--MATTONI už není!
J. Mattoní
1926 - 1999
© brácba Safari
2
Clenka ÚRl Jitmelka k davu mužů:
B ývalé členky Ještěrek zachraňují
"Děcka, poďte, sejdeme se u nás v ložnici. Dodatek: "Jestli přijde jenom Džira, budeme v pokojíku."
populaci V setina. Krišpýně se narodila dcera Klára, Žužle syn Daniel. Gratulujeme.
II
N
a Rover Moot v Mexiku už jsou první zájemci (spíš zájemkyně) od nás. Je to Kvído, J.J., Anita a Jitmelka. Kdo se k nám přidá? První plánovací setkání všech "mootistů" bude 19.21. února na Mlýně (u Brna).
\f
Ctvrtečn~ volejbal se stava pravidelným; sej dem se opět za tři týdny. Nejlepší tělocvičné kreace tentokrát
,
SiR Ip
předváděli při
volejbale Džira, Jencek a Rampa! Přijďte se podívat.
Další Roverská porada (ta poslední se konala na V setině) bude 16.18. dubna na Mlýně. Tentokrát se stěžejni část bude týkat Pasu pro Evropu ajeho využití v RS kmeni.
Dokonce února se Fidovi hlašte na zkoušky, které budou čekatelské
v dubnu.
Naplesu obsáhlou reportáž z letošního se v můžete těšit
příštím
Stoupovi.
Krása z kovn
ztvořená
Není to daleko a není to ani vysoko. A stojí to za to.
eoje to ? Zase jedna
jednoduch~ ale přesto velmi zajímavá výstava na vsetínském zámku. Jmenuje se ODLITEK a v tomto jednoduchém názvu je skryto prakticky vše o věcech přicházejících
železo.
Uzávěrka
SH 68 a redakční rada bude 18.2.1999 v kanclu
na tento svět skrzeva oheň a Do 25. Dubna 1999
.. AKCl!I 13.-14.2: ........ iobota;neděle;K.ttrs-prvnípom~io = 20.2 ... __ ......._.sobota; turnaj ve-volej-bllle na.průmyslovCe :8.2............. .. ěvrtek; 1-7,00-19>00 volejbal naOhnidě . 26.2 ........... .. ... pátek; turnaj- vping~pongu v Sokolovně 5.3 ............ ..... pátek; od 19,00 Řekni mi, CO čteš .. , .. " 6.3 . ..... :,.... ... .. sobota; countrybál Chvalčov
,_ >.'e
1P.áJtáš! oj. lNessuno1' ISMy/ IS-ady, Jarča! IJiiirie lkaL.; · . '.,
-.'
3
Konec prázdnin 99 /J itmelka!
Tak co, začínáš už plánovat, jak strávíš letošní školní volno? No JO, mluvím právě k těm, kteří studují, mají spoustu času a téměř nevědí co s ním. Je nejvyšší čas pouvažovat o nějakém lesním kurzu či lesní škole. Proč bys na podobnou akci měl (a) jet? Přečti si zážitky ve starých číslech Stoupíka nebo se raději zeptej přímo těch, kteří už někde byli. Myslím, že jich v každém oddíle několik najdeš. Přesto zopakuji známé pravdy. Na kurzu poznáš nové lidi (mezi účastníky i instruktory), čekají tě nečekané aktivity a v neposlední řadě povídání a diskuse o zajímavých tématech. Pakliže si vybereš čekatelský či vůdcovský lesní kurz, máš možnost si na jeho konci udělat zkoušky a dostat glejt na pomoc při vedení či přímo na vedení oddílu. Většina akcí probíhá v srpnu a trvají přibližně lOdní, k tomu obvylde jeden víkend před a jeden po prázdninách. Nabízím malý výběr z toho nejlepšího v naší republice. Čekatelské a vůdcovské kursy Valašský čekatelský lesní kurs ::::::> pro všechny
od 15-ti nahoru.
31.7.-8.8. VLTAVÍN - pfíbramský lesní kurz
=
společný
pro
kluky i hollcy
= proběhne tenfokrát na jihu Moravy ::::::> přihlášky
do konce února, kontakt: Rýparovi, Horní Paseky 798, Rožnov p. Radhoštěm
Valašský
vůdcovský
někde
=> program zaměřen zejména na rozvoj osobnosti ::::::> uústo konáni: Vystrkov u Orlické přehrady
=> ~řihlášky do 15. Března, Petra Šamšulová, Čechovslci 67, 261 05 Pfíbrnm VIII
==:> motivačně-zážitkový kurs pro mladší
rovery (l6-181et) a rangers ( 15-17 let)
=> místo: Horní Mlýn u Brna
=>
na severu Moravy
Vůdcovský
lesní kurs Caslor
::::::> pro čekatele a čekatelky s absolvovaným
zdravotnickým kw'zem ve
věku
18-23 let
=> místo: zřejmě čechy ~ přihlášky
=
do t5. února,
do konce února, Barbora
1'r.!ha5 20.-29.8. Roverské lesní kursy FONS 99
=>
určeny
pro rovery a rangers ve
věku
17-27
let ==:> místa budou dvě: Krkonoše a Jeseníky
Víťa Růžička,
==:> přihlás"ky do konce ÚDora. Hana Havlůjová
Mistrovská 12, 108 00 Praha 10
- Smíšek, Mládí 143, 15500 Praha 5-
více v lednovém Skautingu str. 21
Stodůlky
Motivační
lestní kuny
20.-29.8. SeLKa - svétluskovský lesní Jcurz
=
přihlášky
Lejsa10vá - Mandle, Petfínská 4, 15000
::::::> přihlášky do konce února, kontakt: Fido
1.-15. 8.
