Zkoumání veřejného mínění

                       Studijní podklady   

Zkoumání veřejného mínění   

Jiří Vinopal  Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.     

 

 

   

                                                Tento studijní materiál byl připraven v rámci projektu Laboratoř sociálně ‐ vědních výzkumů ‐  inovace studijních oborů Sociologie, Politologie a Evropská studia v souladu s potřebami trhu  práce. Hlavní řešitel: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra sociologie  a andragogiky. Projekt je spolufinancovaný Evropským sociálním fondem a státním  rozpočtem České republiky, registrační číslo: CZ.1.07/2.2.00/07.0126.  Studijní materiál vyšel též na CD‐ROM jako součást souhrnné elektronické publikace   s názvem Zkoumání veřejného mínění, zdroje dat a kvalita dat z výběrových šetření vydané  Sociologickým ústavem AV ČR, v.v.i., v Praze 2011.  Text neprošel jazykovou úpravou.  © Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha 2011.         

  Obsah   

1. Zkoumání veřejného mínění.............................................................................3 2. Veřejné mínění jako sociální jev .......................................................................4 2.1. Veřejnost a její formování ..........................................................................4 2.2. Povaha a funkce veřejného mínění ............................................................6 3. Veřejné mínění jako konkrétní postoje obyvatel ...........................................10 3.1. Předmět měření: postoj ...........................................................................10 3.2. Způsob měření: dotazování......................................................................11 3.3. Nástroj měření: Otázka ............................................................................12 4. Volební a další politické průzkumy .................................................................15 4.1. Předvolební průzkumy .............................................................................15 4.2. Exit poll.....................................................................................................17 4.3. Povolební výzkumy...................................................................................18 4.4. Výzkumy a demokracie ............................................................................18    

 

 

Zkoumání veřejného mínění       

Úvodní informace  Tento studijní materiál vznikl v návaznosti na stejnojmenný workshop realizovaný za účelem  podpory výuky předmětu Metody kvantitativního výzkumu v oborech Sociologie, Politologie  a Evropská studia. Materiál je určen studentům sociálněvědních oborů, kteří se seznamují se  základy  zkoumání  veřejného  mínění.  Jeho  cílem  je  představit  hlavní  témata,  která  se  zkoumáním veřejného mínění souvisí a která se promítají do realizace průzkumů. Jednotlivé  body  jsou  představeny  z takového  úhlu  pohledu,  který  odráží  některé  klíčové  aspekty  praktické  realizace  průzkumů  veřejného  mínění  v současnosti,  stejně  jako  i  dalších  aktivit,  které  s tím  souvisí.  Informace  uváděné  v  textu  jsou  čerpány  ze  základních  přehledových  a  monografických  prací  autorů,  kteří  se  jednotlivými  aspekty zabývali,  zejm.  [Habemas  2000; Krejčí 2004a; Šubrt 1998] a další (viz seznam doporučené literatury a odkazy v textu).  Veřejné  mínění  je  velmi  širokou  oblastí  a  pojmů  jako  je  veřejnost  nebo  veřejné  mínění  se  používá v mnoha různých významech, souvislostech, pro označení velmi rozdílných objektů,   a také pro různá jejich hodnocení. Tento materiál je rozdělen na dvě základní oblasti, totiž  veřejné mínění jako společenský jev a veřejné mínění jako konkrétní názory obyvatel. Ačkoli  první  z nich  tradičně  spadá  spíše  do  oblasti  akademického  výzkumu  a  druhá  do  oblasti  praktické realizace výzkumu aplikovaného, v diskusích o rolích, funkcích a povaze veřejného  mínění  v současných  společnostech  mají  své  místo  obě  oblasti.  Materiál  proto  zmiňuje  jak  některé historické aspekty, které se v současných pojetích odrážejí, tak aktuální podmínky a  souvislosti,  které  doprovázejí  praktické  provádění  výzkumů  v současnosti.  Speciální  pozornost  je  přitom  věnována  problematice  politických,  zejména  předvolebních  průzkumů,  které jsou zde nejrozsáhlejší, nejviditelnější a zřejmě také nekontroverznější oblastí. Ostatně  jak  bude  patrné,  sféra  politiky,  zejm.  ve  smyslu  občanské  participace,  vlivu  veřejnosti  na  rozhodování  atp.  je  tradičně  nejsilnějším  kontextem  při  úvahách  o  veřejném  mínění  i  v   rovině teoretické.  

 

1

Doporučená literatura ke studiu  Základní literatura  Šubrt,  Jiří.  1998.  "Kapitoly  ze  sociologie  veřejného  mínění.  Teorie  a  výzkum."  Praha:  Karolinum.  Habemas, Jurgen. 2000. Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia.  Krejčí, Jindřich. 2004a. "Kvalita výzkumů volebních preferencí." Praha: Sociologický ústav AV  ČR.  Donsbach, Wolfgang and Michael W. Traugott. 2007. The SAGE Handbook of Public Opinion  Research. London: Sage. 

Další vhodná literatura  Le Bon, Gustave. 1994. Psychologie davu. Praha: Kra.  Converse,  Philip  E.  1964.  "The  Nature  of  Belief  Systems  in  Mass  Publics."  Pp.  206–261  in  Ideology Discontent, edited by D. Apter. New York: New York: Free Press.  Feldman, Stanley. 1989. "Measuring Issue Preferences: The Problem of Response Instability."  Political Analysis (1):25‐60.  Genovese,  Michael  A.  and  Matthew  J.  Streb.  2004.  Polls  and  Politics.  The  Dilemmas  of  Democracy. New York: State University of New York Press.  Herzmann, Jan, Novák, Ilja, Pecáková, Iva 1995. Výzkumy veřejného mínění. Praha: VŠE.  Hippler,  Hans  J.,  Norbert  Schwarz,  and  Seymour  Sudman.  1987.  "Social  Information  Processing and Survey Metodology." New York: Springer‐Verlag.  Moore,  David  W.  1995.  The  Superpollsters:  How  They  Measure  and  Manipulate  Public  Opinion in America. New York: Four Walls Eight Windows.  Rendlová, Eliška and Tomáš Lebeda. 2002. Výzkumy veřejného mínění – teoretické souvislosti  a praktická aplikace. Praha: Sociologický ústav AV ČR.  Saris,  Willem  E.  and  Irmtraud  N.  Gallhofer.  2007.  Design,  Evaluation,  and  Analysis  of  Questionnaires for Survey Research. New York: John Wiley & Sons, Inc.  Sartori, Giovanni 1993. Teória demokracie, Bratislava: Archa, kap. 5.  Škodová,  Markéta.  2008.  Agenda‐setting:  teoretické  přístupy.  Praha:  Sociologický  ústav  AV  ČR, v.v.i.  Tourangeau,  Roger,  Lance  J.  Rips,  and  Kenneth  Rasinski.  2000.  The  Psychology  of  Survey  Response. Cambridge: Cambridge University Press.  Vinopal,  Jiří.  2010.  "Veřejné  mínění:  chválu  nebo  opovržení?"  Pp.  35‐47  in  Jaká  je  naše  společnost?, edited by H. Maříková, T. Kostelecký, T. Lebeda, and M. Škodová. Praha:  Sociologický ústav AV ČR. 

