V Novém roce jsem chtěl začít cestování poutní cestou, ale ve své domovině a někde na horách, kde jsem nejraději. A tak to měla být
Pouť Orlickými horami do poutního místa Králíky 14.-17.1. 2010
Vzhledem k předpovědi počasí na poslední den – sněžení a vítr a už zbývala jen prohlídka poutního města Králíky, které navštívíme za 3 týdny znovu, neboť tam bude končit zimní přechod Jeseníků, jsme se s Mirkem při sestupu od pevnosti Adam do Mladkova rozhodli ukončit cestu v Mladkově, odkud nám právě odjížděl vlak do Jičína. Proto měním název na
Pouť z Náchoda do Mladkova ve dnech 14. – 16.1.2010
Orlické hory jsou malebným koutem našeho pohraničí, ideální pro toulky přírodou, pro cesty k lidem, kteří tu žijí a také k sobě samotnému.
Jsou samozřejmě na světě i jiné zajímavé země, nebetyčné hory, mohutné řeky, roztodivná města, jsou ve světě i jiné krásy, mořská pobřeží, barevné koberce subtropických květin, krajiny věčně zelené i věčně pokryté třpytícím se ledem a sněhem, rovníkové pralesy – ale nikde není Říp, Pravčická brána ani Milenci v Adršpachu, nikde nejsou Trosky – nikde jinde není
Československo
Zpívejte ptáci nebeští, té zemi zulíbání krásné. Karel Čapek 1
14.1. čt Náchod 2 km – Dobrošov 6,5 km – Peklo 9,5 km – Nový Hrádek 16,5 km – Olešnice v Orlických horách 24,5 km Ve čtvrtek ráno jsem s Mirkem Jiranem odjel vlakem z Jičína v 6.33 hod. do Hradce Králové 7.53 hod. Vlak do Starkoče, kde jsme museli přestupovat, však měl zpoždění 15 minut a tak jsme požádali průvodčího, aby výpravčí vlak do Náchoda pozdržel, což se podařilo. Společně s námi bylo příjemně překvapeno asi
12
dalších
cestujících, kteří mohli
okamžitě
pokračoval směr Náchod
a
Hronov. Přestože jsme
měli koupenou
jízdenku
do
Hronova – 51 Kč, na poslední chvíli jsme se rozhodli pro vystoupení z vlaku
a
zahájení
cesty
už
v Náchodě, čímž jsme si ušetřili asi 9 km a měli dostatek času na prohlídku města. Velice blízko je na pěší zónu a na centrální náměstí, které je překrásné a dominuje mu gotický
kostel
Sv.
Vavřince
uprostřed. Štěstí stálo na naší straně, neboť jsme stihli ještě nahlédnout dovnitř chrámu, než jej uzavřeli. Zde se mi navíc líbil nápis, který mluvil z mé duše: “Nezapomeňme si 2
navzájem darovat čas“. Neméně hezká je krásně opravená barokní radnice. Náchod,
rodiště
Škvoreckého,
které
spisovatele jsem
navštívil
mnohokrát se svým zesnulým přítelem Robertem,
který
se
spisovatelem
studoval, leží na česko - kladském
pomezí, na břehu řeky Metuje. Zatímco Mirek popíjel svou dopolední kávičku, vystoupil jsem po 232 namrzlých schodech
k
renesančnímu
zámku
s francouzskou zahradou, který byl však 3
uzavřen. V hradním příkopu dole se pohybovali medvědi. Poté jsme začali stoupat lesní cestou kolem pivovaru na Dobrošov, kde je pevnost, resp. nejznámější
tvrz
pohraničního
opevnění, ze září roku 1937.
Na
vrcholu je již 7 let opravena Jiráskova chata KČT a tak jsme tu lehce
posvačili, neboť venku trochu mrzlo a na stromech byla silná námraza; ale kolem bylo jako v pohádce. Zde začala opravdová poutní cesta, lemována mnoha sochami svatých.
4
Sestup do osady Peklo byl trochu náročnější, strmý a hlubokým neprošlapaným sněhem. Turistická chata s hezkým exteriérem byla uzavřena a tak jsme pokračovali pohodlnou lesní cestou údolím říčky Olešenky do Nového Hrádku.
