1. VÝVOJ MĚST OD POČÁTKU 20. STOLETÍ DO SOUČASNOSTI Město v důsledku rozvoje společnosti a jejích jednotlivých aktivit prodělalo od počátku
20. století v celosvětovém měřítku radikální přerod, přičemž názory na městský prostor, jeho
podobu, strukturu a funkce vždy reflektovaly konkrétní místo a epochu, a tudíž rovněž doznaly zásadních změn.
1.2 Západní Evropa a USA
V tržních ekonomikách západní Evropy a USA urbanismus od počátku minulého století
vycházel z principů fordismu a měl přispět k jeho dalšímu rozvoji. Tato koncepce přetrvávala až do počátku sedmdesátých let minulého století a byla založena na velkoplošném městském plánování,
jemuž dominovala výstavba rozsáhlých monofunkčních zón, vzájemně propojených dopravními artériemi, které zajišťovaly nezbytnou cirkulaci obyvatelstva. Město bylo konstruováno s jediným
cílem, a to tak, aby vyhovovalo potřebám společnosti jako celku; potřeby a nároky jednotlivých
obyvatel se ocitly na okraji společenského zájmu. Hlavními rysy modernismu se stala uniformita architektury (typickými příklady jsou americká města Las Vegas či Levittown, ale i mnohá města v
Evropě) a různá intenzita rezidenční a komerční suburbanizace, jejíž zcela živelný, nekontrolovaný
průběh, tzv. urban sprawl, vedl v metropolitních oblastech USA k úpadku mnoha vnitřních měst. Modernistické pojetí města postupně přestávalo vyhovovat novým společenským poměrům a od
počátku šedesátých let tento koncept čelil stále silnější kritice – jednou z prvních byla publikace J. Jacob The Death of Life in Great American Cities (1961).
V období postmodernismu koncepce města získala zcela odlišnou podobu. Městský prostor
začíná být vnímán jako soubor fragmentů, palimpsest dávných tvarů a koláž současných forem
využívání (Harvey, 2002, 45), čímž je jednou pro vždy upuštěno od přezíravého, pragmatického
pohledu. Modernistickou rigiditu střídá všudypřítomný pocit pomíjivosti a design, který má citlivě
skloubit nejen místní tradice a historii, ale i současné potřeby a nároky, je jednoznačně
upřednostněn před strohým, účelovým plánováním. Prostor je chápán jako nezávislá a autonomní entita, jejíž konečná podoba by měla disponovat určitými estetickými kvalitami. Na město tedy přestává být nazíráno pouze jako na zázemí pro výrobní činnost, ale do popředí zájmu se dostávají
ostatní městské funkce, které mají zajistit určitý komfort či kvalitu života všem obyvatelům města. Tento názorový posun ilustruje např. komentář Rollanda Barthese: „Město je diskurz, a je naší povinností věnovat pozornost tomu, co je vyřčeno.“
Postmodernismus stejně jako modernismus přišel s vlastním ideálem města, v němž jsou
monofunkční zóny vystřídány komplexními polyfunkčními celky, schopnými svým obyvatelům
nabídnout hlavní městské funkce v dosahu pěší vzdálenosti, čehož může být logicky dosaženo
9
pouze multiplikací, nikoli rozrůstáním měst do šířky či výšky. Navzdory zdánlivé „dokonalosti“ a pokrokovosti postmodernistického konceptu však i zde vyvstávají určitá rizika. Architektura i městský prostor jsou totiž součástí ekonomického prostředí, jehož základní vlastností je silná orientace na trh (tedy snaha o zisk), a podléhají tak klasickým tržním zákonům a mechanismům,
což vede ke vzniku tržně podmíněných zón (často komerčního charakteru), které v uplynulých desetiletích změnily tvář mnoha měst. Výsledkem je vznik střetů zájmů nejrůznější povahy, které jsou typické pro současný stav měst.
1.3 Česká a moravská města
Vývoj českých měst se od měst západní Evropy a USA lišil „zpožděním“ nástupu určitých
urbanistických procesů a jevů (částečně i jejich rozdílnou motivovaností), a také existencí četných specifik. Tyto odlišnosti byly jednoznačně vyvolány rozdílnou politickou situací po druhé světové válce. Současná podoba českých měst je tedy důsledkem předválečného vývoje (který se zásadním
způsobem nelišil od vývoje ostatních evropských měst), období socialismu a radikálních politických, ekonomických a společenských změn po roce 1989.
1.3.1 Období socialismu
Období socialismu bylo v českých zemích charakterizováno spíše nedostatečnou urbanizací,
neboť např. ve srovnání s Británií či Nizozemskem bylo soustředění obyvatelstva do měst navzdory vysokému stupni industrializace relativně nízké (Musil, 2002, 258) a tento stav musel být u mnoha
měst kompenzován denní dojížďkou za prací. Zatímco v západních ekonomikách byl určujícím
mechanismem vývoje měst trh, socialismus působil na jejich vývoj prostřednictvím národního a
oblastního plánovaného hospodářství, absencí soukromého vlastnictví, a také na základě řízených urbanizačních strategií. Jednalo se především o územní plánování, ale od počátku 60. let např. i o
„koncepci osídlení“, která mj. stanovila střediska místního, obvodního a oblastního významu, či „Koncepci vývoje osídlení a urbanizace ČSR“ z roku 1976, která kladla větší důraz na koncentraci obyvatelstva a společenských aktivit do měst. Tyto koncepce se staly nástrojem ovlivňujícím
množství investovaných prostředků do měst, čímž významně determinovaly vývoj jednotlivých sídel.
Bydlení, bytové politice a kvalitě života ve městech nebyla v prvních letech socialismu
věnována dostatečná pozornost a podpora bydlení byla vnímána pouze jako nezbytný doplněk
poválečné industrializace. Výsledkem byla nedostatečná obnova a rozvoj bytového fondu, tedy stav, který nevyhnutelně směřoval k bytové krizi. Cestou ke zlepšení bylo zavedení družstevní formy
bytové výstavby. Ta ve svém důsledku urychlila nejvýznamnější zásah socialistické éry do podoby
měst, výstavbu panelových domů, která byla stimulována relativní finanční nenáročností a rychlostí výstavby. V šedesátých letech byly záměrně podporovány úvahy o kvalitě bydlení i zájem 10
veřejnosti o tuto problematiku, avšak fordismus stále reprezentoval dominantní přístup většiny architektů i techniků (Musil, 2002, 278), takže lze jen stěží hovořit o skutečném zlepšení životních podmínek obyvatel. Výstavba panelových domů vyvrcholila v sedmdesátých letech a negativně
ovlivnila zejména malá a střední města, neboť zde se dostala do kontaktu z historickými jádry měst. Dalším negativním aspektem byla monofunkčnost a nedostatečná vybavenost větších sídlišť, do značné míry daná nedostatkem investičních zdrojů.
