'" $!+!&'& '$"'5 C",! ; 8" ' E$ " $+ '" 1" &! ;

'

MAR S ! "% & '" $ & ! )#* ! ! &$. " 0" " 0 ' 2 "' " -, '$3 4 $ " '5 ! ' $ 0 ! 5$ 6 + 1 . ' 7 ) , ! 8 ' " 9 7 *) " $ " '+ $ 9"'" : 6 "!5 " " ! // , 1 $ " ' ; . ' + " 1 ! ' < $ , ' ! ! +8 . ! " '" $ & 88 8 = ' $ " 1 .! ' " , ' $ ! 1 .! '5 $. ' ! $5 $ ' $ ", ' + ", > ?"$ " " ( : '5$ 9 $! + 5 ! ! 5 1 ! $ : " : " "' @' " " ! A 1 " :" " + B ! 1 $" & " 5 1 ' $ B +' ! ' ' $ 5 < $ .' "' ! ' " '" $ & 6 ! ' $ " 5 1 $. $ C5 "!5 1 ! " + ' ; :" '+ 5$, ! + ! ' ; 5$ $ '5 , 8 ' !' : 5 " 0 + " & 1 + !$ ' $ 9 ' + ' < .8 . 0 ! ' 7/), '! ! " # $" ! ( ' $ '+ ! &, !" * $" ) * / '$, "1 "0 . " 0" $

" $ !+ !& '& $" '5 C " , ! ; ' $ D" " $ $, , 8" ' E $ " $ + E $" " + 6 !' ' " $ '5 ' $" '5 ' " ' " 1 " & ! ; $. , 8 ' D" " $ : " 1 + ! " ! ' +$ $ ! 6 ! ! ! 0" E D" " $ 8 ' " " 1 $. ( : '" F", ' 1 " ", $. ! 8" 1 ! " " ! ! & G 1 50 F ' + D" " $ , ' + $ " : $, $. " $ ! .'5 $ '5 $. $ $. " ' !" ' " 1 !" ! ! & 6 ! " $ '+ 0"$ ! 0 9 ' 5 " 1 $ ! ! D" " $ " ", ! ' , 1 $ ! " " 5, !. " " $" "% 5 $ 1 ! + 1 0 '& B" ' 0" 6 ", ' $ H ' F ' + F", '! ! 8" $. , 1 " ' $" " " ' ! 5$ 0" & B !' ! 5$ ! 1 ! ' " 5 ! 8 " ' 0" 5 $ " >"!5 " & 1" " =. $ .' "' " " " 51 ' = " : "; " '+ ' , ! + +$" ' '5 ' ' , 8 ' = 1 5 $ 6 0 1 " $ " ' $ &, $ ' < $ ! $ : : " ! " '+ $+ & B $ = 1 5 $ .' $ " ' '

F

" +, $. 0 ! ' $ !+ 1 ' ' 9 + & ! I ; : "' ! $. $ ( ' " " '5$ ' $0"' , '! ! ' " .! '+ '& 1 $. :"" 1 $ 0J ! $"$ ; $ " . ! 5 " ; '+$" !& ' ! 8 ' 0 @' 0 ! I : +$ ! $ " . A 1 ' ' , " 0 '+ 0"$ ' 5 ( 1 ! 5 " 6 ! 1 5 . ! $ .! ' C " '5$ $ B ! ! @ 7* , 7 #-A 1 + " " '6 ; $ " $ "" .'! 8 ! " ! 8 ", ! & $" "% K8 !" '&L $ + "; 1 5 " ! $; "$" " ! 5 ; " M $ "8 " "!5 . 1 . 1 5 " ' < ' $ '5 "; N $ < $ $ " "? $ " G ! O 0 1 P6 ' " ; ' $"$ $ '+$" " " " $", ; 5 1 " + ! 1 1 '5 ' G 8 ' '+ ' &Q B ' $. " 0" Q $ &! 1 ! !. Q !I : " " 8. ' M " , ! + $ F $, 1 '+$ $ ! ! "$ &, 0 : " '5$ '%! 1 "'! " + 0 !1 ' , 0 !' 1 " $8 !" ' 8 ! 1 ! '0" $ 1 " " . 4 ' 5 $. "0 $ ' " 6 ., ' 5 E 8 , , ! 8" ! ' "! ! 8" , 0 0 1 ! ! ' + $ +$ ! $ 4 ' ' ! 0

+

F

!

Kouzelník klanu Volných lovc mecin Valdo Man nevynikal p ílišnou skromností. Byl si dob e v dom svých schopností. Dovedl porou et zví at m i rostlinám lépe než kterýkoli jiný klanový kouzelník, v lé b neduh lidského t la i ducha byl nep ekonatelný, a pokud jde o ízení po así a p edvídání budoucnosti, nem l sob rovného. Ostatn jen takový lov k mohl být ífpilotem Bratrstva bílého plamene. Mecin Valdo Man byl obdivován, obáván i nenávid n, dob e to v d l a vystupoval tak, aby obdiv, strach i nenávist udržoval a podporoval. Toho rána však mohl být rád, že je sám ve své chýši a že ho nikdo nevidí. Práv procitl, avšak navzdory svému zvyku z stal ležet a mžikav mhoural na strop. Jeho tvá , jindy zlobn energická, jaksi zplihla, její hrany a .vrypy otup ly, o i se zakalily a z pootev ených úst se ozývalo jakési kvikavé pomektávání. Kdyby n kdo p ece jen p estoupil všechny ty p ísné zápov di, které chránily mecinovo soukromí, a vešel do chýše, myslel by v první chvíli, že Valdo Man spat il n co hrozného na strop . Tam však nic hrozného

1

neviselo, a pokud ano, byly to b žn používané rekvizity mecinova tajemného povolání. To, co mecina vyvedlo z rovnováhy, byl sen, který se mu zazdál p ed procitnutím, kdy spánek vede urputný boj s bd lostí, a n kdy, ve vzteku bitvy, je schopen prozradit n která tajemství, jež mu sv ila budoucnost. Pro mecina nebyly prorocké sny zvláštností, ba naopak, práv z nich erpal zna nou' ást své moci. Prozrazovaly mu p íchod stáda gruger , v as ohlásily p íchod v trné bou e a nejednou si všimly i takové mali kosti, jakou byly nap íklad kradmé p ípravy lstivého sbarra k napadení osady. V takových prorockých snech se mecin vyznal, jako se Regular vyzná v pracovních nástrojích své kovárny. Kéž by to byl takový oby ejný prorocký sen! Mecin by neztratil klid, ani kdyby p inášel sebehorší zprávu o v trné smršti, anebo dokonce o vále né výprav n jakého divokého klanu Hor. To už by dávno byl na nohou, naepej ení lenové rady starších by usedali k ohni a ná elník klanu mandyr Jo Vessy by na n ho, kouzelníka, upíral své vodové o i a ml ky by prosil o radu. Byl to v bec prorocký sen? Tato otázka trápila mecina nejvíce, ta ho zbavila klidu, ta p ikovala jeho zrak k zasmušilému stropu chýše. Zdaleka ne každý sen je prorocký. I mecinovi se zdají oby ejné sny oby ejných smrtelník : prchá p ed nep áteli, ale nem že odlepit nohy od zem ; e ní u poradního ohn a najednou shledá ke svému úžasu, že je nahý; najednou je z n ho malé d cko, všichni ho peskují a marn jim vysv tluje, že je mecinem nejmocn jšího klanu Plán . Valdo Man o takových snech nikdy nehovo il a tvá il se, že se jeho velebnému spánku vyhýbají. Choval se k nim se stejn vznešenou p ezíravostí, s jakou mandyr klanu nevnímá rva ku psí sme ky o krvavý cár gruge í k že. V tomto snu mecin vid l ho et m sto, vzdálenou Romu na úpatí posvátné hory Olympus. Vid l vojáky s ocelovými obli eji a vid l jejich kapkovité stroje stát v nestoudné blízkosti poradního ohn jeho vlastní osady. Slyšel jejich hlasy, cítil pach žárovišt . A znovu ty lesklé kapky kroužily kolem osady jako neodbytné hyeny draby. Nev d l, co si myslet o takovém snu. O jaký to jde požár m sta Romy? Vždy mecin už jednou vid l m sto v plamenech. Je to už dávno ..., jak dávno vlastn ? P t nebo šest loveckých údobí? Možná sedm. Objevil se ve snu odlesk tehdejších plamen ? Nelze to vylou it, protože sny asto zobrazují to, co bylo. Jenže ty kovové kapky nebyly nikdy ve vesnici. Lidé z m sta se i nadále tvá ili nevšímav k loveckým klan m Plán , eky a Hor. Obchodníci, pravda, i nadále pMníkali své dlouhé a namáhavé výpravy, ale vždycky cestovali na h bet utahaných koník . Mecinovu bystrému zraku samoz ejm neušlo, že to nejsou skute ná zví ata, nýbrž to, emu lidé z m sta íkají stroje.

2

Mecin sice nenávid l stroje, avšak oce oval dobrou v li lidí z m sta, kte í ukryli stroj do ko ské podoby, aby nepohoršili zraky svobodných lovc . M sto tehdy ho elo. Lovecké klany vstoupily do jeho ulic. Vrstva erných sazí brzy p ekryla vále né zmalování bojovník , takže ani klanový ná elník by nerozeznal p íslušníka klanu Volných lovc od bojovníka Ryb anebo Lakmon . Tehdy tekla krev a bojovníci se navrátili do svých chýší obtíženi ko istí. Uschovali ji do spolehlivých skrýší a jakkoli velkohubé velebili své vále né udatenství v prvních dnech a týdnech po výprav , postupem asu o ní p estali vypráv t a te , po té dlouhé dob , se zdálo, že klany Plán , eky a Hor na tu nepochopiteln výjime nou událost zapomn ly. Zapomn lo na ni samo m sto Roma? Zdálo se, že ano. Obchodníci se nikdy nezmínili o tom, co se tenkrát stalo. Lovci od nich neuslyšeli ani sl vko náznaku n jaké odvetné výpravy. Mandyr i sám mecin nejednou opatrn kladli lstivé otázky, jako když lovéc lí í past na zví ecí stezce. Nikdy však žádnou zprávu neulovili. M sto žije svým životem a o lovce se nestará, to vše, co obchodnicí v dí a pov dí. A najednou, z istajasna, mecin spat í ve svém snu st íb ité kapky na návsi osady. M že to být náv st odvety. Z budoucnosti se ozvalo varování: m sto procitlo a nap áhlo se k rán . Jeho obrn ná tlapa dosud* nedolehla, ale svist dráp je už slyšet v ovzduší. Jenže, u všech duch známých i neznámých, pro v tom snu ho elo m sto? Prorocké sny hledí vždycky jen a jen do budoucnosti a nevracejí se k tomu, co se už stalo. Znamená to, že Volní lovci odrazí útok voják z m sta a vrátí ohe na st echy Romy? To je krásné vysv tlení a jist by pot šilo horkokrevného Neda Martena nebo Krutého grugera a všechny mladé bojovníky, kte í se vpádu do Romy nezú astnili, protože byli ješt d tmi. Potíž je v tom, že mecin takovému vysv tlení sám nev í. On byl v Rom , on zažil to velké bojování a on v d l, jaká je pravda. Zbran m stských lidí jsou mocné, daleko mocn jší než nejlepší luky a Modré me e. Lovecké klany by nikdy nemohly do m sta vstoupit, kdyby tehdy sami lidé z m sta nezápasili jeden s druhým v krvavé bratrovražedné eži. Te už jsou zase jednotní, a když se jim zachce, smetou lovecké osady z povrchu Marsu jediným úderem. Pro tedy ve snu Roma ho ela? Mecin se posadil a zlobn pot ásal hlavou. Nedobrá myšlenka na n ho úto ila a nedala se odbýt. Jsi starý, mecine, a poprvé jsi m l popletený prorocký sen. Ten další bude ješt zmaten jší a nepotrvá to dlouho a bude z tebe pošetilec, který si už nebude jist, zda mu sen o ztrace ných kalhotách nep inesla budoucnost. N ja3

kou dobu se ti poda í ukrývat úbytek prorockých sil. Jenže pravda stejn vyjde najevo, d íve nebo pozd ji. Jednou; dvakrát, pot etí vyšleš, bojovníky na lov gruger a lovci nenajdou nic, leda n jakou smrdutou drabu s ohlodanou kostí v tlam . Pak se p ižene vich ice a pokácí polovinu vesnice/Potom.,. Pohlédl stranou. V kout chýše, zahalen do houn , spal mladý Hvar, rnecin v u e . Nadmíru u enlivý chlapík, a ctižádostivý až b da. Byl to ješt chlapec, ale do své ilé hlavy už sta il naskládat podivuhodné množství informací. Znal povahu i moc všech bylin blahodárných i zlomocných, všechny báje klanu Volných lovc , ale i klan jiných, a už sp átelených,, i protivných, um l zpam ti jako n jaký starý bard. A nejen to. Vynikal ostrostí vnit ního pohledu n kdy i nad mecina samotného, a až projde ob adem zasv cení, stane se z n ho vynikající p íslušník Bratrstva bílého plamene. Co se asi zdá arod jovu u ni, co se mihotá spánkem omámenou hlavou adeptovi tajných um ní? Mladík pravideln oddychoval, o ní ví ka se mu ani nezachvšla. Kdyby tak n jaké kouzlo vrátilo mecinovi mládí. . . Mecin zavrt l hlavou, Mládí mu nikdo nevrátí. Ale kdyby tak mu mohl n kdo vysv tlit obsah snu. Náhlé vnuknutí ho osvítilo. Vysv tlení podá první lov k, se kterým dnes mecin promluví, a je to kdokoli!

lov k tak významný jako mecin Valdo Man je lidem stále na o ích a nemá soukromí ani tehdy, kdy se jejich zrak m skryje. Mecin ješt dávno nedosp l k rozhodnutí, že skute n šlo o prorocký sen, a už jeden lov k v osad zv t il, že se s mecinem d je n co mimo ádného. lov k, p esn ji e eno loví ek: chlapec Dim, toho dne zam stnaný službou strážce ohn . Tito strážci m li nesnadný úkol: udržovali ohe klanu, aniž sm li vstoupit do poradního kokpitu. Ozbrojeni dlouhými železnými pohrabá i vyhrabávali popel lahvovitým vyúst ním ohništ a do isté prostory vkládali d evo tak, aby ihned nevzplanulo, nýbrž aby se jen pomalu škví ilo, avšak ne adilo, aby v n m jiskérka žila, ani malá, ani velká, vždycky p im ená. Toto um ní vyžadovalo cviku a neochabující pozornosti. Bystrý Dim si však vždycky našel as, aby pozoroval, co se kde v osad šustne, a p ece nespoušt l z ohništ o i. V osad se vždycky d lo n co zajímavého. Lovci, nasedali na kon a vyráželi k severozápadu, kde se podle zpráv stopa valí stádo gruger , už p ed t emi dny p edpov zené velkým mecinem. Vyplašili ho prý lovci z Hor a je t eba ho dostihnout d ív, než p ekro í hranici í ních klan , jinak nevyhnuteln nastane spor, anebo dokonce válka. Ostatn m´tora Regular vstal neoby ejn brzy, z d ev ného p ír stku u jeho chýše se valil dým a kov tam zvonil o kov. M5Lora pracoval piln ji než jindy, a líný nebyl nikdy. Ková 4

me e a hroty ošt p a šíp . Znamená to, že se opravdu schyluje k boji? Klany se už vzájemn dlouho neutkaly a válku znal Dim jen z vypráv ní starších. V d l, že je špatná, ale pomyšleni na ni ho vzrušovalo. Se šimravým pocitem v zádech o ní p emýšlel jako o p íležitosti, kdy i malý chlapec m že prokázat state nost. Ženy se vyhrnuly na náves se svými tkalcovskými rámy a s k žemi. N které odešly k potoku prát pokrývky, jiné se staraly o d tí. Už dlouho nebylo v osad tolik d tí jako v poslední dob , kdy se klanu da ilo dob e. P ed chýší Dlouhého šípu se rvali dva psi. Dlouhý šíp, bojovník tak starý, že už na lov nechodil, vylezl a pokusil se rozehnat psy klackem. P estali se rvát a obrátili se proti n mu. Sta ec se jim chab bránil a nakonec se spasil ústupem do chýše. Ubohý Dlouhý šíp! Vypráví se, že to byl nejstate n jší lovec klanu, a býval dokonce mandyrem dávno p ed tím, než se nyn jší mandyr Jo Vessy narodil. To vše bylo sic poutavé, ale všední, obvyklé, nikterak nevybo ující z obrazu osady. N co tady ale chybí, n co zvláštního se d je. Dim chvilku usilovn p emýšlel, než na to p išel, a bezmála vyjekl, když mu svitlo. Mecin dosud nezkontroloval ohništ ! Dokonce ani nevyšel ven! Mecin snad ješt spí! Dim ztratil zájem o loveckou výpravu a zápas Dlouhého šípu s afajícími psy a civ l už jenom na kouzelníkovu chýši. Stála nedaleko kokpitu a od ostatních loveckých chýší se lišila velikostí i tvarem. Nebyla tak vysoká a hrotitá, avšak na její p dorys by se vešly dv nebo snad i t i oby ejné chýše. Tvarem p ipomínala spícího grugera, sto eného do klubí ka. Vypadala však hroziv , protože ze st echy tr ely dlouhatánské pest e pomalované tyta s vlajícími stuhami. Dosp lí necht li o t ch ty ích mluvit, ale všechny d ti v d ly, že na své antény mecin lapá hlasy p edk . Mecin nespí, uv domil si Dim. Ze st ešního otvoru stoupal dým, ur it kouzelný, vo avý. Kouzelník si uvnit prozp voval a n ím ch estil. Co asi kutí? Koná asi n jaký tajemný ob ad. Jak rád by se Dim se svými poznatky s n kým pod lil! D ti ale lumpa ily na druhém konci osady, kde ob v tve osady se do široka otevírají pustot Plán . Pták by vid l osadu jako hrot ošt pu, s kokpitem a mecinovou chýší na špici. Poblíž kokpitu bydlí ná elník, vigat a piloti a t m je lépe se vyhnout. ím významn jší je bojovník, tím h snáší hluk d tských her. Daleko od kokpitu žili lidé, které mandyr nikdy nepozval do kokpitu, nikdy se nezú astnili vále ných výprav a lovu se vyhýbali, protože by tam ud lali víc škody než užitku. Zato s nimi byla legrace. D ti m ly mnohem rad ji bábu Kobylí hlavu než mladistvého hrdinu Nedá Martena, lépe jim bylo v chýši Chromého nohy, um lce v tetování, který jim kreslil p kné obrázky na 5

od ezky vyd laných k ží, než poblíž chýše Kriitého grugera, který by jim ušt d il nanejvýš výprask. Kone n se Dim do kal. Na náves vpadla rozjásaná tlupa. V ele b žel B loh ívek a Karat, zahaleni do gruge ích k ží. Ostatní se hnali za nimi, metali kouli ky bláta, házeli klacky a st íleli tupé šipky. Po ínali si stejn jako dosp lí lovci s tím rozdílem, že skute ný lov se odbývá v kruté tichosti, rušené jen stony ran ných zví at. Tihle malí lovci ovšem k i eli tak pronikav , že vyburcovali z malátného spánku i Zoubka, sta i kého psa Chromého nohy. Ubožák ležel ve stínu chýše a zdálo se mu o dávných lovech, když ho vzbudili. Poda ilo se mu vstát, ale vzáp tí upadl a po celý zbytek dne vzpomínal na tu p íhodu jako na divoké dobrodružství. Dim vysko il a na kamarády zamával. B loh ívek a Karat zvolnili b h, ale to nem li d lat! V p íštím okamžiku zmizeli v chumlu, a než by Regular sta il lusknout prsty, byli zbaveni gruge ích koží. Lov skon il. Malí lovci k že roztrhali a te už zápasili mezi sebou, kdo uchvátí v tší díl a stane se hrdinou dne. Starší a v tší d ti m ly samoz ejm výhodu. Ti malí mohli být rádi, když na n zbyla hrstka chlup . „To je tvoje vina," k i el B loh ívek na Dima. „Kdybys nás nespletl, mohli jsme je set ást." „Stejn by nás chytili," bru el Karat. „Ten Regular v kluk dovede b hat jako sbarro," Zadýchaní, zrudlí zápasem klopýtali oba chlapci k Dimovi. Oba pat ili ke strážc m ohn , a sm li se proto p iblížit až ke kokpitu. Karat si nespokojen prohlížel škrábance a mod iny, které mu p ibyly na holých pažích, avšak B loh ívek se pozorn zadíval na ohništ . Už letmý pohled mu prozradil, že je zle. Nikde ani jiskérka, nikde ani prouží ek dýmu! P ekotn se vrhl kup edu a vyškubl Dimovi pohrabá z ruky. „Dej to sem! Copak jsi slepý?" Dim pochopil a zd ev n l leknutím, „ J á . . . já jsem ..." „Jestli ohe um el, m žeš se t šit!" Dim zdrcen klesl na kolena. Jestliže ohe um el, vesnice se musí odst hovat na území vzdálené alespo p t denních pochod , aby unikla hn vu ducha ohn . Ten je neúprosný a p t zim bude bloudit územím, kde byl uražen, a b da Volnému lovci, kterého by tu zastihl! Dim musí z klanu odejít a nevezmou ho zpátky nikdy, i kdyby se dožil tolika zim, kolik je hv zd na nebi. „Karate, dob hni pro trubi ku. D lej! Nekoukej na m jako na zjevení. T eba ohe ješt zachráníme." Trubi ka, to bylo veliké tajemství strážc ohn . Mecin by zu il, kdyby se o ní dov d l. Do osady ji p inesl jakýsi obchodník. Výmluvn ji velebil, je to 6

náramná v c, jakou dovedou vyrobit jenom lidé ve m st . Podobala se ty i, m la p t krok zdéli a nebyla tlustší než prst. Nikdo ji nedokázal zlomit, natož ohnout, p estože by ji t íleté dít udrželo na prstu. Uvnit byla dutá, jako bývají v tve n kterých ke , když se z nich vyš ourá dužina. Lovci, zejména mladí, byli novinkou nadšeni. Obchodník je ujistil, že m že do osady p ivézt libovolné množství, protože ve m st taková trubi ka není žádný zázrak, ale docela oby ejná v c. P iveze r zné trubi ky, tenké na výrobu šíp , tlustší na ošt py ... Jenže rada starších rozhodla jinak, na nátlak mecina, který hovo il dlouho a výmluvn . Co pam sahá, šípy se d lají z v tví šípového ke e a nejlepší ošt py pocházejí z mlází, které roste podél Rychlého potoka. Trubi ky nech z stanou ve m st , kde je jejich domov, a pokud by se obchodník ješt n kdy odvážil n jakou trubi ku do osady p ivézt, bude jat, týrán a nakonec na trubi ku naboden pro výstrahu ostatním. Vyd šený obchodník nasedl na svého um lého kon a odjel. Kouzelník ho donutil, aby trubi ku odvezl. B loh ívek s Dimem ho stopovali daleko za osadu a vid li, jak zastavil nad Lysým návrším a zahodil ji, když se ji p ed tím pokusil vzteky zlomit, ovšem marn . Chlapci se pokladu zmocnili a pe liv ho ukryli. Za malou chvíli se Karat s trubi kou vrátil a B loh ívek ji opatrn vsunul nálevkovitým ústím do ohništ . Dim ho pozoroval a srdce mu tlouklo vysoko v hrdle. V bláhové nad ji nasával vzduch a namlouval si, že cítí dým, erstvý, teplý, že se ohe nasytil životodárného dechu, vpraveného do ohništ trubi kou, a že žije, by nenápadn a skomírav . T eba ta trubi ka má kouzelnou moc a pom že… „To jste tomu dali. Ohe um el, to je nad lení,“ ozval se za nimi tichý hlas. Dim s Karatem se bleskurychle oto ili. B loh ívek upustil trubi ku a p itiskl tvá k zemi. Ani nedutal. Te je neviditelný, ale… jak dlouho vydrží tisknout obli ej do trávy? „Nezhasnul, Rade Haagere, jenom se schoval. Neboj se, my ho ze skrýše vypudíme,“ drmolil Dim, ale zuby mu tak jektaly, že mu lovec sotva rozum l. Rad Haager, jako obvykle provázený daimonem Terrem, divokou šelmou, která dokázala roztrhat sbarru a poradila si i s barrokem, marsovským medv dem, se usmál. Mohutný muž a mohutný daimon n li nad d tmi jako horská hradba. Daimon fun l a vyplazoval jazyk a tvá il se tak potm šile, jako by mu bylo do smíchu. Karat si uv domil, co lovci o Radovu daimonovi íkají, že prý dovede mluvit jako lov k, ale neslyšn , a rozumí mu jenom Rad. Také v lovcov p ísné tvá i se vlnilo cosi podobného úsm vu. „ íkáš mi, abych se nebál? Ty by ses m l bát. Ty jsi strážce ohn .“ P istoupil k ležícímu B loh ívkovi, p ekro il ho a opatrn se dotkl špi kou nohy trubi ky. Chlapec zapochyboval, že je skute n neviditelný. 7

„Tak p ece z stala v osad ,“ poznamenal lovec. „Myslel jsem, že ji obchodník odvezl.“ „Našli jsme ji,“ vysv tloval B loh ívek. „Smíme si ji nechat?“ „Samoz ejm nesmíte,“ ušklíbl se Rad Haager. „Vy jste to nev d li?“ Dim zapátral pohledem v lovcov tvá i. Rad Haager už dávno nebyl mladý lovec. P es jeho hlavu pokrytou pralesem smoln erných kade avých vlas se p ehnalo už mnoho zim. Pokryly mu obli ej p ísnými zá ezy, takže p ipomínal skalní st ny Tyrkysových hor. N kolikanásobný náhrdelník ze zub a dráp barroka sv d il o jeho lovecké dovednosti. U opasku však m l jenom Modrý me , neozdobil se ani jediným skalpem. D ti však v d ly, že Rad Haager je mocný bojovník a že to byl on, kdo skute n vedl slavnou výpravu loveckých klan , jíž padlo v plen m sto Roma. Stál klidn a s rukama založenýma na prsou hled l na provinilce. Dim nesklopil o i. Uv domil si, že se lovce nebojí. Pro by se ho m l bát? Rad Haager nikdy d tem neubližoval, nek i el na n , ba dokonce si s nimi n kdy hrál. Žádný lovec by se k n emu podobnému nesnížil! Radovi ale bylo vždycky jedno, co si o n m kdo myslí. „V d li jsme to, Rade Haagere. Ale p ece jsme si ji nechali. Líbí se nám a je užite ná.“ „Správn si po ínáte,“ ekl Rad Haager. „Pro ale dmýcháte ohe trubi kou? Pro nevstoupíte do kokpitu a nerozfoukáte ohe ústy?“ „Do kokpitu p ece nesmíme!“ zhrozil se Dim. „Trubi ku si taky nesmíte nechat,“ ušklíbl se Rad. Vešel do kokpitu, vylovil z mošny kovový vále ek, p iložil ho ke z ernalému d evu a vzáp tí mezi oharky vysko il veselý plamínek. Chlapc m poklesla ramena úžasem i úlevou. N co takového… „Ohe zhasnul a já ho znovu zapálil,“ podotkl Rad. Chlapci byli bledí vzrušením. „Co se te stane, Rade? Duch zem elého ohn se strašn pomstí celé osad !“ „Hlavn tob , vid, ty hrdino,“ usmál se Rad na Dima. „Neboj se, nepomstí se ti. Víš, pro t nechá na pokoji?“ „Protože mám na prsou kouzelný obrazec!“ ukázal chlapec na obrázek, vytetovaný na útlé hrudi. „Protože ohe žádného ducha nemá, pamatuj si to. Nikde nejsou duchové, ani na Pláni, ani v ece, ani mezi Horami. Duchy si vymysleli kouzelníci, aby z nás ud lali poslušné hlupáky.“ „Kdyby t tak mecin slyšel…,“ zašeptal Karat bojácn . „Ten ví dob e, co si o n m myslím. Kdepak vlastn v zí? Ješt spí?“ „Nespím, Rade Haagere,“ odpov d l mecin Valdo Man. Stál ve vchodu své chýše s rukama založenýma na hrudi. 8

Karat pleskl B loh ívka po rameni a v mžiku oba pelášili pry , až jim kamínky a trsy trávy odletovaly od pat. V osad se neukáží p ed ve erem. Jak jim Dim závid l! Utekl by také, ale nemohl. Musí vydržet u ohn , d j se co dej, dokud ho nový strážce nevyst ídá. Stál tedy na svém míst , strnulý jako vy ezávaný b žek, a vyt ešt n zíral na kouzelníka. Valdo Man byl o hlavu menší než Rad Haager, ale vypadal mohutn ji. M l od p írody širokou hru a ramena, ovšem kouzelné b evno navle ené na krku zv tšovalo ší i ramen ješt o další dv dlan . Šarlatový pláš splýval z b evna až na zem. Hru m l mecin obnaženou, zato nohy ukrývala temn modrá suknice. Jeho hlava byla zcela holá a tvá mu brázdil bezpo et jizev, hlubokých a hrozivé zarudlých. Také uši m l roz ezané a tetování na hrudi bylo tak husté, že zdálky vypadalo jako lesklá p iléhavá kazajka. Nikdo nevydržel dívat se na ty obrazce dlouho. Z houštiny nevídaných kv t a list hled la strašlivá zví ata, nebo to snad byly obli eje zlých duch … Ne, rad ji o tom ani neuvažovat. Mecin prý dovede zabíjet pouhým pohledem, a kdo ví, zda tetované obli eje na jeho hrudi nemají podobnou moc. Dim sklopil o i. Mecin spustil paže voln podél t la a vkro il do kokpitu. Mezi ním a Radem Haagerem dýmal znovuzrozený ohe . Oba muži se zdvo ile pozdravili tak, že se letmo dotkli prsty pravé ruky ela a hrudi. Nespoušt li ze sebe o i. Rad se t šil na slovní st etnutí s mecinem. Litoval jen, že náves je skoro liduprázdná, takže jen malý Dim a n kolik žen budou sv dky mágova poko ení. Rad nepochyboval, že znovu, jako už tolikrát, nad kouzelníkem zvít zí. Jeho kejkl m nev il a nechoval v sob ani špetku posvátného strachu, kterým mecin ostatní lovce ovládal. Valdo Man však z ejm nem l chu do p tky. Ovládal se dokonale, ani hnutím brvy nedal najevo, že slyšel Radova rouha ská slova. „Mír,“ ekl tiše. „Mír,“ odpov d l Rad. Mecin si všiml trubice. Chvíli se na ni mra il, a pak ji štítiv zvedl ze zem . „Jako by to byl prašivý pes,“ podotkl. „Jednou stranou ho vyženeš z osady a druhou se ti vrátí.“ Pevn ji sev el pravicí na jednom konci a levou rukou si ji navíjel na loket. Dim necht l v it svým o ím. Trubi ka byla nep edstaviteln pevná! Kluci se o tom mnohokrát p esv d ili. Zaklesli její konec mezi v tve a marn pá ili. Pov sili ji mezi kameny a t i po ní skákali! Kouzelník tedy m l neslýchanou 9

sílu v pažích. Nebo snad v tom byla kouzla? Mecin se klepal sto enou trubicí do lýtka jako kotou em lana. Pohlédl hn viv na malého strážce. „P kn hlídáš ohe , jen co je pravda!“ Dim se rozt ásl strachem. Chudák, myslel, že je z nejhoršího venku. Jak byl bláhový! Mecin všechno vid l, všechno slyšel. Rad Haager ho poko il. Jenže na nejslavn jšího lovce klanu si netroufne ani on, velký kouzelník. Zchladí si žáhu na provinilém strážci ohn . Už nikdy neuvidím matku a otce, už nikdy nepromluvím se sest i kami, už si nikdy nebudu hrát s kluky… „Dob e ho í,“ podotkl Rad Haager nevinn . Mecin po n m loupl mra ným pohledem a ekl Dimovi: „Ho í až p íliš dob e. Neumíš se o n j postarat, hlupáku?“ Dim horliv popadl pohrabá , obrátil n kolik polen, aby plameny zmírnil, a p i apl, jsa pevn rozhodnut nespustit z ohn o i, d j se co d j, i kdyby t eba létající stroj z m sta usedl na návsi osady. „Poj ,“ ekl mecin Radovi. „Máme o em hovo it.“ Rad Haager ješt nikdy nenavštívil mecinovu chýši a po pravd e eno, ani po tom p íliš netoužil. Malí chlapci, ale i dosp lí si kradmo šeptali, jak to v chýši vypadá a co d sivého tam lze spat it. Po zemi se plazí jedovatí hadi u stropu na íká pták se dv ma hlavami a duchové p edk tam ustavi n sn mují, popíjejíce krev zabitých nep átel. Rad takovým pov stem nev il už jako malý chlapec. P esto se neubránil tísnivému pocitu, když se sklon nou hlavou vstoupil nízkým vchodem dovnit a sm sice ko enných v ní a pach mu horce dýchla do tvá e. Také Terr se mu tiskl trochu bojácn k noze. Prudce oddychoval a srst na h bet m l zježenou. První, co lovec spat il, když jeho o i navykly p ítmí, byly plamínky íchsi zrak – snad n jakého ducha? Jsi jako baba, pokáral lovec v duchu sám sebe. To je p ece mladý Hvar, mecin v u e . Znal mladíka od jeho d tství, vážil si ho pro jeho bystrost, ale trochu jím pohrdal za to, že odmítl jít cestou ostatních mladých muž klanu, odmítl životní dráhu lovce a vstoupil do u ení k lov ku, kterého Rad Haager považoval za podvodníka. Hvar sed l nehnut u st ny chýše a nevraživ hosty pozoroval. Ne ekl ani slovo. Až do zasv covacího ob adu nesm l promluvit s nikým než s mecinem nebo jiným p íslušníkem Bratrstva bílého plamene. I tato zápov byla sou ásti výchovy nastávajícího mecina. Vnit ek chýše vypadal docela oby ejn . Od stropu visely nádobky a pytlí ky s ko ením. Uprost ed bylo ohništ , na kterém mecin a jeho žák p ipravovali jak pokrmy, tak i lé ivé lektvary a masti. Bohat vy ezávané k eslo, znázor ující kle ícího zajatce, bylo jediný kus nábytku v chýši. Mecin vybídl Rada, aby se na k eslo posadil. Terr ulehl svému pánovi k nohám, t žkou hlavu, jak m l ve zvyku, položil na pokr enou pravou tlapu a levou natáhl daleko kup edu. Ob as mrzut pohlédl na Hvara. Mecinovi nev noval 10

pozornost. Hostitel podal Radovi kulatou nádobku s pake, ost e ho kým nápojem, který dokáže byst it rozum. „Nejsem š astný, že vidím ve své chýši práv tebe, Rade Haagere,“ p erušil mecin ml ení. Lovec sebou škubl, ale kouzelník ho zarazil gestem. „Z sta , prosím. M l jsem v noci sen, který si nedovedu vysv tlit. Když jsem uvažoval o jeho významu, vnit ní hlas mi ekl: Vyjdi ven a pora se s prvním mužem, kterého potkáš. Byl jsi to ty.“ „Duchové p edk ?“ otázal se lovec posm šn . Mecin pot ásl hlavou, jako by n eho litoval. „Vím, že nev íš hlasu sn a nechceš uznat, jak asto mají duchové p edk pravdu. Ale dnes m vyslechni, prosím.“ Rad Haager si uv domil, že mecin už podruhé za tak krátkou chvíli použil slova „prosím“. Je to ubohý starý muž, zkrušený starostmi. Pocítil k n mu cosi jako lítost. Nu co, ekl si, vyslechnu ho. Koneckonc , není to zlý lov k. Dovede být zlostný, jeho arod jné kejkle jsou sm šné, ale co pam sahá, nikdy nikomu neublížil. Naopak, dovedl zahán t nemoci a lé il i zran ní, a kde si nedokázal poradit on, zpravidla pomohlo sdružení mecin , Bratrstvo bílého plamene. „Vypráv j,“ ekl lovec. „V noci p išli duchové do mé chýše,“ za al mecin, „a varovali m . Brzy, snad už za n kolik dní, m sto p ijde na Plá .“ B hem e i nahmatal kožený sá ek, který ležel na nízké d ev né polici, klekl si, sá ek rozvázal a vysypal jeho obsah na zem. Byly to pok ivené bílé k stky, snad rybí. V šeru vytvo ily složitý b lavý obrazec na temné zemi. „Ty znáš lidi žijící ve m st , Rade, líp než kdokoli z nás. Jaký je tv j názor? Co u nás hledají?“ „Lidé z Romy… u nás?“ polohlasn opakoval lovec. „T eba se mýlíš, mecine.“ Obyvatelé m sta nikdy nechodili na Plá . Nikdy, v tom se jejich zvyky nezm nily od Velké války, kdy lovci klan Plán , eky a Hor spole n vtrhli do Romy a vnesli me za její hradby. Lovci to považovali za známku strachu. Rádi se u ve erních oh chvástali hrdinskými iny z doby Velké války a vzájemn se ujiš ovali, že obyvatelé m sta jsou zbab lci a prost se neodváží p ekro it Zelenou pouš , která odd luje m sto od Plán . Rad se takových hovor nikdy neú astnil. Dob e v d l, jak jsou sm šné. M stští lidé nechodí na Plá zcela z jednoduchého d vodu necht jí. Anebo jim to jejich ná elníci zakázali a pr chod Zelenou pouští dovolili jenom obchodník m. Mecin se zmocnil jediným drav ím pohybem kosti ek. Terr p itom znepokojen pozvedl hlavu. „Nemýlím se,“ ekl mecin a vypráv l lovci podrobnosti svého snu a rozhovo il se zejména o ho ícím m st .

11

„Bude m sto znovu ho et. Rade? Anebo je to vzpomínka na události dávno minulé? Lovci se domnívají, že obyvatelé m sta se jich bojí. Jsou pošetilí.“ Rad se zasmušile pousmál. P ekvapila ho poslední mecinova poznámka. P i loveckých slavnostech mecin povzbuzoval sebev domí loveckého klanu a hrdinské písn , které p edzp voval, m ly jeden jediný spole ný obsah. Volní lovci jsou hrdinové, kterých se bojí lovci ostatních klan , bojí se jich zví ata i hv zdy na nebi. A prokleté m sto Roma samoz ejm taky. „Nikdy k nám necht li p ijít,“ podotkl Rad, p edstíraje lhostejnost. „A te p ijdou!“ navázal mecin vášniv . „Ur it p ijdou. V mi.“ Rad úkosem pohlédl na arod jova u n . Hvar sed l nete n . Nezdálo se, že poslouchá hovor obou muž . Ve vyhublé tvá i se mu nepohnul ani sval. Rad ale nepochyboval o tom, že mladík bedliv naslouchá a p emýšlí o všem, co bylo e eno. „Cht jí se pomstít?“ nadhodil Rad. Mecin sklopil hlavu a odml el se. Rad cht l ješt n co podotknout, ale n jaká divná tíse mu v tom zabránila. Mecinovy starosti na n ho p ešly jako zlá nemoc, která p eskakuje od chýše k chýši a trestá mladé i staré, muže, ženy i d ti hore kou. „Moje sny,“ ekl mecin, pozvedaje hlavu, „ze mne ud laly mecina klanu.“ Jenom nev domost lovc z tebe ud lala mecina, pomyslel si Rad, ale nechal si tu poznámku pro sebe. „Už jako chlapec jsem vytušil, že se liším od ostatních,“ rozhovo il se mecin dále. „Byl jsem mimo ádn citlivý. Sdílel jsem každou bolest s lidmi, kte í trp li. Ano, cizí utrpení se na mne p enášelo jako pavu ina a zahryzávalo se mi do útrob. Bylo by to nesnesitelné, našt stí jsem stejn siln vnímal i cizí radost a št stí. Byly to zvláštní pocity.“ Mecin vypráv l klidn , p irozen , jako by vykládal o docela oby ejných v cech. Z Rada zvolna opadalo nap tí. Snad poprvé v život se v mecinov p ítomnosti cítil voln ji. Stal se snad ob tí n jakého mecinova kouzla, napadlo ho. Nesmysl… Na kouzla p ece nev í! Náhle si uv domil, co mu vlastn na mecinovi vadilo nejvíc nabub elé ob adnictví, jeho gesta a tón hlasu, jizvy na tvá i i ten sm šný trám na šíji, pestrá kopí na st eše chýše, všechny ty hra ky pro velké d ti. Jenže mecin p ece jen dovede leccos vylé it a leccos p edpov d t… „Když jsem se potuloval po Pláni, asto jsem m l dojem, že m n kdo sleduje. Když jsem se oto il, nikdo za mnou nestál, a p ece jsem v d l, že poblíž se n kdo skrývá. Tehdy jsem poprvé m l sen, který se mi pozd ji navracel. Vid l jsem sám sebe v lese a kolem mne chodily staré ženy s nohama obrácenýma patami dop edu a prsty nazad. Mluvily ke mn , ukazovaly mi byliny a nevídaná zví ata. Za al jsem rozum t mnoha v cem, které jsou jiným lidem utajené.“ „Dnes v noci k tob také mluvily sta eny s obrácenýma nohama?“ 12

„Ne,“ usmál se mecin nevesele, „moje sny jsou te mnohem složit jší…, temn jší. Nemohu ti o nich vypráv t. Nerozum l bys jim. Vždy já se v nich sotva vyznám. To mi v , Rade, lidé z m sta p ijdou, vím to docela ur it .“ Mluvil te úzkostn , naléhav , jako by prosil Rada o víru. Znovu rozsypal k stky na zem. Klikatily se jako písmena neznámé abecedy. Mecin ukázal prstem. „Vidíš? Znamení se opakuje. Je zlov stné. Pomsta v n m ale není!“ „Nerozumím ti,“ ekl Rad. „Tuším, že cizinci p ijdou s dobrými úmysly. Ale pamatuj, Rade, že lidem neškodí úmysly. Lidem škodí iny. A cizinci s dobrými úmysly nám mohou uškodit víc, než kdyby p icházeli s úmysly zlými. Zlu se dovedeme bránit. Jsme tak vychováni, žijeme od v k v obran proti zlu, proti nep átel m, proti hladu, proti chorobám. Ale jak se chceš ubránit laskavosti?“ Zven í sem doléhal k ik d tí, táhlý zp v tkadlen a zvon ní Regularovy kovadliny. Terr zaškubal ušima, protože zaslechl ryk psí rva ky. Mecin zav el o i a p itiskl si dlan k elu. „Staneš se ná elníkem, Rade Haagere.“ Vzdychl, jako kdyby ze zad sejmul b emeno. „Tušení m nezklamalo. Dob e jsem ud lal, že jsem t pozval do chýše. Už vím, co to všechno znamená. Ty, Rade Haagere, se znovu postavíš do ela loveckých klan , jako kdysi, když ho elo m sto Roma. Ale tv j protivník bude tentokrát jinde. Nebude to m sto.“ „Kdo tedy?“ „Pohlédni,“ zvolal mecin a prudce ukázal vzh ru. Rad vzhlédl. Terr bázliv zak u el. Strop chýše byl znenadání temný a plály na n m hv zdy. Rad se musel zachytit op radla k esla a zav el o i. Když je znovu otev el, vidina zmizela. To ur it d lá ten nápoj paké, pomyslel si. Vstal. „Nevím, co si o tom mám myslet,“ ekl nejist . „Ale jedno vím, neznám zlo, které by mi nahnalo strach.“ Komu hrozil? Neznámým silám, které – pokud má mecin pravdu – se chystají zachvátit Plá , nebo snad mecinovi? Obrátil se ke vchodu. Po kal, až se i Terr zvedne, a pak vyšli do jasného, sluncem proh átého dne. Kouzla nechali za zády. Mecin se díval, jak ustává pohyb houn zakrývající vchod. „Co s ním ud láš, mecine?“ ozval se tiše Hvar. „S kým?“ oto il se kouzelník. „S Radem?“ „S nedbalým strážcem ohn . Nechal vyhasnout ohe . Podle zákona…“ Mecin mávl rukou. „Zákony…“

13

„…jsou svaté!“ ekl mladík p ísn . Mecin dob e v d l, že by u e mohl vznést stížnost k Bratrstvu a že by asi prosadil svou. Když on sám byl ješt mladistvým adeptem, podobná v c se stala kdesi u Lakmon . Nikdy ho však nenapadlo, že by jeho vlastní u e … „Moudrost je um ní zamhou it o i v pravou chvíli, Hvare.“ „Zákon je nad veškerou moudrost. Kdyby sta ila moudrost, nebylo by t eba zákon .“ „Poslouchal jsi dob e, o em šla e ?“ „Ano,“ p isv d il Hvar. „Jaký je tv j názor?“ „Jen úcta k zákonu posílí klan v boji proti nep íteli.“ Mecin najednou pocítil únavu. Jsem starý a Hvar m brzy nahradí. Odejdu a zavládnou tu jiné po ádky. Jen zpovzdálí budu pozorovat b h d j . Ale… prosím t , Hvare, dop ej mi ješt trochu asu… Nahlas však ekl n co jiného: „Odejdeš k Bratrstvu se stížností?“ „Ne,“ odpov d l Hvar bez zaváhání. Mecin ale pochopil, že za sl vkem „ne“ z stalo nevy ené ješt jedno: „prozatím“.

„Rychle! Rychle!“ Pozd ji se kamarádi, ale i dosp lí ptali Karata, pro k i el „rychle“, když spat il ze Strážního vršku st íb ité stroje p ijížd jící od Zelené poušt . Otázka uvád la chlapce do zna ných rozpak . Svým vrstevník m na ni odpovídal pohlavky, a protože hoši z klanu Volných lovc si nenavykli p ijímat pohlavky bez odporu, jazykov dná rozprava se vždycky zvrtla do rva ky. Dosp lé Karat nemohl pohlavkovat. Ml el tedy a koukal se na tazatele tak zle, že by pohlavek mohl být p íjemn jší. Karat se totiž styd l za to, že ho toho osudného rána nenapadlo nic chyt ejšího a vhodn jšího než „rychle“. Mohl k i et: „Cizinci p icházejí!“ nebo „Všichni do zbran !“ i docela prost mohl zaje et „Boj!“, a celý klan by pochopil, že se blíží nebezpe í. Karat ovšem neplácl to svoje „rychle“ jen tak, bezd vodn . Zvolání z n ho vytrysklo mimod k, v témž okamžiku, kdy chlapec stroje spat il. St ízliv uváženo, nic jiného asi v dané chvíli zak i et nemohl. Stroje se totiž blížily tak, že se podobaly p eludu. Neslyšn plynuly nad vrcholky sporých stepních travin a zdálo se, že to jsou rybí m chý e, které n kdo nafukuje neviditelnou slámkou. Jakmile si Karat uv domil rychlost stroj , napadlo ho, že on sám musí utíkat do osady, aby se všichni p ipravili. Stroje se však blížily takovým tempem, že by chlapec nedokázal dob hnout v as, ba dokonce by nesta il sestavit kloudnou v tu. Vyrazil tedy ze sebe to nejpodstatn jší, to nejd ležit jší: „Rychle.“ 14

Dlužno ovšem poznamenat, že toto zvolání, pln pochopitelné jen Karatovi a jen v okamžiku svého zrodu, m lo žádoucí ú inek, p evrátilo osadu vzh ru nohama. Ženy se svými ru ními stavy, k žemi a košíky zmizely v chýších, d ti se ztratily n kde v k ovinách, m'tora Regular p estal bušit kladivem a stáhl se do p ítmí svého p íbytku, bublav spílaje, psi se shlukli do naježené, vr ivé sme ky uprost ed návsi a bojovník m se objevily v rukou zbran , náhle, jako zázrakem. Osada totiž ekala, že se n co stane. Mecin i Rad Haager sice drželi jazyk na uzd , o Terrovi nemluv , jenže žádné významné tajemství nez stane dlouho uv zn no za m ížemi zub . Vyt ká o ima a vyšumí ušima. Každé hnutí ruky a každý kro ej ho vyzrazuje a netrvá to dlouho a je ho všude plno. Samo ml ení zasv cených je významuplné, takže ona zadumaná mecinova tajemnost a Radova rázná nechu hovo it prozradily to nejd ležit jší, že cosi leží ve vzduchu, že stín tajemství leží na osad . Jaké tajemství mohlo spojit mecina Valdo Mana s adem Haagerem, dva muže, kte í m li k sob takovou náklonnost, jakou má ohe k vod ? Jeho význam z ejm p eklenul dlouhotrvající, snad dokonce vrozenou nevraživost. Týkalo se tedy celé osady. Jakmile rozumá i p išli ve svých úvahách do tohoto bodu, okamžit jim svitlo. Tam na jihu, vzdáleno ruku a ješt ruku denních pochod , leží m sto Roma, schoulené k nohám velebné hory Olympus, která hostí duchy p edk na svém vrcholu. M sto Roma, poko ené a vydrancované. Až dosud se nepomstilo, z ejm proto, že pomsta je pokrm, který chutná nejlépe, když je studený. Mecinovo ml ení a Radovy nevrle poznámky vydráždily p edstavivost obyvatel osady, a p estože se nikdo neodvážil o té hrozné vidin hovo it, všem bylo jasné, že as odplaty nadešel. Sta ilo tedy, aby mali ká postava chlapce na Strážním vršku za ala poskakovat a k osad dolehl v ískavý Karat v hlásek, všem šlehla myslí jediná v ta: Už je to tady! Ozbrojili se. Ale co dál? Kdyby se blížila vále ná výprava Lakmon , kdyby temné mraky oznamovaly p íchod vich ice, kdyby se ozval dusot stáda gruger , muži by znali sv j úkol. Co ale mají d lat te ? Karat dob hl do osady. U m'torovy chýše se k n mu p ipojil Dim. Prudce oddychovali. Zastavili se a p ekvapen hled li na náves. Pro bojovníci stojí jako za ezaní, každý p ed vchodem své chýše? Pro nedupají, pro se nepovzbuzují pok ikem klanu? Kde je mecin se svou pálivou vodou, která ud lá i ze zbab lce hrdinu? A tehdy se stalo n co nepochopitelného, všichni najednou zmizeli v chýších, vytratili se z parády, vypa ili se, než by jeden mrkl, a byli ti tam. Jen B loh ívek sed l u ohn , protože byl strážce! Karat zrudl hn vem i studem, ale najednou si všiml, že Dim jektá zuby. Z úkryt se vyplížilo n kolik chlapc a d v at. Tázav se na Karata dívali, co 15

mají d lat, když se bojovníci schovali? Karat zadoufal, že se stane n co spásného, že na náves vyb hne Rad Haager a zavelí k útoku, že… Ale co když se bojovníci ukryli jenom proto, aby mohli vet elce napadnout znenadání, jediným drtivým útokem? Pak ovšem se musí ukrýt každý…. „Schovat! Všichni do úkrytu!“ zavelel d tské tlup . „Zbran m jte pohotov !“ Nemusel to opakovat. Každý kluk m l n jakou zbra , d ev ný bodák se špicí utvrzenou v ohni, anebo dokonce železnou dýku z m'torovy dílny. D ti se rozprchly stejn ile, jako to p ed chvílí ud lali dosp lí, a v okamžiku zbyl na návsi jen B loh ívek, zbledlý roz ilením. Kde všude se blyšt ly zv davé o i? V temných oválech vchod , ve št rbinách mezi st nami, v k ovinách a ve vysoké tráv , snad dokonce i v kotou ích dýmu nad kou ovými otvory ve st eše chýší. V osad bylo ticho, rušené jen zoufalým me ením hladové kozy. Na nedalekém návrší se mihl st íbrný stín. B loh ívek ho zahlédl jen koutkem oka. Soust ed n hled l na ohništ . Bál se ohlédnout, a sou asn m l strach o ohe . Kdyby te ohe vyhasl, jako se to p ed n kolika dny stalo Dimovi, Rad Haager by nepomohl! Kdo ví, kde vlastn je, Rad Haager!

16

Neohlížel se, zato napínal sluch. Ticho dovede být p íšern jší než vále ný pok ik nep átel. Chlapci se rozt ásly ruce. Duchové, dejte, a za ve sbarro, a zaburácí barrok, a se stane cokoli… Na náves vplynulo gravigyro. B loh ívek slyšel od starších bojovník vypravení o strojích, a Chromá noha dokonce d tem takové stroje kreslil. M ly o i, tlamu se zuby, šupiny nebo pe í, vypadaly p íšern nebo dobromysln , podle toho, jestli toho dne malí e trápila pakostnice, anebo zda m l dobrou náladu. Ale i ten nejstrašliv jší stroj v podání Chromého nohy nebyl tak p íšerný, jako byl ten, který se objevil na návsi, n kolik desítek krok od zkamen lého B loh ívka. Co na n m bylo tak d sného? M l snad krvavé o i a špi até tesáky a zelenkavé šupiny? Nic takového. Nejhorší bylo, že tu byl, nepopirateln skute ný, nezávislý na pakostnici Chromého nohy. M stský kluk by mu sotva v noval pohled, protože to byl starý, t ígyroskopový model s unavenými emitory, jak by ten m stský kluk okamžit poznal podle typického podélného kolébání. B loh ívek však nikdy žádné gravigyro nevid l, a proto hled l na tu starou káru jako na zjevení. V boku st íb ité kapky se otev ely dve e a muž oble ený do modré, nápadn isté kombinézy se namáhav vysoukal ven. Rozhlédl se kolem sebe, se zjevnou úlevou se protáhl a pak volným krokem zamí il k B loh ívkovi. Chlapec spat il ve dve ním otvoru další tvá e. Všiml si, že muž v modrém obleku má prázdné ruce. To bylo divné, protože starší bojovníci vypráv li o zbraních lidí z m sta a popisovali je jako krátké, nep íliš tlusté kovové klacky bez jakékoli špice nebo ost í, které však mají tu prazvláštní vlastnost, že z nich vychází paprsek isté smrti. Jde ke mn , uv domil si B loh ívek, a zabije m . Slzy mu vstoupily do o í. Odhodlan polkl. A si m zabije, Karat m pomstí! Soust edil veškerou v li, aby odvrátil od muže zrak, a zadíval se na ohništ . Pokusil se pohrabá em obrátit poleno. Ubohý v ný ohe klanu! Op t byl ve vážném nebezpe í smrti! Cizinec došel až k B loh ívkovi. Byl drobný, ve všem všudy úhledný. Vlasy m l pe liv ost íhané a u esané. Byl dokonale hezký, což samoz ejm neznamená, že na n ho byl p íjemný pohled. Ano, všechno na n m bylo p kné, modré o i, p ímý nos s jemn modelovanými nozdrami, nevelká ústa trvale vykroužená do polopohrdavého úsm vu. Tvá m l úzkou, s jasn vystouplými lícními kostmi. Když byl mladý, jist míval líce ozdobené okrouhlými broskvovými stíny, jimiž p íroda vyznamenává své nejlepší výtvory jako zna kou nejvyšší kvality. Ale i te , ve ty iceti letech, m l cizinec hebkou, jakoby hedvábnou ple . Zastavil se a zvolal: „Hej! Chlap e, poj sem.“ 17

Na náves pluly další ty i st íbrné kapky. Zaujaly postavení po boku té prvé, ale jejich dve e z staly zav ené. Posádky z ejm ekaly, co se bude dít dál. „Rozumíš, co ti povídám? Mluvíš naší e í?“ „Rozumím, cizin e,“ odpov d l B loh ívek stísn n . „Pro jsi tedy neodpov d l?“ „Nepozdravil jsi m .“ Cizinc v obli ej na okamžik zledovat l a B loh ívek v tom okamžiku vytušil, že to je pravá tvá toho muže. Cizinec vynaložil jisté úsilí, aby se usmál. „Ach tak,“ ekl teatráln , „promi . Zdravím t , ná elníku, jménem rady Planetární unie. Moje skromné jméno je Vil Scharra a jsem ú adující správce planety Marsu, jestli ti to n co íká. Jsem považovaný za celkem d ležitou osobu a nemusíš se styd t povstat, když s tebou mluvím.“ „Mír,“ pozdravil ho chlapec. „Nejsem ná elník, jsem chlapec. Jmenuji se B loh ívek. Vstát nesmím, protože jsem strážce ohn .“ „Strážce ohn , jak d ležitá funkce!“ zasmál se správce Scharra. „N jak ti špatn ho í, ten tv j ohe . Když dovolíš, pom žu ti s ním.“ Sáhl pro n co do kapsy a vykro il. B loh ívek si všiml, že Scharra drží to, emu Rad Haager íká zapalova . „St j!“ vyk ikl chlapec, až mu hlas roz ilením p esko il. Vysko il a vytáhl z pouzdra dýku. „Vida, p ece jsi vstal!“ „Bráním ohe ,“ ekl chlapec vážn . „Když ud láš ješt jeden krok, musím t zabít.“ „To je mi ale p ivítání,“ ekl správce Scharra. „Opravdu m nepustíš, abych se oh ál?“ „K ohni smí jenom mandyr, mecin a piloti.“ „Opravdu v íš, že m zabiješ?“ ušklíbl se správce Scharra. Nakro il, B loh ívek nap áhl zbra , ale vtom zasvišti šíp a zabodl se do zem p esn do toho místa, kam by správce šlápl, kdyby krok dokon il. V tu chvíli se už otev ely dve e i ty zbývajících gravigyr a osádky vystupovaly ven. K B loh ívkovi p ib hl Karat s lukem v ruce. „Vida, druhý strážce ohn ,“ podotkl správce hn viv . Cht l ješt n co íci, ale z hlou ku cizinc vyšel tlustý muž, nápadný svým erným plnovousem. „Nechte toho, doktore,“ volal na správce Scharru. „Ti kluci mají pravdu. Nechte je hlídat ten ohe . Máme jiné v ci na práci.“ M l hlu ný hlas, trochu chraplavý. Chlapci na n ho hled li užasle, protože ješt nikdy nespat ili vousatého muže. Muži klanu Volných lovc si vousy vytrhávali i s ko ínky. Nebáli se ho však. Vycítili, že jim nechce ublížit, jako by jim nikdy neublížil Rad Haager. M l na sob koženou bundu a modré 18

kalhoty z m kké, podéln vroubkované tkaniny. Plnovous stejnom rn pokrýval jeho líce. Vousy m l nakrátko ost íhané, ale do hladká si nest íhal ani tvere ní centimetr své tvá e. „Bu te zdrávi, kluci, nebo… mír, jak íkáte vy. Nep išli jsme vám ublížit a nechceme uhasit váš ohe . Hlídáte ho dob e, jen co je pravda. Jste prima kluci a ty báje n st ílíš z luku. Jak ti íkají?“ „Karat,“ odpov d l mladý lu ištník. „Já jsem Kenzo Miram, kamarádi mi íkají Miri. Chcete mi tak taky íkat?“ „Chceme,“ vyhrkli oba chlapci. „Tak honem zaš ourejte do toho ohn , kou í te mí než p ed chvílí. Pot ebujeme mluvit s vaším šéfem, nebo ná elníkem, jak mu asi íkáte. Ty z ejm smíš odejít od ohn , Karate. M žeš nám n koho takového zavolat?“ „Snižujete moji autoritu, Mirame,“ ekl správce Scharra tiše. „Zapomínáte, že tu vystupuju jako ú ední osoba!“ „Vystupujete prachpitom ,“ zabru el Miram, a ani se na n ho nepodíval. „Jsme tu p t minut a už se st ílelo! D kuju mockrát za takovou autoritu!“ Správce Scharra cht l n co namítnout, ale Miram mávl svou lopatovitou rukou a Karat odb hl. Chvíli mu trvalo, než našel Jo Vessyho, Rada Haagera a Valdo Mana. T i nejvýznamn jší muži kmene spolu s dalšími bojovníky st ežili nejd ležit jší klanový majetek, totiž stádo koní. Když se vracel, následován t emi hodnostá i, tvá il se chlapec tak pyšn , jako by on sám byl ná elníkem Volných lovc . Stojí za poznámku, že Jo Vessy sta il v neuv iteln krátké chvíli pomalovat svoji tvá žlutou a ervenou hlinkou a vypadal strašliv . Jen pomn nkov modré o i prozrazovaly, že ná elníkova sve epá krutost je skute né jen dílem vále ného zbarvení. Vále níci vedení Karatem obez etn obešli kokpit, nebo ani oni nesm li to posvátné místo poskvrnit tím, že by si zkrátili cestu kolem ohništ , a zastavili se, jak se sluší, na délku p ti ošt p od cizinc . Správce Scharra p ísn odkašlal, ale Miram na n ho ne ekal a ujal se slova. „Mír,“ ekl. „My jsme ale spíš zvyklí zdravit ‘dobrý den’.“ Mecin s mandyrem na sebe udiven pohlédli. „ ekl jsi ‘mír’, cizin e?“ zeptal se Rad Haager, Terr usedl u jeho nohou. „To není jen pozdrav,“ ekl mandyr klanu Volných lovc Jo Vessy. „Nebereme slovo mír na lehkou váhu.“ Terr ulehl a položil hlavu na tlapy. Nev t il nebezpe í. „My taky ne,“ ujistil mandyra Miram. „Vi te, doktore?“ „Ovšem,“ p isv d il správce Scharra. „Vážení spoluob ané, marsovští rodáci! Sešli jsme se zde a v tento den ve významné dob , kdy evolu ní vektor hominidního genu dosáhl jistého tangenciálního bodu st etu s vektory gen jiných, extrasolárních kultur, ímž se e ený tangenciální bod sou asn stává i uzlovým bodem pro další expanzi, nejen ve smyslu spaciálním a temporálním, 19

nýbrž – a to p edevším – ve smyslu etickém. Ano, vážení spoluob ané a marsovští rodáci…“ „Vy nechcete válku?“ zeptal se Rad Haager Mirama. Miram se rozesmál a správce Scharra sklapl ústa a uražen je sešpulil, takže jeho nos spolu s okrouhlíkem úst vytvo il nep íliš výrazný vyk i ník jakéhosi protestu. „Moje jméno je Rad Haager,“ pokra oval lovec naléhav . „T ší nás. Já jsem Kenzo Miram, tohle je ú adující správce Marsu doktor Vil Scharra a tam vzadu stojí Petr Abrahám a V ra Pokrovská a spousta dalších lidi, které vám p edstavím pozd ji. No a v t ch kárách tam vzadu je zbytek party.“ „Dobrá, ale já jsem ten Rad Haager! M žete mne odvézt, pod podmínkou, že osadu necháte v klidu.“ „To nebylo domluveno, Rade!“ zaprotestoval Jo Vessy. „Nestrpím, abys ty jediný…“ „Už jsem ekl. Moje slovo platí, mužové. Zde je m j me .“ Rad odepnul opasek a podal ho Kenzo Miramovi. Miram zakoktal n co rozpa itého a V ra Pokrovská vykvikla: „Nesahej na to! M že na tom být nákaza!“ „Já jsem všechno zavinil,“ pokra oval Rad. „Co jsi zavinil?“ divil se Kenzo Miram. „Ze p ed sedmi zimami vyho elo m sto Roma. Ze hynuli lidé um lí i živoucí!“ „Není to jenom tvoje vina!“ zvolal jo Vessy. „Nev mu, cizin e jménem Miram. Rad byl možná první, ale ne jediný, a nebyl to on, kdo p inesl nejvíc zkázy do vašeho m sta. já nap íklad…,“ zamrkal modrýma o ima, „já zapálil dva domy. Ano, já to byl.“ „No tohle,“ vydechl užaslý správce Scharra. Cht l by pokra ovat v nacvi eném projevu o tangenciálním bodu evolu ního vektoru, ale na náves vyb hl svalnatý dlouhán podobn pomalovaný jako Jo Vessy a k i el: „Já jsem vypálil ve vašem m st tolik velkých dom ,“ ukázal ty i pisty, ale protože mu chyb l prost edník, nebylo zcela z ejmé, kolik jich vlastn spálil. „M j me zbavil hodn , hodn muž bílé krve!“ M l na mysli androidy, ty. podivné bytosti, které vypadaly jako lov k, a p ece nebyly lidmi. P i vpádu do Romy jich lovci hodn pobili. Jejich nep irozená existence je dráždila, protože nedokázali pochopu, co tihle lidénelidé jsou vlastn za . „Zde je moje ko ist. Vracím ji jako výkupné.“ Bojovník odepnul od opasku ozdobeného skalpy vá ek a vysypal Miramovi k nohám n kolik starožitných lži ek a vidli ek z pravého plastiku. Ale to už na náves vbíhali další zmalovaní bojovníci a k i eli jeden p es druhého: 20

