ŢALMY KAMENŮ
verše k obrazům 1961 - 1962 XXVIII) Podrž svůj hlas a svou paži nad přerývavým příbojem těch vod kde volně rozlévá se vítr v sklánění ubíhání čirosti průhledů Pastýř a flétna ve zpěvném souzvuku v tom překotném vlání má sídlo můj um jenž nezdařil se bod od bodu sloka v prostor narůstá nářek se vrátil až po mez mého hrdla a tíseň plní nás až po ústa
XXIX) V náladě nenáhlého blaženství z našich rtů vlídné zvedaly se zpěvy pod kůrami stromů nalévá se léto Pohleď z kamení řeka plyna nazelenalá a oblak míjí oblohu průsvitnou propast všeho dětství ponoříš- li se zda zůstaneš ?
XXX) Pakliže sídlí ta spásná myšlenka v útlounkých tkáních útků našich přání a v plachých průhledech snů ve ztajených záhybech tichých rozjímání v mých úlecích z prázdných míst v nutkavém unikání do spleti kořání příštích dní dej nechť si oddechnu Dej snít mi o táhlých pláních kde utichá křik a děs a chvění a v pokojném dovnitř zahledění rozpoznám záhy kdy počíná čas se měnit
XXXI) Obrány na holou kost prstíky stromů stahují na sebe zimu protáhlé pláně prodlužují svou bělost v tom kraji na smrt znehybnělém v tom kraji užaslém před velkým zmrtvýchvstáním Jen spát jen spát nerozmýšlet se ani oddělen na zapřenou od všeho posmívání od hrdličů slov a zbabělých roušek od úzkosti churavosti a planých naříkání Snít oble zaobalen v ticho a úplně zajat v sítinách čekání v tom kraji užaslém v tom kraji znehybnělém před velkým zmrtvýchvstáním
XXXII) Proč poutáš hladovče zmámený dechem poznání pozemské konání v okov iluzí Vždyť smekaje se se všech cest nenaplňuješ než chvějný vír odhalování blouděním mateného
XXXIII)
Ne již neodvrátíš a již nevplyneš v mumlavá šeptání přetichých hlasů Vždyť v okřínu malovíry nosíš svá chudá zdání ( kam jinam je dát) hleď málo jest času Neodkládej svých slov pro příští dny postupným uplýváním okamžik vstupuje do temnot jak ty je chudobný
XXXIV) Plíživým krokem probíhá náš čas v točivých vírech zmítá se den přetěžký poklop a jeho přesná míra již zcela se vymkla z úsilí tvé vůle jak tečna mizící v nekonečnu postupně nad hlavou plně se uzavírá Staň nyní ! Odvrhni příkrovy a přikloň se k věčnu ! Bod v němž všech dotýká se jímž mysl protéká a plní se světlem je tichá a přepevná ukrytá naše víra
EPILOG
Ne není zde místa pusté roviny slov nechť očekávají nás nechť oplakávají nás Stůj naslouchej hlasu jenž právě zazníti má nechť zazní ten hlas je čas Ne není zde místa později snad naslouchej hlasu jímž dozajista bůh chránil svůj sad ne neplač jsou i slova čistá Jak došel jsi na toto místo hrobkami dní vteřin okamžiků pohleď to kámen jest co splynulo vzad pomysli neuslyšíš slov díků ani slov zrad Ne není zde místa později snad
MEZ
ZAMLČENÍ
BÁSNĚ
NEUMNÉ
I/ Tou neumností chudých zpěvů snad zahlédám tvou tvář jeţ prostupuje naše plachá chtění snad jméno tvé Kde končí kde začíná tak krutě jasná zář dohání k vyslovení jeţ s neviditelnem se prolíná
II/ Mísíš a hněteš těsto jeţ se však nepoddává pískám si na flétnu abych tě uslyšel Líbezné pozouny mění se v hlavu hada ranními zvony za tmy hladiny moří obloukem vlnami znovu návrat pak pahorek mizí uţ po svahu drsně příkrém mnohostí denně zpátky do jasu klouzám jitrem prahnu tak po očistě ţe očima ji svírám jak tonoucí ţebrák nůţ záměr blouznivě vratký pískám si na flétnu abych tě uslyšel
1962
III/ VÍM ŢE SE MÝLÍM KAŢDÝM SVÝM ČINEM A JE TO OMYL SNAD ŢE TATO SLOVA (TAK VZTAŢITELNÁ ) PROPOUŠTÍM OMYLE SUDBO BÁSNÍKOVA
IV/ Tni v kámen tni tni prudce aţ zabolí tě ruce aţ unaven a sám ulehneš uondán sny mámen sebe zbaven soustrasti dokořán tak věřím ţe mé dny se tebou naplní
V/ Vidiny nečesané přízraky neviděné tichem jen okrouţené ozvěnou hasnoucí zvuková malbo slova jeţ pomýšlí na návrat je to tu znova znova na prahu zamlčení otáčím se a hledám co bylo kde nic není
váhavá usebrání uzílky důvěr hnané dotknout se toho někam doufáme v proměnění anebo v nepoznané?
ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ 1962
Prohlašuji na svou čest, že se smířím s osudem jakmile mi bude jen poněkud milostiv. Zatím nepoznávám ani jeho shovívavostí ani jeho nenávistí. Bude- li mi jen moţno zbaviti své pocity onoho zcela neviditelného zbytku světa po tolikaletém procesu stálého odlučování a vylouhovávání, hodlám vejíti do vysněného království jasu a prostoru, jeţ číhá za kaţdým obratem na můj rozum. Je-li veškeré zdání sloţeno pouze v mém vědomí, odehrává se tu pak bez mého přičinění dějství, jeţ moţno sice citem zachytiti, ale nikoliv slovy určiti. V zrcadlech (je nutno je co nejdříve rozbíti, neboť jsou stará a vyhaslá) mohu téţ uzříti obraz, opačně podobný původnímu. Ale je tím snad vysvětlen?
Litanie paměti Věnováno Henri Bergsonovi
Paměti Záchovo našeho rodu Moudrosti která ve starých deskách tkví Paměti Ty matko skonu a matko zrodu Olbřímí stélo lidských tajemství Paměti Studánko láskyplných ctností Paměti bijče Paměti ukrutností Hodinko černá před skončením dnů Paměti Hloubko našich dohadů Poslední stéblo našich zachycení Jsi první kde vše jest Poslední kde nic není Paměti Nejasné svítání za probuzení Paměti odvaho ke všem našim činům Paměti obraze zašlý zubem dávných věků Řekni kde odpočinu Ne teď jiţ neuteku Paměti Číháš na kaţdý záchvěv nitra Ty vrtošivá Co prošlo znáš Víš snad co zítra Paměti Čelo vţdy utýrané Jámo vţdy oddaně čekající
Na to co se stane Paměti čistá Holanďane zoufající Na sebe díváš se v osamocenosti své Plněním prázdnot k pokolením postupující Vyhaslá škváro taveniny temnotné Paměti Čas je tebou nabírán Paměti Tlačíš budoucnost aţ k nám Paměti Schráno našeho dětství Paměti mumie minulosti Paměti Přepevná skálo našeho bytí Po tísni bolesti přicházíš ty
Kolébkou marností je náš svět A rajským mámením je náš svět Kdo úctu vzdá našim údům Aţ budou trouchnivět Aţ paměti nebude
DOPIS PRO SVĚDOMÍ VŠECH NÁS
Co se stane potkáš-li své svědomí? Co uděláš nejdříve? Jistě se polekáš hledáš úkryty unikáš všemi škvírami kde se ti zdá ţe vidíš světlo a zase se těmi všemi škvírami vracíš i třeba po letech protoţe jsi jimi pronikl jen do tmy Tvé svědomí ale nemůţe být bez tebe pláče a vyhledává stále člověka tvé svědomí zatím udělá všechno aby bylo tvé přijímá na sebe tisíce podob všechny zrozence našeho světa a stane se ti přítelem i nepřítelem ţenou muţem ptákem květinou stvolem trávy anebo policemi na knihy které sám v potu tváře utváříš ale i vázou, jiţ květině dáváš i rukou, která stvol trávy uchopí Tvé svědomí se stane nositelem tisícerých forem obklopuje tě ze všech stran a tvoří stále nové podivuhodné obrazce pro tvou duši zářivé konfigurace jasných barev měnící se jako sklíčka kaleidoskopu A ono tě prosí: podívej se na mne, tak se přeci podívej Tak je to s tvým svědomím, kdyţ se podíváš a pak je zase odloţíš Začne přijímat podoby hrozivé zdánlivé skutečnosti: jako ničící smršť ukazuje ti veškeré děsivé tváře světa nenávist mezi lidskými bytostmi od počátku dějin kataklysmata válek a pustošení měst tisíciletý pláč ţen, dětí a starců
