10

II. Daniel

Druhý příběh nám bude vyprávět o životních osudech potomků Daniela Langweila. S jejich životy, zvláště pak s životy jeho dvou synů, Otty a Jindřicha, je neodmyslitelně spojena i továrna na knoflíky Butonia. Začtěte se do materiálů archivních, ale i do osobních vzpomínek syna Jindřicha Langweila, Jiřího. Porovnávejte je. K dispozici máte i tabulku s přehledně uspořádanými informacemi o transportech členů rodiny do Terezína a z Terezína. Shodují se materiály v informacích? Pište si poznámky.  

Porovnejte svědectví pro Židovské muzeum Praha s prohlášením Karla Reinische a s tabulkou transportů. Začtěte se do osobních vzpomínek Jiřího Langweila a označte si v textu pasáže, které jsou doloženy archivními dokumenty.

Zmizelí Langweilovi – pracovní materiály II.

1/10

II. Daniel jméno

datum narození

stáří v době příjezdu do ghetta

číslo transportu do ghetta Terezín

Lodž

datum transportu do ghetta Terezín

Lodž

délka pobytu v ghettu

datum dalšího transportu (úmrtí/osvobození)

číslo transportu z Terezína

směřování transportu z Terezína

8.6.1883

58

V, č. 678

30.1.1942

88

28.4.1942

Ar, č. 307

Zamošč

Gertruda Schindler

17.09.1895

46

V, č.677

30.1.1942

88

28.4.1942

Ar, č.306

Zamošč

Artur Rosenfeld

26.8.1881

60

W, č. 655

8.2.1942

52

1.4.1942

Ag, č. 307

Piaski

Paul Küchler

12.5.1886

55

W, č. 241

8.2.1942

37

17.3.1942

Ab, č. 107

Izbica

Matylda Küchler

24.01.1889

53

W, č.242

8.2.1942

37

17.3.1942

Ab, č.108

Izbica

Irma Rosenfeld

9.4.1889

52

W, č. 656

8.2.1942

52

1.4.1942

Ag, č. 308

Piaski

Lota Küchler

20.12.1923

18

W,č.243

8.2.1942

37

17.3.1942

Ab, č.109

Izbica

Otto Langweil

11.4.1891

50

Y, č. 126

22.2.1942

23

17.3.1942

Ab, č. 535

Izbica

Jindřich Langweil

11.8.1897

44

Y, č. 130

22.2.1942

949

28.9.1944

Ek, č. 472

Osvětim

Hana (Weil) Langweil

27.5.1905

36

Y, č.127

22.2.1942

23

17.3.1942

Ab, č.534

Izbica

Pavel Langweil

17.5.1925

16

Y, č. 129

22.2.1942

23

17.3.1942

Ab, č. 533

Izbica

Alena Langweil

29.11.1926

15

Y, č. 128

22.2.1942

23

17.3.1942

Ab, č. 536

Izbica

Marie (Fantl) Langweil

2.2.1866

76

Aac, č.178

9.6.1942

135

22.10.1942

Bx, č. 861

Treblinka

Martha Milada (Langweil) Tučková

6.11.1893

48

Aac, č.177

9.6.1942

3

12.6.1942

AAk, č.830

Trawniki

Emil Langweil

20.3.1863

79

Aae,č.20

20.6.1942

124

22.10.1942

Bx,č.1131

Treblinka

Františka Korde

1.4.1865

77

Aar, č.301

16.7.1942

95

19.10.1942

Bw, č.1165

Treblinka

Marie Korde

8.2.1893

49

Ca, č. 269

24.10.1942

2

26.10.1942

By, č.1485

Osvětim

Vítězslav Kettner

14.11.1873

69

Ck. č. 48

22.12.1942

307

25.10.1943

Alice Kettner

29.12.1894

48

Ck, č.47

22.12.1942

358

15.12.1943

Dr, č.1011

Osvětim

Anna Gregor - smíš.manželství

11.8.1892

53

AE4, č.163

25.2.1945

66

2.5.1945

osvobozena

Max Schindler

Fischmann František - Lodž

1.2.1901

40

B

21.10.1941

551

25.4.1943

Bedřich Kettner - Praha - Lodž

17.12.1905

36

B

21.10.1941

175

14.4.1942

Otto Fischl - Praha - Lodž

31.3.1882

59

E, č.995

3.11.1941

3.11.1941

INSTITUT TEREZÍNSKÉ INICIATIVY, ŽIDOVSKÉ MUZEUM PRAHA. Holocaust.cz [online]. 2015. [cit. 2015-03-25]. Dostupné z: http://www.holocaust.cz/


2/10

II. Daniel Svědectví podané pro Židovské muzeum Praha

AŽMP, sbírka Dokumenty perzekuce, inventární číslo 80, dokument č. 359, složka Neznámý autor 20: Vzpomínka na Marii Langweilovou a Martu Tučkovou s.30.


