10 DŮVODŮ, PROČ MILUJU PRÁZDNINY

BREPTA

Časopis přátel Rodinného a kulturního centra Nová Trojka

Vím, co jiní netuší Květen 2013 / číslo 13

Brepta na prázdninách aneb Jak rádi trávíme léto Breptův editorial

10 DŮVODŮ, PROČ MILUJU PRÁZDNINY I my v Trojce potřebujeme prázdniny. Jako sůl. Protože i od milé práce je potřeba si občas odpočinout a načerpat jiné zážitky a zkušenosti, abychom se k ní mohli zase radostně vrátit! Pokud mluvím o prázdninách, mám na mysli samozřejmě prázdniny letní. Ty miluju! Tady je mých 10 důvodů: 1. Je teplo! (Většinou.) 2. Jsou dlouhé! (Relativně.) 3. Stávám se bezdětnou! (Díky babičkám alespoň na dva týdny, kdy působím v novotrojkové Prázdninové školičce.) 4. Praha je v létě krásná! (Pro bezdětné.) Netrpím představou většiny rodilých Pražanů, že každý hezký den strávený v Praze je zločin. Užívám si prázdninovou Prahu zabydlenou pouze turisty s jejími zahrádkami, mojity, parky a pouličními umělci všeho druhu. 5. Venkov také není k zahození! (Kromě klíšťat.) S přibývajícím věkem začínám přicházet na chuť i věcem, které mě v dětství a mládí přiváděly k šílenství. Takže v gumovkách a s několikalitrovou nádobou terorizuji rodinu a nutím je prodírat se borůvčím a pak si s láskou ukládám jednotlivé pytlíky lesního ovoce do mrazáku. Nebo chodím po zahradě a šmíruju, co nového dozrálo, a pak z čerstvě natrhaných malin peču koláče a dělám koktejly.

6. Jezdím k moři! (I když jen na týden.) Opravdu znám jen málo lepších věcí než podvečer na poloprázdné pláži. Ten klid rozhodně stojí i za nekonečnou cestu s nudícími se dětmi! 7. Mám čas na čtení! Knížky si poctivě hromadím během celého roku a pak čtu a čtu a čtu… 8. Jezdím na kole a piju pivo! Kombinaci těchto činností se v žádném jiném čase neoddávám tak často a ráda. 9. Jsou dny, kdy vůbec nepoužiju počítač! (A to třeba i několik za sebou.) 10. Jezdím na nejlepší tábor pro rodiče s dětmi na světě! To je taková třešnička na dortu celých mých prázdnin. Nemusím vařit ani uklízet, mám na své děti konečně neomezený čas, nekřičím a nevychovávám. Přitom si užiju i své kamarádky a večery u vína a korálků. To vše prakticky bez mužů, takže nemusím ani používat make-up.☺ Samozřejmě by se dala najít i řada nepříjemností, které s sebou prázdniny nesou. Vedro, komáři, dopravní zácpy… Ovšem v případě letních prázdnin funguje vzpomínkový optimismus naprosto spolehlivě – alespoň u mě. Tak si, prosím, vzpomeňte na svých 10 důvodů a těšte se na prázdniny jako já! Edita Janečková

Breptův rozhovor

MŮJ SEN JE ZALOŽIT PORODNÍ DŮM Míla Kramná byla koordinátorkou MOC a dobrovolníků, šéfredaktorkou Brepty, ochránkyní zahrádky a stále je členkou a revizorkou našeho občanského sdružení. Mimo to vše je inženýrka ekonomie, certifikovaná dula, členka Hnutí za aktivní mateřství, spoluzakladatelka České asociace dul, laktační poradkyně, spolumajitelka černého kocoura jménem Albert Nero von Griwitz a hlavně maminka dvou líbezných dcer. Už dobrého půl roku pracuje jinde…

Míla Kramná

Foto: Rejka Balcarová

BREPTA Květen 2013 / číslo 13

1

Breptův rozhovor

Breptův rozhovor

Milá Mílo, jak se máš v Aperiu? Díky za optání, dobře. ☺ Ale to víš, Nová Trojka to není. Není to tam ani tak krásné, ani tak žensky pospolité, ale kupodivu ani tak strukturované a plánovité jako v Nové Trojce. Ale samozřejmě tam jsou šikovné a úžasné ženy, mnoho skvělých a užitečných projektů, nápadů a myšlenek. A v současnosti převažující financování z evropských fondů. Ty jsou na jednu stranu celkem štědré, na druhou stranu svázané tolika pravidly a formalitami, že je člověk permanentně v nejistotě, jestli nedělá něco špatně a nehrozí mu problémy. O pochvalu my si říci umíme. ☺ Ale porody, jeden ze zájmů Aperia, to je tvoje téma, viď? No jo, porodům, rození a kojení jsem se několik let intenzivně věnovala. Vlastně to bylo v období mezi mými dvěma porody, mezi rokem 2000, kdy jsem porodila Barunku, a rokem 2007, kdy se mi narodila Madlenka. Od té doby jsem v porodnictví aktivní spíš jen nárazově. Jsem zvědavá, jak jsi tu zásadní zkušenost prožívala ty. V roce 2000 na Bulovce fungovalo Centrum aktivního porodu (CAP), což bylo jedinečné zařízení v celé ČR, které vedly porodní asistentky. Měla jsem to nejblíž od našeho bytu, a tak jsem tam začala chodit na předporodní kurz. A začaly se mi otevírat oči. Dostala jsem se ke knížce Michela Odenta Znovuzrozený porod. Viděla jsem fotky žen, které rodily ve dřepu. A postupně mi začaly připadat některé věci hodně důležité, a jiné méně. Uvědomila jsem si, že mi nestačí porod přežít. Chtěla jsem porod prožít jako přirozený proces. Ale chtěla jsem mít také otevřená zadní vrátka. Mít možnost požádat o léky, pokud bych nezvládala bolesti. Být blízko klasického porodního sálu, pokud by byl nějaký problém, který je třeba řešit lékařsky. Naštěstí nic z toho nenastalo, Barunka se narodila v útulném CAPovém pokojíčku, v úplném tichu a klidu. Celou dobu se mnou byla porodní asistentka a můj muž Ota. Paní doktorka přišla jen na úplný závěr. A když jsem držela v rukách to teplé vlhké tělíčko, které se právě narodilo, cítila jsem obrovský příval energie. Emoce mě zaplavily až o chvíli později. A jak ses pak dostala ke svému boji za změnu situace v této oblasti? Po porodu v CAPu mě hrozně naštvali na oddělení šestinedělí, kde mi nedokázali pomoct a poradit s kojením, ale srazit sebevědomí dokázali zručně. Napsala jsem rozezlený dopis na vedení porodnice a nabídla se, že pokud budou chtít poradit, co mají dělat jinak, že jim ráda poradím. Z Bulovky se mi nikdo neozval, ale seznámila jsem se se ženami z Hnutí za aktivní mateřství a začala se s nimi scházet. A po roce jsem zakládala Českou asociaci dul, která pak u nás v obýváku sídlila až do roku 2007. Co na to říkal Ota? Z narození dcery a z toho, že byl osobně u jejího narození, byl dojatý. Na to, že byl u porodu i užitečný, byl samozřejmě pyšný. Jinak ale moje ponoření se do tématu rození moc nechápal a nerezonoval s tím. Když jsem čekala Madlenku, posunuly se moje představy až k porodu doma. To bylo pro Otu ale naprosto nepřijatelné. Naše hovory na tohle téma byly jedno velké psycho. Nakonec se to vyvinulo tak, že se Madlenka narodila v Porodním domě U Čápa, který ale oficiálně jako

2


na to zrovna vůbec nereagují. A jelikož mě tohle štve, tak ho v takové kritické chvíli většinou moc nepodpořím a pak z toho máme výchovné neshody. Jsme taková italská rodinka. U nás je ale problém i s babičkami a dědou, se kterými trávíme dost času a kteří mají dost jasnou představu o životě a o tom, že nás musí všechny vychovávat… Tak z toho vznikají další výchovné neshody. Vlastně je s podivem, že navzdory všem těm dohadům se holky vyvíjejí celkem normálně. Že to na nich zatím žádné patologické stopy nezanechalo. ☺

Míla s dcerami Bárou a Madlou

Foto: archiv rodiny Kramných

porodní dům nefungoval. Dva dny před porodem jsem poslouchala přednášku Michela Odenta, který byl zrovna v Praze. A den před porodem jsem na otázku, kde budu rodit, odpovídala, že vlastně přesně nevím. Třeba Martinu Pojarovou (pozn. red.: tehdejší ředitelku N3) tahle odpověď viditelně znervóznila. Ono vůbec téma chlapi a porody mně osobně připadá divný. Doktoři „nás odrodí“, manželé u porodu přestřihnou šňůru… Neberou nám to tak trochu? Vidíš, to je hodně zajímavý, jak se názory na muže u porodu různí. Třeba právě Odent tvrdí, že muži u porodu „škodí“. Že jejich racionalita, energie a celkový naturel, který jim velí stále něco řešit, vlastně porodní proces brzdí a komplikuje. Podle něj je porod ženská záležitost. Na druhou stranu – třeba i u nás známá americká porodní asistentka Ina May Gaskin nabádá muže, aby svojí partnerku hladili, líbali ji, dotýkali se jí. Tvrdí, že sexuální energie, která mezi partnery proudí, pomáhá vyplavování hormonů a dobrému průběhu porodu. Porod je vlastně jen začátek. A tak jako ty ho může zvládat jen silná a sebevědomá žena. Rozhodovat o sobě, řídit své tělo v takové situaci. Jsi silná žena? Po porodech jsem si tak připadala. Byla jsem unešená z toho, jaká síla se v ženském těle skrývá. Jsou situace, kdy si silná připadám i teď. Ale pak je taky spousta situací, kdy si tak nepřipadám. Mám ráda fyzické činnosti, které mě posilují. Stres a monotónní činnosti mě vysilují. A s tím zvládnutím porodu, to bych takhle nezobecňovala. Myslím, že v tom hraje roli víc věcí. Můžeš být silná a sebevědomá, ale když je dítě ve špatné poloze nebo má krátký pupečník nebo cokoli jiného nefunguje tak, jak má, tak prostě porod neproběhne hladce, ale to neznamená, že jsi ho nezvládla. Tvoje holčičky tedy rozhodně výrazné osobnosti jsou. Jsou ti podobné? No jasně. Obě jsou modrooké blondýnky, jako jsem byla já.☺ A taky jsou tvrdohlavé a hubaté jako já. A hlavně chytré. ☺ Když ale porovnám, jak jsem prožívala svoje dětství já a jak ho prožívají naše holky, tak rozdíly vidím. Já jsem byla taková ta zodpovědná, starající se a všem pomáhající starší sestra. Naše holky vyrůstají jako dva jedináčci (je mezi nimi věkový rozdíl sedmi let), tak jsou určitě bezstarostnější, sebevědomější a soběpřejícnější. Což mi připadá dobré. Shodnete se s Otou na tom, jak dcery vychovávat? No popravdě moc ne. Ota má takový ty okamžitý záchvěvy, kdy chce děti zrovna vychovávat, a ony

