Zdena eS.
Čaroděj Prolog Večerním šerem se rozléhá temný dusot. Skupinka mužů se probíjí hustým lesem. Světla pochodní se míhají mezi stromy. Křik a povely psům. Vzteklé nadávky, když se do cesty připletou větve a balvany. Za ním, za ním, nesmí uniknout ….. To křičí obtloustlý mužík v režné kutně. V ruce svírá dřevěný kříž. Zvedá ho nad hlavu. Fanatický lesk v očích mu dodává šíleného výrazu. Chyťte ho, čaroděje, na hranici s ním …… Drahný kus před nimi běží muž. I v té tmě jistě a bez váhání. Neomylně míří k chalupě přičaplé mezi lesem a skalami. Vlají za ním dlouhé bílé vlasy. Přes balvany skáče s lehkostí lesní zvěře. Ohlédne se. Jeho náskok je dostačující. Zatím. Ti psi! V běhu rozváže malý míšek a rozhodí za sebou jeho obsah. Za okamžik zaslechne zmatené a bolestné kňučení smečky. Není to poprvé, kdy musel během svého dlouhého života čelit nepochopení a nenávisti, která vzniká ze strachu z neznámého. Ale tentokrát je to zlé, velmi zlé. Ten bláznivý mnich proti němu poštval celou vesnici. Muž doběhne k chalupě. Je zbytečné něco balit. Už není čas. Rozhlédne se kolem. Vezme do ruky jednu lahvičku. Ukryje se v puklině stromu. Až se vesničané uklidní a odejdou, tak se vrátí do chalupy. Pak si sbalí věci a odejde pryč. Ještě budou litovat. Mnichův kříž nemůže nahradit kouzla staré magie. Vrátí se zpátky mezi své. Mezi bratry Starého řádu. Pokřik se rychle blíží. Vypije obsah lahvičky. Ušklíbne se nad známou palčivostí lektvaru. Za několik málo okamžiků se jeho tělo začíná pomaličku rozplývat. Tvář, ruce, tělo i nohy, to vše vzlíná do dlouhých vlasů, které pomaličku krouží po chalupě, aby se v mírném vánku proplazily oknem ven. Bílá barva se změnila v šedavou a splynula s nočním příkrovem. Když doběhl první vesničan k chalupě, poslední náznak mlhavého víru mizel v mohutném kmeni stromu na kraji lesa. Chasník opatrně nakoukl otevřenými dveřmi do chalupy. Tma. Jen pár žhavých uhlíků v ohništi. Nikdo tu není. Je pryč. Zmizel. Všem to stačí jako pokyn k návratu. Zloba v duších, vybičovaná mnichem, vyprchala při prudkém běhu lesem. 1
Zdena eS.
To stačí. Jdeme domů. zavelí Kovář. I on má v paměti Čarodějovu pomoc. Nebýt jeho, přišel by o ženu a prvorozeného syna. Teď se zastyděl. Jak se jen mohl nechat tak vyprovokovat! To ten mnich. Pobláznil ženské ve vesnici. Není s nimi k vydržení. Ostatní přikyvují. Kovářovo slovo má váhu. Teprve teď dobíhá udýchaný mnich. Vřítí se do chalupy. Kde je ten Čaroděj! Musí tu někde být! Přeci nemohl zmizet. Ve vzteku ničí vše kolem. Strhává svazky bylin, které se suší nad ohništěm. Lahvičky, hmoždíře, misky. Vše rozbíjí o kamennou podlahu. Ve skříňce v rohu objeví svazky starých spisů. Pryč s nimi. Čarodějné knihy. Rouhání! Několik listů zalétne do ohniště. Stačí malý vánek a polozapomenutý uhlík se probudí k životu. Nejdříve olízne pergamen, pak ochutná podivnou tekutinu na zemi. A další. Barevné plamínky se rozeběhnou chalupou. Mnich vysypává jakýsi prášek z několika pytlíčků. Lákavý pamlsek pro narůstající žár. S chutí si přibere stůl a židle. Sápe se po skříni. Teprve teď se mnich, dosud ohlušený třeskem rozbíjeného nádobí a tajuplných křivulí, ohlédne. Za zády kamenná zeď a před očima sloupy plamenů. Běsnivé ničení nahradí strach. A pak hrůza. Křičí na vesničany o pomoc. Hradba ohně se k němu pomalu přibližuje. Muži venku se po sobě s rozpaky podívají. Nikomu se do ohně nechce. A pro mnicha už vůbec ne. Výzvědný plamen objevil doškovou střechu, poskočil radostí nad přísunem potravy. V několika vteřinách se chalupa mění v planoucí pochodeň. Mnichovo volání o pomoc se mění v řev děsu a bolesti. V tu samou chvíli se ozve hlasité zasténání. Kovář se s úlekem otočí. To ten strom na kraji lesa. Strom, který byl starý dávno před tím, než se všichni narodili, mává větvemi v těžkém bezvětří a pláče a naříká, jako člověk. Ne. Ani jeden z vesničanů tu nehodlá zůstat o vteřinu déle, než stačí doběhnout do bezpečí stezky vedoucí k domovu. Démonům je lepší se vyhnout. Druhý den ráno jen Kovář s těmi nejodvážnějšími přijde nakouknout na paseku v lese. Z Čarodějovy chalupy zůstala jen ohořelá kamenná zeď a trosky zříceného komínu. Nikdo z vesničanů nehodlal přehrabovat spáleniště a dohledávat kosti. Mnich má smůlu. Sežehl ho plamen, který chystal pro Čaroděje. Při odchodu se Kovář otočí. Zamrazí ho. Starý strom za ním natahuje větve. Má pocit, že v kůře zahlédl odraz Čarodějovy tváře. Tu myšlenku si raději nechá pro sebe. 2
Zdena eS.
XXXX Nikdo už nikdy neměl důvod zajít na paseku. Všelijaké býlí se časem postaralo, aby torzo chalupy zmizelo navždy z lidských očí. Jen někdy slyšeli zbloudilci a poutníci naříkání lesní zvěře, které znělo chvílemi jako lidský pláč. Nakonec se shodli, že na pasece straší duch uhořelého mnicha. To stačilo, aby se jí každý zdálky vyhýbal. I vzpomínka na Čaroděje bledla a slábla a pomalu se vytrácela z lidských vzpomínek. Jen náznak zmizelého tajemství zůstal v příbězích, kterými stařeny bavily publikum dětských uší za dlouhých zimních večerů. XXXX Mladý muž kráčí lesní stezkou. Dotýká se stromů. Hladí je. Tiskne se k nim tváří. Nasává vůni kůry. U některých si sedne, opře se zády o kmen a prohlíží si korunu větví. Nespěchá. Katedrála se teprve staví. Má dost času vybrat to nejlepší dřevo. Konečně se na něj usmálo štěstí. Socha pro kůr katedrály. Jestli nezklame, přijdou další zakázky. Bude-li opat spokojen, nebude o mecenáše nouze. Andělská tvář, která bude shlížet k věřícím, ponese rukopis mistra. Dá do práce celé své srdce, svou touhu, svou lásku i naději. V zamyšlení zašel hluboko do lesa, daleko od stezky k vesnici. Skály a vysoké stromy zastínily slunce. Jen několik paprsků prorazilo husté koruny stromů. Nezvyklé ticho a chlad mu zbystřily smysly. Rozhlíží se kolem. Narazí na zbytky zdi. Kdysi tu asi stával dům. Kameny nesou znamení pradávného plamene. Divoká zeleň proráží mezi spárami a zakrývá stopy minulosti. A pak uvidí ten strom. Mohutný a rozsochatý. Je k němu přitahován snad magickou silou. Ano, to je on. Rovný a pevný kmen. Krásné, zdravé dřevo. Rezonuje pod doteky dlaně jak dívčí tělo. Pravidelné větve obsypané svěží zelení. Sochař ví, že už nemusí víc hledat. Hned zítra pošle dělníky, ať strom porazí a dopraví ke klášteru. Nechá dřevo proschnout a hned na jaře se pustí do práce. Hned na jaře nechá dřevo ožít svými nástroji. Připadá mu, že větve kývou na souhlas. Náhlý pocit chladu přičítá svému rozrušení a stínu lesa. Je nejvyšší čas vrátit se do vesnice.
