OBSAH
1. ÚVOD ....................................................................................................................................2 2. STRUČNÝ NÁSTIN PLATÓNOVY A ARISTOTELOVY METAFYZIKY .....................4 2. 1. PLATÓNOVA METAFYZIKA.................................................................................................4 2. 2. ARISTOTELOVA METAFYZIKA ............................................................................................6 3. PLATÓN A ARISTOTELÉS – KRITICKÝ ODSTUP, ČI VZÁJEMNÁ HARMONIE? .9 3. 1. VZÁJEMNÁ HARMONIE PLATÓNOVA A ARISTOTELOVA UČENÍ........................................... 10 4. HLAVNÍ BODY ARISTOTELOVY KRITIKY PLATÓNA ............................................ 13 4. 1. IDEJE A JEJICH ODDĚLENÍ ................................................................................................ 13 4. 2. IDEJE A MATEMATIKA ..................................................................................................... 16 4. 3. PRINCIPY VĚCÍ ................................................................................................................ 18 4. 4. POZNÁNÍ A JEDNOTLIVINY............................................................................................... 19 4. 5. PŘÍČINY ......................................................................................................................... 20 5. ARISTOTELÉS: METAFYZIKA ....................................................................................... 22 5. 1. OBSAH JEDNOTLIVÝCH KNIH METAFYZIKY ........................................................................ 22 5. 2. METODICKÉ ZPRACOVÁNÍ ............................................................................................... 27 6. ARISTOTELOVA KRITIKA PLATÓNA V METAFYZICE ........................................... 29 6. 1. KNIHA PRVNÍ .................................................................................................................. 29 6. 2. KNIHA TŘETÍ .................................................................................................................. 35 6. 3. KNIHA PÁTÁ ................................................................................................................... 38 6. 4. KNIHA ŠESTÁ .................................................................................................................. 39 6. 5. KNIHA SEDMÁ ................................................................................................................ 40 6. 6. KNIHA OSMÁ .................................................................................................................. 44 6. 7. KNIHA DEVÁTÁ .............................................................................................................. 45 6. 8. KNIHA DESÁTÁ ............................................................................................................... 46 6. 9. KNIHA JEDENÁCTÁ ......................................................................................................... 47 6. 10. KNIHA DVANÁCTÁ ........................................................................................................ 48 6. 11. KNIHA TŘINÁCTÁ .......................................................................................................... 50 6. 12. KNIHA ČTRNÁCTÁ......................................................................................................... 56 7. REJSTŘÍK ARISTOTELEM KRITIZOVANÝCH BODŮ PLATÓNOVA UČENÍ ....... 61 ZÁVĚR .................................................................................................................................... 62 LITERATURA........................................................................................................................ 65
1. Úvod Motto: „Každá skutečná kritika předpokládá něco společného.“ 1
Tato práce by mohla být považována za potvrzení slov britského filosofa a matematika A. N. Whiteheada, podle kterého není celá evropská filosofie nic jiného než poznámky k Platónovi.2 Neboť přestože je mým hlavním zájmem Aristotelovo dílo Metafyzika, při daném tématu vyhledávání kritiky je základem Platónovo dílo a jeho názory, jak nám je předkládá Aristotelés ve svých spisech. Kritický postoj Aristotela vůči Platónovi byl námětem mnoha děl, diskusí a zkoumání téměř po celé dějiny filosofie. S určitým předsudkem byli oba řečtí filosofové stavěni často do protikladu. Německý klasický filolog Werner Jaeger (1888-1961) považoval za správné jednoduché schéma, které načrtávalo vývoj Aristotela od platónika ke kritikovi platónského učení o idejích a nakonec k empirikovi.3 Tento názor dnes neplatí a pokládá se za jisté, že v celém dochovaném Aristotelově díle nelze sestoupit k bodu, kdy Aristotelés nebyl kritikem platónského učení o idejích – právě tak jako nedospějeme k bodu, kdy by byl skutečně přestal být platónikem. Aristotelés kritizoval Platónovo učení o idejích již velmi záhy, a přesto byl a zůstával platónikem až po své pozdní spisy. Při srovnání Aristotela s dřívějšími či pozdějšími naukami řeckých myslitelů není pochyb, že ho musíme počítat k eidetické filosofii, kterou založil Platón zavedením idejí a dialektiky.4 Ve své práci určitým způsobem navazuji na tato zkoumání, která se zabývají vzájemným vztahem obou myslitelů. Mým úkolem není však jejich vzájemné srovnání, či hledání společných témat a názorů. Záměrem mé práce je vyhledat v Aristotelově díle ta místa, v nichž kritizuje názory Platóna, ale také částečně i názory dalších členů Platónovy Akademie, neboť v Aristotelově textu není vždy snadné rozpoznat, proti komu a proti čemu přesně se Aristotelés kriticky vymezuje. Původní záměr této bakalářské práce byl mnohem velkorysejší – vyhledat 1
Gadamer, H.-G. Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem. Praha: Oikoymenh, 1994. S. 10. „The safest general characterization of the European philosophical tradition is that is consists of a series of footnotes to Plato.“ A. N. Whitehead: Process and Reality. An Essay in kosmology. S. 63. (Cit. dle Floss, Karel. Úvod do řecké filozofické terminologie a četby. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000.) Podobný názor sdílí i Giovanni Reale v knize Platón. Pokus o novou interpretaci velkých Platónových dialogů ve světle nepsaných nauk. Přeložil Martin Cajthaml. Praha: Oikoymenh, 2005. S. 161: „Lze dokonce říci, že dějiny interpretací nauky o idejích představují velkou, ba rozhodující část dějin západní filosofie.“ 3 Gerson, Lloyd. P. Aristotle and Other Platonists. Ithaca: Cornell University Press, 2005. Vyskytly se i naprosto opačné názory, např. Owen tvrdil, že Aristotelés se vyvíjel od antiplatónika k platónismu (s. 13, pozn. 40). A názor novoplatóniků byl ten, že Aristotelés byl platónikem od začátku do konce (s. 14). 4 Gadamer, H.-G. Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem. S. 10-11 a 15. 2
2
Aristotelovu kritiku Platóna v celém Aristotelově díle či alespoň v jeho větší části. Avšak po zmapování problémů a kritiky v Aristotelově Metafyzice se ukázalo toto dílo jako dostatečný zdroj kritických připomínek k Platónovu učení. Neboť u takto složitých otázek by nemělo smysl pouhé vyjmenování či rejstřík problémů. Jednotlivé body kritiky je třeba osvětlit, aby byly lépe pochopitelné, a to i za pomoci sekundární literatury a zkoumání erudovanějších odborníků v oblasti filosofie. Před hlavní částí mé práce, což je vlastní rozbor Aristotelových námitek z Metafyziky, uvedu nejdříve několik obecných informací o metafyzice Platóna i Aristotela.5 Toto stručné představení základních filosofických názorů obou učenců v oblasti metafyziky by mělo posloužit čtenáři k ujasnění výchozích stanovisek a rozdílných pohledů obou filosofů na „první filosofii“. Na tyto obecné informace z oblasti metafyziky navazuji ve třetí kapitole představením některých názorů na vzájemný vztah Platónovy a Aristotelovy filosofie. Především uvádím stanoviska harmonizující, neboť o kritice jsou následující dvě kapitoly. Ve čtvrté části práce se zabývám podrobnějším popisem hlavních problémů Platónovy nauky v oblasti metafyziky, na které Aristotelés upozorňoval, a to výhradně z pohledu jiných autorů, kteří se tomuto tématu věnovali, např. Jan Patočka, Karel Thein, Lloyd P. Gerson, Hans G. Gadamer aj. Nejedná se samozřejmě o nijak rozsáhlý či systematický přehled názorů, děl či autorů, neboť to bylo téma na jinou práci. Zajímala jsem se o autory pouze novodobé, jejichž zkoumání spadají ve velké většině do posledního půlstoletí. V páté kapitole jsem se již zaměřila na samotné Aristotelovo dílo. Představuji stručný obsah jednotlivých knih Metafyziky, z čehož by mělo vyplynout, které knihy jsou pro téma mé práce podstatné a důležité. Poté následuje již vlastní rozbor Aristotelových kritických poznámek vůči Platónovi či platónikům, což je kapitola šestá. Určitým doplněním a zakončením šesté kapitoly je kapitola následující – sedmá, ve které uvádím stručný rejstřík Aristotelových námitek.
5
Údaje týkající se života a díla Platóna i Aristotela zde neuvádím, neboť nejsou pro tuto práci relevantní. Čtenáři jsou s těmito údaji buď dobře obeznámeni, nebo si je mohou vyhledat v jakémkoli filosofickém slovníku či dějinách filosofie. Od druhé kapitoly se v textu objevují řecké výrazy, které uvádím v přepise latinkou i v původní řecké podobě. Ve druhé kapitole jsou výrazy z metafyziky uvedeny též latinsky. Pokud se řecký termín dále v textu opakuje, uvádím ho většinou již pouze v přepisu latinkou. Také dlouhá slovní spojení či výrazy, které mají ujasnit, co konkrétně na daném místě uváděl Aristotelés (např. zda ideá či eidos) jsou uvedena pouze latinkou. V části věnované Metafyzice je to dáno citací řeckých výrazů dle českého překladu Antonína Kříže.
3
2. Stručný nástin Platónovy a Aristotelovy metafyziky 2. 1. Platónova metafyzika Základní myšlenkou Platónovy ontologie je rozdělení světa na dvě části, jak to charakterizuje A. Graeser: „V centru Platónova myšlení je takzvaná nauka o dvou světech. V ní se rozlišuje časoprostorový svět dění a svět bytí mimo prostor a čas. Svět bytí, který je přístupný pouze myšlení, reprezentuje neměnnost, idealitu a normativnost; svět dění, který je přiřazen vnímání, se představuje jako pomíjivý obraz věčných struktur mimo prostor a čas.“6 Platón je bezpochyby (spolu s Aristotelem) považován za nejvýznamnějšího řeckého filosofa. Jedním z důvodů je to, že hledá příčiny věcí úplně jiným způsobem, než starší filosofové před ním, kteří hledali, z čeho věci jsou či vznikají. Otázku „co to je“ si položil až Sókratés u ctností a po něm Platón u všech smyslově vnímatelných věcí. A jeho odpověď je, že věc je tím, na čem nabyla účasti. Věci mohou nabývat účast na idejích, které jsou důvodem toho, čím věc je a jaké má vlastnosti. Významné je to, že v historii filosofie se jedná o první výklad skutečnosti, který za základ považuje nemateriální jsoucna. Avšak s takovýmto nemateriálním základem jsou spojeny jak výhody (totožnost, jednoduchost, neměnnost, věčnost), tak i nevýhody (problém dokazatelnosti, problém příčinného působení nemateriálního základu na materiální svět, tj. problémy, na které se později zaměří také Aristotelés).7 Platónova idea není pouze naší myšlenkou, je skutečnější než vše smyslově vnímatelné, neboť je zdrojem existence věcí. Idea znamená to, „co je vidět“. Co nám dává vysvětlení, co ukazuje. Platón jako synonymum k výrazu „idea“ (ideá, ἰδέα) užívá výraz „druh“ (eidos, εἶδος). Obě slova jsou odvozena od slovesného kmene „vidět“. Zatímco idea je skutečná tím, že
je zahlédnutelná intelektem, naopak zrakem poznáváme vzhled, tj. eidos.8 Tím, že rozpoznáme druhové určení věci, orientujeme se také ve smyslově zkušenostní oblasti. Jednotlivé věci téhož druhu se od sebe liší právě tím, že nejsou druhem, nýbrž pouhými pomíjivými jedinci. Ideje jsou
6 Graeser, Andreas. Řecká filosofie klasického období. Sofisté, Sókratés a sokratikové, Platón a Aristotelés. Praha: Oikoymenh, 2000. S. 177. 7 Petrželka, J. Platónova nauka o idejích [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2010. [cit. 2011-04-04]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ideje/uvod.htm. 8 U Platóna eidos znamená inteligibilní forma, idea, zatímco pro Aristotela je to obecně forma v protikladu k látce a druh individuí. Eidos používal také Platón ve smyslu druh, druhový tvar, proto se v jeho spisech tento výraz objevuje častěji než idea. Pro Aristotela eidos znamená tvar a druh jako jeden ze stupňů klasifikace skutečnosti. Petrželka, J. Základy řecké (a latinské) filosofické terminologie [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2007. [cit. 2011-04-04]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/terminologie/temata/ontologie.htm; Petrželka, J. Platónova nauka o idejích [online]. [cit. 2011-04-04]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ideje/uvod.htm.
4
věčné, neměnné vzory všech proměnlivých jednotlivin. Tímto pojetím se ze skutečných věcí stanou méně hodnotné jednotliviny, než je skutečnost poznatelná intelektuálně.9 Ideje jsou pravou skutečností a právě ony si zaslouží označení „jsoucno“, nic jiného nemá bytí ve stejné míře jako ideje. Tím, že mnoho jednotlivin má vztah (účast) k jedné idejí, Platón vysvětluje společné vlastnosti jednotlivin. Na rozdíl od nich jsou nám ideje přístupné pouze rozumem a jsou předmětem pravdivého vědění. Výsadní postavení mezi idejemi a v celém univerzu má idea Dobra, jež je počátkem poznatelnosti a jsoucnosti idejí a jejich prostřednictvím i smyslového světa.10 Cestu k poznání idejí znamená u Platóna filosofický termín anamnésis (ἀνάμνησις, lat. reminiscentia). Vzpomínání je asociací, kdy jeden aktuální obsah vědomí – např. vjem – vyvolá vzpomínku na jiný obsah. Platón pojímá anamnésis jak v tomto obecném smyslu, tak jako vzpomínání na pravá jsoucna, tj. ideje, jež duše viděla před narozením.11 Zavedl-li Platón ideje, aby s jejich pomocí vysvětlil smyslový svět (Phd. 96a-105b), musel také popsat, jaký je mezi těmito dvěma rovinami skutečnosti vztah. Ideje považoval za příčiny smyslových jednotlivin a jejich vlastností a onen příčinný vztah vyjadřoval nejčastěji termínem methexis (μέθεξις, lat. participatio). Jedná o vztah hierarchický – jednotliviny mají účast na ideji, nikoli však naopak, a to co se účastní, je v dané vlastnosti méně dokonalé než to, na čem se účastní. Vztah smyslových věcí a idejí je pro Platónovu filosofii klíčový, neboť ideje měly několik významů ve vztahu k jednotlivinám. Jedním z významů je, že věci mají podle idejí jména. A dále ideje jsou určitým způsobem příčinami věcí. Platón však většinou nevysvětluje proč a jakým způsobem vznikající věc nabývá účasti na ideji. Příčinu nabytí účasti jednotlivin na idejích vysvětluje v dialogu Tímaios, a to tak, že zavádí k tomu zvláštní entitu – démiúrga, který hledě na věčný vzor (ideje) formuje smyslově vnímatelný svět. Ideje zde nejsou účinnou příčinou, nýbrž spíše příčinnou účelovou.12 Podstatnou charakteristikou idejí je jejich odloučenost – chórismos (χωρισμός oddělení, odloučení; lat. separatio). Jedná se o důležitý technický termín, který vyjadřuje jednu základní charakteristiku Platónových idejí a také jeden zásadní rozdíl mezi Platónovou a Aristotelovou
9
Kratochvíl, Zdeněk. Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta. Praha: Academia, 2009. S. 143-144, 149. 10 Rep. 509b: „… že i předměty poznání mají od dobra nejen to, že jsou poznávány, nýbrž že se jim od něho dostává i bytí a jsoucnosti, ačkoli dobro není jsoucnost, nýbrž vyniká ještě nad jsoucnost důstojností a mocí.“ Platón. Kleitofón. Ústava. Timaios. Kritias. Platónovy spisy. Svazek IV. Přeložil František Novotný. Praha: Oikoymenh, 2003. S. 241. 11 Petrželka, J. Základy řecké (a latinské) filosofické terminologie [online]. [cit. 2011-04-04]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/terminologie/temata/gnoseologie.htm. 12 Petrželka, J. Platónova nauka o idejích [online]. [cit. 2011-04-04]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ideje. Dle Aristotela Platón ideje považuje za příčinu formální vzhledem ke smyslovým věcem. Látkou je dvojice velkého a malého. Ideje prý pro Platóna nebyly poslední příčinou, jelikož jejich příčinou mělo být jedno a neurčitá dvojice.
5
filosofií. Avšak Platón sám termín chórismos v tomto technickém významu nepoužívá. Byl to Aristotelés, kdo termín použil pro vyjádření myšlenky, že ideje jsou mimo smyslové jednotliviny. Tuto myšlenku připisuje právě Platónovi a zároveň ji považuje za zdroj velkých potíží teorie idejí. Platón sám si byl vědom nebezpečných důsledků chórismu (viz Parm. 133c135a), přesto ideje nezavrhl.13 Platón také kritizoval určité teorie idejí. Čemu byl však neochvějně oddán, je věčnost, a tím také ontologická priorita rozumového vůči smyslovému světu. Jeho nadsmyslový svět je hierarchický a spletitý, kde božský intelekt má zásadní, avšak ne zcela prvotní, místo.14
2. 2. Aristotelova metafyzika Aristotelés dle mnohých názorů představuje protipól Platónova pojetí skutečnosti i filosofie. Je však Platónovým žákem a pokračuje v jeho rozvrhu filosofie a přejímá i mnohé nauky. Aristotelés nesouhlasí především s pýthagorejskými a orfickými motivy, které jsou obsaženy v Platónově nauce. S čím naopak souhlasí, je to, že poznání je zachyceno v obecných pojmech. Avšak odmítá tvrzení, že tyto pojmy se týkají idejí, které jsou mimo věci.15 Poznání dosahujeme postupem od jednotlivého k obecnějšímu, tj. indukcí. Zdrojem induktivního poznání je smyslová zkušenost a to tak, že smysly dodávají rozumu vjemy, od nichž rozum postupnou abstrakcí přechází k pojmům. Rozum tedy poznává, co je určitému druhu věcí obecné, a tudíž podstatné.16 Aristotelova kategorie podstata, jsoucnost (úsiá, οὐσία, latinsky substantia či essentia) je něco, co přetrvává i při změně akcidentů. Toto pojetí substance je statickým prvkem Aristotelovy metafyziky na rozdíl od dynamického pojetí příčiny. Pro Aristotela byl „druh, podoba, tvar“ (eidos, εἶδος, lat. species) to, „čím věc jest“ (to ti én einai, τὸ τί ἦν εἶναι). Eidos dává poznání a umisťuje věc v řádu bytí, je tedy také logos (λόγος, lat. ratio). Dalším pojmem je „tvar“ (morfé, μορφή, lat. forma species), který určuje nejen vnější tvar věci, ale je také vlastní identitou věci, kterou poznáváme, a kterou vyjadřuje pojem.17 Všechno proměnlivé, co v substanci zbývá, je dle Aristotela „látka“ (hýlé, ὕλη, lat. materia), která tvoří jednu ze základních složek každé věci (z čeho věc je nebo z čeho vzniká).
13
Petrželka, J. Základy řecké (a latinské) filosofické terminologie [online]. [cit. 2011-04-04]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/terminologie/terminologie.htm; Petrželka, J. Platónova nauka o idejích [online]. [cit. 2011-04-04]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ideje/. 14 Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 74-75. 15 Dle Aristotela ideje nejsou nad věcmi ani před věcmi, nýbrž ve věcech samých. Kolektiv autorů. Filosofický slovník. 2. rozšířené vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. S. 33, heslo: Aristotelés ze Stageiry. 16 Kratochvíl, Z. Filosofie mezi mýtem a vědou. S. 156, 162. 17 Tamtéž, s. 163.
6
Hýlé je podkladem vzniku i změny; nenáleží jí žádné vlastnosti, neboť ty jsou spojeny s tvarem věci. Něco zcela neurčitého však nemůže samostatně existovat, a proto látka neexistuje jako něco odloučeného a samostatného, nýbrž je jen v možnosti. To platí v nejvyšší míře o „první látce“ (próté hýlé, πρώτη ὕλη, lat. materia prima), která je čistou možností bez jakékoli určitosti (jedná se však o abstrakci, neboť ve světě najdeme látku vždy už nějak zformovanou). Látka jako možnost je věčná, nevzniká ani nezaniká.18 Aristotelův výklad obsahuje tři prvky: hýlé, morfé a sterésis. Jestliže dochází k nějaké změně, mění se podklad, hýlé, kterému se dostává nové určitosti, nové vlastnosti tím, že nabude jiného tvarujícího principu. Avšak může nabýt jen toho, co mu předtím scházelo, proto Aristotelés zavádí při vysvětlení změny termín – zbavenost (sterésis, στέρησις, lat. privatio).19 Vznikání chápe Aristotelés jako postup od možnosti (dynamis, δύναμις, lat. potentia) k uskutečnění (energia, ἐνέργεια, lat. actus). Vrcholem aktualizace je entelecheia (ἐντελέχεια), pořádající princip.20 Ve filosofickém kontextu je zásadní Aristotelovo užití termínu δύναμις ve významu možnost, tj. připravenost něčeho (nějaké látky) stát se něčím jiným. Tyto pojmy Aristotelés zavedl kvůli vysvětlení vzniku – jestliže vše, co vzniká, vzniká z nějaké možnosti, padá elejská námitka vůči vznikání, podle níž by jsoucno vznikalo z nejsoucna.21 Vznik se sice děje z toho, co není – ve skutečnosti, co však přece jen nějak – v možnosti – už je. Termín energeia tvoří pár s pojmem dynamis. Znamená uskutečnění (nebo samotné „uskutečňování“) toho, co je původně v možnosti.22 V Aristotelově metafyzice je jedním z nejdůležitějších témat nauka o příčinách, neboť jedním ze základních úkolů poznání je nalezení příčiny (aitiá, αἰτία, lat. causa), kterou Aristotelés pojímá velmi široce. Základní čtyři příčiny pro výklad skutečnosti jsou: -
Příčina účinná (to hothen hé arché tés kinéseós, lat. causa efficiens) je
odpovědí na otázku „proč“ ve smyslu zdroje, původu.
18
Petrželka, J. Základy řecké (a latinské) filosofické terminologie [online]. [cit. 2011-04-04]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/terminologie/temata/metafyzika.htm. 19 Petrželka, J. Základy řecké (a latinské) filosofické terminologie [online]. [cit. 2011-04-04]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/terminologie/temata/metafyzika.htm. 20 Aristotelés většinou používá výraz ἐντελέχεια synonymně s ἐνέργεια ve významu uskutečnění, skutečnost. Sám však naznačuje určitý rozdíl - zatímco ἐνέργεια přísně vzato označuje aktivitu, proces uskutečnění, ἐντελέχεια je výsledným uskutečněním, dosažením cíle. Petrželka, J. Základy řecké (a latinské) filosofické terminologie [online]. [cit. 2011-04-04]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/terminologie/temata/metafyzika.htm. 21 Také pohyb vysvětluje Aristotelés jako přechod z možnosti do uskutečnění, jako formování látky tvarem. Kolektiv autorů. Filosofický slovník. S. 33, heslo: Aristotelés ze Stageiry. 22 Petrželka, J. Základy řecké (a latinské) filosofické terminologie [online]. [cit. 2011-04-04]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/terminologie/temata/metafyzika.htm.
7
-
Příčina tvarová (eidos, morfé, usiá, to ti én einai, lat. causa formalis) je
podstatným tvarem věci, morfé, odpovědí na hledání tvaru. -
Příčina látková (hýlé, hypokeimenon, to ex hú, lat. causa materialis) je
odpovědí na otázku „z čeho“. -
Příčina účelová (to hú heneka, agathon, telos, lat. causa finalis) je
odpovědí na otázku „proč“ ve významu cíle, smyslu. Poznat něco, to znamená poznat působící příčinu, formu, látku a účel. Příroda směřuje k cíli, účelu, „k dokonalosti“ (telos, τέλος).23 Pro Aristotela je posledním důvodem všeho pohybu čistá skutečnost bez látky, první nehybný hybatel (protón kinún akinéton), který je myšlením myšlení (noéseós noésis).24 Tento bůh je prvním jsoucnem, nejvyšším dobrem a posledním cílem všech věcí. A zároveň byl pro Aristotela posledním cílem vědění, k němuž směřoval svůj systém první filosofie.25
23
Kratochvíl, Z. Filosofie mezi mýtem a vědou. S. 165. Kolektiv autorů. Filosofický slovník. S. 33. Heslo: Aristotelés ze Stageiry. 25 V Metafyzice o prvním nehybném hybateli Aristotelés uvádí: „Sebe sama však rozum myslí účastí (metalépsis) v myšleném, neboť myšleným se stává tím, že se dotýká a myslí; takže rozum (nús) a myšlené (noéton) jsou totéž.“ (Met. XII, 7, 1072b19-21, s. 325.) Což dle novoplatóniků vůbec neodporuje nauce Platónově, spíše naopak. Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 225. 24
8
3. Platón a Aristotelés – kritický odstup, či vzájemná harmonie? V této kapitole se stručně věnuji vztahu Platóna a Aristotela, co se týče souladu či nesouladu jejich filosofických nauk. Jedná se pouze o náznak možných interpretací Aristotelových zmínek o svém učiteli a o jeho učení, neboť jak jsem se již napsala v úvodu této práce, nelze jednoznačně určit vztah mezi Platónovou a Aristotelovou filosofií a odborné názory v této oblasti nejsou jednotné.26 Každý ze stoupenců určitého výkladu je schopen nalézt v textech obou filosofů „důkazy“ pro svůj názor, ať již je Aristotelés považován za platónika či za kritika platónismu. V této kapitole je větší prostor věnován možné harmonii než kritice, neboť v kapitole čtvrté se již věnuji podrobněji jednotlivým tématům kritiky Aristotela vůči Platónově metafyzice, což je mým hlavním zájem v této bakalářské práci. Považuji však za vhodné, představit čtenářům téma Aristotelovy kritiky také z druhé strany, tj. ze stanoviska stoupenců harmonizace Platónovy a Aristotelovy filosofie. Harmonie mezi filosofickými naukami může znamenat mnoho věcí, může to být například to, že jejich učení nejsou v kontradikci. Další možností je i částečně pochybný princip „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Představa vzájemné harmonie Aristotela s Platónem se v historii zakládala třeba i na vnímání určitého typu „dělby práce“. Tzn. Platón byl přijímán jako autorita ve světě inteligibilním, zatímco Aristotelés byl směrodatný ve světě smyslovém. Existují také názory, že lze považovat aristotelismus za určitý typ či verzi platónismu.27 Při hledání harmonie vytanou na mysli i takové informace, které se netýkají konkrétního filosofického problému, ale vyplývá z nich jistá sounáležitost obou filosofů. Např. to, že Aristotelés byl dlouholetý žák Platóna, a to jeden z nejpřednějších. Jeho zájmem byla Platónova filosofie, o čemž svědčí časté zmínky v díle, a to jak zmínky kritické, tak souhlasné. Právě proto je Aristotelés považován za vhodný článek tzv. „Platónovy tradice“. Důležitý, pro další filosofii byl také tím, že odlišoval učení Platóna od učení Sókrata a snažil se vše vysvětlovat systematickým způsobem.28
26
Bibliografie týkající se této otázky je velmi rozsáhlá a jak jsem také již zmínila v úvodu, není posuzování vztahu Platónovy a Aristotelovy filosofie mým úkolem a věnují se tomu jiné práce. 27 Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 3-4. Představu „rozdělení práce“ pravděpodobně zobrazil v roce 1510 na známém obrazu Athénská škola malíř Raffaell Santi. Na obraze se procházejí společně Platón, který drží svého Tímaia a prstem ukazuje k nebi, a Aristotelés, který drží v jedné ruce Etiku a druhou dlaň má otočenou k zemi. Tento výjev byl často chybně vykládán jako kontrast „nadzemského“ Platóna a „přízemního“ Aristotela (Gerson, pozn. 11 na s. 4). 28 Karamanolis, George, E. Plato and Aristotle in Agreement? Platonists on Aristotle from Antiochus to Porphyry. Oxford: Clarendon Press, 2006. S. 15-17.
