1. Obálka dle školního nařízení Směrnice pro vedení, vypracování a zveřejňování BP
Desky: přední strana – úplný název školy, název oboru, označení „bakalářská práce“, jméno diplomanta a rok obhajoby práce. Hřbetní řádka orientovaná zdola nahoru – jméno diplomanta a rok obhajoby (nikoli název práce).
!!!NEPOUŽÍVAT!!! Přední strana obálky Písemná práce by měla mít vždy přední a zadní obálku. Na přední straně je třeba podle normy uvést podstatné údaje z titulní strany. Má zde být uveden název práce a jméno jejího autora v pořadí křestní (rodné) jméno a příjmení. Kvůli knihovnickému zpracování je vhodné uvést v dolní čtvrtině obálky i rok, v němž byla práce odevzdána. Není třeba uvádět typ práce (bakalářská, diplomová), neboť se tím nepřinese žádná podstatná informace. Pokud je nevyhnutelné označit typ práce, uvede se pod název práce. Název školy je vhodné umístit v horní čtvrtině stránky, je-li to požadováno. Na hřbetu práce uvede autor svoje jméno, příjmení a rok absolutoria a to ve směru od spodní části textu k horní.
2. Předsádka Jedná se o zadní stranu obálky a následující pravou stránku. Nechávají se buď čisté nebo se mohou ozdobit ornamentem, popř. se na předsádku může umístit libovolná vysvětlující mapa, ale spíše opět v podobě ozdoby, nikoliv závazné informace.
3. Vakát Tento pojem znamená volný list. Umísťuje se za předsádku a není nutné, aby se používal v bakalářské nebo jiné práci vědeckého zaměření. Spojuje obálku s vnitřní částí knihy. Tento vakát dává do publikace knihvazač.
4. Patitul Umisťuje se za vakátem na pravé straně. Uvádí se pouze název práce drobnější velikostí písma. Od patitulu se začínají počítat stránky, i když se ještě nečíslují. Od patitulu se začíná text umísťovat do tzv. zrcadla. Zrcadlo podle nařízení školního předpisu, který najdete u bakalářských prací: Směrnice pro vedení, vypracování a zveřejňování BP Okraje: vnitřní 35 mm (včetně 10 mm na vazbu), vnější 25 mm, horní 25 mm, dolní 25 mm. Číslování stránek – zápatí, vpravo.
5. List zadání bakalářské práce Student si ho vytiskne dvakrát z informačního systému, nechá podepsat vedoucímu bakalářské práce a dle harmonogramu list zadání ve stanovený termín odevzdá na sekretariátu katedry. V dalším termínu si ho opět vyzvedne a nechá vyvázat do obou verzí bakalářské práce.
6. Prohlášení Student si ho vytiskne z informačního systému dvakrát, podepíše a vloží po jednom do každé ze dvou verzí bakalářské práce. Cesta: IS → Nápověda (vpravo nahoře) → menu Bakalářské práce → Prohlášení
7. Frontispis Následuje za patitulem, otočíme-li stránku. Nachází se na levé straně. Na pravé straně, proti frontispisu, je potom vlastní titul. V knížkách se na frontispisu může vytisknout např. portrét autora nebo ilustrace. Ve vědecké práci se tam mohou uvést spolupracovníci, popř. poděkování za pomoc při tvorbě práce.
8. Titulní list dle nařízení školy Směrnice pro vedení, vypracování a zveřejňování BP Titul: název oboru, název práce, autorovo jméno, jméno a tituly vedoucího práce a rok obhajoby.
!!!NEPOUŽÍVAT!!! Titulní strana (titulní list) Nachází se na pravé straně, naproti frontispisu. Podle normy ČSN ISO 7144 (010161) Dokumentace – Formální úprava disertací a podobných dokumentů (platná od 1. 4. 1997) mají být uvedeny na titulním listu tyto údaje: a) titul (název práce) a podtitul, pokud ho práce má, b) souhrnný počet svazků a označení daného svazku, pokud práce něco takového obsahuje, c) název souboru svazků a počet svazků v souboru, pokud jde o seriálovou práci, d) úplné jméno autora nebo autorů (obvykle bez titulů), e) název a místo sídla instituce (školy), f) název fakulty a katedry, g) jméno školitele (vedoucího bakalářské práce) obvykle i s tituly. Dále označení komise pro obhajoby (není u bakalářské práce nutné),
h) stupeň odborné kvalifikace, pro niž je práce určena, i) místo a rok zpracování, Velikost písma není závazná. Typ písma je stejný (jednotný) jako v celé práci. Text se umisťuje do zrcadla na osu.