Co myslíš, daří a podaří se ti předat dcerám tvůj pohled na svět? Já myslím, že si musí vytvořit svůj vlastní pohled. Snažím se před nimi mluvit o tom, co mi připadá pro život důležité, ale snažím se nic nevnucovat, nemyslím si, že bych měla patent na rozum. Co se týče porodů, tak to se uvidí. Samozřejmě by mě žralo, pokud by si moje dcery přály porod s epidurálem, dívaly by se při něm na televizi a čekaly, až je „odrodí“ pan doktor. Můžu jim předávat informace, svoje zkušenosti, svůj pohled, ale co si z toho vezmou, to je na nich. Máš nějaké místo, kde jsi opravdu doma? Doma jsem na Markvarci a ve Hřivicích, odkud pocházím. Když vyjíždím po klikaté silnici mezi poli, přede mnou Markvarec, za ním les, vlevo kopcovité Podlesí, vpravo výhled na České středohoří a v dálce obrysy Krušných hor, tak cítím, že tam patřím, že tohle je můj domov. Jestli to chceš víc pateticky – země česká, domov můj. ☺ A pak je mi moc dobře na zahradě u nás na chalupě

ve Hřivicích. Dívám se odtamtud do zeleně a do polí. Raduju se z toho, co vše se urodilo, pozoruju tu naši zahradní zoologickou zahradu (šneky, včely, ptáky, žížaly). Mám dobrý pocit, že za sebou vidím kus práce. Ale nesmím se moc zamýšlet nad tím, kolik práce by tam bylo potřeba ještě udělat… Mám to taky tak. A nejvíc se bojím toho, být bez domova. Bojíš se ty, statečná žena, něčeho? Bojím. Čím jsem starší, tím se bojím víc. Hlavně o děti. A čím jsou starší, tak přibývá toho, čeho se obávat. U sebe se bojím ztráty jistoty. Taky ztráty příjmu. A ztráty blízkých lidí, což si vůbec nechci připouštět. Hodně se bojím agresivity a násilí. A bojím se blbých konců. A tohle je docela blbý konec našeho rozhovoru, nemyslíš? To rozhodně není konec našeho rozhovoru! To jenom pro Breptu už musíme skončit. Zaženu tedy džiny zpět do láhve a zeptám se: Jaké jsou tvé sny a přání? Jejda. ☺ Dáš mi dvě hodiny na rozmyšlenou? Krátkodobé přání: Aby už bylo plnohodnotné jaro a svítilo sluníčko, které mě vždy zaručeně vytáhne ze zimních chmur. (Pozn. red.: rozhovor probíhal v letošním mrazivém dubnu.) Střednědobé přání: Naučit se péct domácí kváskový chléb, úplně tradičně, bez domácí elektrické pekárny. Dlouhodobé přání: Aby moje dcery byly v životě spokojené. Sen: Založit porodní dům. Milá Mílo, moc děkuju. A zítra si to dopovíme! Jolča Kurzweilová

Jak se žije s...

S ROCKERKOU Pro toho, kdo si rád užívá života, je život s rockerkou velmi snadný. Komu nevadí paření, chození na koncerty, vstávání kolem poledne a sem tam nějaká kocovina, ten si přijde na své a nudit se nebude. Velká část legrace ale končí, když se rozhodnete postoupit o krok dál a pořídit si opatrovníky na stáří. Těhotenství rockerce samozřejmě nebrání ve společenském životě, počet akcí se s blížícím se porodem spíše zvyšuje, jako by si chtěla ještě rychle užít do zásoby. A s každým dalším dítětem je to horší, protože si ještě dobře vybavuje, že se z ní stane pojízdná mlíkárna a s rock´n´rolem bude na čas utrum. Kolotoč zkoušek a koncertů se naplno roztáčí v sedmém až devátém měsíci, takže nakonec největším bubnem na pódiu nedisponuje bubeník, ale zpěvačka. Chce-li se partner (manžel) v tomto období dostat mezi lidi, musí pečlivě plánovat. Na s nadějí vyslovenou větu „Miláčku, zítra bych šel s klukama na pivo,“ se zpravidla dočká odpovědi: „Promiň, zítra máme zkoušku, takže hlídáš. Já jsem ti to neřekla?“ Nebo: „Jé, to mám zrovna cvičení na míčích, jak Manželé Pithartovi v akci Foto: archiv rodiny Pithartů

mám tu permici, víš, aby to nepropadlo…“ No jo, co se dá dělat, těhotné musíme hýčkat a vycházet jim vstříc, aby se cítily dobře a miminko se pěkně vyvíjelo (nejlépe v ovzduší zkušebny a hospody, ve které se minimálně půlka zkoušky odehrává). Takže manželovi po nakrmení, mytí, čtení pohádky a uspání – všechny tyto dovednosti si dobrovolně osvojil brzy po narození prvního potomka, čtení většinou už ve škole – zbývá milá společnost televize a lahváč. Sociálního života si užije hlavně v práci (tam může, hopsání na míči přece něco stojí), kde vypráví, co veselého jeho milovaná prožila, koho potkala, s kým zapařila a v kolik přišla domů (většinou pár hodin po tom, co manžel usnul, neboť druhý den vstává s dětmi nebo do práce). Práce je též místem odpočinku a oázou klidu. Po pár perných dnech doma se tam člověk dokonce těší. Rockerka je skvělá máma, pro děti by se rozkrájela (někdy by tedy nejradši rozkrájela děti, ale kdo ne), při výchově neváhá využít celý svůj hlasový rozsah. Když pozná, že porodnice jí ani miminku nesvědčí, neváhá rodit doma. Rockerka je prostě skvělá a statečná holka, se kterou je sranda, takže ostatním ji můžu jen doporučit. Ale tu svou nikomu nedám! Antonín Pithart Breptovo odhalení: Rockerkou je dobrovolnice N3 Marika Pithartová, děti: Eliška (4,5), Matěj (2), Zuzanka (14 dní).


3

Brepta byl při tom

Brepta byl při tom

JARNÍ BURZA V N3

VYNÁŠENÍ MORANY Seděly jsme s děvčaty z redakčního breptovského týmu v trojkové kanceláři a tiše dumaly, kdo se letos ujme krásného úkolu a napíše do rubriky „Brepta byl při tom“ o tradiční a letité akci Vynášení Morany. Ticho už trvalo trochu dlouho, tak jsem se nabídla já. Moranu jsem nevynechala, co má paměť sahá, a patří k mým oblíbeným tradičním outdoorovým akcím. Vzápětí mne ale osvítila lepší myšlenka. Já to někomu zadám a dotyčnému vnutím pocit, že se jedná o velkou čest zhostit se takového úkolu. A když na Moranu přidusala má kamarádka Veronika s celou svou rodinou, nemohla má volba padnout na nikoho jiného! Je to žena krásná a rázná, chytrá a vtipná a k jejím synům má moje rodina silný citový vztah. Čtěte a dejte mi za pravdu, že jsem vybrala opravdu dobře… Zuzana Sadílková Na letošní Moranu jsme se vypravovali z domova v dobré náladě. Sníh nikde, sluníčko svítilo, prostě krásné nedělní odpoledne. Teplota se ale pohybovala jen mírně nad nulou, a tak jsme vytáhli již jednou vyprané a uložené zimní kombinézy. Jen pro jistotu, aby kluci nenastydli. I já jsem si vzala pod oblečení spodní vrstvu, za což jsem si od muže vysloužila pohrdavý komentář: „Termoprádlo? Vždyť je teplo.“ Ale znáte to, člověk nikdy neví. Letošní stanoviště s úkoly byla připravena na velkém prostoru za Kauflandem na Jarově. To si nejvíce užily větší děti, které pobíhaly okolo a objevovaly poklady mezi keři a stromky. Po výstupu z tramvaje do nás sice trošku udeřil ledový větřík, ale sluníčko a pohled na množství účastníků na pláni nám napovědělo, že to zase tak hrozné nebude. Jako vždy usměvavá Mirka nás přivítala na místě, Morana vyrobená z chleba a těstovin už netrpělivě čekala a my se rovnou vrhli do plnění úkolů. Byly to úkoly více méně v jarním duchu, poznávali jsme květiny, přemýšleli nad hádankami a hledali zvířátka. Běh u Vítka si vyzkoušeli jak děti, tak dospělí. A když si všichni vyrobili malé Moranky z housek a mrkví a získali odměny na všech stanovištích, mohlo se vyrazit k Rokytce za nutriemi. Studený vítr foukal pořád stejně, a tak se všichni těšili, jak se zahřejí chůzí. V tomto okamžiku mi muž říká: „Ještě že jsem si vzal to termoprádlo. Škoda, že jsem zapomněl na čepici a rukavice.“ S Vítkem a Moranou v čele se průvod účastníků vydal směrem k Hrdlořezům. Rozdaly se nástroje a zpívaly se tradiční písničky – Travička zelená, Neseme Mařenu apod. Vítr mezi stromky foukat téměř přestal a děti už se těšily na nutrie. U prvního mostu přes Rokytku nás přivítali jarní skřítci a víly, a když jsme jim všichni pěkně zazpívali naše písničky, dostali jsme za odměnu preVynášení Morany