9
3. 1. Vzájemná harmonie Platónova a Aristotelova učení Ve starověku, stejně tak v moderní době se věřilo tomu, že Aristotelés odmítl některé teorie idejí. Není však jasné, zda odmítl také Platónovu teorii idejí. Ani není možné zcela jistě říci, zda tím, že Aristotelés odmítl některé verze teorie idejí, je příznivě nakloněn jiné verzi. Pokud bychom chtěli něco takového prohlásit, musely by být v učení Aristotela nalezeny pozitivní znaky harmonie (ne identity!, jak často zdůrazňuje Gerson) s učením Platóna, což by zahrnovalo Aristotelovu podporu pro tři následující body: 1. priorita myšleného před smyslovým; 2. věčnost idejí; 3. ideje a obecné není shodné.29 Podle mnohých názorů však Aristotelovy výhrady k teorii idejí nejsou v rozporu s harmonizací Aristotela a Platóna především u novoplatóniků.30 Neboť oni považovali teorii idejí za teorii o rozumem poznatelném uspořádání. Filosof, který by odmítal existenci takového uspořádání, byl by vskutku antiplatónik. Není zde však žádný důvod předpokládat, že by to byl Aristotelés odmítal, spíše to potvrzoval.31 „A kdyby nebylo nic vedle smyslových věcí, nebylo by prvního počátku, řádu, vzniku a nebeských těles, ale každý počátek by vyžadoval další počátek, jak to nalézáme u všech fyziků a teologů.“ (Met. XII, 10, 1075b25-26, s. 334-335). Počínaje stoicismem a poté v největší míře novoplatóniky byly nauky Platóna i jeho žáka Aristotela považovány za harmonické.32 V současné době je to například L. P. Gerson, který ve své knize Aristotle and Other Platonists (jak již sám název napovídá) rozhodně nepovažuje Aristotelovo učení za výrazně odlišné od učení Platónova. Vychází z názorů novoplatóniků, pro které byla Aristotelova nauka v naprostém souladu s naukou Platóna. Co se mohlo jevit Aristotelovi jako velká propast mezi ním a jeho učitelem, mohlo se zdát mnohem bližší filosofům, kteří měli výhodu kritického odstupu šest set až devět set let.33 Novoplatónici měli v otázce harmonie Platóna a Aristotela víceméně jasno, byli přesvědčeni, že Aristotelova kritika byla mnohdy zaměřena spíše na jiné členy Akademie, než na Platóna samotného.34 Vždyť i Platón zřejmě kritizoval určité teorie idejí v první části Parmenida 29
Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 231. Další text této podkapitoly, týkající se harmonizace, odkazuje právě většinou na novoplatónská stanoviska ohledně vztahu filosofických systémů Aristotela a Platóna. 31 Gerson, Aristotle and Other Platonists. S. 68. 32 I když Cherniss například tvrdí, že Aristotelés nemůže nikdy napsat nic pořádného o Platónovi, neboť jeho posuzování a rozbory dřívějších nauk jsou špatné. Cherniss, H. F., Aristotle´s Critism of Plato and the Academy. Baltimore: The Johns Hopkins Press, 1944. S. 83. 33 Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 10. 34 Objevují se též názory, že Aristotelés neporozuměl dobře učení svého mistra a poté kritizoval výsledky svého vlastního nepochopení. Watson, J. M. Aristotle´s Critisms of Plato. Henry Frowde Oxford University Press. London, New York, Toronto & Melbourne, 1909. S. 5-6. Např. jeden z mnoha příkladů je uveden v Armstrong. Filosofie pozdní antiky. S. 25. „Rozpoznat v idejích, jak je popisuje Platón ve svých dialozích (tj. jako věčná paradigmata, na která duše patřila před svým vtělením), ony ideje, 30
10
a v dialogu Sofistés. Navíc novoplatónici brali vážně Aristotelovo svědectví ve věcech Platónovy nepsané nauky (agrafa dogmata, ἄγραφα δόγματα), což měla být především Platónova přednáška O Dobru. Považovali Aristotela za neobyčejně cennou součást pro překlenutí mezery mezi tím, co Platón říkal a tím, co doopravdy myslel. Byl jim průvodcem převážně v oborech, kterým se Platón nevěnoval (např. biologie, logika). Aristotelovo učení dle novoplatónského názoru doplňuje a podporuje učení Platónovo, je-li správně pochopeno, proto nejsou oba filosofové v rozporu. Samozřejmě Platónovo učení bylo pro novoplatóniky nejvyšším stupněm poznání a studium Aristotela bylo přípravou filosofů před samotným studiem Platóna (jako určitý předstupeň pravého poznání; i když často se na Aristotelovo učení odvolávali i v domnění, že je to učení Platóna samotného).35 Také Aristotelova kritika byla považována za kritiku neúspěšné verze platónismu a nikoli nauky, s kterou se ztotožňoval Platón. A velmi nápaditá je myšlenka, že pokud byl Aristotelův platónismus nesprávný (nedokonalý) v určitých zásadních ohledech, měl by Aristotelés přirozeně kritizovat Platónovu nauku. Právě proto můžeme Aristotelovu filosofii považovat za harmonickou s platónismem, ale ne za identickou.36 Z tohoto také vyplývá novoplatónské rozdělení Aristotelovy doktríny do tří skupin, neboť nelze uznat Aristotelovy doktríny za harmonické s Platónovým učením ve stejné míře či stejným způsobem. Rozlišují se: 1. doktríny, které jsou v zásadě shodné s Platónovými; 2. nauky, které jsou zběžně odlišné (zejména použitým jazykem), ačkoli jsou založeny na Platónových principech; 3. nauky odlišné, založené na nesprávném nebo neúplném pochopení správných Platónových principů. Příkladem první skupiny je nadřazenost teoretického života či věčnost rozumu. Ve druhé skupině je úloha božské prozřetelnosti, relativní nadřazenost smyslového, nesmrtelnost jedince a odmítnutí oddělených idejí. Třetí skupinu zastupuje ztotožnění prvního principu s myšlením, úplnost schématu čtyř příčin a identifikace prvního principu jako výlučné a poslední příčiny.37 Jestliže podle předchozího textu vypadá harmonizace Platónovy a Aristotelovy filosofie jako docela dobře pochopitelná, je to samozřejmě jen jedna strana náhledu na tento vztah. Na druhé straně stojí velmi rozšířený názor o vzájemném nesouladu mezi oběma filosofy. Dle Gersonova názoru často uváděná disharmonie mezi oběma filosofy vychází z různých počátečních bodů: Aristotelés začíná od přírody, tj. od smyslového světa a stoupá ke spekulaci o které líčí Aristotelés a které jsou odvozeny ze dvou nejvyšších principů, takže obsahují Neurčitou dvojici (látku) atd., je dosti nesnadné. Ideje z Platónova dochovaného díla nad sebou nemají žádný nadřazený princip a nevykazují žádnou strukturu ani uspořádání.“ 35 Karamanolis, George, E. Plato and Aristotle in Agreement? S. 1-4, 25. 36 Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 15-16. 37 Tamtéž, s. 5.
11
nadsmyslovém. Zatímco Platón začíná uvažováním o nadsmyslovém světě a na jeho základě zpracovává přirozený svět.38 Dispoziční rozdíly mez Aristotelem a Platónem zahrnují Aristotelovu zálibu v zavádění terminologických novinek, aby vyjádřil staré myšlenky. Aristotelés podle Gersona rozhodně platónismus neodmítal, pouze jej zpřesňoval či analyzoval.39
38
Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 7. Tamtéž, s. 290. „In working through the Aristotelian corpus with a mind open to the Neoplatonic assumption of harmony, I have found time and again that Aristotle was, it turns out, actually analyzing the Platonic position or making it more precise, not refuting it.“ 39
12
4. Hlavní body Aristotelovy kritiky Platóna V této části mé práce jsem se snažila uvést hlavní problémy, kterými se Aristotelés zabývá v kritice svého učitele Platóna v oblasti metafyziky. Je ovšem obtížné jednotlivé problémy od sebe oddělit, neboť jsou vzájemně provázané a souvisí spolu. V některých pasážích bylo z tohoto důvodu těžké rozhodnout, do které oblasti problém zařadit a je tedy možné vysledovat jejich vzájemné prolínání. Tato kapitola by měla posloužit jako určitý obecný úvod ke konkrétní Aristotelově kritice v rámci Metafyziky. Z tohoto důvodu jsou zde uvedeny především Aristotelem kritizované problémy z oblasti první filosofie.40 Smyslem této části práce je uvedení do problému a představení názoru alespoň části filosofů, kteří se v nedávné době tímto tématem zabývali či stále zabývají. Je-li hlavním cílem mé práce vyhledání a uvedení míst s kritikou Platóna v Aristotelově díle, není již v části věnované přehledu námitek dostatečný prostor pro podrobnější uvedení do problému, či jeho vysvětlení, anebo představení možných různých pohledů na každý jednotlivý problém. Z tohoto důvodu by se měl čtenář v následujícím textu této kapitoly seznámit s nejvýznamnějšími (či s nejčastěji uváděnými) body Aristotelovy kritiky v širším pohledu, jak na ně nahlížejí různí autoři filosofické literatury.41 Což by dle mého názoru mohlo přispět k jistému komplexnějšímu náhledu na problematiku vztahu Aristotela k Platónově metafyzice, která je obsahem šesté kapitoly již ve formě méně vysvětlujících jednotlivých bodů kritiky (uváděných pospolu již ne dle kritizovaného tématu, ale dle výskytu v Metafyzice).
4. 1. Ideje a jejich oddělení Oddělení idejí – tento snad největší problém Platónových idejí je různými autory chápán většinou velmi podobně – Aristotelés neměl nic proti nadsmyslovému, ani proti samotným idejím, ale jejich oddělení od smyslového světa a způsob účasti byl velmi nejasný. Což nejlépe
40
Watson. Aristotele´s Critism of Plato. S. 10-11. Aristotelova kritika v oblasti metafyzických problémů je nejčastější a nejdůležitější. Watson v oblasti kritiky metafyziky vidí pět problémů: 1. Kritika v šesté kapitole první knihy Metafyziky uvádí Platónovo učení, které nelze najít v žádném z jeho dialogů. 2. To, co Aristotelés vyvrací (či o čem polemizuje), je často v rozporu s Platónovými dialogy. 3. Aristotelés kritizuje pojímání idejí jako čísla, což však lze těžko připisovat Platónovi jako seriózní filosofickou teorii. 4. Centrem Aristotelovy kritiky je transcendence idejí. Na to lze namítnout, že: a) Platón tuto oblast nikdy nechápal ve stejném smyslu jako Aristotelés, nebo b) později poznal chybu ve své metafyzice a odmítl dualistické oddělení obecnin a jednotlivin. 5. Aristotelés popíral Platónovo poznání poslední příčiny, což nebylo nikde Platónem formulováno s takovým důrazem, jaký uvádí Aristotelés. 41 Nepochybně je můj výběr jednotlivých bodů kritiky zatížen subjektivní stránkou, přesto jsem se snažila výklad již dále obsahově nerozšiřovat vlastním kritickým posouzením, nýbrž věnovat se spíše představení hlavních témat kritiky.
13
dokumentuje již názor Prokla, že otázka participace je proces tajemný.42 Platón ideje vždy uváděl jako „jedno“ nad „mnoha“ smyslově vnímatelnými věcmi.43 Aristotelés považoval oddělení idejí od smyslových jednotlivin za základní zdroj všech nesnází v učení o idejích.44 K tomu Cherniss uvádí, že by zkolabovala celá Aristotelova kritika idejí, pokud Aristotelés chybně interpretoval oddělení Platónských idejí od všech fenoménů, a navíc by nebylo možné věřit jakékoliv Aristotelově zprávě o Platónově učení.45 V Platónových dialozích je terminologie pro vztah ideje a jevu velmi liberální. Objevují se výrazy: parúsia (přítomnost idejí ve věcech), symploké (propojení, propletení, spojení), koinonia (společenství idejí s věcmi), methexis (účast v idejích), mimésis (napodobování), mixis (směšování, míšení). Nejvýznamnějším se jeví výraz methexis (μέθεξις, lat. participatio), a to i v aristotelské kritice. Jedná se o platónský novotvar pro „účast“ jednotlivého na obecném, jedná se o logický vztah mnohého k jednomu, který ještě nebyl obsažen v dřívějším (pýthagorejci používaném) výrazu mimésis (v „připodobnění bytí“). Methexis znamená spolu-jsoucnost s něčím a zahrnuje představu částí, část je přítomna „v celku“.46 H.- G. Gadamer považuje úplné oddělení světa idejí od světa jevů (jak to chápal a uváděl Aristotelés) za „hrubou absurditu“. Ideje netvoří svět pro sebe. Nýbrž poznání idejí je důležité proto, aby bylo poznání v proměnlivém smyslovém světě vůbec možné, což uvádí také Aristotelés jako základní motiv pro zavedení idejí (Met. I, 6, 987a32-b9, s. 50-51).47 Přesto Aristotelés soustředí svou kritiku idejí právě na tento bod chórismu, tj. oddělení idejí.48
42
Vojta, J. Hypostatické universum Prokla. (Základy theologie a komentář In Parmenidem). [online]. [cit. 2011-0115]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/studenti/pgs/vojta.html. „Stručně řečeno, participace je proces (tajemný - dle Plat. Tim. 51a, cit. In Parm. IV,876: ‚Hmota participuje na Bytí značně tajemným způsobem.‘), jímž věci nižší účastní se činnosti Ideí, ale jako nižší a podřízené entity, které nemohou (pro časoprostorový charakter svého bytí) nikdy dosáhnout dokonalosti svých vzorů.“ 43 Tuto problematiku nerozdělené přítomnosti ideje v tom, co je mnohé, se Platón snažil vyřešit v dialogu Parmenidés, 131b: „Tedy bude jedna a táž, a přece bude zároveň celá obsažena v mnohých věcech, od sebe vespolek odloučených, a takto by byla odloučena sama od sebe. To by nebyla, kdyby to s ní bylo jako s denním světlem, jež jedno a totéž na mnoha místech zároveň, a přesto není samo od sebe odloučeno – kdyby takto i každá z idejí byla jedna a táž zároveň ve všech věcech.“ Platón. Parmenidés, Filébos, Symposion, Faidros, Alkibiadés I, Alkibiadés II, Hipparchos, Milovníci. Přeložil František Novotný. Praha: Oikoymenh, 2003. S. 14. 44 „Neboť i když bez znalosti toho, co je obecné, není možno dosíci vědění, přece odloučení toho, co je obecné, je příčinou obtíží, jež se vyskytují v učení o idejích.“ (Met. XIII, 9, 1086b6-7, s. 367.) Hlavní Aristotelova námitka, že ideje nemohou plnit vysvětlující funkci jako oddělené jednotliviny, je dle Gersona ve skutečnosti námitka, že ideje se nehodí od Aristotelova rámce vědeckého zkoumání. Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 225. 45 Cherniss, H. F. Aristotle´s Critism of Plato and the Academy. S. 205-207. 46 Gadamer, H. Idea dobra mezi Platónem a Aristotelem. S. 12. 47 Aristotelés. Metafyzika. Přeložil Antonín Kříž. Praha: Nakladatelství Petr Rezek, 2003. Z tohoto vydání jsem vycházela ve všech citacích či odkazech uvedených v této práci. Odkazuji-li v úvodních textech, uvádím zkratku Met. s číslem knihy, kapitoly a přesný číselný odkaz, plus číslo stránky ve výše uvedeném vydání. Avšak v kapitole šesté, kde se věnuji přímo Metafyzice, uvádím nejdříve číslo stránky a poté číselný odkaz, neboť neuvádím už zkratku, knihu a kapitolu. 48 Gadamer. H.-G. Idea dobra mezi Platónem a Aristotelem. S. 15-18.
14
Také podle Jana Patočky není Aristotelés proti ideám jako tomu, co je nesmyslové, nýbrž proti zdvojování světa. Podle Aristotela neměly být ideje chápány jako věci, spíše nám měly učinit smyslové věci přístupnější rozumovému poznání. Avšak při podrobnější úvaze se ideje zdají pouze zduchovnělým druhem věcí, plným rozporů, a proto Aristotelés pro poznání jednotlivin nechce zavádět mimosmyslový svět.49 Další rozšíření možného chápání problému chórismu vnesli novoplatónici tím, že rozlišovali čtyři možné způsoby oddělení idejí: 1. od smyslově vnímatelného; 2. vzájemně jedna od druhé; 3. od věčného rozumu; 4. od prvního principu. Platón chápal ideje jako oddělené pouze podle prvního bodu. Jsou-li ideje Platónem charakterizovány jako „samy o sobě“ (αὐτὸ καθ' αὑτὸ),50 pak tento výraz znamená oddělení idejí od smyslového světa, ale ne oddělení idejí
vzájemně či od rozumu. Aristotelés měl výhrady především k oddělení, které znamená převedení idejí na jednotliviny, čímž se jejich povaha stává něčím prostředním, tj. něco mezi obecninou a jednotlivinou.51 Vztahem jednotlivin k idejím se zabývá také K. Thein, pro kterého je důležitá Platónova terminologie pro vyjádření účasti věcí na idejích. Dle jeho názoru není zvolený termín u Platóna náhodný, ale částečně určuje i jeho následnou argumentaci. Termín vyjadřující vztah jednotlivin k idejím je závislý na druhu idejí. Vztah jednotlivin k idejím opačných vlastností je většinou vyjádřen pojmem participace (na velikosti participují různě velké věci), zatímco pro popis vztahu k idejím věcí se používá motiv podobnosti a obrazu (člověk jako obraz ideje člověka se této ideji podobá). Schéma participace a schéma nápodoby se liší tím, že pouze druhé z nich si dokážeme představit a popsat proces vzniku nápodoby, obrazu. Představa participace je naopak nemožná. Člověk si nedokáže představit univerzální vlastnost bez hmoty či bez uvedení na nějakém příkladu. Z tohoto pramení často uváděná nejasnost kauzálního působení idejí vlastností na smysly vnímatelné jednotliviny. Za přehlížení rozdílu mezi participací na ideji a nápodobou ideje dle Theina zůstává částečně odpovědný Aristotelés, jehož kritika tuto odlišnost smazává. Aristotelés odmítá „participaci“ i „nápodobu“ jako prázdné pseudobásnické popisy.52
49
Patočka, J. Aristotelés. Přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1994. S. 39-40. Petrželka, J. Základy řecké (a latinské) filosofické terminologie [online]. [cit. 2011-02-26]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/terminologie/temata/metafyzika.htm. Výraz καθ' αὑτὰ („podle sebe“) se užívá na označení něčeho, co náleží nějakému jsoucnu z jeho vlastní podstaty, jako něco nutného, vlastního. Do protikladu lze dát k tomuto termínu výraz κατὰ συμβεβηκός, jenž naznačuje, že něco něčemu náleží jen odvozeně, v závislosti na něčem jiném. Platón tímto výrazem (doplněným na αὐτὸ καθ' αὑτὸ) charakterizoval ideje jakožto jsoucna, která existují odloučeně od smyslových jednotlivin, jež mají na nich účast, a nezávisle na nich jako jedna čistá vlastnost či podstata. 51 Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 278-279. 52 Thein, Karel. Vynález věcí. O Platónově hypotéze idejí. Praha: Filosofia, 2008. S. 27-28. Thein dále upozorňuje, že rozdíl užití obou termínů nechápe z hlediska pořadí vzniku Platónových dialogů. Rozdíly mezi dialogy chápe 50
15
4. 2. Ideje a matematika Matematika je obecně považována za velmi obtížnou část Aristotelovy kritiky platónské metafyziky. Tuto kritiku najdeme převážně ve XIII. a XIV. knize Metafyziky, kde Aristotelés vyjadřuje nesouhlas s tím, že matematika pojednává o věčných a neměnných jsoucnech, která jsou oddělena od smyslového světa. Platón chápal matematiku jako inteligibilní bytí pro sebe, zatímco Aristotelés odvozoval svět matematických předmětů od fyzických jevů pomocí abstrakce.53 Aristotelés evidentně kritizuje několik akademických pohledů, mimo Platóna i Speusippa, Xenokrata54 a další nejmenované. Z jednotlivých pasáží kritiky však není vždy jasné, kterou nauku měl zrovna na mysli. Ovšem největší obtíž nastává při pokusu sladit Aristotelovu interpretaci s nějakým místem v Platónových dialozích. Aristotelés odmítá matematické chápání reality,55 a tím také to, že v základech nadsmyslového je matematika. Pro Aristotela je matematika průkazná věda o množství, počtu, zatímco Platón považoval matematické objekty za „obrazy“ idejí a ne za objekty vědění (Rep. 510b4-5; 510d5-511a1).56 Krátce uvedu nejdříve Aristotelovo chápání čísla. Pro Aristotela má číslo látku a tvar, kdy látka jsou jednotky čísla a tvar je samo číslo. „Neboť každá jednotka jako látka je částí čísla, číslo však je jejich tvar.“ (Met. XIII, 8, 1084b5-6, s. 361.) Aristotelés považuje matematické aspekty smyslových předmětů za pomyslnou látku (hýlé noété) jako protiklad ke smyslové látce, ze které jsou věci vytvořeny.57 Aristotelés chce uznat realitu matematických objektů bez toho, aby je ztotožnil s platónskými středními členy. Dle něj se v geometrii hovoří o skutečně jsoucím, především jako rozdíly tématické (bez toho, že by pozdější dialogy ‚opravovaly‘ ty dřívější a že by se Platón ‚vyvíjel‘ v používání výrazů od participace k nápodobě). 53 Gadamer. Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem. S. 17. „Proces abstrakce zobecnění, který je podle Aristotela dostatečným výkladem vědění, uznával i Platón, avšak pokládal jej za nedostatečný.“ Cherniss, H. Filosofická ekonomie teorie idejí. Sborník: Idea, hypotéza a otázka. K Platónově teorii idejí. Sestavil a předmluvu napsal Petr Rezek. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. Edice PomFil. Praha: Oikoymenh, 1991. S. 18. 54 Speusippos z Athén (kolem 395-334 př. Kr.) Platónův nástupce ve vedení Akademie a jeho synovec. Rozpracoval Platónovo učení o ideálních číslech. Kolektiv autorů. Filosofický slovník. S. 378, heslo „Speusippos z Athén“. Xenokratés z Chalkedónu (396-314 př. Kr.). Správce platónské Akademie od r. 339, nástupce Speusippův. Spisy se nedochovaly. Kol. autorů. Filosofický slovník. S. 446, heslo „Xenokratés z Chalkedónu“. 55 Aristotelés neodmítal na platónské filosofii uspořádanou strukturu celku jako takovou, nýbrž její odvozování z jedna a ontologický primát, jehož se přitom dostalo matematice. Pro Aristotela znamená Platónovo učení o číslech a o jednotě přílišnou matematizaci světa. To, že by struktura bytí měla být strukturou čísel, je pro Aristotela nepřijatelné a v tomto bodě zůstal pro něj Platón až příliš pýthagorejcem. Dle Aristotelovy zprávy v Met. I, 6 jsou z prvních principů (tj. z jedna a neurčité dvojice) odvozena jak všechna čísla, tak i všechno jsoucí vůbec. Tomu odpovídá i Platónovo učení o peras a apeiron v dialogu Filébos. Z Aristotelova pohledu nemůže tím Prvním, které určuje principy, být nic matematického, nemůže to tedy být jednička, nýbrž musí to být hybatel. Gadamer. Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem. S. 100. 56 Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 232-236. Dále na s. 241 Gerson uvádí, že Aristotelés odmítl platónské matematické objekty, neboť se nehodily do jeho vlastního schématu kauzality (viz Met. XIV, 5, 1092b20-25, s. 386 a Met. XIV, 6, 1093b7-11, s. 388-389). 57 Látka pomyslná je ta, „… jež je sice v smyslových předmětech, ale ne pokud je vnímáme smysly, například předměty matematické.“ (Met. VII, 10, 1036a9-12, s. 204.)