9. Copyright (autorské právo) Má značku malé „c“ v kružnici a označuje se tak výhradní autorské právo k dané publikaci. Copyright je právnický termín označující zajištění autorských práv k dílům, která majitel copyrightu vytvořil. Copyright © 2015 Hana Mouková
10. Errata (opravy) Pokud je to třeba, opraví autor na této stránce chyby, které objevil v čistopisu práce. Pokud se zjistí chyby až po svázání práce, napíší se na samostatný lístek, který se do knihy vloží. Do jeho záhlaví se musí uvést základní informace z titulu, k níž se errata vztahují, aby byla práce identifikovatelná (Titulní list). Nejlépe je případná errata do práce vlepit. Příklad: strana
řádek
chybně
správně
18
15
vloupíme
vlepíme
26
12
erota
errata
Jako autor, ručí každý za konečnou podobu práce a oprava je vhodnější než nezodpovědnost.
11. Abstrakt a klíčová slova Abstrakt je konkrétní a výstižná charakteristika obsahu předkládané práce. Podle normy ISO jde o zkrácené přesné vyjádření obsahu dokumentu bez dodatečné interpretace jeho výkladu nebo kritiky a bez hodnotícího stanoviska toho, kdo je autorem abstraktu. Autor abstraktu ve zkrácené podobě představuje svou práci veřejnosti. Je to „text o textu“ v rozsahu do jedné stránky. Abstrakt se povinně píše v jazyce textu, ale doporučuje se připojit ještě jeho anglickou verzi nebo verzi v jiném jazyce dle dohody s vedoucím bakalářské práce. Je-li práce napsána v jiném jazyce, doporučuje se připojit verzi českou. Celý text se umísťuje hned za titulní stránku práce. Pokud se obě verze abstraktu nevejdou na tutéž stránku, je třeba každé z nich vyhradit stránku vlastní. Od Abstraktu se stránky začínají číslovat. Forma textu abstraktu odpovídá grafické úpravě celé práce. To znamená, že slovo „abstrakt“ je uvedeno jako nadpis, pod ním je mezera (stejná jako u ostatních nadpisů) a následuje tzv. bibliografická identifikace, která obsahuje údaje o autorovi a práci. V podstatě je to totéž, co titulní list, jen v podobě souvislého textu:
NOVÁK, Jiří: Porovnání práce cestovní kanceláře v Praze a na menším městě. Bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická v Jihlavě. Katedra cestovního ruchu. Vedoucí práce ak. mal. Vladimír Netolička. Stupeň odborné kvalifikace: bakalář. Jihlava 2008. 48 stran. Následuje mezera asi 1 řádek. Text abstraktu… Po ukončení textu se opět vloží mezera asi 1 řádek a následují klíčová slova (předmětová hesla, indexy, deskriptory). Jsou to pečlivě vybrané výrazy, jednoslovné i sousloví, pojmenování vlastní i obecná, která vyjadřují téma textu. Mělo by jich být 6 až 10 a měly by být seřazeny podle abecedy. Každé z nich začíná velkým písmenem a jsou navzájem oddělena tečkou (např. Diplomová práce. Formální úprava. Česká norma standardů.). Klíčová slova slouží při práci s katalogy. Pomocí klíčových slov je potom možné vyhledat texty s určitou tématikou.
