Zuzana Gabrišová
Ráno druhého dne
RÁNO DRUHÉHO DNE
Zuzana Gabrišová
Ráno druhého dne
PRAHA 2015
Copyright © Zuzana Gabrišová, 2015 Czech edition © dybbuk, 2015 ISBN 978-80-7438-116-4
…kdykoli ráno vstanu budu šťasten. Ivan Blatný
I . (ZPÁTKY)
Ba ne, to není možný, takle se zřezat. Tohle je skutečnost a ňáká blbá. Jáchym Topol
I bědil: Té hůry! Ó té hůry! Ivan Wernisch
posvítím si lampičkou duše vlasy dorostou a moje hlava zůstane holá. ptáte se na detaily na intimní detaily – měla-li jsem vize a kolikrát denně jsem masturbovala nuže poslouchejte tedy, povím vám: ve spánku mi kůže křičela pod vašimi údery ač jsem se za dne usmívala. vábila jsem smrt na vrcholcích stromů a útesů jsem se nakláněla a krmila se odpadky ze dna kontejnerů před vašimi dveřmi. třicet pět let jsem se vás snažila přinutit ke štěstí a vy jste mi proklouzávali mezi prsty opíjeli se tmou, vysychali a bobtnatěli. a děti mi voní, uslintané a usoplené a beznaděj vězňů, kteří vyjdou za čtyřicet let a cigáni. a čas na vás mám samozřejmě. kdykoli.
~ 11
lepší než sedět odpoledne v práci někdy mají múzy vousy a někdy extrémně krátké vlasy dají si čaj a otevřou stavidla svítání – Praha je kolébka a kde jinde tedy začít. pamatuje si tě cudný Bruncvík pamatují si tě čínské restaurace a ruští kluci s mobilem pamatuje si tě Holan koštovaný sametovou urputností noci zesnulí králové i kočičí hlavy po nichž byly smýkány cizoložnice kde jinde začít děkovat jen tím, že tu projdeš neosiříš jak nemoudrá švestka, která se na začátku března svítí radostí.
~ 12
někdy múzy jen švihnou bičem a ze svistu krátkého jako čárka nad štrúdl vyklopýtají drobná slova šeptající o setkáních o pohybu ruky, který nedává ani neodnáší.
návraty cokoli netrpělivé jak most pod sebevrahem ve mně dýchá – je tu příliš světla z holých žárovek množství telefonátů a množství milých návštěv stále se rozhlížím zastřelili mě ve snu a bylo to tak správně neuměla jsem se potápět neuměla zachraňovat a zbyla na břehu sama – na všechno je čas chvění dotýká se mě zlehounka hledí mi do očí z očí vážná a veselá mláďata nejblíž dvojčeti je postarší pán nedávat a nebrat buďte jen poblíž milý nic nechybí tak samozřejmě až mě jímá až ve mně dýchá
~ 13
pracovní pohovor neříkejte mi, co od sebe chcete. nevzpomínám na modré korejské střechy stačí mi chlapi v montérkách i Ukrajinci ale vám vadí hlava oškubaného kuřete, i kdyby Romové měli pojít hlady. řekněte, na koho jste se po ránu zadívaly, že jsou ve vašem smíchu rozpaky. holubí trus psí hovna ale je to tady.
~ 14
nehybnost nejdu ven, o čem jsem sedm let snila je na dosah, a tak nemusím. před polednem a k večeru vrkají holubi, po rozednění a po páté zpívají kosi. jakoby vyprávěli komusi o dlouhém dni, žížaly hubený a kam se poděly muchy – ale to je blbost, to si jen tak vymýšlím. mám ráda kosy. i holuby. nemusím ven, přinesla jsem si z Mahenky fůru knížek a občas otevřu okno. všechno je blízko, a tak se nedotýkám jen až dopere pračka, půjdu prádlo pověsit na balkon.
~ 15
podaná ruka držíš moji ve své dlani a je to delší, jako když se smlouvá o dům, jehož základy ještě nebyly položeny. odvykla jsem srdečným dotykům cizích lidí, objímám se jen s bratry, s tátou děda s tetou mě na přivítanou políbili na tvář.
~ 16
náboženské jistoty někteří se baví tím, že mě vidí zpátky. slovo „obdivovat“ má jakási tajná zákoutí, díru, která zůstane po zásuvce vytržené ze zdi. věděli jsme to, humbuk, nic jinýho, je to humbuk, nenecháme si – smrt je jen slovo. teprve minulé léto odhodlala jsem se odstřihnout si všechny shnilé nehty, přivázat kameny k zápěstím a skočit někde z útesu do zelené vody.
