlím. Ale je to tak: ve srovnání s USA se u nás opisuje neuvěřitelným způsobem. Myslím, že v Respektu jste psali o diplomové práci Stanislava Grosse, která byla plagiát. Tak řada studentských prací skutečně vypadá. Proč škola proti tomu nic nedělá? Přece jen vychováváte budoucí právníky, elitu národa. My se snažíme. Hlavně při zkouškách, kdy si ale pak často připadáte jako policajt. Nedávno jsem slyšel, že na  Vysoké škole ekonomické vedoucí jedné z  kateder vyzval kolegy, kteří opravují písemné práce, aby na plagiát upozornili. Student bude zásadním způsobem potrestán a  vyučující dostane 5000 Kč prémie. To by se mohlo ujmout. Já když opravuji písemnou práci, snažím se jít na Google a kontrolovat, zda nejde o plagiát. Novinář Tomáš Němeček nedávno napsal, že nikde nezažil takové pohrdání studenty jako na vaší škole. Zajímá mě, co takový článek, takové obvinění na škole způsobí? Ty články samozřejmě čteme. Já o takových věcech s kolegy mluvím. Situace se přece jen zlepšuje. Stejně jako v justici, jsou to malé krůčky, ale jdou pozitivním směrem. Mohlo by školné změnit přístup školy ke studentům a studentů ke škole? Osobně nejsem nadšený příznivec školného, vím, že pokud by bylo špatně nastaveno, mohlo by se stát sociální bariérou. Navíc si nejsem jistý, zda by změnilo přístup studentů ke studiu. Nicméně rozumně nastavený systém půjček spojený se školným a sociálními stipendii by mohl fungovat. Jak dlouho budeme ještě v Česku sledovat mrhání talenty mladých lidí, kteří se nedostanou na vysokou školu? Myslím, že by to možná vyřešila větší soutěž, dneska máme čtyři veřejné právnické fakulty, Slovensko pět nebo šest, v Polsku jsou jich desítky. To je úkol možná i pro privátní sektor. Proč tu neexistuje kvalitní soukromá právnická fakulta? To je záhada. Není tu, zdá se, silný investor, který by byl s to celý projekt, na začátku velmi nákladný, financovat. Jací jsou čeští studenti ve srovnání se studenty na Západě? To je obtížné srovnání. Já jsem studoval na Michiganské univerzitě, která je sedmá nejlepší v USA

RESPEKT 17  V  23.–29. duben 2007

inzerce

rozhovor

a má jen 150–200 studentů v ročníku. Jsou to ovšem ti nejlepší v Americe. U nás máme studentů v ročníku 700, jedni jsou vynikající, druzí ne. Masové studium logicky nevede ke vzniku nějaké elitní instituce. Kdybyste tu ale chtěl mít veřejnoprávní fakultu se sto elitními studenty, zkrachujete, státní financování je nastaveno tak, že musíte mít hodně studentů.

Na poslance není páka Ministr vnitra Langer chce zpřístupnit vše z archivů StB. Vidíte tam nějakou kolizi s právem na ochranu osobních údajů? Obávám se, že ano. Komunistická tajná policie shromažďovala nejintimnější informace a  připadá mi morbidní, že by to bylo všechno zveřejněno. Ty kilometry dokumentů převedené do elektronické podoby a zavěšené na internet by mohly dát potravu bulváru. Ale neznám detaily Langrova záměru. Dovedu si představit i rozumné zveřejnění těch věcí. Co znamená to „rozumné“? Jak zároveň odhalovat naši minulost a ochránit lidi před zostuzením? Komunistická tajná policie soustavně porušovala soukromí. Ve chvíli, kdy dokumenty odtajníte, jakoby dovršíte to, co dělala. Nebudu si hrát na experta, těžko mohu říci, co by mělo být zveřejněno. Ale vím, co by zveřejněno být nemělo – privátní informace o konkrétních lidech. Zastánci otevřenosti argumentují tím, že Němci taky uveřejnili všechno. Nevím, zda všechno. Ochrana lidské důstojnosti a právo na soukromí jsou v Německu základní práva, tam se s tím tedy museli vypořádat. Je dobře, že Ústavní soud vede bývalý politik Pavel Rychetský? Obecně není nic špatného na faktu, že členem nebo předsedou Ústavního soudu je bývalý politik. Problémem by bylo, kdyby byl z politiků složen celý, nebo by tam politiků byla většina, což je třeba příklad Rumunska nebo Francie. Navíc má předseda jen jeden z 15 hlasů, víc ovlivnit nemůže, je spíš manažer. Jak je možné, že se české soudy navzdory rozhodnutí Ústavního soudu nedovedou pořádně zastat majitelů domů ve sporu o deregulaci nájemného? Majitelům se přece děje očividná nespravedlnost. Ústavní soud rozhoduje v  jejich prospěch, ale netvoří zákony a nemůže za to, že jeho rozhodnutí zákonodárci nerespektují. Jak k tomu poslance přinutit? Na to neexistuje žádná páka: pokuty poslancům se nikde na světě nedávají. Je ale třeba je kritizovat – i v médiích. Jinak to vypadá, jako by bylo všechno v pořádku, což je destruktivní pro ideál právního státu. Jde tu v prvé řadě o politickou kulturu. V Německu jsou nálezy Ústavního soudu, i velmi kontroverzní, vždy respektovány. Na evropské úrovni páky existují – Evropský soud pro lidská práva uděluje národním státům vysoké pokuty. Soud ve Štrasburku se nezabývá faktem, jestli ČR respektuje nález svého Ústavního soudu, ale přezkoumává, zda česká regulace nájemného je, či není v souladu s evropskou úmluvou. Myslel jsem to jinak: Evropský soud dokáže vynutit dodržování svých norem pomocí vysokých pokut. Proč stejnou možnost nemá český Ústavní soud? Evropský soud je soudem mezinárodním a působí vůči suverénním členským státům Rady Evropy. Navíc jen deklaruje porušení práv daných v úmluvě, ale neruší žádné vnitrostátní zákony nebo vnitrostátní rozhodnutí. Může přiznat stěžovatelům i odškodnění. Podobnou možnost mají podle některých rozhodnutí Ústavního soudu i české soudy, které mohou přiznat osobám dotčeným protiústavní úpravou náhradu škody za to, že protiústavní úprava nebyla zákonodárcem včas odstraněna.

Jak dál s ústavou České elity prakticky nediskutují o tom, jak dál s evropskou ústavou. Co si o ní myslíte? Myslím si, že je zapotřebí. Není to příliš šťastný dokument, běžný člověk mu vůbec nemůže porozumět. Na druhou stranu ústava EU nabízí jasnější pravidla. My se bojíme omezení naší suverenity, ale je to naopak. Například listina základních

práv, která se v ústavě objevuje, neomezuje český stát, ale evropské orgány při jejich normotvorné činnosti: aby nevydávaly nesmyslné směrnice, nařízení nebo rozhodnutí, která by porušovala naše základní práva. Můžete namítnout, že by je měla omezovat naše česká Listina základních práv a svobod, ale ta platí jen v ČR a je potřeba, aby byly k dispozici jednotné evropské standardy, které budou svazovat Brusel. A také: v tak velké organizaci, jako je EU, je třeba omezit používání práva veta, jinak je Unie odsouzena ke stagnaci. Neměla by být ústava kratší, přehlednější, srozumitelnější, podobná té americké? To, co v Americe funguje, není jen ústava, ale desetitisíce precedentů Nejvyššího soudu, to je politická praxe. Proč je evropská ústava tak obsáhlá, komplexní a  komplikovaná? Protože jsme nedůvěřiví. Samozřejmě i tento text umožňuje další a ne úplně kontrolované otvírání pravomocí Bruselu, ale pokud je někdo vůči EU a priori nedůvěřivý, tak by měl spíše plédovat pro současnou verzi ústavy než pro dokument podobající se té americké. S  dokumentem podobným americké ústavě by si pak mohl cokoliv dělat Evropský soudní dvůr. Co by se tedy mělo s ústavou dělat? V  současné době není politický konsenzus k tomu, aby byl vytvořen úplně nový dokument a  aby to celé proběhlo znova, jsme prostě ve slepé uličce. Jedna cesta ven se nabízí: stávající dokument zjednodušit, zkrátit nebo jinak modifikovat. A také přejmenovat – jsem přesvědčen, že všechny ty vášně kolem euroústavy souvisí právě s tím jedním slovíčkem – ústava. Jak vidíte ústavu jako občan, který rozumí právu? Omezuje nějak Česko, omezuje vás osobně, komplikuje nám v praxi nějak život, nebo ne? Jde o to, jaké člověk má představy o dalším vývoji Evropské unie. Podle mě ústava na našich právech a  svobodách, na naší suverenitě mění málo. Já osobně se cítím být spíš omezován neakceschopností jednotlivých národních států vůči hrozbám, jako je třeba současná energetická politika. Tady jasně vidím výhody: sejde se akceschopný orgán EU a  hovoří s  Ruskem přímo, a  ne aby český ministr jezdil do Ruska sám a jednal za malý stát. Ohrožuje nějak naši suverenitu zvyšování pravomocí Evropského parlamentu, které ústava požaduje? Tam existuje princip něco za něco: posiluje se také pravomoc národních parlamentů, které budou mít možnost zablokovat rozhodnutí evropských orgánů. Národní parlamenty budou více vtaženy do rozhodovacího procesu. Je dnes vůbec reálné to, o čem mluví ODS: politickou integraci odsunout a jít pouze cestou té ekonomické? Nemyslím, že je to názor celé ODS. Navíc podle extrémnějších názorů to vypadá, jako bychom se měli vrátit až před rok 1957. Jenže tehdejší integrace byla nejen ekonomická, ale také politická. Naším národním zájmem je liberalizace volného pohybu, služeb atd., a pokud jde o politickou suverenitu, v řadě věcí (např. v energetické bezpečnosti) náš stát už dávno není akceschopný, nemá příliš možností jednání a rozhodování a je pro nás lepší, aby to leželo na evropské úrovni. Existují však věci, které by bezesporu měly ležet na vnitrostátní úrovni. Uvedu jeden srozumitelný příklad z poslední doby: EU by neměla hovořit do zákazu kouření v  restauracích. Byť nekuřák a stoupenec zákazu, cítil bych se omezen ve svých svobodách tím, že mi to nařizuje EU. Naše tabákové zplodiny neunikají mimo republiku, a kouření by tedy v restauracích měl zakázat český parlament. Tento elementární princip evropské integrace je navrhovanou euroústavou dále posílen, nikoliv oslaben. Máme jako občané dost informací, abychom se rozhodli pro to, co dál s ústavou chceme? Myslím, že nemáme. Informační kampaň před vstupem do EU tu nebyla žádná, referendum k  ústavě by bylo fraškou, nevěděli bychom, k  čemu se vyjadřujeme. Bylo by dobré, aby dostali možnost se vyjádřit příznivci i  odpůrci ústavy: uznávám, že argumenty řady euroskeptiků jsou velmi rozumné. Neměla by to tedy být variace na jeden tón, která tu zaznívala před vstupem do EU. V tomto slova smyslu se nám bohužel debata, která tu tehdy nezazněla, vrací jako bumerang, v debatě o evropské ústavě. Marek Švehla

Q

Inzertní příloha KNIHY vychází 30. 4. 2007 Informace o vybraných titulech z knižních vydavatelství a nabídce knižních antikvariátů. Pro bližší informace o příloze kontaktujte prosím inzertní oddělení. tel.: (+420) 226 216 777 fax: (+420) 226 216 777 e-mail: [email protected] http://www.respekt.cz/inzerce-prilohy.php

15

16

23.–29. duben 2007  V  RESPEKT 17

výběr z webu respekt.cz

VIDEO.RESPEKT.CZ

Proč nezakázat prodej zbraní

Jak zabránit kvokání VURBS.BLOG.RESPEKT.CZ

Po tragédii na virginské polytechnice nepochybně oživne debata o regulaci vlastnictví zbraní. Řada lidí dává masakr za vinu příliš liberálním zákonům, díky kterým se v USA může ozbrojit prakticky kdokoli.

Přijímací zkoušky na střední školy přicházejí. Náš časopis je u toho.  Více na straně 4.

ZPRAVY.RESPEKT.CZ Desítky nejdůležitějších zpráv z domova i ze světa. Kromě glos a článků z naší redakce nyní i nepřetržitý tok informací od agentury ČTK.

GLOSY.RESPEKT.CZ Každé ráno nová glosa od redaktorů Respektu. Pondělí: Zbyněk Petráček Úterý: Martin M. Šimečka Středa: Erik Tabery Čtvrtek: Petr Třešňák Pátek: Jiří Sobota Sobota: Marek Švehla

STALOSE.RESPEKT.CZ Každý den rozbor jedné aktuální události z České republiky nebo ze zahraničí.

WIKI.RESPEKT.CZ Koho za prezidenta v roce 2008? Na wiki.respekt.cz můžete sami přidávat osobnosti, o nichž se mluví jako o prezidentských kandidátech, a shromažďovat o nich detailní informace.

ANKETA.RESPEKT.CZ Je vysílání gorilího porodu neetické?

ANO 51 %

NE 49 %

Hlasujte a diskutujte o dalších otázkách: U Měly by se zrušit přijímací zkoušky na střední školy? U Líbí se vám návrh daňové reformy? U Má být v Praze olympiáda?

ENGLISH.RESPEKT.CZ Anglické verze všech Minulých týdnů Ivana Lampera a řady dalších článků.

PODCAST.RESPEKT.CZ Respekt nyní i ve zvuku. Poslechněte si rozhovory s redaktory Respektu o aktuálních článcích a další nahrávky.

POHLEDNICE.RESPEKT.CZ Pošlete svým přátelům e-mailem aktuální ilustrace od Pavla Reisenauera.

TUMA.BLOG.RESPEKT.CZ Australský premiér John Howard připomněl vraždu 35 lidí v  roce 1996 v  Port Arthuru. „To nás dovedlo ... k tomu, abychom přijali opatření omezující prodej zbraní. Vynaložili jsme úsilí, aby se kultura střelných zbraní, tak neblahá ve Spojených státech, nedostala k nám,“ nechal se slyšet. Skutečně, počet vražd vztažený k počtu obyvatel byl v Austrálii v roce 2004 o čtvrtinu menší než v roce 1996. Pan premiér ale jaksi zapomněl uvést, že zhruba stejně poklesl počet vražd i  v  kovbojských Spojených státech (v roce 2004 na tři čtvrtiny; 0,8 v následujícím roce). Británie přitvrdila po masakru v Dunblane v roce 1996 (který mimochodem spáchal člověk, o kterém policie věděla, že je duševně narušený – varovaly ji i  střelecké kluby, které ho odmítly přijmout za člena). V  roce 1997 nastalo velké odzbrojení obyvatelstva, které bylo tak důkladné, že přinutilo britské olympijské střelce trénovat v zahraničí. Výsledek? Zázrak se nekonal, růst počtu vražd se nezastavil. A jaká je situace v kovbojských USA? V roce 2001 tu došlo ke zhruba 450 000 zločinům s použitím střelné zbraně, z toho asi 8000 byly vraždy (dle článku The Failed Experiment, stejně tak některé další citace). Zároveň Američané odhadem dvoumilionkrát použili zbraň k osobní obraně, z toho v naprosté většině případů vůbec nedošlo na střelbu. Kolik životů tak bylo zachráněno? Méně, než kolik včera postřílel šílený student ve Virginii? Více? Padesát? Tisíc? Dají se vůbec porovnávat počty životů? To jsou otázky, proti kterým je argumentace typu „nemůžete dát lidem zbraně, protože by se postříleli“ zoufale primitivní. Selský rozum velí dát za pravdu argumentu, že pokud si zločinec nemůže být jistý tím, že libovolná vyhlédnutá oběť není ozbrojená, bude opatrnější. A že pokud si chce chladnokrevný nájemný vrah nebo šílený střelec opatřit zbraň, na černém trhu ji sežene, i  když budou schváleny ty nejpřísnější zákony.

Mimochodem, až do pondělí patřilo smutné prvenství v počtu obětí (23) šíleného střelce incidentu z roku 1991 v texaském Killeenu. V místní restauraci tehdy seděla i  pozdější texaská zákonodárkyně Suzanna Huppová – a  sledovala, jak šílenec popravuje její rodiče. Svoji zbraň nechala v autě, protože jí tak přikazoval nový zákon. Řečnická otázka na závěr: je Suzanna Huppová pro, nebo proti zákonům omezujícím nošení zbraně? Aleš Tůma Autor je zpívající student ekonomie s mírně anarchistickými sklony.

Q

Z DISKUSE Zbraně jsou stvořeny, vyrobeny a určeny k zabíjení. Sice máme sportovní střelbu, výstavy zbraní a podobné důkazy dekadence a  degenerace lidí, kteří se nemusí dny i noci honit za naplněním břuchu, ale jen těžko se obhajuje, že funkce zabíjení je u zbraní jen vedlejším efektem. Předpoklad, že při střetnutí s vraždící mašinou člověk, kterému je povoleno nošení zbraní do školy i bowlingové herny, za rachotu kulek hmátne po zbrani a eastwoodovským hmatem střelce skolí, je zcela mimo. Chladnokrevně vůči násilí leckdy nezasáhne ani školený profesionál, natožpak pedagog anglické romantické literatury zabraný zrovna do přednášky. Naopak při přepadení na obranu tasená zbraň situaci zcela jistě neuklidní. Při zvažování amerických specifik systému člověk jen těžko může tvrdit, že zde ručička v  pásmu svoboda – ochrana státem není výrazně vychýlena. Dle Britských listů se střelné zbraně dají koupit v obchodech s použitými zbraněmi bez omezení, bez čekání a bez policejního souhlasu. Od Bushova zrušení „Clintonova“ zákona (jak jej nazývala NRA) v roce 2004 si navíc občan USA smí koupit i věcičku typu kalašnikov či uzi. Tam mají ale svobody, panečku. (Kalašnikov je bezesporu velmi užitečná věc, zejména když vás napadne dav oživlých mrtvol.) Kdo mi osvětlí takovéto nastavení hranice? Malé shrnutí na závěr: U Zbraně zabíjí (ano, JEN v lidských rukou – za to však NESROVNATELNĚ jinak než třeba chladné zbraně či kus trubky). U Vražda je činem zcela jiné úrovně než třeba hospodářská kriminalita, a proto je třeba jí předcházet za každou cenu. U Částečně zakažme, částečně přísně regulujme zbraně. Tvrdě trestejme jejich nelegální držení.

A  pokud bude, jako Čo Sung-hü, vraždit legálně koupenou zbraní, nebude si dělat hlavu s tím, že na univerzitní půdu zbraně nesmí. Kdyby směly, pondělní tragédii mohl alespoň zčásti zabránit ozbrojený spolužák. (Spolužáci údajně dokonce měli podezření, že Čo Sung-hü by mohl vraždit!)

Ondřej Roztomilý

Nemravnost

40 tisíc 28,10 Kč za euro a pod 40 tisíc 21,50 Kč za euro.

MRACEK.BLOG.RESPEKT.CZ Taxikáři nejsou jedinou nástrahou, která čeká na návštěvníka našeho hlavního města. Znepříjemnit pobyt mohou i další příživníci – penězoměnci. Poprvé jsem se s  tímto problémem setkal zhruba před rokem. Na mé pracoviště, živnostenský odbor Magistrátu hlavního města Prahy, se dostavily dvě turistky z Ruska a nedobrou angličtinou mi sdělovaly, že si vyměnily 200 eur a místo očekávaných bezmála šesti tisíc obdržely jen něco přes 4000 Kč. Stěžovaly si na neochotu policie se tím zabývat. Tohle prý řeší pracovníci živnostenského odboru. Přestože toto tvrzení je veskrze lživé, doprovodil jsem obě Rusky ke směnárně. Před ní se nacházely poutače s nápisy: „WE SELL 1 EURO – 29,95 CZK“ a  „NO COMMISSION“. Kurzová tabule však nebyla klasicky rozdělena na dvě části, prodej a nákup, nýbrž na tři: prodej, nákup nad 40 000 Kč a nákup do 40 000 Kč. Reklama nacházející se před směnárnou nelhala. Společnost skutečně nevybírala žádnou provizi za transakce, pouze měla dva kurzy pro výkup valut – nad

Jak pomoci v  dané chvíli? Vzpomněl jsem si na § 49a občanského zákoníku, který stanoví: „Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a  osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně.“ Pustil jsem se se směnárnicí do vyjednávání. Poukazoval jsem na zřejmý omyl, ve kterém obě cizinky směnu uskutečnily. Paní za neprůstřelným sklem mi tvrdila, že nemůže nic dělat, jelikož transakce již proběhla a ona je pouhý zaměstnanec. I s jejím šéfem byla zprvu těžká řeč, avšak nakonec se mi podařilo vyjednat, že společnost oběma ženám nabídla kurz 27,50 Kč za euro, se kterým samozřejmě souhlasily. Po několika dalších případech už směnárny pravděpodobně nechtěly dále snášet praktiky drzého úředníčka a pod kurzovou tabulí se objevila věta: „Jakékoli změny v kurzu je možné činit pouze před uzavřením transakce.“ Řešení dalšího sporu tak trvalo o  poznání déle. Nakonec se mi podařilo vyjednat kurz vyšší, avšak stejně společnosti přinášející zisk minimálně čtyři Kč na euro.

Moje maminka je ten typ, který raději pro většinu nepotřebných věcí najde nové místo, než aby je nacpala do chřtánu sídlištního kontejneru. Díky tomu občas při generálním úklidu narazíme na opravdový skvost. Posledním úlovkem je zažloutlá kniha z  roku 1947. Nese název Rady a  pokyny pro úsporné vedení domácnosti. Co ještě hospodyně potřebuje k doplnění vědomostí, aby předešla škodám a ztrátám v  domácnosti, rodině a  hospodářství. Na zhruba 155 stranách jsou zde abecedně seřazeny důležité postřehy pro novopečenou vládkyni kuchyně, prádelny a  dvora. Takže jen pro ukázku: Červ psí – Kdo se nechává od psů lízat, může dostati psí červy do oběhu krevního. Psi ztrácejí červy i  v  pokoji, a  proto nutno mýti si často ruce a častěji psy od červů čistiti. Úhoře rychle umrtvíme, klepneme-li ho prudce dvakráte kladívkem do hlavy a ještě několikráte mu hlavou udeříme o hranu stolu. Hluk je při vaření a vykonávání domácích prací celkem zbytečný. Dobře se nádobí ukládá i  bezhlučně, nemusí všechno padat z ruky. Aby děti nehlučely, vymyslíme jim zaměstnání tišší. Botky jim opatříme gumovými podpatky nebo gumovou podešví – pak nehlomozí a ušetříme i podlahu. Kvokání snadno zabráníme, zavřeme-li kvokavou slepici do malé světlé prostory (např. do větší bedny) s  nějakým čiperným kohoutem a podáváme-li jí jen skrovné množství potravy. Nepomůže-li ani to, bude nejlépe nasaditi ji na vejce (i  kdyby se snad vejce měla koupiti) a  vylíhlá kuřata již po několika týdnech prodati, není-li pro ně doma dostatek zobu. Tak ušetří se kvokavým slípkám mnohá zbytečná trýzeň, nehledě k tomu, že peníze stržené za prodaná kuřata budou vítány. Vzduch nečistý – Jeden z nejrozšířenějších prostředků, které zkracují lidský život, jest příliš těsné spolužití lidí. Hrozná je převaha úmrtnosti v  těchto případech, zachycených v úmrtních listinách. Hustý vzduch to není, nýbrž velmi vydechovaná a hnijícími látkami smíšená kyselina uhličitá, která je smrtelným jedem ve špatném vzduchu. Je to plíživá otrava, která zkracuje trvání lidského života. Nevětrané, uzavřené, těsné byty jsou proto otevřenými hroby lidstva. Honza Vurbs Autor studuje politologii.

Q

Co říci závěrem? Jednání směnáren bohužel není nezákonné. Zaráží mě však, že nemravnost svého jednání nepociťují, když už ne majitelé, tak samotní zaměstnanci. Tam, kde není dostatek mravnosti, musí přijít zákonná regulace. Bohužel i tato chybí. Milan Mraček Autor je člen Družstva fanoušků Bohemians č. 369, Q člen Strany zelených, právník MHMP

téma

RESPEKT 17  V  23.–29. duben 2007

17

On tu byl první. A bude zas. Lovec z namibijské vesnice Makuri foto profimedia.cz

Křováci se vracejí

Spor Bushmenů o domov ukázal možnosti globalizace

Ozvěna jejich vítězství doletěla před pár týdny z hlubin Afriky až do Česka. Křováci porazili diamantové impérium, hlásil internet a další média zprávu z celosvětově sledované soudní pře. Vypadalo to jako z filmu: tisícovka „primitivů“ vyhrála nad boháči a politiky a získala zpět svou zem. Inspirace pro všechny bezmocné, které drtí hrubá síla globalizace, mohl by si člověk říct. Jenže tak úplně jednoduše věci nejdou ani v poušti Kalahari.

Z

e západu se blíží bouřka. Pouštní vzduch je stále suchý a horký, ale na tmavém nebi se již rýsují blesky. Po prašné cestě jde drobný starý muž se svým oslem, zřejmě míří pro dříví. Mluví si sám pro sebe a  šouravým krokem se sune kupředu, opilá postava oděná do starého saka, které kdysi patřívalo mnohem mohutnějšímu muži. New Xade, osamělá osada na okraji jihoafrické pouště Kalahari v Botswaně. Nejbližší lidské sídlo odsud leží přes sto kilometrů cesty placatou křovinatou krajinou. Zde žijí původní obyvatelé jihu Afriky – Sanové, lépe známí pod urážlivě znějícím názvem Křováci. Dnes už jich v  celém regionu naleznete jen sto tisíc, z toho polovinu právě v Botswaně. Náleží k různým kmenům, které se mezi sebou nedorozumí, společné jsou jejich jazykům pouze mlaskavky. Nikdy pro sebe neměli všezahrnující název, proto převzali jazyk bílého muže a  říkají si „Bushmen“, „Křováci“. Politicky korektní cizinec radši hovoří o „Sanech“, ale i  kořen tohoto slova je pejorativní – znamená „jiní“ či „ti, kdo nemají dobytek“. A Sanové toho opravdu mnoho nemají. V  Botswaně, v  Namibii, v Jižní Africe i v Angole – nikde nesedí v parlamentech (s  výjimkou jednoho namibijského poslance), zato pobírají potravinovou pomoc a jejich děti chodí málo do škol. Jsou čtyři hodiny odpoledne a vesničané již opustili posezení před obchodem s  potravinami, kde strávili valnou část dne. Zbyla po nich zem posetá rozházenými prázdnými plechovkami a  krabicemi od piva. Prodavač je kvečeru nahází na rostoucí kopec plechovek, který jednoho dne zahrabe do vyprahlé písečné půdy. Z  různých koutů osady se ozývá tleskání a  bubnování oslavujících obyvatel. New Xade zažilo velký den, přijel sem sám botswanský prezident s kolonou ministrů a vládních úředníků v bílých nablýskaných terénních vozech.

lemují cihlová klinika, barevné dětské hřiště a nová škola. Úhledné sériové domky vypadají jako ze stavebnice, na střechách září solární panely a klimatizace. Opodál leží desítky stejně velkých parcel zastavěných slaměnými chýšemi. Na křižovatkách překvapují červené stopky, před jednou z mála křivolakých ulic dokonce varuje značka „Pozor zatáčka“. Pořádek musí být, i mezi chýšemi. Před deseti lety vystavěla botswanská vláda New Xade proto, aby sem přemístila Sany z jejich dosavadního domova – několik desítek kilometrů vzdáleného národního parku Central Kalahari Game Reserve, který má rozlohu zhruba jako Švýcarsko. Oficiálním důvodem přesídlení byla snaha demokratické botswanské vlády – jejíž reformy a úspěšná administrace bývají zbytku Afriky často předkládány za vzor (viz box Diamanty, chytré elity a  málo Britů) – dopřát výdobytky moderního světa i dosud geograficky i sociálně odstrčené menšině. Druhým zmiňovaným důvodem pak byl strach úřadů, aby Sanové při svém loveckém způsobu života nezničili část rezervace.