12. Předmluva Je povinnou součástí všech prací (není nutná v seminárních). Nesupluje úvod, který patří až do hlavního oddílu práce. Umisťuje se na novém listu. Je-li to možné, patří na rubovou stranu toho listu, kde je na líci abstrakt. Nesmí být dlouhá a je subjektivnější než vlastní práce, protože se obrací přímo ke čtenáři. Autor v předmluvě uvádí hlavní charakteristiky své práce a naznačuje okolnosti vzniku. Stručně informuje, co je hlavním tématem a vysvětlí, jaké byly motivy pro jeho volbu a pro realizaci výzkumné práce. Autor by měl ukázat, jaký je vztah předkládané práce k pracím příbuzným a obecně uvést, se kterými informačními zdroji pracoval. Je vhodné naznačit vlastní přístup k tématu, včetně zvolených metod. Měla by se objevit informace o tom, kdo je předpokládaný adresát práce a jak by bylo možno její výsledky využít. V závěru předmluvy může autor vyjádřit také poděkování těm, kteří mu poskytli pomoc (školiteli, konzultantům, sponzorům, kolegům atd.). Na frontispisu je vhodné poděkovat důležitějším osobám, v předmluvě pak ostatním. Tradice požadovala, aby na 2. listu práce bylo uvedeno čestné prohlášení, že autor pracoval samostatně a užíval pouze té literatury, kterou zahrnul do závěrečného bibliografického soupisu. Je to pozůstatek z dob, kdy nebylo československé autorské právo provázáno s právem mezinárodním. Dnes má student povinnost ze zákona vypracovat diplomovou práci nebo dizertaci samostatně, stejně jako povinnost zúčastnit se osobně závěrečné státní zkoušky. Pokud by bylo třeba toto prohlášení učinit, stačilo by zahrnout je do předmluvy. Doporučená struktura Předmluvy: 1 – okolnosti vzniku bakalářské práce 2 – motivy pro jeho volbu 3 – informace o hlavním tématu 4 – předpokládaný adresát bakalářské práce
13. Obsah Je povinnou součástí všech rozsáhlejších prací. Není nutný jen v referátu nebo práci seminární. Zařazuje se za abstrakt a předmluvu a začíná vždy na nové straně (ve starších pracích jej najdeme na konci). Obsahuje názvy hlavních oddílů a pododdílů práce s čísly stran, kde začínají, dále seznam příloh a údaje o jejich umístění. Podrobný obsah umožňuje rychlou orientaci v celé práci. Počítání stránek začíná od patitulu, ale číslice začínáme psát až od abstraktu.
14. Obrazový materiál, ilustrace Slouží ke zvýšení názornosti a přehlednosti poskytované informace. Rozvine a podpoří sdělení poskytované písmem (jazykem). Pojem ilustrace je spíše spojen s uměleckým smyslem slova, ale u vědeckých prací je chápán všeobecně, takže mezi ilustrace patří tabulky, grafy, diagramy, nákresy, plány, schémata, faksimile dokumentů (opisy), obrázky, fotografie apod. Všechny tyto prvky vyjadřují vědecké myšlenky stručně, přehledně a ve srozumitelné formě. Každá ilustrace musí mít svůj název. Tyto názvy (dle nutnosti zkrácené) se uvádějí ve vstupní části práce v seznamu ilustrací. Jednotlivé typy mohou být číslovány samostatně nebo se průběžně čísluje společný soupis. Každý typ (tabulky, grafy, fotografie) se uvádí na nové stránce (pokud je jich málo, není to až tak nutné). Každá položka seznamu má přiřazeno číslo stránky. Mělo by být uvedeno také to, odkud byly obrázek nebo tabulka přejaty (není-li to uvedeno souhrnně v předmluvě nebo úvodu). Uvádění zdroje přímo pod tabulkou, grafem nebo fotografií dělá svým rozsahem text špatně srozumitelný. Do textu hlavního oddílu práce se nezařazují ilustrace, které souvisí s výkladem jen volně. Ty se vkládají mezi přílohy. Při popisu ilustrací v textu je vhodný jakýkoli zvolený způsob, který ilustraci jednoznačně identifikuje. Měl by být uveden název typu a pořadové číslo. Příklad: Obrázek 1 ..., Obr. 2 ..., Graf 6 ..., Tabulka 8 ..., Fotografie 11 ...
