Zlín Ríjen ˇ Zlín Ríjen

Zlín

ˇ Ríjen

Úvodník Podzimní svátek v Božím kalendáři Navzdory tomu, že jsme ostatními denominacemi považování za církev, která si potrpí na důsledném přístupu ke Starému zákonu, některé SZ důrazy opomíjíme. A to jsou třeba bohoslužebné svátky. Izrael je měl slavit z toho důvodu, aby nezapomněl, jak je Bůh v minulosti vedl a zároveň v nich vyjadřuje očekávání, že je Bůh v budoucnosti povede. My to jsme schopni odbýt slovy, že tato SZ očekávání se naplnila na J. Kristu. Proto je v dnešní době nezbytné dodržovat pouze sobotu, která není zakotvena pouze v ceremoniálním zákoně, ale v Desateru a dávno před tím, při stvoření. Dovolte mi však nabídnout jiný pohled. Pán Bůh pracuje podle svého kalendáře, kterým nám ukazuje na harmonogram svého záchranného plánu hříšné planety. Tento harmonogram je dán nejen pravidelnými sobotami, ve kterých nás Bůh ujišťuje, že je jak naším Stvořitelem, tak i Vysvoboditelem. Význam mu dodávají tři hlavní svátky: Pesach-Velikonoce, Šavuot-Letnice a Sukot-Svátek stánků. Pesach byl naplněn na Ježíši Kristu a my si ho alespoň okrajově připomínáme Večeří Páně. 50 dní později se slaví v židovstvu svátek Šavuot. Ten byl naplněn o Letnicích při vylití Ducha Svatého na učedníky. Zřejmě si ho nepřipomínáme, protože Ducha svatého zase tolik nevyhledáváme. A konečně na podzim (letos 28. 9. ) po sklizení úrody se slaví svátek Sukot. Od slova suka, což je přístřešek, symbolizující putování Izraelců po poušti, ale také očekávání druhého Ježíšova příchodu. Celý Boží kalendář je popsán v Levitiku 23. kapitole. A kniha Zachariáš 14 dodává, že Svátek stánků je závazný i pro ostatní pronárody kolem Izraele. Samozřejmě, protože očekávání příchodu Mesiáše se vztahuje na celou zemi. Díky Bohu za to. Možná ani netušíte, že v naší církvi máme jednu zaběhnutou každoroční tradici, která nám má připomínat právě svátek stánků. Je jím náš modlitební týden. Zavedli jej před více než 150 lety průkopníci adventismu, kteří si uvědomovali důležitost slavení tohoto svátku pro všechny generace. Tak bych vás už teď, v Bohem ustanoveném čase pro svátek stánků, chtěl vyzvat k usilovným modlitbám a duchovním přípravám na druhý příchod Ježíše Krista. Nebude na škodu, když v modlitbách vydržíme až do našeho listopadového modlitebního týdne. Bděte, i když nás podzimní čas motivuje spíše ke spaní než k bdění. Martin Žůrek.

2

Potřebujeme odvážné a statečné muže i ženy Poprvé v našem sboru jsme mohli slyšet kázání s ústa srdce bratra Norberta Cibíčka. Bratr k nám přijel v polovině září se svým kázáním. Je členem sboru Hranice na Moravě a jsme rádi, že jsem jej mohli poznat, i s jeho milou rodinou. A protože se nám představil jen krátce, tak se samo nabídla myšlenka jej oslovit s prosbou o rozhovor a více jej tak poznat. Jsem rád, že i když nemá při svém vytížení času nazbyt, tak se rozhovor podařil zrealizovat. Tak na dalších řádcích se seznamte… - Na rozjezd našeho rozhovoru je na místě se tě zeptat: odkud a z jaké rodiny pocházíš? - rodiče, sourozenci… Rodiče (oba VŠ) pocházeli z částečně věřících rodin (Partizánske, SR), kdy maminky byly přesvědčené katoličky a tatínkové nevěřící. Oslavy vánoc nebo velikonoc byly v naší rodině – podobně jako v mnohých dalších „běžných“ rodinách téměř světskou nebo přinejlepším ceremoniální záležitostí. Mám jednoho bratra, asi o sedm let mladšího. Přes svoji „spíše-nevíru“, však byli rodiče ochotní udělat pro nás – děti, co mohli a dát nám tu nejlepší výchovu, jaké byli schopni. Nezanedbatelný čas jsem v dětství strávil i u babiček, což také mělo na můj vývoj jistý vliv. Dnes jsem i za tento vliv Pánu Bohu vděčný, protože ačkoliv byl pobyt v kostele mnohdy negativní zkušeností (temno, chlad, všeobecný smutek, straš-

livé postavy a obrazy krvácejících mučedníků… děsivou atmosféru kostela navíc umocňovaly písně a varhany), přece jsem o Bohu měl i základní pozitivní informace a zejména životní příklad klidu, pracovitosti a obětavosti starých věřících žen pro zachování tepla domova a rodinného kruhu. - Vzpomínáš si na své dětství a dospívání – jaké jsi to období měl, jak jsi ho prožíval? záliby… Dětství se mi rodiče dle svých možností snažili udělat hezké. Prožil jsem pěkné věci (např. pravidelné pionýrské tábory, s otcem jsem rád lovil ryby nebo jsme byli několikrát na lyžáku), ale byly i těžké chvíle. Dominující roli hrála matka (většinu života pracovala v managementu – ať už nemocnice či zdravotní pojišťovny), která chtěla z nás dětí „něco vychovat“. Posilovala ve mně pocit sebevědomí, vedla mne vždy k soutěživosti a bojovnosti. Byl jsem suverén – vycvičen k tomu, abych vše zvládl a aby se o mně každý co nejdříve dověděl. To se na mně hodně podepsalo a myslím, že moje dětství mohlo být hezčí, kdybych nemusel ostatní vnímat jako pomocníky nebo spíše (potenciální) soupeře či brzdy na mé cestě vzhůru. Kamarády jsem sice měl, opravdových, kvalitních vztahů však bylo poskrovnu. Ani nevím, jestli jsem o někoho opravdu stál. Někteří spolužáci mne obdivovali za moje výkony ve škole, jiní mnou pohrdali, 3

doma (druhého) úspěšného lékaře (kromě otce), takže ostatní záliby, zejm. sport, docela podporovala (s otcem byli v mládí aktivními sportovci), nicméně pouze do té míry, pokud nebránil studiu. Účinná inhibice přišla okamžitě, když jsem zahlásil, že chci studovat FTVS v Bratislavě. Pak to šlo rychle – rozhodovat jsem se prakticky nemusel, což bylo v jistém smyslu slova výhodné. Zcela svobodně jsem se však necítil.

či mne pro mé vytahování se nenáviděli. Zjistil jsem, že kulturistika mi může pomoct získat ještě více sebevědomí a respektu ze strany okolí, v mezilidských vztazích však příliš nepomohla. Ještě horší to bylo s holkama – vztahy se navazovat nedařilo, spíše ztroskotávaly na mé nezralosti, nezodpovědnosti a egoismu. Každopádně přišla střední škola – nejprve jedna, pak po roce změna a na druhém gymnáziu (5-letém, jazykovém) jsem si hlavu narazil tak, že jsem musel začat o sobě hodně přemýšlet… - Potom přišlo období přemýšlení, co v životě budeš dělat – povolání. O čem všem jsi přemýšlel? sportovcem/trenérem, chemikem či leteckým fyzikem. Nakonec dělám ze všeho trochu;-) Matčiným snem vždy bylo mít 4

- Jak ses dostal k tomu, že jsi zvolil studium medicíny? Co tě k tomu vedlo a jaký jsi byl student – medik? Medicínu jsem dělat chtěl i nechtěl. Od dětství jsem o tom mluvil, nicméně vzhledem k tomu, že otec je patolog, o klinické stránce lékařství jsem toho moc nevěděl. Jakmile jsem si uvědomil, do čeho reálně jdu (příprava na přijímací zkoušky byla opravdu náročná), nechtělo se mi. Navíc mne biologie (zejm. botanika a evoluční teorie) natolik nebavila. Měl jsem rád přemýšlení, vědecké bádání a hledání souvislostí - miloval jsem chemii a fyziku, často jsem uvažoval o příčině a smyslu života (střední školu jsme se spolužábyla velmi těžká. A nadevše jsem měl rád hudbu a sport. Zkoušel jsem tedy vyhýbací manévry (např. již zmíněnou FTVS či chemickotechnologickou fakultu, kde jsem si vybral obor potravinářská che-

mie), ale matka byla pevná… V té době jsem byl přijat všude, kam jsem se dostat chtěl, takže má cesta nakonec vedla na LF v Hradci Králové. Studium odpovídalo mému zájmu – teoretické předměty (zejména biofyziku a biochemii) jsem miloval, naopak klinicky zaměřené předměty už tolik ne, i když to nebylo tak zlé jako např. farmakologie, která mne bavila nejméně. Hustit do hlavy nesmyslné názvy léků byla snad moje nejhorší noční můra. Normální či patologická anatomie také nebyly lízání medu… Celkově jsem patřil mezi normální průměr. V něčem jsem vynikal (např. v biofyzice jsem měl nejlepší výsledky v ročníku), v jiném to za moc nestálo. Psychický relax v posilovně, na kolečkových bruslích či na kole byl v tom šílenství alespoň dočasným vysvobozením. - Jaké konkrétní lékařské specializace máš a jaká k tomu byla cesta – následná studia – kdy a kde? Díky Bohu se v medicíně najde pro každého něco, takže jsem měl po promoci (MUDr.) plnou svobodu volby. Vybral jsem si obor klinická biochemie a nyní jsem spokojen. Nebylo to však snadné rozhodování – měl jsem velký zájem i o chirurgické obory (zejména traumatologii) – dodnes někdy uvažuji, jestli se k chirurgii ještě nevrátím :) Při specializačním vzdělávání (klinická atestace) jsem také studoval jako postgraduální student a po několika letech obdržel titul, Ph.D. v oboru lékařská chemie a biochemie. Vzhledem k tomu, že jsme v té době studovali oba (já i manželka), bylo to náročné. Nutno však poznamenat, že jsem byl už v té době pokřtěn a vše šlo s Boží pomocí lépe. - Aktuálně děláš kde a co? Pracuji na LF UP v Olomouci jako od-

borný asistent na Ústavu lékařské chemie a biochemie, čili učím mediky a zkoumám (zejm. účinky přírodních látek). Léčbu přenechávám povolanějším (např. manželce, která je skvělá internistka). - Ve svém krátkém představení ve sboru při svém kázání jsi zmínil, že k náboženství – víře ses dostal při studiích. Jak k tomu došlo? Život studenta (zejm. na LF) byl extrémně náročný, a to hlavně na psychiku. Stávalo se dokonce, že lidé na škole páchali sebevraždy. I my jsme měli svoji přidělenou klinickou psycholožku, která nám ten nápor měla pomáhat zvládat. Nevím však o nikom, kdo by toto využíval… Já jsem v té době věděl, že buď budu dál kariérista (což vzhledem k mému perfekcionizmu na LF prostě nebylo možné), anebo se podvolím Bohu a budu žít normálně a opravdu šťastně a smysluplně. Pomohla mi jedna dívka, se kterou jsem se hádal o existenci Boha do té míry, až jsem si ji vzal :) Bylo pro mne překvapivé, jak člověk, který není zaměřený na kariéru a zdá se snad i méně schopný, než jsem si připadal na začátku školy já, může být tak úspěšný a přitom klidný. Prostě mi to nešlo do hlavy. Později jsem pochopil, že je to o Boží moci a odevzdání se vedení Duchem svatým. Přesně tak, jak David porazil Goliáše – ne pouhou silou, ani mocí, ale zejména vírou a Duchem… - Co jsi o víře, věřících, Bohu do té doby věděl a jak jsi nové poznání přijímal? Věřící jsem původně nesnášel – byla to pro mne sebranka pokrytců. Nedovedl jsem si vysvětlit, jak je možné, že v tomto ošklivém světě plném brutálního násilí, utrpení, nemocí a smrti se může někdo radovat a smát. Křesťany jsem znal jako ty, co 5

mají úsměv na rtech, vše snášejí a ještě za to Bohu děkují. To mi přišlo v dané situaci jako zcela nesmyslné až odporné. Měl jsem raději satanisty a lidi nevěřící – jejich pohled na věc mi byl sympatičtější, protože mi přišel realističtější a upřímnější. Prostě lépe vyjadřoval moji vlastní zkušenost (byl jsem plný nemilosrdného boje o přežití, plný nenávisti a sarkazmu). Křesťané se prostě strašlivě mýlispoluzakladatel skupiny Metallica něco podobného popisuje např. v písni Sad but True (Black Album). Zpěvák skupiny Iron Maiden např. zpívá o „postřílení všech klaunů“, za to, že se smějí přesto, že není čemu se smát (viz Bruce Dickinson v písni „Shoot All the Clowns“, album Balls to Picasso). Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem pochopil, že se mezi křesťany najdou i upřímní lidé a dalších několik let, abych uznal, že Bůh skutečně existuje. Slova samotná však nestačila - bylo nutné, abych se s Ním osobně setkal (viz „evangelizace“ Samařanky)! Nové myšlenky jsem pak přímo hltal a také jsem se je snažil maximálně šířit – inu, často to dopadalo tak, že jsem se lidi snažil spíše indoktrinovat nežli milovat. Počátky mé cesty byly opět bolestivé – při debatách nechyběly výčitky ani slzy. Z té doby pochází i řada mých nynějších důrazů, kdy v kázáních vyzývám lidi k tomu, aby méně mluvili a více žili. 6

- Studium medicíny a studium Bible. Jak to šlo dohromady? Nebo spíše, jak to dle tebe jde k sobě? Co a jak se v těchto „oborech“ prolíná? Docela dobře. Na LF jsme „zápasili“ s evolucionisty. Učitelé i spolužáci byli vedeni evolučním dogmatem, které se snažili všemožně šířit a my, co jsme uvěřili (a nebylo nás v té době málo!), jsme kontrovali citujíce Písmo svaté a odvolávajíce se např. na znalost složitosti biochemických pochodů, metodologická omezení datovacích systémů a jsme s nimi diskutovali o dalších věcech, jako jsou dějiny světa, smysl života, krása a design v přírodě apod. Zejména jsme však pozorovali a představovali výrazné změny ve svých životech, což přímo ukazovalo na existenci nejenom geniálního Stvořitele, ale i dokonalého Spasitele. Měnily se naše priority, byli jsme klidnější a radostnější. Na VŠ pod tlakem okolností mnozí začnou hledat a také mnozí

nacházejí… Na našich kolejích kromě nás pracovali např. tzv. „Studenti pro Krista“ (CB). Scházeli jsme se po večerech různě po skupinkách – kluci i holky a nabízeli si čaj, sušenky a biblické studium. Rád na to vzpomínám – bylo to velmi pěkné, silné a opravdové. Nikdo si na nic nehrál a ten, kdo si hrál, byl brzy odhalen. Člověk také řadu věcí řešil (na což v rodinném a pracovním životě už zpravidla nezbývá prostor) a často i pochopil. Zpočátku jsem jako student medicíny například míval problémy s nevyslyšenými modlitbami za uzdravení. Nechápal jsem, proč se máme jako lékaři tak složitě a úporně snažit (když Ježíši i učedníkům to šlo „lehce a rychle“) a stejně to v řadě případů nepomůže. Postupně jsem však zjistil, že je to o víře, pokoře a spolehnutí se na dokonalost Boží vůle. Nevyslyšení modliteb bývá mnohdy projevem našeho egoismu, ale i neznalosti situace. Bůh ví více, než my a jednou nám vše bezezbytku vysvětlí. - Co ti víra dává do života? Vše, co stojí za to, zejména svobodu – tu pravou svobodu. Nikoliv otroctví ve smyslu „dělej si, co chceš“, které se za svobodu často ve společnosti vydává, ale svobodu ve smyslu „síly dělat to, co vím, že bych dělat měl“. Čili jednak znalost toho, co bych dělat měl (což je v podstatě smysl požehnání) a jednak sílu k tomu, abych cestou, která je mi ukázaná, jako ta správná (třebaže může být i méně atraktivní), dokázal jít. V tom spočívá opravdová svoboda, radost, život i zdraví. Vyplývá z víry a lásky k Bohu a vede k životu a spravedlnosti. Nic víc nepotřebuji a nic menšího mi ke štěstí nestačí. Pokud bych to měl postavit do praktičtější roviny, tak víra mi například pomáhá nepracovat příliš mnoho. V posledních letech jsem měl snad

každý rok (nejednu) nabídku funkčního (managerského) postu v různých prosperujících společnostech, kde jsem se mohl plně realizovat a začít vydělávat peníze, o kterých někteří jen sní. Díky víře jsem v tomto směru dosti zdrženlivý, a pokud nebudu v této věci cítit přímé Boží vedeKřesťan totiž musí zůstat křesťanem, muž mužem, manžel manželem a otec otcem. - K nám do Zlína jsi přijel i se svou rodinou. Představ nám je krátce. Manželka Ľubica, MUDr., Ph.D., (35), lékařka (FN Olomouc), VŠ učitelka (odborná asistentka na LF UP Olomouc) a vědkyně, syn Albert (9) a dcera Elena (7). Bydlíme pod jednou střechou (dokonce s Ľubčinými rodiči) máme se rádi a neplánujeme se rozvést, což v dnešní době, žel, není zas tak běžné… - Jak jsi se vlastně se svou ženou poznal? Na jednom praktiku z lékařské anatomie v prvním ročníku studia na LF mi jedna dívka velmi roztomile popsala, jak si lze zapamatovat název a polohu jedné ze slizničních řas v hltanu (název řasy si dodnes pamatuji: plica glossoepiglottica). Bylo to velmi roztomilé – byli jsme něco jako „kráska a zvíře“. Já, drsňák, kterého skoro každý znal, o téměř 40 kg těžší a skoro o hlavu vyšší než ona, navíc po mnoha neprospaných a kofeinem nadopovaných nocích, s kruhy pod očima, které jakoby bez známek života říkaly: „raději chci zemřít, než pokračovat v tomto pekle“ a ona – drobná, nevýrazná, s jemnými rysy a dlouhými vlasy zavázanými do copánku bílou gumičkou, pokorná, tichá a zvídavá jako dítě, které ze školky přijde do velké školy, ale přitom živá, svěží, pohotová a vše perfektně naučená, něžně držíce v ručce 7

dívajíce se na mne přes brýle s výrazem paní učitelky, na který nikdy nezapomenu… no, nutno uznat, že mne okouzlila, a to jednoduchostí a přitom životaschopností svého charakteru. Toto drobné a na první pohled poněkud křehké stvoření bylo mým protikladem asi ve všem, co člověka napadne. Ve všem kromě jedné věci – oba jsme toužili po životě naplněném obětavou službou Bohu a bližním, akorát já o tom v té době ještě nevěděl, či si to vlastně nechtěl připustit. Její zásadovost a pevná víra v Boha zlomily i mé nejhlubší pochybnosti – po roce různě vyhrocených diskusí, kdy to se mnou opravdu neměla lehké, jsem uvěřil v Boha, byl s ní pokřtěn (kazatelem Jindřichem Černohorským) a po pátém ročníku studia jsme se v místním sboru CASD vzali. Moje víra v to, že jsem v r. 2003 udělal správné rozhodnutí, když jsem si od ní nechal na prst navléct prstýnek, z roku na rok roste. Máš vůbec nějaký volný čas? Jak jej trávíš, jaké koníčky máš? Opravdu „volný“ čas nemám. A ani ho, popravdě, raději mít nechci – je pro mě totiž velkým pokušením lenošit a dělat zbytečnosti, které jsou k ničemu. Pokud vysloveně nemusím řešit nic „akutního“, nejraději trávím čas venku. Pokud nejsem s rodinou, je jedno, do čeho se pustím – ať už jde o sekání trávníku, dřeva, přesazování květin, či venčení psa… práce venku mne vždy baví. I uvnitř mám spoustu květin, o které se starám – zalévám, hnojím, stříhám a přesazuji. Jak už jsem uvedl výše, kdysi jsem se dosti věnoval sportu (posilování, cyklistika apod.). Vzhledem k tomu, že jde o individuální aktivity bez veřejného prospěchu, nezůstává mi na ně téměř žádný čas (a popravdě po celodenní 8

práci mnohdy ani síla). Pokud potřebuji relaxovat fyzicky, a je k tomu vhodná doba, dívám se v obýváku na své 220-litrové akvárium (chovám v něm tlamovce, TV jsme s Ľubkou u nás doma od počátku zamítli) či si vyslechnu nějakou pěknou a duchaplnou muziku (v poslední době jsem si velmi oblíbil americkou skupinu Casting Crowns, kromě řady jiných interpretů rád poslouchám mesiánské Židy – např. Joshuu Aarona nebo Sarah Liberman). Někdy si přečtu zprávy na internetu – zajímá mne zejména neklidná situace na blízkém východě či palčivá otázka budoucnosti stárnoucí křesťanské Evropy. To mne zpravidla vede k zamyšlení o přípravě na události konce… Pokud se k tomu dostanu, rád uklízím hromady nakupených věcí a úkolů ve své pracovně (vždy tam totiž něco zajímavého najdu! :-)). Většinu odpoledního času však zabere péče o domácnost, rodinu a příprava do práce – studenti mi dají zabrat… (pracoval jsem zpočátku celé noci, abych byl dokonale připravený, ale nyní to už nedělám). Zbytek času věnuji církvi (biblické studium, příprava kázání a sobotní školy, organizace akcí pro děti apod.) a misijní činnosti (vedu např. klub zdraví, přednáším, ale snažím se také osobně působit ve svém nejbližším okolí). - Co vidíš na současné církvi, sborech pozitivního? Jaké poselství a jak máme nést světu, bližním, okolí.? Pozitivní je určitě to, že chceme vyjít ze své ulity a přiblížit se lidem kolem nás. Oni to potřebují. Pokud to neuděláme my, Bůh si použije jiné a my zůstaneme neužiteční, což nás bude frustrovat. Je skvělé, že se přestáváme soustředit na sebe a svůj výkon, ale hledáme cesty, jak oslovit přátele. Evangelium je přece tak jednodu-

ché – není potřeba teologické vzdělání, aby ho člověk pochopil, ale je nutné ho žít a růst v něm. Člověk může předávat jen to, čím žije! Teorie, byť pravdivá, je jen informací (literou) a ta nikoho nespasí – my musíme hlásat živou Pravdu – Krista, Spasitele, který vstal z mrtvých! Lidé nemusí uvěřit informaci o někom, kdo žil někdy a někde, ale musí uvěřit (a neuvěří-li, budou usvědčeni), pokud přímo k nim ten někdo – živý a mocný – skrze nás promlouvá, čili pokud budou konfrontováni přímo s živou Boží láskou. Naší rolí není a nesmí být snaha o imitaci Krista, ale snaha nepřekážet Kristu v Jeho díle – čili musíme umírat sami sobě a denně nechávat Boha, ať své dílo koná za pomoci našich tělesných schránek sám. Nechat Ho, ať si nás vzkřísí k novému životu a používá, jak sám uzná za dobré - ať to stojí, co to stojí. Jen tak budeme představovat světu živého, mocného a spravedlivého Boha (a ne jeho karikaturu, nebo nějakou teorii), jen tak budeme skutečně šťastní a jen tak dílo půjde dopředu. - Je něco, co vidíš jako negativum v našich sborech, církvi? Co a jak s tím dělat? Strach – mnoho strachu. Bojíme se milovat. Bojíme se odhalit to, co nás trápí a tíží. Bojíme se zneužití znalosti našeho soukromí. Stydíme se přiznat sobě i jiným, jací doopravdy jsme. Kristus přišel, aby nás vysvobodil nejenom od hříchu, ale i od strachu. Církev nikdy neožije, pokud bude vnímat strach (a není to pouze strach zvednout ruce při písni…). A my tak zoufale potřebujeme odvážné a statečné muže i ženy. Potřebujeme služebníky, kteří budou hořet pro Pána a nebudou se za sebe a své slabosti stydět. Všichni jsme přece stejní – všichni jsme zhřešili a tudíž

jsme daleko od Boží slávy. Potřebujeme dozrát a nasadit se s odevzdáním tak, jak to udělali první učedníci – a být ochotni jít až na smrt. K tomu ale potřebujeme poznat lásku, tu lásku živou a věčnou a uvěřit v ní. Ta láska je Bůh. Bez ní je vše (vč. našeho poznání, prorokování apod.) jen klam a marnost. Bez ní jsme a zůstaneme jen otroky svého strachu, lehce manipulovatelní a zranitelní nepřítelem spasení. - Na závěr otázka: co město a sbor Zlín. Znal jsi sbor i město předtím, než jsi k nám přijel v sobotu s kázáním? Několikrát jsem ve Zlíně byl, nikdy však déle, než na jeden den a většinou v souvislosti se službou (přednášel jsem např. pro spol. Samari) či návštěvou sboru (svatba Gargulákových). Jednou jsme byli s manželkou na večerní „one-man show“ s názvem „Caveman“, jinak si nevzpomínám, že bych přímo Zlín býval navštívil. - Jak se ti u nás líbilo? Jak se ti kázalo? Vnímám, že sbor Zlín je otevřený pro Boží Slovo a dychtivě Mu naslouchá. Jiná otázka je, jak se ke slyšenému do budoucna postaví z hlediska praxe – to posoudit neumím. Kázalo se mi však velmi dobře – mohl jsem se uvolnit a nechat slova plynout tak, jak jsem je od Boha přijímal, což je pro kazatele vždy příjemné a povzbudivé. - Závěrečná otázka. Co přeješ do budoucna sobě, rodině, církvi, sborům, všem věřícím…? Aby dokázali správně rozeznávat mezi důležitým, důležitějším a tím nejdůležitějším. Díky za rozhovor – Petr Matula 9

