1. Podstata podniku a podnikání ................................................................................................ 3 1.1 Právní úprava podnikání................................................................................................... 4 2. Okolí podniku ......................................................................................................................... 4 2.1 Prvky okolí podniku ......................................................................................................... 5 3. Efektivnost podniku a její základní kategorie ........................................................................ 7 3.1 Výrobní faktory a jejich klasifikace ................................................................................. 7 3.2 Kombinace výrobních faktorů .......................................................................................... 9 3.3 Spotřeba výrobních faktorů – náklady podniku ............................................................. 10 3.3.1 Druhové třídění nákladů .............................................................................................. 10 3.3.2 Účelové třídění nákladů .............................................................................................. 11 3.3.3 Náklady podle závislosti na změnách objemu výroby ................................................ 12 3.3.4 Náklady podle původu spotřebovaných vstupů .......................................................... 12 3.4.5 Náklady podle podnikových funkcí ............................................................................ 12 3.4.6 Další kategorie nákladů ............................................................................................... 13 3.4 Výsledek činnosti podniku – výnosy a zisk ................................................................... 13 3.5. Efektivnost .................................................................................................................... 14 4. Cíle podniku a jeho funkce (činnosti) .................................................................................. 15 4.1 Odlišnosti cílů velké společnosti a malého podniku ...................................................... 15 4.2 Další druhy cílů .............................................................................................................. 16 4.3 Funkce (činnosti) podniku .............................................................................................. 17 5. Typologie podniků ............................................................................................................... 18 5.1 Podniky podle právní formy ........................................................................................... 18 5.1.1 Podniky jednotlivce ..................................................................................................... 18 5.1.2 Osobní společnosti ...................................................................................................... 19 5.1.3 Kapitálové společnosti ................................................................................................ 20 5.1.4 Družstva ...................................................................................................................... 21 5.1.5 Veřejné (státní) podniky .............................................................................................. 22 5.2 Podniky podle sektorů a hospodářských odvětví ........................................................... 23 5.3 Podniky podle velikosti .................................................................................................. 24 5.4 Podniky podle typu výroby ............................................................................................ 24 5.5 Sdružení podniků............................................................................................................ 24 6. Život podniku ....................................................................................................................... 27 6.1 Životní fáze (cyklus) podniku ........................................................................................ 27 6.1.1 Založení podniku ......................................................................................................... 28 6.1.2 Růst podniku ............................................................................................................... 29 6.1.3 Fáze stabilizace ........................................................................................................... 30 6.1.4 Krize a sanace.............................................................................................................. 30 6.1.5 Zánik podniku ............................................................................................................. 30 7. Majetková a kapitálová výstavba podniku ........................................................................... 33 7.1 Majetek podniku a jeho finanční krytí – rozvaha podniku............................................. 33 7.2 Majetková struktura podniku ......................................................................................... 34 7.3 Kapitálová struktura podniku ......................................................................................... 35 7.3.1 Vlastní kapitál – základ podnikání .............................................................................. 36 7.3.2 Cizí kapitál – další zdroj financování podniku............................................................ 37 7.4 Oceňování majetku podniku........................................................................................... 38 7.4.1 Oceňování dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku ..................................... 39 7.4.2 Oceňování dlouhodobého finančního majetku ............................................................ 39 7.4.3 Oceňování oběžného majetku ..................................................................................... 39 8. Organizace podniku .............................................................................................................. 40 8.1 Vznik organizačních jednotek ........................................................................................ 40
1
8.2. Vztahy organizačních jednotek ..................................................................................... 41 9. Podnikové řízení ................................................................................................................... 42 9.1 Obsah řízení, jeho fáze a nositelé ................................................................................... 42 9.2 Strategické řízení ............................................................................................................ 43 9.2.1 Strategické analýzy vnějšího prostředí ........................................................................ 44 9.2.2 Strategické analýzy vnitřního prostředí....................................................................... 46 9.2.3 Typy strategií............................................................................................................... 48 9.2.4 Formulace strategie ..................................................................................................... 49 9.2.5 Implementace strategie ................................................................................................ 49 9.2.6 Strategická kontrola..................................................................................................... 49 9.3 Taktické a operativní řízení ............................................................................................ 49 9.3.1 Taktické řízení ............................................................................................................. 49 9.3.2 Operativní řízení .......................................................................................................... 49 9.4 Podnikové plánování ...................................................................................................... 50 10. Výrobní činnost podniku .................................................................................................... 50 10. 1 Výrobní program ......................................................................................................... 51 11. Odbyt (marketing) .............................................................................................................. 51 11.1 Obchodní plán .............................................................................................................. 52 11.2 Marketingové techniky ................................................................................................. 54 12 Personální práce .................................................................................................................. 55 12.1 Obsah a cíle personální práce ve firmě ........................................................................ 55 12.2 Organizace personální práce ........................................................................................ 56 12.3 Plánování zaměstnanců ................................................................................................ 57 12.4 Získávání a výběr zaměstnanců .................................................................................... 57 12.5 Hodnocení pracovníků ................................................................................................. 59 12.6 Firemní vzdělávání ....................................................................................................... 60 12.7 Pracovní podmínky a sociální péče .............................................................................. 60 12.8 Mzdový systém podniku .............................................................................................. 61 12.9 Hodnocení práce ........................................................................................................... 64 12.10 Mzdové formy ............................................................................................................ 64 13. Financování podniku .......................................................................................................... 65 13.1 Druhy financování podniku .......................................................................................... 67 13.2 Řízení cash flow ........................................................................................................... 68 14. Specifika výrobních podniků ............................................................................................. 68 14.1 Členění výrobních podniků .......................................................................................... 68 14.2 Průmyslové podniky ..................................................................................................... 68 14.2.1 Průmysl těžební a zpracovatelský ............................................................................. 69 14.2.2 Vývoj průmyslu ......................................................................................................... 70 14.3 Energetika..................................................................................................................... 70 14.3.1 Elektrárenství ............................................................................................................ 71 14.3.2 Teplárenství ............................................................................................................... 71 14.3.3 Plynárenství ............................................................................................................... 72 14.4 Vodní hospodářství ...................................................................................................... 72 14.5 Zemědělství .................................................................................................................. 72 14.6 Lesnictví ....................................................................................................................... 73 14.7 Stavebnictví .................................................................................................................. 73 15. Bankovní podniky .............................................................................................................. 73 15.1 Banka jako specifický podnik ...................................................................................... 74 15.2 Struktura českého bankovního systému ....................................................................... 74 15.3 Bankovní produkty (obchody) ..................................................................................... 75
2
15.3.1 Finančně úvěrové bankovní produkty ....................................................................... 75 15.3.2 Depozitní bankovní produkty .................................................................................... 76 15.3.3 Bankovní platební produkty ...................................................................................... 76 15.3.4 Produkty investičního bankovnictví .......................................................................... 77
1. Podstata podniku a podnikání •
Podnikání je charakterizováno podstatnými rysy:
•
Základním motivem podnikání je snaha o dosažení zisku jakožto přebytku výnosů nad náklady.
•
Zisk se dociluje uspokojováním potřeb zákazníků. V centru pozornosti podnikatele je zákazník s jeho zájmy, požadavky, potřebami a preferencemi.
3
•
Potřeby zákazníků uspokojuje podnikatel svými výrobky a službami prostřednictvím trhu, což vede k tomu, že musí čelit riziku. Většina podnikatelských subjektů se snaží o minimalizaci tohoto rizika.
•
Pro jakékoliv podnikání je charakteristické, že na jeho počátku vkládá podnikatel do svého podniku kapitál, a to vlastní (vlastní peníze, budovy) nebo vypůjčený (půjčky, úvěry). Velikost potřeby tohoto kapitálu je různá, závisí na předmětu podnikání i rozsahu. Např. majitel kiosku potřebuje menší kapitál než klenotník a ten potřebuje menší kapitál než třeba výrobce automobilů.
1.1 Právní úprava podnikání • Podnikání v ČR je upraveno obchodním zákoníkem (zákon č. 531/1991 Sb). Ten definuje podnikání jakou soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem na vlastník odpovědnost za účlem dosažení zisku. •
Podnikatelem může být fyzická nebo právnická osoba.
•
Podnik je definován jako soubor hmotných (budovy, stroje) osobních (zaměstnanci) a nehmotných (licence, know-how, značka) složek podnikání
•
Obchodní majetek je soubor majetkových hodnot patřících podnikateli a sloužící k jeho podnikání.
2. Okolí podniku •
Podnik není izolován, ale je obklopen vnějším světem – okolím. Okolím podniku rozumíme vše co je za pomyslnými hranicemi podniku, čím je podnik ovlivňován a co případně může ovlivnit sám. Vliv okolí na podnik je zpravidla velmi silný, zatímco možnost podniku ovlivňovat okolí je spíše omezená.
•
•
Okolí podniku: -
geografické
-
sociální
-
politické a právní
-
ekonomické
-
ekologické
-
technologické
-
etické
-
kulturně historické
Bezprostřední okolí podniku dnes tvoří Evropská unie, ba dokonce celý svět (hovoříme o tzv. globalizaci)
•
Globalizace je proces kterým se cosi stává celosvětovým v rozsahu.
4
•
Po vstupu ČR do EU se naše republika stala součástí jednotného trhu, který znamená: -
volný pohyb zboží mezi členskými zeměmi (už se tento pohyb nepovažuje za zahr. obchod)
-
volný pohyb osob, právo usazovat se, pracovat a žít v kterékoli zemi EU, byť dočasně v některých zemích s určitými omezeními
•
volný pohyb kapitálu (možnost podnikat v zahraničí, investovat atd…)
Jednotný trh na jedné straně otevírá pro naše podniky celý trh EU, na straně druhé je trh ČR otevřen pro podniky z celé EU. Tím se mění konkurenční prostředí (rostou nároky na kvalitu výrobků, jejich technickou úroveň a péči o zákazníka)
2.1 Prvky okolí podniku Geografické okolí •
Geografické okolí ovlivňuje podnik především tím, že do značné míry předurčuje jeho logistiku. Logistikou rozumíme řízení materiálových a výrobkových toků od zdroje k uživateli. V případě stacionární výroby se k vlivu geografického okolí přihlíží při volbě lokalizace podniku. Např. uhelná elektrárna se postaví blízko zdroje uhlí, aby se ušetřili dopravní náklady.
Sociální okolí •
Každý podnik by měl zkoumat a zvažovat důsledky své činnosti pro společnost. V ideálním případě by tato činnost měla být prospěšná jak podniku tak i společnosti. To se ovšem v reálném životě realizuje velmi obtížně. Zisková orientace staví do popředí zájmy vlastníků a manažerů, které se mohou dostat do rozporu se sociálními zájmy okolí. Podnik by měl usilovat i o rozvoj svého sociálního okolí. Jedná se např. dary obci ve které působí, podpora obecně prospěšných aktivit, dotace různým sdružením působícím v jeho okolí (sponzorství sportu) atd. Cílem by mělo být dosáhnou sociálního smíru.
Politické okolí •
Politické okolí ovlivňuje podnik jako např. zájmy politických stran a to nejen vliv velké politiky na celostátní úrovni, ale i malá komunální politika (obce) mohou ovlivnit chování podniku (např. poskytnutí nových pozemků pro rozvoj, zajištění dopravy pro zaměstnance atd)
Právní okolí •
Právo a jeho instituty vytvářejí rámec prakticky pro všechny podnikové činnosti. Právní normy stanoví jaké chování podniku je přípustné a jaké nikoliv. Nejdůležitější normou týkající se podnikové sféry je obchodní zákoník. Vedle toho existuje velké spektrum zákonů, které nadto definují možnosti a bariéry podnikání. Např. ochrana spotřebitele, hygienické normy, úprava činnosti investičních fondů atd…
5
Ekonomické okolí •
Ekonomické okolí má pro podnik zásadní význam. Z ekonomického okolí získává podnik výrobní faktory a na toto okolí se obrací se svými výrobky a službami. Podnik je ve svém rozhodování a chování ovlivněn celkovou hospodářskou situací země a její dynamikou. Jedná se zejména o tyto faktory: -
Dostupnost a ceny výrobních faktorů (půda, práce, kapitál).
-
Daňová zátěž podniků. Daňová politika státu u nás hledá cestu mezi dvěma póly. Na jedné straně musí zajistit daňový výnos pro státní pokladu, ale současně nesmí podniky zatížit tak, aby ztratily motivaci k podnikání. Pomineme-li daňové úniky, musí se podniky daním přizpůsobit, nebo přesunout své sídlo do zemí kde je daňový ráj (Monako, Bahamy). Po vstupu ČR do EU došlo a dochází i v této oblasti k harmonizaci (podobná či stejná soustava daní, sbližování daňových sazeb)
-
Hospodářský růst, měnový a devizový vývoj. Rozvoj i možnosti expanze podniku souvisí těsně s makroekonomickým růstem. Míra inflace (roční tempo růstu cen) ovlivňuje ceny výrobních faktorů, poptávku i koupěschopnost zákazníků. Devizové kurzy, inflace a devalvace mají na podniky významný vliv i pokud jde o rizika spojená do mezinárodního obchodu. Hospodářský růst umožňuje zvyšování kupní síly obyvatelstva, což se projevuje v růstu poptávky.
•
K ekonomickému okolí patří i odběratelé (zákazníci) a dodavatelé podniku a finanční instituce (zejm. banky).
Ekologické okolí •
Ekologie je faktorem, který musí podniky stále více respektovat. Nečiní-li to ze své vůle, nutí je k tomu nejen státní instituce, ale i velmi aktivní občanská sdružení. Ekologie na jedné straně vytváří v podnikání řadu bariér, protože ekologizace řady technologií (dobývání zlata chemickou cestou) i již existujících výrobků (výrobky obsahující azbest a feon) představuje pro podniky ekonomickou zátěž. Na druhé straně dává podnikům mnoho šancí, např. při výrobě ekologicky nezávadných výrobků, recyklaci obalů atd. Tuto oblast dnes upravují směrnice EU a při nedodržení je to sankcionováno.
Technologické okolí •
Technologické okolí a změny technologie jsou zdrojem a motivem technického a technologického pokroku, který umožňuje podniku dosahovat lepších hospodářských výsledků, zvyšovat konkurenční schopnost a humanizovat práci. To může mít i své stinné stránky, k nimž patří někdy negativní vliv na životní prostředí, vznik sociální problémů (stroje nahrazují lidi) atd.
6
Etické okolí •
Etika hraje v životě podniků stále významnější úlohu. V obecné poloze se etika zabývá tím, co je a není dobré a jaké postoje by měl člověk, reps. Instituce zaujímat, aby jednal v souladu s tím, co se obecně považuje za správné a spravedlivé. V podnikatelském světě znamená dodržování etických principů např. poskytování pravdivých informací, korektní hospodářské soutěžení, poskytování dobrých služeb zákazníkům atd.
•
Pokud je v dané společnosti vyvinuto etické myšlení, může účinně překlenovat mezery nebo nekonzistence v právní řádu.¨
Kulturně historické okolí •
Kulturně historické okolí se vytváří po mnoho let (staletí). Celková vzdělanostní a kulturní úroveň obyvatelstva je jednou z podmínek ekonomického rozvoje, přechodu ke složitějším technologiím a technickému pokroku.
•
Např. potravinářské firmy musí respektovat staleté spotřební zvyklosti velkých náboženských komunit.
3. Efektivnost podniku a její základní kategorie 3.1 Výrobní faktory a jejich klasifikace • Výrobou je činnost která tvoří hodnotu. Výroba zahrnuje všechny hospodářské činnosti spojené se zajištěním výrobků a služeb, tj. statků pro konečného spotřebitele. V užším pojetí se výrobou rozumí zpracování surovin a materiálů do finálních statků. •
Aby se mohla výroba uskutečnit, musí se spojit tři výrobní faktory. Jsou to půda (A), práce (L) a kapitál (K).
•
Z hlediska podnikové ekonomiky je členění výrobních faktorů modifikováno a více konkretizováno. Podnikové výrobní faktory jsou pak tyto: 1. dispozitivní (řídící) práce (podnikové řízení) 2. výkonná práce, 3. dlouhodobý hmotný majetek (pozemky, budovy, stroje, nástroje atd.) 4. materiály (suroviny, provozní látky atd.)
•
Výrobní faktor 1 se označuje jako dispozitivní výrobní faktor, výrobní faktory 2-4 se označují jako elementární výrobní faktory.
Dispozitivní faktor •
Ten má rozhodující význam. Někdy se označuje jako management, organizace, manažerský talent. Bez tohoto výrobního faktoru nemohou být ostatní výrobní faktory účelně a hospodárně využívány. Jeho úkolem (managementu) je zajistit optimální kombinaci všech výrobních faktorů. Management provádí řadu činností od plánování,
7
vytváření organizace, rozdělování úkolů, běžného rozhodování, koordinace až po kontrolu plnění cílů a dílčích úkolů včetně dohledu. Sem zahrnujeme i controlling a vnitřní audit. Výkonná práce •
Je druhým významným podnikovým výrobním faktorem. Je to lidská energie a duševní schopnosti vynakládané pracovní silou (člověkem) při výrobě statků. Způsobilost pracovní síly k výkonu určitých činností závisí na tělesné konstituci, nadání, věku, přirozených vlohách, stupni vzdělání, odborné výchově a praktických zkušenostech. Cenou práce jsou mzdy (u managementu obvykle hovoříme o platech) a další osobní (personální) náklady.
•
Mzdové náklady tvoří hrubá mzda, tj. součet základní mzdy (časové, úkolové, prémiové), přesčasové mzdy (mzda a příplatky za přesčasové hodiny včetně příplatků za práci v sobotu a neděli, svátky, noční práce, práci ve ztížených pracovních podmínkách) a vedlejší mzdové náklady (placená dovolená, dny svátků, placené dny pracovní neschopnosti, placené prostoje, zákonné sociální dávky)
•
Množství outputu (výrobků) připadající na jednoho pracovníka, označujeme jako produktivitu práce.
Dlouhodobý hmotný majetek •
Dříve nazýván investiční majetek, zahrnuje soubor věcných prostředků, které nejsou spotřebovávány v jednom výrobním cyklu (jako např. materiál), ale slouží v podniku delší dobu. (z praktických důvodů je pro něho stanovena i minimální cena 40 tisíc Kč a doba používání delší než 1 rok).
•
Patří sem pozemky, budovy, stavby, stroje, nástroje, dopravní prostředky, výpočetní technika.
•
Rozlišujeme technickou a ekonomickou životnost. Technická životnost je dána způsobilostí plnit technický (výrobní) účel, tj. produkovat technicky nezávadné statky (výrobky a služby). Ekonomická životnost je dána jejich schopností zajistit potřebnou hospodárnost, tj. vyrábět statky s takovými náklady, které jsou schopné konkurence.
•
Tyto prostředky v době své životnosti ztrácí svou užitnou (rychleji obvykle na konci své životnosti) i tržní hodnotu (rychleji obvykle hned po uvedení do provozu.) Užitnou i tržní hodnotu ztrácí nejen tím, že jsou používány, ale i vlivem technického pokroku, který přináší nové dokonalejší prostředky.
•
Vyjádření postupného snižování jejich hodnoty jsou odpisy. Ty jsou nákladovou položkou a jako takové jsou součástí ceny výrobků produkovaných těmito prostředky. Prodejem výrobků se částky odpisů vrací do podniku (odpisy plní nejen funkci nákladovou, ale i střádací). Výše odpisů ovlivňuje výši zisku (čím vyšší jsou odpisy, tím nižší je zisk), jsou pro daňové účely zákonem předepsány způsoby odpisování a
8
odpisové sazby pro jednotlivé skupiny dlouhodobých aktiv. Odepisování je buď rovnoměrné (lineární) nebo zrychlené (degresivní). Dlouhodobý majetek je zatříděn do odpisových skupin a pro každoou skupinu je stanovena doba odpisování a roční dopisové sazby. Pozemky a umělecká díla se však podle zákona neodepisují. •
S hmotným majetkem jsou spojeny i další náklady – pojištění a majetkové daně.
Materiál •
Sem patří suroviny, základní materiály, pomocné a provozní materiály, součástky, obaly atd. Počítáme sem i energii.
•
Suroviny jsou přírodní látky v původním stavu (např. žel. Ruda) zákadní materiály jsou částečně zpracovány a stávají se základní substancí výrobku (ocel, plechy) pomocné materiály napomáhají ke vzniku výrobku, netvoří však jeho hlavní látkovou substanci (např. barvy, lepidla), provozní látky nevcházejí do výrobku, ale napomáhají k jeho vzniku (např. mazadla, palivo).
3.2 Kombinace výrobních faktorů • U většiny výrob jde o spojení a kombinaci všech výrobních faktorů, u některých však mohou některé výrobní faktory chybět (např. pro poskytování služeb není nutný materiál). Nikdy však nemůže chybět lidská práce, ať již jako výkonná nebo práce dispozitivní. •
Účelně spojit a kombinovat výrobní faktory do efektivně fungující jednotky je úkolem managementu (dispozitivního faktoru)
•
Proporcionalita výrobních
faktorů
je dána přírodně
technickými
činiteli,
cenou
jednotlivých výrobních faktorů a náklady, které jsou s jejich fungováním ve výrobě spojeny. V průběhu času se tyto proporce mění, např. dochází k nahrazování (substituci) ruční práce prací strojů. •
V praxi začíná kombinace výrobních faktorů již při založení podniku. Projektuje se výrobní kapacita (velikost závodu, počty strojů). Výrobní kapacita musí být zajištěna potřebnými pracovníky (výkonnými i řídícími). Jinak dojde buď k nevyužití výr. kapacity, nebo zbytečně zaměstnaným pracovníkům. Obojí znamená pro podniky ztráty.
•
Důležitou součástí plánovacích prací při založení podniku (závodu) je jeho umístění (lokalizace). Umístění podniku ovlivňuje řada faktorů. Mezi hlavní patří charakter surovin, vzdálenost místa spotřeby, charakter výrobního procesu, kvalifikovaná pracovní síla, existující infrastruktura, daňové a jiné podmínky podnikání, cena půdy atd.
•
Do jednotlivých výrob vstupují výrobní faktory v různém množství, často se stává, že jeden konkrétní výrobní faktor převažuje (to posuzujeme podle nákladové struktury produkce). Podle převažujícího výrobního faktoru můžeme rozlišit výroby (podniky):
9
-
investičně (kapitálově) náročné: např. elektrárenství, těžební průmysl atd. V jejich nákladech představují významný podíl odpisy
-
pracovně náročné: např. průmysl skla, porcelánu a keramiky, optický průmysl. V jejich nákladech významný podíl představují mzdové náklady
-
materiálově náročné: např. potravinářský průmysl, hutnický průmysl, chemický průmysl. V jejich nákladech dominují náklady na spotřebu materiálu. (Je-li vysoký podíl nákladů na energii, hovoříme o výrobách energeticky náročných)
•
Toto zařazení podniku do určité skupiny převažujícího výrobního faktoru je důležité zejména pro orientaci managementu na hlavní zdroje snižování nákladů a tím i zvyšování efektivnosti.
