1. Úvod do teologického myšlení

1. Fundamentální teologie - úvod

1. Úvod do teologického myšlení Sám pojem teologie působí napohled velice prostě: teologie je řeč/mluvení o Bohu1, najdeme v každé druhé encyklopedii i základní teologické příručce. Když začneme uvažovat, co vše tento pojem zahrnuje – už jen to, že výraz sám o sobě (theo + logia) skrývá dvojí smysl: „Boží“ tu může mít význam jak předmětu/objektu, tak subjektu tohoto mluvení či pojednávání.2 Oba poukazují jednak na to, že specifický předmět teologického poznání je zřejmě Bůh, ale také, že Bůh je i subjektem teologického diskursu. Bůh je tedy „Ten, který promlouvá“3 skrze jazyk teologie, nebo jak je řečeno jinde: „v teologii se ujímá slova Bůh“.4 Co to však znamená, že se Bůh ujímá slova? Jak je vůbec možné, aby člověk mluvil o Bohu a co má na mysli, když říká „Bůh“?5 Lze vůbec uchopit tyto otázky systematicky a racionálně? Toto téma představí hned první kapitola této přednášky (TEOLOGIE jako INTELLECTUS FIDEI). I tato nejstručnější definice nás tedy odkazuje na jeden ze základních rysů teologie, jímž je její zřejmý dialogický charakter: Boží oslovení člověka zakládá lidskou odpověď víry. Tomuto specifickému „dialogu“ mezi Bohem a člověkem v horizontu víry se teologie snaží porozumět (viz kpt. o ÚKOLU TEOLOGIE). Metafora/obraz řeči dovoluje uvědomit si, že jako každá řeč i teologická výpověď má svou „gramatiku“ (pojmosloví), která se neobejde bez užití výraziva a jazyka té které doby, území, určité kultury, v praxi se pak setkáváme s „různými teologiemi“ (jazyk teologie církevních otců, Tomáše Akvinského, teologie doby osvícenství, moderní, současné doby… viz kapitola o PLURALITĚ v teologii). Součástí našeho úvodu a vůbec celého kurzu fundamentální teologie bude naučit se mj. registrovat významový posun v chápání některých pojmů, které přechází z jedné kultury do druhé a rozlišit, do jaké míry zůstávají nositeli základního teologického sdělení.6 Teologická výpověď se nezastavuje jednoduše u Boha o sobě samém, jednak sám předmět jejího bádání bývá formulován různě (jako zjevení, nebo akt a obsah víry, náboženská zkušenost, viz kpt. o PŘEDMĚTU), jednak zahrnuje sdělení o jisté celkové Weltanschaaung (celkovému pohledu na skutečnost Boha, člověka, světa a jejich vzájemného vztahu) spojené s vírou. Kromě sdělení je i v teologii důležitý také mluvčí a adresát (podrobněji bude jistě pojednán např. v rámci úvodu do biblistiky mimo rámec tohoto předmětu, zde alespoň zmínka o problematice, viz analýza studie L. Karfíkové7) a jejich zasazení do určitého dobového kontextu – přitom mnohé otázky, které si ohledně naší víry dnes klademe, jsou jistě v mnohém obdobné s uvažováním o víře staletí nazpátek až do dob prvotních křesťanských společenství či církevních otců, ale formulace otázek, důrazy a následně i způsob (ne zásadní obsahy) odpovídání pro člověka prvního, dvanáctého nebo dvacátého prvního století, se však budou lišit (viz poslední část kapitoly: DĚJINY teologie). Začneme však současnou tváří teologie, představením tří typů otázek, které klademe teologii dnes:

1

Srov. např. WALDENFELS 37-49, nebo Giampiero BOF in Teologia, 1602. Podrobnější bibliografické údaje viz seznam literatury ke zkoušce. 2 Teologii chápanou jako „systematické, záměrné a metodické pomýšlení skutečnosti víry, vědecké integrování k nám zaměřeného slova Božího“ najdeme také u současného holandského teologa Schoofa. Srov. Ted SCHOOF, Aggiornamento na prahu třetího tisíciletí. Praha, Vyšehrad 2004, 31. 3 Srov. P. CODA, Teo-logia, 67 4 H. WALDENFELS, 37. 5 Ponecháme zatím zcela stranou otázku po „křesťanské teologii“ jako „křesťanské řeči o Bohu“. Toto rozlišení připomíná právě Waldenfels, opírá ho o postupné a zprvu velmi váhavé přejímání tohoto původně „pohanského“ pojmu mezi křesťany, protože nejde o pojem, který by vycházel z Písma či apoštolských otců. Rozhodujícím faktorem pro vznik křesťanské teologie bylo šíření křesťanství v Římské říši a jeho univerzalistický nárok: chtělo-li své poselství skutečně sdělit přes hranice kultur, muselo hledat také obecně srozumitelnou formu sdělení základních obsahů. Srov. WALDENFELS 40-41. 6 Jazykem lingvistiky řečeno: lze mluvit o denotátech a konotátech (přesných slovníkových významech a významech doplňujících nebo dalších přiřazených, které dále objasňují smysl): tak základní význam výrazů jako Bůh, Trojice, osoba, zůstává stejný, přesto jim individuálně přiřazujeme pro náš duchovní život další významy, někdy subjektivně podbarvené. Viz např. M. RYŠKOVÁ: Exegeze, její cíle a předpoklady in M. RYŠKOVÁ, Stručný úvod do písem Starého zákona. Praha, Skriptum 1991, 5-36. Jeden z příkladů nejvýraznějšího významového posunu, k němuž v dějinách dochází: viz středověké kontroverze o mystickém/skutečném těle Kristově. 7 viz také K. RAHNER, Základy křesťanské víry, 30-32.

1


1.1 LZE VÍRU POCHOPIT? – TEOLOGIE JAKO POROZUMĚNÍ VÍŘE, INTELECTUS FIDEI8 Teologie bývá již od dob sv. Augustina prezentována jako intellectus fidei = porozumění víře.9 Je však třeba víře rozumět? Není víra čímsi vyšším, darem milosti navíc, tudíž pokoušet se ji uchopit racionálně vlastně znamená zkreslovat její význam a její nejdůležitější obsahy? Augustinovo „credo ut intelligam et intelligo ut credam,“10 (věřím, abych pochopil, snažím se pochopit, abych věřil) nám k tomu říká, že výchozím bodem teologie je víra (rozuměj víra pramenící z naslouchání pramenům víry a z jejich hlubokého osobního přijetí), právě ona je předpokladem křesťanského porozumění Božímu tajemství ve světle jeho zjevení v Ježíši Kristu a že toto hlubší poznání nás má zároveň vést i k větší hloubce naší víry. Jiným příkladem je Anselmův výrok „fides quaerens intellectum“ (víra hledá rozumové zdůvodnění/porozumění)– tedy čím více i náš rozum vstupuje do hloubky Božího tajemství, tím více se blížíme blaženému patření na Boha, po kterém toužíme.11 Porozumění víře má být reflektované, kritické a metodické, má vycházet ze zkušenosti víry a snažit se ji korektně a plodně rozvíjet i za pomoci rozumu.12 Vždyť jak tvrdí už Tomáš Akvinský „cum enim gratia non tollat naturam, sed perficiat, oportet quod naturalis ratio subserviat fidei – milost neničí přirozenost, ale zdokonaluje ji, proto je zapotřebí, aby (i) náš rozum byl ve službách víry“,13 dovolíme si zde velmi volně přeložit. Úsilí o porozumění víře, které doprovází i studia teologie, má vést také k obohacení vlastní křesťanské identity: za pomoci teologické reflexe si můžeme znovu a lépe uvědomit, kdo jako křesťané jsme a kým se máme stále více stávat, tj. jak dále utvářet svůj život tak, aby vypovídal a svědčil o tom, v co věříme.14 Teologické studium je i dalším způsobem, jak si uvědomit a případně korigovat vlastní (někdy ne zcela korektní) náboženské představy: o Bohu, člověku, světě – na základě hlubší znalosti specifické křesťanské katolické tradice, s níž činíme osobní zkušenost a racionálně reflektujeme. Kritičnost a realismus vlastní vědě, jíž je i teologie (viz dále), platí pro studium teologie i pro náš duchovní život: o tajemství Boha a jeho spásném záměru s námi nevíme dosud vše, v té či oné oblasti potřebujeme své poznání rozšířit. I když dorůstáme „do Božího obrazu“ a vrůstáme do jeho života a společenství, protože jsme k tomu Bohem uschopněni,15 lidmi podle vzoru Kristova se teprve stáváme. Proto má teologickou reflexi ideálně doprovázet postoj pokory a otevřenosti: až do konce života budeme nahlédat nevyčerpatelných hlubin Božího tajemství. Bůh sice člověku dal svůj dar spásy v plnosti, zjevil mu své tajemství a nepotřeboval si nechat cosi pro sebe, avšak náš život je neustálou snahou porozumět mu a plněji toto tajemství přijmout do svého života. Svou identitu tříbíme ovšem i setkáním s druhými (lidmi, kulturami, pohledy na svět). Právě v setkání s někým odlišným důkladněji poznáváme sami sebe, své názory, hodnoty, stanoviska, o čem jsme ochotni se nechat poučit a co považujeme za tak zásadní, že nejsme ochotni se toho zříci. Dialog s tím, co je odlišné, co je nám „cizí“, ať je to jiná kultura, víra, církev, názor skupiny či jednotlivce, má doprovázet úsilí poznat vlastní základy. V teologii to bude znamenat, že pojednáme o základech, na kterých staví víra katolické tradice – otázky po odlišnosti od jiných

