1.1., 1.2. Franz Kafka: Jmenuji se hebrejsky Amšel jako dědeček mé matky, jehož má matka chová v paměti jako velice zbožného a učeného muže

7.2. Písemná dokumentace

Úvodní titulková sekvence. (0:01:33-0:02:11)

1. Deníky 25/12/1911 – A) (0:02:11-0:04:36)

1.1., 1.2. Franz Kafka: „Jmenuji se hebrejsky Amšel jako dědeček mé matky, jehož má matka chová v paměti jako velice zbožného a učeného muže.

1.3. Vzpomíná si, jak musela držet mrtvolu za prsty u nohou a přitom prosit za odpuštění všeho, čím se snad na dědečkovi prohřešila.

1.4. Také se pamatuje na spoustu dědečkových knih zaplňujících stěny.

Ještě učenější než dědeček byl matčin pradědeček, požíval stejné vážnosti u křesťanů i u židů.

1.5. Jednou, když hořelo, stal se díky jeho zbožnosti zázrak, oheň ušetřil jeho dům, kdežto okolní domy shořely.

Měl čtyři syny, jeden přestoupil ke křesťanství a stal se lékařem. Všichni, kromě matčina dědečka brzo zemřeli.

Ten měl jednoho syna, matka ho znala jako potrhlého strýčka Natana a jednu dceru, právě matku mé matky, ta (pozn. matka mé matky) umřela předčasně na tyfus.

1.6. Těsně před smrtí se trochu nadzvedla na polštáři, jako by někoho hledala a pak se zas klidně položila a zemřela. Od její smrti padla na babičku (pozn. babičku matky) trudnomyslnost. Odmítala jíst, s nikým nepromluvila a rok po smrti své dcery se šla projít a už se nevrátila, její mrtvolu vytáhly z Labe.“

1


2. Deníky 19/06/1910 – A) (0:04:36-0:06:27)

2.1. Franz Kafka: „Často o tom uvažuji. A vždycky pak musím říci, že mi výchova v lecčems velice uškodila. Tato výčitka je namířena proti spoustě lidí. Ovšem. Stojí tu vedle sebe jako na starých skupinových snímcích. Nevědí, co si spolu počít. Jsou to moji rodiče, několik příbuzných, několik učitelů, zcela určitě kuchařka, několik dívek z tanečních, několik návštěvníků z našeho domu z dřívější doby, několik spisovatelů, jeden plavčík, jeden biletář, jeden školní inspektor, potom také několik lidí, které jsem jenom potkal na ulici a jiní, na které si právě nemohu vzpomenout a jsou i takoví, na které si už nikdy nevzpomenu.

Zkrátka je jich tolik, že si člověk musí dát pozor, aby některého z nich nejmenoval dvakrát. A proti nim všem vznáším výčitku a tímto způsobem je navzájem seznamuji. Nestrpím však žádné námitky. Už jsem totiž doopravdy snesl dost námitek. A protože mi většinou moje výčitky vyvrátily, nemohu dělat nic jiného, než že i ty námitky zahrnuji do své výčitky a říkám, že mi kromě výchovy i tyto námitky v lecčems velice uškodily.

Očekává snad někdo, že jsem byl vychován někde v ústraní, nikoliv. Nikoliv, uprostřed města jsem byl vychováván.“

3. Dopis otci – B) (0:06:27-0:09:04)

3.1. Hermann Kafka: „Nejprve jez, potom mluv.“

3.2., 3.3. Franz Kafka: „Jako dítě jsem s tebou byl hlavně při jídle. Tvé poučování spočívalo především v pokynech, jak se správně chovat u stolu. Co přišlo na stůl, muselo se sníst. O tom, zda jídlo je dobré, se nesmělo mluvit. Ty však jsi často shledával, že se jídlo nedá jíst.“

Hermann Kafka: „Takové žrádlo, ten dobytek je zkazil.“

2


Franz Kafka: „Protože jsi míval velký hlad a zvláštní zálibu jíst všechno rychle, horké a po velikých soustech, muselo si dítě pospíšit.“

Hermann Kafka: „Nejdřív jez, potom mluv. Honem, honem, honem. Vidíš, já už jsem dávno dojedl.“

Franz Kafka: „Kosti nesměl nikdo rozkousávat, ty ano. Ocet nesměl nikdo srkat, ty ano. Hlavní bylo, aby se chléb krájel rovně. Ale žes ho krájel nožem, z něhož kapala omáčka, to nevadilo.“

Hermann Kafka: „Když mně bylo sedm let, musel jsem už jezdit s károu po vesnicích. Museli jsme spát všichni v jedné světnici. Byli jsme šťastní, když jsme měli aspoň brambory. Byl jsem v zimě tak bídně oblečen, že jsem z toho měl léta otevřené rány na nohou. Z domova jsem nedostal ani vindru. Ani na vojně. Ještě jsem posílal peníze domů. Ale přesto všechno, přesto všechno, pro mě otec vždycky zůstal otcem.“

