1. ÚNORA Zbývá 334 dní...
Parkoviště
00:00 Z trubky po mé pravici se řinula páchnoucí nafta a nemilosrdně plnila nádrž, ve které mě uvěznili. Snažil jsem se držet pusu nad hladinou a mlátil jsem pěstmi do poklopu nad hlavou. Nemělo to cenu. Ani se nepohnul. Slyšel jsem skřípot kol, jak mizí v dálce. Uvědomil jsem si, že je to můj konec. Jsem odsouzený k smrti.
00:03 Nafta byla hustá jako lepidlo. Snažil jsem se posunout co nejvýš, ale nepomohlo to. Nemohl jsem za9
SPIKNUTÍ
bránit tomu, aby mi dál stoupala po obličeji. Pusu už jsem měl skoro celou potopenou. Pevně jsem stiskl rty. V zoufalství jsem zaklonil hlavu a zvedl nos – svoji poslední šanci na přežití – nad hladinu, která se mě chystala celého pohltit. Musíš dýchat pomalu, říkal jsem si. Věděl jsem, že jestli se mi nafta dostane do nosních dírek, bude to moje smrt. Silné, žíravé výpary mi spalovaly vnitřnosti jako kyselina. Strachem se mi zrychlil dech. V hlavě mi pořád dokola zněla moje vlastní slova.
Zrzavé vlasy. Červené sluneční brýle. Tu ženu, která mě unesla, jsem nikdy neviděl, tak proč jsem o ní proboha vyprávěl Sligovi?! Nejdivnější na tom bylo, že věděl, o kom mluvím. Z konference znal někoho, kdo přesně odpovídal mému popisu. Točila se mi hlava. Co se to děje? Před měsícem jsem unikl smrti v moři jenom proto, abych jí te čelil znovu. Tentokrát jsem ale neměl šanci.
00:04 Nafta se mi dostala až k nosu. Každou chvíli mi úplně ucpe nosní dírky... Napnul jsem svaly a zkusil se zvednout alespoň o jeden milimetr, ale nešlo to; nebylo místo. 10
ÚNOR
Začal jsem vdechovat kapičky nafty. Tři sta šedesát
pět dní... Vzpomněl jsem si na zmatené varování šíleného chlápka. Připadalo mi to jako výsměch. Přežil jsem jen jeden měsíc. Mojí rodině hrozilo smrtelné nebezpečí, které nakonec dostihlo mě. Za několik sekund nebudu moct dýchat... Zavřel jsem oči a doufal, že to bude rychlé.
00:05 Rozhodl jsem se, že zůstanu klidný. Ani jsem si neuvědomil, kdy nafta přestala přitékat. Z nějakého důvodu se její proud zastavil. Někdo ho zavřel! Skončilo to jako zázrakem. Co se stalo? Celý jsem se třásl. Pořád jsem byl potopený v páchnoucí tekutině, ale žil jsem... Otevřel jsem oči. Snažil jsem se mít pořád nos nad hladinou a nastražil jsem uši… Nic. Pomalu jsem zvedl ruku. Dával jsem pozor, abych nerozvířil naftu, a zabušil jsem na poklop. Posunul jsem se dál do rohu a zapřel se o víko zády: doufal jsem, že tak dokážu vyvinout větší tlak. Zbytečně jsem plýtval energií. Ani jsem s tím zatraceným víkem nepohnul. Nafta sice už nepřitékala, ale já byl pořád v pasti. 11
SPIKNUTÍ
00:09 Úleva, kterou jsem před chvílí ucítil, se začala měnit ve zděšení. Bláhově jsem se domníval, že když se zastaví proud nafty, zůstanu naživu a někdo mě přijde zachránit. Když se ale nedostanu ven, nebude mi to nic platné. Usilovně jsem se snažil na něco přijít. Možná by bylo lepší, kdyby se nádrž naplnila až po okraj a já se rychle utopil. Te zůstanu uvnitř a udusím se, nebo hůř, budu pomalu a bolestivě umírat žízní. Radši jsem se zaposlouchal, jestli se nad mojí hrobkou neozve něco, co by mi dodalo naději. Slyšel jsem jen, jak mi do bubínků buší krev, a tlukot vlastního srdce. Jak se odsud dostanu?
