1. Úvod do horolezectví

1. Úvod do horolezectví 1.1 Sport, nebo životní styl Nejeden turista na tatranském chodníku, nebo při procházce mezi skalami Českého ráje zakloní hlavu a hledá odkud se ozývá rozhovor, nebo kde někdo volá nějaké nesmyslné povely. Když zahlédne vysoko nad sebou postavičky pomyslí zpravidla co tam ti blázni hledají, takový hazard a nezodpovědnost. Je to jeho úhel pohledu. G.L.Mallory, slavný anglický horolezec, který byl vůdčí silou anglických pokusů o prvovýstup na Everest ve dvacátých letech minulého století obdržel otázku proč se pokouší o výstup na Everest. jeho odpověď byla prostá, protože existuje. A zde můžeme nalézt rozdíl mezi sportem a životním postojem, nebo chcete li filozofiií. Sportovec má nějaký určitý cíl, snahu dosáhnout konkrétní výkon, být lepší než druzí. Toto pojetí lezení dnes z hlediska široké veřejnosti registrujeme více. Konají se závody, lezci porovnávají svou dovednost, předhánějí se kdo vyleze těžší cestu v lepším stylu. U řady lezců a horolezců, ale stále nacházíme něco navíc. Je jedno jestli se věnují lezení v horách, nebo „jen“ na skalách. Jejich hnacím motorem je pohyb ve vertikále, boj sama se sebou, se svým strachem i silou. Není pro ně prvořadě důležitý konečný výsledek, jestli cestu vylezou, nebo ne. Důležité je pouze tady a teď, jediný krok, pohyb, správné rozhodnutí. Pro tyto okamžiky se věnují lezení. A dokud bude v každém lezci alespoň kousek těchto myšlenek můžeme lezení považovat za víc než pohybovou aktivitu.

1.2 Současné formy horolezectví Horolezectví se v dnešním přetechnizovaném a uspěchaném světě stalo ze sportu určeného pouze několika málo jedincům, sportem pro širokou veřejnost. Je to dáno především oblibou všech tzv. "outdoorových" sportů, tedy sportů, které nás tahají pryč ze šedi měst a od blikajících monitorů počítačů. Pojmenovat a určit současné formy horolezectví je poměrně značně složité. Na vrcholové úrovni špičkových lezců, se dá hovořit o úzké specializaci na stěny a závody, lezení v horách, expedice, nebo v poslední době populární lezení ledů a mixů(drytooling). U většiny lezecké populace, která se horolezectví věnuje rekreačně dochází k značnému prolínání těchto forem. Nejstručněji lze vyjádřit mnohostrannost horolezeckého sportu pomocí schématu znázorněného na obr. 1.1.

1 ©Radek Lienerth (2004)

www.climbingschool.cz

Obr.1.1 – schématické členění horolezeckého sportu

1.2.1 Sportovní formy horolezectví Někdy hovoříme o pojetí horolezectví. Jedná se o oblast, která je zaměřena zejména na maximální hodnotu vlastního sportovního výkonu, přesněji zejména jeho fyzickou stránku, s důrazem na co největší bezpečnost. Základně dělíme sportovní lezení na dvě oblasti. Lezení na umělých stěnách, především v tréninkovém a závodním pojetí . Druhou oblastí je lezení na skalách, kde se však již někdy přesné hranice sportovního a tradičního lezení dají vymezit velmi těžko a dochází k jejich prolínání. Sportovní lezení na umělých stěnách Asi nejsportovnějším lezením jsou jeho závodní podoby a právě z jejich potřeb byla vymyšlena umělá lezecká stěna v té podobě jakou dnes známe. Jedná se jak o tréninkový prostředek ke zvýšení výkonnosti ve skalách, prostor pro rekreační pohyb, tak i prostor realizace vzájemného porovnávání lezecké výkonnosti při závodech. Soutěžní lezecké disciplíny jsou obtížnost, rychlost a bouldering.



obr 1.2 - lezení na umělé stěně je dnes jednou z nejrozšířenějších rekreačních forem horolezectví, současně je ale také jediným prostředím kde je formou závodů možné výkon porovnat

U obtížnosti je porovnávacím kritériem lezců schopnost vylézt cestu maximální obtížnosti stylem On Sight, případně vylézt výše než soupeři. U rychlosti je kritérium výkonu zcela jasné, jedná se o přelezení vytyčené trasy v co nejkratším čase. Závodní bouldering je velmi podobný závodům na obtížnost, vzhledem k délce cest se však soutěží na více krátkých cestách "boulderech" a pořadí je určeno součtem výsledků z jednotlivých cest. Nejmladší závodní disciplínou je lezení mixů a ledů, kdy se využívá kombinace umělé stěny a ledových pasáží. Leze se se dvěma cepíny a v mačkách. Stejně jako u lezení na umělých stěnách se soutěží v obtížnosti, rychlosti a boulderingu.



Sportovní lezení na skalách Jak už bylo naznačeno výše, u skalního sportovního lezení lze vymezit hranici s tradičním lezením velmi obtížně. Pokusíme se o to i s charakteristikou vlastních lezeckých disciplín - bouldering, nepískovcové skalní lezení a pískovcové skalní lezení. Bouldering je charakterizován jako lezení zaměřené na překonání krátké pohybové sekvence v maximální možné obtížnosti, zpravidla nízko nad zemí. Leze se bez lana, s využitím odskakovacích žíněnek "bouldermatek".

obr. 1.3 - bouldering je v poslední době velmi populární, jak díky materiálové nenáročnosti tak zejména pro jeho společenský aspekt