a rangers od t5-ti let
13.-22.8. FONT1CULUS99
lesní kurs
=> pro všechny od 17-ti nahoTU s čekatelskými zle. a zdravotnickým.ktmem. opěr pro kluky i hotky =>
určen roverům
pro holky, které
chtějí
pomáhat se s Anitou tam prý jedou jako instruktorky... ) svěduškama (Irča
=> kontakt: Markéta Havlová - Omela, TDC Junáka, Senovážné nám. 24, 11647 Praha 1
23.-29. 8. Svatoplukovy pruty => LK pro tříčlenné týmy roveni a rangers z jednotlivých RS kmenů od 17 -ti let
=> místo: zřejmě Dolní
Bečva
:::> přihlášl"Y co nejdřív, Odbor pro výchovu roverů - Junák, Senovážné nám. 24, 11647 Praha 1
4 v
Rover$é-kino: VRTĚTI PSEM
Cingiz Ajtmatov -
Popraviště
IKvidol
iKvído/ kteří zůstali
Všichni,
v pátek 29. 1. po osmé hodině
středisku
na
a
sledovali kino,
určitě
nelitovali. Dazul
zařídil
opravdu
film
skvělý
s názvem Vrtěti psem. Tento americký film je
dalšim z řady parodii na Ameriku a tentokrát zaměřuje
se
manipulaci
na
s lidmi
prostřednictvím
Vypráví
médií.
o
úplně
jedné
obyčejné
prezidentské
volební
kampani a o lidech, kteří
JSou
za
zodpovědní.
všechno
fil
Jenže
zkomplikuje
pan prezident, který má
pohlavní styk s jednou skautkou z družiny Světlušek
v Bílém
přímo
domě.
Zbývá
jedenáct dní do voleb a
úkolem hlavních hrdinů Je zajIstit výhru svého kandidáta, a to za jakoukoli cenu. Povede se
JIm
zinscenovat Albánii,
dokonce
válku
s
ruský román tohoto století Čingíz Ajtrnatov si vzal ve své knize na mušku různá tabu ruské společnosti. Patři k nim devastace přírody, likvidace živočišných druhů, drogy, narkomani a nevýhodné stránky komunismu. Vyprávi o různých hrdinech, z nichž nejvýtaznější jsou tři - vlčice Akbara, Avdij KalIistratov a Boston Urktmčiejev. Vlčice žije na Sibiři v okolí jezera IssykKul se svým druhem Tajščanarem a hlad jí donutí až k nešťastnému setkáni s člověkem. Avdij je naivní nedostudovaný farář, který se vydává mezi sběratele anaši (narkotika podobného marihuaně), aby je přivedl k víře. O tom, že se mu to nepovedlo, snad není nutno pochybovat. A konečně Boston, který vnáší "příliš mnoho individualismu do socialistického vlastnictví", stará se totiž o své ovce více jako o vlastni než jako o společné z kolchozu. Je tak trnem v oku svých stranických kolegů Bazarbajeva a Kočkorbajeva tak, že jejich spor vyvtcholí vtaždou. Každé postavě je věnován samostatný oddíl knihy, ale jejich osudy se proplétají a různě spojuji. Myslím, že kniha je výborná pro ty z vás, kteří čtete rádi složité přiběhy a nevadí vám prolinání časových rovin. Je čtivá a témata mi připadají zajímavá. Jistě se v těchto oblastech autor vymá, ale občas zachází až do přilišných podrobnosti. Některé pasáže jsou na můj vkus příliš filosofické a nudné a občas je problematické vyznat se v té spoustě ruských jmen. Jinak jde rozhodně o dílo hodnotné a na vysoké úrovni.
rozezpívat
a vnést válečné slogany do života lidí. Nastanou menší komplikace,
'rAKOVÝ OO(;ELA PRUlA MiUÝ
když jim na to přijde CIA nebo když se z "válečného hrdiny" vyklube psychopatický
Je pět hodin večer. Cesty se leskou námrazou a od úst chodců stoupá pára. Lednové soboty, jsou jako stvořené pro to, aby je člověk trávil čas v teple a s lidmi podobné "klevni" skupiny. A nad to, když je
Ameriku
zločinec.
(;OIJNTRY BÁL /Michálek!
5
to společnost dívek co odložily pohorky, maskáče a kotlíky do skřiní a vytáhly z nich sukně a blůzky, aby povznesly společnost mužů opustivších své oblíbené kanceláře, klubovny či hluboké lesni hvozdy, tak to je potom ten správný čas všechno roztočit v rytmu country. Už dlouho se kolem mne netočil celý svět, jako v tu sobotu. Kateřinští skauti opravdu nejsou žádni mamuti. DJ Dazule dirigoval hudbu s pílí sobě vlastní, až se z podlahy a tanečníků kouřilo. Úvod bálu se mi, bohužel pro houževnatý odpor bukových polen a lehce tupému pilovému kotouči, nepodaňlo stihnout, ale díky záznamové technice mushn říci, že byl náročný a všem přišel vhod. Učitelé a učitelky tance, měli nemálo práce, ale snaživost žáků, jim byla zaslouženou odmněnou. Servis kolem této akce byl na úrovni, zraněn, tuším, nebyl nikdo, jen těch odvážných tanceschopných jedinců opět a tradičně pochybělo. Nu což. Ideáiní je přítáhnout si po nějaké zaručené domluvě vlastního partnera. Jeho případnou výměnu v průběhu večera za méně neohrabaného, vám j iž pak nemůže nikdo vyčítat. Případné násilnosti pořadatelé jistě záhy pacifikují. Teď mne napadá, že příště možná timto pozbudu té cti, mit za jeden večer v náručí tolik půvabných stvořeni a dosti se sníží manévrovatelnost na taneční ploše, ale na škodu věci to zajisté nebude. Ještě bych se chtěl na pár poslednich řádcích omluvit všem dívčim nožkám, za případné příšlápnutí prstíků, či nesprávný tanečni krok a pánům za možný nevraživý pohled, jež jsem nemohl na místě samém odčinit řečí svých Smith and Wesson, které zůstaly zapomenuty v SOP. Promiňte.