„Já také pobil mnoho muž bílé krve a vypálil jsem dv ruce velkých dom ! Já rozbil sekerou d m na kolech! Já zabíjel! Já zapaloval!“ Do bojovník vjela podivná t eštivost. Nap tí se v nich zlomilo. Rad v p íklad je strhl. Byli sice state ní, ale všichni v d li, že válka s lidmi z m sta je marná. Kdyby vedoucí muži klanu dali pokyn, neváhali by p ed sebezni ujícím bojem. Jenže ani ná elník, ani mecin, ani Rad necht li bojovat. Pro by se tedy oni sami m li hnát do záhuby? Cizinci se spokojí s výkupným, odpustí bojovník m jejich vinu, když dostanou nazp t naloupený majetek… „Já zapálil víc dom , než je hv zd na nebi! Já pobil tolik muž bílé krve, že po zemi se valil potok! Já rozsekal ernou sk í ku a ta mi roztavila me , jako by byl z loje!“ Tento bojovník neum le vypovídal o své zkušenosti s energetickým akumulátorem, který se neš astnou náhodou p ipletl do cesty jeho Modrému me i. Cizinci tiše žasli. Shlukli se k sob a civ li na divochy, kte í k ep ili kolem nich se zbran mi v rukou a z plna hrdel se chvástali vále nými úsp chy, které, kdyby byly jen z poloviny pravdivé, by sv d ily o vyplen ní m sta velkého jako celý povrch planety Marsu. Vypadali divoce a chovali se bojovn , ale to bylo jen zdání. Svým vystupováním cht li sami p ed sebou zakrýt prostý fakt, že jejich vychloubání je vlastn zpov , že celý ten rej není nic jiného než spole ná prosba o odpušt ní viny a že vracejí, co naloupili, v pokorné nad ji, že jim cizinci odpustí. Hromádka navrácených p edm t se rozr stala a brzy se na návsi nakupila úctyhodná hromada, a cizinci ani nesta ili žasnout, co všechno opustilo p ítmí úkryt : klec na kanára, gravibloky, kole kové brusle, deštník, který v Rom nem l žádný smysl, protože ve m st nikdy nepršelo, vybité energonádobí, trepky, falešné starožitné zbran , uloupené v Cirku Maximu, harampádí bez ladu a skladu, a hlavn bez užitku, protože nemohlo plnit sv j ú el zde, v pustin , kde nejbližší energetický zdroj byl vzdálen na desítky kilometr daleko. Když muži vrátili svoji ko ist, ustoupili ke svým chýším a ud lali místo ženám. Ty vycházely d stojné z chýší s hlavami sklopenými a nesly další výkupné, nejkrásn jší pokrývky, korálkové pásy, jemn vy in né k že, bohat zdobené malbami, a dokonce i slepá sta ena Kobylí hlava se p ibelhala a obohatila spole nou hromadu o to, co m la nejcenn jšího, o vypelichaný, siln páchnoucí kožešinový vak, ve kterém si nave er vyh ívala svoje chromé nohy. Pak osada ztichla a všichni up eli na cizince zraky v n mém o ekávání. Bude to sta it? Ochladí dary žár hn vu? Cizinci se však tvá ili rozpa it . „M žete nám kone n prozradit, co to všechno znamená?“ zvolal Kenzo Miram. 21

„Je to výkupné,“ odpov d l mandyr Jo Vessy, pon kud podrážd ný tím, že cizinci p edstírají nechápavost. „Dáváme vám to nejcenn jší, co máme, jako odškodné za to, co jsme zp sobili.“ „Nerozumím vám,“ vrt l hlavou správce Scharra. „Co jste provedli?“ „Vypálili jsme vaše m sto!“ „Cože? Jaké m sto? Když jsme ráno odjížd li, všechno bylo v po ádku. Vid li jste n kdo n jaký ohe ?“ „Jaký ohe ?“ odpov d l Miram. „To je nesmysl! Tihle mládenci jezdí na koni, pokud vím. Jak by mohli vypálit Romu a vrátit se do osady d ív, než jsme sta ili p ijet? Nechci vás urazit, p átelé, ale… nenamluvil vám n kdo n co? T eba jste m li v era ve er hostinu a lov k si n kdy popovídá s kamarády a má v noci živé sny.“ Kone n Scharrovi svitlo. „Poslyšte, nemáte na mysli ob anskou válku p ed sedmi lety?“ „Ano, ob anská válka se tomu íkalo,“ p isv d il Rad Haager. Scharra se podivil. „Copak nevíte,“ ekl s povytaženým obo ím, „že proml ecí doba ob anskoprávních spor je p t let?“ Jo Vessy mu nerozum l a obrátil se na Mirama. Podle jeho názoru se to všechno stalo tak nedávno… Miram pokr il rameny. „Žijete tak trochu… v ústraní a nevíte, co se venku d je. M sto Roma je dnes t ikrát v tší než d ív a žijí v n m docela noví lidé. Ze starých usedlík tam zbyl snad jen tucet obyvatel a možná, že p eháním. Žijí tam dnes i esa, promi te, vy nevíte, kdo to je, jsou to extra-solární bytosti, zkratkou se jim íká eso. Nejsou to lidé a p ilet li k nám z daleka… z hv zd, chápete to? Jednoho sami uvidíte, p ijel s námi a eká v gravu. Lidi ky, minulost nikoho nezajímá a o té vaší vále né výprav dnes v dí snad jenom historici, ale normální lidi na ni kašlou, to mi m žete v it.“ „Vy si tedy nežádáte pomstu?“ ubezpe oval se Rad Haager. „Naprosto ne,“ smál se Miram. „Tyhle hezké v ci si odneste dom a schovejte si i tu vaši… ko ist. T šte se s ní, jak umíte.“ „Pro jste tedy p išli?“ zah m l mecin Valdo Man. Až dosud se do hovoru p íliš nemíchal. Stejn jako jeho druh m i jemu spadl kámen ze srdce, ale p esto byl pon kud podrážd ný, jako vždy, když stál p ed záhadou, na niž nenacházel odpov . Odpov d l mu mladý muž, kterého Miram p edstavil jako Petra Abraháma. „Jsme zpravodajský tým plastivizní sít .“ Nebylo mu víc než dvacet let. Sebev domí ho drželo p kn zp íma. Rovný mohutný nos mu tak ka bez p echodu navazoval na široké elo, jak to Rad Haager vid l na n kterých sochách v Cirku Maximu. Tvá m l širokou, plná ústa a velká kulatá brada s d lkem uprost ed vyvolávala dojem zna né fyzické síly. Ple m l jemnou, 22

sametov hebkou jako správce Scharra. Všechny k ivky a plochy jeho obli eje byly jemné, oblé, p vabn zakroužené, takže celek vypadal trochu zm k ile, až žensky. Snad proto, aby vypadal mužn ji, nosil Petr Abrahám vlasy divoce rozhárané, ale možná v tom žádný úmysl nebyl. Tyhle kudrnaté pa esy podobné žíním bylo v ru t žko zkrotit n žkami a h ebenem! S výjimkou Rada Haagera nem l žádný lovec p esn jší p edstavu o tom, co to vlastn ta plastivize je. Jedno však pochopili všichni s úlevnou jistotou, cizinci nejsou vojáci a nep išli ve zlém. Jako na povel se ženy a muži rozb hli vp ed, ženy se zmocnily neuvážen p edložených dar a muži sp chali uchvátit svoji ko ist, kterou stejn neuvážen nabídli k vrácení. Neobešlo se to bez hlu ného handrkování. N kolik žen si vjelo do vlas a muži je museli rozhán t. Nejvíc k i ela Kobylí hlava, která sice získala nazp t sv j kožešinový vak, ale tvrdila, že Skákavá la jí ukradla vyšívaný p ehoz. Marn ji uklid ovali, nic na ni neplatilo, a zejména necht la pochopit, že Skákavá la v osad už není, protože p ed dv ma zimami odešla k p edk m. Museli ji tedy odvléci a ješt dlouho se z její zchátralé chýše ozývalo rozhn vané kdákání. Petr Abrahám to hemžení okouzlen pozoroval. P ed odjezdem na Plá prostudoval všechny dostupné dokumenty, ale sebepodrobn jší lí ení o itých sv dk ani u ené rozklady etnograf nemohly nahradit zkušenosti p ti minut skute ného pobytu v tomto podivném sv t nefalšované divokosti. V chlapeckých letech Petr nadšen sledoval historické seriály v plastivizi a opravdu by ho ani ve snu nenapadlo, že spat í n co podobného na vlastní o i. Byl š astný, že se tady ocitl, a nevym nil by tuto reportáž ani za cestu na Tramion, sídelní planetu Kruhu v Galaktickém centru, kterou doposud žádný lov k nesm l navštívit a hned tak asi nenavštíví, t ebaže od navázání styk s Kruhem už uplynulo sedm let. Petrovo nadšení ovšem nesdíleli všichni lenové plastivizního štábu. Technici postávali kolem gravigyr a ušt pa n komentovali d ní kolem sebe. Pilot Maudr se ledabyle opíral o st nu svého stroje a svým postojem dával najevo, že se nenechá ni ím p ekvapit, protože za dlouhá léta služby ve štábu plastivizního zpravodajství už spat il vše, co lze spat it. Ledabylost však z n ho spadla, nap ímil se, a také technici ztichli. Dve e posledního, doposud zav eného grava se otev ely a p íslušníci klanu Volných lovc m li p íležitost spat it poprvé ve svém život bytost narozenou pod cizím sluncem. Ke štábu plastivizního zpravodajství se p ipojila Jeho Excelence, mimo ádný pozorovatel Kruhu Sapir Plavnak.

23

Pozorovatel, jak se o n m v d lo, pocházel z Tramionu a pat il tedy k rase bytostí plavnak . Vzr stem byl nevysoký, asi jako desetiletý chlapec, a také jeho t lesná konstrukce byla k ehká. Na první pohled vypadala pon kud pitvorn , až zr dn . M l pom rn dlouhé nohy a krátké ru ky, d dictví po p edcích, kte í se prohán li po pláních Tramionu dlouhatánskými skoky. Od té doby však uplynuly sta tisíce let. Rasa plavnak , to nebylo lidem neznámo, pat ila k prvním, které v celé Galaxii p ešly z temnoty zví eckosti na výsluní rozumu. Pohyboval se pomalu, ladn . Každým gestem dával najevo moudrou vyrovnanost. Oble ený byl do st íb ité kombinézy, upnuté u tenkého krku, který nesl vyzáblou, bezvousou a zcela lysou hlavu. Nejnápadn jším rysem obli eje byla veliká, tak ka žabí ústa pod drobným nosíkem s jedinou nozdrou, a také uši, kožnaté, pon kud plandavé. Barva jeho pleti byla bledá, skoro nazelenalá. Zato o i byly výrazné, duhov zbarvené. Zdálo se, že to jsou t ky roztaveného kovu, chv ly se v ustavi ném pohybu. Lidé, kte í m li p íležitost strávit n jakou dobu v blízkosti n jakého plavnaka – a takových lidí doposud nebylo mnoho – shodn vypovídali o svém dojmu, že obyvatelé Tramionu 24

jsou vybaveni zázra n bystrým zrakem, který jim umožní pozorovat i vzdálené objekty neuv iteln p esn . Ke stejnému záv ru už došli lenové plastivizního týmu a Miri v soukromí tvrdil, že Excelence vidí líp než objektiv jeho kamery a že pravd podobn jeho o i nemají pevnou ohniskovou vzdálenost, nýbrž prom nlivou, jako transfokátor. Na temeni hlavy m l Sapir Plavnak dvojici malých r žk s pali kami na konci. Na osadu lehlo stísn né ticho. Jeho Excelence byla natolik inteligentní, že si dob e uv domovala, jakým dojmem asi jeho zjev p sobí. „Mír,“ ekl mimo ádný pozorovatel a p vabn pozdravil šestiprstou ru kou. Rad Haager úkosem pohlédl na Petra Abraháma. M l své zkušenosti s mimozemš any a v d l, že se snadno u í pozemské jazyky. P esto ho p ekvapilo, jak ist , bez cizího p ízvuku plavnak to slovo pronesl. V dob historického setkání s mimozemš any, k n muž došlo díky Soukov vynálezu asosb rného motoru, bylo Petrovi dvanáct let. Pat il tedy ke generaci, která se rychle nau ila chápat soužití s Kruhem jako samoz ejmost. Zbytek ostychu však p ed t mi zvláštními bytostmi p ece jenom poci oval. Snad až si p íští, nebo dokonce p esp íští generace skute n zvykne na myšlenku, že lidstvo je malou a ne p íliš významnou sou ástí galaktického spole enství. Tehdy zanikne pojem „mimozemš an“. Plavnak se vážn ubíral podél chýší a z ejm se snažil p edstírat, že není zv dav na to, co se d je uvnit . Duhové o i mu však jenom hrály, a zejména Miram, zkušený kameraman, by byl ochoten p ísahat, že plavnakovy „transfoka ní o i“, jak íkal, vidí i za roh. Usmál se a obrátil tvá ke skupince bojovník , ve které nechyb l Rad, mandyr a mecin. „To je náš host, jeho Excelence Sapir Plavnak. Jmenuje se skute n jen Sapir, Plavnak je název jeho rasy, ale on trvá na tom, abychom ho oslovovali Sapir Plavnak. Pochází z planety Tramion.“ „Odkud?“ nechápav se zeptal mandyr. „Tramion je planeta strašn a strašn moc vzdálená od Zem i od Marsu…, což je vlastn totéž. Její Slunce je tak daleko, že ani ten nejsiln jší gravita ní teleskop je nezahlédne.“ Mandyr na n ho ned v iv pohlédl a pomyslel si, že tihle lidé z m sta si vymýšlejí divné legendy. Plavnak zamí il k jejich skupince. Miram mu p edstavil své nové p átele. Jako obvykle, Sapir Plavnak mluvil jen málo. kladl úse né, n kolikaslovné otázky. Nejvíc ho zaujal mecin Valdo Man. „Ten lé í nemocné, p edpovídá po así,“ vysv tloval Miram, ale mecin ho p erušil. „Já ovliv uji po así.“ 25

ekl to velice vážn , skoro popuzen . Miram cht l zažertovat. „Pardon, on ovliv uje po así,“ ekl s hranou ob adností, a dodal: „On je tak trochu kouzelník.“ „Já jsem kouzelník,“ opravil ho Valdo Man. Pozorovatel Kruhu nikterak neokomentoval tuto malou rozep i. Tiše stál, d stojná drobná postava, a o ima z tekutého kovu hled l na mecina. Rad si uv domil, že on sám by nevydržel ten pohled, avšak mecin se ani nezachv l a nezdálo se, že by ho ona tajuplná bytost n jak mohla vyvést z míry. Lovec náhle zpozorn l. Kolem páte e se mu rozlilo teplo a zazdálo se mu, že k n mu doléhá n jaký vzdálený hlas. Moc dob e v d l, co se to stalo. Ozval se jeho daimon Terr, který – a na první pohled oby ejné zví e – skrýval v sob víc tajemných schopností než celé Bratrstvo bílého plamene. Terr se ozval, a to nemohlo znamenat nic jiného než nebezpe í. Odkud hrozilo? Od té divné bytosti jménem Sapir Plavnak? Ne, to jist ne. Bezd n oto il hlavu stranou, snad ho Terr k tomu p im l. Spat il t i mladé bojovníky, Nedá Martena, Krutého grugera a Golo Zese. Pozor na n , to snad mu cht l Terr sd lit. Mají zlé myšlenky. A uv domil si, že také podivný Sapir Plavnak cítí p ítomnost nep átelsky nalad ných bojovník . Rad Haager nikdy nev il na kouzla, legendám se smál a všechny arod jné zapov dí ho jen dráždily k tomu, aby je p ekra oval. Terrovy nevysv tlitelné schopnosti ho proto hn valy. Rád by se vymanil z jejich vlivu, ale Terr se nikdy nezmýlil, když svého pána, nebo spíš p ítele, v p ípadech nebezpe í varoval. Ne, ten vnit ní hlas nelze brát na lehkou váhu. Mladí bojovníci chystají n co zlého. Terr dokázal vycítit jejich úmysly a také cizinec Sapir Plavnak ovládá nevysv tlitelné um ní hovoru beze slov. A se to Radovi líbí nebo nelíbí, pochybovat o tom nem že. Sapir Plavnak se pomalu k mladým muž m oto il. První vykro il Krutý gruger a oba jeho p átelé se vydali za ním. Šli pomalu, neochotn , trochu jako ve snách. Petra napadlo, že Plavnak je k sob p ipoutal neviditelným lanem a p itahuje je k sob silou, které nedokážou vzdorovat. Ml el, ale v jeho ml ení byla otázka. Jo Vessy promluvil. P edstavil bojovníky jejich jmény a vysv tlil, že pat í k nejstate n jším bojovník m a lovc m. Už brzy zasednou v kokpitu, budou z nich piloti a n který z nich, kdo ví, jednou povede celý klan jako jeho mandyr. Najednou se všichni ve skupince zadívali na skalpy, které se houpaly u opasku pomalu p icházejícího Krutého grugera. Byla to Plavnakova otázka? Jo Vessy považoval za nutné odpov d t.

26

„Když bojovník v zápase p em že protivníka a odešle jeho duši k p edk m, pozdraví ji, a pak soupe i stáhne nožem k ži z hlavy, aby se duše nemohla vrátit.“ Miramovi se ud lalo trochu nevolno a také Petr se ot ásl. Co tomu ekne Jeho Excelence? Každý p ece ví, jaká je funkce pozorovatel , kte í jsou rozptýleni po celé Unii. Zkoumají lidstvo, hodnotí jeho duševní schopnosti a hodnoty a na jejich dobrozdání bude záležet, zda bude lidem umožn no to, co jim doposud dovoleno není, totiž vstup do Kruhu se všemi právy. Co tomu eknou Nejvyšší, až se dozv dí, že v Unii, v tom malém spole enství na okraji galaktické o ky, žije skupina vzájemn se zabíjejících bytostí! Správce Scharra zalapal po dechu. Zdálo se, že se dusí. Cht l z ejm n co íci, ale nedokázal p ekonat neznámou sílu, která mu svírala hrdlo. M l na jazyku dlouhatánský projev odsuzující barbarství loveckých kmen a sou asn ujiš ující vzácného hosta, že v blízké dob budou všechny ty divošské výst elky odstran ny, nebo tomu už nebrání žádné byrokratické p edpisy zakazující vstup civilizovaných lidí na Plá . To všechno cht l Jeho Excelenci sd lit, ale nemohl. Sapiru Plavnakovi nevadilo ml ení správce Scharry, spíš naopak. Také Rad cht l promluvit. Rád by host m vysv tlil, jak to s t mi skalpy vlastn je. Vále ná st etnutí klan jsou pov tšin jen divoká hra, a ran ných bojovník se zpravidla ujme Bratrstvo bílého plamene d ív, než by vít z m l p íležitost ke skute nému skalpování. Co se tedy houpe bojovník m u pasu? Nejspíš to jsou psí k že, Rad by byl ochoten dát za to ruku do ohn . Nap tí polevilo jako mávnutím kouzelného proutku. Plavnak obrátil pozornost jinam a také ostatní vzáp tí nato p estali o skalpech skute ných i domn lých p emýšlet. Host procházel osadou ml ky, otázky za n ho kladli jiní, zejména Petr Abrahám. Pro v ozdobách zdejších žen p evládá temn žlutá barva, má to n jaký skrytý význam, nebo se ženám barva prost jenom líbí? Jak se pletou košíky? Co znamenají svislé jizvy na tvá i mandyra Jo Vessyho? Kdo se stará o sta enu Kobylí hlavu, která si už nedokáže sama obstarat živobytí? Pro mají n kte í bojovníci pera ve vlasech a pro jsou na n kterých z nich okrouhlé ter íky a p í né pruhy? Nikdo nenosí takový náhrdelník jako Rad Haager, je to náhoda, nebo zám r? Odpovídal Jo Vessy. Mecin se rozhovoru neú astnil, byl neklidný a znepokojen pozoroval, co se d je na opa ném konci osady. Kolem gravigyr bylo rušno. Muži v modrých overalech vynášeli z kapkovitých stroj velké kovové krabice, kotou e kabel , neforemn stojany a skládací nábytek. Zdálo se, že grava jsou bezedná. Když však cizinci postavili první plastikový d m, mecin vzty il hrozebn ruku a zvolal: „Tak dost!“ 27

„Je n co v nepo ádku?“ staral se správce Scharra, který až dosud tiše naslouchal. „Ti lidé tam postavili chýši!“ „Ovšem,“ p isv d il Miram. „To jsou obytné bu ky z pseudohmoty. Nem jte starosti, zase je zrušíme, až pojedeme pry .“ Mecin ale vrt l hlavou. „Tam nesmí stát, musíte je p est hovat.“ T žkým klusem se rozb hl k technik m. „Vida, pan kouzelník bude d lat potíže,“ poznamenal Miram a spolu s ostatními se vydal k d jišti sporu. Hádka byla prudká. Mecin byl neústupný a opakoval, že chýše se smí stav t jenom na dobrém míst a že technici stav jí sv j d m na špatném míst . Správce Sharra se zatvá il pohoršen . Další p íklad temného divošského myšlení. Dával jasn najevo, že stojí na stran šéftechnika, který se roz iloval nejvíc. „Za stavbu odpovídám já,“ hn val se ten muž. „Máme povolení k reportáži? Máme! To znamená, že máme povolení konat všechny pot ebné práce. Kdo je vlastn tady ten chlap? Ná elník?“ „Ne,“ odpov d l mu jeden z technik . „Tohle je ná elník!“ Ukázal na Jo Vessyho. Ná elník rozpa it zamrkal modrýma o ima. „O volb dobrého místa rozhoduje mecin.“ „Tak je to ná elník, nebo není?“ teatráln se zeptal technik. „Kdo tady rozhoduje? Kde tady v bec m že rozhodovat?“ „M jte rozum, lidi,“ ekl jim Petr Abrahám. „P išli jsme sem to it reportáž. Nebudeme p ece d lat potíže.“ Jenže muži se už rozkohoutili a necht li ustoupit. „Vy do toho nemáte už v bec co mluvit. My podléháme technické správ , máme svoje p edpisy a víme, jaké jsou naše povinnosti, ale taky práva. Když se vám to nelíbí, m žete si st žovat svému šéfredaktorovi a ten se obrátí na vedoucího technické správy.“ Správce Scharra p i t ch slovech souhlasn p ikyvoval. „No tak, chlapi,“ ozval se Miram. Zmlkl, protože si všiml Krutého grugera a jeho p átel. Pomalu p icházeli. Hroty jejich ošt p zá ily v slunci. V tu chvíli promluvil Plavnak. ekl: „Tento kompeten ní spor snadno vy ešíme. Od této chvíle vydávám rozhodnutí já, zde je moje pov ení.“ Ukázal kartu se zlatým znakem Unie a obrátil se k mecinovi. „Kde je dobré místo?“

28

Ve er se v osad konala veliká slavnost. Na návsi zaplály ohn , hudebníci rozezvu eli svoje bubínky, píš aly a ch estidla a ve vzduchu von lo pe ené gruge í maso. Mladí muži a ženy zatan ili cizinc m na po est. P edvedli Tanec úsp šného lovu, n kolik vále ných tanc a Jo Vessy po porad s Valdo Manem dovolil, aby se tan il i prastarý Tanec erveného pruhu. Tento tanec vyvolal velkou zv davost. Naposledy se v osad tan il p ed sedmi zimami, když se vále ná výprava Volných lovc vrátila z vyplen ného m sta Romy a bylo t eba odm nit nejstate n jší bojovníky. Mladí bojovníci se na n j pamatovali jenom matn a d ti ho nevid ly nikdy. Vyžadoval pe livou p ípravu. Ženy vynesly z ná elníkovy chýše dlouhý pruh ervené tkaniny, sbalený do objemného válce. U Rychlého potoka ho rozbalily, odstranily z n ho snítky vonných bylin, které ho chránily p ed zkázou. a pe liv ho o istily. Potom ho p enesly na náves a položily ho p esn v ose osady tak, aby se jedním koncem dotýkal kokpitu. Pracovaly zvolna, soust ed n , a hlavn ml ky, což samo o sob bylo cosi neslýchaného. Ani d ti neskota ily, nepraly se a nev ešt ly jako obvykle, když slavnostn od né ženy kladly pruh na pe liv umetenou zem. K druhému konci pruhu mladí muži postavili velikou, bohat vy ezávanou lavici tak, aby k n mu stála kolmo. Tím byly p ípravy hotovy. Cizinci se zatím ú astnili ve e e, obdivovali další tane ní a p vecká vystoupení a na záv r každého ísla nadšen tleskali. Netušili však, že mandyr Jo Vessy má s p ípravou Tance erveného pruhu t žkosti. Bylo totiž t eba ur it hlavního tane níka a jím se nemohl stát ledaskdo. Po zralé úvaze se Jo Vessy rozhodl pro Krutého grugera. Byl to mladý state ný bojovník a lovec a prošel zkouškou zasv cení, takže mohl vstoupit do kokpitu. Krutý gruger se však tance zú astnit necht l. „Je to hanba, ná elníku, a já se stydím za tebe, že jsi ji p ipustil. Tanec erveného pruhu je náš tanec a žádný cizinec nemá právo okoun t pro svou zábavu!“ Jo Vessy se zamra il. Hn val se, že se mladík odvážil odporu, a tím víc se hn val, že si uv domoval, jak správn mladík hovo í. Trápily ho pochybnosti. Te už si nebyl jistý, že rozhodl správn , když dal pokyn k p ípravám Tance erveného pruhu. Pravda, mecin s tancem souhlasil, ale co naplat, rozhodující slovo m l on. Ned Marten d ep l opodál, tvá il se lhostejn a brouskem ost il špici svého ošt pu. Ne íkal nic, ale bezpochyby dob e slyšel o em si mandyr s Krutým grugerem povídá, a ur it souhlasí se svým p ítelem. „Nejde o to, aby cizinci m li zábavu,“ ekl mandyr. „Chceme jim p edvést život klanu v plné sláv !“ 29

„Pro ?“ zeptal se Krutý gruger. „Co nám na nich záleží?“ „Jim záleží na nás,“ odpov d l Jo Vessy nejist . „P inesli s sebou stroje, které umožní lidem na hv zdách vid t naše tance, poslouchat naše zp vy, obdivovat naše zbran , nádoby, podobizny p edk , od vy…“ „Pro to mají vid t?“ „Protože… protože si to zasloužíme!“ „Tak?“ usmál se Krutý gruger nevesele. „Zasloužíme? Vydobyli jsme si pozornost hv zd svou state ností? Zvít zili jsme nad klany Hor? Ulovili jsme tolik gruger , že naše ženy nebudou v zim hladov t? ím jsme si tu pozornost zasloužili? eknu ti to, ná elníku. Cizinci p ijeli okoun t, jako když d ti civí na polapené mlád sbarra. Chvilku si s ním hrají, mlád má strach, pokusí se utéct a d ti ho zabijí.“ „Cizinci nás necht jí zabít! Nemají s sebou zbran .“ „Pro tedy nezabijeme my je?“ zeptal se Krutý gruger zdánliv lhostejn . Jo Vessy si všiml, že Ned Marten zvedl hlavu a dívá se na n ho. „Jsi vzteklý,“ ekl mandyr mladému muži. „Jsi blázen. Jdi mi z o í.“ Jako tane níka nakonec vyvolil Živý ohe , starého bojovníka, jednoho z pilot . Už po mnoho zim sedával v kokpitu u poradního ohn a v mladších letech podvakrát tan il na erveném pruhu. Mandyrova výzva ho pot šila. V d l, že nejlepší léta má za sebou, a nikdy by ho nenapadlo, že se na ervený pruh ješt vrátí! Horlivostí se div nep etrhl, když s ním mandyr promluvil, takže Jo Vessy sotva sta il zav ít ústa a Živý ohe pelášil do ná elníkovy chýše, kde mu mandyrova žena N žný vánek p edala slavnostní od ní p edepsané pro tanec. Když nastala ta pravá chvíle, když všichni byli sytí, když skon ily tance menšího významu a kolem oh bublal veselý hovor, mandyr pokynul bubeník m a ti rozezvu eli svoje nástroje, aby upoutali pozornost. V krátkém, ale vzletném projevu ná elník oznámil, že p ípravy k Tanci erveného pruhu jsou skon eny a vyzval všechny p ítomné, aby se shromáždili na ur eném míst . Takový p esun by se jindy neobešel bez k iku a žduchanc . Tentokrát se však nikdo neodvážil hlasit jšího slova nebo prudšího gesta, ani ten nejdivo ejší mladík, ani nejhádav jší žena. Všichni vstali a pomalu krá eli k ervenému pruhu. Rozd lili se na dva proudy a postavili se do ídkých ad. Aby všichni dob e vid li, diváci v prvních t ech ty ech adách si sedli na zem. estní hosté si stoupli za lavici. Zaví ily bubny a Živý ohe vb hl do kokpitu. M l na sob p iléhavý šedý od v, na rukou neforemné rukavice a obutý byl do t žkých kožených bot. Tvá ukryl pod velikou kulatou maskou. Postavil se k pruhu zády, elem ke kouzelníkov chýši, vzpažil a pomalu se zaklán l, takže pr zorem v kulaté masce hled l p ímo na hv zdy. V tomto gestu ustrnul 30

31

na krátkou chvíli. Všichni ztichli a nejlepší z pištc rozezn l sv j nástroj. Vyloudil z n ho t epetavou melodii v nejvyšší tónin , na hranici slyšitelnosti. Pozvolna se k n mu p idávali další pištci. Nástroje si povídaly, p ek ikovaly, vzájemn si proplétaly své na íkavé melodie. Živý ohe za al tan it. První jeho pohyby byly mátožné, malátné, jako by plaval ve vod nebo se vznášel ve vzduchu. Pomalu kroužil kolem doutnajícího poradního ohn . B loh ívek, který držel strážní službu, tajil dech. Jak byl š astný, že se m že dívat na tak výjime nou událost a že má vynikající výhled, ur it lepší než ostatní kluci, kte í m li tu sm lu, že nebyli ani tak malí, aby si hov li v otcov nebo mat in náru i, ani tak velcí, aby sm li do p edních ad mezi dosp lé. K píš alám se p idala ch estidla. Tane níkovy pohyby znateln zrychlily. Zdálo se, že muž v kulaté masce cosi hledá, že tahá za neviditelné páky, ímsi to í, n co tiskne tu a tam, stále rychleji, stále vzrušen ji. A do toho p išly bubny. Muž se zapotácel, pádil v kruhu kolem ohn velikými skoky a všechny jeho pohyby, všechna jeho tane ní gesta vyjad ovala hr zu p ed nebezpe ím, ale sou asn i odhodlání a víru ve vít zství. Tane ník padal a znovu vyskakoval, k ep il a klopýtal, máchal kolem sebe rukama, a ani na okamžik nevypadl z rytmu ví ících bubn . Jejich vtíravý rytmus prosákl celou osadu. Diváci za ali podupávat a chv t se. Nespoušt li z tane níka o i. Zt žka oddychovali, n kte í nap ahovali ruce, jako by cht li vyb hnout druhovi v nebezpe í na pomoc. Tane ník však byl v kokpitu sám, strašliv sám, osv tlen jen svitem vzdálených pochodní a ervenou zá í e avého d eva. Když už se zdálo, že vysílením padne, utlu en neúprosným rytmem bubn , bušení skon ilo, jako když utne, a píš aly se rozezn ly ve vít zném tremolu. Tane ník se zastavil, jako vrostlý nohama do zem , tvá í k ervenému koberci, a znovu rozpažil, podobn jako na za átku tance, ale tentokrát neotvíral náru hv zdám, nýbrž lidem. Po chvíli s al kulatou masku a odložil ji na zem. Vzáp tí uchopil t žký modrý pláš , který ležel v kokpitu ukryt ve stínu, a jediným pyšným pohybem si ho p ehodil p es ramena. Bubny se znovu ozvaly v pochodovém rytmu, píš aly a ch estidla se p izp sobily a Živý ohe vykro il na ervený koberec. Pochodoval, vysoko zvedal nohy, ale kup edu postupoval jen zvolna, takže diváci m li dojem, že p ichází z veliké dálky. Zdálo se, že pochod trvá nekone n dlouho, že bojovník nikdy nedojde k lavici, na které stojí ná elník a jeho piloti, že bude takto tepat ervenou tkaninu po zbytek noci, a dokonce si p áli, aby tomu tak bylo, protože pohled na triumfujícího pochodujícího muže byl tak povznášející, tak radostný, že snad všichni m li pocit, že oni sami pochodují po erveném pruhu, že oni zvít zili nad nebezpe ím prázdnoty a že te prožívají okamžiky nej estn jší odm ny. 32

Snad všichni… Ná elník Jo Vessy stál nehnut na lavici a hled l na Živý ohe . Protože stál vysoko, vid l p es hlavy divák v posledních adách a neušlo mu, že hlou ek mladých bojovník se shromáždil kolem Krutého grugera a Nedá Martena, všichni hlavy dohromady, a polohlasn hovo í. Mandyr samoz ejm neslyšel a nemohl slyšet, o em tak horliv rokují, ale nemusel mít v štecké schopnosti na to, aby to pochopil. To už ale Živý ohe dosp l až k n mu, za stavil se, p iložil pravou dla ke skráni, a když takto starobyle pozdravil, zazpíval píse , kterou složili p edkové Volných lovc v hluboké minulosti, tak dávno, že její slova byla v mnohém ohledu nepochopitelná. Na této zemi jsi zašil svou slávu, mandyre mandyr , ješt nyní se koná ob ad služby p ed mandyrem mandyr , rodí se lidé, dál p icházejí, ach, už nep icházejí, ach, už jsme sami. Prapory vlají v osad z kamene, mandyre mandyr , nakonec ustala naše smrt a my jsme ti slavní na Pláni, k ece a Horám mí í naše sláva, už ne ke hv zdám, tam ne, mandyre mandyr . Když dozpíval, p istoupil k Jo Vessymu a ten mu pomalu a d stojn vetkl pero s okrouhlým ter em do vlas . Sv tlonoši zakryli pochodn stínidly, hudba umlkla, a když znovu zaplálo sv tlo, ervený pruh zmizel, odstran na byla lavice, Jo Vessy stál v kruhu cizinc s Živým ohn m po boku, diváci za ali k i et jeden p es druhého, vym ovali si dojmy, psi se rozšt kali, d ti se rozb hly k oh m a za aly si hrát na Tanec erveného pruhu, každý cht l být tane níkem, a to nemohlo skon it dob e. Opravdu to trvalo jen n kolik okamžik a kouzlo vyvanulo a osada m la op t svou všední, a koli dnes ve er mimo ádn veselou tvá . „Moc se mi to líbilo, opravdu, bylo to neoby ejn poutavé,“ pochvaloval si správce Scharra pr b h slavnosti. „Tohle bude lidi ur it ohromn zajímat.“ „Lidi i diváky v Kruhu,“ doplnil ho Petr Abrahám. Kenzo Miram pe liv natá el pr b h slavnosti. Petr byl hrdý na to, že jeho reportáž po ízená na Marsu bude p edvád na snad i na Tramionu, ale zcela ur it na mnoha planetách galaktického spole enství. „Já ale myslím lidi, skute né diváky. My jsme první lidé z m sta, kte í vaše tance vid li, ale brzy p ijdou další.“ 33

„Jak to?“ užasl Jo Vessy. „No ovšem,“ vysv tloval správce Scharra. „Pro si myslíte, že jsme tady?“ „Abyste svým strojem zachytili obrázky a hlasy,“ ekl Jo Vessy nejist . „Samoz ejm ,“ p isv d il správce Scharra. „Napadlo vás však, jak je možné, že jsme p ijeli práv te ?“ „Duchové p edk vám to poradili,“ ozval se mecin Valdo Man. Správce se zasmál. „Na duchy nev íme. Stalo se n co jiného, p átelé. Planetární Unii p ijali do Kruhu jako lena se všemi právy a povinnostmi. Od toho okamžiku rada Unie zrušila moratorium, které…“ Správce Scharra zmlkl. Všiml si, jak zvláštn se na n ho všichni dívají. Lovci z ejm nepochopili nic z toho, co jim íká, a lenové plastivizního týmu se tvá í, jako by ekl n co neslušného. „Pro se na m tak koukáte?“ oslovil je. „ ekl jsem n co špatného?“ „Ne, to ne,“ odpov d l Petr Abrahám. „Máte samoz ejm pravdu. Jenže teprve te si za ínám uv domovat d sledky.“ 34

„Vy jste proti zrušení moratoria?“ otázal se ho Plavnak. Než Petr sta il odpov d t, Rad Haager se zeptal: „Co je to mora… tor?“ „P ed sedmi lety se lidé poprvé setkali se zástupci galaktického Kruhu,“ vysv tloval Petr. „S lidmi z hv zd, chápete? S takovými, jako je náš p ítel Sapir Plavnak. Brzy rada Unie za ala jednat o tom, kdy a za jakých podmínek bude lidstvo p ijato do galaktického Kruhu. V d la, že jednání bude trvat dlouho, a proto na p echodnou dobu vyhlásila takzvané moratorium. Zcela prost na ídila, aby všechno z stalo takové, jaké to bylo v okamžiku setkání s Kruhem. Všechny ú ady a instituce m ly pracovat postaru, všechny zákony a na ízení m ly nadále platit v nezm n né podob , mimozemš ané m li na Zemi vymezenou oblast pobytu. Jenže p ed m sícem ta jednání skon ila, lidstvo je do Kruhu p ijato, rada moratorium odvolala a vyhlásila nové zákony, n které pozm nila a n které, když budou vyhovovat i nadále, nechala v platnosti.“ Rad Haager za al tušit, kam Petr mí í. „Takže lidé z m sta Romy nás nechali na pokoji…, protože nemohli d lat nic jiného? Nutil je k tomu zákon?“ „Ovšem,“ ekl správce Scharra. „Hranice loveckého území byla vymezena zákonem. Jenom pov ení obchodníci sm li hranici p ekro it. Te už k vám m že každý. My jsme první, ale zdaleka ne poslední,“ zasmál se ústy, zatímco jeho o i z staly chladné. „Jenže… jenže co bude s námi?“ zvolal Jo Vessy. Rozhlédl se kolem sebe. V temnot zahlédl Krutého grugera. Mladík stál opodál a naslouchal. Jakmile zahlédl ná elník v pohled, zmizel jako stín. „Co by s vámi bylo? Za nete žít jako lidé!“ odpov d l správce Scharra. „Poslyšte, snad byste nem l…,“ zabru el Kenzo Miram. „Jaképak nem l? Co mi budete vykládat? Já vím, slavnost se vyda ila, tancovali moc hezky a jeden ve er se tu dá slušn vydržet. ekn te mi ale, milý zlatý, cht l byste tu žít celý život?“ „No, necht l, ale…“ „Tak vidíte! A tihle ubožáci jsou nuceni tu žít po celé generace! Je to ostuda lidstva, tak to je, když chcete znát m j názor.“ Velitelsky se kolem sebe rozhlédl. „Jako správce lidské kolonie na Marsu jsem se ovšem informoval o zp sobu života divokých klan . Skute nost ale p ed ila moje nejhorší o ekávání. Nev il jsem, jaké tu spat ím barbarství. Všude špína a pach, ženy žvýkají k že, muži mají u opasku skalpy, kouzelník aruje… To všechno se d je v dob , kdy se lidstvu otev ela cesta ke hv zdám!“ „My jsme tady ale š astní!“ vyk ikl Jo Vessy. „Nevíte, o em mluvíte, ná elníku. Jste možná š astní, protože jste nepoznali nic jiného. Chcete d kaz? Dnes ráno jste nám cht li vrátit ko ist 35

naloupenou v Rom . Pro vaši lidé loupili všechny ty tretky, energonádobí, deštníky a podobné serepeti ky? Protože se jim zalíbily. Oni sami by cht li žít stejn jako lidé ve m st . Zatím to nebylo možné, hranice platila pro vás jako pro nás. Te je moratorium odvolané a vy se m žete odsud odst hovat.“ „Kam? Pro ? Co tam budeme d lat? Copak se ve m st dá lovit?“ žasl Jo Vessy. „Nemusíte lovit. Nemusíte d lat nic. U nás nikdo nemusí pracovat, když nechce. Baví se, cestuje, prost žije. Když se mu zachce, pracuje. T eba i rukama. Nebo se u í, studuje, pracuje v decky nebo v technické i administrativní správ . Když ho to omrzí, nechá toho a zase se baví.“ „Poslyšte, doktore, já myslím, že bychom t ch e i m li nechat,“ ozval se Petr Abrahám. „Jsme tu proto, abychom nato ili reportáž. To je pravda. Jenže my máme p edevším získat informace o zp sobu života loveckých klan . Moratorium je sice odvolané a hranice neplatí, ale my m žeme zp sobit, aby…“ „Cože? Aby hranice byla obnovena? To nep ipustím!“ „Pro ?“ zeptal se Petr. „Protože… protože je zrušená.“ „Já vím pro ,“ ekl Kenzo Miram. „Protože správce Scharra chce mít pod palcem všechno a všechny. To je taková zvláštní váše , nemám pravdu, doktore?“ „No dovolte, co si myslíte? Já mám na z eteli p edevším ve ejné blaho!“ „Tihle lidé se netvá í zrovna moc blažen .“ „Jsou to divoši a zabedn nci. Jakmile je zcivilizujeme, za nou zpívat jinou písni ku. Neslyšel jste Sapira Plavnaka? Na žádné jiné planet už divochy nenajdete. Jenom tady, na Marsu. A to jenom proto, že Mars tak dlouho živo il pod vojenskou diktaturou, která ponechala ty chudáky jejich osudu.“ Správce Scharra neopomn l Plavnakovo jméno vyslovit správn , aby mu zalichotil. Snad ekal, že vd ný Plavnak vstane a pohladí ho šestiprstou ru kou po hlav . P edstavitel nejstarší civilizace Kruhu však sed l ml ky, bez pohnutí a nedal najevo t eba jen záchv vem pali kovitých r žk na holé hlav , že hádku poslouchá. Rad Haager se rozhlédl kolem sebe. Slavnost pokra ovala. Hudebníci hráli mládeži k tanci. D ti odmítly jít spát a poskakovaly kolem tane ník , jásotn k i ely a bylo z ejmé, že jejich rozjívenost brzy dostoupí toho bodu, kdy otcové budou nuceni zasáhnout do d j s emenem v ruce. Staré tlusté ženy sed ly na vyšívaných pokrývkách, tleskaly tane ník m do rytmu, smály se a ob as dávaly hlavy dohromady a šuškali si. Každá slavnostní p íležitost jim dává nové nám ty ke klep m. Podívejte, jak se ta

36

Malá rybka drží Modrého ošt pa, ani na chvilku se od n ho nehne! Podívejte, kam to odchází Ranní vánek, snad na Rybku nežárlí? Podívejte… U oh sed li starci, zachumlaní do kožešin, a jednotvárn vypráv li o hrdinských p íhodách, které zažili v mládí a postupem let si je tak p ikrášlili, že mladí poslucha i mohli dojít k názoru, že dnešní mládež není už k ni emu, protože má svaly ze sýra a v žilách jí koluje voda. Byly to historky stokrát vypráv né, ale pokaždé trochu jinak, takže vyprav i m li vždycky n jaké poslucha e. M'tora Regular se nechal p emluvit, aby p edvád l svou sílu. P etrhl nat ikrát sto enou houžev, uzvedl na každé ruce mladou, ohlušiv pištící dívku, ale to už zasáhla jeho žena a výmluvn mu doporu ila, aby si hled l nap íšt jiného b emene, než jsou d v ata. Ková schlípl a zmali t l a p ešel k jinému ohni a usedl, aby mrzut naslouchal vypráv ní Chromého nohy. A když ruch na chvilku ustal, z dálky bylo slyšet strašidelné chechtání drab, marsovských hyen, které se k osad stáhly z širokého okolí. Samy se pozvaly na slavnost, p ilákala je slabounká v n pe en , kterou ucítily na vzdálenost n kolika kilometr . Budou trp liv ekat až do úsvitu v nad ji, že se jim poda í proniknout do spící osady, kde uchvátí ohlodanou kost, nebo dokonce zbytek masa. Hosté, jak se zdálo, se dob e bavili, ale zdaleka ne všichni ú astníci slavnosti m li klid v duši. Po rozhovoru s Krutým grugerem a pozd ji se správcem Scharrou tu mandyr sed l zasmušile a chmurné myšlenky mu táhly hlavou. Není tohle poslední slavnost, kterou jsme v klidu uspo ádali? Co nám p inesou p íští dny? Rád by si promluvil s mecinem, cht l by ho vyzpovídat, protože mecin vidí do budoucnosti stejn ost e, jako mladí bojovníci dohlédnou do dálky. Valdo Man však u ohn nesed l, opustil svou vy ezávanou stoli ku, která stála na estném míst , a zmizel n kde ve tm . Mandyr se po n m marn otá el. I to p isp lo k jeho v tšímu znepokojení. Podle dávného zvyku se mecin ú astnil všech slavností od za átku až do konce, byl jejich duší, oživoval je, a jenom on sm l dát pokyn k zakon ení. Našt stí si nikdo jeho nep ítomnosti z ejm nevšiml, ledaže by snad ten divný lov k, který prý není lov kem, protože spadl z nebe…, u zlých duch Hor, kdo se v tom má vyznat! Valdo Man se vzdálil od ohn , ale neodešel daleko. Uchýlil se do své chýše, protože ho k tomu vyzval Hvar, jeho u e . Mladému muži o i jen hrály, jak byl vzrušený. „Mecine,“ ekl slavnostn , když mu Valdo Man dal pokyn, že smí promluvit, „mecine, je t eba jednat.“ V chýši panovalo husté šero, jen dv lojové lampi ky doutnaly na polici. Mecinova tvá byla zahalena do nepr hledného stínu. Hvar byl bledý a plaménky lampi ek se mu odrážely v o ích. Mecin ml el. U e to považoval za výzvu a pokra oval: 37

„Pozornost nep átel je rozptýlena. Jejich vozy nikdo nehlídá. Nemají žádné zbran . lešt p ed zlomem noci mohou všichni odejít do sv ta duch !“ Ani te mecin nepromluvil. U e mu nevid l do tvá e, ale cítil na obli eji tlak jeho pohledu, nebo spíš se domníval, že se mu mistrovy o i vpalují do lící. Nebylo mu p íjemn , ale dovedl se ovládat a nedal svoje pocity najevo. „Jsou to nep átelé! K pot ení nep ítele je možno použít všech prost edk .“ Odml el se, polkl na sucho, vzdychl a dodal: „Nejsem sám, kdo si to myslí.“ „Krutý gruger?“ otázal se mecin. „Ani on není sám. Do bitvy s ním p jdou všichni mladí bojovníci. Jo Vessy už je starý. Jeho o i jsou slabé. Nevidí hrozící nebezpe í. V ele klanu musí stanout muž pevného zraku a silných paží.“ „Krutý gruger,“ opakoval mecin, ale te už to nebyla otázka. „Ano,“ odpov d l arod j v u e . Cht l n co dodat, ale hlasivky mu vypov d ly službu. I ve špatném sv tle bylo vid t, jak se chv je. „Nedovolím to,“ ekl mecin pevn . „Ti lidé p išli v míru. I lov k z hv zd p išel v míru.“ Nastalo ticho. V chýši von lo ko ení a kolem zvln ného dve ního záv su sem od ohn prolínal p íjemný pach kou e a pe en . Tam venku v ešt ly d ti, n jaké dívky se daly do zp vu a tu a tam zazn l smích. Tam venku… N kde v p ítmí eká skupina mladých ozbrojenc na pokyn. Na jeho pokyn, mecina klanu Volných lovc . „Nedovolím to,“ ekl Valdo Man o n co hlasit ji, jako by cht l, aby ho slyšeli i skrytí zabijáci vedení Krutým grugerem. „To… nem žeš, mecine,“ hlesl Hvar a sklopil o i. Mecin užasl, nadýchl se, pozvedl své mohutné t lo, ale pak se opanoval a znovu dosedl na vy ezávané k esílko. Byl by špatným mecinem, kdyby nedokázal zvládnout i to nejprudší hnutí mysli. Ne snad, že by n kdy nedával najevo hn v. Naopak, velmi rád okázale h m l, když m l dobré poslucha stvo. Jeho hn v však byl vždycky venkovní a hraný, vypo ítaný na dojem. Uvnit sama sebe mecin z stával chladný jako nitro Hor. „Tys jim slíbil m j souhlas,“ ekl Hvarovi docela klidn . „Spoléhal jsem na tvou moudrost, mecine.“ „Moudrost,“ opakoval po n m Valdo Man s úsm škem. „Tohle ty považuješ za moudrost… Víš, co bude následovat?“ Hvar dob e v d l, co nastane, když se arod j v u e nepohodne se svým mistrem. Musí odejít nejen z mecinovy chýše, ale i z osady. „M l bys mne vyhnat,“ ekl nahlas, kupodivu zase klidn . „Vyženu t ,“ opravil ho Valdo Man. „Hned te .“ „Nem žeš mne vyhnat,“ namítl u e . „Koho p ivedeš k zasv cení, když mne vyženeš, mecine?“ 38

ekl ta slova docela tiše a snažil se, aby zn la lhostejn . P esto se však neubránil, aby do nich nevstoupil p ídech triumfu. Podle nepsaných zákon Bratrstva je mecin povinen vychovávat u n , a když je cyklus výuky uzav en, p edvést mladého adepta k zasv covacímu ob adu. Mecin má velkou moc ve své osad , ve svém klanu, ale v i Bratrstvu je vázán mnoha povinnostmi, stvrzenými p ísahou. Hvar to moc dob e v d l. „Vyberu jiného mladého muže,“ ekl mecin. „Nikdo s tebou nep jde do Hor,“ zasy el arod j v u e . „Žádný mladý muž z osady. Mladí se už nebojí ani Jo Vessyho, ani tebe, a nebudou vás poslouchat. I t m nejmladším jsi pro smích… Nebo si snad myslíš, že s tebou p jde B loh ívek?“ „Odejdi,“ ekl mecin. „Závisím na tob , ale ty závisíš na mn . Když odejdu, nestanu se mecinem, ale ty nez staneš mecinem. Bratrstvo t zbaví d stojnosti. Vím, že se to nestává asto, ale také vím, že nebudeš prvním sesazeným mecinem. Znám staré p íb hy, vím toho víc, než tušíš, mecine!“ Tak proto našel odvahu mi vzdorovat, uvažoval mecin. Od koho to ví, kdo mu vypráv l staré p íb hy o sporech mistra a u n , ve kterých nezvít zil vždycky ten starší a moud ejší! Pak si vzpomn l na dobu, kdy on sám žil v mecinov chýši jako u e . Ani jemu tenkrát nebylo neznámo, že mistr je vázán p ísahou. I on si tehdy zahrával s myšlenkami na vzpouru, když se k n mu mistr choval tvrd , když ho cepoval a trýznil, když mu dával pocítit, jak chutná svévole. Zahrával si, ale nikdy ta rouha ská slova nepronesl nahlas. Co se to stalo s mladými lidmi? Kdo je tak hrozn pozm nil? Jedni cht jí ve spánku zavraždit cizince, kte í p išli v míru, ten druhý vyhrožuje svému mistrovi… Je to vliv Romy, toho prokletého místa, semeništ všeho zla. Vlna nenávisti jím projela jako zimni ná hore ka. Snad má Krutý gruger pravdu. Jen a je všechny pobije a pak, jako ná elník, povede spojené síly loveckých klan k nové výprav proti nenávid nému místu. A já… Se mnou bude konec tak jako tak. Když se pod ídím vydírání, p estanu žít. Stanu se h í kou v rukou t ch mladých, Grugera, Zese, Hvara. Ješt chvilku budou p edstírat, že m respektují, a pak mne vyženou. Ano, vyženou. Nenechají mne ani v klidu dožít v chýši vedle sta eny Kobylí nohy. Takto p emýšlel s hlavou sklopenou. Pak ji zvedl a ekl: „Odejdi, Hvare.“ Hvarovo místo však bylo prázdné. U e opustil svého mistra, odešel tiše, snad se rozplynul ve vzduchu. Opravdu, byl to dobrý, u enlivý mladík! Celou noc mecin trávil v hlubokém zadumání. Neslyšel, jak utichá hluk slavnosti, jak vadne veselí, jak se vlády nad nocí ujímají hlasy divokých zví at. Osada usnula, cizinci odešli spát do svých podivných dom , které 39

p enesli na dobré místo, mecinem vyhrazené, a mladí lovci nepodnikli žádný útok. Neodvážili se. Co se ale stane p íšt ? Najdou v sob dost state nosti, anebo zbab losti, k záke nému p epadení? A co bude se mnou, až sd lím nejvyšším v Bratrstvu, že ode mne odešel u e ? Lojové lampi ky dohasly a mecin dumal až do východu slunce. Vesnice už zase rušn žila, když kouzelník vyšel ze své chýše. Neohlížel se ani vlevo, ani vpravo a kvapn mí il ke skupin lesklých dome k na konci osady. Petr Abrahám, který stál u jednoho z nich a rozmlouval s Miramem a Pokrovskou, si všiml, že mecin mí í p ímo k n mu. Omluvil se p átel m a vyšel kouzelníkovi vst íc. Poodešli spolu o n kolik krok . „Vím, že jsi state ný mladý muž,“ oslovil ho mecin. „Je ale v tob dost state nosti, abys p ijal moje pozvání na cestu, ze které se možná nevrátíš?“ Petr užasl. Co to má znamenat? Vycítil však, že není as na vyptávání. Musí se rozhodnout, te hned, a radit mu bude jenom jeho instinkt. „Ano,“ ekl pevn . Po mecinov zjizvené tvá i p elétl snad stín, snad náznak úsm vu. Pozval pak mladého cizince do své chýše. Odcházeli bok po boku, sledováni p ekvapenými zraky Petrových druh i Volných lovc . Neunikli ani pozornosti dvojice o í p ipomínajících roztavený kov, t ch o í, které byly navyklé zblízka hled t do výhn cizích sluncí.