Kapitola první První sluneční paprsek se zatřpytil na špici katedrály. Zastavil se ještě udýchaný závodem s ostatními o první místo při překlenutí horizontu. Počká, až dorazí ostatní zlatí souputníci a 3
Zdena eS.
spolu s nimi pomalu objímá tyrkysovou barvu vysokých věží od štíhlých špiček směrem dolů. Lehce pohladí chrliče s tvářemi draků a bájných tvorů, poskočí na ochranném zábradlí a pomalu, zlehka a potichu, vstoupí barevným sklem okenních vitráží do nitra Katedrály. Prosvícená hra barev pomalu postupuje po staleté dlažbě, dotýká se natažených rukou, aby se s vyhoupnutím slunce nad obzor usadila nad oltářem a laškovala s tvářemi buclatých andílků usazených kolem kříže. Kouzlo ranního okamžiku za jasných slunečných dnů přitahuje nejen mnichy z kláštera a skupinky věřících, ale i turisty z penzionů v okolí. Ti většinou tvoří les natažených rukou a souzvuk nadšeného vzdychání. Čaroděj se také dívá. Dívá se očima andělské tváře na hemžení lidí pod sebou. Pokolikáté už?! Mohl by se dopočítat. Kdyby chtěl. Kdyby čas pro něho něco znamenal. Čas ztratil svůj význam v okamžiku, když se díval v zajetí stromu na hořící chalupu. Když ztratil možnost vrátit se zpátky do hmotného těla. Elixír tak nutný pro návrat zničil běsnící mnich a žár plamenů. Plakal zoufalstvím při pohledu na mizející pergameny, znamenající roky studia a poznávání tajemství prastarých magií. Nikdo z bratří Starého řádu nebyl poblíž, aby mu pomohl. Nikdo z vesničanů nerozuměl jeho volání. Poslední zoufalé vzepjetí jeho mysli k smrti vystrašilo prosté venkovany a na dlouhé, předlouhé roky jim zabránilo přiblížit se k troskám jeho domu. Už ani sám neví, jak dlouho utápěl svou bolest v propasti nicoty. Jak dlouho trvalo, než utichla agónie zmaru a on začal vnímat svět kolem svého vězení. Nepamatuje si, co první proniklo do nitra jeho existence rozprostřené v těle stromu. Ptačí zpěv? Nebo snad paprsek slunce? Nebo snad ladný pohyb motýlích křídel? Co vlastně obnovilo jeho touhu prorazit okovy kůry a vrátit se zpět do lidského světa? Už ví, kde udělal před léty chybu. V rychlosti proměny připoutal svou mysl ke stromu víc, než chtěl. Víc, než bylo možné. Jeho soustředění narušil ten hlupák mnich. Kdyby jen Čaroděj tušil, kam až je schopna zajít lidská nenávist, nechal by si někde v bezpečném úkrytu skalní jeskyně jistotu pro přežití. Tolik se věnoval svému bádání, že nepostřehl proměny lidí kolem sebe. Doba, kdy sám byl člověkem, se už dávno vytratila ze zákoutí vzpomínek. Teď ale upnul veškerou snahu ke svému osvobození. Vytěsnil z mysli vše bezpředmětné, což bezpochyby motivace jeho vzepjetí byla. Možná se k ní vrátí. Až zesílí. Zatím není důležité proč, ale jak. Teď pomalu prochází svou myslí. Nerozptyluje se lítostí nad promarněnými roky. Všechno dožene. Už si je jist. Tato jistota doplněná oživující se pamětí mu přidávala sílu každým okamžikem. Vracel se ke svým znalostem krůček po krůčku. Prastará magie. Spojení dávných sil všehomíra pro Řád světa. Pro Dobro. Ale i pro …………………. Zlo. 4
Zdena eS.
Čaroděj, vázaný slibem Starému řádu, ví, že Zlo nesmí vyvolat. Ale někde tady je. Musí tady být. Kvůli Rovnováze. Někteří z jeho bratří se studiu Zla věnovali, ale jemu byla předurčena druhá strana Rovnováhy. Přemýšlí, jak dlouho přežívá ve stromu. Pozoruje les kolem sebe. Také postupné mizení torza svého domu v divokých chapadlech zeleně. Sto let? Jak to, že za celou tu dobu nezaslechl volání nikoho z bratří? Zůstal snad sám? Váhá jen okamžik. Jestli se má dostat zpět, musí se prokutat pamětí do nejzazších koutů. Vyvolat temné a zakázané. Už ví. Musí obětovat život jiného tvora. Po letech depresivního přežívání v kómatu existence, má Čaroděj trpělivosti na rozdávání. V klidu počká, až první pták usedne na větev stromu. Pak jen natáhne úponek své mysli k ptačí hlavičce a vezme si jeho život. Drobný příliv energie zažene výčitky ze zmaru. Ukáže mu cestu ven. Když se po čase začnou hromadit ptačí mrtvolky kolem stromu, přivolá Čaroděj silou své vůle mravence. Jejich pilná kolonie se usadí poblíž a udržuje čistotu. Žádný ptačí hřbitov nesmí odradit další zájemce o odpočinek v koruně stromu. Když se však přeci jen začnou ptáci stromu vyhýbat, je už Čaroděj natolik silný, že si vyzkouší přivolat lesní zvěř. Nejdříve myšky a kuny, pak zajíce a lišky. V opojení ze svých obnovujících se znalostí a schopností přivolává najednou víc zvěře, než kolik síly je schopen pohltit. Předává energii do stromu, který mládne a mohutní. Prastarý kmen narovná ohnutá záda a rozhlédne se pyšně lesem. Teprve když přivolá a přemůže divokou zvěř, je si Čaroděj jist. Síla rysa mu dodá odvahu opustit strom. Slabý pramínek šedavého dýmu zakrouží kolem kmene. Pomaličku a opatrně se vydá pasekou. Snad z jakési nostalgie zamíří k sotva znatelným kamenům na místě, kde stávala jeho chalupa. Upamatuje se na ztracený elixír. Nemůže však říci, že by mu forma jeho současné existence až tak vadila. Ví, že je teprve na začátku cesty. Když se nabaží pohybu, začne se rozhlížet kolem. Teprve teď vidí, jaké dílo zkázy způsobil. Ani pilní mravenečkové a další čističi lesa nedokázali odklidit rozkládající se zbytky zvířecích těl, které zasáhla jeho zběsilá touha po vlastním životě. Možná by měl cítit lítost. Ale roky strávené v zoufalé bezbrannosti nicoty otupěly jeho smysly. Nemusí šetřit energií. Teď, když se ji naučil získat v nekonečném množství. Rozvíří vítr do divokého vichru, který rozmetá mršiny široko daleko po lese.
5
Zdena eS.