Požehnaný čas Když se člověk rozhodne pro následování Krista, je určitě veliká radost v nebi. Stejná radost se rozlije i do srdcí následovníků Krista na Zemi. Taková radostná chvíle se udála nedávno i u nás. V pátek 18. září se rybník ve Spytihněvi stal místem, kdy dva mladí muži takovou smlouvu ponořením do vodního hrobu učinili. A že ta radost v lidských srdcích byla i u jejich nejbližších – rodičů, sourozenců, prozrazuje, že se jednalo o mladé muže, kteří jsou v našem společenství od svého nejútlejšího věku. Ano, pro ty zasvěcené jen připomenu – Martin Lupták a Michal Škrla. Chladná voda rybníku jistě pro ně byla zkouškou otužilosti. Samotné místo je dostupné po velmi dobrodružné cestě. Někteří svědci křtu po

10

cestě bloudili. Přesto se vše podařilo, ani zima nikomu neuškodila. Aby to „dobrodružství“ bylo dokonalé, tak do vody je nořil skutečný „zálesák a dobrodruh“ Jarek Jerry Šlosárek. Jen nedlouho předtím přiletěl zpoza Atlantiku z půlroční návštěvy dětí. Písničky, krátké zamyšlení, to vše bylo doprovodem celého svátečního podvečera. Aby toho požehnaného času nebylo málo, hned v sobotu se v našem sboru uskutečnil obřad Památky večeře Páně, spolu s ním i přivítání obou nových sourozenců v Kristu do sborového a církevního společenství. Při samotné sobotní bohoslužbě zněly písně, kázání, a nakonec jsme měli tradiční obřady – umývání nohou a při-

jímání symbolů Ježíšovy oběti – chleba a vína. Závěrem bohoslužby jsme mohli přijmout Boží požehnání skrze pověřené služebníky. Odpolední čas jsme strávili ve společenství, kdy jsme mohli vzpomenout na svůj den křtu a okolnosti svého rozhodnutí se pro Krista. A protože jsme společenství pestré, tak i naše zkušenosti byly pestré. Mnoho různých cest nás všech vedlo ke společnému cíli. Někteří vyrostli v pro-

středí křesťanském, jiní našli Krista až v pozdějším věku, a jiní teprve nedávno přijali Ježíše za osobního průvodce života a Spasitele. Věřím, že všechny události od pátku do soboty odpoledne byly plně v nebeské režii a že my zde na Zemi – ve Zlíně jsme byli dobře použiti pro oslavu Boha a na svědectví druhým. „požehnaný čas“ shrnul P. Matula

Chtěls, abych žila Pokračování seriálu Veršem Mat.6,33 jsem končila své životní vzpomínky a budu jím pokračovat, protože celý náš rodinný život jsme se jím řídili – upřednostňovali jsme věci duchovní před pozemskými – pomíjitelnými a vždy se nám to vyplatilo. V Havířově – Bludovicích nás čekala chaloupka, kterou manžel zdědil po rodičích. Jeho maminka zemřela v r. 1968, tatínek náhle v r. 1971 v 85 letech a do posledních dní života nevynechal ani jednu sobotu v Dolní Suché, kam mu to trvalo hodinu cesty pěšky za každého počasí. Nějakou dobu s ním v chalupě bydlela dcera Magda, protože jen tam mohla absolvovat výuční obor s volnou sobotou, podobně jako nejstarší syn Petr, který se učil u mu Bytprům v Ostravě, později se stal kazatelem a misionářem v Izraeli. Nedávno jsem se s ním setkala v Jaroměři, kde bydlím a on zde v okolí má rodinu – pochází z 10 dětí a tchýní mé dcery se stala v r. 1978 jeho jediná sestra Marie. Ostatní

byli chlapci. Chaloupka nezůstala prázdná. Když šel Petr na dva roky na vojnu do Čech – do Přimdy u Chomutova, byla jsem za ním na obou místech, opušťák nevyužil –dva dny projel a jeden den byl doma. Potřebovali ho tam tak, že desetidenní dovolenou za každý rok si mohl vybrat až v posledním půlroce vojny. Měl volnou sobotu a chodil do Litvínova do sboru. Nejmladší syn Ivan se vyučil elektrikářem až v Praze – opět s volnou sobotou. Chtěl se však po vyučení vrátit na Moravu, tak se také na jeden rok přistěhoval do Havířova, protože v r. 1976 jsme se tam přistěhovali my s manželem a on si tam našel práci. Tyto dvě děti nám nechaly udělat ústřední topení, vymalovali celý dům a manžel pak v důchodě pokračoval s kuchyní, vchodem do předsíně a zůstaly nám 4 pokoje. Dceru Magdu jsme v r. 1978 provdali do Jaroměře, nejmladší Ivan žil s námi do 29 let, kdy se oženil a za 2 měsíce opustil naši republiku a žije v Austrálii. Starší dcera Irena žije ve Zlíně. 11

Byli šťastní a dojatí Pro věřící rodiče není většího štěstí, než když jejich milované dítě pozve do svého života jako hlavního průvodce Ježíše Krista. A v případě dítěte, které si prošlo krušné, bolestivé a náročné dětství, a i v dospělosti to nemá jednoduché, je to zázrak s Božím přiznáním. Těmi rodiči jsou manželé Danuška a Petr Škrlovi a tím dítětem jejich syn Michal. V pátek 18. září 2015 tento mladík, kterému vrstevníci neřeknou jinak než Micha, uzavřel smlouvu s Pánem Ježíšem skrze křest ponořením do vodního hrobu. A protože je u nás dobrým zvykem nově pokřtěné představit a seznámit vás s nimi, činíme tak i v Míšově případě. Pro mnohé je to možná zbytečné, protože jej vlastně známe od „kolébky“ a je mezi námi tak jaksi

12

„odjakživa“. Přesto z rozhovoru s ním poznáte, že vlastně o něm nevíte vše. Proto se pozorně začtěte do našeho rozhovoru. - O tobě se dá říci, že tě většina z nás zná od kolébky. Ale přece jen - stárneme a zapomínáme. Tak se nám připomeň. Odkud, a z jaké rodiny pocházíš – rodiče, sourozenci…? Pocházím z věřící rodiny, Rodiče byli také už od mládí věřící. Mám ještě dvě setry starší Janu a mladší Ester. Jana je pokřtěná, žije v Praze a chodí tam také do shromáždění. Ester se ještě nerozhodla, „pro jakou stranu hraje“, také žije v Praze a už má rodinu. - Jaké jsi měl dětství, dospívání. Jak jsi to období prožíval? Měl jsem jiné dětství než ostatní děti. Narodil jsem se totiž s vrozenou vadou, a to s DMO. Takže skoro každý rok lázně, cvičení od malička a rehabilitace. Rodiče se mnou hodně cvičili, byl jsem na hodně operacích, proto jsem tak slabý a štíhlý. Ale jak vidíte, na mně Bůh nejvíc ukázal, jakou má moc. Chodím, sportuji a dělám vše jako normální kluk. - Když jsi končil dobu základního vzdělávání, o čem jsi přemýšlel, že budeš v budoucnu dělat, studovat…? A co nakonec jsi vystudoval a čím jsi.? Do první třídy jsem začal chodit na 3.základní školu ve Zlíně. Ale každý den jsem se vracel s boulemi a taťka nebo ségra mi je zatlačovali nožem :D Byl jsem hyperaktivní, tak jsem to nakonec vzdal a šel jsem na speciální školu. Naučil jsem se tam věci, které v normální škole nezažij-

te. Pak jsem se šel učit prodavačem, tam už mi učení šlo v klidu. :) Ale zalíbilo se mi opravovat mobily, odmalička je sbírám a už mám krásnou sbírku. - Musím přiznat, že i když tě osobně znám téměř od té kolíbky, tak nevím, co v současné době děláš a jak žiješ. Takže logická otázka – co děláš a jak žiješ? Teď je moje hlavní práce oprava mobilů, a starám se o své herní servery. Mám spoustu kamarádů, kteří mě informují, co je nového ve světě a kterým pomáhám, když mají problémy doma nebo špatný den. Rád jezdím na koloběžce, každý týden chodím plavat. - Co vím bezpečně, že jsi znalec a vášnivý fanda do nových technologíí, jak se dnes říká. Pro starší generace napovím, že se jedná o mobily, tablety, internet, počítače… - prostě o vše, co a čím žije dnešní mladá generace. Jak ses k tomuto dostal, co se ti na tom líbí a jak moc z tvého pohledu ti to jde? Tak v tomhle už jsem začal odmalička, když jsem si hrál v peřince s matičkou a šroubkem a později s led diodami které mi taťka zapojil na dvě tužkové baterie. Já je tam jen zasunul a hle, barva! Pak jsem chodil do elektrokroužku, kde jsem se zdokonalil v pájení. Kolem 15 let věku mě začaly bavit mobily, tak jsem je „kuchal“, co v nich je. Později to byly počítače, které jsem „kuchal“ celé, když nešly zapnout. Teď už pomáhám na dálku přes TeamViewer nebo na PC, když má někdo vir, projedu PC a vyčistím ho. Většina opravářů se s tím nemaluje - přeinstaluje a musíte za to platit. Já se snažím jen odstranit vir bud ručně nebo programem. - Jak jistě víme, jsi ve sboru od naro-

zení, takže cesta k Bohu byla asi jiná, než u těch, co přišli do sboru a církve bez základu z dětství. Ale přesto jsi asi musel najít osobní víru, protože náš rozhovor vzniká i proto, že ses nedávno nechal pokřtít. Proto má otázka: Co a jak se stalo, že ses rozhodl pro Pána Boha a že jsi to stvrdil křtem? V rodině jsme měli hodně zkušeností s Bohem. Maminka onemocněla rakovinou, měla několik uzlin, pak metastáze a děkujeme Bohu, že nám dal moudrost, co a jak použít, aby se vyléčila. Pak zprávy ve světě, Ukrajina, války, počasí, EU a jediný kdo s tím může něco udělat, je Bůh a Ježíš Kristus. Pak ještě tatínek one13

mocněl, srdíčku odešla jedna chlopeň, tak musel na operaci do Olomouce, ale jak víte, stal se další zázrak a už je zase mezi námi. Teď od 6. do 13. 9. jsme byli ještě dovolené a tam se má víra ještě upevnila. Byl tam bratr Moskala, Jana Konečná, Tim Konečný, Zdenička Hoffmanová a spousta dalších kteří mi předali své zážitky a to mně dalo nejvíc. - Pro věřící rodiče bývá nejradostnější okamžik, když se jejich dítě rozhodne pro Boha, pro Krista. Jak tvé rozhodnutí přijali tví rodiče a co na to říkali? Byli šťastní a dojatí, že jsem udělal správné rozhodnutí. - Kdo a proč ti je v našem sboru nejblíže? To je těžko říct, každý má pro mne nějaké naplnění, s kluky Slováčkovými jsem vyrůstal, ti mi dali hodně, pak jsem potkal Martina Luptáka a s ním jsem dorostl.

- Jak vnímáš náš sbor – co se ti líbí a co třeba vnímáš negativně? Libí se mi, že Ivetka dělá spousty akcí, už i moderní pro tuhle generaci. Negativní, no že už tam není tak veselo jak před pěti roky. - Víš, čím bys chtěl být ve sboru užitečný? Chtěl bych se zapojit do Patfhinderu a s kluky ho znovu rozjet, a mám v plánu přivést nové lidi z mého serveru. - Co přeješ sobě, sboru do budoucna? Ať dokážu na sobě pracovat a upevnit se ve víře a zbavit se zbytečných závislostí. Aby sbor znovu ožil a naplnil se veselou náladou a mohli jsme ji předávat dál. Abychom byli jednotní a nic nás nerozdělilo. díky za rozhovor – P. Matula

Zase doma Ani se mi nechce věřit, že jsme minulých sedm měsíců prožili mimo Zlín. Když jsme 19. září opět přišli do sboru, připadalo nám to, jako kdyby uplynulo jen nějakých čtrnáct dnů. Slíbil jsem Peťovi Matulovi, že se s vámi podělím o pár zážitků z našeho pobytu v Kanadě a tak je tady máte: Část Kanady, kde jsme pobývali je nazývána „Beautiful BC“, což v překladu znamená „Krásná Britská Columbie“. Jde totiž bezesporu o nejhezčí ze všech 11 kanadských provincií. Přes celou BC se od severu k jihu táhne pohoří Skalistých Hor s vrcholy kolem 2000 m n. m. Na některých z nich leží věčný sníh, což je pro 14

turistu z Česka pastva pro oči a jedinečný zážitek. Tak např. ve Vancouveru si můžete ráno zajet na vrcholy blízkých hor zalyžovat a odpoledne se na jejich úpatí koupat v oceánu… Taková je Bc. Jak mně znáte, rád vyrážím na výpravy do přírody, a nejinak tomu bylo i při našem letošním pobytu v Kanadě. Necestoval jsem sice daleko na Aljašku nebo do amerického Yellowstonu, jak tomu bylo v předchozích letech, ale užíval jsem si tentokrát krás přírody v samotné BC, neboť i tam je stále co obdivovat. Za jedno z nejhezčích míst, které jsem letos navštívil, pokládám návštěvu horského jezera Garibaldi Lake.

Jeli jsme s Ondrou (Ondra Byrtus je manžel Aničky rozené Pimkové ze Zlína) asi hodinku a půl autem z Vancouveru směrem na Whistler (dějiště posledních Zimních olympijskýh her), pak jsme odbočili na tzv. „gravel road“ (štěrková cesta) a po 20 minutách jsme auto zaparkovali na rozlehlém parkovišti uprostřed hlubokého lesa. Nahodili jsme bágly a vyrazili na 12kilometrovou cestu mířící pod dvoutisícový vrchol k jezeru Garibaldi. Coby senior, přiznám se, po čtyřech hodinách vytrvalého stoupání jsem docela upřímně zajásal, když jsme mezi stromy zahlédli probleskující hladinu horského jezera. Jako nádherný smaragdový drahokam vklíněný mezi skalnaté vrcholy, lákalo úžasné jezero nás, unavené poutníky, do svých chladivých vln. Nádherné výhledy na zasněžené vrcholy a ledovec plazící se po strmých srázech, zásobující jezero stále čerstvou vodou, nám byly odměnou za námahu vynaloženou při výstupu. Nemohl jsem se nabažit toho krásného pocitu, který nás s Ondrou nakonec vyprovokoval k nadšenému zpěvu písničky, již jsme spolu kdysi zpívávali u táborových

ohňů a na vandrech v Česku – „…Naše hory, krásné hory, mocné dílo Stvořitele, Pána našeho…“ Takhle silně emotivně a spontánně jsme ji však zpívali poprvé v životě. Díky Bohu za tento nevšední zážitek. Druhou, pro mě také velmi dojímavou zkušenost, jsem zažil s mým zetěm Martinem Jurkem. Zúčastnili jsme se totiž výročních oslav příjezdu prvních osadníků do Kanady v tomto kraji. Každoročně se v posledním srpnovém víkendu vydávají nadšenci z řad „přistěhovalců“ – bělochů na plavbu v kánoích z pobřeží města Campbell River na asi pět kilometrů vzdálený ostrov Qvadra, kde se nachází dosud indiány obývaná osada. Domorodci „Native“, jak jim zde říkají, (po česku „rodáci“), vždy připraví symbolickou hostinu z ovoce a originálních indiánských pochutin, ke které zvou své „bílé bratry“… Vyrazili jsme, spolu s dalšími více než padesáti kánoemi, na plavbu po vlnách oceánu směrem k výše již zmíněnému ostrovu. Po široké vodní pláni jsme se posunovali jako „slimáci“ po fotbalovém hřišti a když jsme nakonec po dvou ho-

15

dinách připlouvali k ostrovu na doslech, vítalo nás vzdálené rytmické bubnování, které sílilo každým záběrem našich pádel; až jsme zaslechli tklivý zpěv indiánů shromážděných na břehu. Monotónní popěvky domorodců, jejichž slovům jsem nerozuměl, mi připadaly jako melodie z obřadů pro vyvolávání duchů zemřelých předků jak jsem to viděl v mech; takže se mi začaly ježit chlupy na zádech… Až najednou moje mysl zachytila píseň, jejíž melodie mi byla silně povědomá. Rychle jsem zapnul mobil, abych si ji nahrál a moje žena jí pak doma zpěvníku, „Krásnou vlast“. Připadal jsem si jako misionář na ostrově obrácených lidojedů. Škoda, že jsem se zapomněl zeptat na význam indiány zpívaných slov písně. Takže dodnes nevím, kdo ji od koho přebral. Zda to byli adventisté, kteří ji přebrali od indiánů, nebo místní domorodci od adventistů??? Příště to musím zjistit přesně a pak vám to zase sdělím. A abych nezapomněl na to nejdůležitější… Co vám musím předat, jsou po-

16

zdravy! POZDRAVY OD BRATRŮ A SESTER V KRISTU Z MÍSTNÍHO SBORU CASD V CAMPBELL RIVER. Pravidelně jsme s Evou v soboty navštěvovali zdejší modlitebnu adventistů; a když jsme se loučili, tak nás všichni moc prosili o předání bratrských pozdravů v naději na vzájemné setkání při druhém příchodu Pána Ježíše. Vyptávali se nás často na to, jak vypadají pobožnosti u nás v Česku; a když jsem jim to barvitě popisoval, tak nám doslova bratrsky záviděli. Jejich modlitebna je totiž podstatně prostší než ta naše ve Zlíně. Hudební doprovod tu zajišťuje bratr amatérskou hrou na kytaru a kázání si jednou do měsíce (někdy i vícekrát) promítají z diaprojektoru… Ale přesto, že je jich „pět a půl“ (schází se jich 13 – 20), prožívají radost ze společenství stejně intenzivně jako my. Chtěl bych říci závěrem – važme si našeho sboru, mládeže i pěveckého sboru; živých kázání a početného bratrského společenství… Není to všude samozřejmostí. Ani v Americe! Jerry

Svatost Svatý Bůh Téhož roku, kdy zemřel král Uzijáš, píše Izajáš: „Ve vidění jsem spatřil Hospodina. Seděl na trůnu a jeho sláva naplňovala celý chrám. Nad nimi byli serafové se šesti křídly. Zpívali : svatý, svatý, svatý je všemohoucí Bůh, celá Země je plná jeho slávy“ - Iz 6,3 Hebrejské slovo chasid znamená – laskavý, milosrdný. Slovo Kadeš znamená odříznutý, oddělený, mravně dokonalý, čistý, bezhříšný. Svatost je podstatou jeho povahy. Znamená také vznešenost a vyvýšenost. Svaté je také vše, co mluví a dělá. My abychom mohli vyjádřit jeho svatost, používáme slova jako vševědoucí, všemohoucí, všudypřítomný, a přitom to nechápeme. Lidská reakce na Boží svatost je úděs, hrůza, posvátný ostych. K Boží svatosti patří spravedlnost a láska agapé. Projevuje se v Božích soudech nad Izraelem, v odporu proti hříchu, ale také v ochotě odpouštět hřích. Silnou stránkou Boží svatosti je horlivost, nebo také žárlivost. Hned Exodus 20,5 říká Bůh -„Já jsem silný a žárlivý navštěvující nepravost otců na synech…“ Ex. 34,14 - „Nebudeš se klanět modlám, neboť jsem Bůh žárlivý a silný“. Deut. 32,16 - „Probudili mou žárlivost, když se klaněli modlám“. Jan 2,17 - „Stravuje mě horlivost pro Boha“. Modloslužba a hřích vždy urážely Boha. Svatost Boží se vždy projevovala horlivou žárlivostí, soudem. Jednání ale vždy zůstala svatá. Jak je to s naši svatostí Když Bůh stvořil Adama a Evu, byli oba svatí ve svém myšlení a jednání. Měli přímý styk se svým Stvořitelem. Rád se s nimi stý-

kal a oni až do chvíle, kdy zhřešili. Ztratili svatost. Bůh se jich nevzdal. Kromě plánu záchrany měl jeden požadavek. Levit. 11,44-45 - „Svatí buďte, jako já svatý jsem“. O čem to mluví? O jídle. Když nebudete jíst to, co je nezdravé, budete svatí pro mne. Nebo Exod. 19,10. Před vydáním Desatera bylo jim řečeno – posvěťte se. To znamenalo jen jedno. Vyprat si oděv. Svatost znamenala čistotu nejen těla. Proč Bůh žádal svatost po svém lidu? To proto, že jeho lid bude obklopen pohany, kteří uctívají modly. Přál si, aby jeho lid byl živým svědkem a reprezentantem svatosti a dokonalosti živého Boha. Tento úkol zůstal i nám. Co znamená být svatým? Je to plná oddanost a zaměření na Boha. Oddělenost od hříchu a jeho vlivu. Odlišuje nás Boží kvalita našeho života. Nemůžeme toho dosáhnout vlastní silou. Bůh nám dává svého Ducha, aby nám pomohl překonat hřích. Bůh si přeje, aby jeho lid byl svatý jako on. Proto jemu oddaný člověk žije svatým životem. Člověk se stává svatým, když vstupuje do společenství s Kristem. Svatost také dosahujeme upřímnou touhou ho poslouchat a ctít celou bytostí. Tak upřímná víra v Boha činí svaté i nás. Věřícím je Boží svatost útěchou, bezbožným strachem. Naším nebezpečím je dosáhnout svatosti nesvatými prostředky. Takoví byli farizeové. Napětí, které prožíváme, společenské tlaky a naše nedostatky nám zužují pohled na Boží svatost. Naše hříchy jsou pro svatého Stvořitele bolestné. Bůh si přeje, abychom rostli ve svatosti. To od nás vyžaduje vyčerpávající úsilí. Laskavý Spasitel je připraven dát nám sílu k vítězství. Svatost je vlastně čistota těla, duše i ducha. připravil Fr. Krajíček st. 17

Zamyšlení nad snaživými Ráda bych vám sdělila snadno pochopitelnou, ale dost ignorovanou pravdu. Je mnoho lidí – možná k nim také patříte, kteří chtějí konat něco dobrého. Může se to chápat jako sociální cítění, ohleduplnost, soucit, solidarita… Vím, že se také tak snažíte. Vnímáte potřeby lidí kolem, máte otevřené oči, nabízíte pomoc, jste ochotni vyslechnout… Tak se orientuje mnoho věřících i nevěřících lidí. Říkáme: žijí pro druhé! Někdy se však stane, že se unaví. Nést břemeno druhých je těžké. Najednou chybí odvaha, síla, elán, trpělivost, optimismus. Na jejich místě se vynoří únava a zmalomyslnění. Dojeli na doraz, vyčerpali své fondy. Zpochybňují teď svou dosavadní cestu. Chtěli dělat dobře, ale nevyplatilo se to. To je zlá situace! Proč k ní vlastně došlo? A tady je ta snadno pochopitelná, ale opomíjená PRAVDA: Chceme dávat, ale zapomínáme přijímat! A tak se vyčerpáme. Je to nesmírně prosté, zkrátka zákonité! Nemáme v sobě nekonečný zdroj sil. Jsme ve skutečnosti závislí na našem Stvořiteli, od kterého pocházejí všechny dobré dary! Jakub 1:17 -20 - Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. Ten, kdo chce upřímně milovat bližní, sloužit jim, rozdat se, podpírat, zachraňovat – dělá dobře. Je jako řeka, která svlažuje, zúrodňuje. Jen nesmí zapomenout, že řeka sama je závislá na potůčcích a pramenech. Bez nich nemá co dávat. Žalm 121:1 -8 - Pozvedám své oči k horám. Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa 18

i zemi. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Je to tak prosté, až je mi trapné o tom psát. A přece na tu zákonitost tolik zapomínáme. A potom se divíme! Kristus si dal tolik záležet, aby to křesťanům vysvětlil. Apoštol Jan zapsal jeho kázání do 15. kapitoly svého evangelia. Bůh lidem vzkazuje, jaký je a že je má rád. My to máme sdělit – tiše! Tak jako roste tiše ovoce na ratolesti. Ale ratolest bez kmene nemůže ovoce sama vyživit, nemá co dát – uschne! Jan 15:5 -10 - Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce… Zachováváte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce…Je velmi povzbuzující vidět žít prosté křesťany, jejichž jména nejsou nijak známá, ale právě oni pochopili, že bez spojení s Kristem nemůže náš život být lékem pro druhé, protože z Něj pochází život. Jan 1: 4 -.9 - V něm byl život a život byl světlo lidí! Takovými křesťany jsou muži, ženy, kteří umějí Pánu Bohu říci o sílu a nespoléhají jen na své schopnosti a v modlitbách čekají na dary, načerpají to, co mohou dávat dál bližním. Amen. Milovaní, trochu jsem i já přispěla k pomoci bližním. Dlouho jsem se věnovala opatrování lidí – asi tak 40 let v bytech i různých zařízeních – pod hlavičkou ČČK – Červený kříž, a nyní jako dobrovolník ADRY. Vše se zvládne s pomocí Boží – Haleluja. S láskou vaše Evža Macháčková

