12.
l
Magické otroctví Viselec - Dobrovolná oběť- Interference plání - Magické otroctví
Obraťme list v knize arkán! Její dvanáctý klíč je nám předložen jako bizarní a zarážející hádanka. Naivní a brutální nápis dole na emblému nám nepoví nic: Oběšenec. Ale jaký oběšenec! Na návrší stojí improvizovaná šibenice v podobě hebrejského TAV. Je složena z vodorovného břevna, které dvě kolmo do země zasazené podpory udržují v žádané výšce. Jsou to mladé pně stromu, dosud obalené kůrou a jen zhruba oklestěné: šest větví useknutých jednou ranou sekery tvoří stejný počet umělých uzlů na každé podpoře. Celkem tedy dvanáct suků, jež dávají číslo listu. Na příčném břevnu je oběšen člověk za pravou nohu a hlavou dolů. Levá noha ohnutá tvoří s druhou nohou podobu kříže, pod paží mu z každé strany visí váček s penězi a z něho padají tolary. Jeho ruce se zdají být svázány na zádech, takže lokty spolu s obrácenou hlavou rýsují podobu trojúhelníka obráceného vrcholem dolů a nad tím trojúhelníkem stojí kříž nohou... Na první pohled poznáme známý alchymický hieroglyf:1 Jako rámec mu slouží čtverec, který tvoří šibenice s linií půdy. Dvanáctý klíč tarotu nám odhaluje slávu i bídu magického otroctví. 1
Při této příležitosti bychom mohli povědět něco o Velikém díle; avšak kapitola Magie transmutací se nám zdá být vhodnějším rámcem pro výklady tohoto druhu. 150
V magii je totiž dvojí druh otroctví, otroctví dobré a otroctví zlé, otroctví ducha a otroctví hmoty: otroctví povinnosti, altruismu a sebeobětování.a otroctví vášní, egoismu a návyku. Oním symbolickým popravencem je adept vysoké vědy. Udržován mezi nebem a zemí požadavky svého poslání, které si vyvolil - nemůže přece do nebe, poněvadž má pomíjející tělo, které jej podrobuje fyzické přitažlivosti. Avšak jeho nohy nebudou chodit po cestách pozemského klamu, jehož přeludy jsou mu od nynějška zapovězeny: neboť nauka, kterou praktikuje, mu otevřela oči. Nemůže se již bezstarostně opájet laskáním rozkošné magie, která je tak oslňující v lesku své lživé okrasy a lidem tak žádoucí v klamu své usměvavé krásy. Líčíme zde pouze dokonalého adepta, nadlidskou bytost, která dosáhnuvší vrcholu trojúhelníka moudrosti, již nemá co by od země požadovala, může jí však ještě mnohé dát: to jsou ony symbolické stříbrné peníze, které deštěm dopadají na zem. Jeho ruce, spoutané pro zlo, jsou dosud volné pro dobročinnost a lásku. Opravdový mág je tak vzácný, zvláště v nynější době vypočítavých nebo nepochopených zasvěcenců a pochybných médií, že tento výklad znamená spíše ideál, který je třeba sledovat, než častou skutečnost, kterou by bylo třeba zapsat do zlaté knihy dítek vědy a vůle. Zato se však rozmáhá otroctví hmoty. Co se toho týká, komentují se podrobnosti XII. pantaklu samy sebou. Touží-li však nicméně naši čtenáři po analogickém rozluštění, přenecháváme tentokrát jejich důvtipu, aby vykonali tuto práci použitím dobře známého zákona o analogii protiv. A pak celá tato kapitola bude bohatou parafrází spíše tohoto neblahého výkladu, než onoho šťastného a slavného smyslu emblému. Přece se však dvě poznámky zdají být do té míry závažné, že zasluhují, aby byly uplatněny. Je známo, že TAV, poslední písmeno posvátné abecedy, značí každou dokonalou periodu, každou dokončenou operaci a také každý postupně dokončený závit nekonečné spirály. Zde je napsáno TAV v podobě šibenice, která znamená mystickou smrt a reintegraci; naznačuje uzavření cyklu dvanácti. Dříve než se opět objeví, aby deset listů dále symbolizovalo celé otočení XXII klíčových hieroglyfů Tarotu. Pamatujte, že tato figura (tav) se opět nezměněně vyskytuje jako znamení ukončení všech menších cyklů: objevuje se ve tvaru vozu v sedmém arkánu a v podstavci kola Štěstěny v arkánu desátém. To je charakteristické. Konečně pamatujte, že jestliže v našem Tarotu doplníme čtverec, předpokládajíce rovnou (nikoli křivou) linii půdy, která uzavírá písmeno Tav jako základnu, obdržíme symbol čtyř živlů obklopující lidskou podobu uzavřenou v žaláři elementárního života. Nechceme se vracet k tomu, co jsme pověděli v knize „Na prahu tajemství“, ale přece se nám zdá vhodné zdůraznit to, že XII. arkánum se týká výhradně člověka, jenž sestoupil do padlého těla. Když totiž uvažujeme o údělech univerzálního člověka před jeho pádem, anebo i o osudu individuálního člověka ve volných prostorech éterického života, tu se nám zdá, že pozemské vtělení je odvedení do zajetí a předehra nejkrutějšího otroctví. „Z výšin nevyzpytatelného nebe se dolů k zmítanému světu obracejí zraky nesmrtelných duší. Duše cítí, jak k nim od země vane opojení života a rozkoše. Tyto výrony země ochromují jejich křídla a duše, padajíce z éteru a mléčného kruhu, pijí ze smrtelných číší jed touhy a s ním zapomenutí onoho nebe, jež opustily.“1 Živoucí plamen, který sestoupil letě za přízrakem naplněným vůní zázračných květů, byl znenadání zajat, zřítil se do bláta; jeho světlo, zdá se, v něm zhaslo, jeho vědomí v něm utonulo; bídné zahynutí! Svůdné květy zakrývaly vnadidlo bahna... A hle! Anděl v nebi je mrtev, ale na zemi se rodí dítě. Nám podivné mystérium vládne sestupu duší do stoky hmotného života, kde musí podstoupit potupnou inkarnaci. Podivné mystérium a žalostné! Jeho klíče třímá Láska.2 Uvažujeme-li lásku jenom jako touhu, která ji manifestuje, zda je něco tak nevyzpytatelného jako podstata této temné přitažlivosti, jejíž magnetismus lze pociťovat na obou březích života? To je síla Jonahu, strašlivá a sladká; ta ovládá tok bystřiny generací.
1
Louis Ménard: Reéveries d‘un pain mystique, Paris, Lemerre 1890. III. vyd. Str. 30. Kdo tedy řekl, že básnické slovo se nehodí k vyjadřování přísné védy? Zdá se být nemožné, aby učení o tomto předmětu bylo lépe formulováno méně slovy a střízlivějšími výrazy. 2 Na prahu tajemství. Str. 114-115. 151
Mojžíšův Jonah je totéž co Homérova Afrodíté a Lucretiova Alma Venus.1 Evokujíc duše na březích fyzikálního klamu, zastírá tato čarodějka smutnou skutečnost masa a krve lživou okrasou. Na všech úrovních života je její úlohou - svádět. Její fantasmagorie působí, že na dně propasti fyzického pekla se třpytí klam zdání ráje a duše se jím nechávají lapit do sítě vtělení, jako se nechají - byvše již vtěleny - lapit od něho do pasti pohlavního spojení. Venuše musí souběžně vykonávat tuto dvojí funkci, aby se ve vlnách za sebou jdoucích generací zabezpečila ustavičnost pomíjejícího objektivního. Avšak ať už chce tato bohyně zajmout duše či spářit těla, její prostředky se téměř nemění: Touha je jejím znepokojujícím hlasem a rozkoš je jejími božskými sítěmi. Neboť je třeba konečně jasně vyslovit, co čtenář snad již tušil, že totiž Venušino volání zachvátí duše na sklonku jejich aromalního života velmi intenzivním smyslovým podrážděním a neodolatelnou touhou po požitku. Je třeba vyjmout ony duše, jejichž povaha již zcela spiritualizovaná se již nedá uchvátit zpětným proudem generací. Všechny ostatní se nechávají, jakmile udeřila hodina nové zkoušky, unášet touto bystřinou: fyzický svět, kde ona končí, se jim zdá být rájem rozkošné blaženosti; vášeň, již následuje touha, a animické centrum je zachváceno. Nevyléčitelná láska ke hmotě, kterou tehdy hoří duše, je znamením agónie jejich vyššího života. Jakmile daly svolení ke svému pádu, již je strhuje proud a unáší je ve svých vírech: jejich mentalita se kalí, jejich vědomí se otupuje, jejich podstata houstne. A když je uchvátila fluidická přitažlivost predestinované planety, tu jim nevypověditelná závrat zastírá hrůzu hrozícího ponížení, a když je konečně hmota pohltila, ztrácejí vědomí v opojení rozkoše. Ostatně ve všech případech nemusí vtělení následovat bezprostředně po pádu. Mnohdy psýchy velmi dlouho dychtí po inkarnaci: tehdy bloudí v bezvědomí nižšími kraji planetárního astrálu. Mohou vykonat vliv na média, posednout slabé, ba dokonce, v případech naštěstí velmi řídkých, vtělit se přepadnutím, jak jsme již řekli. Obyčejně je strhne, celé omráčené a omámené, fluidický had Ašiah (který se vine okolo zeměkoule) do svého kruhu, až se jim podaří když byly splněny fyziologické podmínky - vtělit se podle nezměnitelných zákonů apropriace a selektivní sympatie. Tyto zákony řídí vztahy mezi těmito bludnými dušemi a lidskými páry, které jim zjednají vstup do hmotného světa. Žár, jaký zakoušejí duše, které mají sestoupit do těla, vdechují také pozemským rodičům, kteří byli vybráni k tomu, aby jim otevřeli jeho bránu. „Ať vysvětlují přirozený výběr náhodou, neboť slovo nevysvětluje tento fakt. Je-li volba, je i rozlišování; každá energie předpokládá vůli. Ale je to naše vůle? Nikoliv, je to vůle cizí;2 láska není akcí, je vášní. Kosmické mocnosti nám ji posílají, chtějíce nás užít ke svému tvůrčímu dílu, nechávajíce duše sestoupit na svět ve zrození. Láska, to je dítě, které se chce zrodit; staří ji nazývali pravým jménem: Touha (éros, cupido), poněvadž skutečná touha přivádí zárodky k životu. Kolem nás jsou duše, které se chtějí vtělit: proto se mění v touhu a znepokojují živé, aby jim poskytly tělo. Řecké umění je zobrazuje v podobě okřídlených dětí: jsou to touhy, které poletují okolo milujících. Krása je podle mytologie matkou touhy. Co je krása? Je to harmonie linií, rovnováha forem, která prozrazuje schopnost k vylíhnutí zárodků a zdokonalení rasy. Bludné duše nás pudí k našim družkám, ony si vybírají, chtějíce vejít do života organické podmínky, kterou potřebují, a vnucují nám svoji volbu, aniž by se nás tázaly. Tato volba je zřídka kdy ve shodě se sociálními konvencemi, neboť ony znají pouze fyziologické konvence.“3 Není snad třeba doslovně vykládat tuto rozkošnou a poetickou prózu Louise Ménarda,4 který je tu přesnější, než když pěl. Nemohli jsme si odepřít potěšení opsat zde těchto několik řádek k uspokojení čtenáře; jsou sugestivní a plné pochopení pro toho, kdo je dovede číst a pochopit. Preexistence duše, její mdloba a ztroskotání v propasti hmoty byly ve starověku známy adeptům všech škol. Vznešené umění se zmocnilo těchto znalostí. Chtějíce tuto nauku všeobecně přijatou ve svatyních vyjádřit řečí srozumitelnou profánním překládali ji rapsodové - zasvěcenci do emblémů: 1
Venuše je manželka Vulkána, principu pozemského ohně. Cizí pro individuálního člověka, který ji zakouší. 3 Rev. d‘un p. myst. Str. 80-81 4 Duše „se mění z touhy“ a volí si organické podmínky, které potřebují; krása proměněná ve slib plodnosti atd. jsou jen přibližné výrazy, avšak nicméně tyto teorie se zdají být krásné a hluboké. 2
152
jejich nadšení neskrblilo krásami poezie i rytmu v oněch četných půvabných i strašlivých bájích, jimiž chrámoví písaři, tito strážcové symbolů, vyjádřili základní téma. A tak jsou ony mnohonásobné obrazy tolika skvělých mytologií vyšity všude na nezměnitelné theosofické osnově. V legendě o ráji, kterou napsal Mojžíš na průčelí budovy svého Berešitu, můžeme směle spatřovat prototyp všech podobných legend, vztahujících se k témuž arkánu. Pád Adama-Evy je mystická tradice, vypůjčená pravděpodobně od Egypťanů, kteří ji přejali od Hindů. Mojžíš snad o ní nabyl vědomostí v madianském podzemním chrámu, kde Jethro zbožně střežil naukový poklad věků. Sahala by tudíž až k oné vědecké syntéze, kterou zbudoval génius černé rasy, a touto by souvisela s antediluviální symbolikou Atlantů, s prvotním cyklem rudé rasy.1 Ať je tomu jakkoliv, tato báje má jisté shodné rysy se všemi symbolismy. Pandořina a Proserpinina neposlušnost jsou přesně analogické s neposlušností Evinou. Zde je to plod, který nesmí okusit, tam opět skříňka, kterou není dovoleno otevřít, nebo květ, jehož stonek je třeba mít v úctě. Ale ženská zvědavost zvítězí a jablko je snědeno, skříňka otevřena, narcis utržen. Evina zpronevěra vyhání z ráje první pár lidí, Pandořina zpronevěra způsobuje, že se na svět sypou neštěstí, která nikdy neměl poznat, a zpronevěra Proserpiny vede k jejímu unesení Plutonem, který ji strhne do pekelných propastí. Báje o Psyché tají pod poněkud se lišícími symboly totéž a analogie bije do očí. A kolik ještě jiných mýtů bychom mohli uvádět, jež vyjadřují tutéž nauku, ač jejich podobnost co do formy není tak přesná! Všude nalézáme vypravování o ponižující katastrofě spojené se slibem rehabilitace padlé nebo vypuzené bytosti. Esoterismus starověkých mystérií vždy nezměnitelný ve svém dogmatu měl stále za symbolický podklad báji tohoto druhu.2 V Eleusině to byl únos Persefony nebo Proserpiny a marná bloudění Démétry nebo Cerery, která chodí světem, hledajíc svoji dceru. Persefoné, živý obraz lidské duše, neposlechne svou matku (nebeskou přírodu). Svedena radami zrádného Érota, utrhne a donese ke rtům hvězdný narcis, znak touhy. Sotva vdechla jeho vůni, zachvátila ji mdloba, země se třese, rozestupuje a z ní vyjíždí na voze unášeném příšernými koňmi s černou hřívou Pluton. Pekelný bůh se zmocní Persefony a vezme ji na svůj ebenový vůz a vše se
1
Srovnej: Fabre d‘Olivet: Hist philos. sv. I. Str. 326-27. a Saint-Yves: Mission de Juifs. Str. 414 a násl. 2 Všude je to bůh, zabitý, roztrhaný, rozsápaný obry: všude jej hledá bohyně, hledajíc jej prochází svět a při tom zavádí mravy, zákony, zakládá města, dává výživu, umění, kult, obřady: zabitý, obry rozsápaný bůh povstane z mrtvých po mnohých zápasech a bolestech a zůstane triumfátorem a vítězem. Ve Frygii kybéle zarmoucená Atisovou nevěrou, probíhá svět jako šílená a donutí ho k tomu, že se zmrzačí ze zoufalství nad nevěrou, které se vůči ní dopustil. V Egyptě Isis, zarmoucená smrtí Osirida, kterého Tyfon zrádně zavraždil přiměv ho, aby zkusil jeho rakev, načež ho obři roztrhali na kusy, prochází světem, sbírajíc tyto údy a sebere je všechny až na mužský úd, jehož obraz posvětí; procházejíc světem dává mu zákony, umění, kult, výživu; a Osiris po mnohých strastech a zápasech zvítězí nad Tyfonem a obry a vstane z mrtvých pro blaho světa. Ve Fenicii Venuše zarmoucená smrtí Adonise, kterého usmrtil ukrutný Mars přestrojený za kance, probíhá svět, hledajíc jeho tělo; avšak Adonis skolí konečně nečisté zvíře, vstane slavně z mrtvých a potěší Venuši. V Assyrii je to Salombo a Belus, jimž se stanou tytéž příhody, v Persii Mytras a Mytra, u Skandinávců Freja a Balder, v Samotrácii, Tróji, Řecku a Římě Ceres, zarmoucená únosem své dcery, prochází svět a nenalézá útěchu, až konečně spatří onu propast, kudy Pluto dceru unesl; nebo Bakchos, roztrhaný, rozsápaný obry, jehož srdce, dosud tlukoucí, nalezne Pallas a jeho údy sebere Ceres; Bakchos vstane z mrtvých, prochází všemi zeměmi a naplní svět svými hrdinskými činy, zůstane vítězem a zasedne mezi bohy. Je zřejmé, že oním obry (hrubé fyzické síly přírody) rozsápaným bohem je ontologický princip člověka, který se rozpadá (desintegruje) na částečky v čase a prostoru. Bohyně, která mu přichází na pomoc a chystá jeho apotheosu, sbírajíc jeho roztroušené údy, je nebeské a prozřetelnostní lidstvo, které sestoupilo na pomoc lidstvu pozemskému a trpícímu, posílajíc mu Mesiáše a učíc je sociální integraci (zcelení) v tomto životě a mystické reintegraci po smrti. Konečně vzkříšení boha, jeho apotheosa, to je návrat částic v jednotu, diferencované hmoty v prvotní substanci, času ve věčnost, prostoru v nekonečnost: je to člověk syntéza, navrácený do slávy svých božských údělů. 153
