V Praze dne 21. dubna 2016 Vážený pane premiére, vážení členové vlády, obracím se na vás na všechny proto, že podle Čl. 76 odst. 1 Ústavy České republiky rozhoduje vláda ve sboru, a z toho plyne i objektivní odpovědnost vás všech za veškeré následky, které s sebou ponese zavádění tzv. společného vzdělávání v gesci resortu školství, mládeže a tělovýchovy od 1. září 2016. O tom, jaké následky to budou, a jaké civilně i trestně právní konsekvence z nich mohou vyplynout v případě žalob rodičů dětí s některými typy zdravotního postižení, se více dovíte v závěru tohoto dopisu. Protože je celá problematika tzv. společného vzdělávání kromobyčejně spletitá (k čemuž vydatně přispívá i celá řada cílených dezinformací, šířených ministryní školství, mládeže a tělovýchovy K. Valachovou), pokusím se v rámci možností o co nejstručnější rozbor. Úplně heslovitě to však bohužel nejde. Aby bylo zřejmé, že vás neoslovuje jen rozjitřený amatér, ale že o předmětu tohoto přípisu opravdu něco vím, na úvod jen pár slov k mé osobě. Předesílám, že jsem se od počátku devadesátých let stihl stát mj. poradcem dvou předsedů vlád (ČSSD) pro školství, tajemníkem Rady vlády pro rozvoj lidských zdrojů na Úřadu vlády a vysokým úředníkem MŠMT za „panování“ sedmi ministrů školství (ve vládách různých složení). V letech 1993 – 1996 jsem se z pozice tehdejšího ředitele odboru speciálního školství na MŠMT zásadně podílel na budování základů inkluzivního vzdělávání v zemi, kde byla segregace dětí a žáků se zdravotním postižením do speciálních škol téměř absolutní. V době mého působení vznikala a rozšířila se síť specializovaných poradenských pracovišť (SPC), napomáhajících přechodu žáků se zdravotním postižením do „běžných“ škol a poskytujících kvalifikovaný poradenský servis tamním pedagogům, konstruovali jsme tzv. příplatek za zdravotní postižení, který šel do běžných škol vždy „za žákem“, což integraci těchto dětí teprve umožnilo realizovat, atd., atd. V roce 1994 jsem byl vyslán na osmiměsíční stáž do USA, zaměřenou právě na začleňování dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do škol hlavního vzdělávacího proudu. Navštívil jsem zde desítky škol, a díky své kvalifikaci a profesnímu backgroundu (speciální pedagogika, obor psychopedie + deset let praxe učitele na zvláštní škole) jsem mohl velmi dobře posoudit, co v inkluzivním vzdělávání opravdu funguje, a co jsou jen zbožná přání, emfaticky vylitá na hory křídového papíru. Poslední měsíc jsem pak stážoval na federálním ministerstvu vzdělávání ve Washingtonu D. C., kde jsem měl možnost diskutovat s řadou vynikajících odborníků v oblasti vzdělávání žáků s nejrůznějšími druhy zdravotního postižení, a dokonce „stínovat“ celodenní program legendy boje za práva zdravotně postižených, tehdejší náměstkyně ministra (dnes speciální poradkyně pro práva zdravotně postižených na ministerstvu zahraničí) Judith Heumann.
1. Geneze problému Pro lepší pochopení toho, co je úplně špatně v aktuálním pojetí tzv. společného vzdělávání, musím začít koncem pomyslné první kapitoly příběhu: výsledkem žaloby 18 ostravských Romů na Českou republiku u Evropského soudu pro lidská práva. Pokud zprvu nepostřehnete žádnou souvislost s tím, co si paní ministryně Valachová představuje pod pojmy „inkluze“ či „společné vzdělávání“, nezoufejte – prosím jen o trochu trpělivosti. 1
Dne 13. listopadu 2007 vynesl Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) rozsudek ve věci D. H. a ostatní proti České republice (dále jen „Rozsudek“), a to poměrem hlasů 13 ku 4. Samotné řízení bylo zahájeno stížností, směřující proti České republice, kterou dne 18. dubna 2000 podalo k Soudu na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) osmnáct českých občanů romského původu. Stěžovatelé zejména tvrdili, že byli vystaveni diskriminaci při uplatňování svého práva na vzdělání z důvodu rasy a etnického původu. Diskriminace měla spočívat v tom, že byli zařazeni do tehdejších zvláštních škol, což mělo následně limitovat jejich možnosti vzdělávání a pracovního uplatnění v dalším životě. Osm měsíců před tím (dne 7. února 2006) ovšem vynesl tzv. malý senát ESLP rozsudek, jímž poměrem 6 hlasů proti 1 nekompromisně smetl stížnost ze stolu, když konstatoval, že „právní úprava podmínek zařazování dětí do zvláštních škol se neřídí etnickým původem žáků, nýbrž sleduje legitimní cíl, jímž je přizpůsobení školského systému potřebám a schopnostem či nedostatkům dětí.“ (§ 127 Rozsudku) Tento zjevný nepoměr zaujal i celou řadu právních odborníků, nicméně k hlubší reflexi to kupodivu nikdy nevedlo. Ač by tedy nepochybně mělo: tvořilo snad 6/7 malého senátu spolek utajených rasistů, nebo to snad byli takoví „matlové“, že nebyli vůbec schopni pochopit podstatu případu? Anebo bylo něco podivného naopak na samotném výsledném Rozsudku? Čtěte dál a odpovězte si sami. O tom, co se asi odehrávalo po 7. únoru 2007, se můžeme jen dohadovat. Stěžovatelé požádali o postoupení věci velkému senátu, čemuž bylo vyhověno. Následně předseda velkého senátu sir Nicolas Bratza povolil účast v řízení následujícím nevládním organizacím: Mezinárodní asociaci STEP by STEP, Romskému vzdělávacímu fondu a European Early Childhood Research Association, Interights a Human Rights Watch, Minority Rights Group International, Evropské síti proti rasismu a Evropské romské informační kanceláři, jakož i Mezinárodní federaci lidských práv. Proč právě těmto, a jen těmto, není nikde vysvětleno. Stěžovatelé v podstatě jen zopakovali svou argumentaci, s níž pohořeli jak u malého senátu ESLP, tak i před tím u Ústavního soudu ČR. Stojí za to alespoň část ocitovat: Rozsudek v § 25 uvádí, že stěžovatelé měli být „z důvodu obecného fungování zvláštního školství fakticky diskriminováni. (sic!) (…) Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůraznili, že byli do zvláštní školy zařazeni v souladu se zavedeným způsobem uplatňování příslušných právních norem, který podle nich ve svém důsledku fakticky vede k rasové segregaci a diskriminaci, neboť pro příslušníky různých rasových skupin existují dvě samostatné soustavy škol – zvláštní školy pro Romy a „běžné“ základní školy pro většinové obyvatelstvo.“ Povšimněte si prosím: samotné „obecné fungování zvláštního školství“ je fakticky diskriminuje!!! Zde je první „synapse“ mezi Rozsudkem a současnou hrou na předstírání inkluze. Nebude zdaleka poslední. Výše citované, hrubě urážlivé a snadno vyvratitelné tvrzení stěžovatelů bylo nejen přijato jako fakt, ale bylo vzápětí trumfnuto učiněným ohňostrojem dalších, možno-li ještě nejapnějších obvinění. Pomyslnou korunu bájného lhaní lze udělit organizacím Minority Rights Group International, Evropské síti proti rasismu a Evropské romské informační kanceláři, které v § 53 Rozsudku tvrdí doslova: „Tak například v České republice se u dětí navštěvujících zvláštní školy nepředpokládá znalost abecedy nebo čísel od 0 do 10 před třetím nebo čtvrtým rokem školní docházky, zatímco děti v běžných školách tyto znalosti získávají již v přípravných třídách.“ I s takto obludnou nehorázností ovšem pracuje Rozsudek jako s prokázaným faktem. 2
Pozadu nezůstal dokonce ani sám komisař Rady Evropy pro lidská práva Álvaro Gil-Robles, který ve své zprávě ze dne 15. 2. 2006 konstatoval (sic!), že „romské děti jsou často zařazovány do tříd pro děti se zvláštními potřebami, a to bez příslušného psychologického nebo pedagogického hodnocení, přičemž skutečným kritériem je jejich etnický původ“ (viz § 43 Rozsudku). Další neslýchaná lež – přesto se (opět jako prokázaná skutečnost) objevuje i v oddílu C. Rozsudku („Hodnocení Soudu“), konkrétně v § 200. Dalším, kdo opravdu zdatně „tvrdil muziku“, byla tzv. Evropská komise proti rasismu a intoleranci (ECRI), jejíž předsednictvo kupodivu tvoří jen samí spolehlivě bílí „odborníci na diskriminaci“ (zda někdo z nich alespoň jednou v životě potkal Roma, se z webových stránek ECRI nedovíme). Tento „ctihodný“ orgán Evropské komise např. v § 42 Rozsudku zcela suverénně konstatuje, že „romské děti jsou zřejmě do zvláštních škol posílány téměř automaticky.“ Což velký senát rovněž vzal za jisté, opět v § 200 Rozsudku, přestože jde o další z dlouhé řady ničím nepodložených fabulací. Všimněme si: cílené dezinformace (o pravém stavu věcí by přitom nebylo nijak obtížné se přesvědčit!), které ve výsledku zásadně ovlivnily výslednou podobu Rozsudku, šíří nejenom podivné privátní subjekty, které se samy pasovaly do pozice ochránců práv Romů, nýbrž i vysocí představitelé oficiálních struktur EU, placení z daní občanů členských zemí Unie! Podobně velkoryse se v Rozsudku „hauzíruje“ s počty a procenty romských žáků, kteří se údajně měli vzdělávat v tehdejších zvláštních školách. Žádné oficiální statistiky nebyly pochopitelně k dispozici: tehdy ještě nikoho ani nenapadlo pracovat se vskutku precizní oficiální definicí Roma, používanou dnes např. Českou školní inspekcí – „Za romského žáka považujeme člověka, který se za něj sám považuje, aniž by se nutně k této příslušnosti za všech okolností (např. při sčítání lidu) hlásil, nebo je za takového považován významnou částí svého okolí na základě skutečných či domnělých (antropologických, kulturních nebo sociálních) indikátorů“, takže ESLP přijal jako „statistické údaje“ výsledky dotazníkové akce samotných stěžovatelů, kteří v roce 1999 obeslali ředitele ostravských základních a zvláštních škol se žádostí o odhad počtu Romů v jejich školách! Viz § 190 Rozsudku. Pikantní je, že zde si ve své horlivosti nějak zapomněli vedlejší účastníci „sladit notičky“ se samotnými stěžovateli (ti se navíc v jediném odstavci § 18 Rozsudku velkoryse rozcházejí sami se sebou, a to hned o 5,7%): zatímco druzí uváděli 56% resp. 50,3% romských žáků ostravských zvláštních škol, (cituji) „Poradní výbor Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin ve své zprávě ze dne 26. října 2005 konstatuje, že podle neoficiálních odhadů tvoří Romové až 70 % z celkového počtu žáků zapsaných do zvláštních škol.