00:18 „Haló!“ Byl to snad lidský hlas? „Ty v tý nádrži,“ pokračoval. „Jsi v pořádku?“
V pořádku? Někdo se mě ptá, jestli jsem v pořádku? To se mi snad jenom zdá. Z výparů a adrenalinu se mi točila hlava a nebyl jsem si jistý vůbec ničím. Chtěl jsem zakřičet, ale nemohl jsem otevřít pusu. Musím udělat nějaký rámus, abych toho venku upozornil, že jsem pořád naživu. Bál jsem se, že propás12
ÚNOR
nu svoji šanci – jestli vůbec nějaká byla – a umřu tady, i když je záchrana tak blízko. Pomalu a opatrně jsem se nadechl nosem, pevně zavřel oči a začal mlátit do poklopu pěstí. Nafta mi pocákala celý obličej. Na chvíli jsem přestal a čekal. Věděl jsem, že nevydržím moc dlouho držet dech. Když už jsem se vzdával naděje na čerstvý vzduch, ozval se nade mnou skřípot. Někdo otevíral poklop! Nadzvedl se a na černé jezero okolo mě dopadlo slabé světlo. Vytáhl jsem se nahoru na žebřík, blíž k otvoru. Prskal jsem a lapal po dechu. Osvobodil jsem pusu i nos ze smrtícího sevření a vrátil se do života. Okamžitě jsem se rozkašlal, sípal jsem a zběsile třásl hlavou špinavou od nafty. Plácl jsem sebou na zem, ale od pasu dolů jsem pořád vězel v nádrži, napůl ponořený v páchnoucí břečce. „Kdo je tu?“ podařilo se mi nakonec zachroptět. Vyplivl jsem naftu. Žádná odpově. „Haló?“ zavolal jsem znovu a opatrně se rozhlížel. Zdá se mi to? Je to nějaká finta nebo tu jde o psychické týrání a Sligo si se mnou jen pohrává? „Proč už nevylezeš ven? Nebo se ti líbí tady takhle ležet?“ 13
SPIKNUTÍ
Hned jsem ten hlas poznal. Byla to ta holka. Zkusil jsem se vyškrábat výš. Oblečení i boty jsem měl nacucané a těžké. Nohy mi podklouzly a já si pěkně nabil o žebřík. Konečně jsem se vyplazil z nádrže a vyčerpaně se převalil na záda. Něco mi zastínilo výhled. Zamrkal jsem a snažil se zaostřit. Nade mnou stála dívka, kterou jsem viděl u Sliga; dívka s podivným make-upem a hřívou rozpuštěných vlasů. Pozorovala mě zvědavýma mandlovýma očima. „Kde ses tu vzala?“ zeptal jsem se nejistě. „To ty jsi zastavila naftu?“ „Jen se na sebe podívej,“ řekla a ukázala na mě. „Vypadáš jako nějaký strašidlo z močálu!“
Cože? „Vlastně, oči a čelo máš pořád jako člověk. Plus minus!“ zasmála se. Po tom všem, čím jsem si prošel, si tahle holka dělá legraci? Pomalu jsem se začal zvedat na nohy. Rád bych vymyslel něco chytrého, čím bych jí to mohl vrátit. Místo toho jsem uklouzl a znovu upadl. Ztěžka jsem přistál na boku. Posadil jsem se a uslyšel smích. Ona se mi vysmívala! „Měl by ses vidět!“ pronesla, když jsem se plazil od nádrže. „Je to fakt sranda!“ 14
ÚNOR
Znovu jsem se pokusil zvednout. Tentokrát s nečekanou silou popadla moji mávající ruku a podepřela mě. Když už se zdálo, že udržím rovnováhu bez její pomoci, uklouzla mi mokrá teniska a já sebou znovu praštil. Protože mě ale pořád držela, šla se mnou k zemi taky a s žuchnutím spadla na mě. Konečně se přestala smát. Vyškrábala se na nohy a s odporem si setřela z tváře šmouhy od nafty. Te měla fleky na šatech i ona. „Podívej, cos udělal!“ zaječela. „Přesně jako příšera z močálu,“ posmíval jsem se, „měla by ses vidět!“ Podívala se na sebe a bez úspěchu se pokusila vyčistit černou špínu. „Musím to ze sebe dostat,“ řekla štítivě, otočila se a rozběhla se k budově za kanceláří, ve které mě vyslýchali. S čvachtáním jsem se vydal za ní.
00:38 Ocitli jsme se v jakési prádelně. Dívka si omývala obličej u velké ocelové vany. Nad umyvadlem, před kterým jsem stál, viselo prasklé zrcadlo. Když jsem se uviděl, byl jsem v šoku: od špinavé, černé hlavy se odráželo bělmo očí, po tváři mi stékaly lepkavé pramínky a kapaly na podlahu. 15
SPIKNUTÍ
Tlukot srdce se pomalu zklidnil. Byl jsem živý a byl jsem venku. „Takhle vyparáděnej se asi daleko nedostaneš,“ varovala mě a prohlížela si mě tmavýma očima, které měla celé rozmazané. „Jestli se chceš umejt, tak by sis měl pospíšit. Brzy se vrátí, aby vylovili tvoje tělo z nádrže. Když tě najdou tady, nebudeš jedinej, kdo bude mít problémy.“ Rychle přeběhla místnost a pozorovala dveře za mnou. I když byla moc hezká, její oči se dívaly chladně a vážně. Z neznámého důvodu mi ale zachránila život. „Jasně,“ ucedil jsem, „ale nejdřív musím najít svůj batoh.“ „Už jsem ti pomohla dost. Hned jak se dám do pořádku, vypadnu odsud. Musíš si pomoct sám.“ Honem jsem si umyl naftu z obličeje. Věděl jsem, že na vyptávání nemám moc času. Tahle neznámá by mi určitě mohla leccos prozradit... „Rád bych věděl,“ vyzvídal jsem, „co děláš u Vulkana Sliga a proč jsi mi pomohla.“ Rychle si utřela obličej. „Chceš vědět, proč jsem ti pomohla?“ zeptala se, potřásla černými vlasy a začala si vysoušet dlouhé prameny vepředu. Bylo jasné, že na první část mojí otázky nehodlá odpovědět. 16
ÚNOR
