ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI FAKULTA PEDAGOGICKÁ KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA A LITERATURY
MORFOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA JMEN V TÁBORSKÉ KNIZE ČERNÉ BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
Anastasiya Shestakova Specializace v pedagogice, obor Český jazyk se zaměřením na vzdělávání
Vedoucí práce: PhDr. Eva Pasáčková, CSc.
Plzeň, 2013
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a zdrojů informací. Plzeň, 12.dubna 2013 …………………………………………… vlastnoruční podpis
Chtěla bych touto cestou poděkovat PhDr. Evě Pasáčkové, CSc., za odborné vedení a všestrannou pomoc při vypracování mé práce.
OBSAH 1.
Úvod……………………………………………………………………..…6
2.
Deklinace v češtině doby staré…………………………………………..8
3.
2.1
Definice deklinace…………………………………………………8
2.2
Základní kategorie deklinace………….....................................8
2.3
Rozdělení deklinačních typů……………………………………11
2.4
Deklinace jmenná………………………………………………..11
2.5
Deklinace zájmenná……………………………………………..13
2.6
Deklinace složená……………………………………………….14
Charakteristika smolných knih………………………………………….15 3.1
Obsah smolných knih……………………………………………15
3.2
Táborská kniha černá……………………………………………16
4.
Zásady analýzy…………………………………………………………..18
5.
Morfologická analýza substantiv, adjektiv a pronomin v Táborské
knize černé………………………………………………………………………19 5.1 Substantiva……………………………………………………………….19 5.1.1
Pádové tvary……………………………………………...19
5.1.2
Kmeny……………………………………………………..26
5.1.3
Propria…………………………………………………….28
5.2 Adjektiva……………………………………………………………….…31 5.2.1
Pádové tvary……………………………………………...31
5.2.2
Charakteristika koncovek……………………………….32
5.3 Pronomina………………………………………………………………..34 5.3.1
Personalia………………………………………………...34
5.3.2
Demonstrativa…………………………………………....36
5.3.3
Limitativa……………………………………………….....37
5.3.4
Indefinita…………………………………………………..37
5.3.5
Posesiva…………………………………………………..38
5.3.6
Relativa……………………………………………………38
6.
Závěr………………………………………………………………………40
7.
Seznam zdrojů…………………………………………………………...43
8.
Resumé…………………………………………………………………...44
9.
Příloha č. 1
5
1. Úvod Cílem této bakalářské práce je kvalitativní morfologické zhodnocení substantiv, adjektiv a pronomin v textech zápisů výpovědí v Táborské knize černé zaměřené na zjištění, nakolik se tyto slovní druhy odchylují od soudobé spisovné normy popisované v mluvnicích historické češtiny. V souvislosti s tímto se pokusíme určit, zda tvary jmen odpovídají normě a zda obsahují prvky předpokládaného lidového jazyka. Bakalářská práce se skládá z úvodu, teoretické kapitoly o deklinaci, přehledu základních rysů smolných knih, popisu zásad morfologické analýzy, kapitoly věnované přímo analýze substantiv, adjektiv a pronomin, závěru a přílohy. V teoretické kapitole Deklinace v češtině doby staré shrnujeme poznatky o deklinaci, která existovala ve staročeštině, uvádíme rysy tří typů deklinace (jmenné, složené a zájmenné). Zde se opíráme o následující literaturu: V. Vážný, Historická mluvnice česká (1970); A. Lamprecht, D. Šlosar, J. Bauer, Historická mluvnice češtiny (1986); J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého (1896). Další kapitola je věnována charakteristice smolných knih, včetně Táborské knihy černé. Je zpracována na základě článků Fr. Jílka-Oberpfalcera Jazyk knih černých, jinak smolných (1935) a Mužský rod v knihách černých, jinak smolných (1934), a také některých částí práce M. Havlůjové Ženská kriminalita v Čechách ve světě smolných knih (1999). V kapitole Zásady analýzy popisujeme dodržované principy rozboru jmen. Poslední kapitola je praktická. Je rozdělena do tří podkapitol, odpovídajících třem slovním druhům — substantivům, adjektivům a pronominům. Dále každá z podkapitol je také rozdělena na menší části. V rámci analýzy uvádíme počet výskytů jednotlivých tvarů. Občas pro lepší přehlednost třídíme některé skupiny na další částí (např. propria jsou rozdělena na obecná a místní jména). Vzhledem k nevelkému rozsahu předepsaného pro bakalářskou práci je však neuvádíme do samostatných podkapitol. Pro rozbor jsme vytvořili tři soubory dokladů, a to z úvodu, prostředku a závěru zkoumaného textu smolné knihy. Předpokládali jsme, že bude možné sledovat i určitý vývoj analyzovaných jazykových prostředků. Tento předpoklad se nepotvrdil, proto lokaci dokladů neuvádíme důsledně.
6
V závěru hodnotíme zvláštností jednotlivých tvarů nalezených při analýze a určujeme, nakolik se tyto odchylky odlišují od soudobé spisovné normy češtiny. Jako pramen textů zápisů výpovědí byla použita Táborská kniha černá vydána Josefem Strakou v roce 1937 nákladem Spořitelny města Tábora a Městského muzea v Táboře. Materiál pro analýzu jsme čerpali z jejího začátku, prostředku a konce, ale vždy tak, aby do rozboru byla zahrnuta jména z celého textu vyznání. Celkem byla rozebrána 453 slova. Morfologická analýza jmen je uvedená v příloze č. 1, kde slova jsou řazená podle části, z které byla vzata, a také podle slovních druhů. Jazyk knihy tvoří hovorová čeština 16. a 17. století, spadající do období humanismu. Podotýkáme, že v kontextu této bakalářské práce výrazy „hovorový jazyk“, „hovorová čeština“ apod. znamenají „řeč, jakou se tehdy mezi lidmi obecně mluvilo“1, nikoli mluvenou formu spisovné češtiny. Období humanismu se charakterizuje tím, že se v jazyce dokončovaly, pokračovaly nebo sílily některé hláskoslovné a tvaroslovné jevy, které se začaly vyvíjet už v 15. století. Z morfologického hlediska jde především o pronikání koncovky -mi v instrumentálu plurálu maskulin a neuter a šíření složených tvarů u adjektiv.2 Další morfologické zvláštnosti jmen, jak uvádí Fr. Cuřín, poskytují právě černé knihy, které „podávají dost věrný obraz tehdejšího jazyka mluveného“3. K ním patří např. zachovaný genitiv (šli kopat hrobu), genitiv záporový (nedělal jsem toho), starý akuzativ u jmen zvířat (koupil kůň), složené skloňování přídavných jmen přivlastňovacích (Jana Vávrového), nesčetné doklady změny -ý v -ej.4 Předpokládáme, že texty Táborské knihy černé také obsahují některé z těchto jevů a částečné reprezentují to, jak se používala jména v běžně mluveném jazyce této doby.
1
STRAKA, Josef. Úvod / Z Táborské knihy černé. V Táboře: Spořitelna města Tábora: Městské museum, 1937. S. 18. 2 CUŘÍN, František. Vývoj spisovné češtiny. Praha. SPN. 1985. S. 53. 3 Tamtéž. 4 Tamtéž. S. 54.
7
2. Deklinace v češtině doby staré 2.1 Definice deklinace Deklinací
rozumíme
„flexi
tvarů
jmenných
v nejširším
slova
smyslu,
5
tj. podstatných jmen, přídavných jmen, zájmen a číslovek“ . Gebauer určuje místo deklinace v lingvistice a píše, že je „součástí nauky o skloňování“6. Nejrozsáhlejší
definici
deklinace
(ve
významu
skloňování)
najdeme
u A. Lamprechta. Je to „tvoření tzv. pádů, tj. vztahových tvarů, tvarů označujících u substantiv vztahy k jiným substantivům, popř. substantivním zájmenům (někdy prostřednictvím sloves) ve větě“7. Lamprecht také píše, že u adjektiv a adjektivních zájmen pádové formy vyjadřují pouhou gramatickou shodu a zároveň také mluvnické číslo a zčásti i rod. 2.2 Základní kategorie deklinace V. Vážný shrnuje významy, které se vyjadřují deklinací, do tří skupin nebo kategorií. Jsou to „pády, gramatické číslo, jmenný rod a také životnost či neživotnost, uplatňující se u jmen mužských“.8 Pád Lamprecht v Historické mluvnici češtiny se zmiňuje o existenci rozmanitých forem indoevropských slov tvořených od společného základu. O skutečných pádech, podle něho, můžeme mluvit pouze tehdy, když „vyjadřují paradigmaticky protiklady funkcí různých jmen ve výpovědi“9. Většina badatelů za nejstarší paradigmatické pády pokládá nominativ a akuzativ, které vyjadřovaly odlišný vztah ke slovesnému ději, dále zvláštní formu určenou pro vyjadřování složitějších větných vztahů, odpovídajících genitivu. Konečně pak zvláštní tvar výzvový, nevstupující do žádných větných 5
Historická mluvnice česká. 2. [díl], Tvarosloví. 1. část, Skloňování / Václav Vážný: Praha, SPN, 1970. S. 5. Historická mluvnice jazyka českého. Díl 3, Tvarosloví. 1, Skloňování / napsal Jan Gebauer: Praha, 1896. S. 1. 7 Historická mluvnice češtiny / Arnošt Lamprecht, Dušan Šlosar, Jaroslav Bauer: 1. vyd. Praha, SPN, 1986. S. 129. 8 Historická mluvnice česká. 2. [díl], Tvarosloví. 1. část, Skloňování / Václav Vážný: Praha, SPN, 1970. S. 5. 9 Historická mluvnice češtiny / Arnošt Lamprecht, Dušan Šlosar, Jaroslav Bauer: 1. vyd. Praha, SPN, 1986. S. 129-130. 6
8
vztahů (vokativ). Vznik ještě dvou pádů Lamprecht vysvětluje paradigmatizací jakýchsi nesyntaktických „lokálových“ forem a dalším rozštěpením na pád vyjadřující okolnosti pojaté staticky (lokál) a dynamicky (dativ). Je zřejmé, že ve staré češtině bylo ve shodě s jejím dnešním stavem sedm pádů. Ovšem jak se o tom zmiňuje V. Vážný, „sedm zvláštních tvarů pádových nebylo nikdy rozlišeno u téhož jména ani vzoru“10 (např. u o-kmenů vzoru chlap akuzativ splynul s nominativem nebo později u životných jmen byl nahrazen tvarem genitivu; u neuter, u nichž je jedna forma pro nominativ, akuzativ a vokativ, liší zpravidla pět nebo jen čtyři tvary pádové aj.). Vážný poukazuje na to, že tvaroslovné změny z podnětů syntaktických se projevují tak, že „jeden tvar přejímá časem i funkci tvaru jiného nebo tvarů jiných“11 (jako příklad uvádí nominativ zastupující vokativ — stč. liška, co to neseš, nebo vokativ v platnosti nominativu — mor. slov. Jano, Janko). Gramatické číslo Vážný shrnuje, že „jako v jiných starých jazycích indoevropských bylo i ve staré češtině ve shodě se všemi ostatními jazyky slovanskými původně číslo trojí“12: jednotné (singulár), dvojné (duál) a množné (plurál). Zdůrazňuje však, že duál byl spíše založen na pojmu párovosti než na číselném pojmu dva a pravděpodobně ani nebyl obecně rozšířen u všech substantiv, adjektiv nebo zájmen, i když ve staré češtině se užívalo duálu ještě poměrně velmi často: ostrá zraky (mask.), rucě, nože (fem.), oči, líci, koleně (neutr.). Zvláštní duálové koncovky měla substantiva pojmenovávající nejenom dva stejné tělesné orgány, ale i některé jiné pojmy, které se vyskytují ve dvou. „Soustava duálových tvarů se však nikde nerozvinula úplně“13. Duál časem postupně upadá a ustupuje plurálu. Vážný poznamenává, že už „ve starých památkách se u dvojného čísla často porušuje mluvnická shoda“14. Chronologicky tento proces připadá na 15. a 16. století. Od 17. století se duál přestává rozlišovat od plurálu a jako významová kategorie zcela zaniká.
10
Historická mluvnice česká. 2. [díl], Tvarosloví. 1. část, Skloňování / Václav Vážný: Praha, SPN, 1970. S. 5. Tamtéž. S. 5-6. 12 Tamtéž. S. 6. 13 Historická mluvnice češtiny / Arnošt Lamprecht, Dušan Šlosar, Jaroslav Bauer: 1. vyd. Praha, SPN, 1986. S. 132. 14 Historická mluvnice česká. 2. [díl], Tvarosloví. 1. část, Skloňování / Václav Vážný: Praha, SPN, 1970. S. 6. 11
9
Rod jmenný Vývoj jmenné deklinace byl založen hlavně na principu stále většího uplatňování kategorie rodové v deklinačních paradigmatech a s tím spojeného zanikání původních deklinačních typů. Lamprecht popisuje tento proces takto: Na
konci
období
praslovanštiny
došlo
v důsledku
hláskových
změn
k homonymii nominativu a akuzativu singuláru u o-kmenů a u-kmenů, což bylo na závadu významové zřetelnosti. Např. v praslov. větě otьсь bьjetь bratrъ nebylo jasně patrno, kdo koho bije, protože funkce subjektu a objektu nebyla vyjadřována slovosledně. Vznikla proto ze syntaktických potřeb nutnost nahradit homonymní tvar akuzativu nějakým jiným tvarem. Vznikl tak nový tvar, tzv. genitiv-akuzativ (aktuální je jen u jmen životných, protože neživotná mužská jména mohla být podmětem jen u sloves stavových).15 Lamprecht dále poukazuje na to, že ve staré češtině u jmen osobních převažuje zřetelně genitiv-akuzativ (králová porodí syna), přesto se však vyskytuje starý akuzativ, zejména ovšem po předložkách (za otec, pro hospodin), ale u jmen živočišných převažuje ve staré češtině ještě starý akuzativ, např.: beránek upekli, vdova ten vepř zabila atd. 15. a 16. století Lamprecht označuje jako období, během kterého se rozšiřuje genitiv-akuzativ od jmen osobních i ke jménům živočišným. Převládá u nich až na sklonku 16. století. Dnešní stav (vidím volka, prodal koně) se tedy definitivně ustálil až na samém konci 16. století. Jako stylisticky příznakový archaismus se původní tvar dochoval v obratu vsednout na kůň. Ustálení genitivu-akuzativu u životných maskulin způsobilo oddělení životných jmen od neživotných. To se začalo projevovat v postupné diferenciaci i v jiných pádech. Zejména se však tento fakt odrazil v nominativu a akuzativu plurálu. Byl tedy stav takový: N vlk — potok
pl. vlci — potoci pl. vlky — potoky16
A vlka — potok
15
Historická mluvnice češtiny / Arnošt Lamprecht, Dušan Šlosar, Jaroslav Bauer: 1. vyd. Praha, SPN, 1986. S. 134. 16 Tamtéž.
10
Oba pády se lišily v singuláru i plurálu u jmen životných a shodovaly se u jmen neživotných. Tento proces „nahrazování starého nominativu tvarem akuzativním, tedy
vznik
tzv.
akuzativu-nominativu“17,
Lamprecht
datuje
rozhraním
16. a 17. století. 2.3 Rozdělení deklinačních typů Rozdělení české deklinace na jmennou (nominální), zájmennou (pronominální) a složenou (adjektivní) najdeme u všech autorů historických mluvnic českého jazyka. V. Vážný jako hlavní kritérium tohoto třídění uvádí „celkovou podobu tvarů (kmenů i pádových koncovek) a částečně i povahu slov“18. Obecně se deklinace jmenná a zájmenná pokládají za původní — jejích vznik sahá do indoevropského dávnověku. Deklinace složená vznikla skládáním a splynutím koncovek deklinace jmenné a skloňovaných zájmenných tvarů, její počátky spadají do období baltoslovanského. Lamprecht v Historické mluvnici češtiny krátce popisuje každou deklinaci19: Podle deklinace jmenné se v historické době skloňují substantiva, jmenné tvary adjektiv, některé druhy číslovek a dochovaly se i zbytky jmenné deklinace původních participií nt-ových, s-ových, l-ových, n-ových, t-ových (např. nesa, nes, nesl, nesen). Deklinace zájmenná se uplatňuje u původních zájmen, tj. zájmen osobních, některých ukazovacích, posesivních a tázacích (ten, on, náš) a dále u číslovek jeden, dva, dvój, trój. O deklinaci složené mluvíme při skloňování delších (tzv. určitých) tvarů adjektiv a u novějších zájmen (který, jaký). 2.4 Deklinace jmenná Ještě v počátcích historické češtiny se deklinace rozmnožuje uplatňováním principu životnosti a neživotnosti (chlap — hrad, oráč — meč, Juří — řebří) a formálními důsledky chápání přirozeného rodu u a-kmenů (žena — vladyka, 17
Historická mluvnice češtiny / Arnošt Lamprecht, Dušan Šlosar, Jaroslav Bauer: 1. vyd. Praha, SPN, 1986. S. 134. 18 Historická mluvnice česká. 2. [díl], Tvarosloví. 1. část, Skloňování / Václav Vážný: Praha, SPN, 1970. S. 7. 19 Historická mluvnice češtiny / Arnošt Lamprecht, Dušan Šlosar, Jaroslav Bauer: 1. vyd. Praha, SPN, 1986. S. 137-138.