Jako z Aladinovy lampy tryská tu sloup čadivého kouře a v něm rozeznáváš pochody všech armád světa vojska vznešených egyptských faraonů s leskem zlata vojska indických maharádţů z časů kdy se milovali Ráma a Sítá a z dalších časů vojska čínských králů a vojska japonská vedená hrdými samuraji vojska keltská jichţ udatnost je v krvi našich předků řecká vojska, jeţ porazila i nepřátele z ostrovů v Atlantiku a vycvičená vojska římská ty legie a legie na stálých pochodech napříč Evropou a Asií armády Franků, Vizigotů, Slovanů, Turků, Poláků, Rusů Maďarů, Francouzů, Angličanů, Švédů, Němců Vidíš armády vítězících a poraţených po celé planetě vidíš dobíjení mírumilovného lidu na půdě Ameriky, Afriky, Asie i Evropy vidíš konkvistadory a hořící hranice inkvizic vidíš zástupy miliónů umučených těl vidíš křesťany se lvy v arénách smrti a statisíce obětí z koncentračních táborů dvacátého století A tak nám pověz kolik miliard lidských duší a těl předcházelo našemu ţivotu a jaké to byly myšlenky které je vedly do takové zkázy ţe celé kvetoucí civilizace zničily samy sebe?
(R. 1977 - po podpisu Charty v Praze)
O HLEDÁNÍ Motto:
„Člověk prožívá uvnitř nekonečné bohatství své duše a venku pád všech závor,
omezujících jeho svobodu a moc...“ (Fr. von Weiszacker)
Samota v sebe vhrouţena konečným děním světa kolem prostorem cesta zkříţena hledám se hledám horem dolem v tušení mlčím vím ţe tkví pod rouškou ticha tajemství
A pak je tu ta tvář tvář tvoje tvář snad má tvář mizející plná nepokoje tvář příchozího dálkou zemdlená tvář ve všech známých tvářích skrytá tvář jistě ustavičně proměnná tvář daleko tam kde se mysl zmítá tvář téměř odvrácená nikam tvář vědoucí ţe potichounku vzlykám...
(1974)
GNÓTHI SEAUTÓN Poznej sám sebe
Jestliže stavím - stavím sám sebe jestliţe buduji - buduji sám sebe jestliţe tvořím - tvořím sám sebe v Tobě je skryto TO co mi otvírá cestu v Tobě je skryto TO co mi pomáhá nalézt důvod stavění budování tvoření v Tobě který přicházíš s čistým srdcem a otevřeným pohledem přicházíš skrytý v kaţdém kdo přichází ke mně
(1980)
HYMNUS O BARVÁCH (plotinovský)
PRELUDIUM Motto: Ó sílo extazí a snů, jež v umění plá barev vějířem a v tónech burácí, tvým kouzlem z myšlení se záře pramení, jak světlo z éteru se nítí vibrací... (Otakar Březina)
Pojď o tajemství mi mluv můj bílý přelude o tom jak lidská mysl schová svá naučení v slova ta předpamětná skrytá v záření o smyslu mi mluv ty nepolapitelný o smyslu všech hlásek všech her všech našich masek v nichţ časem zaskočeni chvátáme ke zničení o bytosti mi mluv ty nezaměnitelný jeţ dovede i chránit i ponechat ne zranit mé sny s tisíci vůněmi o přátelství mi mluv můj tak svobodný pane o únosném bytí ne o tom co jiţ známe znáš-li co vtěleno prolíná stavbou vět o svítání mi mluv jeţ v tobě probouzím čas hrůzy nás burcuje neukojitelný o němţ vím pak v čase získaném chci o tónech vyprávět naslouchej snad tě neztratím
F U G A I. BÍLÁ ta skrývá nejtišší mír plynutí oblak zhlazení vin bělostí tlumím své kroky kdyţ přicházím nesa své roucho svůj hlas a svou podobu hledaje formě původní nádobu tenounký obal naší něhy bělostné prázdno vylučující tvary bělosti oltáře netečné protáhlých plání nezvučné pousmání průsvitných závojů přetiché vlání jeţ v chladný plamen se tanečně spájí tam oslněn jasem bělosti klesám sám jak bílý list a troufale chci číst to prázdno nikoliv konečné
