1. Instalace OS Windows

1. Instalace OS Windows Spouštění počítače Vlastní start počítače probíhá v několika základních krocích. Nejprve po zapnutí nebo restartování je proveden reset (tedy základní inicializace). Následuje POST (Power-on self-test) tedy otestování a zkontrolování funkcí základních komponent PC (CPU, operační pamět, grafická karta, …). O tyto činnosti se stará BIOS (basic input output system), který se potom dále pokouší spustit start OS z některého zařízení (HDD, FDD, CD-ROM, NET, …). Hledá tedy podle nastavení zařízení které je schopno „bootovat“ a předá mu řízení.

Konfigurace BIOSu BIOS (Basic Input Output Systém … základní systém vstupu a výstupu). Jedná se o programové vybavení uložené v obvodu typu ROM (PROM, EPROM, EEPROM, FLASH) na základní desce. (pozn. ROM – read only memory, P – programable, E – erasable, EE – electrically erasable). BIOS je možné konfigurovat a nastavovat parametry počítače spuštěním příslušné utility. Do nastaveni (BIOS CMOS setup) se lze dostat hled při startu PC stisknutím klávesy DEL nebo podle typu základní desky jiné klávesy nebo kombinací kláves. Nastavení se ukládá do CMOS (výrobní technologie) paměti na MB (mainboard – základní deska). Tato paměť je zálohována pomocí baterie když je počítač vypnutý. BIOS je nutný hlavně pro start počítače, ale i pro další provoz počítače má svůj význam. Dnešní BIOSy jsou již typu Plug and Play (viz níže), umí se tedy nakonfigurovat samy a automaticky to také udělají. Není tedy většinou nutné skoro nic nastavovat (snad kromě času a data). Někdy je třeba pomocí BIOSu detekovat pevné disky. Občas je také třeba nastavit pořadí botování, tedy v jakém pořadí se má na discích hledat operační systém. S BIOSem je možné si trochu „pohrát“ a zvýšit tak výkon systému nebo jej také učinit krajně nestabilním. Každopádně měňte nastavení jenom tam, kde víte, co toto nastavení způsobí s neznámými položkami svéhlavě nemanipulujte, protože výchozí nastavení je od výrobce nastaveno tak, aby fungovalo (mělo by být optimální). Pokud nastavíte něco chybně počítač již nemusí vůbec nastartovat (příslušnou propojkou – jumper – na základní desce lze chybné nastavení „vyresetovat“, nemělo by tedy dojít k trvalému poškození). Plug & Play Systém Plug & Play (někdy též Plug and Play) vyvinula firma Intel. Jedná se o funkci, která umožňuje automaticky detekovat nové zařízení přidané do počítače a pokud možno je i nainstalovat. Má-li proces automatického rozpoznávání hardwaru fungovat, je nutné, aby základní deska, operační systém a zařízení, které se bude přidávat, funkci Plug and Play podporovaly. Pokud tomu tak je, pak se po vložení nové přídavné karty do počítače a jeho zapnutí spustí automaticky instalační program, který nový hardware nainstaluje a zprovozní (mezitím ovšem může vyžadovat vložení disku s ovladači). Jak se v BIOSu pohybovat (neberte to striktně – různí výrobci, různé ovládání) klávesa šipky Enter Esc PageDown/PageUp +/-

akce pohyb v menu vstup do podnabídky opuštění podnabídky změna hodnot změna hodnot

F10 F5 F1 F6 F7

uložit a odejít se Setupu předchozí hodnoty help odejít ze Setupu bez uložení nastavení Default hodnoty

Základní nastavení CMOS (Standard CMOS Feature) Datum a čas Tuto funkci nepřeskakujte, protože toto je základní údaj, kterým se řídí systém – spouštění plánovaných úloh a časové označení vašich dokumentů (souborů). Hard Disk Setup Má za úkol identifikovat nainstalované pevné disky. Máte zde tři možnosti: Auto/User/None. Jestliže nastavíte Auto, bude BIOS vyhledávat všechny disky při startu počítače automaticky, takže pokud si nejste jisti, jak disk nastavit ručně, volte tuto možnost. Mimo jiné je nastavena, jako Default a tedy doporučuji nechat ji tak, jak je. Na druhou stranu možnost User je poněkud rychlejší, protože zde počítači nastavíte potřebné atributy o vašem disku a on se nebude při každém startu zabývat jejich hledáním, což trošku (opravdu ale jen trošku) urychlí start systému. U disku nastavujeme tyto hodnoty (u nových disků a desek funguje autodetekce, zde jen pro informaci): • TYPE … typ disku • CYLS … počet cylindrů (tedy stop na jeden povrch disku) • HEAD … počet hlaviček • PRECOMP … od které stopy má být prováděn zápis redukovaným proudem; tato položka je pro nové disky zbytečná, používá se čísel 65535; -1; 0 • LANDZ … „přistávací“ zóna; kde se ukládají hlavy při zastavení disku – číslo poslední stopy • SECTOR … počet sektorů na jednu stopu • MODE … typ přenosového modu; pro HDD menší než 0,5 GB normal, jinak LBA, případně AUTO Pokud tyto položky nastavíte špatně bude disk pracovat špatně, nebo vůbec. Nicméně v menším měřítku to platí i pro ostatní položky. Floppy disk drives Uvádí typ nainstalované disketové jednotky. Video Standardně pro všechny grafické karty bude nastaveno VGA/EGA. Halt Při jakých chybách se má v průběhu iniciace zastavit – běžné PC - nastavte ALL. Advanced BIOS Features Dále upozorníme jen na nejnutnější a nejdůležitější věci, které se v Setupu nacházejí a se kterými se dá něco vylepšit. Anti virus protection „Enable“ (zapnuto) vás ochrání před některými viry, které mění soubory v bootovací oblasti. Může však působit neplechu a zbytečné poplachy při instalaci operačního systému, proto jej povolte raději až po jeho nainstalování. Poplach = pípání a blikání monitoru, zastaví počítač. Boot Up Features Jedná se o rozpis akcí, které se budou konat po nastartování počítače. Jednak, zda bude probíhat POST (Quick Power On Self Test), Enable sice opět urychlí start systému, doporučuje se ale nastavit z bezpečnostních důvodů „Disable“ (vypnuto).

First/Second/Third/Boot Other Devices Určuje, v jakém pořadí bude Setup hledat operační systém. Tedy na kterém zařízení jako prvním, druhém třetím ….atd. Těmi zařízeními mohou být pevný disk, disketové mechaniky, optické mechaniky, SCSI disky, síťové adaptéry, ZIP, USB Flash disky, apod. Advanced Chipset features BANK 0/1, 2/3 & 4/5 DRAM Timing Časování pamětí – možné jsou položky: SDRAM 8/10ns, Normal, Medium, Fast, Turbo, přičemž Turbo je nejrychlejší. Některé paměti, zvláště ty neznačkové, by mohly při tomto časování vykazovat chyby, je to tedy nutné, ozkoušet po nainstalování systému a případně trochu ubrat. (volby závisí na typu biosu) SDRAM Cycle Length Možnosti jsou Auto, 2, 3, kde nejrychlejší je 2, ale mohou se vyskytnout stejné problémy jako v předchozím případě, jinak 3 nebo Auto. AGP Aperture Size Určuje, kolik systémové paměti bude rezervováno pro AGP (Accelerated Graphics Port) grafickou kartu. AGP – Mode Možno nastavit 4x, 8x, k něčemu to ale bude jen v případě, že tento mód podporuje vaše grafická karta (jedná se o rychlost přenosů po AGP sběrnici) Integrated Peripherals Zde se nastavují mody, v jakých budou pracovat disky (UDMA, PIO). Ty doporučuji ponechat všechny „Auto“, dále je tu položka IDE HDD Block Mode – tedy jestli váš disk podporuje přenos po blocích, nastavení USB a paralelního portu. Většinou není potřeba nic měnit. Jinak lze zde zapína i vypínat právě tyto integrovaná zařízení na základní desce. Power Management Setup Zde je k dispozici možnost nastavit si jednak šetření elektrické energie pro případ, že s počítačem nepracujete (vypnutí monitoru, pevných disků atd.) nebo naopak, jakým způsobem se bude počítač zapínat (tlačítkem, klávesnicí, …). ACPI (Advanced Configuration and Power Interface) Řízení spotřeby – Enable/Disable. Health Status Pro kontrolu jsou zde teploty procesoru, desky a dostupná napětí, případně otáčky ventilátoru.

Příprava pevného disku pro instalaci OS (operační systém) Na novém disku je nutno nejprve vytvořit oddíly a pak je naformátovat. Při přeinstalaci Windows pak podle potřeby je možné jak měnit oddíly na disku, tak formátovat. Základní utilitou pro tvorbu oddílů na pevném disku je „fdisk“. Jeden fyzický disk může obsahovat několik oddílů a tvářit se tak před uživatelem jako více disků. K formátování „format“. Nejpoužívanější jsou parametry: • /q … rychlé formátování (format c: /q) • /s … formátování s přenesením systému na disk (format c: /s) • /q /s … rychlé formátování s přenesením systému na disk (format c: /s /q) Budete dotázáni, zda opravdu chcete naformátovat jednotku C: a upozorněni, že formátujete pevný disk a že při této operaci budou všechna data z tohoto disku ztracena. Pokud s tím souhlasíte, stačí potvrdit a systém zformátuje pevný disk C. Počkejte, než dokončí formátování.

Spuštění instalace Windows. Ze spouštěcí diskety pro windows 9x. Pokud máte vytvořenu spouštěcí disketu, vložte jí do mechaniky a restartujte PC. Počkejte, než proběhne kontrola hardwaru a detekce diskety v mechanice. Po chvíli by se objeví čtyři možnosti: 1. Nápověda 2. Spustit počítač s podporou jednotky CD-ROM 3. Spustit počítač bez podpory jednotky CD-ROM 4. Spuštění v minimální konfiguraci Použijeme možnost Spustit počítač s podporou jednotky CD-ROM. Další cca půl minuty se bude počítač načítat informace a potřebné soubory do operační paměti. Po načtení se objeví černá obrazovka s informacemi, ze kterých nás bude nejvíce zajímat informace o jednotce CD-ROM. Informace bude mít nejspíše podobu „Jednotka CD-ROM je jednotka X“, kde místo otazníku bude písmeno mechaniky CD-ROM. Nyní je možné provádět přípravu disku (formátování) nebo spustit vlastní instalaci. Po vložení instalačního CD je spustíme instalaci přepnutím se na tento disk (X:) a spuštěním programu „setup.exe“. (pozn. Předpokládám znalost základních DOSových příkazů DIR, CD, apod. !). Vytvoření spouštěcí diskety (bootovací diskety) Instalační disketa se dá vytvořit také několika způsoby. V operačním systému MS Windows 95 a 98 ji lze vytvořit přímo při instalaci, případně to jde i dodatečně pomocí ovládacích panelů. V operačním systému MS Windows 2000 se vytváří následovně: 1. Do disketové jednotky vložte prázdnou naformátovanou 3,5 palcovou disketu s kapacitou 1,44 MB. 2. Vložte disk CD-ROM s OS Windows do jednotky CD-ROM. 3. V nabídce Start klepněte na příkaz Spustit. 4. Do pole Otevřít zadejte příkaz x:\bootdisk\makeboot a: (kde x: je písmeno přiřazené jednotce CD-ROM) 5. Klepněte na tlačítko OK. 6. Postupujte podle pokynů na obrazovce. Budete potřebovat čtyři prázdné diskety s kapacitou 1,44 MB. Doporučujeme označit je Instalační disketa 1, Instalační disketa 2, Instalační disketa 3 a Instalační disketa 4. Poznámka: Tyto instalační diskety lze vytvořit v počítači, v němž je spuštěna jakákoli verze systému Windows nebo MS-DOS. Také doporučujeme udělat si spouštěcí diskety alespoň dvě pro případ, že by se na disketě vyskytla chyba. Z instalačního CD Pokud máte připravený disk a bootovací instalační CD s Windows 9x můžete nastartovat instalaci přímo z něj. Instalační program vás povede sám, takže se řiďte se jeho pokyny. Většinou nevzniknou při instalaci potíže a celá instalace trvá cca 30 – 45minut (dle konfigurace počítače a instalovaném operačním systému). Instalace Windows XP (i 2000) je velmi jednoduchá. Vložte instalační CD Windows XP. Počítač musí být nastaven tak, aby startoval (bootoval) z CD-ROM mechaniky. Pokud PC načetl CD, zobrazí na dobu cca 5 sekund informaci „Libovolnou klávesou spustíte instalaci z disku CDROM…“ Stiskneme tedy libovolnou klávesu a systém nás provede kompletní instalací. Počítač udělá vše za vás, je jen nutné potvrzovat určité dialogy. Dále (po nainstalování OS) musíme nainstalovat ovladače k vašemu počítači.

Dokončení instalace Po dokončení vlastní instalace, v jejímž průběhu můžete být dotázáni na jméno vlastníka, heslo Administratora (hlavní uživatel s maximálními právy), apod., je ještě často třeba doinstalovat ovladače pro některé HW vybavení PC (typicky: grafická karta, zvuková karta, síťová karta, …). Z instalačních médií dodaných k HW nebo z instalačních souborů stažených a uložených na disku spustíme instalaci a řídíme se pokyny na obrazovce. Po nainstalování veškerého HW je OS připraven k běžnému využívání a k instalaci aplikací. Instalace OS LINUX Instalace Linuxu se liší ve verzích vašeho softwaru. Nejsložitější je instalace starých verzí (jako Ubuntu Linux či RedHat Linux verze 1-8). Instalace Linux RedHat, Fedora Core či Suse nebo Mandriva je velice jednoduchá i pro naprosté začátečníky v práci s počítačem. Přesný postup při instalaci si můžete stáhnout v textové podobě na oficiálních stránkách té určité distribuce. Pokud umíte anglicky, není pro Vás manuál instalace v angličtině žádný problém. K novějším distribucím Linux lze sehnat i manuály v češtině. Ve zkratce nabootujete z CD a řídíte se pokyny na obrazovce. Nejsložitější na instalaci je zvolení kam na pevný disk se bude Linux instalovat (v případě že hodláte využívat současně na PC i OS MS Windows). Windows používá FS (file systém, systém souborů na disků) FAT nebo NTFS. Linux používá standardně svoje vlastní odlišné souborové systémy (Ext2, Ext3, ReiserFS, apod.). Je tedy třeba dát pozor kam instalujete (mohlo by se v extrémním případě stát, že si zrušíte oddíly s MS Windows a přijdete tak i o data).

Instalace kancelářského balíku Kancelářský balík MS Office XP. Minimální požadavky pro jeho používání vycházejí z nároků celé sady. Počítač by měl být vybaven minimálně procesorem Pentium 133 MHz, 24 MB operační paměti (pro Windows 2000 nim. 64 MB). Na pevném disku je vyžadováno minimálně 210 MB volného místa pro Office XP Standard, pro verzi Professional pak 245 MB, navíc pro aktualizaci systémových souborů je potřeba 115 až 170 MB, v závislosti na typu operačního systému. Údaje o nutném volném místu jsou pouze orientační, konkrétní hodnota je závislá na instalovaných komponentách. Doporučenou konfigurací je však počítač s procesorem Pentium III a 128 MB operační paměti. Kromě toho některé funkce mohou vyžadovat splnění dalších požadavků (např. přistup k Exchange Serveru pro integrační funkce elektronické pošty). Instalace se spustí automaticky po vložení instalačního CD do mechaniky. Prvním krokem je zadání kódu Product Key, který slouží k ověření pravosti instalačního media. Další krok umožňuje zvolení základního typu instalace. Pokud si zvolíte vlastní instalaci, můžete v dalším průběhu sami vybrat instalované komponenty, jinak se nainstalují standardní součásti. U instalovaných komponent je možno zvolit, aby se nainstalovaly až při prvním použití. Pokud budete chtít takto označenou funkci později v programu použít, budete vyzvání k vložení instalačního disku a dojde k jejímu automatickému doplnění. Upravit rozsah instalace můžete kdykoliv i sami pomocí ovládacího panelu Přidat nebo odebrat programy. Novinkou v Office XP je nutnost aktivace programů u výrobce. Jestliže aktivaci neprovedete před padesátým spuštěním programu, bude aplikace zablokována (soubory bude možno otevírat a tisknout, ale bez možnosti úprav). Cílem tohoto opatření je zamezit používání nelegálních kopií produktů, proto se při aktivaci zjišťuje, jestli není program se stejným kódem používán na několika počítačích současně. Průvodce aktivací se otevře při každém spuštění neaktivované aplikace. K dispozici jsou dvě varianty aktivačního procesu. Jednodušší a rychlejší je možnost využití internetu, kdy celý proces proběhne přímo z průvodce. Pokud nemáte k dispozici internetové připojení, můžete aktivaci provést telefonicky. Průvodce vám v tomto případě zobrazí telefonní číslo, na které (zdarma) zavoláte, a nadiktujete operátorovi potřebné údaje.

Metoda registrace, jež byla zvolena u produktů firmy Microsoft, s sebou nese i jistá úskalí. Např. je potřeba opětovně provést aktivaci po reinstalaci systému. V procesu ověřování platných licencí se navíc využívá monitorování hardwarové konfigurace počítače a není zcela jasné, jak bude obnovení registrace fungovat poté, co uživatel vymění některé komponenty, popřípadě zakoupí celé nové PC. Zřejmě až čas ukáže, jak se celá metoda osvědčí. Instalace jakýchkoliv dalších aplikací do počítače je opět velice jednoduchá. Spustíte instalátor (soubory install, setup apod.) z disku nebo CD a řídíte se pokyny. Většinou stačí jen určit potvrzovat nabízené volby a standardní instalace se provede bez problémů.

Konfigurace OS MS Windows Většina konfigurace OS, tedy nastavování parametrů HW i SW vybavení počítače lze provádět prostřednictvím Ovládacích panelů a nástrojů v nich umístěných. Lze zde konfigurovat nastavení prostředí Windows, zobrazení, nastavení síťových připojení, spravovat HW apod.

2. HW počítače – co se nalézá uvnitř počítačové skříně HW vybavení počítače HW (hardware) ze kterého se skládá počítač, jeho jednotlivé části a další příslušenství můžeme rozdělit na vnější a vnitřní. Vnějším HW rozumíme jeho periferní zařízení (klávesnice, monitor, …). Naopak vnitřní HW je právě to co je ukryto uvnitř základní jednotky počítače tedy v počítačové skříni. Aby počítačová sestava fungovala tak, jak má, je nutné, aby všechny potřebné komponenty byly správně zapojeny. ¨

Počítačová skříň CASE neboli počítačová skříň obsahuje všechny základní vnitřní komponenty počítače. Počítačové skříně se vyrábí v mnoha provedeních podle rozměrů vzhledu apod. (tower – věž (mini, big, …), desktop, …). Podle provedení má také skříň určitý počet využitelných pozic na disky, disketové mechaniky, apod. Zvenku počítačové skříně jsou jednak vstupy pro nainstalované mechaniky (FDD, CDROM, apod. ) a jednak spousta portů (rozhraní na které se dále připojují externí zařízení). Uvnitř se pak nachází obvykle spousta součástek jako jsou: pevné disky, základní deska, počítačový zdroj, paměť, procesor, grafická karta, zvuková karta, síťová karta, větřáčky, kabely, …

Zdroj V každé počítačové skříni se nachází zdroj. PSU (power supply unit) slouží k napájení všech zařízení. Z napětí v elektrické rozvodné síti vytváří stejnosměrných 12V, 5V a 3,3V na které jsou určeny komponenty v PC. Základním parametrem je jeho výkon (např. 300W) ale důležité také je rozdělení výkonu na jednotlivé napájecí větve a provedení zdroje (zde opravdu platí že značkový zdroj je kvalitnější než neznačkový). Většina dnešních počítačových zdrojů je v provedení ATX (Advanced Technology Extended). Na rozdíl od starších AT provedení není tlačítko na zapnutí počítače napojeno přímo na zdroj, ale na základní desku což umožňuje softwarové zapínání, vypínání apod. Na zadní části zdroje pak většinou bývá i pravý vypínač, který úplně vypne přívod elektřiny do základní desky.

Základní deska Opravdový základ pro sestavení počítače je základní deska (motherboard, mainboard, MB). Typ základní desky určuje které procesory se mohou použít, jaké paměti, kolik a jakých rozšiřujících karet apod. Její výběr je tedy velmi důležitý. Na desce na první pohled nalezneme spoustu různých konektorů a rozhraní pro připojování dalších zařízení. A opravdu prakticky všechny další zařízení v počítačové skříni jsou napojeny přímo na základní desku. Základem je slot nebo socket pro procesor. Na první pohled si ho jen těžko spletete s nějakým jiným. Vkládaný procesor musí být s danou deskou kompatibilní. Na procesor je pak vždy třeba připojit nějaký systém chlazení, který odvádí od procesoru přebytečné teplo a zabraňuje tak jeho přehřátí. Většinou se jedná o kombinaci pasivního chlazení (kov z materiálu který dobře vede teplo s co největším povrchem) a větráčku. Dalším typ slotů je určen pro paměťové moduly RAM. Dnešní paměti se vkládají do pozic DIMM (dual in-line memory module). DIMM pozic existuje více typů, podle druhu pamětí pro které jsou určeny. Je tak třeba zvolit (např. podle manuálu k MB) ty správné. V PC bývá obvykle DIMM pozic více a tak lze i později, pokud je ještě volná pozice paměť rozšířit.

Pro připojení diskových jednotek jsou na základní desce konektory IDE, SATA, popř. SCSI. Opět se jedná o druhy sběrnice na kterou je konkrétní pevný disk nebo třeba CD-ROM jednotka určena. IDE (Integrated Drive Electronics) jinak také ATA (AT Attachment) je klasická sběrnice kterou naleznete i ve starších počítačích i v novějších (vylepšené rychlejší verze). Disky se k ní připojují pomocí širokých kabelů na 40ti pinový konektor. SATA (serial ATA) je novější a disponuje vyššími rychlostmi. Také kabely jsou užší a nezabírají tak ve skříni místo a nebrání proudění vzduchu. SCSI (small computer system interface) naleznete spíše na profesionálních deskách pro servery apod. Posledním typem (nebo spíše typy) konektorů jsou ty, které jsou určené pro rozšiřující karty. Jedná se o sběrnice ISA, PCI, AGP, PCIExpres, a popřípadě další. Některé (AGP) jsou určeny jen pro konkrétní zařízení (graf. karta), jiné pro celou řadu rozšiřujících karet. Na desce mohou (a často bývají) integrovány další zařízení. Řadiče USB (universal serial bus) pro připojení spousty druhů periferií, základní porty COM – sériový port, LPT – paralelní port, atd. Součástí desky mohou být i přímo grafická karta, zvuková karta nebo třeba síťová karta. V takovém případě obsahuje deska rovnou porty pro připojení monitoru, počítačové sítě apod. Součástí obvodů základní desky je i BIOS s pamětí CMOS, řadič přerušení, DMA řadič, řadič klávesnice, oscilátor, ……….. Prostě celá řada obvodů a zařízení bez kterých by počítač ani pracovat nemohl.

Sběrnice V předchozích odstavcích se často vyskytuje pojem sběrnice (angl. BUS). Jedná se o soustavu společných vodičů pro přenos signálů a komunikaci. Zařízení v počítači přenášejí data a komunikují mezi sebou právě prostřednictvím různých typů sběrnicí. Komunikaci po sběrnici řídí obecně řadič. Ten určuje kdo kdy bude přenášet signály. Sběrnice můžeme rozdělit podle jejich druhu na různé typy: sériové, paralelní, jednosměrné, obousměrné, synchronní, asynchronní, adresové, datové, řídící, atd. Dalšími charakteristickými vlastnostmi sběrnic jsou: rychlost přenosů (b/s), šířka sběrnice (b), délka a typy konektorů.

Procesor Základní výpočetní jednotka – procesor (mikroprocesor, µP). Jedná se o malý, vysoce integrovaný čip. Procesor obsahuje aritmeticko-logickou jednotku, která se stará o veškeré výpočty, řadič, sadu registrů a CACHE (RVP – rychlá vyrovnávací paměť). Cache vyrovnává rozdíly v rychlosti mezi procesorem a hlavní pamětí. Dříve bývala i součástí základní desky. Procesor je asi hlavním, ale ne jediným parametrem určujícím výkon celého počítače. Obecně má následující parametry. Frekvence (Hz) – u stejných typů procesorů platí jednoznačně čím vyšší tím rychlejší. U rozdílných typů tomu tak být nemusí protože záleží i na vnitřní architektuře procesoru. Z uživatelského hlediska nás dále zajímá rozhraní (tedy do jaké základní desky s jakou paticí můžeme procesor vložit). Dalšími parametry jsou velikost cache, počet jader, atd.

Paměť Paměti v počítači tvoří jakousi hierarchickou strukturu. Na vrcholu jsou registry procesoru, následuje cache, operační paměť (RAM), disky a další paměťová média. Čím výše je paměť v této hierarchii položení tím je rychlejší a zároveň menší. Pokud není uvedeno jinak je pojmem paměť myšlena operační paměť. RAM (random access memory) nebo také operační paměť se vkládá do pozic na základní desce ve formě modulů o různých kapacitách. Typická velikost paměti u dnešních počítačů je asi 64 MB až 2GB. Operační paměť je závislá na napětí. Pokud není pod napětím na rozdíl od pevného disku se informace ztrácí. U dynamických pamětí je třeba po přečtení nebo po určité době obnovení

(refresh) informací. Paměť je vnitřně tvořena soustavou „buněk“ skládajících se z kondenzoru a tranzistoru propojených vodiči do matice.

Grafický adaptér Jedná se o přídavnou kartu do počítače (popř. integrovanou na základní desce). Grafický adaptér je tvořen sadou obvodů pro převod signálů na zobrazovací zařízení (monitor). Třemi základními složkami jsou RAM paměť, řadič a RAM DAC (digital to analog converter). Dnešní grafické akcelerátory obsahují až 512 MB RAM a výkonný procesor, který se stará o výpočty. Grafická karta má minimálně dvě rozhraní. Jedním se připojuje do slotu na základní desce (PCI, AGP, …) a druhým se k ní připojuje zobrazovací zařízení (digitálně LCD panely apod. a analogově klasické monitory). Zobrazování může být prováděno ve dvou (popř. 3 režimech). V textovém režimu jsou zobrazovány ACSII znaky jednotlivých písmen a jejich atributy. V režimu grafickém je pak vykreslována přímo bitová mapa obrazových bodů. Tím třetím režimem je myšlen 3D grafický režim ve kterém pracují dnešní akcelerátory odlišně. Vypočítává se zobrazení scény, její nasvětlení, stínování, geometrické transformace, a při rasterizaci se využívá mnoho speciálních jednotek na grafické kartě k 3D efektům.

Pevný disk HDD (hard disk drive) je zařízení sloužící k ukládání dat. Protože není součástí OP (operační paměti) jedná se o vnější paměť počítače. Hlavním parametrem pevného disku je jeho kapacita (B), tedy kolik na něj lze uložit dat. Dnešní disky mají kapacity v desítkách až stovkách GB. Dalšími parametry jsou pak rozhraní na které se disky připojují (již výše zmíněné IDE, SATA, SCSI) a rychlost otáčení. Pevné disky existují i v externím provedení. Takové disky se nepřipojují zevnitř počítače, ale na některé jeho externí rozhraní (USB, IEEE 1394). Konstrukce pevného disku je následující. Záznam se ukládá na plotny disku které se otáčejí kolem své osy (3600 – 15000 rpm). Tyto „kotoučky“ se skládají z tvrdé podložky, vlastní záznamové vrstvy a krycí vrstvy. Záznam i čtení probíhá pomocí hlaviček, které jsou umístěny na pohyblivém rameni nad plotnami. Při záznamu se zmagnetizuje malá ploška na disku. Při čtení magnetorezistivními hlavičkami se pak detekuje stav dané malé plošky a převádí se na 0 a 1. Záznam se provádí do stop, které se dále dělí na jednotlivé sektory do kterých se vlastní záznam provádí. Kapacita disku tak může být manuálně vypočtena jako: počet cylindrů (stop na jednom povrchu disku) x počet hlaviček x sektorů x 512. (Ve skutečnosti je celý proces záznamu složitější – data ze sběrnice je třeba serializovat a kódovací obvod pak z dat synchronizace podle metody kódování teprve určuje jak a co se bude na disk zaznamenávat – kódovací obvod je konstruován tak aby bylo na povrchu disku co nejméně změn magnetizace a mohl být tak záznam hustší). FDD (disketová mechanika) pracuje na podobném principu. Na rozdíl od něj je podložka disku z pružného materiálu a hlavičky se povrchu disku přímo dotýkají. Také kapacita je samozřejmě mnohem nižší (3,5“ disketa – 1,44MB). Kromě klasického pevného disku a diskety jsou na obdobném principu magnetického záznamu založeny i jiná datová média jako jsou třeba ZIP mechaniky či páskové systémy pro archivaci dat.

Optická záznamová média CD (compact disc) a DVD (digital video disc / digital versatile disc) jsou klasickým příkladem záznamových médií využívajících optických mechanismů. Médií existuje celá řada druhů CD-ROM, DVD-ROM (read only memory) jsou vyrobena lisováním a slouží pouze pro čtení. Koncovka „R“ (např. CD-R) značí – recordable – tedy že médium je určeno pro záznam. Co se na

něj jednou zaznamená již nemůže být přepsáno. „RW“ – rewritable – takový disk je přepisovatelný. Data je tedy možné zaznamenat a pak zase disk vymazat a „vypálit“ na něj nová data. DVD-RAM pak podobně jako RW média slouží i k přepisu, ale data má uložena ve stopách (klasická média mají jednu spirálu). DVD-RAM také umožňuje zápis/čtení bez speciálního „vypalovacího SW“. Média se vyrábějí v několika různých kapacitách CD standardně 650 nebo 700 MB. DVD pak podle toho je- li jednovrstvé nebo dvouvrstvé a také jednostranné nebo dvoustranné od 4,7 do 17 GB). Další zvyšování kapacity médií se dosahuje využitím laserů s kratší vlnovou délkou, je tak možno zaměřit menší oblasti a na disk se vejde více dat (např. Blue-Ray Disc – BD – až několik desítek GB) Při čtení je laserový paprsek optikou zaostřen na odraznou vrstvu s důlky, po odrazu se vrací zpět po stejné dráze a polopropustným zrcadlem je odbočen na fotodiodu. Intenzita odraženého paprsku kolísá v závislosti na tom, zda se paprsek odrazil od důlku, nebo od plošky mezi důlky. Signál z fotodiody tedy odpovídá zaznamenanému digitálnímu signálu. Jednou zapisovatelný disk má na vrstvě zlata nanesenou organickou vrstvu krytou polykarbonátovým základem. Laserový paprsek projde polykarbonátem a propálí organickou vrstvu až k vrstvě zlata a tím vzniká důlek (pit). U přepisovatelných disků je základem použití materiálu, které mohou měnit svoji strukturu z krystalické na amorfní a zpět. Jestliže se tento materiál místně ohřeje laserovým paprskem na teplotu pres 600 C, změní se struktura v tomto místě po ochlazení na amorfní. Pokud se ohřeje méně (kolem 200 C), vrátí se do původního stavu. Paprsek čtecího laseru se od místa s amorfní strukturou odráží méně než od místa s fází krystalickou, jsou tedy rozlišeny dva stavy - nula a jednička.