3.3 Spotřeba výrobních faktorů – náklady podniku • Náklady podniku můžeme charakterizovat jako peněžně vyjádřenou spotřebu výrobních faktorů vynaložených na tvorbu podnikových výnosů včetně dalších nutných nákladů spojených s činností podniku. Některé se spotřebovávají najednou (materiál), některé postupně (stroje se opotřebovávají). Toto je pojetí nákladů ve finančním účetnictví, které je základem pro výpočty daní. •
Ekonomické pojetí nákladů je poněkud jiné. Charakterizuje to co bylo skutečně obětováno. Tzn. Nejen to co bylo v penězích zaplaceno, ale vše co bylo obětováno. Když výrobce použije svůj kapitál, účetní nezahrne úrokové náklady protože nebyla zaplaceny. Ekonom bere v úvahu oběť učiněnou výrobcem tím, že použil vlastní kapitál a do ekonomických nákladů zahrne úroky ve výši rovnající se částce úroků, kterou by výrobce obdržel v případě, že by svůj kapitál půjčil (např. bance od které by získal úrok). Do ekonomických nákladů patří např. úroky z vlastního kapitálu, ušlá mzda podnikatele (podnikatel by mohl místo podnikání být zaměstnán a dostávat mzdu) a jiné tzv. oportunitní (alternativní) náklady např. podnikatelské riziko.
•
Od nákladů musíme odlišit peněžní výdaje, které představují úbytek peněžních fondů (hotovostí, stavů na bankovních účtech). Např. nákup stroje netvoří náklady podniku, i když je peněžním výdaje. Náklady jsou až odpisy stroje.
3.3.1 Druhové třídění nákladů • Druhové třídění nákladů vychází z výrobních faktorů – práce (osobní náklady), dlouhodobý hmotný majetek (odpisy), materiál (spotřeba materiálu a energie) Základní nákladové druhy •
Spotřeba materiálu, energie a externích služeb
•
Osobní náklady (mzdy, platy, provize, náklady na zdr. a soc. poj.
10
•
Odpisy hmotného i nehmotného dlouhodobého majetku
•
Finanční náklady (úroky z půjček)
3.3.2 Účelové třídění nákladů • Používá se třídění nákladů podle útvarů a podle výkonů. Vnitropodnikovým útvarem jsou střediska. Střediska jsou místně vymezené části podniku (např. slévárna, mechanická dílna, odbytový útvar atd.), které evidují náklady za něž jsou zodpovědny (nákladová střediska), nebo i zisk (hospodářská střediska). Pokud není podnik členěn na střediska (obvykle malé podniky), používá se pouze třídění podle výkonů. Třídění nákladů podle útvarů •
Je sledováním nákladů podle středisek. Náklady, které lze přímo připočítat určitému nákladovému středisku, označujeme jako jednicové náklady střediska, náklady, které nelze připočítat přímo, ale pouze pomocí určitého klíče, označujeme jako režijní náklady střediska, nebo též střediskové náklady. Obvykle se v podniku rozlišují režijní náklady materiálové, výrobní, správní a odbytové. Přehledem nákladů je rozpočet.
Třídění nákladů podle výkonů •
Umožňuje zjišťování nákladů podle jednotlivých výrobků. Umožňuje zjistit výnosnost (rentabilitu) výrobků a tím usměrňovat strukturu výrobního programu. Přímé náklady lze přiřadit jednotlivým druhům výrobků. Nepřímé náklady jsou společně vynakládány na více druhů výrobků nebo na chod celého útvaru.
•
Písemný přehled o jednotlivých položkách nákladů a jejich úhrnu na kalkulační jednici nazýváme kalkulace nákladů (kalkulační jednicí j určitý výkon např. výrobek, polotovar, služba, vymezený měřící jednotkou, např. 1ks, 1kg, 1m2, 1 min). Přehled jednotlivých položek nákladů dává všeobecný kalkulační vzorec.
Všeobecný kalkulační vzorec používaný v ČR 1. přímí (jednicový) materiál 2. přímé (jednicové) mzdy 3. ostatní přímé (jednicové) náklady 4. výrobní (provozní) režie vlastní náklady výroby (1 až 4) 5. správní režie vlastní náklady výkonu (1 až 5) 6. odbytové náklady úplné vlastní náklady výkonu (1 až 6) 7. zisk (ztráta) prodejní cena
11
3.3.3 Náklady podle závislosti na změnách objemu výroby •
Podle závislosti na změnách objemu výroby třídíme náklady na variabilní (proměnné) a fixní (stálé).
Variabilní náklady Se mění se změnami objemu výroby. Např. jednicový materiál a jednicové mzdy rostou s vyšší výrobou. Fixní náklady Zůstávají na stejné úrovni bez ohledu na měnící se objem výroby. (nájemné, pojištění) •
Vztah nákladů a objemu produkce se dá zachytit matematickými funkcemi, které nazýváme nákladové funkce. Nejjednodušší je lineární funkce (zachycuje proporcionální růst nákladů)
Celkové náklady TC = FC + n * q TC jsou celkové náklady v Kč FC jsou fixní náklady n jsou variabilní náklady na jednotku produkce (např. 1 ks. ) q objem výroby (např. v kusech) Průměrné (jednotkové) náklady AC = FC / q + n S rostoucím objemem výroby průměrné náklady klesají, neboť fixní náklady se rozpouštějí do stále většího objemu produkce 3.3.4 Náklady podle původu spotřebovaných vstupů • Spotřebované vstupy mohou pocházet z okolí podniku (prvotní, externí náklady) nebo též uvnitř (druhotné, interní náklady) •
Prvotní (externí) náklady jsou například spotřebovaný materiál.
•
Druhotné (interní) náklady vznikají spotřebou vnitropodnikových výkonů např. vlastní výroba páry, nebo el. energie)
3.4.5 Náklady podle podnikových funkcí • Obvykle se rozlišují náklady podle těchto hlavních podnikových funkcí: -
náklady na pořízení
-
náklady na skladování
-
náklady na výrobu
-
náklady na správu
-
náklady na odbyt
12
3.4.6 Další kategorie nákladů Mezní (marginální) náklady Tvoří přírůstek nákladů vyvolaný přírůstkem výroby o jednu jednotku. Nebo-li o kolik se zvýší celkové náklady, když se zvýší výroba o jednotku. Náklady potřebné k rozšíření objemu výroby o jednotku (ks., kg, atd…) Mezní (marginální) tržby Tvoří přírůstek tržeb vyvolaný přírůstkem prodeje (výroby) o jednotku. Nebo-li o kolik se zvýší tržby, když se prodá další jednotka výroby. •
Mezních nákladů a příjmů využívají manažeři pro stanovení objemu produkce, který přinese maximální zisk. Ekonomická teorie totiž hovoří, že maximálního zisku se dosáhne při rovnosti mezních nákladů a mezních tržeb.
Oportunitní (alternativní) náklady Jsou hodnota, která musí být obětována když zdroje (práce, kapitál) nejsou použity na nejlepší možnou alternativu. Nazýváme je též někdy náklady ušlých příležitostí. Rozhodnemeli se např., že místo výrobku A budeme vyrábět výrobek B, potom relevantní náklady výrobku B budou zahrnovat i zisk výrobku A. 3.4 Výsledek činnosti podniku – výnosy a zisk • Výsledkem činnosti podniku jsou výrobky nebo služby. Peněžním oceněním souboru realizovaných výrobků a služeb za určité období jsou výnosy podniku a to bez ohledu na to zda došlo k jejich inkasu (zaplacení). Tím se výnosy odlišují od peněžních příjmů. Např. již vystavením faktury za výrobek či službu vzniká ihned výnos avšak příjem bude realizován
až
po
zaplacení
faktury
(třeba
za
14 dní). Analogické je to i u nákladů a výdajů. •
Hlavními výnosy výrobního podniku jsou tržby za prodej vlastní výrobků a služeb. Tržby T jsou závislé na fyzickém objemu prodejů výrobků (q) a cenách jednotlivých výrobků (p).
Tržby = p (cena) * q (množství) •
Podniku se bude snažit maximalizovat prodej svých výrobků a služeb při co nejvyšší ceně. Je však nutno upozornit, že v podmínkách tržního hospodářství jsou ceny produktem trhu. Podnik pokud nemá monopolní postavení, nemůže svým objemem nabízených výrobků cenu nijak ovlivnit. Vztah mezi nabídkou a poptávkou zachycují nabídkové a poptávkové funkce. Jejich výklad je předmětem mikroekonomie.
•
Výnosy podniku za určité období (měsíc, rok) jsou zachyceny ve výkazu zisků a ztrát (výsledovka) Stejně jako náklady jsou sledovány ve třech skupinách:
13
•
-
provozní výnosy
-
finanční výnosy
-
ostatní výnosy
Rozdíl mezi výnosy a náklady podniku za určité období tvoří hospodářský výsledek podniku. Jsou-li výnosy V vyšší než náklady N označujeme jej jako zisk Z. Jsou-li výnosy nižší než náklady, označujeme jej jako ztrátu.
•
Zisk je základním motivem podnikání a tím i hlavním kritériem pro rozhodování. Zisk je hlavním zdrojem samofinancování a důležitou součástí mnoha poměrových ukazatelů. Např. rentability (výnosnosti) vlastního kapitálu
•
Je však rozdíl mezi účetním ziskem (zjistíme ho z účetnictví) a daňovým ziskem (vypočte se úpravami účetního zisku, které vyplývají z daňových zákonů) a ekonomickým ziskem. Např. pokuty a penále jsou nákladem podniku z hlediska účetního zisku, avšak pro výpočet daňového zisku nelze o pokuty a penále snížit daňový základ sloužící k výpočtu daně z příjmů.
3.5. Efektivnost • Vyrábí-li podnik výrobky uspokojující potřeby
trhu s maximálním využitím všech
výrobních faktorů, přičemž výrobní faktory jsou v optimálním množství může prohlásit, že podnik vyrábí efektivně. •
Efektivnost vyjadřuje poměr výstupu (output) – výrobky, služby ke vstupu (input) – výrobní faktory
•
Pak můžeme měřit účinnost každého jednotlivého výrobního faktoru. Např. účinnost lidské práce (produktivita práce), účinnost strojů (produktivita strojů), účinnost využití materiálu (množství spotřebovaného materiálu na jednotku produkce a rychlost obratu zásob)
Měřítko efektivnosti = hodnota výstupu / hodnota vstupu •
V posledních letech se objevuje ukazatel měřící ekologickou zátěž. Ten vyjadřuje poměr veškerých spotřebovaných
materiálových a energetických zdrojů k výslednému užitku
výrobku (služby) Např. notebook vážící 2,8 kg představuje ekologickou zátěž 430 kg přírodních zdrojů. Cílem je snižovat hodnotu tohoto zlomku což se děje šetřením přírodních zdrojů, snižováním odpadu, recyklací materiálu, prodlužováním životnosti výrobku, zvyšováním užitých vlastností výrobku. Hovoří se též o ekologické ceně výrobků a služeb. Tou se rozumí plná cena včetně externích nákladů při jejich výrobě a provozu. •
Obtížné je postihnou externality (efekt z přelévání).
14
Kladná externalita:- činnost jednoho subjektu přináší přínosy (zisky) jinému aniž za to platí. Např. včely jednoho subjektu opylí stromy v sadu jinému subjektu který má pak větší výnosy. Za toto však první subjekt nemá žádný příjem. Záporná externalita:- činnost jednoho subjektu přináší náklady jinému subjektu aniž mu je někdo hradí. Např. Elektrárna vypouští emise a ty pak ničí někomu les. Zvýšené náklady na údržbu lesa pak majiteli elektrárna nehradí.
4. Cíle podniku a jeho funkce (činnosti) •
Podniky stejně jako jednotlivci ve svém chování sledují určitý cíl, tj . stav nebo výsledek, kterého má podnik (jednotlivec) dosáhnout. Ten závisí na účelu, pro který byl podnik založen a který je důvod jeho existence. Primárním cílem je maximalizace zisku. Dalším cílem může být snaha dlouhodobě přežít, zvýšit podíl na trhu, zničit konkurenci.
•
Zisk v a. s. může být vyplacen ve formě peněz (dividend akcionářům) nebo zadržen a použit na investice, což zvyšuje hodnotu podniku (akcií).
•
Akcionáři chtějí jak trvalý proud dividend, tak i růst tržní ceny svých akcií (za tržní ceny mohou své akcie prodat na burze)
•
Rozhodnutí o tom, kolik z běžných výnosů (zisků) bude vyplaceno ve formě dividend a kolik bude zadrženo a reinvestováno, je označováno jako dividendová politika
4.1 Odlišnosti cílů velké společnosti a malého podniku Velká společnost •
Obvykle ji vlastní akcionáři, kteří sami firmu neřídí, ale její řízení svěřují placeným managerům. Akcionáři na valné hromadě volí představenstvo, které jmenuje vrcholové managery – ředitele (tzv. top-management). Tím dochází k oddělení vlastnictví od řízení Vzniká tak problém řešení vztahů mezi vlastníky (akcionáři), statutárními orgány, vrcholovým managementem a ostatním zájmovými skupinami (zájmové skupiny viz. dále)
•
Dále je otázka, zda vrcholoví manageři (ředitelé) mají striktně sledovat jen zájmy svých akcionářů (kteří v době globalizace mohou být třeba na jiném kontinentu), nebo zda jsou odpovědni i za blaho a prospěch svých zaměstnanců, zákazníků a obce ve které podnikají. Tuto odpovědnost lze považovat za věc etiky (zajistit dobré pracovní prostředí pro zaměstnance, chránit životní prostředí, platit daně státu). Toto představuje zvýšené náklady. Je otázkou, zda je podnik ochoten je vynaložit, když zvýšenými náklady oproti jiným podnikům, které se tak nechovají, ztrácí konkurenční schopnost a hrozí mu vytlačení z trhu. Praxe tržního hospodářství ukazuje, že řada
15
podniků musí být k sociální odpovědnosti přinucena různými zákony a vládními (dnes i opatřeními EU), neboť jejich podnikatelská etika je značně slabá (zvláště v transformujících se ekonomikách jako je naše). Manageři musí vzít v úvahu i cíle ostatních interesentů tzv. zájmových skupin. Každá zájmová skupina sleduje své cíle. •
•
Zájmové skupiny: -
zaměstnanci: sledují co nejvyšší mzdy
-
zákazníci: sledují nízké ceny
-
dodavatelé: sledují vysoké ceny
-
investoři: co nejvyšší úroky a vrácení svého vkladu
-
stát a obce: maximální výběr daní a vytváření zaměstnanosti
Všichni však mají společný zájem na dlouhodobé existenci firmy.
Malé firmy •
Malé firmy se liší od velkých firem formou vlastnictví, způsobem a úrovní svého řízení a možnostmi přístupu ke kapitálovým zdrojům. Velké firmy jsou většinou akciovými společnostmi, malé firmy patří zpravidla jednotlivci. Vlastník malé firmy je mnohem těsněji spjat se svou firmou, než akcionáři velké firmy. Ti obvykle vlastní akcie různých firem a mají tak vytvořeno určité portfolio akcií. Přecházejí z odvětví do odvětví a v případě neúspěchu v jednom podniku jsou daleko méně ohroženi než vlastník malé firmy, který veškerý svůj kapitál investuje do své firmy a na své firmě je obvykle s celou svou rodinou životně závislý.
•
Malá firma má ztížený přístup k úvěrům a na kapitálové trhy. Pro řadu malých firem je hlavním způsobem financování jejich růstu zadržování zisku.
•
V malé firmě je obvykle spojeno vlastnictví s řízením. Malý podnikatel nemá na špičkové managery.
•
Dalšími cíli v malé firmě je např. „být svým pánem“, realizovat své sny z dětství, udržet a pokračovat v rodinné tradici (u nás byla tato tradice přerušena, avšak mnoho malých podnikatelů na ní po roce 1989 navázalo)
4.2 Další druhy cílů Vrcholové: -maximalizace hodnoty podniku Podřazené:- např. zvýšení obratu prodejem nového výrobku Maximalistické:- maximalizace zisku Minimalistické:- minimalizace nákladů Dlouhodobé, krátkodobé
16
Ekonomické:- obrat, podíl na trhu, objem výroby, celkový kapitál, vlastní kapitál, cizí kapitál, likvidita (schopnost majetku přeměnit se na peníze – hotovost), zisk, náklady, produktivita Technické cíle:- rozvoj technologií, zavedení nových výrobků Sociální cíle:-vytváření pracovních příležitostí, ochrana životního prostředí 4.3 Funkce (činnosti) podniku •
Své cíle uskutečňuje podnik svou činností. Ta se liší podle charakteru podniku (výrobní podniky, podniky poskytující služby) dále podle odvětví (průmyslové, zemědělské, stavební podniky), podle velikosti (malé, střední, velké), podle vlastnictví (soukromé, veřejné, smíšené), podle právní formy (podniky jednotlivce, osobní společnosti, kapitálové společnosti, družstva).
•
Funkcí podniku je přeměnit vstupy na výstupy (u výrobního podniku je to např. suroviny, energii, práci na výrobky)
•
Nyní se zaměříme na výrobní podnik (průmyslový podnik)
•
Výrobní podniky zajišťují tyto podnikové funkce: -
prodejní (odbytovou)
-
zásobovací (nákup, doprava, skladování)
-
výrobní (provozní)
-
personální
-
investiční
-
vědecko-technickou
-
správa
Prodejní funkce Jejím úkolem je prodat na trhu výrobky nebo služby. Zahrnuje řadu činností jako je výzkum trhu (potřeby poptávky), stanovení nabízeného sortimentu výrobků (výrobková politika), stanovení cen, platebních podmínek, slev (cenová politika), volba odbytových cest, vlastní prodej, propagace a reklama, servis – tyto činnosti označujeme jako marketing Výrobní funkce V nejužším pojetí zahrnuje zhotovování výrobků. Zásobovací funkce Úkolem je zajištění surovin, materiálů včetně jejich dopravy, příjmu, skladování a předávání do výroby. Personální funkce Jejím úkolem je zajistit rozhodující výrobní faktor – tzn. pracovníky. Zahrnuje řadu činností, jako je nábor pracovníků a jejich výběr, zvyšování jejich kvalifikace, vytváření optimálních
17
pracovních podmínek, vytváření určitého systému zainteresovanosti (benefity, odměny, prémie), sociální a kulturní péče o pracovníky. Investiční funkce Úkolem investiční funkce je zajisti pro podnik všechen potřebný dlouhodobý majetek (pozemky, budovy, stroje, zařízení, dopravní prostředky). To vše se děje v úzké souvislosti s finanční funkcí, která pro ni zajišťuje potřebný kapitál. Formou pořízení dlouhodobého majetku ji i leasing. Finanční funkce Úkolem finanční funkce je obstarání finančních prostředků (kapitálu). A to jak z vlastních zdrojů (zisku) nebo z cizích zdrojů (půjčky, úvěry) Vědecko-technická funkce V průmyslových podnicích je zaměřena především na aplikovaný výzkum a realizaci nových nebo inovovaných výrobků a technologií. Zabývá se i běžným zdokonalováním výroby. Správa Někdy bývá nazývána všeobecná správa nebo všeobecný administrativa. Zahrnuje rozmanité činnosti převážně administrativní, které zajišťují chod celého podniku. Patří sem např. organizace, plánování, statistika, účetnictví, právní oddělení.
5. Typologie podniků 5.1 Podniky podle právní formy 5.1.1 Podniky jednotlivce •
Podnik jednotlivce (podnik fyzické osoby) je vlastněn jednou osobou.
•
Podnikání v menším rozsahu má dvě výhody:
•
•
-
k jeho založení stačí i menší kapitál
-
regulace ze strany státu je minimální
Nevýhody jsou: -
obtížný přístup ke kapitálu (půjčka u banky)
-
neomezené ručení za závazky (tzn. ručení i svým soukromým majetkem)
-
omezená životnost firmy (daná délkou života majitele – živnostníka)
Podniky jednotlivce mají obvykle formu živnosti. Je to soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Živnost může provozovat fyzická osoba nebo právnická osoba (obch. spol., družstva).
•
Aby jednotlivec se mohl stát živnostníkem musí splnit několik podmínek vyplývajících z živnostenského zákona. Musí splňovat všeobecné podmínky provozování živnosti (18+let, bezúhonost, způsobilost k právním úkonům, nemít daňové nedoplatky a
18
nedoplatky na sociálním pojištění). U některých živností (řemeslné, vázané, koncesované) musí splňovat ještě další podmínky např. odbornou způsobilost •
Živnosti dělíme na ohlašovací a koncesované
•
Ohlašovací živnosti se dále dělí na řemeslné (zámečnictví, hodinářství, hostinská činnost), vázané (výroba kotlů, autoškola, revize el. a plyn zařízení), volné (všechny ostatní). Kam která živnost patří zjistíme v přílohách živnostenského zákona. Ohlašovací živnosti mohou být provozovány při splnění stanovených podmínek (všeobecné popř. odborná způsobilost) na základě ohlášení. Odborná způsobilost se prokazuje vyučením v oboru a praxí.
•
Koncesované živnosti se mohou vykonávat jen na základě koncese (povolení), kterou uděluje živnostenský úřad. Její udělení vyžaduje, aby uchazeč měl požadované vzdělání, absolvoval speciální kurzy apod. Koncesovanou živností je např. výroba a opravy zbraní, taxislužba, cestovní kancelář, pohřební služby.
•
Průkazem o právu vykonávat živnost je živnostenský list nebo koncesní listina. Vydává je živnostenský úřad, ten také vede živnostenský rejstřík, kam zapisuje podnikatele, kteří mají živnost v jeho územním obvodu působnosti. Místnost ve které je živnost provozována, se nazývá provozovna (může to být i stánek).
•
Živnostní nejsou činnosti lékařů, advokátů, auditorů – ti hospodaří pole zvláštních předpisů.
•
Co do počtu podniků jednotlivce převládají v každém hospodářství s tržní ekonomikou. Z hlediska podílu na HDP (hrubý domácí produkt) tvoří jen malou část HDP.
5.1.2 Osobní společnosti • Jejich obecnou charakteristikou je to, že jsou vytvořeny a vlastněny dvěma nebo více osobami, které se dělí o zisky společně a jsou odpovědné za všechny ztráty. Společníci se osobně zúčastňují podnikání (odtud i název těchto společností). Jejich výhody a nevýhody jsou podobné jako u společnosti jednotlivce. Tyto společnosti však do určité míry překonávají kapitálovou nedostatečnost podniků jednotlivce i jeho omezenost kvalifikační (ve společnosti mohou být specialisté v určitých profesích). Stabilita společnosti závisí na vzájemném vztahu partnerů. V ČR existují dvě formy osobních společností (Veřejná obchodní společnost – V. O. S. a Komanditní společnost – K. S.) Veřejná obchodní společnost je sdružení nejméně dvou podnikatelů, kteří podnikají pod společným jménem, jehož součástí musí být označení právní formy „veřejná obchodní společnost“ nebo „veř. obch. spol.“ nebo V. O. S. Společnost je právnickou osobou a zapisuje se povinně do obchodního rejstříku. Společníci vkládají do společnosti peněžité i nepeněžité vklady (minimální výšen není stanovena), které se stávají majetkem společnosti. Za závazky
19
společnosti ručí a to je důležité veškerým svým majetkem (tzn. i soukromým). Obchodní vedení je v rukou všech společníků (statutárním orgánem – tzn. ten kdo jedená za společnost je každy ze společníků, pokud se ve společenské smlouvě nedohodli jinak (zde vidíme typickou dispozitivní právní normu – dává možnost subjektům dohodnout si to odchylně od ustanovení právní normy) Komanditní společnost je obchodní společnost kterou zakládají dva nebo více (neomezeno), z nichž jeden nebo více společníků ručí za závazky společnosti do výše svého vkladu (tzv. komanditisté) a jeden nebo více společníků ručí celým svým majetkem (komplementáři). Obchodní řízení firmy přísluší komplementářům, komanditisté mají pouze kontrolní pravomoc. Zisk se rozděluje podle společenské smlouvy. 5.1.3 Kapitálové společnosti • Jejich charakteristickým rysem je kapitálová účast společníků, nikoliv jejich osobní účast na podnikání nebo řízení společnosti. Společníci ručí za závazky společnosti jen do výše svého nesplaceného vkladu. Formami kapitálové společnosti v české republice jsou společnost s ručením omezeným a akciová společnost.