16
ale ne jsoucím ve skutečnosti (entelecheiá), ale o jsoucím látkovém (hýlikós) (Met. XIII, 3, 1078a29-30, s. 344). Ke své vlastní matematické pozici navrhuje Aristotelés tři možnosti jako alternativy (Met. XIII, 6, 1080a37-b4, s. 350): 1. čísla jsou všechna oddělena; 2. čísla existují ve smyslovém (jako jeho součást); 3. některá čísla existují ve smyslovém a jiná jsou oddělena. Všechny tři možnosti však v textu Metafyziky odmítá.58 O Platónově matematice se dovídáme z Aristotelova výkladu, z něhož vyplývá, že (Platónovy) matematické entity zajišťují zprostředkování mezi idejemi a smyslově vnímatelnými věcmi, neboť s idejemi sdílejí neměnnost a s hmotnými věcmi mnohost. Pokud jsou ideje označeny jako čísla, musí se tedy lišit od čísel matematických, která jsou zprostředkujícími členy. Ideální číslo by bylo každé jedinečné a nesložené z jednotek. Tato čísla by pak nebyla kvantitativní, nýbrž kvalitativní.59 V Metafyzice na několika místech Aristotelés uvádí, že Platón nějak identifikoval ideje s čísly. Co přesně to však znamená, není úplně jasné. Pro Gersona z toho vyplynuly dva problémy: a) Pokud jsou v určitém smyslu ideje čísly, pak je to vždy odlišným způsobem od toho, jak jsou matematické objekty čísly. „Jedni tedy praví, že jsou dva druhy čísel, čísla jako ideje, v nichž je poměr ‚dříve‘ a ‚později‘, a číslo matematické, jež je mimo ideje a smyslovou oblast, že však oba druhy jsou odloučené od smyslových věcí.“ (Met. XIII, 6, 1080b11-13, s. 350). b) Aristotelés uznává, že ideje jsou odvozené (Met. I, 6, 987b14-22, s. 51). Je mu však nejasné, jak se čísla, která jsou idejemi, liší od matematických čísel a jak se ideje odvozují ze svých prvků.60 S čísly jako idejemi souvisí také problém chórismu a přítomnost čísel ve věcech. Je-li jednotka, která je ve všech číslech jako mnohostech obsažena,61 v číslech „oddělena sama od sebe“, pak při interpretaci idejí jako čísel je lépe pochopitelné toto Platónovo ‚oddělení‘ jedničky (viz Phil. 15b6, autén hautés chóris, srov. Parm. 131b – viz výše pozn. 43 tohoto textu). Jednota jedničky je jak pro sebe, tak „v“ číslech.62 „Potom že v nesčíslném množství věcí vznikajících – ať už v nich je roztrhána a stává se mnohostí, nebo, což by se jevilo ze všeho nejnemožnějším, 58
Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 237, pozn. 128. To, že Aristotelés odmítal matematickou verzi teorie idejí, neznamená ještě, že odmítal nematematizovanou verzi. Avšak kritika idejí jako čísel není nikdy doprovázena či doplněna obhajobou nematematické verze. Dle Gersona pojednával Aristotelés o obou verzích společně a obě odmítal. Nepovažoval tedy nejspíše žádnou z teorií za lépe obhajitelnou. (Gerson. S. 71 + pozn. č. 89.) 59 Armstrong, A. H. Filosofie pozdní antiky: od staré Akademie po Jana Eriugenu. Přeložil Martin Pokorný. Praha: Oikoymenh, 2002. S. 21-22. 60 Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 239. 61 Gadamer. Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem. S. 25. Každé číslo musí být zároveň jednota a mnohost, což ukazuje i skutečnost, že jednotka nebyla pro Řeky vůbec arithmos, počet – tj. jednota mnohého, nýbrž prvek výstavby čísel. Nejmenší počet byla teprve dvojka. 62 Gadamer. Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem. S. 88.
17
jest odloučena jako celek sama od sebe – totéž a jedno se vyskytuje zároveň v jednom i v mnohém.“ (Phil. 15b-c.)63
4. 3. Principy věcí Podle Aristotelovy zprávy považovali platónikové za prvky jsoucen jedno a neurčitou dvojici. A zároveň o jednu a neurčité dvojici mluví, jako by šlo o rody. Je však nemožné považovat jedno a dvojici jednou za rody, podruhé za prvky, neboť znamená něco jiného skládat věc z prvků, které zůstanou odděleny, a něco jiného určit ji vymezením ze širšího rodu.64 A to odporuje názoru, že výměr jsoucna může být pouze jeden (Met. III, 3, 998b11-14, s. 85), což je zásadou Aristotelovy logiky, že každá věc má jen jeden výměr.65 Tam, kde Aristotelés uvádí nauku o jednu a neurčité dvojici jako principy idejí, představuje platónskou filosofii jako rozvinutí pýthagorejského učení o prvním protikladu, tj. omezujícím a neomezeném (peras a apeiron, πέρας a ἄπειρον).66 V díle Platóna je této aristotelské tradici (hovořící o obou principech) nejblíže dialog Filébos, kde je rozvinuta nauka o čtyřech aspektech bytí (Phil. 23c-27c). Existuje mez, neomezeno, třetí rod smíšený z peras a apeiron a pak nutně příčina pro tento třetí rod. Třetí rod smíšeného se objevuje jako „vzniklé bytí“.67 Aristotelés odmítl první principy, jak jim rozuměli platónikové – jedno a neurčitá dvojice, či velké a malé. Samozřejmě to neznamená, že by odmítl první princip vůbec. Také nenamítal nic proti tomu, že první princip musí být jednoduchý (není v něm možný žádný skutečný rozdíl) a soběstačný. A právě s uznáním požadavku na jednoduchost prvního principu souvisí jeho neochota předpokládat množství mimosmyslových jsoucen.68 Aristotelés vůči platónským principům dále uváděl (Met. I, 9, 990b17-22, s. 60), že argumenty pro ideje ničí první principy – jedno a neurčitou dvojici. Patrně tím myslel, že tyto argumenty zaručují idejím konečnou (mezní) povahu, spíše než prvním principům. Naopak 63
Platón. Parmenidés, Filébos, Symposion, Faidros, Alkibiadés I, Alkibiadés II. Hipparchos. Milovníci. S. 86. Patočka, J. Aristotelés. S. 61-62. K platónským počátkům Aristotelés uvádí, že jedno není nic odlišného od jsoucna, kde je jedno, tam je i druhé (Met. IV, 2, 1003b22-34, s. 103). 65 Aristotelés. Topiky: Organon V. Přeložil Antonín Kříž. Upravil Milan Mráz. Praha: Academia, 1975. S. 158, VII, 3, 154a. „Je-li však jedno určení srovnáváno s dvěmi věcmi, nebo dvě určení s jednou věcí, nepřináší přihlížení k ‚více‘ žádný užitek, neboť nemůže být ani jedno určení pro dvě věci, ani dvě určení pro tutéž věc.“ 66 Gadamer. Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem. S. 24. 67 Tamtéž, s. 78. Pravé bytí je pouze jedno, avšak ve všem mnohém. Je-li tedy jedno v mnoha věcech, které jsou od sebe odděleny, pak bude zároveň zcela v nich, a tak odděleno samo od sebe (Parm. 131b; viz výše pozn. 50 tohoto textu). Neoddělitelností jednoho a mnohého se zabývá Platón ve Filébu 16c-d: „… věci, o kterých se mluví jako o jsoucnech, se skládají z jednoho a mnoha a že mají v sobě omezení srostlé s neomezeností.“ (Platón. Parmenidés, Filébos, Symposion, Faidros, Alkibiadés I, Alkibiadés II, Hipparchos, Milovníci. S. 87.) 68 Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 71. Dále Gerson na s. 280 uvádí, že Aristotelés se mýlil, když ztotožnil božský intelekt (který je oddělený a existuje nutně) s prvním principem. 64
18
s hypotézou konečných principů jedna a neurčité dvojice úzce souvisí identifikace idejí s čísly v určitém smyslu (jak Aristotelés uvádí na několika místech Metafyziky).69 K této otázce lze ještě uvést názor odlišný, kdy Armstrong dokáže propojit do jednoho systému Aristotelovy zmínky o Platónových prvních principech s teorií idejí. Armstrong píše, že podle Aristotelova výkladu nestaví Platón svou filosofii na dichotomii mezi smyslově vnímatelnými věcmi a inteligibiliemi, tj. idejemi (k čemuž také patří rozdělení poznání – na smyslové vnímání, jehož výsledkem je mínění – doxa, a na intuitivní myšlení – noein, které vede k pravdě), nýbrž na rozdělení skutečnosti do tří sfér: na ideje, na matematické entity a na věci smyslově vnímatelné. Tuto „horizontální“ trichotomii doprovází „vertikální“ dualismus nejvyšších principů, tj. jedna a neurčité dvojice. Vzájemným působením těchto principů se „vytvářejí“ ideje, a protože ideje jsou příčinami všeho ostatního, oba počáteční principy se stávají všeobecnými příčinami, které Aristotelés přirovnává k formální a látkové příčině ve svém systému. Platónici prý potřebovali tyto principy pro výklad mnohosti, neboť bez neurčité dvojice jakožto jednoho z prvních principů by vše jsoucí ustrnulo v jednu.70
4. 4. Poznání a jednotliviny Karel Thein ve své knize Vynález věcí považuje Platóna odpovědného za skutečný „vynález věcí“, přestože objev věcí jako jednotlivin nesoucích (univerzální) vlastnosti bývá většinou připisován Aristotelovi. Platónovy ideje mají vysvětlit, odkud a působením jaké příčiny, se vzala složená, přesto však individuální jsoucna. „… Platón nepopírá, ale naopak výslovně zdůrazňuje, že jednotliviny jsou jasně dány ve smyslovém vnímání, od něhož však nelze kontinuálně dospět k obecnému poznání.“71 Nelze-li prokázat přirozený původ jednotlivin, nabízí se využít jako model věci uměle sestrojené (artefakty), u nichž lze provést kauzální zdůvodnění jejich existence (bez nutnosti popisu a rozboru našeho vnímání). Avšak jsou-li věci průhledné z hlediska svého původu a účelu, zůstávají značně temné metafyzicky, tedy co do svého vlastního statusu. Platón se domnívá, že tato nejasnost je menším zlem než starší filosofické koncepce tzv. přirozenosti věcí, které jsou čistě popisné a nemají dostatečnou vysvětlující sílu.72
69
Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 218-219 + pozn.46: Cherniss oproti Aristotelově zprávě namítá, že nelze připisovat Platónovi nauku o idejích jako prvních principech či nauku o idejích jako číslech. 70 Armstrong. Filosofie pozdní antiky. S. 21. 71 Thein, K. Vynález věcí. S. 23. 72 Tamtéž, s. 22-23. K problému, zda platónské smyslové jednotliviny jsou vůbec něčím víc než pouhým shlukem řady vlastností, uvádí Thein zdroje v poznámce 21, s. 23.
19
Pro Aristotela je poznatelné to, co je obecné: „… pojem je však pojmem něčeho obecného;“ (Met. VII, 10, 1035b34-1036a1, s. 203.) „Výměr se totiž týče všeobecnin a druhu.“ (Met. VII, 11, 1036a29, s. 205.) Žádná substance podle Aristotelova vyjádření nemůže být obecná. „Zdá se totiž, že je nemožné, aby podstatou bylo něco, co se vypovídá obecně. Neboť první podstata je vlastní jednotlivé věci a něčím, co nepřísluší jinému, kdežto obecno je společné; neboť obecnem se nazývá, co může příslušet více věcem. Čeho by tedy bylo podstatou? Buď všeho, nebo ničeho. Všeho podstatou být nemůže. Je-li však podstatou jediného (henos) <jedna>, byly by pak ostatní věci tímto <jednem>. Neboť ty
, jejichž podstata je jediná a jež mají jedinou bytnost, budou jedinou .“ (Met. VII, 13, 1038b9-15, s. 211.) Aristotelés tedy přijímá myšlenku, že ideje určitým způsobem vysvětlují shodnost v rozdílném, protože nejsou ani jednotlivé ani obecné (např. musí zde být něco jako bělost, aby mohla být konkrétní bílá věc). Co však odmítal, je oddělení těchto idejí, jak to učinil Platón.73 Ideje jsou předpokládány jako oddělené samostatně jsoucí (tode ti, τόδε τι), avšak vypovídají se o mnoha smyslových věcech, což je funkce obecného – vypovídat se o mnohém. Tím mají ideje kontradiktorickou povahu.74
4. 5. Příčiny V dialogu Faidón75 podle Aristotelova názoru zachází Platón s idejemi, jako by šlo o účinné příčiny (nikoli formální); to je však pro Aristotela pojetí nepřijatelné, protože oddělené ideje nemohou přímo působit na to, od čeho jsou odděleny. Aristotelés kritizuje dialog jmenovitě, ale velmi stručně v Met. I, 9, 991b3-9, s. 62. V této kritice uvádí, že ideje z Faidónu nemohou vytvářet věci, být příčinami jejich vzniku. Dle K. Theina Aristotelés však směšuje různé podoby kladení idejí a výslednou syntézu pak obviní z nesoudržnosti. Ovšem Platónův text je nejasný a otázka mezí kauzálního vlivu je zásadní. Úvahy o tom, jakým typem či druhem příčin ideje vlastností nemohou být, je zásluha Aristotela. Aristotelés mylně předpokládal, že ideje protikladných vlastností by měly být příčinami vzniku a zániku. Platón však v textu spíše míní to, že nejsou-li ideje samy odpovědné za vznik věcí, nemusejí být odpovědné za jakýkoli vznik. Aristotelova kritika předpokládá, že všechny ideje jsou považovány za účinné příčiny. A
73
Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 277-278. Tamtéž, s. 221. Aristotelés se tím, zda jsou principy něco obecného, nebo něco jednotlivého, zabývá v Met. III, 6, 1003a7-13, s. 99. 75 Phd. 100d: Sókratés odpovídá na otázku proč je něco krásné. „… že nic jiného to nečiní krásným nežli buď přítomnost nebo účast onoho krásna, nebo ať už to krásno sem přistoupilo kdykoli a jakkoli; o této věci se totiž ještě nemohu určitě vyslovit, ale o tom ano, že všecky krásné věci jsou krásné krásnem.“ Platón. Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón, Faidón, Kratylos, Theaitétos, Sofistés, Politikos. Platónovy spisy. Svazek I. Přeložil František Novotný. Praha: Oikoymenh, 2003. S. 139. 74
20
chce tím dojít k závěru, nejsou-li ideje z Faidónu příčinami účinnými, nemohou být žádnými příčinami.76 Podle Chernisse je Aristotelova kritika nesprávná, neboť Platón nepokládal ideje za přímé příčiny pohybu a změny, i když jsou příčinami směru pohybu a toho, čím věci jsou a stávají se. Co je dle něj překvapivé na Aristotelově kritice nehybných idejí, je to, že navzdory své vlastní doktríně o nehybném hybateli považuje nehybnost idejí za překážku pro to, aby byly příčinou pohybu nebo změny smyslových věcí. Aristotelés odpírá idejím účinnou příčinu, což je nekonzistentní s jeho vlastní doktrínou nehybné entity, která působí pohyb jako prapříčina.77 „Avšak z idejí se také žádným obvyklým způsobem nedají vysvětlit ostatní věci. Řeknemeli, že jsou vzory (paradeigmata) a že jiné věci mají v nich účast, mluvíme naprázdno a je to pouhá básnická metafora.“ (Met. I, 9, 991a20-23, s. 61; srov. Met. XIII, 5, 1079b25-27, s. 348.) V této Aristotelově výtce nesmíme přehlédnout dva klíčové rysy: 1. směšuje dva různé způsoby vztahu mezi idejemi a věcmi (nápodobu vzoru a přímou participaci, viz výše kap. 4. 1.); 2. nezmiňuje se o božském tvůrci demiúrgovi, kterého zavádí Platón v dialogu Tímaios právě jako odpověď na otázku po účinné příčině, jednající s ohledem na ideje věcí. Přesto v Metafyzice, v níž jsou předmětem kritiky ideje, Aristotelés nikde nezmiňuje postavu Platónova demiúrga, což je nápadné zvláště tam, kde svou námitku formuluje jako absenci účinné příčiny (Met. I, 9, 991a22-23, s. 61). Je možné, že také demiúrga pokládá za prázdnou metaforu, pak se ale zabývá spíše pouze pochopením výsledného stavu světa, v němž jsou některé věci obrazy či nápodobami idejí věcí, nikoli už celým procesem, který k tomuto stavu vedl a dává výsledné podobě světa smysl.78
76
Thein, K. Vynález věcí. S. 212-216. Cherniss, H. F., Aristotle´s Critism of Plato and the Academy. S. 461. 78 Thein, K. Vynález věcí. S. 381, 384. Dále na s. 386 Thein k Aristotelovu líčení Platónova pojetí uvádí, že Aristotelés vynechává určité premisy, a tím se ztrácí srozumitelnost Platónova pojetí. Např. v případě dialogu Tímaios Aristotelés vynechává dvě ze tří opor systému: v Metafyzice, která se soustředí na ideje, vynechává demiúrga a kosmos; v pojednání O nebi, které se soustředí na kosmos, vynechává demiúrga a ideje. Mimo jiné kritizoval Aristotelés Platóna i v otázce kosmologie. Platónovu koncepci vzniklého, avšak nezanikajícího světa označuje za logicky absurdní, a také to, že nic skutečně pevně uspořádaného by nemohlo vzniknout ze stavu s nižší mírou uspořádanosti. Aristotelův absolutně neměnný a věčný kosmos je však stejně nemožný jako sestrojený kosmos Platónův. Thein. Vynález věcí. S. 24. 77
21
5. Aristotelés: Metafyzika Jak jsem již uvedla v úvodu této práce, pro vyhledání Aristotelovy kritiky Platóna jsem zvolila dílo Metafyzika, které zaujímá velmi významné místo mezi Aristotelovými spisy. Pro přehled kritiky Platóna je stěžejním dílem, a to především v oblasti teorie idejí a číselných teorií. Z dnešního pohledu je až překvapující, jak malý vliv měla Aristotelova Metafyzika v antické filosofii. V období až pět set let po Aristotelovi, lze ztěží nalézt někoho, kdo by měl obstojnou znalost Metafyziky. Zájem o toto dílo začíná až s komentátorem Alexandrem z Afrodisiády a pak s novoplatónismem.79 Samotný název díla je zajímavou epizodou v dějinách filosofie. Aristotelés sám nikde výrazu metafyzika neužívá, neboť toto pojmenování vzniklo o mnoho let později. Výraz „metafyzika“ poprvé použil pořadatel Aristotelových spisů Androníkos Rhodský,80 který zařadil čtrnáct teoretických pojednání, jež předcházejí výzkumy ostatních věd, za spisy pojednávající o přírodě, tj. za fyziku (meta ta fysika).81 Aristotelés sám tuto vědní disciplínu označil jako první filosofii (próté filosofia) nebo také jako teologii a zařadil ji mezi vědy teoretické.82 Přestože název metafyzika byl pouze formálním knihovnickým označením při pořádání spisů, začal se tento termín užívat pro celou jednu oblast filosofie a přetrval staletí.
5. 1. Obsah jednotlivých knih Metafyziky Jednota spisu Metafyzika je problematická, neboť dílo samo nabízí různá pojetí metafyziky. Spory o pravost, chronologii a původní uspořádání spisů sahají daleko do historie.83 Těmito spory se samozřejmě nezabývám a věnuji se Metafyzice v její ustálené podobě historického členění na čtrnáct knih, a to dle českém překladu Antonína Kříže.
79
Gerson, Aristotle and Other Platonists. S. 173. Metafyzika dle Gersona vypadá jako hluboce antiplatónické dílo. Ve své knize se však snaží ukázat (ze svého harmonistického stanoviska), že tomu tak není a antiplatónické interpretace Aristotelovy Metafyziky jsou dle něj „nelogické a neudržitelné“ (s. 174). 80 Androníkos Rhodský (1. stol. př. Kr.) řecký filosof, příslušník peripatetické školy. V polovině 1. století připravil edici Aristotelových spisů, určených pro školskou výuku. Kolektiv autorů. Filosofický slovník. S. 23, heslo: Androníkos Rhodský. 81 Aristotelés sám se ve spisech o první filosofii zmiňuje o již sepsaných knihách o přírodě (např. Met. I, 3, 983a34, s. 40). Vznik a uspořádání díla Metafyzika jsou předmětem sporů (zejména od výzkumů W. Jaegera), přesto jsou základní rysy nesporné. 82 Vědy Aristotelés rozdělil na: teoretické (fyzika, matematika a první filosofie neboli theologie), praktické (etika, politika) a poietické (poetika, praktická řemesla). První filosofii Aristotelés definuje jako vědu, která zkoumá jsoucno jako jsoucno (to on hé on, τὸ ὂν ᾗ ὂν) a vše co se jsoucnem a bytím souvisí, hledá počátky a nejvyšší příčiny. Úvod A. Kříže k Metafyzice, s. 13. 83 Významně k této otázce svým dílem přispěl Werner Jaeger (1888-1961), což byl německý klasický filolog, historik starořecké filosofie a počátku křesťanského myšlení, který proslul jako autor vlivné monografie o Aristotelově filosofii, Aristoteles. Grundlegung einer Geschichte Steiner Entwicklung, 1923, v níž prokázal hypotézu o různých myšlenkových vrstvách Metafyziky. Kolektiv autorů. Filosofický slovník, s. 196, heslo: Werner Jaeger.
22
Před samotným zpracováním kritických námitek z Metafyziky se stručně zmíním o obsahu díla dle jednotlivých knih.84 Tento přehled obsahu je možný pouze ve zkratce, neboť samotná Aristotelova filosofie a jeho názory v oblasti metafyziky nejsou předmětem zpracování mé práce. Přesto tuto část zařazuji, a to z důvodu lepšího pochopení hlavního výkladu Aristotelovy kritiky. Zde bych se chtěla zmínit nejen o knihách Metafyziky, které jsou pro téma kritiky Platóna důležité, ale i o těch méně podstatných. Tím bude také jasné, proč v následující kapitole není obsaženo všech čtrnáct knih Metafyziky, což může vypadat, že jsem na některé části zapomněla, či záměrně vynechala. Vysvětlení je však nasnadě: v některých knihách jsem nenalezla žádnou zmínku o Platónovi a z tohoto důvodu nejsou do přehledu kritiky zařazeny (jedná se o druhou a čtvrtou knihu).85 Naopak Metafyzika obsahuje knihy, které se z velké části, nebo téměř výhradně věnují Platónovu učení o idejích a číslech (knihy třináct a čtrnáct), a proto jsou pro zkoumané téma podstatné. Shrnutí obsahu jednotlivých knih však nemusí tomuto hledisku přesně délkou odpovídat. Neboť pokud kniha obsahuje hodně kritických zmínek o Platónovi, je obsah této knihy dobře přiblížen právě prostřednictvím námitek v kapitole šesté. Není tedy nutné v této části knihu podrobněji rozebírat, a tím zdvojovat vysvětlení. Pro téma Aristotelovy kritiky Platóna jsou nejvýznamnější knihy: první, třetí, sedmá, třináctá a čtrnáctá. Stručný obsah86 jednotlivých knih je doplněn o informaci týkající se významu každé knihy pro Aristotelovu kritiku Platóna uvedenou v následující kapitole. Kniha I (Alfa): Metafyzika je věda o nejvyšších příčinách či principech; vyvěrá z přirozené touhy člověka po vědění. Aristotelés začíná svůj výklad v první knize Metafyziky pojednáním o podstatě a cíli metafyziky jako vědy a podává zde přehled filosofického vývoje od Thaléta až po Platóna. Stručně nastiňuje učení svých předchůdců, neboť za úkol filosofa pokládá převzetí všeho dobrého od filosofů předešlých a zároveň má filosof opravit to, v čem předchůdci chybovali, či doplnit to, co přehlédli. Aristotelés přejímá jednotlivé problémy, ale jeho postoj je kritický a snaží se vždy najít své vlastní „správné“ řešení problému.87 Pro mé téma velmi důležitá kniha, věnuji se obsaženým námitkám nejobsáhleji, což je dáno i tím, že se jedná o knihu úvodní, jde o jisté vkročení do problému, a proto je nutné námitky podrobně vysvětlit. V dalších knihách se pak částečně námitky opakují a není nutné jim věnovat takový prostor jako u výkladu ke knize první. 84
Primárně knihy v této části uvádím pod modernějším označením římskými číslicemi, ale navíc v závorce uvádím i původní označení řeckými písmeny, neboť v odborné literatuře se lze poměrně často setkat s odkazy na původní označení knih. 85 Též šestá kniha neobsahuje kritiku, ale Aristotelés se o Platónovi zmiňuje a na tuto poznámku navazuje kritikou v knize jedenácté (viz část 6. 9., pozn. 121 tohoto textu, zabývající se srovnáním jedenácté knihy). 86 Přehled obsahu jednotlivých knih jsem převážně zpracovala dle úvodních poznámek A. Kříže k jednotlivým knihám Metafyziky. 87 Aristotelés. Metafyzika. Úvod Antonína Kříže, s. 9.