Cestování po Marsu má pro lov ka navyklého pozemským podmínkám jednu nespornou výhodu, protože je planeta menší, obzor je blíže, než je tomu na Zemi, krajina se rychleji m ní a cesta rychleji ubíhá. Platí to ovšem obecn a nemusí tomu být vždy. Petr Abrahám si z této výhody zatím neužil pranic. Plá , porostlá tuhými travinami, zejména kost avou a psárkou, byla stejn nekone ná jako kterákoli step na Zemi, takže cestovateli mohlo být lhostejné, že na Marsu putuje k linii obzoru kratší dobu než na Zemi, za obzorem zase nebylo nic než Plá , jednotvárná a lhostejná. Navíc se Petr kodrcal na h bet nehezkého, ale našt stí dobromyslného koníka, chlupatého a pyskatého, s hrubou hlavou obda enou schlíplýma ušima, jejichž velikost ovšem prozrazovala, že zví e je chytré. K byl velký asi jako pozemský dvojpony, protože m l nápadn krátké nohy, takže kolem jeho svalnatého t la nebylo možno obrýsovat klasický tverec, jak na tom trvají znalci v Chuchli a Ascotu. Znalec by m l námitky i proti koníkovu krátkému a tlustému krku a uspokojil by ho jenom jeho svalnatý kohoutek a vysoko 40

nasazený ohon. Zamlada to mohl být silný a vytrvalý k . Te , když mu srst na tlam tém zb lela, byl už jenom nete ný. Petrovi po boku jel mecin Valdo Man na koni o poznání mén zchátralém, což ovšem neznamená, že byl kdovíjak dokonalý. Nejnápadn jší jeho vadu bylo možno shledat p i pohledu zezadu, kdy vynikal vbo ený, kravský postoj jeho nohou, který pokud se vyskytuje u lidí, ozna ujeme prost za nohy iksáky. Zdálo se však, že Valdo Mana stav obou zví at neznepokojuje. Posuzoval je stejn jako ženy, d ležité je, aby byly hodné, a vskutku, ani od jednoho, ani od druhého kon nebylo možno o ekávat n jakou vylomeninu i lumpárnu. Jízda nep sobila Petrovi pot šení. Na sklonku prvního dne putování ho bolelo celé t lo. Ve er byl tak vy erpaný, že nemohl dlouho usnout, a když se mu to poda ilo, spal tak neklidn , že se probudil spíše vy erpaný než odpo atý. Bolest v údech se za t ch n kolik hodin jakéhosi takéhosi spánku ádn rozležela, až si Petr myslel, že nevstane, neudrží se na nohou, natož aby vsedl na kon a pokra oval v cest . Mecin Valdo Man možná v d l, možná nev d l o utrpení svého pr vodce. Bu jak bu , nedbal na n . Tam na konci cesty na Petra eká zkouška, tam eká teprve to pravé utrpení. Trýze jízdy na koni? K smíchu. Každé malé dít p ece dovede jezdit na koni. Už v prvních hodinách jízdy Petr zalitoval, že p istoupil na mecin v návrh. Ve er p ed odjezdem mu mecin vysv tlil, co se stalo, a nezaml el mu ani, pro se obrací práv na n ho, lov ka docela cizího, v tajných naukách necvi eného. „Mladí lovci žijí v ustavi ném strachu p ed neznámem,“ ekl Valdo Man Petrovi. „Po léta jsem vychovával svého u n , aby ztratil báze . Povedlo se mi to,“ ekl a usmál se ho ce. „Snad až p íliš dob e. Natolik ztratil báze , že se nebál postavit se mi na odpor. Tys ale nikdy nepocítil strach z temných sil, neslyšíš v každém zahoukání no ního ptáka hlas zem elého p edka, nev íš v duši potoka, skály, v tru. To, co musíme naše mladé lidi dlouho u it, považujete vy, lidé z m sta, za samoz ejmost. Ale nebu pyšný, Pet e! Neprošel jsi zkouškou.“ „Co když ji nesložím?“ zeptal se Petr. „Pak budeš ztracen,“ odv til kouzelník vážn . P es tato pramálo povzbuzující slova Petr nezaváhal a následujícího rána se s mecinem na cestu k neznámu vydal. A pozd ji, když ho popadly pochybnosti a vy ítal si svou zbrklost, vždycky zvít zil sám nad sebou, a každé vít zství ho naplnilo v tším uspokojením. Už podruhé se slunce chýlilo ke spánku. Nad stepí vanul vánek. A vzáp tí se strhl pekelný tanec. Na obzoru se vyno ila skupina šesti jezdc , kopí a Modré me e v rukou, v erných p iléhavých kombinézách, s p íšernými p ilbicemi ve tvaru dra í hlavy, tvá e pomalované p í nými šarlatovými 41

pruhy. Petrovi se zdálo, že to jsou ob i, protože vyrostli na obzoru tak náhle a do tak nestv rné výšky. Krev mu ztuhla v žilách a paže nechal voln spadnout podél t la, protože byly najednou z olova. Brzy si uv domil, že obrovité vzez ení jezdc není nic jiného než optický klam, vždy obzor je tu dvakrát bližší než na Zemi, takže jezdci p ipadali Petrovi dvakrát v tší. Zb sile se hnali kup edu a i nejd v iv jší lov k, do morku kostí prodchnutý h ejivou vírou v lidskou dobrotu, nemohl pochybovat o nevraživosti jejich úmysl . Petr se vylekan ohlédl po mecinovi. Kouzelník se ani nepohnul, jenom se sotva znateln nap ímil, jaksi povyrostl, zostražit l. Up en hled l na blížící se jezdce. Petra se zmocnila panika. M l pocit, že kouzelník na n ho zapomn l, že nevnímá jeho p ítomnost. Jak malicherné mu te p ipadaly bolesti, na které si v duchu stýskal ješt p ed chvílí! „To jsou Kajmani, lidé od eky. Nikdy nežili s Volnými lovci v míru,“ poznamenal mecin polohlasn . „Budeme bojovat?“ zacvakal Petr zuby. Bál se, ovšem, kdo by se v takové situaci nebál? Ale nepoci oval jenom strach. Sou asn byl i užaslý a do jeho strachu se mísila nevíra. On sám, i jeho rodi e, prarodi e, prarodi e prarodi , po celé generace až na za átek kosmov ku byli vychováváni k vzájemnému respektu lidských bytostí. Poslední válka byla na Zemi…, kdy vlastn ? Ve škole se o tom u il, ano, bylo to n kdy v polovin jednadvacátého století, kdesi v Barm , sán malovaný, pro v tuhle chvíli lovím v pam ti okolní v domosti! Tohle jsou nep átelé, pomalovaní vále nými barvami, mávají nad hlavami zbran mi, ohlušiv vou, chystají se k vražd , k zabíjení lidí, ne, tohle není možné, to je zlý sen. „Máš chu bojovat? Posluž si,“ pokynul mecin rukou a pousmál se. Kajmani dojeli na vzdálenost hodu ošt pu, zarazili kon a zmlkli. Jejich kon prudce oddychovali a hrabali nohama. Petr v dobrá ek výhružn zaržál. Mecin sebou nepatrn trhl a jeho koník vykro il. „St j!“ zvolal jeden z jezdc , šeredný ramenatý chlap ozdobený ocelovými b ity na ramenech a loktech. Mecin ovšem neposlechl a bral se svou cestou. K Petrov nelibosti se pohnul i jeho vlastní k , aniž po kal na dotek senzoru. Senzoru…, pomyslel si mladý muž hn viv . Vždy je to živý k , co sem po ád pletu ty senzory. „St j, povídám. Nemáš snad uši, že neslyšíš?“ „Nemáš snad o i, že nevidíš?“ odpov d l mecin. „Nevíš, kdo jsem?“ „Dob e t poznávám, mecine Valdo Mane,“ odpov d l Kajman, nepochybn v dce skupiny. „Porou ím ti, abys zastavil.“ „Hlupák p evle ený za ješt rku nemá právo zastavovat ífpilota Bratrstva bílého plamene,“ odtušil mecin. Naše dvojice p ijela ke Kajman m tak blízko, že mohla pozorovat jejich o i. Muži od eky byli neklidní, ani jejich v dce z ejm nev d l, co má d lat. 42

Mecin v bohorovný klid je zmátl. Když jim kouzelník hodil do tvá e urážku, pohoršen zaje eli a zazmítali zbran mi. V dce je uml el gestem. „ ífpilot Bratrstva smí cestovat, kam chce a kudy chce,“ p ipustil ramenatý Kajman. „Ale ani on nesmí p estupovat zákony klan !“ „O tom nevím, že jsem p estoupil zákon,“ ekl mecin. „Doprovázíš muže z m sta do Jeskyn zasv cení, a to je zlo in!“ „Myslíš?“ usmál se mecin. Jeho klid vyvád l Kajmany z míry. Nechápali, odkud bere tu odvahu, nebo tu drzost. I kdyby mecin a jeho mladý pr vodce Petr byli ozbrojeni, šest kajmanských bojovník by je snadno p emohlo. Myslel si snad, že je zastraší pouhou chladnokrevností? Petr zvolna nabýval d v ry v kouzelníkovo po ínání, ale p ece jen v n m byla malá duši ka, tím spíš, že tu z ejm jde o n ho. Kajman m se nelíbí mecin v zám r. „O ekával jsem to,“ ekl mecin polohlasn Petrovi. „Tohle p epadení?“ „Ovšem. Kam jinam mohl mladý Hvar odjet než ke Kajman m? A jaký p íb h jim mohl vypráv t? Jenom ten o mecinovi, který vede k zasv covacímu ob adu cizince.“ Hovo il trpce. Hvarova zrada ho jist bolela. „Jak to mohl v d t? Petr se zeptal naivn , to si uv domil z mecinova úsm vu. „Hvar byl dobrý u e a mnoho se ode mne nau il. Um ní v d t pat í k povinnostem každého mecina. Hvar ví, ano, on dob e ví.“ Kajmany z ejm dráždil mecin v klid. Všemožn dávali najevo, že jsou hotovi k útoku a že ekají na první povel svého v dce. Byli to mladí lidé, o nic starší než Krutý gruger a jeho dva p átelé, kte í opustili osadu Volných lovc spolu s arod jovým u n m Hvarem. V dce skupiny chvilku ekal, potom škubl uzdou a popojel o n co kup edu. „Ten muž se musí vrátit do m sta, nebo…“ „Co to znamená to nebo?“ zeptal se mecin klidn Kajmana, který hroziv ukazoval na Petra Modrým me em, jako když u itelka ve škole p edvádí žá k m pseudohmotnou zv tšeninu chlupatého pavouka sklípkana. „Nebo zem e!“ za val muž a jeho druzi souhlasn zaje eli. Ješt p ed n kolika okamžiky z ejm pochybovali, že se jejich ná elník rozhodne k n jakému ráznému kroku. Kone n vy kl to pravé slovo, kterému rozum li. On se musí rozhodnout a oni ud lají, co jim na ídí. Jsou state ní a nebojí se ani vlkodlak a skalních p íšer, které p epadají osam lé poutníky a vysávají jim krev. Rozhodovat se však nedovedou. Nebyli k tomu, jak by ekla u itelka, vedeni. „Vida,“ ekl mecin a pokývl hlavou. 43

V dce se z ejm rozhodl. S mecinem není rozumná e , takže nezbývá, než splnit hrozbu. Nahrbil se, p itáhl koni uzdu, až zví e bolestn za i elo a vzepjalo se na zadní, aby vzáp tí sko ilo kup edu a… „Mecine!“ zana íkal Petr, zkrušený hr zou. Stalo se totiž n co strašlivého. Jezdci zmizeli. Tam, kde ješt p ed vte inou hn viv vibroval ten ježatý ernavý hlou ek, byla zase jenom step a vánek si hrál se stébly kost avy, která zde, v podmínkách Marsu, nabyla fialového zbarvení. Mecin pobídl kon , p iblížil se až k Petrovi a konejšiv ho vzal za ruku. Pak n co zašeptal a oba sta í koníci se poslušn rozb hli, ale ne kup edu, nýbrž stranou, v pravém úhlu k p vodnímu sm ru. Petr naprosto nechápal, co se stalo. Zdálo se mu, že slyší ržání koní a n jaké výk iky. Rozhlížel se kolem sebe, ale nevid l kolem sebe nic než pustou step a hory na obzoru. Sta í kon ub hli v d stojném cvalu snad padesát, snad sto metr . Potom mecin znovu zastavil. „Co jsi to ud lal?“ jektal Petr. „To není možné… Oni zmizeli. Kde jsou?“ „Kde by byli? Tam jsou,“ ukázal mecin dozadu. „Hledají nás a m žeš mi v it že mají mnohem v tší strach než ty.“ „Tomu nerozumím,“ pot ásl Petr neš astn hlavou. Byl už ochoten p ipustit, že mecin loveckého klanu není šarlatán, že dovede ovládat leckteré p írodní síly, ale toto… Kouzelník byl z ejm spokojený se svým výkonem. Po pravd e eno, nebyl si zcela jistý, že se mu zákrok povede, a Petr by se divil, kdyby v d l, že tento chmurný muž znetvo ený rituálními jizvami, obtížený tím zvláštním, hr zu vzbuzujícím d ev ným obojkem na krku, má trému p ed mladí kem, p ed p ivandrovalcem z m sta… a z hv zd. „Kajmani nezmizeli,“ ekl mecin vlídn . „Zmizeli jsme my.“ „Jak to? Vid li jsme je a najednou…“ „Oni na tom jsou stejn . Vid li nás a najednou jsme byli pry .“ „Oni vidí jeden druhého?“ „Jako ty vidíš mne a tady tu mátohu. Nespi, povídám!“ „Já nespím,“ namítl nový arod j v u e vzdorovit . Je to skute n kouzelník, napadlo Petra. Je to opravdový arod j, jako z pohádky. Bydlí na sklen né ho e v erném zámku a v zní princeznu. Ve sklepení chová sedmihlavého draka a vyhlíží Ji ího, který p ijíždí na bílém koni, aby princezni ku vysvobodil. Je to kouzelník, až na to, že nem že být kouzelník, protože kouzelníci jsou jenom v pohádce. „Ve m st jsem vid l stroj,“ ekl mecin, „který vytvá el podoby lidí, zví at, dom i celých krajin. Podoby to byly tak živé, že jsem se jich cht l dotknout. Moje ruka ale prošla vzduchem. Pak jeden hlupák seknul do stroje Modrým me em a podoby zmizely.“ 44

45

„To byla plastivize,“ vyhrkl Petr hore n . „Docela oby ejná plastivize, žádné arování! Je na principu modelace sv telných proud a využívá interference elektromagnetického a gravita ního vln ní v pí-poli…“ „Ty podoby zmizely,“ p erušil ho mecin umín n . „Zrovna jako Kajmani.“ „Podoby jsou podoby a Kajmani jsou Kajmani! Podoby nejsou živé, kdežto v Kajmanech je tolik života, že z toho mám husí k ži!“ „Vchází do tvých o í Kajman, nebo obraz Kajmana?“ „Obraz Kajmana,“ p ipustil Petr. „Tak bu rád, že ti ten obraz už do o í nevchází, a hlavn že tv j obraz nevchází do o í Kajmana.“ Co to znamená, ví ilo Petrovi hlavou. Dovede kouzelník p erušit chod viditelné složky elektromagnetického vln ní? T eba si schoval n kam do toho svého chalátu n jaký p ístroj, n jakou antiplastivizi, která obrazy nevytvá í, ale ruší. T eba je to docela malá krabi ka, která se vejde do záhybu plášt , do sedlové brašny, anebo dokonce je zabudovaná do d ev ného obojku. Ano, tak to bude, kouzelník aruje n jakou krabi kou. Ulp l na tom nápadu s houževnatostí ztroskotance, který se zachytil skaliska. Zázrak je pochopitelný, a tudíž p ijatelný jenom tehdy, když je podložený n jakou solidní krabi kou, a pak to není zázrak, nýbrž docela oby ejná technická vymoženost. Bez krabi ky je to cosi nedovoleného, cosi neskute ného, cosi… „Chceš je znovu uvid t? Ukážu ti je,“ ozval se mecin. Petr ani nesta il zaje et, že o nic takového nestojí, a Kajmani tu byli znovu. Zmatený hlou ek klusal po stepi ve vzdálenosti dvou set metr . Muži se rozhlíželi kolem sebe, pok ikovali jeden na druhého a vtom jeden z nich spat il uprchlíky, a než by ekl švec, Kajmani se vrhli za ko istí se zdvojnásobenou zb silostí. Jenže mecinova krabi ka dovedla ona ejší kousky. Kouzelník nechal nep átele p iblížit znovu tak t sn , že jim byly vid t o i, zakalené bílou blankou zu ivosti. Petr s rostoucím nepokojem ekal, kdy je mecin znovu nechá zmizet, a napadlo ho, že tentokrát se Kajmani nenechají ošálit. P i prvním zmizení kouzelník z ejm zm nil sm r jízdy proto, aby cválajícím úto ník m unikl. To ostatn byl d kaz toho, že opravdu nešlo o nic jiného než o jakýsi optický jev. Kdyby trojice poutník z stala na míst , neviditelní jezdci by se s ní docela prost srazili – a z jejich hlediska by oni, sami viditelní, narazili na neviditelné poutníky. Nechají se ošálit i podruhé? ptal se Petr sám sebe. Ale to už mecin p ikro il k inu. Divocí jezdci, p ilehlí na šíje svých koní, ve zlomku okamžiku zplihli, roztekli se, i jejich kon jaksi zkapaln li, ale d ív než se mohli v kr p jích a st íkancích rozšplíchnout v trsech kost avy, jejich neur itá podoba se znovu zhmotnila a Petrovi nezbylo, než op t i et istou, živo išnou hr zou. 46

To, co se sem hnalo, nebyli jezdci v sedlech koní, v dra ím od ní s me i v rukou, to byly šeredné, bradavi naté ropuchy, veliké jako lov k, od né do souvislého plášt chv jiv m avého tvaru. Když se Petr lépe podíval, uv domil si, že to jsou pavouci, velicí jako p st, jedno t lo vedle druhého, navzájem propletené dlouhatánskýma chlupatýma nohama. A kon , to už nebyli kon , nýbrž plazi na k ivých, šupinatých nohách, netvorní k íženci krokodýla a hyeny draby, se zubatými tlamami doširoka rozev enými, a z jejich temných ch tán vyst elovaly svazky had , každý had také s otev enou tlamkou, a z každé tlamky vy uhovaly svazky škrkavek, podobné živým, nad pomysl ohavným št ti kám. Ropuchy se vzty ily a strhly šíje drak stranou, zarazily jejich trysk, pavouci plášt zavlály v pov t í a to už se ta pekelná kavalkáda rozd lila, jako by m'tora Regular do ní uhodil svým nejt žším kladivem, ást uhán la vlevo, ást vpravo, ob skupiny opsaly p lkruh, op t se spojily a v jednom chumlu uhán ly pry , k obzoru, našt stí tak blízkému, nejv tší rychlostí, jakou byla schopna, a Petrovo srdce, zdivo elé hr zou, tlouklo do taktu a p íšerní jezdci se vzdalovali a vzdalovali, až zapadli za obzor, jako by se pod nimi rozev ela vodní hladina. T esoucí se pravicí se Petr dotkl ela. Byl mokrý, jako kdyby sám spadl do vody. „Co jsi vid l ty, vid li i oni. Sám jsem netušil, že jsou tak lekaví. Nebyl na nás hezký pohled, to je pravda, ale nikdy bych do Kajman ne ekl, že mají tak bázlivé srdce. Nejvíc je asi vyd sili ti pavouci. To nebyl špatný nápad, ti pavouci…“ Petr se štítiv podíval na svou hru . Žádný pavouk na n m ovšem nesed l. Byl oble ený do cestovního overalu, sice notn zaprášeného, ale zcela oby ejného a naprosto nepavou ího. „Pro to tak je, mecine? Pro …“ Te se zarazil. Cht l íci „pro tvá krabi ka,“ ale v as si uv domil, že kouzelník by se bezpochyby urazil, kdyby Petr dal tak jasn najevo, že prokoukl jeho trik. „Pro tvoje kouzla ú inkují na ob strany? Chápu princip tvého arování. Dovedeš d lat se sv tlem divy a vyvoláš v lidech vidiny podle vlastního p ání. Chápal bych. kdybys je vyvolal jenom v Kajmanech. Pro ale i my jsme museli mít stejné vidiny jako oni?“ „To je správná otázka,“ pravil kouzelník, z ejm spokojený svým výkonem. „Vysv tlím ti ji na p íkladu. Vid l jsi n kdy ošt p, položený svým st edem na kámen tak, aby jeho špice i tupý konec tkv ly ve vzduchu?“ . Petr sice p íliš mnoho ošt p nevid l, dokud nep ilet l na Mars a nenavštívil klan Volných lovc , ale pochopil, že kouzelník hovo í o rovnováze, a p ikývl. „Dobrá,“ pokra oval mecin. „P edstav si, že zav sím na špici t žký kovový náramek. Co se stane?“ „Ošt p se nakloní špicí dol .“ 47

„Co musím ud lat, aby z stal v p vodní poloze?“ „Musíš zav sit stejný náramek na tupý konec.“ „Výborn ! Chápeš rychle a rozumíš mnohému. M j pomocník si z tebe m l vzít p íklad. Vrátím se k tvé otázce, pro i my jsme museli vid t totéž, co vyd silo Kajmany. Je to stejná otázka, jako by ses zeptal, pro je t eba zav sit stejn t žké náramky na oba konce ošt pu. Dovedu kouzlit, myslím, ale ani já bych nemohl ud lat kouzlo tak mocné, aby udrželo ošt p ve stejné poloze jenom s jedním koncem zatíženým!“ „Co je na jedné stran , musí být i na druhé,“ opakoval Petr pomalu. Usilovn p emýšlel. Mecinovo kouzlo tedy muselo udržet n jakou rovnováhu. Jakápak rovnováha… Ten ukrytý p ístroj, ta krabi ka, vytvá el jakési pole a vidiny musely postihnout všechny lidi v dosahu jeho vysílání. Jinak tomu nem že být. Petr se pousmál vlastní pošetilosti. Pro jenom jsem se polekal? Kouzelník prost získal n jaký miniaturní plastivizní vysíla . To je ta krabi ka, kterou schovává n kde ve svém plášti. Šikovná v ci ka. N kdo ji z ejm vynalezl zde, na Marsu, za starého vojenského režimu, a když se režim zhroutil, na vynález se zapomn lo a n kolik kus nadále funguje v loveckých osadách. V cest pokra ovali ml ky, pohrouženi do svých myšlenek. Kouzelníka h ál pocit dob e odvedené práce. Nejsem ješt tak starý a opot ebovaný a bude to dlouho trvat, než budu muset p edat kouzelnou desku svému nástupci. Nástupce… Hvar odešel, kdo se tedy stane mým nástupcem? Budu mít ješt dost asu na to, abych našel vhodného mladého muže a vychoval z n ho kouzelníka klanu Volných lovc ? Nu a Petr poklidn p emýšlel o ukryté krabi ce. Byl dít tem své doby, odmali ka obklopený technikou. Nebál se jí. Pro by se jí m l bát, když byla stejn p irozená jako Slunce, jako vzduch, jako p da pod nohama? O podstat plastivize, antigravitace, asosb rného motoru m l zna n mlhavé p edstavy, ale mohl si být jistý, že n kde je n kdo, kdo tomu rozumí dokonale. K obavám a úzkostným pocit m nemá proto žádné d vody. Kdyby byl schopen uv it, že mecin ud lal skute n n jaké kouzlo, jektal by zuby hr zou, protože kouzlo je cosi nedovoleného, nep irozeného, cosi odporujícího rozumu. Proto tolik lp l na p edstav ukryté krabi ky. Kdyby se p íhoda s Kajmany odehrála ve starov ku, byl by stejn klidný, kdyby byl p esv d en, že opravdu šlo o kouzlo. Vyd sil by se naopak p edstavou, že celý ten podivný d j byl vyvolán jakousi mechanickou v cí, vyrobenou lidskými rukama. Z koní sesedli až v podve er, kdy Slunce viselo nad obzorem jako veliký ervený disk. Zde na Marsu bylo zapadající Slunce v tší, než bývá vid t na Zemi, protože silové pole, kryjící oázu života na pusté planet , zkreslovalo sv telné

48

paprsky ješt víc, než to dokáže pozemská atmosféra. Petr si s úlevou sedl na proh átou zem a pozoroval mecina, jak rozbaluje vak s potravinami. „Je mi to líto,“ ozval se Petr. „Máš kv li mn potíže.“ „Budou horší,“ odtušil kouzelník a od ízl nožem dva plátky sušeného masa. „Mecin Kajman je našt stí m j p ítel a bude se hn vat, až se o p epadu dozví. Nemám ale jenom p átele mezi kouzelníky klan !“ „Má to všechno smysl?“ naléhal Petr. „P išel jsem z daleka a za n kolik dn se vrátím dom .“ „Myslíš?“ odpov d l mecin otázkou a usmál se tak podivn , že se Petr zachv l. Pojedli a pak mecin požádal Petra, aby mu pov d l n co víc o život na Zemi a na hv zdách, jak íkal p irozeným i um lým sv t m Unie. Petr vypráv l až do setm ní. Pak mu únavou vázl jazyk a netrvalo dlouho a oni usnuli. Noc prob hla klidn , bez p íhod. Probudili se asn , posílili se sušeným tissaním masem a pokra ovali v cest jednotvárnou Plání. P ed polednem se p ed nimi náhle objevily Tyrkysové hory. Vykoukly p es obzor jako dav zv davc nahlížející p es ohradu. Petr by byl rád v d l, kdo p ipadl na jejich název, protože tyrkysové nebyly, m ly ervenavou barvu obvyklou na planet už ve starov ku zasv cené bojovnému bohu. Vypadaly docela oby ejn , jako horstva, která jsou na M síci. Strmé svahy a špi até vrcholy, nedot ené erozivními vlivy atmosféry. T ch pár století, kdy pod klenbou silového pole na n p sobil vzduch, nezanechalo na nich žádné stopy. Kdyby lidé z Marsu odešli a generátory pole p estaly fungovat, vzduch by náhle unikl jako z proraženého trupu havarované kosmické lodi, všechna zví ata a všechny rostliny by zahynuly, rozpadly by se na prach a krajina by v krátké dob byla stejn mrtvá, jako je v nekolonizovaných ástech planety. Nedlouho po polední p estávce poutníci dorazili do Osady p edk . Petr m l trochu strach, jak ho obyvatelé tajemné osady p ijmou. V d l, že sem p icházejí mladí lidé všech klan . Vyvolili je kouzelníci a ná elníci pro jejich state nost nebo mimo ádnou inteligenci, mladíky i dívky, aby je zde p ipravili a zasv tili tak, aby po návratu dom mohli spravovat záležitosti klanu. Jist zde budou i mladí Kajmani… To je ale mecinova starost, ne moje, rozhodl se, ale nervózní nap tí ho neopustilo. Osada ležela na jižní, sluncem proh áté stran výb žku hor, který se za ezává do Plán nedaleko posvátného pramene Rychlého potoku. M la stejný p dorys jako ostatní osady loveckých klan . Z výšky by p ipomínala hrot ošt pu a ve své špici m la také kokpit s ohništ m lahvovitého tvaru. Chýše na špici ošt pu byla však mnohem v tší, než je ta, ve které žije Valdo Man. Vždy nepat ila jedinému mecinovi. P ebývali v ní sta í mecinové, kte í 49

už ztratili kouzelné vlastnosti a v novali se výuce mládeže, a ob as v ní p espávali vigati a piloti, když p ijeli do osady za mladými, aby jim vypráv li o slavných lovech a vále ných výpravách. Kdyby m l Petr podstoupit celý zasv covací ob ad, jeho pobyt na Marsu by se zna n protáhl. P ípravy totiž trvají padesát dní, n kdy i déle. Po celou dobu žijí mladí lidé v odlou ení od svých klan , mladíci v jednom k ídle osady, dívky ve druhém. Jídlo jim jednou za p t prst dn dopravují bojovníci z osady klanu Bílých drab, která je pom rn nedaleko. ekatelé ob adu se však s nimi nesm jí osobn setkat. P edání potravy je pom rn složité, nosi i složí jídlo na ur ené místo, zažehnou kou ové znamení a co nejrychleji zmizí. Teprve potom dva ur ení mladíci jdou pro potravu. Nejvíce asu je v nováno vypráv ní o legendách a mýtech loveckých klan . Jedin zde se mladí lidé mohli dozv d t, co se vlastn d je u cizích klan , jak tam lidé žijí, jaké mají zvyky a zákony. Až se vrátí po ob adu dom , už nebudou mít mnoho p íležitosti k tomu, aby se vzájemn stýkali. Naši poutníci p ijeli ko mo. Mecin Petrovi vysv tlil, že je to cosi mimo ádného. ekatelé zasv covacího ob adu byli totiž povinni putovat p šky, a jakmile se ocitli osad na dohled, museli pokra ovat kolena ky. Petr nemusel tyto útrapy podstoupit, protože se nem l stát pravoplatným lenem klanu, pilotem nebo vigatem. Ob ad mu m l umožnit vstup do kokpitu, nejen v osad Volných lovc , ale ve všech osadách Plán , eky a Hor. V dob míru, a ta doba našt stí práv byla, m l právo navštívit kterýkoli klan a nikdo mu tam nesm l ublížit, ani Kajmani ne. P íjezd poutník nevyvolal v osad žádnou pozornost. Mladíci i dívky tu byli proto, aby se n emu nau ili, a ne proto, aby se vyptám váli na v ci, které se jich netýkají. Ani starci nebyli zv daví. Mecina Valdo Mana znali, v d li dob e, že stojí v ele Bratrstva bílého plamene, a co on iní, dob e iní. V tuto dobu žilo v osad na padesát mladých lidí. Práv sed li v širokém p lkruhu a naslouchali vypráv ní starého lovce z kmene Lakmon o tom, pro m sí ky Phobos a Deimos putují noc co noc nebeskou bání, Phobos od západu k východu a bledší a menší Deimos opa ným sm rem. Petr, který te , když byli u cíle, si s plnou m rou uv domil své vy erpání a nejrad ji by padl na zem a spal t i dny a t i noci, sklouzl po h bet kon a musel se ho zachytit, aby neupadl. Mecin vážn sesko il a pokynul Petrovi rukou, aby se k poslucha m p ipojil. Mladému muži se zatm lo p ed o ima zoufalstvím, ale neodvážil se mecina neposlechnout. Dva mladíci, od ní do jednoduché kožené tuniky, mu ud lali místo a on klesl na zem mezi n . Sta ec, z ejm slepý, vypráv l: „Za dávných as , když Slunce bylo ješt mladé a když hv zdy ješt nechodily spát do hnízd v. Tyrkysových horách, nýbrž p ebývaly v korunách strom a št betaly s ostatními ptáky, žil state ný lovec Fobos se svou ženou Daimonou. Jenom jim dv ma pat ila Plá a eka a Hory. Toulali se voln a 50

nikdo nerušil jejich stopu. Lstivý sbarro i krutý barrok se jim vyhýbali a grugerové i tissani sami p icházeli, aby jim nabídli maso svých t l. Neznali jiný zvuk než smích a v jejich srdcích neho el jiný cit než št stí. Dívka byla š astná, ale Foba jednoho dne napadlo, že by mohla být ješt š astn jší. Od té chvíle p emýšlel, ím by jí ud lal nejv tší radost. Uložil si však nesnadný úkol. Daimona p ece neznala nic než št stí, a nejenže po ni em netoužila, ale ani nev d la, že by po emkoli toužit mohla. Žila v blažené nev domosti, a tím se podobala Slunci a hv zdám. T i noci Fobos p emýšlel a na sklonku t etí noci vstal d ív, než se Daimona probudila, a vypravil se do Tyrkysovýoh hor, do míst, kam jeho noha ješt nikdy nevstoupila. Krá el rychle, stále výš, až na vrcholek poho í. Krajina tam byla pustá, jen vítr varovn sku el ve skalních škvírách, ale Fobos šel dál, poslušen tajemného volání. To už na n ho Slunce k i elo, aby zastavil a nepokra oval v cest . Tím víc si ale byl jist, že jde správným sm rem. K ik Slunce však vyplašil hv zdy, takže vylétly z korun strom , utvo ily hejno, naposledy zakroužily nad Plání a rozlétly se na všechny strany, aby se už nikdy nevrátily. Fobos pozoroval jejich let, pat il na jejich t pytná oblaka, ale nedbal a šel dále. Samo Slunce se ukrylo za skály v d su, ale nová zá e vedla lovcovy kroky. Na nejvyšší ho e Tyrkysu zá ily t i r že. Jedna svítila bíle, druhá erven a t etí ern . Když je spat il, zastavil se na okamžik, ruce i nohy mu zt žkly a on zaváhal a napadlo ho, zda by se nem l vrátit. Srdce mu však bušilo v hrudi a volalo: Jdi, jdi, jdi! Šel tedy a r že utrhl, aby je mohl složit Daimon k nohám. Ozval se hromový rachot a hory pukly v polovin . Z utržených stvol r ží se vyvalila krev a zaplavila celý Mars. Zd šený Fobos pohlédl sh ry na Plá a spat il tam Daimonu, b lostn zá nou, nehybnou jako ledová socha. Vít zn zak i el, rozmáchl se a hodil jí r že k nohám. Ale to už se dívka za ala vznášet a stoupala vzh ru ve stopách hv zd. T i r že dopadly a Mars se znovu ot ásl, až to zadun lo. ervená r že pokryla celou Plá , bílá objala svými plátky poho í Tyrkysu a tu t etí, ernou, vidíme jako horu Olympus. Zoufalý Fobos pochopil, že dívku vyd sil svým inem a že p ed ním prchá. Rozb hl se proto za ní, ale ve zmatku se vydal špatným sm rem. Od té doby ji hledá, ale jejich stezky se nikdy neprotly. Fobos, hbitý a silný, má své sídlo na západ a sp chá noc co noc východním sm rem. I te vidíme jeho bílou tvá , poznamenanou slzami. A tam od východu putuje Daimona, drobná a tichá, a ustavi n ho ekuje. Pro jenom byl Fobos tak pošetilý, pro si myslel, že št stí je jako schodišt , po n mž lze krá et stále vzh ru! Jedné noci však Fobos Daimonu dostihne.

51

Tehdy se oba znovu políbí, sestoupí dol a také hv zdy se vrátí do korun strom . Rána v Tyrkysových horách se zacelí, nová poupata vyraší na nejvyšším vrcholu a lovec už nikdy, nikdy nebude pošetilý, protože už ví, že št stí je to, co nám spo ívá na dlani, a nikoli to, co je ukryto ve vysokých horách.“ Zeše ilo se a poslední ást vypráv ní slyšel i Phobos, který se práv objevil nad západním obzorem. Petr ho už n kolikrát za svého pobytu na Marsu vid l a vždycky m l zvláštní pocit. Byl polovi ního pr m ru než Luna a jeho srpek nebyl úhledn a geometricky vyrýsovaný, nýbrž prapodivn zkrabat lý. Mecin se mladého muže zlehka dotkl. „P jdeme do chýše,“ zašeptal mu do ucha. Petr vd n p ikývl. Už se t šil na l žko, a bude sebetvrdší. „Mám hlad jako vlk,“ poznamenal, když vstoupili do chýše, osv tlené mali kým lojovým kahanem. Uv domil si, že mecin asi neví, co je to vlk. Na Mars byli v raných dobách kolonizace dopraveni medv di, leopardi a hyeny, aby tu plnili funkci „zdravotní policie“ v ekologickém systému planety. Vlk m l tu sm lu, že se na listinu ekologicky užite ných dravc nedostal. Kdo ví, jaké d vody k tomu p ed šesti sty lety vedly. T eba to zavinily pohádky, ve kterých vlk vystupuje vždycky jako zloduch. „Musíš se postit,“ p erušil mecin Petrovy moudré, možná nemoudré, ale rozhodn zajímavé úvahy. „T i dny a t i noci budeš jenom pít.“ „Cože?“ vyhrkl Petr, nev e svému sluchu. „Jak to, postit? To nebudu v bec nic jíst?“ „Ovšem.“ „Ale… pro ?“ naléhal Petr neš astn . Znovu ho ovládl pocit neskute na, jako v era, když byli p epadeni Kajmany. Za t i dny um u hladem, budu se nevýslovn trápit… Zmoc ovala se ho panika. Nejrad ji by odsud utekl, ale tolik rozvahy v n m z stalo, aby pochopil, že bez pomoci by se odsud nikdy nedostal. Mecin mu beze slova podal okrouhlou utoru. Petr ji popadl rozt esenýma rukama a p itiskl rty k jejímu hrdlu. Napil se… a vzáp tí nápoj vyplivl. Byl ho ký, pálil na jazyku, a navíc nevýslovn páchl. „Musíš pít! Musíš! To všechno pat í ke kouzlu.“ Zpanika ený Petr si uv domil, že kouzelníka nenávidí, toho starého hlupáka, toho šejdí e, který se kdovíjak zmocnil plastivizního minivysíla e a ohlupuje lidi. Dobrá, a si d lá co chce, a p edvádí svoje iluzionistická p edstavení lehkov rným divoch m, ale a nechá normální lidi na pokoji! „Pij,“ ekl mecin klidn , upíraje o i na Petra. Mladý muž nedokázal odvrátit zrak. Všechno se v n m vzpíralo, rád by se na toho sm šného po ezaného chlapa s prkýnkem na krku vrhl p stmi, ale nedokázal ani pohnout

52

prstem – jako by ho kouzelník ovinul neviditelnou pavu inou, siln jší než ocelová sí . Pohnul se, mimod k, bez v le, jako marioneta na jevišti loutkového divadla, znovu zvedl utoru k úst m a napil se. Doušek do n ho vjel jako klubko had a rázem pronikl snad do všech žilek. Hladové chv ní žaludku okamžit ustalo. Petr se napil znovu a druhý doušek už nebyl tak hrozný jako ten první. Rázem se uklidnil, panika ho opustila, p estal se bát, a dokonce se mu zdálo, že i ten malinký plamínek lojového kahanu víc svítí. „Jak se cítíš?“ ptal se mecin. „Sv dí m kone ky prst ,“ zašeptal Petr. „Dal jsem ti napít opojného vína p edk . Tím jsem t poslal na dalekou cestu. Vrátíš se jiný, než jsi býval d íve. Zapomeneš na mnohé, co cestou spat íš, ale uvnit tebe samého vzpomínky z stanou trvale a budou ti pomáhat p i rozhodování.“ „Jak se jmenuje to víno?“ „Ajahuaska,“ odpov d l mecin. „Je to nejlepší ze všech kouzelných p ípravk , lepší než pejotl dobývaný z kaktus aganos Zelené poušt , lepší než jedovatá iboga, používaná p i soudech, a p sobí ú inn ji než cohoba, která se š upá, i než ololijukvi, které dávají p ednost mecinové Hor. Ajahuaska t nyní povede po stezkách, které vedou k zasv cení.“ Petr, ale ani mecin nev d li, že ajahuasku, pejotl i ostatní takzvan kouzelné p ípravky vymysleli a objevili už d íve než p ed tisíciletím kouzelníci indiánských kmen Latinské Ameriky, že tyto omamné p ípravky byly sou ástí tajných ob ad starých May a že na Mars se dostaly spolu s prvními kolonisty, kte í budovali na úpatí hory Olympus první výspu civilizace na dosud nehostinné planet . Mladého muže se zmocnila závra , nejd ív docela mírná, pak stále siln jší. Mecin mu poru il, aby se posadil na rohož se zk íženýma nohama. Musel se op ít ob ma rukama o podlahu, jinak by upadl. Mecin na n ho up en hled l a cosi povídal, ale Petr mu nerozum l. Díval se na jeho zjizvené rty. Pohybovaly se stále rychleji, ale nevycházel z nich žádný zvuk, a pokud ano, Petr ho neslyšel. Nedokázal ani posoudit, zda je vnit ek chýše velký nebo malý, mohl to být prostor stísn ný jako mate ské l no, ale mohl být velký jako sám vesmír, kde galaxie ví í v nekone ném kosmickém menuetu. Propadal se do vidin a neskute ných pocit . Stal se sou ástí univerzálního prostoru, galaxie tan ily v n m a on sám vid l sebe zvn jšku, pozoroval svoji nahrbenou postavu a divil se svým vyt ešt ným o ím, které voln plavaly ze strany na stranu a nebyly schopny se zachytit jediného pevného bodu. Takové byly první zkušenosti nového arod jova u n Petra Abraháma s ajahuaskou, omamným nápojem, který vedl adepta po cest zasv cení.

53

as pro n ho ztratil význam. N kdy ho p epadly stavy radosti, jindy zoufalství, ale p evládala otup lost, odevzdanost, podivný vnit ní klid. Všechny ty zm ny si neur it uv domoval, ale nedokázal odhadnout, jak dlouho jednotlivé stavy trvají a jak dlouho je omámený. Pozd ji si vzpomínal, že ve chvíli, kdy mu bylo nejh e a kdy na n ho s drtivou naléhavostí padlo vše, co kdy v život poznal zlého a nep íjemného, se mu k nohám p ibatolil sm šný psí ek, št átko s hedvábnou srstí, a mecin, který ho neopoušt l ani na okamžik, mu položil zví átko do klína. Mladý muž se okamžit uklidnil, zoufalství ho náhle opustilo a vnímal teplou kou p ítomnost drobného tvore ka s nejvyšší mírou citu, jaká v n m byla. Trvalo to minuty, snad hodiny, snad dny nebo týdny. Nev d l. Vlny zlých i dobrých pocit se p es n ho mnohokrát p evalily, takže další p íchod zoufalství nebo št stí ho už nep ekvapoval. P estal se o své vlastní stavy zajímat a více si všímal okolí. Hled l na kouzelníka klidn , trp liv . Jeho obli ej pokrytý jizvami mu už nep ipadal zvláštní, natož pak hrozný. Pochopil, že všechny ty zá ezy a vseky mají n jaký skrytý význam jako písmena neznámé abecedy. Každý z nich má své p esn vymezené místo. K emu slouží? To Petr ani netušil. Bude-li to t eba, mecin mu tajemství prozradí. Anebo si ho nechá pro sebe – co na tom záleží? V mihotavé zá i olejové lampy rozeznával pitvorné podoby n jakých zví at a lidí. Vnit ek chýše byl vyzdoben ezbami a vycpaninami, složité ornamenty se klikatily po st nách, n které byly skute né, jiné vysn né, vyvolané ajahuaskou, omamným vínem p edk . Co znamenaly a pro tu byly? Nechyb l mezi nimi hrbá , byl tu lov k s osleplýma o ima, po strop krá el daimon s pta í hlavou. Petr sed l, snil s otev enýma o ima a mecinovo tiché, klidné p ed íkávání jednotvárn promlouvalo ke skrytým slojím v domí. U il se.

Mladý muž prožil v marnivém oparu ajahuasky t i dny, jak si to p ál mecin, t i dny a t i noci, a t etí noc se chýlila ke konci. Venku už svítalo. Ajahuaska zvolna p estávala p sobit a Petr se navracel k bd lému stavu. Dýchal zhluboka a pravideln . Cítil se sv že a lehce, jako by se vznášel. I kdyby se skute n odlepil od zem a uvisl ve vzduchu jako gravigyro, nebyl by p ekvapen. Už si dokázal uv domit vlastní totožnost i ú el svého pobytu v této chýši. eká ho n jaký ob ad, snad bolestivý, ur it nebezpe ný. Nebál se ho, a dokonce se t šil na to, co p ijde. Pro by se m l bát? Bolest i slast jsou dv strany téže mince. Na ošt pu vyváženém uprost ed visí dva kovové náramky, jeden na špici, druhý na opa né stran . Co vidím já, vidí i Kajman, a 54

co vidí Kajman, vidím i já. as je vyvážen minulostí a budoucností. Takový je p irozený stav v cí a d j . Bolest a slast, tyto známky dotyku t lesnosti s vn jším sv tem! Bolest je pr vodce nep íznivého dotyku, slast je odm na za dotyk p íznivý. Má v bec smysl bolest a slast rozlišovat? Jedno i druhé p ece odpovídá jen okamžitému stavu bytí. Bolest ale m že být p edzv stí dobra, které se dostaví v budoucnu, kdežto slast m že a asto bývá p edvojem zkázy. Mecin se naklonil nad lampi kou a pak jeho trup pomalu ustupoval do stínu. Dop edu a dozadu, dop edu a dozadu, mecin se kýval a Petr ho bezd ky napodobil. Hled li si navzájem do o í. Cht l kouzelník n co Petrovi sd lit? Skute n na n ho neslyšn volá? Nebo to jsou zvuky neviditelných hudebních nástroj , které zn jí v temnot arod jné noci? Dop edu a dozadu, jako strom ve v tru, jako mo ské vlny, jako as… Jako as? „Jsi p ipraven,“ ekl mecin a vstal. N jaká síla postavila Petra na nohy. Oba muži vyšli z chýše. Bledý ovál Phobosu visel nad východním obzorem a chystal se vklouznout za horský h eben. V sinalé zá i se tam rodil nový den. Osada byla liduprázdná, všichni dosud spali. Opodál stál jenom lhostejný strážce, zdálo se, že duchem nep ítomný. Mecin mu nev noval ani sebemenší pohled. Obrátil se k Petrovi a mávl rukou k severu. „Jdeme!“ zvolal velitelsky a vykro il. Prošli osadou, nevšímav minuli dalšího bojovníka, který nedaleko poslední chýše držel stráž, a vydali se vzh ru po tak ka neznatelné p šin do skal. Krá eli bezhlesn , pravidelným pomalým krokem. Když krvavé slunce usedlo na ozubený okraj skal, osada byla už daleko za jejich zády. Mecin krá el vp edu. Znal tu každý kámen. Šel jist a rychle a Petr mu jen taktak sta il. Stezka se divoce klikatila mezi balvany, proplétala se pr rvami a skalními branami, n kdy klesala, ale mnohem ast ji stoupala. Petr necítil únavu, ani hlad, ani ospalost. Bylo mu lehce a v ídkých chvílích, kdy se mu cht lo uvažovat o svém t lesném i duševním stavu, si uv domoval, že je s t mi podivnými lidmi š astný, a samotného ho p ekvapovalo, jak málo touží po návratu na Zemi. Krátce po poledni se mecin zastavil. Klikatá stezka je zavedla až na nevelkou skalní plošinu. Hory strm ly všude kolem jako ml enliví strážci ob adu, který se tu p ipravoval. Bylo ticho, jen skrytý vodopád kdesi jednotvárn hu el. Kde se tu vzala voda, tak vysoko

55

v horách, kde není žádný led a sníh? Není to jen p elud, dílo mecinovy krabi ky? Te si na ni Petr znovu vzpomn l. Vzáp tí ho napadlo, že mecin t eba žádnou krabi ku nemá a že to, co se udalo na Pláni, nebyl p elud vyvolaný miniaturním plastivizním vysíla em, ale… Co vlastn ? Co se to s Petrem d lo a d je? Poprvé p ipustil možnost, že mecin ne erpá své schopnosti z n jaké krabi ky, z n jakého výdobytku špi kové techniky, ale z n eho jiného, neznámého, jinde nevídaného. Jinde… Vždy i sám Plavnak tvrdil, že zp sob života loveckých klan na Marsu je ojedin lý v celém známém vesmíru. Petr jeho slova bral na v domí, ale asi je špatn chápal. Domníval se, že Plavnaka zaujal prostý život lovc , jejich namáhavý zp sob obživy, jejich primitivní spole enské uspo ádání, jejich lovy a boje, legendy a tance. Není to trochu málo na to, aby to vzbudilo zájem obyvatele Tramionu, planety s nejstarší civilizací galaxie? Te už nevylu oval možnost, že Plavnak ví o život loveckých klan víc, než je možno tušit, a že jeho hlavní zájem je upnut t eba práv na to, co Petr te prožívá. Kouzelník ho jemn uchopil za paži. „Jdeme,“ ekl tiše. Mecin Petrovi zavázal o i pruhem látky. Temnota na n ho padla s p íšernou náhlostí, ale p esto nepocítil ani na okamžik strach. Nechal se vést jako malé dít , s plnou d v rou, že ho kouzelník vede bezpe nou cestou. Ješt chvíli cítil, že se mu h ejivé paprsky slunce opírají o záda, ale náhle ho zahalil sychravý chlad, do nozder mu vstoupil pach plesniviny a kro eje zn ly divn , dut . Vstoupili z ejm do skalní chodby. Ušli snad padesát, snad sto metr . Mecin Petra zastavil a s al mu pruh látky z o í. Kdyby Petr neprošel tou složitou pr pravou, kdy nebyl oblouzn n únavou, p stem a ajahuaskou, jist by vyk ikl úžasem. Stál ve velitelské kabin kosmické lodi. P ed sebou vid l rozm rný ovládací pult, osv tlený luminiscen ními panely. P ístroje se mdle blyšt ly, d kladná táhla se tu ježila a jejich ohmatané rukojeti se nabízely stisku lidské dlan . Jenže… to nebyla kabina kosmické lodi! Kolem dokola byly skalní st ny, na mnoha místech p itesané, aby jeskyn m la pravidelný tvar. Také podlaha byla z udusané zeminy a kamenné drt . Luminiscen ní panely byly ovšem pravé, jist pocházely z kosmické lodi, stejn jako ovládací pult. Vypadaly ale n jak divn , starobyle. Petr si všiml, že panely jsou upevn ny do plochých rám , posetých drobnými kole ky. P istoupili blíže, aby si je prohlédl. Každé kole ko v zelo v jamce a bylo poznamenáno nehlubokým zá ezem. Je to snad ozdoba? Ne, to jsou z ejm …, jak se tomu íká…, ano, to jsou takzvané šrouby. Petr je vid l kdysi jako 56

chlapec, když s tatínkem navštívil technické muzeum. Vzpomn l si na pr vodc v výklad: Šroub se p estalo používat už na za átku kosmov ku. To tedy znamená, že za ízení této podivné kabiny je staré víc než p l tisíciletí. Rozhlédl se kolem sebe. U st ny stála k esla, d kladn aloun ná. Pocházela ze starobylé kosmické lodi, z doby, kdy ješt lidé neznali gravitechniku a kosmonauti byli p i každém zrychlení i zpomalení vystaveni p etížení. Na ovládacím pultu dokonce leželo n kolik knih, starožitných, papírových. Na deskách m ly nápisy, sestavené n jakým podivným písmem. Petrovi p ipadalo pov domé. Ur it se o n m u il ve škole. Je to p ece latina…, nebo se to jmenuje latinka? A tomuhle druhu písma se íkalo n jak jako azbuka. Jejich spojením vznikla abeceda univerzálu, jednoduchá, o patnácti znacích. Kdy to bylo? Ani na to si Petr nevzpomn l. O historii se ve škole nikdy obzvláš nezajímal a te toho trochu litoval. Když se ale soust edil, poda ilo se mu ta složitá písma íst. P ece jenom byla podobná moderní abeced ! „Pa… lub… ní deník,“ p e etl jeden nápis polohlasn . „To jsou posvátné knihy našeho lidu,“ ekl mecin. „Palubní deníky. Dovedeš je íst?“ 57

„Nedovedu je íst plynn . Po kej… Palubní deník, koráb Jurij Gagarin t i, rok dva tisíce šedesát t i.“ Petr se díval na knihu s posvátnou úctou. Jurij Gagarin byl první kosmonaut lidstva. Jeho pomníky stojí snad ve všech m stech Unie a dvanáctý duben se v celé slune ní soustav slaví jako nejradostn jší svátek. Jurij Gagarin t i, to je asi název kosmické lodi. Jaký byl osud její posádky? Zahynula na Marsu? Nebo tady z stala a její lenové se p ipojili k osadník m? „Zavedl jsem t do místa velké zkoušky. P ipravil jsem t tak dob e, jak jen dovedu. M l bys tu poznat, co v tob je a co ti ješt chybí. Musí tudy projít každý, kdo usedne do kokpitu. Tak tomu bylo od nepam ti a tak tomu bude navždy. V né je kouzlo Bílého plamene.“ Kouzelník poodstoupil o n kolik krok . „Ješt se m žeš vrátit. Není to snadná zkouška. Bude to z ejm nejhorší zkušenost tvého života.“ „Nebojím se,“ ekl Petr. „Dobrá,“ odpov d l kouzelník vážn . „P eji ti p íze duch t ch, kdo psali tyto knihy.“ Vážn se na Petra zadíval, pak ud lal n kolik krouživých gest a rychle odešel. Zav el za sebou velké vzduchot sné dve e, kterých si Petr prve nevšiml. Zevnit byly docela hladké, n kdo z nich odstranil vnit ní uzáv ry. M l bych mít strach, uv domil si Petr. Žádnou báze však nepoci oval. Vrátil se k deník m, ale neodvážil se jich dotknout. Náhle na n ho padla tíse . Vklouzl do nejbližšího k esla a p ipoutal se do n ho širokými popruhy. Klapnutí kovových spon ho uklidnilo. Byly jist vyrobeny na Zemi, na jeho rodné planet , kde žije táta a máma a kde si hrál s kamarády, kde prožil tolik hezkých chvil. Všiml si, že na pultu jsou n které obrazovky slepé, d ev né. Ješt p ed n kolika dny by ho to rozesmálo. D ev ná obrazovka, kdo to kdy slyšel! Ale v tomhle podivném prost edí se nedokázal smát. Co se musí stát, jist se stane. as plyne tam, ale n kdy i zpátky, bolest je totéž co slast, v era je zítra… ekal, že kouzelník znovu užije svých tajných praktik. Dovede ovliv ovat lidskou psychiku, ovládá sugesci, hypnotismus, zná prost edky, jak p sobit na vnímání. Kdepak, ten nemá žádnou krabi ku, žádný vysíla . Nepot ebuje takové v ci. K emu by mu byly? Z úvah ho vyrušil hluk. Bylo to hu ení, vzdálené, nez etelné, ale sílilo. V kabin , i spíš v jeskyni, se n co pohnulo. Je tu n jaké zví e? Pustil mecin dovnit divokou šelmu, hada nebo jedovatého pavouka? Má p ece rád pavouky, Kajman m jimi naplnil o i, až se vyd sili a v panice práskli do bot.

58

Musím být state ný, ekl si Petr. Budu tady sed t a nepohnu se, a se stane, co se stane. V kabin byl vítr. Te už si tím Petr byl jist. Je tu vítr nebo spíš pr van. Jak je to ale možné? Další p ekvapení následovalo. Petr n co zaslechl! „… udejte polohu, Spaceport sedm volá Kondora, udejte polohu, Spaceport sedm volá Kondora…“ „… bodová koroze p epážky… mimo kontrolu… bodová koroze…“ „… havarijní okruhy zapojeny! Báze, báze, tady Bajkal, báze, neslyšíme, teplota havarijních okruh dosahuje kritické meze…“ „… p íjem normální, máme vás na videu, manévr sto jedenáct, držte kurs…“ „… vyspali jsme se dob e, Jura d kuje za p ání k narozeninám a pozdravuje Galinku, vy i te jí, že p iveze nejv tšího medv da z celého Marsu a že má být hodná a papat mrkvi ku…“ „… hovo í palubní po íta OMEGA VIII, hovo í palubní po íta OMEGA VIII. Podmínky na palub neslu itelné s životem, už jenom motorá jeví známky života, ruším informaci, motorá nejeví známky života, hovo í palubní po íta OMEGA VIII, pro nastalou situaci nemám program…“ „… nula… šest… dva… šest… nula… nula… jedna… osm…“ „… držte se, mládenci, jedeme pro vás…“ Hlasy naplnily místnost. N které zn ly z reproduktor vestav ných do op radla k esla, jiné vycházely z pultu. Hovo ili muži, ženy i hlasové syntetizátory po íta , st ídali se, každý jen chvilku, v nepochopitelných útržcích. Petr nerozum l všem, jasn chápal jen to, co bylo e eno v univerzálu, a jen mlhav luštil obsah ruštiny a angli tiny. Chápal, že slyší zvukové záznamy rádiové komunikace dávno zaniklých kosmických lodí, že to jsou úryvky ze zapomenutého zvukového archívu, který se n jak dostal sem, do jeskyn ovládané divokými kouzelníky loveckých klan . Kdo sem instaloval zvukovou aparaturu? Jak je možné, že funguje? N kde v jeskyni je energetický zdroj, asi atomová baterie. M že dodávat energii t eba tisíc let. T eba kouzelníci mají schovaný miniaku. Kdy vlastn lidé vynalezli miniaku? Jsem hlupák, rozhodl se Petr. Tohle všechno je pouhá iluze, jako byli iluzí žabí jezdci oble ení do pavouk . Žádné reproduktory tu nejsou, v jeskyni není zvukový archív. Tohle všechno je jenom zkouška. Tam u st ny stojí plechová sk í , která vypadá jako pam ová jednotka n jakého starobylého po íta e, všiml si Petr. Rozepnul spony a vstal. Svaly ho zabolely a uv domil si, že v ústech má sucho. Špatn se mu dýchalo. N jak se ale ke sk íni p ece jen dostal, nešikovn manipuloval se zámkem a po krátké námaze se mu poda ilo dve e otev ít.

59

Tohle skute n byla pam ová jednotka. Za poškrábaným sklen ným okénkem spat il keramitový disk. Zvolna se otá el a laserová tecí hlava se chtiv tiskla k jeho hladkému boku. Dolní polovina sk ín byla vybrakovaná. Na dn stál starý miniaku toho typu, jaké se používaly v dob , kdy Petr byl docela malé dít , a dvojice kabel , jeden modrý a druhý ervený, od n ho vedly n kam do útrob pam ové jednotky. Tak p ece mecin používá normální techniky, uv domil si Petr. Byl hrozn zklamaný. V il, že kouzelník se obejde bez takové všední v ci, jako je mizerný pam ový disk. Tak je to p ece jenom šarlatán. Jenže… jenže to znamená, že Petr slyší skute né hlasy, že z opravdových reproduktor zní záznam hlas kosmonaut minulosti. N které hlasy jsou zoufalé, volají o pomoc, na palub kosmoletu došlo k havárii. Pat í skute ným lidem, kterým bezprost edn hrozí smrt! V tuto chvíli si Petr uv domil, že se dusí. Sucho v ústech bylo nesnesitelné a srdce mu divoce bilo. Hluboce se nadýchl, hrudník i bránice pracovaly normáln , s tou nep íjemnou výhradou, že do plic nevnikal tak ka žádný vzduch. Hlasy z reproduktor slábly, jako by se vzdalovaly. P ece tu nejsem tak dlouho, abych všechen vzduch vydýchal, napadlo Petra. Místnost je tak velká, že bych tu vydržel jist celý den. A i kdybych nakrásn vzduch vydýchal, bylo by tu t žko, dusno. Dýcháním se kyslík m ní na kysli ník uhli itý, na t žký plyn. Jenže v téhle místnosti je vzduch naopak ídký, jako vysoko v horách. To znamená, že z jeskyn uniká vzduch! Jak je to možné? Copak m že z jeskyn unikat vzduch? V kosmoletu by to možné bylo, blesklo Petrovi hlavou. Takže… tohle není jeskyn , která vypadá jako velitelská kabina kosmické lodi, tohle je kabina, která vypadá jako jeskyn . Mecin m vyslal do kosmu! Tento pošetilý nápad Petra kupodivu uklidnil, protože kosmickou prázdnotu považoval za p irozené životní prost edí, stejn jako se potáp cítí dob e pod vodou. Vždy Petr strávil celá léta mimo Zemi, jako dít žil na M síci a Merkuru, absolvoval fakultu informatiky na Ganymédu a nedovedl by spo ítat, kolik cest kosmem na palubách rozmanitých kosmoletu v život podnikl. Má dokonce pilotní zkoušky lodí t ídy Tourist! Ne. To je nesmysl, blouznivý nápad lov ka, který se brání beznad ji. Tahle jeskyn z stala v hlubinách skal. Žádná síla ji nemohla vyrvat ven a poslat na ob žnou dráhu. Petr je ob tí n jaké vidiny. Musí vydržet, soust edit v li…

60

Vrátil se do k esla a pevn se p ipoutal. Ze všech sil se vzep el proti popruh m. Bolestiv se mu za ízly do ramen, avšak cítil tu bolest jako úlevu, alespo na chvíli odvedl pozornost od pal ivého ezání a bodáni v plících. Cht l k i et, ale nezmohl se ani na ubohé zasíp ní. V ústech cítil krev. Luminiscen ní panely pohasínaly… anebo h vid l. Zato zvuk vodopádu byl stále siln jší… ne, to krev mu hu ela v uších, zoufale naráží na st ny tepen, chce je prorazit, chce ven, je hladová po kyslíku! Nez etelné postavy vstoupily do místnosti, tiše, tak ka plaše a usedly do k esel. „… havarijní situace t etího stupn …, hermetická p epážka velitelské sekce net sná…, nádrže t snicího tmelu dekomprimovány…“ Hlasový syntetizátor od íkával svou litanii do reproduktor v Petrov k esle. Do jeho únavného drmolení pronikly jiné hlasy, tiché, sku ivé. „Zem eš, Pet e Abraháme…, zem eš stejn , jak jsme my zem eli…, as se vrací…, po ád šel kup edu a te se ubírá nazp t… jako vlny na mo i…, zem eš!“ Zem u, uv domil si klidn . Lidé na prahu smrti se uklid ují. Nepokoj je opouští a znovu v mysli prožívají n které chvíle svého života. Petr utíká s tátou po b ehu erného mo e, jejich bosá chodidla bubnují do pevného vlhkého písku. Vlnky jim hladí nohy. Petr je na Ganymédu, v klenuté aule fakulty, a d kan, ten starý dobrý doktor Ková ík, mu p edává diplom v tradi ním modrém válci. Petr tan í s Irenou, je to první ve er, kdy se potkali. Hudba hraje val ík, Irena se sm je, oba krouží sálem a to í se jim hlava. „Um u, Ireno,“ íká Petr. Dívka se usmívá. „Já vím,“ íká. „Nejsi ani první, ani poslední. Všechno, co žije a bude žít, je vykoupeno utrpením a smrtí t ch, kte í žili p ed námi. Bolest a slast k sob pat í jako smrt a život. Každá zkušenost je draze zaplacená, víš to, Pet e?“ „Netušil jsem to, nebo spíš jsem si to neuv domoval. Te to vím, ale už je pozd . Škoda…“ Dívka se usmívá. Petr ji miluje. Rád by jí to ekl, ale p íliš se mu to í hlava a není schopen ze sebe vypravit slovo. Její tvá mizí v mlze. Z stává sám se svými myšlenkami. Ano, Irena m la pravdu. lov k nedostal od p írody nic zadarmo, št stí mu nikdy samo nepadalo do klína. Po statisíce let žil v bíd zví ecího stavu, trp l nevýslovn , než si vydobyl právo ohn . Generace za generací bezbrann krvácely, než se první lov k nau il otesat kámen. A pozd ji, když se nau il pracovat, siln jší loupili výsledky práce t ch slabších. Kolik tisíc let to trvalo, než se lidé vymanili z otroctví? A co dnes, došli jsme na konec cesty? Je veliké dílo završeno? Už je všechno vykonáno a hotovo, už není t eba trp t? Už jsme vzdáleni od propasti zhouby a utrpení? Myšlenky se rozpadaly a nahradil je vítr ne jasných obraz a pocit . Ale d íve než se propadl do 61

temnoty docela, probleskla mu v domím poslední jasná myšlenka: jak já jsem býval hloup pyšný!

