1 Josef Suk: Život a dílo Josef Suk patří spolu s Vítězslavem Novákem k nejuznávanějším skladatelským osobnostem české moderní hudby, můžeme je označit za zakladatele české hudební moderny. Oba byli žáci Antonína Dvořáka a stali se nejvýznamnějšími představiteli Dvořákovy kompoziční školy. Česká hudba na přelomu 19. a 20. století představovala díky velkým skladatelským a interpretačním osobnostem významný proud v evropské hudební kultuře kvalitou původní kompoziční tvorby, zastoupením druhů a žánrů i šíří a rozsahem hudebního života. Na skladatelskou generaci té doby měl vliv francouzský impresionismus, který se v hudbě projevil až v 90. letech 19. století tvorbou Clauda Debussyho. Jeho hudba silně zapůsobila jak na V. Nováka, tak na Josefa Suka. Tvorbu Josefa Suka člení obvykle hudební teoretici a historici do čtyř období – Dvořákovské (1891-1895), radúzovské (1895-1901), přechodné (1901-1905) a vrcholné pozdní (1905-1923). Všechna tato období mají plynulý vývoj, v němž Suk jako velký lyrik české hudby postupně dozrával od pozdního romantismu a impresionismu k modernímu hudebnímu výrazu. Jako subjektivní lyrik byl Suk v celé své tvorbě svázán s prožitky svého životního osudu. Josef Suk se narodil 4. ledna 1874 v Křečovicích na Benešovsku, kde byl jeho otec nejprve výpomocným a od roku 1871 řídícím učitelem. Skladatelův otec, také Josef, pocházel z Neustupova z rodiny bednářského mistra Františka Suka. Do Křečovic přišel v roce 1846 jako devatenáctiletý učitelský pomocník, řídícím učitelem křečovické školy byl tehdy Matěj Český, s jehož vnučkou Emilií Baumannovou se Josef Suk 22. ledna 1856 oženil. Skladatel Josef Suk byl nejmladším z jejich tří dětí, měl staršího bratra Antonína a sestru Emilii. Oba jeho sourozenci si zvolili učitelskou dráhu, bratr se stal řídícím učitelem v Maršovicích u Benešova, sestra v Jindřichově Hradci. K životu venkovského učitele patřila v minulosti neodlučitelně hudba, která byla nejen nutným předpokladem pro získání učitelského místa, ale i dalším zdrojem příjmů. Také skladatelův otec pracoval zpočátku jako učitelský pomocník jen za byt a stravu a na další výdaje si vydělával hraním na varhany, zpěvem na kostelním kůru a hrou na housle ve venkovské kapele. Tu založil brzy po svém příchodu do Křečovic, nejprve se jmenovala krchlebská, později křečovická. Hudbu také vyučoval.
7
Hudební talent pozdějšího skladatele se tak rozvíjel v podnětném prostředí učitelské rodiny úzce spjaté s hudbou. Šťastné dětství v krásné krajině Podblanicka mělo vliv na pozdější Sukovu tvorbu. I v dospělosti rád vzpomínal na zkoušky křečovické kapely i na chvíle na kůru kostela, zvláště na vánoční půlnoční mše. Přestože malý Josef projevoval přání učit se hrát na nějaký hudební nástroj (jeho dětskou touhou byla basa), odkládal otec hudební výuku slabého a často nemocného syna na pozdější dobu. Tehdy se projevila mateřská intuice a maminka poslala osmiletého Josefa s houslemi k panu Plachému, který převzal vedení křečovické kapely a vyučování hudbě po Sukově otci. Pan Plachý naučil malého Josefa dvě písničky, které zahrál syn tatínkovi k svátku. Tehdy na přímou otcovu otázku projevil přání stát se muzikantem. Dalšího hudebního vzdělání malého Josefa se ujal otec a začala intenzivní a soustavná výuka houslí, klavíru a varhan. Své pokroky mohl J. Suk uplatnit v křečovické kapele i na kostelním kůru. Do stejného roku (1882) spadá i Sukova první skladba. Je to Polka G dur pro housle, kterou složil osmiletý Suk na otcovu radu mamince k svátku. Otec k ní udělal klavírní doprovod. Následovaly další skladatelské pokusy: Sonáta C dur pro klavír (1883) a Ouvertura pro klavír z roku 1884 nebo 1885. V létě roku 1885 se vydal řídící Suk se synem do Prahy k Josefu Foersterovi poradit se o možnosti přijetí syna ke studiu na pražské konzervatoři. J. Suk se Foersterovi představil nejen jako houslista, ale svou klavírní ouverturou, kterou Foersterovi přehrál, prokázal i skladatelské schopnosti. Na
konzervatoř byl přijat
po přijímacích zkouškách, které se konaly v červenci 1885, jako jedenáctiletý. Na konzervatoř se tehdy přijímalo jednou za čtyři roky. Josef Suk se stal žákem houslové třídy Antonína Bennewitze, ředitele konzervatoře, teorii a skladbu studoval u K. Steckera, harmonii učil J. Foerster1. Konzervatoř se tehdy dělila na dvě oddělení – nižší (1. – 3. ročník) a vyšší (4. – 6. ročník). V nižším oddělení byla odpolední výuka nástroje hromadná, byli vyvoláváni jednotlivci a ostatní poslouchali. Na vyšším oddělení nahradila dopolední všeobecné předměty teorie, kontrapunkt a čtení partitur. Odpoledne byl třikrát týdně orchestr a
1
Josef Bohuslav Foerster významný český hudební skladatel, spisovatel, hudební kritik a pedagog
8
třikrát týdně hromadná výuka nástroje u A. Bennewitze, vynikajícího a studenty oblíbeného učitele. Ve druhém ročníku se Suk sblížil s budoucími členy Českého kvarteta K. Hoffmannem, O. Bergerem a především s O. Nedbalem. Kromě houslí se Suk intenzivně věnoval klavíru a komponování. Ve školním roce 1886/87 vznikly čtyři klavírní útvary věnované sestře Emilii, známé pod názvem Jindřichohradecký cyklus. V dalším roce 1888 vytvořil J. Suk Smyčcový kvartet d moll, který věnoval O. Nedbalovi. Následovaly skladby: Fantasie d moll pro smyčcový orchestr, Mše B dur pro smíšený sbor, smyčcový orchestr a varhany, Fuga c moll pro klavír. V témže roce se Suk stal členem žákovského orchestru konzervatoře. Na konzervatoři došlo k organizačním změnám, žáci byli přijímáni každoročně, byla zřízena klavírní a kompoziční škola a na uvolněné místo profesora violoncella a komorní hry nastoupil Hanuš Wihan, pozdější člen Českého kvarteta. Na podzim r. 1889 byla ke konzervatoři připojena pražská varhanická škola a do učebního plánu bylo zařazeno tříleté studium skladby, vyučujícím byl K. Stecker. V roce 1889 zkomponoval Suk Smuteční pochod c moll pro smyčcový orchestr, který věnoval sám sobě – Panu Josefu Sukovi, konzervatoristovi v Praze a Trio c moll pro klavír housle a violoncello. O rok později vytvořil skladby: tři Balady d moll (1. pro smyčcový kvartet, 2. pro housle a klavír, 3. pro violoncello a klavír), Fugu c moll2 pro klavír (zcela odlišná od Fugy c moll z r. 1888) a také svou první píseň Hory, doly, samý květ pro zpěv a klavír na slova J. V. Sládka3. Už v roce 1889 jednal Dr. Tragy jménem výboru Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách s Antonínem Dvořákem o vyučování skladby a instrumentace na pražské konzervatoři. Dvořák nejprve odmítl kvůli naléhavé práci a kvůli častým cestám do ciziny, ale ze zájmu o výchovu mladé skladatelské generace se rozhodl místo přijmout. Datum nástupu bylo stanoveno na 1. leden 1891. Žáci ze Steckerovy třídy, kteří měli přejít k A. Dvořákovi, vystoupili na hudebním večeru posluchačů konzervatoře. Suk se na něm představil ve všech oblastech své tvůrčí i reprodukční činnosti, jako skladatel, houslista i klavírista a zařadil se tak mezi budoucí slavné žáky A. Dvořáka.