“ To jsou mi ale věci… Pokud by totiž mělo platit obojí, musí to při dlouhodobě nadprůměrně vysokém počtu Romů v ostravském regionu logicky znamenat jediné: v Česku existují patrně celé utajené enklávy, v nichž bylo Romů ve zvláštních školách alespoň 120%! Nyní ale opět vážně. Kruciální otázka zní: vycucaly si tyto horentní pitomosti všechny výše jmenované mezinárodní organizace (včetně orgánů EK!) dočista z palce, nebo je těmito zhůvěřilostmi svědomitě „krmil“ někdo z ČR? Druhé variantě nasvědčuje mj. § 66 Rozsudku: (1. Zpráva předložená Českou republikou dne 1. dubna 1999 v souladu s článkem 25 odst. 1 Rámcové úmluvy o ochranně národnostních menšin.) „V tomto dokumentu se uvádí, že vláda přijala na úseku školství opatření s cílem zlepšit podmínky dětí ze sociálně a kulturně znevýhodněného prostředí, a to zejména z řad romské 3
menšiny, zřízením přípravných tříd na základních a speciálních školách. Uvádí se zde, že ´romské děti s průměrnou nebo nadprůměrnou inteligencí jsou často na základě psychologických testů (a vždy se souhlasem rodičů) zařazovány do [zvláštních] škol určených pro děti s rozumovou nedostatečností. Tyto testy jsou vypracovány pro většinovou populaci a nepřihlížejí ke zvláštnostem Romů. V současné době se přepracovávají.´ Romské děti tak údajně tvoří 80 až 90 % žáků některých zvláštních škol.“ Toto je mimořádně závažné, a vzhledem k výsledku celého procesu by ještě dnes nebylo od věci důkladně prověřit, kdo tuto zvýrazněnou, naprosto nepravdivou, ve výsledku však pro Českou republiku zničující větu do citované Zprávy vložil. Jak jsem si totiž důkladně ověřil, gesční útvar MŠMT to rozhodně NEBYL, a nikdo jiný v ČR podobnými údaji NEDISPONOVAL! Jediné vysvětlení je, že to musel být buď někdo z Úřadu vlády ČR (kde se zprávy podobného druhu kompletují), nebo někdo mimo vládní struktury, v obou případech nicméně s dostatečným vlivem, aby tuto „třaskavinu“ v podobě zcela vylhaného tvrzení do oficiální vládní zprávy vpašoval. Vraťme se však ještě stručně k číslům. K prokázání nepřímé diskriminace totiž podle judikatury ESLP postačí, je-li stěžovatel „schopen na základě nesporných oficiálních statistik doložit existenci nepřímého důkazu o tom, že určitá norma, ač formulovaná neutrálně“, dopadá na podstatně vyšší procento jedné skupiny obyvatel (v daném případě zmíněno v souvislosti s causou Hoogendijková proti Nizozemí). Velký senát se však „dokázal“ vypořádat naprosto bohorovně dokonce s přímo citovanou judikaturou ESLP, a to způsobem, který si věru zaslouží přesnou citaci. Případným šťourům, kteří by se naivně podivovali spojování sumáře jakýchsi čistě subjektivních odhadů ředitelů škol z jednoho jediného města v ČR s „nespornými oficiálními statistikami“, sděluje v §§ 191 a 193 Rozsudku: „Velký senát konstatuje, že vláda tato čísla nezpochybňuje ani nepředložila jiné statistické údaje. S ohledem na argument vlády, že neexistují žádné oficiální informace o etnickém původu žáků, Soud připouští, že statistické údaje předložené stěžovateli nemusejí být zcela spolehlivé. Nicméně je přesvědčen, že tyto údaje ukazují převažující trend, který potvrdil jak žalovaný stát, tak nezávislé kontrolní orgány, které se touto otázkou zabývaly. Z těchto údajů, které se nevztahují pouze k ostravskému regionu, a poskytují proto obecnější obraz (sic!), dle názoru Soudu vyplývá, že i když je i nadále obtížné přesně určit, jaký byl v rozhodné době percentuální podíl romských dětí ve zvláštních školách, jejich počet byl nepřiměřeně vysoký. Romští žáci navíc tvořili většinu všech žáků ve zvláštních školách.“ Poznámka: jak to probůh velký senát ví, když žádné oficiální informace o etnickém původu žáků neexistují, a jediné (nota bene dojmologické) „šetření“ proběhlo pouze v Ostravě? A co měly být ony záhadné „nezávislé kontrolní orgány“?? Argumentace, s níž by i poslední okresní soudce vyrazil případného stěžovatele za dveře po deseti minutách projednávání, se tedy stala celoevropským „milníkem“ v posuzování rasové a etnické diskriminace! Na druhé straně se velký senát vůbec nezabýval faktickými důvody zařazování drtivé většiny romských žáků do tehdejších zvláštních škol. Ti do nich totiž nepřicházeli nijak „automaticky“ již do 1. tříd, nýbrž zpravidla až v důsledku dlouhodobého selhávání v běžných základních školách. Právě zde se přitom nalézá ono příslovečné „jádro pudla“: velký senát tuto zjevnou 4
skutečnost v Rozsudku dokonale „vysklil“, čímž se velkým obloukem vyhnul nastolení zcela regulérního tématu, proč jsou v rámci celé Evropské unie výsledky ve vzdělávání romské populace tak tristní. Naopak se pokusil vykreslit zařazování Romů do zvláštních škol v Česku jako cosi temně osudového: jakmile bílý učitel-rasista vidí Roma, hned jej bez dalšího pošle do poradny, kde z něj (navzdory „často i nadprůměrné inteligenci“) promptně „vyrobí“ mentálně postiženého, a pak už šups s ním do díry! Pardon, do zvláštní školy… Důvody jsou více než jasné: 1. ESLP by se musel v Rozsudku nějak vypořádat se skutečností, že se Česká republika jak v oblasti vzdělávání Romů, tak i jejich zaměstnanosti dlouhodobě pohybuje na úplné špici mezi všemi zeměmi EU, kde tvoří Romové statisticky významnou menšinu. To ostatně potvrzují nejnovější zdroje, např. poslední zpráva EK „The situation of Roma in 11 EU Member States“ (podepsáni komisaři Viviane Reding, Johannes Hahn a László Andor) a zpráva sekretariátu Dekády romské inkluze „Roma Inclusion Index 2015“. Poznámka: Nikdo nezpochybňuje, že ve srovnání s majoritou to ani u nás není žádná „hitparáda“, ale nemáme-li míchat jablka s hruškami, porovnávejme právě situaci romských menšin v těchto zemích EU! 2. Musel by se zabývat skutečně relevantními faktory, ovlivňujícími zásadně míru úspěšnosti ve vzdělávání. Tedy: a) korelací mezi pojetím, rozsahem a obsahem kurikula a formou jeho „realizace“ v základním vzdělávání na jedné straně, a procentem neúspěšných žáků, ukončujících povinnou školní docházku bez získání základního vzdělání na straně druhé (jednoduše řečeno: čím jsou školní „osnovy“ náročnější, tím více „propadlíků“ ve školách a vice versa); b) těmi faktory, které zásadně ovlivňují skupinový postoj (a tím odvozeně i individuální motivaci) ke vzdělávání. V případě ad a) by se ukázalo, že současné pojetí základního vzdělání v ČR dělá s prominutím blbce velmi „demokraticky“ bez ohledu na etnicitu ze všech žáků, kteří nemají k dispozici náležitý „vzdělanostní kapitál“ v rodině. V případě b) by musel konstatovat, že právě postavení vzdělání na žebříčku hodnot té které komunity, národa či etnické skupiny ovlivňuje naprosto zásadně individuální úspěšnost ve vzdělávání. Pro porovnání: v USA dosahují v průměru nejnižší úrovně vzdělání hispánští Američané, jimž tradiční „rodinný“ imperativ velí co nejdříve začít participovat na ekonomickém fungování rodiny, zatímco Američané asijského původu (spatřující po desítky generací již v původních domovinách ve vzdělání jednoznačný „výtah k prosperitě“) předčí ve výsledcích i bílé Američany (čímž ke svému nemalému štěstí přicházejí o pochybné dobrodiní Affirmative Action). Nikoho by přitom ani ve snu nenapadlo z toho dovozovat, že první jsou „hloupější“ než druzí. Podobný efekt spatřujeme u našich Vietnamců: ač na jejich integraci nepamatují žádné vládní programy, již ve druhé generaci dosahují ve školách stále častěji lepších výsledků než čeští „domorodci“, a to nejednou dokonce i v českém jazyce! Pokud jsme takovými zarputilými rasisty, jak nás zde přesvědčoval např. generální tajemník Amnesty International pan Salil Shetty, proč stejně jako Romy nediskriminujeme i Vietnamce nebo stále početnější Číňany? Namísto seriózního zvažování všech relevantních okolností vzniku a přetrvávání objektivně existujícího vzdělanostního deficitu romské populace však Rozsudek stvořil naprosto nesmyslnou 5
