1. Irenej z Lyonu – Kristus sjednocující Filip Outrata Život Irenej (původní podoba jména je Eirénaios, v latinské verzi Irenaeus) patří mezi nejvýznamnější teology 2. století, období, které přineslo první pokusy o shrnující zachycení křesťanské teologie v díle první generace církevních otců. O Irenejově životě nevíme příliš mnoho. Narodil se pravděpodobně mezi lety 130 a 140, ale některé odhady posunují jeho narození v obou směrech, až mezi roky 98 a 147. Stejně tak není přesně znám rok jeho smrti, zemřel zřejmě jako mučedník v Lyonu v letech 202–203. Irenej byl původem Řek, svým životem a působením je však spjat s latinským křesťanským západem, konkrétně Galií – dnešní Francií. Stal se biskupem křesťanské obce v Lyonu (Lugdunum), významném centru římské Galie. Církev v Lyonu založili křesťané z Řecka v 2. polovině 2. století. V době, kdy byl její hlavou Irenej, to byla poměrně malá církevní obec, vystavená řadě pronásledování. Zachovávala si svůj převážně řecký charakter – mluvilo se v ní řecky a udržovala živé kontakty s církvemi v řecké Malé Asii, ale i s církví v Římě. Velký vliv na Irenejovo životní směřování a působení mělo ještě před odchodem na křesťanský Západ setkání se smyrenským biskupem Polykarpem († 155/156), mučedníkem a významnou postavou období tzv. apoštolských otců. Polykarp, jenž byl podle tradice učedníkem apoštola Jana, inspiroval Irenejovo pojetí tradice jako živé posloupnosti předávaného křesťanského svědectví, v němž významnou roli hraje osobní rozměr symbolizovaný apoštolským vkládáním rukou. Polykarp ovlivnil Ireneje také svým pojetím biskupského úřadu, založeného spíše na kolegialitě než na monarchické moci biskupa. Biskup Irenej byl obhájcem smířené různosti v křesťanské církvi, jejímž základem je jediná společně sdílená víra, kterou doprovází rozmanitost zvyklostí, včetně liturgických. V tomto smyslu se lyonský biskup zapojil do sporu o termín slavení Velikonoc. Když se římský biskup Viktor pokusil sjednotit dosavadní různost v termínu slavení Velikonoc tak, že exkomunikoval stoupence odlišného pojetí, Irenej apeloval na smíření a podařilo se mu rozkol odvrátit. Jak prokazují Irenejovy spisy, znal také díla předních autorů světské řecké literatury a filozofie: Homéra, Hésioda, Pindara či Platóna, orientoval se v hlavních soudobých filozofických směrech – platonismu a stoicismu. Jeho styl prozrazuje znalost rétoriky a literární schopnosti. Irenej, teolog řeckého původu a píšící řecky, který byl zároveň hlavou církevní obce uprostřed latinského Západu, ve své osobě symbolicky naznačuje jednotu tehdejší ještě nerozdělené křesťanské církve. Tomu odpovídá úcta, jíž se jeho osoba a dílo těší ve všech částech křesťanstva: je světcem a jedním z učitelů pravoslavné stejně jako katolické tradice. Zvláště na vývoj pravoslavné teologie měl Irenej hluboký a trvalý vliv. Teologie Irenej byl prvním teologem, jenž měl před sebou celou křesťanskou Bibli jako spojení Starého a Nového zákona: v jeho době totiž započal proces utváření kánonu Nového zákona. Irenej obhajoval celistvost křesťanské Bible proti názorům, jež z ní chtěly jako „nekřesťanské“ odstranit celý Starý zákon a podstatné části zákona Nového. Lyonský biskup naproti tomu přikládá velkou váhu dějinám a dějinnosti: pracuje s představou blízkou tomu, co dnešní teologie označuje jako „dějiny spásy“. Pro tuto skutečnost používá pojem ekonomie (oikonomia). Mezi jednotlivé události, v nichž se Boží ekonomie projevila, patří cesta časem lidu Staré smlouvy, zaslíbení a vysvobození Izraele. Podle Ireneje je Bůh od počátku a stále blízko lidem, je přítomen v lidských dějinách. Irenej však proslul především jako teolog a obhájce křesťanské víry proti učení některých skupin, jež se hlásily ke křesťanství, ale v určitých podstatných otázkách se s ním rozcházely:
především širokého a rozmanitého směru tzv. gnóze. Tyto skupiny křesťanů, či ke křesťanství se hlásící, sdílely většinou odmítání křesťanské víry v Boha jako stvořitele, stejně jako odpor k hmotě a tělesnosti. Bůh, který je duchovní a je dárcem a stvořitelem ducha, nemůže být podle nich zároveň stvořitelem hmoty a těla. Gnostikové oddělovali od sebe Boha Stvořitele – demiurga, jakoby nižší a negativní božskou osobu, a pravého Boha, jenž je dárcem Ducha a Vykupitelem duchovní složky v člověku, kterou vysvobozuje ze zajetí hmoty. To s sebou neslo oddělení Krista – duchovní božské osoby, Logu – Slova, a člověka Ježíše, patřícího do světa stvoření a hmoty. Zároveň gnostický přístup rozděloval společenství věřících na vyvolené „duchovní“, prostřední skupinu „duševních“ věřících, a zbytek „tělesných“ lidí, jimž je vysvobození ze zajetí hmoty odepřeno. Proti této tendenci gnostiků k dělení a štěpení skutečnosti zdůrazňuje Irenej jednotu Boha, jednotu stvoření, jednotu spásy jako obnovy a naplnění, jednotu Ježíše Krista i jednotu církve jako společenství věřících. Především proti gnózi je zaměřeno jeho nejrozsáhlejší dílo, zkráceně nazvané Proti herezím. V pěti svazcích tu Irenej nejen polemizuje s gnostickými představami, ale vytváří také svébytnou syntézu křesťanské teologie, založené na biblickém svědectví a živé tradici víry. Zároveň teolog Irenej nezapře vliv filozofického myšlení své doby, především platónské filozofie. Ta se v jeho podání stává prostředkem, jak vystihnout a svým současníkům srozumitelně přiblížit plnost a bohatství křesťanské víry a biblických obrazů. Zaměření hlavního Irenejova díla – polemika s určitým typem představ o Bohu a Kristu, ovlivnila podobu jeho teologie, alespoň v podobě, jež se nám dochovala. Může proto působit dojmem jisté teoretičnosti a spekulativnosti, jde v ní více o samotnou víru a její vyjádření než o otázky etiky a praktického následování, křesťanského života. To však v žádném případě neznamená, že tyto otázky Ireneje jako křesťana a teologa nezajímaly. V díle Proti herezím o ně ovšem v první řadě nejde. Mimo jiné i proto, že pro křesťany Irenejovy církevní obce a doby byly obecně sdílené a jaksi samozřejmé. Irenejova teologie tvoří jednotný celek, v němž je jako v harmonické hudební skladbě vše vzájemně provázáno a sjednoceno. Jejím základem je všezahrnující vize obnovy a naplnění celého stvoření – rekapitulace (recapitulatio, řecky anakefalaiósis, od slova kefalé – hlava). Celé stvoření je určeno k tomu, aby bylo přivedeno k jednotě a obnoveno v Kristu, který je jeho úhelným kamenem a hlavou (kefalé). Všechno tak dosahuje svůj pravý cíl, k němuž bylo stvořeno. Tato představa byla v teologii druhého křesťanského století rozšířená, vedle Ireneje ji najdeme i u teologů řeckých (Klement Alexandrijský, † mezi 211 a 216) a latinských (Tertulián, † po 220). Biblickou oporu pro ni poskytuje především úvodní hymnus listu Efezským, podle něhož Bůh ve svém milostivém rozhodnutí „přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu“ (Ef 1,10). Specifickým místem a podílem člověka v tomto velkém plánu dovršení a obnovy je participace – účast, sdílení se: člověk je povolán ke zvláštní blízkosti, vztahu a společenství (koinonía) s Bohem. Uvedení do Irenejovy christologie Ve velkém „plánu“ rekapitulace, který shrnuje jednání Boha s lidmi a celé dějiny spásy (všechny ekonomie Boha), je Kristus hlavním aktérem. Skrze něj jako Logos – Slovo Bůh tvoří všechny věci, v něm jako Slovu, které se stalo součástí stvoření – člověkem Ježíšem, všechno stvořené obnovuje a přivádí k jednotě. Ve vztahu k člověku mluví Irenej o směně: Bůh se stal tím, čím jsme my, abychom se my mohli stát tím, čím je on. Syn Boží se stal člověkem, abychom my lidé mohli být přijati za syny a dcery Boží. Člověk je povolán k připodobňování Bohu, růstu k Bohu: Boží obraz, jehož se člověku dostalo ve stvoření, je v Kristu doveden k plnosti a dokonalosti.