5
Krátce jsme se zastavili na radnici u starosty pana Říhy, který nám poskytl azyl při zimním přechodu před rokem. V hospůdce jsme se občerstvili a pokračovali přes
osadu
kolem
Dlouhá
rekreačního
zařízení policie ČR do Olešnice. Minuli jsme i
větrné
které
elektrárny, se
však
neotáčely, neboť bylo naprosté Oblaka protrhala
bezvětří. se
trochu
a
poprvé
jsme v dálce viděli pohoří s nejvyšší horou Velkou Deštnou. Nekonečná se zdála Mirkovi cesta na druhý konec obce podél řeky, která tvoří hranici
s Polskem, kde jsme se ubytovali v chatě Juráška. Večeři jsem připravil na vařiči z domácích zdrojů a pivo nám opravdu chutnalo. Společně s námi tu bylo asi 30 studentů na lyžařském výcviku z České Skalice, kteří měli po večeři vyhlášení výsledků závodů a poté diskotéku; a tak jsme raději odešli spát. 6
15.1. pá – Olešnice – Sedloňov 6 km – Kout (710) 9 km – Deštné (530) 12 km – Šerlich (1010) 17 km – Pod Deštnou (1100) 20,5 km - Pěticestí (990) – Říčky v Orlických horách (640) 34 km Snídani jsme si připravili sami, abychom už v 7.15 hod. mohli opustit chatu a za šera stoupat po silnici bez provozu do obce Sedloňov a Plasnice s hezkými chalupami. Bylo - 5°C a na vrchu Kout, kde jsme
se
připojili na hlavní silnici,
začalo
foukat.
Odtud
po
zledovatělé silnici do Deštného, kde jsme si prohlédli jen zvenku barokní kostel Sv. Marie Magdaleny od stavitele Santiniho.
7
Odtud jsme opět stoupali po silnici bez provozu lesem až na Šerlich, kde je
Masarykova chata z roku 1924 s hezkým dřevěným interiérem
-
překrásné
řezbářské práce. Po malém občerstvení na chatě jsem Mirkovi ukázal na mapě odpolední cestu do Říček, které se trochu zalekl, ale
jiný záchytný bod na 17 km dlouhé cestě není, a tak nakonec souhlasil s pokračováním po lyžařské magistrále směr Hanička.
8
Jiráskova cesta červeně značená byla po projetí rolbou velmi dobrá, pro lyžaře přímo skvělá. Po necelé hodině chůze jsme vystoupali na
nejvyšší přechodu,
místo jen
našeho asi
16
výškových metrů pod Velkou Deštnou, kde je bouda HS.
9
Byla dnes bez provozu, ale otevřená a tak jsme ji využili společně se studenty z Vysokého Mýta k dalšímu občerstvení. Ti právě končí stavební fakultu v Praze
se stejným zaměřením jako mám já. Trochu nám záviděli naše vybavení, neboť jsme si dali fernet, moučník a ještě víno. My jim zase záviděli jejich běžky, neboť cestu zvládali mnohem rychleji než my. Slunce ne a ne protrhnout mraky,
10
ale stejně se nám trasa moc líbila a byla překvapivě snadná, ale trochu dlouhá. Bohužel jsme asi o 150 m minuli Kunštátskou kapli, kudy vede červená značka, ale cesta nebyla prošlapaná a nechtělo se nám bořit skoro 50 cm vrstvou sněhu; a tak si prohlédneme kapli Navštívení P. Marie z roku 1831 a opravenou v roce 1869 někdy příště. Její návštěva bývá poděkováním za šťastné zvládnutí cesty a nám se zatím dařilo i bez této zacházky. Na Pěticestí jsme došli až po 16té hodině, pojedli pomeranče a po konzultaci s místním lyžařem zahájili sestup do Říček k dolní stanici lanovky, kde jsme společně s místním chalupářem podél potoka sestoupili až na silnici poblíž naše horského hotelu Konšel, kde jsme měli zajištěné ubytování. Mirek zde už byl velmi spokojený a já mu blahopřál k úžasnému výkonu, který dnes podal: pěkných 34 km! Pojedli jsme výborný teplý guláš od Jitky a v restauraci popili dobré Plzeňské. Překvapivě dlouho jsme si příjemně povídali jak o cestě, tak o životě každého z nás. Má touha poznávat je tím nejsladším pro moji duši a tak jsem usínal moc spokojený.
16.1. so Říčky - Rokytnice 4 km – Hanička 8 km – Orlická chata 17 km Zemská brána 18 km – České Petrovice 22 km – Kašparova chata 24 km Mladkov 28 km – Mladkov nádraží 29 km Dobře vyspalí a odpočatí v 7.20 hod. opouštíme po vlastní připravené snídani hotel z Říček do Rokytnice po silnici, kde jsme skoro šokováni kolonou přijíždějících
aut
v protisměru
na
sjezdové
lyžování;
napočítal jsem jich za necelou hodinu skoro 400!!! Když uvážím, že přijíždějí více jak 2 hodiny a v průměru sedí v autě 3 lidé, vychází to minimálně 11
na 2400 sjezdařů, z nichž téměř každý zaplatí za denní permanentku 700 Kč, tj. 1,7
milionu
Kč
+
večerní
lyžování k tomu, tzn. skoro 2 mil. Kč utrží majitelé vleků za jedinou sobotu! Od Rokytnice po zasněžené
silnici
k pevnosti
Hanička nejel už skoro nikdo. Zde jsme odbočili vpravo opět na
upravenou
Jiráskovu
lyžařskou
cestu
značenou
červeně a pokračovali v pohodě k Zemské bráně. Jen dva úseky dlouhé asi 1,5 km jsme museli prošlapávat hlubokým sněhem, než jsme přišli k Orlické chatě, kde
jsme
se
občerstvili
a
odpočali. Dalšími hosty v chatě byli jen běžkaři a všichni skoro nad 50 let.