15. Seznam zkratek a symbolů Zkratky jsou běžnou součástí textů. Symboly jsou ustálenou součástí vědeckého vyjadřování jednotlivých oborů. U zkratek a značek nestandardních, vytvořených autorem pro potřeby jeho práce, je potom povinností vysvětlit je v seznamu zkratek a symbolů. V textu samém se má každý takový prvek vysvětlit při prvním použití a dále užívat jako zavedený. Podle potřeby lze tento seznam přesunout před seznam ilustrací a tabulek, zvláště pokud se v jejich názvech zkratky a symboly hojně používají.
16. Slovník termínů Zařazují se sem výrazy, které autor použil v novém významu nebo které sám vytvořil. Každý z nich autor v samostatném odstavci vysvětluje. V textu je jeho povinností nový termín při prvním použití vysvětlit a dál už potom užívat jako čtenáři srozumitelný.
17. Úvod Na rozdíl od předmluvy, která je jen obecnou informací o práci, se už vztahuje na zpracovávané téma konkrétně. Jeho text začíná na samostatné stránce. Pokud se v práci používá číselná orientace, je bez čísla nebo má číslo 0 (0 Úvod). V úvodu má čtenář dostat některé základní informace, aby byl pro následné čtení dobře připraven. Text úvodu by měl výstižně, ale bez detailů, charakterizovat stav poznání nebo praxe v oblasti, které se autor hodlá věnovat. Je důležité, aby byl čtenář seznámen s metodikou. Je možné formulovat i první hypotézy, ukázat na předpokládané výsledky. Je však velkou chybou, pokud autor již v úvodu prozradí vše, k čemu v práci dospěl. Tuto informaci si musí nechat až do závěru, to znamená, že autor používá pouze budoucí čas. V úvodu by se mělo postupovat od známého k neznámému, od obecnějšího ke specifickému. Ideální rozsah úvodu by neměl mít více než 250 až 300 slov. U složitějších prací je zvykem, že úvod má každá z kapitol. Úvod je obsahově i jazykově náročný. Proto je dobré připravit si myšlenky a jejich posloupnost včas, ale definitivní znění vypracovat až nakonec. Doporučená struktura Úvodu: 1 – vymezení konkrétní problematiky bakalářské práce 2 – zdůvodnění tématu bakalářské práce 3 – cíle bakalářské práce, přínos pro cílové skupiny 4 – shrnutí současného stavu řešené problematiky 5 – výchozí odborná literatura 6 – předpokládaný metodický postup 7 – hlavní výstupy bakalářské práce
18. Hlavní část textu Jádro práce se člení na kapitoly, podkapitoly a odstavce, které se číslují předepsaným způsobem. Kapitoly začínají vždy na nové stránce.
V textu jádra práce se objeví informace o stavu dosavadního poznání a jeho hodnocení, na něž autor navazuje a směřuje k novým poznatkům. Na novost myšlenek, které autor předkládá, je vhodné upozornit, ať už typograficky či přímo upozorněním na originální myšlenku nebo nápad. Do jádra práce se musí zařadit všechny grafy, tabulky a ilustrace, které se týkají její podstaty a pomáhají pochopit autorův výklad a argumentaci. Naopak obrázky, tabulky, výpočty a různé další materiály, které souvisí s tématem jen okrajově, se dávají do příloh. Je nezbytné postihnout současný stav řešení problematiky doma i v zahraničí a ukázat konkrétněji než v úvodu na cíle práce. Očekává se, že bude vysvětlena metodika práce, metody zkoumání a budou představeny výsledky ve statistickém zpracování a zobrazené v grafech, tabulkách a schématech. Ty musí být popsány, zhodnoceny a vyvozeny z nich závěry. V části označované jako diskuze, která nemusí nutně být, se pak zvažují jiné možné interpretace s cílem dokázat, že autorovo řešení odpovídá jeho výsledkům a je i zobecnitelné. Tento oddíl se člení na část teoretickou, která je asi 1/3 rozsahu a část praktickou, která tvoří asi 2/3 rozsahu práce. Je třeba mít na paměti, že do rozsahu práce se počítá pouze úvod, hlavní text, shrnutí, závěr, soupis bibliografických citací a poznámky. Tuto část bakalářské práce vytváří student se svým vedoucím bakalářské práce (školitelem).
