1
[OBSAH] [ZBRANĚ VÍTĚZSTVÍ] P-47M Thunderbolt George Bostwicka…………………………………. 2 [HISTORIE] Poslední dny války - 2. Část…………………………………………………………………. 4 Historická kamufláž Hetzera z pražského povstání v květnu 1945 od hráče CmdNomad
[HISTORIE] Tank M26 Pershing……………………………………………………………………………… 9 M26 Pershing ze 73. tankového pluku, Korea 1951, kamufláž od hráče Tiger_VI
[HISTORIE] Letecké motory………………………………………………………………………………… 12 Fairey Firefly FR. Mk.V, osazený motorem Rolls-Royce Griffon 74
[HISTORIE] Poslední dny války - 3. Část………………………………………………………………. 16 Historická kamufláž prvního sovětského tanku (T-34-85), který vjel do centra Prahy v květnu 1945, od hráče Paegas
[HISTORIE] B-57B Canberra………………………………………………………………………………… 20 [HISTORIE] Novozélandské letectvo……………………………………………………………………. 23 RNZAF PBY-5 Catalina NZ 4020 XX-W “The Wandering Witch” 6. perutě, kamufláž od Aotea
[HISTORIE] Operace "Chastise"…………………………………………………………………………… 27 Obrázek na plochu „Bořiči hrází“
[TANKOVÉ ESO] Wilfred Harris……………………………………………………………………………. 30 Zničený Pzkpfw V Panther Ausf. D v rozbořeném městě
[HISTORIE] Heinkel He 112 B-0……………………………………………………………………………. 32 Tříbarevná kamufláž Španělského letectva, Maroko, 1942-1943
[HISTORIE] Americké stíhače tanků…………………………………………………………………….. 37 Obrázek na plochu M18
[HISTORIE] Peruánské a chilské letectvo…………………………………………………………….. 40 Kamufláž Republic P-47D-25 Thunderbolt s označením FACH 750 z 11. stíhací a bombardovací skupiny od hráče darth_linux_man a peruánského letectva od hráče TeodorSan
[HISTORIE] M15 CGMC……………………………………………………………………………………….. 45 _____________________________________________________________________ © 2009—2015 by Gaijin Entertainment.
1
*ZBRANĚ VÍTĚZSTVÍ+ P-47M Thunderbolt George Bostwicka 2. května - Autor: War Thunder tým do americké armády a 1. října 1943 zakončil výcvik na pilotní škole. Počátkem roku 1944 dorazil do Anglie, kde byl zařazen k 62. stíhací peruti (56. stíhací skupina), která operovala z letiště v Boxstedu. 11. května 1944 vzlétnul na svoji první bojovou misi. Do konce června se Bostwick zúčastnil 37 vzletů, včetně dvou při dni D nad normandskými plážemi.
George E. Bostwick vyrostl v městečku Chippewa Falls, ve státě Wisconsin. Svoje vzdělání získal v letech 1937-41 na vysoké škole Rippon College, kde získal titul bc. V červnu 1941 vstoupil
7. června si zapsal svůj první sestřel nepřátelský Bf 109, nad Grandivilliers ve Francii. 4. července sestřelil Bostwick v rychlém sledu nad letištěm
2
v Conches 3 letouny Bf 109 a dalši se mu povedlo poškodit. Po většinu času byl na této misi sám, a navíc měl neustálé technické problémy se svým letadlem.
Kolín. 25. března se Bostwick zařadil mezi velmi malé množství spojeneckých pilotů, kterým se podařilo sestřelit dvoumotorový proudový letoun Me 262. 7. dubna zničil další dvě Bf 109 v souboji poblíž Brém. Tři dny nato vzlétl Bostwick k náletu na Berlín, a při útoku na letiště ve Werderu zničil na zemi 4 letadla.
Za své činy v této bojové misi byl vyznamenán Stříbrnou hvězdou. O dva dny později - 6. července, letěl Bostwick se svým letounem "Ugly Duckling," a nad Beaumontem se díky sestřelení letounu Bf 109 zapsal mezi letecká esa. 8. září, při svém 70 vzletu zničil na letišti v Euskirchenu 3 odstavené stroje FW 190. V jeho druhém bojovém turnusu, který začínal v lednu 1945, byl převelen k 63. stíhací peruti. Jeho první bojová mise v jiném útvaru proběhla 10. ledna, kdy se účastnil náletu na
3
Historická kamufláž jednoho z Hetzerů, který se zúčastnil pražského povstání v květnu 1945, kamufláž vytvořil hráč CmdNomad | stáhněte zde
*HISTORIE+ Poslední dny války - 2. část 3. května - Autor: Michal Kamp Klade se často otázka, zda Češi měli vůbec poslední dny války povstat. Zda všechny ty oběti nebyly zbytečné, když byl Hitler po smrti a síly nacistického Německa se nacházely v předsmrtné křeči. Stále platí, že nikoliv.
Plány na převzetí moci ve státě zpět do rukou Čechů započaly ihned po okupaci okleštěného Československa dne 15. března 1939. Zádrhel byl v dlouhodobé decentralizaci odboje, který sice měl společný cíl osvobodit zemi, ale jiný pohled na následný vývoj republiky. Byli tu bývalí legionáři a vojáci věrní masarykovské ČSR, dále komunisté toužící po příklonu k SSSR, čeští fašisté a další. Druhým problémem byla efektivní likvidace organizovaného odporu ze strany nacistů. Rozprášeno bylo Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD zastřešoval nejvýznamnější nekomunistické odboje a měl kontakty na Londýn) a gesta-
Již od ledna 1945 Němci v českých zemích budovali obranné linie v několika vrstvách a Praha či Ostravsko měly v této struktuře představovat velmi důležité prvky. Pokud by jakákoliv tato „ochranná závora“ selhala, měl nepřítel nalézt jen „spálenou zemi.“ Logicky proto Češi chtěli obranné pozice Němců zevnitř narušit a pomoci postupujícím Spojencům.
4
po pravidelně likvidovalo komunistické ilegální ústřední vedení, které se vždy muselo zakládat znovu a od píky.
svých odhadů dokázali zmobilizovat v nejranější fázi bojů 10 000 lidí a následně dalších 40 000, ale měli by klacky v rukou. Britské letectvo oznámilo, že pro vyzbrojení takové skupiny počítají se zhruba 1 500 shozy při 50% ztrátách a doporučilo jednat se Sověty, kteří navíc měli území Československa obsadit. Jenže ruské velení bylo ochotno podpořit jen zde operující partyzánské skupiny, které podléhaly primárně velení 4. ukrajinského frontu a nikoliv domácímu odboji. Stalin měl s ČSR své plány a něco jako „druhou Varšavu“ nechtěl opakovat. Z jednoho centra organizované, s postupujícími armádami sehrané a dostatečně vyzbrojené povstání se tak ukázalo jako nereálné. A tak jej nahradilo povstání zcela opačné – živelné, lokální a bez informací.
Ukázka obranného prvku na jedné z německých závor v Přibyslavi (zdroj SOkA HB)
Až koncem února 1945 se ustanovila Česká národní rada sdružující přední odbojové organizace do jednoho celku. Takto pozdní vznik vyloučil národní odboj jako významného člena v diskuzi o poválečném vývoji Československé republiky, protože v této době bylo de facto rozhodnuto. Českou národní radu navíc ovládali levicově smýšlející lidé – komunisté a sociální demokraté. Přesto velmi silnou roli měla tzv. Rada tří, skupina vzniklá z torza ÚVODu. Ta plně stála za prezidentem Benešem a udržovala s Londýnem radiotelegrafické spojení. Navíc se Rada tří skládala z valné části z vojáků éry první republiky a logicky proto ona měla stát za organizací a následným přímým velením plánovaného povstání.
Za jeho vypuknutí mohl sám Hitler, respektive jeho sebevražda dne 30. dubna 1945. Lidé v Přerově dne 1. května mylně usuzovali, že válka skončila, a začali přebírat moc ve městě. Jenže to bylo klíčovou křižovatkou v týlu poblíž bojující německé 1. tankové armády a svobodné příliš dlouho nezůstalo. Euforie se šířila dál. V dalších dnech spontánně povstal Nymburk, Rakovník a především severovýchod Čech. I zde byla odveta Němců rychlá a mnohdy účinná. Dne 5. května ráno pozvedla zbraně Plzeň a Praha už nemohla čekat. Velitel české podzemní armády se rozhodl aktivovat Vojenské velitelství Velké Prahy, které následně začalo dle plánu obsazovat strategické body ve městě.
Příprava závěrečného vystoupení proti okupantům v podobě „tradičního“ masového povstání byla závislá na dodávce zbraní. Odbojáři by dle
5
Chtělo vnést do živlu aspoň trochu řádu. Jenže v momentě, kdy vstoupilo do budovy rozhlasu, začala přestřelka s vojáky SS. Situace byla vážná. Dnes již legendární volání o pomoc za zvuků střelby se po půl jedné odpoledne éterem přeneslo do celé země a revoluce začala naplno.
úkol do poslední chvíle udržet týl, tedy zbytek českých zemí, v klidu, aby mohli spořádaně a efektivně bojovat a nakonec ustupovat na západ do zajetí. Vojáci skupiny armád Střed se nezapojovali do potlačení rebelujících Čechů přímo, ale pokud ano, tak jejich údery byly naprosto zničující. Lokálnost, chaotičnost, mizerná informovanost, osobní odvaha i hloupé nápady byly hlavními charaktery období mezi 5. a 9. květnem. Ozbrojené střety vznikly tam, kde se Čechům podařilo dostat ke zbraním. Jinde byla koncentrace německých vojsk tak vysoká, že se lidé báli i otevřít okno. Obecně lze říci, že pátého lidé začali vyvěšovat české vlajky, strhávat německé nápisy, zakládali národní výbory a někteří se pokoušeli odzbrojovat Němce (pokud jich bylo málo). Němci reagovali někde v klidu, jinde stannými právy a na důležitých strategických bodech v zemi dokonce demonstrativně vraždili. V Havlíčkově Brodě například popravili několik osob jen proto, že měly v kapse náboje, chodily v uniformách čsl. armády či jen jely z blízké obce do města na kole pro informace o dění.