„Pomohla jsem ti... protože se mi líbil tvůj piercing,“ řekla. „Zachránila jsi mě kvůli cvočkům?“ Rychle jsem se otočil, abych zjistil, jestli ještě mám falešné ozdoby. Pak jsem si vzpomněl na prstýnek od Gábi a vyděšeně se podíval na prst. Seděl pevně na svém místě. „Máš s tím problém?“ zajímala se. „Vlastně, co na tom záleží? Žiješ, ne? To ti nestačí?“ Ta holka byla neuvěřitelná. „Radši by sis měl pospíšit, jestli chceš zůstat naživu,“ dodala. „Myslím to vážně. Sligo tu bude každou chvíli, a když mě tu najde...,“ odmlčela se a hodila si batoh na ramena, „hned mu bude jasné, že jsem tě dostala ven. To nemůžeme dopustit. Nesmí zjistit, že jsem viděla, jak tě strčil do nádrže.“ „Jasně,“ já na to. Nemusela mě varovat. Bylo mi jasné, co mi hrozí. Sligo mě chtěl utopit. Věděl jsem, čeho je schopný. „Ale nejdřív se musíme dostat do kanceláře pro můj batoh.“ Uhladila si vlhkou sukni. „My? Lituju, ale jak jsem řekla, nemám čas. Nechci skončit v naftě jako ty. Myslím, že mě by nikdo nepřišel zachránit.“ Sebrala z umyvadla svůj šátek a zamířila ke dveřím. „Počkej! Jak se jmenuješ?“ Cestou ven se protáhla kolem mě. Mezi dveřmi se krátce zastavila. „Podívej, můžu na tebe na ulici pár 17
SPIKNUTÍ
minut počkat. Ale je to pro mě dost nebezpečný, když se tady budu ještě chvíli poflakovat. Jestli se ti podaří odsud vypadnout dřív, než se vrátí Sligo, necho hlavním vchodem. Běž tou malou brankou v rohu parkoviště.“ Podívala se na hodinky a pak se rozběhla. Na moment se otočila a křikla na mě: „Čekám jen pár minut, jasný?“ „Ale můj batoh,“ volal jsem, „kancelář je zamčená!“ Zaslechl jsem její hlas: „Rezervní klíč je nad okenním rámem!“
00:52 Doběhl jsem ke schodům před kanceláří. Za sebou jsem nechával tmavé, mokré stopy. Vyskočil jsem na verandu, stoupl si na špičky a prohledal horní rám okna po mé pravé ruce. Nic. Ozval se zvuk přijíždějícího auta. Musel to být Sligo nebo jeho banda. Přišli vytáhnout moje tělo. Vrhl jsem se k levému oknu a konečně nahmatal klíč. Skoro jsem ho upustil – pořád jsem byl celý ulepený –, ale nějak se mi podařilo dveře odemknout. Batoh byl přesně tam, kde jsem ho viděl naposledy – nacpaný v koši. Popadl jsem ho a jedním skokem se ocitl zase venku. Zvuk blížícího se auta utichl, ale parkoviště po18
ÚNOR
řád zelo prázdnotou. Možná to nakonec ani nebyl Sligo. Sundal jsem si promočené džíny, vyndal z batohu jiné a snažil se je natáhnout na mokrou kůži. Hodil jsem na sebe bundu a vystartoval k postranní brance. Doufal jsem, že se po parkovišti neplíží smečka krvežíznivých hlídacích psů. Najednou celou plochu ozářilo ostré světlo. Otočil jsem se a ztuhl hrůzou ve světle reflektorů! Auto bylo přímo za mnou! Znovu jsem se rozběhl. Auto zajelo na parkoviště a jeho světla mě sledovala. Vyskočili z něj dva muži a vyrazili za mnou. Přidal jsem a doufal, že najdu branku, o které mi řekla moje nová známá. Běžel jsem sehnutý a přelézal rezavé vraky aut, hromady motorů a dalších součástek, až jsem konečně v drátěném plotu uviděl vrátka. Přestal jsem se schovávat a zamířil k nim.
1:01 Gangsteři se s křikem řítili za mnou. Sklonil jsem hlavu a kmital nohama, jak nejrychleji jsem mohl. Když jsem se dostal na silnici, dost daleko od parkoviště, trochu jsem zpomalil a rozhlédl se po dívce. Vtom se vynořila ze křoví. „Utíkej!“ zavolal jsem. „Jsou za mnou!“ 19
SPIKNUTÍ
Beze slova se ke mně připojila a společně jsme vystřelili vpřed. Vůbec jsme nepřemýšleli, kudy běžíme. Snažili jsme se dostat co nejdál od parkoviště. Pryč od Sliga. Pryč od nádrže na naftu. Pryč od nebezpečí.
1:23 Konečně jsme se zastavili; naše pronásledovatele už nebylo delší dobu slyšet. Opřel jsem se o cihlovou zídku a snažil se popadnout dech. Kousek ode mě ztěžka oddychovala i moje kámoška. Pak se podívala na svoje dlaně. Ve slabém světle pouliční lampy jsem si všiml, že je má celé červené, napuchlé a samý puchýř. Musela se poranit, když zavírala přítok nafty. Kvůli mně. Najednou zvedla hlavu a přistihla mě, jak zírám na její ruce. „Ani jsi mi nepoděkoval,“ vyštěkla.
1:25 „Věř mi,“ hájil jsem se. „Jsem ti vděčnej. Díky... ani nevím, jak se jmenuješ.“ Vůbec mě nevzala na vědomí a vyrazila vpřed. Zachránila mi život, takže když chtěla ticho, bude ho mít. Pro tentokrát. Pomalu jsme běželi vedle sebe a já doufal, že mezi námi a Sligem je už dostatečně velká vzdálenost. Byla 20
ÚNOR
horká noc a já byl po dlouhém běhu celý zpocený. Co je tohle za život! „Já vím, jak se jmenuješ,“ řekla najednou, zvedla oči a přehodila si batoh na druhé rameno. „Všichni ve městě znají tvoje jméno. Sligo docela určitě.“ Stál jsem blízko ní, a tak jsem v jejích tmavých očích zahlédl zelené tečky. Poprvé jsem si také všiml, že má v hustých vlasech malé jiskřičky. „Já vím,“ odpověděl jsem. Co tím ale myslela? Sligo nevypadal na chlápka, který by se staral o mladistvé uprchlíky. Byl jenom jeden důvod, proč se o mě zajímal – nějak se dozvěděl o otcově převratném objevu. Věděl o andělu Ormondů a záhadě rodu Ormondů. Možná se k němu doneslo něco z konference v Irsku.