Nepískovcové skalní lezení se provozuje na všech druzích skály mimo pískovec. Cesty jsou osazeny fixními jistícími body tak aby v případě pádu nedošlo při správném jištění ke zraněním, nebo smrtelným úrazům. Jištění není nezbytné doplňovat, nebo posilovat. Délka cest je ponejvíce do jedné lanové délky (cca 50m), ale také může dosáhnout i několika set metrů, v tom případě již hovoříme o více délkovém sportovním lezení ("multipitch climbing") a řadíme ho do lezení v nižších, nebo středních velehorách . Pískovcové skalní lezení je specifikem České republiky a Německého pohraničí. Původně se jednalo očistě tradiční formu horolezectví s velmi specifickou etikou lezeckého pohybu i zajištění cest. S nárůstem obtížnosti nových cest se však objevili i v těchto oblastech cesty, které jsou kvalitně a 4 ©Radek Lienerth (2004)


bezpečně zajištěny a právem je můžeme zařadit do kategorie sportovního lezení. . 1.2.2 Tradiční formy horolezectví U tradičně pojatého horolezectví rozlišujeme základně na skalní a ledové horolezectví. Tradiční lezení se provozuje jak v pískovcových, tak nepískovcových skalních oblastech, zejména je však dominující v horách, kde často opět splývá ledové a skalní lezení v lezení ve smíšeném terénu. Tradiční skalní lezení Tradičním lezením, rozumíme horolezectví v takových terénech, které vyžadují zakládání vlastního postupového jištění a problematika výstupů není založena jen na úrovni fyzické kondice, ale je často náročná i na psychiku v případech kdy hrozí dlouhé pády do ne příliš kvalitního jištění. Typickým příkladem jsou tradiční terény Britských ostrovů, nebo klasické pískovcové výstupy. V tradičních terénech Velké Británie se nepoužívají žádné fixní jistící prostředky a veškěré jištění (vklíněnce, frendy)se zakládá. Na pískovci se jako fixní jištění vyskytují kruhy, ty jsou však ve značných vzdálenostech a ani jejich přítomnost často nevylučuje možný pád až na zem. K dojištění se používají smyčky, které se zakládají do skalních útvarů.

obr.1.4 - tradiční lezení v oblasti Llanberi pass ve Walesu, pro větší bezpečnost se používají dvě lana, veškeré jistící body zakládá lezec sám v průběhu výstupu



Tradiční ledové a mixové lezení Zejména v poslední době velmi populární horolezecká disciplína, zejména u těžších cest na rozhraní se sportovním lezením. K vlastnímu kontaktu s ledem se využívá zasekávání cepínů a maček, v případě postupu po skále "drytooling" jejich zavěšování za skalní výstupky. Podle oblastí a náročnosti výstupu cesty využívají buď přirozené možnosti pro vlastní jištění, nebo kombinují zajištění skalních pasáží nýty a ledových pomocí ledovcových šroubů. Horské lezení Asi nejpůvodnější forma horolezectví, tedy pohyb směřující za dosažením horského vrcholu. Ani tato idea již dnes však není zcela vždy pravdivá a cílem lezců je průstup stěnou, nebo pouze vylezení vlastní cesty vedoucí částí stěny. Rozlišujeme horolezectví v nižších velehorách (většinou sportovní, nebo tradiční skalní výstupy), ve středních velehorách (letní a zimní horolezectví) a nejvyšších (zpravidla expediční). obr 1.5 - v horském lezení dnes zcela jasně převažuje trend volného lezení, své místo však mají v horách i technické výstupy, tedy lezení pomocí umělých pomůcek



Samostatnou kapitolou jsou pak takzvané "bigwalls" , které můžeme nalézt ve všech oblastech a to jak v letní tak i zimní podobě. Jedná se lezení ve stěnách jejichž výška přesahuje 350 m a vyžadují užití jak volného tak i technického lezení (pomocí umělých pomůcek). Výstupy trvají zpravidla od jednoho celého dne až po několik týdnů. 1.2.3 Užité formy horolezectví Jedná se prostředí v němž horolezecké prostředky a technika slouží k provedení konkrétních prací, nebo zajištění bezpečnosti osob. Nejvýraznějším příkladem je například provádění výškových prací pomocí horolezecké lanové techniky, nebo některé lanové techniky sloužící záchranářským, či policejním a armádním složkám. . Hodnocení výkonu v horolezectví

1.3 Hodnocení sportovního výkonu v horolezectví Hodnotit úroveň výkonu v horolezectví je otázkou více než problematickou. Výkon zde neznamená pouhé překonání problému fyzickou silou, ale zejména sladění svých fyzických schopností s vůlí, odvahou a vůbec celkovou úrovní psychiky sportovce. Dalším velmi problematickým bodem hodnocení výkonu je vlastní rozmanitost sportu, různorodost zátěže a to jak fyzické tak psychické. Co je víc? Vylézt skalní , desetimetrový výstup stupně 11, nebo pětidenní výstup v odlehlé stěně v Himálaji, ale podstatně nižší obtížnosti, max. 5+ ? Tyto dva výkony absolutně nelze porovnat a ani to není úkolem této části. Cílem je seznámit s problematikou klasifikace a tedy obtížnosti výstupu v různých světových oblastech a také seznámit s druhým kritériem hodnocení výkonu a to lezeckým stylem, jakým je cesta přelezena. Leč doba je hektická a na vše není ujednocený názor ani dnes, proto raději počítejte, že se v jiných pramenech můžete setkat i s odlišným výkladem některých údajů. 1.3.1. Hodnocení obtížnosti, klasifikační stupnice Na začátku rozvoje horolezectví nebyla potřeba klasifikace výstupů tak zřejmá. Dělily se na lehké a těžké, příp. na lehké, těžké a velmi těžké a nijak blíže se neoznačovaly. Ale už koncem minulého století přišel čas pro první klasifikační stupnice, které se později podle toho, jak reagují na změny v kvalitě vrcholových výkonů dělí na stupnice uzavřené a otevřené. Hodnocení obtížnosti horolezeckých výstupů má dvě hranice. Začíná tam, kde se chůze 7 ©Radek Lienerth (2004)


