Západočeská univerzita v Plzni Fakulta právnická Katedra trestního práva
DIPLOMOVÁ PRÁCE Metodika vyšetřování vražd se zaměřením na vraždy sériové
Předkládá: Jan Thomayer
Vzor citace: THOMAYER, Jan. Metodika vyšetřování vražd se zaměřením na vraždy sériové. Diplomová práce. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta právnická, 2011. 68 s.
4. Metodika vyšetřování sériových vražd Sériové vraždy je z kriminalistického hlediska nesmírně obtížné objasnit. Bývají často označovány jako „vraždy bez zřejmého motivu“ a už z tohoto označení lze odvodit, že dopadnout pachatele je v takových případech velice náročné. Vzhledem k tomu, že při nich hrozí další opakování podobného nebo stejného trestného činu, policejní orgány musí reagovat co nejrychleji a nejefektivněji. Následující část je tedy věnována tématice sériových vražd a speciálním metodám, které se využívají při jejich objasňování.
4.1. Pojem „sériová vražda“ Aby bylo možno dále popsat metody vyšetřování, je nutné nejprve popsat, co se sériovou vraždou myslí. „Až do osmdesátých let byli několikanásobní vrazi zařazeni do stejné kategorie – masoví vrazi.“1 Ani dnes neexistuje jednotná a všeobecně přijatá definice sériové vraždy. V literatuře je nejčastěji zmiňovaná následující klasifikace2 vypracovaná FBI. Ta rozlišuje vražd podle počtu obětí, času mezi jednotlivými vraždami a stylu útoku:
Prostá (samostatná) vražda (single homicide): představuje usmrcení jedné oběti při jednom vražedném útoku;
Dvojnásobná vražda (double homicide): představuje usmrcení dvou obětí ve stejném čase na jednom místě;
Trojnásobná vražda (triple homicide): představuje usmrcení tří obětí ve stejném čase na jednom místě;
Masová vražda (mass murder): představuje usmrcení čtyř nebo více obětí na jednom místě ve stejném čase (příklady: Charles Whitman, USA, 1966 - 16 obětí; Eric Harris a Dylan Klebold, USA, 1999 – 13 obětí; Robert
1 2
BOURGOIN, Stéphane. Bestiální vrazi. Plzeň : NAVA, 1994. 13 s. HOFMANOVÁ, Jiřina. Behaviorální analýza: metoda sestavování kriminálního profilu pachatele. Praha : Jaroslav Hofman, 2010. 104-105 s.
68
Steinhäuser, Německo, 2002 – 16 obětí; Olga Hepnarová, ČSSR, 1973 – 8 obětí);
Vražedný (tah, vlna) záchvat (spree murder): „jeden“ útok pachatele, který se odehrává na dvou či více místech v krátkém časovém úseku. Pachatel mezi jednotlivými útoky emocionálně nevychladne (příklady: Howard Unruh, USA, 1949 - 13 obětí; Martin Bryant, Austrálie, 1996 - 35 obětí);
Sériová vražda (seriál murder): je určena třemi nebo více samostatnými útoky na třech nebo více různých místech. Mezi jednotlivými útoky pachatel emocionálně vychladne. Období emocionálního vychladnutí umožní sériového vraha odlišit od dalších vícečetných vrahů (příklady: John Wayne Gacy, USA, vraždy v letech 1972-1978, 33 obětí; Ivan Milat, Austrálie, 1989-1993, 7 obětí; Andrei Chikatilo, Rusko, 1978-1990, 53 obětí; Václav Mrázek, ČSSR, 1951-1956, 7 obětí).
Někteří autoři3 rozlišují ještě „klasické“ sériové vrahy a sériové odstřelovače (seriál snipers). Odstřelovači se liší od „klasických“ sériových vrahů tím, že jejich jednání není namířeno proti konkrétní oběti, ale proti veřejnosti. Jsou si totiž vědomi toho, že lidé se nejvíce děsí násilí, které je nevypočitatelné a svévolné. Motivem sériového snipera je spíše moc nad životem jiných lidí než utrpení individuální oběti. Jako příklad lze uvést Johna Allena Muhammada a Lee Boyda Malva, kteří zastřelili v roce 2002 na území USA 11 lidí. Nakonec je třeba zmínit ještě jednu z nejnovějších definic sériové vraždy, která byla přijata na sympoziu NCAVC (National Center for the Analysis of Violent Crime) v roce 20054. Ta popisuje sériovou vraždu jako: Nezákonné usmrcení dvou nebo více obětí stejným pachatelem (či pachateli), v samostatných událostech.
3 4
FULLGRABE, L. IN: PROTIVINSKÝ, Miroslav. Sérioví vrazi. Kriminalistika, 2003, č. 4, 311 s. FBI- National Center for the Analysis of Violent Crime. Reports and publications [online]. Serial Murder [cit. 6.6.2011]. Dostupné z:< http://www.fbi.gov/stats-services/publications/serial-murder >.
69
4.2. Rozdíly mezi sériovým vrahem, masovým vrahem a vrahem na vražedné vlně Mimo rozdílů vyplívajících z výše uvedených definic (různý počet útoků, místa činu a přítomnost nebo absence emocionálního vychladnutí), existují i další odlišnosti mnohočetných vrahů. Klasického masového a záchvatovitého vraha (vraha na vražedné vlně) nezajímá, kdo je jeho obětí. Usmrtí každého, kdo s ním přijde v době útoku do kontaktu. Naopak sériový pachatel obvykle vybírá určitý typ oběti a je přesvědčen, že nikdy nebude dopaden. Sériový pachatel pečlivě monitoruje svoje chování, aby se vyhnul dopadení, zatímco záchvatovitý vrah, který bývá často brzy identifikován, obvykle není schopen kontroly průběhu útoku. Sériový vrah naopak bude plánovat a vybírat oběti i místo, někdy přeruší svoje jednání, jestliže oběť nebo místo neodpovídá jeho představám.5 Jak u masových vrahů, tak i u záchvatovitých vrahů je třeba řádění rozumět jako jednomu ucelenému dění, které má svůj začátek a konec. U vrahů tohoto typu se předpokládá, že spouštěčem může být vnější událost a oni pak konají v určitém stavu rozrušení z pomsty nebo ze zoufalství. Masoví vrazi velmi často trpí psychózou. U sériových vrahů je tomu jinak. Každá jejich vražda představuje jeden dílek různě dlouhé série. Mezi jednotlivými vraždami může být pauza trvající dny, měsíce, ale i roky. Psychotickým onemocněním trpí jen výjimečně. Jak uvádí Bourgoin6, počet psychotiků činí pouze 5 % z celkového počtu. Příkladem může být Richard Chase, který zavraždil 6 obětí v letech 1977-78 v Sacramentu (USA). Rozdíl je také v tom, že masový vrah a záchvatovitý vrah bývá většinou dopaden nebo spáchá sebevraždu. Naopak dopadnout sériového vraha je extrémně náročné a sebevraždu páchá jen výjimečně. „Příležitostně se sériový vrah může proměnit ve vraha na vražedné vlně, když přijde na to, že ho policie odhalila a je mu na stopě.“7
5
DOUGLAS, J. E. ; BURGESS, A. W. ; RESSLER, R. K. (1997) IN: HOFMANOVÁ, Jiřina. Behaviorální analýza: metoda sestavování kriminálního profilu pachatele. Praha : Jaroslav Hofman, 2010. 106 s. 6 BOURGOIN, Stéphane. Bestiální vrazi. Plzeň : NAVA, 1994. 19 s. 7 BOURGOIN, Stéphane. Bestiální vrazi. Plzeň : NAVA, 1994. 14 s.