Jednou ráno zaslechne podivný zvuk. Je už tak dlouho sám, že skoro zapomněl tóny lidského hlasu. Dva muži v podivném oblečení. Slova, která znějí jinak ne ta, která Čaroděj kdysi znával. Přemýšlí, co je to katedrála. Bude muset vyjít mezi lidi. Poznat, co se změnilo. Teprve pak se rozhodne, jestli se může vydat na pouť za elixírem. Najít další z bratrstva. Získat zpět hmotu svého těla. XXXX Stále častěji se odvažuje do vsi. Jeho kouřové jsoucno se může bystrému pozorovateli jevit jako chvění horkého vzduchu nad prašnou cestou. Mámení smyslů, které zmizí stiskem očí. Čaroděje už přešel první úlek. Z vesnice je malé městečko, kamenné domy, křik a hluk. Tržiště plné lidí v barevném oblečení. Výstřihy žen a podivné účesy mužů. Řemeslníci v krámcích. Chlapci nabízející na ulici pečivo. Přitisknut ke střechám domů sleduje město a nasává informace. V noci nahlíží do oken. Ale pokaždé se vrací do bezpečí stromu. Do své zatím jediné jistoty. A stále častěji upíná svou pozornost ke stavbě, která začíná růst na pahorku za městem. Už ví, že to je ona Katedrála. Slovo, které všichni vyslovují s úctou a bázní. Katedrála. Mohutné zdi rostou do neuvěřitelné výšky. Nahlédne Staviteli přes rameno. Chybí mu slova, která by vyjádřila, co vidí. Křehkost a něha ukrytá v mase kamene. Arabesky tvarů a obrazců. Dokonalost oblouků držících žebroví klenby. Věže mířící do nebes. A uprostřed té krásy mohutný kříž. Stejný, jako svíral ve své ruce fanatický mnich, když zničil ohněm jeho dům. Zasmál by se, kdyby si ještě pamatoval smích. Zasmál by se smrti mnicha v žáru ohně. Jednoho dne vyslechne rozhovor dvou mužů. Opat a Řezbář. Poznal jiskru touhy a naděje v očích mladého Řezbáře. Socha anděla na kůr. Čaroděj ještě neví, co je to anděl a kůr. Ale má pocit, že by to mohl být začátek jeho cesty. Dotkne se lehce mysli mladého muže. Zjistí, že potřebuje dřevo na sochu. Pevné a zdravé dřevo. Čaroděj už ví, co udělá. Přitáhne si Řezbáře k lesu. Ke stromu. A v jeho díle vstoupí do Katedrály. Ještě netuší, zda je to rozumné, ale jinou cestu k lidem nezná.
Kapitola druhá Kmen převezený do prostoru kláštera, přečkával zimu v pomalém sušení. S příchodem jara k němu každý den přichází mladý Řezbář. Doteky jeho rukou jemně zkoumají pevné dřevo.
6
Zdena eS.
Čaroděj ještě stále nezná jiné bezpečí, než kmen stromu. Vrací se do jeho hmoty každý den. Ve chvílích oslabení z něho čerpá energii síly. Už si pomalu zvyká na neustálý hluk kolem sebe. Práce na katedrále postupují rychlým tempem. Každým dnem se víc a víc přenáší představa Stavitele z nákresů do krásy kamene. Stovky lidí se lopotí na stavbě Katedrály bez oddychu od ranního úsvitu do noci. Když opustí Čaroděje zvědavost a hluk se stává nesnesitelným, vrací se zpátky do svého lesa. Už si nemusí přivolávat zvěř, aby z ní získal životní sílu. Město je plné krys a jejich mrtvolky plující řekou nikoho nevzrušují. Klid lesa ale dodává Čaroději víc, než jen vlastní přežití existence. Ve skrytu staletých stromů trpělivě obnovuje své bývalé schopnosti. A také zkouší nové. Dosud nepoznané. Otvírá svou mysl proudům plynutí věků, které tu všude nechaly svou stopu. Vstřebává do sebe ty útržky a pomalu je spojuje. Pochopil, kde se v něm vzala ta dosud neznámá schopnost. Tím, že vzal život, překročil linii Rovnováhy. Ví, jak je těžké udržet tuto linii, aby nesklouzla do čirého Zla. Byl tak zaměstnán sám sebou, udržením holé existence, že dosud nepřemýšlel o nebezpečí, které mu hrozí. Číst a směrovat mysl zvěře i lidí nebylo tak těžké. To zvládal už dříve. Ovládnout hmotu však vyžadovalo tvrdé cvičení. Posouval a zvedal malé klacíky, trpělivě, hodiny a hodiny, jeho mysl necítila únavu. Až konečně pohne velkým balvanem. Drží ho dlouho nad korunami stromů, než se nabaží svého vítězství. Štěkot psů ho nečekaně upozorní, že není v lese sám. Ještě nedoznělo dunění ozvěny a chvění země úderem balvanu a pod stromem pobíhají dva černí psi. Jeden opatrně zahlíží a cení zuby, druhý naskakuje na kmen a dává hlasitě najevo, že ví, že našel. Čaroděj zbystří a pozná, podle křupání větviček na zemi, odkud se někdo blíží. Možná lovec. Jemně se dotkne mysli psa a utiší ho. Musí si uložit do paměti, že lidé už se hlubokého lesa nebojí. Je jich tu čím dál víc a někteří tu hledají stejný klid jako on. Musí být opatrnější. Nechce přitáhnout pozornost ke svému úkrytu. Pozorně si prohlíží ženu, která došla ke psům. Zvedne hlavu a podívá se do koruny stromu, co přitáhlo jejich pozornost. Čarodějovi zatrne, na několik okamžiků má pocit, že ho ta žena snad vidí. Má bystré oči a na tváři se jí objeví mírný vědoucí úsměv. Čaroděj utlumí tetelení světla svého já a rychle vklouzne do malé dutiny, kde vystraší spící veverky. Ty vyběhnou ven a hledají úkryt mezi větvemi. I žena odchází. Možná se jen usmívala do koruny stromu. Čaroděj ji sleduje až k její chalupě v lese. A několik dalších dnů se k ní vrací. Pozoruje ženu při běžných pracech. Nasává vůni jídla, které připravuje. Vánkem suší její prádlo na šňůře. Zahnal kunu, která si přišla pro večeři do kurníku. Shodil ze stromu suché větve, aby měla na topení.
7
Zdena eS.
Neví proč je k ní tak přitahován. Žena už není nejmladší, ale připadá mu krásná. Má čistou duši, která jí prosvítá do tváří. Teprve když zažene od jejich dveří nočního útočníka, který se připlížil s dýkou v ruce, pochopí. Ta žena v něm začala probouzet lidskost. Její laskavost a dobrota se dotkla skrytých zákoutí jeho mysli a připomenula mu něco z jeho dávné minulosti. Takřka neznatelné zrníčko jasného světla. Tenoučký náznak ztraceného člověčenství. Zastavila ho na jeho cestě ke Zlu. Je jí za to vděčný a chtěl by se nějak odměnit. Lehoulince vstoupí v noci do její mysli. Chtěl by poznat její sny a touhy. Je překvapen. Ta žena je šťastná. Nežádá od života víc, než má. Až za několik dnů zjistí, čím by jí snad mohl udělat radost. Když vidí, jak nosí vodu z daleké studánky. Přitáhne silou vůle vodní pramen z hlubin země a nechá ho vytrysknout ze skal. Její úsměv mu prozradí, že uhodl. Jak rád by sám pocítil lahodu chladné vody, kapky rosy na nohou, teplo slunce na tváři. Pohled na ženu v něm opět rozbouřil bolestné vzpomínky. Bez elixíru zhmotnění je jediná cesta, jak získat zpět pevnost těla. Cesta Zla. Čaroděj je rád, že potkal ženu v lese. To setkání mu zabránilo udělat to, na co se už chystal. Byl připraven vzít život lidské bytosti. Vrací se zpět do kláštera ke svému stromu. Počká. Čekal tolik let. Nechá si v sobě naději, že jednou ….. že jednou se objeví někdo z jeho bratří a pomůže mu získat elixír. A taky najde způsob, jak se odvděčit ženě, která mu vrátila do jeho vyschlé duše cit.