3/10

II. Daniel Prohlášení Karla Reinische

Rodinný archiv Jindřicha Langweila, Roudnice nad Labem


4/10

II. Daniel Vzpomínky Jiřího Langweila Narodil jsem se 23. srpna 1926 v Městci Králové ve východních Čechách. Nejranější dětství bylo určitě krásné díky péči rodičů, ale nepamatuji si na nic. Teprve, když mi byly dva roky, mám jasnější vzpomínky, ale ne právě hezké. Onemocněl jsem a ležel jsem třináct měsíců v nemocnici, v Praze – Podolí. Byl jsem sedmkrát operován vídeňským docentem Šulcem a následkem nemoci mi ztuhl loketní kloub pravé ruky a kyčelní kloub levé nohy se zkrácením této končetiny o čtyři a půl centimetru. Snad to bylo pro tehdejší neznalost penicilinu (otrava krve). Matně si pamatuji na pobyt v nemocnici, na sestřičky Manku a Irenu a na malou spolupacientku – už neznám její křestní jméno z bohaté rodiny Zátků. Mám i několik fotografií z nemocnice. Pak už nastal další úsek mého dětství v Roudnici nad Labem. Opět jen matně si pamatuji na některé okamžiky z této doby, až do nástupu do obecné školy na předměstí Roudnice nad Labem, Bezděkově. Bylo to hezké období pěti let. Dobře jsem se učil, měl jsem i dobré kamarády. Jenom při dětských hrách jsem ostatním nestačil pro své tělesné postižení, a to mne zlobilo. Několik dětí se i mé částečné nemohoucnosti posmívalo. Potom přišla krásná léta studia na gymnáziu v Roudnici nad Labem. Opět jsem měl velmi dobrý prospěch – zejména v humanitních předmětech - a mnoho dobrých kamarádů, většinou spolužáků. Velkou část volného času jsem trávil jako člen skautské organizace Vlčat. Každý týden jedenkrát schůzka členů s povídáním a hrami a každou neděli výlet do přírody. Dotáhl jsem to na hodnost šestníka – mauglího. Ale trvalo to jen do konce docházky do šesté třídy. To bylo už období německého nacismu, které mne tehdy postihlo. Musel jsem zanechat studií, protože jsem byl synem otce židovské víry. Přitom otec nebyl aktivním příslušníkem judaismu. Tehdejší Norimberské zákony židovským míšencům zakázaly studium na středních školách. Moje maminka nebyla židovka, byla dobrá katolička. Aby chránil své děti, můj bratr Vladimír byl o čtyři roky starší a ještě stihl odmaturovat na gymnáziu – rozvedl se otec formálně s maminkou na dobrou radu svého advokáta. Otec se odstěhoval k rodině svého bratra, jehož manželka byla rovněž židovka. Tajně jsme se navštěvovali v domě otcova bratra, někdy se otec odvážil přijít k nám. Otce jsem měl velmi rád. Byl přísný, ale nedokázal nás uhodit. Jeho slov, včetně kritických, jsme vždy uposlechli. Byl spolumajitelem továrny na knoflíky a spony Butonia, která velmi dobře prosperovala. Továrnu založil Daniel Langweil, otec mého otce – můj dědeček. Nejdříve vyráběl knoflíky v Městci Králové (po přestěhování z Budyně nad Ohří) podomácku. Později výrobu rozšířil na menší továrnu, ale nakonec se výroba tak rozrostla, že objekt nestačil a došlo k zakoupení většího objektu v Roudnici nad Labem. S rodinou synů (Jindřich a Otto) se přestěhovalo do Roudnice i několik nejlepších pracovníků, ze kterých se stali mistři výroby. Manželka Daniela Langweila Marie (rozená Fantlová) byla skvělá babička, kterou jsme všechny vnoučata rodu milovaly. Když jí bylo více než sedmdesát let, byla nacisty poslána do polského koncentračního tábora, kde záhy zemřela. Její manžel Daniel, zakladatel továrny, zemřel před nástupem fašismu. Padesát procent výroby šlo na export do celého světa. Spolumajitelem továrny byl zmíněný bratr Otto. Otec vedl výrobu (byl vyučený soustružník), jeho bratr se staral o obchod. Otec pracoval v továrně velmi pilně – od sedmi do sedmi. V poledne přišel jen na krátkou dobu, aby se naobědval. Mimo jiné měl otec estetické schopnosti a já jsem je trochu využíval. Byl jsem slabší ve výtvarné výchově a otec mi pomáhal s některými školními výkresy. Byl by se mohl vyhnout nacistickému pronásledování opuštěním své země. Měl nabídku z Chicaga, kde se měl stát ředitelem továrny na knoflíky patřící českému podnikateli. Ale dobře si pamatuji na jeho slova. „Jsem voják, schyluje se k válce a já musím bránit svou vlast.“ Pamatuji si také, jak vedl celou továrnu na okraj města budovat zákopy s lopatou na rameni. Bohužel na jaře roku 1942 byl Zmizelí Langweilovi – pracovní materiály II.

