Š
est mostů vedlo přes řeku Tiberu. Na jejím pravém břehu bylo bezpečně; ulice se hem žily muži, jejichž vousy na první pohled prozrazovaly, že to jsou Židé; všude byly židovské či aramejské nápisy a dalo se tu vystačit i s malou trochou řečtiny. Kdo však přešel některý z mostů a odvážil se na levý břeh Tibery, octl se skutečně uprostřed velikého, rušného města Říma jako cizinec, bezna dějně odkázaný sám na sebe. Přesto Josef u Emiliova mostu propustil chlapce Cornelia, svého horlivého malého průvodce; chtěl se už konečně spo lehnout sám na sebe, aby si ověřil svou schopnost a obratnost. Malý Cornelius by rád provázel cizince ještě dál. Josef se za ním díval, jak jde váhavě zpátky po mostě; a tu on, Žid Jo sef, pozvedl znenadání s žertovným, laskavým úsměvem pra vici a otevřenou dlaní pozdravil chlapce po římském způso bu. A židovský chlapec Cornelius mu se stejným úsměvem přes otcův zákaz tento římský pozdrav oplatil. Zabočil pak vlevo za vysoký dům a najednou byl pryč a najednou byl Josef sám, teď se ukáže, jak jeho latina obstojí. Ví jen tolik, že tady před ním je Dobytčí trh a tam vpravo je Velké závodiště a že kdesi tam, na Palatinu a za ním, kde se valí davy lidí, staví si císař nový dům a že tady doleva se jde třídou Tusků k fóru a že Palatin a fórum jsou srdcem světa. Mnoho toho o Římě přečetl, ale je mu to málo platné. Požár před třemi měsíci město velice změnil. Zničil čtyři 7
okresy zrovna uprostřed města, přes tři sta veřejných budov, na šest set paláců a rodinných domů, několik tisíc obytných domů. Je to zázrak, co toho Římané za tak krátkou dobu zase postavili. Nemá je rád, tyhle Římany, přímo je nenávidí, ale to jim přiznat musí – organizační talent mají, mají techniku. Techniku, zamýšlí se nad tím cizím slovem, několikrát si je opakuje v cizím jazyce. Není hloupý, on už těm Římanům z té jejich techniky něco odkouká. Energicky se pustí dál. Zvědavě a vzrušeně vdechuje pach těchto cizích domů a lidí, kteří mají moc buď ho pozvednout, či srazit, jak se jim zlíbí. Doma v Jeruzalémě je tento měsíc tišri velice horký i v posledním týdnu; ale zde v Římě se jme nuje september, září, a alespoň dnes je tu vzduch svěží a pří jemný. Větřík čechrá Josefovi vlasy, na římské poměry je má trochu dlouhé. Měl by vlastně mít na hlavě klobouk, neboť pro Žida v jeho postavení se sluší, aby chodil na rozdíl od Římanů vždy s kloboukem. Ale co, tady v Římě chodí většina Židů s nepokrytou hlavou jako všichni ostatní, přinejmenším teh dy, když přejdou tiberské mosty. Josef přece nepoleví ve svém židovském smýšlení proto, že nemá na hlavě klobouk. Stojí nyní před Velkým závodištěm. Je tu všude spousta trosek, požár vznikl v těchto místech. Ale kamenné stěny zá kladů zůstaly nedotčené. Je to ohromná věc, tohle Velké závo diště. Trvá téměř deset minut, než je člověk obejde. Stadiony v Jeruzalémě a v Caesareji nejsou nijak malé, ale ve srovnání s touto stavbou vypadají jako hračka. Uvnitř závodiště jsou hromady kamení a dříví, pracuje se tu. Okounějí tu zvědavci, děti i zahaleči. Josef není ještě oble čený tak, jak by se pro hlavní město patřilo, ale je mladý, štíh lý, urostlý, a jak si tu vše dychtivě prohlíží, vypadá elegantně. Není to žádný chudák, je to pán. Lidé se k němu tlačí, nabízejí mu amulety, upomínkové předměty, napodobeninu obelisku, který se podivně a slavnostně tyčí uprostřed závodiště. Úřed ně oprávněný průvodce cizinců mu chce ukázat všechny po zoruhodnosti, císařskou lóži, model novostavby. Ale Josef 8