Společnost s ručením omezeným Je kapitálovou společností. (kapitál se vkládá povinně). Může být založena fyzickými i právnickými osobami a dokonce i jednou osobou. Maximální počet společníků je omezen na 50. Společnost odpovídá za své závazky veškerým svým majetkem, společník jen do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku. Obchodní jmého (jméno pod kterým je společnost zapsána v obchodním rejstříku) musí obsahovat označení „společnost s ručením omezeným“, „spol s r. o.“ nebo „s. r. o.“ Nejvyšším orgánem společnosti je valná hromada složená ze všech společníků (každý má hlasovací právo podle % svého vkladu), statutárním orgánem (ten kdo jedná za společnost navenek) je jednatel nebo jednatelé. Pokud to určí společenská smlouva je na valné hromadě volena i dozorčí rada. Založení i správa této společnosti je mnohem jednodušší než u akciové společnosti. Proto je tato forma podniku velmi oblíbená a rozšířená. První s. r. o. vznikaly počátkem 20 století Akciová společnost Je také kapitálovou společností, ve které je základní jmění rozvrženo na určitý počet akcií o určité nominální (jmenovité) hodnotě. Společnost může být založena jedním zakladatelem pokud je jím právnická osoba (tzn. jiná obchodní společnost, družstvo) nebo 2 či více zakladateli (fyzické i právnické osoby). Akciová společnost odpovídá za své závazky celým svým jměním, akcionář však za závazky společnosti neručí. Toto omezené ručení spolu s neomezenou životností (firma může pokračovat i když její zakladatelé odejdou) a snadné
20
přesuny vlastnictví (s akciemi se obchoduje) jsou její hlavní výhody. Nevýhodou je obtížnější založení, kontrola ze strany státu (audity, účetnictví, výroční zprávy), často nezájem akcionářů o záležitosti společnosti, dvojí zdanění příjmů (nejprve zisku společnosti, potom dividend akcionářů). Orgány společnosti jsou valná hromada, představenstvo (statutární orgán), dozorčí rada. Valná hromada (nejvyšší orgán) volí představenstvo a dozorčí radu. Představenstvo jmenuje generálního ředitele (nemusí ho však ustavovat). Obchodní jméno společnosti musí obsahovat označení „akciová společnost“, „akc. spol“ nebo a. s. Charakteristickým znakem akciové společnosti je akcie. Je to cenný papír s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se na řízení společnosti (volit představenstvo, dozorčí radu, přijímat stanovy, rozhodovat o rozdělen zisku aj.), podílet se na jejím zisku (výplata zisku s provádí pomocí dividend) a v případě likvidace podílet se na jejím zůstatku. Obsah akcie je závazně stanoven zákonem. Druhy akcií jsou např. na jméno, na majitele (kdo akcii předloží má práva akcionáře, listinné (fyzický papír), zaknihované (v elektr. podobě), prioritní, zaměstnanecké (motivace zaměstnanců na hospodářském výsledku). Akcie se obchodují na burze za tržní cenu (burzovní kurz), který je tvořena nabídkou a poptávkou po akciích určitého podniku. Poptávka a nabídka jsou ovlivňovány očekáváním investorů. Aktuální tržní cenu zjistíme z burzovního lístku burzy. V akciové společnosti dochází k oddělení správy a řízení od vlastnictví a akc. spol. se stává typickým představitelem manažerského podniku, ve kterém vlastníci přejímají pouze kapitálové riziko (mohou přijít o své investice – když je cena za kterou akcii získali vyšší než za kolik akcii prodají), na řízení podniku nejsou v podstatě účastni. Řízení těchto společností zajišťují placení manageři, kteří žádné akcie mít nemusejí. Často jsou však motivováni různými opčními programy (právo na nákup akcií za původní cenu, když cena akcií v budoucnosti po jejich dobrém řízení vzroste, pak akcie mohou prodat za vyšší tržní cenu a tím mají další zisk který je motivuje k dobrému řízení společnosti). Historie akciových společností sahá až do 15 století 5.1.4 Družstva V odborné literatuře je družstvo obvykle charakterizováno jako organizace vlastněná a provozovaná společností osob, jejímž cílem není vytvářet zisk, ale dávat užitek svým členům. Ve světě existují především družstva spotřební, nákupní, úvěrová (družstevní banky, záložny), výrobní (zemědělská, průmyslová, řemeslná), velkoobchodní. V Evropě jsou družstva oblíbenější formou organizace než v USA. Podle obchodního zákoníku je družstvo společenstvím neuzavřeného počtu osob, založeným za účelem podnikání nebo zajišťování hospodářských, sociálních nebo jiných potřeb svých členů. Sociální potřeba je např. bydlení. Bytová družstva, jsou založena za účelem poskytování bydlení svým členům. Družstvo v ČR musí mít nejméně 5 fyzických osob, nebo alespoň 2 právnické osoby. Další členy může
21
družstvo přijímat i po svém založení (běžné u bytových družstev). Družstvo je právnickou osobou (nikoliv však obchodní společností), která ručí za své závazky celým svým jměním (majetkem). Členové (pokud stanovy družstva nestanoví jinak) za závazky družstva neručí. Tzn. neručí svým soukromým majetkem. Základní jmění družstva tvoří vklady členů, zákonem je stanovena výše. Pro založení družstva je potřeba základní kapitál 50 000 Kč. Obchodní jméno musí obsahovat označení „družstvo“ Orgány družstva jsou členská schůze (zde má na rozdíl od akc. spol. každý družstevník jeden hlas), představenstvo (je statutárním orgánem) a kontrolní komise (kontroluje hospodaření družstva a představenstvo). V malých družstvech může funkci všech orgánů vykonávat členská schůze, která zvolí statutární orgán – předsedu družstva. Rozvoj družstevnictví v ČR nastal ve druhé polovině 19 stol., velkým propagátorem byl dr. František Kampelík – odtud i název „kampelička“. 5.1.5 Veřejné (státní) podniky Veřejnými (státními) podniky jsou obecně organizace, které zajišťují některé důležité služby, jako je železniční a vodní doprava, správa silnic, pošta, rozhlas, televize, radiokomunikace, nebo zajišťují strategické statky energie, zbraně, uhlí. Tyto organizace jsou buď zcela ve vlastnictví státu nebo územně správních celků, nebo v tzv. smíšeném vlastnictví (část patří soukromým vlastníkům). Tato sféra může být, a v některých státech je zcela zajištěna soukromými podniky. Ve vyspělých kapitalistických státech je obtížné čistě státní podnik vůbec nalézt. Stát ovšem zajišťuje některé služby, jako je obrana státu, bezpečnost, ochrana zdraví a životního prostředí, vzdělávání a budování infrastruktury (silnice, železnice). Bývalé socialistické státy, mezi nimi i naše republika, zdědili hospodářství s převládajícím státním sektorem. Jedním z úkolů transformace ekonomiky proto byla a dosud je privatizace. Ta vychází především z toho, že stát není dobrý hospodář, a proto je nutné převést podniky do soukromého vlastnictví. Činnosti které není schopen, nebo nechce zajistit soukromý sektor (ať již z finančních důvodů nebo jiných důvodů) zajišťuje stát pomocí neziskových organizací. Do neziskových organizací patří: rozpočtové organizace, příspěvkové organizace, občanská sdružení, nadace. Rozpočtové organizace Typickými přestaviteli jsou školy, soudy, státní zdravotnická zařízení. Jsou financovány ze státního rozpočtu nebo rozpočtů obcí, kam odvádějí i všechny své příjmy, pokud mohou vykonávat podnikatelskou činnost pak rozdíl mezi příjmy výdaji je dalším zdrojem financování jejich činnosti. Příspěvkové organizace
22
Jsou to různá kulturní zařízení např. divadla, knihovny, muzea, galerie. Jsou financovány z příjmů z vlastní činnosti, které obvykle nekryjí jejich výdaje. Zbytek je financován z rozpočtu státu nebo obce. Občanská sdružení Jsou to různé spolky (Spolek přátel výtvarných umělců Mánes), hnutí (Hnutí zemědelců, Pražané Praze), kluby (Klub českých turistů) a svazy (Agrární komora ČR, Svaz chemického průmyslu ČR). Vznikají registrací na Ministerstvu vnitra ČR. Zdrojem jejich příjmů jsou dary a členské příspěvky. Nadace Jsou zakládány účelově pro dosahování a podporu obecně prospěšných, většinou humanitních cílů. Jsou právnickými osobami. Finanční prostředky jim poskytl zakladatel nebo jsou tvořeny dary, příspěvky apod. 5.2 Podniky podle sektorů a hospodářských odvětví • Sektorem se rozumí část národního hospodářství, do níž je národní hospodářství podle určitého hlediska rozčleněno. Hovoří se např. o sektoru veřejném, soukromém a smíšeném, nebo o sektoru primárním (podniky prvovýroby, které získávají statky přímo z přírody, jako např. zemědělství, lesnictví, těžební průmysl) sekundárním (podniky druhovýroby, zpracovávající statky získané prvovýrobou (strojírenství, potravinářství, textilní průmysl) a terciálním (nevýrobní podniky, většinou podniky služeb, jako je obchod, doprava, banky atd.) •
Tradičním členěním ekonomiky je členění do tří hlavních sektorů: -
sektor zemědělství (zemědělství, rybolov a lesní hospodářství)
-
sektor průmyslu ( zahrnuje těžební, zpracovatelský průmysl, výrobu a distribuci el. energie, plynu, vody a dále stavebnictví
-
sektor
služeb
(zahrnuje
obchod,
peněžnictví,
pojišťovnictví,
dopravu,
skladování, spoje, školství, zdravotnictví, sociální služby) •
Historicky nejstarší strukturou národního hospodářství je struktura s převažujícím zemědělstvím, následovaným průmyslem a službami. V současné době v nejmodernějších ekonomikách převládají služby.
•
V ČR se hospodářská odvětví klasifikují podle odvětvové klasifikace ekonomických činností (OKEČ). Např. průmysl je roztříděn do 17 odvětví (průmysl paliv, energetický průmysl, strojírenství, průmysl potravin atd.), služby do 9 odvětví (obchod, pohostinství a ubytování, doprava, skladování, telekomunikace, peněžnictví a pojišťovnictví, veřejná správa, obrana, školství atd.)
23
5.3 Podniky podle velikosti •
Podle velikosti můžeme podniky členit na velké, střední a malé, popřípadě podrobněji do velikostních tříd. Kritériem třídění je počet zaměstnanců, velikost obratu, velikost kapitálu nebo zisku.
•
Počet zaměstnanců je nejužívanějším kritériem.
•
V ČR se v současné době používá kombinované kritérium, a to počet zaměstnanců a výše obratu. Podle Svazu průmyslu České republiky se za malý podnik považuje ten, který má méně než 100 zaměstnanců a roční obrat nepřesahuje 30 mil. Kč, střední podnik má méně než 500 zaměstnanců a obrat menší než 100 mil., ostatní podniky jsou velké
5.4 Podniky podle typu výroby • Tento pohled se týká jen podniků výrobních (průmyslových, zemědělských, stavebních). •
Rozdělení je pak podle produkčních forem
Hromadná výroba Podnik po dlouhou dobu, často pak za celé své trvání vyrábí pouze jeden druh výrobku (elektrárny, lihovary, pivovary, cihelny) Vázaná výroba Podnik kromě hlavního výrobku vyrábí ještě jeden nebo více výrobků sdružených nebo vedlejších (např. plynárna kromě plynu vyrábí koks, dehet, cukrovar vyrábí kromě cukru ještě melasu) Druhová výroba Podnik vyrábí jeden druh výrobku, ale v různých rozměrech, váze apod. (Slévárny vyrábějící různé odlitky, válcovny, cihelny – různé cihly) Sériová výroba Podnik vyrábí v sériích, tj. ve skupinách výrobků, které najednou procházejí
výrobním
procesem (strojírenské výrobky, konfekční průmysl) Plynulá výroba Spočívá v nepřetržitém sledu časově stejných pracovních úkonů, které postupně mění výchozí surovinu v konečný výrobek Kusová výroba Vyrábí se různé druhy výrobků v malém množství nebo jednotlivě, většinou na zakázku. (nábytek na zakázku, oděvy na zakázku, těžké strojírenství 5.5 Sdružení podniků • V hospodářství probíhá specializace a koncentrace hospodářských činností. Specializace nebo-li dělba práce, je proces, v němž dochází k vyčleňování a osamostatňování
24
jednotlivých odvětví, oborů, podniků, závodů, které vyrábějí stejné nebo podobné výrobky. Specializace probíhá nejen v národním hospodářství a jeho podnicích, ale i ve světovém hospodářství. Země se specializují a tím získávají komparativní výhodu. •
Specializace je jednou z cest jak zvyšovat celkové objemy výroby a zvyšovat hospodárnost.
•
Souběžně se specializací obvykle probíhá výrobní kooperace koncentrace.
•
Výraz kooperace se používá ve dvojím smyslu
•
1) Přímá spolupráce mezi podniky, mezi nimiž nejsou vztahy podřízenosti a nadřízenosti.
•
2) Dobrovolné sdružení podniků právně samostatných a autonomních
Zájmová sdružení a pracovní společenství Jsou dobrovolná sdružení podniků nebo pracovníků, která podporují a prosazují zájmy svých členů a poskytují jim různé služby (Asociace sklářského a keramického průmyslu, Sdružení automobilového průmyslu) Konsorcium Je dočasné nebo příležitostné sdružení podnikatelů k uskutečnění určitého podnikatelského záměru, na který by jednotlivý podnikatel kapitálově nestačil.
Společný podnik Je sdružení dvou nebo více podnikatelů, z nichž žádný nemá rozhodující vliv. U nás je typický pro podniky se zahraniční kapitálovou účastí. Představitelem je tzv. joint ventures – spojení dvou nebo více nezávislých podniků, aby uskutečnily určitý specifický cíl. Kartel Tvoří ho skupina výrobců nebo obchodníků stejného oboru, kteří vytvářejí spojenou prodejní organizaci, často nazývanou jako syndikát, jejímž cílem je odstranit vzájemnou konkurenci a zvýšit tak zisk. Obsahem kartelové smlouvy je stanovení prodejních cen, rozdělení teritorií, kvotace objemu výroby apod. Kartely byly velmi rozšířenou formou kooperace ještě na počátku 20 stol., nyní jsou zakázány v Evropě, USA i jiných státech. V neformální podobě existují dodnes (Kartel OPEC – země vyvážející ropu) Trust V USA je původně monopolní spojení obchodních společností, vytvořené převodem akcií do trustu a jejich výměnou za trustové certifikáty. Jsou však již dlouho zakázány V Evropě se jako trust označuje jakýkoliv podnik s monopolním postavením. Franchising Je novou formou sdružování podniků. Znamená ústní nebo písemnou smlouvu, na jejímž základě jeden subjekt (poskytovatel – franchisor) poskytuje jinému subjektu (příjemci
25
franchisy) povolení užívat své obchodní jméno, značku, logo nebo jinou charakteristiku. Příjemce franchisy přitom neztrácí svou samostatnost, podniká pod svým jménem na vlastní riziko. Mateřská organizace poskytuje příjemci franchisy různé služby, školí management. V ČR jsou příkladem franchisingu Coca-Cola, McDonald´s, OBI, Family Frost aj. Koncern Je sdružení právně samostatných podniků (tzv. koncernových podniků) podřízených jednotnému vedení. Sám koncern právní subjektivitu nemá. Ke sdružení dochází na základě smlouvy nebo kapitálové účasti. Např. Koncern Volkswagen Holdingová společnost Je společnost, která drží velký balík akcií jiných společností a tím je v podstatě ovládá. Holdingová společnost je často nazývána jako mateřská společnost a ovládané společnosti se označují jako dceřiné společnosti. Fůze Fúzí (splynutím) rozumíme dobrovolné spojení dvou nebo více podniků do podniku jediného. Fúzí buď všechny podniky zanikají a vzniká podnik nový, nebo jeden podnik existuje dále a ostatní do něj vplynou. V tržních ekonomikách je fúze sledována státními orgány. Ty sledují zejména zda fúze nevede ke vzniku monopolu a tím k omezení hospodářské soutěže. U nás toto sleduje Úřad na ochranu hospodářské soutěže, kterým musí být každá fúze schválena. Rozlišujeme tři typy fúze: 1) Horizontální fúze: -obvykle se spojují dva podniky stejné výrobní fáze a stejného odvětví (např. spojení dvou automobilek nebo oceláren). Důvodem spojení je efekt plynoucí z výroby ve velkém rozsahu 2) Vertikální fúze: -spojují se podniky různých výrobních fází na sebe navazujících (př. ocelárna a rudné a uhelné doly nebo podniky těžící ropu a petrochemický podnik). Důvodem je lepší koordinace a plánování výroby. 3) Konglomerátní fúze: -spojují se podniky bez jakékoli vzájemného vztahu Nadnárodní společnosti Vznikly jako výsledek mezinárodního obchodu, společného podnikání (joint venture), zakládání dceřiných podniků. Mají svá ředitelství v mateřské zemi a pobočky v jiných (hostitelských) zemích. K největším nadnárodním společnostem patří firmy General Motors, IBM, General Electric, Toyota.
26
6. Život podniku •
Podnik prochází za dobu své existence různými vývojovými fázemi, prodělává tzv. životní cyklus. V součastné době se podniky potýkají s novými podmínkami. K nim patří zejména zesílená konkurence a turbulence prostředí, informatizace, restrukturalizace a globalizace.
•
Z těchto nových podmínek pro podniky plyne, nebudou-li dostatečně flexibilní dostanou se do vážných potíží, které mohou vést až k jejich zániku. I u nás spoustu světoznámých podniků zaniklo (např. Poldi).
6.1 Životní fáze (cyklus) podniku • V životě podniku lze vysledovat následující fáze:
•
-
založení
-
růst
-
stabilizace
-
krize
-
zánik
Většina podniků všemi vývojovými fázemi neprojde, neboť cílem managerů je, aby při řízení podniku dosáhli stavu, kdy podnik funguje dlouhodobě.
•
Životní cyklus podniku
je ovlivňován makroekonomickým vývojem a odvětvím nebo
sektorem ve kterém podnik působí •
Z makroekonomického prostředí má na podnik vliv očekávání růstu HDP, fiskální (daňová) politika, peněžní nabídka – očekávané úrokové míry, vývoj inflace a devizové kurzy. Dále má na podnik vliv také vývoj právního prostředí a vymahatelnost práva obecně.
•
Ne všechna odvětví se v dané době rozvíjejí stejně rychle. Vzhledem k hospodářskému cyklu se rozlišují odvětví: -
cyklická
-
neutrální
-
aniticyklická
Cyklická odvětví Zcela kopírují hospodářský cyklus ekonomiky jako celku. Nejlepších výsledků podniky dosahují v období hospodářské expanze, problémy nastávají v období recese. Firmám v cyklických odvětvích výrazně klesají tržby v období recese, neboť zákazníci mohou odložit spotřebu
do budoucnosti. Typickým příkladem cyklického odvětví je stavebnictví a
automobilový průmysl. Neutrální odvětví
27
Jsou odvětví jejichž vývoj bezprostředně nesouvisí s hospodářským cyklem. Sem patří podniky vyrábějící nezbytné statky (léky, potraviny, alkohol, tabák). Jsou to produkty s nízkou cenovou elasticitou. Anticyklická odvětví Podniky v období recese dosahují velmi dobrých výsledků. Jsou to hlavně podniky zábavy a odpočinku. •
Dále existují odvětví, kde stát vytváří bariéry vstupu a snaží se o regulaci odvětví. Tuto regulaci provádí buď přímo určováním cen (energetika) nebo nepřímo udělováním licencí (telekomunikace, televize)
6.1.1 Založení podniku • Na počátku existence podniku vždy stojí úvaha podnikatele, co (jaké výrobky) bude vyrábět nebo jaké služby bude poskytovat. •
Při založení podniku je potřeba zajistit pracovní síly s odpovídající kvalifikací, vytvořit majetkovou bázi, pořízení materiálu pro zajištění plynulosti výroby, vytvoření skupiny vrcholového řízení podniku (managementu), vymezení dělby pravomoci a odpovědnosti, vytvoření adekvátní organizační struktury a kontroly
•
Česká republika patří k zemím s relativně levnou, avšak vysoce kvalifikovanou pracovní silou a dostatečnou infrastrukturou.
•
•
Firmy se při výběru lokality pro založení podniku mimo jiné řídí těmito kritérii: -
politická stabilita
-
nízké náklady na práci
-
vysoká úroveň vzdělání
-
kvalitní IT a telekomunikační infrastruktura
-
jazykové znalosti
-
makroekonomická stabilita
-
daně z příjmů, DPH, sociální a zdravotní pojištění
Formalizovaným dokumentem odrážejícím založení podniku je zakladatelský projekt. Ten řeší komplexně co vyrábět – jaké jsou příležitosti na trhu, jak – na jakém zařízení vyrábět a nakonec řeší otázku dostupnosti všech potřebných zdrojů. Výsledkem zakladatelského projektu musí být informace pro podnikatele, zda je projekt reálný, proveditelný a jaký efekt mu zajistí z investovaného kapitálu.
•
Součástí zakladatelského podniku je zakladatelský rozpočet, který slouží nejen pro vlastní rozhodnutí podnikatele, co mu daná aktivita přinese, ale rovněž tvoří informační základ pro další investory, kteří by mu poskytli dodatečné nutné pro rozjezd podniku.
•
Zakladatelský projekt by měl obsahovat tyto části:
28
-
vymezení cílů podnikání
-
specifikace trhu, na který podnik vstupuje (velikost, podíl, konkurence, bariéry)
-
zvláštní výhody, které daný produkt přinese, čím se bude lišit od konkurence
-
způsob založení podniku, včetně míry angažovanosti zakladatele podniku (obor a předmět podnikání, velikost, právní forma)
-
dlouhodobější výhled, definování finančních cílů
-
prokázání případné cizí zdroje splácet
-
daňové zatížení
-
pojištění podniku
•
reference o osobě (osobách) zakladatele
Dále nastává volba právní formy. Má vliv hlavně na přístup ke kapitálu. Volba právní formy patří k dlouhodobě působícím rozhodnutím. Změna právní formy podniku z jedné na druhou se nazývá procesem transformace.
•
Kritéria podnikatele při volbě právní formy: -
způsob a rozsah ručení (podnikatelské riziko)
-
oprávnění k řízení (vedení podniku)
-
počet zakladatelů
-
nároky na počáteční kapitál
-
administrativní náročnost podniku a rozsah výdajů spojených se založením
-
účast na zisku (ztrátě)
-
finanční možnosti, zejm. přístup k cizím zdrojům
-
daňové zatížení
-
zveřejňovací povinnost
6.1.2 Růst podniku • Po úspěšném založení obvykle následuje fáze růstu. Konkrétně to znamená, že podnik v dané komoditě nebo segmentu trhu zvyšuje objem výroby, prodeje nebo poskytování služeb. Platí že firma, který neroste, zahyne. •
Klíčovým měřítkem růstu je tempo růstu tržeb (obratu)
•
Růst se financuje z interní zdrojů tj. zisku a odpisů nebo odprodeje majetkových částí
•
Často však je potřeba růst financovat z externích zdrojů (úvěry, faktoring, forfaiting leasing, emise akcií)
•
Růst podniku může být řešen i zcela jinou formou. Např. fúzí či rozštěpením (dva nebo více podniků, z nichž jeden podnik zaniká a jeho aktiva jsou rozprodána)
29
•
Záměrem spojování dvou a více podniků je získání dodatečné, zatím nevyužité kapacity, získání trhu, určitého know how nebo úvěrové kapacity. Nesmí se však zapomínat, že při fůzi hraje roli zákon na ochranu hospodářské soutěže. V praxi není možné fúzi realizovat vzniklo-li by dominantní postavení podniku na trhu tzn. podíl vyšší než 30% trhu.
