17. DĚLENÍ SLOŽEK PLYNNÉ SMĚSI Složku z plynné směsi můžeme izolovat absorpcí, tj. pohlcením do kapaliny, ve které se rozpouští, adsorpcí, tj. zachycením na povrchu tuhé fáze, destilací po zkapalnění plynné směsi, membránami nebo molekulovými síty. 17.1 ABSORPCE Absorpce je děj, při kterém jsou plyny nebo páry pohlcovány v kapalině. Tento proces slouží k oddělování složek z plynné fáze. 17.1.1 Podmínky absorpce Pohlcení plynu kapalinou je vlastně rozpouštění plynu v dané kapalině. Hnací silou tohoto děje je rozdíl parciálních tlaků dané složky v plynné směsi a nad kapalinou, ve které se rozpouští. Parciálním tlakem složky nad kapalinou rozumíme tlak složky v plynné fázi, který se ustaví, pokud je kapalina ponechána v uzavřené nádobě při dané teplotě a je dosažena rovnováha. Složka plynné fáze přechází do kapaliny (je kapalinou absorbována, rozpouští se), je-li její parciální tlak v plynné fázi větší než nad kapalinou. S rostoucím parciálním tlakem složky v plynné fázi stoupá její množství absorbované (rozpuštěné) v kapalině (stoupá koncentrace roztoku složky). Tak při dvojnásobném tlaku se rozpustí dvojnásobné množství složky, obr. 17.1.1. Množství absorbované složky v kapalině je dáno Henryho zákonem xi = Hi . pi(g) kde Hi je tzv. Henryho konstanta, která má rozdílnou hodnotu pro každou složku plynné směsi v dané kapalině, xi je molární zlomek složky v kapalině (podíl počtu molů rozpuštěné složky a součtu počtu molů rozpuštěné složky a kapaliny, xi = ni/ ni) a pi(g) je parciální tlak složky v plynné fázi.
Obr. 17.1.1 Absorpce plynu v kapalině
Henryho konstanta je funkcí teploty a s rostoucí teplotou její hodnota klesá. S rostoucí teplotou proto klesá množství absorbované (rozpuštěné) složky do kapaliny (klesá koncentrace roztoku). Opačným dějem je desorpce, kdy se rozpuštěná složka uvolňuje z kapalné fáze a přechází do plynné fáze. Složka přechází z kapaliny do plynné fáze (desorbuje se) je-li její parciální tlak nad kapalinou větší než v plynné fázi. S rostoucím parciálním tlakem složky nad kapalinou se množství desorbované složky zvyšuje (klesá koncentrace roztoku). Množství desorbované složky se zvyšuje (klesá koncentrace roztoku) s klesajícím parciálním tlakem složky v plynné fázi a rostoucí teplotou. 17.1.2 Zařízení pro absorpci Absorpci průmyslově realizujeme většinou v kolonách, kde dochází ke styku proudu plynu s kapalinou. Kolony jsou konstruovány tak, aby se dosáhlo maximální možné plochy styku 1
obou fází. Tedy mezifázového rozhrání. Podle uspořádání prostoru, kde dochází ke styku obou fází, rozlišujeme kolony prázdné, náplňové, výplňové, patrové a filmové. Podle tlaku, při kterém kolona pracuje, rozlišujeme kolony atmosférické, vakuové a tlakové.
Vyčištěný plyn Trysky
Znečištěný plyn
Obr. 17.1.2 Prázdná kolona
Prázdná kolona, obr. 17.1.2, se používá v případě, kdy odstraňovaná složka je buď dobře rozpustná v promývací kapalině, nebo chemickou reakcí s kapalinou tvoří sole, které by mohly kolonu zanášet a posléze ucpat. Do prostoru kolony je proti proudu plynu tryskami rozstřikována kapalina tak, aby kapky kapaliny byly co nejmenší a tudíž povrch styku fází byl co největší. Výhodou prázdných kolon je jednoduchá konstrukce, nevýhodou nízká účinnost.
Náplňové kolony mají vnitřní prostor vyplněný buď sypanou náplní, nebo strukturovanou výplní zvyšující povrch jednotky objemu kolony, po kterém stéká kapalina. Náplní mohou být volně sypané kroužky různého typu, jako např. Raschigovy kroužky, obr. 17.1.3, nebo tvarovaná sedla, které jsou volně nasypány na perforovaný rošt umístěný ve spodní části kolony. Plocha styku fází v jednotce objemu kolony s náplní je obvykle 300 m2/m3. Náplň je skrápěna kapalinou rovnoměrně po celém průřezu kolony pomocí rozdělovače (perforované desky, zkřížené žlaby, rozstřikování). Do spodní části kolony se uvádí plynná směs.