s předstíranou lhostejností mávne rukou. Prochází tu sám mezi kamennými lavicemi, jako kdyby tu byl při závodech stálým divákem. Tady dole jsou zřejmě lavice vysoké aristokracie, senátorů. Nikdo mu nebrání, aby neusedl na jedno z těchto vytou žených sedadel. Hezky se tu na sluníčku sedí. Pohodlně se uvelebí, podepře si hlavu rukou, dívá se zasněně na obelisk tyčící se uprostřed prostranství. Nemohl si vybrat lepší dobu pro svůj záměr než tyto mě síce po velkém požáru. Lidé mají dobrou náladu, jsou pří stupní. Energie, s jakou se pustil císař do obnovy města, pů sobí na všechny blahodárně. Všechno je zde v pohybu, všude vládne důvěra a čilý obchod, vzduch je průzračný a svěží, je to něco docela jiného než tísnivá, dusivá atmosféra Jeruzaléma, kde se Josef nedokázal prosadit. Tady na Velkém závodišti, na senátorské lavici, v příjem ném slunci lenivého časného odpoledne, v rámusu staveb ního ruchu nově budovaného Říma zvažuje Josef vášnivě, a přesto chladně své vyhlídky. Je mu šestadvacet let, má všechny předpoklady pro velikou budoucnost; pochází ze šlechtického rodu, má výborné vzdělání, vyznačuje se poli tickou obratností, je nezměrně ctižádostivý. Ne, nezkysne v Jeruzalémě. Je vděčný otci, že mu věří a že mu vymohl, aby ho poslali do Říma. Jeho poslání zde je ovšem velmi problematické. Z právnic kého hlediska nemá jeruzalémská Velká rada důvod ani oprávnění k tomu, aby v této věci posílala do Říma zvláštního vyslance. Josef musel vydolovat argumenty ze všech koutů svého mozku, než dali jeruzalémští pánové váhavý souhlas. Věci se měly takto: Před dvěma roky poslal guvernér Antonius Felix tři členy Velké rady jako buřiče do Říma před císařský tribunál, který je nespravedlivě odsoudil k nucené práci. Je pravda, že tihle tři pánové byli v Caesareji, když tam Židé při volebních nepokojích strhli z guvernérovy rezidence znaky císařské moci a roztloukli je; oni sami však neměli 9
na tom buřičském skutku žádný podíl. Jestliže si guvernér vybral právě tyhle tři vysoce postavené starce, byla to zvůle vůči nevinným, skandální přehmat, urážka celého židovské ho národa. Josef v tom viděl onu vytouženou velkou příle žitost, aby se vyznamenal. Opatřil nové svědky, dokazující nevinu tří starců, a teď doufá, že prosadí u císařského dvora jejich rehabilitaci nebo alespoň omilostnění. Ale římští Židé, jak už postřehl, se nebudou příliš namá hat, aby mu při jeho poslání nějak pomáhali. Majitel továrny na nábytek Gaius Barzaarone, představený agrippinské obce, ke kterému ho jeho otec doporučil a u něhož se Josef ubyto val, mu chytře, dobromyslně a obezřetně v náznacích vyložil celou situaci. V Římě je sto tisíc Židů a nevede se jim špatně. Žijí tu pokojně s ostatními obyvateli. Pohlížejí s nevolí na to, že v Jeruzalémě získává stále větší vliv nacionální, Římu ne přátelská strana Mstitelů Izraele. Nechtějí ani za nic ohrozit svou příznivou situaci tím, že by se vměšovali do neustálých rozepří jeruzalémských pánů s Římem a císařskou vládou. Ne, Josef bude muset spoléhat především sám na sebe. Před ním byly hromady kamení a dříví, cihly, sloupy i růz nobarevný mramor. Stavba rostla přímo