Zamyšlení nad „lidskými právy“. O volbě mezi cestou práva a cestou lásky Součástí cyrilometodějství je spor mezi Východem a Západem, kulturní i náboženská srážka těchto dvou bloků. Proto není možné zabývat se cyrilometodějským tématem a vyškrtnout tento rozměr, resp. nezmínit se jak se cyrilometodějství v tomto ohledu promítá do dnešní situace - od oblasti společenské, přes politickou až k náboženské. Proto se v předchozím a tomto dílu pokoušeme stručně mapovat průmět cyrilometodějství do oblasti společensko-politické, čili do chápání občanských svobod a v tomto dílu i do tématu tzv. lidských práv. Minule jsme uvažovali o západním pojetí svobody. Dnes tedy se zamyslíme nad fenoménem „lidských práv“. Předesílám, že pokud vystupuji proti konceptu lidských práv, pak to rozhodně není proto, že bych měl něco proti zajištění lidské důstojnosti, ale kvůli svému přesvědčení, že tzv. „lidská práva“ tuto důstojnost už ze samotného svého principu nejsou schopna zajistit, ba právě naopak - obracejí se v konečném důsledku proti ní. Začneme úvahou o právu v církvi Nejprve si musíme na příkladu církevního života, který je nám každému v nějaké míře známý, ozřejmit základní problematiku práva, jako takového, ve světle Evangelia. Teprve poté se pokusíme z takto ustanovené perspektivy pohledět na problematiku tzv. lidských práv. Církev nehlásá práva ale lásku. Čili přichází k člověku s Kristovým Evangeliem, které je zároveň normou jejího života. Jak se však začala po prvních křesťanských staletích projevovat více a více neschopnost člověka unést mravní imperativ Evangelia a nést v srdci bezpodmínečnou lásku a zachovat čistou upřímnou víru, musela Církev na všeobecných sněmech formulovat dogmata a ustanovit posvátná pravidla církevního života. Byl to však již ústupek lidské slabosti, jinak by Církvi bývalo bylo stačilo jen jediné - Evangelium. Svatí apoštolové vystačili s Evangeliem, ústní tradicí a pár směrnicemi, které pod inspirací Svatého Ducha ustanovili jako návod pro praxi Církve v základních otázkách (vztah křesťanství k Mojžíšovu zákonu, svěcení biskupů apod.) Později však vidíme v Církvi přímo explozi kanonických pravidel, upravujících jednotlivé detaily církevní problematiky a vyjadřujících se k nejrůznějším odvětvím lidského života. Objevují se první dogmata. Co je příčinou tohoto jevu, na co tím Církev reaguje? Na ochladnutí ducha Evangelia v srdcích křesťanů, nárůst herezí, nekřesťanských jevů a hlavně úbytek lásky a rozbroje v církvích. Pravidla definovaná posvátnou tradicí jsou tedy vlastně připojována k Evangeliu jako jeho nedokonalý výklad (alespoň tak vidí vznik posvátné tradice pravoslavná teologie). Proč jsou dogmata a kanonická pravidla výkladem nedokonalým? Protože každý výklad dokonalého Evangelia je nutně nedokonalý; slovy dogmat se upřesňují Spasitelova slova či výroky apoštolů, tedy zvěst Evangelia, která je však sama zjevená Bohem a tudíž dokonalá do takové míry, jak to jen mohou dovolit lidská slova. Proto další přeformulovávání, rozvádění a výklady už nutně nemohou dosáhnout dokonalosti Evangelia. Není divu, že se svatí otcové, kteří si toto nadmíru dobře uvědomovali, neradi pouštěli do takových formulací. Všechna dogmata vznikla nikoliv sama od sebe a jen sama pro sebe, ale jako reakce na nějakou herezi. Jak míjela staletí a tisíciletí, lidé ještě více poklesli, takže už nestačila ani posvátná tradice; začaly se psát různé církevní ústavy, prováděcí předpisy, stanovy a úřední postupy apod. Dnes jsme již klesli spolu se světem tak hluboko, že církev prý chce sepisovat podle vzoru světských spolků a politických stran nějaký „etický kodex“ či cosi podobného (alespoň jsem někde slyšel, že něco tak světského má být v církvi zavedeno). Každý stupeň na výše uvedeném stálém poklesu duchovní úrovně je 1/6