Obr. 17.1.3 Raschigovy kroužky
Ve výplňových kolonách je místo volně sypaných tělisek tvarovaná (strukturovaná) výplň, která zvyšuje styčnou plochu fází v jednotce objemu kolony na 500 až 1000 m2/m3, obr. 17.1.4. Výplně jsou složeny z různě prohýbaných plechů nebo sít upořádaných tak, aby se v objemu výplně vytvořily zalomené, vzájemně se protínající, kanálky, kterými proti sobě proudí plyn a kapalina. 1 m délky kolony má funkci jako přibližně 5 teoretických pater (viz destilace). Kapalina je uváděna do hlavy kolony rozdělovačem, který zajišťuje rovnoměrné rozdělení kapaliny po Obr. 17.1.4 Výstup plynu celém průřezu kolony. Protože kapalina má Strukturovaná výplň tendenci stékat ke stěně kolony, je nutné ji přibližně v polovině kolony znovu rozdělit po celém průřezu. Tyto vysoce Vstup účinné kolony mají nízkou zádrž kapaliny, tedy krátkou dobu zdržení kapaliny kapaliny v koloně.
Vstup plynu Výstup kapaliny
Obr. 17.1.5 Výplňová kolona
Účinnost kolony velmi záleží na intenzitě skrápění náplně kapalinou a rychlosti jednotlivých proudů. Při malých průtocích kapalina jen smáčí povrch náplně a vytváří povrchový film. Styk obou fází je jen velmi omezený a výměna hmoty mezi fázemi je malá. Při zvýšení průtoku je stékající kapalina brzděna plynem, zvětšuje se tloušťka povrchového filmu. Tím vzrůstá objem kapaliny zadržené v náplni a současně i výměna hmoty mezi oběma fázemi. Při dalším zvýšení průtoku kapaliny nebo plynu dojde k zaplnění objemu náplně kapalinou, ve které je rozptýlen 2
plyn. Při tomto tzv. zahlcení kolony se značně zvýší mezifázové rozhraní, na kterém dochází k výměně hmoty mezi oběma fázemi. Jelikož při zahlcení se výrazně zvýší hydraulický odpor kolony, je nutno provozovat kolonu těsně pod tímto stavem, kdy je hydraulický odpor přijatelný a výměna hmoty intenzivní. Patrové kolony jsou vybaveny vestavěnými patry, která se podle pohybu kapaliny v koloně dělí, na patra propadová a přepadová. Konstrukce pater se liší, musí však vždy zajišťovat požadovaný pohyb proudů kapaliny a plynu a jejich dobrý a intenzivní styk. Propadová patra, obr. 17.1.6, jsou v podstatě děrované vestavby, např. síta nebo plechy s otvory, zaplňující celý průřez kolony, ve kterých stejnými otvory prochází plyn směrem vzhůru a kapalina směrem dolů. Obě fáze se tedy setkávají protiproudně. Kapalina je na patře intenzivně promíchávána průchodem plynu a dochází ke tvorbě pěny. V této pěně dochází k největšímu styku obou fází a k intenzivní výměně hmoty. Kolony s propadovými patry jsou citlivé na velikost průtoku plynu, neboť při velkých průtocích plynu kapalina nemůže procházet otvory v patrech, pěna zaplní celý mezipatrový prostor a kolona se zahltí kapalinou.