před očima. Až od tud Josef po půlhodině či po hodině odejde, bude vyšší, ne o mnoho, možná o pouhou tisícinu stanovené míry, avšak míra určená pro tuto hodinu bude přesně dosažena. Ale i on za tu dobu něčeho dosáhne. Jeho touha, ženoucí jej vpřed, byla nyní ohnivější, palčivější, stala se nepřekonatelnou. Kaž dá rána kladivem a zaskřípání pily, zaléhající sem ze staveniš tě, bije, buší a řeže v něm, i když tu sedí na sluníčku zdánlivě lhostejně jako spousta ostatních zevlounů. Bude muset hodně dokázat, než dostane ty tři nevinné z vězení, ale on to dokáže. Už si nepřipadá tak malý a ubohý jako prvního dne. Jeho úcta k masitým, nepřístupným tvářím zdejších lidí už nebyla tak velká. Viděl, že tihle Římané mají menší postavu než on. Chodí uprostřed nich štíhlý a vysoký a římské ženy se za ním obracejí stejně jako ženy jeruzalémské a caesarejské. Dcera 10
představeného obce Gaia Irena vrátila se do pokoje a vyrušila otce zřejmě jen proto, že tam byl on. Josef má zdravé tělo, byst rý a obratný mozek. Získal v jedenadvaceti letech velký doktor ský titul na vysoké chrámové škole v Jeruzalémě, ovládá veške rou rozvětvenou oblast právnického i bohosloveckého výkladu Písma. A nežil dokonce dva roky na poušti jako poustevník u esejského Bana, aby si osvojil ryzí názor, aby se pohroužil sám do sebe a oddal se intuici? Chybí mu už jen nejdolejší příč ka žebříku – příznivá chvíle. A ta přijde, musí přijít. Mladý literát a státník Josef ben Matouš sevřel rty. Jen po čkejte, vy páni z Velké rady, vy domýšliví páni z kvádrové síně chrámu. Pokořovali jste mě, sráželi jste mě. Kdyby mi otec něco nepřidal k penězům, které mi přidělil váš chrámový fond, nedostal bych se sem. Ale teď sedím tady v Římě jako váš delegát. A já, věřte tomu, toho budu umět využít. Já vám ukážu, doktoři a páni. Lidé uvnitř Velkého závodiště začali na sebe pokřikovat, vstávali, všichni se dívali jedním směrem. Od Palatinu dolů přicházel se vší parádou velký průvod, běžci, pážata, dopro vod, nosítka. Také Josef vstal, aby dobře viděl. A hned tu byl opět u něho onen průvodce, který se mu nabídl už předtím, a tentokrát mu Josef neodřekl. Nebyl to císař, ani velitel gardy, byl to nějaký senátor či jiný velký pán, který požádal architek ta Celera, aby ho doprovodil po novostavbě závodiště. Zvědavci se tlačili blíž, ale stráže, architektovo služebnic tvo i jeho doprovod jim v tom bránily. Obratnému průvodci se povedlo prodrat se s Josefem do první řady. Ano, jak už sám poznal podle livrejí pážat, běžců a lokajů, je to senátor Marullus, přišel si prohlédnout závodiště. Josef o něm už lec cos slyšel – ve všech provinciích, i v Jeruzalémě se vyprávěly o tomto Marullovi divoké historky jako o jednom z největších dvorských světáků, který zasvěcoval císaře do všech oblastí rafinovaného požitkářství. Byl prý ostatně také autorem ně kterých lidových frašek, kupříkladu oněch odvážných kusů, v nichž vystupoval velký komik Demetrius Libanus. Dychtivě 11
