[1] Vladimír Tetur ZÁKLADY TEORIE PRÁVA

[1]

Vladimír Tetur

ZÁKLADY TEORIE PRÁVA

[2]

1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8)

FENOMÉN PRÁVA PRÁVNÍ NORMY PRAMENY PRÁVA SUBJEKTY PRÁVA SYSTÉM PRÁVA INTERPRETACE PRÁVA REALIZACE PRÁVA PRÁVNÍ VZTAHY

[3]

je velmi obtížné pojem definovat, neboť existuje mnoho definic podle jednotlivých právněfilozofických škol časopis Droits (10,11/1989,1990) věnoval dvě svá celá čísla definici pojmu právo (asi 50 článků), kde můžeme vypozorovat protichůdnost názorů na tento pojem (právní pozitivismus, institucionální pozitivismus, právní realismus apod.)

4

CO JE TO PRÁVO? (1)

pojem právo tedy nelze vymezit jednoduchým způsobem multidimenzionálni fenomén, který může být zkoumán ve více rovinách, resp. aspektech nelze jej definovat jednou definicí  polysémní (vícevýznamový) výraz

[5]

CO JE TO PRÁVO? (2)

6

CO JE TO PRÁVO? (3)

systém příkazů (a tím i zákazů a dovolení)

spočívá v donucení ke splnění toho, co právo ukládá

systém normativní

spočívá v omezení alternativ možného lidského chování

systém vynutitelný

autentická informace o tom, jak se má se mají adresáti chovat médium = právní předpis, precedenční soudní rozhodnutí

systém závazný

7

PRÁVO

systém informační

systém regulativní

účelem je uspořádat společenské vztahy

PRÁVO JAKOŽTO SYSTÉM

právo objektivní • soubor právních norem vymezený zpravidla původem od téhož právotvorného subjektu (státu) • dává odpověď na otázku, co je PO PRÁVU resp. PROTI PRÁVU • ENG – LAW • FRA – LOI

právo subjektivní • oprávnění subjektu určitým způsobem se chovat podle objektivního práva • ENG – RIGHT • FRA – DROIT

8

PRÁVO OBJEKTIVNÍ A PRÁVO SUBJEKTIVNÍ

9

PRÁVO POZITIVNÍ A PRÁVO PŘIROZENÉ

odraz pozitivního práva generátor změn pozitivního práva právní vědomí de lege lata 



podle platného zákona - určuje, co má být po platném právu, co je v souladu s právem a co je protiprávní odpovídá mu postup, který spočívá v dodržování právních norem pozitivního práva, nebo — ve vědomí jeho porušování —

[10]

právní vědomí de lege ferenda 



spočívá v hodnocení pozitivního práva z hledisek jeho správnosti a spravedlnosti z toho mohou vycházet představy o možných změnách v zákonech, jiných právních předpisech a pramenech práva a event. návrhy těchto změn v legislativním procesu

PRÁVNÍ VĚDOMÍ

[11]

podstata normativnosti  každá norma má preskriptivni charakter, který spočívá v tom, že stanoví něco, co má být

PRESKRIPTIVNÍ

DESKRIPTIVNÍ

• regulativní • co má být

• popisné • co je

[12]

deskriptivní charakter mají výroky, které stanoví, že něco je nebo bylo, a které proto mají určitou pravdivostní hodnotu

NORMATIVNOST

Příklad 1 • čl. 13 Ústavy České republiky - „Hlavní město České republiky je Praha.“

[13]

Příklad 2

• „můžete zaparkovat před domem“

PŘÍKLAD NORMATIVNOSTI

normy  

regulují chování lidí stanoví, jaké chování je z hlediska normotvůrce žádoucí a jaké nežádoucí

společné rysy norem  

[14]

normativnost regulativní schopnost

svojí regulativností se liší od nejen od výroků, ale i od idejí a hodnotících vět

NORMY

norma

• Studenti jsou povinni chodit na přednášky.

výrok

• Studenti chodí na přednášky.

idea

• Je žádoucí, aby studenti chodili na přednášky.

výrok o normě

• Je pravda, že studenti jsou povinni chodit na přednášky.

hodnotící věta

• Je správné, že studenti chodí na přednášky.

[15]

SROVNÁNÍ FOREM JAZYKOVÝCH VÝRAZŮ

normy s hodnotovým významem • hodnota je výsledkem hodnocení určité potřeby • rozlišujeme dva druhy hodnot • materiální (voda, vzduch, potraviny) • duchovní (svoboda, rovnost, bezpečnost) • příklady • právo • morálka • náboženské normy • politické normy • místní tradice a zvyklosti (v regionu, na pracovišti, v rodině)

normy technického charakteru • normy upravující určité obřady a rituály • technické normy • pravopisná pravidla • sportovní a jiná herní pravidla [16]

DRUHY NOREM

základní rys normativnosti je jeho preskriptivnost, tj. že reguluje určité chování

[17]

zákaz  povinnost (silná modalita) dovolení  oprávnění (slabá modalita)

MÓDY NORMATIVNOSTI

PŘÍKAZ

ZÁKAZ

IMPLIKACE

IMPLIKACE

KONTRAVALENCE

[18]