XXXX Žena jde pomalu lesem. Bosé nohy se sotva dotýkají vlhkého mechu. Taková rána má nejraději. Sluneční paprsky se prodírají korunami stromu a svými doteky probouzejí život. Už je to dlouho, co se rozhodla žít v lese. Nikdy se tu nebála. Ani když začala nacházet mrtvolky zvířat. Marně na nich hledala nějaké zranění. Přivedly ji až ke staré pasece. Matně si vzpomněla na vyprávění staré babičky. O čaroději, který zmizel a o duchu mnicha, který straší v lese. Na nic takového nevěří. Nebála se, ani když ji psi přivedli ke stromům v hlubinách lesa, kam před tím nechodila. Na prchavý okamžik měla pocit, že v koruně zahlédla nějaký pohyb. Jakési mihotavé mámení. Ale ne, to jen pár vystrašených veverek utíkalo po kmeni. Usmála se myšlence, že v husté koruně někdo sedí. Až jednou v noci. Vrčení psů varovalo před nebezpečím. Vzala do ruky těžkou hůl a opatrně vyhlédla z okna. Zahlédla vířivý rej pohybu, který svíral mužskou postavu. Vlekl ji 8
Zdena eS.
k lesu a udeřil s ní o strom. To už pochopila, že není v lese sama. Je tu s ní někdo, kdo jí ale nechce ublížit. Kdo ji snad dokonce chrání. Nůž nalezený ráno přede dveřmi ji v tom utvrdil. Někdy na sobě cítila upřený pohled. Když vytryskl z jalové skály, kde tolikrát prošel proutkař bez úspěchu, pramen čisté lahodné vody, měla jistotu. Je kolem ní něco tajemného. Nikomu o tom ale neřekne. Jestli je v lese ukrytá nějaká síla, nebo tajemný tvor, tak se jí ukáže. Bude-li chtít.
Kapitola třetí Čaroděj už několik dnů pozoruje Řezbáře. Jarní sluníčko tančí na stolku pod oknem dílny a rozsvěcuje připravené nářadí. Ach ano. Socha anděla na kůr. Sleduje Řezbářovu pevnou ruku, jak uhlem na tabulku črtá rysy tváře. A znovu. Znovu a znovu. Mladý muž s povzdechem odloží tabulku a po chvíli se k ní vrátí. Je nespokojen se svým dílem. Čaroděj nemusí vstupovat do jeho mysli. Tvář a oči Řezbáře jsou čitelné a průzračné jak lesní studánka. Tolik touží uspět se svou první velkou zakázkou. Tak moc chce ukázat, co umí. Na stolku je několik pergamenů s náčrty. Čaroděj se dívá na zobrazenou tvář. Ženskou tvář. Je krásná. Něžné linie úst a brady. Obočí jak rozepjatá křídla drobného ptáčka. Vlasy rozevláté do stran vlnkami jarní říčky. Natažené ruce v pokorném gestu daru i pozvání. Čarodějovi se líbí jeho budoucí domov. Ale proč je Řezbář tak nespokojen? Co stále hledá? Teprve když vidí, jak několik malých zkušebních kousků dřeva letí v kuchyni do ohniště, dostane Čaroděj strach. Co když Řezbář své dílo pokazí? Nedokončí? Co se pak stane s kmenem? Skončí snad v kuchyni pod hrncem s kaší? I když stále neví proč, má Čaroděj vtíravý pocit, že je kouskem svého já stále spojen se dřevem stromu. Možná se mýlí, ale nechce riskovat. Musí najít způsob, jak Řezbáři pomoci. A tím i sobě. Ze své dávné hmotné minulosti si pamatuje, jak hodně se liší pojetí krásy. A jak je pomíjivá. Pro něho ji dnes představuje tichá duše ženy z lesa. Ale pochopil, s chápavým pousmáním, nakolik je Řezbář, na rozdíl od něho, zmítán touhami těla. Ty touhy ale Řezbáře rozptylují a ruší jeho soustředění. Čaroděj marně tápe ve své paměti. On sám byl mužem tak dávno, že již skorem zapomněl, marně se prodírá vzpomínkami, touhy těla přestaly být pro něho důležité. Vytěsnil je, aby nebyl rušen při svém bádání. Jeho obavy o osud stromu však narůstají, ale když jednou k večeru zahlédne Řezbářův toužebný pohled oknem na dvůr, pozná konečně cíl jeho touhy. 9
Zdena eS.
Stavbou katedrály kráčí starší muž. Šedé vlasy spadají na strohé černé oblečení. Opat mu uctivě kráčí v ústrety. Teprve nedávno začal Čaroděj chápat určité souvislosti. Ten starší muž přináší peníze na stavbu. Úplatek bohu. Touhu po dalším životě po smrti. Kousek za mužem jde mladá žena. Stačí jediný pohled a Čaroděj pozná tvář z nákresů Řezbáře. Povšimne si také jejího kradmého pohledu k oknu dílny. Musí se pousmát, když zaslechne muže, jak posílá svou ženu modlit se do kaple, aby jim bůh dopřál syna. Prožil v zajetí stromu několik lidských pokolení, ale pochybuje, že by se na plození dětí něco změnilo. Nebo to snad ten muž neví? Lehounce nahlédne do jeho mysli. Není zlá, jen suchá a strohá stejně jako jeho tvář. Jak by mohl stačit tajené vášni v ženském těle?! Čaroděj se rozhodne rychle. Dopřeje si náznak žertu, který všem přinese, po čem kdo touží. Nechá odejít opata s mužem do skriptoria obdivovat opisy knih a postrčí Řezbáře ke kapli. Lehce posílí jeho touhu. Víc už nemůže a ani nechce udělat. Je přeci Čaroděj, žádný dohazovač. Dodal mladíkovi odvahu. To ostatní už je na něm. Sám se vydá ke skriptoriu. Také si prohlédne knihy. Chce poznat co nejvíc z místa, které se stane jeho dalším, snad dočasným, domovem. A také zjistit, co si to dává knihovník před oči, když obrací stránky knih. Řezbář opatrně nahlédne do kaple. Zaslechne šepot tiché modlitby. Nechodí sem tak často, ale před chvíli pocítil náhlou a silnou touhu otevřít dveře a vstoupit. Vidí ji, Adelin. Žena k němu otočí svou tvář. V očích lískové oříšky. Rusé vlasy, ve kterých poslední kapky slunce pronikající oknem roztančily rudé plamínky, spadají na ramena. Usmívá se. Lehce sklopí hlavu, aby zastřela červeň na tvářích. Řezbář přestal vnímat svět. Vidí jen ji, ženu svých snů. Přistoupí k Adelin a dotkne se lehce její tváře. Rozpaky mu sotva dovolí promluvit…… Mohla bys mi stát modelem, paní? Stále nemohu vystihnout tvář anděla…... a ten rozkošný dolíček úsměvu, Řezbář je ztracen ….. Jestli nebude můj manžel nic namítat ……. ….. utopen v jejich očích. Zapomněl na místo, kde jsou. Na to, že je vdanou ženou. Nic z toho pro něho nemá význam. Vidí jen lehké zachvění rtů, špičku jazyka. Je to snad pozvání? Lehce se dotkne svými rty její tváře. Ví, že riskuje vlastní život, ale jeho touha je silnější, než cokoliv jiného. Adelin se nebrání. Vstřícně přijímá jeho doteky. Poddává se jeho rukám, jeho polibkům. I ona zapomněla kde je. Na kapli. Na pohled očí na kříži. Přijímá řezbářovo laskání celým 10
Zdena eS.