Vězni svědomí - svoboda v nesvobodě V dalším pokračování seriálu zkušeností těch, kteří v době nesvobody zakusili pronásledování od státní moci, ale také neobyčejné a zázračné zkušenosti s Boží milostí a ochranou, se dnes začteme do zkušeností pro nás možná méně známých či zcela neznámých bratrů. Přesto i oni mají nám dnes co o té době a svých zkušenostech s Bohem co říci.

Radomír Wojnar Narozen: 17. 6. 1956 Sbor CASD: Havířov-Šumbark Obvinění : § 289 ods.C trestního zákona – vyhýbání se vojenské službě (nemohli na mě celý den najít paragraf) Trest: 18 měsíců nepodmíněně – 6 měsíců vazba Pankrác 12 měsíců lágr povrchových dolů Bělušice u Ústí n. L.

Jak probíhal tvůj duchovní život při věznění: Moc požehnané soboty to nebyly. Stres, vypětí. Byl jsem sám věřící mezi 1200 vězni na lágru. Byl to každotýdenní boj o klidnou sobotu. Zkoušeli mě různě zlomit. Když to nepomáhalo, tak díra. Tam jsem byl třikrát. Ale když viděli, že to nepomáhá, tak už mě nechali. Musím říci, že ani jednu sobotu jsem nemusel nakonec pracovat. Pro neposlušné tam byl zřízený trestní oddíl, a nakonec jsem v něm skončil i já. Zažil jsi nějakou zkušenost, z které bylo jasné že byla od Boha? Zažil, i když jsem si to uvědomil až s odstupem času, tehdy jsem to tak nechápal. Ale jak jsem již vzpomněl, byl tam boj o každou sobotu. Každou sobotu jsem mohl dostat nášup. Vždycky jsem si všechny soboty vybojoval, ale to riziko tam vždycky bylo. Ale abych nedráždil, tak jsem plnil vše, tak jak se mělo, abych nevyčníval… S ostatními jsme byli příkladem. Jenže tak asi 14 dní před výstupem, to už jsem si myslel, že to mám za pár, tak ráno, když se šlo do jídelny a muselo se chodit ve čtyřstupu, tak ještě s dalším spoluvězněm jsme šli tak sami. Jenže nás uviděl bachař, začal pískat a já už vcházel do budovy a musel jsem dělat, že neslyším. Ale tam za maličké přestupky se muselo jít v sobotu zametat dvůr. A já už věděl, že je zle. A taky že jo. V sobotu ráno při nástupu bylo čteno moje jméno spolu s dalšími sedmi a já měl jít zametat ten plac. A ten zlý nespí a zrovna tu sobotu byla na lágru ta nejhorší osádka bachařů, a já si říkal, že končím, to nemůžu přežít. A všichni už věděli, že se bude zametat. 19

Byly tam nachystány metly. Já tu metlu nevzal a čekal, až přijdou ti bachaři. A tam stál určitě Bůh u mě. Ten nejhorší bachař a jak bylo zvykem, zatáhne tě do kouta a naloží ti, tě zmydlí, to bylo běžné. Tam fungovalo pěstní právo. A oni tam byli dva a ten horší přišel a říká: „ber metlu a zametej“. Já mu říkám: „Pane veliteli, já nemůžu, já jsem věřící“. A stál jsem zády k lágru a čelem k bráně a já neviděl co se za mnou děje. A on vzal tu metlu a začal lítat kolem mě – snad 15× a řvát sprosté nadávky, že mě donutí zametat. Ale přišel za námi ten druhý bachař a říká mu: „ten ti zametat nebude, na toho se vykašli“. A ten řvoucí vzal tu metlu a zuřivě s ní mrštil o tu bránu přede mnou. To zadunělo a říká: „běž“, a pustil mě. Já se otočil a celý lágr v oknech, protože to nemohlo ujít nikomu, ten řev a pozdvižení. A já se díval, co bude. A nic nebylo a já měl pokoj. Změnil se tvůj vztah k Pánu Bohu, upevnil? Určitě se mi upevnil. Já neměl problémy s vírou. Vyrůstal jsem ve věřící rodině. Mně bylo 22 let a já teprve tam viděl ty zázraky. Ale určitě jsem měl i já otázky, proč se mně to stalo, proč to musím já snášet. Proč to nešlo nějak jinak. Ale že bych si myslel, že mě Bůh opustil, tak to ne. Každý den jsem viděl, že je tam se mnou. Pavel Roubíček Narozen : 29. 9. 1943 Sbor CASD : Praha – Strašnice Obvinění : § 289 – vyhýbání se vojenské službě Trest: 20 měsíců nepodmíněně Vazba Brno, Olomouc, Ruzyně… 20

Věznice různě na Karlovarsku např. Drahonice dodnes funguje

–

Jak probíhal tvůj duchovní život při věznění: Ono tam toho bylo mnoho, co by se dalo vyprávět. Za těch 20 měsíců toho bylo hodně. To se nadá říci tak krátce. Zažil jsi nějakou zkušenost, z které bylo jasné že byla od Boha? Protože jsem se pořád protivil náčelníkovi, pořád jsem ho rozčiloval, jak on říkal. A on mojí mamince vždycky říkával: „ V pátek večer zapadne sluníčko a jemu vypadne lopata z ruky“. Jednou si mě zavolal a strašně až příšerně řval a říká: „ Já s vámi zatočím. To je konec. Pamatujte si, když já vám nedám nažrat, tak vám ani Pán Bůh nedá nažrat“. A takové řeči měl další a další. Předváděl, že to co on neudělá, tak mně Bůh nepomůže. Ani Bůh mu v tom nezabrání, on je pánem situace. On rozhoduje, ne ten Bůh, jen On má na vše právo…nakonec říká „ Dávám vám 24 hodin na rozmyšlenou. Buďto přestanete se sobotou, nebo se postarám, že odsud živý nevylezete. A když náhodou ano, tak jen

jako duševně chorý. Já jsem byl s adventisty v koncentráku a mně pomohli, ale vás já zničím. A ručím vám, že žádný Bůh mi v tom nezabrání. V této situaci budu pánem já a ne ten váš Bůh“. Hodili mě do díry. A asi nemusím říkat, co to bylo. Ona to nebyla žádná jenom hrozba, oni to dokázali. Těch umučených a zastřelených bylo mnoho. Mně bylo 21 let a vyhlídka žádná. 24 hodin – nebyly příjemné. Byly dlouhé. To, co člověk za tu dobu prožije, co všechno se mu vybaví do mysli, proběhne mu život před očima. Těšil jsem se, že vyjdu ven, založím si nový život a najednou je vše pryč. Myslel jsem na maminku, že ji už neuvidím, že neuvidím další příbuzné. Je zajímavé, na co všechno si člověk najednou vzpomene… Co všechno se ti na mysl nedostane. Ale pak jsem se docela uklidnil a říkám si tak co – usnu, vzbudím se a už budu na Nové Zemi. No pak jsem klidně spal, tak jak dlouho ne. Po 24 hodinách večer slyším kroky a slyším bít srdíčko, i když si myslíš, že jsi jakkoliv uklidněný, tak přece jen jsi nervózní. A přišel za mnou velitel, a byl nějak zkroucený, jakoby udrobovaný a velice slušně mi říká: „ Pan náčelník chce s vámi mluvit“. No a já šel a nevěděl, co se děje. A on všechno zavřel. Jenže on to byl takový prostor, kde nesmíš být sám, když tam nebude s tebou ten doprovod, tak tě tam můžou zastřelit. A on se sebral a utíkal pryč. A já měl strach tak jsem, utíkal za ním. A on mě měl vést, jenomže šel pořád přede mnou. Když jsme se blížili k vrátnici, tak tam křičí: „Už jde“. Já si říkám, proč volají, že už jde. Ve vrátnici byly jedny železné dveře, pak druhé. U každých jsem měl na něho počkat. Jenže on prošel, i já, a žádné bezpečnostní obvyklé opatření, a on ode mne utekl, jako když se mě bojí. A venku pořád on přede mnou, jako by si mě ani

nevšímal. A já kdybych šel jinam, on by si toho asi snad ani nevšímal. Přišli jsme k náčelníkovi, tam všechno vymetené, nikde nikdo. A tam v rohu sedí takový člověk, jakoby nějaký děda. On ten náčelník byl takový krásný, tmavovlasý, on měl 40 roků a vím, že venku, když jsme bývali, tak se líbil ženským. A já ho tam nikde nevidím, jenom toho staříka. Bílé vlasy, strhaný obličej a já si říkám: „to je náčelníkův táta?“ „Kdo to je?“ A najednou on se pohnul a říká: „ Já jsem prohrál.“ A já si říkám: „Vždyť to je náčelník“. A ten velitel říká: „pojďte, pojďte“. Strčil mě na dvůr, já tam přišel a jeden vězeň křičí: „už jde“. Otáčím se okolo sebe, kdo to jde. A tak jdu po dvoře a zase: „už jde“. Všechna okna a všude: už jde“. Říkám si, co se děje, kdo jde. Mám sen, nebo už mi z toho haraší či co. Šel jsem po chodbě a ti vězni přede mnou utíkali. Na cimře to samé. Když vešel obvykle velitel na cimru, tak nejbližší vězeň musel říci pozor a všichni vstali. Když já vešel na cimru, všichni se postavili do pozoru. Říkám si, co se děje, mám snad jinou uniformu, jim nebo mně snad haraší. Tak jsem šel za tím jedním, on měl jednu naši sestru za manželku a ptám se ho, co se stalo. A on mi říká: „ Sedni si“. V tom lágru byl ještě náčelníkův zástupce a byl ještě horší než ten sám náčelník a často ho popouzel k těm hrozným věcem. A povídá: „ on ten zástupce naložil své děti, děti náčelníka, a někam jeli. Jeli kolem svahu a ten svah, jak jím jeli a tam se kříží s dráhou, tak on šlápl na brzdu a ony selhaly. A on v té chvíli popadl své děti a náčelníkovy tam nechal a to auto se potkalo s lokomotivou. A výsledek byl jedno dítě na místě mrtvé, a druhé na do smrti duševně choré…Od těch dob jsem měl už od náčelníka pokoj a klid. 21

Změnil se tvůj vztah k Pánu Bohu, upevnil? V člověku to věznění zanechá moc. Předtím jenom věříš. Měli jsme pronásledování kvůli tomu, že nechodíme v sobotu do práce – více méně rodiče. I já zažil šikanu ve škole, ale bylo to spíše tlak na

rodiče. Kdežto v tom vězení jsem si zažil sám to osobní setkání s Bohem, osobně ten tlak, to je osobní setkání. To už tě poznamená na celý život, to se nedá vymazat z paměti.

Sborová oznámení - Byla zakoupena trampolína pro společné užívání za sborem, na úhradě se podílí reformovaná církev částkou 1 875 Kč a sbor částkou 1 875 bude doplacena. Pravidla používání: v týdnu mohou využívat trampolínu děti a mládež sboru, v sobotu dopoledne bude trampolína uzamčena, v neděli ji využívá církev reformovaná. Klíček je umístěný v lékárničce v kuchyňce, přítomnost dětí je vázána dozorem dospělých a v sešitu na lékárničce je uváděn režim využití. - Členy byl odsouhlasen návrh další podpory bangladéšského studenta Miltona na vysoké škole částkou 10 800 Kč ročně.

- Učitelky DSŠ na další období zůstávají – I.Pelčáková + I.Matulová, malé děti J.Hudečková + M.Reitererová. - V prosinci plánujeme agapé se vzpomínkovým promítáním, zkušenostmi, atd. - Novoroční besídka proběhne 9. 1. 2016 a bude mít název: „Jdeme světem a hledáme…“ Organizaci budou mít na starosti J.Bijoková a H.Pelčáková. tajemnice sboru

Výbor unie V neděli 20. 9. se v Bratislavě ke společným modlitbám a jednání sešel Výbor Česko-Slovenské unie Církve adventistů sedmého dne. Setkání zahájil předseda Moravskoslezského sdružení církve Karel Staněk zamyšlením z Bible, z Evangelia podle Matouše 15,21-28. Ježíšovi učedníci chtěli, aby je jejich Učitel zbavil cizí, pohanské ženy prosící o pomoc. Ježíš reagoval po svém, šel cestou náročnosti vůči 22

nim i vůči potřebné ženě, aby nakonec dal její víru svým učedníkům, tedy i nám, za příklad. Výbor schválil výzvu k uprchlické krizi, termín mimořádné konference unie na 23. 10. 2016 v Brně a ukončení denního studia v režimu vyšší odborné školy na Teologickém semináři církve v Sázavě. Po delší diskusi o situaci a možnostech dalšího vývoje Vyšší odborné školy

Teologický seminář CASD v Sázavě se členové výboru na základě odborných doporučení rozhodli, že letošním školním rokem skončí na semináři denní studium a následně i vyšší odborná škola. Teologické vzdělávání bude pokračovat dálkově a vedení unie prozkoumá možnosti prodeje budov a areálu školy. Peníze ušetřené za denní studium budou moci posloužit na stipendia studentů z církve na vysokých teologických školách včetně adventistických v zahraničí. Garantem nového konceptu studia teologie v církvi v České a Slovenské republice byl zvolen teolog, studentský kazatel a zakladatel iniciativy křesťanských vysokoškoláků INRI road Marek Harastej s jím vedeným týmem odborníků. Přítomní přijali plán akcí Česko-Slovenské unie na příští rok. Bude ještě doplněn a pak zveřejněn. Výbor dále rozhodl, že v roce 2019, kdy má být v únoru konference unie a na jaře konference všech tří sdružení sborů z Čech, Moravy a Slezska a Slovenska, bude po konferencích na konci května následovat jedna společná slavnostní bohoslužba všech sdružení i unie. Výbor také upravil pravidla pro získávání grantů celosvětové církve na místní misijní projekty v rámci programů HisHands a Global Mission. Dosud podpořené projekty projdou auditem a sdružení sborů rozhodnou, které budou pokračovat. Projekt misie mezi neslyšícími převzala rozhodnutím výboru Česko-Slovenská unie.

„Sladěni s Bohem“ od doktorky Lilianne Doukhanové, muzikoložky z Andrewsovy univerzity v USA, která na konferenci také vystoupí. Účastníci také uložili vedení unie, aby připravilo výrobu aplikace pro sobotní biblickou školu do mobilních elektronických zařízení. Hospodář unie Marek Škrla přednesl také zprávu o čerpání unijního Sociálního fondu církve, ze kterého bylo potřebným loni a letos vyplaceno bezmála 600 tisíc korun. V souvislosti s chystanou opravou bytového domu církve v Praze – Strašnicích rozhodl výbor o budoucím využití domu pro bydlení zaměstnanců církve. Interevropská divize církve přispěla na stavbu nové modlitebny pro rusky mluvící sbor využívající nyní prostory v podnájmu v pražských Nuslích. Členové výboru unie dále potvrdili rozhodnutí správní rady české pobočky adventistické humanitární organizace ADRA jmenovat novým ředitelem pobočky Radomíra Špinku z Prahy. Novým vedoucím Střediska korespondenčních kurzů v ČR jmenovali Daniela Dobeše z Ostravy. Vedoucím oddělení křesťanského domova se stal Radomír Jonczy z Prahy. Schváleny byly i další personální změny ve složení výborů a správních rad církevních institucí. Schválena byla také ordinace ostravského kazatele Daniela Kašlíka do plné duchovenské služby a zprávy činovníků ze zahraničních cest. -AIS-

Z dalšího rozhodnutí výboru vyplývá, že o víkendu 12. a 13. 12. uspořádá církev v Praze a na Sázavě Teologickou konferenci o hudbě. Má na ní být také představen český překlad nové knihy 23