Objevujeme
zapomenuté
PŘEMYSL PITTER (*21. 6. 1895 Praha-+15. 2. 1976 Curych) Boris Titzl „Lidé užívají sil, ale síly nemají. Proto ji hledí nahradit násilím. především mravní síla, která člověku chybí. Mravní sílu mu však nedá lanost, ani technická vyspělost. Mravní síla vyvěrá ze základů ducha, li tohoto základu a nehledá-lijej, popírá-lijej dokonce a vysmívá-li se co k duchovním základům ukazuje, pak nelze očekávat, že to, co podniká a tvoří, povede k dobru. " (1)
Tato slova napsal Přemysl Pitter a lze j e chápat jako výrazjeho znepokojení nad morálním stavem české společnosti i jako východisko, jak tento stav zlepšit. P. Pitter se o uzdravení společnosti navzdory nepříznivým politickým okolnostem snažil a činil tak nikoliv nějakým abstraktním a odtažitým způsobem, ale zcela specificky a konkrétně. Jeho odkaz j e dnes považován za natolik závažný, že generální konference U N E S C O zařadila 100. výročí Pittrova narození mezi světová kulturní výročí pro rok 1995. P. Pitter se tímto vrací do povědomí české kulturní veřejnosti. Poněvadž však po převážnou část svého života nacházel své zakotvení v pedagogické činnosti mezi dětmi sociálně ale i národnostně resp. rasově ohroženými, nabízí se tu naší speciální pedagogice zdroj podnětů překvapivě aktuálních.
Je to vzděnemátomu, člověk
Uvádí se, že Přemysl Pitter byl humanista, pacifista a pedagog. Začátek j e h o života tomu však nenasvědčoval. Narodil se j a k o stonavé a poslední dítě povahově značně rozdílným rodičům. Šest dříve narozených sourozenců zemřelo a v období dospívání mu zemřela nejdříve matka, pak i otec. Po prohlášení za zletilého převzal po otci vedení tiskařského závodu, ale pro tento úkol nebyl zralý. Nezvládnutým povinnostem se vyhnul dobrovolným nástupem vojenské služby (1914). Hrůzné zážitky z bojišť a další okolnosti (mj. dvakrát unikl popravě) ho přivedly k vnitřnímu přerodu. Od této chvíle to budou především biblické texty, které se mu stanou východisky pro jeho konání. Po návratu z války (prosinec 1918) krátce působil v sociálním odboru Klofáčova ministerstva národní obrany. Jeho praktické křesťanství ho však přivedlo k terénní
sociální práci a tak se stal důvěrníkem okresní komise pro péči o mládež na Žižkově. V této činnosti poznal, „že skutečná pomoc záleží v tom, aby si člověk chtěl a mohl pomoci sám. " (2) Toto j e druhý zlomový moment Pittrova života. Po roce studií na Husově bohoslovecké fakultě, kde byl zapsán j a k o mimořádný posluchač, odešel i odtud a cele se věnoval jednak práci s mládeží a jednak pacifistickým a humanistickým aktivitám. Inspirován příkladem Jana Milíče z Kroměříže (zemř. 1374), založil nejdříve m i m o c í r k e v n í hnutí pro d u c h o v n í a společenskou obrodu Nový Jeruzalém (1922) a pak stavební družstvo Miličův dům (1924). Přitom byl od roku 1923 činný v Hnutí za mezinárodní smír (International Fellowship of Reconciliation, IFOR) a v Internacionále odpůrců válečné služby (War Resisters International, WRI), kde byl od roku 1925 i členem exekutivy . Za návrh rezoluce proti zavedení předvojenské výchovy byl odsouzen na dva měsíce do vězení. V této věci intervenoval v Pitterův prospěch u prezidenta Masaryka (1931) Albert Einstein a to bezvýsledně. Nutno výslovně podotknout, že Pitter Masarykův postoj j a k o hlavy státu pochopil. Spolu se spisovatelkou Pavlou Moudrou vydával č a s o p i s S b r a t ř e n í ( 1924 - 1941). Zapojil se do činnosti Ligy pro lidská práva a Akademické YMCA (1924 - 1938). Až do rozpuštění Ligy proti antisemitismu v roce 1939 byl jejím členem. Když Valentin Bulgakov inicioval vznik nábožensko-sociálního Hnutí pro křesťanský