tělem. Celým srdcem. Už nechce jen doteky a polibky. Chce víc a víc. Netušila, jak je milování krásné. Její manžel je hodný a bohabojný muž. Ale tohle ….. ne, tohle jí dát neumí. S přicházející rozkoší se přestává Adelin ovládat. Přitiskne svými stehny Řezbáře k sobě. Prohnuté tělo se chvěje. Cítí kapky potu na prsou. Slyší svůj křik. Ano. Ano. O tomhle si špitaly služebné. Tohle chtěla Adelin poznat. Po tomhle toužila. Po vrcholu souznění duše i těla mezi mužem a ženou. Řezbář otevře oči. Rozkoš v něm ještě doznívá. Vidí tvář Adelin. Její oči udivené dosud nepoznaným prožitkem rozkoše. Její naprosté odevzdání. Ano, to je ono. To je ten výraz, který nemohl zachytit svým uhlem. Který stále hledal. Dívá se mladé ženě přímo do očí. Přisaje se do nich celou svou myslí. Rukou popaměti strhne bílý ubrousek z klekátka, vytáhne kousek uhlu z kapsy a rychle črtá tvář své sochy.
XXXX Tichá a prázdná noční Katedrála. Jen lehký plamínek svíčky ozařuje postavu modlícího se muže. Opat. Chodí sem rád v noci. Je tu ticho a klid. Může celou svou myslí vnímat úžasnou nádheru prostoru kolem sebe. Ano. Cítí tu božskou přítomnost. I teď. Cítí, jak na něho dopadá něčí pohled. Celým svým srdcem vysílá vzhůru svou pokornou oddanost. Teprve hluboko v noci odchází Opat z Katedrály do kláštera. Zvedne oči ke kůru. Shlíží k němu tvář anděla. Mistrovské dílo mladého Řezbáře. Všemi obdivované. Opat si připomněl, že ještě něco musí zařídit. Něco, co zůstane navždy utajeno. Bolestná pravda by nepřinesla nic dobrého. Cestou do své cely se zastaví v kuchyni. Vyndá z kapsáře bílý ubrousek s náčrtem tváře. Rozhrne uhlíky v ohništi. Zaváhá jen na okamžik a nechá plameny ožít. Kdysi dávno, jako mladinký mnich, podlehl svodu služtičky z města. Ta socha mu připomněla její oči v okamžiku společné rozkoše. Tvář Adelin, zachycená v soše anděla, má výraz naprostého odevzdání. Ať už v ten okamžik myslela na cokoliv, Bůh to nebyl, tím si je Opat jist. XXXX Čaroděj doprovází očima Opata. Kdyby přemýšlel v lidských hodnotách, musel by si přiznat, že má toho starce rád. Nazývají ho svatým, ale Čaroděj ho raději nazývá ……. moudrým.
11
Zdena eS.
Kapitola čtvrtá Noční obloha je jasná a plná hvězd. Čarodějovo mlžné já pomaličku víří prostorem věže Katedrály. Mohl by rozeznít zvony, kdyby chtěl. Ale nechce. Je sžitý s Katedrálou i přilehlým klášterem. Nemá důvod vystrašit mnichy. Zná je všechny jak sám sebe. Chvílemi se považuje za jednoho z nich. Za tolik let v Katedrále. Už ani neví kolik, čas pro něho nemá pražádný význam. Nechává své myšlenky plout věžním prostorem. I on má nejraději Katedrálu v noci. Když odejdou poslední věřící od zpovědnic, když bratr, který má službu pozháší svíce a uzamkne vchod. Když se uzavřou dveře mezi Katedrálou a klášterem. Ticho a klid mu přináší prostor pro vlastní myšlenky. Čaroděj, už tak dávno oproštěný od své tělesné minulosti, nechápe lidskou potřebu neustálých modliteb. Dokonce si pohrával s myšlenkou vyhnání lidí z Katedrály. Jistě by přišel na nějaký způsob. S tou myšlenkou si pohrával jen do okamžiku zjištění, že má dostatek životní síly nejen na přemýšlení v ochranném těle sochy, ale i na vlastní pohyb své prchavé existence prostorem, aniž by musel brát sílu a tím i život různým tvorům. Pochopil, že zdrojem jeho dalšího já je energie vyzařující z lidského vědomí. Většinu času tráví zde, na samém vrcholu Katedrály. Veškerá síla lidských modliteb, myšlení, proseb, bolesti i radosti prochází kolem něho. Nebere si všechno. Jen tolik, aby mohl dál žít. Někdy už musí dokonce tápat, aby se upomněl, proč je vlastně tady. Za svou jedinou jistotu, svoji spojnicí s dávnou minulostí, stále považuje sochu anděla. Už pochopil své pouto k soše vzešlé ze stromu vyrostlého na pasece v lese. Je to jistota jeho paměti. Připomínka kdysi hmotného těla zakletého ve dřevě stromu. Někde tam v šerověku zaznívá křik mnicha hořícího v jeho chalupě. Měl by snad nenávidět ostatní mnichy? Pro jednoho hlupáka? Takové emoce by považoval za ztrátu času. Je přeci Čarodějem, bratrem Starého řádu, řádu založeného na poznávání a ovládnutí všech sil Dobra a Zla na hranici linie Rovnováhy. Stále si to opakuje. Nosnou myšlenku své nehmotné existence. Stejně tak jako touhu, že se jednou vrátí do hmotného světa. Pokud nehledá během dne klid ve věžích Katedrály, tráví svůj čas v klášteře. Poklidný život mnichů vyplněný prací a modlitbami mu připomíná jeho vlastní život před stovkou let. Život naplněný bádáním, život ve jménu Starého řádu. Studium starých věd a magií mu naplňovalo život. S jakou potěchou sledoval budování klášterní knihovny. Tolik svazků. Zapomínal na všechno kolem, když se do nich pohroužil. S jakou lehkostí do sebe nasával další a další poznání světa. Jen občas vzhlédl, aby poznal nového Knihovníka. Už třetí? Nebo čtvrtý? Není to pro něho důležité. Hodnotí je podle množství svazků, které přinesou do knihovny. 12
Zdena eS.
