Střední průmyslová škola strojnická, Plzeň, Klatovská 109 Únor 2008 Ročník XII., číslo 6
ZPRAVODAJ Uvnitř čísla najdete: Projekt e-Ants pokra- 1 čuje Romeo a Julie v Chotě- 2 šově Soutěž v psaní na 3 klávesnici PC Cesta do Kurdistánu 3 V. Minulost techniky...
4
Moudrá slova na únor
6
Antipamflet
6
Poetické zákoutí
6
SPŠS, PLZEŇ
PROJEKT E-ANTS POKRAČUJE (zasláno přímo z Ambergu) V neděli 24. 2. 2008 se scházíme se 13 žáky naší školy ve 14:30 hod. na plzeňském nádraží, abychom vyjeli do Ambergu dokončit první polovinu projektu E-Ants. Ani po 100minutovém čekání, když se zpožděním odrážíme od plzeňských nástupišť (před Berounem spadla vlaku, na který čekáme, trolej), neztrácíme chuť během třítýdenní stáže dodělat robotický jeřáb, osadit ho motory a čidly a naučit ho poslouchat naše instrukce. V Ambergu nás v 19:00 hod. již netrpělivě čeká Rainer Graf, dobrá (a nyní již trochu netrpělivá) duše celého projektu, nasedáme do připraveného mikrobusu a taxíku a po deseti kilometrech vystupujeme u prázdninového domu Dětského domova v Ammerthalu. Ammerthal je výletní místo s 2500 obyvateli, dvěma kostely a dvěma luxusními travnatými hřišti. Vedle hřišť je restaurace, kde nacházejí útočiště nejen sportovci, ale ve 20:00 hod. i my. Majitelé manželé Baumann – Novákovi jsou velice pohostinní (paní Iveta pochází ze Sokolova a mluví stále pěknou češtinou). K nim budeme během stáže chodit na večeři,
Autoři tohoto čísla: • Ing. Petr Hlávka • Mgr. P. Behenská • M. Tykalová • Ing. Petr Vlček • Mgr. Jan Sojka • Ing. Josef Gruber • Josef Gruber st.
domlouváme se hned na jídelníčku z bavorských jídel. Abychom poznali jedno z nejtypičtějších, servírují nám schoiferl – vepřové se zelím, s knedlíky z krupice a nezbytnou hnědou omáčkou – výborné, ale na noc poněkud těžké jídlo. Druhý den vstáváme v 6:45, snídaně z přivezených zásob (od úterý nám budou vozit z místního pekařství žemle), čaj a pádíme rychlou desetiminutovou chůzí na autobus. Na zastávce nás čeká jeden žák z amberské školy, zprostředkuje nám zakoupení týdenních jízdenek a již je na dohled Amberg. Míjíme vysokou odbornou školu, hudební Regerovo gymnázium, objíždíme historické jádro a vystupujeme na autobusovém nádraží. Dále pokračujeme pěšky, a protože chodci dostávají na přechodech od řidičů až úzkostlivou přednost, přicházíme do Staatliche Berufsschule Amberg již za 15 minut. Slavnostní přivítání, přívětivý pan ředitel Birner mluví jako vždy vzletně o potřebě spolupráce, rozdělujeme studenty do skupin, prohlížíme si neustále zvelebovanou budovu školy, po obědě ve školní kantýně (filé v omáčce s brambory, nebo klobása s hranolky) usedají žáci ke své první lekci programování programovatelných automatů. Zajímavá exkurze je
Stránka 2
to pro naše obráběče a seřizovače, ale chápou, že bez automatů by nepracovaly ani moderní obráběcí stroje. Rainer nám na odpoledne naplánoval pěší návrat do Ammerthalu, ale kvůli dešti volíme nákupy jídla na další den a návrat na ubytovnu. Mezitím se vyjasnilo a tak vytrvalci vyrážejí na okružní běh kolem obce. Přitom objevujeme v lesích chaty, které jsme zvyklí vídat doma spíše kolem řek. Večer se seznamujeme, zjišťuji, že mezi chlapci je sedm sportovců, z toho jsou čtyři dobrovolní fotbalisté, tři dobrovolní hasiči, většina si slibuje od stáže zlepšení jazykových znalostí. Druhý den v úterý jde již vše jako po drátkách, chlapci absolvovali společnou výuku jazyků a libují si, jak mají učitelé vše připraveno v počítačích nebo na fóliích, žáci dostanou studijní materiály vytisknuté, zatrhávají správné odpovědi, mají všechny předměty na pár papírech… Když namítám, že je to nenutí si hledat informace, že když mají ode mne studijní materiály v Plzni na Intranetu, tak je málo využívají a dnešní škola by měla být přece co nejméně papírová, zjišťuji, že mě málem považují za