19. Shrnutí Před závěrem je vhodné provést shrnutí jednotlivých zjištění, která vyplývají z grafů, tabulek a ilustrací. U každého jednotlivého grafu (tabulky) v jádru práce je vhodné uvést jednu nebo dvě věty na vysvětlení. Ve shrnutí se potom zhodnotí všechny grafy (tabulky) jako celek.
20. Závěr Podobně jako úvod, je rámcovou složkou hlavního oddílu práce. Obsahuje stručnou charakteristiku celé práce s hodnocením jejích výsledků a vyjádřením představy autora o jejím významu pro teorii a praxi. Může také obsahovat podněty pro další výzkum nebo návrhy na zlepšení a nabídku dalších cest k řešení. Závěry musí navazovat na popisy, výklady, úvahy a argumenty vyjádřené v jádru práce. Je velkým nedostatkem, pokud závěr souvisí s myšlenkami ostatního textu jen volně nebo s ním v některých pohledech nesouvisí vůbec. Psaní závěru je stejně náročné jako psaní úvodu a oba texty by měly být obsahově i formálně vyrovnané.
21. Soupis bibliografických citací Citát Je doslovně převzatý text nebo jiná část z nějakého pramene. Pramen musí být vždy uveden. Píše se kurzívou a dává se do uvozovek. Parafráze Je to volné zpracování cizí myšlenky nebo tématu. Autor tlumočí cizí myšlenku vlastními slovy. Je vždy nutno označit pramen jako u citace. Písmo je stejné jako ostatní text. Výsledný text může být kratší, ale i delší. Pokud dochází ke zkrácení, nemělo by přesáhnout jednu čtvrtinu originálu. Výtah Je shrnutí myšlenek originálu. Ve výtahu se vypouští nepodstatné informace, zachovávají se pouze hlavní informace a myšlenkové jádro výkladu. Redukce původního textu by měla být ve výtahu značná a to asi na čtvrtinu. I tady je třeba uvést pramen výtahu podle zásad obvyklých při citování. Harvardský způsob techniky citace Tento způsob bych doporučil u knih. Znamená to, že v seznamu tištěných zdrojů nebudete jednotlivé bibliografie a časopisy číslovat, ale seřadíte je abecedně podle jmen autorů. Je-li jméno autora součástí textu, dává se do závorky rok vydání práce a stránka práce: takto definuje termín Jonáš [1993, s. 36]. Pokud jméno autora není součástí textu, napíše se za citovaný odstavec [Jonáš, 1993, s. 36]. V případě, že v tomtéž roce vydal autor více děl, využívá se specifikace a, b [Jonáš, 1993a, Jonáš, 1993b]. Obecný model záznamu publikace (knihy) V soupisu bibliografických údajů tvoří samostatný odstavec ve tvaru: PŘÍJMENÍ, rodné jméno. Celý název monografie: včetně podnázvu. Překladatel, autor ilustrací a schémat (pokud existují). Vydání (jde-li o jediné vydání, netřeba uvádět) místo sídla nakladatele: nakladatel, rok vydání. Rozsah stránek. Edice (je-li uvedena). Poznámky (např. název v původním jazyce u překladu). ISBN. Příklady: FUČÍK, Václav. Technika tisku. 1.vyd. Praha: Odeon, 1991. 180 s. ISBN 80-803-1122-9 NOWAK, Paul. Knihy a lidé: Lidé a knihy. Obr. přílohy John Franz. Přel. Vít Novák. 1.vyd. Praha: Academia, 1997. 230 s. Edice obzorů vědy. Sv. 12. Přel. z: Books and People. ISBN 80-206-0404-0 Seriálové publikace Mezi seriálové publikace řadíme ty, které vychází pravidelně i nepravidelně v určitých intervalech a je předpoklad dalšího pokračování. Jsou to nejčastěji odborná periodika (časopisy), ale také např. ročenky. U seriálových publikací citujeme seriál jako celek, nikoliv jen jedno číslo.