1.3.2 Změny způsobu života ve městech po roce 1989
Vývoj českých měst po roce 1989 doprovází řada zásadních změn, které byly vyvolány
nejen postupným rozvojem tržní ekonomiky a rostoucí životní úrovní obyvatel, ale i měnící se demografickou strukturou a v neposlední řadě rovněž přejímáním západoevropských trendů
v charakteru osídlení, bydlení i městského způsobu života jako takového. Jistý vliv je nutno přiznat i změně hodnotové orientace určité části městské populace, jejímž přímým důsledkem je zvýšená
citlivost vůči některým aspektům městského prostředí, a tudíž i rostoucí nároky na kvalitu života. Mezi hlavní změny způsobu života ve městech se řadí:
1.3.2.1 Suburbanizace a zvýšená mobilita obyvatel
Z hlediska významu i rozsahu je patrně nejdůležitější změnou způsobu života ve městech
rostoucí mobilita obyvatel, projevující se enormním nárůstem individuální automobilové dopravy i zvýšenými nároky na systém městské hromadné dopravy. Tento jev byl v různé míře pozorován ve
většině českých měst, a to zejména jako přímý důsledek změn na trhu práce a dvou hlavních typů suburbanizačních procesů – lokalizace ekonomických subjektů v suburbánních zónách měst a rezidenční suburbanizace.
1.3.2.2 Změny v historických jádrech měst
Centrální část českých měst v uplynulých 15 letech prodělala několik zásadních změn,
přičemž jednotlivé tendence jsou svou povahou poměrně protichůdné. Komercionalizace spojená dramatickým rozvojem služeb byla záhy následována oslabením pozice městských center v
důsledku postupujícího suburbanizačního procesu, konkrétně lokalizací nových a relokalizací
některých stávajících firem na periferii měst, čímž došlo k jednoznačnému oslabení maloobchodní funkce městských jader, odlivu některých služeb a vlivem rezidenční suburbanizace i části
obyvatelstva. Po roce 1989 navíc došlo k převedení části obytných prostor na nebytové prostory. V českém prostředí sice oslabení historických jádrových oblastí měst vůči příměstským oblastem
zdaleka nedospělo k jejich naprostému úpadku, tak jako tomu bylo např. v USA v 50. a 60. letech
minulého století, avšak jisté tendence naznačující oslabení jejich funkce jsou v českých městech
11
dobře pozorovatelné. V současnosti v omezené míře dochází i k opačnému procesu, reurbanizaci, tedy oživování některých částí městských center.
1.3.2.3 Konzumní způsob života
Další zásadní změnou způsobu života ve městech je přijetí konzumního způsobu života,
jehož nástup na počátku 90. let minulého století a současná nepolevující intenzita jsou důsledkem
snadné dostupnosti pestré škály spotřebního zboží a relativně silné koupěschopnosti obyvatelstva.
Tento trend z hlediska městského urbanismu i kvality života představuje změnu značného významu a současně vypovídá o hodnotové orientaci české společnosti na počátku 21. století. Konzumní způsob života se přitom obdobně jako nadměrné používání osobního automobilu pro přepravu
jednotlivce v rámci města často stává symbolem či měřítkem sociálního postavení a společenské prestiže.
Konzumní způsob života do značné míry stimulují nově vznikající obchodní centra
lokalizovaná v příměstské zóně. Jejich lokalizace zvyšuje mobilitu obyvatelstva a klade četné
nároky na snadnou dopravní dostupnost osobním automobilem a vytvoření rozsáhlých parkovacích
ploch, i na zajištění dostupnosti prostřednictvím městské hromadné dopravy. Takto lokalizované supermarkety či hypermarkety odsouvají nákup potravin a zboží pro každodenní potřebu ze
současného obytného prostoru měst mnohdy za hranice jejich intravilánu a ponechávající menším obchodům lokalizovaným ve vlastních městech význam večerního či „pohotovostního“ prodeje
(Kuda, Kuta, 2004, 126). Konzumní způsob života spolu s existencí rozsáhlých obchodních center
na okraji velkých měst rovněž zapříčinil vznik dalšího fenoménu, jímž je silná víkendová migrace obyvatel ze širšího zázemí města do příměstské zóny hlavního regionálního centra. Tento typ
migrace obyvatelstva dnes značně převyšuje intenzitu migračních proudů do center měst za kulturou, sportovním vyžitím apod.
1.3.2.4 Nárůst volného času
Podstatnou změnou městského života posledních let je i nárůst volného času obyvatel, a to
v důsledku zkracování pracovní doby, větším podílem práce na částečný úvazek či práce s volnou pracovní dobou, změny věkové struktury obyvatelstva (nárůstem podílu obyvatelstva v post-
produktivním věku) a konečně také růstem nezaměstnanosti. Nárůst volného času zvyšuje nároky obyvatel na městský prostor, který by svým uživatelům měl nabízet stále kvalitnější spektrum
volnočasových, zejména kulturních, zábavních a sportovně rekreačních aktivit. Tyto činnosti jsou však povětšinou poměrně náročné na vybavenost území.
S nárůstem volného času je spojeno i častější využívání veřejných městských prostor a
otevřených prostor pro procházky a odpočinek, což klade vyšší nároky na aspekty zabezpečující komfortní trávení volného času, zejména čistotu, vybavenost a bezpečnost (z hlediska dopravy i 12
míry kriminality) v ulicích, parcích, příměstských lesích apod. Města navíc musejí být připravena vyhovět požadavkům různých věkových a socioekonomických skupin, neboť různé skupiny
obyvatel (např. děti, mládež, lidé v post-produktivním věku) mají zcela odlišné nároky na městský
prostor. Nárůst volného času je tak jedním z rozhodujících faktorů pro definitivní odklon od koncepce poměrně rozsáhlých monofunkčních prostorů, které musejí být nahrazeny fungujícími
multifunkčními městskými jednotkami, jež jsou schopny uspokojit většinu potřeb a nároků místních obyvatel.