zpátečníka. K obědu si dávám apfelštrůdl v omáčce - stejné jako u nás poléváme buchtičky se šodó – obojí výborné. Po obědě odcházíme s kolegy Mercedes Materakovou (učitelka češtiny) a Bernhardem Mikutou na prohlídku Ambergu a místního muzea Večer se mě překvapivě zastane paní Iveta: německé děti jsou hrozně zhýčkané, všechno dostanou až pod nos a na druhou stranu se některé chovají k rodičům přímo hanebně, klidně je na veřejnosti pošlou kamsi, přitom Bavorsko je překatolizovaná země… „Moje děti si to však nedovolí, to bych jim dala,“ říká. Přestože jsme urazili deset kilometrů z Ambergu na ubytovnu pěšky (potkávajíce cestou německé turisty trénující nordic walking), chlapci rychle regenerují své síly a po večeři překládají německé texty, kibicují šachistům jejich partie, diskutujeme diferenciální rovnice a nakonec ve 23:00 vyháním do postele nadšence Kubičku a Diviše, kteří by snad kopírovali jakési soubory mezi notebooky až do rána. Text a foto Petr Hlávka
ROMEO A JULIE V CHOTĚŠOVĚ V září 2007 se vybraní studenti naší školy a někteří učitelé (celkem 50 osob) zúčastnili divadelního představení „Romeo a Julie“, které se konalo v prostorách chotěšovského kláštera. Všem známé téma tu bylo ztvárněno mladými herci, studenty gymnázia z Německa a z Čech. Představení bylo dvojjazyčné, kdy jsme na pozadí scény mohli sledovat titulky v jazyce, kterým se právě nemluvilo na jevišti. Nejen toto technické vybavení scény, ale i kvalitní herecké a jazykové výkony studentu přispěly k dobré úrovni celého představení. Herci vhodně využívali k umocnění děje rozmanité vnitřní prostory kláštera. Představení se líbilo jak studentům tak učitelům, jedině snad zima, kterou někteří během vystoupení pocítili, mohla být jediným nepříjemným momentem večera. Vstupné na toto představení bylo volné, přesto jsem se rozhodli vybrat určitou finanční sumu, kterou jsme věnovali jako malý příspěvek na obnovu zchátralého klášterního komplexu. Jako svůj dík nám obec Chotěšov zaslala děkovný certifikát (viz foto). Mgr. Petra Behenská
Stránka 3
SOUTĚŽ V PSANÍ NA KLÁVESNICI PC 26. února 2008 se žákyně třídy 3AD Karolína Plocarová a Petra Hanžlíková zúčastnily 11. ročníku městské soutěže v psaní na klávesnici PC pořádané pro žáky plzeňských středních škol. Místem konání byla Obchodní akademie TGM v Plzni. Soutěže se zúčastnilo 30 žáků z různých plzeňských škol. Žákyně Karolína Plocarová a Petra Hanžlíková soutěžily v kategorii starších žáků SŠ. Při celkovém hodnocení se hodnotil počet čistých úhozů za minutu a počet chyb, přičemž za každou chybu se odečítalo 10 úhozů. Karolína Plocarová obsadila velmi pěkné 3. místo s počtem 263 čistých úhozů za 1 minutu s procentem chybovosti 0,26. Petra Hanžlíková obsadila 7. místo s počtem 211 čistých úhozů za 1 minutu s procentem chybovosti 0,37. Na základě těchto výsledků obě žákyně postoupily do krajské soutěže, která se koná 18. března 2008. Miluše Tykalová