Irenej byl při vytváření své celostné koncepce ovlivněn také podněty antické filozofie, zejména filozofie platónské. V Kristu jako božském Logu jsou obsaženy ideje, pravé podoby všech věcí, a v Kristu jsou také obnoveny a přivedeny v soulad a jednotu. Naopak u Ireneje nehraje významnou roli aristotelská kategorie podstaty (substance), jež se později stala základem „pofilozofičtění“ jazyka církevního učení o Bohu a Kristu. Pro Ireneje je důležitá paralela mezi prvním člověkem Adamem a Kristem. Člověk Ježíš je nový Adam, který znovu získává to, co první člověk ztratil. Kristus „rekapituluje“ lidství v jeho celku, jež zastupuje první člověk Adam. Nový Adam ruší následky provinění prvního člověka a obnovuje tak prvotní podobnost člověka Bohu. Hřích prvních lidí, hřích nevděčnosti a neposlušnosti vůči Bohu, je u Ireneje jakousi prvotní katastrofou lidských dějin, pádem do zajetí zlé moci, z níž vysvobozuje nový Adam – Kristus. Nabízí se otázka: neztrácí se ve velkolepé vizi, zaměřené na obnovu celého stvoření a využívající také filozofických motivů, člověk Ježíš? Jaké místo zaujímá v Irenejově christologii lidství Božího Syna? Irenej, pravděpodobně jako první z církevních otců, mluví o lidské duši v Kristu. Ježíš je u něj skutečným člověkem, nikoli Bohem, který na sebe kvůli člověku dočasně vzal lidské tělo, aby je pak triumfálně odložil. V Ježíši Bůh zakusil skutečné pokušení a skutečné utrpení. I všechno to, co Ježíš prožil jako člověk, má své místo ve velkém plánu rekapitulace. Proti gnostikům, pro něž bylo nepřijatelné spojení Boha s utrpením a smrtí, zdůrazňuje Irenej reálnost Kristova kříže – ponížení, po němž následuje povýšení ve vzkříšení. Snad právě pro svou univerzalitu a celostný záběr neopomíjí Irenejova christologie konkrétní lidství člověka Ježíše. Stejně jako není jednostranně antropocentrická – obnova a přivedení k pravé podobě a pravému cíli se týkají celého stvoření, ne pouze člověka, není ani výhradně teocentrická. Poskytuje prostor jak pro oslavu moudrosti a prozřetelnosti neviditelného Boha, tak pro slyšení živého hlasu člověka Ježíše. Trvalý vliv a přínos pro křesťanskou teologii a víru následujících období může spočívat právě v této obohacující mnohostrannosti. První ukázka je shrnutím tradice křesťanské víry, o jejíž obranu Irenej usiluje. Představuje formulaci víry církve, základní měřítko i základ pro další teologické myšlení. Trojici božských osob odpovídá trojice hlavních ekonomií, událostí dějin: stvoření, vtělení Kristovo a spása – přivedení všeho k jednotě. Druhý úryvek naproti tomu dává nahlédnout do polemiky s gnostickými představami: oddělují od sebe Ježíše coby stvořenou bytost a duchovního Krista, neschopného utrpení, který na tělesnou bytost načas sestoupil. Toto oddělení je u Ireneje překonáno jednotou Krista – Božího Slova a Ježíše – člověka. Roli Syna – Slova jako prostředníka mezi Bohem a lidmi rozvíjí třetí ukázka. Ježíš Kristus patří oběma stranám, je na obou stranách, důvěrně blízký Bohu i člověku. Tím, že se stává člověkem a bere na sebe lidský úděl i s jeho nejtemnějšími stránkami, hříchem a smrtí, tento úděl mění a tvoří nový: přijetí člověka Bohem a přátelství Boha a člověka. Vtělení, tak jako stvoření, je darem Boha člověku. Ve čtvrté ukázce je přiblížena povaha prostřednického úkolu Ježíšova jako služba lásky a blízkosti. Tak jako byl Bůh v celých dějinách spásy blízko člověku, v Ježíši přichází ještě blíže, přebývá mezi lidmi, dává se jim vidět, rozmlouvá s nimi. Je blízko těm, které stvořil. Ježíš Kristus je cestou k poznání Boha v lásce, a tato láska je pravým určením člověka. Výběr textů uzavírá pasáž obsahující často citovaný výrok, v němž je výstižně zachycen ústřední prvek Irenejovy teologie: vztah mezi Bohem a člověkem. „Slávou Boha je živý člověk, a životem člověka je vidění Boha.“ Ukázky 1. Tradice církve Církev, rozšířená dnes až k samým hranicím známého světa, přijala od apoštolů a jejich učedníků víru v jednoho Boha, všemohoucího Otce, který učinil nebe i zemi, moře a všechno,