11
dušě — panošě, laní — sudí). Na druhou stranu u Lamprechta najdeme zmínku o tom, že se počet deklinací silně redukuje odstraňováním tvarově nevýrazných nebo přežitkových typů (typy řebří, Juří, laní, mužské i-kmeny, ъv-kmeny, většina deklinací konsonantických)20. K dalším tendencím ovlivňujícím deklinační změny podle něho patří „snaha zabránit nefunkční souhláskové alternaci ve kmeni“, „tendence k unifikaci koncovek v některých pádech“ a „vliv jiných deklinačních typů, např. vliv deklinace složené na jmennou deklinaci adjektiv“.21 Rozlišujeme především jmennou deklinaci u substantiv a u adjektiv. Skloňování substantiv podle předpokládaného původního kmenového zakončení se dělí na samohláskové a souhláskové. Ke kmenům samohláskovým patří: - o-kmeny (tvrdé: stč. chlap, město; měkké jo-kmeny: stč. oráč, moře a ьjo-kmeny: stč. Juří, znamenie), - a-kmeny (tvrdé: stč. žena, vladyka; měkké ja-kmeny: stč. dušě, panošě a ьja-kmeny: stč. paní, sudí), - u-kmeny (stř. syn), - i-kmeny (stč. kost, host). Ke kmenům souhláskovým patří: - n-kmeny (stč. kámen, rámě), - s-kmeny (stč. nebe), - nt-kmeny (stč. kuřě), - r-kmeny (stč. máti), - v-kmeny (původní kmeny na -ū: stč. svekrev).22 Jmennou deklinaci měla ještě adjektiva s: - a-kmeny a o-kmeny (u adjektiv typu bratróv, bratrova, bratrovo a matčin, matčina, matčino; u druhových číslovek se sufixem -er, u adjektiv typu chud, chuda, chudo, u participií n-ových a t-ových), - jo-kmeny a ja-kmeny (adjektiva typu pěš, pěša, pěše), 20
Historická mluvnice češtiny / Arnošt Lamprecht, Dušan Šlosar, Jaroslav Bauer: 1. vyd. Praha, SPN, 1986. 139. 21 Tamtéž. S. 141. 22 Historická mluvnice česká. 2. [díl], Tvarosloví. 1. část, Skloňování / Václav Vážný: Praha, SPN, 1970. S. 1516.
12
- ьjo-kmeny a ьja-kmeny (boží, božia, božie, kmen božijo > -ьje-, -ьja-) — splynul se se složenou deklinací adjektiv, - i-kmeny (třie, čtyřie, tři, čtyři, kmen trь-, četyrь-), - u-kmeny (adjektiva bliz, cěl, mlád — např. z mladu), - konsonantickým kmenem (participií nt-ová a s-ová).23 2.5 Deklinace zájmenná Jedná se o zvláštní typ skloňování (deklinaci zájmennou), podle níž se skloňuje většina zájmen (já, ty, on, ten atd.), zájmenných adjektiv jako sám a číslovky jeden, dva, oba. Je tak nazváno podle slovního druhu, pro nějž je tento skloňovací typ charakteristicky. Už od dob předhistorických proti deklinaci jmenné zřetelně vymezeno některými typickými pádovými příponami (-go, -mu, -mi aj.). Z hlediska tvaroslovného se obvykle rozlišují dvě skupiny zájmen: a) stará zájmena osobní neboli bezrodá; b) zájmena rodová. Autoři učebnic historické gramatiky češtiny však při výkladu deklinace zájmen používají třídění podle jednotlivých druhů. Zájmena bezrodá Tato zájmena jsou starší vrstvou zájmen. Jejich pádové přípony jsou svérázné a nemají ve flexi ostatních slovních druhů obdoby. Lamprecht poukazuje na to, že „jejich deklinace se vyznačuje silnou kmenovou supletivností, tzn. některé pády vznikají nejen připojováním různých přípon, ale i obměnou slovních základů“ 24, což zřejmě svědčí o velké starobylosti těchto deklinací. K zájmenům bezrodým v době historické patřila zájmena osobní: jáz (do konce 15. století) i já, ty, my, vy, vě, va a zájmeno reflexivní sě (pro starou dobu není přímo doložen kratší tvar dativu reflexivního zájmena si). U Lamprechta najdeme popis vývoje jednotlivých tvarů bezrodých zájmen25: Akuzativ mä, tä, sä se hláskově vyvíjel > mě, tě, sě. Vedle těchto tvarů se objevují genitivy-akuzativy mne, tebe, sebe. Pak pronikají původní tvary akuzativní (mě, tě, sě) do genitivu. Vedle instrumentálu tobú, sobú se objevují od 14. století 23
Historická mluvnice češtiny / Arnošt Lamprecht, Dušan Šlosar, Jaroslav Bauer: 1. vyd. Praha, SPN, 1986. S. 172-178. 24 Tamtéž. S. 179. 25 Tamtéž. S. 179-180.
13
tvary s analogickým kmenem tebú, sebú, které převládají od 15. století. V akuzativu zájmen my a vy se vedle původních tvarů ny, vy objevuje genitivakuzativ náš, váš, a to už v nejstarší době. V 15. století tyto nepůvodní tvary vítězí. Zájmena rodová Zájmena tohoto druhu také mají specifickou deklinaci. V deklinaci zájmen rodových se rozlišují od původu tři rody jen ve většině tvarů, nikoliv ve všech. Lamprecht poznamenává, že „starší vrstva rozlišuje rod dvojí: osobní a věcný (např. kto — čso), u většiny zájmen rozeznáváme však už rod trojí: mužský, ženský a střední“26. 2.6 Deklinace složená Je to geneticky nejmladší deklinace. Složená se nazývá proto, že její koncovky vznikly
skládáním
adjektivních
deklinačních
koncovek
jmenných
s postponovanými tvary zájmena *jь, *ja, *je. Lamprecht píše, že „další vývoj přinesl splynutí těchto původně samostatných zájmenných tvarů v jedno slovo s adjektivy a některé změny v této spřežce. Avšak teprve předhistorická hlásková změna (stahování) způsobila vznik samostatné deklinace s osobitými tvary. Některé dnešní tvary byly převzaty z jiných deklinačních typů“27. Obvykle pro skloňování složené se rozlišují dva základní vzory28: 1. adjektiva tvrdá, odvozená od o-kmenů a a-kmenů (dobrý, dobrá, dobré), 2. adjektiva měkká, odvozená od jo-kmenů a ja-kmenů (pěší, pěšě, pěšie). Adjektiva jmenného typu boží, božia, božie již v období pračeském v pádech, kde se původní jmenné podoby lišily od skloňování původního typu pěší, přijala koncovku složeného typu pěší. Oba vzory formálně splynuly a v historické češtině se od nejstarších dob projevují vlastně jako jeden typ deklinační, a to složený.
26
Historická mluvnice češtiny / Arnošt Lamprecht, Dušan Šlosar, Jaroslav Bauer: 1. vyd. Praha, SPN, 1986. S. 181. 27 Tamtéž. S. 188. 28 Historická mluvnice česká. 2. [díl], Tvarosloví. 1. část, Skloňování / Václav Vážný: Praha, SPN, 1970. S. 112.
14
3. Charakteristika smolných knih Smolná kniha (též černá kniha nebo krevní kniha, lat. acta negra maleficorum) je „historický termín pro soudní knihu, která byla vedena u (zpravidla městského) soudu vybaveného hrdelní pravomocí“29. Smolné knihy se objevily v období raného novověku, nejstarší dochované smolné knihy pocházejí z první čtvrtiny 16. století. Jejich vedení skončilo ve třetí polovině 18. století za vlády Marie Terezie. Později se také objevovaly obdobné zápisy, ovšem nebyly pravidelné a vyskytovaly se ve knihách se smíšeným obsahem, totiž nebyly souvisle vedeny v jedné knize. Jsou známy smolné knihy z následujících obcí: Bojkovice, Brno, Buchlov, Bystrá, Divišov, Dobruška, Chlumec nad Cidlinou, Kouřim, Kutná Hora, Lipník, Louny, Milevsko, Mladá Boleslav, Náchod, Nový Bydžov, Pardubice, Rakovník, Rokycany, Smidary, Solnice, Tábor, Velká Bíteš. Smolné knihy jsou uloženy v archivech a slouží jako zdroj poznání způsobu života lidí, svědectví o soudní praxi někdejších rychtářů a konšelů a hlavně předkládají bohatý materiál pro poznání jazyka zvláště 16. a 17. století. 3.1 Obsah smolných knih Obsahem smolných knih jsou výpovědi osob podezřelých z hrdelních zločinů učiněné dobrovolně nebo při mučení. Často tam najdeme i záznam o provedené exekuci. Zápisy prováděli tzv. „krevní“ písaři, kteří podle Koldínových Práv městských přísahali, že zachovají v tajnosti všechno, o čem se dozví při výslechu, a pořádně zapíší všechna vyznání, přitom nebudou v nich nic měnit ani je nebudou zkracovat.30 Jednu a tutéž knihu vždy psalo několik písařů, jejichž činnost na sebe chronologicky navazuje. Je zapotřebí podotknout, že v 16. a 17. století zápisy nebyly shromážděny do jedné knihy. Byly to jen „volné listy papírů, které písař nosil s sebou do vězení,
29
Smolná kniha. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001 [cit. 2013-01-19]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Smoln%C3%A1_kniha 30 OBERPFALCER, František. Mužský rod v knihách černých, jinak smolných. Naše řeč [online]. 1934, roč. 18, č. 10 [cit. 2013-01-19]. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2908#_ftn1
15
mučírny,
na radnici
atd.“31
Samozřejmě,
že
listy
neobsahovaly
všechny
projednávané případy. Většinu záznamů ve smolných knihách lze rozdělit do dvou typů: ‚vyznání‘ a ‚zápisy‘. ‚Vyznání‘ obsahují výpovědi provinilých osob a zpravidla také popis celého mučení. Na konci může být ortel a zpráva o jeho provedení. Někdy je ‚vyznání‘ shrnuto jen do několika vět, jindy je záznam velmi obšírný. Otázky kladené viníkovi tu čteme jen ve vzácných případech. Odpovědi mívají formu přímou, jak byly pronášeny, ale velmi často se o vyšetřování referuje řečí nepřímou. ‚Vyznání‘ jsou hlavní část obsahu černých knih. Podávají zpravidla věrně, co provinilci vypovídali; ani formálně, ani stylisticky nebývají výpovědi měněny. Pokud někomu byla dána milost, v registrech smolných byl učiněn ‚zápis‘. Tak se jmenují reversy, kterými se provinilé osoby zavazovaly, že se polepší. Obyčejně tak byla vyslovena povinnost opustit kraj, kde se provinění stalo. ‚Zápisy‘ jsou psány slohem úředním. Mnoho slov a obratů se v nich vyskytuje stereotypně.32 3.2 Táborská kniha černá Do Táborské knihy černé zapisoval písař vyznání zločinců vyslýchaných na městském právu. Kniha se nachází v Táborském archivu a představuje mohutný papírový svazek bez nadpisu. Smolná kniha Tábora je obsáhlá a je složená z velmi podrobných zápisů jednotlivých případů. Je opatřena rejstříkem místních názvů a vysvětlivkami používaných termínů a slov. Rukopis je značně poškozený (zvlášť první a poslední listy). Má následující strukturu:
první devět listů je prázdných;
další listy ještě v 16. století byly číslované inkoustem, a to
vždy po třiceti, a latinskými literami i římskými číslicemi, tedy listy A I— A XXX, B I—B XXX, C I—C XXX, D I—D XXX (čtyři složky);
pátá složka má číslováno jen prvních 18 listů (E I—E XVIII);
31
HAVLŮJOVÁ, Martina. Ženská kriminalita v Čechách ve světě smolných knih (16.-18. století). In: SCIENTIFIC PAPERS OF THE UNIVERSITY OF PARDUBICE [online]. 5. vyd. Institute of Languages and Humanites, 1999 [cit. 2013-01-19]. Dostupné z: http://dspace.upce.cz/bitstream/10195/32525/1/CL14.pdf 32 JÍLEK, František. Jazyk knih černých, jinak smolných. Praha: Česká akademie věd a umění, 1935. S. 13-15.
16
všechny ostatní listy rukopisu (241) nejsou číslovány, 36
posledních z nich jsou docela prázdné. První zápisy výpovědí zločinců nejsou datovány a byly vyplněny později přepsáním záznamů starších. Obvykle jsou to jen stručné výtažky nějakých starších výslechů. Nejstarší datovaný zápis je z roku 1523. Hodně výslechů je stručných a jen zčásti datovaných (z let 1530, 1531, 1533, 1537, 1539, 1540, 1544, 1550), většinou i bez zaznamenání ortele. Teprve od str. C 12a (z roku 1545) jsou zápisy pravidelně datovány a čím dále jsou obsáhlejší a hovornější. Josef Straka se v úvodu zmiňuje o tom, že jazyk Táborské knihy černé se celkem neliší od jazyka jiných knih smolných. Základ tohoto jazyka tvořila hovorová čeština 16. a 17. století. Byla to řeč, jakou se tehdy mezi lidmi obecně mluvilo, s prvky zlodějské hantýrky a (mnohem více) odbornými výrazy městského řemeslnictva. Úředníci zřejmě nezapisovali „slovo od slova“, ale nahrazovali ve svých zápisech výrazy příliš vulgární nebo oplzlé jinými slovy, čímž „stírali jistě vědomě nářeční zvláštnosti výpovědí“.33 Kniha obsahuje hodně přezdívek zločinců, toponym, a také tehdejších odborných výrazů, většinou cizího původu. Velké množství domácích názvů objevujících se v Táborské knize černé se užívalo na venkově.
33
STRAKA, Josef. Úvod / Z Táborské knihy černé. V Táboře: Spořitelna města Tábora: Městské museum, 1937. S. 19.
17
4. Zásady analýzy Celkem byly rozebrány 453 slova (substantiva, adjektiva a pronomina), a to 171 ze začátku knihy (A 1a pouze části Circa examen Kavka a Circa examen Hurt34; patří k zápisům, které nebyly datovány), 118 z prostředku (C 23b a C 24a — Vyznání Jana Kuby35 z roku 1552) a 164 z konce (191b — Vyznání Anny, cery Alžběty baby, která bejva u žen při porodu dítek36 z roku 1609). Při analýze substantiv v páté kapitole této bakalářské práce za příkladem odděleným čárkou nebo uvedeným v závorkách vždy uvádíme číslo listu, na němž se nachází vyznání, totiž A 1a, C 23b37 nebo 191b. Příklady tiskneme kurzivou. Pokud je to nutné, uvádíme celý kontext (zejména u pronomin). U substantiv určujeme druh substantiva (apelativum/proprium), pád, číslo, rod (u maskulin také životnost/neživotnost), druh deklinace včetně kmenu, oddělujeme koncovku. U adjektiv — pád, číslo, rod (příp. dle kontextu), druh deklinace a koncovku. U pronomin — druh pronomina, pád, číslo, rod (příp. dle kontextu), druh deklinace a koncovku. Slova v seznamu (viz přílohu č. 1) uvádíme v pořadí, v jakém jsou v textu. V závorkách před slovy mohou být uvedeny prepozice. Používáme mezinárodní terminologie.