(postup) mění v lezení a končí na hranici lidských možností příslušného historického období. Každé hodnocení je kromě toho nevyhnutelně determinováno místními terénními podmínkami. V průběhu historického vývoje vlastních disciplín došlo také k rozlišení lezení na lezení volné, tedy lezení s využitím vlastní síly a umělých pomůcek pouze jako zajištění a lezení technické, které využívá umělých pomůcek k postupu. Snaha obsáhnout kombinaci všech typů lezení v některých dlouhých cestách (volné lezení ve skále, technické lezení a lezení v ledu) spolu s objektivním nebezpečím a celkovou náročností cesty pak vedla ke vzniku stupnic souhrnných. U nás asi bezesporu nejoblíbenější stupnici je třístupňová od Jirky Beneše "Mauglího": Jde to, jde to blbě a nejde to. Inu v jednoduchosti je půvab a navíc jde aplikovat na všechny možnosti, jak do skály, tak na technické lezení ("hákování") tak i lezení v ledu a to už se jak známo vyplatí. 1.3.1.1 Klasifikační stupnice volného lezení První stupnice definovaly horolezecký terén jako prostor, ve kterém se průměrný horolezec neobejde bez použití rukou. Byly výlučně uzavřené. Jelikož označení obtížnosti výstupů na nejvyšším stupni zůstávalo stále stejné, existující výstupy se musely stále překlasifikovávat podle růstu schopností horolezců. Některé z uzavřených klasifikačních stupnic: 1894 - Beneschova Měla 7 stupňů (I - VII). Užívala se v dolnorakouských předhůřích. Roku 1901 k ní byl přidán ještě stupeň O. 1914 - Mnichovská Měla 5 stupňů a užívala se nejčastěji ve východních Alpách. 1926 - Welzenbachova Stupně byly označovány slovy i čísly (I - VI) I - lehké II - středně těžké III - těžké IV - velmi těžké V - neobyčejně těžké VI - krajně těžké Každý stupeň pak později získal mezistupeň směrem vzhůru i dolů, což dávalo celkem 12 možností rozlišení. Tato klasická Welzenbachova klasifikace se stala na dlouhou dobu zákledem ještě uzavřené stupnice Tatranské (WHP, Puškáš) a později i stupnice UIAA (mezinárodní horolezecká asociace). Narůstajícím schopnostem lezců však velmi brzo tyto uzavřené stupnice nevyhovovaly. Jednak se začalo mezi válkami lézt více pomocí umělých pomůcek (technicky), což stupnice nerozlišovala. Tak i některé výkony ve volném lezení překračovali šestý stupeň "Welzenbachovi" klasifikace, který tak byl velmi rozsáhlý. Po druhé světové válce nakrátko převážilo technické 8 ©Radek Lienerth (2004)


lezení nad volným, což vyžadovalo zvláštní hodnocení takových výstupů a jasně tak vyplynula potřeba klasifikace postihující samostatně volné a technické lezení a současně stupnice , která by byla schopná obsáhnout za určitého systému vše. Prvním krokem k naplnění těchto požadavků byla dohoda zástupců alpských zemí v roce 1947 na používání šestimístné klasifikační stupnice, rozšířené o italskou verzi znamének plus a minus. Takto modifikovaná "Welzenbachova" stupnice se stala základem pro klasifikaci UIAA (Mezinárodní horolezecká asociace), jejíž konečná verze byla zveřejněna v roce 1971. Tato klasifikace posuzovala samostatně volné a technické lezení, celkové informace o cestě pak měli být poskytovány pomocí doplňující údajů. V důsledku vyjímečnosti některých výkonů volného lezení došlo už v roce 1978 na rozšíření o sedmý stupeň a krátce nato bylo UIAA odsouhlaseno otevření stupnice volného lezení, která tak dnes již dosahuje jedenáctého stupně. Mimo toto nadnárodní jednání se utvářeli hodnotící systémy i v jednotlivých zemích a horolezeckých oblastech. Některé klasifikace zanikly a na jejich místo nastoupila škála UIAA, jinde se naopak zachovali a svou výhodností oslovují lezce i dnes. Alespoň ty nejpoužívanější se vám pokusíme představit. Klasifikační stupnice UIAA - volné lezení Původně byla klasifikační stupnice šestimístná a každý stupeň byl charakterizován i slovně: CH - chodecký terén: pro pohyb není nezbytná opora rukou I - Lehké: Nejjednodušší forma skalního lezení, ne však chodecký terén. K zabezpečení rovnováhy je třeba rukou. II - Mírně těžké: Začátek lezení, při kterém je vyžadována technika tří pevných bodů. III - Středně těžké: Na exponovaných místech se doporučuje mezi jištění. Trénovaní a zkušení lezci mohou překonávat úseky tohoto stupně ještě bez použití lana. IV - Těžké: Na tomto stupni začíná opravdové lezení. Dostatečné lezecké zkušenosti jsou nezbytné. Delší lezecké úseky většinou vyžadují více mezi jištění. Jištění lanem je už obvyklé i u zkušených a trénovaných horolezců. V - Velmi těžké: zvyšuje se počet mezi jištění. Lezení klade zvýšené nároky na fyzickou kondici, techniku a zkušenosti. VI - Neobyčejně těžké: Lezení vyžaduje velmi dobré schopnosti a výbornou trénovanost. Velká expozice se často spojuje s malými možnostmi zajištění. VII - Mimořádně těžké: Lze zvládnout jen zvýšenou trénovaností. I dobří lezci potřebují často speciální přípravu pro určitý druh skály, aby úseky tohoto stupně přelezli spolehlivě a bez pádu. Vybroušená technika jištění je nezbytná. VIII - X - stupňování předchozích obtíží, velmi vysoké nároky na speciální přípravu, výstupy a úseky krajních stupňů lze často zvládnout až po