8

Teologie jako intellectus fidei předpokládá auditus fidei, naslouchání pramenům, o kterém bude řeč v další přednášce. Srov. P. CODA, Teo-logia, 32., 84nn. 10 Srov. AUGUSTIN, Sermones, 43,7, 9 in PL 38,258. 11 Srov. Coda, 85n. Je třeba mít na paměti, že jde o otázku, která úzce souvisí se starším problémem separace mezi rozumem a vírou, k níž došlo a již se církev na úrovni magisteria vážně zabývala už v dobách prvního vatikánského koncilu (viz další přednáška). Srov. např. CODA, Teo-logia, 34n. 12 Srov. CODA, Teo-logia, 38. 13 S.Th., I., q.1, a.8, ad 2um, cit. in CODA, Teo-logia, 35, pozn. 26 14 Tj. jestliže věřím, že Bůh miluje člověka a přeje si, aby i člověk odpovídal v pravdě podle míry přijaté lásky - v praxi tedy nebude stačil jen hlásání prostřednictvím zbožných slov - postoje smíření, odpuštění, lásky až do krajnosti vlastní Ježíšovi však do vlastního života nevčlením, nebudu-li dostatečně motivován vírou, která poznává, že Bůh je k člověku skutečně krajně trpělivý a milosrdně milující. 15 Jeho milostí, duchem synovství který nám byl dán při křtu, srov. např. 1Kor 2,6-15. 9

2


církevních společenství, náboženství nebo lidí bez vyznání nebudou v našem kurzu alespoň zpočátku tak prvořadé.16 Fundament, čili základ, slovo, které nacházíme v názvu naší disciplíny, odkazuje mj. k potřebě rozlišit, co je jádrem našeho přesvědčení, kterého se nemůžeme zříci, aniž bychom přišli o svou identitu a co tímto jádrem není.17 Předpokládá existenci/osvojení celkového obrazu Boha, člověka, světa a jejich vzájemnému vztahu. Tento obraz je pak více či méně uvědomovaný a ideálem je pochopitelně dospět k tomu, abychom v tomto ohledu naše osobní přesvědčení o tom, co tvoří tento základ také odpovídalo skutečnému jádru křesťanské zvěsti, neboť tento celkový pohled ovlivňuje naše další uvažování o věcech víry.18 Existují různé cesty, jak tento základ uchopit, žít: vedle „žité víry“ (živá zkušenost církve i osobního vztahu k Bohu), která má reflexi předcházet, se nabízí i cesta teologické reflexe, která má poskytnout další prostředky, jak tuto zkušenost víry dále prohloubit a nasměřovat ke službě společenství. Jde tedy o mnohem víc, než o racionální obhajobu víry:19 rozum, který korektně promýšlí vlastní zkušenost víry, bude umět tuto zkušenost nejen interpretovat, ale také zvládat její obtížné momenty i případné pochyby a otázky a bude otevírat nové horizonty poznání Boha.20 K tomu však bude zapotřebí vyvinout úsilí porozumět i odbornějším teologickým textům, tak aby i ony mohly živit náš křesťanský život. Cílem zůstává, abychom dospěli k víře, která je v nejlepším slova smyslu „prostá“ - avšak právě proto se nelze spokojit s polovičatým poznáním, které se zastaví u složitosti problémů, jež se postupně objevují před našima očima, sotva se začteme do prvních stránek teologických textů. Prostá víra problémy a jejich složitostí nepohrdá ani je neobchází, ale také z nich nedělá střed světa. Prostá víra jistě neznamená víru bezmyšlenkovitou, cílem je dospět k tomu, abychom po důkladném studiu byli schopni čelit i složitým problémům (tj. nezjednodušovat je) a snažit se jako i křesťané prvních dob rozumět alespoň do jisté míry tomu, co vyznáváme.21

1.2 TEOLOGIE JAKO VĚDA Jak dále ukážeme v kapitole věnované dějinám pojmu, teologie nebyla vždy chápána jako věda, teologie jak o „řeč o Bohu“ u církevních otců znamenala prožitek liturgie nebo určitý životní styl křesťanů. Zatím však přistupme na toto vymezení a pokusme se ukázat, nakolik a čím je teologie vědou. Že vědeckost teologie je vědeckostí svého druhu, nesrovnatelnou s vědami přírodními a v plné míře ani s humanitními vědami, tvrdí česká teoložka Ivana Noble ve své studii Teologie jako věda ve východní a západní tradici.22 Vědeckost teologie podle ní může být jen z části hodnocena kritérii, jaká se uplatňují jinde, protože tato kritéria postihnou jen jednu stranu vědeckosti teologie, totiž její snahu o adekvátní vztah k ostatním akademickým disciplinám, ke zdrojům lidského poznání, které se přímo neodkazují k víře v Boha. „Teologie ale musí usilovat také o to, aby se nezpronevěřila svým kořenům, musí kultivovat vztah k víře, která je ni také zdrojem poznání, dokonce prvořadým, a umožňuje teologii ještě jiný vhled než jakého dojde za pomoci

16

Většina textů, na které odkazujeme v seznamu doporučené literatury, tuto problematiku uchopuje jiným způsobem, nejbližší koncepci, kterou představíme v tomto kurzu jsou: čtyřsvazkový manuál Teologie Fondamentale I.-IV. vydaný italským nakladatelstvím Cittá Nuova v r. 2004-2005; traktát G. TANZELLA-NITTI, Lezioni di Teologia fondamentale, Aracne, Řím 2007, C. GRECO, La rivelazione. Fenomenologia, dottrina e credibilità. San Paolo 2000. 17 V kapitole o základu pojednáme také o „hierarchii pravd“, ve smyslu, jak o ni mluví poslední katechismus katolické církve. 18 Deformacemi tohoto obrazu v oblasti duchovního života se zabývá např. K. FRIELINGSDORF, Falešné představy o Bohu. V oblasti teologie v případě, že jde o závažné deformace, neslučitelné s naukou církve, mluvíme o herezích, bludech. 19 viz kapitolu z dějin fundamentální teologie věnovanou apologetickému přístupu 20 Srov. I. NOBLE, Po Božích stopách, 8. 21 “Co pak znamená, že Bůh stvořil nebe a zemi, když víme, že země a vesmír jsou výsledkem vývoje (evoluce), která trvala miliardy let? Co znamená, že Bůh ve světě jedná, když tu máme Osvětim ad. – jak tam byl Bůh člověku blízko? Jak to, že stále ještě trvá pluralita náboženských tradic?“ PESCH, Existuje 9. 22 I. NOBLE, Teologie jako věda ve východní a západní tradici. In http://www.iespraha.cz/?q=node/52

3


akademického bádání. Bez něj ovšem by i jako akademická disciplína ztratila svůj charakter, a bylo by ji možno redukovat na filosofii, historii, sociologii, psychologii nebo politologii.“23 Teologie jistě využívá poznatků zmíněných oborů, ale jako každá věda i teologie musí představit jaký je její specifický cíl, jak definuje předmět svého bádání a jaké postupy volí, aby dospěla k řešení stanovených úkolů. 1.2.1 ÚKOL TEOLOGIE

Český františkánský teolog Jan Evangelista Urban (1901-1991) ve své přednášce z r. 196924 tvrdí, že není na místě pěstovat jakousi dvojí teologii, „pro experty“ a „pro lid“, ale spíše podporovat dvojí pohyb: ze strany „profesionálních“ teologů se snažit co nejvíce zpřístupnit výsledky teologického bádání,25 a tomu má ze strany posluchačů odpovídat snaha uschopnit se k porozumění. Urban podle této ochoty vyjít vstříc adresátovi rozlišuje teologii na „živou“ a „neživou“.26 Ve středu živé teologie je Ježíš Kristus a nikoliv boj s cizími názory. Také pneumatologický prvek této teologii není cizí: Duch Kristův totiž vede církev v jejím bádání o víře od spekulace zpátky k pramenům, tj. předpokládá mnohem větší využití Písma v teologické reflexi než jak tomu bylo např. do poloviny 20. století a obdobně i větší obeznámenost s patristickou literaturou. Živá, otevřená teologie je podle Urbana i přirozeně ekumenická – usiluje totiž o jednotu, ke které je možno kráčet jen s postoji, které nejsou tolik zatížené předsudky a dávnými spory a teologií, která se prezentuje jako „odmítavě vševědoucí a autoritativní“, nýbrž naopak jako učenlivá: uznávající, že Duch svatý může působit i v jiných náboženských skupinách.27 Taková teologie zásadně spojená se životem dnešního člověka: naslouchá Božímu lidu, protože podle Urbana již neplatí dělení na církev učící a církev slyšící, neboť celá církev a její teologie je také naslouchající a má dbát i na působení Ducha svatého v prostých věřících a i tyto projevy Ducha zkoumat.28 Urban klade důraz na pozitivní vztah teologie k současné společnosti:29 na její přijetí a službu, což neznamená nevnímat existující negativní rysy soudobého sociálního života a jeho kultury, ale pokud je a priori odmítneme, domnívá se Urban, nemůžeme lidem své doby porozumět,30 a tudíž křesťansky sloužit. Úkolem teologie v širším slova smyslu tedy podle Urbana je31

hledat, otvírat a rozvíjet svědectví Ježíše Krista o Bohu překládat slovo svědectví do jazyka dnešního člověka naslouchat vanutí Ducha a zkoušet je, připravovat svědectví pro zvěstování