2 3
Fuga c moll pro klavír poprvé zazněla 15. 1. 1891 v úpravě pro smyčcový kvartet Josef Václav Sládek spisovatel, novinář, překladatel a zakladatel české poezie pro děti
9
V roce 1891 vytvořil Suk řadu skladeb, byly to Ukolébavka C dur na slova B. Mühlsteinové4 pro dětský hlas a klavír, Kvartet a moll, Tři písně beze slov pro klavír, píseň Noc byla krásná pro sólový hlas a klavír, Idylky pro klavír a Dramatická ouvertura a moll pro velký orchestr. Josef Suk absolvoval pražskou konzervatoř 6. ledna 1891 jako sedmnáctiletý. Ukončení studia by však znamenalo odchod od A. Dvořáka, který učil na konzervatoři teprve půl roku, proto Suk získal spolu s několika spolužáky souhlas vedení školy k prodloužení studia o jeden rok. Studium definitivně ukončil v červenci 1892 jako absolvent Dvořákovy kompoziční školy. A. Dvořák si nadaného Suka oblíbil a tak došlo ke sblížení učitele a žáka nejen v hudbě, J. Suk např. upravil skladby A. Dvořáka Othelo a Te Deum (obě v roce 1892), ale i v osobním životě. Časté návštěvy Suka na Vysoké vedly ke sblížení s Dvořákovou dcerou Otilií, která se v listopadu 1898 stala Sukovou ženou. V roce 1892 vytvořil H. Wihan ze žáků své třídy komorní hry smyčcové kvarteto ve složení K. Hoffmann první housle, J. Suk druhé housle, O. Nedbal viola a O. Berger violoncello. Tak vzniklo slavné České kvarteto, jehož členem byl Suk až do března 1933 a s nímž absolvoval doma i po světě na čtyři tisíce koncertů. České kvarteto dosáhlo uměleckou úrovní a mezinárodními úspěchy světového významu. Popis činnosti Českého kvarteta, repertoáru i uměleckých turné by přesáhl rámec mé práce. Působení J. Suka v Českém kvartetu by se mohlo stát tématem samostatné práce o J. Sukovi jako interpretovi. U Suka se po absolvování konzervatoře vedle počátečního vlivu A. Dvořáka vyhraňovala osobitost jeho hudebního výrazu charakterizovaná lyrickou citovostí, osobitou melodikou, harmonickým cítěním a nástrojovou barvitostí. To uplatnil i ve skladbách vytvořených v roce 1892, byly to Fantasie-Polonaise pro klavír, Dumka pro klavír, Vzpomínky pro klavír a Serenáda Es dur pro smyčcový orchestr. V roce 1893, kdy už Suk komponoval při častých zájezdech Českého kvarteta a o kvartetních prázdninách, vznikly skladby Melodie pro dvoje housle, Kvintet g moll pro dvoje housle, violu, violoncello a klavír, Capriccieto G dur pro klavír, Humoreska pro klavír, Píseň lásky pro klavír, která se stala světově proslulým dílem a roku 1894 vznikla Pohádka zimního večera – ouvertura pro velký orchestr. 4
Berta Mühlsteinová česká básnířka a spisovatelka
10
Koncem roku 1893 se violoncellistou Českého kvarteta stal za těžce nemocného O. Bergera H. Wihan. Stal se i vůdčí osobností souboru, podstatně rozšířil repertoár a prohluboval pojetí už nastudovaných děl. V letních měsících zkoušelo kvarteto u Wihana v Brandýse nad Orlicí. Do r. 1895 spadá zkomponování klavírních skladeb Lístek do památníku, Andante d moll a Nálady. Na cestách kvarteta v roce 1896 vytvořil Suk významné dílo Kvartet B dur, v němž se projevila zkušenost kvartetního hráče a znalost klasických děl kvartetní literatury. Vlastenecké cítění J. Suka se projevilo ve skladbách Nechme cizích, mluvme vlastní řečí pro mužský sbor a Ve stínu lípy – cyklus symfonických básní. V témže roce zkomponoval i Klavírní skladby, které věnoval Otilce Dvořákové. O rok později vznikla další klavírní díla Sonatina g moll a Vesnická serenáda. Stěžejním a prvním výrazně osobitým dílem Sukova tvůrčího období do roku 1904 je scénická hudba k dramatické pohádce J. Zeyera5 Radúz a Mahulena (1898). Na její motivy složil pro koncertní provádění v roce 1899 čtyřvětou suitu Pohádka. V roce 1901 napsal scénickou hudbu k Zeyerově legendě Pod jabloní, z níž také vytvořil suitu. Kromě scénické hudby k dílům J. Zeyera vznikla v letech 1898-99 díla Symfonie E dur, Bagatela pro klavír, Serenáda A dur pro violoncello a klavír a Deset zpěvů pro ženský sbor. V roce 1900 vznikla díla Čtyři skladby pro housle a klavír, Čtyři zpěvy pro mužský sbor, Tři zpěvy pro smíšený sbor a Suita pro klavír. Tato díla vznikala v Sukově šťastném období po sňatku s Otilií Dvořákovou a po narození syna Josefa v prosinci 1901. Velkou intenzitu a barvitost získávají prožitky štěstí v klavírním cyklu Jaro (1902) a ve třech skladbách pro klavír nazvaných Letní dojmy. V těchto cyklech se již objevují impresionistické prvky. Ve stejném roce složil Suk i Elegii pro housle, violoncello, smyčcový kvartet, harmonium a harfu. V roce 1903 vznikla díla Fantasie g moll pro housle a orchestr a Fantastické scherzo pro velký orchestr a v roce 1904 složil Suk symfonickou báseň Praga, monumentální glorifikaci hlavního města. Na obsahové ladění další Sukovy tvorby měly rozhodující vliv tragické události v rodině. 1. května umírá A. Dvořák a rok nato, 5. července 1905, předčasně umírá i Sukova žena Otilie. To znamenalo zlom v Sukově životě i v tvorbě. Skladatel se orientuje na velká orchestrální díla s meditativním obsahem, v nichž se vyrovnává
5
Julius Zeyer dramatik, prozaik a epický básník
11
s otázkami osudu a smrti a snaží se vyjádřit pozitivní smysl bytí. Motiv lásky a motiv smrti jsou hudební symboly, které procházejí celou Sukovou tvorbou. Tragické události přímo inspirovaly vznik smuteční symfonie věnované památce A. Dvořáka a O. Sukové Asrael (1906), v níž najdeme též citát z Dvořákova Requiem. V roce 1907 vzniklo dílo Hospodin jest můj pastýř a klavírní cyklus O matince věnovaný synkovi. Postupně vznikla čtyři symfonická díla, která vyjadřují období autorova života od nejtěžší bolesti až k nadosobní katarzi. Kromě symfonie Asrael je to pětivětá hudební báseň Pohádka léta (1907-1909), monumentální symfonická báseň Zrání (1912-1917) a Epilog pro sóla, sbory a orchestr (1920-1933). Tato tzv. symfonická tetralogie patří k vrcholným dílům české a evropské hudby na počátku 20. století. Její základní programovou osou jsou obecně filozofické otázky po smyslu lidského života, ke kterým se Suk obrací na základě svých osudových životních prožitků. Inspirace ve vlastních citových prožitcích a její hudební vyjádření se často charakterizují jako Sukův subjektivismus. Symfonickou tetralogii doplňuje vrcholná klavírní lyrika, kromě cyklu O matince je to dílo Životem a snem (1910), Ukolébavky (1912) a O přátelství (1920). Suk obohatil svou tvorbu o impresionistický znak hlavně ve spojení s náměty z přírody. V menších dílech se vracel k prostšímu výrazu, např. ve vlastenecky zanícené skladbě Meditace na Staročeský chorál Svatý Václave pro smyčcový kvartet nebo smyčcový orchestr z r. 1914, v němž našlo výraz Sukovo vlastenecké cítění, nebo ve slavnostně jásavém symfonickém pochodu V nový život (1920). Sukovo stylové uzrávání vrcholí v jednovětém Smyčcovém kvartetu z roku 1911. Posledním dílem J. Suka je Sousedská čili žádný hněv a žádná rvačka pro 5 houslí, kontrabas, činely, triangl, malý a velký buben z počátku roku 1935. Některým skladbám věnoval J. Suk mnoholeté úsilí. Zrání vznikalo pět, Epilog dokonce třináct let. Tyto skladby podtrhují souvislost Sukova díla s uměleckými směry přelomu století. Jejich obsah souvisí s literárním symbolismem básníků A. Sovy a O. Březiny. Ke Zrání připojil Suk jako motto část stejnojmenné Sovovy básně ze sbírky Žně a k Epilogu závěrečné čtyřverší z Březinovy básně Mýtus ženy. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 nastal nový rozvoj hudebního života. Pro růst nových generací skladatelů a interpretů bylo důležité založení
12
mistrovské školy pražské konzervatoře. Od roku 1922 na ní J. Suk vyučoval skladbu, čímž začala jeho činnost pedagogická. Mezi jeho žáky patří J. Ježek, K. Slavický, D. C. Vačkář, P. Borkovec, později profesor kompozice na pražské AMU. Jeden rok (19221923) před svým odchodem do Francie byl žákem J. Suka i Bohuslav Martinů. Mezi absolventy nepatří jen češi (celkem 21), ale i cizinci. Suk byl také čtyřikrát zvolen rektorem pražské konzervatoře v letech 1924-1935 a dostalo se mu ocenění udělením čestného doktorátu Masarykovy univerzity v Brně 9. prosince 1933. Krátce před šedesátými narozeninami se Suk přestěhoval z Prahy do Benešova, do blízkosti Křečovic, kde navštěvoval rodinu svého syna se dvěma vnuky, z nichž starší Josef se stal významným houslistou a je považovaný za nejzasvěcenějšího interpreta Sukových houslových skladeb. Josef Suk zemřel 29. května 1935 v Benešově a je pochován v rodných Křečovicích.
