zamlouvá ta první odvozenina, která je bezesporu nejpravděpodobnější. 1 Každý pěší výlet je totiž jakousi křížovou výpravou,

Thoreau Toulky /93 24.5.2010 13:03 Stránka 7

Chůze Chtěl bych zde promluvit ve prospěch Přírody, ve prospěch absolutní svobody a divokosti na rozdíl od pouhé občanské svobody a kultury, a pohlížet při tom na člověka spíše jako na obyvatele či nedílnou součást Přírody než jako na člena společnosti. Chci učinit radikální prohlášení, pokud možno důrazné, neboť zastánců civilizace je dost: toho se ujmou kněží, školské komise i každý z vás. Za svého života jsem se setkal jen s jedním nebo dvěma lidmi, kteří porozuměli umění Chůze — tedy pěších toulek — a měli, abych tak řekl, nadání pro toulání se, anglicky sauntering, což je slovo nádherně odvozené od „zahálčivých lidí, kteří se ve středověku potloukali krajinou a žádali o milodary pod záminkou, že jdou à la Sainte Terre“, do Svaté země, až pak děti pokřikovaly „támhle jde Sainte-Terrer“, saunterer — poutník do Svaté země. Ti, kdo na svých pěších cestách nejdou, jak předstírají, do Svaté země, jsou vskutku pouhými zahaleči a pobudy, ale ti, kdo tam směřují, jsou tuláci v tom dobrém slova smyslu, o jaký se mi jedná. Někteří však význam toho slova odvozují od sans terre, bez země nebo bez domova, což pak v dobrém smyslu označuje někoho, kdo nemá žádný určitý domov, ale je stejnou měrou doma všude. To je totiž tajemství úspěšného toulání. Kdo stále jen sedí doma, ten může být největší pobuda ze všech, ale tulák ve zmíněném dobrém slova smyslu není pobudou o nic víc než meandrující řeka, která si vytrvale hledá nejkratší cestu k moři. Mně se však více 7


zamlouvá ta první odvozenina, která je bezesporu nejpravděpodobnější.1 Každý pěší výlet je totiž jakousi křížovou výpravou, o níž nám káže nějaký Petr Poustevník2 v nás samých a vysílá nás, abychom se vydali dobýt tuto Svatou zemi zpět z rukou nevěřících. Je pravda, že my v dnešní době — a to i chodci — jsme jen bázliví křižáci, kteří nepodnikají nic vytrvalého a nekonečného. Naše výpravy jsou pouze výlety a večer nás zavedou zase zpátky ke starému dobrému krbu, od něhož jsme vyrazili. Polovina takové procházky je jen chůzí zpět ve vlastních stopách. I na tu nejkratší cestu bychom se zřejmě měli vydat v duchu nehynoucího dobrodružství s tím, že se nikdy nevrátíme — odhodláni poslat zpět do svých opuštěných království jakožto ostatky jen svá nabalzamovaná srdce. Pokud jste připraveni opustit matku a otce, bratra i sestru, ženu i děti i přátele a nikdy se s nimi už neshledat, pokud jste sepsali poslední vůli a urovnali všechny své záležitosti a jste svobodnými lidmi, pak jste připraveni na pěší toulky.3 Abych přešel ke svým vlastním zkušenostem — můj společník a já (někdy totiž mívám společníka) si rádi představujeme sami sebe jako rytíře jakéhosi nového, čí spíše starého řádu — ne řádu jezdeckého, ale pěšího, což je, řekl bych, ještě starobylejší a ctihodnější vrstva. Rytířský a hrdinský duch, který kdysi patřil jezdci, teď patrně sídlí v chodci nebo do něho možná sesedl — ne tedy potulný rytíř, ale potulný chodec. Ten je jakýmsi čtvrtým stavem, stojícím mimo církev, stát i lid. Míváme pocit, že jsme téměř jediní v okolí, kdo tu provozuje toto vznešené umění, i když, mám-li říci pravdu, většina mých spoluobčanů z města — alespoň pokud se dá věřit jejich vlastním tvrzením — by se občas ráda procházela jako já, jenže nemohou. Nepostradatelný volný čas, svobodu a nezávislost, které jsou kapitálem v tomto povolání, si nekoupíte za žádné jmění. Dostane se vám jich pouze z boží vůle. Stát se chodcem vyžaduje přímé pověření z nebes. Do společenství chodců se musíte narodit. Ambulator nascitur, non fit.4 Je pravda, 8