23 Adekvátní vztah ke křesťanské víře tedy podle Noble může mít jen ten, kdo věří a praktikuje svou víru ve společenství usilujícím o ortodoxii. Teologie se zabývá i tím, co je obsahem takového vztahu a zda potřebuje ke svému zdravému růstu ostatní zdroje lidského poznání a moudrosti, srov. tamtéž. 24 J. E. URBAN, katolický kněz a františkán, zakladatel řeholního institutu sester Apoštolátu sv. Františka (tzv. sestry urbanky), v procesu s představiteli katolických řádů v březnu 1950 odsouzený ke 14 letům vězení, dnes zkoumána možnost jeho svatořečení. K jeho postavě a dílu viz V. VENTURA, Jan Evangelista Urban. Život a dílo. Sonda do dějin české a moravské spirituality. Brno, CDK 2001. 25 Rysy takové teologie pak podle Urbana jsou: má být služebná a pokorná (přijímá otázky svého prostředí jako oslovení, na které má odpovědět), sloužit (nemluvit „přes hlavy“, nebýt jen oficiální a školská, ale mít i také prorocký charakter), být srozumitelná (tj. vyjadřovat se současnou češtinou, současným jazykem), srov. J. E. URBAN, Dnešní přístup k teologii, 17. 26 tamtéž, 3. 27 Srov. URBAN 7 28 Podle Urbana je toto pojetí, tj. že Duch svatý může promlouvat nejen skrze učitelský úřad církev, ale i skrze lid Boží, vlastně nové. Úkolem úřadu je pak rozlišování tohoto působení. Srov. URBAN 7 29 Urban ve své přednášce vyzývá k přijetí současného stavu společnosti, její kultury i vědy: při vědomí, že sice stojíme mezi dvěma etapami, ale přijmout to jako éru vývoje. Uznat možnost pluralismu teologických úvah, nutnost pevnosti v základech ale poctivosti v experimentech – teolog má rozpoznat, co je trvalou a neměnnou skutečností a co skutečností dějinnou. Právě toto rozlišení totiž je podle Urbana odpovědí na mnoho aktuálních otázek. Srov. tamtéž, 10. 30 Také poznámky o teologii pro české prostředí (reálnost, ne umělé syntézy, soudobost teologického výraziva) 31 Urban se přitom opírá o Welteho text z r. 1964: Gott in der Welt 1, Herder 1964 276, cit. in URBAN 3.

4


stanovit meze přílišnému spekulování o Bohu budit v myslích zájem o božské věci a porozumění pro ně, vykládat nauku církve podle jejího učitelského poslání nebo pro učitelský úřad Podobné důrazy najdeme i v textu německého teologa Waltera Kaspera K současné situaci situaci a současným úkolům systematické theologie,32 v němž se připomíná důležitost kontextu, ve kterém dnes uvažujeme o naší víře, a že ke kritice je vždy nutno připojit pokus o nalezení pozitivních východisek. Jde totiž o problémy, které se nás jako křesťanů týkají a které máme reflektovat ve světle křesťanského tajemství a odtud hledat východiska, řešení a „vyložit všem lidem křesťanskou naději“,33 jak zní požadavek známého úryvku z prvního listu Petrova.34 Vědecký charakter teologie předpokládá, že má svůj specifický předmět, výchozí princip a částečně i odlišné metody bádání ve srovnání s ostatními „profánními“ vědami.35 Přesto právě ony jsou pro teologii dnes nezbytné: teologie vždy byla historicky poznamenána svou dobou a tvořila své systémy a školy, které byly podmíněny dobovým milieu. Teologie se tedy nemůže vyhnout této konfrontaci /poselství evangelia s názorem na svět“.36 Na rozdíl od jiných věd teologie nemá zůstat vědou čistě teoretickou vědou, ale mít existenciální dopad. Podle německého teologa Karla Rahnera je pro svůj vztah k víře teologie vlastně praktickou vědou, neboť počítá s nadějí a láskou, v nichž se poznání dává a bez nichž není možné. Či jak formuluje americký teolog F. S. Fiorenza: „Teologie je křehká disciplína, neboť je to akademický obor, a zároveň má vztah k víře. Jako akademická disciplína sdílí všechny vědecké cíle ostatních akademických oborů: snaží se o historickou přesnost, pojmovou přísnost, systematickou jednotu a interpretační jasnost. Ve vztahu k víře sdílí teologie veškerou křehkost víry samé. Je více nadějí nežli vědou.“37

Jako každý jiný vědecký obor také teologie se setkává s fakty, událostmi, jevy, které následně srovnává a interpretuje, zobecňuje a vytváří z nich ucelené koncepce a dochází k hodnocení těchto událostí, fakt či jevů: deskripce faktů/jevů→komparace→interpretace →zobecnění→vytváření koncepcí + hodnocení

Jako ostatní vědy také teologie pracuje s fakty, jejichž zvažováním vznikají hypotézy a následně celková filozoficko-náboženská koncepce, která zpětně ovlivňuje setkání s dalšími fakty a jejich promýšlení. Teologie se musí zabývat i narůstající distancí, která přirozeně vzniká mezi událostí, která stojí na počátku (náboženskou zkušeností/zkušeností víry/Boha/skutečnosti) na počátku a jejím dopadem na náš život, naše jednání: událost→svědectví→myšlenky(reflexe)→slova→jednání (etické, liturgické, život společenství církve i duchovní život jednotlivce)

Naše jednání je tedy jistým způsobem závislé i na celkovém myšlenkovém uchopení zkušenosti víry, která čerpá ze svědectví o základu/události Božího zjevení. Jestliže tato reflexe zkušenosti (a z něj vzniklý křesťanský obraz Boha, člověka, světa) obsahuje závažné nedostatky či zkreslení, pak i celý náš život víry bude deformovaný.38 Také proto se při hledání řešení v teologii doporučuje postupovat kriticky, metodicky a systematicky.39

32

In W. KASPER: Theologie – součást naší doby. Praha ČKA 1994. Srov. též KASPER, Autonomie a theonomie, tamtéž. Ke stanovení pozice křesťanství v moderním světě viz předchozí Kaperův text, 36. 34 Srov. 1Pt 3,15 35 Srov. K. RAHNER, Teologie in RAHNER - VORGRIMLER 350. 36 Srov. tamtéž, 351. 37 Srov. F. S. FIORENZA: Systematická teologie: úkol a metody in FIORENZA – GALVIN, 15. 38 Více viz koncept teologie jako zkušenosti víry u I. Noble. 39 Tj. s rozlišováním, s určitým pořádkem spět k celkovému porozumění, jehož jednotlivé části na sebe vzájemně navazují a toto poznání je ucelené i otevřené zároveň… Srov. P. CODA, Teo-logia, 115. 33

5


1.2.2

PŘEDMĚT TEOLOGIE

Přes jakousi velmi obecnou shodu o předmětu teologického bádání (teologie je „vědou o Bohu“), upřesnění se u jednotlivých autorů či teologických škol vyskytují odlišnosti v jeho bližším vymezení a následně i odlišná metodika, již ten který dílčí výzkum používá. Uvedeme alespoň několik významnějších příkladů různých formulací předmětu teologické reflexe, začneme dvěma klasickými definicemi předmětu teologie: Tomáš Akvinský: „V posvátné nauce… se o všem pojednává se vztahem k Bohu, protože buď se jedná o Boha samotného, nebo o to, co je zaměřeno k Bohu jako k svému počátku a cíli.” Kongregace pro nauku víry: Donum veritatis - o církevním povolání teologa: „předmětem teologie je Pravda, živý Bůh, a jeho plán spásy, zjevený v Ježíši Kristu.”40

a) Zjevení Předmět teologie bývá vyjádřen jako „zjevení“, i ono má své dějiny a vrchol, který jako křesťané spatřujeme ve zjevení/sebesdělení Boha v Ježíši Kristu. Tento dějinný charakter z teologie činí vědu historickou, se vztahem k budoucnosti, protože dějiny v pohledu teologie tíhnou k dovršení a naplnění zaslíbení (K. Rahner).41 Theologia pak znamená naslouchání věřícího člověka dějinnému zjevení Božího slova, s ním spojená vědecká metodická snaha o jeho poznání a rozvíjení reflexe o tomto předmětu

tj. úsilí spojené s nasloucháním Božímu slovu, které je zjevením Boha a které je trvale přítomno a uchováváno v církvi. K adekvátnímu uchovávání slouží živý učitelský úřad církve (tradice), která toto slovo vykládá se stálým zřetelem na Písmo svaté.42 Lze také, jinými slovy, říci, že materiální a formální předmět teologie je zjevení Boha v Ježíši Kristu. Toto zjevení má specifický obsah neodlučitelný od christologie a trinitárního dogmatu a je uchopeno specificky teologickou formou reflexe.43

b) akt + obsah křesťanské víry Předmětem teologie může být i akt + obsah křesťanské víry (čili fides qua + fides quae44), zkoumaný metodickou reflexí. Víra jako zaujetí v tomto zkoumání není překážkou, naopak: její zkušenost je tu výhodou. Úkolem teologie v církvi pak je jistá kritická úloha vůči církvi a životu z víry. Teologie je v rámci církve službou – darem (charisma), proto nemusí být nutně vázáno na nositele úřadu a může vyskytovat i mimo úřad.45 Z víry jako předmětu teologie vychází vedle dokumentu Fides et ratio např. autoři jako Seckler a Coda.46 Druhý z nich zdůrazňuje pluralitu teologií, která z teologie jako inteligence víry vyplývá: některé školy se budou zabývat „porozuměním víře“ ve smyslu onoho původního theologhein, tj. narativní biblické zvěsti o Bohu a současně normy každé křesťanské teologie. Protože však sama víra podněcuje touhu poznávat, teologii náleží také kritická kontrola této oblasti a spekulativní přístup k řeči víry o Bohu (to je podle něj úkolem spekulativní či kriticko-vědecké

40 Srov. KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, Instrukce Donum veritatis o církevním povolání teologa. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1999. 41 Srov. RAHNER - VORGRIMLER 349-351. 42 Srov. RAHNER-VORGRIMLER, 350. 43 Srov. ŽÁK Lubomír in LORIZIO G., Teologia fondamentale, I, 13. 44 fides qua = akt víry se vztahuje k víře jako úkonu lidské svobody a rozumu (opakovaný návrat či stále hlubší odevzdanost Bohu, i tu lze reflektovat), fides quae k obsahům, které věříme, tj. ke zjevení Boha v Kristu. 45 Srov. RAHNER - VORGRIMLER 350. 46 Srov. např. CODA, Teo-logia, 38n.