1.3.2.5 Změny v bydlení
Stav bytového fondu a dostupnost kvalitního bydlení jsou důležitými podmínkami, které
determinují kvalitu života ve městech. Oba aspekty jsou do značné míry závislé na bytové politice
a hospodářské situaci státu (Kuda, Kuta, 2004, 126), ale důležitou roli hrají i faktory sociální, mezi než se řadí např. nárůst počtu domácností, daný dřívějším odchodem dětí z rodiny, poměrně vysokou rozvodovostí či prodlužováním střední délky života.
Vlivem výše popsaných změn způsobu života ve městech od počátku 90. let dochází také
k podstatným změnám ve vlastí funkci bytu, které se projevují rostoucími požadavky na kvalitu či standard bydlení. Jednou z obecně pozorovaných tendencí jsou vyšší nároky na plošný standard bytu a odhlučnění vůči vnějším i vnitřním zvukům, které jsou částečně motivovány i tím, že větší procento populace tráví podstatnou část dne uvnitř svého bytu (ženy či muži v domácnosti, osoby
vykonávající zde své zaměstnání apod.) Obytný prostor by tedy měl být koncipován tak, aby byl
schopen zajistit soukromí jednotlivých uživatelů bytu při výkonu rozličných individuálních činností a zájmů. V této souvislosti zcela přirozeně vzniká požadavek na jednu samostatnou místnost pro
každého člena rodiny, resp. uživatele bytu. Takto vzniklý stupeň určité izolovanosti uživatelů bytu je velmi často kompenzován existencí obytné kuchyně, tedy prostoru, který spojuje funkce tradiční kuchyně, jídelny a obývacího pokoje a který při převaze individuálních činností umožňuje
vzájemný kontakt členů rodiny. Vlivem konzumního způsobu života rovněž vzniká potřeba větších skladovacích prostor a typické jsou i vyšší nároky na plošný standard sociálních zařízení. Nové obytné domy by rovněž neměly postrádat balkony či lodžie, které umožňují alespoň částečný kontakt s vnějším prostředím.
Vedle změn probíhajících uvnitř bytu dochází i k důležitému posunu ve využívání prostor
na parcelách rodinných domků, kde lze pozorovat zřetelný odklon od převážně hospodářského
využívání, které je postupně nahrazováno rekreační funkcí (pod vlivem nárůstu volného času a dostupnosti produktů v obchodech). Hospodářská funkce tak byla z řady zahrad zcela vytěsněna nebo se stala pouze okrajovým doplňkem funkce relaxační či rekreační.
13
2. VYMEZENÍ POJMU „KVALITA ŽIVOTA“
Kvalita života se v současné době stává velmi diskutovanou problematikou, která si
získává pozornost mnoha vědních disciplín – kromě geografie např. i sociologie, architektury, urbanismu či medicíny. Rostoucí zájem různých vědních oborů na jedné straně potvrzuje význam
tohoto konceptu, zároveň však se sebou přináší určitá úskalí, neboť každý vědní obor, či dokonce různé přístupy v rámci jedné disciplíny chápou pod pojmem kvalita života něco jiného. Přesné
vymezení pojmu „kvalita života“ potom představuje klíčovou roli pro jakoukoli teoretickou diskusi a posuzování a hodnocení této charakteristiky ve vztahu k městu v tomto smyslu není výjimkou. I
v tomto zúženém kontextu se však nabízí celá řada možných interpretací, a kvalitu života tudíž není možné definovat na základě jedné, obecně platné, relativně přesné definice, tak jako většinu jiných běžně používaných termínů, ale je třeba ji chápat jako posuzování souboru určitých kvalitativních a kvantitativních charakteristik městského prostoru, jež je možné přesně vymezit a definovat. Světové
organizace
(např.
OSN
či
OECD)
vyvíjejí
soustavy
ekonomických,
environmentálních a sociálních indikátorů kvality života, které souvisejí s indikátory udržitelného rozvoje a jsou vhodné především pro vzájemné srovnání různých měst. Pro detailní studium
určitého města, které by mělo postihnout vnitřní diferenciaci kvality života, je vhodnější zvolit konkrétní soubor hledisek, která budou representativní a budou zohledňovat specifičnost daného
místa. S vývojem lidské společnosti dochází k neustálému posunu a změnám v názoru na to, co obyvatelé očekávají od městského prostoru, v němž žijí, a co by město mělo svým obyvatelům
poskytovat. Samozřejmě není možné, aby se všichni obyvatelé ve svých názorech plně shodovali, a proto je při stanovení ukazatelů kvality života nutno dosáhnout určitého kompromisu. Cílem
výběru ukazatelů pro posouzení kvality života by pak mělo být stanovení souboru ukazatelů, který je relevantní a zároveň reprezentuje potřeby, nároky a priority většiny obyvatel města.
V prostředí evropských měst se v současnosti jako základní měřítka vhodná pro posuzování
kvality života jeví dostatek odpovídajících a dostupných pracovních příležitostí, dostupnost kvalitního bydlení v odpovídajícím prostředí a dostupnost každodenní rekreace.
14
3. DOSAVADNÍ POZNATKY O KVALITĚ ŽIVOTA V KONTEXTU MĚSTA
3.1 Přístupy k hodnocení kvality života a její prostorové diferenciace 3.1.1 Knox (1995): Urban Social Geography
Jedním z autorů zabývajících se kvalitou života a posuzováním její prostorové diferenciace je
Paul Knox. V knize Urban Social Geography (1995) nejprve věnuje pozornost důležité složce
kvality života, environmentální kvalitě. Pod tímto pojmem rozumí kvalitu zastavěného prostředí a detailně se soustředí na hodnocení jejích prostorových změn, které jsou zapříčiněny zejména
rozdílnou mírou investic majících bezprostřední vliv na procesy obnovy a úpadku jednotlivých částí měst, jakož i prostorovou segregací různých sociálních skupin.
V rámci hodnocení environmentální kvality je v současnosti centrem pozornosti zejména
kvalita residenčního prostředí, tedy vlastní stav budov a ulic. Tato charakteristika je většinou hodnocena prostřednictvím terénního průzkumu, který spočívá v přiřazení trestných bodů budovám či skupinám budov na základě existence či neexistence environmentálních „vad“ nejrůznější
povahy. Dílčí bodové hodnoty se následně sečtou a výsledná suma vyjadřuje celkový index pro konkrétní část městského prostoru. Tento způsob hodnocení se obvykle používá pro detailní
hodnocení několika městských bloků, ale je možné jej aplikovat i pro rozsáhlejší oblasti, a to k získání hrubých podkladů pro detailnější průzkum či získání základního přehledu o prostorové diferenciaci environmentální kvality.
Knox aplikaci výše popsaného způsobu hodnocení v praxi ilustruje na případě Sheffieldu, kde
byly mezi posuzované aspekty zařazeny např. intenzita dopravy, vizuální kvalita budov, ulic a zahrad, dostupnost veřejných otevřených prostor, dostupnost obchodů a základních škol, znečištění ovzduší a míra soukromí či hluku. Dle relativního stupně nedostatku v těchto konkrétních aspektech urbánního prostředí mohlo být dosaženo maxima 100 trestných bodů.
Dle Knoxe lze jen s těží vyvozovat obecné závěry o prostorové diferenciaci
environmentální kvality, a to v důsledku existence četných nedostatků ve vlastním empirickém
výzkumu. Navíc dostupné evaluační techniky vykazují značný stupeň nedokonalosti, neboť
konečný výsledek je vždy ovlivněn subjektivní volbou jednotlivých kritérií pro hodnocení
environmentální kvality osobou, která hodnocení provádí; totéž lze říci i o relativní váze přiřknuté těmto kritériím.
Soubor zvolených kritérií a jim přiřazená relativní váha by v ideálním případě měly
reflektovat názor společnosti, jejíž prostředí je posuzováno. Ve skutečnosti se však preference
jednotlivých obyvatel města značně liší, a to v závislosti na jejich ekonomickém postavení. Lidé 15
s nízkými příjmy, usilující o uspokojení základních potřeb, obvykle projevují menší zájem o environmentální kvalitu – větší důležitost jednoznačně přisuzují materiálnímu zázemí než
estetickým, duchovním a kulturním aspektům života – zatímco obyvatelstvo, které je zajištěno po
materiální stránce, bývá nesmírně citlivé k takovým ukazatelům environmentální kvality jako je vzhled budov, ulic či zahrad.
Nejjednodušším způsobem hodnocení environmentální kvality by bylo požádat obyvatele
města, aby např. na stupnici od 1 do 10 vyjádřili svou spokojenost s touto charakteristikou. V praxi je však takovéto řešení zcela bezpředmětné a nesmyslné, protože pojem environmentální kvalita je
natolik široký, že by se jen stěží našli dva respondenti hodnotící týž koncept. A právě absence
jasného vymezení environmentální kvality a toho, co zahrnuje, se stává základní překážkou v jejím studiu a ve zobecňování poznatků. I přes tento relativní nedostatek však studium environmentální
kvality podává důležité informace o městském prostoru a při jakémkoli pokusu o stanovení vlastní
definice, která specifikuje, co se rozumí environmentální kvalitou, je tedy třeba tolerovat určitý stupeň zatížení této „objektivní“ definice subjektivním přístupem toho, kdo výzkum provádí.
V minulosti proběhlo několik pokusů „získat“ definici environmentální kvality na základě
vyhodnocení dat získaných dotazníkovým šetřením, které mělo za cíl zjistit společenskou citlivost
vůči různým aspektům environmentální kvality. Studie provedená v Glasgow, v oblasti „low status public housing“, došla k závěru, že spokojenost tamních obyvatel s environmentální kvalitou byla
dána zejména jejich vnímáním následujících kritérií: dopravní problémy, pořádek na ulicích a jejich údržba, dostupnost otevřeného prostoru, antisociální aktivity (např. vandalismus), akcesibilita v rámci města, sociální interakce a upravení krajiny (Knox, 1995, 36). Naproti tomu
data US Annual Housing Survey prokázala, že spokojenost s environmentální kvalitou nepřímo
souvisí s centralitou a velikostí města; nespokojenost je dána zejména přítomností zchátralých a upadajících budov, opuštěných budov, odpadků, pouličního zločinu, znečištění ovzduší, pouličního hluku a nadměrné dopravní zátěže (Knox, 1995, 36). Tyto dva konkrétní případy jsou důkazem
toho, že různé typy domácností, v různém prostředí, s různým hodnotovým žebříčkem vnímají městské prostřední velmi odlišně.
Knox se rovněž zabývá kvalitou života a její prostorovou diferenciací. Zatímco při studiu
environmentální kvality klade zásadní důraz na ukazatele mající bezprostřední vztah k fyzickému
prostředí, při studiu kvality života se opírá i o rozdíly v celkové úrovni sociálního blahobytu
obyvatel města. (Atributy fyzického prostředí však hrají klíčovou roli i při posuzování kvality života.)
Studium kvality života dle Knoxe umožňuje postihnout hlavní sociogeografické projevy
městských komunit pomocí pojmové stupnice, která představuje kontinuum od „dobré“ až po
„špatnou“ kvalitu života. Toto hodnocení se zároveň stává základem pro index kvality života, pomocí něhož lze provést regionalizaci městského prostoru. Získání tohoto indexu je však spojeno 16
s mnoha obtížemi, přičemž přední z nich je stanovení definice sociálního blahobytu (a tedy i kvality života), kterou lze vyjádřit statisticky. Tento problém je jasnou analogií obtíží s vymezením
environmentální kvality. Množství faktorů, které potenciálně ovlivňují sociální blahobyt je
nesmírné. Navíc se názory na důležitost či relevanci jednotlivých faktorů často výrazně lišší mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva. To znamená, že se snažíme číselně vyjádřit něco, co je přímo
nepozorovatelné, a o čem teorie říká, že je funkcí faktorů, které se opírají o sociální hodnoty.
Jakýkoli pokus pro stanovení univerzální definice sociálního blaha a kvality života je proto bezvýznamný, a jsme tudíž opět odkázáni na aplikaci individuálního, a do jisté míry subjektivního přístupu adekvátního pro konkrétní městský prostor.
Jako příklad může sloužit Smithova studie kvality života v Tampě na Floridě. Smith pro
hodnocení kvality života stanovil následující ukazatele: závislost na sociálních dávkách, znečištění ovzduší, dostupnost sportovních a rekreačních zařízení, drogové přestupky, stabilita rodiny a podíl
veřejnosti na místním dění, a to s cílem postihnout obecný koncept sociálního blahobytu jakož i řadu důležitých aspektů, majících vztah ke kvalitě života jednotlivce. Celkový index kvality života byl získán prostým úhrnem počtu bodů získaných pro jednotlivé ukazatele.