~ 17
zahradní slavnost v první slunečný den jdeme s babičkou za dědou a dědou a za Drahošem a za babičkou a za strejdou Jožinem. ale je jich tam mnohem víc sedneme si k nim a otáčíme s úsměvem hlavu – jak je hezké, že jste pořád tady. růže a gerbery vadnou, ale rozkvetly sedmikrásky. babička říká – mně bez účasti jako Ota a tady na loučku k Jožkovi ukážu ti fotku. už se na nás těší, čekají.
~ 18
po anestezii a teď tedy přicházím k sobě. tíha bližních očí je tak velká – nemám potřebu rodit, mám nutkání strkat si cizí lidi do břicha jak málo jsem se změnila. u bláznů bylo vždycky dobře ze šaliny zahlídnu Jirku – ještě pořád se usmívá PAS = porucha autistického spektra Jirka se směje jak čistá voda na kterou teď nemám nárok bez příslušného vzdělání, jíst se musí – čekám, kolik spících chapadel se probudí teď když jsem zakořenila a raší listy –
~ 19
já se tam vrátím
~ 20
strašná je láska k zemi nesmyslná. po zemi letáky a vajgly bílé třešňové stromy září ve světle pouličních lamp. za záclonou se mihne dívka. krvácím do sebe, blaze, tiše osmá večerní rezonuje všemi těmi Hálky, Orteny a Halasy – jak jsem brečela, když v podchodu korejského metra zazněla Vltava. absurdní je láska k zemi hloupá. jazyk ve večerních zprávách trhá uši, zprávy trhají srdce na balkonech v truhlících rajčata na záhonku saláty, co je to doma. mladé rodiny pětapadesátníci zchromlí představami nadějné vědkyně, sportovkyně básnířky… takové oči pro oblaka jsem neměla nikde. uši pro kosy. nepochopitelná láska k zemi v jednadvacátém století nechtěla bych to nikdy nikomu vysvětlovat.
děti ve snu těhotenské břicho bylo to hezké, nikdo se nedivil ani já, našlapovala jsem zeširoka a hledala v bytě plném probouzejících se lidí volný záchod to ty dokumenty o náhradních matkách to ty dokumenty o amerických gayích, co si adoptovali dvanáct dětí to ty dokumenty o dvanáctiletých Britech, kteří dávkují svým matkám léky, žehlí jim sukně a utírají svým mladším sourozencům zadek to ty dokumenty a ještě něco
~ 21
ex tak jsi mě viděl, a co jsi rád, že sis mě nevzal? potmě jsem prošla ulicí až nakonec, dál nebylo nic dál byly mrouskající se kočky kočky nevyhynou, ta radost ty taky nevyhyneš, pojistil ses dvěma meči ztloustla ti lýtka napadlo tě, kde bysme byli? byli bysme v prdeli, ale to ti přece nemůžu říct, o čem bys v důchodu snil staříci sní o tom, co neudělali kterou nedostali ale teď, teď jsi rád ta radost to je dobře.
~ 22
na druhý den probudíš se celá jen cosi přebylo vzpomínka na topená koťata vlající ti v rukách něco zcela malého jako pes rozježděný několika auty na suwonské křižovatce a hladkého jako erekce evangelického faráře – tam už nesahej. tam smí jen ti v čítankách a ti už nemůžou.
~ 23
babí léto ve snech mě matka znovu bije přikazuje mi spálit všechny šaty. ráno jak malované. podzimní vzduch roztahuje plíce drápky až nadoraz, až do extáze vteřinu před puknutím. ořechy popadaly. má matka mě ve snech bije ve dne se raduju seč mi síly stačí.