6.1.3 Fáze stabilizace • Jestliže podnik zvládne bez zvláštních těžkostí růst, pak obvykle nastupuje fáze stabilizace, tj. období, kdy podnik dosáhl optimální velikosti s ohledem na příležitost trhu.
6.1.4 Krize a sanace • Pod pojmem krize podniku lze označit takové stádium života podniku, kdy po delší časové období dochází k nepříznivému vývoji jeho výkonnostního potenciálu, radikálnímu snížení objemu tržeb, snížení likvidity, čímž je bezprostředně ohrožena jeho další existence v případě, že tento vývoj bude pokračovat. •
Jestliže krize v podniku trvá delší časové období je nezbytné ji řešit. K tomu slouží sanace.
•
Sanace je soubor opatření přijímaných ze stany vedení podniku, jejichž smyslem je zásadní ozdravení a obnova finanční výkonnosti a prosperity firmy.
•
Prvním krokem při sanaci je co nejpřesnější zjištění stavu v jakém se podnik nachází. Dále zjištění příčin krize. Okruhy příčin krize jsou buď interní nebo externí
•
Mezi interní příčiny krize patří problémy v kvalitě výrobků, nedostatečná míra výrobkové inovace, nedostatečná distribuční síť, chybná cenová politika, vysoké úvěrové zatížení a nízká míra likvidity.
•
U externí příčin se jedná o faktory, které podnik sám nemůže ovlivnit, avšak mají zásadní dopad na jeho celkovou hospodářskou situaci. Patří sem např. změny úrokových měr, vývoj měnových kurzů, vývoj legislativy apod.
6.1.5 Zánik podniku • Tržní ekonomika se vyznačuje značnou dynamičností, která je charakterizována tím, že trvale vznikají a zanikají podnikatelské jednotky – podniky. V některý podnicích sanace není úspěšná a podnik zanikne. V této souvislosti se vyskytují dva pojmy a to zrušení a zánik podniku. Jsou to dva odlišné pojmy. Podnik zaniká ke dni výmazu z obchodního rejstříku, tomu však předchází jeho zrušení. •
Zrušení podniku se řídí právní úpravou. Podle ní jsou dva způsoby zrušení společnosti a to: -
zrušení s likvidací
30
•
zrušení bez likvidace
Při zrušení podniku bez likvidace přechází obchodní jmění na právní nástupce ( to jsou případy sloučení, splynutí nebo rozdělení)
•
Obecné důvody ke zrušení podniku jsou: -
uplynutí doby, na kterou byl podnik založen
-
dosažení účelu, pro který byl zřízen
-
rozhodnutí společníků o zrušení podniku
-
rozhodnutí soudu o zrušení podniku
-
rozhodnutí o sloučení, splynutí nebo přeměně v jinou společnost nebo družstvo.
•
Zvláštní důvody pro zrušení jsou: -
smrt společníka
-
zánik právnické společnosti, která je společníkem
-
zbavení nebo omezení právní způsobilosti společníka
-
výpověď společníka ( v případě založení společnosti na dobu určitou)
-
prohlášení konkurzu nebo zamítnutí návrhu na prohlášení konkurzu pro nedostatek majetku.
Zrušení a zánik bez likvidace Jedná se o proces přeměny společnosti. Je nezbytné, aby statutární orgány zúčastněných společností vypracovaly projekt přeměny. Slouží jako základ pro rozhodování vlastníků o přeměně. K důležitým součástem projektu patří audit, tržní ocenění transformujících se společností dvěma nezávislými znalci a stanovení výměnného poměru akcií. Likvidace společnosti Podnik může být zlikvidován, i když žádné problémy nemá a výnos z likvidace může být pro vlastníky zajímavější než pokračování v podnikání. Likvidace je zákonem řízený postup, při němž dochází k mimosoudnímu vyrovnání majetkových vztahů vznikající právnické osoby, podniku. Likvidace má tři etapy: -
identifikace majetku, kdy likvidátor zjišťuje rozsah jeho správy
-
sestavení likvidačního plánu)
-
realizace plánu likvidátorem
Postup likvidace podniku vyplývá ze zákona. Může jej provádět pouze likvidátor. Likvidátor je osoba, na niž přechází působnost statutárního orgánu v rozsahu omezeném na likvidaci společnosti. Nároky na likvidátora nejsou zvlášť specifikovány. Obsah práce likvidátora lze specifikovat do následujících kroků
31
-
oznámení a zveřejnění vstupu společnosti do likvidace (ochrana věřitelů a obchodních partnerů)
•
-
sestavení likvidační účetní závěrky
-
sestavení rozpočtu a plánu likvidace
-
řešení pracovně právní záležitostí
-
jednání s úřady a bankami
-
prodej majetku (veřejná dražba, veřejná soutěž, přímý prodej)
-
likvidace pohledávek
-
vypořádání odvodů, daní a poplatků
-
splacení úvěrů a vypořádání ostatních věřitelů
-
návrh na rozdělení likvidačního zůstatku
-
návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku
Společnost zaniká dnem výmazu z obchodního rejstříku
Konkurz •
Jestliže likvidátor zjistí, že podnik, který je v likvidaci, je předlužen, má povinnost podat návrh na zahájení konkurzního řízení. Smyslem konkurzního řízení je rovněž likvidace majetkové podstaty podniku, avšak cíl konkurzu a likvidace se zásadně liší. Likvidace si klade za cíl postupnou přeměnu majetkových částí v likvidní prostředky, z nichž budou v plném rozsahu uhrazeny veškeré závazky společnosti, a likvidační zůstatek bude rozdělen mezi vlastníky. Cílem konkurzu nebo vyrovnání je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku úpadce (dlužníka). Konkurz je prohlášen soudem. Konkurzní a vyrovnávací řízení upravuje zákon. Konkurzní řízení řídí správce konkurzní podstaty. Správci konkurzních podstat musí být nepodjaté osoby, jejichž seznam vede příslušný krajský obchodní soud. K základním povinnostem správce konkurzní podstaty patří zjištění konkurzní podstaty a sestavení seznamu věřitelů, vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, zpeněžení majetkové podstaty a uspokojení pohledávek podle schváleného rozvrhu. Návrh na prohlášení konkurzu může podat dlužník sám nebo likvidátor společnosti, jestliže je majetek dlužníka předlužen. V usnesení o prohlášení konkurzu musí být uvedeno jméno správce konkurzní podstaty. Věřitelé musí být vyzváni, aby do 30 dnů ode dne prohlášení konkurzu přihlásili veškeré nároky. Pro vlastníka znamená prohlášení konkurzu především ztrátu dispozičního práva s majetkem, které v plném rozsahu přechází na správce konkurzní podstaty. Pro věřitele konkurz znamená, že jejich pohledávky budou uspokojeny pouze poměrnou částí podle rozvrhového usnesení.
32
7. Majetková a kapitálová výstavba podniku 7.1 Majetek podniku a jeho finanční krytí – rozvaha podniku • Aby podnik mohl zahájit svou činnost potřebuje k tomu mít finanční zdroje (kapitál, peníze). Zdrojem může být buď vlastní kapitál, nebo cizí kapitál (dluhy, závazky). Kromě řídících a výkonných pracovníků potřebuje dlouhodobý hmotný i nehmotný majetek a materiál, ze kterého bude vyrábět. Toto může nazvat jako hospodářské prostředky. Jejich konkrétní složení označujeme jako majetek (majetek podniku, firmy), jejich souhrnné vyjádření v penězích jako aktiva. Majetek vyjadřuje to co podnik vlastní a finanční zdroje (kapitál) vyjadřují skutečnost komu to patří. •
Písemný přehled obvykle ve formě účtu („T“), na jehož levé (debetní) straně je zachyceno konkrétní složení majetku podniku, tj. všechna aktiva a na pravé (kreditní) straně všechny kapitálové zdroje (prameny) tj. pasiva, se nazývá rozvaha (bilance) podniku. Z toho vyplývá i bilanční rovnice tzn. rovnost úhrnu majetku a zdrojů jeho financování. Aktiva=Pasiva
•
Rozvaha je statistickým přehledem o majetku podniku a jeho finančním krytí k určitému datu např. k 31.12. daného roku. Předpisy je stanoveno , kdy a k jakému datu musí podnik rozvahu sestavovat (měsíčně, ke konci roku – tzn. řádné rozvahy, při založení podniku počáteční rozvahu, při likvidaci podniku, fúzi a rozdělení podniku tzv. mimořádné rozvahy).
•
Porovnáním rozvah za dva po sobě jdoucí roky (období) umožňuje zjistit, jak se finanční situace vyvíjí a učinit potřebná dlouhodobá i krátkodobá patření k efektivnímu rozvoji podniku.
•
Základní schéma rozvahy je toto: Aktiva
Pasiva
1. Dlouhodobý majetek
1. Vlastní zdroje (vlastní kapitál)
1.1
Dlouhodobý hmotný majetek
1.1 Základní kapitál
1.2
Dlouhodobý nehmotný majetek
1.2 fondy (rezervní fond)
2. Oběžný majetek
1.3 hospodářský výsledek
2.1
Peněžní prostředky
1.4 nerozdělený zisk minulých let
2.2
Pohledávky (dlouhod. krátkodob.)
2. Cizí zdroje
2.3
Zásoby (materiál)
2.1 Závazky (dlouhodobé, krátkodobé 2.2 Bankovní úvěry
33
•
Při založení podniku se sestavuje počáteční rozvaha. Každá hospodářská operace (např. nákup materiálu, prodej výrobků) vyvolá změny v položkách rozvahy. Abychom nemuseli po každé operaci měnit rozvahu, je z položek rozvahy odvozena celá soustava účtů a to v souladu se stranami rozvahy účty aktivní a účty pasivní. Každá změna je zachycována dvakrát – jednou na levé straně
má dáti a jednou na pravé straně dal. Tomuto
zachycování hospodářských operací říkáme podvojné účetnictví. Každá operace má souvstažnost. Tzn. je zachycena vždy na dvou stranách. •
Rozvaha sestavená ke konci účetního období (zpravidla k 31.12.) se označuje jako konečná rozvaha. Ta spolu s výkazem zisků a ztrát (výsledovkou) tvoří tzv. účetní závěrku.
7.2 Majetková struktura podniku • Majetkem se rozumí souhrn všech věcí, peněz, pohledávek a jiných majetkových hodnot, které patří podnikateli a slouží k jeho podnikání. Tvoří jej dvě základní skupiny prostředků, které se liší dobou, po kterou slouží v provozu podniku, než se vrátí zpět do peněžní formy. •
První skupinou je dlouhodobý majetek, druhou skupinou je oběžný majetek
Dlouhodobý majetek Je takový majetek, který slouží podniku dlouhou dobu (déle než jeden rok) a tvoří podstatu jeho majetkové struktury (zákonem přesně stanoveno co je dlouhodobý majetek). Člení se do tří základních skupin -
dlouhodobý nehmotný majetek
-
dlouhodobý hmotný majetek
-
dlouhodobý finanční majetek
1) Dlouhodobý nehmotný majetek: -tvoří různá oprávnění, jako jsou patenty, licence, autorská práva, software, obchodní značka. Povinně se sem zařazují položky, jejichž cena je vyšší než 60 tis. Kč. 2) Dlouhodobý hmotný majetek: -je takový majetek, který je fyzicky zhmotněn a většinou slouží v podniku dlouhou dobu a postupně (až na výjimky) se opotřebovává. Poř. cena tohoto majetku je vyšší než 40 tis. Kč a délka upotřebení delší než 1 rok. V praxi se pak dlouhodobý hmotný majetek dělí ještě na movitý (lze ho přemisťovat, stroje, výrobní zařízení, dopravní prostředky) a nemovitý majetek (pozemky, budovy, stavby). Opotřebování tohoto majetku se přenáší ve formě odpisů do nákladů podniku. Odpisy jsou většinou fixní náklady, je nezbytné, aby podnik neměl žádné zbytečné budovy, stroje a výrobní zařízení.
34
3) Dlouhodobý finanční majetek: -tvoří jej majetkové účasti podniku (podíly) v jiných podnicích, cenné papíry (akcie, dluhopisy), které podnik nakoupil jako dlouhodobou investici.
Dlouhodobým
finančním
majetkem
nejsou
cenné
papíry
určené
k obchodování. Do dlouhodobého majetku můžeme zahrnou i tzv. drobný dlouhodobý majetek, který je cenově pod stanovenými limity, ale má dlouhodobou povahu. Dlouhodobý majetek se pořizuje koupí, vytvořením vlastní činností, bezúplatným nabytím (darování), převodem atd.
Oběžný majetek Dříve označovaný jako oběžné prostředky. Jsou to např. ve věcné podobě zásoby surovin, obaly, paliva, nedokončená výroba, hotové výrobky a zboží, materiál. V peněžní podobě jako hotovosti (šeky, ceniny, hotové peníze), peníze v bance, pohledávky (dosud neuhrazené faktury, které podnik vystavil svým odběratelům), krátkodobý finanční majetek (cenné papíry k obchodování). Oběžným majetek je neustále v pohybu tzn. obíhá – obrací se velmi rychle na rozdíl od dlouhodobého majetku. Oběžný majetek slouží i k úhradě závazků (dluhů) podniku. Jsou to především peníze, kterými podnik vyrovnává své závazky, nemá-li peníze musí použít i ostatní oběžný majetek nebo dlouhodobý majetek, pak ovšem již většinou zaniká. Schopnost jednotlivých aktiv přeměnit se rychle a bez větších ztrát na peněžní prostředky označujeme jako jejich likvidnost. Peníze jsou nejlikvidnějším majetkem, stroje, budovy jsou již méně likvidním majetkem. Likvidita podniku je výše splatných závazků podniku v poměru k výši likvidních aktiv. Likvidita podniku vyjadřuje schopnosti podniku uhradit své závazky v daných termínech. Likvidita je předpokladem finanční rovnováhy (stability) podniku. Je-li podnik trvale nelikvidní hovoříme o platební neschopnosti (insolvenci) Platební neschopnost je stav, kdy podnik není schopen platit dluhy v době, kdy jsou splatné. Dluhy jsou tak vyšší než realizovatelná hodnota aktiv. Nevýhodná je i nadbytečná likvidita, tj. vyšší stav likvidních prostředků než je jich potřeba. Obecně platí, že vyšší likvidita snižuje nebezpečí platební neschopnosti, ale současně snižuje výnosnost podniku (peníze v pokladně mají nulovou výnosnost, peníze na účtu velmi nízkou.). Výnos totiž zvyšují především nové stroje a technologie, nové druhy materiálů apod. tzn. málo likvidní aktiva. 7.3 Kapitálová struktura podniku • Kapitálovou strukturou podniku rozumíme strukturu zdrojů (původ, pramen), z nichž majetek vznikl. Vložil-li kapitál do podniku sám podnikatel (zakladatel) nebo skupina podnikatelů hovoříme o vlastním kapitálu. Vložil-li kapitál do podniku věřitel (např. banka) hovoříme o cizím (úvěrovém, dluhovém) kapitálu – dluhu. Toto členění platí jak při
35
založení podniku, tak i při zvětšování majetku podniku i pro financování jeho běžných potřeb. •
Podnik by měl mít právě tolik kapitálu, kolik potřebuje. Má-li kapitálu více, je jeho využití nehospodárné – říkáme, že podnik je překapitalizován. Např. u akciové společnosti to znamená, že bylo emitováno více akciového kapitálu, než může být efektivně použito. Výsledkem je pak to, že akciová společnost není schopna vydělat tolik zisku, aby akcionáři dostali požadovanou míru dividend.
•
Má-li podnik naopak kapitálu méně, způsobuje to poruchy v chodu podniku, pak říkáme, že podnik je podkapitalizován. K tomu často dochází v období expanze podniku, kdy podnik prudce rozšiřuje výrobu a prodej, čímž spontánně rostou jeho aktiva (zásoby, pohledávky), která nejsou kryta potřebnými finančními zdroji. Podnik se zadlužuje u svých dodavatelů a tímto krátkodobým cizím kapitálem je kryt i dlouhodobý majetek. Podnik se pak dostává do platební neschopnosti, což bývá počátkem jeho konce.
7.3.1 Vlastní kapitál – základ podnikání • Vlastní kapitál je kapitál, který patří majiteli podniku. Tvoří jej kapitál, který podnik získal od svých majitelů (základní kapitál, kapitálové fondy) a který vydělal svou podnikatelskou činností (fondy ze zisku, nerozdělený hospodářský výsledek minulých let a hosp. výsledek běžného účetního období) •
Vlastní kapitál je hlavním nositelem podnikatelského rizika ( u obchodních společností výhradním nositelem, u podniku jednotlivce spolu s jeho osobním majetkem).
•
Jeho podíl na celkovém kapitálu je proto ukazatelem finanční jistoty podniku (nezávislosti). Vlastní kapitál není stálou veličinou, ale mění se podle výsledků hospodaření v příslušném období.
•
Vlastní kapitál v podniku jednotlivce tvoří jeho peněžité i nepeněžité vklady. Vlastní kapitál obchodní společnosti je rozdělen do několika položek: -
základní kapitál
-
kapitálové fondy
-
fondy ze zisku
-
nerozdělený výsledek hospodaření minulých let
-
výsledek hospodaření běžného účetního období
Základní kapitál Tvoří jej peněžité i nepeněžité vklady společníků (podílníků) do společnosti. V s.r.o. a a. s se vytváří povinně a jeho výše se zapisuje do obchodního rejstříku. V a. s. vzniká základní kapitál vydáním (emisí) akcií o určité jmenovité (nominální hodnotě.) Kapitálové fondy
36
Vznikají v akciové společnosti a jsou vlastním kapitálem. Hlavní část tvoří tzv. emisní ažio (příplatek), tj. kladný rozdíl mezi skutečně dosaženou prodejní cenou a jejich cenou nominální při upisování nebo navyšování základního kapitálu. Kapitálové fondy tvoří i bezplatné převzetí majetku, dotace a kapitálové účasti. Fondy ze zisku Vytvářejí se přímo ze zákona. ( ve spol. s.r.o. a a.s zákonný rezervní fond, v družstvech nedělitelný fond), nebo je jejich tvorba předepsána stanovami společnosti (statutární fondy a ostatní fondy). Jsou pojistkou proti nepředvídaným rizikům v podnikání, slouží ke krytí ztrát a k překonávání nepříznivého průběhu hospodaření společnosti (proto jsou označovávány jako rezervní fondy). Nerozdělený výsledek hospodaření (zisk) Je část zisku po odvodu daní, která se nerozděluje mezi majitele (akcionáře), ale slouží dalšímu podnikání, nerozdělený zisk se přiděluje různým rezervním fondům. 7.3.2 Cizí kapitál – další zdroj financování podniku • Je zdrojem financování většiny podniků. Cizí kapitál je závazkem (dluhem) podniku, který podnik musí v určené době splatit. Podle této doby jej rozdělujeme na krátkodobý cizí kapitál (je poskytován na dobu do jednoho roku) a dlouhodobý cizí kapitál (je poskytován na dobu delší než jeden rok). •
Krátkodobý cizí kapitál (krátkodobé dluhy) zahrnuje závazky podniku, které jsou splatné během roku. Patří sem krátkodobé bankovní úvěry, dodavatelské úvěry, zálohy přijaté od odběratelů (odběratelské úvěry), půjčky, částky dosud nevyplacených mezd a platů (závazky k zaměstnancům), nezaplacené daně, výdaje příštích období, dlužné dividendy.
•
Dlouhodobý cizí kapitál tvoří dlouhodobé bankovní úvěry (hypotekární úvěry), vydané (emitované) podnikové dluhopisy, leasingové dluhy.
•
Ve státech s rozvinutou tržní ekonomikou se používá daleko více forem dluhového financování. Jsou to např.: -
dlouhodobé financování (průmyslové obligace, opční dlužní úpisy, půjčky na zástavní listy)
-
leasing (operační, finanční)
-
krátkodobé financování (dodavatelský úvěr, kontokorentní úvěr, směnečný úvěr, lombardní úvěr, faktoring, forfaiting, negociační úvěr
•
Zdrojem financování jsou i tzv. rezervy. Jsou určeny k financování nepředvídaných výdajů v budoucnosti (např. kursových strát, oprav budov zařízení, nedobytných pohledávek) a kryje se jimi riziko podniků. Jsou vytvářeny na vrub nákladů, čímž se liší od rezervních fondů, které jsou vytvářeny ze zisku.
37
•
Cizí kapitál není poskytován zadarmo. Cenou (náklady) za používání cizího kapitálu je úrok a ostatní výdaje spojené s jeho získáním (bankovní poplatky, provize). Avšak cizí kapitál je obvykle levnější než vlastní kapitál. Krátkodobý kapitál je levnější než dlouhodobý. Záleží na úrokové míře a daňové sazbě, jelikož úroky z úvěrů lze odečíst od základu daně, tzn. že výsledná daň k zaplacení je nižší a tím je pak čistý zisk vyšší.
•
V normálních podmínkách málokterý podnikatel pracuje bez cizího kapitálu. Důvodů je pro jeho použití je několik: -
podnikatel nemá dostatečný vlastní kapitál nezbytný k založení podniku, může ovšem přibrat společníka, založit a. s., toto však omezuje jeho pravomoci a tím je to dražší než bankovní úvěr.
-
podnikatel přechodně nedisponuje potřebným kapitálem v době kdy jej potřebuje (např. nákup strojů, surovin atd.), bez cizího kapitálu pak nelze akce uskutečnit.
-
použitím cizího kapitálu nevznikají jeho poskytovateli žádná práva v přímém řízení podniku, zatímco přibrání nových společníků rozřeďuje vlastní kapitál a tím i řídící pravomoci
•
Proti použití cizího kapitálu stojí tyto skutečnosti: -
cizí kapitál zvyšuje zadluženost a tím snižuje jeho finanční stabilitu, při velkém rozsahu dluhů hrozí bankrot
-
každý další dluh je dražší a obtížnější jej získat neboť potenciální věřitelé se obávají o svůj kapitál
•
Poměr mezi vlastním a cizím kapitálem se u různých podniků liší. Závisí na odvětví, ve kterém podnik pracuje (u průmyslových podniků většinou převládá vlastní kapitál, u obchodních je poměr cca 50:50, u peněžních jako jsou banky výrazně převládá cizí kapitál)
7.4 Oceňování majetku podniku • Ekonomická teorie rozumí cenou poměr, za který může být jedno zboží vyměněno za jiné zboží, nebo za peníze. Je to jeho směnná hodnota vyjádřená v penězích. Jeli cena vytvořena na trhu podle vztahu nabídky a poptávky, hovoříme o tržní ceně. Naproti tomu stojí tzv. administrativní cena, která je uměle vytvořena podle pravidel danými právními normami (např. u nás zákonem o účetnictví). Administrativní cenu potřebujeme znát pro daňové účely, oceňování nemovitostí (pozemků, budov), pro vnitropodnikové účely atd. Tržní cena je konkrétní cena statku na daném trhu. •
Účetní předpisy v ČR rozlišují tyto druhy cen:
38
-
pořizovací cenu (zahrnuje cenu pořízení + vedlejší náklady spojené s tímto pořízením např. dopravu
-
cenu pořízení (zahrnuje cenu za kterou byl majetek nakoupen bez nákladů spojených s jeho pořízením, užívá se pro ocenění finančního majetku
-
vlastní náklady (pro ocenění majetku vyrobeného vlastní činností)
-
reprodukční pořizovací cenu (cenu, za kterou by se daný majetek pořídil v době oceňování)
7.4.1 Oceňování dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku • Při oceňování dlouhodobých hmotných a nehmotných aktiv je v okamžiku jejich prořízení jejich skutečnou cenou pořizovací cena tzn. včetně nákladů např. na dopravu. Užíváním tohoto majetku se cena snižuje o částku, kterou nazýváme odpisy. Tato částka však nemusí být cenou tržní. Možná např. stroj bude technologicky zastaralí a jeho tržní ceny bude jen několik set korun (podle odepisování ještě několik tisíc), je však možné, že vlivem inflace bude jeho cena vyšší než byla cena pořizovací. •
Pro daňové účely (daňové odpisy) může podnik zvolit buď lineární nebo degresivní odepisování. Rozdělení do odpisových skupin a koeficienty najdeme v zákoně o daní z příjmů.