34
STRAKA, Josef. Z Táborské knihy černé. V Táboře: Spořitelna města Tábora: Městské museum, 1937. S. 2326. 35 Tamtéž. S. 134-135. 36 Tamtéž. S. 355-356. 37 Vynecháme C 24a, jelikož začátek vyznání odpovídá listu č. C 23b.
18
5. Morfologická analýza substantiv, adjektiv a pronomin v Táborské knize černé.
5.1 Substantiva Celkem byly rozebrány 294 substantiva, a to 121 ze začátku, 91 z prostředku a 82 z konce souboru textů. 5.1.1 Pádové tvary Nom Sg: Vyskytuje se poměrně často (54krát). Tento tvar je zastoupen následujícími koncovkami deklinace jmenné: Maskulina animata, tvrdý typ: koncovka nulová (Hurt, A 1a; Staněk, A 1a; nebožtík, A 1a), koncovka -a (Kavička, A 1a; Jíra, C 23b; Vondra, A 1a); Maskulina animata, měkký typ: koncovka nulová (Kranc, A 1a; Brož, A 1a; Kuchař, A 1a), koncovka -a (Hróša, A 1a); Maskulina inanimata, tvrdý typ: koncovka nulová (pytlík, A 1a; kšaft, 191b; svorník, C 23b); Maskulina inanimata, měkký typ: koncovka nulová (řetěz, C 23b; haltýř, 191b); Feminina, tvrdý typ: koncovka -a (pravda, 191b; Anna, 191b; pasířka, A 1a); Feminina, měkký typ: koncovka -e (radlice, C 23b; vožralice, A 1a); Neutra, tvrdý typ: koncovka -o (čertadlo, C 23b; Trdlo, A 1a). Neutrum Trdlo označuje bytost ženského pohlaví a dokonce v nominativu singuláru je vytvořen přechýlený tvar podle vzoru substantiv ženského rodu (a sousedé řeknou, že Trdla je utratila, A 1a); Neutra, měkký typ: koncovka -í (přiznání, 191b; vyznání, C 23b, 191b). Jsou zde zastoupena substantiva s deklinací složenou tvrdou: dvě ženská příjmení Kroupová (191b), Chelčická (A 1a), jedno mužské Vodňanský (A 1a).
Nom Pl: Vyskytuje se jen 9krát. Maskulina animata, tvrdý typ: tento význam je vyjadřován dubletními koncovkami -é/-i (sousedé, A 1a / sousedi, 191b, ale pivovarníci, A 1a). Koncovka -é je pozůstatkem starší deklinace konsonantních kmenů; 19
Feminina, tvrdý typ: koncovka -y (kopy, A 1a); Neutra, tvrdý typ: koncovka -a (železa, C 23b). Plurálovou koncovku -a má substantivum s původním významem látkovým (tj. singulare tantum), které je v textu využíváno v přeneseném významu — železa (C 23b), je vyjádřena jeho počitatelnost (jedná se o železné předměty, ne o kov); Složená deklinace: koncovka -í (podaní, 191b).
Gen Sg: Maskulina animata, tvrdý typ: koncovka -a (Pána, 191b; Časa, C 23b; Šimka, 191b); koncovka -y (Kuby, C 23b; Kroupy, C 23b; Zahrádky, 191b); Maskulina animata, měkký typ: koncovka -e (rychtáře, C 23b; Tomáše, 191b; pastýře, C 23b); koncovka -í (Husí, C 23b); Maskulina inanimata, tvrdý typ: koncovka -a (Záchoda, C 23b; lesa, A 1a; Maršova, A 1a); koncovka -u (fertuchu, 191b; sklepu, A 1a; vozu, C 23b); Feminina, tvrdý typ: koncovka -y (baby, 191b; cery, 191b; Alžběty, 191b); Feminina, měkký typ: koncovka -e (louže, 191b; světnice, A 1a ;
Hlinice,
C 23b); Neutra, tvrdý typ: koncovka -a (léta, C 23b); Neutra, měkký typ: koncovka -í (rozeslání, C 23b; Předměstí, A 1a; Podolí, C 23b; rychtářství, 191b); Složená deklinace: koncovka -ího (krejčího, 191b). Substantiva v tomto tvaru také tvoří početnou skupinou v rozebíraných textech (celkem 54). Často se objevuje genitiv posesivní (zvlášť v posledním vyznání zápisů z Táborské knihy černé): vyznání Anny, přikázaní Pána Buoha, cera nebuožtíka, ouřadu rychtářství (všechny příklady jsou z listu 191b). Tyto výrazy s genitivem jsou částí genitivních řetězců: - vyznání Anny, cery Alžběty baby; - cera nebuožtíka Šimka krejčího; - za ouřadu rychtářství slovoutného pana Tomáše Zahrádky, pana rychtáře městskýho ložního (všechny příklady jsou také z listu 191b). Tyto apoziční skupiny jsou prostředkem k dosažení přesnosti textu a podílejí se na vytváření administrativního stylu. 20
Gen Pl: Vyskytuje se 25krát. Maskulina animata, tvrdý typ: koncovka -ův (apoštolův, C 23b); Maskulina animata, měkký typ: koncovka -ů (Maršů, 191b); Maskulina inanimata tvrdý typ: koncovka -ův (krošův, A 1a); koncovka nulová (Kestran, 191b). Maskulinum krošův je použito v genitivu plurálu, obvykle má sloveso vzít vazbu s akuzativem (vzal pilku, vzala pytlík — A 1a). V druhém případě se jedná o tzv. Staré Kestřany (v textu — Anna, cera Alžběty baby, rodem s Kestran za Pískem, 191b). Jako původní jméno Profous uvádí tvar Kystřany, co znamenalo „osadu obyvatelů v Kystře nebo kysterských nebo osadu lidí Kystrových“38. Nejstarší doklad, v němž se objevuje toto místní jméno, u Profousa patří k roku 1338 (1313): Albertus, miles de Kestrzan, Sedl. z univ. kn. praž.39; Maskulina inanimata, měkký typ: koncovka nulová (peněz, A 1a). Tvar genitivu plurálu peněz se vyskytuje 2krát, přičemž jednou ve vazbě se slovesem nechávat (v almaře nechává peněz, A 1a), což svědčí o konkurenci genitivu a akuzativu v syntaktické funkci předmětu; koncovka nulová (Dražic, C 23b; Zbraslavic, A 1a; Dobronic, C 23b). Je to nejfrekventovanější typ substantiv ve tvaru genitivu plurálu. Názvy míst v genitivu plurálu (a také singuláru) slouží k identifikaci původu (nebo místa pobytu) osob: lidem za Zbraslavic (A 1a), Sudovi z Dražic (C 23b), Václavovi z Dražic (C 23b) aj. nebo vyjadřují cíl děje: dones’ do Budějovic (A 1a), donesl do Dobronic (C 23b) aj. Některá uvedená jména míst jsou původem tzv. jména obyvatelská rodu mužského (např. Budějovici — Budějovice („osada lidí Budivojových“40); Dražici — Dražice („ves lidí Dražových anebo Drahových“41); Zbraslavici — Zbraslavice („ves lidí Zbraslavových“42); Feminina, tvrdý typ: koncovka nulová (bran, C 23B; babek, A 1a). Poslední příklad také dokládá konkurenci genitivu a akuzativu: tu by vzal babek (A 1a). Femininum babek je použito v genitivu plurálu, obvykle má sloveso vzít vazbu s akuzativem (vzal pilku, vzala pytlík — A 1a); 38
PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách: jejich vznik, původní význam a změny. Díl 2. V Praze: Československá akademie věd, 1949. S. 222. 39 Tamtéž. 40 PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách: jejich vznik, původní význam a změny. Díl 1. V Praze: Československá akademie věd, 1954. S. 224. 41 Tamtéž. S. 460. 42 PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách: jejich vznik, původní význam a změny. Díl 3. V Praze: Československá akademie věd, 1957. S. 752.
21
Složená deklinace: koncovka -ejch (zlatejich, A 1a). Ve vyznáních se objevuje tzv. genitiv partitivní, např. zlatejich dosti (A 1a). Substantivum deklinace složené zachovává diftongizovanou koncovku -ejch. Jedná se o substantivizované adjektivum.
Dat Sg: Výrazně převládají singulárové tvary — 37 výskytů oproti 4 výskytům dativu plurálu. Maskulina animata, tvrdý typ: koncovka -u (bratru, A 1a; Židu, A 1a); koncovka -ovi (Kroupovi, C 23b; Jírovi, C 23b; Sudovi, C 23b), přičemž mužská osobní jména o-kmenová s koncovkou -ovi tvoři nejpočetnější skupinu mezi substantivy ve tvaru dativu plurálu (19 výskytů z 22 substantiv maskulin animat tvrdého typu). Pravděpodobně je spojeno s charakterem analyzovaných textů a jejich obsahem. Vyznání vyžadovala přesnost a konkrétnost. Maskulina animata, měkký typ: koncovka -i (rychtáři, A 1a); koncovka -ovi (Tomcovi, C 23b; Brožovi, A 1a; Lamačovi, A 1a). Celkem lze říci, že mezi tvary substantiv v dativu singuláru je hodně proprií. Opět převládá koncovka -ovi (5 výskytů z 6 substantiv maskulin animat měkkého typu). Maskulina inanimata, tvrdý typ: koncovka -u (oučinku, 191b; skutku, 191b; kamenu, 191b); Feminina, tvrdý typ: koncovka -e (pasířce, A 1a; Hoře, A 1a); Složená deklinace: koncovka -ému se vyskytuje u substantiv maskulina animata (Pěknému, C 23b; Koktavému, C 23b); koncovka -ej u substantiva feminina (Maršovej, 191b).
Dat Pl: Vyskytuje se jen 4krát — vždy u apelativ. Maskulina animata, tvrdý typ: koncovka -ům (psům, 191b); koncovka -em (lidem, A 1a); Maskulina inanimata, měkký typ: koncovka -ům (artikulům, 191b); Feminina, tvrdý typ: koncovka -ám (sviňám, 191b).
22
Akuz Sg: Počet substantiv ve tvaru akuzativu singuláru činí 37 slov. Patří sem převážně apelativa. Maskulina animata, měkký typ: koncovka nulová (skopec, A 1a). Tento jediný zjištěný doklad konkurence životných a neživotných tvarů substantiv mužského rodu se objevuje v prvních zápisech. Živočišné substantivum skopec (A 1a) ještě zachovalo starou formu akuzativu singuláru, která se rovná nominativu singuláru. V poznámce k tomuto slovu J. Straka uvádí příslušný komentář o tom, že „při živočišných jménech mužských vzorů had a oráč se tehdy ještě zachovávala stará forma 4. pádu č. jednotného, rovná 1. pádu“, a jako příklad nabízí použití slova kůň z části A 4b Táborské knihy černé (vzal sem kůň jeden hnědej) a z části A 6b (vzal kůň a kobylu).43 Maskulina inanimata, tvrdý typ: koncovka nulová (šrám, 191b; trak, 191b; pivovar, A 1a); Maskulina inanimata, měkký typ: koncovka nulová (řetěz, C 23b; měšec, C 23b); koncovka -í (pondělí, 191b). Na mužský rod tohoto substantiva ukazuje pronomen ten: ten pondělí. Původně jde o substantiva ъjo-kmenová rodu mužského, která v dalším vývoji zanikla nebo (jako substantivum pondělí) přešla k neutrům skloňovaným podle vzoru stavení; Feminina, tvrdý typ: koncovka -u (tobolku, C 23b; pilku, A 1a; kurvu, 191b); Feminina, měkký typ: koncovka nulová (houžev, C 23b); koncovka -i (chvíli, A 1a; světnici, A 1a; radlici, C 23b); Neutra, tvrdý typ: koncovka -o (dřevo, 191b; hrdýlko, 191b; čertadlo, C 23b); Neutra, měkký typ: koncovka -ě (dítě, 191b); koncovka -í (důmnění, A 1a; přikázaní, 191b; koření, 191b).
Akuz Pl: Počet substantiv ve tvaru akuzativu plurálu činí 22 slova. Maskulina inanimata, tvrdý typ: koncovka -y (prachy, A 1a; zámky, A 1a; řetězy, A 1a); Maskulina inanimata, měkký typ: koncovka -e (klíče, A 1a, peníze, A 1a); Feminina, tvrdý typ: koncovka -y (čuby, A 1a; rejby, A 1a);
43
STRAKA, Josef. Z Táborské knihy černé. V Táboře: Spořitelna města Tábora: Městské museum, 1937. S. 25.
23
Feminina, měkký typ: koncovka -e (poctivice, C 23b; škorně, C 23b); koncovka -i (např. (na) duši, 191b); Neutra, tvrdý typ: koncovka -a (železa, C 23b). Stejně jako ve tvaru nominativu plurálu tvar železa (C 23b) v akuzativu plurálu ukazuje na jeho počitatelnost. Složená deklinace: koncovka -é (zlaté, A 1a).
Lok Sg: Tento tvar se vyskytuje 23krát. Ve většině případů se jedná o lokál místa, jsou také výskyty jiných druhů lokálů. Maskulina animata, tvrdý typ: koncovka -u (např. (po) apoštolu, 191b; (po) Jakubu, 191b); koncovka -ovi (např. (o) Staňkovi, A 1a); Maskulina animata, měkký typ: koncovka -i (např. (na) koni, A 1a); Maskulina inanimata, tvrdý typ: koncovka -e (např. (na) chlívě, 191b; (po) schodě, A 1a; (v) lese, A 1a); koncovka -u (např. (při) porodu, 191b); Maskulina inanimata, měkký typ: koncovka -i (např. (na) konci, 191b). Uvedené tvary dokazují různost koncovek maskulin v lokálu singuláru. Feminina, tvrdý typ: koncovka -u (např. (v) sobotu, C 23b); koncovka -e (např. (v) stodole, A 1a; (v) Zahrádce, 191b; (v) truhličce, A 1a); Feminina, měkký typ: koncovka -e (např. (v) almaře, A 1a); koncovka -i (např. (na) smrti, 191b); koncovka -ie (např. (v) Planie, A 1a). Zajímavý je tvar (v) Planie (A 1a). Vydavatel Z Táborské knihy černé se zmiňuje v odkazech, že se jedná o starší formu 6. pádu singuláru k místnímu jménu Planá44. Profous v Místních jménech v Čechách45 uvádí následující příklady použití tohoto jména v různých pramenech: 1115 sp, 13, in Vranowiz . . usque ad vadum villam Planam, CB. I, 400; 1484 zastavujeme berni na polovici mčka Kralowicz . . a na vsech . . Miniczich, Plane, knih. univers.-česká list. 137; 1520 (1518) postúpili jsem puol mčka Kralowicz, dvoru Kaczerzowa . . a těchto vsí zejména Plana (!), Bikowa . . Krom Ninicz a Chotienie v w Planeho (!) jedneho (!) člov. Ssijssky rychtáře, tamt. čís. 240; 1540 Zijsska, rychtáře v Plany, AMV. — kop. V, 542; 1544 zámek Kaczerzow . . mčko
44
STRAKA, Josef. Z Táborské knihy černé. V Táboře: Spořitelna města Tábora: Městské museum, 1937. S. 25. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách: jejich vznik, původní význam a změny. Díl 3. V Praze: Československá akademie věd, 1951. S. 367. 45
24
Kralowicze, ves Planu, ves Hromnicze — mčko Kralowicze a vsi celé zejména tyto: Plana, Kostelecz, AMV. — kop. 27/87 a 193. Pravidelný tvar by tedy byl (v) Planě, což lze hodnotit jako vyrovnání s tvarem deklinace složené; Neutra, měkký typ: koncovka -í (např. (na) předměstí, C 23b; (po) koření, 191b; (na) trápení, C 23b); Složená deklinace: koncovka -ý (např. (v) outerý, C 23b). Původně toto substantivum má adjektivní formu, která ustrnula. Základem je praslovanské *vъtorъ (‚druhý‘)46.
Lok Pl: Vyskytuje se jen 5krát. Ve 4 dokladech se jedná o místní jména v plurálovém tvaru. Maskulina animata, tvrdý typ: koncovka -ech (např. (v) židech, A 1a); Maskulina inanimata, měkký typ: koncovka -ích (např. (v) Kloužovicích, C 23b; (v) Měšicích, C 23b); (v) Hlavatcích, C 23b); Feminina, tvrdý typ: koncovka -ách (např. (na) Struhách, A 1a).