4


clíky. To, že jsme se posilnili, bylo velmi prozíravé vzhledem k tomu, co nás čekalo dál. Jak jsme pokračovali kolem říčky, měnila se postupně silnice v cestu a cesta v bahno. Přeskakovali jsme ze strany na stranu, prodírali se houštím, ale křtu bahnem neunikl nikdo. Zvláštní ocenění zaslouží ti, kdo se na místo dostali bez bahna na oblečení, nebo ti, co tam dotlačili kočárek. Cesta prověřila vytrvalost účastníků i pevnost rodinných svazků. V cíli to ovšem stálo za to! V dírách podél Rokytky se prohánělo plno vypasených nutrií. I když jídla měly očividně dost, vrhaly se i na naše houstičkové Moranky a všichni si tak mohli prohlédnout jejich plavecký styl. Vzhledem ke strmému břehu a množství bahna na něm jsme málem viděli i plavecký styl některých dětí. Když jsme se dostatečně potěšili nutriemi, odpočítali jsme Moraně její poslední chvilky a Vítek ji hodil do vody. Všichni jsme spokojeně pozorovali, jak odplouvá… Odpoledne uteklo jako voda v Rokytce, a tak jsme se vypravili na cestu domů. Stateční jedinci šli zpět přes bahenní lázně, méně stateční přešli říčku po mostku a došli domů lepší cestou. No a my jsme došli do Hloubětína na tramvaj a metro, což se ukázalo jako nešťastný nápad, protože jsme všude za sebou zanechávali hroudy bláta. Ale děti byly nadšené! Takže za rok určitě znova, ať s termoprádlem, nebo bez. P. S. 1: Viděli jsme Moranu, jak se pod mostem zachytila za jeden těstovinový náhrdelník. Naštěstí ji proud uvolnil a pokračovala dál. Mám ale pocit, že se pak někde musela zachytit znova, drží se tam zuby nehty, aby neodplula pryč, a trápí nás zimou a sněhem ještě teď v dubnu. P. S. 2: V tramvaji a metru jsem si myslela, že to nebude žádný med vyčistit všechny ty zimní boty s hrbolatou podrážkou od bahna. Poté, co si manžel na Palmovce odskočil do parčíku a přinesl do tramvaje na botách společně s bahnem ještě jinou (horší!) hmotu, jsem si to myslet přestala. Veronika Drdlová A propos… Víte, jak dělá nutrie?

Fota: Rejka Balcarová

1. Nejdříve Markéta poslala „zvací dopis“ Milé a milí! Co nedokážete na bootcampech či jiných cvičeních, to hravě zvládnete při účasti na Jarní dobročinné burze v Nové Trojce. Těšit se můžete na posilování bicepsů, tricepsů, dřepy, výpady, běhy, štafety, opičí dráhy, procvičíme i jemnou motoriku – vyváženě, od všeho kousek. Není se čeho bát! Důležité je, že to vše můžete zažít ZDARMA! Neváhejte a hlaste se mi, kapacita je neomezená. Termín je stanoven na 14.–16. 3. 2013, opět čtvrtek–sobota. Každý sval bude potřeba! Nenechte mě v tom prosím samotnou… Těším se na vás! Za lektorský tým Markéta Vokrouhlíková 2. Pak nastaly DNY D Jarní dobročinná burza v Nové Trojce byla od začátku do konce netypická. Vše proběhlo tak hladce… Ne snad že bychom ještě několik dní po burze nebojovaly (my ženy z kanceláře) s nekonečnou únavou, ale průběh burzy – příjem zboží bez front, prodej zboží s minimálním čekáním (snad až na výjimky), roztřídění neprodaných kusů v rekordně krátké době a výdej zboží i peněz opět bez delšího čekání – nám dodává veliké sebevědomí a chuť podstoupit to znovu. 3. Zde Markétino poděkování…. Hezké odpoledne vám všem, kteří jste měli od středy do soboty co do činění s Novou Trojkou a její burzou! Byla to opravdu spanilá jízda bez závažnějších zádrhelů. Vše probíhalo tak hladce, až se vlastně bojím, abyste si neřekli, že se to bez vás příště obejde… Rozhodně neobejde!!! Vše proběhlo jako na drátkách právě proto, že se sešlo tolik akčních, kompetentních, šikovných a přemýšlivých dobrých duší. Opravdu tisíckrát díky. Výtěžek burzy byl 45 000 Kč, což je rekord jarní burzy (s podzimem nesoutěžíme, to se prodávají dražší věci). Spokojení odcházeli nakupující i prodejci. Když začnu vyzdvihovat vše, co mi připadalo výjimečné, tak určitě na něco zapomenu a někoho se dotknu…, to nechci (ani nemůžu, protože by to byl další důvod na podzim nepřijít). Podzimní burza proběhne s největší pravděpodobností v polovině října (včas vás budu infor-

Vynášení Morany

movat). Těším se na setkání s vámi se všemi! P. S.: Převážili jste se? Užijte si jaro a léto a na podzim nashle! Markéta Vokrouhlíková 4. Výběr reakcí dobrovolnic a dobrovolníků na Markétino poděkování: * Já jsem také spokojená, sice nevím, zda jsem vůbec něco prodala, ale nakoupila jsem dobře. ☺ * Paraaaaaada, to mám radost za všechny. Taky jsem měla rekordní útratu! * Markéto, ani deko! ☺ * Miluju burzy ☺ a děkuju, že se jich mohu účastnit… * Nepřevážila jsem se, protože tolik jídla a alkoholu jsem do sebe za dva dny nenatlačila ani nepamatuju, jestli vůbec někdy… Takže i bez vážení cítím, že mi opět někdo přešil džíny. ☺ * Ad pohoda a úspěšnost – za to můžeme vděčit sehrané partě, létům praxe a odříkání. ☺ * Já se hlásím na říjnovou burzu, čtvrtek tak od 18 hod., pátek v herně a samozřejmě do Venda baru, no a v sobotu na třídění… Takže si mě piš, jo? ☺ * Markétko, je to krásné, ale patřím mezi ty, které děsí „růst růstu“. Těšil jsem se na mírný pokles. Tak snad až příště. * Taky se už těším na podzim! P. S.: Teoreticky bych mohla dodat dort, když máme ty narozeniny, co? ☺ 5. A na závěr burza v číslech: Přijato: 4 581 ks Prodáno: 2 428 ks (tj. úspěšnost prodeje 53 %) Výtěžek: 45 095 Kč (bude věnován na financování projektu Tradiční akce Nové Trojky v roce 2013) Celkem 51 dobrovolníků odpracovalo 614,5 hodiny. Foto viz Brepta v obrazech (strana 16)

Fota: Rejka Balcarová


5

Brepta byl při tom

Breptův dotazník

NOVÁ TROJKA, ROZPOČTY, UTRÁCENÍ A KONEC ROKU manželé, kteří opakovaně přerovnávají přemrštěné zásoby kancelářského papíru a omylem objednané desetinásobného množství toaleťáku (i nula může někdy sehrát významnou roli), jsou pro nás výstrahou.

Kuchyňka před...

Co jsem v Trojce, tak je to každý rok stejné. Naštěstí stejné. V průběhu podzimu začneme získávat jasnější představu o tom, zda nám zbývají nějaké extra peníze na utrácení. (Až to jednou nebude stejné, bude to znamenat, že nám žádné peníze nezbývají, nebo v ještě horším případě, že nám chybí. Tohoto okamžiku se pochopitelně děsím, ale mohu vás ujistit, že rok 2013 nebude v tomto smyslu průlomový.) Nová Trojka je NEziskovka. A tohle je právě ten důvod, proč všechny pracně získané a utržené peníze musíme hezky pěkně utratit – do konce roku. Je to jako zaklínadlo. V době, kdy bychom se nutně potřebovaly (my trojkové ženy) soustředit na úklid vlastního bytu, pečení cukroví, listování v letácích a vyhledávání výhodných akcí v internetových obchodech, vymýšlíme, schvalujeme a realizujeme všemožné trojkové nákupy. Zbrklost se nevyplácí, to už jsme si vyzkoušeli (kromě trojkových žen také někteří trojkoví muži). Přeplněné sklepy a brblající

Kromě předzásobení se na horší časy existují i další možnosti, jak dosáhnout vyrovnaného rozpočtu. Co třeba tučné odměny pro tým? Komu by to ale udělalo radost?! Maximálně tak hrstce zaměstnankyň (potažmo jejich dětem či manželům). To je ale stále málo… Představte si tu situaci: tým se radí, přemýšlí… TEN tým zní trochu mužně, ale v místnosti sedí SAMÉ ženy. Brainstorming: Zrekonstruujeme kuchyňku! Pořídíme si myčku! Drtič odpadů! Skříňku na tříděný odpad! V kanceláři nám chybí páté pracovní místo! Nechci už mít na svém stole tu obrovskou kopírku! Jedna židle bude u stropu, stačí jen pořídit funkční kladku! Potřebujeme více elektrických zásuvek! Chybí nám úložné prostory! Zútulníme hudebnu! Což takhle skříně až ke stropu? Zbouráme skládek! A co recepce? Potřebuje provzdušnit! Probouráme okýnko do kanceláře! … A mnoho a mnoho dalších nápadů… Ne všechny jsme (naštěstí) zrealizovaly. I tak jsme si výrazně zintenzivnily předvánoční čas. My holky z týmu jsme šťastné… a nesmírně rády posloucháme chválu vztahující se k naší nové kuchyni, recepci, hudebně i kanceláři. Velmi děkujeme Štěpánce a Fandovi Illichovým (návrhy a realizace), Jiřímu Novotnému a Vladimíru Janouškovi (technická příprava místností), Jardovi Kurzweilovi, Vlastíkovi Janečkovi a Vítkovi Vokrouhlíkovi (přimontuj, přines a odvez). Za tým Nové Trojky Markéta Vokrouhlíková

... a po

Breptův dotazník Jiří Kolda, vousatý dobrovolník Nové Trojky, má na starosti středeční odpolední hernu a občasné nedělní herny. Hraje na kytaru, na banjo, rád jezdí na výlety. 1. Červená nebo modrá? červená 2. Celozrnný rohlík se sýrem nebo guláš? rohlík 3. Pop nebo rock? rock 4. Pivo nebo víno? pivo 5. Dovolená na horách nebo u moře?