6


teologie), avšak existuje také teologie mystická, jež podle Cody člověku nabízí poznání, které se stává poznáním samotného Boha v nás.47

c) náboženská zkušenost/zkušenost víry Existují i definice předmětu teologické reflexe, které se zaměřují na náboženskou zkušenost, případně zkušenost víry. Společný důraz kladou na složitou prostředkující a hermeneutickou roli teologie: teologie jako porozumění náboženské zkušenosti (I. Noble)48 nebo jako interpretace posvátných pramenů na půdě víry (L. Karfíková). Spojuje je vědomí množství faktorů, které vstupují do procesu komunikace určitého poznání druhé osobě a oné narůstající distance od původní události, k níž dochází při jakékoliv reflexi zkušenosti Boha (či víry a jejích výrazů), která byla typická např. pro apofatickou teologii otců a kterou dnes teologii paradoxně připomínají jiné vědy, např. filozofická hermeneutika či moderní lingvistika. Při teologické reflexi totiž probíhá komplexní proces, v němž platí podobné zákonitosti jako pro zacházení s jakýmkoliv sdělením: než k posluchači/čtenáři dospěje, prochází procesem dekodifikace, v jehož závěru k druhému dospívá zlomek původní reality. V následujícím schématu ponecháváme toto schéma v jeho obecné podobě, bez aplikace na teologické kategorie:49 skutečnost→prožitek→zkušenost→její ústní formulace→písemné zachycení zkušenosti→čtenář/posluchač 100% 10% 2% 1% 0,1%

Česká teoložka Ivana Noble zdůrazňuje, že teologie jako interpretace zkušenosti zahrnuje mimo jiné práci s postoji víry, naděje, lásky, které ho otvírají budoucnosti a důvěře, že „Bůh, který je s námi dnes, bude s námi i zítra“50. Právě se zkušeností těchto tří postojů máme kriticky pracovat, v nich je zkušenost víry uložena. Teologie se také neobejde bez tradice, čili bez reflexe zkušenosti/dialogu s Bohem v rámci křesťanských tradic, které o Bohu vydávají svědectví. Náboženská zkušenost totiž otvírá poznání Boha, které je nejen subjektivní, ale i zprostředkované tradicí, právě z ní přejímáme slova, obrazy a způsoby, jak vnitřnímu životu a vztahům s druhými lidmi připisovat smysl. Komu tato tradice chybí, často má pouze hluboký zážitek bez odpovídající hloubky porozumění, domnívá se Noble: „zbytky symbolů, s nimiž pracují, mají hubený význam, protože nejsou živeny předivem vztahů, v jehož rámci tyto symboly žijí“.51 Jiná česká teoložka a filozofka, Lenka Karfíková představuje teologii jako hermeneutiku52 víry,53 která promýšlí víru interpretací jejích výrazů, konkrétně interpretací posvátných křesťanských textů a jiných důležitých, příp. závazných výrazů víry (v dějinách i v současnosti). Mezi vírou a jejími výrazy existuje úzká souvislost: „víra se děje právě ve svém vyjádření“ = ve slově a vyznání, v symbolu, gestu, uměleckém díle a především v jednání a ve způsobu života jednotlivců a křesťanských společenství. Právě tam se víra děje, artikuluje, nachází a zároveň je tímto vyjádřením zpětně ovlivňována a formována. 54 Teologie jako nauka o interpretaci s sebou nese i reflexi o pravidlech a specifické povaze teologické interpretace.55 Platí tedy, že výrazy víry lze teologicky interpretovat a že se snažíme porozumět věroučným formulacím a teologickým textům, křesťanským symbolům, liturgickým gestům, uměleckým dílům i životu křesťanských obcí… - v teologii právě prostřednictvím řeči, slova, neboť existují i jiné typy interpretace křesťanského poselství (např. liturgické jednání,

47 patří sem podle Cody poznání, o kterém mluví mystikové jako Jan od Kříže (srov. jeho Živý plamen lásky, B, 2,34). Nejde o jiný typ poznání ve srovnání s poznáním víry, ale o cosi jako radikální explicitaci, nezištný plod specifické Boží milosti. Srov. CODA, tamtéž 39. 48 Srov. Ivana NOBLE, Po Božích stopách. Teologie jako interpretace náboženské zkušenosti. Brno, CDK 2004. 49 In S. De GUIDI, Ecclesiologia sistematica 2002. Viz též dále schéma Communicazione e teologia. 50 NOBLE 16. Souvisí s teologií jako úsilím o setkání ortodoxie (správného způsobu věření) a ortopraxe (správného způsobu života). Srov. tamtéž 45. Propojení teologie s vírou, nadějí, láskou najdeme také u Cody, srov. CODA, 122-130. 51 NOBLE, 7n. 52 hermeneutika: z řec. výklad, tlumočení, dnes obvykle buď praktické umění interpretace nebo nauka o interpretaci. 53 srov. např. L. Karfíková: Teologie jako hermeneutika víry in Teologický sborník 1/2001 54 Platí, že „víra není beze zbytku totožná se svým výrazem“, tamtéž. 55 článek L.K. se dál soustředí především na pravidla teologické interpretace.

7


životní styl věřících, umělecká díla…). Zásadní však je uvědomit si probíhající proces prostředkování, k němuž dochází mezi interpretovaným textem a adresátem výkladu text

↔ interpretace prostředkování

adresát

Text/dílo je na svém autorovi relativně nezávislý a jeho schopnosti interakce s posluchačem/čtenářem zakládá schopnost oslovovat: aby to bylo možné, vyžaduje společnou zkušenost adresátů nebo sdílený pohled na skutečnost - pak je možné, aby dílo oslovovalo i různé kultury a doby. Velikost určitého díla poměřujeme právě tím, jak je schopno „ustát“ tuto pouť časem a různými kulturami. Jestliže ale máme prostředkovat, je třeba ony struktury chápání skutečnosti tak, jak jsou přítomny v díle, co nejvíce přiblížit strukturám porozumění adresáta a být si vědomi, že jde o pouhé přiblížení: že „horizont“ autora a „horizont“ adresáta se zřejmě nikdy zcela nepřekryjí. Při interpretaci jsme vždy vedeni nějakým zájmem, sledujeme určitý cíl, který naši interpretaci ovlivňuje,56 tento zájem může být vědomý a plně reflektovaný, anebo neuvědomovaný, přesto tu bude přítomen a s ním i kontext, ve kterém se jako vykladači pohybujeme i určitá tradice výkladu díla. Konkrétně při interpretaci posvátného textu, jímž je pro nás jako křesťany Písmo Starého i Nového zákona, nás „zaujatost víry“ povede k tomu, že toto dílo budeme vnímat jako výraz/písemné zachycení víry Izraele a víry rané církve. Písmo je pro nás božsky inspirované: tj. je také písemným zachycením „toho, jak se Bůh těmto společenstvím v jejich dějinách zjevil“,57 jak Bůh jedná v dějinách svého národa –jako Boží jednání však může být pochopeno jen ve víře. Tyto texty jsou zároveň normativní pro sebeporozumění daného společenství: své chápání textů vyjadřujeme teologickou porozuměním a životem ve věřícím společenství. Úkolem teologické hermeneutiky a základním pravidlem, na kterém její bádání staví, je „interpretace posvátných pramenů na půdě víry“, má přitom brát zřetel na víru „adresáta, jíž chce pomoci ke zrodu, reflexi a artikulaci“.58 Jinak řečeno: teologie slouží křesťanskému společenství v jeho víře a je jednou z podob interpretace základní zkušenosti Zjevení. Je pro ni specifické, že její výklad má slovní podobu a jeho účelem je prostředkovat mezi porozuměním „zakládajícímu příběhu“ víry zachycenému v Písmech a adresátem v jeho dobovém a kulturním kontextu.59 K celkovému doplnění připomeňme schéma, které aplikuje poznatky moderní lingvistiky na teologii. Soustředí se přitom na původce a adresáta určitého jazykového projevu či poselství:60 původce/mluvčí/autor

→

nepřímý: ekonomická Trojice přímý: 1. apoštolové a jejich následníci (papež a biskupové) 2. každý dospělý křesťan (laici, řeholníci, kněží, jáhni…)

poselství (jazykový projev)

vliv prostředí v němž probíhá komunikační akt i prostředí textu: tj. zda projev ústní či písemný, jaký obsah, jaký „žánr“ komunikace …

56

→

adresát/posluchač/čtenář v případě Písma: 1. židé – od kněží, zákoníků, farizejů po chudé, po Ježíšovy učedníky a Ježíše samotného 2. po Velikonocích: všichni, kdo chtějí naslouchat 3. ten, kdo nese odpovědnost za církev = magisterium (tj. slouží Slovu, není nad ním, ale je adresátem a interpretem