3. Práce s periferiemi Port Aby počítačová sestava fungovala tak, jak má, je nutné, aby všechny potřebné komponenty byly správně zapojeny. Většina komponentů (tzv. periferií) se zapojuje ze zadní části skříně počítače. Naštěstí je počítačová sestava konstruována tak, že komponenty, které se do počítače zasouvají, mají takový tvar, aby nebylo možné připojit je jinak než správně. Například kabel vedoucí od monitoru má takový tvar, že jej nelze připojit do jiného konektoru než do videokarty. Podobně i kabel od tiskárny „sedí“ pouze do odpovídajícího konektoru ve skříni počítače. PARALELNÍ PORT Paralelní port bývá označen LPT1, LPT2. Data jsou portem vysílána paralelně, tj. současně je přenášeno 8 bitů, tedy jeden byte. Díky tomu jsou paralelní porty rychlejší než sériové. Nejsou ale tak spolehlivé, takže je jimi možné data přenášet pouze na kratším kabelu. K paralelnímu portu se připojuje obvykle tiskárna, skener nebo modem. SÉRIOVÝ PORT Sériový port bývá označen jako COM1, COM2. Data jsou portem vysílána sériově, tj. bit za bitem za sebou. Proto je přenos dat sice podstatně pomalejší než u paralelního portu, ale zato spolehlivější. Tak je možné přenášet data i na delším kabelu. K sériovému portu se připojuje obvykle myš nebo modem. USB PORT USB rozhraní bylo na rozdíl od paralelního a sériového vyvinuto poměrně nedávno. Tomu odpovídají i možnosti a parametry USB. První obrovskou výhodou USB je mnohonásobně vyšší rychlost přenosu dat (od 1,5 Mbps po 12 Mbps u USB 2.0 až 480 Mbps). Další nespornou výhodou je možnost připojit na jeden USB port až 127 zařízení (k tomu existují USB rozbočovače), takže odpadají potíže s nedostatkem portů. S připojením na USB se běžně vyrábějí skenery, myši, tablety, ZIP mechaniky, digitální fotoaparáty atd. Připojení zařízení na konektory PC • PS/2 konektory … fialový slouží pro připojení klávesnice a zelený pro připojení myši. • COM porty (tzv. sériové) … k sériovému portu je možné připojit např. modem. • LPT port (tzv. paralelní) … k paralelnímu portu se připojuje obvykle tiskárna. • USB porty …. na USB je možné připojit celou řadu zařízení (tiskárna, modem, skener, digitální • fotoaparát, kapesní. počítač atd.) • Videokarta … s konektorem pro připojení monitoru. • Zvuková karta … s konektorem pro připojení reproduktorů, mikrofonu atd.

Plug & Play Aby karta správně pracovala, musí o ní počítač a systém vědět, tj. karta musí být „oživena“.Ještě před několika lety byl tento proces poměrně komplikovaný, protože spolu s přídavnou kartou uživatel získal disketu nebo kompaktní disk s ovladači (ovládacím programem), který musel nainstalovat. Byld přitom nutné znát přesný typ karty, její umístění ve slotu, přerušení a další odborné parametry, kterým běžný uživatel obvykle nerozuměl. Proto firma Intel vyvinula systém Plug & Play (někdy též Plug and Play). Jedná se o funkci, která umožňuje automaticky detekovat nové zařízení přidané do počítače a pokud možno je i nainstalovat. Má-li proces automatického rozpoznávání hardwaru fungovat, je nutné, aby základní deska, operační systém a zařízení, které se bude přidávat, funkci Plug and Play podporovaly. Pokud tomu tak je, pak se po vložení nové přídavné karty do počítače a jeho zapnutí spustí automaticky instalační program, který nový hardware nainstaluje a zprovozní (mezitím ovšem může vyžadovat vložení disku s ovladači).

Externí zařízení počítače UPS ZÁLOŽNÍ ZDROJ Moderní operační systémy, jakými jsou například Windows nebo Linux, si během své práce ukládají celou řadu údajů, o kterých normální uživatel počítače nemá ani tušení. Stejně tak v paměti RAM je mnoho důležitých údajů, jejichž okamžitá ztráta by mohla způsobit značné potíže pro další fungování počítače. Z toho důvodu je velmi nepříjemné, pokud je najednou z ničeho nic přerušeno napájení počítače (například vypadne elektřina), protože tyto údaje nejsou nikde zálohovány a systém je ukončen bez jakéhokoliv „úklidu“. Proto u těch počítačů, jejichž bezchybný a nepřerušovaný chod je důležitý (například u serverů), je mezi zásuvku a vstup napájení do počítače předřazen záložní zdroj – tzv. UPS. V okamžiku, kdy byt na jednu desetinu vteřiny vypadne elektřina, začne být počítač zásobován proudem právě z UPS zdroje.Ten má pochopitelně rovněž omezenou kapacitu, takže je určen pouze k několikaminutovým proudovým výpadkům. Pokud baterie UPS zdroje začínají docházet, informuje o tom datovým kabelem operační systém, jenž korektně ukončí práci systému a vypne počítač. Tam, kde je nutné pokrýt až několikahodinové výpadky, je UPS zdroj napojen ještě na dieselagregát. Jestliže začínají v případě výpadku energie docházet baterie UPS, je automaticky nastartován dieselagregát, který dokáže zásobovat počítač (resp. celý sál počítačů) energií prakticky do té doby, než dojde palivo v agregátu. MONITOR Monitor je čistě výstupní zobrazovací zařízení. Prostřednictvím monitoru s námi počítač komunikuje – sděluje nám potřebné informace, zobrazuje obrázky, pracovní plochu atd. Monitory je možné vybírat a hodnotit podle různých kategorií. Velikost úhlopříčky … velikost úhlopříčky (podobně jako u televizoru) je uvedena v palcích. Existuje několik normalizovaných velikostí – 14“, 15“, 17“, 19“, 20“ a 21“. Obrazová frekvence …obrazovou frekvencí se rozumí, kolik obrazovek je monitor schopen zobrazit za jednu sekundu. Rozpětí se pohybuje od 50 Hz po cca 120 Hz. Vyhovující hodnota (jež nekazí oči) je cca 80 Hz a víc. Rozlišení … rozlišení určuje počet bodů na šířku x počet bodů na výšku, ze kterých je složen obraz. I v tomto případě je určena standardní řada rozlišení, kterou je nutné se řídit (640x480, 800x600, 1024x768 atd.). V případě rozlišení a obrazové frekvence ani sebelepší monitor nedokáže vytvořit lepší parametry, pokud tyto parametry není schopna zvládnout grafická karta v počítači. Záření …výrobci monitorů v nedaleké minulosti nevěnovali „nějakému“ záření příliš velkou pozornost. Proto bylo zapotřebí používat ochranný filtr, který záření výrazně potlačil. Většina moderních monitorů s označením Low Radiation (nízké vyzařování) má vyzařování snížené a může být používána bez ochranných filtrů. Rozteč bodů … jedná se o rozteč luminiscenčních bodů, ze kterých se skládá obraz. Běžná vzdálenost je 0,28mm, „lepší“ monitory pracují s roztečí 0,25mm. LCD a TFT – nová generace monitorů Displeje LCD (Liquid Crystal Displays) a TFT (Think Flat Transistors) představují nové typy zobrazovací soustavy, které se postupně začínají na trhu prosazovat a reálně konkurovat klasickým monitorům. Princip fungování LCD i TFT je zcela odlišný od běžných monitorů. Mezi hlavní výhody LCD či TFT patří zejména to, že zabírají malý prostor na stole, neboť mají minimální tloušťku. Princip zobrazování nezahrnuje obnovovací frekvenci, takže na rozdíl od klasického monitoru „nekazí“ oči.

MYŠ Myš je čistě vstupní polohovací zařízení počítače. Přenáší pohyb ruky na podložce na pohyb šipky na monitoru. Drtivá většina současných programů je navržena pro ovládání klávesnicí i myší. Některé, zejména grafické programy, jsou navrženy hlavně pro myš a jejich používání by bez myši bylo nemyslitelné. Kromě toho, že myš převádí pohyb ruky na pohyb šipky na obrazovce, disponuje obvykle dvěma nebo třemi tlačítky, která pomáhají myš ovládat. Díky nim je možné virtuálně uchopit objekt, označovat, kreslit atd. U některých typů myší se vyskytuje i ovládací kolečko (Scroll Roller), používané hlavně při rolování obsahu oken v grafickém prostředí. Jak myš funguje Snímačem pohybu je zde kulička, umístěná uvnitř myši tak, aby se v její spodní části dotýkala volným kruhovým otvorem podložky. Při pohybu myši se kulička otáčí v takovém směru, v jakém je pohyb uskutečněn. Uvnitř myši jsou v každé ose snímací válečky, které mají na jednom konci kolo s žebrovitou výztuhou. U žebrovitého kola je z jedné strany LED dioda, z druhé fotocitlivý senzor. Při pohybu myši se začne otáčet i snímací váleček, a tedy i kolo s žebrovitou výztuhou. Žebrování kola přerušuje signál, který posílá LED dioda do fotocitlivého senzoru, a tak dává senzoru znamení, že se kulička otáčí a tím pádem myš pohybuje. Podle toho, kolik přerušení zaznamená fotodioda za jednotku času, určí rychlost pohybu myši. Tím, že se signály z obou fotosenzorů (z osy x a y) vzájemně propočítají, získá počítač přesnou kopii pohybu myši na podložce. Ergonomie Pokud u počítače trávíte více času, stojí za to vybrat si takovou myš, která bude pohodlně sedět v ruce. Ergonomicky nevhodná myš může po delší době používání způsobit poruchy v zápěstí. Nové typy myší Standardní kuličková myš je sice nejpoužívanějším typem polohovacího zařízení u osobních počítačů, ale bohužel zdaleka ne nejspolehlivějším. Vzhledem k tomu, že dochází ke kontaktu myši s podložkou na stole, často se prachové částice a nečistoty přenáší na snímací válečky a tím se myš stává nespolehlivou. Při pohybu jsou patrné výpadky v pohybu kurzoru na obrazovce, což je velmi nepříjemné. Proto byly vyvinuty takzvané bezdotykové (optické) myši. Nemají žádnou kuličku, ale snímání probíhá obvykle paprskem, který vyhodnocuje změnu povrchu podložky (nebo stolu) a na základě toho předává údaje o pohybu počítači. S takovým typem myši je možné pracovat na hladce rovném i relativně drsném povrchu – podložka není nutná. U některých moderních typů bezdotykových myší rovněž není ani datový kabel, jenž spojuje myš s počítačem. Přenos dat z myši do počítače probíhá rádiovým signálem. Myš se tak stává naprosto samostatným zařízením, kterým je možné ovládat počítač i ze vzdálenosti až několika metrů. KLÁVESNICE Klávesnice je čistě vstupní zařízení počítače. Jejím prostřednictvím zadává uživatel textové informace, povely a příkazy, které pak počítač zpracovává. Klávesnice je rozdělena do několika logických částí podle určení kláves. Největší část s písmeny je označována jako alfanumerická a slouží pro běžné psaní textu. Zcela vpravo je numerická část, která obsahuje pouze čísla a znaménka matematických operací (+, -, *, /). Používá se zejména při dlouhodobějším zadávání číslic (například do buněk v tabulkových editorech). V horní části klávesnice je řada kláves F1 až F12. Jedná se o takzvané funkční klávesy. To znamená, že v každém programu může mít každá klávesa přiřazenu jednu konkrétní funkci. Standardně je F1 určena pro nápovědu, F10 pro zobrazení hlavní nabídky apod. Mezi alfanumerickou a numerickou klávesnicí se nachází ovládací klávesy pro ovládání kurzoru. Jedná se o šipky, klávesy Insert, Home, Page Up, Delete, End a Page Down.

Některé klávesnice mohou mít i další nestandardní klávesy. Jedná se například o tlačítka aktivující internetový prohlížeč, poštovní program nebo vyvolávající nabídku START ve Windows. Klávesnic je obrovské množství typů, takže tomu odpovídá i množství variant doplňujících funkcí. A jak klávesnice pracuje? Pod klávesami existuje něco jako mřížka z elektrických vodičů. Každá klávesa je pak průsečíkem jednoho vodiče ve vodorovném a jednoho vodiče ve svislém směru.Tím je možné snadno identifikovat právě stisknutou klávesu. Jakmile dojde ke stisknutí klávesy, spojí se dva kontakty (vodorovný a svislý vodič) a impuls je předán ke zpracování. Technických provedení klávesnic existuje celá řada, ale základní princip zůstává stále stejný. Klávesa Enter Šipky

Insert Delete Home End Page Up Page Down Backspace Esc Shiff Ctrl Alt Tab Caps Lock Num Lock Print Screen Scroll Lock Pause/Break F1 – F12 Ctrl+Alt+Del

Význam klávesy Odešle zadaná data do počítače. Potvrdí operaci. Přechod na další odstavec při psaní textu. Posun kurzoru v naznačeném směru. Umožní pohyb po položkách v nabídkách, kurzorem v textovém editoru spod. Přepíná mezi režimem vkládání a přepisování. Pokud je aktivován režim vkládání, pak nový text bude vložen mezi již existující text. Pokud bude aktivován režim přepisování, pak nový text bude přepisovat již existující text od kurzoru doprava. Klávesa je aktivní pouze v textovém režimu nebo u programů, které klávesu podporují. Smaže znak vpravo od kurzoru. Nastaví kurzor na začátek řádku. Nastaví kurzor na konec řádku. Přesun o jednu obrazovku nahoru. Přesun o jednu obrazovku dolů. Smaže znak vlevo od kurzoru. Zruší právě prováděnou operaci. Přejde o nabídku zpět. Klávesa se používá vždy v kombinaci s nějakou další klávesou. Umožňuje psaní velkých písmen. Klávesa se používá v kombinaci s další klávesou. Spolu s jinou klávesou umožňuje provést konkrétní akci, např. otevření souboru – Ctrl+O Podobně jako Ctrl se klávesa Alt používá v kombinaci s nějakou další klávesou, např. zavření okna (či ukončení běhu programu) – Alt+F4. V textových editorech (nebo v textovém režimu) přesune kurzor doprava na nejbližší pozici nastaveného tabulátoru. Každé následující stisknutí klávesy TAB posune kurzor o další nastavený tabulátor doprava. Trvale aktivuje velká písmena (klávesu Shift). Aktivace je zobrazena indikátorem (LED diodou) v pravém horním rohu klávesnice. Aktivuje nebo deaktivuje numerickou klávesnici. Aktivovaná numerická klávesnice má opět vlastní indikátor. Numerickou klávesnici se doporučuje mít neustále aktivovánu. Jestliže počítač pracuje v textovém režimu (DOS), vytiskne kopii obrazovky na tiskárnu. Pokud počítač pracuje v grafickém režimu, umístí kopii aktuální obrazovky podle nastavení, většinou do paměti. Většina programů tuto klávesu nepoužívá. Programy, které tuto klávesu používají, jí mohou přiřadit libovolnou definovanou funkci. Stisk klávesy Pause může pozastavit činnost počítače (podle typu operačního systému a softwaru). Kombinace Ctrl+ Pause většinou provede ukončení (přerušení) chodu aktivního programu. Funkční klávesy F1 – F12 používají s oblibou tvůrci softwaru pro předdefinování důležitých operací v programu. Ve Windows například klávesa F10 aktivuje hlavní nabídku programu. V NC například klávesa F5 slouží ke kopírování atd. Kombinace kláves, která spustí Správce úloh, ze kterého je možné ukončit kterýkoli běžící program – i takový, který neodpovídá. V některých starších OS provede tzv. teplý restart počítače.

TISKÁRNY DPI Kvalita a požadavky na tiskárnu se kromě ostatních aspektů určují podle rychlosti tisku, hlučnosti, kvality vytištěného dokumentu a také podle tzv. rozlišení, jehož jednotkou je DPI (Dots Per Inches). Jedná se o počet bodů vytištěných tiskárnou v úseku dlouhém jeden palec (asi 2,54 cm).

Pro zdárné dokončení tisku je třeba poslat tiskárně data v takové formě, aby je byla schopna rozpoznat. Každý výrobce má obvykle vlastní „jazyk tiskárny“ (PCL, HPL), nicméně jediným všeobecně uznávaným a rozšířeným standardem se stal Postscript. Tiskárna je ryze výstupní zařízení počítače. Jedním ze základních požadavků na textový editor, tabulkový procesor či jiný program podobného charakteru je možnost vytisknout výsledný dokument na papír. V současné době je na trhu k dispozici obrovské množství typů tiskáren, přičemž pro běžné uživatele se mezi nejrozšířenější řadí tiskárny inkoustové a laserové. Pro některé účely se ještě používají i tiskárny jehličkové, v běžné kanceláři se ale vyskytují jen zřídka. Každý typ tiskárny má své výhody a nevýhody. Jehličková tiskárna Kvalita tisku prostřednictvím jehličkové tiskárny není příliš vysoká. Vytištěný dokument je tvořen mnoha miniaturními body, které vznikly otiskem jehliček přes barvící pásku. Jehličkové tiskárny se používají zejména pro tisk sestav s mnoha údaji a řádky. Výhodou jehličkové tiskárny je, že umí tisknout na tzv. traktorový papír (nekonečný papír s perforovanými okraji). Navíc, pokud se do tiskárny zavede propisovací papír, lze na jedno vytištění dosáhnout několika kopií. Další výhodou jehličkových tiskáren je velmi nízká cena tisku (a nízká cena provozních nákladů) a poměrně příznivá pořizovací cena tiskárny. Kvůli velmi malé kvalitě tisku jsou jehličkové tiskárny zcela nevhodné pro tisk grafiky (tj. obrázků). Jejich další nevýhodou je malá rychlost tisku a hlučnost při tisku. Princip jehličkové tiskárny Jehličkové tiskárny používají pro tisk elektromagnetickou hlavu. Jehličky jsou pomocí elektromagnetů vystřelovány vpřed a z barvící pásky přenášejí na papír jednotlivé body. Výsledný obraz je složen z množství těsně sousedících bodů. Průměr jehličky se pohybuje mezi 0,2 až 0,3mm. Při jejich výrobě se dbá na kvalitu materiálu a technologii, jelikož musí snášet velké zrychlení, jsou namáhány na tlak, ohyb a vzpěr. Inkoustová tiskárna Inkoustová tiskárna se vyznačuje poměrně kvalitním a rychlým tiskem. V současné době se jedná o velmi oblíbený typ tiskáren. Pořizovací cena tiskáren je poměrně příznivá. Inkoustové tiskárny rovněž umožňují kvalitní barevný a rychlý tisk. Za nevýhodu inkoustových tiskáren lze považovat vyšší provozní náklady (na tiskový inkoust) a také jejich pomalost. Kvůli tomu se nehodí pro velké objemy tisku. Jsou vhodné především pro domácí použití, případně do kanceláře pro občasný tisk. Princip inkoustového tisku. Základním prvkem inkoustového tisku je tisková hlavice. Skládá se z patrony obsahující speciální inkoust a ze samotné hlavy, jež inkoust přenáší na papír. Celé zařízení je umístěno na speciálním ramenu a pohybuje se v podélném směru nad papírem. Papír prochází pod hlavou ve směru příčném (kolmém k pohybu hlavy). Inkoust je na papír vstřikován prostřednictvím „malých otvorů“ v tiskové hlavě – komůrek. Kapilárními silami se do komůrky přivede inkoust. Do rezistoru se přivede napěťový puls dlouhý 3 až 5 mikrosekund, který rozehřeje odpor až na 400 stupňů. Inkoust v okolí odporu začne prudce vařit a vzniká bublina inkoustových par. Rychlým ohřevem inkoustové kapky se v komůrce zvýší tlak a inkoust je z komůrky vypuzen rychlostí 10 m/s (asi 36 km/h). Poté se okamžitě do komůrky přivede další kapička inkoustu a celý proces se opakuje (frekvence opakování je asi 3 kHz). Výsledný obraz je podobně jako u jehličkových tiskáren složen z malých „teček“, které jsou ovšem tak přesně a kvalitně naneseny, že kvalita tisku dosahuje často 600, ale i více DPI. Tiskárna stihne vytisknout jeden řádek během zlomku sekundy – přitom tryska musí až několiksetkrát celý proces vytrysknutí inkoustu opakovat. Při takových rychlostech je velmi důležitá přesnost vystříknutí kapky inkoustu, která je závislá na elektronice a ovladačích tiskárny.

Laserová tiskárna Laserová tiskárna nabízí bezesporu nejkvalitnější tisk ze všech zmíněných tiskáren. Obraz je „vytvořen“ opticky pomocí laserového paprsku a poté speciálním válcem přenesen na papír, kde je za vysoké teploty vytvrzen. Tisk vytvořený laserovou tiskárnou je ostrý, kontrastní, stálý a přesný. Samotný tisk je v přepočtu navíc i levný, protože z jednoho zásobníku práškové barvy (toneru) je možné potisknout až stovky či tisíce stran papíru. Laserové tiskárny rovněž tisknou velmi rychle, nové typy jsou schopny vytisknout dokonce až kolem 20 stran za minutu. Nevýhodou laserového tisku je bezesporu zatím stále vyšší pořizovací cena laserových tiskáren. Princip laserového tisku Základem laserového tisku je selenový válec, který je nabit po celém povrchu statickým nábojem. Válec se otáčí konstantními otáčkami a prostřednictvím optické soustavy a laserového paprsku se nejprve na selenový válec „vypálí“ výsledný obraz. Na místech zasažených laserovým paprskem válec ztratí náboj a potom se při styku s tonerem neboli speciální práškovou barvou obarví právě jen na těch místech, která byla „vypálena“ laserem (toner má stejný náboj jako původní povrch válce, a proto je přitahován pouze osvětlenými místy). Při dalším otáčení válce je toner přenesen na papír. Aby prášek na papír kvalitně přilnul, prochází papír před opuštěním tiskárny zažehlovacím válcem, který při teplotě asi 200 stupňů Celsia prášek na papír vypálí. Celému procesu se říká elektrofotografický a je podobný jako v kopírkách. Plotter Zejména v konstrukčních oborech, jako je strojírenství nebo stavebnictví, je třeba vytisknout výkresy na velké formáty (A0, A1), a to s velkou přesností tisku. Laserové tiskárny takových rozměrů by bylo konstrukčně náročné vyrobit a byly by příliš drahé. Proto se prosazují velkoformátové inkoustové tiskárny, ale klasickým standardem pro tisk v konstrukci zůstávají i nadále tzv. plottery. Jedná se o zařízení, která pracují na odlišném principu než běžné tiskárny. Základní jednotkou plotteru je pero, které je uchyceno ve speciálním ramenu. Rameno s perem se pohybuje v osách x a y. Sdruženými pohyby dochází ke kreslení výkresu. Klasický plotter z principu neumí vytisknout víc než výkres skládající se pouze z čar, šrafování a křivek, zato ovšem s přesností desetin milimetru. Speciálními typy plotterů jsou tzv. vyřezávací plottery, v nichž je namísto pera v hlavě umístěn speciální řezací hrot. Takové plottery se používají především v reklamě a grafických studiích. Řádkové tiskárny (rychlotiskárny) Zejména ve velkých institucích a podnicích se často stává, že je třeba vytisknout velké množství údajů, u nichž není kladen velký důraz na kvalitu (výpisy, sestavy apod.). V takových případech se osvědčily tzv. řádkové tiskárny. Jejich princip je částečně podobný tiskárnám jehličkovým. Přes celou šířku papíru jsou těsně vedle sebe uspořádána kladívka s elektromagnetickou hlavou a tisk spočívá v tom, že celý jeden řádek je vytištěn najednou. Takovéto tiskárny dosahují obrovských rychlostí tisku (desítky stran za minutu). Výsledná kvalita tisku se rovná maximálně průměrné jehličkové tiskárně. Tyto tiskárny se také vyznačují velkou hlučností a velikostí (1,5m x 1 m). Turbotransferové, termosublimační a další typy tiskáren Pro speciální účely existuje na trhu celá škála typů tiskáren. Jedná se o tiskárny, které slouží pro potisk nekonvenčních materiálů, tiskárny, jejichž princip je založen na teplotní diferenci, voskovém nanášení barviva, vyřezávací plottery pro reklamní účely a další. Vzhledem k jejich malému rozšíření a většinou vysoké pořizovací hodnotě se v běžné praxi příliš často nevyskytují.

Barevný tisk Donedávna byl barevný tisk velmi nákladný, a proto byl výsadou pouze grafických studií nebo speciálních pracovišť. Rychlý nástup barevných inkoustových tiskáren a relativně levná technologie inkoustového barevného tisku zpřístupnila barevný tisk i řadovým uživatelům. V současné době jsou za nejrozšířenější barevné tiskárny považovány právě tiskárny inkoustové. Inkoustový barevný tisk Princip barevného tisku u inkoustových tiskáren je založen na kombinaci tří základních barev: žlutou, modrou a červenou. Namísto jedné patrony se pohybují nad papírem patrony tři, které podle předchozího výpočtu vystřikují jednotlivé kapičky barvy tak, aby výsledným efektem byl barevný obraz. Černá barva je tvořena buď kombinací předchozích, nebo má většinou samostatnou patronu. Laserový barevný tisk Barevný tisk je u laserových tiskáren tvořen na podobném principu jako u tiskáren inkoustových – kombinací tří základních barev. Na rozdíl od černobílé laserové tiskárny je nutné, aby papír prošel třemi válci, které přesnou pozicí základních barev docílí výsledného obrazu. Nutno podotknout, že barevné laserové tiskárny jsou velmi drahé, avšak výsledný dokument je kvalitní, přesný, stálý a barevně věrný. Barevné (ale i černobílé) laserové tiskárny jsou omezeny maximálním formátem. Zatímco u technologie inkoustového tisku může hlava s inkoustem na rameni potisknout i velké plakátové formáty, u laserové tiskárny by bylo nutné vyrobit takto velký válec a optické zařízení – velkoformátová tiskárna by byla neobyčejně drahá. Skener Skener (anglicky scanner) je zařízení, které slouží ke snímání a digitalizaci obrazu z předlohy do počítače. Převedeno do srozumitelnější řeči se jedná o zařízení, které dokáže zaznamenat obrázek, kresbu, fotografii, text či jinou obrazovou informaci do počítače, kde s ní již můžeme dále pracovat v digitální podobě. Skenery lze podle způsobu snímání rozdělit do dvou základních kategorií. Stolní skenery Zařízení v podobě ležaté krabice, jejíž velikost je závislá na formátu, který je skener schopen snímat, s odklopným víkem na horní straně. Při snímání se předloha položí na sklo a vše ostatní obstará skener. Ruční skenery Jedná se často o malé zařízení, které uživatel při snímání drží v ruce a konstantní rychlostí „pojíždí“ na snímané předloze. Kvalita snímání ručními skenery je poměrně malá. Například stačí, pokud při snímání uživatel nedodrží konstantní rychlost, a výsledný naskenovaný obraz je značně nekvalitní. Ruční skenery se dnes již prakticky nepoužívají. Modem Modem je zařízení schopné přenášet data mezi dvěma počítači pomocí telefonní linky. Samotné slovo modem je zkratkou slovního spojení MOdulátor / DEModulátor a vychází z toho, že základní činností modemu je modulovat digitální signál na analogový, a naopak analogový na digitální. Podle umístění uvnitř nebo vně skříně rozlišujeme externí a interní modemy. Externí modem … je krabička umístěná vně počítače. Modem je s počítačem spojen buď přes sériový port, nebo USB port a je k němu přiveden telefonní kabel. Obvykle na čelní straně modemu je několik diod indikujících aktuální stav modemu. Externí modem musí být napájen samostatným zdrojem z transformátoru. Výhoda externího modemu spočívá v tom, že jej „máte na očích“. Podle diod máte pod kontrolou, v jakém je stavu (zda je připojen, vytáčí se apod.). Nevýhodou jsou komplikace spojené s externím zařízením. Modem musí být umístěn blízko u počítače, musí být napájen ze samostatného zdroje a je nutný kabel pro připojení k počítači.

Interní modem … je umístěn v podobě přídavné karty přímo ve skříni počítače. Veškeré funkce modemu jsou soustředěny pouze do obvodů jedné přídavné karty. Kabel od telefonní linky se připojuje k zadní části skříně počítače. Výhodou interního modemu je skutečnost, že není nikde vidět (je uvnitř skříně), nepotřebuje napájení, kabely apod. Určitou nevýhodou interního modemu je skutečnost, že nad modemem nemá uživatel plnou kontrolu. Je plně odkázán na softwarové hlášení o stavu modemu, tj. například zda je modem připojen, nebo ne, oznamuje pouze software. Reproduktory Reproduktory jsou čistě výstupní zařízení počítače. Jsou připojeny ke zvukové kartě a převádí výstupní analogový signál na vlnění tak, aby bylo slyšitelné. Namísto reproduktorů je ale možné do výstupu zvukové karty připojit například minivěž nebo jiné zařízení, které může zvuk dále zpracovávat. K počítačům, které jsou vybaveny kvalitními zvukovými kartami a mají více výstupů, je rovněž možné připojit i dva páry reproduktorů. Při správném rozmístění v místnosti pak mohou vytvořit jednoduchý systém Dolby Stereo Digital. Mikrofon K počítači je možné připojit i mikrofon, tj. vstupní audiozařízení. Do počítače tak lze snadno nahrát hlasový vstup. Podobně lze k počítači připojit i jiná audiozařízení, jako je například věž, zesilovač apod. Dataprojektor V počítačových učebnách, školicích střediscích a všude tam, kde je nutné, aby přednášející prezentoval to, co se objeví na obrazovce počítače, většímu počtu lidí, se používají takzvané dataprojektory. Jedná se o speciální zařízení, které je připojeno podobně jako monitor k videokartě počítače a které promítá zvětšený obsah obrazovky počítače na plátno nebo na zeď. Existuje velké množství typů a konstrukcí dataprojektorů. Při jejich výběru rozhoduje zejména účel, k jakému je daný typ určen (s tím pak přímo souvisí i cena). Vyrábí se dataprojektory s velkým světelným výkonem (jednotkou jsou ansilumeny), které lze použít ve velkých přednáškových sálech, ale stejně tak je možné sehnat menší dataprojektory určené pro běžné učebny. Interaktivní tabule Interaktivní tabule je pokrokový prvek ve výuce a prezentaci. Jedná se o systém pracující podobně jako dataprojektor (tj. informace z počítače se promítají na plochu), ale k dispozici je navíc i tzv. interaktivní ukazovátko. To funguje jako myš na podložce, ale s tím rozdílem, že je možné jím ovládat operace v počítači ukázáním přímo na promítanou plochu. Klepnutí myši pak probíhá např. stisknutím tlačítka palcem na ukazovátku. Celá výuka nebo prezentace pomocí interaktivní tabule je velmi snadná a interaktivní. Přednášející nemusí při výkladu obsluhovat počítač, ale stojí „před tabulí“ a ukazovátkem přímo ovládá dění na pracovní ploše. Již ze samotného principu interaktivní tabule vyplývá, že se skládá ze dvou částí. Jednak z datového projektoru (případně zařízení zpětné projekce) a interaktivního ukazovátka. Interaktivní ukazovátko má v sobě čidla reagující na polohu a pohyb, která vyhodnocují aktuální pozici a tyto údaje předávají ke zpracování do počítače (podobně jako u klasické počítačové myši). Principů, na kterých je interaktivní tabule založena, je několik, nicméně konečný efekt je vždy stejný.