komunismus, vydal (1928) dvě čísla zpravodaje tohoto hnutí. Pro Pittra j e zcela charakteristické, že ještě v roce 1938 se pokusil uspět s myšlenkami národnostního smíření při cestě československým pohraničím a po Mnichově odletěl do Anglie (říjen 1938), aby v přednáškovém turné informoval o situaci ve své vlasti. Z hlediska speciálněpedagogického jsou nejpozoruhodnějšími Pittrovými počiny založení a činnost Milíčova domu v Praze na Žižkově, otevření ozdravovny Domov v Mýtě u Rokycan a akce pro záchranu dětí z koncentračních a internačních táborů na zámcích v Olešovicích, Štiříně, Kamenicích, Lojovicích a v objektu Bellevue v Ládví. Útulek pro mládež Miličův dům byl otevřen v r. 1933 díky pochopení stavitele dr. Karla Skorkovského, který také celý objekt dostavěl (1936). Skorkovský ještě Pittrovi stačil vybudovat ozdravovnu Domov (1938). Významný podíl na těchto počinech měla početná skupina Pittrových spolupracovníků, z nichž každý by si zasloužil, aby jeho jméno vešlo ve známost. Pro tuto chvíli za všechny j m e n u j m e Ferdinanda Krcha (1881 - 1973), reformní pedagog, spoluorganizátor Domu dětství v Kmsku pro legionářské sirotky) a Švýcarku Olgu Fierzovou (zemř. 1990), věrnou Pittrovu spolupracovnici a životní družku. V Milíčově domě nacházelo na dvě stě sociálně ohrožených dětí vyžití v dílnách, klubovnách, v zahradě a na hřišti. Přestože Miličův dům tehdy ležel na okraji
Prahy, ukázalo se jako nutné organizovat i ozdravné pobyty v přírodč a k tomu sloužila ozdravovna v Mýtě. V obou institucích razil Pitter zásady výchovy především na principech: - LIDSKOSTI (soucitu k lidem a přírodě), - SNÁŠENLIVOSTI a SPRAVEDLNOSTI (osobní a společenské - národní a rasové, politické a církevní), - ROVNOSTI (v právech i povinnostech), - BRATRSTVI (ve vzájemné pomoci, jež nečiní rozdílu!). Nepřekvapuje proto, že mezi Pittrovými chráněnci bylo mnoho dětí židovských, že už v r. 1934 přijal mezi ně děti německých politických emigrantů, že mezi prvními obyvateli ozdravovny Domov byly zase děti českých i německých utečenců z pohraničí. Mýtský Domov se za okupace stal i azylem židovských dětí, které tu žily až do doby, než š i j e rodiče vyzvedli při povolání do transportu. Pracovalo se systémem družin, v čele s dospělým vychovatelem. Nicméně Pitter si vždy byl vědom, že nejlepším výchovným prostředím j e vlasmi funkční rodina. Explicitně to vyjádřil mnohem později, za Pražského jara 1968 , když se zamýšlel nad problémem, v které oblasti j e reforma společnosti nejnaléhavější. „..hospodářství, sociální sféra, školství, individuální a ústavní péče? A kdo tyto problémy má řešit?: Stát, vláda, strany, vědecké instituce nebo církev? " (3) Pitter si odpovídá, že j e nutno dát mladým lidem příležitost k sebevýchově v nejrůznějších organizacích mládeže vedených láskyplnými vychovateli, avšak - ani nejdokonalejší vý-