~ 24
I I . (HRA)
Kůže kůžoucí Jiří Pištora
dny našich životů noc a den v betonové cele. noc a den třistapětašedesáti dní mám narozeniny! na zamřížované louce se pasou koně máš dopis. pondělí. úterý. úterý. leden. noha mě pořád bolí. květen. včera pršelo, myslím na prsa a – středa. čtvrtek. neděle. mám narozeniny! Vánoce. řev ve vedlejší cele. mám narozeniny! mám narozeniny! mám narozeniny! noc a den v betonové cele. dvanáct let třistapětasedmsettisíce miliarddvěstěosmdesátdvacetšest mám narozeniny! noc a den 10 x 12 x 4
~ 27
ledový sen
~ 28
mniška v zažloutlém prádle čeká na jaro ve tři ráno ztuhlými prsty rozžehne svíčky pletenou čepici nasadí Buddhovi do holé hlavy zakousne se mráz – dnes si dáme nudle co říkáš každý den rýže to se zprotiví – mniška v zažloutlém prádle navléká potmě korálky na dlouhou nit za maminku za tatínka za sestřičky a brášky za pejska a jedovaté pavouky za vodu v moři a vodu v plastové láhvi za sebevrahy – mniška v zažloutlém prádle nečeká na nic zbytky svíček do dalšího dne všechnu lásku strávily mráz ulámal prsty Buddha na to kouká v pletené čepici dnes si dáme rýžové víno co říkáš zahřát se na cestu připít si s maminkou s tatínkem s pejskem a jedovatými pavouky s vodou v moři a vodou v plastové láhvi se sebevrahy – mniška se usměje venku sněží
zpěv ranní rosy řekni mi kolik úsvitů je ve slunci kolik růžové krajky a citronových prstů rozeběhlých mezi stromy na jeden nádech na jedno vydechnutí tiché vlasy dětí ve snubním prstýnku mé matky kolik dešťů v oceánu řekni mi když piju loňské sněhy v šípkovém čaji sbírám staré slzy jantary protečou křehkým tělem stoletých vdov do které náruče se vrátíme až to bude naposledy řekni mi řekni mi
~ 29
hledání ztraceného času
~ 30
je ráno, chlapci se smějí půjdeme na ryby do téhle básně bych chtěla vměstnat všechnu bolest světa říct mu promiňte můžete jít se mnou, jestli nemáte kam ochočit si pejska chtěla jsem ho nechat vykoupat chtěla jsem ho zachránit mít něco pro sebe jednu noc pár let někdo tě musel pohladit po vlasech popřát dobrou noc aspoň jednou v životě všichni vojáci měli chuť tak si dopřávali ráno v osvobozené zemi ale jak s tou bolestí nedá-li se zachytit červotoči nestárnou, mají práci možná chytím žloutenku, kde mi nabízejí čaj a koláčky, špína na hrnečku, zbytky jídla na stole a po koberci obrovské červené buky, uměl je sázet jen jeden a ten už umřel
chlapci strčili prsty rybám do žáber a ryby se modlily proč si nedopřát, na co máme chuť maličké pindíky, jsem velkorysý a slušný chci zaplatit a to ještě není nic k večeru se chlapci vracejí na talíř nám kladou mrtvé ryby
~ 31
muži na přechodu přijde jaro na člověka jak je to všechno komplikované jak je to všechno zaváté řekne si člověk a stydí se podívat na nohy ženám ale nestydí se odvrátit oči od zdí kostela –
~ 32
/ / /
Tedy odvaha vyměnit Boha za modlitbu.
Petr Hruška
vyměnit touhu za podstatu. pro jednoho žíznivého vysušit moře, zasypat studnu. za hladomoru se stává že rodiče sní své děti a na kostičkách tančí až do vypoulené smrti.
~ 33
11. 9., středa Wernisch tu běhá s brokovnicí pod kabátem a já píšu milé, podzimní verše
~ 34
I I I . (Ž E N A)
“You could get torn,” Mrs Godbold warned, who had come up to the edge of the road, in search of something, whether child, goat, or perhaps just the daily paper. “Oh, I could get torn,” Miss Hare answered. “But what is a little tear?” Patrick White
ráno v Getsemane je tiše. je dobojováno. slunce pozvolna strhává náplast tmy a všude kolem mrtví s tvojí tváří někteří cení špičaté zuby jiní s andělskými křídly na ztopořených údech zpola nasazené kondomy některá teprv kojila – za chvíli přijdou, neboť tak je to psáno. slunce nám štipkuje zátylek, když zatlačujeme mrtvým oči, vlhkým hadříkem otíráme moč a krev a podkládáme unavené hlavy. zprvu tě děsí tatáž tvář ale když se napiješ vody a podáš mi ruku strach zmizí. mrtví klidně oddychují, slunce jim tančí na řasách a nočním bojem zakletá zvířata se objevují mezi stromy, vylézají z děr a šourají se po písku větříce radost. už brzy přijdou. náhlý déšť smyl poslední krvavé šrámy na tvých rukách duha odvedla mrtvé broukající si ze sna je tu čisto, jsme tu jen ty a já. ještě jsi nezapomněl na hrůzu noci, ještě máš za nehty špínu – ale už se usmíváš jim vstříc políbíš toho, jenž tě vydal svou vlastní tvář navěky tě zrazující a odcházíš usedaje vedle mě do teplé polední trávy. je tiše když večeříme pečené bažanty, když dopíjíme třetí sklínku slivovice, když pátráš jazykem v mém klíně
~ 37
než ti v dlaních a hrudi rozkvetou červené květy a ty se, smutný, schoulíš v mé náruči – je tiše. znovu omýváme tváře mrtvých znovu zatlačujeme tvoje oči. ležíš vedle mě a oni tě v poutech odvádí pláčeš a směješ se jako dítě. všude, kam pohlédneš, slunce vychází nepochopitelně tiše.