Jen někdy vstoupí do Katedrály během dne. Nezajímají ho mše, ani pohřby, či svatby. Přichází poslouchat hudbu. Jedině ta ho dokáže zaujmout a odvést od knih. Varhany rozechvívající svými tóny každičký kousek prostoru. Zpěv jasných chlapeckých hlasů. V takových chvílích zůstává skryt ve svém andělském příbytku. Jednou se hudba dotkla nejkřehčích citů uložených kdesi v hlubinách jeho já. Vzpomněl si na ženu v lese. Na krásu její čisté duše. Zatoužil po její klidné přítomnosti. Po jejím něžném úsměvu. V tu chvíli si uvědomil, jak dlouho nebyl mimo zdi Katedrály. Díky knihovně zapomněl na čas i prostor, na svět za zdmi, na lidi. Uvědomil si také, že je stále dlužníkem ženy v lese. Chtěl se jí přece odvděčit za lidskost, kterou vrátila do jeho mysli. Čaroděj vystoupá do vrcholu Katedrály a chystá se vzlétnout ve vánku k lesu. Kdyby byl člověkem, možná by vykřikl. Možná by stanul ochromený leknutím, či dokonce hrůzou. Pohled s věží Katedrály je tak jiný. Kam oko dohlédne jen střechy domů, hradby komínů, kouř a hluk. Les ………………jeho les zmizel. Hluboký vzrostlý les, který by poutník nepřešel za několik dnů, les, ve kterém Čaroděj tolik let žil, les plný zvěře, les s prameny potoků, les plný ptačího zpěvu …….. ten les …………… už není. Čaroděj rozepne svou mysl do širých dálek. Tápe a hledá. Přivolává k sobě jakýkoliv dotek, jakýkoliv náznak, ve kterém by poznal ženu z lesa. Marně. Vždyť ani nezná její jméno. Vrátí se zpět za tvář anděla. Schoulený ve hmotě dřeva nechává proudit svou myslí bolestné city. Teprve teď si uvědomí, kolik let prožil v zaujetí knihovnou. Vždyť mu před očima prošlo několik knihovníků. Jak jen mohl přestat uvažovat v mezích lidské smrtelnosti. Jak jen bude dál žít s pocitem takového dluhu? Jak dlouho v sobě ponese touhu spočinout spolu se slunečním paprskem v dlani ženy, v dlani položené při odpočinku na hrubém dřevu lavice. Kam jinam by ve svém rozpoložení šel, když ne do klášterní knihovny. Na stole leží svazky, ale on je nevidí, nevnímá. Je slepý a hluchý ve své bolesti. V bolesti poznání, že zapomněl. Zapomněl na jednu ze zásad bratrstva Starého řádu. Pomáhat lidem. Jeho touha po vědění byla tak silná, že zatlačila do pozadí všechno ostatní.
13
Zdena eS.
Kdyby to dokázal, plakal by. Plakal by smutkem sám nad sebou. Plakal by smutkem nad zmizelou příležitostí přiblížit se ještě víc k lidským citům. Z jeho bolestného zamyšlení ho vytrhne lehké zakašlání. Ve svém soustředění neslyšel klapnutí dveří. Nepostřehl bratra Knihovníka, který sedí u stolu a dívá se jeho směrem. Čaroděj znejistí. Je snad jeho jsoucno viditelné pro oči knihovníka? Pomaličku stahuje své mihotání. Nemusíš odcházet, bratře. Ta věta je pro něho stejný šok, jako pohled na město z věže Katedrály. Proč mu knihovník říká ….. bratře? Pokusí se vstoupit do jeho mysli. Narazí na obrannou bariéru. Prohlíží si muže sedícího u stolu. Neurčitý věk, jako u většiny mnichů. Robustní postava. Široká ramena. Bílé vlasy v kratičkém sestřihu. Stejně tak bílé vousy lemující opálenou tvář. Modré oči v zajetí drobných vrásek. Usmívá se. Určitě postřehl Čarodějův pokus vstoupit do jeho mysli. Knihovník natáhne pomalu ruku. Položí ji na stůl, dlaní nahoru. To samé udělá i s druhou rukou. S mírným úsměvem vyčkává. Čaroděj přemýšlí. Dívá se na bratra Knihovníka. Vidí v jeho očích laskavost. Laskavost a úsměv pochopení. Má snad na výběr? Ano, mohl by zmizet. Mohl by se rozplynout v prostoru. Mohl by utéci do bezpečí své sochy. Ale …………. ale ta touha po kontaktu je silnější, než cokoliv jiného. Pomaličku přenese své jsoucno směrem ke Knihovníkovi. Natáhne jednu částečku svého já a lehce se dotkne dlaně na stole. Ten dotek mu není nepříjemný. Vnímá zapomenuté teplo lidského doteku. Čarodějova mysl se chvěje. Stejně jako by se chvělo lidské tělo při doteku holé kůže na jinou. Pustím tě do své mysli, bratře. Když mi ale řekneš, kdo jsi. Kdyby měl Čaroděj srdce, rozbušilo by se v bolestné agónii. To přeci není možné. Po desítkách, stovkách let stojí proti člověku, se kterým bude moci mluvit. Beze slov. Jen prostřednictvím mysli, ale je to kontakt s člověkem. Čaroděj přemýšlí jen okamžik. Rozhlédne se po knihovně. Silou své mysli přitáhne ke stolku uhlík z krbu. Vede ho po desce stolu. Jediné slov. Ano. Knihovník se usmívá. Položí ruku na ta tři písmena a přikývne. Ano. Otvírá svou mysl. Důvěra za důvěru. Čaroděj pomaličku vstupuje do Knihovníkovy mysli. Jemně se dotýká vlákének před sebou. Čeká ho poznání. 14
Zdena eS.
Kapitola pátá Čaroděj bloumá Katedrálou. Dnes poprvé bezcílně. Bez myšlenky. Dívá se odtažitě na sochu anděla, ještě stále ji nazývá svým domovem. Prchavou kapičkou mu zazní v mysli vzpomínka na Řezbáře. Je to už tolik let. Vtělení andělské tváře do dřeva mu přineslo slávu a odvedlo za prací daleko od Katedrály. Možná to bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Řezbářovu tvář mohl Čaroděj pozorovat v synovi Adelin a pak i v jeho synech. Nebyl jediný, kdo pochopil tajemství. Zahlédl smířený povzdech ve tváři Opata. Teď si však povzdechne sám Čaroděj. Moudrý Opat. Tolik let už je jeho tělo uloženo v hrobce v podzemí Katedrály. Tak jako se objevují praskliny na kdysi hladkém dřevu sochy, popraskala i krása něžné tváře Adelin. I její tělo podlehlo zhoubě věků a připomínka zůstává ve jménu vytesaném na omšelém náhrobku. Žádný odchod každého z nich však nezasáhl Čaroděje takovou silou, jako odchod posledního knihovníka. Jeho smrt byla předem daná lidskou smrtelností a během času. Blížila se po krůčcích každý den. Ve chvíli, kdy knihovník očekával smířeně svůj konec, nabídl své hmotné tělo Čaroději. Jak by jen mohl přijmout takový dar. Odmítl bez váhání. Odmítl připravit knihovníka byť jen o jeden jediný den života. Pochopil celou svou myslí hloubku a sílu knihovníkovi oběti. Jak by nemohl neznat jeho víru. Tolik let prožil v Katedrále a klášteře. Tolik knih prostudoval. Tolik disputací s Knihovníkem vedl. Pochopil, že ten dobrý muž se vzdává naděje ve vzkříšení. Oběť nejvyšší. Oběť pro Čaroděje. Pro bratra. Ve chvíli, kdy cinkot zvonku z klášterní kaple svolává mnichy k večerní bohoslužbě, prolne se Čaroděj do podzemí kláštera. Tajemné chodby spojující podzemní kostnici a hrobky by možná vypadaly děsivě. Pro člověka. Čaroděj už dávno nepřemýšlí, kdy přestal být člověkem. Ale přesto v sobě stále cítí známku dávné lidskosti. Drobná kapička citu, kterou před lety vzkřísila z hlubin nicoty bezejmenná žena žijící v lese. Zmírající kapička, kterou znovu probudil knihovník. Možná i proto cítí teď Čaroděj bolest z rozloučení. Ve chvíli, kdy ho knihovník vpustil do své mysli a otevřel mu její nejtajnější zákoutí, stal se pro Čaroděje součástí jeho já. Součástí, která ho vrátila k prapůvodu jeho existence. A přinesla tolik otázek. Jak úžasný pocit, setkat se po tolika letech s dalším Čarodějem. I knihovník byl kdysi dávno ve svém dětství vybrán starším a zasvěceným. I on byl připravován k přijetí do bratrstva. Podroben výcviku a studiu. A přesto ustoupil. Nepřijal zasvěcení. Jeho vnitřní já nebylo dost silné, aby se mohl zříci křehkosti lidského života. 15
Zdena eS.