13
2 Sukova tvorba s důrazem na housle a ostatní smyčcové nástroje Josefu Sukovi, který byl již od narození obklopen hudbou, přinesly housle jeden z nejkrásnějších darů v životě. Jak bylo řečeno v první kapitole, právě hra na housle přesvědčila Sukova otce, aby se syn stal hudebníkem. Přesto skladeb pro housle v celkové tvorbě J. Suka není mnoho. Proto jsem se rozhodla do této kapitoly zahrnout nejen tvorbu pro housle, ale i komorní skladby a skladby pro smyčcový orchestr. 2.1 Houslová a komorní tvorba První skladbičkou pro housle, o které je již zmínka v předešlé kapitole je Polka G dur z roku 1882. Původním tvarem polky byla jednovětá nápěvná linie pro housle, kterou Sukův otec doplnil o harmonický doprovod v klavíru. Byla psána ve stylu obvyklé polky, ale již zde se objevil první netypický a pro Suka v pozdějších dobách důležitý prvek, kvartový chod. Polka se dochovala pouze v úpravě pro klavír. Roku 1888 napsal Suk Kvartet d moll pro dvoje housle, violu a violoncello. V tomto roce Suk poprvé nastoupil do školního orchestru na konzervatoři a nové dojmy a zážitky skladatele inspirovaly k napsání kvarteta. První pokus o kvartet naznačuje určité nedostatky, ale také ukazuje Sukovu snahu a odhodlání. Kvartet je třívětý, 1. Allegro appassionato, 2. Andante. Barcarola, 3. Allegro vivace. První věta Allegro appassionato d moll začíná v druhých houslích a viole, po šestnácti taktech přichází výrazné hlavní téma, na které navazuje vedlejší věta. Krátké provedení pracuje s hlavním i vedlejším tématem pomocí prodlev a sekvencí. Závěr tvoří čtyřtaktový motiv, který se dvakrát opakuje na prodlevě. Druhá věta Andante con moto, Barcarola B dur kontrastuje svou jednoduchou melodičností. Suk připsal r. 1923 k druhé větě nový konec pro Ševčíkovo kvarteto. Třetí věta Allegro vivace d moll je svým projevem nejzajímavější. Začíná ve svižných osminkách, přichází téma první věty, které ukončují první housle. Poté následuje malá fuga v houslích a viole doprovázená violoncellem a navrací se repríza prvního tématu. Ve skladbě se objevuje monotematičnost, Suk využil rytmické výrazovosti. Na prvním rukopise je napsáno:,,Věnováno svému příteli pánu, panu Oskaru Nedbalovi.“
14
Okolo roku 1890 vzniká trio c moll a tři balady, všechny v tónině d moll. Trio c moll pro klavír, housle a violoncello (violu), op.2 začal Suk psát v roce 1889. V té době se hojně pěstovala hudba v domácnostech, a tak chodívali vyspělejší studenti konzervatoře vypomáhat do rodin. Jinak tomu nebylo ani u Suka, který se seznámil s lékařem Herschem. Dr. Hersch s oblibou hrával na violoncello a violu a jeho dcera na klavír. Suk se proto rozhodl napsat trio, které Dr. Herschovi věnoval. První zápis tria měl čtyři věty, 1. Allegro, 2. Andante, 3. Vivace-Scherzo, 4. Allegro assai. První věta je v sonátové formě, hlavní téma je patetického rázu a vedlejší téma je spíše zpěvné nálady. Druhá věta je písňová forma, motiv naznačuje určitý vliv hudby A. Dvořáka na skladatele. Třetí věta je ve formě ABA, i zde je slyšet Dvořákův vliv, Suk se zřejmě nechal inspirovat jeho symfonií d moll. Čtvrtá věta naznačuje sonátovou formu, ale chybí zde provedení. Trio poté prošlo úpravami jak u Steckera, tak u Dvořáka. Scherzo Suk s největší pravděpodobností vyškrtl z tria už u Steckera. Dvořák po poslechu druhé věty upozornil mladého skladatele, aby se vyvaroval opakování cizích nápadů. V konečné verzi má trio tři věty. První větu Suk rozšířil. Největší změnou prošla čtvrtá věta, ve které změnil nejen harmonizaci, ale ze čtyřčtvrtečního taktu ji přepsal do taktu šestiosminového a změnil tak charakter hlavního motivu. Balada d moll pro housle a klavír se skládá z tří vět. První věta má nádech pochmurný až tragický, začíná recitativem, který plynule přechází do hlavní části Andante a opět se navrací. Suk zde použil i prvek pro něho do té doby netypický, diminuci s častými sekvencemi. I druhá věta začíná recitativem přecházejícím do Andante. Hlavní část je v Allegro appassionato a je stavěna na základním motivu z první věty. Třetí věta Largo je vystavěna z reprízy první věty. Celá tato skladba je zcela monotématická. Houslovou baladu obdivoval Sukův tehdejší profesor kompozice K. Stecker, kterého tato skladba přesvědčila, že balada může být i instrumentální. Balada d moll pro violoncello a klavír op. 3, č. 11 je opět třívětá. Stejně jako v předešlé baladě se i zde objevují sekvence, zejména v klavírním doprovodu.
15
Balada d moll pro smyčcový kvartet nesoucí se v duchu d moll začíná překvapivě v F dur. V prvním dílu připomíná terciový motiv Wagnerovu melodiku, trio je zcela v D dur a charakterizuje lidovou píseň, repríza doslovně opakuje první díl a Coda je napsána v duchu hudby B. Smetany. Z těchto balad měly pro Suka velký význam dvě, pro housle a pro violoncello. Poprvé, spolu s klavírním triem c moll, zazněly na večeru chovanců konzervatoře 15. ledna 1891, houslová v podání skladatele a O. Nedbala a violoncellová v podání O. Bergera za skladatelova doprovodu. Na základě provedení těchto balad byl mladý Suk přijat do kompoziční třídy A. Dvořáka. O velikonočních prázdninách r. 1891 se Suk, na radu A. Dvořáka, pustil do psaní klavírního kvarteta. Dvořák poopravil hned ze začátku první větu, ale po přehrání druhé věty na hodině komposice poznal nejen Dvořák, že se v Sukovi skrývá nemalý talent. Konečná verze Kvarteta a moll pro klavír, housle, violu a violoncello, op. 1 je třívětá, 1. Allegro appassionato, 2. Adagio, 3. Allegro con fuoco. První věta je napsaná přehledně v sonátové formě, nad prudkými údery klavíru vynášejí smyčcové nástroje melodii romantického charakteru. Druhou větu ve formě ABA tvoří z velké části zpěvná kantiléna ve violoncellu. Třetí věta v přísné sonátové formě je energická, vášnivá a rytmicky bohatá. Tečkovaný rytmus začínající v klavíru prochází všemi hlasy. Po dokončení se skladby s radostí ujal Hanuš Wihan. Poradil Sukovi s dynamikou a s výběrem interpretů. Kvartet a moll poprvé zazněl 13. května 1891 na veřejném večeru žáků Dvořákovy kompoziční školy v malém sále Rudolfina v podání Marie Pilatyové (klavír), Karla Hoffmanna (housle), Ferdinanda Schleichera (viola) a Otty Bergera (violoncello). Kvartet byl odměněn cenou České akademie věd a zásluhou J. Brahmse za něj Suk dostal státní stipendium. V rukopise nese kvartet opusové číslo 2 a věnování mistru houslaři K. B. Dvořákovi, v tištěném vydání op. 1 a věnování A. Dvořákovi. Drobná skladba Melodie pro dvoje housle vznikla r. 1892. V té době byl Suk zaneprázdněn koncertováním s Českým kvartetem a zakončováním posledního ročníku na konzervatoři, avšak na požádání napsal třídílnou Melodii do Malého houslisty, který vyšel roku 1893.
