ZÁKONY FOTBALOVÉ DŽUNGLE

Felix Boom / Pavel Skramlík

ZÁKONY FOTBALOVÉ DŽUNGLE Novela 2012

VYDAVATELSTVÍ BLINKR Praha 2012 © FELIX BOOM, 2012 © Vydavatelství BLINKR s.r.o., 2012 ISBN 978-80-87579-11-4

Tuto knížku věnuji především své manželce Kláře Samkové, která o fotbale do našeho sňatku nevěděla prakticky vůbec nic. Ale předvedla mi, že s použitím nezatížené inteligence, prosté logiky, čirého úsudku, právnického vzdělání a zdravého morálního gruntu lze najít každou pravdu o fotbale daleko rychleji, než kdyby mu člověk fandil.

Prolog Motto: Ty vole, všechno bylo cinklý, vole… Miroslav Pelta, nynější předseda Fotbalové asociace České republiky, 1. února 2004. Tehdy ve funkci generálního ředitele klubu AC Sparta Praha. V telefonátu Ivanu Horníkovi, tehdejšímu sportovnímu řediteli FK Viktoria Žižkov

Proč vznikla novela Zákonů fotbalové džungle v roce 2012? Nepochybuji o tom, že po přečtení Zákonů fotbalové džungle v Novele k roku 2012 bude mít zase pár lidí trochu blbou náladu. Stejně jako v roce 1998, kdy vyšla knižně první verze. Ale víc se jich zase bude bavit. Poprvé jsem se k psaní rozkývával 10 let, podruhé 13 let. Je to dlouhá doba. Věřím, že mi to ještě vydá na pár dalších let zábavy, doplňování o judikáty na základě jednotlivých případů zabere ještě dost času. Ale to si opravdu užiju bez stressu nějakého spěchu. Fotbal je skutečně lidovou zábavou se vším všudy a taškařice mimo hřiště mu také nechybí. Mezitím – myslím od roku 1998 – se odehrálo ve fotbale mnoho věcí a mezníky byly roky 2004 a 2011. V roce 1998 mi byl slibován lynč a mnoho lidí mne označovalo za lháře a fabulátora. Byl jsem hrubě okřikován, že si to všechno vymýšlím, zveličuji a očerňuji slušné lidi, kteří to myslí s fotbalem dobře. Že to, co píšu, prostě nemůže být pravda. Dokonce jsem chodil s ochrankou. Hlavně ti, kteří fotbal dělají, však dobře věděli, že se ve 196 paragrafech Zákonů fotbalové džungle říkala jen pravda, ke které se nikdo z nich nemůže ani nesmí veřejně přihlásit. Od nich mi však nebezpečí nehrozilo, příliš dobře mě znali. Od těch ostatních „v zášeří“ však ano. Nic z toho mi však nebránilo v tom, abych tu pravdu nevyřkl, protože se jen tak hned nevyděsím. Z jejich strany nepřišla ani jedna žaloba. Pravda je totiž jako den, noc, slunce – prostě jsou. A není důležité, jestli o tom někdo něco řekne nebo napíše. Prostě se stane, že je den, noc, slunce vyjde a zajde. V roce 2004 přišla aféra s policejními odposlechy telefonních hovorů mezi různými rozhodčími a funkcionáři. Až šest let po první verzi Zákonů fotbalové džungle mnoho lidí uznalo, že jsem měl v roce 1998 pravdu. V roce 2011 se ukázalo, že všechno je ještě daleko horší. Kdybych napsal Zákony slušnosti, tak se k nim přihlásí všichni včetně notorických lotrů a osvětimských katů. Ale to by zas nebyla taková legrace. Nosil jsem Zákony fotbalové džungle v hlavě nejprve spoustu let a nikdy jsem si nenapsal ani čárku. Jen jsem se díval. Napsal jsem je až v roce 1998 a byl jsem za lháře. Poprvé mne napadlo sepsat Zákony fotbalové džungle asi deset let předtím, když jsem se jako vyplašený funkcionář Bohemians přimotal k tomu, jak jeden známý hráč přebíral peníze deset minut před zahájením zápasu I. ligy na záchodě. A pak to se svými spoluhráči na hřišti pěkně „vypustil“. Stejný hráč pak prodal v dresu dalších dvou týmů zápasy ještě dvakrát. Na stejném hajzlu. Hajzl. Byl to reprezentant.