Franz Kafka: „Je také pravda, že jsi mě skoro nikdy nebil. Ale jak jsi křičel, tak jsi rudl ve tváři, chvatně otvíral šle a jak potom ležely přichystány přes opěradlo židle, to bylo pro mne skoro horší. Je to jako když má být někdo oběšen. Pověsí-li ho opravdu, je mrtvý a je po všem. Ale jestliže musí prožívat všechny přípravy k tomu, že bude pověšen…

3.4. …a doví-li se, že dostal milost teprve v okamžiku, kdy se mu oprátka houpe před očima, může se stát, že tím bude trpět po celý život.“

4. Proměna – C) (0:09:04-0:10:48)

4.1., 4.2. Posluhovačka: „Jenom se podívejte, už je to chcíplý. Tady to leží, dočista a načisto chcíplý.“

Paní Samsová: „Mrtev?“

Posluhovačka: „To si myslím.“

3


Pan Samsa: „Můžeme poděkovat Bohu.“

Markétka: „Jen se podívejte, jak byl hubený. Vždyť taky už takovou dobu nic nejedl. Potrava se vynášela ven taková, jakou ji dostával.“

4.3. Pan Samsa: „Pojď, Markétko, na chvilku sem k nám.“

4.4. Pan Samsa: „Tak co, co vlastně chcete?“

Posluhovačka: „Jó, teda s tím, jak se má tamto vedle odklidit, si nemusíte dělat starosti. Už je to v pořádku. Tak sbohem ve spolek.“

4.5. Pan Samsa: „Večer dostane výpověď.“

5. Deníky 29/11/1911 – A) (0:10:48-0:12:24)

5.1. Franz Kafka: „Vždy pro mě měla zvláštní důležitost výchova dívek, jejich dospívání, přivykání zákonům světa. Neutíkají pak už člověku, který je zná jen letmo a rád by s nimi letmo promluvil tak beznadějně cesty, chvilku už postojí a byť to není zrovna na tom místě v pokoji, kde je chcete mít, nemusíte je už zadržovat pohledy, hrozbami, nebo mocí lásky. Jestliže se dívky odvrátí, činí tak zvolna a nechtějí tím ranit. Co se jim řekne, to se neztratí. Vyslechnou celou otázku, aniž člověk musí pospíchat a na položenou otázku odpovídají sice žertem, avšak přesně, ba dokonce zvednou tvář a samy se ptají. Sotva již přihlížejícímu dovolí, aby je rušil v práci, do které se právě pustily, smí se na ně i déle dívat. Jen když se chtějí obléknout, uchylují se do ústraní, ale přes tuto velkou změnu, která se s nimi udála, není žádnou vzácností, že chodí sem a tam po vedlejším pokoji.

Ale jakmile ze žádosti či vzoru vnikneme i tam, sedí na bobku v okenním výklenku, čtou noviny a ani na nás nepohlédnou.“

4


6. Dopisy Felici 20/09/1912 – D) (0:12:24-0:13:54)

6.1. Franz Kafka: „Vážená slečno Bauerová, je docela možné, že si… Vážená slečno Bauerová, je docela možné, že už si na mě vůbec nepamatujete, a tak se vám ještě jednou přestavím. Praha 20. září 1912. Jmenuji se Franz Kafka a jsem ten muž, který vás první pozdravil tehdy k večeru u pana ředitele Broda v Praze a v téhle ruce, kterou teď buší do stroje držel vaší ruku, jíž jste stvrdila slib, že s ním příští rok pojedete do Palestiny.

Chcete-li stále ještě jet, pak bude nejen dobré, ale přímo nezbytně nutné, abychom se již od této chvíle hleděli o té cestě domluvit. Kdyby snad povstaly pochybnosti, zda mě vzít na tu cestu jako průvodce, vůdce, přítěž, tyrana či co vše by se ze mě mohlo ještě vyklubat, proti mně jako korespondentovi, pouze na tom snad zatím záleží, by předem neměly být žádné rozhodující námitky, mohla byste to snad se mnou zkusit.“

7. Zámek, kap. 1 – E) (0:13:54-0:16:04)

7.2. Hostinský: „Tato vesnice patří zámku. Kdo tu bydlí nebo přenocuje, ten v jistém smyslu bydlí nebo přenocuje na zámku. A to nikdo bez hraběcího povolení nesmí. Vy však takové povolení nemáte, nebo jste jej aspoň nepředložil.“