16
Ve stejném roce se Suk, díky působení v Českém kvartetu, rozhodl napsat skladbu, kterou by kvarteto mohlo využívat při koncertech se sólisty. Vznikl Kvintet g moll pro klavír, 2 housle, violu a violoncello, op. 8. Kvintet je čtyřvětý, 1. Allegro energico, 2. Adagio (Religioso), 3. Scherzo. Presto, 4. Finale. Allegro con fuoco. První věta obsahuje tři hlavní témata a přináší motiv z předešlého klavírního kvarteta. V provedení se pracuje se všemi tématy použitím častých sekvencí. Druhá věta je velmi zpěvná, zvláště melodií ve violoncellu. Zde je patrný návrat ke smyčcové serenádě a Písni lásky. Třetí věta je kontrastně veselá, zvukově a rytmicky bohatá. Čtvrtá věta je v sonátové formě a má pochmurnou náladu. První provedení zaznělo 7. listopadu 1893 na koncertě Umělecké Besedy ve Svatováclavské záložně v Praze v podání Českého kvarteta a klavíristy Josefa Jiránka. Dalo by se říci, že tento kvintet je zdařilým pokusem o rozsáhlejší komorní skladbu. Suk se k dílu navrátil v roce 1915 a poopravil určité části. Konec první věty rytmicky obohatil, v druhé větě pozměnil také konec a v poslední větě konec rozšířil a učinil jej veselejším. Konečná verze kvinteta zazněla 27. října 1915 v podání Českého kvarteta a klavíristy Romana Veselého. Během koncertního turné v roce 1896 začal Suk psát další komorní skladbu, kvartet B dur. Velmi propracované dílo psal Suk při koncertování v Rusku, Helsinkách, ve Vídni a v Praze. Dílo psané v rušném období Sukova života se svým charakterem liší od většiny děl předešlých. Charakterem se více podobá usměvnému stylu psaní A. Dvořáka. Kvartet B dur pro 2 housle, violu a violoncello, op. 11, je čtyřvětý, 1. Allegro moderato, 2. Intermezzo. Tempo di Marcia, 3. Adagio, man non troppo, 4. Allegro giocoso. První věta je v sonátové formě, místy působí náladou pastorální, melodii doprovází bohatá harmonie. Druhá věta se stále nese ve veselé a vtipné náladě. Je napsána v třídílné formě, ale propracování tématu se dosti přibližuje formě variační. Do třetí věty Suk zařadil motiv z nedopsané klavírní balady. Adagio je velmi pochmurné až tragické. Celkový dojem tragičnosti, která prostupuje celou větu, přináší doprovod znějící jako údery osudu. Čtvrtá věta je opět v sonátové formě a po tragickém Adagiu navrací veselý charakter.
17
Kvartet B dur je věnován kolegům K. Hoffmannovi, O. Nedbalovi a H. Wihanovi. Premiéra se uskutečnila na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu v Praze 25. listopadu v podání Českého kvarteta. Kvartet byl vřele přijat i v cizině, obzvláště druhá věta, která se často opakovala jako přídavek. Během práce na hudbě k pohádce J. Zeyera Radúz a Mahulena se Suk pustil do psaní serenády. Třídílná Serenáda A dur pro violoncello a klavír, op. 3, č. 2, byla dokončena r. 1898. Již na začátku prvního dílu se objevuje vliv Radúze a Mahuleny. Klavír začíná doprovodem polkového rázu, do kterého vstupuje cello zpěvnou melodií. Ve středním díle se navrací úvodní motiv s použitím augmentace, ale dostává mollový charakter. V repríze zaznívá polka a kanonicky vedené úryvky z prvního dílu. Tato nenáročná a svěží skladba zazněla 14. listopadu 1898 na koncertě Mladé generace hudební v Konviktě, který se konal na památku 25. výročí prvního skladatelského úspěchu největšího žijícího skladatele A. Dvořáka a na počest svého starosty p. Josefa Suka, člena Českého kvarteta. Na violoncello hrál Jan Burian za doprovodu J. Jiránka. Kromě skladby Čtyři kusy pro housle a klavír, op. 17, z r. 1900, kterou popisuji v další kapitole, napsal Suk v r. 1902 drobnou skladbu Elegie a Fantasii g moll pro housle a orchestr, op. 24. Elegii pro housle, violoncello, smyčcový kvartet, harmonium a harfu, op. 23, (Pod dojmem Zeyerova Vyšehradu) napsal Suk k 1. výročí úmrtí J. Zeyera. Tato třídílná skladba začíná nepravidelnými rytmy ve smyčcovém kvartetu. Sólové housle rozeznívají vznosnou melodii za doprovodu harmonia. Poté melodii přebírá sól. violoncello. Střední díl přináší melodii se vzlykajícím nádechem a třetí díl doslovně reprizuje díl první. Hudba je tvořena k živému obrazu. Celá skladba zazněla mezi 31. květnem a 1. červnem 1902 na velké zahradní slavnosti. J. Suk poté Elegii upravil pro klavírní trio. Fantasie g moll pro housle a orchestr, op. 24, vznikla v době, kdy se Suk rozhodl napsat hodnotnější skladbu pro housle, nechtěl však vytvořit houslový koncert, který by byl vybudován na stejných nebo podobných základech jako houslový koncert A. Dvořáka. Rozhodl se pro jednovětou fantasii s myšlenkou vytvořit nový typ koncertu. V tomto koncertu nehraje orchestr pouze roli doprovodnou, ale je také rovnocenný sólu. První instrumentaci dokončil 12. srpna 1902 v Křečovicích. Suk se rozhodl poopravit
18
první verzi po nezdařilých zkouškách orchestru. Konečnou verzi dokončil 21. června 1903. Jednovětá fantasie má tři odlišné, ale stále plynoucí díly. První díl Allegro impetuoso je v aiolsky zabarvené g moll. Hlavní téma vášnivého rázu začíná v orchestru, které následně přebírají sólové housle a hrají ho v oktávách. Vedlejší téma je velmi zpěvné, typu rapsodického. Tento díl obsahuje i bohaté modulace, z nichž jedna vrcholí nástupem kadence. V celém prvním díle se střídá vášeň se zpěvnou melodií. Druhý díl Andante con moto v G dur obsahuje dvanáctitaktovou českou písničku. Zde se projevuje Sukova inspirace přírodou. Píseň prochází v průběhu druhého dílu variacemi. První variace je krátká a lyrická, poté přichází kontrastní druhá variace skotačivého veselého rázu, na kterou navazuje třetí smutná variace. V závěru druhého dílu přednášejí sólové housle píseň v celém znění a jsou doprovázeny dechovými nástroji, které přinášejí úryvky hlavního tématu z prvního dílu. Dále přichází Allegretto scherzando, na které navazuje Coda. Nástup posledního dílu připraví svou náladou krátká kadence v sólových houslích, která vede do opakujícího se hlavního motivu v es moll. Třetí díl Allegro con spirito v H dur je fugato, tvořené opět z hlavního motivu. Dále se objevuje nový motivický materiál v podobě scherzandového pochodu. Pochod pokračuje v orchestru bez sólových houslí a přechází v trio, kde orchestr doprovází krásnou melodii houslí. Allegro giocoso uvádí reprízu prvního dílu pochodu, vlastní repríza je znovu slavnostní pochod. Coda třetího dílu se navrací do g moll a přináší motivy z prvního dílu i píseň z dílu druhého. Nastává gradace, ze které sólové housle utichají a celá skladba končí kvartovými a kvintovými chody a rychlými údery na tónice. Celá skladba je pro sólové housle i orchestr náročná, obsahuje dvojhmaty, virtuózní pasáže, kvartové a kvintové chody. Je ve své podstatě monotématická. Zaznívá sedm motivů, ale čtyři z nich jsou pouze obměnami hlavního motivu. Premiéra Fantazie se uskutečnila 9. ledna 1904 v Rudolfinu na koncertě České jednoty pro orchestrální hudbu. Nezapomenutelný výkon předvedl sólista Karel Hoffmann za doprovodu České filharmonie. Orchestr dirigoval O. Nedbal. Roku 1911 se o kvartetních prázdninách rozhodl Suk přepracovat poslední větu smyčcového kvartetu B dur, op. 11. Po tragické třetí větě přišla Sukovi poslední věta
19