www.rodon.cz
výsledkem oslabení ducha Evangelia v životě křesťanů a Církve a svědectvím, že se křesťané už neumí domluvit v lásce a žít a jednat podle evangelijního pravidla lásky. A každé sestoupení o schůdek níže nutně tento pokles fixuje. Nedáme-li si pozor, mohlo by se nám někdy stát, že brzy budeme mluvit a přemýšlet ne o lásce, ale o „paragrafech církevního práva“ a nakládat s nimi světským způsobem, tj. po vzoru světských advokátů v nich hledat mezery, vymýšlet kličky, abychom si mohli ospravedlnit, že konáme, co se nám zachce. Tím vším chci říci jen to, že sám život Církev dokládá nepřímou úměru mezi stavem lásky a rozkvětem církevního práva. Čím méně lásky, tím více důrazu na kánony, pravidla, paragrafy, směrnice, stanovy, řády, normy, vyhlášky, ustanovení, nařízení, úřední pokyny... Ježíš Kristus vydal jedno jediné přikázání - o lásce. A my ho nedokážeme unést. Všimněme si, jak málo křesťanů je schopno nahlížet např. na kánony jako na zákony lásky, které mají lásce sloužit, vytvářet pro ni v životě církve co nejlepší předpoklady a budovat pro ni nutnou mravní základnu. Vidíme přece, že láska je neodlučnou součástí vnitřní podstaty veškeré pravoslavné posvátné tradice. A vzorem této lásky je vždy láska, kterou ukazoval Pán Ježíš Kristus svou trpělivostí, milosrdenstvím, velkomyslností - a především sebeobětí. To je princip církevního života a nikoliv paragrafy. Novodobé církevní ústavy jsou už jen čistě právním dokumentem - byť samozřejmě může být užitečný a může upravovat církevní život, aby vhodně odpovídal místním poměrům. Jenže bez předcházející lásky je každá církevní ústava úplně k ničemu. Sám o sobě totiž žádný kánon ani ústava lásku nezpůsobí ani nezavedou, mohou ji pouze pomáhat realizovat. A jak přiblíží podstatu Evangelia křesťanům nějaký etický kodex, když se to už nedaří ani Matoušovi ani Markovi ani Lukášovi ani Janovi, o tom můžeme jen dumat. Vidíme na našem Spasiteli, že neurgoval žádná práva ani pro sebe ani pro nikoho. Proč? Protože láska si nic neurguje. Právo a láska to jsou dva zcela odlišné módy myšlení. Buď se mysl přepne na první způsob, nebo na druhý, ale nemůže myslet v obou úrovních najednou. A kromě toho - láska nemůže být vyjádřena žádným právem a už vůbec nemůže být žádným zákonem obsah lásky vyčerpán. Cílem života Církve tedy nesmí být kánony apod., ale naplnění Kristova přikázání lásky. Práva nechme Západu, my hleďme na vše z perspektivy lásky. Zákony, ústavy a kodexy - tím vším žije světská sféra. Nelze se jí divit, protože svět nemá lásku, a tak jako korektiv života lidí musí nastoupit zákony. Církev dýchá a tepe uskutečňováním lásky. To je její dech a to je oživující krev, která tepe v jejích duchovních žilách. Jestli někdy někde přijde doba, že církev tam přestane všude a ve všem uskutečňovat lásku, pak je takové církevní tělo mrtvé, protože nedýchá a zastavilo se jeho srdce. Mám za to, že církev bez lásky je duchovně mrtvá, i kdyby jinak byla plně kanonická. Teď nekážu proti posvátným kánonům, jako by nebyly důležité nebo se jimi mělo opovrhovat. Stavím se však důrazně proti tomu, když se kánony stávají samotným principem církevního života, protože pokud proniknou do vnitřní svatyně života církve, pak odsud nutně vytlačují lásku. Základní tři ctnosti jsou: víra, naděje a láska - a největší z nich je láska (1 Korint 13,13). To je ohnisko našeho úsilí v duchovním životě, nikoliv žádná formální pravidla - byť svatootcovská. Prvotní církev žila bez kánonů, bez církevních ústav i kodexů. A byl to život, jehož duchovní síla je Církev vzorem ve všech dobách. Když převládne v církvi