~ 38
balada o zimě neměla ses dát. jako půda vyprahlá po měsících nepřerušovaného sucha nepije nezvlhne a nepřijme nerozevírá se dychtivě pro jedinou kapku vody, byť by byla živá měla jsi odmítnout. ušetřit mě, ušetřit sebe ušetřit nás té nenadálé černoty té tmy hřebů zabodaných v tvých bocích děti seděly na zemi s nastaveným prstem a skanuté mlsně olizovaly než studna vyschla a nevytékalo už nic jen vrány kroužily kolem tvé hlavy a dutá ozvěna, nemohla jsem tě chránit pro tu první bezuzdnost pro tu lež na kámen vyschlé půdy, která se bezostyšně zazelenala hadům, ještěrkám a oslům na odiv nepokora nás zabila a já marně pláču u rozvaleného hrobu do kterého ses živá utekla a ze kterého tě za bezměsíčné noci úd po údu vytahala rozvzteklená zvířata – neměla ses dát. moje jméno znělo z tvých úst jako nadávka, jako kletba tisíckrát jsi mě s křupnutím rozlouskla a srdce zahodila ze strachu, že se vrátím že se vrátím a s každým mým úsměvem vyteče z tebe kapka života o sebe ses třásla a tma tebou volně procházela – je zimní ráno. zdráhavě polykám černou zemí vypocené doušky octa.
~ 39
matčin pláč
~ 40
kdybys nepřišel ty, musela bych přijít sama. obula bych železné střevíce a do ruky vzala železnou hůl, své dlouhé vlasy bych ukryla pod šátkem a přísahala, že nevezmu ani sousto do úst, dokud se znovu nesetkáme. neboť nemohla to být náhoda – kdykoli jsem se zaposlouchala, ať v davu lidí nebo úplném tichu mým srdcem zachvívala ozvěna tvého hlasu. jak jsem tě čekala nevědouc, proč je mi tak prázdno tak úzko ze všeho můj muž se usmál a já s rozpaky jsem se odvrátila jako požár na dně jezera jako žíznivá studna plná zlata – než jsi přišel, ve tváři jsem zpopelavěla. ale květiny mi o tobě stále šeptaly a ptáci a stromy kameny u cesty mi tě slibovaly těš se, těš, vyvolená raduj se, ty, požehnaná mezi ženami neboť tak je to psáno a on přijde. žebráci za mnou otáčeli hlavu hledajíce znamení v mých očích ale já jsem se jich děsila, děsila jsem se bezzubých úst, která šeptala neslyšně tvé jméno ještě předtím než jsem ho já sama poznala.