KONTRAVALENCE

DOVOLENÍ

NEDOVOLENÍ

VZTAHY MODALIT NORMATIVNOSTI

rozhodující modalitou v současném právu je ZÁKAZ současné právo by si vystačilo se zásadou legální licence (zásada zákonného dovolení):  CO NENÍ ZAKÁZÁNO, JE DOVOLENO v legislativní praxi se však používají všechny tři základní módy  PŘÍKAZ  ZÁKAZ  DOVOLENÍ EXPLICITNÍ DOVOLENÍ se používá tam, kde chceme zdůraznit, že určité chování je žádoucí, a proto se přímo dovoluje

[19]

PRINCIP LEGÁLNÍ LICENCE

nejvýznamnější část objektivního práva vedle právních norem vůdčí zásady, na kterých stojí právní systém jako celek a jednotlivá právní odvětví na rozdíl od právních norem  

vyšší míra obecnosti neplatí logické vztahy —



[20]

neslučitelnost zákazu chování A a A‘

metoda vyvažování principů, resp. metoda preference nebo metoda specifikace (omezení platnosti principu pro určité případy)

PRÁVNÍ PRINCIPY

[21]

DRUHY PRÁVNÍCH PRINCIPŮ

obecně závazné pravidlo lidského chování,  stanovené nebo uznané státem, — jehož porušení stát sankcionuje

[22]

DEFINICE PRÁVNÍ NORMY

závaznost

vynutitelnos t

PRÁVNÍ NORMA

formální určitost

[23]

obecnost

RYSY PRÁVNÍ NORMY (1)

závaznost  závazné pravidlo chování (stanoví oprávnění a povinnosti)  oprávnění = možnost určitého chování (popř. míra možnosti)  povinnost = nutnost určitého chování pod hrozbou sankce

[24]

RYSY PRÁVNÍ NORMY - ZÁVAZNOST

formální určitost 

  

stát uznává normy v určité právní formě a v takové formě musí být norma i vyjádřena formou se rozumí pramen práva (určitá vnější podoba práva) příslušná forma, v níž jsou právní normy obsaženy, musí být státem uznána právní norma —

—

[25]

je obsažena ve státem uznaném prameni práva (např. zákon, právní precedens, právní obyčej atd.) přičemž právě formální pramen dodává pravidlu chování vlastnost právní normy

RYSY PRÁVNÍ NORMY – FORMÁLNÍ URČITOST

obecnost  úprava chování druhově určených subjektů (adresátů) a rovněž jejich oprávnění, povinnosti i sankce jsou stanoveny obecně  způsob vymezení okruhu subjektů, na něž se norma vztahuje, se však různí — některé normy se týkají každého • formulace ,, každý je povinen... nikdo nesmí..." — častěji jsou však adresáti norem blíže specifikováni • např. občané, vojáci, studenti 

[26]

poznámka: — právní norma může upravovat chování i jedinečného subjektu (např. prezidenta republiky); rozumí se pak, že každý, kdo bude prezidentem ČR, má, resp. bude mít určité právo či povinnost

RYSY PRÁVNÍ NORMY - OBECNOST

[27]

RYSY PRÁVNÍ NORMY - VYNUTITELNOST

trichotonomie právní normy   

HYPOTÉZA (p) DISPOZICE (q) SANKCE (r)

hypotéza  dispozice porušení dispozice  sankce

pq q‘ r

[28]

jestliže je hypotéza, pak nastává dispozice, není-li dispozice, nastupuje sankce

STRUKTURA PRÁVNÍ NORMY

ta část právní normy, která stanoví podmínky, za nichž nastane dispozice a popř. sankce v hypotéze je zejména   

vymezen okruh adresátů normy stanovena její časová působnost jsou v ní uvedeny právní skutečnosti, s nimiž norma spojuje vznik, změnu nebo zánik subjektivních práv a právních povinností

[29]

v hypotéze tedy najdeme podmínky, které musí nastat, aby pravidlo působilo a mohlo se uplatnit na jednotlivé případy

HYPOTÉZA

vlastní pravidlo chování jádro právní normy v dispozici nalezneme jednotlivé žádoucí modality chování, tj. z hlediska  normotvůrce — příkaz, zákaz, dovolení  adresáta — oprávnění a povinnost dispozice nemůže u normy absentovat, jinak by ztratila smysl

[30]

DISPOZICE

ta část právní normy, v níž je stanovena újma (postih) za porušení právních povinností, stanovených v dispozici právní normy

[31]

SANKCE

klasifikace z hlediska míry abstraktnosti formulace strukturálních částí právní normy; přestože jsou normy vždy obecné, je míra jejich abstraktnosti různá 

relativní abstraktní formulace hypotézy, dispozice nebo sankce „Parlament může na návrh vlády vyhlásit stav ohrožení státu, je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost státu nebo územní celistvost státu anebo jeho demokratické základy.“ (čl. 7 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti ČR)



relativně konkrétní formulace hypotézy, dispozice nebo sankce

[32]

„ Advokát vykonává advokacii a) samostatně, nebo b) společně s jinými advokáty jako účastník sdružení podle § 14 (dále jen "sdružení") nebo jako společník společnosti anebo jako společník zahraniční společnosti, nebo c) v pracovním poměru podle § 15a.“ (§ 11 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii)

KLASIFIKACE STRUKTURÁLNÍCH ELEMENTŮ (1)

z hlediska kumulativnosti nebo alternativnosti formulace strukturálních částí právní normy  kumulativnost, tj. zda musí být — — — —



splněny všechny podmínky splněny všechny povinnosti využita všechny oprávnění uděleny všechny sankce