VARIACE (dopovězeno ozvěnou) BÍLÁ ta skrývá nejvyšší mír plynutí oblaků shlazení vin bělostí tlumí sníh kroky kdyţ přicházím nesa své tělo svůj hlas a svou chudobu hledaje formě prvotní podobu po ničem netouţím BÍLÁ je prázdno vylučující tvary to prázdno nikoliv konečné protáhlých plání jiskřivé pousmání
jeţ dobře znáš příteli nad jiné věrný a starý BÍLÁ je starostí o čisté sněhy pro vrcholy kopců netečné závojů mlhovin bezhlesé vání oslněn proséván klesám sám jak bílý list BÍLÁ je obalem naší něhy té v obrazech a někdy skutečné i slepoty ztichlých ploch podrobným záznamem zdrsnělé paměti antických němých soch jak budeš jej číst?
F U G A II. ČERNÁ Běl hledá kontrast v černi čar čerň lesklý krystal a jeho zmar uhelný prach zákruty křivek v údivných hrách tu kresbu značí jeţ kostrou je díla a stavbou obrazu čerň rytin a plánů ukryta v knihovnách čerň všelikých lidských slov studnice poznání jeţ po moudrých zbyla drahokam odrazu Čerň linií představ s tisíci vizemi častokrát zneuznána souzena mylnými kárána všemi jsi vlnou jeţ nese mne nechť neustanu
tápat svou cestou na této zemi Ţ LUTÁ Z bílé dál ke ţluté k světlu se prodírám k té barvě slunečné vonící klasem od věků boţské slunce z vod stoupá a k vodám zapadá podoby koule jeţ všechny tvary jiné zákonitě v sobě po věky spojuje ve vesmírnou zář Kolmo k času otáčí se vír do ţlutě svitu hvězdy mne unáší ten nekonečný jas ţhne a mění se v barvu krve v ní hoří tvá tvář nesoucí mír a takto podivuhodně nás miluje tak jako prve ORANŢ A ČERVEŇ násobí zář mou sílu mou radost v kouzelných růţích kvetoucích v tomto létě všeliké jiné spaluje a v sebe obrací je ten oheň jenţ smrtí země ţije a tak cestou světla po vodstvu v noci opět se vrací a v kruzích soustředných svůj protiklad hledá ve vlnách Z E LE N Ě s nesmělým rašením trávy a osení jak ţivel voda bledá k plodnosti ţivota vstupuje tmí v tónech lesa osik a modřínů jehličí sosen pod nimiţ země ta barva sladce H N Ě D Á
v tělech milionů vrchů a kopců a hor pod hladinou moří pod řekami městy a pod kaţdým domem do hlubin klesá podstatný základ hmotného bytí Země za tvarem luk obzorem polí pojí se s modří kde vznikají ptáci Průsvitná nádrţi dětských snů tvou M O D Ř teď vítám od horizontů aţ k oblakům modř klidných přístavů tvým dechem stoupá a padá modř mořím hladinou tichou a souţeným spánek dává modř na loţe větry ukládá modř vzácná lapis lazuli egyptských skarabeů modř chladných prostorů posetých planetami plný je vzduch těch světel mihotavých tam ztrácí se duch zahalen temnotami kde v tónech indiga snad sídlí bůh jenţ vějíř barev hravých prostírá kde je vše a také pranic kam duše putuje hovoříc tiše s námi nedbajíc zrodu nedbajíc zanikání ani poznání hranic
BESKYDY CESTOVNÍ ZÁPISNÍK (80. LÉTA)
NA ČERNÉ HOŘE Lehounký let divokých ptáků vlny a vlny houpají se modrem Stoupám a stoupám stále vzhůru tři ptáci v prostoru za mnou v chvějivých dálkách nad hlavami hor veselý zpěv jim daruji zpátky Vzhůru tam na vrchol dojdu jiţ sama