Obr. 17.1.6 Propadové patro
Přepadová patra jsou vybavena vestavbou umožňující převod kapaliny z patra na patro nezávisle na proudu plynu, obr. 17.1.7. Na patře plyn probublává kapalinou, která z výše položeného patra přepadává na níže položené patro přepadem, který je vždy zcela zaplněn kapalinou, tzn., zasahuje pod hladinu kapaliny na spodním patře. Pokud by tomu tak nebylo, plyn by postupoval vzhůru kolonou cestou nejmenšího odporu, tj. proudil by přepady a neprobublával by kapalinou na patrech. Rozptylování plynu do kapaliny na patře je zajišťováno tzv. ventily Obr. 17.1.7 nebo kloboučky. Kloboučková patra, obr. 17.1.9. Kloboučky jsou na Postup kapaliny spodním okraji opatřeny výřezy (štěrbinami), kterými probublává plyn kolonou do kapaliny na patře, kde dochází ke styku obou fází a k výměně hmoty mezi proudy. Kloboučky musí být na patře umístěny tak, aby byl plyn rovnoměrně rozdělen po celém povrchu patra, obr. 17.1.9. Kapalina se mezi kloboučky intenzivně promíchává a koncentrace absorbované látky v kapalině se tím v prostoru mezi kloboučky vyrovnává. V důsledku pohybu kapaliny po patře směrem k přepadu se koncentrace rozpuštěné látky na patře mění. Mezi patry je tzv. separační prostor, do kterého jsou z kapaliny Obr. 17.1.8 unášeny kapky stržené Funkce kloboučku plynem. Větší kapky Obr. 17.1.9 sedimentují vlivem gravitace, menší jsou unášeny do vyššího Kloboučkové patro patra, kde se zachytí. 3
Rozptýlení plynu v kapalině na patře nemusí být realizováno kloboučky, ale také pomocí různých jiných vestaveb. Tak např. u tzv. ventilových pater, obr. 17.1.9, pohyblivé ventily se tlakem plynu nadzvedávají a propouští plyn do kapaliny na patře. V takovém případě plyn probublává opět celým pára objemem kapaliny na patře. Obr. 17.1.10 Pokud tlak plynu klesne pod Funkce ventilu určitou hranici, při které by kapalina z hořejšího patra protékala na spodní patro otvorem ventilu, ventily se uzavřou a Obr. 17.1.9 proces absorpce se přeruší. Kapalina z patra na patro přetéká Ventilové patro přepadem, stejně jako je tomu u kloboučkové kolony. . Filmové kolony jsou složeny ze svazku trubek, po jejichž vnitřním povrchu stéká film kapaliny a proti němu proudí plyn. Trubky jsou z vnější strany chlazeny. Filmová kolona je v podstatě vertikální trubkový výměník, ve kterém uvnitř teplosměnných trubek stéká absorpční kapalina a protiproudně proudí plyn, jehož jednu složku chceme pohltit v kapalině. Film kapaliny se skládá ze tří vrstev; horní vrstva, která je ve styku s plynem, je silně turbulentní a právě v ní dochází k intenzivnímu styku obou fází a k přechodu hmoty. Pod ní je mezivrstva a potom laminární vrstva přiléhající k vnitřní stěně trubky. 17.1.3 Základní uspořádání absorpční jednotky
3
6
Absorpční jednotka se zpravidla skládá z absorpční a desorpční kolony, obr. 17.1.11. Plynná směs (1) 8 obsahující složku A, kterou potřebujeme odstranit, 2 5 vstupuje do absorpční kolony (2), kde proti ní proudí absorpční kapalina. Z hlavy kolony odchází plyn (3) zbavený složky A, která se absorbovala v kapalině. 1 7 Absorpční kapalina z kolony odchází přes výměník tepla (4), kde se ohřeje, do hlavy desorpční kolony (5). Proti ní jdou páry kapaliny a absorbovaná složka A, která 4 v čistém stavu opouští kolonu (6). Kapalina je v patě kolony zahřívána k usnadnění desorpce složky A. Obr. 17.1.11 Absorpční kapalina z desorpční kolony zbavená složky Uspořádání absorpční jednotky A předává teplo ve výměníku (4) kapalině z absorpční kolony a potom je v chladiči (8) ochlazena před vstupem do absorpční kolony. Okruh absorpční kapaliny je tedy uzavřený a při provozu se jen doplňují ztráty absorpční kapaliny odparem. 17.2 ADSORPCE Pod pojmem adsorpce rozumíme zachycování plynů, par, kapalin nebo látek rozpuštěných v kapalině na povrchu (vnějším i vnitřním, tj. v pórech a kapilárách) tuhé fáze (adsorbentu), obr 17.2.1. Pokud je adsorbovaná látka na povrchu adsorbentu vázána slabými van der Walsovými silami, jde o tzv. fyzikální adsorpci. V případě, že je adsorbovaná látka vázána silami podobnými chemické vazbě, které 4
Obr. 17.2.1 Adsorpce
jsou podstatně větší než síly van der Waalsovy, jde o tzv. chemisorpci. Při zachycení molekul látky na povrchu tuhé fáze (adsorpci) se sníží jejich kinetická energie. Snížení kinetické energie se projeví jako adsorpční teplo, které se uvolní. Adsorpce je vždy exotermní proces. Adsorpční teplo je u plynů srovnatelné s jejich kondenzačním teplem. 17.2.1 Podmínky adsorpce Fyzikální adsorpcí je možno za vhodných podmínek zachytit jakoukoliv složku plynu; jde tedy o nespecifický proces. Množství zachycené složky na jednotce povrchu, objemu nebo hmotnosti adsorbentu v rovnováze (adsorpce již dále neprobíhá) a za konstantní teploty vyjadřuje empirická Freudlichova adsorpční izoterma 1/n a=kp
T1 T2
a
T3
p kde n je kladný exponent menší než 1, který je závislý na teplotě Obr. 17.2.2 (pro každý adsorbent a adsorbovanou látku jiný), p parciální tlak Adsorpční izotermy oddělované složky plynu, a konstanta k je závislá na charakteru adsorbentu i adsorbované látky. S klesající teplotou a rostoucím parciálním tlakem složky se adsorbované množství složky zvyšuje, obr. 17.2.2 kde T1 T2 T3.