23
Kniha II (Alfa elatton): Krátký úvod do studia první filosofie – „zkoumání pravdy“. Společně s první knihou tvoří úvod k celému spisu. Poznámky o první filosofii jako vědě a o její metodě. Jak jsem uvedla výše, tato kniha není relevantní pro mé téma a dále se jí nevěnuji. Kniha III (Beta) obsahuje patnáct aporií,88 jejichž řešení je úkolem „hledané vědy“. Sporné otázky ukazují cíl, úkol a důvody pro a proti, vysvětlují věc. Aristotelés užívá metodické pochybování, aniž aporie řeší. Jelikož tato kniha je již samotným Aristotelem pojata jako přehled problémů, které vyžadují jeho řešení, je i pro mě zdrojem mnoha námitek do přehledu. Kniha IV (Gama) určuje úkol a předmět první filosofie tím, že určuje její výměr jako vědy o jsoucnu jakožto jsoucnu a o určeních, která mu náležejí (o totožném a různém, o celku a části, o rodu a druhu), a zkoumá jeho první příčiny. Dále pojednává o jednu, jež je se jsoucnem věcně identickým, a o mnohém, které je jeho opakem. Od kapitoly třetí se Aristotelés věnuje prvním axiomům vědeckého důkazu, kdy za nejjistější princip myšlení považuje větu sporu, neboť nikdo nemůže zároveň totéž myslet i nemyslet. Kniha čtvrtá neobsahuje námitky (opět výše již uvedeno), proto se jí dále nezabývám. Z krátkého obsahu je však zřetelné, že je pro Aristotelovu filosofii důležitá. Kniha V (Delta): Aristotelův filosofický slovníček, který roztřiďuje významy třiceti filosofických termínů. Jsou zde vyloženy hlavní pojmy a termíny první filosofie především ve vztahu k jsoucnu či filosofii vůbec, např. počátek, příčina, prvek, jedno, část, podstata, celek, rod aj. Jak již vyplývá ze samotného obsahuje této knihy, není velmi důležitá z hlediska kritiky. V podkapitole, která se věnuje páté knize (6. 3.), jsem uvedla spíše méně významné námitky či Aristotelovo ujasnění zkoumaného problému. Kniha VI (Epsílon) pojednává o jsoucnu jakožto jsoucnu. Jaký vztah spojuje první filosofii s vědou o božském jsoucnu (teologii). Aristotelés zde rozlišuje čtyři významy výrazu „jsoucí“. Výklad o povaze a úkolu první filosofie, její vztah k ostatním vědám. Ostatní vědy pozorují jednotlivé jsoucno, zatímco první filosofie jsoucno vůbec. Opět kniha nepodstatná z hlediska této práce (viz výše).
88
Aporie (z řec. záporového alfa privativum a poros, průduch, průchod) znamená doslova neprůchodnost, v přeneseném významu závažná obtíž, z níž se nesnadno hledá východisko, bezvýchodnost. Aristotelés zavádí aporie v explicitně metodickém smyslu, když předkládá při řešení zásadních problémů vždy nejdříve příslušné aporie. Kolektiv autorů. Filosofický slovník. S. 32, heslo „aporie“.
24
Poté následují tři důležité „knihy o podstatě“, které tvoří historický i systematický celek. Zabývají se tím, co je vnímatelná substance, jsoucno ve vlastním smyslu. K odpovědi Aristotelés dospívá pomocí pojmů látka a tvar, možnost a skutečnost. Kniha VII (Zéta): Jsou zde shrnuty různé názory Aristotelových předchůdců o podstatě (úsia, οὐσία). Podstatu lze určit čtyřmi způsoby: bytnost (přirozenost věci), obecno (idea), rod (jsoucno a jedno) a podmět (věc sama). Kapitola třetí se věnuje pojmu podstata a otázce, zda látka je podstatou. Aristotelés zde podrobně rozebírá a vysvětluje své učení o látce. Odůvodňuje zde i své názory oproti Platónovu názoru, který prý nerozlišoval látku a zbavenost, privaci. Pojem beztvaré látky formuloval již Platón v Tímaiovi (48d–52e).89 První látka se u Platóna nazývá stejně jako u Aristotela – fysis, φύσις.90 Platónikové považovali druhy jako ideje za odloučené, se samostatnou jsoucností (subsistencí). Aristotelés považuje druh za uskutečněný pouze v jedincích, obecno není podstatou (Met. VII, 13). Pouze druh lze definovat, nikoli jednotlivou věc; ideje jsou prý pro sebe jako jednotlivá bytost, nedají se definovat, a proto o nich není vědění (Met. VII, 15). Také jedno a jsoucno nemohou být podstatou, neboť jsou všeobecné. Nauka o podstatě u platóniků vychází z toho, že nemohou nalézt podstaty, jež jsou skutečně příčinami a jsou umístěny mimo pomíjivou a také smyslovou přirozenost (Met. VII, 16).91 Kniha sedmá je jednou z nejvýznamnějších knih pro vyhledání kritických poznámek Aristotela vůči teorii idejí. Zejména v druhé polovině knihy jsou vymezeny důležité kritické body Aristotela vůči Platónovu učení. Výčet námitek je tudíž dosti rozsáhlý. Kniha VIII (Éta): V této knize Aristotelés vysvětluje podstatu z jejích principů bytí, z látky a tvaru. Dále se pojednává o podstatě z hlediska platónských názorů o idejích a číslech, o látce a jejím vztahu k různosti věcí. Poslední kapitola je o sjednocení látky a tvaru, a tím o tvaru jako uskutečnění látky. Aristotelés zdůrazňuje, že platónikové se svými odloučenými tvary nemohou vysvětlit jednotu smyslové podstaty. Kniha osmá patří u Aristotela k nejkratším (spolu s knihou druhou a šestou), přesto má v mém přehledu své místo, neboť je zde několik námitek, jež se týkají teorie idejí a čísel.
89
„… jest to jakási věc neviditelná a beztvará, všechno přijímající, která však jakýmsi těžko vysvětlitelným způsobem náleží do světa rozumového a kterou lze velmi nesnadno pochopiti.“ (Tim. 51a-b.) Platón. Kleitofón, Ústava, Timaios, Kritias. S. 411. 90 Aristotelés se s tímto Platónovým učením podrobněji vyrovnává ve Fyzice v deváté kapitole první knihy, kdy Platónovi vytýká, že pralátku nazývá nejsoucnem, naprostým nebytím (mé on, μὴ ὄν). „… látka a zbavenost jest něco rozdílného a že jedno z toho, totiž látka, jest nejsoucím jenom nahodile, kdežto zbavenost o sobě, a že látka jest téměř a nějak podstatou, zbavenost však nikterak. Ale oni za látku mají nejsoucí, totiž Veliké a Malé v nerozlišeném způsobu, ať obě dohromady nebo také každé zvlášť.“ (Fys. I, 9, 192a4-9, s. 41.) Aristotelés. Fyzika. Přeložil a poznámkami opatřil Antonín Kříž. Praha: Nakladatelství Petr Rezek, 1996. 91 Aristotelés. Metafyzika. S. 448, pozn. A. K. ke knize sedmé.
25
Kniha IX (Théta) zkoumá jsoucno z hlediska možnosti a skutečnosti. Výklad připravuje čtenáře na poznání nejvyšší příčiny. Skutečnost předchází možnosti, neboť první příčina je čistá skutečnost. Pojednává se zvlášť o možnosti (pět kapitol), zvlášť o skutečnosti (dvě kapitoly) a poté následuje jejich srovnání (tři kapitoly), z čehož vyplyne Aristotelův závěr, že skutečnost je lepší než možnost. Kniha není důležitá pro téma této práce, obsahuje pouze jedinou zmínku dotýkající se kritiky Platóna. Kniha X (Ióta): Nauka o jednu a totožnosti jako o prvních vlastnostech jsoucna. Jednota znamená vždy nedělitelnost, proto je jedno mírou, není podstatou stejně, jako jí není jsoucno. Množství je vždy opakem jedna. Následuje výklad o protivách a o pomíjejícím a nepomíjejícím. Výklad k námitkám z knihy desáté není nijak rozsáhlý, přesto je kniha desátá důležitou součástí kritiky. Neboť pojednává o významných pojmech (jednu a obecnu) a je zde uvedeno řešení jedenácté aporie z knihy třetí. Kniha XI (Kappa): O této knize (a její pravosti) byly vysloveny různé názory, neboť se zde opakuje, co bylo již řečeno v Met. III, IV, VI a Phys. III a V. Od osmé kapitoly následuje nový výklad o nahodilém jsoucnu, příčině, o spojení možnosti a skutečnosti, o neomezenu jako vlastnosti pohybu a o druzích pohybu. Z hlediska mého výkladu není tato kniha podstatná, neboť se jedná ve velké míře o přehled již řečeného (možné je srovnání knihy jedenácté s předchozími, především s knihou třetí) a dále se Aristotelés věnuje přípravě následného výkladu o nejvyšším jsoucnu v knize dvanácté. Kniha XII (Lambda): Pojednání o počátku smyslových podstat, o poslední příčině a nejvyšším jsoucnu, což je bůh. V prvních pěti kapitolách je podán přehled o podstatě. První filosofie má zkoumat první důvody jsoucna, tj. podstaty. Rozlišují se tři druhy podstat: smyslová, která se dělí na pomíjející a nepomíjející, a třetí je nadsmyslová. Ta je podle platóniků odloučená od smyslové podstaty jako idea a matematické předměty (Met. XII, 1, 1069a30-35, s. 314). V kapitolách 6-10 následuje nauka o nehybné a nadsmyslové podstatě. Na počátku všech věcí je skutečnost, která je podstatou. Tato podstata je první předmět myšlení a žádání, čirá pravda, nejvyšší dobro a cíl všech věcí. Tím byl nalezen princip, z něhož se chápe skutečnost a vysvětluje se jsoucno.92
92
Z hlediska uspořádání Metafyziky byly vysloveny domněnky, že kniha dvanáctá není na správném místě, nebo do sbírky vůbec nepatří. Prý náleží k nejpřednějším pojednáním o první filosofii, přesto tu není položena otázka pojmu první filosofie či teologie. Náleží k době hledání, vývoje a je jedním z prvních základů aristotelské metafyziky. Aristotelés, Metafyzika, s. 491, pozn. A. K. ke knize dvanácté.
26
Jak je již patrné z obsahu této knihy, je důležitá především pro aristotelskou metafyziku a v mém přehledu námitek se jedná spíše o problémy méně významné, kterým je věnován menší prostor. Kniha XIII (Mý): Závěrečné dvě knihy Metafyziky XIII a XIV se zaměřují na výklad a kritiku učení o idejích a číslech a platónské nauky o podstatách. V knize třinácté Aristotelés v první kapitole vymezuje další postup a rozděluje jej na tři kroky. První část knihy je věnována matematickým předmětům, které nemohou být obsaženy ve vnímatelných věcech, ani nemohou být odloučené. Aristotelés dokazuje, že matematické předměty nejsou ani něčím samostatným ve věcech, ani mimo ně, nýbrž jsou abstrakcí. Věnuje se pouze předmětům matematiky bez ohledu na ideje, na počátky či podstaty věcí. Zda vůbec jsou a jakým způsobem. Druhým krokem je pojednání o idejích bez vztahu k číslům (kapitoly 4 a 5). Třetím krokem je výklad o tom, zda podstaty a počátky věcí jsou čísly a idejemi (Met. XIII, 1, 1076a22-30, s. 338). Kniha třináctá je již podle svého podtitulu – Polemika s učením o idejích a číslech – základem kritického postoje Aristotela vůči Platónově teorii. Námitek obsahuje dostatek, jak proti idejím, tak týkajících se číselných teorií. Nápadné je téměř doslovné opakování části námitek z knihy první. Kniha XIV (Ný) kritizuje Platónovu nauku o principech odloučené podstaty a o ideálních číslech. Věčné podstaty (jak jimi mají být čísla) nemohou mít vůbec principy. Z principů čísel nelze odvodit rozdílnost a mnohost věcí. Aristotelés vytýká platónské teorii o číslech, že s matematickými tělesy vzniká i místo, že je neurčitý způsob, jak ideová čísla vznikají ze svých principů a nejasné je, jak by čísla byla příčinami věcí. Opět kniha věnující se převážně kritice Platóna, jedna z nejdůležitějších pro zpracování tématu této práce.
5. 2. Metodické zpracování V následující hlavní části mé práce je uvedena Aristotelova výslovná kritika vůči jeho učiteli Platónovi. Jedná se o kritické námitky z nejdůležitějšího Aristotelova díla – Metafyziky. Aristotelovy námitky jsem uspořádala následujícím způsobem: •
Nejdříve je zmíněna, či alespoň naznačena Platónova teze, jak ji uvádí a chápe Aristotelés. Značeno jako „T“.
•
Poté následují námitky, jež Aristotelés uvádí. Ty jsou značeny „N“.
27
•
Poslední částí jsou argumenty, které uvádí na obhajobu svého stanoviska. Značeno „A“.93 Z hlediska formálního jsem pro přehledné rozdělení mé práce na kapitoly využila
původní členění Metafyziky na čtrnáct knih. V textu místy odkazuji též na novější členění díla na kapitoly. Kritizované body jsou tedy uváděny postupně v pořadí, ve kterém následují ve spise. Každou námitku jsem se snažila pro lepší přehlednost a jasnost pojmenovat. Námitky jsou uvedeny v členění pod malými písmeny abecedy a vždy je uveden název námitky. V závorce za názvem výtky je přesné označení místa v Metafyzice, kde se o problému pojednává. Pokud se jedná v mém přehledu o rozsáhlejší text, je v samotném rozboru (teze, námitka, argument) uvedeno přímo konkrétní místo či místa, o kterých zrovna píši. Aristotelés se k určitým tématům vyjadřuje opakovaně a bylo tedy vhodné uvést srovnání shodných či podobných míst kritiky. Tato srovnání jsou začleněna do obsáhlejších poznámek u knihy desáté až dvanácté. U knihy třinácté a čtrnácté jsou srovnání rozdělena do vícero kratších poznámek přímo k jednotlivým problémům. Po podrobném přehledu kritiky je pro snadnější vyhledání Aristotelovy kritiky vůči Platónovi v kapitole sedmé uveden rejstřík. V rejstříku jsou vypsány základní témata Aristotelova nesouhlasu, k nimž je připojeno místo Metafyziky (číslo knihy, číslo kapitoly), kde se kritika objevuje, a v závorce je uveden také odkaz na místo, kde je problém rozebrán v mé práci (to je označeno písmenem abecedy, pod kterým jsem problém uvedla v jednotlivých kapitolách, tj. u jednotlivých knih). Přestože jsem se snažila oddělovat jednotlivé námitky podle konkrétních kritizovaných problémů, i tak v určitých případech nelze některé problémy od sebe dokonale oddělit. A proto také v rejstříku může být jedna námitka uvedena pod více body, i přes maximální snahu rozhodnout se pro jediný bod kritiky.
93
Toto členění nelze dodržet naprosto ve všech bodech kritiky, neboť v některých případech Aristotelés pouze problém uvádí, ale své argumenty nechává na pozdější knihy. Či jsou námitky smíšeny s argumenty, nebo argumenty chybí úplně (a podobné možné kombinace).
28
6. Aristotelova kritika Platóna v Metafyzice 6. 1. Kniha první Z hlediska této práce je první kniha Metafyziky velmi významnou, neboť Aristotelés v této knize uvádí námitky vůči Platónovi velmi zřetelně a jmenovitě. Kritice Platóna jsou věnovány celé dvě kapitoly, a to šestá a devátá. Tato místa z Metafyziky patří ve filosofické literatuře k velmi často citovaným místům Aristotelových výhrad vůči Platónově učení. Za důležité je můžeme považovat i pro Aristotela, neboť téměř shodná kritika se opakuje v Metafyzice ještě jednou, a to v knize třinácté. Přehled Aristotelových námitek vůči platónismu začnu tedy od kapitoly šesté: Platónovo učení o idejích a číslech. Kritika.
a)
Oddělení smyslových věcí od idejí a jejich vzájemný vztah (s. 51, 987b5-13).
T: Dle Platóna (v souladu s Hérakleitovým míněním) se smyslové věci neustále mění, není tedy možné jejich obecně platné určení. Při vymezování obecných pojmů nelze vycházet z předmětů smyslového vnímání, a proto Platón zavedl ideje. Smyslové věci jsou mimo ně a mají od nich jméno. Mnohost věcí stejnojmenných s idejemi je možná (mají jsoucnost) tím, že mají na těchto idejích účast. N: Aristotelovi není jasné, co „účast v idejích“ znamená. Platón sám tento pojem nevysvětlil. A: Aristotelés považuje učení o účasti (methexis, μέθεξις) na idejích pouze za jiné jméno pro učení pýthagorejců, kteří chápali věci jako napodobení čísel. Přesto jsou ideje dle něj důležité pro poznávání ve světě proměnlivých jednotlivin.
b)
Matematické předměty a principy věcí (s. 51-52, 987b15-988a5).
T: Dle Platóna mezi předměty vnímatelnými smysly (ta aisthéta) a idejemi (eidé, εἴδη) jsou ještě předměty matematické (ta mathématika tón prágmatón), které jsou věčné a nehybné, čímž se liší od smyslových věcí, a je jich mnoho stejných, tím se liší od idejí. T: Podstatou věcí je jedno a počátkem je velikost a malost (to mega kai mikron). Jedno je jednotným formujícím principem pro více idejí. K tomu náleží ještě velikost a malost jako látka. Platón se právě tím liší od pýthagorejců, že neomezené nepojal jako jedno, nýbrž jako dvojici velikého a malého. A dále tím, že čísla klade mimo smyslovou oblast, zatímco u pýthagorejců byla čísla věci samy.
29
N: Aristotelovi se především nelíbí učení o jednu jako podstatě všeho. Podle jeho zprávy totiž vedle tohoto jedna Platón zavedl dvojici velikého a malého jako jinou podstatu (fysis, φύσις), ze které se dají tvořit čísla jako z látky. „… podle účasti v jednu prý se stávají z idejí
čísla.“ (S. 51, 987b22.) Dvojice velikého a malého přijme účast na jednom, a tím se tvoří ideální čísla. A z těchto dvou principů idea tvoří pouze jedenkrát, zatímco z látky vzniká mnohost věcí (tj. díky zavedení druhého principu – dvojici velikého a malého – existuje vedle jedna i mnohost). A: Aristotelův argument pak zní, že je tomu právě naopak, než tvrdí jeho předchůdce Platón: z jedné látky lze vytvořit pouze jednu věc a mnoho jich lze vytvořit pouze tvarem.
c)
Příčinné působení idejí (s. 52, 988a10-14).
T: Platón užívá pouze dvou příčin: co jest (to ti estin) a příčiny z hlediska látky. Ideje jsou příčinou toho, co jest a jedno je příčinou pro ideje.94 Látkou pro ideje i věci je dvojice velikého a malého.95 V těchto prvcích je také příčina dobra (v jednu) a zla (ve dvojici). N: Aristotelés učinil tento závěr z Platónova učení o počátcích, ale dále se k němu již nevyjadřuje. Lze pouze předpokládat, dle uvedeného výrazu „užívá pouze dvou příčin“ (S.52, 988a9.), že považoval Platónovy příčiny za neúplné, sám rozlišoval čtyři druhy příčin.
d)
Rozlišení čísel matematických a ideálních (s. 59, 990a30-32).
T: V kapitole osmé se Aristotelés vyjadřuje ke starším filosofům a v závěru uvádí Platónovo rozlišení čísel na čísla myslitelná,96 jež jsou příčinami věcí, a čísla smyslová, což jsou věci (počty) kolem nás. Aristotelés k tomuto názoru neuvádí svůj postoj ani další vysvětlení. Pouze tím uzavírá kritiku učení pýthagorejců a přechází ke kritice Platóna. V deváté kapitole uvádí Aristotelés námitky vůči Platónovu učení o idejích a číslech. Nenavrhuje v této knize žádná svá řešení, pouze sporné body vyjmenovává.
e)
Gnoseologická (ne)užitečnost idejí (s. 59, 990b4-8).
T: Ideje byly zavedeny jako příčiny a vysvětlení viditelných věcí.
94
Pro mnoho smyslových věcí stejného druhu je jedna idea. Stejně tak je jedno formujícím principem pro více idejí. S tímto Aristotelovým tvrzení je spojen problém, zda měl Aristotelés pravdu, když Platónovi přisoudil předpoklad, že stejná látka, která je obsažena ve smyslově vnímatelných věcech, je přítomna také v idejích pod jménem Neurčitá dvojice. Armstrong. Filosofie pozdní antiky. S. 34, pozn. 82. 96 Platón tím myslí čísla subsistující. Subsistence (z lat. subsistere, stanout, nehybně trvat) soběstačnost bytí, existování skrze sebe sama; vyjádření soběstačné existence podstaty, která trvá sama v sobě. Kolektiv autorů. Filosofický slovník. S. 387, heslo „subsistence“. 95
30
N: Idejí je však téměř stejně jako reálných věcí. Ideje jsou pro každou jednotlivou věc (hekaston, ἕκαστον), a to ne pouze pro podstaty, ale také pro obecniny. A: Dle Aristotela však musí být pouze ideje podstat, aby nedocházelo k zbytečnému zmnožování, a pro vysvětlení věcí by mělo být určeno pouze několik příčin. Ideje tyto Aristotelovy podmínky nesplňují.
f)
Důkazy pro jsoucnost idejí (s. 59, 990b9-15).
T: Platónovy důvody pro jsoucnost idejí jsou rozděleny na tři kritéria: i) Jsou-li dle Platóna ideje základem lidského vědění, potom musí být idea o všem, o čem máme vědění. ii) Vychází-li se z pojmu jako jednoho v mnohém, měly by být také ideje záporů. iii) Můžeme myslet i na to, co již zaniklo, proto by byly ideje i věcí minulých, o kterých trvá smyslová představa. N, A: Žádný důkaz pro jsoucnost idejí není průkazný. Dle Aristotelova názoru nejsou důkazy jsoucnosti idejí jasné. Z některých důvodů nevyplývá nutný závěr a z některých vyplývají ideje i pro to, pro co se nepředpokládají.
g)
Ideje vztahů (s. 60, 990b16-22).
T: Platón uznával ideje i pro vztah (pros ti). N: Aristotelés s ním nesouhlasí, neboť vztah není samostatný rod. Vztahy mohou být předmětem pouze rozumového poznání. A: Aristotelés uvádí, že důsledkem učení o idejích je to, že platónici odporují vlastním počátkům, je-li něco vztažného (pros ti) dříve, než to, co je o sobě. Číslo, které je obecné, by bylo dříve než dvojka, která je zvláštní a relativní by bylo dříve než absolutní; neboť velikost a malost (jako principy idejí) jsou pojmy relativní, ideje jsou však něčím absolutním.
h)
Problém vztahu jednotliviny a ideje – „třetí člověk“ (s. 60, 990b17).
T: Dále je tu zmíněn problém „třetího člověka“ (tritos anthrópos, τρίτος ἄνθρωπος), jímž se Platón zabýval v dialogu Parmenidés.97 97
Aristotelés tento problém v Metafyzice nikde nevysvětluje. Krátce ho zmiňuje na třech místech: 990b17, 1039a2, 1079a13. Plné vylíčení „třetího člověka“ najdeme v Platónově Parmenidovi, a to ve dvou verzích – 131e-132b; 132c-133a): „Není tedy možné, aby něco bylo podobno ideji ani idea něčemu jinému; jinak se vedle ideje objeví vždy jiná idea, a jestliže ta bude něčemu podobna, zase jiná, a nikdy nepřestanou vznikati stále nové ideje, bude-li idea podobna tomu, co v ní má účast.“ (S. 23, 132e-133a.) Či u Alexandra z Afrodisiády v Komentáři k Metafyzice. Citováno dle: Petrželka, J. Platónova nauka o idejích [online]. [cit. 2010-09-026]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ideje/treti_clovek.htm;: „Třetí člověk se ukazuje i takto. Jestliže to, co se
31
N: Z předpokladu tritos anthrópos by vyplývalo, že by byl počet idejí každého druhu neomezený, což odporuje názoru Platóna, že je pouze jedna idea pro každý druh. A: Aristotelés v této otázce nepodává své vlastní argumenty a lze předpokládat, že považoval za dostatečné námitky z Platónova Parmenida. Problém tritos anthrópos byl v Aristotelově době nejspíše dobře znám a mezi filosofy předmětem diskuzí.
i)
Poměr idejí k jednotlivinám (s. 60-61, 990b29-991a8).
T: Podle Platóna mohou být ideje o tom, o čem máme obecný pojem, a ten můžeme mít pouze o neměnné podstatě, ale ne o nahodilých vlastnostech. Vlastnosti i jednotliviny jsou napodobeninami podstat (tj. idejí). N: Naopak Aristotelés tvrdí, že z učení o idejích by vyplývalo to, že nemohou být pouze ideje podstat, ale také mnoha jiných věcí. Obecný pojem a vědění lze mít i o vlastnostech věcí, které blíže určují podstatu věci samé. A: Podle Aristotela vše, co má účast v podstatě, je podstatou. Tak by každá jednotlivina byla složena z tolika podstat, kolik by měla vlastností (s. 402, poznámky A. K. ke s. 60). Pokud by nebyla v jednotlivině celá podstata a nepatřila by jednotlivina s idejí pod jeden druh, pak by ideje a věci měly společné pouze jméno a byla by to homonyma. Věc má účast na ideji pouze tehdy, pokud je podmětem, ne přísudkem. Proto jsou ideje pouze podstat. V této a následující námitce se podle Aristotela jedná o největší problém teorie idejí, a to v jakém poměru jsou ideje ke svým věcem v přírodě, což Platón nazýval jako účast věcí v idejích (methexis, μέθεξις), společenství obou (koinóniá, κοινωνία) či přítomnost ideje v jednotlivině (parúsiá, παρουσία).
j)
Význam idejí pro smyslové jevy (s. 61, 991a10-14).
T: Aristotelés zkoumá ideje z hlediska jejich vztahu ke smyslovým věcem. Jaký lze nalézt důvod pro jejich existenci.
pravdivě vypovídá o více věcech, je něco jiného mimo věci, o nichž se vypovídá, a odloučené od nich (to totiž dokazují ti, kteří předpokládají ideje), proto existuje člověk o sobě vedle těchto, protože člověk se pravdivě vypovídá o jednotlivých lidech, jichž je počtem více, a je něco jiného než oni. Ale je-li to tak, bude jakýsi třetí člověk. Jestliže totiž je to, co se vypovídá, něco jiného od těch věcí, o nichž se vypovídá, a existuje odděleně, člověk však se vypovídá o jednotlivých lidech i o ideji, pak bude třetí jakýsi člověk mimo jednotlivé lidi a ideu. Takto dále i čtvrtý vedle tohoto a ideje a jednotlivých lidí, protože se o nich vypovídá, stejně pak i pátý a tak donekonečna“. Výraz „třetí člověk“ tedy znamená, aby jednotliviny mohly být podobné idejím a ideje jednotlivinám, musí mít něco společného, čemu jsou obě podobny, např. jeden určitý muž a muž o sobě musí mít něco společného, tj. třetího muže. Tento třetí muž je také podobný ideji muže, proto musí mezi ním a idejí muže být opět něco, čemu se oba podobají, a tak dále bez omezení. Tím by byl počet idejí každého druhu neomezený.