 

2

1.  Zkoumání veřejného mínění     Veřejné mínění může být chápáno a zkoumáno ve dvou modalitách:  1. veřejné mínění jako sociální jev a  2. veřejné mínění jako konkrétní postoje obyvatel.   

Veřejné mínění jako sociální jev   Výzkum  veřejného  mínění  jakožto  sociálního  jevu  řeší  zejména  otázky  typu:    Co  je  veřejné  mínění? Z čeho se skládá? Jak vzniká, vytváří se? Jak se vyvíjí? Kdo na něj má vliv? Jakou roli  hraje ve společnosti? Jaké naplňuje funkce? Atd. Tzn., že předmětem zájmu zde je historie,  vlastnosti, funkce, hodnocení, procesy vytváření, vývoje veřejného mínění atp.  Odborně  se  mu  věnuje  zejména  odvětví  vědecké  sociologie  „sociologie  veřejného  mínění“,  minimálně  některých  aspektů  se  však  dotýkají  také  další  společenskovědní  obory  (psychologie, politologie, historie atd.)   

Veřejné mínění jako konkrétní postoje obyvatel  Průzkum  veřejného  mínění  se  zaměřuje  především  na  otázky  typu:    Co  je  obsahem  veřejného mínění? Jaké jsou postoje/názory obyvatel na…?, Mění se názory na… v průběhu  času? Jak souvisí názor na… se vzděláním, věkem, socioekonomickým postavením? Atd. Tzn.,  že předmětem zájmu zde je to, co si lidé myslí.  Tuto oblast pokrývá víceméně samostatné disciplína, označovaná jako „průzkum veřejného  mínění“ (v angl. poll), která nejčastěji využívá metodu dotazníkového průzkumu.    Obě oblasti spolu souvisejí:   1. Fenomén veřejného mínění je sám často studován prostřednictvím průzkumů, změny  v postojích veřejnosti ukazují na povahu a vlastnosti veřejného mínění jako takového  (př.: agenda setting [Škodová 2008]).  2. Porozumět výsledkům průzkumu lze dobře pouze při základní orientaci v tom, jaká je  vlastně povaha veřejného mínění jako sociálního jevu. 

 

3

2.  Veřejné mínění jako sociální jev  2.1. Veřejnost a její formování       Použitá literatura:  [Habemas 2000; Šubrt 1998]  Doporučená literatura:  [Donsbach and Traugott 2007; Habemas 2000; Šubrt 1998; Vinopal  2010]      V době  helénské  existuje  sféra  polis,  která  je  společná  svobodným  občanům  (náměstí,  rozhovory,  společné  činnosti);  existuje  tudíž  zřetelný  rozdíl  mezi  veřejným  (publicus)  a  soukromým (privatus).     Ve  středověku  se  objevuje  tzv.  reprezentativní  veřejnost.  Veřejná  reprezentace  panství  panovníkem, resp. šlechtou, je atributem jejich statusu, nikoli specifickou sférou života.  Ukázka: Konec reprezentativní veřejnosti, ilustrovaný na příkladu Viléma Maistera  [Habemas 2000:69]    Předpoklady  vzniku  občanské  veřejnosti  souvisí  se  vznikem  nového  společenského  uspořádání  při  vzniku  raněkapitalistického  výrobního  způsobu  od  13.  stol.  (severní  Itálie).  Hlavní roli hrají města, v nichž dochází k rozvoji směny zboží. Za ní následuje nutnost rozvoje  směny  informací,  obchodní  centra  se  tak  stávají  také  centry  směny  informací.  Od  14.  stol.  vznikají  první  systémy  korespondence,  současně  s nimi  začínají  fungovat  obchodníci  s informacemi.   Postupná centralizace státu a rozvoj veřejné moci v období merkantilismu začíná vyžadovat  kontinuální správu, ta pak také kontinuální směnu zboží a informací. Zvyšuje se tak důležitost  tisku, který začal být využíván k účelům obchodu a státní správy. V návaznosti na to vzniká  publikum, tzn. skupina čtenářů tisku (vzdělanější vrstvy, měšťané, tzv. literární veřejnost).  Veřejná a soukromá sféra se začínají oddělovat v moderním smyslu: veřejné = státní moc a  aparát; soukromé = bez účasti na veřejné moci, publikum.    Literární veřejnost se nazývá první, nepolitizovaná, forma občanské veřejnosti (salóny, stolní  společnosti, později kavárny atp.). Vychází z oblasti soukromého, ze sféry nukleární rodiny a  je založena na diskusi soukromých osob, racionální komunikaci, autoritě argumentu, atd.   Nejprve se zaměřuje na kritiku uměleckých děl, ale postupně se zejm. v důsledku postupující  byrokratizace a omezení soukromé sféry obchodu veřejnou mocí (kontinuální správou státu)  do  diskusí  dostává  stále  více  politických  témat.  Následně  se  diskuse  přenášejí  na  stránky  tisku a vznikají noviny v moderním slova smyslu – komentování, kritika.   

 