6


Jiří Kolda se synem Jiříkem Fota: Rejka Balcarová

na horách 6. Kočka nebo pes? pes 7. Auto nebo motorka? auto 8. Vana nebo sprcha? vana 9. Sova nebo skřivan? sova 10. Město nebo venkov? venkov

11. Komedie nebo detektivka? komedie 12. Rembrandt nebo Kupka? Rembrant 13. Dvojky nebo pětky? pětky 14. Bonusová otázka aneb Zeptej se a uteč: Euthanasie ano či ne? Spíše ne, ale ve vzácných a odůvodněných případech? Nejlépe asi vlastní rukou.

Jana Hrdličková, lektorka flétny, studentka posledního ročníku ochrany přírody, milovnice zelené a vínové barvy, sportovkyně a přebornice v motivování dětí ku hře na flétnu.

Jana Hrdličková s Vojtou Janečkem

Foto: Rejka Balcarová

1. Červená nebo modrá? červená 2. Celozrnný rohlík se sýrem nebo guláš? rohlík 3. Pop nebo rock? rock 4. Pivo nebo víno? víno 5. Dovolená na horách nebo u moře? na horách 6. Kočka nebo pes? pes 7. Auto nebo motorka? auto 8. Vana nebo sprcha? vana 9. Sova nebo skřivan? skřivan 10. Město nebo venkov? město i venkov 11. Komedie nebo detektivka? komedie 12. Rembrandt nebo Kupka? Kupka 13. Intelekt nebo sex appeal? (původní otázka nebyla publikovatelná). obé… 14. Bonusová otázka aneb Zeptej se a uteč: Euthanasie ano či ne? ano Jolča Kurzweilová

Breptova anketa

JAK PŘEŽÍT MANŽELSTVÍ? Žijete v partnerském vztahu a víte, že pod vodou ho přežít nejde (ani když máte hodně kyslíku)? Zajímá vás, jak a díky čemu ho zvládají jiní? Pokud rádi čerpáte z knih, můžete sáhnout hned po několika knihách s obdobným názvem. V knize „100 + 1 návodů jak přežít manželství“ odborně radí psycholog Petr Šmolka. V knize kreslených vtipů Pavla Kantorka „Jak přežít manželství“ mnoho použitelných rad nenajdeme, ale zase se aspoň zasmějeme. Pro nás starší ročníky je k mání kniha s naději vzbuzujícím názvem „Jak přežít manželství/život začíná po čtyřicítce“ (autor W. Breinholst)… Ovšem není nad zkušenosti a rady ze života! Se třemi anketními otázkami jsme oslovili několik inspirativních trojkových osob, které se s Breptou podělily o své postřehy k těmto tématům: 1) V čem podle vás spočívá umění spokojeného manželství? 2) Co se vám osvědčilo pro udržení fungujícího manželství, resp. partnerského vztahu? 3) Znamená společná dovolená pro váš vztah zátěž? Máte návod, jak ji dobře zvládnout? Irena R., 12 let v manželství: 1) Najít toho pravého nebo alespoň uvěřit, že ten můj je ten pravý. 2) V dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví, v chudobě i v bohatství… A když všechno selže, upéct Dančin

čokoládový dort. 3) Společná dovolená je třešnička na dortu spokojeného manželství, čistá radost. Takže užívejme společných chvil, protože kdo ví, kolik jich ještě bude.☺ Vašek Č., 13 let v manželství: Na všechny otázky mám jednoduchou odpověď – je to RUM. Ten udržuje náš pevný vztah již několik let, jen v bodě 0 jsem ho zaměnil za becherovku, abych při výběru budoucímu partnerovi (partnerce) lépe voněl. Nemohu víc psát, protože jsem dnes neaplikoval tento všelék, a tak se mi špatně píše a vůbec je to pěkná nuda. Mirka Č., 13 let v manželství: 1) Mít se rádi. Nechat dělat toho druhého, co má rád. Občas zatnout zuby a udělat něco, co není úplně podle mého gusta. 2) Láska, humor, přátelství. Podržet toho druhého, když se v něčem koupe. A to můj muž umí. Brali jsme se 9. 9. 1999 – tak jsme to snad magicky zpečetili a tam nahoře nám drží palce, abychom to zvládli. 3) Není. My rádi jezdíme na dovolenou, ale sami, ne s jinými rodinami. Nejhorší okamžiky jsou pouze tehdy, když Vašek řekne: „Vyndej ze dveří mapu.“ To bývá zle… Ale zvykám si. Veronika D., 6 let v manželství: 1) Snažit se plánovat, řešit a diskutovat nad vším společně, ale zároveň dávat tomu druhému dostatek prostoru pro jeho záliby (hospoda 3× týdně už je moc).


7

Breptova anketa Neřvat na toho druhého a nevnucovat mu za každou cenu svůj názor (a když už, tak ne moc často). Potravinami (třeba česnekem) nebo nádobím (talíři) házet opravdu, ale opravdu jen ve vypjaté situaci. 2) Hodně určitě záleží na povaze lidí. My jsme prostě měli štěstí, že jsme se našli. 3) Společná dovolená pro nás znamená, že spolu budeme trávit víc času. Rozhodně ji nebereme jako zátěž, naopak pořád plánujeme, kam bychom jeli, kdyby to šlo. A jak ji zvládnout? Užívat si ji! Občas se třeba pohádat, ale vyřešit problém a jede se dál, zase si užívat… (Teď jsem se úplně navnadila na léto…) Petr H., 40 let v manželství: 1) Počáteční vůle ke společnému životu, daná povětšinou příkladem rodičů. Po rodičích jsou také asi dány jakési genetické předpoklady k dlouhodobému vztahu. Převaha společných povahových rysů a blízký světonázor (víra, politika). 2) Manželka se o mě moc pěkně starala/stará po celé manželství, a to po všech stránkách. 3) Naše dovolené jsou vždy silně turistické, takže když denně ujdete 20–25 km, tak není problém zvládnout žádnou dovolenou bez větších problémů. JK, žena, 20 let v manželství: 1) Nakrmit tu bestii (to jsem ale nevymyslela já). Připravit se na to, že musíš ustupovat mnohem víc, než sis kdy myslela. Být si vědoma toho, že lepší to stejně s nikým nebude. Hrát spolu karty a smát se stejným věcem.☺ 2) Myslet si, být přesvědčena, že JK je vlastně dost dobrej (ať už opravdu je, nebo není). 3) Kdepak! Já všechno vymyslím, naplánuju, připravím, zabalím a už se jede! Bydlíme v penzioncích, jíme v hospůdkách… Když se rozbije auto, JK prakticky ihned koupí nové, rád řídí a chodí na výlety, pohoda. A případné krize? Marginální záležitost… (Při představě společné dovolené se zasní.) JK, muž, 20 let v manželství: 1) Důvěřuj, ale neprověřuj. Rozdělte si sféry vlivu:

Breptovy srdeční záležitosti Já mám na starosti ty velký problémy, jako je náš vztah k Jižní Koreji, a manželka ty nepodstatné, jako kam pojedeme na dovolenou a tak. Musíte si mít o čem popovídat a taky si povídat („… a to myslí fakt doopravdy,“ říká jeho žena JK). 2) Myslet si, být přesvědčen, že manželka je vlastně dost dobrá (ať už opravdu je, nebo není). 3) Pro mne určitě! (Při představě společné dovolené se viditelně zachmuří.) Musím se obrnit obrovskou trpělivostí a připravit se na obrovský výdaje… A vůbec, pořád se musí někam chodit nebo jezdit, žena neřídí, tak je to všechno na mně, věčně musím něco řešit… A návod? Poslat děti do lágru (eufemistický název pro pionýrský tábor, pozn. red.), manželku do… lázní… a jet s klukama na hory. Martina P., 17 let v manželství: 1) Nic nečekat, nic nevyčítat, starat se o vlastní spokojenost vlastními silami. A mít dobré přátele. A dobře vybírat hned na začátku. 2) K udržení našeho manželství, myslím, nejvíce přispívá fakt, že máme dobré přátele. A děti. Bez nich by naše manželství možná nepřežilo. 3) Společná dovolená je zároveň zátěží i tmelem. Také záleží na tom, jak společná ta dovolená je. Pro nás nejlépe funguje vyjet ven s dlouholetými, podobně naladěnými a tolerantními přáteli a jejich dětmi. Tomáš P., 17 let v manželství: 1) V hluboké víře, dostatečné míře trpělivosti a tolerance a v neposlední řadě v patřičné dávce štěstí. 2) Děti. 3) Klíčovou zátěží jsou obvykle v první řadě odjezdy, respektive balení, ať již na jakkoli dlouho a kamkoli. Jakmile jsou nástrahy odjezdu překonány, bývá pak dovolená sama o sobě povětšinou pozitivní, vztah utužující a doporučitelný zážitek. Klíčem k úspěchu je však dorazit na to správné, patřičně zajímavé místo. Díky za vaše odpovědi. Ptala se Míla Kramná (15 let v manželství).

(A napřesrok počítá vědecký tým dokonce s pokusy se stabilizací kýženým směrem!) 6. I běh je třeba provádět s mírou. Pokud vás rodina po návratu z tréninku nepozná, tento požadavek jste nesplnili. 7. Obvyklý výraz „Ahoj“, jímž se běžci navzájem zdvořile zdraví, silně diskriminuje méně zdatné jedince. Navrhuji proto ustanovit výraz nový, nejlépe „Héé-uff, héé-uff“, který je jistě spravedlivější a nevystavuje běžce začátečníky podezření z nezdvořilosti. (Ostatně je to krásný, typický úkol pro nějaký výbor EU.)

Honza Růžička po „srdeční záležitosti“

MŮJ ŽIVOT S BOOTCAMPISTOU Takové krásné to bylo, můj muž byl nejšťastnější s Nutelou, brambůrky, dobrým čajem a knihou. Musím, prostě musím začít pěkně od začátku, jak se to stalo.

lých žižkovských ulic. Tušíte správně. Martin si uhnal jakousi rýmičku a nepřišel. O hodinu a půl později se Honza vrátil a ten lesk v očích mě měl varovat. Ale nevaroval, v tu chvíli jsem se spíš bála, jestli nemá infarkt.