propadne do tmy. Propast se zavřela...1 To je přitažlivost pozemského ohně, která zmáhajíc každou duši omámenou žádostivostí, strhuje ji na dno propasti generací do království fyzického života a zkoušky! Proserpina se stane chotí Plutona (princip ohnivé přitažlivosti) a královnou podsvětí. Mezitím Jupiter obměkčen Cereřinými prosbami a nářky (nebeská příroda) rozhodne, že jí má být Proserpina navrácena, i když se v pekelném sídle dovedla zdržet všeho pokrmu. Nešťastnice nepožila nic kromě tří zrn granátového jablka, což postačilo, aby navždy náležela černému bohu... Ale Zeus zmírní přísnost původního výroku, Persefoné bude dělit svůj život mezi Déméter a Aidonea (Háda): bude žít šest měsíců v Tenaru u svého chotě a šest měsíců v nebi u své matky. Esoterní smysl této důmyslné alegorie vysvitne lépe v následující kapitole Smrt a její arkána. Stačí připomenout, že pokrm je tu emblémem asimilace (strávení) věcí pozemských čistou podstatou duše. Jestliže se duše za svého pozemského pobytu úplně materializovala (stala-li se hmotnou) zůstane po odchodu z těla navždy zajata v pekle; dovedla-li se uchránit vší poskvrny, vrátí se do života nebeského. Avšak v nejobyčejnějším případě, kdy si duše asimilovala tak jako Proserpina jen nepatrnou část zapovězeného pokrmu, podrží země zajisté svá práva na ni, aniž by však byla duši pro tak nepatrnou věc odepřena její nebeská přirozenost. Její osudy jsou - jak uvidíme - rozděleny mezi nebe a zemi v posloupnosti střídajících se životů: až do dne úplného očistění a návratu k podstatě. Mystérium vtělení duší inspirovalo Saint-Yvesa k nejkrásnějším stránkám, v nichž tento ušlechtilý básník vzpomíná, že je velikým zasvěcencem. Střízlivé lekce vědy jsou tu proměněny v umělecké dílo mistrně a s vybraným taktem; takže si činíme téměř výčitky, že jsme nuceni znehodnotit tuto lyrickou prózu, abychom z ní učinili užitečný výtah. Duše, která sestoupila do vězení těla nám vypravuje odysseu svého individuálního pádu. Hle, již je na zemi! „...Tedy tato duše se zrodila ve světě tvarů a zkoušek; a ona proto volá. Jejím živlem byl nebeský fluid, vnitřní světlo vesmíru, spirituální éter, vnitřek a líc kosmogenické substance. Hle, nyní je na rubu, vně, v úplné noci. Nevidí již své nebeské tělo, zatemnila se. Ztratila vědu, vědomí, skutečný život. Její inteligence zhasíná, její přímá jasnovidnost již nevidí, její sluch již neslyší, její psychurgická senzibilita je ze všech stran tísněna. Mezi ni a vesmír se vkládá strašlivá překážka: cosi temného a omezeného, křivého, tupého, ostrého a horkého, podivná směs, která hučí a víří, závoj důmyslně a uměle setkaný a ovinutý kolem sebe sama i kolem ní, jehož všechny oživené tkáně, obrazy vesmíru, přesně se s ní shodující, podoby schopností duše, podstatně a specificky s ní spojené, se splétají a splétají i ji v křivolaké zátočiny ústrojí a útrob: to je tělo. Jestliže tělo křičí, duše trpí. Chce uprchnout, avšak klesá pod zazářením, které jí připomíná živé světlo, Jonah, nebeskou substanci: to je mateřský polibek. Mnohdy se jí zdá, že je mrtvá. Připomíná si jako ve snu nesmírnost onoho tajemného světla, kde se koupala nahá v zářivých vírech; horské hřbety, éterová údolí, milované hvězdy bez základního ovzduší, bez hmotné přitažlivosti, svět esencí aromat a vůní života, odkud slyšela vystupovat a sestupovat vnitřní harmonie a melodie časů a prostorů, odkud vzlétala, chvějíc se, slyšíc něžné volání miláčků a milenek, aby pohleděla na Šamaim, éter, azurové moře nebes, ostrovy, hvězdné vlny, pohyby géniů je oživujících a jejich životadárných mocností. Jako odlesk hvězdy na vodu, která se čeří, tak na ni dopadá vzpomínka na tuto vznešenou skutečnost a dosud se v ní chvěje. Dosud vydechuje nebeskou ambrosii věčných mystérií Ducha svatého a výrony onoho světa se jen ponenáhlu vypařují i jeho balsamické podstaty, které matka pije, vdechuje a líbá v opojení, jehož neznají lidé profánní. Neprchej, sladký odlesku hvězdy mágů! Nesmrtelná, vzpomeň si! Domnívá se, že je dosud vidí, ony bílé, božské muže a ženy, bohyně i bohy, diafany, zářné formy, typy krásy, kalichy pravdy, které se pohybují, plynou, vynořují v magických vlnách božské lásky v oslňujícím společenství moudrosti. Nejsou svaté teorie, živé básně ztajeného slova, hymny tvůrčích myšlenek, symfonie oživujících 1
V knize Les grands Initiés (str. 42 a násl.) je scéna Proserpinina únosu, kterou velmi dovedně uspořádal Eduard Schüré, přesně v duchu Eleusinských mystérií. 154
pocitů, hierarchické učení psychurgických cyklů, svatý zmatek velkých mystérií, bohové, paprsky boha, jejichž stín je světlo, zářná brázda, vonný let géniů, vyslanců, dokonalých inteligencí, nesmrtelných duchů a vítězných a oslavených duší? Ó jaká závrať! Není tu již onen čtyřnásobný nižší okruh duší, vystupující a sestupující, jiskřící fluidický oceán, na němž si pohrává vánek lásky a na jehož dně volá zrození a smrt? Není tu již?... Ale co jsem chtěla říci? Což to vše minulo? Ó zpívej, dcero bohů! Slyšte! Veliký zmatek, závrať, náhlé opojení, podivná tíha, vzdálený magnetismus, jemná a strašlivá přitažlivost, inkantace hvězd, slovo rozkazu, volání od sféry ke sféře, srdcervoucí rozloučení s vyšším životem, s miláčky, modlitba, slavnostní obřad se smutečními obřady, poslední objetí, poslední polibek, přísaha vzpomínky a návratu, genius s okřídlenýma nohama, který uchopí nesmrtelnou a odnáší ji k propastem, nesmírnost nebes se zavírající, nesmírnost země se otvírající s rachotem, bouřný oceán generací, propastí duší, dostihujících nebo opouštějících vrchol nebo dno atmosféry, jiné planety, elektrický boj vášní a pudů země... a pak... co pak? Je to okršlek země, metalický oceán s jeho přílivem a odlivem. Procházíme víry duší, které vystupují a klesají... To jsou mraky v atmosféře, veliké polární proudy, východní vánky, západní větry, vzduchové proudy otřásající pěnou mraků, svinující jejich elektrické hady; je to nižší vzduchový oceán s jeho čtyřmi kraji, s krajem orlů, velkých přelétavců, skřivanů a holubů. V tomto posledním začíná království plastické substance, která má čtyři jména: nerostná, rostlinná, živočišná a lidská a sedm vírů tvůrčích mocností a specifikovaných generací. Po závratných kruzích a amfiteátrech bílých hor, po oslňující nádheře ledovců a propastí přicházejí nekonečné vlny zelených pahorků, pěnivý tok bystřin, želvovinou vykládaná zátočina potoků a řek lesklých jako kov, kývání hučících lesů, nesmírné kruhy travnatých polí; na nichž poletují ve hrách vánky. To je země, jedna z tisícerých tvrzí království člověka, nesmrtelného a smrtelného syna bohabohů. .. Hle, kamenné kruhy metropolí, měst, městeček, vesnic s hlaholem měděných hlasů, který zaznívá z výšin chrámů a klášterů a zvěstuje nad hlomozem velikých vod lidu: zrození a smrt. Nesmrtelná se náhle zastavuje, chytajíc se usilovně paprsků hvězd a měří dráhu a vzdálenost, která ji dělí od nebes... Kde jsem? Nebe, země, vše zmizelo; avšak nepřekonatelná přitažlivost mne všechnu jímá. Nesmrtelná duše, hle, tvá matka! Ve jménu Boha, ve jménu přírody, ve jménu Jodu a Hevaho-u, hle, tvá živná vlast zde na zemi! Budiž s ní spojena všemi magickými mocnostmi života. Sbohem!“ Připomíná si dosud své rozhovory s mateřskou duší, jejich nerozlučné a vzájemné proniknutí, jejich tajemná obcování plná vzpomínek a nadzemských nadějí, bolestí a radostí, rozechvění extází, hudebních i němých; dlouhé svinování devíti seleních kruhů, inkantace epignesí a pak... mučivá, strašlivá bolest, sirný dým, železitý výpar vystupující prudce z ohnivých propastí země vířící, odtrhující ji od mateřské duše, přibíjející ji do vzduchové prázdnoty, do plicní dutiny, teplé, pohyblivé... křik v této dutině, v tomto dutém obraze a vzpomínka a s ní i nebeské vrozenosti, vcházející do jejích hlubin. Oživne jedině vědou!...1 Fyzické zrození je tedy opravdovou smrtí duší a fyzická smrt je jejich opravdovým zrozením. Zasvěcení (probuzení duše v somnambulismu zde na zemi), toto remember (vzpomínka) na vznešenou nadzemskou skutečnost, pokládali antičtí adepti za obraznou smrt, dopřávající již předem okusit onoho aromalního života, který leží mezi jednotlivými vtěleními. Stobeus praví: „Duše zakouší při smrti totéž utrpení, které pociťuje při zrození a i sama slova odpovídají slovům, jako věci odpovídají věcem. Zemřít nebo být zasvěcencem se vyjadřuje podobnými obrazy: jsou to na počátku jenom nejistoty, namáhavě probíhané trudné cesty temnotami noci. Tomu, kdo 1
Le Testament Lyrique od A. Saint-Yvese, Paris 1877, 8°. Str. 5-10. 155
zavolal do krajů smrti nebo zasvěcení, se vše zjevuje ve strašné podobě, samá hrůza, děs, bázeň, strach: ale jakmile jsme minuli tyto děsivé předměty, zázračné a božské světlo oslňuje naše oči...“1 Apulejus se vyjadřuje podobnými slovy.2 Jistý zasvěcenec starého světa, když byl tázán na svůj věk, rád odpovídal: Zemřel jsem roku toho a toho (rok jeho tělesného zrození), dne toho a toho (den jeho zasvěcení) narodil jsem se znova v duchu. Počítal svůj věk nikoli podle svého stupně, jak to činívají naši zednáři, nýbrž ode dne svého připuštění k mystériím bohů. Tehdy, právě jako dnes, nezřídka bývalo slyšet, jak dospělý muž, ano i stařec oznamuje, že jsou mu 3 léta. Tato hádankovitá odpověď, která dnes znamená: jsem pouhým učedníkem, tehdy znamenala: již tři léta jsem zasvěcen. Ale vraťme se k tajemstvím zrození. Hmotným vtělením psýchy se nijak neruší ony vztahy, které ji činí účastnou na harmonii neviditelných světů; avšak tato příhoda nutí Nesmrtelnou k nepřímému obcování s fyzickým vesmírem, jehož porobu neměla nikdy poznat. Svou podstatou náležejí duše do animické krajiny velikého universa, onoho organismu, jehož viditelným tělem je vesmír. Vzavše na sebe tělo, klesají duše do vlastní domény přírody plozené (naturované) a pod těsnější jho osudu, který jí vládne. Odtud vesmír drží celou lidskou bytost: vztahy okultní anatomie a fyziologie souvisí a individuum se shoduje jako celek s celým kosmem a každý detail složení člověka se shodným detailem univerzálního organismu. Je vidět, na jakých mystických a zároveň rozumových základech zbudovali staří theosofové svůj systém analogií, když nazývali pozemského člověka mikrokosmem (nebo malým světem), který lze přesně srovnat jak v celku, tak i v částích s velikým světem čili makrokosmem.3 Toto ovládání lidského individua padlou přírodou se jeví v samotném okamžiku početí a potvrzuje se v každém novém stadiu evoluce a vývoje fetu. Je možno říci, že tento zárodek těla, postupně vytvářený podle fluidické šablony těla astrálního, je půdou, kde se uzavírá kompromis mezi mocnostmi nebeskými a pozemskými. Kdežto skryté schopnosti druhu a jednotlivce mají vytvořit obal co nejlépe přizpůsobený oné bytosti, která se vtěluje, génius vesmíru, jenž kontroluje tuto autogenezi, se zdá pečovat, aby jí všestranně ovládal, nebo alespoň rozděloval její volné rozpětí. Takže - v té míře, jak pokračuje vzrůst spojuje neviditelnými pouty každou rodící se buňku, žilku, orgán s různými kraji vesmíru, které jim odpovídají; rozvádí harmonicky na vhodná místa vlivy hvězd, živlů a magnetických okršků planety a upravuje vzhledem k fetu přirozenou jurisdikci okultních mocí, které řídí utvářející působnost podle různých způsobů, jež lze aplikovat na hmotnou úroveň. Znalost těchto vztahů a rozumové užití zákonů, na nichž se tyto zakládají, tvoří umění a vědu, kterou staří autoři shrnovali pod názvem: Přirozená magie. Touto magií by byla podle jejich řeči ona magie, která umožňuje člověku konat díla zdánlivě zázračná, a to užitím pouhých přírodních sil, aniž by bylo třeba utíkat se k evokacím duchů, nebo vůbec zavadit o hranici nadpřirozeného. Je to nepřesná definice, která se opírá o zcela chybné pojetí vesmíru, jeho principu, jeho zákonů a jeho cíle! Taková řeč v ústech adepta by byla neklamnou známkou naprosto bludného zasvěcení, ledaže by kruté požadavky časů pronásledování a fanatismu byly dostatečným důvodem toho, že nejlepší theosofové si přizpůsobili terminologii přijatou tehdy vládnoucími scholastiky. Naši čtenáři již vědí, že nadpřirozeno neexistuje, protože lidská vůle a i prozřetelnost, tyto výrobci zázraků, jsou duší a inteligencí spirituální přírody tak, jako je osud zákonem přírody tělesné. Souhrn přírody je velikou Isidovou svatyní egyptských. Její blahoslavený obraz se rýsuje ve třech světech: její hlava září v nadsmyslném nebi, její božské srdce bije v nebi duší, její vznešené lůno rodí v éterickém nebi náčrtky tvarů; elementární svět je její podnoží... Ti filosofové, kteří chtějí omezit přírodu na věci smyslům patrné, nevidí ani paty veliké bohyně, 1
Stobeus, jehož cituje abbé Richard: Recherches sur les initiations anciennes et modernes. Amsterodam 1779, 8°. 2 Srovnej: L‘Ane d‘or in fine. 3 Zdá se, že nám vysvitne světlo, srovnáme-li tuto tézi s teorií spontánních signatur, které lze definovat takto: hieroglyfy, v nichž jsou zaznamenány vlastnosti věcí a jejich zjevený původ. Myslitelé snad poznají, když postaví tyto teorie vedle sebe, že tvoří jediný celek, jsouce jen dvěma různými způsoby k uplatnění jedné pravdy. 156