děsila jsem se dětí, které mě důvěřivě chytaly za šaty zlodějů a vrahů líbajících mé šlépěje v prachu cesty. děsila jsem se prodejných žen jejichž prsty se vědoucně dotýkaly mých prsů a břicha a zanechávaly na kůži hedvábnou stopu která voněla a dráždila. tolik mladíků otočilo se mým směrem tolik se v chůzi letmo dotklo mých vlasů mé ruky, za teplých nocí slýchávala jsem jejich zpěv, otočená zády ke svému spícímu muži – a tys nepřicházel a slzy přehlušily ozvěnu v mém srdci. jak jsem prosila, jak jsem se rouhala. tma se záblesky světla hrozivější je než tma úplná vezmi si mě vezmi si mě zcela – tiše? tiše?! proč tiše, proč teď já jsem ho uslyšela, já ho porodila přivedla jsem na svět syna neberte mi ho, neubližujte mu je to můj syn tolik jsem na něho čekala žebráci s bezzubými ústy, mrzáci vrazi! dnes a denně každou minutu svého života budete litovat, z vašich ran poteče jeho krev a z vašich očí moje slzy
~ 41
~ 42
nechte ho jít, vraťte mi ho! obalení vředy lží škrábete se o cizí bolest, ale neuleví se vám neboť nic nepronikne k vředům na srdci žádný balzám vytvořený lidskýma rukama nezahojí tu ránu, která nezačíná a nekončí obcujete s krutostí jak s děvkou svému soukromému bohu sajete z vychladlých prsou rozumu i srdce jste pozbyli prosit a děkovat jste zapomněli skryti za hradbami zloby třesete se strachy o život, který je smrtí už od narození a toho, jenž vám mával skrze mříže a zval vás ven, nabízel vám pamlsky a konal zázraky abyste se nebáli, ale otevřeli okno, cihlu po cihle rozebrali vězení, ve kterých jste se zazdili, roztavili mříže a ploty prohlásili za zbytečné abyste se zhluboka nadechli a tu chvíli vám svěřenou žili – vraťte mi ho, prosím… ozvěna v mém srdci utichla má duše zmalomyslněla. do rukou vezmu železnou hůl obuju železné boty, své vlasy skryju pod šátkem a nevezmu ani sousto do úst, dokud se znovu nesetkáme. nepřijdeš-li ty jaká zima jaká zima.
noc noci je to jen část příběhu. ve chvíli kdy dostáváš svou první pusu mají za sebou podvyživené nezletilé kambodžské prostitutky desítky zákazníků. konvalinky které ti dal provoní pokoj a ty si pomyslíš jaké to je mít pohlaví rozcupované desítkami údů vyplivovat zbytky spermatu křičet tak že se celý svět otřásá a nic se nepohne – umyješ si vlasy dojíš chleba namazaný sýrem a dopiješ čaj ze skříně vytáhneš čisté kalhotky a letní šaty jaké to je pomyslíš si když se zadíváš na svůj odraz v zrcadle pomalu si sundáš šaty pomalu si stáhneš kalhotky s tímhle se dají dělat divy ze stolu vytáhneš nůžky je to jen část příběhu. ve chvíli kdy slavíš své třicáté páté narozeniny umírají podvyživené nezletilé kambodžské prostitutky s rukama svázanýma za zády.
~ 43
sběř
~ 44
chceš jít za ní do druhého pokoje, ale nemůžeš jsi totiž jeho známá. nasrat. kdyby stačilo jen zavřít pusu a nejíst – ale nestačí. na fialových kopýtkách zvolna cupat jak vleče ty nohy, pyšná když jsem jí koupil vozík jak jsme se měli rádi… nic nemůžu, ona mě volá nechce, bolí, trucuje si všechno zvládám a to jsme na umření – snad už příští nádech bude tím posledním, jsem jen téma nepraných povlaků, zcepenělých květin a ten zasranej nahluchlej cigán, co na sebe do hajzlu tak ječí… šedivé mikádko, zástěra na propínání a modré, vodové oči. tak se jen rozloučíš, celou tu dobu kouřila, luštila křížovku a poslouchala rádio – ať vám to vyjde, ať vám to vyjde přeje mi. pojďte se mnou, koupíme kozačky a klobouk, nemusíte se sem vracet.
jaro 2014 matka dvou dětí, které zůstaly na Ukrajině – jsou už dospělé. co věta to rýsováček. vbíjí do mě hřebíky a já dělám, že se nic neděje, pochválím jí nový účes, protože na Ukrajině je válka a já nevím, jaké to je. každý týden ve čtvrtek úplně maličká učitelka angličtiny probitá skobami slovanské vzájemnosti.
~ 45
matky před výplatou matky si koušou nehty tchyně v hrobě se na povel otočí, ještě horší je to s živýma od kterých si musíš – zakysané knedle, rozbrečené boty složenky, příspěvky, mami všichni půjdou, všichni, mami všichni mají, všichni mami! ručkují po řetízku cigaret plevely budoucích výčitek pevně zakořenily – hovno aura před výplatou cítíš tu džungli…
~ 46
o mých hypotetických potomcích co když nepochopí co když budou jako já řeknu jim to pochopíš až budeš starší a oni to nepochopí. půlky oken chybějící v prudkém dešti dva lidi zahnívající v jednom pokoji pět lidí zahnívajících v jednom pokoji zamčené dveře. pojištění. plné regály. co když by nepochopily co když by byly jako já co by dělaly.