Instr Sg: Tento tvar se vyskytuje 19krát. Mezi substantivy v tomto tvaru je hodně vlastních jmen (zase mužského rodu), zastoupena jsou také jména, která jsou součástí úředních frází (pány a právem, 191b). Maskulina animata, tvrdý typ: koncovka -em (Filipem, A 1a; mistrem, C 23b; Václavem, 191b); koncovka -ou (Hróšou, A 1a); Maskulina inanimata, tvrdý typ: koncovka -em (rodem, 191b; stolem, A 1a; původem, C 23b); Feminina, tvrdý typ: koncovka -ou (měrou, 191b); Neutra, tvrdý typ: koncovka -em (právem, 191b; Trdlem, A 1a).
Instr Pl: Vyskytují se jen 5krát. Maskulina animata, tvrdý typ: koncovka -y (pány, 191b);
46
REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Praha: LEDA, 2012. 2. nezm. vyd. S. 693.
25
Maskulina inanimata, tvrdý typ: koncovka -y (články, C 23b); Maskulina inanimata, měkký typ: koncovka -i (penězi, A 1a); Feminina, měkký typ: koncovka -mi (Milostmi, 191b); Složená
deklinace:
koncovka
-ejmi
(zlatejmi,
A
1a).
Jedná
se
o substantivizované adjektivum s diftongizovanou koncovkou -ejmi. Tvary instrumentálu plurálu pány a Milostmi jsou součástí úředních frází: pány a právem, před Jich Milostmi (uctivý opis).
5.1.2 Kmeny
o-kmeny: Substantiva této jmenné deklinace jsou zastoupena nejčastěji — 128 výskytů. Jsou zde substantiva typu hrad (svorník, C 23b; rok, C 23b; hřebík, 191b), pán (pán, 191b; nebuožtík, 191b), město (železo C 23b; děťátko, 191b). V subsystému substantiv s o-kmenovou deklinací pozorujeme: neexistenci tendence v distribuci koncovek -u/-ě(ě) v lokálu singuláru mužských jmen vzoru hrad. Nejsou příklady substantiv s objektovým významem. Ve většině případů tvary lokálů substantiv tohoto vzoru mají význam místa, např. (na) chlívě (191b), (po) schodě (A 1a), (v) lese (A 1a). Koncovka -u se objevuje pouze v několika příkladech: (při) porodu (191b) a po svatém Jakubu, apoštolu Páně (191b), tvary nominativu plurálu pivovarníci (A 1a) a hřebíky (C 23b) a tvary genitivu singuláru nebuožtíka (191b) a vozu (C 23b), které jsou důkazem toho, že se v češtině vyvinula kategorie životnosti, preferenci koncovky -u ve tvaru dativu singuláru mužského rodu Židu (A 1a) na pozadí převládání koncovek -ovi u mužských osobních jmen (Staňkovi, A 1a).
jo-kmeny: Početnou skupinu mezi substantivy s jo-kmenovou deklinací, kterých bylo v analyzovaných textech celkem 47, tvoří osobní mužská jména: Brož (A 1a), Kranc (A 1a), Kuchař (A 1a), Vacháč (C 23b), Tomáš (191b) aj.
26
Skloňování substantiv zde dokazuje, že se při označení osoby, jedná-li se zejména o proprium, důsledně uplatňuje koncovka -ovi: Havlovi (A 1a), Tomcovi (A 1a), ale bratru Lamačovi (A 1a) a rychtáři (A 1a). ьjo-kmeny: Počet substantiv s touto deklinaci činí 14. Jsou to hlavně abstraktní jména a také substantiva označující jevy (rozeslání, rychtářství, trápení, důmnění, přikázaní aj.), která se objevují převedším v posledních zápisech (poslední vyznání 191b). Objevujeme zde slovo pondělí (191b) se shodným tvarem demonstrativa ten, ukazujícím na zachovaný původní mužský rod substantiva.
a-kmeny: Také
substantiva
s a-kmenovou
deklinací
tvoří
početnou
skupinu
zastoupených jmen (61 výskyt). Jsou zde substantiva typu předseda: všechna mužská osobní jména — křestní jména (Vondra, A 1a), příjmení (Kroupa, C 23b); typu žena: podstatně méně zastoupená ženská osobní jména (Anna, Alžběta — oba příklady jsou z listu 191b). Tak z 41 substantiva typu žena je jen 7 osobních ženských jmen.
ja-kmeny: Celkem bylo analyzováno 17 substantiv s tímto typem deklinace. Mezi nimi je jenom jeden místní název ve tvaru (Hlinice, C 23b) a také jedno plurále tantum (poctivice, C 23b). Vyskytuje se jedno substantivum mužského rodu Hróša (A 1a). ьja-kmeny: V analyzovaných textech je jen jedno substantivum s ьja-kmenovou deklinací — (v) Planie (A 1a). Podrobný rozbor viz výše v podkapitole 5.1.1.
i-kmeny: V textech se vyskytují jen dvě substantiva s tímto typem deklinace — (na) smrti (191b) a Milostmi (191b).
27
u-kmeny: V textech se vyskytuje jen jedno substantivum s tímto typem deklinace — syn (191b).
n-kmeny: V textech se vyskytuje (dvakrát) jen jedno substantivum s tímto typem deklinace — kamen (191b). Ve tvaru lokálu singuláru zjišťujeme koncovku -u (na kamenu), což svědčí o přechodu ke skloňování podle tvrdého vzoru hrad (tj. k původnímu o-kmenovému typu).
nt-kmeny: V textech se vyskytuje (třikrát) jen jedno substantivum s tímto typem deklinace — dítě (191b).
v-kmeny: V textech se vyskytuje (dvakrát) jen jedno substantivum s tímto typem deklinace — houžev (C 23b). Substantiva s deklinací r-kmenovou a s-kmenovou se nevyskytují. Ostatní substantiva mají deklinaci složenou (16). Většina z nich jsou osobní jména (příjmení): Vodňanský (A 1a), Chelčická (A 1a), Pěkný (C 23b), Kroupová (A 1a), Koktavý (A 1a), Maršovej (191b). Ve tvaru dativu singuláru ženského příjmení Maršová — Maršovej pozorujeme diftongizovanou hovorovou koncovku -ej. Stejný diftong se zachoval v substantivizovaném adjektivu zlaté (gen. zlatejch, A 1a; instr. (s) zlatejmi, A 1a).
5.1.3 Propria 121 z 293 substantiv doložených v rozebíraných textech jsou propria. Je to dáno charakterem textů — vyznání musí být konkrétní a adresná. Vyčleňují se zde dvě velké tematické skupiny: osobní a místní jména, přičemž první skupina obsahuje třikrát více slov než druhá (89 výskytů oproti 28). Co se týče morfologického hlediska, propria v textech náleží k nejrůznějším typům deklinace: o-kmenové (Jakub, 191b; Maršov, A 1a), jo-kmenové (Tomáš, 28
191b), a-kmenové (Anna, 191b; Kuba, C 23b; Lhota, C 23b), ja-kmenové (Hróša, A 1a; Hlinice, C 23b), ьjo-kmenové (Podolí, C 23b) a ьja-kmenové (Plana, A 1a). Poněkud zvlášť stojí propria s deklinací složenou. Příjmení typu Vodňanský byla zařazena do substantiv (jsou to „zpodstatnělá přídavná jména“47), ale rodinné jméno Šibeničkův tvořené pomocí sufixu -ův je rozebíráno jako adjektivum posesivní. Osobní jména Výrazné převládají osobní jména rodu mužského označující osoby mužského pohlaví, což může být dáno náhodným výběrem zkoumaných textů. Mezi mužskými osobními jmény jsou substantiva s deklinací: - o-kmenovou: Čas (C 23b), Dvořák (C 23b), Filip (A 1a), Havel (A 1a), Hronek (A 1a), Hurt (A 1a), Jakub (191b), Jan (C 23b), Jiřík (A 1a), Jozef (A 1a), Koblížek (A 1a), Matoušek (C 23b), Pavel (C 23b), Petr (C 23b), Rezek (C 23b), Staněk (A 1a), Svátek (C 23b), Šimek (191b), Václav (A 1a), Vítek (C 23b), Vondráček (A 1a), Žid (A 1a); - jo-kmenovou: Brož (A 1a), Kranc (A 1a), Kuchař (A 1a), Lamač (A 1a), Tomáš (191b), Tomec (A 1a), Vacháč (C 23b); - a-kmenovou: Čaksa (A 1a), Hromada (C 23b), Jara (A 1a), Jíra (C 23b), Kavička (A 1a), Kavka (A 1a), Kroupa (C 23b), Kuba (C 23b), Ryba (C 23b), Suda (C 23b), Vondra (A 1a), Zahrádka (191b); - ja-kmenovou: Hróša (A 1a). Vyskytuje se také jeden tvar rodinného jména, který je tvořen plurálovou formou — (u) Maršů (191b). Ženských osobních jmen je pouze několik, a to tři křestní jména (Alžběta, 191b; Anna, 191b; Marta, A 1a), tři příjmení s deklinací složenou (Maršová, 191b; Chelčická, A 1a; Kroupová, C 23b) a dvě přezdívky (Kuchařka, Trdla/Trdlo — oba příklady jsou z listu A 1a). Josef Straka však v poznámkách uvádí jméno Kuchařka jako příjmení. Tento tvar tak dokládá tvoření osobního jména ženského 47
OLIVOVÁ-NEZBEDOVÁ, Libuše. Přídavná jména přivlastňovací tvořená příponou -ův z adjektivních příjmení. Naše řeč [online]. 1993, roč. 76, č. 1 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: http://naserec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7112
29
od mužského pomocí sufixu -k-. Celkem byly v rozebíraných vyznáních nalezeny tří způsoby tvoření ženských jmen od mužských: - pomocí sufixu -k- (Kuchař — Kuchařka), - pomocí sufixu -ová (Kroupa — Kroupová), - pomocí změny koncovky (Trdlo — Trdla). Tvar Kroupová dokládá, že již v 15.-16. století byl sufix -ová byl při tvoření ženských jmen z mužských produktivní. Příkladem dalšího „nejjednoduššího přechylování“, jak uvádí J. Straka v poznámkách k vyznání, je tvar Trdla, který se objevuje vedle mužského tvaru Trdlo, a jak vyplývá z kontextu, označuje ženu Staňka.48 V textech také najdeme tvar pasířka, které hodnotíme jako apelativum. V komentářích J. Straka rozebírá význam tohoto substantiva — „pasíři robili všem stavům a obojímu pohlaví pásy; bylo to řemeslo již v 14. století velmi hojné (sr. Winter Děj. řem. 157 i j.)“49, uvádí příklady jeho použití jako apelativa a jako propria a zároveň sděluje názor, že ve vyznání A 1a „je snad Pasířka již příjmení“50. Složená deklinace osobních jmen je zastoupena jak několika příjmení mužskými (Koktavý, C 23b; Pěkný, C 23b; Vodňanský; A 1a;), tak ženskými (Kroupová, C 23b; Chelčická; A 1a), jejichž základem jsou „zpodstatnělá“ adjektiva. Do této skupiny náleží i adjektiva posesivní. K těm patří: - Šibeničkův (A 1a): rodinná příslušnost se vyjadřuje sufixem -ův. Toto jméno zůstává nesklonné; - Půlovic (A 1a): je to nesklonný tvar se sufixem -ovic, který je již
od 14.
století
dokládán
jako
místně
rozšířený
(oblast
západočeská přesahující směrem ke Zbirohu, Berounu).
48
STRAKA, Josef. Z Táborské knihy černé. V Táboře: Spořitelna města Tábora: Městské museum, 1937. S. 25. Tamtéž. S. 23. 50 Tamtéž. 49
30
Místní jména Celkem bylo rozebráno 29 místních jmen. Nejpočetnější skupinu tvoří substantiva s jo-kmenovou deklinací: Dobronice (C 23b), Hlavatce (C 23b), Měšice (C 23b); Kloužovice (C 23b), Budějovice (A 1a), Dražice (C 23b), Čelkovice (C 23b), Zbraslavice (A 1a). Objevují se také: o a-kmeny: Hora (A 1a), Lhota (C 23b), Zahrádka (191b), Struhy (A 1a); o ja-kmeny: Hlinice (C 23b); o o-kmeny: Kestrany (191b), Křížov (A 1a), Maršov (A 1a), Písek (191b), Všechov (A 1a), Záchod (C 23b); o ьjo-kmeny: Podolí (C 23b), Předměstí (A 1a); o ьja-kmeny: Plana (A 1a).
5.2 Adjektiva Celkem bylo rozebráno 31 adjektivum, a to 7 ze začátku, 10 z prostředku a 14 z konce souboru textů. 5.2.1 Pádové tvary Nom Sg: Maskulina, tvrdý typ: koncovka -ej (starej, 191b; plátěnej, A 1a); koncovka -ý (malý, A 1a); Feminina, trvdý typ: koncovka -á (věrná, 191b; jistá, 191b; těhotná, 191b);
Gen Sg: Maskulina, tvrdý typ: koncovka -ého (slovoutného, 191b; čelkovského, C 23b); koncovka -ýho (městskýho, 191b). Maskulina, měkký typ: koncovka -ího (ložního, 191b; mladšího, 191b; pasoucího, C 23b); koncovka -e (Páně, 191b).
Dat Sg: Maskulina, tvrdý typ: koncovka -ému (zlému, 191b).
31
Akuz Sg: Maskulina, tvrdý typ: koncovka -ý (dobrý, C 23b); koncovka -ého (druhého, A 1a); koncovka -ův (Plívův, C 23b: donesl sem do Podolí hřebíky z bran, železa i řetěz Plívův z Záchoda).
Lok Sg: Maskulina, tvrdý typ: koncovka -ém (např. (na) táborském, C 23b; (po) svatém, 191b); Feminina, tvrdý typ: koncovka -é (např. (v) malé, A 1a).
Instr Sg: Maskulina, tvrdý typ: koncovka -ém (jiném, 191b; Valachovém, 191b).
Nom Pl: Maskulina, tvrdý typ: koncovka -é (železné, C 23b; jiné, A 1a); Neutra, tvrdý typ: koncovka -a deklinace jmenné (Jirkova, C 23b; Elijášova, C 23b).
Akuz Pl: Maskulina, tvrdý typ: koncovka -é (železné, C 23b; jiné, A 1a).
Instr Pl: Maskulina, tvrdý typ: koncovka -ejmi (dlouhejmi, C 23b). Objevují se také nesklonné tvary — jméno rodinné Půlovic (A 1a) a Šibeničkův (A 1a): Byli čtyři: Kranc, Šibeničkův Jiřík, malý Kuchař a Hurt; Dva řetězy ukradli s Hronkem Půlovic a s Jarou nebožtíkem.
5.2.2 Charakteristika koncovek Častěji než popis předmětů (např. pytlík byl plátěnnej, A 1a; starej haltýř, 191b) podezřelí při výslechu zdůrazňovali původ čí příslušnost věcí a osob, obvykle pomocí genitivních konstrukcí — hřebíky z bran (C 23b), svorník od vozu (C 23b), cery Alžběty (191b). Malý počet zastoupených adjektiv lze vysvětlit 32
charakterem textů vyznání. Jelikož texty vyznání byly zápisem ústního projevu podezřelých osob, obsahují hodně pronomin, která často nahrazují jak substantiva, tak adjektiva. Zároveň
však
najdeme
v rozebíraných
vyznáních
posesivní
adjektiva
(ne příjmení): Jirkova, Plívův, Elijášova, Valachovém (všechny příklady jsou z listu 191b). Zajímavý je tvar Valachovém. Toto posesivní adjektivum má v instrumentálu singuláru mužského rodu místo pravidelné koncovky -ým koncovku -ém. S tímto tvarem se shodují také formy neposesivního adjektiva a pronomina indefinita: a s jiném žádném (191b). Nejvíce jakostních a vztahových adjektiv pozorujeme ve vyznáních uprostřed souboru textů a na jeho konci. Je možné, že některá z nich doplnil písař za účelem upřesnění obsahu nebo jenom pro eufonii. Například v druhé polovině posledního vyznání najdeme celkem šest adjektiv. Dvě z nich jsou součástí jakéhosi ustáleného obratu — jest věrná a jistá pravda (191b). Další dvě adjektiva charakterizují rychtáře Tomáše Zahrádku a jsou zřejmě součástí jeho titulu, který musel být v oficiálním textu uveden ve své úplné podobě (jde v podstatě o pojmenování jeho úřadu): za ouřadu rychtářství slovoutného pana Tomáše Zahrádky, pana rychtáře městskýho ložního (191b). Zároveň s diftongem -ou (v posledním vyznání se objevuje hned několikrát: neboužtíka, slovoutného, ouřadu), pozorujeme zde také adjektivum s hovorovou koncovkou -ýho. Je to tvar genitivu singuláru městskýho (191b). Oba jevy lze hodnotit jako projev vývoje lidového jazyka, který se promítá i do oficiálních textů. Další hovorové koncovky (s diftongem -ej) najdeme téměř ve všech třech textech vyznání Táborské knihy černé. Našli jsme tyto tvary: (z) dlouhejmi (C 23b), plátěnej (A 1a), starej (191b), a několik zájmen se složenou deklinací (např. žádněj, nějakej — oba příklady jsou z listu 191b). Co se týče stupňování, zaznamenali jsme jenom jeden komparativ — mladší, který je součástí osobního jména Jan Řezek mladší (C 23b), superlativ doložen nebyl.
