02

Seminární práce zpracovaná v rámci cyklu seminářů „Ženská práva jsou lidská práva“ pořádaného Nezávislým sociálně ekologickým hnutím (NESEHNUTÍ Brno) http://zenskaprava.ecn.cz/ Název: Jak vidím ženskou problematiku a svět svýma očima Autorka: Lucie Šebelová Ročník seminářů: 2001/02

„Jak vidím ženskou problematiku a svět svýma očima“ V úvodu své práce bych se chtěla zamyslet nad některými podněty, které jsem si nezodpověděla či utvořila během gender semináře a prostřednictvím této bych se k nim chtěla vrátit. Nezaměřuji se na konkrétní téma, ale jednotlivé díly celku a srovnat je tak, jak jsem je pojala v během hodin semináře či ze svého každodenního života. Žijeme ve společnosti, která dlouhodobým vývojem zakořenila ve stereotypech. Setkáváme se s nimi od narození, kdy nám je vštěpováno, jak se máme chovat, co, jak a kdy máme říkat, ale také jak se máme slušně chovat a oblékat. I okolí nás formuje k obrazu svému. Právě toto jsou hlavní příčiny veškerých problémů. Již vývojem člověka po staletí se dokázalo, že mužský a ženský mozek i tělo se postupným vývojem i rolemi obou pohlaví (vyjma období matriarchátu) začaly fungovat naprosto odlišným způsobem. Což dnes jasně pozorujeme na stavbě těla, fyzické i psychické síle a odolnosti, např. i jinému vidění, vnímání, přemýšlení, vyjadřování citů apod. Tyto faktory ovlivňují náš každodenní život více, než si dovedeme představit. Bohužel ani tyto vědecky prokázaná fakta by neměla nikoho opravňovat k jakékoliv nadřazenosti či výsadám pohlaví. Jedině na základě pochopení druhých máme šanci něco změnit! Tím nechci naznačit ani v nejmenším, že bychom se měli/y tímto více nechat ovlivnit, ale může nám to pomoci v orientaci či nepochopení a na základě toho následnému odsouzení druhého pohlaví. S politováním musím přiznat, že i tyto poznatky, které by měly sloužit lidem, se dodnes všemožně překrucují ve své podstatě, což může být i v neprospěch dobré věci.

I přes to vše se dnes najdou lidé (a někdy i z blízkého okolí), kteří se domnívají, že feministické hnutí a s ním spojené aktivity, jsou v současnosti něčím zbytečným, vymyšleným, neoprávněným či dokonce nebezpečným zejména v evropském měřítku. Negativní pohled společnosti na dnešní snahy o emancipaci většinou nabourávají zprávy o radikálním americkém feminismu, což většině nahání při slově feminismus přímo husí kůži či jiný druh opovržení. Naše nepříznivě nakloněná veřejnost vidí v těchto ženách zakomplexované podivínky, nejlépe lesbičky, které už neví, jak na sebe víc upozornit nebo se víc zviditelnit. Hodně z toho svědčí o jisté nevzdělanosti populace v tomto oboru. Co se lesbiček týče, pro svět v němž žijeme, jsou komunitou příliš uzavřenou. Nutno podotknout, že i přes tuto skutečnost se z většinové společnosti se objevují značné předsudky a projevy bezdůvodného opovržení. Je smutné, že intolerance může vést až takovým situacím. Různí

jedinci

i

skupiny

(např.