A tak to šlo pořád dál. Když mi jeden přímý svědek vylíčil – byl to majitel Sparty Petr Mach – jak se v roce 1992 snažil vlastník Olympique Marseille Bernard Tapie koupit od Sparty zápas Ligy mistrů, tak mne zaplavilo neodolatelné nutkání jako onehdy Vlastu Buriana – „Mně se chce něco říct… Císař Pán je …“ Potom se mi spousta lidí k ledasčemu přiznala. No, a už to bylo. Po roce 1998 jsem si myslel pár let, že knížka Zákony fotbalové džungle zůstane v mé literární činnosti jen jakousi kuriózní avantýrou, která bude tolerována z hlediska fotbalu vnitřně – o tom jsem nikdy nepochyboval – ale nikoliv obecně. Nicméně její prodej dodnes neustal a v roce 2004 jsem vytušil, že přijde čas novely, na niž došlo až nyní. Je třeba ten spisek z roku 1998 něčím nahradit. Nebyl příliš dokonalý. Co se stalo v roce 2004? Propukla aféra s policejními odposlechy telefonních hovorů mezi různými rozhodčími a funkcionáři fotbalu. Začala 30. dubna 2004 zadržením rozhodčího Stanislava Hrušky a manažera klubu 1. FC Synot (nyní 1. FC Slovácko) Jaroslava Hastíka, jenž měl u sebe 175 000 Kč. Měla to být platba za „zaříznutí“ Sparty. Odposlouchávalo se od podzimu roku 2003. Celá ta aféra kolem odposlechů byla od počátku mafiánskou záležitostí, byť se zprvu částečně nepříčila myšlence ušlechtilosti očistit fotbal od korupce. Ve výsledku však nešlo o pravdu, spravedlnost, očistu od korupce či personální selekci dobra a zla. Šlo pouze o výtečnou příležitost k vyřizování osobních a klubových účtů, do něhož byla zatažena policie a justice, stejně jako v mnoha jiných kauzách v České republice. Soudní příkaz k odposlechům funkcionářů a rozhodčích podepsal jeden brněnský soudce (má dnes celkem velké problémy), angažovaný v tehdejším 1. FC Brno (dnes Zbrojovka Brno). Dopustil se však při svém rozhodnutí – vědomky či nevědomky – takových pochybení z hlediska zákona, že řada aktérů kauzy díky tomu z průšvihu vyvázla s relativně zdravou kůží. Tehdejší předseda Českomoravského fotbalového svazu (ČMFS) Jan Obst, proslulý svým úřednickým pojetím řízení fotbalu, si aférou nechtěl mazat ruce. Údajně se to odehrálo takto: Jan Obst tehdy podepsal plnou moc jednomu jmenovanému funkcionáři ČMFS ve velmi fešácké funkci, aby byl zástupcem svazu v jednání s orgány činnými v trestním řízení. A ten si vzal „k ruce“ jednoho velice šikovného zaměstnance svazu, který je shodou okolností jedním z nejlepších stenografů na světě. Spolu jezdili do Brna. Stenograf přepisoval všechny policejní nahrávky telefonických hovorů. Jen oni dva, kromě policistů a spřátelených dobrodějů, znali detailně obsah všech nahrávek a pragmaticky vypouštěli na světlo boží to, co potřebovali. Jak může uniknout obsah tajného policejního vyšetřovacího spisu do médií? No přece jedině tak, že ho pustí ti, kdo s ním pracují, a mají zájem na tom, aby byl zveřejněn. Nebo jeho část. Ti dva pak společně ovládli celý český fotbal v režii moravské kliky. Účelově distribuovali do vybraných médií obsah různých nahrávek podle toho, jak to potřebovali. Dodnes si dobře vzpomínám, která média zveřejňovala exkluzivně poskytnutý obsah nahrávek. Tímto způsobem se část médií stala součástí fotbalové chobotnice. Klub, který zaplatil nebo poskytl příslušnou protislužbu, tak čistě „náhodou“ právě ten v médiích z hlediska rizikových nahrávek nefiguroval, stejně jako v soudních přelíčeních. Bohužel policisté a činitelé justice byli vědomými účastníky celého řízení, a ne právě s těmi nejlepšími úmysly. Zase žádná novinka. Kdo byl tak zpupný, že nezaplatil nebo se neodvděčil jinak a domníval se, že situaci zvládne svým vlivem a různými jinými prostředky, tak měl smůlu. A s nimi i aktéři příslušných kauz. Proto se stalo, že kluby jako Baník Ostrava, Sigma Olomouc, 1. FC Brno, Slavia, Sparta, Viktoria Plzeň, Jablonec atd. byly z kauzy vynechány. Jenom klubům 1. FC Synot, FK Viktoria Žižkov, FC Vítkovice, FC Slovan Liberec a SFC Opava bylo po polovičatém a selektivním vyšetřování prokázáno