Zavedení stanného práva v Havlíčkově Brodě dne 5.května 1945
Češi, ve svém nadšení a minimální organizovanosti, si dokázali poradit s první podobou německé přítomnosti v zemi – teritoriálními posádkami, gestapem, policií, Volksturmem atd. v počtu zhruba 100 000 mužů. Druhá skupina už byla větším oříškem a ne vždy povstalci obstáli – jednotky nasazené speciálně za účelem vzpoury potlačit. Šlo o ozbrojence z výcvikových prostorů, muže v Protektorátě dislokované nebo sem povolané. Z těchto celkových asi 50 000 vojáků byla zhruba třetina nasazena proti Praze. Posledním typem vojsk na našem území byly frontové jednotky v přímém kontaktu se Spojenci. Šlo především o skupinu armád Střed a v době povstání se počet těchto vojáků odhaduje na 1 200 000. Právě kvůli nim měly předchozí dvě skupiny za
6
Jiná děsivá událost se stala ve Velkém Meziříčí, kde v rámci stanného práva Němci popravili 56 zajatých povstalců a na náměstí oběsili předsedu národního výboru. Snad nejbrutálnější akce se odehrála v obci Leskovice mezi Pelhřimovem a Táborem, kde po vítězné přestřelce s povstalci Němci zabili 25 osob (včetně sedmi žen) a téměř celou obec vypálili. Obzvláště kruté byly ve svých „pacifikačních“ misích jednotky SS. Čisté svědomí ovšem nemohou mít ani Češi, kteří nejednou upustili uzdu své pomstychtivosti a vraždili zajatce nechutnými způsoby. Snad každá obec v České republice má proto svůj specifický zápis v kronice z těchto divokých dnů.
protože dobře vyzbrojení Němci svými údery z okolí Prahy toužili město dobýt a zajistit jeho průchodnost. A Češi v Praze, krom pušek a protipancéřových zbraní, disponovali jen několika nalezenými stroji – nedokončenými Hetzery z továren, Renaulty AMR 1935, Hotchkissem H-39 bez kanonu a obrněnými transportéry. Slitování nebylo ani na jedné ze stran, ale Němcům se plány nezdařily.
Klíčem přesto byla Praha. Věděli to jak Němci, tak odbojáři. Vojenská posádka zde dosahovala 10 000 mužů a celkový počet povstalců mohl být zhruba 30 000 (velitelství podléhalo ke konci povstání cca 25 500 lidí). Nejsou v číslech zahrnuty jednotky, co Praze přispěchaly na pomoc – tedy jak německé, tak 1. divize Ruské osvobozenecké armády (ROA, lidově „vlasovci“). Právě vojáci generála Vlasova byli v té době v otevřené vzpouře vůči Němcům, plně vyzbrojení (včetně tanků typu Hetzer nebo T-34/76) a pomocí Čechům se snažili o jistou formu sebezáchrany před jistou smrtí v sovětském zajetí. Jenže představovali pomyslný horký brambor, se kterým nikdo nechtěl nic mít, a tak v noci mezi 7. a 8. květnem odešli do nejistého amerického zajetí. I tak se jejich krátká pomoc ukázala jako klíčová,
Jeden z nedokončených Hetzerů, který se zúčastnil bojů o Prahu
Povstání bylo úspěšné proto, že vytrvalo. Dne 8. května se jakékoliv pokusy jej potlačit ukázaly z vojenského hlediska jako zbytečné. Pověstná organizovanost německé armády se trvajícím narušeným týlem proměnila v chaos a vojáci zeměmi utíkali hlava nehlava do amerického zajetí. Rusové jim totiž byli už jen pár hodin za patami. Konec války byl urychlen a o život tak nepřišlo víc vojáků, než se předpokládalo při disciplinovaném německém odporu. I tak počet ztrát (včetně zavražděných) na povstalecké straně byl zhruba 8 000 lidí.
7
Válka skončila. Češi se dočkali svobody, která ve skutečnosti nepřišla.
Odevzdali se do náruče Stalina a totalita nahradila totalitu.
Hetzer 1.divize ROA podílející se na pražském povstání
8
M26 Pershing ze 73. tankového pluku, Korea 1951, kamufláž vytvořil Tiger_VI | stáhněte zde
[HISTORIE] Tank M26 Pershing 6. května - Autor: Stephen “Azumazi” Hembree Ve hře je Pershing velice dobrým tankem - je osazen 90mm kanónem M3, ke kterému má na výběr ze široké škály munice. Můžete například použít APCBC granát M82 s 200 gramy výbušniny, kterým při úspěšném průrazu pancíře zničíte tank jednou ranou. Nevýhodou granátu M82 je, že má relativně malou průbojnost na tank 4. úrovni, takže se spíše hodí pro útok z boku. Ovšem problém s nedostatkem průbojnosti relativně rychle vyřeší výzkum lepší munice - M304 HVAP, která Pershingu dodá potřebnou sílu proti silnému plátu pancíře. Nesmíme ovšem zapomenout na fakt, že se jedná o podkaliberní munici APCR/HVAP, která disponuje horšími vlastnostmi proti skloněnému pancíři. Jako příklad si můžeme uvést situaci, kde budete stát proti Henschel verzi King Tigera - nebudete mířit na jeho
sklopený pancíř, ale budete se snažit zasáhnout jeho rovný pancíř na věži, ideálně vedle kanónu na straně střelce. V takovém případě jste pak schopni prostřelit jeho pancéřový plát až na vzdálenost 1800 metrů.
Vnitřní moduly tanku M26 Pershing
I přes tyto pozitivní faktory má Pershing i svá negativa, kde asi nejvýraznější z nich je poměr váha / výkon. Používá stejný motor Ford GAF jako pozdější série tanků M4 Sherman - ale M26 je skoro o osm tun těžší. Nedo-
9
statek jeho výkonu je tedy znát na nerovném terénu či při vyšším stoupání a tak trochu klade větší důraz na hráče - respektive jejich znalost mapy a schopnost ji využít ve svůj prospěch. Dalším faktorem je pancéřování, kde máte k dispozici 114 mm pancíře na štítu kanónu a skloněného pancíře pod úhlem 46° o síle 102 mm na věži. Tyto parametry z něho dělají průměrně pancéřovaný tank a zároveň naznačují, že není dobré se spoléhat pouze na jeho tloušťku. Pro větší úspěch je třeba zapojit jeho silnou
stránku, kterou je skvělý úhlový rozsah náměru a deprese kanónu. Jakmile se naučíte využívat terén ve váš prospěch a povede se tank alespoň částečně zakrýt, jediné co si budete muset hlídat, je celkem slabý bok.
Historie Návrh středního tanku M26 jeden čas označován jako těžký tank vzešel z nashromážděných dat generálmajora Gladeona M. Barnese a plukovníka Josepha Colbyho.
následovali další verze T22 a T23 - kde koncept tanku T23 byl nakonec přijat úřadem pro zbrojení na konci října roku 1943. Bureau of Ordnance nechal následně vyrobit 250 modelových verzí tanku T23, ale v polovině roku 1944 jejich výrobu přerušil. Hlavním důvodem byly zprávy z fronty, které navrhovaly použití větší ráže kanónu, než byla nasazená šestasedmdesátka. Následně bylo upraveno padesát tanků, u kterých proběhlo modelové přeznačení na T25 a později na T26.
Snažte se stále měnit vaší pozici a vyhněte se přímé konfrontaci s těžkými tanky, jakým je například King Tiger nebo IS-2 1944 - nespoléhejte se na váš pancíř, pomůže jen proti špatně mířené střele.
Projekt T20 Medium Tank začal po květnu roku 1942 v Africe, kde Německo začalo s bojovým nasazením tanků PzKpfw IV Ausf. F2 s kanónem 7,5 cm KwK 40. Původní koncept tanku T20 byl konstruován i testován s kanónem M1 ráže 76mm, a po něm
10
Rozdíl mezi těmito modely byl v designu jejich podvozku - T25 používala podvozek HVSS, zatímco T26 měla úplně nový podvozek s torzními tyčemi. Zkoušky obou typů nakonec vyhrál tank M26, který byl začátkem roku 1945 poslán na frontu. Označení tanku M26 jako “těžkého tanku” mělo spíše psychologický efekt pro morálku vojska během války.
Tanky Pershing a Sherman ze 73. těžkého tankového pluku v docích Pusan, Korea.
V budoucnu do hry přidáme emblém "From Hell" od hráče Branislav 'InkaL' Mirkov
11
Fairey Firefly FR. Mk.V ve War Thunderu, osazený motorem Rolls-Royce Griffon 74
*HISTORIE+ Letecké motory 7. května - Autor: Joe “Pony51” Kudrna Pro pohon letounu nelze použít jakýkoliv pístový motor, neboť na letecké motory jsou kladeny velmi odlišné nároky, než na motory určené pro službu na zemi. Pohonné jednotky, určené pro pohon létajících strojů, byly vyráběny celé roky před prvním letem bratří Wrightů, a jejich vývoj se ubíral jinou cestou než vývoj motorů pro pozemní provoz. Pro všechny spalovací motory je společný základní technický princip pístu montovaného na klikové hřídeli, jež je umístěn ve válci a do pohybu je uváděn expanzí plynů vzniklou při zážehu (případně vznícení) směsi paliva a vzduchu. U leteckých motorů je ale třeba brát v potaz změnu výšky - čím výše letoun poletí, tím menší bude hustota vzduchu, což znamená méně vzduchu pro chlazení a méně kyslíku pro proces spalování. Dále je při kon-
strukci leteckého motoru nutné omezit otáčky tak, aby rychlost vrtulových listů nedosáhla hodnot blízkých rychlosti zvuku, neboť v takovém případě by vrtule ztrácela tah. A v neposledné řadě je třeba snažit se udržet váhu celého motoru co nejnižší, neboť příliš těžký motor může negativně ovlivňovat celkové letové charakteristiky. První spalovací motory využívaly konstrukční základ z osvědčených parních
12
strojů, nicméně konstruktéři museli nejprve vyřešit problémy s mazáním, chlazením a zapalováním.
Takové metody chlazení ale byly pro spalovací motory nedostatečné, bylo proto nutné vyvinout nové principy. Na prvních motorech se užíval postřikový systém, kdy speciální „lžíce“ zajišťovala proud oleje do motoru. Jiné systémy zahrnovaly mazivové dutiny, případně bylo mazivo přidáváno přímo do paliva – šály, které letci během 1. sv. války nosili omotané okolo krku, byly určeny právě pro čištění brýlí od mastného kouře z výfuků, obsahujícího spálený olej. Postupně se ale mazací ústrojí motorů stávala doslova bludištěm trubek, kudy pod tlakem proudilo mazivo. U letounů bylo potřeba řešit i vliv otáček motoru na stabilitu celého letounu, ovlivňovaného točivým momentem motoru. Během 1. sv. války tento problém řešil tzv. rotační motor, kdy bylo na pevné klikové hřídeli montován lichý počet válců, jež následně společně s celou klikovou skříní a vrtulí rotovaly okolo hřídele. Příkladem takového motoru může být např. Le Rhône 9J o výkonu 110 koní, jež poháněl slavné stíhačky Sopwith Camel, případně Clerget 9B o výkonu 130 koní, jež poháněl např. Nieuporty 17. Takový motor přispíval ke stabilitě v rovném letu, při obratech se ale ukázala velká nevýhoda tohoto typu motorů – rotující masa motoru totiž fungovala jako gyroskop, a vzniklý gyroskopický efekt výrazně zvyšoval čas potřebný k obratu. Například u slavného trojplošníku Fokker Dr.1, na kterém létal „Rudý Baron“ Manfred von Richthofen, byl schopen extrém-
Wright R-790, USAF
Chlazení bylo již od počátků řešeno dvojím způsobem – buď přímým chlazením vzduchem, častěji pak chladicí kapalinou, jež proudila uzavřeným okruhem poháněná čerpadlem, přijímala teplo a to následně předávala v chladiči, kde byla vzduchem opětovně ochlazena a vedena zpět k motoru. Zapalování bylo vyřešeno tzv. magnetem, což byl malý elektrický generátor, napájený baterií a vysílající pulzy vysokého napětí, které byly řízeny rozdělovačem a přiváděny ke svíčkám. Co se mazání týče, parní motory byly buď ručně promazávány, disponovaly olejovými nádržemi, případně bylo mazivo vstřikováno přímo na stroje.