právní myšlení, má to podobné důsledky na víru (resp. věrouku) jako hereze, a ta pak postupně zničí i církevní spiritualitu. Doklad pro toto tvrzení vidíme např. na západním dogmatu „ex opere operato“. Toto ryze západní dogma je projevem racionalisticky-právního ducha, který na Západě v teologii převládl. Zavedení tohoto nového dogmatu kromě toho, že vyjadřuje a fixuje Západní odchýlení od původní věrouky (jak dokazuje prof. Osipov), mělo také dopady na církevní zbožnost - a to v oblasti lidové zbožnosti, která se v reakci na neduchovní racionalismus 2/6
www.rodon.cz
teologů vychýlila do opačného extrému - k plytké emocionální, resp. sentimentální, zbožnosti prostého lidu. Polarizaci vyvolal tento dogmatický racionalismus i v mnišstvu - na jedné straně vidíme v druhém tisíciletí rozmach prakticky zaměřených řádů zabývajících se světskou činností, na straně druhé tam vznikají nové proudy kontemplativní, charakteristické snivou zbožností a pěstováním zbožných představ; a někdy se oba proudy splétají dohromady (jezuité). Není divu, že právě v prostředí měnící se západní víry i duchovnosti (v posunu myšlení od uskutečňování Evangelia k upínání se na pozemský život a k jeho uspořádání) se rodí koncept lidských práv, jak to popisuje náš autor: „V západních řeholních společenstvích vzniklých ve středověkém městském prostředí byl zaveden revolučně nový prvek, autonomie, samospráva a odpovědnost vedení voličům. O tyto myšlenky se opírá ve stejné době (1215) první deklarace lidských práv Magna Carta libertatum, již vydal anglický král Jan, zvaný Bezzemek. V prostředí západního křesťanství se projevuje lidská svoboda tváří v tvář svobodnému Bohu i v proudech reformačního křesťanství ... křesťana činí svobodným vůči církevní instituci, doktríně, ceremoniím, ba i vůči textu Bible. ... Pozdním výhonkem křesťanské svobody po renesančním humanismu a po reformačních proudech je osvícenství a demokratická, svobodná, pluralitní společnost.“ Vše ve jménu svobody, chápané ale nikoliv jako dar možnosti návratu k Bohu, nýbrž uchvácené jako zneužití Boží trpělivosti k pokračování po cestě Adamova pádu. To už není evangelijní pozvání ke svobodě od hříchu, ale výzva k osvobození se od Boha... A tím plynule přecházíme k hlavnímu dnešnímu tématu: Lidská práva Ideologie tzv. „lidských práv“ je prezentována a propagována jako vývoj k lepší budoucnosti (ach, to pokušení světlých zítřků!, všichni dříve narození mají trpké zkušenosti s tím, jakými cestami se mělo těchto utopických vizí dosáhnout). Nic proti uskutečňování dobra na zemi! Všichni budeme souhlasit, že ten, kdo škodí nějakému člověku či ho omezuje a omezuje jeho potenciál a škrtí jeho možnosti, páchá bezesporu zlo, které je nutno odsoudit a případně se proti němu i postavit a bojovat (křesťané nejsou pacifisté). Pácháním zla na bližním se slouží ďáblu. Samozřejmě všichni budeme souhlasit s tím, že je dobré, mohou-li lidské bytosti svůj pozemský život prožít s co největší lidskou důstojností. Otázkou je, jak to zajistit. Ježíš Kristus zve lidi k víře v Evangelium, k pokání a to je přivádí k uskutečňování lásky a potažmo dobra. Evangelium je pevným základem pro skutečné dobro pro všechny lidi, a nikdo doposavad nevymyslel nic vznešenějšího, lepšího, realističtějšího a životaschopnějšího. Program tzv. lidských práv si do svého základu vložil skryté heslo: „Jde to i bez Evangelia.“ Myslí se tím: „Bez Krista se lidstvo může docela dobře obejít.