1:32 Znovu jsme se zastavili. Z trávy se ozývali cvrčci, ale jinak bylo všude ticho. Cítil jsem, jak se celý třesu. Asi jsem byl dodatečně v šoku. Ocitli jsme se na předměstí. V domcích kolem nás už všichni určitě dávno zalehli do postele. Vzpomněl jsem si na mámu, která doma nemůže usnout, a na Gabču, která leží sama v nemocnici, napojená na přístrojích. Máma přišla skoro o celou rodinu – nejdřív o tátu, potom o Gábi a te i o mě. Strašně jsem si 21
SPIKNUTÍ
přál, aby bylo zase všechno jako dřív, abych nemusel utíkat, bydlet v opuštěném doupěti a být pořád o krok napřed... přede všemi. „Něco jsem tajně vyslechla,“ přerušila moje myšlenky moje nová kámoška. „Vím, že máš něco, co chce Sligo.“ Podíval jsem se na konec dlouhé ulice. „Víš taky, co to je?“ zeptal jsem se. Bylo by báječné, kdybych se od ní dověděl něco nového. Zavrtěla hlavou a jiskřičky ve vlasech se zablýskly. „Jenom, že je to obrovský a že Sliga nic nezastaví, aby to dostal.“ „To jsem si všiml.“ „Je mi ale jasný, že ty o tom nemáš ani tušení,“ řekla věcně. „Kdybys něco věděl, vyklopil bys mu to. Každej by to udělal... aby se neutopil v díře s naftou.“ Konečně jedna věc, se kterou jsem mohl souhlasit. „Vypadá to, že toho o mně docela hodně víš. Není fér, že já ani neznám tvoje jméno,“ prohodil jsem. Přál jsem si, aby hovor pokračoval. Musel jsem být opatrný – nechtěl jsem ji vystrašit. Byl jsem jí vděčný, protože vypnula čerpadlo s naftou. A měl jsem spoustu otázek, na které jsem potřeboval odpovědi. A nešlo jenom o Sliga nebo o to, co ví o mém otci. Chtěl jsem se něco dovědět i o ní. Pomohla mi – zachránila mi život –, ale co dělala u Sliga? To jsem vůbec nechápal. 22
ÚNOR
Nepodobala se žádné z holek, které jsem znal ze školy. A už byla jakkoliv zvláštní, dělala mi společnost, a já jsem byl rád, že si mám s kým promluvit... s někým, kdo se mě nepokouší zabít. „Řeknu ti, jak se jmenuju, až se tam dostaneme.“ „Kam? Myslel jsem, že se snažíme dostat pryč.“ „Te pomůžeš ty mně.“ „Pochopil jsem to dobře? Ty chceš, abych ti pomohl?“ zeptal jsem se. „Nikdo nemá rád, když ho někdo komanduje. Zvláš , když je to bezejmenná holka.“ Dala si jednu ruku v bok a podívala se na mě velkýma očima. „Dobrá. Jmenuju se Winter,“ pronesla. „Winter Freyová. Š astnej?“ „Pěkný jméno,“ řekl jsem. „Pěkně mi sedne,“ odpověděla. Snažil jsem se vymyslet něco vtipného, abych jí to mohl oplatit. Najednou, jeden blok před námi, zabočilo do ulice auto. Nečekal jsem, jestli je to černé subaru; popadl jsem Winter za ruku a odtáhl ji z chodníku na zarostlou příjezdovou cestu. Pustil jsem ji, ale ještě jsem si stačil všimnout malého vytetovaného ptáčka na vnitřní straně levého zápěstí. Rychle se odtáhla a zkřížila ruce před sebou, jako kdyby se chtěla chránit. Oba jsme se přikrčili a tajně sledovali auto, které se pomalu šinulo kolem. „Sligovo auto,“ sykla. 23
SPIKNUTÍ
Schovaní ve tmě jsme čekali, dokud jsme si nebyli jistí, že auto odjelo. Winter se rozhlédla. „Jdeme.“
1:49 Byl jsem úplně zničený. Obličej jsem měl napuchlý od ran, nohy a ruce mě bolely po útrapách v nádrži a ve starém zranění na pravém rameně mi škubalo, jako kdyby se chtělo ujistit, že jsem na něj nezapomněl. V duchu jsem pořád viděl vytetovaného ptáčka. Vrtalo mi hlavou, proč se Winter se mnou – klukem na útěku – potuluje uprostřed noci po ulicích. „Co děláš u Vulkana Sliga?“ zeptal jsem se nakonec. Už jsem ztratil dost času představami, co má holka jako ona společného s takovým chlápkem. Schovali jsme se pod velký strom a Winter se ke mně otočila. Já pořád sledoval ulici a pátral jsem po jakémkoliv náznaku pohybu. 24
ÚNOR
„Chceš to vědět?“ „Proto jsem se na to ptal.“ „Odpově je jednoduchá. Je mým poručníkem.“ „Tvým poručníkem? Co tím myslíš? Kde máš rodiče?“ Atmosféra kolem nás byla najednou na bodu mrazu. „Moc se ptáš,“ odpověděla. „Jenom sháním základní informace.“ „Sežeň si je někde jinde. Jasný?“ Pokrčil jsem rameny. „Ale,“ pokračovala, „i když je mým poručníkem, nikdy bych se ho nedržela, kdyby...“ „Kdyby co?“ přerušil jsem ji. „Protože sama stojíš mimo zákon? Vrána k vráně sedá?“ znovu jsem se podíval na mrňavého ptáčka na jejím zápěstí. Potřásla hlavou a zableskly se tisíce malých jiskřiček. „Mám svoje důvody. Dost dobrý důvody, a nikomu je nebudu vysvětlovat. A on mě potřebuje. Třeba jenom k tomu, abych mu pomohla změnit životní styl.“ „Změnit životní styl? On se chce živit poctivě? To se mi snažíš namluvit?“ Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšel. „Před chvílí mě skoro zavraždil, a ty mi tvrdíš, že chce změnit životní styl? Směšný!“ „Možná ti to bude připadat jako vtip, ale jednu věc bys měl o Sligovi vědět. Je ctižádostivej. Vůbec se mu nelíbí, když o něm v médiích mluví jako o zločinci.“ 25
