Zlatý důchod Marcel Baláš Politické boje o podobu důchodové reformy jsou na pořadu dne. Znovu. A jak lze očekávat, s žádným či pramalým výsledkem. Znovu. Z důchodové reformy se obzvláště v našem politickém systému, kdy ani jeden ze základních přístupů k politice – pravicový i levicový – nemá z podílu na moci výraznou většinu, stává neřešitelný problém. A pokud se reforma provede v duchu návrhu sociální demokracie, pak není vyloučené, že za několik (desítek) let tu bude tento problém před námi stát znovu. Proč? V čem je sociálnědemokratický návrh špatný? Čtěte. . . Předně je třeba si tento návrh popsat, což provedu jen ve stručnosti. Návrh počítá s tím, že i nadále poběží systém průběžného financování s mezigenerační ”solidaritou” (první pilíř), na nějž bude kladen podstatný důraz, a k tomu se připojí, jakožto druhý pilíř, povinné fondové spoření. Argumenty lidovců či unionistů se zakládají převážně na změně poměru mezi prvním a druhým pilířem ve prospěch druhého. Kdysi se objevovaly i návrhy na zavedení trojpilířového systému, v němž bylo navíc fondové spoření dobrovolné. Tak, charakteristiku návrhu máme za sebou, nyní se vrhněme na jeho kritiku. Výtky si můžeme rozdělit do dvou hlavních oblastí, z nichž ovšem jedna – i přes její nadvládu v mediálních diskusích tzv. odborníků – je podružná, ve srovnání s druhou marginální. Tou první je ekonomická, druhou je morální. 1. Kritika očima ekonoma-psychologa Ve většině diskusí o důchodovém systému, kde vystupují – dle médií – ekonomičtí odborníci, padá pravidelně jedno kritérium navrhovaného systému – jeho stabilita. Nutno ovšem dodat, že nejde o žádný ”ekonomický cíl”, ekonomie sama žádné cíle nestanovuje. Pokud Vám někdo tvrdí opak (”Ekonomie nás učí, že je třeba celý systém zoptimalizovat, zefektivnit.”), nevěřte mu, je to metodologický pomýlenec. Jediné, v čem nám zde ekonomie může pomoci, je zanalyzovat cesty, které k danému cíli vedou, předpovědět možné důsledky takového postupu, a tím umožnit fundované rozhodnutí, kterou cestu k našemu cíli zvolit. Pokusme se přesto přijmout toto kritérium důchodového systému a podívejme se na vládní cestu, zda jej splňuje či nikoliv. Ukážeme si i alternativní, z dlouhodobého hlediska efektivnější řešení. Bez jakýchkoliv okolků přistoupím ihned k úderu a vyslovím hypotézu, že systém s převažujícím průběžným financováním nebude nikdy v nezměněné podobě stabilní a ekonomicky efektivní. V dynamicky se vyvíjející společnosti, kde věk života, zdraví, životní styl a celková materiální i duševní úroveň života nemají s konstantami společného zhola nic, naopak jsou to v čase velmi proměnlivé proměnné, vše navíc při stále se snižující natalitě, tomu ani nemůže býti jinak. Při zachování (převažujícího) průběžného financování je nutno vždy počítat se změnami, protože daný systém může být za pár let zcela nepoužitelný (rozuměj neufinancovatelný), stejně jako je tomu dnes. Avšak, takové změny se neprovádějí, zcela evidentně a zcela pochopitelně, snadno. Občané ve své většině nikdy nebudou přijímat nová a nová opatření, často jdoucí proti jejich krátkodobým zájmům, aniž by nevyvolali nějaký 1
odpor. Takové chování je patrné i dnes – oddalování věku odchodu do důchodu není jistě nijak populární krok, a přesto právě tento by byl v systému průběžného financování, při zachování dosavadní tendence ve věku života, na pořadu každou generaci.1 Tedy dílčí pravidla systému postaveného na průběžném financování by musela být neustále vystavována změnám, které by občané neviděli rádi. Spoléhat se na odvahu politiků, kteří by tvrdě prosazovali potřebné kroky i přes odpor veřejnosti, není příliš prozíravé a statisticky potvrzené, a tak i nadále trvám na vyřčené hypotéze. Změny v poměru průběžného financování a povinného fondového spoření ve prospěch druhého, podporované řadou tzv. ”liberálních ekonomů”, sice mohou mít vliv na nastavení některých proměnných, celý systém se může více zindividualizovat a pobíraný důchod u jedince pak bude více odpovídat skutečné částce, kterou do systému odvedl (na což se dá pohlížet jako na posun směrem k větší spravedlnosti), avšak na celé věci je zarážející a zásadní především ona nutnost spoření. Politici, vedeni svým pohledem založeným na krátkodobých horizontech (v intervalu 0-4 let), zcela správně odhadují, že spousta lidí by při opuštění této povinnosti a nastolení volnosti ve spoření spořila málo či vůbec a na důchod nemyslela. O tom nepochybuji ani já. Znamená to tedy, že stabilita celého systému by byla narušena? Na rozdíl od politiků není čočka mého dalekohledu zakřivena nadcházejícími volbami, a tak se pokusím o poněkud hlubší úvahu. Proč by se spousta lidí chovala zmíněným postupem? Jako as dlouhodobě nemocný po jistém čase zapomíná na svá ”zdravá léta”, ba dokonce jeho uvažování o svém ”dalším životě” se odehrává již jen v mantinelech spojených s oním handicapem a i ve svých snech sám osobně vystupuje jakožto nemocný, právě tak se z člověka podřízeného státu (společnosti) po čase stává závislý ”novodobý” otrok. Zvyk je železná košile, praví jedno přísloví. A George Washington píše v době vládní pomsty Bostonu (jako odvety za bostonský ”čajový dýchánek”) před svým odjezdem do Virginie svému příteli: ”nadchází krize, kdy musíme zajistit svá práva, nebo se podrobit všemu, co na nás může být uvaleno, dokud nás zvyk a praxe neučiní tak poddajné a ubohé otroky, jako jsou černoši, jimž tak neomezeně vládneme.” Vážení přátelé, ano, George Washington udeřil hřebíček na hlavičku, když zdůraznil faktor zvyku v lidském uvažování. Dnes lidé prostě nejsou vedeni k tomu, aby zaujímali zodpovědný postoj k životu. Existuje-li vždy nějaká, státem garantovaná pomoc v případě nouze, byť nevelkého rozměru, nemůže se nikdo divit, že ji lidé ve svém rozhodování a jednání zohledňují. Lidé si zvykli, že s potížemi materiální stránky jejich života se mají obracet na stát, stát je ten, kdo řeší nízké příjmy, období nezaměstnanosti a nemoci a také důchody. Avšak čím více je člověku upírána možnost přemýšlet a jednat v dlouhodobých horizontech (tj. čím více odpovědnosti je snímáno z jeho ramen a přenášeno na jiný subjekt), tím více pak u některých jedinců vzbuzuje obavy případné nadobytí 1
Tolik let důchodového klidu, jako máme nyní, nikdy v minulosti lidé neměli k dispozici – i v době Bismarckově to činilo v průměru tři roky.
2
volnosti, svobody a zodpovědnosti. Jak z tohoto začarovaného kruhu ven? O takovou otázku se politici zpravidla příliš nezajímají. . . soběstační lidé nejsou ti, z nichž by skákali do stropu radostí; těm se totiž těžko slibují prošpikované předvolební sliby. Je-li tedy cílem reformy vyřešení krátkodobých problémů důchodů, může být návrh sociální demokracie, resp. její alternativa v podobě ostatních vládních stran, úspěšný. Je-li ovšem cílem omezení či naprosté odstranění neodpovědného chování člověka, zde v oblasti zohlednění finanční stránky svého stáří, pak jeho ”nápravou” ve formě zavedení povinného spoření docílíme jediné – další prohlubování problému. Rozum nemůže správně fungovat pod donucením. Učení se z chyb – vlastních i cizích – je důležitým zdrojem poznání člověka, sloužícím jako zkušenostní základ pro jeho další rozhodování a jednání. Řešením není zakázat člověku jisté činnosti a přinutit ho konat nějakým předem navrženým způsobem, ale právě naopak mu dát více prostoru, aby tuto svou schopnost mohl rozvinout. Z dlouhodobého hlediska, chcemeli docílit větší zodpovědnosti v chování lidí, je jediným možným řešením vrátit jim zpátky jejich rozhodovací pravomoci, ať si sami zvolí způsob i výši svého spoření na důchod. Jakmile se tyto pravomoci a tento způsob uvažování a jednání stane zvykem, tj. lidé k tomu budou přímo i nepřímo učeni, je vše na nejlepší cestě. To však může trvat desetiletí – a proto dnes těžko něco podobného od politiků uslyšíte. Ti potřebují výsledky v mnohem kratší době, nejlépe ihned, neboť v opačném případě riskují propadnutí v dalších volbách. (Poznámka: nezodpovědné chování lze těžko zcela vyloučit z jakýchkoliv úvah, zřejmě budou vždy existovat tací, jež budou dávat přednost krátkodobému či okamžitému zvýšení svého užitku před zabezpečením stáří, ale otázkou pak je, zda by se o takové lidi měl vůbec někdo starat. V případě lidí, k nimž sudičky nebyly shovívavé, především v oblasti svého zdraví, je věc složitější. K problému se vrátím v sekci věnující se návrhům praktických řešení.) 2. Kritika očima (morálního) filosofa Jak jsem již napsal, první pohled byl ve srovnání se stránkou morální jen podružný, doplňkový. Morální pohled je pohledem fundamentálním, rozhodujícím, absolutním. I kdyby nám ekonomie (a psychologie) poskytovala spoustu důkazů, že jistý systém bude skutečně fungovat takovým způsobem, jak by si politici přáli, pokud by filosofie takový systém označila jako ve své podstatě špatný, amorální, neměli bychom se vůbec rozmýšlet, zda jej přijmout či nikoliv. Naštěstí – a nikoliv náhodou – mají oba pohledy jeden společný průsečík. Vycházejí totiž ze stejného počátku, a i když k danému problému přistupují každý z jiného úhlu, jejich střetnutí je – při logickém uvažování – nevyhnutelné. Vše, co jsem psal o možném řešení v bodě 1 bych zde mohl zopakovat. Avšak posouzení z morálního hlediska vyžaduje jiný cíl, než je dosažení efektivity a stability, a tak bude i hlavní linie argumentace odlišná. Bylo napsáno, že rozum nemůže fungovat pod donucením. Proti tomu však může kdokoliv namítnout, že pokud někdo ”objektivně” nesleduje vlastní zájem, měl by mu někdo, kdo si jeho zájmu ”objektivně” vědom je, dané rozhodnutí a jednání nařídit. To se ostatně dnes a denně děje v takřka libovolné oblasti společenského života, kdy nás stát chrání před námi 3
samými. Protiargument k tomuto protekcionismu zní takto: pro člověka, jemuž je zakázáno rozhodovat o svém životě a svých preferencích, kterému je nařízeno přijmout jisté řešení, k němuž nedospěl vlastním myšlenkovým pochodem, toto ”objektivní” dobro (paradoxně?) neznamená žádnou hodnotu. Hodnota z definice vyžaduje hodnotitele a tímto hodnotitelem nemůže být nikdo jiný, než sám člověk, ke kterému se předmět hodnocení vztahuje.2 Nejvýstižněji to popsala filosofka Ayn Randová, když ve své knize Capitalism: The Unknown Ideal napsala: ”Snaha dosáhnout dobra silou je jako snaha nabídnout člověku obrazovou galerii za cenu vypíchnutí jeho očí.” I kdyby někdo objektivně mohl znát zájem druhých lidí, jejich přinucením by tedy ničeho dobrého nedosáhl. Samotná potřeba svobody pro člověka automaticky vyplývá z jeho podstaty jako racionální (rozumem nadané), volní bytosti. Platí zde opět stejné argumenty, jež jsem uvedl v bodě 1 o fungování rozumu. Jakákoliv agrese, tedy opak svobody, je morálně neospravedlnitelná, je jedno, zda je jejím iniciátorem jednotlivec nebo stát. Z morálního hlediska není mezi banditou-lupičem a státem-daňovým výběrčím žádný rozdíl. O tomto tématu by se dal napsat minimálně jeden další takový článek, zde se bude muset čtenář spokojit s výše uvedenými argumenty.
Kontury praktických návrhů závěrem V několika ze svých předchozích textů,3 které byly prezentovány i zde v Neviditelném psovi, mi byla vytýkána absence praktických návrhů (”to je jenom teorie, ideál sice hezký, ale nerealistický” apod.). Beru si kritiku k srdci a v tomto textu se pokusím tento handicap napravit. Návrhy na řešení v současné situaci nemohou mít podobu výše zmíněných potřebných opatření. Takové řešení by celý problém spíše prohloubilo, protože příliš drastická léčba může vyústit do stavu horšího než výchozího. (Při léčbě na heroinu závislého člověka také nepostupujeme tak, že bychom ho odtrhli od drogy a nechali jej, ať se s tím sám nějak vypořádá.) Předkládám dva návrhy, z nichž ten první bude mít ještě poměrně daleko ke zmiňovanému ideálu, zato bude více zohledňovat současnou názorovou situaci ve společnosti a mezi politiky, a tedy s relativně dobrou šancí na přijetí (z mého hlediska jde o maximální možný ústupek v kompromisu). Druhý návrh je ideálu již velmi blízko, avšak stěží lze dnes na pracovním stole něco podobného očekávat. I. varianta: Minimální garantovaný důchod V tomto případě by existovalo i nadále zdanění (jemuž se eufemisticky říká pojištění) na důchod, tj. existovaly by povinné odvody ze svého platu do státního rozpočtu, z něhož by pak byla v důchodovém věku vyplácen jistá minimální částka doslova na přežití. To zároveň znamená, že procento odváděné částky by se mohlo 2
Tento argument nevylučuje skutečné objektivní hodnoty platné pro člověka jako takového – tj. pro každého člověka , založené na jeho biologické a metafyzické podstatě, které může pronášet kdokoliv s obecnou platností. Nyní jde o problém, zda je vynucovat agresí. . . 3 Jež lze nalézt na http://balda.unas.cz/texty.
4
výrazně snížit a z ušetřených peněz (člověk by odvedl méně na daních z platu) by si mohl šetřit jakýmkoliv způsobem.4 Není od věci také zapřemýšlet nad zavedením proporcionality v procentech odvodů z platu, ovšem nikoliv podle přímé úměry (vyšší plat, vyšší procento odvodů), ale naopak podle úměry nepřímé (vyšší plat, nižší procento odvodů), aby se jednotlivé sumy vybrané od každého jednotlivce nelišily tak, jako je tomu dnes. Neexistovalo by žádné povinné spoření do soukromých fondů, a to z důvodů především morálních (povinnost), ale i ekonomických (riziko znehodnocení, krachu apod.). Snad mě někdo označí i za blázna (přinejlepším blázínka), ale osobně bych nebyl zcela v klidu v případě investice na několik desítek let, že budou mé peníze zcela v bezpečí. Riziko inflace či dokonce hyperinflace není nikterak vyloučené a předpovídat až na čtyřicet let dopředu zhodnocování uložených peněz je pouhým věštěním. Formu spoření na důchod bych tedy ponechal na jedinci samotném, který si však sám může peníze do takových fondů uložit. . . nikdo mu v tom bránit nebude. A klidně na tom může i vydělat, kdo ví. Moje ”poplašné” úvahy se mohou projevit jako liché. Osobně bych ale dal přednost investici do stabilnějších sektorů, případně do investic zcela jiného typu. Taková investice do nemovitosti může vyřešit minimálně jeden problém stáří – bydlení. Po splacení hypotéky, což jistě nezabere celou produktivní dobu života, může člověk začít šetřit již na samotné utrácení. Ale jak dnes může člověk splácet hypotéku, když je nucen si povinně spořit na důchod relativně vysoké sumy? Pak nebude mít nejen vlastní bydlení, ale v současnosti zpravidla ani vysoký důchod. Ale dost osobních nápadů, které stejně nemají žádný podstatný smysl, jen poukazují na výhody dobrovolného spoření. Co se týká odchodu do důchodu, stále by musela existovat jistá hranice stanovená na základě výše odvodu, po jejímž dosažení by se mohl garantovaný důchod vyplácet. Skutečná doba odchodu by však mohla být ponechána na jedinci s tím varováním, že při odchodu před stanovenou hranicí musí takový člověk počítat s důchodem ještě menším (proporčně k rozdílu ”hranice odchoduodchod”) a naopak v případě pozdějšího odchodu s jistým příplatkem. Pro tuto variantu tedy platí i negativa zmíněna v ekonomicko-psychologickém pohledu. Nejsem si tím zcela jist, ale podobný, ne-li stejný model prosazuje i občanská demokratická strana. Ode mne, vzhledem k mým neustálým narážkám na politiky, to může znít paradoxně, ale pokud se jedná o krok správným směrem, není nutné a ani ku prospěchu věci trvat neustále na negativním postoji vůči politice a je třeba každý takový návrh, jenž jde správným směrem, podpořit. II. varianta: Nulová daň a sociální podpora Tato varianta se blíží ideálu ještě více, navíc má tu nespornou výhodu, že v případě nastolení tzv. ”argentinské politiky”, tedy krachu státní měny, nemusí (nikoliv nemůže) postihnout i samotné občany. Lidé by si na důchod spořili jen a pouze takovým způsobem, jaký uznají za vhodné a v takové výši, jak si ji naplánovali. 4
V případě člověka pobírajícího 12 000Kč hrubého jsou odvody na sociální pojištění ve výši 4080Kč (8% sám, 26% jakoby zaměstnavatel).
5
Žádné důchodové ”pojištění”, tedy daň z platu, by neexistovalo a člověku by tak zbylo ještě více peněz. Výhodou takové formy spoření je především fakt, že v obdobích krušných, kdy si člověk vydělává málo, případně si zařizuje jiné, dle něj důležitější problémy, nemusí spořit zhola nic, naopak v obdobích finanční hojnosti a životního klidu může spořit částku libovolně vysokou. Pokud má někdo skutečně strach ze znehodnocení či snad i z krachu měny, může si s vidinou skutečného ”zlatého důchodu” investovat třebas i do zlata, jež je – nikoliv náhodou – nejstabilnější komoditou vůbec (nepletu-li se), případně i do jiné komodity s nízkou cenovou flexibilitou. Avšak pozor, přestože již centrální banky nemilují zlato tak jako dříve, jeho soukromé držení ve větším množství se jim z pochopitelných důvodů nemůže příliš líbit. Nebo je možné investovat do oblastí sice potenciálně výnosných, ale rizikových, třeba do hokejové budoucnosti svého potomka. . . záleží na povaze člověka. To jsem se ale opět nechal unést. . . Odchod do důchodu by byl zcela ponechán na rozhodnutí každého jednotlivce – někdo by pracoval až do smrti, někdo by se odebral do důchodu třebas i ve třiceti. Co však v případě těch, kteří si na důchod sami nemohli spořit? Pak jsou dvě základní možnosti: tou první, ideální a morálně ospravedlnitelnou, je solidární, tj. dobrovolná pomoc od ostatních lidí (rodiny, spoluobčanů, sponzorů, . . . ), tou druhou, v tomto modelu navrženou, je pomoc státu. (Odvozená možnost je samozřejmě jejich kombinace.) V případě pomoci státní, je prve nutné zjistit, zda je taková pomoc vůbec nutná. Zdravotně postižený otec milionáře asi nebude potřebovat žádné milodary. Pokud tedy někdo bude chtít od státu finanční zajištění, měl by prokázat, že i) nebyl schopen si na důchod naspořit sám a ani současný jeho majetek nedosahuje potřebných rozměrů, ii) neexistuje možnost rodinné či jiné (nyní skutečné) solidarity. Pokud toto prokáže, stát by v takovém případě člověku vypomohl z peněz vybraných na daních či z jiných příjmů státního rozpočtu. Takových případů však nebude mnoho, bude to pravděpodobně většina zdravotně postižených a někteří další jedinci ze sociálně velmi chudých poměrů. Suma potřebná na pokrytí takových výdajů by nebyla nikterak vysoká – v porovnání s dnešními výdaji na důchody zcela marginální. Detaily takové pomoci se zde zabývat nehodlám, popisuji opravdu jen kontury návrhu, nikoliv kompletní model. Vznik spousty dílčích problémů je v případě tak komplexní reformy nevyhnutelný, nikoliv však nepřekonatelný. Další možností financování takových nešťastných občanů je, jak jsem již zmínil, samozřejmě skutečný projev solidarity. Pokud by lidé platili státu méně na daních, byli by mnohem ochotnější peníze věnovat na různé solidární účely, zvláště pokud by věděli, že tím nefinancují někoho, kdo si to vůbec nezaslouží, jako je tomu častokrát v současnosti. Přispívat dobrovolně na domovy důchodců by za takové situace nemuselo být nic nedosažitelně vzdáleného. Je to totiž právě stát, který svým chováním narušuje přirozenou solidaritu mezi rodinou a mezi lidmi vůbec. Pokud existuje 6
poslední záchrana v podobě pomoci státu, a to v podstatě za jakýchkoliv okolností, jsou lidé víceméně lhostejní k osudům svých spoluobčanů, ba dokonce i rodinných příslušníků.5 Co s lidmi, kteří si sice mohli na důchod našetřit (měli v produktivní části života dostatečné příjmy), ale pro své nezodpovědné chování tak nečinili? S klidným svědomím tvrdím, že takovým by stát pomáhat neměl ani v tomto modelu. Zde je cesta pouze v solidaritě občanů, jež se rozhodnou takovým lidem sami pomoci. Je ovšem zřejmé, že oproti předcházející skupině bude ochota být solidární mnohem menší, ne-li až nulová. Každý má nést následky svého jednání. . .
Závěrem Každá reforma penzijního systému musí obsahovat nějaké překlenovací období, v němž by současně existovaly systémy oba – starý pro lidi před důchodem a nový pro mladé. Finanční náročnost takové reformy je obrovská, v řádu stovek miliard korun v závislosti na její formě. Proto by se s jejím zavedením nemělo otálet. Peněz získaných z privatizací již nebude mnoho a přitom jde zřejmě o jejich nejvhodnější užití. Projedení tímto způsobem získaných peněz z neobnovitelných zdrojů je promrhání šance, jež se už nemusí opakovat. Apelujte na své politiky. . .
5
Velmi se mi líbila zmínka jednoho přispěvatele kdysi v komentářích NP, kde uváděl příklad svojí (tuším) babičky, jež před mnoha lety (asi za první republiky) odmítala pobírat od státu jakýkoliv důchod, neboť by to považovala za urážku, že nedobře vychovala své děti.
7