•
Pro svou vnitřní potřebu (účetní odpisy) např. kalkulace nákladů, může podnik zvolit libovolný způsob odepisování
7.4.2 Oceňování dlouhodobého finančního majetku • Dlouhodobý finanční majetek se podle zákona o účetnictví oceňuje cenami pořízení, tj. cenami bez vedlejších nákladů. 7.4.3 Oceňování oběžného majetku • Oceňování oběžného majetku je snazší v tom, že doba mezi jeho pořízením a jeho spotřebou není tak velká jako u dlouhodobého majetku. Hotovosti a vklady na účtech peněžních ústavů se oceňují jejich jmenovitými hodnotami, pohledávky jmenovitou hodnotou (v době vzniku). Ceny zásob se mění s kolísáním jejich tržní ceny. Předpisy je dáno, že se oceňují pořizovacími cenami, vlastními náklady nebo reprodukčními cenami. Způsoby ocenění zásob jsou: -
podle průměrných cen: cena se zjistí jako aritmetický průměr z pořizovacích cen všech dodávek
-
podle metody FIFO (first in – first out): vychází se z předpokladu, že dodávka která přišla do skladu jako první, jako první také ze skladu odchází. Tento způsob je výhodný při klesání cen, protože vykazovaný zisk je nižší. (nejstarší
39
dodávky byli nejdražší tzn. budou vyšší náklady a tím nižší základ daně sloužící pro výpočet daně). -
podle metody LIFO (last in – first out): vychází z předpokladu, že nejdříve se spotřebuje poslední dodávka, tento způsob je využíván při růstu cen, neboť zmírňuje dopad inflace na zisk podniku. Podle našich daňových a účetních předpisů se však nesmí používat.
8. Organizace podniku •
Podnik je velice složitý ekonomický systém a je potřeba v něm vytvořit prostředí pro efektivní spolupráci všech zaměstnanců. To je smyslem organizování v jehož procesu vzniká organizační struktura podniku. Cílem podnikatele je zvyšovat hodnotu svého podniku. V případě, že vlastník nechce podnik řídit sám, má možnost přenést tuto řídící funkci na profesionálního managera. Znamená to oddělení vlastnictví od řízení. Podmínkou je, aby manageři jednali tak , jako by byli sami vlastníky. V zájmu vlastníka jednají manageři v případě, že zvyšují hodnotu vlastníkova majetku. Vlastníci delegují pravomoc řízení a správy jejich majetku na managery.
•
Důvodem organizování je nutnost dělby práce a omezenost rozpětí řízení. Dělba práce je proces, jímž je celková práce přidělována jednotlivým vykonavatelům tak, aby byla možná její co nejefektivnější realizace. Omezenost rozpětí řízení je důvodem pro vytváření více organizačních úrovní. Vlastník nebo vlastníkem pověřený manager nezvládne řídit rozrůstající se podnik sám, protože jeho rozpětí řízení tzn. počet osob, které je schopen efektivně řídit je omezeno
8.1 Vznik organizačních jednotek • Jsou to vlastně útvary podnikového řízení. Plní koordinační funkci všech funkcí a činností. Útvar nákupu: plní funkci zabezpečení vstupů krátkodobé povahy (okamžité spotřeby), tzn. suroviny, základní a pomocné materiály, nářadí atd. Výrobní útvar: je zhotovitel a plní funkci transformační, kdy se výrobní faktory přeměňují na výrobky Útvar odbytu: plní funkci dodání výrobku zákazníkovi Marketingový útvar: zabezpečuje funkci sledování a utváření potřeb zákazníků a následné specifikace výrobního programu Finanční útvar: plní funkci zabezpečení podniku potřebným kapitálem a sledování jeho využití Investiční útvar:plní funkci vynakládání kapitálu na vstupy dlouhodobé povahy, tzn. zabezpečuje alokaci (shromažďování) kapitálu. Útvar personalistiky: vykonává funkci zajištění a péče o nejdůležitější vstup – pracovníky
40
8.2. Vztahy organizačních jednotek •
Pojivem provázání organizačních jednotek je pravomoc, pomocí které jsou definovány vztahy nadřízenosti a podřízenosti.
•
V podnicích se setkáme s následujícími způsoby uspořádání řídích vztahů -
jednoliniový (liniový) systém
-
víceliniový (funkcionální) systém
-
liniově štábní systém
Jednoliniový systém
Každý podřízený má vždy pouze jednoho nadřízeného Více liniový systém
Podřízený dostává příkazy od několika nadřízených, kteří se specializují. Jednota řízení je zde porušena a transparentnost rolí a vztahů je zamlžena. Liniově štábní
Kombinují se zde výhody jedno a více liniového systému. Liniově štábní systém se vyznačuje jednou linií řízení (přikazovací pravomoci), jejímž nositeli jsou tzv. linioví pracovníci (odpovídají za koordinaci průběhu procesů). Současně je zachována vysoká specializace, která je zajištěna pomocí delegování části pravomoci liniových pracovníků na jednotky, které odpovídají za výkon činností v rámci procesů. Mezi tyto jednotky patří:
41
Štábní organizační jednotky: např. asistent generálního ředitele, sekretariát generálního ředitele, které pro linii plní podpůrnou funkci (odborné poradenství, příprava rozhodování, kontrola plnění úkolů Funkčně specializované organizační jednotky: ty vystupují jako společné servisní jednotky, které jsou vybaveny rozsáhlými kompetencemi spojenými s výkonem jejich specializované funkce např. kontrolní, výpočetní centrum, výzkum
9. Podnikové řízení 9.1 Obsah řízení, jeho fáze a nositelé • K dosažení základního cíle podniku, kterým je maximalizace zisku, resp. zvýšení hodnoty podniku, je nezbytné vytvořit jednotné podnikové řízení, které řídí kombinaci výrobních faktorů. Tuto činnost řídícího vrcholu označujeme jako řídící práci a souhrn všech řídících orgánů jako dispozitivní faktor. Vrcholným úkolem podnikového řízení je stanovení konkrétních podnikových cílů, jejichž prostřednictvím má být dosaženo konečného a obecného cíle. •
Funkcí podniku je přetvořit vstupy ve výstupy a exportovat je do vnějšího prostředí. Řízení probíhá ve fázích, kterými jsou:
•
-
plánování
-
organizování
-
personalistika
-
vedení
-
kontrola
Úkolem manažerů je účinně řídit přeměnu vstupů na výstupy, vytvářet zisk a být efektivní, tj. dosáhnout žádoucího poměru mezi vstupy a výstupy. Produktivita vyžaduje účinnost (dosahování cílů) a efektivnost (použití co nejmenšího množství zdrojů)
•
Podnik je závislý na vnějším prostředí. Řízení podniku jako celku je úkolem vrcholového řízení podniku, které usiluje především o vzájemné skloubení jednotlivých činností tak, aby bylo dosaženo všech vytyčených cílů.
•
Nositeli podnikových řídích rozhodnutí jsou v tržní ekonomice buď vlastníci nebo orgány vytvořené vlastníky pro řízení podniku (vrcholový management).
•
V malých společnostech, vlastněných většinou jednotlivci, je vlastnictví obvykle spojeno s řízením firmy. Vlastník firmu velmi často řídí sám a je plně zainteresován na dosažení vytyčených cílů. Vykonává dvě funkce – nese kapitálové riziko a řídí podnik, což znamená, že sám přijímá všechny zásadní rozhodnutí a nese celkovou odpovědnost za rozvoj podniku.
42
•
Velké společnosti jsou obvykle vlastněny akcionáři, kteří společnost sami neřídí, ale jejím řízením pověřují vrcholové managery tzv. vrcholový management. Akcionáři na valné hromadě volí představenstvo, které buď podnik přímo řídí, nebo jmenuje vrcholový management (generální ředitel, náměstci, ředitelé) jemuž pak přísluší řízení společnosti. Vlastníci tak přejímají pouze kapitálové riziko, dochází i oddělení vlastnictví od řízení.
•
Řízení můžeme rozlišit na strategické, taktické a operativní podle toho čeho se týká a doby ve které probíhá.
9.2 Strategické řízení • Strategické řízení řeší základní problémy podniku a nositelem je vrcholový management. Prostřednictvím strategického řízení vrcholový management integruje podnik v jeden celek, soustřeďuje jeho síly, vytváří, upevňuje a zjišťuje systémové vazby mezi jednotlivými podnikovými činnostmi a útvary za účelem dosažení strategických cílů. •
Strategické řízení je proces, ve kterém vrcholoví manažeři formulují a zavádějí strategie směřující k dosažení stanovených cílů, k souladu mezi vnitřními zdroji podniku a vnějším prostředím a k zajištění celkové prosperity a úspěšnosti podniku. Strategické řízení je základem řízení celého podniku, je východiskem všech podnikových plánů a projektů a prvkem sjednocujícím činnost všech pracovníků podniku.
•
Strategické
řízení
představuje
proces
tvorby
a
realizace
rozvojových
záměrů
dlouhodobější povahy, které mají zásadní význam ve vývoji řízeného subjektu. Strategické řízení je zaměřeno především na to, jak pružně reagovat na dramatické změny prostředí. Základním smyslem strategického řízení je vytváření konkurenční výhody jako předpokladu podnikatelského úspěchu. •
Strategické řízení se uskutečňuje prostřednictvím tvorby a realizace jednotlivých strategií. Výsledkem strategického řízení je strategie. K formulaci strategie se často využívá hierarchický přístup, založený na formulaci poslání, cílů, strategie a taktiky.
Poslání Poslaní identifikuje základní funkci podniku, vyjadřuje smysl a účel, kvůli kterému podnik existuje. Dále vyjadřuje i vztah k základním zájmovým skupinám, především vlastníkům, zaměstnancům, zákazníkům, dodavatelům a regionu. Vize Vyjadřuje čím by podnik měl být. Vyjadřuje představu o budoucím stavu podniku, resp. je obrazem jeho budoucnosti. Na rozdíl od poslání má výrazně dlouhodobý charakter. Cíle Jsou očekávané budoucí výsledky. Jejich formulace se odvíjí od poslání a vize podniku. Cíle představují konečný stav, ke kterému by měly všechny plánované aktivity směřovat. Plány ty
43
už jsou konkrétním popisem postupů jak mají být cíle naplněny včetně způsobů, termínů a osobní
odpovědnosti.
Podnikové
cíle
vyjadřují
čeho
chce
podnik
dosáhnout
jak
v krátkodobém ta dlouhodobém horizontu. Podnikové cíle jsou: -
růst (cílová velikost podniku)
-
finance (zisk, cashflow, návratnost investic, dividendy a ost. fin. ukazatele)
-
výrobek/služba (kvalita, inovace, vývoj nových výrobků)
-
marketing (reklama, odbyt, pronikání na nové trhy, služby pro zákazníka)
-
operativa (řízení zásob, kontrola nákladů, výrobní procesy
-
personalistika (plánování lidských zdrojů, fluktuace, rekvalifikace, pracovní vztahy)
-
společenská
zodpovědnost
(regulační
opatření,
kontrola
znečištění,
vztah místní komunitě) •
Strategie stanoví cesty, jak dosáhnout naplnění poslání, vize a cílů. Stanoví co vyrábět, v jakém množství a kvalitě, kdy a pro koho vyrábět.
•
Proces strategického řízení zahrnuje obvykle tyto fáze: -
strategickou analýzu
-
formulaci strategie
-
implementaci strategie
-
strategickou kontrolu
9.2.1 Strategické analýzy vnějšího prostředí • Vnější prostředí je vše co se nachází vně podniku. Pro strategické analýzy jsou zajímavé pouze ty faktory, které mají vliv na podnik. Pro zkoumání vnějšího prostředí se používají tyto analýzy: Step analýza Jejím smyslem je odpovědět na 3 následující otázky. 1) Které z vnějších faktorů mají vliv na podnik?, 2) jaké jsou možné účinky těchto faktorů?, 3) Které z těchto faktorů jsou v blízké budoucnosti nejdůležitější? Tato analýza se zaměřuje na následující segmenty ve vnějším prostředí: -
Sociálně-kulturní segment (zahrnuje faktory související se způsobem života lidí. Předmětem analýzy je např. o demografie, distribuce příjmů, mobilita obyvatel, životní styl, vzdělání)
-
Technologický segment (zahrnuje faktory, které souvisejí s vývojem výrobních prostředků, materiálů. Předmětem analýzy jsou vládní výdaje na vědu a výzkum, nové objevy a vynálezy)
44
-
Ekonomický segment (zahrnuje faktory, které souvisejí s toky peněz, zboží, služeb, informací a energií. Předmětem analýzy je trend vývoje HDP, životní cyklus podniku, nabídky peněz, úroková míra, inflace, nezaměstnanost, náklady na energii)
-
Politicko-právní segment (zahrnuje faktory které souvisejí s distribucí moci mezi lidmi. Předmětem analýzy je stabilita vlád, regulace zahraničního obchodu, daňová politika, monopolní legislativa, ochrana životního prostředí)
Scénáře Popisují alternativy budoucího vývoje založené na subjektivním hodnocení situace. Smyslem je zapojit imaginaci, stimulovat diskusi a zaměřit pozornost na strategické rozhodování. Obvykle se zpracovávají 3 verze. Scénář nejpravděpodobnějšího vývoje, pesimistický scénář, optimistický scénář. Analýza ekonomických charakteristik odvětví Metoda vhodná zvláště jak podpora při rozhodování o vstupu do nového odvětví. Odvětví je chápáno jako skupina podniku nabízející výrobky nebo služby, které jsou si blízkými substituty. Může to být také skupina výrobců a prodejců blízkých substitutů, které zásobují společnou skupinu zákazníků. Pro každé odvětví jsou charakteristické vztahy mezi cenou, náklady a ziskem. Ekonomika podniku je ovlivňována kapitálovou náročností, úspory z rozsahu, strukturou nákladů, determinanty cen, ziskové marše. Faktory ovlivňujíc nabídku jsou suroviny, technologie, pracovní síla. Faktory ovlivňující poptávku jsou cenová elasticita výrobků nebo služeb, míra růstu, metody nákupu. Analýza ekonomických charakteristik odvětví by měla zahrnovat tyto ukazatele: -
velikost trhu
-
rivalita mezi konkurenty
-
míra růstu trhu
-
počet podniků v odvětví
-
zákazníci
-
stupeň vertikální integrace
-
složitost vstupu do odvětví
Analýza hybných sil v odvětví Odvětví se vyvíjí pod tlakem proměnlivých sil, které vybízejí ke změnám. Hybné síly jsou: změny ve složení zákazníků, inovace produktu, změny nákladové efektivnosti, inovace výrobního procesu, vstup nebo výstup velkých podniků do/z odvětví, regulační opatření vlády. Analýza konkurence v odvětví – Porterův model
45
Stav konkurence v odvětví závisí na působení 5 základních sil a výsledkem jejich působení je ziskový potenciál odvětví 1) Ohrožení ze strany nových konkurentů:- závisí na bariérách vstupu (kapitálová náročnost, administrativní bariéry) do odvětví a reakci zavedených podniků na vstup nového konkurenta. 2) Vyjednávací síla dodavatelů:- zvýšení cen, snížení kvality dodávaných surovin. Dodavatelé jsou silní pokud jsou koncentrovaní, dodávají jedinečný produkt, mají reálnou
možnost vertikální integrace, odvětví není jediným nebo nejdůležitějším
odběratelem dodávaných produktů 3) Vyjednávací síla odběratelů:- odběratelé jsou silní pokud jsou koncentrovaní, nakupují ve velkém, nakupovaný produkt je standardizovaný tzn. lehce se dá zaměnit dodavatel, zisk odběratelů je nízký pak se snaží snížit náklady na vstupy 4) Ohrožení substituty: čím snadnější je nahradit existující produkty substituty tím je odvětví méně atraktivní 5) Rivalita mezi existujícími podniky: snaha každého zlepši vlastní pozici. Zvýšení rivality nastává pokud jsou podniky přibližně stejně velké, míra růstu odvětví je nízká, poskytované výrobky nebo služby nejsou diferencované 9.2.2 Strategické analýzy vnitřního prostředí • Směřují k vymezení zdrojů a schopností podniku, aby byl schopen reagovat na hrozby a příležitosti vznikající nepřetržitě v jeho okolí. Používají se tyto analýzy: Evaluace dosavadní strategie Zkoumá úspěšnost implementace strategie a porovnává výsledky reálné s očekávanými. Klade si tyto klíčové otázky: Přináší strategie očekávané výsledky? Je strategie ještě vhodná? Jsou předpoklady na nichž je dosavadní strategie založena ještě platné? Analyzují se výsledky podniku a porovnávají se s výsledky blízkých konkurentů. Hodnotí současná strategie tzn. růst či pokles relativního podílu na trhu, zisková marše v porovnání s ostatními podniky, návratnost investice. Nakonec se analyzují finanční ukazatele (zadluženost, obrat, zisk, náklady atd.) Analýza zdrojů a kompetencí Analyzují se hmotné, nehmotné zdroje a kompetence. Hmotné zdroje lze vidět nebo kvantifikovat. (finanční zdroje, organizační zdroje, fyzické zdroje – budovy, stroje). Nehmotné zdroje jsou hluboce zakořeněné v historii podniku (znalosti, důvěra, myšlenky, nápady). Kompetence jsou schopnosti podniku využít svých zdrojů. Analýza hodnotového řetězce
46
V každém podniku probíhá řada dílčích činností. Tyto činnosti se podílejí na vytváření hodnoty. Smyslem analýzy je popsat jednotlivé činnosti z hlediska tvorby hodnoty a nákladů spojených s vytvářením hodnoty. Analýza klíčových procesů Analýza vede k identifikaci klíčových procesů, které jsou nezbytné pro úspěch podniku. Dále vede k rekonfiguraci klíčových procesů a případně k rozhodnutí o outsourcingu (nákup procesu u externího dodavatele např. vedení účetnictví) Analýza exponovanosti podniku Cílem je zhodnotit do jaké míry je podnik zranitelný zvenčí. Faktory ovlivňují exponovanost podniku jsou: potřeby a přání zákazníka, spotřebitelská základna (demografie, trendy), image, logo, institucionální překážky (patenty, licence) životní styl a ideály. Analýza portfolia Je použitelná u podniků s diverzifikovanou strukturou aktivit Využívá se tzv. BCG matice BCG matice
rel. podíl na trhu vysoký
nízký
Míra růstu odvětví
vysoká Hvězdy
Problémové děti
Dojné krávy
Bídní psy
nízká Hvězdy:- podnikatelské aktivity s vysokým podílem na rychle rostoucím trhu. Vysoký zisk a příležitost k růstu. Vyžadují velkou kapitálovou investici na rozšíření výroby Dojné krávy:- pod. aktivity s vysokými podíly na trhu na pomalu rostoucím trhu. Vydělávají značné přebytky. Problémové děti:- rychlý růst dodává na atraktivitě, ale nízký podíl na trhu vyvolává otázku zda se vyplatí Bídní psy:- nízký podíl na pomale rostoucím trhu. Klíčové faktory úspěchu
47
Ovlivňují konkurenceschopnost v daném odvětví. Pro supermarkety je klíčový pro úspěch sortiment výrobků, obrat zásob, cenotvorba. V letecké dopravě je klíčové pro úspěch efektivní využívání pohonných hmot a vytíženost letadel. Klíčové faktory úspěchu jsou v každém odvětví jiné. Příklady faktorů ovlivňující úspěch: vědecký výzkum, know-how, jedinečný talent, nízké náklady distribuce, kvalita výroby, vysoká produktivita práce, obchodní dovednosti, informační systém. SWOT analýza Tato analýza zkoumá silné a slabé stránky, příležitosti a ohrožení. Silné stránky:- adekvátní finanční zdroje, dobrá pověst u odběratelů, vlastní technologie, schopní řídící pracovníci Slabé stránky:- nevyužité kapacity, zaostávání ve výzkumu, slabá pozice na trhu, nedokonalá distribuční síť, vysoké náklady ve srovnání s konkurencí Příležitosti:- další zákazníci, vstup na nové trhy, rozšíření nabídky, diverzifikace Ohrožení:- konkurence ze strany nových výrobců, nepříznivý vývoj směných kurzů, rostoucí síla odběratelů nebo dodavatelů, nepříznivé demografické změny, měnící se potřeby zákazníků. 9.2.3 Typy strategií Progresivní dopředná integrace Získávání většího podílu na řízení maloobchodníků a distributorů vlastních výrobků nebo jejich skupování Zpětná integrace Získávání většího podílu na řízení firemních dodavatelů nebo jejich skupování Horizontální integrace Získávání podílu na řízení firem konkurentů, spojování se s nimi nebo jejich skupování Proniknutí na trh Zvýšení podílu současných výrobků firmy na jejich trzích pomocí zvýšeného marketingového úsilí. Rozvoj trhu Představování výrobků na geograficky nových trzích Vývoj výrobku Snaha zvýšit prodej zlepšením současných výrobků Soustředná diverzifikace Přidáním nových výrobků k dosavadní hlavní činnosti Smíšená diverzifikace Přidání nových výrobků, které se nevztahují k dosavadní hlavní činnosti
48
Horizontální diverzifikace Přidání nových výrobků, které se k dosavadní hlavní činnosti nevztahují, ale jsou určeny pro současné zákazníky. Zbavování se majetku Prodej divize nebo části podniku. 9.2.4 Formulace strategie •
Formulace strategie je prováděna na základě výsledků strategické analýzy, spočívá ve zpracování variant strategie a následném výběru. Strategie je formulována pro úroveň celého podniku nebo pro úroveň strategických podnikatelských jednotek.Tato fáze strategického řízení současně zahrnuje i soubor rozhodnutí o alokaci zdrojů a způsob jejich využití.
9.2.5 Implementace strategie • Cílem implementace je uvedení zvolené strategie do života. Součástmi této fáze je volba vhodné organizační struktury a výběr řídícího systému. 9.2.6 Strategická kontrola • Strategická kontrola se zabývá zhodnocením výsledků realizované strategie. 9.3 Taktické a operativní řízení 9.3.1 Taktické řízení • Taktické řízení má za úkol stanovit a řídit postupy a prostředky, které vedou k nejefektivnější realizaci strategie podniku. Strategické řízení se realizuje na úrovni vrcholového managementu, taktické řízení probíhá především na střední úrovni managementu. V taktickém řízení dochází ke konkretizaci strategických cílů a prostředků. To umožňuje větší konkrétnost, ve větší míře jsou využívány kvantitativní cíle, jako např. objem prodeje, podíl na trhu, výše zisku atd. Výsledky taktického řízení jsou zřetelné mnohem dříve a jsou snadněji zjistitelné a kvantifikovatelné. 9.3.2 Operativní řízení • Představuje poslední, nejnižší článek v hierarchii podnikového řízení. Jedná se o velmi konkrétní a detailní řízení v krátkém časovém horizontu, ve čtvrtletí, měsících, dekádách. Operativní řízení směřuje k co nejefektivnějšímu využití stávajících zdrojů podniku a k zachování jeho likvidity. Úkoly operativního řízení jsou orientovány na řízení výnosů, nákladů a zisku, na kalkulace výrobků, využití výrobních kapacit apod. Základními nástroji které operativní řízení využívá jsou normy, limity, plán likvidity.