nýbrž pouze stín, který vrhají. Mimo přírodu - zrcadlo zjevující božství, chápe duch pouze absolutno, to jest Boha v jeho neproniknutelné podstatě. Všechny konečné bytosti až k andělům nejvznešenějších hierarchií žijí a pohybují se v hlubokém klínu přírody. Tedy ať magie evokuje na pomoc jakékoli spirituální pomocníky. ať koná s jejich přispěním jakkoli překvapující zázraky, její theurgie není vůbec nadpřirozená.1 Zcela libovolný rámec „magie přirozené“ a dovolené na rozdíl od magie nedovolené a ďábelské, se zakládá na onom falešném pojmu nadpřirozeného, do něhož jsou dosud mnozí zamilováni. Zkrátka přirozená magie starých autorů je pouze vědou pozitivní (nebo domněle pozitivní), užitou k ospravedlnění jistých zarážejících a paradoxních fenoménů. Porta prohlašuje: „Tato magie nadaná hojnou mocí oplývá skrytými tajemstvími a dává rozjímat o věcech, které nejsou pochopeny, a vlastnosti, zvláštnosti a poznání veškeré přírody tvoří vrchol veškeré filosofie. Učí také tomu, že skrze věci a skrze jejich vzájemné a shodné aplikování provádí díla, která svět pokládá za zázraky, protože převyšují všechen podiv a schopnost lidského rozumu.“2 Vyučováním nebylo kdysi tak štědře plýtváno jako dnes. Pokusy, v nichž si zvědavost našich dětí libuje pod jménem zábavné fyziky (od základních aplikací chemie nebo elektřiny až ke kejklířským pokusům, které konečně náležejí do oboru optiky, protože se zakládají na zrakovém klamu,) byly pokládány středověkými hlupáky za divy Satanovy; svědkem toho je rabbi Jechiel a legenda o jeho zázračném hřebu a kouzelné lampě.3 Ale nebylo tehdy vše růžové v důležité osobě čarodějníka. I když se fyzikové opovážili uveřejnit nějaký překvapující recept, nechtěli zaplatit hranicí za reputaci čaroděje, a proto hleděli vřadit svůj objev do obsahu přirozené magie čili okultní fyziky. Pod tímto posledním titulem popsal abbé de Vallemont na 600 stran, aby očistil z podezření ďábelství ty, kteří užívali pověstného věšteckého proutku, který se ještě za našich dnů popírá; je to totiž vidlice z lísky, která v rukou senzitivních osob podléhá vlivu jistých emanací, jako aury pramenů a bání. Experimentátor uchopí vidličnaté výběžky proutku a drží jej vodorovně; druhý konec se skloní v daném okamžiku a obrátí se prudce ve směru tekuté hmoty nebo rudné žíly, která má být objevena. Jedná se zde zajisté o zjev objektivní přitažlivosti.4 Ale k tomu se pravděpodobně přidružuje též zcela subjektivní fenomén psychometrie, protože proutek je citlivý jenom v jistých rukou a Jakub Aymar abych uvedl jen jeden slavný a ostatně výjimečný případ je s to, aby vyzbrojen svým proutkem šel po stopě vraha po zemi i po moři od Lyonu až do Beaucairu a z Beaucairu až do Genes (1692). Podobný fakt se dá stěží vysvětlit přímým působením tělísek aury na lískovou vidlici. Proto také, ač věštecký proutek často býval volen za typ aplikace přirozené magie (tak ji chápali staří autoři), se nám zdá, že by bylo možno volit lépe. Vliv vnějšího světa na smysly člověka - špatně definovaná působnost, jejíž mocné účinky jsou tak banální, že se jim již ani nevěnuje pozornost - by byl, jak se zdá, lepším příkladem. Uchvacující harmonie forem, kouzlo vůní, zvuků, hra světla a barev, tato ustavičná feérie veliké Máje - fyzického klamu - hle, množství zázraků magie nejenom přirozené, ale i spontánní. Žádná lidská věda dosud nedovedla odhalit kouzla této čarodějky; žádná moc nedovedla dosud sesadit z trůnu tuto královnu fantastických zjevů! Když se v prvních jarních dnech veškeré stvoření zachvívá a veselí pod polibky blankytného nebe, tu se i nejotupělejší organismy účastní veliké slavnosti Érota a Kybely. Příroda, hýřící půvaby, vydechuje všechnu svou utajenou poezii a všechny své skryté energie; dotírá na vás všemi smysly. Ani stařec, ani neduživec, ani hypochondr se jí neubrání: je neodolatelná! Tělo cítí, jak v něm pracují fermenty pod vlivem života a touhy; zachvátí je 1
Viz předmluvu ke knize: Klíč k černé magii. La Magie naturelle, qui est les secrets miracles de nature. 4 knihy J. Kř. Porty. Lyon 1565. 80. 3 Srovnej: Na prahu tajemství. 4 Jean Bodin je nám zárukou, že věštecký proutek byl znám a užíván před více než sty lety. A tento démonograf, který přece ve všem vidí ďábla, soudí, že je to pouze fyzický fenomén: „Je také fytoskopie, což je hádání věcí skrytých pomocí rostlin, jako například pomocí lískové (nebo corylesové) větvičky v polovině vidličnatě rozdělené která se v ruce naklání v tu stranu, kde jsou kovy. To je věc hojně praktikovaná horníky... Všechny předpovědi, poznané touto zkušeností, jakož i příčiny jsou neznámé a okultní, avšak nicméně jsou zcela přirozené a hledání jich zjevuje obdivuhodnou velikost a krásu božího díla.“ Demonomanie des sorciers, Paris, list. 380, 39 a, 8°. 2
157
nepojmenovatelná mdloba, složená z blahé spokojenosti a tísně, skryté závrati a neurčité rozkoše; srdce je naplněno a přetéká veselostí. Všechno živočišstvo vibruje v souhlase s člověkem; rostlinná příroda mu odpovídá nejkrásnějším hlasem, účastníc se toho koncertu. Mocné stoupání míz přivádí do rozpuku pupeny i listy. Puzeny všeobecným erethismem se bytosti i věci bratří, jaksi splývají a my v tuto chvíli zcela určitě cítíme, že okultní a hluboký svazek je spojuje a asimiluje, smíšené v živoucí jednotě. To je světlá stránka této zvláštní extáze, bohaté ostatně pro každého iluzemi a pro mnohého i trýzní. Tehdy se přímo vnucují ona mystická a zároveň fyziologická pouta, která pojí člověka s velikým Všemírem, tak živým jako on; tehdy ho intuitivně vyciťujeme. Tehdy je možno tušit souzvuk sfér jako ve snu Scipionově. Tehdy poznáváme důmyslnou orchestraci vlivů, která nás - osoby i věci obtáčí jasně zvučícími kroužky osudu; kdežto univerzální inkantace vůlí, vynikajíc na tomto harmonickém pozadí, činí to, co svobodného je v člověku účastným na prozřetelnostním koncertu světů. Skutečně nikde, od vrcholu žebříku až do paty, se nedá popřít stejnorodost přírody: změní-li se její forma, její podstata je jedna. Ona obsahuje vše a nic manifestovatelného se nedá myslet mimo ni. Tudíž vše - od svobodných vrcholků apotheosy až k propastem pádu a otroctví - vše se chvěje a vydává tón spontánně nebo nuceně, vědomě nebo nevědomě. Takto samy disonace pekla přispívají k symfoniím kosmického celku. Taková extáze je blahodárná pro svrženého člověka, protože mu podává svědectví o slavných korespondencích, jejichž nezcizitelné království mu odhaluje, jeví nicméně, z hlediska nižších styků, jejichž zřejmost prozrazuje, nepochybné známky člověka plozenou přírodou ovládaného. To je magické otroctví ve svém přirozeném a spontánním výrazu. Toto otroctví se projevuje den co den potřebami těla a všemi sugescemi hmoty: hladem, žízní, spánkem, hrubými chtíči atd. Až příliš jasně se zjevuje ve hře sympatií a antipatií, jejichž loutkami se často stáváme. Rozum platí při našem obvyklém rozhodování velmi málo: hned nás strhne „hnutí srdce“ svým neodolatelným a nerozumným zápalem, hned zase jakýsi odpor zatarasí cestu, náhlý výron, který vytryskl z tajemných hlubin pudu. Poslouchajíce tyto temné a náhlé popudy, aniž bychom se tázali po jejich příčině, uchylujeme morální stavbu napravo nebo nalevo, a zůstáváme nicméně stále přesvědčeni o tom, že jsme svobodně hlasovali pro nebo proti. Tak častá je shoda naší vlastní vůle s vůlí našeho Nevědomého, jež je naším druhým já, či spíše, jež zahrnuje dvě naše já.1 Nezdá se být dvojnásobně otrokem taková bytost, která donucena jednat, věří přece ve svou svobodnou iniciativu? Svoboda zajisté - jak jsme již pověděli - náleží člověku zde na zemi jen asi v jedné třetině jeho činů, kdežto ve dvou třetinách poslouchá cizí determinaci. Ale tato relativní svoboda mu náleží jenom jako možnost s tou podmínkou, že ji uvede ve skutek cvičením a ustavičným úsilím vůle: jedině tehdy požívá člověk oné třetiny iniciativy, která mu je přiznána. Ovšem nedbá-li toho, aby dosáhl svého legitimního majetku, pak ho uchvátí a zmocní se ho osud. Předpokládejme naproti tomu člověka, který se ujal držení svého dědictví a je - jak praví Béarnais - dvojnásobným pánem doma: „I právem výboje i právem zrození.“ Nechť ten člověk evokuje ve svém nitru prozřetelnostní činnost a podrobí se inspiracím, kterých se mu dostane: dík tomuto spolčení nejen dvojnásob rozšíří pole své činnosti a následkem toho omezí léno svého protivníka, osudu, pouze na třetinu; bude však i moci i na nepřátelském území obejít jistou část nástrah, ne-li jim přímo čelit a bojem jich dobýt. V tomto smyslu je možno vykládat ono pořekadlo, které vypadá sice dost paradoxně, avšak je nicméně zcela oprávněné: Opravdová svoboda spočívá v tom, že plníme svoji povinnost; skutečné otroctví v tom, že se z ní vymaňujeme. Leží ostatně v povaze prozřetelnostní inspirace, že předpokládá svolení, tj. že k ní přistupujeme jedině svojí svobodnou volbou. Naproti tomu jho osudu, vkládajíc se na bedra toho, kdo se mu dobrovolně poddal, na něho surově doléhá.2 Může tedy člověk, aniž by utekl poutům plozené přírody, které se mu podaří zlomit teprve současně s pouty fyzického života, přece roztáhnout tato pouta a jejich překážení uvést na minimum. 1
Znamená to, že musíme zůstat hluchými vůči hlasu tohoto dvojího nevědomého nižšího a vyššího, totiž jednat vůči výstrahám pudu a vůči inspiraci prozřetelnosti? Právě naopak; musíme se učit rozeznávat tyto hlasy, studovat je a zkoumat, je-li třeba, abychom věděli, kdo k nám mluví. Neboť kdybychom nepoznali vzájemnou řeč těchto dvou tajných rádců, snadno bychom zanedbávali prospěšné pokyny prvního, anebo se bez rozvahy podrobovali často nevčasnému despotismu druhého. 2 Srv. Hist. phil. du genre hum.II. str. 107 a Cain str. 247. 158
To je prvním a nejnesnadnějším dílem adeptatu. Mezi všemi služebnostmi, které tvoří otroctví člověka zde na zemi, si zvláštní zmínky zaslouží tribut sexuální. Despotismus, jejž osvědčuje, je tím význačnější pro náš pád, že celkem vzato není materiálně nemožné jednat proti němu. Hlad, žízeň, potřeba spánku jsou tak brutálně nevyhnutelné, že by se vydával v nebezpečí smrti, kdo by jim odpíral občasné ukojení; všechen odpor, který je zde možný, spočívá v tom, že plus násilných ústupků redukujeme na minus. Je tedy mudrci dovoleno omezit požadavky těchto tyranů a regulovat každodenní daň, kterou si předem vybírají: nikoli však zrušit v sobě jejich vířící formu; dobrou cvičebnou metodou a dostatečnou vůlí se však mudrc může stát pánem pohlavního pudu. Tento pud záleží totiž jako všechny ostatní tělesné potřeby na zvláštní funkci organismu. Postačí, řekneme-li, že by bylo povážlivou nerozumností navždy mu odpírat veškeré ukojení; ba že by bylo zneuctěním přírody: a my jsme se již zmínili o mnohonásobných nebezpečích naprosté zdrženlivosti.1 Avšak člověk může uniknout sexuálnímu jhu tím, že místo aby byl poslušen těla, ukládá mu mlčení na dobu, prodlouženou do neurčita. Pak je dost mocný, neboť v sobě realizoval první podmínku velikého díla esoterického. Právem zvítězil nad fyziologickým požadavkem svého organismu a zmařil nástrahu oné démiurgické síly, která poutá ducha ke hmotě. V okultním pokušení, kterému odolal, tkví sama podstata Maje, velikého klamu, v jehož ustavičnosti spočívá realita fyzického vesmíru. To je pravý nebo alespoň hlavní důvod oněch předpisů zdrženlivosti, které se tak hojně objevují na všech stránkách magických nebo kněžských rituálů. Dříve než kněz nebo epopt překročí hranice zásvětí, musí ovládnout svoje tělo, a to nikoli proto, že by nevinnost „byla příjemná Hospodinu“, nebo proto, že by „Nejvyšší byl rozhněván“ činem, který odpovídá nynějšímu stavu věcí a zákonu stvoření, nýbrž - odvažujeme se to říci - z důvodu transcendentálního pozitivismu. Pouze tím, že se staly tyto předpisy mrtvou literou, nabyly povahy pobožnůstkářského sentimentalismu, kterou v nich dnes hledáme. Totéž platí o zdrženlivosti od jistých pokrmů, předepsané pro čas přípravy při jistých mystických dílech. Mnohokrát jsme se ve svých dílech dovolávali magnetické síly krve a subideálně i masa, které je jí nasáklé. Krev přitahuje larvy a zlé génie, kteří tím, že ji pijí, chtějí nabýt síly, aby se mohly alespoň na okamžik manifestovat na úrovni objektivní. Proto židé, poslouchajíce Mojžíšova přikázání, měli odpor k všemu masu, které není naprosto bezkrevné. Co se týče zákazu požívání masa z nečistých zvířat, jejichž podrobný seznam podává Pentateuch, toto učení lze, jak se zdá, odůvodnit jiným arkánem, které bylo dobře známo pohanským hierofantům. Porfyrios praví: „Theologové velmi bedlivě zachovávali zdrženlivost od masa. Egypťané nám odhalili její důvod, který poznali ze zkušenosti. Když se duše zvířete násilně oddělila od jeho těla, nevzdaluje se od něho, nýbrž zůstává mu nablízku. Totéž platí o duších lidí, které zahubila násilná smrt; taková duše zůstává poblíž těla: tento důvod má bránit sebevraždám. I když usmrtíme zvířata, jejich duše se rády zdržují poblíž těl, které musily opustit; noc je od nich nemůže vzdálit, jsou k nim poutány sympatií: mnohokrát byly viděny, jak vzdychají vedle svých těl. Duše těch, jejichž těla nebyla zahrabána, zůstávají blíže mrtvol: a právě těch zneužívají mágové ke svým operacím, nutíce je k poslušnosti, když se zmocnili jejich těl nebo alespoň nějaké části tohoto těla. Theologové, kteří znají tato tajemství, zakazovali právem požívání masa, abychom nebyli znepokojováni cizími dušemi, které se hledí spojit se svými těly, a aby nám zlí démoni překáželi, když se chceme přiblížit k Bohu. Hojná zkušenost je naučila, že v těle je tajná síla, která přitahuje duši, jež v něm kdysi bydlela. Proto ti, kteří si chtějí přisvojit duše zvířat znajících budoucnost, pojídají jejich hlavní části, jako havraní, krtčí, jestřábí srdce. Duše těchto zvířat do nich vstupuje, jakmile požijí tuto potravu, a způsobuje, že dávají věštby
1
Zdrženlivost není neúprosným pravidlem ve vysoké magii a to tím méně, protože některá velmi vznešená theurgická díla předpokládají milostný akt jako výslovnou podmínku. Sexuální láska, nikoli nucená, nýbrž dobrovolná se zdá být jednou z nejúčinnějších sil, jejichž užití může mág vitalizovat za účelem dosažení jistých výjimečných výsledků. Ostatně to jsou arkána, která musí esoterismus zastřít svým trojím závojem; chraňme se na ně vztáhnout urážlivou ruku. 159
jako bohové.“1 Tento citát z Porfyria se zdá být zajímavý a poučný, ačkoliv absolutismus slov, kterých užívá, hraničí přímo s naivností. Alexandrijští theosofové často vybočili z pravdy následkem své neústupnosti málo se shodující s jejich okultismem; tato neústupnost se spíše objevovala ve výraze nežli v nauce. Ostatně je nepochybné, že toto dosti podezřelé učení o „zvířatech, která znají budoucnost, jejichž maso „způsobuje věštění“, bylo téměř všeobecně přijato v exoterické tradici svatyní. Haruspicie, ornitománie a ostatní augurské praktiky národů nebyly nic jiného, než okultní umění, která se zvrhla, přešedše od mágů vědy na kněze vnějších kultů. Ostatně v příčině Porfyroiva mínění učila vysoká magie vždycky: 1. že krev přitahuje larvy a lemury, kteří ji pijí a čerpají z ní pomíjející schopnosti učinit se viditelnými; 2. že tajemné pouto pojí nedávno odtělesněné duše k jejich materiální schránce, takže je možné je přivábit i evokovat operacemi prováděnými na mrtvolách; 3. že kdo se pravidelně živí masem jistého zvířete, vydává se v nebezpečí, že si osvojí do jisté míry převládající vášně a pudy, které byly základem jeho přirozené povahy. Tak by si osvojil náklonnost k pokrytectví, ukrutnosti a chlípnosti ten, kdo by pojídal jako obyčejnou stravu maso, pocházející ze zvířat lstivé, divoké nebo vilné povahy. To je zajisté ona tajná pohnutka, která přiměla Mojžíše k tomu, že zakázal požívání masa jistých živých tvorů, jejichž vnější tvar byl označen stigmaty zlého principu. Neboť je velmi pozoruhodné, že zákonodárce Hebreů staví svoje rozlišení zvířat na druhy čisté a nečisté přesně podle teorií přirozených signatur.2 Zkoumáte-li v tomto ohledu esoterickou nauku pohanských národů, jejímž svědomitým tlumočníkem se stal na konci 18. století Anantius Aucler, naleznete jen nepatrné odchylky.3 Odůvodnění předpisů zdrženlivosti a střídmosti obsažených v kněžských nebo magických rituálech, by vyjadřovalo, aby bylo úplné, výklady, které by zabraly celou knihu. Úzký rámec našeho díla nás nutí k mnohým zámlkám: vytkneme pouze principy. Aplikaci čtenář nalezne v dílech speciálních, jichž není nedostatek. Mrtvá litera, zmocnivši se racionální životosprávy zdrženlivosti, ji zasypala spoustou libovolných dětinských předpisů a výstředních názorů. Odtud pochází kněžský celibát, jehož princip v podstatě výjimečný, jak jsme již ostatně pověděli, neměl být žádným způsobem generalizován. Odtud pochází též povinnost postů a zdrženlivosti, pro věřící periodická, avšak pro mnohé scholáry a mnichy (chartreusové, trappisti, bernardini, klarisky, karmelitky atd.) ustavičná. Stejně přísný život se vede všude u mohamedánských dervišů a indických fakírů; neboť ve všech náboženstvích a ve všech dobách vnější kult porušil ducha tajné vědy vzhledem k zdrženlivosti a jejímu morálnímu použití, jež se zakládá na přechodných požadavcích mystických prací. Kněží vždy zevšeobecňovali tuto výjimečnou životosprávu, činíce z toho, co mělo být pouze podmínkou zdaru, zbožnou zásluhu a hlásajíce sentimentální a úplně bludnou - ba řekli bychom pohoršlivou - nauku o „záslužných obětech“ a „bohumilém umrtvování“. Každý ví, jakou velikou důležitost přikládal Pythagoras, tento veliký génius esoterismu, volbě pokrmů; Lysisovy Zlaté verše tomu nasvědčují a komentátor Hierokles podrobně uvádí důvody.4 Hlavní z těchto důvodů se týká vytváření spirituálního těla či „subtilního vozu duše“, jehož geneze, poškozená chybnou stravou, může být podporována přiměřenou životosprávou. Aniž bychom se zdržovali, pojednávajíce o tom, jak sami Pythagorejci směšovali pomíjející astrální tělo s formou oslavenou, kterou nazývali subtilní vůz - na což jsme již upozornili, připomeneme jen to, že plastická schopnost, matka jich obou, může z pozemského života vyvíjet formu neposkvrněnou jen do té míry, jak forma astrální je vylučována. Tuto dvojí práci obráceně úměrnou vykonává adept za svého pozemského života a za účelem bezprostředního osvobození a návratu k podstatě ihned po ukončení tohoto života. K tomuto výsledku dojde, jak praví Hierokles, postupným a paralelním očištováním duše a zářivého těla. Duše se sublimuje tím, že poznává vědu, a