Bylo nebylo, já v kanceláři N3, se mnou Markéta, Petra a Martin Řeháčkovi. Agitka bootcampu od Markétky, že to prostě musíme zažít, dlooouhé stříhání Petry a Martina, kdo že tam tedy půjde a kdo bude doma s dětmi. Měnila se pravidla, co je výhra a co ne. Nakonec bootcamp padl na Martina. Takže za nás Honza, to je jasné. V tu chvíli to bylo jasné.

A tímto dnem se změnil náš život. Pondělní bootcampy byly doplněny domácím cvičením, což ocenili kluci a s nadšením tátovi skákali po zádech, když dělal kliky. Následoval běh Praha-Běchovice, nadšené vypravování o jakémsi Milošovi, kondiční běhy z Běchovic do Klánovic místo nedělní rodinné procházky, upřesnění, že jde o Miloše Škorpila a jeho slavnou běžeckou školu, opět bootcamp a domácí cvičení, nekonečný výběr těch správných běžeckých bot (kolik večerů už jsem strávila poslechem přednášek, jaké jsou druhy, na co jsou…, zkrátím to, k datu 2. 4. si ještě žádné nekoupil), mezitím novinka běhání s kolegy a samozřejmě i kolegyněmi z práce, stále pokračuje vypravování po každém bootcampu: kam běželi, jak byla Zuzka vostrá, jak předběhl Vítka, koho Vítek nosil na zádech, že vyhrál… A jako třešnička na dortu přišla nabídka lektorování ranního bootcampu. Když jsem kývla, ať to vezme, protože jsem mu chtěla udělat radost, věděla jsem, že budu já, rozmazlená jinými rány, vodit Matíka do školky (od té doby ve čtvrtek do školky nechodí), ale už jsem netušila, že středeční společné večery jsou passé, protože se usíná při uspávání chlapečků, aby bylo dost sil na ráno.

Doma jsem předestřela, jak to všechno v Trojce bylo (ženský pohled na věc), v den D v podvečer Honza, jako správný muž se smyslem pro daný slib, vyrazil s brbláním, že v tom nemůže Martina nechat samotného, do setmě-

Breptovy srdeční záležitosti

EXPERIMENTÁLNĚ OVĚŘENÉ ZÁSADY ZAČÍNAJÍCÍHO BOOTCAMPISTY: 1. Entuziasmus je úžasná věc! Jsou ale okamžiky, kdy by ho člověk býval rád vyměnil za lépe zavázanou tkaničku… 2. Je vhodné již svým zjevem dát okolí jasný signál, že navzdory výrazu v obličeji jste sportovec užívající si svého koníčka. Příliš improvizovaný oděv nebo příliš mnoho předmětů, které s sebou pro všechny případy vláčíš v batohu, mohou způsobit nemilé nedorozumění – pokud se k tobě přidávají další běžci, je vše v pořádku, jakmile se přidá i Městská policie, zvaž přerušení tréninku. 3. Těsně před výkonem věru příliš nejez. Síla, kterou tím člověk získá, je beze zbytku vydána na zběsilý pohyb žaludku nezávisle na směru, kterým se ubírá zbytek těla. Sousloví „otřesný zážitek“ zřejmě vzniklo právě na základě tohoto břišního třasu.

8


4. A ostatně – nejez vůbec. Jídlo = hmotnost, hmotnost = bolest. (Jde prozatím o teoretický postulát. Z nevysvětlitelného důvodu je zahájení reálných pokusů s tímto bodem neustále oddalováno. Zvláštní rodinná komise „Transobžerstvency International” v rodině Růžičkových v této souvislosti již poukázala na ovlivňování výzkumu ze strany mocensko-zájmové lobby, soustředěné zejména kolem výrobců bramborových lupínků a nugety.) 5. Běžecký styl je velmi důležitý. V pořadí směrem k nejužitečnějšímu jsem zatím vyzkoušel tyto: Noc živých mrtvých, Raněný klokan, Zfetovaný medvěd, Plíživá kontrarevoluce a Náhodný kolemjdoucí. Na dalších se zatím pracuje, velmi slibně vypadá například Chvátající opilec, neboť celkově má prý být při běhu osa těla mírně nakloněna kupředu. Náklonu již bylo dosaženo, na stabilizaci jedním směrem se zatím pracuje.

8. Včas informujte okolí, že se hodláte věnovat běhu. Jinak bude vaše náhlá nevysvětlitelná dobrá nálada, spojená s viditelným úbytkem váhy a častými záchvaty životního optimismu, připisována konzumaci lehkých drog. Honza Růžička

Janka Růžičková se syny

Fota: archiv rodiny Růžičkových

Ale za ten šťastný pohled, když se k nám vrátí funící domů, za ten to všechno stojí. I to neustálé praní funkčního prádla. Janka Růžičková


9

Breptovy objevy

Breptovy objevy

SEDMIKRÁSKA Asi ani v duchu bych se neoznačila termínem romantická duše. Jsem výslednicí čistého a praktického pragmatismu své maminky, který se mísí s melancholickým pesimismem mého otce. Toť jsou mé předpoklady pro vidění světa kolem sebe. I tak mě občas život překvapí. Když můj prostřední syn Jan dorostl do věku tří let, probudil se v něm nefalšovaný rytíř. Kombinoval boj s lyrikou a něhou. Nebylo dne, aby mi neutrhl alespoň jednu pampelišku, sedmikrásku, květ jitrocele… Cestou do školky, na nákup, z hřiště, od lékaře, pokaždé se sehnul, utrhl květ a mlčky mi ho podal. Obvykle jsem si tuto pozornost zastrčila za ucho, a pokud nespadla, tak jsem si jí všimla až večer při čištění zubů. Dojímala mě jeho pozornost a vlastně poprvé jsem od muže poznala něco, čemu se říká neředěná romantika. Do života mi vstoupila květomluva. Můj příběh se odehrál jednoho horkého prázdninového dne. Obklopena svojí smečkou jsem se masochisticky vydala na prohlídku blízkého hradu. Byli jsme tam sice už mnohokrát a já jsem věděla, že určitým gordickým uzlům se nevyhnu, ale co už. Ráda si užívám historie kombinované se svými dětmi. Na nádvoří se Honza začal dožadovat střelby na terč, Vojta již patnáct minut blokoval obrovského dřevěného houpacího koně a nikterak nevypadal, že by z něj hodlal slézt. Asi šest dětí stálo v jeho těsné blízkosti a zbytečně doufalo. Pavlínka potřebovala se mnou navštívit výstavu fotografií a Hanička se dožadovala mé peněženky, aby utratila za cokoliv nesmyslného jakoukoliv částku. To vše se odehrávalo souběžně v jeden okamžik. Rozhodla jsem se pro nejjednodušší řešení. Za pár minut začínalo představení pro děti a já jsem si šla vyjasnit specifikum rodinné vstupenky. Tehdy se na scéně poprvé objevil její druhý představitel. Vypadal jako brácha Krista, vousy by mu mohl závidět i Rumcajs, ostatně trochu mu to v nich i bzučelo. Usměvavě podporoval moji tezi, že jedna matka + čtyři děti splňují kritérium, a tak jsem to usmlouvala celé za stovku. Posléze jsem pochopila, že tento apoštol je hlavním hercem představení, páč začal

u malých vstupních vrátek šikovat své diváky. Chvíli jsem napomínala Honzíka, jenž si evidentně chtěl zlomit nohu pádem do příkopu. Vlasatec se na něj otočil a řekl mu: „Já jsem taky Honza.“ A usmál se. On se vlastně pořád smál a vyzařoval z něj pokojný klid. Usadili jsme se na jednom svahu a čekali na přílet Honzík Procházka inzerované obrovské, Foto: Eva Procházková vlastně největší včely na světě. Musím říct, že tato pasáž mě pokaždé pobaví. Vlídný vousáč začal popisem jednotlivých částí včelího těla. Potom nečekaně vyběhl na protější svah a ukazoval nám staré úly. Plynule přešel do vzpomínkového vyprávění, aby se zčistajasna spustil z kopce dolů, ale k mému překvapení běžel a běžel, až se zastavil přede mnou. Vzal mé ruce do svých a nepřestával odříkávat text. Ani na chvíli nevypadl z role a stačil se mi přitom zapíchnout do očí. Hlas mu klesl a on mi nepatrným gestem naznačil, že se mám podívat do své dlaně. Otevřela jsem ji a v ní ležela utržená sedmikráska. Když hra skončila, měla jsem ještě ucho ozdobené. Hrad se už zavíral, blížil se podvečer. Odešli jsme s dětmi k autu a vyprávěli si o představení. Večer u čištění zubů jsem už sedmikrásku nenašla. Ten malý zázrak a na okamžik zastavený čas mi už z paměti nejspíš nikdo a nic nevymaže. Bylo úžasné potkat velkého kluka, který pořád trhá sedmikrásky a naprosto samozřejmě je umí dát. Moc bych si přála, aby moji synové uměli dávat svoji náklonnost najevo, i když vyrostou, aby nepřestávali trhat pampelišky a nosit mi je s úsměvem. A budu šťastná, když se nebudou bát ani stydět je dávat i jiným holkám, než je máma. Eva Procházková

V HLAVNÍ ROLI MUŽ A ŽENA – KONFRONTAČNÍ ANKETA Leitmotivem tohoto čísla Brepty jsou prázdniny. Napadlo mne udělat takový malý průzkum, kam by moje trojkové kamarádky rády jely, aniž by musely počítat peníze, shánět hlídání pro děti, potýkat se s nedostatkem volného času – jaký je zkrátka jejich vysněný prázdninový ideál? A dokázaly by odhadnout, jaké jsou dovolenkové sny jejich milovaných protějšků? A proč se vlastně na totéž nezeptat i samotných pánů manželů? Oslovila jsem pět párů mužů a žen a pak už jen stačilo vše sečíst, podtrhnout a jejich odpovědi porovnat. Posuďte sami, jaké byly výsledky této konfrontační ankety a kterážto dvojice se vzájemně nejlépe odhadla… Pár č. 1 aneb Známe se jak svý boty a na odpovědi nám stačí jen pár vteřin Žena: Můj sen je jasný a skromný. Nejraději bych byla celé prázdniny na naší oblíbené chalupě v Mokrosukách.