CESTOU NA RADHOŠŤ Nevěřím větru jeho lítou divokost a lesním stráním jejich burácení nevidím jediný důvod pro tu mohutnou sílu jíţ se opírá do těl bezpočtu stromů hor kopců kamení i lidí ledaţe dovednost splétat úmysly a přání je pouze neviditelnou stezkou mysli samotného člověka
RADHOŠŤ Na vrcholu
Kampak dáš oči ty který přicházíš na vrchol? Jak obejmeš všechny ty prostupující se obzory maličkou zornicí lidského oka? a navíc ta jiskřivá všeoblévající záře Kde bereš odvahu k pohledu na velkou denní hvězdu? jak víme stačilo by málo k oslepnutí Kterak to tedy děláš ty jenţ přicházíš na vrchol ţe vida tolik krásy kolem odnášíš ji přeci v sobě celou úplnou vesmírnou veškerý prostor kolem nás miliardy mikrokosmů města řeky hory pole stroje lesy květiny kaţdý o pomoc prosící vyvrácený strom kaţdý dům který míjíš i slepé sklepní okénko i galaxie třpytných souhvězdí velkých lidských sídlišť za noci tam hluboko dole v indigových údolích jak ozvěny hvězd kolkolem rozsety pro oči poutníků za jasných nocí na vysokém vrcholu Jak můţeš jít na vrchol jen s dvěma malýma lidskýma očima? A jak to pak děláš kdyţ přicházejí tví přátelé všichni ţijící tak jako kdysi a usmívají se ti zdatní Hellénové cvičení v myšlení i uměních Aristoteles Sokrates Platon Plotin stavitelé chrámů kameníci zedníci kovotepci malíři egyptských hrobek či lovci z pralesů zpěváci a líbezné zahradnice středověku s panoši či váţný Leonardo Dante Michelangelo obrovitý a milý Johann Sebastian bouřlivý Beethoven Mozart Haydn a další se vynořují jako vlny z nekonečného oceánu mudrci básníci vědci umělci ţeny i muţi Pohleď jen svýma malýma očima jak obsáhneš ten nikdy neustávající tepot rytmu onoho jediného neviditelného vesmírného srdce doléhajícího k tobě
jenţ stojíš teď na vysokém vrcholu hory Přilétá vlnění ze všech stran v dolinách planety oceán zářících myšlenek radosti lásky víry naděje stoupá aţ k tobě a tvůj mír křísí My všichni jedno jsme věř tomu tak jako kdysi
Cestou po hřebenech dolů Vznáším se přes výšky obzorů povívám perlivými prstíky stromů kolkolem zářením prolnutý prostor Hučím odranými vršky horských pralesů a cvrlikám v trávě právě tady Jas vesmíru smývá minulost z mysli Opět se vznáším na vlnách na hřbetech tmavých oveček jeţ zalehly tento kraj Ach vlny vy modravé vlny obzorů proplouváte mnou cestou oblačnou tak odhalujete můj ráj tam kde je vysoká šumící tráva tam kde je kapradin zpeřený stín tam kde je kamení rozpukané odkryto proudy horských řek tam kde je něţný polštář mechu tam kde je tenký pramínek znehybněn v sklíčku studánek dlaním poutníků pro potěchu tam kde je cesta vroubena tisíci zkroucených údů dřeva tam kde je zpěv ptáků jedinou hudbou a jedinou vůní závan chléva tam kde dva lidé muţ a ţena na stráni rok co rok kopí sena tam kde je ticho větrno čisto tam někde bude snad i moje místo