70
4.3. Osobnost sériového vraha Následující osobnostní charakteristiky a statistické údaje pocházejí především z USA, kde bylo dopadeno nejvíce sériových vrahů na světě (S. Bougroin8 uvádí, že v 80. - 90. letech bylo na světě odhaleno 160 sériových vrahů, z nichž 120 bylo dopadeno v USA). Co se týká odhadů počtu činných sériových vrahů na území USA, R. Ressler (1988) odhadnul tento počet na 30 až 100 aktivních sériových vrahů. V Anglii a Walesu je odhadováno kolem čtyř aktivních sériových vrahů.9 V USA bylo také vedeno nejvíce výzkumů ohledně tohoto tématu. Jedním z nich je například výzkum, který zahájil roku 1979 Robert Ressler a John Douglas. Trval několik let a týkal se rozhovorů a detailního rozboru případů 36 dopadených sexuálních vrahů, z nichž většina byla sériovými pachateli. Z tohoto výzkumu a dalších statistických údajů FBI vyšla najevo následující fakta. Pachatel sériové vraždy je většinou svobodný, bezdětný mladý muž (v 83 % běloch, ač u „běžných“ vražd je v USA pachatelů bělochů jen 41 %10), který v době své první vraždy ještě nedosáhl věku 30 let (průměrný věk 27,27 let). Obětí byly z dvou třetin ženy. Mezi pachatelem a obětí neexistuje před činem žádný vztah.11 Jak už bylo zmíněno ve druhé kapitole, v USA je střelná zbraň použita zhruba u 65 % vražd. Naproti tomu sériový vrah volí střelnou zbraň jen ve 22 %. Co se týká volby dalších zbraní mezi sériovými vrahy, jsou čísla následující12 (číslo v závorce udává procento použití dané zbraně u běžných vražd): nože 40 % (17 %), nástroje (př. kladiva) 9 % (5 %), uškrcení 9 % (1,6 %). Z těchto čísel vyplívá, že sériový vrah většinou dává přednost kontaktu se svou obětí. Zajímavá je též volba zbraně u sériových vražedkyň. Ty používají ve 45 % jed.
8
BOURGOIN, Stéphane. Bestiální vrazi. Plzeň : NAVA, 1994. 9 s. BROOKMAN, Fiona. Understanding Homicide.London : SAGE, 2005. 214 s. 10 BOURGOIN, Stéphane. Bestiální vrazi. Plzeň : NAVA, 1994. 17 s. 11 NEUBACHER, F. IN: PROTIVINSKÝ, Miroslav. Sérioví vrazi. Kriminalistika, 2003, č. 4, 313 s. 12 BOURGOIN, Stéphane. Bestiální vrazi. Plzeň : NAVA, 1994. 14 s. 9
71
„U pachatelů sériových vražd se intelekt nejčastěji pohybuje v pásmu mírného nadprůměru až nadprůměru.“13 V jejich anamnéze se objevuje traumatické dětství (nikoli vždy!). Upozorňuje se také na psychické a neurologické poruchy. Jako včasný indikátor možného neblahého vývoje je podle psychologů FBI nutné brát noční pomočování, žhářství a mučení zvířat. Na uvedená tvrzení je však nutno nahlížet s rezervou. Byla sice zjištěna výzkumně, ale týkají se pouze jedné skupiny sériových vrahů, a to sadistických pachatelů. V dospělosti u nich pak bývá diagnostikována porucha osobnosti (dříve psychopatie). Většinou se jedná o asociální poruchu, maligní narcismus a sadismus.14 Výzkum Resslera a Douglase též přinesl poznatky o mysli pachatelů sadistických sériových vražd. „Vše nasvědčuje tomu, že kriminální jednání je připravováno agresivním přebujelým fantazírováním a nikoli sexuální potřebou ve smyslu aktivizované touhy po sexuálním uspokojení. Podle studie FBI jde o pachatele, kteří dlouhou dobu před činem spřádají sadistické představy a fantazie, které jim přinášejí uspokojení. V pozadí kriminálního jednání jsou tedy agresivní fantazie, nikoliv sexuální potřeby.“15 Podle autentických výpovědí zkoumaných pachatelů jsou snové představy až do první spáchané vraždy spíše vágní a nesouvislé, ponejvíce se zaobírají usmrcením oběti. Jakmile dojde k první vraždě, stávají se zřetelnějšími a strukturovanějšími. Pachatel se v představách začíná zabývat tím, jak zdokonalit různé fáze vražedného útoku. Tímto způsobem se ze sadistického pachatele stává sériový vrah.16 „Zločin je vrahem považován za jakýsi druh rituálu. Všichni vyšetřovaní pachatelé potvrzovali důležitost svých fantazií a přiznávali, že po první vraždě byli velmi zaneprázdnění a někdy i stimulováni vzpomínkami na svůj čin, což přispívalo k napájení fantazií jejich příštích činů.“17 Z důvodu oživení vzpomínek na svůj čin si proto řada sériových vrahů odnáší z místa činu trofej. Může jí být
13
GILLERNOVÁ, Ilona; BOUKALOVÁ, Hedvika a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. 31 s. 14 ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 199-200 s. 15 ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Kriminální psychologie. Praha : EUROUNION, 1998. 97-98 s. 16 tamtéž. 98 s. 17 BOURGOIN, Stéphane. Bestiální vrazi. Plzeň : NAVA, 1994. 27-28 s.