33
5.3 Pronomina Celkem bylo rozebráno 128 pronomin, a to 43 ze začátku, 17 z prostředku a 68 z konce souboru textů. Jak už bylo zmíněno v předchozí podkapitole, velký počet pronomin se vysvětluje ústním původem textů vyznání. Písaři zapisovali slova podezřelých, jejichž mluvené projevy samozřejmě obsahovaly hodně pronomin. Z mluveného charakteru projevů logicky vyplývá, že nejpočetnější je skupina personalií — 62 výskyty. Další početnou skupinou jsou demonstrativa — 37 pronomin. Dále v textech vyznání najdeme limitativa (7), relativa (5), indefinita (10) a posesiva (7).
5.3.1 Personalia V textech byly objeveny následující tvary personalií: Nom Sg: já (A 1a, C 23b), von (191b), ona (191b), vona (191b). Mezi nejfrekventovanějšími tvary jsou pronomina, která zastupují první a třetí osobu (v posledním vyznání se objevuje protetické v na začátku pronomina — von, vona). Všechna osobní zájmena ve tvaru nominativu singuláru jsou příkladem lidového jazyka a četnost výskytu zejména s hláskovou formou (s protetickým v) svědčí o tom, že podstatu vyznání tvořil autentický mluvený projev: ...a já bych čuby do Budějovic na koni dones’ (A 1a); Projdu já to skrze pivovar a podívám se na to… (A 1a); A já sem jeho poslechla (191b); …a vona, Kroupová, dobrou měrou proti tomu kamenu navařila mi koření (191b) — zde pronomen vona stojí v souřadném poměru se substantivem Kroupová; Ale vona o tom nic nevěděla (191b); A von jest mnou vinen (191b). Gen Sg: (ode) mne (ode mne přijímal, C 23b; tento kšaft jest sepsán ode mne, 191b), (u) něho (a sou u něho dvoje železa, C 23b). Pozorujeme zde absenci krátkých redukovaných tvarů. Gen Pl: jich (a něco sem jich také vytáhší, C 23b). Dat Sg: mu (abych mu dobrý řetěz z dlouhejmi články přinesl, C 23b; a zatáhla jsem mu hrdýlko, 191b), (k) němu (a k němu nosil, C 23b), mi (neb mi kázal 34
přinésti, C 23b; a kázal jest mi to děťátko zahubiti, 191b), jí (dávala jí prachy píti Marta Chelčická, A 1a). Nejfrekventovanější je zde tvar mi — objevuje se 6krát. Vyskytuje se také jedno reflexivum ve tvaru dativu — (k) sobě (a táhla jsem je k sobě, 191b).
Akuz Sg: Rozbor osobních zájmen ukázal existenci různých tvaru akuzativu singuláru: - maskulinum (tvary zájmena on — ň, jej, jeho): o -ň: po předložkách: naň a zaň — a naň ten všecken křik půjde (A 1a); že mi dá zaň tobolku (C 23b); o jeho: široký tvar označuje substantivum mužského rodu životné — já sem jeho [Václava] poslechla (191b); o jej: tvar označuje substantivum mužského rodu neživotné — že by jej [pytlík] ona vzala (A 1a) a také substantivum mužského rodu životné — a snědli jej [skopec] všickni (A 1a). Zřejmě, že se kategorie životnosti a neživotnosti úplně neustálila. - femininum — ji (Třebas ji čert vzal, 191b), (na) ni (i budeť na ni míti, A 1a); - neutrum — je (Vzala jsem je za hrdýlko a táhla jsem je k sobě, 191b), (na) ně (a lehla jsem na ně, 191b); - široké tvary personalia já: (na) mne (např. (na) mne přijde, 191b; že mne zabí, 191b); mne (a mne navozoval, C 23b); krátké redukované tvary se nevyskytují. Akuz Pl: vyskytuje se jen tvar je, který podle kontextu nahrazuje substantiva maskulina: aby peníze pobral, kdy Staněk do lesa ujde, že je má pohromadě, že je má pryč dáti, a má je v malé truhličce (A 1a). Instr Sg: mnou (A von jest mnou vinen, 191b), jím (A potom sem jím udeřila, 191b), (s) ním (a s ním sem přebývala vod roku, 191b).
35
5.3.2 Demonstrativa V textech najdeme pouze pádové tvary pronomina ten, které všude mají význam „prostě vytýkavý“51 — ten i to, velmi zřídka ta.
Nom Sg:
to (že jest to všecko věrná a jistá pravda, 191b);
tento
a
toto:
Objevujeme
pouze
dva
tvary
zesílené
postpozitivním nesklonným tvarem to — tento a toto, které jsou zjevně přípiskou písaře (A toto její přiznání a ten kšaft jest sepsán ode mne, 191b);
ten (ten všecken křik půjde, A 1a);
sama (A 1a). Pronomen sama v prvním vyznání je pronomen
významu speciálního, má ukazovací funkci a může být zařazeno k demonstrativům: Ale když Trdlo ujde a sama zaběhne leckams (191b). J. Straka poukazuje na to, že v Táborské knize černé tvary pronomina
sám
často
nahrazují
substantivum
hospodář
nebo
hospodyně a manželka (např. nebylo samýho doma, 42a52). Podle něho jsou v knize i další příklady užívání tohoto pronomina, z kterých je patrno, že ukazovací funkce tohoto tvaru v řeči lidové vznikla „prostým vypouštěním příslušného podstatného jména“53: samýho starýho Komejtky doma nebylo (156a). Gen Sg: toho (že toho neučiním, 191b). Dat Sg: (proti) tomu (a Brož proti tomu řekl, A 1a; dobrou měrou proti tomu kamenu navařila mi koření, 191b), (k) tomu (k tomu Židu, A 1a; K tomu zlému oučinku, 191b). Dat Pl: těmto (k těmto ke všem artikulům se jesti přiznala, 191b).
51
STRAKA, Josef. Druhý příspěvek k poznání hovorového jazyka v 16. století. Naše řeč [online]. 1948, roč. 32, č. 6-7 [cit. 2013-03-25]. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4085 52 STRAKA, Josef. Z Táborské knihy černé. V Táboře: Spořitelna města Tábora: Městské museum, 1937. S. 24. 53 Tamtéž.
36
Akuz Sg: to (v židech bych to zastavil, A 1a; neb mi kázal přinésti to, C 23b; A to děťátko jsem měla, 191b), tu (Tu snadno odemkneš, A 1a; tu ranku mělo, 191b), (na) to (podívám se na to, A 1a), ten (a to ten šrám a tu ranku mělo, 191b; ten pondělí, 191b). Lok Sg: (na) tom (Na tom na všem, C 23b), (po) tom (po tom schodě, A 1a; po tom koření, 191b), (vo) tom (Ale vona vo tom nic nevěděla, 191b). Instr Sg: (s) tím (s tím Václavem, 191b).
5.3.3 Limitativa Nom Sg: maskulinum všecken (a naň ten všecken křik půjde, A 1a); neutrum všecko (že jest to všecko věrná a jistá pravda, 191b). Lok Sg: (na) všem (Na tom na všem, C 23b). Nom Pl: všickni (a snědli jej všickni, A 1a). Dat Pl: (ke) všem (k těmto ke všem artikulům se jesti přiznala, 191b). Akuz Pl: všecky (A 1a). Tvary nominativu plurálu a akuzativu plurálu dokládají rozlišování životnosti a neživotnosti u pronomin: a snědli jej všickni, kteří sou na Struhách byli (A 1a); a tu peníze jiné všecky pobíreš (A 1a).
5.3.4 Indefinita Nom Sg: žádný (aby žádný neviděl, A 1a), nějakej (jako by nějakej starej haltýř bul, 191b); nic (Ale vona vo tom nic nevěděla, 191b). U zájmena mužského rodu se složenou deklinací je ve tvaru nominativu plurálu hovorová koncovka -ej — nějakej. Gen Sg: (do) nějaké (A potom dala sem je do nějaké louže, 191b), žádného (nechci žádného na svou duši bráti, 191b).
37
Akuz Sg: (vo) nějakýs (A potom jsem jím udeřila vo nějakýs dřevo, 191b); něco (tu by vzal babek a zlatejch a krošův něco, A 1a). Objevuje se jedno pronomen s částicí -s — nějakýs. Instr Sg: žádném (a s ním sem přebývala vod roku, a s jiném žádném, 191b). Tento tvar pronomina indefinita se shoduje s posesivním adjektivem Valachovém a dalším adjektivem jiném. Všechna tato slova mají ve tvaru instrumentálu singuláru mužského rodu místo pravidelné koncovky -ým koncovku -ém. Nom Pl: někteří (že mi někteří tak mluvili, 191b). Dat Pl: nějakým (Vzali nějakým lidem ze Zbraslavic, A 1a).
5.3.5 Posesiva V rozebraných textech vyznání převládají singulárové tvary posesiv (pouze jeden plurálový tvar). Nom Sg: femininum její (pasířka seznala, že vzala i s zlatejmi, než pateřík její jest, A 1a; A toto její přiznání a tento kšaft jest sepsán ode mne, 191b). Gen Sg: svého (Na konci života svého, když vyvedena měla bejti, k těmto ke všem artikulům se jesti přiznala, 191b). Dat Sg: jeho (prodali Havlovi do Maršova a jeho bratru Lamačovi, A 1a), svému (Prodal je Hronek bratru svému do Všechova, A 1a). Tyto tvary posesiv dokládají, že byl vyjadřován přesně rozdílný význam. Pronominem svému se přivlastňuje podmětu, když jeho — někomu jinému. Akuz Sg: svou (Nechci žádného na svou duši bráti, 191b). Gen Pl: (před) Jich (jako součást uctivého opisu před Jich Milostmi, 191b).
5.3.6 Relativa V textech rozebíraných vyznání se objevují pět následujících tvarů relativ:
38
Nom Sg: která (Vyznání Anny, cera Alžběty baby, která bejvá u žen při porodu dítek, 191b). Gen Sg: kterého (neumím menovati, kterého sme pána buli podaní, 191b). Nom Pl: kteří (a snědli jej všickni, kteří sou na Struhách byli, A 1a). Akuz Pl: které (a dva hevery, které vzali, A 1a; a sou u něho dvoje železa, radlice a čertadlo, které sem ukrad’, C 23b). Na základě těchto tvarů nominativu a akuzativu plurálu také lze konstatovat přítomnost různých koncovek relativ, která se shodují se substantivem nebo jiným pronominem nejen v pádě a čísle, ale i podle koncovky rozlišující životnost a neživotnost: kteří (všickni), ale které (hevery).
39
6. Závěr Cílem bakalářské práce bylo kvalitativní morfologické zhodnocení jmen v Táborské knize černé, zaměřené na zjištění, nakolik se tyto slovní druhy odchylují od soudobé spisovné normy popisované v mluvnicích historické češtiny. Předpokládali jsme, že texty vybraných vyznání obsahují některé jevy typické pro mluvený jazyk 16.-17. století. Tato očekávání byla částečně naplněna.
Rozebrali jsme 294 substantiva, 31 adjektivum a 128 pronomin. Objevené tvary substantiv celkem odpovídají soudobé normě. Projevilo se to zejména v dokladech vývoje kategorie životnosti a neživotnosti, v příkladech rozlišení tvarů nominativu plurálu a genitivu plurálu a také v převaze koncovek -ovi u mužských jmen osobních ve tvaru dativu singuláru. K odchylkám od tehdejší spisovné normy zřejmě patří:
jazykové jevy související s kategorií životnosti, která se v 16.-
17. století neustálila úplně. O tom svědčí např. živočišné substantivum skopec ve tvaru akuzativu plurálu, které ještě zachovalo starou formu akuzativu singuláru rovnající se nominativu singuláru; dále příklady konkurence genitivu a akuzativu v syntaktické funkci objektu (vzal babek a zlatejch a krošův; v almaře nechává peněz);
tvoření ženského osobního jména Trdla od mužského tvaru
Trdlo pomocí jednoduché změny koncovky -o na -a;
použití plurálových
tvarů neutra železo v přeneseném
významu s koncovkou -a ve tvarech nominativu plurálu a akuzativu plurálu, která vyjadřuje jeho počitatelnost;
tvar místního jména (v) Planie, dokládající starší formu lokálu
singuláru deklinace jmenné. Většina tvarů adjektiv ve vyznáních má deklinaci složenou s koncovkami, odpovídajícími soudobé spisovné normě. S deklinací jmennou se vyskytuje jen několik posesivních adjektiv. Odchylují se pouze genitivní tvar městskýho s hovorovou koncovkou -ýho, instrumentální tvar posesivního adjektiva Valachovém a související tvary adjektiva jiném a zájmena žádném s koncovkou -ém. 40
Objevili jsme také následující odchylky v užívání zájmen:
v prvním vyznání se vyskytuje tvar akuzativu singuláru jej,
které označuje jak neživotné, tak životné substantivum mužského rodu, což svědčí o tom, že se kategorie životnosti úplně neustálila;
zájmeno sama má speciální ukazovací význam, který vznikl
prostým vypouštěním příslušného substantiva. Již vydavatel J. Straka hodnotí tento jev jako typický pro lidovou řeč. Ostatní tendence shledané v tvarosloví zájmen Táborské knihy černé odpovídají soudobé normě spisovné češtiny. Jedná se o rozmanitost akuzativních tvarů osobního zájmena on (-ň, jeho, jej), rozlišení kategorii životnosti a neživotnosti u limitativ (všecky — všichni) a relativ (které — kteří) a vyjadřování rozdílného významu posesivními zájmeny svůj a jeho. K zvláštnostem zájmenných tvarů patří také absence redukovaných tvarů genitivu singuláru osobního zájmena já. Pokud mluvíme o rozdílu v materiálu různých částí Táborské knihy černé, lze jednoznačně konstatovat převládaní jevů lidového jazyka na začátku knihy. Jedná se o první vyznání, které není datováno a patří k nejstarším textům tohoto souboru s výpověďmi zločinců. Naopak poslední vyznání bylo nejvíce ze všech rozebraných textů opraveno a doplněno písaři. Z tohoto hlediska může být zajímavé také výskyt dubletních tvarů nominativu plurálu maskulina animata: tvar sousedé s koncovkou -é, která je pozůstatkem starší deklinace konsonantních kmenů, byl objeven v prvním vyznání, tvar s koncovkou -í (sousedí) na konci smolné knihy. Ve všech textech, tedy bez ohledu na umístění v pramenu, se objevují jenom dva jazykové jevy: změna ý v ej v koncovkách adjektiv a zájmen a substantiv s deklinací složenou (zlatejch, Maršovej, nějakej, dlouhejmi, plátěnej) a nadbytečné použití osobních zájmen ve tvaru nominativu singuláru (A já sem jeho poslechla; Projdu já to skrze pivovar), které jsou dokladem lidového jazyka a svědčí o tom, že podstatu vyznání tvořil autentický mluvený projev. Co se týká dialektismů v textech vyznání, našli jsme pouze jeden tvar, který lze hodnotit jako prostředek západočeské nářeční oblasti. Je to nesklonný tvar jména označující rodinnou příslušnost — Půlovic. Analýza, zaměřená na odhalení prostředků lidového jazyka, ukázala i řadu jazykových jevů odpovídajících oficiálním textům tehdejší doby a svědčících 41
o tom, že autentické projevy byly zapisovány a doplňovány vzdělanými písaři. Jsou to genitivní řetězce (Anna, cera Alžběty baby; přikázaní Pána Buoha), úřední fráze (věrná a jistá pravda, pány a právem), výrazy za ouřadu, původem aj., užití oficiálního titulu (před Jich Milostmi). „Velikou jazykovou cenu“ Táborské knihy černé a nutnost „zvláštních mluvnických studií“ textů, jež jsou jejím obsahem, zdůrazňuje již Josef Straka v úvodu k vydání.54 Tato bakalářská práce předkládá analýzu některých rysů lidového jazyka 16.-17. století. Zaměřuje se jen na substantiva, adjektiva a zájmena. Pro přesnější a úplnější obraz je nezbytný rozbor rozsáhlejších textů vyznání, zahrnutí i dalších slovních druhů a jazykových rovin a případné srovnání s materiálem jiných černých knih.