Ne, ne !
Nečtěte
hned následující řádky l Pomalu, parna/oučku, počkejte ! Poc7cejte, až až se doma všechno zklidní. Uložte se do svého pelišku, rožněte malé světýlko, zklidněte svou mysl a dech a teprve potom se pust'te do čtení. Proč ? To je prosté. Tyto řádky mají na své čtenáře léčebné účinky. Učiníte-ii jinak - vše mamD.
přijde večer,
Byla bílá tma Jen dva přízračné kužely reflektoru a pobrukující motor. Auto míjelo poslední domek, poslední kandelábr osamoceně svítící b6lavým sv~em, minu10 ceduli oznamující konec obce a začalo stoupat do kopců.Jen ty dva reflektory krájely tu tmu, hned napravo, hned nalevo, tak jak: se vůz točil lesními serpentinami. Na místě řidiče seděla ONA. Andělsky modré oči mezi dvěma páry dlouhých řas, malý nosík pršáček a smyslně svůdné rty hollywoodské star. A nad tím vším bohaté, zlatavé kadeře padající až na ramena. Oděna do dlouhých, řasených šatů, které ji sahaly až do půli lýtek, na nohou lodičky na vysokém podpatku. Obojí v barvě bílé. A k tomu decentní perleťový lak na nehtech pečlivě udržovaných rukou, jenž hbitě otáčely volantem.. Člověk by čekal II té krásky řadu blýskavých prstenů, náušnice či perlový náhrdelník. Nic takového. Jen na krku na tenounkém řetízku drobný přívěsek: a v místech kde se stýkalo její čelo se z1atavými kadeřemi jejich vlasů se sem tam. zablý"skla nenápadmi ozdoba. To vše, tak jak byla, působilo prostě i vznešeně, skromně i elegantně. Vedle ni, na místě spolujezdce seděl starší muž. Hodně starší. Seděl klidně a důstojně.zdálo by se, že v příšeří auta spí. Seděl a zamyšleně sledoval cestu a mlčel. Prvotřídní oblek a masivní zlatý prsten byl jeho vizitkou, která již z dáli dokázala sjednat respekt. Jeho zjev pak umocňoval hemingwayovský plnovous dodávající mu důstojnost a vážnost pojící se k jeho postavení - postavení šéfa. Na zadním sedadle, tuto dvojici, doplňoval ještě třetí cestující. Uprostřed sedadla, rozvalený, s hlavou ZVTácenou do zadu a s rukama rozhozenýma do stran, v polorozepnutém kožichu tam spal
6
chlap,který svým zjevem, do této společnosti , jakoby ani nepatřil Nemyté, kučeravé vlasy, na spáncích přecházely v několikadenní nebolené strniště vousů. Z polootevřených úst byla cítit směs česneku a tabáku nejhorší kvality. Zažloutlé zuby se střídaly s černými dírami, hrubé ruce se špínou nestříhaných nehtů vyvolával společně s pachem poru jeho těla na první pohled odpor, odpor jaký v oás vyvolávají nádražní bezdomovci potácející se od šenku k šenku. Tak tam seděl a spaL Spal a spal by ještě déle kdyby auto náhle nezastavilo. Ve stoupající levotočivé zatáčce počaly se na zledovatělé cestě prokluzovat kola a vůz se stal na okamžik neovladatelný. Levou přední nápravou sjel téměř do přikopu a zastavil se. S mužem na zadním sedadle to trhlo, probral se, protřel si oči , těžce polkl a rozhlédl se kolem sebe. ~No, jó", řekl nahlas a v duchu si stejně nahlas pomyslel - ženská tŘidička o točila klíčkem startéru a motor poslušně naskočil . Stočila volant, zařadila jedničku a snažila se auto přimět k další jízdě po kluzkém zrcadle cesty. Kola se protáčely, motor kvilel, vše mamo.Oba muži vystoupili a snažili se pomoci tlačením auto dostat od svažitého okraje silnice. Po několika pokusech se jim to podařilo. Opětovný start však skončil stejně, kola se protáčela, naděje na další jízdu vyhřátým vozem se rozplynula jak: obláček páry.Nezbylo tedy než couváním sjet o 200 metrů níže a ph krajnici vůz odsta-vlt a dále pokračovat pěšky . !." Sakra, šak sem praví1, abysme vzali koňa a saně, teď sa budeme šmatlať pěšky! Já bych ju .. . 1" "No, no, no, vždyť nás neubude, trochu se projdeme pěšky" , krotil vousáč kučeravého. Chlap v kožichu si nasadil beranici, z pod sedadla zdvihl své zavazadlo, které bylo stejně ošuntělé jako on a vztekle bouchl dveřmi. Blondýnka zamkla vůz, vousáč si nasadil svou pokrývku hlavy a všichni tři se vydali po cestě nahoru. Sníh drobně poletoval a dole, v údolí pod nimi, svítily do bíle tmy, okna valašských chalup. První šel šéf. Rám ě vykračoval, opíraje se o svou hůl, jako kapitán i'íd.