Časopis pro přátele památek a historie
Č E S K É PA M ÁT K Y
1/2012
Ročník 21
POMOZTE ČSOPa - zachraňme zámek Čečovice V prosinci roku 1998 převzala od původních majitelů 2.základní organizace Českého svazu ochránců památek – Klub Ladislava Lábka v Plzni - požárem silně poškozený zámek v Čečovicích. Čečovice byly poprvé zmiňovány v roce 1356 a již tehdy zde na místě dnešního zámku stávala gotická tvrz, která je ve velké míře dochována v hospodářském křídle zámku – sýpce. Dalšího stavebního ruchu se pak tato památka dočkala v 16. a 17. století. Poslední, degradující úprava proběhla v roce 1955 pro potřeby zemědělců. V držení Čečovic se vystřídala řada významných českých šlechtických rodů – páni z Bukovce, z Velhartic, Rožmberkové, Popelové z Lobkovic a Trautmansdorfové. Po pozemkové reformě byl zámek prodán jako zbytkový statek a po roce 1948 byl zkonfiskován. Dále jej užívalo JZD, v roce 1990 zámek vyhořel. I přes značené poškození je zámek v Čečovicích památkou, která má co ukázat. Máte-li zájem nám pomoci naší organizaci při záchraně této bezesporu zajímavé kulturní památky, ozvěte se nám. Budeme rádi za každou, i sebemenší pomoc.
Adresa: 2. ZO ČSOPa Mandlova 16, 320 23 Plzeň
Tel.: 603 473 737 (p. Klíma) 606 613 057 (p. Menčík)
e-mail:
[email protected] [email protected]
Bankovní spojení: Komerční banka Plzeň – město č. účtu 26 336-311/0100
Titulní strana: Čečovice - Kostel sv.Mikuláše
2. strana obálky: Čečovice – Žehnání koní 2011
Slovo redakce Než se postupně začtete do jednotlivých článků tohoto čísla časopisu se chci jménem celé redakce všem omluvit za to, že nevyšlo číslo v roce 2010 a 2011. Omluva je směřována hlavně našim věrným předplatitelům. Přiznám se, že jsme všichni uvažovali o konci existence našeho časopisu. Vše však stojí nejen na nedostatku článků, ale i na členské základně našeho spolku a i na našem pracovním vytížení a v neposlední řadě na získání finančních prostředků na vlastní tisk časopisu. V letošním roce bychom chtěli pokračovat ve vydávání časopisu, avšak bude zapotřebí velkého úsilí. Nechceme snižovat nastavenou úroveň časopisu a ani výrazně snižovat počet stránek, chceme, aby naše snažení bylo efektivní. Budeme nadále pracovat na tom, aby jste Vy čtenáři byli spokojeni s obsahem časopisu a obohaceni o nová zjištění v oblasti historických a technických památek, historie, místopisu. Jste to právě Vy, čtenáři, kteří se o památky a historii zajímáte a jste pro tuto oblast “zapáleni”. Proto Vás čtenáře prosíme o aktivní spolupráci, rádi uvítáme Vaše podněty, ale hlavně uvítáme články od Vás, bez nichž by tento časopis nemohl vzniknout. Závěrem chci vyzvat všechny věrné i ty nové čtenáře k aktivní propagaci našeho časopisu ve svém okolí a mezi své přátele. Toto číslo časopisu je umístěno také ve formátu .pdf na internetových stránkách www. csopa.info
Obsah
��������������������������������������
Slovo redakce Václav Menčík ..........................................................1
� � � � � � �� � �� � �
������
Dva staré domy, dva osudy Tomáš Karel .............................................................2 Znovuzrození kapličky „Na Lhotské“ Milan Bouzek ……………...……..……………….5 Archeologie pramenu ….…………….......….……….….7 Lukáš Hanzl Dolske domky Lukáš Hanzl ………………….....………….....…8 Drátovna Petr Rožmberský
……..….....…………….…….10
2.Z.O. ČSOPa – Klub Ladislava Lábka - r. 2011 ………....…………....……14 Miroslava Šusová ���������
-1-
Dva staré domy, dva osudy. Městský dům v Poběžovicích a mlýn v Zahrádce jsou vzdáleny nejen geograficky, ale také svojí architektonickou podobou i účelem svého vzniku. Jejich hlavní rozdíl dnes spočívá ve strohém faktu, že ten prvně jmenovaný již nestojí, zatímco ten druhý se zdárně těší z nové budoucnosti. Je možné se ptát, co tedy mají společné, proč se ocitly na jedné stránce tohoto časopisu? Odpověď na tuto otázku, stejně jako zjištění, co je dále odlišovalo, nalezne čtenář v následujících řádcích. Zásadní podobnost dala oběma domům minulost, byly postaveny našimi předky zhruba ve stejné době, byly několikrát upravovány se snahou o jejich užitek i ozdobu místa, ve kterém stojí. Oba domy si do dnešních dnů uchovaly mnoho ze své historie, mnoho dokladů dávných stavebních postupů, životních zvyklostí a výtvarného cítění. Pokud bychom chtěli shrnout tyto hodnoty pod jeden výraz, řekneme, že jsou památkami. Dalším společným znakem je navazující zjištění, že přestože mají památkové hodnoty, nejsou právoplatnými památkami. To ostatně není v tomto státě nijak překvapivé, ač se o tom příliš nehovoří. Objekty prohlášené za kulturní památky a tedy požívající deklarované památkové ochrany státu, tvoří jen menší, byť zpravidla významnější, část dochovaného historického dědictví. Dobře víme, že ani právní ochrana není sama o sobě schopna zajistit optimální podmínky pro předání našeho kulturního dědictví dalším generacím, je však v našem relativizujícím prostředí bohužel jediným nástrojem společnosti. Ten zásadní nástroj byl a vždy bude v rukou jednotlivců, konkrétních vlastníků či občanů daného místa, název tohoto nástroje je znalost, radost a vůle. Pak by měl být na řadě další nástroj v rukou společnosti, jeho název je pomoc. Zbytek bývá dílem velké kouzelnice Náhody, díky jejímž čarám zde dodnes stojí stavby, které již před staletími ztratily své původní využití a naopak nestojí stavby, které dodnes toto využití mohly mít. Následující dva příklady jsou toho výmluvným dokladem. Městský dům č.p.128 stával ve Slovanské ulici v Poběžovicích do poloviny roku 2009 v místě bývalého vjezdu do historického jádra od jihu. Jeho jižní obvodovou zeď tvořila ještě gotická městská hradba, ke které byl dům jednoduše přistavěn. Kdy se tak stalo, není zcela zřejmé, jistě až po zániku funkce opevnění. Patrový dům měl hloubkovou dispozici a patřil půdorysně k největším v ulici, což možná odráží jeho význam či účel. Původně na něj z boku navazovala další řadová zástavba ulice. Vedlejší dům byl však zlikvidován již v minulosti. Průčelí orientované
do ulice nebylo utvářeno symetricky a spolu s nízkou výškou podlaží, kamennými ostěními oken lemovanými zalamovanou lištou umístěnými těsně nad zemí, lomovým zdivem, dřevěnou profilovanou římsou a mnoha vrstvami omítek vypovídalo o
obr. 1 Poběžovice, městský dům, celkový pohled z ulice foto T. Karel 2009
značném stáří domu. V levé části se zřetelně rýsovala svislá spára v místě navazující hradby opevnění. V polovině 19. století ještě pokračovala o několik metrů dál, kde byla ukončena hranolovou městskou branou. Její základy byly objeveny při výkopu pro kanalizaci a archeologicky zdokumentovány v předcházejícím roce. Z pozice oken těsně nad zemí je zřejmé, že zde po demolici brány a rozšíření silnice došlo k výraznému vyrovnání terénu, který zde původně prudce klesal. Dispozice domu byla trojtraktová a dosti netypická, jak její podobu ovlivnily mladší úpravy. Zadní, dvorní část domu byla již v době průzkumu zbořena, a tak bylo možné pouze pozorovat, že zdivo nebylo provázáno, přední část domu tedy byla starší. Zdokumentována byla jen hlavní, obytná část s připojeným komunikačním traktem. Ten byl k severní straně přistavěn zjevně dodatečně asi až počátkem 20. století v místě původně nezastřešeného vjezdu do dvora. O době vzniku svědčí charakteristické klenby do traverz a fasáda se štukovými rámy kolem iluzivních oken nad vjezdovými vraty, dodatečně rozšířenými. Přední trakt domu při ulici byl umístěn o několik schodů níže a byl rozdělen na dva prostory zaklenuté valenou klenbou s trojbokými výsečemi. Severní místnost byla přístupná z průjezdu dvoukřídlými, pozdně klasicistními dveřmi. Sousední místnost měla jižní stěnu velmi nepravidelnou, byla to zmíněná hradba. Střední trakt byl řešen shodně, vstup z průjezdu byl však dodatečně proražen a pak zazděn, navíc byl přístupný z hlavní komunikační prostory, síně, umístěné v zadním traktu. Tento vstup byl vybaven kamenným barokním portálem s ušima a torzem svlakových, zřejmě soudobých dveří obitých klasovitě skládanými prkny. Síň domu byla plochostropá s podlahou umístěnou výše. Také ona