[33]

alternativnost, tj. zda postačí — — —

splnit jednu z podmínek splnit jednu z povinností či udělit jednu ze sankcí

z hlediska úplnosti či neúplnosti vymezení  taxativní výčet  demonstrativní výčet

KLASIFIKACE STRUKTURÁLNÍCH ELEMENTŮ (2)

(1) kritérium právní síly 



právní síla je vlastnost, která spočívá v relevanci mezi právními normami, což odpovídá jejich postavení v hierarchii právních norem pravidla: — —



[34]

právní norma nižší právní síly nesmí odporovat normě vyšší právní síly právní norma může být měněna, nebo rušena pouze normou stejné nebo vyšší právní síly

právní normy ústavní, zákonné a podzákonné

KLASIFIKACE PRÁVNÍCH NOREM DLE PRÁVNÍ SÍLY

(2) kritérium povahy regulativního působení normy  (2a) právní normy s klasickou strukturou (kondicionální) — zavazující a opravňující • opravňující normy stanoví výslovně pouze oprávnění • zavazující normy stanoví explicitně pouze povinnosti, ať už ve formě příkazu (norma přikazující), či zákazu (norma zakazující), implicitně lze však vyvodit odpovídající oprávnění nebo povinnost jiného subjektu

[35]

KLASIFIKACE PRÁVNÍCH NOREM DLE POVAHY REGULATIVNÍHO PŮSOBENÍ (1)

—

dispozitivní a kogentní • dispozitivní normy » nestanoví buď vůbec vlastní pravidlo chování, nebo ho stanoví pouze subsidiárně a nechávají na adresátech, aby si je stanovili sami (tj. aby upravili vzájemné vztahy svým vlastním projevem vůle) » jestliže tak neučiní, použije se ustanovení v právní normě » ponejvíce se vyskytují v občanském a obchodním právu, tam, kde je větší variabilita řešení různých situací » dávají přednost vůli adresátů: mluví se někdy o jimi vytvářeném autonomním právu • kogentní (kategorické) normy » imperativně stanoví pravidlo chování, práva a povinnosti, » neponechávají prostor pro vůli adresáta

[36]

KLASIFIKACE PRÁVNÍCH NOREM DLE POVAHY REGULATIVNÍHO PŮSOBENÍ (2)



(2b) zvláštní normy — blanketové normy • neobsahuje vlastní pravidlo chování, nýbrž ve své dispozici zmocňuje příslušný státní orgán nebo nestátní orgán veřejné moci k vydání prováděcího předpisu, kde teprve bude stanovena vlastní normativní úprava — kolizní normy • tvoří náplň mezinárodního práva soukromého a stanoví hraniční ukazatele, jimiž jsou určeny normy, podle nichž se řeší soukromoprávní vztahy s cizím prvkem, tj. případy, kdy je nutné řešit právní vztah mezi subjekty, které podléhají různým vnitrostátním právním řádům, a je třeba určit, který právní řád má být na tento právní vztah aplikován

[37]

KLASIFIKACE PRÁVNÍCH NOREM DLE POVAHY REGULATIVNÍHO PŮSOBENÍ (3)

—

kompetenční normy • stanoví kompetence, tj. vymezují rozsah pravomoci a působnosti orgánů veřejné moci

—

doporučující normy • kvazinormy, nestanoví totiž, jak vyplývá z jejich označení, závazné pravidlo chování, ale jen doporučení • vyskytují se zřídka • doporučujícím normám se blíží případy vzorových stanov, které se použijí subsidiárně pro úpravu právních poměrů určitých právnických osob

[38]

KLASIFIKACE PRÁVNÍCH NOREM DLE POVAHY REGULATIVNÍHO PŮSOBENÍ (4)

(3) Kritérium předmětu, metody a účelu právní regulace   

normy soukromoprávní a veřejnoprávní normy hmotněprávní a procesní normy vnitrostátní a mezinárodní

[39]

KLASIFIKACE PRÁVNÍCH NOREM DLE PŘEDMĚTU, METODY A ÚČELU REGULACE

věcná působnost

prostorová působnost

PRÁVNÍ NORMA osobní působnost

[40]

časová působnost

PŮSOBNOST PRÁVNÍCH NOREM

vymezení rozsahu realizace a aplikace právní normy rozlišují se čtyři roviny působnosti právních norem: 

věcná působnost —



prostorová působnost —



řeší otázku, kde lze konkrétní právní normu použít z pohledu (aspektu) místa, tedy na jakém území právní norma platí, resp. je účinná, popř. v jaké míře platí a je účinná nad a pod tímto územím

[41]

osobní působnost —



týká se skutkové charakteristiky případů, které právní norma (jejich souhrn, tedy právní institut) upravuje, je dána předmětem, na který působí (věcnou problematikou, která je normou upravena

je založena na principu rovnosti před zákonem a spočívá v druhovém vymezení právních subjektů v hypotéze právní normy; odpovídá na otázku, na které osoby platí právní norma

časová působnost —

souvisí jednak s platnosti a účinností právního předpisu, jednak s možností retroaktivity, tj. jeho zpětné účinnosti, a nakonec s otázkou intertemporality právní normy, tedy přechodných ustanovení právního předpisu