Pořádek musí být New Xade, pro jehož správné vyslovení musíte použít jeden ze čtyř základních druhů „křováckých“ mlaskavek, je pouštním městečkem narýsovaným podle pravítka na psacím stole. Rovnoběžné silnice

mapa respekt

„Není to žádný národní park, je to náš domov!“ nesouhlasí Dauqoo Xhukuri. Muž ve fialové košili s příliš dlouhou kravatou je předsedou nevládního sdružení First People of the Kalahari, které hovoří jménem zdejších Sanů. „Odnepaměti žijeme po boku divoké zvěře, ale oni najednou řekli, že to není možné, že se to nesmí, že musíme odejít.“ Stěžuje si, že pro vládu mají divoká zvířata větší cenu než jeho lid. Za vládním rozhodnutím však vidí hlavně peníze, lépe řečeno diamanty, na nichž je botswanský hospodářský zázrak založen. Podle Xhukuriho si vláda a těžební koncern De Beers dělají zálusk na poklady přírody ukryté v  půdě jeho uctívaných předků.

Homo monstrosis Nebylo to poprvé, co „Křováky“ někdo vyháněl z domova, naopak. Tihle hubení malí lidé, jejichž malby divokých zvířat a tanečních rituálů se na skalách jižní Afriky objevily již před dvaceti tisíci lety, jsou poslední dvě milénia na útěku vlastně pořád. Nejprve je vytlačili do méně pohostinných oblastí ze severu přicházející černošští pastevci a pak to dorazili Evropané. Když se začali před čtyřmi staletími usazovat na jihu Afriky, museli před nimi Sanové utéci do končin, kde už nikdo jiný žít nechtěl ani neuměl. „Žádní divoši nevegetují životem tak blízkým zvířatům jako Křováci, žádní neklesli tak nízko, žádní nejsou na škále života tak bezvýznamní, žádní nemají tak nízké potřeby, starosti a radosti,“ načrtl pohled bělochů na původní obyvatele jihu Afriky počátkem 19. století německý biolog a  cestovatel Hinrich Lichtenstein, zakladatel slavného berlínského zoo. Velká postava moderní biologie a tvůrce jejího názvosloví Carl von Linné zase Sany vyčlenil z  druhu Homo sapiens a  vytvořil pro ně samostatnou škatulku s názvem Homo monstrosis monorchidei, člověk zrůdný. To vše jen proto, že se nevzdávali způsobu života lovců a sběračů, života bez stálého bydliště, života v rovnosti bez hromadění hmotného majetku, avšak s dostatkem volného času. V New Xade se odehrává nejnovější dějství příběhu, ve kterém o osudu Sanů rozhoduje někdo jiný. Dnes ovšem za nitky netahají náčelníci pasteveckých kmenů ani bílí kolonizátoři, ale botswan-

18

23.–29. duben 2007  V  RESPEKT 17

téma

„Propusťte náš lid. Vydržíme i bez mobilu.“ Bushmeni čekají na soudní výslech foto profimedia.cz

ská vláda, která sestává z politiků vyškolených na elitních evropských a amerických univerzitách. Školy, domky, silnice, dobytek, moderní klinika, voda, elektřina, dokonce i  nově zavedené důchody – tím vším vláda lákala „děti Kalahari“ k přesídlení. A většina z nich slyšela a šla. Mnozí se však zdráhali, a tak vláda v Gaborone kromě cukru přichystala i bič. Zajišťování veřejných služeb v roztroušených osadách se prý neúnosně prodražuje, proto s nimi v budoucnu obyvatelé národního parku nemohou počítat – již žádné vzdělání, zdravotní péče ani potravinová pomoc. Sanové v přírodní rezervaci sice bydleli v roztroušených drobných osadách, již dávno však nežili životem, na který Evropan pomyslí při vyslovení slova „Křovák“. Rodiny tam chovaly svá domácí zvířata a kluci chodili obutí do starých tenisek a oblečení do obnošených evropských fotbalových dresů. Poslední z původních dvou tisíc Sanů donutilo v roce 2002 k odchodu ukončení dovozu vody, který stát po desetiletí zajišťoval. Z jejich dávných domovů je odvezly vládní náklaďáky. Vláda tvrdí, že se po dlouhém přemlouvání všichni přestěhovali dobrovolně. Podle Sanů jim policisté vyhrožovali násilím. Při současném přerušení dodávek potravinové pomoci a nevydání povolenek k lovu se však ve své vlasti ocitli v pozici cizinců a jedinou alternativou odchodu do New Xade by byla smrt hladem. Někteří osadníci se v  minulých letech pokusili vrátit do svých domovů, ovšem úředníci národního parku jim v tom zabránili.

Tohle že je rozvoj? „Všechny hezké domky patří vládním zaměstnancům, učitelům, policistům, sestřičkám. My žijeme pořád v  těch chýších, i  když nám slibovali domy. A  silnice sem taky pořád nevede a  mezi policisty nebo učiteli není nikdo z nás. Tohle má být ten rozvoj?“ rozohňuje se před obchodem v New Xade mladý Jumanda Gakelebone. „Vláda prostě lhala. Lidem se tady nelíbí a chtějí zpátky do svého domova. Ten

Diamanty, chytré elity a málo Britů V Botswaně – na ploše větší než Německo s pouhými 1,6 milionu obyvatel – dokázala od získání nezávislosti bez přestávky přežít demokracie. To se jinde v celé Africe podařilo jen na ostrůvku Mauricius. Žádná jiná země na celém světě v letech 1966 až 1998 nevykazovala tak vysoký růst hrubého domácího produktu, v průměru 7,7 procenta ročně. V roce 1966 zemi protínalo třináct kilometrů asfaltových silnic a stály tu celkem dvě střední školy. Dnes auta sviští po 18 300 kilometrech cest a na středních školách i na gaboronské univerzitě se chudší studenti mohou vzdělávat zdarma, nejnadanější z nich pak dostávají vládní stipendia do Evropy a Ameriky. Světová

je základem naší víry, naší identity, prostě všeho. Vláda tu provádí kulturní genocidu.“ Jumanda je mluvčím First People of the Kalahari (FPK) a ujímá se slova namísto svého staršího šéfa Dauqoa, kterého příliš zmáhá trápení s  angličtinou. Všechny administrativní a úřední záležitosti v osadě vykonávají příslušníci botswanského většinového národa – Tswanové – a jiná práce tu prostě není. Sanové za ní odchází do okresního městečka Ghanzi a domů ke svým rodinách se často vracejí nakaženi virem HIV. Vláda ale nesouhlasí: „Přes polovinu rezidentů národního parku záviselo na vládní potravinové pomoci a absolutní chudoba se zvyšovala. Přesídlení se nelíbí jen několika jedincům, což je v demokracii normální. Nějaká menšina bude vždycky nesouhlasit s potřebami a zájmy většiny. A většina obyvatel nových osad by potvrdila skutečnost, že životní podmínky tu jsou mnohem lepší, než bývaly kdysi v kalaharské rezervaci,“ reaguje na Jumandovy výtky e-mailové stanovisko ministerstva zahraničí. First People se přesto rozhodli vládu žalovat a u nezávislého soudu podstoupit boj za právo na domov. S  podporou západních nevládních organizací rozpoutali soudní řízení, které po dlouhém a emocemi nabitém souboji nakonec loni v prosinci přiřklo Sanům právo na návrat do kalaharského parku s tím, že jejich přesídlení bylo nezákonné a protiústavní. Soud dal v poměru dvě ku jedné Sanům za pravdu v tom, že byli zbaveni domova „donucením, nesprávně a bez svého souhlasu“. I strážci parku se podle soudu chovali protiústavně, když nechtěli některé „Křováky“ pustit zpět na půdu předků. Velké vítězství se však možná stane triumfem Pyrrhovým. Dva ze tří soudců totiž rozhodli, že stát není povinen zajistit vracejícím se Sanům veřejné služby, a navíc se i oni budou muset řídit botswanskými zákony o národních parcích. Děti navrátilců tedy nebudou mít poblíž bydliště školy, vláda zřejmě neobnoví dovozy vody a pro důchody se bude starší generace muset každý měsíc nějak dopravit desítky kilometrů do New Xade. Život v  kalaharské rezer-

banka dnes Botswanu řadí mezi „středně vyspělé“ země a v loňském žebříčku korupce Transparency International se jí Česko i Slovensko dívaly na záda. Recept na úspěch? Hlavní přísady: diamanty nalezené počátkem 70. let a prozíravá, odpovědná politická elita. Koření: na africké poměry velice homogenní etnické složení a minimální zásahy britských kolonialistů do pusté země, kterou drželi jen z geopolitických příčin. Současné zažívací potíže: neúspěšné snahy diverzifikovat ekonomiku závislou na diamantech, přetrvávající obrovská nerovnost a nezaměstnanost, a především epidemie HIV/AIDS, která zde dosahuje druhého největšího počtu nakažených na světě, a to navzdory včasnému zásahu vlády. Hlavní příčinou zdejší epidemie je právě modernizace spojená s rekordně rychlou urbanizací, s mohutným stěhováním obyvatel za prací a s následným rozpadem tradičních norem rodinného a sexuálního života.

vaci už nebude, čím býval. Strážci národního parku budou nejen bránit pytlačení, ale i snahám Sanů vzít si s sebou zpět svá dříve tolerovaná domácí zvířata. Zákon o národním parku Kalahari, který pro tehdejší protektorát Bečuánsko sepsali v 60. letech Britové, zaručoval Sanům živobytí v sousedství zeber, antilop, žiraf a lvů. „Děti Kalahari“ dostaly záruku, že mohou v zemi svých předků žít tradičním způsobem – lukem a šípem lovit divokou zvěř; sbírat kořeny a byliny, které skrývají zásoby nedostatkové vody a zároveň slouží jako bohatě vybavené přírodní lékárny. Vláda do rozptýlených osad dovážela vodu a potravinovou pomoc, postavila kliniky a školy. Ale ani „křovácká“ kultura není statická. To, že „starý svět se rozpadá“, platí i  o  světě Sanů. Moderní doba do něj vpadla podobně rázně jako láhev kokakoly z nebe před udiveného Křováka Xi ve slavné komedii Bohové musejí být šílení. Lovci vyměnili luk a šíp za kovové pasti, oštěpy a někdy prý i  pušky a  honem nasedli na rychlé koně. „Nezávislý výzkum z roku 1985 ukázal, že obyvatelé kalaharské rezervace z velké části rezignovali na život lovců a sběračů… Při lovu někdy zabili celá stáda a naporcované maso potom prodávali lidem přicházejícím zvenčí. Je zřejmé, že takový životní styl není slučitelný s udržitelným užíváním divočiny národního parku,“ tvrdí B. Chingapane z botswanského ministerstva zahraničí.

Sejdeme se v kgotle! Kalaharské slunce nesmiřitelně pálí. Je teprve deset hodin dopoledne, ale záření ohnivého kotouče nad New Xade se dostává do plných obrátek a písek se začíná rozpalovat. Vyhublí psi našli útočiště ve stínu vládních a novinářských aut. Prezident Festus Mogae, několik ministrů a vysokých vládních úředníků sedí na zastřešené tribuně. Je slavnostně vyzdobena – fasáda natřena  bleděmodře, černě a bíle, tedy v barvách národní vlajky; pódium zkrášluje spousta barevných umělých

květin. Naproti tribuně v  zastíněném přístřešku na židlích čekají bohatší Sanové, ženy v  barevných šatech, muži ve špatně padnoucích oblecích a košilích. Mezi oběma přístřešky se na zemi ve stínu stromu tlačí starší Sanové a ženy s dětmi. Kgotla, tradiční botswanská verze demokracie, africká podoba agory z  řecké polis. Vesnice se od pradávna schází na prostranství ve stínu největšího stromu a diskutuje o problémech komunity a o možných řešeních. Muži i ženy se mohou přihlásit o slovo a s rozhodnutím musí souhlasit všichni; neplatí princip většiny, nýbrž princip konsenzu. Místo náčelníka dnes hovoří prezident Mogae, absolvent ekonomie na Oxfordské univerzitě. Hovoří jazykem tswana, který je spolu s angličtinou úředním jazykem v zemi, a místní politik proslov překládá do řeči Sanů. „Není cesty zpět, musíme jít vpřed,“ jen toto heslo řekne Mogae anglicky. Dnes se nehledá žádný konsenzus, prezident přišel vysvětlit, co bude vláda dělat po přelomovém rozsudku. Vesničané se ptají, prezident a  ministři odpovídají. Občas to v  davu posluchačů zašumí, jindy se ozve potlesk. Sněm trvá nekonečné čtyři hodiny, nejžhavější čtyři hodiny dne. „Prezident jen lhal a vyhrožoval, nevím, proč sem vůbec jezdil, asi jen aby zas něco sliboval a zastrašil nás. Lidé tleskali jen na znamení respektu; neznamená to, že s ním souhlasí. Prý v národním parku nesmíme mít domácí zvířata ani lovit podle našeho uvážení. Ale prezident jen mate, je to náš legální domov, a proto si v něm můžeme dělat, co chceme. Co je v našem teritoriu, to nám také patří, navíc jsme puškami nikdy nelovili. A jestli dojde k novému konfliktu, tak je to jen dobře, bude další soud a vláda znovu prohraje,“ říká suverénní Jumanda, který často zdůrazňuje, že je „lidskoprávním aktivistou“. Zdá se, že zástupci FPK chtějí obojí – žít svobodně jako jejich předci a bez omezení lovit divokou zvěř, ale i výdobytky moderního světa, které jim má zajistit vláda. Přeruší nás křik a nadávky. Mladí fanoušci First People of the Kalahari se právě pohádali. Agresivní záblesky v očích. Dva kluci s alkoholem zkřivenými tvářemi se chystají do boje. Jde o nedopitou láhev. Neméně opilí kamarádi od sebe oba kohouty po dlouhé strkanici odtrhnou. „Alkohol je tady problém, lidé by neměli pít, je to tímhle místem,“ říká Jumanda a sám si v tom okamžiku otvírá další pivo.

Politolog z pouště Bihala Sekere je budoucností Sanů. Narodil se ve starém Xade, odkud jeho rodina odešla za lákadly blahobytu do nového vládního města. Tehdy mu bylo patnáct. V módních, úmyslně ošoupaných džínách, mikině a botách Nike s námi ráno na korbě náklaďáku opouští New Xade. Brzy zjišťuji, že Bihala je chloubou přesídlených Sanů, o které jsem již slyšel vyprávět. Je jedním ze tří chlapců, kteří to ze slaměných chýší dotáhli až na univerzitu. Pětadvacetiletý nenápadný muž letos končí bakalářské studium politologie a veřejné správy na univerzitě ve Windhoeku, hlavním městě sousední Namibie. „Život ve starém Xade byl podle starších lidí lepší hlavně proto, že mohli bez potíží lovit. V nových osadách je největší problém alkohol, lidé se opíjejí už od sedmi ráno,“ říká Bihala. Ve starém domově s možností celodenních loveckých výprav prý Sanové alkoholu holdovali méně. Koncentrací do velkých vesnic vznikly hospody, ve kterých se teď znudění a nezaměstnaní osadníci omamují jihoafrickým pivem a krabicovým chibuku – tradičním pivem ze sorgumu či kukuřice. Důchody a peníze z načerno prodané potravinové pomoci často končí v rukou prodejců ohnivé vody. Přes tyto vady na kráse Bihala Sekere se snahami představitelů FPK o návrat nesouhlasí. „Vláda navrátilcům nezajistí sociální služby a bez nich bude život hodně těžký. Vrátí se maximálně dvě stě lidí, kteří podepsali protivládní žalobu, ti z  národního parku odešli jako poslední. Ale nevěřím tomu, že tam ještě dokážou tradičním stylem přežít. Ani vůdci FPK tam nezůstanou, bez mobilu a limonády se neobejdou,“ říká mladý politolog, který se pro magisterské studium hodlá ucházet o stipendium univerzity v Norsku. Až jednou získá dost zkušeností, tak chce uspět v politice a stát se třeba i poslancem, což se ještě žádnému Sanovi nepodařilo. Zatím stihl vstoupit do vládní strany Botswana Democratic Party, prý kvůli její liberální, protržní ideologii. BDP vítězí i mezi rezidenty New Xade, protože – jak říká Bihala – „nabízí vždy nejkvalitnější osobnosti a podle nich se voliči rozhodují“. Sanové tedy hlasují pro stranu, která rozhodla o jejich přesídlení ze země předků. Podle Bihaly je to logické: „Podívejte, ti chlapíci z FPK se vydávají za hlas Sanů a všech lidí v New Xade, ale doopravdy mluví jen za sebe, většina z nás s nimi nesouhlasí,“ říká student. „Dostávají odevšad peníze, ale pro lidi toho udělá víc vláda.“

Diamanty a geopolitika informací

Možná se objeví i DiCaprio. Demonstrace v Londýně foto globe media / reuters

Gaborone leží sedm set kilometrů na východ od New Xade. Je hlavním městem a centrem „afrického zázraku“, jak se botswanskému hospodářskému a  politickému úspěchu často přezdívá. Peníze na bezplatné školy a kliniky, asfaltové silnice a moderní vládní budovy, důchody a  bezplatné antiretrovirální léky proti AIDS pochází takřka z jediného zdroje – z těžby diamantů. Zajišťují 50 procent státních příjmů, 43 procent hrubého národního produktu,

téma

RESPEKT 17  V  23.–29. duben 2007

19

Kdo že je tu monstrózní? foto profimedia.cz

80 procent deviz. „Diamanty pro rozvoj,“ zní heslo těžební společnosti Debswana, kterou společně spravují stát a jihoafrický koncern De Beers. „Vláda nás chce vystěhovat i kvůli diamantům, nejde jen o  divočinu. Geologové v  národním parku hledali nerosty, kvůli nim se nás vláda potřebovala zbavit,“ tvrdí mluvčí FPK Jumanda. Britská nevládní organizace Survival International, díky jejímž pravidelným e-mailovým depeším se o kauze dozvídal celý svět, tento pohled vzala za svůj a z jejích zpráv o situaci vyplývá, že i botswanské diamanty jsou „krvavé“. Pojem „krvavé diamanty“ se „proslavil“ během občanských válek v Sieře Leone a v Libérii, kde příjmy z prodeje diamantů živily válečníky – warlordy – a umožnily tak prodlužovat boje a utrpení civilistů. Botswana se nyní cítila v ohrožení a souboj tamních úředních míst se Survival International nazývaly noviny „válkou“. Britská organizace bránící zájmy domorodých obyvatel získala v komentářích botswanského tisku přívlastky „prolhaná“, „demagogická“, „fašistická“. Survival International již skoro čtyřicet let po celém světě hájí zájmy domorodých obyvatel – ať už proti centrálním vládám anebo proti velkému byznysu. „Domníváme se, že nejúčinnějším prostředkem, jak dosáhnout změn, je moc veřejného mínění,“ píše na svém webu „nevládka“, která spoléhá pouze na dary soukromých osob. V  kampani ve prospěch romantizované tradiční „křovácké“ kultury využila mediální potenciál „krvavých diamantů“. Varovala, že pokud se Sanové nebudou moci vrátit na půdu svých předků, tak zanikne jejich jedinečný způsob života a  mnozí z nich zemřou. Všichni tři soudci však v prosincovém rozsudku diamantovou stopu odmítli. Debswana tvrdí, že se na území Sanů k  těžbě nechystá a  že geologické průzkumy v minulých letech probíhaly po celé zemi, nejen v kalaharské rezervaci. Survival si však stojí za svým. „Nález diamantů je klíčovým motivem přesídlení Křováků, příjmy z diamantů zase financovaly relokaci i postavení osad,“ píše se v e-mailovém stanovisku nevládní organizace, která bez ohledu na soudní rozsudek nadále vyzývá k bojkotu diamantů De Beers. Pověst Botswany v  Evropě a  v  Americe kvůli emotivní kampani utrpěla. „Survival International prodala světu příběh, a protože lidé fandí outsiderům, vláda Botswany v tom souboji vlastně nemohla uspět. Ale celá kauza vypovídá o tom, jak funguje geopolitika šíření informací – africká vláda proti londýnské nevládce neměla šanci,“ vysvětluje svůj názor Marx Garekwe, mluvčí místní pobočky Programu OSN pro rozvoj. Jeho kolega to vidí stejně: „Diamanty v tom žádnou roli nehrály, to je podle mě blbost. Všechno neobjevené nerostné bohatství patří státu, takže by se v Kalahari mohlo těžit, i kdyby tam Sanové

dál žili. Celý ten rozruch nebyl nutný, vláda situaci měla zvládnout jinak, tohle ji stálo strašně moc sil. Krom ochrany divočiny to totiž se Sany možná myslela opravdu dobře. Potíž je v tom, že její pohled na rozvoj je strašně paternalistický. Ministři totiž mají nějakou představu rozvoje, třeba v podobě škol, silnic, moderních klinik, a myslí si, že taková cesta je jediná správná a oni jsou od toho, aby ji všem lidem obstarali. Ale zapomínají, že rozvoj, to nejsou jenom stavby a služby, ale že je to hlavně věc psychologická. Sami Křováci musí vidět výhody, vláda je k tomu nemůže nutit. Kdyby na přesídlení tak netlačila, tak by možná během několika let Sanové do nových osad odešli dobrovolně.“ Takhle z toho všeho nakonec byli botswanští politici a úředníci v šoku – chtějí pomoci chudákům vybřednout z  bídy, postavili jim nové městečko a posílají jejich děti do škol, přesto Sanové z celé země podpořili protivládní žalobu a kritika se ozývá z  celého světa. Uprostřed problematického kontinentu se nějaká vláda bez zahraniční pomoci snaží pomoci nejchudším a svět na ni plive. Botswanští představitelé a většina tamních občanů, kteří se na „Křováky“ dívají asi podobně jako Češi na Romy, to prostě nemohli pochopit. „Vláda je chce rozvinout, chce, aby byli jako ostatní. V  novém městečku mají špičkové vybavení a  pomáhají jim vládní úředníci. Nevím, co je vede k tomu zůstávat v buši,“ diví se Fidelis Molao, finanční manažer vládní BDP, a vystihuje tím kořeny problému – naprosté přehlížení kulturních rozdílů. Vláda má recept rozvoje, který fungoval pro většinu botswanského obyvatelstva – školy, moderní medi-

Africký zázrak Možná také ve spamu své e-mailové schránky najdete reklamu na „revoluční“ řešení problémů s nadváhou. Hoodia – „nejlepší hubnoucí prostředek omezující apetit“. Za otravným spamem se skrývá příběh o tom, jak farmaceutické firmy vydělávají na tradičních znalostech domorodých národů. A také o tom, jak Sanové dokázali z biopirátství v Kalahari poprvé něco vytěžit. Vzácný kaktus hoodia rostoucí v nehostinných jihoafrických pouštích a polopouštích Sanové po generace používali k utlumení hladu. „Když děti hladověly, tak jim Křováci dali hoodiu, aby aspoň na chvíli na hlad zapomněly,“ říká Axel Thoma z Jihoafrického koncilu Sanů. Léčivé schopnosti rostliny prozkoumali jihoafričtí vědci z výzkumného institutu CSIR, kteří si „svůj“ objev nechali patentovat

cína, život ve větších sídlech, práce za mzdu, jasná majetková hierarchie... Přes kopírák se ho teď snaží aplikovat i na Sany, kulturně odlišnou, ekonomicky nejchudší a  donedávna i  politicky nejbezmocnější skupinu obyvatel. Sanové vládu kritizují, z cesty do moderního světa je však už nikdo neodláká.

Pryč ze „zlatého věku“ „Venkovská chudoba, bez ohledu na to, jak si ji někteří idealizují, je stav, který musíme překonat; není to žádná neměnná kultura,“ řekl před časem na adresu Survival International prezident Mogae. Z tribuny v New Xade teď musel s potěšením sledovat zdejší školáky. Za zvuku bubnů mu předvedli tradiční tance – odění v kůži antilop, která tak krásně ladí s jejich těly. Po skončení show přes šaty svých předků v mžiku přehodili oblečení současnosti – někdo části školní uniformy, někdo růžové přiléhavé tílko se stříbrným nápisem „Baby Girl“. Nová generace hledí dopředu – touží po mobilech, značkovém oblečení, západní pop music. Oblečen v kůži s lukem a šípem v ruce, tak jak známe „Křováky“ z filmu Bohové musejí být šílení, již dnes v Botswaně nežije žádný San. Naposledy si tak v mládí vykračovali prarodiče dnešních školáků. A již není cesty zpět. „Někteří Evropané by rádi, aby se Sanové zastavili. Aby zůstali v nějaké romantizované minulosti jako živé muzeum, ale rozvoj se nedá zastavit. Vláda se jim v tom snaží pomoct a mladá generace chce jít do měst a žít tak jako vy. V tom jim nikdo nemůže bránit. Jen ta modernizace musí být kulturně citlivá a o to se tady snažíme,“ říká Mieke Käss, Nizozemka žijící mezi

a později licenci prodali farmaceutickým a potravinářským koncernům. V současné době se z hoodie pokouší vyrobit účinný lék na hubnutí koncern Unilever, od něhož pochází například i slavný výrobek Slim fast. Je to absurdní. Rostlina, která odjakživa pomáhala Sanům vydržet dlouhé dny hladu, teď tedy pomůže řešit opačný problém Evropy a Ameriky – obezitu, která trápí zhruba pětinu obyvatel bohatých zemí. Sanové však za komerční využití svých vědomostí dostanou alespoň drobnou finanční odměnu – jejich zástupci vyjednali, že obdrží šest procent z příjmů, které díky hoodii získá CSIR. Z možných gigantických zisků Unileveru sice půjde jen o drobty, i tak se však jedná o přelomovou dohodu. „V minulosti bývalo normou vykrást naše tradiční vědomosti a kulturu, ale tento příklad dokazuje, že se věci mění,“ říká Kxao Moses z regionálního sdružení Sanů WIMSA.