„Ano, ano, já v bec nespím,“ zabru el Petr, pot ásaje hlavou. Tak je to vždycky, lov k nem že ani na chvilku zav ít o i p i porad , aby ho Stan Bartal hned nepeskoval: Nespi nám tu, tohle je porada, spát jsi m l doma, v posteli. Petr není unavený, vyspal se p ece dob e, do r žová, jak íká maminka, jenže porady od d lení ho tak strašliv nudí, že nedokáže dlouho udržet o ní ví ka v náležité vzdálenosti od sebe, ani kdyby je rozep el plastikovými ty kami. „Jsem vzh ru a sleduju jednání,“ dodal rozmrzele a otev el o i s takovou námahou, jako by rozevíral zarezlá vrata n jakého starobylého hradu. Trochu ho p ekvapilo, že se neozvalo zavrzání. Jenže tento okamžik p ekvapení jen letmo prokmitl procitající myslí. ekalo ho jiné p ekvapení, tak silné, že na ten pošetilý nápad okamžit zapomn l. ekal, že spat í vedoucího odd lení Bartala, vlídn ironického, ekal, že Bartal v zástupce Pazner se bude roz ilovat, protože ospalý reportér do odd lení prost nepat í, a že jenom hodná tajemnice Matzalová bude Petra hájit jak proti Bartalov ironii, tak proti Paznerov pedantismu. Nespat il však ani Bartala, ani Paznera nebo Matzalovou. Kolem n ho se ježily hory, strmé, p íšern zbrázd né ernavými vráskami, lhostejné k jeho spánku i bd ní, hory nep átelsky cizí tvarem i barvou i jménem. Jsou to p ece Tyrkysové hory… Tyrkysové hory! V okamžiku si Petr uv domil, kde je a co tu d lá. Ovšem, je na Marsu, P ilet l sem s plastivizním týmem, aby po ídil reportáž o loveckém klanu. Rád by ji ud lal co nejlépe, aby v redakci plastivizního zpravodajství posílil pov st slibného mladého muže. Kéž by se mu povedla! Vedoucí odd lení Bartal mu ud lí pochvalu a pozd ji, až se bude rozhodovat, kdo bude zpravodajem na Tramionu, tak snad… Pošetilost! Prožitky posledních dn vystoupily na povrch jeho v domí. Vzpomn l si na slavnost v osad Volných lovc , na mandyra Jo Vessyho a klanového mecina Valdo Mana. Ten ho p ivedl sem, do hor, do jeskyn zasv cení. Ovšem! Prošel poslední zkouškou! Ty hrozné prožitky v jeskyni, to bylo to zasv cení, na které ho mecin p ipravoval! Jenže… kde je Valdo Man? Rozhlédl se kolem sebe. Spo íval na m kké kožešin a nohy m l zakryté pest e tkanou pokrývkou. Opodál ležela na zemi okrouhlá utora a vedle ní, na úhledném koženém 62

ubrousku, skrojek sušeného tissaního masa. To je z ejm pozvání ke snídani. Kde ale je hostitel, kde se toulá? „Valdo Mane! Mecine!“ zak i el Petr. Cht l se posadit, ale byl p íliš slabý. Oto il se na b icho a po jisté námaze se mu poda ilo pokleknout. Došátral až k uto e, div neupadl, když ji zvedl a dychtiv se napil, nic nedbaje, že nápoj je tak ho ký. Vzdychl úlevou a chtiv se zakousl do tuhého masa, jako by to byla nejvybran jší pozemská pochoutka. Kde jenom m že být? Copak ho tu nechal samotného? Ješt p ed n kolika dny by ho to pomyšlení vyd silo. Byl sám, ztracený v neznámých horách na cizí planet , bez základní gravitronové výbavy, bez navigátoru a majáku nouzového spojení. Ano, p ed n kolika dny by se bál, ale te nepocítil strach. Až ho to p ekvapilo. Odkud se vzala ta sebed v ra, ta út šná jistota, že má dost sil na p ekonání sebev tší p ekážky? Pokr il rameny. A je to jakkoli, Petr se nebojí. Mecin tu není, t eba opravdu odešel a nechal ho tu samotného. Zkouška pravd podobn pokra uje. Zážitek v jeskyni byl jen první díl seriálu a za íná díl druhý. Bude nemén krutý jako ten první a bezpochyby v n m p jde o krk. Petr si dokonce mohl být jist, že ho ekají ješt horší prožitky, než byla simulovaná havárie kosmické lodi. Auto i plastivizních seriál to tak d lají od nepam ti stup ují nap tí, vyhrocují drama, aby se divák nenudil. Jenže diváka nejvíc zaujme vždycky ten první díl. Ty další sleduje jenom proto, že nechce o nic p ijít. To ostatní už je pouhá obm na toho, co bylo p edtím. Mecin odešel, dobrá. Je z ejm zv davý, jestli najdu cestu sám. Najdu ji. Cítil, že se mu rychle vrací sv žest a síla. V nápoji z ejm byly ur it povzbuzující prost edky, n jaká další ajahuaska… ne, nemá smysl si tím lámat hlavu. D ležité je najít ten horský potok, který tu hu í n kde mezi skalisky. Ten jist te e do nížiny, kam jinam by tekl? Co když se ztrácí v n jaké skalní chodb … Nu, pak bude nutno cestu hledat jinak. Nížina leží jižn odtud. Jih najdeme tak, že… Tak hluboko se zabral do svých úvah, že si nepovšiml jiskérky, která se zableskla v tetelivé vrstv vzduchu nad horskými vrcholky. Na chvilku zmizela za skalním h ebenem, a když se znovu vyno ila, m la už z etelný tvar diskoplánu. Te už ho Petr spat il. Stroj se blížil a zdálo se, že se nepohybuje a jenom roste, zvolna, ale ustavi n . Petr byl trochu zklamaný. Docela by rád dále zkoušel sebe sama, svou v li a své schopnosti. P ál by si, aby to nebyl diskoplán, ale n jaký pták, horský dravec vzácného, nevídaného druhu… ert se vyznej ve Valdo Manovi, pomyslel si mladý muž. Je to domorodý kouzelník, slíbil zasv covací ob ad plný romantiky a arod jných trik a místo toho všeho posadil Petra do trenažéru. Ovšem, vždy ta jeskyn není nic jiného než trenažér, Petr v podobném, by mnohem dokonalejším strávil 63

mnoho krušných hodin na Merkuru, když si d lal pilo ák. Nu a te , když Petr mecinovu zkoušku podstoupil a za al sám sebe považovat za lena loveckého spole enství, mecin se spojil s Romou a objednal Petrovi taxíka. Je to opravdu nudný konec skv lého dobrodružství! Mladý muž složil ruce na prsou a klidn o ekával p ílet diskoplánu. Dal si ovšem záležet na tom, aby výrazem tvá e nenechal nikoho na pochybách, že takový konec dobrodružství mu není po chuti. Diskoplán prudce dosedl na okraj skalní plošiny. Ozvala se rána, a stroj se dosud houpal na podvozku vystaveném tak nešetrné zkoušce, když se otev el poklop a do oblaku zví eného prachu vysko ili dva muži s energy v rukou. M li na sob st íb ité overaly, opat ené na hrudi a na zádech improvizovanými chráni i. Stažená hledí p ileb jim zakrývala obli ej. Obuti byli do vysokých šn rovacích bot. P ikr ili se a ostražit se kolem sebe rozhlíželi, jako kdyby každým okamžikem ekali smrtelný útok. Petra od nich d lila stovka metr , ale i na tu dálku mohl tak ka cítit nervozitu, která z nich sálala. 64

Petr znejist l. Co tohle má znamenat? Diskoplán p ilet l z Romy, odkud jinak, ale pro p ilet li dva muži, a hlavn – pro se tak podivn chovají? P ikr il se a ve skrytu ekal, co se bude dít dál. Prach se usadil, a oba muži se skoro ani nepohnuli. Snad se báli odejít od stroje. Kone n jeden z nich vytáhl z kapsy na stehn nevelký p ístroj, chvilku jím manipuloval a pak se vzrušen dohadoval se svým druhem. Ukazoval sm rem k Petrovi. Petr se chytil za záp stí. Samoz ejm , identifika ní kroužek byl tam, kde m l být. Ti dva muži te p esn v dí, kterým sm rem mají za Petrem jít a jak daleko je od nich. Vlny vysílané kroužkem je bezpe n zavedou k cíli. Hra na schovávanou ztratila smysl. Petr vstal a loudal se vp ed. Stále ješt nev d l, co si o celé v ci myslet. Vylou il ale tu možnost, o které uvažoval prve. Ne, Valdo Man ur it nepovolal tuhle povedenou dvojici do Tyrkysových hor! Ozbrojenci p ilet li o své v li, nebo na rozkaz n koho dalšího, a jsou p esv d eni, že Petrovi hrozí n jaké nebezpe í. Kdyby m tak cht li nechat na pokoji, pomyslel si rozmrzele. Pro se o mne starají? Nikoho jsem se o nic neprosil. Nejspíš je vyslal Stan Bartal, šéf plastivizního zpravodajství, který b hvípro usoudil, že Petr v horách zabloudil, spadl do propasti, padl do rukou divoch , kte í se ho chystají umu it. Stan má svoje lidi rád a s oblibou hraje roli dobrotivého tatí ka, starajícího se o svoji drobotinu. Petr si uv domil, že už nemá nejmenší chu dál pracovat pro Stana Bartala a pro plastivizní zpravodajství. Podivné! Do osady Volných lovc p ijel jako reportér, planul nadšením, spolu s Miramem se snažil vykreslit co nejúpln jší a nejzajímav jší obraz života svobodných lovc . A pozd ji, když se vypravil s Valdo Manem k Tyrkysovým horám, p ekonával útrapy cesty mimo jiné tím, že sám sebe ujiš oval, jak skv lé zážitky bude mít a jakou reportáž po ídí. Jeho vypravování budou p enášet všechny sít , miliardy lidí mu budou naslouchat. Ale te ? Nem l nejmenší chu vypráv t o tajemství jeskyn komukoli. Cítil, že je to skute né tajemství, takové, které zavazuje k ml ení. Uv domoval si svoji sounáležitost s lidmi, kte í v temnot šeptem hovo ili o svém utrpení. A docela jinak chápal lidi, kte í divoce žili na Pláni, kolem eky a tady v Horách. Samoz ejm , p ed odjezdem na reportáž se náležit pou il, prostudoval všechny dostupné materiály, zejména pak dílo základního významu, Lovecké klany Marsu od doktorky etnografických v d Reny Sulirové. V d l tedy, že p íslušníci dnešních klan jsou vzdálení potomci n kdejších osadník , kte í se odmítli pod ídit diktatu e vojenské kliky, jež p ed staletími odtrhla 65

spole enství Marsu od tehdejšího Planetárního spole enství, a odešli do divo iny, aby tam žili po svém. Museli se pod ídit tvrdým zákon m života ve volné p írod . Postupn zapomn li na všechny znalosti, které jsou civilizovanému lov ku samoz ejmé. D ti a vnuci t ch, kte í odešli z m sta Romy, snad ješt dovedli íst, ale ti další? Pro by si m li zat žovat hlavu tak neužite nou zásobou v domostí. D ti vnuk se u ily íst stopy divokých zví at, písmena je nezajímala. A tak nakonec jen hrstka zasv cenc sdružených v Bratrstvu bílého plamene p enášela zbytky znalostí z generace na generaci v podob pohádek a mýt a zdánliv arod jných praktik. Tohle všechno etnografové v d li, o tom všem psali ve svých u ených knihách, toto vše se dozv d l i Petr, když se na reportáž p ipravoval. etba a p ímá zkušenost, to však jsou dv naprosto rozdílné v ci. P i etb lov k n co vezme na v domí, kdežto zkušenost ho hluboce uv domí o podstat skute nosti. Po tom, co prožil, Petr cítil, že už víc pat í k nim, potomk m tvrdošíjných, než k civilizovaným lidem Romy, Unie a koneckonc i Kruhu. Petr vstal a zamával na ty dva vzty enou paží. Všimli si ho a oba naráz poklekli a namí ili energa. Petra ta hra za ala hn vat. Jak se to chovají? Co je to napadlo? Rázn vykro il vp ed. ekali na n ho, zbran namí ené stranou. Snad si mysleli, že vlevo a vpravo od Petra íhají n jací nep átelé. Jsou to blázni, myslel si Petr. Co kdyby práv v tuhle chvíli vstoupil na plošinu Valdo Man? Jsou tak nervózní, že by po n m mohli vypálit. „Nechte toho!“ rozk ikl se na n . „Co to d láte? Hrajete si na vojáky?“ Byl už tak blízko, že ho museli slyšet, ale zbran nesklonili. Jeden na Petra zamával rukou. „Rychle, rychle sem!“ Znamenalo to: rychle, rychle pod ochranu našich zbraní, a pak rychle, rychle do disku a rychle, rychle pry . Tentokrát to Stan p ehnal, táhlo Petrovi hlavou. Já se mu o pé i neprosím. „Nikdo tu není,“ ekl klidn . „M žete vstát a ty… hra ky odložte.“ „Petr Abrahám?“ ozval se jeden z nich tázav . „Kdo jiný? Copak n kdo jiný má m j kód?“ odpov d l otázkou a dotkl se svého kroužku. Oba naráz položili zbran a zvedli hledí. Byli to mladí muži, urostlí, a jak se dalo soudit podle pohyb , hbití a silní. „Jste v po ádku? Já jsem poru ík Sandral, to je rotný Maksa. Jsme strašn rádi, že…“ Petr došel až k nim. Poru ík Sandral mu podal ruku a pevn ji stiskl. Pátrav hled l Petrovi do obli eje. „Opravdu jste v po ádku? Nic vám neud lali? Žádné poran ní? M li jsme o vás starosti. Jste bledý. Nepot ebujete posiln ní? Poj te rychle dovnit a sedn te si.“ 66

„Tak po kat,“ ekl Petr. „Co to má znamenat? Kdo vás poslal?“ „Vy nic nevíte? Opravdu, o ni em neví,“ obrátil se k Maksovi. „Pet e, v te mi, je nám to všechno moc líto a jsme rádi, že se vám nic nestalo. Okamžit podáme zprávu.“ Oto il se a chystal se vlézt do diskoplánu. „Mám snad právo na vysv tlení, nebo ne?“ ekl Petr ost e. Poru ík nejist pohlédl na rotného. „Ovšem, ovšem,“ ekl p ekotn . „Bu te tak laskav… Pochopte, že… Rád bych, abyste na vlastní o i… zkrátka, poj te, a ra te p istoupit k mému disku.“ Petr ho neochotn poslechl. Vešli otev enými dve mi dovnit a na volném sedadle spat il standardní plastivizor pé osmadvacítku. Jak tedy Sandral má n jakou krabi ku, pomyslel si. Poru ík polohlasn aktivoval p ístroj a na skalnaté plošin se objevil obraz, pon kud bledý, protože ho rušilo denní sv tlo. V záb ru byla náves osady Volných lovc , byl den, a jak se dalo soudit podle stín , nezbývalo mnoho do poledne. Bylo slyšet d tský k ik, št kání ps , bušení Regularova kladiva a vytrvalé prozp vování tkadlen, které d ep ly p ed chýšemi se svými ru ními stavy. Z chýše Kobylí hlavy se vyploužil chromý pes Zoubek, zubožený plesnivka, který se sotva držel na svých revmatických tlapkách. Vtom se p ihodilo n co neo ekávaného do záb ru vstoupil správce Scharra s energem v ruce, rychle namí il zbra na starého psa, zablesklo se, ze Zoubka vyšlehl plamen a vzáp tí z n ho zbyla jen beztvará hromádka chlup a seškva ené k že. „Co to má znamenat?“ vyk ikl Petr. „To je pouhý za átek,“ odpov d l poru ík vážn . „Dívejte se pozorn .“ Tkadleny zaje ely hr zou, pustily ru ní stavy na zem a rozutekly se. Osada ztichla, i Regular p estal pracovat. Doktor Scharra se vyzývav rozhlédl kolem sebe, pak sklonil ústí energa k zemi, oto il se a krá el ke kame e. P ib hla k n mu V ra Pokrovská a n co mu roz ilen vykládala a ukazovala n kam dozadu. A se Petr namáhal jak cht l, nerozum l jí ani slovo. Správce p ikyvoval a rozhlížel se kolem sebe. Najednou vyk ikl, pustil zbra na zem a chytil se za paži. Z p edloktí mu tr el pest e malovaný ope ený šíp. Byl najednou strašn bledý a potácel se. V ra mu cht la šíp vytrhnout, nešikovn se ho dotkla, ale správce bolestn zakvi el a žena rychle ucukla rukou. To už se ke správci hnali dva technici. Jeden ho popadl za ruku a druhý energicky šíp vytrhl. Museli správce chytit kolem ramen, jinak by byl upadl. Te už se ozýval k ik ze všech stran, obraz byl n kdy nez etelný, protože p ed kamerou b hali n jací lidé, z ejm obyvatelé osady, ale n kdy se tam mihl st íb itý overal technika. U správce te stál mandyr Jo Vessy a volal cosi na n koho, kdo nebyl v záb ru. Kameraman, byl to pravd podobn Kenzo 67

Miram, se rozb hl i s kamerou kup edu. Obraz se kymácel tak nep íjemn , že se Petrovi zhoupl žaludek. Plastivizní obraz je tak sugestivní, že se s kamerou nesmí hýbat, to je jedna z hlavních zásad práce kameramana. Mirínek z ejm hodil všechny zásady za hlavu a utíkal na místo d je. Pro kameru neodložil? Asi ho to nenapadlo. Technik te stál kolem Jo Vessyho celý chumel a všichni k i eli jeden p es druhého, a jeden ho dokonce popadl za kazajku a výhružn jím t ásl. „To je p epadení! Budeme si st žovat! Tohle to si odská ete!“ rozeznal Petr n které výk iky. Správce se zatím vzpamatoval a šoural se k Miramovi a jeho kame e. „Musíme pry ! Musíme pry !“ volal na n ho. „Nem žeme se na Petra vykašlat!“ zah m l Miram. Stál snímacímu mikrofonu nejblíž, takže mu bylo nejlépe rozum t. „Všechny nás tu zabijou!“ je el správce. Do záb ru vpadl Red Haager následovaný svým obrovitým psem, rozrazil kruh technik a odhodil stranou p edáka, který držel Jo Vessyho za kazajku. „Uklidn te se! Všechno se vysv tlí!“ k i el. „Napadli jste nás!“ „Byl to omyl!“ „P kný omyl, te e mi krev, um u, šíp byl jist otrávený!“ mával správce Scharra zran nou rukou, kterou si p idržoval levicí. Technici se nechali p esv d it, i V ra Pokrovská p estala je et, ale najednou jeden z nich padl jako pod atý, ozval se ohlušivý jekot vále ného pok iku a na náves vpadl houf pest e pomalovaných bojovník . Obraz se znovu p íšern zhoupl a bylo z ejmé, že kamera spadla na zem, ale pracovala dál. Bojovníci bodali, sekali a mlátili do skupinky technik s odpornou zb silostí. V pop edí stál správce Scharra, groteskn zkreslený nep irozenou žabí perspektivou kamery, sehnul se a potom byl už obraz docela zmatený. Petr v d l, co se stalo: správce n jak s kamerou utíkal, ano, schoval se s ní do grava, položil ji na sedadlo a kamera snímala dál, bylo vid t p ístrojovou desku, zelený strome ek s lesní v ní, na zemi ležely n í d eváky a nedojedená masová konzerva. Tento poslední záb r trval jist dv minuty. Pak kameru n kdo vypnul, z ejm Scharra, a obraz zmizel. Petrovi se ud lalo špatn od žaludku a asi by se pozvracel, kdyby mu Sandral nepodal flakónek s utišující tinkturou. „Co to má znamenat?“ zeptal se tiše poru íka. „Vid l jste to sám. Volní lovci p epadli plastivizní tým a pobili ho.“ „A co správce Scharra?“ „Ten jediný se zachránil. Vid l jste ho p ece. Sebral kameru, utekl s ní do grava a ujel.“

68

„Nechal ostatní v rejži. A koneckonc , on tu ež vyprovokoval!“ Vyd šený Petr ukazoval prstem na kamennou plošinu, kde ješt p ed chvíli spat il ten hr zný výjev. „Vid l jste to p ece! Vyst elil první! Zabil psa!“ „Zabil psa,“ opakoval poru ík smutn . „Jenže lovci zabíjeli lidi.“ „Vy to nevíte, vy to ani nem žete v d t, ale Volní lovci ned lají veliké rozdíly mezi psem a lov kem! V í, že ve psech p ežívají duchové zem elých. Tak si vysv tlují, pro se psi drží v osad s lidmi, místo aby se toulali divo inou spolu s ostatními zví aty. Scharra si myslel, že zabíjí starého chromého psa, ale podle názoru bojovník zabil jednoho z nich! Tohle musíme bojovník m vysv tlit. Jde o strašné nedorozum ní!“ „K vysv tlení p ípadu byla ustavena vyšet ovací komise hned poté, kdy se správce Scharra vrátil do Romy,“ ekl poru ík. „Vaše výpov bude nesmírn cenné sv dectví.“ Rotný Maksa, který stál opodál, by se rád vmísil do debaty. Byl asi tak stejn starý – nebo mladý – jako velitel, ale na rozdíl od poru íka z ejm p stoval spíš t lo než ducha. Nepotrp l si na dlouhé e i a ze všech možných ešení situace si vždycky vybíral to nejrázn jší. Úkol zn l: Najít Petra Abraháma podle signálu identifika ního náramku a dopravit ho co nejd íve do Romy, aby mohl podat sv dectví p ed vyšet ovací komisí. První ást úkolu, ta obtížn jší, je spln na, pro tedy ma it as odkládáním druhé ásti? Nejrad ji by rázn zah ímal n co v tom smyslu, že už bylo dost e í a te hybaj do letadla. Necht l však skákat poru íkovi do e i. Vedl urputný vnit ní boj, až se dopracoval k nápadu, který hodlal co nejd íve uskute nit. Poru ík se zatím dál dohadoval s Petrem. „Vyšet ovací komise po ká. Všechny komise se vyzna ují tím, že dovedou ekat, a d lají to rády. My se musíme co nejd ív dostat do osady Volných lovc .“ „Ale moje rozkazy…“ „Vaše rozkazy m nezajímají,“ ekl Petr prudce, ale klidn . Sám byl p ekvapen, že se mu až doposud poda ilo zachovat klid. Uspokojovalo ho to, nar stala v n m sebed v ra. Že by to byl d sledek zasv covacího ob adu? „Co se stalo s ostatními? S Miramem, Pokrovskou, s techniky a idi i?“ „Zmizeli,“ ekl poru ík. „A jejich identifika ní náramky?“ užasl Petr. „Jako by je n kdo vypnul, zni il nebo odstínil. Nejhorší je, že jsme ztratili z dohledu i Jeho Excelenci, pozorovatele planety Tramionu, zástupce Kruhu na Marsu. Dovedete si p edstavit, jaké to m že mít následky?“ „Dovedu, poru íku, a to je o d vod víc, pro musíme co nejd ív do osady…“ T ebaže byl klidný, debata se už p íliš dlouho to ila v klidu a Petr cítil, že musí ud lat n co rázného, aby bludnou smy ku p etrhl. Snad by ud lal i n co 69

nep edloženého, ale našt stí zasáhla proz etelnost, v daném p ípad p edstavovaná rotným Maksou. „Abraháme, volá vás Zem !“ To byl nápad rotného Maksy. Využil toho, že oba muži nevnímali okolí, vrátil se do diskoplánu a bez dlouhých okolk se spojil s úst ednou plastivizního zpravodajství v evropské Uppsale. Petr byl ádný, ukázn ný zpravodaj plastivize, a jako takový by bez zaváhání p erušil debatu i s p edsedou rady Kruhu, kdyby ho zavolala Zem , tedy jeho redakce. I tentokrát okamžit p etrhl v tu v p li a rázn zamí il ke vchodu letounu, odkud se na n ho p ív tiv zubila tvá rotného Maksy. Také Stan Bartal, Petr v nad ízený, ale rovn ž p ítel a u itel, se tvá il velmi mile, usmíval se na obrazovce, a z toho, jak ob as pohlédl stranou, se dalo soudit, že kolem jeho videokomu stojí ješt další lenové uppsalské redakce. „Sláva, Pet e, že t vidím! Aspo jedna zatoulaná ove ka. Je mi strašn líto, co se stalo. Vid l jsi ten Miram v materiál?“ „Ovšem.“ „Strašné… Promi , chápu, jak je ti, ale te musíme osobní city odložit, jde o zpravodajství, chápeš. Pot ebuju, aby ses co nejd ív vrátil do Romy, bude t tam ekat náš stálý zpravodaj, však ses s ním už sešel. Pot ebuju informace o jednání vyšet ovací komise, jenže jednání je tajné. Nikdo jiný než ty se nedostane za zav ené dve e. Ty ano, protože budeš vypovídat! Nedovedeš si p edstavit, jaký poprask je kolem toho Prérijního masakru, jak se tomu za alo íkat…“ „Po kej,“ p erušil ho Petr, „o jakém masakru mluvíš? Záznam není jednozna ný. Zachycuje konflikt, ale ješt nem žeme tvrdit, že šlo o n kolikanásobnou vraždu…“ „Tohle všechno m žeš pov d t komisi, ale nejd ív se vra do Romy. V mi, že ti dávám správný p íkaz.“ Bartal vycítil, že Petr vzdoruje, p estal se usmívat a p idal naléhavosti do hlasu. „Jde o závažnou událost dalekosáhlého dosahu. Nem žeš se na ni dívat z úzkého osobního hlediska. V sázce jsou zájmy lidstva, kontakt s Kruhem… Jakmile se vrátíš do Romy, okamžit se spojíme a vyložím ti, jak celá v c vypadá odsud, ze Zem .“ „Vrátím se… do osady,“ ekl Petr. „Osobn vyšet ím, co se s našimi lidmi stalo.“ Bartal se podíval kamsi stranou, dlaní ztlumil mikrofon a n co n komu íkal. Potom se obrátil znovu k objektivu videofonu. „Pet e, víš dob e, že jsem nikdy nekladl p ekážky iniciativ našich zpravodaj , spíš naopak. Ale tentokrát to musím ud lat. Pet e, já ti zakazuju vyšet ování na vlastní p st, rozumíš, zakazuju! Naopak, na izuju ti návrat do

70

Romy, a kone n ti na izuju, abys v plném rozsahu znalostí vypovídal p ed vyšet ovací komisí Unie. A dál s tebou nebudu diskutovat.“ Rotný Maksa pozorn sledoval rozhovor a také poru íkovi, který se lokty opíral o práh vchodu, neušlo ani slovo. „V tom p ípad ,“ ekl Petr t žce, „v tom p ípad … odcházím z plastivize. Dávám výpov . Stane, já musím odejít do osady. Musím to ud lat.“ Stan Bartal zbrunátn l. Vždycky byl známý tím, že byl ochoten uznat každý cizí názor, pod podmínkou, že je totožný s jeho vlastním. „Rozmysli si to. Nemáš právo… My t budeme žalovat… Už nikdy si ani neškrtneš!“ „Žalujte m ,“ ekl Petr klidn . „Žalobu pošlete na adresu Petr Abrahám, estný pilot klanu Volných lovc , Plá , Mars.“ Potom vypnul spojení. To, co se stalo, bylo p íliš složité na zp sob myšlení rotného Maksy, zato poru ík pohlížel na Petra s porozum ním, ba dokonce možná i s obdivem. „Vy do toho ale dovedete jít zostra. Opravdu si myslíte, že je t eba odlet t na Plá ?“ „Samoz ejm ,“ odpov d l Petr zprudka. „Tak vy jste dal výpov …,“ kroutil poru ík nev ícn hlavou. „Kdo by si to byl pomyslel. A já tak rád sledoval vaše reportáže. Škoda! M l jste p ed sebou takové možnosti…“ „Poslouchejte, poru íku, bu mne na Plá dopravíte, anebo m pus te ven a já tam p jdu p šky. Nemáte právo m zadržet. Neznám p esné zn ní vašich rozkaz , ale p edpokládám, že byste t žko vysv tloval svému veliteli, pro jste mne násilím odvlekl a pro jste jemu i sob zp sobil t žkosti. Já bych vás totiž v tom p ípad zažaloval pro omezování osobnosti, to je vám, doufám, jasné.“ Poru ík se chytil madel u vchodu, zhoupl se v kolenou a navyklým pohybem vsko il dovnit . „Zachoval jste se jako chlap,“ ekl, když se uvelebil ve velitelském k esle. „Dovedu to ocenit, a nechci, abyste si o mn myslel n co špatného. Jsem voják, ale nevisím nikomu na nitkách jako loutka. My te zamí íme na Plá k té osad ,“ obrátil se k rotnému, který už vkládal ruce na ovládací senzory stroje, „a prozkoumáme situaci ze vzduchu. Pak se dohodneme o dalším, platí?“ „Dobrá,“ svolil Petr po krátkém zaváhání. Rotný stiskl senzory, vchodový uzáv r zahu el a stroj se po krati kém zhoupnutí odpoutal od skalního masívu a vzlétl kolmo vzh ru. Petr porovnal skute nost s mapou, která svítila na obrazovce palubní desky. Zobrazovala celou oblast Olympu a hor. Zóna krytá silovým polem na ní byla vyzna ena erveným oválem. Podivné, uv domil si Petr, opravdu 71

podivné, že horstva jsou skute n uspo ádána do tvaru kv tu r že! Krátery Ascareus, Pavonis a Arsie zde p ísn hledí na trojici r ží. Jedna je ernavá a Olympus tvo í její st ed. K ní se p imyká druhá, ervená. Je složena ze skalních h bet . T etí r že je obydlena. Tam, na jejím jižním okraji, leží m sto Roma, a za úzkým oblou kem Zelené poušt za íná Plá s vesnicemi obydlenými lidmi, kte í si vypráv jí starobylou báji o r žích… Jak a kdy vznikla ta báje? Stvo ili ji lidé, kte í m li ješt v pam ti pohled z ob žné dráhy? Zbyly n kde v horách tajné knihovny s mapami a atlasy? Po tom, co v horách zažil, by Petr byl ochoten v it všemu. Diskoplán za al klesat. Poru ík zam il osadu Volných lovc a stroj k ní prudce zamí il, jako když se kán vrhá na myšku ukrytou v tráv . Na obrazovce vyhlížela jako malá šedá kapka, ale rychle rostla a její tvar nabýval na ur itosti. Opravdu z výšky vypadala jako hrot ošt pu nebo jako… kosmická lo starého typu, vybavená termonukleárním motorem! Teprve te si Petr pln uv domil, pro se posvátnému a nedotknutelnému místu osady íká kokpit a pro má ohništ lahvovitý tvar. Podobn jako legenda o r žích, je to vzpomínka na minulost, kdy prap edkové dnešních lovc p ilétali na Mars v primitivních planetoletech! Stroj p estal klesat a rotný za al kroužit kolem osady. Na okraji obrazovky si Petr všiml n jakých st íbrných korálk . Jak asi byly daleko od osady? Nedovedl to odhadnout. Zeptal se poru íka, co je tam dole. „Nejspíš zemní stroje,“ odpov d l poru ík lhostejn . „Roma se bude rozr stat až na jižní b eh eky. Už te se tam budují energetické kombináty, ale víc vám nepovím, sám toho moc nevím.“ „Vždy je to lovišt klan !“ „Jaképak lovišt . Copak jste neslyšel, že moratorium je odvoláno? V Rom má žít osm milión lidí. Tak velké m sto pot ebuje technické zázemí.“ „Pro ale se musí stav t na loveckém území?“ „Je to nejp íhodn jší místo. Hory kolem dokola, kultivovaná krajina, p t set let pod ochranným polem.“ „Co se stane s loveckými klany, co si po nou lovci?“ „P izp sobí se. Odejdou do m st a za nou žít jako lidé. Je to nevyhnutelné. No tak, p istaneme.“ Diskoplán uvisl n jakých sto metr nad osadou, na chvilku utkv l v prostoru a pak znovu zvolna sestupoval. Petr hled l zv dav dol . Jasn vid l chýše, za osadou spat il ohradu s ko mi, po návsi kmitaly drobou ké postavi ky, podobné mravenc m. A tam, na otev eném konci, stála gravigyra. Sláva, gravigyr m se nic nestalo, všechno je v po ádku! T eba to opravdu byl jenom žert, napadlo Petra a pocítil ohromnou úlevu. Jenže pak si uv domil, že nikde nevidí domky z pseudohmoty. Když p ed n kolika dny z osady odcházel, stály tu t i. Te tu nezbyl žádný. Letadlo nep estávalo klesat 72

a Petr pozoroval stále více podrobností. Zrak upíral na gravigyra. Doufal, že brzy zahlédne postavi ky ve st íb itých overalech, budou na n ho mávat, jedna z nich bude Kenzo Miram, ten nevylé itelný vtipálek, už se t šil na jeho vousatou tvá , zbrunátn lou hurónským smíchem. To jsme t vylekali, chlap e, jist sis myslel, že už ležíme pod drnem, nic ve zlém, Pet e, n jaký ten žertík musíš snést, jinak bys ani nepat il mezi plastivizáky! Žádná postavi ka ve st íb itém overalu však nebyla v dohledu. Na návsi bylo živo. Vesni ané se sem seb hli a dívali se vzh ru, roz ilen pobíhali, ženské zahán ly d ti dom , ale odsud, z výšky, bylo vid t, že d ti vylézají z chýší na opa né stran . Jsou to malí darebové a mámy by je musely svázat do kozelce, aby je uhlídaly! A gravigyra… Te to Petr vid l jasn . Jsou za ernalá ohn m, povalená na bok, zmrza ená, ubitá… „Tak vidíte,“ ekl poru ík. „Cht l jste se p esv d it, že záznam nelhal.“ Petr suše polkl. „Sestupujte,“ ekl tiše. „Nemá to smysl.“ „Ješt níž!“ Rotný se podíval na poru íka Sandrala. Ten chvíli váhal, pak p ikývl. Diskoplán sestoupil ješt níž. Od zem ho d lily dva t i metry. Z chýší vybíhali lidé. Muži byli pomalovaní vále nými barvami, ženy n co k i ely a d ti hrozily klacky. Tamten se jmenuje B loh ívek, uv domil si Petr. A ješt n co mu vytanulo na mysli. Pat í více k nim než k voják m ovládajícím létající stroj! Na boku diskoplánu n co zazvonilo. To n jaký roš ák hodil kámen. „P ista te,“ ekl Petr a d ív, než mu v tom poru ík sta il zabránit, u inil dva pohyby. Jedním uvolnil záv r vchodu, druhým ude il do velkoplošného tla ítka protipožárního za ízeni. Z šesti širokých hubic se ozvalo jakési sta ecké zakašlání a v následujícím okamžiku byl vnit ek diskoplánu zaplaven studenou hasi i p nou! Rotný zaláte il. V b lostné záplav ztratil kontakt s ovládáním. Také poru ík n co k i el, ale v hukotu hasicího za ízení mu nebylo rozum t. Petr už na nic ne ekal, a sotva se uzáv r rozev el natolik, aby jím mohl proklouznout, tak rychle, jak jen to dokázal, se k n mu vrhl, proklouzl št rbinou a vzáp tí už padal k zemi. Dopadl jako ko ka, na všechny ty i, ale ne tak obratn , protože ho ost e zabolel levý kotník. Posadil se a pohlédl vzh ru. Diskoplán, zdola obrovský jako d m, se povážliv pokyvoval a z pootev ených dve í prýštila p na. Netrvalo to ale dlouho. Rotný Maksa z ejm dokázal zvládnout i tuto obtížnou situaci, protože stroj ustrnul ve vzduchu a 73

vzáp tí nabral výšku tak rychle, až to zahu elo a zvedl se vítr. Diskoplán se v n kolika vte inách zm nil v mali kou st íbrnou plošku, která zamí ila k jihu a brzy zmizela za obzorem. Petr osam l. Osam l? Kolem n ho stáli v kruhu bojovníci a mí ili na n ho vším, co bodá, seká, eže a bije. V pozadí se hroziv ty ily ohn m z ernalé kostry zni ených obytných bun k plastivizního týmu. Tohle není ta pravá samota, po které bych toužil, pomyslel si Petr odevzdan . Kruh se zvolna zužoval.

Irena Kirnatová oto ila kohoutkem. Prudké praménky studené vody rychle odplavily poslední zbytky ranní malátnosti. Ješt chvilku vydržet, poru ila si. Ješt chvilinku. A ješt jednu. Dost! Vysko ila ze sprchového koutu, ervená na celém t le, popadla ru ník, a jak t ásla hlavou, voda cákala na všechny strany. Z kuchy ky von la smažená vají ka. „Tak co je nového?“ Ve dve ích stanul android, byteln stav ný model ur ený pro provoz v t žkém terénu. „Bagrování t etího úseku skon ilo. Blok už je na míst , ale jsou problémy s aktivací generátoru.“ „Hned ráno po snídani se na to podívám. aj už jsi uva il?“ Natáhla na sebe bavln né prádlo a overal z tuhého plátna. Pak ješt obléct vln né ponožky, nazout pevné boty a ranní toaleta sle ny Ireny Kirnatové bude skon ena. „A co turisti?“ „ ádili dlouho do noci, te v tšina z nich vyspává.“ „A menšina?“ Do apkala v ponožkách do kuchy ky, usrkla aje, ale byl moc horký. Naklonila se k oknu. Na stavb , jak se zdálo, bylo všechno v po ádku. Kolem projížd l obrovitý transportér naložený akumulátorovými bloky, gravita ní plošiny se pohupovaly jako misky velikých vah, okenní tabulkou ob as ot ásla 74

vzdálená exploze. Puls velké stavby. A zde, v nevelké obytné bu ce, je srdce stavby. „Dva muži a jedna žena vyrazili do terénu. Už jsem pro n poslal péesku.“ „Péesku,“ opakovala Irena a znovu uchopila šálek. Kv li turist m musí držet na stavb skupinu android programovaných k povinnostem po ádkové služby. Všude se ti turisté pletou. lov k má starostí nad hlavu, a ješt aby dával pozor na neukázn né zv davce. Turisté… P ijeli se bavit. Irena by ve svých dvaadvaceti letech také m la právo na zábavu. V tuhle dobu se chystá velký karneval na Ganymédu, surfování na Havaji se vrátilo do módy a v novém st edisku zimních sport v kráteru Koperník je to prý moc prima. M la by snad také vyrazit n kam mezi lidi, bavit se, smát a prožívat tisíc a jedno dobrodružství, na jaké má ve svém v ku plné právo. A hlavn by m la být krásná, dív í, spole enská. Jenže Irena Kirnatová se vydala na jinou cestu už v letech dospívání. Povahu zd dila po svém otci, muži podnikavém a tvrdohlavém. Nikdy netoužila po kráse, chováním napodobovala kluky a už jako dívenka se rad ji potulovala po továrnách a staveništích než po plážích a tane ních zábavách. Vystudovala dva technické obory, stavební fakultu v Lunagradu a urbanistiku v Riu. Na Marsu získala první velkou p íležitost. M sto Roma se bude rozši ovat. Osm milión lidí se sem nast huje. To je obrovské množství lidí. Budou pot ebovat energii, potraviny a statisíce nezbytností denní pot eby. V pustin vyroste veliký pr myslový komplex. Ona, Irena Kirnatová, ídí první, p ípravnou etapu stavby. Než se za ne budovat skute ný pr myslový komplex, je t eba k tomu vytvo it podmínky. Brzy se sem nast hují tisíce lidí a spolu s nimi p ijdou armády android vyzbrojené ohromným strojovým parkem. Lidé pot ebují obydlí a kulturní zázemí, stroj m je t eba p ipravit zdroje energie, údržbá ské a opravárenské dílny. Tisíce lidí, a já jsem první – tohle suché konstatování napl ovalo Irenu uspokojením. Nasnídala se, natáhla holiny s vyztuženými špi kami a s terminálem v ruce vyrazila ze svého obydlí. Aktivace generátoru ji zabrala valnou ást dopoledne. Ukázalo se, že je t eba uvolnit etu opravárenských robot z rutinní práce. N jakým omylem došlo k tomu, že startovací za ízení programov nesouhlasilo s aktivními obvody generátoru, a úst ední mozek stavby m l co d lat, aby chybu napravil. To byl hlavní problém dopoledních hodin, hlavní, ale ne jediný, co chvilku se na terminálu objevilo ervené sv télko na znamení, že na n kterém z úsek se vyskytl problém ne ešitelný na úrovni automatického ízení. Je t eba rozhodovacího zásahu lov ka. Ozvala se i po ádková služba, která už našla t i neukázn né turisty. Jejích terénní v z zapadl do bahna, bylo t eba p ivolat vyproš ovací za ízení. Turisté pomoc neocenili, naopak. Spílali a vyhrožovali, že si budou st žovat.

75

Po ádková služba – podle jejich názoru – p estoupila svoje pravomoci a omezila jejich osobnost. To je nad lení, tihle turisté. Pletou se pod nohy, zdržují od práce. Ale co naplat, mají právo navštívit každou stavbu, o kterou se zajímají, na to jsou zákony. Potom odjedou za jinou zábavou a na jejich místo nastoupí jiní, které práv omrzelo cestování, plesy je p estaly bavit a p i plastivizních seriálech usínají nudou. T eba jednou budu taky taková, pomyslela si asto Irena. Nedovedla si ale p edstavit, že by ji práce na velké stavb omrzela! V d la však dob e, že i mezi turisty jsou lidé, kte í strávili asto i dlouhé roky v pracovních provozech a te si vzali prost dovolenou, p i které odpo ívají a chystají se na nové úkoly. Jednou t eba budu studovat hudbu a stane se ze mne spole enská dáma. Vdám se, založím rodinu… Tahle p edstava ji bavila nade všechno. Rodina! Sama mnoho rodinného št stí nezažila, rodi e se rozvedli, ješt když byla mali ká. Vyr stala s tatínkem, který se už znovu neoženil. Táta ze mne ud lal kluka, opakovala si, když v úvahách dosp la k tomuto bodu, a mn je v klukovské k ži docela dob e. Kdyby jen nebylo t ch turist ! N kdy kolem jedenácté provinilci trvali na tom, že cht jí hovo it s lov kem, že s n jakými panáky se odmítají vybavovat. Muž m narostl h ebínek, když p ed sebou spat ili ženu, ale Irena jim ho dovedla rychle srazit. „Podmínky znáte,“ ekla jim stroze. „Máte právo na pobyt na stavb , ale nesmíte zasahovat do pracovního procesu. Chcete, abych vám vy íslila, jaké energetické ztráty jste zavinili? Ješt jeden konflikt s po ádkovou službou a obrátím se na pomoc Skupiny.“ Chvilku brblali, ale nakonec si dali íct, dokonce se omluvili. Irena byla ráda, že je tak rychle zvládla, ale její dobrá nálada opadla, když o p l hodiny pozd ji, p i cest na staveništ chladicích nádrží, proti ní vyjela zpoza vybagrované hromady zeminy skupina snad t iceti muž na koních. Byli podivn oble eni do jakýchsi kožených overal , na tvá ích pestrobarevné obrazce, skute n , vypadají jako p íšery, do vlas si nastrkali pera a v rukou t ímají n jaké špi até nástroje. To asi bude n jaká novinka sezóny, módní vlna á la divoch, napadlo Irenu Kirnatovou. P estala si jezdc všímat a zamí ila k velkému kybotransportéru, který stál opodál. Jezdci však vyrazili kup edu a od ízli jí cestu. „No tak, chlapci, nezlobte. Vidíte, že mam práci,“ ekla vlídn . To je dost, že ty novidy kone n napadla n jaká originální myšlenka. P evlékli se za divochy! To je moc p kné. Možná že to taky budu d lat, až budu stará a unavená a stane se ze mne turistka. To ale bude technologické zázemí 76

osmimiliónové Romy dávno hotové, dokonce bude stát projektované m sto Soukville… Jenže jezdci se ani nepohnuli, sev eli adu a dívali se na ni výhružn . Pozorn se jim dívala do obli ej . Byly to divné tvá e, vyhublé, tvrdé, mnozí muži byli poznamenaní jizvami. Opravdu náro ný druh lí ení… Jen jedna tvá byla pon kud odlišná. Uprost ed skupiny sed l na vyš o eném koni mladý kudrnatý muž. Tvá m l istou, bez divokého malování, a nehyzdila ho žádná jizva. Zdálo se, že je to nejd ležit jší osobnost celé skupiny. I to bylo zvláštní, jak to, že turisté mají mezi sebou n co jako velitele? Navíc se Iren zdálo, že toho lov ka odn kud zná. Tvá jí byla pov domá. Bývalý kolega ze studií? Nebo se s ním setkala dole ve m st . „Kdo jste?“ oslovil ji kudrnatý mladý muž. „Tohle je moje stavba,“ ekla rozhodn , „a vy si jd te hrát na jiný píse ek.“ „Tohle je naše zem ,“ ekl kudrná , „a vy si jd te hrát jinam.“ Irena Kirnatová se rozkro ila a op ela si ruce za até do p stí o boky. „Podívej, hochu, nemám nic proti tomu, že se bavíš. Mars je ale dost velký na to, aby ses bavil jinde. Já tady pracuju rozumíš? Opravdu pracuju, nehraju si na to. Mám problémy, pochop to a nezdržuj m .“ „Já taky pracuju, svým zp sobem,“ ekl Petr Abrahám, nebo on to byl, kdo jezdce vedl. „Tohle je p epadení, docela oby ejné p epadení, jaké jste jist n kdy vid la v plastivizi.“ „V plastivizi, no ovšem, vy jste ten reportér, ten Petr Abrahám! Já se jmenuju Irena Kirnatová. To jsem ráda, že jsem se osobn setkala se slavným noviná em,“ ekla up ímn . „Vy tady natá íte? Nic proti tomu nemám, ráda vám pom žu, ale te na to není as. Stojí mi plastiblok ve t etím úseku a pot ebuju vym nit aku. P ije te odpoledne, m žete?“ „Po ád ješt nechápete, o co jde. Slyšela jste n kdy o loveckých klanech?“ „To ano,“ ekla Irena udiven . „Bývaly tady za vojenské vlády, ale to už je dávno, vi te?“ „Omyl. Klany jsou tu po ád a tohle je jejich zem .“ „Mars p ece pat í Unii, tady se staví m sto a já mu p ipravuju technologické zázemí. Tady je stavba, chápete?“ „P esta te stav t,“ ekl Petr pevn . Trochu mu však zakolísal hlas. Tahle žena se jmenuje Irena, stejn jako jeho první studentská láska… Je docela jiná, tahle Irena, ve svém overalu a zablácených gumovkách vypadá jako chlap. Jak by jí asi slušely ve erní šaty, jak by se vyjímala v plesovém sále? To si Petr nedovedl p edstavit. Irena íslo dv pat í na stavbu, má na sob mít gumovky a overal, má zatínat p sti a rozk ikovat se jako n jaký polír.

77

Uv domil si n jaký neklid v adách bojovník . Ohlédl se a všiml si, že muži si mezi sebou n co šeptají. Jeden pobídl kon , p iblížil se až t sn k n mu a zašeptal: „Trochu dlouho to trvá. P epadení musí jít ráz na ráz.“ „Promi , ale já jsem ješt nikdy nikoho nep epadával. A krom toho… nenapadlo m , že tu budeme p epadávat ženu.“ „Bojovníci s ženami nevál í,“ p ipustil pomalovaný lovec rozpa it . „Jenže tahle žena nevypadá p íliš žensky, nemyslíš?“ Petr si odkašlal a ekl Iren : „Zkra me to. Zave te nás k n komu, kdo to tady ídí.“ „P edstavte si, že jsem to já.“ To je nad lení, pomyslel si Petr. Byl jako noviná už na mnoha stavbách a v d l, že každou vede jenom jeden lov k za pomoci armády android a automatických stroj . as takového lov ka je samoz ejm drahý, a také jeho pravomoc je veliká. Tahle Irena m že dát povel k likvidaci stavby. Je to ale žena, p ece jenom… Jak ji k tomu p inutit? Slíbil bojovník m, že je povede do rázné akce, on, který se stal pilotem klanu Volných lovc díky svému zasv cení v Tyrkysových horách. Copak ho mohlo napadnout, že na staveništi potká ženu? „Tak dobrá. Ireno, musíte pochopit, v jaké jste situaci. Tohle všechno musí zmizet, všechny ty stroje, budovy. Vrátíte se do Romy, rozumíte?“ „Co se stane, když odmítnu?“ zeptala se mladá žena klidn . „U íznete mi hlavu a napíchnete ji na kopí?“ „To není tak špatný nápad,“ zahu el pomalovaný bojovník polohlasn . „Nenu te nás k nejhoršímu,“ ekl Petr. Irena se usmála a ne ekla nic. Petr se zamra il a oto il se ke svým lidem. „Skoncujme to!“ Staveništ m zazn l ohlušující vále ný pok ik Volných lovc . Vzduchem prokmitlo laso a v n kolika okamžicích m la Irena Kirnatová ruce pevn p ipoutány k trupu. Petr zapálil pochode , kterou m l p ipravenou u sedla, také bojovníci se chopili pochodní a ohe p eskakoval od jednoho k druhému jako ilá ervená sv tluška. A pak se jezdecký oddíl dal do díla, jak se sluší a pat í p i správném p epadení, dob e provedeném podle nepsaných p edpis . Muži se rozjeli po staveništi, po dvojicích, protože ve dvou se to lépe táhne i p epadává, a netrvalo dlouho a v jednom ohni stál Irenin obytný karavan, ho ely budovy a po troše námahy se poda ilo zapálit i kabinu bagru, který stál poblíž t etího sektoru. Zmatek z toho všeho vypukl p eveliký. Androidi zmaten vybíhali z ho ících budov, k i eli jeden p es druhého, pletli se koním pod nohy a zví ata se z toho všeho plašila a vzpínala se na zadní.

78

Petr a jeho pobo ník sesko ili z koní a p istoupili k Iren , která se bezmocn zmítala ve svém poutu a spílala, až uši p echázely. Bojovník byl s pr b hem akce velmi spokojený. „Už jsem myslel, že nenajdeš odvahu,“ ekl Petrovi. „Nev il jsem ti, že to dokážeš.“ „Ned lám to rád,“ odpov d l Petr, ale díval se na Irenu. „Ud lat jsem to však musel.“ „Vy darebáci, vy kazisv ti, bídná holoto, tohle si vypijete, tohle vás bude mrzet! Jen po kejte, já s vámi zato ím, že nebudete v d t, kde vám hlava stojí, te jste to p epískli! Já nikdy proti turist m nic nem la, vždycky jsem si íkala každému jeho nebe a vy jste se chovali vždycky slušn , hled li jste si svého a nikdy jste nep ekáželi…“ Zarazila se. N co ji napadlo. „Ano, Ireno, my opravdu nejsme turisti,“ ekl jí Petr m kce. „Už jste to pochopila?“ „Kdo tedy jste? Vás znám z plastivize…“ „Tohle nejsou turisti. Je to oddíl Volných lovc , skute ní lovci, jako já jsem skute ný noviná a vy skute n stavíte isti ku. Bude vám to p ipadat divné, ale tihle lidé te … vykonávají svou práci a jde jim to od ruky jedna radost. Ireno, já vás zap ísahám, zrušte staveništ ! Sama vidíte, jaký je tu 79

zmatek. Moji lidé necht jí nikomu ublížit, ale ert nikdy nespí a v tom zmatku m že dojít k nešt stí.“ „Dobrá,“ ekla žena nenávistn . „Odve te m do velínu.“ „Kde to je?“ „Sundejte ze mne ten ohavný provaz a já vám to ukážu.“ Petr nešikovn uvolnil smy ku. Irena, sotva m la ruce volné, se rozp áhla a vy ala Petrovi dva polí ky, jeden zleva, druhý zprava. „Tohle je teprve za átek trestu. Pouhá mali kost proti tomu, co se ješt sesype na vaši hlavu.“ „Já o tom nepochybuji,“ ekl Petr, tvá e rudé jako t šínské jablí ko ze staré písni ky. „Te ale p jdeme do velínu!“ Likvidace staveništ trvala celé dopoledne Stavba se rozprostírala na n kolika tvere ních kilometrech. Pozitronový mozek velínu byl napojen na n kolik desítek díl ích pracoviš a byl ve spojení i se stacionární telekomunika ní družicí, zav šenou na ob žné dráze v kosmu. Každé pracovišt tvo ilo samostatný, organický celek, do kterého pat ili samostatn myslící androidi, o n co jednodušší roboti a programované specializované mechanismy. Bylo t eba p epracovat n kolik tisíc program , aby všechny stroje p estaly pracovat, ovšem ne najednou, ale v postupném po ádku, aby zm na programu jednoho strojového systému neohrozila existenci pod ízených soustav. Irena si po ínala jako vojev dce, který dostal rozkaz zastavit svou armádu na postupu a vrátit ji na mírové stanovišt . To se nedá vykonat jediným pokynem, jediným rozkazem. Pracovala soust ed n , ale klidná nebyla. P echázela po velínu sem a tam jako pardál v kleci zoologické zahrady, o i up ené na displeje a obrazovky a úse n vydávala rozkazy. Petr se posadil do kouta, aby p ekážel co nejmén , a neodvážil se ji vyrušit ani sl vkem. Uv domoval si, že kdyby tušil, do jak složitého podniku se pouští, asi by k n mu nenašel odvahu. Jsem blázen, opravdový blázen, a ta žena má pravdu, že si své bláznovství šeredn odská u, opakoval si. Ješt ráno byl tak pyšný, když cválal v sedle kon a ozbrojený oddíl bojovník ho následoval na dobrodružnou výpravu. Co mu to dalo práce, než je p esv d il, že je jedním z nich, že své zasv cení a ú ad pilota bere zcela vážn , že jejich zájmy jsou i jeho zájmy. Nebylo to snadné. Klan žil ve stavu hysterického roz ilení. Krutý gruger, Golo Zese a Ned Marten se. skupinou mladých bojovník uprchli z osady brzy poté, kdy p epadli plastivizní tým. Jo Vessy, Rad Haager a ostatní piloti uspo ádali trestný oddíl a vyrazili po jejich stopách. Kde byla t la pobitých nebožák ? To se Petr nedov d l. Nikdo mu necht l prozradit to Velké temné tajemství… V osad z stali bojovníci, kte í se p epadu sice nezú astnili a nem li tedy d vod k út ku, ale více i mén s ním souhlasili, takže odmítli mandyrovi a pilot m pomáhat. Petr mezi n doslova vpadl jako do hnízda srš . Ti, kte í se styd li, že v okamžiku p epadu nenašli dost odvahy, cht li te osv d it svou 80

bojovnost a rádi by si zchladili žáhu na posledním cizinci, který ješt „neokusil hrot ošt pu“. Dopadlo by to s ním špatn , kdyby se ho neujali muži rozvážn jší, kte í tvrdili, že na zabíjení je vždycky dost asu! Ale ani oni by mu nemohli pomáhat dlouho, kdyby neuplatnil svou autoritu zasv ceného pilota. Jak je p esv d il o tom, že skute n je zasv ceným pilotem? Sám nev d l, jak se mu to povedlo. Tak dlouho to opakoval, až mu uv ili. Museli mu uv it. Nikdo by p ece nebyl takový blázen, aby se vystavil nejhrozn jšímu hn vu duch lživým tvrzením o svém zasv cení! Pomstychtivost duch je všeobecn známá. P ísn dohlížejí na dodržování zákon a trestají každý p estupek. V n kterých p ípadech lze s nimi vyjít a jsou p ístupní rozumné domluv , ob adu, kouzelnému tanci. Vždy ani duchové ješt zcela nezapomn li na doby, kdy sami byli lidmi, a v dí, co je to chybování. Jenže v otázkách zasv cení jsou nesmi itelní, to ví každé malé dít . Petr Abrahám, tento podivný cizinec, který sko il z nebe, je tedy pilotem a má právo vést bojovníky do války i na lov. Tak si to duchové p áli a není na prostém lidu, aby posuzoval rozumnost nebo nerozumnost jejich úradk . Petrovi tedy v ili, avšak ned v ovali. Je pilotem, dobrá, ale jak se osv d í jako pilot? Bude chodit po osad a znovu a znovu každého p esv d ovat o svém zasv cení? Ob ad je vzácný a tajemný, jenže teprve inem prokáže muž, co v n m v zí! A tehdy Petra napadla ta bláznivina. Nedaleko se staví. Vid l z paluby diskoplánu tu obrovitou stavbu p ímo v srdci lovišt klanu. Byla to jen náhoda, že se lovci o ní ješt nedov d li. Práce byly z ejm zahájeny teprve p ednedávnem a za posledních bou livých dn Volní lovci nechali stáda gruger na pokoji, takže ani nev d li, co se d je za humny jejich osady. Petr ale o stavb ví, pamatuje si, kde leží, a ud lá všechno pro to, aby ten šeredný v ed z Plán odstranil. Do sedel, nep ítel je nedaleko! Te Petr sedí na nepohodlné plastikové stoli ce v úst edním velínu stavby a pozoruje likvidaci pracoviš . Kdyby tu aspo byl místo Ireny po ádný mužský! Byl by jist drsný, hrubý, ale Petr by m l lepší pocit. Tahleta Irena je ovšem rázná ženská a ty dv facky mu vyšila po ádn , ješt te je cítí na lících. Ani se na Petra nepodívá. Chová se, jako kdyby tu nebyl, jako kdyby na stoli ce sed l sloupec vzduchu. Jenže Irena o n m v d la moc dob e. Oto ila se k n mu a ekla: „Stavba je zlikvidovaná a p ipravená k transportu. Spokojený?“ „Ovšem,“ ekl Petr. „Chcete se p esv d it? Tady na obrazovce vidíte všechny mobilní agregáty se azené do pochodového proudu.“ Petr se ale na obrazovku ani nepodíval. „V ím vám, Ireno.“

81

„To jsem sama ráda,“ odsekla ironicky. „Te tedy bu te tak laskav a vra te se ke svým hrdlo ez m. Za n kolik minut vyrazíme,“ „Vy nez stanete tady?“ vyhrkl Petr a za ervenal se. Podívala se na n ho zkoumav . „Tady, na staveništi? Samoz ejm ne. Tohle je taky mobilní jednotka. Nechápu, že vás to nenapadlo.“ Petr p istoupil ke dve ím a otev el je. Jeho bojovníci sed li v kruhu u ohn a opékali si maso. Do velkého gravibusu nastupovali poslední turisté a zmaten kdákali. V doutnajících troskách ležel tu a tam nehybný rozbitý robot. Poškozené androidy z ejm už n kdo naložil k ostatnímu materiálu. Jejich parabiologická t la p jdou do skartace a pozitronové mozky budou po kontrole a novém se ízení vloženy do erstvých android . Nevýslovný smutek dolehl na Petra. Díval se na spouš kolem sebe a uv domil si, že tohle už nikdy nebude ta klidná Plá , kde se po staletí potulovala stáda gruger , pronásledovaná hladovými lovci v sedlech sm šných krátkonohých koník . Jakmile se objevil ve dve ích, muži vstali. Uv domil si, že ekají na jeho rozkaz. Hled li na n ho s úctou. P esv d il je, že opravdu pat í k pilot m. Vedl jejich oddíl do boje a zvít zil. V pr b hu n kolika dn jsou cizinci znovu poraženi. Krev tentokrát netekla žádná, vít zství je p esto dokonalé. Poko ení cizinci odcházejí. „No tak…,“ pobídla ho Irena netrp liv . „Te m zdržujete. Cht l jste, abychom odešli, dobrá, stane se po vašem. ekáme už jenom na vás.“ Prudce se k ní oto il. „Z stanu tu s vámi.“ Irena Kirnatová zrudla. Na chvilku ztratila sebev domí. „Jak to myslíte? Vy te zase nechcete, abychom odešli?“ „Pojedu s vámi. Musím se vrátit do Romy.“ „Víte, co vás tam eká?“ zeptala se ho tiše. „Dovedu si to živ p edstavit. ím d ív to budu mít za sebou, tím lépe pro mne.“ Obrátil se k bojovník m a zavolal na n : „Vra te se do osady beze mne a po kejte na mandyra!“ „Ty odcházíš, pilote?“ „Musím. Tohle… tohle byl jen za átek boje. Ješt jsme ho nevyhráli. Pokra ovat budu tam, odkud zlo p ichází, pokra ovat budu ve m st .“ „Pojedeme s tebou a budeme t chránit!“ Petr se usmál. Jejich v rnost ho dojala a pot šila. „V tom boji nebudou ošt py a šípy nic platné. To bude ist m j boj, v te mi. D kuji vám, ale nem žete mi pomoci.“ Hled li na n ho ml ky, pak ho beze slova pozdravili vážnými pomalými gesty, p istoupili ke koním a vyšvihli se do sedel. Petrovi se sev elo srdce, 82

když vid l svého vlastního kon , jak cválá bez jezdce. Takhle by to vypadalo, kdybych v boji zahynul, uv domil si. Bojovníci se po n m neohlédli a tryskem odcválali. „A se propadnu, jestli se ve vás vyznám, Pet e,“ ekla Irena. „Nechápu, o co vám jde, ale cítím, že je to n co velkého.“ „Zlobíte se na m ješt ?“ „Zlobíte?“ zasmála se mladá žena. „To je slabé slovo, vy chlape jeden! Zkazil jste mi práci, mou první samostatnou práci. Nejrad ji bych vás roztrhla na t i kusy. Ale zlobit se na vás? To nedokážu.“ Podala mu ruku. Vd n ji stiskl. Chvilku se na sebe vážn dívali, pak Irena nespokojen pot ásla hlavou a ekla: „Tak zav ete kone n ty dve e! Pojedeme!“

Z Ireny Kirnatové se vyklubala p íjemná, p estože pon kud mnohomluvná spole nice. Jakmile se dlouhatánská kolona stroj , obytných karavan a nákladních voz , vedená velitelským mobilem, vybatolila z opušt ného staveništ , mladá žena pustila jazyk ze et zu a v celém nekone ném vesmíru by se našlo jen málo témat, kterých by se alespo letmo nedotkla. Vysv tlila Petrovi, že správní ú ad je v rukou hlupák , kdežto ona že by Mars ídila docela jinak. Její d tství u maminky v Nové Austrálii bylo t žké, protože tatínek se s maminkou rozvedl, když Iren bylo deset let. Gravitronové pe ení masa je neoby ejn výhodné, protože zachovává všechny vitamíny a ni í škodlivé látky. Sul Nakomov je prachmizerný herec a do plastivize prost nepat í. A tak dále, a tak dále, pletla páté p es deváté, až z toho Petra brn la hlava. Byl jí ale vd ný za tu vý e nost. Odvád la mu myšlenky od chmurných úvah o budoucnosti. Všichni jeho p átelé z plastivizní výpravy zmizeli, jsou ran ní, nebo dokonce p i p epadení zahynuli. On sám, p estože tu možnost m l, nejenže se okamžit nevrátil do Romy, ale p idal se k násilník m a v jejich ele se dopustil zlo inu. M l moc velké št stí, že p i druhém p epadení se nikomu nic nestalo! Vždy sta ilo, aby n jaký turista v tom zmatku uklouzl a zlomil si ruku, a do vý tu Petrových h ích by naskákaly další paragrafy trestního zákoníku. Co se bude dít dál? Správce Scharra nem l rád lovecké klany od první chvíle, kdy se dov d l o jejich existenci. V osad Volných lovc to ostatn dával z eteln najevo. K n jakému administrativnímu zákroku proti nim však nem l d vody…, zatím je nem l. Ned Marten a jeho p átelé mu jich poskytli habad j. V ná škoda, že se mandyrovi nepoda ilo udržet mladíky na uzd ! 83

