1. ÚVOD Oblast Kladenska, odkud pochází autorka této diplomové práce, je více než sto let charakteristická těžební a industriální krajinou. Vzhledem k tomu, že hornická činnost s sebou kromě vytěžených nerostných surovin přináší také značné zásahy do krajiny, považuje autorka této diplomové práce za přínosné upozornit na konkrétní dopady těžební činnosti na krajinu a případnou možnost její obnovy. Hlavním motivem k sepsání této diplomové práce, byla ale návštěva Ostravska v rámci exkurse pořádané katedrou environmentálních studií. Součástí této exkurse byla kromě jiného přednáška jednoho ze zástupců rekultivační firmy, která zajišťovala obnovu krajiny na Ostravsku. Autorka měla možnost seznámit se s výsledky jejich rekultivační činnosti a porovnat je s krajinou ponechanou spontánní sukcesi. Po návštěvě a soukromém porovnání obou oblastí došla k závěru, že spontánní sukcesi ponechaná krajina není o nic horší, než krajina rekultivovaná za pomoci technicky, finančně náročných prostředků. Proto vznikla tato práce, která se snaží obě možnosti rekultivace popsat a nalézt takové ekologické, společenské a ekonomicko – právní bariéry, které brání v cestě přírodní rekultivaci. Tedy té podobě rekultivace, která se snaží jít přirozenou cestou bez vnějších zásahů člověka. Krajina jako celek procházela v historii výraznými proměnami. Dopady lidské činnosti, různé systémy zemědělského a lesnického hospodaření, činnost průmyslu a s ní spojené stavebně-inženýrské a biotechnické úpravy způsobily krajinné přeměny různého rozsahu. Současná krajina je člověkem ovlivněna do té míry, že již v podstatě neexistuje větší krajinný celek, který je schopný samostatné přirozené existence a vývoje bez zásahů člověka. Rozlohou malá území (rašeliniště, bažiny, skalnaté stráně…) jsou poslední součástí krajiny, která zbyla v téměř nenarušeném stavu. Tato území jsou ale se svou malou rozlohou ve většině případů součástí větších územních celků, takže i ona podléhají nepřímo vlivům lidské činnosti. Existuje mnoho případů, kdy bylo zjištěno, že některá z menších území, která byla považována za nedotčenou přírodu, jsou produktem minulé hospodářské činnosti člověka.1 Dle intenzity vlivu člověka na krajinu dělíme krajinu na přírodní a kulturní. Setkáváme se také s dělením krajiny na přírodní, kulturní a nekulturní. (srv. např. KOVÁŘ, 2000: 134) Krajina nekulturní je v tomto smyslu považována za něco, co vzniklo zanedbáním, za něco nechtěného a degradovaného. Přírodní krajina vzniká vlivem přírodních 1
Středoevropská krajina je bez výjimky ovlivněna působením člověka. I nejodlehlejší horská údolí jsou pozůstatky po dávných kulturních krajinách. (Míchal, 2001: 49) U nás je takovým případem Pouzdřanská step, která je územím bývalých sadů, vinic, polí a pastvin, porostlé stepní vegetací. (STALMACHOVÁ, 1996: 60)
1
krajinotvorných procesů a je podmíněna působením přírodních faktorů. Tento typ krajiny je charakteristický minimálním zásahem člověka. V našich podmínkách se tento typ krajiny nachází například v bývalých vojenských prostorech, příhraničních oblastech či v prvních zónách národních parků a chráněných krajinných oblastí. Naopak krajina kulturní se vyznačuje rozvinutou hospodářskou činností člověka. Nejdříve člověk v roli rolníka a řemeslníka mění charakter přírodních složek jen částečně. Nenarušuje podstatnou měrou biologickou rovnováhu krajiny. Později s nástupem techniky a průmyslové výroby dochází k výraznějšímu
vlivu na přírodní vztahy. Krajina kulturní je dělena podle hospodářské
činnosti, která v ní převažuje, na krajinu zemědělskou, průmyslovou, příměstskou a urbanizovanou. Krajinu kulturní lze ještě rozdělit na kulturní krajinu kultivovanou a kulturní krajinu ekologicky narušenou. V tomto rozdělení sehrává svou roli podíl přírodních prvků a ekologické stability. Kultivovaná kulturní krajina jeví známky hospodářské činnosti člověka doplněné o přírodní prvky jako je nelesní zeleň, vodní plochy atd. Naproti tomu kulturní krajina ekologicky narušená se vyznačuje intenzívním hospodářským využitím a přírodní prvky zde obyčejně zcela chybí.(srv. např. STALMACHOVÁ, 1996: 59) V kulturní krajině se vedle sebe vyskytují přírodní a socioekonomické složky. Ve vlastní kulturní krajině je vztah obou složek blízký stavu harmonie. Autoregulační schopnost přírodních složek krajiny je v tomto případě zachována. Narušená kulturní krajina
je
charakteristická porušenou stabilitou přírodních složek. Přesto je zachována autoregulační schopnost a tím pádem i možnost obnovy. Devastovaná krajina má autoregulační schopnost přírodních složek narušenou velkou měrou a obnova této krajiny se děje pomocí socioekonomických složek. Ještě než přikročíme k samotnému popisu jednotlivých kapitol a metodologie, je důležité poznamenat, že při popisu přírodní formy obnovy krajiny jsme pro potřeby této práce použili výraz přírodní rekultivace namísto běžně používaného výrazu revitalizace. Je tomu tak proto, aby lépe vynikl kontrast mezi jednotlivými metodami obnovy krajiny, tj. technickou a přírodní rekultivací. Práce je rozdělena do osmi kapitol. V úvodní kapitole se zabýváme ovlivněním krajiny člověkem obecně. Dále popíšeme jednotlivé metody obnovy krajiny. Nastíníme průběh rekultivačního postupu a jeho fáze. Ve třetí a čtvrté kapitole se věnujeme konkrétním rekultivačním cílům a způsobům, které jsou využívány technickou a přírodní formou rekultivace. Součást těchto kapitoly tvoří kritika a obhajoba jednotlivých rekultivačních metod a jimi využívaných způsobů obnovy krajiny. V následující kapitole se seznámíme s faktory, které ovlivňují rekultivační proces. Šestá kapitola popisuje jakým způsobem brání 2
vymezené faktory a okolnosti přírodním formám rekultivace. Sedmá kapitola se na rozdíl od předešlých zabývá konkrétním případem obnovy posttěžební krajiny a to odvalem dolu Schoeller V Němcích u Kladna. Poznatky z předešlých kapitol se zde snažíme ukázat na konkrétních případech.
1.1 METODOLOGIE Výzkumná otázka této diplomové práce, jak už název napovídá, zní: Jaké bariéry stojí v cestě přírodní rekultivaci krajiny postižené těžbou? Cílem práce by měla být odpověď na výzkumnou otázku. Tedy najít a popsat takové překážky, které brání přírodní cestě rekultivace. Práci lze rozdělit do dvou částí, teoretické a praktické, z nichž prvně zmíněná tvoří převážnou část práce. V teoretické části autorka analyzovala všechny dostupné texty týkající se dané problematiky. Na základě této analýzy autorka předkládá závěry, které jsou důležité pro tuto část práce. Tedy pro popis jednotlivých druhů rekultivace, jejich kritiku a obhajobu. ( Kapitoly 3 a 4) Dále je zde použita metoda kompilační, kdy jednotlivá zjištěná fakta ( z předešlé četby, návštěv besed a rozhovorů s odborníky) utváří celkový obraz jednotlivých kapitol. (Kapitola 5 a 6). V praktické části (kapitola 7)je na základě empirických poznatků autorky popsána situace na konkrétní lokalitě a jsou zmíněny ty bariéry, které aktuálně brání přirozené rekultivaci. Empirické poznatky získala autorka návštěvou odvalu dolu Schoeler V Němcích, jeho prohlídkou a zběžným zkoumáním.
3
2. OBNOVA KRAJINY POSTIŽENÉ TĚŽEBNÍ ČINNOSTÍ Jednostranné hospodaření v krajině, iracionální využívání jejích přírodních zdrojů a částečné poškozování prostředí má za důsledek degradaci krajiny. Dochází tak k podstatnému narušení ekologické rovnováhy krajiny. Krajina devastovaná se vyznačuje zcela narušenou biologickou rovnováhou a strukturou krajiny. Negativní procesy doprovázející hospodářskou činnost člověka omezují produktivitu krajiny. Hygienická a estetická hodnota krajiny je v tomto případě zničena. A tato krajina se v roli životního prostředí člověka stává jemu nevhodnou. Obnova devastované krajiny se děje pomocí složitých rekultivačních a regeneračních opatření. Návrat k původnímu, předcházejícímu stavu krajiny je v tomto případě vyloučen. Obnova takto postižené krajiny se děje biologickou nebo biotechnickou cestou. (srv. např. DIRNER, 1997: 180) Krajina ovlivněná těžební činností má své specifické podmínky. Těžba nerostných surovin probíhá dvěma způsoby, povrchovým a hlubinným dobýváním. Rozhodujícími faktory ve volbě způsobu dobývání jsou geneze, poloha a mocnost ložiska, množství zásob užitkových nerostných surovin, rozsah plochy, hydrogeologické poměry, klimatické poměry, těžební technologie, hodnota území z hlediska jiného hospodářského využití (zemědělství, lesnictví, sídla, požadavky ochrany přírody). Hlavním ukazatelem je mezní rozsah dobývání. Ten je hodnocen z technologického a ekonomického hlediska. Vliv těžební činnosti se projevuje nejen ve vlastním prostoru dobývání, ale i v jeho okolí.2
2. 1 METODY OBNOVY KRAJINY POSTIŽENÉ TĚŽBOU Obnova krajiny postižené těžbou nerostných surovin a ukládáním odpadů na povrch je řešena dvěma základními metodami. Jedná se o biotechnickou rekultivaci a přirozenou revitalizaci3. Tyto koncepční přístupy jsou označovány jinak také jako „technokratický“ a „ekologický“. (srv. např. CÍLEK, 2005: 215, SÁDLO, TICHÝ, 2002: 4, ŘEHOUNKOVÁ, 2006: 126) Biotechnická rekultivace, jak už její název napovídá, využívá technických a technologických postupů. Cílem těchto postupů je především rychlá možnost využití obnoveného území k dalšímu hospodaření. Metoda biotechnické rekultivace se snaží krajinu nekulturní co nejdříve přeměnit na krajinu kulturní. Vytváří z opuštěných, nikým 2
Dochází ke změnám reliéfu krajiny, degradaci až destrukci biocenóz, která souvisí s likvidací ekotopů, degradaci půd, narušení hydrologických poměrů, kontaminaci povrchových i spodních vod, změnám v kvalitě ovzduší, ukládání hlušin. Vytváří se technologické prostory, zvyšuje se prašnost a hlučnost apod. 3 Tyto dvě metody obnovy krajiny nejsou podle Pracha zcela oddělené, existuje mezi nimi určité kontinuum. (Prach, 4. 3. 2007)
4
nespravovaných míst obdělávaná pole, louky pro sklizeň anebo rychle vykultivovaný les. (KOVÁŘ, 2000: 134) Metoda přirozené revitalizace je založena na ponechání poškozených částí krajiny přirozené sukcesi. Ekologická sukcese, která na stanovištích probíhá zcela přirozeně, nastoluje harmonicky vyvážený a ekologicky hodnotný stav biocenóz. V tomto případě jde o dlouhodobý proces (desítky až sta let). Další metodu obnovy krajiny představuje proces tzv. řízená sukcese4. Řízená sukcese vychází z využití vyšších sukcesních stádií přirozeného sledu sukcesí na konkrétním ekotopu. Metody přirozené revitalizace a řízené sukcese si kladou za cíl, stejně tak jako biotechnická rekultivace, vytvořit krajinu kulturní. Jejich postupy jdou ale opačným směrem než postup biotechnické rekultivace. Nechávají nejprve krajinu nekulturní5 pohltit přírodou a posléze tuto přírodu korigují a
pěstí. Dochází ke spolupráci s přírodou, která končí
vytvořením kultivované krajiny.
2.2 VLASTNÍ POSTUP REKULTIVACE Rekultivace krajiny využívá ve svém procesu technických a biologických postupů a činností. Cílem této aktivity je zejména obnovení funkce a možnosti využití plochy zdevastované těžbou. Rekultivace odstraňuje poškození vyvolané těžební činností a následně připravuje rekultivovanou lokalitu pro její další funkci a využití. V užším slova smyslu je procesem rekultivace míněn soubor technických a biotechnických opatření, která odstraňují negativní vlivy těžby nerostných surovin. (např.: ŠTÝS, 1990, STALMACHOVÁ, 1996, DIMITROVSKÝ, 1999) Rekultivace probíhá ve dvou etapách, které na sebe navazují:
rekultivace technická, která zahrnuje terénní úpravy, úpravy hydrologických poměrů, technické úpravy půdního profilu (navážky, půdní meliorace), výstavba dopravní sítě apod, rekultivace biologická, která využívá biotechnických opatření, speciálních osevních postupů a speciálních postupů zemědělské rekultivace, lesotechnických opatření, sadovnicko-krajinářských opatření, výsadby a ošetřování odpovídajícího sadebního materiálu. (např.: ŠTÝS, 1990, STALMACHOVÁ, 1996, DIRNER, 1997, SLÍVA, 2001)
Proces rekultivace končí začleněním obnovené plochy do okolní krajiny. Rekultivační činnost vylepšuje ekologické charakteristiky postižené, dále bere v úvahu její sociálně-
4
Všechny rekultivační postupy využívají procesu řízené sukcese. V tomto případě se jedná o její přirozenou formu. 5 Stále hovoříme o krajině nějakým způsobem degradované, která se nachází v tzv. nechtěném stavu.
5
ekonomické a územně-technické podmínky. Tyto podmínky rozhodují při volbě způsobu a metody rekultivace. (např.: DIRNER, 1997, STALMACHOVÁ, 1996, ŠTÝS, 1991)
2.3 FÁZE REKULTIVAČNÍHO PROCESU Rekultivační proces je rozdělen do čtyř fází:
přípravná fáze optimalizuje celý proces. V této fázi je zpracována územně plánovací dokumentace, která řeší zahájení a způsob těžby, ale také způsoby minimalizace a zahlazení škod po těžbě, důlně-technická fáze má preventivní charakter, řeší technicky realizovatelné a ekonomicky únosné podmínky pro následnou rekultivační činnost (rozmístění odpadních složišť, výsypek, odvalů, způsob tvarování těžebních prostor, případné skrývkové práce apod.), biotechnická fáze zahrnuje technické a biologické postupy, které eliminují negativní dopady těžby. Mezi technické práce patří úpravy tvaru a členitosti reliéfu, navážky úrodných a potenciálně úrodných půdních substrátů, úpravy hydrických a odtokových poměrů v území, technická stabilizace svahů a systém protierozních opatření a dále výstavba komunikací, které zpřístupňují rekultivované plochy apod. Biologické práce jsou souborem prací lesnických a agrotechnických. Jde především o zakládání a údržbu zelených ploch, které je závislé na typu rekultivace a cílové kultury (zemědělské, lesní, sadovnicko-krajinářské realizace, přírodní typy společenstev apod.) postrekultivační fáze je spojena s předáváním zrekultivovaných pozemků jejich budoucím uživatelům a vlastníkům. (např.: DIRNER, 1997, STALMACHOVÁ, 1996, DIMITROVSKÝ, 1999, ŠTÝS, 1990, 2001, KNÁPKOVÁ, STALMACHOVÁ, 2003)
Ve fázi přípravy a realizace uplatňují rekultivační firmy poznatky z biologických (krajinná ekologie, biogeografie, biocenologie, aplikovaná biologie – zemědělství, lesnictví, zahradnictví), hydrologických, geologických, pedologických a ekotechnických věd.
3. TECHNICKÁ REKULTIVACE V této kapitole se budeme zabývat technickou metodou rekultivace, která, jak je zmíněno výše, probíhá na základě technických a biotechnických opatření. Zmíníme smysl tohoto rekultivačního přístupu, jeho způsoby a cíle.