PŮSOBNOST PRÁVNÍCH NOREM

[42]

vyjadřují  vnější formu právních norem — pramen práva ve formálním smyslu  zdroj obsahu těchto norem — pramen práva v materiálním smyslu  zdroj poznání práva — pramen práva v gnozeologickém smyslu prameny práva (jako formy právních pravidel) jsou historicky proměnlivé a i v současnosti jsou spojeny s odlišnými typy právní kultury, velkými právní systémy, jejichž podstatnou charakteristiku zároveň představují v současnosti existují tři hlavní právní systémy  kontinentální  anglosaský (angloamerický)  islámský

[43]

PRAMENY PRÁVA

právní předpis soudní precedens [44]

normativní právní smlouva právní obyčej

ZÁKLADNÍ PRAMENY PRÁVA

výsledek záměrné činnosti = legislativního procesu (v širokém slova smyslu) takové rozhodnutí orgánu veřejné moci, které obsahuje právní normy jako předem daná pravidla chování typický je, na rozdíl od soudcovského práva, apriorní způsob tvorby práva (právní normy jsou v této formě vytvářeny jako předem daná pravidla chování) rozhodující pramen práva v kontinentálním typu právní kultury, uplatňují se však také v angloamerickém (v podobě tzv. statute law) a islámském typu právní kultury příznačná je hierarchická výstavba soustavy právních předpisů, vytvořená na základě jejich tzv. právní síly × INDIVIDUÁLNÍ SPRÁVNÍ AKT × INTERNÍ NORMATIVNÍ AKT (VNITŘNÍ PŘEDPIS)

[45]

PRÁVNÍ PŘEDPIS

druh judikátu, tj. soudního rozhodnutí,  které je prvním řešením daného případu,  dosud právem neupraveného,  závazným pro obdobné případy v budoucnosti je uznáván jako formálně závazný pramen práva v angloamerickém typu právní kultury a v mezinárodním právu

[46]

SOUDNÍ PRECEDENS

druh smlouvy obsahující právní normy jako obecně závazná pravidla chování co do obsahu jsou blízké právním předpisům, ale vznikají na základě konsenzu, nikoliv na základě autoritativního rozhodnutí normativní právní smlouvy jsou v současnosti nejdůležitějším pramenem mezinárodního práva, kde nezřídka nahrazují dosavadní úpravu obyčejového práva kolektivní smlouvy     

[47]

zvláštní druh normativní právní smlouvy tvoří kolektivní smlouvy původně vznikly ve Skandinávii a byly posléze převzaty do celé Evropy upravují pracovní a sociální otázky jsou pramenem vnitrostátního práva u nás mohou jít pouze nad rámec zákona (obsahují např. určitá zvýhodnění pro zaměstnance oproti zákonné úpravě)

NORMATIVNÍ PRÁVNÍ SMLOUVA

nejstarší pramen práva v současnosti jen omezený význam pravidla obyčejového práva vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem, netvoří se cílevědomě (imperativně nebo smlouvou) opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk, a tento je obecně uznáván za správné řešení případu jedná se o „nepsané právo", a tím se dostává do konfliktu s požadavkem formální určitosti právní normy v soudobém právu se právní obyčeje stále používají ve Velké Británii a v právu islámském, resp. dalších tradičních právních systémech Asie a Afriky, význam si podržují jako prameny práva mezinárodního

[48]

PRÁVNÍ OBYČEJ

[49]

JINÉ PRAMENY PRÁVA

systém pramenů práva, obsahujících právní normy určitého státu souhrn pramenů práva platných v daném státě, nebo v rámci mezinárodního společenství právní řád České republiky, který patří ke kontinentálnímu typu právní kultury, je založen na psaném právu a je tvořen  



zákony a dalšími právními předpisy ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami, k nimž dal souhlas Parlament ČR (dle čl. 10, resp. čl. 10a Ústavy) nálezy Ústavního soudu, kterými zrušil určitý zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení (ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. a), b) Ústavy)

[50]

PRÁVNÍ ŘÁD

právní předpisy jsou přijímány zákonodárnými sbory a na základě zákonného zmocnění orgány moci výkonné a orgány územní samosprávy právní předpisy 



originární (původní) povahy — zákony a zákonná opatření — obecně závazné vyhlášky obcí a krajů v samostatné působnosti derivátní (odvozené) povahy — jedná se o předpisy odvozené od zákonů v České republice • nařízení vlády • rozhodnutí prezidenta republiky obecně normativní povahy (např. o amnestii) • právní předpisy ministerstev a jiných správních úřadů, s celostátní i lokální působností • nařízení krajských a obecních rad v přenesené působnosti — musí být vydány SECUNDUM ET INTRA LEGEM (tj. na základě zákona a v jeho mezích, v rozsahu zákonného zmocnění)

[51]

PRÁVNÍ PŘEDPISY

v České republice rozlišujeme dvě úrovně sekundárních podzákonných právních předpisů:  právní předpisy vlády a hlavy státu (prezident republiky má podle Ústavy jen velmi omezenou normotvornou pravomoc), přijímané bezprostředně podle Ústavy  právní předpisy ministerstev a jiných správních úřadů včetně právních předpisů orgánů územní samosprávy v rámci přenesené působnosti, přijímané na základě výslovného zákonného zmocnění