Sany již dvacet let, která v osadě D’Kar, 150 kilometrů od New Xade, spravuje muzeum o kultuře „Křováků“. Členka Holandské reformované církve zde spolu s mnoha mladšími Sany pracuje ve sdružení Kuru Trust. „Snažíme se zachovat kulturu do budoucna, aby se celé bohatství Křováků nevypařilo. Kolik v Evropě vydáváme za muzea a záchranu klasického umění... Ze stejných příčin musíme chránit kulturu Křováků, aby si jednou v budoucnosti mohli ještě zastřílet z luku, zahrát na své hudební nástroje, podívat se na rituální tance. Děláme nahrávky, ve kterých nám lidé vyprávějí na kameru o svém mládí. Bylo tady ale už tolik zahraničních antropologů, kteří si svoje poznatky odnesli s sebou, že mnoho vesničanů musíme hodně dlouho přemlouvat. Křováci už mají plné zuby všech těch bělochů, kteří sem přicházejí a pořád se na něco ptají. Pak si doma napíšou své dizertace a reportáže a místní z toho nic nemají,“ říká Mieke, která mohla očima cizince pozorovat proměny života na pokraji Kalahari během minulých dvaceti let. Mladí Sanové hledají své místo ve světě 21. století. Nechtějí zůstat stát na jeho prahu jako generace rodičů a prarodičů – jen s lahví vodky v kapse secondhandových kalhot. Chtějí jít dál. Sebevědomý „lidskoprávní aktivista“ Jumanda a nenápadný kritický student Bihele jsou projevem téhož fenoménu – křováckého národního obrození. Jménem „Křováků“ donedávna hovořili bílí misionáři a antropologové, kteří zakládali zdejší nevládní sdružení. Jumanda a Bihele jsou už elitou generace, která začíná mluvit sama za sebe. Tomáš Lindner, New Xade, Botswana Autor je politolog, je spolupracovníkem Respektu.Q

Po hladu přišla obezita. foto profimedia.cz

20

23.–29. duben 2007  V  RESPEKT 17

knihy

Největší showman světa

novinky Claude Pujade-Renaudová: Macecha, přeložili Anna a Erik Lukavští, Dauphin, 148 stran „Znepokojuje ji to podivné, mihotavé světlo, nechápe, odkud pochází. Ach ano, pouliční lampa naproti na bulváru, světlo prochází škvírami v okenicích a odráží se ve skle velkého zrcadla. (...) Strašidelné ticho nového obydlí. Ticho po milování. Pak Armandův hlas, tak tichý, přidušený u  jejího krku. Je tak šťastný, že ho přijala... ach, opravdu přijala, jak vždycky snil...“ Tak začíná vytříbené dílo plné literárního šarmu a  elegance, kde na vztahu dvou obyčejných lidí autorka popisuje krutost a  nemilosrdnost osudu člověka, jeho bezvýznamnost i předzvěst blížícího se konce, a zároveň touhu po důstojném naplnění života.

Jak se vyvíjela funkce amerického prezidenta ve 20. století

Když nevyhraju, všechno vám seberou – vítězné heslo konzervativce McKinleyho (třetí zprava). foto profimedia.cz

H

lavu Spojených států bychom měli volit i my, Evropané,“ posteskla si v posledních letech řada novinářů, analytiků či politologů ze starého kontinentu. Argument mají všichni společný – americký prezident ovlivňuje i naše životy, protože zahraniční politika této mocnosti zasahuje do nejzazších koutů Země. Minimálně z tohoto důvodu je třeba tak důležité funkci, jakou americký prezident zastává, porozumět. V Česku právě vyšla kniha s prostým názvem Prezidenti, která se věnuje mužům, kteří nejvyšší post spravovali ve 20. století. Vydavatelství BB/art mělo mimořádně šťastnou ruku, když k překladu vybralo právě tento titul.

Za Tocquevilla Proč šťastnou? Když se píše o moderní historii Spojených států, jež navíc zahrnuje i tak kontroverzní postavy jako Bill Clinton a George W. Bush, první, co čtenáře napadne, je otázka, komu asi autor straní: je to zanícený levičák, nebo plamenný pravičák? Vždyť i v tak vzdáleném Česku téměř není možné psát o USA, aniž by čtenář nepoznal, komu autor fandí. Jenže historik Stephen Graubard straní pouze kritičnosti. Splňuje tak základní předpoklad, který je důležitý pro kvalitní knihu o politice – váží si aktérů, kterým se věnuje, což mu umožňuje být k nim maximálně kritický. Je mu proto úplně jedno, jestli jde o demokratické či republikánské kandidáty. Kniha Prezidenti se dá číst buď jako soubor profilů jednotlivých prezidentských osobností, anebo jako cenná analýza vývoje tohoto postu. Jak v úvodu Graubard naznačuje, pokusil se na svět americké politiky podívat očima Alexise de Tocquevilla (jemu a  dalšímu znalci Spojených států Jamesi Bryceovi věnuje v závěru samostatnou kapitolu), který v 19. století nenapodobitelně vystihl americkou společnost, její výjimečnost i hrozby. Už úvodní Tocquevillův citát vybízí k  zamyšlení: „Prezident USA má téměř královské pravomoci, ale nemá příležitost jich použít, kdežto práva, která může uplatnit, jsou dosud velmi omezená: zákony mu dovolují, aby byl silný, okolnosti ho však udržují slabým.“ Jak se tedy situace proti Tocquevillovým časům změnila?

Strážci odkazu U vzniku Spojených států stál odpor ke královským manýrám. Nová země chtěla stát na prostotě a svobodě, která nestaví někoho nad ostatní. I proto byl úřad prezidenta, stejně jako práce vlády a diplomatů, pojednán jako skromný. Bílý dům byl nevýraznou budovou, která ani neměla velkou ochranu. Aparát pak tvořilo jen pár prezidentových poradců. Určitá skromnost se udržela až do konce 19. století, pak se ale podle autora pomalu z prezidentů stávají „monarchové a stále častěji jim sloužili dvořané“. Definitivní zlom přichází v polovině 20. století: „Jaderné a termojaderné zbraně udělaly z prezidentů po Franklinu Rooseveltovi vůdce svobodného

světa a  zavazovaly je bránit civilizaci proti barbarům, kteří ji ohrožovali. Instituce amerického prezidenta nabyla nebývalých proporcí,“ píše historik. Jeho příměr k dvořanům je zásadní. Ukazuje totiž, a to zejména na příkladu nechvalně proslulého Richarda Nixona (kterého však popisuje nezaujatě), jak je nebezpečné, když se na prezidenta začneme dívat jako na nedotknutelného muže, jenž je obklopen jen uctívači. Podle Graubarda se z těchto novodobých dvořanů stali v „podstatě strážci, kteří měli prezidenta chránit před jeho zejména domácími nepřáteli, o nichž si mysleli, že ho chtějí zničit“. Kdyby autor dokazoval tuhle proměnu jen na ukázkově záporném Nixonovi, nepůsobilo by to příliš důvěryhodně. Historik se však pustil i  do Ronalda Reagana, který mu posloužil jako příklad, jak lehce se dá vytvořit dojem téměř bezchybného prezidenta i  z  člověka, jenž se přitom dopustil tolika přehmatů. „V Reaganově administrativě sloužil rekordní počet 138 lidí, kteří byli obviněni a odsouzeni nebo se stali předmětem trestního stíhání. Vezmeme-li to v úvahu, potom je zvláštní, že muže, jehož média označovala za teflonového prezidenta, spojení s těmito lidmi vůbec nepoškodila. Z Bílého domu se stal hrob, o jehož tajemstvích se média a lidé zvnějšku nikdy nedozvěděli.“ Další prezidenti, Bush, Clinton a  Bush mladší, model dál rozvíjeli. Poslední ho navíc okořenil válečnými akcemi, pro jejichž spuštění se použila zavádějící odůvodnění. „Rozšíření výkonné moci s sebou přineslo hrozby, jež byly nejlépe vidět v prvních letech 21. století, kdy se ve Washingtonu usadili král, dvořané a  válečníci, kteří se téměř nepodobají lidem z dřívějších a nebezpečnějších dob,“ píše Graubard.

Co za to? I z pohledu české politiky je zajímavá kapitola nazvaná Hlas lidu: už žádná zákulisní jednání. Historik přichází s provokativní myšlenkou, že předání vlivu na výběr kandidátů na post prezidenta z rukou šéfů stran do rukou řadových straníků (prostřednictvím primárek) nepřineslo větší demokratičnost. „Spojené státy žily na konci 20. století v iluzi, že zavedly prezidentský systém primárek, který dal moc lidu – v  demokracii jedinému legitimnímu suverénovi,“ píše Graubard a  dodává: „Kritici nevěřícně kroutí hlavami nad politickými podnikateli, kteří se naučili používat nové volební metody. Vidí, že se zvýšil nejen vliv médií v americké prezidentské politice, ale i sponzorů přispívajících vysokými finančními částkami na kampaň lidem, o kterých si tito dárci myslí, že je tak či onak za jejich příspěvky odškodní.“ Historik ukazuje proměnu výběru na příkladu J. F. Kennedyho a McGoverna. První z těchto pánů se stal adeptem demokratů, poté co se mu podařilo zákulisním jednáním přesvědčit představitele strany, aby ho vybrali. Tedy stará „dobrá“ cesta. V roce 1972 už to bylo jinak. Tehdy se chtělo za demokraty stát hlavou státu patnáct mužů. Žádný z nich nebyl dosta-

tečně výrazný, ale podle průzkumů veřejného mínění měl největší šanci senátor Edmund Muskie. Jenže když neuspěl v  prvních primárkách v New Hampshire, odmítly ho podporovat i ostatní státy. Po každých dalších primárkách odpadal jeden kandidát za druhým, až zůstal nevýrazný McGovern, který nakonec propadl: „Primárky v roce 1972 vynesly do popředí vyhlášeného protiválečného bojovníka z  Jižní Dakoty, kterého si však země skoro nevšímala. Dějiny Ameriky nikdy dřív nezažily nominaci kandidáta na prezidenta z tak bezvýznamného státu. Straničtí šéfové totiž byli profesionálové, kteří znali své voliče, a nikdy by s nominací podobného kandidáta nesouhlasili. Správně by tušili, že je bez šancí.“

Proměnit se v kritiky Zavedení primárek ještě více zvýšilo význam peněz určených na kampaň. První větší souboj o  sponzory se však odehrál už v roce 1896, kdy se utkali McKinley a Bryan. Důležitější pro historii byl poradce prvního z nich Marcus Hanna. Ten totiž dokázal na podporu konzervativního kandidáta vyburcovat podnikatele, bohaté lidi a  společnosti k  nebývale štědrým darům. Varoval je, že pokud vyhraje demokratický kandidát, tak o své jmění přijdou. Strach zafungoval a on vybral sedm milionů dolarů (dnes tato suma představuje 150 milionů), což byla částka, která byla překonána až v roce 1936. Nemalou měrou to přispělo k McKinleyho vítězství. „Z  Hannova politického vynálezu shromáždit peníze od korporací a tím republikánům zajistit úspěch se stala hlavní metoda, kterou shromažďovali finanční částky na podporu celostátní kampaně,“ píše Graubard. Protože demokraté verbálně útočili na bohaté, neměli od nich přísun peněz. Tak si vymysleli vlastní cestu – odbory. Republikáni i  demokraté se snažili navzájem si komplikovat finanční zdroje, a  tak se časem zakázalo poskytovat peníze federálními institucemi či jejich zaměstnanci. Stejně tak se stanovoval i limit pro dary. Politici se to ale naučili obcházet a i dnes je financování stran značně problematické. Podle Graubarda se časem, i pod tlakem peněz či primárek, dostávají do popředí kandidáti, kteří nevynikají inteligencí, zkušenostmi či schopnostmi. Je to mnohem více o schopnosti umět se prodat či mít dobré kontakty. V závěru knihy píše: „Získá-li tato mocná instituce v budoucnu větší úctu, závisí hlavně na tom, zda ti, kdo se k ní přimknou a budou jí chtít sloužit, budou jen dvořany, nebo přimějí-li inteligencí a dobrou vůlí své představené, aby je považovali také za kritiky.“ To nepochybně platí i pro Čechy. Erik Tabery Stephen R. Graubard: Prezidenti, přeložil Luděk Bednář, BB/art, 810 stran.

Q

Dagmar Halasová: Druhý hlas, Archa, 47 stran Devětašedesátiletá překladatelka už před časem věnovala Bohuslavu Reynkovi drobnou monografii a uspořádala dopisy, které mu adresovala Suzanne Renaudová. Nyní se k  uměleckému a  manželskému páru znovu vrací. Ve vzpomínkové knize znovu zapátrala v  paměti, kde jí od dětství uvízly letmé dojmy ze setkání s  okouzlující dvojicí (její otec k  Reynkovým často jezdil na Petrkov a  dceru občas bral s  sebou). Valná část historek se pak opírá o dosud nezveřejněnou korespondenci mezi Reynkovým synem Jiřím a rodinnou přítelkyní Annou Marií Beslierovou. „Jaký vlastně byl ten Petrkov, který jsem měla postupně poznávat a  znát? Ten Petrkov, kam kdysi – ještě za života pana Reynka, jak čtu v těch dávno psaných dopisech – přišla v  jednom únorovém dni mladá žena, aby tam v zahradě našla místo, kde by pohřbila mrtvou volavku.“ Tou ženou byla kunsthistorička Věra Jirousová, která se nejvíc zasloužila o znovuobjevení Reynkova díla. A volavku pohřbívala, protože ji zabili estébáci při tajné prohlídce domácnosti Jirousových.

co se čte v respektu Kateřina Malá, fotoprodukce Ingvar Ambjornsen: Pokrevní bratři (2006). Příběh dvou chlápků z psychiatrické kliniky snažících se po léčení z projevů autismu a sociální fobie zapojit do normálního života. Jednoduchý a čtivý příběh. Nicméně další z knih, která mě přesvědčuje, že i  drsní, sněhem a  větrem ošlehaní Seveřané mají smysl pro citlivý a inteligentní humor. A to i ruku v ruce s vážností tématu. Jako v případě mého dalšího oblíbence Einara Mára Gudmundssona. Jaroslav Formánek, kulturní rubrika Pokud mám volný čas, tedy čas jen sám pro sebe, čtu už několik let stále dokola jednu a tutéž knihu. Jmenuje se Tao te-ťing (1971) a do češtiny ji nádherně přeložila význačná sinoložka, paní Berta Krebsová, a rovněž ji doplnila podnětnými komentáři. Psát o obsahu této knihy je nesmyslem, neboť pojmenovat to podstatné, o čem v ní autor – pravděpodobně Lao-c’ – hovoří, nejde. Což tento přibližně dva a půl tisíce let starý spis zdůrazňuje každým slovem. Cestu k němu si zkrátka musí najít každý sám, jako ten čas pro sebe. Silvie Blechová, domácí rubrika Květnové číslo (green issue – speciální „zelené číslo“) časopisu Vanity Fair. Na obálce je dvojportrét hollywoodské hvězdy Leonarda di Capria, vyfoceného na islandském ledovci, a německého medvídka Knuta a uvnitř 150 stran analýz, portrétů environmentalistů i skeptiků, reportáží (o nedostatku pitné vody v Číně či z amazonského pralesa) či detailních rozborů, jak téměř každým úkonem, který za den uděláme, nějak (většinou ne právě dobře) ovlivníme planetu, a  co dělat, aby to mu tak nebylo. Sami jdou ve Vanity Fair příkladem – spočítali si, kolik energie spotřebují na výrobu čísla, a zaplatili výrobu stejného objemu energie ze tří alternativních zdrojů. A  právě procházejí „uhlíkovým auditem“, který by měl odhalit plýtvání energií.

respekt 17 V 23.–29. DuBEn 2007

KnIhY

1

Holka, co potřebuje lásku Pavla Věry Noskové je na tom v Praze ještě hůř než ve Strakonicích. Koho před dvěma lety zaujal román Věry Noskové Bereme, co je hned při prvním, samonákladovém vydání, má při čtení její druhé knihy, řečeno s užitím módního adjektiva, komparativní výhodu. Od prvních stran románu Obsazeno nevstupuje na neznámou půdu, začátek knihy už vlastně zná, může porovnávat, lépe vidí autorce do karet. Nosková totiž udělala ve stavbě knihy zpětně dobrý kompoziční tah. Svůj první román pro jeho druhé, „oficiální“ vydání ukončila tam, kde logicky měl končit hned – ještě předtím, než začne popisovat pražskou anabázi své autobiografické hrdinky Pavly. A to je ústřední téma románu druhého, nyní vydaného. Letos šedesátiletá autorka tak oběma románům dala klasickou jednotu času, místa a děje. Hrdinka v závěru Bereme, co je prchá z bezvýchodné existence v jihočeských Strakonicích, oněch Strachoprticích, kde literární sny mladé dívky a představy o svobodném životě každodenně narážejí na samé hraboše, morčata a křečky. Při svém putování za snem o nepoznaném otci skončí v rustikální Ochtiné na Slovensku a po chvilkovém okouzlení romantizovaným obrazem otcovy patriarchální vesnice se ocitá na rozcestí. Ví, že se musí rozhodnout: „Dnes musím odjet. Nebo navždy zůstat.“

Kachní žaludky Hned na prvních stranách druhé knihy se ocitáme v Praze. Tedy v jiném prostředí a v jiné době, než byla šedesátá léta, kdy Pavla ještě žila nadějí, že se jí podaří uskutečnit sny čerpané z knih milovaných básníků, psát a studovat. Žádné podrobné líčení, jak se ze Strakonic, respektive ze Slovenska, dostala do Prahy, tu není. Nosková vstupuje rovnou do nového děje. Pavlin útěk do Prahy je sledem trpkých deziluzí, které se den ode dne prohlubují. Už ne sice maloměsto, ale také ne velký svět, navíc zploštělý normalizační falší a bezčasím. Ani v Praze Pavla

NEJLEPŠÍ CENY! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz John Ramsden: Oxfordský průvodce britskou politikou 20. století

nenajde pro své touhy šanci k realizování, navíc nesežene ani byt, uplatnění či aspoň práci. Chybí jí totiž pragmatismus, kterým oplývají schopní přátelé, kteří pochopili, jakou jim normalizace nabízí specifickou příležitost: mohou si myslet své, mohou novou společností politických či uměleckých páriů i pohrdat, jenom když se přizpůsobí jejich pravidlům hry. Když včas pochopí, že „každej bere, co mu život přihraje“. Na cestě vzhůru mladí ctižádostivci ani nezpozorují, že se jim pragmatismus rychle proměňuje v cynismus. Vždyť stačí, aby si Pavlou zprvu obdivovaný okouzlující, mužný kamarád, básník Joska, řekl, že „zlatý věk se přece nikdy nekonal, kolují o něm jen legendy. Doba je vždycky více či méně mizerná, je to její základní vlastnost.“ Proč se tedy pohodlně nezařídit v normalizačním režimu, když dravým vrstevníkům poskytuje tolik příležitostí? Joska si podobně dokáže zdůvodnit všechno, co potřebuje, takže se mu podaří i vydat sbírku básní. Jenomže to vyžaduje kachní žaludek, a ten Pavla nemá. Už první scény románu Nosková líčí sugestivně. Když jsou mladí básníci verbováni, aby zaujali po čistkách uvolněná místa, domlouvají se: „přece nepohřbíme svou šanci publikovat“. Básnické sebevědomí šamanů slov prudce roste. Nosková je sice milosrdná, nastupujícím koryfejům nedává pravá jména, ale mezi řádky je dobře poznáváme.

Na cestě Zákeřné město Pavlu nepřijme, čeká na ni stejná, vlastně ještě bezvýchodnější zkušenost, než jakou zažila ve Strakonicích. Je celkem jedno, zda své zážitky nabírá mezi cynickými kvaziumělci anebo jako servírka na makabrózním plese bachařů. Pavla jde z jednoho podřadného zaměstnání do druhého, neustále hledá, kde by se mohla trvaleji zabydlit – až se jako možný titul vtírá Hostovského Cizinec hledá byt –, jenže všude je obsazeno.

Když už to vypadá na štěstí v žižkovském suterénu a příběh jako by nebezpečně mířil k happy endu, ukáže se, že šťastných konců pro Pavlu není. Při slavnostní kolaudaci bytu totiž zazní jakoby ozvěnou, co naši mladou hrdinku ranilo už jednou ve Strachoprticích. Dívka toužící po lásce tehdy poznala, že je pro milence jenom jedním z dalších zářezů na posteli, a ráno uslyšela: „Stav se někdy. Byla jsi fajn.“ Nyní jiný horký milenec „vzal to zkrátka a přímočaře jako nějakej manžel po dvaceti letech“. Co to bylo?! ptá se děvče, nyní o něco starší, samo sebe a znovu slyší, co je ranilo před léty: „Můžu za tebou někdy po koncertu zajít?“ S tímhle se tedy musí znovu vypořádat „tahle holka, co urgentně potřebuje lásku, žena, které na pouhej sex je škoda“. Obsazeno je sice pokračováním Pavlina příběhu, ale jako román může stát kniha i sama o sobě. Jak se Noskové v Bereme, co je podařilo neobyčejně živě vylíčit svět rodící se dívčí osobnosti a plasticky exponovat i dobu padesátých a zejména šedesátých let, nyní stejně přesvědčivě popisuje Pavliny dospělé existenční a existenciální úzkosti v době normalizace. Děj sice zaplnily nové postavy, ale na Pavlu jsou stále navázáni někteří její staří, mravně chátrající přátelé, sourozenci, odcizená rodina a koneckonců i ty Strakonice. Na poslední stránce najdeme hrdinku ve stejné situaci, v jaké jsme ji opouštěli v první knize: na odjezdu, tedy na novém začátku. Ale jenom zdánlivě. Příběh druhého románu je méně intimní, zato společenská výpověď je tu explicitnější a hraje samostatnější roli. V odjezdu tak už chybí naděje, jakou měla poskytnout Praha. Nyní odjíždí na jih. Ale zpátky? Od autorky to není jen symbolické gesto – na cestě je totiž prý už kniha třetí. Vladimír Karfík

Q

Věra Nosková: Obsazeno, MozArt, 224 stran.

Homo ludens proti kapitalismu

1200 Kč

299Kč

Trocchiho ambiciózní pokus skončil kapitulací. Sestoupil do hloubek, do kterých se kdekdo neodváží ani pohlédnout. Kosmonaut niternosti, jak se spisovatel skotského původu Alexander Trocchi (1925– 1984) sám tituloval, ohledával, co se skrývá za závojem běžné reality, a jako autor narazil na meze jazyka a výpovědní možnosti literatury. Autobiografická Kainova kniha (1960), která se k českým čtenářům dostává v překladu téměř půl století od vydání, je testamentem jednoho z nejslibnějších spisovatelů své generace, jehož talent pomohla umocnit, ale nakonec utopila závislost na heroinu. Na vzrůstu zájmu o jeho dílo se na začátku 90. let, tedy téměř dekádu po jeho smrti, podílela módní vlna literatury o feťácích, kterou nastartoval Trainspottingem Irvine Welsh. Když v roce 2003 vznikl film podle Trocchiho raného románu Mladý Adam, příběh cynického svůdníka s hollywoodskou hvězdou Ewanem McGregorem v hlavní roli, Trocchiho význam coby literáta stojícího po boku W. S. Burroughse už zpochybňoval málokdo.

InzERcE

Před kým bych plakal První verzi Kainovy knihy napsal Trocchi už za plodného pobytu v Paříži, kde se na počátku 50. let snažily tisíce mladých Američanů a Britů navázat na odkaz Ernesta Hemingwaye nebo Henryho Millera. Charismatický mladík se stal vůdčí postavou časopisu Merlin, který publikoval Ionesca, Sartra nebo Becketta. S posledně jmenovaným ho pojilo přátelství a v Kainově knize na něj přímo odkazuje. Jenže právě Kainovu knihu, zamýšlený životní opus, nemohl završit jako kavárenský povaleč, žebrající u bohémských kamarádů o peníze na heroin. Hraniční životní zkušenost mu poskytl až přesun do New Yorku, města, v němž „není nikdo, před kým bych mohl plakat“. Nechal se najmout jako

řidič vlečného člunu převážejícího stavební materiál na Manhattan. Stal se dobrovolným vyděděncem, feťákem, jenž se musel mít neustále na pozoru před policií, která na konci 50. let pronásledovala v USA narkomany s nebývalou vehemencí. Život na lodi kotvící u bran města mu pomohl vyprávění pojmout jako příběh člověka, který žije na rozhraní mezi dvěma světy. Vypravěč Joe Necchi je tak trochu nezúčastněný, ale přesný pozorovatel, který má z paluby své lodi přehled o špinavém životě v zanedbaných čtvrtích kolem doků. Je na civilizaci nezávislý solitér, odstřihlý v kajutě obklopené vodou od veškerého lidského hemžení. V nejsilnější pasáži remorkér nedopatřením zanese hrdinův člun na noční moře a jen jedno lano brání tomu, aby se loď utrhla a stala se neovladatelnou hříčkou rozbouřeného živlu. Tady najednou „kosmonaut niternosti“, do nejmenších detailů pitvající své pocity na heroinových šlehách, připomíná skutečného astronauta na výletu v kosmickém prostoru, kterého také na hranici mezi smrtí a životem drží titěrná pupeční šňůra.

Rozplynu se v nicotě Číst Trocchiho je požitek. Projevuje se jako básník nehledaných metafor a přirovnání i jako ukázněný vypravěč, který dvěma třemi větami vystihne charakter postav. Nihilismus v jeho tvorbě nespočívá v nenávisti vůči společnosti, ale v tom, že se jeho hrdina systematicky snaží rozplynout v nicotě – dosáhnout pomocí drog, jak říká, klidu výchozího bodu „za smrtí“. Heroinem vyšponované introspektivní vnímání mu pomáhá zjitřeně si uvědomovat sama sebe, destruktivní působení drogy ale nijak nemaskuje. Deziluzivní popisy šlehacích seancí, v nichž vypravěč popisuje kumpány jako trosky bez vůle přežívající od dávky k dávce, nejsou asi tou

oslavou fetování, na kterou se při svém zákazu knihy odvolávala na počátku 60. let anglická cenzura. Trocchi se v knize prezentuje jako rebel brojící proti válce vůči drogám, jako protiváhu ke kapitalistické tyranii práce staví koncept homo ludens, člověka hravého. V textu se ovšem zabývá také smyslem psaní a možnostmi jazykového vyjádření, které si bolestně uvědomuje jako omezené: „Skutečná revolta je okamžitě znehybněna jako motýl pod klasifikujícím špendlíkem.“ Nepříjemné zjištění pro autora, který vnímá psaní jako zbraň a literaturu jako otevřené bitevní pole. Po relativním kritickém úspěchu knihy utekl před protidrogovou represí do Kanady a posléze se přesunul do Londýna. V 70. letech v rámci hnutí situacionistů horuje za „neviditelné povstání milionu mozků“ a jako obskurní postavičku opoziční kultury ho zvou do televizních debat. Žádnou další prózu už ale nenapíše. Stál mu ten destruktivní výlet za hranice všední reality za to? ptali se přátelé, když viděli, jak heroinista ničí život sobě i okolí. Sám Trocchi v závěru Kainovy knihy shrnuje svůj ambiciózní počin jako „pokusné uspořádání moře dvojznačné zkušenosti, provizorní hráz, otevírající manévr“ a trápí ho pocit, že „jsem ani nezačal vyprávět, co mám na srdci“. To lze číst jako umělecké alibi, výraz přehnaných nároků perfekcionalistického autora nebo jako přiznání kapitulace před cílem, kterého prostě není v silách literatury dosáhnout. Jan Gregor Alexander Trocchi: Kainova kniha, přeložil Ladislav Nagy, Odeon 192 stran.

Q

22

23.–29. duben 2007  V  RESPEKT 17

kultura

Letná do písku tesaná

Volná, bizarní, pomíjivá – taková je největší nezastavěná plocha v centru Prahy

K

Uděláme tunel... (Janák, 1909) foto Úrm katalog výstavy letná

dyby Kaplického nebylo, Letná by si ho musela vymyslet. Jeho návrh Národní knihovny vyvolává spory, leckdo ho považuje za bizarní, ale na okraj plochy, jež proslula cirkusy, sokolskými slety, vojenskými přehlídkami, obskurním pomníkem a  ještě bizarnějšími plány, sedne jak zadnice na hrnec. Takový dojem si odnese návštěvník výstavy, která je až do konce června otevřena na Staroměstské radnici. Bude-li Kaplického návrh realizován, naruší se tím samotný génius loci Letné spočívající v  jejím solitérství a  neustálém provizoriu. Vždyť i věčný Stalin vydržel na pláni jen sedm let a  jediným uskutečněným projektem od války, který tam přetrval dodnes, je půlstoletí starý tunel hluboko pod povrchem, jakási paralela rovněž neviditelné štoly císaře Rudolfa blahé paměti. I  takový dojem si odnese návštěvník téže výstavy. Odkud ten rozpor? Expozice totiž není věnována Kaplickému ani Národní knihovně, nýbrž Letné jako takové. Jak to přišlo, že pláň o jeden hektar překračující rozlohu Vatikánu zůstala z hlediska plánovačů bezprizorná? Máme to uvítat, či naopak nějak „řešit“? Výstavní panely nabízejí právě takové otázky. A ty překračují rámec nejenom jednoho projektu a  samotné Letné, ale i  Prahy. Každé evropské velkoměsto uvažuje o svých Letných, o bezprizorných plochách v centru – má-li tedy nějaké.