uplácení. Únik Peltových „hlášek“ v telefonátu s Ivanem Horníkem do médií byl jenom varováním, že se z toho nevyvlečou, pokud nezaplatí. Peltova prohlášení pak byla shledána jako neprokazatelná z hlediska korupce, zatímco Horník byl „odpálen“. Inu, tedy stalo se… Výsledek celé aféry s policejními odposlechy funkcionářů a rozhodčích byl trapný. Hlavní obětí se stal Ivan Horník, bývalý sportovní ředitel Viktorie Žižkov, který měl předtím stejnou funkci ve Spartě. Dostal sedm měsíců vězení s podmíněným odkladem na pět let, pokutu 900 000 Kč a zákaz činnosti na deset let. On nejvíc situaci podcenil. A pak to lítalo. Viktorka byla potrestána odpočtem 12 bodů. Tomu říkám uplatnění trestně-právní odpovědnosti! Další dostávali podmíněné tresty do 14 měsíců, pokuty od 30 do 90 tisíc a zákazy činnosti od tří do pěti let – delegáti Otakar Draštík, Adolf Růžička, rozhodčí Igor Gulajev, Marcel Hábl, Zdeněk Lukes, Ladislav Míka, Pavel Poledník, Zbyněk Pustka, Ladislav Talpa, Karel Vidlák a podobně. Někteří zase byli osvobozeni, jiní se soudí dodnes. Velký geroj těchto kauz rozhodčí Václav Zejda byl v pěti procesech třikrát osvobozen a dvakrát odsouzen, zejména v kauze SFC Opava, v níž se se Zejdou svezl manažer Gustav Santarius. Opava dostala půlmilionovou pokutu a přišla o šest bodů. Nynější sportovní ředitel Viktorie Plzeň a bývalý sportovní ředitel Slovanu Liberec František Mysliveček vyvázl bez trestu za údajné uplácení rozhodčího Václava Zejdy a delegáta Christose Čanaklise před zápasem I. ligy Liberec – Zlín v roce 2004. A tak dále. Není důležité vyjmenovávat každou jednotlivost. Všichni z těchto lidí jsou nyní ve fotbale zpátky včetně Ivana Horníka, jemuž byl soudně zkrácen trest a je tudíž čistý. Mezinárodní fotbalová federace (FIFA) se v takových případech s nikým nemaže. Viz příklad takřka bezvýznamných přátelských zápasů Lotyšsko – Bolívie a Bulharsko – