1 V péči pravidelný ch návštěvnic kostela a absolventek dívčí školy
Podle své matky byl Jack Burns herec, dřív než se hercem stal, ovšem Jack si z dětství nejvíc pamatuje okamžiky, kdy cítil, že se musí chytit matky za ruku. Tehdy nic nehrál. Samozřejmě, do čtyř nebo pěti let věku si toho moc nepamatujeme – a co si z raného dětství pamatujeme, bývá velmi výběrové nebo neúplné, či dokonce falešné. První nutkání chytit se matky za ruku, které si Jack vybavoval, bylo ve skutečnosti nejspíš sté či dvousté. Předškolní testy odhalily, že Jack Burns má na svůj věk neobyčejně bohatou slovní zásobu, což nebývá neobvyklé u jedináčků zvyklých rozmlouvat s dospělými – zejména u jedináčků z neúplných rodin. Podle testů však byla významnější Jackova konsekutivní paměť, v jeho třech letech srovnatelná s pamětí devítiletého dítěte. Ve čtyřech letech Jackova schopnost pamatovat si podrobnosti a chápat lineární čas odpovídala schopnosti jedenáctiletého. (Podrobnosti zahrnovaly takové maličkosti, jako jsou součásti oblečení a jména ulic, ale neomezovaly se jen na ně.) Výsledky testů byly záhadou pro Jackovu matku Alici, která syna považovala za nedbalé dítě; podle jejího názoru z něj sklon k snění dělal dítě na svůj věk nevyspělé. Nicméně na podzim roku 1969, kdy bylo Jackovi čtyři a půl roku a ještě nezačal chodit do mateřské školy, došla s ním matka na nároží Pickthall a Hutchings Hill Road ve Forest Hillu, což bývala pěkná torontská čtvrť. Čekali, až skončí vyučování, jak mu Alice vysvětlila, aby se Jack podíval na školačky. Svatou Hildu navštěvovali žáci od mateřské až po třináctou 9
třídu. Tenkrát se nazývala „církevní škola pro dívky“ – v té době podobné školy v Kanadě ještě existovaly – a Jackova matka se rozhodla, že právě tady Jack zahájí školní docházku, i když je kluk. Se sdělením svého rozhodnutí čekala, dokud se brána školy neotevřela jako na pozdrav a nevyhrnuly se z ní dívky v různém stupni rozmrzelosti, nadšení, krásy a nahrbenosti. „Příští rok,“ oznámila Alice, „budou na Svatou Hildu přijímat chlapce. Jen moc málo chlapců a nejvýš do čtvrté třídy.“ Jack se nedokázal ani pohnout; sotva dýchal. Všude kolem něj procházely dívky, některé velké a hlučné, všechny ve školních uniformách těch barev, o nichž Jack Burns později začal věřit, že si je vezme do hrobu – šedivé a hnědočervené. Dívky měly na sobě bílé námořnické blůzky a přes ně šedé svetry nebo hnědočervené blejzry. „Tebe přijmou,“ sdělila mu matka. „Zařídím to.“ „Jak?“ zeptal se. „To ještě vymyslím,“ odpověděla Alice. Dívky měly na sobě šedé plisované sukně a šedé podkolenky. Jack teď poprvé spatřil všechny ty holé nohy. Zatím nepochopil, jaký vnitřní neklid vede dívky k tomu, aby si podkolenky shrnovaly ke kotníkům, nebo aspoň pod lýtka – navzdory školním pravidlům, podle nichž se podkolenky mají nosit vytažené až pod kolena. Jack Burns si dále všiml, že dívky vůbec nezaznamenaly, že on tam stojí, případně se dívají skrz něj. Byla tam však jedna – starší dívka, která měla ženské boky i prsa a rty plné jako Alice. Upírala zrak do Jackových očí, jako by se od něho nemohla odtrhnout. Ve čtyřech letech si Jack nebyl jistý, jestli se on nedokáže odvrátit od ní, nebo jestli se lapila ona a nemůže odtrhnout oči od něho. Ať tomu bylo jakkoli, její výraz byl tak chápavý, že ho vyděsila. Možná si dokázala představit, jak bude Jack vypadat jako starší chlapec nebo dospělý muž, a to, co v něm spatřila, v ní vyvolalo touhu a zoufalství. (Nebo strach a ponížení, usoudí jednoho dne Jack Burns, neboť tatáž starší dívka se od něj náhle odvrátí.) Jack s maminkou stáli uprostřed moře dívek, dokud pro ško10
lačky nepřijela auta a neodvezla je a dokud po těch, co odcházely pěšky, nezůstala ani ozvěna kroků či jejich znepokojivého, ale dráždivého smíchu. Ovšem vzduch byl počátkem podzimu dosud teplý, aby podržel jejich vůni, kterou Jack zdráhavě vdechl a zaměnil za parfém. Kolem většiny dívek ve Svaté Hildě se ve vzduchu nevznášel parfém; byla to jejich vlastní vůně, na kterou si Jack Burns nikdy nezvykl a nikdy si jí dost nevážil. Ani v době, kdy končil čtvrtou třídu. „Proč ale mám chodit do školy sem?“ zeptal se Jack matky, jakmile byly dívky pryč. Na tichém nároží teď poletovalo jen pár suchých listů. „Protože je to dobrá škola,“ odpověděla Alice. „A ty budeš mezi děvčaty v bezpečí,“ dodala. Jack si to určitě nemyslel, protože se okamžitě natáhl po maminčině ruce. Na podzim toho roku před Jackovým přijetím do Svaté Hildy byla jeho matka samé překvapení. Poté co mu ukázala dívky ve školních stejnokrojích, které brzy budou vévodit jeho životu, Alice oznámila, že se vydá se synem na cestu po severní Evropě. Bude si na ní vydělávat prací a pátrat po Jackově otci, který utekl od rodiny. Věděla, ve kterých městech u Severního a Baltského moře se před nimi nejspíš skrývá; společně ho dopadnou a budou ho konfrontovat s jeho odmítnutými závazky. Jack Burns často slýchal matku mluvit o nich dvou jako o otcových „odmítnutých závazcích“. Jenže i ve věku čtyř let Jack dospěl k závěru, že táta je opustil navždy – v Jackově případě už před jeho narozením. A když maminka oznámila, že si cestou po těch cizích městech bude vydělávat, Jack věděl, o jakou práci půjde. Alice, stejně jako její otec, byla umělecká tatérka. Tetování byla jediná práce, kterou uměla. Tatéři ve městech u Severního a Baltského moře, která se nacházejí na jejich trase, dají Alici práci. Vědí, že se vyučila u svého otce, známého tatéra v Edinburghu – oficiálně v Port of Leith –, kde Jackova maminka měla tu smůlu, že se seznámila s jeho tátou. Tam ji přivedl do jiného stavu a pak opustil. Podle Alicina líčení odjel Jackův otec na lodi New Scotland, 11
která plula do kanadského Halifaxu. Až sežene placené zaměstnání, pošle pro ni – aspoň jí to slíbil. Alici se však už nikdy neozval – jenom o něm slýchala. Než se Jackův otec vydal z Halifaxu dál, upoutal na sebe poměrně značnou pozornost. Jackův otec si v době studia na vysoké škole změnil původní křestní jméno Callum na William. Jeho otec se jmenoval Alasdair, což bylo podle Williama dost skotské, aby to vystačilo pro celou rodinu. V době odjezdu do Nového Skotska patřil William Burns ke Královské akademii varhaníků v Edinburghu, takže kromě bakalářského titulu v oboru hudby měl i varhanický diplom. Když se seznámil s Jackovou matkou, byl varhaníkem ve farním kostele v Jižním Leithu. Alice tam zpívala ve sboru. Edinburskému chlapci s aspiracemi na zařazení do vyšší společenské třídy – William Burns chodil na Heriot a pak studoval hudbu na Edinburské univerzitě – mohlo první zaměstnání, hra na varhany v chudinském Leithu, připadat jako propad do společensky nižšího prostředí. Ovšem Jackův otec rád vtipkoval o tom, že skotská církev platí lépe než skotská episkopální církev. William byl sice členem episkopální církve, ale farnost v Jižním Leithu se mu prostě líbila. Na tamějším hřbitově je prý pohřbeno jedenáct tisíc nebožtíků, přestože se tam vyskytuje nejvýš tři sta náhrobních kamenů. Chudí si nesměli náhrobní kameny pořizovat. Jenže v noci, jak Jackovi vyprávěla maminka, lidé na hřbitov přinášeli popel svých milovaných a rozprašovali ho skrz hřbitovní plot. Pomyšlení na tolik duší poletujících ve tmě přivodilo chlapci děsivé sny, ale kostel – i kdyby jen kvůli hřbitovu – byl hojně navštěvován, a když tam Alice začala pro Williama zpívat, zdálo se jí, že zemřela a dostala se do nebe. Ve farním kostele v Jižním Leithu se kůr a varhany nacházely za zády věřících. Pro sbor tam bylo sotva dvacet míst – ženy vpředu, muži vzadu. William záměrně požádal Alici, aby se po dobu kázání předkláněla v první řadě tak, aby ji viděl celou. Měla na sobě modré šaty – „světlemodré“, jak řekla Jackovi – s bílým límečkem. Jackova maminka se do jeho táty zamilovala hned v dubnu 1964, kdy tam přišel hrát na varhany. 12
„Zpívali jsme písně o Vzkříšení,“ vykládala Alice Jackovi, „a na hřbitově kvetly krokusy a narcisy.“ (Všechen ten tajně rozsypaný popel květinám bezpochyby svědčil.) Alice odvedla mladého varhaníka, který byl zároveň jejím sbormistrem, představit svému otci. Otcův tetovací salon se nazýval Vytrvej, což je motto Port of Leith. William tehdy na ulici Mandelson nebo Jane poprvé uviděl tetovací studio. V těch dobách, vysvětlila Jackovi maminka, se nad Leith Walk nacházel železniční most spojující Mandelson s Jane, ale Jack si nikdy nezapamatoval, ve které ulici tetovací salon sídlil. Věděl jenom, že tam bydleli, přímo v krámě pod rachotícími vlaky. Matka to nazývala „spaní v jehlách“ – byl to výraz z období mezi válkami. „Spaní v jehlách“ znamenalo, že když nastaly zlé časy, spali jste v tetovacím salonu – žádné jiné bydliště jste neměli. Ale také se to občas říkávalo, když tatér zemřel – tak jako Alicin otec – přímo v kšeftu. Její otec tedy podle obou výkladů spal v jehlách pořád. Alicina matka zemřela při porodu a její otec – jehož Jack nikdy nepoznal – ji vychovával ve světě tetování. V Jackových očích byla maminka mezi tatéry ojedinělá, protože sama nikdy tetovaná nebyla. Její otec ji nabádal, aby si nenechala udělat žádnou kérku, dokud nebude natolik stará, aby pochopila pár základních věcí o sobě samé; musel mít na mysli to, co se nikdy nemění. „Asi až mi bude přes šedesát nebo přes sedmdesát,“ říkávala Jackovi maminka v době, kdy jí ještě zdaleka nebylo třicet. „Ty by sis měl nechat udělat první tetování, až já budu po smrti,“ dodávala, čímž mu naznačovala, že by na to teď neměl ani pomyslet. Alicin otec okamžitě pojal odpor k Williamu Burnsovi, který se nechal poprvé tetovat hned v den, kdy se oba muži seznámili. Tetování mu obepínalo pravé stehno, kde si je William mohl prohlížet, když seděl na záchodě: zahajovací tóny velikonočního zpěvu, který nacvičoval s Alicí a který začínal slovy „Kristus Pán dnes vstal z mrtvých“. Bez těch slov byste museli umět číst noty a sedět velice blízko Jackova otce – snad na sousední míse – abyste píseň poznali. Když Alicin otec udělal talentovanému mladému varhaníkovi jeho první kérku, okamžitě dceři sdělil, že z Williama se určitě 13
stane „sběratel“ – to znamená jeden z těch mládenců, pro něž se tetování stane drogou a kteří nikdy neskončí u prvního tetování nebo u prvních dvaceti tetování. Bude chodit k tatérům, dokud se celé jeho tělo nepromění v notový list a každý centimetr jeho kůže nebude pokérovaný nějakou notou – hrozivé proroctví, ale Alici odradit nedokázalo. Varhaník poblázněný do tetování jí už ukradl srdce. Jack Burns větší část onoho příběhu vyslechl dřív, než mu byly čtyři roky. Když matka ohlásila jejich nadcházející cestu do Evropy, překvapilo ho, co mu sdělila potom: „Jestliže tvého otce nenajdeme do doby, než začneš v příštím roce chodit do školy, zapomeneme na něj a budeme žít dál svůj vlastní život.“ Tohle byl pro něj opravdu otřes, protože od Jackova nejranějšího povědomí, že otec chybí – co hůř, že „utekl“ –, Jack s matkou Williama Burnse hodně hledali a Jack předpokládal, že ho budou hledat pořád. Představa, že by na něj mohli „zapomenout“, byla chlapci cizejší než zamýšlená cesta do severní Evropy. Jack rovněž netušil, že začátek jeho školní docházky je pro maminku tak důležitý. Ona sama školu nedokončila. Alice se kvůli Williamovu vysokoškolskému vzdělání dlouho cítila méněcenná. Oba Williamovi rodiče byli učiteli na základní škole a mimo to dávali dětem soukromé hodiny klavíru, ale vysoce uznávali umělecké vedení profesionálnější úrovně. Podle jejich mínění se syn hrou na varhany ve farním kostele v Jižním Leithu zahazoval – a to nejen kvůli třídním třenicím, které v té době existovaly mezi Leithem a Edinburghem. (Vyskytovaly se i neshody názorů mezi skotskou episkopální církví a skotskou církví.) Alicin otec do kostela nechodil vůbec. Posílal Alici do kostela a na zkoušky sboru, aby jí dopřál nějaký život mimo tetovací salon, a nikdy mu nepřišlo na mysl, že by mohla padnout na svou zkázu v kostele a při zkouškách sboru – nebo že by k němu mohla přivést svého bezohledného svůdce, aby mu udělal tetování! Přestože v jiholeithské farnosti byl William hlavním varhaníkem, jeho rodiče trvali na tom, aby přijal nabídku stát se pomocným varhaníkem ve Starém sv. Pavlu. Pro ně bylo důležité, že 14
Starý sv. Pavel je skotský episkopální kostel – a je v Edinburghu, nikoli v Leithu. Williama uchvátily varhany. V šesti letech se začal učit hrát na klavír a do devíti let se varhan ani nedotkl, ale když mu bylo sedm nebo osm, začal nad klávesy lepit kousky papíru – představoval si, že jsou to rejstříky varhan. Už začal snít o hře na varhany a nástroj, o jakém snil, byl Otec Willis ve Starém sv. Pavlu. Zatímco podle mínění rodičů bylo postavení pomocného varhaníka ve Starém sv. Pavlu prestižnější než postavení hlavního varhaníka ve farním kostele v Jižním Leithu, Williamovi šlo pouze o to, aby si mohl zahrát na Otci Willisovi. K proslulosti varhan ve Starém sv. Pavlu, vysvětlila Jackovi matka, přispívá akustika. Chlapec později přemýšlel, jestli tím myslela, že by tam zněly dobře téměř jakékoli varhany, protože doba dozvuku – tj. doba, které je zapotřebí, aby zvuk zeslábl o šedesát decibelů – je tam lepší než varhany. Alice vzpomínala, jak byla ve Starém sv. Pavlu přítomna události, kterou nazývala „varhanním maratonem“. Něco takového se určitě pořádalo kvůli získání financí do kostelního fondu. Byl to čtyřiadvacetihodinový koncert a každou hodinu či půlhodinu hrál jiný varhaník. Kdo hrál kdy, se samozřejmě řídilo podle jisté hierarchie; nejlepší varhaníci hráli v době, kdy bylo nejvýše pravděpodobné, že si je lidé poslechnou, ostatní dostali příležitost v okrajovějších hodinách. Mladý William Burns přišel na řadu před půlnocí – třebaže pouhou půlhodinu před ní. Kostel byl poloprázdný, možná ještě prázdnější. Nejočarovanějším posluchačem se stala Jackova matka. Mezi posluchači se ocitl i poněkud méně kvalitní varhaník, který byl dále v pořadí – jeho čas začínal o půlnoci. William nehodlal promrhat proslulou dobu dozvuku ve Starém sv. Pavlu tím, že by si zvolil tichou skladbu. Podle toho, jak Jack porozuměl matčinu vyprávění, otec hrál tak, aby byl slyšet; vybral si Boellmannovu Toccatu, kterou Alice popisovala jako „strhující a burácivou“. Vedle Starého sv. Pavla se nacházela úzká ulička. Ke kostelní zdi se choulil jeden z edinburských ztroskotanců – s největší pravděpodobností nějaký místní opilec – a hledal útočiště před 15
deštěm. Buď v uličce omdlel, nebo se tam schválně uložil; možná sem chodil spát často. Ovšem při Boellmannově Toccatě nedokáže spát ani opilec – zřejmě ani před kostelem. Alice ráda předváděla, jak se opilý bezdomovec uvedl. „Nechcete přestat s tím zasraným kraválem? Jak se mám do prdele vyspat, když ty zasraný varhany dělaj virvál, že by probudily mrtvýho?“ Alice měla pocit, že za taková slova v kostele musí opilec padnout mrtvý k zemi, ale než stačil Bůh podniknout proti bezdomovci nějaké kroky, William začal znovu hrát – velmi silně. Hrál tak hlasitě, že ze Starého sv. Pavla utekli všichni, včetně Alice. Varhaník, který byl na řadě o půlnoci, stál v dešti vedle ní. Maminka Jackovi řekla, že sprosťák s nevymáchanou hubou zmizel. „Asi hledal nějaké místo k odpočinku mimo dosah Boellmannovy Toccaty!“ Varhany navzdory svému zvučnému výkonu Williama Burnse zklamaly. Otec Willis, postavený v roce 1888, by byl hodnotnější, kdyby zůstal v původním stavu. Podle Williamova mínění se ve varhanách bohužel „moc lidí vrtalo“. V době, kdy je mohl vyzkoušet, měly už za sebou restaurování a přestavbu umožňující použití elektřiny; šlo o postup typický pro tendence mířící proti viktoriánství v šedesátých letech minulého století. Ne že by si Alice dělala nějaké starosti kvůli varhanám. Pro ni bylo zničující něco jiného: když William opustil zaměstnání varhaníka ve farním kostele v Jižním Leithu, aby šel hrát na Otce Willise do Starého sv. Pavla, neměla žádnou naději, že by ho mohla následovat a stát se zpěvačkou tamního sboru. V těch dobách měli ve Starém sv. Pavlu čistě mužský sbor – a z kostelní lavice Alice hleděla jen na Williamova záda. Jak tomu sboru záviděla! Nejenže tam pořádali procesí, v němž sbor kráčel za křížem, ale sbor seděl před lavicemi věřících – všichni na něj viděli –, a nikoli vzadu jako v Leithu, kde ho nevidí nikdo. Jackova matka se cítila zvlášť nešťastná, když zjistila, že není jediná ze sboru, která se do Jackova otce zamilovala, je však jediná, která otěhotněla. William Burns jako nový pomocný varhaník ve Starém sv. Pavlu podléhal hlavnímu varhaníkovi a faráři; to, že William 16
„zbouchl“ dceru tatéra z Leithu, byla věc, kterou jeho ctižádostiví rodiče a skotská episkopální církev nepřijímali lehce. Čí rozhodnutí bylo „odpravit ho do Nového Skotska“, jak to vyjádřila Jackova maminka, zůstalo Jackovi navždy skryto, ale prsty v tom měli nejspíš Williamovi rodiče i církev. Protějšek Starého sv. Pavla v Halifaxu, kostel kanadské anglikánské církve, se nazýval prostě Svatý Pavel. Otce Willise tu neměli. Kostel s nejlepšími varhanami v Halifaxu byl První baptistický na Oxford Street. Williama Burnse určitě vybídli, aby se rychle rozhodl. Jinak si nelze vysvětlit, proč dal přednost církvi před varhanami – pro něj byla důležitá hudba, nikoli náboženství. Jenže varhaník od Svatého Pavla odcházel do důchodu, tudíž načasování bylo příhodné. Paseka, kterou William údajně v Halifaxu natropil, s největší pravděpodobností