4. Počítačová síť Co je to počítačová síť Pojmem počítačová síť se rozumí zejména spojení dvou a více počítačů tak, aby mohly navzájem komunikovat a sdílet své prostředky. Přitom je jedno zda se jedná o prostředky hardwarové nebo softwarové. Před nástupem počítačových sítí musel mít každý počítač, ze kterého se chtělo tisknout, vlastní tiskárnu. Případně se musel dokument k tisku nahrát na disketu a odnést k počítači s tiskárnou a vytisknout. Horší situace nastala, pokud s jedním dokumentem nebo databází pracovalo více osob. V takovém případě se nedalo zaručit, že všichni mají ve stejném okamžiku stejnou verzi s úpravami, které provedl kolega před hodinou. Tyto dva příklady ukazují práci v samostatném prostředí. Význam počítačových sítí neustále roste. Sítě se uplatňují jak ve firmách tak i při výuce na školách. I doma má dnes mnoho lidí svoji malou síť – nemluvě o připojení do Internetu.

Počítačová síť je tedy systém, který vzniká komunikačním propojení počítačů (a případně další IT techniky). Aby mohla vzniknout počítačová síť je zapotřebí dvou základních věcí: -

síťový HW – umožňuje vlastní fyzické propojení (NIC (network interface card – síťová karta) + přenosové médium + propojovací síťové prvky)

-

síťový SW – stará se o přesuny dat, komunikaci, navazování spojení a další služby jako např. zabezpečení apod. (firmware, ovladače, síťový OS, aplikace …)

Pokud jsou pracovníci spojeni do sítě mohou sdílet jak data a programy tak i technické prostředky: • • • • • • • •

data zprávy grafiku tiskárny faxové přístroje modemy další hardwarové zdroje výpočetní výkon (procesorový čas)

Kromě sdílení je s použitím sítí možné i např. zvyšovat spolehlivost centralizovaným zálohováním. Při poruše může dojít k automatickému přepojení na jiný počítač a uživatel ani nemusí zpozorovat změnu.

Základní dělení sítí

LAN – lokální síť Zpočátku se používaly malé sítě, s asi deseti navzájem propojenými počítači a tiskárnou. Velikost sítě, včetně počtu počítačů, omezovala dostupná technologie. Dnes už je možné dosáhnou podstatně větších sítí. Takovým sítím (na jednom podlaží budovy nebo v jedné malé firmě) se říká lokální síť (LAN … z anglického „Local Area Network“). Většina moderních sítí LAN podporuje širokou škálu počítačů a jiných zařízení. Každé zařízení musí používat vlastní fyzické protokoly a protokoly datového spojení pro konkrétní síť a všechna zařízení, která chtějí komunikovat se všemi ostatními v síti, musí používat stejný komunikační protokol (viz níže). Ačkoliv jednotlivé sítě LAN jsou prostorově omezeny (např. oddělení nebo budova úřadu), mohou být propojeny do větších sítí. Podobné sítě LAN se propojují pomocí mostů (bridge), které slouží jako body přenosu mezi sítěmi, rozdílné sítě LAN se spojují bránami (gateways), které přenášejí data a zároveň je konvertují podle protokolů používaných sítí příjemce. Sítě se rozdělují podle poměru doby vysílání a přijímání dat. U LAN sítí je doba vysílání tv vyšší než doba šíření signálu ts po přenosovém médiu (tv > ts). MAN – metropolitní síť Veřejná síť pracující vysokou rychlostí a schopná přenášet data na vzdálenost až několika desítek km. Většinou podporuje data i hlas. Tato síť je menší než WAN ale větší než LAN. Klasifikačně pro ni platí přibližně to stejné, co v síti LAN (viz výše). Síť MAN má přibližně stejnou dobu vysílání jako šíření signálu (tv ≈ ts). WAN – rozlehlá síť S růstem geografického dosahu sítí připojováním uživatelů v různých městech nebo státech přerůstá síť LAN a MAN do sítě WAN (Wide Area Network). Sítě WAN jsou tedy obecně rozlehlé a mohou propojovat obrovské množství uživatelů na rozloze do asi 1000km. V tomto ohledu existuje i pojem GAN (global area network), taková globální síť pak vlastně propojuje jednotlivé WAN sítě. Veřejnou globální sítí je např. internet. Doba vysílání je menší než doba šíření (tv < ts).

Kromě výše uvedených existují i další pojmy – např. CAN (campus area network). Toto dělení obecně nemá žádné přesné hranice a jednotlivé sítě se tak překrývají. Další dělení počítačových sítí: Podle způsobu uchování dat a roli jednotlivých stanic v síti můžeme sítě dělit do dvou skupin: Peer-to-peer – (rovný s rovným) – jednotlivé stanice (počítače) v síti jsou co do úlohy rovnocenné. Chovají se tedy obecně i jako klient i jako server. Prostředky mohou jak nabízet, tak k nim přistupovat. Používá se hlavně u menších sítí kvůli svojí jednoduchosti. Client-server – role jednotlivých stanic jsou jasně vymezeny. Existují tedy dva typy stanic. Server (jeden nebo více) nabízí v síti svoje služby a klienti těchto služeb využívají. Server je tedy počítač na kterém je zpravidla nainstalován síťový serverový OS. Jeden fyzický server (bývá zpravidla vyhrazený – dedicated) může v sítí hrát více rolí (file-server, aplikační server, www server, …) Další pojmy z oblasti počítačových sítí: Protokol - množina pravidel k řízené komunikace mezi jednotlivými uzly v síti. Definuje syntaxi i sémantiku předávaných zpráv. Určuje pravidla komunikace a akce, které se provádějí. Protokol většinou zahrnuje a řeší navázání spojení, adresaci, způsob přenosu dat, zpracování chyb, přidělování prostředků a další. Paket – základní přenosová jednotka v sítích. Obecně se v různých fázích komunikace a přenosu jmenuje jinak (pakety, rámce, datagramy, …). Skládá se z dat a metadat. Obsahuje záhlaví vlastní informace určené k přenosu a případně zápatí. intranet – vnitrní zpravidla menší sít typu LAN nebo MAN. Intranet je spravován jednou entitou např. nějakou organizací. internet – spravován více částečně nezávislými subjekty. Základem Internetu je směrování a adresování s využitím protokolu rodiny TCP/IP. Internet je decentralizovaný a distribuovaný.

K čemu slouží počítačová síť? Společnosti si instalují počítačové sítě především proto, aby mohly sdílet zdroje a aby umožnily přímou komunikaci. Zdroje zahrnují data, aplikace a periferní zařízení. Periferním zařízením je například externí disketová mechanika, tiskárna nebo modem. Přímá komunikace zahrnuje posílání zpráv, odpovídání na zprávy nebo e-mail. Tiskárny a další periferie Před nástupem sítí bylo potřeba mít svou vlastní tiskárnu, ploter a další periferní zařízení. Než vznikly sítě, jedinou možností, jak sdílet tiskárnu, bylo střídat se u počítače, ke kterému byla tato tiskárna připojena. Sítě nyní umožňují, aby data i periferie sdílelo současně několik lidí. Pokud velký počet lidí potřebuje používat tiskárnu, mohou všichni používat tiskárnu, která je zapojena do sítě. Aplikace Pomocí sítí je možné sjednotit používání aplikací, jako například textového procesoru, a zajistit tak, že všichni pracovníci zapojení do sítě budou používat stejnou aplikaci a její verzi.

Topologie sítí Všechny návrhy sítě vycházejí ze tří základních topologií: Sběrnicová topologie (BUS)

Sběrnicová topologie je také známa jako lineární sběrnice. Jde o nejjednodušší způsob zapojení počítačů do sítě. Skládá se z jediného kabelu nazývaného hlavní kabel (také páteř nebo segment), který v jedné řadě propojuje všechny počítače v síti. Komunikace ve sběrnicové topologii Počítače v síti se sběrnicovou topologií komunikují tak, že adresují data konkrétnímu počítači a posílají tato data po kabelu ve formě elektrických signálů. Abyste pochopili, jak počítače ve sběrnicové topologii komunikují, musíte se seznámit se třemi pojmy: • posílání signálu • vracející se signál • terminátor Posílání signálu Data v síti ve formě elektrických signálů jsou posílána všem počítačům v síti, nicméně informaci přijme pouze ten počítač, jehož adresa odpovídá adrese zakódované v počátečním signálu. V daný okamžik může zprávy odesílat vždy pouze jeden počítač. Protože ve sběrnicové síti může v daném okamžiku data posílat vždy pouze jeden počítač, závisí výkon sítě na počtu počítačů připojených ke sběrnici. Čím více počítačů je ke sběrnici připojených, tím více počítačů bude čekat, aby mohly poslat data po sběrnici, a tím bude síť pomalejší. Velikost zpomalení sítě nesouvisí pouze s počtem počítačů v síti. Závisí na mnoha faktorech, včetně: • možností hardwarového vybavení počítačů v síti; • počtu přenosů dat počítači v síti; • druhů aplikací používaných v síti; • typů kabelu používaných v síti; • vzdálenost mezi počítači v síti. Sběrnicová topologie je pasivní topologií. Počítače ve sběrnicové síti pouze poslouchají, zda jsou v síti posílána nějaká data. Neodpovídají na přesun dat z jednoho počítače na druhý. Pokud jeden počítač selže, neovlivní to zbytek sítě. V aktivní topologii počítače obnovují signály a přesunují data dále po síti. Vracející se signál Protože data, neboli elektrický signál, jsou posílána po celé síti, cestují z jednoho konce kabelu na druhý. Kdyby mohl signál pokračovat bez přerušení, neustále by se vracel tam a zpět podél kabelu a zabránil by tak ostatním počítačům v odesílání jejich signálů. Proto je potřeba signál, co měl možnost dosáhnout cílové adresy, zastavit. Terminátor Aby se zastavilo vracení signálu, umístí se na oba konce kabelu terminátor, který pohlcuje volné signály. Pohlcování vyčistí kabel tak, aby mohly data posílat i další počítače. Všechny konce kabelu v síti musí být do něčeho zapojeny. Jakýkoliv volný konec kabelu – konec, který není do ničeho zapojen – musí být zakončen tak, aby se předcházelo vracení signálu.

Přerušení komunikace v síti V případě, že je kabel fyzicky rozříznut na dvě části nebo se jeden konec odpojí, dojde k přerušení kabelu. V každém případě nebude mít jeden nebo více konců terminátor a signál se bude vracet. Následkem toho se přeruší činnost v síti. Rozšíření sítě LAN S růstem plochy, na které je síť umístěna, musí růst i samostatná síť LAN. Kabely ve sběrnicové topologii je možné prodlužovat jedním ze dvou následujících způsobů. • Pomocí dílu zvaného „I-konektor“ je možné spojit dva kabely a získat tak delší kabel. Konektory „I“ však zeslabují signál a měli by se používat pouze v omezeném počtu. Je mnohem lepší koupit jeden souvislý delší kabel než spojovat několik menších pomocí konektorů. Ve skutečnosti může použití příliš mnoha konektorů zabránit správnému příjmu signálu. • Pro spojení dvou kabelů je možné použít zařízení zvané opakovač (repeater). Opakovač ve skutečnosti signál před jeho odesláním zesílí. Opakovač je lepší než konektor nebo jeden delší kabel, protože umožňuje přenášení a příjem signálu na ještě větší vzdálenosti. Hvězdicová topologie (STAR)

Ve hvězdicové topologii jsou počítače propojeny pomocí kabelových segmentů k centrálnímu prvku sítě, nazývanému např. rozbočovač (HUB). Signály se přenáší z vysílacího počítače přes rozbočovače do všech počítačů v síti. Tato topologie pochází z počátků používání výpočetní techniky, kdy bývaly počítače připojeny k centrálnímu počítači mainframe. Mezi každými dvěma stanicemi musí existovat jen jedna cesta! Hvězdicová topologie nabízí centralizované zdroje a správu. Protože jsou však všechny počítače připojeny k centrálnímu bodu, vyžaduje tato topologie při instalaci velké sítě velké množství kabelů. Selhání hubu ve hvězdicové topologii způsobí „spadnutí“ sítě u stanic k němu připojených. Je proto vhodné ho chránit před výpadkem el. proudu zdrojem UPS. Pokud ve hvězdicové síti selže jeden počítač nebo kabel, který ho připojuje k rozbočovači, pouze tento nefunkční počítač nebude moci posílat nebo přijímat data ze sítě. Zbývající část sítě bude i nadále fungovat normálně.

Kruhová (Prstencová) topologie (RING)

Prstencová topologie propojuje počítače pomocí kabelu v jediném okruhu. Neexistují žádné zakončené konce. Signál postupuje po smyčce v jednom směru a prochází všemi počítači. Na rozdíl od pasivní sběrnicové topologie funguje každý počítač jako opakovač, tzn. že zesiluje signál a posílá ho do dalšího počítače. Protože signál prochází všemi počítači, může mít selhání jednoho počítače dopad na celou síť. Předávání tokenu (?známky) Jeden způsob přenosu dat po kruhu se nazývá předávání tokenu (token passing). Token je zvláštní typ paketu, který se posílá z jednoho počítače na druhý, dokud se nedostane do počítače, který má data k odeslání. Vysílající počítač token pozmění, přiřadí datům elektronickou adresu a pošle ji dál po okruhu. Data procházejí všemi počítači, dokud nenaleznou počítač s adresou, která odpovídá jim přiřazené adrese. Přijímací počítač vrátí vysílacímu počítači zprávu, že data byla přijata. Po ověření vytvoří vysílací počítač nový token a uvolní jej do sítě. Případně je za uvolňování a správu tokenů zodpovědný jeden konkrétní počítač. Další možnosti topologie sítě: Neomezená/kombinované topologie Segmenty sítě jsou zapojeny libovolně mezi sebou nebo vytváří např. stromovou strukturu. Obecně se nemusí jednat o samostatné počítače, ale o navzájem propojené sítě. Například Internet.

Varianty hlavních topologií Pokud jsou počítače zapojeny v řadě za sebou podél jediného kabelu (segmentu), nazývá se tato topologie sběrnicová. Pokud jsou počítače zapojeny ke kabelovým segmentům, které vycházejí z jediného bodu neboli rozbočovače, nazývá se tato topologie hvězdicová. Pokud jsou počítače zapojeny ke kabelu, který tvoří smyčku, nazývá se tato topologie prstencová. Zatímco tyto tři základní topologie jsou samy o sobě jednoduché, v praxi používané varianty často kombinují vlastnosti více než jedné topologie a mohou být složité. Volba topologie Topologie Výhody Sběrnicová Ekonomické využití kabelu. Média nejsou drahá a snadno se s nimi pracuje. Jednoduchá, spolehlivá. Snadno se rozšiřuje. Prstencová Rovnocenný přístup pro všechny počítače. Vyvážený výkon i při velkém počtu uživatelů. Hvězdicová Snadná modifikace a přidávání nových počítačů. Centrální monitorování a správa. Selhání jednoho počítače neovlivní zbytek sítě.

Nevýhody Síť může při velkém provozu zpomalit. Problémy se obtížně izolují. Porušení kabelu může ovlivnit mnoho uživatelů. Selhání jednoho počítače může mít dopad na zbytek sítě. Problémy se obtížně izolují. Rekonfigurace sítě přeruší její provoz. Pokud selže centrální prvek, selže celá síť.

Způsoby přenosů a komunikace v počítačových sítích: -

-

synchronní přenos – přenášený rámec je rozdělen na sloty a každá probíhající komunikace si obsadí jeden nebo více slotů, tím je zajištěn stálý tok dat (zvuk, video, telefony, …) asynchronní přenos – typické pro protokol ATM (asynchronous transfer mode). Jednotlivé pakety – zde buňky (cells) jsou malé a můžeme zajistit že každá n-tá buňka bude patřit konkrétní aplikaci paketový přenos – nejpoužívanější způsob přenosů v datových sítích. Pakety různých délek přenáší data. Využití přenosové šířky pásma je nejlepší, ale nezajistí se garantovaná šířka pro jednu aplikaci

-

spolehlivý vs. nespolehlivý přenos – u nespolehlivého přenosu, který je obecně rychlejší se při zjištění chyby nic neřeší a data se prostě zahodí. Spolehlivý přenos oproti tomu může chyby detekovat a žádat přímo o přeposlání dat nebo dokonce chyby opravovat.

-

spojovaný vs. nespojovaný přenos – při spojované komunikaci, která je obdobou např. telefonních hovorů je nejprve provedeno spojení s cílovou stanicí. Ta se ozve, že je připravena přijímat data a pak teprve začne vysílání. Všechny data se pak přenášejí jednou už vytyčenou cestou. Při nespojovaném přenosu začne stanice prostě vysílat a přenos a cesta se řeší až během cesty dat.

Aplikace výpočetní techniky A – TE2BP_AVT2

5. Typy počítačových sítí Počítačové sítě se dají rozdělit na několik základních skupin, podle použité technologie: • ArcNet • Token-ring • 100VG-AnyLAN • FDDI • ATM • Ethernet

ArcNet

Zkrácení slovního spojení „Attached Resource Computer Network“ (počítačová síť s propojenými prostředky). Jedná se o počítačovou síť vyvinutou společností Datapoint Corporation roku 1977, která umožňuje propojit širokou škálu osobních počítačů a pracovních stanic. Maximální počet je 255. Přenosovým médiem je koaxiální kabel RG-62 A/U s impedancí 93 ohmů. ArcNet ale lze provozovat i na kroucené dvojlince nebo optickém kabelu. S použitím koaxiálního kabelu je maximální délka kabelu od pracovní stanice k HUBu 610 metrů. Uvedená síť využívá deterministickou přístupovou metodu založenou na předávání tokenu a má přenosovou rychlost 2,5 Mbps. Novější verze ArcNet Plus podporuje přenosovou rychlost až 20 Mbps. Maximální průměr sítě je 6,5 km. Fyzické zapojení je hvězda, ale logická komunikace je kruh.

Token-ring

Tato síť byla v roce 1984 představena společností IBM, jako součást řešení propojitelnosti všech tříd IBM počítačů. -1-

Aplikace výpočetní techniky A – TE2BP_AVT2

Jedná se o síť s kruhovou topologií, využívá se zde přístupová metoda založená na předávání tokenu. Síť pracuje rychlostí 4 Mbps nebo 16 Mbps. Ačkoli je založena na kruhové topologii, síť Token-ring používá hvězdicové skupiny až osmi pracovních stanic napojených na kabelový koncentrátor (MAU – Multistation Access Unit) který je napojen na hlavní kruh. Maximální počet stanic u této sítě je až 260 na jeden koncentrátor. Jako přenosové médium se používá stíněná nebo nestíněná kroucená dvojlinka a optický kabel. Maximální délka kabelového segmentu je 45 – 200 metrů, podle typu použitého kabelu. Na podobném principu pracuje i síť Token-Bus. Jedná se vlastně o virtuální okruh na koaxiálním kabelu.

100VG-AnyLAN

Jedná se vlastně o jedno z pokračování a rozšíření klasického Ethernetu (viz. níže). Tedy konkurenční možnost vývoje k Fast Ethernetu. Zatímco Fast Ethernet zachovává přístupovou metodu CSMA/CD (kolizní). 100VG AnyLAN představilo novou metodu. Jde o síť od firmy Hewlett-Packard. Rychlost této sítě je minimálně 100 Mbps. Maximální průměr sítě je 7,7 km. Maximální počet stanic není omezen, záleží na počtu HUBů. Médiem je kroucená dvojlinka a optický kabel. Je zde použita bezkolizní deterministická přístupová metoda (Demand Priority), umožňující dvě úrovně priority (nízkou a vysokou). O požadavku na vysílání rozhoduje centrální prvek (hub). Síť tak mnohem lépe dokáže využít své přenosové kapacity než Ethernet. Navíc může přenášet z důvodů kompatibility jak klasické Ethernetové rámce, tak i rámce Token-Ringu. Ačkoliv je koncepčně síť lépe řešená než Fast Ethernet na trhu zvítězil právě on. Používají se zde jako rozbočovače HUBy. Síť lze rozšiřovat připojováním podřízených HUBů na centrální HUB. Na 7,7 km je jeden rozbočovač. Za každý druhý rozbočovač se musí odečíst 1,1 km.

FDDI

Zkratka slovního spojení „Fiber Distributed Data Interface“ (optické rozhraní pro distribuovaná data). Byla vytvořena roku 1986 a byla určena pro výkonné a nákladné počítače, kterým nedostačovala šířka pásma ve stávajících architekturách a pro páteřní sítě. Rychlost přenosu je 100 Mbps používající dvojitou protisměrnou kruhovou topologii, podporující až 500 počítačů. Jeden kruh se označuje jako primární a druhý jako sekundární. Provoz většinou probíhá pouze v primárním kruhu. Pokud dojde k selhání primárního prstence, FDDI -2-

Aplikace výpočetní techniky A – TE2BP_AVT2

automaticky překonfiguruje síť tak, aby data probíhala v druhém kruhu, a to v opačném směru. Díky této redundanci je zajištěna vysoká spolehlivost sítě. Jako přístupovou metodu používá předávání tokenu. Sítě FDDI jsou vhodné pro systémy, které požadují přenos velkých objemů informací, jako je například zpracování grafiky, animací atd. Síť FDDI používá jako médium optický kabel (vlákno). Celková délka kabelu nesmí být větší než 100 km, takže není určena pro používání v technologiích WAN. Po každých přibližně 2 km se musí použít opakovač. Jiná varianta se nazývá CDDI. Jako médium se používá kroucená dvojlinka. Použitím měděného vodiče se však výrazně omezí možnosti přenášení dat na dálku. Dnes opět považována „díky“ Ethernetu za nadbytečnou.

ATM ATM je spojově orientovaný protokol (na začátku spojení je vytvořena virtuální cesta) s rychlostmi 25Mb/s, 155Mb/s a 622Mb/s. Spojení je jednosměrné, ale mohou se vytvořit současně 2 spojení, které pak vytvoří obousměrnou komunikaci. ATM - Asynchronous Transfer Mode. Název asynchronní je odvozen od nepravidelného výskytu buněk (cell – na rozdíl od paketů) s informacemi od jistého uživatele. Technologie muže přenášet všechny druhy informací (zvuk, data, obraz,...) po LAN i WAN. Umožňuje integrovat stávající komunikační prostředky. Technologie ATM, neboli také Cell Relay je architektura navržená pro vysokorychlostní přepínací (switching) sítě. ATM je učeno pro přenos videa, zvuku, sítových multimediálních aplikací a videokonferencí. Rychlá a kvalitní síť vhodná i pro izochronní spojení v reálném čase (zvuk, video, …). Je vlivem speciálního HW poměrně nákladná a v praxi ji nahrazují rychlejší varianty Ethernetu.

Ethernet Přes 80 % zesíťovaných počítačů (pozn. zdroj neznámý) je připojeno pomocí Ethernetu. Ehernet byl vyvinut firmou Xerox v roce 1976. Ethernet používá přístupovou metodu CSMA/CD. Má svůj typ rámců. Původně používal sběrnicovou topologii a umožňoval připojit na hlavní segmenty až 1.024 počítačů a pracovních stanic. Jednotlivé stanice jsou propojeny pomocí koaxiálního kabelu, optickým kabelem či kroucenou dvojlinkou. U Ethernetu je povinná mezirámcová mezera. Dnes rozdělujeme několik typů Ethernetu jako 10BASE5, 10BASE2 atd. Více informací o Ethernetu získáte v kapitole Ethernet. Technologie sítí Ethernet byla vyvinuta už začátkem 70. let ve vývojových laboratořích firmy Xerox. Úkolem vědců, kteří pracovali ve výzkumném středisku PARC (Palo Alto Research Center) bylo propojit mezi sebou pracovní stanice Alto, které byly také ve středisku vyvíjeny. V čele týmu stál pan Robert Metcalfe, který měl 22. května 1973 odevzdat zprávu o průběhu prací a v ní potřeboval nově vznikající přenosovou technologii vhodně pojmenovat. Protože mu základní principy silně připomínaly myšlenku étheru (univerzální všeprostupující hmotná substance, díky níž se elektromagnetické vlnění může šířit úplně všude) pojmenoval ji Ethernet. První verze Ethernetu, tak jak ji koncipoval pan Metcalfe a jeho spolupracovníci, pracovala s přenosovou rychlostí 2,94 Mbps, používala koaxiální kabel o impedanci 70 ohmů dlouhý až 1 km a od pozdějších technologických nástupců Ethernet se lišila i v mnoha dalších aspektech. Důležité však bylo, že již v polovině sedmdesátých let, kdy tato ranná verze vznikla, se ukázala být velmi životaschopnou a atraktivní. Dokonce natolik, že přilákala pozornost dalších dvou firem, které se kolem roku 1979 zapojily do vývojových prací. Byly to firmy DEC a Intel. Nová vylepšená verze, která vznikla díky jejich úsilí v roce 1980 byla označována jako DIX (DEC, Intel, Xerox) Ethernet. Pro další vývoj Ethernetu bylo velmi důležité, že firmy DEC, Intel a Xerox se rozhodly neponechat si Ethernet pouze jako své proprietární řešení, ale naopak předaly jeho specifikace a nechaly jej standardizovat. Volba standardizačního orgánu, který by se mohl také starat o další vývoj Ethernetu, padla vcelku jednoznačně na společnost IEEE (Institute of Electrical and Electronic Engineers). Firmy DEC, Intel a Xerox předložily návrh specifikací Ethernetu pracovní -3-

Aplikace výpočetní techniky A – TE2BP_AVT2

skupině IEEE 802 společnosti IEEE (konkrétně podskupině 802.3, která byla pro práci na Ethernetu záhy ustanovena). Reakce IEEE na předložený návrh byla pozitivní a předložené specifikace se posléze staly standardem IEEE – bohužel s jistými drobnými věcnými změnami, které nebyly tak úplně zanedbatelné a které odrážely poněkud odlišné představy a postoje lidí podílejících se na standardizaci Ethernetu v rámci IEEE. Původní autoři tyto odlišnosti do značné míry zapracovali do nové verze DIX Ethernetu označované jako Ethernet II. Touto úpravou ovšem původní vývojová větev Ethernetu skončila a DIX Ethernet se již dále nevyvíjel. Nebylo by to ostatně ani v intencích autorů, kteří záměrně předali další vývoj do rukou IEEE. První standard Ethernetu vypracovaný organizací IEEE byl publikován v roce 1985 pod označením „IEEE 802.3 Carrier Sense Multiple Access with Collision Detection (CSMA/CD) Access Method and Physical Layer Specification“. Zajímavostí jistě je, že samotné jméno „Ethernet“ si jako svou značku (tzv. trademark) včas zaregistrovala firma Xerox. Z těchto příčin verze Ethernetu pocházející od IEEE formálně vůbec nenesou jméno Ethernet. Další vývoj Ethernetu se již odehrával výhradně na půdě organizace IEEE. Nikoli ale v tom smyslu, že by vlastní technická řešení byla vyvíjena právě zde – nové varianty, nová technická řešení apod. byla vyvíjena nejrůznějšími institucemi a firmami, které to z nějakého důvodu považovaly za účelné. Jakmile ale jejich řešení dospělo do stadia schopného standardizace, přicházeli s ním na půdu IEEE a teprve zde se rozhodovalo o akceptování a následné standardizaci. Tímto způsobem postupně vznikla celá řada standardů Ethernetu majících různé parametry, různá přenosová média a různé způsoby provozu. Kromě organizace IEEE se normalizací datové komunikace zabývá i mezinárodní normalizační úřad ISO (International Standards Organization), který vypracoval takzvaný referenční model OSI (Reference Model for Open System Interconection) – viz níže. Jeho základem je rozdělení všech činností při výměně dat do sedmi částí – vrstev realizovaných technickými nebo programovými prostředky. Každá z vrstev zajišťuje funkce pro vyšší vrstvu a využívá služeb nižší vrstvy. Mezi jednotlivými vrstvami jsou (formou standardů a doporučení) definována rozhraní (mezivrstvové protokoly) a mezi prvky stejné vrstvy jsou definována pravidla komunikace (vrstvové protokoly). Dnes je Ethernet standardizován i normou ISO 8802/3. Technologie 10BASE5 Tento typ Ethernetu používá jako přenosové médium koaxiální kabel o impedanci 50 ohmů a průměru 0,4 inch (asi 10 mm). Někdy je tato technologie též nazývána Thick Ethernet podle poměrně velké tloušťky použitého kabelu. Jedná se o poměrně tuhý kabel se čtyřnásobným opletením, díky kterému má vysokou odolnost proti rušení. Na vnějším plášti (vnější plášť kabelu měl většinou žlutou barvu – odtud pochází také označení Yellow Cable) jsou vyznačeny tečkou body v rozestupech 2,5 m, kam je možné připojit zařízení zvané transiever. Ten se připojuje pomocí zvláštních konektorů, které se přišroubují na označené místo na kabelu, kde se konektor jednou špičkou zapíchne až do středního vodiče a druhou do opletení. Tento způsob připojení umožňuje zapojovat stanice bez přerušení kabelu, což přináší vyšší spolehlivost a menší ztráty. Transiever obsahuje galvanicky oddělené obvody přijímače a vysílače a detektor kolize. Na svém výstupu má rozhraní AUI (Atachement Interface Unit), které je fyzicky realizováno 15-ti pinovým konektorem typu Canon. Vlastní stanice je pak připojena tzv. AUI kabelem, který je tvořen dílčími symetrickými dvojicemi vodičů o impedanci 78 ohmů a propojuje transiever a síťovou kartu Ethernet umístěnou v počítači. Délka tohoto kabelu může být až 50m. Celá síť má sběrnicovou topologii, sběrnice tvořená kabelem tlustého Ethernetu se nazývala segment. Maximální délka jednoho segmentu je 500m a maximální počet stanic na jednom segmentu je 100. Každý segment musí být na obou koncích terminován pomocí rezistorů o stejném odporu jako je charakteristická impedance kabelu (tj. 50 ohmů), aby se zabránilo odrazům signálu na konci sběrnice, které by interferencí rušily další vysílaní. Segmenty je možno spojovat pomocí aktivních prvků – opakovačů (repeater). Segmenty spojené opakovačem se pak chovají jako jeden segment a signál vyslaný z libovolné stanice se -4-

Aplikace výpočetní techniky A – TE2BP_AVT2

rozšíří po všech spojených segmentech, takto spojené segmenty se také někdy nazývají kolizní doména. Síť složená ze segmentů propojených opakovači může mít pouze stromovou topologii. Pro spojování segmentů platí ještě další pravidlo, které limituje maximální dobu šíření signálu médiem. Dvě stanice spolu mohou komunikovat maximálně přes 4 repeatery tj. přes 5 segmentů, ze kterých pouze 3 mohou být obsazeny stanicemi (pravidlo 5-4-3). Zapojíme-li síť tak, že využijeme všechny maximální délky kabelů, tak jak tento standard dovoluje, lze spojit počítače až na vzdálenost 2.800m. Technologie 10BASE2 Tato technologie bývá také někdy nazývána Thin Ethernet, protože používá kabel o polovičním průměru než Thick Ethernet. Tato technologie sítě Ethernet, která se velmi rozšířila a ještě dnes ji lze nalézt v některých institucích, odstraňuje hlavní nevýhodu standardu 10BASE5 – vysokou cenu kabelu a jeho nevhodné mechanické vlastnosti, které zapříčiňují komplikovanou a nákladnou instalaci. Důvodem vysoké ceny i mechanických vlastností tlustého kabelu jsou dobré elektrické vlastnosti kabelu: vysoká odolnost vůči rušení, velká rychlost šíření signálu atd. Počítačové sítě se ale běžně vyskytují v prostředích s malým rušením, kde tyto přednosti nejsou využity. Technologie 10BASE2, která je dnes standardizována normou IEEE 802.3 používá jako přenosové médium levnější koaxiální kabel o průměru 0,2“ (asi 5 mm), vnitřní žíla má průměr 0,89 mm a stínění je na průměru 2,95 mm a impedanci 50 ohmů. Používá opět sběrnicovou topologii, přenosová rychlost je 10 Mbps, maximální délka segmentu je 185 m a minimální vzdálenost mezi stanicemi je 0,5m. Maximální počet stanic na jednom segmentu je 30. Pro spojování segmentů platí stejné pravidlo jako u standardu 10BASE5, maximální vzdálenost, kterou lze pomocí takto překlenout, je 1555 m. Jako přístupová metoda ke sdílenému mediu je opět použita CSMA/CD. Připojení stanic ke kabelu lze provést několika způsoby: • Pomocí konektoru typu BNC-T – kabel se v místě připojení stanice přeruší, opatří konektory BNC a kabel se opět spojí konektorem T, který se třetím koncem připojí přímo do síťové karty počítače. Nevýhodou tohoto způsobu je, že kabel je nutno vést ke každé stanici a případě náhodného rozpojení či jiné poruchy přestane fungovat celý segment sítě. Výhodou je naopak levná instalace takovéto sítě. • Další možností je využití tzv. EAD kabelů a EAD zásuvek. V principu se jedná o smyčku, která prodlouží segment a připojí stanici. V případě nahodilého vytažení kabelu zásuvka segment automaticky propojí a zbytek sítě funguje bez problému dále. • Poslední možností je využití transieverů podobně jako u standardu 10BASE5, tato metoda je ale nejnákladnější. Technologie 10BASE-T Jedná se opět o síť o rychlosti 10 mbps. Zde se ale využívá twistovaných vodičů. Maximální délka kabelového segmentu je 100m. Od každé stanice v síti vede samostatný kabel k centrálnímu prvku (hub, popř. switch apod.). Při výpadku jedné stanice tedy síť dále funguje bez problémů, ale při výpadku hubu dojde k úplnému „spadnutí“ sítě. Kabeláž využívá zásuvek RJ-45. V každém kabelu jsou 4páry kroucených vodičů zapojených podle standardu TIA/EIA 568. Použití twistu umožnilo další rozšiřování a vznik nových technologií jako přepínaný ethernet a další zvyšování rychlostí. Fast Ethernet Rychlost zvýšena na 100mbps díky využití lepší kabeláže. Standard CSMA/CD zůstává zachován. 100Base-TX – 2 páry UTP nebo STP cat5 100Base-FX – optický kabel

-5-

Aplikace výpočetní techniky A – TE2BP_AVT2

Další rozvoj Ethernetu přinesl vyšší rychlosti 1Gb, 10Gb. Hlavně a původně navrhovaný pouze pro optická vedení, ale později doplněn i o varianty pro kroucenou dvoulinku. CSMA/CD CSMA/CD Carrier Sense Multiply Access with collision detection je kolizní protokol. Jedná se o přístupovou metodu, která určuje přístup jednotlivých uzlů k přenosovému médiu. Jednotlivé stanice naslouchají na médiu a chtějí-li vysílat cekají až je volno. Jakmile je volno stanice začne vysílat (a zároveň naslouchá). Začne-li ale vysílat více stanic současně je detekována kolize kdy jsou data poškozena/neplatná. V tu chvíli přestanou stanice vysílat, odmlčí se po náhodnou dobu a pak opakuji pokus. (max. 16 pokusu, pak ohlásí chybu výše). S přibývajícími stanicemi a zvyšující se komunikaci a v závislosti na velikosti rámců dochází k nárůstu kolizí (vetší režie, nižší přenosová rychlost). U koax. kabelu je kolize detekována zvýšeným napětím, u Twistu tím, že na přípojce jsou data v obou párech.