příslušníci

hnutí

skinheads),

uvědomující

si „nebezpečnost“ emancipačního hnutí, proti těmto aktivitám ostře vystupují. v jejich prostředí jsou ženy pojaty jako „sexuální objekt" a budoucí matky rodící čistou rasu. Je ž podivem, že skinheadky tyto role dobrovolně přijímají a většinou vystupují velice pasivně. Bohužel evropský pohled chápání a hodnot se nepozastavuje nad problémy s diskriminací v našich zeměpisných šířkách a pohoršuje se akorát nad zahalenými ženami a jejich pošlapanými právy ve státech a územích třetího světa či ovládaných Islámem nebo inými formami extrémních zejména náboženských hnutí a sekt. Okolí nechápající absenci a potřebu feminismu jsou převážně muži či ženy, které tereotypy rolí natolik pohltily nebo nemají názor a bojí se jakékoliv alternativy či jen trochu vybočit z řady, protože by to konzervativní okolí nemuselo dobře snést. Vše, co není v daných mantinelech, je extrémní, jiné, nepřijatelné a snad i nebezpečné. Neuvědomují si či nepřišli do styku s otevřenou diskriminací. Ať už na pracovišti, kdy uď nejsou přijaty mladé ženy mohou do budoucna plánovat rodinu. Pokud zase rodinu mají, obává se zaměstnavatel toho, že by mohly být s nemocnými dětmi často doma a tohle by také mohlo být na překážku. Ačkoli žena projde tímto sítem, může se stát, že ve standardním pracovním procesu, kdy vykonává práci jako ostatní bez rozdílů, pocítí na výplatní pásce zklamání z nižší mzdy než mají ostatní, přičemž odvedla stejný výkon Zaměstnavatelé se kryjí tím, že zakazují svým podřízeným aby se vzájemně informovali o svých platových ohodnoceních.

K další závažné formě diskriminace mezi pohlavími patří i problematika domácího násilí a znásilnění. Jak je známo jedná se o tři druhy zmíněného násilí: ■

fyzické (nejlépe viditelné)

■

psychické

■

sexuální

Tento smutný jev je poměrně široce rozšířen, ale natolik dobře skryt, že ne každý se s ním setká. Jedná se o velmi křehkou a intimní problematiku, která se nedotýká jen agresora/ky a jeho obětí. Často se může stát, že celé roky žijeme vedle rakové rodiny, aniž bychom cokoli tušili. Rodina takového typu čelí strachu nejen z agresora, ale i z určité její stigmatizace či nepochopení a odsouzení ze strany okolí, pokud by celá pravda vyšla napovrch. Téma domácího násilí je natolik citlivé a těžko řešitelné (vztah k oběti k agresorovi a naopak), že nemůžeme spoléhat jen na to, že se stát začne aktivně starat. Špatné zákony, neochota otevřené diskuse, lhostejnost okolí a jiná fakta, však celému problému nepomohou. Záleží na našem odhodlání začít jednat a ochotě pomoci. v současné době je řešení situace mnohem snazší oproti minulým letem, kdy se za hluboké totality týraná žena neměla kam uchýlit ani ona koho obrátit. Kromě policie neexistovaly žádné instituce, které by zajišťovaly pomoc a řešení celého problému vůbec. Mnohem jednodušším stavem by bylo, kdyby celá problematika vůbec neexistovala. Poslední dobou je stále populárnějším trend mateřství. I tak nádherná věc se může změnit v noční můru porodí-li matka místo syna dceru. Není žádným tajemstvím, že se ještě v první polovině minulého století nikdo nepozastavil nad tím, že pokud žerna porodila dívku, vrhl se „nešťastný“ otec na zesláblou rodičku a surově ji napadl za to, že „mu“ nepovila syna. Již lidové rčení: „Zasaď strom, postav dům a zploď syna“, napovídá, že se nejedná o žádné fikce, ale holou praxi. Co se týče znásilnění, chápe ho veřejnost ve srovnání s feminismem či domácím násilím mnohem kritičtěji. Vidí ho jako nechtěný sexuální akt mezi mužem a ženou nejběžněji za použití násilí vůči oběti. Nutno podotknout, že další souvislosti jako např. znásilnění v rodině apod. již však téměř nikomu jako znásilnění nepřipadá. Za toto zdůraznění, že se také jedná o nechtěný sex i mezi manžely jsou feministky pranýřovány a nepochopeny. Je to celkem logické,