Při zapisování pole „Údaje o vydání“ a „Rok vydání“ se vynechává jedna mezera za rokem publikování. (Pokud seriálová publikace pořád vychází, zapisuje se např. 1995- . Rok začátku publikování, pomlčka a jedna mezera jako označení, že seriál stále vychází.). Zapisuje se časový rozsah, ve kterém seriálová publikace vycházela. V poli „Odpovědnost“ zapisujeme pouze významné editory nebo organizace (ministerstva, odborné organizace atd.). Pokud je neznáme, je třeba uvést nakladatele. Obecný model: Název: podnázev. Odpovědnost. Vydání. Údaje o vydání / číslování- . Místo vydání: Jméno nakladatele, Rok- . Edice. Poznámky. Standardní číslo. Příklad: CHIP: magazín informačních technologií. Praha: Vogel, 1990- . Vychází měsíčně. ISSN 1210-0684. Citace jednoho čísla: CHIP: magazín informačních technologií. Č. 12 (prosinec 1999). Praha: Vogel, 1999. Vychází měsíčně. ISSN 1210-0684. Články v seriálových publikacích – sekundární odpovědnost se uvádí jen pokud jde o významného editora. Obecný model: Odpovědnost za příspěvek. Název příspěvku. Sekundární odpovědnost. zdrojového dokumentu. Rok, ročník, číslo svazku, lokace části. Standardní číslo – ISSN.
Název
Příklad: SMEJKAL, V. Proč nový zákon?. CHIP: magazín informačních technologií, listopad 1999, roč. 9, č. 11, s. 54-55. Je vhodné zařadit také literaturu příbuznou k předmětu práce, která však nebyla využita. Vancouverský způsob techniky citace Tento způsob bych doporučil k citaci elektronických zdrojů. Znamená to, že v seznamu elektronických zdrojů budete jednotlivé zdroje číslovat a pod tímto číslem je pak uvedete za citaci (výtah, parafrázi). Za citací (výtahem, parafrází) v textu práce se potom napíše např. [22, s. 18-19]. Povinné údaje, které je třeba uvést v případě elektronických zdrojů: Druh média (nosiče) – [online], [CD-ROM], popř. ještě [disketa 3,5“] Přístup ke zdroji je u všech on-line dokumentů povinným údajem – Dostupné z: http/www.seznam.cz Verze je povinná nejen u počítačových programů, ale i u všech on-line zdrojů – Ver. 2.0 (podobné, jako u kapitoly v knížce), Ver. 08 (podle roků), nebo poslední úpravy 18.7.2008 (www stránky) Datum citace je velice důležitý údaj, který upřesňuje, z jaké verze dokumentu bylo citováno: cit. rok – měsíc - den cit. 2008 – 09 - 18 Důležitá poznámka – za datem aktualizace se uvádí datum citace (podle normy ISO 690). Příklad: URL: http:/www.unn.ac.uk/central/isd/cite/elec.htm [cit.2008 – 09 - 18].
Česká centrála cestovního ruchu – Czechtourism [online] Dostupné z WWW: < http://www.czechtourism.cz > [cit.2009 – 04 – 18] Otevřená encyklopedie Wikipedia [online] Dostupné z WWW: < http://www.cs.wikipedia.org/wiki/UNESCO > [cit.2009 – 05 – 09] Dovysvětlení Je vhodné zařadit také zdroje příbuzné k předmětu práce, které však nebyly využity. Při citacích používáme hranaté závorky. Kulaté závorky slouží k dovysvětlování textu. Kde se objeví hranatá závorka, tam se jedná jednoznačně o citaci. Další možností je použít indexu. Znamená to, že odkaz je k poznámce pod čarou. V současnosti se užívání poznámek pod čarou nedoporučuje, neboť znesnadňuje plynulé vnímání textu.