49
9.4 Podnikové plánování •
Plánování představuje manažerskou aktivitu zaměřenou na budoucí vývoj organizace určující čeho a jak má být dosaženo. Plánování plní svoji roli především na úrovni taktického a operativního řízení. Výsledkem plánovací činnosti je plán. Podnikové plánování zahrnuje řadu činností, jako je např. určení výrobků a trhů, které zajistí podniku splnění jeho dlouhodobých cílů, odhad poptávky na těchto trzích za určitých cenových
podmínek,
všeobecné
makroekonomické
faktory,
vývoj
konkurence
i
technologie, odhad vývoje nákladů a cen surovin. V podniku se plánují tyto jednotlivé činnosti: -
plánování marketingu
-
plánování výroby
-
plánování nákupu
-
plánování výzkumu a vývoje
-
plánování obnovy a údržby hmotného investičního majetku
-
plánování lidských zdrojů
-
finanční plánování
10. Výrobní činnost podniku •
Výrobní činnost v rozhodující míře ovlivňuje efektivnost podniku a konkurenční schopnost jeho výrobků. Při přípravě výroby a ve výrobě samotné se rozhoduje o snižování výrobních nákladů, o zkracování dodacích lhůt, o zvyšování užitečnosti výrobků, o šíři sortimentu, které jsou v současné době považovány za hlavní konkurenční výhodu. Ve větších podnicích se výrobní činnost řídí, v čele stojí výrobní ředitel.
•
Výrobní činností podniku rozumíme přeměnu výrobních faktorů (vstupů, inputů) ve statky tj. hmotné výroky (auta, stroje, počítače) a služby (např. opravárenské služby). Výrobky jsou vyrobeny dříve, než mohou být spotřebovány, služby jsou uskutečňovány při své spotřebě.
•
Výrobu je nutné vždy řádně připravit. Především v průmyslových odvětvích (např. strojírenství)
samotné
výrobě
předchází
předvýrobní
etapa
(konstrukční
vývoj,
technologická příprava výroby, zajištění materiálů, přípravků atd.). •
Přeměna surovin ve výrobky probíhá jako výrobní proces, který se sestává z celé řady procesů pracovních (přímá účast člověka), automatických (bez přímé účasti člověka) a přírodních (působí přírodní síly, pro něž člověk připravil podmínky např. kvašení)
•
Podle použité technologie výrobní procesy rozdělujeme: -
výrobní procesy matematicko-fyzikální (látková podstata suroviny zůstává stejná např. soustružení, šití, zdění)
50
•
-
výrobní procesy chemické (mění se látková podstata, např. zpracování ropy)
-
výrobní procesy biologické (surovina mění své vlastnosti např. výroba vína)
Samotnou výrobu ve výrobním podniku členíme na hlavní, vedlejší a doplňkovou výrobu. U hlavní výroby její výrobky tvoří hlavní náplň výroby podniku, vedlejší výroba zahrnuje výrobu polotovarů, náhradních dílů, doplňková výroba zpracovává odpady z hlavní a vedlejší výroby.
•
Podle počtu vyráběných
druhů výrobků rozeznáváme výrobu kusovou, sériovou,
hromadnou. 10. 1 Výrobní program • Výrobním programem se rozumí druhová (sortimentní) skladba a objem výroby, které se mají v určitém období vyrábět. •
Základní informace o tom , co, kolik a pro koho vyrábět poskytuje marketing, který hledá volná místa na trhu i jiné příležitosti.
•
Podnik neustále konfrontuje požadavky trhu se svými výrobními možnostmi, tj. výrobní kapacitou, která představuje maximálně možné celkové množství výrobků, které lze v podniku za určitou dobu vyrobit.
•
Jedním
z prostředků
umožňujících
zvětšování
objemu
výroby
je
konstrukční
standardizace, tj. proces snižování počtu součástí, dílů, montážních skupin, a jejich sjednocování konstrukce
pro více druhů výrobků. Hlavním směrem standardizace je unifikace tj.
vytváření
jednotného
výrobku
nebo
součásti
s cílem
dosáhnou
zaměnitelnosti součástí, dílů pro různé druhy a typy výrobků.
11. Odbyt (marketing) •
V každé společnosti založené na dělbě práce vyvstává nutnost završit výrobní proces dovedením výrobku (služeb) ke spotřebiteli. Toto dovršení podnikového procesu, zaměřeného na uspokojování cizích potřeb, nazýváme odbytem. Realizace tohoto procesu vyžaduje, aby jeden subjekt přenechal jinému subjektu za peněžní nebo věcnou protihodnotu své statky (výrobky nebo služby).
•
V centrálně řízeném hospodářství se odbyt realizuje na základě předem schválených plánů, které mají direktivní povahu a neumožňují prodávajícímu svobodně si volit své obchodní partnery, stanovovat ceny svých výrobků, ovlivňovat způsoby prodeje apod. Charakter centrálně plánovaného hospodářství vede k tomu, že ne trhu zpravidla existuje převaha poptávky nad nabídkou, což staví nakupující podniky (odběratele) do nevýhodné pozice. Bezpodmínečnou podmínkou odbytu není peněžní forma zúčtování mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláště v poslední době se v řadě postsocialistických zemí
51
odbyt uskutečňuje prostřednictvím barterových operací, kdy kupující v důsledku nedostatku finančních prostředků uhrazuje prodávajícímu hodnotu jeho dodávek v jiných výrobcích které buď sám vyrábí nebo jimi dostal zaplaceno od svých dodavatelů. •
V tržním hospodářství dochází k zásadní změně v tom, že trh prodávajícího je nahrazen trhem kupujícího. Přestává být problém vyrobit, ale je problémem prodat. Podniky se musí při své činnosti orientovat na potřeby a přání svých zákazníků. Tyto potřeby musí zjišťovat, popř. vyvolávat a současně musí hledat způsoby jak je uspokojovat. Všechny tyto činnosti lze zahrnout pod pojem marketing.
•
Definic marketingu je mnoho. Např. podle Kotlera je marketing lidská činnost, umožňující organizace zjistit neuspokojené potřeby a přání a přeměnit je do ziskových příležitostí.
•
Pro uplatňování marketingu musí být splněny jisté předpoklady. Prodávající musí mít možnost rozhodovat o tom, jaké výrobky, za jakou cenu a komu bude nabízet, jak bude investovat a jaké riziko je ochoten podstoupit. Kupující musí mít možnost výběru z řady nabídek a trh musí být otevřený pro všechny zájemce.
•
Pro fungování marketingu musí být vytvořen potřebný právní rámec, a to především v podobě zákonů proti nekalé konkurenci, proti omezování konkurence, předpisy na ochranu spotřebitele apod. Při nekalé soutěži se může jednat např. o používání dumpingových cen, poskytování klamavých údajů o výrobku, zavádějící reklama atd.
•
Dílčí oblastí činnosti v odbytovém procesu je prodej. Při prodeji se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k užívání a kupující se zavazuje uhradit kupní cenu.
11.1 Obchodní plán • Je základním nástrojem řízení obchodní (odbytové, prodejní) činnosti. Sestavení obchodního plánu probíhá v těchto etapách -
tržní diagnóza
-
tržní prognóza
-
plánování cílů
-
plánování marketingového mixu
-
sestavení rozpočtu
Tržní diagnóza Charakterizuje momentální tržní situaci podniku. Zjišťuje v jaké míře se jednotlivé výrobky podílejí na generování obratu, zisku, cash-flow a jaký je jejich tržní podíl. Předmětem analýzy bývají i jednotlivé skupiny zákazníků a jejich charakteristiky např. z hlediska teritoriálního, příjmového, sociálního, věkového apod. Pozornost se věnuje rovněž stávajícím odbytovým
52
(prodejním) cestám a jejich struktuře (přímí prodej, zásilkový prodej, prodej prostřednictvím zástupců apod.). Tržní prognóza Její podstata spočívá v odhadu, zda se v budoucím vývoji uplatní dosavadní trendy, popř. zda se např. vlivem změn v okolí (konkurence, inflace, reálné příjmy) začnou prosazovat trendy nové. Plánování cílů Zde se plánuje jakých cílů v oblasti prodeje má být dosaženo. Marketingový mix Někdy je též nazýván „4P“. Marketingový mix zahrnuje tyto oblasti: -
výrobky (products)
-
ceny (prices)
-
propagaci (promotion)
-
distribuci zboží (product placement)
Ve výrobkové oblasti se může jednat např. o rozhodnutí, jaké nové, popř. inovované výrobky zařadit do výrobního programu, jaké výrobky z výroby (prodeje) vyřadit, na jakou úroveň parametrů výrobků se orientovat, jaké změny uskutečnit (např. v balení výrobků, v zajištění servisu, garančních lhůt) V oblasti cen se bude jednat o rozhodnutí, jakým způsobem ceny stanovovat, na jakou cenou úroveň se orientovat (nižší, průměrné, vysoké – prestižní ceny), popř. jakou zaujmout pozici v oblasti poskytování slev a způsobů placení (hotově, na splátky). Při orientaci na náklady podnik vychází z vlastních nákladů. Při orientaci na poptávku musí podnik vycházet z podrobné analýzy trhu a pružně přizpůsobovat výši ceny jeho požadavkům. Při orientaci na konkurenci podnik nevychází ani z nákladů, ani z poptávky, ale cenu stanoví na základě cen konkurentů. U propagace je zapotřebí rozhodnout, jaký bude u jednotlivých výrobků kladen důraz na reklamu (v tisku, televizi, billboardech atd.), na různé formy podpory prodeje (loterie, soutěže), na osobní prodej (prodejní zástupci) a na public relations (bezplatně zveřejňované články v tisku o firmě a jejích výrobcích). Propagace by měla přinést potenciálnímu kupujícímu tyto informace: -
fakt, že výrobek existuje
-
kde lze výrobek získat
-
k čemu výrobek slouží
-
jaká je cena výrobku
-
jaká je cena výrobku
53
-
jak o výrobek pečovat
-
jak výrobek používat
-
jaká je pravděpodobná doba jeho životnosti
V oblasti distribuce zboží se jedná se o rozhodnutí, jakými způsoby (cestami, kanály) výrobky prodávat (např. ve vlastních prodejnách, prostřednictvím velkoobchodní sítě, zásilkovým prodejem apod.). Obvykle se vyskytují tyto možnosti: -
přímí prodej uživateli (uživatelem může být jednotlivec, podnik, nebo jiný výrobce)
-
prodej přes velkoobchod, který dodává maloobchodníkům
-
prodej přes prodejce (dealeři, prodejní agenti), kteří prodávají konečným uživatelům
Sestavení rozpočtu Je závěrečnou částí obchodního plánu. Dochází
při něm k porovnání příjmů a výdajů
spojených s dosažením požadované výše odbytu. V úvahu se přitom berou i náklady, které jsou spojeny s uplatněním nástrojů marketingového mixu (náklady na reklamu, skladování apod.). 11.2 Marketingové techniky • Plnění marketingových funkcí je podmíněno použitím řady nástrojů a technik. Patří k nim především informační techniky, které umožňují marketingovým specialistům získávat potřebné informace. •
Informace lze získat přímo na základě podkladů, které jsou v podniku k dispozici (např. zprávy obchodních cestujících, podnikové výkazy a statistiky apod.). Tyto informace „od stolu“ je zpravidla zapotřebí doplnit o poznatky získané „v terénu“ např. dotazováním zákazníků, pozorováním, prodejními experimenty apod.
•
Pro účelné nasazení marketingového mixu je vhodné vycházet z tzv. životního cyklu výrobků. Životní cyklus výrobku je nejčastěji zobrazován ve formě grafu, ve kterém na horizontální ose vyznačujeme čas (obvykle v letech) a na vertikální ose buď hodnoty prodejů ( v Kč nebo ks.) nebo údaje o zisku, cash-flow apod. Charakteristický je životní cyklus se čtyřmi etapami (fázemi, stádii), kterými probíhá tržní realizace výrobku.
1) Stadium pronikání Je typický nízký odbyt a zpravidla vysoké vlastní náklady výrobku. Výrobek nemá vždy definitivní podobu, někdy dochází k inovacím. Ve struktuře nákladů zaujímají značný podíl výdaje na reklamu, předvádění, servis. Jestliže jde o absolutní novinku, potom po určitou dobu v tomto prvním stadiu neexistuje konkurence a prodejní ceny bývají vyšší než ve stadiích dalších.
54
2) Stadium rozšiřování Má pro úspěch či neúspěch výrobku největší význam. Výrobek se po funkční a vzhledové stránce ustálil na konečné podobě, dochází k prudkému růstu jeho odbytu, cena se poněkud snižuje, obvykle začínají klesat i náklady na propagaci. Stále větší význam začínají mít obdobné, někdy i zdokonalené výrobky jiných výrobců. Pro některé výrobky může být toto stadium konečné. Platí to o výrobcích technicky nedořešených nebo u kterých se objevily podstatné funkční závady. 3) Stadium ustálení Projevuje se dalším růstem odbytu, meziroční přírůstky však již nejsou tak vysoké jako ve stadiu rozšiřování. Růst odbytu je podmíněn zvyšováním nákladů na propagaci a uváděním na trh nově vyvinutích variant, modelů a modifikací základního výrobku (jedná se o diverzifikaci výrobků). 4) Stadium ústupu Obyt výrobků začíná prudce klesat. Vývoz lze orientovat z náročnějších trhů na trhy méně náročné. Cena dále klesá.
12 Personální práce 12.1 Obsah a cíle personální práce ve firmě • Kvalitní a výkonný personál (lidské zdroje firmy) musí být na takové úrovni, která zabezpečuje splnění cílů firmy v náročném konkurenčním podnikatelském prostředí. •
Cílem personální práce je jak zabezpečení potřebné kvantitativní stránky lidských zdrojů (počet, struktura a formální kvalifikace), tak zabezpečení jejich kvalitativní stránky (výkonnost, tvořivost, motivace a identifikace s cíli firmy)
•
Základní cíle personální práce:
V ekonomické oblasti -
optimální využití lidské práce v kombinaci s ostatními výrobními faktory s cílem dosáhnou nezbytně nutného výkonu organizace a její adaptace na požadavky okolí
-
zlepšování struktury a zvýšení fungování lidských zdrojů organizace
-
stanovení a udržení personálních nákladů organizace na optimální výši
-
realizace systému odměňování podle výkonu stimulujícího rozvoj aktivity zaměstnance.
V sociální oblasti -
naplnění osobních cílů zaměstnanců
-
spokojenost s pracovním místem. Obsahem práce, pracovním prostředím a vnitřním klimatem organizace
55
•
-
motivace zaměstnanců k seberozvoji, zvyšování kvalifikace
-
vytváření pocitu identifikace zaměstnance s cíli organizace
-
zabezpečení sociálních jistot zaměstnanců
Mezi ekonomickými a sociálními cíli je konkurenční vztah. Snížení personálních nákladů může zapříčinit menší motivaci zaměstnanců tím menší výkon, což se projeví na výkonu celého podniku.
•
Účinným řešením rozporu mezi ekonomickými a sociálními cíli může být realizace různých forem účasti na hospodářských výsledcích organizace, zaměstnanecké akcie, bonusy a benefity.
•
Obsah personální práce vychází z cílů personálního řízení, které jsou nezbytnou součástí práce vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení, tj. všech, kteří řídí činnost jiných zaměstnanců.
12.2 Organizace personální práce •
Personální práce ve firmě se realizuje v určité organizační struktuře, která je závislá na organizačním uspořádání firmy, velikosti a struktuře lidských zdrojů.
•
Personální práce ve firmě se realizuje prostřednictvím celé řady činností, které zabezpečuje převážně personální útvar. Činnosti personální práce jsou: -
plánování zaměstnanců (plánování potřeby zaměstnanců, jejich počtu, profesní a kvalifikační struktury a rozmístění)
-
získávání a výběr zaměstnanců (určení způsobů a metod pokrytí potřeb zaměstnanců, zahrnuje metody vnějšího i vnitřního výběru zaměstnanců)
-
rozmisťování zaměstnanců (zařazování do pracovní činnosti, ukončování pracovního poměru, penzionování zaměstnanců)
-
hodnocení pracovníků (pro potřeby personálního rozvoje organizace i plánování osobního rozvoje zaměstnanců)
-
hodnocení práce a popis pracovních míst
-
odměňování (tvorba nástrojů pracovní motivace a firemních mzdových systémů
-
firemní systémy vzdělávání (plánování vzdělávání, jeho příprava a organizace)
-
kolektivní vyjednávání (jednání zaměstnavatelů a odborů, příprava jednání pro uzavření kolektivní smlouvy, vedení pracovně právních agend)
-
sociální péče (organizace sociálních služeb, bezpečnost a ochrana zdraví při práci, zdravotní péče, kontrola pracovních podmínek, sport, rekreace, kultura atd.)
-
personální informační systém (pro potřeby firmy i externí orgány – úřad práce, personální administrativa
56
•
Pro plnění funkcí personálního útvaru je důležité jeho organizační upořádání a začlenění do struktury řízení firmy. Je závislé na velikosti firmy a existující struktuře řízení. Personální ředitel je zpravidla členem vrcholového vedení firmy.
•
Možností organizačního členění personálního útvaru je celá řada. Ve velkých a středních firmách je personální útvar rozčleněn na řadu odborných oddělení. V malých firmách je personální činností pověřen zpravidla některý z vedoucích zaměstnanců.
•
Vysoce úspěšné organizace se od méně úspěšných odlišují především ve způsobu, kterým dokáží formovat lidské zdroje firmy a maximálním způsobem je motivovat k vysoké výkonnosti a pozitivnímu vztahu k firmě.
12.3 Plánování zaměstnanců •
Plánování profesní a kvalifikační struktury zaměstnanců patří k nejdůležitějším úkolům personálního řízení a má velký vliv na úspěšný rozvoj organizace. Předpokládá předvídání vývoje potřeb zaměstnanců, způsob ovlivňování pohybu zaměstnanců mezi firmou a okolím i mezi jednotlivými vnitropodnikovými útvary. Cílem plánování zaměstnanců je dosáhnou rovnováhy mezi potřebou pracovních sil a použitelnými zdroji a uspokojit tuto potřebu v souladu s žádoucí strukturou zaměstnanců.
•
Základem plánování zaměstnanců je kvalifikovaná prognóza vývoje pracovních sil a prognóza vývoje zdrojů pracovních sil. Vychází se v ní mj. z předpokládaného vývoje výrobního programu, změn technologie a organizace práce, investičních záměrů a vývoje odbytu v závislosti na tržní situaci. Souběžně s tím je nutno prognózovat i vývoj zdrojů pracovních sil, který bude ovlivněn věkovou strukturou zaměstnanců firmy, situací na trhu práce a demografickým vývojem ve státě, možností změn v kvalifikační struktuře vlastních zaměstnanců.
•
Při plánování způsobu pokrytí potřeb je nutno zvažovat možnost pokrytí potřeby z vnějších zdrojů (nábor a získávání zaměstnanců) a vnitřních zdrojů (zvyšování kvalifikace, rekvalifikace zaměstnanců, vnitřní výběr pro vedoucí funkce)
•
Důležitým aspektem plánování zaměstnanců je také výše nákladů na získání žádoucí struktury pracovní sil (nábor, rekvalifikace, mzdové náklad, odstupné pro uvolněné zaměstnance)
12.4 Získávání a výběr zaměstnanců • Získávání a výběr zaměstnanců je procesem realizace záměrů personální politiky a strategie. Zjištěná potřeba pracovních sil a jejich struktury se stává východiskem pro rozhodování, jakými metodami bude uspokojena. Vychází z informací o možných zdrojích
57
pracovních sil (vnějších i vnitřních), o požadovaném počtu a struktuře pracovních sil a realizuje opatření k vytvoření souladu mezi těmito činiteli. Vnější zdroje Představují nabídku práce pracovníků především z oblasti regionu (není však podmínkou), zahrnují pracovníky vstupujících do výrobního procesu (absolventi škol), uvolněné zaměstnance z jiných organizací nebo zaměstnance projevující zájem o změnu zaměstnání. K jejich získávání se používá nejrůznějších metod náboru na základě informací o nabídkách volných míst, spolupráce s úřady práce a jinými institucemi poskytujícími služby zaměstnanosti (personální agentury). Vnitřní zdroje Představují je zaměstnanci uvolnění v důsledku technického rozvoje, změny struktury výroby či organizačních změn, dále zaměstnanci, kteří chtějí vykovávat náročnější práci nebo chtějí i z jiných důvodů změnit pracoviště. Personální praxe dává zpravidla přednost obsazování volných míst z vnitřních zdrojů. Jejich vlastnosti i schopnosti jsou firmě známé, jejich pořízení představuje nižší náklady a je u nich předpoklad vyšší stability zaměstnání. Není-li možno uspokojit potřebu zaměstnanců z těchto zdrojů, obrací se pozornost na vnější zdroje. Řada kolektivních smluv omezuje určitým způsobem snižování počtu pracovních sil propouštěním zaměstnanců v produktivním věku. Snižování počtu zaměstnanců se v tomto případě uskutečňuje přirozeným úbytkem (odchod do důchodu, či dobrovolné odchody z jiných důvodů) •
Proces získávání zaměstnanců i realizace odchodu uvolňovaných zaměstnanců vyžaduje součinnost s úřady práce nebo jinými institucemi v zájmovém území firmy. Pomoc firmy zaměstnancům uvolňovaných z restrukturalizačních a organizačních důvodů(nárok na odstupné) vyplývá u nás také z právních předpisů (Zákoník práce).
•
Firma však nemá zájem o získání jakéhokoliv uchazeče o zaměstnání. Je třeba, by uchazeč disponoval určitými vlastnostmi, které odpovídají nárokům pracovního místa ve firmě. Je to profesní zaměření uchazeče, dosažená kvalifikace a řada dalších vlatností (např. pracovní morálka, schopnost kooperace a komunikace, organizační schopnosti, zájem o kvalifikační růst). Zabezpečení tohoto požadavku je úkolem procesu výběru zaměstnanců. Na základě získaných informací o uchazeči (dotazník, osobní pohovor, případně psychologické testy) se posoudí míra předpokladů pro přijetí. Metody výběru zaměstnanců a posuzování jejich pracovních a osobnostních předpokladů pro výkon práce jsou vysoce specializovanou činností odborníků v personální práci a psychologů. Rozhodnutí o přijetí se zpravidla provádí ve spolupráci s odbornými liniovými vedoucími,
58
budoucími nadřízenými přijímaných zaměstnanců, kteří by měli nést konečnou odpovědnost za rozhodnutí o přijetí zaměstnance. •
Je možno použít nejrůznějších metod, jimiž se zjišťují předpoklady pro výkon určité funkce. Kromě obecných předpokladů (jako jsou vzdělání, praxe, znalosti, dovednosti) je účelné zjišťovat v některých případech i osobní charakterové vlastnosti (svědomitost, odpovědnost, pracovitost, úroveň motivace k práci, osobní cíle). Tyto předpoklady se mohou zjišťovat psychologickými testy. Účelné je někdy i vyžádání hodnocení (reference) od předcházejícího zaměstnavatele uchazeče. Platí zásada, že všichni (i odmítnutí uchazeči) mají být slušnou formou informování o výsledcích výběrového řízení.