32
N: Ideje nejsou příčinou pohybu ani změny pro věci vznikající a zanikající. Ideje nepřispívají k poznání věcí, neboť nejsou jejich podstatou (ta nemůže být odloučena od věci samé). Ani nejsou příčinou bytí věcí, poněvadž nejsou v nich přítomny.
k)
Účast (s. 61, 991a20-b1).
T: Jednotliviny dle Platóna vznikají tím, že mají účast v idejích jako ve svých vzorech (paradeigmata, παραδείγματα) a zanikají, když zmizí účast. Ideje jsou příčinami smyslových věcí. N: Aristotelés s tímto názorem nesouhlasí a tvrdí „… je to pouhá básnická metafora.“ (S. 61, 991a22.) A: Pro jednu věc by muselo být více vzorů (idejí), např. u člověka živočišnost, dvounohost a člověk o sobě. Ideje by byly vzorem i obrazem, neboť druhová idea je vzorem všem jednotlivinám toho druhu a rodová idea zase vzorem druhům toho rodu atd.
l)
Chórismos (s.61-62, 991b1-2).
T: Ideje jsou od jednotlivin odloučeny. N: Aristotelés namítá, že je nemožné, aby ideje jako podstaty věcí mohly být odloučeny od toho, čeho jsou podstatou. Chórismem by byly věci zdvojeny.
m)
Idea jako příčina (s. 62, 991b3-8).
T: Platón ve Faidónovi98 říká, že ideje jsou příčinami bytí a vznikání. N: Podle Aristotela nemohou být ideje příčinou pro pohyb a změnu, či pro to, co vzniká a zaniká, neboť jsou samy nehybné. A: Pohyb je pokládán za příčinu existence věcí. Naopak věci, které zřetelně vznikají (mají hybnou příčinu), tj. lidské výtvory (např. dům, prsten) nemají prý ideje.99 „Ale i když řekneme, že ideje jsou, přece to, co má v nich účast, nemůže vzniknout, není-li tu hybný činitel (to kinéson);“ (S.62, 991b4-6.)100 Ideje jako příčiny vznikání existují stále, aniž stále něco vzniká. 98
Platón. Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón, Faidón, Kratylos, Theaitétos, Sofistés, Politikos. S. 139. Phd. 100d: „… že nic jiného to nečiní krásným nežli buď přítomnost nebo účast onoho krásna, nebo ať už to krásno sem přistoupilo kdykoli a jakkoli; o této věci se totiž ještě nemohu určitě vyslovit, ale o tom ano, že všecky krásné věci jsou krásné krásnem.“ 99 Dle Platónova Tímaia však nestačí pro vznik věcí vzor, ale je nutný duch, nús (v Tímaiovi se jedná u Platóna o démiúrga, poté následují nižší bohové a lidský duch), který zřením na ideje jako vzory tvoří jednotliviny (s. 403404, pozn. A. K. ke s. 62). 100 Uvedená kritika v deváté kapitole knihy první (zde body e-m) je téměř doslovně zopakována v knize třinácté, v kapitolách 4-5 (s. 345-349, 1078b34 -1080a8).
33
n)
Ideje jako čísla (s. 62-63, 991b9-31).
T: Větší měrou se také Aristotelés věnuje otázce, jak by ideje mohly být čísly a ty příčinami. Aristotelés zde vyslovuje námitky k Platónově nauce o číslech, kterou však nikde neuvádí a ani není dostatečně známa. N: Ptá se, jak by ideje jako čísla mohly být příčinami? Jak by z idejí mohla vzniknout jedna idea, jestliže z mnoha čísel vzniká jedno číslo. Je-li nutno zavést čísla aritmetická, pak Aristotelés neví, z čeho by vznikala a proč by měla být uprostřed mezi věcmi a věcmi o sobě. Proč číslo dohromady pojaté je jedno?
o)
Jedno (s. 63, 992a7-9) .
N: Jedno nemůže být stejnorodé (homoeideis, ὁμοειδεῖς), ale musí se vypovídat více způsoby, aby mohlo být počátkem. A: „Ale nedaří se ani to, co se zdá snadné, totiž důkaz, že každá věc je jedno. Neboť tím, že se odloučí jedno pro sebe, nestává se každá věc jednem, i když jí všechno přiznáme, nýbrž vzniká jen zvláštní jedno o sobě.“ (S. 65, 992b9-12.)
p)
Geometrie (s. 65, 992b14-17).
T: Platónikové považovali za principy geometrie první délku, první plochu a první těleso. N: Dle Aristotela není Platónem dobře vysvětleno, co je oborem geometrie, tj. co je délka, plocha a těleso. Jak jsou či vznikají, ani jaký mají význam. A: Neboť to nemohou být ideje (nejsou to čísla), ani něco uprostřed (matematická čísla), ani věci pomíjející, ale čtvrtý rod jsoucna.
q)
Prvky jsoucna (s. 65, 992b18-24).
T: Platónské principy jedna a neurčité dvojice by snad mohly jako principy materiální a formální vysvětlit podstatu, ale již ne akcidence. N: Aristotelés nenachází ideje pro negaci či pro akcidenty, jako např. pro činnost, trpnost, kvalitu. Proto je nesprávné, hledají-li se prvky všeho jsoucna bez rozlišení významu. Hledat prvky jsoucna je nejspíše možné pouze u podstat.
r)
Anamnésis (s. 66, 993a1-8).
T: Poslední námitka první knihy je vedena proti platónskému názoru, že učení je vzpomínání, anamnéze (anamnésis, ἀνάμνησις). 34
N, A: Pro Aristotela je nepochopitelné, že by nám byla vrozena také filosofie, aniž bychom si toho byli vědomi. Platónikové by také nepotřebovali zvláštní smysly pro poznávání jednotlivin (tj. smyslových věcí), pokud by vše poznávali jenom prostřednictvím idejí jako principu.
6. 2. Kniha třetí Zatímco v knize druhé se kritika Platóna neobjevuje, kniha třetí obsahuje dostatek kritických pasáží. Aristotelés v této knize uvádí patnáct aporií první filosofie, tj. sporných otázek. Pro vědu je důležité nejdříve formulovat sporné otázky, což jsou odchylné názory předchůdců a také to, co dosud nikdo neřešil. Pro správné řešení nějakého problému je nutné pochybování (aporiá) (s. 75, 995a25-30). Aristotelés o aporiích pojednává dříve, než bude uvádět své stanovisko. V této knize prozatím řešení nepodává. V první kapitole je pouze vyjmenováno patnáct aporií, které jsou v dalších kapitolách podrobněji popsány. a)
Ideje jako podstaty (s. 82, 997b1-12).
T: V páté aporii se Aristotelés vyjadřuje negativně k Platónovu pojetí idejí jako podstat. N: Aristotelés namítá, že ideje jsou stejné jako smyslově vnímatelné věci. Jediný rozdíl je, že jsou věčné, zatímco věci ve světě jsou pomíjivé. „… idejemi nezískali nic jiného než věčné věci smyslové (aisthéta aidia).“ (S. 82, 997b12.)
b)
Matematické předměty (s. 82-83, 997b13-998a6).
T: Aristotelés kritizuje platónský předpoklad něčeho třetího mezi idejemi a smyslovými věcmi, tj. matematické předměty jako něco prostředního (ta metaxy, τὰ μεταξύ). N: Pokud bychom předpokládali něco prostředního mezi idejemi a předměty, museli bychom něco třetího předpokládat také u každého jiného rodu, např. živočichy uprostřed mezi živočichy o sobě a živočichy pomíjivými. Nesnáz by nastala i s určením, pro jaký druh jsoucna máme hledat vědy o něčem prostředním. A: Obtíže s tím spojené uvádí Aristotelés na příkladu hvězdářství, kdy by vedle vnímaného nebe muselo být ještě jedno nebe nehybné, což je vlastnost matematických útvarů. To je však nemožné, protože k přirozenosti nebe patří pohyb.
c)
Odloučenost matematických předmětů (s. 84, 998a7-19).
T: Lze považovat matematické předměty za odloučené či ne.
35
N: Ještě nemožnější je, aby matematické předměty nebyly odloučeny (chóris, χωρίς) od smyslových věcí, ale byly v nich. Jaký smysl by mělo pak jejich samotné uznávání? A: Matematické předměty by nemohly být nehybné – smyslové věci se pohybují. A také není možné, aby dvě tělesa – smyslové a matematické – byla v jednom místě (topos, τόπος). Taktéž by nebylo smysluplné, aby se neodloučení týkalo pouze matematických předmětů, ale také ideje by mohly být ve smyslových předmětech, neboť pro obé platí stejné důvody.
d)
Principy věcí (s. 84-85, 998a20-b13).
T: V šesté aporii Aristotelés kritizuje platónské pojetí principů věcí, tj. jedno a jsoucno. N: Aristotelés se zabývá tím, zda za prvky a počátky věcí pokládat spíše rody, či poslední složky, z nichž se věci skládají. A: „Zdá se však, že i mnozí z těch, kdo za prvky věcí pokládají jedno a jsoucno nebo velikost a malost, užívají jich právě jako rodů. Ale není možno, aby se počátky určovaly dvojím způsobem zároveň. Neboť určení podstaty (logos tés úsiás) je jenom jedno; výměr skrze rody byl by však jiný než ten, jenž udává složky věci.“ (S. 85, 998b9-13.)
e)
Principy a rody (s. 85-87, 998a14-999a23).
T: V aporii sedmé se Aristotelés věnuje otázce rodů a počátků. Platónikové pokládali za nejvyšší pojmy věcí jsoucno (to on, ὄν) a jedno (to hen, ἕν). N: Počátky jsou nejvyššími rody, neboť se vypovídají o všem. Počátků musí tedy být tolik, kolik je prvních rodů. Aristotelés míní, že ani jedno ani jsoucno nemohou být rodem věcí, nelze je druhově rozdělit. „… vždyť druhové rozdíly každého rodu musí jak být, tak i každý rozdíl musí být jeden;“ (S. 86, 998b23.) A: Nemohou-li být rodem (nerozdělují se v druhy), nemohou být ani počátkem, pokud jsou rody počátky. „… počátek a příčina musí být mimo věci, jichž jsou počátkem, a ten musí být schopen být odloučeně od nich.“ (S. 87, 999a17-19.) Za počátky se považuje to nejobecnější, proto jsou asi počátky první (tj. nejvyšší) rody.
f)
Rozlišení jednotlivin při uznané existenci idejí (s. 88-89, 999b2-24).
T: V osmé aporii se Aristotelés nepřímo vyjadřuje souhlasně k existenci idejí,101 a to v souvislosti s rozumovým poznáním. Pokud by nebylo nic mimo jednotliviny, nebylo by nic
101 Tato aporie je zařazena mezi kritiku, přestože ve své první části vyjadřuje souhlas s idejemi. Pozitivní zmínka nám přesněji ukazuje Aristotelovo mínění o idejích a celkový obraz Aristotelova názoru na ideje se tím lépe skládá. A zároveň je takto vyjádřena obtíž nastolené otázky, jestliže jsou vyjádřeny důvody pro i proti.
36
rozumově poznatelné, ale vše by se poznávalo smysly. Za vědění by mohlo být prohlášeno pouze smyslové vnímání. Nebylo by nic věčného a nehybného, neboť smysly vnímatelné věci se pohybují a zanikají. A bez něčeho věčného by nemohlo být vznikání (genesis, γένεσις). Pro vznik a pohyb je také nutná mez (peras, πέρας), neboť žádný pohyb není neomezený. Obecné je předmětem rozumového poznání. N: V souvislosti s uznáním idejí nastává nesnáz, pro které věci ideje jsou a pro které nikoliv. Aristotelés neuvažuje o idejích umělých výtvorů. A dále jak rozlišit individua, pokud by podstata všech jednotlivin (např. lidí) byla jedna. „A nadto, jak se látka stává jednotlivinou a v jakém smyslu je celek tím obojím?“ (S. 89, 999b24.)102
g)
Jedna podstata věcí (s. 89-90, 999b24-1000a4).
T: K jednu a počátku se vyjadřuje Aristotelés také v aporii deváté. Platón považoval obecné jenom za druhově stejné principy. N, A: Pak dle Aristotela co není v počátku, v principu, není ani v tom, co z něho pochází. Tzn. i to závislé na prvních principech je obecné, nikoli individuální (s. 417, pozn. A. K. ke s. 89). Pokud by počátky jsoucna byly počtem jedno, jak mínil Platón, nemohlo by být nic jiného než prvky. Neboť jednotliviny jsou také počtem jedno. Obecnina se však vypovídá o všem.
h)
Jedno a jsoucno (s. 93-95, 1001a5-b25).
T: V aporii jedenácté Aristotelés uvádí, že Platón mínil, že jedno a jsoucno nejsou něčím jiným ve věcech, ale právě jednotou a jsoucnem. N, A: (I) Z toho by vyplývalo, že pokud by jedno a jsoucno nebylo určitým druhem podstaty, nebylo by nic obecného, ale pouze jednotliviny. Neboť jedno a jsoucno jsou tím nejobecnějším. N, A: (II) „Ale má-li být něco jsoucnem o sobě a jednem o sobě, vzniká velká nesnáz v tom, jak kromě toho má být ještě něco jiného, to jest, jak jsoucích věcí může být více než jedna. Neboť to, co je jiné než jsoucí, není, takže podle Parmenidova důkazu (logos) z toho vyplývá, že všechna jsoucna jsou jednem, a to že je jsoucnem.“ (S. 94, 1001 a 29b1.)
i)
Existence idejí (s. 97-98, 1002b12-33).
T: Platón uznával mimo smyslová jsoucna ideje a matematické předměty jako něco uprostřed. 102
Tzn. celek složený z tvaru a látky. Řešení těchto nesnází je podáno v Met. VII, 8, kde Aristotelés dochází k závěru, že ideje nejsou nutné (s. 198, 1034a2-5; část 6. 5. b) tohoto textu).
37
N: V aporii třinácté se Aristotelés ptá, zda je nutné předpokládat odloučené druhy věcí, tj. ideje. Prohlašuje, že pokud by nebylo idejí, nebylo by podstaty, jež je co do počtu a druhu jedna, a počátky věcí by nebyly určeny co do počtu, ale pouze druhově. A: Podle Aristotela hlasatelé idejí nevykládají své názory jasně, přesto souhlasí s platóniky, že každá idea je podstatou. Je nutno předpokládat jsoucnost idejí.103 Z idejí však vyplývají nesrovnalosti za předpokladu, že počátky jsou jedno ne co do druhu, nýbrž co do počtu.
6. 3. Kniha pátá104 a)
Jedno ontologické a matematické (s. 140-144, 1015b16-1017a7).
T: V šesté kapitole se Aristotelés věnuje jednu (hen, ἕν).105 Platón podle Aristotela pokládal číselnou jednotu za odloučenou vlastnost, jako je ontologická jednota, tedy za bytí samo. N: To je podle Aristotelova názoru chybné, neboť se tím zaměňuje jedno ontologické a jedno matematické, která je třeba rozlišovat. Jednota ontologická znamená podstatu věci a bytnosti nic nepřidává. A: Aristotelés odlišuje jednotu individuální (věc se nedá dělit co do počtu, je individuálně jedna)106 a jednotu druhovou (jednota bytnosti, nelze dělit v různé druhy, ale možno dělit v mnoho jedinců téhož druhu). Obě spadají v jednotu podstatnou – vyplývá z přirozenosti, ale také obě náležejí k jednotě matematické. Ta je počátkem počtu a stojí proti jednotě ontologické, jež je totožná s bytím a je nedělitelná. Ontologická jednota znamená podstatu věci, náleží každému bytí o sobě (s. 140-141, 1016a1-b1; s. 432-433, pozn. A. K. ke s. 141). „Všeobecně se však jednem nazývá to, co nepřipouští dělení, a pokud je nepřipouští, potud se nazývá jednem.“ (S. 142, 1016b4.) „… přece se však jednem v první řadě nazývá to, čeho podstata je jedna. Jedna pak je buď z hlediska nepřetržitosti nebo druhu nebo pojmu; neboť jako mnohost počítáme to, co buď není nepřetržité nebo co nemá jeden druh anebo jeden pojem.“ (S. 142, 1016b8-10.)
103
V této první části třinácté aporie Aristotelés opět uvádí důvody, proč lze s Platónem souhlasit v otázce odloučených podstat (viz výše v osmé aporii, část 6. 2., bod f) tohoto textu). A poté je opět uvedena námitka v části B třinácté aporie. 104 Kniha čtvrtá není uvedení (stejné jako kniha druhá), neboť neobsahuje zmínku o Platónovi a jeho učení. 105 Řecké hen se překládá slovem “jedno”. Nemyslí se tím však jednotka jako prvek čísla, ale jednota, která různé spojuje v jedno (s. 432, pozn. A. K. ke s. 140). 106 Aristotelés uvádí základní rozdělení individuální jednoty: a) jednota přirozená, která náleží podstatě bytosti, vyplývá z přirozenosti; b) jednota mimotná, která náleží bytosti mimochodem, případek, který nevyplývá z přirozenosti, nýbrž z vnější příčiny.
38
b)
Dřívější (protera) a pozdější (hystera) (s.150-151, 1018b29-1019a14).
T: Dle Platóna je dřívější to, co může být bez jiného, a pozdější je to, co nemůže být bez prvního, např. plocha je dříve než těleso, či čára je dříve než plocha. Také obecnina je dříve než jednotlivina z hlediska bytí. N, A: Aristotelés tuto myšlenku přijímá, ale ne úplně. Přidává své mínění, že je pro vymezení dřívějšího a pozdějšího více možností, neboť „býti“ se vypovídá více způsoby. „Například co do možnosti je dříve polovina čáry než čára celá, část dříve než celek a látka dříve než podstata, ale z hlediska skutečnosti je to vše později. Neboť část může být skutečně teprve tehdy, když se rozloží celek.“ (S. 151, 1019a8-11.) „… něco jiného je dřívější (a) co do pojmu (kata ton logon) a (b) co do smyslového vnímání (kata tén aisthésin). Neboť (a) co do pojmu je dřívější obecnina (ta katholú), (b) co do smyslového vnímání jednotlivina (ta kath´ hekasta).“ (S. 150, 1018b31-34.)
c)
Úmyslný klam (s. 171, 1025a5-10).
T, N: V kapitole dvacáté deváté o omylu a klamu Aristotelés kritizuje (domnělý) Platónův názor z Hippia Menšího, že ten, kdo lže úmyslně, je pokládán za lepšího, zdatnějšího, než ten, kdo lže bezděčně. Tímto závěrem sice Hippias se Sókratem končí dialog, ale nejsou s výsledkem spokojeni.107
6. 4. Kniha šestá Obsahuje zmínky o Platónovi, ale ne ve smyslu kritiky. Aristotelés se zmiňuje v první kapitole o názoru platóniků, že matematika zkoumá to, co je nehybné, tj. je neměnné a odloučené. Prozatím nechává nerozhodnuto, zda je názor o samostatné existenci matematický předmětů správný, či chybný. Je však zřejmé, že některé matematické útvary jsou v matematice nehybné a odloučené (s. 175, 1026a8-10). Matematika abstrahuje od smyslových vlastností těles a zkoumá jen tvar a velikost.108 107
Platón. Theagés, Charmidés, Lachés, Lysis, Euthydémos, Prótagoras, Gorgias, Menón, Hippias Větší, Hippias Menší, Ión, Menexenos. Platónovy spisy. Svazek III. Přeložil František Novotný. Praha: Oikoymenh, 2003. Hippias Menší. S. 434, 376b-c: „Sókr. Tedy člověk úmyslně chybující a dělající věci ošklivé a nespravedlivé, ač jestliže je někdo takový, nebyl by, Hippio, nikdo jiný než člověk dobrý. Hipp. Nevím, Sókrate, jak bych ti toto připustil. Sókr. Ani já nevím, jak bych to sobě připustil, Hippio; ale z naší úvahy se nám to musí, aspoň nyní, takto ukazovat.“ 108 Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 235. Dle Aristotela není matematika o smyslových věcech, ale smyslové věci jsou základem matematiky, která s nimi jedná jako s neměnnými, tj. pouze v jejich množstevních aspektech.
39
V druhé kapitole Aristotelés souhlasí s Platónem v názoru na sofisty, kteří prý zkoumají to, co není (to mé on, τὸ μὴ ὄν) (s. 176-177, 1026b14-15).109
6. 5. Kniha sedmá a)
Ideje jako odloučené podstaty (s.191-193, 1031a15-1032a11).
T: Dle Platónova přesvědčení jsou ideje (ideai) podstaty, jimž nepředcházejí žádné jiné podstaty či útvary (fyseis). N: Aristotelés si klade otázku, zda je vždy bytnost a každá jednotlivá věc (to hekaston, τὸ ἕκαστον) totožná, neboť bytnost je vlastně podstatou. A jednotlivá věc je svou vlastní
podstatou. A: „Neboť kdyby bylo něco jiného dobro o sobě a být dobrým, živá bytost a být živou bytostí a být jsoucnem a jsoucno , musely by být jiné podstaty, útvary a ideje mimo uvedené, a byly by podstatami dřívějšími, je-li bytnost podstatou.“ (S. 191, 1031a31– 1031b2.) Pokud by u idejí byla bytnost a idea sama něčím různým, vedlo by to k regressus in infinitum. Při odloučenosti idejí by dle Aristotela nebylo možné vědění o reálnu a ideje by neměly jsoucnost. Dále prohlašuje, že ideje nejsou nutné, neboť každá jednotlivá věc a bytnost jsou totéž, a to je dostačující pro poznání věcí. Např. dobro a být dobrým je jedno. Dokud je věc věcí, nemůže ztratit bytnost, bytnost je dřívější, protože v ní je důvod věci. Pokud se ruší bytnost, ruší se tím i věc sama. Nejsou-li věc a bytnost odloučené, je to první důkaz vyvracení idejí. U věcí o sobě jsou věc a bytnost totožné. Bytnost však není totožná s tím, co se vypovídá mimochodem, např. u vlastností.
b)
Ideje jako příčiny (s. 196-198, 1033a29-1034a8).
T: Kritizovanou Platónovou tezí v této části (sedmá až devátá kapitola), která se zabývá vznikem (genesis, γένεσις) a jeho druhy, je příčinnost (aitiá, αἰτία) idejí. Mají ideje mimo jednotliviny význam pro vznik a podstatu? N: Vznikaly-li by věci za pomocí idejí, skládala by se idea z látky a ideje a tato idea opět tak atd. in infinitum (s. 456, pozn. A. K. ke s. 197). „Například, když se dělá kovová koule, děje se to tak, že se z tohoto zde, co je kovem, dělá toto zde, co je koulí. Kdyby se tedy vytvářelo i toto samo, vytvářelo by se zjevně zrovna tak a postup vznikání by postupoval bez omezení.“ (S. 197, 1033b1-4.) 109
Platón. Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón, Faidón, Kratylos, Theaitétos, Sofisté, Politikos. S. 363, Soph. 237an. Jedná se o dokazování nesprávnosti Parmenidova mínění popírajícího realitu nejsoucna.
40
A: Dle Aristotela se vznik věcí dá vysvětlit i bez idejí. Vše vzniká z látky a tvaru.110 Věci se liší látkou, neboť ta je různá, ale jsou stejné co do druhu, který je nedělitelný (s. 198, 1034a78). Příslušnost k určitému druhu způsobuje tvar. Tvar (eidos) nevzniká, stejně jako bytnost, neboť tvar vzniká buď uměním, nebo přírodou, nebo schopností. Pro vznik jednotlivin spojením látky a tvaru není třeba odloučeného tvaru. Tvar znamená spíše jakost. „A tak je zřejmo, že vůbec není třeba sestrojovat ideu (eidos) jako vzor (paradeigma) – neboť pro přírodní bytosti by se ideje mohly nejspíše vyhledávat, ježto ty jsou především podstatami -, ale stačí, když působí plodivý činitel (to gennón) a je příčinou tvaru v látce.“ (S. 198, 1034a2-5.)
c)
Odloučená podstata (s. 202, 1035a25-b2).
T, N: V kapitole desáté se Aristotelés zabývá převážně podrobnostmi svého vysvětlení tvaru a látky a nenalezla jsem zmínku o Platónovi či jeho učení. Dle poznámek A. Kříže je však v této kapitole dán třetí důkaz vyvracení idejí,111 a to ten, že látka tvoří část podstaty materiálních věcí, a proto nemohou mít odloučenou podstatu. A: „Všechno tedy, co se skládá z tvaru a látky jako jejich spojení, …, zaniká rozložením v tyto části, a jednou z nich je látka. To však, co není spojeno s látkou, ale je bez látky, čeho pojem je pojmem jenom tvaru, nezaniká, nerozpadá se, a to buď vůbec ne nebo aspoň ne takovým způsobem. A tak u oněch <spojených věcí> jsou látkové části počátky a částmi, ale u tvaru nejsou ani částmi, ani počátky.“ (S. 202, 1035a25-32.)
d)
Vymezení geometrie (s. 205-206, 1036b8–1037a5).