předchozím nácviku a získání pohybových návyků. V současnosti je horní stupeň této kategorie vrcholem v lezení OS pro nejužší světovou špičku. XI - současná hranice lezeckých možností ve volném lezení, předchozí nacvičování zpravidla nezbytné, k překonání jsou nezbytné ideální podmínky (vnější i psychické), taktéž naprosté soustředění na výkon. Dodatečně byly od II. stupně přidány mezistupně, které se značí +, nebo - a slouží k dalšímu, jemnějšímu rozlišení obtížnosti. Od slovního hodnocení vyšších stupňů se po otevření klasifikace v roce 1978 upustilo a dnes se slovní hodnocení nepoužívá ani u stupňů nižších. Přesto se s ním zejména ve starší literatuře můžete setkat a proto jeho poslední používané znění uvádíme. Dnešní číselné hodnocení postihuje pouze fyzickou náročnost pohybu, bez ohledu na kvalitu, nebo množství jištění a tím i psychickou rovinu výstupu. K označování se používá převážně arabských čísel 1 - 11 spolu s mezistupni plus a minus (např 7+, nebo 6-). Stále je však možné zaznamenat i používání číslic římských (II,III,IV,...), které většinou vyplývá z historických vazeb. Při užívání tohoto označení je prostor pro záměnu se starší verzí klasifikace Francouzské, zejména u stupňů IV, IV+,V a V+.(viz. převodová tabulka) Pro větší přesnost a porovnání s ostatní klasifikací se používá lomítko jako čtvrstupeň (např. 8/8+ ) Francouzská klasifikační stupnice V současnosti asi nejpopulárnější klasifikační stupnice na skalkách. Ze skalních oblastí jižní Francie si našla cestu takřka do všech lezeckých lokalit světa. Všechny prestižní "skalkařské" výstupy mají dnes převodovou hodnotu v této stupnici. Někteří autoři ji používají taktéž ke klasifikaci výstupu v horách, přesněji části volného lezení, především francouzské a italské Alpy. Tato stupnice má nyní 9 základních stupňů (1 - 9). Podrobnější rozlišení pomocí písmen a, b, c se dříve používalo od šestého stupně, později od pátého a dnes rozlišujeme i stupeň čtvrtý. Pro přesnější rozlišení se používá ještě znaménka plus a minus. Záměrně jsme v tabulce ponechali i starou verzi francouzské klasifikace do šestého stupně, protože je často uváděna zejména u klasických výstupů ve francouzských Alpách (stupně 4, 4+, 5, 5+). V průvodcích se někdy používá místo arabských číslic, číslic římských. Toto někdy vede k záměně s klasifikací UIAA. Francouzských V+ však znamená poctivých VI UIAA, takže skutečně pozor. Potvrzeným maximem je v současnosti 9a (odpovídá 11 UlAA), jsou však již i cesty s navrženou klasifikací 9a+, či 9b(odpovídá 11+ UIAA). Saská a Česká pískovcová klasifikační stupnice. Stupnice původně uzavřená na stupních I - VII. Už před druhou světovou válkou byly na písku lezeny cesty sedmého stupně UlAA a písek tak byl po dost dlouhou dobu hnacím motorem v celkové výkonnosti volného lezení. V průběhu druhé světové války však sedmý stupeň zahrnoval cesty s rozdílem až tří stupňů. Odvahu rozšířit klasifikaci našel J. Smítka v roce 1942 kdy cestě Kouřová na Daliborku dal klasifikaci VIIb. Ustanovil tak českou devítimístnou 10 ©Radek Lienerth (2004)


klasifikační stupnici, I - VI, VIla,VlIb a VlIc. Tato stupnice zvaná taktéž někdy "Adržbašská" byla postupně vytlačena a nahrazena otevřenou stupnicí Saskou. Stupnice "Saská" byla zavedena skupinou B. Arnolda. V současnosti má celkem 12 hlavních stupňů, od stupně VII rozlišených ještě na podstupně a, b a c. Maximem je nyní stupeň XIIa (10+ /11- UIAA ) Americká klasifikace volného lezení Americká klasifikace volného lezení je součástí souhrnné Americké klasifikace. Ve sportovních oblastech se však používá samostatně a je také používána v oblastech které ve světě vytvořili američtí lezci. Klasifikace charakterizuje obtížnost pohybu vlastní silou - tzv. třídou výstupu (stupeň 1 - 5). Třída 1 - 4 zahrnuje nárůst obtíží od turistiky až k lezení do I. stupně UlAA. Původně byla třída 5 charakterizována jako lezení ve strmém terénu s nezbytností jištění. S postupující dovedností lezců již toto označení příliš neužíváme, neboť zpravidla do stupně 5.2 (II UIAA) se dnes leze volně bez využití lana.Vlastní lezeckou obtížnost výstupu udává desetinná hodnota, kdy pro zpřesnění používáme od hodnoty 5.10 výše mezistupně a, b, c, d. Britská technická klasifikace Britská technická klasifikace neznamená lezení s technickými pomůckami, ale hodnotí lezeckou náročnost volného lezení v nejtěžším kroku cesty. Je součástí Britské souhrnné klasifikace, dříve se však používala samostatně ve sportovních oblastech Británie, odkud ji postupně vytlačilo užívání Francouzské stupnice. Oproti Francouzské klasifikaci nezohledňuje Britská opakování obtížných kroků a nároky na lezeckou vytrvalost. Své uplatnění v této samostatné podobě našla u boulderingu, kde se právě přímé hodnocení nejtěžšího kroku nadmíru hodí. Rozsah samotné klasifikace je od stupně 4 po 7, s mezistupni a,b,c. Stupně jsou relativně široké, při použití v souhrnné klasifikaci však poskytují o cestě dostatečný přehled. Australská klasifikace volného lezení Lezení se na opačné straně zeměkoule vyvíjelo skutečně specifickým způsobem a tak není divu, že i vývoj klasifikace byl značně neobvyklý. Lezci nevytvářeli žádné uzavřené stupně, které pak upřesňovali a přetvářeli na klasifikace otevřené, ale hned od počátku se rozhodli pro ustanovení stupnice otevřené. Vždy když se vylezla cesta, která byla těžší než doposud lezené výstupy, dostala nový stupeň. Někdy to však znamenalo překročení určitých stupňů a proto jsou nyní některé stupně širší než u jiných klasifikací. Maximem je v současnosti na Australském kontinentu hodnota 32 (11 UIAA). Mimo Austrálii se tato klasifikace nepoužívá a i v místě svého původu je vytlačována Francouzskou škálou u sportovního a Britskou souhrnnou stupnicí u tradičního lezení.



Klasifikace Bouldering Bouldering někdy charakterizujeme také jako "utrpení okamžiku", nebo také jako lezení bez pevného bodu. Způsoby klasifikace byli různé. Z původního B systému J.Gilla (duchovního otce boulderingu) se vyvinul na severoamerickém kontinentu nejrozšířenější V systém. Hodnocení podle V systému je dnes nejrozšířenější boulderovou škálou. Hlavní bouldrovou "Mekkou" Evropy je francouzské Fontainebleu. Pískovcové bloky daly vzniknout mnoha krásným i odvážným liniím. Zvláštním typem boulderingu se zde staly traverzy. Charakterem lezení se jednalo spíše o něco mezi boulderingem a klasickým sportovním lezením. Lezecký problém není o jednom, nebo dvou maximálních krocích, ale až třeba o dvaceti, či třiceti krocích. proto se u traverzů začalo používat spíše Francouzské sportovní klasifikace, která má ovšem přívlastek tvrdá. Tzn. že proti sportovním cestám je vždy tak o půl stupně obtížnější. Poslední dvě uvedené klasifikace se používají na britských ostrovech. Pro klasifikaci bouldrů se velmi hodila technická část Britské klasifikace volného lezení, ale neposkytovala dostatečně podrobné rozlišení. Proto vznikla v hlavní bouldrové lokalitě ostrovů "Peak District" klasifikace přímo určená pro bouldering. S porovnáním jednotlivých klasifikací bych opět vyslovil ono již zmiňované opatrně. Každá oblast má svá specifika a každá stupnice vznikala v odlišných podmínkách. jejich porovnání tedy nemusí být zcela přesné.



Klasifikační stupnice volného ledového a mixového lezení Základem pro klasifikace volného ledového lezení se stala stupnice Skotská, která se definovala v šesti stupních. I - ledovo-sněhový výstup o sklonu nejméně 45° II - výstup o sklonu nejméně 45° s nejméně 5 metrovým úsekem 60° III - výstup s nejméně 45 m úsekem o sklonu 60°, nejméně 10m úsekem 70° a nejméně 2m 90° IV - výstup s nejméně 45m úsekem 70°, 15m úsekem 80° a nejméně 5m úsekem 90° V - výstup s nejméně 45m úsekem 80° a nejméně 20 - 30m úsekem 90° VI - výstup s nejméně 45 m úsekem 90° Moderní klasifikační stupnice se rozvinula z této Skotské škály. Současný systém posuzování obtížnosti ledů se skládá ze dvou částí, popisuje jak stránku lezeckou (technickou), tak i objektivní (celkovou) náročnost cesty, více tedy o této škále ve stupnicích souhrnných. S nástupem těžších pasáží ubývalo ledu a stále více se užívalo klínění zbraní do skalních puklin a zavěšování za výstupky. Současně si cesty žádali kvalitnější a bezpečnější fixní zajištění, čímž se částečně eliminovalo objektivní nebezpečí. Tento styl lezení se nazývá "Drytooling" a vyžádal si i zavedení nové, mixové klasifikace "M". Ta je v současné době užívanější u sportovního zimního lezení, než klasifikace ledová. Nejtěžším dosaženým stupněm je nyní M 12 a porovnání s volným lezením pomocí rukou by se dalo přibližně přirovnat k 10 - 11 stupni UIAA. Porovnání je však vzhledem k velké odlišnosti lezeckého pohybu velmi zavádějící. Převodová tabulka vybraných klasifikací obtížnosti volného lezení Zpracovat jakoukoli převodovou tabulku bude vždy poněkud zkreslující neboť rozpory o obtížích jednotlivých stupňů panují i uvnitř jednotlivých klasifikací, neboť každá lezecká oblast má svá specifika. Tato tabulka je ustanovena podle posledních znalostí a vědomostí autorů, konzultována podle informací lezců v jednotlivých oblastech a k datu vydání postihuje nejlepší možné porovnání stupnic volného lezení.





1.3.1.2 - Klasifikace technického lezení Potřeba klasifikace lezení pomocí technických pomůcek se formovala mezi světovými válkami. Po druhé světové válce nastala éra direttissimi, tedy hledání nejpřímější cesty stěnou bez ohledu na okolnosti. Často to vedlo ke vzniku skobových a nýtových žebříků kde se po skále nedělal téměř ani jeden volný krok. V této době se ustanovila také původní stupnice technického lezení UIAA. Tato klasifikace byla založena především na posuzování obtíží při osazování umělých pomůcek do skály a až druhotně brala v potaz případnou délku pádu. Ve stupni A4, který byl nejvyšší hodnotou se tak scházeli "nýtové žebříky" klasifikované po druhém přelezu na A1 a skutečně náročné skobovačky. Hodnocení technického lezení se tak částečně dostalo do slepé uličky, z níž na Evropském kontinentu nebylo příliš východisko. Za této situace do klasifikace technického lezení výrazně prohovořila historie lezení v USA. Zdejší odlišné prostředí dalo specifickým stylem vzniknout lezení velkých stěn za minimálního používání nýtů jako postupového prostředku. Časem se zde vytvořila velmi specifická klasifikace kterou dnes nazýváme "New Age" a je postupně používána pro klasifikaci technického lezení všude ve světě. Kritériem není obtížnost založení jistící pomůcky, ale pouze možné riziko, tedy délka potenciálního pádu. Klasifikace technického lezení UIAA Ao - V cestách lezených převážně volně se musí použít několik málo skob jako chyt, nebo stup, ale třmeny či žebříky potřeba nejsou. A1 - Skoby a jiné pomůcky se umísťují poměrně snadno, lezecké místo vyžaduje poměrně málo síly, vytrvalosti nebo odvahy. A2 – A4 - Těžkosti při skobování, nebo větší tělesné výkony (kompaktní skála, lámavá a drobně tříštivá skála, převis, střecha, plytká spára, atd.), vyžadující od lezce postupně - s rostoucím indexem - více psychických i fyzických schopností a zkušeností (špatně držící postupové jištění, dlouhé úseky, používání speciálních postupových pomůcek - např. nejmenších stoperů, skyhooků, cooperheadů, atd.) Ae - znamená použití nýtů jako postupové pomůcky Dnes se od jejího používání v této podobě upustilo a byla nahrazena "New Age" klasifikací, řada starších výstupů v Dolomitech, nebo Vysokých Tatrách je však ještě stále vedena v tomto hodnocení. Klasifikace "New Age" Vznikla z původní americké stupnice technického lezení, která měla navíc od Evropy stupeň A5, to znamenalo technické lezení s rizikem smrtelného pádu. Subjektivní hodnocení zakládání jištění způsobovalo nečitelnost systému a zejména zanechávání jištění v cestách a tedy změna náročnosti vedli k zavedení nového hodnotícího prvku. Jediným kritériem se tak stala potenciální délka pádu. 15 ©Radek Lienerth (2004)