Adsorbovaná složka vytváří na povrchu adsorbentu násobnou (vícemolekulární) vrstvu. Na vrstvu již adsorbovaných molekul se vážou další vrstvy adsorbované složky, takže adsorbovaná látka vytváří vícemolekulární vrstvy. Při dosažení určitého tlaku začíná adsorbovaná látka v kapilárách adsorbentu kondenzovat a adsorpční izotermy dostávají tvar uvedený na obr. 17.2.3. Fyzikální adsorpce je vratná, tzn. adsorbovanou látku lze úplně z adsorbentu odstranit (desorbovat). Pro chemisorpci odvodil Langmuir adsorpční izotermu ve tvaru
amax
a p
Obr. 17.2.3 Adsorpční izoterma
a = amax K p /(1 + K.p) kde a je naadsorbované množství látky v jednotce hmotnosti (objemu, nebo povrchu) adsorbentu, amax je maximální množství látky, které může být hmotnostní (objemovou, povrchovou) jednotkou adsorbentu vázáno a K je konstanta. Langmuirova adsorpční izoterma předpokládá monomolekulární vrstvu adsorbované látky vázanou na povrchu adsorbentu. Při nízkých tlacích plynu je K.p « 1 a můžeme tedy tento člen proti jedničce zanedbat; naadsorbované množství je lineární funkcí parciálního tlaku složky v plynné směsi. Při vysokých tlacích je K.p » 1 a jedničku ve jmenovateli proto můžeme proti členu K.p zanedbat; amax naadsorbované množství dosáhlo maxima, které může daný adsorbent pohltit a dále se s rostoucím tlakem nezvyšuje, obr. 17.2.4. Na rozdíl od fyzikální adsorpce, chemisorpce často lépe p a rychleji probíhá při vyšších teplotách, kdy se naadsorbuje 17.2.4 větší množství látky. Desorbovat chemisorbovanou látku je Langmuirova možno jen při vysokých teplotách a není výjimkou, že se adsorpční izoterma desorbuje chemická sloučenina vznikající na povrchu adsorbentu 5
a ne adsorbovaná látka. Adsorbentem je tuhá fáze s maximálním povrchem, jako aktivní uhlí, zeolity, silikagel, infuzoriová hlinka a.j. Částice adsorbentu musí být malé a obsahovat velké množství pórů aby celkový povrch jednotkového množství adsorbentu byl co nejvyšší. Měrný povrch 1 g adsorbentu dosahuje několika set m2. Nasycený adsorbent se regeneruje odstraněním adsorbované složky, tzv. desorpcí. Ta se provádí buď zahřáním, snížením celkového tlaku nebo vytěsněním adsorbované složky látkami s vyšší adsorpční schopností, které je možno po desorpci lehce z adsorbentu odstranit, jako např. parou. Po desorpci se aktivita adsorbentu většinou obnoví na asi 80 %. Po dalších desorpcích aktivita adsorbentu klesá, ale výrazně pomaleji. (s)
(s) )
(g)
10.2.2 Zařízení pro adsorpci
(g)
Adsorpční kolony podle stavu adsorbentu dělíme na adsorbéry s nepohyblivou, pohyblivou a fluidní vrstvou.
1
(g)
(g) (g)
Adsorbér s nepohyblivou vrstvou je vyplněn adsorbentem uzavřeným shora i ze spodu rošty, obr. 17.2.5 a. (g) Kolona pracuje tak dlouho, dokud nedojde k nasycení adsorbentu. Potom je třeba kolonu odpojit a adsorbovanou složku desorbovat. Při kontinuálním režimu je třeba mít dvě kolony zapojené vedle sebe; v jedné koloně probíhá adsorpce a druhá se desorbuje.