-2-
byla osvětlena ze dvora dvěma shodnými s okny v ulici s kamenným ostěním. Její trámový záklopový strop byl i s horní částí schodiště zřícený a umožňoval tak pohled do patra. Vedle síně byla v zadním traktu ještě poslední místnost přízemí, která měla podobu
pod eternitem dosud zůstal dřevěný šindel. Dům byl zajímavým dokladem pozdně barokní zástavby města, klenuté přízemí jistě sloužilo jako krám, sklad či dílna, patro mělo obytný účel s reprezentačně vybavenou největší místností. Dům prošel mladšími úpravami, jednak kolem poloviny 19. století, z této doby byl krov a dispoziční úprava síně, při které zanikla starší černá kuchyně. Poslední úpravy proběhly počátkem 20. století, byl zastřešen průjezd, upraveny příčky v patře, zde byla také odstraněna část staré hradby, aby byl získán větší prostor. Dům si přes tyto úpravy zachoval velké množství cenných detailů i umělecky řemeslné povahy. To z něj spolu s ohledem na významnou pozici a uchování torza městské hradby činilo významnou součást historické zástavby Poběžovic. K jeho zachování chybělo to podstatné, vůle a poznání, stavební stav nebyl do zahájení bouracích prací nikterak havarijní. Průzkumem domu, uskutečněným již po započetí demolice, byly získány základní informace o jeho stavební podobě a dochovaných hodnotách. Aplikace těchto poznatků do podoby stavebně historického průzkumu však vyžaduje konfrontaci s prameny písemné povahy, které nebylo zatím možné v rámci archivní rešerše vyhledat. Na některé otázky, týkající se historie domu bude ještě možné odpovědět. Bude to však poslední
obr. 2 Poběžovice, městský dům, pohled ze dvora, foto T. Karel 2009
valeně klenutého polozapuštěného sklepa. I tato místnost byla ze síně přístupná kamenným barokním portálem. Patro domu bylo celé plochostropé s omítanými podhledy trámových stropů. Jeho dispozice byla oproti přízemí jednodušší, protože nad předním i středním traktem byly pouze dvě místnosti. Největší severní místnost měla zachován na stropě krásný štukový profilovaný rám vykrajovaného zrcadla. Celé patro již bylo poznamenáno pokračující demolicí, dveřní ostění byly vytrhány stejně jako části podhledů a příčky. Zachována byla okna v hlubokých šikmých špaletách s klasicistními výplněmi s vnějším zdobným kováním. V patře síně byl znát na střední zdi očazený prostor po již dříve odstraněné černé kuchyni. Půda nebyla díky zřícenému schodišti přístupná, obsahovala místnost s hrázděnými stěnami, vloženou do krovu s tradiční vazbou s hambalky podpíranými dvojicí vaznic nesenými svislými sloupky zavětrovanými šikmými pásky. Střecha byla dosti nízká, valbová,
obr. 3 Poběžovice, městský dům, strop se štukovým profilovaným rámem vykrajovaného zrcadla,foto T. Karel 2009
pozdrav zaniklé stavbě. Likvidace domu tak završila dlouhou řadu zbytečných demolic v historickém jádru Poběžovic, které je dnes pouhým torzem města z poloviny 20. století. Ale nyní je na řadě druhý starý dům. Areál mlýna je situován v mimořádně malebném prostředí na severním okraji intravilánu vsi Zahrádka v okrese Plzeň jih, v izolované poloze v údolí potoka přitékajícího z Čížkova. Zahrádka je ve svém půdorysném uspořádání zástavby zajímavým sídlem. Jádro vesnice s drobnou návsí obklopenou většími selskými statky je situováno zcela odděleně od drobnější a svým
-3-
původem jistě i mladší zástavby, jejíž součástí je i sledovaný mlýn. Půdorys vesnice se tak rozpadá na dva celky, jižně je jádro s návsí a severně, na opačném břehu potoka je drobná zástavba poměrně chaoticky utvářená. Její struktura je formována vedle toku potoka
obr. 4 Zahrádka u Čížkova, horní mlýn, celkový pohled, foto T. Karel 2009
cestou směřující od návsi a křížením s cestou vedoucí nad potokem od Čížkova směrem na Smetalky. Vedle sledovaného „horního“ mlýna byl na opačném konci vybudován větší „dolní“ mlýn s pilou. Původ parcelace této chalupnické a domkářské zástavby je možno předpokládat až v období novověku. Zástavba již nepochybně existovala v souvislejší formě v první polovině 18. století, neboť je takto zachycena na I. vojenském mapování. Během 2. poloviny 19. století a zejména počátkem 20. století pak docházelo postupně k přestavbám roubených domů, nově budované zděné domy pak často nerespektovaly původní půdorysy. Přesto zde je několik roubených domů zachováno. Areál mlýna byl v 18. i 19. století podstatně rozsáhlejší než dnes a to nejen co se týče rozsahu příslušných pozemků, ale také v rozsahu jeho zástavby. Jak svědčí starší mapové doklady, byla zástavba umístěna především při cestě na severní straně. Kromě dodnes stojící stodoly zde byly umístěny další hospodářské objekty svírající s ní pravý úhel, dnes až na část podezdívky zaniklé. Obytná budova byla dle všeho umístěna proti hospodářské části východněji, také při cestě, orientovaná k ní podélně. V těchto místech je nyní zahrada. Mezi nimi byl vjezd do areálu mlýna, tedy zhruba v dnešních místech. Pod rybníkem stál v místech dnešního mlýna ještě v roce 1839 půdorysně menší objekt, který obsahoval zřejmě pouze mlýnici. Vzhledem k umístění ve svahu musela mít tato budova obdobné řešení jako dnešní, kde se s úspěchem využívalo převýšení terénu k zavážení obilí na horní terase a odvozu mouky na dolní terase. Zděná návodní strana mlýna může dodnes pocházet z této původní stavby stejně jako vyzděný prostor
lednice. Pod hrází západně od mlýna stál ještě drobný objekt, z něhož dnes stojí zděné kamenné základy, snad se jednalo o sýpku. Vodní dílo je zachováno z této doby, od počátku bylo jistě počítáno se zádržným rybníkem, neboť drobná vodoteč neumožňovala pouhé napájení náhonem s jezem na potoce. Mlýn byl tedy o jednom kole na nestále vodě. Dnešní budova mlýna je tedy výsledkem zásadní stavební obnovy staršího objektu, ke které došlo kolem poloviny 19. století. Podle dendrochronologického datování vazného trámu krovu zřejmě po roce 1836. Je pravděpodobné, že ze staršího mlýna zůstala část zdiva v přízemí v úseku mlýnice, roubené a fošnové stěny mlýnice, mlýnská stolice. Přesnější datování umožnily výsledky dendrochronologického datování těchto dřevěných konstrukčních prvků. Toto datování poskytlo určení doby mýcení použitých stromů v rozmezí let 1728-1729. Stavba si dodnes uchovala pozdně klasicistní charakter a tradiční dispozici trojdílného domu se střední síní a černou kuchyní, obohacenou o prostor patrové mlýnice a o klenutý polosuterén zapuštěný do svahu, který sloužil jako chlév a sklep. Také další dochované konstrukce, především interiérové dveře, stropy a krov jsou klasicistního původu, jsou zařaditelné do poloviny 19. století, snad jen o málo mladší je dochované palečné kolo a další drobné zbytky mlýnského složení. Pouze krytina z eternitových šablon a vnější výplně jsou z druhé poloviny 20. století, devastaci přineslo využívání