A1 - pád do 5m A2 - pád do 10m A3 - pád do 15 m A4 - pád do 20m A5 -pád až na plnou délku lana se smrtelným přistáním Pro přesnější rozlišení se používají mezistupně plus a minus. Pro jedince s utkvělou představu ptáků, nebo jiných létajících předmětů existuje ještě stupeň "A6". Tento stupeň znamená lezení A5 nad jistícím stanovištěm kvality více než pochybné, kdy v případě pádu prvolezce je jeho vytržení zcela jisté. Nicméně i o stupni A5 lze za určitých okolností poznamenat, že je určen spíše chovancům psychiatrických ústavů. Stupeň A0 se dnes již nepoužívá byl nahrazen termínem p.a. (point aid) kdy pokud naleznete v nákresu 4 p.a. , znamená to že v délce jsou čtyři umělé postupové body, tedy čtyřikrát využijete k postupu například chycení nýtu, nebo skoby. 1.3.1.3. Klasifikační stupnice souhrnné Cílem souhrnné klasifikace je poskytnout co nejkomplexnější obraz o cestě, kterou se chystáme lézt. Klasifikace by nám měla sdělit zda je cesta zajištěná, jak dlouho potrvá výstup, jak je nebezpečná. Shrnout všechny tyto požadavky do jednoho údaje je téměř nemožné a proto se většinou jedná o kombinaci několika údajů, nebo doplňující informace, které nám o cestě někdy sdělí mnohem víc. Klasifikace vzniklé mezi světovými válkami můžeme pokládat za souhrnné. Tehdejší lezci se snažili obsáhnout náročnost výstupu do jednoho čísla. S nástupem rozlišení volného a technického lezení nebylo udržení jedné hodnoty jako definice možné. Souhrnné hodnocení se mohlo vydat na dvě cesty. první varianta byla celkovou hodnotu opustit (UIAA) a dokreslit cestu pomocí doplňujících údajů u popisu. Druhá varianta byla zachovat celkovou hodnotu, ale upřesnit ji pomocí klasifikace jednotlivých druhů lezení (USA, Rusko,Západoalpská). Zvláštní kategorií je pak Britská souhrnná stupnice a to především jak pro charakter lezeckých terénů, tak i specifika jištění bez fixních jistících prostředků. Souhrnná klasifikace UIAA Zahrnuje v sobě hodnocení volného skalního lezení, hodnocení technického lezení a strmost ledových pasáží, případně v poslední době údaj o nejtěžší mixové pasáži. Výstup se většinou popisuje nákresem, který podrobně označuje jednotlivá místa cesty a pro dokreslení se používají doplňující informace.



Kompletní údaje klasifikace UIAA (komplexní klasifikace výstupu) Základní údaje: Datum prvovýstupu, jména prvovýstupců, klasifikace nejtěžšího lezeckého místa, popis a nákres výstupu. Doplňující údaje: Charakter terénu - výška stěny a celková délka výstupu, délka klíčových míst, strmost, expozice, skála, led, sníh, pevnost skály, přetékání vody, tvoření ledu, objektivní nebezpečí, možnost ústupu. Charakter lezení - převažující druh lezení (spárové, na tření, atd.), počet a sortiment umělých pomůcek, umístění a kvalita bivaků, průměrný čas výstupu, údaje o sestupu a orientaci. Tyto doplňující údaje jsou často mnohem důležitější, než maximální technická obtížnost, vypovídají o souhrnné obtížnosti cesty. Západoalpská klasifikační stupnice Tento typ klasifikace je používán především ve francouzských a italských Alpách. Je příkladem klasifikace souhrnné, tedy zahrnuje celkovou náročnost výstupu, technické obtíže i objektivní nebezpečí. Celosvětově se tato klasifikace používá jako nejuniverzálnější při výstupech ve velehorských terénech. V evropě se pak používají její modifikace „Švýcarská“ a „Britská“. Obě jsou rozsahově shodné, liší se pouze v názvech stupňů. Základy Západoalpské klasifikace byly položeny elitní skpinou západoalpských horolezců GHM (guide haute montagne) za druhé světové války. Nyní má sedm stupňů, označovaných písmeny podle začátečních písmen francouzského vyjádření obtížnosti. V porovnávací tabulce jsou uvedeny názny „Svýcarskéů a „Britské“ modifikace a vlastní Západoalpské. Západoalpská

Švýcarská

Britská

příklady túr - + skála (UIAA) a sklon ledu

easy

Walliser Breithorn – klasická cesta (40 st. firn) Piz Palü - klasická cesta (40 st. firn) Wildspitze – klasická cesta (40 st.firn)

F facile

L leicht

PD peu difficile

Mt.Blanc – klasická cesta přes Gouter (skála I, 45 st. firn) WS not very Dufourspitze – klasická cesta (skála wenig hard II, 40 st. firn) schwierig Finsteraarhorn – klasická cesta (skála II, 40 st. firn)

AD assez difficile

ZS fairly ziemlich hard schwierig

Grandes Jorasses – klasická cesta J stěna (skála III, 45 st. firn) Matterhorn – hřeben Hörnli (skála III) Piz Bernina – hřeben Bianco (skála III, 50 st. firn)



D difficile

TD tres difficile ED extrement difficile ABO abominable difficile

S hard schwierig SS sehr schwierig

Monte Rosa – V stěna (55 st. led, skála IV) Mt. Blanc – Brenva – Sentinel rouge (55 st. led,skála IV)

Grandes Jorasses – Linceul (75 st. led, skála III) very hard Matterhorn – cesta Schmidtů (55 st.led, skála IV+)

Eiger – S stěna,Heckmairova cesta AS extremely (skála V/A0, led 60 st.) äussert difficult Les Droites – SV stěna Ginatova schwierig ED1 – ED3 cesta (led a mix 85 st.) EX extrem schwierig

ED4 - ...