“ Skrytě se nám tu tvrdí, že vlastními silami se lidstvo vyvine k dobru a Boha k tomu nepotřebuje. Veškerý vývoj lidské společnosti či člověka jako jedince, který nám slibuje jakýkoliv bezbožný koncept (ať už komunismus, či konzumismus, totalita nebo současný typ tzv. demokracie) je podle našeho názoru falší. Byl to snad Chomjakov, kdo řekl, že bez Boha se jakýkoliv progres člověka mění nevyhnutelně na regres - místo vývoje nastupuje nutný úpadek. Důkazů pro toto tvrzení kolem nás najdeme, kolik je libo. Střet mezi cyrilometodějstvím a západnictvím, myslím, probíhá i na této rovině. Svatí bratři k nám přinesli spolu s Evangeliem i vývoj - čili růst společnosti, který se může dít na úrovni společenské, kulturní i politické, když si společnost vytkne za hlavní smysl a cíl svého života uskutečňování Evangelia čili Kristovy lásky. Západ (byť ještě formálně pravoslavný) už v té době v sobě nesl semena duchovní regrese - čili v jádru nekřesťanskou důvěru, že nějaké formality a světské páky (ať už je to vymezení tří liturgických jazyků, politické nebo dokonce i vojenské angažmá církve, světská moc církve, či právní osnova církevního života) mohou nahradit lásku a duchovní svobodu, kterou přináší Evangelium. Pozvání k vývoji a růstu, které k nám svatí bratři přinesli, tvrdě narazilo na 3/6
www.rodon.cz
problematický myšlenkový stav západního křesťanství, které se už tenkrát obracelo na cestu duchovního úpadku (bráno z hlediska Evangelia a původní křesťanské duchovnosti). Kromě toho narazila cyrilometodějská misie i na kulturně-civilizačně nevyvinutý stav západní společnosti (oč méně byla kulturní, tím byla sebevědomější), ale to už je jiná otázka. *** O směřování Západu bylo rozhodnuto už v 9. - 11. století (u nás i ve světě). Západ v této době, tj. hned po překročení prahu skutečného rozmachu své christianizace, zapomněl na to, že se Kristus o člověka se světem nedělí a nelze tudíž sedět na dvou židlích nebo sloužit dvěma pánům. Z každé rozdvojenosti bude nakonec odpadnutí od toho lepšího a vyššího. Proto západní křesťanství postupně ztrácelo svůj původní duchovní obsah. Vyprchání duchovního obsahu však pro Západ neznamenalo chřadnutí na poli misijní aktivity. Typicky západní sebedůvěra, projevující se přesvědčením, že Západ má morální povinnost vnutit svůj světonázor a způsob života celému okolnímu světu, zůstala. Všimněme si, že dávné křižácké či jezuitské misie západního křesťanství se dnes změnily na západní misii lidských práv a demokracie. Misijní prostředky se moc nezměnily - místo misie mečem a křížem máme tu dnes lidskoprávní misi bombami a coca-colou. Dodnes nesnášenlivý a k jiným kulturám netolerantní západní duch se zformoval právě v době, kdy Západ špatně uchopil křesťanství (tj. někdy kolem přelomu prvního a druhého tisíciletí). Slepá víra Zápaďanů v jejich civilizaci a v poslání ji šířit jakoby pro dobro celého lidstva způsobuje, že mnozí už dnes ani netuší, že Evangelium nabízí člověku něco daleko lepšího, než jsou osvícenské pilíře jejich společenského systému, včetně lidských práv. Místo dočasné důstojnosti nás Kristus totiž zve k důstojnosti věčné. Možnost spásy - to je přece vrchol lidské důstojnosti. Co většího kdo může člověku dát? Co většího může být pro člověka připraveno už zde v jeho pozemském životě, než uskutečňování Evangelia, šíření lásky, konání milosrdenství kvůli našemu Pánu, který je nevysychajícím pramenem inspirace k dobrotě v mezilidských vztazích? (A to nyní opomíjím duchovní cestu poznávání Boha a sjednocování se s Ním, na kterou Evangelium člověka uvádí.) Je zajímavé, že našemu autorovi (hlásajícímu, že na pozadí římskokatolické církve „vznikla koncepce lidské důstojnosti, občanské samosprávy, rovnosti a sociální solidarity“, nevadí skutečnost, že tato koncepce vznikla jako ateistický projekt, ani fakt, že vznikla jako součást vzpoury proti církvi (a proti Bohu). Lidská práva jsou atropocentrickým konceptem, který je ve