málo závažná. Nemohl však překlenout čtrnáct let, které uběhly od vzniku prvního smyčcového kvarteta, proto se rozhodl napsat druhý smyčcový kvartet s použitím starého materiálu. Jednovětý Kvartet pro 2 housle, violu a violoncello, op. 31, dokončil 4. 6. 1911 v Křečovicích. Věta je uspořádána ve volné sonátové formě. Hlavní myšlenka přináší novou veselou melodii, po které přichází vzpomínka na téma z předešlého kvarteta. Tato melodie se v průběhu skladby podobá čím dál více původnímu znění. I vedlejší téma je původní, ale Suk jej obohatil o zajímavější harmonii. V průběhu celé skladby Suk obratně pracuje s tématy. Repríza je zkrácená a harmonicky poutavá. Věnování patřilo kolegům z Českého kvarteta, které tuto skladbu poprvé zahrálo 16. února 1912 v Rudolfinu. Přišel rok 1914 a atentát na rakouského následníka Ferdinanda d’Este způsobil začátek první světové války. Již předtím České kvarteto při svých cestách pociťovalo obavy z nastávající situace v Evropě. Suk byl upozorněn policejním lékařem a přítelem F. Pečírkou, že kvarteto bude nuceno hrát na koncertech rakouskou hymnu. Vnuknul tak Sukovi myšlenku vytvořit skladbu proveditelnou místo hymny. Suk si opatřil různá znění chorálu na starou českou duchovní píseň o králi Václavu a vybral z nich nejrozšířenější verzi. Ve dvou hodinách vznikla Meditace na staročeský chorál Svatý Václave pro smyčcový kvartet nebo smyčcový orchestr, op. 35a. Krátká jednovětá skladba je rozdělena do čtyř částí. Většinu částí začíná nápěvem ve viole. Po každém nápěvu zaznívá meditace. První meditace je na melodii slov „Svatý Václave“. Melodii si předávají první housle, violoncello a druhé housle. Následující část meditace tvoří část chorálu „Vévodo české země“, prochází houslemi a violou, zatímco violoncello má pouze doprovodnou roli. Třetí meditaci na slova „Nedej zahynouti nám, ni budoucím!“ zahajují druhé housle. Meditaci ukončuje mezivěta, po které přichází gradační čtvrtá část. V této části zaznívají všechny předchozí meditace, na které vystupují první housle s motivem ruské písně „Ej, uchněm“. Tento motiv přináší do skladby naději v podobě osvobozujících ruských vojsk. Po vypjatém a nadějném vrcholu nastupuje uklidňující závěr. První provedení uskutečnilo České kvarteto 4. září 1914 na koncertě Červeného kříže.
20
V orchestrálním znění (připsán part pro kontrabas) představila Meditaci Česká filharmonie 22. 11. 1914.
2.2 Tvorba pro smyčcový orchestr Ukončení třetího ročníku konzervatoře a prvotní dojmy z nástupu do školního orchestru přivedly tehdy patnáctiletého Suka k myšlence vytvořit skladbu pro širší obsazení. Proto, o prázdninách r. 1888, vznikla Fantasie d moll pro smyčcový orchestr, op. 5. Ve fantasii se projevuje nevyzrálost hudebního vyjádření pocitů. Tempo i výraz se často střídají v krátkých intervalech, jakoby mladý skladatel zapisoval své myšlenky přesně tak, jak se mu rodily v hlavě. Premiéra této skladby se konala 29. ledna 1940 ve velkém sále Městské knihovny v Praze na 3. abonentském koncertě sdružení Přítomnost. Účinkoval komorní orchestr klubu orchestrálních umělců s dirigentem Václavem Smetáčkem. Fantasie nebyla jedinou skladbou, kterou Suk o prázdninách napsal. Ve stejnou dobu vznikla také Mše B dur pro smíšený sbor, smyčcový orchestr a varhany. Smyčcový orchestr hraje ve mši spíše doprovodnou roli, i tak dílo stojí za zmínku. Časté návštěvy Národního divadla a vzpomínky na půlnoční mše v Křečovicích dovedly Suka k napsání mše. Svým hudebním cítěním dokázal vyjádřit obsah slov, i když neuměl latinsky. Mše celkově působí dojmem spíše operním nežli církevním. Suk se k této mši pravidelně navracel a okolo roku 1932 ji částečně přepracoval. Mše je věnována památce rodičů. První provedení mše se konalo 19. dubna 1932 v Praze. Účinkovalo Pěvecké sdružení pražských učitelek, sbor Křížkovský a Orchestrální sdružení s dirigentem Metodem Doležilem. Chrámové provedení se konalo 25. května 1933 v Kroměříži. Při studiu skladby u Steckera, pociťoval skladatel krizi spojenou s pubertou. Reakcí na toto období byl Smuteční pochod pro smyčcový orchestr, dokončený v lednu 1889. První téma pochodu je vážné, druhé téma je částečně ovlivněno hudbou B. Smetany. Mezi druhým dílem a triem je vložena harmonicky a modulačně zajímavá mezivěta. Nastupuje trio s kvartovým motivem, který je podložen kánonem. Poté se navrací motiv smetanovského typu.
21
V tomto díle se projevuje Sukova postupná vyzrálost v harmonizaci. Oproti tomu forma není ještě dostatečně propracovaná. Suk pochod přepracoval okolo r. 1934. V konečném znění zazněl pochod 3. června 1935 v podání České filharmonie (dirigoval Václav Talich) na smutečním obřadu pohřbu J. Suka. Vůbec nejkrásnější skladbu pro smyčcový orchestr napsal Suk v létě r. 1892. Tehdy uposlechl Suk rady Dvořákovy a ujal se psaní skladby veselejšího rázu. Vznikla Serenáda
Es
dur
pro
smyčcový
orchestr,
op.
6.
Serenáda
je
čtyřvětá,
1. Andante con moto, 2. Allegro, ma non troppo e gracioso, 3. Adagio, 4. Allegro giocoso, ma non troppo. První věta má třídílnou formu. Na začátku nastupuje hlavní téma za doprovodu osmin. Téma je veselé a líbezné na poslech. Melodii si předávají první housle a violoncella. Poté cella přinášejí nové téma, po kterém se navrací první téma v houslích a kánonicky v cellech. Střední díl je tvořen z druhého tématu prvního dílu. V repríze přináší hlavní téma sólo v houslích a cellech, ke konci se objeví motiv ze středního dílu. Druhá věta je opět třídílná. Tempo je valčíkové s furiantskou náladou. Střední díl tvoří táhlá hladká melodie, ve které se objevuje laškovný rytmus. Přechod do reprízy je fanfárovitý s laškovným motivem středního dílu, vrchol se vyvine ve řadu pasáží. Repríza je téměř doslovná. Coda je tvořená z reminiscencí valčíkového motivu a motivu z první věty. Třetí věta má také třídílnou formu. Začíná něžnou melodií ve violoncellu sólo, plyne pomalu do prvních houslí a poté se opět navrací do violoncella. Melodie postupně graduje a opět utichá. Písní vroucí lásky by se mohl nazvat celý střední díl. Melodie se prolíná ve všech nástrojích a vrcholí v gradaci a accelerandu. Repríza je doslovná, ale zkrácená. Čtvrtá věta je v sonátové formě. Začíná kvartovými a kvintovými sestupnými intervaly v osminkách. Druhé housle přichází s hlavním tématem, které je veselé a energické. Osminky znějí celou větu a udržují jak tempo, tak i určitý náboj. Vedlejší téma je zpěvné, ale rázné, tvořeno v synkopách. Konec expozice je klidný, utichající. Provedení je zahájeno opět kvartovým motivem, který probíhá v neustálé imitaci. Hlavní téma se objevuje postupně ve všech nástrojích. I vedlejší myšlenka je zpracovávána v imitaci a stále moduluje. Repríza je kratší než expozice a přichází v klidnějším tempu. Před nástupem Cody vrcholí repríza doslova slavnostně,
22
s opakováním začátečního motivu první věty. Coda je tvořena prudkými rytmy s kvartovým motivem a vyúsťuje ve Vivace. Celá serenáda končí mohutnými údery. Poprvé zazněla serenáda 17. prosince 1893 v Táboře na koncertě Hudebního spolku. Provedena byla pouze 1. a 2. věta. Účinkovalo Orchestrální sdružení pod vedením autora Josefa Suka. Kompletní skladba zazněla 25. února 1894 v Rudolfinu v podání orchestru konzervatoře po vedením A. Benewitze. V říjnu 1912 Suk změnil posledních šest taktů 3. věty přidáním dvou sólových houslí. Změna byla provedena pro koncert ve Vídni, který se uskutečnil 21. 11. 1912. Serenáda je první skladbou J. Suka, která vyšla v cizině. Zasloužil se o to J. Brahms pochvalou serenády u nakladatele Simrocka.