12
Odtud asi 15 minut chůze už po silnici je řeka Divoká Orlice, která zde vyhloubila romantické údolí v rulové skále. V roce 1901-3 zde byl postaven
českými a italskými kameníky kamenný most a v roce 2004 prošel rekonstrukcí. Nedaleko byla pašerácká lávka, ale nedávno ji odnesla vysoká voda. Po zasněžené silnici s mírným stoupáním jsme šli kolem rekonstruované chaty Čihák a kolem jen široké zasněžené pláně a na nich několik málo běžkařů.
13
Do Českých Petrovic pod vrcholem Adam (765) Mirek nasadil takové tempo, že jsme je postupně předcházeli a tak se jen divili. Odměnou nám byla káva a pivo v nedaleké Kašparově chatě,
kde
bylo
plno,
velmi útulno a ještě pěkné dámy naproti u stolu.
Je tu nádherný výhled na Orlické hory a ke Kralickému Sněžníku.
14
Velice rychlý byl sestup do Petroviček a do Mladkova. Ráno jsme uvažovali
s noclehem zde, ale teď před 15tou hodinou se nám to zdá příliš brzy. Když jsem před Mirkem řekl, že odtud jede za hodinu autobus do Hradce Králové, rozsvítily se mu oči radostí a už jsme mířili na stanici autobusu. Sám jsem posuzoval, zda prohlídku poutního místa Králíky, původní cíl naší cesty, mám odsunout až na 7. února, kdy tu budeme končit zimní přechod Jeseníků z Karlovy Studánky. Vzhledem k tomu, že ani předpověď počasí na další den nebyla příliš optimistická, souhlasil jsem s okamžitým návratem domů. Volný čas do odjezdu autobusu jsme využili k cestě na vlakové nádraží, kde jsme byli mile překvapeni zjištěním, že odtud za 20 minut odjíždí vlak směr Letohrad. Do příjezdu vlaku jsme stačili sníst poslední řízky od Marcely a vypít poslední fernet. Téměř prázdným vlakem jsme se začali vracet domů s přestupem v Letohradu, Doudlebách, Týništi nad Orlicí a Hradci Králové. Do Jičína jsme přijeli v 19.25 hod. a za jízdenku zaplatili 64 Kč. Ve vlaku jsme raději napsali manželkám SMSky, že se vracíme o den dříve. Už dnes se těším na poutní město Králíky. Křížovou cestou alejí s kapličkami, kde je nádherný poutní areál zvaný Hora Matky Boží (770). Zde je možnost i ubytování v Poutním domě včetně dobrého jídla a pití, tel. 603875720. Dříve 15
sloužil jako noclehárna pro poutníky. V roce 1945 byl vyrabován ruskými vojáky. Poté to byl komunistický lágr pro kněze a řeholníky a nakonec jako místo ustájení dobytka státního statku. Dnes díky darům ze zahraničí byl opraven a slouží původnímu účelu. Krásné je panorama Kralického Sněžníku, kde pramení řeka Morava. Těším se na prohlídku Kostela Nanebevzetí Panny Marie s obrazem Panny Marie Sněžné, což je srdce kostela. Další zajímavostí jsou ambity zvané Křížová chodba. V každém rohu je kaple, nad kterou je cibulovitá věž, kde se konaly pobožnosti Křížové cesty. Vnitřní nádvoří se nazývá Nádvoří poutníků. Dále je tu Kaple svatých schodů, což je napodobenina schodiště v Jeruzalémě. Nedávno jsem se vrátil z poutní cesty do Vatikánu zvané „Via Francigena“ a říkám si: “také u nás je mnoho krásných míst, stačí se rozhodnout a vydat se na cestu po svých tak, abych stačil vnímat krajinu kolem sebe, naslouchat jí, porozumět a zároveň porozumět lidem, kteří v ní žijí a tím také porozumět sám sobě“. Není to o penězích! Je to i má příprava na poutní cestu v květnu 2010 do Santiaga de Compostella. Jsem rád, že ji tak vnímá i Mirek J.
17. ledna 2010
Ivan
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2010
16