Na nejdražší parcele Evropy

...postavíme bulvár... (Kuthan, 1960) foto Úrm katalog výstavy letná

...nahradíme Stalina... (Černý, Rybářová, 1962) foto Úrm katalog výstavy letná

Zajímavý zážitek skýtá v  polovině 90. let Berlín. Zeď, symbol železné opony, je pryč, třímilionové město se sjednocuje a je povýšeno na německou metropoli. Po stopách nedávné dělicí čáry musí člověk pátrat málem detektivně, někde je pozná jen podle čerstvě zasázených akátů (na východní straně zdi je komunisté vykáceli, aby neclonily ve výhledu pohraničníkům) – až na jednu výjimku právě uprostřed, Potsdamer Platz. Postupimské náměstí má zvláštní osud. Kdysi noblesní centrum Berlína bylo v květnu 1945 při závěrečných bojích druhé světové války prakticky srovnáno se zemí, a když se později město dělilo na východní a západní část, Postupimské náměstí nějakým dopuštěním zůstalo uprostřed mnohohektarové „zóny nikoho“ jako pustý ostrov. Studená válka tyto poměry zakonzervovala, což Berlíňané po listopadu 1989 jako když najdou. Uprostřed velkoměsta se náhle otevírá berlínská Letná – víceméně chaotický a bizarní areál na písku, kde se lidé mohou volně scházet, procházet, jezdit na kole, piknikovat a  věnovat se nejrůznějším atrakcím, jako jsou žongléři či bungee jumping. Od počátku je jasné, že všeho jen do času, ale i proto si chtějí Berlíňané svou Letnou užít. Nacházejí se totiž na nejdražší a  mediálně nejproslulejší parcele Evropy, kde se právě projektuje nové centrum staronové německé metropole. Dnes tam už definitivně stojí budovy, z nichž se řídí osud „lokomotivy EU“, stavby, za které jejich autoři sklízeli ceny. Na krátkou éru mezi pádem zdi a nástupem buldozerů na Postupimské náměstí tak vzpomínají jen nostalgici. Tahle geografická odbočka sice na pražské výstavě není, ale návštěvník si ji nemůže nedomyslet. Pražská Letná nepatří k  nejdražším parcelám Evropy, leč ani ona by jednou neměla zůstat jen ve vzpomínkách nostalgiků. A  hrozí-li dnes Letné opravdu něco, není to rozhodně Kaplického projekt, umístěný beztak na samý okraj pláně, nýbrž spíše chystané oceanárium či výjezdy z dálničního tunelu Břevnov–Troja.

Od vojáků po Čtvrtníčka

...založíme univerzitu. (Wiehl, 1905) foto Úrm katalog výstavy letná

Bezprizornost pražské Letné – na rozdíl od Postupimského náměstí – funguje od počátku dějin. Je to skutečně podivuhodné. Praha je totiž přirozeným centrem české kotliny i jejího osídlení, což je dáno už přírodními důvody – pražská kotlina je klimaticky nejteplejším místem Čech a brody přes Vltavu odpradávna přitahovaly lovce i obchodníky. Paleontologové i archeologové si tedy v Praze přicházejí na své. Pouze Letná nebyla ani v historických dobách osídlena, tvrdí panel výstavy. Proč? Kvůli terénu a nedostatku vody. Letná zůstává pustá (s  výjimkou vinic na jižním svahu k Vltavě) za Přemyslovců, v době, kdy Karel IV. zakládal Nové Město, a dokonce i v roce 1784, kdy se za císaře Josefa II. spojila pražská města pod jeden magistrát. Dění se trochu rozhýbe začátkem 19. století. Purkrabí hrabě Chotek zřizuje na západním okraji Letné krajinářský park a první silnici, tu, po níž dnes jezdí tramvaj. Při starobylosti Prahy působí hodně překvapi-

vě, že schůdnou cestu z Dejvic k Vltavě můžeme používat teprve 175 let. I tato informace pomůže vysvětlit nezastavěnost pláně. Pustina však neleží úplně ladem. Je jako stvořená pro různá provizoria a láká k nápadům. V 18. a 19. století slouží jako vojenská střelnice, ale to už se blíží doba, která armádám v centrech metropolí odzvoní – ohlašuje se věk páry, elektřiny a  sportu. S  armádou to není definitivní, vždyť i dnešní padesátníci si pamatují na vojenské přehlídky éry komunismu, na tanky nacvičující už v noci od Strossmayerova náměstí a za dne pak defilující před zástupci strany a vlády. Nicméně to jen dokládá platnost úsloví „nikdy neříkej nikdy“ v případě Letné. Zatím jsme ale na přelomu 19. a  20. století a vojáci ustupují sportovcům. Sport se dává i do služeb sílící národní myšlenky a výsledkem jsou sokolské slety. V roce 1901 se na Letné schází 22 tisíc diváků, v roce 1912 se staví tribuny už pro 100 tisíc lidí a v roce 1920 – při prvním sletu po vzniku republiky – cvičí 16 tisíc mužů a žen pro 109 tisíc diváků. Přitom jde o dřevěné tribuny pro jeden účel, doprovázené různorodými stavbami včetně hudebního pavilonu. Proti tomu, co vidíme na vystavovaných fotografiích či obrazech, působí nynější Kaplického projekt docela střízlivě. Po tomto vzepětí letenských provizorií se ale slety stěhují na strahovskou definitivu a  pláň ovládnou soutěživé sporty. Na leteckém snímku starém tři čtvrtě století vidíme plochu zcela zaplněnou sportovišti (rovněž dřevěnými). Fotbalový stadion DFC Praha stojící těsně vedle SK Slavie připomíná, že i v Praze byly německé kluby. AC Sparta má svůj svatostánek nad vyústěním letenské lanovky. Hlavní část Letné pak zabírá klusácká dráha. I sportoviště podlehnou pomíjivosti. Už před válkou se začínají stěhovat – dílem kvůli požárům dřevěných konstrukcí, dílem kvůli výstavbě na okraji Letné (Národní technické muzeum). Podobně zmizí i  vysokoškolské koleje, jež tam stály za první republiky. Po válce je tedy pláň volná pro příležitostné akce. Patří k  nim zmíněné vojenské přehlídky, cirkusy, prvomájové průvody, revoluční shromáždění, papežská mše i megaboard Petra Čtvrtníčka. Volný prostor samozřejmě láká k zaplnění, ale pro zmapování těchto idejí se musíme přenést opět na začátek století.

Prokopat ten kopec Myšlenku typu „jak ten kopec zastavět“ lze ve velkoměstě očekávat. Před sto lety se však objeví idea „jak ten kopec prokopat“. Nespadne z nebe. Souvisí s asanačními zákony pro Staré Město a Josefov, přijatými v roce 1893. Staré ghetto mizí ve prospěch moderní secesní čtvrti. Její hlavní osou je Pařížská (tehdy Mikulášská) třída, ústící kolmo k Vltavě. Co na ni naváže? Logika žádá most. Ale co za ním, když osa míří přímo do svahu Letné? Logika žádá průkop či tunel. První návrh se objevuje už v  roce 1907 a pak se s dalšími roztrhne pytel. To je úkol pro inženýry, už ne v době kočárů, ale v éře tramvají a začínajícího automobilismu. Spojit střed Prahy s Dejvicemi, taková idea přesahuje pouhý výkop a nárokuje si přetvoření celého kopce, jeho regulační plán. Vystavené projekty spjaté s  „dírou skrz Letnou“ vykazují dost silné znaky sociálního inženýrství. Patří k nim Titana (1912) Antonína Engela, Vysoká škola technická (1915) Antonína Balšánka či Památník Miroslava Tyrše (1911) Pavla Janáka. Žádný z projektů není realizován, ba ani střízlivější návrhy pro instituce samostatné republiky po roce 1918 – parlament či Národní galerie. Totéž se opakuje po druhé světové válce. A  naplano vyzní i zatím poslední soutěž na využití Letné z roku 1964 (kongresový palác, galerie, přehlídkový prostor). Jak to vše shrnout? Historicky vzato se na Letné prosazují jen spontánní provizoria, zatímco dlouhodobé plány nikdy neuspějí. Dokládá to i  osud jediné realizace, Stalinova pomníku (1955–1962). Vítězové soutěže na jeho architektonickou podobu, manželé Štursovi (samotnou sochu vytvořil Otakar Švec), vyhráli i následnou soutěž na podobu po destrukci – ta však zůstala jen na papíře. Účinný vzdor Letenské pláně tak zcela v  jejím duchu spontaneity, bizarnosti i pomíjivosti ilustruje dnešní metronom na Stalinově soklu. Zbyněk Petráček Letná, historie a vývoj prostoru, Útvar rozvoje hl. m. Prahy, Sál architektů, Staroměstská radnice, 6. 4.–30. 6.

Q

RESPEKT 17  V  23.–29. duben 2007

kultura

Četl jsem i dekadenty

net

Jiří Suchý mění divadlo malých forem na velké, lidé to tak chtějí

Musím sledovat, o co má publikum Semaforu zájem – vždyť je to můj podnik. foto tomki němec

S

emaforská opera Dobře placená procházka v neděli vstoupila na prkna Národního divadla. Miloš Forman spolu s ní oživuje fragmenty Suchého nejméně úspěšné inscenace a dobře se baví na zkouškách současného Semaforu. Jeho majitel Jiří Suchý (1931) je odhodlán skončit s  „divadlem malých forem“: publikum prý stojí jen o ty velké. Hodně lidí vás vnímá jen jako autora písniček, ale Miloš Forman teď režíruje v Národním vaši hru. Je to pro vás satisfakce jako pro autora? Ale jistě. Už jsem si zvykl, že tahle stránka toho, co dělám, je opomíjená, nebo přinejmenším dolehne jen k úzké části semaforského publika. Dělím naše příznivce na divadelní a nedivadelní. Těch divadelních je z pochopitelných důvodů méně. A ti nedivadelní mě na ulici občas zastavují a říkají – my jsme vaši fandové, dodnes si zpíváme vaše písničky, Škrholu a Pramínek vlasů! Řeknu vám, z toho bych se někdy picnul. Člověk tady dělá osmačtyřicet let divadlo a naši „fandové“ o tom jakoby nevědí. Naštěstí fandové bez uvozovek vědí. Příběhy vašich her jsou plné podivných postav: v „Takové ztrátě krve“ se jedna z nich odhalí jako panák vycpaný slámou, v Procházce posunuje děj listonoš, a tak by se dalo pokračovat k „Poslední štaci“ nebo „Skleněnému prknu“. Kde se tahle, řekněme psychedeličtější, linie ve vašem psaní vzala? Vždycky zmiňuju, že jsem odchovaný Osvobozeným divadlem. Už méně často dodávám, že i  Nezvalem, a  téměř nikdy nemluvím o  tom, že i dekadenty. Karla Hlaváčka nebo Karáska ze Lvovic, ty jsem miloval a velmi intenzivně četl v nejcitlivějších letech. Jak jste reagoval na zprávu, že o vás má zájem Národní? Bývalý pan ředitel Daniel Dvořák mě s tím návrhem oslovil na ulici, což jsem samo o sobě pokládal za čest, no ale říkal jsem si, že to někde po cestě ustrne. Neustrnulo, k mému podivu. Proč si Forman vybral právě Dobře placenou procházku? Zdá se její dnešní uvedení jemu nebo vám nějak aktuální? Ani nevím. Miloš Forman říká, že tu operu inscenuje proto, že ji vždycky měl rád. Na scéně je všechno ze 60. let. Jestli nakonec bude nová inscenace působit jako retro, nebo jestli v ní publikum uvidí něco nového, to ponecháme na divákovi. „Stalo se módou sezóny do nepravostí rázně tepat, kaiserrock této fazóny mně ale nikdy dobře nepad,“ zpíváte. Nemáte někdy pocit, že chcete v divadle mluvit o čemsi dobovém? Měl jsem ho vlastně jen dvakrát, pokaždé si o to řekl tlak doby. Bylo to v roce 1968 a teď po pře-

vratu, to jsme dokonce uvedli inscenaci téměř politickou Hej rup aneb Peklo nebude, ráj se vrací. V takovou chvíli jsem cítil potřebu být aktuální a dopouštěl jsem se i satiry – tedy něčeho, co jinak zásadně nepěstuji. Ale rychle to odeznělo a já se rád vrátil do svých kolejí. Byla inscenace Procházky v šedesátých letech úspěšná? Ano, velmi. Ale představte si, co jsme udělali: poměrně brzy jsme ji stáhli z repertoáru, protože jsme si říkali – tak, teď běžela dvakrát v televizi, už to všichni viděli. Dnes pochopitelně vím, že teprve když se něco ukáže v televizi, začnou lidi chodit! Je to naše jediná opera – ze Šlitrova popudu, který to chtěl zkusit a požádal mě o libreto. V knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou zmiňujete, že vám tehdejší inscenace Procházky nepřirostla k srdci. S  režisérem Jánem Roháčem jsme spolupracovali dlouho a rádi, ale hodně věcí jsme viděli každý jinak. Ani s  tím, jak natočil Kdyby tisíc klarinetů, nejsem smířený, udělal z nich revuální velkofilm. Když už jsem psal libreto k opeře, chtěl jsem, aby se zásadně lišila od klasické – proto se odehrávala v koupelně. Představoval jsem si koupelnu se starými násypnými kamny někde v patricijském činžáku na Vinohradech. Roháč místo toho udělal moderní koupelnu s bílými kachlíky, které se rozsvěcovaly jako barevná hudba. Scénograf Josef Svoboda do ní zabudoval elektrický klavír, kterým se barevné akordy ovládaly. Byla to tehdy naše nejdražší scénografie, stála sto dvacet tisíc. Dnes za stejné peníze nedáte dohromady ani drahou, ani lacinou. Ve své době jste se prý pokoušeli Dobře placenou procházku nabídnout newyorským divadlům na Broadwayi. Jiří Šlitr o to stál. Nechali jsme tehdy za svoje peníze vyrobit anglické titulky k Formanovu televiznímu filmu, Šlitr tam s ním odletěl, proběhla nějaká setkání s broadwayskými impresárii. Nakonec z toho nic nebylo. Procházka se ale hrává dodnes – nedávno ji hráli v Praze studenti DAMU, ale taky ji hráli v Bruselu, v Sarajevu a ve finských divadlech. Forman vaši původní operu nyní docela zajímavě upravil: přidal písně ze „Sekty“, vaší nejtemnější a nejsurrealističtější inscenace. Sekta byla nejneúspěšnější inscenací Semaforu v jeho historii. Jiří Šlitr to tušil, dal od ní předem ruce pryč, proto jsem všechnu hudbu napsal sám. Chodily mi tehdy výhrůžné dopisy, lidé se mě zříkali a tak podobně. Po šestatřiceti reprízách jsme Sektu stáhli. Třicet šest repríz přece není žádná bída! V tehdejším Semaforu ano, pozdější Kytice se hrála šestsetkrát. Forman má ty písničky rád, dodnes na ně nezapomněl a teď je vsadil do inscenace.

Ta hra plná rouhavých rituálů, zvláštních dějových zvratů a sexy atmosféry tajného dívčího společenství vás musí zvláštně přitahovat. Několikrát v životě jste se pokusil natočit Sektu amatérsky jako film, ale nikdy jste ji nedokončil. Naposled jste točil jakési rané video s Věrou Křesadlovou v sedmdesátých letech. Víte, v Hollywoodu je předpokladem ke zfilmování muzikálu jeho předchozí úspěch. Já jsem točil neúspěšnou Sektu proto, že mně jí bylo líto. Nestálo by za to ji dokončit? Když jsem teď z  jeviště Národního slyšel sbor zpívat ty písně, taky mě to napadlo. Kdoví, třeba jsem se Sektou jen přišel moc brzy. Možná ji znovu budeme hrát v divadle. Zdá se, že víc než autorský tvůrce jste dnes principál Semaforu. Jak starost o divadlo ovlivňuje to, co píšete a hrajete? To víte, je to můj podnik s. r. o. – musíme sledovat, o co má publikum zájem. Aktuálně nás čeká velký zvrat: Semaforu jako divadlu malých forem je odzvoněno. Diváci dnes o  komorní představení nemají zájem, stahujeme jedno za druhým. Zájem je o naši Sukni smutnou jehlou spíchnutou, o komedii Život je náhoda v obnošený vestě, to jsou výpravnější inscenace a na ty se chodí. Komorní věci zvolna stahujeme a v září naopak chystáme největší produkci, na jakou jsme si kdy troufli. To, že na muzikál o větším obsazení lidi slyší, jsem si nevymyslel: prostě to vidíme. Co to bude? Lysistráta. Původně jsem ten text napsal jako činohru, hráli ji v  Divadle na Vinohradech. Teď jsem připsal písničky, je z toho muzikál. Nedávno jsme pozvali Miloše Formana a Libora Peška na zkoušku. Ohromně se bavili a  prorokují hře velkou budoucnost. No, uvidíme. Písně píšete už jen do semaforských her. Nemáte někdy chuť napsat song, který by mohl znít sám o sobě, snad i v dnešních rádiích? Už nemám tu ctižádost. V tomhle, to vím, mi ujel vlak, trendy jsou jinde. A trefovat se do nich... Trendy, řekl bych, jsou dnes nakloněné soužití stylů a výrazných osobností všeho druhu. Co kdyby vám někdo prorokoval, že se svými písněmi ještě znova přijdete do módy? O to, popravdě řečeno, zas tak moc nestojím. Má ambice je, aby se nám dařilo v divadle. Hrát dobré muzikály. Ale  film, ten bych někdy rád natočil. Pár jich mám za sebou, ale zatím s  žádným nejsem spokojený. Pavel Klusák

23

Q

YouTube + Azureus + iTunes = Vuze Jen málo lidí se do internetové historie zapsalo takovým způsobem jako americký programátor Bram Cohen (1975). V roce 2001 vynalezl protokol Bit Torrent a tato titěrná aplikace umožnila milionům lidí připojených k  internetu stahovat velké objemy dat. Cohen svým „problémovým dítětem“ odstartoval masové stahování filmů, hudby a počítačových her. Jeho jméno okamžitě dorazilo na stoly právníků nadnárodních vydavatelství, kteří dostali za úkol tohoto chytráka žalobami zničit. Ale nepovedlo se. Cohen dal hned na začátku všem na vědomí, že on pouze vynalezl systém, jak efektivně sdílet data. Co a jak lidé sdílejí, to už je jen jejich odpovědnost. Donutil nakonec vydavatele změnit zaběhané způsoby prodeje zábavy. Jen málo lidí si totiž dnes půjde koupit film za 600 korun do kamenného obchodu, když si jej může zdarma stáhnout z internetu. Nemluvě o  filmech, které třeba v  české distribuci nelze koupit vůbec. Bram Cohen nyní vydavatelům nabízí spolupráci. Minulý týden spustil svůj nový portál Vuze, který je jakousi fúzí klasického bittorentového klienta, internetového obchodu iTunes od firmy Apple a známého portálu YouTube. S  pomocí Vuze si uživatelé mohou stahovat vše, co uznají za vhodné, ale také si mohou vybrat z nabídky filmů, dokumentů, obrázků nebo hudby, které jim Vuze nabízí k pronajmutí za 0,99 centu. První z vydavatelských gigantů se již s Cohenem dohodly. Svůj obsah pro Vuze nabídla britská BBC (v její nabídce nechybí Červený trpaslík nebo Doctor Who), americký Showtime Networks, 20th Century Fox, Warner Brothers nebo Paramount Pictures. Proč by lidé měli sáhnout po placených programech namísto pirátských kopií? Kvůli kvalitě. Vuze nabízí videa v kvalitě High Definition, tedy ve vyšším rozlišení a s kvalitnějším zvukem, než má klasické DVD. Video s těmito parametry má v budoucnu nahradit nosiče DVD a dnes si jej zájemci mohou přehrávat například na konzolích Sony Playstation 3 nebo přehrávačích BlueRay od téže firmy – Microsoft podobné řešení nabízí na konkurenční technologii HD DVD. Mimo vysokou kvalitu nabízených videí na uživatele působí zejména komfort a nízká cena. Už příklad iTunes dokázal, že lidé jsou ochotni za zábavu platit, když ji mohou dostat za přiměřenou cenu, a  hlavně až domů, za pomoci několika kliknutí myší. Za první dva měsíce testování, ještě pod jménem Zudeo, navštívilo Cohenův portál přes dva miliony uživatelů. Nejenže s jeho pomocí mohou stahovat filmy, kupovat si je nebo pronajímat ve vysokém rozlišení, mohou je zde i publikovat. Stejným způsobem jako na známé adrese YouTube. K  samozřejmostem pak patří možnost uživatelů komentovat publikované materiály a hodnotit je. Cohen se tedy pokusil spojit veškeré výhody Webu 2.0, své unikátní technologie Bit Torrent, a navíc nabídl legální alternativu stahování za přiměřenou cenu. Čas ukáže, jestli byl jeho vstup do komerčního sektoru zábavy úspěšný nebo ne. Při svých dosavadních počinech na síti se však tento fanoušek origami zatím nespletl. Jan Kovalík

24

23.–29. duben 2007  V  RESPEKT 17

kultura

Trauma jménem novostavba SND V Bratislavě se po 21 letech otevřelo nové národní divadlo

P

oslední minuty Tančírny v  sále činohry nové budovy Slovenského národního divadla. Ladislav Chudík stojí na scéně úplně sám. Opona pomalu klesá. Najednou cosi zaskřípe, opona se rozvlní a  zůstane stát metr nad jevištěm. Hlediště vybuchne smíchem. Nové národní je otevřené!

Není to tak ošklivé Druhý dubnový víkend byl v Bratislavě nejteplejší za posledních pětapadesát let. Z tohoto pohledu nemohlo být otevření novostavby lépe načasováno. Páni z horních 900 pozvaných si nezašpinili lakovky, dámy mohly přijít jen v róbách s dekolty – kolem plotu staveniště zóny Eurovea, která má do dvou let vyrůst na břehu Dunaje. Architekti Slovenského národního divadla mohou mít pocit jistého zadostiučinění. Eurovea se totiž prakticky staví v konturách jejich urbanistického plánu. Divadlo, které bylo během více než jednadvaceti let své výstavby osamělým bílým slonem uprostřed ničeho, konečně dostane odpovídající okolí: s  městem ho spojí promenáda s  výhledem na hrad. Když se v roce 1979 rozhodlo, že nové národní bude stát na místě bývalých skladů nedaleko nákladního přístavu, málokdo z  toho byl nadšený. Dnes je tomu jinak. Třeba režisér Martin Huba se sklání před „intuitivním vycítěním lokality“ a věří, že budova hercům jejich dlouholetý skepticismus odpustí. Připomíná to běžnou situaci v divadle. Během zkoušek všichni remcají, nadávají na režiséra, po prvním potlesku ale obrátí kabát a začnou mu blahopřát. „Ale vždyť to není ani tak velké, ani tak ošklivé, jak jsme si mysleli,“ říkají náhle.

levici divadla stát multiplex, místo Lenina obrovský Štefánik i  s  českým lvem, místo panoramatického výhledu na Dunaj bude divadlo s  řekou spojovat jen úzký průhled mezi bloky budov. No a  samozřejmě technologie divadla, které byly kdysi špičkové, jsou dnes s odřenýma ušima jen standardní. Hlavní problém budovy spočívá v  tom, jak ji národ přijme. „Velké budovy jsou vždy politikum,“ vyjádřil se Martin Kusý. Od otevření architekt očekával „potrestání nevinných a odměnění nezúčastněných“. Zatímco řada aktérů novostavby zůstala během jejího otevření za dveřmi, politici seděli hrdě v sále, Vladimír Mečiar hned vedle Mikuláše Dzurindy. Chyběl ministr Kňažko, za jehož úřadování se od roku 1999 dalo na stavbu nejvíc peněz. Zato přišel bývalý ministr kultury Rudolf Chmel, za kterého vláda podepsala memorandum s americkou firmou Truthheim. Ta měla budovu na vlastní náklady proměnit na multiplexové kino a kongresové centrum, opera SND by si mohla sál pronajímat na pár dní v roce. Soukromá firma měla za 20 milionů eur získat 49procentní podíl na majetku v hodnotě 3,5 miliardy, k tomu 90 procent ze zisku a stálý roční příjem 80 milionů od státu za pronájem divadlu. Vůči nápadu, za kterým stál tehdejší ministr hospodářství Pavol Rusko, se ohradila kulturní

obec. Když už architekti začali budovu pro podnikatele Erica Assimakopoulose přestavovat, jen aby už byla tahle kauza uzavřená, spustila Darina Kárová, ředitelka festivalu Divadelní Nitra, v  prosinci 2004 podpisovou akci Hlas pro kulturu. Následné mimořádné zasedání Národní rady udělalo za touhle epizodou tečku. Dnes už i  ministr Chmel tvrdí, že je rád, že to nakonec dopadlo jinak.

Začalo se Hubičkou Režisér Blaho Uhlár dokončení novostavby odjakživa nazýval vítězstvím „komunistické mafie nad demokracií“. Má pro to své osobní důvody – jeho divadlo Stoka muselo fyzicky, nejen symbolicky, uvolnit místo promenádě k novému divadlu. A  jak budovu přijímají diváci? Dostavil se už pocit národní hrdosti? Když v roce 1994 spustil ministr kultury Ľubo Roman kvůli dostavbě loterii Bílá – Modrá – Červená, nevybrala se celkově ani koruna na Slováka či Slovenku a akce skončila ve ztrátě. Před budovu se během jejího odhalování dostavilo jen pár desítek diváků, slavnostní zahajovací koncert vysílaný v STV měl asi 10procentní podíl sledovanosti. Jeho dramaturgie nebyla nějak přehnaně „národní“. Na poslední chvíli se do programu dodával staroslověnský Otčenáš, kromě toho zazněly jen úryv-

ky ze Suchoňovy Krútňavy a Svätopluka. Začínalo se symbolicky předehrou k  Hubičce, která byla první premiérou SND v podání najatého souboru Východočeského divadla v roce 1920. Divadelníci už byli v  poslední době tak rezignovaní, že pobyt stavbařů v  budově přirovnali k  dočasnému pobytu sovětských vojsk. Ani navzdory nynějšímu přestřihnutí pásky slovenská story s divadlem úplně neskončila. Statiku budovy sice při galakoncertě prověřil burácející hlas Evy Urbanové, ale nějaké miliony si ještě vyžádá. Během prázdnin by měli také vyměnit vadnou točnu v operním sále: aby se vůbec mohla 20. dubna odehrát na této scéně Krútňava, muselo si divadlo půjčit přenosnou z pražského ND. Nejbližší dny také ukážou, zda nebude 1700 diváků přicházejících do tří sálů zároveň příliš velkou zátěží pro parkoviště či pro poměrně komorní foyer. Anebo možná reálnější otázka: přijde jich alespoň polovina? Nepozvaná veřejnost se do divadla poprvé dostala uplynulý víkend. A zatím byl zájem jen o nejlacinější lístky... Na internetových portálech si odpůrci i zastánci vzájemně nadávají do komunistů a nekulturních omezenců. Nové divadlo však na vlastní oči zatím viděl jen málokdo z obou táborů. Zuzana Uličianska, Bratislava Autorka je redaktorkou deníku SME.