Zeměměřič K.: „Do jaké vesnice jsem to zabloudil? Copak tady je nějaký zámek?“

Hostinský: „Ovšemže, zámek pana hraběte Westwesta.“

Zeměměřič K.: „A k přespání tu musí mít člověk povolení?“

Hostinský: „Jistě, že musí mít povolení! Nebo snad nemusí mít povolení?“

Zeměměřič K.: „To si tedy budu muset povolení opatřit.“

5


Hostinský: „A od kohopak?“

Zeměměřič K.: „Od pana hraběte.“

Hostinský: „Teď o půlnoci od pana hraběte povolení?“

Zeměměřič K.: „Není to snad možné? Tak proč jste mě budil?“

Hostinský: „To jsou tulácké manýry. Vyprošuji si, abyste respektoval hraběcí úřady. Vzbudil jsem vás proto, abych vám oznámil, že musíte okamžitě opustit hraběcí území.“

Zeměměřič K.: „Přestaňte s tou komedií, zacházíte příliš daleko, mladíku. Zatím vám řeknu jen tolik, že jsem zeměměřič a že mě sem povolal hrabě. Několikrát jsem zabloudil, a proto jsem přišel tak pozdě. A že už je příliš pozdě, abych se hlásil na zámku, jsem věděl sám, bez vašeho poučování. Proto také jsem vzal zavděk tady s tím spaním, ze kterého jste mě tak mírně řečeno nezdvořile vyrušili. To je vše, co jsem vám chtěl říci, dobrou noc.“

Hostinský: „Zeměměřič?“

8. Dopisy Felici 01-16/11/1912 – D) (0:16:04-0:17:35)

8.1. Julie Kafková: „Drahá slečno Bauerová.

Náhodou jsem zahlédla dopis adresovaný mému synovi a vámi podepsaný. Váš způsob psaní se mi tolik líbil, že jsem dočetla dopis až do konce a neuvědomila jsem si, že k tomu nemám právo. Ale když vás ujistím, že mne

k to mu přivedla jen snaha prospět svému synovi, jsem si jistá, že mi odpustíte.

Každý jiný na jeho místě by byl tím nejšťastnějším člověkem, neboť rodiče mu nikdy neodepřeli žádné jeho přání. Studoval cokoliv si usmyslel a jelikož

6


nechtěl být advokátem, zvolil si životní dráhu úředníka, která mu podle všeho celkem vyhovuje.

8.2. Již mnoho let vím, že tráví volný čas psaním. Pokládala jsem to však za pouhou kratochvíli, ani by to nijak neškodilo jeho zdraví, kdyby spal a jedl jako jiní mladí lidé jeho věku, ale on spí a jí tak málo, že škodí svému zdraví. Proto bych vás velice ráda požádala, abyste ho na to nějak upozornila a zeptala se ho, jak žije, co jí, kolikrát denně a vůbec, jak tráví své dny… Slečno… ale nesmí mít ani tušení, že vím, o jeho korespondenci vámi.“

9. Proces, kap. 1 – F) (0:17:35-0:21:54)

9.1. Josef K.: „Slečno…“

Slečna Bürstnerová: „Je tu někdo?“

Josef K.: „Ano, to jsem já.“

Slečna Bürstnerová: „Ach pan K.“

Josef K.: „Chtěl jsem s vámi promluvit pár slov, dovolíte mi to?“

Slečna Bürstnerová: „Teď? Musí to být teď? Je to trochu zvláštní, nemyslíte?“

Josef K.: „To, co vám chci říci, se událo teprve dnes.“

Slečna Bürstnerová: „Ach tak. Inu já proti tomu v zásadě nic nemám, kromě toho, že jsem k smrti unavená. Tak co jste si přál, jsem opravdu zvědavá.“

Josef K.: „Řeknete možná, že ta záležitost není tak naléhavá, aby se musela probírat teď, ale váš pokoj byl dnes ráno, do jisté míry mou vinou, trochu v nepořádku. Trochu jsem chtěl poprosit za prominutí.“

7


Slečna Bürstnerová: „Můj pokoj? Je divné, že jsem nucená zakazovat vám něco, co byste si měl zakázat sám. Totiž vstupovat za mé nepřítomnosti do mého pokoje.“

Josef K.: „Vždyť jsem vám slečno vysvětlil, že jsem to nebyl já, kdo vám zpřeházel fotografie. Byla zde dnes vyšetřovací komise.“

Slečna Bürstnerová: „Kvůli vám?“

Josef K.: „Ano.“

Slečna Bürstnerová: „Ne.“

Josef K.: „Ale ano, kvůli mně. Věříte tedy, že jsem bez viny?“

Slečna Bürstnerová: „Inu bez viny, nechci hned pronášet soud, který by možná měl vážné důsledky, vždyť vás ani neznám.“