10


Můj muž by si splnil sen dvouměsíčním cestováním po USA. Samozřejmě s celou naší početnou rodinou. Muž: Odpověděl pouze dvěma, zato velmi výstižnými slovy. Mexiko a Mokrosuky. První destinaci vybral sobě, druhou manželce, ale jistě měl na mysli, že by obé trávili společně. Páru č. 1 uděluji dva body. Pár č. 2 aneb Hlavně se nad tím pořádně zamyslet Žena: Jela bych na Zanzibar, to ví manžel zcela přesně, a on by tam chtěl taky. Nebo odpověděl něco jiného? Určitě v prvé řadě řekl, že by jel se mnou, možná taky s partičkou známých. Nebo k Rudýmu moři? (Pozn. autorky: Její oči mne prosily o nápovědu, ale nedala jsem se.) Muž: Prázdniny bych trávil kdekoli u teplého moře, třeba v Chorvatsku, Itálii, Francii, Egyptě. Má žena má ráda

slunce a teplé moře. (Pozn.: Tak minimálně na teplíčku jste se shodli.) Páru č. 2 uděluji jeden bod. Pár č. 3 aneb Exotikou z šedi všedních dnů Žena: Za sebe volím Malajsii a pro manžela taky. Ještě by možná řekl Vietnam. Muž: Já bych chtěl na Srí Lanku nebo na Bali a moje drahá asi na Bali. (Pozn.: Pozor, tady vznikl drobný problém mezi mnou a dotazovanou, která si vynucovala naprosto přesné vymezení mé otázky, protože mezi „prázdninovým snem“ a tím „kam bych nejradši jela“, je přece diametrální rozdíl!) Inu dobře. Abych s ní neměla oplétačky, uděluji páru č. 3 skoro jeden bod. Pár č. 4 aneb To je jasný, my to probíráme denně Žena: První měsíc prázdnin bych si užívala v Toskánsku, druhý měsíc bych se přesunula do Skandinávie – Norsko a Švédsko, Finsko ne, to už je moc daleko. Můj muž by se zaručeně na celé dva měsíce zašil v lese v Bohdánkově. Muž: Ideálně bych jel kamkoli do Itálie a má žena by ráda do Toskánska nebo do jižní Itálie. Tento pár si (díky hlavě rodiny) zaslouží jeden bodík. Pár č. 5 aneb Akce střídá reakci, hlavně toho stihnout co nejvíc

Žena: Toužím zažít něco akčního, navštívit hodně míst, dělat hodně věcí, třeba taková cesta kolem světa. Manžel by chtěl totéž co já – týden plný sexu! Pochopitelně se mnou. A kdyby byl sám, tak na baráčku v Popovicích. (Pozn.: Bez sexu?) Přichází zádrhel. Výslech muže z páru č. 5 jsem neprovedla, anžto žena č. 5 prohlásila, že je to zbytečné, že by rozhodně odpovídal stejně jako ona. Tak jsem na vážkách, jakým bodovým hodnocením je potěšit. Mohli by získat celé dva body (maximum, kterého dosáhl pouze pár č. 1), ale stejně tak by mohli být diskvalifikováni. Toto rozhodnutí jsem nakonec nechala koni, protože má větší hlavu. Chcete ode mne závěrečné resumé, fanfáry pro vítěze a bučení pro poražené? Ale ne, vždyť o nic nejde. I když… možná se na mou hlavu snese sprška kritiky od některých soutěživců soutěživých. Zde však opravdu není vítězů ani poražených. Ale přece jen… Výsledkem mého průzkumu bylo zjištění, že jste všichni moc fajn, máte se rádi, vzájemně si jeden druhého vážíte a mluvíte o sobě s láskou. Za to vám patří moje poděkování. Přeji všem, ať jsou letošní prázdniny podle vašich představ, a zamyslete se někdy nad sny svého miláčka. Možná dojdete k překvapivým poznáním. Zuzka Sadílková

DOVOLENÁ S RODIČI ANEB JK SURVIVAL Jarní prázdniny jsou od toho, aby se jezdilo na hory. Osmnáctiletá dcera už nemusí. Je dospělá, ať si dělá, co umí. Ale čtrnáctiletý synáček je ještě na rekreaci s rodiči odvlečen. Kdyby aspoň jel i snowboard, ale vezou se jen běžky… Mobil je brzy vybit (nabíječka si hoví doma v šupleti) a sluchátka tak ztrácí svou záchrannou funkci. Matka vítězně vybaluje povinnou četbu. Jarňáky snů začínají.

Skoro patnáctiletý sportovec z donucení ale už má všeho dost. Tam nejedu! Ne a ne! Proč se VŽDYCKY musí podle matky? Chci po žlutý, stejnou cestou, jako jsme přijeli!

Chalupa svítí do tmy a uvnitř se rozhoduje, kam zítra vyrazit. Matka ukazuje na mapě, jakou vymyslela trasu. Prakticky samá rovinka, bod obratu: vyhlášená hospůdka. Rezignovaná oběť rodičovských výmyslů ani neprotestuje a ráno se opravdu jde. S sebou tři tatranky, teplý čaj, jedny náhradní rukavice, růžový prášek, zrcátko a rtěnku. A taky stoupací vosk a hlavně mapu! První etapa je do kopce. Matka se zdržuje vzadu, po krátké epizodě „jeden krok vpřed, dva vzad“ si musí na běžky patlat vosk. Pak už ale krátký sjezd (matka ječí na půl lesa, sjezdů z kopečka se bojí, kotníky má jenom dva a nechce si je zlomit) a následuje překrásná rovinka. Matka dělá, že zkušeně běží, počítá si jedna, dva, tři, čtyři a puchýř na pravé patě jako by nebyl. Ti dva vepředu na ni poctivě čekají. A už je tady hospoda! Obsluha skvělá, jídlo taky, palačinka nedobrovolného rekreanta mírně smiřuje se situací. Najednou je půl třetí…

Ale otec se matky zastává a jde se tedy po zelené. Nadávající syn se plouží vzadu. Je zamračeno, sněhové vločky poletují, trasa je sice úzká, ale pěkně prošlápnutá. Najednou se objevuje cedule: pozor, lavinové pole. Je na ní i jakési telefonní číslo. Zpoza ní vyjíždějí z lesíka dva sjezdaři – vida, běžně se tady jezdí a je to pořád zeleně značené. Cesta vypadá úchvatně, matka jásá a kochá se. Otec je trochu znervózněn a radí nezdržovat se u potůčku a radši rychle jít. Stopa je sice viditelná, ale čím dál bídnější. A začíná se svažovat! Ne že by to matka nečekala, však studovala mapu, neuvědomila si ale, jak to má s těmi běžkovými sjezdy. Jede po úzké cestičce zaříznuté do prudkého svahu mezi stromky a ječí. Zkusí si sundat lyže, ale zapadá po kolena do sněhu. Takhle to nepůjde! Trasa se stává čím dál krkolomnější, najednou je to jen úzká pěšinka uprostřed zasněženého srázu. Skoro patnáctiletý syn přestává nadávat a začíná se potěšeně rozhlížet kolem. Sjezdu ve ztížených podmínkách se nebojí ani malinko. Matka si sundává lyže a s běžkami v jedné a holemi v druhé ruce se sune po zvlášť vypečeném kousku cesty po zadku. Sakra. Stromy končí, nad běžkaři stojícími uprostřed obrovského zasněženého kotle se zvedá – lavinové pole. Cestička

Cestou zpět to fouká, rukavice studí, je potřeba se do toho opřít. A už je tu rozcestník. Matka si pamatuje plánovanou trasu, ne nadarmo kupovala mapu dva týdny předem. Teď je to jen pět kilometrů po zelené a jsme doma!

Matka se směje. To je nuda, a dlouhý, podívej, ukazuje, tady to vezmeme kousek nahoru, pak doprava a je to. Nechci! Nebudu! Nepůjdu! Budu tě hrozně prudit! Budu nasranej! Vyhrožuje bezmocný běžkař.


11

Breptovy objevy

Reportáž od Breptovy zahraniční dopisovatelky

se ztrácí, matka, která šla první, vězí po pás ve sněhu a začíná hystericky sípat. Má příšerný strach o synáčka. Zavalí ho lavina! Umrzne! Matka hrůzou a strachy o potomka takřka přestává dýchat. Metr osmdesát vysoký, avšak pouhých padesát kilo vážící klouček zatím stojí o kus výš na běžkách, které celou cestu lehce ovládá, spokojeně monitoruje situaci a malinko se usmívá. Matka kolabuje a odmítá pokračovat v cestě. Nastupuje otec, se svými sto kily rovněž zabořený hluboko do sněhu. Nepokrytě matce vyhrožuje. Přetáhnu tě hůlkou, když nepůjdeš dál! Synáček je zrůžovělý radostí. Cesta se objevuje o kousek níž, úplně promočená matka s otcem se k ní probrodí sněhem, chlapec elegantně sjíždí. Už je pozdě, k cíli zbývají ještě asi tři kilometry, ve stále větším šeru, z kopce, lesem, po příšerné stopě, ale lavinové pole i sráz jsou šťastně za běžkaři. Psychicky vyčerpaná matka pláče a na každých dvou stech metrech padá. Hodný potomek na ni čeká, pomáhá jí vstát a znova a znova nasadit lyže. Je to sice nekonečné, ale přece jen, už za úplné tmy, dobrodruzi

Přeživší J. K. Foto: Jolča Kurzweilová

vidí okna chalupy. Kamarádi, kteří je šli hledat, si nechávají celou příhodu vyprávět. A přestože to jsou praví horalé, Krkonoše znají jako své boty a naše běžkaře považují za nezodpovědné cvoky, neubrání se závisti. Jít v zimě s letní mapou by je totiž vůbec nenapadlo, a tak se jim nemůže nikdy stát, že si cestu zkrátí přes lavinové pole, kam je vstup zakázán.