chovná instituce nenahradí spořádanou rodinu. A že ony instituce nejsou abstraktní útvary, ale koneckonců konkrétní lidé, kteří jsou schopni jak nejnižších zločinů, tak nejvyšších obětí. Schopnost oběti Pitter prokázal ve chvílích vrcholného rizika za okupace činy. A ještě posiloval ostatní. Kupř. ve Sbratření (prosinec 1939) otiskl báseň J. Krejzy, v níž čteme, že „všichnijsme stejní, všichni jsme lidé, ať bílí jsme, černí žlutí, či Židé.." Logickým vyústěním takových postojů bylo Pittrovo rozhodné j e d n á n í v roce 1945 a v době následující. „Dnes nejdůležitéjší otázkou je: čí jsi? Patříš k levici nebo k pravici? K Východu či Západu? Jaký -izmus vyznáváš? Mnozí si z toho udělali obchod. Někteří hodně vydělávají, jiní všechno ztrácejí, domov i život. " (4) Nebyl by to Pitter, aby si neodpověděl biblicky: ,Jsi můj!" (Izajáš 43,1). Ale především se okamžitě po rozhlasové výzvě nabídl zdravotně-sociální komisi ČNR ku pomoci a již 22. 5. 1945 byl schopen odvézt 40 dětí z terezínského ghetta a postarat se o ně. Tak začala akce, při níž Pitter převzal do správy čtyři zámky a jednu vilu z m a j e t k u rodiny R i n g h o f f e r o v y , aby v nich doslova zachraňoval fyzicky a psychicky zdeptané děti. Sloučil tu dohromady tři světy, stojící proti sobě v opozici a nenávisti tím, že učil žít pospolu děti německé, židovské a české. Snad ani nepřekvapí, že nejdříve tuto nutnost pochopily děti židovské, protože jejich vzpomínky, jak „ i ty naše tolik plakaly" (5) byly příliš živé. K d y ž Pitter z a č a l s v á ž e t
nejohroženější děti německé a děti Českých kolaborantů z domácích internačních středisek, tak nejmenší pochopení pro tyto „hitlerčíky" měli okolní čeští obyvatelé. Je na místě si připomenout dobový kontext, kdy touha po odplatě se promítala i do činnosti politických institucí. Proto byl Pitter jen velmi krátce členem zdravotněsociální komise Zemského národního výboru, neboť jeho zákroky neladily s revolučním nadšením jiných členů tohoto orgánu. Už v říjnu 1945 byl Pitter ze své funkce odvolán, naštěstí se mu však dostalo podpory na Ministerstvu sociální péče (ministr dr. Jozef Šoltész, 1909 1977) od přednosty odboru dr. Stanislava Kohouta. Ten pověřil přímou odpovědností za „zámecké domovy" dr. Ladislava Š ť a s t n é h o (Žid a navrátilec z A n g l i e ) a P. Pittrajmenoval jejich správcem. Toto rozhodnutí sňalo z Pittra i tíhu finančních starostí, neboť až dosud byly zámecké domovy sanovány z výnosu sbírky mezi dřívějšími odběrateli opět nepovoleného časopisu Sbratření. Pro nás j e z této doby nejpozoruhodnější Pitterova „užitá" pedagogika, v níž dominoval osobní příklad dospělých ve fyzické práci (jasný cíl, dohoda o něm, společná práce), kolektivní sport (kupř. volejbal pro pochopení smyslu souhry v týmu), společný zpěv a dětský „sněm". Přitom soužití s německými dětmi, z nichž ty starší očekávaly „čechizaci", bylo zpočátku značně obtížné, ale laskavost personálu a velkorysost Pittrova konaly divy. Přitom Pitter se nesnažil, aby v něm děti spatřovaly křesťana, neboť si byl vědom,