Josef K.: „To, co vím, jsem vám už řekl, dokonce víc, než vím. Žádná vyšetřující komise to totiž ani nebyla. Říkám tomu tak, poněvadž nevím, jak jinak bych to měl nazvat. Vůbec nic se nevyšetřovalo, byl jsem pouze zatčen.“

9.2. Slečna Bürstnerová: „Jak to vlastně bylo?“

Josef K.: „Mám vám ukázat, jak to bylo? Smím odsunout noční stolek od vaší postele?“

Slečna Bürstnerová: „Samozřejmě, že nesmíte.“

Josef K.: „Pak vám to nemohu ukázat.“

Slečna Bürstnerová: „Tak, když to jinak nemůžete předvést, klidně si ten stolek odsuňte, jsem tak unavená, že dovoluji víc, než bych měla.“

8

7.2. Písemná dokumentace Josef K.: „Tak tedy já stojím tady u stolu. Dozorce křičí, jakoby mě musel vzbudit, přímo huláká. Mám-li vám to znázornit, musím bohužel také křičet. Josefe K!“

Slečna Bürstnerová: „O!“

Josef K.: „Ničeho se nebojte! Všechno zase dám do pořádku, vedle je přece jen obývací pokoj, ve kterém nikdo nespí.“

Slečna Bürstnerová: „Ale spí, od včerejška tam spí synovec paní Grubachové, hejtman. Úplně jsem na to zapomněla, proč jste tak křičel? Jsem z toho nešťastná.“

Josef K.: „K tomu není nejmenší důvod.“

Slečna Bürstnerová: „Jděte pryč. Tak už jděte, už jděte. Co si myslíte, vždyť poslouchá u dveří, vždyť všechno slyší. Proč mě trápíte?“

Josef K.: „Neodejdu, dokud se trochu neuklidníte. Ale nehněváte se na mě, že?“

Slečna Bürstnerová: „Ne, nehněvám se nikdy a na nikoho. Tak už jděte, vidíte, rozsvítil a baví se na náš účet.“

Josef K.: „Už jdu, teď už půjdu…“

10. Dopisy Felici 18/03/1914 – D) (0:21:54-0:22:25)

10.1. Julie Kafková: „Drahá slečno, děkuji vám za milý dopis a napíši vám příští týden. Dnes vám píši jen těchto pár řádek. Chci vás požádat, abyste obratem odpověděla na Franzovy dopisy, protože vidím, jak ho vaše mlčení trápí. O tomto dopise se nesmí dozvědět.“

9


11. Dopisy Felici 11/11/1912 – D) (0:22:25-0:23:57)

11.1. Franz Kafka: „Slečno Felície, chci vás požádat o jednu laskavost, která zní opravdu šíleně. Jde o toto: pište mi pouze jednou týdně, nejsem totiž schopen dopisy každý den snést. Odpovím například na váš dopis a ležím pak zdánlivě klidně v posteli, ale tlukot srdce mi prochází celým tělem a ví jenom o vás. Patřím ti, proč jen já blázen sedím pak ještě v úřadě, nebo tady doma místo abych se zavřenýma očima skočil do vlaku a otevřel je, až když budu u tebe.

11.2. A jak strašlivě tě mučím, a jak tě nutím, abys ve svém tichém pokoji četla tento dopis. Ohavnější na tvém stole ještě neležel…“

12. Zámek, kap. 3 – E) (0:23:57-0:27:06)

12.1. Hostinský: „Frido, kde je zeměměřič?“

Frida: „Na zeměměřiče jsem docela zapomněla, nejspíš už dávno odešel.“

Hostinský: „Ale já ho neviděl a byl jsem skoro celou dobu na chodbě.“

Frida: „Tady ale není. Možná, že se schoval.“

Hostinský: „Měl jsem dojem, že se od něho dá leccos čekat.“

Frida: „To by si snad přece jen netroufl. Třeba se schoval tady dole…ne není tady.“

Hostinský: „Je mi velice nepříjemné, že nevím s jistotou, jestli odešel. Nejde jen o pana Klamma, jde o předpis a předpis platí pro vás, slečno Frido, stejně jako pro mě. Za výčep ručíte vy. Zbytek domu prohledám ještě sám. Dobrou noc, pěkně se vyspěte.“

Frida: „Můj miláčku, můj miláčku, pojď, tady dole je to k udušení.“

10


Hostinský: „Frido!“

Frida: „Nepůjdu, nikdy už k němu nepůjdu! Jsem u zeměměřiče!“

Zeměměřič K.: „Cos to udělala? Teď jsme oba ztraceni!“

Frida: „Ne, jen já jsem ztracena, ale získala jsem přece tebe. Buď klidný.“

12.2. Frida: „Ale podívej, jak se ti dva smějí.“

Zeměměřič K.: „Kdo? Co tu chcete?“

Pomocníci: „Sedíme tu celou noc. Lehká služba to není.“

13. Dopisy Felici 23/11/1912 – D) (0:27:06-0:28:33)

13.1. Franz Kafka: „Má nejdražší, Bože, jak tě miluji.

Je pozdě v noci, právě jsem odložil svou krátkou povídku, na které jsem ovšem už po dva večery vůbec nepracoval a která se v tom tichu začíná rozrůstat v povídku mnohem větší.