co je v nich; v jednoho Krista Ježíše, syna Božího, který se pro naši spásu stal člověkem; a v jednoho Ducha svatého. Ten ústy proroků oznamoval události dějin spásy (ekonomií Boha) a příchod našeho milovaného Pána Ježíše Krista, jeho narození z Panny, utrpení a vzkříšení z mrtvých, jeho nanebevstoupení v těle a příchod v Otcově slávě, aby přivedl všechno na nebi i na zemi k jednotě a vzkřísil z mrtvých všechny lidi, tak aby před Ježíšem Kristem, naším Pánem, Bohem, zachráncem a králem podle milostivého rozhodnutí Otcova pokleklo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí, a každý jazyk aby ho vyznal jako Pána. (Adversus haereses 1.10.1) 2. Jeden Ježíš Kristus A tak i kdyby ti, o nichž byla výše řeč (gnostici), jazykem vyznávali jednoho Ježíše Krista, budou tím jen všem pro smích, protože si něco jiného budou myslet a něco jiného říkat. Jejich mínění, jak již víme, totiž kolísají. Tvrdí totiž, že je jeden, který trpěl a narodil se jako člověk, totiž Ježíš; jiný pak je ten, který na něj sestoupil, a pak opět vystoupil vzhůru – a tím je Kristus. První z nich je dílem Stvořitele – Demiurga, Ježíš dějin, syn Josefův, bytost podřízená utrpení; druhý však sestoupil z neviditelných a nevypravitelných míst a je podle nich neviditelný, nepochopitelný a neschopný trpět. Scházejí tak z cesty pravdy, protože jejich učení je daleko od pravého Boha i od jeho Slova, jednorozeného Syna, který je stále nablízku lidskému pokolení, jak se zalíbilo Otci, sjednocený a spojený se svým stvořením, Slovo, které se stalo tělem. To je Ježíš Kristus, náš Pán, který pro nás trpěl a vstal z mrtvých a znovu přijde ve slávě Otcově, aby vzkřísil z mrtvých každé tělo, zjevil spásu a uvedl spravedlivý soud na všechny, které stvořil. Je totiž jeden Bůh Otec, jak jsme již ukázali, a jeden Ježíš Kristus, náš Pán, který prochází celými dějinami spásy a sjednocuje a obnovuje (rekapituluje) v sobě všechno na nebi i na zemi. Mezi stvořením je také člověk, dílo Boží, i člověka tak v sobě samém sjednotil a obnovil; neviditelný se stal viditelným, neuchopitelný byl učiněn uchopitelným, nepodléhající utrpení se stal poddaným utrpení, Slovo se stalo tělem. (Adversus haereses 3.16.6) 3. Prostředník mezi Bohem a lidmi Tak Ježíš, Boží Slovo, způsobil, aby člověk přilnul k Bohu a byl s ním sjednocen. Kdyby totiž člověk neporazil nepřítele člověka, nebyl by tento po právu poražen. A stejně tak, kdyby to nebyl Bůh, kdo dal spásu, nemohli bychom si jí být jisti. Kdyby člověk nebyl sjednocen s Bohem, nemohl by mít účast na neporušitelnosti. Připadlo „prostředníkovi mezi Bohem a lidmi“, pro svou přináležitost oběma stranám přivést je k přátelství a svornosti a způsobit, že Bůh přijme člověka a člověk se oddá Bohu. Jakým způsobem bychom mohli být přijati za syny, kdybychom skrze Božího Syna nepřijali jeho důvěrné společenství s Otcem, kdyby jeho Slovo, které se stalo tělem, nemělo společenství s námi? Ten, který měl zničit hřích a vysvobodit člověka z moci smrti, se musel stát tím, čím je člověk, bytostí uvrženou hříchem do otroctví a zajetí smrti, aby byl člověkem poražen hřích a člověk tak unikl smrti. Jako se totiž „neposlušností jednoho člověka“, který byl jako první stvořen z ještě pusté země, „mnozí stali hříšníky“ a ztratili tak život, tak také bylo třeba, aby se poslušností jednoho člověka, který se jako první narodil z Panny, mnozí stali spravedlivými a přijali spásu. Bůh tak v sobě shrnul a obnovil dávné stvoření člověka, aby zahubil hřích, zbavil moc smrti a daroval člověku život. (Adversus Haereses 3.18.7) 4. Spása je cestou blízkosti Je tedy jeden Bůh, který svým Slovem a moudrostí všechno stvořil a uvedl v soulad. On, Stvořitel, svěřil tento svět do rukou člověku. Ve své velikosti nemůže být poznán nikým z těch, které stvořil – jeho vyvýšenost nemohl nahlédnout nikdo z lidí dávnověku ani dnešní doby.