jak sám poznamenává, že křesťanství tyto děti zradilo. Souhrnná zpráva o celé záchranné akci se nezachovala, ale ve výtahu z ní Pitter sděluje, že od května 1945 do května 1947 na zámcích v Olešovicích, Štiříně, Kamenicích a Lojovicích a v objektu hotelu Bellevue v Ládví pečovali celkem o 810 dětí. Z nich bylo 266 dětí pronásledovaných za války, hlavně židovských, 407 dětí Němců a českých kolaborantů převzatých z internačních táborů, 97 českých a slovenských dětí nalezených v N ě m e c k u a 40 dětí přijatých z naléhavých důvodů utečenci z Podkarpatské Rusi a z míst zničených válkou. Nejvyšší průběžný počet dětí aktuálně přítomných činil 328. Po oficiálním skončení záchranné akce kancelář Milíčova domu dál pokračovala ve vyhledávání ztracených dětí, jejich rodin a příbuzných. Po únoru 1948 Ústřední národní výbor v Praze převzal Miličův dům do své správy, byť tu směl zůstat původní personál, přičemž se hodilo, že na 1 900 pětikorunových přispěvatelů (měsíčně) po další necelé tři roky krylo nejnutnější vydání. Po Vánocích 1950 se však z Milíčova domu nejen titulámě, ale teď i fakticky stala 8. družina mládeže. O. Fierzové nebyl povolen návrat ze Švýcarska a P. Pitter byl zbaven místa ředitele. 26. 8. 1951 Pitter emigroval a už se nevrátil. Deset let pak působil jako sociální pracovník a kazatel ustanovený Světovou radou církví v emigrantském táboře Valka u Norimberka. Jeho hlas pak měl doma větší dosah, neboť spolupracoval se sta-
nici Rádio Svobodná Evropa, p o z d ě j i i s BBC a římským rozhlasem. Velmi ho trápil mravní stav české společnosti. Ve svých promluvách „Domovu i exilu" m]. připomněl staletí mrzačení charakteru českého člověka, který byl nucen vyznávat víru, kterou nesdílel, až se objevil j e h o nový typ, který dle názoru hraběte Thuna byl buď hulvát nebo lokaj. „Lokaj k pánům a hulvát mezi svými. "(6) Nejen tehdy, ale už v lednu 1939 upozorňoval, že netřeba přikládat důležitosti věcem, které budí dojem trvalosti, ale jsou to jen nové a nové modly. Jinak totiž člověk mění své přesvědčení a toto j e „ten nejodpornějši zjev naší doby, tito lidé bez charakteru". (7) Po ukončení mise v táboře Valka odjel Pitter do Švýcarska, kde žil v Affoltem am Albis. Za pobytu ve Švýcarsku založil Husův sbor v Curychu, českou doplňovací školu tamtéž, Společnost pro vědy a umění ve Švýcarsku, stál v čele Masarykova fondu při Svazu čs. spolků ve Švýcarsku, j e h o ž čestnou předsedkyní byla O. Masaryková-Revilliodová. Přitom nepřestal udržovat kontakt s domovem. V r. 1969 např. napsal dopis paní Palachové. (8) Přemysl Pitter zemřel v curyšské nemocnici 15.2.1976 a jeho popel byl na jeho přání rozptýlen bez církevních obřadů. O. Fierzová pak pokračovala v pořádání j e h o odkazu a ve vydávání časopisu Hovory s pisateli až do roku 1990. Ještě za svého života se dočkal oficiálního uznání od státu Izrael. Zasadil svůj strom v „Aleji spravedlivých" v Jeruzalé-