6
3.1 SMYSL TECHNICKÉ REKULTIVACE V debatách o smyslu rekultivace dochází téměř k všeobecné shodě. V současné době již není snahou rekultivátorů vytvořit krajinu, která by sloužila pouze hospodářskému využití. Toto pojetí rekultivace přetrvávalo do 90. let minulého století. Společně se změnou společensko-ekonomických podmínek se po roce 1989 objevují nové směry, názory a pohledy na rekultivaci, regeneraci a revitalizaci území postižených těžbou nerostných surovin. Celkově podle některých vzrostl význam rekultivační problematiky. Zohledňuje se klima, vodohospodářské, půdní a biologické poměry v řešeném území. (srv. např. DIMITROVSKÝ, 1999, 2001, ŠTÝS, 2001, VRÁBLÍKOVÁ, VRÁBLÍK, 1997, ONDRÁČEK, 2006) Mnozí tvrdí, že jde o přijatelnější formu nejen pro krajinu, ale i pro životní prostředí jako celek. Nová koncepce vyžaduje zcela odlišný přístup než ten, který byl do nedávné doby prioritou, kdy byla rekultivační činnost zaměřena především na hospodářské využití rekultivovaných ploch. (VRÁBLÍKOVÁ, VRÁBLÍK, 1997, SIXTA, 2005, ŠTÝS, 2001, SUCHÝ, VRBA, 2006) Smyslem současných rekultivací je obnova krajiny narušené těžební činností realizovaná v širokých územních a technických souvislostech, s cílem dosažení harmonické plně funkční krajiny, která bude zajišťovat nejen složku krajinnou (ekologickou a estetickou) ale i sociálně-ekonomickou (využití území pro rekreaci, sport, volný čas a další podnikatelské aktivity). (srv. např.: SVOBODA, 2006: 3-4) Vlastní postup obnovy krajiny vychází z analýzy jednotlivých oblastí v územních i technických vazbách, z již provedené rekultivace, záměrů územního plánování a dalších aspektů. Existuje několik zásad, kterými by se měla současná rekultivační činnost řídit:
zohlednění historického vývoje krajiny obnova krajinného kontinua v celém rozsahu paměti krajiny obnova vazby ploch přímo ovlivněných, nepřímo ovlivněných a neovlivněných těžbou vazba maloplošných forem obnovy krajiny na velkoplošné a naopak vazba plánů obnovy krajiny na další formy krajinného plánování (územní plánování, pozemkové úpravy, lesní hospodářský plán atd.) obnova funkce krajiny jako chladícího prvku ovlivňujícího a regulujícího veškeré navazující ekologické funkce, včetně zmírnění klimatických změn. jako formu obnovy je třeba respektovat i přirozenou (ekologickou) sukcesi a prosazovat ji především v místech, kde přináší minimálně srovnatelné výsledky jako řízená obnova. (SVOBODA, 2006: 4) Podle některých autorů ( ROUBÍČEK, 2001, DIMITROVSKÝ, 2001, 2002, ŠTÝS,
2002, PŘIKRYL a kol., 2001) minulý přístup k obnově hornické krajiny nezohledňoval všechna tato stanoviska, ale pouze zahlazoval důsledky těžební činnosti a posléze využíval krajinu k hospodářským účelům bez ohledu na její možnosti. Schopnost produkovat úrodu 7
zemědělských plodin nebo zajištění podmínek pro uplatnění hospodářských forem lesa byla tedy jediným smyslem rekultivací minulých let. Posun v pohledu na rekultivaci krajiny je většinou spojován s postupným útlumem těžby v 90. letech, kdy došlo ke stanovení ekologických limitů těžby a vzniku řady studií o rekultivaci. Někteří autoři (SIXTA, 2005, MLČOCH, 2000) spojují změnu v nazírání na rekultivaci krajiny s šetrným využíváním krajiny, blízkým konceptu trvale udržitelného rozvoje, který byl zaveden do mezinárodní ekopolitiky zprávou Světové komise OSN pro životní prostředí a rozvoj „Naše společná budoucnost“ v roce 1987 nebo také „Agendou 21“, která vzešla z Konference OSN v Rio di Janeiru roku 1992. Praktická péče o krajinu České republiky by v souvislosti s tímto konceptem, měla vést k udržení dlouhodobé obyvatelnosti české krajiny, ke zlepšení a udržení přirozené biologické produktivity, diverzity, estetických hodnot a vytvoření podmínek pro přežití a záchranu planě rostoucích rostlin a živočichů žijících ve volné přírodě. (MLČOCH, 2000: 113) Od této doby není krajina jen místem, které lidem umožňuje produkci plodin, ale i místem, které umožňuje růst a rozvoj všech forem života. „Mokřady, slaniska, stepní plochy, mělké neúrodné půdy apod. již v tomto pohledu nejsou rezervoárem ploch k dalšímu zúrodnění, ale významnými biocentry důležitými pro celkovou ekologickou stabilitu daného kraje a potažmo celé naší planety.“ (SIXTA, 2005: 73). Tento přístup se promítá i v podmínkách rekultivací území postižených těžební činností. Mokřady na plochách lesnicky nebo zemědělsky zrekultivovaných nejsou již považovány za nedostatek rekultivace, ale naopak za cennou součást budoucích lokálních systémů ekologické stability. Rekultivace v současném pojetí vede k obnově krajiny a jejích funkcí, k tvorbě ekologicky stabilní a estetické krajiny. Lze tedy říci, že v současné době je hlavní smysl rekultivace tvorba krajiny, která by měla především splňovat podmínky, mezi něž patří ekologická a ekonomická vyváženost, hygienická vhodnost, estetická působivost. Krajina by měla být také rekreačně hodnotným životním prostředím. Celá rekultivovaná část krajiny, ale nemůže plnit všechny tyto funkce. V tomto směru se různé způsoby rekultivace vzájemně doplňují a jejich funkce se mnohdy také překrývají. (srv. např.: KNÁPKOVÁ, STALMACHOVÁ, 2003) Vytvořená rekultivovaná krajina má mít skoro stejný potenciál možností využití, jaký měla daná lokalita před průmyslovým užíváním. Kvalita současné rekultivace by tedy měla zajišťovat srovnatelné ekonomické a společenské zisky z rekultivovaných území jako z území nedevastovaných.
8
3.2 ZPŮSOBY A CÍLE TECHNICKÉ REKULTIVACE K obnově krajiny postižené těžbou jsou z převážné části využívány právě technické způsoby rekultivace. V první fázi dochází k urovnání povrchu a překrytí předem vybranými půdními substráty. V biologické fázi následuje vysázení cílové kultury. Ekologická sukcese, která zde probíhá, je upravována tak, aby směřovala k požadovanému stavu rekultivovaného území. Vývoj požadovaného systému je urychlován dodatkovou energií, která je do něj v průběhu rekultivace vkládána. Tento způsob urychluje proces oživení obnovovaných ploch, zmírňuje či zcela odstraní nežádoucí dopad raných sukcesních stádií na okolí. Technická rekultivace, nebo lépe její biotechnická fáze, je prováděna několika způsoby. Jedná se o rekultivace zemědělské, lesnické, hydrické a tzv. ostatní. V nahlížení na rekultivační proces dochází k posunu, který se odráží i na intenzitě využívání jednotlivých způsobů rekultivací. Padesátá až devadesátá léta minulého století jsou někdy označována jako léta zemědělské a v menší míře lesnické rekultivace. (srv. např.: ŠTÝS, 2001, SLÍVA, 2001) Posléze se začaly prosazovat i další způsoby rekultivací, o kterých se již vědělo6, ale nebyly v té době považovány za dostatečně produktivní. Jedná se o rekultivace hydrickým a ostatními způsoby. Zemědělský způsob rekultivace byl v minulosti (do 90. let minulého století) využíván na většině území postižených těžební činností. Příkladem může být realizovaná zemědělská rekultivace v oblasti Ostravska a Karvinska, kde bylo v důsledku průmyslové činnosti značně znečištěno nejen ovzduší, ale i povrchové a podzemní vody. V té době bylo striktně nařízeno rekultivovat zemědělskou půdu zabranou v důsledku těžby nerostných surovin právě jen zemědělským způsobem. (srv. např: BENEŠ, 2003, ŠTÝS, 2001) Docházelo
k tzv.
jednoduchým
akcím
s minimálními
technickými
zásahy.
Rekultivované plochy byly odvodňovány, dále zde byly odstraňovány náletové dřeviny, vyrovnány terénní nerovnosti, doplněny kulturní vrstvy půdy a v závěru zde probíhal jedno až dvouletý zúrodňující proces. Dále to byly tzv. akce složité, velkoplošné zemědělské rekultivace na rozsáhlém území, kdy byl terén upravován násypem důlní hlušiny a překryt kulturními zeminami. Poté zde probíhal pětiletý zúrodňovací proces7. (SLÍVA, 2001: 162) Od 90. let dochází ke změně
vlastnických vztahů k půdě a celkově se mění
hospodářské podmínky nejen v hornictví, ale i v zemědělství. S tím je spojena změna pohledu 6
Již generel rekultivací pro severozápadní Čechy , který vznikl koncem padesátých let minulého století (1959) zahrnoval zemědělskou, lesnickou, hydrickou a také rekreační formu rekultivace krajiny. (PETRUŽELA, 2002: 53, SIXTA, 2005: 69) 7 Příkladem může být „Rekultivace u Františky“ (Karviná), kde byla v minulosti provedena velkoplošná zemědělská rekultivace. V současné době je toto řešení doplněno výsadbou roztroušené zeleně a navrženo k dalšímu využití po odeznění půdních vlivů. (SLÍVA, 2001: 163)
9
na rekultivaci pozemků, jakožto cílené činnosti směřující výhradně k obnovení kulturního stavu daného pozemku, tedy k obnovení schopnosti úrody daného stanoviště. S klesajícím zájmem o klasické zemědělské hospodaření je spojen i pokles zájmu o zemědělské formy rekultivací. (SIXTA, 2005: 71) Na plochách, které jsou v současné době rekultivovány zemědělským způsobem, jsou vytvářeny především trvalé travní porosty. Ty jsou v našich podmínkách jedním z nejstabilnějších ekosystémů v zemědělské krajině. Vyznačují se vysokou schopností přemísťovat chemické prvky a plní zemědělské i mimoprodukční funkce. Produkčně se uplatňují jako zdroj biomasy, která je využívána k výživě hospodářských zvířat. Mimoprodukčně se podílí na tvorbě a ochraně krajiny a její biodiverzity.8 (srv. např.: ŠOCH, VRÁBLÍK, 2005) V minulosti byla většina maloplošných devastací po těžbě nerostných surovin určena k zalesnění. Lesnický způsob rekultivace je jednou z nejstarších variant obnovy hornické krajiny. V období po roce 1990 byl zemědělský způsob z větší části nahrazen lesnickou rekulivací. To je dáno výše zmíněným klesajícím zájmem o zemědělský způsob hospodaření.9 Rekultivované plochy byly mnohdy zalesňovány bez ohledu na to, zda půdotvorný substrát byl vhodnější pro zemědělskou či lesnickou rekultivaci. (srv. např.: SIXTA, 2005, BENEŠ, 2003) Lesnický způsob rekultivace má v porovnání k zemědělskému způsobu méně intenzivní průběh půdotvorného procesu a naopak významně působí na různé části ekosféry. Vysoká zeleň lesních porostů přispívá výrazně k ochraně a tvorbě našeho životního prostředí. V antropogenní krajině má lesní porost estetickou, hygienickou, klimatotvornou a ochrannou úlohu. Dále pak plní funkci produkční, rekreační, sanační a účelovou. Dimitrovský, jeden z průkopníků lesnické rekultivace u nás, píše: „Snahou všech rekultivačních pracovníků…vždy bylo zakládat a pěstovat ušlechtilý les, zajišťující své hlavní i vedlejší funkce. Jednou z progresivních cest k udržení a zlepšení funkcí lesa je …vyšlechtění nových odrůd dřevin s vyšší ekovalencí (ekologickou produktivitou) a hlavně odolnějších na atypické podmínky….“ (2001: 141-142) (viz obr. 1 obrazové přílohy)
8
Produkčně se podílejí travní porosty i nepřímo. Jako zdroj organických látek, které se po průchodu zvířecím zažívacím traktem stávají ve formě animálních hnojiv prekurzory humusu. Mimoprodukčně se travní porosty stávají v posledních letech významnými v souvislosti s narušováním biologických cyklů a hydrologických poměrů v krajině, poklesem biodiverzity a zhoršením půdních podmínek. (ŠOCH, VRÁBLÍK, 2005: 83) 9 V současné době je kladen zvýšený důraz na ekologizaci všech činností a na snížení relativního nadbyteku zemědělských půd. Například podíl zemědělských rekultivací vykonaných Severočeskými doly a. s. se snížil na 19,5 % a naopak podíl lesnických rekultivací stoupl na 64,7 %. (ŠTÝS, 1998: 8)
10
Rekultivace hydrickým způsobem se stává v současné době velmi vyhledávanou variantou. Tento způsob rekultivace je východiskem nových ekosystémů, sídelních i hospodářských funkcí krajiny. Podle odhadů je tato varianta „mokré“ rekultivace na rozdíl od „suché“ formy dvaapůl až pětkrát levnější. (PETRUŽELA, 2002: 53) Stále větší zastoupení hydrických rekultivací mezi ostatními variantami je z části podpořeno právě finančními důvody. Hydrická rekultivace je využívána především k zaplavování zbytkových jam například po těžbě hnědého uhlí v Severočeské hnědouhelné pánvi nebo k zatápění poklesových kotlin například v oblasti Ostravska a Karvinska. V současnosti vznikají také v rámci hydrické rekultivace menší nádrže a rybníky v prostoru vlastních výsypek a jiných rekultivovaných lokalit (haldy). Hydrický způsob rekultivace vytváří často i systém vodotečí, který se stává součástí nově vznikající hydrografické struktury. Nově vzniklé vodní plochy usměrňují pohyb vody, energie a dalších látek v krajině. Přispívají také k udržování příznivého klimatu a jsou mnohdy útočištěm pro vodní a mokřadní společenstva. Vodní nádrže a především velké zatopené jámy jsou využívány lidmi pro rekreaci a sportovní rybolov. Rekultivace ostatní jsou poslední variantou obnovy krajiny. Do této skupiny patří obnova krajiny k volnočasovému využití a pro nejrůznější pozemní a inženýrskou výstavbu. Jak bylo již řečeno, v současné době není hlavním cílem vytvořit krajinu pouze s produktivní funkcí na bázi zemědělsky obhospodařovaných nebo lesních ploch, ale naopak jsou více brány v úvahu aspekty sociální a ekonomické. Vznikají tak parky a lesoparky v okolí příměstských sídel, zahrádkářské osady, hřiště a sportoviště a plochy určené k výstavbě bytových a výrobních aktivit. Dalšími významnými prvky jsou doprovodná zeleň okolo vodních toků a břehů nově vzniklých jezer, nově vysázená stromořadí podél cest, polní lesíky, remízky a keře. (srv. např.:SEVEROČESKÉ DOLY, a. s., 2001) Tomuto způsobu rekultivací připadá stále větší prostor a rekultivační firmy se často snaží při obnově krajiny kombinovat všechny výše zmíněné způsoby. Příkladem mohou být některé výsypky v Severočeské hnědouhelné pánvi, kde je pro lokalitu jedné výsypky využito zemědělského, lesnického, hydrického a ostatních způsobů rekultivace.10 (viz obr. 2, 3)
10
Například se jedná Velebudickou výsypku, kde vznikla dostihová dráha s travnatým povrchem o ploše 82 ha. Dále je zde lesopark o rozloze 150 ha, který je přizpůsoben k vybudování golfového areálu. Ve zbývající části výsypky jsou lesoparky, lesy či zemědělské půdy. (KAŠPAR, MĚSKOVÁ, 2006: 12)
11
3.3 KRITIKA Ač se zdá, že rekultivační činnost zaznamenala určitý postup ve svém pohledu na obnovu krajiny, přesto se setkáváme s názory, které hodnotí současný způsob rekultivace stále jako nedostatečný. Rekultivační činnost vyžaduje dlouhodobou plánovitost. Liberální klima a tržní prostředí nastolené v 90. letech, které v České republice upřednostňuje krátkodobé zájmy, komplikuje garanci dlouhodobých rekultivačních záměrů. Instituce a jednotlivci zajišťující praktickou obnovu krajiny se snaží, v úsilí o co nejrychlejší pomoc přírodě, proces obnovy maximálně urychlit11. Obnova přírody je dlouhodobá záležitost, už jenom proto, že dopady negativního působení lidské společnosti na biologické systémy přetrvávají ve většině případů i dávno poté, co byl zdroj disturbancí omezen či úplně odstraněn.12 (ŠTÝS, 2001: 155, PLESNÍK a kol., 2001: 72) V současné době se stále setkáváme se způsoby rekultivace, které upřednostňují produkční funkci krajiny před mimoprodukční. Tento přístup rekultivačních firem je Cílkem označován za „pokračování těžby jinými prostředky“. (2001: 8) V souvislosti s touto problematikou zmiňme kritický názor, který tvrdí, že těžaři, média ale také ekologové chybně ztotožňují ekonomické náklady současných rekultivačních činností s jejich kvalitou. Finanční investice vložené do provedených rekultivací jsou hlavní měřítkem jejich úspěšnosti. (SÁDLO, TICHÝ, 2002: 4) Rekultivační firmy zahlazují důsledky těžební činnosti pouhým zabezpečením stability svahů a rychlým ozeleněním postižených ploch pomocí nejrůznějších agrotechnických a pěstebních postupů. Takto provedená obnova je nedostatečným řešením pro krajinu postiženou těžbou. Krajina „podle pravítka“ a zarovnaný reliéf produkčních ploch člověka neoslovují. Proto jsou často tato území v budoucnu liduprázdná13. Tímto způsobem vzniká krajina s omezenou ekologickou funkcí, jejíž nedostatky se nákladně opravují a těžko odstraňují. (PŘIKRYL a kol., 2001, PECHAROVÁ a kol., 2004, PŘIKRYL, 2006) Rekultivace prováděná tímto způsobem je těžaři brána „jen jako povinná úlitba ekologii“, „jako nutné zlo“ a environmentálně zaměřenými lidmi „jako pouhý zastírací manévr těžařů“.