Q

Podhodnoťte to Otec Martina Huby patřil jako někdejší šéf činohry a člen ÚV KSS k těm, kteří stáli u zrodu národního traumatu jménem novostavba SND. Od schválení prvního nápadu na půdě Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska uplynulo už skoro půl století. Vedle přehrady Gabčíkovo, Paláce kultury či rekonstrukce pražského Národního divadla bylo přitom kacířské uvažovat ještě o nějakém SND. Předsedovi slovenské vlády Petru Colotkovi ale nakonec prý Štrougal poradil, ať uměle sníží rozpočet stavby, a  pak ji nebude muset schvalovat „federál“. Tak začal příběh po všech stránkách podhodnocené stavby. Rozpočet se dnes vyšplhal na 4,5 miliardy. Co se ještě změnilo od roku 1980, kdy v architektonické soutěži vyhrál projekt tehdy třiatřicetiletých architektů Petra Bauera, Martina Kusého a Pavla Paňáka? Místo Muzea revolučních tradic bude po

Otevřeno už je, ještě zbývá za to potrestat nevinné a odměnit nezúčastněné. foto Pavol Funtal / Sme

Hledá se velká pozitivní osobnost Najde ji Amerika díky snímku o atentátu na Bobbyho Kennedyho? Je pátého června 1968 nad ránem. Robert F. Kennedy právě vyhrál prezidentské primárky v Kalifornii a jasně směřuje do Bílého domu. Po večírku v losangeleském hotelu Ambassador jde do kuchyně stisknout ruku personálu, když do davu kolem něj začne střílet čtyřiadvacetiletý mladík. Zasažený Kennedy padá a  už se neprobere z bezvědomí. Pod nešťastným názvem Atentát v Ambassadoru koluje po českých artkinech film, který byl dlouhé měsíce hitem světových festivalů. Původně se jmenuje Bobby a hraje v něm skoro celý Hollywood od Anthonyho Hopkinse a Sharon Stoneové až po Elijaha Wooda. Líčí den před Kennedyho vraždou, tak jak ho prožíval personál a  klienti osudného hotelu. Mozaika minipříběhů skládá dobové společenské spektrum – od černých a hispánských kuchařů přes manažery, kadeřnice, dlouhovlasé intelektuály až po konzervativní podnikatele. A zatím se charismatický Kennedy zaznamenaný výhradně prostřednictvím dokumentárních záběrů blíží k místu své smrti.

Interview pro Ruďas Upřímně řečeno, od tak ambiciózního uměleckopolitického projektu se čekalo víc. Jeho otcem je herec a režisér Emilio Estevez, syn herce Martina Sheena. Shromáždil kolem filmu slavné herecké přátele, Anthony Hopkins se na něm dokonce produkčně podílel. Měl to být výkřik proti americkému neokonzervatismu, cesta zpět k  realistickým „malým hrdinům“ a manifest přání vidět zase v politice velké pozitivní osobnosti. Bohužel, Estevezovi k tomu chybí talent. Jeho postavy jsou někdy až směšně schematické jako banální karikatury: utlačovaný černoch, vyžilá kadeřnice, laskavý vrátný na penzi. Navíc jeho představa „zlatých šedesátých“ budí úsměv u každého, kdo je zažil nebo si je dovede představit: dobová hudba v pozadí, konverzace o „Bonnie a Clyde“ a minisukně prostě nestačí. Český divák si Estevezovu naivitu nejlépe užije v  postavě československé novinářky z  Rudého práva, která se pod jménem Milena Janáček plíží hotelem, informuje na

požádání o pražském jaru a marně se snaží získat s Kennedym interview. Ale i  kdyby byl Estevez desetkrát lepší, stejně by měl problém: totiž obrovskou konkurenci dodnes živých fresek o americké společnosti, které se natáčely počátkem sedmdesátých let. Bezzubost Bobbyho obzvlášť smutně vynikne v  porovnání s velkolepým ironickým snímkem Nashville Roberta Altmana, který pracoval stejnou metodou útržků. Naštěstí pro Esteveze si tyhle filmy málokdo pamatuje.

Konec idealismu V  kontrastu k  průměrnosti snímku stojí fascinující příběh Kennedyho a jeho schopnosti nadchnout voliče. V lavině událostí z jara a léta roku 1968 jeho tragický osud neprávem zapadl a teprve s odstupem začali novináři a historikové hodnotit jeho nezavršený odkaz. V knize Hledání novějšího světa (The Seek of a  Newer World) z  roku 1967 Kennedy napsal: „Mnoho lidí vidí svět takový, jaký je, a ptají se: Proč? Já sním o světě, který tady ještě nikdy nebyl, a ptám se: Proč ne?“ Přeháněl a mluvil o snění, ale šlo mu o praktickou motivaci občanů frustrovaných odtažitou politikou, válkou, konzervatismem. Kennedyho „političtí zákazníci“ byli Američané ochotní nést společenskou odpovědnost a měnit své bezprostřední okolí. Je velkou otázkou, jak to všechno souviselo s vyšinutou atmosférou roku 1968 a jak by se svět byl vyvíjel, kdyby se RFK skutečně stal prezidentem. Když totiž skončí projevy a nastane všední den, nadšení opadne a dostaví se kocovina. Ale charismatičtí idealisté s  velkou politickou zkušeností – a tu Kennedy měl – jsou často schopni zvednout společenskou morálku a vlít na čas do lidí energii. Willy Brandt, Václav Havel. Přesně po takovém typu politika volají autoři filmu. Bohužel jejich

poselství je jasné jen předem informovaným, protože se film vůbec nezabývá Kennedyho prací ani motivem a pozadím vraždy. Roberta Kennedyho zabil palestinský radikál, který před soudem tvrdil, že se na svůj čin nepamatuje. Podle některých teorií šlo o politickou vraždu na objednávku. Ale ať už to bylo jakkoliv, smrt RFK byla historickým okamžikem, kterým skončil jistý typ amerického idealismu, jmenovitě víra, že nadšení hory přenáší a může od základu změnit svět. Čtyřicet let po Kennedyho smrti stojíme před globálními problémy, které nás nutí vytáhnout některé osobnosti ze šuplíku. Už víme, že silní demokratičtí politici s  charismatem a  hlubokou odpovědností za svět sami nic nevyřeší. Jenže bez nich je všechno ještě horší. Zbývá otázka, proč se český distributor rozhodl film překřtít a proč se hraje skoro v utajení, když ho v západoevropských metropolích úspěšně hrály multiplexy. Asi kvůli tomu, že Kennedy a jeho souvislost s  nadcházející politickou výměnou v  USA v Česku skoro nikoho nezajímá. Nedávno to potvrdil propad filmu George Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí o mccarthistických rejdech v newyorské televizi padesátých let. Obecně prostě platí, že postkomunistickými luhy a háji dnes vane jiný duch. Nejspíš proto, že zatímco my kráčíme od totality ke svobodě (byť se nám to někdy nezdá), v mnohých Američanech a Západoevropanech narostl pocit, že se ubírají opačným směrem. Ale to už je jiné téma. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka a scenáristka. Atentát v Ambassadoru, režie Emilio Estevez, česká premiéra 8. 2.

Q

RESPEKT 17  V  23.–29. duben 2007

kulturní servis

hudba

výstavy

25

televize

Zapomenutý malíř Josef Bosáček, Galerie Františka Drtikola, Příbram, 27. 4.–26. 5. Sto padesát let letos uplynulo od narození vyučeného pekaře a  malíře, který na konci 19. století vstoupil do Emauzského kláštera, aby se zde naučil dovednostem tzv. beuronské malířské školy. Příbramský rodák Josef Bosáček (1857–1934) později spolupracoval s Mikulášem Alšem, realizoval řadu jeho sgrafit, z  Bosáčkových vlastních děl stojí za pozornost třeba výzdoba kostela Navštívení Panny Marie v Klatovech. Závěr života strávil jako poustevník na Makové hoře, kde se zprvu v  poutním kostele staral o  svého bratra Vincenta. Po jeho smrti se nastěhoval do někdejší oslíkovy stáje a  mezi lidi scházel jen tehdy, když měl chuť se občerstvit v nedalekých Smolotelech v hostinci U Šedivých.

foto profimedia.cz

Další dávka Woodyho Allena Přibližně po roce a čtvrt nabízí Česká televize další přehlídku filmů Woodyho Allena. Jarní sedmidílná série představuje díla, na která se v roce 2005 nedostalo. Vesměs méně známé snímky z režisérovy filmografie – čítá už téměř čtyřicet filmů – rozhodně mají co nabídnout. Jejich chronologické řazení pak dává divákovi možnost porovnat, jak Allen stárnul a vyvíjel se jako autor. Upřímně řečeno: skoro se nechce věřit, že mezi bankovním lupičem z komedie Seber prachy a zmiz (1969) a paranoidním učitelem Davidem z filmu Cokoliv (2003) tkví časová průrva třiceti čtyř let. Nejvíce jsou v retrospektivě zastoupena 80. léta – Allenova nejplodnější dekáda, v níž spatřilo světlo světa celkem jedenáct filmů.

Takový jiný  režisér. foto profimedia.cz

Nové nahrávky

Pojmenujte po mně sendvič

A Tribute To Joni Mitchell, Nonesuch K  poctě emancipované muzikantce, jež se od 60. let dotýká folku, popu, jazzu i syntezátorů, se sešly osobnosti ráže Björk či Prince. Základní vtip je v tom, že zpěvné písničky, jež by se hodily k  přezpívání, kanadská songwriterka téměř nepíše. Výrazně vyznívá orchestřík dirigovaný písničkářem Sufjanem Stevensem, brazilský beatový klasik Caetano Veloso se zmocnil Dreamland. Na webu (ATributeToJoniMitchell. com) si lze poslechnout minutové ukázky ze všech nových nahrávek i z originálních verzí.

Film Danny Rose z  Broadwaye (1984), který je na programu tento týden, znamenal pro Allena oddech Trocha psychologie od ambicióznějších předchůdců. Milou retropoctu branži barových bavičů natočil po hořkých V dalších týdnech uvidíme Allenovu serióznější tvář. studiích lidských vztahů ve filmech Vzpomínky na Následující pondělky totiž ovládnou psychologická hvězdný prach (1980) a Sex noci svatojánské (1982) dramata ovlivněná tvorbou Ingmara Bergmana. Film a  po ceněném mystifikačním pseudodokumentu Září (1987) vypráví o šestici lidí, kteří tráví víkend na Zelig (1983). Film rámuje vzpomínání party komi- chatě. Propletenec vztahů postav, které se pro někoků, sedících v broadwayské restauraci, na údajně ho trápí a jsou někým nešťastně milovány, inscenuje legendárního agenta šoubyznysu Dannyho Rose, Allen jako divadelní hru v jednom interiéru. který byl za své klienty ochoten vypustit duši. V centru snímku Jiná žena (1989) je naproti tomu Rose nabízí protřelým divadelním manažerům jen jeden charakter. Padesátnice Marion (Gena jako baviče své ovečky, které by se ovšem spíše Rowlandsová) píše knihu a pronajme si pokoj, který než na divadelní pódium hodily do muzea kuri- sídlí vedle psychiatrické ordinace. Díky neizolované ozit; patří mezi ně například jednoruký žonglér, ventilaci vyslechne příběh, kvůli němuž se jí rozpadjednonohý stepař nebo slepý xylofonista. Jed- nou jistoty v životě. Drama připomíná tématem Lesnou z  největších Dannyho akvizic je pak vyšep- ní jahody výše uvedeného švédského klasika. Přízračnou snovou atmosféru má jeden z  nejtalá hvězda romantických kantilén z 50. let Lou Canova (Nick Apollo Forte), seladon s  přerost- zvláštnějších a nejméně doceněných Allenových fillým tělem, egem a  sklonem k  alkoholismu. Na mů – Stíny a mlha (1992). Černobílý film, natočený koncert, který má být Louovým comebackem, se ve stylu německého předválečného expresionismu, Danny uvolí přivézt zpěvákovu milenku a  před vypráví příběh úředníka Kleinmana, kterého vytáhmanželkou ji maskovat jako svůj doprovod. Neví ne z postele skupina kolegů z práce, aby se s nimi ovšem, že temperamentní dekoratérka Tina pustil do pátrání po řádícím masovém vrahovi. Předposledním filmem profilu bude snímek (Allenova životní partnerka Mia Farrowová je v  blonďaté paruce a  za velkými slunečními brý- režiséra Paula Mazurského Taková normální láska lemi takřka k nepoznání) se kromě Loua schází (1991), v němž brýlatý neurotik pouze hraje. Skos  nedobře naladěným italským mafiánem. Na ro to vypadá, jako by ho Česká televize zařadila do programu jako kontrast, vůči kterému vyzní veliproblémy je tedy zaděláno. Motiv propojení divadelního zákulisí a  záko- kost Allenova režisérského talentu. Film, v němž nů mafie využil režisér později ve filmu Výstřely hraje Allen rozhádanou manželskou dvojici s Bette na Broadwayi (1993). Dokonalou evokací dobové Millerovou, se odehrává celý v supermarketu a kriatmosféry zase dává vzpomenout na melancho- tici mu vyčítali zejména nedostatečnou psychololické, nostalgicky laděné Zlaté časy rádia (1987). gickou motivaci postav a zmatený příběh. Miniprofil završí relativní novinka. Ve snímku Četné situační gagy připomínají Allenovy rané komedie. Nezapomenutelná je v  tomto ohle- Cokoliv (2003) se režisér vrací ke konverzačním du například přestřelka v  tovární hale v  obla- komediím o  obyvatelích současného Manhattanu. cích helia. Člověku se dostane i nadprůměrného Woody tu hraje starého rádce adepta spisovatelskémnožství tradičních allenovských bonmotů a jis- ho řemesla Jerryho (Jason Biggs), který si neví rady křivých dialogů. s milostným vztahem s herečkou Amandou (ChrisFilm je ale ze všeho nejvíce nenásilným návo- tina Ricciová). Jeho postava je posedlá holocaustem, dem, jak se dopracovat k tomu, aby si o vás i po zbraněmi a strachem, že ho někdo ohrožuje na živoletech vyprávěli kamarádi historky a  ve vašem tě. Allen tak v předposledním newyorském počinu oblíbeném podniku po vás pojmenovali send- reaguje na atmosféru po 11. září a naznačuje důvod, vič. Danny Rose se může zdát směšný a  až dět- proč se jako tvůrce v poslední době uchýlil do Londýsky naivní ve své víře ve férovost,  přátelství a své na. Na uvedení filmů Match point (2005) a Sólokapr bizarní klienty, ale scéna, kdy pro ně pořádá večí- (2006) v televizi si ale budeme muset ještě počkat. rek s  levným zmrazeným krocanem, je prostě Q dojemná. Svůj názor, že bojovat proti bezskrupu- – JG – lóznosti má smysl, vysvětluje Danny Tině typicky po allenovsku: „Je důležité mít výčitky, jinak by člověk byl schopný dělat strašné věci. Já se cítím Danny Rose z Broadwaye, 23. 4.; Září, provinile pořád a nikdy jsem nic neprovedl. Víte, 30. 4.; Jiná žena, 7. 5.; Stíny a mlha, 14. 5.; Taková můj rabín Perlstein říkával, že před Bohem jsme normální láska, 21. 5.; Cokoliv, všichni vinni. – A vy věříte v Boha? – Ne. Ale stej- 28. 5. – všechny filmy vysílá ČT 2 od 21.45. ně se cítím provinile.“

Deerhunter: Cryptograms, Kranky Styl syrových kytarovek posledních let se zasnubuje s  halucinogenním ambientem, předávkováním barevnými zvuky. Vloni prorazili do mainstreamu s novou podivnou syntézou inspirací newyorští TV On The Radio. V  patách jim je nyní atlantský kvintet Deerhunter, který po společných turné s Yeah Yeah Yeahs a Liars prožívá první vrchol popularity. V+W / Osvobozené divadlo 1928–1939, 7 CD, Supraphon Supraphon vydává v  těchto měsících tolik dobrých archivních souborů, až se zdá, že éra kompaktů je opravdu u konce a leckdo se ještě snaží prodat, co se dá. Sebrané zvukové spisy Osvobozeného divadla čítají přes 150 písní a skladeb plus obsáhlou dokumentaci.

foto galerie ciant

Lori Hersberger: Beautiful Occupation, Dům umění České Budějovice, 13. 4.–13. 5. Třiačtyřicetiletý Švýcar se zprvu zabýval především videoartem, posléze přešel k  soše, a nakonec k malbě. Na mezinárodní scéně dal o sobě zatím nejvíc vědět před osmi lety, kdy na benátském bienále vytvořil instalaci z orientálních koberců plujících na vodě. I  jeho malby mají hodně blízko k landartu: fluorescenční barvy používá pro obří instalace připomínající jakési tepelné zářiče, přecházející volně z plochy obrazu na zeď a zpět, přičemž autor optický efekt umocňuje rozmístěním kusů zrcadel. Jiří Lindovský: Hranice – práce z poslední doby, Geofyzikální ústav AV ČR, Praha, 18. 4.–3. 6. Na počátku tvorby Jiřího Lindovského (1948) najdeme elektronky na rádiu Telefunken, které věčně opravoval jeho otec. Zářící body Lindovského inspirovaly ke kresbám přístrojů, žhavicích těles, mikrovláken, kabelů či zkratů. „V podstatě jsem ve svých námětech neopustil místnost. Vše se odehrávalo u televizoru, rádia, zástrčky. Mezi malým dějem uvnitř a  kosmem venku není tak velký rozdíl, protože prostor je ve své imaginární krabici složen vždycky ze skutečných tvarů a  dá se dělit,“ prozradil o  své tvorbě onehdy vášnivý čtenář časopisu Vesmír.

foto archiv

Koncerty

Amaro jilo – Naše srdce, Dům umění města Brna, 12. 4.–26. 4. Čtvrteční aukcí vyvrcholí charitativní akce, jejíž výtěžek půjde ve prospěch rekonstrukce fary a  Dětského domu v  Zábrdovicích. Jak naznačuje romský výraz Amaro jilo, na výstavě jde především o  Naše srdce. Peněženky zájemců se mohou otevřít nad díly Antonína Střížka, Františka Skály, Petra Nikla, Jiřího Davida, Tomáše Vaňka či poslední laureátky Ceny Jindřicha Chalupeckého Barbory Klímové. Draží se od šesti večer.

Donaufestival, Krems, Rakousko, 27. 4.– 30. 4. Druhým víkendem pokračuje v  dolnorakouské Kremži hudební přehlídka Donaufestival. Letošní ročník nese podtitul Nechráněné hry a  při stylově neortodoxní dramaturgii si budou hrát hlavně posluchači bez předsudků. Zatímco kurátorem prvního víkendu byl David Tibet, druhý nese pečeť britských industriálních legend Throbbing Gristle. Ty představí své nové studiové album, nahrané po čtvrt století trvající pauze. Jejich pozvánku ke spoluúčasti na dvojkoncertu Industriální hudba pro industriální lidi neodmítli Alan Vega (zpěvák newyorských Suicide), minimalista Phill Niblock nebo nevypočitatelní japonští avantrockeři Boredoms. V programu protaženém do čtyř posledních dubnových dní vystoupí i Gang Of Four, Jamie Liddell, Ghonzales (na snímku), Patrick Wolf, Deerhoof nebo Jason Forrest. Kompletní info o halových i chrámových koncertech viz www.donaufestival.at.

Střední věk, Galerie 5. patro, Praha, 25. 4.–27. 5. „Neurčitý stesk, nostalgie po jiných časech, stín zatrpklosti,“ to vše by mělo být tématem přehlídky tvorby stárnoucích dravců 90. let: Veroniky Bromové (1966), Davida Černého (1967), Pavla Reisenauera (1962), Michala Singera (1959) či Jiřího Surůvky (1961). Výstavu připravila Lenka Lindaurová, podle níž „vybrané věci pocházejí z  onoho druhu marginálií, které mě jako pamětníka dojímají jako ten nejstupidnější happy end (nemůžu použít termín pouťová srdce, protože ta už nedojímají nikoho)“.

– p@k –, – KV –

– JHV –

Jednoruký žonglér určitě zabere – z filmu Danny Rose z Broadwaye. foto icf films

26

23.–29. duben 2007  V  RESPEKT 17

civilizace

Oheň na Měsíci

Lunární povrch prý skrývá nevyčerpatelný zdroj energie. Co je na tom pravdy?

Stačí tak málo, a problémy lidstva jsou vyřešeny. Harrison Schmitt (vlevo) při výzkumu měsíční horniny. foto PROFIMEDIA.CZ

V

  konferenčním sále hotelu Hilton v  San Franciscu se hlouček novinářů tísní kolem prošedivělého pána v brýlích. Je to americký astronaut Harrison Schmitt, jeden z mužů, kteří chodili po měsíčním povrchu. Schmitt, původní profesí geolog, byl prvním a  zároveň posledním vědcem na Měsíci. Účastník závěrečné výpravy Apolla je znám jako držitel rekordu v délce jízdy lunárním vozítkem, s nímž urazil na jeden zátah 35 kilometrů. Proslavil se i  tím, že objevil nový způsob pohybu po Měsíci, připomínající běh na lyžích. V San Franciscu na únorové konferenci Americké asociace pro pokrok ve vědě (AAAS) byl však především jako obhájce snu o  pozoruhodném pokladu, který vesmírný souputník Země může ukrývat. Vzorek měsíční půdy číslo 75501 odebral Schmitt z  okraje kráteru Camelot 13.  prosince 1972. Nechal jej z  lopatky sklouznout do teflonového sáčku, který uzavřel a připravil na cestu zpět na Zemi. O řadu let později, v roce 1985, se v  „kameni z  Měsíce“ našlo cosi překvapujícího: zajímavá forma helia, lehkého prvku, kterým se plní dětské balonky na poutích. Izotop označovaný jako helium-3 byl objeven také v  materiálu, který získala už první expedice vedená Neilem Armstrongem. Helium-3 se na Zemi prakticky nevyskytuje. Přitom by se údajně mohlo stát nadějným „palivem“ pro budoucí reaktory fungující na principu termojaderné syntézy, takzvané fúze. Schmitt se domnívá, že by Spojené státy měly udělat vše, aby začaly slibný prvek na Měsíci co nejdříve těžit. Na konferenci AAAS bývalý astronaut nastínil, co by taková těžba obnášela: Kilogram měsíční horniny, regolitu, obsahuje pouhé stotisíciny gramu helia-3. Abychom získali 100 kg cenného

Jak ovládnout energii hvězd Výzkum na tokamacích probíhá už půl století, ITER ale předčí své předchůdce velikostí a měl by se stát prvním zařízením, které skutečně dokáže produkovat energii. Vědci ovšem budou muset vyřešit obrovské problémy: jak udržet pohromadě žhavé plazma, izolované od

izotopu, museli bychom vytěžit a  zpracovat dva čtvereční kilometry Měsíce do hloubky tří metrů. Na druhou stranu by 100 kg helia-3 mohlo dodávat elektřinu milionovému městu po celý rok a nahradilo by tak uhlí za 140 milionů dolarů. Několik letů stroje s nosností současného raketoplánu by pokrylo roční spotřebu energie v celých USA. Představa Měsíce rozrytého rypadly zní ovšem poněkud fantasticky. Zvlášť když vůbec není jasné, zda se fúzi skutečně podaří ovládnout natolik, aby vyráběla elektřinu. Mohli bychom tedy nad odvážným plánem mávnout rukou. Jenže Schmitt není „jen“ bývalý astronaut. Je předsedou vlivného poradního orgánu, který asistuje přímo řediteli NASA. Proto stojí jeho vize za trochu zamyšlení.

Snění o finální energii Vědci se pokoušejí zkrotit termojadernou fúzi pomocí prstencových nádob zvaných tokamaky, v nichž za obrovských teplot napodobují procesy, které probíhají ve slunečním nitru. Uvnitř tokamaků se slučují atomová jádra vodíku a uvolňuje se energie. Protože vodík lze získávat z  mořské vody, slibuje fúze nevyčerpatelný energetický zdroj, s nímž by lidstvo mohlo vystačit miliony let. Problémy s fosilními palivy či znečištěním ovzduší by se staly minulostí, boj proti globálnímu oteplování by získal úplně jiný rozměr. Je tu ale spousta zádrhelů. Médium, v  němž má reakce probíhat (takzvané plazma), musíme zahřát na sto milionů stupňů. V takovém žáru se taví každá pevná látka, což s  sebou nese obrovské technické problémy. Výzkum zatím naznačuje, že v drahých pokusných zařízeních je vyřešit lze. Vůbec ale není jisté, že se podaří vymyslet skutečnou elektrárnu, která by obstála na trhu.

stěn nádoby magnetickým polem? Plazma se neustále snaží z magnetické pasti uniknout, navíc v něm probíhají nepříjemné turbulence. A z čeho stěny nádoby vůbec vyrobit, aby obstály? Největší potíž ale spočívá v tom, že ITER bude vyrábět energii v několikaminutových pulzech oddělených dlouhými přestávkami. Komerční elektrárna však v pulzním režimu nemůže fungovat, protože by měla kvůli únavě materiálu velmi krátkou životnost. Zatím není vůbec jasné, jak tento problém vyřešit.

Harrison Schmitt nyní tvrdí, že zná méně náročnou cestu k jaderné fúzi. Helium z měsíční horniny by prý umožnilo zkrotit jadernou syntézu v mnohem jednodušších zařízeních, než jsou tokamaky, bez zahřívání na nepředstavitelně vysoké teploty. K  hlavním argumentům, o  něž bývalý astronaut svá tvrzení opírá, patří pokusy uskutečněné na University of Wisconsin. V laboratorní aparatuře velikosti kopacího míče se tu daří uskutečňovat jadernou syntézu „za studena“. Atomová jádra těžkého vodíku a helia-3 jsou elektrickým polem „vystřelována“ do centrálního bodu tak obrovskou rychlostí, že se po vzájemné srážce slučují. Jinými slovy, dochází k fúzi. Zní to slibně, potíž je však v tom, že „kopací míč“ pohltí tisíckrát víc energie, než dokáže vydat. Lze nepříznivý poměr obrátit? Schmitt přiznává, že to nebude jednoduché, neexistuje ale podle něj žádný fyzikální důvod, který by tomu bránil. Vše je prý záležitostí inženýrů a trpělivého hledání cesty, jak reaktor navrhnout. S  tím ale mnozí fyzici nesouhlasí. Hmota je podle nich za běžných podmínek příliš „řídká“ na to, aby jen tak produkovala fúzní elektřinu. Za pravdu jim dává postoj americké vlády, která nedává univerzitě na tyto pokusy ani cent. Vše je financováno ze soukromých zdrojů (ne že by podnikatelé chtěli budovat doly na Měsíci, investují hlavně do slibných komerčních aplikací v  medicíně a  ochraně před terorismem, k nimž může výzkum fúze na Wisconsinské univerzitě vést). V pozadí těchto kontroverzí doutná mnohem širší spor. Vede se o to, zda lze malé slunce zapálit i bez obrovských tokamaků, na laboratorním stole – a přimět je, aby vyrábělo elektřinu. V roce 1989 oznámili britský vědec Martin Fleischmann (narodil se v Karlových Varech) a jeho žák, Američan Stanley Pons, že se jim to podařilo; k úspěchu prý stačila palladiová elektroda a kádinka s trochou těžké vody. Jiní badatelé však jejich výsledky nedokázali uspokojivě ověřit. Podobně to dopadlo také s experimenty fyzika Rusi Taleyarkhana z Purdue University v Indianě, který tvrdí, že dokáže vyvolat fúzi v acetonové kapalině bombardované akustickými vlnami. Pravdu tedy může mít konzervativní většina fyziků, která v  žádnou jednoduchou zkratku k  nevyčerpatelnému zdroji energie nevěří. Bez obřích zařízení, která by dokázala napodobit podmínky panující v  nitru hvězd, tokamaků, výkonných laserů či jiných podobných „monster“ to zřejmě nepůjde. A je otázka, zda to půjde i s nimi.