(g) 2
(s)
a
b Obr. 17.2.5 Adsorpční kolony
(s)
c
(s) Adsorbér s pohyblivou vrstvou, obr. 17.2.5 b je opatřen zvláštními vestavbami, obr. 17.2.6, kterými propadává adsorbent proti proudu (g) plynu. Plyn zbavený adsorbované složky odchází pod vrchní vestavbou. Kolona je v horní části opatřena chladičem 1, který upravuje teplotu vstupujícího adsorbentu. Ve spodní části kolony je ohřívač 2, kde se desorbuje zachycená složka a adsorbent se regeneruje. Uvolněná adsorbovaná složka proudí vzhůru proti (g) padajícímu adsorbentu a odchází z kolony pod následující vestavbou. Obr. 17.2.6 Regenerovaný adsorbent je pneumatickou dopravou přiváděn do Vestavba kolony hlavy kolony, kde se oddělí od dopravního plynu a propadává kolonou. Adsorbent v koloně cirkuluje. Jako adsorbent nejčastěji slouží granulované aktivní uhlí.
Adsorbér s fluidní vrstvou, obr. 17.2.5 c, je vybaven patry a přepadovými vestavbami. Na patrech je adsorbent ve fluidním stavu v důsledku plynu, který prochází patry. Adsorbent ve formě granulí přechází z patra na patro přepadem a je odváděn z paty adsorbéru. Odcházející plyn unáší jemné částečky adsorbentu, které je nutno oddělit např. cyklonem. Ve fluidním stavu je rychlost adsorpce vyšší zejména proto, že jsou použity menší granule absorbentu s vyšším měrným povrchem, než je tomu v adsorbérech s nepohyblivou i pohyblivou vrstvou
6
17.3 DĚLENÍ NA MEMBRÁNÁCH Složky plynné směsi se také můžou oddělovat na permeabilní membráně podle velikosti molekul a rychlosti, jakou pronikají (difundují) jejími póry. Podle rychlosti průniku membránou se plyny seskupují do řady uvedené níže. Rychlost průniku plynu membránou se zvyšuje zprava doleva. H2O H2 He rychlé plyny
CO2 H2S
O2 Ar
CO N2 CH4 pomalé plyny
Obr. 17.3.1 Dělení plynu membránou
Průnik plynu membránou je umožněn rozdílem tlaku uvnitř a vně membrány. S rostoucí teplotou a tlakem plynné směsi se zvyšuje rychlost průniku plynů membránou. Separační zařízení, obr. 17.3.2, je složeno z mnoha dutých vláken o délce cca 2 m, na jejichž povrchu (vnitřním nebo vnějším) je nanesena membrána z různých polymerů, kovů, keramiky skla nebo uhlíku. Plocha povrchu na jednotku objemu zařízení přesahuje 5000 m2/m3. Vlákna, kterými proudí plynná směs pod tlakem až 1 MPa, jsou umístěna v uzavřené válcové vzduch nádobě. Difundující složka (složky) proniká membránou do válce, odkud je odváděna. Místo vzduch dutých vláken jsou rovněž používány duté desky Obr. 17.3.2 v rámu, ale plocha povrchu na jednotku objemu 2 3 Separační zařízení zařízení dosahuje jen kolem 300 m /m . Plynná směs před vstupem do membránové jednotky je nejprve stlačena, poté filtrována a nakonec prochází ohřívačem, kde je zahřátá na provozní teplotu, zpravidla pod 100 °C. Membránová separační zařízení jsou jednoduchá, odolná, lehká a nemají žádné pohyblivé části, takže vyžadují jen minimální údržbu. Navíc nepotřebují žádné provozní chemikálie a proto je jejich provoz levný. Tímto způsobem se získává dusík o čistotě 98 % ze vzduchu. Pokud jsou zařazena dvě tato zařízená za sebou, čistota dusíku dosahuje až 99,9 %. Membránami se také odstraňuje CO2 nebo sulfan ze zemního plynu, používají se při sušení plynů, čištění vodíku aj. 10.4 MOLEKULOVÁ SÍTA
N2
Molekulové síto je materiál s malými póry o přesných rozměrech 30 – 100 nm, jako např. zeolity (křemičitany hlinité), mikroporézní aktivní uhlí, porézní sklo. Molekuly plynu, které jsou dostatečně malé, vstoupí do pórů a jsou v nich zachyceny (adsorbovány). Větší molekuly zůstávají v plynné fázi. Takto je možné selektivně oddělovat plyny (CO2, NH3, H2S, SO2) a kapalin (voda alkany, alkeny, alkoholy). Molekulové síto se regeneruje zahřátím, kdy zachycené plyny jsou vypuzeny, a následujícím proplachem plynem 7