Darmo však plakat nad rozlitým mlékem, tím spíš, že k n jakému konfliktu by d íve i pozd ji došlo tak jako tak. Na Pláni, kolem eky a v Horách žijí desítky klan , a v ru že to nejsou hejna holubi ek. Takoví Kajmani jist nebudou nikdy ochotni jednat s cizinci v rukavi kách. Jenom díky moratoriu ješt nikdy k žádné mrzutosti nedošlo, klany odd lovala od m sta hranice, p es kterou sm li putovat jen potulní obchodníci, kte í nap l pat ili divo in , nap l m stu a sami by asi nedovedli íci, kde se cítí víc doma, pod pseudohmotným stropem obytného domu v Rom anebo v lovecké chýši zrobené z vy in ných k ží a rákosu. K nešt stí muselo dojít okamžit poté, kdy rada Unie moratorium zrušila a hranice zmizela. Byla to osudová chyba? Dopustila se rada p ehmatu? Není vylou ené, že lenové rady v bec nic o loveckých klanech na Marsu nev dí, a pokud ano, v bec si nedovedou p edstavit zp sob jejich života a jejich myšlení. Rada je daleko a klany jsou p íliš málo po etné, a nemají žádnou váhu ani politicky, ani hospodá sky. Kdo by se o n staral v dob historického zlomu, kdy lidstvo se stává sou ástí velkého kolektivu inteligentních ras Galaxie! Rada má starosti s p em nou Venuše na obyvatelnou planetu, což až dosud nebylo možné, a k terraformingu „jit ní hv zdy“ by jist nedošlo do konce t etího tisíciletí bez pomoci technicky vysp lejších civilizací, které už v rámci galaktické spolupráce vyslaly své experty, aby situaci na Venuši prozkoumali a vypracovali podklady pro projekt. Další velkolepý problém, s nímž se rada potýká, je napojení slune ní soustavy na galaktickou dopravní sí . Mimoprostorové tunely jsou neoby ejn nákladné a podle p edb žných výpo t se zdá, že bude nejvýhodn jší umístit „kone nou stanici“ na Pluta. Za ob výstavb však padne Pluton v m sí ek Charon, první t leso, které v d sledku innosti lov ka z kosmické rodiny zmizí – až dosud lidé vesmír novými t lesy zabydlovali. Toto jsou problémy, které zam stnávají radu Unie. Incident na marsovské Pláni je proti tomu zanedbatelná prkotina. Rada se o n m možná ani nedoví a t eba ani sám správce Scharra nebude kolem toho d lat mnoho hluku. Žádný ú edník p ece nestojí o to, aby se nad ízení dov d li o nepo ádcích v jeho rajónu… Petr si uv domil, že uvažuje jako nezbedný kluk, který z roš áctví zni il pseudohmotný d m a chlácholí sám sebe, že tatínek se nic nedoví. Ba ne, Pet í ku, tatínek se to dozví a správce Scharra ml et nebude, ani nem že, protože v osad Volných lovc p išli k úhon – a možná skute n zahynuli – lidé, a nejen oni, dokonce i jeden mimozemš an, ob an mocné planety Tramionu! Po n kolika hodinách pomalé jízdy terénem se kolona dostala na pevnou silnici. Vozy zrychlily, ale jen na malou chvíli, protože provoz brzy zhoustl a zvlá n l. M sto ohlásilo svou nedalekou p ítomnost neslavn . Kolem silnice „se ernaly šeredné zchátralé budovy s popukanými zdmi a rozvalenými 84

st echami, d íve z ejm sloužily jako vojenské ubikace. Jejich anténní stožáry zrezav ly a nachýlily se ke stran jako uschlé stromy s orvanými v tvemi. Tu a tam na kraji silnice stálo odstavené gravo. „Jsou to blázni,“ poznamenala Irena, když minuli už tvrté. „V takovém provozu jedou na manuál. To hned poznáte frajírka – myslí, že v hustém provozu u ídí gravo ru n !“ Petr na to ne ekl nic, protože sám asto ídil gravo ru n v hustém pozemském provozu, jenom pro ten mrazivý pocit vzrušení z toho, že d lá n co zakázaného a nebezpe ného. Odkašlal si a ekl: „Všimla jste si, že všichni jedou do m sta a nikdo se nevrací?“ „To bude asi náhoda,“ ekla Irena po krátkém p emýšlení. Petra ale neoklamala. Myslel si totéž, co napadlo ji, ve m st se už n co proslechlo, jiskérka informace prokmitla a celé to lidské mraveništ naráz vzplanulo jako v chet slámy. Proto se lidé vracejí do m sta, proto riskují ru ní ízení svých gravigyr, vždy neúprosn rozumné automaty by se p izp sobily šne ímu tempu nákladního provozu a neriskovaly by p edjížd ní, ani kdyby se je posádka pokusila podplatit erstvými akumulátory! 85

„Jste na m hodná, Ireno,“ poznamenal Petr vd n . „Pro to d láte? Máte všechny d vody mít na mne vztek.“ „Vy si asi o mn myslíte, že jsem oby ejná ženská slepice, vi te? Ne, nevykrucujte se, já vám to vidím na nose. Jak by ne, vždy tu sedím a žvaním, až se mi od huby práší. Jenže tady v té hlav ,“ ukázala prstem, kde v té hlav , „mi to šrotuje na plné obrátky. Já se tím žvan ním uklid uju a nebudete mi v it, soust e uju. Asi jako dít , když cumlá dudlík.“ „Co jste vycumlala?“ usmál se Petr. „Že jste ud lal chybu. A ti vaši hoši taky ud lali chybu, že p epadli ty ubožáky.“ Petr, v t ch ídkých chvilkách, kdy ho pustila ke slovu, jí sta il alespo úryvkovit vypráv t, co všechno se v posledních dnech na Pláni stalo. M l dojem, že mladá žena ho poslouchá na p l ucha a myslí jen na ty svoje malichernosti. P íjemn ho tedy p ekvapila, když se ukázalo, že se v ní zmýlil. „Všichni budeme mít polízanici,“ p isv d il Petr, ale Irena zavrt la hlavou. „Stalo se n co horšího, milý zlatý. Ten váš doktor Scharra m l už na kahánku jako správce Marsu. Rada ho tu nechala jako prozatímního administrátora, ale nikdy mu funkci trvale nepotvrdila. Už te d lal jednu botu za druhou, jéje, hodiny bych mohla o tom vypráv t!“ „Dovedu si to živ p edstavit,“ podotkl Petr. „Byla to otázka pár týdn , nejvýš n kolika m síc , kdy by ho odvolali. Místo n ho by jist p išel n kdo rozumn jší, se kterým by byla domluva. Jenže te je doktor Vil Scharra hrdina dne, který vyvázl divoch m z jejich krvavých rukou. Ur it o svých inech vykládá v plastivizi od rána do ve era. Stala se z n ho populární osobnost, lidé ho znají a v í mu na slovo. Od te ka Mars a Scharra jedno t lo jsou. Zapustil tu ko ínky. Jak by ne, vždy tu prolil krev, nebo skoro tu prolil krev! Ani samotná rada nemá tak silný hever, aby milého dokt rka Scharru z jeho hnízde ka vypá ila.“ „To bych do vás nikdy nebyl ekl, že dovedete tak rozumn uvažovat,“ vyhrkl Petr. „Promi te, nezlobíte se?“ „Vy jste dobrý!“ zasmála se. „Rozmlátíte mi staveništ na cimprcampr a já se na vás mám zlobit, protože jste málo dvorný!“ „Dvorný… máte pravdu, to moc nejsem. Leží mi v hlav ten Scharra. Že to je ale sm la! Tak nesympatický chlap se stane hrdinou dne!“ „Té sm le jste, milý Petýrku, hodn napomohl.“ „No dob e,“ odsekl Petr. „Když máte tak moudrou hlavinku, vymyslete n co, jak se Scharrovi dostat na kobylku.“ „To p jde t žko.“ „Ne ekl jsem vám, že Scharra vlastn celý ten incident vyprovokoval,“ ekl Petr a stru n Iren vypráv l, co vid l na plastivizním záznamu. Na Irenu jeho vypráv ní moc velký dojem neud lalo. 86

„To nesta í,“ ekla rozhodn . „Na to vám nikdo nesko í. Na psy se sice st ílet nemá, a kdo to ud lá, je mizera, ale lidé jsou pod ochranou zákona od té doby, kdy první zákony vznikly!“ Petr m l pocit, že mu zvolna t žknou ruce i nohy, že strašná váha doléhá na jeho hru . Vzdychl, aby se p esv d il, že ješt dokáže voln dýchat. Mladá žena na n ho úkosem pohlédla, ale ne ekla nic. Opravdu chápe, jak mu je? P ál by si, aby tomu tak bylo. Tady, obklopen technickým prost edím civilizovaného sv ta, vid l všechno zase jinak než venku, na Pláni. Tady si s plnou naléhavostí uv domoval, jak strašn je osam lý se svým názorem, jak slabý je jeho hlas mezi miliardami hlas jiných lidí, jak bezvýznamné jsou jeho pocity a p ání. Byl nevýslovn š asten, když ho Volní lovci p ijali mezi sebe, když p ekonal jejich ned v ru, a dokonce když stanul v ele oddílu nejstate n jších mezi nimi. Jenže tady je m sto, výspa obrovské civilizace Unie, která je roztažená jako obrovská pavu ina v celém prostoru slune ní soustavy, po ínaje sítí slune ních satelit v asné výstrahy a kon e hláskami komet v Oortov mra nu. Miliardy lidí a technický potenciál civilizace, která p ed sedmi lety navázala styky s Kruhem. Co proti této síle znamená hrstka ubožák , na které zapomn l as? P l tisíciletí žili po svém, vrátili se zp sobem života do dob, na které lidstvo už dávno zapomn lo, rodili se a umírali v prostém souhlasu s p írodou a pranic nev d li, co se d je ve m st Roma za hradbou Zelené poušt , natož aby tušili, kam sp je lidstvo na Zemi, M síci, Ganymédu, na um lých sv tech vybudovaných v kosmické prázdnot , na em pracují v dci a technici ve výzkumných stanicích na Merkuru a Titanu, jaké továrny vyr stají v pásmu asteroid , kam lidstvo dovedla gravitechnika a pozitronika… Luk a šíp. Chýše a k . Víra v duše zem elých. Modlitby k vycházejícímu slunci. Pohádka o r žích na Pláni. Má tohle n jaký smysl, má toto všechno n jakou hodnotu? Tak zní otázka ve své obecnosti. A konkrétn , formulovaná pro n ho osobn . M lo smysl se pro tohle všechno ob tovat? Opustil své povolání reportéra plastivize – ani na tuto myšlenku si ješt docela nezvykl, a bezostyšn Iren tvrdil, že dosud je reportérem – a te hrub p ekro il zákony Unie tím, že zlikvidoval Irenino staveništ . Tak znovu: Stálo to za to? Na obzoru vyrostlo m sto, mohutné, sebev dom usazené na úpatí hory Olympus, která zakrývala polovinu oblohy, jako by to nebyla jediná hora, ale celé poho í. Provoz te už chvílemi vázl a kolona vklín ná do záplavy kovu a plastiku se pohybovala kup edu jen krátkými p ískoky. 87

„Brzy se rozejdeme,“ podotkla mladá žena. „Musím odbo it na okruh vyhrazený t žké doprav .“ „Z stanu s vámi.“ „Bojíte se? To nesmíte, Pet e,“ ekla Irena vážn . „Každé ztracené minuty by bylo škoda. as nepracuje pro vás, chápete to? Scharra nezahálí, to mi m žete v it. Jist se už dozv d l o p epadení mého staveništ …“ „Jak by to mohl v d t?“ „Vy jste bláhový! Musela jsem p ece dát zprávu editelství, že ruším stavbu a co m k tomu vede. Netva te se na m jako kakabus.“ „Takže v tom budu lítat docela sám.“ „Nev šte hlavu. To vám docela jist nepom že. A já…“ „Co vy?“ „My se te brzy rozejdeme, ale já si vás najdu.“ „Slibujete mi to?“ „Tady je moje ruka.“ Stiskl její dla , pevnou, trochu drsnou. Byl to trochu mužský stisk ruky. Petr m l dojem, že ješt nikdy nebyl nikomu tak blízký. P iblížil k Iren tvá . Zadíval se na její rty a pochopil, že ji musí políbit, pokud se mu nemá rozsko it hlava. Irena však vzdorn ucukla hlavou. „Ne… To nesmíš…,“ ekla tiše. „Pro ne?“ naléhal. „Musíš si to zasloužit. Nesmíš m zklamat, Pet e! Já… já se na to t ším…“

Rozlou ili se nedaleko velké mimoúrov ové k ižovatky, kde malá grava odbo ovala na magistrálu rychlé osobní dopravy. Petr sesko il ze sch dk velitelského mobilu a naposledy Iren zamával. Pak pokra oval v cest p šky. Rad ji se neohlédl. Bál se, že se neovládne a vrátí se k Iren a bude škemrat, aby ho schovala. To nesmí ud lat! Zachoval by se zbab le, zkrátka – zklamal by ji a ztratil by navždy právo na… Ani se neodvážil na to pomyslet. ím ho ta žena k sob p ipoutala? Ješt nikdy se mu nic podobného nestalo. Sám byl pohledný, spole enský chlapík a krásná d v ata se to ila kolem slavného Petra Abraháma, že si mohl vybírat. Irena v bec nebyla hezká, v bec mu nenadbíhala, v bec se mu nelichotila do p ízn , a p es to všechno cítil, že se do ní zamiloval až po uši. To mi ješt chyb lo, uvažoval trpce. P išlo to práv v dob , kdy musím být soust ed ný, tvrdý, bojovný, nezávislý. Jde mi o všechno a budu bojovat nejen za sebe, ale za všechny ty podivuhodn prosté a isté lidi, které potkal na Pláni. Ti všichni mu v í a není vylou ené, že na celém Marsu a snad i ve slune ní soustav a v celém známém vesmíru to s nimi myslí dob e jenom on. 88

N kolikrát se pokusil stopnout n jaké gravo, ale všechna byla plná. Brzy se dalších pokus o gravostop vzdal a p šky putoval tak dlouho, až došel ke kovárn postaršího d lníka, který se loni p ist hoval se svou rodinou na Mars a ve své díln vyráb l nep íliš povedené napodobeniny loveckých zbraní. Jmenoval se Jano Franke a byl náramn zv davý, co je Petr za a odkud p ichází. Když se dov d l, že se Petr vrací z Plán , zavolal ženu, drobnou energickou os bku, a nechal si vypráv t o Petrových dobrodružstvích. „To se podívejme! To se podívejme,“ povykoval. „My jsme slyšeli, že na Pláni je válka s mimozemš any a že zahynuly už stovky lidí!“ „To se íkalo v plastivizi?“ vyzvídal Petr. „Kdepak,“ odpov d la paní Franková. „V plastivizi vystoupil jen doktor Scharra a oznámil, že nastala kritická situace, ale že jeho ú ad ji má pevn pod kontrolou. Nic bližšího jsme se nedov d li. Ve m st je z toho poprask. P ilet la spousta lidí ze Zem a prý i n jaké lod mimozemš an p istály na kosmodromu na Olympu.“ „Je tu prý i p edseda rady,“ doplnil ji manžel. No nazdar, to je nad lení, pomyslel si Petr. Opanoval se však a ekl, co dovedl nejklidn ji: „Žádná válka s mimozemš any se nekoná, to vám n kdo napovídal úplné nesmysly! íkal jsem vám p ece, že jde o malé nedorozum ní s loveckými klany.“ „Já to dost dob e nechápu,“ p iznal se Jano Franke. „O jakých klanech to mluvíte?“ „V pustin p ece žijí lovci!“ Manželé si vym nili udivené pohledy a paní Franková se zeptala bez okolk : „Jak dlouho jste na Marsu, mladíku?“ „T i týdny.“ „Tak to jste naopak vy n komu nalet l. Divoši na Marsu! To je p ece k smíchu. Možná že za vlády voják tady n jací byli, ale to už je dávno.“ „Vždy vy tady vyrábíte lovecké zbran !“ p esv d oval je Petr. Ale ková se nenechal p esv d it. „To jsou napodobeniny starožitností, suvenýry pro turisty!“ Také te si Petr pln uv domil bezvýznamnost loveckých klan . S jakou houževnatostí lovci lp jí na svých zvycích, legendách, p íkazech a zápov dích, s jakou vážností rokují o oprav st echy chýše Chromého nohy, jako by jednali o terraformingu Venuše… O dv stovky kilometr dále prostí obyvatelé Romy ani nev dí o jejich existenci. A když všechno p jde tak, jak si správce Scharra a jeho spolupracovníci usmysleli, za n kolik let to bude pravda, Lovci budou z Plán vytla eni a nezbude po nich ani památka. Jen n kolik u enc se bude p ít o skrytých 89

významech starobylých legend, které snad n kdo zaznamená, až lidé pochopí, že je t eba zachytit vypráv ní starých pam tník . Kam za nimi budou chodit se svými krystalofony? Do domov pro p estárlé? Franke usoudil, že Petr to má v hlav n jak popletené, ale byl tak hodný, že mu zap j il svoje vlastní gravo, starý ojetý krám, který se sice v zatá kách kýve a ob as se propadá a drhne o zem, ale motor má v po ádku a inerciák mu funguje, takže se docela jist vrátí v po ádku dom , až ho Petr nebude pot ebovat. Petr se už nesnažil manžele p esv d ovat. P ipustil, že vlastn nic neví, a srde n jim za gravo pod koval. „N kdy se tu zastavte na kus e i,“ zval ho starý Franke. „Te už je te, a to stihnete p ed setm ním. Ve m st je provoz hustý až hr za. O tu kraksnu se nebojím, ale vy byste si mohl n co ud lat. A kdybyste m l potíže s noclehem, m žete se vrátit už dnes.“ O to starost nemám, pomyslel si Petr. O nocleh se mi jist n kdo postará. Provoz v ulicích byl skute n hustý, ale Petrovi se nezdálo, že by byl mimo ádn hustší, než býval p ed n kolika dny, kdy se plastivizní tým chystal na cestu za Volnými lovci. Všude vládl zmatek, mnohem v tší, než jaký Petr poznal v kterémkoli m st Unie. Za al hned po pádu vojenské diktatury. Sotva vojáci odešli, m sto se za alo bourat a stav t podle ty vzájemn si odporujících plán , jeden schválila správa m sta, druhý byl dílem rady Unie, za t etím stála komise pro životní prost edí a tvrtý prosazoval ústav urbanistiky. Protože bylo vyhlášeno moratorium, nikdo p esn nev d l, kdo má nejvíce co mluvit do záležitostí Romy. Mluvili tedy všichni a m sto podle toho vypadalo, ímž ovšem není e eno, že vypadalo špatn , chyb l mu prost ád. Hradby m sta padly už na za átku demoli ní hore ky, také ty šeredné fabriky na výrobu android vzaly zasvé a spolu s nimi, žel, i ta veselá tvrt s malebnými paláci i chatr emi chudiny, hosp dkami a emeslnickými dílnami. Staré doby v Rom p ipomínaly už jenom sochy, ty šklebivé p íšery, které tu p ed staletími nechali postavit první vojenští diktáto i, snad na posm ch Unii. Zdálo se, že stavební hore ka potla ila i poslední špetku soudnosti a zdravého rozumu a že všechno, co tu bylo postaveno, vzniklo nahodile, jako když si dít staví na písku bábovi ky. Žádná ulice nebyla rovná, žádný roh nebyl pravoúhlý, ani dv budovy nebyly stejné. Vedle honosných palác ozdobených sloupy, arký i, lodžiemi a arkádami, s bohatými portály hý iv oplývajícími socha skou výzdobou figurální i ornamentální, stály fantaskní budovy z pseudohmoty, n které podobné lehce nadýchnutým bublinám, jindy p ipomínající srub z masivních fošen, hromadu bílého sn hu, anebo dokonce kopec hlíny, podle toho, s jakou náladou a s jakou inspirací p istupoval architekt k dílu. 90

Roma te pln odpovídala nauce urbanistické školy libertinistické, která tvrdila, že všechna m sta minulosti i sou asnosti, po ínaje legendární Trójou až po nová sídlišt na Ganymédu, nebyla a nejsou ni ím jiným než „zhmotn lým násilím na lidské svobod “. Rovná ulice svou p ímostí prý znásil uje svobodu v le lov ka stejn ukrutn jako otroká v bi . M la jisté technické opodstatn ní v dobách kolové dopravy, uvažovali libertinisté, avšak v epoše dopravy gravigyroskopické se m sto m že rozr stat stejn svobodn jako r žový ke . Toto libertinisté tvrdili po celá léta až dosud jen za katedrami vysokých škol. Teprve stavba m sta Romy jim umožnila p evést teorii do praxe a tvero protich dných stavebních plán jim skv le hrálo do noty. P est hovali se tedy na Mars a slíbili, že do p ti let tu postaví š astné m sto š astných lidí. Zatím se však nezdálo, že Roma a její obyvatelé byli o kventlík více nebo mén š astni než obyvatelé kteréhokoli jiného m sta Unie. Bylo to m sto novousedlík . Jenom docela malé d ti se narodily zde, v Rom . Všichni dosp lí byli p ist hovalci a i povrchní pozorovatel mohl snadno poznat, odkud p išli. Rodáci ze Zem se chovali nejnápadn ji. P edhán li se ve výst ednosti od vu a tvá ili se, že jim pat í celý Mars i s ob ma m sí ky. Lidé z M síce byli skromní a oblékali se tak ka st ízliv . Zato rodáci ekom st na Venuši a Merkuru neodkládali voja kou drsnost hrani ár a nepokryt dávali najevo pohrdání obyvateli sv t už zkrocených. Obzvláš m li spadeno na Ganymé any a Europany, tiché skromné ženy a muže v erném, kte í pokládali za nesnesitelný k ik to, co takový Merku an považoval za šepot. Byli to krobiáni, ale na Marsu se dovedli nejrychleji p izp sobit. Petr vystoupil z grava na Soukov nám stí. Poslal gravo dom a zeptal se prvního Venušana, kterého potkal, zda náhodou neví, kterým sm rem se jde k paláci správy. „Náhodou?“ zaburácel Venušan a pleskl Petra p es rameno, div ho nep erazil, „náhodou? Na náhody nev , chlap e. Kdo v í na náhody, zapomene zkontrolovat ventil na skafandru a pfff… zhasne jako svíce.“ „Dob e,“ ekl Petr smí liv . „Za nu tedy jinak. Víš, kudy se jde k paláci správy?“ „Vím, jakpak ne. Musel bych být padlý na hlavu, abych to nev d l. Jen to zkus a zeptej se na cestu téhle bledule a uvidíš, co se dozvíš!“ P i t ch slovech vrazil ramenem do zadumaného Ganymé ana, který šel kolem. Hubený u enec pohoršen vykvikl, oto il se, ale polekán rozložitostí Venušanovy postavy, od né do koženého obleku zdobeného t ásn mi, se kvapn vzdálil, a teprve v bezpe né vzdálenosti za al hn viv mekotat. Petr se zamra il. Není p ece n jaký hej nebo po kej a má za sebou dobrodružství, o jakém se takovému holomkovi z Venuše ani nezdálo. Popadl

91

tedy chlapa ob ma rukama za klopy, d kladn jím zat ásl a k ikl mu do obli eje. „Koukej mi ukázat cestu, nebo t praštím do rypáku!“ Hrani á se široce usmál, zmocnil se Petrovy pravice a pevn ji stiskl. „Kone n mluvíš jako chlap! Poj , povedu t . V tomhle blbinci by ti nikdo neporadil. Každý se tu chová, jako by byl padlý na hlavu, a te je to mnohem horší, co za ala ta válka.“ Už je to tady, hrklo v Petrovi. „Jaká válka?“ „No p ece s Mar any, copak jsi o tom neslyšel? Nikdo nemluví o ni em jiném!“ „Copak existují Mar ané?“ „Nikdo o nich nem l tušení. Skrývali se pod zemí, chápeš? Šest set let žijí lidé na Marsu a ty potvory ani nevystr ily nos. Vylezly teprve te a zakroutily krkem n jakým lidem od plastivize. A zrovna dneska došlo k dalšímu krveprolití! Mar ani p epadli staveništ n jaké fabriky venku za m stem. 92

Nikdo nep ežil. Oni ti Mar ani dovedou ochromit lov ka na dálku a vysají mu krev. Vypadají jako obrovský komár. Hmyzí bytosti, rozumíš? Po celé Unii je z toho poprask!“ Petr vnímal jeho tlachání jen na p l ucha, zato si bedliv všímal, co se d je kolem n ho. Lidé postávali v hlou cích a roz ilen si vykládali. V p ti minutách Petr zaslechl snad stokrát ta strašná slova, jako „válka, Mar ané, krev“. Na nárožích stály hlídky ozbrojené energozá i i. Mnoho obytných dom se zm nilo v pevnosti, jejich obyvatelé zazdili okna pseudohmotou a ve vchodových dve ích se st ídaly stráže. P i první známce bezprost edního nebezpe í by pseudohmotovými generátory zazdili i vchod, jako když termité ucpávají vchody mraveništ na obranu proti povodni. Svého pr vodce se Petr zbavil s velkou námahou až p ed budovou správy, velkým šestiposcho ovým palácem z ervenavého barsonitu. P ed vchodem práv zastavilo gravo a z n ho vysko il mladý muž s aktovkou v ruce, horlivý a d ležitý. Petr se k n mu p ipojil a oba vstoupili do rozsáhlého vestibulu, kde v n kolika hlou cích vzrušen debatovalo dvacet, snad t icet ustaraných muž a žen. Chlapík s aktovkou si Petra ani nevšiml a energicky pílil za jakýmsi veled ležitým cílem. Petr se kolem sebe nerozhodn rozhlédl. Tím p ilákal pozornost muže v tmavém stejnokroji, ozna eném desti kou INFO. „Kam?“ zeptal se p ísn . V Petrovi se hnula žlu . „Tam!“ „Identifika ní kartu!“ „Nemám!“ „Tak ven!“ „Ani m nenapadne!“ Sýrovitá tvá vrátného zbrunátn la. Petr si uv domil, že touto taktikou zde asi neprorazí, ovládl se a celkem klidn vrátnému vysv tlil, že pot ebuje mluvit se správcem Scharrou, nebo kteroukoli jinou ú ední osobou. Jenže vrátnému se v této chvíli naplnil smysl života a byl rozhodnut st j co st j zabránit vstupu osob bez ádného identifika ního dokumentu. Kdo je ta osoba a co chce a s kým ona osoba hodlá mluvit, zajímalo vrátného stejn málo jako její vztah k malinové zmrzlin . V n kolika okamžicích se vrátný jaksi rozmnožil, po levici i po pravici mu stanuli ramenatí androidi. Tvá e m li vlídné a oduševn lé jako pecen chleba. Kdo ví, jak by to všechno dopadlo, kdyby si incidentu nevšiml postarší usm vavý pán, který se ú astnil debaty v nedalekém hlou ku. Jedinkým gestem uklidnil vrátného a zahnal ho do vrátnice, dalším gestem zaplašil androidy a pln porozum ní Petra vyslechl, na ež vyjád il lítost nad tím, že správce Scharra je nedosažitelný, on je nemocen, a tudíž s ním nem že mluvit v bec nikdo. Má arci svého zástupce, ale ani ten, želbohu, nem že nikoho

93

p ijímat, ledaže by mu to na ídil správce, k emuž dojít nem že z d vodu choroby téhož. „Poslyšte,“ ekl Petr, „já vám povím na rovinu, o co jde. Já jsem Petr Abrahám a v plastivizi jsem reportérem…“ „Já vím! Hned jsem vás poznal. Pat ím k vašim obdivovatel m a moje dcera je do vás zamilovaná. Mohu vás požádat o autogram? Podepište se mi, prosím, dcerka bude mít ohromnou radost!“ Vtiskl Petrovi do ruky zápisní ek. Petr vykroužil na papír sv j umný podpis, a když zápisní ek vracel, d v rn se k pánovi naklonil. „Jde o svrchovan d ležitou v c. Sta í, abyste p ed správcem Scharrou špitl moje jméno, a otev ou se mi všechny dve e. Já vím, ve m st je zmatek, lidi si povídají fantastické zkazky… Jenže já jsem te jediný, kdo zná plnou pravdu, chápete? Já tam byl, tam venku, na Pláni, já pat ím k p epadenému týmu a o tom dnešním incidentu…, o tom vím všechno.“ „Milý Pet e Abraháme,“ usmál se vlídný pán, „za normálních okolností bych vám ekl: Poj te, zavedu vás ke správci. Ale doba není normální, je vylomená z pant , jak by ekl básník. Jak sám p ipouštíte, byl jste te jistou dobu mimo m sto, takže nevíte, co se tu d je.“ „D ležité je to, co se d je venku!“ p erušil ho Petr netrp liv . Vlídný pán však nepozbyl své vlídnosti a s úsm vem zavrt l hlavou. „Nikoli, mladý muži! Události jsou v pohybu a odvíjejí se podle p edem ur eného ádu. Co je do pohybu uvedlo? Tvrdíte, že to víte, a já nemám d vod, pro vám nev it. Jenže p í iny jsou mimo dosah m j i váš, jsou p edm tem zkoumání vyšet ovací komise, která zasedá ve dne v noci. Možná že si neuv domujete, že ten p ípad p esáhl kompetenci správních ú ad Marsu a zabývá se jím rada Unie a vzhledem k tomu, že je do toho vevázán i Tramion, v komisi jsou i zástupci Kruhu. Kosmoport na Olympu je p etížený a na parkovací dráze je tak plno, že i nám stka ministra vnit ních planet Ufkira nechali viset naho e, takže se jednání ú astní jen dálkov , jako Hlava. Hrozné, prost hrozné.“ . P iv el o i na znamení politování. „Pro m komise nevyslechne?“ zeptal se Petr. „Vás? Copak jste neslyšel, že i nám stek ministra je na parkovací dráze? Víte vy, loví ku drahá, kdo se všechno jednání ú astní? Nejvyšší ú edníci správy, zástupci rady, diplomatického sboru, Akademie v d, Skupiny ano, i Skupiny! A vy, chudáku, nemáte ani identifika ní kartu!“ Za tu dobu, co si tak p kn povídali, do budovy vešlo na padesát šedesát muž a žen s aktovkami v rukou. Všichni byli ustaraní usp chaní, pln zam stnaní. „Kdo to je?“ zajímal se Petr. „To jsou experti a pracují pro jednotliv sekce vyšet ovací komise. Jakmile n jaká sekce usoudí, že pot ebuje expertizu, p edá požadavek sekretariátu, 94

sekretariát kontaktuje experta, vydá mu kartu a pozve ho k jednání. Z expert se postupn tvo í odborné sekce s právem požadavku další expertizy.“ „Jenže já jsem taky expert! Jsem lov k, který naprosto p esn ví, co se stalo!“ „V d t pravdu, copak to je n jaká expertiza? Jaký vy jste expert ve v d ní pravdy? Pracujete snad v Ústavu pro v d ní pravdy? P ednášíte na kated e pravdologie? Obhájil jste diserta ní práci o praktické pravdoskopii? P íteli, ani nevíte, jak bych vám rád pomohl. Kdybyste byl meteorolog, kdybyste byl botanik, kdybyste byl metalurg, divadelní v dec, brusi safír , kucha , znalec služebních psích plemen, možná bych nalezl n jakou cestu, jak vám pomoci ke kart . Jenže vy jenom znáte pravdu. Váš p ípad je beznad jný, m j milý, vzácný Pet e Abraháme!“ Petrovi se zajisk il v hlav nápad. O em to žvaní ten mr afa? Kdybych byl aspo kucha …, po kat, vždy já Jsem bývalý reportér plastivize, náš podnik má v Rom stálého zpravodaje, starého Rýpla! Samoz ejm , p es Rýpla se dostanu ke komisi, kdo jiný tu má takové kontakty a známosti… „Poslyšte,“ oslovil vlídného pána, „mohl byste mi pomoci alespo v tom, že byste mi p j il služební gravo? Pot ebuju se rychle dostat k našemu zpravodaji, a ani nevím, jak se k n mu jede!“ Vlídný pán se zakabonil, protože služební p edpisy zakazují, aby ú ední grava dopravovala nepovolané osoby, ale Petr Abrahám není jen tak n jaký hej po kej, dcera je do n ho zamilovaná, ud lil jí autogram do zápisní ku a koneckonc , služební p edpisy jsou stvo eny k tomu, aby se obcházely. A tak se stalo, že se Petr dostal k Ryplovi v rekordn krátké dob pouhých p tadvaceti minut, po napínavé cest p elidn nými ulicemi. Stálý zpravodaj plastivize na Marsu Lin Rýpl pracoval v podniku už mnoho let, déle, než byl Petr na sv t . Byl to pomenší tlouštík s šedivými vlasy, které tvo ily na jeho kulaté hlav veselý v ne ek. Byl nepopiratelný expert v lepení plastikových modýlk kosmických lodí. Jeho pracovna, za ízená mizerným nábytkem z pseudohmoty, byla plná lodí všemožných typ a t íd. Rýpl si dlouho myslel, že se mu poda ilo vybudovat kompletní sbírku sou asné kosmické flotily. Kontakt s mimozemš any mu ud lal škrt p es rozpo et, v Kruhu se vyráb ly doslova statisíce typ nejr zn jších kosmolet a hv zdolet ! Lin Rýpl na kompletní sbírku nesta í, ani kdyby byl živ dv stovky let. áste n byl rád, že se mu otev elo tak široké pole p sobnosti, ale sou asn ho skli ovalo pomyšlení, že sbírka nebude nikdy dokonalá. Otev el Petrovi tak rychle, že Petr ani nesta il dát prst ze zvonku. „Tak co, nesete?“ vyhrkl, ale zarazil se a zakoktal: „Promi te…, promi , já myslel, že je to kolega. ekám ho každou chvíli, má mi p inést n jaké neslepené kity.“ Držel ruku na klice a nehýbal se z prahu. 95

„Ahoj, Line,“ ekl mu Petr. „Tak d lej, postav na kafe. Nest j tu jako solný sloup.“ „Já nevím,“ zabreptal Rýpl. „Když… ono se mi to nehodí.“ Jenže Petr už nem l na okolkování náladu. Odstr il Rýpla a vrazil do kancelá e bez pozváni. Koneckonc , pomyslel si, mám na to právo. Pracoval jsem pro plastivizi dost dlouho, abych m l nárok na slušné zacházení. „Nemáš kafe? Co na m tak civíš? Pro nic ne íkáš? Já se vracím odtamtud!“ „No jo, no jo,“ breptal Rýpl a hladil si pleš. „Kafe, safra, kam jsem ho dal…“ Uva ení šálku kávy z ejm bylo závažným problémem planetárního významu. Chvilku nesmysln pobíhal po místnosti, ale nakonec se p ece jen sebral a na ídil kuchy skému automatu, aby uva il dva šálky kávy. Petr zatím odstranil z k esla n kolik modýlk a posadil se. „To se m ani nezeptáš, co jsem tam venku prožil?“ „Já vím, no jo… Já když býval mladý, taky jsem se nevyvád l!“ Obcházel kolem kuchy ského automatu, nejspíš proto, aby se Petrovi nemusel podívat do o í. Petrovi za ala kyp t krev. „Poslyš, Line, já jsem sice dal výpov , ale to neznamená, že se ke mn musíš chovat jako k cizímu. Koneckonc , p inesl jsem zajímavé zprávy, a ty jako stálý zástupce plastivize v Rom bys m l projevit aspo trochu zájmu!“ Kone n byla káva hotova, kone n se Rýpl k Petrovi oto il tvá í. V místnosti to p íjemn zavon lo, ale brzy se ukázalo, že káva je bídná, žalostn slabá. „Ty sis zava il, chlap e zlatá, tys tomu dal. Takovou budoucnost jsi m l p ed sebou! Co já bych dal za tvoje mládí, a hlavn za tvoje možnosti. Když já za ínal…“ Rýpl mávl rukou a znovu vzdychl. Zkroušeným obli ejem dal najevo, jak strašné to byly pom ry v dobách jeho za átk v plastivizi, jak se tam všechno zm nilo k lepšímu, ale ty zm ny se už týkají jen mladých, kdežto on, starý kozák, pat í do odpisu. „Jak ses dostal až sem?“ „Ú edním gravem.“ „Služebním gravem, m jtytondo! Pro sem v bec chodíš? N kdo t mohl vid t. A v tom gravu je tachograf a každý pozná, kde jsi byl.“ „Ned lám tajnosti. Já tomu chlápkovi ekl na rovinu, že jedu sem.“ „Copak nevíš, že po tob jde Skupina? Sabotáž výstavby technologického centra…“ Zav el o i a pot ásl zoufale hlavou. Pak kukadla vyt eštil. „Stan Bartal zu í. Jinak to nem žu íct, on prost zu í.“ „Pot ebuju se s ním spojit. Všechno mu vysv tlím. Správce Scharra nem l právo na ídit stavbu centra. Plá po ád ješt pat í loveckým kmen m. Ne já, 96

ale správce Scharra se bude zodpovídat Skupin ! Nejd ív ale musím mluvit se Stanem.“ „To p ece nejde, Pet e, pochop…“ „Jak to, že nejde?“ „Mám jenom pravidelné relace se Zemí a každé mimo ádné spojení musím zd vod ovat.“ „Já ale mám d ležitý p ísp vek ke zpravodajství.“ „Už nepat íš do stavu, takže nemáš nárok.“ „Tak tedy p edám zprávy tob a ty navážeš mimo ádné spojení.“ „Tak to ne!“ vykyp l Rýpl. „M do toho netahej. Já jsem ádný akreditovaný zpravodaj. Za t i roky, co jsem tady, jsem nevynechal ani jednu poradu, ani jednu tiskovou konferenci, všechny úkoly plním ádn a v as. Mám dobrou pov st a nechci si ji kazit. Zamanul sis, že si zni íš život, prosím, je to tv j život a tvoje v c. Ale nesnaž se do svého maléru zatáhnout n koho cizího, a hlavn vynech m . Já už vid l tolik mladých vejtah …“ Mávl rukou. Musel jich vid t opravdu hodn . Petrovi se poda ilo ovládnout hn v, který v n m nar stal, vzdouval se v krajin žalude ní a srde ní a hrozil zaplavit i mozek. ekl docela klidn : „Já ti nabízím prvot ídní zpravodajský materiál. Zprávy z první ruky. Scharra se snaží udržet v ú adu, pleticha í, p ekra uje pravomoci. Pro svou kariéru chce ob tovat lovecké klany. Tohle mu nesmí projít.“ „Až správce Scharra svolá tiskovou konferenci, samoz ejm se dostavím a bu si jistý, že mu položím hezky nep íjemné otázky. Bude mu horko, za to ru í starý Rýpl! Už se t ším, jak se bude tvá it. Ale do žádné hurá akce m nezatáhneš. Chlap e, vždy tob hrozí trestní ízení a pochop, že do toho nechci spadnout s tebou!“ „Musíme lidem otev ít o i!“ „Tak jim je otevírej venku a nelez mi do kancelá e.“ Te už Rýpl pišt l jako krysa zahnaná do kouta. „Dob e, zkusme to jinak. Ve m st zasedá vyšet ovací komise. Pomoz mi dostat se k ní.“ „To tak! Všichni by mysleli, že s tebou, táhnu za jeden provaz.“ „Nebu taková baba, Line. Venku žijí zoufalí lidé. Musíme jim n jak pomoct.“ U dve í se ozval bzu ák. Rýpl zesinal. „To je kolega modelá . P jdu otev ít.“ „Nikam nep jdeš,“ ekl Petr tvrd . „Cht l bys prásknout do bot, vi ? Z staneš tu a zatelefonuješ. Komukoli, kdo mi pom že dostat se p ed komisi. Nechci od tebe nic než jeden telefonát v místní síti. To si snad zodpovíš každému, nebo ne?“

97

Šel ke dve ím sám. Na prahu stál vyjevený hubený mladík s odstávajícíma ušima. V ruce držel dv ploché krabice s neslepenými modely. Na vrchním víku byl efektní t írozm rný obrázek hv zdoletu prolétajícího hustým meteorickým oblakem. Všechno p kn barevné, jako živé. „Já to p edám panu Ryplovi,“ ekl Petr a vytrhl mu krabice z ruky. „To má být vým na!“ zaje el mladík. „Dejte to sem!“ „P ij jindy,“ ekl Petr stroze a p ibouchl mu dve e 7p ed nosem. Na výpl se snesla bubnová palba mladíkových p stí, rušená hromskými údery kopanc . Byly to d kladné dve e z kvalitní pseudohmoty, tvrzené uhlíkatými vlákny. Petr usoudil, že vydrží nápor fanatikova hn vu, ledaže by mu p isp chala na pomoc n jaká kosmická flotila. S krabicemi v ruce se vrátil do Ryplovy kancelá e. Rýpl práv telefonoval. Sed l p i tom na stole a sluchátko tiskl k e ovit k uchu, jako kdyby z n ho tekla p ímo do ucha n jaká vzácná tekutina a hrozilo nebezpe í, že ukápne. „Ano. Ano, ano… ano. Ano. Ne, opravdu ne,“ ekl Rýpl a zav sil. Vzdychl a ramena se mu uvolnila. Petr m l dojem, že Rýpl práv složil z ramen n jaké b emeno, t eba pytel ovsa. „Co to znamenalo, to 'ne' na konci?“ ozval se. Rýpl se strašn lekl a prudce se oto il. „To se m ptali, jestli jsem opilý. Bu klidný, všechno jsem za ídil. Na starého Rýpla je spolehnutí. Sta í íct a ud lá první poslední.“ Hled l Petrovi p ímo do o í. Ruce vložil do kapes, pak je vyndal, založil je na prsou, ale dlouho tam s nimi nevydržel, schoval je za záda a pak je zase str il do kapes. „Tohle ti p inesl kolega lepi ,“ ekl Petr a podával mu krabice. Rýpl se na n ani nepodíval. „Poslal jsem ho pry , ale vypadá to, že po tob siln touží.“ „A jde pry ! A jde honem pry !“ „Taky jsem mu to radil, ale ta dnešní mládež nedá na dob e mín né rady. Kam jsi to volal? Co mám d lat?“ „P edevším zachovej klid. Posa se, pro stojíš? Nechceš, abych ti uva il ješt jednu kávu? Nemáš hlad? A co takhle n co k pití.“ „Povídám, kam jsi to volal,“ opakoval Petr pomalu a vykro il k Ryplovi. Stálý zpravodaj na planet Marsu ustoupil o dva kroky. „Mám n jaké známé na správ , už sem jedou a eknou ti, co a jak. Hlavn neztrácej nervy, pot ebuješ chladnou hlavu.“ „Zdá se mi, že ty nemáš chladnou hlavu… Co to do tebe vjelo? Pro jsi takový divný?“ Do neodbytného sb ratele modýlk vjela nová síla, protože nápor na dve e se zdvojnásobil, možná ztrojnásobil a sou asn se rozdrn el zvonek. „Já toho kluka snad roztrhnu,“ poznamenal Petr a šel ke dve ím. 98

„Hlavn klid!“ k i el na n ho Rýpl. Petr zprudka otev el dve e a spustil: „Copak se neumíš chovat, ty…“ Slova mu zamrzla na rtech. Na prahu stáli dva muži. Jejich o i by bylo možno instalovat do ledni ky místo mrazáku. Oba zaujali stejný postoj, pravou ruku schovávali v kapce saka a levou drželi h betem kup edu, aby Petr vid l identifika ní prsten Skupiny. Petrovi bylo jasné, pro mají pravi ky v kapse. Ne, tihle mládenci nejsou zimom iví. Jejich ruce svírají pažby neuroparalyzátor . Stáli klidn , tiše a nep sobili o nic výhružn jším dojmem než natažené ocelové pero. Petra napadlo, že jednomu sáhne na nos. Nápad to byl p kný, ale ne každý dobrý nápad se do ká uskute n ní. „Vy jste Lin Rýpl?“ Než Petr sta il odpov d t, Rýpl se objevil na prahu kancelá e a k i el z plna hrdla: „Ne, to není Rýpl! To já jsem vás volal. To je Petr Abrahám!“ V šeru chodby se leskly vyd šené o i lepi e model . „Je to pravda? Jste Abrahám?“ „Ovšem,“ ekl Petr. „Kone n se za ne n co po ádného dít.“ „To za ne,“ p ipustil jeden z vyšet ovatel . „M žete se spolehnout.“

V p ítomnosti vyšet ovatel Skupiny se Petr necítil nejlíp, ale kupodivu i správce Scharra. který sed l naproti n mu za velikým stolem, tak ka ztracený za plochou, na níž stál jen veliký po íta ový terminál a k iš álová váza se žlutou r ží tak dokonalého tvaru, jaký dovede stvo it jenom matka P íroda a lis v továrn na bižutérii, nebyl na tom v tomto sm ru o nic lépe. O i mu nervózn t kaly, chvilku hled l na Petra a už zašvidral do strany, kde oba vyšet ovatelé tiše sed li v k eslech, nohu p es nohu, a zdánliv bez zájmu sledovali rozhovor obou muž . Setkání s p íslušníky Skupiny bylo cosi mimo ádného pro každého ob ana Unie. V tšina lidí se s nimi nesetkala nikdy. Jejich innost jen vzdálen p ipomínala práci policejních sbor starov ku. Ve Skupin pracovalo daleko víc v dc a technik než kriminalist v pravém slova smyslu. Tradi n chápaný zlo in tak ka vymizel, lidé se vzájemn neokrádali ze stejného d vodu, pro d ti na pláži neberou jedno druhému písek a pro mezi Eskymáky nikdy nevypukne nenávist kv li hromad sn hu. Kriminalita se p esunula do oblasti odborné odpov dnosti. Tu a tam se stalo, že n kdo zanedbal to, co zanedbat nem l, a zp sobil havárii, a tím škodu na za ízení, a n kdy, žel, i na zdraví, nebo dokonce životech lidí. V takových p ípadech 99

zasahovali odborníci ze Skupiny, aby posoudili míru odpov dnosti a míru viny. Tentokrát však šlo o jiný p ípad, jak se zdá, tenhle Petr Abrahám je skute ný zlo inec, jak jim o tom na vysoké škole p ednášeli v kursu d jin kriminalistiky. „Tak vida, Petr Abrahám,“ ekl správce Scharra. „To jsou k nám hosti, jen co je pravda. Bez doprovodu uvítacího výboru by se milostpánovi ani neurá ilo zajít na návšt vu.“ „Kdybyste m l schopn jší a zdvo ilejší personál, mohli jsme se setkat už odpoledne. Vaši lidé m k vám prost nepustili.“ „Já ur uji kdy, jak a s kým budu hovo it!“ „Když chcete s n kým hovo it,“ usmál se Petr, „prost pro n ho pošlete Skupinu.“ „Však vás p ejde humor, za to vám ru ím. Povíte nám, s kým jste ve spojení a kdo je odpov dný za všechny ty hrozné zlo iny, kterých se dopustili divoši a taky vy sám!“ „Po kat,“ odpov d l Petr klidn . „Budeme mluvit jiným tónem, a hlavn v cn . Nejd íve je t eba jasn stanovit, co se stalo, a pak teprve m žeme mluvit o zlo inech a jejich p vodcích. Ale to snad je úkol vyšet ovací komise. Chci vypovídat jenom p ed komisí, a chci mít záruku, že moje výpov bude posouzena nezaujat . Nevidím d vod, pro bych m l vypovídat jenom p ed vámi, Scharro!“ „Nevíte? Hned vám to vysv tlím. Jsem správce této planety. Je to mén než guvernér, v jistém sm ru. Ale v jiném sm ru je to víc. Mám za úkol stabilizovat pom ry na planet a p ipravit p du terraformingu Marsu.“ „Nap íklad tím, že vyhladíte lovecké klany,“ sko il mu Petr do e i. „Nap íklad tím, že p evychováme a zcivilizujeme takzvané lovecké klany! Ano, Abraháme, tahle planeta bude celá civilizovaná, jako ostatní obydlené sv ty Unie. Hrstka špinavých zdivo elých ubožák tomu nem že zabránit. Nejde o likvidaci, ale o pomoc t m lidem, kte í žijí zp sobem neslu itelným se zásadami, jimiž je veden život ob an Unie a Kruhu. O to se postarám jako správce Marsu. Mám k tomu pravomoci, které p evyšují pravomoci guvernéra. Týkají se i vaší osoby. Mám totiž právo p edb žného výslechu kterékoli osoby, která se nachází na povrchu mnou spravované planety anebo v kosmickém prostoru až po hranici stacionární ob žné dráhy, abych ten p edpis citoval doslova.“ „Já vám to právo neupírám. Nechápu ale, pro bych vás m l informovat kup íkladu o svých rozhovorech s Valdo Manem!“ „Nechápete? Stará taktika. Možná dokonce, že jste na ten rozhovor zapomn l a už nevíte, o em vlastn šla e . Tohle také asto slýcháme od vyšet ovaných, že?“ obrátil se na kriminalisty. Nezdálo se však, že je Scharr v vtip pobavil. Správce se obrátil k Petrovi a namí il na n ho prst. „Vaši druzi 100

jsou mrtvi, a mrtev je i p edstavitel Kruhu! V den masakru jste jist také mluvil s Valdo Manem. Máme právo v d t, o em jste hovo ili.“ „Jsem ochoten vypovídat jenom p ed komisí.“ „To už p estává všechno! Spoléháte na to, že v den masakru jste nebyl v osad p ítomen. Vy jste se tam ale vrátil, postavil se do ela skupiny hrdlo ez takzvaného klanu Volných lovc a p epadl jste staveništ technologického komplexu. Ani na to se ovšem nepamatujete!“ „Pamatuji. Stalo se to p eci dnes ráno,“ ekl Petr klidn . „Krom toho se ohrazuji proti vašemu výroku, že lidé z našeho štábu jsou mrtvi. Došlo k incidentu, u kterého jsem na rozdíl od vás osobn nebyl. Do osady jsem se dostal osma ty icet hodin poté. Zjistil jsem, že Volní lovci sami pronásledují zlo ince. Nenašel jsem ale jediný d kaz toho, že naši lidé jsou mrtvi!“ „To je p kné! Zlo inci pronásledují zlo ince. O n em takovém jsem ješt neslyšel…“ „Jak to, že jste tady? Jak to, že jste masakru unikl?“ Petrova otázka správce zasko ila. Podíval se na vyšet ovatele, chvilku ekal, že n co eknou, že Petra ok iknou, ale když ne ekli nic, suše polkl a ekl: „Poda ilo se mi uniknout. Stál jsem v bezprost ední blízkosti grava, když útok za al. Zni ehonic se ozval jekot, pršely šípy a ošt py, spat il jsem krev. M l jsem tolik duchap ítomnosti, že jsem se zmocnil kamery Kenzo Mirama, sko il jsem do grava a spasil jsem se út kem. Záznam v kame e poskytuje d kazy, že…“ „Vid l jste n jaké mrtvé?“ „Vid l jsem je!“ „Jak jste poznal, že jsou mrtví?“ „Leželi na zemi a krváceli. Nehýbali se. Byli mrtví, vid l jsem to!“ Zvláštní, pomyslel si Petr. Te už nevyslýchá on mne, ale já jeho. Nesmím vyjít z tempa! „Když si tady lehnu na zem a nebudu se hýbat, budu podle vás mrtvý?“ „Ned lejte ze sebe hlupáka! Z t ch ubožák tr ely šípy a ošt py. Krom toho… Tak dost! Výslech vedu já! Nep ipustím…“ Zarazil se a p emýšlel, co má nep ipustit. Petr mu sko il do e i: „Nep ipustím, abych na sebe n co vybreptal. To vám skute n doporu uji.“ „To je ale drzost. Slyšeli jste to?“ obrátil se Scharra na vyšet ovatele. „Soud vám to p i te k dobru, m žete se spolehnout. Odmítáte spolupráci se Skupinou!“ „Neodmítám. Zatím jste se m nezeptal na nic podstatného, co by se p ípadu týkalo.“ V ten okamžik správce Scharra ztuhl. Maska inkvizitorské p ísnosti mu vyvanula z tvá e a vyt eštil o i tak nevinn a up ímn , jak to umí jen to 101

p íslove né tele p i pohledu na nová vrata. Do místnosti vešly dv postavy, lov k doprovázený plavnakem. Petr na chvilku zadoufal – a uv il – že je to Sapir Plavnak. Není divu, protože pozemš anovu oku p ipadají mimozemš ané všichni stejní! Ale tento plavnak m l z eteln užší obli ej a také ony par žky na hlav m l kratší, avšak u základny siln jší. Velice se lišil od Sapira výpravností od vu, byl oble en do šarlatového roucha, bohat zdobeného šerpami, stuhami a zlatavými š rami. Pozemš an, od ný do st ízlivého obleku ze skotského tvídu, t ebaže byl o dv hlavy vyšší, vypadal vedle plavnaka všedn a chud . Vykázal se zlatou kartou Unie – ta mu zjednala nerušený vstup a p sobila jako vše-platné zaklínadlo „Sezame, otev i se“ a p edstavil se jako doktor Rasul Burák, tajemník Výboru pro styk s Kruhem. Onen plavnak nebyl nikdo jiný než Jeho Excelence velvyslanec Tramionu v Planetární Unii Dalan Plavnak. Správce Scharra schlípl, a když povstal, musel se p idržet desky stolu. Rychle se ale vzpamatoval, obešel st l docela svižn a ob adn hosty uvítal. Hluboce se klan l Jeho Excelenci a doktor Burák zatím vypudil sotva z etelným pohybem oba p íslušníky Skupiny z místnosti. Správce Scharra se zatvá il na Petra p ív tiv a ekl: „My jsme zatím spolu domluvili, mladý p íteli. Kdybyste byl tak laskav a opustil nás…“ Dal by za to všechny hv zdy no ního nebe, aby Petr odešel z místnosti a nechal ho tu s ob ma hodnostá i o samot ! Petr se ale k tomu nem l. P edstoupil p ed doktora Buráka a tramionského velvyslance a ekl: „Dovolte, abych se p edstavil…“ „Nerušte jednání!“ v ískl doktor Scharra a obrátil se k velvyslanci. „Ra te prominout, Excelence…“ Také doktor Burák se zatvá il pon kud upjat . „Vracím se z Plán ,“ vyhrkl Petr. „Jsem len týmu, Kenzo Miram byl m j p ítel, Jeho Excelence Sapir Plavnak…“ „To už p estává všechno! Vaše opovážlivost… d sledky… zodpovíte si…“ Správci Scharrovi vztekem p eskakoval hlas. Velvyslanec sotva pootev el ústa a pronesl hlubokým hlasem: „Zajímáš mne…“ „Pokra ujte, prosím,“ vyzval Petra doktor Burák, a protože správce Scharra cht l n co íci, netrp liv mávl rukou. A Petr spustil, možná trochu p ekotn , a tudíž neuspo ádan . Vypráv l, co se stalo od chvíle, kdy gravigyra plastivizních zpravodajc p istála v osad Volných lovc . N kolika slovy se zmínil o zasv covacím ob adu, o svém návratu do osady a rozhovo il se o tom, co mu vypráv li o incidentu lovci. Ne, žádné mrtvé t lo nevid l. Brzy po takzvaném masakru se do osady dostavili jezdci vyslaní Bratrstvem bílého plamene a všechny ob ti odvezli. „Aby zahladili stopy po tom hrozném zlo inu!“ vyk ikl správce Scharra. „Mám nezvratné d kazy. Skutková podstata je jednozna ná. Divoši vztáhli 102

ruku na p edstavitele Kruhu, na ob ana Tramionu. Takový zlo in nem že z stat nepotrestaný!“ Úp nliv vztáhl ruce k velvyslanci. Vznešený plavnak neodpov d l. Po povrchu jeho zlatavých o í plynuly duhové viny. Promluvil doktor Burák. „Nejvyšší místa Kruhu mají zájem na co nejrychlejším objasn ní skute nosti. Rada Unie se proto rozhodla, že ukon í p ípravné vyšet ování a zahájí tribunál už dnes v noci.“ „To p ece není technicky možné!“ zvolal správce Scharra. „Tramionští technici dovedou mnohé, co nedokážeme my,“ ekl doktor Burák. „Jeho Excelence slíbila, že Tramion všechno p ipraví natolik v as, aby tribunál mohl dnes v noci zahájit práci. A na jeho první zasedání mám est vás pozvat,“ dodal a lehce se uklonil správci Scharrovi a pak Petrovi. 5 Tramio ané se opravdu vyznamenali. Pseudohmotová architektura byla v Unii známa už n jakých padesát let, ale ješt nikdy žádný lov k nevid l, aby se poda ilo tak velikou a d myslnou budovu postavit za dv t i hodiny. Tramionský hv zdolet p istál nad starobylou budovou Cirku Maximu a tým technik se okamžit dal do práce. Na nedalekém Soukov nám stí ješt p ed soumrakem vyrostla kulatá pseudohmotná budova o pr m ru šedesáti metr . Obyvatelé m sta obdivn civ li na tu dokonalou b lostnou kouli, která zá ila do houstnoucí tmy, až se zdálo, že sv télkuje. Všichni byli zv daví, jak asi to vypadá uvnit , ale žádný zv davec nemohl ani pomyslet na to, že by se mu poda ilo p ekonat ježatou hradbu androidní stráže, která vytvo ila nevelké prázdné prostranství p ed vchodem. Další p ekvapení nastalo, když se po devátá hodin ve erní za al scházet tribunál. Zv davá zástupy ekaly na dlouhatánskou adu gravigyr. Avšak do kaly se jen šesti voz . Velká pohnutí nastalo pouze v té chvíli, kdy do budovy vcházel tramionský velvyslanec Dalan Plavnak, doprovázený doktorem Burákem. Všechny o i byly up eny na n , takže si tém nikdo nevšiml Petra. Ten se p ed budovou na chvilku zastavil a rozhlédl se po nám stí, zaplaveném ostrým sv tlem reflektor . Všiml si, že nedaleko stojí Lin Rýpl a piln natá í zpravodajský šot. Usmál se a mrkl na n ho okem. Plastivizní zpravodaj se nakr il za svým p ístrojem, jako by se za n j cht l schovat. Petr pokr il rameny a šel dál. No ní zasedání bylo neve ejné. V d lo se jen to, že jednání ídí Ctihodný Doctorissimus Johann Lumnitzer da Botrych, p edseda Nejvyššího soudu Planetární Unie, pán už zna n letitý, který svéhlav odmítal omlazovací proceduru, takže vypadal jako sta í ek z pohádky, seschlý do podoby k ížaly, zcela holohlavý, a dokonce ozdobený starožitnými brýlemi. Odmítal chodit a pohyboval se z místa na místo pohodln usazen do zlaceného, bohat 103

104

vy ezávaného k esla potaženého gobelínovým tkanivem. Mali ký gravimotor byl ukryt v mohutných nohách k esla, ztvárn ných do podoby lvích tlap. V ruce t ímal mahagonovou pali ku, jíž vztekle bušil do op radla k esla, kdykoli cht l zvýraznit už beztak nadpozemskou vznešenost svého ú adu. K eslo stálo na pódiu, umíst ném na vysokém polopr hledném pylonu. Na druhém pylonu, o n co nižším, bylo umíst no prostorné pódium, na okrajích opat ené ohrádkou, také bohat vy ezávanou a zlacenou. Zde byla k esla pro osobnosti, které se m ly jednání ú astnit. Tam se posadili doktor Vil Scharra, Petr Abrahám, doktor Burák a Jeho Excelence velvyslanec Tramionu Dalan Plavnak a další hodnostá i, mezi nimiž Petr osobn znal ministra vnit ních planet Skorzepu a dva leny rady Unie, které znal jménem, ale v roz ilení si nemohl vzpomenout. Pozdravil je uctivým pokývnutím a byl rád, že mu odpov d li úsm vem. Uklidnilo ho to. Cítil se mén osam lý p i jednání, které m lo rozhodnout nejen o je ho osudu, ale také o tom, co se bude dít s jeho p áteli v loveckých klanech. Stejn jako zv davci venku se divil i on, že do tak velké budovy bylo pozváno jen tak málo lidí. Toto shromážd ní se p ece mohlo sejít v kterékoli v tší místnosti budovy správy! Vnit ek bílé koule p sobil ovšem impozantním dojmem, a když se Petr podíval p es ohrádku dol , bylo mu z té výšky úzko. Plavnakové si ale p áli jednat v kouli a jejich p ání bylo v tomto p ípad rozkazem. V p l deváté se však Petr dov d l, pro tribunál zasedá v geometrickém st edu veliké bílé koule. V ten okamžik sv tlo vyza ované neviditelnými sv telnými zdroji pon kud zesláblo a po celém vnit ním plášti koule se objevily Hlavy. Bylo to poprvé, kdy Tramio ané p edvedli p edstavitel m lidstva, jakým zp sobem se na planetách Kruhu konají významná shromážd ní za ú asti velkého množství bytostí. Celá vnit ní plocha koule byla rozd lena na sektory klasicky šestiúhelníkového tvaru, což by jist pot šilo p edstavitele živo išného druhu v el, kdyby jednání byl p ítomen. V každém sektoru se objevila tvá , její majitel mohl sed t doma na druhém konci Galaxie a prost ednictvím temporální komunika ní linky mohl sledovat události stejn pohodln , jako kdyby byl v kouli fyzicky p ítomen. Osm tisíc Hlav se vešlo do obrovské sv télkující plástve, tvá e osmi tisíc d ležitých osob, jejichž p ítomnost byla nezbytná, nebo alespo žádoucí! P i pohledu na tuto p epestrou mozaiku se Petrovi trochu zato ila hlava. Sandral, který ho doprovázel, si hned neuv domil, že pozemš ané vidí Hlavy poprvé a že ten pohled nemusí pro n být práv p íjemný, a starostliv se ptal, jestli Petrovi n co nechybí. Mladý muž se však nezmohl na odpov , sed l tiše jako p na a zíral.