právní konstrukci, jíž doširoka otevřel bránu ničím neohraničené absurdity. Měl-li bych to shrnout stručně, Rozsudek vůbec nebere v úvahu skutečnost, že se romské děti dostávaly do zvláštních škol takřka výhradně na základě předchozích dlouhotrvajících neúspěchů v základních školách, zato říká v kostce toto: 1. Podle „statistických údajů“ (lhostejno jak důvěryhodných) bylo v tehdejších zvláštních školách podstatně vyšší procento romských žáků než „ostatních“ (což je i při redukci nesmyslných odhadů pravda). 2. Zvláštní školy byly zřizovány pro mentálně postižené (což de iure pravda není, ale budiž). Pro upřesnění: podle tehdy platného školského zákona (č. 29/1984 Sb.), představovaly zvláštní školy jednu z kategorií speciálních škol a byly určeny „pro žáky s takovými rozumovými nedostatky, pro které se nemohou vzdělávat v základní ani ve speciální základní škole.“ Na rozdíl od ostatních speciálních škol tedy nebyly určeny pro žáky s konkrétním typem zdravotního postižení, nýbrž jako svého druhu „záchranná síť“ pro všechny děti, které z jakýchkoli důvodů nezvládaly základní školu (nezvládaly = propadaly, a reálně hrozilo, že budou propadat opakovaně). O nějakém „etnickém sítu“ se samozřejmě vůbec nedá hovořit! 3. Ergo: protože tak velké procento Romů nemůže být mentálně postižených, je jejich takto nepoměrný „výskyt“ ve zvláštních školách jasným důkazem diskriminace (soud „velkoryse“ připouští, že neúmyslné, a tedy nepřímé) na základě etnického původu. Bez znalosti kontextu (resp. v tomto případě při jeho záměrném „zneviditělnění“ v Rozsudku) to jistě může znít logicky, že? Proto také většina právních expertů i při vší zdrženlivosti Rozsudek v zásadě nezpochybňuje. Pokud však vezmeme v potaz výše uvedené skutečné příčiny vyššího procentního podílu romských žáků ve zvláštních školách, jeví se logika Rozsudku v úplně jiném světle. Přibližně jako v následující, neméně „neprůstřelné“ podobě: 1. Vysoké procento lidí po celém světě často marodí. 2. Statisticky registrujeme nemocné výhradně mezi živými, žádné pak mezi mrtvolami. 3. Ergo: život ohrožuje vaše zdraví. Absurdní? Ne o mnoho více, než celý „slavný“ Rozsudek. To si zjevně uvědomovala alespoň část autorů jeho textu, neboť (jako prevenci proti případným šťourům všeho druhu) zvolili znamenitou taktiku. Aby se snad „kdekdo“ nepokoušel si Rozsudek přečíst, zkušení štrasburští právní šamani jej doslova zaplavili jednak zdlouhavou citací totálně irelevantních právních dokumentů a romantizujících výlevů typu: „Soud podotýká, že kvůli své nestálosti a věčnému vykořenění tvoří Romové znevýhodněnou a zranitelnou menšinu, která vykazuje zvláštní specifika“ (§ 182 Rozsudku), jednak odkazy na nejrůznější causy z judikatury ESLP, a to s jasným „poselstvím“: no jen se podívejte, kolik už podobných věcí bylo takto rozsouzeno! Velmi doporučuji tuhle prácičku zadat legislativním odborům vašich ministerstev. Schválně, jestli v té hromadě odkazů a mumlání mutatis mutandis naleznou alespoň JEDEN případ, vztahující se na naši causu! Nepochybuji, že budou jen nevěřícně poulit oči jako já: oprávněnost našeho odsouzení za rasovou diskriminaci Romů se opírá ve dvou případech o zastřelení podezřelých při zatýkání (dva Romové v Bulharsku a jeden Ir v Belfastu), v jednom o stěžovatele, který nedostal místo autorizovaného účetního, protože byl po 4 roky uvězněn kvůli odepření vojenské služby z náboženských důvodů, dále o romskou kočovnici ve Velké Británii, které stavební úřad zamítl žádost o stavební povolení na umístění obytného přívěsu, v jednom zvláště citovaném o Holanďanku, podle níž se změna sociální legislativy dotkla podstatně více 6
žen než mužů, též o causu stanovení rozdílného důchodového věku ve spojitosti s ukončením nároku na příspěvek za ztížené pracovní uplatnění, a jako obzvláštní pikantérie dva případy: věc Zarb Adami, která se týkala statistického nepoměru mezi počtem mužů a žen jmenovaných členy poroty, a konečně causa pracovníků britského imigračního úřadu, působících v té době na pražském letišti, kde se měli dopustit diskriminace vůči Romům, kteří měli v úmyslu odcestovat do Velké Británie, „protože s nimi z rasových důvodů zacházeli méně příznivým způsobem než s ostatními cestujícími do této země“. To nás tedy konečně doopravdy dostali: stalo se to v Praze, tedy ve stejné zemi, kde leží Ostrava. Že se provinili britští imigrační úředníci? Nepodstatné: vzhledem k výše statisticky prokázanému rasismu Čechů je přece zřejmé, že kdyby byli na jejich místě úředníci čeští, dopadli by ubozí Romové ještě mnohem hůře… Ani JEDEN z rozsudků, zmiňovaných v D. H., se vůbec nijak nevztahuje k podstatě této causy tedy pokud mně neušlo něco zásadního, např. že některého z oněch ostravských Romů posléze zastřelili pomstychtiví ostravští policisté, podobně jako to učinila bulharská vojenská policie v případě pánů Angelova a Petkova (v cause Natcheva proti Bulharsku). To jsou však už jen smutné ilustrace toho, jak se nejvyšší „lidskoprávní“ soudní instance EU dokázala elegantně „prolhat k pravdě“. Ještě stonásobně vážnější (a pro občana ČR krajně pobuřující!) však je, že byla na pomyslný kříž přibita a do nevábného hávu koncesovaných rasistů zahalena právě Česká republika, která se od té doby „díky“ tomuto hanebnému rozsudku stala doslova fackovacím panákem nejrůznějších sice zcela samozvaných, leč o to vlivnějších „ochránců“ práv Romů (nejnechutnějšími exhibicemi na téma diskriminace Romů se u nás v posledním roce prezentuje Amnesty International, na niž jsem byl nucen podat trestní oznámení – viz příloha č. 1). Porovnejme si situaci našich rasově utlačovaných romských žáčků s úchvatnou svobodou, jíž se jejich vrstevníci těší ve Francii, zakládajícím to členu EU. Zde je totiž (cituji 1. náměstka ministryně školství, mládeže a tělovýchovy prof. S. Štecha) „na 60% Romů negramotných a stát to řeší tak, že vysílá učitelské ´misionáře´ do táborů parkovišť, existujících na okraji velkých měst, kteří tam vyhledávají děti školního věku, které nechodí do žádné školy, a snaží se jim poskytnout alespoň jakési základy vzdělání.“ Aktuálně by se dala tato šokující informace pěkně ilustrovat slovy jednoho ředitele francouzské základní školy, který se před několika týdny při rozhovoru o vzdělávání Romů nedůvěřivě obrátil na ředitele naší školy s otázkou: „Cože – vy je něco UČÍTE???“ Skvělý komentář na dané téma nám ostatně svou odpovědí na otázku: „Je možné říct, že diskriminace Romů je celoevropský problém, nebo v Evropě existují státy, které se s tím umí vypořádat?“ poskytl výše zmíněný generální tajemník Amnesty International pan Salil Shetty: „Porovnat problém s jinými státy by mohlo být zajímavé, ale co byste tím dokázali? Chcete snad říct, že Francie romskou problematiku neřeší, a proto je v pořádku diskriminovat romské děti v Česku?“ Vskutku pozoruhodná ukázka čiročiré demagogie! Proč nenásledovala adekvátní reakce z úrovně vlády ČR ve smyslu: „A jaké akce chystáte tedy proti Francii, která většině svých romských občanů upírá jakékoliv vzdělání?“ Velmi přesně (a z dnešního pohledu i doslova prorocky) vystihl ve svém disentním stanovisku k Rozsudku podstatu celé této zvrácenosti soudce velkého senátu pan B. M. Zupančič: 7
„Jak to výslovně připouští většina soudců v § 198 a 205 rozsudku a nepřímo pak v jeho ostatních bodech, Česká republika je ve skutečnosti jediným smluvním státem, který se pustil do řešení konkrétních problémů, s nimiž se potýkají romské děti v oblasti vzdělání. Závěr Soudu, že Česká republika porušuje zásady boje proti diskriminaci, tak hraničí s absurditou. Jinými slovy nikdy by k porušení Úmluvy nedošlo, kdyby stát zůstal v této věci nečinný. Žádná politicky podložená argumentace nedokáže zastřít skutečnost, že Soud v projednávané věci posloužil k pozdějším účelům, které nijak nesouvisí se zvláštním vzděláváním romských dětí v České republice. Až budoucnost ukáže, jakému účelu tento precedens poslouží.“ Jakému účelu tento precedens již nyní slouží (a ještě nepochybně poslouží), vám zdokumentuji v následující kapitolce. Nyní již jen pár závěrečných vět k samotnému Rozsudku: Ze všeho výše uvedeného je více než zřejmé, že o vyznění Rozsudku bylo rozhodnuto dávno před jeho vynesením: od samého počátku byl totiž pojat ryze politicky, se zjevným cílem vytvořit za každou cenu diskriminační kauzu par excellence – „odůvodňování“ pracovalo výhradně s takovými „důkazy“, které měly diskriminaci potvrdit, zatímco důkazy, byť i by svědčili sebedůrazněji proti celé nesmyslné právní konstrukci údajné diskriminace, byly záměrně zcela potlačeny. Za oběť tohoto „majstrštyku“ byl pak cíleně zvolen nový, méně vlivný člen EU, jemuž se dá „přišít“ kde co, a který se nedokáže bránit zdaleka tak účinně jako členské země starší a významnější. Není-li tohle čítanková ukázka zmanipulovaného procesu, pak už skutečně nevím, co by jí mělo být…