23
3 J. Suk: Čtyři kusy pro housle a klavír op. 17 3.1 Okolnosti vzniku díla Čtyři kusy pro housle a klavír napsal Suk během koncertních cest Českého kvarteta v době od 19. dubna do 5. května 1900. Tehdy šestadvacetiletý skladatel zatoužil napsat dílo pro housle s myšlenkou na Karla Hoffmanna, kterému je dílo věnováno. Nálada, kterou jsou kusy naplněny, je převážně vážná. Je to předtucha pozdějšího neklidu, který se plně projevil v houslové Fantasii. Avšak jeho rodinné štěstí bylo v té době ještě osudem nezkalené, což se projevuje v posledním kusu. Po prvním provedení K. Hoffmannem a skladatelem 19. ledna 1901 v Praze se tyto kusy staly oblíbeným a často hraným číslem houslových virtuózů.
3.2 Formální a interpretační rozbor 1. Quasi ballata je rázu melancholického s nádechem místy až mystickým. Má formu třídílnou ABA s Kodou. Díl A (Andante sostenuto) se dělí na a, a‘, a‘‘. Malé a začíná dvoutaktovou klavírní předehrou v podobě předjímky, jejíž melodie a doprovodná harmonie se objevují v mírných obměnách vždy, když nastupuje hlavní téma v houslích. Sólový part houslí začíná ve třetím taktu. Téma je monotónní a periodické (viz. ukázka č. 1). Je tvořeno z předvětí (2 takty) a závětí (2 takty) s přidaným neúplným závěrem (taktéž 2 takty). Ukázka č. 1
24
V patnáctém taktu začíná a‘ (viz. ukázka č. 2) a je jakýmsi krátkým provedením, které je tématické. Toto provedení trvá šest taktů a ústí do taktu 21. Ukázka č. 2
Tento takt (viz. ukázka č. 2) má tempové označení Adagio a jeho úlohou je propojení předchozího dílu s následujícím dílem a‘‘. Díl a“ je opět tématický a periodický, ale je složen pouze ze závětí (z hlavního tématu dílu a), které se opakuje a ústí do neúplného závěru. Melodie (procházející celým dílem A) působí na první pohled velice jednoduše, avšak při interpretaci se tato jednoduchost stává nejtěžším prvkem. Charakter melodie je tvořen především hudebním vycítěním interpreta. Nejdůležitější rolí je především barva tónu a její propracovanost. Jelikož se neustále opakuje stejný motiv s minimálními obměnami, hrozí zde příliš monotónní vyznění celé části. Užitím různé rychlosti vibrata a non vibrata můžeme takovému vyznění předem zabránit. Neméně důležitý je i klidný tah smyčce, neslyšné výměny a uvolněnost v pravé ruce. Díl B začíná v diminuci (viz. ukázka č. 3) úvodu dílu A a po stránce výrazové má recitativní charakter. Vzrůstající melodie houslí se střídá s arpeggiovými běhy v klavírním doprovodu (viz. ukázka č. 4). Ukázka č. 3
25
Ukázka č. 4
V prvních deseti taktech dílu B tvoří hlavní úlohu sehranost houslového a klavírního partu. Nad arpeggiovými běhy v klavíru drží housle dlouhý tón ve forte. Aby měl tento tón po celou dobu plný zvuk, musíme dobře znát délku svého smyčce a předem si rozvrhnout rychlost tahu v pravé ruce. Pokud si interpret není jistý udržením plného zvuku, je lepší notu rozdělit na dva smyky. V jedenáctém taktu dílu B se navrací diminuce (viz. ukázka č. 5) úvodu dílu A v klavírním doprovodu. Housle přináší zpěvnou melodii, která imituje motiv v klavíru a vrcholí v šestnáctinových pasážích. Právě tyto šestnáctinové pasáže jsou první a poslední technicky náročnější částí prvního kusu. Záleží jen na interpretovi jak rychle tyto pasáže zahraje. V začátcích nácviku je důležité uvědomit si jaké noty pasáž vůbec obsahuje. Aby pasáže zněly srozumitelně, musíme procvičit zejména rychlé a plynulé výměny poloh v levé ruce. Musíme být obezřetní i na barvu a zvuk tónu. Při silnějším tlaku ruky na smyčec hrozí pisklavý a nepříjemný zvuk, protože pasáže a dlouhé noty jsou ve vyšších polohám na struně E ve fortissimu.
26
Ukázka č. 5
Po kontrastním dílu B se navrací zkrácený díl A. Přičemž díl a je zkrácen o čtyři takty, díl a‘ je zachován i se vsuvkou Adagio a díl a‘‘ je zkrácen o dva takty. Tématická Koda (viz. ukázka č. 6) tajemného charakteru začíná počátečním motivem dílu A v basovém hlase klavíru za tremola vrchního hlasu. Housle nastupují synkopicky na první době, ale již na třetí době se srovnávají s klavírem. Tento postup se opakuje ve čtyřech taktech a ústí do teskné, ustupující melodie. Ukázka č. 6
27
Po harmonické stránce je melodie doprovázena stupňovitě vytvářenými souzvuky a hlavní tónina e moll se plně objevu až v Kodě. 2. Appassionato (Vivace) je opět třídílné formy ABA. Díl A začíná útočnou osmitaktovou předehrou v klavíru, po které nastupují housle v sedmitaktové periodě. Desátý a jedenáctý takt je zajímavý především rytmicky. Po osminové pauze imituje klavír housle, čímž vzniká rytmus známý z jazzové hudby (viz. ukázka č. 7). Ukázka č. 7
Perioda se opakuje, ale je osmitaktová. Ve 24. taktu začíná pětiaktová perioda na šestém stupni g moll, která se opakuje o oktávu níže, ale je provázána čtyřtaktím, které tématicky předjímá následující Meno mosso. Charakter Meno mosso je zpěvnější a postupně se rozvíjí k prvotnímu útočnému charakteru. Počáteční takty se skládají ze dvou čtyřtaktí a dvou dvoutaktí než začne osmitaktové modulační pásmo v accelerandu, jež vrcholí v čtyřtaktové Tempo I, které končí na tónice g moll. Poté se navrací hlavní téma tohoto dílu o oktávu výše. Je ovšem obohaceno o triolový pohyb. Při interpretaci dílu A je obtížnější spíše souhra houslí a klavíru než samotná melodie, která je svižná a technicky nenáročná. Důležitým prvkem, který by se měl při hře zachovat, jsou akcenty. Ty vytvářejí (společně s ostrým
staccatem) dojem
útočnosti. Před dílem B přichází v klavíru pětitaktová spojka v podobě předjímky. Tato předjímka ukazuje stylizaci klavírního doprovodu, který plyne celým dílem.
28
V dílu B (viz. ukázka č. 8) vedou housle zpěvnou a procítěnou melodii, za stálého střídání taktu 3/2 a 4/2 v G dur. Melodie se objevuje i v klavíru v tónině Fis dur a poté se opět navrací do houslí a do G dur. Po zpěvné části přichází doslovná repríza dílu A. Ukázka č. 8
Krásná barva tónu hraje důležitou roli celého dílu B. Jsou zde i dvojhmaty v legatu. Při střídání sext a tercií pod obloučkem se snažíme o ladnou a neslyšnou výměnu prstů levé ruky.