[52]

PODZÁKONNÉ PRÁVNÍ PŘEDPISY

primárně pramen mezinárodního práva na základě vnitrostátní úpravy (zpravidla ustanovení v Ústavě) se mohou stát i pramenem práva vnitrostátního a mohou se bezprostředně použít vůči vnitrostátním subjektům práva záleží na daném státu, jak vymezí jejich význam a rozsah jako vnitrostátního pramene práva součástí právního řádu České republiky jsou všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána  stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva  před její ratifikací může soulad smlouvy s ústavním pořádkem posoudit Ústavní soud v rámci tzv. předběžné kontroly ústavnosti

[53]

MEZINÁRODNÍ SMLOUVY

nálezy Ústavního soudu ČR v rámci abstraktní kontroly ústavnosti mají stejnou právní sílu jako zákony  lze odvodit od pravomoci rušit nejen podzákonné předpisy, ale i zákony a jejich jednotlivá ustanovení  tyto nálezy jsou obecné závazné  je však třeba rozlišit závaznost petitu rozhodnutí, tj. vlastního výroku, a odůvodnění rozhodnutí

[54]

NÁLEZY ÚSTAVNÍHO SOUDU

Od 1. 5. 2004 platí v České republice také prameny evropského komunitárního práva (na základě Smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii), přičemž významná část tzv. acquis communautaire je implementována do zákonů a dalších právních předpisů České republiky

[55]

KOMUNITÁRNÍ PRÁVO

[56]

právní subjektivita je způsobilost mít subjektivní práva a právní povinnosti subjekty práva jsou osoby, které se dělí na  osoby fyzické (přirozené)  osoby právnické (umělé) — mezi právnické osoby řadíme také veřejnoprávní korporace, které jsou vytvořeny k naplňování veřejných zájmů • zejména stát a samosprávné korporace

[57]

SUBJEKTY PRÁVA

orgány veřejnoprávních korporací se označují jako orgány veřejné moci  vyznačují se pravomocí, tj. prostředky k rozhodování a k jiným zásahům do práv a povinností ostatních právních subjektů na základě zákona, způsobem stanoveným v zákoně a v mezích zákonných kompetencí  dělí se na — orgány státní (orgány moci zákonodárné, výkonné, soudní a další státní orgány) — jiné orgány veřejné moci (zejména orgány územní a zájmové samosprávy). při výkonu veřejné moci jsou tyto orgány striktně vázány zákonem (zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí) × naopak fyzické i právnické osoby mohou činit vše, co zákon nezakazuje (zásada legální licence).

[58]

SUBJEKTY PRÁVA

z hlediska objektivního práva se subjekty dělí na:  právotvorné (normotvorné) - stát, popř. i další tzv. veřejnoprávní korporace (resp. jejich orgány)  recipienty (realizující, aplikující právo) z hlediska subjektivního práva se subjekty dělí na:  subjekty způsobilé nejen k právům a povinnostem, ale i k právním úkonům a právní odpovědnosti  subjekty způsobilé k právům a povinnostem, kteří nemohou samostatně jednat z hlediska realizace právních norem se subjekty dělí na:  osoby soukromoprávní povahy.  veřejnoprávní korporace uplatňující na základě a v mezích zákona veřejnou moc prostřednictvím k tomu zřízených orgánů

[59]

KLASIFIKACE SUBJEKTŮ PRÁVA

způsobilost k právům a povinnostem   

zásadně neomezená a neomezitelná má každý člověk v podstatě od narození může být též vázána na naplnění některých zákonných podmínek, které však nesmí být diskriminační povahy, tj. musí být pro každou fyzickou osobu splnitelné, aniž by zasahovaly do její osobní integrity: — — —

státní občanství - pro nabývání některých politických, sociálních a popř. i dalších práv věk - zejména pro volební právo aktivní i pasivní, pro možnost výkonu veřejných funkcí, vzdělání, kvalifikace atd.

[60]

způsobilost k právním úkonům  

způsobilost brát na sebe práva a povinnosti vlastními právními úkony fyzická osoba nabývá této způsobilosti postupně s tím. jak rozumově a volně vyspívá; v plném rozsahu ji nabývá dosažením zletilosti

FYZICKÁ OSOBA (1)

deliktní způsobilost 





spočívá ve způsobilosti nést následky vlastního protiprávního jednání (způsobilost k právní odpovědnosti) pro trestní právo je důležitá příčetnost, tj. způsobilost být z hlediska duševních schopností pachatelem trestného činu, která se projevuje jeho schopností rozpoznávací a určovací nepříčetnost jako okolnost vylučující trestní odpovědnost je stav, ve kterém někdo pro duševní poruchu, jež je zde v době spáchání trestného činu, nemůže rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, anebo nemůže své jednání ovládat

[61]

procesní způsobilost 

je převážně shodná s podmínkami ke způsobilosti k právním úkonům hmotněprávním, v procesních předpisech však mohou být některé podmínky stanoveny odchylně (např. z hlediska věku fyzické osoby), resp. procesní způsobilost může mít i osoba, která nemá způsobilost hmotněprávní