ící neomylně svou lad' k cíli. Téměř vedle něj kráčela ONA. Jen tak, v těch bělostných šatech a lodičkách, s diářem v ruce, pňpravena infonnovat šéfa o přesně naplánovaných věcech příštích a věcecb minulých. Clověku by se mohlo zdát, že se vedle něj až vznáší. A za nimi, pajdaje na jednu nohu, naštvané chlapisko v páchnoucím ovčím kožichu, které si co chvíli upilo z pleskačky domácí gořalky. " Hergot !" zaklel chlap když sebou málem na hlovici praštil. Vousáč se zasta-vll, otočil se a změřil ho přísným pohledem. "Nó, šak sem teho snad toléj neřeknu! " zabručel omluvně kučeravý a stáhnul hlavu do chlupatého límce. Vousáč přísně pokýval hlavou a vydal se na další cestu. Kdyby bylo po jejím, pomyslela si ONA., tak by se bez něho klidně obešli. Takové indivídum! a služební cestu vždycky z jejich oddělení pošlou takového· nějakého . A takoví jsou tam téměř všichni. Že s nimi šéf, už konečně, neudělá jednou provždy pořádek ! N ahlas však neŤelda ani slovo. Šéf je šéf ! K tomu vzhlížela téměř jako k Bohu. Když vyšli na rovinku, sotva kučeravý srovnal dech, začal se přehrabovat v kapsách. Zahrkal sirkama a v koutku úst se objevila ručně balená., napůl vytřepaná., cigareta bez filtru. Zapálil ji a strčil sirky do kapsy. V tom se na jeho obličeji objevil radostný škleb. Šak počkaj, já ti ukážu, slečínko. pomyslel si v duchu a pňda! tiše do lcroku. Vytáhl ruku z kapsy kožichu, natáhl ji před sebe, ještě trochu přidal , aby ji dohnal a pak . Za jejími zády se ozval pekelný rachot. Nadskočila, nohy ji ujely a kdyby nebylo starého pána, který ji zachytil , jistě by skončila v hluboké sněhové návěji . "He, he, he ~ smálo se kučeravé chlapisko až mu cigareta visící v koutku úst málem spadla do kožichu. Vousá č se mračil a vrtěl hlavou. Jako malý chlapec, pomyslel si, al e věděl, že něco říkat nemá smysl , ten nebude lepší! Kučeravý, s viditelně zlepšenou náladou, skoval do kapsy ušmudlaný přehrávač, dal si lok shbovice a vydal se za svými spolucestujícími. Netrvalo dlouho a před nimi se ze tmy vynořila usedlost. Vousáč zazvonil a nade dvehni se rozsvítilo světlo . " Pojďte dál ,H zvala hlava rodiny příchozí, "už vás čekáme 1" Kučeravý tipnuJ zbytek cigarety a aby bylo jasné, že tu není jen šéf a ONA, Listujicí ve svém diáři, ale také ON, spustil na pJné pecky svůj rachot. Kdesi v jizbě se rozplakaly Kamasovy děcka. Venku padal sníh a bilá tma se vznášela nad Kateřinskýma pasekama. Byl pátý prosinec 1997. Podle skutečné události pro Stoupu zachytil Pajtá!i .
·.
.... ... . _... .... . ..... .. . _...
-
_
.. .... .... .
7
át+ cllldú 67
Tajemný svět A yuÁN TEPUY pfev-JJlo ;: časopisu Montana. vybral a upravil Tempo!
.. .jednou večer se otevřou dveře a dovnitř vchází zarostlý neznámý muž. Chce, aby s ním Jimmy letěl na stolovou horu! Je mu jedno na jakou. Chce vidět ,jiný svět "! Jimmy souhlasí. Oba brzy ráno vstávají a připravují letadlo. Je velmi špatné počasí, a proto velmi dlouho váhají se startem. Nakonec však letí, ale pro spoustu pořádně nevidí horu. "Vrátit se nazpět? To přece nemůžeme! " Najednou se mraky roztrhnou a oni spatři planinu hory. Přistávají' Vystupují z letadla a ... Nevěř! vlastnlrn očím! Všude leží zlato. Spousty zlata! Nikdy v ž ivotě ho tolik neviděli ! Za krátký čas nasbírají, co mohou unést. Počasí se však zhoršuje, a tak nastupují do letadla a odlétají. Ještě jednou pohlédnou na vrchol, který rychle mizí v mracích. Ten pohled byl poslední. Jimmymu se už nikdy nepodařilo horu najít, přestože ji hledal celý zbytek života. Jednou musel nouzově přistát na A YUÁN TEPUY, letadlo se rozbilo a nebylo schopné provozu. Jímmy se prodíral džungli, brodil močály a bažinami. Jako zázrakem se mu podařilo sestoupit. Tak objevil největší stolovou horu Jižní Ameriky a vodopád Salto Angel. Místo, kde nouzově přistál, pojmenovali ,,Letiště Jimmyho Angela". O několik let později Jímmy umírá, aniž by znovu spatřil svou zJatou horu ... Po několika smolných měsících., kdy jsem v Tatrách utrpěJ další zlomeninu kotníku a musel přestát několik operací, jsem se toulal městem a přemý šlel , co podniknout dál. Zatím to s mým lezením vypadalo bledě . Náhodou potkávám Petra Gyoriho. Vím. že se chystá na expedici do Venezuely a za několik dní odlétá.V duchu mu závidím. Co já můžu dělat s mým kotníkem? Začínáme debatovat o expedici a {Xlstupně se dostáváme k finančnímu zabezpečeni expedice. Na otázku, jak jsou na tom s penězi mi Petr odpovídá: ,,zatím se nám nepodařilo sehnat ani korunu.« ,,A ty nějaké máš?·" ptám se. ,,Ne. nemám ani vindru!" "Tak jedu s vámi. Já taky nemám nic lO< Dnes nepochopím, co mě to vLastně napadlo. Vždyť přejít nej větš í stolovou boru a slanit nejvyšší vodopád světa není žádná legrace a můj kotník nebyl vůbec v pořádl"U.. Potom už čas neúprosn ě běžel. Vím jen, že následovalo sJX>usta zmatků a honiček. Dvanáct dní po našem rozhovoru konečně sedíme v letadle a odlétáme do Venezuely. Dobrodružství ve stylu Jimmyho může začít. Po měsíci stráveném ve Venezuele a toulkách po národních parcich se konečně dostáváme do Ciuad Bolivar (blízko známého ,,ELDORÁDA"), kde se k nám phpojuje náš kameraman Peter Kúbela a vedoucí expedice Peter Ondrejovič . Pro toho nejsou stolové hory žádnou novinkou. Tu " naši