že někteří mí spoluobčané si pamatují a popsali mi procházky, jež podnikli před deseti lety a na nichž měli to štěstí, že se na půl hodiny ztratili v lesích. Já ale velmi dobře vím, že ať už si dělají jakékoliv nároky patřit do této vybrané vrstvy, omezili se od té doby pouze na silnice. Není pochyb, že se na chvíli povznesli jakoby upomínkou na předchozí život, v němž i oni byli lesníky a psanci. „Když přispěchal do lesa, bylo jitro jasné, slyšel ptáky zpívat jejich tóny krásné. Dávno tomu, pravil Robin, co jsem tudy šel; hnědého však jelena skolit bych teď chtěl.“5 Myslím, že bych si nedokázal zachovat fyzické ani duševní zdraví, kdybych nestrávil alespoň čtyři hodiny denně — a obvykle to bývá ještě víc — touláním po lesích, kopcích a polích, úplně oproštěn od veškerých světských závazků. Klidně můžete říct, že byste dali penci, nebo třeba tisíc liber, abyste se dozvěděli, na co myslím. Když si někdy vzpomenu, kolik jen řemeslníků bývá ve svých dílnách a kolik obchodníků ve svých obchodech nejen celé dopoledne, ale i odpoledne, a sedí tam se zkříženýma nohama — jako by snad byly stvořeny k sezení, a ne aby se na nich stálo nebo po nich chodilo —, myslím, že si zaslouží uznání za to, že už všichni dávno nespáchali sebevraždu. Přiznám se, že mne — který nedokáže jediný den zůstat ve svém pokoji, aniž by trochu zchátral, a který, když se někdy vykradl na procházku na poslední chvíli ve čtyři hodiny odpoledne, kdy už bylo příliš pozdě na obrodu dne a s denním světlem se již začínaly mísit večerní stíny, si připadal, jako by spáchal nějaký hřích, jejž bude muset odčinit — ohromuje síla 9


vytrvalosti, neřkuli mravní necitlivosti mých sousedů, kteří se týdny a měsíce, ba celkově i roky na celý den zavírají do svých obchodů a kanceláří. Nevím, z jakého jsou těsta, dokážou-li tak sedět ve tři hodiny odpoledne, jako by byly tři hodiny ráno. Bonaparte sice mluví o odvaze třetí hodiny ranní,6 ta se však vůbec nedá srovnat s odvahou, s jakou někdo v tuto odpolední hodinu dokáže radostně sedět sám se sebou, s nímž se poznával celé ráno, a vyhladovět tak posádku, ke které ho vážou natolik silná pouta sympatií. Je mi divné, že někdy v této době — řekněme mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední —, kdy už je příliš pozdě na ranní a ještě moc brzy na večerní noviny, nezazní celou ulicí jeden velký výbuch, který by rozptýlil spoustu zastaralých a domáckých názorů a rozmarů do všech světových stran, aby se provětraly, čímž by zlo napravilo samo sebe. Nevím, jak to mohou vystát ženy, které jsou k domu připoutány ještě víc než muži, ale mám důvodné podezření, že vystát to nemohou ani trochu. Když jsme začátkem jednoho letního odpoledne setřásali z lemů svých oděvů městský prach a spěšně procházeli kolem domů s čistě dórskými nebo gotickými průčelími, jež působí tak poklidným dojmem, pošeptal mi můj společník, že jejich obyvatelé už touto dobou pravděpodobně spí. V takových chvílích oceňuji krásu a působivost architektury, která sama nikdy neuléhá ke spánku, ale neustále ční vzhůru, stojí vzpřímeně a drží nad spáči stráž. Hodně co do činění s tím má bezpochyby temperament a především věk. Jak člověk stárne, vzrůstá jeho schopnost klidně sedět a věnovat se domácím činnostem. S blížícím se večerem života začne i on být ve svých návycích večerním tvorem, až nakonec vychází ven jen těsně před západem slunce a na veškerou chůzi, kterou potřebuje, mu stačí půl hodiny. Chůze, o níž mluvím já, se však v ničem nepodobá takzvanému pohybovému cvičení provozovanému s pravidelností nemocného, jenž si ve stanovenou hodinu bere léky — jako třeba posilování s činkami nebo židlemi —, ale sama o sobě je hlavním denním počinem a dobrodružstvím. Toužíte-li po 10