Jednou z potencionálních slabin tohoto přístupu je předpoklad, že součet řad měření
různých aspektů kvality života vyústí ve smysluplný statistický údaj. Kvalita života by totiž měla být považována za produkt řady dílčích faktorů, kterým je přisouzena relativní váha na základě jejich relativního významu pro obyvatelstvo, jehož kvalita života je posuzována. Ve vnímání důležitosti jednotlivých ukazatelů kvality života však
panují značné regionální rozdíly; např.
kvalita bydlení není považována obyvateli Británie a USA za tak důležitý aspekt jako zdraví, ale
oba faktory jsou považovány za mnohem důležitější ve srovnání s dostupností rekreačních zařízení. Navíc existuje zřetelná sociogeografická variabilita mezi skupinami obyvatelstva, tzn. že kromě
regionálních rozdílů se uplatňují i rozdíly ve vzdělání, socioekonomickém statutu, věku, příp. členství v náboženských a kulturních skupinách apod. Samotné sociální klima města přispívá
k vytvoření specifických hodnot pro tu kterou čtvrť, neboť sociodemografická kompozice různých čtvrtí utváří charakteristické lokální referenční skupiny, které významně formují postoj k životu místních lidí.
Z výše uvedených skutečností pro studium kvality života vyplývá důležitá otázka: Jsou
popsané rozdíly ve vnímaní důležitosti konkrétních aspektů života ve městě zásadní natolik, aby popřely smysluplnost takových výzkumů, které nepřisuzují jednotlivým ukazatelům relativní váhu,
jako provedl Smith? V současnosti je k dispozici jen několik studií poskytujících údaje o hodnotové orientaci respondentů, nicméně dostupné informace ukazují, že výsledky založené na
přisuzování relativní váhy jednotlivým ukazatelům kvality života na základě převažujících místních hodnot se významně nelišší od neváženého indexu kvality života (Knox, 1995, 62). Příkladem
studie potvrzující tuto skutečnost je hodnocení kvality života v Dundee ve Skotsku, kde bylo 17
použito 50 ukazatelů týkajících se 11 oblastí městského života: zdraví, bydlení, pracovní
příležitosti, vzdělání, osobní bezpečnost, finanční příjem a spotřeba, sociální a politická
angažovanost, dostupnost „věcí“ zajišťujících život v pohodlí, environmentální kvalita a sociální stabilita. Výsledky studie s váženými ukazateli se prakticky nelišily od hodnocení přisuzujícího všem ukazatelům stejnou relativní váhu.
3.1.2 Macháček (2002): Hodnocení vlivů na prostředí ve městech
K poznatku, že charakter kvality života je významně determinován kvalitou prostředí,
nedospěl pouze Paul Knox, ale i řada dalších odborníků. V kontextu českých i zahraničních měst se
kvalitě prostředí a přístupům k jejímu hodnocení věnuje Jaroslav Macháček v publikaci Hodnocení vlivů na prostředí ve městech (2002).
Macháček chápe urbanizovaný prostor jako výsledek interakce mezi třemi typy hlavních
systémů, a to funkčních (doprava, bydlení apod.), prostorových (využívání půdy, prostorové uspořádání městské krajiny apod.) a systémů lokální, resp. regionální integrity, které zahrnují
environmentální, kulturně-historický, urbanistický, sociálně-ekologický a ekonomický systém, mají síťový charakter a jsou důležité zejména pro trvale udržitelný vývoj města i pro jeho dlouhodobou identitu (Macháček, 2002, 6).
Publikace nejprve stručně věnuje pozornost základním urbanistickým hlediskům, jako jsou
míra zástavby, zalidněnost, charakteristiky stavebního fondu, modernizace či substandardní bydlení, přičemž pro každé diskutované hledisko je uveden soubor ukazatelů pro posouzení kvality.
Například pro hodnocení kvality stavebního fondu Macháček zdůrazňuje důležitost těchto aspektů:
stáří bytových objektů, základní vybavenost bytů, stáří hlavních složek technické infrastruktury, výskyt komerční činnosti v historicky cenných částech města, „squatting,“ kolonie nouzového bydlení aj.
Mnohem detailněji je rozpracována část zabývající se vlivem dopravy na kvalitu městského
prostřední, neboť právě tato lidská aktivita představuje jeden ze zásadních činitelů ovlivňujících jeho kvalitu. V publikaci je popsán celosvětový nárůst všech složek dopravy, hlavní pozornost je
však věnována důsledkům tohoto trendu, tedy hodnocení přímých dopadů dopravy na prostředí, její energetické náročnosti, problémům plynoucím z nedostatku parkovacích prostor, strategiím pro
„zklidnění“ dopravy i pozici veřejné dopravy, cyklistiky a pěšího provozu. Kapitolu uzavírá soubor kritérií pro hodnocení vlivu dopravy na prostředí, který shrnuje tab.1.
18
Tab.1. Kritéria pro hodnocení dopravy ve městě (sestaveno podle: Macháček, 2002, 42-47) Hlediska pro hodnocení vlivu dopravy na prostředí Urbanistické aspekty
Příklady hodnotících hledisek
Dopravní formy
Doprava v klidu
Pozemní komunikace
Vizuální intruze
Intenzita motorizované dopravy
Zdraví obyvatelstva
výskyt lokalit na území města zvlášť náročných/relativně málo náročných na individuální motorismus či výskyt lokalit s významnou proporcí dopravně zklidněných ulic zastoupení veřejné dopravy, individuálního cyklistiky, vybavenost městské cyklistiky
motorismu,
městské
podíl vyznačených parkovacích ploch na území města, rozsah parkovacích ploch na 1 trvale bydlícího, resp. přítomného obyvatele či poměr parkovací plochy a užitné plochy bytových, resp. nebytových prostorů
plocha a délka všech komunikací, délka „dopravních“ tepen, vizuální vybavení komunikací účinky na estetické vnímání, vliv na městskou, resp. přírodní krajinu, účinky na přístup světla a slunečního záření
výskyt vozidel, nehodovost, časové ztráty, hmotné a majetkové újmy, bariérové efekty emise, akusticky nevyhovující prostředí
Macháček se dále věnuje analýze energetických a materiálových vstupů a výstupů ve městě,
a to zejména vstupům a využití energie a následně odpadů, které představují nežádoucí výstupy
všeho druhu. Pro posouzení hospodaření s energií ve městech jsou navržena tato kritéria: skladba využívaných energetických zdrojů, skladba konečného užití energie podle hlavních sektorů spotřeby (podíl průmyslu, domácností apod.), spotřeba energie na 1 obyvatele, zastoupení
lokálního vytápění, podíl odpadního tepla z průmyslu na celkovém příkonu tepla. Hodnocení
nakládání s odpady by mělo být založeno na posouzení těchto hledisek: složení odpadů (komunální, výrobní a ostatní odpad, resp. běžný a zvláštní odpad), objem komunálního odpadu na 1 obyvatele za rok a vývoj této charakteristiky v čase, míra zachycení komunálního odpadu sběrným systémem podle částí města a struktura využití či likvidace komunálních odpadů.