FYZICKÁ OSOBA (2)

právnická osoba je výtvorem práva, tedy umělou, fiktivní osobou  je buď vytvořena zákonem, nebo vzniká na základě zákona registrací příslušným orgánem veřejné moci typické právnické osoby  kraje a obce jakožto územní samosprávné celky  veřejné vysoké školy  komory jakožto nucené profesní korporace nejdůležitější právnická osoba  stát

[62]

PRÁVNICKÁ OSOBA

právnická osoba může být vytvořena na: 

personálním základě —

korporace • jedná se o sdružení osob, která vystupují vlastním jménem a s vlastní právní odpovědností, odlišnou od osob, které ji vytvořily, typicky se jedná o obchodní společnosti, politické strany, družstva, občanská sdružení, církve, náboženské společnosti)



[63]

materiálním základě —

nadace, fondy, nadační fondy • jedná se o účelová sdružení majetku



kombinaci obou rysů —

např. Všeobecná zdravotní pojišťovna

ZŘÍZENÍ PRÁVNICKÉ OSOBY

právnické osoby soukromoprávní povahy, právnické osoby veřejnoprávní povahy 

[64]

vytvořeny pro naplňování určitého veřejného zájmu (stát. samosprávné celky, veřejné vysoké školy apod.)

KLASIFIKACE PRÁVNICKÉ OSOBY

[65]

specifický normativní systém, odlišný od norem morálních, politických, náboženských a dalších  tato specifičnost spočívá v univerzálním charakteru práva a jeho institucionálním zabezpečení státní, resp. od státu odvozenou veřejnou mocí představuje uspořádání právních norem do celku, který má charakter systému a jeho rozčlenění na části  strukturalizace na právní odvětví dle kritérií — dle předmětu úpravy — dle metody úpravy — dle účelu úpravy

[66]

SYSTÉM PRÁVA

předmětem právní úpravy jsou společenské vztahy odlišnosti v charakteru těchto vztahů spolupůsobí (vedle subjektivních hledisek a určité tradice) na vytváření právních odvětví, jako jsou   

     

ústavní právo trestní právo občanské právo správní právo obchodní právo pracovní právo rodinné právo finanční právo a popř. i jiné, jako mezinárodní právo soukromé a obchodní, právo sociálního zabezpečení, právo životního prostředí atd.

[67]

SYSTÉM PRÁVA DLE PŘEDMĚTU ÚPRAVY

v kontinentálním typu právní kultury se v 19. století oživilo dělení na právo soukromé a právo veřejné, kde kritériem je rozdílná metoda právní úpravy  soukromoprávní metoda je založena na vzájemné rovnosti právních subjektů, široce používaných dispozitivních právních normách a smluvní autonomii  pro veřejnoprávní metodu je typické použití kogentních právních norem a nadřazené (vrchnostenské) postavení orgánu veřejné moci, který může rozhodovat o subjektivních právech a právních ostatních právních subjektů (ale jen SECUNDUM ET INTRA LEGEM)

[68]

SYSTÉM PRÁVA DLE METODY ÚPRAVY

kritérium účelu má význam pro rozdělení práva na právo hmotné a právo procesní hmotné právo  spočívá v označení souhrnu právních norem a subjektivních práv, které (na rozdíl od práva procesního) směřují bezprostředně k naplnění účelu práva a jsou smyslem právní úpravy procesní právo  slouží k naplnění účelu právní úpravy zprostředkovaně  slouží k úpravě postupu orgánů veřejné moci, k vytváření a ochraně hmotných práv  účastníkům řízení jsou dána nová, procesní práva a povinnosti příklad volební právo

[69]

SYSTÉM PRÁVA DLE ÚČELU ÚPRAVY

[70]

výklad práva, tj. právního textu (zákonů, dalších právních předpisů a jiných psaných pramenů práva), ale také smluv a jiných právních úkonů (např. závětí) apod. cílem interpretace je objasnit smysl textu, který vystupuje jako objekt interpretace, zejména s ohledem na následnou aplikaci práva

[71]

INTERPRETACE PRÁVA

metody interpretace  postupy či způsoby objasnění smyslu interpretovaného textu metody interpretace lze rozdělit do dvou velkých skupin:  standardní metody — jsou rozpracovány po staletí, představují nezbytnou součást interpretace jakékoliv právního textu (výklad jazykový, logický, systematický)  nadstandardní metody — plní při interpretaci doplňkovou funkci, nemusí být vždy použity (výklad historický, teleologický, komparativní)

[72]

METODOLOGICKÉ DIREKTIVY INTERPRETACE

jazyková (gramaticko-sémantická) metoda 

zaměřuje se na jazykovou stránku textu, spočívá na gramatické a sémantické analýze právního textu

[73]

STANDARDNÍ METODY INTERPRETACE

opírá se o poznatky klasické formální logiky aplikované v oboru právo a zaměřují se na logickou strukturu textu využívají se pravidla tradiční formální logiky, která se opírají o základní Aristotelovy zákony:  zákon totožnosti —



[74]

zákon sporu —



při úsudku je třeba každý smysluplný výraz používat ve stejném významu není možné, aby výrok a jeho negace byly zároveň pravdivé

zákon vyloučení třetího —

ze dvou protikladných výroků je nutně jeden pravdivý a druhý nepravdivý, žádná třetí možnost nepřichází v úvahu

METODA LOGICKÉHO VÝKLADU

[75]

ARGUMENTY LOGICKÉHO VÝKLADU (1)

[76]