Model ISO/OSI Model ISO/OSI je referenční komunikační model označený zkratkou slovního spojení „International Standards Organization / Open Systen Interconnection“ (Mezinárodní organizace pro normalizaci / propojení otevřených systémů). Jedná se o doporučený model definovaný organizací ISO v roce 1983, který rozděluje vzájemnou komunikaci mezi počítači do sedmi souvisejících vrstev. Úkolem každé vrstvy je poskytovat služby následující vyšší vrstvě a nezatěžovat vyšší vrstvu detaily o tom jak je služba ve skutečnosti realizována. Než se data přesunou z jedné vrstvy do druhé, rozdělí se do paketů. V každé vrstvě se pak k paketu přidávají další doplňkové informace (formátování, adresa), které jsou nezbytné pro úspěšný přenos po síti. Uvedený model obsahuje následující vrstvy (každá vyšší vrstva využívá funkce vrstvy nižší.)

7. Aplikační vrstva Je to v modelu vrstva nejvyšší. Definuje způsob, jakým komunikují se sítí aplikace, například databázové systémy, elektronická pošta nebo programy pro emulaci terminálů. Jedná se o programy nebo aplikační protokoly které i běžný uživatel PC využívá. 6. Prezentační vrstva Specifikuje způsob, jakým jsou data formátována, prezentována, transformována a kódována. Řeší například háčky a čárky, CRC, kompresi a dekompresi, šifrování dat. 5. Relační vrstva Koordinuje komunikace a udržuje relaci tak dlouho, dokud je potřebná. Dále zajišťuje zabezpečovací, přihlašování a správní funkce. 4. Transportní vrstva Definuje protokoly pro strukturované zprávy a zabezpečuje bezchybnost přenosu (provádí některé chybové kontroly). Řeší například rozdělení souboru na pakety a potvrzování.

-6-

Aplikace výpočetní techniky A – TE2BP_AVT2

3. Síťová vrstva Definuje protokoly pro směrování dat, jejichž prostřednictvím je zajištěn přenos informací do požadovaného cílového uzlu. V lokální síti vůbec nemusí být pokud se nepoužívá směrování. 2. Linková vrstva Zajišťuje integritu toku dat z jednoho uzlu sítě na druhý. V rámci této činnosti je prováděna synchronizace bloků dat a řízení jejich toku. 1. Fyzická vrstva Definuje prostředky pro komunikaci s přenosovým médiem a s technickými prostředky rozhraní. Dále definuje fyzické, elektrické, mechanické a funkční parametry týkající se fyzického propojení jednotlivých zařízení.

Sítě TCP/IP Protokoly TCP/IP Na následujícím obrázku vidíme celkovou strukturu protokolů TCP/IP.

Vrstva síťového rozhraní • Jsou na ní definovány konkrétní technologie použité v síti. TCP/IP se může provozovat nejen v Ethernetu ale prakticky v jakémkoliv typu sítě. Tato vrstva je přímo hardwarově závislá. Na této vrstvě je adresace počítačů v síti závislá na použité technologii (Ethernet – MAC adresa – linková adresa) Síťová vrstva • IP – Internet Protocol Nejzákladnější protokol, neobsahuje potvrzování (počítač neví jestli data které vyslal, přijmul vzdálený počítač). Zabezpečuje správné doručování (pouze detekce chyb v hlavičce) dat k jednotlivým počítačům v síti. Zajišťuje jejich adresaci – IP adresy • ARP – Address Resolution Protocol Převádí 32 bitovou IP adresu na 48 bitovou MAC adresu. • RARP – Reverse Address Resolution Protocol Naopak převádí MAC adresu na IP adresu. Tento protokol používají bezdiskové pracovní stanice, které neznají svojí IP adresu. • ICMP – Internet Control Message Protocol Používá se k signalizaci chyb a různých nestandardních situací (ale pouze potřebám signalizace, ICMP sám nezajišťuje jejich nápravu). -7-

Aplikace výpočetní techniky A – TE2BP_AVT2

Transportní vrsta • TCP/UDP Musíme zavést další rozdělení – port. Na jednom počítači lze provozovat několik programů, které poskytují své služby. Aby se rozlišilo na kterou službu program přistupuje musí být nějak rozlišeny. A to takzvaným portem. Například služba www serveru HTTP má standardně port 80 atd. Maximálně může být najednou spuštěno 65 tisíc portů (programů). SOCKET = IP adresa + port. • TCP – Transmission Control Protocol Je potvrzovaný - spolehlivý. TCP vytváří takzvané virtuální spojení. Toto spojení trvá po dobu než aplikace spojení ukončí. • UDP – User Datagram Protocol Nepotvrzovaný protokol. Od IP se liší jen tím, že má navíc port. Můžeme tak poslat konkrétnímu programu dotaz. Moc se nepoužívá, spíše jen na služební komunikaci. Např. routery když každých 30 sec. hlásí kdo je připojen. Aplikační vrstva Obsahuje protokoly (aplikace), které se už přímo využívají ke komunikaci po síti. • FTP/TFTP – File Transfer Protocol/Trivial FTP Slouží k přenosu souborů mezi počítači spojenými do sítě. TFTP je jednoduší varianta k FTP. • HTTP/HTTPS – Hyper Text Transfer Protocol Slouží k přístupu na www stránky. HTTPS je zabezpečený (šifrovaný) přenos www stránek. • TELNET – Telecommunication Network Vytváří terminálový provoz. Můžeme pracovat se vzdáleným počítačem stejně jako bychom seděli u terminálu bezprostředně k němu připojeném. Protože komunikace probíhá nešifrovaně představuje jeho používání bezpečnostní riziko. Náhradou za TELNET je SSH (Secure Shell) který komunikuje šifrovaně. • POP3 – Post Office Protocol Slouží k přijímání elektronické pošty poštovním klientem. • SMTP – Simple Mail Transfer Protocol Slouží k odesílání elektronické pošty poštovním klientem • RPC/XDR Vzdálené volání procedur. Používá se při požadavku provést výpočet programu na jiném počítači, než kde jsou uložená data.

IP adresa Jestliže chceme v rámci sítě navázat spojení s jiným počítačem, musíme znát jeho IP adresu. IP adresu musí mít každý počítač jinou. Protože jinak by nebylo možné rozlišit s jakým počítačem chceme komunikovat.Jeden počítač může mít i víc IP adres. To pokud má víc síťových adaptérů. IP adresy si nemůžeme jen tak libovolně vymyslet. Přiděluje je mezinárodní autorita pověřená správou IP adres (veřejné IP adresy). V současné době se používá 32 bitová verze IPv4. Protože dovoluje adresování pouze 4 miliard počítačů (teoreticky 4 294 967 296 IP adres), je připravena nová verze IPv6. IPv6 už bude 128 bitová a k její implementaci by mělo dojít v budoucnu (3x1038 adres) IPv4 adresa má velikost 4 byte = 32 bitů. Nejčastěji se zapisuje v desítkové soustavě, kdy jednotlivé byte jsou odděleny tečkou. Každý byte může logicky nabývat hodnot od 0 – 255. Například: 192.44.118.192 Adresa IP se skládá ze dvou částí net – ID (adresa sítě) a host – ID (adresa počítače). Podle toho jak jsou jednotlivé sítě rozlehlé (kolik mají hostů) rozlišujeme tři hlavní třídy IP adres – A, B a C.

-8-

Aplikace výpočetní techniky A – TE2BP_AVT2

Třída A IP adresu třídy A v České republice nikdo nemá. Mají ji hlavně nadnárodní společnosti, vládní organizace USA atp. Dovoluje adresování jen 126 sítí, ale v každé z nich může být až 16 miliónů počítačů. Rozsah hodnot IP adres je: 0.0.0.0 až 127.255.255.255.

Třída B Třída B umožňuje adresovat už 16 tisíc sítí a 65 tisíc počítačů v každé síti. První dva byte je adresa sítě a další dva adresa počítače. V Čechách ji mají významné organizace. Rozsah hodnot ve třídě B je: 128.0.0.0 až do 191.255.255.255.

Třída C IP adresou třídy C dokážeme adresovat až 2 milióny sítí. V každé síti může být 254 počítačů. IP adresa třídy C je v Čechách nejpoužívanější. První tři byte jsou adresou sítě a jeden byte adresou počítače. Rozsah je: 192.0.0.0. až 223.255.255.255

Speciální IP adresy Některé IP adresy jsou vyhrazeny pro speciální účely: • Rozsah od 224.0.0.0 do 239.255.255.255 je zařazen do třídy D. Tato třída je využívána pro multicasting. To znamená pro hromadné vysílání videa nebo audia. • Rozsah od 240.0.0.0 do 247.255.255.255 patří do třídy E. Tyto hodnoty jsou rezervovány pro další použití a pro experimentální účely. • 127.0.0.0 nebo 127.0.0.1 jsou určeny k testovacím účelům. Nazývají se loopback adresy. Tyto adresy používá síťový software. Pošleme-li data na tuto adresu, nebudou vysílána přes žádný ze síťových adaptérů počítače do sítě. Pouze zjistíme zda je funkční software, nezávisle na tom, funguje-li síťový hardware. • Síťové adresy, tj. adresy, jejichž host část obsahuje samé nuly. Tyto adresy jsou využívány IP protokolem ke správnému směrování paketů mezi sítěmi. • Broadcast adresa, 255.255.255.255 je určena všem hostům v dané síti. Používají se k hromadnému rozesílání paketů. -9-

Aplikace výpočetní techniky A – TE2BP_AVT2

Intranet, pokud je síť izolovaná, bez připojení k Internetu, lze použít libovolné IP adresy. Při připojení vnitřní sítě k Internetu by ale mohla nastat situace že budou existovat dvě stejné IP adresy. Této skutečnosti zabraňuje PROXY brána. Proxy brána může sloužit pro libovolnou službu protokolu TCP/IP. Proxy je ve skutečnosti počítač, který je připojen libovolným způsobem k Internetu. Musí mít skutečnou IP adresu aby viděl „ven“ a „zvenku“ byl vidět. Při napsání nějaké www adresy na počítači ve vnitřní síti, prohlížeč odešle tento dotaz na proxy bránu. Ta se dotáže svým jménem na Internetu a poté předá požadavek zpátky počítači. A na okolních počítačích se nastaví adresa vyhrazená pro vnitřní sítě. Rezervované IP pro vnitřní sítě: • Třída A : 10.0.0.0 až 10.255.255.255 • Třída B : 172.16.0.0 až 172.31.0.0 • Třída C : 192.168.0.0 až 192.168.255.0

-10-

6. Síť Internet Historie internetu Historie Internetu sahá několik desítek let zpět do minulosti. Byla to doba studené války mezi Západem a Východem, a tedy i doba různých tajný vojenských projektů. Na straně Američanů se podobnými projekty zabývala společnost RAND, která dostala v šedesátých letech za úkol vyřešit problém, jak by si mohly vyměňovat informace jednotlivé vojenské základny, města a státní úřady po případné nukleární válce. Nebylo možné použít dosavadní principy sítě, jež se zakládaly na jednom uzlu, na který byli napojeni ostatní uživatelé. Kdyby nepřítel zničil právě tento uzel, celá síť by nefungovala. V roce 1964 zveřejnila společnost RAND na svou dobu odvážnou teorii. Navrhla síť, jež neměla žádný centrální uzel – všechny uzly byly totiž rovnocenné. Celá síť byla navržena tak, aby od samého začátku dokázala odolávat kolizím. V případě vyřazení některého uzlu mohla síť fungovat dál a data se přenášela alternativní cestou. Jednalo se o první decentralizovanou prakticky provedenou koncepci počítačové sítě. Koncepce byla rozpracována „na papíře“ a prakticky se projektu chopila společnost ARPA (Advanced Research Projects Agency), která se rozhodla jej financovat. ARPA byla vládní organizace založená právě ministerstvem obrany (Eisenhower). Na podzim roku 1969 byl instalován první uzel sítě a koncem téhož roku již existovaly čtyři uzly. Tato zatím malá síť se podle svého sponzora jmenovala ARPANET. Síť byla spolehlivá a oblíbená. V roce 1971 měl ARPANET 15 uzlů. V roce 1972 jich bylo již 37. V té době se připojovaly především vládní a vojenské organizace a později i univerzity a výzkumná zařízení. Na rozdíl Od původního záměru se ARPANET stal velmi populární sítí zejména mezi vědci a studenty, kteří kromě pracovních úkolů používali síť hlavně pro komunikaci. Během 70. let síť rostla stále poměrně pomalu, ale ARPANET přesáhl hranice Spojených států. Jednalo se již o síť mezinárodní a začalo se jí říkat INTERNET (INTER – mezinárodní, NET – sít‘). V roce 1980 přišel ve švýcarském institutu pro jaderný výzkum CERN Tim Berners-Lee s myšlenkou hypertextu, což mělo usnadnit sdílení a aktualizaci informací mezi výzkumníky. K praktické realizaci a hlavně rozšíření došlo až později. V roce 1984 bylo k Internetu připojeno pouhých 1000 počítačů a ani v několika dalších letech tento počet nestoupá nijak závratně. Důležitý zlom nastává mezi lety 1989 a 1991 kdy CERN již má jeden z největších Internetových serverů a spouští první WWW (world wide web) server (httpd) s využitím hypertextu. Texty, které obsahují odkazy na další dokumenty, které mohou být umístěny na jiném počítači, třeba na druhém konci světa. Díky jednoduchému a intuitivnímu ovládání se tento způsob komunikace rozšířil i za brány CERNu a dnes jej známe právě pod jménem World Wide Web. Zanedlouho byly k dokumentům připojeny i obrázky. Vzhled dokumentů byl přirozenější a umožnil ještě lepší komunikaci. Právě existence www spolu s masovým rozšířením osobních počítačů přilákala na internet miliony nových uživatelů, a tím začal být internet zajímavý i pro podnikatele. V roce 1992 bylo již k Internetu připojeno více než milion počítačů. Rok 1992 zaznamenal také počátek vývoje grafického browseru Mosaic, který byl napsán na půdě NCSA (National Center for Supercomputing Applications). Na konci roku 1993 byla uvedena i verze pro systémy Apple Macintosh a také pro Microsoft Windows. Ruku v ruce s browserem Mosaic vznikla společnost Mosaic Communications, která se později spolu s prohlížečem přejmenovala na Netscape Communications. Na celém světě je odhadováno v roce 1995 na 20 miliónů uživatelů Internetu, v roce 2000 již pak přes 300 miliónů.

Internet v ČR Jako datum připojení ČSFR k internetu se uvádí listopad 1991. Ve VC ČVUT tehdy úspěšně proběhly první pokusy s připojením na internet k uzlu v Linci. Formální připojení ČSFR k internetu se slavnostně uskutečnilo 13. února 1992. Internet byl tedy dostupný v Praze na ČVUT, ale po připojení volaly i ostatní vysoké školy z celé ČSFR. V prosinci 1991 schválilo české ministerstvo školství projekt předložený akademickou obcí a v červnu 1992 uvolnilo 20 miliónů korun pro vybudování páteřní sítě spojující univerzitní města. Na slovenskou část projektu podobně přispělo slovenské ministerstvo školství. Po rozpadu ČSFR se FESNET rozdělil na CESNET a slovenskou část SANET. V listopadu 1992 byly pevnou linkou propojeny Praha a Brno - dva hlavní uzly sítě CESNET - a koncem března 1993 bylo připojeno již 9 měst. I když CESNET byl vybudován jako akademická síť, v reakci na poptávku po připojení se zanedlouho stal i komerčním poskytovatelem. Dnes je jedním z mnoha - i to komentuje obrovskou dynamiku internetu: za 7 let od nuly k rozvinutému konkurenčnímu prostředí.

Co je to internet a co nám poskytuje? Internet nám v současnosti poskytuje mnoho rozličných služeb. Mezi ty dnes nejznámější a nejpoužívanější patří elektronická pošta a World Wide Web (zkráceně WWW nebo web). Elektronickou poštu, zvanou též email, používáme k podobným účelům jako poštu normální. Můžeme pomocí ní zasílat dopisy (zprávy) napsané na počítači jiným uživatelům internetu. Využívání emailu má hned několik výhod. Jednou z těch největších je rychlost doručení. Zprávy posílané elektronickou poštou jsou doručeny většinou během několika minut, maximálně několika hodin (ovšem někdy také několika dnů a někdy není doručení zaručeno vůbec). Další výhodou je snadné udržování pořádku v korespondenci, kterou vedeme. Se zprávami, které posíláme, můžeme adresátovi poslat různé soubory, obrázky, tabulky a jiná data. Služba internetu nazvaná World Wide Web nám umožňuje přístup k mnoha informacím zveřejněným na dokumentech webu. Mezi další služby internetu patří elektronické konference (což jsou „zájmové kluby“ spojující lidi se zájmem o určitou oblast lidské činnosti), News (diskusní skupiny věnované určitým tématům), FTP (nástroj pro distribuci volně šířitelných dat). Tím však výčet internetových služeb nekončí.

Jak se k internetu připojit? Abychom mohli využívat vše, co nám internet nabízí, musíme mít počítač, který je připojen do sítě, a na něm vhodné programové vybavení. Na technickou stránku počítače (hardware), který chceme pro práci s internetem používat, nejsou kladeny přísné požadavky. Pochopitelně, čím lépe vybavený počítač, tím rychlejší bude veškerá naše práce (ne ovšem samotná rychlost připojení). Počítač musí mít také programové vybavení, které s internetem umí navázat spojení. Prostředí Windows NT nebo Windows 95/98 tuto programovou podporu má a obsahuje navíc program pro práci s elektronickou poštou. Pro prohlížení stránek vystavených v síti WWW budeme potřebovat specializovaný program, tzv. prohlížeč (někdy také browser). Mezi dnes nejrozšířenější patří MS Internet Explorer nebo jeho alternativy jako Mozilla Firefox nebo Opera. Připojení do sítě internetu lze realizovat několika způsoby. Modemy jsou zařízení zapojovaná mezi počítač a telefonní linku. Jejich hlavní funkce spočívá v tom, že informace posílané z počítače kódují (převádějí) tak, aby je bylo možno přenášet v telefonní síti, a obráceně: informace, které k počítači přijdou po telefonní lince, upravují tak, aby s nimi mohl počítač pracovat (odborněji řečeno – modemy převádějí informace z digitálního tvaru na analogový a naopak – MODEM – modulátor demodulátor). Modemů se vyrábí mnoho typů. Odlišují se tím, co všechno umějí, svou spolehlivostí a rychlostí. Rychlost se udává v počtech bitů

přenesených za sekundu. Modemy se vyrábějí ve dvou provedeních – interní (přídavná karta, která se zasouvá dovnitř počítače) nebo externí (zařízení, které se připojuje přes příslušný konektor k počítači). Pokud jsme do sítě internet připojeni tímto způsobem, tzv. vytáčenou linkou, používá se telefonní spojení pouze v době, kdy s internetem pracujeme. Dnes se již jedná o pomalé a vytlačované připojení. Dalším způsobem je připojení pomocí pevné linky, kdy je připojení trvalé. Pomocí ADSL (Asymmetric Digital Subscriber Line), pomocí kabelové televize, pomocí bezdrátového wifi připojení atd. Tyto způsoby jsou dnes nejvyužívanější a nabízejí vyšší rychlosti. Zde se většinou platí pevný měsíční poplatek nebo/a případně podle počtu přenesených dat. U některých typů připojení může být zaveden limit přenesených dat nebo jiná omezení. FPU (fair use policy) je metoda kdy po překročení nějakého limitu je vám snížena na určitou dobu rychlost připojení. Tato metoda se zavádí kvůli tomu, že řada linek je sdílených více uživateli. Pokud máme vše, o čem jsme doposud hovořili, musíme si ještě vybrat tzv. poskytovatele připojení (provider). Jsou to firmy, které nám za určitý poplatek umožní vstup do sítě internetu. Měly by nám poskytnout nezbytné programové vybavení, a pokud připojení neprovedou samy, sdělí nám podrobný postup, jak zařídit vše potřebné. Poskytovatelé se liší službami a samozřejmě také cenou. V každém případě bychom toho svého měli vybírat tak, aby přípojné místo bylo v městě, ve kterém budeme s počítačem pracovat. Samotné připojení je provedeno pomocí zařízení (router, AP, cable modem, …) které se připojí k počítači pomocí síťové karty (nebo např. přímo do USB konektoru apod. ). V samotném PC je dále podle konkrétního poskytovatele třeba nastavit parametry připojení. Každý počítač v Internetu musí mít svoji IP adresu. Tu mu přidělí poskytovatel (buď veřejnou nebo soukromou a buď staticky nebo dynamicky). Je-li adresa neveřejná je počítač připojen přes nějakou bránu/proxy server který již má veřejnou. Uživatel tak není přímo viděn z Internetu. Předpokládejme, že jsme splnili vše potřebné, a nyní můžeme vstoupit do světa internetu.

World Wide Web Nejpopulárnější službou internetu je bezesporu WWW. Na webu je vystavena spousta informací z různých oblastí lidské činnosti. Základem www jsou dokumenty psané speciálním jazykem (X)HTML (Hyper Text MarkUp Language), kterým se v tomto prostředí říká stránky. Ty obsahují sdělení ve formě textu, obrázků, ale i multimediálních záznamů, tj. zvuků nebo videoklipů. Od běžných dokumentů se odlišují především tím, že jsou mezi sebou propojeny pomocí odkazů. Odkazy nám umožňují mezi dokumenty vystavenými kdekoliv na webu přecházet. Tomuto provázání se říká hypertext a odkazům hypertextové odkazy. Abychom k vystaveným informacím měli přístup kdykoliv, jsou uloženy na tzv. webových serverech. Jsou to počítače, které pracují neustále a na jejichž discích jsou uloženy stránky jako jednotlivé soubory. Tyto servery na základě požadavků, které jsme zadali, zasílají stránky našemu počítači, a ten je potom zobrazí. Webový http server je aplikace která se po nainstalování a konfiguraci stará o vyřizování žádostí. Svůj www server si může zřídit prakticky kdokoliv. Jedinou podmínkou je veřejná IP adresa.

Jak vypadá adresa stránky? V internetu pracuje mnoho serverů a na nich je uložena spousta různých dokumentů. Abychom našli ten, se kterým chceme právě pracovat, má každá stránka svou jednoznačnou adresu – URL (Uniform Resource Locator). Adresa může vypadat například takto: http://www.ped.muni.cz/wtech/. Je rozdělena do tří základních částí. První částí jsou znaky http:. Tato písmena označují jazyk (protokol – v tomto případě Hyper Text Transfer Protocol), kterým se domlouvá náš počítač se

serverem (slouží pro přenos WWW stránek). Existují i jiné protokoly, např. ftp:, který se používá pro přenos souborů (File Transfer Protocol). Další část je umístěna mezi // a / (v našem případě www.ped.muni.cz) a nazývá se doménová adresa. Určuje server, počítač, na kterém je požadovaná stránka vystavena. V této části adresy bývá několik slov oddělených od sebe tečkou. Doménová adresa tvoří odzadu hierarchickou strukturu. Poslední skupinka znaků označuje zemi, kde se server nachází nebo typ subjektu vlastnící stránky v případě nadnárodních koncovek. V naší adrese se server nachází v České republice. (Pozor. Obecně toto nemusí být pravda – můj počítač nacházející se v ČR může mít i doménovou adresu jiné země !!!). Pro Německo se například používá zkratka de, pro Anglii uk atp. V Nadnárodních doménách jsou servery rozděleny podle oblasti působení, proto se v adresách zahraničních (ale i některých našich) stránek setkáme se zkratkami edu (oblast vzdělávání), gov (vládní instituce), com (komerční firmy) a jinými. Druhá část doménové adresy odzadu určuje organizaci, které server patří. V naší ukázce jde o MU. Pokud jsou před touto částí ještě nějaké zkratky, většinou odpovídají dalším organizačním celkům instituce, které server patří. V naší ukázce je to PdF. S částí URL, která je uvedena za lomítkem, se nesetkáme vždy. Pokud je uvedena, pak určuje jméno a cestu k dokumentu (stránky zapsané na disku serveru). Pokud známe URL stránky, se kterou chceme pracovat, můžeme si ji prohlédnout. Předpokládejme, že máme na prohlížení WWW stránek nainstalován program MS Internet Explorer. Dvojitým kliknutím na ikonu nainstalovaného prohlížeče nastartujeme připojení. Po spuštění programu se objeví jeho okno a v okně se zobrazení nějaká stránka. Pokud nevidíme některou z částí okna (stavový řádek, adresní řádek, panel nástrojů standardní tlačítka), požijeme příslušné příkazy z nabídky Zobrazit.

Systém klient – server Struktura internetu se podobá pavoučí síti, anglicky je také nazývána World Wide Web = celosvětová pavučina. Tato „pavučina“obsahuje dva druhy počítačů – servery a klienty. Servery jsou počítače (systémy), které nesou nějakou informaci nebo poskytují službu v síti internet. Klienty naopak o informace žádají nebo přijímají služby, obvykle je klientem nějaký program běžící na osobním počítači, zpracovávající data poskytovaná serverem. Tento systém je nazýván jednoduše klient – server. Klienti a servery mezi sebou komunikují pomocí tzv. protokolů. Nejčastěji se setkáváme se zkratkou TPC/IP (TCP = Transmission Control Protocol IP= Internet Protocol), což je obecně uváděno jako protokol internetu. další slouží přímo jednotlivým službám internetu. Data jsou přenášena internetem v podobě tzv. paketů, každý paket nese úplnou informaci o místě svého určení, z těchto paketů se pak skládá u klienta například internetová stránka. Pohyb paketů internetem, ale i malými lokálními sítěmi usnadňují různá zařízení, například směrovače (routery). Koncovým zařízením pro připojením k internetu je modem nebo speciální karta (adaptér). Vlastní cestu dat v Internetu zajišťují velké směrovače na základě IP adres a znalosti topologie sítě (tedy kde se který uzel nachází). Obecně existuje více alternativních cest a směrovače na základě svých algoritmů a protokolů vybírají tu „nejvýhodnější“. Data tak z našeho počítače putují na server poskytovatele internetu, kde jsou přeposlána na některou páteřní síť uvnitř ČR. Ta je na několika místech napojena na Evropské páteřní vedení a podle IP adresy cíle je směrována dál. Např. do USA tak vede několik podmořských kabelů s obrovskou přenosovou kapacitou. Data ale také mohou putovat pomocí satelitů. Až se dostanou k cílovému počítači (např. www serveru) ten požadavek zpracuje (pospojuje pakety a vyřídí žádost) a pošle odpověď. Odpovědí může být html dokument, který opět podobným způsobem putuje zpět (obecně i jinou cestou).