5/10

II. Daniel transportován do Terezína. Tam se uplatnil jako truhlář, ale nakonec se nevyhnul transportu do Osvětimi 28. září 1944, kde zemřel v plynové komoře. Dokud byl v Terezíně, podařilo se nám poslat mu několikrát prostřednictvím dobrých známých, kteří byli ve styku s Terezínem, malé zásilky s jídlem. Před transportem do Terezína Němci zabrali továrnu na knoflíky a polovinu našeho domu (druhá polovina byla zapsána na matku). Do poloviny našeho domu, která patřila našemu otci, se nastěhovali Němci. Spolužití s nimi nebylo zlé, jak jsme se obávali. Byly to dvě rodiny stavebních inženýrů – vysokoškoláků. Jejich vzdělání a to, že jsme se všichni mohli s nimi dorozumět v němčině, přispělo k dosti dobrému soužití. Jedna maličkost: v polovině domu patřící mému otci byla koupelna – ta samozřejmě připadla Němcům. A tak jsme se museli koupat v neckách, které jsme přinášeli do kuchyně z prádelny ve sklepení domu. Takže jsme s bratrem, mnou a matkou tvořili smutnou rodinu. Matka, která před nástupem nacismu nepracovala, začala živit sebe a mne prací v zemědělství, většinou venku na poli. Bratr měl maturitu a podařilo se mu získat nějakou práci – horší to bylo se mnou. Sháněl jsem v Roudnici n. L. cokoli, ale každý mi řekl - Nemáme o Vás zájem. Víme, kdo je Váš otec, nechceme nikoho z takové rodiny. Nakonec jsem odjel do východních Čech, kde mě příbuzní matky zaměstnali od jara do podzimu na své zemědělské usedlosti. Pracoval jsem na poli, na dvoře a v chlévech za pouhou stravu. Ale byl jsem šťastný, že něco dělám. Nic nedělat a dát se živit matkou, než jsem odjel do Běrunic, bylo pro mne hrozné. Také jsem nemohl pochopit možnost žít a nechodit do školy nebo nepracovat. Ale na podzim mi moji příbuzní řekli, že už není pro mne žádná práce, a tak jsem se vrátil do Roudnice a znovu hledal nějaké zaměstnání. Kupodivu získal jsem je na tehdejším pracovním úřadě, který mě poslal jako pomocnou kancelářskou sílu do německého podniku (Molkerei) v Bohušovicích nad Ohří. Tam jsem za minimální mzdu zůstal až do konce války. Nebylo to zlé, spolupracovníci byli ke mně vlídní a všichni jsme doufali, že jednou válka skončí pro nás porážkou nacismu. Byl jsem rád, že jsem mamce pomohl byť malým příjmem udržovat domácnost. Mamku jsem měl hrozně rád. Byla sice přísná, několikrát – když jsem byl malý – jsem dostal výprask, ale byl vždy zasloužený. Měla ráda kulturu: divadlo (v mládí i hrála v divadelním souboru), knihy (měli jsme velkou knihovnu) a měla i krásný sloh (pomáhala mně vydatně při domácích kompozicích z češtiny na gymnáziu). Strašně trpěla starostí o otce za války a o nás. Existovaly obavy, že i s židovskými míšenci se něco zamýšlí a skutečně se tak stalo ke konci války. Mě a bratra se to kupodivu nedotklo, snad i proto, že otec při registraci před odjezdem do Terezína prohlásil, že žádné děti nemá. A pak to přišlo – květen 1945. Pro nás radostný tím, že skončila válka, ale i smutný marným očekáváním návratu otce. Mým prvním úkolem bylo dokončit studium na gymnáziu. Byl jsem přijat mezi své bývalé spolužáky a absolvovali jsme zkrácenou septimu a oktávu. Maturita se nekonala, ale mohli jsme jít studovat na vysokou školu – já na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze s tím, že tam budu absolvovat jeden semestr českého jazyka, dějepisu, zeměpisu a filosofie, kteréžto předměty se během války na gymnáziích vyučovaly v malém rozsahu. Na fakultě jsem si vybral obor dvou jazyků: angličtina a francouzština na doporučení své profesorky na gymnáziu – franštinářky Zdenky Konárovské. Celé čtyři roky jsem pobíral stipendium uvolňované z matčiných vázaných vkladů, protože mamka neměla peníze, aby mě na škole vydržovala. V roce 1947 nám sice vrátili komunisté továrnu, bratr se úspěšně chopil vedení, ale v roce 1948 jsme opět znárodněním o továrnu přišli. Čtyři a půl roku na fakultě byla pro mne krásná doba.

Rodinný archiv Martiny Želinové-Langweilové, Ústí nad Labem


6/10

II. Daniel Otto Langweil, Marta Tučková, Jindřich Tuček, Jindřich Langweil, Anna Langweilová

Marie Langweilová, děti – Milada a Miroslav Tučkovi, Daniel Langweil

Rodinný archiv Pavla Pešaty, Slaný


7/10

II. Daniel

SOkA Litoměřice, OkÚ Rce, kt 727-736


8/10

II. Daniel



9/10

II. Daniel



10/10

10

Recommend Documents