54
STRAKA, Josef. Úvod / Z Táborské knihy černé. V Táboře: Spořitelna města Tábora: Městské
museum, 1937. S. 21.
42
7. Seznam zdrojů Literatura 1. Cuřín, František. Vývoj spisovné češtiny. Praha. SPN. 1985. 2. Historická mluvnice česká. 2. [díl], Tvarosloví. 1. část, Skloňování / Václav Vážný: Praha, SPN, 1970. mluvnice
3. Historická
jazyka
českého.
Díl 3,
Tvarosloví 1, Skloňování / napsal Jan Gebauer: Praha, 1896. 4. Historická mluvnice češtiny / Arnošt Lamprecht, Dušan Šlosar, Jaroslav Bauer: 1. vyd. Praha, SPN, 1986. 5. Jílek, František. Jazyk knih černých, jinak smolných. Praha: Česká akademie věd a umění, 1935. 6. Straka, Josef. Z Táborské knihy černé. V Táboře: Spořitelna města Tábora: Městské museum, 1937. 7. Profous, Antonín. Místní jména v Čechách: jejich vznik, původní význam a změny. Díl 1. V Praze: Československá akademie věd, 1954. 8. Profous, Antonín. Místní jména v Čechách: jejich vznik, původní význam a změny. Díl 2. V Praze: Československá akademie věd, 1949. 9. Profous, Antonín. Místní jména v Čechách: jejich vznik, původní význam a změny. Díl 3. V Praze: Československá akademie věd, 1957. 10. Rejzek, Jiří. Český etymologický slovník. Praha: LEDA, 2012. Elektronické zdroje:
Havlůjová, Martina. Ženská kriminalita v Čechách ve světě smolných knih (16.-18.
století).
In: SCIENTIFIC
PAPERS
OF
THE
UNIVERSITY
OF PARDUBICE [online]. 5. vyd. Institute of Languages and Humanites, 1999
[cit.
Dostupné
2013-01-19].
z: http://dspace.upce.cz/bitstream/10195/32525/1/CL14.pdf;
Internetová jazyková příručka / Ústav pro jazyk český, v. v. i., 2008-2013, dostupná z http://prirucka.ujc.cas.cz;
Oberpfalcer,
František.
Mužský
rod
v
knihách
černých,
jinak
smolných. Naše řeč [online]. 1934, roč. 18, č. 10 [cit. 2013-01-19]. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2908#_ftn1;
Olivová-Nezbedová,
Libuše.
Přídavná 43
jména
přivlastňovací
tvořená
příponou -ův z adjektivních příjmení. Naše řeč [online]. 1993, roč. 76, č. 1 [cit.
z:
2013-03-05].Dostupné
http://nase-
rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7112;
Slovník spisovného jazyka českého / Ústav pro jazyk český, v. v. i. 2011, dostupný z http://ssjc.ujc.cas.cz;
Smolná kniha. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001
[cit. 2013-01-19]. Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Smoln%C3%A1_kniha;
Straka,
Josef.
Druhý
příspěvek
k poznání
hovorového
jazyka
v 16. století. Naše řeč [online]. 1948, roč. 32, č. 6-7 [cit. 2013-03-25]. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4085;
Webové hnízdo pramenů k poznání historické češtiny Vokabulář webový / Ústav
pro
jazyk
český,
v.
z http://vokabular.ujc.cas.cz.
44
v.
i.
2006-2013,
dostupné
8. Resumé Данная
работа
посвящена
морфологическому
анализу
имен
существительных, имен прилагательных и местоимений в «Таборской книге преступлений» с целью выявления элементов разговорного чешского языка 16-17 столетия. Материалом для разбора послужили три текста признаний преступников, взятые с начала, середины и конца книги. Всего было проанализировано 451 слово. Работа состоит из введения, трех глав, заключения и приложения. В первой главе рассматриваются особенности разных типов склонения в старочешском языке. Вторая глава посвящена характеристике книг преступлений, в том числе «Таборской книге преступлений». Третья глава разделена на подглавы в соответствии с тремя частями речи. Анализ существительных, прилагательных и местоимений состоит из перечисления всех встречающихся падежных форм, выделения групп окончаний
и
комментирования
явлений,
отличающихся
от
нормы
литературного чешского языка 16—17 веков, описанной в теоретической части исследования. В ходе разбора был обнаружен ряд языковых явлений, которые можно отнести к разговорному чешскому языку указанного периода. Среди них многочисленные примеры перехода
ý в ej, конкуренция генетивных
и акузативных форм, образование женской клички от мужской путем простого изменения окончания, появление избыточных личных местоимений и др. Вместе с тем анализ подтвердил наличие некоторых тенденций, присущих
литературному
чешскому
языку
16—17
веков,
например,
преобладание окончания -ovi в дательном падеже единственного числа мужских
имен
собственных,
примеры
становления
категории
одушевленности и неодушевленности и др. Кроме того, были обнаружены многочисленные доказательства того, что тексты признаний приступников записывались образованными писцами, владевшими основами официальноделового стиля современного им чешского языка. Исследование может быть интересно всем, кто занимается вопросами изучения чешского языка с диахронической точки зрения.
45
Příloha č. 1 1. Začátek Táborské knihy černé. (A 1a — Circa examen Kavka, Circa examen Hurt). S. 23-26.
1.1 Substantiva 1. pasířka
Substantivum apelativum, nom. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -a. 2. pytlík
Substantivum apelativum, akuz. sg. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0. 3. (s) penězi
Substantivum apelativum, instr. pl. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka -i. 4. pasířka
Substantivum apelativum, nom. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -a. 5. Brož
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0. 6. nebožtík
Substantivum apelativum, nom. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0. 7. Hróša
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná ja-
kmenová, koncovka -a. 8. zámky
Substantivum apelativum, akuz. pl. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -y. 9. (u) Koblížka Substantivum proprium, gen. sg. m. a., deklinace jmenná okmenová, koncovka -a.
-1-
10. (v) lese
Substantivum apelativum, lok. sg. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -e.
11. Kavkovi
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -ovi. 12. (do) Křížova Substantivum proprium, gen. sg. m. i., deklinace jmenná okmenová, koncovka -a. 13. (k) Kuchařce Substantivum proprium, dat. sg. f., deklinace jmenná akmenová, koncovka -e. 14. (k) Hoře
Substantivum proprium, dat. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -e.
15. lidem
Substantivum apelativum, dat. pl. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -em. 16. (ze) Zbraslavic Substantivum proprium, gen. pl. m. i., deklinace jmenná jokmenová, koncovka 0.
17. kopy
Substantivum apelativum, nom. pl. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -y.
18. Kranc
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0. 19. Jiřík
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0. 20. Kuchař
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0.
-2-
21. Hurt
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0.
22. rejby
Substantivum apelativum, akuz. pl. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -y. 23. (v) řece
Substantivum apelativum, lok. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -e. 24. Václav
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0. 25. Vodňanský Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace složená, koncovka -ý. 26. Židu
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -u. 27. peněz
Substantivum apelativum, gen. pl. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0.
28. zlatejch
Substantivum apelativum, gen. pl. m. i., deklinace složená,
koncovka -ejch. 29. Brož
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0. 30. (skrze) světnici Substantivum apelativum, akuz. sg. f., deklinace jmenná jakmenová, koncovka -i. 31. Václav
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0.
-3-
32. Vodňanský Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace složená, koncovka -ý. 33. (k) Čaksovi Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná akmenová, koncovka -ovi. 34. (do) sklepu Substantivum apelativum, gen. sg. m. i., deklinace jmenná okmenová, koncovka -u.
35. babek
Substantivum apelativum, gen. pl. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka 0.
36. zlatejch
Substantivum apelativum, gen. pl. m. i., deklinace složená,
koncovka -ejch. 37. krošův
Substantivum apelativum, gen. pl. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka -ův. 38. čuby
Substantivum apelativum, akuz. pl. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -y. 39. čuby
Substantivum apelativum, akuz. pl. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -y. 40. (do) Budějovic Substantivum proprium, gen. pl. m. i., deklinace jmenná jokmenová, koncovka 0.
41. (na) koni
Substantivum apelativum, lok. sg. m. a., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka -i. 42. (v) židech
Substantivum apelativum, lok. pl. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -ech.
-4-
43. Brož
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0. 44. Václav
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0. 45. Vodňanský Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace složená, koncovka -ý. 46. (skrze) pivovar Substantivum apelativum, akuz. sg. m. i., deklinace jmenná o-kmenová, koncovka 0. 47. Staňkovi
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -ovi. 48. klíče
Substantivum apelativum, akuz. pl. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka -e. 49. křik
Substantivum apelativum, nom. sg. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0. 50. Staněk
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0. 51. Vodňanský Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace složená, koncovka -ý. 52. (o) Staňkovi Substantivum proprium, lok. sg. m. a., deklinace jmenná okmenová, koncovka -ovi. 53. Brožovi
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka -ovi.
-5-
54. peníze
Substantivum apelativum, akuz. pl. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka -e. 55. Staněk
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0.
56. (do) lesa
Substantivum apelativum, gen. sg. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a. 57. (v) truhličce Substantivum apelativum, lok. sg. f., deklinace jmenná akmenová, koncovka -e. 58. důmnění
Substantivum apelativum, akuz. sg. n., deklinace jmenná ьjo-
kmenová, koncovka -í. 59. vožralice
Substantivum apelativum, nom. sg. f., deklinace jmenná ja-
kmenová, koncovka -e. 60. Brož
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0. 61. (k) Staňkovi Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná okmenová, koncovka -ovi. 62. (po) schodě Substantivum apelativum, lok. sg. m. i., deklinace jmenná okmenová, koncovka -ě. 63. pivovarníci
Substantivum apelativum, nom. pl. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -i. 64. sousedé
Substantivum apelativum, nom. pl. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -é.
-6-
65. Václav
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0.
66. Trdlo
Substantivum proprium, nom. sg. n., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -o. 67. chvíli
Substantivum apelativum, akuz. sg. f., deklinace jmenná ja-
kmenová, koncovka -i. 68. (do) světnice Substantivum apelativum, gen. sg. f., deklinace jmenná jakmenová, koncovka -e. 69. (za) stolem Substantivum apelativum, instr. sg. m. i., deklinace jmenná okmenová, koncovka -em. 70. (v) almaře
Substantivum apelativum, lok. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -e. 71. peněz
Substantivum apelativum, gen. pl. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0. 72. (k) pasířce
Substantivum apelativum,
dat. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -e.
73. komoru
Substantivum apelativum, akuz. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -u. 74. peníze
Substantivum apelativum, akuz. pl. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka -e. 75. sousedé
Substantivum apelativum, nom. pl. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -é.
-7-
76. Trdla
Substantivum proprium, nom. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -a. 77. Kavička
Substantivum proprium, nom. sg. m. a, deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -a. 78. Vondráček
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0. 79. zámky
Substantivum apelativum, akuz. pl. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -y. 80. (u) Koblížka Substantivum proprium, gen. sg. m. a, deklinace jmenná okmenová, koncovka -a.
81. (v) Planie
Substantivum proprium, lok. sg. f., deklinace jmenná ъja-
kmenová, koncovka -ie. 82. (s) Hróšou Substantivum proprium, instr. sg. m. a., deklinace jmenná jakmenová, koncovka -ou. 83. (s) Vítkem
Substantivum proprium, instr. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -em. 84. (s) knapem Substantivum apelativum, instr. sg. m. a., deklinace jmenná o-kmenová, koncovka -em. 85. (z) Předměstí Substantivum proprium, gen. sg. n., deklinace jmenná ьjokmenová, koncovka -í. 86. Brožovi
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka -ovi.
-8-
87. Tomcovi
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka -ovi.
88. hevery
Substantivum apelativum, akuz. pl. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -y. 89. zámky Substantivum apelativum, akuz. pl. m. i., deklinace jmenná okmenová, koncovka -y.
90. Havlovi
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -ovi. 91. (do) Maršova Substantivum proprium, gen. sg. m. i., deklinace jmenná okmenová, koncovka -a.
92. bratru
Substantivum apelativum, dat. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -u. 93. Lamačovi
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka -ovi. 94. řetězy
Substantivum apelativum, akuz. pl. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka -y. 95. (s) Hronkem Substantivum proprium, instr. sg. m. a., deklinace jmenná okmenová, koncovka -em.
96. (s) Jarou
Substantivum proprium, instr. sg. m. a., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -ou. 97. nebožtíkem Substantivum apelativum, instr. sg. m. a., deklinace jmenná okmenová, koncovka -em.
-9-
98. Hronek
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0. Substantivum apelativum, dat. sg. m. a., deklinace jmenná o-
99. bratru
kmenová, koncovka -u.
100.
(do) Všechova Substantivum proprium, gen. sg. m. i., deklinace
jmenná o-kmenová, koncovka -a.
101.
Vondra
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace
jmenná a-kmenová, koncovka -a.
102.
pilku
Substantivum apelativum, akuz. sg. f., deklinace
jmenná a-kmenová, koncovka -u.
103.
Jozefovi
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace
jmenná o-kmenová, koncovka -ovi.
104.
(v) zahradě Substantivum apelativum, lok. sg. f., deklinace jmenná
a-kmenová, koncovka -ě.
105.
Vondra
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace
jmenná a-kmenová, koncovka -a.
106.
(s) Filipem
Substantivum proprium, instr. sg. m. a., deklinace
jmenná o-kmenová, koncovka -em.
107.
skopec
Substantivum apelativum, akuz. sg. m. a., deklinace
jmenná jo-kmenová, koncovka 0.
108.
rychtáři
Substantivum apelativum, dat. sg. m. a., deklinace
jmenná jo-kmenová, koncovka -i.
- 10 -
109.
(na) Struhách Substantivum proprium, lok. pl. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -ách.
110.
pasířka
Substantivum apelativum, nom. sg. f., deklinace jmenná
a-kmenová, koncovka -a.
111.
(s) zlatejmi Substantivum apelativum, instr. pl. m. i., deklinace
složená, koncovka -ejmi.
112.
pateřík
Substantivum apelativum, nom. sg. m. i., deklinace
jmenná o-kmenová, koncovka 0.
113.
pytlík
Substantivum apelativum, nom. sg. m. i., deklinace
jmenná o-kmenová, koncovka 0.
114.
(vo) zlaté
Substantivum apelativum, akuz. pl. m. i., deklinace
složená, koncovka -é.
115.
(v) stodole
Substantivum apelativum, lok. sg. f., deklinace jmenná
a-kmenová, koncovka -e.
116.
(s) Trdlem
Substantivum proprium, instr. sg. n., deklinace jmenná
o-kmenová, koncovka -em.
117.
dítě
Substantivum apelativum, akuz. sg. n., deklinace
jmenná nt-kmenová, koncovka -ě.
118.
(s) Svátkem Substantivum proprium, instr. sg. m. a., deklinace
jmenná o-kmenová, koncovka -em.
119.
prachy
Substantivum apelativum, akuz. pl. m. i, deklinace
jmenná o-kmenová, koncovka -y.
- 11 -
120.
Substantivum proprium, nom. sg. f., deklinace jmenná
Marta
a-kmenová, koncovka -a.