72
část těla oběti, její oblečení nebo jiná věc, která jí patřila. Ze stejného důvodu se mohou vrazi na místo činu či místo ukrytí mrtvoly vracet. Na závěr uvádím citaci, která se vztahuje k výše popsanému: „Odborníci přikládají těmto výzkumům velkou váhu. Výslovně zdůrazňují, že každý, kdo je profesionálně činný v oblasti uplatňování práva, by si měl osvojit poznatky o existenci popsaných agresivních fantazií.“18
4.4. Typologie sériových vrahů Jak uvádí J. Hofmanová, „typologie objektů je součástí kriminalistického uvažování, které pomáhá lépe nasměrovat vyšetřování.“19 Z tohoto důvodu je na místě uvést alespoň nejdůležitější typologie, které napomůžou pochopení fenoménu sériových vrahů. „Obecně je typologický přístup zaměřen na podobnost určitých stránek osobnosti a psychiky skupiny lidí a současně odlišnost společných znaků od lidí jiných.“20 Typ je přitom shrnutím několika kvalitativních znaků a nemusí mít přesné hranice. Málo kdy se totiž dá určitý objekt zařadit čistě do jedné z kategorií. Častěji se vyskytují smíšené typy, které mají vlastnosti více kategorií, přesto převážně inklinují k jedné z nich. Tak je tomu i u následujících typologií. Jednou z klíčových je klasifikace R. Holmese a J. DeBurgera21, která rozlišuje sériové vrahy dle motivace:
Halucinující (vizionářský) typ vraha (visionary seriál killer)22: Trpí silně poruchovým kontaktem s realitou. K vraždě je hnán vnitřními hlasy. Může vraždit pod vlivem sluchových či vizuálních halucinací. Z psychiatrického hlediska jde o psychotika. Pachatel na scéně deliktu neprovádí inscenace,
18
ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Kriminální psychologie. Praha : EUROUNION, 1998. 98 s. HOFMANOVÁ, Jiřina. Behaviorální analýza: metoda sestavování kriminálního profilu pachatele. Praha : Jaroslav Hofman, 2010. 79 s. 20 URBANOVÁ, M. ; NETÍK, K. (1984) IN: HOFMANOVÁ, Jiřina. Behaviorální analýza: metoda sestavování kriminálního profilu pachatele. Praha : Jaroslav Hofman, 2010. 79-80 s. 21 HOLMES, R. M. ; DeBURGER, J. (1988) IN: HOFMANOVÁ, Jiřina. Behaviorální analýza: metoda sestavování kriminálního profilu pachatele. Praha : Jaroslav Hofman, 2010. 86-88 s. 22 Příklad: Richard Trenton Chase byl šestinásobný sériový vrah, který své zločiny spáchal v letech 1977 a 1978 v Sacramentu (USA). V roce 1975 byl internován na psychiatrické léčebně kvůli pití zvířecí krve. Léčebnu však opustil hned následujícího roku, kdy byl propuštěn do péče rodičů. Chase své oběti vždy nejprve zastřelil a poté pil jejich krev. U své nejmladší oběti, dvaadvacetiměsíčního chlapce, se dopustil i kanibalismu. Místo činu bylo dezorganizované a našly se na něm důkazy, stejně tak jako poté u Chase doma. IN: INNES, Brian. Nejkrutější zločiny v dějinách. Frýdek-Místek : Alpress, 2007. 260-264 s. 19
73
scéna bývá dezorganizovaná. „Nemá žádný ideální typ oběti a jeho činy nejsou ve vztahu k sexu.“23 „Vyskytuje se spíše výjimečně.“24
Misionářský typ vraha (missionary seriál killer)25: Cítí potřebu likvidovat určitou skupinu či kategorii lidí, kteří si podle něj nezaslouží žít. Svou činnost chápe jako poslání a vybranou skupinu pokládá za méněcennou.“ Jeho oběti spojuje například rasa, sexuální orientace, způsob obživy (např. prostitutky) či života (např. bezdomovci). Ani jeho činy nemají vztah k sexu. Místo činu bývá organizované“26
Hédonistický typ vraha (hedonistic seriál killer): Vraždí pro potěšení, které mu zabíjení přináší. Podle povahy psychického zisku lze rozdělit hédonistické vrahy na tři podskupiny. Oproti halucinujícímu vrahovi, který zabíjí rychle je u druhé a třetí podskupiny vražda zaměřena na celý proces usmrcování a může obsahovat i kanibalismus, ofenzivní členění těla, nekrofilii, trýznění, zohavení, atd. Podskupiny hédonistického vraha jsou následující:
Vrah vyhledávající pohodlí či „radost ze života“ (comfort killer)27: „Očekává zisk peněz či nějakých materiálních hodnot a zabíjí obvykle známou či blízkou osobu (manžely apod.). Do této kategorie jako zvláštní subtyp spadá nájemný vrah. Ten však zabíjí neznámé oběti. Místo činu bývá organizované.28“
23
KUCHTA, Josef ; VÁLKOVÁ, Helena a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005, 394 s. 24 NEUBACHER, F. IN: PROTIVINSKÝ, Miroslav. Sérioví vrazi. Kriminalistika, 2003, č. 4, 314 s. 25 Příklad: Colin Ireland je britským sériovým vrahem, který má na svědomí pět vražd. Všechny byly spáchány v roce 1993 a spojoval je fakt, že oběťmi byli homosexuální muži. Ireland však podle svých vyjádření nevraždil muže kvůli jejich sexuální orientaci, nýbrž kvůli tomu, že byli „zvrhlíci“. Tím měl na mysli to, že všechny jeho oběti preferovaly sadomasochismus v jejich sexuální aktivitě. V jeho motivaci vystupovala do popředí i touha být „slavným sériovým vrahem“ a spáchat dokonalou vraždu, proto má též prvky „vraha vyhledávajícího napětí“. IN: GEKOSKI, Anna. Colin Ireland [online]. Serial killers [cit. 19.6.2011]. Dostupné z: < http://www.trutv.com/library/crime/serial_killers/predators/ireland/story_1.html>. 26 KUCHTA, Josef ; VÁLKOVÁ, Helena a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005, 394 s. 27 Příklad: Českým příkladem může být manželský pár Stodolových. Ti mezi lety 2001-2003 zavraždili osm osob v pokročilém věku a o další dvě vraždy se pokusili. Oběti napadali v jejich domovech a některé z vražd se snažili inscenovat jako sebevraždy. Poté pachatelé z domů odnášeli jak hotovost, tak i další cennosti. Soud vyměřil Daně Stodolové i Jaroslavu Stodolovi doživotní trest odnětí svobody. IN: Kriminalistický sborník, 2005, č. 2. IN: STRAUS, Jiří; VAVERA, František a kol. Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem II. Praha : POLICE HISTORY, 2005. 317-329 s. 28 KUCHTA, Josef ; VÁLKOVÁ, Helena a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005, 395 s.
74
Vrah vyhledávající napětí (thrill killer)29: Pociťují potěšení z nebezpečí. „Vraždí ze zvědavosti a ze zájmu získat extrémní zkušenost.“30 Při usmrcení prožívá radost. Má svůj ideální typ oběti. Místo činu bývá organizované.
Vrah z rozkoše/vilnosti (lust killer)31: Vraždou získává sexuální vzrušení a uspokojení. „Obvykle holdují sadismu, antropofagii, pikerismu či nekrofilii.“32 Také on má svůj ideální typ oběti. Místo činu bývá organizované.
Mocensky orientovaný typ vraha (power and control serial killer)33: „Zabíjí z řady důvodů, které se však vždy vztahují k potřebě moci a dominance.“34 Často pronásleduje oběť a následně se snaží protahovat zabíjení pro psychologický zisk, kterého se mu dostává. Zabíjí zbraní „s dotykem ruky“ (hands-on weapon) zvláště má sklon k rdoušení. „Je hnán touhou stát se pánem nad životem a smrtí své oběti. Prioritní není sexuální uspokojení, i když může dojít též k sexuálnímu jednání.“35 Vyhledává určitý typ oběti. Místo činu bývá organizované.