V případě teologické interpretace nás ovlivňuje horizont víry. KARFÍKOVÁ, tamtéž 58 tamtéž 59 pro katolickou tradici je důležité i to, že se výklad opírá nejen o posvátné texty Písma, ale považuje za směrodatný také „život prvních křesťanských obcí, zachycený v tradicích církve“, srov. KARFÍKOVÁ, tamtéž. K dnešnímu pojetí vztahu Písmo-tradice viz mj. dokument Dei verbum 7-12 60 Srov. heslo Communicazione e teologia in BARBAGLIO-BOF-DIANICH:Teologia , srov. též R. Jakobson, jeho šest základních složek komunikačního procesu = šest funkcí textu 57

8


1.3 PLURALISMUS V TEOLOGII aneb JAK SE VYZNAT V MNOŽSTVÍ TEOLOGICKÝCH PROUDŮ A ŠKOL? Nejde samozřejmě o problém současné teologie, pluralita teologických škol je trvalý jev dějin křesťanství.61 Už na úrovni NZ zaznamenáváme různé „teologie“ – pavlovskou, janovskou, teologii listu Židům atd., v patristice viz např. antiochijská či alexandrijská škola a vůbec východní a západní teologické proudy.62 Mnohost teologických škol, proudů, disciplín apod. je podmíněna různými faktory, často odlišnými kulturními nebo dobovými kontexty, v nichž teologie vzniká a ve kterých se snaží hledat adekvátní řešení stanovených úkolů. Některá původně „lokální“ témata přitom nabývají na obecném významu nebo na aktuálnosti: pro současnou teologii se proto dnes zdá důležitý např. vliv ekumenického hnutí, dialog s jinými náboženskými tradicemi, se soudobou filozofií ad.63 a) pluralita teologických disciplín a jejich metod64 Nebude problém se shodnout na faktické existenci různých teologických disciplín a jejich metod, v jejich členění (zejména co se týče současných tendencí) však zdaleka nepanuje shoda, s odlišným teologie na jednotlivé disciplíny i jejich pojmenováním se setkáme už při prostém srovnání studijních plánů několika katolických teologických fakult. Pro italského systematického teologa Piera Cody základní rozlišení teologických oborů probíhá především na úrovní dvou základních kategorií, do nichž sdruženy na jedné straně disciplíny, které zaměřeny na dějinnou dimenzi teologie, a na druhé ty, které se věnují především systematickému promýšlení teologických problematik.65 Vedle toho spatřuje v teologii další základní napětí mezi ortodoxií a ortopraxí, tj. mezi dogmatickým a etickým/praktickým aspektem teologie.66 Historické a systematické obory rozlišuje ve svém Teologickém slovníku i Karl Rahner. Historické se zabývají dějinami zjevení, systematické se zabývají „zachraňujícím Bohem a jeho dílem“, člověkem v setkání s Bohem a člověkem ve společenství církve. Celá teologie stojí na jakémsi předpokladu úvah o důvodech a způsobech, proč a jak existuje čili na fundamentální teologii.67

Jednotlivé disciplíny pochopitelně volí odlišné metody (tj. adekvátní postupy, které umožní dosáhnout cíle, který jsme si vytyčili), případně si je vzájemně vypůjčují i přes hranice teologických oborů – teologie se nemůže obejít bez využití poznatků a metod jiných věd, srov. např. studium Písma, pro něž je nezbytná filologická a historicko-kritická metoda (jinak vlastní především filologům a historikům) - samozřejmě s vědomím, že v kontextu teologického bádání mí Písmo jiný normativní význam pro víru než pro badatele jiného oboru, tj. je také písemně zachyceným „Božím slovem“, které svědčí a vyjadřuje Boží sebezjevení člověku.68 Podobně pojmosloví, které užíváme v teologii, bude jen obtížně „nadčasové“, neboť je vždy zakotveno v určité filozofii a kultuře - proto teologie musí promýšlet i svůj vztah k filozofii a jiným oborům, jejichž poznatků využívá.69 Každá disciplína přitom pracuje s třemi nezbytnými prvky, z nich je možno vyvodit další základní členění teologických disciplín: údaje

-

významy

61

-

hodnoty

Srov. zejm. G. PELLAND, Le phénoméne des écoles en théologie, in Gregorianum, 75 (1994), 431-467. Srov. CODA 50, podle Cody antiochijská byla orientována spíše aristotelsky, zatímco alexandrijská pro komunikaci křesťanské zvěsti ve svém kulturním prostředí využívala více o platónskou filozofii. 63 K otázce jednoty a plurality v teologii viz též MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE, Jednota víry a teologický pluralismus, in POSPÍŠIL C.V., Hermeneutika mystéria, 164-166. Viz též K. RAHNER, Základy 32-34. 64 K metodám se podrobněji vrátíme v navazující kapitole. 65 Příp. jako převážně synchronní nebo diachronní postup zkoumání, tj. zaměřený na systematizaci reflexe podle témat, nebo se zdůrazněním časového rozvoje té které tematiky. 66 Srov. CODA, Teo-logia, 41-45. 67 RAHNER - VORGRIMLER, 351. 68 Srov. CODA, 47. 69 Ke vztahu teologie, filozofie a religionistiky viz např. C.V. POSPÍŠIL, Náboženství ve světle teologie, religionistiky a filosofie in Salve 4 (2007) 25-36. K pluralismu v teologii v tomtéž čísle viz též Š.M. FILIP, Teologický pluralismus. 62

9


Podle toho, který prvek je v určitém oboru výraznější, může patřit do skupiny oborů tzv. pozitivních či historických teologických disciplín, nebo systematických či praktických.70 pozitivní teologie zahrnuje obory jako úvod do Písma a jeho exegeze, dějiny církve, dějiny dogmatu, patrologie, tj. všechny teologické disciplíny, které se zabývají historickými údaji a jejich bezprostředním uchopením, tato dějinná fakta (v širším slova smyslu, neboť sem patří obory zabývající se Písmem, dějinami, osobnostmi a jejich myšlením) jsou prvním prvkem každého poznání, je třeba jim věnovat pozornost a pracovat s nimi korektně a exaktně systematická teologie zahrnuje systematickou christologii, eklesiologii, teologickou antropologii, sakramentální teologii, trinitologii apod., čili obory, které se zaměřují na významy údajů: význam určitého gesta, dějin spásy. Nejde o sestavování systémů, ale o hledání významu, vyžaduje nejen pozornost vůči základním údajům, ale soustředí se na jejich porozumění v rámci celkového poselství praktická teologie soustředí obory jako pastorální teologie nebo církevní právo, katechetika…, tj. ty, které se zaměřují na hodnotu a jeho praktický dopad71

Všechny teologické obory pochopitelně musí pracovat se všemi třemi zmíněnými prvky – aby teologie byla pravdivá, musí zůstat věrná všem třem základním kritériím: udržuje-li v harmonii věrnost zjevenému údaji, inteligenci, která ho chápe, a životu (životní zkušenost). I systematická teologie proto musí být historicko-praktická.72 b)

pluralita různých forem teologie

S jinou pluralitou se setkáváme při rozlišení teologií podle jejich základní otázky, která se může zdát více zdůrazňující vztah člověka k Bohu (antropocentrická, antropologicky orientovaná teologie) nebo se zdají zásadně vycházet od úvah o Bohu (teologie teocentrické). Přestože s tímto vymezením nemusíme souhlasit, za příklad první bývá dáván K. Rahner, za příklad druhé orientace H. Urs von Balthasara.73 Český teolog, dlouholetý přednášející na Papežské univerzitě v Lateránu, Karel Skalický podle této základní orientace (zaměřené spíše na Boha-na člověka) rozlišuje tři proudy v teologii a následně (v závorce uvedené) tři definice teologie: teocentrická (věda o Bohu), antropocentrická (věda o víře člověka), teo-antropická (věda o zjevení Boha člověku)74

Různost však nacházíme také na úrovni jednotlivých teologických škol. Co se týče tradice, nejvlivnějšími teologickými modely minulosti se zdají být (např. podle amerického teologa Fiorenzy)75 teologie sv. Augustina, Tomáše Akvinského a novoscholastika, které jsou jakými klasickými teologickými paradigmaty západní církve, jež nejvíce ovlivnily teologickou reflexi západní římskokatolické teologie nejen své doby. Máme-li se pokusit o vystižení teologických proudů a škol v současné teologii, dovolíme si odkázat na zmíněnou studii F. S. Fiorenzy v prvním díle Systematické teologie. Římskokatolická

70

nemohu např. stanovit hodnotu a z ní vyplývající normu jednání pro člověka určitého dobového a kulturního kontextu, aniž bych bral na vědomí pole významů a dat, které jí mohou bránit v přijetí této normy 71 G. GIRARDI, ale též DE GUIDI, Ecclesiologia sistematica 2002. De Guidi tu mj. cituje Heideggera: fenomenologia e teologia. Che cosa significa obiettiva, pensare, parlare? s. 21, který říká, že teologie je pravdivá, udržuje-li v harmonii tři základní kritéria: věrnost zjevenému údaji, inteligenci, která je chápe a životu (životní zkušenosti). I systematická teologie podle něj proto musí být historicko-praktická. 72 Tamtéž. De Guidi zde cituje Heideggera (M. HEIDEGGER, Fenomenologia e teologia, v it. vyd. 21) 73 Námitky proti tomuto vymezení vznáší např. severoitalský teolog Giacomo Canobbio, srov. jeho text in I. SANNA, K. Rahner. Toto dělení, spolu s odkazem na další dva typy, které vidí v dialektické teologii K. Bartha a v teologii korelace P. Tillicha, uvádí např. CODA, 49. 74 v tomto třetím významu budeme pracovat s teologií také v rámci našeho kurzu fundamentální teologie, tj. předmětem našeho studia zůstává Bůh, výchozí perspektivou našeho pohledu je jeho sebe-zjevení člověku, ani pól lidského „adresáta“ zjevení by však neměl být druhořadý. 75 Srov. FIORENZA F. S. Systematická teologie: úkol a metody in Francis S. FIORENZA, John P. GALVIN (ed.): Systematická teologie I, Římskokatolická perspektiva. Brno, CDK 1996.