7. Práce s prohlížečem Prohlížeč a jeho ovládání Aby uživatel viděl na svém počítači WWW stránku tak, jak ji vytvořil autor, musí mít k dispozici program, který dokáže stránku správně zobrazit. Takových programů existuje celá řada. Říká se jim browsery – internetové prohlížeče a mezi nejznámější patří například Microsoft Internet Explorer, NetScape Navigator, Opera či Mozilla Firefox. Všechny internetové prohlížeče jsou si svým vzhledem a ovládáním velmi podobné. Jakmile tedy začnete jednou pracovat s internetem pomocí jednoho typu prohlížeče, určitě vám nebude činit potíže začít pracovat s druhým. Co se týká vzhledu, je prohlížeč okno, které v horní části disponuje několika málo prvky pro ovládání stránek a hlavně Adresní řádkem pro zadávání WWW adresy. Ovládání je velmi jednoduché, proto přitahuje i nepočítačovou veřejnost – stačí umět číst a klepat myší na hypertextové odkazy.

Prohlížeč Internet Explorer V následujícím textu bude popsán internetový prohlížeč Internet Explorer. Je to jeden z nejpoužívanějších. Jeho popularita je způsobena zejména tím, že je dodáván s operačním systémem MS Windows, takže uživatelé nemusí do počítače nic dodatečně doinstalovávat a tento prohlížeč je jim přímo „vnucen“. Každý se však může sám svobodně rozhodnout a nainstalovat si prohlížeč jiný. Prohlížení stránky Pro získání stránek z požadovaného serveru napište doménovou adresu takového serveru do políčka Adresa (například www.seznam.cz) a stiskněte tlačítko ENTER. Adresu není nutné psát v plném tvaru, tj. včetně protokolu http://. Prohlížeč toto předpokládá a doplní sám. Pokud je spojení s internetem funkční, měly by se po chvilce čekání (podle kvality připojení) objevit první informace. K načtení stránky je potřeba určitý čas. Délka načítání jedné stránky závisí na mnoha faktorech: - rychlosti resp. propustnosti linky – pokud jste připojeni k internetu, záleží, jak rychlé máte připojení (udává se v bps respektive násobcích kbps, Mbps a někdy bývá zvlášť uveden download – tedy rychlost z Internetu k vám a upload – rychlost od vás do internetu); - grafické náročnosti dané stránky – pokud stránka obsahuje mnoho velkých obrázků, může její načítání trvat velmi dlouho. Na většině seriózních a profesionálních stránek převažuje text, který je decentně a vhodně doplněn obrázky. Celkový poměr grafiky (obrázků) na stránce je velmi důležitý pro budoucí rychlost načítání stránek (i když s dnešním rychlým připojením již není toto takový problém); - momentální zaneprázdněnost serveru, případně uzlu, na který je server připojen. Někdy trvá načítání internetové stránky neúměrně dlouho, i když máte „očividně“ rychlé spojení. Je však třeba si uvědomit, že často stahujete informace fyzicky vzdálené i několik desítek tisíc kilometrů. Na takovou vzdálenost se může stát, že „někde na cestě“ je sít internetu „ucpaná“, a tedy částečně neprůchodná. Rovněž je možné, že z konkrétního serveru stahuje informace v jednom okamžiku příliš mnoho uživatelů, než aby tyto požadavky byl server vůbec schopen zvládnout. V takových případech rovněž záleží na době, kdy s internetem pracujete.

Při práci s internetem je třeba počítat s určitými časovými prodlevami a hlavně s občasným čekáním u některých stránek. Naštěstí se budují stále výkonnější a rychlejší spoje mezi uzly a servery bývají nahrazovány výkonnějšími stroji. Poznámka: Při práci s internetovým prohlížečem obecně platí, že nejprve se načítají textové informace a až potom obrázky. Díky tomu si i na velmi pomalém připojení předběžně můžete prohlédnout ještě kompletně nenačtenou stránku a rozhodnout se, zda vás zajímá natolik, abyste čekali na načtení zbývajících obrázků. Stránka se načítá... O tom, že se internetová stránka stále načítá, informuje animace v pravé horní části okna prohlížeče. Někdy je to točící se zeměkoule, jindy hvězdná obloha nebo plápolající symbol oken Windows apod. Dokud probíhá animace, není stránka načtena celá. O stavu načítání stránky také informuje stavový řádek, který najdete ve spodní části okna prohlížeče (v šedém spodním pruhu). Stavový řádek informuje i o konkrétním souboru, který je v daném okamžiku do stránky načítán.

Základní ovládací prvky prohlížeče Ovládání internetového prohlížeče je velmi snadné. K základnímu procházení internetem stačí znát prakticky pouze čtyři tlačítka. Pro „profesionálnější“ práci s internetem ale stojí za to naučit se alespoň základní zbývající funkce IE – určitě se budou hodit. Pozastavení načítání stránky V závislosti na rychlosti sítě, serverů a připojení se stránka může načítat různě dlouho. Někdy již po prvních načtených informacích víte, že na načtení zbytku stránky nemá smysl čekat – je třeba načítání pozastavit. K tomu slouží tlačítko Zastavit. Po jeho stisknutí prohlížeč přestane komunikovat se serverem a na obrazovce zůstane nekompletní stránka. Nyní je možné pracovat s prohlížečem běžným způsobem, tzn. například napsat další adresu. Zpět Hypertextové odkazy vás mohou snadno přemístit na jinou stránku kamkoliv na jiný server na světě. Často se takto můžete „proklikat“ až k úplně jinému tématu a snadno ztratíte přehled o tom, jaká stránka vlastně byla původní. Pro návrat na předchozí stránku proto slouží tlačítko Zpět. Každé další klepnutí vás vrátí zpět o jednu stránku, kterou jste od zapnutí prohlížeče navštívili. Všimněte si malé šipky směřující dolů u pravé části tlačítka Zpět. Klepnete-li na ni, prohlížeč zobrazí nabídku všech stránek, které jste od jeho spuštění navštívili. Pouhým klepnutím na některou z nich ji přímo aktivujete. Snadno se tak můžete dostat zpět například o deset stránek a „ušetříte“ mnohonásobné klepání na Zpět. Vpřed Pokud jste použili tlačítko Zpět (viz předchozí odstavec) a chcete se znovu podívat na stránku, ze které jste se vrátili tlačítkem Zpět, použijete k tomu tlačítko Vpřed. Rovněž u tlačítka Vpřed si všimněte malé šipky směřující dolů. Klepnete-li na ni, prohlížeč zobrazí nabídku všech stránek, ze kterých jste byli vráceni tlačítkem Zpět. Pouhým klepnutím na některou z nabídnutých adres ji přímo aktivujete. Snadno se tak můžete dostat na již navštívené stránky, ze kterých jste „odešli“ tlačítkem Zpět.

Poznámka: Prostřednictvím tlačítek Zpět a Vpřed se můžete libovolně pohybovat po stránkách, které jste již navštívili. Těmito tlačítky se nikdy nedostanete na nové nebo dosud nenavštívené stránky. Vždy se s nimi lze pohybovat pouze na stránkách, které jste navštívili od posledního spuštění prohlížeče. Aktualizovat (Reload) Mají-li být stránky užitečné, musí být průběžně aktualizovány. Je jasné, že prezentační stránku určité firmy stačí aktualizovat jednou za měsíc, zatímco některé elektronické noviny na internetu jsou aktualizovány každých deset minut. Pokud nějakou stránku načtete z internetu, zůstane její načtená podoba v prohlížeči tak dlouho, dokud buď nenačtete jinou stránku, nebo dokud prohlížeč nezavřete. Pokud ovšem prohlížíte nějakou stránku, o které víte, že se během prohlížení změnil její obsah (např. online sportovní zpravodajství), je potřeba ji načíst znovu. K tomu je určeno tlačítko Obnovit (někdy nazvané Reload). Způsobí, že prohlížeč znovu a aktuálně načte a zobrazí celou stránku včetně obrázků a dalších prvků. Chcete-li mít stoprocentní jistotu, že stránka, kterou prohlížíte, je skutečně poslední aktuální verzí, klepněte na Obnovit (Reload). Tip: Pokud se znovu podíváte na jednu a tutéž stránku v krátkém časovém intervalu (například za hodinu nebo na druhý den), zjistíte, že se stránka načte podstatně rychleji, než když jste na ní byli poprvé. Je to proto, že po načtení se textové informace a některé obrázky každé načtené stránky nějakou dobu uchovává v počítači v takzvané cash paměti (v podstatě je to jeden adresář na disku). Tato služba má sloužit k tomu, abyste stále nenačítali do počítače jedna a tatáž data (obrázky a texty) ze stránek, které navštěvujete často – načítat se budou vždy pouze změněné informace. Jednou za určitou dobu (např. 14 dní) se však celá „paměť‘ smaže a veškeré informace se stejně musí načíst znovu (dobu je možno nastavit). Domů V prohlížeči lze nastavit jednu stránku, která je takzvaně „domovská“ nebo chcete-li výchozí. Obvykle se jedná o vlastní stránku uživatele, o nějaký vyhledávač nebo prostě o oblíbenou či často navštěvovanou stránku. Stránka, která byla v prohlížeči označena jako „domovská“, se začne načítat okamžitě po spuštění prohlížeče a zároveň se přiřadí k tlačítku Domů. Pokud kdykoliv v průběhu práce s prohlížečem klepnete na tlačítko Domů, začne prohlížeč načítat a zobrazovat tuto „domovskou“ stránku. Toto tlačítko má význam hlavně u intranetových sítí, kde administrátor nastaví, aby každý uživatel po spuštění prohlížeče viděl stránku školy nebo „své“ organizace (například s horkými novinkami apod.). Jak se „domovská“ internetová stránka nastavuje, se dozvíte v části o nastavení internetového prohlížeče. Tisk Častým požadavkem na stránku staženou z internetu je možnost jejího vytištění. Pro tisk aktuální stránky není nic jednoduššího než stisknout tlačítko Tisk. Aktuální zobrazená stránka bude vytištěna na výchozí nastavenou tiskárnu. Pokud před tiskem potřebujete nastavit parametry tiskárny nebo přesněji nadefinovat způsob tisku, je výhodnější klepnout na položku Soubor v hlavní nabídce prohlížeče a následně na položku Tisk.

Poznámka: Mnoho stránek na internetu se skládá z takzvaných rámů (frames). Rám (frame, čti ‚frejm‘) je vodorovná nebo svislá část stránky která je určitým způsobem oddělena od zbytku stránky. Vizuálně je rám těžko odhadnutelný – často se vyskytuje na stránkách, kde například v levé části jsou odkazy (připomínající nabídku) a ve zbývající části stránky je hlavní náplň stránky. V souvislosti s tiskem jsou rámy nepohodlné proto, že je nelze všechny dohromady snadno vytisknout. Jinými slovy – to, co vidíte na obrazovce, zřejmě nebude přesně tak vypadat na papíře.

Nastavení Internet Exploreru V následujících odstavcích probereme konfiguraci internetového prohlížeče Internet Explorer. Je samozřejmě jasné, že ostatní internetové prohlížeče se budou konfigurovat odlišněji. Téměř veškerá konfigurace prohlížeče probíhá v okně Možnosti internetu, do kterého se dostanete klepnutím na položku Nástroje v hlavní nabídce a poté na položku Možnosti internetu v zobrazené podnabídce. V následujícím textu se samozřejmě nebudeme zabývat všemi parametry, které je možné v Explorer nakonfigurovat, ale pouze nejčastěji upravovanými položkami.

Záložka Obecné Záložka Obecné obsahuje celou řadu parametrů, z nichž nejdůležitější jsou následující. Adresa Zde můžete nastavit, jaká stránka bude pro prohlížeč výchozí (domovská). Výchozí stránkou se rozumí taková, která se aktivuje ihned po spuštění prohlížeče nebo v okamžiku, kdy v prohlížeči klepnete na ikonu domečku. Chcete-li určitou stránku nastavit jako výchozí, doplňte její adresu a dole klepněte na tlačítko Použít. Dočasné soubory Při práci s internetem si prohlížeč ukládá celou řadu informací a pomocných souborů, které pro uživatele nikde nejsou vidět. Slouží pouze pro Interní potřebu prohlížeče, například proto, aby se stále stejné obrázky na často navštěvovaných stránkách nenačítaly pořád dokola. Je jasné, že po určité době zabírají takové informace nezanedbatelné místo (i když při dnešních kapacitách HDD o nic nejde). Chcete-li takové soubory z disku odstranit, klepněte na tlačítko Odstranit soubory. Historie Veškeré Internetové adresy, které pomocí internetového prohlížeče navštívíte, se ukládají do databáze prohlížeče. To proto, že pokud si kdykoliv v budoucnu vzpomenete, že byste se potřebovali podívat na adresu, na které jste byli cca před několika dny, můžete tak učinit, aniž byste ji museli dlouho hledat. V této nabídce máte možnost zvolit, kolik dní si má prohlížeč pamatovat vaše navštívené adresy. Navíc pomocí tlačítka Vymazat historii bude kompletní databáze navštívených adres Jednorázově vymazána. Tlačítko Barvy… Umožňuje nadefinovat barvy textu a barvy hypertextových odkazů na stránkách (ten je standardně modrý a podtržený). Vřele ale doporučuji toto nastavení ponechat tak, jak je, a to z několika důvodů. Jednak tvůrci internetových stránek sami pomocí příkazů nastavují barvy na stránce, a jednak původní nastavení používá naprostá většina lidí pracujících s prohlížečem.

Tlačítko Písma… Pro toto tlačítko platí v podstatě totéž jako pro barvy. Opět můžete nastavit na stránce takové základní písmo, jaké uznáte za vhodné. Ale jednak za vás tuto skutečnost udělají tvůrci stránek, kteří nastaví vlastní písmo, a jednak je nastaveno písmo Times New Roman, které je považováno za standardně výchozí u všech stránek.

Záložka Zabezpečení Jak už sám název napovídá, záložka Zabezpečení je zaměřena na nastavení bezpečnosti internetového prohlížeče. To je velmi důležitá věc. Vždyť v současné době je většina internetových stránek programována ve skriptech, tedy nejsou to pouhé HTML kódy, ale obvykle složité např. java skripty (tedy v podstatě jakési programy). To mimo jiné znamená, že tyto stránky jsou spuštěny a běží přímo v internetovém prohlížeči. Pokud by ale na některé stránce byl skript, který by například měl za úkol oskenovat obsah disku a poslat jej po internetu na server, nebyl by to při špatném zabezpečení problém. Samozřejmě Internet Explorer s takovou variantou počítá a má v sobě zabudované mechanismy zabezpečení, které by nic takového nedovolily, anebo dovolily pouze s výslovným souhlasem uživatele. Kromě těchto mechanismů má i spoustu jiných „mechanismů“, které naopak způsobují problémy s bezpečností (bezpečnostní díry). Proto se poměrně často vydávají různé opravy, které je vhodné doinstalovat. Na záložce Zabezpečení klepněte na tlačítko Vlastní úroveň. Tím se dostanete do detailního konfiguračního okna, kde v oblasti zabezpečení můžete nastavit skutečně celou řadu parametrů do nejmenších detailů. Z celé řady ovládacích prvků, které jsou v okně Nastavení zabezpečení k dispozici, jsou důležité zejména tyto. Povolení jazyka Java – nastavuje zabezpečení jazyka Java. Pokud klepnete na Vlastní, můžete nastavit zabezpečení opravdu detailně. Ovládací prvky ActiveX – zde je důležité nastavení zejména Inicializovat a skriptovat ovládací prvky. V dalším výčtu pak doporučuji věnovat pozornost volbám Odesílat nezašifrovaná formulářová data a skriptování apletů v jazyce Java. Okno Nastavení zabezpečení obsahuje obrovské množství prvků, pomocí nichž je možné zabezpečení detailně nastavit. Abyste nemuseli procházet celou škálou prvků, můžete zvolit jednu z přednastavených úrovní zabezpečení. Okno nabízí také jednu ze tři přednastavených úrovní zabezpečení. Nemusíte tak složitě procházet spoustou nabídek – stačí zvolit jednu z nich a případně potřebné parametry dokonfigurovat. Pravdou ovšem je, že pokud si nastavíte vysoké zabezpečení, tak se mnoho stránek nezobrazí. A to platí i pro stránky, které jsou naprosto „neškodné“.

Záložka Programy Prostřednictvím záložky Programy můžete nastavit, jaké programy se budou používat pro jednotlivé operace, a to nejen v rámci Internet Exploreru. Například pokud v Internet Exploreru klepnete pravým tlačítkem myši na internetovou stránku a v otevřené nabídce zvolíte položku Zobrazit zdrojový kód, otevře se stránka v určitém programu. Který program to bude, můžete nastavit právě zde (na obrázku je to program Poznámkový blok). Pokud používáte programový balík MS Office, doplní se do odpovídajících položek jeho produkty automaticky.

Záložka Upřesnit Záložka Upřesnit slouží především pro nastavení pracovních parametrů internetového prohlížeče Explorer, které mohou usnadnit jeho používání. Vyskytují se zde rovněž některé parametry týkající se zabezpečení. Možná je trochu nepochopitelné, proč se takové volby nachází právě zde, neboť nejeden uživatel by je čekal spíše na záložce Zabezpečení, ale MS je MS.

Za zmínku stojí následující položky: Zobrazovat obrázky. Tato volba umožňuje zamezit zobrazování, a tedy i načítání obrázků. Je potřebná tehdy, pokud máte příliš pomalé připojení k internetu a obrázky pro vás momentálně nejsou důležité. Vypnutím obrázků se rychlost načítání stránky zněkolikanásobí. Podtrhávat odkazy. Je-li tato volba neaktivní, znamená to, že hypertextové odkazy na internetových stránkách nebudou podtrhávány (standardně podtrženy jsou). Důležité je rovněž nastavení v části Bezpečnost, kde doporučujeme mít zatržené volby Kontrolovat odvolání certifikátů vydavatele a Upozorňovat na neplatné certifikáty serverů.

Záložka Obsah Záložka Obsah je rozdělena na tři oblasti. První je Poradce hodnocením obsahu. Jedná se o zajímavou funkci, jež dokáže regulovat, které stránky se budou v prohlížeči zobrazovat, a které nikoliv. Lze například vytvořit seznam internetových adres, které když do prohlížeče napíšete, nebudou záměrně zobrazeny – přístup k nim bude zamítnut. Stejně tak lze vytvořit omezení na stránky týkající se násilí, sexuálních aktivit, servery se slangovými a vulgárními výrazy a podobně. Rovněž lze vytvořit seznam stránek, které se zaručeně zobrazí, ať obsahují cokoliv. Uprostřed záložky obsah je definice tzv. certifikátů. Certifikáty jsou „speciální klíče“, které můžete získat od certifikační autority. Prostřednictvím těchto klíčů je možné se dostat na stránky, kam by to bez certifikátů možné nebylo. Klasickým příkladem je elektronické bankovnictví. Prostřednictvím tlačítka Certifikáty lze jednotlivé certifikáty prohlížet, importovat, exportovat apod. Poslední volbou, která stojí za zmínku na záložce Obsah, je Automatické dokončování. Při práci s prohlížečem jste si možná všimli, že si pamatuje adresy, které jste již jednou napsali. Chcete-li je psát znovu, stačí napsat do dialogu Adresa pouze začátek. Prohlížeč už zbytek adresy dokončí. Bližší nastavení této funkce je možné právě po stisknutí tlačítka Automatické dokončování. Automaticky doplňovat se totiž mohou nejen názvy adres, ale i formuláře, uživatelská jména atd. Ve spodní části okna rovněž naleznete dvě tlačítka. Tlačítko Vymazat formuláře způsobí vymazání všech uložených informaci z dialogů. Tlačítkem Vymazat hesla pak vymažete automaticky uložená hesla ve formulářích. Poznámka: Z bezpečnostních důvodů doporučujeme zásadně automaticky NEukládat hesla do prohlížeče. Nikdy totiž nevíte, kdy se (byť jen náhodou) kdokoliv cizí dostane k vašemu počítači. To platí dvojnásob v případě, že pracujete u počítače v počítačové učebně či internetové kavárně. Není totiž nic jednoduššího než si sednout za počítač „plný hesel“ a brouzdat například po cizích e-mailech.

Historie Při práci s internetem se může stát, že si potřebujeme zobrazit stránku, kterou jsme si prohlíželi nedávno, ale jejíž URL jsme zapomněli. Program nám pomůže i v tomto případě. Pokud si chceme načíst stránku, jejíž URL jsme zadávali nedávno, můžeme využít seznamu, který je schován v rozbalovacím seznamu řádku Adresa. Po kliknutí na rozbalovací šipku na konci řádku Adresa se zobrazí seznam adres. Z něj si tu svou můžeme vybrat kliknutím. Prohlížeč si zaznamenává adresy stránek, které jsme navštívili, a čas, kdy jsme s nimi pracovali. Pokud si chceme zobrazit seznam, který si program vytvořil, klikneme na tlačítko Historie v panelu nástrojů. V levé části okna programu se objeví šedý pruh – panel historie. V něm jsou stránky členěny po dnech a týdnech. V seznamu kliknutím zvolíme příslušný týden, den a v něm URL stránky, se kterou chceme pracovat. Jaké časové období si program pamatuje, určíme v dialogovém okně, které se zobrazí po výběru příkazu Možnosti sítě Internet z nabídky Úpravy. V dolní části dialogového okna na kartě Obecné je textové okénko Kolik dní ponechat ve složce. Sem napíšeme počet dní pro uschování historie.

Protože panel historie zabírá poměrně dost místa, schováme ho po volbě adresy dalším kliknutím na tlačítko Historie v panelu nástrojů.

Oblíbené položky Pokud budeme s internetem pracovat častěji, vytvoříme si skupinu stránek, které navštěvujeme pravidelně. Abychom si jejich adresy nemuseli pamatovat, můžeme si jejich URL přidat do skupiny Oblíbené položky. Adresy oblíbených položek si pak můžeme zobrazit v nabídce Oblíbené nebo v panelu Oblíbené, který si zobrazíme kliknutím na tlačítko Oblíbené v panelu nástrojů. Stránku, stejně jako u historie, zobrazíme kliknutím na její adresu. Aktivní stránku si mezi oblíbené položky přidáme pomocí příkazu Přidat k oblíbeným položkám, který najdeme v místní nabídce zobrazené stránky nebo v nabídce Oblíbené. V dialogovém okně necháme zvolenu první z nabízených možností, zkontrolujeme název, pod kterým stránku najdeme později v seznamu, případně zadáme nový a akci potvrdíme OK. Oblíbené stránky můžeme organizovat do složek, stejně jako organizujeme soubory na discích. Pokud chceme odkaz uložit do nějaké vhodné skupiny stránek (složky), použijeme v dialogovém okně Přidat oblíbenou položku tlačítko Vytvořit. V rozšířeném okně otevřeme kliknutím vhodnou složku a odkaz do ní přidáme tlačítkem OK. Nenalezneme-li při přidávání stránky vhodnou skupinu, ke které bychom adresu aktivní stránky přidali, můžeme si ji vytvořit kliknutím na tlačítko Nová složka. Oblíbené položky můžeme organizovat i později, použijeme-li v nabídce Oblíbené příkaz Uspořádat položky. V dialogovém okně můžeme uschované odkazy přesouvat mezi složkami, přejmenovávat je, případně nepotřebné odstraňovat podobně jako v programu Průzkumník.

Další WWW prohlížeče: Mezi nejpoužívanější prohlížeče kromě IE patří Mozilla Firefox a Opera. Oba jsou k dispozici zdarma, pro více platforem (Windows, Linux, …) a i v češtině. Opera vyniká svými možnostmi a funkcemi, kdy obsahuje spoustu nástrojů. Přehlednou prací se záložkami. Opera je také, podle zkušeností většiny uživatelů, méně paměťově náročná. Opera obsahuje i vlastního e-mailového klienta a jednotné a rychlé GUI. Hlavní výhodou Firefoxu je možnost instalace mnoha různých doplňků a tak vytvoření opravdu prohlížeče s funkcemi které uživatel chce využívat. Záleží na každém komu který prohlížeč vyhovuje. Nejlepší je si je vyzkoušet a pak se rozhodnout.

8. Vyhledávání informací na Internetu Odhad adresy První cestou, jak na internetu najít požadované stránky, je odhadnout jejich internetovou adresu. Pravidla, podle kterých se řídí tvorba internetových adres, již známe, takže jen pro zopakování: Na začátek adresy přijde protokol (většinou http), který ovšem si umí doplnit prohlížeč sám. Pak již následuje doménová adresa (většinou začínající www), doprostřed název toho, co hledáme a nakonec vrcholová doména, nejčastěji. cz nebo. com. Nesmíme zapomenout, že internetové adresy jsou bez českých znaků (bez diakritických znamének) a bez mezer. Takto utvořenou adresu vepíšeme do adresního řádku a stiskneme klávesu Enter. Příklady: www.hrad.cz – adresa pražského hradu (sídla prezidenta) www.auto.cz – adresa serveru specializovaného na motoristické informace www.ford.com – adresa automobilky Ford ve Spojených státech (jakou adresu by měla v ČR?) www.ferrari.it – adresa oficiálních stránek o vozech Ferrari www.champagne.fr – adresa stránek o šampaňském (o celé vinařské oblasti ve Francii) http://games.tiscali.cz - adresa stránek o počítačových hrách www.csfd.cz - databáze filmů www.cdr.cz - stránky s počítačovými informacemi

Vyhledávací centrály Může se stát, že na odvozené adrese není to, co hledáme, nebo že jsme zapsali neexistující adresu. Pak je třeba využít speciální servery, tzv. Vyhledávací centrály. Příklady některých českých a celosvětových vyhledávačů www.seznam.cz www.atlas.cz www.centrum.cz jyxo.cz najdi.to www.google.com www.yahoo.com www.altavista.com www.excite.com www.lycos.com Příklady některých regionálních vyhledávačů www.yahoo.de www.yahoo.fr

Na těchto centrálách můžeme vyhledávat dvěma základními způsoby. Ukážeme si to například na serveru Centrum.cz, který je jedním z nejpoužívanějších českých vyhledávačů. Když si na monitoru zobrazíme hlavní stránku Centra (www.centrum.cz), uvidíme pod názvem centrály a reklamním proužkem vyhledávací políčko a pod ním katalog. Podobným způsobem jako zde však můžeme pracovat s naprostou většinou dalších katalogů (např. www.seznam.cz) a záleží jen na nás který si vybereme. Katalogy dnes většinou nabízejí kromě vyhledávání i další služby. Zprávy, informace, slovníky, jízdní řády, elektronickou poštu apod.

Vyhledávání pomocí katalogu Tento katalog obsahuje jednotlivé internetové stránky roztříděné podle obsahu do kategorií. Kategorie můžeme využít v případě, že hledáme internetové stránky stejného nebo podobného obsahu. Potom postupujeme od obecné kategorie do konkrétních podsekcí, až dostaneme seznam odkazů na stránky, které odpovídají požadovanému obsahu.

Vyhledávání pomocí klíčových slov Druhým způsobem vyhledávání na centrálách a také na Centru je zadání klíčového slova. Klíčové slovo se zadává do vyhledávacího políčka, které má každá centrála většinou v horní části stránky. Do hledacího políčka napíšeme výraz, který pokud možno co nejvíce vystihuje podstatu hledaných informací. Může to být i více slov nebo slovní spojení. Mezi jednotlivá slova můžeme vkládat spojovací znaky - operátory, o jejichž přesném použití se lze dočíst v nápovědě každého vyhledávače. Většina vyhledávacích centrál, ať už se jedná o české, které prohledávají primárně český internet, nebo celosvětové, umožňuje oba dva způsoby vyhledávání, obsahuje katalog a zároveň lze prohledávat databázi zadáváním dotazů. Pro úplnost je třeba centrály rozdělit na dva základní typy, a to na katalogy a centrály databázového typu. V katalogových vyhledávačích nalézáme informace již roztříděné do kategorií, které usnadňují pohyb a orientaci. Majitelé stránek si je musí do těchto katalogů zaregistrovat pomocí formuláře a sami určí katalog, o které stránky zařazeny spolu s popisným textem. Protože však nikdo nedokáže zaregistrovat své stránky na všechny vyhledávače, mohou nám jednotlivé centrály poskytnout různé výsledky vyhledávání. Druhou variantou jsou centrály databázového typu. Do nich se není třeba registrovat, protože prohledávají internet samy pomocí tzv. robotů, které postupně procházejí nové stránky a ukládají si o nich potřebné údaje do databáze (indexují je). I zde však existuje možnost, jak centrálu navést na vaše stránky pomocí zadání URL. V těchto centrálách nejsou údaje o jednotlivých stránkách tříděny do kategorií, hledá se pomocí klíčového slova, centrála prohledá celou svoji databázi stránek slovo od slova a zobrazí výsledek. Nevýhodou může být obrovské množství vyhledaných stránek, např. stovky tisíců, které není nikdo schopen prohlédnout. V tomto případě je vhodnější zadat složitější dotaz. Pro režim složených dotazů se používají různé operátory, např. AND (a současně), OR (nebo), NOT (ne), dále závorky nebo uvozovky, někdy také operátor NEAR (podobného významu). Vždy však záleží na tom, zda daná centrála operátory podporuje, a v tom pomůže nápověda. Při vyhledávání pomocí klíčových slov databázích pracuje vyhledávač poměrně složitým způsobem a vytváří pořadí v jakém se nalezené stránky zobrazí. Záleží kde se na stránce dané slovo nachází (v titulku stránky je jistě důležitější než v textu). Záleží na počtu odkazů na tuto stránku i na počtu odkazů z této stránky. Důležité také je zda tyto odkazy samy obsahují naše klíčové slovo. Důležitost nebo věrohodnost stránky říká tzv. PageRank (podle Larry Page – zakladatele Gogole), který se pro stránky vypočítává právě na základě odkazů poměrně složitým způsobem. Vzorec se dá zjednodušeně přetlumočit tak, že stránka předává část svého PageRanku stránkám, na které odkazuje. Čím víc obsahuje odkazů, tím méně každé stránce předá. Tím, že stránka obsahuje

odkazy, o svůj PR nepřichází. PageRank nijak nezávisí na hledaném slově (je to veličina skalární). Page Rank má každá jednotlivá stránka (URL), nikoliv celý web dohromady (site, doména). Čím má stránka vyšší PageRank, tím bude pravděpodobně výše ve výsledcích. Pozor! Page Rank zdaleka není jediné kritérium pro nalezení stránky v Googlu. Aby vůbec Google stránku zaindexoval musí na ni některá stránka odkazovat (a čím více a s větším PageRankem tím lépe). Stránka se dá Googlu i vnutit (http://www.google.com/addurl.html)

Pět příkladů použití českých vyhledávacích centrál Prvních pět příkladů ukazuje použití centrály Centrum.cz v několika situacích z běžného života. Centrálu Centrum.cz najdeme na internetové adrese www.centrum.cz. Dotaz č. 1: Najděte pronájem bytu v Praze a okolí. Začneme tím, že do vyhledávacího políčka vypíšeme dotaz: Pronájem bytu Praha a okolí – dotaz můžeme zadávat s českými znaky a mezerami, protože centrála hledá klíčová slova v českých dokumentech, na českých stránkách. Klikneme na tlačítko Hledat a dostaneme seznam výsledků vyhledávání. Zvolíme třeba Atlas reality nebo 1. Profi reality a podíváme se na aktuální nabídky pronájmů podle námi zadaných požadavků. Dotaz č. 2: Najděte stavební firmu na úpravu domku. Zde zvolíme kategorii Obchody a služby, sekce stavebnictví a dále budeme postupovat do podsekce Stavební firmy. V horní části vidíme cestu, kterou jsme prošli až k této podsekci a v odkazech se zobrazí dlouhý seznam firem, ze kterých si vybereme tu, jejíž nabídka nejlépe odpovídá našim požadavkům. Dotaz č. 3: Devizové kurzy. Zkusíme do vyhledávacího políčka zadat dotaz: Devizové kurzy. Výsledkem vyhledávání je nejdříve seznam pěti různých kategorií, kde se vyskytuje klíčové slovo kurzy, odpovídající je samozřejmě kategorie Finance a bankovnictví. Můžeme se ale rovnou podívat níže do odkazů, ke už se nám nabízí několik možných stránek s aktuálními kurzy. Asi nejvhodnější bude zvolit stránky České národní banky. Kliknutím na odkaz se dostaneme na hlavní stránku ČNB, na internetové adrese www.cnb.cz. Vpravo již vidíme volbu: Kurzy devizového trhu – aktuální (archiv). Dotaz č. 4: Mapy (Praha, Brno, Ostrava). Potřebujeme-li mapu některého konkrétního města, můžeme zadat jako klíčová slova mapa a požadované město. Pokud ovšem potřebujeme rychle mapu Prahy, Brna čí celé ČR, je zde nejrychlejší cestou úvaha – adresa bude např. www.mapy.cz. Druhou možností je podívat se do kategorií. Mapy nalezneme v kategorii Cestování – Atlasy a mapy. Zde jsou však nejen mapy internetové, ale i nabídky map a atlasů v tištěné podobě.