29
Příklad: Ukázkovým příkladem je dvojice ukrajinských pachatelů (Viktor Sayenko a Igor Suprunyuck), kteří v červnu a červenci roku 2007 spáchali 21 vražd. Mezi jejich oběti patřili muži i ženy různého věku. Jako zbraň používali především tupé nástroje. Některé z vražd si Sayenko a Suprunyuck fotili a natáčeli, což posloužilo jako jeden z důkazů. Detektiv Bohdan Vlasenko uvedl na jejich adresu:“Myslíme, že vraždění byl jejich koníček…“. IN: Rt.com [online]. Killing for kicks [cit. 19.6.2011]. Dostupné z: . 30 NEUBACHER, F. IN: PROTIVINSKÝ, Miroslav. Sérioví vrazi. Kriminalistika, 2003, č. 4, 314 s. 31 Příklad: Jako ukázku vybírám německého sériového vraha Petera Kürtena. Kürten vraždil v letech 1913- 1930 a v roce 1931 byl odsouzen k trestu smrti za devět dokonaných vražd a sedm pokusů. Peter Kürten byl sexuální sadista, kterého vzrušovalo užití násilí na jeho obětech a pohled na krev, kterou z ran způsobených svým obětem občas pil. Při útocích používal kladivo, nůžky, nůž nebo oběti škrtil. Za oběť si vybíral převážně mladé ženy. IN: BOURGOIN, Stéphane. Černá kniha sériových vrahů. Praha : XYZ, 2005, 14-66 s. 32 ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 202 s. 33 Příklad: Jako příklad může být vybrán tzv. „zabiják od Zelené řeky“, který vraždil v USA mezi lety 1981-2001. Gary Ridgwayovi padlo za oběť nejméně 49 žen. V naprosté většině případů své oběti uškrtil. O tělech svých obětí vypovídal takto: „Když sem je zabíjel, mohl jsem je kontrolovat. A zůstával jsem jejich pánem dokud je nenašli. Znamenalo to, že mi patří…cítil jsem hrozné prázdno, když je pak někdo našel.“ I Gary Ridgway však má prvky více skupin. Lze v něm spatřit také typ „misionářského vraha“ neboť vraždil téměř výhradně prostitutky a takto o nich vypovídal: „Samozřejmě je mi líto, že jsem to dělal, ale nezabíjel jsem slušné lidi. Zabíjel jsem prostitutky, které jste vy nedokázali udržet pod kontrolou.“ IN: BOURGOIN, Stéphane. Černá kniha sériových vrahů. Praha : XYZ, 2005, 494-548 s. 34 KUCHTA, Josef ; VÁLKOVÁ, Helena a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005, 395 s. 35 NEUBACHER, F. IN: PROTIVINSKÝ, Miroslav. Sérioví vrazi. Kriminalistika, 2003, č. 4, 314 s.
75
V Německu byla na základě vyhodnocení 61 sériových vrahů navržena Harbortem nová typologie pachatelů podle motivů. Uvádím jí kvůli představě o četnosti pachatelů podle jednotlivých motivů: o Sexuální vrah (22 osob); o Loupežný vrah (analogie ke komfort killer)- vraždí z chamtivosti (22 osob); o Vrah ze vztahu- rodinného, příbuzenského, přátelského (6 osob); o Vrah ze smýšlení (analogie k missionary killer) - politického, náboženského, etického atd. (6 osob); o Vrah z dispozic- sběrná či smíšená podskupina vrahů, kteří mohou být motivováni jak vnitřními, tak vnějšími podněty (4 osoby); o Vrah na objednávku (1 osoba).36 I když je v české historii znám jen jeden případ „kočovného“ sériového vraha a to Ladislava Hojera. Uvádím i charakteristiku sériových pachatelů podle jejich pohybu v prostoru. Tato typologie může být aktuální zvláště po zavedení Schengenského prostoru. Rozlišuje se:
Geograficky ustálený pachatel (geographically stable): Žije na jednom místě a v jeho blízkosti také vraždí;
Geograficky nestálý pachatel (geographically transient): Cestováním ztěžuje objasňování a vyšetřování, těla obětí pohazuje na vzdálených místech.37
Poslední typologie, kterou zde uvádím, vzešla z již zmiňovaného výzkumu R. Resslera a J. Douglase. Týkala se rozlišení sexuálních vrahů, ale lze ji využít i u jiného typu vražd, zvláště pak u sériových pachatelů. „Jde o specifickou, prakticky využitelnou typologii osobnosti, jejímž účelem je poskytnout pomoc při vypracování psychologických profilů.“38 Rozlišují se v ní organizovaný pachatel, neorganizovaný pachatel a pachatel smíšeného typu:
36
NEUBACHER, F. IN: PROTIVINSKÝ, Miroslav. Sérioví vrazi. Kriminalistika, 2003, č. 4, 314 s. HOFMANOVÁ, Jiřina. Behaviorální analýza: metoda sestavování kriminálního profilu pachatele. Praha : Jaroslav Hofman, 2010. 86 s. 38 KUCHTA, Josef ; VÁLKOVÁ, Helena a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005, 397 s. 37
76
Organizovaný pachatel Tento typ vraha má průměrnou až nadprůměrnou inteligenci. Je sociálně i sexuálně kompletní. Často má manželku nebo přítelkyni. Také mívá kvalifikovanou práci, i když profesionální kariéra může vykazovat nestabilitu. Má stálý domov a pečuje o svůj zevnějšek. Lehce navazuje povrchní přátelské vztahy. Jeho delikt bývá uspíšen situačním stresem. Během zločinu užívá alkohol. Při samotné vraždě ovládá svoje chování, navazuje kontakt se svou obětí a konverzuje s ní. Je mobilní a mimo domov se cítí dobře, takže si může vyhlédnout oběť i daleko od jeho bydliště. „Hned od počátku kontaktu se jí snaží ovládat. Je také schopen zkoušet zranitelnost oběti tím, že ji např. zastrašuje, vyhrožuje jí nebo naopak přemlouvá či vysvětluje.“39 Vlastní zločiny obvykle sleduje ve sdělovacích prostředcích. Dokonce se může dostat do přímého kontaktu s policií nebo médii. Jeho oběť bývá cizí osoba. Svůj čin plánuje. Odhalení tohoto typu pachatele je obtížnější než u následující kategorie.