11
To se děje za velké podpory politiků, především v době před volbami. Délka volebního období je ale nedostačující pro vývoj většiny ekosystémů. 12 „Příklady dlouhodobého přetrvávání pesticidů a dalších perzistentních, obtížně odbouratelných látek v prostředí jsou dobře známé a dostaly se i do učebnic pro základní školy“. (PLESNÍK a kol., 2001:72) 13 Příkladem takto vzniklé krajiny je Radovesická výsypka. V rekultivované krajině této výsypky se slovy autorů nalézá „technomorfní systém nakloněných rovin s bizarní sítí betonových koryt suplujících potoky…“ „Travní směs nebo vyrovnané řady stejnověkých stromků dokreslují bezútěšnost technokratického výtvoru.“ (STIBRAL, NEUSTUPA, 2007: 18)
12
Rekultivační činnost se stává čistě technickou záležitostí, která je mechanicky aplikovaná po celém území ČR. (SÁDLO, TICHÝ, 2002: 4) Výše zmíněný pokles zájmu o zemědělský způsob hospodaření vedl k nadměrnému zastoupení lesnických rekultivací. (srv. např.: BENEŠ, 2003) Založené lesní porosty jsou nedostatečně diverzifikované a působí nepřirozeným dojmem. Dalším nedostatkem je často velké zastoupení introdukovaných a alochtónních14 druhů dřevin ve výsadbě, jejich stejnověkost a monotónnost. Tyto lokality jsou ekologicky nestabilní a nevhodné pro rekreační a ani pro ekonomické aktivity. (PŘIKRYL a kol., 2001: 112) Z ekologického hlediska současné rekultivační postupy nerespektují stanovištní podmínky a ekologické poměry nově vznikajících ekotopů. Mezi vysázené kosterní dřeviny pronikají ruderální druhy rostlin a druhy se širokou ekologickou amplitudou. Přirozená společenstva jsou vystřídána společenstvy umělými či synantropními15. Rekultivační činnost mění stanovištní podmínky mnohých citlivých druhů, které pak nahrazují druhy invazivní a expanzní16. Travinná směs používaná při biologické rekultivaci obsahuje dva až tři druhy z celé škály druhů, které by na dané lokalitě mohly růst a vytvářet tak kvalitní půdní profil. Tato činnost snižuje rostlinnou a živočišnou druhovou diverzitu krajiny.17 A to v konečném důsledku přináší nevratné změny přírodního zdroje. Komplexní rekultivační činnost, která kombinuje všechny způsoby rekultivace, je stále v pozadí převládajících velkoplošných lesnických a zemědělských rekultivací bez začlenění mimolesní zeleně nebo mokřadů18. V jednotlivých etapách jsou realizovány jednostranné typy rekultivací (zemědělská, lesnická) s jednotvárnými kulturami, které z ekologického pohledu snižují budoucí význam lokality. (TICHÝ, 2006: 4, PŘIKRYL, 2000: 127, SKLENIČKA, 2006: 37) Celou situaci v České republice hodnotí ve svém příspěvku také Prach, který tvrdí, že „technické přístupy rekultivační činnosti jsou vysloveně nesmyslné a drahé.“ (2006: 19) 14
Alochtonní druhy jsou organizmy vyskytující se mimi lokality svého původního rozšíření. Pojem synantropní je definován jako „na lidi vázaný, s nimi jdoucí a je provázející (např. druh, vegetace, biotop)“. (SÁDLO a kol, 2005: 236) 16 Invazivní druhy jsou v území nepůvodními druhy, které jsou do tohoto území náhodou nebo záměrně zavlečeny a šíří se. Dnešní invaze má velmi často mezikontinentální úroveň. Expanzní druhy (apofyty) jsou původně druhy autochtonní (starousedlíci). Tyto druhy se šíří v prostředí silně ovlivněném člověkem. (SÁDLO a kol., 205: 193) 17 Dodatková energie, tolik potřebná u technicky realizovaných rekultivací, nemá na druhovou diverzitu žádný větší vliv. U technicky rekultivované plochy záleží v tomto ohledu na způsobu založení ekosystému a to zejména v raných stadiích a na další jemu věnované péči. Druhovou diverzitu významně podporuje členitost mikroreliéfu, charakteristika zdrojových ploch a například i stadium sukcese, od kterých technicky prováděná rekultivace odhlíží. (SKLENIČKA a kol., 2002: 61) 18 Mokřady jsou orgány státní správy v mnoha případech stále považovány za „omyly“ rekultivace, které neumožňují dostatečné hospodářské využití. 15
13
Například Mostecká krajina podle Pracha zasluhuje obnovit, ale nemusí jít nutně o technické rekultivace, které se snaží v současné době především prosadit rekultivační firmy. V mnoha případech, kdy se o samotný proces rekultivace postará příroda sama a přírodní procesy jsou již v pokročilém stadiu, přijde rekultivační firma a za značnou finanční sumu přetvoří terén, naveze organickou hmotu a nahusto nasází nové stromky19. (PRACH, 2001: 47, BEJČEK a kol., 2006: 4, KOUTECKÁ, KOUTECKÝ, 2006: 119, 123) Prach vidí za takto provedenými rekultivacemi jen „výhodný obchod pro rozmanitě pochybné firmy různých rekultivátorů s minimálním nebo žádným ekologickým vzděláním.“ (2006:19, 2004: 12) Na tento problém upozorňují také Sádlo a Tichý, když tvrdí, že „tradiční rekultivační techniky jsou sice rychlé, ale zbytečně nákladné, a zejména jsou často ekologicky vysloveně kontraproduktivní.“ (2002: 3) Setkáváme se také s názory, které negativně hodnotí ostatní způsoby rekultivace, v rámci nichž vznikají tolik propagované lokality pro volnočasové aktivity, rekreační využití a ostatní hospodářskou činnost. Podle nich se jedná o zařízení pro tzv. „smetánku“, která nemají pro „normální“ lidi žádný přínos, tím méně pak pro životní prostředí.20 (srv. např.: BUŘT, 2006: 9) Je třeba také upozornit na vznikající problémy s obhospodařováním dokončených rekultivací. Velká část již rekultivovaných území (především zemědělským způsobem) leží ladem. Vyskytují se i problémy s nedostatečnou pěstební péčí u části předaných kultur a příměstských parků a lesoparků a u některých lesních porostů. (ŠTÝS, 2001:155)
19
Prach uvádí některé příklady z prostředí krajiny postižené těžbou, píše: „rekultivace jednoho hektaru mosteckých výsypek, prováděná navíc často tam, kde spontánní sukcese dosáhla již velmi příznivého stavu, stála již před několika lety cca 1 200 000 Kč (bez následné péče)….zcela absurdní příklad jsem před několika lety zaznamenal při rekultivaci části Halámacké pískovny v jižní části Třeboňské pánve. Spontánně uchycený porost borovice byl ve stáří asi 5 let odbagrován a vysázeny opět borovičky, které se lišily jen v tom, že byly v řádkách.“ (2006: 19, 2004: 11) Dalším takovým absurdním příkladem je velkorekultivace provedená na Jiřetínské výsypce. Ta se „kdysi vyvíjela čistě autonomními přírodními procesy a na mnohakilometrové deponii hlušiny z hnědouhelných dolů vznikla svérázná a fascinující ruderální savana. Charakterizoval ji jemně strukturovaný kopečkovitý reliéf, vysoká tráva s mnoha druhy lučních a stepních bylin a hmyzu, volné skupiny keřů, osikové lesíky, jezírka, slaniska a volná okna toxických půd s vysokým obsahem solí; hojná tu byla zvěř,…“ „Dnes je toto území pěknou ilustrací toho, co je zač ta ekologie. (Zde by měly kvést růže. Proměníme naší vlast v kvetoucí zahradu.) Drahými rekultivacemi mamutích rozměrů bylo toto území upraveno do podoby jakéhosi extenzívního velkoparku. Náhodně (a tedy přirozeně) vzniklý reliéf a vegetace byly likvidovány a poté nahrazeny kompletně syntetizovanou analogií. Terén byl zplanýrován, pokryt úrodnou ornicí a podle předem kalkulované představy architekta o typickém vzhledu (české? Globální?) krajiny opatřen navezenými kopci a pohorky, mezi nimiž se půvabně vinou asfaltové cesty. Výsledkem je v zásadě podobná mozaikovitá krajina, stejně nevyužitá a nevyužitelná, ani lepší ani horší než dřív. Jenže: místo černého bezu, osik a šípkových růží jsou tu dnes výsadby exotických dřevin v porostech kopřiv, místo pestrých trávníků fádní jetelotravní směsky. Tůně, slaniska, stepní rostliny, hmyz a jeleni zmizeli. Teprve rekultivacemi, nikoli samou těžbou byla krajinná paměť definitivně vymazána.“ (SÁDLO a kol., 2005: 204) 20 Vyzdvihují se zařízení typu hipodrom, autodrom, vinice, golfová hřiště, yacht klub a další.
14
3.4 OBHAJOBA Technický způsob rekultivace je hájen především společnostmi, které tento způsob využívají k obnově krajiny. Jedná se hlavně o těžařské společnosti a rekultivační firmy, které se v mnoha případech rekrutují právě z těchto těžařských společností. Společnosti a firmy hájí svou činnost na základě mnohaletých zkušeností a dosavadních úspěšných výsledků21. Obnova krajiny je tak prováděna alternativními a adaptivními způsoby, které jsou založeny na celé řadě teoretických a praktických experimentů a argumentů. Tyto postupy obnovy krajiny využívají takových kritérií, jako je stupeň devastace území, změna geomorfologie postiženého území, antropogenní substrát, změna mikroklimatických podmínek, emisní a imisní zátěže, ekovalence vybraných taxonů a způsoby hospodaření. Vyžadovaná funkce krajiny, způsob využití, produkty, hodnoty a služby jsou zajištěny přístupem, který využívá ekologické, ekonomické a celospolečenské principy. Rekultivační činnost probíhá na základě zhodnocení všech nově vnášených záměrů a změn, ke kterým došlo v průběhu těžební činnosti a po ní. Je také srovnáván původní stav krajinného prostoru a nově vzniklé odlišnosti v krajině. (srv. např.: DIMITROVSKÝ, 2002, ONDRÁČEK, 2004, SUCHÝ, VRBA, 2006) Mnohé rekultivační společnosti přiznávají určitý posun v pohledu na proces rekultivace, který přihlíží také k jiným hodnotám krajiny než jen k její produkční funkci22. Zohledňují se tak další aspekty, jako je ekologická, estetická a především sociální funkce krajiny. V současnosti tedy nalézáme první náznaky „dobré vůle“ těžařských společností, které využívají proces spontánní sukcese v rámci svých rekultivačních postupů23. Přesto ale podporují dosavadní, tedy technický, postup rekultivace jako nejúčinnější prostředek obnovy posttěžební krajiny. Argumentují také tím, že k technickým zásahům na většině lokalit dojít musí, což je dáno zákonným omezením rekultivačních postupů. Těžařské společnosti mají zákonnou povinnost provést všechna opatření, která zamezí například vzniku škody na majetku, sesuvům zemin, erozím a mnohým dalším problémům. (NĚMEC, 2007,
21
Založené semenné sady na Sokolovsku jsou například originální v oboru rekultivací nejen u nás, ale i v zahraničí. (DIMITROVSKÝ, 2001: 142) 22 V rámci Severočeské hnědouhelné pánve došlo k výrazným posunům v rekultivační činnosti. Ustoupilo se zde od pouhého ozeleňování a tvorby půdy a v současnosti je cílem vytvářet celé ekosystémy. Krátkodobé zásahy byly vystřídány dlouhodobou koncepcí s časovým horizontem do ukončení těžby. Dochází k revitalizaci celé lokality, která byla postižena těžbou. V součinnosti s územní plánovací činností jsou revitalizovány i širší oblasti. Rekultivace se stává součastí těžebních aktivit, kdy těžební společnosti zohledňují již během své činnosti potřeby budoucí rekultivace posttěžební krajiny. A v neposlední řadě se ustupuje od pouhých zemědělských a lesnických způsobů rekultivace a uplatňuje se krajinotvorná koncepce, která využívá kombinace zemědělských, lesnických, hydrologických a ekologicko-krajinářských rekultivací. A stále častěji jsou využívány způsoby rekultivace motivované sociálními aspekty krajiny. (ŠTÝS, 2001: 153) 23 V oblasti Sokolovska se nalézají první plochy, kde je k obnově krajiny využívána také spontánní sukcese.
15
DIMITROVSKÝ, 1999, 2001) Dimitrovský například tvrdí, že „moderní právní úprava při tvorbě krajiny a přírody neumožňuje zavést systémy řešení, které v maximální míře budou preferovat i mimoprodukční funkce nově obnovované vegetace a celospolečenské zájmy.“ DIMITROVSKÝ, 2002: 171) Podle Štýse se důslednou, ale velmi nákladnou24 rekultivací „splácí dluh našim vnukům, od kterých jsme si krajinu pro těžbu jen vypůjčili“. (1998: 9) Efektivita rekultivací nekončí jen v ekonomické oblasti. Cennější je jejich budoucí sociální a ekologická hodnota. Nelze finančně ohodnotit takové kvality jako je klimatická, hygienická, půdoochranná a další funkce lesních porostů, hodnota vodních ploch jako příjemného, esteticky a ekologicky účinného prostředí, o to méně skutečná hodnota orné půdy, která je základním prostředkem k výrobě potravin. Tento druh rekultivační činnosti si klade za cíl vytvořit krajinu krásnou, zdravou, produktivní a především ekologicky vyrovnanou. Té je v rekultivační praxi dosaženo tvorbou
zemědělských,
lesních
a
vodních
ekosystémů,
s přihlédnutím
k sociálně-
ekonomickým aspektům. Nejde tedy o pouhé ozeleňovací akce či tvorbu nové půdy, z nichž bývají rekultivátoři mnohdy nařknuti. Příroda dokáže regulovat mnoho funkcí ekologických systémů sama, ale v oblasti rehabilitace těžbou postižených území je nutné ji pomáhat. Intenzita zásahů těžby do krajiny je totiž tak výrazná, že bez přispění člověka nedojde k obnově posttěžební krajiny. Proto je stále zastáván názor, že jsou lesnické rekultivace nejvýznačnějším fenoménem při obnově posttěžební krajiny. A že i přesto, že máme nadbytek zemědělské půdy, je její obnova nedílnou součástí tvorby vegetačních prvků při obnově krajiny po těžbě. Technický způsob rekultivace je v některých případech považován za vhodný i ekology, geology a biology, kteří většinou tento způsob kritizují. Nejsou proti, pokud se jedná o případy, kdy se recentní útvary vzniklé těžební činností nacházejí v bezprostřední blízkosti lidských sídel, komunikací a vodních toků. Souhlasí se zásahy tam, kde je to nezbytně nutné. Jedná se například o rozsáhlou posttěžební krajinu severních Čech, kdy v případě okrajů výsypek hrozí sesuv. (srv. např.: CÍLEK, PRACH, 4. 3. 2007, PRACH, 2001, SÁDLO, TICHÝ, 2002)
24
Štýs uvádí, že na rekultivaci jednoho hektaru výsypky je zapotřebí vynaložit asi jeden milion Kč. (1998: 9)
16
4. PŘÍRODNÍ REKULTIVACE Druhým směrem rekultivace je přírodní přístup. V této kapitole pojednáme o smyslu, způsobech a cílech přírodní rekultivace. Představíme obor ekologie obnovy, který tvoří teoretickou základnu pro přírodní rekultivační postupy.
4.1 SMYSL PŘÍRODNÍ REKULTIVACE Jak již bylo výše řečeno přírodní forma rekultivace se snaží o přírodě blízkou obnovu krajiny. Vychází při tom z autoregulačních schopností vegetace a z přirozených procesů obnovy biocenóz a zoocenóz. Přírodní rekultivace obnovuje přirozený charakter vegetace a krajinný potenciál. Výsledný vegetační obraz je koncipován ideálně podle přírody, tj. výsledná vegetace přesně odpovídá stanovištním poměrům. Mezi hlavní motivy této rekultivační metody patří plnohodnotné zapojení obnovené lokality do okolní krajiny. Devastace krajiny způsobená těžbou s sebou přináší mimo jiné také ztrátu cenných přírodních stanovišť vysoké biologické kvality, která mají nezastupitelnou roli z hlediska ekologické stability. Uchování stávající a obnova narušené ekologické stability25 hornické krajiny je dalším z motivů přírodní rekultivace. Přednostním úkolem přírodní varianty rekultivace je vytvoření značné biodiverzity na obnoveném území a také její ochrana. Recentní útvary vzniklé těžební činností, ať už se jedná o haldy, hlušinové překryvy, lomy, zbytkové jámy, poklesové kotliny a nebo výsypky mohou vytvářet jedinečné typy ekosystémů v krajině. Tyto útvary se mohou stát útočištěm mnoha vzácných a zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů a jejich společenstev. Zachování této funkce krajiny a její další podpora je kromě ekologické stability a biodiverzity dalším z motivů přírodní rekultivace. (srv. např.: STALMACHOVÁ, FRNKA, 2003, PECHAROVÁ, 2006, SÁDLO, TICHÝ, 2002) Smyslem této formy rekultivace je tedy obnova druhového bohatství na postiženém území a jeho návrat k přírodnímu stavu. Jedná se pak o přírodní stanoviště vysoké biologické kvality s funkcí nejen protierozní, ekologickou, estetickou, ale třeba i rekreační. Touto formou vznikají lokality cenné především z hlediska zastoupení ohrožených druhů a společenstev a 25
Ekologická stabilita je zákonem č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, definována jako schopnost ekosystému vyrovnávat změny působené vnějšími činiteli a zachovat při tom své přirozené vlastnosti a funkce.
17
také dlouhodobě ekologicky stabilní stanoviště. Těchto kvalit je dosaženo právě díky upřednostněnému využití přírodních procesů. Zásahy do krajiny jsou prováděny v úzkém souladu s ekologickými zákonitostmi konkrétní krajiny. V budoucnu se stávají území obnovená touto metodou ekologicky a krajinářsky významnými lokalitami. Zárodky „divočiny“, jak jsou někdy takto obnovené lokality nazývány, mají v hornické krajině podstatnou roli při definování nové krajiny. Vytváří se soubor ekologicky významných prvků a nových vztahů v krajině, kterou je třeba aktivně chránit a posléze i doplňovat. (BEJČEK a kol., 2006: 4)
4.2 EKOLOGIE OBNOVY Hlavním cílem ekologie obnovy (restoration ecology) je v největší možné míře využívat spontánní mechanismy obnovy ekosystémů k nápravě škod způsobených lidskou činností. Obor Ekologie obnovy představuje teoretické východisko pro obnovu biologických systémů (populací, společenstev, jimi osídleného prostředí, ekosystémů a částí krajiny). Úlohou tohoto oboru je odstranit nebo alespoň v největší možné míře snížit drastické zásahy člověka do prostředí. Ekologická obnova je definována jako „proces asistované obnovy ekosystému, který byl degradován, poškozen nebo zničen.“ (KOVÁŘ, 2006: 23) Obecně jsou za cíle a důvody obnovy pokládána silně degradovaná, nebo zcela zničená stanoviště, zlepšení produkční schopnosti degradovaných území, zvýšení přírodní hodnoty chráněných území, zvýšení přírodní hodnoty produkčních území. (PRACH, 2006: 15) Ekologie obnovy pracuje s několika pojmy. V prvé řadě je to biodiverzita, jejíž tvorba a ochrana je hlavním smyslem přírodní formy rekultivace. Její maximální míra je pokládána za hlavní úkol obnovy krajiny. To ale nemusí vždy platit. Musíme rozlišovat mezi druhy žádoucími a nežádoucími26. Dále je to teorie disturbancí27. Cenné ekosystémy v naší současné
26
Druhová diverzita může být negativně ovlivněna například invazivními druhy cizího původu, expanzivními domácí druhy a druhy ruderálními (smetištními). Významnými složkami biodiverzity mohou být prostorová a velikostní diverzita jedinců, diverzita životních forem a genetická diverzita populací. (PRACH, 2006: 16) 27 Disturbance je definována jako náhlé, většinou opakované vnější narušení biotopu. Běžně dochází nejen k disturbanci vegetace, ale i půdy (v důsledku orby, rytí zvěře, samovolného sesuvu svahů apod. (SÁDLO a kol., 2005: 234) Struktura, základní funkce ekosystému může být po omezení nebo úplném odstranění působnosti určité škodliviny, tedy disturbance, obnoveny do původního stavu. Jedinci, populace či druhy, které jsou součástí obnoveného ekosystému se ale mohou naopak od původních značně lišit.
18
krajině jsou ve většině případů nějakým způsobem závislé na stupni disturbance. Ekologická obnova tak vyžaduje zajištění příslušného režimu disturbancí.28 Klíčovým pojmem v ekologii obnovy je teorie sukcese. Veškerá obnova může být považována za urychlení, zastavení či vrácení sukcese zpět. Sukcesní procesy nejsou příliš předpověditelné a mohou dospět k cílovému společenstvu různými způsoby. Toto cílové společenstvo pak může mít několik alternativ pro jedno dané stanoviště. (PRACH, 2006: 17) Ekologie obnovy dále vymezuje druhy, jež jsou k dispozici v dané lokalitě (species pool) a mohou na obnovovaném území potenciálně růst29, S tím souvisí myšlenka metapopulace. Tento koncept vychází z názoru, že jednotlivé dílčí populace v dané krajině jsou navzájem propojené. Životaschopnost jednotlivých populací je zajištěna výměnou genů s dalšími populacemi. Vzniká tak vzájemně propojená síť mezi jednotlivými dílčími populacemi. Malé izolované populace ve většině případů zanikají a není možné je obnovit. (PRACH, 2006: 17) Ekologie obnovy využívá ve své teorii modelů organizace společenstev a ekosystémů.30 Posledním konceptem, který zde zmíníme je invaze. Obnova krajiny je zásadním způsobem ovlivněna invazivními organismy. Proces obnovy je směrován ve většině případů tak, aby byly tyto druhy potlačeny nebo úplně vymizely. (PRACH, 2006: 16-17) Jeden z nejdůležitějších poznatků ekologie obnovy tedy je, že ekosystém, který je obnovený spontánně nebo člověkem, nebude nikdy naprosto stejný jako ten původní před působením disturbance a stresových faktorů. Ekologie obnovy ve svém přístupu nechává nejprve v poškozené krajině (na skládce, výsypce, depresi, odtěženém lomu) působit samotnou přírodu. Využívá při tom spontánních mechanismů obnovy ekosystémů. Posléze je příroda postupně a citlivě usměrňována a začíná se s ní spolupracovat až do okamžiku, kdy je dosaženo krajiny kulturní. Tato krajina funguje v souladu s pravidly přírody a je v budoucnu oproštěna od těžko předvídatelných výkyvů především díky způsobu jakým vznikla. (KOVÁŘ, 2000: 134)
4.3 ZPŮSOBY A CÍLE PŘÍRODNÍ REKULTIVACE
28
Také pokročilá stadia sukcese, jako je například klimax (konečné stadium sukcese), jsou udržována dlouhodobě v nerovnovážném stavu. (PRACH, 2006) 29 Nedostatek klíčových druhů (key species) je příčinou komplikací v nově vytvořeném, obnoveném ekosystému. Přestože nejsou tyto druhy v konkrétním společenství významně zastoupeny, jejich odstranění má na ekosystém značné dopady, které se velmi rychle projevují. (PLESNÍK a kol., 2001: 70) 30 Například se jedná o tzv. competition-based models, což znamená, že jsou pro společenstvo rozhodující vzájemné konkurenční vztahy. (PRACH, 2006: 17)
19
V úvodu této kapitoly je nutné říci, že je snahou ekologů, biologů a geologů, ponechat přírodu, aby se sama snažila tzv. spontánní, přirozenou sukcesí osídlit krajinu postiženou těžbou. Diverzita mikroreliéfu je nejvýznamnějším faktorem pozitivně ovlivňujícím ekologickou kvalitu ekosystému. (SKLENIČKA, 2006: 36) Přírodní rekultivační přístup si klade za cíl co nejpřirozenější skladbu flory a fauny v posttěžební krajině.