Zjistit by to měl pokusný tokamak ITER, jehož stavba letos začíná ve Francii. Podílí se na ní EU a šest dalších partnerů včetně USA, Číny a Indie. Zapálení první umělé hvězdy vyjde nejméně na pět miliard eur, její výzkum spolyká dalších pět, což představuje druhý nejdražší vědecký projekt v historii (víc peněz pohltila už jen stavba Mezinárodní kosmické stanice). Experimenty by měly začít kolem roku 2017 a budou trvat nejméně patnáct let. Teprve dopadnou-li dobře, mohou inženýři začít uvažovat o stavbě první elektrárny. Co tedy bude s měsíčním heliem-3, pokud se ITER ukáže být jedinou možnou cestou k termojaderné energii? Harrison Schmitt má připravenu odpověď: nahradíme-li část vodíkového paliva v  budoucím reaktoru heliem-3, dokáže reaktor vyrábět energii mnohem účinněji a prakticky bez vzniku radioaktivních materiálů. To je sice pravda, bývalý astronaut už ale neříká, že by reakce musela probíhat za teplot ještě o řád vyšších, tedy při rovné miliardě stupňů. Vědci by pak mohli výsledky ITER, vykoupené mnohaletými experimenty a obrovským množstvím peněz, více méně zahodit a začít řešit technické problémy se žhavým plazmatem zase od začátku.

Moderní alchymisté Zdá se tedy, že jeden z nejvýše postavených mužů NASA prosazuje nereálnou vizi. Co to znamená? Kritici lunární těžby nabízejí shodné vysvětlení. Například podle fyzika Stephena Aftergooda z Federace amerických vědců potřebují lidé v  americké administrativě, kteří touží po návratu na Měsíc, ekonomicky přesvědčivé odůvodnění svých plánů. Zajímavější je celý problém z jiného pohledu. Snaha o  zkrocení jaderné syntézy pomocí jednoduché aparatury smontované na laboratorním stole poněkud připomíná hledání kamene mudrců. Ovšem ten, kdo by to dokázal, dostane obratem Nobelovu cenu, případně, pokud by svůj postup nepublikoval, dá své zemi do rukou obrovskou strategickou výhodu. Nikoho nepřekvapí, že badatele, kteří se snažili zjistit, zda Fleischmann, Pons a  Taleyarkhan nakonec přece jen nemají pravdu, trpělivě financovala americká armáda. Harrison Schmitt, který v  „poklad na Měsíci“ zřejmě upřímně věří, může být dalším poutníkem na této bludné cestě. Na druhou stranu, kdyby se to přece jen podařilo... Není to lákavá představa? Martin Uhlíř

Q

RESPEKT 17  V  23.–29. duben 2007

civilizace

Spor o hobita vyřešen

boční světlo

Proč je důležité znát totožnost tvora z ostrova Flores

B

yla to ohromující zpráva. Na indonéském ostrově Flores archeologové v roce 2004 vykopali kosti podivuhodného tvora, kterého popsali jako Homo floresiensis, nový trpasličí druh člověka. Díky popularitě filmové ságy Pán prstenů byl nazván hobitem z ostrova Flores. Poprask postupně odezněl, ve vědecké komunitě ovšem pokračovala velmi emocionální debata. Padala ostrá slova na adresu nálezců, kteří neprokázali příliš velkou míru odborné erudice. Svou roli hrála i  žárlivost: indonéský profesor Sartono, nestor místních paleoantropologů, se cítil ukřivděn a  obejit. Intrikoval tedy proti objevitelům, seč mohl. S  hobitem nepočítal žádný ze scénářů evoluce člověka. Chodil po světě docela nedávno, před pouhými 18 tisíci lety. Tedy v době, kdy i neandertálci už vyhynuli a na Zemi měl žít pouze moderní člověk. Ani to však nevysvětluje, proč pokračuje vzrušená diskuse až do současnosti. Jak může jediný nález odborníky tak dlouho iritovat?

Hostujícím profesorem

Člověk a jeho předkové Australopitéci, rod Australopithecus: žili před 4,2–1,3 milionu let v Africe; Homo ergaster (někdy popisovaný jako raný africký Homo erectus): žil před 1,85–1,4 milionu let v Africe, Gruzii a možná i na Blízkém východě; Homo erectus: 1,7–0,1 milionu let – východní a jihovýchodní Asie; Homo neanderthalensis, člověk neandertálský: 150 tisíc až 25 tisíc let – výhradně Evropa a západní Asie; Homo sapiens, anatomicky moderní člověk: 200 tisíc let až současnost.

Byli neandertálci lidé? První části hobitova skeletu byly objeveny v  červenci  roku 2001 v  jeskyni Liang Bua. Nalezl je tým archeologů a  antropologů z  málo známé australské univerzity v  Armidale. Jakmile vědci objev zveřejnili, stali se slavnými – doslova přes noc. Bohužel, a  o  tom dnes není pochyb, tento tým nebyl na tak významný objev připraven. Scházeli v  něm renomovaní specialisté a  jeho vedoucí Michael Morwood udělal několik závažných chyb. V honbě za rychlými výsledky, a možná i senzací, Morwood publikoval nekvalitně zpracovaný materiál. Klasifikoval Homo floresiensis na základě povrchní analýzy a své závěry pak ukvapeně několikrát změnil. Zásadní nález nezpřístupnil dostatečně specialistům, což vzbudilo negativní reakci a  řadu dohadů o  kvalitě materiálu. A  konečně: nedohodl se s  vlivnými indonéskými odborníky, což nakonec vyústilo v katastrofu. Indonéské úřady naleziště uzavřely a odepřely k němu vědcům přístup. Článek, který „hobita“ představil světu, sice vyšel ve slavném britském časopise Nature, měl však řadu nedostatků. Ze všeho nejvíc připomínal večerníček ze seriálu A je to!. Již zběžná analýza skeletu trupu a končetin ukázala, že nejde o  zbytky jednoho, jak tvrdili autoři, ale nejméně dvou jedinců. Zhodnocení charakteru pánve a  končetin bylo zmatené. Velikost mozku Morwood odhadl chybně. A  tak bychom mohli pokračovat. Výsledkem byly zmatky. Vzápětí prohlásil v tisku prof.  Henneberg, Polák žijící v  Austrálii, že se nejedná o nový lidský druh, ale o takzvaného mikrocefala, tedy jedince s  patologickou poruchou, která se u  současného člověka projevuje „zakrnělou“ lebkou a velmi malým mozkem. Tím se dostáváme k tomu, proč je objev tak důležitý a  co nám o  evoluci člověka vlastně prozrazuje. Nejprve se však musíme vrátit do 70. let minulého století. Tehdy totiž vědci položili základy koncepce jediného lidského druhu, známé též jako multiregionální teorie. O  co jde? Všichni známe z  učebnic obrázky předchůdců současného člověka: australopitéka, člověka vzpřímeného (Homo erectus), neandertálce a  dalších. Multiregionalisté v podstatě tvrdí, že všichni tvorové, kteří přišli po australopitékovi a  patří do rodu Homo, tvoří jediný biologický druh, jenž existuje již zhruba dva miliony let. Jinými slovy, člověk vzpřímený a  neandertálec spadají do stejné klasifikační „přihrádky“, do níž patříme i my, pozemšťané 21. století. Z toho vyplývá důležitý

Zrod multiregionální teorie V 70. letech dvacátého století začali tři relativně mladí antropologové nezávisle pracovat na koncepci kontinuity a výlučnosti druhu Homo sapiens. Američan Milford Wolpoff přišel s koncepcí „jediného druhu“ v evoluci člověka a jeho předků. Začal u našich nejstarších předků, australopitéků, a postupně pokračoval k modernímu člověku. Známý český antropolog Jan Jelínek vystoupil na počátku 80. let s myšlenkou, že od vzniku rodu Homo existoval jen jediný, postupně se vyvíjející druh Homo sapiens. Poukazoval na

Tvor, který zapomněl vyhynout. oto PROFIMEDIA.CZ f

závěr: moderní lidé se mohli křížit s neandertálci i s Homo erectus. V  80. letech se však objevuje úplně opačný názor: moderní člověk vznikl před asi dvěma sty tisíci lety v Africe jako zcela svébytný biologický druh. Se starobylými původními druhy člověka se nekřížil, naopak je postupně biologicky i  kulturně vytěsnil. Do extrému dovedl tuto teorii britský antropolog Chris Stringer, který dokazoval, že o nějakém křížení současného člověka a ostatních lidských druhů nemůže být vůbec řeč. A tehdy propuká „válka o neandertálce“. Některé knihy a filmy, které vycházely z teorie vytěsnění, líčily vítězství moderního člověka v  těch nejkrvavějších barvách, což odbornou diskusi jen vyostřilo. V zásadě však šlo o problém mnohem obecnější. Byli neandertálci lidé? Je vůbec možné, aby vedle sebe přežívaly dva inteligentní druhy člověka? A proč se nekřížily? Obě strany neustále hledaly argumenty, které by podpořily jejich názor, a  proto v  90. letech také „angažovaly“ genetiky. Multiregionalisté genetiky populační a  zastánci afrického původu moderního člověka zase genetiky molekulární. I  když multiregionalisté pálili ze všech sil, prvního sladkého vítězství se dočkali „afričané“. Genetici totiž prokázali, že se neandertálci od moderního člověka svou dědičnou výbavou dost podstatně lišili. Výsledky lze chápat tak, že šlo o dva různé lidské druhy, mezi nimiž k významnějšímu křížení nedocházelo.

to, že existence „lidské“ kostry (v protikladu ke kostře australopitéků, která se podobá spíš kostře lidoopů) a pokročilé materiální kultury je jakýmsi jednotícím faktorem a základním argumentem pro existenci jediného druhu člověka. Australský antropolog Alan Thorn pak došel k závěru, že starší lidské populace by se teoreticky mohly křížit s moderním člověkem, a tudíž rod Homo by skutečně mohl být reprezentován jediným druhem Homo sapiens. V roce 1989 přichází Milford Wolpoff, v úzké spolupráci s Alanem Thornem i Janem Jelínkem, poprvé s  multiregionální teorií, která zdůrazňuje vysokou genetickou kontinuitu v evoluci člověka vznikající neustálým tokem genů mezi jednotlivými regiony, v nichž se člověk od doby svého vzniku vyvíjel.

Právě v tomto okamžiku se objevil hobit. Pro multiregionalisty byl velmi nepříjemným překvapením. Připomeňme, že jej Morwood popsal jako nový a velmi zvláštní lidský druh, což by znamenalo konec teorie, která tvrdila, že jiný lidský druh nikdy neexistoval a dva různé lidské druhy nikdy nemohly žít vedle sebe. Multiregionalisté proto přivítali, když prof.  Henneberg označil hobita za mikrocefala. Teorii o patologické poruše se z jejich strany dostalo až frenetické podpory. Nikoliv samostatný druh, ale postižený jedinec – to byla karta, na kterou vsadili. „Afričané“ však sbírali síly k  protiútoku. Postupně se ukázalo, že stavba těla záhadného tvora vůbec neodpovídala „hobitovi“. „Hobit z  Flores“ byl poněkud vyšší a  mnohem robustnější, než v Nature publikoval Morwood, takže by mu slušel název „trpaslík z Flores“. O to však tolik nešlo, největší a nejvášnivější odborné diskuse vzbudila lebka a  „malinký mozek“. Vyšlo najevo, že mozek byl ve skutečnosti mnohem větší, z 360 kubických centimetrů se zvětšil na více než 400. Měl přitom velmi zvláštní, pro současného člověka netypický tvar. Byl to mozek velmi starobylého, miniaturního (trpasličího) druhu člověka, jehož předci se do Indonésie dostali už na počátku čtvrtohor, tedy téměř před dvěma miliony let.

Lovci obřích krys Další důkazy se objevily na konci roku 2006 a letos. Tři nezávislé týmy odborníků publikovaly výsledky rozsáhlých studií, které prokázaly, že o mikrocefalii skutečně nemůže být řeč. Hobitova lebka ani tvar mozku neodpovídají žádné dnes známé formě této choroby, právě tak jako kosti končetin a trupu. Mají navíc celou řadu velmi starobylých znaků, které se u moderního člověka nevyskytují. Zastánci jediného lidského druhu tak postupně ztrácejí půdu pod nohama a nezbude jim nic jiného než vzít celou situaci na vědomí. O tom, že se mýlí, vypovídají i nástroje používané „hobity“. Bezpochyby je vyrobily inteligentní lidské bytosti, ne však současný člověk. Zhotovili je lidé ze skupiny člověka vzpřímeného. Jak tedy vznikl, jak žil a jak doopravdy vypadal Homo floresiensis? Objevil se minimálně před 100 000 lety, ale spíše mnohem dříve: vyvinul se patrně z předka druhu Homo ergaster, který žil v  Africe a  Gruzii na samém počátku čtvrtohor, před 1,85 milionu let. Bohužel zatím nelze zjistit, jaké měl Homo floresiensis geny, doposud nalezený materiál takovou analýzu neumožňuje. Naopak víme, že tvor označený za hobita byl vlastně trpaslík v tolkienovském smyslu, který žil na ostrově Flores v době před 94–13 tisíci lety. Živil se například lovem podobně miniaturních slonů a  obřích krys. Velikost jeho mozku proporčně odpovídala raným formám člověka. Mnohé otázky zůstaly otevřené. Byli všichni obyvatelé ostrova Flores tak malého vzrůstu? Jak moc je nám Homo floresiensis geneticky příbuzný a  jak velký měl doopravdy mozek? Vždyť jeden nebo několik málo nálezů nemůže reprezentovat zkoumanou populaci a její proměnlivost. Musíme se tedy obrnit trpělivostí a počkat, jaká překvapení nám přinese budoucnost. Václav Vančata Autor je antropolog, přednáší na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

27

Q

Vzpomínám si, že během studií na Univerzitě Karlově koncem 80. let jsme provozovali takzvaný „ksichtkurz“. Student se ukázal na přednášce na začátku semestru a potom ještě těsně před jeho koncem, aby si přednášející jeho obličej vtiskl do paměti. Účelem bylo vyhnout se trapné situaci u zkoušky („Vy, pane, také studujete můj obor?“) a přitom většinu semestru úspěšně proflákat. Ironií osudu dnes stojím před studenty v pozici přednášejícího a vidím, co s metodami mého mládí udělala změna poměrů. Navíc v tomto semestru přednáším na Jihokalifornské univerzitě v Los Angeles, takže mohu srovnat, jak ke studiu přistupují studenti ve Spojených státech a u nás. Když jsem před pár týdny dorazil do Ameriky a  chystal se na první přednášku, vrazil do mé kanceláře kolega Steve s  tím, že studenti jsou ze mě velmi nervózní. Nevědí prý pořádně, co od hostujícího profesora z Evropy čekat, a bojí se, že budu neúměrně náročný a zavalím je příliš mnoha domácími úkoly. Domácí úkoly! Ty se přece u nás dělají naposled na střední škole. Teď jsem začal být nervózní já. Nebudu na studenty nedostatečně náročný, nebudu po nich chtít málo? Žádný kulturní šok se ale nakonec nekonal. Přizpůsobil jsem se zdejším zvyklostem. Což znamená, že kromě přednášení také připravuji každotýdenní domácí úkoly a  průběžné zkoušení během semestru. Vše samozřejmě písemně a pečlivě zdokumentované; od ústních zkoušek se tady už dávno upustilo kvůli obavám z možné právní dohry. A mí studenti po první přednášce opustili představu o  šíleném, jen vědě oddaném profesorovi z Čech. Je vidět, že o obor mají zájem, ale ne každý je připraven se přetrhnout. Jen Luis z mexické metropole se přihlásil, že mu sylabus, který jsem rozdal, připadá nedostatečný a rád by se ještě něco navíc dozvěděl o laserech. Celkově se tu studenti hodně ptají a otázky jsou k věci a dobře formulované. Jako by jim víc šlo o to se něco dozvědět než udělat z  přednášejícího blbce (což alespoň v mém případě není neřešitelný úkol). Celkově mi připadá, že dnešní studenti u  nás se od svých amerických protějšků nijak zásadně neliší. Asi i  proto, že  v  mnoha ohledech jsou současní čeští studenti jiní, než jsme byli my. Mají mnohem větší pocit zodpovědnosti za svůj vlastní osud a  nedávají věcem volný průchod. To se neprojevuje jen při studiu. Dnes je vzácností potkat studentku s bříškem, zatímco před dvaceti lety naše alma mater připomínala dětské jesle (autor se svou manželkou také přispěli svým dílem). Současní studenti myslí ekonomicky a volí buď obory s perspektivou budoucího dobře honorovaného zaměstnání, nebo se hlásí na studijní programy, které jsou notoricky známy svou malou náročností, aby jim zbyl čas na výdělečnou činnost. Přírodovědecké a inženýrské obory, které mnozí z nás studovali z nedostatku jiné kvalitní nabídky či z nemožnosti dostat se na humanitní studia z politických důvodů, táhnou nyní méně. Rozdíl mezi českou a  americkou univerzitou bude asi jinde. Vysoké školy v USA představují velmi široké spektrum od nepříliš inspirativních učitelských přípravek po špičkové výzkumné univerzity. A k těm posledním mají české školy, které obecně příliš nevybočují z  průměru, ještě daleko. Hlavně proto, že na našich univerzitách je málo vědeckých osobností, které by dokázaly studenty inspirovat. Nemusí to být přímo nositelé Nobelovy ceny, i když na chemické fakultě Jihokalifornské univerzity jeden samozřejmě je. U  nás by pro začátek stačilo, kdyby studenti na přednáškách viděli více mladých badatelů, kteří se už dokázali prosadit ve světové vědě. Navíc americký profesor je svým studentům plně k dispozici a neexistuje, aby například při konzultačních hodinách našel student zamčenou kancelář. A  na přednášky musí chodit perfektně připraven. Což mi připomíná, že zítra přednáším, a  jestli teď neskončím s psaním této úvahy a nedám se do přípravy (co jen to chtěl Luis vědět o laserech?), hrozí mi malér. Pavel Jungwirth Autor je chemik. Příští týden píše dokumentaristka Erika Hníková.

28

23.–29. duben 2007  V  RESPEKT 17

trendy

Dunaj, řeka vzpomínek

Ze všech evropských řek je Dunaj nejevropštější, vypráví příběh našeho kontinentu Andrzej Stasiuk (1960) je polský prozaik, básník a publicista. Je autorem několika povídkových cyklů – Mury Hebronu (1992) či Tekturowy samolot (2000). U nás vyšly Haličské povídky (2001), Jak jsem se stal spisovatelem (2004) a kniha Dukla (2006). Od roku 1987 žije v Nízkých Beskydech, ve vesnici Wołowiec, kde spolu s manželkou založil nakladatelství Czarne. foto archiv

D

unaj plyne proti proudu času. Jeho vody se přelévají ze současnosti do minulosti, plují z toho, co právě je, k tomu, co kdysi bylo. Čím je delší, tím je starší. U jeho ústí žijí tisíciletí sumci a hejna pelikánů připomínající létající ještěry. Tady se hromadí bahno z celé střední Evropy. Dobytek a obrovští vepři v Murighiolu se pasou bez dozoru. Za soumraku se odeberou do ohrad spletených z rákosu. V Caraormanu nechal Nicolae Ceaušescu vybudovat zařízení, které mělo sloužit k dobývání zlata z dunajských vod. Za rok hrst zlatého prachu. Monstrózní stroje uprostřed liduprázdné písečné krajiny pomalu rezavějí. Nikdy nebyly spuštěny. Dnes se v  jejich stínu chladí pohublí, potem se lesknoucí koně. Bydlím deset kilometrů od karpatského rozvodí. Na mé, polské straně se všechny řeky vlévají do studeného Baltu. Na té druhé, slovenské se téměř všechny řeky spojují s  Dunajem, aby spolu s ním zanikly v Černém moři. Z okna se dívám na zalesněný hřeben a vím, že za ním je ještě jeden a za ním už se pohoří Karpat začíná lámat a mírně svažovat k jihu. A tam je Dunaj. Tam už jsou tisíciletí sumci, kteří střeží ústí tří ramen dunajské delty: Chilie, Suliny a  Sfântul Gheorghe.

V  deltě a  v  Dobrudži se dějiny ještě pořádně nerozvířily. Dunaj sem zanáší bahno z  hlubin kontinentu, ze středu civilizace, a  staví z  něj krajinu časem nedotčenou. V deltě a v Dobrudži vládne věčnost a tisíciletí sumci čekají v zátočinách na svoji kořist. Uprostřed léta tyto končiny připomínají Amazonii a Habeš. „Vietnam, Vietnam,“ opakoval pořád dokola převozník, který mě před třemi lety vezl ze Suliny do Sfântul Gheorghe. Celé hodiny jsme pluli zelenými tunely kanálů a žlutočerní vodní hadi se otírali o pramici. Ve Sfântul Gheorghe, v  poslední vesnici kontinentu, kam se můžete

Zvířat je více než lidí Nepamatuju si, kolikrát jsem Dunaj viděl. Mohlo to být tak stokrát. Z větších řek jsem jenom moji rodnou Vislu viděl víckrát. Není možné se Dunaji vyhnout. To bych musel přestat jezdit na jih, ale já nedokážu jezdit na žádnou jinou světovou stranu. Překračuju karpatské rozvodí a  kutálím se dolů k dunajskému řečišti. Někdy zůstávám v kraji jeho levých přítoků, ale když mám víc času, cestuju spíš po pravém, balkánském břehu. Takže vlastně i Budín je takový malý Balkán, něco na tom bude. Když se totiž v létě touláte po budínských pahorcích, tak nějak očekáváte, že se pod vámi rozšumí Jadran. Ale to je jen můj soukromý pohled, pohled člověka z  té druhé, severní strany Karpat. Budapešťané by asi na tuhle „balkánskou záležitost“ měli poněkud jiný názor. Každopádně nejjednodušeji se na druhou stranu dostanete v Budapešti, když překročíte jeden z pěti nebo šesti mostů. Pak už jenom tři čtyři hodiny, hraniční přechod Udvar-Knezevo a jsme v Baranji. Chorvatský spisovatel Mirko Hunyadi tvrdí, že „otcem Baranje je Dunaj a matkou Dráva“. Baranja se totiž rozkládá u  soutoku těchto dvou řek. Letos v zimě jsem se tam cestou do Bosny zastavil. Vůbec tam nebyl sníh a bahno nebylo ani zamrzlé. V záplavových oblastech hnízdila hejna kormoránů. Kolem dokola se rozkládaly nížinné pláně. Úzká silnička vedla po náspu a z té výšky bylo vidět neuvěřitelně daleko. Ale k Dunaji jsem se dostat nemohl. Stály mezi námi mokřady a nekonečná pole suchého rákosu. Věděl jsem, že tam je, tam na východě, tam, kde nebe měnilo barvu a oblaka tvary. Když jsem vystoupil z auta a vypravil se k mokřinám, všude kolem sebe jsem nacházel jelení trus. Zvířat bylo v tomhle kraji nepochybně víc než lidí.

la slušná čísla. Měli bychom u  něj každoročně vykonávat nějaký pradávný, pohanský obřad. Měli bychom se rozestoupit podél jeho břehů, chytit se za ruce a zahledět se do podvědomí kontinentu. Měli bychom sejít až k řece, ponořit se do ní, pomazat se blátem. Asi někde v Rumunsku, možná ve Valašské nížině, kde se na loukách pasou stáda, kde stojí dobytek po kolena ve vodě, kouká k bulharským břehům, zvedá ocasy a kadí přímo do zelenkavého proudu. Jako kdysi, v  dávných dobách. Možná bychom se tam někde měli setkávat, abychom nezapomněli na vůni dobytka a bláta, abychom nezapomněli, odkud pocházíme. Teď se dívám na mapu a uvědomuju si, že jsem cestoval vesměs podél dolního toku řeky. Právě tam, kde ještě můžeme spatřit to všecko, co zanedlouho zanikne, všecko to, co dnes považujeme za anachronismus. Jako třeba dobytek, který se pase sám, aniž by na něj někdo dohlížel. Ve Valašské nížině nebo v deltě. Protože Dunaj, to je pro mě řeka vzpomínek. A nemyslím tím vzpomínky osobního rázu, ale obecně, vzpomínky našeho „evropského rodu“. Cestoval jsem podél dolního toku hlavně proto, že jsem tam mohl narazit na to „staré“, co bylo ale paradoxně „mladší“, protože se to pomaleji, rozvlekle, ba dokonce líně ubíralo cestou civilizace a uvážlivěji tak směřovalo ke svému osudu.

Lodě plují proti proudu Jednou jsem se procházel po nábřeží v  Pasově. U  břehu kotvily luxusní výletní lodě. Ukrajinská se jmenovala Oděsa a  rumunská Dunarea. Byla tam i  jedna z  Ruska, ačkoli ruská přítomnost na Dunaji už patřila víceméně k minulosti. Jmenovala se asi Kněžna Anna. Skrz velká okna jsem viděl táflování z tmavého dřeva, bílé ubru-

Loďkou i na prámu Když mě unaví má země, přemýšlím o  Dunaji. Vyjdu si na karpatské rozvodí a naslouchám potůčkům tekoucím na jih. Představuju si, jak se toky Prutu, Siretu, Oltu, Sávy, Tisy a Drávy spojují s  jeho mohutným proudem. Cestoval jsem podél všech těchto řek a viděl jsem jejich ústí. Prut a  Siret se do Dunaje vlévají kousek od Galati, Olt v  Turnu Magurele, Sáva v  Bělehradu, Tisa nedaleko od Nového Sadu a Dráva pár kilometrů na východ od Osijeku. Samotný Dunaj jsem překračoval asi na sedmnácti místech. Nejčastěji v Budapešti po Markétině mostě, po mostech Széchenyiho, Alžběty i  Petőfiho. V Novém Sadě jsem ho přešel po pontonovém mostě, který byl zavěšen hned vedle trosek mostu starého, toho času rozbombardovaného. V Železných vratech po přehradní hrázi. V Galati a Braile jsem ho přeplul na prámu. V Sulině na obyčejné malé loďce. A ve snech jsem ho překračoval snad stokrát. Minulé léto jsem cestoval proti proudu. Vyrazil jsem z  Galati. Toulal jsem se po Dobrudži, od Dunaje jsem se vzdaloval, pak se k  němu zase vracel. V  autě jsem měl stan a  spal jsem tam, kde mě zastihla noc. Za soumraku jsem pozoroval planoucí stepi a  naslouchal cinkání ovčích zvonků. Ráno jsem stan zase sbalil, uvařil si na plynové bombě kávu a vydal se znovu do vysušených strání. Za zády jsem měl bahnitou horkou deltu.