CESTA DO KURDISTÁNU V. — K ARMÉNSKÝM HRANICÍM Městečko Aksar připomíná spíše divoký západ. Možná tu byla točena některá z „Mayovek“, kdo ví?... Dalším významnějším městem je Göle. Je sídlem armády. Není divu, neboť protitureckými nápisy se zdi domů jen hemží. Cestou míjíme vojenské hlídky s obrněnými transportéry a ostře nabitými zbraněmi, které nijak neskrývají. Čím více se blížíme k východní hranici, tím hlídek přibývá. Na sloupech vysokého napětí je občas vidět i kurdská vlajka, někde i arménská. Jsme ve výši 2000 mnm na náhorní plošině. Na okolních pastvinách se prohání nomádská stáda. Tito lidé dodnes se svým dobytkem kočují. I typické chudé kurdské vesnice přibývají, ti bohatší mají alespoň elektřinu a jejich domy vypadají útulněji. Město Kars roku 1920 bylo i s okolím v držení Ruska. Tváří se velmi nepřátelsky, je špinavé a ošklivé se zablácenými ulicemi. Na otogaru nás obklopili naháněči do taxíků a hotelů, ale i žebrající děti. Je tu spousta špíny a prachu, zřejmě se ocitli v předminulém století. Vymaňujeme se z davu a hledáme levnější hotel. Nedaleko se nám nabízí jeden za 40 lir, ale hned vedle je cena velice příznivá, a tak tu zůstáváme. Zjišťujeme možnosti podmínky návštěvy Ani. Od policajtů se dozvídáme, že povolení nepotřebujeme. Ceny taxíků jsou vyšší – 50100 lir za výlet. Nakonec nás osud vehnal do jednoho hotelu, kde jsme narazili na skupinu Evropanů z různých států (Slovinsko, Anglie, Německo, Holandsko, Francie), kteří si tu domlouvají dolmuše. Majitelem je člověk o kterém v průvodci píší „pokud ho neseženete vy, najde si vás jistě sám“ a uvádí jeho služby jako nejlevnější způsob dopravy do Ani. A tak se domlouváme, že zítra pojedeme s nimi. Po nákupu zeleniny v tržišti, kterou dostáváme jako pozornost prodávajících, protože jsme Češi, následuje noční procházka po Karsu. Město je plné kontrastů, neboť prašné a nepřátelské ulice se náhle po vstupu do centra z měnily na asfaltové a je tu čisto a okolí upravené. Za takový střed by se nemuselo stydět žádné západoevropské město. Ochutnáváme sýry a olivy a pak jdeme odpočívat do hotelu. V recepci odvoláváme původní objednávku jednání
s taxikářem a domlouváme ubytování na další noc. Pro zajímavost nyní cituji ze staršího průvodce, kdy 50 km vzdálená hranice byla ještě sovětská. Popisuje se tu postup při návštěvě Ani, které leží přímo na nich: „Nejprve musíte do musea, kde prodavač vstupenek vám dá formuláře na žádost o povolení ke vstupu. Pak Vás představí řidiči taxíku, který vás za 10 $ doveze na policejní stanici, kde papíry předložíte. Pokud dostanete povolení, odveze vás dále do vojenského tábora. Bude-li vydání povolení zamítnuto, jistě se dohodnete pomocí dalších bankovek a stejně se do vojenského ležení zřejmě dostanete. Tady musíte odevzdat kamery a fotoaparáty. Pokračujete stejným taxi k dalšímu táboru, kde vám voják prozkoumá doklady a pak se k vám připojí. Během prohlídky areálu bude pokuřovat s taxikářem. Na prohlídku máte přesně 60 minut. V žádném případě nechoďte až na pevnost nad hraniční řekou, může se střílet bez výstrahy“. Nutno dodat, že i v průvodci z roku 2005 se píše něco podobného, i když tu nejsou zmínky o policejní stanici, ani vojácích a povolení se vydává za mírný poplatek přímo v muzeu.Také se prodloužila doba pobytu na 3 hodiny, což je optimální. Proto jsme se ráno se rozhodli pro odpolední odjezd z Karsu (po návratu z Ani). Ještě před výletem jsme šli do města. Pevnost Kars Kalesi je z 10. století a dříve byla v moci vojáků, dnes se z ní pomalu ale jistě stává muzeum. Ačkoliv je ještě zavřeno, pouští nás obsluhující personál dovnitř. Dochované interiéry jsou stejně nepřístupné, a tak máme možnost prohlédnout alespoň upravenou zřícenou část. Z věže je krásný pohled na město a okolí. Pod pevností je arménský kostel Svatých apoštolů z 10. století. Nyní se interiér opravuje, přesto máme štěstí a dostáváme se dovnitř. V minulosti byl přebudován v mešitu. Symboly kříže jsou proto na freskách znehodnoceny. A pak už spěcháme k našemu mezinárodnímu evropskému dolmuši. Jedeme asi hodinu po nově budované silnici ke kurdské vesnici Ocakli. Není to ta nejchudší, je tu elektřina. Na jejím katastru směrem k řece Arpacay se rozkládá archeologický areál bývalého hlavního města Arménie. Ře-