ARGUMENTY LOGICKÉHO VÝKLADU (2)

systematický výklad představuje výklad zákona, jiného právního předpisu, smlouvy apod. založený na posouzení jazykového a logického kontextu normativní právní text je třeba vykládat v kontextu právního řádu jako celku  z tohoto hlediska mají značný význam pro interpretaci právních norem uvozovací ustanovení, případně obecná část u rozsáhlejších zákonů či zákoníků, dále pak ustanovení společná, přechodná a závěrečná

[77]

METODA SYSTEMATICKÉHO VÝKLADU

společné pro všechny tyto tři výklady je argumentace E RADONE LEGIS - argumentace rozumem zákona, tj. jeho smyslem, duchem, účelem z hlediska legality je důležité, že argumentační závěry takto zjištěné nemohou obstát, jsou-li ve zjevném rozporu s textem (literou) zákona, resp. mezinárodní smlouvy, a s interpretačními výsledky dosaženými standardními metodami

[78]

NADSTANDARDNÍ METODY INTERPRETACE

pomocí něj se zjišťuje smysl zákona z hlediska úmyslu zákonodárce cíle právní úpravy má zákonodárce normativně vyjádřit přímo v textu zákona  z tohoto hlediska jsou interpretačně důležitá zvláště obecná ustanovení zákona, zahrnující případně i základní zásady výkladu konkrétních ustanovení, a dále preambule (běžně u ústavních zákonů, mezinárodních smluv)  zároveň je však vhodné a potřebné vycházet rovněž z důvodové zprávy k zákonu a dalších dokumentů, které provázely jeho vznik

[79]

HISTORICKÝ VÝKLAD

znamená výklad, který srovnává postup týkající se obdobných institutů v právních řádech jiných států může mít význam v případě, že se právní úprava domácí inspiruje právní úpravou cizího státu v souvislosti s působením Evropského soudu pro lidská práva, Evropského soudního dvora a dalších mezinárodních (resp. evropských) soudních institucí lze za součást komparativního výkladu považovat i interpretační postupy a argumenty v odůvodnění judikátů těchto soudních institucí

[80]

KOMPARATIVNÍ VÝKLAD

[81]

uskutečňování právních norem v právní praxi, tj. využívání oprávnění a dodržování právních povinností právními subjekty, jakož i rozhodování o oprávněních a povinnostech a eventuální donucení ke splnění povinností

[82]

REALIZACE PRÁVNÍCH NOREM

prosté dodržování povinností a výkon práv  taková forma realizace práva, kdy se subjekt práva chová v souladu s právem, realizuje právní normy, aniž by musel vstupovat do právních vztahů ke konkrétním subjektům (právo na život, dodržování povinností vyplývající ze zákazů – např. zákaz krást) vytváření právních vztahů  právní vztah je společenský vztah nejméně dvou konkrétně určených právních subjektů, upravený právními normami, v němž jeho účastníci jsou nositeli vzájemně spjatých subjektivních práv a právních povinností, které vznikají těmto subjektům na základě právních norem bezprostředně nebo ve spojení s tzv. právní skutečností

[83]

FORMY REALIZACE PRÁVNÍCH NOREM (1)

aplikace práva  kvalifikovaná forma realizace práva uskutečňovaná orgány veřejné moci, při níž dochází k subsumpci konkrétní skutkové podstaty pod příslušnou abstraktní právní podstatu vyjádřenou v právní normě  výsledkem procesu aplikace práva jsou akty aplikace práva  hlavní druhy procesu aplikace práva — trestní řízení, správní řízení, civilní řízení právní odpovědnost  zvláštní druh právního vztahu, vznikajícího v důsledku porušení právní povinnosti a spočívajícího ve vzniku nové (sekundární) povinnosti sankční povahy, je zpravidla důsledkem deliktu nebo event. i protiprávního stavu  rozlišuje se odpovědnost trestní, správní, disciplinární (veřejnoprávní povahy) a různé druhy soukromoprávní odpovědnosti (za škodu, z bezdůvodného obohacení, z prodlení, za vady atd.)

[84]

FORMY REALIZACE PRÁVNÍCH NOREM (2)

[85]

společenský vztah mezi nejméně dvěma konkrétně určenými právními subjekty, upravený právními normami, v němž jeho účastníci jsou nositeli vzájemně spjatých subjektivních práv a právních povinností, které vznikají těmto subjektům přímo nebo zprostředkovaně na základě právních norem právní vztah má tedy tři znaky:  musí se ho účastnit nejméně dva subjekty  jsou zde objekty právních vztahů  obsahem právních vztahů jsou práva a povinnosti jejich subjektů ve vztahu k objektu (objektům) právního vztahu

[86]

PRÁVNÍ VZTAH

právní norma 





platná a účinná právní norma, která ve své dispozici buď přímo stanoví určitou povinnost, nebo dává určité oprávnění v kogentní (kategorické) podobě, nebo dává dispozici účastníkům právního vztahu, aby oprávnění a povinnosti stanovili v právním úkonu, jimž je právní vztah založen v hypotéze normy se stanoví okruh subjektů a okolnosti, která(é) musí nastat, aby došlo ke vzniku, ke změně, event. k zániku právního vztahu sankce stanoví možnou újmu v případě nedodržení stanovené nebo smluvené povinnosti