121.
Chelčická
Substantivum proprium, nom. sg. f., deklinace složená,
koncovka -á.
1.2 Adjektiva 1. druhého
Adjektivum, akuz. sg., dle kontextu — m., deklinace složená,
koncovka -ého. 2. Šibeničkův
Adjektivum posesivní, neskl., nom. sg. m., sufix -ův, koncovka
není. 3. malý
Adjektivum, nom. sg., dle kontextu — m., deklinace složená,
koncovka -ý. 4. (v) malé
Adjektivum, lok. sg., dle kontextu — f., deklinace složená,
koncovka -é. 5. jiné
Adjektivum, akuz. pl. dle kontextu — m., deklinace složená,
koncovka -é. 6. plátěnej
Adjektivum, nom. sg. m., deklinace složená, koncovka -ej.
7. Půlovic
Adjektivum posesivní, neskl., instr. sg. m., sufix -ovic,
koncovka není.
1.3 Pronomina
1. jej
Pronomen personale, akuz. sg., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká.
- 12 -
2. ona
Pronomen personale, nom. sg. f., deklinace zájmenná
zvláštní.
3. (k) nim
Pronomen personale, dat. pl., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká.
4. je
Pronomen personale, akuz. pl., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká.
5. je
Pronomen personale, akuz. pl., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká. 6. nějakým
Pronomen indefinitum, dat. pl., dle kontextu — m., deklinace
složená, koncovka -ým.
7. (k) tomu
Pronomen demonstrativum, dat. sg. dle kontextu — m.,
deklinace zájmenná tvrdá, koncovka -omu. 8. (proti) tomu Pronomen demonstrativum, dat. sg. dle kontextu — n., deklinace zájmenná tvrdá, koncovka -omu. 9. něco
Pronomen indefinitum, akuz. sg. n., deklinace zájmenná
měkká, koncovka -o. 10. já
Pronomen personale, nom. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
11. to
Pronomen demonstrativum, akuz. sg. n., deklinace zájmenná
tvrdá.
12. (k) tomu
Pronomen demonstrativum, dat. sg., dle kontextu — m.,
deklinace zájmenná tvrdá, koncovka -omu. 13. já
Pronomen personale, nom. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
- 13 -
14. (na) to
Pronomen demonstrativum, akuz. sg. n., deklinace zájmenná
tvrdá. 15. žádný
Pronomen indefinitum, nom. sg., dle kontextu — m., deklinace
složená, koncovka -ý. 16. naň
Pronomen
personale, akuz. sg. m., deklinace zájmenná
zvláštní.
17. ten
Pronomen demonstrativum, nom. sg. m., deklinace zájmenná
tvrdá. 18. všecken
Pronomen limitativum, nom. sg. m., deklinace zájmenná
měkká.
19. je
Pronomen personale, akuz. pl., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká.
20. to
Pronomen demonstrativum, akuz. sg. n., deklinace zájmenná
tvrdá.
21. je
Pronomen personale, akuz. pl., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká.
22. je
Pronomen personale, akuz. pl., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká.
23. je
Pronomen personale, akuz. pl., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká.
24. tu
Pronomen demonstrativum, akuz. sg. f., deklinace zájmenná
tvrdá, koncovka -u.
- 14 -
25. sama
Pronomen
limitativum, nom.
sg. f., deklinace
jmenná,
koncovka -a.
26. (k) tomu
Pronomen demonstrativum, dat. sg. dle kontextu — m.,
deklinace zájmenná tvrdá, koncovka -omu.
27. (na) ni
Pronomen personale, akuz. sg. f., deklinace zájmenná měkká.
28. je
Pronomen personale, akuz. pl., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká.
29. (po) tom
Pronomen demonstrativum, lok. sg., dle kontextu — m.,
deklinace zájmenná tvrdá, koncovka -om.
30. tu
Pronomen demonstrativum, akuz. sg. f., deklinace zájmenná
tvrdá, koncovka -u.
31. je
Pronomen personale, akuz. pl., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká. 32. všecky
Pronomen limitativum, akuz. pl., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná tvrdá.
33. je
Pronomen personale, akuz. pl., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká.
34. je
Pronomen personale, akuz. pl., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká. 35. které
Pronomen relativum, akuz. pl., dle kontextu — m., deklinace
složená, koncovka -é.
36. jeho
Pronomen posesivum, dat. sg., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná tvrdá. - 15 -
37. je
Pronomen personale, akuz. pl., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká. 38. svému
Pronomen posesivní, dat. sg. dle kontextu — m., deklinace
původně zájmenná měkká, po provedení kontrakce složená (adjektivní), koncovka -ému.
39. jej
Pronomen personale, akuz. sg., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná tvrdá. 40. kteří
Pronomen relativum,
nom. pl. m., deklinace složena,
koncovka -í. 41. všickni
Pronomen limitativum, nom. pl. m., deklinace zájmenná tvrdá.
42. její
Pronomen posesivum, nom. sg. f., deklinace zájmenná
měkká. 43. jí
Pronomen personale, dat. sg. f., deklinace zájmenná měkká.
2.Prostředek Táborské knihy černé. (C 23b a C 24a — Vyznání Jana Kuby). S. 134-135.
2.1 Substantiva 1. vyznání
Substantivum apelativum, nom. sg. n., deklinace jmenná ьjo-
kmenová, koncovka -í.
2. Jana
Substantivum proprium, gen. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a.
3. Kuby
Substantivum proprium, gen. sg. m. a., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -y. - 16 -
4. pastýře
Substantivum apelativum, gen. sg. m. a., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka -e. 5. (v) Hlavatcích Substantivum proprium, lok. pl. m. i., deklinace jmenná jokmenová, koncovka -ích. 6. (na) trápení Substantivum apelativum, lok. sg. n., deklinace jmenná ьjokmenová, koncovka -í. 7. (v) outerý
Substantivum apelativum, lok. sg. m. i., deklinace složená,
koncovka -ý. 8. (před) mistrem Substantivum apelativum, instr. sg. m. a., deklinace jmenná o-kmenová, koncovka -em.
9. Janem
Substantivum proprium, instr. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -em. 10. Husí
Substantivum proprium, gen. sg. m. a., deklinace jmenná ъjo-
kmenová, koncovka -í. 11. léta
Substantivum apelativum, gen. sg. n., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a. 12. Časa
Substantivum proprium, gen. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a. 13. rychtáře
Substantivum apelativum, gen. sg. m. a., deklinace jmenná
jo-kmenová, koncovka -e. 14. původem
Substantivum apelativum, instr. sg. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -em.
- 17 -
15. Jana
Substantivum proprium, gen. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a.
16. Rezka
Substantivum proprium, gen. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a. 17. Dvořákovi
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -ovi. 18. (v) Měšicích Substantivum proprium, lok. pl. m. i., deklinace jmenná jokmenová, koncovka -ích.
19. radlici
Substantivum apelativum, akuz. sg. f., deklinace jmenná ja-
kmenová, koncovka -i. 20. houžev
Substantivum apelativum, akuz. sg. f., deklinace jmenná v-
kmenová, koncovka 0. 21. čertadlo
Substantivum apelativum, akuz. sg. n., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -o.
22. Rezkovi
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -ovi. 23. (na) předměstí Substantivum apelativum, lok. sg. n., deklinace jmenná ьjokmenová, koncovka -í. 24. škorně
Substantivum apelativum, akuz. pl. f., deklinace jmenná ja-
kmenová, koncovka -ě.
25. poctivice
Substantivum apelativum, akuz. pl. f., deklinace jmenná ja-
kmenová, koncovka -e.
- 18 -
26. měšec
Substantivum apelativum, akuz. sg. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0. 27. železa
Substantivum apelativum, akuz. pl. n., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a. 28. řetěz
Substantivum apelativum, akuz. sg. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0. 29. (k) Petrovi Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná okmenová, koncovka -ovi. 30. Pěknému
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace složená,
koncovka -ému. 31. (do) Dobronic Substantivum proprium, gen. pl. m. i., deklinace jmenná jokmenová, koncovka 0. 32. řetěz
Substantivum apelativum, akuz. sg. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0. 33. články
Substantivum apelativum, instr. pl. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -y.
34. tobolku
Substantivum apelativum, akuz. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -u. 35. rychtáře
Substantivum apelativum, gen. sg. m. a., deklinace jmenná
jo-kmenová, koncovka -e. 36. řetěz
Substantivum apelativum, nom. sg. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0.
- 19 -
37. (u) Petra
Substantivum proprium, gen. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a. 38. Jíra
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -a.
39. Ryba
Substantivum proprium, nom. sg. m. a., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -a. 40. (v) Kloužovicích Substantivum proprium, lok. pl. m. i., deklinace jmenná jokmenová, koncovka -ích. 41. železa
Substantivum apelativum, akuz. pl. n., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a. 42. železa
Substantivum apelativum, nom. pl. n., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a.
43. radlice
Substantivum apelativum, nom. sg. f., deklinace jmenná ja-
kmenová, koncovka -e. 44. čertadlo
Substantivum apelativum, nom. sg. n., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -o. 45. Vacháčovi
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka -ovi. 46. (z) Dražic
Substantivum proprium, gen. pl. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0.
47. Rybovi
Substantivum proprium, dat. sg. m. i., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -ovi.
- 20 -
48. (z) Lhoty
Substantivum proprium, gen. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -y. 49. hřebíky
Substantivum apelativum, akuz. pl. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -y.
50. (z) bran
Substantivum apelativum, gen. pl. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka 0.
51. Pavlovi
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -ovi.
52. Kroupovi
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -ovi. 53. (do) Kloužovic Substantivum proprium, gen. pl. m. i., deklinace jmenná jokmenová, koncovka 0. 54. železa
Substantivum apelativum, nom. pl. n., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a. 55. (u) Kroupy Substantivum proprium, gen. sg. m. a., deklinace jmenná akmenová, koncovka -y.
56. radlice
Substantivum apelativum, nom. sg. f., deklinace jmenná ja-
kmenová, koncovka -e. 57. čertadlo
Substantivum apelativum, nom. sg. n., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -o. 58. houžev
Substantivum apelativum, akuz. sg. f., deklinace jmenná v-
kmenová, koncovka 0.
- 21 -
59. svorník
Substantivum apelativum, nom. sg. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0.
60. (od) vozu
Substantivum apelativum, gen. sg. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -u. 61. železa
Substantivum apelativum, nom. pl. n., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a. 62. (z) Čelkovic Substantivum proprium, gen. pl. m. i., deklinace jmenná jokmenová, koncovka 0.
63. (u) Pavla
Substantivum proprium, gen. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a.
64. Kroupy
Substantivum proprium, gen. sg. m. a., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -y. 65. Hromadovi Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná akmenová, koncovka -ovi. 66. (z) Dražic
Substantivum proprium, gen. pl. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0. 67. hřebíky
Substantivum apelativum, akuz. pl. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -y.
68. (z) bran
Substantivum apelativum, gen. pl. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka 0. 69. (k) Kroupovi Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná akmenová, koncovka -ovi.
- 22 -
70. (do) Kloužovic Substantivum proprium, gen. pl. m. i., deklinace jmenná jokmenová, koncovka 0. 71. Jírovi
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -ovi. 72. Koktavému Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace složená, koncovka -ému. 73. (do) Podolí Substantivum proprium, gen. sg. n., deklinace jmenná ьjokmenová, koncovka -í. 74. hřebíky
Substantivum apelativum, akuz. pl. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -y.
75. (z) bran
Substantivum apelativum, gen. pl. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka 0. 76. železa
Substantivum apelativum, akuz. pl. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a. 77. řetěz
Substantivum apelativum, akuz. sg. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0. 78. (z) Záchoda Substantivum proprium, gen. sg. m. i., deklinace jmenná okmenová, koncovka -a.
79. Sudovi
Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -ovi. 80. (z) Dražic
Substantivum proprium, gen. pl. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0.
- 23 -
81. hřebíky
Substantivum apelativum, akuz. pl. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -y.
82. (z) bran
Substantivum apelativum, gen. pl. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka 0. 83. (k) Matouškovi Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná okmenová, koncovka -ovi. 84. (do) Hlinice Substantivum proprium, gen. sg. f., deklinace jmenná jakmenová, koncovka -e. 85. Václavovi Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná okmenová, koncovka -ovi. 86. (z) Dražic Substantivum proprium, gen. sg. m. i., deklinace jmenná jokmenová, koncovka 0. 87. (k) Kroupovi Substantivum proprium, dat. sg. m. a., deklinace jmenná akmenová, koncovka -ovi. 88. (do) Kloužovic Substantivum proprium, gen. pl. m. i., deklinace jmenná jokmenová, koncovka 0. 89. (v) sobotu Substantivum apelativum, lok. sg. f., deklinace jmenná akmenová, koncovka -u. 90. rozeslání Substantivum apelativum, gen. sg. n., deklinace jmenná ьjokmenová, koncovka -í. 91. apoštolův Substantivum apelativum, gen. pl. m. a., deklinace jmenná okmenová, koncovka -ův.
- 24 -
2.2 Adjektiva 1. pasoucího
Adjektivum, gen. sg. m., deklinace složená, koncovka -ího.
2. taborském
Adjektivum, lok. sg., dle kontextu — n., deklinace složená,
koncovka -ém.
3.
mladšího
4. dobrý
5.
Adjektivum, gen. sg. m., deklinace složená, koncovka -ího. Adjektivum, akuz sg. m., deklinace složená, koncovka -ý.
(z) dlouhejmi Adjektivum, instr. pl., dle kontextu — m., deklinace složená, koncovka -ejmi.
6. čelkovského Adjektivum, gen. sg., dle kontextu — m., deklinace složená, koncovka -ého. 7. železné
Adjektivum, akuz. pl., dle kontextu — m., deklinace složená,
koncovka -é. 8. Elijášova
Adjektivum posesivní, nom. pl. n., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a.
9.
Jirkova
Adjektuvim posesivní, nom. pl. n., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a. 10. Plívův
Adjektivum posesivní, akuz. sg., dle kontextu — m., deklinace
jmenná o-kmenová, koncovka 0.
2.3 Pronomina
1. mi
Pronomen personale, dat. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
- 25 -
Pronomen demonstrativum, akuz. sg. n., deklinace zájmenná
2. to tvrdá.
3. mi
Pronomen personale, dat. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
4. mu
Pronomen personale, dat. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
mi
Pronomen personale, dat. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
5.
6. zaň
Pronomen personale, akuz. sg. m., deklinace zájmenná
zvláštní.
7. (ode) mne
Pronomen personale, gen. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
8. mne
Pronomen personale, gen. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
9. (k) němu
Pronomen personale, dat. sg., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká. 10. (u) něho
Pronomen personale, gen. sg., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká. 11. které Pronomen relativum, akuz. pl., dle kontextu — n., deklinace složená, koncovka -é.
12. je
Pronomen personale, akuz. pl., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká.
13. jich
Pronomen personale, gen. pl., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká, koncovka -ich.
14. je
Pronomen personale, akuz. pl., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká.
- 26 -
15. mne
Pronomen personale, gen. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
16. (na) tom Pronomen demonstrativum, lok. sg. n., deklinace zájmenná tvrdá. 17. (na) všem Pronomen limitativum, lok. sg. n., deklinace zájmenná měkká.
3 Konec Táborské knihy černé. (191b — Vyznání Anny, cery Alžběty baby, která bejva u žen při porodu dítek). S. 355-356.
3.1 Substantiva 1. vyznání Substantivum apelativum, nom. sg. n., deklinace jmenná ьjokmenová, koncovka -í.
2. Anny
Substantivum proprium, gen. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -y.
3. cery
Substantivum apelativum, gen. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -y. 4. Alžběty Substantivum proprium, gen. sg. f., deklinace jmenná akmenová, koncovka -y.
5. baby
Substantivum apelativum, gen. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -y. 6. (u) žen
Substantivum apelativum, gen. pl. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka 0. 7. (při) porodu Substantivum apelativum, lok. sg. m. i., deklinace jmenná o-kmenová, koncovka -u.