A absolvent jarních prázdnin si konečně s rodiči užil – a přežil. Jolča Kurzweilová

MŮJ NEJLEPŠÍ PRÁZDNINOVÝ ZÁŽITEK ANEB JAK TO VIDÍ DĚTI Začala bych filosofickým zamyšlením. Zeptej se svého potomka, na co chceš, odpoví ti, na co chce on. Opravdu? Já jsem to zkusila a zajímala mne jednoduchá věc, a sice, aby mi děti popsaly svůj nejlepší prázdninový zážitek. Zamyslete se nad tím, co by asi uvedly vaše děti? Co se jim z jejich prázdninových dobrodružství nejvíce vrylo do paměti? Kde to bylo nejvíc nejlepší? Moře, rybník, hory, doly, černý les? Asi všichni tušíme, že je celkem fuk, jestli za těmi NEJ prázdninami ujedeme stovky i tisíce kilometrů nebo jen pojedeme za roh k babičce do Zálesní Lhoty, ale jde prostě o to, co se tam stane… První příspěvek mám od osmileté Emičky: Jednou jsem šla s bratrancem Erikem a bráchou Mikim a maminkou pro Idu, to je minerální pramen. Bylo strašný vedro, tak jsme se trošku zchladili. Vlezli jsme do řeky a přešli jsme na druhej břeh. Když jsme přecházeli na druhej břeh, Miki a Erik se vymáchali, tím myslím, že spadli do řeky. Byl tam velký proud a kameny. Asi z toho spadli. Já jediná jsem zůstala suchá. Potom jsme šli do cukrárny a Miki si před ní nahatej lehl a máma musela vysvětlovat, že mu nic není. Honzík, když byl desetiletý: Mé nejkrásnější prázdniny Letos nás rodiče donutili jet do Pobaltí. V Litvě jsem zvracel, v Lotyšsku jsme zabloudili a v Estonsku byla zima. Bylo to tak hrozné, že jsme se se sestrou ani nehádali. Nechápu, proč jsme nemohli jet do Chorvatska k moři. Zážitek z prázdnin desetileté Elišky: Byli jsme u moře. 1. den jsme jeli do Zadaru, kde jsme si měli vyzvednout loď. Cesta byla dlouhá a šíleně pražilo slunce. Naše loď se jmenovala Espada. Zakotvili jsme v jedné zátoce u pobřeží. Večer jsme jeli do restaurace na drink. První zážitek byl, když nám přestal fungovat motor od člunu, a proto se táta se svým kamarádem svlíkli a člun tlačili zpátky k lodi. Druhý den hned po snídani jsme čekali na nový motor. Jeli jsme dál a zakotvili jsme u ostrova Iš. Byl asi příliv, protože jsme všude nacházeli schránky a klepeta. Na vedlejší

12


lodi kamarád Tomáš začal večer hrát na banjo. Třetí den po snídani jsme plachtili. Měli jsme namířeno do přístavu Zablač. Hned jak jsme zakotvili, jsme šli do kavárny Palma. Čtvrtý den jsme vyjeli na volné moře. Dojeli jsme do zátoky. Všichni jsme si vlezli do člunu a naše kamarádka Zuzka s námi blbla a ze člunu za lodí přepadla. Pátý den vítr foukal 30 uzlů. K obědu jsme měli jogurty, a co si kdo našel. Táta ale všechno jídlo po velkém boji pětkrát vrátil. Ale nepřiznal se a řekl, že volal meziměsto. V průběhu večeře jsme lezli na ráhno a na provazy. K večeři jsme měli mušle a chobotnice. Šestý den po snídani jsme šli plavat a lovit mušle. Při projížďce nám zase přestal fungovat motor. Zase jsme doplavali. Vyrazili jsme na ostrov Žcet. Sedmý den: po snídani jsme už nevěděli co dělat, tak jsme si zahráli na schovávanou. Odpoledne jsme znovu vyjeli. Když jsme zakotvili, došlo nám, že jsme zde poslední den. Na zábavu jsme se začali houpat na ráhně jako Tarzani a skákali rovnou do vody. Když jsme se najedli, vyrazili jsme ke třem věžím. Byly to těžební věže, ale později se přestaly používat. Jedeme nazpět do Zadaru. Osmý den jsme odevzdali loď a já s tátou jsme si jeli pro babičku do hotelu Donat. Cesta nazpět byla skoro stejná. Ale když se v Chorvatsku na pumpě stavíte pro kafe, doporučuji nekupovat, je hrozně malé a drahé, alespoň tam, kde jsme byli my. Moje resumé: Jak děti prožívají své prázdninové zážitky? Inu intenzivně! Mají smysl pro vypíchnutí detailu, mají potřebu zaznamenat a v hlavičce uložit každou rádoby nepodstatnou maličkost, mají dar nadsázky a sarkasmu (aniž by to věděly), mají cit a jemné vnímání, ale jsou i praktické, všímavé, dokážou sebe i nás velké poučit. Jsou stručné a jsou rozkošatělé. Milují (třebas skrytě) svou rodinu. Jsou jako my… Milé děti, děkuji vám za vaše krásné a originální příspěvky. Milí dospělí, děkuji vám, že své děti vozíte na neopakovatelná místa a s láskou jim věnujete chvíle svého prázdninového volna. Zuzka Sadílková

DOBRODRUŽSTVÍ Z VIETNAMU Cestu po Vietnamu jsme začali plánovat půl roku před odjezdem, možná i dřív. Na výpravu jsme se vydali ve čtyřech. Můj manžel Jaromír, Gábina (naše sousedka), její kamarádka Petra a já. Holky byly připravené už z dřívějších dobrodružství po Laosu, Kambodži a Thajsku, Muž kreslí staré vietnamské takže jsme nemuseli znaky na kus pergamenu mít strach, že se nám něco může přihodit. Ukázalo se, že vždy se může něco stát a že pravidlo připravenosti neexistuje. Mapa Vietnamu připomíná prodloužené písmeno S, symetricky stočené podél jižní smyčky, ve střední části se zužující, ale na severu zkrácené a vyboulené. Páteř této 1 650 km dlouhé země tvoří hory, které zhruba lemují hranice s Kambodžou a Laosem. Pobřeží je dlouhé 3 444 km a do moře ústí dvě veliké řeky – Mekong a Rudá řeka. Vietnam je o něco větší než Polsko a žije zde více než dvakrát tolik lidí, a sice 84 mil. obyvatel. Je to 13. nejlidnatější stát na světě. Nám Evropanům Vietnam připadá jako druhý konec světa a nejvíc si tuto zemi spojujeme s vietnamsko-americkou válkou. 1. den 29. 3. 2013 jsme odletěli do Vietnamu s přestupem v Dubaji. A zde rada pro ty, kteří poletí někdy v budoucnu stejně jako my. Zaprvé: vzít si teplé oblečení! I když v Dubaji je 40 stupňů Celsia, tak na letišti během noci, kterou jsme strávili na lehátko-sedadlech, je pouze 17 stupňů. S sebou musíte mít: vložku do spacáku, samonafukovací polštářek, teplé ponožky a přikrývku hlavy. V 5:00 jsem si na hlavu nasadila kulicha a ráda bych i do uší špunty. Tu poslední věc jsem ale bohužel neměla, a tak jsem neustále musela poslouchat hlášení příletů a odletů letadel; během prvního muslimského svolávání k modlitbě se opravdu bez této pomůcky neobejdete. Věřte mi! 2. den 30. 3. 2013 V 8:40 nástup do letadla směr Ho Či Minovo město, jinak řečeno Saigon. Let mi připadal krátký a opravdu naší celé výpravě to uteklo hodně rychle. Dobré jídlo, pití a filmy nám zpestřily let. Po výstupu z letadla nás čekal další šok, tentokrát termální. Z dvou stupňů v Praze do 35 stupňů Celsia. Zde další dobrá rada: musíte se vždy domluvit na ceně, a to dopředu. Plaťte nejlépe vietnamskými dongy. Ty získáte bez problému na letišti. Po příjezdu do ulice hotýlků pro turisty nás hned odchytil mladý Vietnamec a pozval nás do svého příbytku. Další důležitá informace: dobře se dívat a smlouvat. Podívat se pod matrace, zkontrolovat stav koupelny a postele… Může se tam nacházet opravdu zajímavé překvapení. My jsme byli

tak strašně unavení, že jsme si jen nechali na můj příkaz vyměnit povlečení. Pokoj nás vyšel na 10 dolarů pro dva. Saigon v noci žije, je neuvěřitelné, jak zde lidi ponocují, jak spí, jak jedí na ulicích, jak komunikují, jak prodávají úplně vše, nač si vzpomenete. Jsou to dobří obchodníci a kšeftmani. Polka se ale nevzdala a bojovala o každý dong, pokud to ovšem šlo. 3. den 31. 3. 2013 Ho Či Minovo město jsme prošli křížem krážem. Viděli jsme pozůstatky francouzské kolonizace Saigonu: Hlavní poštu, katedrálu Notre-Dame z 19. století, hotel Rex (během války ve Vietnamu sídlo všech zahraničních reportérů), sídlo Lidového shromáždění, Městské divadlo… To vše v tom největším vedru, s vodou v ruce a foťákem přes rameno. Odpoledne jsme se vydali do oblasti Cu Chi, kde rolničtí partyzáni o síle 18 tisíc mužů vedli válku z 200 km dlouhých, ručně vykopaných tunelů a komor. Kdo zde nebyl, nikdy nepochopí význam války ve Vietnamu. Byl to silný emocionální zážitek, obzvlášť když jsem se plazila v tunelech, jako je naše evropské kanalizační potrubí. Dusno, děsivá představa klaustrofobie a k tomu lítající netopýři.