13
ně utažené levotočivé zatáčky, nicméně pravotočivá zatáčka byla velmi široká. Piloti proto často místo jedné pravotočivé zatáčky prováděli kompletní levotočivý obrat až do požadovaného směru.
kých vzdušných sborů USAAC pokusila na letounu Fokker F.VII „Tri-Motor“, poháněného motory Wright J-5, překonat rekord v letové výdrži. Stroj byl osádkou nazván „Otazník“ („Question Mark“), neboť nebylo vůbec jisté, co se během letu přihodí. O 150 hodin později byl sice rekord překonán, letoun ale musel urychleně přistát, neboť motory byly opotřebeny na samou hranici zadření se. Již byla zmíněna hustota vzduchu, měnící se s rostoucí výškou. Motory s atmosférickým plněním, jež využívají karburátory či přímé vstřikování paliva, závisí na množství vzduchu proudícího do motoru, s rostoucí výškou a klesající hustotou vzduchu klesá i výkon motoru. Bylo proto nutné manuálně upravovat poměr směs vzduchu a paliva, což bylo nejprve prováděno manuálně. Později byly zavedeny turbodmychadla a turbokompresory, které i ve velkých výškách do motoru hnaly vzduch pod tlakem a umožňovaly držet motoru výkon i přes nízkou hustotu okolního vzduchu, a zároveň výkon i zvýšit díky většímu množství vzduchu proudícího do motoru. Postupně byly zavedeny sofistikované automatické systémy, které umožňovaly automatické řízení motoru a turbodmychadel či turbokompresoru, nicméně jejich menší spolehlivost a poměrná složitost znamenala, že u naprosté většiny letounů za dob 2. sv. války musel pilot provádět řízení motoru manuálně. U pozdějších vícemotorových strojů pak byl dokonce do osádek přidán letový
Hvězdicový motor Rhône 9J vystavený v Shuttleworth Collection, Old Warden, Anglie
První letecké motory trpěly velmi krátkou životností, která se měřila na jednotky provozních hodin. Ve dvacátých letech ale byly pohonné jednotky průběžně vylepšovány co do chlazení, mazání a snižující se váhy, a životnost se postupně prodlužovala. Největším testem životnosti motoru pak v té době byl přelet Atlantiku bez mezipřistání. Letoun „Spirit of St. Louis“, na kterém Charles Lindbergh 20. května 1927 přeletěl jako první Atlantik, byl poháněn řadovým motorem Wright Whirlwind R-790-J-5C, jež každých 40 hodin provozu vyžadoval ruční promazání táhel válců, aby se nezadřel – slavný let přitom trval 34 hodin! O dva roky později se skupina pilotů americ-
14
inženýr, jež se o tyto úkony staral bez nutnosti věnovat se zároveň řízení stroje. Například systém Kommandogerät, který byl instalován na německé hvězdicové motory BMW 801, ale ukázal, že automatické systémy řízení motoru jsou perspektivní do budoucna.
skokům ve výkonu motorů. Zatímco v předválečných letech měly letecké motory výkon v průměru 500 koní (což jde ve War Thunderu vidět například na rezervních strojích typu Polikarpov I-15 či Hawker Nimrod), během čtyřicátých let vzrostl výkon až za hranici 2000 koní, jako tomu bylo například u letounu Spitfire Mk.24 s motorem Rolls-Royce Griffon, případně u německých Focke-Wulfů Fw 190 D při užití zařízení MW 50. Pro srovnání – nejsilnější tankové motory během války dosahovaly výkonu maximálně 800 koní. Závod za co nejvyšším výkonem nakonec byl ukončen příchodem proudových motorů, které nebyly omezovány překážkou v podobě maximální možné rychlosti vrtule. Pístové motory byly postupně přeřazeny do role pohonné jednotky transportních a cvičných letounů, a později začaly pohánět malá letadla, u kterých by proudový motor byl příliš nákladný na provoz a údržbu.
BMW 801 D2 v muzeu letectví v Rakousku
Jak se letouny vyvíjely, rostla poptávka po vyšší rychlosti i obratnosti. Letouny se stávaly aerodynamičtějšími, křídla byla navrhována pro co nejvyšší rychlost, i ten nejlepší trup ale byl k ničemu, pokud nebyl zvýšen výkon motoru. S rostoucí rychlostí ale roste odpor vzduchu, a nebylo by například možné jednoduše zdvojnásobit výkon motoru s cílem dosáhnout dvojnásobné rychlosti. Například dvojplošníky Polikarpov I-153 prošly mnoha pokusy o zvýšení výkonu a rychlosti, odpor vzduchu mohutného hvězdicového motoru společně s odporem vzduchu dvojplošné konstrukce ale tyto snahy odsoudil k nezdaru. Snahy o překonání odporu vzduchu pak během 2. sv. války vedly k obrovským
Pokroky v technologii pístových motorů ale nebyly zapomenuty, a po příchodu nových materiálů a počítačů bylo možné výkon pístových pohonných jednotek ještě více rozšířit pro využití u automobilů, tanků a jiných pozemních vozidel. Na závěr jen zajímavost – v roce 1958 letoun Cessna 172, pilotovaný bratry Timmem a Johnem Cookem a nazvaný „Hacienda“, dokázal setrvat ve vzduchu po dobu 1558 hodin (tj. 65 dní). Tato výdrž motoru by jen o několik dekád dříve jednoduše nebyla možná.
15
Historická kamufláž prvního sovětského tanku (T-34-85), který vjel do centra Prahy v květnu 1945, kamufláž vytvořil hráč Paegas | stáhněte zde
[HISTORIE] Poslední dny války - 3. část 10. května - Autor: Michal Kamp Z předchozích dvou článků jasně vyplývalo, že Češi, Rusové a Američané se na našem území v květnových dnech potýkali s vojsky Osy. Logika proto velí si myslet, že mrtví a ranění pocházeli především z těchto střetnutí. Samozřejmě tomu tak není. Každá válka má mnoho nejasností, omylů i zákeřností a u chaosu květnových dnů 1945 to platilo několikanásobně. V případě tohoto článku se zaměřme na jedno téma z tohoto pytle – bombardování českých zemí sovětskou armádou a popišme si blíže některé události, které se tehdy staly.
míst, kde zemřelo pod bombami Rudé armády přes 1 300 lidí, převážně civilistů. Z toho desítky až stovky mrtvých spadají na oblast severně od Prahy – např. Liberec, Mladou Boleslav a Děčín. Toto číslo zajisté není konečné. Jen 2. letecká armáda v rámci 1. ukrajinského frontu přicházejícího od Berlína podnikla dne 9. května 1945 celkem 1 320 vzletů, 5. letecká armáda pak 479 vzletů a 8. letecká armáda 91 vzletů. Velitelé později své akce zdůvodnili tím, že přeci po půlnoci na 9. května, kdy začalo příměří, se žádný německý voják už nesměl hnout místa. Tento argument je ale mylný – Němci se sice stále pokoušeli utéct k Američanům, ale ti už žádné zajatce nebrali. Je tedy jasné, že tento den už bylo naprosto zbytečné něco podnikat, Rusové jen demonstrovali svou
Zkuste si tipnout, kolik míst Sověti v hranicích bývalé ČSR bombardovali v posledních dvou dnech války a kolik při tom zemřelo lidí? Zatím neúplný seznam eviduje zhruba sedmdesát
16
sílu. A za to trpěli obyčejní lidé. Podívejme se na dva konkrétní případy: První ukázka děsivé reality posledních dnů války se odehrála 8. května v Hrotovicích na Třebíčsku. Celou noc z 7. na 8. května projížděly městem kolony utíkajících Němců. Poslední vozy projely kolem poledne druhého dne, hned vzápětí je následovaly tanky ruské a pak čelo hlavní kolony Rudé armády. Lidé vyběhli z domů na náměstí a začali vojáky vítat. Bylo pár minut po půl jedné, když mezi tento dav spadly tři pumy. Nastalo krátké a hrozivé ticho, které vystřídal pláč a křik. V jednom okamžiku se jásot změnil v hrůzu v podobě 115 mrtvých hrotovických občanů a 36 vojáků Rudé armády. Dalších 58 jich bylo zraněno. Nejmladší oběti byly pouhé 4 roky, nejstarší 68 let. Když zděšení trochu ustalo, lidé začali raněné odvážet k ošetření a mrtvé do svých domovů.
Pomník mrtvým v Hrotovicích s dodatečně připsaným plukovníkem Sacharovem
O pár hodin později druhého dne se udála jiná hrůza v téměř 70 km vzdálených obcích Ždírci na Doubravou a Krucemburku. Sovětská 218. bombardovací letecká divize dne 9. května shodila pumy na Křižanov, Velkou Bíteš a Velké Meziříčí. Aniž by to věděla, nechala v ten moment za sebou 70 mrtvých civilistů. A měli se k nim přidat ještě Ždírečtí a Krucemburští. Bombardéry (šlo o pronajaté americké Douglasy A-20G) nalétávaly od jihovýchodu ve třech vlnách a byly doprovázeny šestadvaceti stíhači 3. gardového stíhacího leteckého pluku (Jakovlevy Jak-1 a Jak-9). První útok přišel v 12.42, druhý v 12.50 a třetí v 13.05. Vše z výšky mezi 1 500 až 1 900 metry. Pozemní cíle se snažili ostřelovat i palubní střelci. Proč k tomu došlo? Především Ždírec stojí dodnes na významné křižovatce cest. Dá se odtud dostat hlavními tahy do Pardubic, Žďáru nad Sázavou, Jihlavy, Chotěboře a Hlinska. Sovětský letecký průzkum zde proto odhalil vysokou koncentraci utíkajících Němců. A Krucemburk je jednoduše 3 km daleko a tak byl "preventivně" smeten také.
Otázkou zůstává, proč se tak stalo. Chyba byla s největší pravděpodobností v mylné informovanosti. Bývalo zvykem, že s vojsky postupoval člověk pověřený raketou informovat o pozici přední linie fronty. Tím se mělo zamezit bombardování vlastních řad. U Hrotovic ale tento voják zemřel v potyčce u křižovatky silnic na Slavětice. Tím pádem sovětské letouny mylně považovaly srocení lidu za utíkající Němce. Armáda se sice z takové události příliš hlavu nedělala, ale Hrotovice tím byly poznamenané na dlouhá léta dopředu.