10


perspektiva.76 Kromě analýzy pěti současných teologických přístupů (transcendentální teologie, hermeneutická teologie, analytické teologické přístupy, metoda korelace, teologie osvobození) s jejich silnými i slabými stránkami, v ní autor připomíná, že uprostřed různorodosti škol, metod a přístupů lze možno najít některé konstanty. Jedním z těchto pevných bodů je podle něj Písmo, a jeho význam, který je však dán jeho interpretací,77 přičemž je důležitá metoda této interpretace, ale také metoda užitá pro interpretaci tradice a zkušenosti.78

Další teologové79 připomínají tři základní kategorie teologického bádání, které nabízí trojí pohled na základ teologie: Bůh člověk znamení

→ → →

zjevení víra svědectví

= pramen víry, iniciativa náleží Bohu = není tu zjevení bez odpovědi = vše, co komunikuje/vyjadřuje zjevení: církev, liturgie, Písmo…

Celé dějiny tedy mohu číst jako dějiny Boží nabídky adresované člověku, nebo jako odpověď člověka na Boží iniciativu, nebo se zabývat dějinami a znameními jako místem tohoto setkání. Na závěr této kapitoly tedy připojme ještě jedno resumé dosavadních vstupních úvah. Začneme pracovní definicí teologie, která nás bude provázet během tohoto kurzu: Budeme chápat teologii jako kritické promýšlení/reflexe svědectví o Bohu, o jeho sebesdělení v Ježíši Kristu, které přijímáme vírou. Teologie tedy představuje reflexi víry, uvažování a zdůvodnění pojetí Boha, člověka a světa, které nám nabízí víra. Pro sebesdělení Boha člověku budeme používat pojem Zjevení. Teologii budeme přiznávat status vědy: jde o typ poznání Boha i stvořených věcí, které má svou obecnou platnost, prochází reflexí a má svůj specifický předmět, úkol a metodu, pro které je zcela zásadní fakt zjevení Boha v Ježíši Kristu. Budeme brát v potaz, že každá doba hledá toto zdůvodnění vzhledem k otázkám, které si klade, a ke způsobu, jakým jsou kladeny, což s sebou nese ohled na jazyk a kulturní horizont současného člověka. Smyslem je, aby základní křesťanské poselství o Bohu, člověku, světě a o jejich vzájemném vztahu, tak jak jsme ho v římskokatolické křesťanské tradici zdědili, zůstávalo i nadále živé.

76

FIORENZA F. S.. Systematická teologie: úkol a metody in Francis S. FIORENZA, John P. GALVIN (ed.): Systematická teologie I, Římskokatolická perspektiva. Brno, CDK 1996, 15-102. Americká učebnice systematické teologie (pův. vyd. 1991), která nabízí systematický výzkum zcela základním otázek teologie. Editoři v předmluvě zmiňují, že si kladli za cíl představit nauku katolické církve a probrat významnou soudobou katolickou reflexi tohoto učení, vymezit co je v daném tématu specificky katolické a poukázat na nejvýznamnější soudobé návrhy řešení. Chtěli ovšem také vzít v úvahu současné hermeneutické teorie a filozofickou reflexi, stejně jako historické bádání a ekumenický rozměr teologie (tj. např. podat katolické učení způsobem, který by byl citlivý vůči ostatním křesťanům) a věnovali pozornost i současnému důrazu na praxi, který dnes není typický jen pro teologii osvobození. 77 tak u Augustina nacházíme interpretaci písma, která se opírá hlavně o dobovou novoplatónskou hermeneutiku, zatímco od 19. století se začínají užívat historicko-kritické metody atd. Srov. FIORENZA, 17 78 Ohledně cesty k metodě: musí uvážit pluralismus a jednotu, racionalitu a její kritiku, dvojznačnost moci (které typickými rysy moderní situace, jež podmiňují i recepci teologické reflexe), navrhuje čtyři prvky teologické metody (nekonstruktivní hermeneutika: integrita tradice ad.). Srov. FIORENZA 72-85. Fiorenza se zabývá i tzv. background theories, „základními teoriemi“ a jinými principy platnými pro současnou teorii vědy, v jeho studii aplikovanými na teologii. Srov. TAMTÉŽ, 18. 79 G. GIRARDI, Teologia fondamentale, STSZ 2001.

11


1.4 DĚJINY POJMU TEOLOGIE80 Dějiny pojmu teologie jsou zároveň dějinami proměn jejího celkového chápání. Na následujících stánkách se pokusíme velice stručně ukázat, co označoval pojem teologie od starověku až po do tridentského koncilu, kdy už byla teologie plně definována jako specifická vědní disciplína. Budeme sledovat vývoj a odlišné role, kterou v jednotlivých epochách hrály čtyři základní prvky teologické epistemologie, tj. Písmo, tradice, víra a rozum.81 Vedle toho se v následující kapitole pokusíme naznačit, jak tento proces naslouchání a porozumění víře formoval teologii, jak se v jejích dějinách měnila také otázka po úkolu, předmětu a metodě teologie v dějinách křesťanství od dob církevních otců až po novověk. Konstantou křesťanská teologie byla od počátku její dvojí úloha, již jsme pojmenovali auditus fidei a intellectus fidei: naslouchat PRAMENŮM poznání a předávání víry (auditus fidei), aby jim mohla posléze hlouběji porozumět (intellectus fidei). Problémem všech dob bylo a je, jak udržet tuto obsahovou stránku křesťanské víry a zároveň najít cesty k zprostředkování zásadního poselství v různých kulturách a dějinných obdobích.82 Teologie je pojem pocházející z prostředí antické řecké kultury, poprvé ho nacházíme u filozofa Platóna.83 Jak bylo řečeno v úvodu pojem je nositelem dvojího významu: teologie byla nejprve mytologickou řečí o bozích, měla tedy spíše lehce pejorativní význam, velmi vzdálený od mnohem pozdějšího křesťanského chápání teologie jako královny věd. Jak již bylo řečeno, poprvé pojem teologie nacházíme u Platóna (Ústava 18, 379a), 84 nikoliv však ve významu filozofické reflexe o tom, kdo je Bůh (přestože ho užil v řeči o božské podstatě a její roli v řádu lidského života), ale jako mytologickou výpověď o bozích, které schází racionální jasnost vlastní filozofii - proto je podle něj teologie vystavena kritice ze strany filozofů. 85 Podobně tomu je Aristotela (srov. Metafyzika A1, 982a 1-4. A2, 982a 5-7, viz též A 3, 983b 27.):86 teologem je pro něj Homér i Hésiodos ad. (teology jsou básníci - původci mýtů), přestože u něj nalézáme ještě další užití termínu: vedle matematiky a fyziky existuje určitý typ teologie, která je nejvyšší ze tří teoretických filozofických věd a zabývá se nehybným a věčným bytím a věčnými příčinami.87

80

Maximální syntézu celého vývoje lze nalézt v Rahnerově Teologickém slovníku, srov. heslo Teologie in RAHNER VORGRIMLER, 351-353: církevní otcové 2.-3. století se pokoušeli podat víru a uhájit svou svébytnost v židovské a pohanské kultuře s jejich náboženskými systémy a vymezit se proti pokusům uchopit křesťanství způsobem, který se nezdál adekvátní/ortodoxní (srov. apologetové a teologové jako Ireneus, Tertulián, Klement A.); ve 4.-5. století se dosáhlo klasické formulace trinitárních a christologických dogmat a vymezení proti dalším odchylkám za pomoci soudobých filozofických směrů, ale také jistým distancováním se od nich (srov. Atanáš, Basil, Řehoř Nysský i Naziánský, Hilarius, Augustin), pak staletí přechodu ke středověku, kde došlo k třídění a uchovávání dědictví církevních otců. Od 11. stol. nové období: scholastika a s ní systematické zpracování témat, která v době otců nebyla vnímána jako prvořadá, spolu s přechodem k využití aristotelské filozofie, vznikají souborné přehledy (komentáře k sentencím a sumy); 16. století přineslo tridentský koncil a vymezení se proti reformaci, nová barokní kultura, pojednání o učitelském úřadu církve a církvi jako viditelném společenství, rozvíjí se apologetika, kontroverzní teologie, dějiny dogmat, osamostatňuje se morální teologie…, poté stagnace; 19. století znamenalo pokusy o novou teologii v nové kulturní situaci, zpočátku neúspěšné nebo s malým dopadem a trvající dominancí novoscholastiky, ale právě tím zřejmě došlo k dalšímu vzdálení požadavkům doby, které bylo překonáváno jen pomalu a s řadou chyb. Tolik K. Rahner. 81 Z pohledu dnešní teologie samozřejmě nejde o úplný výčet, schází zde jak pojednání o učitelském úřadu, tak např. sensus fidei. Srov. také poslední přednáška. 82 Podle Waldenfelse přitom v dějinách teologie došlo k posunu od rozvíjení obsahové (věcné) problematiky k reflexi metodiky: patristické období se věnovalo zejména obsahovému vymezení, zatímco scholastika („školsky pěstovaná teologie středověku“) je typickým příkladem na metodu zaměřené teologie. Srov. WALDENFELS 41. 83 K této podkapitole srov. BOF in Teologia, 1602nn., podrobněji také ŽÁK in Teologia fondamentale I, 16-55, kde je uvedena i bibliografie (nejen italská), viz pozn. 22 na s. 16. 84 Proto bývá považován za autora pojmu, srov. W. Jaeger: “Platón je teolog antického světa. Bez něj by tu nebyl ani pojem teologie ani teologie jako taková.”, cit. in ŽÁK 17. V Platónově Ústavě se o teologii mluví v souvislosti se „zásadami, jaké mají platit při vyprávění o bozích.“ 85 mýty měly sloužit výchově mladých lidí, ale v podobě oproštěné ode všech iritujících prvků, které nalezneme v řecké mytologii – tj. ode všeho ne právě příkladného chování řeckých božstev (bohové nemají lhát, špinit se intrikami a pácháním špatných činů…), mají tedy být jaksi „očištěny“, srov. ŽÁK 18, ale též KERN-NIEMANN, Gnoseologia teologica 35. 86 „Je tedy zjevno, že moudrost je věda, jež vykládá jistý druh příčin a počátků. Ježto hledáme tuto vědu, je třeba zkoumat, jakého druhu jsou příčiny a jakého počátky, jimiž se zabývá vědomí, jež nazýváme moudrostí.“ 87 Srov. též např. V. VENTURA "Teologie jako duchovní cesta", in Úvod do teologického myšlení. Pracovní texty IES, Praha, 1997, str. 26.