Dotaz č. 5: Koupě auta Rozhodneme-li se pro koupi auta, můžeme si nejdříve na internetu vybrat či porovnat různé nabídky a pak si teprve vůz koupit nebo objednat. Jednou z možností je navštívit stránky autorizovaných dealerů jednotlivých značek: www.ford.cz, www.renault.cz, www.honda.cz, www.peugeot.cz, www.tatra.cz, www.mercedesbenz.cz, www.audi.cz, www.bmw.cz, www.porsche.cz, a mnohé další. Své stránky má samozřejmě i česká Škoda – www.skoda-auto.cz, kde jsou nejen informace, ale také obchod s novými i ojetými vozy a další speciální nabídky. Pokud bychom chtěli nalézt opravdu všechno, co je o autech na českém internetu, stačí použít jednoduché klíčové slovo – auto. Dostaneme více než tisíc odkazů v pěti kategoriích. To je velmi mnoho odkazů, proto je vhodné dotaz zpřesnit, přidat např. značku, popřípadě typové označení vozu. Pokud je vámi hledaná informace na internetu k dispozici, centrály nám ji pomohou nalézt.

Pět příkladů vyhledávání na světovém internetu Použijeme centrálu Yahoo.com na adrese www.yahoo.com (zkuste použít i jiný vyhledávač) Dotaz č. 1: Jaké bude počasí na dovolené ve Španělsku. Nejdříve si musíme uvědomit, že budeme používat americkou vyhledávací centrálu, takže je vhodné ji nepoužívat pro prohledávání českého internetu, ale celosvětově. S tím souvisí zadávání dotazů – nejrozšířenější komunikačním jazykem internetu je angličtina, a proto budeme používat převážně anglické výrazy. Počasí je anglicky Weather, můžeme toto slovo použít jako klíčové, ale dostali bychom příliš mnoho výsledků vyhledávání, slovo počasí je velmi obecné. Když se však podíváme na vstupní stránku Yahoo, vidíme pod vyhledávacím okénkem tři řádky odkazů. Jedním z nich je Weather – speciální stránky Yahoo věnované počasí na celé Zemi. Klikneme na tento odkaz a dostaneme se na samostatnou sekci o počasí. Nyní si musíme vybrat oblast, jejíž počasí nás zajímá. Španělsko je v Evropě, první krok bude Evropa (Europe), dále zvolíme Španělsko (Spain). Ve Španělsku jistě pojedeme do určitého místa, například do Barcelony. Zvolíme odkaz Barcelona a okamžitě vidíme počasí, jaké tam bude dnes a jaké je předpovídáno na další dny. Yahoo Weather nabízí také satelitní snímky s předpověďmi počasí na vzdálenější období, sněhové podmínky a podobně. Dotaz č. 2: Život a dílo W. Shakespeara. V tomto případě bude nejrychlejší cestou zvolit klíčové slovo: Shakespeare. Centrála Yahoo najde celou řadu odpovídajících odkazů. Nejdříve však zobrazí možné kategorie na výběr. První kategorie nás zavede do podsekcí Literatura – Autoři. Tento odkaz zvolíme a opět získáme celou řadu podsekcí i seznam nejnavštěvovanějších stránek. Stránka pod názvem Shakespeare Web může být naším cílem. Kliknutí na odkaz nás zavede na stránky na adrese www. shakespeare. com, kde je mnoho informací o tomto autorovi, jeho životě a díle. Dotaz č. 3: Objednávka pokoje v hotelu v Marseille

V tomto případě můžeme použít buď americké Yahoo, nebo Yahoo francouzské na adrese www.yahoo.fr. Ukážeme si vyhledání hotelu přes Yahoo.com. I zde bude nejjednodušší použít klíčová slova: accommodation Marseille. Kategorie Lodging nám nabídne pouze tři hotely, podíváme se tedy na další webovské odkazy – tlačítko Go To Web Pages Matches. Nyní máme na výběr 1620 odkazů, bude třeba projít více odkazů, než najdeme vhodný hotel. Můžeme začít od prvního odkazu, ale například druhý vypadá zajímavě. Na tomto serveru jsou některé vybrané hotely. Podobně další odkazy povedou na seznamy hotelů v různých cenových úrovních. Dotaz č. 4: Výsledky NHL Tento úkol by měl být jednoduchý. Opět stačí prostá úvaha: NHL má jistě své oficiální stránky na snadno zapamatovatelné adrese, takže www.nhl.com. Pro zjištění aktuálních výsledků jednotlivých divizí použijeme odkaz Standings vlevo nahoře v navigačním menu a zobrazí se tabulka s výsledky. Dotaz č. 5: Kdy bude příští zatmění Měsíce? Opět budeme potřebovat klíčová slova v angličtině. Pokud nedokážeme přeložit slovo „zatmění“, může nám pomoci slovník na internetu, například na centrále Atlas: slovnik.atlas.cz. Hledané slovo je „zatmění“, použitý slovník česko-anglický a výsledkem je slovo „eclipse“, zatmění měsíce potom „lunar eclipse“. Klíčová slova vepíšeme do vyhledávacího políčka na Yahoo a dáme Search. Zobrazí se dlouhý seznam kategorií a odkazů, jak je na Yahoo obvyklé. Většina odkazů vede na zatmění Měsíce, ke kterým již došlo, ale ne některých stránkách bude i prognóza do budoucna. V sekci věnované zatměním Měsíce je jeden vhodný odkaz. Podíváme se na stránky podrobně popisující zatmění v lednu 2000. Tyto stránky jsou pod patronací NASA, jejich údaje můžeme považovat za spolehlivé. při pozorném čtení objevíme také kalendář budoucích zatmění.

Portály S vyhledávacími centrálami je spojen termín portál. Co to vlastně je „portál“? Portál můžeme chápat ve smyslu vstupní brány do internetu. Aby se některá vyhledávací centrála mohla stát portálem, nestačí jen poskytovat základní vyhledávací služby. Musí rozšířit svoji nabídku a další služby pro uživatele, z nichž většina by měla být zcela zdarma. Účelem je udržet návštěvníka na stránkách serveru co nejdéle, aby si zvykl pracovat právě s danou centrálou, aby si ji uzpůsobil podle svých představ, aby se na ni vždycky vracel a z ní vždycky vstupoval na internet -tedy byla pro něj branou - a v neposlední řadě aby shlédl co nejvíce reklam. Portálem je třeba www.seznam.cz, www.atlas.cz, www.centrum.cz , ….. Svůj oblíbený portál si můžeme nastavit jako svoji domovskou stránku a využívat jej k přístupu k mnoha informacím. Většinou si jako svůj portál zvolíme takový, na kterém máme založen i svůj e-mailový účet. Svůj portál si můžeme většinou nastavit. Upravit si vzhled a informace, které budou na hlavní stránce přístupné pro co nejrychlejší použití.

9. Práce na Internetu – přehled dalších služeb a možností INTERNETOVÉ OBCHODY Internetový obchod je svým způsobem velmi podobný běžnému ‚kamennému“ obchodu. Rozdíl je vtom, že se celý nákup odehrává ve virtuálním prostředí – na internetových stránkách. V internetovém obchodě si zboží vyberete a můžete o něm získat detailní informace prostřednictvím připojeného textu a obrázků. Pokud jste rozhodnuti zboží zakoupit, stačí stisknout příslušné tlačítko, vyplnit vaši adresu a zbytek už zařídí obchodník. Obchodní transakce probíhá obvykle tak, že obchodník zboží pošle na dobírku, takže vy platíte za zboží, které skutečně máte, a obchodník má jistotu, že za své odeslané zboží dostane zaplaceno ihned. Jsou ale i další možnosti platby (platební kartou, fakturou, internetovým bankovnictvím apod.). Prodávané komodity (zboží) na internetu Přes internet nelze v běžné praxi pochopitelně prodávat a nakupovat vše. Například s pečivem by asi nebylo vhodné obchodovat, protože od objednání do doručení zákazníkovi by výrazně „ztvrdlo“. Na druhou stranu je mnoho druhů výrobků, které se pro obchodování na internetu hodí. Klasickým příkladem jsou hudební nosiče, videokazety, knihy, software, hardware, elektronika, spotřební materiál pro kancelářskou techniku a podobně. Např. http://www.shopy.cz/

ELEKTRONICKÉ (RESP. INTERNETOVÉ) BANKOVNICTVÍ Velký rozmach v oblasti internetových služeb prožívá i internetové bankovnictví. Základním předpokladem používání internetového bankovnictví je pochopitelně zřízený účet v bance. Musí to být taková banka, která služby internetového bankovnictví poskytuje (v současné době všechny významné banky). Internetové bankovnictví umožňuje kompletně spravovat a řídit váš bankovní účet z jakékoliv stanice připojené na internet. S účtem je možné (kromě vytvoření a zrušení) provádět všechny standardní operace, jako kdybyste byli v samotné bance. Představa, že můžete na dovolené v Řecku zkontrolovat svůj bankovní účet je velmi příjemná. Zároveň však vzniká obava, zda stejně snadno nemůže kdokoliv jiný (prakticky z celého světa) „nabourat“ vaše konto. Stejný problém řešili programátoři takového systému i v bankách, a proto přístup ke „kontu“ přes internet může mít pouze takový uživatel, který splní několik bezpečnostních kritérií: musí znát své uživatelské jméno a tajné uživatelské heslo komunikuje s bankou přes některý z kryptografických systémů, například systémem veřejného klíče, kdy banka poskytne uživateli jednu polovinu klíče a druhou (vygenerovanou) komunikuje uživatel s bankou přenos dat, a tedy i vše, co s tím souvisí (např. heslo, jméno, data o zůstatcích), musí putovat internetem zašifrované. Celá správa a obsluha bankovního konta se odehrává v prostředí internetového prohlížeče. Napíšete adresu banky a následně budete dotázáni na uživatelské jméno a heslo. Poté již budete mít k dispozici kompletní operace s účtem. Veškeré tyto informace se budou odehrávat v okně internetového prohlížeče. Jakmile se odpojíte od internetu, informace nenávratně zmizí z obrazovky. Ve většině případů takovéto komunikace s bankou přes internetový prohlížeč je nutné mít v prohlížeči nainstalovaný tzv. bezpečnostní certifikát, který si ve spolupráci s bankou musíte vygenerovat. Jeho instalace a přenos do jiných počítačů je však velmi jednoduchá.

INTERNET V MOBILU O tom, že se internet dostává všude, není třeba dlouze diskutovat. Dočkali se i majitelé mobilních telefonů, kteří mohou na svých displejích brouzdat sítí. Nutno podotknout, že na rozdíl od klasického prohlížeče v počítači je procházení internetem pomocí mobilu relativně nekomfortní, ale potřebujete-li informace, jde komfort stranou. Dnešní mobilní telefony s podporou datových přenosů pomocí GPRS, EDGE a podobných technologií mají integrovaný často i prohlížeč internetu (popřípadě je možné jej i doinstalovat jako java aplikaci). Je tak po základním nastavení od operátora možné procházet internetové stránky, posílat e-maily apod. např.: mini.opera.com

FTP Prostřednictvím služby FTP je možné připojit se k danému serveru a prohlížet jeho obsah formou stromové struktury, resp. procházet přístupnými adresáři a podadresáři serveru. FTP umožňuje stáhnout soubory ze vzdáleného serveru do svého počítače a naopak na server soubory nakopírovat. Prostřednictvím FTP často probíhá vzdálená obnova WWW stránek uživatelů, kteří stránku vytvoří „doma“ a během krátké doby ji pomocí FTP nakopírují na server. Služba FTP používá vlastní příkazy, které je nutné znát, nebo využít některého grafického FTP klienta, se kterým je již práce velmi snadná. Stačí zadat adresu serveru a uživatelským jménem a heslem se přihlásit. Pak se již pracuje podobně jako v kterémkoli souborovém manageru nebo průzkumníku.

TELNET Použitím služby TELNET získá uživatel konzolu vzdáleného počítače. Znamená to, že se přihlásí do systému a bude pracovat v prostředí, v jakém by pracoval přímo na konzole serveru. Prostřednictvím Telnetu však není možné stáhnout ze vzdáleného serveru soubor k sobě na počítač a naopak. Pro použití FTP a TELNETU je nutné, aby server dané služby podporoval a povoloval. Na většinu ftp serverů se po aktivaci některé ze služeb může uživatel přihlásit pod uživatelským jménem „anonymous“ nebo ftp“, který má přístup k základním adresářům. Pro provádění specifických operací (obnova stránek) je třeba speciální oprávnění – prostřednictvím vlastního uživatelského účtu. FTP ani TELNET není z dnes z bezpečnostního hlediska nejlepší používat, protože komunikace se nijak nešifruje. Využívá se často SSH jak pro vzdálený terminál tak pro protokol SFTP. TELNET podporuje pouze terminálové připojení. Uživatel tak pracuje v příkazovém řádku textově. Pokud se chceme připojit vzdáleně k jinému počítači a pracovat s ním v grafickém režimu, musíme využít některý specializovaný program nebo službu (např. UltraVNC).

ICQ a IM ICQ slouží jako ostatní „instant messengeři“ k on-line komunikaci v reálném čase. Je vhodné používat tam, kde je uživatel připojen k internetu nepřetržitě – tzn. on-line. Každý uživatel má své jednoznačné číslo a u sebe na počítači nainstalovaný speciální program – tzv. ICQ klient. Buď originální klient od www.icq.com nebo některého z alternativních klientů podporujících protokol ICQ (např. Miranda). Na rozdíl od chatu, kde je možné komunikovat pouze prostřednictvím

textových zpráv, umožňuje ICQ v reálném čase i přenos souborů, telefonování a jiné audiovizuální způsoby komunikace. Existuje více podobných komunikačních programů jako ICQ (MSN Messenger, Jabber, Skype apod. ). Některé jsou zaměřeny hlavně na textovou komunikaci, některé na přenos hlasu. Vždy se využívá účtů a serverů přes které se připojujeme a přes které je komunikace řízena. Některé protokoly dovolují i přímé propojení např. s využitím lokální sítě.

Chaty K podobnému účelu jako IM typu ICQ slouží i „chat“. Zde se ale jedná o službu většinou využívající www rozhraní a přístupu přes webový prohlížeč. Uživatel se zaregistruje pod svojí přezdívkou (nickem), pod kterým bude v chatu vidět. Po přihlášení se na konkrétní službu, je tato většinou členěna do sekcí podle témat hovoru apod. V každé sekci mohou být další místnosti. Uživatel pak vstoupí do některé vybrané místnosti (nebo může i založit vlastní místnost) a pak již komunikuje s ostatními. Uživatelé se tak „shlukují“ podle oblastí svých zájmů a diskutují. Např. www.xchat.cz

P2P a podobné služby Existuje celá řada dalších služeb zaměřených hlavně na sdílení dat a jejich stahování. Systém jejich práce pokud se jedná o peer-to-peer propojení je takový, že při propojení jsou uživatelé spojeni přímo bez využití dalšího serveru. Nebo je využívána kombinace, kdy sice existuje server, ale pouze k propojení a data putují přímo mezi uživateli. (Direct Connect, Torrent, …). Podobné sítě často slouží ke sdílení obsahu, který nemusí být vždy legální (SW, hry, filmy, …)

„VPN“ a vzdálená připojení Pojem VPN značí Virtuální privátní síť. Stanice umístěné kdekoli jsou logicky přiřazeny do jedné VPN stejně jako by byly umístěny v jedné LAN. Toho se využívá hlavně ve firemním sektoru kdy jednotlivý uživatelé jsou třeba na několika pobočkách, ale „vidí“ se jako v jedné lokální síti. Využití je samozřejmě více (hraní her, propojení PC s neveřejnou IP adresou apod.). Na podobném principu pracuje třeba hamachi (www.hamachi.cz). Pro vzdálené připojení k počítači a práci na něm slouží výše uvedený TELNET. Tato původní služba internetu však umožňuje jen textové rozhraní a není tedy vhodná pro běžné uživatele. Pokud se chceme připojit k počítači tzv. vzdáleně a pracovat s ním po sítí tak, jako by jsme seděli přímo u něj, využijeme některý program, který toto umožňuje. Známý je např. UltraVNC (na oba PC se nainstaluje program a jeden slouží jako server a druhý jako klient), nebo webová služba www.logmein.com.

Praktické využití internetu Zpravodajství U nás – každodenní zdroje nových informací, klasická periodika na internetu, elektronické deníky: www.ceskenoviny.cz, www.novinky.cz, www.idnes.cz, www.lidovenoviny.cz, www.zive.cz, www.lupa.cz, www.hokej.cz, www.fotbal.cz, pes.eunet.cz, www.idnes.cz. Ve světě – zpravodajské agentury, televizní stanice: http://www.ccn.com, http://www.bbc.co.uk, http://www.foxnews.com. www.eurosport.com Obchod U nás – výhody a nevýhody nákupů přes internet, zkušenosti z praxe: www.shop.cz, www.knihy.cz, www.dym.cz, www.vltava.cz. Ve světě – větší zkušenosti, více obchodů s různorodým sortimentem: http://www.amazon.com, http://www.wal-mart.com, http://www.ebay.com, http://www.direct.ibm.com. Podnikání U nás – internet jako zdroj informací o podnikatelské sféře, bankovnictví na internetu, možnost vstupu na kapitálový trh, obchod, reklamní činnost, pracovní příležitosti: www.ebanka.cz, www.finance.cz, www.e-komerce.cz, www.dane.cz, www.ucetnictvi.cz, www.akcie.cz, www.reality.cz, www.jobs.cz, www.profese.cz. Ve světě – rozvoj bezpečných forem placení přes internet apod. : http://www.ipo.com, http://www.visa.com, http://www.imex.com. Vzdělávání U nás – školy a úřady, stránky vysokých škol, informace pro žáky, studenty, ale i pedagogy a rodiče, stránky jednotlivých škol: www.cuni.cz, www.vse.cz, www.skoly.cz. Ve světě – univerzitní stránky, stránky knihoven, archivy, vědecké ústavy, vládní organizace pro výzkum a vývoj a další: http://www.nasa.gov, http://www.scientificamerican.com, http://www.healthy.net/library/search/medline. htm. Zábava U nás – nové technologie na internetu, přenos zvuku a videa umožnil vstup rádií a tvorbu internetových TV, ukázky filmů, reportáže, přímé přenosy utkání, také hry a konverzace on-line (chat), zajímavosti ze všech oborů lidské činnosti: www.rozhlas.cz, www.tvi.cz, www.evropa2.cz, www.auto.cz, www.radiocity.cz, www.skoda-auto.cz, www.czech-tv.cz, www.xchat.cz, www.seznamka.cz. Ve světě – stránky pro děti i pro dospělé: http://www.disney.com, http://www.shockrave.com, http://www.imdb.com. Počítače U nás – pomoc při počítačových potížích, počítačové časopisy, specializované stránky o internetu, pořady o internetu: www.cdr.cz, www.mobilmania.cz, www.technet.cz, www.pctuning.cz, www.slunecnice.cz, www.czech-tv.cz/zavinac, www.viry.cz, www.bonusweb.cz, games.tiscali.cz, .. Ve světě – například: www.windrivers.com, www.softseek.com, www.emwac.cz, www.tucows.com, www.download.com.

Praktické informace Stránky, které usnadňují každodenní práci a mohou nahradit hledání v papírových katalozích či mapách: www.iol.cz – telefonní seznam, www.infocar.cz, www.annonce.cz, www.obce.cz, www.justice.cz, www.mapy.cz, www.info.mfcr.cz/ares, www.jizdnirady.cz. Na stránkách centrál Centrum.cz nebo Atlas.cz – počasí, přesný čas, slovníky, televizní program a další. Tento přehled užitečných stránek je jen návodem ke hledání dalších zajímavých možností na internetu. Věříme, že naše příručka napomůže výuce a poslouží všem jako návod a pomocník pro orientaci na internetu.

10. Elektronická pošta a schránka

E-mail aneb internetová komunik@ce V předchozích částech kurzu byl internet představen jako významná informační superdálnice. Internet ale velmi výrazně slouží pro komunikaci, přičemž jednoznačně nejpoužívanějším komunikačním prvkem je e-mail. Význam slova e-mail lze přeložit jako elektronická pošta. Na rozdíl od běžných komunikačních prostředků (telefon, fax, pošta) je komunikace prostřednictvím e-mailu levná, rychlá a pružná. Vždyť doručit dopis do několika sekund na vzdálenost tisíce kilometrů asi žádná „papírová“ pošta nezvládne.

E-mailová schránka a adresa Každý, kdo potřebuje komunikovat e-mailem, musí mít zřízenu svoji e-mailovou schránku. E-mailová schránka je malý prostor na disku serveru, kam se uživateli dočasně ukládá příchozí pošta a odkud uživatel posílá odchozí poštu. K této schránce pak může přistupovat z počítače přes software, který umožňuje číst a odesílat elektronickou poštu (např. Microsoft Outlook). Každá e-mailová schránka musí mít e-mailovou adresu. To proto, aby bylo možné do schránky posílat e-maily. E-mailová adresa je vlastně podobná adrese skutečné, ale namísto města, ulice, PSČ a jiných standardních údajů slouží jako identifikátor odesílatele a příjemce jeden jediný údaj, a to právě e-mailová adresa.

[email protected] E-mailová adresa je složena ze dvou částí, které rozděluje tzv. „zavináč“ @. Část vpravo od zavináče určuje server, na kterém je schránka zřízena. Máte-li například schránku na serveru post.cz, pak za zavináčem vpravo bude post.cz. Naopak část od zavináče vlevo může být jakýkoliv zatím neobsazený text, resp. vlastní název schránky. Je úplně jedno, jaký text to bude. Musí se však skládat pouze z písmen anglické abecedy, tzn. nesmí obsahovat háčky, čárky, mezery apod. Snahou každého uživatele je, aby jeho e-mailová schránka byla pokud možno co nejkratší a snadno zapamatovatelná. Většinou se názvy e-mailů (tj. text od zavináče vlevo) skládají ze jména a příjmení, případně zkratky jména, přezdívky, funkce apod. Volba adresy je pro další komunikaci velmi důležitá. Nechcete-li „strhat“ vaše přátele psaním příliš dlouhé adresy, zvažte její podobu při vytváření.

A jak to, že e-mail najde v celém obrovském internetu spolehlivě svého adresáta mezi miliony ostatních e-mailů? Princip vychází z předchozího popisu e-mailové adresy. Pokud někomu pošlete e-mail, ten „putuje“ internetem a hledá nejprve server, který je v e-mailové adrese uveden za zavináčem vpravo. Jakmile najde server, pak uvnitř něj hledá podle části od zavináče vlevo konkrétní poštovní přihrádku.

Elektronická schránka a adresa Způsoby práce s e-mailem Přijímání a odesílání pošty je třeba provádět v nějakém prostředí. Existují dvě metody Jak s poštou pracovat: •

Prostřednictvím internetového rozhraní. Jedná se o metodu používanou zejména u veřejných serverů typu seznam.cz, atlas.cz, centrum.cz, email.cz apod. Veškeré operace s poštou se odehrávají on-line na internetových stránkách. Výhodou tohoto způsobu používáni pošty je fakt, že poštu můžete číst kdekoliv, kde je k dispozici počítač s internetovým prohlížečem a připojením k internetu. Nevýhodou je skutečnost, že poštu „nemáte pod kontrolou“. Veškeré zprávy zůstávají na serveru poskytovatele a operovat s nimi můžete, pouze pokud jste připojeni k internetu.

•

Prostřednictvím poštovního klienta. Tradiční a častý případ čtení pošty. Poštu si ze serveru stáhnete a veškeré její zpracování probíhá u vás na počítači. Zde navíc můžete mít k dispozici neomezenou historii poštovních zpráv a nejste omezeni místem na poštovním serveru. Bohužel nemůžete s poštou pracovat kdekoliv, kde je přístup k internetu, ale pouze na počítači, kde je klient nainstalován.

Freemailové servery E-mailovou schránku můžeme mít zařízenu na stránkách svého zaměstnavatele, své firmy (vlastní domény) a jinde. Pokud nemůžeme (nebo nechceme) využít takovou adresu existují servery, které umožňují založení vlastní schránky a adresy zdarma. Pokud tedy z nějakého důvodu nemáte možnost mít zřízenu e-mailovou schránku na řádném serveru, můžete si vytvořit e-mailovou schránku na volně přístupných serverech. Jedná se o servery, které umožňují zřídit e-mailovou schránku, kdykoliv k ní přistupovat, posílat a přijímat e-maily a posílat a přijímat připojené soubory. Těmto serverům se říká freemailové servery (free – volná, mail – pošta). Přístup k takovým typům serverů je obvykle přes webové rozhraní – internetový prohlížeč. Přihlášení do vlastní schránky, příjem a odesílání pošty stejně jako nastaveni poštovní schránky, to vše se odehrává přes internetový prohlížeč. Mnoho freemailových serverů umožňuje napojit se ke své e-mailové schránce přes „Poštovního klienta“, prostřednictvím tzv. POP3 serveru. Stačí v něm správně nakonfigurovat server s příchozí poštou a server pro odchozí poštu (ukážeme si později). V České republice je mnoho serverů, které nabízí zřízení poštovní přihrádky zdarma. Jedná se například o www.seznam.cz, www.centrum.cz, www.atlas.cz, www.email.cz, atd. V mnoha případech jsou to servery, které tuto službu nabízí spolu s další službou. Například www.seznam.cz, www.atlas.cz a mnoho dalších serverů slouží zároveň jako vyhledávače a katalogy. Samozřejmě si můžeme zřídit adresu i na některém serveru světovém (nebo případně serveru konkrétního státu) jako je www.gmail.com (Google), www.hotmail.com, apod. Při výběru konkrétního serveru pro zřízení adresy budeme brát v úvahu tyto věci: -

osobní sympatie k serveru obsazenost či neobsazenost jména pod který si chceme zřídit schránku na serveru využívání dalších služeb na serveru velikost schránky a přívětivost rozhraní webového přístupu

Příklad registrace e-mailu na serveru Centrum.cz V následujícím textu si ukážeme bezplatnou registraci (resp. bezplatné zřízení) e-mailové schránky na serveru www.centrum.cz. Jak již bylo uvedeno, ke všem operacím s poštovní přihrádkou postačí pouze internetový prohlížeč a aktivní připojení k internetu. Registrací se vytvoří e-mailová schránka (tzn. i související e-mailová adresa), uživatelské jméno a heslo. Tyto údaje, které si samozřejmě musíte zapamatovat, postačí pro jakékoliv pozdější používání e-mailu prostřednictvím freemailových serverů. Poznámka: Přesný postup registrace e-mailu a práce s ním se pochopitelně na každém freemailovém serveru trochu liší; a to zejména v grafickém uživatelském rozhraní. Principy a možnosti práce se schránkou jsou ale u většiny serverů velmi podobné, ne-li přímo shodné a jednoduše se v ní zorientujeme. Po kliknutí na „založit nový e-mail“ se zobrazí postupně několik dialogů a formulářů …. 1. Centrum.cz zobrazí stránku s formulářem, kam se mohou přihlásit stávající uživatelé, nebo kde mohou zahájit registraci uživatelé noví. V tomto okamžiku nás zajímá druhá varianta, proto klepněte ve spodní části na odkaz Založit nový e-mail. 2. Centrum.cz zobrazí okno s formulářem, který je nutné vyplnit. Jedná se o údaje potřebné pro vytvořeni e-mailové schránky, tj. uživatelské jméno, heslo (opakovaně pro kontrolu překlepnutí), jméno a příjmení (tj. název schránky). Dobře si zapamatujte hlavně uživatelské jméno a heslo. Tyto údaje budete potřebovat vždy při vstupu do vaší schránky. 3. Po vyplnění všech údajů klepněte na tlačítko Pokračovat. Ovšem pozor, může se vám stát, že uživatelské jméno, které jste zadali, již existuje. V tom případě vás o tom bude server informovat a bude nutné zadat nové jméno. Poznámka: Čím používanější jméno zadáte, tím je pravděpodobnější že již bude existovat. Například jména pepa.novak, franta, martin apod. již nepochybně budou zaregistrována. Zvažte ovšem i varianty jmen, například p.novak, penovak pepanovak apod. 1. Zobrazí se další okno, kde se opět objevuje formulář. Tentokrát se jeho vyplnění týká výhradně e-mailové schránky, a to zejména bezpečnostních údajů. Jednak můžete vyplnit oslovení, tj. jak vám bude server říkat např. v případě, že budete mít novou poštu apod. Důležité jsou ale především další údaje, a to zejména kontrolní otázka. Ta je zde pro případ, že byste zapomněli heslo. V takovém případě budete dotázáni kontrolní otázkou, a pokud odpovíte přesně podle odpovědi, kterou jste si sami nastavili, bude vám heslo sděleno a můžete se do své schránky opět dostat. Nyní tedy ještě z obrázku opište bezpečnostní kód a poté znovu klepněte na tlačítko Pokračovat. 2. Po vyplnění údajů opět klepněte na tlačítko Pokračovat. 3. Zobrazí se další stránka, jejíž vyplnění není povinné. Zde jste pouze dotazováni, o jaké zpravodajství máte zájem a jaký typ informací mají autoři serveru zasílat automaticky do vaší schránky. Zatržení každé z položek si dobře promyslete, protože časem možná nebudete nadšeni z toho, že vám do schránky denně přichází x e-mailů se zprávami. Opět klepněte na tlačítko Dokončit. Tím bude schránka vytvořena. 4. Centrum.cz v následujícím okně zobrazí souhrn všech údajů, které jste zadali. Nyní stačí klepnout na tlačítko Vstoupit do e-mailu a dostanete se přímo do vaší e-mailové schránky.