17
Všechna letadla se pak v pořádku vrátila na základnu.
Zahazovali zbraně, ruční granáty, pancéřové pěstě do silničních příkopů a do polí. Domácí lidé někteří utekli do lesů raneckých, do Kopaniny a do horního lesa ke Studenci. Většina zůstala doma, skryli se ve sklepích, pod klenutím v domě a dokonce mnozí klidně pohlíželi na letadla. Těm to bylo nejvíce osudné. Bomby začaly dopadati na naši vesničku a dílo zkázy započalo a druhým následujícím náletem dokončeno. Bylo napočteno 127 kráterů od shozených bomb explodovaných a 84 nevybuchlých... Vracející se lidé do vesničky s hrůzou patřili na dílo zkázy. Někteří našli ze svého domečku úplnou zříceninu.“
Opuštěný německý Hetzer u Ždírce nad Doubravou (zdroj MVHB)
Pojem „v pořádku“ ale neplatí pro Ždírec a Krucemburk. Tudy opravdu proudily po pátém květnu tisíce Němců a to stačilo jako důvod k útoku Sovětského letectva. Ždírecký kronikář situaci popsal výmluvně:
V Krucemburku přišlo z třinácti set obyvatel o život 24 lidí na místě a dva další zemřeli na následky zranění, protože chaos a zácpy na silnicích nedovolovaly dopravu do nemocnice ve městě. Ze zhruba 250 domů bylo 32 zničeno a 152 poškozeno. Sedmisethlavý Ždírec přišel o 23 lidí a měl 40 raněných. Ze 163 čísel popisných pak 30 domů bylo zničeno a 70 poškozeno. Němců dle kroniky zemřelo osm a nejeden z přeživších pomáhal v zachraňovacích pracích.
„*Letadla se+ Vznesla nad Krucemburkem, kde letci shazovali bomby, a letěla ke Ždírci. Zde bylo plno něm. vojska v plné výzbroji na silnicích a v uličkách mezi domy. Němci znajíce účinky těchto letadel, rozprchli se na všecky strany do polí, přes louky, přes trať s tanky, obrněnými, nákladními a osobními auty, povozy atd. Byl to šílený útěk a každý z nich chtěl zachránit si život. Mnoho nákladních aut a pancéřů zůstalo v silničních příkopech převráceno, Němci některá auta polili benzinem a zapalovali i s obsahem vše shořelo, aby se to nedostalo do rukou nepřátel. Od Havl. Brodu vracející se Němci ještě v plné výzbroji v domnění, že Rusové jsou v Brodě, prchali k Chotěboři a k Chrudimi.
18
Sovětská armáda pak přijela do vsí kolem páté hodiny odpolední, tedy čtyři hodiny po útoku.
ždírecko-krucemburským náletem – kdo jej provedl a za jakým účelem – se podařilo zjistit teprve před třemi lety.
Na závěr si nechme paradoxy a dezinformace, které v Hrotovicích a na Ždírecku kvůli květnovému chaosu vznikly nechtěně i záměrně. V padesátých letech se prý ve škole v Krucemburku úmyslně vyučovalo, že bomby shodili Američané. Bostony byly přeci americké výroby, Rudá hvězda na letounu se dá zaměřit za bílou a piloty prý byli černoši (což je pro kohokoliv sledujícího letouny ve výšce skoro 2 km obdivuhodný postřeh). V povědomí zdejších obyvatel se o Rusech vědělo i přes tuto chvilkovou lež (ryze českou, Rusové sami se k útokům hlásili), ale jak to doopravdy bylo se
Hrotovický omyl se také snažil být zaměněn za německé dělostřelecké ostřelování a také neúspěšně. Zajímavější, ba skoro úsměvný, se ale stal osud zabitého velitele 208. brigády Georgije Ivanoviče Sacharova. Ten byl z Hrotovic mrtvý dovezen do Prahy a zde zvěčněn na známé fotografii Tibora Hontyho z 10. května pod názvem „Padl v posledních vteřinách války“, kde je obklopen nešťastnými ruskými spolubojovníky. Než byl v sedmdesátých letech identifikován svým nadřízeným, byl považován za oběť (snad v nejvyšší hodnosti) bojů o Prahu.
První sovětský tank v centru Prahy - T-34-85 poručíka Gončarenka
19
[HISTORIE] B-57B Canberra 12. května - Autor: Scott “Smin1080p” Maynard Proudový bombardér Martin B-57B je americkou modifikací slavného britského bombardéru - English Electric Canberra, který je na páté úrovni - na samotném vrcholu linie amerických bombardérů (BR 7.7 pro Zjednodušenou obtížnost / 8.0 pro Realistickou a Simulátorovou). Svým herním stylem připomíná bitevník, který se spíše zaměřuje na operace v malé letové výšce a který je schopen nést velké množství zbraní.
vnějších závěsnících udělá z B-57B skvělou zbraň proti obrněným cílům, jakými jsou například křižníky nebo torpédoborce. Další změnou oproti jeho předchůdci je osm kulometů Browning M3 ráže 12,7 mm s 2800 náboji, kterými je osazen na křídlech. Tato inovace dává pozdějšímu modelu velmi dobré možnosti jak při vlastní obraně proti nepřátelským stíhačům, tak i při útoku na lehké pozemní cíle. Asi nejvýraznější změnou je ale jeho otočná pumovnice, ve které je bombardér schopen nést velké množství bomb, a díky které získal extra volné závěsníky na křídlech. Jeho maximální zátěž je osm 1000 lb pum spolu s osmi 127mm raketami HVAR, což z něj
Na rozdíl od předchozí modelové verze prošla B-57B mnoha modifikacemi - včetně změn na trupu letadla a ve výzbroji, které umožňují aplikovat mnohem agresivnější styl hry. Například kombinace bomb a šestnácti raket HVAR o průměru 127 mm na
20
bezesporu dělá nejvíce všestranné letadlo páté úrovně.
náhradu za jejich tehdejší bitevník A26 se shodou okolností konala letecká show na letišti Farnborough, kde měli na vlastní oči možnost vidět působivé představení Canberry. Amerika neměla žádný adekvátní letoun, který by byl schopen nahradit pozici Invaderu jeho potřeba se po zkušenostech v Korei, kde se potvrdilo jak důležité je mít letoun schopný operovat za nepřátelskými liniemi, jen prokázala.
Mějte ale na vědomí, že i přes jeho přednosti je samotná B-57B jednoduchým cílem pro stíhače, jakými jsou například MiG-15 a nebo CL-13 - klíč k úspěchu je v komunikaci a koordinaci s vašimi spoluhráči tak, abyste mohli plně využít jeho schopnosti a potenciál, kterým disponuje. Klíčem je kombinace se stíhacími letouny, které jsou schopny operovat s B-57 anebo celá letka bitevníků, která může mít masivní dopad na výsledek celé bitvy.
Na základě licence, kterou Martin obdržel od britské společnosti English Electric byla vyrobena verze B-57A. Přestože se jednalo o téměř identický letoun, jakým byla britská Canberra (B), Martin dal svému bombardéru B57 označení A. Model B-57B měl naproti tomu nespočet vylepšení a změn, díky kterým se značně lišil od jeho předchůdce a tím se hodně vzdálil původní podobě britského designu Canberry. Jako příklad si můžeme uvést odlišný kokpit letadla a redukci posádky ze tří členů na dva, novější typ motorů a nebo účinnější vzdušné brzdy. V neposlední řadě pak i zesílenou konstrukci křídel, která umožňovala přidání závěsníků na křídla a nebo rotační pumovnici v trupu letadla, která byla ve verzi B aplikována. Verze B-57B měla k dispozici oproti svému předchůdci i zbraně v podobě osmi kulometů Browning M3 ráže 12,7 mm, které byly později nahrazeny čtyřmi kanóny M39 ráže 20 mm.
Pokud srovnáme B-57B s podobnými stroji jeho ranku, kterými jsou IL-28, Arado C-3, Canberra B (I) 6 a série letadel R2Y2, vyjde nám Martin B-57B jako ideální letadlo pro agresivní styl hry - bezesporu schopen nést největší náklad munice ze všech.
B-57B s otevřenou rotační pumovnicí, která snižovala aerodynamický odpor
Martin B-57B byl dalším vývojem původní verze B-57A, která vzešla ze zakoupené licence britské Canberry B2. Na začátku padesátých let minulého století, v době kdy USA hledalo
Všechny tyto změny nakonec vedly k velmi efektivnímu interdiktoru (letadlo určené k narušování zásobování
21
daleko za nepřátelskými liniemi), který se v jeho finální podobě ani zdaleka neblížil britskému protějšku, ze kterého vzešel. Pro svou všestrannost a flexibilitu, kterou B-57B disponovala, zůstala ve službě i přes obrovský pokrok v oblasti proudových letadel. Díky nespočtu kombinací ve výbavě, které byly k dispozici, mohla s
klidem zastoupit pozici interdiktoru, průzkumného letadla a nebo výškového bombardéru. Martin B-57 nadále slouží ve službách i výzkumu NASA, i přestože původní verze byly staženy z aktivní armádní služby ke konci sedmdesátých a začátkem osmdesátých let.
Pohled na vnitřní moduly B-57B Canberra
V budoucnu do War Thunderu přidáme tyto emblémy:
Emblém 499 bombardovací perutě, 345 BW, 'Bats Outa Hell'
"Green Dragon", 405. bombardovací peruť, USAF
22
RNZAF PBY-5 Catalina NZ 4020 XX-W “The Wandering Witch” 6. perutě (okolo roku 1944), kamufláž vytvořil Aotea | Stáhnout zde
*HISTORIE+ Novozélandské letectvo 13. května - Autor: Adam “BONKERS” Lisiewicz Počátek historie létání na Novém Zélandě se dá vystopovat až do roku 1913, kdy na tento ostrovní stát dorazila dodávka dvou dvojplošníků Blériot XI, zaslaná Velkou Británií. Během 1. světové války, jež vypukla o rok později, sice Nový Zéland neměl vlastní letectvo, nicméně novozélandští piloti bojovali v řadách britských Royal Flying Corps a britského námořního letectva Royal Naval Air Service. Celkově šlo o zhruba 400 pilotů, z nichž sedmdesát v bojích zahynulo - nejúspěšnější z novozélandských letců byl Keith Caldwell, jemuž je připisováno 25 sestřelů. Geografická poloha Nového Zélandu navíc velmi usnadňovala výcvik pilotů, neboť absolutně nehrozilo, že by byla novozélandská půda vystavena útoku nepřítele.