12


Za teology byli tedy ve starověku považováni především velcí básníci, ale také úředníci a chrámoví zřízenci, kteří se starali o korektní uctívání bohů, o kult, až mnohem později (cca 5. st.) v praxi převládlo chápání teologie jako nauky o bohu ve smyslu, k němuž se snad přikláněl i Aristoteles a později stoikové.

Tendenci k rozlišováním různých forem a funkcí teologie můžeme vysledovat u stoiků, dalšího filozofického proudu, který důrazně rozlišoval mezi teologií jakožto mýtem (jež má význam, protože je spojena s úctou k bohům) a mezi jeho filozofickým významem, považovaným za vznešenější, jak čteme např. u Panaitia z Rhodu (2.st. př. Kr.), a hlavně později u Marka Terentia Varrona (116-27),88 rozlišujícího tři typy teologie: theologia mythica, → vhodná pro divadlo (neboť se zabývá obrazy boha)89 theologia naturalis → vhodná pro svět (kosmos): o povaze bohů, jejich sídle, vlastnostech… a theologia civilis90 → vhodná pro město (urbs), politicko-kultovní.

Tři typy teologie podle něj odpovídají na tři potřeby člověka vzhledem k bohům: potřebě představit si božstvo, ustavit s ním korektní vztah a reflektovat jaký je bůh o sobě, čemuž odpovídají tři různé prameny náboženské zkušenosti starověku: mýtus, rituál (regulovaný tradicí, stává se zákonem) a filozofie. Protože však šlo o tři odlišné sféry, docházelo k neporozumění s křesťany, kteří kult a filozofii neoddělovali: způsob, jak oslavuji a uctívám Boha, měl podle nich odpovídat poznání a pravdě o Bohu. Bylo však velmi problematické zpřístupnit tento koncept v kontextu římského universalismu a nábožensko-kulturního pozadí, kde převládal důraz na třetí druh teologie s jeho prakticko-pragmatickými rysy. Úcta k bohům zároveň souvisela se snahou o zachování pax civilis, tedy s pokojným soužitím ve státě.91 Nový zákon, podobně jako apoštolští otcové92 termín teologie vůbec nepoužívá, u apologetů druhého století ho najdeme jen vzácně, především ve významu „mýty pohanů“, jejichž opakem je křesťanství, které je nejvýše „pravou filozofií“.93 Mezi 2.-3. stoletím v souvislosti s dalším promýšlením otázky po vlastní identitě křesťanských komunit a s nutností vymezení hranic „pravé nauky“ se odpověď na problémy začala formálně (tj. způsobem formulace, nikoliv v zásadních obsazích) lišit podle jednotlivých geografických oblastí (srov. teologické školy antiochijská, alexandrijská, …).94 Přesto jak u autorů, kteří patří do okruhu tzv. alexandrijské školy, jako byl např. Klement Alexandrijský nebo Órigenés stále ještě nenacházíme významnějšího užití výrazu teologie v dnešním slova smyslu. Klement A.: u něj přeci jen nacházíme jisté náznaky sémantického posunu, srov. Orfeus, Homér, Hésiodos jsou označeni za „dávné teology“, kteří svou teologii obdrželi od dávných proroků židovského náboženství, ale také Mojžíš je označen za „teologa“ Starého zákona. Zdá se, že je u něj výraz teologie užit i jako označení jakéhokoliv typu poznání Boha, včetně křesťanského, dosud však jen okrajově, stále ještě nejde o typicky křesťanský pojem.95 Origenés: rozlišuje teologii Řeků a Peršanů, ale trvá na negativním významu pojmu.96 Někteří badatelé97 se domnívají, že právě u něj došlo k rozhodujícímu přejetí pojmu do křesťanského myšlení, protože theologein u něj v daném kontextu znamená „vyznávat Boha“ a křesťanská 88

Po něm převzal pro křesťanskou teologii Tertulián, Eusebius, Augustin. Právě u těchto autorů se nám dochovaly útržky Varronova díla. 89 podle obecného mínění byly hry ustaveny v Římě na příkaz bohů. 90 Známe ho především díky Augustinovi (viz jeho O obci boží), ale už před ním s tímto dělením pracuje Tertulián. 91 Srov. filozofické přesvědčení o jednom bohu, které však Římanům, kteří ho vyznávali, nebránilo v účasti na kultech jiných božstev, srov. např. J. RÜPKE, Náboženství Římanů, Praha, Vyšehrad 2006. 92 „apoštolští otcové“: křesťanští autoři, kteří žili v době apoštolů: Klement Římský, Ignác z Antiochie, Polykarp ad.. Jejich spisy dostupné mj. např. na http://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/ 93 Za apologety označujeme skupinu křesťanských autorů druhého století, kteří ve svých spisech snaží protestují proti pronásledování křesťanů ve společnosti, vyslovují kritiku polyteismu a ostatních náboženských tradic a snaží se prezentovat křesťanské poselství, jeho krédo, životní styl a kultickou složku. Srov. např. JUSTIN, Druhá apologie II,2 94 Toto rozlišení odpovídá upřednostnění různých typů výkladu Písma: alexandrijská kladla důraz na jeho alegorický výklad, antiochijská na doslovný výklad. Jiné rozlišení např. rozeznává školu africkou (latinskou), asijskou a alexandrijskou, podle jejich teologické odpovědi na otázku gnoze ve 2.-3. století po Kr. 95 Viz též otázka, kterou právě K. řeší, zdá je víra a vědní slučitelné, zda víra ovlivňuje náš přístup ke světu – podle Klémenta je víra nejvyšší formou vědění, srov. další kapitola o metodě, srov. též KLÉMENT A., Strom 1, 57, 6. 96 Tak BOF in Teologia. 97 L. ŽÁK, 21.

13


teologie se tak stala vyznáním víry v křesťanského Boha a v Ježíše Krista. Srov. také jeho nauku o třech stupních duchovního života a třech stupních cesty k Bohu: praktiké (praktický život, tj. zápas o lásku, který je prožíván jako očista), fysiké (kontemplace Boha skrze tajemství stvoření) a konečně theologia jako poznání Boha prostřednictvím Logu – ne však jako čistě intelektuální záležitost, ale jako theoria, tj. kontemplace ve smyslu spojení člověka s Bohem v plném společenství.98

Teritoriální rozlišení na dva velké teologické proudy se prohloubilo v průběhu 4.-5. století výrazné, zejm. jako rozdíl mezi křesťanským Východem a Západem. Na Západě výraz teologie nacházíme ve třetím století ve spisech prvního latinského teologa99 Tertuliána,100 odvolává se přitom na předkřesťanský starověk a na M. T. Varrona.101 Právě u Tertuliána západní křesťanství přechází od sebepojetí vyjádřeného jako „cesta“ (hodos, následování Krista) nebo„filozofie“ (ve stopách Mistra, jímž je Kristus), k sebedefinici jakožto (pravé) náboženství. Přesto se ani Tertulián nepřestal negativně vymezovat vůči varronovské triádě a jeho teologii. S větším pochopením než Tertulián se k Varronovi vrátil až Augustin, který sbližuje theologia naturalis s křesťanstvím, tj. filozofii a teologii chápal jako rozpravu o Bohu/bozích102 a jejich zdůvodnění. Bůh je přitom předmětem logu/slova, proto se zdůrazňuje hodnota teologie (tj. doxologická a analogická funkce teologie103) vzhledem k bohopoctě: teologie má vést k věčnému životu. Pro církevní otce byla charakteristická tendence (pokud už se odvážili použít výrazu teologie), připisovat pojmu vždy také význam liturgického nebo oslavného projevu chvály Boha, či modlitby a mystické kontemplace, nikoliv pouze jasně logické úvahy o podstatě.104 Na křesťanském východě zaznamenáváme hojnější užití výrazu teologie ve smyslu vyznání, uznání (křesťanského) Boha ve 4.-5. století (viz např. Eusebiova De ecclesiastica theologia), v době velkých koncilů (tj. mezi Niceou 325 a Chalcedonem 451) také jako odkaz na trojiční tajemství Boha, božství Ježíše i jeho Ducha. Theologeo jako stvrzování něčího božství, se mezi řeckými otci nakonec stalo natolik běžné, že označovalo téměř výhradně nauku o tajemství trojjediného Boha (srov. např. Evagrios Pontikos).105 Další posun vidíme u Pseudo-Dionýsia Areopagity (5.-6. st.): krom aplikace teologie na Písmo („stará“ a „nová teologie“) a na jeho autory (označované za teology), u něj dochází také k rozlišení dvou typů teologie, podle dvou způsobů, jimiž se vyjadřují o Bohu. Rozeznává teologii apofatickou (někdy označujeme jako „negativní teologii“), která podle něj jaksi tajemnější, skrytá, symbolická/mystická, uznává absolutní Boží transcendenci a od symbolů snadno přechází až k negaci, aby tak něco vypověděla o Bohu. Teologie katafatická je více filozofická, demonstrativní, „jasná a poznatelnější“ – stvrzuje pravdu toho, co je o Bohu řečeno a vychází přitom z přesvědčení, že Boha lze alespoň částečně poznat a lze mu připsat právě ono maximum dobra, které poznáváme ve stvoření. Východní křesťanství zavedlo i další termín: oikonomia – jako pojednání o Bohu, který působí v dějinách spásy a zejm. o jeho vtělení v Kristu jako naplnění Božího záměru spásy v dějinách. Termín theologia bude naproti tomu vyhrazen pro nauku o trojjediném Bohu o sobě, v jeho tajemné transcendenci. 106