T: V části věnované možnosti oddělování druhu od látky Aristotelés uvádí platónské názory k tomuto tématu z hlediska vymezení geometrie. „A z těch, kdo se přidržují nauky o idejích, jedni pokládají dvojici za čáru o sobě (autogrammé), druzí tvar čáry (eidos tés grammés). Neboť podle nich u některých věcí tvar a to, čemu tvar náleží, je totožné, jako například dvojka a tvar dvojky, ale u čáry nikoli.“ (S. 205, 1036b13-17.) N: Aristotelés z toho vyvozuje, že by v tomto případě by mohlo být ‚jedno‘ samostatným tvarem všeho. Nic jiného by tvarem nebylo a vše by bylo ‚jednem‘, s čímž nesouhlasí.
110
Zatímco dle Aristotela každá hmotná věc je podle své první látky pouze neurčitou možností, která může v sebe přijmout mnoho podstatných tvarů. Při každém vzniku věci můžeme rozlišit tři složky (stoicheia, στοιχεῖα): 1. první látka je schopna přijmout v sebe různé tvary; 2. podstatný tvar přistupuje k první neurčité látce, determinuje ji a činí věcí; 3. zbavenost je nutná, aby první látka mohla být determinována novým tvarem. Negaci, zbavenost působí nový tvar (logos), nikoli látka sama. Aristotelés. Fyzika. S. 283-3, pozn. 122 ke s. 42. 111 A. Kříž uvádí jako první důkaz pro vyvracení idejí to, že věc a bytnost nejsou odloučené (zde bod a) Sedmé knihy). Jako druhý důkaz, že vznik věcí se dá vysvětlit bez idejí (zde bod b) Sedmé knihy). S. 457, poznámka A. K. ke s. 200.
41
A: Aristotelés nepovažuje za užitečné vše převádět na tvar a vylučovat látku. Ani u geometrických předmětů neodděluje tvar a látku. Látku má všechno, co není bytností a druhem, ale je ‚tímto zde‘. Látka není pouze smyslová, ale také pomyslná (hýlé noété), a to u věcí, které nejsou smyslové.
e)
Obecné není podstatou (s. 211-212, 1038b8-1039a13).
T: V pojednání o obecnu (to katholú, τὸ καθόλου) a podstatě se také Aristotelés odlišuje od platóniků, kteří považují obecno za počátek a příčinu v první řadě. N: Naopak Aristotelés považuje obecno za něco společné, co přísluší více věcem; za nesamostatnou vlastnost, za něco, co nemůže být podstatou, neboť podstata je vlastní jednotlivé věci a nepatří k ničemu jinému. A: Podstata se nemůže skládat z jakostí, protože vlastnosti nemohou být dříve než podstata, ani pojmově, ani časově, ani vznikem (byly by odlučitelné). Co je v pojmu věci, nemůže být podstatou, např. není žádný živočich mimo jednotlivé živočichy. Aristotelés zde opět uvádí, že důsledkem obecného jako podstaty by byl „třetí muž“.112 Také je nemožné, aby se podstata, která je jedno, skládala z podstat, které by byly ve skutečnosti v ní obsaženy. „Neboť to, co je dvoje ve skutečnosti, není ve skutečnosti nikdy jedno, nýbrž může být jednem jenom tehdy, je-li dvojím v možnosti, jako se například dvojité skládá ze dvou půlek v možnosti; neboť skutečnosti je odlučuje (chórizei).“ (S. 212, 1039a4-7.)
f)
Samostatná jsoucnost idejí (s. 213-214, 1039a25-b19).
T: Aristotelés uvádí problém, na který narazil Platón v dialogu Parmenidés.113 Jedná se o obtíž, jak může být jedna idea zastoupena v několika jednotlivinách a na několika místech zároveň. N: Aristotelés namítá, že pokud by idea byla ve všech jednotlivinách jí podřaděných, náležela by zároveň několika věcem. A: Jedna idea by byla totožná s mnoha věcmi. Idea by byla současně na tolika místech, kolik by zastupovala jednotlivin (s. 461, 2. pozn. A. K. ke s. 213). Např. idea živočicha by se rozkládala v mnoho idejí (pro každý jednotlivý druh živočichů). „Snad tedy je v každém jedinci jiná. Pak by toho, čeho živočich je podstatou, bylo takřka 112
Srov. Met. I, 9, viz výše pozn. 97 (část 6. 1. bod h) tohoto textu). Platón. Parmenidés. Přeložil František Novotný. Praha: Oikoymenh, 1996. S. 20-21, 131a-b. „Zdalipak tedy se ti zdá, že je v každé z mnohých věcí celá idea a přitom je jedna, či jak? Co také, Parmenide, brání, aby tam nebyla? řekl Sókratés. Tedy bude jedna a táž, a přece bude zároveň celá obsažena v mnohých věcech, od sebe vespolek odloučených, a takto by byla odloučena sama od sebe.“ 113
42
neomezené množství; neboť člověk není ze živočicha nahodile.“ (S. 213-214, 1039b7-8.) Idea nemůže být odloučená od smyslové oblasti. „Anebo jak je možno, aby živočich, jehož podstata je táž <živočišnost>, byl mimo živočicha o sobě?“ (S. 214, 1039b15-16.)
g)
Definovat ideje není možné (s. 214-216, 1039b20-1040b4).
T: Aristotelés uvádí svou tezi, že Platón (ani nikdo další) nepodal přesný výměr idejí. Platónovo vyjadřování o idejích bylo spíše obrazné. N: Dle Aristotela je vymezení idejí nemožné, neboť není možný výměr jedinečných věčných věcí. Při snaze o definování se chybuje buď tím, že se přidává něco, co lze vynechat, nebo tím, že se udává to, co může náležet i jiné věci a mají tedy společný pojem. A: Idea je jednotlivou věcí a je odloučená, proto ji nelze vymezit – důkaz předveden na jednotlivinách smyslových. Pojmy nevznikají ani nezanikají, tedy jsou a nejsou. Pojem se skládá ze jmen. Jednotliviny mají jména, která však náležejí i jiné, než jedné definované věci. Jednotlivé smyslové věci se nedají vymezit, protože obsahují látku, která může být i nemusí, a tím věci zanikají.
h)
Jedno a jsoucno nejsou podstatou (s. 217-218, 1040b16-25).
T: Platónikové se domnívali, že jsoucno a jedno jsou ideje, a tím něco samostatného. N: Aristotelés míní, že ani jedno, ani jsoucno nemohou být podstatou věcí. Nejsou samostatné, vyskytují se v mnohém, zatímco podstata náleží sama sobě a tomu, čeho je podstatou. A: „Ježto se však jedno vypovídá týmž způsobem jako jsoucno a podstata jedna (tú henos) je jedna, a poněvadž to, čeho podstata je počtem jedna, je samo počtem jedno, je zřejmo, že ani jedno, ani jsoucno nemohou být podstatou věcí, zrovna tak jako jí není pojem prvku nebo počátku.“ (S. 217, 1040b16-19.)
i)
Závislost idejí na smyslových věcech (s. 217-218, 1040b26-1041a5).
N: Ideje jsou podle Aristotela pouze jednotliviny, ke kterým Platón přidal slovo „o sobě“. Ideje jsou závislé na smyslových věcech, neboť obsah idejí vyplývá z obsahu smyslových věcí. A: Aristotelés míní, že přívrženci učení o idejích chybně považují za ideu jedno v mnohém (hen epi pollón), a proto: „… nemohou udat, které jsou to podstaty, jež jsouce nepomíjitelné, jsou mimo ty, jež jsou jedinečné a viditelné. Činí je tedy totožnými s pomíjitelnými – tyto podstaty totiž známe –, člověkem o sobě (autoanthrópos) a koněm o sobě, přidávajíce smyslovým slůvko „o sobě“ (auto).“ (S. 217-218, 1040b30-35.) Ideje mají existenci reálnou 43
v oblasti smyslové jako podstatné tvary a existenci ideální v naší mysli. Jsou trvalé a nevzniklé, na rozdíl od pojmů v člověku. Kdo tedy ideje měl první a uvedl v život?114 Co se vypovídá obecně není podstatou, žádná podstata se neskládá z podstat.115
6. 6. Kniha osmá a)
Definice idejí (s. 226-227, 1043b25-32).
N, A: Aristotelés opět vyjadřuje svůj názor, že ideje nelze definovat, neboť co je prvotně jednoduché, to nelze vymezit. Výměr a pojem je možný pouze o složených podstatách, a to ať jsou smysly vnímatelné nebo pouze rozumem poznatelné.
b)
Čísla jako podstaty (s. 227, 1043b33-1044a12).
T: Podle platóniků jsou podstatami ideje, matematické útvary a podstaty smyslové. Platónským názorem prý bylo, že čísla jsou podstatami, a to jako jednotky. N: Aristotelés souhlasí, že podstaty jsou nějak čísly, ale nikoli jako jednotky. A: Výměr je také druh čísla, který je dělitelný na části nedělitelné, neboť není neomezený počet pojmů. Pokud se u čísla i u výměru něco odečte či přičte, číslo i výměr se změní. Proto také číslo musí mít v sobě něco, čím je jedno. A co z mnohého činí jedno? To nedovede nikdo říci. Stejným jednotným celkem je také výměr, pro nějž taktéž není vysvětlení. „… a tak je také podstata jednem, ale nikoli tak, jak někteří tvrdí, jako by byla druhem jednotky nebo bodu, nýbrž proto, že každá podstata je skutečností (entelecheia) a určitou přirozeností (fysis). A jako konečně ani určité číslo neobsahuje žádné více a méně (mállon kai hétton), tak <je neobsahuje> ani podstata co do tvaru (kata to eidos), anebo obsahuje-li je přece, tedy jenom s látkou.“ (S. 227, 1044a7-12.)
c)
Jednota smyslové podstaty (s. 231-232, 1045a7-25).
T: V šesté kapitole se zdůrazňuje, že platónikové svými odloučenými tvary nemohou vysvětlit jednotu smyslové podstaty. N: Aristotelés se ptá, co člověka činí jednem a ne mnohým? Co je příčinou, že výměry a čísla jsou jednem? A: Výměr je jednotný pojem, neboť jeho obsahem je jedno. Je-li živočich o sobě a dvounohá bytost o sobě, pak jsou lidé účastí v těchto dvou idejích. Člověk pak není jednem, ale 114
Dle A. Kříže tato otázka vyplývá z věty předcházející. S. 463, první poznámka ke s. 218. Aristotelés zde zopakoval závěry, ke kterým dospěl již v kapitole třinácté VII. knihy (viz výše, část 6. 5. bod e) tohoto textu).
115
44
bytostí dvounohou a živočichem, jak by dle Aristotela vyplývalo z platónského učení. Tento problém Aristotelés řeší svou analýzou jsoucen na látku a formu. „… poslední látka (hé eschaté hýlé) a tvar jsou totéž a jedno, jenže první je v možnosti, druhé ve skutečnosti.“ (S. 232, 1045b17-19.)
d)
Jednota věci jako účast (s. 232-233, 1045a36-b25).
T: Platónikové vysvětlují jednotu věci termínem účast. N: Nikdo však dle Aristotelovy zprávy nedokázal vysvětlit, co je účast a co je příčinou účasti věcí na idejích. A: Aristotelés se dále účastí nezabývá a uvádí jiná vysvětlení zmíněné jednoty, a to společenství, sloučení nebo spojení duše s tělem. Tato tvrzení mají za úkol najít sjednocující pojem a rozdíl pro možnost a skutečnost. Pro Aristotela je to však zbytečné hledání, jako kdyby se u jedna hledal teprve důvod, že je jedno. Každá jednotlivina je jedno. Co je jedno v možnosti, je v určitém smyslu jedno s tím, co je ve skutečnosti. Jedinou příčinou je hybný činitel, jež uvádí věci z možnosti ve skutečnost.
6. 7. Kniha devátá V knize deváté se Aristotelés věnuje zkoumání jsoucna z hlediska možnosti (dynamis, δύναμις)116 a skutečnosti (energeia, ἐνέργεια)117. V kapitole osmé je poznámka o idejích a
jejich vztahu ke skutečnosti a možnosti. a)
Ideje a Aristotelovo učení o možnosti a skutečnosti (s. 249-252, 1050a9-1051a5).
T: Existují ideje o sobě. N: Podle Aristotela jsou platónské ideje spíše jen možností a nevyrovnají se skutečnosti. A: Aristotelova námitka a argumentace vychází z jeho vlastního pojetí vztahu mezi možností a skutečností. Důsledkem existence idejí by totiž podle něj bylo, že: „… bylo by něco, co by bylo vědoucí (epistémon) v mnohem větší míře než věda o sobě a co by bylo v mnohem větší míře pohybováno než pohyb . Neboť toto jsou skutečnosti, ono však jsou jejich možnosti.“ (S. 251, 1050b35-1051a2.) Pokud jsou ideje jsoucnem, jsou ve srovnání s činností spíše možností a činnosti se nevyrovnají. Podle Aristotelova navazujícího výkladu v kapitole deváté je skutečnost také lepší a cennější než 116
Možnost (dynamis) – potence je jednak logická, jednak věcná. Možnost je mohoucnost či schopnost něco činit nebo trpět (s. 471, 3. pozn. A. K. ke s. 236). 117 Skutečnost (energeia) znamená nejprve působení, činnost a v přeneseném významu skutečnost (jako bytí). Stejný význam mívá slovo entelecheia, původně dovršení, dokonalost. Obě slova používá Aristotelés o bohu, jež je jsoucno nehmotné (s. 472-473, 2. pozn. A. K. ke s. 240).
45
možnost. Neboť skutečnost předchází možnosti jak z hlediska času, tak dokonalosti. Skutečnost je účelem a cílem vzniku a vývoje.
6. 8. Kniha desátá a)
Jedno jako podstata (s. 261-263, 1053b10-1054b19).
T: Jedno je podstatou, tvrdil Platón a před ním i pýthagorejci. N: Aristotelés zde odkazuje na vysvětlení z pojednání o podstatě a jsoucnu (Met. VII, 13), kde vysvětlil, že obecno (ta katholú, καθόλου) nemůže být podstatou, neboť je to něco společného, co přísluší více věcem a může být jenom přísudkem. Obdobně je tomu tak u jedna. A: Podstata je vlastní jednotlivé věci, nepřísluší ničemu jinému. Jsoucno a jedno jsou však něčím nejobecnějším, co se vypovídá o všem, a proto nemohou být podstatou. Jedno nemůže být ani rodem. Rody také nejsou odloučeny od věcí a nejsou podstatami. Jedno je v každém rodu přirozenou povahou a není vlastní podstatou (fysis, φύσις) žádného rodu. Jedno a jsoucno znamenají v určitém smyslu totéž. „… výpovědí „jeden člověk“ neříká se více než výpovědí „člověk“, jako také bytí (to einai) nevypovídá dále nic o určitém co, jakosti a kolikosti, a konečně z toho, že být jednem (to heni einai) a být jednotlivinou (hekastó einai) znamená vždy totéž.“ (S. 263, 1054a17-19.)118
b)
Důsledky učení o idejích z hlediska pomíjejícího a nepomíjejícího (s. 278-279,
1058b26-1059a17). T: Názor platóniků byl ten, že (nepomíjející) ideje nemají pouze stejné jméno s (pomíjejícími) jednotlivými věcmi, ale ideje jsou druhově stejné jako jednotlivé věci. N: Aristotelés tvrdí, že nemohou být takové samostatné ideje (eidé), které jsou druhově totožné s jednotlivinami, což vysvětluje následovně.
118
Námitku a) z desáté knihy je vhodné porovnat s knihou třetí a sedmou, neboť se zabývají tímtéž tématem. Část X, 2 je řešením jedenácté aporie z třetí knihy, zda jedno a jsoucno jsou podstatou a principem, kde Aristotelés uvedl dva možné rozpory (srov. Met. III, 4, část 6. 2. h). Za prvé, pokud by se neuznalo jedno a jsoucno za podstatu, nebylo by podstatou nic obecného (neboť jedno a jsoucno jsou něčím nejobecnějším) a existovaly by pouze jednotliviny. Za druhé, když by bylo jedno a jsoucno o sobě, pak by nebylo nic od nich odlišného, všechna jsoucna by byla jednem, a to by bylo jsoucnem (s. 93-94, 1001a20-1001b1). Ve druhé kapitole knihy desáté je odmítnuto obecno jako podstata stejně jako v knize sedmé v kapitolách 13 a 16. V Met. VII, 13 je však větší pozornost věnována obecnu, zatímco v Met. X, 2 se Aristotelés více zabývá jednem. Aristotelés odkazuje na předchozí vyjádření o podstatě a opakuje základní myšlenku, že obecno nemůže být podstatou, neboť je něčím společným. Dále se Aristotelés ptá, co je jedno (viz výše část 6. 8. a). To v knize VII, 13 nebylo, ale následoval výklad o podstatě jako něčem nesloženém. Obecno znamená takové a takové, ale nikoli toto zde (s. 212, 1039a15-18). Odpověď Aristotela na aporii je tedy, že obecno ani jedno nejsou podstatou, ale pouze přísudkem.
46
A: Pomíjejícnost u všeho, co zaniká, musí být buď podstatou nebo být v podstatě (stejně je tomu tak u nepomíjejícnosti), nemůže být jen mimochodem, musí nutně náležet podmětu. Nelze tedy, aby nějaká jednotlivina byla zároveň pomíjející i nepomíjející (neboť jednotliviny podléhají zániku a ideje jsou věčné). Pomíjející a nepomíjející jsou protivy, které se liší rodem.
6. 9. Kniha jedenáctá Tato kniha začíná rekapitulací aporií z knihy třetí (první dvě kapitoly). a)
Druhy podstat (s. 282-283, 1059b1-21).
T: Za platónské podstaty byly považovány ideje, matematické předměty a podstaty smyslové.119 N: V páté aporii o smysly vnímatelných či nevnímatelných podstatách vyjadřuje Aristotelés opět přesvědčení, že ideje žádné nejsou. A dále se ptá, proč se matematické předměty kladou mezi ideje a věci smysly vnímatelné jako něco třetího. A: Vždyť není žádný třetí muž či kůň mimo člověka (či koně) o sobě a mimo jednotlivé lidi (či koně). Aristotelés dále klade otázku, jakými předměty se tedy pak zabývá matematika? „Jistě ne těmi, jež vidíme kolem sebe; neboť žádný z nich není takový, jaké zkoumají matematické nauky.“ (S. 282, 1059b10-11.) Poté uvádí doplnění páté aporie: jaká věda má zkoumat předmět matematiky? Dochází k závěru, že to může být jenom filosofie.120
b)
Existuje-li něco mimo jednotliviny (s. 284-285, 1060a2-26).
T: Existují ideje jako druh odloučené podstaty. N: V osmé aporii je nastolena otázka, má-li se předpokládat ještě něco jiného mimo jednotliviny. Je něco odloučeného o sobě, nějaký druh odloučené podstaty, co by mohla zkoumat hledaná věda? A: „Ale přece se zdá, že přesahuje meze rozumného myšlení (ektos tón eulogón), když se mimo podstaty smyslové a podrobené zániku vymýšlejí v stejném počtu jiné, věčné.“ (S. 284, 1060a17–19.)121 119
Jak již bylo zmíněno v Met. VII, 2 (s. 183, 1028b20) a Met. VIII, 1 (s. 222, 11042a22-23). Srovnání námitky s knihou třetí. V páté aporii třetí knihy Aristotelés více vysvětluje, proč nelze přijmout odloučené ideje jako smyslově poznatelné věci, které se liší od jednotlivin pouze tím, že jsou věčné. V knize jedenácté se omezil na konstatování, že ideje nejsou, a věnuje se druhé části aporie, a to matematickým předmětům. Námitky týkající se všeho třetího, co by bylo kladeno mezi ideje a jednotliviny jsou podobné v obou knihách, pouze v knize jedenácté jsou stručnější. 121 Pro srovnání – osmá aporie vyznívá v knize třetí spíše jako odůvodnění a souhlas s idejemi, zatímco v knize jedenácté je řečeno, že idejemi by docházelo ke zdvojování podstat. V knize třetí Aristotelés uvádí, že jednotlivin je neomezené množství, a proto o nich můžeme těžko nabýt vědění. Pokud by nebylo nic mimo jednotliviny, nebylo by nic přístupné myšlení, vše by bylo pouze smyslově vnímatelné. Nebylo by nic věčného, nebylo by vznikání. 120
47
6. 10. Kniha dvanáctá a)
Existence idejí (s. 316-317, 1070a15-30).
T: Ve třetí kapitole, v poznámkách o podstatě, souhlasí Aristotelés s Platónem, že je tolik ideálních tvarů (eidé), kolik je věcí v přírodě.122 N: V dalším odstavci však již uvádí, že z hlediska vysvětlení vzniku a vývoje není třeba uznávat jsoucnost idejí.123 Aristotelés dokazuje, že nejsou obecné tvary, formy na způsob platónských idejí. A: Nejsou formální příčiny před účinkem a nejsou formální příčiny, které by vystačily pro vysvětlení vzniku v přírodě a umění, a proto jsou ideje zbytečné.124 „Hybné příčiny jsou pak příčinami před vznikem něčeho, kdežto to, co je příčinou jakou pojem (logos), je zároveň.“ … „Je však třeba zkoumat, zda něco má také další trvání. U některých věcí totiž tomu nic nebrání. Taková je snad například duše, ne celá, nýbrž rozum (nús); neboť je asi nemožné, aby celá měla další trvání. Je zřejmo, že z těchto důvodů125 není třeba uznávat jsoucnost idejí. Neboť člověk plodí člověka, jednotlivec jednotlivce. A podobně je tomu v oblasti umění; neboť umění lékařské je souhrnem (logos) zdraví.“ (S. 317, 1070a22-30.)126
S uznáním odloučených idejí či tvaru a podoby by ale vznikla nesnáz, pro které věci by ideje byly a pro které ne. Aristotelés zde uvádí, že uměle vytvořené věci nemají odloučené jsoucno (s. 87-89, 999a26-b19). V knize jedenácté Aristotelés již ideje přímo nezmiňuje. Uvádí, že odloučeným počátkem nemůže být látka, neboť je v možnosti a ne ve skutečnosti. Počátkem by spíše mohl být tvar a podoba. Ty jsou však zase podrobeny zániku. Pro řád ve světě je důležitý věčný, odloučený a trvalý počátek (s. 284-285, 1060a19-27). Tím Aristotelés směřuje ke svému pojetí boha. Další srovnání lze provést s knihou šestou, kde Aristotelés nechal nerozhodnuto, zda jsou matematické předměty neměnné, odloučené a samostatné. Zde v knize jedenácté již uvádí: „… matematika se pak zabývá sice i tím, co je trvalé, ale není odloučené, samostatné. Proto se s odloučeným a nehybným jsoucnem obírá věda odlišná od obou, pokud je taková podstata, totiž odloučená a nehybná, …“ (S. 296, 1064a32-35.) Tento bod není mezi námitkami uveden, neboť se Aristotelés na tomto místě nezmiňuje o Platónovi. A ani tato část není věnována kritice nauky o číslech. Aristotelés sedmou kapitolu věnuje rozdělení filosofie a vztahu věd k první filosofii. Uvedené vymezení odloučené a nehybné podstaty je důležité pro Aristotelův výklad prvního počátku, tj. boha. 122 Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 214. Aristotelés tímto pochválil Platóna za omezení idejí na věci, které existují od přírody. 123 O tom, že ideje nejsou nutné pro vysvětlení vzniku, Aristotelés pojednával v knize sedmé kapitoly 7-9 (viz výše, zde část 6. 5. bod b) tohoto textu). 124 S. 494, pozn. A. K. ke s. 317. 125 Pro vysvětlení vzniku a vývoje. Dle Aristotela může tvar být odloučený od přírodních věcí. Takovýmto tvarem může být duše. Formální příčina však není dříve než celek, jehož je tvarem. Proto duše není dříve než živá bytost a po zániku těla může dále trvat nejspíše jen duše rozumová (s. 494, 3. pozn. A. K. ke s. 317). V tomto Aristotelově textu můžeme číst kritickou připomínku k učení Platóna o nesmrtelnosti duše. V Aristotelově pojetí je nesmrtelná pouze část duše. Avšak tato připomínka se týká psychologie a ne přímo první filosofie. 126 Ve dvanácté knize se Aristotelés věnuje počátkům vznikání a změny ve druhé a třetí kapitole. Vznik a jeho druhy (Věci vznikají: 1. od přírody, 2. uměním, 3. bezděčně. S. 193, 1032a12-13.) byly probrány v knize sedmé, kapitoly 7.-9., kdy Aristotelés vysvětlil své pojetí vzniku věcí z látky a tvaru, a proto dle něj nejsou nutné odloučené ideje. V knize dvanácté jsou, v souladu s Aristotelovým učením, opět odmítnuty ideje jako nepotřebné z hlediska příčin, neboť formální příčiny nejsou před účinkem. Aristotelés zde navíc vyjmenovává své chápání vzniku a změny. Opakuje, že vše vzniká ze jsoucího, vše má látku a také pohyb (s. 314-315, 1069b9–26). Vše se mění z něčeho v něco a příčinou změny i vzniku je první hybný činitel. Je zde přidáno zamyšlení o dalším trvání některých věcí, což může splňovat snad alespoň část duše (s. 316-317, 1070a1-25).
48
b)
Pohyb (s. 321-322, 1071b-12-38).
T: Dle Aristotelovy zprávy Platón uznával stálý pohyb. N: Avšak nevysvětlil stálý pohyb blíže. Proč je tomu tak, jakou má příčinu a který je to pohyb. Pro Aristotela je nutná příčina pohybu, nic se nepohybuje náhodou. A: Aristotelés opět zdůrazňuje, že není nutné předpokládat ideje pro vysvětlení prvního pohybu, neboť pohyb může působit pouze činný činitel. Ve věčných idejích by musel být počátek schopný působit změnu, musel by být skutečně činný a jeho podstatou by musela být skutečnost, ne pouhá možnost.
c)
Duše jako počátek pohybu (s. 322-323, 1071b39-1072a18).