4.4 SPONTÁNNÍ SUKCESE Sukcese rostlinných nebo živočišných společenstev znamená jednoduše zarůstání a osidlování volných ploch. Území postižená těžbou, kde dochází k narušení nebo zničení vegetace, se tímto samovolným procesem sukcese mohou obnovit. Druhové složení a vzhled vegetace je z velké části odlišný od původního stavu, přesto se jedná o přijatelnou formu obnovy z pohledu ekologického a také estetického. (PRACH, 2001: 48) (viz obr. 4) Počáteční fáze sukcese, tzv. sukcese primární, nastupuje krátce po vzniku těžební krajiny. V této fázi jsou osídlovány doposud „holé“ substráty, které neovlivňovala žádná společenstva, kde nežijí žádné organismy a ani jejich diaspory. (SKLENIČKA a kol., 2002: 60) V počátku osidlují tuto krajinu velmi jednoduchá společenstva organismů. Ty ovlivňují své prostředí a vytváří podmínky pro nástup druhů, kterými jsou později vytlačeny. Existence pozdějiších druhů je na výskytu těch předchozích značně závislá. (DOLNÝ, 2000: 174) V průběhu spontánní sukcese se mění druhové složení a struktura společenstev. Proces sukcese se postupně zpomaluje a stává se nepozorovatelným. Během tohoto období se přizpůsobuje přirozenému charakteru krajiny, živočichů, rostlin a stává se postupně její součástí. (TICHÝ, 2004: 316) Závěrečným stádiem tohoto procesu je klimaxové společenstvo odpovídající kombinaci abiotických faktorů. Ve většině případů je tímto cílovým stavem kombinace skalní, travinné, křovinné a lesní vegetace31. (SÁDLO, TICHÝ, 2002: 15) Úspěšnost spontánní sukcese je dána několika faktory. Jde o výchozí stanovištní podmínky, možnost migrace rostlin a jejich přizpůsobivost vůči povaze prostředí na stanovišti32. Zdroj bioty, která se bude šířit na danou lokalitu, musí být v blízkém okolí. To je hlavním určujícím faktorem33. Lokality s členitým povrchem zvýhodňují proces přirozené 31
Teoreticky je cílovým stádiem našich makroklimatických poměrů od nížin až po podhorské oblasti smíšený opadavý les. 32 V naší republice došlo k výzkumu spontánní sukcese u 36 štěrkopískoven, které se rozkládaly v odlišných klimatických podmínkách, v odlišné nadmořské výšce a s rozdílným charakterem okolní krajiny. Ve výsledcích se ukázalo, že variabilita průběhu spontánní sukcese je závislá z velké části právě na krajinných faktorech, stanovištních faktorech a na věku. (ŘEHOUNKOVÁ, 2006: 125-130) 33 Pohyb organizmů kolonizujících cílové území nesmí omezovat abiotické nebo biotické bariéry (dálnice, intenzivně urbanizované plochy, rozsáhlé bloky orné půdy a další). (SKLENIČKA a kol., 2002: 61, SÁDLO, TICHÝ, 2002: 7)
20
sukcese. V průběhu sukcese dochází k tvorbě druhové skladby vegetace, kterou ovlivňuje přísun diaspor, charakter přítomných stanovišť a biotické interakce druhů34. Populace
přirozených
biotopů
jsou
ve
velké
míře
narušeny
nevhodným
managementem a účinkem celkové eutrofizace krajiny. Naproti tomu dobývací prostory se vyznačují velmi nízkým obsahem dusíku a fosforu, jelikož byly jen velmi málo (anebo vůbec nebyly) dotčeny intenzifikací zemědělství (zcelování a úpravy pozemků, jejich využívání jako orné půdy, aplikace biocidů a značných množství hnojiv). Tyto dva biogenní prvky (dusík a fosfor) jsou zodpovědné právě za eutrofizaci krajiny. Posttěžební plochy se tak stávají potenciálním útočištěm pro druhy citlivé vůči vysokému obsahu těchto živin. Stávají se tak náhradními biotopy některých mizejících druhů rostlin a živočichů a mohou posloužit při jejich záchraně35. Jedná se o druhy plevelného rázu, které jsou v zásadě neškodné. Vzhledem k tomu, že jsou konkurenčně slabé, v průběhu sukcese rychle ustupují a mimo recentní útvar se nešíří. Silně přehnojená půda naší zemědělské krajiny jim nevyhovuje. Lokality vzniklé těžbou jsou mnohdy označovány jako „jizvy krajiny“. Na druhou stranu jsou tato území vyhledávána například odborníky z oblasti ekologie36, geologie a paleontologie37. Tyto lokality mohou být i technickou památkou, která dokumentuje staré etapy rozvoje těžby a průmyslu38. Z estetického hlediska a z hlediska krajinotvorby jsou mnohé z nich příjemným doplněním původní krajiny39. Těžební činností vznikají unikátní stanoviště, která jsou zcela kontrastní k okolnímu reliéfu. Tyto prostory opuštěné po těžbě jsou již ve velmi krátké době obsazeny druhy, jejichž biotopy jsou v současnosti velmi vzácné. Jedná se o raně sukcesní a stresotolerantní druhy. Mladá sukcesní stádia jsou velmi zajímavá především z hlediska ochrany biodiverzity. Tato stádia se velmi rychle mění40. Na spontánně zarůstajícím území tak vzniká mozaika biotopů různého stáří, která je z ekologického hlediska značně významná41. V naší krajině nalezneme 34
Klíčový význam má v tomto ohledu chemismus půdy. Například lom v tvrdých a kyselých křemenných porfyrech bude kolonizován jinou skupinou druhů než lom těžený v živinami bohatých vulkanických spilitech. (SÁDLO, TICHÝ, 2002: 10) 35 Mnoho ohrožených druhů naší entomofauny nalézá své útočiště na území bývalých lomů, které se jim stávají ideálním a dokonce i posledním vhodným biotopem. Proto jsou také tyto plochy vyhledávány entomology pro jejich vědecká bádání. (SÁDLO, TICHÝ, 2002: 21) 36 Například Kovář označuje opuštěná složiště popela jako „nenahraditelnou pokusnou dílnu, podobající se snad jen sopečným zplodinám, na nichž probíhají podobné procesy biologického oživování…“ (2006: 30) 37 Některé z lomů vytváří pro geology a paleontology pohled do „zemských hlubin“, například Barrandien 38 Na našem území vzniklo již několik muzeí těžby. Jako příklad uvádíme Landek u Ostravy 39 Málokdo si už umí představit krajinu okolo Berouna bez Velké Ameriky a svou vlastní estetiku mají i obrovské těžní jámy povrchových dolů v severních Čechách. 40 Podle Cílka je zajímavá přeměna pusté ohavné výsypky v ochranářsky pozoruhodné „stepní stadium“. (2007: 8) 41 Například „lomová těžba může za jistých podmínek zvýšit pestrost přírodního prostředí a obohatit je o biotopy, které v původním terénu neexistovaly nebo byly vzácné.“ (TICHÝ, 2006: 3)
21
celou řadu takto přírodovědecky a ochranářsky významných těžebních území, která byla ponechána spontánní sukcesi. Mnoho těchto bývalých těžebních území se dnes stává chráněnými42 nebo součástí místních i regionálních center územního systému ekologické stability. Zmiňme např. Růženin lom na Hádech u Brna nebo lom Na Kobyle v Českém krasu. Další zajímavostí takto obnovovaných území jsou vodní plochy, které vznikají již v průběhu těžební činnosti nebo jako její důsledek. Opuštěná odkaliště, která byla v minulosti využívaná pro „praní“ rudných či uhelných kalů se mohou stát biotopy zvláště chráněných a vzácných druhů43. Vytěžené lomy zalité vodou, tzv. oprámy, vytváří další vodní plochy v posttěžební krajině, které podléhají přirozené vegetační sukcesi a přirozenému osidlování vodními a na vodu vázanými rostlinami a živočichy44. Zvláštní stanoviště tvoří mokřady, které se vytvářejí na dnech lomů, na povrchu a při okrajích výsypek, na odvalech a dalších recentních útvarech. Mokřady jsou vyhledávaným stanovištěm například slanomilné vegetace45. Tyto samovolně vznikající zvodnělé plochy zarůstají většinou rákosovými nebo orobincovými porosty, stejně jako výše zmíněná odkaliště. Mokřady zvlhčují podnebí, udržují hladinu podzemní vody a jsou velkou zásobárnou živin a minerálních látek. (PECHAROVÁ, 2006) Poslední vodní plochou, kterou zde zmíníme jsou pinky. Jedná se zvodnělé poklesové kotliny, které jsou vhodné například pro založení rašelinišť nebo teplomilných společenstev. Mokřady a poklesová jezera jsou díky svému botanickému a zoologickému potenciálu celorepublikově vyhledávanými lokalitami.
4.5 ŘÍZENÁ SUKCESE Dalším způsobem přírodní rekultivace je sukcese řízená. Tento způsob obnovy přichází na řadu v případě, že nejsou splněny podmínky pro výše zmíněnou spontánní sukcesi. Recentní útvary vzniklé těžbou se mohou nacházet v nepříznivých okolních podmínkách a spontánní cestou se zde rozšiřují druhy nepůvodní. Někdy mají také tato posttěžební území tak velký rozsah, že málo zastoupené druhy, druhy vzdálenějšího okolí a druhy s pomalou migrací nemohou v rozmezí nastávajících desítek let toto území osídlit. (TICHÝ, 2006: 3-4)
42
Polovina všech chráněných území bývalého okresu Kolín leží v opuštěných lomech. Odkaliště, kde nebyl dlouhou dobu těžen sediment, zarůstají porosty rákosin. Rákosiny mají velkou schopnost filtrace a zvyšují kvalitu vody. Zlepšují tak prostředí odkališť. (KOUTECKÁ, KOUTECKÝ, 2006: 118) 44 Oprámy najdeme v Polabí, v okolí Ohře, Vltavy, Jizery, Cidliny, Lužnice a dalších řek. V mnoha případech jsou náhradou za zmizelá slepá ramena řek. (ZIEGLER, 2003: 54) 45 V lomech vyvěrají pramínky, které mají větší obsah minerálních látek. Voda, která zasakuje do mělké jílovité vrstvy půdy, je rychle vypařována. Tím dochází k zasolení. K podobným případům dochází na velkých plochách výsypek, kde do povrchu čerstvě vytěžené horniny prosakuje dešťová voda a dochází k snadnému vyplavování solí.vznikají zde tůňky a vlhčiny bohaté na soli vyplavené z uhelných lupků. (SÁDLO, TICHÝ, 2002: 14) 43
22
Metoda řízené sukcese je vhodným řešením v případě, že chceme v krátkém období obnovit různorodé zastoupení vegetace. Tento postup usměrňuje procesy sukcese a pomáhá tím spontánním sukcesním pochodům. „Necháváme přírodu, aby nám sama nabídla ekologicky optimální řešení, které pak můžeme dále modifikovat.“ (SÁDLO, TICHÝ, 2002: 30) Je-li sukcese prioritní formou rekultivace, je někdy vhodné ji řídit46. Způsobem řízené sukcese se většinou nemění počáteční přírodní podmínky rekultivovaného území. To pak v konečných fázích sukcese koresponduje s okolní krajinou. Zvyšuje se krajinná a druhová diverzita, a to právě díky spontánním přírodním silám a přirozenému vývoji vůbec. Řízenou sukcesí dochází k rekonstrukci rostlinných společenstev, která charakterem odpovídají danému stanovišti. Jedná se o přirozená společenstva, která by se v tomto území vyskytovala, pokud by nešlo o útvar vzniklý těžbou, ale o útvar zcela původní. To, co můžeme tomuto způsobu rekultivace vytknout je dlouhá doba potřebná k dosažení dobrých výsledků. Obnova ekologické stability, zastoupení ochranářsky významných druhů a již zmiňovaná krajinná a druhová diverzita tuto nevýhodu kompenzují. (SÁDLO, TICHÝ, 2002: 26-27) Procesy spontánní sukcese můžeme usměrňovat třeba tak, že upravíme některé z faktorů prostředí, například zvedneme hladinu vody, dodáme živiny a žádoucí organismy. (PRACH, 2006: 272) Na takto obnovované lokality můžeme přímo vysazovat i některé z ohrožených druhů. To se někdy jeví jako nesmyslné jednání. Obzvlášť pokud se jedná například o nezalesněné výsypky, které jsou značně zarostlé ruderálními druhy rostlin. Ty jsou zde rozšířeny především díky jejich schopnosti tyto rozsáhlé lokality rychle osídlit. Neznamená to tedy, že by výsypky nebyly vhodné pro některé hodnotnější druhy, ale je to jen potvrzení jejich výše zmíněné pomalé migrace a nedostatku jejich zdrojů v okolí. (PŘIKRYL, 2000: 128) Příkladem cíleného a nenásilného usměrnění spontánních sukcesních sil je mulčování. Tuto metodu popisuje Kovář, který ji nabízí jako jedno z možných řešení při obnově krajiny na složištích popela. Jde o přesunutí posečené nadzemní bylinné biomasy na konkrétní lokalitu a zatížení např. větvemi. Následující vegetační sezóna s sebou přináší velké množství semenáčků rostlin, které se díky zdrsnění povrchu složiště mohly zachytit. Za několik let semenáče některých dřevin dosáhnou určité hloubky prokořenění a odumírají. Po nich dorůstají mladší. Tento proces se opakuje až dochází ke kvalitativnímu zlepšení půdních podmínek vymytím toxických látek, změnou kyselosti a vznikem humusu. (2006: 32) 46
„Často můžeme pozorovat, jak bez zásahu lidské ruky odval postupně zelená stromovým porostem náletu bříz, topolů, jív, osik, ale i jedinců lip, javorů a jasanů. Úkolem člověka pak zůstává jen upravit druhovou skladbu dřevin dosadbou a odbornými pěstebními zásahy, aby zalesnění mohlo plnit svou funkci.“ (HAVLICOVÁ, 2005: 26)
23
Součástí řízené sukcese může být i údržba kvality biotopů v blízkém okolí lokalit postižených těžbou. Můžeme je udržovat například extenzivní pastvou, odstraňováním dřevinného náletu a invazních druhů (např. akát) ze stepních trávníků. Nebo je také můžeme maloplošně vypalovat. (NOVÁK, 2006: 109-110) V současné době je metoda řízené sukcese například ověřována v lomu Most v severních Čechách, na lokalitě zvané Pařidelský lalok. Tento postup se snaží začlenit plochy s již probíhající přirozenou sukcesí do obnovy celého území. Tato místa v minulosti opuštěná báňským provozem, se spontánně oživují a samovolně se zde vyvíjejí biocenózy. Plochy bez dalšího hospodářského využití a bez ovlivnění okolních pozemků (šíření plevelů) jsou osídleny přirozeným porostem, s kterým se počítá také v budoucnu. Plochy, kde je využívána řízená sukcese, jsou důkladně vybírány s důrazem na délku sukcesních procesů. Dochází zde k malým antropogenním zásahům. Je zde vyséván dub a bylinné směsi. V procesu řízené sukcese došlo ke změnám morfologie terénu. Byly provedeny jemné terénní úpravy a stabilizace ploch. Dále bylo celé území rozčleněno a vytvořily se plochy s přírodními prvky, které budou součástí rekreační zóny. Přirozený vegetační kryt bylin a dřevin, který zde byl již vytvořen před začátkem rekultivace, byl začleněn do jejího procesu. Na území Pařidelského laloku najdeme travnaté a zalesněné plochy s vlhkomilnou vegetací a plochy ponechané přirozené sukcesi bez dalších terénních úprav. Vytváří se zde kombinace společenstev s velkou druhovou diverzitou, prvky lokálního systému ekologické stability a lokální biocentrum. (VRÁBLÍKOVÁ, VRÁBLÍK, 2002: 163-164)
4.6 KRITIKA Stejně tak, jako je kritizována technická forma rekultivace se svými zásahy do přírody, kritizují někteří se zástupců rekultivačních firem metody přírodní rekultivace. Hlavním z kritiků této formy rekultivace a především názorů, které přírodní rekultivaci propagují, je Konstantin Dimitrovský. Kritizuje například požadavky fytocenologů a zoologů na obnovu výsypek. Ty by podle jejich názorů neměly z důvodu zvýšení biodiverzity projít žádnou úpravou. Podle Dimitrovského jde o jednostranný názor. Předkládaná řešení jsou hypotetická a vycházejí jen z empirických zkušeností různých vědních oborů. Požadavky na tvorbu reliéfu, stabilitu výsypky, problematika převýšení, délku svahů a například i odvodnění zůstávají bez povšimnutí. Což autor vidí jako velké mínus. (2002: 139) Další Dimitrovského námitka se týká výše zmiňované vyšší biodiverzity u samovolně zarůstajících výsypek, které neprošly jakoukoli úpravou. Žádný výzkum srovnávající například výsypku lesnicky rekultivovanou a výsypku spontánně zarostlou podle 24