105

Byly tu tvá e mladé, staré i kdovíjaké, protože dobrou t etinu míst získali lenové diplomatického sboru a správy Kruhu a sotvakdo dovede odhadnout podle obli eje v k medúzovitého konzulárního rady z planety Teha od hv zdy Tau Ceti. Pozorovatel si mohl vybrat ze vzorníku barev a odstín pleti. Mohl si vybrat nos, jaký se mu líbí, od klasického ímského p es placáky, klobonosy, knoflíky, pršá ky až po exotické choboty, zobany a násosky. Sh ry shlížely o i krásných žen podobné mandlím, fasetové zrakové orgány mžik , o i zešikmené na tu nebo na onu stranu, kukadla obrvená i bez asá, zraky p ísné i laskavé. A rty! Nebylo slyšet, co si povídají, ale mluvily bez ustání, usmívaly se, špulily, k enily a krabatily a ob as mezi nimi prokmitl jazyk. N které Hlavy spaly, jiné plakaly. Ve dvanáct nula nula asu univerzálního a deset nula nula místního Ctihodný ude il pali kou do op radla k esla a zahájil sezení. Po n kolika úvodních formulacích, z nichž n které byly staré už za as Chammurabiho, Ctihodný prohlásil: „Toto není soud a není naším úkolem zvážit míru viny kohokoli, a je v sále p ítomen fyzicky, projek n nebo není p ítomen v bec. Stanovili jsme si za cíl získat objektivní pohled na událost, které se d sledkem neodpov dnosti n kterých žurnalist za alo obecn íkat Marsovský masakr. Máme zde dva korunní sv dky, správce planety Mars doktora Vila Scharru a bývalého reportéra plastivizní sít Petra Abraháma, který se v poslední dob stal, jak se ukázalo, významnou osobností klanu Volných lovc . Po celou dobu jednání až do kone ného rozhodnutí platí p ísný zákaz jakéhokoli styku s takzvanými loveckými klany a hrani ní ára zrušená odvoláním moratoria byla do asn obnovena a je až na další zákonem považována za nep ekro itelnou. Nejd íve vyslechneme správce planety Marsu doktora Vila Scharru, p ímého sv dka události a nejvýše postaveného ú edníka planety. Prosím sv dka, aby se ujal slova.“ Správce vstal, uklonil se Ctihodnému, další úklonu v noval ministrovi vnit ních planet a rád by se uklonil i p edsedovi rady, jenže ho nemohl mezi Hlavami najít, a tak se uklán l pro jistotu na všechny strany v nad ji, že n která z úklon najde adresáta. Klan l by se jist velmi dlouho, kdyby mu v tom nezabránilo p ísné bušení soudcovské pali ky. Hovo il dlouho. P ipravil se d kladn a jeho e byla p sobivá. Podrobn popsal masakr, vypráv l, jak a kdy a kým byl který z neš astník proboden a pod ezán, jak padl a kam padl, a barvit popsal p íšerné arabesky vytvo ené zkroucenými údy ob tí. Hlavy poslouchaly pozorn . Správcova e na n ud lala mocný dojem. Z mnohého oka se valily slzy. N kolik Hlav, p evážn mužských, vypadlo z 106

obrazu, protože doty ná významná osobnost prost omdlela. Medúzoidní konzul Tehy ztratil svou zdrav br álovou barvu a zd šením zpr hledn l, takže z n ho byl vid t jen propletenec divoce se zmítajících žilek, mezi nimiž jako drobné brilianty zá ily t i zrakové orgány. Správce Scharra nešet il takovými e nickými obraty, jako jsou divošská tupost, krev prolitá na oltá i barbarství, chechtot šílenc v, kanibalské hody, triumf smrtí, apokalypsa pušt ná ze et zu, lidství nabodené na hrot divochova ošt pu, tanec mezi mrtvolami a podobn . Svoji e zakon il takto: „Stojím zde p ed vámi, Ctihodnosti, a vámi všemi p edstaviteli Unie a Kruhu ve dvojí osob , jako sv dek toho zb silého zlo inu a jako ú edník pov ený bezprost ední správou planety, která déle než p l tisíciletí stála stranou velkolepého pochodu lidstva a nyní se chystá k p evratným zm nám, mimo p edstavy, jaké jsme m li ješt p ed n kolika lety. Týkají se i Marsu. Ješt dnes zde žije p edvoj lidstva na malém p edmostí v podh í Olympu pod ochranou silového pole. S výjimkou n kolika malých stanic je povrch Marsu pustý. Brzy se ale všechno zm ní. Projekty se budou v nejbližší dob realizovat, zaúto íme na polární epi ky a z jejich hmoty získáme dýchatelné ovzduší pro celou planetu. Celý povrch planety se zazelená a pod klenbou nebe bude znít smích našich š astných d tí. Táži se te vás všech, m žeme si i nadále dovolit hrozivou p ítomnost divošských klan ? Je p ípustné, aby poz statek nedávného barbarství špinil planetu svou krvavou p ítomností? Máme záruku, že Marsovský masakr bude poslední událostí tohoto druhu? Takovou záruku nemáme. Naopak, události dnešního dne dokazují, že Marsovský masakr nebyl pouhým nedorozum ním dvou kultur, n jakým vybo ením, jakousi shodou náhod. Dnešní incident chápu jako d kaz toho, o em jsem odedávna p esv d en, že divošství na Marsu je poz statek starého vojenského režimu, že je to voda z téže otrávené studn a musíme ji zneškodnit, stejn jako byly z Marsu odstran ny všechny vojenské instalace zbylé po d stojnické diktatu e. O to více jsem znepokojen, že tento Petr Abrahám zde sedí jako sv dek, a nikoli jako obžalovaný, a že toto zasedání není chápáno jako soud. Já je tak chápu, Ctihodnosti, a všichni p ítomní, a v ím, že historie mi dá za pravdu.“ Správce Scharra se hluboce uklonil Ctihodnému, p ísedícím i Hlavám, posadil se a nasadil tvá unavené vážnosti. Ctihodný pod koval správci Scharrovi a vyzval Petra Abraháma, aby pronesl své sv dectví. Petr Abrahám se p ítomným p edstavil a vypráv l o všem, co osobn zažil od p íchodu plastivizního týmu do osady. Podrobnosti zasv covacího ob adu vynechal, popsal ho jen neur it jako „mystérium, p i n mž je využíváno ú inku rostlinných a živo išných narkotik“. Vypráv l, jak se probudil na 107

skalní plošin p ed jeskyní a jak k n mu p ilet l diskoplán pilotovaný dv ma p íslušníky ozbrojených složek Skupiny. Hovo il pomalu, s rozmyslem. Dob e se na svoje vystoupení p ipravil. Doktor Burák se s ním sešel n kolik hodin p ed zahájením tribunálu a probrali spolu všechny právní okolnosti p ípadu. Doktor Burák zastával nestranné stanovisko, tak to aspo tvrdil. Jenže – co to znamená, nestranné stanovisko? Už ten fakt, že Petra p ijal a p ípad s ním projednával, sv d il o tom, na í stran jsou jeho sympatie. Netajil se však svým p esv d ením, že postavení správce Scharry je silné už proto, že vládní kruhy na Tramionu jsou incidentem znepokojeny a trvají na zárukách, že se nic podobného nebude opakovat. ím déle hovo il, tím více nabýval na sebed v e. Uv domoval si, že jeho projev p sobí dob e. P íhoda s hasicí p nou vyvolala smích, dokonce i Ctihodný se pousmál a o to p ísn ji zabušil pali kou do op radla k esla. Ranní p íhodu na staveništi isticí stanice interpretoval tak, že v ele jízdního oddílu klanu Volných lovc vyzval osobu odpov dnou za vedení stavby, aby staveništ vyklidila, nebo stavba se buduje na území klanu, aniž se kdo ptal skute ných majitel p dy na názor. Ona osoba argumenty uznala a stavbu vyklidila. To vše a Petr nemá k v ci co dodat. Ctihodný popojel se svým k eslem až k zábradlí ku a zabodl do Petra pohled, svých temných dravcích o í. „Táži se sv dka, zda si uv domuje, že pojem vlastnictví p dy pat í historii už více než p l tisíciletí?“ Na tuto otázku byl Petr dob e p ipraven. „Je mi samoz ejm velmi dob e známo, že z právního hlediska je vlastnictví p dy historickým pojmem zakotveným do ádu t ídní spole nosti dávné minulosti. Sou asný právní ád ovšem chrání integritu jakéhokoli výrobního prost edku, e eno laicky, chrání výrobní prost edky a brání jejich svévolnému ni ení. Pastviny gruger jsou nepochybn výrobním prost edkem loveckých klan . Kdo ni í pastviny, dopouští se stejného porušení zákona, jakého by se dopustili lovci, kdyby pásli a lovili své grugery zde na Soukov nám stí!“ Hlavy se neslyšn smály a správce Scharra rozho en vyk ikl: „To je absurdní! To je…“ Vzteklé staccato soudcova kladívka ho uml elo. „Petr Abrahám se opírá o hypotézu, že takzvaná pastvina je výrobní prost edek loveckých klan . Žádný dokument však podobným zp sobem nevymezil právní vztah takzvaných loveckých klan k Pláni! Zakladatelé kolonie Roma vytvo ili Plá jako p irozený p írodní dopln k m stské aglomerace. Nikdy nepo ítali s tím, že na Pláni budou žít n jací lovci a že budou Plá považovat za pastvinu, a tím i za výrobní prost edek.“ 108

„Nepo ítali s tím,“ p isv d il Ctihodnému Petr a usmál se na zamra eného doktora Scharru. „Nicmén v pr b hu v k se tak stalo. Lovecké klany jsou tak staré jako sama Roma. Žijí a loví na Pláni od úsvitu kolonizace. Po celou tu dobu nikdo jejich práva na svébytný život soudn nenapadl…“ „To jenom proto, že na Marsu vládla vojenská diktatura a kolonie Roma nespadala pod správu Unie!“ vyk ikl správce Scharra. Petr usoudil, že nastal as na to, aby hrál uraženého. „Konstatuji, že p ed touto komisí nemám možnost volné argumentace, jakou mi zaru uje zákon, a prosím, aby moje poznámka byla výrazn zaprotokolována.“ Tramionský velvyslanec se naklonil k doktorovi Burákovi a cosi mu šeptal do ucha. Doktor Burák vážn p ikyvoval. Bystrým o kám Ctihodného neunikla ani tato mali kost. Prudce ude il pali kou, p ísn vyzval správce Scharru k po ádku a velmi zdvo ile požádal Petra, aby pokra oval ve výkladu. Petr vstal, kone ky prst si promnul spánky, jako by byl velmi, velmi unaven neopodstatn nými námitkami správce Scharry, a pak se znovu ujal slova. „Rád bych upozornil na úvodní slova Ctihodného, podle kterých toto zasedání není soud, nýbrž vyšet ovací komise, jež má vnést sv tlo do fakt . Z ur itého hlediska toto takzvané vnesení sv tla má mnoho co spole ného s kriminálním vyšet ováním, jež má objasnit skutkovou podstatu. Z jiného, ekl bych vyššího, hlediska má další ú el, z ejm se zde odhalí závažné právní mezery, týkající se života loveckých klan na Marsu, jejich vztahu k m stu, k Unii, potažmo ke Kruhu. Moje stanovisko jako pilota Volných lovc je jednozna né, za staletí života na Marsu lovecké klany získaly právo na využíváni p dy jako výrobního prost edku a jako takové spadají pod ochranu zákonodárství Unie a Kruhu jako každé jiné výrobní spole enství.“ Odml el se, významn pohlédl na správce Scharru a usedl. Ctihodný pochopil, co ten pohled znamenal, a aby napravil sv j poslední p ehmat, vyzval správce Scharru, aby také vyjád il své stanovisko. Ú edník vysko il a zvolal pateticky: „Staletí nepo ádku nemohou být podkladem pro trvalé právní ustanovení. Takzvané lovecké klany p du zneužívaly a využívaly, te nastal as, kdy bude využita celým lidstvem ve smyslu jeho nejsv t jších zájm . Hrstka ubožák nesmí stát v cest pokroku. O klany je t eba se postarat, jejich p íslušníky musíme zcivilizovat a p evychovat. To je názor m j, to je názor správy, jíž jsem p edstavitelem.“ Ctihodný po kal, až se správce posadí, což jistou chvilku trvalo, protože e ník cht l vychutnat dopad svých slov, na ež ekl:

109

„Komise konstatuje, že toto zasedání bezd n nabývá charakteru soudu, protože se zde vyhrotila naprosto odlišná stanoviska a výsledek jednání, pokud má mít smysl, se nevyhnuteln p ikloní k jednomu, nebo druhému názoru. V obecné poloze toho bylo e eno dost, p istupme te k objas ování fakt . V podobných p ípadech se vyslýchají sv dci a zkoumají materiální d kazy. Budeme postupovat podobn , s tou výhradou, že sv dka máme jenom jednoho. Prosím Irenu Kirnatovou, aby zaujala svoje místo.“ Petr zesinal. Tušil, že se tady s Irenou setká. T šil se na to a sou asn se toho bál. Velice bude záležet na tom, v jakém sv tle Irena události vylí í. Kdyby si dala záležet, mohla by Petra velmi oškliv namo it. Ovšem, tohle sice není soudní jednání, ale ke skute nému soudu vede odsud docela krati ká cesta, lemovaná ml enlivými postavami vyšet ovatel Skupiny. V jednání nastala p estávka. Ctihodný upadl do stavu ješt í strnulosti, zato Hlavy se ile hemžily ve svých sektorech, jako by vyhlížely, kdy se nová sv dkyn objeví, a dohadovaly se, jak asi vypadá a co její vystoupení zp sobí. Prodleva však dlouho netrvala. Na dn koule se objevila zlatavá plošinka, na které stála malá postavi ka a nechala se zv dav okukovat Hlavami. Plošinka se najednou dala do pohybu a rychle stoupala vzh ru. Irena se k této p íležitosti oblékla do st ízlivých šat ze šedivého sametu, upnutých až ke krku. Ozdobila se jediným šperkem, smaragdovou broží p ipevn nou na levém rameni. Šaty jí velice slušely, ale Petra trochu zklamaly. Vtiskl si Irenu do pam ti takovou, jakou ji spat il dnes ráno poprvé, v od eném overalu a zablácených gumovkách. Uv domoval si ovšem, že on sám by pravd podobn byl jediný z ú astník jednání, který by takové oble ení sv dkyn p ízniv ocenil. Zdviž se zastavila, Irena se uklonila Ctihodnému, pak se oto ila k tribun , a když uvid la Petra, usmála se na n ho. Správce Scharra pohoršen povytáhl obo í, vyškubl z kapsy zápisní ek a cosi do n ho horliv máral. Byl p esv d en, že p išel na stopu velkému spiknutí. Ctihodný pou il sv dkyni o povaze jednání, o jejích právech a povinnostech a požádal ji, aby vypráv la, co se dnes ráno udalo. „Stalo se to n kdy po páté hodin ranní,“ za ala mladá žena vypráv t. „Šla jsem do velínu, ale d ív než jsem tam sta ila dojít, p epadla m skupina asi t iceti jezdc .“ Petr stiskl rty. To je nešikovné slovo, pomyslel si. Husa, to nemohla íct „zastavila m skupina jezdc “? Hned by to zn lo líp! Irena ale pokra ovala: „V první chvíli jsem si myslela, že jsou to turisti na výlet . Divila jsem se, že jedou na koních, protože turisti mají rádi pohodlí, ale pak jsem si ekla, že to asi budou n jaká parazví ata nového typu s tlumi em ot es , ledni kou v zadku a plastivizním p ijíma em mezi ušima. Proto jsem se ani nezlobila, že 110

m zastavili, a docela p átelsky jsem je požádala, aby m nechali na pokoji, že nejsem žádný android, ale lov k, a že mám práci. Turisti si zpravidla dají íct a jdou dál svou cestou. Jenže tihle lidé ale nebyli turisti. Jeden z nich m oslovil a na ídil mi, abych zrušila stavbu a vrátila se i s technikou do m sta.“ „Kdo to byl? Znala jste ho?“ zeptal se Cti hodný. „Všimla jsem si ho hned, protože on jediný nem l na obli eji divošské barvy a p ipadal mi pov domý. Když promluvil, poznala jsem v n m plastivizního reportéra Petra Abraháma.“ „Poznáváte ho mezi lidmi, kte í tady sedí?“ Ohlédla se na Petra a plaše se usmála. „Ano,“ ekla a ukázala na n ho. „Tamhle sedí.“ „Dobrá, pokra ujte.“ „Chvíli jsme se hádali. Po ád jsem si myslela, že se mi poda í ty lidi p emluvit, aby m nechali být, ale oni ztratili trp livost a fyzicky m napadli.“ „ ekn te nám, jakým zp sobem vás napadli.“ „Svázali m a pak za ali drancovat staveništ . Zapálili moji obytnou bu ku a n kolik budov pro novidy a zni ili jeden bagr. Bylo veliké št stí, že se jinak nic nestalo, jen n kolik android a robot poškodili tak, že jsou k nepot eb .“ „Myslíte, že by byli schopni i fyzického násilí na lidech?“ „Jsem o tom p esv d ena.“ „A co Petr Abrahám? Jaká byla jeho úloha p i p epadení?“ „Velel oddílu t ch divoch .“ „Kdyby jim poru il, p estali by ni it staveništ a odešli by?“ „Na to se musíte zeptat jeho. Já si myslím, že to mohl ud lat. Poslouchali ho na slovo.“ Petr, bílý jako st na, nev il svému sluchu. Tohle byl ten nejhorší podraz, jaký kdy zažil a o jakém kdy slyšel. Vždy ta ženská ho koupe tím nejhorším zp sobem, jakým je to jenom možné! Užuž cht l vysko it, už cht l protestovat. Vyd šen se obrátil na doktora Buráka. Burák se tvá il upjat , ale Petrovi se najednou zazdálo, že v jeho o ích tancuje n jaké lišácké sv télko. Tak ka slyšel jeho vlídný hlas, který ho nabádal ke klidu. Správce Scharra n co polohlasn ekl sousedovi. Ctihodný se hn val: „Klid v sále, však na vás také p ijde ada. Pokra ujte, prosím. Rád bych v d l, jestli divoši byli ozbrojeni.“ „M li luky a šípy, ošt py a nože. Ur it by zbraní použili, kdyby jim dal Petr Abrahám rozkaz.“ „Pro myslíte, že to neud lal?“ „Protože jsem ustoupila hrubému násilí a staveništ jsem zlikvidovala. To znamená, že jsem musela odvolat…“

111

„Technická stránka v ci nás nezajímá. Vy jste tedy zlikvidovala stavbu a v pochodové sestav jste se vrátila do m sta. Kde z stali divoši?“ „Petr Abrahám je zanechal na staveništi, vnikl do mého velínu a donutil m , abych ho odvezla do m sta.“ „Vyhrožoval vám?“ „Po tom, co jsem vid la na vlastní o i, mi ani vyhrožovat nemusel. V d la jsem, eho je schopný.“ „Co bylo potom?“ „Vrátila jsem se do m sta. Petr Abrahám opustil velín na k ižovatce okruhu s magistrálou rychlé dopravy. Já jsem se vrátila na základnu a podala jsem zprávu svému vedoucímu.“ „Dobrá,“ ekl Ctihodný. „Má n kdo n jaké otázky?“ P ihlásil se doktor Scharra. „Rád bych v d l, sv dkyn Kirnatová, jestli vám Petr Abrahám sd lil d vody p epadu.“ „Ano,“ ekla Irena. „Prohlásil, že staveništ leží na loveckém území jakéhosi klanu. Vysv tlovala jsem mu, že je to nesmysl, že tu parcelu vym il odbor urbanistického rozvoje správy, že m sto Roma se mnohonásobn rozroste a že tak velké m sto pot ebuje zázemí. Myslela jsem, že jako rozumný lov k to Abrahám pochopí. Jenže on to nepochopil nebo necht l pochopit.“ „Pro si myslíte, že to necht l pochopit?“ „Protože stojí na stran t ch lovc , nebo kdo to vlastn je.“ „Myslíte, že m žete posoudit vzájemný vztah takzvaných lovc a Petra Abraháma?“ „Má je z ejm rád a podle toho, co jsem mohla pozorovat, mám dojem, že ho také mají rádi a d v ují mu.“ Správce Scharra sv dkyni pod koval a usedl. Ctihodný se obrátil na Petra: „Chcete také vy položit n jaké otázky sv dkyni Kirnatové?“ Dívka na Petra up en hled la. V tu chvíli správce Scharra pon kud zneklidn l, protože dív in pohled rozhodn nebyl nep átelský. Chystá se snad n jaká intrika, napadlo ho. Petr zavrt l hlavou. „Ne, není t eba,“ ekl. Ani tramionský velvyslanec, ani žádná Hlava necht li klást otázky a Ctihodný tedy sv dkyni propustil, ale požádal ji, aby se nevzdalovala a byla k dispozici, kdyby jejího dalšího sv dectví bylo t eba. Petrovi bušila krev ve spáncích. Neum l uvést do souladu svoje pocity s hlasem rozumu.

112

ist rozumov uváženo ho Irena šeredn oklamala, vylí ila událost zdánliv nezaujat , avšak ve skute nosti tak, že každý i nezaujatý lov k by se musel na základ její výpov di postavit proti Petrovi. Tak usuzoval rozum. O em vypovídal cit? Irena je na Petrov stran . N kdo jí asi poradil, aby vypovídala zdánliv proti n mu… Kdo to byl? Doktor Burak? A pro to ud lal? Jednání pokra ovalo. Ctihodný te ud lil správci Scharrovi slovo. Správce op t povstal a uklonil se na všechny strany, na ež prohlásil: „Ve spletitých p ípadech, jako je tento, se zpravidla vyskytují rozmanitá sv dectví, asto si odporující. Objektivní výpov sv dkyn Kirnatové je sv tlou výjimkou. Nicmén až se p ípad dostane k soudu, a já pevn v ím, že k tomu dojde, obžalovaná strana,“ významn se podíval na Petra, „se bezpochyby pokusí zviklat sv dectví i tak dobré pozorovatelky, jakou je sv dkyn Kirnatová. Toto jsem si uv domoval už v tom okamžiku, kdy v osad takzvaného klanu Volných lovc smrt slavila svoje p íšerné hody. Jak už jsem vypovídal, neš astný kameraman Kenzo Miram do posledního dechu plnil svou povinnost a po izoval dokumentární záznam všeho, co se d lo. S nasazením života jsem zachránil kameru z rukou padlého hrdiny, dopravil ji do gravigyra a v dešti smrtonosných šíp jsem tento neocenitelný dokument odvezl do bezpe í. Mohu p edložit ú ední potvrzení toho, co jsem ud lal, následovn . Protože jsem si uv domoval sv deckou hodnotu dokumentu, za p ítomnosti notá e jsem nechal kameru zape etit, sám sebe jsem nechal prohledat, také graviplán byl podroben d kladné prohlídce za p ítomnosti sv dk , ú edn pov ených len Skupiny. Nyní prosím o prezentaci zdrcujícího dokumentu, který vám zjedná jasno o povaze lidí, kte í sami sob íkají Volní lovci a osobují si právo na p du, na které mají najít domov milióny š astných lidí.“ Ctihodný pokynul a vnit ek koule se pohroužil do temnoty. Ze spodní ásti pódia vytryskl bílý kužel sv tla a rychle se zhmotnil. Petr zatajil dech. Už jednou spat il poslední záb ry po ízené Kenzo Miramem, a ta vzpomínka ho pronásledovala ve snech. V soukromém rozhovoru s doktorem Burákem se p esv d il o tom, že správce Scharra dokument p edvedl už celé ad ú edních osobností, a seznámil s ním dokonce i samotného Dalana Plavnaka. Z nejasných narážek doktora Buráka však usoudil, že si rada Unie nep eje prezentaci dokumentu, který by mohl vážn ohrozit ud lení plných práv lena Kruhu pozemské civilizaci. Proti vyšším zájm m rady je bezmocný správce Scharra, do asný správní ú edník na hospodá sky nejmén významné planet Unie! Takovými nad jemi se Petr konejšil až do této chvíle. Jak vid t, byly to nad je plané. 113

Celá tragédie se znovu odehrála p ed Ctihodným, dalšími leny tribunálu a p ed zrakovými orgány Hlav, s jedinou výhradou, správce Scharra nechal vyst ihnout úvodní pasáž, která ho zachycovala ve chvíli, kdy zabil psa. Ty podvodníku, cht l by Petr vyk iknout, ty pokrytecký lhá i! Ovládl se však. V dané chvíli je správce Scharra nenapadnutelný. Lidé by snad mohli pochopit, že lovecký klan má jiné stupnice hodnot a myslí jinak než civilizovaní lidé obývající m sta. Jak ale vysv tlit Hlavám, že Volní lovci si cení života starého psa stejn vysoko jako života lidského? Prohrál. Ztracena je nejenom p e se správcem Scharrou, ztracen je nejenom jeho vlastní osud – do plastivize se už nikdy nevrátí, nikdo mu nepom že, nikdo o n ho nebude stát, ale hlavn jsou ztraceny lovecké klany Plán , eky a Hor. Pohlédl vzh ru. Temná kopule se mu klenula nad hlavou. Ml enlivé tvá e cizích bytostí byly tak ka zahalené hustým šerem a o to p íšern ji vypadaly. Zazdálo se mu, že se znovu ocitl v jeskyni zkoušky, že zvolna ztrácí v domí a jen tajemné hlasy ho p idržují nad hladinou eky zapomn ní.. Pocítil nesmírnou lítost. Muselo to takhle dopadnout? Nebyla jiná možnost? Asi to bylo nevyhnutelné a fanfarónský kousek, kterého se on sám dopustil, když p epadl staveništ vedené Irenou Kirnatovou, byl pouhým úderem do prázdna. Dv civilizace a dv kultury nemohou žít vedle sebe. D íve i pozd ji dojde ke st etnutí a slabší podlehne. Zákon d jin je neúprosný. Sál se rozzá il, ale nikdo nem l odvahu porušit ticho, ani sám správce Scharra, který vít zn tr nil na svém k esle. Jeho Excelence, velvyslanec planety Tramionu Dalan Plavnak, povstal a odm en požádal o dovolení, aby sm l promluvit. Dokonalost, s jakou ovládal lidský univerzál, byla udivující. Ctihodný souhlasn pokynul rukou. „Až dosud hovo ili zástupci Unie,“ ekl pomalu. „Domnívám se, že nastal as, aby vystoupili i zástupci Tramionu.“ „Zajisté,“ ekl Ctihodný. „Je to nanejvýše žádoucí.“ „Prosím proto, aby p edstoupil m j druh a p ítel Sapir Plavnak.“ Petr, který napjat pozoroval tramionského velvyslance, pohlédl na správce Scharru. Doktor te nevypadal práv nejchyt eji. Z ejm se snažil sám sebe p esv d it, že se p eslechl, anebo že se Tramio an špatn vyjád il. Nadýchl se, aby n co ekl, ale doktor Burák se na n ho varovn podíval. Táž zdviž, která prve pozvedla Irenu Kirnatovou, se vyno ila znovu z podlahy koule. Drobná Sapirova postava tam nehnut stála. Velvyslanc v druh a p ítel se choval velmi d stojn . Ruce m l voln spušt né podél t la, a když se plošina zdviže zastavila, jemn se uklonil Jeho Excelenci, obrátil se ke Ctihodnosti a úklonu opakoval. Tramionský velvyslanec ekl: 114

„Nuže, p íteli, jist máte co dodat.“ „Byli jsme celou adu dní hosty klanu Volných lovc a Bratrstva bílého plamene. Jako pozorovatel nemám právo zasahovat do záležitostí lidského spole enství. Osobn bych však rád poznamenal, že pohostinnost Volných lovc a Bratrstva na mne ud lala nejp ízniv jší dojem.“ Odml el se. Ctihodnost naklonila vetchou hlavu k rameni a otázala se opatrn : „Práv jsme zhlédli dokument zachycující jisté… události. Byl jste seznámen s oním dokumentem? Nebo si p ejete ho zhlédnout?“ „Není t eba,“ d l pozorovatel lhostejn . „Informoval jsem se. Opakuji, že nehodlám do ni eho zasahovat. S dovolením Jeho Excelence velvyslance Tramionu však mohu prohlásit, že Tramion se necítí poškozen ani fyzicky, ani moráln .“ V poslucha stvu to zaševelilo. Také na pergamenové tvá i Ctihodnosti byla patrná úleva. „ ídím zasedání tohoto tribunálu a musím vylou it všechny možnosti nedorozum ní. Tribunál zasedá proto, aby vyšet il okolnosti incidentu, jemuž n kte í neodpov dní lidé dali p ízvisko masakr. Chcete se vyjád it k tomuto incidentu?“ „Opakuji, že Tramion se necítí poškozen, a ani já nehodlám vznést stížnost proti komukoli, a by to byla osoba jednotlivá, nebo skupina osob.“ To už bylo p esp íliš na nervy doktora Scharry. Nevydržel klidn sed t a p ihlížet hroucení všech svých nad jí. Vysko il, ukázal na Sapira prstem a vyk ikl: „Je to podvod! To není tramionský pozorovatel! Je to jeho dvojník! Pravého Sapira zavraždili divoši, vid l jsem to na vlastní o i! Zabili ho, stejn jako zabili Mirama, Pokrovskou a všechny ostatní!“ Tentokrát Ctihodnost nepovažovala za nutné uklid ovat rozlíceného ú edníka. Jeho zt ešt né vystoupení dokonce soudce pobavilo. „Tomu se íká politická sebevražda,“ zašeptal n kdo Petrovi do ucha. Petr se oto il. Doktor Burák se k n mu naklán l a potuteln se usmíval. „Je to Sapir, vi te?“ „Ovšem,“ p ikývl doktor Burák. „A co ostatní? Miram, Pokrovská…“ „Mohou kdykoli vystoupit p ed tribunálem.“ Petr nechápav zavrt l hlavou a pak vyhrkl: „Vy jste to v d l…“ „Ano! Už dva dny vím, že údajné ob ti marsovského masakru jsou v pé i léka .“

115

„Pro jste mi nic ne ekl, když jsme spolu hovo ili?“ zeptal se Petr vy ítav . Doktor Burák zlehka pokr il rameny. „ emu by to sloužilo? Jenom špatnému…“ „Jak to myslíte?“ „Dokázal byste tak p esv d iv hájit v c loveckých klan na Pláni, kdybyste nebyl p esv d en o vin Volných lovc ?“ „Asi ne,“ p ipustil Petr. „Ale komu na tom záleží?“ „Komu? Divil byste se, kdybyste to v d l… Ale na tom nezáleží. V tuto chvíli jste populární osoba, nejen v Unii, ale v celém Kruhu. Vystoupil jste s plamenným projevem p ed Hlavami, a to znamená víc, než si umíte p edstavit!“ „Co je mi to platné, že jsem… snad… populární v Unii i v Kruhu? V plastivizi už nepracuju…“ „Popularitu pot ebuje nastávající guvernér planety Marsu,“ d l doktor Burák vážn . „Kdo to je?“ podivil se Petr. „Jak m žete být tak nechápavý! Po tom, co se tady udalo, guvernérem planety Marsu nem že být nikdo jiný než vy!“ Zatímco se polohlasn bavili, správce Scharra hlasit protestoval a brzy p ekro il meze slušnosti. Ctihodnost se zakabonila a napomenula ho, a když to nepomohlo, museli zasáhnout muži ze Skupiny a vzpouzejícího se – bývalého – správce Scharru docela jednoduše vyvedli. Záv r zasedání už byl krati ký a formální. Ctihodnost konstatovala, že poslední sv dectví vneslo do p ípadu s kone nou platností jasno a že on ze své funkce prohlašuje p ípad za uzav ený. Když se vzdaloval na svém zdobeném k esle, všichni vstali, aby mu vzdali poctu. Pak se ale obrátili k Petrovi. První, kdo mu blahop ál, byl velvyslanec Tramionu Dalan Plavnak. To už byli do sálu vpušt ni i zpravodajové a v první ad sup l Lin Rýpl a d lal, co mohl, aby Petra a Dalana Plavnaka dostal do záb ru. Petr se na n ho usmál, a že to byl úsm v up ímný, vtiskl se do srdce všem divák m na planetách blízkých i vzdálených, v Unii i Kruhu.

Obrovitý masív Olympu zavalil obzor. Kdyby obr vykro il, rozdupal by Planinu a v krati ké chvíli by zni il tenounkou vrstvu života, která se na ní 116

zachytila v posledních n kolika staletích, ukryta pod neviditelnou bání silového pole. Kdyby obr vykro il… Co by asi ud lal Rad Haager z klanu Volných lovc , bojovník, který si rodové jméno pln zasloužil? Tasil by Modrý me , to jist . A nejspíš by i zaúto il, bodal by a sekal v posledních okamžicích života. Jeho daimon Terr by mu z stal po boku, obrovitá šelma, jejíž genový p vod se táhne p es propast prostoru až na Zemi, k pradávnému rodu královských pudl . Oba dva, muž i zví e, byli vy erpaní n kolikadenním pochodem, hladem a žízní. Zv e ubývalo hrozivou rychlostí. Tam, kde se ješt donedávna pásla stáda gruger , Rad st ží zahlédl dva t i kusy. A stávalo se, že Rad nepohrdl ani mršinou, a musel o ni zápolit s drabami, marsovskými hyenami. Ano, tak hluboko klesl lovec, který byl pyšný na to, že nikdy nestrádá hladem, protože jeho o i jsou byst ejší než o i jiných a paže neznají únavu. Už od v erejšího odpoledne Rad s Terrem sledovali stopu zatoulaného grugera. Zví e bylo staré a možná také poran né, protože postupovalo savanou nejist , asto m nilo sm r a co chvíli narazili na místo, kde se svalilo, aby si odpo alo. Ale a se štvali sebevíc a postupovali tak rychle, jak jen dokázali, stále se p ed jejich o ima neobjevovalo nic víc než sotva z etelná linka sešlapaných stébel kost avy. Rad si dob e uv domoval, kterým sm rem se ubírají. Ano, kdyby putovali ješt n kolik dn , dostanou se do míst, kde lze projít Zelenou pouští. Do t ch míst, kde p ed mnoha léty potkal dívku s rusými vlasy, od nou do sm šného kruný e… Terr vzhlédl ke svému pánu. Sed la v jeho o ích vý itka? Rad si nikdy nebyl jistý, které z jeho myšlenek dovede Terr íst. Mnohokrát se p esv d il o tak ka arod jných schopnostech zví ete, které kdysi podniklo cestu ke hv zdám a bylo tam podrobeno experimentu s trvalými následky. Terr z stal zví etem, z stal daimonem, na pohled hrozivou šelmou, ale stal se také rozumnou bytostí nadanou neslýchanými vlastnostmi. Když je nejh , Terr dovede pomoci, tím si Rad byl naprosto jistý. Terr nic ned lá, jen se vy ítav dívá, uvažoval lovec. Není tedy ješt nejh . Nebo je snad tak zle, že si ani Terr neví rady? Zví e nastražilo slechy, zježilo srst v širokém pruhu kolem páte e a zastavilo se tak prudce, že za alo pazoury do zem . Také Rad, t ebaže nic nevid l ani neslyšel, stanul a vzáp tí si p i apl. Navyklými pohyby vytáhl luk z pouzdra zav šeného na zádech a vložil šíp na t tivu. Bylo ticho. Uschlá kost ava ševelila v mírném vánku. Z dálky sem doléhala ho ká v n aganos. Na obzoru ml ela hora. Daimon, jazyk vyplazený, prudce 117

oddychoval. Zato Rad tajil dech. V takové chvíli nejistoty je sluch nejlepší spojenec. Nic ho nesmí rušit, ani tlukot srdce! Jsou dva, uv domil si lovec. Pozd ji bude p emýšlet o té chvíli. Jak to, že si uv domil p ítomnost dvou muž ? Slyšel snad jejich kroky? Anebo mu napov d l vnit ní hlas, povzbuzený Terrovými schopnostmi? Te ale nebyl as na takové úvahy. Lovec si byl už jistý, že n kde poblíž se kradmo pohybují dva muži. V d l dokonce, ve kterých místech se nacházejí, tam vlevo, za nízkou terénní vlnou. Jsme zatím v bezpe í, ujiš oval ho vnit ní hlas. Tentam byl pocit hladu a únavy. Všechna energie mu vstoupila do krve a prudce pulsovala tepnami. Mohl se sm le postavit celému oddílu Kajman , kdyby toho bylo t eba. Znovu ukryl luk a šíp do toulce a rozb hl se, p ikr en, k vyvýšenin , která kryla pohled na oba neznámé lovce. Na vrchol kope ku dorazili spole n , muž i zví e. Terr ulehl a vtiskl hlavu mezi tlapy, kdežto Rad povylezl, a opatrn se rozhlížel. Spat il je nedaleko, snad padesát metr od sebe, m eno po našem. Rad odhadoval vzdálenost jinak, ze svého stanovišt mohl snadno zasáhnout protivníka šípem, kdyby bylo t eba. Poznal je oba. Je to Karat s B loh ívkem, mladíci z osady Volných lovc . Jak se zm nili, jak zmužn li za krátkou dobu, kdy je nevid l. Nebo snad ta doba nebyla tak krátká? Dv zimy, ovšem, as b ží jako úto ící sbarro. Z d tí se stali dosp lí bojovníci. Co zde pohledávají? Pro se pohybují tak pomalu, tak ostražit ? Tato ást Plán nepat í žádnému klanu, takže není t eba se obávat územního sporu. Hranice m stského území leží nedaleko, tam za tou hradbou aganos, kam nejspíš se zab hl ten osam lý, snad poran ný gruger. Rad nikdy nebyl družný, a nejspíš by se Karatovi a B loh ívkovi vyhnul, i kdyby se nechovali tak nezvykle. Te byl dvojnásob ostražitý. Ne snad že by se obával n jakého útoku z jejich strany, n jakého projevu nep átelství. Avšak týž vnit ní hlas, který ho upozornil na jejich p ítomnost, ho nabádal k opatrnosti. A opatrný, to byl Rad Haager vždycky, a nikdy nepovažoval opatrnost za známku zbab losti. Mladíci postupovali pomalu, rozhlíželi se kolem sebe, co chvíli se zastavovali, n kdy se p ikr ili k zemi, bleskurychlým drav ím pohybem, jakého je schopen jen lov k, který má zp sobem života blíže, k šelmám než k takzvanému civilizovanému lov ku ve m st . Oba m li na zádech objemné vaky. Pokud Rad mohl ze svého stanovišt posoudit, nesledovali žádnou stopu. Pokra ovali ve své cest p ímo a e, mí ili rovnou k aganos. Ohlédl se na Terra. Daimon na n ho moud e hled l velikýma hn dýma o ima. „Máš pravdu,“ ekl mu Rad polohlasn . „Nadejdeme si je.“ 118

Smekli se po stráni a pak už pospíchali vp ed. Rad v d l dob e, že za terénní vlnou je mladíci nemohou spat it. Jsou p íliš zam stnáni tím, co je p ed nimi, upírají zrak vp ed, k houštin aganos. Ani jednou se nepodívali stranou. Jsou to nezkušení bojovníci. Rad by nikdy nepostupoval podél terénní vlny, aniž by se p esv d il, že se za ní neskrývá nebezpe í. Nikdy? Ale ano, když on byl tak starý jako oni, také byl neopatrný. Ale to je tak dávno, dávno… Sotva si prosekal vstup do houštiny aganos a ostrá v n erstv useknutých dužnatých list mu vešla do ch ípí, vzpomínky se ho zmocnily s marnivou naléhavostí. Stiskl rty a vynakládal víc síly, než bylo nutno, do úder Modrého me e. Daimon trochu stáhl uši a ohon a schlíple postupoval za svým pánem. A te ! Varování… Modrý me uvisl ve vzduchu. Napjaté svaly pod Radovou do bronzova zbarvenou k ží se ani nezachv ly. Vpravo n co hu elo, nebyl to potok, nebyl to hmyz… Mezi ke i se st íb it blýskl trup graviplánu. Podivné! Pro jeho pilot nevyletí nad vrcholky aganos? Terr se zastavil a naježil srst. Uši poklopil nazad, a naježená srst vytvo ila podél páte e jasn z etelný pruh. Rad trochu znervózn l. O ekával, že co chvíli se kdesi v hlubinách jeho mysli ozvou neslyšná Terrova varování, ty tajemné p íkazy, které ve chvilkách ohrožení dovedlo vydávat to podivné zví e, jež se jako první živý tvor zrozený pod paprsky Slunce dostalo do p ímého styku s hv zdnými bytostmi. Terr se však zatím choval jako docela oby ejný daimon. Nakr il enich a odhalil mohutné, te už stá ím pon kud zažloutlé tesáky. Byl znepokojen, ale nebezpe í zatím bezprost edn nehrozilo. Rad proto tiše zasunul Modrý me do pochvy a p ikr il se vedle zví ete. Hukot ustal, pilot graviplánu bu p istál, anebo uvedl sv j stroj do klidu. Rad se úkosem podíval na daimona. Zví e pohlédlo vzh ru, také Rad zvedl o i. Nespat il vsak nic. Pohladil Terra po h bet . „Co pozoruješ, p íteli? Vidíš n co? Vím dob e, že máš ost ejší zrak než já.“ Terr však ulehl na zem a položil hlavu na p ední tlapy. To byla jeho odpov . ekej, vybízel svého pána, ekej, však se do káš. Rad tedy poklekl, p ipraven bleskurychle vyrazit k útoku i obran . Najednou si uv domil, že se v houštinách cosi, nebo kdosi, pohybuje. Je to snad Karat s B loh ívkem? Jist ne. Oba mladíci postupují vlevo od Rada a Terra, kdežto ono neznámé p ichází zprava. A Rad napínal sluch i zrak sebevíc, neslyšel ani nevid l pranic. Varování tedy pocházelo od Terra. A už to bylo tady, v meze e mezi ke i aganos Rad zahlédl pružnou postavu bojovníka pomalovaného vále nými barvami klanu Volných lovc . Barevné 119

pruhy a skvrny byly ur eny k zastrašení protivníka, a bojovník v ru nešet il, když jimi pokrýval svou tvá . Rad ho však p ece poznal – byl to Krutý gruger! Pronásleduje mladíky. Te už Rad Haager p esn v d l, o tu jde. Karat s B loh ívkem sp jí na sch zku s pilotem tajemného graviplánu, a Krutý gruger kdoví pro , chce sch zce zabránit. Jak se zachováme, otázal se Rad pohledem svého daimona. Zví e na n ho up elo klidný, moudrý zrak. Nebudeme se do ni eho plést, tak n jak zn la ta odpov . Byla to rozumná odpov . Krutý gruger dozajista neublíží mladým bojovník m svého klanu, t ebaže už po dva roky p erušil veškeré styky se svými lidmi a toulá se s Martenem a Zesem divo inou. Kdo by mu to mohl vy ítat? Rad Haager se nechová jinak. Volní lovci nejsou volní jenom podle jména. Nepsané zákony klanu jim zajiš ují naprostou volnost po ínání, s tou výhradou, že jim nedovolují násilnosti proti len m vlastního klanu a svazky s klany nep átelskými. Vzhledem k tomu, že Krutý gruger m l na tvá i barvy Volných lovc , spojenectví s Kajmany nebo Drabami nep icházelo v úvahu. Gruger je prost samotá . A že se k chlapc m p ibližuje kradmo? Ani Rad s Terrem si nepo ínají jinak! Všechno je tedy v po ádku, není t eba se ni eho obávat, až na to… Terr z stával ve st ehu. Dobrá, pomyslel si Rad pon kud rozlad n , daimon nabádá k opatrnosti, budeme tedy opatrní. Gruger se plížil houštinou tiše jako sbarro, kone ky prst zkoumaly každou pí p ed sebou, takže ho nezradilo sebemenší zaharašení kamínku. Bez Terrova varování by si ho možná Rad ani nevšiml, tak tiše postupoval zkušený lovec a bojovník vp ed! Nu co, je to prazvláštní honi ka v houštinách Zelené poušt . N kde vp edu krá ejí nic netušící mladíci, Karat a B loh ívek. K nim se p ibližuje divoce pomalovaný Krutý gruger, a docela vzadu se kradou Rad Haager s daimonem Terrem. A pilot graviplánu je ukrytý ve svém stroji n kde docela vp edu. Jak dlouho trvala ta hra, možno-li to nazvat hrou? Rada ani nenapadlo si položit podobnou otázku. as má v divo in jiný smysl než v osad a už úpln jiný než ve m st . M stští lidé jsou otroky asu, konají hned to a zas ono podle jeho p íkaz , jako loutky pov šené na neviditelných vláknech, smýkané sem a tam. V divo in as splývá s plynutím života. as, to jsou aganos, tuhé rostliny uzp sobené k životu v té nejchudší p d , as, to je spící barrok, as, to je zámrsk rybky ve z e ené vod pe ejí, as je trysk kon i dlouhé odpo ívání na kamenu vyh átém slune ními paprsky. Vše trvá tak dlouho, jak jen je t eba, aby trvalo, a nemá smysl p emýšlet o krátkosti a délce. 120

Z hlediska m stského lov ka to trvalo velice dlouho, než se Karat s B loh ívkem dostali ke graviplánu, pozorováni z úkrytu Krutým grugerem, ale také adem a Terrem. Graviplán spo íval n kolik pídí od zem na okrouhlé mýtin , z ejm úmysln vysekané v houští, uschlé ke e aganos byly shrnuty na stranu a mimod k tvo ily t žko prostupnou hradbu. Stroj byl otev ený, a ve vchodu sed l jeho pilot, nohy voln spušt né dol . Pokyvoval hlavou, naslouchal z ejm hudb . Mezi zuby t ímal fialovou ty inku. Ob as sežvýkl její konec, bylo to jakési cukrátko. Tvá il se klidn , jako turista na výlet , který odstavil svoje gravo, aby si na chvilku odpo inul. Karat s B loh ívkem zdaleka ješt neovládali um ní tiché ch ze jako Gruger nebo Rad, co chvíli zaharašili kamínkem, ale pilot si toho, jak se zdálo, nevšiml. Je snad hluchý, pomyslel si Rad. Jak m že být tak neopatrný? Copak neví, že pobyt v Zelené poušti je nebezpe ný? P íliš se spoléhá na to, emu lidé ve m st íkají technika. Karat s B loh ívkem dosp li až k okraji houštiny, obratn se p ehoupli na planinu p es hradbu posekaných aganos, a teprve te si jich pilot všiml. O ividn se lekl, upustil fialovou ty inku, ale vzáp tí se usmál. „Vylekali jste m ,“ ekl jim p átelsky. Poznal je, z ejm se nesetkali poprvé. Sesko il na zem. „Mír,“ ekl mu B loh ívek vážn . Muž se zarazil a pak neobratn op toval pozdrav. Úsm v mu pohasl na tvá i. Mladí muži sejmuli vaky ze zad, položili je na zem a poklekli. Muž je po krátkém zaváhání napodobil. Mladíci ml eli. Up en se dívali muži z m sta do o í. Takový je zvyk Volných lovc , není slušné zapo ít hovor d ív, než se duše vzájemn poznají. Po chvilce se pilot za al ošívat. „Dnes bychom to m li uspíšit, mládenci,“ ekl znenadání. „Vy to nem žete v d t, ale…“ B loh ívek se zachmu il a položil dla na ústa. Jeho duše z ejm dosud nesplynula s duší mluvného pilota. Ten pokr il rameny, ale podíval se vzh ru. Také eká n jaké nebezpe í shora, uv domil si Rad. Terr mu ležel po boku. Už nebyl zježený, ale podle polohy uší bylo zjevné, že nepolevil ve st ehu. Koneckonc , nedaleko se skrývá Krutý gruger. Kone n se B loh ívek uvolnil, uklonil se pilotovi a také Karat sklonil hlavu. Pilot si oddechl. „Musíme jednat rychle,“ vyhrkl. „Nové p edpisy… zp ísn né! Možná se vidíme naposled. Guvernér chce hranici uzav ít úpln neprodyšn , rozumíte? Mám kamaráda na Skupin a ten mi dal rozpis hlídkových let …“ 121

Zarazil se. Asi mu došlo, že mladí lovci nechápou, co jim povídá. B loh ívek rozbalil vak a vážnými, pomalými pohyby rozložil na zemi n kolik vále ných seker, luk a šípy a pestrobarevné šátky. Také Karat v vak obsahoval podobné v ci. Na pilotov tvá i bylo vid t p ekvapení a pak zklamání. „To je všechno? Poslyšte, mládenci, s vámi je t žká domluva. Slíbili jste mi posledn skalpy a sušené hlavy.“ „Mezi klany vládne mír,“ ekl B loh ívek. „Vále né zp vy se rozbily o úbo í Tyrkysových hor.“ „To je sice p kné,“ odtušil muž, „ale co mám íct zákazník m? V Rom na m eká jeden pán z Ganymédu a ten je po divošských cetkách celý blázen…“ Zarazil se, ale B loh ívek se neurazil. „Vládne mír,“ opakoval. „A navíc je ím dál t žší získat i luk se šípy, i ru n tkané látky!“

122

Muž vstal a kvapn se vrátil ke graviplánu. Naklonil se dovnit a vytáhl objemný balík. Uvolnil uzáv ry, balík se rozpadl a na planin vytryskl záhon barevných kv t , byly to luminiscen ní látky s m avými vzory, plály na nich ohn a v blankytu se vznášeli ptáci, po smaragdovém mo i rozpínaly svoje plachty starobylé koráby, palmy se zmítaly ve v tru. Tenkých trubic na výrobu šíp zde byla celá otep. A potom pochoutky, krabice s osv živými nápoji, cukrátka, energetické koncentráty, jedna tableta vysta í na celý týden, jedna krabi ka na celý rok! „Tohle všechno jsem vám p ivezl, mládenci,“ d l pilot. „A vy m chcete ošidit. Posledn jste toho p itáhli dvakrát tolik!“ „M'tora Regular už nechce pracovat. Pro by pracoval, když ty a tvoji p átelé p ivážíte p es hranice lepší v ci, než je schopen vyrobit? A která žena by cht la tkát, když všechny dívky dávají p ednost látkám dopraveným z m sta?“ „Vy m zni íte,“ na íkal pilot. lov k z m sta, znalý pom r , by se musel pousmát jeho ná ku. Poptávka po autentických p edm tech ru n vyrobených v zakázaném území byla vysoká, a cena toho, co p ivezli B loh ívek s Karatem, mnohonásobn p evyšovala cenu haraburdí, jež p es hranici dopravil pašerák. Potíž byla v n em jiném, ten lišák nasliboval kdekomu kdeco, a nejen nasliboval, vybral i zálohy, a nejen vybral, už je sta il i utratit. „Jsem zoufalý lov k. Zabíjíte mne! Nelze jinak, musíte p idat.“ „Toto je vše, co máme,“ ekl B loh ívek. „P idejte všechno, co máte na sob . Ano, svlékn te se, a dejte mi i svoje zbran . Pochopte,“ naléhal ten filuta, „po ád ješt budu škodný, ale už to nebude taková mizérie.“ B loh ívek se podíval na Karata. Pilot si dob e všiml toho pohledu, a správn usoudil, že mladíci váhají. Proto p itla il. „Jinak,“ pravil významn , „jinak budu nucen tohle všechno sbalit a odvézt zpátky.“ Karat ale chtiv hled l na otep tenkých pevných trubek, ze kterých lze vyrobit šípy mnohonásobn lepší než kterékoli vyrobené ze šípového ke e. A B loh ívek slíbil dívce svého srdce nové šaty, tak krásné, aby i Slunce ustalo ve své v né pouti a hled lo dol na Bystrou sojku v nových šatech. Co tomu ekne Bystrá sojka, až se B loh ívek vrátí s prázdnou? „P ece nep jdeme dom nazí,“ ekl B loh ívek. „Mám v gravu n jaké hadr…“ Zarazil se, a poslední slovo opravil: „Šaty, budou vám d lat est.“ ile odb hl, op t se vsoukal dovnit stroje a vylovil odtud zm ne zcela vábn vyhlížející. Bylo to cosi, emu bychom mohli íkat montérky. B loh ívek se tedy svlékl a stál p ed pašerákem docela nahý. Náhrdelník s osobním kouzlem mu visel na šíji. Pašerák na n j ukázal prstem. „To taky.“ 123

B loh ívek zakryl osobní amulet dlan mi a vyk ikl strachem. Karat, už do p l t la obnažený, také stiskl dlan mi sv j amulet. Pilot si uv domil, že bezd ky objevil n co nadmíru vzácného. Hore n zatápal v pam ti, ale neuv domil si, že by n kdy spat il divošské amulety. Když jsem je nevid l já, který s divochy obchoduju už jakou dobu, nevid l je nikdo, takže jejich cena je… To je nápad! Prodejem obou amulet zapraví všechny dluhy, které má v i zákazník m. Sehnul se, a jal se skládat pestrobarevné látky. „Je mi líto, mládenci,“ ekl velmi, velmi smutn , „ale dnes se nedohodneme. Poprvé. Škoda, t eba se už nikdy neuvidíme. Jak jsem ekl, guvernér Abrahám zp ísnil na ízení a už brzy bude Skupina hlídkovat nad hranicí nep etržit . Klany prý nemá nikdo rušit. Tohle je nejspíš moje poslední návšt va, ano, ur it poslední. Až se vrátíte dom , ekn te d v at m, a si zase zasednou ke stav m. Tyhle fluorescen ní tkaniny dlouho nevydrží, jednu, nejvýš dv sezóny, pak barvy zhasnou. Je to tak, hoši. Ta nejv tší krása hyne poprvé, nejp kn jší kv tiny nejd ív uvadají. Škoda,“ povzdechl si nakonec a stiskl uzáv ry. Ošklivé hn dé chlopn vaku se neprodyšn spojily. Zdálo se, že zašlo slunce. B loh ívek se tvá il zoufale. Kdyby mu n jaký Kajman hrozil ošt pem, elil by nebezpe í state n , bez hnutí svalu ve tvá i. Ale této hrozb vzdorovat nedovedl. Dv slzy velké jako hrachy mu vytryskly z o í. Vždy p ece slíbil Sojce, že… Slíbil jí život. Jeho osobní amulet, to p ece je život, v n m je ukryta podstata jeho duše. Když se vzdá amuletu, neu iní nic jiného, než splní slib daný dívce jeho srdce. Pravý muž musí plnit sliby. Sojko, d lám to pro tebe… T ásly se mu ruce, když snímal ze šíje symbol své duše. Pilot, v srdci rozradostn lý a neskonale pyšný na svou obchodnickou obratnost, se na n ho díval otráven . „Rad j toho necháme,“ ekl a pomalu se otá el zády. M l situaci pevn v rukou, dob e si toho byl v dom, a nehodlal ji hned tak pustit. Musím se taky trochu na ú et t ch divoch pobavit, rozhodl se. Zábava ale nem la trvat dlouho. Do vzduchu se zasekl ostrý jekot. Krutý gruger, sekeru v ruce, p esko il hradbu, a ješt v letu jediným kopancem srazil pilota k zemi. Byl to opravdu p kný skok, pomyslel si Rad s uznáním. Neuznal však za vhodné ješt zasahovat do vývoje d j . Pašerák odlétl o n kolik metr stranou a tam z stal ležet, popadaje dech. Držel se za prsa, ústa rozšklebená, hekal a o i mu vystupovaly z d lk a strašideln svítily v šarlatov rudé tvá i. Krutý gruger se od n ho znechucen odvrátil. 124

Oba mladíci, te už zcela bezbranní, navíc jeden zcela a druhý nap l nahý, zd šen hled li na bojovníka z ejm rozlíceného a kr ek po kr ku ustupovali nazad. „Bojovníci klanu Volných lovc ,“ cedil Krutý gruger mezi zuby. „Krásný pohled na vás. Duchové p edk opoušt jí Tyrkysové hory a p ilétají sem, aby se pokochali. To jsou naši potomci, íkají jeden druhému. Nežili jsme darmo, a naše smrt nebyla zbyte ná. Velké syny jsme zplodili, a sláva klanu je zajišt na nav ky.“ „My…. my…,“ zabreptal B loh ívek, ale Krutý gruger ho ok ikl hromovým hlasem. „Ml ! Nemáš právo promluvit! Nemáš právo hled t a dýchat, nemáš právo znesv covat svými chodidly p du Plán ! Nemáš právo žít, a hned bych t zabil, ale nemáš právo zem ít! Tomuto smrdutému hadru jsi byl p ipraven odevzdat to nejcenn jší, co ti bylo sv eno jako odkaz p edk . Byl jsi p ipraven odevzdat odkaz p edk , svoji duši, duši celého klanu. Ano, klan jsi cht l vym nit za n kolik bídných hadr ! Jakou hanbu, jakou hanbu…“ Jeho hn v nebyl hraný a Rad, ukrytý v houštin , s Krutým grugerem do velké míry souhlasil. Dva roky se toulal osam le divo inou, a jen z ídka zavítal do vlastní osady nebo do osady sp áteleného klanu, a nemohlo mu uniknout, jak se vzhled prostých chýší m ní. Pestrobarevné krabi ky a sá ky visely tam, kde byly d íve umíst ny památky po p edcích, dív iny jen kvetly v pestrobarevných šatech a všichni, sta í i mladí, muži, ženy i d ti, vypadali š astn a spokojen , protože lovy byly úsp šn jší. Jak by ne, když nové šípy zasahovaly p esn ji, a luky vybavené t tivami dovezenými z Romy nesly dále! To byla jedna stránka v ci, dejme tomu – ta š astn jší. Nemohla mu ale uniknout ani druhá stránka. Zv e, jak víme, ubývalo, vždy proto se ocitl na lovecké výprav až tady. Snad ho sem dovedli duchové p edk , t ebaže na n nev il. Blaho e ená náhoda, protože byl na vlastní o i sv dkem, co vlastn se na hranici d lo, a jací lidé se zasloužili o to, aby se p edm ty z m sta dostaly na Plá ! Karat s B loh ívkem musejí dostat za vyu enou, a Rad byl docela vd ný Krutému grugerovi, že je ochoten výchovnou lekci ud lit. Kradmo pohlédl na Terra, aby se p esv d il, co tomu všemu svým zvláštním zp sobem íká, a byl p ekvapen, když si všiml, že Terr je i nadále ve st ehu. Spíš ekal, že zví e se uvelebí a vyplazí jazyk a tlamu rozšklebí do grimasy, která se natolik podobá úsm vu, že nejspíš úsm vem skute n je. Bere snad Terr komické divadlo vážn ? znepokojil se Rad. Oba mladíci se tvá ili jaksepat í zkroušen a bylo na nich vid t, že by se rad ji ocitli na p t sáh pod zemí, jen aby unikli dosahu hn viv blýskajících o í Krutého grugera. Pilot byl z ejm zb dovaný. Sebral se, nejd íve na 125

všechny ty i, pak vstal, ale z stal všecek k ivý a dlaní masíroval místo, kam s takovou prudkostí dopadlo lovcovo trestající chodidlo. „Vinu musíte od init,“ h ímal Krutý gruger. Chlapci, ano, už o nich nelze hovo it jako o mladých bojovnících, protože se chovali jako jen trochu p erostlí kluci na apaní p i nepravosti, horliv zakývali hlavami. Ano, rádi ud lají všechno, jenom aby vinu vykoupili. Krutý gruger podal B loh ívkovi sekyru a ekl: „Zab ho.“ B loh ívek hned nepochopil, co Gruger myslí t mi slovy, a nechápav pohlédl na Karata. Karat si špatn vysv tlil jak Grugerova slova, tak i B loh ívk v pohled. M l snad B loh ívek zabít jeho? „Ne! Ne! Prosím, nezabíjej m !“ vyk ikl zd šen . „Ml , hlupáku,“ obo il se na n ho Krutý gruger a ukázal B loh ívkovi pašeráka. „Tomu setni hlavu.“ A podával mu i lovecký n ž. „Potom mu vy ízneš srdce z t la.“ Neš astník se rozklepal. „Prosím vás, o em to mluvíte? Já… p ece…, já to myslel dob e, já jenom vozil zboží, které mladí pánové objednali, já jsem jenom sloužil…“ Krutý gruger ho neuznal za hodna jediného pohledu. „Konej,“ ekl. B loh ívek, sekyru v pravé ruce, tesák v levici, nerozhodn p ešlapoval. Karat se mimod k za n ho schovával, snad proto, aby si to Krutý gruger nerozmyslel a aby hroznou povinnost nep esunul na jeho bedra. Krutý gruger pohrdav pohlížel na oba mladíky, pak se jediným vlá ným pohybem p esunul k pilotovi a mávnutím paže, zdánliv slabým a úsporným, ude il muže do šíje a srazil ho na kolena. „Zab ho,“ opakoval. „Pokud to neu iníš, ud lám to za tebe sám. A potom,“ dodal klidn , „zabiju vás oba.“ Až do této chvíle se Rad domníval, že Krutý gruger žertuje, a samoz ejm , že zp sobem žertování d lá est svému jménu. Když ale lovec popadl pilota za krk a za al do n j prsty tak siln , že neš astník zrudl ve tvá i a o i mu vystoupily z d lk , pochopil vážnost situace. Cht l vstát, ale vtom se ozval vnit ní hlas. Práv ten hlas, který se ozýval ve chvilkách nejvyššího ohrožení, ve výjime n nebezpe ných situacích, kdy šlo o život – a k takovým p íhodám nedochází každý den ani v divo in – mu zavelel: St j, z sta na míst , nikam necho ! Rad ale nemohl ne inn p ihlížet vražd . Napadlo ho sice, že Terr nevyslovil svoje tajné varování zb hdarma, že k n mu ur it má dobrý d vod, že dokonce nejspíš ví daleko víc, než by se zdálo na první pohled, ale zmocnilo se ho takové rozho ení, že 126

oslyšel varování, p ekonal i slabost, která dolehla na jeho paže a nohy, vyk ikl z plna hrdla volání klanu Volných lovc a vpadl na planinu s Modrým me em v ruce. „Zadrž!“ zavelel Krutému grugerovi a nap áhl zbra . Nezaujatý pozorovatel celého výjevu vid l zhruba toto: Na nevelké planin obklopené zeleným mo em aganos stojí graviplán s otev enými dve mi. Opodál dva mladí bojovníci se dívají na dva p íslušníky svého vlastního klanu, kte í se podle všeho chystají usmrtit pilota graviplánu: jeden ho zezadu p idržuje rukama a ten druhý nap ahuje me k rán , nejspíš proto, aby ob ti setnul hlavu. I to je hodno pozoru, že ten z obou mladík , který stojí blíže, t ímá v rukou smrtící zbran , sekyru a tesák. Kdyby se muži s me em vražda nepovedla, p istoupil by mladý náhradník a zlé dílo by dokonal. Tak n jak by zhodnotil scénu pozorovatel, kdyby se zde n jaký vyskytl. A opravdu, vyskytl se. Ve zlomku vte iny se všem lidem na planin , násilníkovi údajnému i skute nému, ob ti a ob ma p ihlížejícím za al do uší nesnesiteln vysoký zvuk, bolestivý až k nesnesení, naléhavý, neodolatelný. Byl to zvuk, který by dokázal srazit ptáka z výšiny a zastavil by sbarra ve skoku. Všichni strnuli. A co horšího, nebyli schopni si ani p itisknout dlan na uši, aby aspo trochu zmírnili utrpení. Odkud pocházel ten zvuk? To nev d l nikdo z postižených, a po pravd e eno, nikoho z nich ta otázka ani nenapadla. Utrpení bylo p íliš naléhavé, išivé, neodolatelné, zapl ovalo celou mysl a nenechalo prostor k žádným vedlejším myšlenkám. Našt stí zvukový útok netrval dlouho. Mu ivý zvuk ustal stejn náhle, jako za al, ale to neznamenalo, že by p tice mohla pokra ovat v zapo atém po ínání. Všem strnuly svaly na rukou i na nohou, nebyli schopni ani pohnout hlavou, dokonce ani mrknout nemohli. Výzkumníci, kte í p ed lety vyvinuli nervov paralyzující zbra pro pot eby Skupiny, museli vynaložit nemalé úsilí, aby dokázali p edejít zástav srdce a vážným o ním chorobám, které by byly následkem nehybnosti o ních ví ek. Skupina? Ovšem, žlutými a ervenými pruhy ozna ený diskoplán se spustil s dravci rychlostí z oblohy, zaplnil prostor nad planinkou a z reproduktor umíst ných na spodku letounu se ozval velitelský hlas: „Zde je Skupina, zde je Skupina. Od za átku odpo tu po deseti sekundách vypínáme nervov paralyzující pole. V následující sekund odho te zbran . Neuposlechnutí se trestá podle paragrafu dvanáct odstavec osm sbírky zákon a na ízení Unie. Opakuji…“ Upustit Modrý me ? 127