~ 47
ženu ani květinou štafeta na věčnost: bezmoc jako heslo jako světonázor jako neselhavatelný plán ženy mého rodu zalidnily svět vychcaností – nedáš gól, dostaneš mezi nohama zvedá se skóre a mladí muži bojují, staví z prázdných flašek továrny v Uzbekistánu, dolují prašné částice v Sýrii my zatím obdivujeme ředitele-lidumily a vrátné-výletníky a v poledne si to rozdáváme zásadně s bezmocí jsou z toho zápisy v matrice i videa v paměti, i navěky zlomené pánevní kosti ó co my se naexhibovaly ó jak seschneme do žlutě černé narcisy
~ 48
I V. (KR UTOST )
Snad přijde doba, myslela jsem si, kdy se ukáže, že ženy jsou zbytečné, kdy bude možno uchovat jejich vaječníky a zbytek hodit do kanálu. Karin Boye
malikonoce málem málem jsem na něm zůstala. na kříži. fialková voňavka z pionýrského tábora byla ve skříni i za rok… co je rakovina proti žárlivosti matek na dcery. duše zběhnuvší do tmy, aby nenašly a nezardousily – málem málem jsem pod ním zůstala. balvan, náhrobní deska – po nespočtu temných nocí konečně jasná nemanipulovatelná cesta.
~ 51
cely píšou oba, že by něco chtěli Richard nezemřít a Michael zemřít raději než vycházet z lochu v dvaasedmdesáti. můžou za to snad ti koně za okny mladá učitelka teologie Hanna která se za vstupní mříží mění v člověka. může za to snad strach z prostoru otevřeného jak dálnice do zítřka zítřka bez jediného patníku.
~ 52
biedermeier I a někdy muž chtěje se ženy zbavit řekne – miluji tě. ona slyší: zůstaň, ukliď, vyper poroď ňáký děti, bav mě; za dvacet let se diví oba. o tomhle jsme byli?…
~ 53
biedermeier II někdy žena chtíc zůstat sama obětuje se, kde může. on slyší zůstaň, jsi krásný, chytrý, vtipný budem často píchat a k jídlu přicházej, kdy chceš; po týdnu se diví když ji najde v slzách. tohle nás čeká už se nevyhnem.
~ 54
sedm statečných švestky nebo třešně nebo hrušky nechat se vypálit jak zahnívající ovoce zachutnat někomu na jazyku zahřát… už nebýt otcem, nebýt tím kdo přivedl na svět – ohnivá voda nemá hyperglykemické záchvaty, neprochází varem dvacet let co dvě hodiny – zabít toho, kdo vymyslel dcery a jejich matky, ještě živé, ještě zoufalé ale tak, že je to celé vlastně tvoje vina… nebo aspoň víno, i když už na láhev nemáš sílu, bílé v krabici vyzvracený pod lavičku se zbytky hamburgeru s majonézou a kečupem.
~ 55
po půlnoci noc je dech vlažný a plynulý po dni, ve kterém jsi musel teď bez úsměvu v osamění čistém jak štědrovečerní sníh jeden pokoj, jedno okno všecko, co k životu potřebuješ: den, matka, jejíž propast nenaplníš, kdybys žil navěky.
~ 56
týden před koncem prázdnin nemám fantazii, nemám vůbec žádnou fantazii, po službě myslím jen na pivo, na který nikdy nejdu. Karinu nakonec dali do děcáku na Hlinky nejspíš z ní bude šlapka, z hezké vyvinuté třináctileté Kariny z děcka, který se nám vytrhlo a zmizelo z očí.
~ 57
za zásluhy máš to o čtvereček o výkřik, o vyvrcholení. statečnost se před tvými dveřmi zula poslušně nacupala do koupelny ale vedle, přes zeď, slyšíte ten brajgl. bylo to na kolečka, na bílého koně a už sepisují, už se dáví chtěl sis nechat ostříhat nehty koupit zájezd do Thajska na mladé kurvy a to všechno za odměnu za čisté děti a čistou filantropii. máš to o schod, o flusanec z okna o mámino zavolání když jste stáli kolem temnoty a zvolna se přibližovali.
~ 58
víkend s pěstounskými rodinami bylo tam hezky, měli tam děti na baterky a celý víkend jsme hledali dálkové ovládání stromy žloutly chtěli jsme si něco říct, něco provzdušnit, naznačit spojnice a paralely – zestárla jsem a nechce se mi vysvětlovat. malá Matylka kuká toi toi, toi toi ostatní děti se válí v listí a běhají.