Velkým milníkem ve vývoji novozélandských vzdušných sil byl rok 1916, kdy sir Henry Wigram, majitel letecké společnosti v Christchurchi, daroval novozélandské vládě svůj soukromý aerodrom, čímž byl položen základ vzniku novozélandského letectva. O sedm let později, v roce 1923, byla vytvořena organizace NZPAF (New Zealand Permanent Air Force, Novozélandské permanentní vzdušné síly), která se společně s dobrovolnickými Novozélandskými vzdušnými silami (New Zealand Air Force, NZAF) stala oficiálním leteckou složkou novozélandské armády. Nejpočetnějšími letouny, kterými Novozélanďané disponovali, byly stroje z dob 1. sv. války, jako například stíhačka Bristol F.2, doplněné cvičnými letouny Avro 504K. Během třicátých let pak na
23
Nový Zéland dopadly účinky Velké hospodářské krize, a nákup nových letadel byl v této době velmi obtížný. Až v roce 1935 proto mohla započít rozsáhlá modernizace letového parku, a o dva roky později bylo spojením NZPAF a NZAF oficiálně vytvořeno na armádě nezávislé letectvo, jež obdrželo název Královské novozélandské vzdušné síly (Royal New Zealand Air Force, RNZAF) a stalo se rovnocennou složkou ozbrojených sil vedle námořnictva a armády.
členů osádek, tak v roli členů velení. Vrchní maršál letectva sir Keith Park a maršál letectva sir Arthur Connington, jedni z nejschopnějších a nejznámějších důstojníků RAF za celou válku,pocházeli právě z Nového Zélandu. Novozélandští piloti se následně účastnili operací RAF v Evropě i Africe. Minimálně sedmdesáti z nich se podařilo získat status stíhacího esa, a tři z nich byli oceněni Viktoriiným křížem, nejvyšším britským vojenským vyznamenáním. Prvním byl seržant James Allen Ward (padl v boji v září 1941), kopilot bombardéru Wellingtone ze stavu již zmíněné 75. perutě RAF, jehož stroj byl během náletu na Münster v červenci 1941 zasažen do křídelní palivové nádrže a začal hořet. Velitel osádky nařídil Wardovi pokusit se oheň uhasit. Ward bez váhání prolezl úzkou pozorovací kupolí na střeše trupu, požární sekyrkou si do křídla a boku trupu vysekal otvory pro ruce a nohy, následně udusil plameny plátěným potahem kusem plátna a pak se vrátil zpátky do trupu - to vše za letu. Druhým oceněným byl major Leonard H. Trent, jež sloužil jako pilot bombardéru Lockheed Ventura ze stavu 487. perutě RNZAF, a když byla jeho peruť nad francouzským pobřežím během náletu na Amsterdam napadena stíhačkami Luftwaffe, podařilo se mu předním kulometem svého stroje sestřelit jednu stíhačku Bf 109, načež byl ale sám sestřelen. Následně se účastnil "Velkého útěku" z tábora Stalag Luft III, a válku přežil v zajetí. Třetím držitelem Viktoriina kříže pak
Personál sloužící u 485. stíhací perutě RNZAF pózuje před Supermarine Spitfire Mk.IX
Když v září 1939 vypukla 2. sv. válka, RNZAF nebylo připraveno na konflikt z důvodu stále probíhající modernizace. Tehdy byl zahájen výcvikový program Empire Air Training Scheme (EATS), v jehož rámci byli cvičeni piloti, palubní střelci a navigátoři. Program EATS začal rychle produkovat vycvičené letce, zatímco ve Velké Británii se k bojovému nasazení připravovala 75. peruť RAF, složená z novozélandských pilotů a létající na bombardérech Vickers Wellington. Postupně si cestu do RAF našlo i mnoho dalších Novozélanďanů, a to jak v roli letců a
24
byl nadporučík Lloyd Trigg, jež sloužil jako pilot letounu B-24 Liberator v protiponorkové roli. V srpnu 1943 zaútočil na německou ponorku U-468, jeho Liberator byl ale zasažen protileteckými zbraněmi ponorky a octl se v plamenech. I přesto se ale Trigg rozhodl pokračovat v útoku a s hořícím bombardérem provedl poslední nálet, během kterého ponorku zasáhl hlubinnými náložemi a následně se zřítil do vody. Celá Triggova osádka včetně Trigga samotného zemřela, těžce poškozená U-468 se pak brzy na to potopila. Kapitán ponorky, nadporučík Klemens Schamong, byl mezi trosečníky, a po vyzvednutí britskou lodí pak Britům popsal celý incident, včetně popisu Triggova heroického činu právě na základě jeho svědectví byl Triggovi posmrtně Viktoriin kříž udělen.
zbrojit své cvičné letouny jakožto alespoň nějaké ozbrojené stroje. V roce 1942 ale byla mezi Novým Zélandem a USA podepsána smlouva o půjčce a pronájmu, díky které RNZAF obdržela dodávku stíhaček Curtiss P40 Kittyhawk. Pilotovat je pak měli letci se zkušenostmi z bojů nad Malajsií, a RNZAF tak mohla zahájit plnohodnotné bojové operace. Piloti a osádky RNZAF se pak účastnily bitev o Guadalcanal, Rabaul a Bismarckovo moře. Stíhačky P-40 následně byly postupně nahrazovány modernějšími letouny P-51 Mustang a F4U Corsair, zatímco útočné operace byly prováděny spolehlivými stroji Grumman Avenger.
Mnoho novozélandských pilotů létalo i v řadách britského námořního letectva Fleet Air Arm - důvodem bylo i to, že na Novém Zélandě měla FAA na rozdíl od RAF vlastní rekrutační stanici. V roce 1945 pak až 25% letových osádek FAA tvořili právě Novozélanďané.
Skupinová fotografie personálu 578. perutě před bombardérem Halifax
Po konci války postihly RNZAF rozsáhlé rozpočtové škrty, a mnoho strojů bylo z důvodu úspor sešrotováno. Ve stejné době ale novozélandské letectvo vstoupilo do proudové éry po zakoupení stíhaček de Havilland Vampire a de Havilland Venom, a bombardérů English Electric Canberra. V sedmdesátých letech byly následně zastarávající letouny nahrazeny stroji
Ve výčtu válečné historie RNZAF a novozélandských pilotů ale samozřejmě nelze zapomenout ani na bojiště v Pacifiku. Po vypuknutí bojů v prosinci 1941, kdy Japonci zaútočili na Pearl Harbor a následně zahájili mohutnou invazi do nizozemských a britských pacifických kolonií, byli Novozélanďané tváří v tvář japonské hrozbě vy-
25
Douglas A-4 Skyhawk a BAC Strikemaster. Po konci studené války následovalo další rozpočtové škrty, což znamenalo uzavření mnoha základen, v roce 2001 pak byl RNZAF zasažen tvrdý úder, když labouristická strana zrušila objednávku osmadvaceti stíhaček F-16 Fighting Falcon ve stejné době, kdy začaly být ze služby
vyřazovány všechny zbývající Skyhawky a lehké bitevníky Aermacchi MB339. Z tohoto důvodu dnes inventář RNZAF sestává hlavně z helikoptér Agusta-Westland A109 a NH Industries NH90, protiponorkových strojů Lockheed P-3 Orion a transportních Lockheedů C-130 Hercules.
V budoucnu přidáme do hry tyto emblémy: "Flying Kiwi", 30. peruť RNZAF; "Tiki", 135. peruť RAF pilot “Hugh” Dean; Rondel RNZAF 1943-1945, které vytvořili hráči Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz a Colin 'Fenris' Muir
26
Obrázek na plochu 1900x1080 | 1080x1024
[HISTORIE] Operace "Chastise" 15. května – Autor: War Thunder tým Masivní spojenecká bombardovací kampaň proti Porúří, srdci německého průmyslu, začala 5. března 1943 a trvala celých pět měsíců. Tato strategická bombardovací ofenziva později dostala název „Bitva o Porúří“ a byla namířena proti koksovnám, ocelárnám a rafineriím vyrábějícím syntetickou ropu. Celkem bylo zasaženo 26 cílů, mezi nimi syntetická rafinérie Nordstern v Gelsenkirchenu a zbrojovka Rheinmetall-Borsig v Düsseldorfu. Byla to tato kampaň, při které 17. května došlo k legendární operaci
Chastise, známější spíše jako „Nálet bořitelů hrází."
Britové do této ofenzivy nasadili primárně dvojmotorové stroje Vickers Wellington a čtyřmotorové Avro
27
Lancastery, Short Stirlingy a Handley Page Halifaxy.
soustředěny na jeden cíl tak, aby noční stíhači a protiletecká obrana byli doslova zaplaveni cíli, což snižovalo jejich efektivitu. V neposlední řadě pak shoz gigantického množství bomb za krátký časový úsek znamenal, že snahy o kontrolu požárů na zemi se minuly účinkem a okolo cílů zuřily mohutné ohnivé bouře.
Britské nálety probíhaly pod rouškou noci, neboť když se Britové pokoušeli o denní útoky, utrpěli tak těžké ztráty, že velení bombardovacích sil Bomber Command muselo všechny akce přesunout do nočních hodin. Bomber Command využívalo tzv. Pathfinder Force (doslova „hledači cest“) neboli rychlé bombardéry de Havilland Mosquito ze stavu 109. perutě, které letěly před hlavním svazem a fosforovými a iluminačními bombami osvětlovali cíle.Následně přiletěly bombardéry ve formě nepřetržitého proudu strojů.
Americké letectvo USAAF mělo rovněž k dispozici čtyřmotorové těžké bombardéry – Boeing B-17 Flying Fortress a Consolidated B-24 Liberator. Oba tyto stroje nesly kromě velkého nákladu pum i těžkou obrannou výzbroj složenou z věží vyzbrojených kulomety ráže .50 (12,7 mm) a zpočátku létaly bez stíhací eskorty. Proto bombardéry udržovaly těsnou formaci a tím se maximalizoval objem obranné palby a díky vzájemné blízkosti si mohli střelci z jednotlivých bombardérů navzájem překrývat palebná pole a vykrývat slepá místa. I tak ale byly ztráty vinou stíhaček a flaku těžké.
Pathfinders užívali k nalezení cílů zařízení zvané „Oboe“ („hoboj“), elektronickou navigační pomůcku využívající technologii rádiových transpondérů a umožňující shoz pum i skrz hustou oblačnost. Naváděcí majáky přivedly formaci Pathfinders až nad cíl, kde Mosquita shodily svůj náklad, tím osvítily cíle a otočily se k návratu.
Americké a britské bombardéry se po celý průběh ofenzivy nad Porúřím neustále střídaly – Američané bombardovali ve dne a v noci, sotva stačili hasiči a civilisté dostat požáry pod kontrolu a začít s odklízením trosek, přiletěli Britové a vysypali na velká porúrská města další náklad zápalných a tříštivých bomb. Počty bombardérů neustále rostly a většinu misí odlétaly posádky z řad RAF. Nad cíli byla tak hustá palba flaku, že pro Porúří se mezi britskými letci vžila přezdívka: „Údolí, odkud není návratu!“. I přes
Následně na místo dorazilo obrovské množství bombardérů, které byly
28
vážné ztráty se ale Spojencům podařilo vážně narušit německou válečnou výrobu a v důsledku vedl k vážným
nedostatkům zbraní a oceli, což zase výrazně napomohlo uspíšit německou kapitulaci a konec války.