Můžeme ho však poznávat v lásce prostřednictvím toho, skrze něhož všechno stvořil. Tím je jeho Slovo, náš Pán Ježíš Kristus, jenž byl na konci času učiněn člověkem, aby spojil konec se začátkem, člověka s Bohem. Proto proroci, kteří dar proroctví přijali od téhož Slova, předpovídali jeho příchod v těle, v němž bude uskutečněno spojení a společenství Boha s člověkem, tak jak se zalíbilo Otci. Slovo Boží od počátku oznamovalo, že Bůh se dá lidem vidět, bude s nimi žít a rozmlouvat zde na zemi, bude blízko těm, které stvořil. Přinese nám spásu, vysvobodí nás z rukou všech, kteří nás nenávidí, to znamená z moci ducha zla a všeho přestoupení, a tak nás učiní schopnými, abychom mu ve svatosti a spravedlnosti sloužili po všechny dny svého života. Tak člověk obejme Ducha Božího a vejde ve slávu Otcovu. (Adversus haereses 4.20.4) 5. Slávou Boha je živý člověk Tím, kdo vypovídá o Otci, je od počátku Syn, který je od samého začátku u Otce. Právě Syn to byl, kdo zjevoval lidem přiměřeným způsobem a v příhodný čas prorocká vidění, rozmanitost duchovních darů a svých služeb a slávu svého Otce. Kde je totiž přiměřený způsob, tam je soulad a harmonie; kde je soulad a harmonie, tam se vše děje v příhodný čas; kde se vše děje v příhodný čas, tam se získává prospěch. Proto se Slovo stalo tím, kdo uděluje milost Otcovu k užitku lidem, pro něž učinil tak veliké věci: lidem ukázal Boha a Bohu představil člověka. Syn tak zachoval neviditelnost Otce, aby člověk nezačal Bohem opovrhovat a aby vždy měl cíl, k němuž postupovat; na druhé straně mnoha různými způsoby učinil Boha lidem viditelným, aby člověk nebyl od Boha zcela oddělen a vzdálen a nezahynul. Neboť slávou Boha je živý člověk, a životem člověka je vidění Boha. Pokud již samo projevení se Boha ve stvoření je zdrojem života všech bytostí na zemi, o kolik více života dává zjevení Boha skrze Syna těm, kdo vidí Boha! (Adversus haereses 4.20.7) (Irenäus von Lyon, Adversus haereses. Gegen die Häresien I.–V. Freiburg im Breisgau: Herder, 1997–2001; přeložil Filip Outrata) Otázky 1. Jak můžeme dnes rozumět christologii zapojené do celkového „plánu“ obnovy – rekapitulace? Nechybí nám rozměr celkovosti, zahrnující celé stvoření? Je třeba tento rozměr obnovit, nebo je možné jej něčím nahradit? 2. Jak přijímáme dnes tuto „spekulativní“ christologii? Jsme schopni jí rozumět? Co z ní je pro nás srozumitelné a co nikoliv? Literatura • Irenäus von Lyon, Adversus haereses. Gegen die Häresien I.–V. Freiburg im Breisgau: Herder (řada Fontes Christiani), 1997–2001 (edice řeckého a latinského textu a německý překlad). Jediný český překlad Irenejova základního díla pochází již z roku 1876 (Svatého otce Irena patero kněh proti kacířstvím, přel. J. N. F. Desolda) a má tedy spíše historickou než aktuální platnost. V češtině neexistuje monografie věnovaná životu a teologii Ireneje z Lyonu. Mezi základní cizojazyčné práce patří: • Grant, Robert M., Irenaeus of Lyons. London a New York: Routledge, 1997 (úvodní studie a výběr z díla v anglickém překladu). • Osborn, Eric, Irenaeus of Lyons. Cambridge: Cambridge University Press, 2001 (monografie). K patristice obecně např.: • Molnár, Amedeo, Pohyb teologického myšlení: přehledné dějiny dogmatu. Praha: Kalich, 1982.