Stránka 4
ka tvoří ostře hlídanou a nepropustnou hranici. Z turecké strany nevidíme žádné strážní věže, kdežto z arménské je jich hodně. Řeka vytváří poměrně hluboký kaňon, takže by ji stejně těžko šlo překonat. Jediný starý most je stejně v polovině toku stržen (záměrně?). Kdysi tu žilo 100 000 obyvatel a dnes je městem duchů, které jakoby čekalo, až se král a jeho poddaní vrátí z dlouhých 500 let trvajících prázdnin. Název Ani je pravděpodobně odvozen od překrouceného jména perské bohyně Ánahyt, která byla v předkřesťanské době jednou z nejvyšších v arménském Pantheonu. Když se rozpadla říše Alexandra Velikého byla založena tato důležitá zastávka na hedvábné stezce. Bagratovští králové tu v 10. století vybudovali své centrum jako hlavní město Arménie a tak
začíná zlatý věk. Členové dynastie tvrdili, že jsou potomky Davida z Jeruzaléma. V 11. století se dostává do čtveřice důležitých měst – Ani, Konstatinopol, Káhira a Bagdád. Po rozkvětu však přichází pád. Několik let po smrti Gagika I. (zemřel v roce 1020) dobyli město Seldžukové a odtud ovládli i celou Arménii v roce 1071. Město zbořilo ve 14. století zemětřesení. Mnoho staveb bylo zasypáno. Dnes se jejich základy odkrývají. V Arménii se narodil sloh známý jako románský. Každý arménský kostel je charakterizován kopulemi a výklenky. Premiérově pro školní Zpravodaj SPŠS Plzeň, © 2008 Petr Vlček (pokračování příště)
Stále platí nabídka využití prezentace jako doplňku výuky, o níž jste byli informování v minulých Zpravodajích. Soubor leží na F:/Vlcek/presentace/2005-06.ppt
MINULOST TECHNIKY — TECHNIKA MINULOSTI Směšná hořící roura Zatímco v minulém dílu rubriky jsme topili pod balónem, v tomto článku se podíváme na opačný konec časové přímky vývoje letectví. Současné letectví si už neumíme představit bez proudového (také tryskového) pohonu. „Tryskáče“, rychlá letadla „bez vrtule“, se s hukotem zvedají k obloze už bezmála sedm desetiletí. Vznik tahu je u všech druhů leteckých pohonů fyzikálně vzato stejný: základem jsou Newtonovy pohybové zákony, především II. – zákon síly (zrychlení tělesa závisí na poměru působící síly a hmotnosti tělesa) a III., zvaný také princip akce a reakce. Letecký pohon urychlí proud plynů (u obyčejné vrtule pouze okolního vzduchu), v důsledku čehož vznikne reaktivní síla – tah motoru, která žene letadlo vpřed. Jednotlivé druhy pohonu se liší oním urychlením proudu, množstvím plynu, který urychlujeme, účinností a samozřejmě i spotřebou paliva. Proti obrovskému urychlení v proudovém motoru, které je ovšem podmínkou velkého tahu a velké letové rychlosti, stojí lepší propulsní (tahová) účinnost vrtule. Proto se oba způsoby kombinují a běžná dnešní letadla jsou poháněna turboventilátorovými nebo turbodmychadlovými motory, kde se proud vzduchu obtékající motor mísí s proudem spalin. Pokud vím, posledním známým letounem s čistě proudovým pohonem byl nadzvukový dopravní Aérospatiale/BAC Concorde. Základem proudového pohonu je spalovací turbína. Pomineme-li dávnou historii principu reaktivního pohonu (Hérón z Alexandrie, Leonardo, Giovanni da Branca, či sám 1 arogantní, leč geniální Isaac Newton), jejím praotcem je John Barber, anglický technik, který si ji nechal patentovat v roce 