29
Zničený Pzkpfw V Panther Ausf. D v rozbořeném městě, obrázek byl vytvořen v jedné z našich komunitních soutěží
*TANKOVÉ ESO+ Wilfred Harris 19. května - Autor: Sergey “NuclearFoot” Hrustic V této chvíli ještě ve hře nejsou britské pozemní jednotky, ale napadlo nás, že by vás i přesto mohl zajímat jeden z příběhů, který se jich týkal. Britští tankisté, a zejména jejich velitelé, patřili za 2. světové války k zvláštnímu typu lidí – upjatí muži, kteří vyžadovali přestávku na čaj, při které je nic nemělo rušit. Pravidelné a dostatečné dodávky tohoto nápoje byly podle nich potřebné k tomu, aby byli schopni dostatečně dobře vykonávat svoji službu v „kavalérii“. Tvrdošijní a zdánlivě neovlivnitelní špatnými podmínkami, pokračovali tito muži v boji.
Wilfred Harris se narodil v roce 1911 ve Wallsall ve Velké Británii. Během meziválečných let sloužil u tankového pluku 4./7. gardových dragounů. Z armády odešel v roce 1935, ale s vypuknutím války v roce 1939 znovu narukoval. Sloužil ve Francii a z bitvy o Dunkirk odešel nezraněn. Jeho vrchol kariéry byl zaznamenán v Normandii v roce 1944, kde sloužil jako velitel tanku Sherman Firefly. Po úspěšném útoku na německé síly, které držely Lingevres, dostal Harris spolu s dalšími třemi tanky Sherman za úkol tuto vesnici ubránit. Když pátral po okolí za pomoci svého dale-
30
kohledu, všiml si ve vzdálenosti jednoho kilometru na východě dvou tanků typu Panther, které postupovaly směrem k vesnici. Vydal rozkaz svému střelci, aby na jeden z nich zahájil palbu. Tomu na jeho zničení stačil jediný výstřel. Rozkázal zaútočit na druhý, a ten následoval osud prvního Pantheru – po jediném výstřelu byl vyřazen z boje. Protože nezpozoroval další nebezpečí, změnil pozici – přemístil se na druhou stranu vesnice za skupinku dubů. Zpozoroval další tři Panthery při postupu k oblasti, kterou měl za úkol bránit. Němci ale o jeho tanku nevěděli, takže Harris měl na své straně moment překvapení. Vydal rozkaz k palbě, jako o chvíli předtím, a
za malý moment byly třemi výstřely zničeny všechny tři Panthery. Tento skutek byl obzvláště výjímečný Sherman Firefly byl považován za nerovného soupeře lepšího Panthera. Harrisovi schopnosti tankového velitele a přesnost jeho střelce z něj udělali jedno z nejlepších britských tankových es 2. světové války.
Sherman Firefly & britské armády v severozápadní Evropě, 1944-45
V budoucnu do hry přidáme emblém 4./7. gardových dragounů od hráče Branislav "InkaL" Mirkov
31
Tříbarevná kamufláž Španělského letectva, Maroko, 1942-1943 Ve hře dostupná za 200 GE nebo 70 sestřelených hráčů
[HISTORIE] Heinkel He 112 B-0 22. května - Autor: Jan „RayPall“ Kozák V roce 1934 zahájila letecká továrna Heinkel Flugzeugwerke práce na novém jednoplošném stíhacím letounu, který by se mohl zúčastnit výběrového řízení, vyhlášeného říšským ministerstvem letectví (Reichsluftministerium, RLM), na novou moderní standardní stíhačku pro Luftwaffe, jež by dosahovala rychlosti minimálně 400 km/h. Při tvoření designu byl největším zdrojem inspirace rychlý poštovní letoun Heinkel He 70 Blitz ("Blesk"). Tento stroj, navržený bratry Günterovými, byl na svou dobu velmi moderní a zahrnoval pokročilé aspekty, jako například celokovová monokoková konstrukce, zatažitelný podvozek a invertovaná "racčí" křídla do tvaru písmene W.
Samotný He 70 dosahoval maximální rychlosti 360 km/h, tudíž byl relativně blízko limitu daného RLM a dobrým základem pro stíhací stroj. Výsledný design, nazvaný He 112, proto byl v podstatě jen zmenšenou a odlehčenou jednomístnou verzí He 70, neboť sdílel jak tvar křídel, tak i zatažitelný podvozek a monokokovou celokovovou konstrukci. První prototyp, nazvaný He 112 V1, byl dokončen v září 1935 - ačkoliv byl navržen pro pohon řadovým motorem Junkers Jumo 210, ten nebyl v době dokončení prototypu dostupný, a Heinkel proto musel použít britský řadový motor Rolls-Royce Kestrel Mk.IIS o výkonu 695 koní. Následovala vylepšená verze He 112 V2 už s motorem Jumo 210C, která disponovala "useknutými" konci křídel
32
a trojlistou vrtulí, a nakonec He 112 V3 s plně uzavřeným kokpitem.
která byla odstartována verzí He 112 B-0 - tématem tohoto článku. Verze B0 měla oproti prototypům přepracovaný trup, nový tvar směrovky a kapkovitý překryt kabiny. Ten byl na svou dobu velmi moderní, neboť oproti klasickým "klecovitým" překrytům nabízel o mnoho lepší výhled z kokpitu, byl ale poměrně složitý na výrobu. Užitou pohonnou jednotkou byl motor Junkers Jumo 210C o výkonu 631 koní, a na svou dobu byl letoun dobře vyzbrojen - nesl dvojici kulometů MG 17 ráže 7,92 mm, důmyslně umístěnou po stranách kapotáže motoru, a dvojici kanónů MG FF v křídlech s bubnovými zásobníky o kapacitě 60 ran na hlaveň.
Prototyp He 112 při testovacím letu
Poté, co byly z tendru na novou stíhačku z důvodu nedostatečných výkonů vyřazeny letouny továren FockeWulf a Arado, jediným konkurentem He 112 zůstal letoun Messerschmitt Bf 109, vytvořený v té době neznámým konstruktérem Willy Messerschittem a postavený továrnou Bayerische Flugzeugwerke (BFW). He 112 se zpočátku těšil přízni představitelů RLM, neboť šlo o produkt osvědčeného výrobce, oproti Bf 109 byl rovněž obratnější. Jak se ale později ukázalo, Bf 109 byl rychlejší, měl lepší rychlost klopení, a především byl levnější na výrobu a měl jednodušší konstrukci. Tyto aspekty, v kombinaci se zprávami o nové britské moderní stíhačce zaváděné do výroby (nešlo o nic jiného než slavný Supermarine Spitfire), rozhodly ve prospěch Bf 109, který byl zadán k sériové výrobě.
Prvním zákazníkem, jež o He 112 projevil zájem, bylo Japonsko, které pod vlivem zkušeností ze vzdušné války nad Čínou vyžadovalo moderní stíhací stroje. Objednávka na 30 letounů He 112 B byla zadána v roce 1938, stroje ale byly pozdrženy a dočasně zavedeny do služby kvůli záboru Sudet. Zásilka byla dodána se zpožděním a Japonci letoun testovali v japonských barvách pod označením A7He1 (tento stroj je dostupný ve War Thunderu jako japonský prémiový letoun). Japonští představitelé ale nebyli spokojení s obratností He 112, a všech třicet letounů proto bylo přeřazeno k výcvikovým účelům bez toho, aby byly kdy bojově nasazeny. Dalších 12 He 112 B bylo odesláno do Španělska, kde v té době stále ještě zuřila španělská občanská válka. Nacionalisté, mající zkušenosti s prototy-
Pro He 112 to ale neznamenalo konec, neboť továrna Heinkel pokračovala ve vývoji stroje za účelem přilákat kupce ze zahraničí. Následovalo několik prototypových verzí, které nakonec vyústily ve finální variantu, He 112 B,
33
povými variantami He 112, si He 112 B převážně chválili, a nasadili je operačně během zbytku konfliktu i po jeho konci - za zmínku stojí incident z 3. března 1943, kdy jeden He 112 B dokázal poškodit americkou stíhačku Lockheed P-38 Lightning, jež musela později nouzově přistát. Španělé pak užívali He 112 ve výcvikové roli až do 50 let.
nem). Výzbroj se sestává z dvojice kulometů MG 17 ráže 7,92 mm po stranách kapotáže motoru a s kapacitou 500 ran na hlaveň, a z dvou kanónů MG FF ráže 20 mm v křídlech, nesoucích 60 nábojů na hlaveň. Co se výkonů týče, maximální rychlost ve výšce 3000 m činí 500 km/h, zatímco na úrovni mořské hladiny dosáhne He 112 rychlosti maximálně 465 km/h. Čas potřebný pro výstup do výšky 3000 metrů je 4 minuty 22 vteřin (tj. stoupavost 11,45 m/s), a jak horizontální, tak vertikální obrat je dokončen za 13 vteřin při rychlosti 400 km/h. Maximální konstrukční rychlost činí 690 km/h.
Největšími uživateli He 112 B byly Maďarsko a Rumunsko (ve hře jsou dostupná prémiová letadla He 112 B1/U-2 v kamuflážích obou letectev). Maďarské Heinkely se dočkaly omezeného bojového nasazení, a všechny byly s největší pravděpodobností zničeny při náletu amerických bombardérů na mateřské letiště v roce 1944. Rumunské He 112 pak byly užity během počátečních fází operace Barbarossa v roce 1941, aby následně prováděly útoky na pozemní cíle a svou kariéru skončily jako cvičné letouny.
V kontextu herního stylu tomuto stroji nejlépe sedí nálepka vyváženého letounu, který nevyniká (ale ani vysloveně nezaostává) v žádné ze svých charakteristik. Jde o letoun, který je na svou úroveň poměrně rychlý ruské stroje LaGG-3, Jak-1 a MiG-3 ale budou vždy rychlejší. Jeho obratnost je rovněž poměrně dobrá, ovšem dvojplošníky, případně lehké japonské letouny typu A5M4 či Ki-27 vás bez problémů vymanévrují. Stoupavost je průměrná, ale velkou výhodou He 112 je pevnost konstrukce - maximální únosná rychlost 690 km/h je na podmínky BR 2.3 více než dobrá, a umožňuje vám se nepřátel zbavovat přechodem do střemhlavého letu.