Rad Haager dob e slyšel, co mu neznámý hlas na izuje. Rád by pohlédl vzh ru, aby se p esv d il, pro na planinu dolehl stín, ale nemohl, o i m l stále ješt up ené na obli ej Krutého grugera a nedokázal jimi pohnout. „Za íná odpo et: deset…, dev t…, osm…“ Nemohu odhodit Modrý me , hu elo lovci v hlav . Modrý me je odznak nejvyššího d stojenství, jenom nejstate n jší bojovník ho m že nosit, tak to platilo odedávna, a Rad si ten zákon vštípil do srdce, t ebaže se už p ed mnoha lety p esv d il, že Modrý me není taková vzácnost, jak si lovci kdysi p edstavovali. „… p t…. ty i…. t i…,“ pokra oval neúprosný hlas. Nemohu, uv domoval si Rad Haager. A m t eba zabijí, ale Modrý me z ruky nepustím. „… dva…, jedna!“ Rad usko il nazad a postavil se do st ehu… proti komu? Proti obrovské mase diskoplánu, který – kdyby p istál – by zaplnil valnou ást prostoru mezi chýšemi jeho vlastní osady, proti letounu schopnému i meziplanetárních let , n kdejší bitevní lodi takzvaného Svobodného Marsu? Této moci cht l Rad Haager vzdorovat Modrým me em? Neuvažoval o tom. M l jinou volbu? Bu poslechne, a potom pro n ho život ztratí smysl, anebo… co potom? Na tom mu nezáleželo. Koutkem oka si všiml, že B loh ívek od sebe prudce odhodil sekyru i n ž, ten se zasekl do p dy snad až po jilec, a Krutý gruger nap áhl prázdné ruce vst íc gigantické mase diskoplánu, aby dokázal, že opravdu, ale opravdu opravdicky je bezbranný. Pilot, ten nemusel dokazovat nic. Tiše se sesul k zemi a z stal na ní ležet. Daimon Terr vb hl na planinu. Nebyl zježený, necenil tesáky, nekr il enich, neskláp l uši. Byl uvoln ný, pružný, jeho pohyby plavné a p esné. Na dva skoky od Rada se zastavil a hled l pozorn vzh ru. Ve dn diskoplánu se rozzá ilo modravé sv tlo. Na Rada Haagera dopadl modrý sv telný sloup na dva sáhy v pr m ru. Vypadalo to, jako kdyby lovec byl náhle zalit do skla, nakro ený, s Modrým me em v nap ažené paži. Chvilku se ned lo nic, a potom lovec za al pomalu, pomali ku stoupat vzh ru jako kovová socha zav šená na neviditelném lanu zdviže. Mladí lovci i Krutý gruger ustupovali v hr ze. B loh ívek tiskl zvlhlými dlan mi sv j amulet a bezhlesn prosil duchy p edk o ochranu. I Krutý gruger cítil slabost v kolenou a musel se p emáhat, aby neupadl. Zato Terr pomali ku postupoval vp ed. Rad Haager vystoupil do výše dvou dosp lých muž . Terr si p i apl. Svaly se mu napjaly, ale hned uvolnily. P imhou il o i. 128

To, co se d lo potom, pozorovali jen t i lidé, protože tvrtý, pilot, byl v bezv domí. Diskoplán se zachv l a na úpatí sv telného sloupu se za ala bortit p da. B loh ívek o tom pozd ji vypráv l a p irovnával sloup a „velkou plochou chýši“ ke stromu, který se za al chv t v náporu vich ice. Vskutku, obrovské oválné t leso za alo vibrovat a vzduchem zazn l drn ivý tón. Sv telný sloup však z stal neochv jný, jen p da kolem n ho se hroutila ím dál hroziv ji. P ihlížející lovci, kte í nechápali ani zbla, co se vlastn d je, post ehli jednu podstatnou v c: ta velká pruhovaná „chýše“ je upevn na na pr hledném sloupu, kdyby nebylo sloupu, už p ed hodnou chvílí by ji tajemná síla, nebo snad vítr, dávno odnesly…, kam? Rozhodn pry odsud! Kone n nastalo to, co nastat muselo! Sv telný sloup praskl, nebo spíš se rozpadl, rozt íštil se na myriády slabou kých sv telných svazk ! Ozvala se ohlušující rána, která porazila na zem B loh ívka s Karatem i Grugera. Také Rad Haager dopadl na zem, ale sta il se op ít o levou ruku a pravi ku s me em zvedl nad hlavu. 129

H e dopadl diskoplán. V mžiku se naklonil, zakymácel se, rozkyv byl stále v tší, rázem se zvedl uragán, který vyvracel ke e aganos, ervenavý písek s prachem vylétl do výše jako p i výbuchu a pak výbuch vskutku nastal, protože diskoplán t ískl do zem okrajem, pukl a pak s rachotem dopadl do zm ti vyvrácených k ovin. Na jeho horní ásti vytryskl sloup ohn a jasn modrá záchranná kapsle vylet la vzh ru a p vabným obloukem klesala k zemi. Rad se po ní ohlédl, ale pak už o ima vyhledal Terra. Zví e se t áslo na celém t le. Bylo na n m vid t smrtelné vy erpání. Nejd íve mu poklesla jedna tlapa, daimon s vyp tím posledních sil zabránil pádu, ale to se zbavil už i rezervy a další krizi nedokázal vzdorovat a svalil se do prachu. „Terre!“ zvolal Rad, vrhl se k n mu a objal ho kolem krku. Daimon byl ledov studený. Lovec se k n mu p ivinul, aby mu p edal alespo n co ze svého t lesného tepla. Záchranná kapsle zatím dopadla m kce na zem a její st ny se rozev ely jako okv tní lístky kv tiny. Pilot, bílý v obli eji, o i vyt ešt né, energo v p stích, vyb hl ven. „Co… co… co to…,“ jektal zuby. Rozhlížel se kolem sebe. Zatím nezahlédl n jaký cíl, na který by mohl zacílit svoji zbra , tam stranou se klepají dva jelimánci, tam zase n jaký otrhanec se mazlí se psí bestií, která spí nebo je mrtvá, a tam… proboha… tam leží jeden z našich chlapc ! Pilot se rozb hl k bezv domému pašerákovi, kterého se ješt p ed chvilkou snažil zachránit. Ke cti – pokud to tak lze íci – Krutého grugera dlužno podotknout, že si zachoval duchap ítomnost i v této situaci, která rozhodn nebyla tuctová. V as odsko il od bezv domého pašeráka, skryl se za náv j aganos vyrvaných ze zem , a když pilot zni eného diskoplánu k pašerákovi dob hl a klekl si k n mu, dv ma t emi skoky mu vpadl do zad a jediným prudkým úderem p sti do zátylí ho srazil k zemi. Oba dva, pilot graviplánu i hlídka Skupiny, z stali ležet vedle sebe, jeden na boku, druhý na obli eji, jako dva spá i vysílení celodenním pochodem. Krutý gruger se bleskurychle rozhlédl kolem sebe. B loh ívek se vylekal, pokud toho ješt byl schopen po všem, co až dosud – v krátké dob n kolika mála vte in – prožil. Domníval se totiž, že Krutý gruger, te už zase pán situace, ho bude nutit, aby dokon il to, co dokon eno nebylo, totiž vražda muže z m sta, v horším p ípad i toho, který vypadl z létající chýše! Ulevilo se mu, protože Krutý gruger, jak se zdálo, podobný úmysl nechoval. 130

Jeho zrak upoutalo n co jiného, energetický emitor, krátce energo, standardní zbra pilot Skupiny. Bázliv po zbrani natahoval ruku, n kolikrát ucukl, ale když si p ece jenom všiml, že na n ho up en hledí mladíci, kterým p ed chvílí vytýkal zbab lost, p ekonal strach a ch apl po energu rukou. M l jakousi matnou p edstavu, co je to. V dob p epadu Romy byl ješt mladík bez zasv cení a slavného pochodu spojených klan Plán se nezú astnil. Vyposlechl však bezpo etná vypráv ní a v d l tedy, že muži ve m st mají luky st ílející bez šíp , tajemné zbran , ve kterých je zakleta moc slunce. Toto, co práv drží v ruce, je z ejm taková zbra . Vždycky vynikal dobrým pozorovacím smyslem a pamatoval si, jak ten muž, který spadl z nebe, zbra držel. Tento výr stek je ur en pro jednu ruku, a ten druhý, samoz ejm , poskytne oporu ruce druhé. Takhle… ervený výstupek, zde erný. Sta í jeden dotyk, aby… Z tupého enichu energa vyšlehl oslnivý blesk. Prolet l hromadou aganos, za kterou se p ed chvilenkou Krutý gruger skrýval, a plnou silou zasáhl bok pašerákova graviplánu. Stroj vybuchl. Svazek koncentrované energie zasáhl bok letounu, pronikl jím a – shodou okolností – vnikl do motorového prostoru. Už sám zásah energetického výboje má zni ující ú inky. Výbuch gravita ního motoru se rovná explozi bomby. Uvoln né síly se rozlétly kolem dokola, aby pálily, ni ily, metaly, lámaly. Déš kamen dopadal na sta krok kolem. Zelená pouš se v t chto místech ješt dlouho nezazelená! Nastalo ticho. Jak dlouho trvalo? Už víme, že v divo in neznamená as to, co ve m st . Nebyl tu p ítomen nikdo, kdo by mohl podat nezaujaté sv dectví, nikdo nebyl ukryt mezi k ovinami aganos, nikdo nehlídkoval ve výšce. Když B loh ívek s Karatem p išli k sob , Rad s Terrem už byli p i v domí. Lovec p átelsky hladil zví e po boku, a daimon k n mu vd n tiskl svou velikou hlavu. Také oba muži, pilot diskoplánu a pašerák, se pomalu zvedali ze zem , pot ásali hlavami a vytírali si prach z o í. „Kde je Krutý gruger?“ vzpamatoval se Rad. Marn se rozhlížel kolem, marn lovce hledal Karat s B loh ívkem. „Je pry ,“ konstatoval pašerák. „Nejen on,“ p ipojil se k n mu pilot. „Kdo ješt je pry ?“

131

„Neptej se kdo, ptej se co. Ten divoch si odnesl energo. Nevím, co máš v úmyslu ty, ale já budu hled t, abych byl co nejd íve pry “ ekl pilot diskoplánu. Vstal, ale zapotácel se. Odchod nebude tak snadný. Starostliv se podíval na Rada, kterého odhadoval za rozumného muže v tomto míst , kde z ejm šílenství vlada ilo. Rad stiskl rty. Ten dob e v d l, co je to energo, a jaké zlo m že natropit v rukách muže, jako je Krutý gruger.

Hvar se vrátil do osady klanu Volných lovc znenadání. Nikým nepozorován prošel kruhem stráží, a kde se vzal, tu se vzal, byl zde. Jeho p íchod byl tak náhlý, že si ho v prvních chvílích nikdo ani nevšiml. Ženy sed ly p ed chýšemi a vyh ívaly se na sluní ku, samoz ejm že netkaly, zato u ohn sed l strážce a hlídal ho, aby neho el ani moc, ani málo, mladí bojovníci se starali o kon , starci usazení na stolicích zimom iv tiskli chorá záda k protepleným st nám a s p imhou enýma o ima na íkav drmolili vzpomínky na lepší asy a sme ka d tí a ps s jekotem probíhala mezi chýšemi jako v trná bou e. Tak vypadala osada p ed dv ma lety i p ed dvaceti lety nebo p ed dv ma stoletími. Ovšem jen na první pohled. V mnoha mali kostech se zm nila, možno dokonce íci, že zkrásn la, zbarevn la. Jak by ne! Chýše, ty prosté chýše z lehké ty oviny, pokryté kožemi a rákosovými rohožemi, byly od nepam ti ozdobeny lebkami ulovené zv e. Te , také pro ozdobu, v t sném sousedství loveckých trofejí visely na strunách ze sušených st ívek ervené a žluté plechovky od sladkého nápoje zvaného POMPELA. Kdyby z staly ležet na zemi, plechovky by se za týden rozpadly na prach. Lovci se však nau ili je udit nad ohn m a sušit na slunci, takže si zachovaly p vodní tvar a áste n i barvu a staly se trvalou ozdobou osady. Starší p íslušníci klanu proti nim hudrovali a mandyr Jo Vessy se vážn rozhn val, když se jednoho dne objevily i na klanovém totemu. Z totemu je nechal sundat, ale z osady je nevymýtil a dnes si už na n tak zvykl, že je ani nevid l. Zato mladému Hvarovi neunikla žádná z t chto zdánlivých mali kostí. Nevraživ se rozhlížel kolem sebe a všemi smysly vnímal zm ny, ke kterým došlo od doby, kdy se rozhn val a odešel od mecina Valdo Mana, svého u itele a te protivníka. První zm nu zaznamenal ješt d íve, než se dostal osad na dohled jindy totiž zn la do dálky kovadlina m'tory Regulara, rytmus kladiva odpo ítával as. Te bylo prostranství p ed Regularovou chýší pusté a sám m'tora byl kdoví kde. Opušt ná byla i chýše Chromého nohy, který mistrovsky zdobil pokožku bojovník krásnými obrázky. Nakonec se Hvar obrátil k mecinov chýši. 132

Mecinova chýše! Zpustla. Nikdo se o ni nestaral, a ani nesm l starat, protože jen mecin nebo jeho u e mohli vztáhnout ruku na její posvátné st ny. Vítr šeredn naložil se st echou, serval st ny a zv davec by mohl spat it bídné ostatky mecinova majetku, jak se choulí mezi d ev ným žebrovím zchátralé chýše. Málokdo ale našel dost odvahy, aby se podíval na tu ubohou ruinu. Zv davost by urazila nep ítomného mecina, ale je mecin opravdu nep ítomný? T eba chodí, neviditelný, po osad a koná tu n co tajemného, v souladu s nepochopitelnými cíli Bratrstva. A pokud tomu není tak a mecin je skute n pry , jeho opušt nou chýši st eží nes etní duchové p edk . Moudrý Jo Vessy se ale brzy postaral o to, aby nikdo duchy zbyte n nedráždil nejapnou zv davostí, nechal prost vybudovat rákosovou ohradu koldokola mecinova obydlí, a bylo po pokušení. Mandyr Jo Vessy by byl špatným mandyrem, kdyby mu m la nadlouho uniknout událost tak závažná, jakou byl návrat mladého Hvara. N jakým vnit ním smyslem si uv domil, že na osadu dolehlo podivné nap tí, vyšel ze

133

své chýše a n kolikrát zamrkal, aby sám sebe p esv d il, že nehledí na p elud, nýbrž na živoucího lov ka. lov ka? Byl Hvar dosud lov kem? Mandyr, a všichni ostatní Volní lovci, znávali Hvara od jeho d tských let. Zádum ivý chlapec, slabších paží i nohou než ostatní, o to byst ejší. Vždycky byl stranou, ale to neznamenalo, že vzadu. V pranici by asi podlehl, ale nikdo s ním necht l p ijít do k ížku. I ti nejsiln jší chlapci se báli pohledu jeho temných o í. Nikdo se nepodivil, když si toho divného chlapce vyvolil Valdo Man za svého u n , a ti nejstarší si brzy za ali šeptat, že mladý Hvar brzy u itele p eroste. A pak došlo k událostem, které zm nily chod života v osad nadobro. Nejd ív odešel Hvar, pozd ji nejstate n jší z mladých bojovník a také sám mecin. Osada z stala bezbranná v i zlým duch m, ale duchové dob í, jak se zdálo, ji sta ili ochránit i bez mecinova p isp ní, protože od doby, kdy mecinova chýše osi ela, do osady nevstoupil ani ohe , ani dech smrti, ani nep ítel ozbrojený vražedným ošt pem. Ti nejmladší chlapci, jako byl B loh ívek s Karatem, dokonce za ali roztrušovat, že se osada docela dob e obejde bez jakéhokoli mecina. Ostatn , byli to oni dva, kdo zavád li v osad nejvíce novot, oni dva zásobovali mladé dívky tkaninami tak krásnými, že i ta nejobratn jší tkadlena p i pohledu na n složila ruce do klína v pocitu marnosti, a kovové šípy, ty prost byly skv lé, až se vymykaly i té nejvý e n jší chvále. A te najednou se Hvar vrátil. Jo Vessy vyb hl z chýše, ale hned zvolnil. Uv domil si totiž, že neví, co navrátilci ekne. Má ho peskovat za to, že opustil klan, anebo by spíš m l projevit radost nad jeho návratem? Navíc, Hvar se zm nil. Snad vyrostl, rozhodn ale se nap ímil v ramenou a… Te si toho všiml! Hvar m l na ramenou d ev nou desku, odznak d stojenství stavu mecin . Nezahálel, naopak, piln se cvi il v tajných naukách, takže Bratrstvo bílého plamene složilo na jeho rám b emeno nejt žší. Jo Vessy se zastavil. Znamenalo to, že Hvar nahradí Valdo Mana? Rozhlédl se kolem sebe. Rád by se s n kým poradil, zeptal by se pilot klanu na názor, Rad Haager by v d l, co d lat! Hvarovu návratu však není nikdo p ítomen, jen ty ženské tam vzadu, kde jenom všichni jsou? Jo Vessy nez stal dlouho sám se svými strašnými rozpaky. Pomalu, pomali ku, vycházeli bojovníci z p ítmí chýší, bylo jich kolem kokpitu stále víc, mladí i sta í, všichni vážní, ml enliví. Nikdo se neodvážil promluvit d ív, než pronese svoje slovo mandyr. Hvar se díval na zpustlou chýši. Na jeho vážné vyhublé tvá i se nepohnul ani sval. Nedával najevo žádné pohnutí, a p ece nemohl být lhostejný k míst m, kde prožil svá nejvýznamn jší léta. Uv domoval si, že pustota tohoto místa je vlastn projev

134

úcty? Chýše nevzala zasvé v d sledku nedbalosti, nýbrž ostychu a bázlivé pokory. Pomalu se oto il k mandyrovi. Zestárlý ná elník klanu k n mu pokro il. Zrak mladého muže ho k sob p itahoval, a pak mu najednou poru il: St j. Mandyr strnul, a pak mu cosi uvolnilo hlasivky a on ekl: „Mír…, mecine.“ Mezi chýšemi se ozval udivený hukot. ekl to mandyr, a musí to tedy být pravda. Už ne Valdo Man, ale mladý Hvar je mecinem, už to není „mladý Hvar“, ale prost Hvar, zasv cenec tajných ob ad , oprávn ný rozmlouvat s duchy p edk , už to není mladík, ale muž, který je o ima a rozumem celému klanu! Jeho úradky se budou nap íšt ídit i ti nejstate n jší z bojovník , a b da tomu, kdo by se cht l protivit jeho v li. Hvar je mecinem Volných lovc . Co se ale stalo s Valdo Manem, moudrým mužem, který zasedal v kokpitu tak dlouho, že i t m nejstarším to p ipadalo jako v nost? Utkal se snad se Hvarem n kde v roklinách Tyrkysových hor? Hrozné pomyšlení! Boj dvou muž , podporovaných temnými silami. A protože síla muže je omezená, byl by to p edevším souboj mocností mohutných nad všechen pomysl, st etli se duchové skal a vod, posilováni houfy dravé zv e? Drobily se skály a voda vystupovala z b eh , zbarvená do krvava? P edstavivost pracovala naplno, ale skute nost byla ur ující. Na prostranství p ed kokpitem nestál Valdo Man, ale Hvar, a ná elník, velký mandyr, oslovil Hvara jako mecina. Muži pokro ili k novému mecinovi. Kdyby se Rad Haager vrátil do osady, asi by se k n mu rozb hli a vítali ho úsm vem. To by bylo k iku, to by bylo vyptávání! Te se ale nikdo neodvážil promluvit. Krá eli vážn , a Hvar si je stejn vážn prohlížel. Žádnou tvá nevynechal, do každé se vpil uhran ivýma o ima, snad proto, aby si vtiskl do mysli ne snad podobu obli eje, ale podobu toho, co se za lidským vzez ením ukrývá. Kdyby zacht l, asi by p ed ním padli na kolena, ale on si to nep ál. Jen tu stál a díval se. Dlouho trval ten ob ad, kterým osada p ijímala nového mecina, nebo spíš – kterým mecin p ijímal do svého obzoru osadu. Žádný ceremoniá ho ne ídil, vznikl bezd ky a stejn mimod k p ešel do jiné innosti, doposud tiché, ale kvapné až k hore natosti. Desítky pilných rukou se chopily díla. V mžiku zmizela ta sm šná ohrádka kolem ruiny mecinovy chýše, najednou byla ta tam. A vzáp tí p išla na adu chýše sama. Co na ní bylo polámaného nebo napadeného hnilobou, zmizelo. Brzy se tu ty ila nová kostra, pružná, ale pevná, a ta stavba, jindy rušná, se obešla bez k iku a dohadování. Kostra 135

nebyla dlouho vystavena pohledu zv davc . Zmizela pod vrstvou vy in ných koží, zahalila se rychle a cudn , a kdo mohl, p i tom ob adu pomáhal. Mecin na to pohlížel ml ky. Zatím nepronesl ani slovo, po celou tu dobu, kdy prodléval na p d osady. Když byla chýše hotova, všichni, kdo se zú astnili na její stavb , se rozestoupili a Hvar p ijal ml enlivé pozvání a ubíral se dovnit . P ed vchodem se zastavil, obrátil se a zrakem vyzval n kolik muž k následování. Jo Vessyho a piloty. Mandyr si uv domil, že dva piloti byli povýšeni do d stojenství v dob , kdy Hvar už odešel z osady. Jak se dozv d l, že práv Suchý kmen a Zlé oko se stali piloty? V d l. Pat í to k povinnosti mecina – v d t. Uvnit , v p ítmí, ve kterém – kupodivu – znovu zavon la ko ání, která v t chto místech kdysi uchovával. Valdo Man a která byla už dávno rozváta v trem, Hvar pronesl první slova. ekl: „M sto nás zabíjí. Musíme zabít m sto.“ Jo Vessy na sob nenechal znát žádné pohnutí, byl by špatným mandyrem, kdyby prozrazoval svoje city, sed l strnule s nohama složenýma pod sebe, docela pyšný na to, jak dokáže p emáhat kruté bolesti v kolenou. Hvarova slova ho však vyd sila. Po odchodu Krutého grugera z osady, po zmizení nejdivo ejšího z bojovník a jeho jen o málo mén divokých p átel nikdo už nahlas nenavrhl, aby Volní lovci zopakovali to dobrodružství, které dob e skon ilo, totiž p epad pohyblivých chýší lidí z m sta Romy. Petr Abrahám, onen lov k z m sta, který odešel s Valdo Manem do Tyrkysových hor a složil tam zkoušku zasv cení, se pozd ji stal ve míst Mandyrem mandyr , a na rozdíl od bývalého správce Scharry se choval k loveckým klan m vlídn . Nebyl d vod ke hn vu, nevznikaly t ecí plochy. A p ece… Za starých as , kdy Rom velel velký mandyr Sulir, m sto bylo uzav ené do sebe a navenek nejevilo víc života než spící gruger. Dnešní Roma žije, bobtná, nar stá. Vlídný Mandyr mandyr nedovoluje lidem z m sta p echázet hranici, ale oni to d lají i navzdory zákazu, spol ují se s mladými bojovníky, vym ují s nimi rozmanité p edm ty… „D ti našich d tí budou žít ve m st . Navždy umlknou lovišt . Na tomto míst ,“ dupl Hvar do zem , „se usadí m stský lov k, a už odtud nikdy neodejde – pokud mu v tom nezabráníme. Máme k tomu poslední p íležitost.“ Piloti hled li na mladého mecina, ml eli a p emýšleli. V jistém sm ru jim Hvar mluvil z duše. Všichni m li dost moudrosti a zkušeností, aby dovedli vnímat zm ny, jimiž jejich osada – a samoz ejm i osady ostatních klan – procházela. Ženy p estávají tkát, muži už chodí na lov jen s nechutí. M'tora p estává vyráb t zbran , protože o n nikdo nestojí, mladí bojovníci hovo í posm šn o Chromé noze a p ejí si, aby jejich ple z stala 136

istá, bez ozdob, prost taková, jakou mají lidé ve m st . Minulou zimu nastal v osadách hlad, protože lovci se v as nepostarali o zásoby. Mandyr mandyr vyslal na Plá svoje pohyblivé chýše naložené potravinami a léky, takže se nakonec všichni nasytili. Co bude letošního roku? Vyrazí lovci na Plá na stopu stád gruger ? Anebo budou ekat na pohyblivé chýše Mandyra mandyr ? „M sto je stále v tší a siln jší,“ prohlásil kone n Jo Vessy, když se zdálo, že Hvar skon il svoji vášnivou e . Mladý mecin pokývl. „Máš pravdu, mandyre. Roma nebyla nikdy tak silná, jako je dnes. Velcí ptáci p ilétají každého dne na vrchol posvátné hory s novými lidmi v b iše. Je to zlé kouzlo.“ Piloti souhlasn p ikývli a zahu eli. Ano, je to velmi zlé kouzlo, a my proti n mu nem žeme nic d lat. Hvar si je prohlédl jednoho po druhém. „Vidím ve vás strach, piloti klanu Volných lovc . Mému srdci není dob e p i tom pohledu, ale m j rozum íká: Nedivím se tomu.“ „Jsme slabí, mecine!“ zvolal Jo Vessy. „Slabí,“ opakoval po n m Hvar, „slabí proti silnému m stu. Ale slabí proti kouzlu? To nejsme.“ V chýši zmrzl vzduch, muži p estali dýchat. Co tím mecin myslel? Mladý arod j pon kud roztáhl ústa. Snad to byl náznak poloúsm vu, ale spíš to byla grimasa triumfu. „Vše má sv j konec a vše má sv j po átek. Zmocni se po átku a zmocníš se konce. Rozetni kruh, tvoje epel jím pronikne v jediném bodu, ale zahubíš celý.“ Muži napjat poslouchali. Také Valdo Man slavné pam ti rád mluvil v náznacích a hádankách, když se chystal k závažnému sd lení. „Za starých as velkého mandyra Sulira, za as velkých mandyr , kte í Sulira p edcházeli, bylo dob e lovc m Plán , eky a Hor. Zlým kouzlem bylo jejich št stí p erušeno. Zlé kouzlo sev elo volné lovce do okruží, z n hož není úniku. A jenom úder me e v jediném míst dokáže kruh p etnout. Který je to bod? eknete, mužové. Namáhejte svoji moudrost.“ Piloti i mandyr se pokusili namáhat svoji moudrost, ale, žel, bez valného výsledku. Bezradn up eli na mladého mecina pohled. Hvar byl z ejm rozrušen, m l nep irozen , až hr zn rozší ené o i, chv l se a na ele mu vyvstaly kr p je potu. „Vidím ten den,“ pronášel zp vav . „Silný vítr p ihnal mra na písku na k ídlech blesk . Byl to hn v p edk , obrácený proti t m, kdo se protivili starým ustanovením. A tehdy se tvá Velké hory objevila, její staré o i se

137

up ely do dáli a všichni, na nichž ulp l její pohled, poklekli, klan li se a zpívali.“ Jo Vessymu poklesla ramena. Pochopil. Rád by se rozhlédl kolem sebe. Uv domovali si všichni, o jaké p íhod to Hvar hovo í? „Jen jeden nepoklekl, nepoklonil se a posvátný zp v nep ešel p es jeho rty,“ pokra oval Hvar neúprosn . „Jediný muž urazil božstvo. Jen jediný? zeptáte se. Ano, jen jeden z nás to byl, ale co Velké ho e záleží na po tu! Doposud nikdo nesmyl urážku z její tvá e.“ Jo Vessy vzpomínal. Pamatoval si dob e na to ráno, kdy se vich ice p ehnala p es osadu, pobo ila chýše, poranila ženy a d ti, a také rozehnala mra na, která ustavi n halí Horu. On sám tehdy jako první padl na kolena a opravdu, jen jeden jediný bojovník nenásledoval jeho p íkladu, uchopil do náru e mali kého chlape ka a konejšil jeho ná ek. Byl to Rad Haager. „M sto musí zem ít,“ ekl Hvar, „a m sto zem e, jakmile zem e muž, který urážkou božstva uvedl do pohybu lavinu d j . Jeden kamínek strhne dva sousední, jeden každý z obou op t dva, a než se kdo nad je, celé úbo í padá do propasti. Zastav ten první a nestane se nic.“ Co se ale stalo, nelze vrátit zp t, cht l zvolat Jo Vessy, avšak neodvážil se. Dob e si všiml, jak o arovan všichni piloti na Hvara hledí. Nebyl by je p emluvil k nové vále né výprav proti m stu. Ale k zabití jednoho muže, by bojovníka tak silného a obávaného, jakým je Rad Haager? Na to jejich síly sta í… a rádi to ud lají, když to povede k dobrému. „Pamatuji se dob e na den, o kterém hovo íš, mecine,“ pravil Jo Vessy. „A já sám jsem tehdy navrhl, aby Rad Haager zem el. Nestalo se tak. Bojovník se svým daimonem odešel k ho e, a všichni víme, co se d lo potom. Lavina d j , tak jsi to sám ekl. Jenže lavinu d j nikdo nevrátí nazp t, stejn jako nikdo nedokáže vytáhnout z ícené úbo í z propasti v Tyrkysových horách!“ Hvar byl mnohem mladší než Jo Vessy, mohl být jeho synem, nebo i vnukem, a p esto v jeho pohledu, který na mandyra up el, byla p evaha. „Nikdo nevytáhne z ícené úbo í z propasti a nikdo nevrátí nazp t lavinu d j . Smrt Rada Haagera znamená p etnutí kruhu. Nastanou nové d je, mandyre. Noví lidé odejdou z m sta, a Roma zpustne. Vím to. Jsem tu proto, abych v d l. Vím.“ Sklonil hlavu. D ev ná deska posazená na jeho ramenou se k nim nachýlila. Zazdálo se jim, že z ní sálá teplo. Pak se prudce vzty il. „Tak to musí být,“ ekl. Porada trvala ješt dlouho. Venku už planuly ohn a kolem nich se kr ili bojovníci a polohlasn si vym ovali názory o tom, co se asi v nové mecinov

138

chýši d je, o em se tam hovo í. Ženy a d ti v druhé ad št betaly, ale mén živ a rozpustile než obvykle. Tíse dolehla na osadu. Kone n bylo nap tí zlomeno. Mandyr vyšel z chýše následován piloty klanu. Vzty il hlavu a ekl zvu n : „Mnohé bylo e eno a závažné bylo rozhodnuto. Vše se dozvíte v pravý as. Mír osad Volných lovc !“ „Mír!“ zahu elo to kolkolem, ale jaksi zklaman , rozpa it . To jsme se toho dozv d li, to asi zn lo v pozadí odpov di. Piloti se rozešli ke svým ženám a d tem a state n odráželi zv davé dotazy. Mandyr dob e v d l, že i na n ho eká jeho žena a synové, ale necht l se vrátit hned do své chýše. Mu ivé otázky ho trápily. Rad Haager má zem ít. Ano, on sám onoho osudného dne navrhl jeho smrt, ale od té doby se nep estal styd t za svoje rozhodnutí. Bylo snad správné? M l trvat na jeho napln ní? Tolik let žil v pocitu hanby, a te m l snad být pyšný? Nastane nová lavina d j a lidé z m sta odejdou, to opakoval Hvar znovu a znovu, po celý zbývající as porady. Ví to on, a ví to Bratrstvo bílého plamene. On, Hvar, byl jmenován mecinem a vyslán do osady Volných lovc práv proto, aby vykonal v li Bratrstva. Je t eba uposlechnout. Hn v Bratrstva by byl strašný. Starý mandyr pot ásal hlavou. Odešel na samý okraj osady a hled l již jižním sm rem, kde za obzorem tušil zá i m sta vzdáleného, a p ece tak blízkého. Lavina d j … Povzdechl. Byl už p íliš starý a zkušený na to, aby v il jenom slov m, t eba by ta slova byla pronesena vášniv a naléhav . On vid l m sto, a jak všichni v dí, tehdy, na sklonku vlády Sulirovy, bylo mnohem menší, než je te . Ani smrt všech lovc Plán , eky a Hor nep im je lidi k odchodu z m sta. T eba má Hvar pravdu v tom, že toto vše nastalo v d sledku hn vu Velké hory. Jenže co se stalo, nelze odestát, a marné jsou nad je v nové, lovc m p íznivé laviny d j . Dlouho p emýšlel a pak se rozhodl. Obrátil se k osad , a procházel k ížem krážem kolem chýší, nerudný, zamra ený. Nevrle odmítal všechny dotazy a vzdoroval pokus m o zap edení rozhovoru. Hledal, až kone n našel – samoz ejm u koní, dva mladé lovce, B loh ívka s Karatem. „Mír,“ zabru el na pozdrav. Oba mladíci plaše odpov d li. Co se to stalo? Jak to, že se mandyr snížil k tomu, aby je oslovil? P ekvapeni ale m lo p ejít v úžas: Ná elník jim vyjevil obsah tajné porady s novým mecinem!

139

„Bojovníci,“ ekl jim v záv ru, „p eji si, abyste neprodlen , ješt této noci, vyrazili na cestu. Najd te Rada Haagera a sd lte mu, že já, mandyr klanu Volných lovc Jo Vessy, ho varuji p ed nenávistí Bratrstva bílého plamene. Sd lte mu, že od této chvíle mu není bezpe ný ani stín, ani výsluní. Každý kámen je p ipraven ho ude it do ela, a jeskyn je tlama hladová na sousto. Musí odejít. Kam? A sám zvolí svoji cestu. Je odsouzen k putování od chvíle, kdy urazil horu.“ Taky mohl tenkrát pokleknout, pomyslel si Jo Vessy ho ce. Vztáhl ruce a položil je chlapc m na ramena. „Jd te a u i te, co jsem vám poru il. U iníte to?“ „Ano,“ vyhrkl B loh ívek. Karat ale ml el. Jo Vessy m l už staré unavené o i, ale v rozptýlené zá i vzdálených oh p ece jen si všiml, že se Karat dívá do zem . „Co mi povíš, Karate?“ „Mladý bojovník je povinen poslechnout mandyrova rozkazu. P jdu po stop Rada Haagera,“ ekl Karat pevn . Olov ná tíže dolehla na mandyrova ramena. M l snad Hvar pravdu? Rozvíjí se nový et zec, uvolnil se další kamínek, nastává nová lavina d j ? Jo Vessy pochopil, že B loh ívek skute n chce Rada Haagera varovat, protože ho má rád. Ale Karat… Karat je mladý bojovník, který se obdivuje Krutému grugerovi a který v této chvíli v í víc mecinovi Hvarovi než jemu, starému mandyrovi Jo Vessymu. Karat p jde po Radov stop , ale ne proto, aby ho varoval, nýbrž proto, aby se ho pokusil zabít.

Rad Haager ležel ve stínu rozložité bioity a hled l dol do údolí, kde se v ohbí eky vyh ívala na sluní ku osada Kajman . Daimon oddychoval opodál. Tvá il se velice pyšn , a snad dokonce i pyšný byl. M l k tomu d vod. Jeho zásluhou Rad postupoval rychle po Grugerov stop , a daimonovi se cestou dokonce poda ilo ulovit stepní antilopu, a to byl výkon nad jiné vynikající, už proto, že daimon, stejn jako jeho pán, nebyl práv p i síle po tolika dnech hladov ní. Muž i pes byli sytí, a na dosah ruky byla i ko ist, kterou pronásledovali, Krutý gruger. Když o tom te Rad p emýšlel, zlobil se sám na sebe, že ho d íve nenapadlo, kde Grugera hledat. Ovšem, kde jinde než u Kajman , odv kých protivník klanu Volných lovc . Tušení je tušení a stopa je stopa. Volní lovci 140

m li více nep átel než Kajmany, a dost možná i Bílé Draby, klan po v tšinu doby sp átelený, který by nepohrdl takovou posilou, jakou je Krutý gruger. Tam dole se ukrývá muž, který se zmocnil zakázané zbran . Rad nechápal, jak Gruger mohl n co takového ud lat. On sám byl obeznámený s ú inky i obsluhou energetických zbraní pravd podobn lépe než kterýkoli jiný bojovník Plán , eky a Hor. Za svého pobytu v Rom , a zejména v divokých dnech ob anské války, m l p íležitost vyzkoušet si v boji tu zkázonosnou zbra , a už tehdy se za ekl, že ji nikdy nevezme do ruky. Krutý gruger je pošetilý jako malé dít , které si hraje s ost e nabroušeným tesákem. Dít ale m že poranit samo sebe, kdežto Gruger by mohl ublížit i stovkám jiných lidí. Rad už n kolikrát v minulosti navštívil osadu Kajman , a dob e si všiml, jak se rozrostla od doby, kdy zde byl naposledy. Nové chýše byly p kné, barevné. Plastik! Ná elník Kajman byl z ejm mén p ísný než Jo Vessy. Dovolil svým bojovník m, aby si postavili p íbytky z plastiku. Co tomu ale íká mecin? Nebo snad i Kajmani p išli o mecina? Valdo Man by ur it nedovolil žádnému z Volných lovc , aby postavil plastikovou chýši. Jak se dovedl hn vat i pro oby ejnou kovovou trubi ku… Dnes mají mladí lovci šípy jen z kovových trubi ek, povzdechl si Rad. A zv e ubývá. Obrátil se na bok a pohlédl na daimona. Usmál se na n ho. Nezakousneme si, znamenal ten úsm v. Zví e p imhou ilo o i. Lovec vytáhl z mošny skrojek pe eného masa, poctiv ho rozd lil na dva stejné díly a hodil sousto Terrovi. Daimon polkl maso d ív, než ho Rad sta il donést k úst m. Tak to ne, zamra il se na n ho lovec, loudit nebudeš. Terr ale neloudil, jen upíral na Rada o i. „No tak dobrá,“ zabru el lovec, „když jinak nedáš!“ Odkrojil další sousto. Zázra nou rychlostí zmizelo v bezedných útrobách daimona. A následoval up ený pohled. Lovec nespokojen zafun l a odvrátil se od Terra. Daimon, když vid l, že další snahy jsou marné, ulehl a složil hlavu mezi tlapy. Rad se znovu vyšplhal na výšinku do stínu bioty a žvýkaje pozoroval vesnici. Po chvíli si všiml, že kamenná ada, která p ehrazovala tok, zadržovala vodu a spolu s ní i ryby, je porušená. A nejen to. Na velkých kamenech, které tu a tam vy nívaly z rozvln né hladiny, od asného rána do soumraku íhali ozbrojení chlapci. Byla to jejich práce: íhali, až pod nimi projede lesklý h bet ryby. Prudký švih rukou, ošt p vnikl do vody, a pokud chlapcovo oko bylo bystré a ruka pevná, i do rybího t la. Tak se chlapci u ili trp livosti, post ehu a cvi ili i sílu. 141

Kdepak – a co asi – cvi í te chlapci klanu Kajman , divil se Rad. Nep ekvapovalo ho však, že p ed chýšemi už nevysedávají ženy se svými stavy. Nevídal je ani v osad Volných lovc . Pro by m ly tkát, když látky z m sta jsou daleko krásn jší než ty, jaké samy vyrobí? Budeme tu až do soumraku, uvažoval Rad. Krajina kolem osady Kajman byla otev ená, jen tu a tam n jaký ke bioty anebo osam lý trs aganos, který sem zabloudil od Zelené poušt , na t i dny vzdálené. Jenom tma ukryje bojovníka, který se chce do osady nepozorovan dostat. Z staneme tady – a Krutý gruger setrvá tam dole. Kdyby odcházel, Rad ho ze svého pozorovacího stanovišt spat í. Osada vypadala mírumilovn , by pon kud ospale. Na jejím vzdálen jším okraji stála ohrada pro kon . Ti se spokojen popásali. Ješt št stí, že zví ata nezleniv la! Bylo by to smutné, kdyby i kon omrzela pastva, a kdyby ne inn ekali na záchrannou výpravu z m sta, uvažoval Rad. Ale ani d ti se nezm nily. Prohán ly se kolem kokpitu, st eženého osam lým mladí kem, k i ely, metaly po sob hroudy, ob as si nechaly vynadat od n jaké mrzuté sta eny, a pak se rozbíhaly a z bezpe né vzdálenosti se sta en vysmívaly. D ti… Lovec je m l rád, a bylo mu n kdy trochu líto, že vede osam lý život. Kdyby tenkrát, p ed lety… Vzpomn l si na Renu Sulirovou, ale rychle tu vzpomínku zahnal. Ani po tolika letech ho její odchod nep estal bolet. Rad ji bude p emýšlet o d tech. P i pohledu na chlapce u kokpitu si vzpomn l na Dima, na B loh ívka a Karata. M l je všechny rád, ale v poslední dob se mu zdálo, že Karat se odcizil. Považuje m asi za starého vysloužilce, uvažoval Rad. Obdivuje mladé divoké bojovníky, jako je Krutý gruger. Asi by se na mne hn val, kdyby v d l, že sleduju Grugerovu stopu! Ve vzpomínkách a p emýšlení strávil Rad zbytek dne. Slunce se rychle zasouvalo za obzor a na obloze se rozzá ily Rychlé o i. Bylo jich stále více, a z eteln se za aly spojovat do souvislého pásu. Prý to jsou veliké kovové chýše zav šené mezi hv zdy, vypráv li si lovci. Rad o tom v d l víc. P ed lety potkal lidi, kte í žili mezi hv zdami, bydleli v kovových domech vysoko, vysoko nad Plání. N kdy zatoužil po návšt v takového kovového domu, tím spíš, že v podobném žije i Rena Sulirová. Zase ta Rena, neodbytná vzpomínka! Sykl, a daimon se k n mu mžikem p ipojil. Rad netrávil marn sv j as, nejenom p emýšlel a vzpomínal na návrší ve stínu bioty. Pozoroval, kudy se pohybují stráže, a dob e si vtiskl do pam ti p šinky vyšlapané v tráv . Spoušt l se po návrší pon kud šikmo, sm roval k místu, kde eka opoušt la osadu. Všiml si totiž, že tam není žádné strážní stanovišt . Kdysi tu totiž bývalo nejživ ji, rybá i až do noci zde opravovali svoje vrše a sít , takže stráže nebylo t eba. Rybá i zleniv li, vrše a sít 142

práchniv jí na b ehu, a nikoho nenapadlo, že v tomto míst je osada bez ochrany. Toho lovec využije, práv tudy do osady pronikne. Reka ost e von la. Rad si uv domil, jak je to dlouho, kdy naposled pohroužil t lo do vodního toku. Ano, osv ží se. Gruger mu neute e. P ece neopustí osadu v první hodin nastávající noci! Cítí se bezpe ný, z ejm ani netuší, že je mu Rad na stop . Ano, bude dost asu na vykoupání. Sestoupil až k ece. Z osady von lo pe ené maso. Nebyly to ale ryby, uv domil si. Maso, ale jiné, než na jakém si pochutnával on. Zbytky zimní pomoci. Kajmani žijí na úkor m sta… jako tolik loveckých klan . Loveckých? pomyslil si Rad ho ce. Už nemají na ten název právo! Svlékl se a oto il se na daimona. „Pohlídej mi to tu,“ zašeptal mu. Daimon usedl a vyplázl jazyk. V houstnoucím šeru se ernala jeho obrovitá postava jako skalisko. Lovec palcem nohy okusil vodu. Byla studená! Probere m k životu, uvažoval. Gruger je nebezpe ný protivník. Musím se p ed utkáním osv žit. Tiše se pohroužil do vody, nejd ív po prsa, pak po bradu a nakonec pono il i hlavu. Pal ivý chlad vody mu sev el t lo do náru e a tiskl, div z n ho nevymá kl život. Pak se chlad prom nil v horkost, krev za ala prud eji kolovat, v plicích se za alo nedostávat vzduchu, Rad, zvyklý bojovat, cht l vydržet pod vodou co nejdéle, ale nakonec p ece jenom se musel vymrštit, vyno il se, a… A nic. Tma. Pak sv tlo. Mihotavý plamínek, ohnivá slza, tenký sloupek dýmu. Tvá ženy, ne mladé, ale ješt ne staré. Krk trochu ztu n lý. Takové záhyby Rad už vídal, je to následek nemírného pojídání jídla ze zimní pomoci. T eštivá bolest na temeni. Cht l se dotknout bolavého místa, ale shledal, že nedokáže pohnout paží. Napnul svaly, ale marn . Ost e ho zabolelo záp stí. Je svázán! „Lež tiše, nehýbej se,“ ekla mu žena m kkou mluvou Kajman . „Kdo jsi?“ „Duhová žába, žena Mokré tlapy.“ „Tohle je chýše ná elníka?“ podivil se Rad. V hlav , i p es všechnu bolest, se mu vyjas ovalo. N kdo ho ude il p i vyno ování z vody. Jak se to mohlo stát? Jak to, že Terr… Energo! Rad zana íkal. Živ si p edstavoval, co se stalo: Terr nehnut stojí na b ehu í ky a hledí do míst, kde on, Rad, zmizel v t ni. Bude tu strnule stát, dokud se jeho pán nevyno í. Nev nuje ani špetku pozornosti tomu, co se d je kolem n ho. V t ni se pono il pod vodu jeho pán, celý jeho sv t. A naproti, v houštinách, se skrývá Krutý gruger. T ímá zbra v obou rukách, pe liv namí í na nehybný cíl a potom se palcem dotkne senzoru. Bílý plamen mžikne tmou, na b ehu to 143

jenom zaškví í, a to je povel pro Kajmany, aby po kali na vhodnou chvíli. Mokrá hlava se vyno í, jediný úder… Žena na n ho udiven hled la. „Ovšemže je to chýše ná elníka. íkali o tob , že jsi state ný muž. Pro sku íš jako n jaká baba?“ „M j daimon Terr…“ Ne, ta žena nemohla v d t nic o Terrov osudu, a p esto na ni Rad úp nliv upíral o i. T eba ví, t eba… Žena se ohlédla. Úlek jí prob hl po tvá i. „Odejdi,“ zavelel n jaký muž. Rad ho nevid l, stál stranou, v p ítmí. Žena ani sl vkem nezaprotestovala, jen stiskla rty a už cupitala pry . Mokrá tlapa se vrátil dom , pomyslel si Rad. Ten bude jist v d t, co se stalo s Terrem! „Mokrá tlapo…,“ nejist oslovil p íchozího.

144

Nebyl to však ná elník Kajman . Podle úpravy ušních boltc a d ev né desky na krku Rad poznal mecina Kajman , Hena Pagase. Mecin vstoupil do prostoru osv tleného sví kou, chmurn vážný, o i hluboko vsazené do staré, svrašt lé tvá e: Blyšt ly se v d lcích jako drahokamy ukryté v jeskyni. „Rad Haager z klanu Volných lovc …,“ podotkl Hen Pagas polohlasn . P istoupil k Radovi a n kolika pohyby mu uvolnil pouta. Lovec se posadil. Hlava ho bolela a záp stí na tom nebyla o nic lépe, avšak Rad by si rad ji ukousl jazyk, než aby se bolavých míst dotkl. „Mezi našimi klany není nep átelství. Pro jste mne p epadli?“ „Pro jsi celý den slídil kolem naší osady? Ne, ml , Rade Haagere. Nemáme as na marné dohadování.“ „Co se stalo s Terrem!“ vyk ikl Rad. Mecin ml ky pokýval hlavou. „Daimon Terr… Kv li n mu jsem p išel.“ „Krutý gruger ho zabil? ekni, mecine! Jestli ano, pak…“ „M žeš být klidný. Terr žije, tak jako žiješ ty nebo já. Krutý gruger je slabý na bytost, jakou je daimon Terr.“ Tíže se svezla po Radov hrudi a zapadla n kam do hlubin. Lovec nedokázal zadržet povzdech a cosi jako úsm v mu zahrálo u koutk úst. Tak tedy… Terrovi se nic nestalo, jeho jedinému p íteli, tuláku Terrovi! Ale… N co se s ním muselo stát. N co ur it , jinak by Terr svého pána neopustil, zabránil by záke nému p epadu. Kdyby Terr byl zcela v po ádku, Rad by tu nesed l v chýši Mokré tlapy s boulí na temeni a pohmožd nýma rukama! „V d l jsem o velkých kouzlech daimona Terra,“ pokra oval mecin, „ale netušil jsem, že… jsou tak velká.“ Mluvil pomalu a vážn , asi tak, jako se hovo ívá o mrtvých lidech anebo velkých událostech dávno minulých, které naléhají už jen stínem na p ítomnou chvíli. Usedl a ruce, podobné kostnatým pa át m, opatrn složil do klína. „Utkal jsem se s ním,“ ekl potom, „a zvít zil jsem. To vít zství m ale stálo p emnoho sil. Dost možná, že jsem si jím ukrátil život. St etnutí m vy erpalo do krajnosti. Ani nevíš, jaké p emáhání m to stálo…, abych v bec za tebou p išel.“ „Ublížil jsi mu?“ Tentokrát se slabounce usmál mecin. „Terrovi nelze ublížit tak snadno,“ ekl. „Nemusíš mít starosti.“ „Co tedy chceš?“ „Nep išel za tebou Hen Pagas, mecin klanu Kajman . P icházím jménem Bratrstva bílého plamene.“ „Co tedy…“ 145

Rad cht l nezdvo ile íci „co tedy chceš“, ale zarazil se. „Co si p eješ?“ „Bratrstvo si p eje, abys p ivedl daimona Terra do jeho kruhu. Pot ebuje vás oba, Rade Haagere.“ „Proto jste m museli ude it do hlavy?“ otázal se lovec posm šn . „Moudrost vstupuje do lov ka rozli nými branami, o ima, ušima, n komu ústy. Tob je t eba rozbít tvoji tvrdou lebku, abys n co opravdu vzal na v domí!“ Mecin Kajman z ejm nebyl tak suchý patron jako Valdo Man, mecin Volných lovc , pomyslel si Rad. Nepoci oval však velké sympatie k žádnému mecinovi, a už dokázali žertovat, nebo ne. Cht l podotknout n co nep íliš vlídného, ale mecin ho p edešel. „Už dlouho jsi nebyl ve své osad , Rade Haagare?“ , „Dost dlouho,“ p ipustil lovec. „Pak asi nevíš,“ ekl Hen Pagas, „že mladý Hvar se stal mecinem Volných lovc . V souboji duch porazil Valdo Mana, svého u itele. U e p ed il mistra.“ „Souboj duch …,“ ušklíbl se Rad. Mecin se na n ho zamra il. „Nevtipkuj o n em, o em nemáš pon tí! Bu jak bu , mladý Hvar odešel do osady Volných lovc . Získal podporu malé, ale významné ásti Bratrstva. Jdou za ním lovci a bojovníci, p átelé Krutého grugera, Nedá Martena Golo Zese. Víš, co to znamená?“ „Válku proti m stu?“ „Hvar nenávidí m sto a všechny lidi v n m víc než smrt, víc než hlad, víc než sedmero utrpení. Je v n m strašná síla, Rade Haagere. Nepodce uj toho mladého muže. Zatím je zbytek Bratrstva siln jší než Hvar a jeho stoupenci, ale jak dlouho to bude trvat? Hvar je den ode dne mocn jší. Jako kdyby n kde erpal sílu…“ Rad zapomn l na bolest hlavy, ani záp stí už necítil. Klidná mluva Hena Pagase ho podmaniv poutala. „M sto je p íliš silné…,“ podotkl. „Ovšem. Hvar to ví dob e, není hloupý. První úder nepovede proti m stu, Rade Haagere.“ „Proti emu tedy?“ „Neptej se proti emu, nýbrž proti komu. Tys prvo adý cíl jeho nenávisti.“ „Já?“ užasl Rad. „Nikdy jsem mu neublížil!“ „Nechápeš ho. Osobní vztahy ho nezajímají, i kdybys ho zbil, anebo ho pokryl nejkrásn jšími tkaninami, na jeho vztahu k tob by to nezm nilo v bec nic. Vedou ho jiné zájmy, a jeho myšlenky se ubírají jinými stezkami, než jaké znáš ty. Hvar je nejmladší z mecin , ale je siln jší než kterýkoli z nás.“ P ešel do naléhavého šepotu. Naklonil se až k Radovi.

146

„Nejsem zcela slabý, Rade Haagere, ale musím p iznat, že Valdo Man m vždycky p ed il. Není to tak dávno, kdy venku, na Pláni, p ivedl skupinu našich bojovník až na sám pokraj šílenství. N co podobného bych nedokázal. Nuže, tento Valdo Man podlehl mladému Hvarovi takto snadno!“ A luskl Radovi pod nosem. „Mluvil jsi o Terrovi,“ p ipomn l mu lovec. Mecin p ikývl. „Hvarova síla p ichází z dálky. Víme to. Vycítili jsme to. N kdo ho podporuje. Kdo je to? Nevíme. Ukrývá se mezi hv zdami. Daimonova síla je stejné povahy, ani to nám není neznámo. Proto ho pot ebujeme, jenom daimon Terr se dokáže postavit Hvarovi, jenom on zamezí krveprolití. Rade Haagere, když ty a tv j daimon nám nepom žete, Hvar a jeho muži uvrhnou lid Plán , eky a Hor do války s lidmi ve m st . Pote e mnoho krve. Moje staré o i už vid ly p íliš mnoho šarlatových potok , které se zb hdarma vsákly do erné p dy. Už dávno jsem p estal v it, že krví zkropená zem lépe plodí než p da zavlažená vodou. V ím v sílu míru, Rade Haagere. Hvar mírem pohrdá. Ješt je as, ješt m žeme sebrat dost sil, abychom spoutali zlo, které je v tom mladém muži. Nemáme ale asu nazbyt.“ „Pronásledujeme Krutého grugera,“ ekl Rad. „Zmocnil se žhavé smrti. Sebral ji v troskách létající chýše, kterou zni il Terr.“ „Terr zni il létající chýši,“ opakoval mecin zaduman . „Vidíš? Já sám bych n co podobného nedokázal! Zapome na Krutého grugera a jeho zbra žhavé smrti. Vím, je to velké zlo, ale málo významné ve srovnání s oním, jaké p edstavuje mladý Hvar. Toho se boj! P ed ním se st ež.“ „Kde je Terr?“ „V mé chýši. Ztratil v domí. Zápas ho vy erpal. Do poslední chvíle se snažil ti pomáhat, na vlastní obranu vydal jen ást svých sil. Jen proto jsem ho mohl p emoci!“ Te už se Terr jist vzpamatoval, uv domil si Rad. Uchopil mecina za ruku. „Musíme jít rychle za ním!“ zvolal. Mecin uchopil Rada za paže. „Rade Haagere,“ ekl úp nliv , „musíš nám pomoci.“ Terr je volný, uv domil si Rad. To poznání ho osvítilo. Nepochyboval, že je tomu skute n tak. Terr je volný, a ozývá se te v Radov mysli. Terr p ichází. Mecin si všiml zm ny na Radov tvá i. Pátrav se na n ho zahled l. „Souhlasíš?“ „Terr p ichází,“ ekl Rad a povstal. Zvenku se ozvaly výk iky. „Rychle!“ vyk ikl Rad. „Terr se domnívá, že jsme dosud nep átelé!“ „A nejsme?“ 147

Rad mu podal pravici a mecin ji vd n stiskl. Výk ik p ibývalo, ozval se temný rachot a následovalo nez etelné dun ní. Terr se pustil do díla, pomyslel si Rad. Jaké lišáctví se zrodilo v jeho d myslné hlav ? Vyb hli z chýše. Osada vypadala jako p i p epadu Bílých Drab. Na východním okraji ho elo n kolik chýší. Muži pobíhali sem a tam, n kte í za sebou vlekli houn namo ené do vody, ale jiní jim po nich šlapali, vytrhávali jim je z rukou, klopýtali a padali p es n . Více klidu zachovávaly ženy. Poda ilo se jim shromáždit nádoby a Duhová žába, jak si Rad všiml, se pokoušela sestavit et z lidí, kte í by si podávali nádoby s vodou. Zmatek ale zvyšovaly d ti, a samoz ejm také psi, kte í poskakovali mezi lidmi jako malí ertíci a ohlušiv št kali. A se rozhlížel, jak se rozhlížel, Rad nikde Terra nevid l. „Kde je tvoje chýše?“ zeptal se mecina. „To je ta,“ odpov d l kouzelník smutn , „která ho í nejvyšším plamenem.“ Radovi nejprve zatrnulo srdce p i pomyšlení, že Terr snad z stal v plamenech, ale hned tu strašnou p edstavu zaplašil. Kdo jiný než Terr je p vodcem všeho toho zmatku? A jak by ho mohl vyvolat, kdyby se nebyl uvolnil ze zajetí? Kde ale, u všech všudy, v zí? Dun ní, které zaslechli už v mandyrov chýši, zesílilo. „Kon …,“ podotkl Rad. A hned si uv domil, co ten zvuk znamená. Terr zcela prost vypustil z ohrady stádo koní, vyplašil je, prohnal je sem a tam na planin za osadou, aby nejdivo ejší h ebce ádn uvedl do ráže, a te , když jsou zví ata náležit vyplašena a rozzu ena, žene stádo rovnou na osadu. „Duhová žábo!“ vyk ikl Rad, sotva si to uv domil, a rozb hl se rovnou k mandyrov žen . Duhová Žába se ohlédla. „Ženou se sem kon … Musíme zachránit d ti!“ Duhová žába byla žena energická a duchap ítomná. Rychle se orientovala. Stádo se sem žene z jižní strany. Je t eba dostat d ti za vodu! Také mecin pochopil, o b ží, a tak všichni t i, Duhová žába, Rad Haager a Hen Pagas, v mžiku rozpoutali skute ný hon na vyd šená d cka, a živý et z, uspo ádaný pro dopravu vody, p epravoval je ící a všemožn se vzpouzející potomky Kajman k ece, a tam, po zbytcích hráze, na druhý b eh, kde budou v bezpe í p ed útokem zdivo elého stáda. Muži se rozb hli koním vst íc a pokusí se je zkrotit. Bude to t žká práce a nejeden z nich bude p i tom poran n! A už byli tady. Nejsiln jší h ebci stáda vb hli mezi chýše, rozdupali kokpit, ehtali a vzpínali se hroziv proti lidem, kte í se snažili je zastavit. O i se jim

148

strašideln leskly v zá i šlehajících plamen . Bili kolem sebe kopyty a ch apali zuby, jak byli vycvi eni. Rad zahlédl nevelký temný stín, jak se prosmýkl mezi ko skými t ly. „Terre!“ vyk ikl. Stín ustrnul, pak znovu ožil, a už tu byl daimon, tlamu vesele rozšklebenou, o i jen hrály, jazyk jako vlající prapor. Terr plnou rychlostí pádil ke svému pánovi a t sn p ed ním se zastavil, až jeho obrovité tlapy vyryly hluboké brázdy do ušlapané zem . Rad p ed ním klekl na kolena a objal jeho šíji. „Ty darebáku,“ oslovil ho laskav , „co to vyvádíš? Hned ty kon uklidni!“ Daimon usedl, moud e pohlédl na Rada a pak se podíval stranou. Hen Pagas k nim p ibíhal. „D ti jsou v bezpe í,“ hlásil Terrovi. „Mokrá tlapa a jeho muži už zklidnili velkou ást stáda. Te musíme zkrotit vedoucí h ebce!“ „Terr se o to postará, vi , kamaráde m j?“ 149

Daimon pohodil bujn hlavou a ohlédl se po cválajících h ebcích. Také Rad se podíval tím sm rem a spat il… Mezi ho ícími chýšemi stál Krutý gruger, doširoka rozkro ený, a mí il na Rada Haagera. Palec se blížil ke spoušti energa. Už jen mali ko a z ústí zbran vyšlehne energetický výboj. A v tu chvíli se naposledy st etli Hen Pagas a daimon Terr. Muž i zví e se vrhli k Radovi Haagerovi, aby ho zaštítili svým t lem. Hen Pagas však byl i tentokrát – a naposledy v život – siln jší. Ve zlomku vte iny ze sebe vydal veškeré síly, které ovládal. Byl to tak mocný výboj, že d ev né okruží na jeho krku doslova vybuchlo, rozst íklo se kolem, takže poslední dva sáhy mecin let l vzduchem v mraku d ev ných t ísek. Výboj zastavil daimona v letu, takže obrovité zví e, tlapy dop edu nap ažené, všechny svaly k prasknutí, ustrnulo ve vzduchu. Blesk prošvihl tmu. as se zastavil. Daimon snad navždy z stane viset ve vzduchu, h íva h ebce ženoucího se kolem bude po zbytek v k p ipomínat trs rampouch , plameny se už nikdy nedají do tance a jen stíny, temné, neskute né, se budou propadat do podoby pitvorných sk et . Výboj zasáhl Hena Pagase do hrudi. Postava muže letícího vzduchem s roztaženýma rukama a nohama se mod e rozsvítila a vzáp tí se rozplynula. Pára a dým se smísily s t ískami rozdrceného okruží. Hen Pagas, mecin klanu Kajman , byl ten tam. Vzáp tí se ztratil ve tm i Krutý gruger. Zoufalý Rad Haager vyk ikl, p itiskl si ruce na obli ej a padl na kolena, ochoten ob tovat vše, v etn svého života, jen aby zastavil šílenství b snící kolem n ho. Nebyl tu však nikdo, aby jeho nabídku p ijal.