Díky němu pochopil Čaroděj konečně sám sebe. Tak zoufale prahl po vědění, po poznání. Nevšímal si ceny, kterou bude muset zaplatit. Nechtěl ji znát. Odstrkoval ji do nejhlubších a nejtenčích oddénků své mysli. Nechtěl znát cenu, kterou je nutno zaplatit za dlouhověkost. Poznání však nelze odsunout navždy, nakonec přijde čas, kdy se daň sama připomene. Bolestná samota. Bolestné ztráty. Teď Čaroděj jemně víří nad hrobkou. Těch několik let společného života s knihovníkem mu dalo víc, než desítky předchozích let prožitých v samotě vlastního nitra. Po počáteční smršti vjemů, kdy jeden jak druhý byl oslněn rozhovorem beze slov, souzvukem vzpomínek na léta učení, přitáhl ho mnich zpátky k zemi. A k lidem. Vrátil Čaroději pokoru. A také mu pomohl splatit starý dluh. Knihovník dlouho hledal ve starých farních záznamech, zázrakem uchovaných před ničivým požárem města v hlubokém sklepení kostela. Pak jednoho dne vyzval Čaroděje k cestě městem. Čaroděj musel nejdříve překonat nedůvěru ke světu za zdmi Katedrály. Nakonec se stulil v knihovníkově kapsáři a nechal se donést na malinkatý zapadlý hřbitůvek u kostelíka obklopeného honosnými rezidencemi. Hřbitůvek plný propadlých rovů, nečitelných náhrobních kamenů. Odsouzený spolu s kostelíkem k zapomnění a zhltnutí stavebním ruchem rostoucího města. Čaroděj se dívá na trávou zarostlé místo, kde jen oválek se sotva znatelným číslem označuje starý hrob. Žena žijící v lese. Možná je Čaroděj jediným, kdo nosí její život v paměti. Nic o ní nevěděl. Jen v něm svítí vzpomínka na křehkou duši a laskavé srdce. Nikdy se už nedozví, zda poznala jeho přítomnost. Zda třeba někdy, ve skrytu duše nečekala, že se objeví její tajemný ochránce. Už zná i její jméno. Sidonie. Ale teď jen Čaroděj přemýšlí, jak uchovat místo posledního spánku. Nechce, aby kosti Sidonie skončily v bezejmenné kostnici kdesi ve městě. Nechce, aby místo jejího hrobu stálo panské sídlo. Dluží jí to. Upnul se k té myšlence. Vzpomene si, jakou radost měla z pramene vody. Rozepne tedy svou mysl nad hřbitůvkem. Pronikne do hlubin země a přivolá podzemní pramen. Najde průrvu v tělu země, hlubokou a temnou jeskyni a naplní ji vodou. Část své síly ponoří do vody a vyšle ji k povrchu. Už se tam nikdy nevrátí. Jen od knihovníka si nechá vyprávět o zázračném prameni. O soše Sidonie vytesané z mramoru. O stovkách poutníků, kteří se jí chodí poklonit a požádat o pomoc. Neví, jestli by se to líbilo jí, ale líbí se to jemu. Usmívá se ten večer sám pro sebe. Uloží svou mysl do sochy a poslouchá tóny hudby. Nový varhaník chodí po večerech cvičit své skladby. Čaroděj neposlouchá sám. Dívá se na mnichy, které hudba přivábila do Katedrály.
16
Zdena eS.
Začíná si uvědomovat, jak jejich řady řídnou. Kolik z nich už skončilo svou cestu v hrobkách pod klášterem. Opětovně k němu začne doléhat blízkost ztráty. Když si začal uvědomovat chátrající tělo knihovníka, pochopil nevyhnutelné. Opět zůstane sám. Kdysi Čaroděj toužil po nekonečném času, po nekonečném prostoru. Teď touží po kontaktu s blízkým člověkem. Znovu nabídl knihovníkovi zasvěcení. Prodloužení života. Návrat do plné síly ducha i těla. K jeho nesmírnému žalu však knihovník odmítl. Chce odejít smířen se vším, ve vědomí šťastných let, které mu byly dány prožít s Čarodějem. Stal se jeho průvodcem za zdmi Katedrály. K velké bolesti Čaroděje odmítl přijmout jeho sílu a zastavit čas při své cestě ke Smrti. Do poslední chvíle však Čaroděj doufal, že umírající muž přijme jeho návrh na získání nesmrtelnosti. Místo toho mu knihovník nabídl své tělo. Kdyby to dokázal, rozplakal by se dojetím. XXXX Čaroděj necítí chlad podzemí. Nevnímá tmu kolem sebe. Skomíravé mihotání svíčky na desce hrobky je jediným zdrojem světla pro lidské oči. Dnešní noc se poprvé nevrátí do sochy. Zůstane tady. Zůstane sám se svou bolestí. Ale už ví, co udělá pro knihovníka. Brzo ráno vyjde z Katedrály ven. Najde kameníka a přivede ho do hrobky. Povede mu ruku s nářadím. Dohlédne na každé ťuknutí kladívka, na každý dotek sekáče. To bude jeho splátka za laskavost, kterou mu mnich nezištně dával celým srdcem. XXXX Bratr opat se udiveně dívá na mistra kameníka. Jak jen mohl zapomenout na zakázku. Ach ano, náhrobní deska pro bratra knihovníka. Než zaplatí sjednanou částku, jdou se oba muži podívat do sklepení. Opat stane v úžasu. Z kamene náhrobní desky vystupuje tvář bratra knihovníka. Tak jak vypadal v plné síle, když přišel před lety do kláštera. V očích má smutek i naději. V nohách desky malý nápis - Frederik frater mortuus est, iustus requiescebant. Mistr kameník odchází z kláštera spokojen. Opat mu vyplatil dvojnásobek žádané částky. Škoda, že je krypta uzavřena. Takové dílo by mu přineslo jistě hodně zakázek. Dobře placených. Nevadí, pořídil si nákres, který ve své dílně vystaví.
17
Zdena eS.
XXXX Čaroděj pomalu víří svou existencí ve vrcholu věže. Pomalu se smiřuje se samotou. Vysílá bolest svého já vysoko, vysoko nad věže Katedrály. Jen měsíční paprsek je svědkem jeho němého pláče.