1791. Jeho turbína (obr. 1) měla stejné hlavní části, exploder které najdeme i u moderních motorů, byť v podobě, v níž bychom je tak úplně nepoznali. Na začátku oběhu spalovací turbíny je kompresor – stroj pro stlačování vzduchu. U Bardmychadla bera byl pístový (spíše dmychadlo), dnes se používají turbokompresory, v nichž je vzduch stlačován rychle rotujícími lopatkami, popř. také účinkem odstředivých sil. Stlačený vzduch přichází do spalovacích komor (Barber je nazval „explodery“), kde se mísí s palivem (plyn, popř. letecký petrolej – kerosin; Barber chtěl vyrábět plyn v retortách destilací dřeva, uhlí a olejů) a takto vzniklá směs kontinuálně hoří za přibližně konstantního tlaku. Vysoce energetické spaliny dále přemění svou vel2 kou potenciální energii na kineturbína tickou a pohánějí vlastní turbíretorty nu. Barberovu „turbínu“ tvořilo lopatkové kolo. Turbína pohání kompresor (ten musí mít dobrou účinnost, aby nespotřeboval celý výkon turbíny), popř. ještě elektrický generátor (stacionární turbína), nebo u některých letadel vrtuli (turbovrtulový motor) či rotor vrtulníku (motor turbohřídelový). U proudového pohonu ovšem žádná vrtule není, turbína pohání jen kompresor, přebytek energie spalin se využije pro expanzi ve výstupní trysce a výsledkem urychlení spalin je tah motoru. Do letectví začala pronikat spalovací turbína ve 20. a 30. letech 20. století. Zprvu tedy jen v hlavách vynálezců. Byli dva a nevěděli o sobě. Německý vědec Dr. Hans von Ohain (1911-1998), který již jako 22letý koncipoval myšlenku motoru s kontinuálním spa-
Stránka 5
lováním, byl svým profesorem z göttingenské univerzity doporučen 3 výrobci letadel Ernstu Heinkelovi. V letech 1936-1937 von Ohain dotáhl své myšlenky až k tahové zkoušce motoru na zkušební stolici. 27. 8. 1939 vzlétl malý Heinkel He 178 s proudovým pohonem, prvním pilotem byl kapitán Erich Warsitz. Na druhé straně lamanšského kanálu pracoval na stejné myšlence letecký inženýr, důstojník a zkušební pilot Frank Whittle (1907-1996). Dnes je častěji uváděn právě on jako otec proudového motoru. S myšlenkou nového typu pohonu přišel také jako 22letý, tedy dříve než von Ohain, dříve si nechal proudový pohon patentovat, ale „jeho“ letadlo vzlétlo poprvé až v roce 1941. Whittle, syn mechanika téměř bez vzdělání, který se však zmohl na malou továrnu, byl obdivuhodně vytrvalý ve své touze stát se letcem. Do leteckého učiliště (RAF College v Cranwellu) nebyl jako 15letý přijat pro tělesnou nedostatečnost (výška pouhých 5 stop), cvičením však zesílil a v roce 1923 nastoupil v Cranwellu jako budoucí letecký mechanik. V roce 1926 byl 4 přijat do pilotního výcviku a v roce 1929 nastoupil do Central Flying School, aby získal kvalifikaci leteckého instruktora. Zmíněnou vytrvalost potřeboval; jeho návrh ministerstvo letectví zamítlo jako nepraktický a neužitečný (napsal spis Budoucí vývoj v konstrukci letadel), první patent z roku 1930 nebyl považován ani za hodna utajení, takže se dostal i do Německa. Bodejť by byl uznán pokrok, když lordi pamatovali ještě plachetnice… Whittle pracoval sám (což bylo při letecké službě náročné), s podporou dvou bývalých důstojníků RAF založil firmu Power Jets Ltd., ale ani stahující se mraky na poli mezinárodních vztahů nepřiměly úřady k podpoře. Nicméně 12. 4. 