SPIKNUTÍ
„On je zločinec! Bez ohledu na to, jestli to o něm v médiích říkají, nebo ne!“ „Uvědom si, že on to tak nevnímá. Děsně touží po tom, aby ho brali jako poctivýho – slušnýho člověka. Proto se taky zajímá o tebe.“ „Zajímá se tak moc, že mě chtěl utopit? Já tě nechápu, Winter.“ „Chtěl tě nějak využít. No, jeho plány nejspíš nevyšly. Podívej, já ti nebudu nic zdůvodňovat. Jen mi věř, když ti říkám, že ty velký věci, za kterýma se žene – proto tě taky vyslýchal –, jsou všechny spojený s ubohým pokusem, aby se nakonec stal... váženým a obdivovaným občanem. Jde mu jenom o to.“ Singularita rodiny Ormondů, pomyslel jsem si. Má snad takovou moc, aby napravila hříšníky? „Někdy mám dojem, že mě jenom využívá,“ pokračovala Winter. „Moje rodina je – byla – dost bohatá. Vlastnili jsme nemovitosti od vysočiny až k Dolphin Pointu. Rodiče byli úspěšní a známí... ve svých kruzích.“ Zaváhala a já pocítil něco jako hlubokou lítost, která se vznášela kolem. „Sligo pracoval pro mýho tátu,“ její hlas znejistěl, „před tou nehodou.“ Hlas se jí zlomil. „Nehodou?“ zeptal jsem se opatrně. „Nechci o tom mluvit,“ odsekla. Její oči byly zase chladné. Varovně jimi po mně blýskla. 26
ÚNOR
Nehoda, která ji připravila o oba rodiče? Chtěl jsem se jí zeptat, ale zarazil jsem se. Dala jasně najevo, že téma je příliš bolestivé. Najednou nevypadala tak odvážně. Dost mě sebralo, když jsem přišel o otce – ale pořád jsem měl matku. Tak trošku. „Chci, abys mi na něco odpověděl,“ přerušila moje myšlenky. „Vždycky takhle mluvíš s lidma?“ zeptal jsem se. „Jako když velíš armádě?“ Winter dala hlavu na stranu. „Je to jen jednoduchá otázka. Jsi schopnej vloupat se do domu?“
Mansfield Way, Dolphin Point
2:02 Dorazili jsme k obrovskému domu, který stál poměrně daleko od silnice. Kolem dokola byly keře a vysoký černý železný plot. Vypadal hrozivě. Podle naleštěných mosazných číslic nad bránou to bylo číslo sto třináct. Sousední domy byly stejně velké a strašidelné, ale všechny se tyčily v jedné řadě – vypulírované a hrdé –, na rozdíl od tohohle místa, které vypadalo trochu zarostle a neudržovaně. Otočil jsem se k Winter. „Ty se sem chceš vloupat?“ zeptal jsem se. „Vyloučený. Musela ses zbláznit. Určitě tu jsou kamery.“ 27
SPIKNUTÍ
Změřila si mě od hlavy k patě. „Není tak chráněnej, jak vypadá,“ odpověděla a v pohodě otevřela bránu. „Vidíš? V každým případě jsem to asi měla formulovat líp,“ dodala. „Ve skutečnosti jdu navštívit kámoše.“ „Jasně,“ řekl jsem, „a ví ten tvůj ‚kámoš‘, že přijdeš?“ „No, vlastně... není to tak úplně návštěva.“ „Tak co je to?“ „Je to – myslím, že tomu můžeš jednoduše říkat vloupání,“ odpověděla. „Uvnitř je něco, co si musím vyzvednout. A byla bych ti fakt vděčná, kdybys šel se mnou.“ To je skvělý, pomyslel jsem si. Byl jsem na útěku, přežil jsem pokus o vraždu, pronásledovali mě zločinci i policajti, a tahle holka te na mně chce, abych se vloupal do rezidence na Dolphin Pointu? „Co máš za problém?“ otázala se ledově a přimhouřila oči. „Zachránila jsem ti život, pamatuješ? Podle médií ses pokusil o vraždu. Dvakrát. Říkají ti psychopatickej výrostek. Co je proti tomu jedno malý vloupání? Jestli mi nepomůžeš, zavolám svýmu Sligovi. Jeho banda tu bude během pěti minut. Za pět minut daleko neutečeš.“ Co se s ní stalo? Vyhrožuje mi?! Zachránila mě jenom proto, aby mě mohla využít? Zneužívala lidi stejně jako Sligo? 28
ÚNOR
„Mimochodem,“ dodala rychle, když zpozorovala změnu mojí nálady, „není to loupež.“ Vtáhla mě za sebou skrze bránu. „Holka, která tady bydlí, má důležitou věc. Patřila mojí mamince. Takže bych si ráda vyzvedla svoje vlastnictví.“ „A proč o to nepožádá tvoje matka?“ zeptal jsem se. Bylo mi jasné, že ji to naštve. V okamžiku, kdy jsem ta slova vypustil z pusy, jsem si přál, abych je mohl vzít zpátky. Winter se odvrátila, ale ještě jsem stačil zahlédnout, jak její tvář posmutněla. Pak mě popadla za bundu a smýkla mnou do hustého křoví. „Moje maminka nemůže požádat o nic,“ zasyčela mi do ucha. „Moje maminka je mrtvá.“ Vytrhl jsem se z jejího sevření. „To je mi líto,“ řekl jsem tiše. Pokrčila rameny. „Neměl jsem to říkat... vím, jak se cítíš,“ omlouval jsem se. Winter se do mě zabodla pohledem. „Ty to víš? Co o tom ty můžeš vědět? Seš jenom ubohej školáček, kterej najednou vlítnul do průšvihu. Máš dojem, že te máš dost zkušeností?! Cha!“ „Podívej,“ ozval jsem se, „zklidni se. Chceš, aby nás tady chytli?“ Necítil jsem potřebu něco jí vysvětlovat. Přimhouřila oči a přemýšlela, co odpovědět. „Vlastně,“ pronesla, „ten chlapík, co tady bydlí, – kámoš 29
SPIKNUTÍ