Dalším posuzovaným aspektem městského prostředí je otevřený prostor (OP). Ten je
definován jako veřejně přístupné území s bezvýznamným podílem městské zástavby poskytující
možnosti pro výskyt zeleně, které je součástí intravilánu nebo na něj bezprostředně navazuje (Macháček, 2002, 61). Hodnotící kritéria zahrnují např. vzájemné vztahy OP v městském systému,
rekreační potenciál, přístupnost a zastoupení zeleně v OP, proporce OP v centru, ve vnitřním městě,
v okrajových městských částech, popř. ve vnějším městě, počet a podíly parkových ploch nebo ploch veřejné zeleně na rozloze města, koeficient dopravní priority (poměr mezi plochou pozemních komunikací a parkové plochy/plochy veřejné zeleně a další.
Macháček rovněž uvádí přehled několika základních přístupů k hodnocení prostředí.
Hodnocení kvality městského prostředí se bezprostředně týká přístup monitorující, který vychází
z analýzy souboru základních charakteristik a umožňuje vzájemné srovnání jednotek stejného řádu i porovnání s jednotkami nadřazenými (region, stát). Tento přístup umožňuje stanovení rozdílů 19
v souhrnné kvalitě prostředí stejně jako na úrovni jednotlivých charakteristik, určení nejvíce a nejméně kvalitních, problémových území a provedení vnitřní regionalizace území na základě kvality prostředí. Druhý přístup úzce související s kvalitou městského prostředí pojímá město jako
ekosystém vytvářející „kulturu lidského života i podmínky pro jeho přetrvání v daných sociálně-
ekonomických poměrech“ (cit. Macháček, 2002, 78-79). Na základě posouzení řady kritérií a vztahů mimo jiné umožňuje definovat, jakými hodnotami by se mělo konkrétní prostředí
vyznačovat, aby vyhovovalo požadovaným nárokům na kvalitu života, a vyjádřit a posoudit vliv sociálních faktorů na kvalitu prostředí. Další uvedené přístupy zahrnují přístup vyjadřující územně vázané problémy, lokalizační přístup a koncept územního rozvoje. Závěrečná část publikace se
detailně věnuje problémům spojeným s vyhodnocováním kvality urbanizovaného prostředí zejména prostřednictvím mechanismu EIA.
3.1.3 Konference „Města pro trvale udržitelný rozvoj – indikátory kvality života ve městech“
Účastníci konference konané v roce 1997 se zabývali problematikou trvale udržitelného
života ve městech a soustředili se zejména na projednání některých biologických, zdravotních,
sociálních, ekonomických, urbanistických a technicko-infrastrukturálních indikátorů kvality života. Příklady jednotlivých indikátorů, které však ve srovnání s výše uvedenými autory reprezentují spíše interurbánní přístup a jsou tak vhodné pro vzájemné srovnání různých měst, jsou uvedeny v tab.2.
Tab.2. Indikátory kvality života ve městech (sestaveno dle: Petr, M. 1997, 43-44) Kategorie
Příklady indikátorů
Sociální a zdravotní indikátory
Environmentální biotické indikátory
růst populace, hustota obyvatelstva, kojenecká úmrtnost, naděje dožití při narození, míra zaměstnanosti, obytná plocha na osobu, kriminalita, rozvodovost, sociální zdraví, kuřáctví, drogy, alkohol, sebevražednost, psychické zdraví kvalita vody, kvalita městské zeleně, významné biotopy, index ekologické stability, sledování a rozbory flory, hodnocení ploch ruderální vegetace
Technická infrastruktura
Abiotická složka životního prostředí
Ekonomika
index znečištění ovzduší, obsah škodlivin ve smetcích, kvalita pitné vody, složení odpadních vod, produkce a nakládání s nebezpečným odpadem
Výchova a vzdělávání
spotřeba energie na osobu, sociální dimenze rozpočtu, počet zaměstnaných obyvatel podle sfér ekonomiky, podíl investic a výdajů
délka trolej. a tram. linek v km/počet obyv., délka cyklistických stezek v km/počet obyv., délka pěších zón v km/počet obyv., poměr individuální a hromadné dopravy osob na dopravní práci, stupeň automobilizace, výdaje na veřejnou hromadnou dopravu, stupeň urbanizace, poměr užité a zastavěné plochy
přístup veřejnosti k informacím, systematická ekologická výchova, procento financí věnované z rozpočtu města na ekologickou výchovu, ekologické chování veřejnosti, ekologické vzdělávání ve státní správě a samosprávě
20
3.1.4
Bašová,
Urlandová
ekourbánnych parametrov
(2004):
Bývanie
z hľadiska
hodnotenia
kvality
Autorky se zabývají kvalitou obytného prostředí, kterou lze dle jejich názoru posuzovat
s ohledem na dvě základní polohy, jimiž jsou kvalita navrhovaných obytných souborů a kvalita procesu revitalizace, rehabilitace a rekonstrukce existujících obytných souborů, dostavby,
nadstavby apod. (Bašová, Urlandová 2004, 24) Kvalitu bydlení lze rovněž posuzovat v rovině
urbánní sídelní a zonální, architektonické na úrovni objektu a stavební na úrovni objektu. Bašová s Urlandovou jako základní kritéria pro hodnocení kvality obytného prostředí definují tyto ukazatele:
lokalizace a kontext s prostředím, hodnotová škála určitého obytného souboru, kvalita
obytnosti obytného souboru (např. prostorové vazby na vnější prostředí, expozice obytných prostor vůči slunci, typ tvarů, materiálu a barevnosti, vlastní identita a rozpoznatelnost obytného
souboru,
bloku
či
objektu),
výraznost
a
rozmanitost
urbánních
tvarů,
„identita“ konceptu, míra otevřenosti, resp. uzavřenosti bloků, zvláštnosti a specifika obytného souboru.
Podle bašové s Urlandovou (2004) se hodnocení kvality obytného prostředí, které zahrnuje
jak vizuální vnímání, tak i technické, funkčně-provozní, ekonomické a jiné aspekty sídelního prostoru, pokouší reflektovat komplikované vztahy mezi člověkem a prostředím a stále nemá
dostatečně objektivní dimenzi. V současnosti je hodnocení kvality obytného prostředí stále častěji
motivováno ekonomickými otázkami s cílem ovlivnění tržní ceny budov na základě jejich kvality, informovat obyvatele a vlastníky, urychlit stavebně-technickou rekonstrukci obytného prostředí, hospodářsky oživit region a rozšířit počet pracovních příležitostí.