T, N: Dále Aristotelés vyvrací Platónův názor, že by světová duše mohla být první příčinou pohybu (duše jako počátek; to, co samo sebou pohybuje), neboť vznikla až později.127 A: Aristotelés vysvětluje, že pokud je opravdu skutečnost dříve než možnost (Met. IX, 8), byl původní chaos či noc bez konce, ale v kruhovém pohybu. Neboť kruhový pohyb je jediný nepřetržitý a pohyb trval vždy. Tento kruhový pohyb musí mít za příčinu něco trvalého, co je stále stejnoměrně činné.128
d)
Počet podstat (s. 326-327, 1073a14-b1; s. 330, 1074a31-39).129
T: Na počátku osmé kapitoly, ve které se zkoumají ostatní nehmotné podstaty vedle boha, uvádí Aristotelés, že Platón neřekl nic určitého o počtu podstat. N: „Nauka o idejích neobsahuje zvláštní zkoumání této otázky. Neboť hlasatelé této nauky prohlašují, že ideje jsou čísla, mluví však o číslech jednou tak, jako by jich bylo neomezené množství, podruhé tak, jako by se omezovala na desítku. O tom však, proč je čísel právě takový počet, neříká se nic s přesvědčivým odůvodněním.“ (S. 327, 1073a17-21.) A: Dle Aristotela vše co je mnohé, je hmotné. První bytnost (to ti én einai, τὸ τί ἦν εἶναι) je nehmotná, neboť je skutečností (entelecheia, ἐντελέχεια), absolutní formou bez
látky. První nehybný hybatel je pouze jeden a je první počtem i pojmem. Bůh je jedinou příčinou pohybu a jediný nejvyšší princip. Je-li pouze jeden nehybný hybatel, je také jenom jeden svět.
127
Světová duše byla vytvořena až po původním neuspořádaném pohybu látky. Tim. 30a-b: „Poněvadž totiž bůh chtěl, aby pokud možno všechno bylo dobré a nic nebylo špatné, ale nalezl všechno, cokoli bylo viditelné nikoli v klidu, nýbrž v nesouladném a nespořádaném pohybu,“ … „stavěl svět tak, že vložil rozum do duše a duši do těla, aby vykonal dílo co do přirozenosti nejkrásnější a nejlepší.“ Platón. Kleitofón. Ústava. Timaios. Kritias. S. 391. 128 Na tento výklad navazuje kapitola o bohu a jeho podstatě, kde Aristotelés uvádí svoji představu o příčině prvního pohybu. 129 Velká část kapitoly je věnována astronomii, kdy se Aristotelés zabývá nebeskými tělesy a počtem sfér v souvislosti s počtem podstat.
49
e)
Cyklický vývoj (s. 330, 1074b1-14).
T: Aristotelés vyjadřuje shodné mínění s Platónem v otázce cyklického vývoje v dějinách kultury. N: Dle Aristotela však není vývoj pokračující dopředu130, nýbrž umění i filosofie vznikají a zanikají.
f)
Řád a jednota světa131 (s. 333-335, 1075a31-1076a3).
T: Platónikové prý považovali látku za jeden článek protiv.132 N: Aristotelés vyvrací názory předchůdců o řádu světa a mezi nimi i názor Platónův o počátcích a první příčině. Dle Aristotela není látka ničeho protivou. Nevysvětlené pro Aristotela zůstává také to, proč jsou některé věci pomíjející a jiné nepomíjející, jestliže vznikají ze stejných počátků. A: „… jako i zastánci idejí musí uznávat ještě jiný, mocnější (kyriótera) počátek. Neboť proč věc zrovna tehdy a tehdy měla v ideji účast, anebo proč ji má právě teď (metechei)?“ (S. 334, 1075b18-20.) „Kdyby však byly ideje nebo čísla, nebyly by příčinou ničeho, a kdyby se to nechtělo připustit, jistě by alespoň nebyly příčinou pohybu. Dále, jak by velikost a nepřetržitost mohla vzniknout z toho, co nemá velikosti?“ (S. 335, 1075b27-29.) Aristotelés sám považuje za nutné, aby byly principy odloučené od smyslových věcí, neboť by jinak nebyl ve světě řád. Nemohou to však být ideje, čísla ani protivy, ale pouze hybný činitel (s. 334-335, 1075b24-36).
6. 11. Kniha třináctá a)
Odloučenost matematických předmětů (s. 339-340, 1076b13-1077a18).
T: Aristotelés se podrobně věnuje nemožnosti Platónova předpokladu o odloučenosti matematických předmětů.133
130
Aristotelés. Fyzika. Fyz. IV, 14, 223b25, s. 134: “... běh lidských věcí tvoří kruh, a také ostatní věci, které mají přirozený pohyb i vznik i zánik.” 131 Aristotelés v knize dvanácté dospěl ve svém výkladu k bohu, k jednotícímu principu. Svět má řád a každá věc směřuje k cíli. Po vyložení svého stanoviska se zabývá chybami, které učinili jeho předchůdci a vyvrací jejich odchylné názory. 132 Srov. Met. XIV, 1, 1087b4, s. 371: „Zmínění< platónici> pojímají jeden člen protivy jako látku.“ 133 Před kritikou odloučených matematických předmětů uvádí Aristotelés argumenty proti tomu, že by matematické předměty mohly být obsaženy ve vnímatelných věcech, což bylo uvedeno a vysvětleno již v Met. III, 2, v páté aporii (s. 82-84, 997b1–998a19; viz výše, část 6. 2. body b), c) tohoto textu). Opakují se argumenty již uvedené: a) dvě tělesa nemohou být současně na stejném místě; b) také ostatní možnosti a útvary by byly obsaženy ve věcech smyslových a nic by nebylo odloučeno. Navíc je přidán jeden nový argument: c) žádné těleso by se nedalo dělit (s. 338-339, 1076b1-11).
50
N: Aristotelés proti Platónově nauce namítá, že odloučením matematických předmětů od vnímatelných věcí by docházelo k nepřiměřenému zmnožování. A: (I) Pokud by matematické předměty byly před smyslovými věcmi a před nimi ideje těchto předmětů, bylo by mnoho odloučených předmětů. Co je nesložené je dříve než to, co je složené. Např. mimo plochu smysly vnímatelnou by byla druhá plocha odloučená, třetí plocha obsažená v matematických tělesech a čtvrtá plocha mimo tato tělesa. (II) Stejné zmnožování by se týkalo i čísel. „Mimo každý druh bodů byly by jiné jednotky, rovněž mimo jednotlivé věci smyslové a mimo pomyslné, takže by byl druhů matematických čísel.“ (S. 340, 1076b36-39.) (III) Není možné, aby matematické vědy měly předmět svého zkoumání mimo smyslovou oblast, neboť předměty odloučené od smyslové oblasti jsou nehybné.134 (IV) Matematikové uznávají ještě něco obecného, a to by byla další odloučená podstata mezi idejemi a matematickými předměty. A z toho důvodu je podle Aristotelova názoru nemožná odloučenost matematických předmětů od věcí smysly vnímatelných. (V) Matematické předměty jako odloučené by musely být dříve než veličiny vnímatelné smysly, a to neodpovídá skutečnosti.
b)
Podstata matematických předmětů (s. 341-342, 1077a22-b17).
T: Argumentace stále směřuje proti Platónovu názoru o odloučenosti matematických předmětů a proti jejich postavení mezi idejemi a smyslovými věcmi. N: Další Aristotelova námitka zní, jak by mohly být matematické veličiny jednem, jestliže soudržnost věcí zajišťuje duše či nějaký jiný počátek, jinak se rozpadají. Co může dávat soudržnost dělitelným veličinám? A: Těleso může být druhem podstaty, neboť je završené. Zatímco čáry nemohou být podstatami, nemohou být oduševněné, nejsou tvarem, ani látkou. Nic se nemůže skládat z čar, ploch či bodů. „Pojmově jsou snad tedy matematické předměty dřívější. Ale ne všechno, co je dřívější co do pojmu, je dřívější také co do podstaty. Neboť co do podstaty je dřívější to, co je mocno více pokračovat v bytí, i když je odloučeno, co do pojmu však jsou dříve částečné pojmy, z nichž se pojmy skládají. Obé však nemůže být najednou.“ (S. 341, 1077b1-4.) Aristotelés závěrem objasňuje, že matematické předměty nemohou být někde odloučené, neboť nejsou více podstaty, než tělesa. A mohou být dříve než věci vnímatelné smysly pouze pojmově, ale ne svým
134
Např. nebe se pohybuje a je předmětem zkoumání astronomie.
51
bytím. Matematické nauky nemají za předmět něco vnímatelného smysly, nýbrž to co je pojmově dřívější a jednodušší.
c)
Předmět matematiky (s. 342-344, 1077b-1078a30).
T, N: Ve třetí kapitole je kritizovaná teze stále stejná (viz výše, body a, b), ale v této kapitole podává Aristotelés již své vysvětlení.135 Podle Aristotela vědy matematické nemají za svůj předmět to, co je smysly vnímatelné, ale také nic jiného, co by bylo odloučené. A: „Nejlépe se však něco pozoruje tak, že se neodloučené má za odloučené, jak to právě činí aritmetik a geometr.“ (S. 344, 1078a21-22.) Matematické předměty jsou dle Aristotela abstrakcí. Předmět matematiky může být v možnosti, pokud je odloučen od subjektu, na kterém se pozoruje. Jsoucí může být dvojím způsobem, a to buď jsoucí ve skutečnosti, nebo jsoucí látkově (tj. v možnosti).136
d)
Vznik odloučených idejí (s. 345-346, 1078b12-1079b10).
T: Čtvrtá kapitola je věnována učení o idejích. Platón prý vycházel z učení Hérakleitova o stálém toku ve smyslové oblasti, proto jsou nutné jiné, trvalé útvary, aby mohlo být vědění a rozumové poznání. N: Aristotelés uznává Sókratovu zásluhu na zavedení důkazu vyvozením a na obecném určování pojmů. Sókratés nepojímal obecniny ani výměry jako odloučené. Teprve Platón odloučil ideje pro vše, co se vypovídá obecně.137 Aristotelovy námitky a argumenty proti jsoucnosti idejí jsou téměř doslova shodné s námitkami z první knihy, deváté kapitoly (viz výše, část 6. 1. body e)-k) tohoto textu). A: (I) Idejí by muselo být více než věcí smyslových, předpokládají se ideje pro jednotliviny i pro obecniny. (II) Žádný důvod pro jsoucnost idejí není jasný, neboť z nich nevyplývá nutný závěr, či z některých vyplývají ideje i pro to, pro co se nepředpokládají. Musejí být ideje všeho, co je předmětem vědění; dále ideje záporů; a také toho, co již zaniklo, neboť o tom trvá smyslová představa. (III) Vytvářejí se ideje pro vztah a odůvodňuje se jsoucnost „třetího člověka“. (IV) „… důsledkem je, že dvě není první, nýbrž číslo, a že to, co je vztažné, je dříve než to, co je o sobě, a všechno to, čím mnozí, přidržující se učení o idejích, odporovali 135
Aristotelés si matematiky velmi cenil, přestože v jiném smyslu než platónikové. Proto v této kapitole je obsažena i chvála matematických věd. „Čím více pak věda má předmětem to, co je pojmově dřívější a jednodušší, tím větší je její přesnost, jež je právě v jednoduchosti.“ (S. 343, 1078a9-10.) 136 Gerson. Aristotle and Other Platonists. S. 237. Gerson míní, že „látkově“ zde znamená „potencionálně“, tj. že matematické objekty existují v možnosti ve smyslově vnímatelném (srov. Met. IX, 9, 1051a21-33, s. 252-253). 137 Téměř shodné vysvětlení vzniku idejí, kritiku odloučenosti idejí od smyslových věcí a kritiku „účasti“ uvedl Aristotelés v Met. I, 6, 987a32–b13, s. 50-51. V první knize je však důrazněji kritizován předpoklad „účasti“ věcí na idejích, zatímco zde v knize třinácté je nejvíce kritizováno „zmnožení“ věcí, budou-li zavedeny ideje.
52
vlastním počátkům.“ (S. 346, 1079a15-19.) (V) Musí být ideje nejen podstat, ale mnoha dalších věcí. Vědění se týká i jiných věcí, než jen podstat. Nejasný je pojem účasti. Každá věc by měla několik idejí.
e)
Ideje jako příčiny (s. 348-349, 1079b12-1080a8).
T: Zda jsou ideje příčinami věcí, jak to chápal a uváděl Platón.138 N: Dle Aristotela ideje nejsou ani příčinou pohybu, ani nějaké změny. Nepřispívají k poznání jiných věcí, ani k jejich bytí, nejsou jejich podstatou. Nejsou přítomny v tom, co v nich má účast. Z idejí se nedají vysvětlit smyslové věci. Dle Aristotela je pouhá básnická metafora, řekne-li se, že jsou to vzory a jiné věci v nich mají účast. A: Nic nemůže z podílu na idejích vzniknout, není-li přítomen hybný činitel. „Dále by ideje byly vzory nejen věcí smyslových, nýbrž také sebe samých, například rod pro druhy rodu; a tak by totéž bylo vzorem a zároveň obrazem (paradeigma kai eikón).“ (S. 348, 1079b33-35.) Je nemožné, aby ideje jako podstaty byly odloučeny od toho, čeho jsou podstatou. Věci podobné mohou vzniknout, aniž by byly zpodobením věčných vzorů. Pro jednu věc by bylo několik vzorů, a tak i vícero idejí. Ideje by byly vzory také sebe samých.
f)
Číselné teorie (s. 349-359, 1080a13-1083b23).139
T: Platón podle Aristotelova vyjádření považoval čísla za odloučené podstaty a za první příčiny jsoucna140 (s. 349, 1080a14). N: Aristotelés se nejdříve snaží rozhodnout, zda jsou jednotky slučitelné či neslučitelné, a pokud jsou neslučitelné, kterým ze způsobů vymezených v kapitole šesté. Pokud by byly jednotky slučitelné, jedná se o číslo matematické, a pak ideje nemohou být čísly.141 A: Idea každé věci je jenom jedna, zatímco stejných a nerozdílných čísel je neomezeně mnoho, takže např. určitá trojka není více člověkem o sobě než některá jiná (s. 352, 1081a7-12). 138
„Ve Faidónovi se však praví, že ideje jsou příčinou bytí a vzniku.“ (Met. XIII, 5, 1080a2, s. 349.) Část Aristotelova výkladu, která se zabývá číselnými teoriemi je velmi rozsáhlá a není snadno pochopitelná. Platónovo učení o číslech není dobře známo, a proto není jasně patrné, co přesně Aristotelés kritizuje. Nebudu tedy uvádět Aristotelovy námitky či jeho názory dopodrobna, neboť by tato část byla rozsáhlá a přitom to není pro vymezené téma mé práce příliš užitečné. Čímž by vznikl nepoměr mezi množstvím a důležitostí uvedených informací. A navíc s rizikem nepřesností. 140 Aristotelés uvádí následující názory o číslech: (A) Jsou dva druhy odloučených čísel – ideová a matematická, která jsou mimo smyslovou oblast a mimo ideje. (B) Je pouze číslo matematické, které je odloučené od smyslových věcí. Nebo podle pýthagorejců není odloučené, nýbrž vznikají z něj smyslové podstaty. (C) Jsou pouze čísla ideová, někteří však praví, že je to číslo matematické (s. 350-1,1080b11-23). Všechny názory o číslech považuje Aristotelés za nemožné, přesto Platónovi přisuzuje něco dobrého: „Ten však, kdo první tvrdil, že ideje jsou a že ideje jsou čísly, a také že matematické předměty jsou, z dobrých důvodů oddělil čísla matematická a ideová.“ (S. 366, 1086a12.) 141 V matematickém čísle se jednotky od sebe vzájemně neliší, tvoří řadu a jsou slučitelné. U čísel ideových následuje po jedničce dvojka jako něco různého a neobsahuje první jedničku, trojka neobsahuje dvojku atd. (s. 349350, 1080a20-35). 139
53
„Jestliže však ideje nejsou čísly, nemohou vůbec být. Neboť z kterých počátků by ideje měly být odvozeny? Číslo je totiž z jedna (ek tú henos) a z neurčené dvojice a počátky a prvky se označují čísla a nelze klást ideje ani dříve, ani později než čísla.“ (S. 352, 1081a13-16.) Tímto Aristotelés vyjadřuje nemožnost odvození idejí, uzná-li se za počátek jedno a neurčitá dvojice také pro matematické číslo, a to nemůže být shodné s idejemi. Přesto dále v textu vyjadřuje Aristotelés souhlas s Platónem a ideovými čísly: „Je-li jednička počátkem, pak se to má s čísly spíše tak, jak učil Platón, a musí být nějaká prvotní dvojka a prvotní trojka, takže čísla nemohou být navzájem sčítatelná.“ (S. 358, 1083a32-35.) A: Aristotelés pokládá za nesmyslné, aby se jednotky od sebe jakýmkoli způsobem lišily, neboť mezi jednotkami nevidíme žádný kolikostní či jakostní rozdíl (s. 356, 1082b2-5). Pro případ neslučitelnosti jednotek jsou dva základní modely: 1. Žádná jednotka není slučitelná s jinou jednotkou, jednotky se od sebe různí; 2. Rozdílné jsou jenom jednotky obsažené v různých číslech, ale ne jednotky v témže čísle. Pro oba modely Aristotelés uvádí množství příkladů, ale všechny jsou dle jeho mínění nevyhovující a neodpovídají pravdě.142 „Je-li tedy číslo, pokud náleží něčemu jsoucímu o sobě, nutně některým ze všech jmenovaných způsobů, ale žádný z nich není možný, je zřejmo, že číslo nemá té povahy, jakou pro ně sestrojují ti, kdo je pokládají za odloučené.“ (S. 359, 1083b20-23.)
g)
Nekonečnost čísel (s. 360-361, 1083b38-1084a29).
T: Dalším problémem čísel je, zda jsou neomezená, či omezená. N, A: Při neomezeném číslu, jež by bylo idejí, nastává problém, že by také neomezené číslo bylo něčeho idejí, a to není možné. Při omezeném číslu by bylo nutné vysvětlit, kolik je čísel a proč. S omezeným číslem by vznikalo ještě více nesnází s idejemi jako čísly.143
h)
Odloučenost čísel, čísla jako počátek (s. 361-362, 1084b3-32).144
T: Dále Aristotelés uvádí nesnáze spojené s platónskými názory o odloučenosti čísel a o číslech chápaných jako počátky. N: Je dřívější jednička či číslo? Jak je jednička počátkem? Z hlediska pojmu či času?
142
Aristotelés se zde nevěnuje pouze Platónově nauce o číslech, ale také nauce pýthagorejců, Speusippa či Xenokrata (s. 504, pozn. A. K. ke knize třinácté). Na konci výkladu o číselných teoriích Aristotelés uvádí své jasné mínění: „Z toho vysvítá, že sice každý v něčem mluví správně, vcelku však nesprávně. Přiznávají také sami, že neříkají totéž, nýbrž si odporují. To proto, že předpoklady a počátky jsou mylné.“ (S. 366, 1086a13-15.) 143 Např.: 1. Kolik by bylo čísel? Bylo-li by jich 10, bylo by velmi málo idejí. 2. Pokud je menší číslo částí většího, pak by např. člověk byl částí koně, je-li dvojka člověkem a čtyřka koněm. 3. Proč vznikají věci, které nemají ideje? (S. 360-361, 1084a11-29.) 144 Tyto poznámky jsou však učiněny z pohledu Aristotelova vlastního učení o látce a tvaru.
54
A: „Pokud je číslo složené, je dřívější jednička, pokud je však dřívější obecno a tvar, je dřívější číslo. Neboť každá jednotka jako látka je částí čísla, číslo však je jejich tvar.“ (S. 361, 1084b4-7.) „Činí tedy z jedničky počátek obojím způsobem. Ale to je nemožné. Neboť jedním způsobem je jednička jako tvar a podstata, druhým jako část a látka.“ (S. 362, 1084b17-20.) Aristotelés pokládá za chybné, snaží-li se někdo dosáhnout počátků zároveň ve smyslu matematiky a ve smyslu všeobecnosti pojmů.
i)
První principy (s. 364-365, 1085b5-22).
T: Za Platónské počátky je považováno jedno a neurčitá dvojice N: Jak se číslo může skládat z jedna a z mnohosti? A: Každá jednotka nemůže být jednem o sobě. Musí tedy být z jedna a z mnohého. Jednotka však nemůže být mnohostí, neboť je nedělitelná. Proto ani prvek nemůže být jedno a mnohé.
j)
Odloučenost idejí (s. 367, 1086a33-b10).
T: Platónovo odloučení obecnin od jednotlivin je příčinou problémů v učení o idejích (např. je živočich o sobě obsažen v jednotlivém živočichu, nebo je něčím jiným).145 N: Neboť dle názoru Aristotela pak jednotliviny jsou skutečně existující věci a jejich podstaty, tj. ideje, jsou také existující samostatně ve světě odděleném od smyslového. A: „… jsou-li mimo podstaty vnímatelné a tekoucí ještě jiné, že tyto je nutno odloučit, a protože neměli jiné, ustavili tyto obecné za samostatné podstaty; z toho pak vyplynulo, že obecné a jednotlivé podstaty (fyseis) jsou skoro totéž.“ (S. 367, 1086b8-10.) „… je nemožné obecně platné určení (ho koinos horos) některého předmětu smyslového světa, poněvadž se stále mění. A tak onen druh jsoucna nazval idejemi a mínil, že věci smyslové oblasti jsou mimo ně a že všechny mají jméno od nich. Neboť mnohost věcí soujmenných s idejemi má prý jsoucnost tím, že má v nich účast.“ (S. 51, Met. I, 6, 987b5-10.)146
k)
Jak lze určit prvky a počátky odloučených podstat (s. 368, 1086b20-1087a6.)
145
Aristotelés naopak chválí Sókrata za stanovení obecných pojmů, které nejsou odloučené od jednotlivin Stejná chvála Sókrata a naopak kritika Platóna za „odloučení“ byla již uvedena ve čtvrté kapitole knihy třinácté (viz výše, část 6. 11. bod d) tohoto textu). 146 Aristotelés pojednal o nemožnosti Platónova učení, které z idejí činí obecné podstaty a zároveň jedinečné a odloučené, v patnácté aporii v knize třetí, kapitole šesté, zda jsou počátky něčím obecným, či jednotlivým. Pokud by byly obecné, nemohou být podstatami, neboť co je společné, neznamená toto zde (tode ti), ale pouze jakost (toionde). Pokud by byly počátky něčím jednotlivým, nemohly by být předmětem vědění, které je poznáním obecného (s. 99, 1003a6-17).
55
T: Předpokladem pro toto zkoumání jsou ideje složené z prvků a odloučená jsoucna mimo podstaty. N, A: (I) Pokud by prvky a počátky byly jednotliviny, pak by bylo tolik jsoucen, kolik je prvků (mimo prvky by nemohlo být nic jiného) a prvky by nemohly být předmětem vědění, neboť vědění se týká toho, co je obecné. (II) „Jestliže však počátky jsou něčím obecným, buďto podstaty z nich pocházející jsou obecné, nebo to, co není podstatou, bude dříve než podstata. Neboť obecno není podstatou, počátek a prvek však je něčím obecným a prvek a počátek je dříve než to, čeho je prvkem a počátkem.“ (S. 368, 1087a1-4.) Aristotelovým cílem tohoto zkoumání bylo, zda je obecné předmětem vědy. Výsledek je však neurčitý: „… věda v jednom smyslu je obecná, v jiném nikoli.“ (S. 369, 1087a24-25.) Věda je totiž dvojí, jedna v možnosti, jedna ve skutečnosti. Možnost ve smyslu látky se týká toho, co je obecné a neurčité. Skutečnost je určitá a týká se něčeho určitého (s. 369, 1087a11-25).
6. 12. Kniha čtrnáctá a)
Platónské počátky (s. 371-374, 1087a30-1088b13).
T: Platónikové proti podstatě jedna kladou podstatu mnohosti, tj. veliké a malé. N: Protivy i prvky jsou uvedeny jako nemožné počátky. Dle Aristotela nemá podstata žádnou protivu, proto žádná protiva není počátkem. Pokud se za prvky pokládá jedno a neurčitá dvojice, pak by i ‚dvojice‘ musela být jednem. Avšak dvojice velikého a malého může být jednem pojmově, ale ne číselně. „Ale neurčují správně ani počátky, jež nazývají prvky. (a) Jedni prohlašují veliké a malé ve spojení s jednem za tři prvky čísel, první dva prvky za látku, jedno (hen) pak za tvar; (b) jiní mluví o hodně a málu, poněvadž veliké a málo má spíše ráz velikosti, a ještě (c) jiní mluví o obecném, co je nad obojím, totiž o něčem, co je ‚více a méně‘.“ (S. 372, 1087b13-18.) A: Aristotelés vysvětluje, proč není možný Platónův názor o prvních principech – jednu a neurčité dvojici. Jedno značí míru, a to se nedá dělit ani z hlediska tvaru, ani z hlediska vjemu. Míra je vždy sourodá s tím, co se má měřit. Míra je prostředkem pro poznání kolikosti. A kolikost se poznává jednotkou. Jedno také není číslem, neboť míra není množstvím měr, ale spíše jedno a míra jsou počátky.147 Hodně a málo jsou vlastnosti pro počty a veliké a malé pro 147 Otázkou zda jedno a míra jsou počátky se Aristotelés zabýval v knize desáté, kapitola 1. a 2. Dospěl k závěru, že jedno je přirozenou povahou každé věci a nemůže tedy být podstatou. Jedno je mírou: „Je tedy zřejmo, že jedno, určujeme-li je v přesném významu slova, je mírou, a to především pro kolikost, potom i pro jakost. Takové však
56
velikosti. Jsou to vlastně vztahy, které jsou nejméně určitou kategorií nebo podstatou. Vztahy jsou vlastností, nikoli látkou, a proto jejich podkladem musí být něco jiného. Vztah není podstatou a něčím jsoucím, neboť nemá vzniku, zániku ani pohybu, není podstatou ani v možnosti, ani ve skutečnosti. Všechny kategorie jsou později než podstata (s. 373-374, 1087b34-1088b4).
b)
Platónské počátky ve smyslu prvků (s. 375, 1088b15-29).