• vzpomink.a na Jimmyho.) Možná to bylo štěstí. Kdo ví, jestli bychom v sobě našli odvahu k uskutečnění našich plánů, kdybychom viděli, co nás čeká. Konečně jsme v Kavaku. Platíme 5 dolarů na osobu za vstup do parku. Zjišťujeme, že na horu se skutečně bez průvodce nesmí. Mimo jiné bychom zaplatili 20 dolarů za jednoho na den a museli ho po celou dobu živit. Proto se pokoušíme sehnat nějaké mapy, ale je to marné. Nic takového tady neexistuje! V jedné agentuře se dovídáme, že tady před třemi lety byli Angličané, kteří na hoře strávili několik týdnů a dorazili až nad Salto Angel. ale potom to vzdali a vratili se zpět. A od té doby tady nebyl nikdo. Místní průvodci nám také nejsou nic platní. Vodí totiž jen do 1/3 hory. Bezradně se vracime k našim baglům . Bez informací, bez průvodce, bez map. Máme jen busolu a nákres získaný z Čec~ podle kterého se však nedá orientovat... Z našich pesimistických úvah nás vytrhl zvuk Jeepu. Dovídáme se, že řidič jede směrem k hoře - "naší« hoře - a je ochotný nás kousek vzít. Nevábáme! Dáváme sbohem všem turistickým agenturám, prahnoucím po penězích zahraničních turistů, a uháníme směrem k našemu snu! Konečně jsme tam, kde jsme chtěli být. Je 10 bodin a my balíme své batohy. Já nesu na zádech člnn, skládací vesla, sedačky, jedno 8 mm lano dlouhé 50 m, !ezečky, svoje věci jako spacák, oblečení... Dohromady asi 40 kg. Ostatní se trápí s přibližně stejnou váhou. Nekonečná pouť začÍmi. Srdnatě se prodíráme džunglí a stoupáme nahoru. Konečně večer! Máme za sebou asi 600 výškových metrů. Rozkládáme první tábor. Ráno opět stoupáme. Každé kilo už cítím pěkně v kostech. Jak nabíráme výšku, začíná džungle místy řidnout. Chodníky tady vedou přímo nahoTU. Tak, jak je vyšlapali indiáni z kmene Kamarakoto. Začínáme toho mít plné zuby. Stoupání je nekonečné a hranu hory neru vidět. Večer se rychle blíží a nám se nechce bivakovat v tomto (téměř lezeckém) terénu. Ale najednou? Jsme tady!!! Jsme na hraně! Všichni padáme únavou a také obdivem. Kam jsme se to vlastně dostali? Nejsme někde v jiném světě? Nejsme někde v ráji? To, co vidíme, nedokážu a ani se nepokouším popsat slovy. Pod námi v hloubce jsou skalní hřebeny, kolem kterých se klikatí řeky . To vše je protkáno skalními labyrinty a nekonečnými kaňony... Ayuán Tepuy má od Kavaku převýšeni 2 000 m skalní stěny . Dnes jsme vyšlapali I 400 výškových metrů! Jsme totálně grogy. A co bude dál? Jak najdeme cestu bez mapy? To vše nám ukáže další ráno. Člověk by si myslel, že když vyjde na stolovou horu, tak dál je to hračka. Skutečnost je bohužel poněkud odlišná. Musíme stále kličkovat mezi skalními propasnni a zářezy hlubokými 30 - 40 m. Řídíme se pouze vlastním instinktem a podle kamenných mužíků, kterých je tady však strašně málo. Víme, že musíme jít stále na sever. Možná v podvědomí využíváme svých zkušeností z hor. Jenže nás čeká skalní bariéra, kterou máme zakreslenou v našem plánku. Přes ni se dostali jen před třemi lety Angličané . Jak to bude vypadat tam? Dostáváme se k bariéře . V první části nemáme nějaké velké potíže. Je to asi 100 m vysoká skalní stěna. Stojí tu věžička na věžičce. Něco JXlÓ.obného jako Český ráj , ale terasovitě nad sebou. Dále je obrovský skalní labyrint, ale naštěstí je tady více mužíků. Konečně jsme nahoře ajá už vím, proč to dál žádný ptŮvodce nezná. Krajina se změnila. Leží tady asi metr zeminy, pod kterou je skála, a tak se tady neustále drží voda, která spadne v období dešťů. Je to v podstatě jedna velká bažina, přes kterou se musíme " přebrodit«. Místy nám sahá bahno až nad kotníky. Na hoře prameni několik řek. Voda je tady všude červená a nežijí v ní žádni živočichové . Jenom řasy, které prý vylučují zanedbatelné množství kyanidu., a proto zde nenajdete žádné ryby. Díky této vodě se nám výborně hoji naše odřeniny . Voda je pitná a nikdo z nás nemá žádné potíže s tím, že by najednou musel shazovat batoh a skákat do křoví. V dálce vidíme železný stožár. Co je to? Snad to není letiště Jimmyho Angela?! Konečně stojíme u sloupu. Hned vedle je plocha na které by se dalo při stát, takový ,,heliport" .