2. Qui bono? Dne 13. listopadu loňského roku vydaly na webových stránkách Nadace Open Society Fund čtyři organizace jmenované níže společné prohlášení „Osm let po rozsudku D.H. musí dojít ke komplexní desegregaci škol“. Stojí v něm doslova: „I přes v minulosti přijaté reformy jsou romské děti nadále nadreprezentovány ve školách a třídách pro žáky s lehkým mentálním postižením a segregovány do pouze romských škol a tříd. Téma rušení vzdělávacího programu pro žáky s „lehkým mentálním postižením” bude zásadně důležité pro zajištění inkluzivního vzdělávání. Amnesty International, Evropské centrum pro práva Romů, Nadace Open Society Fund Praha a Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání proto připomínají české vládě, že musí stát za svým závazkem proměnit praktické školy v běžné školy a tímto zrušit vzdělávací program pro žáky s „lehkým mentálním postižením”. Pozoruhodná je již samotná míra stupidity citovaného vyjádření. Jestliže podle výše jmenovaných organizací drtivá většina romských dětí do základních škol praktických nepatří, jak jim tedy pomůže zrušení škol, v nichž již „z definice“ nemají co dělat, resp. programu, podle kterého se nemají vzdělávat? A jak má pomoci těm Romům, kteří skutečně mentálně postižení jsou? Nebo jsou snad Romové jediným etnikem na světě, kterému se výskyt mentálního postižení zázračně vyhýbá? 8
Opětovně je zde třeba zdůraznit, že Romové se do základních škol praktických (ZŠP) dostávají teprve na základě výrazných a dlouhodobých neúspěchů v „běžných“ školách základních. Z toho je dokonale zřejmé, že pokud je stále ještě nadproporční část romských žáků v ZŠP (což opravdu je), jde to právě jen na vrub nastavení základního vzdělávání plus jeho realizaci v základním školství, a nikoli nějaké segregaci – ZŠP zde figurují pouze jako svého druhu záchranná síť, a rozhodně nemají sebemenší pravomoc někde romské děti „lovit“! Na dané téma jsem se pokoušel komunikovat jak s českou pobočkou Amnesty International, tak i s Nadací Open Society Fund. Z textu mailů uvádím jen klíčovou, v obou případech totožnou pasáž: „Stejně jako je jisté, že zdaleka ne každý Rom je mentálně postižený, platí i teze opačná: zdaleka ne každý mentálně postižený člověk je Rom. Tuto notorietu zde uvádím proto, že i kdyby všichni Romové do jednoho přešli ze základních škol praktických do tzv. běžných „základek“ a byli zde vyučováni podle příslušného RVP, zbydou zde pořád ještě řádově tisíce dětí, jejichž mentální postižení je naprosto neoddiskutovatelné.“ Amnesty International mi „odpověděla“ jakýmisi ideologickými slogany, z nichž bylo zřejmé, že si můj mail nikdo ani pořádně nepřečetl, mluvčí OSF paní Jitka Rabitsch Adamčíková mi stručně sdělila, že výše citované vyjádření čtyř organizací skutečně představuje oficiální stanovisko OSF. To, nad čím bychom snad v tomto případě mohli mávnout rukou jako nad – jemně řečeno – příkladem popletenosti špatně informovaných diletantů, nabývá maximální vážnosti, jakmile si uvědomíme, že se ve skutečnosti jedná jen o pokračování dlouhodobého brutálního tlaku těchto (a dalších) nevládních organizací, abychom byli pod totálně nesmyslnou záminkou odstranění diskriminace Romů samotnou Evropskou komisí donuceni fakticky zlikvidovat celý systém kvalifikovaného vzdělávání tisíců žáků s regulérním lehkým mentálním postižením. Jasný důkaz nalezneme např. v příloze č. 2. Jedná se o dokument „Joint NGO Submission sent by the European Roma Rights Centre, Open Society Justice Initiative, Amnesty International, Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV) and the League of Human Rights (Czech Republic) to the Council of Europe Execution of Judgments Department onn the lack of implemenmtation of the ECtHR judgment on D. H. and others v. Czech Republic, for appreciation by the Committee of Ministers in its December Human Rights Meeting, November 2012“ (dokument DH-DD(2012)1137E). V tomto útočně formulovaném podání horlí autoři nad tím, že v ČR nepřípustně „drhne“ nejenom zrušení všech základních škol praktických, ale dokonce i likvidace všech speciálních tříd v rámci běžných škol základních, a „Transfer Children from Practical to Mainstream Schools“! Což je mimochodem uspořádání, které nefunguje dokonce ani v těch nejvyspělejších zemích (Finsko, Švédsko, Dánsko), jejichž příkladem se MŠMT na každém kroku ohání! Pro pořádek dodávám, že regulérní speciální školy (nejen třídy!) pro žáky s mentálním postižením existují v hojném počtu v celé řadě dalších evropských zemí (kromě Dánska např. Rakousko a Německo) – o tom ale podrobněji v další části tohoto textu. Velmi upřímný je v tomto punktu i výše dvakrát zmiňovaný generální tajemník Amnesty International Salil Shetty, který na dotaz: „Takže je podle vás správné aby Evropská komise teď proti České republice postupovala tvrdším způsobem?“ odpovídá zcela bez skrupulí:
9
„Komise už přece zahájila řízení pro porušení povinnosti kvůli nesouladu s evropskou antidiskriminační legislativou, a my si myslíme, že je to správně. Tohle se ještě žádné zemi nestalo, je to pro Evropskou komisi bezprecedentní krok. A další kroky mohou být velmi vážné. Pokud věc postoupí k soudnímu dvoru Evropské unie, mohou Českou republiku čekat poměrně vysoké pokuty. A já si myslím, že je samozřejmě dobré, pokud je tu tlak zvenčí od Evropské komise, od Amnesty International a tak dále (…)“. Povšimněte si prosím konkrétně angažmá tzv. České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (v čem tento podivuhodný spolek disponuje nějakou odborností těžko říci – vzdělávání žáků s mentálním postižením to tedy rozhodně není). Jeho předsedkyně Mgr. Klára Laurenčíková sice jako „šéfka“ ČOSIV „po Evropě“ tvrdě požaduje likvidaci celého systému speciálního vzdělávání pro děti s lehkým mentálním postižením, z pozice poradkyně ministryně K. Valachové se však bez mrknutí oka před veřejností svatouškovsky zadušuje, že základní školy praktické přece vůbec nikdo rušit nechce! Máme zde tedy nezastřené výhrůžky nejen vysokých pokut ze strany EK, ale v poslední době dokonce i tlak na pozastavení možnosti čerpání stovek miliard z evropských fondů! Tato stupňovaná kampaň proti České republice, do které se ochotně, ba nadšeně zapojují nejen mezinárodní, ale i některé naše „neziskové“ organizace (jimž ovšem peníze ze státního rozpočtu nijak „nesmrdí“), je od počátku postavena na takové hromadě polopravd, cílených dezinformací, i bohapustých lží, že zde musím se vší vážností upozornit na znění ustanovení §§ 2 a 5 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky: § 2: „Zpravodajské služby jsou státní orgány pro získávání, shromažďování a vyhodnocování informací (dále jen „zabezpečování informací“) důležitých pro ochranu ústavního zřízení, významných ekonomických zájmů, bezpečnost a obranu České republiky. § 5, odst. 1 písm. d): „Bezpečnostní informační služba zabezpečuje informace o činnostech, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy České republiky, § 5, odst. 2: Úřad pro zahraniční styky a informace zabezpečuje informace mající původ v zahraničí, důležité pro bezpečnost a ochranu zahraničně politických a ekonomických zájmů České republiky.“ Hrozící ztráta stovek miliard že by snad nebyla „významným ekonomickým zájmem země“??? Proč se dosud česká vláda nepokusila účinně čelit sílícím tlakům nejen ze strany vícekrát jmenovaných mezinárodmních organizací, ale dokonce od zástupců států, reprezentovaných Výborem ministrů? Proč si namísto až masochistického přikyvování „antidiskriminačnímu“ nátlaku nejvyšších pater EU a horlivému vymýšlení opatření, jež kromě likvidace funkčního systému vzdělávání dětí se zdravotním postižením spolehlivě ještě zhorší situaci ve vzdělávání Romů, nevyžádá důrazně komplexní informace o skutečné úrovni vzdělanosti Romů v ostatních zemích EU? Malá sázka: nechme vytvořit vědomostní testy na úrovni výstupů 7. ročníku našich základních škol praktických, a vyzvěme naše nelítostné zahraniční kritiky, aby jim podrobili vlastní romskou populaci ve věku 15 let. O co se vsadíte, že to nezvládne ani 10% tamních Romů??? Nadepsal-li jsem tento oddíl „Qui bono?“, musel jsem logicky prozkoumat i otázku, zda vůbec (a pokud ano, nakolik) se navyšující se procento romských žáků v běžných základních školách 10