V rámci úsilí o poznání podmiňujících faktorů kvality prostředí autorky rozpracovaly
metodiku pro posuzování humáně-environmentální kvality obytného prostředí urbanisticko-
architektonických souborů, přičemž se snažily zejména o podporu objektivizace hodnocení, a to na základě přesvědčivosti, argumentovatelnosti a kvantifikace. Navrhnutá metodika byla prakticky aplikována na některé urbanistické lokality (Bratislava-Rača, Sv. Jur, Petržalka a Nováky).
Výsledky vedly k vymezení ekourbánních zón na základě zhodnocení vybraných kvalitativních parametrů a k návrhu zlepšení kvality jednotlivých existujících obytných prostředí prostřednictvím revitalizačních a humanizačních procesů.
Cílem projektu bylo stanovit konkrétní parametry, podle nichž by bylo možné hodnotit
kvalitu bydlení i z hlediska ekourbánních jevů, tzn. neomezovat se pouze na samotný objekt, ale
zohlednit také vliv okolního prostředí. Součástí hodnocení byly dvě skupiny parametrů: fyzické
faktory (tzn. viditelné, hmotné, měřitelné), např. dostupnost, hluk, terén či občanská vybavenost, a faktory „psychického“ (neměřitelného) charakteru, např. sociální struktura obyvatel, kompozice
prostředí apod. Hodnocení druhé skupiny faktorů je značně subjektivní a podléhá konkrétním 21
požadavkům konkrétního uživatele městského prostoru. Struktura ekourbánních jevů navržených pro lokalitu Sv. Jur je uvedena v tab.3.
Tab.3. Kategorie parametrů pro zkoumání ekourbánních jevů v lokalitě Sv. Jur (sestaveno podle: Bašová, Urlandová, 2004, 34)
Měřitelné kategorie
Kategorie subjektivního hodnocení
Zeleň návaznost na zelené plochy, vzdálenost k jiným oblastem (park, les, zahrady)
Atraktivita vlastní identita, parter, různorodost, kompozice, výhled
Nekomerční vybavenost dostupnost (MHD, MŠ, církevní zařízení a kultura)
„Podlažnost“ kontakt s parterem, obtížnost přístupu
Sportovní plochy dostupnost, různorodost, kvalita, volné plochy
Ostatní specifikum, které ovlivňuje kvalitu obytného prostředí
Obchody dostupnost, výběr, služby, prostory pro podnikání a hobby Hluk blízkost a bariéry hlavních tahů
Terén spodní voda, technická řešení, přístup
Sociální struktura struktura obyvatelstva podle věku, zaměstnání a prestiže
Vlastní pozemek možnost zemědělských aktivit, soukromý majetek
Orientace poloha objektu na pozemku vůči světovým stranám a dopravním tahům Parkoviště, garáž dostupnost k nejbližšímu stání, vlastní Pěší přístup zastávky MHD, zkratky, vzdálenosti
Přístupnost náročnost přístupu z obslužné komunikace
Každá kategorie byla hodnocena na stupnici 1 (nejnižší hodnota) až 5 (nejvyšší hodnota),
průměr všech hodnot pak udával koeficient kvality určitého pozemku či oblasti, který bylo možno
použít ke vzájemnému srovnání. Lokality s odpovídajícím si ohodnocením pak vytvořily zóny se srovnatelnou kvalitou obytného prostředí, jež by se v praxi mohly projevit rovnocennou cenovou
hladinou pozemků. Analýza tohoto typu může vést nejen k odhalení relativních výhod a nevýhod, ale i rozvojového potenciálu daného území.
3.1.5 Kallabová (2004): Percepce kvality bydlení v panelových sídlištích
Kallabová studuje kvalitu bydlení, resp. obytného prostředí v panelových sídlištích, a to
zejména z pohledu psychologie prostoru, tzv. place identity, která je dána zejména jeho historií,
přírodními východisky, současnými sociálními funkcemi a limity využití (Kallabová, 2004, 95), a
22
funkce člověka, který svou aktivitou může prostředí ovlivňovat a přeměňovat. Mezi oběma články neustále dochází k vzájemným interakcím – tedy k ovlivňování obytného prostoru životním způsobem člověka a naopak.
Kromě popisu některých negativních aspektů spojených s bydlením v sídlišti a změn v
sídlištním bydlení za poslední desetiletí autorka uvádí několik „tradičních“ kritérií pro hodnocení kvality bydlení v sídlištích, jako jsou dispoziční řešení bytu, technické vybavení bytu, širší sociální prostředí, obložnost bytu, vynucené soužití více domácností v jednom bytě apod., avšak zároveň
zdůrazňuje fakt, že kvalitu sídlištního bydlení nelze izolovat od kvality okolního prostoru a při jejím hodnocení je třeba vzít v úvahu i další kritéria, která jsou schematicky znázorněna na obr. 1. a dají se aplikovat i pro hodnocení ostatních typů městského obytného prostředí.
Obr.1. Interakce prvků percepce a kvality sídlištního bydlení (převzato: Kallabová, 2004, 96)
3.2 Práce věnované hodnocení kvality života v Brně 3.2.1 Kolejka et al. (1997): Životní prostředí – Brno 1996
Jedná se o informační publikaci o stavu a dynamice životního prostředí ve městě Brně,
která obsahuje hodnocení a prostorovou diferenciaci několika ukazatelů kvality života.
Hodnocení kvality obytného prostředí bylo provedeno na úrovni brněnských městských
částí na základě čtyř hlavních kritérií: parametry bydlení (technická vybavenost bytového fondu, obytná plocha na osobu, počet osob na obytnou místnost), funkční střety (výskyt lidských aktivit, které by narušovaly obytnou funkci), stav sociálního prostředí a kompenzace stresových faktorů
prostřednictvím zelených ploch. Jednotlivá kritéria bylo hodnocena bodovou škálou v rozmezí 1 až 23
5; 1 pro nejlepší hodnocení, 5 pro nejhorší hodnocení. Metodika analýzy spočívala ve spojení dat ze SDLB 1991, dalších statistických souborů, terénního mapování a analýzy jednotlivých okrsků, ulic a domů. Hodnocení jednotlivých městských částí je zobrazuje tab. 4.