Pramen z hlubin dějin Dunaj vyvěrá z  některého ze západních svahů Černého lesa. Kdysi jsem viděl jeho tenkou stružku pod vysokým železničním mostem. Jel jsem tehdy z Curychu do Tübingenu, ze Švýcarska do Německa, projížděl jsem městy a  městečky, která byla bezpečně uvelebena ve svých staletích, stejně jako jejich kostely, jejichž základy byly položeny už někdy na počátku Svaté říše římské. A teď kdykoli zavítám do delty nebo do Dobrudže, vybaví se mi dunajský pramen, který vyvěrá z  hlubin evropských dějin a  spojuje je tímto jak se současností, tak i  budoucností.

Pramení v liberální demokracii, ale doteče až tam, kde donedávna vládlo utrpení. Rumunští vesničané zpevňují dunajské hráze, duben 2006 foto globe media / reuters

dostat jedině po vodě, bylo skoro všechno postaveno z rákosu – ploty, ohrady, stáje, střechy i celé domy. V povětří lítaly miliony komárů. Řeka se tam vlévala do moře a hranice mezi sladkými a  slanými vodami byla zřetelná. Ty první byly zelenkavé a  kalné, ty druhé šedomodré a průsvitné. Na březích nerostlo nic, nic nevrhalo žádný stín. V  poledne krávy v  touze po osvěžení vcházely do moře. Stály po břicha ve vodě a dívaly se ke Krymu nebo k Pontským horám. Voda byla teplá a  mělká. I  když jsem byl několik set metrů od břehu, sahala mi ani ne po prsa. Ale loňské léto jsem jel proti proudu po rumunském břehu. Viděl jsem jak Srbsko, tak Bulharsko. Chytal jsem bulharské i srbské stanice. Spal jsem severně od Turnu Severin. Postavil jsem si stan uprostřed zelených pahorků. Ráno jsem překročil Dunaj po hrázi přehrady Železná vrata, v Portile de Fier. Nádrž byla ohromná a kolem liduprázdno. Jenom já jsem jel do Srbska. Miliony tun betonu zadržovaly nápor vody. Představoval jsem si, že drží celou řeku, od Železných vrat až po Černý les. Projížděl jsem mezi transformátory, přehradními nosníky a ocelovými ploty. Nemohl jsem se zastavit, nemohl jsem fotit. Na druhé straně seděli Srbové v  uniformách. Seděli na židlích s nohama vytaženýma před sebe. Jeden z nich vstal a otráveně a bez zájmu zkontroloval můj pas. Bylo na nich vidět, že cizince zrovna v  lásce nemají. Zároveň by ale bez nich nemohli žít, vždyť komu jinému by pak dávali na odiv tu svoji lenivou nonšalanci, komu by s takovým pohrdáním prokazovali své služby? Pak mi ještě jeden ospalý kluk polil kola nějakou tekutinou a chtěl za to tři eura. Tak začínalo Srbsko. Zanedlouho jsem nechal řeku za zády, jel jsem totiž na jih, k Makedonii.

V  Kopačevu – vesnici, která leží u  jednoho mrtvého ramene Dunaje – stály ještě trosky po válečném bombardování. Z polozborcených zdí rašily mladé stromky. Nikdo s tím nic nedělal. Hliněné zdi, které nechránily střechy, se působením vlhka rozpadaly. Někdo to tu takhle všechno nechal, aby se už nikdy nevrátil. O třicet kilometrů dál byl Vukovar. Dokázal jsem si živě představit mrtvoly ležící na mělčinách podél břehu. Takový je Dunaj: vytéká z Černého lesa, žene své vody přes Vídeň a  pak odnáší mrtvoly. Následující den jsem ho zase opustil, protože jsem jel dál na jih. Ale ani v  Bosně na něj nemůžu přestat myslet, protože většina toků této země se koryty Sávy, Vrbasu, Bosny a  Driny stejně vlévá do Dunaje. Stejným směrem stékala krev. A stejným směrem by se měla ubírat i naše mysl, kdykoli překračujeme mosty v Budapešti, Bratislavě nebo ve Vídni. Aspoň tolik bychom snad udělat mohli.

Pomazat se blátem Protože Dunaj je řeka rozjímání, řeka meditace: pojí v sobě věci, které by jinak bylo zatěžko sloučit. Nastupujeme na loď uprostřed liberální demokracie žehnající dostatku a míru, abychom na ní po jisté době dopluli do krajů, v nichž ještě nedávno řádilo krvavé násilí, kde krutost, msta a utrpení byly na denním pořádku. Taková je „svatá válka“. Takový je Dunaj. Když stojíme u  jeho pramene, nemůžeme nemyslet na jeho ústí, a když pozorujeme, jak se ztrácí v moři, ubírá se naše představivost zároveň proti proudu, k jeho hornímu toku. Protože ze všech řek je Dunaj řekou nejevropštější, je nejhlubším a  nejmoudřejším příběhem, který nám vypráví geografie našeho kontinentu. Ano, tok Dunaje měří 2857 kilometrů a povodí 801 463 kilometrů čtverečních, to už je o čem přemýšlet. Na ten náš kapesní kontinent doce-

sy a  kytice ve vázách. Několik výletníků v  křeslech na palubě kontemplovalo nad barokní krásou města. Halili se do plédů, protože říjnové slunce už moc nehřálo. Vypadali jako bohatí penzisté. Přídě lodí směřovaly k hornímu toku. Na lodním můstku zápolili dodavatelé s vozíky naloženými bednami s kolou a pivem. Mohl bych odpřísáhnout, že jsem odkudsi z  útrob Oděsy nebo Dunarey cítil vůni kávy. Záviděl jsem penzistům. Představoval jsem si pozvolnou cestu proti proudu, začínající někde v Braile, a možná přímo v Sulině, posledním evropském městě; to tam jsem kdysi při západu slunce viděl tureckou loď vyplouvat na širé moře. Na několika palubách převážela ovce, stovky a možná tisíce ovcí. Plula přímo proti rudému terči nořícímu se do hlubin. Voněla senem a bečení ovcí doléhalo až ke mně. Procházel jsem se po bulváru barokního města uprostřed Evropy a viděl jsem obrazy z jejích periferií. Odtamtud připluly lodě. Tam v rákosové chajdě v mokřadech bydlel Mitka. Za rákosovou ohradou kvíkala prasata. Běhala za Mitkou jako psi. Někde v močálech se pásl dobytek, jehož osudem se Mitka zabýval přiměřeně a neřekl bych, že věděl, kolik má přesně kusů. Pili jsme rumunskou slivovici, Mitka vytáhl pušku a  navrhl mi, že si můžeme společně zastřílet, když mu zaplatím za munici. Ale nechtěl jsem narušovat večerní ticho. Ve světle petrolejové lampy jsem na zdi viděl novinový portrét Nicolae Ceaušesca. Zdá se mi, že bych si dunajské epizody mohl vybavovat donekonečna. Myšlenka se usadí tam nebo onde, ale proud ji vmžiku zachytí a  odnese do hlubin vzpomínek, utopí ji ve víru dávných událostí, které po letech vypadají jako zázračné přeludy. Ano, Dunaj kromě vod unáší i naše myšlenky, naše touhy i sny, které padnou za oběť tisíciletým sumcům, kteří číhají v kalných labyrintech dunajské delty. Q

RESPEKT 17  V  23.–29. duben 2007

trendy

29

Modrá není oranžová

Imitace revoluce z roku 2004 je jako groteskní happening Oksana Zabužko (1960) je ukrajinská spisovatelka, básnířka a esejistka. Žije v Kyjevě, kde na tamější univerzitě vyučuje tvůrčí psaní. Její nejznámější román Polní výzkum ukrajinského sexu (česky 2001) vyvolal na Ukrajině svou otevřeností skandál. Její nejnovější sbírka povídek a novel Sestro, sestro vyšla česky v loňském roce.

foto archiv

Kyjevané vyklidili náměstí Kdo se octl v době oranžové revoluce v listopadu 2004 v Kyjevě, dostal silnou dávku této fundamentální reality, kterou nasál až do krve a která ho obrnila imunitou proti všem špatným kopiím skutečnosti. (Jean Baudrillard by mluvil o simulakru.) Proto se Kyjevané stavějí tak stoicky a lhostejně k tomu, co se momentálně odehrává na Majdanu, náměstí Nezávislosti. Dnes na toto náměstí vysílají své demonstranty modří. „Člověku je jich i líto,“ říkají lidé, když vidí ty tiché, nevalně oblečené mladé muže pod modrými vlajkami, jak je milice doprovází po Hruševského ulici. „Vždyť vypadají jako kolona vězňů.“ „Proč jste přijela?“ ptá se novinářka mladé dívky, která s očima navrch hlavy pozoruje světelné reklamy. „Podívat se do Kyjeva,“ odpoví děvče nevinně. „Přivezli celou naši třídu a každý z nás dostal čtyřicet hřiven kapesného (asi šest eur).“

Souboj originálu a náhražky

V

íme, jak to je: čím je život zajímavější, tím víc se blíží literatuře. Politický život na Ukrajině byl před pár dny zase jednou zajímavý. Po celých devět měsíců trvala stagnace, společnost byla zklamána ze své elity, byla zahlcena zpravodajstvím z parlamentu, které se začalo podobat zprávám z burzy. Který poslanec dnes přeběhl od oranžových k modrým a kolik to stálo v eurech, případně v dolarech? Prezident Viktor Juščenko nařídil rozpustit parlament, protože se obával toho, že se nepřá-

telský a protireformní tábor modrých, který přetahoval na svou stranu jednoho poslance za druhým, plíživě dostane k moci. Juščenkův krok má minimálně jeden nesmírně důležitý účinek: vrátil Ukrajincům pocit, že historické děje a činy mají logiku. Toto počínání má svou dynamiku, může být poznamenáno nějakým zkreslením, je těžkopádné, pomalé, ale historické. Jinými slovy: je autentické, živé a  není vykonstruováno jako firemní strategie. Jean Baudrillard by ho popsal jako „fundamentální realitu“.

Organizátoři se snaží lidi rozehřát alkoholem a tancem, ale dav je stále dost trudnomyslný. Nad Majdanem vlaje vlajka, na ulici se válejí láhve od piva a kavárničky v okolí zejí po večerech prázdnotou. Kyjevané se jim vyhýbají, jako kdyby mlčky brali na vědomí, že centrum města je dočasně v karanténě. Žádný velký nával „modrých“ však tady zase není, kdo přijel „podívat se do Kyjeva“, ten se brzo vytratí a jde do města prohlížet si obchody. „Zaplatili jim cestu, ne postávání,“ komentují to Kyjevané. Ale nejsmutnější výjev se odehrává v okamžiku, kdy modří politici z pódia osloví lid: odpovědí je rozpačité mlčení. Zamlklý Majdan – nahoře pódium s reproduktory, dole němý dav – je tak sugestivní metaforou vztahu mezi sovětskou mocí

a sovětskými lidmi, až vám to připadá jako nějaký groteskní happening či avantgardní film s názvem třeba Good Bye, Lenin 2. Politici z modrého tábora jako by opravdu věřili, že se jim pomocí statistů sesbíraných z venkova může podařit zinscenovat antipředstavení k  revoluci z roku 2004. Jejich víra, že mocní (čti: peníze) můžou cokoli, je základem světového názoru, je to jejich náhražka náboženství a světu rozumějí tak, že i revoluce se musela odehrát podle těchto pravidel. Proto se ji teď snaží okopírovat a nechápou, proč jim z toho vychází ubohá parodie. Zahraniční korespondenti obíhají kolem a pasou po „efektních obrazech“ a tak vzniká jakési simulakrum třetí kategorie, které nemá s realitou už mnoho společného. Otázka, jak odlišíme pravdivé od náhražky, bude jistě jednou z klíčových pro lidstvo 21. století. Čím se v literatuře liší skutečný talent od skryté manipulace, láska od pouhého sexu, víra od iluze, dějiny od dohod oligarchů za kulatými stoly? Civilizace se neustále snaží oslabit náš cit pro opravdovost, náš instinkt pro fundamentální skutečnost – tím, že nás ze všech stran bombarduje imitacemi. Kdo porovná obrazy z Majdanu 2004 a náhražku Majdanu 2007, zjistí toto: živé lidské emoce se můžou stát mocí, jež pohne dějinami. Ale co s  manipulativními pokusy otočit kormidlo dějin opačně? „Čert není tak zlý, jak ho malují,“ říká jedno ukrajinské úsloví. Kyjev to pochopil. Parlament je tedy rozpuštěn, i když modří vytrvale zasedají. Moje sousedka se směje: „Jak tedy máme znovu jít volit?“ Její syn, student, jí skočí do řeči: „No a co? Jak často si Italové po válce volili parlament – stále znovu? A co byl jejich fašismus proti sedmdesáti letům sovětské moci?“ Myslím, že ten mladý muž má cit pro logiku historického konání, jemuž se dá důvěřovat. Q

Karneval umírajícího národa

Francouzi se zbaví krunýře slavné minulosti i bez politiků, kteří ji vzývají Jean Rouaud (1952) je prozaik a básník, jeden z nejuznávanějších současných francouzských spisovatelů. Téměř všechny jeho knihy byly přeloženy do němčiny a angličtiny, jeho román Pole cti získal v roce 1990 nejvýznamnější literární cenu, která se ve Francii uděluje – Prix Goncourt. Tato kniha vyšla také ve slovenštině.

foto profimedia.cz

J

e to nová země, která se ještě nepoznává, ještě neví, jak bude v budoucnu vypadat. V bolestech se chystá vyloupnout ze starého těla národa. Staré tělo se pochroumalo. Gaullistické kejklířství se na dlouhá léta postaralo o  to, aby o  Francii existovala jakási pevná představa. Trvalo to už příliš dlouho. Před třemi či čtyřmi roky byla spatřena naposled – to když se ministr zahraničí Dominique de Villepin na půdě OSN vzepřel invazi do Iráku.

Ukolébavka Amélií Ještě jednou ten malrauxovský tón zazněl, když v  Panteonu ukládali tělesné pozůstatky Jeana Moulina. Ale už i tehdy to vyznělo jako napodobenina, jako solidní imitace, jako píseň z minulých dob. Jako song, který nás vracel do časů Citroënu 2V, šu-bi-du a prvních televizorů. Možná si taková příležitost vyžaduje podobná vystoupení. A přece v tom bylo cosi, co vzbuzovalo soucit: národ, kte-

rý si ještě jednou, naposledy, oblékl roucho svojí dávné minulosti, aby oznámil světu poselství. Národ, churavějící stařec, si ničeho nevšiml a byl šťasten, že se může loučit na vrcholu svého triumfu. Teď už může žít nadějí na klidnější dny. Nepovšiml si ale, že svět kolem něj se změnil. Aby si uchoval iluzi na smrtelném loži, tak – jako ve filmu Good Bye, Lenin – znova a  znova hráli Amélii z  Montmartru. Naposledy mu bylo dopřáno ukolébat se obrazy své mladosti, obrazy Paříže, které se ještě podobají fotografiím Roberta Doisneaua. Ty obrazy jsou totiž trvale přítomny, a i když stařeček už nezvládá ani jízdu metrem, přece jen stále dodávají dostatek materiálu pro diskusi. Každý z dvanácti kandidátů na úřad prezidenta usiloval o trůn, o němž si myslí, že ho de Gaulle stvořil speciálně pro něj. Každý z nich je přesvědčen, že prezident je symbolem celého národa, že jeho slovo je ze všech nejpravdivější a nejušlechtilejší, že stojí nad politickými, stranickými, komunitními či zeměpisnými souvislostmi, že prezident je otcem národa.

Jako z Pařížské komuny

Literatura ukazuje cestu

Jak se ale mají voliči – a  víme, že přistěhovalci, kteří po desetiletí žijí ve Francii a  podílejí se na jejím hospodářském životě, nemají volební právo –, jak se mají voliči vyjadřovat k debatě, která se na všech úrovních odehrává jen v minulosti? Jak se mají zajímat o debatu, v níž je řeč neustále jen o silném státě a osudu národa, navzdory tomu, že každý ví, že je tento národ jen prázdná skořápka, že se rozpočet sestavuje v Bruselu, že se měnová politika dělá ve Frankfurtu a že globalizace a přemisťování výroby nám přerůstá přes hlavu. Naší novou hranicí je Evropa. Zapomněli jsme, že ještě nedávno jsme se při cestě do Španělska, Itálie, Belgie či Německa museli legitimovat. V předvolebních kláních argumentovaly všechny strany učením o  národě a  politickými vizemi devatenáctého století, o nichž nelze říct, že by nás obdarovaly jen samými hezkými vzpomínkami. V  letácích Pařížské komuny z  roku 1871 najdeme více méně shrnutý politický program dnešních socialistů – v některých bodech ovšem mnohem hůře propracovaný. Největší veselí vyvolala krajní levice, když začala bránit právo na konzum, tedy: totální podřízenost trhu. A potom ta víra v budoucnost! V budoucnost, od níž se čeká permanentní růst, jenž je považován za všelék na všechna naše trápení, i když vše mluví pro to, že tento svět exponenciálního růstu vede rovnou do propasti. Pokud jde o nacionalistický tón pravice a krajní pravice a nepříjemný pach „národní identity“ (také Ségolène Royalová nás už pobízí, abychom vyvěsili vlajky a s vervou zpívali Marseillaisu), je nejlepší si jednoduše ucpat nos. Tím spíše, že se znovu vynořily staré teorie o  vrozených hodnotách, oblíbené téma všech nacionalistů. Jako kdybyste si nemohli být jisti, že i nacionalisté jsou v první řadě politici. Voliči byli ještě těsně před hlasováním očividně nejistí, což odráží nerovnováhu mezi věčným revizionismem politiky a vědomím voličů, že svět prochází hlubokou proměnou. Národ je možná mrtev, ale společnost stvoří sebe samu od začátku. Můžeme to považovat za úžasné pole pro experiment bytí a spolužití s tisíci různorodých skupin, které trpělivě opravují trhliny vzniklé řečmi o národě, společenství a regionu.

Rozhodující otázku těchto voleb můžeme tedy uvést na společného jmenovatele: jak se ve chvíli štěpení národa dá odolávat odstředivým silám? Literární ceny loňského podzimu přinesly zajímavý a povzbudivý záblesk: Prix Goncourt, Prix Renaudot, Prix Fémina i  Prix Goncourt des Lycéens dostali spisovatelé, z nichž ani jeden není původem z Francie. To znamená, že členové jury vybírali díla bez ohledu na úvahy o národě, jen na základě literární hodnoty – budiž jim to ke cti. Ale především to znamená, že jazyk se emancipoval od paktu, jenž ho přímo pojil s národem, že jazyk se stal mezinárodním literárním jazykem, který už nemusí skládat účty své vlasti. A nakonec to také znamená, že již neexistuje francouzská literatura ve vlastním smyslu toho slova, ale spíše že existuje živá, nevázaná a invenční literatura ve francouzštině, jež vede starou zemi zbavenou těsného krunýře do nové éry – mnohem zajímavější, než je hloubání o veliké minulosti. A  znamená to, že nápad posadit slaměnou loutku na trůn divadelní káry ze všeho nejvíce připomíná karneval a jeho jednu funkci: katarzi. Q www.jean-rouaud.com inzerce

30

23.–29. duben 2007  V  RESPEKT 17

polemika

Rušit, či nerušit nelegální centrum? Výbuch násilí v Kodani, který doprovázel likvidaci tamního alternativního kulturního centra, může vypadat jako konflikt dvou okrajových částí společnosti. Boj o kodaňský Ungdomshuset ale mnozí Dánové vnímají jako hlubší konflikt, signalizující změnu atmosféry v Dánsku. Jak vidí celou věc lidé úzce spojení se zbouraným kulturním centrem? Mette Buchardtová:

Při čtení textu Daniely Vrbové Anarchisté v  Domě Boha Otce (Respekt č. 11/07), který informoval o konfliktu okolo bourání Domu mládeže v  kodaňské čtvrti Norrebro, mohl českým čtenářům uniknout jeden podstatný rozměr celé kauzy. Ráda bych ho doplnila o pohled, který se mnou v Kodani sdílí mnoho lidí a který za zbouráním této stavby vidí něco mnohem podstatnějšího než likvidaci jednoho hlučného klubu. Ungdomshuset pro nás pětadvacet let reprezentoval alternativní způsob života a „jiný“ pohled na většinovou společnost, který se díky pravicové vládě dostává v Dánsku během posledního desetiletí pod sílící tlak. Byla to platforma pro nekomerční levicově orientované politické a  společenské aktivity. Dům mimo jiné využívala místní lesbická a gay komunita. Centrum mělo explicitně antirasistický a  antinacionalistický program, stojící v  opozici ke vzrůstajícímu nacionalismu v dnešní dánské politice i společnosti. Dánské noviny během konfliktu zdůrazňovaly divokost místní punkové komunity. Faktem je, že v domě byla koncertní síň, kde policie neevidovala žádné násilné incidenty ani problémy s drogami. Soužití s okolím nebylo vždy ideální, ale dům řádně platil za plyn, elektřinu a  město Kodaň s ním nemělo žádné výlohy. Noviny psaly i o tom, že obyvatelé čtvrti Norrebro proti Domu mládeže masivně protestovali. Založili sice skupinu, která svůj kritický postoj veřejně prezentovala, ale novináři už nezmínili vznik mnohem početnějšího sdružení sousedů, kteří kulturní centrum podporovali. Další rozšířenou chybou je tvrzení, že v Domě mládeže lidé bydleli. To není pravda: bylo to alternativní kulturní centrum, ne ubytovna. Navzdory svému názvu nebyl dům využíván pouze mládeží. Koneckonců v Kodani za jeho záchranu demonstrovali lidé velmi rozdílného věku i sociálního postavení. Rozhodnutí radnice objekt prodat není možné vnímat jen jako snahu zlikvidovat budovu plnou hlasité punkové hudby. Jde o výsledek sílícího tlaku na ekonomickou „normalizaci“ města, jeden z projevů současné pravicové populistické politiky, která je v Dánsku na vzestupu již od začátku 90. let minulého století. S tím souvisí nový majitel objektu: Faderhuset (Dům Otce) je extremistické hnutí, které považuje například homosexuály nebo chudé lidi za bytosti „posedlé démony“. Na to má každý právo. Mnoha lidem v  Dánsku ale není příjemné, že toto sdružení získává nyní na úkor kulturní alternativy další oficiální prostor pro šíření své „věci“. Hodně se diskutovalo i  o  „nesmyslném násilí aktivistů po vyklizení domu. Fakt, že se tolik lidí postavilo proti masivní policejní síle, lze ale vnímat i  tak, že Dům mládeže byl pro ně dlouhá léta významnou součástí života. Jeho přízniv-

ci byli radnicí dlouhá léta ignorováni. Bylo velmi frustrující zjistit, že politika funguje tak, že změna veřejného vlastnictví na soukromé je nástrojem pro zničení kulturní rozmanitosti. Řada Dánů se necítí dobře v atmosféře, která potlačuje všechny politické i kulturní aktivity, které jsou odlišné od „bílých“ norem dánské střední třídy.

Kulturní rozmanitost v troskách. foto profimedia.cz / afp

tové za reakci na můj článek Anarchisté v  Domě Boha Otce. Jsem ráda, že nabídla na události okolo Domu mládeže v Kodani pohled zevnitř. Nebudu zde dokazovat, že jediná pravda o této kauze byla v mém textu. Jednak si to nemyslím, a jednak jsem se snažila, aby bylo patrné, že spor má (minimálně) tři strany, a tudíž že musí existovat (minimálně) tři verze událostí. Ráda bych ale rea-

ti legálního soukromého vlastnictví. Prodej Ungdomshusetu bylo legální, svobodné rozhodnutí majitele, tedy radnice. V médiích se v této souvislosti příliš nezmiňuje, že uživatelé bývalého Ungdomshusetu nejsou žádní sociální a ekonomičtí vyděděnci a že vzniklý fond Jagtvej 69 na podzim 2006 nabízel za odkoupení domu 10 milionů dánských korun (což je podle mých informací mnohem víc, než za kolik byl v roce 2000 prodán). Dům mládeže byl jistě centrem alternativní kultury, oázou pro lidi s nevětšinovým názorem. Jeho likvidace ale podle mne rozhodně neznamená, že by tito jedinci byli v dánské společnosti politicky nebo soci-

Mette Buchardtová

Daniela Vrbová

Autorka přednáší na univerzitě v Kodani.

Autorka studovala v Kodani dánštinu.

Ungdomshuset pro nás pětadvacet let reprezentoval alternativní způsob života a „jiný“ pohled na většinovou společnost.

Politika by měla být garantem vymahatelnosti legálního soukromého vlastnictví

govala na několik bodů, které odkazující k mému článku, a doplnila další argumenty, které jsou v této souvislosti ve hře. Dokážu si představit, že kterýkoli Dán nebo člověk hlouběji obeznámený se situací kolem Domu mládeže musel mít pocit, že můj článek jen klouže po povrchu. Jenže zatímco Dánové přesně vědí, co si pod Domem mládeže vybavit, nebo s  ním dokonce svazují své osobní zážitky, českému čtenáři taková asociace chybí. O stržení Ungdomshusetu většina českých médií psala jen jako o  nebývalé vlně pouličního násilí v  Kodani. V tu chvíli mi přišlo jako vhodnější vysvětlit, kvůli čemu toto násilí vzniklo. Můj článek byl prostě pro ty, kteří o  věci nic nevědí. Reakci paní Buchardtové tedy vnímám jako dobré doplnění. Píšete, že „bylo frustrující zjistit, že politika funguje tak, že změna veřejného vlastnictví na soukromé je nástrojem pro zničení kulturní rozmanitosti“ a že prodej Domu mládeže je projevem sílícího tlaku ekonomické „normalizace“ a pravicové populistické politiky. To je jeden pohled na věc. Jiným může být ten, že co jiného než politika by měla být garantem vymahatelnos-

álně perzekvováni (a už vůbec ne v tom smyslu, jak se ve světě používá pojem politická perzekuce). Spíš bych namítla, že mladí Dánové s  „nevětšinovými názory“ jsou stále v jednoznačně luxusnějším postavení, ekonomickém i sociálním, oproti jiným „nevětšinovým“ skupinám obyvatelstva. Pokud byl spor o  Ungdomshuset politickou záležitostí, je škoda, že se týkal majetku, kterého lze znovu nabýt někde jinde, a ne nějakých principů, které by zlepšily poměry v celé společnosti. Mimochodem, tento argument pochází od mladého Dána, který pravidelně volí levici a do Ungdomshusetu chodíval na koncerty. Jen nepochází z Kodaně, ale z jutského Randers.

– Bush, Sparta – USA nebo snad Peršané – zlí teroristi, které je nutno zabít, mimochodem náš skvělý americký voják s vypracovaným tělem jich dokáže zabít alespoň 10, než si dá na chvíli šlofíka. No tak, film byl natočen podle komiksové předlohy, ta byla inspirována historickou předlohou. Samozřejmě, že film je přitažený za vlasy. Avšak Řekům se nedá upřít, že tam kdysi bojovali odvážně a proti velké přesile. A film to celé jen idealizuje s hezkými efekty. O to tam přece taky jde, užít si tu podívanou – paprsky odrážející se od štítů ve světě 0 a 1. Proč za tím hledat propagandu bushovské politiky? Chtěl autor článku dodat šťávu, nebo je tak domýšlivý? Nepovažuji se za nadprůměrně inteligentního jedince, takže bych měl být v podstatě průměrný. Snažím se sebevíc, ale ani v nejmenším film 300 neovlivnil můj názor na americkou politiku. Prosím, než mě odsoudíte jako pouhého hlupáka, který ani netuší, že chudák Leonidas (možná raději Bush) musí bojovat před parlamentem za svou válku proti agresivnímu nepříteli státu,

zamyslete se, prosím, nad věcmi, o kterých jsem psal. Myslím, že je dobré vidět mezi řádky, ale proč to zbytečně přehánět? Nebo snad přece jen měl ten Tolkienův Mordor symbolizovat SSSR?