N2 + O2
Obr. 17.4 Molekulové síto
17.5 DESTILACE Z plynné směsi, jejíž složky mají významně rozdílné body varu, je také možno oddělit výše vroucí složky kondenzací, jak je tomu např. při výrobě amoniaku, kdy ze syntézního plynu prošlého reaktorem se oddělí vzniklý amoniak a zbylý plyn jde zpět do reaktoru. Plynnou směs s blízkými body varu je možno zkapalnit a složky oddělit destilací. Tímto způsobem se např. ze vzduchu odděluje kyslík, dusík, argon a další vzácné plyny. Destilace je metoda oddělování kapalných látek založená na různé těkavosti složek ve vroucí kapalné směsi. Při zahřátí dvousložkové směsi na teplotu varu přechází do plynné fáze směs bohatší na těkavější složku. Kondenzací plynné fáze v tepelném výměníku se získá kapalina (destilát) s větším podílem těkavější složky než v původní kapalné směsi. Zbylá kapalná fáze je naopak obohacena o méně těkavou složku a nazývá se destilační zbytek. Postup destilace je zřejmý ve fázovém diagramu dvousložkové soustavy Křivka rosného bodu s neomezeně mísitelnými složkami, obr. 17.5.1. Zahřejeme-li směs složek Křivka varu obsahující 70 molárních procent (x = 0.70) méně těkavé složky A k bodu varu, odloučí se první množství páry, která obsahuje jen 50 molárních procent této složky, tj. pára je obohacená o těkavější složku B. Pokud tuto páru zkondenzujeme Obr. 17.5.1 a znovu zahřejeme k bodu varu, odloučená Dvousložkový fázový diagram pára bude obsahovat jen 30 mol% složky A. V několika následných krocích dojdeme do stavu, kdy zkondenzovaná pára bude jen čistá složka B. Jestliže se kapalná směs chová podle tohoto diagramu, můžeme destilací získat obě složky v čistém stavu, ať je složení výchozí směsi jakékoliv. Pokud se směs chová jako azeotrop, ať s minimem nebo maximem bodu varu, můžeme destilací získat jen jednu složku čistou a jako druhou složku azeotropní směs. Kterou ze dvou složek lze získat v čistém stavu závisí na tom jaké je složení výchozí složení směs, zda nalevo nebo napravo od azeotropu, obr. 17.5.2. Popsaný postup destilace, kdy v každém stupni Obr. 17.5.2 destilace získáme jen malé množství páry, nazýváme Azeotropní směs s minimem bodu rovnovážnou destilací. Výtěžek takového postupu, tj. varu množství získaného destilátu, by byl zanedbatelný. V praxi proto musíme zahřát směs na vyšší teplotu než je bod varu. Tím získáme dostatečné množství páry, kterou můžeme zkondenzovat a dále podrobit destilaci. Tím však snížíme dělící účinnost každého stupně destilace a budeme tudíž k získání čisté složky potřebovat více stupňů než je tomu v případě rovnovážné destilace. Rektifikace je mnohonásobná částečná destilace. Dochází při ní k účinnějšímu rozdělení směsi kapalin než při destilaci. Rektifikaci si lze představit jako sériové zapojení mnoha 8
jednotlivých destilačních stupňů nad sebou. Provádí se zejména v rektifikačních kolonách, jejichž konstrukce je stejná jako konstrukce absorpčních kolon. Pára přicházející na patro zdola kondenzuje v kapalině na patře. Uvolněným teplem se přednostně vypařuje těkavější složka. Pára opouštějící patro je obohacená o těkavější složku a odchází na výše položené patro. Méně těkavá složka přednostně zůstává v kapalině, která odtéká na nižší patro a je tedy obohacená o méně těkavou složku. Teplota na dně kolony je nejvyšší, protože je zde látka s vysokým bodem varu. Naproti tomu teplota v hlavě kolony je nejnižší, neboť se zde nachází látka s nízkým bodem varu. Výsledkem rektifikace jsou rozdělené (dvě, případně více) složky, které mají blízký bod varu.
9