12.5 Hodnocení pracovníků • Jedním z předpokladů kvalifikované personální práce je kvalitní systém hodnocení zaměstnanců a jejich výkonů. •
Hodnocení zaměstnance a jeho výkonu je nedílnou součástí řídící práce každého nadřízeného vůči zaměstnanci a je předpokladem pro rozhodování o dalším vývoji jeho činnosti v organizaci. Musí být proto systematické a objektivní. Základem hodnocení je specifikace pracovních úkolů, popř. popis pracovních míst a stanovení metody, která bude použita při hodnocení plnění pracovních úkolů, dále stanovení časového období hodnocení, formulace kritérií hodnocení a jejich odstupňování.
•
Volba metod hodnocení je závislá na druhu činnosti a možnosti kvantifikace kritérií. U jednodušší pracovní úkolů je možno vycházet ve větší míře z kvantifikace výsledků, u složitějších činností je nutno hodnotit zaměstnance a jeho přístup k práci komplexněji (tvořivost, iniciativa při plnění úkolů, schopnost kooperace, komplexní výsledky řízeného úseku)
•
Progresivním trendem v současné době je kombinace metod hodnocení s principem sebehodnocení zaměstnance s cílem specifikovat silné a slabé stránky jeho činnosti. Předpokladem takového sebehodnocení je důvěra zaměstnance, že hodnocení nemá sankční charakter ale je formo pomoci, která napomáhá jeho dalšímu rozvoji a odstranění nedostatků v práci, popř. převedení na práci, která více odpovídá schopnostem zaměstnance. Tomuto pocitu proto musí napomáhat i závěry hodnocení (např. doporučení ke zvýšení kvalifikace absolvováním různých kurzů nebo stáží, speciální zaškolení atd.). Pracovní hodnocení je základem i pro další personální rozhodnutí (postup, přemístění, odměny). Hodnocení je nutno se zaměstnancem projednat případně dokumentovat uvedením výsledků průběžných hodnocení a tím předejít tomu, aby u zaměstnance nevznikl pocit subjektivního charakteru hodnocení a nespravedlnosti.
59
•
V současné firemní praxi je nejčastěji používanou formou hodnocení tzv. hodnotící rozhovor, který při dobrém zvládnutí vytváří předpoklad jak pro objektivitu hodnocení, tak spoluúčast pracovníka na závěrech hodnocení
•
Hodnocení pracovníků a jejich výkonů je jednou z nejcitlivějších oblastí řízení lidí a na její kvalitě závisí ve značné míře i kvalita personální práce v organizaci. Objektivní hodnocení motivuje zaměstnance k vyšší aktivitě a vytváří pocit důvěry a spolupráce.
•
Ve špičkových firmách se v posledním období uplatňuje metoda tzv. vícezdrojového systému hodnocení, kde hodnoceného hodnotí nejen nadřízený, jako je tomu u standardně
uplatňovaných
metod,
ale
i
spolupracovníci,
podřízení
a
externí
spolupracovníci. To umožňuje vytvoření tzv. zpětné vazby, je však náročnější na metodiku i práci hodnotitelů. 12.6 Firemní vzdělávání • Vzhledem ke změnám v charakteru práce se stává tento proces celoživotním úkolem a ve stále větší míře překračuje úzký rámec dřívější profesní kvalifikační přípravy. Firemní vzdělávání je zaměřeno na formování osobnosti zaměstnance, jeho schopnost zvládání nových poznatků. •
Hlavní náplní firemního vzdělávání je oblast zvyšování kvalifikace tzn. znalosti, zručnost a dovednosti. Dále sem patří také rekvalifikace tj. přeškolování v souvislosti se změnami v požadavcích na pracovníky.
•
Relativně samostatnou oblastí, zejména u řídících zaměstnanců, je trénink tzv. sociálních dovedností, tj. schopnost jednat s lidmi, řešit konflikty, motivovat zaměstnance.
12.7 Pracovní podmínky a sociální péče • Do kompetence útvarů personální práce patří také péče o pracovní podmínky, bezpečnost a hygienu práce. Jedná se o odborně vysoce specializovanou činnost, která má ve svých důsledcích příznivý vliv na spokojenost zaměstnanců, ovlivňuje jejich výkonnost, zdravotní i psychický stav. Dodržování zdravotních, bezpečnostních a ergonomických norem je ve všech zemích upravováno také legislativně, kromě toho bývají pracovní podmínky upravovány také v kolektivních smlouvách mezi zaměstnavateli a odbory. •
Komplex procesů, které mají za cíl uspořádat pracovní prostředí tak, aby negativně neovlivňovalo fyzický nebo psychický stav zaměstnance se označuje jako proces humanizace práce. Jedná se například o odstraňování monotonie, zahrnuje prvky obohacování práce, zvyšování přitažlivosti práce.
60
•
V současném období jsou progresivním prvkem organizace práce formy skupinové organizace práce, které rozvíjejí kooperativnost mezi zaměstnanci, zvyšují pestrost práce a její kvalifikační úroveň.
•
Významným faktorem utváření pocitu spokojenosti s prací a tím také ovlivňování výkonu zaměstnanců je úroveň zabezpečování sociálních potřeb pracovníků. Patří sem např. příspěvky na závodní stravování, firemní rekreaci, zdravotní péče, důchodová připojištění, půjčky atd. Způsoby poskytování požitků a jejich výše bývají zpravidla upravovány v kolektivní smlouvě nebo v interním mzdovém předpisu, tam kde kolektivní smlouva není uzavřena.
•
Plošné a paušální poskytování výše uvedených výhod přináší snížení jejich motivační účinnosti. Jednotlivci ve věkově, zájmově, a sociálně diferencovaném kolektivu zaměstnanců mají různou strukturu a prioritu sociálních potřeb, a proto se dnes v západoevropských zemích zavadí nový systém poskytování sociálních požitků. Každý zaměstnanec má k dispozici určitou výši „bonus“ těchto požitků a podle firemní nabídky si sám určuje strukturu jeho čerpání. Tento způsob je motivačně účinnější a vede k vyšší spokojenosti většiny zaměstnanců.
•
Systém firemní sociální péče tedy velmi účinně napomáhá ke zvyšování spokojenosti zaměstnanců v organizace a tím i k jejich stabilizaci a ochotě ke kvalitnímu výkonu.
12.8 Mzdový systém podniku • Mzdový systém je nástrojem personálního řízení k realizaci podnikové strategie. Podnik může k tomuto záměru formulovat mzdovou politiku a vytvářet mzdový systém (systém odměňování) a systém zaměstnaneckých výhod (benefitů). Mzdová politika sleduje tyto cíle: -
získat a stabilizovat zaměstnance, kteří svými znalostmi, dovednostmi a schopnostmi splňují požadavky pracovního místa a mohou se rozvíjet podle nároků organizačních změn a obsahu práce
-
stimulovat k pracovnímu výkonu a žádanému jednání
-
udržet objem mzdových prostředků v rozsahu, který je efektivní ve vztahu k produktivitě práce
-
zajistit odůvodněnou (spravedlivou) mzdovou strukturu uvnitř podniku a ve srovnání se mzdami na vnějším trhu práce
•
Cíle mzdové politiky nelze uskutečnit všechny najednou, protože jsou vzájemně rozporné. Zaměstnavatel se rozhoduje o jejich prioritách. Např. objem mzdových prostředků je determinován produktivitou podniku, která by měla růst rychleji než růst průměrné mzdy.
61
Tím je však omezen v soutěži na trhu práce, chce-li získat a stabilizovat zaměstnance s vysoce žádanou kvalifikací. •
Mzdovou strukturou se rozumí odstupňování mezd v závislosti na mzdotvorných faktorech, jakými je obsah práce, mimořádné podmínky při výkonu práce, pracovní výkon a jednání a cena práce. Míra rozdílu ve mzdách (mzdové diferenciace) charakterizuje stimulační účinnost mzdy jako jedné z důležitých pobídek k práci.
•
Mzdový systém ve velkém podniku oceňuje faktory, kterými jsou -
hodnota práce
-
mimořádné okolnosti při výkonu práce
-
pracovní výkon a jednání
-
cena práce na trhu
Hodnota práce Hodnota práce charakterizuje míru složitosti, odpovědnosti a namáhavosti jedné práce ve srovnání s ostatními pracovními činnostmi v podniku. Určuje se pomocí metod hodnocení práce. Může být vyjádřena pořadím, body nebo tarifním stupněm. Zatřídění práce do tarifního stupně platí tak dlouho, dokud se nezmění obsah práce, např. díky změnám technologií, pracovních postupů atd. Tarifní stupeň je oceněn mzdovým tarifem, což je sazba v Kč za jednotku práce (hodinu, měsíc, rok) poskytovaná zaměstnanci za to, že je zařazen na pracovní místo, splňuje požadavky a odvede alespoň normální (průměrný) pracovní výkon. Stupnice tarifních stupňů, k nimž jsou přiřazeny mzdové tarify, se označuje jako tarifní stupnice. Tato stupnice se stává předmětem kolektivního vyjednávání (odbory prosazují nárůst mezd v jednotlivých tarifních stupních). Trendem přitom je, že mzdové tarify vykazují pohyb směrem vzhůru. Vedení podniku rozhoduje o tarifní stupnice, resp. výši a relacích individuálních mzdových tarifů. Na jeho rozhodnutí mají vliv: -
použitelné mzdové prostředky
-
mzdy a benefity konkurentů na vnějším trhu práce
-
minimální mzdové tarify
-
kolektivní smlouva
Stupnice minimálních mzdových tarifů je v ČR vyhlášena na základě zákona o mzdě a je závazná pro všechny podnikatelské subjekty, u nichž nepůsobí odborová organizace a není uzavřena kolektivní smlouva. Vláda stanoví nařízením vlády výši těchto tarifů. V současné době je minimální měsíční mzda (při 40h. pracovním týdnu) 8 000 Kč. Mimořádné okolnosti při výkonu práce
62
Zahrnují zátěžové požadavky pracovního místa, které znamenají zvýšené náklady na reprodukci pracovní síly. Zahrnují atypické pracovní režimy, např. vícesměnovou práci, negativní vlivy pracovního prostředí a pracovních postupů, rizikové práce atd. Zaměstnavatel poskytuje za výkon práce v mimořádných podmínkách příplatky. Mohou být stanoveny procentem ze mzdového tarifu, průměrného výdělku atd. nebo absolutní sazbou v Kč/hod. Zaměstnavatel je povinen podle zákona o mzdě vyplácet příplatek za práci přesčas, za práci ve svátek, za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém prostředí a za práci v noci. Velké organizace uplatňují tarifní systém, který tvoří: -
podnikový kvalifikační katalog určený k zařazení prací do tarifních stupňů a specifikaci kvalifikačních požadavků na zaměstnance
-
stupnice mzdových tarifů
-
příplatky
Pracovní výkon a jednání Hodnotíme pomocí norem spotřeby práce, technickohospodářských norem, systému hodnocení zaměstnance atd. Nadstandardní pracovní výkon je stimulován příslibem poskytnutí pohyblivé složky mzdy. Někdy bývá tato část mzdy označována jako výkonová mzda. Uplatnění určité formy mzdy závisí na obsahu práce, specifických podmínkách pracoviště, organizaci práce, organizační struktuře podniku a oboru činnosti. Pohyblivá mzda není zaručená a nemusí být vyplacena. Výkonovou mzdu je vhodnější stanovit procentem ze mzdového tarifu. Podíl nezaručené mzdy v celkovém výdělku závisí na míře ovlivnitelnosti výsledku zaměstnancovým úsilím. Relativně malý podíl existuje u manuálních a administrativních činností, vyšší podíl se doporučuje pro zaměstnance v obchodních útvarech a u vedoucích zaměstnanců. Cena práce Je na trhu výslednicí nabídky a poptávky po práci určitého druhu. Ve stabilizované ekonomice nebývá oceněna samostatnou složkou mzdy a promítá se do výše mzdových tarifů, resp. základních mezd, příplatků a mzdových forem. Rozbor cen práce je předmětem mzdových průzkumů. Český podnikatelský sektor využívá při odměňování liberální prostředí. Zaměstnavatel je omezen pouze minimální mzdou zakotvenou v zákoníku práce a zákonem o mzdě. Mzdou se rozumí peněžité plnění nebo naturální mzda poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, výkonnosti a pracovních výsledků. Mzda může být sjednána v pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě např. manažerské smlouvě nebo v kolektivní smlouvě.
63
12.9 Hodnocení práce •
Cílem hodnocení práce je zjistit relativní rozdíly mezi pracovními činnostmi vykonávanými v podniku, setřídit je podle požadavků práce a zařadit do tarifních stupňů. Takto zpracovaná tarifní stupnice je předpokladem pro prosazení principu stejné mzdy za stejnou práci, tj. objektivně zdůvodněného a tedy spravedlivého odměňování
12.10 Mzdové formy •
Účelem mzdových forem je dotvářet tarifní mzdu, resp. základní mzdu, v závislosti na pracovním výkonu a jednání. Rozlišujeme mzdové formy základní (časová mzda, úkolová mzda) a doplňkové (osobní ohodnocení, prémie, bonus, provize, odměna, účast na výsledku).
Zásady
pro
uplatňování
mzdových
forem
jsou
polně
v pravomoci
zaměstnavatele a mohou být upraveny ve vnitřním mzdovém předpisu. Časová mzda Slouží k odměňování manuálních činností a technickohospodářských funkcí (administrativa). Je-li mzdový tarif v Kč/hod., pak se vypočítává jako součin mzdového tarifu a skutečně odpracované doby v hodinách. Je-li mzdový tarif měsíční, pak je stanovená mzda za měsíc. Úkolová mzda Se používá k odměňování manuálních činností ve výrobě. Předpokládá, že jsou stanoveny normy spotřeby práce, předem určeny technologické a pracovní postupy, zajištěny předpoklady pro plynulý průběh pracovního procesu, není ohrožena bezpečnost práce a funguje kontrola jakosti práce. Úkolová mzda od kusu vychází z úkolové sazby a množství skutečně odvedených kvalitních jednotek. Prémie Doplňuje základní mzdovou formu, např. prémie za výkon, za úsporu nákladů aj. Má stimulovat k lepší a efektivnější práci. Je poskytována za pracovní výsledky, které jsou kvantifikovatelné, zaměstnancem ovlivnitelné a pravidelně se opakují ve skladbě pracovních úkolů. Odměna Je přiznávána za periodické hodnocení zaměstnance podle hodnotitelných kritérií nebo se jedná o ocenění jednorázových či mimořádných pracovních aktivit a výsledků, např. dosažení dohodnutého cíle nebo k pracovnímu výročí aj. Účast na výsledku Někdy se označuje také jako bonus, je podílem zaměstnanců podniku na lepším než plánovaném výsledku hospodaření. Cílem je rozšířit okruh vlastníků akcií mezi obyvatelstvem, podněcovat spolupráci mezi vlastníky, managementem a zaměstnanci a umožnit participaci
64
na výsledcích společného úsilí. Využívá se hlavně v USA, kde stát podporuje daňově zvýhodněný způsob nabývání zaměstnaneckých akcií.
13. Financování podniku •
Finanční řízení podniku (finanční management) má čtyři hlavní úkoly: 1) Opatřovat kapitál (peníze, fondy) pro běžné i mimořádné potřeby podniku a rozhodovat o jeho struktuře a změnách struktury (získat úvěr, vydat akcie nebo obligace atd.) To jsou aktivity, které se týkají strany pasiv v rozvaze (pravá strana) 2) Rozhodovat o umístění (alokaci) kapitálu (nakoupit aktiva, tj. investovat kapitál do hmotného, nehmotného nebo finančního majetku, financovat běžné činnosti podniku, vývoj nových výrobků a nových technologií, vracet vypůjčený kapitál investorům atd. Tyto činnosti se týkají převážně strany aktiv rozvahy (levá strana). 3) Rozhodovat o rozdělení zisku (reinvestovat jej, nebo vyplatit ve formě dividend, tzn. navrhovat dividendovou politiku). 4) prognózovat, pánovat, analyzovat, kontrolovat a řídit hospodářskou stránku činnosti podniku tak, aby byla zajištěna jeho finanční stabilita, kterou rozumíme schopnost podniku platit své současné splatné závazky z běžných příjmů (inkas), budoucí závazky z budoucích příjmů, potřebné investice z vytvořených fondů a neplánované výdaje z rezervních fondů, resp. možnost si na tyto úhrady bez problémů vypůjčit.
•
Získávání a rozdělování fondů souhrnně nazýváme financováním. U malých firem se o financování stará sám majitel, popř. hospodář nebo pokladník, u větších firem hlavní účetní a u velkých firem finanční ředitel s celým štábem finančních managerů.
•
Veškeré financování a finanční řízení je ovlivňováno dvěma faktory a to časem a rizikem.
•
Faktor času spočívá v tom, že peněžní jednotka (Kč) vyplacené nebo přijatá v různých časových okamžicích má rozdílnou hodnotu. Koruna dnešní je cennější než koruna získaná později (např. za rok), neboť tu, kterou máme dnes, můžeme investovat tak, aby nám přinesla úrok (zisk).
•
Početní postup, kterým zjišťujeme budoucí hodnotu peněz, nazýváme úrokováním. To známe z úrokování vkladů, které máme např. v bance. Úrokování může být jednoduché nebo složité.
•
Při jednoduchém úrokování se úročí jen původní částka (vklad, jistina) a úrok se každoročně vybírá. Např. jistina 1000 Kč a úroková míra 10% ročně při jednoduchém úrokování přináší majiteli vkladu každoročně úrok 100 Kč.
•
Při složitém úrokování se spolu s jistinou úročí úrok. Při výše uvedené jistině a úrokové míře první rok přinese majiteli jistiny úrok 100Kč a jistina se zvětší na 1100 Kč. Druhý rok
65
se již úročí 1100 Kč a majiteli jistiny přináší úrok 110 Kč a jistina se zvětší na 1210 Kč. Třetí rok přináší jistina úrok již 121 Kč. atd. •
Vzorec pro složené úrokování je BH = SH * (1 + i )n
BH - je budoucí hodnota (konečná částka na konci n – roků) SH - je současná hodnota (počáteční částka – jistina) i - je úroková míra v desetinném tvaru n - je počet let úročení (1 + i ) n je úročitel •
Ve finančních výpočtech včetně výpočtů investičních většinou zjišťujeme současnou hodnotu budoucích příjmů tj. částku kterou bychom měli v rukou nyní. Tento početní postup nazýváme odúročením (diskontováním). Například částka 1331 Kč na konci roku 2007 má na počátku roku 2005, tj. o tři roky dříve hodnotu 1000 Kč (při úrokové míře 10% ročně.)
•
Vzorec pro odúročení je SH = BH * (1/(1+i)n)
•
Zkratky jsou stejné jako u složeného úrokování
•
Zlomek označujeme jako odúročitel (diskontní míra)
•
Podrobněji těmito výpočty se zabývá finanční matematika
•
Faktor rizika spočívá v tom, že ten kdo rozhoduje, tj. vybírá jednu z možných variant, si není jist výsledky těchto variant, neboť obvykle varianta s větším rizikem přináší i větší zisk a varianta s menším rizikem přináší menší zisk. Přitom riziko představuje nebezpečí, že očekávané výnosy nebudou získány, nebo investovaný kapitál bude zcela ztracen. Riziko vzniká z vnějších jako jsou přírodní katastrofy, hospodářské krize, inflace, nebo z vnitřních příčin samotného podniku, jako je chybný odhad poptávky, popř. chybné zaměření na investice. Riziko ztráty vynaložených prostředků se snižuje jejich rozložením na více akcí (vytvářením tzv. portfolia), diverzifikací výrobního programu (neúspěch jednoho výrobku je vyrovnán úspěchem výrobků jiných), vytvářením rezervních fondů, pojištěním apod. Platí čím vyšší je riziko, tím vyšší je i požadovaný výnos.
Všeobecná pravidla pro finanční rozhodování, kterými se investoři a finanční manažeři řídí: 1) při stejném riziku se preferuje vždy větší výnos před výnosem menším 2) za větší riziko se požaduje větší výnos 3) preferují se peníze obdržené dříve před stejnou částkou peněz obdrženou později •
Finanční rozhodnutí mohou být taktická nebo strategická. Taktická rozhodnutí jsou taková, která obvykle vyžadují malé peněžní částky a jinak nemění dosavadní činnost podniku. Je to např. nákup stroje, pořízení větších zásob, zdokonalení výrobku atd.
66
Chybné taktické rozhodnutí obvykle podnik nijak neohrozí. Jeho výsledky lze většinou přesně propočítat. Strategická rozhodnutí jsou taková, která vyžadují velké čustky peněz a která přinášejí velké změny v činnosti podniku. Očekávaným výsledkem je velká změna v zisku, která je však spojena s velkými rizikem. Chybné strategické rozhodnutí přináší velké ztráty a někdy přivede podnik i k bankrotu. 13.1 Druhy financování podniku •
Podle původu kapitálu rozlišujeme:
Vnitřní (interní) financování Zdrojem kapitálu je podniková hospodářská činnost, jejímž výsledkem je zisk, resp. odpisy a dlouhodobé rezervní fondy. Vnější (externí) financování Kapitál přichází z vnějšku, mimo podnik. Hlavními zdroji jsou vklady a podíly zakladatelů, vlastníků a spoluvlastníků tj. financování z vlastních zdrojů, dále financování z cizích zdrojů jako jsou obligace (dlužní úpisy) všech druhů, půjčky (úvěry) Novou formou vnějšího financování je leasing, ve kterém leasingové, tj. pronajímající společnosti, pronajímají stroje, výrobní zařízení, automobily, letadla nájemci (pronajímatelem může být i přímí výrobce). Rozlišují se dvě hlavní formy leasingu – operativní a finanční. Operativní leasing je tradiční nájemní smlouva (po skončení nájmu zůstává předmět ve vlastnictví leasingové společnosti. Ve finančním leasingu je nájemní smlouva nevypověditelná riziko spočívá na nájemci, do jehož vlastnictví po skončení nájmu předmět většinou za symbolickou cenu přechází Faktoring je odkup pohledávek faktorem (faktorskou firmou), který nese riziko jejich nedobytnosti a stává se tak institucí financující podnik, který své pohledávky odprodal. Dalšími finančními nástroji jsou futures (předkupní smlouvy) swaps (výměnné obchody na mezinárodních trzích, opce (právo nebo povinnost na koupi) •
Podle pravidelnosti financování rozeznáváme:
Financování běžné Spočívá v zajišťování a vynakládání peněz na běžný provoz podniku, tj. nákup materiálů, paliva, energie, na výplatu mezd a platů, placení nájemného, daní, krátkodobých závazků atd. Financování se převážně týká oběžných aktiv. Financování mimořádné Např. při zakládání podniku, tj. zajištění peněz na pořízení pozemků, budou, strojů, zásob, částek na mzdy a platy než začne příliv peněž ve formě tržeb, financování při rozšiřování podniku, nákup dalšího výrobního zařízení atd.
67
13.2 Řízení cash flow •
Cílem podnikání je zhodnocení vloženého kapitálu, k čemuž dochází především tvorbou zisku. Zisk je však účetní veličinou, nikoli skutečnými penězi. Skutečnými penězi je rozdíl mezi peněžními příjmy (cash inflows) a peněžními výdaji (cash outflows), který označujeme jako cash flow (peněžní tok). Manažeři musí kromě zhodnocení kapitál tj. dosažení zhodnocení vloženého kapitálu tj. dosažení zisku (to je dlouhodobý úkol), musí zajistit, aby podnik měl v každém okamžiku, kdy potřebuje, dostatek peněz tj. cash flow.