Dezorganizovaný pachatel Dezorientovaný typ vraha je v mnoha věcech protipólem předchozí kategorie. Mívá podprůměrnou inteligenci a pracuje v nekvalifikovaném zaměstnání. Je sexuálně neschopný, jeho psychický stav i zevnějšek jsou rozloženy. Žije osaměle, sociálně v ústraní, obvykle poblíž místa deliktu. Během páchání trestného činu pociťuje úzkost a nebývá při něm intoxikován alkoholem. Se svojí obětí nekomunikuje buď vůbec, nebo velmi málo. Často na ni útočí zezadu. „Dezorientovaný pachatel si před činem může uvědomovat existenci oběti, může ji znát od vidění, ale nemá k ní žádný vztah.“40 Nejeví zájem o sdělovací prostředky a svůj čin předem neplánuje.41
Pachatel smíšeného typu Absolutní většina pachatelů spadá do tohoto třetího typu. V něm se vyskytují
znaky
organizovanosti
či
dezorganizovanosti
v různém
vzájemném poměru. 39
HOFMANOVÁ, Jiřina. Behaviorální analýza: metoda sestavování kriminálního profilu pachatele. Praha : Jaroslav Hofman, 2010. 82 s. 40 tamtéž. 84 s. 41 NETÍK, Karel; NETÍKOVÁ, Daria; HÁJEK, Stanislav. Psychologie v právu. Úvod do forenzní psychologie. Praha : C. H. Beck, 1997. 16 s.
77
Je třeba ještě uvést, že zmíněným třem typům pachatelů odpovídají i charakteristiky scény deliktu. Protože u dezorganizovaných vrahů se jedná o nepřipravované delikty a u organizovaných o připravované, odpovídá mnohé na scéně deliktu tomu, co již bylo dříve uvedeno o připravovaných a nepřipravovaných vraždách. Není tedy třeba tyto charakteristiky opakovat a odkazuji na publikaci K. Netíka42 či J. Kuchty a H. Válkové43.
4.5. Psychologické profilování
4.5.1. Historie profilování V polovině sedmdesátých let nápadně klesla v USA objasněnost vražd. Tento jev vysvětlovali někteří kriminologové statistickým nárůstem deliktů, při kterých pachatel útočí na neznámou oběť. Takový typ deliktů byl označen jako nevztahový. Objasnit trestné činy, kdy pachatel napadá či útočí na neznámé oběti, vyžadoval zásadně jiný styl kriminalistického uvažování, než u vztahových deliktů. Studium nevztahových deliktů se stalo hitem osmdesátých a devadesátých let a do vyšetřovací praxe vstoupila procedura známá jako psychologické profilování.44 Tato metoda však byla použita již mnohem dříve. „Prvním profilujícím skutečného případu byl pravděpodobně Dr. Thomas Bond, chirurg a lektor forenzní medicíny, který v roce 1888 začlenil behaviorální zjištění mezi odborná lékařská fakta ve zprávě z pitvy prostitutky Mary J. Kelly, považovanou za poslední oběť Jacka Rozparovače.“45 Ten je označován za prvního novodobého sériového vraha. V dalších letech byly psychologické služby využívány v kriminalistické praxi jen výjimečně. V literatuře bývají často zmiňovány případy Petera Kürtena, 42
NETÍK, Karel; NETÍKOVÁ, Daria; HÁJEK, Stanislav. Psychologie v právu. Úvod do forenzní psychologie. Praha : C. H. Beck, 1997. 17 s. 43 KUCHTA, Josef ; VÁLKOVÁ, Helena a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005, 395 s. 44 ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 380-381 s. 45 HOFMANOVÁ, Jiřina. Behaviorální analýza: metoda sestavování kriminálního profilu pachatele. Praha : Jaroslav Hofman, 2010. 39 s.
78
německého sériového vraha, který terorizoval Düsseldorf v letech 1929-1930. Jeho charakteristiku naznačili němečtí psychiatři a po dopadení byl detailně zkoumán skupinou psychiatrů v čele s Dr. Bergem. Poznatky o jeho osobnosti se staly velmi cennými. Asi nejčastěji popisovaným případem pak je profil amerického psychiatra Jamese Brussela. Tento profil se týkal atentátníka nazývaného jako „Mad bomber“, který útočil ve městě New York v průběhu 50. let bombovými útoky. Díky Brusselově pomoci byl v roce 1957 dopaden George Metesky. Skutečně významným rokem ve vývoji této metody se stal až rok 1972. Tohoto roku vznikla v rámci Akademie FBI v Quanticu „Jednotka behaviorálních věd“, nyní „Jednotka podpory vyšetřování“. Ta se zpočátku zaměřila na vytvoření základních předpokladů k tvorbě profilů, včetně využití počítačové databáze. Posléze se orientovala i na výcvik profilujících expertů a byly na ní vytvářeny profily pro celé Spojené státy americké. V roce 1984 pak byla Jednotka behaviorálních věd podřazena pod nově vzniklé centrum pro analýzu násilných trestných činů (National Center for the Anylysis of Violent Crime – NCAVC). „Úkolem NCAVC je koordinovat a podporovat vyšetřování s cílem poskytnout pomoc federálním, státním, místním, ale i zahraničním orgánům činným v trestním řízení při objasňování neobvyklé nebo opakované (sériové), násilné trestné činnosti. Centrum též provádí kriminologické výzkumy, eviduje a statisticky zpracovává profilované případy a vede jednotku programu VICAP.“46 O něm bude podrobně pojednáno v následující kapitole. V České republice lze určité počátky profilování nalézt již ve 30. letech minulého století. Svojí publikací Kriminální psychologie (1930) je založil Josef Švejnoha. Poté se vývoj v této oblasti na několik desetiletí zastavil. Nový rozmach tohoto oboru je možné zaznamenat s přihlédnutím k literatuře a výzkumu v letech osmdesátých a především v letech devadesátých. O profilování v těchto letech pojednávají autoři: Netík, Čírtková, Gillnerová, Koukalová. Na Slovensku pak Pješčak či Heretik.47 Závěrem lze dodat citaci z publikace I. Gillernové a H. Boukalové. „Psychologické profilování je jedním z vyšetřovacích postupů, u nás dosud sice 46
FBI- Critical Incident Response Group. Investigations and Operations Support [online]. National Center for Analysis of Violent Crime [cit. 14.6.2011]. Dostupné z:< http://www.fbi.gov/aboutus/cirg/investigations-and-operations-support >. 47 POLIŠENSKÁ, V. Profilování pachatelů trestných činů. Kriminalistika, 2008, č. 4, 288 s.
79
ne zcela standardních, ale nikoli nových.“48 Také je nutno zmínit, že profilování je jen jednou z řady forenzně psychologických konzultačních služeb (forenzní analýza obsahu textu, grafologie, atd.)