pozoroval Josef vyhlášeného pána, který ve svých nosítkách nedbale poslouchal architektovy výklady a tu a tam přiložil k oku smaragd lorňonu, aby lépe viděl. Josefovu pozornost upoutal jiný pán, jemuž lidé prokazo vali obzvláštní úctu. Ale byl to vůbec pán? Sestoupil z nosítek. Jeho oděv byl nepěkný a ošumělý, pajdavě se kolébal mezi hromadami stavebního materiálu, otylý, s masitou tváří, která ani nebyla pořádně oholená, s těžkýma, ospalýma očima pod vyklenutým čelem. Jen tak napůl ucha naslouchal architekto vým výkladům. Najednou zvedl kousek mramoru, otáčel jej v tlustých prstech, zvedl jej až těsně k očím, čichl k němu a opět jej zahodil, vzal jednomu zedníkovi z ruky nástroj a ohmatal ho. Nakonec se posadil na kládu, s hekáním si zno vu zašněroval rozvázané boty a nevlídně odmítl lokaje, který mu přiběhl na pomoc. Ano, průvodce znal i jeho; byl to Clau dius Reginus. „Nakladatel?“ zeptal se Josef. Snad prodává také knihy, ale o tom průvodce nic nevěděl. Znal ho jako císa řova dvorního klenotníka. Buď jak buď, náramně vlivný pán, velký finančník, i když v těch šatech vypadá jako opravdový chuďas a i když si tak málo potrpí na početnost a okázalost svého doprovodu. Je to s podivem, vždyť se narodil jako ne volník, jeho otec byl Sicilan a matka Židovka, a takovíhle pánové, kteří se vyšvihnou, ti si obvykle libují v okázalém přepychu. Bylo jisté, že tenhle Claudius Reginus má za sebou ve svých dvaačtyřiceti letech nevídanou kariéru. Za vlády nynějšího císaře, která přeje podnikání, se dělá hodně obcho dů, dobrých obchodů, a ve všech má Claudius Reginus prsty. Patří mu velká část egyptského a libyjského obilního loďstva, jeho obilní sklady v Puteoli a Ostii stojí za zhlédnutí. Senátor Marullus a dvorní klenotník Claudius Reginus hovořili tak nahlas a bez ostychu, že zvědavci v první řadě, mezi nimiž stál i Josef, mohli slyšet každé slovo. Josef předpo kládal, že tito dva muži, jejichž jména byla v literárních kru zích na celém světě vyslovována s úctou, budou o novostavbě závodiště pronášet závažné estetické názory – vždyť Claudius 12
Reginus byl pokládán za nejpřednějšího římského nakladate le. Naslouchal proto pozorně. Nedokázal sledovat rychlou latinu těch dvou, ale přece jen postřehl, že se nemluví o otáz kách estetických nebo filozofických. Řeč byla jen o cenách, kurzech, obchodech. Zřetelně vnímal zvučný nosový hlas se nátora, který se ptal z nosítek se zálibnou poťouchlostí tak nahlas, že to bylo daleko slyšet: „A vyděláte také něco na tomhle Velkém závodišti, Claudie Regine?“ Klenotník, který se zatím uvelebil na velkém balvanu a vyhříval se na slu níčku, ruce pohodlně podepřené na tlustých stehnech, odpo věděl se stejnou bezostyšností: „To bohužel ne, senátore Ma rulle, měl jsem za to, že dodávky pro závodiště zadal architekt vám.“ Josef by si mohl vyposlechnout z rozhovoru těch dvou pánů ještě víc, ale nedostatečná jazyková i odborná znalost mu bránila porozumět všemu. Průvodce, který sám nebyl ná ležitě informovaný, snažil se mu pomoci. Zřejmě Claudius Reginus i senátor Marullus v příhodné době lacino skoupili obrovské pozemky v málo zastavěných čtvrtích okresů na okraji města; teď po velkém požáru získal císař ve vnitř ním městě prostory pro veřejné budovy a vytlačoval stavbu obytných domů do okrajových částí; nedalo se ani spočítat, jaké výše dostoupily ceny těchto pozemků. „Dobrá, ale copak není zakázané, aby členové senátu provozovali obchody?“ zeptal se najednou Josef průvodce. Ten se na cizince překva peně podíval. Někteří kolem nich to zaslechli, dali se do smí chu, další se smáli s nimi, jeden druhému sděloval, nač se ten člověk z provincie zeptal, a najednou všude hlaholil smích, šířící se po celém ohromném závodišti. Senátor Marullus se zeptal, proč ten smích. Kolem Josefa se vytvořil malý volný prostor, znenadání stál tváří v tvář těm dvěma velkým pánům. „Nelíbí se vám snad něco, mladý muži?“ zeptal se tlouštík útočně, ale ne bez humoru; seděl na balvanu a podpíral se lokty o mohutná stehna jako nějaká socha egyptského krále. Zářivé slunce nebylo nijak horké, vál slabý větřík, všude vládla dobrá nálada. Početní členové 13