svém nejhlubším principu útokem proti Bohu (jakýkoliv antropocentrismus je dobře symbolizovatelný Babylonskou věží lidské pýchy). Každý, kdo se považuje za křesťana, by - myslím - měl cokoliv antropocentrického (člověkostředného) zavrhovat jako úpadek. Vše, o čem píše náš milý autor článku (viz citaci výše) o demokracii a lidských právech a čím se Západ tolik pyšní, vyrostlo na půdě odpadnutí Západu od Krista. Proto všechny tyto západní koncepce v sobě nesou ducha této apostase a jejich aplikace či adorace tuto apostasi jen více prohlubuje. Pro jistotu znovu a znovu připomínám, že idea důstojného lidského života, obrany našeho pozemského bytí před bezprávím apod. není sama o sobě jistě nic špatného. Vždyť pomoc člověku a jeho obrana je součástí křesťanského myšlení. Jenže mezi církevní úctou k člověku, jakožto Božímu obrazu, a ideou lidských práv panuje shoda čistě vnějškové podobnosti, duchovní náplní se dramaticky liší. Prosazování lidskoprávní doktríny se totiž postavilo do konfliktu s duchovními principy věčné lidské důstojnosti. Pozemské a dočasné se tu hájí na úkor duchovního a věčného, boj za pozemskou stránku lidství v tomto kontextu odvádí člověka od zápasu za spásu, a duch boje za pozemskou lidskou důstojnost se pak stává duchem antikřesťanským, potažmo antikristovským. Důležité je zde (ostatně jako všude jinde) správné pořadí věcí - udělujeme-li prioritu věcem záchrany 4/6
www.rodon.cz
člověka pro věčný život, je následně požehnané a správné starat se též o pozemskou stránku dočasného lidského života. A více než to! Milosrdenství a dobrota vůči bližním jsou projevy a znameními působení blahodati Ducha Svatého v člověku. Křesťanství přece hlásá péči o chudé a trpící, avšak klade důraz, aby v mysli a srdci křesťanů nepřevážilo cokoliv, co patří tomuto světu, nad získáváním nebeského království. Jasně to postihuje výrok Pána Ježíše: „Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní (tj. pozemské tělesné potřeby) vám bude přidáno.“ (Matouš 6,33) Koncept lidských práv se však tváří, jako kdyby o žádném Božím království nikdy žádné řeči nebylo, nebo jako by bylo psáno: „Ať se lidé starají o pokrmy a oděvy, a Boží království jim k tomu bude přidáno.“ Zde jsme deklarovanou důstojnost člověka zúžili jen na základní potřeby a svobody, ale koncept lidských práv jde daleko za ně - a jsou to věci někdy dosti sporné, přičemž rozdíl mezi právem a povinností může být dosti mlhavý (např. právo na vzdělání v praxi znamená povinnou školní docházku, která je svěřena státu a je možno skrze ni výchovu dětí zmanipulovat, jak bylo běžné za totality atd.) Dnes už lidská práva docházejí dokonce k relativizaci základní přirozené mravnosti např. se hlásá „právo na výběr svého pohlaví“ - a právo se rychle mění na ponoukání a úsilí zlomit přirozené zábrany - malé děti mají být ve školkách a školách vedeny k tomu, aby nepovažovaly své pohlaví za něco daného, ale chápaly pohlavní příslušnost jako věc volby. Bez mravního základu Evangelia a ideje spásy resp. theosis člověka, se jakýkoliv zdánlivě lidumilný ateistický koncept mění dříve či později na dravou šelmu - viděli jsme to názorně na komunismu (94 miliónů mrtvých), vidíme to i dnes v lidsko-právním programu ospravedlňování a normalizace hříchu (po homosexuálech se podle stejného principu „vrozené sexuální orientace“ už letos začali hlasitě dožadovat většího pochopení i pedofilové) až k nelidské juvenilní justici, která zabavuje rodičům jejich děti. Směřuje to k euthanasii a eugenice a ke zbavení přirozených práv - rodičů na své děti, lidí na ochranu života před zabitím, občanů na zákonně získaný majetek a samozřejmě na svobodu a soukromí. Už nyní slyšíme náznaky, že svoboda