objektu armádou. Stav mlýna byl proto před posledními úpravami poznamenám dlouhodobou neúdržbou. Omítky fasád jsou až na části profilace výzdobných prvků odstraněny a spolu s nevhodně řešenými výplněmi otvorů představují hlavní estetickou závadu. Střešní krytina z eternitových šablon je udržována a proto nedochází k zatékání do konstrukcí. Krytina sama je však téměř na hranici své životnosti. V posledních letech byly novým nadšeným a poučeným majitelem realizovány dílčí opravy, zejména statické zajištění (stažení ocelovými táhly) a zdařilá tesařská oprava konstrukce mlýnské stolice a fošnové stěny v mlýnici. Na této a protilehlé roubené stěně chybí omítky, respektive omazávky, které jsou spolehlivě doloženy zatlučenými klínky. Interiéry obytné části jsou již velice citlivě opraveny včetně prkenných podlah, hliněné omazávky roubené stěny a obnovena byla i tradiční kachlová kamna. Zachována zůstala klenutá černé kuchyně, citlivě upravená na koupelnu. Zbývá jistě ještě mnoho práce, v suterénu chybí většina omítek a dlažeb, opravu vyžaduje rozvolněné zdivo lednice a vantroků, nevyhovující je úprava zápraží. Stodola je také stabilizována,
-4-
střešní krytina z eternitových šablon je udržována, Útěchou profesionálů bývá deklarovaná autenticita vrata jsou po obnově. Chybí většina omítek fasády. našich památek, pokud si neuvědomíme, že za ní stojí většinou pouze desetiletí Kromě zčásti dochovaných neúdržby. Té neúdržby, na kamenných sloupků chybí jejímž konci bývá zánik. oplocení a nejsou zajištěna Spolu se záměrným ničením je torza zaniklých staveb pod příčinou neuvěřitelných ztrát, hrází a při stodole. plně srovnatelných s válečnou Dům nepochybně představuje devastací, které však jsme již v místním kontextu již vzácně intaktně dochovaný příklad staletí zůstali téměř ušetřeni… typické podoby venkovského Na závěr budiž vzpomenuta malého mlýna. V prostředí ještě jedna podobnost obou vesnické památkové zóny domů, oba jsou, respektive byly se proto jedná o významný, součástí území památkových památkově cenný objekt, jehož zón. Jejich osud to však zachování je třeba považovat neovlivnilo a tak doufejme, že za zásadní prioritu památkové nastane doba, kdy do povědomí péče. V tomto případě však o památkovém dědictví vstoupí je to podstatné, vůle, radost i i onen dřímající a nedoceněný poznání přítomny jsou. potenciál, na který se nedostalo v rámci oficiálních soupisů Často lze v médiích najít památek, zprávy o mimořádném Tomáš Karel bohatství památek našich zemí, které je srovnatelné se západní Evropou. Jak nadnesené je toto obr. 5 Zahrádka u Čížkova, horní mlýn, pohled Čerpáno z průzkumů autora (dokumentace k Poběžovicím tvrzení! Stačí srovnat pouhé na dřevěnou mlýnici, foto T. Karel 2009 uložena v archivu NPÚ, ÚOP počty památek v sousedním, kulturně nejbližším, Bavorsku. v Plzni) Znovuzrození kapličky „Na Lhotské“
Obr.1 Kaplička stav v roce 2009
Vydáme-li se silnicí třetí třídy z Hněvnic na Lhotu u Stříbra, tak po několika minutách chůze příjemnou krajinou lemovanou nově osazeným stromořadím ovocných stromů narazíme na drobnou sakrální stavbičku - výklenkovou kapličku, která na nás dýchne nostalgií dávno zapomenutých časů
(Obr. 1.) Na odpočinkové lavičce si uvědomíme, s jakým citem je tato stavba umístěna do krajiny a v duchu se pokloníme památce onoho starého mistra, který tuto kapličku na místě vystavěl. Na jižní straně se nám otevře výhled na šumavské hvozdy, za zády zatrylkuje svoji píseň skřivan, a když z nedalekého lesa zašumí jeho chorál, teprve pochopíte, že kaplička se stala oním „ genius loci „. Ke stavu v jakém se kaplička nachází, však vedla cesta trnitá a osud stavby samotné je zajímavý a vcelku smutný, i když se šťastným koncem. O historii stavby samotné víme vcelku málo a můžeme se tedy domnívat, že kaplička mohla být postavena někdy kolem roku 1737 v době, kdy byl v obci Hněvnice vystavěn kostel Všech Svatých a to nákladem Kladrubského kláštera za vlády opata Josefa Siebera. Ostatně této hypotéze napovídá ještě jeden zajímavý fakt a to, že kaplička při pomyslném spojení přímkou s bývalým kostelem a dalšími sakrálními památkami v obci Hněvnice vytvoří nad obcí znamení kříže. S největší pravděpodobností stavba sloužila k občasnému zastavení a vyslovení tiché modlitby poutníků či rolníků pracujících na přilehlých
-5-
polnostech. O historické hodnotě kapličky napovídá skutečnost, že dne 3.5. 1958 byla tato stavba zapsána do státního seznamu památek pod číslem 54162/4-1231, jako výklenková kaplička při cestě na Lhotu. Bohužel postupná devastace morální, kdy naše mysl byla masírována ideologickým a totalitním marastem, šla ruku v ruce i s devastací Obr. 2. Kostel Všech Svatých v fyzickou, kdy si určití přisluhovači Hněvnicích, zbořen v roce 1969 režimu museli dokazovat svoji moc na věcech, které se právě nehodily „do krámu„. Postupně tak byly nejprve zničeny sakrální křížky, kapličky a v neposlední řadě, na radu církevního tajemníka ONV Plzeň-sever, došlo
stojí, se nikdo ani nepřišel přesvědčit, stačilo prohlášení… V roce 2004 došlo k obratu a kaplička vstala, i když postupně, jako bájný Fénix z popela a to díky místnímu občanskému sdružení „Spolku za obnovu obce Hněvnice“, které si dalo mimo jiné za cíl postupnou obnovu a rekonstrukci památek v obci Hněvnice . Samotné práce započaly likvidací náletových dřevin a odkopáním terénu, kdy torzo kapličky bylo zcela zarostlé křovinami a částečně zavaleno zeminou (Obr. 3.). Díky nadačnímu příspěvku Nadace Via Praha a odborné pomoci architekta Jana Soukupa z Plzně se během letních měsíců roku 2004 podařilo kapličku zcela zrekonstruovat. Chybějící části byly dozděny, střecha opatřena krovem, provedeny fasády s obílením, osazeny dveře a provedeny terénní úpravy. Interiér kapličky je vyzdoben obrazem sv. Víta od akademické malířky Markéty Jelenové a je vpravdě světovým unikátem, neboť Sv. Vít je na nástěnném obraze vyveden jako barokní postava, přestože ve všech známých vyobrazeních je vypodobňován jako postava gotická (Obr. 4.). Celkové náklady na opravu kapličky byly vyčísleny Obr. 4. Vyobrazeni Sv. Vita v na 120.000,-Kč. interiéru kapličky Tato částka je ovšem imaginárním číslem, hodiny a osobní nasazení všech členů spolku se nedají v korunách ani vyčíslit. Obr. 3. Záchrana kapličky Vyvrcholení celého snažení nastalo v červnu roku 2005, kdy byla kaplička při příležitosti oslav „890 v srpnu roku 1969 k odstřelu již zmíněného kostela let od první zmínky o obci Hněvnice“ zasvěcena sv. Všech Svatých (Obr. 2.). Naše kaplička postupně Vítu. chátrala a její torzo bylo pilně využíváno humanitárně vzdělanými místními myslivci jako střílna na vysokou zvěř. O erudované práci tehdejších pracovníků Autor článku: Milan Bouzek – předseda Spolku za zabývajících se památkami svědčí skutečnost, že dne obnovu obce Hněvnice 17.3.1981 byla kaplička ze státního seznamu památek Fotodokumentace: Pavel Kasal – člen Spolku za vyškrtnuta z důvodu, že stavba byla prohlášena, obnovu obce Hněvnice světe div se, za zbořenou. O tom, že kaplička stále
-6-
Archeologie minerálních pramenů Chtěl-li člověk v minulosti těžit z blahodárných účinků minerálních zřídel, musel vždy přiložit ruku k dílu. Na úpravě jímání pramene totiž závisí kvalita minerální vody i dostupnost jejího čerpání. Tím se z divokého pramene stává lidský artefakt v nejbytostnějším smyslu. Poprvé byly prameny jako možný zdroj archeologických informací povšimnuty v 19. století.