Kapitola šestá Katedrálou se nese ozvěna temného zadunění. To bratr klíčník zabouchl těžké dveře za posledním hříšníkem toužícím po zpovědi. Ještě stoupá k vrcholům věží dozvuk hlasitého volání Tempore in pace. Tempore in pace. Znamení pro všechny, že čas modliteb skončil. Bratr klíčník si za léta služby vypracoval zpěvavý zvuk hlasu, který se prolíná s cinkáním zvonku na zdůraznění výzvy k opuštění Katedrály. Letmo nahlédne do zpovědnic, sfoukne vyrovnanou řadu svící, doplní olej u věčného světla a s poslední svíčkou v ruce zamíří ke spojovacím dveřím ke klášteru. Jeho večerní povinnosti zde jsou splněny. Ticho ohromujícího prostoru naruší jen občasný cupot myších nožek. Čaroděj se pomalu snáší dolů z vrcholku Katedrály. Víří v elegantních křivkách z výšin věží. Nasycen energií lidské hmoty vystoupal s večerním šerem vzhůru. Celou svou myslí vstřebával do sebe krásu prolínání dne a noci. Chvíli, kdy poslední dotek slunce otevře cestu ke hvězdám. Zvykl si na tento obřad každý večer. Neodradí ho ani déšť. Upjal se k tomu rituálu od smrti knihovníka. Díky němu pochopil nejen nesmírnou hloubku své samoty. Pochopil i chyby, kterých se dopustil. Co všechno mohl a neučinil. Jak neskonale se utápěl ve svém vlastním nitru, jak sobecky zkoumal své bolesti, že zapomněl na svět kolem. Jak neskonalá laskavost knihovníka nazvala jeho tápání pouhými lidskými chybami. Jak jen mu knihovník chybí. Po staletí samoty přilnul k němu s odevzdaností malého dítěte. Teď Čaroděj vidí, jak jeho upnutí se na sochu v Katedrále mu svázalo pohyb prostorem. K čemu jsou nabyté znalosti. Desítky let studia magie Rovnováhy. Tajemství všehomíra. Vědomí tisíce let. K čemu je mysl naplněná rozletem vědomí, když ho nemá komu předat. Když nikdo s bratří Starého řádu neslyšel výkřik jeho nehmotného zoufalství, které rozeslal do všech stran. Když si nemůže vybrat a cvičit svého následovníka. Rozkoš z tvárnosti mysli.
18
Zdena eS.
Už je pozdě. Jediné bezpečí cítí zde, v Katedrále. V soše s tváří Adelin. Jediná cesta, které je schopen, je do výšin věží a mezi zdi kláštera. Výjimečně vyjde do klášterní zahrady, aby se ujistil, že stále slyší ptačí zpět, vnímá teplo slunce, záchvěv větru. Už nevstupuje do lidských myslí. Od smrti knihovníka tak učinil jedinkrát, když pobídl bratra zahradníka k založení bylinkové zahrádky. Někdy se prolne vonícími záhonky a omamná vůně květů ho přenese zpět do jeho chalupy. Voněly tam svazky stejných bylinek. A lidé z vesnic v okolí si k němu chodili pro radu a pomoc. Čaroděj dlouze přemýšlí, zda by ještě byl schopen kontaktu s lidmi. Nakonec dojde k poznání, že už ani nechce. Už si odvykl mluvit. Mluvit a naslouchat. Stačí mu občasný pohled očima sochy, nebo rozepjetí mysli nad lavicemi Katedrály. Jedině, kdyby snad, kdyby snad někdy potkal někoho, jako byl knihovník. Někdy si připomene jeho jméno. Frederik. Čas od času sejde dolů do sklepení a pohlédne na jeho tvář vystupující z kamene hrobky. Jen to a nic víc mu stačí, aby se ujistil, že ještě sám žije. Nehmotné něco. Vířivé fluidum ukotvené vzduchem do formy bez tvaru a rozměru. Chce ještě vůbec takovou existenci? Tolik let. Tolik ztracených let. Možná dvě stovky, možná víc. Pocit, který Čaroděj nejvíce vnímá, je …………únava. Únava z vlastního života. I teď, když sestoupil k andělské soše, cítí nezměrnou tíži únavy. Balvan, který ho tlačí k zemi. Přitiskne se k chladu kamenné dlažby. V prvním okamžiku ani nevnímá ten zvuk. Klap, klap, klap ……… pomalé kroky, okované podkůvky bot zaduní každým dotekem na kámen. Klap, klap,klap ………. Čaroděj se zvedne z uklidňujícího chladu dlažby. Klap, klap,klap ………. blížící se kroky od vchodu Katedrály. V Čaroději se sváří dávno zapomenuté pocity. Údiv. Obava. Překvapení. Kdyby byl člověkem …… ano, kdyby byl člověkem nedokázal by uklidnit dunění srdce. Možná by i v údivu vykřikl. Možná. Takhle se vypne do výše a zhlíží na postavu, která se pomalu blíží ke kůru. Kdyby byl člověkem, stanul by v úžasu. Čaroděj. Vysoký, statné postavy, dlouhé bílé vlasy rozhozené na kabátci ze srnčí kůže. Čaroděj. Po desítkách, stovkách let. Po desítkách, stovkách let samoty, bolesti, zoufalství. Bratře.
19
Zdena eS.
Ten hlas. Hluboký a sytý hlas. Proniká do mysli beze slov. Čaroděj se přiblíží k příchozímu. Zesílí třpyt svého jasu. Ponoří se do hlubin očí. Bratře. Zaslechl jsem tvé volání. Kdyby byl člověkem, chytal by do dlaní vlastní horké slzy. Dívá se na nataženou ruku. Dlaň jako mistička. Úkryt pro malinký flakonek. Lahvička se zabroušeným víčkem. Ukrývá poklad, nejcenější z cenných. Jen zkušený čaroděj ho dokáže připravit. Z ingrediencí lidem vzdálených. Elixír zhmotnění. Cestu k návratu do hmotného těla. Cestu k návratu do života. Odpusť mi, bratře. Za tvoje čekání. Byl jsem tak daleko. Na samé hranici návratnosti. Ale už jsem tady. Už jsem přišel pro tebe. Ve chvíli, kdy se naplnila jeho touha, Čaroděj ……. váhá. Tolik se upnul k elixíru, k návratu do hmotného těla, k životu. Teď si není jist. Skutečně chce zpátky své hmotné tělo? Kdyby byl člověkem, usmíval by se. Usmíval by se svému poznání. Ve chvíli, kdy mohl vstoupit do hmotné nesmrtelnosti, pochopil rozhodnutí knihovníka. Ne. Děkuji ti, bratře. I příchozí pochopí. Pokývne hlavou a obrátí se zpátky ke dveřím Katedrály. Za několik okamžiků dozní poslední ozvěna jeho kroků. Čaroděj se rozhlédne kolem sebe. Katedrála. Zábradlí kůru. Socha anděla. Usmívá se. Rozvíří své jsoucno. Rychleji a rychleji. Stoupá vzhůru k věžím. Vzdušný vír prorazí střechu vězení a stoupá čím dál výš. Blížící se hvězdy přinesou Čaroději konečně úlevu. Teď se cítí šťasten. Zastaví víření své mysli a rozhodí sám sebe široko do stran. V posledním chvějivém doteku jsoucna zahlédne světla města pod sebou. Padá na domy, ulice, zahrady, kašny, věže kostelů i Katedrály. Padá na město jako vlahý déšť. XXXX Bratr opat se zasyknutím bolesti ve starých kolenou pokleká před hrobkou bratra Frederika. Už tolik let se dívá na kamennou tvář knihovníka. Ani netušil, jak byl bratr majetný. Všechno odkázal klášteru. S jednou jedinou podmínkou. Navždy zachovat sochu anděla na kůru.
20
Zdena eS.
Opat se modlí z celého srdce. Za spásu všech nešťastných duší. I těch, o kterých mluvil knihovník těsně před svou smrtí. Ve stínu smrti se svěří i nejhlubší tajemství. Opat ho zachová. Slíbil to. A slib umírajícímu je nezrušitelný. Snad až on sám ………. XXXX Noční katedrála žije svým vlastním životem. Cupot myších nožek. Závan větru z okna, které zapomněl zavřít bratr klíčník. Andělská socha na zábradlí kůru. Tvář Adelin. Zasvítila snad? Jakoby na ni dopadla z výšky nebe kapička záře.
Konec
21
Zdena eS.
22
Zdena eS.
23