promítá do zlepšování jejich vzdělanostní úrovně. Celá ta antidiskriminační kruciáta, která nás může ve finále připravit o megačástky z fondů EU, se přece koná právě ve prospěch romských školáčků, nebo ne? V prosinci loňského roku jsem proto poslal na MŠMT následující dotazy podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím: 1. Kolik romských žáků studovalo, a kolik z nich úspěšně dokončilo v posledních pěti letech studium na gymnáziích a středních odborných školách (tedy kolik získalo maturitu). 2. Kolik romských žáků plnilo v posledních pěti letech povinnou školní docházku na běžných základních školách, a kolik z nich ukončilo povinnou školní docházku, aniž by získali základní vzdělání. U druhé skupiny uveďte, který ročník dokončili úspěšně. 3. Kolik romských studentů navštěvovalo (navštěvuje) v posledních pěti letech vysoké školy a kolik z nich získalo vysokoškolský titul (uveďte zvláště bakaláře a magistry). Když jsem obdržel odpověď, dlouho jsem nemohl uvěřit vlastním očím. Ministerstvo mou žádost odmítlo s odůvodněním: „Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy nemůže žádosti o informace vyhovět, neboť požadované informace nemá k dispozici. Povinný subjekt shromažďuje mimo základních údajů již jen údaje o státním občanství žáků plnících povinnou školní docházku a studujících střední školy, resp. vysoké školy. Údaje o etnickém ani národnostním původu nejsou povinným subjektem shromažďovány a není tedy možné žadateli poskytnout požadované informace.“ Jinak řečeno: Česká vláda, a tím spíše všichni výše jmenovaní „ochránci práv Romů“, nemají „ani páru“ o tom, zda pouhé přeřazení romských dětí ze základních praktických škol do běžných „základek“ přineslo jakýkoli (ať už pozitivní, nebo negativní) efekt! Bez jakékoli evidence můžeme akorát tak „předpokládat“, nebo ještě lépe vyhledat rovnou nejbližší kartářku. Vzhledem k nepopiratelnému faktu, že převážná většina romských žáků skončila v základních školách praktických na základě vážného, vesměs dlouhodobého selhávání v „běžných“ školách základních, a na nepřiměřenosti objemu učiva základní školy se od Rozsudku pranic nezměnilo, je předpoklad celkového zhoršení výsledků těchto žáků dokonce pravděpodobnější – přinejmenším je však zcela legitimní. Za těchto okolností je doufání paní ministryně Valachové, že se vše zázračně zlepší přidělením dostatečného počtu asistentů romským žákům, doopravdy k popukání. Zkuste si představit nemocnici, kde nemalé procento pacientů není vůbec schopno pozřít produkty tamní kuchyně. Namísto toho, že byste sebeméně změnili jídelníček, přidělíte každému trucujícímu pacientovi asistenta, který mu bude tu šlichtu cpát do krku. Jaký asi bude výsledek? Tedy si to shrňme: Romům případné zrušení základních škol praktických a nesmyslné „zahuštění“ jejich kurikula nepomůže ani v nejmenším (tím spíše, že do ZŠP podle názoru „ochránců“ jejich práv vůbec nepatří). Vlivné mezinárodní „lidskoprávní“ lobby však přesto mohutně tlačí na vládu, aby přesně tohle „kvůli odstranění diskriminace“ učinila. Že by to v důsledku drtivě dopadlo na tisíce dětí s regulérním lehkým mentálním postižením, je jim dokonale „buřt“. A protože paní ministryně jako právnička dobře ví, že hned první věta prvního článku Listiny základních práv a svobod zní: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“, muselo 11
jí být jasné, že by byť i jen hypotetické zlepšení situace jedněch (Romů) na úkor druhých (mentálně postižených) bylo protiústavní. Ale co s tím? Rozhodla se proto za účelem nažrání vlka obětovat pomyslnou kozu převelice opatrně: začala proto předstírat, že lehké mentální postižení je vlastně cosi jako rýmička, která se dá s pomocí asistentů s kapesníky na nudličky v rukách vykurýrovat, a nejvyšší blaho (= „nejlepší zájem“) takto postižených žáků spočívá v jejich individuálním nacpání do běžných tříd běžných základních škol. Tedy přesně tam, odkud před časem s totálně zdevastovaným sebevědomím a nulovou motivací k dalšímu učení unikli! Nebo si snad lze vysvětlit jinak tu úžasnou náhodu, že se i ty nejextrémnější požadavky sdružených bojovníků za Vyšší Dobro jako přes kopírák shodují s tím, jak paní Valachová „nadyzajnovala“ tzv. společné vzdělávání právě pro tuto zdaleka nejpočetnější skupinu žáků se zdravotním postižením, kteří dosud navštěvují speciální školy? Paní ministryně však nijak nelenila, a začala veřejnost i média „krmit“ tvrzeními, nad nimiž odborník může jen tonout v bezdechém úžasu. Než se k nim dostanu, přece jen se musím ještě jednou vrátit k Rozsudku, neboť některé nesmírně důležité otázky ještě nezazněly. Především: kdo celou pozdější causu D. H. proti České republice od počátku inicioval, kdo posléze vše řídil, administroval, a především financoval? A že nešlo o žádné drobné! Vždyť jenom jediný ze zahraničních obhájců, ctihodný Lord Lester of Herne Hill, Q. C., „vyčíslil svou odměnu na 11 750 L (přibližně 17 000 €) za 45 hodin práce včetně DPH ve výši 1 750 L.“! (§ 218 Rozsudku) Poznámka: podle kurzu libry v roce 2007 (40,617 Kč) činila požadovaná částka 548.329,50 Kč, což představuje vskutku lordskou hodinovou sazbu 12.181 Kč. ESLP mu v Rozsudku přiřknul jen zlomek požadované částky – kdopak asi doplatil zbytek? A co finanční nároky dalších zahraničních právníků? Mám snad uvěřit tomu, že si 18 romských absolventů zvláštních škol nejprve vyhledalo renomované právní kanceláře v USA a ve Velké Británii, posléze tam napsalo anglicky dlouhé pojednání, v němž zevrubně vyložilo podstatu problému, obstaralo a do angličtiny přeložilo veškeré podklady, a pak se ještě složilo na nepochybně více než bohatýrskou zálohu? Tak to bych ještě poprosil tu o Červené karkulce... Ale nyní již k hlavnímu tématu.
3. Společné vzdělávání v zemi pionýrů slepých uliček Prosbu o pohádku o Červené karkulce beru zpět: při obhajování svého pojetí tak zvaného společného vzdělávání vypráví K. Valachová tolik jiných pohádek a bajek, že bychom se ke konci hned tak nedostali. Pro pochopení dokonalé nesmyslnosti argumentace paní ministryně jsou však zásadní tyto tři, tvořící kostru celého příběhu, jemuž mají dodat punc legitimity: 1. Inkluze sice na školách probíhá už od roku 2005, teprve od září 2016 však budou mít konečně školy, rodiče i děti se zdravotním postižením nárok na potřebné peníze v rámci tzv. podpůrných opatření. Pokud by byla účinnost novelizovaného školského zákona odložena, školy by na inkluzi nedostaly žádné peníze. 2. Individuální zařazování žáků s lehkým mentálním postižením (dále jen „LMP“) do běžných tříd je ve všech vyspělých zemích naprosto obvyklé, u nás již „na celé řadě škol“ funguje.
12
3. V běžných základních školách se už nyní vzdělává 3 a půl tisíce žáků s LMP (neboli o čem se to vlastně bavíme – s podpůrnými opatřeními to zvládne i ten zbytek, umístěný dosud v „segregovaných školách“). Aktuálně byl pojem inkluze nahrazen termínem „společné vzdělávání“, což je ovšem dokonale bezobsažné klišé. Pouhé zařazení žáka se zdravotním postižením do „běžné“ třídy není pražádnou hodnotou samou o sobě. Máme-li hovořit o inkluzi ve smyslu začlenění, včlenění, musí mít takové „aranžmá“ tři základní parametry. Žák s jakýmkoli zdravotním postižením musí: Ø dosahovat přinejmenším stejných výsledků ve vzdělávání jakých by dosáhl ve speciální škole, Ø vnímat sám sebe v sociálním kontextu běžné třídy alespoň srovnatelně pozitivně jako ve škole speciální, Ø získat alespoň srovnatelný soubor specifických znalostí a dovedností, nezbytných pro jeho další vzdělávání, resp. profesní přípravu. Jestliže umístění v běžné třídě KTERÝKOLIV z uvedených požadavků nenaplňuje, nelze hovořit o inkluzivním vzdělávání. Z tohoto pohledu je velmi dobře možné začleňovat žáky s tělesným a se zrakovým postižením, a také se to už mnoho let děje. Podstatně těžší je to v případě těžkých vad sluchu, pokud je nelze dostatečně kompenzovat technickými prostředky (pokud žák není schopen bezprostřední komunikace se spolužáky bez zprostředkování další osoby, je v rámci třídy fakticky sociálně „exkludován“). V případě žáků s lehkým mentálním postižením ovšem tzv. společné vzdělávání v podobě individuálního umístění do běžné třídy základní školy nesplňuje ani jednu z oněch tří nepominutelných podmínek – není tedy inkluzí, nýbrž jejím pravým opakem! Nyní ke třem tvrzením K. Valachové: 1. Inkluze sice na školách probíhá už od roku 2005, teprve od září 2016 však budou mít konečně školy, rodiče i děti se zdravotním postižením nárok na potřebné peníze v rámci tzv. podpůrných opatření. Pokud by byla účinnost novelizovaného školského zákona odložena, školy by na inkluzi nedostaly žádné peníze. Nutno předeslat, že se rozvoj inkluzivního vzdělávání nedatuje od roku 2005, jak si bůh ví proč myslí paní ministryně Valachová: jedná se o dlouhodobý proces, který odstartovaný již počátkem devadesátých let minulého století, a pokračuje pochopitelně dodnes, vesměs za mizivého zájmu a velmi nevalné podpory ze strany MŠMT i celé české vlády. Předchozí znění školského zákona v ustanovení § 160 odst. 1 písm. c) uvádělo: „(Ze státního rozpočtu se (…) poskytují finanční prostředky (…) na (…) výdaje na nezbytné zvýšení nákladů spojených s výukou dětí, žáků a studentů zdravotně postižených (…).“ Novela školského zákona na tom vůbec nic nezměnila (pouze poslední dvě slova nahradila textem „uvedených v § 16 odst. 9.“ Šlo tedy vždy o prostředky ze zákona nárokové! Jiná věc ovšem je, že MŠMT dosud poskytuje jen zlomek toho, co školy ke vzdělávání žáků s nejrůznějšími druhy zdravotního postižení NEZBYTNĚ potřebují. Na bídně placené asistenty pedagoga nedostávají zdaleka peníze na jejich plné úvazky, přestože u řady diagnóz není vůbec myslitelné ponechat dítě bez permanentní 13