Obr.1 Jímaní jednoho z Liščích pramenu u Kynžvartu
Kolem roku 1870 byl údajně učiněn nález torza římské sošky z karlovarského Vřídla, ale dnes je všeobecně pokládán za podvrh. Nicméně karlovarské Vřídlo mohlo být a patrně i bylo navštěvováno v mladší době bronzové z nedalekého hradiště na Tříkřížovém vrchu. Stejně jako Františkův pramen ve Františkových Lázních, který máme bezpečně doložen historickými prameny již r. 1325. Ale prvním seriozním archeologickým objevem z území Čech byl až nález bronzového pokladu z doby laténské v Lahošti u Duchova. V roce 1879 došlo totiž v souvislosti s hlubinnou těžbou hnědého uhlí na dole Döllinger k masivními průvalu kuřavky a výrazně klesla hladina všech pramenů. Roku 1882 byly Obří pramen v Lahošti u Duchcova a Pravřídlo v Teplicích prokopány až do hloubky několika metrů. A při průzkumných pracích byly učiněny úžasné objevy. Bohužel, velké množství nálezů bylo rozebráno a dokumentace byla nedostatečná, nebo vůbec žádná. Duchcovský poklad z Obřího pramene, objevený v kotlíku v trhlině asi 6m hluboko v pramenné jímce, je však dodnes velmi cenným zdrojem poznání laténské bronzové industrie. Je z něj mimo jiné odvozen název pro specifický typ laténské tzv. duchcovské spony. Datování pokladu je podle Reineckovy periodizace do stupně LT
B1, tedy do let 370-320 let před naším letopočtem. Tento depot v prameni má další zahraniční analogie v archeologických nálezech od pramene Seiny a z anglického Bathu, rovněž z doby laténské až římské. Pozdější nález kamenné sekerky z období mladšího neolitu a středního eneolitu u pramene, v těsném sousedství Kláštera Teplá, nevzbudil téměř žádnou pozornost a posléze upadl v zapomenutí. Poloha pramene je dnes neznámá a sekerka je rovněž ztracena. Máme k dispozici jen neumělý nákres a stručný popis nálezové situace od Dr. Antona Gnirse v Tophografie der Historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad, z roku 1932. Dalším významným objevem v pořadí, avšak spolehlivě nejstarším dokladem návštěv člověka u minerálního pramene na světě vůbec, je notoricky známý Petrbokův objev lebky Neandrtálce ve výplni zaniklého termálního zřídla u Gánovců, nedaleko Popradu. V roce 1926 při těžbě travertinu zde našel rómský střelmistr Koloman Koki zajímavý kámen, který koupil český paleontolog Jaroslav Petrbok za 100 Kčs. Jednalo se o kámen nepravidelného tvaru o průměru asi 17 cm. Petrbok jej nejdříve považoval za mozek zvířete, ale roku 1937 si uvědomil, že se jedná o lidský mozek. Jím publikovaná zpráva o nálezu však zapadla bez povšimnutí. Petrbok nakonec nález roku 1957 věnoval Národnímu muzeu v Praze. Poté jej studoval antropolog Emanuel Vlček. A seznal, že kámen vznikl jako výlitek mozkovny dospělého neandrtálce. Jeho stáří Vlček odhadl přibližně na sto tisíc let. V druhé polovině dvacátého století byly u nás zkoumány ještě prameny a jejich okolí na hradištích Kouřim, Libušín a na Pražském hradu. Archeologický průzkum na hradišti Libušín, vedený Zdeňkem Váňou, objevil poblíž pramene na severní straně areálu zbytky raně slovanské keramiky z 6. - 7. století našeho letopočtu. Na Kouřimském hradišti bylo v okolí posvátného pramene Libušinky zkoumáno raně středověké pohřebiště z 9. století. Podobně tomu bylo i na Pražském hradu, kde v blízkosti pohřebiště na pahorku Žiži rovněž vyvěral, dnes však zaniklý, posvátný pramen. Ani jeden z těchto pramenů však nebyl minerální a s naší problematikou souvisí tedy jen okrajově. V poslední době množící se archeologické nálezy z čištění jímek minerálních pramenů na Mariánskolázeňsku upoutaly naši pozornost. Minerálky, kterých je u nás v kraji přes 200 známých a možná ještě více, se stávají stále více populární. Místní občanská sdružení se je snaží využít pro
-7-
zlepšení turistické atraktivity svých vesnic jako přírodní zajímavost. Díky těmto aktivitám jsme však učinili mnohá zajímavá zjištění. Panskou kyselku v Drmoulu (dříve též nazývána Štolní) se podařilo na základě keramiky datovat již do 14. století. Liščí prameny u Kynžvartu jsou archeologicky datovány zatím do druhé poloviny
Obr.2 Kresba pravěké sekery z Teplé, dle Gnirse
17. století, doložené jsou kyselky již k roku 1609 v knize Husitenkrieg od Zachariáše Theobalda ze Slavkova. Hned vedle bylo náhodně nalezeno, pod 1,5 m mocnou vrstvou rašeliny, jímání dnes takzvané Kančí kyselky, o níž neexistují ani žádné historické záznamy a patrně pochází ze stejné doby jako Liščí pramen. Dochoval se zde dokonce původní záchyt do dřevěného soudku. Méně významné jsou nálezové soubory ze Svatovítské kyselky a Hanovské kyselky, které datujeme do 19. až 20. století. Tolik k pramenům Českého a Slavkovského lesa. Křepkovickou kyselku v Tepelské vrchovině lze dokonce datovat nejpozději do první poloviny 14. století a patří tedy prozatím k nejstarším kontinuálně využívaným pramenům v celém regionu. Kyselka v Křivcích podobně jako Služetínská, rovněž v Tepelské vrchovině, sloužila za zdroj pitné vody spolehlivě již v 16. století. Movité nálezy ovšem samy o sobě nestačí Dolské domky příklad osady nového typu v proměně venkova na Tepelsku v 18. století
k uchopení problematiky archeologie minerálních pramenů. Stranou ponechávám otázku stratigrafie, která je zatím otevřená. Avšak zcela zvláštní kapitolou jsou úpravy jímání. Na Mariánskolázeňsku a okolních regionech je nejčastější způsob záchytu do pařezu nebo dutého kmene, ale byly použity i soudky, jakási vertikální čtyřhranná či okrouhlá bednění, kamenina a v posledních desetiletích betonové skruže. Najít původní neporušené středověké jímání pramene není vhledem k dlouhodobé kontinuitě jejich využívání a neustálým úpravám nic snadného a to se týká i neporušeného archeologického kontextu. A tak vývoj pramenných jímek zatím nemůžeme lépe popsat. Určité analogie k zachycení pramenů do dutého kmene nám skýtají kupříkladu neolitické studny z Eytry ze Saska, či obdobné objekty z mladší doby bronzové ze sv. Mořice. Souvislost mezi oběma jevy bude patrně v budoucnu ještě předmětem teoretického studia, pro které je dnes však zatím málo podkladů. Je čas změnit náš celkový náhled na minerální prameny. Jedná se důležitý kulturněhistorický fenomén, který by si zasloužil nejen lepší, komplexnější vědecké zpracování, ale hlavně důslednější ochranu. Desítky pramenných vývěrů zanikly v důsledku melioračních prací v 70. a 80. letech, které narušily přirozený cyklus povrchové vody, na němž jsou zdejší kyselky závislé. Jiné prameny byly vybagrovány a z hygienických důvodů osazeny betonovými skružemi. Tím však byly odtěženy i cenné archeologické doklady o jejich vývoji. Mnohé prameny bez možnosti přirozeného odtoku a samočištění se proměnily v nevábně vyhlížející žumpy. Pramenné jímky minerálních pramenů s nejbližším okolím sice nejsou početné a ani rozsáhlé archeologické objekty, ale jejich význam mnohdy přesahující rámec komunity z nich činí památky velkého významu. Mgr. Lukáš Hanzl historik a archeolog Městské muzeum Mariánské Lázně
česko-německého, na čistě německý. V 18. století klášter v Teplé upouští od feudálního systému vybírání dávek a robot a přiklání se k systému hospodaření Třicetiletá válka způsobila Tepelskému klášteru ve vlastní režii. Důvodem byla patrně depopulace velké hospodářské škody a vylidnila značnou část způsobená třicetiletou válkou a vyhnáním nekatolíků. regionu. Obnova hospodářství postupovala jen Velké plochy ladem ležící půdy a nedostatek nových pomalu a ani po padesáti letech nebyly napraveny kolonistů schopných znovu osídlit kraj si vynutily všechny škody. Nové osídlování kraje definitivně právě takový přístup. V této době se objevuje nový přeměnilo etnický charakter kraje ze smíšeného typ velkostatku s veškerým zázemím a malou osadou -8-
v sousedství pro personál dvora. Pro klášter bylo velkou výhodou, že noví osadníci byli na něm plně ekonomicky závislí a tudíž, na rozdíl od okolních, občas rebelujících sedláků, bezvýhradně loajální. Osadou podobného typu jako Dolské domky byly svého času například i dnešní Mariánské Lázně, sousední Hamrníky, Skláře, Velká Hleďsebe a další. Dolské domky nebo též Dolíček, německy Thalhäusel nebo Thalhäseln, vznikly až se stavbou Nového Dvora v polovině 18.století na katastru vsi Dobrá Voda (Dobrawod) a bydleli v nich zaměstnanci, kteří obdrželi od kláštera do nájmu pozemky a ty
Obr.1 Dolské domky- situační skica
později získali jako svůj majetek. 1 Mnohdy je spláceli nemajíce hotových peněz svou prací. Na rozdíl od sedláků ze sousední Dobré Vody dobývali obyvatelé Dolských domků svůj chléb jako takzvaní „sváteční sedláci“. Jejich hospodářství mělo výměru 3-8 ha a k tomu vykonávali ještě další povolání jako zedník a tesař.2 Obyvatelé Dolských domků pracovali přes léto na polích a v zimě při těžbě v rozsáhlých lesích patřících k Teplé. Daně platili u berního úřadu v Teplé. Tamtéž byla i četnická stanice. Faru měli pro změnu ve Vidžíně a tam také pochovávali své mrtvé. 3 Podobných osad vzniklo v 18. století ve zdejším kraji několik desítek. Na příkladu Dolských domků můžeme detailněji pozorovat zrod a postupné rozrůstání takové osady pro služebný personál od samých začátků. Nejstarší bylo stavení č.p. 29, které si vybudoval Johann Paul Schneider z Beranova v roce 1754. Byl vrchním ovčákem na Novém Dvoře.