4

Občanská  společnost  se  v 19.  stol.  vytváří  jako  protějšek  neosobní  státní  moci.  Je  to  sféra  soukromých  osob,  publikum  chápající  samo  sebe  jako  opozici  veřejné  moci,  která  se  vede  prostředky veřejného rozvažování. Veřejnost postupně nutí veřejnou moc k legitimizaci sebe  samé  a  této  kritice  se  dostává  označení  veřejné  mínění  (2.  pol.  18.  stol.).  To  se  stává  důležitou zbraní v rukou politických uskupení.  Ukázka: Citát Foxe [Habemas 2000:135 – 136]    Podobně  vznik  veřejnosti  popisuje  G.  Tarde  v knize  Mínění  a  dav  [Tarde  1901].  Podle  něj  rozvoj veřejného mínění souvisí s:   1. vznikem veřejností – nejprve v užší literární, filozofické, podobě;  2. přeměnou soukromých rozmluv v salonech v rozmluvy veřejné na stránkách novin.  Expanze  byla  umožněna  díky  rozvoji  komunikačních  prostředků  (tisk,  železnice,  telegraf),  přičemž  nejdůležitějším  orgánem  veřejného  mínění  byly  noviny.  Ty  podle  Tarda  veřejné  mínění vytvářejí a formují a na druhé straně jsou jeho produktem.    Principem moderní veřejnosti 20. stol. je neuzavřenost, tzn., že teoreticky do ní mají přístup  všichni  lidé.  Klíčovým  institucionálním  aspektem  vzniku  veřejnosti  byl  proto  přechod  na  občanské právo od 2. pol. 18. stol. do 2. pol. 19. stol. (soupis práv viz [Habemas 2000:157 ])    Nicméně současně s jejím rozmachem se začíná v 19. století objevovat i kritika veřejnosti a  jejích principů a idejí.  K.  Marx  např.  tvrdí,  že  fikce  o  otevřenosti  občanské  veřejnosti  je  fikcí  stejně  jako  je  fikcí  rovnost šancí v systému volné ruky trhu. Stejně jako nejsou stejné šance uplatnění na trhu,  nejsou  stejné  ani  šance  stát  se  členem  veřejnosti  (protože  členství  je  založeno  právě  na  majetku  a  vzdělání).  Veřejnost  podle  něj  odporuje  svému  vlastnímu  principu  všeobecné  přístupnosti  a  občanská  společnost  nemůže  být  totožná  s celkem  společnosti.  Veřejné  mínění je proto falešným vědomím, které samo před sebou tají svou pravou povahu jakožto  masky buržoazního třídního zájmu; je to jen ideologie, nikoli realita.  Řešení Marx spatřuje v otevřenosti veřejnosti, která je prostředkem, jímž se sama buržoazie  podkopává. V důsledku toho, že se do veřejnosti dostává stále více příslušníků nižších vrstev,  budou  za  čas  většinu  veřejnosti  tvořit  nemajetní  a  společnost  založena  na  soukromém  vlastnictví se bude muset od základu změnit: po zespolečenštění výrobních prostředků si lidé  budou vládnout skutečně sami; politická moc se změní v moc veřejnou.    Podobná  kritika  veřejnosti  jako  u  Marxe,  nicméně  z liberálních  pozic  se  objevuje  i  u  J.  S.  Milla, A. de Tocquevilla. Také oni kritizují realitu občanské veřejnosti za to, že většině lidí je  do ní ve skutečnosti přístup zamezen, nalézají ovšem jiné řešení: přístup k politickým právům  nemá být zprostředkován majetkem, nýbrž bude zaručen přímo, reformami volebního práva  v 19.  stol.  a  souvisejícím  rozšířením  publika/veřejnosti.  Problémem  však  je,  že  tím  se  do  veřejného  mínění  vnáší  nejednotnost,  kolísavost  a  rozpornost;  už  není  společný nepřítel   a  není možné dosáhnout shody. Neprosazuje se zde rozum, ale nálady mas a vůle většiny (de   

5

Tocqueville  hovoří  o  „tyranii  veřejného  mínění“).  Veřejné  mínění  se  proto  nakonec  stává  nástrojem  konformity,  nikoli  kritiky,  a  proto  už  by  nemělo  být  nástrojem  moci.  Má  sloužit  jako omezení moci, nemá však být mocí samo o sobě.    Ke kritice se přidává také W. Lipmann [Lippmann 1922], který poukazuje na rozpad politické  veřejnosti  jako  sféry  kontinuální  účasti  na  rozumovém  posuzování  veřejné  moci.  Veřejné  mínění je podle něj prodchnuto stereotypy, není schopno uvažovat racionálně, a proto není  kompetentní  k rozhodování  o  veřejných  otázkách.  Veřejné  mínění  popisuje  jako  totalitu  stereotypů,  zjednodušených,  standardizovaných  obrazů,  které  pocházejí  z kultury  vštěpované masovými prostředky.     Kriticky  na  adresu  ideje  veřejnosti  hovoří  také  C.  W.  Mills  [Mills  1956],  když  v  reáliích  moderní společnosti popisuje její přeměnu na masu. Na rozdíl od opozice veřejnost – státní  moc podle něj vzniká dichotomie: masa ‐ mocenská elita, přičemž vztah mezi nimi je založen  na manipulaci masy mocenskými elitami.    Otázka:  promyslete  možné  paralely  a  souvislosti  těchto  kritických  koncepcí  moderní  veřejnosti s ideálem participativní demokracie.      

2.2. Povaha a funkce veřejného mínění     Použitá a doporučená literatura: [Šubrt 1998; Vinopal 2010]     V historii se objevovaly různé významy, pojetí a s nimi spojená hodnocení veřejného mínění.  Významy „Public“ odkazují nejčastěji k:  1. populaci, souboru osob, které mají přístup k veřejným záležitostem nebo   2. kategorii obecného, společného zájmu; blahu, které reprezentuje všechny lidi.    Termín „Opinion“ byl chápán buď jako:  1. doxa, neboli nejistý, ne zcela prokázaný soud, anebo   2. reputation (reputace), tj. co si lidé myslí o někom, jak jej soudí, jaká je jeho pověst    V Anglii  se  původně  kategorie  opinion  vůbec  nedává  do  souvislosti  s veřejností,  šlo  o  soukromé individuální kategorie každého člověka. Podle T. Hobbese je však již mínění vše od  víry  až  po  pravdu,  J.  Locke  pak  zákon  mínění  vedle  božského  a  státního  zákona  považuje  dokonce za stejně důležitý (Law of Opinion and Reputation). Veřejnou pověstí  se poměřují  ctnosti a neřesti, toto mínění však není veřejné;  nevzniká ve veřejné diskusi, není vázáno na  majetek  a  vzdělání.  Odvozuje  se  z intimní  sféry  sekularizované  morálky  a  prosazuje  spíše  souhlasem, nežli diskusí. Samo osobě proto není politicky činné. Až E. Burke (2. pol. 18. stol.)   

6

tvrdí, že  veřejné mínění pramení ze soukromého uvažování o veřejných záležitostech a jejich  veřejného diskutování, a že obecné mínění je proto nositelem veškeré legislativní moci.     Ve Francii chápání mínění jako něčeho nejistého, bezúčelného dlouho zůstává (Bayle 1695,  encyklopedisté)  a  je  dáváno  do  protikladu  ke  critique,  neboli  rozumovému,  racionálnímu  zvažování  pro  a  proti.  Poprvé  používá  pojem  veřejné  mínění  (opinion  publique)  J.  J.  Rousseau.  Veřejné  mínění  je  pro  něj  mínění  lidu,  které  je  v souladu  s tradicí  a  zdravým  rozumem; je to přirozené vyjádření mravů a citů, které jsou objektem společenské smlouvy.  Veřejné  mínění  má  legislativní  funkci  a  jím  se  má  společnost  řídit,  nicméně  „veřejnost“  mínění  nespočívá  ve  veřejném  rozvažování  publika,  nýbrž  ve  veřejném  projevu  souhlasu  shromážděných občanů.     Rozdílně pak v této věci smýšlejí fyziokraté (Quesnay, Turgot), kteří veřejné mínění připisují  vzdělanému  publiku.  Je  to  mínění,  které  se  prostřednictvím  kritické  diskuse  ve  veřejnosti  tříbí  v pravé  mínění  a  které  má  kritickou,  nikoli  však  legislativní  moc;  tzn.  nevládne,  ale  osvícený panovník se jím musí řídit.     V Německu  se  na  adresu  veřejného  mínění  ještě  před  Marxem  vyjadřuje  Hegel,  podle  kterého  si  veřejné  mínění  zaslouží  jak  úctu,  neboť  je  vyjádřením  podstaty  bytí,  morálky,  potřeb,  atd.,  tak  i  opovržení,  protože  je  to  stále  jen  nahodilé  mínění,  nejisté  vědění,  subjektivní  názory.  Vláda  proto  podle  něj  nemá  být  založena  na  veřejném  mínění  ani  v občanské společnosti, oproti tomu Hegel zdůrazňuje roli vládce.       "Je  jenom  jeden  druh  mínění,  které  je  ještě  horší,  nesmyslnější,  chatrnější  a  neslušnější  než  vlastní mínění; a to je veřejné mínění…"   Karel Čapek        Otázka: co si asi Karel Čapek představoval pod pojmem veřejné mínění, jak si představoval  veřejnost, možnosti jejího vyjádření, jak vnímal společnost?   