~ 59
V. K LU K B EZ SVALŮ
I dala bych mu rty kam by chtěl a on na to kašle kluk s pavoučím tělem kluk bez svalů. nad plným nočníkem proberem včerejší den krmím ho ovocem pytel namažem framykoinem taťko, poď mě otočit! volá kluk bez svalů. na pivo. zbouchnout Kaču. vydělat love. na pivo. zbouchnout Ivču. fotbal. umýt auto. vydělat love. na pivo. zbouchnout Lenču. hokej. dýza. vydělat love. na pivo. po dvou týdnech řekne mi dobré ráno au, špatně jste mě posunula příště to bude lepší kluk bez svalů. mezi borůvkovým a jahodovým jogurtem, ještě si to rozmyslím. nikdy se nedívá z okna. dejte mi pokoj. kýlu našli kdo odoperuje nádor dní ve kterých můj syn neotočí hlavu. která síťka ochrání srdce od trvalého vyhřeznutí. už nikdy nic nezvednu. trny jeho vlasů.
~ 63
nic ode mě nechce kluk bez svalů jen přesné pohyby. a co otcové, nejsem si jistá kdy pláčou otcové. II je u mě i když se sprchuju i když se vlastníma rukama umývám mezi nohama kluk bez svalů i když se sprchuju i když se vlastníma rukama směju mezi nohama je u mě mýdlo a horká voda stéká po nás dvou pavoučí těla holčičí prsa kluci bez svalů ~ 64
III proč můžou umřít jakékoli děti a tvoje ne?
milostná než k tobě vejdu nahřívám si dlaně o stehna piju čaj a čtu stejně staré básníky – jak bych mohla spát s jinými dotýkám-li se několikrát denně tvého dvacetiletého pohlaví. lípa mlčí. už na mě zavolej dlaně jsou teplé a do konce pracovní doby zbývá tolik času.
~ 65
Sparta před rokem jsem utopila dvě slepá koťata v kýblu vody. utopila bych tebe? kukačka nás odpočítává.
~ 66
Ostoloprstovi jsme spolu pěta šedesát let – kůže nepříznaková jak odlupek na oblíbeném hrnečku radši si prdnout, maminko než volat doktora – stařenka se pýří, po zácpě to konečně přišlo umyly jsme a převlékly jen ta pomočená duchna – maminka se potí, pachy nepříznakové jak zahnědlá banánová slupka od rána ať se nezašpiníte, děsí se stařenka židle bez stolu bude jen kus nábytku když muž říká měkce jsme spolu pětašedesát let
~ 67
paní Danuška tělo vyměnit a nechat ti hlavu – krutost absolventek filozofických fakult k manželům s fialovýma nohama snad by bylo decentnější chcípni kdo se má koukat, jak ti tečou sliny, kde mám brát sílu na pochcaný plíny – mě nemusíte přesvědčovat o jeho nedostižné erudici, paní Danuško mě ne shrnu mu z čela slepené vlasy natřem zadek zlatému Buddhovi třeba to za hodinu bude lepší dáte si v kuchyni kafe a mezi dveřmi se protáhnou dvě plaché kočky
~ 68
pod ochrannými křídly nemám děti, abych je mohla poučit. mám jen několik inkontinentních dam ale připadají mi tak dospělé. paní Květuška taky nemá děti, ale má maminku, jíž říká babulko, zlatíčko pusinko moje. Alzheimer má rozum a pošle nás párkrát za den do prdele. kdyby zdi mohly mluvit nebo babky co nás dva roky němě poslouchaly.
~ 69
mimo člověka už potřetí počtvrté si umývám ruce toaletním mýdlem a tekutým mýdlem a tělovým šamponem s nosem těsně u mých prstů vyprávěj mi o hvězdném prachu natřu si je krémem a spím při otevřeném okně, když mám volno umývám doma koupelnu, umývám záchod a vanu, umývám zem a peru a peru – čichni si k mým prstům a vyprávěj mi o učitelce hudby, jejíž zadek zpívá o křídlech skřivanů
~ 70
v míru prožít polovinu dne v tichu v pokoji za jehož okny roste vysoká třešeň vysoká tráva a vykousané střechy slyším ptáky, nebe je olověné padají kapky polovina bdělého času druhá je vaše tak jako první je vaše i když nejsme spolu.
~ 71
/ / / stydím se za rýmu stydím se za bolení hlavy před tebou, který ráno nevstaneš z postele, ani nenatáhneš prsty mým směrem a do té rány propadá se moje radost z mladých vlaštovek a do té rány propadá se moje soudnost. když vzdychneš, zbytečně a překotně vyběhnu z pokoje a hrabu se v ní rukama, jestli ještě nenajdu pár slov jimiž bych nás podepřela.