Propast byla tak hluboká, že její dno se ukrylo do ernavého stínu. Rad Haager hodil dol kámen a ekal. Žádné zarachocení však neuslyšel. „Dole je asi voda,“ poznamenal k Terrovi. „Nebo…“ Te teprve kámen zarachotil, kolmé st ny pr rvy si pohrávaly zvukem jako mí kem, honily ho sem a tam, podivné ho zesilovaly, takže zn l jako nelidský chechtot. Ano, doslova kamenný chechtot. „Tak to je tedy p kné,“ ekl Rad. Usedl na okraj a spustil nohy dol . „Te už chápu, pro se nikdo ke Kamenným muž m nedostal.“ Za dobu svého neklidného života mezi loveckými klany Rad už navštívil snad všechny osady s výjimkou té, kde žili Kamenní muži. Ne, opravdu 150

nem li dobrou pov st. Ustavi n ve válce se všemi ostatními, nikdy v p átelství –: tak žili Kamenní muži ve svém horském osam ní. Krutý gruger, který zabil mecina Kajman , se stal psancem mezi klany. Rad Haager s daimonem Terrem se hnali adu dní po jeho stop , a v osad Lakmon se dozv d li, že se na území Bílých Drab setkal s Nedem Martenem a Golo Zesem a spole n odešli do nejvzdálen jšího cípu Tyrkysových hor, kde v samé blízkosti Hranice smrti žijí Kamenní muži. „Jen a jdou svou cestou,“ nabádal Rada mecin Lakmon , jednonohý Kasiola. „Kamenní muži vykonají pomstu i za tebe. Cizince nemají rádi jako hosty – jen jako potravu.“ Také Rad asto slýchal o zvrhlých choutkách Kamenných muž , ale mohl by Kasiolovi namítnout, že mezi Barroky a Rybami se vypráví o Lakmonech jako o pojída ích lidí. Rad nikdy nedbal na e i a o všem se rad ji p esv d il sám na vlastní o i. Kamenní muži asi nebudou tak strašní, jak se o nich vypráví. Takto ujiš oval sám sebe, a p esto se nedokázal zbavit tísnivého pocitu, který ho p epadl, hned jak p ekro ili hranici tajemného klanu, viditeln ozna enou panáky upletenými z mladých v tví: byli nabodeni na k ly a prokláni ošt pem. Výmluvné varování každému, kdo by cht l rušit klid Kamenných muž ! Už od rána s daimonem putoval skalnatými sout skami. asto si kladl otázku, í asi o i sledují jeho pomalý postup po kamenité stezce. Za h ebenem skály, ve št rbin na útesu, mezi balvany – všude se mohl ukrýval strážce Kamenných muž . V nálad nep íliš povznesené se dostali až k p emost né propasti. P emost né… Most vypadal na první pohled docela oby ejn a nelišil se valn od t ch, jaké budovali Volní lovci. Nejd ív je nutno pomocí luku a šípu dopravit na druhou stranu tenký provázek. Sám o sob provázek neunese nic, nebo tém nic. Vydrží jen váhu lana o n co siln jšího. Když se stavitel m poda í pomocí provázku p etáhnout siln jší lano na druhou stranu, je vyhráno. Toto lano se stane páte í d myslné pavu iny mostu. Muži, obratní jako opice, se houpají v závratných výškách zav šeni na smy kách provle ených pod rameny a v rozkroku, navazuji lana a zadrhávají uzly a jsou p itom tak klidní jako sta ena pletoucí košík. Za n kolik dní je most hotov. lov k nezvyklý životu v divo in by se však asi bál p es takovou vratkou lávku p ejít. Už p i sebemenším dotyku se p edivo provaz chv je, a jakmile poutník vloží nohu na první z d ev ných desek p ivázaných ke spodní ásti, celá stavba se rozhoupá jako ve vich ici. Rad Haager samoz ejm znal takové mosty odmali ka a nikdy, se nebál je p echázet ani v prudkém lijavci (ne každý lovec se takového podniku odvážil). 151

Tentokrát ale váhal a také Terr byl neklidný, temn vr el a ježil chlupy na h betu. Lovec se podíval do hlubiny a ušklíbl se p i p edstav , co by se stalo, kdyby se most zhroutil. Ne, pád mezi balvany by rozhodn nebyl p íjemný! Mám se tedy vrátit? P jdu, rozhodl se Rad. „Po kej! St j! Rade Haagere!“ Lovec se bleskurychle oto il a tasil p i tom Modrý me . Pak pot ásl hlavou, zasmál se a vrátil zbra do pochvy. Vždy sem b ží dva sta í známí, B loh ívek s Karatem! Na první pohled by n kdo mohl oba mladíky zam nit za Kamenné muže. Dlouhé putování na nich zanechalo stopy. M li rozedraný od v a prach je pokrýval od temene hlavy až po paty. Lovec byl rád, že mu p ichází posila a že to jsou chlapci, které si už dávno oblíbil! „Co vás sem p ivedlo?“ vítal je zvesela. „Tvoje stopa,“ vysv tloval B loh ívek udýchan . Rad se s ním srde n p ivítal, ale trochu se podivil, pro se mu Karat vyhnul p i stisku ruky o ima. Je v n m faleš, ozval se vnit ní hlas. í je to hlas, uvažoval Rad, m j, anebo se ozývá Terrovo varování? Hlouposti… Karata znám od jeho narození, je to dobrý lovec a roste z n ho state ný bojovník. Ten by se nemohl dopustit zrady. Všichni t i muži usedli a daimon si lehl opodál. Rad si všiml, že se st eží na Karata pohlédnout. I to je podivné znamení. „Posílá nás Jo Vessy,“ vysv tloval B loh ívek, když se zhluboka vydýchal. „Už ani nevím, jak dlouho t hledáme podél eky a te v Horách! Lovci si vypráv jí divné zv sti o tvé cest . N kte í íkají, že jsi mrtev, podle jiných ses stal mecinem.“ „Jsem po ad stejný, takový, jakého jsi m znal vždycky,“ smál se mu Rad. Lidé mají podivuhodnou schopnost vypráv t si hlouposti a v it pošetilostem, uvažoval. Karat byl podivn zamlklý. Je asi unavený. Tak dlouhá cesta by vysílila otužilého lovce. Mladíka musela vy erpat. Ten most je past. Te už Rad v d l, že v n m promlouvá Terr, jeho v rný druh a ochránce. Daimon se z ejm neodvrátil od Karata proto, že ho podezíral z falše, nýbrž proto, aby si d kladn most prohlédl. Jedno lano je uvoln né, vzkazoval Terr neslyšným zp sobem. Jakmile cizinec vstoupí na most, dojde doprost ed a tam se uvolní d myslná smy ka a most se p eklopí. P kná hloubka, ekl si Rad. Podíval se na Karata. Jestlipak ten mladík o pasti ví? Ur it o ní ví, zn la odpov . 152

Daimon spo íval hlavou na položené levé tlap , a pravou, jak m l ve zvyku, nechal vystr enou kup edu. M l rád své pohodlí ko a dovedl si ho zjednat i na míst tak nehostinném, jaké je zde. Zatímco se mu takové úvahy táhly hlavou, B loh ívek vypravoval. Mnohé z jeho vypravováni nebylo Radovi novinkou. Hvar se stal mecinem Volných lovc . Štve klan do války proti Rom a p esv d il ást pilot , že on, Rad Haager, je p vodcem všeho zla. Také ást Bratrstva bílého plamene ho podporuje. B loh ívek s Karatem p išli, aby Rada varovali. „Jste laskaví,“ ekl Rad Haager opatrn . Tajn stká ství odporovalo jeho povaze. Pro tedy B loh ívkovi ne ekl, že už byl varován, že tak ka nic z toho, co vyslechl z jeho úst, mu není novinkou, a že dokonce ví ledacos, co je neznámo jeho mladým p átel m. Hvar vybojoval souboj s Valdo Manem a v souboji zvít zil. Bratrstvo bílého plamene je rozšt peno, a ti z mecin , kte í se postavili na stranu Valdo Mana, považují Hvara za mimo ádn zdatného protivníka. Pro toto všechno zaml el? P edn , vedl ho k tomu p irozený takt. B loh ívek s Karatem vážili dlouhou a nebezpe nou cestu proto, aby Rada varovali. Jak by jim asi bylo, kdyby se dozv d li, že cestu podnikli nadarmo, že bezd vodn strádali hladem a žízní, že by se na Radov osudu pranic nezm nilo, kdyby z stali v pohodlí rodné chýše? To byl jeden d vod Radovy ml enlivosti, a lovec sám sebe p esv d oval, že je to d vod hlavní. Necht l si p iznat, že v n m doutná pochybnost o Karatov up ímnosti. Styd l se za ni, byla mu nep íjemná, rád by ji odehnal jako dot rnou drabu, která v noci krouží kolem nap l vyhaslého ohništ , aby uchvátila ohlodanou kost. Neodbytná, vlezlá je to pochyba. „Hvar se stal mecinem,“ opakoval Rad zamyšlen , aby získal as k utajeným úvahám. Pak se usmál, pon kud nucen . „Sem, do hor, jeho moc nesahá, myslím…“ Nedat na e i a zbyte né p edtuchy, snažil se p ehlušit vnit ní hlas. Pak dostal nápad. Je Karat up ímný, anebo v sob skrývá zradu? Nezbývá, než se p esv d it. „Karate, zatím jsi toho moc nenapovídal,“ ekl s úsm vem. „Nejsi nemocný? Nebo je to snad jenom únava?“ „Jsem v po ádku,“ ekl mladík, snad až zbyte n zprudka. „Zastavili jsme se s Terrem tady u toho mostu,“ pokra oval Rad lehkým tónem. „Napadlo m , že je to past nastražená Kamennými muži. Pád do propasti není p íjemný tomu, kdo na takové v ci není zvyklý,“ zažertoval. „Tys byl vždycky obratný p i stavb most , pokud si vzpomínám. Vyznáš se v 153

tom líp než já. Mohl bys ten most prohlédnout? Jen ty z nás poznáš nejlépe, jestli je poctiv ustrojen.“ Karat horliv pokýval hlavou. „Ano, jist , ud lám to moc rád.“ No vida, pomyslel si Rad. Ulevilo se mu. Mladík vysko il z erstva na nohy – nebyl tedy unavený – a opatrn p istoupil k mostu. B loh ívek možná trochu žárlil, že Rad pov il tak d ležitým úkolem Karata. On sám byl nemén obratný stavitel most a už n kolikrát ho mandyr pov il posvátným úkolem vyst elit první šíp p es pr rvu. Dovedl však své zklamání zakrýt. Pokra oval ve vypráv ní, astoval Rada veselými i vážnými p íhodami, k nimž v osad došlo od doby, kdy odešel na toulky. Hranice je te neprodyšn uzav ená, p es Zelenou pouš se nedostane nikdo. Velký mandyr ve m st Rom vyslal hlídky, které odradí každého pašeráka od pokusu o p echod. „Byli jsme hloupí,“ p iznával provinile, „že jsme se spol ili s tím chlapíkem z m sta. Nemysleli jsme tím nic zlého, v íš mi?“ „Ovšem,“ p isv d il Rad, a pak se obrátil a pozoroval Karata. Daimon, jak se zdálo, spal. Mladík poodešel až na samý okraj pr rvy, tam p i apl a up en pozoroval p edivo lan. Potom se spustil po skalních stupních o n co níže, aby se na most podíval zespodu. Rad v duchu obdivoval jeho klid. Po íná si neusp chan , jako když Regular sp ádá t tivu. Te už ji asi nesp ádá… Na loveckém území je p íliš mnoho t tiv dovezených z m sta, díky takovým nerozvážným mládenc m, jako jsou tito dva. Ubohý m'tora Regular! Prohlídka mostu trvala dlouho. Kone n se Karat objevil za okrajem pr rvy. Tvá il se velmi vážn . „Je to skute n past,“ prohlásil. „Ud lal jsi moc dob e, že jsi zachoval opatrnost. Most se p eklápí podle hlavního lana. Uprost ed je pojistné lano, které vede na druhou stranu. Na jeho konci je smy ka. Jakmile se smy ka zaklesne o kámen, který vidíš nedaleko vstupu na most, pojistné lano past zneškodní. Ten most postavil n kdo, kdo se ve v ci vyzná. Kamenní muži mohou mostu po libosti užívat. Jakmile ho p estanou pot ebovat, uvolní smy ku a most slouží jako past.“ Tentokrát se Rad usmál zcela up ímn . „D kuju ti, Karate,“ ekl srde n . „Možná že jsi mi zachránil život.“ Karat neop toval úsm v.. Zavrt l hlavou. „M l jsi dost rozumu, Rade, abys na most nevstoupil. V ím, že bys na zradu p išel sám.“ „Jak se ale dostaneme na druhou stranu?“ ozval se starostliv B loh ívek. „Nem li bychom se vrátit?“ 154

Rad chvilku uvažoval, ale pak si vybavil Krutého grugera ozbrojeného energem. „Ne,“ ekl. „Musíme najít Krutého grugera. Nikdo neví, jaké zlo by mohl napáchat!“ Zadíval se na most. Skalní pr rva byla hluboká. Její dno se tak ka ztrácelo v hlubokém stínu. Poho í na tomto míst puklo, a poutník se jen taktak držel na uzou kém ochozu vyhloubeném do strmého úbo í. Vládl tu klid, protože vítr se neodvážil sestoupit až sem. Z hlubiny stoupala syrová v n vlhka. Most tu z ejm nevisel dlouho, jeho lana byla nová, neopot ebovaná: sm lá, p vabná k ivka, energicky na rtnutá v prostoru. Most lákal poutníka: Poj , vstup na mne, p enesu t po svých zádech na druhou stranu. Ale b da poutníkovi, který by jeho svod m podlehl… Je t eba upevnit smy ku, pomyslel si Rad a bezd ky pohlédl na Terra. Ve které hlav nápad vznikl, v jeho vlastní, lidské, anebo v pozm n ném mozku zví ete, které bylo zví etem jen svou vn jší podobou, kdežto vnit ním uspo ádáním, a hlavn svými schopnostmi lov ka mnohonásobn p ekonávalo? Tím si Rad nikdy nemohl být jistý! P jdeš, zeptal se o ima Terra. Daimon se p ív tiv zašklebil a hlu n sklapl elisti. To je zbyte ná otázka, samoz ejm že p jdu, to asi znamenal Terr v mimický projev. Rad si dob e uv domoval, jaké nebezpe í Terrovi hrozí, práv tak ale v d l, že jenom Terr je schopen zachránit se, kdyby se past uvolnila. Za jeho nedobrovolné cesty do mezihv zdných dálek, kdy se ho ujali Neznámí a p etvo ili jeho organismus, snad zám rn , snad nedorozum ním, Terr získal svoje mimo ádné schopnosti. Dovedl promlouvat do vnit ního lidského hlasu, ale dovedl i mnohé další v ci. Dokázal svoji zna nou t lesnou váhu vynést do vzduchu a také p edm ty, mnohdy i velmi t žké, dokázal p sobením vnit ní síly udržet ve výšce. Vždycky ho to ale stálo mnoho fyzických sil a býval po takových výkonech zna n vy erpaný. Terr vstoupil na okraj lanového mostu. Složité p edivo se zachv lo jako pavou í sí p i dotyku mušího k ídla. Je to varovný signál, který upozor uje zrádnou smy ku: Bu p ipravena, ko ist je nablízku. Zví e se ohlédlo. Rad se na daimona povzbudiv usmál, ale srdce mu divoce tlouklo. Necht l se dívat do hlubiny a odmítal p ipustit možnost, že by se do ní daimon mohl z ítit. Ale… co kdyby… Ne, tyto vnit ní pochyby nelze snadno p ekonat silou v le!

155

Daimon pokro il. Vážil víc než mnohý dosp lý muž a lana se znateln napnula. To bylo prozatím vše. Lávka se pohupovala ze strany na stranu, v souhlase s kroky zví ete. Rada napadlo, že i ty skály jsou tišší než obvykle, a snad ješt strnulejší, že také p ihlížejí napínavému divadlu. Opatrn … opatrn …, nabádal Terra neslyšn . Krok za krokem se daimon dostal až doprost ed… a most se náhle zhoupl, obrátil se naruby a hned v následujícím okamžiku vypadal zase stejn jako p ed tím, až na to, že… Až na to, že Terr nestál na most , nýbrž z n ho visel zády dol . Poda ilo se mu zatnout drápy do provaz ? Tak n jak to vypadalo. Jenže, uv domil si Rad, Terr se nem že držet, jeho drápy nejsou dost ostré a také jeho tlapy jsou docela oby ejné, zví ecí, bez chápavých prst . – Jak to, že nespadne, jak to, že krá í hlavou dol ? Pohyboval se pomalu, toporn , jako n jaký neohrabaný stroj. Pí po pídi ukrajoval vzdálenost, která ho d lila od druhého b ehu. Už mu zbývala jen jedna délka t la, pak už jen sáh. Už se dostal hlavou na úrove skalní st ny. Rad zaslechl jeho zavytí. Zví e se vymrštilo, vzneslo se do vzduchu a pak dopadlo na b eh propasti, bezpe n na všechny ty i. 156

Terr se t ásl na celém t le a tlapy se pod ním podlamovaly, když se potácel k zajiš ovacímu balvanu a tlamou za n j zaklesl smy ku. Past byla zneškodn na, most byl bezpe ný. „Terre“ vyk ikl zoufale Rad. Vid l, jak jeho zví ecí druh p emáhá slabost, jak mu poklesává hlava, podlamují se mu kolena. Rad v d l, co má d lat. Je t eba co nejd íve Terrovi dodat živo išné teplo, energii, vnit ní sílu. Po takovém výkonu je daimon chladný jako led. Rad se už mnohokrát p esv d il, že se v jeho objetí rychle vzpamatuje. Bez dlouhého rozmýšlení se rozb hl a utíkal po rozhoupaném most p es propast. B žel rychle, ale n co bylo p ece jenom rychlejší. Byl to kovový šíp s vále ným hrotem. Mihl se Radovi nad hlavou, svistl vzduchem a zarazil se daimonovi rovnou do boku. Zví e padlo na stranu jako ude ené kamennou palicí. Lovec si hned neuv domil, co se stalo, ub hl ješt n kolik krok , a teprve potom byl s to uv it svým vlastním o ím: z daimonova boku vy nívá šíp! Útok Kamenných muž ? Rad se zmaten ohlédl, a to, co spat il, bylo ješt neuv iteln jší. Na p edmostí stál Karat, doširoka rozkro ený, a vkládal šíp do t tivy. Za jeho zády ležel B loh ívek. Obli ej m l krvavý a jen pomalu se sbíral ze zem . Karat ho z ejm srazil, aby mohl zasáhnout lukem nejd íve daimona a potom Rada Haagera. Zrada lovce doslova ochromila. Z stal zkoprn le stát a nev d l, co má d lat: b žet k bezvládnému, z ejm t žce ran nému daimonovi, anebo se rozb hnout vst íc nep íteli a utkat se s ním? Stál práv uprost ed mostu, a dob e si uv domoval bezvýchodnost svého postavení. A ud lá, co ud lá, zrádce sta í nasadit šíp do t tivy a st elit. Karat je dobrý st elec a zasáhne Rada bezpe n , a už pob ží na jednu, nebo na druhou stranu. Leda bych sko il dol , pomyslel si Rad ho ce. Zklamání a lítost mu sev ely srdce. Tolik Karatovi v il, když mladý muž tak íkajíc obstál ve zkoušce. Te bylo jasné, pro Karat ekl pravdu o provazové pasti. Dovedl si spo ítat, že se na druhou stranu vypraví Terr. Cesta ho vy erpá natolik, že se nedokáže ubránit útoku. A jakmile bude daimon zneškodn ný, Rad Haager z stane bez ochrany a Karat ho snadno zm že. Takhle d myslnou kombinaci by si nedovedl vymyslet nezkušený mladí ek. Byla to práce Hvara, mladého mecina klanu Volných lovc , jehož schopnosti údajn p evyšují sílu samotného Valdo Mana? Všechny tyto myšlenky se jenom mihly rychlostí blesku myslí Rada Haagera.

157

Nemohl d lat v bec nic. O arovan se díval na Karata, na jeho ruce, na prsty svírající konec šípu, na t tivu, která vklouzla do zá ezu, svaly paží mladého muže se napínají, ješt jeden krok vzad, druhý, jsou to poslední kroky divokého života Rada Haagera? Lovec už vnímal jen Karatovo oko, jeho pohled klouzal po h betu šípu, pohled stejn vražedný, jako do ostra nabroušený hrot. Nebylo to poprvé, kdy protivník mí il na Rada Haagera lukem, ale ješt nikdy lovec nepoci oval tak zblízka p ítomnost smrti jako dnes. Karat uvolnil šíp. Ud lal to ale divn , n jak nešikovn , p epadl p i tom dop edu, t tiva svistla, šíp prolet l lanovím, bleskurychle p ekonal ší i skalní pr rvy, t eskl o skálu, zlomil se a št piny padaly do hlubiny, to ily se, kroužily kolem sebe navzájem, naposledy se zaleskly ve slune ních paprscích a pak zapadly do šera jako do bezedného hrobu. Rada ješt napadlo, že to byl šíp správný, d ev ný, takový, jakých se užívalo za starých as . I to byl Hvar v p íkaz? Valdo Man nenávid l novodobé kovové šípy. Hvar možná následoval jeho p íkladu. Karat se potácel a málo chyb lo a byl by spadl do propasti. Te teprve Rad pochopil, co se vlastn stalo. B loh ívek se nadzvedl, uchopil do ruky kámen a veškerou silou jím ude il Karata do zad práv ve chvíli, kdy záke ník uvol oval sev ení šípu! B loh ívek byl však zesláblý, navíc pololežel a nehodil kámen dostate n prudce. Karat sice p išel o jeden šíp, na okamžik ztratil rovnováhu, ale hned se opanoval, oto il se a vrhl se na svého soupe e. Te už Rad p estal váhat. A zápas B loh ívka s Karatem dopadne jakkoli, on, Rad Haager, se musí postarat o daimona. Terr je ran ný, a možná, že dokonce umírá! Rozb hl se tedy na vratké stezce za svým neš astným p ítelem. Zápas Karata s B loh ívkem netrval dlouho. B loh ívek byl v nevýhodném postavení. Práv se snažil vstát, když se Karat oto il. Sta ilo jediné kopnutí do hrudi a neš astník znovu ležel na zemi, tentokrát s vyraženým dechem. Když vy ídil jednoho nep ítele, Karat up el pozornost na prchajícího Rada. Odhodil luk, usoudil, že už nesta í v as nasadit šíp, natáhnout luk a namí it. Místo toho vytrhl tesák z pouzdra a s vyp tím veškerých sil p etínal bleskurychle jedno lano po druhém. Byl to opravdu zkušený budovatel most a v d l, která lana jsou více a která mén d ležitá. Zaúto il nejd íve na levé nosné lano. Ostrá epel jím snadno projela. Ozval se dutý zvuk, most sebou škubl a v jediném okamžiku se nachýlil na stranu!

158

Jen díky své duchap ítomnosti a doslova ko i í obratnosti Rad škubnutí nezaplatil smrtí. Vratká lávka se mu zhoupla pod nohama, ale zachytil se pravicí, a když už úpln ztratil oporu, z stal na ní viset. Když pohlédl dol , smála se na n ho smrt. Karat zatím usilovn pracoval na druhém nosném lanu. Rad Haager ho nevid l, postava nep ítele byla ukryta za lanovím, ale pudov vycítil, že nebezpe í trvá. Zakomíhal nohama, rozhoupal se a poda ilo se mu zachytit se i levou rukou. Pak už sta il jediný švih nohama, zaklesl se nejd ív jedním, pak druhým chodidlem do lan a už ile ru koval vp ed. Druhé nosné lano povolilo. lov ka mén silného a odolného by ot es smetl, ale Rad vydržel. Pravda, zabolely ho snad všechny klouby, šlachy se napnuly k prasknutí, a levá ruka mu p ece jenom sklouzla, ale z stal viset na ruce pravé a na obou nohách. K že na dlani levé ruky byla spálená a sed ená. Te už Karat musel p e ezávat lana pomocná, kterých bylo požehnan . Závod s asem… Kdo zvít zí? Muž, který vynakládá zoufalou energii a šplhá po troskách lanové konstrukce vzh ru, anebo mladík posedlý nenávistí? Rad ješt nebyl u cíle, když Karat p etnul poslední lano. Most se zhroutil. K e ovit p ichycený za lana Rad pozoroval, jak se k n mu blíží s rychlostí stále stoupající skalní st na. Bude to náraz, který nikdo nedokáže vydržet. Ostré hrany skal mu rozdrtí klouby a kolena, ude í ho do hlavy, p ipraví ho o v domí. Pustí se a pak… let, vst íc neznámu smrti. Ale co to? Klesání je stále pomalejší, a te , když už je skalní úbo í na sáh daleko, se zastavilo úpln ! Rad Haager pochopil. Zasáhl Terr, vyslal poslední zbytky svých vnit ních sil, aby zachránil p ítele. Daimon, ta v rná bytost, ano, bytost, nelze o n m mluvit ani p emýšlet jako o zví eti! Ani nev d l jak, Rad vyšplhal po zbytku konstrukce, p ehoupl se p es okraj, a tam, naprosto vy erpaný, klesl podél t la daimona Terra. Daimon žil. M l otev ené o i, a s nevýslovným smutkem hled l na svého p ítele. Lovec se k n mu p itiskl. Bylo to ledové t lo, išel z n ho chlad mrtvoly. A p ece v tom mohutném t le doutnaly zbytky života. Lovec si p ipomn l Karata. Zrádce asi už p emohl B loh ívka a chystá se k poslednímu osudnému výst elu p es propast. Tak nehybný cíl nem že minout. 159

To bude konec. Zem eme tu oba, pomyslel si. Zahled l se do klidného, moudrého oka daimona Terra. Zem eme? Smrt ale nep icházela…, nep icházela? Rad zaslechl n jaké kroky. Zvedl hlavu a shledal, že je obklopen oddílem ozbrojených bojovník . Byli zcela nazí, pokrytí tlustou vrstvou zaschlého bláta. Kamenní muži, nejobávan jší vále níci Hor.

Pozd ji, když p emýšlel o v cech, které se s ním d ly, a snažil se upamatovat na jejich pr b h, Rad vzpomínal na Kamenné muže jako na bytosti z šíleného snu. N které obrazy mu tanuly v pam ti jako tak ka hmatateln podstatné vzpomínky, jiné byly prchavé a nepochopitelné. A p esto i ony m ly reálný podklad. Významnou úlohu v nich hrál vysoký muž s d ev nou deskou kolem krku. Jak se pozd ji Rad dov d l, byl to Jon Hal, mecin Kamenných muž . Po návratu do bd lého sv ta Rad poznal i jiné bojovníky obávaného klanu. Nicmén jeho první z etelné a nesporné vzpomínky za aly v okamžiku, kdy procitl v jeskyni Bratrstva bílého plamene. Podivné procitnutí! Obvykle se lov k probouzí vleže. Rad však stál. A první tvá , kterou Spat il, byla tvá mecina Volných lovc Valdo Mana. Jeskyn byla istá, její st ny hladké jako led. Snad tu n kdy zu il žár, roztavil horninu a ta pak ztuhla do k ry sklovité hmoty. Možná to tak bylo. Snad. Rada Haagera ale v bec nezajímalo, co je na st nách a po em šlape. Tiše stál u velikého sklen ného okna a hled l do sousední místnosti, osv tlené b lostnou zá í osv tlovacích panel . Místnost? Ovšem, byla to také jeskyn , vyhloubená ve skále, a také m la st ny a podlahu potažené sklovinou. St ny však byly dokonale opracované do pravidelné klenby, a ani sebemenší výstupek nebo nepatrná prohlubeninka nerušily geometrickou p esnost ploch a k ivek. Uprost ed místnosti, na velikém stole z bílého kamene, ležel daimon Terr. Kolem stolu se rozvážn pohybovali dva mecinové, zcela nazí až na úzký bederní pás a masku kryjící obli ej. T la m li zbavená jakéhokoli ochlupení a od hlavy až k pat byli pokryti žlutavým slizem, který se nep íliš vábn leskl v zá i panel . Úzkými korýtky vyhloubenými v podlaze protékaly pestrobarevné tekutiny. N která korýtka ústila do nevelkých nádrží, kde se tekutiny mísily. 160

N kdy to vypadalo, že v ou, a stoupala z nich pára. V místnosti zn la složit rytmizovaná hudba, tak siln , že ji Rad slyšel i za oknem docela z eteln . Mecin Valdo Man položil ruku Radovi na rameno. „Nem j starosti,“ ekl mu vlídn , „s Terrem si poradíme. M li jsme tu horší p ípady. Mezi námi, takový Kenzo Miram z plastivizního týmu m l opravdu život na vlásku.“ „Vy opravdu dovedete vrátit mrtvým život?“ „To nedovede nikdo, Rade. Jakmile je n kdo mrtvý, k životu ho nevrátí nikdo, ani sám Bílý plamen. Co to ale znamená – být mrtvý? To je ta otázka, a když hledáš odpov , nesmíš se ukvapovat.“ „Terr se nehýbal, nedýchal, srdce mu netlouklo… Byl tedy mrtvý!“ „V jistém smyslu ano. Dodýchal p i cest do naší Zakázané osady. Ale mrtvý docela nebyl. Z staly v n m ostr vky života. Pamatuješ si na doby, kdy jsi býval strážcem ohn ? Ohništ bývalo zrána erné, ani sloupe ek dýmu z n ho nestoupal, a vypadalo stejn mrtv jako kameny vyrovnané kolem n ho. N kde ale p ece jenom z stala jiskérka a záleželo na tvém um ní, abys ji nalezl a rozdmychal. I my jsme tak trochu strážci, nehlídáme však ohe , nýbrž život,“ „Jenže život je mnohem složit jší než ohe !“ „Ne tak docela,“ zasmál se mecin. „A nezapome , že nám není deset zim!“ „Pro ti dva vypadají tak oškliv ?“ „Že vypadají? Musel bys cítit, jak páchnou, a potom bys je teprve ádn ocenil… V lidském t le, každém, i v t le docela zdravého lov ka má sídlo tisíc a jedna choroba. Ten žlutý páchnoucí sliz má za úkol držet ty choroby uvnit . Je to také strážce… Vidíš, Rade? Terr se už pohnul, poprvé škubl prackou. Je ale nesmírn slabý a plamínek života zatím jen nejist plápolá v jeho útrobách. V nám, Rade, zachráníme ho.“ Rad nemohl odtrhnout o i od toho zvláštního divadla za oknem. „Omlouvám se ti, mecine, že jsem ti celý život k ivdil. Myslel jsem si, že ty a všichni mecinové všech klan jste podvodníci, kte í jenom balamutí lidi. Byly mi sm šné ty vaše hejble a kejkle…“ „Mohu t ujistit, že mn jsou p inejmenším stejn sm šné jako tob . Jsou ale nezbytné.“ „K emu?“ „Abychom mohli lidem pomáhat, musejí nám lidé v it. Musíme mít silný vliv na to, co si myslí, co cht jí a eho se bojí. Vidíš ty vodi ky v korýtkách? To jsou dobré, silné léky, ale ty nejlepší léky nosí každý lov k sám v sob . My známe, kde jsou klí e k t m ukrytým lékárnám. Lidé nás k nim ale musí pustit. Proto je d ležité, aby se nás i trochu báli.“ „Já se vás nebojím,“ ekl Rad. „Ke mn byste klí e nenašli? Mne byste nemohli vylé it, kdybych byl ran ný?“ 161

„Možná že ano, možná že ne. Rozhodn bude nejlépe, když se nenecháš poranit. Te už ale poj , prosím t . Je t eba si vážn pohovo it.“ Mecin mluvil naléhav , Rad ale necht l Terra opustit ani na chvilku. V kouzelníkov hlase však bylo cosi zvláštního, podobného úzkosti, ozv na nevyslovených obav, ano, byl to náznak strachu. eho se m že bát lov k, obeznámený i s t mi nejtajn jšími praktikami vlády nad životem a smrtí? Rad sklonil hlavu a nechal se mecinem odvést. Spletitým bludišt m skalních chodeb, osv tlených podobnými panely, jaké Rad vid l kdysi ve m st , došli až do velikého sálu kruhového p dorysu. Na bohat vy ezávaných tr nech tu sed li mecinové snad všech klan Marsu. N které z nich Rad osobn znal, nap íklad mecina klan Lakmon a klanu Bílých Drab. Podle od ní poznal Kajmana a samoz ejm tu nechyb l mladý mecin Kamenných muž Jon Hal.

162

„P ivedl jsem vám Rada Haagera,“ ekl Valdo Man jasným zvu ným hlasem, který se duniv rozléhal pod hladkým klenutým stropem. „Jeho p ítel daimon Terr se už vrátil na práh života!“ Mecinové zadupali na znamení radosti. „N kte í z vás mají pochybnosti, zda je správné, že jsme Rada Haagera zavedli do Zakázané osady a seznámili ho s n kterými tajemstvími Bílého plamene. Vid l jeskyni Návratu a chápe alespo áste n , jaká je naše moc. Netuší ale to, co víme my.“ „Ml !“ vyk ikl mecin Horských Pták . „Nesmíš prozradit!“ „Rad Haager to musí v d t!“ bránil Valdo Mana mladý Jon Hal. „Jenom mecin smí v d t…“ K ik Horského ptáka zanikl v ohlušujícím halasu. Rad se na to všechno díval pon kud užasle. Te už si uv domoval, že mecinové mají velmi blízko k lidem, kterým se ve m st íká v dci, a že hlavní rozdíl mezi nimi a v dci je v tom, že nepoužívají stroj , nýbrž využívají co možná nejlépe všech zdroj , jež jim nabízí p íroda. Za al si jich vážit, ale te byla jeho vážnost podrobena p ísné zkoušce, protože u ení kouzelníci se handrkovali jako babky na návsi a každou chvilku se dalo ekat, že si vjedou do vlas . Valdo Man stiskl Radovi paži. „Naše moc upadá, síly nás opoušt jí a zanedlouho budeme ubozí, bezmocní,“ ekl pomalu a z eteln , tak nahlas, aby ho slyšeli nejbližší mecinové. Hluk pozvolna utichal a od ucha k uchu a od úst k úst m b žela ta zv st: „ ekl mu to… co mu ekl? To mu ekl! Že mu ekl to? Ano, on už to ví…“ „Na vlastní o i jsem vid l…,“ namítl Rad, ale Valdo Man ho p erušil. „Vid l jsi, jak lé íme Terra. To je mali kost a bude to dlouho trvat, než ztratíme i tyto schopnosti. Jenže, Rade, my ztrácíme tu nejd ležit jší dovednost. My…,“ te ztišil hlas a Radovi se zdálo, že i luminiscen ní panely bázliv pohasly, „… my už nevidíme do budoucnosti.“ „Vy jste to dovedli?“ „Ovšem, jak jinak bychom mohli ídit život klan ?“ „Myslel jsem si, že…“ „…to byly hejble a kejkle, že to byl podvod, vi ? Vždycky jsem v d l, že si to myslíš a velice m to bavilo, Ale vážn , Rade. To nebyl podvod. My jsme skute n do jisté míry um li vid t budoucnost. Nikdo z nás neví, v em to je. Klí e k tomuto tajemství nemáme. Jeden každý z nás, jak tu sedíme, vid l budoucnost jinak, n kte í ji slyšeli, jiní cítili nebo hmatali, vnímali ji ve snu nebo opojných vidinách, nebo se museli vy erpat až do úpadu a pak je p epadlo to podivné tušení zít ka. To všechno je pry , v nenávratnu.“ „Jak se to mohlo stát?“ 163

„Zavinila to Roma.“ „Pompela na klanovém totemu…,“ zašeptal Rad. „Ano, chápeš to správn . Pompela na totemu a Pompela v žaludku. Rade, já tenkrát moc dob e v d l, co d lám, když jsem vyhnal z osady toho prašivého psa, obchodníka s trubi kami! Plá a eka a Hory, musí pat it bu nám, nebo m stu. Nem žeme tu žít dohromady.“ „Guvernér vyhlásil nep ekro itelnost hranice…“ Mecin Valdo Man se smutn usmál. „Však víš, do jaké míry je nep ekro itelná!“ Rad se zaražen podíval na mecina Kajman . Ovšem, v osad , kde od rána do ve era zur í a bublá plastivize, nemá mecin co d lat. A ty, Jone Hale, to také nemáš snadné. Mladá d v ata se posmívají posledním bojovník m, kte í berou lovecký život vážn , a p i první p íležitosti ute ou do m sta. „A co ode mne chcete?“ zeptal se Valdo Mana. „Musíš se stát ná elníkem ná elník , Rade Haagere. Musíš spojit všechny lovecké klany Marsu. A pak…“ „A pak…?“ „Potom musíš vyhnat m stské lidi. A se vrátí tam, odkud p išli. A se vrátí mezi hv zdy.“ „To je p ece nesmysl! To se nem že poda it!“ „Rade,“ ekl Valdo Man stejn naléhav , jako mluvil prve, když ho zval k odchodu z jeskyn , „my,jsme ješt neztratili všechny schopnosti tušení zít ka. My všichni, jeden vedle druhého, my všichni jsme m li n jakou vidinu, n jaký sen, p ed našima o ima se objevily n jaké obrazy a v uších nám zn ly hlasy. Shodli jsme se na tom, že m sto skute n odejde mezi hv zdy. Roma bude pustá a draby se usídlí v pustých ulicích. To je pravda, my to víme!“ Mecinové, s d ev nými deskami kolem krku, vážn p ikyvovali. Ano, oni všichni v dí, že se m sto vrátí mezi hv zdy. „Pro tedy chceš, abych se stal ná elníkem ná elník ?“ „Chápu, kam tou otázkou mí íš, Rade. Pro se máš stát ná elníkem ná elník , když budoucnost je dána a mecinové ji spat ili? Sta í usednout se založenýma rukama a budoucnost se k nám p iplíží sama, tiše jako sbarro. Pravda je ale jiná, Rade Haagere. Budoucnost nechodí za lidmi. Lidé musí dojít k budoucnosti. Spat it neznamená dosáhnout. Když jsi p ed lety spat il horu Olympus a rozhodl ses, že k ní dojdeš – proti mé v li, pamatuješ se? – vid l jsi ji, ale d lila t od ní veliká vzdálenost a veliká námaha. Kéž by ses tehdy vzdal svého pošetilého úmyslu… Nechme však minulost spát. Jde o budoucnost. My ji vidíme stejn jasn nebo nejasn , jako ty jsi tehdy vid l v oparu dálky Olympus podobný p eludu. Je t eba k ní dojít. Ty nás k ní musíš dovést. Ty jediný to dokážeš.“ „Pro já?“ zeptal se Rad Haager prudce. 164

„Protože jsi muž mimo sv t. Nepat íš ani našemu sv tu, ani sv tu m stskému. Tv j p ítel Terr už v bec není z žádného sv ta poznaného lidmi. Hovo í z n ho hlas z hv zd. Oba jste jiné bytosti, poznamenané pe etí v nosti. Dostali jste velké dary, ale máte velké povinnosti. Ty jsi už jednou zvrátil po ádek na této planet . Te to musíš ud lat podruhé a jednou, snad, i pot etí…“ Valdo Man se díval kamsi do dálky, jako by st ny skalního dómu zpr hledn ly. Všichni ostatní mecinové se jemn naklonili a nato ili ramena tak, že d ev né desky mí ily kolmo na hlavu Valdo Mana. Rad si vzpomn l na stroje, které vid l kdysi ve m st a jimž se íkalo antény. Byly to ploché, nebo miskovit prohloubené kovové sít , jimiž m stští lidé naslouchali hlas m hv zd. Jakým hlas m te naslouchá Valdo Man? Mecin Volných lovc náhle povadl v tvá i, uvolnil se a bolestn vydechl. „Ne… nevidím jasn . Budoucnost se mi ztrácí, p estože vy všichni mi pomáháte. Rade…“ Ale Rad Haager se už rozhodl. „Jsem muž jen jedné povinnosti, mecine. Beru na v domí, co mi íkáš. Ale nemohu p ijmout jeden úkol, dokud jsem nesplnil druhý. Musím dostihnout Krutého grugera, dokud nespáchá další zlo. Víte p ece, že zabil jednoho z vás!“ „Krutého grugera chrání Hvar,“ ekl Valdo Man tiše. „Sám proti n mu nic nezm žeš. Všichni ti musíme pomáhat a ty musíš odevzdat sv j život všem.“ „Možná podlehnu,“ ekl Rad Haager, „ale zápasit budu sám. Vždycky jsem byl takový. Nedovedu se zm nit.“ „Obávám se,“ ozval se za ním cizí zvu ný hlas, „že musíš svoje plány zm nit, Rade!“ Rad s mecinem se ohlédli. Za nimi stál Petr Abrahám.

„Klany lovc Plán , eky a Hor jsou rozšt pené. Mladý stojí proti starému, piloti proti mecin m, mandyrové proti pilot m. Hrozí válka všech proti všem.“ Petr Abrahám mluvil pomalu, rozvážn , jak se sluší na muže zasv ceného ob ady Bratrstva bílého plamene. Nikdo se neodvážil ani hnutím brvy porušit klid. Hovo í Mandyr mandyr velkého m sta, muž z cizího sv ta, a p ece jim však tak blízký. Je t eba ho vyslechnout. Podruhé v jednom dni se lenové Bratrstva sešli, aby se poradili, co bude dál. Ani ten nejstarší mezi nimi nepamatoval/že by se n kdy v minulosti stalo n co podobného! 165

„Válce je t eba zabránit. To je naše povinnost. Nabídli jste Radovi Haagerovi, aby se stal Mandyrem mandyr Plán , eky a Hor. Proti Hvarovi postavíte Rada. A pote e krev.“ Nastalo ticho. „Co navrhuješ, Mandyre mandyr velkého m sta?“ zeptal se Valdo Man. „Hvar ozna il Rada Haagera za p í inu všeho zla. Vyslal vrahy, aby ho zabili. Poslové navštívili všechny osady. Kdyby se dnes Rad odvážil vstoupit do osady Kajman , ne ekala by na n ho Duhová žába, aby ho zachránila. Byl by zabit. Stejn by to dopadlo, kdyby p išel k Lakmon m nebo Bílým Drabám.“ „Jak to m žeš v d t?“ ozval se mecin Kamenných muž hn viv . „Nám není n co podobného známo!“ „Mám svoje zprávy,“ ekl Abrahám vyhýbav . „M žete mi v it.“ „Máme snad Rada zabít, abychom Hvarovi vyhov li?“ zeptal se Valdo Man. Tvá il se ne pohnut ale jeho hlas zn l ušt pa n . „Rad Haager musí odejít.“ „Kam? Do m sta?“ „To nesta í. Musí odejít tam, kde už d íve byl jeho daimon Terr. Rad musí odejít mezi hv zdy.“ „Zatím se nikdo nezeptal na názor mne,“ ekl Rad. „Už jednou jsem vám ekl, Brat i bílého plamene, že jsem muž jedné povinnosti. Snad se stanu Mandyrem mandyr Plán , eky a Hor, snad odejdu mezi hv zdy. Ale ú et musím vyrovnat. Hen Pagas zem el, abych mohl žít. Kdybych odešel kamkoli, tíha nezaplaceného dluhu by mi poutala ruce – i mezi hv zdami, Pet e Abraháme!“ U vchodu do poradní sín nastal ruch. Všichni zpozorn li.. Žádný ze strážc by se neodvážil jen tak zb hdarma porušit klid poradního shromážd ní! K porušení ticha musel být velmi závažný d vod. Dovnit vb hl mladý muž, len strážního oddílu. „Hvarovi lidé p icházejí, Brat i bílého plamene,“ ekl s hlavou sklopenou k zemi. Nem l právo hled t na ú astníky porady. „Co cht jí?“ vyk ikl Valdo Man. „P išli si pro muže jménem Rad Haager,“ odpov d l strážce. „Jakmile jim ho vydáte, hned odejdou, tak slíbili.“ „To znamená boj,“ zahu el Jon Hal temn . „Hvarova opovážlivost p estoupila všechny meze. Tohle už znamená válku. Rade, odvedeme t skalními chodbami na bezpe né místo. Sv íme, ti nástroje moci, o kterých dosud nikdo nem l tušení. Šiky bojovník povstanou na tv j povel a potoky zrudnou krví Hvarových p ívrženc !“

166

Valdo Man mluvil naléhav , vložil do hlasu všechnu svoji výmluvnost. A znovu se ozval ruch u vchodu. Tentokrát to ale nebyl strážce, kdo porušil klid porady. Do sín vstoupil daimon Terr! Rad se k n mu rozb hl, klekl si p ed ním a objal jeho svalnatou šíji. Zví e mu položilo hlavu na rameno. Pora mi, promluv ke mn , sd l mi svoje vnit ní pocity, oslovoval ho v duchu Rad, ale daimon v tajemný hlas ml el. „Venku eká diskoplán,“ ozval se Petr Abrahám. „Oba do n ho nastoupíte a v krátké chvilce budete mimo Hvar v dosah. Neodejdete navždycky. Kdo ví, co se stane za rok, za dva roky… Hvar zmoud í, jeho bojovníci se vrátí dom , i ty se vrátíš, Rade!“ Rad vstal a obrátil se k Valdo Manovi a Petrovi Abrahámovi.. „P jdu,“ ekl, „a utkám se s Krutým grugerem. Potom,“ usmál se, „potom a se stane cokoli.“ „Rade,“ naposledy se pokusil p emluvit lovce Petr Abrahám, „ne ekl jsem, ti všechno, v diskoplánu…“ Ale Rad ho neposlouchal. Sáhl p es rameno a uchopil jílec Modrého me e. Pomalým pohybem ho vytáhl z pochvy zav šené na zádech. Ohlédl se po Terrovi. „P jdeme…,“ ekl, nap l tázav . Zví e nezaváhalo. Vykro ilo, ale jeho ch ze byla dosud nejistá, zesláblá. Ti lenové Bratrstva, kte í dosud stáli mezi Radem a vchodem do sn movní sín , se rozestoupili. Kdyby se jim Rad podíval do o í, spat il by výraz úcty. Lovec se ale díval p ímo dop edu. Petra Abraháma napadlo, že snad dokáže prohlédnout skalní masív a dívá se te p ímo na nep átelské bojovníky, shromážd né venku. Rad Haager, tasený Modrý me v pravici, t žce našlapujícího daimona po levém boku, zvolna krá el chodbou osv tlenou adivými pochodn mi. Ve výklencích stáli strážci jako ml enlivé sochy, do p l t la nazí, tvá e a hrudi pokryté ochrannými obrazci. Ozbrojeni byli zak ivenými dýkami. Chodba se nepravideln vlnila, hned stoupala a pak zase klesala, její st ny byly hladké. Kdysi tudy proudila voda, anebo snad to byla krev? Vždy to mohla být hlavní tepna t la dávno uhynulého draka! Rad s Terrem minuli stráže, prošli polem propadliš , nevšimli si samost íl , hrozících proklát vet elce dešt m ošt p a šíp , ani nezvedli hlavu, když krá eli pod balvany zav šenými u stropu. Mecinové, zahalení do ob adních pláš Bratrstva, krá eli za nimi. Bílá splývavá roucha jim kryla ruce i t lo, ani nohy nebylo vid t. Roucha byla zav šena na okraji d ev ných okruží. Mecinové se te podobali bájným obr m, bytostem z pov stí tak starých a tajných, že jen n kte í z nich si matn vzpomínali na podrobnosti. Kam šli mecinové? Cht li snad Radovi pomoci? 167

Dob e v d li, že Hvar už nabyl takové síly, že každá pomoc je marná. Rad se snad domnívá, že je dosud bojovník a že vstupuje na kolbišt . Pravda byla jiná. Je ob tí, ur enou k záhub . Snad je to i spravedlivé, uvažoval Valdo Man, který krá el v ele skupiny mecin . Snad tomu tak má být. Byl to Rad, kdo rozpoutal d je a uvolnil síly, když se rozhodl vzdorovat hn vu Hory. Jeho smrt – možná – vykoupí klany Plán , eky a Hor ze zakletí M sta. Zarazil se. Jak ho mohla napadnout taková myšlenka? Pronikla snad Hvarova v le hradbami skal a zasáhla jeho mysl? Padl na n ho strach a snad by se i zastavil. Pohled na pravideln krá ejícího bojovníka a jeho daimona ho však uklidnil. Dokud ti dva jsou silní, ekl si, nemám právo na slabost. Uv domoval si však, že každý další krok ho stojí stále v tší úsilí. Jsou i jeho druzi na tom stejn ? Neodvažoval se ohlédnout. Denní jas ude il Rada do o í. Chodba vyústila na planinu ohrani enou p lkruhem skal. Za zády m l kolmou st nu a p ed sebou svah stoupající do výše dvou t í set dosp lých muž . Skály byly šedavé, možná pon kud na ervenalé, byly takové kdykoli jindy, ne však dnes. Tisíce bojovník se tu tísnily. Na každém výstupku, na každé plošince stál, sed l, d ep l bojovník ozbrojený me em, lukem nebo ošt pem. Všechno sloužilo za oporu, št rbiny ve skále, hrboly, balvany. A na provazech spušt ných p es okraj visely další hrozny muž . Docela dole, p ímo naproti ústí chodby, stál Hvar s pažemi založenými na hrudi. Oblékl si podobné roucho, jaké m l Valdo Man a Brat i bílého plamene. Jeho barva však nebyla bílá, nýbrž erná jako noc. Hvar se pyšn usmíval. Rad s daimonem šli rovnou k n mu. Terr mhou il o i. Do nozder nasál neznámé pachy a n kolikrát nevlídn zafrkal, potom zívl a cvakl elistmi. Opíral se bokem o Radovo stehno. Jeho t lesné teplo dodávalo lovci d v ru. Dva t i kroky p ed Hvarem se lovec zastavil. „Mír tob , Hvare,“ pozdravil ho. „Vidím t ,“ odpov d l mladý mecin nejmén zdvo ilým pozdravem. Rad se rozhodl, že pohanu p ejde bez povšimnutí. „Hledám muže jménem Krutý gruger. Slyšel jsem, že pat í k tvým p edním bojovník m. Chci s ním bojovat. Zave mne k n mu,“ ekl Rad. „Nejsi opovážlivý?“ zeptal se Hvar. „Podívej se kolem sebe. Každý z t chto muž ,“ pokynul paží kolem dokola, „m že p etnout nit tvého života v kterémkoli okamžiku.“ „Ani já nejsem bez spojenc ,“ ekl Rad. 168

Hvar se nep íjemn zasmál. „Myslíš ty tam vzadu?“ Rad se ohlédl. Hlou ek Bratr bílého plamene vskutku stál za ním, ale zdálo se mu, že postavy v bílých pláštích jsou na n kolik dost el lukem daleko. To není možné, uv domoval si, vždy poté, co jsem vyšel z chodby, jsem ud lal jen n kolik krok . Jak to, že Valdo Man, Petr Abrahám a další Brat i bílého plamene jsou tak malincí? Copak je Hvar dokázal zmenšit? Ne, p ese všechno, co Rad vid l, slyšel a zažil, na n jaká kouzla nev il. N kte í lidé dovedou víc než jiní lidé, a Brat i bílého plamene toho um li skute n hodn . V každém p ípad to je pouhá lidská zkušenost a obratnost posílená znalostmi, žádná kouzla! A tam naho e? Ano, létající chýše, nebo diskoplán, jak o n m hovo il Petr Abrahám. Je také malinký, jako kdyby visel v obrovské výšce. Je na tom n co zvláštního? Mezi Volnými lovci se vypráv lo, že Valdo Man dovedl p i jednom st etnutí p esv d it bojovníky Kajman , že p ed sebou vidí p íšery a pavouky. Pro by Hvar, n kdejší kouzelník v u e , nedokázal p esv d it Rada Haagera, že své p átele vidí zmenšené? Sotva si to pomyslel, diskoplán se zdánliv nafoukl a také Valdo Man, Petr a Brat i bílého plamene vyrostli do normální velikosti. Po tvá i mladého mecina se mihla známka nevole. 169

„Chceš se utkat s Krutým grugerem,“ sekl hn viv . „Dobrá. Máš k tomu p íležitost.“ Podíval se kamsi vpravo, a všichni jeho bojovníci up eli zrak do jednoho místa. Na skalním výstupku stál rozkro en Krutý gruger, o p l kroku za ním Karat. Zrádce držel v rukou kopí a na n m – naraženou B loh ívkovu hlavu! Krutý gruger si povšiml úžasu a hr zy na Radov obli eji a hlasit se rozchechtal. „Máš strach?“ k i el dol a ozv na násobila jeho hlas. „Bojíš se? Ubožáku… Ujistím t ale, že tv j osud bude jiný. Neklepej se hr zou, tvoji hlavu neuseknu a nevystavím ji posm chu. Nezbude po tob nic, emu by se mohly d ti smát, Rade Haagere!“ Slunce se zalesklo na erném pancí i, který mu kryl hru . Na hlav m l p ilbu klanu Kajman , také ernou. Bledost obli eje se p íšern odrážela od temné zbroje a ve stínu p ilby se jen ob as blýskly o i. Bleskurychle sáhl za záda a strhl z nich energomet. To vše se odehrálo tak rychle, že nikdo ani nesta il vydechnout. Z tupého nosu zbran vyšlehl bílý blesk. Rad Haager uchopil jílec me e do obou rukou a rozkro en, s me em p ed hrudí, o ekával smrt. Energetický výboj se op el o lesklou epel plnou silou. To je smrt…, pomyslel si Petr Abrahám. Modravý opar zahalil postavu bojovníka a jeho daimona. A potom… Blesk se odrazil nazp t, kmitl prostorou kotliny, zabo il se do pancí e na hrudi Krutého grugera, pronikl dovnit a tam vybuchl. Karat zoufale vyk ikl, pustil z ruky kopí a st emhlav se ítil ze skály dol . Dopadl Radovi k nohám a z stal tam bezvládn ležet. Hvarovi bojovníci se dali do zoufalého k iku. Lezli, šplhali, drápali se po šikmé skalní st n vzh ru, šlapali si po rukou a po hlavách, o kletby a spílání nebyla nouze. „D kuju ti, žes mi umožnil souboj,“ ekl Hvarovi Rad Haager. Nechápal sice, co se p esn stalo, a hlavn – jak k tomu došlo. Bylo to však vít zství, a celou bytostí si uv domoval, že p emohl ani ne tolik Krutého grugera i Karata, jako práv Hvara. Hvar se mu up en díval do o í. „Se mnou to nebudeš mít tak snadné,“ ekl potom, oto il se a šel p ímo k šikmé st n . Krá el po ní vzh ru jako po pohodlném schodišti, šel rychle, bez jediného zaváhání nebo klopýtnutí. Naho e se na chvilku zastavil, malý erný vyk i ník na pozadí zarudlého nebe. Neohlédl se však a zmizel za okrajem. Brzy zmizel i poslední z jeho bojovník , ješt chvilku se ozýval k ik prchajících, ale i ten utichl a pak už jen vítr prozp voval mezi škvírami. 170

„Jsem muž jednoho úkolu,“ ekl Rad Valdo Manovi. Oto il se a zasunul me zpátky do pochvy. „Sv j úkol jsem splnil. A co ty ostatní? Mají ješt smysl?“ „Nevím,“ ekl Valdo Man po pravd . Nejist se podíval na Petra Abraháma. Guvernér planety Marsu tu stál bledý, bezradný. Rad se na n ho usmál. „My dva, Terr a já,“ ekl m kce, „jsme jen tuláci. Velké úkoly se nám vyhýbají.“ Nejsem si tím tak jistý, ekl si v duchu Petr Abrhám, ale neodvážil se promluvit. Rad se dotkl h betem p sti ela, pozdravil Valdo Mana, Petra a ostatní Bratry bílého písmene a vykro il ke stezce, kterou odešel Hvar. Netušil, že oknem diskoplánu na n ho sh ry hledí pozorné o i Dalana Plavnaka, velvyslance Tramionu a nejvyššího p edstavitele Krutu v celé Unii.

171

OND EJ NEFF . U E Svazek . 224

AROD J V ídí Hana Krubnerová

Ilustroval Theodor Rotrekl. Graficky upravil Jan Hejda. Obálku navrhl James Janí ek. Vydal jako svou 7725. publikaci Albatros, nakladatelství pro d ti i mládež, v Praze roku 1989. Odpov dná redaktorka Hana Krubnerová. Výtvarný redaktor Michal Kud lka. Technická redaktorka Jitka Pavlíková. Ze sazby písma Public vytisklo Rudé právo, tiska ské závody, Praim. 14.20 AA (text 12,22, ilustrace 1,98), 14,40 VA. Náklad 49 000 výtisk . 1. vydání. 13 881 89 14 67 Cena výtisku 7 K

172

© Albatros, 1989 © Ond ej Neff, 1S89 Illustrations© Theodor Rotrekl, 1989

173