3. Un poco triste (Andante espressivo) (původní název Dumka-Melancholie) je v tónině fis moll a má formu jednoduchou. Celý kus je melancholického, zamyšleného charakteru. Začátek tvoří dvoutaktový arpeggiový motiv v klavíru. Ve třetím taktu přinášejí housle vřelou melodii, která je stále doprovázena arpeggiovým motivem. Toto téma se dělí na dvoutaktové předvětí a dvou taktové závětí. V doprovodu je uplatněna harmonická kadence, T, S, D7 a T (viz. ukázka č. 9). Ukázka č. 9
29
Po osmi taktech se melodie opakuje o oktávu níže, ale doprovod již není arpeggiový a je prokomponovanější. Po dalších osmi taktech se melodie navrací do původní polohy a doprovod je opět arpeggiový. Je tvořena jen z mírně obměněného závětí a po čtyřech taktech vrcholí do b moll pomocí enharmonické záměny (viz. ukázka č. 10). Poté se celý postup opakuje opět o oktávu níže. Ukázka č. 10
Dále přichází Moderato (poco scherzando) tvořené z mezihry, která přináší motivek z druhého taktu houslové melodie. Mezihra je tématická, ale přináší kontrastní charakter. Začíná ve fis moll, přechází do a moll a končí v b moll. Po Moderatu je krátká třítaktová spojka v Tempo I., která je také tématická a navrací smutnější náladu za synkoponovaného doprovodu v klavíru.
Je zde užita
modulace enharmonickou záměnou z b moll do fis moll ( viz. ukázka č. 11). Ukázka č. 11
30
Po Tempu I. se melodie opakuje doslovně jako na začátku kusu (kromě prvních dvou taktů, které jsou ve Fis dur), ale je zkrácena (jsou vynechány části o oktávu níže). Po 18. taktech se navrací Moderato, které je také ve zkrácené formě. Klavír se střídá s houslemi vždy po dvou taktech (viz. ukázka č. 12). Ukázka č. 12
Celý kus Un poco triste končí utichajícím rytmickým útvarem v Tempu I. Po interpretační stránce není nijak technicky náročný. Hlavní roli tu opět tvoří barva tónu a hudební cítění. V druhém moderatu udává náladu klavír a odpovídající housle by měly tuto náladu napodobit.
4. Burleska (Allegro vivace) (původní název Humoreska) je v D dur a má opět třídílnou formu ABA. Oproti třem předcházejícím kusům je Burleska svým charakterem nejvíce kontrastní. Díl A začíná předehrou v klavíru (viz. ukázka č. 13), která končí na dominantě v D dur. Po generální pauze nastupuje v houslích motivek z moderata předchozího kusu. Tento motivek v šestnáctinovém provedení je velice vtipného a radostného charakteru (viz. ukázka č. 14). Periodicky se opakuje dvakrát, vždy po šesti taktech. Poté se motivek postupně rozvíjí a stoupá nejen melodicky, ale i v dynamice a navrací se zpět k původnímu znění. Ukázka č. 13
31
Burleska je z celého díla technicky nejnáročnější. Především díl A si můžeme představit jako rychlou šestnáctinovou etudu k procvičení staccata nebo suatillé. Ze začátku je dobré cvičit satillé na prázdné struně nebo lehkou melodií na jedné struně tak, abychom se mohli věnovat pravé ruce. Pravá ruka musí být naprosto uvolněná v zápěstí. Ukázka č. 14
Díl B je v tónině B dur. Začíná staccatovými osminami v klavírním partu, které přinášejí stylistický charakter části Pochettino meno mosso. Ve třetím taktu vpadají housle ve forte jásavou fanfárovou melodií (viz. ukázka č. 15). Melodie se čtyřikrát opakuje za stálého stoupání, postupnými tóninovými vybočeními se dostává přes tóniny G dur, F dur a Es dur zpět do B dur. Klavír přebírá fanfárovou melodii a housle hrají ostinato v terciích. Po devíti taktech se role opět vystřídají. Dva takty před reprízou přichází spojovací díl Andante, který přechází zpět do tóniny D dur. Ukázka č. 15
32
Po Andante nastupuje díl A. Repríza je doslovná a ústí do stupnicových běhů (viz. ukázka č. 16). Ukázka č. 16
Koda ukončuje skladbu po čtyřech taktech tonálních vybočení třemi takty v původní tónině.
33
4 Interpretační srovnání skladby Pro interpretační srovnání skladby Čtyři kusy pro housle a klavír op. 17 jsem zvolila tři významné i oblíbené houslisty. Jsou jimi Josef Suk, Pavel Šporcl a Jaroslav Svěcený. 4.1 Josef Suk se narodil 8. srpna 1929 v Praze. Je vnukem Josefa Suka st. a pravnukem Antonína Dvořáka. Hru na housle studoval u Jaroslava Kociana na Pražské konzervatoři. Během studia působil v Pražském kvartetu a r. 1951 založil Sukovo trio, které pojmenoval po svém dědovi J. Sukovi st. V triu s J. Sukem dále účinkoval klavírista Jan Panenka a violoncellista Josef Chuchro. Od r. 1954 koncertoval Josef Suk po celém světě, největší úspěchy sklidil v USA a Kanadě. Od r. 1973 hraje také na violu. Do r. 2000 byl uměleckým vedoucím Sukova komorního orchestru, který založil r. 1974. Je držitelem šesti cen Grand Prix du Disque a v r. 2002 byl oceněn francouzským státním vyznamenáním, Řádem čestné legie. Nahrávka Čtyř kusů pro housle byla pořízena 15.-17. února 1966 v Domovině. Na klavír doprovází J. Suka jeho kolega z tria Jan Panenka. Interpretace prvního kusu Quasi ballata je rozvážná. Klavírista udává svou předehrou velice klidné tempo. Nástup houslí je jemný, expresivní vibrato dodává hlavní melodii závažný nádech. Suk na konci fráze vždy zpomaluje, což je hudebně logické, avšak Sukovo zadržení tempa je někdy až příliš velké a odpovídá tempu přicházejícího Adagia. Dynamika je v průběhu recitativní části celkově vyvážená, až na fortissimo, které ve vyšší poloze na struně A zní rozechvěle a trochu nejistě. Recitativní části nelze nic vytknout jak v houslích, tak v klavíru. Celý recitativ je dynamicky dobře vystavěn a zachovává pocit napětí. V části zvané Piu mosso mají housle krásný plný tón. Šestnáctinové pasáže jsou intonačně naprosto přesné a srozumitelné. V návratu klidné melodie je tón houslí mnohem výrazovější a vyváženější než na začátku skladby. Jediné, co by se dalo vytknout, je málo kontrastní dynamika v závěru a dosti rozechvělý tón poslední dlouhé noty. Druhý kus Appassionato začíná klavír ve svižném tempu a housle tempo krásně udržují. Dynamika odpovídá zápisu skladatele. V meno mosso přichází zpomalení, ve kterém Suk zcela vystihuje danou náladu. Zrychlení je svěží, běh intonačně čistý a tempo hlavního motivu je stejné jako na začátku. V triolovém motivu houslí dal Suk přednost detaché před staccatem, což mu umožňuje větší dynamický postup. Ve střední
34
části stále udržuje tempo s náznaky zpomalení. Tón je vyrovnaný v obou nástrojích. Návrat první části je na nahrávce dynamikou i výrazem shodný jako první část. V Un poco triste je tón houslí daleko jemnější a hladší na poslech než v Quasi ballata. V druhé polovině části Moderato Suk znovu upřednostňuje detaché před staccatem, čímž melodie ztrácí hravý, laškovný charakter. Celkově je tento kus po hudební stránce procítěný. Burleska je v rychlé části dobře dynamicky vystavěná. Sukovy pasáže ve staccato jsou přehledné, intonačně čisté. Střídání detaché a staccata vytváří pěkné kontrasty. Zpomalení ve střední části odpovídá zápisu. Klavír v podání J. Panenky doprovází housle velice razantními osminami. Suk udržuje melodii v hravé náladě. Při zrychlování a zpomalování jsou housle s klavírem dobře sehrané. V krátkém Andante se projevuje Sukův plně zabarvený tón na struně G. V závěrečných stupnicových pasážích Burlesky není zpomalení moc zřetelné. Úplný závěr v podobě Kody je propracován dynamicky i tónově velmi dobře. Po celkové stránce je zvuk nahrávky ovlivněn jejím stářím, ale hudebním vyjádřením odpovídá charakteru skladatele J. Suka. 4.2 Pavel Šporcl se narodil 24. dubna 1973 v Českých Budějovicích a patří k nejvýraznějším houslistům dnešní doby u nás i ve světě. Na housle začal hrát v pěti letech, pražskou konzervatoř a hudební fakultu AMU vystudoval u prof. Václava Snítila. V letech 1991-96 studoval v USA na prestižních školách a univerzitách (Jižní metodistická univerzita Dallas, Brooklyn College, Julliard School) pod vedením vynikajících pedagogů (Eduard Schmieder, Ithak Perlman, Dorothy DeLay). Je laureátem několika soutěží (soutěž ARD, Holland Music Session World Tour Competition adt.). Koncertuje s vynikajícími českými i zahraničními orchestry. Natočil řadu úspěšných CD. V roce 2001 podepsal smlouvu s nahrávací společností Supraphon. Svou interpretací se snaží přiblížit klasickou hudbu nejmladším generacím. Nahrávka Čtyř kusů pro housle vznikla 6.