Příjem pošty (e-mailu) na Centrum.cz 1. Do systému se lze pohodlně přihlásit z hlavní stránky www.centrum.cz. Stačí pouze v sekci e-mail napsat správné přihlašovací jméno a heslo a klepnout na tlačítko Přihlásit. 2. Po zadání údajů a jejich potvrzení vstoupíte do své e-mailové schránky. 3. Pro přechod do složky s doručenou poštou klepněte na horní liště na záložku Doručená pošta. 4. Veškerá došlá pošta je zobrazena formou řádků pod sebou. Na první pohled je tak podobně jako v klasickém poštovním programu (např. Outlook) vidět odesílatel, předmět zprávy a datum doručení pošty. Navíc vpravo je u každého řádku několik ikon, které umožňují provést se zprávou okamžitou operaci – odpovědět na ni, smazat ji a přidat ji na spamlist. Klepnutím na jméno odesílatele u každé zprávy otevřete samotný obsah zprávy a můžete jej číst. 5. Obsah zprávy je možné číst stejně snadno jako v jakémkoliv jiném programu pro správu elektronické pošty. Stejně tak je možné s poštou velmi snadno dál manipulovat, tj. přepískat ji dalšímu adresátovi, odpovědět na ni původnímu odesílateli, uložit soubory z pošty (přílohy) atd. K veškerým úkonům slouží tlačítka v horní nebo dolní liště.

Odeslání e-mailu z www.centrum.cz Odeslání e-mailu ze serveru www.centrum.cz je velmi jednoduché. V horním panelu (liště) stačí klepnout na záložku Napsat zprávu. 1. Centrum.cz zobrazí okno s formulářem pro psaní zpráv. 2. Do dialogu Komu napište kompletní e-mailovou adresu příjemce. 3. Je-li nutné zprávu poslat více uživatelům najednou, stačí jejich adresy dopsat do dialogu Kopie a oddělit je čárkou. 4. Do dialogu Předmět napište stručný obsah zprávy. 5. Do bílého pole můžete začít psát text zprávy. Všimněte si, že můžete použít různé typy písem a několik možností zarovnání. Tyto nastavené varianty písem ale uvidí pouze ti příjemci, kteří daný formát zprávy podporují. Ostatním se formátování písma neprojeví – uvidí zprávu bez jakýchkoliv úprav. 6. Je-li zpráva kompletní, stačí klepnout na tlačítko Odeslat zprávu a e-mail bude odeslán. Připojení přílohy k odesílanému e-mailu I prostřednictvím e-mailů zřízených na serverech typu Centrum.cz, Seznam.cz apod. je možné posílat spolu s e-mailem přílohy. Pamatujte: Obvykle je tu ale jeden zásadní háček. Schránka na uvedených serverech je velmi často omezena svou kapacitou (a ta se může velmi lišit 10 MB – 2 GB). To znamená, že v součtu veškerá data ve schránce (přijatá a odeslaná pošta a pošta čekající na odeslání) nesmí tuto kapacitu přesáhnout. Proto nikdy nemůžete odeslat e-mail, který je velikostně větší než aktuální volná kapacita schránky. Většina serverů velikost odesílaných souborů limituje i bez ohledu na to, kolik místa ve schránce máte. A to je správně protože e-mail není služba na posílání velkých balíků dat, nikdy k tomu nebyla navržena a celou síť to zatěžuje. Neposílejte tedy zbytečně „velké“ přílohy (10MB a více). Ve spodní části formuláře pro posílání e-mailu jsou tři řádky s možností zadání cesty k souborům. 1. Po klepnutí na tlačítko Procházet se zobrazí stromová struktura disku vašeho počítače, kde máte možnost vybrat soubor, který bude připojen k e-mailu.

2. Najednou můžete standardně poslat až tři soubory. Pokud vám toto množství nestačí, stačí klepnout na tlačítko Připojit více příloh, které počet možných připojených souborů zvýší. 3. Po zadání cest a vyplnění adres příjemce, odesílatele a předmětu zprávy (viz postup výše) můžete klepnout na tlačítko Odeslat zprávu a e-mail se odešle. Ovšem pozor, v případě velikostně větších souborů a menší propustnosti linky (např. jste-li připojeni modemem) potrvá určitý čas, než se soubory na server načtou! Poznámka: Většina freemailových serverů dnes nabízí velkou škálu služeb a možností, které je možné s poštovní zprávou provádět. Můžete například vytvořit vlastní seznam příjemců. Při psaní zprávy pouze vyhledat konkrétní osobu (odpadá stálé psaní e-mailové adresy). Můžete vytvářet různé složky do kterých lze zprávy třídit, nastavit automatické odpovědi, „načasovat“ odeslání zprávy a mnoho dalších. Po prvních krocích s poštovní přihrádkou se tyto funkce jistě naučíte používat velmi rychle.

Souhrnně o freemailových serverech • •

•

•

•

Obrovskou výhodou je skutečnost, že přijímat a odesílat e-mailovou poštu mohou i uživatelé, kteří nemají běžně přístup k internetu nebo nemají možnost využívat e-mailové schránky „řádného“ serveru. Výhoda „volných“ e-mailových serverů spočívá i v tom, že přístup k poštovní přihrádce je možný doslova z jakéhokoliv počítače na světě připojeného k internetu. Stačí znát jen uživatelské jméno a heslo a poštu můžete číst z dovolené v Egyptě či Španělsku. To je za určitých okolností samozřejmě možné i u klasického e-mailu, ale tato volba obvykle nebývá administrátorem serveru nastavena a povolena. Možná nevýhoda takových typů serverů spočívá v určitém riziku nediskrétnosti vaší pošty. Nikdy nemáte jistotu, že administrátor nebo jiný technicky oprávněný uživatel poštu nečte. Lidé (a není jich málo), kteří se starají o chod serveru, mají dostatečná přístupová práva k tomu, aby mohli číst vaši poštu tak snadno jako v otevřené knize. Freemailové servery jsou téměř vždy vlastnictvím komerční organizace. Ta má určité obchodní záměry, marketingové plány apod. Nikdy tak nemůžete vědět, zda schránka nebude zrušena, nebo zda se majitelé serveru nerozhodnou celou službu například z ekonomických důvodů zrušit či zpoplatnit. Je ale fakt, že k takovým situacím dochází jen velmi zřídka. Před zřízením poštovní schránky je proto nutné vybírat takové servery, u kterých lze předpokládat dlouhodobou perspektivu. V určitých dnech a hodinách se na jeden poštovní server připojuje (v porovnání s jinými časy) extrémně mnoho uživatelů. Občas se proto u některých serverů (slovo některých je nutné zdůraznit) stává, že bezplatné poštovní servery jsou v důsledku přetížení pomalé a práce s poštovní přihrádkou nepružná. Velké společnosti provozující „velké“ servery ale mají kapacitu linek a serverů dostatečně naddimenzovanou, takže takové riziko nehrozí.

Další konfigurace schránky na freemailových serverech Většina serverů nabízí kromě standardního přijímání a posílání e-mailů i více či méně konfiguračních nástrojů. Můžete si například nastavit, aby vám chodilo upozornění na každou došlou zprávu na mobilní telefon, můžete si nechat zprávy automaticky přeposílat na jinou schránku, lze nastavit automatickou odpověď anebo automatické mazání zpráv od nechtěných uživatelů apod. Možností je skutečně mnoho a nemá smysl zde popisovat nastavení u jednoho serveru, protože míra možností a jejich vizuální podoba je u každého serveru výrazně odlišnější než klasické přijímáni a odesílání e-mailů. Takovéto nastavení hledejte obvykle v sekci (resp. klepnutím na tlačítko či záložku) Nastavení.

Struktura e-mailu: Každý e-mail má pevnou strukturu, která je neměnná. Díky tomu si e-mail může posílat kdokoliv s kýmkoliv bez ohledu na systém, prostředí a typ poštovního klienta. Odesílatel (Od):

[email protected]

Příjemce (Komu):

[email protected]

Kopie:

[email protected]

Slepá kopie:

[email protected]

Předmět:

Výroční zpráva

Text e-mailu:

Nazdar, posílám výroční zprávu ve Wordu. Ve čtvrtek bude schůzka a tam se k tomu budete moci vyjádřit. Pavel

Důležitost:

vysoká

Přílohy:

vyrocni_zprava.doc (1,2 MB)

Odesílatelem se rozumí e-mailová adresa, ze které je e-mail posílán Příjemcem je myšlena e-mallová adresa uživatele, kterému e-mail dojde. Může jich být i několik. Kopií se rozumí další e-mailová adresa uživatele, kterému e-mail dojde. Adres v kopii může být i několik. Slepou kopií se rozumí adresa uživatele, kterému e-mail rovněž dojde, ale ostatním uživatelům se nikde nezobrazí, že tomuto uživateli byl e-mail také poslán. Předmět stručně charakterizuje obsah zprávy. Text e-mailu může být jakkoliv dlouhý. Podle toho, komu e-mail píšete, je dobré rozmyslet,zda použít diakritiku, či nikoliv (záleží, zda je příjemce schopen tyto znaky přečíst). Důležitost e-mailu může být nízká, střední nebo vysoká. Jedná se pouze o označení zprávy, které nemá vliv na dobu doručeni, spolehlivost nebo cokoliv jiného. K e-mailu mohou být připojeny i soubory. Jejich počet není omezen, velikost omezují některé servery (např. na 2 MB), ale obecně se doporučuje posílat menši „balíky“ dat (cca kolem 500 kB / zprávu).

Poštovní aplikace – Microsoft Outlook Microsoft Outlook je program, který umožňuje přijímat, odesílat a uspořádávat poštu v internetu nebo v lokální počítačové síti. Poštovní služby jsou pouze jednou z oblastí, které Outlook obhospodařuje. Slouží (dle verze) i jako kalendář a plánovač času s možností upozornění. Zároveň umí uspořádat databázi adres, vést deník o provedených operacích a psát poznámky. Outlook je dvěma slovy „elektronická sekretářka“. Po spuštění aplikace Outlook jsou v levé (svislé) části zobrazeny funkční skupiny, které Outlook spravuje – Outlook dnes, Doručená pošta, Kalendář, Kontakty, Úkoly atd. Pokud klepnete na tlačítko Doručená pošta, v pravé části bude zobrazen výpis doručených zpráv. Tomu, s jakou částí Outlooku pracujete, se rovněž přizpůsobí tlačítka na panelu nástrojů. Pokud jste například v přehledu e-mailů, je jasné, že na panelu nástrojů budou zobrazeny ikony pro ovládání pošty apod. Kromě MS Outlooku existují i další podobné programy jako poštovní klienty (např. Mozilla Thunderbird). Pozn.: Popis akcí se u různých programů a jejich verzí bude mírně lišit.

Seznam přijatých zpráv Ve složce Doručená pošta se nachází seznam všech příchozích zpráv. Každý řádek představuje jednu zprávu. Už podle tohoto jednoho řádku je možné o e-mailu získat celou řadu informací – například datum přijetí zprávy, odesílatele, předmět zprávy, stupeň důležitosti, anebo zda zpráva obsahuje přílohu ve formě souboru. Každá zpráva – řádek obsahuje (resp. může obsahovat) několik značek, které nám o zprávě leccos napoví: 1. Důležitost … červený vykřičník značí vysokou důležitost, modrá šipka dolů malou důležitost, pokud není zobrazen žádný symbol, jedná se o normální (střední) důležitost. 2. Zavřená obálka značí dosud nepřečtený e-mail (nepřečtená zpráva je rovněž zvýrazněna tučně). Naopak otevřená obálka značí již přečtený e-mail (takto se označí jakákoli nepřečtená zpráva, která je na obrazovce monitoru zobrazena určitou dobu – ve standardním nastavení 5 sekund). 3. Pokud je na řádku e-mailu sponka, znamená to, že e-mail obsahuje alespoň jeden přiložený soubor. 4. E-mailová adresa nebo pojmenování e-mailu, ze kterého byla zpráva odeslána (odesílatel emailu). 5. Předmět, který vám napoví, o co ve zprávě jde ještě předtím, než ji vůbec otevřete – stručné vyjádření obsahu zprávy. 6. Datum a čas doručení zprávy na server. Pozor, nejedná se o datum a čas stažení zprávy ze serveru! Klepnutím na hlavičku (záhlaví) kteréhokoliv sloupce způsobíte seřazení všech e-mailů podle tohoto sloupce.

Prohlédnutí přijaté zprávy Novou zprávu prohlédnete pouhým poklepáním levým tlačítkem myší na vybranou zprávu v seznamu doručené pošty. Outlook otevře samostatné okno se zprávou. Další možností je zobrazení okna náhledu zprávy – pak stačí zprávu pouze označit a její obsah se objeví v části okna s náhledem zprávy.

Odpověď na zprávu Pokud prohlížíte přijatou zprávu v otevřeném okně, naleznete zde také tlačítko Odpovědět, kterým lze odesílateli snadno odpovědět bez psaní adresy příjemce. Po klepnutí na tlačítko povědět se provede několik činností: • Zpráva se přepne do editačního režimu. Do políčka příjemce (Komu) se automaticky doplní adresa původního odesilatele. • Před text předmětu zprávy se automaticky doplní písmena RE: (zkr. reply), což znamená, že se jedná o odpověď. Je to uznávaný standard, pomocí kterého příjemce na první pohled pozná, že doručená zpráva je odpovědí na jeho původní zprávu. • Do textu zprávy se vloží původní zpráva, oddělená hlavičkou – s informacemi o původním e-mailu (tj. komu byl e-mail původně určen, kdy apod.). Tyto informace jsou zde proto, aby příjemce měl představu, na co vlastně dostal odpověď. Zprávu resp. odpověď můžete napsat do textové části. Vaše odpověď může být jakkoliv dlouhá a může obsahovat i přílohy. Kromě funkce Odpovědět je možné zvolit ještě funkci Odpovědět všem. Tato volba se používá v případě, že e-mail byl poslán více příjemcům a vy nyní chcete, aby odpověď přišla nejen odesílateli, ale i všem ostatním uživatelům, kterým byl e-mail rozeslán.

Poznámka: Pokud mezi sebou budete delší dobu komunikovat tak, že si vždy odpovíte na příchozí poštu, pak bude již v páté odpovědi e-mail poměrně dlouhý neboť v něm bude zaznamenaná veškerá historie všech odpovědí. Tomu snadno zabráníte tak že u některé odpovědi řádky s historií před posláním mailu smažete. Další možností je nastavit Outlook tak, že nebude do vaší odpovědi zahrnovat původní text.

Přeposlání zprávy Funkce přeposlání zprávy umožní přeposlat e-mail v původním tvaru i s přílohami dalším uživatelům. Přitom do e-mailu můžete provést vlastní zásah – například dopsat vlastní poznámku, připojit další soubor apod. podobně jako při odpovědi. Přeposlání e-mailu využijete například v případě, že vám ředitel pošle důležitou zprávu a vy ji chcete (pře)poslat kolegům. K přeposlání zprávy slouží tlačítko Předat dál. Po klepnutí na něj se s e-mailem stane následující: • Do textu zprávy se vloží původní zpráva oddělená hlavičku s informacemi o původním emailu (tj. komu byl e-mail původně určen, kdy apod.). Tyto informace jsou zde proto, aby měl příjemce představu, jaký byl e-mail v původní podobě. • Zpráva se přepne do editačního režimu. Do políčka příjemce (Komu) NEBUDE doplněna adresa. Sem musíte doplnit, komu si e-mail přejete přeposlat. • Před text předmětu zprávy se automaticky doplní písmena FW (zkr. forward), což znamená, že zpráva bude přeposlána. Jedná se o uznávaný standard, pomocí kterého příjemce na první pohled pozná, že dostal přeposlanou zprávu. Je dobré vědět: Při odpovědi na e-mail se do odpovědi znovu nevkládají přílohy, které původně s e-mailem přišly. Naopak při přeposlání e-mailu se automaticky přeposílají i veškeré přílohy (tj. soubory v emailu).

Napsání nové zprávy Pro napsání a odeslání nové poštovní zprávy stačí klepnout na tlačítko Nová poštovní zpráva. Po jeho stisknutí se zobrazí prázdný formulář, ve kterém je třeba doplnit e-mailovou adresu příjemce (event. několika příjemců), předmět zprávy a samotný text zprávy. 1. Klepněte na tlačítko Nová poštovná zpráva (Nový). 2. Do dialogu Komu napište adresu příjemce. Pozor, pro napsání zavináče @ je třeba přepnout na anglickou klávesnici, nebo použít klávesovou kombinaci Alt+64. 3. Do dialogu Předmět napište krátkou charakteristiku zprávy. Právě Předmět je spolu s adresou odesílatele zobrazen v přijaté poště jako první. 4. Do velké bílé oblasti napište vlastní text zprávy. 5. Pokud si přejete ke zprávě připojit jeden nebo více souborů, můžete tak učinit klepnutím na tlačítko sponky. Outlook zobrazí okno podobné oknu při otevírání souboru. Vyberte požadovaný soubor a klepněte na OK. Tuto operaci lze opakovat a do zprávy vložit libovolné množství souborů. Pozor, častým jevem je omezení poštovní přihrádky na určitou velikost. 6. Po vyplnění všech potřebných údajů klepněte na tlačítko Odeslat a pošta bude odeslána. Při psaní e-mailu je možné použít i různé typy a velikosti písem, barevná pozadí, obrázky apod. Zobrazení u příjemce je podmíněno stejným poštovním serverem a prohlížečem (např. Outlookem). Proto doporučuji písma a styly raději nepoužívat.

Odstranění zprávy V seznamu došlých e-mailů můžete každou zprávu odstranit stisknutím klávesy DEL na zprávě, kterou potřebujete smazat. Smazané zprávy budou automaticky umístěny do koše aplikace Outlook a budou tam tak dlouho, dokud koš nevysypete. Pozor, uvedený koš není stejný jako centrální koš Windows – pro vymazání musíte přepnout v levém panelu Outlooku.

Struktura složek a jejich uspořádání Jak již bylo v úvodu kapitoly uvedeno, každý typ e-mailu má svoji složku. Například odeslaná pošta se řadí do složky Odeslaná pošta, příchozí pošta do složky Doručená pošta apod. Časem, zejména pokud budete komunikovat pomocí e-mailu velmi často, bude počet e-mailů v poště tak vysoký, že se v nich budete jen stěží orientovat. Proto v Outlooku existuje možnost vytvořit vlastní složky, do kterých si můžete jednotlivé e-maily uspořádávat, případně nastavit, aby se e-maily uspořádaly automaticky ihned po doručení. Tip: Nevíte-li, jakého poštovního klienta používá příjemce pošty, a chcete-li mít jistotu, že stoprocentně přečte váš e-mail, zásadně doporučujeme psát e-mail bez jakýchkoliv grafických prvků, zvýrazněných písem apod. Pokud posíláte e-mail někomu, kdo s největší pravděpodobností nebude mít na svém počítači nainstalovanou českou diakritiku (např. e-maily do zahraničí), pište text bez háčků a čárek. Vytvoření vlastní složky V Outlooku si můžete vytvořit i libovolnou vlastní složku a do ní zkopírovat nebo přesunout libovolné množství vlastních souborů. 1. Nastavte se v Outlooku do takové skupiny, ve které si přejete vytvořit vlastní složku. Do konkrétní skupiny se přepnete klepnutím na její název (v podobě tlačítka) v levé části lišty Outlooku. Po instalaci jsou k dispozici skupiny Hlavní zástupci, Vlastní zástupci a Další zástupci. 2. V hlavní nabídce Outlooku zvolte položku Soubor. 3. V podnabídce zvolte Nový a následně klepněte na položku Složka. 4. Outlook zobrazí okno Vytvořit novou složku. Do dialogu Název napište název nové složky. 5. V rozevírací nabídce Složka obsahuje zvolte typ položek, který bude složka obsahovat. Toto nastavení je velmi důležité, protože složka bude moci obsahovat pouze takové typy objektů , které nyní zvolíte. Vyberte Položku typu Pošta. 6. Nyní ve spodní polovině okna složek vyberte umístění složky ve struktuře složek. Doporučujeme klepnout na Osobní složky. 7. Klepněte na tlačítko OK. Složka bude vytvořena. Přesunutí e-mailu do jiné složky Každý e-mail z jakékoliv složky můžete přemístit do libovolné jiné složky. 1. Přepněte se do složky, ze které chcete e-mail kopírovat nebo přesunout. Složkami můžete procházet i pomocí nabídky v levém horním rohu okna se zprávami. 2. Na e-mail, který si přejete přemístit nebo zkopírovat, klepněte jednou pravým tlačítkem myši. 3. V zobrazené nabídce zvolte položku Přesunout do složky. 4. Zobrazí se další okno, kde je možné procházet složkami a vybrat tu, do které si přejete email zkopírovat. Vyberte složku a klepněte na OK.

Smazání složky Každou složku je možné smazat. Ovšem pozor, smazáním složky se samozřejmě smaže i veškerý její obsah. 1. Nastavte se do složky, kterou si přejete smazat. 2. V hlavní nabídce Outlooku zvolte položku Soubor. 3. Následně zvolte Složka a poté v otevřené nabídce klepněte na položku odstranit složku. 4. Budete vyzváni k potvrzení operace. 5. Složka bude odstraněna.

E-mailování v praxi I při tak jednoduché operaci, jako je e-mailování, je dobré dodržovat určitá pravidla a nepsané zásady. Mnohdy tak sami sobě nebo někomu dalšímu usnadníte život. Dobré mravy při e-mailování 1. Na konci e-mailu bývá dobrým zvykem uvést svůj podpis a připojit minimálně zpáteční e-mail (zejména je-li odlišný od e-mailu, ze kterého zprávu posíláte). Rovněž u objednávek nebo jiných závazných aktů je vhodné připojit svou skutečnou poštovní adresu. 2. Pokud si nejste jisti, že příjemce dokáže spolehlivě přečíst e-mail napsaný s diakritikou, pošlete mu první e-mail raději bez háčků a čárek. Poté se v další korespondenci dohodněte, zda češtinu budete, nebo nebudete používat. 3. Neposílejte e-mailem přespříliš velké přílohy (cca nad 10 MB). Mějte na paměti, že mnoho uživatelů má své e-mailové schránky na freemailových serverech a velikost jejich schránek je obvykle omezena. Také stahování příliš velké pošty může způsobit uživatelům, kteří jsou připojeni modemem, potíže. 4. Posíláte-li jeden e-mail více lidem najednou a uvedete-li všechny e-mailové adresy do dialogu „Komu…“, nebo „Kopie…“, uvidí každý příjemce všechny ostatní e-mailové adresy. V některých případech to nemusí být žádoucí. Proč by ostatní uživatelé měli znát e-mailové adresy vašich obchodních partnerů nebo kamarádů? V takovém případě se používá dialog „Slepá kopie…“, který není standardně ve formuláři zobrazen. V Outlooku jej zobrazíte klepnutím na Zobrazit a poté volbou položky Pole → Slepá. 5. Nerozesílejte zbytečně hromadné a nevyžádané e-maily (spamy). To, co se vám může zdát zajímavé nebo co chcete nabídnout ostatním, nemusí ostatní nutně zajímat. Navíc rozesílání takových hromadných mailů (tj. rozeslání jednoho mailu většímu počtu účastníků) je regulováno zákonem (špatně). Možné chyby při e-mailování Při e-mailování může vzniknout spousta chyb. Jejich vinou nemusí být e-mail doručen, nebo je doručen ve špatném stavu. Nejčastější chyby jsou následující: E-mail nedojde Pošlete-li e-mail, může se stát, že adresátovi vůbec nedojde. To může mít několik příčin: • Špatná adresa … Jde o „banální“, ale bohužel poměrně častou chybu. E-mailovou adresu je nutné napsat naprosto přesně a správně. E-mail se vám vrátí s tím, že nemohl být doručen. • Příliš velký e-mail … Pokud spolu se zprávou posíláte i přiložený soubor, může se stát, že celková velikost e-mailu je větší než kapacita schránky příjemce. Tuto skutečnost je nutné brát v úvahu zejména tehdy, má-li příjemce zřízenu schránku na některém z volných serverů. Schránka je obyčejně velikostně omezena na cca 10 MB. E-mail se vám vrátí s tím, že nemohl být doručen. Pokud i přesto potřebujete větší množství dat poslat, rozdělte soubory na několik menších (např. komprimačními programy ZIP nebo RAR) a pošlete je v několika e-mailech za sebou. Špatná čeština v přijatém e-mailu Problém je aktuální v zemích, kde se používají jiné znaky než běžné znaky anglické klávesnice (např. diakritika ěščřžý). Napíšete-li e-mail s diakritikou, může se snadno stát, že příjemce obdrží email, v němž místo písmen s háčky a čárkami budou čtverečky nebo text bude jinak nečitelný. Je to dáno tím, že poštovní server na straně odesílatele zpracovává e-maily v jiném kódováni jazyka než

poštovní server na straně příjemce. Snadno je tak možné, že vaše korespondence bude s některými uživateli probíhat bez problémů s háčky a čárkami, zatímco s jinými uživateli to nebude možné. V praxi ovšem dnes jednoznačně většina poštovních serverů v České republice podporuje českou diakritiku (česká písmena ěščřžý). Pokud ovšem komunikujete e-mailem se zahraničím v češtině (trošku netradiční, ale např. český kamarád na brigádě), pak raději komunikujte bez hacku a carek. E-mail se vrátí zpět – z různých důvodů Jestliže se e-mail vrátí zpět do vaší přijaté pošty, znamená to, že při přenosu došlo k chybě. Možných příčin existuje celá řada – neexistující adresa, momentálně odpojený server, velký objem posílaných dat apod. Ve vráceném e-mailu ale většinou naleznete textový popis, proč se tak stalo. Určitou formou „štěstí v neštěstí“ je u e-mailování skutečnost, že u většiny neobdržených e-mailů dostanete chybovou zprávu, že e-mail nebyl z nějakého důvodu doručen. Nemusíte tak žít v domnění, že adresát již e-mail prohlíží, zatímco on zprávu vůbec neobdržel.

Základní pravidla práce na internetu Internet je otevřenou a tedy nepříliš bezpečnou sítí. Mohlo by se zdát, že internet je zcela anonymní a o jeho uživatelích nelze nic zjistit. Ve skutečnosti za sebou všude na stránkách a v síti zanecháváme stopy. Provozovatel serveru snadno zjistí nejen název a IP adresu našeho počítače, ale také jaký používáme operační systém a prohlížeč, kdy jsme tam byli, z jaké IP adresy jsme přišli, co jsme tam dělali. Na zjišťování těchto údajů jsou mimo jiné závislé statistiky návštěvnosti internetových stránek. Uživatel by měl přistupovat i informacím z internetu s jistým rozmyslem, nepovažovat vše, co se dočte, za bernou minci. Internetové stránky tvoří zase jen lidé a někdy mohou vědomě či nevědomě přivádět běžného návštěvníka v omyl. Proto je užitečné informace třídit a také si zjistit jejich zdroj. Obdobná pravidla platí také v případě stahování souboru z internetu, ať již přímo s webovských stránek, nebo pomocí služby FTP. Renomované firmy se obvykle zaručují za to, že jimi poskytované soubory a programy jsou bez virů. U soukromých stránek, které často nabízejí také nelegální software, si nikdo nemůže být jistý čistotou stahovaných souborů. Pro takové případy je vhodné si nainstalovat antivirový program, který poskytne alespoň částečnou ochranu před viry. Samostatnou kapitolou bezpečnosti je elektronická pošta. Vlastní schránka e-mailu jistě vyvolává pocit bezpečí a soukromí pošty. Ve skutečnosti je posílání e-mailových zpráv jako posílání pohlednic. Je sice jasně daný adresát i odesílatel, ale během poštovní přepravy si ji může každý přečíst. V internetu není obtížné zachytit a přečíst cizí zprávu, a dokonce i po doručení tam po ní zůstává stopa. Jedinou radou je neposílat zprávy, které mají příliš soukromý nebo tajný charakter a které by mohly být zneužity. Zřejmě největším nebezpečím je posílání příloh. Je obecně známo, že celá řada virů se šíří právě touto formou. Do schránky přijde nová zpráva, která nemá žádný text ani předmět, obsahuje pouze nějaký soubor s příponou. exe, která představuje program. Pokud nevíte, kdo vám takový soubor poslal a za jakým účelem, nikdy jej neotevírejte bez kontroly antivirovým programem. V případě, že je to neškodný nebo dokonce zábavný prográmek, nic se nestane, m pokud je to vir, mohl by se spuštěním nainstalovat na počítač a způsobit značné škody.

Nevyžádaná pošta – SPAM Častým problémem e-mailu je nevyžádaná korespondence, tzv. spam. Do soukromé nebo firemní e-mailové schránky přicházejí zprávy především reklamního charakteru, které nebyly vyžádány a které pouze zabírají místo. Většinu těchto zpráv rovnou ze schránky odstraníme, aniž bychom je četli, přesto jich chodí stále větší množství. Nevyžádaná pošta je často důsledkem zneužití e-mailové adresy, proto je vhodné například při různých registracích přes internet uvádět zástupnou adresu do schránky, kterou jsme si zřídili právě k tomuto účelu. Naše hlavní schránka je pak uchráněna spamu. Druhá testovací schránka se může hodit v mnoha případech.

Poplašné zprávy – HOAX Jedná se o poplašné zprávy, které uživatele „informují“ např. o zavirování počítače. Taková zpráva má většinou podobný text: „Pozor! Váš počítač obsahuje soubor calc.exe, který je uložen v adresáři Windows. Soubor je napaden velmi nebezpečným virem, který formátuje pevný disk a ničí tak veškerá data na něm uložená! Proto jej co nejrychleji smažte a informujte o viru co nejvíce známých, kamarádů a přátel.“ Nezkušený uživatel provede vše, co mu zpráva doporučuje a není podstatě schopen odhalit, že se jedná o HOAX. Zkušenější uživatel ale ví, že soubor calc.exe je opravdu aplikace, která je uložena v systémové složce Windows, jenže je to neškodný a velmi užitečný prográmek obyčejné Kalkulačky pod Windows. Tudíž jeho smazání bude mít za výsledek nefunkčnost kalkulačky a navíc – pokud zprávu rozešlete dál, dopouštíte se podstatě trestného činu šíření poplašné zprávy.