 

7

Povaha  veřejného  mínění  se  často  znázorňuje  pomocí  dichotomií,  které  řeší  některé  principiální  otázky.  Typicky  je  možné  se  ptát,  zda    veřejné  mínění  existuje  vždy  a  všude,  anebo zda je vázáno na určitý typ společnosti. (primordialismus X modernismus [Rendlová  and Lebeda 2002]. Primordialistický přístup pak nachází veřejné mínění v různých podobách i  v  předmoderních  společnostech,  poukazuje  jen  na  to,  že  zde  hraje  jinou  roli.  Oproti  tomu  modernistický  přístup  tvrdí,  že  existence  veřejného  mínění  je  podmíněna  demokratickým  charakterem společnosti.    Další  klíčovou  otázkou  po  povaze  veřejného  mínění  jako  sociálního  jevu  je,  zda  je  veřejné  mínění  nadindividuální  entitou,  anebo  pouze  souhrnem  mínění  jednotlivců.  Pozice,  označovaná jako realismus, veřejné mínění chápe jako nadindividuální sílu vyšší kvality, která  existuje  nezávisle  na  jedinci  a  vykonává  na  něj  nátlak.  Ta  byla  typická  zejména  pro  sociálněpsychologické orientace do 20. let 20. stol. a lze ji nalézt v pojmech jako je skupinová  mysl  [McDougall  1973],  kolektivní  duše  [LeBon  1994]  nebo  kolektivní  vědomí  [Durkheim  2004].  Oproti  tomu  nominalistické  stanovisko  chápe  veřejné  mínění  jako  souhrn  mínění  jednotlivých  lidí;  statistický  jev,  který  je  zachytitelný  výzkumem.  Je  vlastní  empirické  sociologii a rozvíjí se zejména v USA od 30. let 20. století.    Třetí  klasická  dichotomie  se  vyslovuje  k  otázce,  zda  je  pouze  jedno  veřejné  mínění,  anebo  zda  je  veřejných  mínění  více.  Univerzalistické  pojetí  v tomto  smyslu  vnímá  veřejné  mínění  jako  projev  obecné  vůle,  společných  potřeb  atp.,  jako  převažující  názor  atp.  Podle  tohoto  principu  se  pak  veřejné  mínění  jeví  univerzálně  vždy  jen  jako  jedno.  Toto  pojetí  bylo  dominantní hlavně v 19. stol., ale lze se s ním, zejména v obecném povědomí, setkat i nyní.  Na  druhé  straně  pluralistický  přístup  zdůrazňuje  skutečnost,  že  ve  společnosti  existuje  pluralita názorů, existuje tedy také pluralita veřejností,  a proto jsou i různá veřejná mínění.  Toto chápání veřejného mínění začíná dominovat přibližně od 30. let 20. stol.    Zejména  pro  pochopení  rozdílů  v hodnoceních,  kterých  se  veřejnému  mínění  od  různých  osob  dostává,  je  však  nejdůležitější  dichotomií  ta,  která  se  vztahuje  k otázce:  Je  veřejné  mínění  vyjádřením  individuálních  zájmů  obyvatel,  nebo  výsledkem  jejich  manipulace  mocenskými strukturami?  Je  možné  poukázat  na  nejrůznější  koncepce  a  promluvy,  které  nějakým  způsobem  hodnotí  veřejné  mínění,  a  téměř  vždy  v nich  přitom  vysledovat  pozici  autora  v této  věci.  Chápání  veřejného mínění jakožto atributu občanské společnosti předpokládá jeho aktivní, kritickou,  racionální  povahu,  oproti  tomu  pojetí  připisující  veřejné  mínění  společnosti  masové  zdůrazňuje jeho pasivitu, receptivitu a manipulovanost.    Ve  společnosti  přitom  existují  různé  kombinace  jednotlivých  představ  o  povaze  veřejného  mínění,  přičemž  každá  z nich  odpovídá  často  o  diametrálně  odlišné  realitě  společenské  situace. Společné mají často pouze to, že se v souvislosti s nimi mluví o „veřejném mínění“.  [Vinopal 2010]   

8

  Příklad: ve všech následujících příkladech je možné mluvit o „veřejném mínění“:    občanská společnost  masová společnost  universalismus  angažovaní  občané  se  semknou  atomizovaný  shluk  občanů  země  za  prosazení  svých  občanských  je ovládán vládnoucí elitou  práv a svobod  (propaganda totalitního státu)  (sametová revoluce)  pluralismus  jednotlivé  občanské  aktivity  a  různé  společenské  skupiny  jsou  sdružení prosazují své zájmy  ovládány  různými  zájmovými  (iniciativy  pro  a  proti  jaderné  skupinami elit  energetice)  (vliv výrobců na jednotlivé skupiny  konzumentů)      "Je  jenom  jeden  druh  mínění,  které  je  ještě  horší,  nesmyslnější,  chatrnější  a  neslušnější  než  vlastní mínění; a to je veřejné mínění…"   Karel Čapek      Otázka: zkuste znovu v kontextu uvedených příkladů promyslet, co si autor výroku při jeho  formulaci  představoval  pod  pojmem  veřejné  mínění,  jak  si  představoval  veřejnost,  možnosti jejího vyjádření, jak vnímal společnost? 

 

9

 

3.  Veřejné mínění jako konkrétní postoje obyvatel      Použitá literatura: viz odkazy v textu  Doporučená  literatura:  [Saris  and  Gallhofer  2007; Sudman,  Bradburn  and  Schwarz  1996; Tourangeau, Rips and Rasinski 2000]      

3.1. Předmět měření: postoj    Průzkum  veřejného  mínění  zkoumá  postoje,  což  je  materiál  velmi  odlišné  povahy  od  fakt.  Odlišná  je  proto  také  povaha  informací,  které  jsou  od  lidí/respondentů  požadovány  a  získávány.  To  má  pak  mnoho  implikací  například  i  pro  pojetí  kvality  měření  a  výzkumné  chyby.    Postoj je obvykle definován jako dispozice k:  1. jednání (realizovaný postoj),  2. mínění (verbalizovaný postoj),  přičemž  kromě  problému  jejich  konzistence  vzniká  také  otázka,  zda  mají  postoje  stabilní  nebo proměnlivou povahu.[Sudman, Bradburn and Schwarz 1996]    Model  zásuvky  (file  drawer)  chápe  postoj  jako  pevné  spojení  mezi  objektem  a  jeho  hodnocením  a  je  formulován  v  nejrůznějších  koncepcích  tzv.  „skutečného  postoje“  [Achen  1975; Converse 1964; Feldman 1989]. Podle nich postoje existují v paměti v podobě stálých  hodnocení objektu a člověk je pouze v případě nutnosti „vytáhne ze šuplíku”.  Interpretační  model  (construal)  [Wilson  and  Hodges  1992]  oproti  tomu  tvrdí,  že  postoj  je  vždy  aktuálně  konstruován  ve  chvíli  vyjadřování  na  základě  impulsů  z velké  myšlenkové  databáze člověka, je proto chronicky nedefinitivní.    Model výběru názorů (The Belief‐Sampling Model) [Tourangeau, Rips and Rasinski 2000] obě  stanoviska  určitým  způsobem  propojuje.  Postoj  je  podle  něj  paměťová  databáze,  která  obsahuje soubor všech úvah o daném objektu (zkušenosti, znalosti, názory, dojmy, obecné  hodnoty,  které  se  jej  týkají,  dřívější  hodnocení  atp.)  Tento  potenciál    může  být  v konkrétní  situaci  využit  v různé  míře  a  různé  podobě,  neboť  při  vyjadřování  postoje  člověk  nemá  k dispozici všechna data relevantní k danému objektu; pravděpodobnost využití jednotlivých  složek  odpovídá  jejich  momentální  dostupnosti  v paměti.  Na  tentýž  dotaz  proto  může  být  v různých situacích, časových okamžicích a kontextech vyvolán různý vzorek dat a sestavena  různá podoba odpovědi. 

 

10

Model výběru názorů takto kombinuje zdánlivě protikladné vlastností postojů:   stabilitu v podobě databáze všech potenciálních úvah a   proměnlivost v závislosti na okolnostech, v nichž je z databáze vybírán vzorek.  Vlivy na proměnlivost vyjadřování postojů  se označují jako efekty kontextu a patří mezi ně  například:  podoba  dotazníku,  formát  a  znění  otázky,  formát  a  znění  možností  odpovědí,  charakteristiky  tazatele,  charakteristiky  respondenta,  místo  rozhovoru,  modalita  sběru  dat,  atd.    Při  průzkumu  veřejného  mínění  je  proto  u  postojových  otázek  spíše  než  o  chybě  měření  vhodnější  uvažovat  o  efektech  kontextu;  „chyba“  zde  není,  tak  jako  v případě  faktografických  otázek,  odchylkou  od  skutečnosti.  Skutečný  postoj  neexistuje  ‐  jeho  vyjádřená podoba je vždy závislá na kontextu, v němž je vyjadřován.    

3.2. Způsob měření: dotazování    Klasické  pojetí  situace  dotazování  se  opírá  o  představu  striktní  standardizace,  ta  je  ovšem  v praxi  nerealizovatelná.  Vedle  ujednocení  znění  otázky,  pořadí  otázek,  místa  sběru,  modu  sběru dat atp. existuje mnoho dalších vlivů, které do procesu získávání informací zasahují.    Podle  duální  koncepce  situace  dotazování  [Sudman,  Bradburn  and  Schwarz  1996:55]  [Schaeffer  and  Maynard  1996:66‐68]  má  každý  výzkumný  rozhovor  dvě  složky:  sociální  a  individuální.    1.  Sociální  složka  se  projevuje  ve  skutečnosti,  že  i  výzkumný  rozhovor  musí  respektovat  základní, obecně platná a sdílená pravidla sociální interakce a komunikace dvou či více osob.  Ta jsou přitom podle P. Grice [Grice 1975] založena především na principu spolupráce a dají  se shrnout do čtyř maxim, které jsou na účastníky komunikace kladeny:  1. pravdivost ‐ řečník nemá sdělovat cokoli, co považuje za nepravdivé či neprokázané;  2. relevance (souvislost) ‐ příspěvek má souviset se záměrem konverzace;  3. informativnost  –  má  být  poskytnuto  právě  takové  množství  informace,  jaké  se  od  řečníka požaduje;  4. jasnost – příspěvek má být jasný, nikoli dvojznačný, rozvláčný či nesrozumitelný.  Respektování  těchto  maxim  ve  standardizovaném  výzkumném  rozhovoru  je  často  velmi  obtížné  a  obě  strany  se  proto  za  účelem  jejich  elementárního  naplnění  odchylují  od  předepsaných standardizovaných rolí.   

 

11

2. Individuální složka rozhovoru spočívá v průběhu kognitivních procesů během zpracování  informace respondentem. Proces odpovídání na otázku představuje sérii mentálních úkolů,  které probíhají v kontextu množství individuálních, vnějších i vnitřních nestandardizovaných  okolností. Úkolem respondenta je:  1. porozumět jazykové stránce sdělení;  2. porozumět smyslu otázky, tzn. rozumět všem slovům i výroku jako celku;  3. najít potřebné informace;  4. udělat souhrnný závěr;  5. převést závěr na možnosti odpovědí.      Příklad: čtyřstupňový model procesu odpovídání, vycházející z obecných modelů zpracování  informace  vyvinutých  v  kognitivní  psychologii  [Lachman,  Lachman  and  Butterfield  1979]  [Hippler, Schwarz and Sudman 1987]        VYVOLÁNÍ        INTERPRETACE  INFORMACÍ   ROZHODOVÁNÍ  FORMÁTOVÁNÍ    OTÁZKY  Z PAMĚTI  O ODPOVĚDI  ODPOVĚDI    Podrobněji: [Schaeffer and Maynard 1996:65; Sudman, Bradburn and Schwarz 1996:15, 18;  Tourangeau 1984]      Jak  interakční,  tak  individuální  stránka  rozhovoru  přitom  ponechává  obrovské  množství  příležitostí  (nestandardizované  aspekty  neboli  efekty  kontextu)  pro  individuální  variabilitu  každého výzkumného rozhovoru.   

3.3. Nástroj měření: Otázka    Jedna ze základních typologizací výzkumných otázek rozlišuje mezi jednoduchými otázkami  a tzv. bateriemi.    Cílem položení jednoduchých otázek v průzkumu veřejného mínění může být jednak zjištění  momentálního  názorového  klimatu  ve  sledované  oblasti,  jednak  sledování  vývoje  tohoto  klimatu v určitém časovém období, po které je otázka kladena opakovaně („časové řady“). 

 

12

  Příklad jednoduché otázky    „Zamyslíte‐li se nad celkovou současnou politickou situací v České republice, řekl byste, že jste  s ní:  velmi spokojen,   spíše spokojen,   ani spokojen, ani nespokojen,   spíše nespokojen,   velmi nespokojen?“   NEVÍ      Jednoduché  postojové  otázky  mají  omezenou  spolehlivost,  neboť  jsou  velmi  citlivé  ke  kontextu,  v němž  jsou  položeny;  tzn.  namátkou  na  téma  a  znění  předchozí  otázky,  momentální  náladě  respondenta,  společenském  klimatu  (mediální  prezentaci  tématu),  formát  sběru  dat  (který  ovlivňuje  míru  pocitu  anonymity,  angažovanosti,  motivace),  osobě  tazatele (pohlaví, věk, image,...) atd.  V případě  jednoduché  otázky  je  jen  na  respondentech,  které  údaje  z postojové  databáze  v daném  kontextu  položení  otázky  vyvolají  a  které  použijí  k  interpretaci  klíčových  pojmů  dotazu (např. co je to politická situace). Soubor vyvolaných indicií se velmi pravděpodobně  bude  lišit  u  různých  lidí,  může  se  ale  situaci  od  situace  lišit  i  u  téhož  člověka.  Při  použití  klasického jazyka teorie měření lze tento stav označit tak, že jednoduché otázky jsou velmi  náchylné k oběma typům chyb: rozptylu měření (variance) a odchylky měření (bias).    Složitější formáty otázek jako jsou baterie mají (vedle svých vlastních problematických míst)  oproti  jednoduchým  přinejmenším  dvě  výhody:  odstraňují  (standardizují)  některé  zdroje  výše uvedených vlivů a současně poskytují více množství informací k analýze. Zkoumaný jev  je  přesně  definován  složením  z více  konkrétních  proměnných  (konstrukt),  přičemž  tato  definice  je  v rukou  výzkumníka,  nikoli  jednotlivých  respondentů.  Motivy  vyvolané  z postojové  databáze  jsou  do  značné  míry  ujednoceny  položkami  baterie  a  v porovnání  s jednoduchou  otázkou  proto  rozdíly  mezi  respondenty  vznikají  větším  dílem  v důsledku  odlišného  hodnocení  jednotlivých  podnětů,  tzn.  odlišné  úrovně  latentní  proměnné,  a  menším  dílem  v důsledku  odlišných  interpretací  klíčového  konceptu.    [Saris  and  Gallhofer  2007] 

 

13

  Příklad.: Analýza zařazení respondenta na levo‐pravém politickém spektru  1.  Jednoduchá  otázka,  v níž  je  interpretace  významu  pojmů  levice  a  pravice  zcela  v rukou  respondenta a na něj individuálně působících kontextuálních vlivů:  „V politice lidé někdy hovoří o pravici a levici. Kam byste se sám zařadil na této stupnici?“  LEVICE    PRAVICE 1  2  3  4  5  6  7  8  9  10  11    2. Baterie, kdy je význam levice a pravice definován výzkumníkem:  „Přečtu Vám několik výroků a Vy mi prosím řekněte, zda s nimi souhlasíte nebo nesouhlasíte.   a) Stát má lidem zabezpečit jen nutné životní minimum, jinak se každý musí postarat sám  o sebe.  b) Stát by měl usměrňovat rozvoj hospodářství.    c) Stát  nemá  jednotlivce  omezovat,  má  jen  vytvářet  podmínky  při  uplatnění  jeho  práv  a  svobod.  d) Stát má pro rozvoj ekonomiky stanovit jasná pravidla a dbát na jejich  dodržování.  e) Stát má zaručit, aby každý, kdo chce pracovat,  dostal práci.  f) Velikost soukromého vlastnictví nesmí být nijak omezována.   g) Co nejvíce státního vlastnictví  by mělo přejít do soukromých rukou.  h) To,  co  společnost  vyprodukuje,  musí  být  rozděleno  tak,  aby  nebyly  příliš  velké  rozdíly  mezi bohatými a chudými.  i) Stát má hospodářským podnikům umožnit co největší samostatnost.  j) Hlavním úkolem vlády je řešit  otázky nezaměstnanosti a sociálních jistot občanů.  k) Tržní hospodářství je cestou k vyšší životní úrovni“.        Povaha průzkumu veřejného mínění proto obsahuje tři klíčové skutečnosti:  1. Postoj, který je předmětem měření, je vysoce citlivý na kontextuální vlivy.  2. Dotazování je situace s mnoha nestandardizovanými kontextuálními vlivy.   3. Standardizovaná  postojová  otázka  je  nástroj  velmi  náchylný  k odrážení  kontextuality.  Proto je při uvažování o průzkumech veřejného mínění a při využívání dat důležité znát jejich  možnosti  a  omezení,  správně  v návaznosti  na  to  volit  adekvátní  výzkumný  design  a  adekvátně interpretovat výsledky.           

 

14

 

4.  Volební a další politické průzkumy      Použitá literatura: [Krejčí 2004a; Šubrt 1998] + další viz odkazy v textu  Doporučená  literatura:  [Genovese  and  Streb  2004; Krejčí  2004a; Moore  1995; Petersen  2009]       Volební průzkumy se dají rozdělit do tří skupin: předvolební průzkumy, exit poll a povolební  výzkumy.   

4.1. Předvolební průzkumy    Předvolební  výzkumy  probíhají  v období  mezi  volbami  a  zejména  pak  před  blížícími  se  volbami. Jejich cílem je analýza momentální podpory politických subjektů, před volbami pak  stále více směřují k předpovědi výsledků. S předvolebními průzkumy se pojí mnoho rozporů a  kontroverzí:  na  jedné  straně  jsou  oblíbené,  jejich  poznatky  jsou  využívány  politiky,  médii,  občany,  jsou  proto  také  vyžadovány,  sledovány  a  komentovány.  Na  druhé  straně  jsou  kritizovány  za  nepřesnosti  vhledem  k výsledkům  voleb,  osočovány  z  manipulace  a  negativních dopadů na politickou soutěž, a vytváří se proto kolem nich atmosféra nedůvěry.    Diskuse: Mohou průzkumy ovlivňovat veřejné mínění? Jak? Do jaké míry?    S předvolebními průzkumy se také pojí častý omyl, že měří, jak se budou lidé chovat u voleb.  Ve  skutečnosti  však  průzkumy  měří  aktuální  podporu  jednotlivých  politických  subjektů  v době  konání  výzkumu.  Na  základě  toho  jsou  případně  výsledky  voleb  odhadovány,  to  je  ovšem velmi složité, někdy dokonce nemožné. Důvody jsou:   rozdíl v čase (rozhodování na poslední chvíli, události před volbami,…);   odlišnost volební situace (jít – nejít, „nevím“, složitější kalkul, tajné volby,…);   nepřesnost měření (výběrová chyba ‐ problém hl. u vyrovnaných výsledků, nevýběrová  chyba);   specifika volebního systému (počet a velikost volebních obvodů, způsob přepočtu,...);   konsolidovanost polit. systému a stabilita elektorátů politických subjektů.    V principu  je  předvolební  průzkum  obvykle  tvořen  jedinou  otázkou  (jakou  stranu  by  respondent volil, pokud by např. příští týden byly volby) , která se v praxi obvykle rozděluje  na  dvě,  kdy  první  již  předem  odfiltruje  respondenty,  kteří  by  k volbám  nešli  (viz  příklad.)  Produktů  v podobě  číselných  nebo  grafických  výstupů  je  však  možné  z této  jediné  otázky  získat mnoho, což často způsobuje zmatení u příjemců těchto informací.   

15

  Ukázka: otázka na zjišťování stranických preferencí    „Představte si, že by příští týden byly volby do Poslanecké sněmovny. Šel byste volit?  Rozhodně ano,   spíše ano,   spíše ne,   rozhodně ne,   nebo nevíte?“   NEMÁ VOLEBNÍ PRÁVO     FILTR: NÁSLEDUJÍCÍ OTÁZKY POLOŽTE JEN TĚM, KTEŘÍ MAJÍ VOLEBNÍ PRÁVO.  „Pokud byste k volbám šel, kterou stranu byste volil?“       Jediná otázka může poskytovat informace rozdílné povahy zejména v závislosti na tom, kteří  respondenti  jsou  zahrnuti  do  analýzy,  tzn.  jaký  soubor  tvoří  celek  100  %,  která  se  rozpočítávají  na  podíly  podpory  jednotlivých  politických  subjektů  (definice  viz  v [Lebeda,  Krejčí  and  Leontiyeva  2004]).  Dohodou  výzkumných  agentur  klasifikované  základní  typy  údajů představují:   1. stranické preference – jakou mají politické strany podporu v celé společnosti;  2. voličské preference – jakou mají politické strany podporu mezi lidmi, kteří plánují jít  k volbám;  3. stranické  sympatie  –  jaké  jsou  sympatie  k jednotlivým  politických  subjektům  mezi  lidmi, kteří plánují jít k volbám;  4. volební model – jak by volby dopadly v termínu konání výzkumu;  5. volební prognóza – jak dopadnou volby.   

 

16

Příklad: výpočet stranických preferencí a volebního modelu  ODS   29%    Stranické  Volební  ČSSD 19% preference  model     Počet  Podíl  Počet  Podíl Nepůjde volit ODS  292  29  292  41  19% KSČM 8% ČSSD  184  19  184  26  Žádná Neví SZ KDU-ČSL 2% 8% 7% Ostatní strany 5% KSČM  80  8  80  11  3% SZ  79  8  79  11  KDU‐ČSL  51  5  51  7  ODS 41% Ostatní  31  3  31  4  Ostatní strany strany  4% Neví   70  7  x  x  Žádná  17  2  x  x  KDU-ČSL 7% Nepůjde  186  19  x  x  ČSSD SZ 26% volit   11% KSČM CELKEM  990  100  717  100  11%      Pouze  volební  prognóza  si  skutečně  klade  za  cíl  předpovědět  výsledky  voleb,  k tomu  ale  obvykle  v rámci  matematického  modelu  využívá  mnoha  dalších  informací.  Z nich  nejdůležitější  obvykle  jsou  odhad  volební  účasti,  informace  o  charakteru  souboru  lidí,  kteří  k volbám skutečně přijdou (jak se liší od souboru lidí, kteří to deklarovali ve výzkumu), jak se  rozhodnou nerozhodní, podoba volebního systému, stabilita politické situace atd.     

4.2. Exit poll  Speciálním  typem  výzkumu  je  exit  poll,  při  němž  jsou  dotazováni  voliči  vycházející  z volebních  místností  .  Jejich  cílem  je  předpovědět  výsledky  před  oficiálním  vyhlášením.  Poskytují  nejrychlejší  odhady  volebních  výsledků,  které  jsou  průběžně  upravovány  podle  oficiálních  předběžných výsledků  a  z dlouhodobého  hlediska  také  cenný  datový  soubor  pro  hlubší analýzy volebního chování (např. v roce 2006 soubor 24 000 respondentů, vybraných  náhodným výběrem 370 volebních okrscích). Ani exit poll se ale nevyhne všem problémům  spojeným  s kvalitou  měření  v rámci  dotazníkových  šetření  (viz  http://www.scac.cz/vyzkumy/archiv/96‐volby‐2006).   

 

17

4.3. Povolební výzkumy  Povolební  výzkumy  (post‐election  studies)  jsou  speciální  vědecká  šetření  realizovaná  po  volbách,  která  zkoumají  pozadí  volebního  chování  s cílem  porozumět  důvodům  pro  účast  i  neúčast  ve  volbách,  volebnímu  chování  a  mechanismům  rozhodování  (např.  odlišnosti  prvovoličů), důvodům pro daný výsledek voleb, odhalit volební přesuny atd.   

4.4. Výzkumy a demokracie    Průzkumy  přinášejí  důležité  informace  o  postojích  uvnitř  elektorátů,  síle  jednotlivých  politických subjektů, úspěšnosti strategií v politické soutěži atd. Některé by bylo jinak možné  získat  jedině  u  voleb  (preference),  některé  vůbec  (názory  nevoličů,  sodiodemografické  charakteristiky  elektorátů,  změny  volebního  chování,  souvislost  s dalšími  postoji  atp.)  Protože  fungují  kontinuálně,  zprostředkovávají  stálou  zpětnou  vazbu  mezi  politiky a  voliči  i  v mezivolebním období a představují tak nový impuls a regulativ pro politickou soutěž. Jsou  dokonce často chápány jako pojistka demokracie, neboť ztěžují manipulaci výsledků voleb,  pokud jsou nezávislé.  Na druhé straně mohou být průzkumy pro demokracii i ohrožením, pokud je manipulováno  jimi  samotnými.  Toto  riziko  je  menší  v  konsolidovaných  demokraciích  (znalost  rizik,  více  nezávislých  agentur,  různí  zadavatelé,  konkurence  a  volný  trh,  pluralita  médií  atp.)  větší  v nedemokratických politických režimech.    Proto ani dopady předvolebních průzkumů nejsou vnímány jednoznačně pozitivně. Na jedné  straně veřejné mínění zkoumají, na druhé se však také podílejí na jeho utváření.  V případě  předvolebních průzkumů se často poukazuje na to, že může docházet k mobilizaci voličů při  nepříznivé  předpovědi  výsledku  voleb,  absenci  voličů  při  příznivé  předpovědi  pro  jejich  politický  subjekt,  nárůst  podpory  silnějších  stran  (bandwagon  effect),  nárůst  podpory  slabších stran (underdog effect), nebo že se mohou objevovat tzv. nátlakové výzkumy (push  polls), jejichž cílem není výzkum, ale přímé ovlivnění  respondentů (volební, nebo spotřební).  Častou  obranou  proti  těmto  rizikům  pak  je  restrikce  publikování  výsledků  předvolebních  průzkumů, která je zavedena v polovině Evropských zemí, v ČR v délce sedmi dnů (podrobně  viz [Krejčí 2004b:21].   Restrikce  jsou  přitom  konkrétně  zdůvodňovány  zejména  tím,  že  odhady  ovlivňují  procesy  formování názorů a tedy konečné volební jednání, a obavami, že voliči mohou být klamáni  chybnými  předpověďmi.  Praktická  evidence  vlivu  průzkumů  na  formování  názorů  je  ovšem  jen  velmi  slabá  a  pokud  už  existuje,  není  jednoznačné,  jakým  směrem  vlastně  informace  v dané  chvíli  působí.  Naopak  je  možné  poukázat  na  to,  že  ve  svobodné  společnosti  voliči  musí  mít  informace  o  průběhu  vývoje  veřejného  mínění  z nezávislého  zdroje.  Ve  většině  případů průzkumy dobře zachycují reálný stav v dané chvíli a i když se liší od výsledků voleb,  jsou přesnější, než jiné – nevědecké – předpovědi. Zákaz tak ve skutečnosti omezuje jediný   