1
Porphyr: De l‘abstinence, přel. Burigny 1767 in 12°. Srv. Levit. k. XI. a Pentat. passim. 3 La Threicie str. 343-347. 4 Srovnej: Hierokles sv. II. z Bibliothèque des anciens philosophes de Daciers, str. 230-247. 2
160
zářivé tělo tím, že se očišťuje od poskvrn, které utrpělo při svém spojení s tělem materiálním.1 První podmínkou tohoto očištění je přiměřená životospráva, která zakazuje nečisté pokrmy. Mojžíš, jenž podává tak úzkostlivé roztřídění zvířat na čistá a nečistá, nezahrnul do tohoto roztřídění také exempláře z říše rostlinné a nerostné. Pythagoras zajisté vyplnil tuto mezeru ve prospěch svých zasvěcenců: přestává však exotericky jen na jistých přepisech formulovaných v hádankovitých větách. Příklady: „Fabis abstine. Herbam malochinam fere, ne tanem edas.“2 První z těchto předpisů, který zapovídá požívání bobů, dokazuje, že tato nomenklatura, jež zůstala zcela skrytá, byla založena právě tak jako nomenklatura Pentateuchu na přirozených hieroglyfech. „Na bobech totiž,“ (praví Aucler, pozdní vykladatel antické pythagorejské tradice) „lze vidět brány pekla“.3 Ve vnějším tvaru nebezpečných plodů všech tří říší je napsána výstraha před jejich skrytou zlobou. Který naturalista by byl tak slepý vůči němé řeči věcí, aby to popíral? Že fyziognomie zjevuje dobré nebo zlé vlastnosti, je pravdivé na příčce vystupujícího života. Od jeho paty až k vrcholu se zračí ve tvářích mrzkost duší. Každý Kain nese znamení na svém čele. Vzezření sépie, štíra, hyeny i krokodýla prozrazuje jejich povahu; tyto obludy, vzbuzující strach a zároveň hnus, šíří kolem sebe výstražnou hrůzu. Nelze se v tom mýlit. Jiná vražedná zvířata vzbuzují pouze děs, při němž stigma násilnosti nevylučuje vznešenou tvářnost, mnohdy i skutečnou krásu: tak např. kočkovité šelmy, lev, tygr, nebo panter; nebo draví ptáci jako orel, krahujec, výr a kondor. Tato zvířata na sobě nosí spíše pečeť divokosti, než pečeť hanby; avšak v jejich postavě, v jejich pohybu vše hlásá pozorovateli: měj se na pozoru! Nebezpečné exempláře rostlinné říše rovněž nemají klamné vzezření pro toho, kdo umí pozorovat a vidět. Jedovaté rostliny z čeledi lilkovitých, štíhlé nebo krátké a zavalité, nedovedou lhát: jejich výstraha je vepsána v jejich zjevu, v jejich tmavém nebo bledém listí. Vizte rulík, mandragoru a durman: jejich sinavé květy a ostnaté plody nebo nechutné bobule! Pozorujte blín s jeho chlupatými, zubatými listy a smrdutým a odporným zápachem: Jak výmluvná hrozba zní ze rtů jeho korunek! Jedovaté rostliny z čeledi mrkvovitých nevypadají lákavěji. Bolehlav má listí útočné, purpurové skvrny zbarvují jeho stonek. Všechny tyto rostliny prozrazují svoji zlobu zapáchajícím dechem. Z pryšcovitých, příšerných na první pohled, při sebemenším zranění vytéká žíravý latex. Pryšec a routa, náležející ke zcela jiným rodům, různě prozrazují - svou antipatickou fyziognomií a zatuchlým zápachem, jež šíří - že byly užívány antickými vypuzovačkami plodů. Listy oměje, navrch temnozelené, vespod sinavé, s tuhými zuby, lemují elegantní a smutný květ barvy dusičnanu měďnatého. Náprstník červený je také neobyčejně truchlivý přes všechny své půvaby; jeho vzorkovaný list, tmavý a chlupatý, dojímá právě tak živě jako jeho korunky uvnitř žíhané. Ocún ukazuje u samé země svůj květ bez stonku a listů: je to „hlídač mrtvoly“ příštích smutků. Oplzlý árón vystrkuje pod keřem svůj fallus chorý modrými skvrnami. Pryskyřník prudký se plazí při zemi a skrývá se pod travou a mechem jako had. Jiné smrtonosné rostliny mají sice méně cynickou tvářnost, složitější fyziognomii, avšak studujeme-li je podrobně, nesou na sobě všechna stigmata prokletí. I v nerostné říši, méně výrazné pro člověka, protože se od něho více vzdaluje, není nic, na čem by luštitel signatur nemohl poznat dobré nebo zlé charaktery a číst na vnější slupce vlastnosti jejich látek. Lom nerostů, tvary krystalů a způsoby jejich seskupení, barva, chuť, ano i vůně jsou také 1
Vidíme, že Hierokles sám se nevyhnul řečenému zmatku. Tělo oslavené je podle něho očištěným tělem, které tímto očištěním nabylo svých křídel. Pravdou je, že Mudrc, chce-li si vytvořit již zde na zemi tělo oslavené, musí svému pomíjejícímu astrálnímu tělu dát jaksi vniknout do hmotného organismu, které, aniž by tím nějak trpěl, se stává subtilnější. Tato resorbce se může dít jen poznenáhlu, a abych tak řekl, atom od atomu: Jakmile bude astrální molekula asimilována ve fyzickém těle, tělo fyzické vyloučí molekulu své hrubé substance. Opačně, jakmile astrální tělo bude resorbováno, pak forma oslavená ponenáhlu se vyvíjející zaujme místo, které se uprázdnilo. Při smrti mudrce vše to, co je pomíjející, totiž hmotný organismus a astrální tělo s ním splynulé, se spolu rozpadnou a duše, oděna oslavenou formou vyvolenců, bude vzata přímo do čistého éteru. 2 Pythagorae Philosophiae Symbola (list 37 a latinské překlady Marsilia Fivina pod názvem: Iamblichus de nupteriis atd., Venetiis, In aedibus Aldi & Andreae soceri 1516 in folio). 3 La Threicie str. 347. Květy bobu mají podobu kteis. A ženská kteis je branou pohlcených duší, branou pozemského pekla. 161
důležitými příznaky. Ptejte se mineraloga, zda laboratorní vzorky dovedou jeho instinktu odepřít tiché vyznání svých vlastností ještě dříve, než je zkoumal! Toxikologie byla ještě nedávno součástí okultních věd - ne tak pro fari nefas, nýbrž pouze proto, že jedině intuicí bylo možno nabýt z ní vědomosti, intuicí, kterou vedla spíše četba přirozených hieroglyfů než zkušenost ve vlastním slova smyslu. Knihy o rozeznávání jedů byly tehdy velmi vzácné a často mystifikující. Kdo chtěl poznat tuto nauku, musil jednat nazdařbůh a dát svůj život všanc. Zachovalo se nám několik význačných fragmentů Heliodorovy básně „O jedech“, jejíž slavnostní počátek zní jako přísaha zasvěcence: Non mihi, per sacram venerandae Palladis artem, non per luciferum Solem, mortalibus aequum, non per te, divi cui subsunt, Jupiter, omnes, muneribus quisquam, nec vi, nec gratia amoris, adduxit ne aliis lethalia prodere versu. Sed sacras palmas splendentia ad aethera tendo, nullius atque mali meus est sibi conscia nostra!1 Avšak toxikologie, tak, jak jí rozumíme dnes, byla jen částí vědy o jedech, která se učila v podzemních chrámech antického esoterismu. Všichni zasvěcenci starého světa - zvláště Mojžíš a Pythagoras, se domnívali, že znalost jedů se neomezuje pouze na ty, které ničí fyzické zdraví. Jako jsou substance škodlivé nebo nezdravé pro tělo, tak jsou také, dle jejich řečí - rozptýleny do všech tří říší - substance zhoubné nejen pro duši, nýbrž i pro ducha. Zvláštní teorie, která však nijak neodporuje logice jejich nauky; neboť důsledkem pádu se pronikají tři světy v průsečnicích úrovní a často se též směšují. Na základě této teorie zakazovali tito theurgové požívání jistých druhů masa, které jsou dnes pokládány za zcela zdravé, ba i jistých rostlinných látek, které - jako kupř. boby - platí za nejzdravější mezi našimi luštěninami. Současní učenci ovšem počítají k jedům některé přírodní produkty, které otravují inteligenci nebo vůli, avšak jen potud, pokud mohou poškodit materiální orgány, jimiž se tyto schopnosti projevují. Takové však nebylo hledisko starověkých mudrců, pro něž astrální tělo, toto regulační pouto životů a prostředník mezi člověkem-podstatou a člověkem-hmotným, byl, dík jejich subtilní analýze, neustále nepopiratelnou skutečností! I roztřiďovali přírodní produkty - ať už léčivé či prostě výživné nikoli podle jejich zjevného a projeveného působení, nýbrž podle vnitřního a hlubokého působení těchto produktů na plastického prostředníka. Řídíce se tedy a priori pokynem spontánních signatur, jejichž mluva pro ně byla běžná, opírali se a posteriori o kontrolu, kterou jim poskytovalo studium astrálního těla,2 přesného nástroje, jejž lze zjemňovat nebo zhušťovat podle toho, jakou životosprávu zachovává tělo fyzické, sestavili adepti celou nomenklaturu bytostí a věcí s dvojí rubrikou: čisté a nečisté, to jest prospěšné a neprospěšné trojitému zdraví člověka: fyzickému, morálnímu a intelektuálnímu. Astrální tělo lze snadno obtížit nebo zjemnit, to je první bod, na který je třeba dát dobrý pozor. Rádo se slučuje s barvami a dušemi zvířat, které nejen zhušťují jeho podstatu, nýbrž ji také jaksi znetvořují. V příští kapitole poznají čtenáři kardinální důležitost tohoto možného porušení perispritu. Konečně jsme naznačili v hořejší poznámce,3 jak získání těla oslaveného (či subtilního vozu duše), již zde na zemi je závislé na postupném a ponenáhlém pohlcování perispritu viditelným tělem: to je ono veliké dílo nesmrtelnosti, při němž je člověk zároveň hmotou, filosofickým vejcem a atanorem, kdežto vůle zastupuje tajný oheň. Tato mystická a vznešená Chrysopea zářivého obalu vyžaduje ke svému úplnému dokonání neobyčejně přísnou životosprávu; neboť astrální forma podléhá zpětným nárazům nesprávné výživy. Její substance se zhušťuje; zkalená cizími příměsky a zatížená získanými lemurami, tíhne ovšem pevně k materiálnímu organismu, neboť se s ním shoduje; avšak nemůže se již - tak jako jemný likér vsáknout do tohoto organismu až k úplnému nasycení; ani jej přečistit, vyloučíc z něho do jisté míry 1
Apud Galenum Velmi mnohé podstaty totiž modifikují astrální tělo, když byly stráveny tělem fyzickým, a tím na toto tělo reagují, vyjma takové, jejichž působení je mechanické, a tudíž přímé, a nikoli fyziologické, a tedy nepřímé. 3 pozn. 4 o dvě strany výše. 2
162
jeho hrubé molekuly. Tak se vysvětlují různé stupně zdrženlivosti, které jsou předepsány zasvěcenci podle díla, jemuž se věnuje, a tak se také odůvodňuje ona přísná životospráva, která byla ukládána žadatelům nejvyššího arkána, které lze realizovat zde na zemi: arkána autokreace, jež vede k pohrobní apotheose. Kdybychom měli vypočíst a normálně rozdělit všechny produkty přírody podle toho, jaký odrazný vliv vykonávají - ztráveny tělem člověka - na jeho duši, ducha a vůli nebo instinkty - stěží by nám k tomu stačilo speciální pojednání. V předcházející knize nalezne čtenář po různu rozptýlené zajímavé a všeobecně málo známé poučky o okultních vlastnostech produktů nižších přírodních tříd; zde se k tomu nebudeme vracet. Právem se můžeme domnívat, že tyto poučky byly uznány za vážné a instruktivní, neboť z nich bylo hojně čerpáno: bylo nám potěšením číst svoje řádky pod podpisem některých našich spolubratří, kteří nám prokázali čest a vypůjčili si náš text;1 scházely tu pouze uvozovky a udání pramene textu, který opsali... Jestliže by někdo při těchto tajných vlastnostech bylin uvažoval o vyšších schopnostech člověka, uzná zajisté, že to jsou symptomy prozrazující otroctví člověka na tomto světě, poněvadž v sobě zahrnují jakési alespoň nepřímé podrobení inteligence, vůle, citlivosti despotismu hmoty.2 Magické otroctví, které člověk obyčejně trpívá na tomto světě, je čtveré a lze je rozlišovat takto: elementární, hyperfyzické, lidské a konečně spirituální. Otroctví elementární, kterým jsme se již zabývali, se zdá být osudným důsledkem inkarnace. I. Lidská duše, pohlcena hmotou, je podrobena všem potřebám organismu a všem svodům klamavé Maje. Tato rozvinuje kouzla své fantasmagorické magie, aby tím více obtížila padlého člověka jhem plozené přírody. Otroctví hyperfyzické je výsledkem pozemské karmy; jejím hlavním nástrojem je zvyk. Je II. známo, jak astrální obrazy, které naplňují individuální nimbus a ve své souvislosti tvoří archivy myšlenek, volních projevů a činů člověka, reagují na toho, kdo je zplodil, a činí ho náchylným k tomu, aby setrval na své cestě.3 Iniciativa je taktéž spoutána a takto právě minulost člověka, omezujíc rozmach jeho svobodné vůle, značnou měrou ovládá jeho budoucnost. Otroctví lidské plyne ze zaprodání individuálního ascendentu jinému individuu nebo lidské III. kolektivitě. Čtenář již ví, co rozumíme těmito slovy. Toto zaprodání může být částečné a pomíjející, nebo úplné a konečné. Magnetismus, ať už jej vykonáváme instinktivně nebo vědomě, otevřeně nebo skrytými procedurami, je nástrojem tohoto druhu otroctví. Otroctví spirituální konečně záleží v podrobení člověka nějakou neviditelnou mocností, která IV. ho ovládne, obsedne nebo posedne, jak ukazují až příliš časté příklady. Mediumita je nejobyčejnější formou tohoto druhu otroctví. Povíme něco o těchto různých způsobech magického otroctví. Rozdělení, které jsme výše podali, může být Ariadninou nití v tomto labyrintu vlivů, které se kříží a splétají na stezce lidské iniciativy, brzy jí překážejíce, brzy ji opět pozměňujíce. Nicméně toto roztřídění není nijak výlučné, jak uvidíme na těchto dvou příkladech. Mágové čerpají často k podpoře svých magnetických operací z tajů přirozené magie: tím lépe dovedou vrhnout okovy klamavé Maje na svého bližního, čím lépe se jim samým podařilo vyhnout se těmto okovům. Otroctví, které uvalují na bližního, náleží tedy do první a zároveň do třetí kategorie. Na druhé straně bývá mnohdy nesnadné vyznačit hranici mezi fenomény, které náležejí do druhé a 1
Citujeme mezi jinými pozoruhodnou studii pana Petra Davidsona: La Gui et la Philosophie (kap. II. Mystické rostliny a jejich vlastnosti) r. 1893, do francouzštiny přeložil P. Sédir, Paris, Chamuel 1896, in 80. - Byli jsme nemálo potěšeni čtouce pod jménem nejvyššího hodnostáře H. B. of L. celé stránky z I. dílu svého Hada Genese doslovně přeložené bez udání pramene. Ať je tato anglická metoda přisvojení si idejí, ba i celých frází sebraných u jiného jakákoli - přece jsme se ocitli v tak vynikající společnosti, že by bylo nevděčné, kdybychom si stěžovali. 2 Tyto vlastnosti bylin mají zajisté svůj původ ve virtualitách elementálů, kteří je ovládají; avšak tito elementálové jsou temnými či pekelnými archonty alexandrijské theurgie (viz Jamblicha): náležejí do sféry přírody plozené, kde člověku původně nebylo souzeno žít. Poklesl-li až sem, je to jen důsledek adamského pádu. 3 Viz kap. II. 163