Druhou usedlostí bylo stavení č.p. 26. To si postavil roku 1755 tesař Johann Funk, od r. 1788 zde bydlel jeho syn Karel.4 Roku 1777 bylo vybudováno č.p. 22 Beim Greiffn Michaelem Heidlem rozeným v Prachometech č.p. 2. Jeho dcera Rosina dům zdědila a provdala se roku 1806 za Laurenze Zahna rozeného z Číhané v č. p. 26, který se sem přistěhoval. 5 Čtvrtý dům č.p. 25 si roku 1784 postavil Raimund Ingrisch, rozený v Zahrádce č.p. 16, ale patrně ho postoupil roku 1786 Michaelu Brandlovi, původně z Dobré Vody. A Johann Heidl z Nežichova, č.p.11, zde bydlel od roku 1808. A už o deset let později, roku 1818 zde bydlí Josef Zitterbart z Žernovníku. Jeho synové Jakub a Anton zde spolu hospodařili od roku 1851.6 Stavení č.p. 28 Jakoba Reinla a Andrease Seiperta z Dřevohryz roku 1797 rozšířilo počet domků na pět. Od roku 1810 se do tohoto domku stěhuje Michael Brandl původně z č.p. 25. 7 Laurenz Steiner z Dobré Vody a s ním jeho syn Anton se stěhují do nově postaveného č. p. 24 od roku 1817. 8 Panský hajný kláštera Teplá Adalbert Lukasch, původně z Branišova č.p.8, je zmiňován rovněž roku 1817 v č.p. 34 nazývaném v místním tepelském nářečí „Beim Hiaga“-U hajného, které vzniklo patrně nedlouho před tím. V tomto roce se oženil s Annou Lerechovou z Widžína č.p.3. Po nich zde bydlel jejich syn Herman. 9 V domě č.p. 27 bydlel Adam Denk a potom jeho syn Josef a to od roku 1822. Po něm se sem od roku1856 přistěhoval Josef Gibitz z Doré Vody č.p. 13. 10 V č.p. 30 bydlel opět Michael Brandl a jeho syn Jan od roku 1822.11 Dům č.p. 35 „U zedníka“ si postavil Lorenz Plescher, syn zednického mistra z Prachomet, roku 1824, jeho syn Anton Plescher zde hospodařil od roku 1859. 12 Ale úplně posledním domem je číslo popisné 23. „Beim Gergn-Ferdl“. Je prý pojmenován po prvním majiteli, osadníku Janovi Jiřímu Hurlovi. Jeho syn Michael zde hospodařil od roku 1833. 13 V této době je zástavba osady dokončena a až do roku 1945 se zásadně neměnila. Jádro osady bylo v její horní části. Prvních
-9-
pět domů vzniklo do konce 18. století, během necelých padesáti let. Pak došlo k akceleraci vývoje, kdy zbylých šest domů vzniklo již v první třetině 19.století. Z toho pět jich vzniklo v rozmezí let 18171824, tedy v době vlády zakladatele Mariánských Lázní opata Reitenbergera nad klášterním panstvím. Ještě v první polovině 19. století bylo dle II. vojenského mapování 5 domů dřevěných.14 Jednalo se nejspíše o čísla popisná 22, 25, 27, 28, 29. Vedle obytných staveb vznikají ještě v druhé polovině 19. století kamenné hospodářské stavby, hlavně stodoly. Tato výstavba vyčerpala potenciál místa a osada se už dále nerozvíjela. Ústřední osou byla tak jako u mnoha jiných sídel tohoto typu procházející komunikace. Většinou je patrné z výše uvedených fakt, že majitelé zdejších domků a polností pocházeli z lépe postavené čeledi Nového Dvora a byli to respektovaní specialisté ve svých řemeslech, nikoliv prostí pohůnci. Výjimkou je jen Michael Heidel z Prachomet č. 2, který držel bohatý selský dvůr, jenž odkázal synovi Valentinovi. Nový dům v Dolíčku s malým hospodářstvím patrně již předem uvažoval jako věno pro dceru Rosinu, která ho opravdu při své svatbě s Lorenzem Zahnem roku 1806 od otce obdržela. Přestože domy jsou většinou děděny následujícími generacemi, postupem času občasnými prodeji, děděním a sňatkovou politikou, docházelo k obměně rodů. Osud tohoto místa byl podobný mnoha sídlům v Karlovarském kraji. Po druhé světové válce bylo původní obyvatelstvo odsunuto. Protože se ji nepodařilo osídlit, osada zanikla. Posledními známými obyvateli byli manželé Škutinovi z Dobré Vody, kteří zde po válce nějaký čas hospodařili, než jim byl tehdy nově nabytý majetek komunistickým režimem opět vyvlastněn. Dnes již zde zbývá jen
Nezvěstická drátovna Pomineme-li bronzové, popřípadě zlaté dráty nacházené archeology na pravěkých lokalitách, železný drát ve středověku vyráběli ve městech specializovaní kováři, tzv. drátníci, protahováním nahřátého železného prutu menším otvorem v ocelové desce. Toto řemeslo vyžadovalo značnou rutinu.1 Drát měl široké použití, např. k uvazování, na drátěné košile apod. Později se drát vyráběl obdobným způsobem, tažením rozžhaveného prutu železa stále menším a menším otvorem v desce – mezi tím musel být žíhán. Postupně se vyvinuly jednoduché stroje, tzv. tažné lavice, poháněné vodní silou přes transmisi, které tažený drát navíjely. Od počátku 19. století se začal
několik zavalených sklepů a ruiny, které jsou lidmi z okolních vesnic rozebírány na stavební materiál. Poznámky: 1. Franz Prosch, Dobrawod, in: Das Tepler Land, Was die Stiftsturme erzählen…, Buchdruckerei und Verlag Josef Schmutzer, 1967, s. 443 2 Tamtéž 3 Tamtéž 4 29 R. Mannl, Zur Geschichte der Bauernhöfe und Familien auf den Dörfern der ehemaligen Stift Tepler Herrschaft Die Dörfer des Witschiner Kirchsprengels von Dr. Benedikt Brandl, 1925, für den PC editiert von Dipl. Ing. R. Mannl, 1999 [cit. 2009-03-30]. 5 Tamtéž [cit. 2009-03-30] 6 Tamtéž [cit. 2009-03-30] 7 Tamtéž [cit. 2009-03-30] 8 Tamtéž [cit. 2009-03-30] 9 Tamtéž [cit. 2009-03-30] 10 Tamtéž [cit. 2009-03-30] 11 Tamtéž [cit. 2009-03-30] 12 Tamtéž [cit. 2009-03-30] 13 Tamtéž [cit. 2009-03-30] 14 Oldmaps.cz– II vojenské mapování, dostupné z http://oldmaps.geolab.cz/[cit. 2009-05-05]. Literatura k Dolským domkům: Anton GNIRS; Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale, in den Bezirk Tepl und Marienbad, Dr. Benno Filser Verlag G.M.B.H. Augsburk, 1932 Franz KLEMENT; Politische Bezirk Tepl, Ein Beitrag zur Heimatkunde, Tachau, 1882 Franz PROSCH, Dobrawod, in: Das Tepler Land, Was die Stiftsturme erzählen…, Buchdrukerei und Verlag Josef Schmutzer, 1967, s. 443-444
vyrábět tzv. válený drát – rozžhavený prut železa se zavede do soustavy rychle se otáčejících válců se stále se zužujícími drážkami.2 Z drátu se vyráběla například síta či lana, jen namátkou můžeme připomenout, že v aristokratických zahradách se v 18. století uplatňovaly trejáže, mříže různých tvarů z dřevěných latí nebo prutů svázaných drátem, porostlé popínavými keři či růžemi.3 Počátky dalšího zvláštního samostatného řemesla, drátenictví, se datují do půlky 18. století. Dráteníci oproti drátníkům nevyráběli drát, nýbrž drát používali jako výchozí surovinu k výrobě různých předmětů denní potřeby jako byly věšáky, cedníky, naběračky, podnosy pod žehličky, košíky,
- 10 -
pasti na hlodavce a podobně. Drát se také používal na zpevnění kuchyňského nádobí. Po skončení první světové války drátenictví začíná postupně upadat a je vytlačováno průmyslovou výrobou, která byla mnohem levnější. V padesátých letech 20. století drátenictví úplně zaniklo.4 Co je známo o drátovně v Nezvěsticích O existenci drátovny v Nezvěsticích (okr. Plzeň-jih) stále existuje v obci určité povědomí. Na obecních internetových stránkách je možné se o ní dočíst následující: V roce 1573 je připomínán „Zacharyáš, hamerník z Nezvěstic“. Hamr byl zřejmě v místech pozdější drátovny, „čemuž plno strusek a železné rudy v těchto místech nasvědčuje“. Bývalá drátovna, dnes čp. 30, pracovala v sousedství
Obr.1 Nezvěstice, výřez z císařského otisku mapy stabilního katastru z r. 1838. Vlevo dole mlýn, uprostřed drátovna.