tý holky – pracuje jako osobní strážce Murraye Durhama...“ „Murraye Durhama?!“ přerušil jsem ji. Doufal jsem, že se jedná o omyl. „To je ještě větší grázl než Sligo! Je ti snad jasný, jak dostal svoji přezdívku Řezač palců. To mluví samo za sebe.“ Každou minutou to bylo horší. Winter Freyová měla spojení na dalšího chlápka mimo zákon. Nikdy mě nenapadlo, že budu mluvit s člověkem, který zná Vulkana Sliga i Řezače palců Durhama... i když od chvíle, co jsem narazil na toho blázna na Silvestra, potkávám jenom samé zločince. „Durham a Sligo byli kdysi kamarádi, ale te to jsou nepřátelé na život a na smrt. Nesmí prasknout, že mám něco společnýho s Durhamem, třeba jen vzdáleně. Sligo by mě vyhnal. Závisí na tom můj život... no, závisí na tom moje apanáž.“ Winter se naklonila dopředu a pozorovala dům. „Teka nejspíš potřebuju Sliga stejně, jako on potřebuje mě.“ „Myslíš kapesný?“ chtěl jsem vědět. Přidušeně se zasmála. „I tak se to dá říct. No nic,“ dodala, „takhle to bude jednodušší. Abych to zkrátila, můj medailonek skončil u přítelkyně toho bodyguarda. Byla jsem vevnitř mockrát a vím přesně, kde je.“ Při slově ,medailonek‘ mi naskočila husí kůže. Sligo se mě ptal na nějaký šperk – a někdo ukradl šperk 30
ÚNOR
z tátova kufru. Byla to jen náhoda? Byla do toho zapletená i tahle holka? „Ten medailonek byl tvůj?“ „Te jsem to říkala. Koupila mi ho máma s tátou k desátejm narozeninám.“ „Takže tys ho ještě nedostala?“ „Jo,“ odpověděla a protočila oči. „Copak vypadám na to, že mi ještě nebylo deset? Tohle má bejt výslech, nebo mě neposloucháš? Kromě toho, te je naším problémem ten bodyguard. Nejspíš bude někde venku... ale nejsem si jistá.“ „Takže, my se chceme vloupat do domu osobního strážce Řezače palců a on na nás může vevnitř čekat?“ Winter přikývla. „Chytrej kluk,“ prohodila výsměšně. „Přesně tak to je. Dost tlachání. Jdeme, a to máme za sebou.“
2:08 Pomalu jsme se pustili k velkým dvoukřídlým vchodovým dveřím. Museli jsme prolézat keři, které lemovaly příjezdovou cestu. Vtom mě Winter chytila za ruku a zatáhla zpátky. „Tudy ne,“ sykla. „Poj za mnou.“ Táhla mě kolem domu, podél velkých oken zatažených závěsy, dokud jsme nedošli ke schodům, které 31
SPIKNUTÍ
vedly k malým dveřím. Vytáhla kreditní kartu, strčila ji mezi dveře a zámek, obratně s ní zakroutila a potichu dveře otevřela. Udělala na mě dojem. Možná se od ní ještě něco naučím. Vklouzli jsme do domu a vplížili se do haly. Uslyšel jsem zapnutou televizi a za ukal Winter na rameno. Obrátila se ke mně s prstem na rtech a ukázala dopředu. Na konci chodby byl otevřený obývací pokoj. Nějaký muž – asi ten osobní strážce – se rozvaloval v černém koženém sklápěcím křesle. Byl k nám otočený zády a před sebou měl obrovskou plazmu. Na tlustém bílém koberci mu spala u nohou dívka, stočená jako kočka. Winter ukázala na dveře na druhé straně místnosti. Abychom se k nim dostali, museli jsme se protáhnout za nimi. Chlapík sledoval nějaký válečný film se spoustou hlasitých explozí, výstřelů z pistolí a křiku. Nemohl jsem pochopit, jak v tom hluku může dívka spát. Zdálo se, že chlápek je zabraný do děje, ale nechtěl jsem ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby se otočil a objevil ve svém domě dva mladé vetřelce. Využili jsme rámusu v televizi, oba jsme se přitiskli ke zdi a krok za krokem se vkradli do pokoje. Potichu jsme se sunuli vpřed, asi metr za chlápkem, který sledoval film. Už jsme byli skoro na druhé straně 32
ÚNOR
místnosti, když se najednou otočil – naštěstí ne naším směrem. Podíval se do prázdné haly, kterou jsme právě prošli. Slyšel snad něco? Zůstali jsme bez hnutí stát, celí vyděšení, že se rozhlédne a uvidí nás. Jeho pozornost ale upoutal dětský křik v televizi. Urazili jsme poslední metry, vklouzli do dveří a po pár schodech vyšli nahoru. Na podlaze špatně osvětlené chodby ležel koberec a já se po něm opatrně vydal za Winter. Prošli jsme kolem několika zavřených dveří a minuli pár obrovských květináčů. Zdálo se, že Winter ví přesně, kam jít. Zapadli jsme do jednoho pokoje, Winter za námi rychle zavřela dveře a rozsvítila lampu. V jejím světle jsem uviděl dívčí pokoj. Stěny a závěsy měly sladce růžovou barvu a nadýchanou bělostnou postel pokrývaly polštářky ve všech odstínech růžové, jaké si jen lze představit. Gabča by to tu zbožňovala. Winter vykročila rovnou k toaletnímu stolku, nad kterým bylo zarámované zrcadlo. Otevřela zásuvku a vytáhla červenou hrací skříňku. Vmžiku tiše vyndala malé stříbrné srdíčko na dlouhém řetízku. S vítězným pohledem ho strčila do kapsy, kývla na mě, zhasla světlo a opatrně otevřela dveře. Rychle jsme vyběhli z pokoje a klusali ke schodům. Snažili jsme se našlapovat co nejtišeji. Obýváku jsme 33
SPIKNUTÍ
se mohli vyhnout, a tak jsem doufal, že dostat se ven bude mnohem jednodušší než dovnitř.