čtvrté rubriky. Působením vášní se v individuálním nimbu tvoří opravdové neviditelné mocnosti člověk může dokonce svou sympatií a třeba nevědomky evokovat ony duchy, kteří se pak připoutají k jeho osudu. A tyto spirituální bytosti zase zmocnivše se člověka, nechtějí mu někdy ukázat , jeho závislost a objevit se jeho zrakům: i vykonávají svůj vliv na svého vtěleného otroka jenom bezejmennými sugescemi, vyvolávajíce v jeho zrcadle translucidity astrální odrazy, které může pokládat za vlastní myšlenku. O prvních dvou formách magického otroctví jsme již dostatečně pojednali. Na předcházejících stránkách byly popsány ony okovy, jimiž nás osud hmotné přírody poutá a váže již v mateřském lůně. O několik kapitol výše, v Mystériích samoty, bylo vysvětleno, jak individuální atmosféra člověka naplněná živoucími odlesky jeho myšlenek, vášní a snů reaguje na inteligenci, na duši a na imaginaci, jež zplodila tyto fantomy: takže - abychom vymezili iniciativu každého člověka zde na zemi - jeho budoucnost je pokud možno věrným otiskem jeho minulosti. Můžeme říci, že třetí forma (otroctví lidské) v sobě zahrnuje virtuálně všechny ostatní. Člověk totiž stoje na hranici fyzického a spirituálního světa má účastenství v onom svým tělem, v tomto svou duší; a jeho astrální tělo tvoří plastického prostředníka v obou dvou, usnadňujíce přechody. A tak člověk, činný na všech pláních, může užívat, po řadě nebo i současně různé nástroje, které se mu naskýtají. Nade vše složité a rozmanité je tedy ono panství, jehož může nabýt nad svým bližním a jehož nejobyčejnějším a nejnápadnějším typem jsou praktiky magnetismu. Předně - a to je právě psychická magie v celé své ryzosti - může duše přímo působit na duši bez ohledu na vzdálenost; může ji ovládat, donucovat, ano i ranit ochrnutím, aby vstoupila na místo ní. Je známo, že lidské duše, ač původně sobě rovné, protože jsou téže podstaty, doznaly fakticky více nebo méně pokročilého vývoje; seznámili jsme ostatně čtenáře se zákonem, který zde platí. Duše by vzrostly nebo se zmenšily, zesílily nebo zeslábly podle toho, zda vůle, nástroj jejich vytváření, je povýšila do království inteligence, či ponížila do říše instinktu. Tato alternativa, která je podmínkou zdokonalitelnosti duší nebo jejich úpadku, prozrazuje zároveň důvod jejich nynějších nerovností. Tyto různosti duší podporují zjev zvaný substituce (nahražení) osobnosti, vyšší způsob magnetismu, který na západě několik málo experimentálních psychologů zná a praktikuje, a který je všeobecně směšován s pouhou a jednoduchou sugescí. A přece jaká je to různost! Sugerovat znamená vzbudit tím nebo oním prostředkem v mozku bdícího nebo spícího subjektu myšlenku cizího původu, potenciální nebo ne, na nějaký čas, nebo řadu činů, jež je třeba vykonat. Není to nejširší definice tohoto zjevu, tak jak jej chápou a vysvětlují si, nebo alespoň hledí si vysvětlit oficiální učenci? Vrátíme se k tomuto způsobu nazírání, abychom jej kontrolovali a osvětlili světlem okultismu. Sebou nahradit (substituovat) subjekt, znamená vyvlastnit cizí organismus z trojího hlediska: vůle, inteligence a citu, a uvést tam vlastní vůli, vlastní myšlenku, vlastní cit, na místě těchže vlastností, jemu odňatých. Odtud se zdají být tyto vlastnosti zachváceny letargií, ne-li samy v sobě, pak alespoň v tělesných funkcích, to jest ve svém normálním vztahu k organismu. Tento organismus totiž poslouchá cizího po celou dobu tohoto neobyčejného stavu. Lépe řečeno: nejen subjektovo tělo bude poddáno experimentátorovi, nýbrž experimentátor sám bude moci působit v tomto těle a skrze toto vyvlastněné tělo. Bude působit i na vzdálenost, navázal-li ovšem dříve sympatický kontakt, a nyní je spojen neviditelným poutem s osobou onoho subjektu, jehož si umínil se zmocnit. Ač nepřítomen, přece bude subjekt ovládat pouhým aktem své vlastní vůle a bez slova a pocitu ho přiměje k tomu, aby mluvil a pohyboval se. Podobná moc, vzácná na Západě a téměř neznámá evropským učencům, je nicméně známa a pěstována u Orientálců, zejména u Indů, u nichž se tolik zbojníků a fanatiků oddává fakírskému tréninku, každodenními téměř neuvěřitelnými cvičeními: takto praktikují vývoj, výchovu a všestranný rozmach vůle a tudíž i opravdové svobody, která je vždy úměrná spiritualizaci lidské vůle. Zázrak psychické substituce neunikl Juliu Verneovi, tomuto důmyslnému vypravovateli a zároveň vzdělanci, jehož dílo zůstane Tisící a jednou nocí exaktní vědy. Ve svém „Matyáši Sandorfovi“ načrtl obraz tohoto fenoménu a ti, kdo ho četli, vzpomínají na odvážný únos zrádce Carpeny, kterého dr. Antekirt, pouhý návštěvník Ceutské káznice ovládá, oživuje, uvádí na vzdálenost do pohybu, nechá ho spadnout v daném okamžiku z vysokého skalního útesu do moře, kde ho zachytí loď. Všichni funkcionáři prezídia mají za to, že tento zbojník se utopil a proudy zanesly jeho mrtvolu do širého moře. Eskamotáž platí za nehodu a vše je odkryto. Jinou daleko méně vzácnou odrůdou „lidského magnetismu“ je sugesce ve vlastním smyslu. Naši čtenáři již vědí, že „každá lidská myšlenka žije jako aktivní inteligence, jakožto bytost
164
zplozená duchem, po jistou delší nebo kratší dobu, která je úměrná intenzitě oné mozkové činnosti, která ji zrodila“ . To jsou vlastní slova Kut Humi:1 budou ještě jasnější, doložíme-li, že tyto potenciální bytosti se udržují při životě a trvání na základě volitivního slova, vědomého nebo temného, které řídilo jejich vyslání. Myšlenka dynamizovaná myslitelovou vůlí se totiž oživuje, spojujíc se s elementálem různého stupně, vždy však spřízněním s podstatou myšlenky. Byl-li tvůrčí projev vůle vědomý, pak může jeho průvodce přitesávat a opravovat a jaksi načisto dodělávat onu spirituální bytost, která se takto zplozuje, avšak může ji také modelizovat podle svého, dodávaje jí zvláštní vlastnosti nebo virtuality, které se později buď náhle, nebo zvolna a postupně vyvíjejí. Nesmíte však směšovat tyto zamyšlené a chtěné výtvory lidského slova s larvami a lemury, ve vlastním smyslu, které se často, jak známo, v hojnosti a slepou náhodou rodí z předrážděných nebo ukojených vášní. V příčině těchto rozdílů jsme byli dost jasnými.2 Ale ať je tomu jakkoli s těmito přerozmanitými mocnostmi, kterými člověk zalidňuje svůj hylový astrální proud a zatěžuje svou pozemskou karmu, to jediné je jim společné, že je lze přenášet od individua k individuu - a na tom se zakládá všeobecně známý princip každé sugesce... Viděli jsme, jak lemurové, astrální obrazy a vitalizované myšlenky reagují na svého původce, buď tím, že naplňují jeho okultní nimbus (nepřímý způsob), anebo že si asimilují jeho psychickou substanci (přímý způsob). Tyto bytosti mohou dokonce, jestliže se jejich lidská vůle k tomu použije - vniknout do astrální atmosféry jiného individua, a co ještě více - zachvátit jeho vnitřní bytost a vnést do ní antagonismus. Posednutí vnější nebo vnitřní. Sugesce není nic jiného nežli akt, kterým necháváme vniknout do nimbu nebo do psychické substance jiné osoby některou z těchto bytostí vyšších nebo nižších hierarchií, které vyšedše z instinktivní, pasionelní nebo mentální experimentátorovy činnosti, byly dynamizovány jeho vědomou nebo nevědomou vůlí. Kontrasty, kterými se liší takové cizopasné bytosti, vysvětlují různost sugescí jak co do povahy, tak i co do síly a trvání. Autosugesce se liší od sugesce sdělené pouze intragenezí živoucích myšlenek na rozdíl od extragenezí a přenášení těchto myšlenek z individua na individuum. Poukazujeme na závažnost těchto poznatků a nebezpečný dosah jejich praktických důsledků, na omluvu toho, že zůstaneme - alespoň zde - u pouhých suchopárných a abstraktních definicí... Teoretikové hypnotismu se nesmírně mýlí v příčině i ve skrytých podmínkách sugesce, jejíž zdánlivý mechanismus se jim podařilo stanovit pomocí trpělivé a úzkostlivé analýzy. O pouhé podružné úloze vyvolaného spánku vzhledem k stěžejnímu faktu sugesce jsou dnes všichni zkušení a v těchto věcech kompetentní autoři úplně zajedno. Hypnóza poskytuje v různých svých stupních řadu vysoce zajímavých, fyziologických jednotlivostí a zasluhuje snad z lékařského stanoviska první místo; konečně je nesporné, že u většiny subjektů spánek podporuje vývin sugesce. V různých stádiích hypnózy se subjekt zdá být hlínou sugestivnímu formování poddajnější. Nicméně je jisté, že sugesce se zdaří podivuhodně i u osob úplně bdících; ostatně, věříme-li moderním učencům, kteří zavrhují fluidovou teorii, lze obdržet i umělý spánek jedině působením sugesce, učiněné vysloveně nebo mlčky... Sugesce tedy nepředpokládá nutně hypnózu jako podmínku. V každém okamžiku denního života se provádějí praktiky sugesce ve stycích člověka s člověkem, a téměř vždy bez vědomí toho, kdo sugesci vysílal, jakož i bez vědomí toho, kdo jí podléhal.3 Kdyby ke vzbuzení sugesce v duchu jiného individua stačilo vyslovit jen radu vůči němu, nebo mu dát rozkaz, všechny rady by byly vyloženy v tak dobrém smyslu, ať byly dány od kohokoliv a všech rozkazů by bylo uposlechnuto. Vidíme každodenně, že tomu je jinak. Avšak lidé - namítne někdo - jsou víceméně ovladatelní; morální idiosynkrasie se různí větší nebo menší vnímavostí pro sugestivní vliv, tak jako se rozeznávají fyzické temperamenty, různou citlivostí vůči fyziologickému působení léků. Odpověď je snadná; kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by Petr přístupný a poddajný vůči Pavlovu vlivu, byl stejně poslušen i zcela podobných sugescí pocházejících od Jana a nelišících se ani vyslovenou ideou, ani výrazem, který ji vyjadřuje. Zda by Petr nepocítil, jsa citlivý vůči působení 1
Viz pozn. Srov. kap. 9 a 10. 3 Co tedy je výchova dětí, než důmyslné užití učené metody stupňovaných sugescí. 2
165
chloralového sirupu, podávaného v konstantní látce. toto působení stejně intenzivně, ať by droga pocházela z té či oné lékárny? Zajisté, namítne náš protivník, a také by tomu tak bylo například s aconitinem, poněvadž chloral a aconitin jsou určité a přesně stanovené substance. Avšak vezměme aconitovou tinkturu, která je schopná četných změn podle klimatu, kde rostlina vyrostla, podle doby a podmínek žní, podle stupně sugesce, která - jak pravíte - účinkovala na Petra, mluvil-li Pavel, a úplně u něho selhala, mluvil-li Jan, a nelišila se ani ideou, ani výrazem. Právě tak i tato tinktura z té nebo oné lékárny se neliší ani co do rostliny, která je jejím základem, ani co do rozpouštěcí tekutiny. Její úprava je pak přesně a podrobně předepsána kodexem. A přece její působení na týž organismus bude různé dle toho, zda droga byla připravena za příznivých nebo prostředních podmínek pečlivým nebo nedbalým lékárníkem. A poněvadž tomu tak je, upustili lékaři úplně od tohoto málo spolehlivého preparátu. Raději užívají aktivního principu, alkaloidu, nebo konečně aconitinu, podávaného ve stejném stupni rozmělnění a v přesných dávkách... Sugesci lze přirovnat ke Galenovským (z říše rostlinné) a nepřesně určeným produktům staré farmakopeie, nikoli k chemickým, určitým a konstantním produktům farmakopeie moderní. Je sice jisté, že, jak praví Molier, analogie není podobností, a že naše přirovnání uvažované z tohoto hlediska rozhoduje, jak se zdá, spor ve prospěch protivníka. Abychom řekli pravdu, nejsme daleci, abychom se dohodli. Sugesce, ať zdánlivě identické co do myšlenky i co do výrazu, to jest co do překladu i formy, se různí co do kvality. Přes tuto dvojí partitu je jisté, že se jeví působivými nebo neúčinnými na týž subjekt podle zdroje, z něhož vycházejí. Z těchto premis je třeba soudit, že v sugesci, ať již vyslovené, či učiněné mlčky, je ještě něco jiného než pouhá vyjádřená nebo vyznačená idea. Je to síla. Za každou ideou se chvěje živá energie, která, jsouc nerozlučitelná od této idee, ji oživuje a dynamizuje. V tuto chvíli bychom mohli mluvit o démonu, o potenciální bytosti. Ten obsedne nebo posedne osobu, do jejíž atmosféry nebo do jejíhož psychického centra bude přenesen. „Magnetický fluid“ bude nástrojem, prostředníkem, nositelem tohoto přenesení. Má-li se sugesce zdařit, je třeba: 1. Aby myšlenka, která je jejím podkladem, byla vitalizována, jinak řečeno, zesílena živou duší, vyšší nebo nižší hierarchie, povahy více méně efemerní, nebo trvalé, která bude působit podle svého původního stupně a svých údělů, jež se shodují s intencemi jejího adamitského tvůrce. 2. Je třeba, aby „sugestorova“ vůle vynikala energií, rozhodností a autoritou nad vůlí subjekta, nebo alespoň, aby v době, kdy se fenomén odehrává, byla aktivnější než jeho. Výjimečně, když subjekt svoluje a zůstává ve stavu pasivní vnímavosti, může v něm vzbudit sugesci také ten, jehož vůle je nižší než vůle jeho. 3. Je třeba, aby byl nejprve utvořen fluidický raport mezi stranou činnou a stranou trpnou. Magnetický fluid (manifestovaný tahy nebo jinou mesmerickou praktikou, nebo nemanifestovaný) je obvyklým nositelem vitalizované myšlenky, kanálem, který je třeba k jejímu přenesení z toho, kdo sugesci vysílá, na toho, kdo sugesci podléhá. Spánek, jež sice principiálně není nutno v subjektu vyvolat, má-li být přístupný sugesci, podporuje nicméně tento fenomén ve většině případů. V hypnóze a jejích různých stupních je možné spatřovat výsledek jakéhosi astrálního spojení; somnambul ve svém spánku vyspává opičku po hojně požité astrálním světle, neboť chceme-li uspat subjekt, nestačí vrhat proti němu jisté množství fluidu s úmyslem uspat ho, nýbrž je ještě třeba, aby plastický prostředník tohoto individua strávil tento fluid a zažil jej. Protože vůle člověka může působit na jeho vlastní astrální tělo, aby se stalo vnímavým nebo zůstalo nepřístupným a odbojným vůči vnějším vlivům, plyne z toho, že magnetizér, zvláště napoprvé, může uspat subjekt jen s jeho svolením, leda že se tento praktik těší vrozenému kouzlu,1 nebo volitivní superioritě, která imponuje. Může se také utéci k jistým okultním praktikám, účinným lékům, které jsou známy a užívány v goëtii a o nichž je lépe pomlčet. Ostatně často se setkáváme se subjekty, kteří jsou hypnóze naprosto nepřístupní, ne snad že by umíněně setrvávali ve své odpuzující vůli, nýbrž že jejich perisprit bez jakéhokoliv úsilí z jejich strany 1
Kouzlo, prestiž, je také magický výraz velmi případně přejatý do běžné řeči, schopnost lidem imponovat je dar velmi složitý: jakási vrozená virtualita tu uplatňuje tělesné přednosti, které mohou působit a oslňovat; avšak k tomu se instinktivně pojí umění, které přispívá ke zvýšení půvabu. 166
zůstává neproniknutelný pro vnější vlivy. Jiní lidé naopak mají perisprit ustavičně přístupný takovým vlivům, takže tito předurčení somnabulové se stávají kořistí prvního nahodivšího se magnetizéra, který je bude chtít uspat. Jsou to ostatně slabé povahy, které se nechají ošálit a ovládat každým, koho náhoda denního života přinese. Tito rození otroci vlastníma rukama kovají články svých okovů: pouhé myšlenky vyslané beze všeho volního úsilí se pro ně stávají sugescemi, neboť oni jsou schopni, aby sami vitalizovali myšlenky, které jim byly sděleny. Naštěstí, poněvadž virtualita nesouvislého a těkavého slova těchto somnambulů je slabá, mají i sugesce takto zplozené nepatrné trvání. Potom se hemží, stejně kontradiktorní jako adymické a neutralizují se, nebo se vzájemně ruší. Každá sugesce má tedy vzápětí za následek posednutí nebo obsednutí individua nějakou cizopasnou bytostí. Avšak tyto bytosti - doufáme, že to čtenář dobře pochopil - naprosto si nepodobné silou i trváním, se rovněž různí i způsobem své tyranie, kterou vykonávají a která je nekonečně malá nebo úplná, periodická nebo nepřetržitá, dočasná nebo trvalá. Hypnotizér vsugeruje subjektu, že zítra, až bude otevírat zásuvku svého stolku, spatří, jak z ní vyletí sýkora. Toto oznámení se vyplní, a subjekt uvidí, nebo se bude domnívat, že viděl to, co mu bylo předpovězeno, jestliže experimentátor dovedl dynamizovat svou myšlenku a sdělit ji subjektu ve formě vitalizovaného astrálního obrazu. Tento astrální obraz, bez kterého sugesce selhává, vykazuje ontologickou povahu nejnižšího stupně; tento obraz tvoří bytost potenciální, latentní a nepostižitelnou, až do oné napřed ustanovené chvíle, kdy se bude manifestovat, přejdouc z možnosti ve skutečnost. Ale její úděl je omezen pouze na toto. V tomtéž okamžiku, kdy se manifestovala, tato okultní bytost zemře, protože byla vykonána úloha, určená jí aktem vědomé vůle, jež ovládala její zrození. Hle příklad zpola epizodického a přechodného posednutí, způsobeného nekonečně nestálou a efemerní bytostí. Na druhé straně mnoho případů šílenství, monománie, idiotismu je příkladem obsednutí způsobeného mocným a trvalým démonem.1 Poruchy, které nalézáme při pitvě těchto šílených nebožáků, nijak nezeslabují naši teorii, neboť současní učenci se - dle našeho názoru - mýlí, spatřujíce v těchto poruchách příčiny nemoci, ony jsou často jejím následkem. Je třeba mimochodem poznamenat, že přijatý výraz pomatení mysli se zdá obsahovat etymologicky tiché doznání, zcela souhlasící s hermetickou tézí, pokud potvrzuje odnětí držby lidského organismu v cizí prospěch (alienation mentale - alienus). Někdy může být tento cizí despota, tento strašlivý původce obsednutí, který odnímá ve svůj prospěch lidské tělo a jeho legitimní duši vypuzuje, paralyzuje nebo znepokojuje - vytvořen sugescí, nebo magickou operací, nebo normálním učarováním. Někdy také, v jistých případech popsaných pod názvem „zdvojení osobnosti“, je tímto vetřelcem pouze lidská duše, žádostivá inkarnace: zjednala si přístup přepadnutím těla legitimním držitelem na čas opuštěného. Toto tajemné násilí se provádí ve stavu hypnózy nebo letargie, nebo při mdlobě, která nastala následkem nějakého děsného pohnutí mysli nebo následkem otřesení nervového systému, ze všech těchto okolností se abmaterializuje subjektova duše v astrálu. Nahlédněte do komentářů odborníků: ruší-li nějaká mezera souvislost jejich dedukcí, jsou ihned ostatní ochotni nahradit ji řeckými slovy. Co se pak týče frází, kterými upokojí veřejnost, lze slýchat asi toto: „Chudák X! Dychtě po bizarních pokusech upadl do rukou šarlatánských magnetizérů. Jeho rozum neodolal takovým praktikám.“ Nebo také: „Když se nebožák dověděl o náhlé smrti svého syna, padl do mdlob; a když procitl, byl šílený.“ Anebo konečně: „Víte o nehodě, která se stala Z...? Upadl na schodech tak nešťastně, že byl nalezen v bezvědomí. Nepodlehl sice ihned, avšak nervový otřes byl hrozný. Je třeba se obávat mozkové poruchy. Mluví se o internování v blázinci.“ Katastrofa, kterou označují za příčinu nemoci, byla ve skutečnosti jen příležitostná nehoda.2 Dvě duše zápasí o jedno tělo, to je vše. Odtud nastává stálý nebo střídavý antagonismus mezi starým vlastníkem a novým okupantem. Tento zcela normální fakt způsobuje zmatek v přírodě. Často má svůj původ v pekelném spolku, když duše, které se tísní, zmámené a šílené, u bran pozemského života, se daly ošálit vyslanci 1
Co se týče kreténů a idiotů od narození, jde tu o tajemství psychické substituce v době těhotenství. Upozorňujeme na to, aniž bychom se tím dále obírali. 2 Neříkáme, že by šílenství nemohlo v žádném případě vyplynout z mozkové poruchy; myslíme jen, že účinek byl často zaměňován s příčinou, jak jsme poznamenali. 167
zločinných kruhů, utvořených v neviditelnu souběžně s areopágy černých mágů, kteří působí na zemi. Elementárové a zlí démonové, dychtiví po objektivitě, užívají také pro sebe tohoto vtělení přepadením. Mistři kabaly označují žalostnou anomálii, která z něho plyne, dosti obojetným názvem: embryonát duší. Případy naprostého definitivního posednutí, naštěstí velmi řídké, nebývají dílem všech zbojníků astrální pláně bez rozdílu. Je známo, že cizopasné lemury jistého původu přebývají v nimbu jako obsedači, nebo se spojují se substancí duše a omamují a znetvořují ji na dlouhý čas, avšak nevcházejí do zjevného boje s legitimní osobností. Tuto věc jsme již vysvětlili a vrátíme se k ní opět v kap. 13, až budeme jednat o arkánech smrti. Kolika způsoby se člověk může stát otrokem svého bližního? Jsou tak četné, že nebudeme dále rozšiřovat jejich nomenklaturu. Otroctví, ve kterém duchové mohou uvést lidskou přirozenost, bývá mnohdy z jejich strany zcela spontánní: jindy se vykoná spirituální tyranie jen na mágův popud. Čtenář zajisté nezapomněl, že člověku, který je činný na všech plánech přírody, je vlastně dovoleno užívat všech pák, které jí pohybují. Hodlajíce již ukončit tuto rozpravu několika poznámkami o magickém otroctví spirituálního původu, chceme čtenáři připomenout onu svrchovanost, kterou rozvinují kolektivní bytosti, jež jsme nazvali egregory. Tato neviditelná panstva lidského nebe vládnou a hýbají kohortami svých pozemských otroků, kteří nejčastěji ani netuší, že jejich svobodná vůle je spoutána. To je nevědomé a mechanické nevolnictví, podřízenost části celku, izolovaného údu vůli, která ovládá celé tělo. O tvoření, podstatě a úloze těchto velikých lidských kolektivit jsme pověděli dost v kapitole 10. Byv nyní poučen o povaze astrálního fluida a o hybné síle jeho přílivu a odlivu, nebude zajisté čtenář směšovat spontánní kosmické proudy s umělými, proudy, které fungují v obvodu sympatických řetězů. Jedny i druhé jsou nasyceny lemury a poletujícími obrazy; avšak v prvním případě se střídají tyto bytosti bez pořádku, po libosti svých temných vůlí, nebo podle mnohonásobných kombinací, vyplývajících ze vzácných sympatií a antipatií; kdežto v druhém případě probíhajíce fluidickými řetězy, jsou tyto bytosti dynamizovány vůlí vůdčího egregora a seskupují se - živé odlesky jeho myšlenky - a harmonicky rozdělují za účelem společné činnosti a stávají se jejími posly, dělníky a vojíny. Na jedné straně - říše nepořádku a antagonismu - to je anarchie strašidel; na druhé straně rozdělení syntetizovaných energií - to je dynamická hierarchie, která zužitkuje i slupky životů a nástiny ideí! S tím tedy musí mág počítat, chce-li užívat těchto různých proudů astrálna: může užívat těch i oněch a způsobit tak mnoho dobrého i zlého... Ostatně bude si při tom vést různě podle jednotlivých případů. Přitom sám hraje odvážnou hru. Čelí-li kosmickým proudům, musí dát pozor na nebezpečí, že bude částečně nebo úplně rozdroben nebo rozdrcen; vnikne-li do okruhu mocného řetězu, hrozí mu nebezpečí, že jeho osobnost bude porobena nebo pohlcena (někdy i nevědomě) v osobnost egregoru, který řídí onen řetěz. Avšak postaví-li se onen odvážlivec proti proudu, aby s ním bojoval, aniž by se dříve snažil napnout magnetický nepřátelský řetěz, tak silný, aby neutralizoval řetěz první, vydává se dokonce v nebezpečí, že bude zabit bleskem v pravém smyslu toho slova. Zde není třeba komentářů, po tom, co jsme před tím pověděli, postačí tato trojí indikace. Ve třetí kapitole je objasněn systém sympatických řetězů a genese kolektivních bytostí. Nechť v nich čtenář uvažuje a všechny temnoty rozptýlí. Zároveň pronikne různá arkána, týkající se intelektuálního života společnosti. Lépe si dovede vysvětlit nejenom onen ohromný rozmach veřejného mínění, ba i mravů, nýbrž i ono spontánní zrození nových ideí, náhle vzklíčivších v tisícerých mozcích najednou - jež dovede způsobit izolovaný čin, kniha a slovo veřejně pronesené. V určitých dobách se náhle nad hladinou veřejného mínění vynořují dosud neznámé myšlenky a nové názory: všechna ústa říkají, všechna pera píší tyto až dosud neznámé myšlenky a nikdo neví proč. Dává se víra i souhlas tomu, co se včera zavrhovalo, ze všech stran se hledá to, o čem se ještě včera duchu ani nesnilo. A celá řada myslitelů, kteří o sobě vzájemně neví, osvědčuje tytéž nepředvídané snahy a záliby, pronášejí současně a hlásají totožné idey a - věc ještě podivnější, odívají je týmiž slovy! Zdá se, že ve službách nových, tak náhle vyklíčivších idejí, povstala nová řeč! Ty ideje byly ve vzduchu, míní moudrost davů. A lid má pravdu; stává se ostatně zřídka. že by jeho rčení, byť byla sebenaivnější - v sobě netajila vznešené pravdy.
168
Náhlé převraty veřejného mínění se jeví esoterikovi jako výsledky okultních vlivů. Neví, že bratrstva světla a stínu spolu bez ustání zápasí na nebi lidského neviditelna a že politické vedení neleží tak na srdci těmto bojovníkům, jako spíše řízení inteligencí? Nepromlčitelný je antagonismus mezi Satanem a sv. archandělem Michaelem, které zastupují svými pozemskými a spirituálními vojsky. Když veřejné mínění evoluje náhle vpravo nebo vlevo, očisťuje se nebo se porušuje, tu vždycky počáteční gesto nového pohybu bylo načrtnuto v těchto okultních aeropazích. Z toho, že se tolik lidí domnívá, že kráčí nazdařbůh a že nevědouce, kdo je vede, tím spíše neví kam jdou, nevyplývá, že ten, kdo jim velí kráčet, neví, kam je vede. Na hromadný ascendent davů můžeme působit právě tak, jako na vlastní ascendent každého individua, stanovíme tu cizí proudy, utvoříme tu proudy magické. Postačí, je-li atmosféra schopna přijmout neviditelné semeno. Takto se právě pomocí sympatických řetězů vyvíjejí v nadbytku intelektuální formy a šíří se vitalizované myšlenky... Tak se vysvětluje ona otřepaná fráze: šíří se ve vzduchu... Dodejme, že tajemství moci - jak nad množstvím, tak i nad izolovanými jednotlivci, je vyjádřeno v jiném, stejně populárním a neméně hlubokém přísloví, totiž využít u každého jeho slabé stránky... Když jsme rozeznali mezi pruhy astrálního fluidu bludné bytosti, které přebývají v jeho vlnách, musíme se zmínit o lokalizovaných neviditelných bytostech, které řídí latentní energie hmoty. Jsou to génii loci antického esoterismu; zahrnují několik tříd elementálů, vědomých, polovědomých a čistě instinktivních. Není kamene, praví kabala, není stébla trávy, nad nímž by nekraloval duch. Gérard de Nerval, ušlechtilý spisovatel, který tušil tyto tajemné mocnosti a zemřel jako jejich oběť, je oslavuje v těchto Zlatých verších (XII. sonet úchvatné básně Chiméry): Ó volný mysliteli, člověče, ty mníš, že jediný jsi myslící na světě tom, kde život hárá v každé věci? Silami, které máš, tvá vládne svoboda, však vesmír vzdálen jest tvých úradků všech. Cti ve zvířeti ducha, jenž v něm působí, jeť každičký květ duší v přírodě rozkvetlé, a lásky tajemství jest v kovu ukryto. Ach, všechno cítí a nad tebou má moc. Ó boj se oka, jež ze slepé zdi na tebe zří, i na pouhé jen hmotě slovo lpí. Ó varuj se jí užít k věcem bezbožným! V bytosti nízké často ukryté božstvo sídlí a jako oko rodíc se jest víčky zakryto, Duch čistý roste tak pod korou kamenů. Tyto okultní působce, o nichž jsme již pojednávali,1 velmi rozmanité a velmi členité, lze těžko zahrnout do všeobecné definice. Stojíce na všech stupních manifestované přírody, kontrastují v morálním světě, právě tak jako se pramálo sobě podobají ve světě fyzickém ony předměty, nad nimiž vládnou: blesk a květ, olej a zoofyt atd. Elementární duchové, které vulgarizátoři exoterizované kabaly tak proslavili, tvoří nejméně usedlé druhy těchto působců; jsou to gnómové, undiny, sylfové, salamandři atd. Ostatní více méně spojení s předměty, nad nimiž vládnou, v nich nevězí pevně, protože většina jich - za podmínek, které se vyhledávají k objektivaci neviditelných vůbec - se může manifestovat v sousedství těchto předmětů. Zdá se být velmi podivný na první pohled, ale je zcela logický, uvažujeme-li o tom, že tyto bytosti čím více stoupají na žebříčku evoluce, tím méně se mohou vzdálit od svého těla, které se snaží vždy více a více stát se jejich obalem. Mytologický starověk poeticky zosobnil některé z nich; učinil z nich nesčetné polobohy (Fauny, Sylvany, Dryady, Nereidy, Kyklopy atd.). Jména, která byla dána těmto bytostem ve středověku, jejichž legendy v křesťanských i mohamedánských zemích se jimi přímo hemží, by vyplnila, kdyby byla napsána vedle sebe, několik stránek. 1
Viz kap. II. passim. 169
Většina elementálů není člověku nepřátelská, pouze tenkrát, když člověk vpadá do jejich domény a vědomě nebo nevědomě pracuje na tom, aby je vypudil.1 Exploze v laboratořích, zřícení v dolech, neštěstí v továrnách mohou být známkami jejich hněvu. Avšak člověk je jejich rozeným pánem: podrobuje si je vědou a protože vláda, kterou tyto bytosti vykonávají nad hmotou, podléhá upravujícím zákonům, které nesmějí překročit, může badatel, který tyto zákony zná, svou moudrostí a chladnokrevností u nich zažehnat veškerou zlovůli. Učenec nepůsobí na elementály přímo, nýbrž tím, že působí na hmotu, a tím je nutí, aby tuto hmotu zpracovali podle plánu, který jim předem vyznačil. Čaroděj postupuje opačně; hledí si získat přízeň a sympatie těchto nižších archontů a přivádí je mnohdy k tomu, aby pracovali k jeho prospěchu, vykonává tudíž nad hmotou nepřímou moc, jejíž manifestace se zdají být zázračné a nevysvětlitelné profánním. Legenda se zmiňuje o některých kouzelnících, kterým spolupůsobení géniů bylo otevřeně zajištěno. Za jakou cenu? Již jsme o tom pověděli, vykládajíce o tom, jaké ponižující otroctví vzejde mágovi, jestliže se jim někdy podrobí. Svobodný adept také nepohrdá pomocí elementálů, jenomže je ochočuje ke své službě, dalek toho, aby se jim vydával na milost a nemilost, jako to činí černý mág. Vysoká magie nám podává k tomu účelu bezpečné prostředky a předpisuje cvičebnou metodu, která tvoří jedno z tajemství vědy.2 Naše dílo obsahuje jasné a pozitivní poučky, jejichž spojení umožní čtenáři, aby k němu dospěl. Ale ať se v tom nikdo nemýlí: něco jiného je nalézt účinnou metodu a něco jiného je uvést ji odvážně do praxe. Věda chystá svoji korunu jenom těm spekulativním adeptům, kteří nikdy neužili žezla operačního mistrovství ke svému prospěchu. V prvním díle jsme jednali o inteligenci blesku.3 Elementálové ohně vulgo salamandři se pokládají za nejmocnější a nejnebezpečnější. Spolu s undinami a sylfy způsobují bouře, smrště a cyklony, kdy hrom se snoubí s bleskem v blátě výstřiků mořských vln. Mohou také oživovat a pohybovat zrádnými bludičkami, které vodívají zbloudilé poutníky k propastem a k bažinám. Elementární duchové nesnesou tak lehce, aby někdo vnikl do jejich říše. Ať zhyne vetřelec! Kladou mu léčky. Závrať z velikých výšek je zrádné volání sylfů, přitažlivost vody je volání undin symbolizované v řecké báji o Narcisovi a Hylovi. Gnómové podzemních jeskyní svádějí člověka k sebevraždě, vzbuzujíce v něm chmurnou beznaději. Ostatně zlý osud, lpějící na jistých místech, která jsou navštěvována larvami, svádějícími k sebevraždě, je naprostou skutečností. Kdo neslyšel vypravovat, když byla řeč o Boulogneském poli, o oné pověstné strážní budově, kterou dal Napoleon spálit, poněvadž tam několik hlídek hned za sebou a bez zjevné příčiny spáchalo 1
Čti v Lotosu (II. roč. str. 650-8) pozoruhodnou studii nadepsanou Magie, v níž se pan Gnymiot s velikou jistotou intuice pouští do problému, o němž se zde zmiňujeme: „Astrální svět je právě tak rozmanitý jako svět fyzický; právě tak jako tento je obýván davem bytostí, které tu mají své životní podmínky tak jako my ve světě materiálním. Představte si podzemní bytost, která přichází, aby vzala člověku jeho existenční podmínky. Co učiní člověk? Bude se snažit tuto bytost, která mu působí takovou škodu, zabít. Tento případ se přihází každodenně. Krtek hledá kořínky rostlin a požírá je nečině rozdílu mezi těmi, které vyrůstají samy od sebe, a těmi, které člověk zasadil. Zahradník, jehož zeleninu pustoší, si na něho počíhá a zabije ho. Badatel hraje úlohu krtka ve světě astrálních sil. Vše, co existuje v tomto světě, je k něčemu užitečné. Badatel, který se snaží zmocnit se sil astrálního světa, může velmi uškodit bytostem, které užívají těchto sil ke své potřebě; překvapí-li ho při práci, učiní totéž, co zahradník učinil s krtkem: rána rýčem a veta po něm. Jako bývá krtek vyhozen na vzduch, který nehledal, tak i badatel bývá vlákán do astrálního světa a zůstane v něm.“ (Str. 654.) 2 Tradicionální přikázání mlčenlivosti při provádění magických děl tajuplně souvisí s úlohou pomocných elementálů... „Každý magický pokus,“ praví autor Okultní filosofie, „se štítí veřejnosti, chce zůstat skrytý, daří se v tichu a hatí se prozrazením a plný účinek se nedostaví... Je tedy třeba, aby operátor okultních děl zůstal skryt, chce-li, aby tato díla měla úspěch. Je důležité, aby nikomu neprozrazoval ani povahu své operace, ani místo, ani čas, ani to, co si přeje, aby se stalo, leda svému mistru, svému pomocníkovi nebo druhu, který musí být spolehlivý, důvěryhodný a mlčenlivý a konečně hodný vědy buď svou vrozenou hodnotou, nebo získaným vzděláním. Tlachavost spolupracovníka, jeho skepticismus nebo nehodnost překáží výsledku díla a ničí je.“ (Cornelius Agrippa: De occulta philosophia, Kniha III., kapitola 2. inf.). 3 Chrám Satanův. 170
sebevraždu. Asi v téže době se také mluvilo o jisté síni v kasárnách, kde byla „tradice“ oběsit se na okenním rámu. Císař, který instinktivně tušíval tajemné věci, neznaje je vždycky, dal zazdít tuto světnici a tato zvláštní provazová epidemie ihned přestala. Známe rodinu, v níž sebevražda utopením se zdá přecházet z otce na syna. Muži z tohoto rodu skončili utopením dříve nebo později, a to právě v tomtéž ohybu téže řeky. Podivuhodně žalostná věc! Poslední z nich, jenž se tam vrhl do vody před několika lety, se dlouho vzpíral tomuto smrtícímu popudu, avšak nikterak se netajil, že dědičný osud jednoho dne stihne i jeho, neboť je příliš mocný, aby mu bylo možno odolat. Rozumí se samo sebou, že se střežil přiblížit se oné hoře, z níž se jeho děd a po něm otec vrhli do vody. Avšak v některé dny se cítil puzen, tažen až na toto místo neodolatelnou silou jako Osud a několik hodin se tu hypnotizoval zahloubán do tichého pozorování pruhů, které žíhaly hladinu hluboké vody. Mnohdy se chytal křovin, aby zažehnal pokušení, které burácelo v jeho nitru, avšak jednoho dne konečně skočil do vody a utonul. Tento případ, za který ručíme,1 se zdá být dvojnásob zajímavý, neboť neblahý vliv je tu dvakrát lokalizován: jednak je vázán k mužským potomkům jisté linie, a to pouze k nim, jednak k určitému bodu prostoru, velmi přesně vymezenému. Jsou opravdu tak četné, přemýšlíme-li o tom, tyto zvláštní a příšerné vlivy? Nemá pravdu legenda, personifikujíc je a básnickým rouchem odívajíc v pohádkách o vílách, sirénách a bílých paních? V příběhu o malém vodníkovi (Santeret nebo Santeriot) a o jiných géniích, jejichž přívlastky se hrubě nemění, kteří však mají různá jména podle různých dob a zemí... Lidé se však vůči těmto velevýznamným katastrofám dovolávají rozmarů dědičného nebo spontánního šílenství. To je odpověď na vše. Když jsme před pěti lety připomenuli v prvním svazku tohoto díla dojemnou příhodu cidevilského kněze, ani zdaleka jsme netušili, že epizoda ve Valence-en-Brie (1896) bude jejím novým vydáním. Náš přítel dr. Papus sledoval tyto saturnalie fenoménů, které analyzuje v jejich hlavních obratech s důmyslem vzdělaného okultisty a s autoritou očitého svědka. Stačí odkázat čtenáře na zprávu uveřejněnou v „Initiation“,2 aniž by bylo třeba tento případ znovu opakovat. Tyto fenomény se zdají být věrným obrazem fenoménů cidevilských a jsou potvrzeny právě tak jako ony četnými pozorovateli. V obou případech má znepokojování svůj původ v očarování. Avšak ve Valenci byla médiem ubohá nemocná, z níž neviditelně přítomní čarodějové vysávali vylévající se životní sílu jako astrální larvy. Jedině zakročení Papuse a jiného zkušeného okultisty abbé Schnebelina děkuje nemocná za své uzdravení. Léky, které jí předepsali lékaři, neměly účinek: magické léčení se potkalo s úplným zdarem. Ať se směje, komu je libo! Užití kovových hrotů osvobodilo dům od neviditelných návštěvníků a bylo možno několikrát konstatovat světelné fenomény, které byly znamením roztržení fluidického shluku. Rána vedená v tom směru, kde bylo slyšet hlas, způsobila déšť jisker... Konečně fenomény zcela přestaly a nemocná se uzdravila. V jedné chvíli bylo možné se obávat, že ve Valenci nebyl hlavním původcem strašení nevraživý elementál nebo zločinný démon, to by bylo bývalo horší, neboť bychom tu měli co činit se sdružením černých mágů, spojených v neviditelnu nějakým zločinným řetězem; jinými slovy, jednalo by se o dosud živé okultní zbojníky, spojené pomocí paktu se společností zbojníků záhrobních. Tato hypotéza, založená na jistých záhadných známkách, která se naštěstí nijak nepotvrdila, nás přivádí zcela přirozeně ke studiu zajímavějšího problému, naskýtá se nám vhodná příležitost opravit jisté nepřesné, avšak velmi oblíbené pojmy, které odpovídají výrazu užívanému zajisté naslepo; pakt s démonem. Pakt! Žádné okultní dílo není tak slavné, není tak legendární, žádné však není také tak znetvořené v paměti lidu, ba i v paměti vzdělaných osob. A přece nescházela přiměřená formule odhalující povahu paktu. To slovo se zdá být samo sebou jasné; ostatně definice, kterou podává, a distinkce, které činí theologie, dokonale odpovídá skutečnosti: zbývá jen náležitě ji pochopit a vyložit. Pakt podle nauky Církve tvoří základ a východisko veškeré magie. Je to dobrovolně uzavřená smlouva mezi mágem a ďáblem s listinou podepsanou oběma nebo jedním z kontrahentů, nebo bez listiny. Pakt je výslovný nebo učiněný mlčky. V prvním případě, praví abbé Ribet, se uzavírá slovy, která se pronášejí k démonu, nebo přijetím formule, kterou předkládá démon sám, buď že se zjeví a 1 2
Mohli bychom uvést jméno oné rodiny, jakož i jméno oné řeky. Srpnové číslo z r. 1896. 171
nabízí svoji pomoc, nebo že se evokuje zaklínáním a sliby.1 Pakt učiněný mlčky se uzavírá implicitně pouhým podniknutím, byť jen experimentálním, operace, jejíž výsledek se má vymykat přirozenému běhu věcí; lze se ostatně nadít, že jedině ďábel může vykonat takové dílo, a kdo chce účel, musí chtít také prostředky... Taková je ortodoxní nauka o této věci v celé své nesmiřitelnosti: je strašlivá a průhledná. Takže - neboť musíme být logičtí - i nejmenší pokus s točivým stolkem, nejmenší kontrola mediumismu, jakýkoli pokus o studium ne nadpřirozených sil (neboť jimi nejsou), ale takových, které bonzové dosud nezařadili do katalogu pozitivní vědy; každý vážný pokus, jehož účelem je užití působců nebo mocností, „které jsou nad síly přírodní“ - abychom užili běžného ohavného způsobu mluvení - každý podnik tohoto druhu v sobě nezbytně zahrnuje pakt, alespoň mlčky uzavřený s peklem. Ať je taková nauka sebepřísnější - okultismus úplně přijímá slova její definice, vymeziv ovšem pravý a vědecký smysl slov démon a peklo. Čtenáři je již známo, že zavrhujeme existenci zlého ducha - jakožto absolutního zla a antitézy Boha, absolutního dobra. Nepopíráme však, jak bylo možno vidět, existenci zvrhlých duchů v okultním světě, právě tak jako nepopíráme existenci zvrhlých lidí ve světě fyzickém. Ostatně nechceme popírat strašlivou skutečnost onoho velikého magického působce, jehož emblémem je had, a to tím méně, protože většina našich knih se zakládá na pokusné a rozumové znalosti tohoto univerzálního Protea, bez něhož se žádný fenomén smyslového řádu neděje, ani magicky, ani nemagicky. Ďábla, podle našeho mínění, je třeba uvažovat ze dvou aspektů: jako tělo a jako duši, jakožto sílu či dynamický substrakt2, a jednak jako ducha zvrhlosti nebo perverzity, podle etymologie samotného jeho jména: DIABOLOS. Zopakujme několika slovy, co již je čtenářům známo. Ďábel uvažován jako působce je astrálním světlem korelací fyzických a syntézou hyperfyzických sil kosmu. Kdokoli vstoupí do přímého styku s astrálním světlem, od něhož člověka izoluje do jisté míry jeho tělesná stránka, ten navazuje trvalé pojítko mezi svou osobou a touto mnohotvárnou mocí, „již se stane otrokem nebo mistrem, hříčkou nebo vůdcem“.3 To je mlčky učiněný pakt, který je neodvratným výsledkem každého odvážného pokusu, jenž se zdařil. Ďábel uvažovaný jako duch zvrhlosti tvoří abstraktní typ a ideální syntézu inteligencí a vůlí, inkarnovaných nebo neinkarnovaných, které zneužívají hyperfyzické síly k ukojení egoismu nebo ke spáchání zločinu. Nezřídka vídáme, že člověk se mísí do proudů egoismu a zloby a uzavírá s duchy je řídícími pakt mlčky uzavřený úkonem touhy a vnitřního souhlasu, nebo pakt výslovný, úkonem evokace a zřejmého formulovaného srozumění. Avšak pakt výslovný a formální pozůstává z devíti desetin ve vzájemných závazcích, plynoucích z přijetí do některých tajných pozemských společností nebo do některých mystických společností nadzemského světa, jinak řečeno z připojení se k magickým kruhům viditelným nebo neviditelným anebo nejčastěji k obojím. Baron du Potet, odvážný badatel na poli současného magnetismu, nám popisuje nezapomenutelným způsobem na jednom dojímavém a prožitém místě své Odhalené magie uzavření mlčky učiněného paktu. Věnujte trochu pozornosti tomuto sdělení, které je zajisté nejvýznačnější a nejvíc zjevující ze všeho toho, co napsal v tomto kompendiu svých bádání o podstatě a vlastnostech oné okultní síly, která působí v magnetismu: „...že smršť kácí a boří příbytky, že vyvrací stoleté stromy a odnáší je do dáli, kdo by nad tím žasl? Avšak že element neznámé povahy otřásá člověkem, smýká jím jako nejstrašnější orkán, činí se třtinou, vrhá ho do dálky, bije ho na tisíci místech současně, aniž by člověku bylo dovoleno poznat svého nového nepřítele a odrážet jeho rány, aniž by ho nějaká skrýš mohla chránit před tímto útokem na jeho práva, jeho svobodu, jeho majestát; že tento element má své oblíbence a zdá se být poslušen lidské myšlenky, hlasu, nakreslených znamení, ano i snad rozkazu; to nemůžeme pochopit, to rozum zavrhuje a odmítá už odedávna. A já tomu přece věřím a přijímám to a řeknu směle, co pokládám za pravdu na věky dokázanou. Pocítil jsem útoky této strašlivé moci jednoho dne, když obklopen velikým množstvím osob, konal jsem pokusy řízené dle mých vlastních nových námětů, uchvátila tato evokovaná síla - jiný by řekl: tento démon, celou moji bytost; zdálo se, že činnost mých smyslů se 1
La mystique divine et ses contrefacons diaboliques. Sv. III. str. 291. Síla neodlučitelná od nediferencované substance. 3 Na prahu tajemství. 2
172
zdvojnásobila a - což nemohl být klam - mé nohy se křivily ve své ztrnulosti, takže mi to působilo velmi palčivou bolest, a moje tělo stržené jakýmsi vírem bylo proti mé vůli nuceno poslechnout a podrobit se. Ostatní osoby, plné síly, které se přiblížily centru mých magických operací - abych mluvil jako čaroděj - byly zasaženy ještě prudčeji. Bylo nutno je uvázat na zem, kde sebou zmítaly, jako by měly již duši vypustit. Pojítko navázáno, pakt dokonán. Okultní moc mi přišla nabídnout svoji pomoc, spojila se s mojí vlastní silou a umožnila mi, abych uzřel světlo. Tak jsem právě odhalil dráhu pravé magie.“1 Kdyby si naši čtenáři přečetli recenzi o pokusech, které předcházely popsaný fenomén, přesvědčili by se, že by bylo marné hledat frapantnější případ mlčky učiněného paktu, tak jak jsme jej výše definovali. Ohledně paktu formálního postačí dodat, že písemná smlouva o přijetí byla vždycky ve všech seriózních iniciačních společnostech velmi přísná. Tento akt je - nehledě k tomu, že má povahu exoterické garancie - pomocným znamením, které zesiluje a magicky formuluje neofytovu vůli. Každé pozemské sdružení je zesíleno v Neviditelnu kruhem jemu odpovídajícím a řízeno egregorem, jak jsme již několikrát jasně vyložili. Pokud jde o neviditelná bratrstva, která nemají známý materiální organismus, to jest jim odpovídající a s nimi se shodující skupiny lidí na zemi - je nutno sepsat smlouvu, která se pak spálí za jistých obřadů, nehledě k významu pomocného znamení, o němž jsme již mluvili, se rovná toto spálení smlouvy projekci tohoto znamení, potvrzujícího adeptovo srozumění do astrálna. Je pravděpodobné, že neviditelné společenstvo odpoví fenoménem precipitace písma, která je dobře známá spiritistům z okolí paní Blavatské. Je to výměna listiny dvojmo sepsané a vzájemné garance nebo magické sankce, jak ji nalézáme v četných případech v aktech čarodějnických procesů. Všechny tyto věci se velmi nápadně shodují s učením římské theologie. Její doktoři nám řeknou, že až na zjev ďábla, jehož rohy a drápy se neukázaly, naše „doznání“ neobyčejně posilují exoterické církevní nauky... Nuže, připustíme těmto pánům také rohy a drápy, na nichž, jak se zdá, tak silně lpějí: neboť v evokačních fenoménech, které se rovnají poodhalení stěny astrálna, se nahodile rýsují siluety úplně odpovídající definici ďábla. V tom není pro adepty okultismu nic zarážejícího. Nepostačí imaginovat nějakou formu, aby tato forma byla hned načrtnuta v astrálnu a uchovala se v archivech druhého světla? A nesnilo snad o pekle na sta asketických generací? A všechny lemury a všechna teurgická panství, jakož i bludné odlesky mohou být evokovány a mohou se zjevit. Takto budou triumfovat naši protivníci. „Po tomto doznání,“ řeknou, „již nic neschází onomu potvrzení neomylných pravd dogmatu o ďáblu a jeho říši, které jste zde chtíc nechtíc podali.“ Známe tuto řeč a tento způsob polemiky, který ve prospěch své téze přizpůsobuje argumenty, které měly sloužit k jejímu poražení; kterým je však možno jen nastavit nohu, aby potvrdily tézi opačnou. Taková metoda je vítězná; ona má v sobě cosi neomylného a nezvratného, alespoň podle zdání těch, kteří se úmyslně dali přesvědčit. Není to totéž, jako zmocnit se děl nepřítele, obrátit je čelem vzad, sešikovat je do baterií proti plukům, které měly krýt a bránit? Hrdinství, které lze provést snáze s perem v ruce než na poli válečném. Právě na základě tohoto systému se kdysi podařilo de Mirvillovi nalézt v nejpádnějších argumentech Eliphase Léviho proti existenci osobního ďábla doznání a nezvratný důkaz o tom, že pro Eliphase byl ďábel zkrátka osobou. Této metody použil nejnověji proti současným okultistům jiný historiograf démona, který sepsal dva ohromné svazky,2 kde si jeho prostranná imaginace ulevila od chimér, jimiž byla přecpána; Chimareae in vacuum bombinantes! Tento zázračný doktor se zdá být zároveň z dvojího hlediska, filosofického i anekdotického Nonottem a Pousonem Terrailem magie. Nebudeme setrvávat při těchto směšnostech. Okultismus, tak srdnatě obnovený ve Francii před třemi desetiletími, nemohl upoutat pozornost vážných duchů a získat souhlas výkvětu lidstva, aniž by zároveň mnohé diskreditující spory nepoškodily jeho pokrok a neposkvrnily jeho dobrou pověst. Uvnitř trpěl nájezdy prostřednosti, navenek pak útoky pomluv a výsměšků. Kolik literárních nebo vědeckých nedouků, kteří ostatně neznali ani elementární principy okultismu, se hlučně dovolávalo jeho spirituální důvěry s nebezpečím, že vysokou vědu připraví o 1 2
Bar. du Potet: La Magie devoilée, S. Germain 1875, in 40, str. 161-162. Le Diable au XIXe siècle par Dr. Bataille. Paris, 2 sv. 173
vážnost, a chránili pod její vlajkou svoje podloudné zboží! Kolik hladových vetřelců spěchalo, aby vytloukli peníze z důvěřivosti hlupáků, provozujíce výnosné praktiky astrologie, chiromantie a ostatních divinačních umění, které obrození esoterismu, jak se zdá, na čas galvanizovalo v rukách nevědomých, podezřelých a prodejných lidí! Kolik břídilů v malířství i básnictví, těžíce z obliby těchto studií, z nich dovedli improvizovat výnosnější prostředek ke svému výdělku, obchodujíce utrhačnými odhaleními pod záminkou, že strhují masku pokryteckým zplozencům pekla! Jen mimochodem připomínáme ty, kteří se dali zasvětit do iluminismu, aby zradili svoje přísahy, svoje bratry a svého Boha. Ostatně tyto strasti byly předvídány. V magii platí věta, že na jistá arkána nemůžeme vrhnout světlo, aniž bychom hned nevzbudili strašlivý odpor ze strany protivných sil... Čtenář, který dospěl až k tomuto místu a nepochopil by hned příčinu i způsob této osudné reakce, může zavřít tuto knihu a vzdát se studií vysokých věd. Při každé myšlenkové obnově, kdykoliv se intelektuální svět kloní k tomu, aby sledoval nový směr, způsobil by tento zákon antagonismu neblahé převraty, kdy Fatum (tato mocnost, která pojí účinek k příčině) nezachovávalo do jisté míry přísné otroctví minulosti pro budoucnost jako regulující garanci. Prospěšná uzda, ačkoli mnohdy velmi krutá pro novotáře v umění, vědě nebo činech. „Le mort saisit le vif,“ praví staré francouzské právo, smrt kraluje nad životem a dává mu zákon; včerejšek, ať je jakýkoli, panuje nad zítřkem, a příčinou toho je náboženská úcta, kterou vzbuzují bytosti a věci, které již nejsou. Zvyk je jenom pravidlo, které budoucnosti uložila autorita minulosti a životu majestát smrti. Jako v lidském těle, kde se buňky řadí k sobě a kupí na místo buněk, které sechřadly a zanikly, tak se účinek nějaké příčiny stává také příčinou, aby reprodukoval účinek sobě podobný; a tak to, co bude, bývá odléváno a přistřihováno podle toho, co bylo. Jen podmaňující síla osudu, norma smrti, upravuje vývoj života! Proti osudu musí bojovat vůle, ano i prozřetelnost, chtějí-li něco nového improvizovat nebo obnovit staré formy, anebo konečně zabezpečit rozmanitost krásna, jednu z podmínek, které krásno činí milým, avšak ještě jedenkrát, tato strašlivá moc osudu je nutností ve světě. Bez ní (této mrtvé síly) by živé síly na sebe reagovaly příliš útočně, byvše zbaveny překážky, která regulovala jejich působnost právě tím, že je vázala. Protože by nebylo postaráno o přechody, svět by se pohyboval s neblahými otřesy; obnovoval by se v řadě kataklysmat, místo aby evolvoval v moudré pozvolnosti. Ocitli jsme se daleko od paktu a listiny, o níž se jednalo, když naše pero zabloudilo do těchto povšechných úvah, jichž však nikterak nelitujeme. Nicméně je třeba ukončit tuto odbočku, která by sice neodporovala povaze této kapitoly, avšak odvedla by nás na chvíli od styků, které jsou možné mezi člověkem a mocnostmi subtilního světa. Tyto styky se zdají být obyčejně člověku obtížné nebo škodlivě. Opak, bohužel, je výjimkou! Někdo snad, uváživ to, se nás otáže, jaký prospěch mají jisté třídy neviditelných z toho, že sužují živé, vnukajíce jim hrůzu, splín, zděšení nebo i nutkání k sebevraždě, jak jsme viděli v několika případech. Je-li toto znepokojování důsledkem čar, buď že čarodějové působí sami ve svém siderálním těle, nebo prostřednictvím lemur, kteří evolují ve sféře jejich magnetické činnosti, nebo jiných jim oddaných spirituálních spolupracovníků - vysvětlení je nasnadě. V lidské iniciativě je třeba hledat původ zla: lidská vůle, individuální nebo kolektivní, je autorem, ne-li hercem této tragikomedie. Jsou však případy, kde neviditelní vcházejí do zápasu na svou vlastní pěst, snaží se člověka posednout nebo obsednout. Každá lidská snaha není stejně přístupná této spirituální inspiraci. Na nynějším stupni evoluce člověka zde na zemi jeví materiální tělo ve svém normálním chodu jakousi pevnost, která duši chrání, a nikoli pouze vězením, které ji jímá. Veliká většina lidí je chráněna před spirituálními vlivy nebo alespoň si není vědoma toho, že jim podléhá. Pokud bytosti astrální pláně nedosáhnou nějaké přechodné objektivity, potud je plastický prostředník exteriorizovaný jediným možným styčným bodem mezi nimi a inkarnovanou duší. Silná média, která dovedou vyronit kdykoli svůj nervový fluid tak, až jím nasytí astrální atmosféru, která je obklopuje, musíme pokládat za chorobná. U obyčejného člověka se odtělesňuje
174
nervová síla jen zcela výjimečně v jistých případech buď fyziologických nebo patologických.1 V té příčině chceme odhalit velmi tajuplnou a velmi málo známou věc, jako odpověď na mnohé otazníky. Mnohé odporné vášně a prudké a bolestné touhy2 - zvláště vnitřní žal, fyzická bolest, strach atd. - mají u bytosti, která je zakouší, přímo vzápětí za následek exteriorizaci a zároveň úbytek životního fluidu. V takovém případě vytéká nervová síla jako krev z rány. Život se již nebrání, poddává se, nebo se alespoň nechává chytit. Uhodnete, co z toho může vyplynout, spirituální zbojnictví. Bytost, která vyvolala u jiné bytosti tento difuzivní paroxysmus, může z toho fyziologicky těžit a je to pro ni zdrojem rozkošného pocitu. Bylo by snadné uvést mnohé případy. Avšak ony tři, které jsme vybrali, se zdají být zvláště nápadné, neboť ukazují netušenou příčinu vnitřního smutku po ztrátě milované osoby, při náhlém ztělesnění neviditelného; a konečně příčinu oné divoké vášně, která spojuje tělesnou žádostivost s instinktem dravosti a která znepokojovala tolik moderních psychologů pod pojmem sadismus. Hledejme v hlubinách přírody důvod těchto věcí, z nichž jedny jsou tak normální a druhé tak podivné! Proč ony liché a bezpředmětné hrůzy, zvláště strach před fantomy? Poněvadž obyvatelé astrálna, mají-li se manifestovat na fyzické pláni, potřebují nervovou sílu, a poněvadž děs, který vědomě nebo instinktivně vzbuzují, je bezpečným prostředkem, jímž lze ukrást tuto sílu komukoli. Čím více je zjevení živeno nervovým fluidem, tím více se precizuje a nabývá fyzické reality: v tom spočívá okultní důvod toho, že intenzita děsivých fenoménů vzrůstá v přímém poměru s hrůzou... V seancích materializačních médií zakouší divák v blízkosti fluidických zjevů ledový pocit, který je zapříčiněn náhlou ztrátou nervové síly, které se přízrak chtivě zmocňuje.3 Určitost fenoménu poměrně vzrůstá. Ostatně v obyčejném případě se nepotřebují neviditelní zjevit zrakům člověka, aby v něm vzbudili hrůzu, která jim poskytuje nápoj objektivity.4 Proč onen obludný instinkt sadismu, který často burácí v nitru nejlepších povah? Spočívá v tajném tušení toho, že smyslný kat tím, že působí oběti bolest svou brutálností, vyvolává hemorhagii vitální síly, této neviditelné krve, jejíž uchvácení a přivlastnění u něho zdvojnásobuje fyzickou rozkoš, vydražďujíc až k šílenství cerebrální reperkusi milostného aktu.5 Proč konečné ona vnitřní útrapa, ona stálá úzkost, která působí, že dlouho oplakáváme milované bytosti, které zachvátila smrt? Nic zajisté nelze snáze vysvětlit v srdci člověka; avšak zákon prozřetelnosti zakročuje, aby zužitkoval tento tak přirozený zármutek pozůstalých ve prospěch zemřelého. A tak za pomoci podivuhodného zařízení přechodů mezi tímto a oním světem přichází tato psychická energie, emanovaná z bolesti příbuzných na pomoc novorozenci budoucího života právě uprostřed nejhorší záhrobní zkoušky. Aniž bychom vysvětlovali toto mystérium účinné rodinné solidarity, které budeme studovat později v kapitole 13, zdůrazníme jen ono prospěšné nebo rozkošnické užití - k němuž se hodí bez rozdílu každá abmaterializovaná nervová síla. Prospěch a rozkoš! Jsou to dvě mocné hybné síly, a spirituální soužení a trápení, jejichž příčinu je třeba hledat v první nebo druhé z nich, mohou mít původ i v obou dvou. Vzhledem k prospěchu, který zvrhlé bytosti neviditelna mohou čerpat ze sebevraždy člověka, je zcela zřejmé, že nervová síla individua, které se usmrtilo v plné síle a v plném zdraví, bude dána úplně a nikoli pouze částečně k dispozici komukoli, kdo se jich bude chtít zmocnit. Ostatně zášť, pomstychtivost nebo žárlivost mohou právě tak pudit a pohánět jisté bytosti z 1
V kap. 10 jsme mluvili o extázi z tohoto hlediska; co se pak týče spánku, který psychickou bytost zbavuje pout tělesnosti, tu způsob, jakým se děje tato abmaterializace, zabezpečuje člověku velmi znamenitou ochranu proti astrálním obyvatelům. Spánek není výjimečný stav: je to zcela přirozená funkce lidského života. Srovnej kap. 9. 2 V paroxysmu citů a pocitů příjemných, např. v lásce a ve fyzické rozkoši, nastává výměna fluid, která je s to, aby kompenzovala ztráty. Jisté povahy jsou také absorbující, přijímajíce, aniž by dávaly. Viz níže o sadismu. 3 Srovnej Chrám Satanův. 4 Kdo dovedl číst bez hrůzy Maupassantovo dílo Horla, kde přicházejí na světlo také neobyčejné intuice, týkající se těchto tajemství? 5 Srovnej naši teorii o lidské polaritě v kap. 10. 175
onoho světa, jako pudí a pohánějí lidi z masa a krve a lemury tohoto světa (podčlověčenstvo). Samo sebou se rozumí, že oněmi neviditelnými bytostmi, které, jak jsme pověděli, mohou intervenovat v dílech egoismu a temnoty buď jako hlavní pachatelé, nebo jako čarodějovi spoluviníci, nikdy nemohou být vyšší inteligence, duše oslavené nebo vyslaní andělé. Poznatky, vztahující se k těmto emancipovaným duchům, chceme zachovat pro jiné dílo. Jejich přímé styky s člověkem jsou ostatně výjimečné a méně časté, než si můžeme myslit. V tomto ohledu jsou ovšem možné také omyly a výjimky. Satan - stojí psáno - se někdy promění v anděla světla; na to právě mnozí mystikové zapomněli. Neomylné rozlišování duchů nebylo vždy jejich výsadou a někteří, kteří byli šáleni mocnostmi temnoty nebo soumraku, se pokládali s neochvějnou vírou za misionáře slunečného Boha. Také případy dokázaného vedení andělského vysokého mediumismu, ano i nebeského embryonatu předpokládají ze strany svých oblíbenců jistou povolnost vůči nebeskému hlasu; avšak kdo by chtěl pokládat toto zcela dobrovolné podrobení za spirituální otroctví! Leda že by vykládal toto slovo ve smyslu adeptském, jako jsme my učinili na počátku této kapitoly. To nás přivádí opět ke XII. listu Tothovy hieratické knihy, na němž spatřujeme člověka přivázaného za nohu hlavou dolů k břevnu šibenice. Eliphas Lévi praví: „Tento oběšenec pak je adept svázaný svými sliby, oduševnělý a mající nohy obrácené k nebi; je to také antický Prométheus, podstupující ve věčných mukách trest za svou slavnou krádež.“1 Chrám esoterické pravdy má předsíň, v níž lze nejasně spatřit její paprsky a svatyni, v níž září její skutečná přítomnost. Předsíň je pro všechny, svatostánek je přístupný jenom některým. Tisíce cest vede do chrámu; avšak do svatyně nejvyššího zasvěcení vedou pouze dva vchody, brána vědy a světla a brána utrpení a lásky.2 Spekulativní a volní zasvěcenci, které přivedla čistá, ale chladná tužba vědět, aby věděli, nemusili se nezbytně vzdát vší nádhery Maje, bohyně pozemského klamu, ani trpět a zoufat pro ni. Oni se pouze naučili vyslovovat jméno této kouzelnice, vědí, že není podstatnou skutečností, nýbrž přízrakem. Nemohou se již dát svést fantasmagorií jejich kouzel, tak rozkošnou pro ostatní lidi... Oni zahlédli, jako při umrlčím tanci, kostlivce pod gázou a volány baletky. Tato jasnovidná bystrost, privilegium čisté vědy, se jim jaksi stává trestem. Intelektuální adept může sice také brát podíl na pozemských klamech, avšak pouze jako vystřízlivělý skeptik, který v ně již nevěří. Podobá se herci, který představuje na scéně prudké vášně, touhy, nenávisti a lásky a který se může na okamžik rozohnit svou hrou až do té míry, že se sám sobě zdá upřímný. Vizte, jak se veselí v radosti, nebo se svíjí v bolestech!... Ale to tam je jeho pohnutí, jestliže trochu uvažuje! Směje se pak svým snadným slzám, a co je ještě smutnější, svému smíchu. Vyvolenci, kteří vešli do svatyně druhou branou, branou lásky, poznali všechny hořkosti a vzdali se klamných radostí pozemského života. Neboť oni musí vyprázdnit číši časných žalostí až na dno, aby se pak rozčarováni tímto pozemským městem obrátili k nebeskému Jeruzalému, této věčné otčině vědy, spravedlnosti a lásky. Nejčistší holoubci padají právě takto zraněni na práh immateriálního útočiště. Jak vznešené je jejich rozčarování! Beznaděj je u těchto vznešených duší pouze náhradou naděje. Z nebe přišel - protože se tam vrací - onen anděl protivenství, který v hlubině jejích něžných srdcí ukrutně rozoral záhon klamného optimismu, jehož vůně přinášely sladké přeludy a přeměňujíce pozemskou skutečnost, obrážely v ní iluze ráje! Žhavé růže lásky! Lilie neporušitelné bělosti! Mimózy bolestné hrdosti! Vaše semena nejsou z tohoto světa. Některý šestikřídlý rozsévač3 je nechal spadnout ze světů světla do bouřného chaosu masa a krve. A i v tomto bahně je serafín s úžasem spatřil, jak klíčí, rostou a kvetou. Zajisté nechtěl, aby byly profanovány jejich ideální květy, tak anormálně vyrostlé v bahništi lidského srdce. Ale vytrhává je jedině proto, aby je přesadil do lepší půdy, kde kvetou květy jim podobné - do nebe! 1
Dogme de da Haute Magie. Str. 256. Tyto dvě brány symbolicky odpovídají dvěma způsobům reintegrace v jednotě, které jsme již vyložili, způsob aktivní a způsob pasivní. - Na tento poslední zvláště naráží XII. list Tarotu. 3 Angelus sex alas habens numquam mutatur (Aphorismes kabbalistiques v Pistoriově sbírce). 2
176