- 27 -
8. dítek
Substantivum apelativum, gen. pl. n., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0. 9. léta
Substantivum apelativum, gen. sg. n., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a. 10. pondělí Substantivum apelativum, akuz. sg. m. i., deklinace jmenná ьjo-kmenová, koncovka -í. 11. Jakubu Substantivum proprium, lok. sg. m. a., deklinace jmenná okmenová, koncovka -u. 12. apoštolu Substantivum apelativum, lok. sg. m. a., deklinace jmenná okmenová, koncovka -u.
13. Anna
Substantivum proprium, nom. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -a.
14. cera
Substantivum apelativum, nom. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -a. 15. Alžběty Substantivum proprium, gen. sg. f., deklinace jmenná akmenová, koncovka -y.
16. baby
Substantivum apelativum, gen. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -y.
17. rodem
Substantivum apelativum, instr. sg. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -em. 18. (s) Kestran Substantivum proprium, gen. pl. m. i., deklinace jmenná okmenová, koncovka 0.
- 28 -
19. (za) Pískem Substantivum proprium, instr. sg. m. i., deklinace jmenná o-kmenová, koncovka -em.
20. cera
Substantivum apelativum, nom. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -a. 21. nebuožtíka Substantivum apelativum, gen. sg. m. a., deklinace jmenná o-kmenová, koncovka -a. 22. Šimka
Substantivum proprium, gen. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a. 23. krejčího Substantivum apelativum, gen. sg. m. a., deklinace složená, koncovka -ího. 24. pána
Substantivum apelativum, gen. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a. 25. podaní Substantivum apelativum, nom. pl. m. a., složená, koncovka -í. 26. Milostmi Substantivum proprium, instr. pl. f., deklinace jmenná ikmenová, koncovka -mi. 27. pány
Substantivum apelativum, instr. pl. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -y. 28. právem Substantivum apelativum, instr. sg. n., deklinace jmenná okmenová, koncovka -em. 29. oučinku Substantivum apelativum, dat. sg. m. i., deklinace jmenná okmenová, koncovka -u.
30. skutku
Substantivum apelativum, dat. sg. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -u. - 29 -
31. přikázaní Substantivum apelativum, akuz. sg. n., deklinace jmenná ьjokmenová, koncovka -í. 32. Pána
Substantivum proprium, gen. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a.
33. Buoha
Substantivum proprium, gen. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a. 34. děťátko Substantivum apelativum, akuz. sg. n., deklinace jmenná okmenová, koncovka -o. 35. děťátko Substantivum apelativum, akuz. sg. n., deklinace jmenná okmenová, koncovka -o. 36. Václavem Substantivum proprium, instr. sg. m., deklinace jmenná okmenová, koncovka -em. 37. synem Substantivum apelativum, instr. sg. m. a., deklinace jmenná ukmenová, koncovka -em. 38. (vod) roku Substantivum apelativum, gen. sg. m. i., deklinace jmenná o-kmenová, koncovka -u. 39. děťátko Substantivum apelativum, akuz. sg. n., deklinace jmenná okmenová, koncovka -o. 40. (na) chlívě Substantivum apelativum, lok. sg. m. i., deklinace jmenná okmenová, koncovka -ě. 41. (u) Maršů
Substantivum proprium, gen. pl. m. a., deklinace
jmenná jo-kmenová, koncovka -ů.
- 30 -
42. (v) Zahrádce Substantivum proprium, lok. sg. f., deklinace jmenná akmenová, koncovka -e. 43. dítě
Substantivum apelativum, akuz. sg. n., deklinace jmenná nt-
kmenová, koncovka -ě. 44. (za) hrdýlko Substantivum apelativum, akuz. sg. n., deklinace jmenná o-kmenová, koncovka -o.
45. trak
Substantivum apelativum, akuz. sg. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0. 46. (vod) fěrtuchu Substantivum apelativum, gen. sg. m. i., deklinace jmenná o-kmenová, koncovka -u. 47. hrdýlko Substantivum apelativum, akuz. sg. n., deklinace jmenná okmenová, koncovka -o. 48. dřevo
Substantivum apelativum, akuz. sg. n., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -o. 49. (vo) suk Substantivum apelativum, akuz. sg. m. i., deklinace jmenná okmenová, koncovka 0. 50. šrám
Substantivum apelativum, akuz. sg. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0.
51. ranku
Substantivum apelativum, akuz. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -u. 52. louže
Substantivum apelativum, gen. sg. f., deklinace jmenná ja-
kmenová, koncovka -e.
- 31 -
53. haltýř
Substantivum apelativum, nom. sg. m. i., deklinace jmenná jo-
kmenová, koncovka 0. 54. (na) kámen Substantivum apelativum, akuz. sg. m. i., deklinace jmenná n-kmenová, koncovka 0. 55. Kroupová Substantivum proprium, nom. sg. f., deklinace složená, koncovka -á. 56. měrou Substantivum apelativum, instr. sg. f., deklinace jmenná akmenová, koncovka -ou. 57. kamenu Substantivum apelativum, dat. sg. m. i., deklinace jmenná nkmenová, koncovka -u. 58. koření Substantivum apelativum, akuz. sg. n., deklinace jmenná ьjokmenová, koncovka -í. 59. koření
Substantivum apelativum, lok. sg. n., deklinace jmenná ьjo-
kmenová, koncovka -í. 60. dítě
Substantivum apelativum, akuz. sg. n., deklinace jmenná nt-
kmenová, koncovka -ě. 61. sousedi Substantivum apelativum, nom. pl. m. a., deklinace jmenná okmenová, koncovka -i. 62. Maršovej Substantivum proprium, dat. sg. f., deklinace složená, koncovka -ej. 63. čert
Substantivum apelativum, nom. sg. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka 0.
- 32 -
64. kurvu
Substantivum apelativum, akuz. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -u. 65. děťátko Substantivum apelativum, akuz. sg. n., deklinace jmenná okmenová, koncovka -o. 66. psům
Substantivum apelativum, dat. pl. m. a., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -ům. 67. sviňám
Substantivum apelativum, dat. pl. f., deklinace jmenná ja-
kmenová, koncovka -ám.
68. pravda
Substantivum apelativum, nom. sg. f., deklinace jmenná a-
kmenová, koncovka -a. 69. (na) duši Substantivum apelativum, akuz. sg. f., deklinace jmenná jakmenová, koncovka -i. 70. (na) konci Substantivum apelativum, lok. sg. m. i., deklinace jmenná jokmenová, koncovka -i. 71. života
Substantivum apelativum, gen. sg. m. i., deklinace jmenná o-
kmenová, koncovka -a. 72. (k) artikulům Substantivum apelativum, dat. pl. m. i., deklinace jmenná o-kmenová, koncovka -ům.
73. (na) smrti
Substantivum apelativum, lok. sg. f., deklinace jmenná
i-kmenová, koncovka -i. 74. (za) ouřadu
Substantivum apelativum, gen. sg. m. i., deklinace
jmenná o-kmenová, koncovka -u.
- 33 -
75. rychtářství
Substantivum apelativum, gen. sg. m. i., deklinace
jmenná ьjo-kmenová, koncovka -í.
76. pana
Substantivum apelativum, gen. sg. m. a., deklinace
jmenná o-kmenová, koncovka -a. 77. Tomáše
Substantivum proprium, gen. sg. m. a., deklinace
jmenná jo-kmenová, koncovka -e. 78. Zahrádky
Substantivum proprium, gen. sg. m. a., jmenná a-
kmenová, koncovka -y.
79. pana
Substantivum apelativum, gen. sg. m. a., deklinace
jmenná o-kmenová, koncovka -a. 80. rychtáře
Substantivum apelativum, gen. sg. m. a., deklinace
jmenná jo-kmenová, koncovka -e. 81. přiznání
Substantivum apelativum, nom. sg. n., deklinace
jmenná ьjo-kmenová, koncovka -í. 82. kšaft
Substantivum apelativum, nom. sg. m. i., deklinace
jmenná o-kmenová, koncovka 0.
3.2 Adjektiva 1. (po) svatém
Adjektivum, lok. sg., dle kontextu — m., deklinace složená,
koncovka -ém. 2. zlému
Adjektivum, dat. sg., dle kontextu — m., deklinace složená,
koncovka -ému. 3. Valachovém Adjektivum, instr. sg., dle kontextu — m., deklinace složená, koncovka -ém. 4. (s) jiném
Adjektivum, instr. sg., dle kontextu — m., deklinace složená,
koncovka -ém. - 34 -
5. starej
Adjektivum, nom. sg., dle kontextu — m., deklinace složená,
koncovka -ej. 6. dobrou
Adjektivum, instr. sg. f, deklinace složená, koncovka -ou.
7. těhotná
Adjektivum, nom. sg. f., deklinace složená, koncovka -á.
8. věrná
Adjektivum, nom. sg. f., deklinace složená, koncovka -á.
9. jistá
Adjektivum, nom. sg. f., deklinace složená, koncovka -á.
10. slovoutného Adjektivum, gen. sg., dle kontextu — m., deklinace složená, koncovka -ého. 11. městskýho Adjektivum, gen. sg., dle kontextu — m., deklinace složená, koncovka -ýho. 12. ložního
Adjektivum, gen. sg., dle kontextu — m., deklinace složená,
koncovka -ího. 13. Páně
Adjektivum, gen. sg. m., deklinace jmenná jo-kmenová,
koncovka -ě. 14. Páně
Adjektivum, gen. sg. m., deklinace jmenná jo-kmenová,
koncovka -ě.
3.3 Pronomina 1. která
Pronomen relativum, nom. sg. f., deklinace složená, koncovka
-á.
2. ten
Pronomen demonstrativum, akuz. sg. m., deklinace zájmenná,
zvláštní. 3. kterého Pronomen relativum, gen. sg. m., deklinace složená, koncovka -ého. 4. (před) Jich Pronomen personale, gen. pl. m., deklinace zájmenná měkká, koncovka -ich. 5. (k) tomu Pronomen demonstrativum, dat. sg., dle kontextu — m., deklinace zájmenná tvrdá, koncovka -omu.
- 35 -
6. to
Pronomen demonstrativum, akuz. sg. n., deklinace zájmenná
tvrdá.
7. to
Pronomen demonstrativum, akuz. sg. n., deklinace zájmenná
tvrdá.
8. to
Pronomen demonstrativum, akuz. sg. n., deklinace zájmenná
tvrdá. 9. (s) tím
Pronomen demonstrativum, instr. sg., dle kontextu — m.,
deklinace zájmenná tvrdá. 10. (s) ním Pronomen personale, instr. sg., dle kontextu — m., deklinace zájmenná měkká. 11. žádném Pronomen indefinitum, instr. sg., dle kontextu — m., deklinace složená, koncovka -ém.
12. von
Pronomen personale, nom. sg. m., deklinace zájmenná
zvláštní.
13. mnou
Pronomen personale, instr. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
14. mi
Pronomen personale, dat. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
15. to
Pronomen demonstrativum, akuz. sg. n., deklinace zájmenná
tvrdá.
16. toho
Pronomen demonstrativum, gen. sg., dle kontextu — n.,
deklinace zájmenná tvrdá.
17. mne
Pronomen personale, akuz. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
18. (na) mne Pronomen personale, akuz. sg., deklinace zájmenná zvláštní. - 36 -
19. já
Pronomen personale, nom. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
20. jeho
Pronomen personale, akuz. sg., dle kontextu — m., deklinace
zájmenná měkká.
21. je
Pronomen personale, akuz. sg., dle kontextu — n., deklinace
zájmenná měkká.
22. to
Pronomen demonstrativum, akuz. sg. n., deklinace zájmenná
tvrdá.
23. je
Pronomen personale, akuz. sg., dle kontextu — n., deklinace
zájmenná měkká.
24. je
Pronomen personale, akuz. sg., dle kontextu — n., deklinace
zájmenná měkká. 25. (k) sobě Pronomen reflexivum, dat. sg., deklinace zájmenná zvláštní. 26. (na) ně Pronomen personale, akuz. sg., dle kontextu — n., deklinace zájmenná měkká.
27. je
Pronomen personale, akuz. sg., dle kontextu — n., deklinace
zájmenná měkká.
28. mu
Pronomen personale, dat. sg., dle kontextu — n., deklinace
zájmenná zvláštní.
29. je
Pronomen personale, akuz. sg., dle kontextu — n., deklinace
zájmenná měkká. 30. jím
Pronomen personale, instr. sg., dle kontextu — n., deklinace
zájmenná měkká. - 37 -
31. (vo) nějakýs Pronomen indefinitum, akuz. sg., dle kontextu — n., deklinace složená, koncovka -ý.
32. to
Pronomen demonstrativum, nom. sg., dle kontextu — m.,
deklinace zájmenná tvrdá.
33. ten
Pronomen demonstrativum, akuz. sg. m., deklinace zájmenná
tvrdá.
34. tu
Pronomen demonstrativum, akuz. sg. f, deklinace zájmenná
tvrdá.
35. je
Pronomen personale, akuz. sg., dle kontextu — n., deklinace
zájmenná měkká. 36. (do) nějaké Pronomen indefinitum, gen. sg., dle kontextu — f., deklinace složená, koncovka -é. 37. nějakej Pronomen indefinitum, nom. sg., dle kontextu — m., deklinace složená, koncovka -ej.
38. je
Pronomen personale, akuz. sg., dle kontextu — n., deklinace
zájmenná měkká.
39. vona
Pronomen personale, nom. sg. f., deklinace zájmenná
zvláštní. 40. (proti) tomu Pronomen demonstrativum, dat. sg., dle kontextu — m., deklinace zájmenná tvrdá.
41. mi
Pronomen personale, dat. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
- 38 -
42. (po) tom Pronomen demonstrativum, lok. sg., dle kontextu — n., deklinace zájmenná tvrdá.
43. to
Pronomen demonstrativum, akuz. sg., dle kontextu — n.,
deklinace zájmenná tvrdá.
44. vona
Pronomen personale, nom. sg. f., deklinace zájmenná
zvláštní. 45. (vo) tom Pronomen demonstrativum, lok. sg., dle kontextu — n., deklinace zájmenná tvrdá.
46. nic
Pronomen indefinitum, akuz. sg. n., deklinace zájmenná
měkká. 47. já
Pronomen personale, nom. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
48. já
Pronomen personale, nom. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
49. vona
Pronomen personale, nom. sg. f., deklinace zájmenná
zvláštní.
50. ji
Pronomen personale, akuz. sg. f., deklinace zájmenná měkká.
51. mi
Pronomen personale, dat. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
52. někteří Pronomen indefinitum, nom. pl. m., deklinace složená, koncovka -í.
53. je
Pronomen personale, akuz. sg., dle kontextu — n., deklinace
zájmenná měkká.
54. to
Pronomen demonstrativum, akuz. sg., dle kontextu — n.,
deklinace zájmenná tvrdá. - 39 -
55. to
Pronomen demonstrativum, akuz. sg., dle kontextu — n.,
deklinace zájmenná tvrdá.
56. to
Pronomen demonstrativum, nom. sg., dle kontextu — n.,
deklinace zájmenná tvrdá. 57. žádného Pronomen indefinitum, gen. sg.,
m. nebo n., deklinace
složená, koncovka -ého.
58. svou
Pronomen posesivum, akuz. sg. f., deklinace složená
(původně zájmenná měkká). 59. svého
Pronomen posesivum, gen. sg., dle kontextu — m., deklinace
složená (původně zájmenná měkká). 60. (k) těmto Pronomen demonstrativum, dat. pl., dle kontextu — m., deklinace zájmenná tvrdá. 61. (ke) všem Pronomen limitativum, dat. pl., dle kontextu — m., deklinace zájmenná tvrdá.
62. to
Pronomen demonstrativum, nom. sg., dle kontextu — n.,
deklinace zájmenná tvrdá. 63. všecko Pronomen limitativum, nom. sg. dle kontextu — m., deklinace zájmenná měkká. 64. tu
Pronomen demonstrativum, akuz. sg. f., deklinace zájmenná
tvrdá. 65. toto
Pronomen demonstrativum, nom. sg., dle kontextu — n.,
deklinace zájmenná tvrdá. 66. její
Pronomen posesivum, nom. sg. f., deklinace zájmenná
měkká.
- 40 -
67. tento
Pronomen demonstrativum, nom. sg., dle kontextu — m.,
deklinace zájmenná tvrdá. 68. (ode) mne Pronomen personale, gen. sg., deklinace zájmenná zvláštní.
- 41 -