zahrnovala i pár dívek ze sboru. (Mluvilo se také o nějaké starší ženě.) Pro anglikány se rychle stal nežádoucí osobou; podle Jackovy matky by jeho otec u baptistů nevydržel ani o den déle. Williamovi rodiče údajně Alici sdělili, že mu žádné peníze neposílají ani jí neutajují místo jeho pobytu. První tvrzení může být pravdivé – Williamovi rodiče měli peněz málo. Pro Alici však bylo těžší uvěřit, že se proti ní nespikli a že před ní syna neskrývají. A když byl William nucen utéci z Halifaxu – nedlouho předtím, než sem Alice dorazila –, určitě potřeboval peníze. Nechal se znovu tetovat – jak Alice zjistila, sotva ho začala hledat – v tetovacím studiu Charlese Snowa v Halifaxu, kde energii pro elektrické strojky poskytovaly autobaterie. Chvíli trvalo, než si William našel práci v Torontu – ztratil ji však mnohem rychleji. Alice nikdy neměla za zlé Starému sv. Pavlu, že kostel nejspíš sehrál nějakou úlohu ve Williamově odchodu do Nového Skotska. Právě farníci ze Starého sv. Pavla – a kupodivu nikoli její kongregace v Jižním Leithu – uspořádali sbírku a poslali Alici do Halifaxu, aby Williama našla. Navíc se o ni v Halifaxu starala kanadská anglikánská církev a zhostila se toho se ctí. Nejprve ji však ubytovali na faře kostela Svatého Pavla, na rohu ulic Argyle a Prince, aby tu vyčkala dne 17
porodu. V té době nejenže byla těhotná, ale její těhotenství bylo očividné. Porod Jacka Burnse byl prý obtížný. „Museli mi udělat císaře,“ řekla mu maminka asi tak v době, kdy dorazili do prvního z přístavů v Baltském a Severním moři. Ve čtyřech letech to chlapec chápal tak, že mamince museli zhotovit jakýsi talisman, patrně sošku mocného vládce, který jí pomohl obtížnost porodu zvládnout. O maličko později – nejspíš ještě v době evropského putování – se Jack dozvěděl, co císařský řez je. Teprve pak se chlapci dostalo vysvětlení, proč je nevhodné, aby se koupal s matkou nebo ji spatřil nahou. Alice Jackovi vysvětlila, že nechce, aby viděl její jizvu po císařském řezu. Tak se Jack Burns narodil v Halifaxu obklopen péčí pravidelných návštěvnic onoho druhého kostela Svatého Pavla. Jak na ně matka vzpomínala – převážně s láskou –, vyjadřovaly značné pochopení pro neukázněnou sboristku ze skotské církve a vysoce opovrhovaly prostopášným varhaníkem ze svých řad. Členové skotské episkopální církve a kanadští anglikáni byli ze stejného náboženského těsta. Zřejmě právě kvůli těmto anglikánům ze Svatého Pavla v Halifaxu se William nedokázal v Torontu dlouho skrývat. „Církev po něm šla,“ jak to vyjádřila Alice. Poté, co se Jack v Novém Skotsku narodil, jeho matka šla pracovat k Charliemu Snowovi. Charlie byl Angličan, bývalý námořník britského obchodního loďstva za první světové války. Proslýchalo se, že utekl z lodi v Montrealu, kde ho Freddie Baldwin, který byl také z Anglie a bojoval v búrské válce, naučil tetovat. Freddie Baldwin i Charlie Snow znali Praděda. Lidé platili za to, aby si směli prohlédnout Pradědův tetovaný obličej; Praděd do Halifaxu přijížděl s cirkusem. Když chodil po městě, nosil na hlavě pletenou masku s otvory pro oči, ústa a nos. „Nikdo se nemohl podívat zadarmo,“ vyprávěla Jackovi maminka. (Tohle se pro chlapce stalo další noční můrou: Jack si neustále představoval strašlivá tetování na Pradědově obličeji.) Od Charlieho Snowa se Alice naučila čistit tetovací strojky lihem; tubusy čistila čističem na dýmky, který namáčela do alkoholu, a tubusy i jehly každou noc vyvařovala v napařovacím hrn18