Jak ti ji mám dát přečíst, i kdyby už byla dokončena?

13.2. Nechci ti posílat nic k přečtení, chci ti předčítat, jak by bylo krásné předčítat ti ten příběh a přitom tě muset držet za ruku. Ten příběh je totiž tak trochu hrůzný. Pořádně by tě vyděsil. Přistihl jsem se, že hledím vzhůru, jako kdybys tam nahoře byla ty. Kdybys tam přece jen nebyla, což je bohužel pravda, ale byla u mne tady hluboko dole, je to ale opravdu hloubka, nemyl se, kdybys však přesto u mne zůstala, je mi teď tuze smutno a neměl bych ti snad ani

psát. Ale hrdinovi toho mého příběhu se dnes vedlo taky velice špatně. Jak se tedy mám radovat…“

11


14. Proces, kap. 2 – F) (0:28:33-0:32:57)

14.1. Soudce: „Měl jste se dostavit před hodinou a pěti minutami.“

Josef K.: „I když jsem přišel pozdě, teď jsem zde.“

Soudce: „Ano, ale já už teď nejsem povinen vás vyslýchat. Chci však ještě dnes udělat výjimku. Taková zpoždění se ale už nesmí opakovat. A teď předstupte. Vy jste malíř pokojů?“

Josef K.: „Ne, jsem první prokurista velké banky. Vaše otázka pane vyšetřující soudce, jestli jsem malíř pokojů, je příznačná pro celý způsob řízení, které se proti mně vede. Neříkám, že je to řízení ledabylé, ale rád bych vám toto označení nabídl. Posuďte to sám. Toto jsou akta vyšetřujícího soudce, čtěte si v tom klidně dál pane vyšetřující soudce, z téhle knihy vin opravdu nemám strach, ačkoliv je mi nepřístupná.

14.2. To, co se mi stalo, je přízračné pro řízení, která se vedou proti mnoha lidem, kvůli těm zde stojím, ne kvůli sobě.“

Soudce: „Bravo, proč by ne, bravo a ještě jednou bravo!“

Josef K.: „Nejde mi o řečnický úspěch. Já přece chci, aby se veřejně mluvilo o veřejném zlořádu. Poslyšte, asi před deseti dny jsem byl zatčen. Byl jsem časně zrána přepaden v posteli. Možná, že měli rozkaz zatknout nějakého malíře pokojů, který je zrovna tak nevinen jako já, ale vybrali si mne. Dovedli mne do jisté třetí místnosti k dozorci. Byl to pokoj jedné dámy, které si velmi vážím, a musel jsem přihlížet, jak je ten pokoj kvůli mně, ale ne mou vinou, přítomností těch hlídačů znečištěn.

Není pochyby, že za všemi pochyby tohoto soudu je nějaká velká organizace. Organizace, která nejenom zaměstnává úplatné hlídače a vyšetřující soudce, ale která si kromě toho určitě vydržuje sbor vysokého a nejvyššího stupně s nepočetnou nepostradatelnou družinou sluhů, písařů, četníků a jiných pomocníků, dokonce snad i, troufám si užít toho slova, katů. A smysl té velké

12

7.2. Písemná dokumentace organizace vážení pánové spočívá v tom, že jsou zatýkáni nevinní lidé. Tak a vidím, že vy všichni jste úplatná banda, proti které jsem mluvil, tak vám tedy přeji mnoho štěstí ve vašem řemesle. Pusť nebo uhodím!“

Soudce: „Chtěl jsem vás jen upozornit, třeba jste si to neuvědomil, že jste se dnes připravil o výhodu, kterou pro zatčeného v každé případě znamená výslech.

Josef K.: „Vy lumpové, já vám o vaše výslechy nestojím.“

15. Dopisy Felicii za 14 na 15/01/1913 – D) (0:32:57-0:37:25)

15.1. Franz Kafka: „Jednou jsi psala, že bys chtěla u mne sedět, když píšu.

Ale považ, to bych pak nemohl psát. I tak moc nemohl, jenže to bych vůbec nemohl.

Psát přece znamená do krajnosti se otevřít. Naprostou upřímnost a odevzdání. A ani tato upřímnost a odevzdání ke psaní zdaleka nestačí. Proto člověk nemůže být při psaní nikdy dost sám. Proto nemůže být při psaní kolem člověka nikdy dost ticho, i noc je ještě příliš málo nocí.