protože takové záležitosti nabourávají obraz o „posvátnosti či neposkvrněnosti" manželského svazku. Druhým aspektem znásilnění je i „skutečnost, že si za to může žena sama“. Tento mýtus je naprosto scestný, ale o to víc rozšířený! Žádná přece nestojí o to, aby byl znásilněna! To, že se žena obléká tak či onak a určitým způsobem i chová, je její svobodná vůle a nikdo nemá právo soudit ji za to či znásilnit s tím, že „si o to koledovala!“ To, že v situaci po seznámení muže s ženou odchází společně k jednomu z nich domů, nemusí ještě nic nasvědčovat tomu, že to žena automaticky bere jako výzvu k sexu. Bohužel muž, který jedná pudově, to tak chápe a snaží se na základě pudů i chybně zareagovat. Je-li odmítnut, vinna je opět žena, která neví co chce! Mezi další úskalí současnosti právem patří i mýtus krásy. Neustále jsou nám v nejrůznějších reklamách předsouvány nepřirozeně vychrtlé, prý nádherné modelky, používající ještě dokonalejší kosmetiku či oblečení. Malé holčičky se zase touží proměnit v panenku Barbie, která je jejich nelepší a nejkrásnější kamarádkou, ... Nikdo není dokonalý a proto mají kosmetické a farmaceutické společnosti tu nelepší možnost na této bázi vydělat a vnucovat lidem jen to „nejlepší“ na světě. Jakoby nealarmovaly vysoké počty sebevražd pro dokonalost, narůstající počty anorektiček a bulimiček, ...! Svět ve svém uspěchaném tempu nemá čas na oběti ani přemýšlet o důvodech proč. V této podivné době není prostor pro obyčejné ženy, které se nestydí za svou přirozenost, za to, jaké jsou. Úspěch řídí pouze dokonalé, krásné a nevím jakými dalšími superlativy ověnčené ženy udávající chod nového století. Tyto věci denně nacházíme v tzv. „ženských časopisech“ typu: Žena a život, Katka, Překvapení, ... Nedalo mi to a rozhodla jsem se písemnou formou reagovat na kýčovitý obsah těchto periodik. Oslovila jsem téměř všechny redakce a informovala se proč se nevěnují ženám středního věku, umění, životnímu prostředí, osobnosti žen i jiným problémům, ale zaměřují se pouze na „typicky ženské věci.“ Rýpla jsem si dokonce i tak, že takovým obsahem nemohou zaujmout přece ani žádného muže. Výsledkem mi bylo, že mi většina dotázaných buď vůbec neodpověděla či se chytře vyhnula problémovým bodům mého dopisu a v závěru uvedla, že o celé věci popřemýšlí a do budoucna se pokusí zaměřit i na jiné věci. Podle jejich

scénáře jsou jejich časopisy ženám velmi blízké, protože dle nich stoupá poptávka a o zájmu svědčí i to, že jim chodí veskrz samé vysoce pozitivní ohlasy. Z toho jsem usoudila, že marketing takových tiskovin je naprosto nepropustný pro jakoukoli alternativu. Pokud se nezmění uvažování fóra čtenářek, není možné stojaté vody stereotypu jakkoliv změnit. Toto je jen krátké, povrchní nahlédnutí a zlomek témat, o kterých by se dalo víc siřeji psát i diskutovat. Co napsat závěrem? Fakt, že žijeme v netolerantní společnosti, kdy hlavním měřítkem jsou peníze a sobectví na úkor druhých a kterou ze dne na den nezměníme. Můžeme se o to snažit po krůčcích, ale nesmíme se nenechat se ovlivnit a nezůstat samy sebou. Čeká nás asi dlouhodobý proces, který nesmíme zdát i za cenu velkých překážek. Jsme ženy - a v tom je naše výhoda! Právě končící seminář a jeho odraz je jedním z řešení či alternativ k současnému konzumnímu a sexistickému stylu života, v němž se pohybujeme.