4.5.2. Pojem „psychologické profilování“ a využití této metody „Pojem psychologického profilu pachatele trestného činu se užívá k označení postupu, při němž profilující odborník na základě analýzy důkazů shromážděných vyšetřováním konkrétního trestného činu vysuzuje základní psychické, sociální a demografické charakteristiky tohoto skutku.“49 Ještě podrobnější a přesnější definici psychologického profilování podává ve své publikaci L. Čírtková. „Stručně řečeno, jde o systematické vyhodnocení všech dostupných informací o případu, které jsou použity k podrobné psychologické rekonstrukci chování pachatele (jak se přiblížil k oběti, co dělal v průběhu a těsně po činu). Z rozboru chování se pak podle určitých interpretačních pravidel a s využitím určitých teorií a modelů vysuzuje pravděpodobný portrét (profil) pachatele.“50 Druhá definice se již více podobá současnému trendu forenzní psychologie, kdy se pomalu opouští pojem „psychologické profilování“ a nahrazuje se novými termíny. Jako důvod této změny se uvádí nešťastná medializace pojmu „psychologické profilování“, a také posun a rozvoj v oblasti této metody. Podle L. Čírtkové51 se v současnosti totiž mimo jiné zdokonalila behaviorální analýza scény deliktu, a také se rozšířilo spektrum deliktů, při kterých je možné profilování využít. Nově používanými pojmy se stávají „operativní analýza případu“ (Operative Fallanalyse) a „kriminální vyšetřovací analýza“ (Criminal Investigative Analysis). Jako nejpřesnější pak označují I. Gillernová a H. Boukalová52 termín „behaviorální analýza zločinu“. Tento termín používá ve své publikaci i J. Hofmanová a definuje behaviorální analýzu takto, „behaviorální analýzu lze definovat jako obor kriminalistiky, který zkoumá zákonitosti mezi způsobem páchání kriminalisticky 48
GILLERNOVÁ, Ilona; BOUKALOVÁ, Hedvika a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. 31 s. 49 GILLERNOVÁ, Ilona; BOUKALOVÁ, Hedvika a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. 76 s. 50 ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 381 s. 51 ČÍRTKOVÁ, Ludmila a kol. Psychológia pre právnikov. Bratislava : IURA EDITION, 2010. 92 s. 52 GILLERNOVÁ, Ilona; BOUKALOVÁ, Hedvika a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. 76 s.
80
relevantní události a jejími účastníky, jehož cílem je vypracovat metody na určení modelu psychických a fyzických vlastností pachatele a dalších informací, které jsou potřebné na vypátrání pachatelů, jejich usvědčení ze spáchání trestných činů a také na zdokonalování systému preventivních opatření.“53 Tolik pro hlubší pochopení. V této práci však budu záměrně ještě využívat původního označení „psychologické profilování“, neboť v české literatuře (ze které čerpám a cituji) stále ještě drtivě dominuje a bude to tak tedy pro čtenáře srozumitelnější a přesnější. Jak už bylo řečeno, profilující odborník by měl na základě způsobu spáchání trestného činu identifikovat a dekódovat stopy, které odrážejí určité zvláštnosti pachatele. Z toho vyplývá, že ne každý trestný čin lze profilovat. Tak je tomu například, pokud je způsob spáchání strohý, nenápadný a bez zvláštností. Jako nevhodný postup se profilování uvádí též u organizovaného zločinu, nájemných vražd, běžných krádeží či u trestných činů spáchaných pod vlivem drogy (kvůli změně psychického stavu). Profil je zbytečné vytvářet i tam, kde je pachatel „po ruce“, např. u vztahové vraždy. Naopak, „profil pachatele bývá pořizován téměř vždycky v souvislosti s objasňováním sériových vražd.“54 Za další vhodné případy k profilování se považují, „některá úmyslná usmrcení, zpravidla sexuálně motivovaná nebo ta, v nichž pachatel užívá nadměrného množství násilí, např. mučení. Dále jsou vypracovávány profily v případech znásilnění, pohlavního zneužívání, žhářství, pumových útoků, únosů, vydírání, výhružných či obscénních telefonátů.“55
4.5.3. Východiska pro tvorbu profilů Psychologické profilování vychází z předpokladu, že člověk promítá do jakékoli činnosti a výtvorů svou osobnost. I páchání trestného činu a výsledek trestné činnosti v sobě nesou pečeť osobnosti jejich původce. Sledujeme jakýsi individuální rukopis pachatele trestného činu. Čím více informací týkajících se
53
HOFMANOVÁ, Jiřina. Behaviorální analýza: metoda sestavování kriminálního profilu pachatele. Praha : Jaroslav Hofman, 2010. 59 s. 54 PROTIVINSKÝ, Miroslav. Od analýzy případu k profilu pachatele. Kriminalistika, 2007, č. 1, 63 s. 55 PINIZOTTO, A., J.: Forensic Psychology: Criminal Personality Profilling. 1984. IN: GILLERNOVÁ, Ilona; BOUKALOVÁ, Hedvika a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. 79 s.
81
vyšetřovaného případu profilující expert získá, tím by měl být profil přesnější a přínosnější.56 Velký význam se přikládá především způsobu spáchání. Ten představuje psychologicky nejbohatší zdroj údajů pro profilování. Z tohoto důvodu je třeba vysvětlit pojmy „signatura“ (personalizace) a „modus operandi“. Ty je třeba rozlišovat při posuzování chování pachatele. „Modem operandi rozumíme pragmatické chování pachatele, které zabezpečuje jistý výsledek trestného činu. Signaturou naopak rozumíme chování pachatele, které jde za tuto (pragmatickou) míru, a tedy není bezpodmínečně nutné k úspěšnému spáchání činu. Jedná se tedy o chování, které reprezentuje jen osobní potřeby pachatele resp. Jeho fantazijní představy.“57 Velmi zjednodušeně je modus operandi vlastně způsob, jakým je trestný čin spáchám, a signatura v podstatě motiv, který vedl ke spáchání činu. Mezi modem operandi a signaturou je však v některých situacích jen velmi tenká hranice a jen obtížně je od sebe odlišujeme. Atributy, jejichž souhrn tvoří v některých případech modus operandi, se u jiného trestného činu stává signaturou, např. u způsobu spáchání vraždy. Pokud pachatel svou oběť po vraždě znetvoří, aby ztížil možnost identifikace a tím oddálil vyřešení případu, jedná se o modus operandi. Studujeme pachatelův způsob, jakým vraždí a jak po sobě zahlazuje stopy. Jde pouze o důsledek, ale nikoliv příčinu. Pokud však pachatel svou oběť po činu znetvoří z důvodu sexuálního uspokojení a tato aktivita mu činí rozkoš, jedná se o signaturu, o motiv. Znetvoření není pouze způsobem, stává se samotným cílem.58 Dalším rozdílem, který je třeba si u sériových vražd uvědomit, že modus operandi je dynamičtější a proměnlivější. Vyvíjí se v průběhu trestné činnosti. Jak v závislosti na podmínkách, tak i na zkušenostech pachatele. „Například poprvé byl jako vražedný nástroj užit provaz. Pachatel však zjistil, že nemá dostatek síly k tomu, aby napadeného dostatečně účinně zneškodnil v přiměřené době. Proto v dalším případě zvolí jako vražedný nástroj nůž. Naproti tomu důvody, proč si pachatel vybírá oběti a proč vraždí, se u sériových pachatelů měnit nebude. Proto
56
ZÁHORSKÁ, Jindřiška. Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů. Praha : Portál, 2007. 103 s. 57 PROTIVINSKÝ, Miroslav. Od analýzy případu k profilu pachatele. Kriminalistika, 2007, č. 1, 67 s. 58 ZÁHORSKÁ, Jindřiška. Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů. Praha : Portál, 2007. 111 -112 s.