Kódování, elektronický podpis Je-li třeba zajistit opravdovou bezpečnost obsahu zpráv posílaných e-mailem, můžeme zvolit některý z osvědčených způsobů kódování. Elektronický podpis má své opodstatnění. Klasickým vlastnoručním podpisem, ať již je na papíře nebo v elektronické zprávě, můžeme podepsat i prázdný list papíru nebo jej můžeme lehce zkopírovat. U elektronického podpisu to není možné. Elektronický podpis nemůže existovat bez textu, bez vlastní zprávy. To znamená, že nelze elektronicky podepsat zcela prázdnou zprávu. Když elektronicky podepisujete zprávu, vytvoří se ne jejím konci zašifrovaný řádek textu, který vychází z části podepisovaného textu a z údajů o vaší osobě tak, jak je máte nastavené v klíči pro elektronický podpis. Je tedy zřejmé, že pokud jeden člověk elektronicky podepíše dvě různé zprávy, bude mít elektronický podpis vždy jinou podobu. Odesílatel má pro kódování zpráv a používání elektronického podpisu dva tzv. klíče – veřejný a soukromý. Soukromý klíč má pouze jeho majitel a ten by si jej měl pečlivě ohlídat. Je chráněn heslem a slouží právě k elektronickému podepisování a zakódování zpráv. Na druhé straně umožňuje dekódovat přijaté zprávy a ověřit elektronické podpisy jiných lidí. Veřejný klíč mají k dispozici lidé, kterým jsou určeny zakódované či podepsané zprávy. Takže pokud dostanete od někoho zašifrovanou zprávu, odesílatel potřeboval váš veřejný klíč, aby vám ji mohl poslat, a vy si ji můžete dekódovat až s pomocí svého soukromého klíče. Elektronický podpis dává příjemci jistotu, že zprávu opravdu poslal ten, jehož jméno se ve zprávě uvádí. Elektronicky podepisovat můžeme nejen e-maily, ale také například webovské stránky. Pokud bychom měli pochybnosti o autorovi článku, stačí se jen podívat, zda připojený elektronický podpis opravdu náleží tomu, jehož jméno je pod článkem uvedeno. Pokusí-li se někdo změnit již podepsaný dokument, bude to okamžitě patrné. Při ověřování podpisu se zobrazí informace, že text byl neoprávněně změněn. Veřejné klíče si lidé navzájem vyměňují a shromažďují se v souboru, kterému se říká Keyring (kroužek klíčů). Veřejné klíče jsou také dostupné v celosvětové databázi uživatelů PGP. Používání kódování je snadný způsob, jak ochránit zprávy, a elektronický podpis se brzy stane nezbytnou součástí především obchodní a oficiální e-mailové korespondence. K vydávání elektronických podpisu slouží tzv. certifikační autority, které vytvoří certifikát jeho součástí jsou klíče.

Dezinformace, kriminalita a hackeři na internetu Internet je médium, do kterého může bez větších problémů publikovat prakticky kdokoliv téměř cokoliv. Je proto přirozené, že vedle ohromného množství cenných informací, tipů, triků, návodů, katalogů, nabídek a dalších se objevují i stránky, jejichž cílem je záměrná dezinformace uživatelů. Někdy je velmi obtížné rozpoznat od sebe stránky seriózní a bulvární. Obecnou zárukou jsou solidní servery, které by na svých stránkách dezinformace nestrpěly. Těžko by asi server ČTK přinášel záměrně nepravdivé zprávy. Na internetu se také nachází stránky, které by se zde vyskytovat neměly. Jedná se například o různé návody na výrobu výbušnin, virtuální obchody s kradeným zbožím, stránky např. s pornografií a další nelegální informace. Problém internetu jako otevřeného média spočívá v praktické nepostižitelnosti konkrétního jedince. Jak potrestat člověka, který například zveřejňováním informací porušil zákon ČR, ale přitom se fyzicky nachází (a svou nelegální činnost páchá někde pod palmou, na vyhřáté pláži s notebookem v ruce) tisíce kilometrů od domova? Mezi uživatele internetu nepatří pouze lidé dychtiví po informacích nebo programátoři. Vyskytují se zde také takzvaní hackeři a crackeři. Jsou to škodolibí programátoři, kteří se snaží nabourat cizí stránky a servery pro vlastní potěšení nebo s vidinou tučného zisku (z prodeje informací, které nelegálně získají). Žádný server připojený do internetu není stoprocentně chráněn

proti nabourání, ale pokud je této problematice věnována pozornost, sníží se riziko vlomení hackera na minimum. Problematika kriminality na internetu se stává stále závažnějším problémem, o kterém se začíná diskutovat i na mezinárodních kongresech.

11. Počítačové viry a antivirová ochrana

Počítačové viry Počítačový vir není nic jiného než „pouhý“ program. Na rozdíl od většiny programů, které se snaží uživatelům zjednodušovat a ulehčovat práci, počítačový vir se snaží o opak – zmást uživatele, způsobit nefunkčnost vybraných programů a v tom nejhorším případě smazat cenná data nebo rovnou celý disk. Hlavní charakteristikou počítačového viru je však jeho snaha se šířit. Vytvářet další svoje kopie a šířit se jak mezi počítači, tak i případně v rámci jednoho PC. Virus musí sám sebe replikovat a provádět další svoji činnost. Pravé viry tvoří jen jednu z mnoha podkategorií spadajících pod pojem „Malware“ (Malicious Software – zákeřný, škodlivý, …. software).

Historie virů Historie počítačových virů začíná na počátku osmdesátých let, což je ve výpočetní technice poměrně dávná minulost. V roce 1983 sestrojil Dr. Frederick Cohen první samomnožící program, který se začal označovat jako vir. Jednalo se o neškodný kód, jenž se uměl pouze sám množit. První „škodlivý“ vir s názvem Bram naprogramovali v roce 1986 bratři Basid a Amjad Farooq Alvi. Tím odstartovali boom nepopulárních programů – počítačových virů. Bram byl oproti některým dnešním virům pouhým pohlazením, protože autoři virů znají a předávají si mezi sebou moderní techniky, které umožňují virům měnit svůj vlastní kód, ukrývají se před antivirovými programy a disponují spoustou dalších „triků“. Počítačový vir je program, který je schopen se bez vědomí uživatele množit a provádět nežádoucí operace. Protože z každého zavirovaného programu může být nakaženo mnoho dalších programů, připomíná množení viru řetězovou reakci. Každý vir, ať už se jedná o jakýkoliv typ, je svým způsobem nebezpečný a pochopitelně v počítači nežádoucí. K jeho zlikvidování existují takzvané antivirové programy, které vir dokáží vyhledat a odstranit. Je jasné, že žádný antivirový program není a ani nemůže být dokonalý tak, aby nalezl všechny viry, které v daném okamžiku existují. Každý antivirový program je za novými viry pozadu, protože aby mohla existovat antivirová ochrana, musí vir nejprve vzniknout a rozšířit se. Na každý vir lze nalézt metodu jak jej odstranit, hlavní ale je jak dlouho to potrvá a jak se stihne vir rozšířit.

Jak se viry šíří Pro své šíření potřebuje vir jednak prostředí, které zná – operační systém – a pak takové typy souborů, které mu šíření dovolují – většinou spustitelné programy. Viry se mohou šířit prostřednictvím následujících metod: Spustitelné soubory (programy) – bezesporu jeden z nejčastějších případů šířeni virů. Vir se při spuštění programu nahraje do paměti a poté provádí svou „nekalou“ činnost (šiří se a ničí). Nákaza hrozí u souborů s koncovkou EXE, COM, SYS, DLL, SRC, a spousty další. Virus je buď celý samotný soubor, nebo jen část kódu souboru. V tomto druhém případě dojde k přepsání kódu „běžného“ souboru kódem viru. Dokumenty – makroviry. Vir se uloží přímo do dokumentu, který může obsahovat makra (např. Word nebo Excel). Makro se pak spustí při otevření souboru a vir může začít provádět svoji činnost. V zásadě tak může být virus i v jiných typech souborů, které neobsahují pouze data, ale i aktivní kód.

Elektronická pošta (e-mail) – velmi moderní a v poslední době bohužel častý případ virových „invazí‘. Vir je přenášen jako (samospustitelná) příloha e-mailu, takže jakmile dojde nová zpráva, stačí ji pouze otevřít a vir se aktivuje. WWW stánky s aktivním obsahem (skripty apod.) mohou také být zdrojem virů. Systémové oblasti – cílem viru v tomto případě je bootsektor nebo partition tabulka. Jedná se o oblasti, do kterých za normálních okolností nemá uživatel přístup a které slouží pouze systému. Virus tak i po odstranění napadených souborů v PC zůstává a při načtení systému se může opět začít šířit.

Typy virů Podle toho, jakým způsobem viry pracují a jak se projevují, je lze rozčlenit do několika základních skupin: Bootviry Jak již sám název kategorie virů napovídá, jedná se o viry, které mají spojitost se zaváděním systému (bootováním). Vir napadne bootsektor (většinou 1. sektor na disku) nebo partition tabulku pevného disku či diskety. Při zavádění systému je pak pohodlně aktivován a převezme kontrolu nad funkcemi systému. Jestliže vir obsadil partition tabulku, následně její obsah bezpečně uloží a vzhledem k systému, resp. požadavkům softwaru se partition tabulka jeví v pořádku. Vir se šíří prostřednictvím bootsektoru disket. Aby byl počítač takovým virem napaden, musí se z nakažené diskety nabootovat (např. necháme-li v disketové mechanice nakaženou disketu a počítač spustíme). Byl to častý druh virů v 80. letech. Souborové viry Souborové viry napadají pouze soubory. Jedná se o kapitolu virů, které se projevují nejrozmanitějším způsobem. Podle toho se dále dělí: • Přepisující vir – přepíše část programu, který napadl vlastním kódem. Díky tomu je velmi nápadný, a proto nemá mnoho šancí se rozmnožit. • Link vir – „přilepí“ se (přilinkuje) k napadenému souboru, což umožní chod programu a zároveň činnost viru. • Doprovodný vir – zkopíruje napadený soubor do souboru se stejným jménem, ale typu COM, a k tomu se připojí (vzniknou dva soubory, kde COM je nakažený). Vir využívá vlastnosti OS MS-DOS, jenž nejprve spouští COM soubory. • Vir přímé akce – provede destrukční akci a tím skončí. Například smaže celý disk a tím „zabije“ sám sebe. • Rezidentní vir – načte se a drží v paměti a tím snadno napadne soubory, se kterými se pracuje. • Stealth vir – vir s touto vlastností se umí načíst do paměti a kontroluje činnost systému. Pokud antivirový program kontroluje zavirovaný soubor, pak mu vir s touto vlastností vrátí kód před infekcí. Pro antivirové programy, jež nejsou vybaveny anti-stealth kontrolou, je vir prakticky nezjistitelný. • Zakódovaný vir – je zakódován určitým proměnným algoritmem, takže jeho tělo je pokaždé jiné. Stejná je pouze dekódovací instrukce. • Polymorfní vir – podobný jako předchozí. Pro každý napadený soubor se kóduje jinak a vytváří i jinou dekódovací funkci. Takový vir nemá v žádném okamžiku v žádném z napadených souborů stejnou sekvenci svého kódu.

• • •

Metamorfní vir – obsahuje funkci, která při kopírování sebe sama kompletně přepíše a vir tak vypadá úplně jinak. Tento mechanismus je poměrně složitý a celá replikační funkce zabírá až 90 procent kódu viru. Fast infektor – šíří se extrémně rychle díky tornu, že napadá soubory při spuštění i při jakékoliv manipulaci s nimi. Snadno se rozšíří a tím na sebe upozorní. Slow infektor – na rozdíl od předchozího se šíří velmi pomalu a opatrně.

Multipartitní viry Bootviry se aktivují ihned při zavádění systému, ale k infekci se musí nabootovat z nakažené diskety, což jejich šířeni omezuje. Souborové viry se šíří prostřednictvím souborů, což je pro jejich šíření výhodné, ale potřebují být aktivovány spuštěním. Kombinací a výhod obou typů virů využívají tzv. multipartitní viry. Infikují partition tabulku i soubory. Makroviry Makroviry se objevily až s příchodem makrojazyků především v textových editorech a tabulkových procesorech. Zákeřnost makroviru spočívá vtom, že vir je přenášen a uložen v dokumentu. Nebezpečí makroviru spočívá vtom, že ovládne program i šablony a poté při určité operaci (například uložení souboru) bude spuštěno makro s destrukčními účinky (např. vymazání dokumentů).

Trojský kůň a červ Zde se nejedná přímo o druh viru, ale spíše o metodu jeho šíření. V běžném jazyce se ale ustálily i tyto pojmy jako typy virů. Trojský kůň (trojan horse) je program, který se zdá být něčím jiným (užitečným, zajímavým), ale ve skutečnosti provádí škodlivou činnost. Například se vydává za spořič obrazovky a mezitím maže soubory na disku. Trojský kůň také může umožňovat přístup k PC útočníkovi. Ve své podstatě se obecně nejedná o virus, protože se sám nešíří. Červ (worm) je programový kód, který se šíří sám prostřednictvím počítačové sítě. K tomuto účelu na rozdíl od klasických virů nemusí využívat souboru (respektive jich využívá odlišným způsobem). Po celé síti se šíří díky bezpečnostním nedostatkům a často ke svému šíření využije souboru. Celý soubor je ale pak možno považovat za červa.

Jak se viry prakticky projevují Počítačový vir je program a jako takový se projevuje podle toho, jak byl naprogramován. Existují stovky způsobů, jak se viry projevují, počínaje výpisem nejrůznějších humorných hlášení na obrazovku až po destrukční viry. Obecně můžeme projevy virů rozdělit na: Obtěžující Příznaky obtěžujících virů spočívají například ve výpisech nesmyslných hlášení na obrazovku, která se zpočátku mohou zdát humorná, ale pokud každých 5 minut počítač napíše, že je unavený,

pak uživatel asi dlouho s nervy nevydrží. Viry mohou obtěžovat také záměnou kláves na klávesnici, takže něco jiného píšete a něco jiného se zobrazuje na obrazovce. Některé obtěžující viry zjistí, že je k počítači připojen modem, a klidně zavolají třeba na číslo 906… Při placení účtu se nepřestanete divit. Fantazie programátorů takových typů virů je prakticky neomezená. Destrukční Destrukční viry vzbuzují určitý respekt již při vyslovení této kategorie. Základním úkolem takových virů je zlikvidovat data. Chytré viry pracují tak, že nezničí všechna data na disku, ale postupně zaměňují pouze určité byty nebo řetězce. Uživatel takový vir těžko odhalí a při dlouhodobém působení nakazí i záložní kopie. Jednoduché viry zničí okamžitě po napadení například obsah disku a tím vlastně zničí samy sebe. Destrukční viry, stejně jako obtěžující, mohou být naprogramovány na určitou dobu (například pátek třináctého) nebo v souvislosti s určitou akcí v počítači. Také mohou být zaměřeny pouze na určitý typ dat (např. dokumenty MS Office). Ostatní Sem se řadí ostatní typy virů. Často se stává, že viry nejsou kvalitně napsané a že se dostávají do kolizí s jinými programy. Pak se z původně neškodného viru klidně může stát destrukční – a to vlastně náhodou. Spousta virů nevykonává žádnou přímo destrukční činnost, ale pouze se snaží dále a dále šířit. I takové viry mohou způsobovat problémy, obsazovat paměť, brzdit síťový provoz a podobně. Další viry mohou rozesílat informace z vašeho počítače na jiné, kde si je může autor viru přečíst, šířit se automatickým rozesíláním elektronickou poštou, nebo třeba šifrovat data na disku.

Proč viry? Viry podobně jako i jiný malware vznikají ze spousty důvodů. Každopádně je tvoří vždy programátoři, nebo alespoň lidé využívající některý z programů přímo určený ke generování virů. Samotný vznik konkrétního viru může mít spoustu důvodů. Některé vznikají jako snaha zviditelnit se, jako výzkumný projekt, vandalismus, snaha někoho poškodit nebo vydírat.

Antivirová ochrana Antivirové programy Proti virům je třeba se bránit. V dnešní době si již nemůže být jistý žádný uživatel počítače, který datově komunikuje alespoň částečně se svým okolím. Kromě opatrnosti jsou silným prostředkem proti virům antivirové programy. Dokáží nejen najít vir, ale někdy i „vyléčit nakažený soubor tak, že po zásahu antivirového programu funguje správně a nemusí být celý smazán. Na softwarovém poli působí poměrně velké množství antivirových programů. Antivirový program by měl používat každý, kdo je alespoň částečně nucen komunikovat prostřednictvím disket nebo jiného typu média s daty na jiných počítačích a kdo je propojen do sítě s jinými počítači. Antivirovou kontrolu by měl uživatel provádět v pravidelných intervalech. Důležitá je také

aktualizace virové databáze – načtení nově zjištěných virů do databáze antivirového programu je nutné proto, aby antivirový program byl schopen nové viry identifikovat a odstranit. Aktualizace se provádí většinou přes internet, může být však ještě realizována pomocí disket nebo CD. Virus bez aktuální virové databáze je většinou téměř k ničemu, protože nedokáže zachytit novější viry (které se také nejvíce šíří.) Některé antivirové programy: NOD32 Avast! AVG Kaspersky AV Norton AV ….. Informace o virech a antivirových produktech nalezneme např. na stránkách výrobce nebo na některých serverech zaměřených na virovou problematiku (třeba www.viry.cz)

Jak pracují antivirové programy Současné antivirové programy používají různé techniky. Asi nejstarší a nejznámější je technika vyhledávání prostřednictvím vyhledávací sekvence. Většina virů má určitou specifickou sekvenci, podle které lze vir jednoznačně specifikovat (Al 00 10 85 C2 00). Vir prohledává celý disk a soubory s takovou instrukcí označí za napadené. Při tvorbě antivirových programů je velmi obtížné najít takovou sekvenci viru, která zároveň není obsažena v žádném programu v počítači, protože by docházelo k falešným odhalením – antivirový program by mohl „falešně“ považovat čistý program za vir. Bohužel, programátoři virů znají antivirové techniky a snaží se vyhledávací metodu obejít. Velmi obtížné je hledání tzv. polymorfního viru, který mění svůj vlastní kód. První polymorfní viry se samy kódovaly, ale měly alespoň krátkou dekódovací instrukci, podle níž je bylo možné vyhledávací metodou odstranit. Dnešní polymorfní viry již umí průběžně měnit i dekódovací instrukci, takže jejich tělo může být v počítači několikrát, ale pokaždé vypadají jinak. Takové viry jsou pak prostřednictvím vyhledávací instrukce nezjistitelně. I tuto lest programátoři antivirových programů zvládli. Antivirový program v sobě obsahuje emulátor strojového kódu, který dokáže rozbalit zakódovaný vir. Naprogramovat takovou instrukci je velmi obtížné, zvlášť když je vir pokaždé zašifrován jinak. Na rozdíl od pouhé detekce viru heuristická analýza sleduje programy tak, že emuluje (nahrazuje) instrukce programu, resp. zjišťuje, co sledovaný program s počítačem provádí, a na základě zjištění vyhodnotí, zda je to v pořádku, či nikoliv (,‚spustí program pod svou kontrolou“). Napsat takový emulátor je velmi obtížné, ale pokud je naprogramován skutečně dobře, dokáže najít 70% nových neznámých virů. Jednou z dalších technik antivirových programů je tzv. kontrola integrity. Antivirový program s testem integrity hlídá změny v systému, adresářích a systémových oblastech disku a na základě změn detekuje vir. Tato metoda je velmi spolehlivá, ale neumí zjistit konkrétní vir, pouze změnu v systému. Každá technika má své silné a slabé stránky. Antivirové programy proto většinou používají kombinaci technik a tím zvyšují svou účinnost. Antivirové systémy obsahují tzv. on-access scanner (rezidentní část antiviru), který skenuje programy při spouštění a při přenosech. Obsahuje scanner příchozí i odchozí elektronické pošty. Na vyžádání uživatele umožňuje samozřejmě provést hloubkovou kontrolu systému nebo určitých oblastí a automaticky se aktualizuje (nejlépe po internetu).

Internet – nový druh virového nebezpečí V souvislosti s největší počítačovou sítí na světě – internetem – je možné obávat se napadení virem dvěma způsoby: Stáhnutím nakaženého programu či souboru Internet je kromě obrovské spousty informací i velkým zdrojem virů. Nikdy nemůžete vědět, zda program nebo soubor uložený na internetu není nakažen virem. Pokud stahujete z internetu program, před spuštěním jej v každém případě zkontrolujte antivirovým programem. Antivirový program se zapnutou rezidentní ochranou by měl toto provést automaticky. Před stahováním zejména programů do počítače je dobré ověřit, z jakého serveru je soubor stahován. Je pochopitelné, že servery velkých a „ověřených“ firem si těžko dovolí dát na své stránky zavirovaný soubor. I známé freewarové servery většinou neobsahují linky na přímo zavirované programy. Problém je hlavně u neznámých a pochybných serverech (obzvláště s tématikou warez, porno apod.) Infikovaný e-mail Bohužel, v poslední době se forma nakažených e-mailů stává jedním z nejnebezpečnějších typů virů vůbec. „Kvalitní“ e-mailový vir je zákeřný v tom, že ani nemusíte vědět, kdy a že vůbec jste jej dostali. Přijde „zabalený“ v běžné zprávě (e-mailu) a už pouhým otevřením takové zprávy dojde k aktivací viru a infikaci počítače. Problém je v tom, že nemáte možnost poznat, zda je právě tato zpráva zavirovaná, či nikoliv, protože jediným vodítkem je odesílatel a předmět zprávy. Obvykle když zprávu otevřete, abyste zjistili její obsah, pak – pokud se jedná o vir – je okamžitě po otevření rozeslán na všechny další adresy, které nalezl v seznamu adres (například v Outlooku) – tím nechtěně zavirujete e-maily i všem, se kterými jste dosud komunikovali elektronickou poštou.

Jak bojovat proti virům • • • • • • • • • •

Mějte nainstalovaný kvalitní antivirový systém Udržujte antivirový systém aktualizovaný (databázi i program) Mějte v antivirovém systému zapnutou rezidentní ochranu Každou neznámou disketu, kterou vkládáte do svého počítače, nejprve otestujte antivirovým programem. Nepouštějte ke svému počítači nedůvěryhodnou cizí osobu Pravidelně zálohujte svá data. Pokud totiž vir zlikviduje celý disk, nic až tak vážného se nestane, jestliže máte důležitá data zálohována. Buďte obezřetní. Většina virů se nějak projevuje. Ať je to delším zaváděním systému, podezřelým padáním programů, nebo jiným „neobvyklým“ chováním. Soubory stažené z internetu před spuštěním zkontrolujte antivirovým programem. Podezřelou či nevyžádanou e-mailovou poštu z internetu ani neotevírejte a ihned mažte. Otevřete-li e-mail a zjistíte, že obsahuje soubor, který by tam být neměl nebo má „divný“ název či koncovku, zavřete tento e-mail a smažte jej.

12. Bezpečnost na internetu

Malware Malicious Software zahrnuje kromě samotných virů spoustu dalších typů programů, jejichž výskyt v počítači je nežádoucí. Podíváme se tedy na další pojmy a typy této počítačové „havěti“ se kterou se můžeme běžně setkat.

Spyware Spyware je program, který využívá Internetu k odesílání dat z počítače bez vědomí jeho uživatele. Narozdíl od backdooru jsou odcizovány pouze „statistická“ data jako přehled navštívených stránek či nainstalovaných programů. Tato činnost bývá odůvodňována snahou zjistit potřeby nebo zájmy uživatele a tyto informace využít pro cílenou reklamu. Nikdo však nedokáže zaručit, že informace nebo tato technologie nemůže být zneužita. Proto je spousta uživatelů rozhořčena samotnou existencí a legálností spyware. Důležitým poznatkem je, že spyware se šíří společně s řadou sharewarových programů a jejich autoři o této skutečnosti vědí. [www.viry.cz]

Adware Obvykle jde o produkt, který znepříjemňuje práci s PC reklamou. Typickým příznakem jsou „vyskakující“ pop-up reklamní okna během surfování, společně s vnucováním stránek (např. výchozí stránka Internet Exploreru), o které nemá uživatel zájem. Část Adware je doprovázena tzv. „EULA“ - End User License Agreement – licenčním ujednáním. Uživatel tak v řadě případů musí souhlasit s instalací. Adware může být součástí některých produktů. Ačkoliv nás reklama doprovází během celé činnosti s daným programem, odměnou je větší množství funkcí, které nejsou v klasické free verzi (bez reklamy) dostupné. [www.viry.cz]

Dialer Dialer je program, který změní způsob přístupu na Internet prostřednictvím modemu. Místo běžného telefonního čísla pro Internetové připojení přesměruje vytáčení na čísla se zvláštní tarifikací, např. 60 Kč / minutu (tzv. „žluté linky“). V některých případech se tak děje zcela nenápadně nebo dokonce automaticky, zvlášť když oběť používá špatně nastavený, popř. „děravý“ internetový prohlížeč. Dialer může být na PC vypuštěn návštěvou „nevhodné stránky“ (např. pornografické), například za využití technologie ActiveX, takže problémy mohou nastat především uživatelům Internet Exploreru. V jiném případě může jít o nenápadný spustitelný soubor (.EXE), který je nic netušícímu uživateli vnucován ke stažení klasickým dialogem (mluvíme-li o prohlížeči Internet Explorer). [www.viry.cz]

SPAM Spam je nevyžádané masově šířené sdělení (nejčastěji reklamní) šířené internetem. Původně se používalo především pro nevyžádané reklamní e-maily, postupem času tento fenomén postihl i ostatní druhy internetové komunikace – např. diskuzní fóra, komentáře nebo instant messaging. E-mailové adresy do spamových databází jsou získávány mj. pomocí robotů, které procházejí webové stránky a sbírají e-mailové adresy na nich uvedené. Také registrací na některých serverech s uvedením vaší adresy je možné přidat se na seznam pro spam. No a samozřejmě viry na PC mohou odeslat seznam vašich kontaktů nebo přímo odesílat spam z vaší adresy.

Backdoor, Zombie, Botnets Některé viry (červy) často jako svojí další činnost instalují do PC tzv. Backdoor (zadní vrátka), které umožní k systému přístup útočníkovi. Z takto nakaženého PC může být vytvořena „zombie“ pod kontrolou autora viru. Sítě takových strojů se nazývají botnets a často jsou využívány k další nekalé činnosti jako je např. odesílání spamu nebo provádění DDoS (Distributed Denial of Service) útoků.

Hoax Anglické slovo HOAX v překladu znamená: Falešnou zprávu, Mystifikaci, Novinářskou kachnu, Podvod, Poplašnou zprávu, Výmysl, Žert, kanadský žertík. V počítačovém světě slovem HOAX nejčastěji označujeme poplašnou zprávu, která varuje před neexistujícím nebezpečným virem nebo podobnou havětí, ale i další fámy, petice, výstrahy, pyramidové hry, řetězové dopisy apod. Jestliže zpráva obsahuje výzvu k hromadnému rozeslání na další adresy, je to s největší pravděpodobností HOAX. Takové zprávy obtěžují příjemce, zbytečně zatěžují linky a vyzrazuje informace (e-mailové adresy), čehož se dá dále využít pro spam. [www.hoax.cz] Phishing Phishing je činnost, při které je rozesílán email uživatelům Internetu, který se tváři, že byl odeslán z legitimní organizace (většinou finanční, banky apod.). Předmětem takového emailu je získat osobni informace uživatele, zejména pak čísla platebních karet a jejich PIN a následně jejich zneužití. Phishing email obsahuje často odkaz na stránky s formulářem, který uživatel v dobré víře vyplní a odešle. Odeslaná data vsak nekonči u bankovního či finančního ústavu, ale v rukou tvůrce phishing emailu.

Další Kromě těchto existují i další pojmy v oblasti. Rootkit je program maskující svoji přítomnost svojí co nejhlubší infiltrací do operačního systému, keylogger (nebo jiný logger) zase zaznamenává činnost na PC a k informacím umožní přístup útočníku. Čas od času se objevují další pojmy ukazující na jiný typ či podtyp podobných programů.

Obrana: -

používat šedou kůru mozkovou používat antiviry, antispyware, anti….., používat alternativní prohlížeče, programy, OS nechodit na stránky s podezřelým obsahem (nelegální: sw, pornografie, cracky, ...) být paranoidní

Bezpečnost sítí Dokud byly počítače pouze samostatné stanice, existovalo hlavně nebezpečí virů a to zanesených z infikovaných médií. Jsou-li však počítače připojeny do počítačové sítě nebezpečí vzrůstá a s přístupem k internetu jsme prakticky stále v potenciálním ohrožení.

Firewall Jako obrana proti nebezpečí ze sítě existuje firewall. Hned na úvod je třeba říci, že nenahrazuje antivirový program, antispyware a další, ale v kombinaci nám dovolí mnohem lépe ochránit náš systém. V počítačové terminologii se firewallem nazývá software či hardware (hardwarové firewally), jehož funkcí je kontrolovat (povolovat či zakazovat) komunikaci v počítačové síti na základě daných pravidel. Používá se na oddělování různých částí sítě (nejčastěji odděluje nebezpečný internet od místní sítě). Osobní firewall je firewall určený pro ochranu pracovní stanice (tedy jednoho počítače). Jedná se tedy o software (aplikaci) s přívětivým ovládáním, tak aby s ním mohl pracovat i méně zkušený uživatel. Z funkčního hlediska pracuje velmi podobně – odděluje počítač od sítě. Navíc, díky tomu, že běží přímo na pracovní stanici, může kontrolovat komunikaci více detailněji (může kontrolovat, které aplikace komunikují) než firewall chránící celou síť (protože neběží na tomto počítači, nemá možnost zjistit, ke které aplikaci komunikace patří). Principy: Paketové filtry Nejjednodušší a nejstarší forma firewallování, která spočívá v tom, že pravidla přesně uvádějí, z jaké adresy a portu na jakou adresu a port může být doručen procházející paket, tj. kontrola se provádí na třetí a čtvrté vrstvě ISO OSI. Stavová inspekce (statefull inspection) Mnohé útoky lze dnes rozpoznat až tehdy, když si firewally začínají všímat také vzájemných souvislostí a vztahů, a dokáží si dát "dvě a dvě dohromady". Například když si dokáží uvědomit, že najednou přichází výrazně vyšší množství individuálních požadavků než je obvyklé, což vyvolává náhlé zahlcení toho, kdo má tyto požadavky vyřizovat. Aplikační inteligence Firewally - se mohou nejodpovědněji (nejspolehlivěji) rozhodnout, pokud "vidí" až na aplikační vrstvu a detailně rozumí tomu, co se zde odehrává, podle jakých pravidel atd. Bez této schopnosti jsou firewally bezbranné vůči celé řadě "moderních" a čím dál tím častějších útoků, jakými jsou

například útoky červů (např. Slammer, Code Red či Nimda), útoky pomocí skriptů (cross-site scripting), vůči emailovému bombardování (mail bombing) atd. Schopnost dívat se až na úroveň aplikační vrstvy je samozřejmě nesmírně náročná na inteligenci firewallu, i na jeho výpočetní kapacitu a správu. IDS Nejnověji se do firewallů integrují tzv. in-line IDS (Intrusion Detection Systems – systémy pro detekci útoků). Tyto systémy pracují podobně jako antiviry a pomocí databáze signatur a heuristické analýzy jsou schopny odhalit vzorce útoků i ve zdánlivě nesouvisejících pokusech o spojení, např. skenování adresního rozsahu, rozsahu portů, známé signatury útoků uvnitř povolených spojení apod.

Ověřit si zabezpečení a popř. funkčnost firewallu je možné. Při online testech se však bude testovat váš počítač pouze máte-li veřejnou IP adresu. netstat –abn http://www.paranoia.cz/test/start http://www.test.bezpecnosti.cz/

Některé SW produkty FIREWALLY: Sunbelt Kerio Personal Firewall (zdarma pro domácí nekomerční použití) ZoneAlarm (zdarma pro osobní a nekomerční použití) Comodo Firewall (aktivace zdarma, zdarma celoživotní licence) Symantec Norton Internet Security / Personal Firewall Agnitum Outpost Firewall Pro Internet Security Systems BlackICE PC Protection a další… (http://www.matousec.com/projects/windows-personal-firewall-analysis/links.php)