pohybu, vydejte se hledat prameny života. Pomyslete jen na člověka, který kvůli zdraví máchá činkami, když přitom tyto prameny zurčí na odlehlých pastvinách, které on nevyhledává! Navíc musíte, podobně jako velbloud, který je prý jediným zvířetem, jež za chůze přežvykuje, umět za chůze přemýšlet. Když jeden výletník požádal Wordsworthovu 7 služku, aby mu ukázala pracovnu svého pána, odpověděla: „Tady je jeho knihovna, ale pracovnu má venku.“ Častý pobyt venku, na slunci a větru, má bezpochyby za následek určitou drsnost charakteru — zapříčiní, že na některých jemnějších rysech naší povahy vyroste silnější pokožka, jako tomu bývá na rukou a obličeji, nebo jako když těžká manuální práce částečně připraví hmat našich rukou o jemnost. Na druhou stranu, pobyt doma může vést ke změknutí a vyhlazení či přímo ztenčení pokožky, doprovázenému zvýšenou citlivostí k jistým vjemům. Kdyby na nás trochu méně svítilo slunce a foukal vítr, byli bychom možná vnímavější vůči některým vlivům důležitým pro náš intelektuální a mravní růst, a nalézt správný poměr mezi drsností a jemností je nepochybně dobrá věc. Myslím však, že šupinky se z kůže dostatečně rychle odrolí a že přirozený lék najdeme v poměru, jaký zaujímá noc ke dni, zima k létu, myšlenka ke zkušenosti. O to více bude v našich myšlenkách vzduchu a slunečního svitu. Drsné ruce dělníka jsou s jemnější tkání sebeúcty a hrdinství, jejíž dotyk rozechvívá srdce, obeznámeny lépe než ochablé prsty nečinnosti. Ta je pouhou přecitlivělostí, která ve dne leží v posteli a považuje sama sebe za bílou a má daleko do osmahlosti a drsnosti zkušeností. Vydáme-li se na procházku, jdeme přirozeně do polí a lesů: co by z nás bylo, kdybychom chodili jen po zahradě nebo po promenádě? Dokonce i některé filosofické školy pociťovaly nutnost dopravit si lesy k sobě, protože sami jejich členové je nenavštěvovali. „Sázeli háje a aleje platanů,“ kam chodili na subdiales ambulationes v otevřených sloupořadích.8 Nemá samozřejmě význam, abychom směřovali své kroky do lesa, když 11