2:20 Winter otevřela vchodové dveře, ale ty jí vyklouzly z ruky a poryv větru s nimi třískl do zdi. „Kdo je tam?!“ „Co se děje, miláčku?“ ozval se ospalý dívčí hlas. „Někdo je v domě!“ Ani na chvíli jsem nezaváhal. Tentokrát jsem já popadl Winter, a jak nejrychleji jsem uměl, ji vlekl ze dveří, po příjezdové cestě a ven z brány číslo sto třináct. Pustil jsem její zápěstí, až když jsme se ocitli na silnici. Hnali jsme se ulicemi, zahýbali vlevo, potom vpravo a zase vlevo a já za sebou pořád slyšel její kroky. Nakonec, když jsme byli v bezpečí, jsme vyčerpaně padli do trávy v malém parku osvětleném měsícem. Oba jsme funěli, lapali po dechu a dívali se na oblohu. „Zatracený dveře!“ řekla a posadila se. „Zapomněla jsem, že bouchají!“ Sáhla do kapsy sukně a vytáhla dvě tabulky čokolády. Jednu mi podala. Sedl jsem si, popadl ji a začal strhávat obal. „Díky. Kdes je vzala?“ 34
ÚNOR
„Řekněme, že vím, kde si moje kámoška schovává čokoládu,“ zašklebila se. „Ty už jsi tam určitě někdy byla.“ „V tom domě jsem vyrostla,“ vysvětlovala. Vzpomněl jsem si, že se zmínila o své bohaté rodině. „Fakticky?“ řekl jsem. „Mám strejdu, který taky bydlí tady na předměstí.“
2:41 Zazvonil mobil. Winter vyskočila, vyndala ho z batohu a poodešla stranou, aby mohla nerušně mluvit. Docela mě zajímalo, kdo jí v tuhle dobu volá. Jak jsem se do toho všeho mohl zaplést? Jako kdybych už takhle neměl dost problémů. „Jdu se napít,“ oznámil jsem, když se Winter vrátila. Postavil jsem se a na bolavých nohách doklopýtal k fontáně uprostřed parku. Zhluboka jsem se napil a opláchl si obličej i krk. Snažil jsem se, abych se uklidnil. Narovnal jsem se a najednou mi došlo, že v jednom kuse přemýšlím, jak zjistit, jestli je její historka o medailonku pravdivá. Její smutné oči vypadaly upřímně, ale z nějakého důvodu jsem jí nedůvěřoval. Než jsem se k ní vrátil, ještě jednou jsem se napil. Byl jsem odhodlaný vypátrat víc. Ve světle lampy jsem zahlédl, jak Winter sedí na zemi a prohledává mi batoh. 35
SPIKNUTÍ
„Hej! Přestaň!“ vykřikl jsem a vystartoval k ní. „Co to děláš? To nemůžeš! Ruce pryč od mých věcí!“ Všechno bylo rozházené po trávě, včetně otcových kreseb a průsvitného papíru se slovy ,G´managh‘ a ,Kilfane‘, který jsem našel v tátově kufru. Vztekle jsem začal sbírat věci ze země. Vtom jsem uviděl, že se tiše usmívá. V rukách držela jeden obrázek anděla. „Dej mi to!“ pokusil jsem se jí ho vyškubnout z ruky. Ona ale ucukla. Chtěl jsem jí vynadat, a vtom jsem si všiml jejích očí. Poprvé se zdály být plné života a zářily. Ukázala na anděla a na otcův dopis. „Odkud to máš?“ vyzvídala. „Ty ho taky znáš?“ „Anděla?“ zeptal jsem se. „Ty víš o andělovi?“ Ve svém vzrušení jsem úplně zapomněl na to, že mě naštvala. „Samozřejmě! Vím, kde je. Viděla jsem ho mockrát!“ O čem to mluví? Po tomhle andělovi se shání kdejaký šílenec, a tahle holka tvrdí, že ho zná! „Jak dlouho o něm víš ty?“ chtěla vědět. „Netuším, kde je. Mám jenom obrázek, který nakreslil můj táta. Proč? Co znamená?“ Nelíbilo se mi, jak Winter zacházela s otcovými kresbami, a proto jsem jí je sebral. Winter nasadila svůj obvyklý chladný, povýšený výraz. 36
SPIKNUTÍ
„Prosím,“ naléhal jsem. „Pověz mi, co o něm víš.“ „Proč? K čemu ti to bude?“ Znovu jsem se posadil na trávu. „Můj táta toho anděla nakreslil krátce před tím, než umřel.“ Její chování se okamžitě změnilo. „Tvůj táta je mrtvej?“ zeptala se. Přikývl jsem. Winter opatrně vytáhla z kapsy medailonek. „Takže pochopíš,“ špitla, „proč je tohle pro mě tak důležité.“ Měla pravdu. Chápal jsem, proč k sobě tiskne medailonek, jako kdyby se jednalo o památku na ztraceného přítele. Podobně jsem já opatroval kresby svého otce. „Ty jsi taky přišla o tátu, že jo?“ zeptal jsem se. Oči se jí zalily slzami. Beze slova odvrátila pohled... ale já už znal odpově. Nelhal jsem, když jsem tvrdil, že vím, jak se cítí. Jaká nehoda ji připravila o matku a otce? Te ale nebyl čas, abych to zjiš oval. Chvíli seděla otočená zády ke mně, potom vzala medailonek a po otevření mi ho podala. Uvnitř byly dvě malinké fotografie. Na jedné byl Asiat s černými vlasy – jeho velké šikmé oči se podobaly očím Winter. Druhá fotka zachycovala světlovlasou ženu, která měla stejně drobnou bradu jako Winter. 38