V Saigonu před budovou komunistického shromáždění

Fota: archiv Anny Zeman

4. den 1. 4. 2013 Ráno návštěva Paláce sjednocení a Čínské pagody Jadeitového Císaře. Kolem třetí hodiny jsme odjeli taxíkem na letiště. Čekalo na nás město Hanoi, vzdálené o 1 700 km dál směrem na sever Vietnamu. Zde další historka, tentokrát mého manžela, který si v taxíku na letiště zapomněl mobil. Hodinu a půl před odletem jsme telefonovali a naháněli taxikáře, který vůbec nerozuměl, co říkáme, a s pomocí příslušníků komunistické strany taxikářů a neschopni se domluvit s kýmkoliv jsme po neuvěřitelně dlouhých 45 minutách telefon získali zpět. Zázraky se dějí i zde! Teď sedím zde v Hanoi v malém hotýlku, píšu tento článek pro Breptu a myslím na všechny doma. Zde je 2:16 v noci a naše výprava už dávno spí. Venku pouze 20 stupňů a nad mou hlavou se každých pět minut ozývá gekon. Tak dobré ráno, Vietname! Vaše zvláštní zpravodajka ze světa Anna Zeman


13

Breptův kaleidoskop

Breptův kaleidoskop

FILMOVÝ KLUB N3 Smrt filmu! Takto radikálně se vyjádřil skvělý britský režisér Peter Greenaway (Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec, Prosperovy knihy atd.). Americká filozofka Susan Sontagová zase píše o úpadku filmu. Oba mají na mysli především to, že se radikálně změnil způsob, jakým se díváme na filmy. Dříve chodily do kina davy: nejprve diváci uhýbali před přijíždějící lokomotivou bratří Lumièrů. Později si na novou iluzi zvykli, ale nepřestali jí být po dlouhé desítky let fascinovaní. Ale nastoupila televize a po ní internet a mobily a notebooky a tablety a… A kino začalo být nemoderní, drahé, zastaralé… Filmy dnes sledujeme hlavně na počítači, a tak se zcela vytrácí mysteriózní zážitek společného prožívání v potemnělém sále, který si určitě nejen já spojuju třeba s prvním rande. (Mocná Afrodité – v mém případě z Karlových Varů – v kině na Ořechovce v říjnu 1996.) Stejně tak si jistě nejen já rychle vzpomenu na film, který mi změnil život, či aspoň moje vnímání kinematografie. I když hluboko na Východě, změnil jsem se Tenkrát na Západě. Vzpomínáte, jak Charles Bronson zafoukal na harmoniku? Máte v uších to sólo? Rande i kovbojka

se u počítače prožívá podstatně hůře – a možná je to úplně nemožné – byť může být potenciální partnerka sebevíce okouzlující a nějaký stažený film seberevolučnější… Film se zkrátka ocitl ve zcela nové roli, která se navíc stále proměňuje. (Jen letmá odbočka k penězům: Filmování je přitom pořád velmi nákladné a peníze za jeho šíření televizí či internetem končí z velké části u úplně jiných lidí než u těch, kteří film vytvořili nebo zaplatili. A ti lidé, kterým současný stav vyhovuje, si rádi berou do úst diváky, kteří to přece mají levnější, anebo přímo zadarmo.) Je třeba pokusit se film resuscitovat! Vyhlásit válku filmovým fastfoodům a zajít aspoň občas na Velkou žranici. Lze to dělat mnoha způsoby. O jeden z nich se pokoušíme každý měsíc ve filmovém klubu Nové Trojky Procházka filmem. Staňte se s námi znovu aspoň na chvíli součástí filmového publika. Příští Procházka filmem je plánovaná na 24. května ve 20.00 a promítat se bude Rozchod Nadera a Simin. Na červen plánujeme animované filmy pro dospělé, termín ještě upřesníme (více na www.nova-trojka.cz). Radim Procházka

BLUDIŠTĚ PRO DĚTSKÉ ČTENÁŘE

KALEIDOSKOP ANEB CO BREPTOVY KAMARÁDKY MAJÍ A NEMAJÍ RÁDY Edita Janečková Všem zapáleným čtenářům doporučuji knihu Jeffreyho Eugenidese Hra o manželství. Po dlouhé době moderní, ale klasicky vystavěný milostný román – Madeleine se rozhoduje mezi dvěma muži, z nichž ten atraktivnější pro ni zjevně není ta nejlepší volba. To vše okořeněno láskou k literatuře a hledáním víry… Skvělá kniha, v níž nenajdete ani detektivní zápletku a dokonce ani jediný odstín šedi. Natož pak padesát.☺ A ještě něco do sluchátek – Jamie Cullum, rozcuchaný kluk vzrůstem připomínající hobita. Ovšem když zasedne k pianu a přidá svůj sexy hlas – je to jízda! Ne nadarmo mu přezdívají Sinatra v teniskách. A o prázdninách ho můžete spatřit na vlastní oči v rámci Colours of Ostrava. Jolča Kurzweilová Až bude hezky, stromy pokvetou a bude přes dvacet stupňů, sedněte v Praze na kolo. Asi třicetikilometrový okruh začíná na Klamovce, pokračuje nahoru na Ladronku přes silnici do Hvězdy, dál do Šárky a Podbaby, odtud vede podle Vltavy do Stromovky, kolem technického muzea na Hrad a po jízdě přes Petřín končí zase na Klamovce. Chcete vidět zlatou Prahu? Na tomhle úchvatném výletě ji uvidíte. Věže, paláce, mosty, … a jen minimum silnic, cesta vede prakticky pořád parky a zelení. Něco takového vás smíří i s přestěhováním na Smíchov. Zuzana Sadílková doporučuje: Zamilujte se! Mně už se to párkrát v životě povedlo, ale – světe div se – teď se mi povedlo zamilovat se do téhož chlapa podruhé! Poprvé to bylo před lety, když natočil Pulp Fiction – historky z podsvětí, nyní to prožívám podruhé, když natočil Nespoutaného Djanga. Ano, je to báječný Quentin Tarantino, není sice vůbec hezký, ba je přímo slizký a libuje si ve zvrácenostech, ale jeho filmům nedokážu odolat! Na první místo ve svém soukromém žebříčku stavím Hanebný pancharty, ty byste ale teď v kinech těžko hledali, tudíž DOPORUČUJI šupky hupky do kina na Djanga. Titulní hrdina je neodolatelný a Leo di Caprio k sežrání odporný. nedoporučuje: Vymlouvat se na jarní únavu! Každý sice máme právo být někdy unavený, ale jaro za to letos jistojistě nemůže. Jaro totiž NENÍ…

Markéta Vokrouhlíková Dovolená u moře? 14 dní? Egypt? Resort? All inclusive? A to všechno v srpnu?! Trapná hrůza??? Ani náhodou… Vkusný hotel s krásnou zahradou, senzační jídlo, kontinuální přísun alkoholu, moře jako jedno velké akvárium (jen snad o něco teplejší), obraz: půl šesté ráno, širé moře a v něm já, Vítek a páreček právě kopulujících delfínů… (hotel Utopia Beach Club, Marsa Alam, Egypt) Buďte opatrní při zametání cestičky vlastním dětem! Jakmile se z pěšinky stane víceproudá silnice, pochopíte, že jste přestřelili. Myslím (doufám), že pokud komunikace není zanesena v katastru charakterů, tak se s tím ještě dá něco dělat. Vyzkouším a podám zprávu. Kateřina Ondroušková Můj tip i anti tip se skrývá v jednom jediném projektu, a sice ne ledajakém – je to dokonce projekt evropský a nazývá se Otevřete 13. komnatu. Spočívá v tom, že s potomky navštěvujete vybrané hrady a zámky, kde podstoupíte prohlídku pamětihodnosti s kostýmovaným průvodcem. Ten vás procvičí z pěti vědomostních otázek (naše děti standardně odpovědi neznají) a pak dostanete do cestovatelského průkazu klíč. Po nasbírání sedmi klíčů vám otevřou tajemnou komnatu, čehož jsme jako rodina ještě nedosáhli. Výhodou projektu je, že děti to většinou hodně baví, nevýhodou pro nás dospělé – téměř nikdy se nic o navštíveném objektu nedozvíte a navíc vás třeba Kat Heřman na hradě Kost bolestivě mučí palečnicí… Ale co bychom pro naše skvělé děti nepodstoupili, že?☺ Míla Kramná Inspirováni písničkou Malé kotě, pořídili jsme si do bytu 3+1 kocourka. Zamilovali jsme si to hebounké klubíčko, které přede a hřeje, když si vám lehne na břicho. Jenže koťátko vyrostlo a je z něj kočičí puberťák. Naše soužití začalo skřípat. Albert na nás skáče, škrábe nás, kouše, útočí na bosé nohy. Skáče na pověšené prádlo a zanechává v něm stopy po svých drápkách. Ostří si drápky o sedací soupravu. Okusuje a demoluje kytky v květináčích… A dělá i další nepravosti. Prý to přejde a kocourek z toho vyroste… Už se nemůžeme dočkat!

BREPTA, časopis přátel Rodinného a kulturního centra Nová Trojka Vychází 2krát ročně v Praze Evid. č. period. tisku: MK ČR E 18531. Vydavatel: o. s. Nová Trojka, Jeseniova 19, 130 00 Praha 3, IČ: 26594161. Vydavatele zastupuje Edita Janečková. Brepta poprvé spatřil světlo světa v roce 2007. Číslo 13 vychází v květnu 2013. Breptu č. 13 koordinovala Kateřina Ondroušková. Do jeho tvorby se zapojili tito přispěvatelé a přispěvatelky: Rejka Balcarová, Veronika Drdlová, Edita Janečková, Jolča Kurzweilová, Míla Kramná, Antonín Pithart, Eva a Radim Procházkovi, Kikča Rudišová, Janka a Honza Růžičkovi, Zuzana Sadílková, Markéta Vokrouhlíková, Anna Zeman a další oslovení. Pro Breptu fotila Rejka Balcarová a další. Chyby a překlepy odstraňovaly Zuzana Ježková a Edita Janečková. Grafické zpracování: Karolína Matušková Vážení čtenáři, nakládejte prosím s Breptou ekologicky. Pokud jste už dočetli, možná najdete někoho, kdo se vašeho Brepty rád zmocní. A pokud vás náhodou třinácté číslo nudí, odložte ho prosím do tříděného odpadu. Autoři své články píší bez nároku na honorář. Předem děkujeme za vaše dobrovolné příspěvky na Breptu do breptovské kasičky. Předchozí čísla najdete na webu www.nova-trojka.cz v sekci „ke stažení“. Vaše e-maily očekáváme na adrese [email protected]. Těšíme se s vámi na breptovskou počtenou i na podzim 2013!

Autorka: Kikča Rudišová

14



15

Brepta v obrazech

Jarní burza v Nové Trojce Jak již víte ze str. 5, v půli března proběhla v N3 Jarní dobročinná burza. A oč přišli ti, kteří nepřišli?

Děti pracujících dobrovolnic dokázaly usnout vskutku kdekoli.

16

Co nakonec nekoupit?

Na třídění je potřeba silných žen.

Malé trojkové pomocnice

Vlastíkův souboj s ramínky


Fota: Rejka Balcarová a Markéta Vokrouhlíková

10 DŮVODŮ, PROČ MILUJU PRÁZDNINY

Recommend Documents