Dimitrovského nedokázal vyšší biodiverzitu u druhé jmenované. Dále podle něho není zohledněn fakt, že se soubor rostlinných druhů, které osidlují různě staré výsypky (mladé do 10 let, středně staré do 30 let a staré nad 40 let) mění v prostoru a čase v závislosti na půdních, hydropedologických, klimatických a dalších podmínkách. Svou roli sehrává také doba vymezená pro obnovu. Společenstva rostlin, která osidlují výsypky v počátku sukcese jsou druhově celkem pestrá. S postupem času, na výsypkách středně starých a starých, ale pozorujeme ústup této diverzity a nástup monotónních porostů. Příčinou této změny jsou především již zmiňované hydropedologické vlastnosti nově vzniklých antropogenních půd na výsypkách. (2002: 139-140) Negativně Dimitrovský hodnotí samotný vědní obor ekologie. Ekologická vědní disciplína dle něj není schopná teoretického ani praktického objektivního nezaujatého poznání a řešení problémů. Některá doporučení ekologů jsou podle Dimitrovského fatálně mylná, jedná se například o výše jmenované úpravy výsypek. Tento způsob „ekologicky vysoce hodnotné“ obnovy těžební krajiny (spontánní šíření trav, bylin, keřů a stromů) je z jeho pohledu nereálný. Celá tato problematika, tedy těžební krajina řešená přírodovědci, se mu jeví jako určitá ekonomická recese. Jde podle něj o statický přístup péče o obnovu vegetace. Takto prezentované metody obnovy krajiny a přírody postižené těžbou pak vzbuzují u „veřejnosti zdání, že bánští specialisté, vodohospodáři, zemědělci a lesníci jsou opravdu pouze technokraté bez znalosti ve sféře technických a biologických úprav krajiny.“ (DIMITROVSKÝ, 2002: 169) Mnohdy je ekology a především ochránci přírody také využívána mediální kampaň, která má veřejnost přesvědčit o „jediném správném řešení“. (tamtéž: 169) Přírodní rekultivace je nazírána jako nedostatečná metoda obnovy krajiny. Příroda je si sice schopna pomoci v mnoha ohledech sama, ale ještě lepšího stavu je dosaženo, pokud jí pomůže člověk. Příroda by se tedy měla rekultivací poučovat a především vylepšovat. Nabízené formy obnovy nejsou dostatečným řešením v takovém případě, jakým je posttěžební krajina, která došla velmi intenzivních změn. Přírodní metoda je jednodušší a levnější, ale nelze ji naprosto obhájit před zákonem, veřejností a už vůbec ne před naším svědomím. Spontánními sukcesními pochody dochází k postupnému ozelenění postiženého území, ale jeho další stanovištní složky se mění velmi pomalu. Krajina začíná být ekologicky výkonná a schopná produkce až po desetiletích. Tato metoda nikdy v plné míře nenavrátí, tak jako běžné postupy rekultivace, území postižená těžbou nejen přírodě, ale i člověku. Přírodní rekultivace nezúrodní komplexně celé stanoviště. Vytváří se takto sice nová půda, nový vodní režim a zeleň, což je kvalitní složka nově vznikajících ekosystémů, ale pro společnost neplyne 25
z takto vytvořené krajiny užitek. Tak je tomu u lesů, parků, polí, ovocných sadů nebo vinic, které produkuje běžná forma rekultivace, tedy ta technická. (ŠTÝS, 1998: 10-11) Tento názor potvrzuje i další z autorů, který tvrdí, že autoregulační schopnost krajiny, která doznala velmi těžké postižení a zničení těžební činností, nestačí na obnovu její biologické rovnováhy v uspokojivém časovém období bez dalších zásahů člověka a celé společnosti. (ROUBÍČEK, 2002: 276)
4.7 OBHAJOBA Slova hájící přírodní metodu rekultivace znějí naprosto opačně. Zastánci této metody tvrdí, že „dosavadní výsledky zcela jednoznačně potvrzují, že přirozená sukcese je využitelná jako rovnocenná forma obnovy devastované krajiny…“ (BEJČEK a kol., 2006: 4) Metodou přirozené sukcese vznikají podle nich zajímavé ekosystémy, jak z pohledu ochrany přírody, tak i
atraktivní pro návštěvníky takto vzniklých lokalit. Rekultivované plochy pomocí
přirozené sukcese a sukcese řízené jsou vhodným doplňkem lokalit rekultivovaných tradičním způsobem, přispívají totiž k větší ekologické stabilitě krajiny postižené těžbou. (tamtéž) Stejný názor zastávají zástupci firmy Severočeské doly, a. s., kteří hájí sukcesní plochy jako jakýsi doplněk ostatních rekultivací. Podkrušnohorská krajina takto vzniklé plochy potřebuje právě pro zachování a posílení biologické diverzity. (VRBA, SUCHÝ, 2006: 554) Pokud srovnáme porosty stejného věku, které vznikly běžnou lesnickou rekultivací (v řádkách a na předem urovnaném povrchu) a rekultivací přírodní (spontánní sukcesí), je spontánně vzniklý porost vzrostlejší. Což je dáno jedním z hlavních požadavků přírodní rekultivace, všesměrnou mnohotvárností povrchu a jeho proměnlivostí. Území obnovená přírodní metodou jsou vnímána pozitivněji také z hlediska estetického. (SKLENIČKA a kol., 2002: 61) Ve prospěch této metody vyznívá také fakt, že životní prostor organismů na přirozených lokalitách je jedenapůlkrát větší než na plochách běžně rekultivovaných. (TICHÝ, 2004: 316) Při srovnání finančních nákladů potřebných při obnově těžební krajiny technickou metodou a metodou přírodní, má lepší bilanci metoda oproštěná od technických zásahů. Běžný způsob rekultivace se neobejde bez nákladů na terénní úpravy, na založení porostu a dále na jeho údržbu. Rekultivace přírodní je od těchto nákladů oproštěna nebo jsou jen minimální47. Jako možný protiargument lze považovat tvrzení, že produkční a jiným způsobem výdělečné plochy, vzniklé technickou rekultivací, mohou některé z těchto nákladů
47
Přirozená sukcese bez zásahů je metodou zdaleka nejlevnější. (SKLENIČKA a kol., 2002: 60-61)
26
pokrýt. Bohužel ale zrekultivovaná území přebírá jiný subjekt, než ten, který konkrétní rekultivaci financoval. Přírodní obnovou ušetřené finanční prostředky mohou být využity při sanaci a rekultivaci lokalit, kde je zapotřebí zvýšené péče a nákladů. (SKLENIČKA a kol., 2002: 61) Starší spontánně zarostlé výsypky vykazují v některých případech až dvounásobný výskyt rostlinných druhů oproti stejně starým běžně rekultivovaným výsypkám. (PRACH, 2001: 47) Často negativně hodnocený výskyt ruderálních druhů při spontánní sukcesi je například v kamenolomech jen krátkodobý a druhově omezený. Během několika desítek let od ukončení těžby vykazují často tyto lomy vysokou biologickou hodnotu48. Také výše kritizovaný zdlouhavý průběh sukcesních změn je z pohledu zastánců této metody považován za pozitivní, a to především díky potenciálně vysoké přírodní hodnotě budoucí krajiny. (NOVÁK, 2006: 109) Přírodní formu obnovy krajiny lze z pohledu Cílka a Pracha využít až u 60% všech těžbou vzniklých lokalit. Volba rekultivační metody by měla odpovídat charakteru a podmínkám konkrétního postiženého území. Například některé vápencové lomy (Český kras), haldy středního dosahu (Kladensko) lze podle Cílka ponechat přirozenému vývoji bez jakéhokoliv zásahu člověka. Jde o určité obohacení krajiny. Takovéto útvary lze považovat za kulturně historické fenomény doby.(CÍLEK, PRACH, 4. 3. 2007). V závěru zmiňme fakt, že se v naší krajině nalézá velké množství těžbou vzniklých území, především pak lomů, které neprošly žádným rekultivačním procesem. Odkryté skály po lomové těžbě, které u nás příliš často nenajdeme, zarůstají přirozeným bylinným a dřevinným porostem, až se konečně stanou přirozenou součástí krajiny. Lidé často ani nepostřehnou, že se nachází v bývalém lomu. Není bez zajímavosti, že takováto území vznikla právě díky naprostému nezájmu člověka o jejich obnovu v jakékoli podobě49. (srv. např.: CÍLEK, 2002, ZIEGLER, 2003) Naše kulturní krajina obsahuje louky, meze a rybníky, které můžeme zařadit do umělých biotopů zrovna tak, jako lom, výsypku a tankodrom. Těm prvním jsme ale už přivykli. Současná krajina vznikla stejnou expanzí apofytů, jakou můžeme pozorovat právě na posttěžebních lokalitách50. (SÁDLO a kol., 2005: 199)
48
Například Novák hovoří o 20ti letech. (2006: 109) Například v krajině Příbramska a Sedlčanska se nachází celá řada těchto pozůstatků po těžbě. (HAKL, 2001: 242-245) 50 „V holocénu expanze organizmů probíhaly, probíhají a probíhat budou, přestože se bude jednat o odlišné druhy. Expanze nejsou spolu s invazemi nemocí dnešní moderní krajiny. Naopak pohání krajinně-vegetační vývoj. Měnící se prostředí reaguje právě expanzemi na invazivní procesy.“ (SÁDLO a kol., 2005: 211) 49
27
5. FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ PROCES REKULTIVACE Cílem této kapitoly je popis a komentář k faktorům, které mohou ovlivnit rozhodnutí o formě rekultivační činnosti. Při popisu jednotlivých faktorů se zaměříme na jejich stručnou charakteristiku. Zmiňme také fakt, že tyto faktory nepůsobí na volbu rekultivačního způsobu odděleně, ale kontinuálně.
5.1 POLOHA POSTIŽENÉHO ÚZEMÍ Prvním z faktorů, který má značný vliv na volbu rekultivační metody, je poloha postiženého území. Volba způsobu rekultivace je přímo podřízena okolí, ve kterém se postižené území nachází. Rekultivační postup zohledňuje způsob hospodaření v okolí, okolní krajinné prvky, ale také přírodní zdroje a přírodní prvky, které může pro obnovu lokality využít. Způsob rekultivace je přizpůsoben dále stupni osídlení, industrializace a rekreační činnosti v okolí konkrétní řešené lokality. Pokud v okolí postižené lokality převládá lesní porost, volí ve většině případů rekultivační firma lesní způsob rekultivace. Lesnická rekultivace je využívána i v případě, že se v okolí nachází sídelní a průmyslová výstavba. Navazuje-li lokalita na zemědělsky využívaná území, je rekultivace provedena především zemědělským způsobem, ať už v podobě trvalých travních porostů nebo obdělávaných polí. . V případě hydrické rekultivace je hlavním faktorem kvalita a množství vody v okolí, která je použitelná pro zatopení nebo zaplavení vyrubaných jam a poklesových kotlin. Přírodní rekultivační metoda je v tomto ohledu závislá zejména na přístupnosti lokality pro šíření a migraci organizmů z okolních území. Rekultivační firmy v některých případech zahrnují do projektu rekultivace i takovou okolnost, jako je chráněné území v okolí postižené lokality.
5.2 CHARAKTER POSTIŽENÉHO ÚZEMÍ Rekultivační proces je dále ovlivněn samotným charakterem lokality.
Postup
rekultivace je podmíněn typem a mírou postižení obnovovaného území. Dále je ovlivněn vlastnostmi, jako je reliéf, klima, vodní režim, půdní a biosférické poměry v dané lokalitě.
28
Každá z postižených lokalit má své specifické podmínky, které je třeba při obnově krajiny brát v úvahu. Vnímáme rozdíl například mezi rekultivací výsypky obrovské rozlohy, která vznikla těžbou hnědého uhlí a rekultivací vytěžené pískovny. Každá z těchto lokalit vyžaduje odlišný přístup. V prvním případě se většinou jedná o kombinovanou formu rekultivace, kde se vytváří les, zemědělská půda, vodní a ostatní plochy. Je to dáno zejména velkými rozměry tohoto útvaru. Veškerá prováděná výsadba je dále druhově a prostorově přizpůsobena vlastnostem půdního substrátu na dané lokalitě. Vytěžená pískovna je naopak většinou předurčena k lesnické formě rekultivace nebo k zatopení. V tomto případě je způsob obnovy závislý na tom, zda těžba dosáhla hladiny podzemní vody nebo nikoliv. Hydrickým způsobem jsou také řešeny zbytkové jámy po těžbě hnědého uhlí. Stejně tak, jako u výsypek, narážíme i zde na problém velké rozlohy. Na rozdíl od výsypek jsou tyto lokality převážně zaplavovány. Charakter lokality je určující také pro přírodní formu rekultivace. Pokud se například jedná o vápencový lom menšího rozměru, je vysoce pravděpodobné, že zde proběhne přirozená sukcese bez jakéhokoliv omezení. Svou roli zde sehrává právě malý rozměr, půdní substráty, resp. nesoudržnost materiálu. Naproti tomu například lomy na surovinu pro výrobky hrubé a ušlechtilé kamenické výroby jsou svými kolmými stěnami granodioritů a granitů velmi nepříznivým prostředím. (srv. např.: HAKL, 2001)
5.3 FAKTOR ČASU Jak jsme se zmínili, rekultivační proces má ve většině případů dlouhodobý charakter. Ale ne vždy je tato vlastnost brána v úvahu. Jedním z požadavků na rekultivaci je obnova funkce krajiny v co nejkratší době, bez ohledu na to, o jakou funkci se jedná. Upřednostňovány jsou pak ty postupy, které tento požadavek splní nejrychleji. Jako příklad uveďme tvrzení zástupců Severočeských dolů, a. s., kteří zaměřili své rekultivační aktivity hlavně tak, „aby co nejdříve vznikla funkční následná krajina…“ (SUCHÝ, VRBA, 2006: 551) Mnohdy jsou tyto postoje podpořeny také faktem, že postižená lokalita negativně působí na životní prostředí a své okolí (prašnost, vodní eroze, úniky škodlivých plynů atd.). Proto se přistupuje k takovým opatřením, která ve velmi krátké době tyto projevy odstraní.
29
Z pohledu přírodní rekultivace sehrává časové hledisko také významnou roli. Setkáváme se s již zmíněným tvrzením, že obnova krajiny přírodní formou je v časově akceptovatelných mezích neuskutečnitelná. Doba potřebná pro obnovu touto formou je delší než lidský život. A z toho důvodu jsou také preferovány technické způsoby obnovy krajiny. (srv. např.: HAVLICOVÁ, 2005)
5.4 LEGISLATIVA Nejvíce zmiňovaným faktorem je, dle našeho názoru, právní úprava procesu rekultivace. Samotný postup rekultivace je podřízen 23 zákonům a 26 vyhláškám a nařízením51. Ze zákonů, které řeší problematiku rekultivační činnosti, jmenujme zejména horní zákon (č.44/1988 Sb. v platném znění), stavební zákon (č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu), zákon o ochraně zemědělského půdního fondu (č. 334/1992 Sb.), zákon o lesích (č. 295/1995 Sb.), zákon o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb.), zákon o vodách (č. 138/1973 Sb.), zákon o odpadech (č. 125/1997 Sb.). (více např. DIMITROVSKÝ, 1999: 6-8) Těžební společnosti jsou na základě těchto právních opatření povinny obnovit krajinu, která byla v průběhu těžby jakýmkoli způsobem narušena. Proto má také tento faktor ve volbě způsobu rekultivace významnou úlohu, vytváří rámec problematiky a usměrňuje celý proces. Někteří zástupci rekultivačních firem upozorňují na přílišnou složitost právní úpravy. Poukazují především na její neprovázanost, neúplnost, rozpolcenost a direktivnost. (srv. např. DIMITROVSKÝ, 1999, 2001, ŠTÝS, 2001) Tento stav vede v mnoha případech k odlišným výkladům a postupům dotčených orgánů státní správy. Na tento fakt upozorňuje také Sklenička, který říká: „dnešní stav legislativy, nebo její výklad nutí mnohdy s velkými náklady vracet plochy do zemědělských kultur při současném útlumu zemědělství a vyjímání stávajících zemědělských ploch…“ (SKLENIČKA, 2006: 36) V souvislosti s právní úpravou procesu rekultivace stručně vzpomeňme také problematiku územního plánování. Územní plánování řeší funkce území a jejich rozvržení pro konkrétní hospodářské a společenské účely. Dále vymezuje chráněná území,
51
chráněné
Na tyto „obecně závazné právní předpisy (vyhlášky, opatření nebo sdělení ústředních orgánů státní správy, nařízení vlády ČR) zveřejňované ve Sbírce zákonů ČR navazuje i řada resortních předpisů a instrukcí, které jsou zveřejňované ve věstnících ústředních orgánů (výnosy, směrnice, instrukce nebo sdělení ministerstev nebo jiných orgánů státní správy, např. Českého Bánského úřadu, sdělení jednotlivých součástí ústředních orgánů státní správy, návody, pokyny nebo vysvětlivky apod.).“ (DIMITROVSKÝ, 1999: 9)
30
objekty, oblasti klidu a ochranná pásma. Zabývá se také rozmístěním staveb52 a rekonstrukčními, sanačními a rekultivačními zásahy. (srv. např.: DIRNER, 1997: 183-184) Proto je také každá rekultivační činnost podle zákona posuzována jako změna územního plánu a prochází územním a stavebním řízením53. V průběhu těchto řízení musí každá těžební organizace zajišťující rekultivaci postižené oblasti předložit souhrnný plán sanace a rekultivace54, který podle stavebního zákona slouží jako územně-technický podklad.
5.5 BUDOUCÍ FUNKCE A VYUŽÍTÍ POSTIŽENÉHO ÚZEMÍ Způsob rekultivační činnosti je kromě výše zmíněných faktorů také závislý na funkci a formě využití obnovené krajiny, kterým má v budoucnu sloužit. Již před započetím možných terénních úprav a navazujících rekultivačních opatřeních je s ohledem na charakter lokality, její polohu a dobu vymezenou na rekultivaci známa funkce a způsob využití zrekultivovaného území. Volba funkce a způsobu využití dané lokality odpovídá sociálně-ekonomickým podmínkám a nárokům regionu, ve kterém se nachází. Dále je tato volba závislá na původním stavu lokality před těžbou. Pokud je v regionu vysoká nezaměstnanost způsobená útlumem těžby nerostných surovin, je často této situaci přizpůsobena i budoucí funkce obnovené lokality. To znamená, že je vytvářeno území, které se v budoucnu postará o nárůst počtu pracovních míst, například v podobě nových průmyslových objektů nebo rekreačních zařízení. V důsledku těžební činnosti zaniká ve většině případů lesní porost, zemědělská půda nebo také obytné výstavby. S ohledem na tuto skutečnost volí rekultivační firmy takový způsob rekultivace, který by navrátil lokalitu její funkci, ať už se jedná o lesní porost, zemědělskou půdu nebo, pokud to charakter lokality dovolí, obytnou výstavbu.