„Jsi hodně podobná oběma rodičům,“ pronesl jsem a vrátil jí medailonek. „Myslíš?“ zeptala se. „Je těžký vypadat jako jeden i druhej, když tvoje matka je světlovlasá a otec Číňan.“ Na zadní straně stříbrného srdíčka, pod čínským znakem, stála drobným písmem vyrytá slova ,Ptáček‘. V té chvíli jí znovu zazvonil mobil. Vytrhla mi medailonek a odběhla, aby mohla vzít hovor. Během čekání jsem musel myslet na její rozrušení, když uviděla kresbu anděla. Zajímalo mě, co se mohlo stát jejím rodičům. Měla něco společného s andělem Ormondů? Winter mi dlužila spoustu odpovědí, ale věděl jsem, že musím být opatrný a trpělivý. Neslyšel jsem, co říkala, ale netrvalo dlouho a vrátila se ke mně. 39
SPIKNUTÍ
Dívala se mi přímo do očí. „Musím jít,“ oznámila. „Zase mě otravuje.“ „Sligo?“ „Díky bohu za mobily,“ zašeptala. „Myslí si, že jsem doma. Určitě zuří, protože jsi utekl, ale vůbec ho nenapadlo, že s tím mám něco společnýho. Zapla pánbůh. Miluje pomyšlení, že na mě dává bacha. Kdyby jen věděl, kde jsem a s kým!“ „Poslouchej,“ řekl jsem rychle. Nechtěl jsem propást příležitost. „Musím zjistit, jak je to s tím andělem. Je to důležitý.“ I když jsem nevěděl, jestli jí mám věřit, cítil jsem, jak při pomyšlení na tak obrovský posun kupředu ve mně stoupá vzrušení. Možná je nějaká naděje, že rozluštím tajemství skrytá v otcových kresbách. „Nejdřív mi řekni, proč je to pro tebe tak důležitý,“ prohlásila. „Když mi to povíš, ukážu ti svýho anděla.“ Tahle holka to táhne s kriminálníky a vloupává se do cizích domů. Mluví vůbec pravdu? Než jsem se vzpamatoval, otočila se Winter k odchodu. „Hej! Poj zpátky!“ křikl jsem na ni. „Jenom když mi prozradíš, proč je ten anděl tak důležitej,“ zavolala. „Proč je Sligo ochotnej zabít, aby o něm získal informace.“ 40
ÚNOR
Nevěděl jsem, co odpovědět. Jestli jí řeknu o singularitě Ormondů a o její souvislosti s otcovými kresbami, půjde nejspíš rovnou ke Sligovi a všechno mu vyzvoní. Rád bych jí věřil, ale to, co jsem o ní věděl, mě varovalo, abych to nedělal. Vyskočil jsem a hnal se za ní. Dostihl jsem ji těsně před tím, než zabočila do nedaleké ulice. „Musíš mi prozradit, kde anděla najdu!“ Otočila se a odhrnula si vlasy z obličeje. „Já nemu-
sím vůbec nic. Mně nikdo nebude říkat, co mám dělat. Zavolej mi,“ pokračovala, „až budeš ochotnej se dohodnout. Pak o tom budu uvažovat.“ Obrátila se a pospíchala pryč. „Ani neznám tvoje číslo!“ „Zkontroluj si mobil, Callume Ormonde!“ Vrátil jsem se pro batoh a vyndal telefon. Otevřel se a já na displeji uviděl úplně nový obrázek. Byla na něm Winter v měsíčním světle a v telefonním seznamu jsem měl vložené její číslo.
Úkryt 38 St. Johns Street
6:05 Když jsem se vplížil pod dům a prolezl dovnitř dírou v podlaze, na stromech už začínali křičet ptáci. Dost 41
SPIKNUTÍ
odporně to tam páchlo, a tak jsem otevřel zadní dveře, abych dovnitř pustil čerstvý vzduch. Jak velký mám hlad, jsem si uvědomil teprve v okamžiku, kdy jsem začal jíst. Spořádal jsem půlku bochníku tvrdého chleba. Neustále jsem přemýšlel, jestli můžu Winter důvěřovat. Zoufale jsem potřeboval najít anděla, o kterém mluvila. Nemohl jsem se ale přinutit, abych se jí svěřil. Měl jsem dost problémů se Sligem i s ženskou, co mě unesla a vyslýchala jako první. Z nějakého důvodu mi v hlavě utkvěla jako zrzka. Nebudu riskovat, že něco zjistí. Na prstu se mi třpytil malý keltský prstýnek, který mi dala Gábi. „Uzdrav se, moje malá Gabčo,“ zašeptal jsem. Představil jsem si, jak leží v posteli na intenzivní péči a neví o světě. Vytáhl jsem spací pytel a padl jako zabitý.
14:01 „Ty žiješ, kámo!“ zvolal Boges, když jsem zvedl telefon. „Jen tak tak.“ „Zkoušel jsem ti volat včera v noci, ale musels bejt mimo dosah. Co se stalo, kam ses poděl?“ „To je dlouhej příběh...,“ povzdychl jsem, sedl si a začal se protahovat. Včerejší noc na parkovišti mi připadala jako dávno rozmazaná šmouha. 42
ÚNOR
„Mě už nikdy nic nepřekvapí. Řekni mi, co chceš, a já ti uvěřím –“ Uslyšel jsem hlas paní Michalkové, jeho mámy, jak na něj něco volá. „Zatraceně, musím končit. Vrací se máma. Stavím se, jakmile to bude možný.“
43