82
pro studium chování sériových vrahů je spolehlivějším vodítkem signatura neboť pro vyšetřování znamená v naprosté většině případů stabilní faktor.“59 V našich podmínkách nebývá profilující odborník přítomen od počátku vyšetřování. Profily obvykle zpracovávají znalci psychologové či psychiatři a bývají přibráni poté, co kriminalisté shromáždí většinu důkazů, a pachatel přesto není dosud odhalen. Proto je nutné, aby se profilující expert seznámil s následujícími materiály: Podrobný protokol o ohledání místa činu; Podrobnou dokumentaci dalších vyšetřovacích úkonů; Protokol o pitvě oběti; Toxikologický posudek; Protokoly výslechů svědků; Videodokumentaci z ohledání místa činu.60
4.5.4. Postup při tvorbě profilu a jeho struktura V oblasti profilování neexistuje jednotná metodika postupu, ani všeobecně závazná či platná teorie. Zpravidla se uplatňuje eklektický přístup, tj. podle okolností konkrétního případu se používá vše, co slibuje praktický úspěch. Odborník na profilování sahá po různých koncepcích, teoriích a modelech lidského chování a prožívání s nadějí, že korespondují s právě řešeným případem. Přitom se pohybuje hlavně na půdě kriminalistiky, kriminologie, psychologie, psychiatrie, ale i sociologie.61 Přesto je při tvorbě profilu většinou zachovávána následující posloupnost kroků, i když jde, jak zmiňují publikace, o zjednodušené schéma. Jedná se o tři základní kroky, kterými jsou zodpovídány tyto otázky: Jak? Proč? Kdo?
Jak byl čin spáchán?
59
tamtéž GILLERNOVÁ, Ilona; BOUKALOVÁ, Hedvika a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. 80-82 s. 61 ČÍRTKOVÁ, Ludmila a kol. Psychológia pre právnikov. Bratislava : IURA EDITION, 2010. 93-94 s. 60
83
V rámci prvního kroku jsou analyzována tzv. primární data. To znamená, že se profilující expert musí seznámit s úplnou vyšetřovací a spisovou dokumentací (viz materiály, které jsou uvedeny výše). V odborné terminologii se hovoří o tzv. behaviorální analýze místa činu. „Tato analýza směřuje k vytvoření modelu pachatelova chování. Model by měl obsahovat všechny tři fáze pachatelova kriminálního chování, tedy chování před deliktem, v jeho průběhu a po něm.“62 Výsledkem prvního kroku by mělo být vytvoření představy o tom, jak se událost odehrála (způsob vytipování oběti, způsob přístupu k ní apod.). Včetně posloupnosti jednotlivých jednání a odhadnutí reakcí oběti. Mezi významná fakta pro analýzu místa činu se řadí: poloha těla oběti, stav těla oběti (oblečené/nahé), množství a povaha zranění oběti, přítomnost a lokalizace ostatních stop, okolí místa činu, atd.
Proč byl čin spáchán?
V následujícím druhém kroku přechází profilující expert od popisu vnějšího chování k úvahám o vnitřním prožívání neznámého pachatele. Snaží se určit, proč byl čin spáchán. Ze způsobu, jakým byl čin proveden, lze usuzovat na určité pohnutky, které vytvářely motivační pozadí kriminálního jednání. Z těchto indicií je rekonstruována pravděpodobná motivace pachatele, která vysvětluje, jak se pachatel těsně před činem cítil, co prožíval v průběhu deliktu a jaké vnitřní pohnutky (motivy) spustily, udržovaly a zaměřovaly jeho kriminální chování.63 Objasnění motivace činu vede k porozumění případu, proto na tomto místě odkazuji na podkapitolu o motivaci umístěnou ve druhé části této práce.
Kdo čin spáchal
Třetím krokem je sestavení vlastního profilu pachatele. „Z poznatků o jeho chování (první krok) a poznatků o jeho prožívání (druhý krok) vytváří profilující expert celkový obraz pachatele.“64 Jelikož je základním účelem profilování poskytnout kriminalistům konkrétní poznatky, které povedou k odhalení pachatele nebo alespoň omezí okruh
62
GILLERNOVÁ, Ilona; BOUKALOVÁ, Hedvika a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. 90 s. 63 ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 384-385 s. 64 ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 384-385 s.
84
podezřelých na nižší počet, měl by výsledný profil podle autorů Ault a Reese65 obsahovat následující informace: Pravděpodobné pohlaví pachatele; Přibližný věk; Rodinný stav; Úroveň vzdělání a předpokládanou úroveň inteligence; Profese; Stupeň sexuální zralosti; Kriminální minulost; Bydliště, přibližně ve vztahu k místu činu; Pravděpodobnou reakci na vyšetřování; Pravděpodobnost opakování deliktu. Poněkud odlišnou strukturu profilu uvádí B. E. Turvey66. Jeho profily zahrnují obsáhlá data členěná do těchto oddílů: Časové a prostorové parametry případu; Viktimologie; Analýzu pitevních nálezů; Charakteristiky „scény“ deliktu; Charakteristiky pachatele; Doporučení pro další vyšetřovací postupy.
4.5.5. Některé další typy profilů Doposud byl v textu popisován jen jeden druh profilu, a sice profil neznámého pachatele. Tento druh je nejrozšířenější, ale ne jediný. Postup profilování lze totiž využít i při jiných příležitostech. Jednou z nich je tzv. proaktivní vyšetřování. „Jde o formulaci profilu např. u sériových vražd, zaměřeného na „provokaci“ pachatele sledujícího dopad vlastních akcí v médiích. Cílem profilu není samozřejmě
65
AULT, R., REESE, J.: A Psychological Assessment of Crime Prifiling. 1980. IN: NETÍK, Karel; NETÍKOVÁ, Daria; HÁJEK, Stanislav. Psychologie v právu. Úvod do forenzní psychologie. Praha : C. H. Beck, 1997. 16 s 66 TURVEY, B. E.: Criminal Profilig. 2005. IN: GILLERNOVÁ, Ilona; BOUKALOVÁ, Hedvika a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. 88-89 s.