Signalkuppe – V stěna, Gabbarou (90 st.led a mix, skála VII+) Eiger – S stěna, Gelber Engel (skála VII+, mix)

Od AD výše se užívají ještě mezistupně "inť' a "sup" pro dolní a horní hranici jednotlivých stupňů.V současnosti se upustilo od a "inf a sup" u stupně ED a používá se bitské modifikace ED1 – ED3. Hodnocení vychází především z celkové délky výstupu, objektivního nebezpečí a obtížnosti nejtěžších skalních, technických, nebo ledových úseků (označované v textu popisu anebo v závorce za celkovým hodnocením, podle klasifikace UlAA nebo francouzské skalní'). V úvahu se bere i blízkost či odlehlost, dlouhý nebo krátký přístup, jednoduchý nebo složitý nástup, relativní výška, dostatek nebo absence dobrých stanovišť, složitost sestupu. Příklad označení: ED 2 (1 místo VII, 2 délky VI+, A2, 600 tedy krajně obtížný výstup s jedním místem klasifikace VII, se dvěma délkami VI+, technické lezení nejvýše A2, led nejvýše 60°. Nízké objektivní nebezpečí (těžiště hodnocení v technických obtížích). Klasifikační stupnice USA Celkové hodnocení pohybu v horském terénu platí pro turistické cesty i pro strmé stěny. Určuje se 3 údaji: Souhrnnou náročností cesty (stupeň I - VI), trvání akce do jednoho dne je označováno I - III ,celý jeden den IV, jeden až dva dny V, více než dva dny VI . Obtížností pohybu vlastní silou(americká klasifikace volného lezení)silou - tzv. třídou výstupu (stupeň 1 - 5), stupeň 1 - 4 znamená od turistiky až k lezení asi I. stupně UlAA, 5 stupeň je lezení ve strmém terénu s nezbytností jištění, číslo za tečkou udává obtížnost výstupu, přičemž od hodnoty 5.10 výše se používají ještě mezistupně a, b, c, d, pro jemnější odlišení obtíží. Obtížností lezení s umělými pomůckami (Ao - A5) pokud jsou ovšem při výstupu použity podle klasifikace "New Age" 18 ©Radek Lienerth (2004)


Příklad: VI/5.10a/ A3 - horolezecký výstup, trvající déle než 2 dny, s volným lezením do stupně 5.10a, technické lezení až A3. Britská skalní klasifikační stupnice Souhrnná klasifikace, užívaná zejména v nevelehorských terénech. Výstup se označuje údaji ze dvou stupnic současně. Tzv. "souhrnná" vyjadřuje celkovou náročnost, vyplývající z délky výstupu, četnosti obtížných míst, možnosti zajištění a kvality skály (označení písmeny M, D, VD, S, VS, HVS, XS, E s rozčleněním od E1 do nynějšího maxima E11). Tzv. "technická stupnice" (nejde o technické lezení s umělými pomůckami !) udává obtížnost volného lezení v nejtěžším místě (stupeň 1 - 7b, od 4. Stupně s podstupni a, b, c). Příklad: HVS, 5a - cca šestkové lezení se špatným jištěním a skálou. HVS/5b lezení za šest plus se slušnějším jištěním. E4/6a zajistitelné lezení za 8. E5/6a lezení v osmém stupni, velmi špatně zajistitelné. Souhrná klasifikace ledového lezení Jedná se klasifikační stupnici rozvinutou ze stupnice Skotské. Tato všeobecně používaná mezinárodní stupnice má 2 části. První část vyjadřuje objektivní náročnost a nebezpečnost a hodnotí se římskou číslicí. Druhá část je technická obtížnost ledu a hodnotí se arabskou číslicí, u nejtěžších cest se dnes zpravidla v tomto místě užívá klasifikace mixová - M. Římská číslice - objektivní náročnost I - Krátké lezení s dobrým jištěním a jednoduchým sestupem. Horské a vysokohorské lezení bez objektivního nebezpečí. II - Jedna nebo dvě délky s nízkým objektivním nebezpečím na krátkém úseku vyznačeném v popisu. Sestup sólo nebo jednoduchým slaňováním. III - Dlouhá cesta s více než hodinovým nástupem, případně na lyžích. Dobré jištění, jedno exponované místo. Slaňování celou cestou. Objektivní nebezpečí na delším úseku vyznačeném v popisu. IV - Dlouhá, nebo vzdálená cesta, nutné zkušenosti s vysokohorským lezením. Náročný nástup s použitím vlastního materiálu. Objektivní nebezpečí v celé cestě, dlouhý a těžký sestup. V - Dlouhý vysokohorský výstup vyžadující kvalitní výbavu a vysokou úroveň lezců. Expozice a nebezpečí lavin. Objektivní nebezpečí v celé cestě, těžký sestup. VI - Velmi dlouhá cesta v alpské stěně trvající déle než den. Nebezpečí pádu lavin, seraků a kamenů. Dopředu se nedají určit podmínky v celé cestě. VII - Zvýšení předešlých problémů - např. lezení po nestabilních odpadajících seracích.