~ 72
křehké rovnováhy tak strašlivá bezmoc že musíš na babičku čekající s obědem zařvat ty kurvo ty kurvo seru ti na ty tvoje sajrajty! jinak by ses nenadechla a nesmíš to udělat abys nemusela zpátky tam kam se nechceš vracet prosba nic nenatáhne do plic úsměv nic nenatáhne do plic modrají mi nohy chcípni ty kurvo zasraná! a do jedné v noci už potolikáté brečíš prolomená jak sibiřská kra pak mi babička řekne že měla celou noc průjem.
~ 73
občas nemáš děti? ne. vedle děvky, krok před ní nebo za ní. zuby si čistím o půl druhé v noci nemyslíc na nikoho a na nic. prázdný hrnec žádné láhve od piva a vína žádné pokyny, jimž bych se mohla vzpírat, žádné rady, jež bych mohla udílet. nemáš děti? ne. tak o čem si chceš povídat víš hovno.
~ 74
skoro jedenáct rána tak mokrá, že bys nepršel ani kdyby tě prosili – souhlasí se mnou kůň. červeně žíhaná hrušeň si říká o popis, ale vše je způsobeno jen čekáním na tvé probuzení. otevření zaníceného oka slova protlačená cedníkem oteklých rtů – antibiotika v devět. nošení čehosi kamsi nemůžu si vzpomenout.
~ 75
šedá ve vedlejší zahradě po střechách kloužou kapky rtuti je srpen, je déšť jsou žluté hrušky do nebe špinavého stříbra narostla koruna ořechového stromu a ty se zlobíš ty se od rána zlobíš.
~ 76
/ / / díváš se na zbytky sebe a nemáš nutkavou potřebu sbírat. nech je ležet.
~ 77
Obsah I. (ZPÁTKY) posvítím si lampičkou duše ~ ~ ~ ~ ~ lepší než sedět odpoledne v práci ~ ~ návraty ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ pracovní pohovor ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ nehybnost ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ podaná ruka ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ náboženské jistoty ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ zahradní slavnost ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ po anestezii ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ já se tam vrátím ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ děti ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ex ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ na druhý den ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ babí léto ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ II. (HRA) dny našich životů ~ ~ ~ ~ ledový sen ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ zpěv ranní rosy ~ ~ ~ ~ ~ ~ hledání ztraceného času ~ muži na přechodu ~ ~ ~ ~ / / / (vyměnit touhu) ~ ~ ~ 11. 9., středa ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ III. (ŽENA) ráno v Getsemane ~ balada o zimě ~ ~ ~ matčin pláč ~ ~ ~ ~ noc noci ~ ~ ~ ~ ~ ~ sběř ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ jaro 2014 ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 11 ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 12 ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 13 ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 14 ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 15 ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 16 ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 17 ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 18 ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 19 ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
20 ~ 21 22 23 24
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 27 ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 28
29 30 ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 32 ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 33 ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 34 ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
37 39 40 43 44 45
matky ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 46 o mých hypotetických potomcích ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 47 ženu ani květinou ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 48 IV. (KRUTOST) malikonoce ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ cely ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ biedermeier I ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ biedermeier II ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ sedm statečných ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ po půlnoci ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ týden před koncem prázdnin ~ ~ ~ za zásluhy ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ víkend s pěstounskými rodinami ~ V. KLUK BEZ SVALŮ I–III ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ milostná ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ Sparta ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ Ostoloprstovi ~ ~ ~ ~ ~ paní Danuška ~ ~ ~ ~ ~ pod ochrannými křídly ~ mimo člověka ~ ~ ~ ~ ~ v míru ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ / / / (stydím se) ~ ~ ~ ~ křehké rovnováhy ~ ~ ~ občas ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ skoro jedenáct ~ ~ ~ ~ ~ šedá ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ / / / (díváš se) ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 51 ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ 52 ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
53 54 55 56 ~ 57 58 59
63 65 66 67 68 69 70 ~ 71 72 73 74 75 76 ~ 77
Zuzana Gabrišová
Ráno druhého dne Redakce Jakub Šofar Korektura Markéta Hofmeisterová Ilustrace Kateřina Zemanová Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Lamačova 840/18, Praha 5, www.dybbuk.cz, roku 2015 jako svou 226. publikaci. Vydání první ISBN 978-80-7438-116-4