V Kavaku nám tvrdili, že na leti ště je to nejméně 10 dní pochodu. Usuzujeme však, že jsme opravdu tady, protože na skále nacházíme zpnivy vytesané od Angličanů. V dálce vidíme stará letadla, takže k vodopádu to nemůže být víc než 10 km vzdušnou čarou. Víme, že dál cesta nevede! Večer si děláme piknik z našich zásob. Všichni jsme plni optimismu. Močály a bažiny končí. Začíná hustá džungle. Stromy tady maji výškn 3 - 4 m a na řadu přichází naše KUKRA ( mačeta z Nepálu). Je zde jen náznak toho, čemu se říká chodník, a tak si cestu musíme prosekávat. Snažíme se jít co nejvíce po hřebenech , které však ústí opět v džungli. Najednou končí chodník úplně. Před námi je hradba propletených stromů a keřů, které se už téměř nedají mačetou prosekat. Jak se dostaneme dál? Pokud víme, Angličané došli až nad Salto Angel. Něj ak to jít musí! Vracíme se zpět a hledáme, jestli jsme odbočku nepřehlédli. Marně. Cestu tady protíná očka . Máme přece člun a i malá ří čka se musí změnit v řeku.. .. Ani to nevyšlo. Znovu zkouším prosekávat konč ící chodník., ale za hodinu urazím maximálně 200 m. V duchu pomalu rezignuji. Petr Gyori má však z nás největš í výdrž a štěstí . Nějak se mu podařilo prosekat se z té džungle na ,.chodník". Prozkownáváme, jestli to zase namísto chodníku není něj aký bludnik, ale vypadá to, že jsme na správné cestě. Jsme lUlavení, a tak zůstáváme spát na mistě. Uvidíme už zítra vodopád? Vyrážíme brzy ráno. Máme v plánu dojít dnes až na hranu hory. Podaří se to? Cesta je nekonečná. Cesta? Cestou se to nazvat nedá! Neustále ji musíme mačetou prosekávat, pořád se musím přidržovat, abych někam nespadl Jsou tady propadliska až 3 m hluboká Už mám pocit, že jsme na hraně, ale zase je to jen horizont. Letadla nám létají skoro nad hlavou. ale konec stále nikde. S večerem přichází i vítězství. Konečně se dostáváme nad Salto AngeL Vyjasňuje se a na obloze se objevují první hvězdy. Mléčná drába je opravdu bílá jako mléko. Přemýšlím , co nám přinese zítřek. Za hřebenem se na oblohu vyhoupla obrovská bílá koule. Tak: veliký měsíc jsem nikdy v životě n evi děl a nej spíš už ani neuvidím. Další den není počasí nejlepší. Pomalu se začínáme připravovat na slanění. S Petrem vyrážíme připravit si nějaké nýty, ať máme ZÍtra méně práce. Podívat se na vodopád jdou všichni. Hrana hory není jako hrana stolu. 200 krajních metrů tvoří bludiště z obrovských balvanů. (To abychom nevyšli ze cviku.) Skála je zde rozervaná a dostat se na hranu je pořádně nebezpečné. V labyrintu se " motáme« půl dne . Musíme přeskakovat z věže na věž, 2 m do dálky a 3m do hloubky. V některých chvílích si připadám jako v cirknse. Najednoujsem na konci. Z hlubin pode mnou stoupá hustá pára a přes ni se klene nádherná duha. Vodopád tady tryská do obrovské hloubky, kde se rozpráší do de ště. Pod sebou mám 1, 5 km hluboký kaňon , který lemuji vysokánské stěny a věže . Je to neskutečné .. . Objevujeme vhodné místo pro nástup na slanění. S Petrem šroubujeme první nýt a s laňujeme na II mm laně do l ů. Tam šroubujeme další nýty. Musíme hledat taková místa, kde budeme moci štandovat všichni. Potom jimarujeme zpět nahoru a náš nástup sestupu je připrave n .. . Ráno se probouzíme do špatného počasí, a tak zůstáváme v teple spacáků. Na oběd se však rozhodujeme nastoupit do stěny . Zj išťujeme , že jsme někde ztratili jednu sedačku . Nezbývá nic jiného, než z jednoho vesla udělat pracovní sedačku. Začínám slaňovat první a Peter O. na pracovní sedačce poslední. Není to žádná legrace slaňovat už ,jen" s 30 kg na zádech. Neustále si musím dávat pozor, abych se nepřevážil dozadu. Zeslaňovali jsme přes nachystané nýty a pokračujeme dolů. Skála je abnormálně tvrdá. Na jednom místě jsem zničil čtyři nýty Petzl a pátý j sem do ní dostal jen do 3/4. Toto stanoviště nestojí za nic! Naštěstí mám ještě jeden hrot, který zakládám. a tak když ostatní dorazí ke mně, musím každého postavit někam jinam, aby se váha skoro 500 kg rozložila. Konečně se dostáváme na polici, která se táhne napříč stěnou a je široká 3 m. Dnes jsme sestoupili 300 m. Máme tady nádherný bivak. i když vody je málo. Musíme s ní šetřit.
10
Ráno
pokračujeme směrem dolů.
V této
části stěny
to jde trochu lépe. Dnes už bivakujeme
400 ID nad zemí. Zato poslední metry jsou hrozné. Ze stěny rostou stromy a různé křoviny . Tím vším se prodíráme dolU. Chvílemi visím ve vzduchu a musím se rozhoupat, abych se dostal na další stanoviště. Konečně stojím na pevné zemi a za chvlli i všichni ostatt1Í. Těším se na nějaké pořádné
jídlo. Představuji si, jak nás indiáni pohostí. Vodí sem turisty, aby si prohlédli vodopád. Mají tady postaveny přístřdky, kde návštěvníky hosti. Jenže kde jsou? Není tu ani živáčka, aní náznak indiána. Po chvíli hledání zjišťujeme, že všechno je prázdné a nikdo zde není. Zase se musíme spolehnout jen sami na sebe! Děláme tábor a poslední večeři z rWich zbytků. Máme jen jeden člun, který má nosnost 220 kg! Tři se naloďují na náš ,,raft" a dva jdeme pěšky po vysušeném kraji řeky . Místy musíme plavat vedle člunu. Po 4 hodinách nám dochází trpělivost. Nasedáme všichni na naši PÁLAvu a plujeme vsttíc lidem. Splavení už není obtižné, i když v některých místech jsou pereje dost velké. Naše cesta pomalu končí. Další den potkáváme první indiány. Konečně lidé! Opět jsme v civilizaci! Co bylo na celé expedici nejtěžší? Ta neustálá nejistota, jak to bude dál vypadat, jaká bude cesta, jestli nezabloudíme a dojdeme až na druhou stranu hory. Tyto otázky nás provázely každý večer a každý den. Byl to pořádný nápor na psychiku každého z nás. Nechci aní myslet na to, co bychom museli udělat, kdyby se něco stalo. Na horu jsme vlastně "utekli" a žádné povolení jsme neměli. Nebylo by to jednoduché a nedovedu si vůbec představit, co bychom si vytrpěli s místními úřady. Nám však přálo štěstí.
Už delší dobu se snažím něco tvůrčího napsat, abych vám sdělila, jaká je vObec Amerika. Jaké byly moje zkušenosti a do jak svízelných situací se člověk může v1ibec dostat. První povídka vypráví o poněkud komplikovaném návratu do České republiky a má název
Americ1cá. od.ysea. /Kvída!
"Tak. Dobrý," zhodnotila jsem svoji nanesenou mascaru. Aspoň už tady nebudu chodit jako blázen s černými kruhy pod očima. Ani podle slov té korpulentní slečny z Claires .,zaručeně voděvzd.omá" řasenka nevydržela ten náhlý přival slz při loučení. Loučení. Hrozné slovo. Člověk vídi své blízké teď - a pak už třeba nikdy. Vzpomínám na svoji americkou maminku Cyndy a na moji sestru Sandi. jak tam stály u prosklených dvel'i s nápisem EXlT, obě ubrečené, usměvavé . mávající .... A na Kennyho ..... Zrakem kontroluji baseballovou pálku, jestli je stále u umyvadla - je to dárek od mého opravdového kamaráda, profesionálního hráče baseballu Kennyho Míllera. Do očí se mi znovu nahrnuly slzy ... "Tak dost," zavrhnu rázem přival vzpomínek a vycházím ven z útočiště newyorských záchodů přímo sem do mraveniště lidí . To je ta pravá atmosféra nově
letiště JFK, New York. Desítky lidi, zavazadel, obrazovek, východů, červených nápisů, zapomenutých kelímků od kokakoly, srdceryvných loučení a radostných shledání. Rozhlížím se po tom mumraji, když tu najednou policajt. Stojí přímo přede mnou, usmívá se a prosí mě , abych šla s ním. Nevím, jestli tím myslí mě, a tak se ještě pro jistotu zeptám, ale obklíčení mužů v modrém mi napoví, že asi ano. Jsem absolutně zmatená. " Máte právo nevypovídat," zní mi v uších jako ve snu ... Všechno, co řeknete , může být použito proti vám." Co mám dělat? Ještě nikdy mě nezatkli. Jsem slušný občan . Alespoň myslim ... Určitě mě zavlou .. .. Miliony myšlenek letí mojí hlavou. Z nekonečných hlubin mého svědomí mě vytrhne až klidný bas policisty na letištní policejní stanici. " Slečno , podle paragrafu Č.283 je zakázáno nosit na letiště baseballovou pálku. Je považována za ohrožení bezpečnosti
c:§tou.ba , dll/aí 67
" cestujících. Budu vás muset poprosit, abyste jl nechala uložit do zavazadlového prostoru. " Uf - teď to určitě zadunělo celým letištěm, jak mi spadl kámen ze srdce. Samozřejmě, že jsem souhlasila, neboť vize pověstného amerického vězení mě ani trochu nelákala. Úředník, který měl pálku ,;z úřední pravomoci" nést a doprovodit mě až k letadlu, vyzvídal, co je to za podpisy. "Všichni z týmu Pinsfield Mets, je to dárek od Kennyho Millera., znáte je?" Jak by neznal - nadšeně jim fandí, zná skoro všechny hráče jménem a očima tu pálku přímo hypnotizuje. Z kapsy loví baliček bankovek " Kolik za to chcete? Sto, dvě stě, co? Dám i pět set, ne? Mám tady kamaráda, on mi půjčí i víc ... « S úsměvem zamítám lákavé nabídky . Pro mě je pálka důležitá kvůli vZJXlmínkám, kamarádům, kvůli Kennymu a jeho lesklým očím , když mi předával pá1ku a šeptal: Hasla I. vista, Chiquila ... Pálka byla tedy zdárně naložena a my jsme mohli odcestovat Až na několik málo minoritních chybiček British Airways. Tfe~ že z jednoho letadla nás uctivě vyhodili, protože mělo poruchu, a přeložili nám let na další, které mělo pro změnu tři a pUl hodiny zpožděru. Nebo, že nevzali filmy k promitání cestujícím, a tak jsme osm hodin sledovali poučení o letadlech a reklamy na British Airways. V Londýně následuje rychlý přesun, neboť díky našemu zpoždění máme co dělat, abychom se přesunuli ze čtvrtého terminálu na první. Téměř dobíhám ke kontrole letenek. " Dobrý den," zdravím ještě usměvavou letušku u počítače a nabírám trochu kyslíku do plic. Vkládá moji letenku do čidla a v zápětí jí úsměv zamrzne. Nedůvěřivě si mě prohlíží, oči jí těkají sem a tam. Co je ? Znejistím. Najednou se ke mně pfibližují tři muži v unifonnách. Pálku už nemám - to teď snad ohrožuj u lidi batohem nebo svetrem nebo co? Co chtějí ? Otáčím se a oni sahají po služebních pistolích. Koukám na ně jako
sůva
z nudlí a nevěřím vlastním uším, když znova slyším: ,,Máte právo nevypovídat .. . « Ale tady už se nikdo neusmívá. Policisté mají stále ruce na pistolích. Co se stalo? Drsný výraz muže v unifonně mi naJX)vídá, že tady opravdu nejde o Ptákoviny. Rozpačité pohledy lidí. Všichni ustupují z cesty. Maminko, proboha co to je? Snažím se uklidnit. Ticho, klídek, to bude dobrý ... ale neDÍ. Původní rozčílení se mění v nejistotu. Pořád se ptám, hlas se mi třese , už ani nevím, co povídám. Mám strach. Vedou mě dlouhou chodbou, a pak mě vstrčí do malých dvířek.. Jsem nervózní - to obrovské letiště - samí cizí lidé - jsem bezmocná a zoufalství prostupuje všemi buňkami mého těla Sedím na tvrdé lavici a hlavou mi běží jediná věta. Co bude dál, co bude dál, co bude dál ... Z hrůzných myšlenek o vězení plném krys, o mučících nástrojích a elektrickém křesle mě vyrušilo až rachocení kHče v zámku. Vchází růžolící tlouštík v unifonně letištní policie a se strojeným úsměvem se mi omlouvá. •.Došlo k ohromnému nedorozumění," švitoří, " British Airways se moc omlouvají, ale zásahjsme považovali za nutný. " Probírám se z hrůzy a dozvídám se, že jim vyskočilo z počítače , že jsem cestující na letišti JFK, New York ohrožovala "deadly weapon" ~ tedy doslova smrtonosnou zbranÍ. Tak teda proto ta šaškárna! Aha - už jsme doma Než se tato dvě letiště pomocí počítače domluvila, o co doopravdy šlo. byla jsem v dočasné vazbě a zažívala Sl jedny z nejhorších chvil mého života. Ani všechny tloušn1
/2
CHALCEDON Barva: modrá, modrobílá,
někdy
Narozeniny:
až šedá
1.2.....
Ko(č)sáma
1.2..... Jeny
(21) Název pochází z antických dob podle 4.2 .. ,.. Anfjska (20) tehdejšího naleziště alchidónu v maloasijské 11.2 ... Jencek (21) Bythii. Již za starých časů byl chalcedon 17.2 ... Bimboš (20) pokJádán za kámen řečníků. Pomáhá překonávat ostych a trému při projevu na veřejnosti. Podporuje inspiraci v řeči a vyjadřováni. Jemný svit modrobílého chalcedonu ukJidňuje a vyrovnává naši mysl, je balzámem pro naše přepjaté nervy a pocit nekJidu. Fyzicky podporuje léčbu krčních onemocnění a ovlivňuje štimou žlázu v její regulaci látkové přeměny .
Jak se bydlí v recyklaci /Kvido!
Stalo se vám někdy, že jdete sami domu a začnete přemýšlet o úplných blbostech? Pokud ano, tak mi to prosím řekněte , ať si nepřipadám tak přehnaně originálně . Nicméně, mně se to stává poměrně často - namítnete teď moŽDá., že přemýšlimjenom o blbostech. ale to fakt není pravda (občas). Třeba takový recyklační kontejner. Většina z vás ho míjí cestou domů každý den a vypadá stejně jako ten, který míjím já. Je kovový, hranatý a bílý (tedy alespoň původně) . Ten můj nedávno vyhořel , a proto je opravdu nově natřený ne bílo. No a v tom kontejneru jsou různé přihrádky - na papír, na sklo, na plasty a na kovy. Tak tedajdu a vidím ten kontejner a přemýšlím, jaké by to bylo, kdybychom bydleli v recyklaci. Schválně, kde byste chtěli bydlet? V paPíru. protože je největší a nejpohodlnější? Jenže to nejde, tam totiž bydlim já. Ale můžete i v plastech, ty jsou celkem pohodlné - pokud teda nikdo nevyhazuje kusy trubek nebo nějaké příliš hranaté kusy PVc. Jako pozornost podniku můžete dopít mléko nebo olej z lahví a přikrývka z mikroténových sáčků taky není k zahození. Hůře jsou na tom obyvatelé skleněného odděleIÚ, kteří sice také mohou dopíjet zbytky, ale na střepech si moc nepoleží. Nehledě na to, že se není ani čim přikrýt. No nevím, jestli se mám vůbec zmiňovat o kovovém odpadu, který je nepohodlný a naprosto nejedlý (i když zbytky z plechovek mohou být i chutné). Tak jestli se teda někdy rozhodnete, jít bydlet do recyklace, musíte být dobře připraveni. Budete-li potřebovat nějakou radu, klidně se někdy stavte. Zak1epejte někdy II oddělení papíru - ještě nemám zvonek.
Tento výtiskje pro .. ................................._......
napředplamé
zbývá .... .............. Kč
Na čísle 67 se podíleli ~ Jibnelka, Michálek, brácha od Safari, Pajtáš, Anfiska, Džíra, Tempo, Kvído, S ., Junácké středisko 710.01 Vsetín'. Objednávky a distrIbuce: Sahara - Jan Mizera, Lidická 1954, Vsetll755 Ol; t~1. 0657-63,7483. NákJad tohoto čísla ; asi 60 legálních kopií, tisk 3. února 1999. Časopis není výdělečně činný: Vychází díky nadšení a materiální podpoře lidí sdružených kolem vsetínskéh~RS - Kruhu.