mu, při čemž obdržel izraelská vyznamenání (1964, 1966). V SRN obdržel Záslužný kříž I. třídy Spolkové republiky Německo (1973). Čestný doktorát teologie mu udělila curyšská univerzita (1975). V jeho vlasti mu „za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva" byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy. Bibliografie díla P. Pittera nebyla dosud zpracována. Proto tu vyjmenováváme aspoň rozsáhlejší práce vydané tiskem: Domovu i exilu (Londýn 1956); Oheň na zemi (Hamburk 1957); Na předělu věků (Mnichov 1959); Schuld und Suhne (Mtinchen 1965); Geistige Revolution im Herzen Europas (Ziirich und Stuttgart 1968) - dostupné v druhém českém vydání z r. 1995 pod názvem Duchovní revoluce v srdci Evropy; Unter dem Rad der Gejc/i/c/i/e(Zilrich und Stuttgart 1970) - dostupné jako příloha časopisu Hovory s pisateli česky pod názvem Nad vřavou nenávisti. Na zhodnocení pedagogického přínosu P. Pittera si patrně počkáme déle, neboť jeho písemná pozůstalost - pro nás na štěstí v dlouhodobé zápůjčce v Pedagogickém muzeu J. A. K o m e n s k é h o v Praze - se zpracovává. Pro speciální pedagogiku se tu nabízí další možnost zkoumání osobité realizace myšlenky pomoci člověku, který si především musí pomoci sám, myšlenky, ke které se Přemysl Pitter dopracoval takřka souběžně s jiným naším pedagogickým reformátorem Františkem Bakulem (1877 - 1957, viz Bakulův nevydaný spis Srdcem a vůlí, rukopis v Literárním archivu PNP v Praze). Je pozoruhodné, že
úvaha na toto téma byla nalezena i v pozůstalosti filosofa Jana Patočky. (9) S tím souvisí další problém. A sice jaké reedukační strategie volit a jaké hodnoty nabídnout dospívající mládeži, aby j e přijala, a přitom sama volila hodnoty jiné, než vyznávají různé xenofobně laděné bojůvky mladistvých. Pitter tu předjímá něco, co bychom mohli řadit do etopedické prevence a co by nám pomohlo přesáhnout myšlenkové pole v tomto oboru u nás přetrvávající. Je totiž velmi závažné, že neúspěšní a potenciálně neúspěšní mladí lidé si jako účinný model jednání zvnitřňují agresi, která hledá viníka a nalézá ho tu v Romech, tu v n á h o d n é m chodci. Pravdivost bumerangového efektu každého rasově či nacionálně podbarveného násilí dokazuje nejen Pitter, ale potvrzují i lidé takových životních zkušeností j a k o kupř. Simon Wiesenthal. (10) Takže i k těmto Pittrovým podnětům bychom měli být svrchovaně vnímaví. Ostatně Přemysl Pitter „celý" si zaslouží naši pozornost. K zpracování tohoto příspěvku bylo využito archivního fondu P.Pittra a O.Fierzové v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského v Praze. Zvlášť důležitá místa pak odkazují na následující literaturu:
Q
Literatura (1 Pitter, P. " Na předělu věků. ľ vyd. Mnichov, Kruh přátel duchovní obnovy 1959. 107 s. Vizs. 103. (2) Pitter, P.: Nad vřavou nenávisti. Příloha Hovorů s pisateli, b.d., fond P. Pittera, Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze. (3) Pitter, P.: Jde o dítě. HsP XVII, 1979, 91, s. 6-7. (4) Pitter, P: Proslovy z pohnutých dnů národa 1938 - 1948. HsP XVI, 1978, č. 92, s. 1 -12. Viz s. 7. (5) Fierzová, O : Dětské osudy z doby poválečné, l.vyd. Praha, Spolek přátel mládeže a družstva Miličův dům 1992. 120 s. Vizs. 27. (6) Pitter, P: Proč nás Hospodin porazil? In: Domovu i exilu 1. vyd. Londýn, Čechoslovák - FCI1956, 96 s. Viz s. 58 - 59. (7) Pitter, P Od srdce k srdci. HsP, XXI, 1983, 118, s. 1-3. (&) Pasák, T.: Život Přemysla Pittra. 1. vyd. Praha, Ústav pro informace ve vzdělávání 1995. 83 s. Vizs. 75. (9) Patočka, J Nepublikovaný text z r. 1978. V V, Nezávislá revue pro výchovu a vzdělání, 89, č. 2, s. 59 - 62. (10) Wiesenthal, S.: Spravedlnost, nikoli pomstu. l.vyd. Ostrava, Sfinga 1994 415. s. Viz s. 239.