He 112 rumunského letectva
Ve War Thunderu je Heinkel He 112 B-0 německým stíhacím letounem 1. úrovně s BR 2.3, a představuje nejpokročilejší variantu He 112 dostupnou ve hře (tj. po verzi V2 s kulometnou výzbrojí a A-0 s jedním 20 mm kanó-
Asi největší výhodou verze B-0 je ale výzbroj, která se shoduje s výzbrojí letounu Bf 109 E-3, vzhledem k nižší hodnotě BR je ale účinnější. I přes
34
horší balistické vlastnosti (ve srovnání s ostatními 20 mm kanóny ve hře) a omezenou zásobu munice totiž dokáže pár zásahů na lehkých konstrukcích strojů 1. úrovně napáchat katastrofální škody. Tyto kanóny vám také dovolují útočit na bombardéry, neboť málokterý bombardér 1. úrovně dokáže ustát mířenou palbu dvou 20 mm kanónů.
pro vás snadnou kořistí, neboť kanóny umožňují při správném užití bombardovací letouny rychle ničit či donutit k ústupu. Celkově se jedná o poměrně zábavný stroj na hraní, a jeho univerzálnost vám bude dobrou průpravou na přechod k prvnímu stroji z linie legendárních Messerschmittů Bf 109, letounu Bf 109 B-1/L. Poznámka: Všechny hodnoty výkonů byly testovány přímo ve hře na obtížnosti "Realistické bitvy" za použití mouse-aimu, automatického ovládání motoru a plného nákladu paliva. Stoupavost měřena od okamžiku nastavení 100% výkonu při nulové rychlosti na ranveji, úhel stoupání byl 20 stupňů.
Pokud tedy shrneme výhody a nevýhody He 112 B-0, dostaneme vskutku univerzální stíhací letoun. Pokud čelíte vysoce agilním dvojplošníkům či lehkým japonským jednoplošníkům, využijte své vyšší rychlosti. Pokud pak narazíte na rychlejší, ale méně obratné jednoplošníky, nalákejte je do manévrového boje. Bombardéry jsou
35
Obrázek na plochu 1280x1024 | 1920x1080
*HISTORIE+ Americké stíhače tanků 26. května - Autor: Adam "BONKERS" Lisiewicz Začátkem druhé světové války byla mechanizovaná část americké armády slušně řečeno technicky omezená. Přestože většina tanků disponovala značnou rychlostí, to samé se v žádném případě nedalo říct o jejich obraně - tedy pancéřování.
M3 GMC s dělem M1897 ráže 75 mm
Myšlenkou bylo vytvořit jednotky složené z rychlých, ale dobře vyzbrojených bojových vozidel, které by zaujaly pozici “protitankové pěsti” americké armády. Podle generálního štábu by vytvoření takovéto jednotky umožnilo se ostatním tankům obvyklé konstrukce vrátit k jejich původně zamýšlenému konceptu - objevit a využít slabinu v obraně nepřítele a způsobit co největší chaos v jeho týlu.
Generální štáb americké armády začal ihned po pádu Francie v roce 1940 studovat taktiky a strategie boje, které německý Wehrmacht používal tak, aby byly schopni odhalit jejich slabé stránky a následně jich využít. V roce 1941 navrhl generál George C. Marshall taktický plán “rychlé protitankové síly” - tedy ideu stíhačů tanků.
36
Jedním z hlavních zastánců této myšlenky byl i generál Leslie McNair - a právě díky takové podpoře vysoké armádní šarže byl v roce 1941 založen “Tank Destroyer Center” ve Fort Meade, ve státě Maryland. Zanedlouho začala armáda hledat vhodné projekty, které by mohla zařadit jako stíhače tanků.
nějším stíhačem tanků americké armády, který se zúčastnil např. operace “Torch” v severní africe a byl nasazen i v bojích v pacifiku, kde se používal především díky jeho kanónu jako ničitel bunkrů. Už od počátku vědělo americké velení o tom, že M3 GMC bude pouze dočasné řešení stíhacích tanků. Na základě toho byl v květnu roku 1942 představen prototyp nového stíhače tanků - T35E1, který vycházel z podvozku středního tanku M4 a byl osazen třípalcovým protitankovým kanónem. Tank T35E1 byl následně protlačen do sériové výroby a standardizován pod označením M10 GMC.
Ovšem v té době byl malý problém americká armáda neměla mnoho vozidel a ani zbraní, které by byly vhodné pro toto zařazení. Nicméně celkem rychle se naskytla šance, jak tento problém alespoň dočasně vyřešit. V roce 1941 se Ordnance Department rozhodlo pro úpravu obrněného transportéru M3 Halftrack osazením 75mm kanónu M1897. Tento nový stíhač tanků dostal označení T12 Motor Carriage a jeho sériová výroba započala v září roku 1941.
V roce 1943 se poprvé dostal na frontu a zúčastnil se bojů v Tunisku, Itálii, Francii a v Pacifiku. Stíhač tanků M10 byl v rámci Lend-Lease (zákon o půjčce a pronájmu) i ve výzbroji britské armády, nicméně namísto 75mm kanónu byl osazen sedmnáctiliberním protitankovým dělem - cílem bylo dosáhnout lepších výsledků a získání vyššího potenciálu tanku. Později byla tato sedmnáctiliberní britská verze známá pod přezdívkou “Achilles”.
M10 Wolverine s dělem M7 ráže 76,2 mm
První bojové nasazení proběhlo v prosinci téhož roku proti japonské Imperiální armádě na Filipínských ostrovech. Po úpravách, které byly pozměněny na původním konceptu stíhače, jako například větší ochranný štít kanónu, byl M12 přeznačen na M3 GMC. Po přijetí těchto změn se M3 GMC celkem rychle stal nejpoužíva-
Technici americké armády podali žádost na novou konstrukci tanku, silnějšího než byl jeho předchůdce. Po zkušenostech z Tunisu bylo celkem jasné, že 75mm kanón stíhače M3 je proti novým německým tankům slabý, což vedlo i ke zrušení nacházejících projektů s tímto dělem - včetně prototypu tanku T67. Díky tomuto roz-
37
hodnutí dostaly prioritu práce na prototypu tanku T70, který byl od počátku osazen mnohem výkonnějším dělem o průměru 76mm.
Carriage a byl testován v Aberdeen centru v březnu roku 1943. Americké velení bylo s výsledky testů velice spokojeno a dalo zelenou výrobě pěti set vozidel s výrobním označením M36 GMC. Tento nový typ stíhače tanků se dostal na válečnou scénu v Evropě v srpnu roku 1944 a jejich posádky byly s tankem velice spokojené - především kvůli jeho silnému 90mm kanónu.
The M18 'Black Cat' se 76 mm kanónem M1A2
Po skončení druhé světové války se americká doktrína v použití tanků změnila. Zkušenosti prokázaly, že stíhače tanků byla až příliš specifická skupina vozidel - přestože byly schopné čelit a efektivně bojovat s nepřátelskou těžkou technikou, jejich slabý pancíř odhalil slabinu proti přenosným protitankovým zbraním, dělostřelectvu a minám. V očích amerického vrchního velení byly stíhače tanků slepou uličkou vývoje - a to byl důvod, proč byl výzkum nových stíhačů tanků zastaven a jednotka Tank Destroyer byla rozpuštěna.
Prototyp tanku se v dubnu roku 1943 dostal k testům na polygonu v Aberdeenu a po implementování nutných změn byl zařazen do sériové výroby pod označením M18 GMC. Nový stíhač tanků, i přestože měl mnohem slabší pancíř, byl celkovým zlepšením oproti jeho předchůdci M10 - byl osazen mnohem silnějším kanónem a dosahoval i mnohem vyšší pohyblivosti. Tank Hellcat měl svou premiéru na západní frontě v roce 1944 a po skončení války byl považován za nejúspěšnější stíhač tanků americké armády. Nicméně americká armáda plánovala osazení lepšího kanónu na M10 GMC ještě předtím, než přišly nové verze stíhačů - střet s německým tankem Tiger v Tunisku jen zdůraznil potřebu lepšího kanónu, než byl původní třípalcový kanón. Spásu našla americká armáda celkem rychle v podobě 90mm kanónu M1. Nový prototyp byl známý pod označením T71 Gun Motor
T95 s dělem T5E1 ráže 105 mm
38
V budoucnu do hry přidáme emblém 628. pluku stíhačů tanků od hráče Branislav "InkaL" Mirkov
39
Republic P-47D-25 Thunderbolt s označením FACH 750 z 11. stíhací a bombardovací skupiny. Kamufláž vytvořil darth_linux_man | stáhněte zde
*HISTORIE+ Peruánské a chilské letectvo 27. května - Autor: Jan “RayPall” Kozák Historie chilských vzdušných sil, neboli Fuerza Aérea de Chile (zkratka FACh) se datuje od roku 1910, kdy byla podplukovníkem Pedrem Dartnellem založena Vojenská letecká služba (Servicio de Aviación Militar de Chile). Dartnell byl vycvičeným letcem, který svůj výcvik prodělal ve Francii, a do vlasti tak přinesl know-how nezbytné pro rozvoj chilského vojenského létání. Ačkoliv pak sice společně s leteckou službou vznikla i letecká škola, první skupina důstojníků byla i přesto odeslána na výcvik do Francie. Jeden z těchto mužů, kapitán Manuel Ávalos Prado, pak po návratu zaujal pozici velitele nově vzniklé vojenské letecké školy Escuela de Aeronáutica Militar et Lo Espejo nedaleko hlavního města Chile, Santiaga de Chile. První bojová peruť pak byla zformována v roce
1918 na nové základně El Bosque a obdržela výzbroj jednoplošných stíhacích letounů Bristol M.1C a bombardérů de Havilland DH.9, dodaných z Velké Británie. V následujících měsících bylo vytvořeno dalších několik jednotek, a v roce 1919 byly všechny nové armádní i námořní letecké perutě sloučeny pod velitelství vojenského letectva Dirección de la Fuerza Aérea Nacional. Kvůli silné rivalitě mezi představiteli armádních a námořních perutí ale byly obě složky 15. července 1920 opět odděleny. V roce 1923 bylo založeno námořní letectvo Aviación Naval de la Armada de Chile coby námořní letecká složka armády. Během následujícího roku pak pokračovala výstavba základen - v roce 1924 již Chile disponovala čtyřmi
40
leteckými základnami. O čtyři roky později byla zformována první bombardovací peruť, vybavená z Německa dodanými bombardéry Junkers R.42. S nimi byly dodány i hydroplány Dornier Wal, které byly organizovány do první perutě létajících člunů vzniklé ve stejnou dobu. 21. března 1930 pak proběhla finální reforma letectva, a bylo vytvořeno na armádě nezávislé letectvo, nazvané Fuerza Aérea de Chile. Během třicátých let pak pokračovaly dodávky zahraničních letounů, primárně z Německa a Itálie.