nás tam stejně nedovedou. Vždy mě znepokojí, když se mi stane, že zajdu fyzicky na míli hluboko do lesa, aniž bych tam došel duchem. Na svých odpoledních vycházkách bych rád zapomněl na všechny své ranní činnosti a na své závazky ke společnosti. Někdy se mi ale stává, že nedokážu město tak snadno setřást. Hlavou se mi honí myšlenky na nějakou práci a nejsem tam, kde je mé tělo — jsem zbaven smyslů. Na svých procházkách bych se rád ke svým smyslům vrátil. Co pohledávám v lesích, když přemýšlím o něčem, co je mimo ně? Sám sobě nedůvěřuji a neubráním se, abych se neotřásl, když zjistím, nakolik jsem zapleten i do takzvaných dobrých skutků — neboť i to se někdy stává. Mé blízké okolí skýtá k pěším výletům spoustu dobrých míst, a přestože se tu už tolik let procházím skoro každý den a někdy i několik dní v kuse, ještě jsem je všechna nevyčerpal. Úplně nový pohled znamená velké štěstí, a mně se ho stále ještě může dostat každé odpoledne. Dvou- nebo tříhodinová procházka mě zavede do kraje tak cizího, jaký si jen dokážu představit. Jedno jediné hospodářské stavení, které jsem do té doby neviděl, mi někdy poslouží stejně dobře jako panství dahomského krále.9 Mezi možnostmi krajiny v okruhu deseti mil — tedy hranic odpolední procházky — a sedmdesáti lety lidského života se dá vlastně objevit jistá shoda. Nikdy je úplně nepoznáte. Skoro všechno to dnešní takzvané zvelebování, jakým je stavění domů a kácení lesů a všech velkých stromů, jednoduše hyzdí krajinu, která se díky tomu stává krotší a lacinější. Představme si národ, který by začal tím, že spálí ploty a les nechá stát! Jednou jsem viděl napůl shnilé ploty, jejichž konce se ztrácely uprostřed prérie, a nějakého pozemského chamtivce, který se zeměměřičem vytyčoval hranice svých pozemků, zatímco se kolem něj rozkládal ráj. On však neviděl anděly, kteří chodili sem a tam, ale uprostřed toho ráje hledal nějakou starou díru po kůlu. Pohlédl jsem na něj znovu a viděl jsem, že stojí uprostřed bažinatého, styžského močálu, obklopen ďábly; své hranice nepochybně našel — tři malé kameny tam, 12


kde býval zatlučený kůl; a když jsem se podíval pozorněji, zjistil jsem, že jeho zeměměřičem je kníže temnot. Snadno se mohu vydat na cestu přímo od svých dveří a ujít deset, patnáct, dvacet nebo kolik chci mil, aniž bych prošel kolem jediného domu a překročil nějakou cestu, kromě míst, kde přes ni přecházejí i liška a norek: nejprve podél řeky, pak podle potoka, louky a okraje lesa. V mém okolí se nacházejí celé čtvereční míle, na nichž nežije jediný obyvatel. Z mnoha kopců zahlédnu v dáli civilizaci a lidské příbytky. Farmáři a jejich dílo jsou zřídka viditelnější než svišti a jejich nory. Těší mě, jak málo místa v krajině zaujímá člověk a jeho záležitosti, církev a stát, školy, obchod, továrny a zemědělství a dokonce i politika, která je ze všech těchto věcí nejděsivější. Politika je jen úzkým polem činnosti, ke kterému vede ještě užší silnice. Někdy tam pocestným ukazuji směr. Chcete-li jít do světa politiky, dejte se tamhle po té hlavní cestě — jděte za tamhletím trhovcem, nalepte se na něj — a ta vás zavede přímo tam; i politika má totiž pouze své vymezené místo a nezabírá veškerý prostor. Zmizím z ní do lesa jako z pole s fazolemi a zapomenu na ni. Za půl hodiny můžu dojít na nějakou část zemského povrchu, kde člověk nepřebývá, jak je rok dlouhý, a tudíž se tam nevyskytuje ani politika, neboť ta je pouze něco jako kouř z jeho doutníku. Cesty směřují k vesnici, která je jakýmsi rozšířením silnice, podobně jako jezero je rozšířením řeky. Je to tělo, jehož ruce a nohy tvoří cesty — je triviálním či kvadriviálním místem,10 průjezdní silnicí a hostincem pro pocestné. Slovo vesnice (anglicky village) pochází z latinského villa (dům), což Varro11 společně se slovem via — cesta, nebo staršími ved a vella, odvozuje od veho — vozit, protože dům je místem, ze kterého a do něhož se něco vozí. Činností těch, kdo si vydělávali na živobytí povozničením, bylo vellaturam facere.12 Odtud zjevně také latinské slovo vilis a anglické vile a rovněž villain.13 To svědčí o tom, k jakému úpadku jsou vesničané náchylní. Aniž by sami cestovali, unaví je cestování těch, kdo putují kolem jejich obce nebo přes ni. 13

zamlouvá ta první odvozenina, která je bezesporu nejpravděpodobnější. 1 Každý pěší výlet je totiž jakousi křížovou výpravou,

Recommend Documents