98

blíže viz např. Y. SPITERIS, La conoscenza esperienziale di Dio e la teologia nella prospettiva orientale, in Antonianum, 3 (1997), 376, cit. in ŽÁK 21. K otázkám kontemplace a theória u Klémenta a Órigena viz též Ventura, Spiritualita křesťanského mnišství 75-80; 99-102. Podle Ventury tyto tři roviny duchovního života (přejaté z řecké filozofie) mají biblické zdůvodnění a odpovídají knihám Přísloví, Kazatel a Píseň písní, v Órigenově komentáři k Písni písní jsou však uvedeny v této podobě: ethiké, fysiké, epoptiké. Epoptiké se ovšem skutečně týká kontemplace, viz V. VENTURA, Spiritualita křesťanského mnišství, Praha 2006, 101. 99 Srov. E. OSBORN, Tertullian, First theologian of the West. Cambridge 1997. 100 Tert, Ad nat. 2,1 ad. Tertulián toto dělení v podstatě neuznává, zmiňuje existenci různých žánrů teologie u pohanů. K Varronovi se vrátí také Lactantius, Arnobios (oba 3.-4.st), Augustin (in Boží obec 6,5-10) a později ještě Isidor ze Sevily (6.-7. st.).Viktorinus pak onačí za teologii nauku Listu Efezským 101 t. mýtická = básníci (obrazy Boha), t. fyzická = filozofové (podstata Boha), t. politická = zákonodárci (jak se adekvátně chovat vůči božstvům) 102 srov. AUGUSTIN O Boží obci 8,1. 103 Viz AUGUSTIN, O Boží obci 6,5nn. 104 BOF 105 ŽÁK 22, ale srov. též VENTURA 155nn. „Jestliže jsi teolog, budeš se opravdu modlit, jestliže se skutečně modlíš, jsi teolog,“ tak EVAGRIOS ve spisu O modlitbě, 60 (cit. Žák 23) 106 Srov. ŽÁK 22 (v poznámce připomíná rozdílné chápání pojmu ekonomie v tradici ortodoxních církví a odtud je také zřejmé, proč titul „teolog“ v ortodoxní tradici náleží jen evangelistu Janovi, Řehoři Naziánskému a Simeonovi Novému Teologovi – ostatní autoři se totiž podle tradice východních církví zabývají jen ekonomií).

14


Zatímco si východ uchoval symbolickou a apofatickou dimenzi teologie, západnímu křesťanství bylo s nástupem středověku vlastní spíše téma vztahu víry a rozumu. S pronikáním aristotelského myšlení do křesťanství bude protěžována zejména spekulativní dimenze teologie. Boethius (475/480-524) uvedl do světa latinského křesťanství aristotelské trojiční členění teoretických věd na fyziku, matematiku a filozofii (která vrcholí filozofickou teologií) – tak byla otevřena cesta budoucí spekulativní teologii, jež v teologické reflexi hojně využívá právě aristotelských filozofických kategorií. 107

K velkému rozšíření užití výrazu teologie na Západě došlo zřejmě díky trvajícímu kontaktu s texty Diviše Areopagity (Corpus Areopagiticum) a od cca 9. st. také díky zájmu o Boethiovy spisy - viz např. díla Alcuina z Yorku (cca 1079-1142), Anselma Aosty (1033/34-1109), Abélarda (asi 10791142). Abélard je zřejmě také prvním, kdo slovem teologie označoval systematická pojednání o záležitostech týkajících se Boha.108 Jeho škola začala výrazně využívat aristotelské filozofie pro pojednání křesťanské nauky na vědeckém základě, filozofie se tak stala důležitým základem pro scientia theologica.

Pojem teologie přitom postupně (zřejmě na přelomu 13.-14.st.)109 nahradil ostatní pojmy, které byly dosud užívány pro studium a nauku o křesťanské víře, jako např. sacra scriptura, sacra pagina, sacra doctrina, doctrina fidei, doctrina christiana.110 sacra scriptura/pagina sacra

→

sacra doctrina →

theologia

Zároveň ude došlo k další změně významu: první výrazy (sacra scriptura či sacra pagina) s sebou totiž nesly i charakteristické odkazování k biblickým textům. Teologie pojatá jako sacra pagina se stále ještě z velké míry opírala o četbu a výklad Písma, přičemž nešlo jen o exegezi, ale o práci s patristickými, liturgickými, právními a příp. dalšími texty, které však sloužily jako naukový komentář Písma, jeho jednotlivých výroků. Přechod k výrazu sacra doctrina s sebou přinesl také zdůraznění spekulativních problémů, které se nenacházely v Písmu, ale navazovaly na jeho exegezi a souvisely právě s využitím aristotelské dialektiky v teologii a tzv. quaestiones, které bylo zapotřebí dále uspořádat do sourodých celků, tzv. teologických sum. Objevují se však i první otázky epistemologického charakteru v teologii: je skutečně teologie vědou, co je jejím předmětem, kdo je subjektem teologie, jaké jsou její možnosti, cíle, podoby, způsoby, jazyk?111 Teologie jako věda využívající dialektických metod je tedy novinkou období rozvinuté scholastiky. Byla ovlivněná aristotelským modelem vědy, který v teologii přežil až do období reformace, s níž se objevily nové problémy,jako např. záměna teologie a náboženství – odtud později směřování ke vzniku „náboženství bez vědy“ (viz pietismus ad.), nebo rozlišení náboženství „přirozeného“ a zjeveného a různá řešení těchto otázek v dílech už nejen teologů, ale velkých postav filozofie, které se často od teologie zřetelně distancovaly (viz. Kant, Hegel, Schleiermacher, Feuerbach, Marx, Freud ad.). Zároveň můžeme pozorovat zužování obsahové náplně pojmu teologie, čímž se dostáváme se k otázkám, které patří do následující kapitoly, věnované teologické epistemologii. Než k ní přejdeme, připojme malý souhrn k dějinám pojmu teologie:

107

zdá se ovšem, že Boethius sám ještě dobře vědět o limitech rozumu tváří v tvář nekonečnému Božímu tajemství a o jisté potřebě zmlknutí, apofázie. Srov. ŽÁK 24, viz též M. LLUCH-BAIXAULI, Boezio. La ragione teologica. Milano 1997, 51-53. 108 Srov. např. H. SANTIAGO-OTERO, El termino „theologia“ en Pedro Abelardo, in RET 36 (1976) 251-259; A. Solignac, Théologie in , 473-474, M.-D. CHENU, La teologia nel XII secolo, 422-423 ad. 109 není přesně jasné kdy, naprosto zřejmé ovšem ve 13. st., viz univerzity a jejich facultas, u Tomáše Akvinského také ještě řídké užití v onom druhém smyslu, ale časté už u Bonaventury ad. 110 ŽÁK 25. Starověk (Písmo i Otcové) však používal pro označení „nauky/řeči o Bohu“ i další výrazy: gnosis, epignosis/agnitio, cognitio, sofia/sapientia, nús/intellectus, synesis/intelligentia, fronesis/prudentia, theoria/contemplatio, filosofia, divina institutio, …. Srov. BOF in TEOLOGIA. 111 … lze doplnit o dějiny pojmu dál u františkánů ad., významem tohoto exkursu do dějin pojmu teologie má spočívat v tom, abychom už zde nacházeli některé základní rysy teologie. srov. ŽÁK 48nn, ale jen velmi obrysově. zajímavé např. pro připomenutí Secklerovy kritiky monologičnosti jistých teologických vizí.

15


u žádného z církevních otců neoznačuje pojem teologie křesťanské pojednání o Bohu. Celek křesťanské víry, křesťanství je popisován jako „cesta“, „následování Krista“, případně „(pravá) filozofie“. pojem teologie byl u církevních otců nejprve odmítán, později velmi široce vymezený: teologie je vše, co vypovídá o Bohu, tj. nejen reflexe o něm, ale také liturgie, životní styl, modlitba… v dějinách křesťanství vždy existovalo propojení mezi filozofií a křesťanskou reflexí o Bohu či o víře člověka, ale také vymezování se vůči ní: teologie a filozofie byly vždy ve vztahu, ale ne totožné teologie jako určitý typ vědeckého pojednání o Bohu je záležitostí středověké scholastiky112

112

Scholastický přístup tedy není a nemá být jedinou, normativní křesťanskou teologií, biblická a patristická teologie nejsou pouze nějakými přípravnými stádii teologie apod., viz dále.

16

1. Úvod do teologického myšlení

Recommend Documents