18

seriózní  zdroj  a  nechává  volné  pole  pro  jakékoli  spekulace  a  snahy  o  vědomé  manipulace.  [Petersen 2009]     

Literatura  Achen,  Christopher.  1975.  "Mass  Political  Attitudes  and  the  Survey  Response."  American  Political  Science Review (69):1218‐1231.  Converse,  Philip  E.  1964.  "The  Nature  of  Belief  Systems  in  Mass  Publics."  Pp.  206–261  in  Ideology  Discontent, edited by D. Apter. New York: New York: Free Press.  Donsbach, Wolfgang and Michael W. Traugott. 2007. The SAGE Handbook of Public Opinion Research.  London: Sage.  Durkheim, Émile. 2004. Společenská dělba práce. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury.  (1. vyd. 1893).  Feldman, Stanley. 1989. "Measuring Issue Preferences: The Problem of Response Instability." Political  Analysis (1):25‐60.  Genovese,  Michael  A.  and  Matthew  J.  Streb.  2004.  Polls  and  Politics.  The  Dilemmas  of  Democracy.  New York: State University of New York Press.  Grice,  Paul  H.  1975.  "Logic  and  Conversation."  Pp.  41–58  in  Syntax  and  Semantic:  3.  Speech  Acts,  edited by P. Cole and J. Morgan. New York: Academic Press.  Habemas, Jurgen. 2000. Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia.  Hippler,  Hans  J.,  Norbert  Schwarz,  and  Seymour  Sudman.  1987.  "Social  Information  Processing  and  Survey Metodology." New York: Springer‐Verlag.  Krejčí, Jindřich. 2004a. "Kvalita výzkumů volebních preferencí." Praha: Sociologický ústav AV ČR.  Krejčí,  Jindřich.  2004b.  "Volební  průzkumy  a  společnost."  Pp.  13‐35  in  Kvalita  výzkumů  volebních  preferencí, edited by J. Krejčí. Paha: Sociologický ústav AV ČR.  Lachman, Janet L., Roy Lachman, and Earl C. Butterfield. 1979. Cognitive Psychology and Information  Processing: An Introduction. Hillsdale NJ: Erlbaum.  Lebeda,  Tomáš,  Jindřich  Krejčí,  and  Yana  Leontiyeva.  2004.  "Výzkumy  volebních  preferencí  realizované v ČR." Pp. 51‐66 in Kvalita výzkumů volebních preferencí, edited by J. Krejčí. Paha:  Sociologický ústav AV ČR.  LeBon, Gustave. 1994. Psychologie davu. Praha: Kra.  Lippmann, Walter. 1922. Public Opinion. New York: Macmillan.  McDougall, William. 1973. The Group Mind. Manchester: Ayer Co Pub.  Mills, Charles W. 1956. The Power Elite. Oxford: Oxford Press.  Moore,  David  W.  1995.  The  Superpollsters:  How  They  Measure  and  Manipulate  Public  Opinion  in  America. New York: Four Walls Eight Windows.  Petersen, Thomas. 2009. "Letter from the President." WAPOR Newsletter (2).  Rendlová,  Eliška  and  Tomáš  Lebeda.  2002.  Výzkumy  veřejného  mínění  –  teoretické  souvislosti  a  praktická aplikace. Praha: Sociologický ústav AV ČR.  Saris, Willem E. and Irmtraud N. Gallhofer. 2007. Design, Evaluation, and Analysis of Questionnaires  for Survey Research. New York: John Wiley & Sons, Inc.  Schaeffer,  Nora  C.  and  Douglas  W.  Maynard.  1996.  "From  Paradigm  to  Prototype  and  Back  Again."  Pp.  65‐88  in  Answering  questions.  Methodology  for  Determining  Cognitive  and 

 

19

Communicative  Procsses  in  Survey  Research,  edited  by  N.  Schwarz  and  S.  Sudman;.  San  Francisco: Jossey‐Bass Publisher.  Sudman, Seymour, Norman M. Bradburn, and Norbert Schwarz. 1996. "Thinking About Answers. The  Application  of  Cognitive  Processes  to  Survey  Metodology."  San  Francisco:  Jossey‐Bass  Publisher.  Škodová, Markéta. 2008. Agenda‐setting: teoretické přístupy. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.  Šubrt, Jiří. 1998. "Kapitoly ze sociologie veřejného mínění. Teorie a výzkum." Praha: Karolinum.  Tarde, Gabriel. 1901. L`Opinion et la Foule: Félic Alcean. Éditeur.  Tourangeau, Roger. 1984. "Cognitive Science and Survey Methods." Pp. 73‐100 in Cognitive Aspects  of  Survey  Metodology:  Builging  a  Bridge  Between  Disciplines,  edited  by  T.  B.  Jabine,  M.  L.  Straf, J. M. Tanur, and R. Tourangeau. Washington, DC: National Academy Press.  Tourangeau,  Roger,  Lance  J.  Rips,  and  Kenneth  Rasinski.  2000.  The  Psychology  of  Survey  Response.  Cambridge: Cambridge University Press.  Vinopal, Jiří. 2010. "Veřejné mínění: chválu nebo opovržení?" Pp. 35‐47 in Jaká je naše společnost?,  edited by H. Maříková, T. Kostelecký, T. Lebeda, and M. Škodová. Praha: Sociologický ústav  AV ČR.  Wilson, Timothy D. and Sara D. Hodges. 1992. "Attitudes as Temporary Constructions." Pp. 37‐66 in  The  Construction  of  Social  Judgements,  edited  by  L.  L.  Martin  and  A.  L.  Tesser.  New  York:  Springer‐Verlag.   

  

 

20