přítomnosti asistenta ani minutu, takže školy musí platit větší část úvazků asistentů z peněz na odměny ostatním pedagogům. K. Valachová zatím hovořila pouze o tom, že na tenhle rok peníze má (i když není vůbec jasné, na co všechno budou reálně stačit), a na další léta je vše postaveno pouze na jejím odhodlaném přesvědčení, že potřebné miliardy „jí musí ministr Babiš dát“. V Hydeparku ČT dne 2. 3. 2016 použila obdobnou dikci: „Budu o tom tvrdě vyjednávat.“ A co když ji ministr financí neméně tvrdě odpálkuje? Neboli: jaká je záruka, že MŠMT náhle začne školám nezbytné finanční prostředky poskytovat, když to (navzdory zákonem jasně stanovené povinnosti) nedělalo dosud? Jedno řešení se pravda nabízí, a podle prvních signálů „z terénu“ se k němu schyluje. V důsledku krajně napjatého rozpočtu se poradenská zařízení ocitnou pod zvýšeným tlakem, aby významně zpřísnila posuzování potřebnosti podpůrných opatření. Stálo by jistě za průběžné sledování, kolik dětí se nám začne z ničeho nic zázračně uzdravovat… 2. „Společné vzdělávání“ v podobě individuálního zařazení žáka s LMP je ve vyspělých zemích běžné a bez problémů funguje i na řadě škol u nás. Dvakrát NE! Tzv. společné vzdělávání žáků s LMP v podobě individuální integrace do běžných tříd základních škol, kde je nota bene budou učit „běžní“ učitelé bez speciálně pedagogické kvalifikace a s asistenty bez jakékoli kvalifikace neexistuje v žádné z vyspělých západních zemí, a to ani ve stále vzývané Skandinávii! O Rakousku a Německu se zachovanými „zvláštními“ školami (Sonderschulen resp. Förderschulen) ani nemluvě… Oblíbeným „mustrem“ jsou zejména skandinávské země – tedy se na ně podívejme blíže. Paralel najdeme věru pramálo. Ve všech čtyřech případech se jedná o země, které: 1) Berou inkluzi jako princip opravdu vážně, takže zde neexistuje dvoukolejný systém „zbytkových základek“ a víceletých gymnázií. 2) Do školství směřují několikanásobek finančních prostředků na hlavu než ČR. Mimochodem: jestliže se v žargonu MŠMT a řady neziskových organizací zabydlelo pro základní školy praktické (určené pro vzdělávání dětí s nižším kognitivním potenciálem) odporné a dehonestující označení „segregované školy“, je trestuhodnou nedůsledností nepoužívat stejné označení i pro víceletá gymnázia, vzdělávající žáky z opačného konce „gaussovky“. Existuje snad nějaký důvod připravit o blaho až extaticky oslavovaného společného vzdělávání zrovna frekventanty víceletých gymnázií? Proč právě těmto vyčleněným chudákům je upíráno právo „chodit do spádové školy společně se svými kamarády“ (o něž se neústupně dere poradkyně ministryně Mgr. Laurenčíková v souvislosti se žáky s LMP), a budou nadále úpět ve svých segregovaných školách? Vždyť je to přece úplně stejné jako v případě plíživě likvidovaných základních škol praktických! Ale zpět ke čtyřlístku skandinávských zemí: Dánsko má plně zachovaný systém speciálního školství, v němž se vzdělává 5,6% všech žáků, přitom na ně jde 30% veškerých finančních prostředků určených pro základní školství. Švédsko disponuje rovněž regulérním systémem speciálního školství, které navštěvuje celkem cca 10 tisíc dětí. Z toho 9 a půl tisíce tvoří základní školy pro děti se vzdělávacími obtížemi. Zajímavé je i personální zajištění celé školské administrativy: Ministerstvo (jako orgán politický 14
a legislativní) má přibližně 200 zaměstnanců, Národní agentura pro vzdělávání (řídí „běžné“ školství administrativně, odborně a finančně) 250, Školní inspekce 300, a konečně Národní agentura pro speciální vzdělávání (řídí systém speciálního školství) 1.200 zaměstnanců! Z toho mj. vyplývá i odborný potenciál nejvyšší řídící úrovně porovnejme si to s naším MŠMT, kde existuje jediné odděleníčko speciálního vzdělávání o čtyřech lidech, přičemž jeho vedoucí nemá vůbec speciálně pedagogickou kvalifikaci! Finsko s cca polovičním počtem obyvatel oproti ČR vzdělává ve speciálních školách cca 5 tisíc žáků (tedy na počet obyvatel zhruba srovnatelně se Švédskem). Obvyklou formou vzdělávání pro žáky s LMP je skupinová integrace ve speciálních třídách běžných škol, kde většina výuky probíhá pod vedením speciálního pedagoga (jako u nás v případě speciálních tříd pro žáky s LMP při běžných ZŠ), a pouze v předmětech, kde je nelimituje mentální postižení (hudební, tělesná či výtvarná výchova apod.) se vzdělávají s tzv. intaktními spolužáky. Při výuce v běžné třídě jsou standardem dva učitelé, z nichž jeden musí mít speciálně pedagogickou kvalifikaci. Norsko má nejinkluzivnější systém ze všech čtyř skandinávských zemí, nicméně jakkoli by měla být speciální podpora primárně poskytována v běžných třídách, platí to pouze v případě 28% žáků se zdravotním postižením. 59% (kam patří právě žáci s LMP) se jich vzdělává v menších skupinách. Stejně jako ve Finsku je podporováno zapojení dvou pedagogů, z toho jeden je kvalifikovaný speciální pedagog. A jak je to s tou „celou řadou škol“ u nás, kde už podle paní ministryně dokázali vstrčit celou Skandinávii do kapsy, neb pokročili k individuální integraci žáků s LMP, na niž si zbabělí seveřané dosud netroufli? Jedná se zejména o tzv. Ligu komunitních škol, sdružující celkem 15 (!) škol v celé republice. Dění na té části z nich, které se ve věci inkluze ocitají ve světlech mediálních reflektorů mnohem častěji, než všechny zbývající tisíce škol dohromady, bych označil za „pedagogické Lurdy“, kde se žákům s mentálním postižením přímo zázračně rozbřeskne. Jeden příklad za všechny: jak se nedávno svěřil Učitelským novinám poradce paní ministryně Valachové a ředitel ZŠ v Poběžovicích pan Foist, má v osmé třídě žákyni s LMP, která v němčině „již teď díky své píli a motivaci dosahuje lepších výsledků“ než někteří její spolužáci! Recept pana ředitele? „Pokud je dětem poskytnut prostor a čas, výsledky jsou překvapující.“ To zní jistě krásně a povzbudivě, že? Problém je jen v tom, že je to jaksi k neuvěření. K základním charakteristikám lehké mentální retardace patří totiž velmi omezená schopnost abstrakce, takže si tyto děti nedokážou osvojovat obecné pojmy či pravidla (někdy se těmto pravidlům naučí nazpaměť, nechápou však jejich význam a nevědí, pro které jevy je použít). Proto se jejich „kognitivní strop“ nachází nejvýše na přelomu 1. a 2. stupně základní školy, se stále se „zahušťujícím“ rozsahem abstraktního učiva často i níže. Pokud žák zvládá učivo 8. ročníku základní školy, není v žádném případě ani lehce mentálně postižený, je-li mentálně postižený, zvládnout je prostě nemůže. Nabízí se proto daleko spíše otázka, jaká je asi úroveň výuky v ZŠ Poběžovice, jestliže zde mají někteří žáci bez postižení horší výsledky než žákyně s mentálním postižením. Takovouto otázku si ale paní ministryně neklade. Stejně tak ji nijak neznervóznil podobně skvělý „příklad dobré praxe“ další z komunitních škol, kde podle reportáže v LN žák docházel na některé předměty do nižších ročníků. Nazývat inkluzí (či společným vzděláváním) to, že bude např. deváťák s LMP (a s knírem jako maršál Buďonnyj) docházet na počty a čtení do 3. či 4. třídy (neb výš jeho potenciál nesahá), by bylo vskutku žertovné – kdyby se skutečnosti nejednalo o tragickou frašku. 15
Jinými slovy: vzhledem ke své erudici, opírající se o desetiletou praxi ve vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením, považuji historky o zázračných vzdělávacích úspěších údajně mentálně postižených žáků za smyšlené báchorky, opírající se výhradně o nedoložená tvrzení několika ředitelů škol. Vše by mělo být zevrubně prošetřeno nezávislou skupinou zkušených speciálních pedagogů s aprobací pro vzdělávání žáků s tímto typem postižení. 3. V běžných základních školách se už nyní vzdělává 3 a půl tisíce žáků s LMP (neboli o čem se to vlastně bavíme – s podpůrnými opatřeními to zvládne i ten zbytek, umístěný dosud v „segregovaných školách“). I kdybychom se tomu pokusili uvěřit, pořád to samozřejmě neříká vůbec nic o tom, s jakými výsledky „se tam vzdělává“. Údaje o tisících žáků s LMP, kteří se podle opakovaných prohlášení MŠMT mají již nyní vzdělávat v běžných třídách základních škol, vycházejí buď ze zcela špatných statistických dat (velmi přesné součty zcela nesmyslných čísel, neboť se v drtivé většině nejedná o žáky s regulérním LMP), nebo z dezinterpretace dat validních (záměrně jsou započítáni např. žáci se specifickými vývojovými poruchami učení a další, u nichž však je společným znakem neporušený intelekt, a kteří se vždy vzdělávali v běžných základních školách). Možná si ale na MŠMT jen roztomile popletli LMP (lehké mentální postižení) a LMD (lehkou mozkovou dysfunkci), což je asi stejně _4zanedbatelný“ rozdíl, jako populární záměna hodinek s holínkami. Poslední variantou je vyčíslení žáků s LMP na 1. stupni základních škol, kteří ovšem pro postupně se prohlubující vážné problémy ve vzdělávání dříve či později nezadržitelně zamíří do základních škol praktických, nebo budou „inkludováni“ jako před 200 lety, kdy je v obecních školách nechávali popelit se v koutě, a v nejlepším případě na ně byli hodní. Ať tak či onak, bylo by jistě cynické právě tuto skupinu žáků s LMP vydávat za vzorovou. Jak jsem zdůraznil v přípisu adresovaném členům sněmovního výboru pro vědu, vzdělávání, kulturu, mládež a tělovýchovu, bezproblémově „inkludovaný“ žák s LMP na druhém stupni běžné základní školy, který dosahuje ve všech parametrech alespoň srovnatelných výsledků jako jeho vrstevníci v základních školách praktických, je jakýmsi „yettim českého školství: všichni (tedy na ministerstvu, v ČOSIV a spol., a v některých médiích) o něm stále mluví, ale ještě nikdy jej nikdo neviděl.