oprovodu naslouchali pobaveně rozmluvě svých dvou pánů d s člověkem z provincie. Josef tu stál skromně, ale nijak rozpačitě. „Jsem v Římě teprve tři dny,“ řekl trochu úpornou řečtinou. „Je snad nějaká neobvyklá hloupost v tom, jestli se ještě nevyznám v nájem ních poměrech velkoměsta?“ – „Odkud vlastně jste?“ zeptal se ze svých nosítek senátor. „Z Egypta?“ zeptal se Claudius Reginus. „Jsem z Jeruzaléma,“ odpověděl Josef a uvedl celé svoje jméno – Josef ben Matouš, kněz první řady. „To je hod ně, na Jeruzalém,“ prohodil senátor a nedalo se poznat, zda to míní vážně nebo žertem. Architekt Celer byl netrpělivý, chtěl pánům vysvětlit své plány, byly to veliké plány, důmyslné a odvážné; ten hloupý venkovan ho zde rušil. Ale finančník Claudius Reginus byl od nátury zvědavý. Pohodlně seděl na teplém balvanu a kladl mladému Židovi otázky. Josef ochotně odpovídal. Snažil se uplatnit věci co možná nové a zajímavé, aby vyzvedl sebe i svůj národ. Zeptal se, zda se stává i zde v Římě, že by byl některý dům postižen malo mocenstvím. Ne, dostalo se mu odpovědi, to se neděje. Ale v Judeji, vykládal Josef, prý se to někdy stává. To se ve zdivu objeví malé načervenalé nebo nazelenalé jamky. Někdy to do jde tak daleko, že je třeba dům zbořit. Leckdy může pomoci kněz, ale obřad není snadný. Kněz musí dát chorobou stižené kameny vyjmout, potom musí vzít dva ptáky, cedrové dřevo, šarlatovou vlnu a yzop. Musí pak krví jednoho ptáka sedm krát postříkat dům, druhého ptáka musí za městem na otev řeném poli pustit na svobodu. Potom tedy je dům vykoupen a očištěn. Lidé kolem naslouchali tomuto vyprávění se zá jmem a většinou bez posměchu; měli porozumění pro věci neobyčejné a milovali hrůzné historky. Klenotník Claudius Reginus si nevyspalýma očima pozor ně prohlížel horlivého hubeného mladého muže. „Jste tady obchodně, doktore Josefe,“ zeptal se, „nebo jste se jen přijel podívat, jak obnovujeme naše město?“ – „Jsem tu obchodně,“ odpověděl Josef. „Mým úkolem je vysvobodit tři nevinné. To 14
se u nás považuje za naléhavý obchod.“ – „Obávám se,“ po dotkl senátor a trochu zívl, „že jsme v současné době přes příliš zaměstnaní novou výstavbou a budeme mít sotvakdy na nějaké malichernosti s třemi nevinnými.“ Architekt netrpělivě řekl: „Na balustrádu císařské lóže po užiju tento zeleně a černě stříkaný hadec. Poslali mi ze Sparty obzvlášť pěkný kus.“ – „Na cestě sem jsem viděl novostavby v Alexandrii,“ řekl Josef, který nechtěl připustit, aby byl vy tlačen z rozhovoru. „Ulice jsou tam široké, světlé a rovné.“ Architekt řekl pohrdlivě: „Alexandrii dokáže vystavět každý štěrkař. Mají tam spoustu místa, rovinu.“ – „Uklidněte se, mi stře,“ řekl svým vysokým, tučným hlasem Claudius Reginus. „I slepý vidí, že Řím je něco jiného než Alexandrie.