•
Koncepce cash flow vychází z: -
rozdílu mezi pohybem hmotných prostředků a jejich peněžním vyjádřením (např. nakoupíme stroj na úvěr, což nevyvolá žádný pohyb hotových peněz, nebo prodáme výrobky, ale odběratel nám nezaplatí)
-
časového nesouladu hospodářských operací, které vyvolávají náklady, a jejich finančním zachycením (mzdové náklady vznikají denně, výplata mezd je jednou za měsíc)
-
důsledku používání různých účetních metod (např. různých způsobů odepisování dlouhodobého majetku a různého oceňování zásob)
•
To vše je příčinou rozdílů mezi náklady a peněžními výdaji a mezi výnosy a peněžními příjmy. Koncepce cash flow je důsledně založena na peněžních příjmech a výdajích a vyjadřuje tak reálné toky peněz a jejich zásoby v podniku.
14. Specifika výrobních podniků 14.1 Členění výrobních podniků • Podle předmětu činnosti můžeme podniky roztřídit na podniky průmyslové, zemědělské, lesnické, stavební, dopravní, spojů, zasílatelské, obchodní, cestovního ruchu, bankovní, peněžní a služeb. První čtyři skupiny se zabývají převážně výrobní (stavební) činností, která je charakterizována hmotnými výrobky, zbývající skupiny se zabývají poskytováním rozmanitých služeb. Nyní se zaměříme na výrobní podniky. 14.2 Průmyslové podniky • Průmysl je hlavním odvětvím národního hospodářství České republiky. Zaměstnává (rok 2003) 1 477 800 pracovníků, tj. 29,92% všech pracovníků v národním hospodářství. Největší část pracuje ve zpracovatelském průmyslu (92,3%) v dobývání surovin 3,37% a 4,42 v energetice. Na celkové produkci se průmysl podílí 45,23%, z toho největší část představuje zpracovatelský průmysl (80%) •
Do průmyslu se obvykle zařazují tři skupiny podniků: -
dobývání nerostných surovin
68
•
-
zpracovatelský průmysl
-
výroba a rozvod elektřiny, plynu a vody
Podle OKEČ (Odvětvová klasifikace ekonomických činností) zahrnuje průmysl 17 odvětví (např. průmysl potravinářský a tabákový, průmysl kožedělný, dřevozpracoující, výrobu strojů a zařízení, výrobu kovů atd. ).
14.2.1 Průmysl těžební a zpracovatelský • Průmyslové podniky působí jak ve sféře prvovýroby, tak ve sféře druhovýroby. Těžební průmysl K prvovýrobě paží těžební průmysl (hornictví, těžby rud, roby a zemního plynu, kamenolomy, zpracování druhotných surovin). Jeho produkce je hromadná, vyžadující dlouhou dobu přípravy na těžbu a značný počáteční kapitál. Podnikání v této sféře je značně rizikové (chybný odhad velikosti a kvality ložiska) a je silně ovlivňováno situací na světovém trhu surovin. Silně působí i přírodní podmínky, v důsledku čehož i náklady těžby jsou do značné míry předurčené (např. náklady na těžbu černého uhlí jsou závislé na hloubce dolu, síle sloje, množství vody a metanu, které se musí odčerpávat). Přírodní podmínky např. počasí někdy přímo ovlivňují průběh těžby (např. u povrchových dolů a v kamenolomech. Zpracovatelský průmysl Mění vytěžené nerosty a jiné suroviny v hotové výrobky jak výrobního, tak spotřebního charakteru. Patří sem průmysl potravinářský, průmysl textilní a oděvní, průmysl strojírenský, průmysl elektrotechnický a elektronický, průmysl hutnický a zpracování kovů, průmysl chemický, dřevozpracující aj. V této široké paletě podniků jsou zastoupeny všechny typy výrob (kusová, hromadná, sériová), všechny velikostní skupiny podniků a podniky všech forem vlastnictví. S transformací naší ekonomiky se velikost podniků podstatně snížila zánikem velkých administrativních státních monopolů a vznikem velkého počtu malých a středních podniků •
Často také hovoříme o těžkém a lehkém průmyslu. Do těžkého průmyslu zahrnujeme odvětví vyrábějící investiční statky velké nebo rozměrné svou podstatou (výroba oceli, stavba lodí, těžké stroje). Do lehkého průmyslu zahrnujeme odvětví vyrábějící relativně lehké a malé zboží, většinou spotřební statky (oděvy, televizory, potraviny, léky)
•
Nejvýznamnějším odvětvím českého hospodářství je strojírenství. Podílí se více jak jednou třetinou na produkci celého průmyslu. Toto odvětví je charakteristické mimořádně bohatým sortimentem výrobků, kterými jsou stroje a zařízení, přístroje.
•
K významným odvětvím českého průmyslu patří také hutnictví. Dodává své výrobky pro strojírenství, stavebnictví a ostatní odvětví. Jeho produkcí jsou zejména železné a ostaní kovy. Převažuje hromadná výroba s omezeným počtem výrobků.
69
•
Chemický průmysl má rozhodující význam pro tzv. chemizaci hospodářství (uplatňování chemických výrobků a chemických technologií). Jeho výrobní procesy jsou kombinací mechanických, fyzikálněchemických, biochemických a chemických procesů. Chemickými výrobními procesy dochází k vnitřní změně vlastností zpracovávaných surovin. Převažuje hromadná, specializovaná výroba.
•
Typickými představiteli spotřebního průmyslu jsou textilní a oděvní průmysl. Ty se v současné době vzpamatovávají z propadu objemu výroby, který nastal začátkem 90. let jako důsledek ztráty východních trhů, a z nástupu asijských konkurentů. V současné době stojí před závažnými úkoly: zvýšit kvalitu svých výrobků na úroveň západních států, zvýšit produktivitu práce (především snížením přezaměstnanosti) a zvýšit rentabilitu svého podnikání. Sortiment výrobků, dříve značně rozsáhlý, se postupně zužuje. Suroviny jsou z dovozu tak tuzemské. Výroba většinou sériová až hromadná ( kromě zakázkové výroby), stroje jsou jednoúčelové a technologie je převážně mechanická (tkaní, šití)
14.2.2 Vývoj průmyslu • Dnešní průmysl vznikl jako výsledek dlouhodobého vývoje hospodářství. Jeho zárodkem byla řemesla, která postupně vznikala na venkově i ve městech jako projev dělby práce. Od zemědělské výroby se začala oddělovat těžba a zpracování nerostů a zemědělských surovin. Toto období můžeme charakterizovat jako období řemeslné a domácké malovýroby. V řemeslné výrobě většinou řemeslník sám nebo spolu s několika tovaryši a učni vyráběl různé předměty obvykle přímo podle přání zákazníka. V domácké výrobě rolníci zpracovávali některé zemědělské suroviny nebo domáčtí dělníci zpracovávali některé suroviny. •
Následující
stadium
průmyslové
výroby
(u
nás
začalo
koncem
17.
stol)
je
charakterizováno manufakturou (rukodílnou), ve které došlo k soustředění velkého počtu dělníků, mezi nimiž vznikla rozsáhlá dělba práce. •
Skutečný průmysl vytvořila teprve strojní velkovýroba, která nahradila manufakturní a značně omezila řemeslnou výrobu. Je charakterizována použitím strojů, výrobních zařízení, v současné době automatů, robotů apod., vysokou dělbou práce a využíváním vědecko-technických poznatků, vysokou produktivitou práce atd.
14.3 Energetika •
Energetika je odvětvím, které se zabývá získáváním, úpravou, zpracováním, přenosem a rozvodem energie. Zahrnuje tři energetické soustavy: elektroenergetickou (elektrizační), teplárenskou a plynárenskou. V energetice je zaměstnáno necelých 70 tis. pracovníků, tj.
70
1,5% všech pracovníků národního hospodářství. Její podíl na produkci je více než dvojnásobný. •
Energetika se ve vztahu k ostatním odvětvím vyznačuje určitými zvláštnostmi. Je to patrné zejm. u výroby elektřiny, která je specifickým výrobkem. Nedá se skladovat.
•
Hlavními energetickými zdroji České republiky jsou fosilní paliva (uhlí, ropa, zemní plyn), jaderná energie a energie z vodních toků. Jak fosilní tak jaderná paliva jsou neobnovitelným (vyčerpatelným) energetickým zdrojem. Většina ropy a zemního plynu se dováží. Výroba energie z druhotných energetických zdrojů, např. spalováním odpadů, výrobou bioplynu a využitím odpadního tepla, stejně jako výroba elektřiny z energie větru nebo sluneční energie, spalování speciálních plodin (to jsou obnovitelné zdroje) je věcí budoucnosti. U EU činí podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě energie cca 6% a do roku 2010 má vzrůst na 12%. V ČR činí cca 2%
14.3.1 Elektrárenství • Rozhodující formou energie je elektřina. Většina elektrické energie (66,7%) je vyrobena v parních elektrárnách, 30,5% pochází z jaderných elektráren 2,2% z vodních elektráren. Zbytek se vyrábí pomocí plynových turbín a spalovacích motorů. •
Elektřinu vyrábí elektrárny, které rozdělujeme na teplené (parní a jaderné), vodní (průtokové a akumulační), ostatní (geotermální, sluneční a větrné).
•
Hlavní parní elektrárny jsou soustředěny v severozápadních Čechách, spalují uhlí což se neblaze projevilo na životním prostředí. Od 90. let prošli modernizací (odsířením) a rekonstrukcí.
•
Jaderné elektrárny jsou v ČR 2 a to JE Dukovany a JE Temelín.
•
Vodní elektrárny jsou soustředěny na Vltavě (Lipno, Orlík, Slapy), malé vodní elektrárny mají spíše význam místní.
•
Větrné elektrárny se objevují v Krušných horách, avšak vzhledem k přírodním podmínkám v ČR nedojde k většímu rozšíření. Navíc jejich energie je nestálá a musí být zálohována trvalými zdroji energie (uhelné nebo jaderné elektrárny).
•
Protože výrobek, tj. elektřina se nedá skladovat, musí být k dispozici jejím spotřebitelům v takovém rozsahu a čase, jak právě potřebují. Základní charakteristikou elektrárny je její výkon. Velkou část výrobních nákladů představují (zvláště u vodních elektráren) fixní náklady, z nichž velkou část tvoří odpisy.
14.3.2 Teplárenství • Úkolem teplárenství je výroba a přenos tepla od výrobce ke spotřebiteli. Při klasické výrobě teply je teplo jediným produktem. Výrobnou je teplárna, popř. výtopna a kotelna.
71
Výtopny dodávají páru nebo horkou vodu pro průmyslový závod nebo část města, kotelny vyrábějí teplo pro jednu nebo více budov a mají místní význam. 14.3.3 Plynárenství • Úkolem plynárenství je těžba, úprava, výroba, dálkový i místní rozvod topných plynů pro potřebu průmyslu, veřejné spotřeby a domácností. Výrobnou plynu je plynárna. Oproti elektrické energii se plyn dá skladovat. 14.4 Vodní hospodářství •
Mezi výrobní (průmyslová) odvětví je zařazováno i vodní hospodářství. Jeho úkolem je zajišťovat dostatek vody pro potřebu obyvatelstva i celého národního hospodářství. Součástí vodohospodářských činností jsou i kanalizace, tj. odvádění odpadních vod a jejich čištění.
•
V ČR je cca 90% obyvatelstva zásobováno pitnou vodou z veřejných vodovodů a cca 78% obyvatel bydlí v domech napojených na veřejnou kanalizaci.
•
Vodovody a kanalizace jsou organizovány podle území. Tyto podniky jsou většinou přirozenými monopolem, chrání ostatní osoby (jak fyzické tak právnické osoby) před zneužitím tohoto postavení vodní zákon.
14.5 Zemědělství • V zemědělství ČR v současné době pracuje 200 tis. pracovníků, tj. zhruba 4% všech pracovníků národního hospodářství. Na tvorbě HDP se podílí 3%. •
Zemědělství můžeme charakterizovat jako kvalifikované obdělávání půdy za účlem získání úrody (rostlinná výroba), chov hospodářských zvířat (živočišná výroba) včetně různých přidružených činností.
•
Zemědělské podniky plní základní funkci – zabezpečení potravin pro obyvatelstvo a zemědělských surovin pro průmysl tj. funkce produkční. Plní však také důležité funkce mimoprodukční, jako je péče o krajinu a životní prostředí (krajinotvorná funkce), rekreační. Svými produkty se zemědělské podniky podílí na zahraničním obchodu.
•
Zemědělská výroba má oproti průmyslové některé zvláštnosti, k nimž patří: -
zemědělský výrobní proces se musí přizpůsobovat nárokům živých organizmů
-
silně působí klimatické jevy
-
půda má rozdílnou úrodnost (bonitu), což ovlivňuje výsledky hospodaření podnikatelských subjektů.
-
sezónnost práce (nerovnoměrné využívání strojů, pracovníků, kolísání příjmů)
72
•
Hlavními výnosy zemědělského podniku jsou tržby za zemědělské výrobky, hlavními náklady jsou výdaje za osiva, sadbu, krmiva, hnojiva, stroje, postřiky, pohonné hmoty atd.
14.6 Lesnictví • Lesní hospodářství se zabývá zakládáním, obnovou a ochranou lesa, těžbou dřeva a chovem a ochranou lesní zvěře. Lesy tvoří v ČR 33,3% celkové rozlohy. •
Les je přirozeným zdrojem dřevní hmoty (produkční funkce), ale má také mimoprodukční funkce (působí příznivě na životní prostředí, reguluje teplotní a vlhkostní poměry, zajišťuje koleběh vody v přírodě, rekreační funce)
•
V ekonomice lesnictví převažují náklay na výsadbu a pěstění lesa, těžbu a dopravu dřeva. Výrobní cyklus trvá až sto let.
14.7 Stavebnictví • Ke stavebnictví patří vlastní stavební práce při výstavbě, opravách a údržbě budov, práce průzkumné, projektové a přípravné, potřební k jejich uskutečnění. V ČR ve stavebnictví pracuje v průměru řočně 382 tis. pracovníků, což je necelých 8% všech pracovníků národního hospodářství. •
Ve srovnání s průmyslovou výrobou má stavebnictví některé zvláštnosti: -
stavební výroba je v podstatě kusová, na staveništi vzniká jen jeden stavební projekt
-
jedná se o výrobu s dlouhým výrobním cyklem, celková doba výstavby se skládá z jednotlivých etap a fází
•
-
výroba je pohyblivá, výrobek nikoliv
-
stavebnictví je závislé na povětrnostních podmínkách
-
organizace práce je složitá, jelikož na stavbě pracují lidé různých profesí.
Stavební výroba se člení na tzv. velkou a malou stavební výrobu. Velká stavební výroba je zaměřena na investiční výstavbu větších stavebních celků, např. sídlišť, průmyslových závodů, komunikací apod. Malá stavební výroba provádí většinou stavební údržbu, opravy a výstavbu místního významu.
•
Stavebnictví je odvětvím materiálově vysoce náročným. Materiály tvoří až ¾ nákladů, mzdy cca 13%.
15. Bankovní podniky •
Banky hrají v tržní ekonomice svoji nezastupitelnou roli. Přes banky se alokuje významná část finančních zdrojů v ekonomice, na efektivnosti fungování bank a celého bankovního systému proto závisí i efektivnost využití kapitálu v ekonomice.
73
15.1 Banka jako specifický podnik •
Banky mají s podniky v jiných odvětvích stejný základní cíl a to je zisk.
•
Banky však podléhají mnohem vyšší regulaci, nežli je tomu u podniků v jiných oblastech ekonomiky. Důvody vyšší regulace jsou ve snaze o zabezpečení stability bankovního systému a ochrana drobných klientů bank.
•
Banka je finanční zprostředkovatel, jehož hlavní činností je různými formami zprostředkovávat pohyb finančních prostředků mezi jednotlivými ekonomickými subjekty. Pohyb finančních prostředků banky provádějí tak, že na jedné straně získávají zdroje přijímáním depozit a úvěrů nebo emisí vlastních dluhopisů, na druhé straně poskytují úvěry či nakupují různé cenné papíry. Banky hrají významnou roli i při zprosředkování emise cenných papírů, prostřednictvím kterých dochází k alokaci kapitálu přímo mezi investory a příjemci kapitálu na finančním trhu.
•
Zákonem je přesně vymezeno, který podnik je bankou a který nikoliv. (Zákon o bankách).
•
Banka je vymezena čtyřmi základními charakteristickými rysy: -
mají výhradně právní formu akciové společnosti se sídlem v ČR
-
přijímají vklady od veřejnosti (toto mohou výhradně banky)
-
poskytují úvěry, které se považují v jakékoliv formě dočasně poskytnuté peněžní prostředky
-
vlastní bankovní licenci, o jejímž udělení rozhoduje na základě posouzení žádosti Česká národní banka.
•
Kromě přijímání vkladů a poskytování úvěrů může banka vykonávat i další činnosti např. finanční zprostředkování, provádění bezhotovostního platebního styku.
15.2 Struktura českého bankovního systému • Český bankovní systém lze označit jako dvoustupňový univerzální bankovní systém s některými specializovanými druhy bank. •
Česká národní banka je centrální bankou a jejím hlavním posláním je péče o cenou stabilitu. Má výhradní oprávnění emitovat hotové peníze (bankovky a mince) a je subjektem provádějícím bankovní dohled.
•
Universální banky a spořitelny představují nejvýznamnější část bankovního systému. Dominantní roli mezi těmito bankami hrají velké banky. Jejich charakteristickým rysem je nabídka prakticky celé palety bankovních produktů a rozvětvená pobočková síť. Vedle nich existuje řada menších bank, které se mnohdy zaměřují pouze na určitou oblast, klientelu či okruh produktů.
74
•
Stavební spořitelny jsou zvláštním druhem bank, které jsou ze zákona (zákon o stavebním spoření) specializované výhradně na stavební spoření. Princip stavebního spoření je založen na přijímání účelových vkladů a v návaznosti na ně a při splnění stanovených podmínek poskytování účelových stavebních úvěrů. Stát podporuje stavební spoření různými formami (prémie k naspořeným vkladům, osvobozením vyplácených úroků od daně z příjmů, možností odečítat úroky z přijatých úvěrů ze základu daně z příjmů).
•
V českém bankovním systému existují dále dvě specializované banky. Česká exportní banka, a. s., ta se zaměřuje na státní podporu vývozu tím, že poskytuje vývozní úvěry za podmínek zvýhodněných oproti tržním podmínkám. Druhou specializovanou bankou je Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s., tak se specializuje na financování a podporu vzniku a rozvoje malých a středních podniků, dále podporu rozvoje bydlení, regionů, měst a obcí.
•
Družstevní záložny jsou finanční instituce. Základním principem činnosti je poskytování obvyklých bankovní služeb výhradně svým členům. Na tyto instituce se nevztahuje zákon o bankách a proto nepodléhají ani bankovnímu dohledu ČNB, ani systému povinného pojištění vkladů. Po počátečním dynamickém rozvoji družstevních záložen je po krizi celého sektoru dne jejich význam okrajový.
15.3 Bankovní produkty (obchody) 1) finančně úvěrové bankovní produkty (jsou produkty banky, které z hlediska klienta představují získání finanční prostředků 2) depozitní
bankovní
produkty
(možnost
ukládání
volných
prostředků klientů 3) platební
bankovní
produkty
(jsou
využívány
k provádění
platebního a zúčtovacího styku 4) produkty
investičního
bankovnictví
(umožňují
klientům
investovat jejich volný kapitál 15.3.1 Finančně úvěrové bankovní produkty • Krátkodobé a dlouhodobé účelové úvěry poskytované na financování vymezeného účelu a to jak provozního tak investičního charakteru: -
Kontokorentní úvěr poskytovaný neúčelově ve formě stanovení úvěrového rámce, kdy klient může automaticky přicházet na svém běžném účtu do záporného zůstatku
75
-
Eskontní úvěry spočívají v odkupu (eskontu) směnek bankou před jejich splatností, přičemž banka vyplácí klientovi v době eskontu směnečnou částku sníženou o diskont
-
Hypotéční úvěry jsou účelové úvěry k financování pořízení nemovitosti, které jsou zajištěny zástavním právem k nemovitosti
-
Spotřebitelské úvěry jsou úvěry poskytované fyzickými osobám na nepodnikatelské účely
-
Avalové (ručitelské) úvěry banka avaluje (zaručuje se za svého klienta) klientem vystavenou směnku ve prospěch věřitele klienta.
-
Faktoring je smluvně sjednaný průběžný odkup krátkodobých nezajištěných pohledávek, které vznikly klientovi jako dodavateli v důsledku prodeje zboží na obchodní úvěr. U bezregresního faktoringu přechází na banku i riziko nezaplacení pohledávky dlužníkem, u regresního faktoringu toto riziko je na klientovi
-
Forfaiting
je
financování
klienta
formou
odkupu
střednědobých
a
dlouhodobých zajištěných pohledávek, které mu vznikají jako vývozci v důsledku vývozu na úvěr. Banka (forfaitér) při odkupu vyplácí ihned klientovi částku pohledávky sníženou o diskont, přičemž přebírá vždy riziko jejich případného nezaplacení. 15.3.2 Depozitní bankovní produkty • Prostřednictvím depozitních produktů získávají banky cizí zdroje k refinancování úvěrů a dalších aktivit. Základní formy jsou: -
Vklady
na viděnou mají v převážné míře formu různých běžných účtů.
Jejich charakteristickými rysem je to, že klient s nimi může kdykoliv okamžitě disponovat. Slouží především k provádění bezhotovostního platebního styku. -
Vklady na vkladových účtech jsou vklady, u kterých je dispozice s vkladem pro klienta omezena předem pevně sjednanou dobou splatnosti, popř. výpovědní lhůtou.
15.3.3 Bankovní platební produkty - Bankovní převody jsou nejjednodušším a nejrozšířenějším platebním instrumentem. Banka provádí platbu na základě příkazu klienta převodem z jeho účtu na účet příjemce platby. -
Šeky jsou cenné papíry, jejichž prostřednictvím majitel běžného účtu přikazuje bance zaplatit oprávněnému majiteli šeku uvedenou částku. Za
76
proplacení šeku ručí jeho výstavce nikoli banka. Ta ručí za proplacení pouze u bankovních šeků, kde je sama jako výstavce. -
Platební karty jsou moderním platebním instrumentem, které vydávají banky k běžným účtům. Držitelé bankovních karet mohou pomocí nich vybírat hotovost z bankomatů nebo provádět přímo bezhotovostní platby.
-
Elektronické platební prostředky (přes mobilní telefon nebo internet)
-
Dokumentární akreditiv banka vystavuje na příkaz svého klienta a zavazuje se v něm zaplatit oprávněné osobě sjednanou částku proti předání v akreditivu přesně uvedených dokumentů
15.3.4 Produkty investičního bankovnictví •
Banky zprostředkovávají klientům obchody, které jim umožňují investovat jejich kapitál do instrumentů finančního trhu.
•
U obchodů s cennými papíry banka na příkaz klienta a na jeho účet nakupuje, nebo prodává cenné papíry na trhu.
•
Depotní obchody představují úschovu či zprávu cenných papírů bankou pro klienta
•
Majetková správa – banka spravuje určité portfolio aktiv klienta a zajišťuje mu optimální zhodnocení.
77