Tab. 4. Kvalita obytného prostředí brněnských městských částí (sestaveno podle: Kolejka et al. 1997, 25)
Městská část Bohunice Bosonohy Brno-sever Brno-střed Bystrc Černovice Chrlice Ivanovice Jehnice Jundrov Kníničky Kohoutovice Brno-jih Komín Královo Pole Líšeň Mediánky Nový Lískovec Obřany-Maloměřice Ořešín Řečkovice Slatina Starý Lískovec Tuřany Útěchov Vinohrady Žabovřesky Žebětín Židenice
Úroveň bydlení Funkční střety Stav soc. prostředí Zeleň 3 3 3 3 3 2 2 1 3 3 3 2 3 5 4 3 3 3 4 1 4 3 3 4 3 3 3 3 3 2 2 1 4 2 3 1 3 1 2 1 3 2 3 1 3 2 4 1 4 5 3 4 3 2 3 2 3 3 3 3 4 3 3 1 3 2 2 1 3 2 2 1 4 3 3 2 4 2 3 1 3 2 3 1 4 4 3 4 3 3 3 3 4 3 3 3 4 2 2 1 3 3 4 2 2 2 2 2 3 2 2 1 4 4 4 3
Celkem
12 8 11 15 11 14 12 8 10 7 9 10 16 10 12 11 8 8 12 10 9 15 12 13 9 12 8 8 15
Z obr. 2. je dobře patrná prostorová diferenciace kvality obytného prostředí v Brně.
Nejkvalitnější obytné prostředí se nachází v západní části města (Jundrov, Žabovřesky, Medlánky a okrajová území Žebětína, Bosonoh a Ivanovic), zatímco jihovýchodní sektor (zejména Brno-střed,
Brno-jih, Židenice a Slatina) byl vyhodnocen jak oblast s nejhorší kvalitou obytného prostředí. (Kromě hodnocení jednotlivých městských částí autoři provedli rovněž detailní studii městské části Brno-střed, jejímž výsledkem bylo hodnocení kvality obytného prostředí jednotlivých okrsků.)
24
Obr.2. Kvalita obytného prostředí městských částí (převzato: Kolejka et al., 1997, 26) Autoři publikace se rovněž věnují hodnocení vnitroměstské dopravy a jejího vlivu na
životní prostředí v Brně. Dalším hodnoceným aspektem je kvalita ovzduší. Kolejka et al. uvádí
přehled o hlavních stacionárních znečišťovatelích, který však od publikování zprávy v roce 1997 doznal podstatných změn, a prostorovém rozmístění brněnských komunikací s výraznou produkcí emisí ze silniční dopravy.
Samostatná kapitola je věnována městské krajině. V případě hodnocení městské krajiny je
z hlediska kvality života důležité zejména vymezení lokalit s narušeným životním prostředním. Ty
jsou koncentrovány zejména v jižním a jihovýchodním sektoru města. Autoři do výčtu zařadili Přízřenice, Dolní Heršpice a Horní Heršpice (vysoká intenzita průmyslové, zemědělské výroby,
dopravních ploch a skladů), Chrlice, Tuřany, Brněnské Ivanovice a Dvorská (vliv průmyslového rozvoje, nedostatek zeleně), Černovice, Černovická terasa a Slatina (vliv bývalé velkoplošné skládky, nevhodnost pro bytovou výstavbu, rozvoj průmyslového využití).
Zvláštní pozornost byla věnována hodnocení kvality příměstských lesů s ohledem na jejich
rekreační využití. Do hodnocení bylo zahrnuto 22 lokalit nacházejících se v severní polovině města. Předmětem hodnocení bylo zejména: časová dostupnost a forma dopravy do lesů, stav
přístupových komunikací k lesu, konfigurace terénu lesních celků, atraktivita prostřední a jeho
estetické působení, technická rekreační vybavenost a negativní dopady lidské činnosti. Součástí bylo i anketní šetření zaměřené např. na návštěvnost v pracovních dnech a o víkendech či ve vztahu k ročnímu období, důvod návštěvy, preferovaná skladba dřevin, zjištěné negativní jevy ze strany rekreantů apod.
25
3.2.2 Hynek et al. (2004): Environmental Perception: The Case Study of the Greater Brno Area
Práce se zabývá hodnocením kvality života na základě environmentální percepce, tedy toho,
jak lidé vnímají prostředí, v němž žijí, a jak je toto prostředí zpětně ovlivňuje. Vedle teoretické
části, věnované historii a vývoji názorů týkajících se environmentální percepce, je hlavní pozornost věnována praktické studii environmentální percepce v oblasti tzv. „širšího Brna,“ která představuje Brno v jeho administrativní hranici rozšířené o území Ostopovic a Modřic.
Cílem studie bylo postihnout zásadní rozdíly v environmentální percepci obyvatel
jednotlivých částí Brna, které bylo za tímto účelem rozděleno na 53 oblastí. Metoda hodnocení vycházela z koncepce publikované Knoxem v knize Urban Social Geography (30-36), a je založená
na systému trestných bodů, jejichž výše udělená konkrétnímu hodnotícímu kritériu závisí na míře relativní „nedostatečnosti“ či „závadnosti“ konkrétního kritéria. Podstatou metody bylo
dotazníkové šetření zahrnující následujících 17 kritérií: doprava, vizuální kvalita, dostupnost
veřejného otevřeného prostoru, obchodů a základních škol, dostupnost veřejné dopravy do hlavních center, kvalita krajiny, znečistění vzduchu, soukromí, hluk, bezpečnost, pouliční prostředí a jeho vybavenost, zeleň, pořádek a údržba ulic, kvalita bydlení, komunitní a společenské prostředí,
dostupnost pěší turistiky, hřišť, rekreace a tzv. place identity. Všem kritériím mohlo být souhrnně uděleno až 100 trestných bodů.
Výsledky šetření ukázaly, že většina dotazovaných prostředí Brna hodnotí kladně. Nejvíce
trestných bodů obdržela Trnitá, Brněnské Ivanovice a Ponava, nejméně naopak Tuřany, Stránice a
Jundrov. Za největší nedostatek respondenti označili charakter pouličního prostředí ve vztahu
k jeho vybavenosti, za nímž následuje pořádek a údržba ulic, v některých částech města pak dostupnost otevřeného prostoru a základních škol, míra hluku a bezpečí a kvalita krajiny.
Obr.3. Hodnocení oblastí „širšího Brna“ na základě environmentální percepce – průměrný počet trestných bodů v oblasti (převzato: Hynek et al. 2004, 316) 26
27