nezvěstického mlýna – „mlýn i s drátovnou stávaly za sebou na mlýnském náhonu“. Drátovna i mlýn původně náležely štáhlavské vrchnosti. Mlynář Josef Tyl v roce 1905 poznamenal ve své rodinné kronice, že před mlýnem byl vodní práh, kde se voda z náhonu dělila. Na mlýn tekly tři díly vody a na drátovnu díl čtvrtý. K drátovně byla voda vedena po vantrokách až k budově a zde poháněla kola na vrchní vodu. O práci v drátovně píše: „V drátovně se vyráběl drát ručně a byl na něj dobrý odbyt. Formani ho rozváželi do různých měst“. Ve druhé polovině 19. století se začaly stavět strojní drátovny a ruční výrobu drátu zničily. Odbyt drátu ustal a kdysi výnosná drátovna zůstala stát. Majitel drátovny Josef Šebl, aby využitkoval vodní sílu, postavil mlýn o dvou složeních. Nastala konkurence obou mlynářů, jejímž důsledkem byly i časté spory mezi majiteli. Mlynář Tyl pamatoval jako nejstaršího drátníka uvedeného Josefa Šebla. V rodině Šeblů se drátovna dědila. Za posledního drátníka zde pracovalo pět dospělých mužů. V roce 1896 koupil další z mlynářského rodu Jan Tyl Šeblův mlýn (bývalou
drátovnu) za 5250 zlatých. V roce 1911 postavil Jan Tyl pekárnu, která zásobovala chlebem celé široké okolí. Mlýn posléze vyženil Ing. Bohumil Fink a v roce 1938 na místě bývalé drátovny zřídil perníkárnu. Roku 1948 byl mlýn znárodněn, pekárna a perníkárna zrušeny a zemědělské hospodářství převedeno do místního JZD. Ve druhé polovině osmdesátých let byl mlýn přestavěn na výrobnu krmných směsí a po roce 1989 byl v restituci vrácen dětem manželů Finkových. Ve výrobně se moderní technologií mísí krmné směsi pro drůbež, hovězí i vepřový dobytek a domácí zvířata. Směsi se dovážejí do zemědělských podniků v dalekém okolí a podniková prodejna je prodává drobným pěstitelům.5 Výroba drátu, drátnictví, byla vždy vázána na výrobu železa. Svobodný hamerník Zachariáš roku 1573 železnou huť (hamr) v Nezvěsticích koupil.6 Znamená to, že se tu už i předtím vyrábělo železo ještě postaru, v malém. Až na přelomu 16. a 17. století vznikají u nás první vysoké pece, importované sem z ciziny. Z roku 1592 se dochovala zpráva, že se hutník Zachariáš již před mnoha lety poddal Kokořovcům, majitelům šťáhlavského panství, k němuž Nezvěstice náležely. Z let 1587 – 1600 se dochovaly záznamy o dovozu železné rudy pro kokořovskou huť, která již bezpochyby stála v Sedlci mezi Šťáhlavy a Starým Plzencem, kde byly potom známé železárny. Za třicetileté války byla výroba přerušena.7 Na šťáhlavském panství byla pak zpracovávána železná ruda již nikoli v Nezvěsticích, ale v železárnách v Sedlci, dále ve Šťáhlavech a ve Šťáhlavicích.8 Patrně první drátovna na panství vznikla někdy na přelomu 17. a 18. století, a to přímo ve Šťáhlavech. V nejstarších matrikách fary Starý Plzenec (dochovány od roku 1651), kam byly Šťáhlavy přifařeny, se podařily najít jen tři zápisy o drátnících. Jednalo se o rodinu Kretschmannů (var. Krebshman), kterou patrně postihlo nějaké neštěstí. Roku 1715 totiž zemřel Petr Kretschmann z Nejdku, který byl ve Šťáhlavech „nějaký čas“ za drátníka. Ještě téhož roku ho následoval na staroplzenecký hřbitov Kryštof Kretschmann, drátník ze Šťáhlav, jemuž bylo okolo 60 let. A hned v roce 1716 zemřela vdova Marie Kretschmannová, drátnice ze Šťáhlav.9 Více zpráv o drátovně ve Šťáhlavech matriky neposkytují a je možné, že vymřením výrobců drátu zde tento provoz zanikl. Možná jej nahradila „drátová huť v Žákavě“, kde byl podle urbáře šťáhlavského panství z roku 1719 vyráběn drát dvojího druhu – v ceně 9 krejcarů a v ceně 6 krejcarů za libru. Předpokládá se, že tento provoz byl pak nazýván nezvěstickou drátovnou (leží vlastně mezi Nezvěsticemi a Žákavou, ale na nezvěstickém
- 11 -
katastru). K drátovně v Nezvěsticích jsou dochovány z let 1726 – 1741 roční nájemní smlouvy mezi vrchností a několika nájemci, kteří vyráběli drát různé tloušťky. Železo odebírali z hamrů ze Sedlce nebo ze Šťáhlavic. Poté byla drátovna patrně prodána, neboť už prý k vrchnostenským železárnám nepatřila.10 Jinde se však uvádí, že prameny k nezvěstické drátovně se dochovaly ve Státním oblastním archivu Praha, ve fondu Velkostatek Šťáhlavy, kde jsou pod inv. č. 367 v kartonu č. 7 uloženy k drátovně v Nezvěsticích nájemní smlouvy a inventáře z let 1727 – 1775.11 Šlo tedy o vrchnostenský podnik, pronajímaný specialistům. Prozkoumání těchto archiválií ponechávám dalším badatelům.