85
vyprovokovat pachatele k další vraždě, nýbrž ke sdělení takových informací, které by mohly policii přivést k jeho dopadení.“67 Tato metoda je velmi nebezpečná, a volí se proto pouze v krajních případech, kdy selhaly ostatní možnosti a je vysoká pravděpodobnost, že pachatel bude svou trestnou činnost opakovat. Proto se policie snaží raději „sepsat vlastní scénář“ a na jeho základě vyprovokovat jednání vedoucí k dopadení.68 Ještě jednou je však třeba uvést, že při tomto postupu by měla být na prvním místě opatrnost a pachatel by měl být vyprovokován k nekriminálnímu jednání. Tato metoda nesmí vést ke zvýšení počtu obětí. Posledním zde zmíněným profilem je profil tzv. geografický. Geografickému profilování se věnují na Simon Fraser University v Kanadě. Tato metoda je využívána u sériové trestné činnosti. „Geografický profil mapuje pachatelův „lovecký revír“. V rámci tohoto typu profilu je zjišťována vzájemná souvislost mezi různými místy činu u jednotlivých deliktů série a pak sestavená topografická mapa, jež určí pravděpodobnost lokalizace různých bodů z hlediska polohy pachatelova bydliště a možného příštího útoku.“69 Geoprofil tak dovolí seřadit podezřelé podle důležitosti a zaměřit hlídkovou službu na oblasti, ve kterých se pachatel s největší pravděpodobností bude pohybovat. Další výzkumy jsou prováděny v anglickém Liverpooler Center for Investigative Psychology, kde výzkumné pracovníky vede D. Canter. Ten pracuje s několika základními teoriemi. Z nich vyplívá například, že: - pravděpodobnost spáchání činu klesá s nárůstem vzdálenosti od bydliště pachatele; - pachatel působí v oblastech, které dobře zná; - pachatel nepáchá zločiny příliš blízko jeho domovu; - prostor páchání činu bude v relativně stálé vzdálenosti – kruhu se středem v domově pachatele;
67
GILLERNOVÁ, Ilona; BOUKALOVÁ, Hedvika a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. 85 s. 68 ZÁHORSKÁ, Jindřiška. Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů. Praha : Portál, 2007. 113 s. 69 GILLERNOVÁ, Ilona; BOUKALOVÁ, Hedvika a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. 85 s.
86
- atd.70
4.6. Analytické informační systémy Jak již bylo výše zmíněno, sériové vraždy jsou specifickým druhem kriminality a jejich objasnění bývá velice složité. Klasické vyšetřovací postupy a metody uplatněné na tuto trestnou činnost postrádaly potřebnou účinnost. Proto byly policejní složky nuceny reagovat vytvořením novějších a vhodnějších metod. Jednou z nich je využití informačních systémů a specializovaných počítačových programů. Na začátku 80. let byl FBI vytvořen počítačový program (Violent Criminal Apprehension, Program: ViCAP) jako výstup Národní poradní skupiny pro sériové vraždy (National Seriál Murder Advisory Group). Pod patronátem NCAVC byl ViCAP zprovozněn v roce 1985. Užívá standardizovaný formulář, ve kterém policista odpovídá na sérii 180 behaviorálně založených otázek ve vztahu ke zločinu, oběti a pachateli. Vložením odpovědí a následnou analýzou v systému ViCAP, jsou z národní databáze vybrány podobné případy.71 Posláním programu ViCAP je usnadnit spolupráci a koordinaci mezi orgány činnými v trestním řízení a podpořit subjekty v jejich úsilí dopadnout a usvědčit pachatele násilných sériových činů. Především těch, které překračují jurisdikci jednotlivých států.72 V současné době je program ViCAP stále využíván ve Spojených státech amerických a v jeho databázi je v současnosti přes 82 000 případů. „VICAP už dokázal svoji účinnost v mnoha případech kočujících sériových vrahů, nebo tzv. „silničních“ sériových vrahů, jako byl například Oscar Ray Bolin Jr.“73
70
HERETIK, Anton. Forenzná psychológia pre psychológov, právnikov, lekárov a iné poamáhajúce profese. 3. vyd. Bratislava : EUROKÓDEX, 2010. 156 s 71 HOFMANOVÁ, Jiřina. Behaviorální analýza: metoda sestavování kriminálního profilu pachatele. Praha : Jaroslav Hofman, 2010. 242 s. 72 FBI- Critical Incident Response Group. Investigations and Operations Support [online]. National Center for Analysis of Violent Crime [cit. 16.6.2011]. Dostupné z:< http://www.fbi.gov/aboutus/cirg/investigations-and-operations-support >. 73 BOURGOIN, Stéphane. Bestiální vrazi. Plzeň : NAVA, 1994. 34 s.
87
Po zavedení ViCAP v USA pocítily i jiné státy potřebu obdobného programu. Proto byl například v Anglii vytvořen program HOLMES. Také Kanada nezůstala pozadu. V 90. letech minulého století vyvinula na základě studia podobných programů (včetně ViCAP) Královská kanadské jízdní policie (RCM) informační systém ViCLAS (Violent Crime Linkage Analysis System). Do provozu se dostal v roce 1995 a dnes je tento program nejrozšířenější na celém světě. Využívá ho Kanada, Německo, Rakousko, Velká Británie, Švédsko, Švýcarsko, Holandsko, Dánsko, Belgie, Francie, Austrálie, Irsko a důležité je, že i Česká republika.74 ViCLAS je analytický systém jehož účelem je provozování a zjišťování, evidování a spojování vzájemných souvislostí mezi sledovanými trestnými činy a osobami. V tomto systému jsou evidovány provinění a trestné činy vražd, únosů, znásilnění, vydírání a omezování osobní svobody se sexuálním podtextem.75 „Tento program jako jediný systém Policie České republiky umožňuje efektivní vyhledávání sériové trestné činnosti.“76 A to nejenom na území České republiky. Protože všechny výše uvedené státy utvořily neformální společenství, skupinu behaviorálních analytiků a uživatelů systému ViCLAS (EVUBAG) a hlavně všechny používají stejný dotazník, umožňuje program zjišťovat sériovou trestnou činnost i za hranicemi státu. To se do budoucna jeví, zvlášť po zavedení Schengenského prostoru, jako velká výhoda. Systém pracuje tak, že odborník znalý behaviorální analýzy vyplní po spáchání trestného činu dotazník, který obsahuje 168 otázek. „84 % otázek je zaměřeno na kriminalistickou charakteristiku skutku, dotazník omezuje „lidovou tvořivost“ vyplňovatelů zdrojových formulářů ViCLAS, protože 106 otázek vyžaduje přesně danou formu odpovědi (ano/ne nebo výběr z daných možností).“77 Poté zadá dotaz formulovaný jako logickou větu s použitím funkcí „a“, „nebo“, „větší“, „menší“, „není prázdné“. Systém mu potom vybere skutky, které vyhovují kritériím jeho dotazu. Analytik vybrané skutky mezi sebou porovná a poté vysloví kvalifikovaný odhad, zda byly skutky spáchány pravděpodobně jedním pachatelem či nikoliv. 74
Royal Canadian Mounted Police. Violent Crime Linkage Systém [online]. Technical Operations [cit. 16.6.2011]. Dostupné z:< http://www.rcmp-grc.gc.ca/tops-opst/viclas-salvac-eng.htm >. 75 STRAUS, Jiří a kolekti. Kriminalistická taktika. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. 278-279 s. 76 STRAUS, Jiří; NĚMEC, Miroslav et al. Teorie a metodologie kriminalistiky. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 280 s. 77 STRAUS, Jiří; NĚMEC, Miroslav et al. Teorie a metodologie kriminalistiky. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 280 s.
88
Ještě zbývá dodat, že evropské země měly ke konci roku 2009 v systému ViCLAS informace o více jak 72 600 nejzávažnějších násilných a sexuálně motivovaných trestných činech. Přičemž konkrétně v České republice šlo o 2 600 případů.78
78
HOFMANOVÁ, Jiřina. Behaviorální analýza: metoda sestavování kriminálního profilu pachatele. Praha : Jaroslav Hofman, 2010. 243 s.
89