T: Aristotelés zkoumá, jak by se věčné věci mohly skládat z prvků. N: Pokud by se věčné věci skládaly z prvků, musely by mít látku. Co je složeno z prvků, je složeninou. A: Složenina z prvků by musela vzniknout z toho, z čeho se skládá, tj. musela by být v možnosti (co není v možnosti, nemůže ani být, ani vzniknout), a to znamená, že by mohla také nebýt. Co může nebýt, není věčné.148 Proto se věčná podstata nemůže skládat z prvků.
c)
Mnohost věcí (s. 375-378, 1088b29-1089b24).
T: Platón se svou naukou o jednu a neurčené dvojici snažil vyvrátit Parmenidovu nauku o nemožnosti nejsoucna. N: Aristotelés vysvětluje, že nemůže být Platónovou naukou vysvětlena různost a mnohost jsoucích věcí. Neurčená dvojice nebo veliké a malé nejsou příčinou mnohosti. A: „… učinili základem vztah a nestejné, když hledali protiklad jsoucna a jedna, aby z něho a z tohoto vysvětlili vznik věcí; ale vztah a nestejné nejsou ani protivou, ani záporem těchto, nýbrž jsou zvláštním způsobem jsoucna, jako jsou podmět a jakost.“ (S. 377, 1089b3-7.) Dle Aristotela by se nemělo zkoumat, jak může být mnoho věcí jsoucích (např. mnoho podstat, jakostí, tzn. toho, co je ve stejné kategorii), ale spíše jak vůbec jsoucno může být mnohé, např. některá jsoucna jako podstata, jiná jako vlastnost či vztah (s. 378, 1089b21-24).
d)
Čísla ideová (s. 378-379, 1090a2-15).
bude, je-li nedělitelné, jednou co do kolikosti (kata to poson), podruhé co do jakosti (kata to poion). Proto jedno je nedělitelné, buďto zhola, nebo pokud je jedno.“ (S. 261, 1053b4-8.) 148 To bylo již vysvětleno v Met. IX, 8, 1050b6-12, s. 250: „Věčné je totiž co do podstaty dřívější než pomíjející; nic však, co je v možnosti, není věčné. Důvod je ten, že každá možnost se týká zároveň protikladu.“ … „A tak to, co je možné, může být i nebýt, tedy totéž může i být, i nebýt.“ a také v Met. XII, 6, 1071b20-22, s. 322: „Musí tedy být takový počátek, jehož podstatou je skutečnost. Dále tyto podstaty musí být bez látky. Neboť musí být nepomíjející, jeli ještě jinak něco nepomíjejícího. Proto jsou skutečností.“
57
T: Dle Platóna prý čísla „… poskytují určitý druh vysvětlení jsoucnosti věcí, pokud každé číslo je nějakou idejí a pokud idea, ať tak nebo onak, je příčinou jsoucnosti jiných věcí.“ (S. 378, 1090a4-6.) N: Aristotelés nenalézá žádný důkaz, že ideová čísla existují a v čem jsou pro ostatní věci prospěšná. A: Nejsou ani příčinami věcí, spíše samostatnou podstatou, neboť všechny aritmetické věty se vztahují ke smyslovým předmětům.
e)
Čísla matematická (s. 381, 1090b31-1091a5).
T: Podle Platóna vzniká číslo z jedna a neurčené dvojice. N: Aristotelův text uvádí, že Platón uznával číslo ideové a matematické, avšak neřekl, jak a z čeho vzniká číslo matematické, které klade doprostřed mezi číslo ideové a smyslové.149 A: Pokud by vznikalo z velikého a malého, bylo by totožné s číslem ideovým. Musí se tedy přidat jiné veliké a malé, neboť ty vytvářejí velikosti, a tím se uznává řada prvků. Aristotelés míní, že je však nesmyslné, aby bylo jedno pro čísla ideová a jedno pro čísla matematická. Nad těmito jedny by muselo být další společné jedno. Aristotelés se táže, jak by bylo možné, aby toto mnohé bylo jednem.
f)
Odloučenost čísel (s. 380, 1090a35-b4).
T: Aristotelés uvádí, že Platón považoval čísla za odloučená. N: Aristotelés neuznává odloučenost matematických předmětů. A: Platónikové svým učením o odloučenosti nemohou odpovědět na otázku, jak se mohou vlastnosti matematických předmětů vyskytovat ve smyslových věcech, pokud v nich nejsou matematické předměty obsaženy.
g)
Počátky a dobro (s. 383, 1091b1-25).
T: V kapitole čtvrté se Aristotelés zabývá tím, jak se prvky a počátky mají k dobru a krásnu.150 Souhlasí s Platónem, že počátek je dobrý.151 149
Je zde zmíněna i další námitka, která je ponechána Aristotelem bez odpovědi: Jsou-li matematická čísla před smyslovými věcmi (jako něco dřívějšího v uspořádání pod idejemi), proč ničím nepřispívají ke jsoucnosti smyslových předmětů (jako něčemu pozdějšímu)? S. 380, 1090b14-15. 150 Tato otázka byla již rozhodnuta v knize sedmé, kapitole 7: „… a první je vždy nejlepší nebo obdobou nejlepšího.“ (S. 324, 1072b1.); „Není však správné mínění filosofů, jako pýthagorovců a Speusippa, kteří se domnívají, že nejkrásnější a nejlepší není v počátku, …“ (S. 326, 1072b31-32.) 151 Platón, Tímaios, 29e-30a: „Nuže tedy mluvme o tom, na kterém základě vytvořil tvůrce přírodu i to veškerenstvo. Byl dobrý, dobrý pak nikdy ničeho nezávidí; tedy jsa prost závisti chtěl, aby se všechno stalo co nejpodobnější jemu samému. Kdokoli by tedy slyšel od mužů rozumných, že takový právě byl vlastní počátek stvoření a světa, mohl by
58
N: „Bylo by však divné, kdyby tomu, co je první, věčné a dokonale soběstačné, právě soběstačnost a věčné trvání nenáležely jako dobro. Neboť nepomíjející a soběstačné nemůže být kvůli ničemu jinému, než že je dobré.“ (S. 383, 1091b16-19.) A: Počátek je tedy dobrý, ale nemůže být počátkem jedno, a to počátkem na způsob číselného prvku. Proto někteří „… souhlasí s tím, že jedno je první a že je prvkem, ale jenom matematického čísla.“ (S. 383, 1091b24.) Neboť by tu byl přebytek dober, pokud by se všechny jednotky staly dobrem o sobě.
h)
Čísla jako ideje (s. 384, 1091b26-36).
T: Aristotelés dále upozorňuje na těžkosti, které vyplývají z učení o idejích jako číslech, což připisuje Platónovi. N, A: Jsou-li ideje čísly, jsou dobrem o sobě, a tedy idejemi dobrý věcí, a proto nemohou být podstatami všech věcí. Pokud by pak byly také ideje podstat, vše, co by v nich mělo účast, by bylo dobrem. Jestliže by jedno bylo dobrem, pak by z toho vyplývalo, že protiva (tj. mnohé) by byla zlem o sobě. Všechno jsoucno by mělo účast ve zlu mimo jedno o sobě. „Všechny ty důsledky vyplývají z toho proto, že se (a) každý počátek buď činí prvkem, nebo (b) že se počátky činí protivami, a proto, (c) že za počátek považují jedno, a (d) konečně proto, že se čísla myslí jako první a odloučené podstaty a jako ideje.“ (S. 384, 1092a6-9.)
i)
Číselné teorie, vznik čísel (s. 385, 1092a12-34).
T: Platónovo učení o číslech není známo, proto není vždy snadné formulovat, k čemu se Aristotelés přesně vyjadřuje a vůči čemu se vymezuje. N, A: Počátky vesmíru nelze připodobňovat k počátku živočichů či rostlin v tom, že dokonalejší vzniká z neurčitého a méně dokonalého, neboť pak by jedno o sobě nemělo ani jsoucnost, jestliže by stejný poměr byl i u prvních podstat. Pokud by jsoucno bylo z prvků a čísla byla první ze jsoucen, bylo by nutné určit, jakým způsobem číslo z počátků vzniká, zda např. mísením, skládáním či z protivy. Všechny způsoby Aristotelés odmítá jako nemožné.
j)
Čísla jako příčiny (s. 386, 1092b9-25).
T: Opět zde nelze uvést určité Platónovo vyjádření, k němuž se námitky vztahují. tomu zcela správně věřiti. Poněvadž totiž bůh chtěl, aby pokud možno všechno bylo dobré a nic nebylo špatné, ale nalezl všechno, cokoli bylo viditelné nikoli v klidu, nýbrž v nesouladném nespořádaném pohybu, uvedl to z nespořádaného stavu v řád, pokládaje tento stav za všeobecně lepší než onen.“ Platón. Kleitofón, Ústava, Timaios, Kritias. S. 391.
59
N: Podle Aristotelova mínění nebylo určeno, jak jsou čísla příčinami podstat a bytí, zda jako hranice, či jako číselný poměr. A: Je nemožné, aby čísly byly např. vlastnosti (pathé). Dle Aristotela je jasné, že čísla nemohou být podstatami, ani příčinami tvaru, neboť poměr je podstatou, číslo je látkou. „Výsledek je tedy ten, že číslo není příčinou ve smyslu působícího činitele, ať je to číslo vůbec nebo to, jež se skládá jenom z matematických jednotek, ani že nemůže být látkou nebo pojmem a tvarem věcí. Ale není počátkem ani jako účelná příčina.“ (S. 386, 1092b23-25.) Závěr celé knihy je odmítnutí ideových čísel: „Ale již to, že vznik těch čísel působí takové těžkosti a že je nelze nijak soustavně vysvětlit, zdá se dokazovat, že matematické předměty nejsou odloučené od věcí smyslových, jak někteří tvrdí, a že nejsou počátkem.“ (S. 389, 1093b25.)
60
7. Rejstřík Aristotelem kritizovaných bodů Platónova učení 1. Důkaz existence idejí: I, 9 (f, j); XII, 3 (a); XIII, 4 (d). 2. Výměr idejí: I, 9 (e, g, l); III, 6 (i); VII, 15 (g); VII, 16 (i); VIII, 3 (a); X, 10 (b); XIII, 4 (d). 3. Samostatná jsoucnost idejí: VII, 6 (a); VII, 14 (f); VIII, 6 (c); XI, 2 (b); XII, 3 (a); XIII, 9 (j). 4. Příčinné působení idejí: I, 6 (c); I, 9 (h, i, m); VII, 8 (b); XIII, 5 (e). 5. Ideje jako podstaty: III, 2 (a); VII, 6 (a); VII, 10 (c); XII, 8 (d); XIII, 10 (f). 6. Účast v idejích: I, 6 (a); I, 9 (k); VIII, 6 (d). 7. Platónské počátky: I, 6 (b); I, 9 (q); III, 3 (d, e); XII, 10 (f); XIII, 9 (i); XIV, 1-2 (a, b, c); XIV, 4 (g); XIV, 5 (i, j). 8. Jedno a jsoucno: I, 9 (o); III, 3 (d, e); III, 4 (h); VII, 16 (h); VIII, 6 (d); X, 2 (a). 9. Jedno podstatou: III, 4 (g, h); V, 6 (a); VII, 16 (h); X, 2 (a). 10. Ideje jako čísla: I, 9 (n); XIII, 6-8 (f); XIV, 2 (d); XIV, 4 (h). 11. Odloučenost matematických předmětů: III, 2 (b, c); VI 1; XIII, 2 (a, b); XIV, 3 (f). 12. Čísla – výměr, rozdělení: I, 8 (d); III, 2 (b); XI, 1 (a); XIII, 3 (c); XIII, 6-8 (f, g, h); XIV, 3 (e); XIV 5 (i, j). 13. Obecné a jednotliviny: III, 4 (f); VII, 13 (e); X, 2 (a); XIII, 10 (k). 14. Podstata jako číslo: VIII, 3 (b). 15. Poznávání: I, 9 (r); III, 4 (f); VII, 6 (a). 16. Dřívější a pozdější: V, 11 (b). 17. Omyl: V, 29 (c). 18. Možnost a skutečnost: IX, 8-9 (a). 19. Cyklický vývoj: XII, 8 (e). 20. Geometrie: I, 9 (p); VII, 11 (d). 21. Pohyb: XII, 6 (b, c).
61
Závěr Cílem této práce bylo zmapování Aristotelovy kritiky Platóna v díle Metafyzika, což znamená přehled Platónových názorů v oblasti metafyziky, které Aristotelés ve svém díle jmenovitě uváděl a s kterými nesouhlasil. Na tuto kritiku můžeme pohlížet ze dvou různých pohledů. Za prvé – kritika názorů předchůdců sloužila Aristotelovi jako výchozí bod pro formulování jeho vlastní nauky. Tím, že uvedl nesprávné řešení určitého problému, si připravil půdu pro navržení svého vlastního řešení, které samozřejmě pokládal za to správné a pravdivé. A za druhé – v některých otázkách kritizoval svého učitele Platóna, aniž by znal či navrhoval přijatelnější řešení. V Platónově metafyzice nachází neurčitě vyřčené názory, nejasnou formulaci, nesprávnou či chybějící argumentaci, vzájemně si odporující vyjádření, a proto vyvozené závěry nejsou pro Aristotela často přijatelné. Přes vznesené námitky však nedovede říci, jak by mělo vypadat správné řešení. Dá se říci, že v mnoha oblastech s Platónem souhlasí, jen nedovede nalézt takové zdůvodnění, které by bylo dostačující pro bezproblémové přijetí určitého Platónova názoru.152 Naší současnou výhodou je nadhled, který nám umožňuje velká historická vzdálenost od obou filosofů. Čteme a zkoumáme již napsaná díla, která nelze měnit. Jsme ovlivněni staletími nových znalostí a myšlenek, žijeme v naprosto jiné době s jinými problémy. Zatímco Aristotelés byl ovlivňován dalšími okolnostmi své doby, nezkoumal pouze napsané texty, znal Platónovy přednášky a jeho myšlenky zblízka. Ovlivňovali ho zajisté i jiní myslitelé v jeho době, znal různé výklady platónismu.153 Na nauku svého učitele (i na svou nauku) nemohl pohlížet s nadhledem nezaujatého čtenáře. Přesto, vzhledem k Aristotelově šíři znalostí a objemu jeho díla, je až pozoruhodná pečlivost a podrobnost promýšlení všech jeho filosofických názorů. Počínaje základním rozdílem ve stylu psaní a výuky a konče systémem Platónova a Aristotelova systému metafyziky jsme si určitě vědomi rozdílů, které můžeme u těchto dvou myslitelů nalézt. K takovému „uvědomění si rozdílů“ by mohla moje práce, alespoň malým dílem, přispět. Je jednoduché říci: Aristotelés kritizoval Platónovu teorii idejí. Ale co za tímto sdělením opravdu je, není vždy jednoduché formulovat a ani nalézt v samotných textech
152
„Počínaje Aristotelovou kritikou, a snad nejvýrazněji po celé minulé století, byla hypotéza idejí ve své původní podobě označována za logicky nekonzistentní a vedoucí k neřešitelným problémům. Jedním z důvodů tohoto postoje je nepochybně předpoklad, že máme co činit s jednotnou teorií se širokým vysvětlujícím záběrem.“ Thein, K. Vynález věcí. S. 441. 153 Různé výklady Platóna se často diametrálně odlišují, neboť Platón většinou neříká vše, co by k diskutovanému problému mohl uvést. Dle Graesera to nesouvisí s existencí esoterické nauky, ale je to dáno argumentační ekonomií, kterou Platón užívá ve svých dialozích. K danému tématu uvádí vždy spíše minimum dogmatických prvků, často uvádí jen náznaky, z nichž lze pouze vytušit existenci dalších dimenzí probíraného tématu. Graeser. Řecká filosofie klasického období. S. 172.
62
Aristotela. K rychlému nalezení hledané kritiky by měl sloužit závěrečný rejstřík kritizovaných bodů. Samotný text šesté kapitoly s přehledem námitek může pomoci při vyhledávání kritizovaného problému i v případě, nemá-li čtenář zrovna knihu Metafyzika k dispozici. Jednotlivými námitkami jsem se snažila vystihnout, jakým způsobem a co přesně Aristotelés Platónovi vytýká. Při nejasnosti uvedené námitky se čtenář může vrátit k předchozím obecnějším kapitolám o Platónově a Aristotelově metafyzice v kapitole druhé či k podrobnějšímu textu o nejčastěji kritizovaných bodech Platónova učení v kapitole čtvrté. Závěrem bych shrnula a zopakovala nejčastější výtky, které Aristotelés ve svém díle uvádí vůči Platónovi či jeho následovníkům. Kritika je svým zaměřením rozdělena na dvě hlavní oblasti, a to na kritiku idejí a na kritiku číselných teorií. V rejstříku jsem kritizované problémy rozdělila do dvaceti jedna oblastí, z čeho lze posledních osm považovat spíše za okrajové. Zbývajících třináct témat, o nichž se Aristotelés zmiňuje nejčastěji, lze uvést v jistém zúžení ve čtyřech bodech: -
Jak vůbec mohou ideje být, jejich výměr a důkazy existence idejí.
-
Jak mohou ideje působit na věci, problém oddělenosti idejí a vztahu věcí a idejí.
-
Počáteční principy, vymezení jedna a jsoucna, nalezení podstaty.
-
Rozdělení čísel (ideová, matematická), jejich místo mezi idejemi a smyslovými věcmi, odloučenost matematických předmětů a ztotožňování idejí s čísly. V Metafyzice se Aristotelés ve věnuje kritice Platóna poměrně často, což je patrné již na
první pohled z názvů knih či kapitol. Námitky prostupují celým dílem, lze však knihy rozdělit do tří částí dle četnosti a významnosti uvedené kritiky Platóna (v závorce je uveden počet mnou identifikovaných kritických bodů): 1. Knihy kritiku neobsahující či v minimální míře: druhá, čtvrtá, šestá (1) a devátá (1). 2. Knihy s menším počtem námitek, či týkající se méně důležitých problémů: pátá (3), osmá (4), desátá (2), jedenáctá (2) a dvanáctá (6). 3. Knihy stěžejní pro téma kritiky: první (18), třetí (9), sedmá (9), třináctá (11) a čtrnáctá (10). Jistou nesnází je, že ne vždy lze odlišit, zda Aristotelés kritizuje Platóna samotného, či jinou verzi platónismu. Kritiku uvádí např. slovy: „… někteří tvrdí …“, „… zastánci idejí se domnívali …“, „… přívrženci idejí …“, „… jak se tvrdívá …“ apod. Také z tohoto důvodu mi byly často vhodným vodítkem poznámky A. Kříže. V závěrečném shrnutí Aristotelovy kritiky Platóna v Metafyzice lze říci, že Aristotelés nedokáže nalézt správný výměr idejí, důkazy pro jejich existenci, nepovažuje ideje za příčiny věcí, odmítá oddělení idejí od smyslového světa a nedovede vysvětlit pojem účasti, tj. vztah věcí 63
a idejí. V oblasti číselných teorií nesouhlasí s existencí ideálních čísel, se zařazením matematických čísel mezi ideje a smyslové předměty, ani s jejich oddělením a nechápe ideje jako čísla. Jako úplně poslední poznámku bych chtěla zmínit postřeh, že pro studium Platóna samotného je velmi důležité studium Aristotela. Pokud se tedy nechceme držet názoru o soběstačnosti Platónových spisů pro výklad jeho učení.154 A právě prostřednictvím kritiky nejbližšího a nejnadanějšího žáka bychom se mohli dozvědět o samotném Platónovi a jeho názorech mnoho důležitého a mnohdy i překvapivého. Bádání na poli antické filosofie jistě budou stále pokračovat a interpretace se budou měnit, neboť nelze se vrátit do dávné minulosti a poznat, co který myslitel zastával, učil a jak to ‚doopravdy‘ chápal.
154
Tento paradigmatický rámec odmítá ve své velmi zajímavé práci G. Reale a zastává názor opačný, dle kterého je důležitá nepřímá tradice, která odkazuje na Platónovy „nepsané nauky“. A dle kterého není vrcholem Platónovy metafyziky nauka o idejích, nýbrž nauka o principech. Reale, G. Platón. Pokus o novou interpretaci velkých Platónových dialogů ve světle nepsaných nauk. S. 593
64
Literatura 1. Anzenbacher, Arno. Úvod do filozofie. Přeložil Karel Šprunk. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. 2. Aristotelés. Člověk a příroda. Přeložil Antonín Kříž, upravil Milan Mráz. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 3. Aristotelés. Etika Nikomachova. Přeložil a poznámkami opatřil Antonín Kříž. 2. rozšířené vydání. Praha: Nakladatelství Petr Rezek, 1996. 4. Aristotelés. Fyzika. Přeložil a poznámkami opatřil Antonín Kříž. Praha: Nakladatelství Petr Rezek, 1996. 5. Aristotelés. Metafyzika. Přeložil a poznámkami opatřil Antonín Kříž. Praha: Nakladatelství Petr Rezek, 2003. 6. Aristotelés. Topiky: Organon V. Přeložil Antonín Kříž. Upravil Milan Mráz. Praha: Academia, 1975. 7. Armstrong, Arthur Hilary. Filosofie pozdní antiky: od staré Akademie po Jana Eriugenu. Přeložil Martin Pokorný. Praha: Oikoymenh, 2002. 8. Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Přeložil Antonín Kolář. 2. vydání. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 9. Floss, Karel. Úvod do řecké filozofické terminologie a četby. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000. 10. Gadamer, H.-G. Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem. Přeložili Jan Šindelář a Filip Karfík. Praha: ISE, edice Oikoymenh, 1994. 11. Gerson, Lloyd P. Aristotle and Other Platonists. 1st print. Ithaca: Cornell University Press, 2006. 12. Graeser, Andreas. Řecká filosofie klasického období. Sofisté, Sókratés a sokratikové, Platón a Aristotelés. Přeložil Miroslav Petříček. 1. vydání. Praha: Oikoymenh, 2000. 13. Cherniss, Harold. Aristotle´s Critism of Plato and the Academy. Volume I. 2nd printing. Baltimore: The Johns Hopkins Press, 1944. 14. Idea, hypotéza a otázka: k Platónově teorii idejí. Sestavil a předmluvu napsal Petr Rezek. Přeložil Miroslav Petříček jr. 2. upr. vydání. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. Edice PomFil, sv. 1. Praha, 1991.
65
15. Internet Encyclopedia of Philosophy (IEP). Aristotle: Metaphysics, Aristotle and Plato. [online]. Author Joe Sachs. Originally published: April/11/2001. Last updated: July/22/2005. [cit. 2011-03-12]. Dostupné z: http://www.iep.utm.edu/aris-met/. 16. Karamanolis, George, E. Plato and Aristotle in Agreement? Platonists on Aristotle from Antiochus to Porphyry. Oxford: Clarendon Press, 2006. 17. Kolektiv autorů. Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 18. Kratochvíl, Zdeněk. Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta. Praha: Academia, 2009. 19. Machovec, Dušan. Aristotelovy názory o podstatě. Příspěvek k filosoficko-historickému výkladu teorie podstaty. 1. vydání. Praha: Universita Karlova, SPN, 1963. 20. Novotný, František. O Platonovi. 3. díl. [Filosofie]. 1. vydání. Praha: Jan Laichter, 1949. 21. Patočka, Jan. Aristotelés. Přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1994. 22. Patočka, Jan. Negativní platonismus. O vzniku, problematice, zániku metafyziky a otázce, zda filosofie může žít i po ní. Praha: Československý spisovatel, 1990. 23. Petrželka, Josef. Platónova nauka o idejích [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2010. [cit. 2011-04-04]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ideje.htm. 24. Petrželka, Josef. Základy řecké (a latinské) filosofické terminologie [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2007. [cit. 2011-04-04]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/terminologie/temata.htm. 25. Platón. Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón, Faidón, Kratylos, Theaitétos, Sofistés, Politikos. Platónovy spisy. Svazek I. Přeložil František Novotný. Praha: Oikoymenh, 2003. 26. Platón. Kleitofón, Ústava, Timaios, Kritias. Platónovy spisy. Svazek IV. Přeložil František Novotný. Praha: Oikoymenh, 2003. 27. Platón. Parmenidés, Filébos, Symposion, Faidros, Alkibiadés I, Alkibiadés II, Hipparchos, Milovníci. Platónovy spisy. Svazek II. Přeložil František Novotný. Praha: Oikoymenh, 2003. 28. Platón. Parmenidés. Přeložil František Novotný. Praha: Oikoymenh, 1996. 29. Platón. Theagés, Charmidés, Lachés, Lysis, Euthydémos, Prótagoras, Gorgias, Menón, Hippias Větší, Hippias Menší, Ión, Menexenos. Platónovy spisy. Svazek III. Přeložil František Novotný. Praha: Oikoymenh, 2003. 30. Reale, Giovanni. Platón. Pokus o novou interpretaci velkých Platónových dialogů ve světle nepsaných nauk. Přeložil Martin Cajthaml. 1. vydání. Praha: Oikoymenh, 2005. 31. Ricken, Friedo. Antická filosofie. 1. díl ediční řady Dějiny filosofie. Přeložil David Mik. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 66
32. Stanford Encyclopedia of Philosophy. Aristotele´s Metaphysics. [online]. First published: October/8/2000. Substantive revision: June/9/2008. [cit. 2011-03-12]. Dostupné z: http://plato.stanford.edu/entries/aristotle-metaphysics/. 33. Thein, Karel. Vynález věcí. O Platónově hypotéze idejí. Praha: Filosofia, nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR, 2008. 34. Vojta, Jakub. Hypostatické universum Prokla. (Základy theologie a komentář In Parmenidem). Stručný úvod. [online]. [cit. 2011-01-15]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/studenti/pgs/vojta.html. 35. Watson, J. M. Aristotle´s Critisms of Plato. Henry Frowde Oxford University Press. London, New York, Toronto & Melbourne, 1909.
67