byli taktéž svobodnými. Kmotry byli v tomto případě Jan Michal Fritzer, mistr drátovnický v Nezvěsticích a jeho manželka Anna Maria;13Tato osoba byla patrně nájemcem drátovny. V roce 1733 zemřelo dítě nezvěstickému drátníku Gabrielovi Štajnerovi, avšak v následujícím roce se on a jeho manželka Mariana, svobodní lidé, opět stali rodiči; za kmotru byla jejich potomku sousedka – Anna Petrmanová, mlynářka nezvěstická.14 Roku 1734 zemřela Barbora Nyklová, drátnice v Nezvěsticích, ve věku okolo 36 let. Byla manželkou výše uvedeného Matěje (var. Mates) Nykla (var. Nickl), který se znovu oženil a hned v následujícím roce měl s manželkou Terezií dalšího potomka. Byl označen jako „mistr drátovnický v Nezvěsticích“ a oba rodiče Nezvěstičtí drátníci byli svobodní.15 Zdá se, že dlouholetý zaměstnanec se Nezvěstice byly přifařeny do Chválenic, kde podle označení „mistr“ stal novým nájemcem drátovny. byly vedeny matriky od roku 1644,12 dnes jsou však Téhož roku 1735 se stal otcem Jan Kundrát(?), v archivu dochovány až od roku 1717, což ztěžuje „tovaryš drátnický při nezvěstické drátovně“ a určení počátků nezvěstické potažmo žákavské matkou Kateřina, lidé svobodní; dítěti za kmotry drátovny. Přesto můžeme v matrikách zaznamenat nové byli Matěj Nikl, mistr drátovnický v Nezvěsticích, informace o nezvěstických Jan Petrman, mlynář drátnících. Příjmí v té době nezvěstický a Mariana ještě nebyla ustálená a byla Štajnerová, drátnice psána v různých variantách, z Nezvěstic. Dalšího na což je dále upozorněno. potomka měli uvedení V některých případech rodiče roku 1742, kdy je drátnický tovaryš není čtení záznamů zcela jasné a takové případy jsou z Nezvěstic pojmenován dále označeny otazníkem. Kunrát Celt(?); kmotrou První zpráva byla opět sousedka, o drátovně byla tedy nezvěstická mlynářka Anna Petrmanová. v matrice zachycena až v roce 1722, kdy byli za Nezvěstický drátník kmotry dítěti nezvěstického Konrád Heft ještě horníka (zřejmě dobýval téhož roku ve 27 letech rudu pro hutě v Sedlci a ve zemřel.16 Šťáhlavicích) Matěj Nykl, Matěj Nikl, ať byl „drátník nezvěstický“ nadále otcem zemřelého a Alžběta Pyknerová, dítěte, kmotrem, nebo se „drátnice nezvěstická“. stal s Terezií opět otcem, V roce 1727 se Matěj již nikdy nebyl nazván Nykl, „drátnický tovaryš mistrem, ale vždy jen z nezvěstické drátovny“ nezvěstickým drátníkem; stal otcem; matkou byla jako nezvěstický drátník zemřel 13. dubna 174117 Barbora a oba byli svobodní Obr.2 Nezvěstice, výrobna krmných směsí. V pozadí obytný (tj. nepoddaní). Kmotrou Dalším zaměstnancem dům bývalého mlýna, patrový objekt v popředí (čp. 30) je byla Amálie Tricarová(?), někdejší drátovna (foto K. Brzobohatá 2010). nezvěstické drátovny drátnice nezvěstická, byl „Jan Jiří Sattl drátník taktéž svobodná. Další drátnické dítě, Filip Jakub, se nezvěstický“, který se stal roku 1736 otcem. Matkou narodilo roku 1731 Martinu Siebeneügerovi, „tovaryši byla Alžběta, kmotrou opět nezvěstická mlynářka drátovnímu z nezvěstické drátovny, rodilému z Falce Anna Petrmanová. V následujícím roce v Nezvěsticích od Fichtbergku“. On i jeho manželka, Anna Madla(?), zemřelo dítě Jiříka Satlera, drátnického tovaryše. I - 12 -
když je jeho jméno zapsáno v jiném tvaru a je označen jako tovaryš, jde bezesporu o jednu a tutéž osobu, neboť v letech 1739 a 1741 měl drátník z Nezvěstic Jiřík Satler s Marií Alžbětou (lidé svobodní) další potomky, kmotrou byla opět sousedka.18 Prvního z drátnického rodu Šeblů, kteří patrně tehdy drátovnu koupili a v jejichž rodu se pak dědila (viz výše), poznáváme v letech 1742, 1744 a 1746, kdy se Václav Šebl (var. Ševl, Šofl), drátník z Nezvěstic, stal otcem, v posledním případě dvojnásobným; jeho manželkou byla Františka a oba byli svobodnými lidmi. Jedno z dětí mu roku 1745 zemřelo.19 Tím pátrání po drátnících ve chválenických matrikách k polovině 18. století ukončíme, neboť do skončení provozu někdy po polovině 19. století se v ní vystřídalo jistě velké množství zaměstnanců, jejichž jmény bychom zabrali značný prostor tiskového místa. Obecně můžeme říci, že příjmení nezvěstických drátníků byla vesměs německá; mohli přicházet ze Sudet, u jednoho z nich víme, že pocházel z území dnešního Německa. Drátníci, jak bylo řečeno na začátku, byli úzce specializovaní řemeslníci a byli asi všichni svobodní, tedy nebyli poddanými šťáhlavské vrchnosti. Drátnická „manufaktura“ Topografie z roku 1788 drátovnu 20 v Nezvěsticích nezaznamenala. Až další topografické dílo z roku 1838 říká, že v Nezvěsticích je mlýn o čtyřech složeních a tažírna drátu (Drathzieherei).21 Co se dotýče doby, kdy drátovna přestala pracovat a byla přeměněna na druhý nezvěstický mlýn, můžeme uvést, že roku 1887 tomu tak již bylo. Tehdy už jsou v Nezvěsticích připomenuty dva mlýny a učiněna poznámka, že zde bývala drátovna.22 Situaci nezvěstické drátovny dobře zachycují historické mapy. I. vojenské mapování z let 1764 – 1768 zaznamenalo naproti panskému dvoru rozkládajícímu se na východním okraji vsi, na náhonu propojujícím Bradavu a Úslavu, čtyři volně stojící budovy tvořící obdélník se značkou pro vodní kolo (☼). Po proudu hned vedle nich stojí další budova, též se značkou ☼.23 Toto mapování, prováděné důstojníkem jedoucím na koni podle oka, je prostorově nepřesné. Daleko přesnější je mapování, prováděné v souvislosti se vznikem stabilního katastru. Na tzv. císařském otisku z roku 1838 vidíme převážně zděné budovy mlýnské usedlosti čp. 54 s mlýnicí se dvěma značkami mlýnských kol. Na usedlost těsně navazuje čp. 54 s velkou, téměř čtvercovou zděnou budovou (cca 16 x 18 m) s jednou značkou ☼. Ostatní objekty jsou roubené. Převážně roubené jsou přilehlé drobné objekty čp. 55 – 58,24 nejspíše obydlí drátníků. Při
srovnání se současnou mapou je evidentní, že téměř čtvercový objekt čp. 54 je dnešní čp. 30, na katastru nemovitostí charakterizovaný jako dům k bydlení,25 který je součástí nezvěstické čtvrti Malá Strana mezi Nezvěsticemi a Žákavou. Objekt drátovny, dnešní čp. 30, prodělal tolik přestaveb, že dnes je možné mít za to, že
Obr.3 Nezvěstice, výrobna krmných směsí. V pozadí čp. 30 – bývalá drátovna (foto K. Brzobohatá 2010).
z původní drátovny snad nestojí ani obvodové zdi, i když bez stavebně historického průzkumu to není možné výslovně tvrdit. Jisté je, že zůstal zachován půdorys objektu. Přestavby na mlýn, na perníkárnu a na objekt k bydlení nejspíše zcela smazaly všechny stopy po tak zajímavém objektu, jakým byla „barokní manufaktura“ na výrobu železného drátu v Nezvěsticích. Při víkendové návštěvě místa 20. 11. 2010 byl celý areál výrobny krmných směsí uzavřen, oplocen a hlídán psy, po strusce a železné rudě nebyly na levém břehu náhonu, kde je areál situován, zjištěny žádné zbytky, někdejší obydlí drátníků (čp. 55 – 58) zmizela. Tabulkou s číslem popisným neoznačené čp. 30 je součástí výrobního provozu a nikdo by na zajímavou historii objektu podle jeho vzhledu nehádal.
- 13 -
Petr Rožmberský
(Footnotes)
Faktor, F.: Popis okresu Blovického. Praha 1887, s. 53. 13 Státní oblastní archiv v Plzni, fond SM, fara Chválenice, kniha 1 (dále jen SOA a číslo knihy), 4. 12. 1722, 30. 3. 1727, 2. 5. 1731. 14 SOA 4, 26. 10. 1733; SOA 5, s. 37. 15 SOA 4, 14. 7. 1734, 5, s. 53. 16 SOA 5, s. 43, 158; SOA 7, s. 8v. 17 SOA 4, 25. 6. 1737, 26. 2. 1738, 19. 1. 1740; SOA 5, s. 72, 83, 94, 107; SOA 7, s. 4. 18 SOA 4, 2. 3. 1737; SOA 5, s. 64, 108, 133. 19 SOA 5, s. 156, 175; SOA 9, s. 22; SOA 7, 13v. 20 Schaller, J.: Topographie des Königreichs Bühmen IX – Pilsner Kreis. Prag und Wien 1788, s. 89. 21 Sommer, J. G.: Das Königreich Bühmen VI. Prag 1838, s. 84. 22 Citace v pozn. 12, s. 67. 23 http://oldmaps.geolab.cz/. Mapový list c 174. 24 http://archivnimapy.cuzk.cz. Císařský otisk katastrální mapy obce Nezvěstice. 25 http://nahlizenidokn.cuzk. cz. 12
Petráň, J. a kol.: Dějiny hmotné kultury I/2. Praha 1985, s. 703. 2 Ottův slovník naučný VII/1893, s. 939 – 940, heslo Drát. 3 Petráň, J. a kol.: Dějiny hmotné kultury II/1. Praha 1995, s. 357. 4 http://www.dratovanesperky.atlasweb.cz/ historie.html - 8. 11. 2010. 5 http://www.nezvestice.cz/ - 8. 11. 2010. 6 Páv, J.: Zaniklé železárny v povodí Úslavy. Plzeň 1995, s. 110. 7 Citace v pozn. 6. 8 Hofmann, G. 1964: Soupis železných hutí a 1
hamrů v Čechách v období feudalismu. Praha 1964, s. 77. 9 Státní oblastní archiv v Plzni, fond SM, fara Starý Plzenec, kniha 4, s. Z45, Z47, Z48. 10 Citace v pozn. 6, s. 114. 11 Hofmann, G.: Velkostatek Šťáhlavy – Nebílovy a Chocenice. Inventář. Hořovice 1960, s. 11.