[87]

právní skutečnost 



ke vzniku, změně či zániku konkrétního právního vztahu zpravidla nestačí sama existence normy (právní vztahy zpravidla přímo ex lege nevznikají, nemění se a nezanikají), nýbrž musí nastat okolnost (popř. i více okolností), se kterou právní norma spojuje vznik, změnu či zánik právního vztahu tyto okolnosti (spolu s právními normami právní tituly vzniku, změny nebo zániku práv a povinností, a tedy právního vztahu) nazýváme právní skutečnosti

PŘEDPOKLAD VZNIKU, ZMĚNY A ZÁNIKU PRÁVNÍHO VZTAHU

předpokladem právního vztahu 

právní norma a právní skutečnost

elementy právního vztahu tvoří   

subjekty právního vztahu objekt právního vztahu obsah právního vztahu

[88]

právní vztah tedy může vzniknout  

ex lege (ze zákona) na základě právní skutečnosti

PŘEDPOKLADY A ELEMENTY PRÁVNÍHO VZTAHU

právní jednání  projev vůle souladný s normami práva  dělíme na — právní úkony fyzických a právnických osob — individuální právní akty orgánů veřejné moci protiprávní jednání (delikt)  projev vůle v rozporu s normami práva právní událost  mimovolní skutečností v souladu s normami práva protiprávní stav,  mimovolní skutečností v rozporu s normami práva

[89]

DRUHY PRÁVNÍCH SKUTEČNOSTÍ

projev vůle určitého právního subjektu, směřující ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu (těch práv a povinností, které s nimi normy práva spojují), jenž je v souladu s právem

[90]

PRÁVNÍ JEDNÁNÍ

právní úkony  dvoustranné (vícestranné)  jednostranné (hmotněprávní, procesněprávní) individuální právní akty  projev vůle orgánů veřejné moci, kterými rozhodují o právech a povinnostech nebo je autoritativně potvrzují  výsledek procesu aplikace práva  pro individuální právní akty platí presumpce správnosti (domněnka správnosti) —





[91]

pokud není dokázán opak, je akt platný, i když je vadný (pro právní úkony tato domněnka neplatí)

konstitutivní právní akt — konstituují nové právní poměry — působí EX NUNC (od nynějška) deklaratorní právní akt — deklarují právní poměry, ale samy je nezakládají — působí EX TUNC (od počátku)

KLASIFIKACE PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ

podle formy

podle důvodu vzniku kauzální

formální

např. výpověď ze strany zaměstnavatele

neformální

výpověď ze strany zaměstnance – i bez důvodu

podle počtů subjektů

smlouvy 92

jednostranné

pojmenované

dvoustranné

nepojmenované

abstraktní

vícestranné

KLASIFIKACE PRÁVNÍCH ÚKONŮ

93

NÁLEŽITOSTI SUBJEKTU

94

NÁLEŽITOSTI VŮLE

95

NÁLEŽITOSTI PROJEVU VŮLE

projev vůle může být učiněn  

jednáním nebo opomenutím může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit

právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená; přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen

96

PROJEV VŮLE

97

NÁLEŽITOSTI PŘEDMĚTU

projev vůle, kterým je porušena nebo není dodržena právní povinnost, tj. je to projev vůle, který je v rozporu s právními normami podle charakteru jednání subjektu dělíme delikty na:  komisivní — spočívají v aktivní činnosti delikventa • někdo činí to, co dělat nemá - porušení zákazu 

[98]

omisivní — spočívají v nečinnosti, která je porušováním norem práva, aktu aplikace práva nebo dohody/smlouvy • někdo je nečinný, ale má povinnost jednat porušení příkazu

PROTIPRÁVNÍ JEDNÁNÍ

druh mimovolní právní skutečnosti, které nastávají objektivně (bez projevu vůle účastníků právního vztahu), přičemž následky, které jsou s ní spojeny (vznik, změna nebo zánik právního vztahu, tj. oprávnění a povinnosti), jsou v souladu s normami práva

[99]

PRÁVNÍ UDÁLOST

např. narození, smrt čas  promlčení — zánik vymahatelnosti práv a povinností (typicky v občanském a obchodním právu) — právo sice trvá, ale nelze se jej dovolat u soudu, vznese-li povinná strana námitku promlčení — promlčený vztah trvá pouze v podobě tzv. naturální obligace, tj. plnění povinné osoby z promlčeného závazku bude stále v souladu s objektivním pozitivním právem  prekluze — úplný zánik práv a povinností (např. právo na uplatnění řádného opravného prostředku proti nepravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci prekluduje - zaniká -, nebyl-li opravný prostředek podán v zákonem stanovené lhůtě) — plnění prekludovaného závazku – bezdůvodné obohavení  vydržení práv — po uplynutí časové lhůty vznikají práva a povinnosti, (např. vlastnické právo k věci, za splnění dalších zákonných podmínek)

[100]

PŘÍKLADY PRÁVNÍ UDÁLOSTI

spočívá v situaci odporující platnému právu, který nemá povahu projevu vůle je to stav objektivně nastalý v rozporu s právem, který vede ke vzniku či hrozbě škodlivého následku právním následkem je vznik tzv. objektivní odpovědnosti, která se přičítá někomu, kdo protiprávní stav nezavinil typickými případy protiprávních stavů jsou živelní pohromy

[101]

PROTIPRÁVNÍ STAV