5.6 FINANČNÍ ZAJIŠTĚNÍ Sanační a rekultivační činnost je podle výše zmíněného horního zákona od roku 1993 financována z tzv. finančních rezerv. Tyto rezervy vytváří od počátku až do ukončení těžby každá těžební společnost. Výše finančních rezerv je schválena Obvodním báňským úřadem a 52
Řeší územně technické, urbanistické a architektonické zásady jejich stavebních projektů a realizací. Štýs poukazuje na nedostatečnou provázanost veškeré právní úpravy s územně plánovací problematikou. (2001: 150) 54 Souhrnný plán sanace a rekultivace obsahuje plán otvírky, přípravy a dobývaní. 53
31
odpovídá potřebám sanace a rekultivace území postižených těžbou. Veškeré finanční náklady spojené s rekultivací postiženého území hradí v plné výši právě ta těžební společnost, která na lokalitě těžila. Proces sanace a rekultivace území je ve většině případů finančně velmi náročný. Způsob obnovy postiženého území je často ovlivněn výší finančních prostředků, kterými společnost zajišťující rekultivaci disponuje nebo které má právo si nárokovat od státu55. Rekultivační firmy se snaží nalézt způsob rekultivace, který by byl finančně efektivní nejen z hlediska realizace procesu rekultivace, ale také z hlediska používání rekultivovaného území. Volí-li se mezi „mokrou“ a „suchou“ variantou rekultivace zbytkových jam, je ve většině případů volena mokrá varianta právě z důvodu nižších finančních nákladů. (srv. např.: ŠÍPEK, 2006: 304) Některé prováděné rekultivační postupy jsou kritizovány, jak jsme zmínili, právě z hlediska finančních nákladů. Ty jsou někdy zbytečně vysoké. Děje se tak proto, že rekultivační firmy mají zákonnou povinnost vyčerpat své finanční rezervy na obnovu postižené krajiny. (srv. např.: PRACH, 2006: 19) Z hlediska finanční efektivnosti již zrekultivovaných území je často zvýhodněn ten způsob rekultivace, který přináší do oblasti příjmy a je pro danou lokalitu ekonomicky výnosný. Rekultivační firmy tak upřednostňují například lesnický způsob rekultivace s potenciální produkční hodnotou před přirozenou sukcesí, která zvyšuje „jen“ ekologickou nebo estetickou hodnotu obnoveného území.
5.7 SUBJEKTY ZAPOJENÉ DO REKULTIVAČNÍHO PROCESU Rekultivační činnost je ovlivněna celou řadou subjektů. Jedná se především o orgány státní správy a dále o subjekty, které do procesu vstupují dobrovolně. Ze státních správních orgánů je to ministerstvo průmyslu a obchodu, které uvolňuje ze státního rozpočtu finance na realizaci rekultivačních procesů a dozoruje takto financovanou činnost. Obdobným způsobem je do rekultivačního procesu zapojeno ministerstvo financí. Dále zmiňme ministerstvo životního prostředí a (další) orgány ochrany přírody, které kontrolují a posuzují rekultivační proces. Ministerstvo životního prostředí vydává na základě zjištěných skutečností o konkrétním území odpovídající stanoviska. Orgány ochrany přírody, resp. krajský úřad, (pověřený) obecní úřad, zastoupené odborem životního prostředí, vydávají povolení a stanoviska k rekultivačním zásahům, jako je například zábor lesního porostu, 55
Rekultivaci území postižených těžební činností, která vznikla před rokem 1993 (před privatizací), finančně zajišťuje stát.
32
odvodňování lokality, zásah do krajinného rázu a další. Tyto orgány řeší také případy, kdy se na rekultivovaném území vyskytují vzácné nebo ohrožené druhy živočichů a rostlin. Správa chráněných území hodnotí proces rekultivace z hlediska ochrany přírody. Například uděluje výjimky z ochranných podmínek v případě výskytu chráněných druhů nebo zásahu do krajinného rázu v chráněném území. Obvodní báňský úřad zajišťuje státní dozor nad hornickou činností a jinou činností prováděnou hornickým způsobem, která zahrnuje sanace a rekultivace posttěžební krajiny. Rekultivační činnost ovlivňují také obce, které mají právo zareagovat na jakoukoli činnost prováděnou na jejich území. Obec zastupuje občany a prezentuje jejich názory ve věcech spojených s rekultivačním procesem. Firmy provádějící sanace a rekultivace postižených lokalit jsou pověřeny průzkumem a zhodnocením stavu postiženého území. Podle výsledků svého zkoumání volí patřičný rekultivační postup. Další orgány působí zejména v oblasti ochrany životního prostředí. Například Česká inspekce životního prostředí kontroluje průběh rekultivační činnosti a vydává stanoviska k jejím jednotlivým etapám z hlediska dopadů na životní prostředí. Hygienická stanice posuzuje vliv rekultivačního procesu na životní prostředí a zdraví obyvatel v postižené lokalitě. Zemědělská vodohospodářská správa, zastoupená jednotlivými Oblastmi povodí56, vstupuje do procesu v případě, že jsou rekultivační činností zasaženy drobné vodní toky, jejichž správou je pověřena. Lesy České republiky řeší takové případy, kdy je rekultivační činností postižen lesní porost, který spadá pod jejich správu. K rekultivačnímu záměru se také vyjadřují například různé nevládní organizace. Ty hájí zájmy občanů ve smyslu dodržování zákonů, ochrany životního prostředí a lidského zdraví. Účast nevládních organizací v procesu rekultivace vychází z jejich vlastní iniciativy. V souvislosti s těmito organizacemi a jejich dobrovolnou účastí v řízení zmiňme také zástupce vysokých škol, výzkumných ústavů a jiných vědeckých pracovišť, kteří též z vlastní iniciativy vyhledávají území po těžbě. Tito se mnohdy snaží vnést poznatky ze svých oborů do rekultivačních aktivit prováděných na postižených lokalitách.
56
Pro celou Českou republiku je to pět Oblastí povodí. Povodí Labe, Vltavy, Ohře, Odry a Moravy a Dyje.
33
5.8 VLASTNICKÉ VZTAHY Posledním faktorem, který zde popíšeme, jsou vlastnické vztahy k postiženému území. Zrekultivované plochy jsou v převážné většině po dokončení prací předány do rukou nových vlastníků. Často to bývá obec, do jejíhož katastru lokalita spadá. V takovém případě je způsob obnovy krajiny přizpůsoben požadavkům dané obce. Mohou tak vzniknout nové industriální zóny, které přinesou do oblasti ekonomické příjmy, nebo v současné době velmi populární sportovně a rekreačně zaměřené oblasti. Dalším vlastníkem zrekultivované oblasti mohou být například Lesy České republiky. I těmto okolnostem je pak přizpůsobena forma rekultivace. V těchto případech je snahou rekultivačních firem navrátit krajině její původní funkci a využití, tedy vytvořit zde lesní porost. Ten je vytvářen především již zmíněným lesnickým způsobem rekultivace. Vlastnické vztahy mohou proces rekultivace někdy také komplikovat. Jedná se většinou o případy, kdy jsou pozemky v rukou soukromého vlastníka. Například není znám jeho trvalý pobyt a
věc se musí řešit formou veřejných vyhlášek nebo stanovením
opatrovníka, což záležitost značně prodlužuje. Dalším podobně komplikovaným a časově náročným případem je dědické řízení. (srv. např: HRUBÁ, 2006: 87) Dochází i k případům, kdy vlastníka teprve hledáme. Může to být soukromník, obec, stát nebo pozemkový spolek57. Tento fakt znesnadňuje volbu způsobu rekultivace, protože neznáme záměr vlastníka pozemku.
6. PŘEKÁŽKY PŘÍRODNÍ REKULTIVACE Tato kapitola se bude věnovat faktorům a okolnostem, které brání přírodním způsobům rekultivace. Uvedeme jakým způsobem znemožňují využití procesů spontánní a řízené sukcese k obnově krajiny na územích postižených těžbou. První komplikací, kterou zde zmíníme, je dlouhý průběh spontánní nebo řízené sukcese. Tyto metody potřebují relativně dlouhé časové období na to, aby dosáhly uspokojivých a viditelných výsledků. Rekultivační firmy a objednavatelé rekultivací vidí v této vlastnosti značný nedostatek. Ve většině případů je totiž snahou rekultivátorů co nejdříve zajistit území z důvodů projevů nestability, vodní eroze, vysoké prašnosti nebo projevů termických procesů apod. 57
Pozemkový spolek je nezisková organizace, která pečuje o cenné přírodní a historické lokality na základě jejich vlastnictví či dlouhodobého právního vztahu k nim (nájmu, věcné břemeno).
34
Cílem rekultivačních procesů je především co nejrychlejší navrácení postiženého území zpět do okolní krajiny, což přírodní forma rekultivace v žádném případě nemůže splnit. Dalším požadavkem je také co nejrychlejší přímé ekonomické využití lokality, které rozhodně nemůžeme očekávat od přirozené obnovy krajiny ať už formou spontánní nebo řízené sukcese. Ve většině případů nejsou lidé obecně dost trpěliví a chtějí vidět výsledky hned. Jak již bylo zmíněno, faktor času působí v případě přírodní sukcese proti ní. Přírodní forma rekultivace je v některých případech komplikována extrémní charakteristikou území. Nastoupení spontánních sukcesních procesů někdy brání vlastnosti půdního substrátu, klimatické podmínky řešené lokality, způsob těžby a v neposlední řadě to může být i druh těžené suroviny. Existují takové případy zatížení lokality, kdy nejsou rostliny a živočichové schopni samostatně obsadit postižené území a musí se jim pomoci technicky, například úpravou terénu a organizovanou technickou výsadbou. Příkladem mohou být uranové doly, jejichž území a okolí je postiženo ještě dlouhou dobu po ukončení těžební činnosti a to takovou měrou, že je vhodné tuto situaci raději řešit technickým způsobem. Dalším příkladem mohou být již zmíněné lomy na surovinu pro výrobky hrubé a ušlechtilé kamenické výroby. (viz výše)
Těchto případů je ale poměrně málo. Příroda se naopak
většinou na posttěžební plochy ráda navrací. Značnou překážku pro přírodní formu rekultivace představuje legislativa. Proces rekultivace krajiny postižené těžbou je zpracován celou řadou zákonů. (viz výše) Rekultivační činnost obecně je postižena jejich nesourodostí a nejednotností, což se potažmo dotýká také přírodních rekultivačních postupů. Problematika rekultivace je roztříštěna mezi několik desítek zákonů a na ně navazujících vyhlášek a nařízení, což je důvodem nepřehlednosti celého rekultivačního řešení z hlediska právní odpovědnosti. Důsledkem této roztříštěnosti dochází také k nejednotnému a často mylnému výkladu legislativy ve státní správě, u rekultivačních společností a dalších aktérů zapojených do rekultivační činnosti. Neexistuje například žádné zákonné vymezení, které by stanovilo rozsah a způsob postižení a jemu odpovídající sanační a rekultivační proces. Takové opatření by pomohlo i v případě přírodní rekultivace. Zákonně by totiž došlo k vymezení takových případů, které by bylo možno řešit přírodní formou obnovy. Legislativa v současnosti brání přírodní formě rekultivace především díky zákonnému nařízení sanace a rekultivace krajiny postižené těžbou. Legislativní rámec nepočítá vůbec s variantou ponechání těchto území jejich přirozenému zarůstání bez jakýchkoliv dalších zásahů. (srv. např. SÁDLO, TICHÝ, 2002:23)
35
Přílišná direktivnost zákonů, které se vztahují k problematice obnovy krajiny po těžbě, je příčinou řešení, která postrádají logiku. V předchozím textu jsme uvedli několik příkladů, kdy byly především díky zákonnému nařízení rekultivace, zrušeny již vzrostlé porosty, které na postiženém území vznikly spontánním způsobem, a byly nahrazeny novými, technicky vysázenými porosty. Dalším problémem je nevyváženost zákonů. Horní zákon (č. 44/1988 Sb) a zákon o hornické činností (č. 61/1988) nařizující neprodleně zahájit sanaci a rekultivaci postiženého území v případě, že zde byly zaznamenány projevy vodní a půdní eroze, termické procesy, prašnost a další negativní projevy, jsou nadřazeny ostatním zákonům upravujícím problematiku rekultivací. Zmiňme také skutečnost, že současná právní úprava obnovy krajiny po těžbě neodpovídá potřebám dnešní společnosti a především přírody České republiky. Je známým faktem, že stále ubývá ploch s alespoň částečnou přírodní hodnotou na úkor ploch připravených pro osídlení, industrializaci nebo jiné podnikatelské aktivity. Plánované budoucí využití zrekultivovaného území mnohdy brání obnově krajiny přírodní metodou. V případě, že je lokalita předurčena k dalšímu konkrétnímu účelu není vhodné vůbec pomýšlet na přírodní způsob rekultivace. Existuje-li totiž vize pro další využití obnovené krajiny, je spojena většinou s její produkční funkcí. Jsou tak často upřednostňovány vinice, sadové výsadby, lesní porosty a v některých případech i zemědělské plochy. Dochází také k výstavbě nových průmyslových objektů, pokud to podmínky v území dovolí. V současné době je velmi populární rekreační využití zrekultivovaných ploch. V takových případech je na obnoveném území vystavěn sportovní areál (golfové hřiště, hipodrom, autodrom) nebo v okolí zaplavených zbytkových jam a propadlin po těžbě vznikají rekreační areály. I těmto účelům je podřízeno vytvoření lokality s potenciální vysokou přírodní hodnotou. Další účelové využití, které se u zrekultivovaných ploch nabízí, je výstavba nových obytných objektů. Tyto záměry se zdají být někdy humorné s přihlédnutím k faktu, že značné množství lidských sídel v souvislosti s těžební činností zaniklo. Z finančního hlediska jsou lokality upravované přírodním způsobem také značně znevýhodněny. Problémem takto vzniklých lokalit jsou jejich mimoprodukční funkce (estetická, ekologická) a levná pořizovací hodnota. (srv. např. PRACH, 2006:19, SÁDLO, TICHÝ, 2002:23) Začněme druhým zmíněným faktem. Velká část rekultivačních firem volí mnohdy zcela úmyslně nákladnější způsob rekultivace. Je to dáno skutečností, že jsou ze státního 36
rozpočtu uvolňovány
velké finanční obnosy právě na činnost spojenou s obnovou
posttěžebních ploch a jejich dalším začleněním zpět do okolní krajiny. Pro rekultivační firmy je to velmi výnosný obchod. Tato okolnost často ovlivňuje samotný rekultivační záměr, který vychází ze zhodnocení postižení konkrétní řešené lokality. Podle těchto hodnocení se území často nalézají v horším stavu, než ve kterém doopravdy jsou. V důsledku takového jednání pak dostávají rekultivační firmy od státu větší obnos na vyžadovanou technicky a potažmo ekonomicky náročnou rekultivační činnost. Ve skutečnosti ale mnoho firmem na prováděných rekultivačních opatřeních šetří. Naoko provedou technicky náročnou rekultivaci, která ale už není tak finančně náročná a už vůbec není přínosná pro přírodu a životní prostředí. (srv. např.: BUŘT, 2006:9-10) Naproti tomu přírodní způsoby rekultivace nevyžadují skoro žádné finanční prostředky, zvláště v případě obnovy krajiny po těžbě formou spontánní sukcese. Z toho důvodu nejsou rekultivačními firmami vyhledávány, protože si po předložení takového rekultivačního záměru mohou od státu nárokovat velmi malé nebo skoro žádné finanční obnosy. Dalším zmiňovaným faktem byly mimoprodukční funkce krajiny vzniklé přírodní formou obnovy. Přírodní způsoby rekultivace nevytvářejí území, která by do budoucna vykazovala ekonomickou využitelnost. Jedná se o lokality s vysokou ekologickou hodnotou z hlediska biodiverzity, ekologické stability a dalších. Současný trend je ale zaměřen opačným směrem, tedy na produkční funkci zrekultivované krajiny, která s sebou přináší finanční zisky. Dostávají tak přednost záměry, které přináší do regionu různé podnikatelské aktivity a podílejí se na ekonomickém oživení celé oblasti. (srv. např: HAVLICOVÁ, 2005:26, SÁDLO, TICHÝ, 2002:23) Přírodní formy rekultivace jsou považovány za nedostatečný způsob řešení obnovy krajiny devastované těžební činností. Státní orgány a úředníci státní správy pohlížejí na krajinu obnovenou spontánní nebo řízenou sukcesí jako na krajinu, které nebyla věnována patřičná rekultivační péče a celý tento proces hodnotí jako nevhodnou formu řešení problému. Neurovnaný terén, mokřady a jezírka na výsypkách a odvalech, půdní a vodní erozní rýhy, částečně obnovený vegetační kryt a další znaky, které přírodní rekultivace zachovává, jsou naproti tomu orgány státní správy považovány za velký nedostatek, který se musí neprodleně odstranit. Pohled a přístup těchto orgánů a jejich zaměstnanců tak nahrává mnohdy rekultivačním firmám, které jsou na základě rozhodnutí státních orgánů povinny zajistit dostatečnou obnovu posttěžební krajiny, která výše jmenované negativní projevy odstraní. A krajina je obnovena běžnými technickými 37
způsoby, které vytváří krajinu podle představ státních úředníků, s urovnaným terénem, účelově produkovanými vodními plochami a především z hustým vegetačním krytem. (srv. např. SKLENIČKA a kol., 2002: 61, PŘIKRYL, 2000: 127) Rekultivační firmy a jejich zástupci zastávají často stejný názor jako státní orgány. Ponechání vytěžených ploch bez systematicky provedené rekultivace, z velké části technickým způsobem, podle předem připraveného rekultivačního projektu, je podle většiny z nich zcela nemyslitelné. Spontánně zarostlé plochy a plochy bez vegetačního krytu jsou proto odstraňovány jako něco nechtěného, nekontrolovatelného a zejména bez řádu. Jsou nahrazovány plochami osazenými předem vybranými druhy nebo počítačovými verzemi rekreační krajiny. Rekultivační firmy tímto způsobem zkvalitňují krajinu a životní prostředí obyvatel v daném regionu. Rekultivační činnost je rekultivačními firmami chápána jako služba krajině vzniklé těžební činností, bez které by se do požadovaného stavu nikdy nedostala. Naproti tomu se ale můžeme setkat s některými případy, kdy rekultivační firmy vytváří v rámci svých projektů prostor pro spontánně zarostlé plochy nebo výše zmíněné mokřady. Jde podle nich o doplnění zaběhnutých rekultivačních řešení, které se podílí na vytváření vyšší ekologické hodnoty obnovené krajiny. V žádném případě ale nemůže být tímto způsobem obnoven celý postižený prostor. Také názory širší veřejnosti často korespondují s názory předešlých institucí. Plochy vzniklé těžbou jsou vnímány jako negativní prvek v okolní krajině. Často se jim také přičítají nejhorší možné vlastnosti (toxicita, obsahy těžkých kovů apod.). Tento způsob vnímání vyvolává u lidí potřebu takto vzniklé útvary z krajiny odstranit nebo je alespoň patřičným způsobem zajistit, ať už v podobě překrytí zemními hmotami a následným ozeleněním nebo například vytvořením ploch pro rekreační a další podnikatelské aktivity. Prioritou je, abychom se zbavili této „jizvy v krajině“. (srv. např.: PETŘÍKOVÁ, 2001: 130-131) Další bariérou přírodních způsobů rekultivace je často vlastník pozemků nebo investor, který přizpůsobuje rekultivační proces svým záměrům. Vlastníci a investoři jsou ve většině případů zaměřeni na produkční nebo jiné komerční využití svých pozemků. V případě vlastnických vztahů může dojit k výše zmíněným komplikacím, kdy vlastník pozemku není znám a nemůžeme s jeho majetkem jakýmkoliv způsobem nakládat až do doby jeho souhlasu. Poptávka investora je zejména zacílena na technicky upravené plochy, které umožňují jejich další komerční využití. Rekultivační záměr respektuje podmínky určené investorem a veškerá rekultivační činnost pak vytváří plochy pro předem stanovené využití. Tímto 38
způsobem pak vznikají například parkoviště, sportovní a rekreační areály, manipulační plochy a další plochy pro průmyslové využití. (srv. např.: HAVLICOVÁ, 2005: 26) Posledním jmenovaným faktorem, který komplikuje možnost využití přírodního způsobu rekultivace je estetické hledisko. Rekultivační záměr často musí splňovat takové požadavky, jako je možnost pohledu do okolní krajiny, a celkově vyvážený estetický dojem. To znamená, že obnovená území nesmí působit v svém okolí rušivě. Tyto požadavky jsou značně závislé na estetickém vnímání zadavatelů rekultivačních projektů a samotných rekultivačních firem. Rekultivační firmy často upřednostňují s ohledem na estetický dojem technicky zakládané lesní porosty, zemědělské plochy, vinice a sady před spontánně rostlými porosty, které nemají potřebný řád a působí neurovnaně. Také investorům se estetického hlediska více líbí člověkem konstruované plochy. Proto je mnohdy na posttěžebních plochách potlačována sukcese, která brání například v průhledu na krajinnou dominantu. Porosty, které na území vyrostly samovolně, jsou mýceny a nahrazovány „esteticky vhodnějšími“ výsadbami s jasnými liniemi. (srv. např.: SKLENIČKA, 2006: 36)
7. ODVAL DOLU SCHOELLER V NĚMCÍCH U KLADNA V této kapitole popíšeme konkrétní příklad obnovy posttěžební krajiny. Budeme se věnovat odvalu dolu Schoeller V Němcích u Kladna. Seznámíme se s historií vzniku tohoto odvalu a jeho charakteristickými znaky tak, jak je předkládají projekty těžebních organizací pověřených obnovou krajiny v této lokalitě a výzkumný projekt VaV 640/10/03. Tento projekt analyzuje stav krajiny Kladenska v částech narušených těžbou černého uhlí. Dále zde uvedeme sanační a rekultivační opatření, která byla v dané lokalitě provedena anebo jsou chystána a faktory, které ovlivnily volbu těchto opatření. Překážkám, které zamezily přírodní formě obnovy krajiny, se budeme věnovat v závěru této kapitoly.