člověka musí být v moderní době nově definována (rozuměj: postupnou erozí omezena). To všechno je v konceptu tzv. lidských práv skrytě obsaženo od samotného jeho počátku. *** Chápu, že pro Západ na cestě tohoto regresu už není cesty zpět. Na možnost celospolečenské změny nějakým protestem hledím skepticky. Stav lidí už dospěl příliš daleko. Naším cílem ostatně není revoluce nebo jiná společenská změna, ale Boží Království, které není z tohoto světa. I v této pozdní demokracii lze (zatím) žít a získávat spásu. To však neznamená, že budu tento společenský řád velebit - jak je zvykem - jako nejlepší ze všech možných režimů a vrchol toho, co kdy na světě bylo. Je to antropocentrický bezbožný systém vytvořený k životu lidské společnosti bez Boha a k upevnění a šíření odpadnutí lidí od Boha. Snažme se zachránit sebe a ty, kteří jsou toho ještě schopni. K tomuto duchovnímu dílu musíme chápat, že duch vanoucí v těchto západních demokraciích strhává mocnou silou lidského ducha do materiální sféry, k pomíjivým klamům a marnostem. Výmluvné je, jak značná část společnosti zde každodenně utrácí svého ducha ve třech věcech, v nichž promarňuje svou duševní energii, kterou by člověk měl vkládat do duchovního života. Ty tři marnosti a klamy, jimiž zmíněný upír tzv. „demokracie“ vysává člověka, jsou nekonečné seriály: zábavy, konzumovaného sportu a bezobsažného příběhu úpadkové politiky. Nikdy nezapomínejme na to, co je to za ducha, který odvádí lidi od Evangelia a vleče jejich pozornost a naděje pryč. „Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje,“ pravil Pán. Kdo programově rozptyluje, kazí shromažďování lidí ke Kristu, stává tím nepřítelem Evangelia. A jak se jmenuje duch, který je Kristovým nepřítelem? Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Proto pravím vám, že 5/6
www.rodon.cz
každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. (Matouš 12,30-31) Hřích proti Duchu Svatému nebude odpuštěn, protože o to člověk, který se toho dopouští, nestojí. Touto marností je zřejmě většina společnosti stržena k tomu, aby si neuvědomovala pravou podstatu stavu, k němuž vývoj dospěl, a k tomu, aby udělala pro zachování životního stylu pohodlí a zábavy cokoliv (jako narkoman učiní cokoliv, aby získal svou dávku). Je nabíledni, že se blíží doba, kdy náš typ společenského uspořádání „ukáže zuby“, kdy se technologie a veškerý vědecko-technický pokrok v jediném okamžiku změní z dobrého sluhy na zlého pána. Lidé z nějakých důvodů nevidí, že tento údajný „pokrok“ není slučitelný se zachováním tisíciletého způsobu života lidstva, se zachováním způsobu myšlení a některých rysů lidské přirozenosti, včetně té biologické. Mohu-li si dovolit malou prognózu, dovolím si zauvažovat, že brzy bude svoboda jedince nově vymezena s odvoláním na prospěch celku. Lidská práva budou vztažena nikoliv k lidské osobě, ale k obecné lidské mase - resp. k lidstvu. Hrozí, že s odvoláním na prospěch lidstva bude možné činit s lidmi cokoliv. To má samozřejmě zásadní vliv na duchovní stav a potažmo věčný úděl člověka. Míra odevzdanosti obyvatelstva těmto změnám lidství a uchvácení růžovou budoucností „dokonalého světa“ je už dnes (a bude ještě více) přímo úměrná životní úrovni a stupni demokratizace každého jednotlivého národa. V tomto světle se zdá, že čím povrchněji převzaly pravoslavné země „prvky současné podoby zastupitelské demokracie, plurality, lidských práv a občanských svobod“ od Západu (jak o tom píše náš autor), tím lépe pro duchovní dílo spásy lidí, kteří tam žijí. A pozvání na cestu spásy - to je přece podstata toho, co k nám sv. Cyril a Metoděj přinesli. Vše ostatní je druhotné. Zdroj: www.ambon.or.cz Autor: Ambon
6/6
www.rodon.cz