Arabská číslice - lezecká obtížnost 1 - K výstupu stačí mačky. 2 - Dobrý led s jedním delším úsekem 60°. 3 - Převážně solidní led 70° - 80°. Skalní štandy se stálou možností dobrého jištění v ledu. 4 - Led 75° - 80° s vertikálním úsekem většinou dobré kvality. Stálá možnost jištění. 5 - Dlouhá pasáž v dobrém ledu 85° - 90°. Vyžaduje dobrou lezeckou techniku. 6 - Dlouhý kolmý led s převisy, různá kvalita ledu i jištění. Vysoká lezecká úroveň podmínkou. 7 - Dlouhý kolmý a převislý led špatné kvality (glazury, záclony) bez dostatečné soudržnosti. Jištění pochybné, nebo v ledu nemožné. hranice lezení ledu, dále se používá stupnice mixová. 1.3.2. Horolezecký styl Problematika stylu, mohli bychom také hovořit o etické hodnotě výstupu je možná ještě složitější než vlastní klasifikace obtížnosti. Obecně musíme nejprve rozlišit styl výstupu v horách a styly sportovního lezení. U sportovního lezení můžeme jednotlivé styly vymezit přesněji, v horách už je přesné vymezení problematičtější. Současně je třeba poznamenat, že sportovní styly pronikají s rozmachem volného lezení i do horských výstupů a už i v horách platí nejen cestu přelézt, ale také jak. Uvedeno ad absurdum, za nejčistší možný výkon bychom mohli považovat sólový prvovýstup nahého člověk na Everest, nicméně taková představa je skutečně velmi daleko za realitou. Takže si zkusme přiblížit dnešní realitu. 1.3.2.1 Sportovní styly v horolezectví Styly sportovního lezení se vyvinuly přirozenou cestu v průběhu rozvoje sportovního lezení v poslední třetině 20. stol. Prvotním impulsem byla snaha přelézt všechna technická místa cesty (místa lezená po umělých pomůckách)volně, vlastní silou. Dalším krokem pak byla snaha přelézt celou cestu bez odpočinku v jistících bodech, až k nejhodnotnějším výkonům, kdy je cesta přelezena na první pokus, bez jakýchkoli informací o kvalitě chytů a odpočinku v jistících bodech. OS – On Sight Přelezení cesty na první pokus, první pohled. Jedná se o přelezení neznámé cesty v níž lezec neviděl nikoho lézt, nikdo mu neradí ze země a celou cestu přeleze na první pokus, bez pádu, nebo odpočinku v jistících bodech. Všechny jistící lezec zakládá a propíná v průběhu výstupu. 20 ©Radek Lienerth (2004)


OS – Flash, On Sight Flash Jedná se opřelezení cesty na první pokus bez pádu, nebo odpočinku v jistících bodech. V cestě však lezec někoho už před svým výstupem viděl lézt, nebo mu bylo razeno někým kdo cestu lezl, nebo prohlédl před jeho výstupem. Všechny jistící lezec zakládá a propíná v průběhu výstupu. RP – Red Point Výstup ve stylu „červeného bodu“. Lezec vylezl celou cestu bez pádu, nebo odpočinku v jistících bodech. V cestě již před tímto pokusem lezl, nebo ji nacvičoval. Všechny jistící lezec zakládá a propíná v průběhu výstupu. PP – Pink Point Výstup ve stylu „růžového bodu“. Lezec vylezl celou cestu bez pádu, nebo odpočinku v jistících bodech. V cestě již před tímto pokusem lezl, nebo ji nacvičoval. Jistící body v cestě má lezec předem připravené a v průběhu výstupu propíná pouze lano do karabin. AF – All Free Všechna místa cesty lezec překonává vlastní silou, bez využití technických pomůcek a jistících bodů. V průběhu výstupu ale spadl, nebo odpočíval v jistících bodech. Čím víc pádů, nebo odsednutí, tím menší hodnota jeho přelezu. TR – Top Rope Všechna místa cesty jsou přelezena volně vlastní silou, lezec je po celou dobu výstupu jištěn lanem shora. Tento styl má čistě tréninkový význam a minimální sportovní hodnotu. Z hlediska sportovních stylů výstupu bychom mohli uvést i některé další, která se dnes již nepoužívají, právě pro svou spornou definici, jako bylo třeba RK, někdy nazývané JoJo, nebo třeba Green point. Mezi rekreačními lezci, obzvláště v pískovcových oblastech je velmi populární recesistický styl ZK – neboli „zelenej ksicht“, ve sportovních oblastech s převislejším sklonem je pak velmi oblíbený styl SS – neboli „stále sedím. 1.3.2.2 Obecný styl výstupu, výstupu v horách Základně výstupy dělíme na sólové a v družstvu (dva a více lezců). Sólové výstupy pak ještě rozlišujeme na volné sólo a jištěné sólo. Volné sólo je vyhrazeno jen pro jedince, kteří skutečně znají své limity, je nejčistší formou výstupu, současně ale také nejnebezpečnější. Výstupy v družstvu už poskytují obecných stylů více. Jednak jsou to všechny sportovní styly výstupu, které dnes pronikají i do více délkových cest v nižších, 21 ©Radek Lienerth (2004)


středních a dokonce i nejvyšších velehorách, tak i hodnocení které nám pomáhá výstupy lépe popsat. Pro jednoduchost uvádíme termíny a jejich vysvětlení. Free Team Lezci se při výstupu více délkovou cestou střídají ve vedení, oba ale stále lezou volně bez pádu i při dolézání na druhém konci lana. Alpin style – alpský styl Styl který rozlišujeme zejména v nejvyšších horách. Jedná se o výstup vykonaný souvisle od opuštění základního tábora až na vrchol, bez provedení přípravy na trase výstupu, jejím zajištění, nebo s pomocí jiných horolezců. Capsule style Tento styl je určitým mezistupněm mezi alpským a expedičním stylem. Lezci výstup vykonávají bez návratu do základního tábora, v cestě ale používají fixní lana. Na příhodném místě vybudují tábor a z něj fixují dokud jim stačí lana, po té tábor přesunou výš, lana z pod sebe vytáhnout a pokračují ve výstupu. Tento styl je oblíbený zejména u bigwallových výstupů v nejvyšších velehorách. Expedition style – Expediční styl Expediční styl ještě rozlišujeme na lehkou expedici a těžkou expedici. U lehkého expedičního stylu se minimálně užívá fixních lan, tým je zpravidla maximálně šestičlenný a na kopci se funguje bez pomoci výškových nosičů, lezci týmu si vše zajišťují sami. Postupové tábory se budují pro aklimatizaci a zajištění trasy výstupu a sestupu, mezi pokusy o výstup se lezci vracejí zpět do základního tábora. Při výstupu v těžkém expedičním stylu je výstupová trasa opatřena postupovými tábory, obtížná místa jsou zajištěna fixními lany. Často tuto práci vykonávají najmutí výškový nosiči. V průběhu výstupu se lezci vracejí zpět do základního tábora. Tento styl je dnes na ústupu. Je využíván zejména u komerčních expedic, kdy je cílem vůdců dostat na vrchol platící klienty.



1. Úvod do horolezectví

Recommend Documents