7.1 VZNIK A CHARAKTERISTIKA ODVALU DOLU SCHOELLER V NĚMCÍCH U KLADNA Útlum a s ním spojená změna poměrů v hornictví České republiky s sebou přinesly v roce 2002 také ukončení těžební činnosti na hlubinném dole Schoeller v Libušíně u Kladna.
39
Těžba na tomto dole probíhala již od roku 1899. V důsledku této činnosti vznikly v blízkosti dolu dva velké odvaly. Jedná se o starší původní odval Schoeller a novější odval V Němcích. Odval V Němcích vznikal postupně v letech 1953 až 2002. Odval se nachází v poměrně hlubokém svažitém lesním erozním údolí, kde je prameniště Libušínského potoka a kde vedla původně i jeho vodoteč. Celé zájmové území je pak součástí lesního komplexu Džbán, který se nachází ve stejnojmenném přírodním parku. Ten byl zřízen v roce 1996 okresním úřadem Kladno pro zachování krajinného rázu džbánské křídové tabule s významnými přírodními a estetickými hodnotami. Severně od tohoto území probíhá lokální biokoridor lesního charakteru. Sypáním odvalu bylo údolí rozděleno na dvě části. Západní část tohoto území byla využívána k plavení kalů z uhelného prádla. Tímto způsobem zde vznikl kalový rybník, jehož objem činil asi 317 000 t uhelných kalů. Menší kalový rybník byl také na povrchu tělesa odvalu. Jeho rozloha byla asi 25 620 m2 a objem uložených uhelných kalů byl asi 96 000 t. na zbylé části údolí se rozkládá odval. (TECHNICKÁ ZPRÁVA, květen 2004: 3) Odval V Němcích tvořil tzv. lanovkový odval kuželovitého tvaru. Lanovkový odval byl tvořen především vyhořelou haldovinou, která byla v průběhu let neorganizovaně odebírána. Severní část lanovkového odvalu byla před začátkem terénních úprav pokryta náletovou vegetací. Lanovkový odval zabíral plochu asi 1 ha. Hlavní část odvalu, kde byly ukládány převážně hlušiny, zabírá plochu asi 27 ha. Při postupu zakládání od západu k východu byl postupně vyplněn prostor dlouhý asi 800 m a široký asi 400 m. Za celou dobu fungování odvalu zde bylo uloženo asi 11 850 000 m3 hmoty. (NĚMEC, OSNER, 2005: 3) Do roku 1993 byl odval rozšiřován novými zavážkami. Od roku 1994 je z odvalu postupně těžena škvára, hlušina a kaly. Deponované hmoty byly na odval transportovány mnoha způsoby. Škváru z popelového hospodářství elektrárny Libušín dovážely nákladní automobily. Stejným způsobem byly transportovány také těžené hlušiny a výpěrky z prádel. Popílky z elektrárny Libušín dopravovala hydraulická potrubní doprava, která také sloužila k naplavování uhelných kalů do kalových nádrží. Výpěrky z vodního a těžkokapalinového prádla dopravovala visutá lanovka, která byla později nahrazena pásovou dopravou. Tato bilance nejen dokazuje velkou variabilitu dopravy, ale zejména heterogenitu ukládaných zemních hmot. (SOUHRNNÁ TECHNICKÁ ZPRÁVA, říjen 2004: 3) Na odval V Němcích byl tedy ukládán popel ze závodní elektrárny, karbonské horniny s příměsí uhlí, materiál z těžby, ale také zde byly uskladněny stavební a komunální odpady.
40
Tyto materiály byly ukládány na odval bez jakéhokoliv systému58 a nebyly zrnitostně tříděny59. Za určitou dobu působením klimatu uhelná hmota v odvalu degraduje a ve vzduchopropustných odvalech začínají vznikat lokální zápary a následné endogenní požáry, při nichž unikají do ovzduší emise škodlivých plynů (CO2, CH4, H2 a CO). Tyto procesy přináší další technické změny, jako je zpevnění spečených zemních hmot nebo jejich úbytek v důsledku vyhoření a zvlhčení úložiště kondenzujícími vodními parami. Úbytek zemních hmot a jejich zvlhčení snižuje stupeň stability a vede k sesuvům na dříve stabilních svazích. (NĚMEC, OSNER, 2005: 3-4) Odval V Němcích byl od počátku jeho zakládání značně nestabilní a docházelo k jeho čelním sesuvům. Nejvíce postižena byla jeho severovýchodní část a to nejen v důsledku technologických problémů při vytváření odvalu, ale i díky skutečnosti, že v patě čelního svahu odvalu vytéká výše zmiňovaný Libušínský potok. Odval byl problematický také z hlediska zahoření, které vzniklo již při jeho zakládání a nebylo likvidováno. Došlo pouze k převrstvení další hlušinou. A tento problém nebyl odstraněn ani po ukončení těžby na dole Schoeller. (TECHNICKÁ ZPRÁVA, květen 2004: 4) V průběhu roku 2004 byl proveden zoologický a botanický průzkum území odvalu V Němcích v rámci projektu VaV 640/10/03 Obnova krajiny Kladenska narušené dobýváním. Průzkum hodnotil celou lokalitu z estetického, ekologického pohledu a z pohledu právní ochrany přírody a krajiny. V rámci zoologického průzkumu bylo na odvalu zjištěno 19 druhů motýlů, 4 druhy obojživelníků, 2 druhy plazů, 32 druhů ptáků a 3 druhy savců, prase divoké, liška obecná a srnec obecný. I přesto, že povrch odvalu není příliš různorodý, je zde zaznamenána značná diverzita obojživelníků a plazů. Okolní les je útočištěm většiny druhů živočichů a odtud také tyto druhy na odval pronikají. V jihozápadním cípu odvalu bylo v roce 2004 nalezeno hlubší jezírko60. Zde se rozmnožovaly dva druhy žab – ropucha obecná a skokan hnědý a vyskytovala se zde také užovka obojková. V Libušínském potoce pod východním svahem odvalu byl pozorován mlok skvrnitý. Na úpatí haldy byl zaznamenán výskyt ještěrky obecné, která je chráněna právní úpravou ČR a zařazena do kategorie silně ohrožených živočichů. V depresích východní části odvalu se vyskytovala ropucha zelená. Z ptáků jmenujme žlunu 58
Odval obsahuje nejen čisté hlušinové hmoty, ale i primární či sekundární geneticky a technicky heterogenní deponáty se značným obsahem zbytkové hořlavé hmoty, což je u hlušinových odvalů hlubinných dolů obvyklé. 59 Separována byla jen škvára v západní části odvalu a kaly v kalových nádržích. 60 Podle průzkumu se evidentně jednalo o prameniště Libušínského potoka, které bylo převrstveno materiálem, z nějž je odval tvořen. (VaV 640/10/03)
41
obecnou, která je chráněna EU a jestřába lesního. Z motýlů se zde vyskytuje například babočka admirál, kovolesklec gamma a kropenatec jetelový. Botanický průzkum zaznamenal většinu haldy bez vegetace. Šířily se zde jen populace vzácných druhů. Byl zde zjištěn merlík hroznový, který je zařazen mezi silně ohrožené taxony v červeném seznamu cévnatých rostlin ČR. (viz obr. 5) A dále byla zjištěna lebeda růžová, která se řadí mezi kriticky ohrožené taxony červeného seznamu cévnatých rostlin ČR. Na odvalu bylo zjištěno 18 ochranářsky cenných druhů vyšších rostlin. Z nich jmenujme javor babyku, dub letní a dub zimní, které se řadí mezi autochtónní dřeviny klimaxů. Z bylinných druhů přirozených stanovišť
zde byly zjištěny například metlička křivolaká a divizna
knotovitá. Odval V Němcích je z estetického hlediska hodnocen pozitivně. Nachází se v morfologické depresi Libušínského potoka a je ze všech stran obklopen lesy, proto i přes svou značnou rozlohu nepůsobí nijak rušivě. Z hlediska ekologického je zřejmě nejcennější fakt, že byla na odvalu zjištěna velká populace dvojice výše zmíněných vzácných druhů rostlin. Kladně byly hodnoceny i plochy bezlesí různého charakteru. Vzhledem ke svému, převážně lesnatému, okolí existuje velká pravděpodobnost, že by se odval při ponechání samovolné sukcesi stal opět lesním ekosystémem. Odval V Němcích byl výše zmíněným průzkumem vyhodnocen jako biotop zvláště chráněných a ohrožených druhů. Za předpokladu, že by halda byla upravena přírodní ne technickou rekultivací, mohla by být hodnocena jako významný krajinný prvek. Kladně vyznívá i přítomnost funkčního lokálního biokoridoru ÚSES procházejícího severním okrajem odvalu. (GREMLICA, 2004: 111-115, 118-120)
7.2 OBNOVA KRAJINY ODVALU V NĚMCÍCH U KLADNA Na počátku roku 2004, konkrétně 23. března, byla inspekční kontrolou kladenského Obvodního báňského úřadu zjištěna výše zmíněná nestabilita čelního východního svahu odvalu a projevy zahoření doprovázené výrony plynných emisí. Obvodní báňský úřad Kladno zhodnotil stav odvalu V Němcích jako havarijní. Státní podnik Palivový kombinát Ústí, který je správcem odvalu, musel okamžitě tuto situaci řešit. V polovině roku 2004 byly zahájeny práce na odstranění havarijního stavu. (STUDIE, září 2005: 5) Komplexní vrtný průzkum (71 vrtů) zjistil zahoření více než 90% z celkové plochy odvalu. (viz obr. 6, 7) Složení plynů odebíraných z průzkumných vrtů vykazovalo nebezpečné množství oxidu uhelnatého a metanu. Z tohoto důvodu nebyl možný žádný zásah do tělesa 42
odvalu. Vzhledem k velkému objemu odvalu, jeho poloze a rozsahu zahoření nebylo možné odval zchladit. Dalším omezujícím faktorem byla absence jakéhokoliv náhradního prostoru pro přeložení odvalu a absence dostatečného zdroje chladící vody. Proto byla zvolena metoda důkladného a trvalého zatěsnění celého tělesa odvalu pomocí izolačního pláště (sarkofágu), který omezuje tzv. komínový efekt a zamezuje přístupu kyslíku61. Pro zatěsnění odvalu byl použit popílkový stabilizát EKO-KARBO62 v 0,6 m mocné vrstvě. Po zatuhnutí byla těsnící vrstva překryta jedním metrem vyhořelé haldoviny a zeminy. Tím se zabránilo jejímu zvětrávání, mrazovému a mechanickému porušení a zachovává se určitá pružnost této vrstvy63. Došlo také k zploštění svahů odvalu na sklon 1:2,5, který zabraňuje erozi této ochranné vrstvy. (SOUHRNNÁ TECHNICKÁ ZPRÁVA, květen 2005) Stabilita východního svahu byla zajištěna zmírněním svahového úhlu64. Vzhledem k tomu, že nebylo možné zasáhnout do odvalu, byl svah podepřen a přisypán Celý tento postup si vyžádal zábor lesní půdy v rozsahu 23 784 m2. Na zabrané ploše byly vymýceny veškeré dřeviny a prostor byl připraven pro další terénní úpravy65.
Svah byl podepřen
kamennou patní lavicí (šířka 25 metrů, délka 110 metrů a výška 8 metrů) umístěnou do výkopu (hloubka 4 metry) před patou odvalu. Na přisypání svahu bylo spotřebováno velké množství materiálu (vyhořelé haldoviny) z původního odvalu Schoeller a z tzv. lanovkového odvalu, který byl z velké části odtěžen. Konečný svah je řešen systémem několika pater ve sklonu 1:2,1. (viz obr. 8) Odvodnění odvalu je zajištěno odvodňovacími příkopy v jeho severovýchodním a jihozápadním okraji. Ty (příkopy) jsou svedeny do uklidňovací jímky, odkud přetékají povrchové a podpovrchové vody do Libušínského potoka. (SOUHRNNÁ TECHNICKÁ ZPRÁVA, květen 2005) Technicky upraveny byly také bývalé kalové rybníky v západní části území. (viz obr. 9) Z kalových rybníků bylo vytěženo asi 133 500 m3 kalů (energetické účely). Těžební postup
61
Dalšími metodami likvidace ohnisek záparů a endogenních ohňů odvalů uhelných dolů jsou: 1. prolévání odvalu vodou (riziko vzniku nových průduchů, nebezpečí rozkladu vody na výbušnou plynnou směs), 2. injektáž, která zaplavuje termicky aktivní prostory za pomoci inertní suspenze (časově omezený účinek 1 až 3 roky), 3. povrchové utěsňování hmoty odvalu na nových rozsáhlých plochách, jejich následné prolévání vodou, zhutňování nové vrstvy a povrchová izolace inertním materiálem. (NĚMEC, OSNER, 2005: 3) 62 Stabilizát byl na stavbu dopravován v suchém stavu v cisternách. Po té byl míchán s vodou a v tekutém stavu aplikován na povrch odvalu. 63 Jemnozrnná frakce a obsah vody v těsnícím materiálu je příčinou jeho náchylnosti k namrzání. 64 Východní čelní svah neměl z pohledu báňské legislativy dostatečný stupeň bezpečnosti (nejméně 1,3 pro provozní svah a 1,5 pro konečný závěrný svah. Tento stupeň bezpečnosti je dán vyhláškou ČBÚ č. 26/1989 Sb. ve znění pozdějších předpisů. 65 Celková výměra kácení a mýcení v porostech je 15 500 m2 a v bezlesí 7 300m2. Druhy zastoupené v porostech byly: borovice lesní, dub letní, bříza bradavičnatá, javor klen, buk lesní, jasan ztepilý a lípa srdčitá. V bezlesí byl vymýcen samovolně vzniklý (maximálně 10 let starý) porost břízy bradavičnaté.