-11- července 2006 ve Dvořákově síni Rudolfina. Klavírní doprovod obstaral Petr Jiříkovský. Quasi ballata je v podání Šporcla v rychlejším tempu než u J. Suka. Tím z malé části ztrácí skladba svůj melancholický charakter. Nicméně mladý virtuóz ukazuje charakter plně barvou tónu. Tempo není tak ustálené jako v předchozí nahrávce. Již počáteční klavírní předehra zrychluje a opět zpomaluje. Zpomalení v Adagio je
35
mnohem výraznější než předchozí ritardanda. Klavírní vstup do recitativu nabírá rychlý spád. Housle tempo zadržují v poklidném duchu. Melodie je krásně nesená a má teplý vřelý tón. Šestnáctinové pasáže nejsou tak rychlé, jak by mnozí od Šporcla čekali. Jsou intonačně čisté a vyslovené. Závěr neprochází takovým zpomalením jako v nahrávce J. Suka. Tempo Appassionata je v obou nahrávkách zcela shodné. Melodie je mnohem ostřejší. V triolové části Šporcl využívá plně staccato. Zpěvná část si i zde udržuje stále stejné tempo. Více se zde střídá odlišná barva tónu. Un poco triste vyniká krásně zpěvným tónem. Občas zaznějí i malá nenápadná glisanda. Barva tónu je naléhavější. Zaznívají větší kontrasty v dynamice. Laškovná část rychlejšího tempa je opět hrána pichlavějším staccatem, přesto však zní jemně. Odpověď mezi klavírem a houslemi je stejného charakteru. Burleska v podání Šporcla je opravdu virtuózní. Šestnáctinové pasáže ve staccato dokonale vyznívají. Detaché se objevuje jen v malé míře, ale na správných místech. Střední část, stejně jako u Suka, zpomaluje jen nepatrně. Je zde použito více akcentů. V závěru stupnicových pasáží je mnohem více zvýrazněno zpomalení. Koda je svižná, veselého rázu s čistou intonací. 4.3 Jaroslav Svěcený se narodil r. 1960. V dnešní době patří k nejznámějším houslistům české hudební scény. Studoval Pražskou konzervatoř u prof. Františka Pospíšila a hudební fakultu AMU u prof. Václava Snítila. Své studium dokončil kurzy virtuózů Nathana Milsteina a Gidona Kremera. J. Svěcený pořádá své hudební festivaly, často se objevuje v televizi. Je známý i za hranicemi, koncertoval např. v USA, Kanadě, Brazílii, Izraeli a po celé Evropě. V roce 1996 mu byla udělena cena Masarykovy akademie umění za tvůrčí uměleckou činnost. Doposud vydal přes 40 CD. Je také uznávaným odborníkem v houslích a jejich historii. Nahrávka vznikla 28. a 29. února v Praze. Klavírní doprovod je v podání Marie Synkové. Jaroslav Svěcený použil pro tuto nahrávku housle od Jana Huse Bursíka z roku 1995. Quasi ballata má také rychlejší tempo než nahrávka Suka. Charakter hlavní melodie je v podání J. Svěceného naprosto rozdílný od předchozích interpretů. První dva takty v houslích znějí spíše rozděleně i když jsou hrány v legatu. Dynamika je v první části celkem vyvážená. Nelíbí se mi občasné glisanda a akcentování první doby.
36
V recitativní části mají housle dobrý tón, ale v pasážích se objevuje množství falešných tónů i nevkusných glisand. Konec je dobře dynamicky vystavěný, ale poslední dlouhý tón je zahrán s největší pravděpodobností pomocí flažoletu. Jeho barva tónu nezní moc dobře. Appassionato má v podání Svěceného pomalejší tempo než předchozí nahrávky. Charakter skladby je dobře vystižen akcenty a ostrým staccatem. Jen s přicházejícím meno mossem se mi zdá hra už příliš tvrdá a násilná. Ve střední části skladby jsou slyšet nekvalitní tóny, ale frázování je vystavěno hezky. Un poco triste je v tónu zastřenější než u Šporcla. Dynamika je vyvážená. I zde zaznívá melodie v legatu zadržovaně. Moderato se mi zdá příliš pomalé v nástupu klavíru. Souhra není vyvážená, jakoby hrál každý sám za sebe. Začátek Burlesky je v podání těchto dvou interpretů zajímaví. Nejenže klavír začíná v pianu oproti forte zapsanému v notách, ale housle začínají také opačnou dynamikou než je notovém zápisu. Celkově vyznívá nejlépe střední část. Obě krajní části nejsou dobře čitelné. Závěrečné stupnicové pasáže se skoro rozpadají, zato Koda je zahrána čistě a přehledně.
37
5 Závěr Vzhledem k tomu, že dosud nebyla zpracována novější monografie o Josefu Sukovi, vycházela jsem při zpracování kapitoly Život a dílo Josefa Suka ze dvou starších prací. Podrobná monografie Josef Suk Život a dílo autora J. M. Květa vznikla ještě za Sukova života. Vyšla v roce skladatelovy smrti roku 1935 v Hudební matici Umělecké besedy v Praze. Mladší práce autora Jiřího Berkovce Josef Suk (1874-1935) Život a dílo vyšla v roce 1956 ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze. Berkovcoca práce je cenná úplným chronograficky řazeným seznamem skladeb Josefa Suka s uvedením data a místa vzniku skladby a jejího prvotního provedení, s uvedením tělesa a dirigenta a vydáním skladby. U skladeb autorem věnovaných rodině a přátelům uvádí J. Borkovec v seznamu skladeb též dedikaci. Sukovy Čtyři kusy sice nepatří mezi stěžejní díla své doby ani se nedají srovnat s oblíbenými houslovými koncerty, přesto by je měl znát každý houslista. Česká hudba je sama o sobě těžká v hudebním vyjádření, zvláště pro interprety z cizích zemí. Ani u čtyř kusů tomu není jinak. Svými technickými prvky a přednesovými vlastnostmi se tato skladba řadí mezi vhodný repertoár ke studiu na konzervatoři. Zvláště pro mladší studenty je příjemná svou krátkostí. Technické prvky jsou v celém díle ojedinělé. Pouze nejefektnější Burleska je ve svižném tempu a k jejímu kvalitnímu provedení je potřeba určitá virtuozita. Ostatní části jsou obtížné správným zachycením a samotným vyjádřením pochmurné nálady. Věřím, že i toto nevelké dílo dokáže
přivést svým obsahem posluchače
k poznávání ostatních děl J. Suka, a i když nepřineslo ve své době žádné nové skladatelské prvky, jistě se stalo a možná i stane inspirací pro další skladatele.
38
Bibliografie: Knihy: Berkovec, J.: Josef Suk Život a dílo (1874-1935), Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1956 Květ, J. M.: Josef Suk Život a dílo, Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1935 Michels, U.: Encyklopediský atlas hudby, nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000 Navrátil, M.: Dějiny hudby, Votobia, Praha 2003 Smolka, J. a kolektiv: Dějiny hudby, nakladatelství TOGGA agency, Brno 2001
Internetové zdroje: http://cs.wikipedia.org/
Nahrávky: Suk, Josef: Dvořák, Janáček, Smetana, Suk. Panenka, Jan-klavír, nahráno 15.-17. února 1966, vydal Supraphon Music s. r. o. 1988 Moravan Violin in changing centurie. Svěcený, Jaroslav-housle, Synková, Marie-klavír, nahráno 28. a 29. února 1996 v Praze, vydala Musica Pragensis 1996 Dvořák, Suk, Violin works. Šporcl, Pavel-housle, Jiříkovský, Petr-klavír, nahráno 6.-11. července 2006, vydal Supraphon Music s. r. o. 2006
39