Shrnutí: V zemích, kde si na inkluzi jenom nehrají (a kde by proto nikoho ani ve snu nenapadlo „inkludovat“ žáky s mentálním postižením do běžných tříd s tím, že je tam budou vzdělávat učitelé bez náležité kvalifikace!), se podobně rozsáhlé změny, jaké mají u nás nastat k 1. září 2016, připravují po léta. Nezbytná je především zásadní změna ve vzdělávání pedagogů na vysokých školách a dlouhodobá, prakticky zaměřená příprava učitelů již „sloužících“. Bez důkladně připraveného „pedagogického terénu“ nelze s podobným projektem vůbec začít! Dále musí být dlouho dopředu kvalifikovaně připraven a následně politicky vyjednán odpovídající objem rozpočtových prostředků, a to i s rozpočtovým výhledem na řadu let dopředu. Nové inkluzivní „aranžmá“ je bezpodmínečně nutno napřed alespoň jeden školní rok pečlivě ověřovat na pilotním vzorku škol, aby se mohly ještě v předstihu odstranit všechny problémy, které se v případě tak zásadních změn vždy objeví. A konečně: po celou dobu je nezbytné trpělivě a pravidelně informovat veřejnost, a především důkladně komunikovat s rodiči 16
i učiteli, kteří mají z nové podoby vzdělávání legitimní obavy – čímž tedy opravdu nemyslím nejrůznější propagandistické častušky, vyzpěvované půl roku před ostrým startem, a odsuzování případných oponentů div ne za „šíření nenávisti k postiženým dětem“ (poslední perla z dílny paní ministryně). K tomu všemu je nutné hned od počátku využít veškerých disponibilních odborných kapacit, a to nejen z akademické sféry, ale především z „frontové linie“, tedy zkušených speciálních pedagogů, kteří s dětmi s nejrůznějšími typy zdravotního postižení dlouhodobě pracují. A jaká je realita u nás 4 měsíce před „startovním výstřelem“? O nějaké systematické přípravě nelze vůbec hovořit: pregraduální příprava zejména učitelů pro 2. stupeň základních škol produkuje už léta vesměs učitele matematiky, fyziky atd., nikoli učitele dětí – o poctivém „gruntu“ ze speciální pedagogiky, postaveném mj. na řadě hospitací ve speciálních školách, nelze vůbec hovořit. Pro „běžné“ učitele základních škol jsou od jara organizována jakási školení v rozsahu max. 40 hodin, kde jim podle aktuálních zpráv přednášejí i leckteří „experti“, kteří nikdy sami děti se zdravotním postižením nevzdělávali, zato mají „správný ideový postoj“. Krásným příkladem je seminář na dané téma, lektorovaný místopředsedkyní tak zvané České odborné společnosti (hlavního to „odborného“ zázemí K. Valachové) PhDr. Lenky Felcmanové: za „pouhých“ 1.900 Kč bez DPH na hlavu obětavě seznámí účastníky „s aktuálními legislativními změnami s důrazem na jejich praktický dopad na chod školy a vaši pedagogickou práci.“ To, že sama nikdy neučila (a žádnou školu pochopitelně neřídila) zjevně nikomu nevadí. Věru vítaný vzor „neziskovosti“: přes dva tisíce za jediného účastníka při kapacitě sálu dobře 80 lidí (i když si pořádající agentura nemalý kus koláče ukrojí)… „Kdo z vás to má?“, jak svého času pravil jistý náš premiér. Milióny oficiálně směřované „na inkluzi“ jsou bezstarostně vyhazovány z okna – báječný „vzdělávací“ byznys již nyní jen kvete. A pokvete: „systémová podpora inkluze“ v podobě jakéhosi echa dávných politických školení mužstva na vojně se přece bez tučného finančního polštáře neobejde, ne? Nikoho už proto nemůže překvapit fantaskní záměr paní ministryně uspořádat za 56 miliónů proinkluzivní kampaň, postavenou zejména na televizních šotech (jejich obsah, s realitou se míjející o světelná léta, bych vám myslím dokázal odvyprávět dopředu). O penězích pro školy přitom škoda mluvit, a na požadavky rodičů na pilotní ověřování na malém vzorku škol obdrželi rodiče nadutý dopis od jakéhosi vysokého ministerského úředníka, v němž jim stručně řečeno sdělil, ať si klidně trhnou nohou, neb na nic podobného nelze uplatňovat nárok. A co je zvláště alarmující: MŠMT nemá nejen relevantní data, ale jak se zdá ani přibližnou představu, kolik je vůbec speciálních pedagogů a potenciálních asistentů na trhu práce! Rodičům je slibováno modré z nebe – vše musí okamžitě zařídit školy, o tom, že z byrokratického molochu „vypadnou“ nějaké peníze na asistenty apod. až po měsících od podání žádosti, že se asistent za ty peníze nedá mnohdy sehnat ani v Tuzexu apod., se cudně mlčí... Celá tahle pohroma úzce souvisí s tím, že MŠMT již delší dobu významně postrádá odborný potenciál v oblasti vzdělávání dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, a to v rozsahu, který nemá ve vyspělých zemích obdoby. Mohutný potenciál speciálních pedagogů z praxe je zcela opominut, jsou jim naopak jako ve špatné tragikomedii připisovány ty nejtemnější úmysly: jde jim jen o zachování teplých místeček, jsou to zpátečníci, kteří si vůbec nedokážou představit, 17
jaké blaho poskytuje oproti jejich segregovaným školám společné vzdělávání všech se všemi apod. Tato pohlouplá klišé jsou tradována i většinou mainstreamových médií, včetně veřejnoprávní České televize. Něco jinde nepředstavitelného! „Vyautováni“ jsou šmahem právě ti jediní, kteří děti s postižením odborně pracují: pro ilustraci stačí podívat se na složení tzv. expertní skupiny pro společné vzdělávání, kterou si sestavila ministryně Valachová. Je to zhruba něco podobného, jako by byli z odborné debaty na téma nových metod léčení srdce vyřazeni kardiologové s odůvodněním, že jsou to zpátečníci, kterým jde jen o jejich teplá místečka a neumí si představit, že by se dalo lepších výsledků docílit novými metodami, např. vkládáním rukou či za pomoci hojivých amuletů, jak už je to všude na světě obvyklé. Úroveň argumentace je v podstatě stejná… Není proto příliš divu, že je ministryně K. Valachová ve vleku úzké skupinky lidí, kteří vesměs nemají sebemenší kvalifikaci v oboru psychopedie (obor speciální pedagogiky zaměřený na vzdělávání dětí a žáků s mentálním postižením), a pochopitelně postrádají jakoukoli praxi při práci s tímto závažným typem zdravotního postižení. Společného mají to, že se jim „udělal silný názor“ (což je při absenci odborného backgroundu a odpovídající praxe dosti obvyklé) na to, co má být pro žáky s LMP jedinou správnou možností: individuální začlenění do běžných tříd. K tomu prý postačí zajistit náležitá podpůrná opatření (zejména asistenta, byť i jen na částečný úvazek). Pro zbytek žáků s LMP, který se budou jejich nezodpovědní rodiče pokoušet zuby nehty držet v segregovaných základních školách praktických, budou muset tyto hnusné školy zajistit alespoň tzv. učitele odborných předmětů (na ZŠ žádné takové předměty nejsou, z kontextu se má ale jednat o fyzikáře, chemikáře, učitele dalších cizích jazyků apod.). Zcela vážně se hovoří o tom, že si nad to budou muset stávající speciální pedagogové dodělat aprobace těchto „odborných předmětů“, jinak přestanou být kvalifikovanými učiteli. Z výše řečeného evidentně vyplývá, že se podle paní ministryně a její hlavní poradkyně v oblasti společného vzdělávání K. Laurenčíkové tito žáčci neučí méně proto, že jsou mentálně postižení, ale naopak: jsou mentálně postižení pouze proto, že se toho méně učí! Panenko skákavá... Druhostupňoví učitelé jsou pro žáky ZŠP asi stejně potřební, jako ve školách pro neslyšící učitelé sborového zpěvu, a z téhož důvodu je dokonalý nonsens požadovat u psychopedů doplnění druhostupňové kvalifikace: na to, co jsou z fyziky, chemie atd. schopni žáci s LMP vstřebat, žádné takové studium jejich učitelé nepotřebují! „Vzdělávání žáků s mentálním postižením patří k nejtěžším pedagogickým úkolům. Snížení úrovně jejich rozumových schopností klade před učitele závažné otázky: jakým způsobem přistupovat ke vzdělávání, jaké si klást cíle, jaké očekávat výsledky a jaké používat metody a prostředky, aby výuka byla efektivní. Škola hraje ve vzdělávání žáků s mentálním postižením mnohem větší roli než u ostatní populace, protože tito žáci zpravidla nejsou schopni čerpat své další poznatky z jiných zdrojů, jako jsou sdělovací prostředky, internet, studium literatury apod.“ (doc. PhDr. Iva Švarcová, jeden z předních odborníků v oblasti vzdělávání žáků s mentálním postižením)
Co nás čeká a co nás nemine: Realita bude od 1. 9. 2016 taková, že všichni individuálně „inkludovaní“ žáci s LMP budou mít nejpozději na konci 1. stupně základní školy natolik vážné vzdělávací problémy, že se bez 18
kvalifikovaného speciálního pedagoga neobejdou. Tedy v případě, že se mají naučit alespoň to, co běžně zvládají jejich vrstevníci v základních školách praktických. S tím se však při výuce vůbec nepočítá: speciální pedagog by měl zajišťovat pouze tzv. předměty speciálně pedagogické péče (což je např. logopedie při řečových vadách, nápravný tělocvik apod.). Žádné takové předměty však převážná většina žáků s LMP vůbec nepotřebuje, a asistenty jakbysmet! Společné vzdělávání se bude odehrávat přibližně stejně, jako je tomu v malotřídních školách v menších obcích: žák s LMP se bude učit sice paralelně s ostatními, avšak obsah, rozsah i forma probírání učiva budou naprosto odlišné. Při výuce se počítá pouze s asistenty pedagoga, kteří ovšem žáka s LMP vůbec nesmí samostatně učit, a pochopitelně to ani neumějí. Poslední mají ostatně společné i s „běžným“ učitelem základní školy: ten je pro velmi obtížnou práci s žákem s LMP rovněž zcela nekvalifikován. Ekvivalent s působením vojenských vysloužilců na obecních školách za C. a k. mocnářství se přímo vnucuje… Přestože je vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením podstatně náročnější než v případě žáků tzv. intaktních (což jistě ochotně potvrdí VŠICHNI „běžní“ učitelé, kteří se shodou okolností někdy na vzdělávání žáků s LMP podíleli), budou tyto děti v běžných třídách základních škol vzděláváni de facto i de iure nekvalifikovaně. Pokud by měl na nějaké škole vyučovat dejme tomu fyziku napořád už jen učitel tělocviku, školní inspekce by nejspíš navrhla ředitele takové školy odvolat z funkce. Při vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením absence kvalifikace problémem není? Malý ilustrativní dotaz: nechali byste si transplantovat ledvinu od zubaře, který k tomu absolvoval 40tihodinové školení? Nepochybuji že ano: jistě by vás muselo uklidnit ujištění, že bude mít k ruce asistenta, který vám při zákroku bude svítit na záda... Absurditu celého aranžmá ještě podtrhuje to, že jedním z tzv. podpůrných opatření je i paraván, za nímž by se tito žáci učili „společně“ s asistentem pedagoga, pokud by třídu výrazněji vyrušovali. Což ještě není nic proti hvězdářskému dalekohledu coby podpůrnému opatření pro žáky mimořádně nadané - napadá vás, co s ním asi probůh budou tihle šikulové sledovat ve dne? Hrůzyplné jsou i další „inovace“ z dílny MŠMT: žáci s LMP prý nebudou muset dosahovat stejných výsledků jako jejich vrstevníci bez postižení, nýbrž jen „kam až to zvládnou“. Jak již bylo řečeno, žák s regulérním LMP má vzhledem ke svému postižení svůj vzdělávací „strop“ nejvýše na úrovni přelomu páté a šesté třídy ZŠ - to je objektivní, odborně i empiricky dávno známý a ověřený fakt. Na druhém stupni ZŠ ovšem narůstá míra abstrakce učiva natolik, že ve všech všeobecně vzdělávacích předmětech od počátku tak řečeno „ani nenastoupí na start.“ Co se tedy konkrétně bude učit: pouze levou stranu matematických rovnic? Shodu podmětu? Rozdíl mezi koněm? Tři prvky z Mendělejevovy tabulky?