1937 byl v dílnách British Thompson-Houston v Rugby odzkoušen prototyp motoru WU (Whittle Unit, obr. 2, malba R. Lovesey), rozžhavená roura ječela jako poplachová siréna a vypadala poněkud komicky, ale zkouška ukázala životaschopnost vynálezu. Ministerstvo se probudilo po vypuknutí války. Power Jets Ltd. obdržela kontrakt na motor W1 (Whittle změnil koncepci jedné velké prstencové spalovací komory na deset protiproudových trubkových komor) a v únoru 1940 byl zadán firmě Gloster Aircraft Comp. vývoj prvního britského proudového letadla. Jeho konstrukce byla konvenční, ve své době už zastarávající. Do kabiny v sudovitém trupu Glosteru E (Experimental) 28/29, zvaného Pioneer (obr. 3), usedl 15. 5. 1941 Flying Lieutenant P. E. G. Sayer a z letiště Cranwell provedl 17minutový úspěšný zkušební let. Proudová éra začala. Prvním bojově nasazeným britským proudovým letounem byl Gloster Meteor, dvoumotorový stíhač s motory Whittleovy konstrukce (W2, obr. 4) vyráběnými firmou Rolls-Royce (po Power Jets původně fa Rover, ale neuspěla). Cti se dostalo v r. 1944 616. squadroně, prvním vítězstvím byl sestřel letounové pumy V-I. Do přímého souboje se svým koncepčním rivalem na německé straně Messerschmittem Me-262 Schwalbe se však Meteory nedostaly, Hitler nařídil používat „schwalbiny“ pouze proti pozemním cílům. Použito: Background, Development and Theory of the Turbine Engine. [online]. [cit. 2008-02-20]. Dostupné na WWW: http:// www.aircav.com/histturb.html. The Jet Engine. [online]. [cit. 2008-02-27]. Dostupné na WWW: http://www.midlandairmuseum.co.uk/jet.php. Web http://www.frankwhittle.co.uk/index.php (celý web věnovaný F. Whittleovi). Archiv autora. Josef Gruber Příště: Začalo to dřevěnou pistolkou (Samuel Colt) (Pozn.: všechny články s tematikou dějin techniky najdete na http://www.spstr.pilsedu.cz/osobnistranky/josef_gruber/ clanky.htm)
SPŠS, PLZEŇ A d r e s a Klatovská 109, 320 57 Plzeň
MOUDRÁ SLOVA NA ÚNOR :
Telefon: 377 423 378 Fax: 377 422 640 El. adresa:
[email protected]
www.spstr.pilsedu.cz www.spstrplz.cz
Hledali býka a nebyl nikde k mání, no a tak kohouta vzali na orání. Abcházské přísloví Nečinnost tělo oslabuje, práce posiluje; první urychluje stáří, druhá prodlužuje mládí. Aulus Cornelius Celsus (1. stol. př. n. l, autor nejslavnějšího dochovaného díla z oboru lékařství v římské literatuře, římský učenec a spisovatel) Čas že jsou peníze? To museli objevit někde jinde - my nemáme ani čas, ani peníze. Gabriel Laub (1928-1998, český aforista) Rodiče odpouštějí svým dětem velmi neradi ty chyby, které jim sami vštípili. František Vymazal (1841-1917, český filolog, překladatel a polyhistor-samouk )
Antipamflet (reakce na Pamflet č. 4 z minulého čísla) Chci být na svou školu hrdý, mohu ji jen milovat. Ona dala mému mládí moudro, jiskru i velkou chuť studovat. Moje škola, průmyslovka strojní, vždy pěstila vědu na úrovni. Její žáci, její sbor, býval, jest a jistě bude té nejvyšší vědy chór. Přísný, moudrý učitelský sbor, ať už Černý, Šroubek, Suchý, Křen nebo Kuna, Široká, každý z nich byl velký vzor, ač byla léta divoká.
Vybral Josef Gruber st.
Také tenkrát jako dnes z hajzlíků šel přímo děs. Žádná "PÍSÍ" neznali jsme, dobrá ani beznohá, výuka však byla skvostem, rozhodně ne ubohá. Také jednou naši žáci místo vůně hajzlíku budou sčítat naši práci, budou sčítat kvalitu. Chci být na svou školu hrdý. Všude hlásám: "Tady učím." I já chci být stálý vzor pro své žáky, ba i duchem stále mladý učitelský sbor. (Autor si přál zůstat v anonymitě)
POETICKÉ ZÁKOUTÍ Mám jen dvě oči a mám vše vidět? jen pár rukou a vše mám unést?
jen jedna ústa na tolik slov jediné srdce na tolik lásky a na tohle všechno tak málo času Mgr. Jan Sojka
Zpravodaj připravuje Ing. J. Gruber (
[email protected]). Za obsah příspěvků odpovídají autoři. Toto číslo vyšlo v únoru 2008.