2. Základní organizace ČSOPa – Klub Ladislava Lábka - r. 2011 V sezóně 2011 uspořádal Český svaz ochránců Ve dnech 4. -5. června 2011 proběhl na nádvoří památek několik kulturních akcí. Při jejich výběru zámku historický víkend se skupinou historického jsme se drželi tradice, a proto vyšli ze stejné struktury šermu VK Avalon z Plzně. Tato skupina šermířského pořadů jako v uplynulých volnočasového sdružení letech. připravuje vždy nejen ukázky šermů, ale i První akcí r. 2011 byl scénky a velice oblíbené country bál pro Čečovice jsou soutěže pro dospělé i v kulturním domě ve děti, ražení mincí, střílení Staňkově. Město nám z kuše a jiné soutěže. zapůjčilo zdarma sál, Prostor nádvoří rozezněla kapela The Storm přijela svým vystoupením též také pouze za dopravu. skupina historické hudby Podařilo se nám získat Turdus z Plzně. Historie i tombolu a autobus byla nejen na nádvoří, z Plzně do Staňkova a ale též v zámecké sýpce, zpět. Bál byl hodnocen kde vystavoval svoje velice kladně, určitě jej fotografie z r. 1968 a 1989 Obr.1 Country bál pro Čečovice 2011 příští rok zopakujeme. Přemysl Hněvkovský. - 14 -
Druhé patro sýpky patřilo paní Janě Dusové a jejímu patchworku a paní Aleně Berkové a jejím voskovým obrázkům – Encaustika. Na nádvoří vystoupila oblíbená skupina z Plzně Strašlivá podívaná, akce byla doplněna ukázkou řemesel, trhy na nádvoří zámku.
Zámeckou sýpku jsme nabídli absolventům Střední grafické a Vyšší odborné grafické školy v Praze v Hellichově ulici. Návštěvníci se mohli setkat s unikátními informacemi o grafice, na nádvoří pak viděli výrobu papíru. Druhé patro patřilo skupině výtvarníků Meritum Ars. V neděli 4. září jsme nádvoří nabídli dětskému 16. července jsme pořádali již 2. ročník akce Žehnání divadelnímu souboru z Horšovského Týna, který koní. Jde o starou, již téměř zapomenutou tradici. sehrál pohádku. A nádvoří nakonec roztančila skupina irských tanců INIS z Plzně. V kostele sv. Mikuláše v Čečovicích, který byl vyhlášen národní kulturní památkou, pořádáme již 11 let koncerty na záchranu zámku. V r. 2011 jsme uspořádali koncert pro dvě harfy Saši Ledinské a Věry Rais. V rámci Žehnání koní vystoupila v kostele Světlana Nálepková se šansony Lásko prokletá. Po třetí se k nám opět vrátil i p. Jaroslav Hutka se svými nezaměnitelnými písněmi. A v září byla poslední akce sezony - koncert paní Ireny Budweiserové. Máme již trvalé příznivce našich koncertů, kteří se vždy již těší, koho zajímavého do kostela pozveme
Letos jsme také poprvé udělali Slavnostní otevírání zámku v květnu a Zamykání zámku v říjnu. Koním žehná p. farář před kostelem, následuje tradiční Šlo vždy o půldenní akci se skupinou VK Avalon, mše v kostele. Zájem byl velký, akce se zúčastnilo ale návštěvnost byla i v tyto dny velká. Zájem byl na 20 koní, kmotrou žehnání byla paní Světlana především o oživlé prohlídky na zámku. Nálepková. Součástí byla šermířská vystoupení na Náš celoroční projekt přesahuje jednotlivé nádvoří zámku, trhy, na závěr country bál v místním hostinci. Obr.2 Žehnání koní
Při této příležitostí (ve dnech 16. – 17. července) byla v zámecké sýpce výstava „Kulturní poklady z Čech a Bavorska - Kulturní pestrost českých a bavorských sousedních regionů“. Tuto výstavu nám zapůjčilo česko-německé kulturní Centrum Bohemia Bavaria v Schönsee. V Schönsee se pravidelně zúčastňujeme kulturních setkání, prezentujeme naši práci, zámek, zasíláme propagační materiály, pozvánky, a navazujeme zde spolupráci s německými organizacemi. Snažíme se propagovat nejen zámek Čečovice, ale i Plzeňský kraj. Dne 3. září jsme také navázali na loňský ročník folkcountry festivalu na nádvoří zámku. Zúčastnily se se ho plzeňské neprofesionální kapely, přišlo přes 100 návštěvníků. Akce byla hodnocena velice kladně nejen návštěvníky, ale i účinkujícími a pořadateli. Díky podpoře Plzeňského kraje jsme mohli alespoň přispět účinkujícím na dopravu minimálním honorářem. Akce je doprovázena vždy i trhy, občerstvením, návštěvníci si odnesou upomínkové předměty.
Obr.3 Slavnostní vernisáž v zámecké sýpce - Dny otevřených dveří Čečovice 2011
umělecké druhy, žánry, je určen širokému okruhu veřejnosti, všem věkovým kategoriím, dětem, zájemcům o památky, koně, o folk- country muziku. Snažíme se , aby si každý návštěvník u nás našel něco, co ho zajímá a rád se k nám vracel. Součástí všech akcí jsou samozřejmě
- 15 -
prohlídky zámku s odborným výkladem a výstavou, která představuje činnost naší organizace. Během roku je zámek nepřístupný, takže návštěvníci mají jedinečnou příležitost podívat se a zhodnotit naši práci, kterou jsme za celé roky na zámku udělali.
Akce byly podporovány, stejně jako v minulých letech, v plzeňských mediích, posluchači se o našich akcích dozvídají z rozhlasů (rádio Blaník, Český rozhlas Plzeň, Country rádio, Samson, Impuls, Radiožurnál), upoutávky vychází Plzeňském deníku, Plzeňském rozhledu, Domažlickém deníku. Český Vstupné na akce je dobrovolné, veškerý výtěžek jde rozhlas jezdí pravidelně natáčet o našich akcích na opravu zámku v Čečovicích. informace pro posluchače..
Obr.4 Koncert paní Ireny Budweiserové – kostel sv.Mikuláše Čečovice 2011
V r. 2011 jsme získali dotace od Plzeňského kraje, Nadace VIA, Nadace Život umělce. Bez jejich pomoci bychom naše akce nemohli uspořádat. Patří jim veliký dík.
- 16 -
Interiér zámecké sýpky v Čečovicích 2011
Informace pro autory příspěvků Příspěvky do časopisu můžete zaslat na adresu: ČSOPa, Mandlova 16, 32003 Plzeň. Uvítáme i drobné informace, kvalitní samostatné fotografie či kresby (vždy s popiskou). Měřítkem pro zařazení je solidnost, věcná správnost a téma týkající se památek a dění kolem nich v nejširším smyslu chápání tohoto pojmu. Veškeré údaje a obrazovou dokumentaci, přejaté od jiných autorů, je nutno doplnit udáním pramene. Za věcný obsah příspěvků ručí autor. Redakce přijímá texty v elektronické podobě ve formátu doc. a to buď na CD nosiči nebo e-mailem na níže uvedenou adresu. CD nosiče redakce autorům nevrací. Všem autorům, kterým vyjde v daném čísle časopisu článek bude zaslán autorský výtisk. Nevyžádané rukopisy nevracíme. Těšíme se na spolupráci.
Redakce děkuje autorům článků za nezištné poskytnutí příspěvků. Děkuje též uvedeným firmám za sponzorování tohoto čísla časopisu. Případným zájemcům o sponzorování uvádíme č. ú. ČSOPa: 26 336 – 311/0100 Komerční banka Plzeň-město, IČO 478 148. Časopis České památky vydává a předplatné zajišťuje Český svaz ochránců památek - Mandlova 16, 320 03 Plzeň.
[email protected] www.csopa.info Šéfredaktor: Václav Menčík, Výkonný redaktor: David Klíma Redakce: Marcel Votlučka, Miroslava Šusová Vychází od roku 1991, Registrační číslo: MK ČR E 5196, Mezinárodní indexové číslo: 46276 ČSOPa Datum vydání: leden 2012
Toto číslo vyšlo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Krajského úřadu Plzeňského kraje