A jaké to všechno bude mít dopady: Inspirativní praxe v prosazování práv osob se zdravotním postižením v USA bývá charakterizována slovním spojením legislation and litigation. Tedy nejen změny v legislativě, ale i následné vedení soudních sporů tam, kde se konkrétní lidé (v těchto případech zejména rodiče dětí se zdravotním postižením), cítí aktuální praxí poškozeni. U nás bohužel ještě není zvykem domáhat se nápravy škod, způsobených státní mocí, soudní cestou. Což ale pochopitelně neznamená, že tomu tak bude navždy. Tím spíše, že nově vytvořený 19
legislativní rámec přinese nevyhnutelně prudké zhoršení nejen úrovně vzdělávání individuálně „inkludovaných“ žáků s LMP, nýbrž i šancí na jejich další uplatnění v životě. Je úplně irelevantní, co si o tom myslí paní ministryně Valachová, ale vzdělávání těchto žáků nekvalifikovanými pedagogy (i kdyby měl každý k ruce deset asistentů, dva paravány, a navrch třeba i ten nešťastný hvězdářský dalekohled) představuje nejen flagrantní atak na jejich ústavní právo na vzdělání podle Čl. 33 Listiny základních práv a svobod, ale také bezprecedentní porušení závazků státu, vyplývajících z Čl. 24 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Cituji: 1. Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, uznávají právo osob se zdravotním postižením na vzdělání. S cílem realizovat toto právo bez diskriminace a na základě rovných příležitostí, státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zajistí začleňující vzdělávací systém na všech úrovních a celoživotní vzdělávání zaměřené na: a) plný rozvoj lidského potenciálu a smyslu pro vlastní důstojnost a uvědomění si vlastní hodnoty, stejně jako na posilování úcty k lidským právům, základním svobodám a lidské různorodosti; b) rozvoj osobnosti, nadání a kreativity osob se zdravotním postižením, jakož i jejich duševních a tělesných schopností, v co největší možné míře; c) účinné zapojení osob se zdravotním postižením do života ve svobodné společnosti. Čl. 24 Úmluvy sice již „preambulně“ vytyčuje obecný princip inkluze, ovšem na druhé straně jsou zde jasně dané i mantinely onoho začleňování ve vztahu ke každému jednotlivci, neboť zdaleka ne vždy onen obecný princip naplňuje pouhé „sesypání“ dětí s postižením a bez něj „na jednu hromadu“. Znamená to totiž, že je nutno vždy a ve všem (tedy i v konkrétní institucionální formě vzdělávání) přesně vážit, co je pro konkrétní dítě optimální v oblastech 1) rozvoje jeho individuálního potenciálu (vzdělávání), 2) rozvoje jeho osobnosti (což je spojeno s rozvojem smyslu pro vlastní důstojnost a uvědomění si vlastní hodnoty - viz písm. a), 3) v oblasti přípravy na profesní vzdělávání („účinné zapojení do života ve svobodné společnosti" rozhodně neznamená nasměrovat je rovnou na „sociálku“ pro invalidní důchod). Právě v tomto kontextu je zcela nezbytné posuzovat státem prosazovanou priorizaci individuálního začlenění žáků s LMP do běžných tříd základních škol a jejich vzdělávání nekvalifikovaným personálem škol. Důsledky budou následující: 1. Významně bude omezeno samotné vzdělávání - prohlubující se neúspěchy dané zdravotním postižením vedou zákonitě k permanentnímu pobytu „na chvostu“ třídy, což hluboce negativně ovlivňuje nejen aktuální výsledky, ale (což je mnohonásobně důležitější) i motivaci k učení, a to nejen momentálně, ale i v dlouhodobém časovém horizontu. 2. Sebeúcta vzhledem k neustále nastavovanému zrcadlu vlastní nedostačivosti bude padat střemhlavě na nejnižší hodnoty: děti s LMP si totiž i při svých limitech mentálního rozvoje velmi dobře uvědomují své neúspěchy, i to, jak na ně jejich „zdraví“ spolužáci reagují. Rozvoj osobnosti je tímto zákonitě poznamenán velmi těžce, po větším počtu let takovéto pseudoinkluze již více méně nevratně. 20
3. Úspěšná příprava na další profesní vzdělávání (v celé řadě upravených oborů učňovského školství, které již mnoho let přinášejí jejich absolventům možnost plnohodnotného profesního uplatnění v dospělosti) bude prakticky likvidována. Je totiž možná jenom s vysokou dotací hodin pracovního vyučování, v dobře zařízených dílnách a pod vedením kvalifikovaných učitelů. Oproti jedné jediné hodině pracovního vyučování týdně na běžné základní škole (a ještě ne ve všech ročnících druhého stupně!) jich dnes má žák s LMP v základní škole praktické k dispozici týdně sedm, na drtivé většině běžných základních škol jsou navíc již dávno dílny zrušeny a předělány na kdeco jiného, a logicky zde vůbec nezaměstnávají kvalifikované učitele pracovního vyučování. Je tedy více než zřejmé, že individuální začlenění žáků s LMP do běžných tříd míří přímo proti všem požadavkům, formulovaným v Čl. 24 odst. 1 písm. a) až c) Úmluvy. Důležitá poznámka: Mediálně vděčné ukázky rozesmátých capartů, společně radostně rejdících v jednom chumlu po třídě (za láskyplného přihlížení neméně rozesmáté paní učitelky, která je občas rozesmátě béře do rukou a zvedá je k tabuli, kde titíž rovněž rozesmátě ukazují na písmenka – ta jediná naštěstí rozesmátá nejsou), vždy ukazují děti osmi-, nanejvýš devítileté. Zde se ještě skutečně dá bez obtíží zajistit bezproblémové soužití tzv. intaktních žáků se spolužákem s lehkým mentálním postižením. Nepřekročitelné limity mentálního rozvoje žáčka s LMP vedou ovšem ve vyšších ročnících ke stále se zvětšujícímu rozevírání pomyslných nůžek mezi ním a jeho spolužáky, a to nejen ve vzdělávací oblasti, ale i v oblasti sociální. Vůbec se přitom nemusí jednat o patologické situace typu šikany: žák s LMP a jeho spolužáci prostě postupně „ztrácejí společná témata“. „Radostné společné rejdění“ v nižších třídách prvního stupně základní školy ovšem nemůže být v žádném případě vrcholnou ambicí společného vzdělávání: život přece nekončí v devíti letech! Dalším důkazem nejvyšší prospěšnosti společného vzdělávání mají být údajné tužby žáčků s LMP „chodit do stejné školy se svými kamarády“. Tuto propagandistickou floskuli s oblibou používá poradkyně K. Valachové K. Laurenčíková, a po jejím vzoru i samotná paní ministryně. Že lze obratem získat tisíce kazuistik žáků s LMP, kteří se v těžce zbědovaném psychickém stavu dostali do základních škol praktických právě z onoho inkluzivního ráje běžných „základek“, které několik let navštěvovali „společně se svými kamarády“? Pravda, to ještě tehdy nemohli vědět, že nově nafasují asistenta, učitele fyziky a paraván… Kdypak asi naposled výše jmenované dámy poobědvaly s popeláři, či se vnitřně obohatily partičkou ferbla ve společnosti zedníků? Že by je to ani ve snu nenapadlo, neb si své známé vybírají v jiných kruzích? A v tom to přece právě je: zatímco dospělí lidé si společnost vybrat mohou, dítě ve věku povinné školní docházky nikoli! Z tohoto pohledu byla znamenitým příkladem inkluze v dospělosti povinná vojenská služba. Dodnes si moc dobře vybavuji tu slast z pobytu u motostřeleckého pluku, kam jsem byl starostlivou péčí vojenského eráru inkludován. Ze vzpomínky na kamarády na pokoji, kteří tu čichali pod dekou toluen, onde si rozmíchávali paštiku vodkou, či v protějším rohu po sobě házeli kovovým nočním stolkem, mi dodnes dojetím vlhnou oči… Ale zpět in medias res. Tím, že MŠMT nastavilo systém, vedoucí k jednoznačnému porušování ústavního práva na vzdělání celé početné skupiny žáků s lehkým mentálním postižením (nepůjde o nějaké individuální excesy, z nichž by bylo možno vinit jednotlivce!), dopouští se přímé 21
diskriminace osob se zdravotním postižením ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon.
Závěr: V našich končinách je bohužel velmi obvyklé, že za sebevětší maléry jsou vždy potahovány jen „malé ryby“. Ve státní správě to bývá nejvýše nějaký ten nešťastný ředitel odboru, který dostal ústní příkaz s nevyřčeným, o to však jasnějším dovětkem: jen to zkus nepodepsat! Za léta ve státních službách to znám jako své boty – stejně jako to, jak se asi odpovídá na dopisy jako je tento, pokud je slušná šance jeho přijetí „zatlouct“. Proto bych rád jednoho každého z vás upozornil na to, že pokud vláda i při znalosti všech okolností neučiní nic, aby výše popsaným důsledkům počínání ministryně školství, mládeže a tělovýchovy zabránila, poskytne tím prostor pro konkrétní právní kroky všech rodičů, jejichž děti nový systém prokazatelně poškodí. I kdyby nedošlo k podávání trestních oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby ve smyslu ust. § 329 trestního zákona, lze očekávat dlouhou řadu žalob na zhojení nemajetkové újmy, neboť v důsledku podstatně nižší úrovně vzdělání oproti tomu, jež by mohli získat v základních školách praktických (či ve speciálních třídách zřízených při běžných základních školách) budou postupně tisíce a tisíce těchto prakticky nezaměstnatelných lidí odsouzeny k doživotní invaliditě a k živoření v invalidním důchodu. Odmítáte-li v tomto punktu věřit mně, seznamte se s velice fundovaným stanoviskem pracovníka Svazu průmyslu a dopravy v poslední z příloh. Rozhodnutí je na každém z vás. Pokud byste měli navzdory oficiálně pevné vládní linii přece jen pochybnosti, zda nakonec nemůžu mít pravdu, navrhuji vám následující možnost: uspořádejte k danému tématu sezení, na něž si paní ministryně Valachová může přivést třeba celé své ministerstvo plus všechny ty neziskové experty, které tvoří její suitu – rád proti nim zasednu sám. Z debaty si pak budete moci utvořit obrázek sami. Jakkoli to zní možná pošetile, bude to neskonale levnější než to, co by posléze mohli vysoudit rodiče dětí se zdravotním postižením, a nadto z téhle ponuré frašky budete moci stále ještě vyjít se ctí. V opačném případě vezměte prosím na vědomí, že budu i prostřednictvím médií informovat rodiče, jak se mohou účinně domáhat svých práv. Tento dopis proto považujte za otevřený. S pozdravem
Mgr. Martin Odehnal Janského 2235/49 155 00 Praha 5 - Stodůlky
22