V roce 1940 začaly Chile pravidelně navštěvovat výcvikové mise z USA, a když Spojené státy v roce 1941 vstoupily do 2. světové války, v Chile byl založen stálý americký kontingent, kterému bylo chilskou vládou umožněno využívat tamější letecké základny. Výměnou za to byla s USA podepsána smlouva o půjčce a pronájmu, díky které FACh obdržela například stíhačky Republic P-47 Thunderbolt, létající čluny Consolidated PBY Catalina či bombardéry North American B25 Mitchell. V roce 1945 byla vytvořena první chilská transportní peruť, která o dva roky později obdržela stroje Douglas DC-3, jež byly později vystřídány modernějšími čtyřmotorovými Douglasy DC-6. V roce 1954 pak FACh vstoupila do proudové éry nákupem proudových stíhaček de Havilland Vampire, po kterých následovala dodávka amerických stíhaček Lockheed F-80C Shooting Star a jejich výcvikové verze T-33A. Během šedesátých let pak byly F-80C a Vampiry nahrazeny letouny Hawker Hunter - stroje tohoto typu provedly během vojenského převratu v roce 1973 nálet na prezidentský palác v Santiagu de Chile. O rok dříve transportní perutě FACh obdržely letouny Lockheed C-130H Hercules, zatímco stíhací perutě posílilo menší množství stíhacích strojů Northrop F5E Tiger a víceučelové lehké letouny Cessna A-37 Dragonfly. Během osmdesátých let pak Chile nakoupila francouzské stíhačky Dassault Mirage 50, které do služby vstoupily společně s
Jeden z 26 strojů P-47D, které sloužily v chilském letectvu
Rostoucí počty personálu i strojů si vyžadovaly organizační změny, a proto byly na základnách El Bosque a Temuco vytvořeny dvě vzdušné brigády. Ani Chile se ale nevyhnula Velká hospodářská krize, a rozsáhlé rozpočtové škrty způsobily nedostatek materiálu, náhradních dílů a drastické snížení platů personálu. To mělo za následek klesající morálku, a v říjnu 1931 vypuklo povstání chilských námořníků, které bylo potlačeno až v listopadu stejného roku. Během tohoto incidentu prodělala FACh svůj křest ohněm, když letouny provedly několik náletů na lodě vzbouřenců.
41
domácími cvičnými letouny ENAER T35 Pillán.
transportní jednotky vedle spolehlivých Herculesů užívají letouny de Havilland DHC-6 Twin Otter a CASA C212. FACh disponuje i flotilou vrtulníků, sestávající se ze strojů Bell 412 a Bell UH-1 Iroquois.
V současnosti tvoří páteř chilských stíhacích perutí letouny Lockheed Martin F-16 Fighting Falcon, zatímco
Republic P-47D-25 peruánského letectva, kamufláž vytvořil TeodorSan | stáhněte zde
Peruánské letectvo má své kořeny v roce 1919, kdy byla založena Peruánská vojenská letecká služba, následovaná založením první peruánské letecké školy, jež disponovala primárně letouny francouzské výroby. O rok později pak bylo zformováno námořní letectvo, a během dvacátých let byla francouzská mise, jež byla v zemi přítomna v té době již několik let, vystřídána misí britskou. Od Britů pak peruánská vláda nakoupila určité množství stíhaček a bombardérů, v roce 1924 ale byli i Britové vystřídáni americkou misí, která s sebou přivezla dodávku amerických letounů a odstartovala dlouhou éru amerického vlivu na Peru. 20. května 1929 pak bylo založeno samostatné peruánské
letectvo Cuerpo de Aviación del Perú (CAP), vzniklé sloučením námořního a armádních letectva. V roce 1932 se Peru pokusilo anektovat větší území v Amazonii ztracené v minulosti ve prospěch Kolumbie. Diplomatická jednání o navrácení území selhala, a peruánští vojáci krátce na to zaútočili na kasárna kolumbijské armády ve městě Leticia v blízkosti kolumbijsko-peruánské hranice. Peruánci sice Kolumbijce vytlačili, kolumbijská armáda ale provedla protiútok a tím vypukl regulérní ozbrojený konflikt. Během něho dvojice peruánských hydroplánů Vought O2U Corsair provedla nálet na kolumbijská plavidla plující po Amazonce - tato
42
akce se stala prvním bojovým vystoupením CAP vůbec. Během konfliktu Peru pokračovalo v pořizování letounů z USA, Velké Británie a Francie, a když pak byl v roce 1934 podepsán klid zbraní, CAP byla silnější než kdykoliv předtím.
Krátce po zastavení bojů prošla CAP reorganizací, při které od sebe byly odděleny armádní a námořní letectvo. Na základě smlouvy o půjčce a pronájmu pak byly do Peru doručena dodávka amerických letounů, a po podepsání Smlouvy z Ria v roce 1947 se množství dodávaných amerických strojů ještě zvýšilo - tímto způsobem CAP získala stroje jako například Republic F-47D Thunderbolt. O tři roky později pak byla CAP reformována v Peruánské vzdušné síly (Fuerza Aérea del Perú, zkratka FAP).
P-47D peruánského letectva
V roce 1955 FAP vstoupila do proudové éry nákupem letounů North American F-86F Sabre, které byly následovány nákupem proudových bombardérů English Electric Canberra o rok později. Během šedesátých let pak příliv proudových strojů pokračoval, a byly tak kromě další dodávky Canberr pořízeny francouzské stíhačky Dassault Mirage 5. V roce 1974 se pak Peru stalo zákazníkem Sovětského svazu - šlo hlavně o nákup helikoptér Mil Mi-6 a Mi-8, stejně jako stíhaček Suchoj Su-22 a transportních Antonovů An-26. Od roku 1996 následně byly do Peru Ruskem a Běloruskem dodány stíhačky MiG-29 a bitevníky Suchoj Su-25. MiGy-29 tvoří významnou část výzbroje stíhacích perutí i dnes, kdy jsou doplňovány francouzskými stroji Dassault Mirage 2000, zatímco bitevní úkoly plní Suchoje Su-25 a menší počet strojů A-37 Dragonfly, které v nedávné době prošly rozsáhlou modernizací. Transportní perutě užívají primárně letouny Antonov An-32 a de
Během zbytku třicátých let Peruánci zakoupili větší množství letounů italské výroby a rovněž získali licenci na výrobu letounů Caproni. První regulérní bojová peruť byla vytvořena v roce 1936, a v době vypuknutí 2. světové války se síly CAP sestávaly ze čtyř leteckých regionů, každý z nich disponující několika perutěmi. Peruánci se bojů 2. světové války neúčastnili, nicméně v roce 1941 vypukl krátký konflikt s Ekvádorem, způsobený územními nesrovnalostmi. CAP byla v té době vyzbrojena stroji jako stíhačkami Caproni Ca.114 a North American NA.50, stejně jako bitevníky Douglas DB-8 a bombardéry Caproni Ca.135 a Caproni Ca.310. Tyto stroje prováděly během bojů s Ekvádorem nálety na podporu peruánských pozemních vojsk, dokud nebyl konflikt ukončen podepsáním klidu zbraní ještě v tom samém roce.
43
Havilland DHC-6 Twin Otter, zatímco vrtulníková flotila se sestává ze strojů Mil Mi-25 a Mi-35 (exportní varianty
bitevního vrtulníku Mi-24) a z dopravních helikoptér Mi-17.
V budoucnu do hry zařadíme tyto emblémy čilského a peruánského letectva, které vytvořil Colin 'Fenris' Muir
44
[HISTORIE] M15 CGMC 28. května - Autor: Stephen "Azumazi" Hembree Historie vozidla M15 je krátká a nekomplikovaná. Projekt T-28 CGMC (Combination Gun Motor Carriage – samohybná kombinovaná zbraňová platforma) vznikl použitím stávajícího armádního autokanónu M1A2 ráže 37 mm a dvojice kulometů M2 Browning ráže 12,7 mm. Tato kombinace byla poměrně prostorově náročná, a probíhaly pokusy naroubovat ji na polopásový podvozek M2. Aby se na něj výzbroj vůbec vešla, musela být odstraněno zadní pancéřování.
ochrannou klec pro osádku. Tato verze byla označena jako M15A1, kterou můžete vidět ve hře. Do konce 2. světové války bylo vyprodukováno přes 1600 kusů.
Tento projekt byl na počátku roku 1942 zrušen. Velice brzy byl ale opět obnoven, kvůli potřebě těžce vyzbrojeného protiletadlového vozidla. Byla tedy navrhnuta výměna podvozku M2 za novější M3. Výsledek byl pojmenován T28E1. Od července do srpna 1942 bylo vyrobeno 81 kusů tohoto stroje. Od října 1942 přišla revize vozidla, která s sebou přinesla novou
M15 CGMC v Německu
M15 je efektivní protiletadlové vozidlo, i proto, že je vyzbrojeno dvojicí kulometů Browning ráže 12,7 mm, a také 37 mm dělem. Kulomety můžete využít nejen pro rychlejší zaměření 37 mm kanónu, ale také pro udržení cíle
45
pod neustálou palbou, zatímco se zbraň velké ráže přebíjí. Mějte napaměti, že je deprese zbraní v prostoru nad kabinou osádky velice omezená, což muže znamenat problém při snaze o útok na nízko letící letouny, nebo na pozemní vozidla. Těžiště vašeho vozidla je také poměrně hodně vysoko – vozidlo je proto velice nachýlné na převrácení, na což si musíte dát pozor při snaze o vyjetí, nebo sjetí prudšího kopce. Průrazné náboje do 37 mm děla se dají bez problému použít i proti lehce obrněným vozidlům, ale většina hráčů raději volí tříštivotrhavou munici, která je lepši při útoku na nepřátelské letouny.
dvakrát – po každém nabití máte zásobu 200 nábojů na hlaveň. Nepozornost při sledování stavu munice může vést k tomu, že budete mít chvíli k dispozici pouze zásobník 10 nábojů do 37 mm zbraně, jehož přebití samotné trvá 4-5 vteřin. Pokud nejste ve Zjednodušených bitvách, použijte kulomety pro nalezení správného předsazení, a teprve poté začněte s palbou ze 37 mm děla. Zkuste nestřílet z obou zbraní zaráz, díky jejich odlišné balistice a kadenci budete plýtvat munici. Také je nutno brát ohled na poměrně pomalý vodorovný posun věže – jeho hodnota je přibližně 25 stupňů za vteřinu. Pokud se tedy snažíte zaměřit rychle se pohybující objekt, je lepší myslet dopředu a odhadnout, kde se bude cíl nacházet, než se ho snažit dostihnout na poslední chvíli a na krátkou vzdálenost.
Nezapomeňte, že máte poměrně dosti omezené zásoby munice – 200 kusů pro 37 mm kanón a 1200 kusů munice ráže 12,7 mm. Protože jsou vaše kulomety spřažené, a střílí pouze oba zaráz, můžete je přebít pouze
Moduly M15 CGMC
46
V budoucnu do hry přidáme emblém 390. protiletadlového pluku "Gollywampus Gremlin", který vytvořil Branislav "InkaL" Mirkov
47