BESKYDY HORNÍ BEČVA Ty staré domky trám co trám poctivě tesané dřevo sroubené přesně v rozích schoulené po staletí pod ochranou mateřského stromu zápraţí kámen a kámen k sobě kladli dědové pila a sekyra skryla vůni dřeva v hraničkách pro dlouhé chladné časy Tkalo se veselo a přitkalo se smutno do útků ve stavech děti u kolen dědy prvně viděly zázrak zrození koníčka z kousku dřeva lípy Byla tam pec a voňavý chléb a večery plné zpěvů i pohádek a dobrých slov Teď se podívejte udření stavitelé supermoderních vil najeţených drátěnými pastmi antén podívejte se jak za míchačkou písku vaše dítě tajně staví domeček ze dřeva a proutků a dává si velikou práci se šikmou střechou pak pečlivě vybírá větévky se sotva zeleným listím a sází ty svoje stromy a myslí na budoucí sad a dělá si studnu malou v myšlenkách aby jednou pilo čistou vodu Podívejte se na ty dětské sny ach máte-li vůbec na to čas jsou k neuvěření krásné
PROMĚNA Vím nařknete mne opět tak jako tolikrát nařknete mne opět z ú ţ a s u a máte pravdu nařknete mne opět z dětství a já neřeknu ne nařknete mne opět z divení a já se ani nechci přestat divit
vţdyť to co zakouším v kaţdičké vteřině je po okraj naplněnou blyskotavou proměnou nepopsatelně bohatého vědomí rostoucího světa Vím nařknete mne opět z létání ale nemohu jinak oblaka i nebesa jsou úţasně potřebná pro všechny ty jejichţ bolestivé ruce těţko nesou břemena po kamenitých cestách vlastního bytí Vím nařknete mne ţe nevidím a já řeknu kdo vidí a kdo se dívá? Jen povaţte jak jinak vypadá dnes slovo kaţdé slovo i pomyšlené A jak jinak vzpomínáme d ě t s t v í ten původní čas kaţdého člověka kolem vrácený prostorem všeho proţitého zpět ZA SLUNCEM Jakou podivuhodnou silou jsme to hnáni abychom překonali vzdálenosti výšky hloubky neustále odcházeli odněkud někam a zase zpět co měst a moří a vysokých kopců a věčných tajemství chce kaţdý z nás poznat bezmocný tvoreček stopa prachu v kosmickém oceánu bdí Ţene nás pýcha nebo touha nebo hlad či stará známá lidská zvědavost jsme jednou nohou zde a myšlenkami za horami a nikde nemáme stání a vše potřebujeme rychle a teď A přeci je někde ono místo kde můţeme spočinout v tichu co úporně hledáme úplně jinde najdeme směšně blízko našim očím náhodou zakopneme na našich dlouhých poutích a je to tu
Ať jsme na vysokých vrcholech nebo nabíráme vodu do dlaní z tiché studánky ať nás pohlcuje nejrušnější spěch velkoměst či se brouzdáme ranní rosou u chalupy jsme -li třeba na zámořské lodi nebo vstupujeme právě rákosím do teplé vody rybníka za humny ať na světovém divadelním festivalu nebo v zahledění na barevné symfonie slunečních východů a západů při velkém díle generací nebo při prostém kosení trávy Ať dělám co dělám ať se toulám jak se toulám jedno je jisté jsme stále tady a tedy i přes všechny odchody zůstáváme to je na tom to podivuhodné vţdyť JSME STÁLE SPOLU putujíce i běţíce kulhajíce i klečíce láteříce i prosíce plačíce i smějíce pracujíce i leţíce odcházejíce a přicházejíce ve všech proměnlivých okamţicích na všech místech planety co jsme jsme stále zde jsme stále zde spolu všichni my všichni skuteční lidé a to je radost a to je to místo to místo uvnitř nás zapřisahám nás při všech před námi pamatujme na ty vnitřní souvislosti všichni jsme spolu pevně svázáni