43
a časové omezení nedovolily úplné odtěžení těchto kalů66. Proto byly použity jako podkladový substrát, převrstveny jílem a zhutněny. Prameniště, která se nalézají v západní a jižní části velkého kalového rybníka byla vyčištěna od kalů67 a znovu obnovena. Povrchové vody jsou z těchto pramenišť odvedeny do nově vytvořené sedimentační nádrže, odkud přetékají do místa vsakovaní v podloží odvalu. (SOUHRNNÁ TECHNICKÁ ZPRÁVA, březen 2005) Po ukončení sanace následuje rekultivace celé oblasti odvalu V Němcích, kterou je povinen Palivový kombinát Ústí s. p. dokončit do roku 2012. Vzhledem k tomu, že se odval nachází v lesním komplexu Džbán, bude tato oblast z převážné části zalesněna. Zmiňme fakt, že návrh rekultivace počítá s minimální nebo žádnou úpravou na prameništích, výchozech křídových sedimentů v jižní části území a u ploch na okrajích zájmového území, které jsou v přímém kontaktu s okolním lesním porostem a nebyly přímo ovlivněny těžební činností68. Také bude zachován malý spontánně vzniklý porost při jihozápadním okraji původního lanovkového odvalu. Projekt obnovy tohoto území je přizpůsoben i takovým specifikům jako jsou odvalové substráty nebo bývalé údolí Libušínského potoka. Území bývalých kalových rybníků budou pokryta 1,5 m mocnou vrstvou zúrodnění schopné zeminy69 a výše zmíněná prameniště budou zbavena kalů. Na převrstvené kalové rybníky budou navezeny průmyslové komposty, které připraví lokalitu na lesnickou rekultivaci. Součástí tohoto území budou plochy bezlesí, které budou osety jetelotravní směsí (hospodárnice a manipulační pásy podél vodotečí, bezlesí v prostoru pramenišť). Ostatní plochy budou zalesněny70 a bude zde do roku 2012 prováděna rekultivační pěstební péče71. Odval byl v průběhu sanace překryt značně různorodými zeminami. Tento fakt je určitou komplikací při určení způsobu rekultivace odvalu. Do budoucna se počítá s přímou lesnickou rekultivací a se zachováním některých zajímavých stanovišť bez zalesnění (asi 20% území). Svahy sanovaného odvalu budou převrstveny 0,3m mocnou povážkou zúrodnitelných zemin a temeno odvalu pak metrovou vrstvou72. Plochy převrstvené zúrodnitelnými zeminami 66
Kaly jsou černé mazlavé hmoty, které nejsou vhodné pro žádný způsob rekultivace. Vyčištění probíhalo ručně nebo s pomocí malé mechanizace, a to z důvodu neúnosnosti podloží a ochrany okolní vegetace. 68 Například tyto plochy budou upravovány pomístní zdravotní a výchovnou prořezávkou. 69 Jejich spodní vrstvy budou zhutňovány. 70 Do okrajů porostů budou vysazovány meliorační dřeviny a keře. 71 Součástí této péče je například vyžínání ploch, mulčování sazenic, ochrana proti škodám způsobených zvěří u výsadeb mimo oplocenky, opravy oplocenek, dosadby v rozsahu asi 20% v prvním 10% v druhém roce po výsadbě, okopávky. 72 Převrstvení odvalu zúrodnitelnými zeminami je nevyhnutelné pro případ výskytu fytotoxických a jinak nerekultivovatelných zemin. A především tak bude omezeno prorůstání kořenů rostlin do izolační vrstvy. 67
44
budou rekultivovány s ohledem na to, o jakou lokalitu se jedná. Plošiny a mírné svahy na odvalu budou zalesněny podobným způsobem jako původní kalové rybníky73. Prudké svahy ohrožené erozí budou osety jetelotravní směsí (pro výsušná stanoviště) s velkým podílem výběžkatých trav. Poté budou tato území zalesněna74 a následná rekultivační péče bude probíhat stejně jako na dalších zalesněných plochách. Pro doplnění uvádíme zastoupení jednotlivých ploch podle způsobu jejich rekultivace:
okrajové plochy stávající zeleně nezasažené báňskou činností 1,25 ha, vodní plochy (prameniště a sedimentační jímka) 0,37 ha, plochy zatravňované (hospodárnice, manipulační pásy, okolí pramenišť) 0,58 ha, plochy bezlesí (zvláštní stanoviště na odvalu) 3,67 ha, zalesňované plochy odvalů 14,68 ha, zalesňované plochy kalových rybníku a na rostlém terénu 3, 36 ha, ostatní (komunikace, příkopy, zatěžovací lavice z lomového kamene) 2,67 ha. (SOUHRNNÁ TECHNICKÁ ZPRÁVA, březen 2005)
V závěru zmiňme také záchranný odchyt a transfer ohrožených živočichů, který proběhl před zahájením terénních úprav odvalu. Na žádost Palivového kombinátu Ústí s. p. byl 13. června a 14. července 2006 proveden dodatečný přírodovědecký průzkum v prostoru odvalu. Ze zvláště chráněných druhů byly na lokalitě zastiženy tyto druhy: čmelák, svižník polní, 3 chráněné druhy mravenců, ropucha obecná, čolek horský, čolek obecný, mlok skvrnitý a slepýš křehký. Ve dnech 17., 18., a 21. 6. 2006 byly odchyceny a přeneseny exempláře ještěrky obecné, larvy čolka horského, mloka skvrnitého, pulci ropuchy obecné, larvy vážek a 27. 6. 2007 také mravenci chráněného druhu Formica rufa. Z přenášených rostlin jmenujme vodní makrofyty (ostřici řídkoklasou, zblochan vzplývavý, sítinu rozkladitou, sítinu sivou, mátu vodní, rukev bažinatou a orobinec širolistý) a 2 exempláře lýkovce jedovatého. (ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA…, 26. 7. 2006: 19) (viz obr. 10, 11)
7.3 FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ REKULTIVACI NA ODVALU V NĚMCÍCH U KLADNA Poloha odvalu ovlivnila sanační a rekultivační proces hned v několika směrech. Z hlediska technických terénních úprav byla díky nedostatečnému zdroji vody v okolí a poloze odvalu odmítnuta varianta přeložení tělesa a jeho následné zchlazení. Jak bylo 73
Z dřevin vysazovaných na těchto plochách jmenujme dub letní, buk lesní, javor mléč, jasan ztepilý, olši lepkavou, lípu srdčitou, třešeň ptačí, jeřáb břek, javor babyku, lísku obecnou, ptačí zob obecný, brslen evropský, krušinu olšovou a střemchu. 74 Tyto lokality budou osázeny mělce kořenícími dřevinami jako je bříza bradavičnatá, habr obecný, lípa srdčitá, olše šedá, vrba jíva, jeřáb břek, javor babyka, líska obecná, svída krvavá a zimolez pýřitý.
45
zmíněno, odval V Němcích se rozkládá v lesním komplexu Džbán, a proto se připravuje většina jeho plochy k zalesnění. Dále je zohledněn fakt, že je rekultivované území součástí přírodním parku Džbán. Rekultivační firma tedy počítá s ponecháním ploch pro bezlesí, které je vhodným prostředím pro některé druhy živočichů. A zachová plochy, které již spontánně zarostly. (viz kapitola 7.1 a 7.2) Charakter území je dle našeho názoru jedním z hlavních ovlivňujících faktorů. Zahoření a nestabilita svahů odvalu si vyžádaly technické řešení v podobě zatěsnění a překrytí odvalu izolačním pláštěm, na kterém jsou navezeny zúrodnitelné zemní hmoty. Také kalové rybníky byly technicky upraveny. Jak již víme, došlo jen k částečnému odtěžení kalů. Zbylé kaly na území bývalých kalových rybníků musely být díky obtížnosti jejich rekultivace převrstveny dalšími zemními hmotami. Vodní režim v lokalitě odvalu byl dalším faktorem, který ovlivnil průběh obnovy krajiny odvalu V Němcích. (viz kapitoly 7.1 a 7.2) Lesnická rekultivace odvalu bere v úvahu takové vlastnosti, jakými jsou heterogenita ukládaných zemních hmot, použití stabilizátu a výškové rozdíly svahů odvalu. Rekultivační firma bude vzhledem k předchozímu výskytu ohrožených druhů na území sanovaného a rekultivovaného odvalu vytvářet již zmíněné plochy bezlesí, které jsou těmito druhy vyhledávány. Zachovává dále prameniště v prostorech bývalých kalových rybníků, které se mohou stát refugii některých ohrožených druhů. Z hlediska času byla zvolena varianta, která nejrychlejším možným způsobem omezila termické procesy, které probíhaly v odvalu, a zamezila dalším projevům nestability odvalu. Těmito okolnostmi je ovlivněna i následující rekultivační péče. Čas se v tomto případě stal omezujícím faktorem pro navrhované přírodní metody rekultivace především díky jejich zdlouhavému průběhu. (TÁBORSKÁ, 7. 6. 2007) Legislativně průběh rekultivace nejvíce ovlivnil horní zákon (č.44/1988 Sb. v platném znění). Vyhlášený havarijní stav na odvalu V Němcích musel být správcem odvalu neprodleně odstraněn. Důvodem je v tomto případě znění horního zákona, které považuje nestabilitu svahů, zahoření odvalu, ale také půdní erozi za pozůstatek po důlní činnosti, který musí být eliminován. Vzhledem k tomu, že došlo k zásahu do lesních porostů, vodních toků a krajinného rázu, byl rekultivační proces ovlivněn také zákonem o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb.). Tento zákon řeší výskyt chráněných druhů v postižené lokalitě. Z toho důvodu byl také proveden transfer ohrožených druhů vyskytujících se na území odvalu a celá rekultivační činnost zohledňuje nároky ochrany přírody a krajiny. 46
Dále jmenujme zákon o lesích (č. 295/1995 Sb.) a zákon o vodách (č. 138/1973 Sb.), které se vztahují k provedenému záboru lesního porostu a úpravy vodního toku Libušínského potoka. (TÁBORSKÁ, 7. 6. 2007) Budoucí využití a funkce obnoveného území jsou v případě odvalu V Němcích přizpůsobeny stavu lokality před započetím sanačních a rekultivačních opatření. To znamená, že v průběhu sanace došlo k odstranění havarijního stavu. A zrekultivovaná plocha bude zapojena do okolní krajiny bez jakéhokoliv komerčního nebo hospodářského využití. (TÁBORSKÁ, 7. 6. 2007) Obnovu krajiny postiženého území finančně zajišťuje stát zastoupený Palivovým kombinátem Ústí s. p. Prostředky vynaložené na sanaci a rekultivaci území jsou uvolňovány ze státní pokladny a jejich investování je podrobeno státní kontrole. (TÁBORSKÁ, 7. 6. 2007) Ze subjektů, které vystupují ve věci sanace a rekultivace odvalu V Němcích jmenujme ministerstvo průmyslu a obchodu a ministerstvo financí, které kontrolují průběh celého procesu z hlediska jimi investovaných financí a ekonomické efektivity projektu. Dále je to ministerstvo životního prostředí, které se vyjadřuje k dopadům rekultivační činnosti na životní prostředí. V jeho kompetenci je odsouhlasení sanačního a rekultivačního záměru a jejich dílčích etap. Z orgánů ochrany přírody se do procesu zapojily Krajský úřad Středočeského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství a Magistrát města Kladna, odbor životního prostředí. Tyto orgány se vyjadřovaly k záležitostem, jako je zábor lesního porostu, který si vyžádalo posunutí paty odvalu. Dále požadovaly transfer některých ohrožených druhů zastižených na lokalitě odvalu, zachování některých spontánně zarostlých ploch a vytvoření ploch bezlesí. Zásah do biotopu ohrožených živočichů a rostlin a následný transfer některých z nich odsouhlasila Správa CHKO Křivoklátsko. Souhlasila také se záborem lesního porostu. Obvodní báňský úřad Kladno provedl inspekci a měření plynných emisí. Zjistil nebezpečné koncentrace ucházejících plynů a nařídil odstranění havarijního stavu. K rekultivačnímu záměru se vyjadřují starostové obcí, které sousedí s územím odvalu nebo do jejichž katastru odval spadá. Jedná se o obce Svinařov, Smečno a Libušín.
Vyjadřují své stanovisko
k postupu rekultivace s jeho zásahy do krajiny. Česká inspekce životního prostředí se vyjádřila k záměru vynětí dotčených půd z pozemků určených k plnění funkcí lesa. Finančně postihla vykácení dvacetiletého náletového porostu asi 3000 stromů bez povolení orgánů ochrany přírody. A zhodnotila ovlivnění jakosti podzemních a povrchových vod použitím prostředků EKO-KARBO k zatěsnění odvalu. Krajská hygienická stanice Středočeského kraje hodnotila dopad terénních úprav na životní prostředí. Vydala souhlasné stanovisko k použití 47
stabilizátu a zemních hmot pro zatěsnění odvalu. Zemědělská vodohospodářská správa v zastoupení Oblastí povodí Vltavy souhlasila ze zásahem do drobného vodního toku Libušínského potoka. Souhlasné stanovisko vydaly také Lesy ČR se záborem lesního porostu, který byl při likvidaci nestability odvalu nezbytný. Firma, která je pověřena obnovou krajiny na odvalu V Němcích je Palivový kombinát Ústí s. p. Tento je zastoupen firmou Energie – stavební a báňská a. s., která zajišťuje sanaci a rekultivaci odvalu. Tato firma po přezkoumání lokality dospěla k současnému způsobu řešení obnovy krajiny odvalu V Němcích. Z nevládních organizací jmenujme Občanské sdružení Svinařov 3000 a Klub alternativního života Kladno, který se v celé věci dobrovolně angažují a přispívají svými postřehy do celého procesu. Svým přístupem se snaží hájit zájmy občanů okolních obcí a chránit životní prostředí. Vědecká obec byla v procesu zastoupena společností ENKI o.p.s., která se vyjádřila k vykácení lesního porostu v patě odvalu. Posuzovala vliv tohoto zásahu na živočichy zastoupené v lokalitě a jeho okolí. Jednalo se o zástupce z řad ekologie a biologie. Další zastoupenou institucí je Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, která v průběhu rekultivačního procesu spolupracovala s firmou Energie – stavební a báňská a.s.. (TÁBORSKÁ, 7. 6. 2007) V současnosti spadá postižená lokalita do správy Palivového kombinátu Ústí s. p., který po dokončení sanačních a rekultivačních prací předá pozemek do rukou nového vlastníka. Toho se nepodařilo autorovi této diplomové práce zjistit.
7.4 PŘEKÁŽKY PŘÍRODNÍ REKULTIVACE ODVALU V NĚMCÍCH U KLADNA Z bariér, které se projevily při sanačním a rekultivačním záměru
na odvalu
V Němcích jmenujme na prvním místě legislativu. Vyhlášený havarijní stav na odvalu V Němcích, je zpracován zákonem o hornické činnosti (č. 61/1988 Sb.) a na něj navazujícími vyhláškami, které nařizují tento stav okamžitě odstranit. Tato povinnost byla dána správci území, Palivovému kombinátu Ústí s. p., který musel odstranit termické procesy a nestabilitu svahů, což byla hlavní příčina vyhlášení výše zmíněného havarijního stavu. Dalším zákonem, který tuto problematiku zpracovává je horní zákon (č.44/1988 Sb.). Oba dva zákony definují tyto projevy jako pozůstatek po důlní činnosti, který je pověřená firma povinna odstranit. Tyto zákony mají v takových případech, jako je půdní eroze, nestabilita svahů a projevy zahoření odvalu větší právní moc než ostatní zákony, které řeší rekultivační problematiku.
48
V případě sanace a rekultivace odvalu V Němcích dostal horní zákon a zákon o hornické činnosti přednost před zákonem o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb.). Odbor životního prostředí Magistrátu města Kladna, který hájí zájmy přírody a krajiny odvalu V Němcích, musel akceptovat podmínky rekultivačního záměru. Důvodem bylo právě vyhlášení havarijního stavu na odvalu. Zákonem nařízené odstranění havarijního stavu odvalu se nemohlo obejít bez značných technických sanačních úprav a navazující technické rekultivační činnosti. Přírodní způsob rekultivace ve formě samovolného zarůstání odvalu nebyl ze zákona umožněn. Další překážkou, která zabránila přírodní formě rekultivace, byla míra zatížení lokality. Termické procesy v tělese i na povrchu odvalu a s nimi spojený únik nebezpečného množství metanu a oxidu uhelnatého, dosáhly takové intenzity, která si vyžádala nezbytné technické řešení v podobě izolačního pláště. Dalším prvkem, který ohrožoval okolní krajinu, byla nestabilita svahů odvalu. Tyto negativní projevy nemohly zůstat bez jejich odpovídající nápravy.
Proběhla technicky náročná sanace, která vyžaduje v budoucnu technicky
provedenou účelovou rekultivaci. Rekultivační proces musí brát v úvahu nově zařazené prvky v území, kterými je izolační plášť odvalu, patní stabilizační lavice, odtokové drény a další. Například izolační plášť, jak bylo zmíněno, nesmí přijít do styku s okolním prostředím, proto je převrstvován dalšími zemními hmotami a druhová skladba následné výsadby je také přizpůsobena těmto podmínkám. Z těchto důvodů nemůže být odval V Němcích rekultivován způsobem, který nevyžaduje další technické úpravy. Nutnost rychlého zajištění odvalu V Němcích nedovolila využití procesů spontánní a řízené sukcese k obnově krajiny na odvalu. Charakter zatížení odvalu, který byl zhodnocen komplexním průzkumem zhruba v polovině roku 2004, si vyžádal výše zmíněné řešení, které bylo nezbytné uskutečnit v co nejkratší možné době. Podle zástupců firmy pověřené sanací a rekultivací postižené lokality odval obsahuje téměř 18% uhelné hmoty. Z toho důvodu není možné se domnívat, že by tento odval v průběhu několika let samovolně vyhořel. (NĚMEC, OSNER, 2005:10) Nezbytnost urychleného vyřešení havarijního stavu odvalu ovlivňuje i následující rekultivační péči, která má také v krátkém časovém období přispět k požadovanému stavu sanovaného a zrekultivovaného odvalu. Tato okolnost také brání záměrům, které by ponechaly lokalitu bez terénních úprav, ať už se jedná o práce sanační nebo rekultivační. Například z pohledu výzkumu VaV 640/10/03 Obnova krajiny Kladenska narušené dobýváním prováděného na území odvalu V Němcích je 49
pomalé vyhořování (halda není v blízkosti obce) lepším řešením než nákladná sanace. (GREMLICA, 2004) Poslední jmenovanou překážkou přírodní rekultivace odvalu V Němcích jsou ekonomické zájmy firem zajišťujících odstranění havarijního stavu odvalu a obnovu jeho krajiny. Podle Táborské je možné za celou věcí vidět výhodný obchod pro firmy pověřené sanací a rekultivací odvalu V Němcích. Svůj názor opírá o tvrzení, že výše zmíněný vrtný průzkum výrazně podpořil dalším přísunem kyslíku proces zahoření odvalu a z toho důvodu bylo pak nezbytné řešit celou situaci technicky a finančně náročnou formou. (TÁBORSKÁ, 7. 6. 2007) Také tato okolnost zabránila využití přírodní formy rekultivace pro obnovu krajiny odvalu. A to z důvodů nízkých finančních nákladů potřebných k její realizaci, které by mohla sanační a rekultivační firma čerpat ze státního rozpočtu. Naproti tomu ale připomeňme fakt, že v případě odvalu V Němcích se počítá s tzv. doplňkovými plochami, které budou ponechány bezlesí, a kde bude zachován spontánně vytvořený porost. (viz výše) Toto se ukazuje jako první náznak obratu v pohledu na proces rekultivace, jak u zástupců státní správy, tak u zástupců rekultivačních firem.
8. ZÁVĚR Cílem této diplomové práce bylo odpovědět na výzkumnou otázku: Jaké bariéry stojí v cestě přírodní rekultivaci krajiny postižené těžbou? Při psaní této práce a snaze odpovědět na výzkumnou otázku se autorka snažila přistupovat kriticky k oběma metodám rekultivace (technické, přírodní). Nezaujatý pohled autorky se na základě zjištěných informací v průběhu psaní diplomové práce přiklonil k přírodní formě rekultivace, která je nyní podle autorky považována za lepší odpověď na postižení krajiny těžbou něž technicky prováděná rekultivace. Na základě informací z dostupných pramenů, rozhovorů a besed autorka zjistila jaké faktory a okolnosti brání přírodním rekultivačním postupům. Překážkou se ukázal být dlouhý průběh přírodní rekultivací, extrémní charakteristika obnovovaného území, právní úprava rekultivačního procesu, plánované budoucí využití zrekultivované lokality, finanční zajištění
50
rekultivační činnosti, nedostatečný způsob řešení problému v podobě přírodní rekultivace, vlastnické zájmy a v neposlední řadě také estetické hledisko. Nejhůře překonatelnou bariérou se autorce s odstupem času jeví právní úprava rekultivačního procesu, netrpělivost objednavatelů a vykonavatelů rekultivační činnosti a v neposlední řadě ekonomická zištnost ze strany firem zajišťujících rekultivaci postiženého území. K zaujetí tohoto stanoviska významně přispěl zkoumaný případ odvalu dolu Schoeller V Němcích u Kladna. Ze skutečností zjištěných v případě odvalu dolu Schoeller V Němcích vyšlo najevo, že zákony vztahující se k těžební a s ní spjaté rekultivační činnosti mají ve většině případů přednost před zákony, které hájí zájmy přírody a krajiny. Dále je z pohledu autorky zajímavé zjištění, že subjekty, které zajišťují rekultivaci postižených území, označují na základě předem vykonaného průzkumu lokality její stav za horší, než je tomu doopravdy. A činí tak proto, aby byly na jimi vykonanou rekultivaci ze státního rozpočtu uvolněny větší finanční prostředky. V závěru zmiňme fakt, že zjištěné faktory a okolnosti, které brání přírodnímu způsobu rekultivace, působí vzájemně mezi sebou a společně pak ovlivňují celý rekultivační proces opačným než přírodním směrem. Zajímavým tématem pro další vědecké zpracování, by byl způsob, jakým lidé vnímají lokality postižené těžbou, které nejsou po jejím ukončení nijak upraveny, a které se o obnovu své krajiny starají sukcesními procesy.
51
52