Daniela Vrbová: Děkuji Mette Buchard-

Mette Buchardtová:

Daniela Vrbová argumentuje, že se ve svém původním textu snažila podívat na případ týkající se Domu mládeže ze tří úhlů pohledu. Já její článek takto nevnímám. Spíše se domnívám, že dvě strany tohoto sporu (organizaci Faderhuset a  uživatele Domu mládeže) popisuje jako sice zábavné, avšak zce-

la iracionální šílence. Jejich činy a  úmysly (stejně jako lidí, kteří vyšli do ulic) jsou ale podložené racionálními úvahami. A jejich spor je (bez ohledu na to, zda podporujeme jednu z  jeho stran, nebo nesouhlasíme s  nikým) zasazen do kontextu závažného společenského konfliktu celého Dánska. Vrbová zjevně považuje tuto zemi za dosti výsadní místo k životu. Myslím, že lidé žijící mimo Dánsko budou muset tento názor změnit, jako to již učinili mnozí jiní pozorovatelé, avšak to je na jiný, rozsáhlejší příběh. Konkrétně se domnívám, že je velmi problematické a v důsledku (byť pravděpodobně neúmyslně) nemorální předkládat argumenty, které se snaží určovat, „kdo trpí více“. Zdá se, že si paní Vrbová myslí, že lidé v Dánsku, kteří mají názory, jež označuje za „nevětšinové“, jsou v lepší situaci než mnozí ve stejném postavení na jiných místech ve světě. To může být do určité míry pravda, avšak také nemusí. Je to ale správná úroveň, na které lze diskutovat o tom, co je správné či špatné činit v konkrétní společnosti? Představme si to takto. Bylo lepší nebo horší být v  70. letech minulého století mučen ve vězení ve fašistickém diktátorském režimu v  Jižní Americe, podporovaném USA, nebo být mučen ve vězení (nebo v  domácím vězení) v diktátorském stalinistickém režimu ve východní Evropě, podporovaném Sovětským svazem? Některé kruhy západoevropské levice zaujímaly v 70. letech stanovisko, že druhá možnost je lepší, ale co si o nich myslíme dnes? Je lepší, když stát prodává domy, které byly původně poskytnuty státem k  veřejnému užívání jako Dům mládeže? Je lepší, když vyhání lidi z domů, kde žijí se svými rodinami, jako se k tomu schyluje v případě kodaňské Christianie, protože chce, aby tyto domy byly plně ve státním vlastnictví? Vážená paní Vrbová, stát může lidi utlačovat privatizací i znárodněním, v tom je jádro věci. Dánsko není prvním státem v historii, který prostřednictvím demokracie vykazuje totalitní znaky. Já to vidím tak, že dnes je to dánský stát, kdo dává uprchlíky do táborů. Dnes je to dánská policie, kdo provádí domovní prohlídky bez soudního příkazu. Když dochází k  projevům státní totality nebo ke zneužívání moci, lidé na to prostě někdy reagují. Je jedno, co konkrétně zažehává oheň společenského konfliktu. Mělo by to být vždy bráno vážně, ať už se jedná o předsedu vlády, který lže, o kresby v novinách nebo o zničení domu, který slouží veřejnosti. Q

dopisy Pubertální propaganda Respekt č. 13/07

Lehce zpracovatelný materiál Dostal jsem se ke kritice filmového hitu – 300: Bitva u Thermopyl pana Gregora. Po zhlédnutí filmu víceméně souhlasím s jeho hodnocením jako filmu, který je více přehlídkou nablýskaných efektů a vypracovaných těl než propracovaného příběhu. Ano, přiznám se, jsem pouhý teenager (16), který je lehce, alespoň podle autora, ovlivnitelný volič nebo „něco“ neustále zpracovávaného nejrůznějšími médii, dokonce i filmy, co bude hájit bushovskou (americkou) politiku na východě. Musím říct, že mne poslední odstavec zaujal. Myslím si, že se nás média snaží ovlivnit, ale rozhodně bych to nerad napsal jako autor. Z článku jsem měl pocit, že jsme (myslím mládež) jen jakýsi ubohý, lehce zpracovatelný materiál. A že autor nás má za hlupáky, kteří se nechají lehce ovlivnit. S klidným pocitem v duši mohu říct, že se v mé hlavě nezrodila žádná asociace jako Leonidas

Petr Lech Sprintem z ministerstva Respekt č. 11/07

Nechápu důvody Pokud vynechám podezření z úplatku, pak nechápu důvody, kvůli kterým Respekt požaduje odstoupení Jiřího Čunka. Testoval jsem několik lidí různého vzdělání a věku větou: „To se nejdřív musíte opálit...“ Všichni do jednoho řekli: „No, vždyť má pravdu.“ Respekt se často zastává nekonformních lidí a jako argument uvádí, že dotyčný „alespoň otevřel nějaké téma“. Proč tohle nenapíšete o Jiřím Čunkovi? Na tom, že „vsetínské lego“ není ideál, se shodneme, ale bez Čunka by asi těžko

ministryně Stehlíková jezdila navštěvovat Romy a slibovala jim sbírku. Respekt se zastává těch, kteří chtějí Čunka odstřelit kvůli jeho politické nekorektnosti. Jsou to lidé (většinou přívrženci Strany zelených), kteří hájí hesla evropské nové levice – kromě ekologie striktní antidiskriminaci, rovné šance, rozvolnění školní výuky a politickou korektnost. Jsou až ultraliberální, a přitom pak křičí na někoho, kdo svobodně řekne názor, navíc obecně sdílený. Proč neříct, že Romové jsou prostě zvyklí denně pracovat místo osmi hodin jen pět? Českým zeleným navíc chybí srozumitelná témata a jejich protiatomová kára už zadrhává, proto se asi chtějí zviditelnit likvidací Čunka. Jenže ono bojovat z malostranských kaváren proti Čunkovi nebo automobilistům není úplně opravdové. Možná by to chtělo strávit pár nocí v romském ghettu nějakého menšího městečka a zažít vesnici se zrušenými víkendovými autobusy... Jan Mazanec, Pelhřimovsko

RESPEKT 17  V  23.–29. duben 2007

respekt před 10 lety

jednatřicítka

mimochodem

ve hvězdách

Ekonomika bez pána Téměř tři hodiny zabrala koaliční diskuse, jež předcházela schválení tzv. balíčku ekonomických opatření. Původní návrh premiéra Klause totiž obsahoval pasáž, v níž se valná část odpovědnosti za tehdejší hospodářské potíže svalovala na Českou národní banku. Respekt v 17. čísle před deseti lety psal, že „základní otázkou je však spíše to, zda je přijatý dokument skutečně jen mírnou úpravou dosavadního liberálního kurzu, nebo jde o zásadní obrat. Neboť republika má bezpochyby potíže. Na jedné straně se zdá, že stát jen trpně přihlíží tunelování bank a vykrádání investičních fondů, na druhé straně se hovoří o rozpočtových škrtech, brzdění růstu mezd, zdanění energií a o další finanční zátěži domácností. Oba problémy přitom mají společného jmenovatele. Velká část naší ekonomiky nemá opravdového pána, který by tlačil na zvýšení kvality výroby. Lidé proto víc nepracují, přitom ale požadují vyšší mzdy. Na pracovním trhu chybí konkurence, jež by nás donutila vyměnit pohodu teplých míst a odborářského pojetí zaměstnání za skutečný výkon.“ V balíčku byly horkou jehlou spíchnuté recepty, jak dokončit privatizaci, omezit vládní výdaje a vnést pořádek na kapitálový trh. Současně se tam ale mluvilo o  regulovaných cenách dovozu a  státem organizované proexportní politice. Vláda si držela klobouky, ale viditelně už jela z  kopce, neboť nikdo z  ministrů zodpovědných za neutěšený stav (ministr financí Kočárník a obchodu Dlouhý) neodstoupil. V koalici při diskusi na toto téma údajně ani jedenkrát nepadl argument, že vláda tyto dva členy nemůže postrádat pro jejich vysokou odbornost a  schopnosti. Podle premiéra Klause by jejich odchod údajně znamenal „zpochybnění celé transformace, neboť oba pánové jsou jedním ze symbolů ekonomických přeměn“. Respekt 17/1997

Ten lechtivý případ

Chtěl zastavit represe, ale došel do pekla. Při vynesení rozsudku, 28. duben 1947 oto čtk f

Někomu život, Čurdovi smrt Hrdinství a zrada spolu často kráčejí ruku v ruce. Kdo jiný se spíše dostane pod tlak vedoucí až k  selhání než ten, kdo je motivován k  nasazení života? Nedávno jsme to viděli přímo v  televizi. Zradili britští námořníci, když jako rukojmí Íránu vystoupili ve službě tamní propagandy? I takové názory se objevují. Nicméně hlasy volající po tom, aby byli postaveni před válečný soud, jsou považovány za extrémní. To vše si můžeme připomenout v neděli, kdy uplyne šedesát let od popravy Karla Čurdy. Jeho zrada je sice nepochybná, ale nemotivovala ji nějaká vrozená zrůdnost. Čurda si získal neblahé renomé zrádce kamarádů parašutistů. Nebýt jeho udání na gestapu, nacisté by nevypátrali úkryt atentátníků na Reinharda Heydricha. To je historický fakt. Přesto se Čurda nestal celonárodním archetypem padoucha. Nepřetrvala nadávka „ty čurdo“ podle příkladu policejního konfidenta z  19. století Rudolfa Mrvy. Čím to? Dílem proto, že za komunismu se vytěsňoval nejen londýnský odboj, ale i jeho kiksy. A dílem proto, že po revoluci by taková připomínka vrhala špatné světlo na památku již svobodně oslavovaných hrdinů. Až během času se skládá plastický obraz situace roku 1942 a jejích aktérů. Karel Čurda se narodil 10. října 1911 ve Staré Hlíně u  Třeboně. Základní vojenskou službu stráví u  pěchoty v  Jindřichově Hradci, pak v  armádě zůstává a v roce 1938 nastupuje k finanční stráži. Po okupaci odchází přes Polsko do Francie, po její porážce je evakuován do Británie a  tam absolvuje paradesantní výcvik. V březnu 1942 se v rámci výsadkové skupiny Out Distance vrací do vlasti. Ale už přistání naznačuje potíže. Tři muži jsou místo u Tábora vysazeni u Telče, takže se rozejdou po příbuzných. Desátník Ivan Kolařík ztrácí své fingované doklady, kde má – přes zákaz – fotku své snoubenky. Když potom k rodině dorazí, už po něm pátrá gestapo. Kolařík sice včas spáchá sebevraždu, ale zapomene u sebe darované potravinové lístky, což – podle zjištěné série – stojí další lidské životy. Velitel nadporučík Adolf Opálka míří k tetě na Moravu, rotný Čurda ke své matce na Třeboňsko. Konspirace dostává zabrat. Ostatní skupiny jsou úspěšnější, z  Pardubicka je navázáno spojení s Londýnem a vše směřuje

k atentátu. To už je Čurda v Praze, kde se shromáždí celkem osm „Britů“. Heydricha zabijí Kubiš s Gabčíkem 27. května, a pak začíná peklo. Nacisté zuří, rozjíždějí represe a výsadkáři musí zmizet. Sedm mužů z pražské „osmičky“ odchází do krypty cyrilometodějského kostela, Čurda, který se o úkrytu nedozvěděl, odjíždí opět za matkou. U Třeboně prožívá své peklo i on. Slyší o hromadných popravách i vypálení Lidic. Matka a sestra na něj apelují, aby využil amnestijní nabídku nacistů. Čurda nejprve napíše dopis adresovaný četnické stanici v  Benešově: „Zastavte zatýkání a popravy, ježto pachatelé jsou jistý Gabčík ze Slovenska a Jan Kubiš, jehož bratr je hostinským na Moravě.“ Nic se neděje, a tak 16. června jede do Prahy přímo na gestapo. Tam zopakuje jména Gabčíka a Kubiše, ale když chce polknout cyankáli, gestapáci mu v tom zabrání – a pak už z něho dostanou jména pražských kontaktů. Začíná tragické finále vrcholící 18. června marným bojem v kryptě a o týden později vypálením Ležáků. A  sám Čurda? Od nacistů obdrží 5 milionů korun odměny a  falešnou identitu. Jenže v  květnu 1945 je zatčen, souzen za zradu a 29. dubna 1947 oběšen. Dnešní postoje k  jeho motivacím jsou ovšem pestřejší. Historik Vojtěch Šustek považuje Čurdu za zrůdu. Specialista na heydrichiádu Jaroslav Čvančara, autor známé knihy Někomu život, někomu smrt, není tak přísný: „Jde o klasický případ cesty do pekel dlážděné zprvu dobrými úmysly.“ Podobně i  voják Vladimír Maděra, který za války parašutisty sám cvičil: „Jeho čin je odsouzeníhodný, poslal hodně lidí na popraviště. Na druhou stranu nikdo z  nás nedokáže odhadnout, jak by se pod takovým psychickým tlakem zachoval.“ Pro milovníky alternativní historie se pak otevírá ta vůbec nejtěžší otázka. Atentátníci byli obklíčeni nacisty v  den, kdy vypršelo ultimátum k jejich dopadení. Jaké represe by následovaly bez Čurdovy zrady? Někdy je lepší alternativní historii vytěsnit.

člověka příroda dovede okouzlovat každou maličkostí, které si místní ani nevšimnou. Barokní kostel, kde kardinál Tomášek za asistence StB světil zvony, zámeček, krásný výhled na řeku zaříznutou do lesnatého údolí. A rohlíky jsou tu fenomenální, takové se v Praze nekoupí. Vrátím se domů. Domů, to je staré selské stavení z  předminulého století, bez základů, zato ale s metrovými zdmi, podmáčené a s divokými včelami ve vikýři. Chvíli se ometám po zahradě, zalévám, aby mi vzešly laskavce a  pryšce a  kopretiny a bergenie a všechny ty kytky, co tak krásně vypadají, ale je s nimi hrozná práce. Potom už není zbytí a musím se posadit za počítač, abych napsal denní penzum článků, příspěvků a dalších podobných. Když chci svou práci odeslat, musím si texty přetáhnout do paměti telefonu, vyběhnout na kopeček a hledat, dokud se mi nepoštěstí najít signál. V reklamě to vypadá, jako byste mohli mít internet třeba v Macoše, pravda je taková, že technika neumožňuje zavést ho ani necelých sedmdesát kilometrů od hlavního města. Místní lid je rázovitý. Stačí se před někým dopustit nevinné poznámky, například „Já bych se na to vykašlal“, a  za týden se několikanásob-

nou oklikou dozvíte, že máte tuberkulózu. Devětadevadesátkrát nad touhle koncentrovanou šuškandou mávnete rukou, ale po sté vám to dovede hnout žlučí. Dobrá rada: chcete-li se dorozumět s  domorodci, nepoužívejte podmiňovací způsob nebo nedej Bože ironii. Mluvte stručně, krátce a nespoléhejte na to, že se dorozumíváte s  někým alespoň elementárně vzdělaným. Jakmile se budete živit jinak než manuálně, budete prostě podezřelí. Ale stejně je to krásný život. Jistě, do obchodu to mám tři kilometry, televize tu nehraje a internet je jen sen, o filmech Woodyho Allena si tady taky nepopovídáte. Ale ten klid! V noci je tma a ticho. Nejezdí tu auta. Žijete ne vedle přírody, ale v ní a  s  ní. Odejít z  města na venkov je krásné. Ale musíte se smířit s  tím, že až jednou složíte své kosti na nějakém vesnickém hřbitůvku, ještě za sto let budou chodit okolo vašeho posledního lože a ukazovat: „To je ten náplava, co se přistěhoval.“ Já si ale myslím, že je lepší být spokojený náplava než věčně stresovaný a žaludečními vředy trpící obyvatel velkoměsta.

Zbyněk Petráček

Q

jeden den v životě

Středa spokojené náplavy Nad ránem mě vzbudí mňoukání právě narozených koťat na půdě a mí psi, kteří s úderem sedmé hodiny začnou tlouct do misek a  dožadovat se ranní dávky piškotů. Utiším jejich věčný hlad, sebe odbudu čajem a  cigaretou, nasadím batoh a vyrazím pro pečivo a noviny. Ve vesnici, do které jsem se loni na podzim přestěhoval z Prahy, totiž není obchod, o vlaku si můžu nechat jen zdát a autobus jezdí nejspíš podle toho, jak se právě vyspal řidič, zvaný familiárně Pan Autobus. Na druhou stranu taková zdravotní procházka udělá člověku, který se živí počítačem, jen dobře. Projdu okolo Berounky, která je krásná i  v  tom nejošklivějším počasí, a  potom vystoupám do prudkého kopce. Ve Zvíkovci je to krásné, vlastně všude je tady krásně, městského

31

Ondřej Fér, Hradiště

Případu Kulínský mají všichni po krk: veřejnost, bývalé sboristky, Kulínský i soudkyně. Vděčně se v něm vrtají akorát bulvární novináři: Zapovězený sex! Chlípník v  rouše beránčím! Opočenský, Kulínský, Bican: odkud se vzali tak najednou? Svět asi spěje do zkázy, ledaže by tam nespěl a bylo to jinak. Třeba je na světě pořád stejně zla a manipulace. Třeba se mění jenom forma našeho pokrytectví. Nevím, čeho se Kulínský dopustil a zda vůbec. Nevím ale také, proč by se na něj jeho bývalé sboristky domlouvaly. Ať se přihlásí každá žena, kterou v době nezletilosti nikdo neobtěžoval. Na kterou si nikdo nesáhl v  nacpané tramvaji, ve sklepě nebo ve tmě kus od táboráku. Které nikdo nezašeptal do ucha slizkou větu. A všechny jsme tehdy ze studu buď mlčely jako ryby, anebo naopak vykládaly kamarádkám nafouknuté nesmysly v  dětské snaze oprostit se od ponížení. Ať také zvedne ruku každá, na kterou to nikdy nehrál učitel, vedoucí na táboře, mistr v  tanečních anebo trenér. Ta, která nepoznala chování, v  němž se mísí žádost, autorita, hra, přitažlivost a  krutost, prostě podprahový sadomasochismus. A  vůbec, kdo mluví jen o  mužích a dívkách? Kolik jen statných soudružek učitelek, doktorek a vedoucích čehokoliv si podávalo chlapečky mé generace tak, že z toho mají dodnes komplexy? Snažíme se, aby světem vládl respekt a sebeúcta. Ale třebaže je ideál v zákonech, zůstane i ta nejlepší společnost střídavě hnusným úlem, kde se lidé trvale snaží jeden druhého dostat a kde se mísí sex a moc. Jak mám říct vlastním dětem „nestrp to“, když si přesně v  tom věku – mezi deseti a šestnácti – ťukají na čelo a neberou mě vážně? Protože nikdy nedospíváme tak překotně, jako když se v nás probouzí sexualita. Podle zákona se musí zneužívání odehrát ve skutečnosti, a nikoliv pouze v hlavě. Podle odborníků je ale činem už to, když někdo zneužívá autority k  sexuální manipulaci. Jenže obojí se těžko prokazuje, zvlášť se zpožděním. Zvlášť za situace, kdy společnost stíhá chování, které ještě před dvaceti lety tolerovala jako normální: nemělas provokovat, říkalo se tehdy dívkám. Neměls ji svádět, říká se dnes mužům. Co z toho všeho plyne? V ideálním případě by se Bohumilu Kulínskému měla vrátit paměť a  měl by přestat všechna obvinění svádět na čísi pomstychtivost. Patrně cosi nezvládl a  měl by říci proč. Pak by bylo na místě proces ukončit, protože v něm prohrávají všichni: obviněný, dívky i justiční systém. Prohráváme i my ostatní. Posílat do vězení Kulínského a zároveň zavírat oči třeba nad morálkou klientů nezletilých prostitutek je prostě odporné. Tyhle dívky nemají tu čest být ze „slušných bílých rodin“. Jsou beztrestně zneužívané lidmi, proti kterým je Kulínský amatér, i pokud by byl vinen. Je dobře, když se ozvou lidé, kterým někdo ublížil. Jenom nám musí být jasné, že soud případ Kulínský nikdy úplně nevyřeší. Ten případ vyrůstá z  temných hlubin, o  kterých se nemluví, a  odráží jen zlomek každodenního ponížení tisíců bezbranných. Tereza Brdečková Příští týden píše Zbyněk Petráček.

32

23.–29. duben 2007  V  RESPEKT 17

minulý týden

Při průletu Země meteorickým rojem Lyrid padaly z nebe hvězdy. Ochladilo se. Na Máchově jezeře začala sezona jachet a  plavidel. Prezident Václav Klaus se v Lánech sešel s českými biskupy a debatoval s nimi o vztazích státu a katolické církve. Zemřel Andrej Kvašňák. Varovné nápisy „Pozor, klíšťata“ rozmístěné v českých lesích by podle expertů měly zastavit epidemii klíšťové encefalitidy a  lymské boreliózy, v  jejichž výskytu se Česko propracovalo k evropské špičce. Desetibojař a sportovec roku 2006 Roman Šebrle se stal maskotem supermarketů Interspar. Hydrometeorologové varovali veřejnost, že Česku hrozí katastrofální sucho. Pokud v  příštích třech týdnech bude teplo a  nebude pršet, může to mít velké důsledky, řekl médiím ředitel Českého hydrometeorologického ústavu Ivan Obrusník. Uplynulo 95 let od potopení Titaniku. Ve slunném počasí bez deště začaly hořet lesy. Média přinesla zprávu, že čínští komunisté ve snaze dokázat svou „schopnost změnit i na nejvyšší náhorní planině světa počasí lidským úsilím“ začali uměle zasněžovat Tibet. Omnipol ovládl Poličské strojírny, továrnu na výrobu výbušnin. Husitská

církev postavila mimo službu svého pražského biskupa Karla Bicana za to, že se zamiloval do muže, jemuž pomáhal po návratu z vězení. Papež oslavil osmdesáté narozeniny. Ano, odpověděl sparťanský útočník Tomáš Řepka na otázku deníku Právo, zda by raději umřel, než aby na sebe vzal slávistický dres. Ve Fryštáku se konal sjezd včelařů. Skupina vodáků zfackovala strážce šumavského národního parku, který jim nechtěl dovolit, aby spustili své lodě na ještě uzavřený vodní úsek u Soumarského mostu. Ministerstvo dopravy zavedlo novou funkci kontrolora čistoty v českých vlacích. Petr Kellner zamířil do Ruska. Na pražském náměstí Míru se konal Den vzpomínání na oběti holocaustu a  po tři odpoledne tam desítky lidí četly jména těch, kteří nepřežili šoa. Seděl jsem na schůzi redakce, kde jsem pracoval, pozorně si prohlížel kolegy a kladl si otázku, který z nich mi zaboří nůž do prsou, jestli se rozpoutá – a vyloučit se to nedalo – nový pogrom. A kdo z nich by toho sice schopen nebyl, ale ochotně by zatleskal, citovaly Lidové noviny povzdech rumunsko-židovského spisovatele Eugena Luky, autora právě pub-

likované knihy Pogrom o krvavém útoku na Židy v rumunských Jasech v červnu 1941. Historickým městem roku 2006 se stala Polná. Bratři Nedvědové skončili s časem vzájemného napadání a ohlásili společný umělecký návrat. Po jednodenní stávce odborářů souhlasilo vedení automobilky Škoda s  růstem mezd o  dvanáct procent místo původně navrhovaných deseti. Podle realitních kanceláří o statisíce podražily byty. Policie v Cizkrajově vykázala ze společného bytu manželku, která opakovaně týrala svého muže, opilá jej honila po bytě s  nožem a  křičela, že ho zabije. Bílý dům oznámil, že prezident George Bush přijede v červnu do Prahy hovořit se zdejšími představiteli o chystané protiraketové základně. Ctitelé a tvůrci graffiti se setkali ve Zlíně. Zatím není úplně vyhráno, ale slivovici se nejspíš povede zachránit, vzkázal do Česka lidovecký europoslanec Jan Březina, který zasvětil svůj politický život boji proti tragické chybě evropského sněmu, jehož členové nepozorně označili za „lihovinu“ jen nápoj vypálený z brambor či obilí, což ohrozilo byznys s moravskou švestkovicí. Podle údajů České národní banky stoupla v  Čes-

ku nákupní horečka. Město Děčín vyhlásilo pátrání po majiteli patnáct metrů dlouhého ocelového mostu, který stojí v  tamní čtvrti Březiny a  nikdo se k  němu nehlásí. Miroslav Žbirka vstoupil do Síně slávy. Akcie na pražské burze se v pátek třináctého vyšvihly na 1814 bodů hlavního indexu PX a překonaly tím veškerý dosavadní rekord. Premiér Mirek Topolánek si ve Stockholmu prohlédl Codex giga zvaný též podle jedné ze svých kreseb Ďáblova bible, kterou v roce 1648 ukradla v Praze švédská vojska a odvezla ji do Skandinávie. ČEZ oznámil, že v blízké budoucnosti zdraží elektřinu o  pětadvacet procent. Skauti sbírali odpadky na březích řeky Dřevnice. Během celostátního projektu Obhajoba pastelky nakreslila výtvarnice Eva Toulová (17) pastelkami na plátno 10 x 11 metrů obraz jménem Smysl života. Hospodářské noviny citovaly objev rakouského tisku, že „každý desátý Vídeňan neumí číst ani psát“. Většina občanů Prahy 1 zamítla v referendu plán tamní radnice vztyčit na Kozím plácku sochu Sigmunda Freuda. [email protected]

Q

inzerce

M I N I S T E R S T V O K U LT U RY oznamuje, že k 28. říjnu budou uděleny:

STÁTNÍ CENA ZA LITERATURU PRO ROK 2007 a

STÁTNÍ CENA ZA PŘEKLADATELSKÉ DÍLO PRO ROK 2007 S tátní cena za literaturu se uděluje autorovi k ohodnocení významného původního literárního díla vydaného v českém jazyce v roce 2007 nebo v roce předcházejícím. Státní cenu lze udělit rovněž k ohodnocení dosavadní literární tvorby. S tátní cena za překladatelské dílo se uděluje k ohodnocení překladu literárního díla z cizího jazyka do českého, vydaného v roce 2007 nebo v roce předcházejícím, s přihlédnutím k dosavadní činnosti autora překladu v oblasti překladů literárních děl. Státní cenu lze udělit rovněž k ohodnocení dosavadní činnosti autora v oblasti překladů literárních děl. Návrhy na udělení ceny mohou podávat fyzické nebo právnické osoby na níže uvedenou poštovní adresu Ministerstva kultury, a to nejpozději do 31. května 2007. Písemný návrh musí obsahovat jméno, příjmení a místo trvalého pobytu autora navrženého na udělení ceny, charakteristiku osobnosti a díla, zdůvodnění návrhu. Bližší informace: Ministerstvo kultury odbor umění a knihoven (tel. 257 085 221, dr.K.Nováková) Maltézské náměstí 1, 118 11 Praha 1 nebo na internetové adrese www.mkcr.cz

Ročník XVIII. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441, fax: 224 930 792 e-mail: [email protected], [email protected] e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Art director: Mira Antonovič. Grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Martin Pavlík. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Fotoprodukce: Kateřina Malá. Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková, Helena Štiková (vedoucí) – tel. 224 934 586, fax 226 216 799. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 226 216 799. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis s.r.o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ  Press, spol. s  r. o. ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 22. 4. 2007, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.