Často jsem už myslel, že by se mi nejlépe žilo, kdybych byl s psacím náčiním a lampou v nejzazší místnosti nějakého prostorného uzamčeného sklepa.

Jídlo by mi nosili a vždy by je položili daleko od mé místnosti před venkovní dveře sklepa. Cesta pro jídlo by byla mou jedinou procházkou, pak bych se vrátil ke svému stolu, pomalu a opatrně bych se najedl a zase bych se dal do psaní.

15.2. Co bych pak napsal, z jakých hlubin bych to vyrval!“

Vězeňský kaplan: „Josefe K., jsi Josef K.?“


13


Vězeňský kaplan: „Jsi obžalován?


Vězeňský kaplan: „Pak jsi ten, koho hledám. Jsem vězeňský kaplan. Víš, že to s tvým procesem vypadá zle? Mají zato, že jsi vinen. Tvůj proces možná ani nebude postoupen vyššímu soudu. Aspoň předběžně považují tvojí vinu za prokázanou.

15.3. Josef K.: „Já ale nejsem vinen, je to omyl. A když už o tom mluvíme. Jak by člověk mohl být vůbec vinen? Všichni zde jsme přece lidé, jeden jako druhý.“

Vězeňský kaplan: „To je pravda, ale tak zpravidla mluví viníci.“

Josef K.: „Tak je to tedy. Chci ještě hledat pomoc, jsou ještě jisté možnosti, kterých jsem nevyužil.“

Vězeňský kaplan: „Příliš vyhledáváš cizí pomoc, zvláště u žen. Copak nepozoruješ, že to není ta pravá pomoc?“

Josef K.: „Ženy mají velkou moc, kdybych některé ženy, které znám, dokázal přimět, aby mi společně pomáhaly, jistě bych prorazil.“

Josef K.: „Máš pro mne chvíli čas?“

Vězeňský kaplan: „Tolik času, kolik potřebuješ.“

Josef K.: „Nejsme teď blízko vedle hlavního vchodu?“

Vězeňský kaplan: „Ne, jsme daleko od něho. Chceš už odejít?“

Josef K.: „Jistě, musím odejít, jsem prokuristou v bance, čekají na mne.“

Vězeňský kaplan: „Inu, tak jdi.“

Josef K.: „Já ale v té tmě sám netrefím.“

14


Vězeňský kaplan: „Jdi doleva a nějaký východ najdeš.“

Josef K.: „Počkej ještě prosím.“

Vězeňský kaplan: „Čekám.“

Josef K.: „Nechceš ještě něco ode mne?“

Vězeňský kaplan: „Ne.“

Josef K.: „Propouštíš mě, jakoby ti na mně vůbec nezáleželo.“

Vězeňský kaplan: „Musíš přece odejít.“

Josef K.: „To ano, uznej to přece…“

Vězeňský kaplan: „Napřed ty uznej, kdo jsem. Jsem vězeňský kaplan. Patřím tedy k soudu. Proč bych tedy od tebe měl něco chtít. Soud od tebe nic nechce. Přijímá tě, když přicházíš…“

Josef K.: „..a propouští tě, když odcházíš.“

16. Dopisy Felici 03/01/1911 – D) (0:37:25-0:38:45)

16.1. Franz Kafka: „Sním o tobě skoro každou noc. Jen si pomyslím. Dnes v noci jsem se s tebou zasnoubil.

Celá společnost seděla u dlouhého stolu. Já jsem seděl na dolním konci stolu mezi neznámými lidmi. Ty jsi stála vzpřímená dost daleko ode mne. Tvoje oči upřené na mne byly tmavé, ale uprostřed každého oka byl bod lesknoucí se jako oheň a zlato.

15


16.2. Pak se mi ten sen rozplynul. A já zpozoroval, jak obsluhující služebná za zády hostů ochutnává nějaké husté jídlo, které měla servírovat v hnědém hrnku a jak pak lžíci strká zpátky do jídla. To mě strašně rozlítilo.“

17. Dopisy Felici 04/07/1914 – D) (0:38:45-0:39:51)

17.1. Julie Kafková: „Drahá Anno, o ten byt se velice zajímám. Dohlédnu na to, aby byl pěkně zařízen. Obstarám Franzovi postel pro hosty, polštáře, peřinu a pokrývku a prosila bych tě o míry přehozu přes postele, aby se také hodily na peřiny, které Felície dostane. Samozřejmě, že to musí být rozkládací divan, do kterého je možné peřiny přes den zastlat.

Franz pracuje ve svém pokoji. Právě jsem ho tam překvapila a viděla, jak si radostně prohlíží fotografie drahé Felície.“

18. Dopisy Felici 04, 05, 10 a 11/12/1912 – D) (0:39:51-0:40:53)

18.1. Franz Kafka: „Dnes přinesl pošťák první svázaný exemplář mé malé knížky Rozjímání. Pošlu ti ji zítra. ta druhá povídka Ortel je trochu divoká hra beze smyslu.

A kdyby nevyjadřovala určitou vnitřní pravdu, kterou musí vždy znovu přijmout či odmítnout každý čtenář nebo posluchač, nebyla by naprosto ničím. Je také těžké si představit, přitom, jak je krátká, že v ní může být tolik chyb. A skutečně nevím, jak mě mohlo napadnout, že ti takový přinejmenším velice

pochybný výplod věnuji. Ale každý dává to, co má. A já krátkou povídku a sebe k ní jako přívěsek, ty obrovský dar své lásky.

O, má nejdražší, jak jsem skrze tebe šťastný.“

16


19. Dopisy Felici 14/08/1913 – D) (0:40:53-0:43:59)

19.1. Franz Kafka: „Ten člověk ve vašem penzionu by měl nechat grafologii na pokoji. Určitě nejsem ve svém jednání příliš rozhodný. Dále vůbec nejsem mimořádně citlivý, nejsem dobrosrdečný a s tím ostatním, co ten člověk řekl, tomu bude podobně. Ani s tím zájmem o umění to není pravda.

To je dokonce ze všech nepravdivých tvrzení nejméně pravdivé. Nemám zájem o literaturu, nýbrž jsem literatura. Nic jiného nejsem a být nemohu. Onehdy jsem četl tento příběh. Jistý duchovní měl tak krásný a sladký hlas, že poslouchat ho bylo obrovskou rozkoší.

Jednoho dne uslyšel ten líbezný hlas kněz a pravil: ‚To není hlas člověka, ale ďábla!‘ V přítomnosti všech obdivovatelů ďábla zaklínal a také ho z těla vyhnal. A mrtvé tělo, neboť ďábel tu kdysi oživil lidské tělo a nikoli duši, se rozpadlo a páchlo.

Podobný, zcela podobný je vztah mezi mnou a literaturou. Jenomže moje literatura není tak sladká jako hlas toho mnicha. Aby však to někdo z mého písma vyčetl, musí už být ovšem hodně zkušeným a chytrým grafologem.

19.2. Co tomu říkáš, Felície? Moje kniha Rozjímání se ti nelíbí, ale proč mi to neřekneš? Proč mi to dvěma slovy neřekneš, že se ti nelíbí? Vždyť je v ní doopravdy nenapravitelný nesoulad, či spíše jsou to záblesky světla do nekonečného zmatku.

A musí se už přistoupit hodně blízko, aby bylo něco vidět. Patříme přece k sobě. Třeba se mi nebude líbit halenka, kterou ty máš ráda, ale protože ji nosíš, zalíbí se mi.“

Felice: „Tobě se nelíbí moje kniha, ale jelikož jsem ji napsal já, určitě ji budeš mít ráda.“

17


20. Proces, kap. 4 – F) (0:43:59-0:45:45)

20.1. Slečna Montagová: „Nechcete se posadit? Ráda bych s vámi na požádání své přítelkyně promluvila pár slov. Chtěla přijít sama, ale není ji dnes dobře. Prosí, abyste ji omluvil a vyslechl místo ní mne, také by vám neřekla nic jiného, než co vám řeknu já.“

Josef K.: „Co se na to dá říci. Vaše přítelkyně mi zřejmě nechce povolit osobní rozmluvu.“

Slečna Montagová: „Je to tak, anebo vůbec to tak není, vyjadřujete se příliš příkře. Obvykle se přece rozmluvy ani nepovolují, ani nezakazují. Ale může se stát, že někdo pokládá rozmluvy za zbytečné a tak je tomu v tomto případě. Má přítelkyně ví, čeho by se ta rozmluva týkala a je proto, z důvodů, které neznám, přesvědčena, že by nikomu neprospělo, kdyby k té rozmluvě skutečně došlo. Ostatně mi o tom pověděla teprve včera a jen zcela zběžně řekla, mezi jiným, že ani vám nemůže na té rozmluvě příliš záležet. Já jsem však přeci jen považovala za výhodnější, kdyby se vše zcela vyjasnilo a ona vám dala jednoznačnou odpověď. Nabídla jsem se jako prostřednice a ona po jistém váhání svolila.“

Josef K.: „Děkuji vám.“

21. Dopisy Felici 20/07/1914 – D) (0:45:45-0:46:58)

21.1. Anna Bauerová: „I když se naše děti rozešly, nesmí tím naše přátelství utrpět a zviklat se.“

Julie

Kafková:

„Nerozumím,

co

se

mezi

těma

dvěmi

stalo,

je

to

nepochopitelné.“

Anna Bauerová: „Vím, že Franz má Felici svým způsobem velice rád.“

18

7.2. Písemná dokumentace Julie Kafková: „Ale nikdy nedokázal předvádět své city na veřejnosti jako jiní lidé.“

Anna Bauerová: „Možná, že není stvořen pro manželství, jelikož jeho jedinou touhou je psaní, to je pro něho nejdůležitější věcí v životě.“

Julie Kafková: „Přesto jsem spoléhala na Felicinu moudrost, neboť jsem si říkala, že chytrá žena dokáže muže změnit. Teď veškeré mé naděje pohasly. Ať si Felice nechá náramek, který jsem jí dala na památku na mateřskou přítelkyni.“

22. Proces, kap. 3 – F) (0:46:58-0:50:15)

22.1. Dívka: „Co si pán přeje? Posaďte se. Nechcete se posadit? Máte trochu závrať, viďte. Nedělejte si s tím starosti, není to zde nic neobvyklého. Takový záchvat dostane skoro každý, když sem přijde poprvé. Jste zde poprvé? No ano, tak to není nic neobvyklého. Slunce sem praží do krovů a vzduch je zde od toho horkého dřeva dusný a těžký. Není to proto vhodné místo pro kancelářské místnosti. I když jinak má velké výhody. Ale co se vzduchu týče, je skoro nedýchatelný ve dne, kdy se tu hodně jedná se stranami, a to je skoro den co den. Když pak ještě uvážíte, že se zde leckdy rozvěšuje prádlo, aby uschlo, a to se nedá nájemníkům úplně zakázat, už se nebudete divit, že se vám udělalo trochu zle.

Tady nemůžete zůstat. Tady nemůžete zůstat, tady rušíme provoz. Chcete-li, dovedu vás do pokoje pro nemocné.“

Josef K.: „Už mohu jít.“

Dívka: „Přece jen to nejde.“

Soudce: „Za to, že se pánovi udělalo zle, může myslím zdejší vzduch, proto bude nejlepší a jemu také nejmilejší, když ho nepovedeme nejdříve do pokoje pro nemocné, ale vyvedeme ho vůbec ven z kanceláří.“

19


Josef K.: „To je ono, určitě se mi hned udělá líp. Vůbec nejsem tak slabý, potřebuji jen, aby mě někdo podpíral pod paží a hned se vzpamatuji. Nikdy totiž nemívám takové záchvaty, samotného mě to překvapuje. Vždyť jsem také úředník a jsem na kancelářský vzduch zvyklý, jenže zde je to asi velmi zlé, sám to říkáte. Byl byste tak laskav a vedl mě trochu? Točí se mi totiž hlava, jakmile sám vstanu.“

Soudce: „Vidíte, tak jsem na to přece přišel. Tomu pánovi je zle jen tady, jinak ne. Tak vstávejte, vy slabochu!“

23. Proces, kap. 10 – F) (0:50:15-0:50:36)

23.1. Josef K.: „Vy jste mi tedy určení? Na kterém divadle hrajete?“

Soudci: „Na divadle?“

24. Dopisy Felici 30/09/1917 – D) (0:50:36-0:51:40)

24.1. Franz Kafka: „Neptej se, proč spouštím závoru, nepokořuj mne tak. Po takovém slově ti zas budu ležet u nohou. Jenomže mě zas bodne do očí ta

skutečná nebo spíš má domnělá tuberkulóza a musím přestat. Nepokládám totiž tu nemoc mezi námi vůbec za tuberkulózu, ale za své celkové selhání.

Ti dva, kteří ve mně zápasí, či správněji – z jejichž zápasu pozůstávám, jsou jeden dobrý a jeden zlý. Občas si ty masky vymění. To ten zmatený zápas ještě více mate. Myslel jsem si, že ten zápas potrvá ještě déle, ale netrval.“

20


25. Proces, kap. 10 – F) (0:51:40-0:52:37)

25.1. Josef K.: „Kdo to je? Přítel? Dobrý člověk? Někdo, kdo s ním cítí? Někdo, kdo chce pomoci? Je to jednotlivec? Jsou to všichni lidé? Kde je ten soudce, kterého jsem nikdy nespatřil? Kde je ten vysoký soud, ke kterému jsem nikdy nedospěl?“

25.2. Josef K.: „Jako pes.“

25.3. Vypravěč: „Jako pes, pravil, jako pes. Bylo to, jako by ho ten stud měl přežít.“

Závěrečná titulková sekvence. (0:52:37-0:53:53)

21

1.1., 1.2. Franz Kafka: Jmenuji se hebrejsky Amšel jako dědeček mé matky, jehož má matka chová v paměti jako velice zbožného a učeného muže

Recommend Documents