22. Přílohy Podle úvahy autora šířeji a hlouběji vysvětlují a dokreslují metody a výzkumné techniky uváděné v hlavním textu. Mezi přílohy patří: Doplňkový obrazový materiál – grafy, diagramy, nákresy, schémata, faksimile (opisy), mapy, plány, ukázky textů aj. Některé tabulky – dotýkají se hlavního tématu jen volně nebo jsou to tabulky složitější. Formuláře - použité dotazníky, osnovy rozhovorů, pozorovací archy. Bibliografie - zachycuje literaturu příbuznou k předmětu práce, která však nebyla využita. Popis počítačových programů nebo jiné výzkumné techniky. Popis příloh je následující: Příloha upřesněná pomocí velkého písmene abecedy a za tím je pořadové číslo příslušného dokumentu nebo textu v rámci určitého typu příloh a název přílohy. Příklad: Přílohy A Grafy. Příloha A.1 Graf závislosti ... Příloha A.2 Graf podmínek ... Přílohy B Tabulky Příloha B.1 Tabulka ukazující ... Příloha B.2 Tabulka struktury ... Každá příloha začíná na nové stránce.
Stránka, na které přílohy začínají, se uvádí v obsahu. Seznam příloh se uvede až před vlastními přílohami. Stránky příloh se číslují v návaznosti na hlavní text. U převzatých příloh, které autor nevytvořil sám, je nutno uvést pramen, z něhož byla příloha přejata. Pramen se uvádí v seznamu příloh, nikoliv pod jednotlivými přílohami. Pro celou bakalářskou práci se použije jeden typ písma! U tabulek a grafů je možno při popisování přímo v tabulce nebo grafu použít grotesk.
23. Rejstříky Je možné vytvořit rejstřík jmenný, který zaznamenává všechny osobnosti, jejichž jména se v práci objevila, rejstřík věcný, podle něhož vyhledáme pojmy, i rejstříky speciální (rejstřík zaznamenaných literárních děl, rejstřík časopisů, rejstřík léků...). Každý z rejstříků má vlastní název a začíná na nové stránce. Měl by zachytit všechna místa v textu, kde se daná položka vyskytuje. Položky v rejstříku lze uspořádat abecedně, chronologicky jen u prací z historie. Rejstříky jsou součástí textu práce, a proto se stránky číslují v návaznosti na text hlavního oddílu. Nejsou povinné.
24. Životopis autora Obsahuje základní životopisné údaje a fakta týkající se profesní a vědecké dráhy autora. Životopis autora není povinný.
25. Tiráž Pokud se některá publikace vydá tiskem, obsahuje ve svém závěru informaci, která ji jednoznačně určuje. Obsahuje jméno autora, název publikace, název vydavatele a jeho adresu s případnými dalšími kontakty, místo a rok vydání, pořadové číslo vydání, odpovědné redaktory, autora obálky, autora ilustrací a grafické úpravy, název tiskárny a její adresu, další potřebné informace související s tiskem a na závěr ISBN, což je číslo charakteristické pro každou publikaci a je důležité pro nakladatele. V současnosti naleznete ISBN často u copyrightu.
26. Předsádka Opět, jako v počátku publikace, se jedná spíše o knihařskou záležitost. Předsádka je vlepený dvojlist papíru, který spojuje zadní stranu obálky s vlastním obsahem publikace. Může se ponechat volný nebo libovolně ozdobit ornamentem.
27. Zadní strana obálky Nechává se volná. Kvůli lepšímu vyhledávání v knihovně je vhodné uvést na hřbetě publikace jméno a příjmení autora společně s rokem obhajoby.
28. Doprovodný materiál Je to něco jiného než přílohy. Přílohy, i když jsou postaveny mimo hlavní text, tvoří součást práce. Doprovodný materiál je zpravidla od hlavního textu fyzicky oddělen. Jedná se o CD ROM, počítačové programy, hudební nahrávky, filmy, různé artefakty, velké mapy aj. Všechny tyto materiály nelze do práce svázat. Dávají se obvykle do kapsičky (vlepené obálky) na vnitřní straně zadní strany obálky. V textu na ně lze upozornit nebo k nim jmenovitě odkázat.