“ „Nechte mě, ať toho mladého muže poučím,“ řekl s úsmě vem senátor Marullus. Byl v dobré náladě, měl chuť zařečnit si, jak to s oblibou dělával i císař Nero a mnozí velcí pánové ode dvora. Poručil, aby více odhrnuli záclony jeho nosítek, takže všichni ho mohli dobře vidět, jeho hubenou, pečlivě pěstěnou tvář, senátorský purpurový pruh na oděvu. Pohlédl na muže z venkova smaragdem lorňonu. „Ano, mladý pane,“ řekl nosovým, ironickým hlasem, „dnes jsme dosud v období výstavby a nejsme ještě úplně hotovi. Nicméně můžete již teď bez velké fantazie poznat, jaké bude naše město ještě do konce letošního roku.“ Trochu se nadzvedl, vystrčil dopředu nohu v červené botě s tlustou podrážkou, jež byly výsadou nejvyšší šlechty, a nasadil s lehkou parodií tón jarmarečního proda vače: „Mohu bez nadsázky prohlásit: Kdo nezná zlatý Řím, nemůže říci, že doopravdy žil. Ať se ocitnete v Římě kdekoli, pane, jste vždycky uprostřed, protože nemáme žádné hranice, pohlcujeme ustavičně další a další okolní obce. Můžete zde slyšet sto rozličných jazyků. Můžete zde studovat zvláštnosti všech národů. Máme zde víc Řeků než Athény, víc Afričanů než Kartágo. Nemusíte ani cestovat po světě, a naleznete zde všechny světové výrobky. Najdete tu zboží z Indie a z Arábie v takovém množství, že zcela jistě dospějete k přesvědčení 15
o naprostém budoucím vyčerpání těchto zemí, a že tyto ná rody, jestliže budou chtít krýt svou potřebu vlastních výrob ků, budou muset přijít k nám. Co si přejete, pane, španělská vlna, čínské hedvábí, alpský sýr, arabské parfémy, léčiva ze Súdánu? Jestliže tu něco z toho nenajdete, dostanete odměnu. Chcete se dovědět nejnovější zprávy? Na fóru i na Martově poli vždy získáte podrobné znalosti o tom, když v Horním Egyptě klesají obilní kurzy, když měl některý generál na Rýně hloupý projev, když náš vyslanec na dvoře partského krále vzbudil příliš hlasitým kýchnutím nežádoucí pozornost. Bez našich knihoven nemůže pracovat žádný učenec. Máme stejný počet soch jako obyvatel. Platíme nejvyšší ceny za ctnost i za neřest. U nás najdete mnohem víc toho, co si vaše fantazie ani představit nedovede.“ Senátor se vyklonil z nosítek; všichni kolem ho poslou chali. Udržel až do konce onu ironickou pózu, typickou pro nějakého advokáta či jarmarečního prodavače, ale z jeho slov zaznívala opravdová vřelost. Všichni cítili, že tato veliká oslavná řeč na město je čímsi víc než pouhou parodií. Uchvá ceni naslouchali chvále města, svého města, s jeho požehna nými ctnostmi i s požehnanými neřestmi, města nejbohatších i nejchudších, nejživějšího města na světě. Když senátor skon čil, uspořádali mu ovace jako v divadle milovanému herci. Ale senátor Marullus už nic neslyšel, už se na Josefa ani nepo díval. Zmizel v nosítkách, přivolal k sobě pokynem architekta a dal si vysvětlit model novostavby. Také klenotník Reginus už na Josefa nepromluvil. Ale když rozcházející se dav unášel Josefa odtud, ironicky a povzbudivě na něho zamrkal, což dá valo jeho masité tváři zvláštní prohnaný výraz. Zamyšlený, nevšímaje si okolí, i když do něho každou chvíli někdo strčil, razil si Josef cestu hustými davy. Nerozuměl do cela senátorově latinské řeči, ale srdce se mu z ní rozehřálo a myšlenky vzepjaly. Vystoupal vzhůru na Kapitol a se zalíbe ním hleděl na chrámy, ulice, pomníky a paláce. Ve Zlatém domě, který tam vybudovali, vládl římský císař světu; z Kapi 16
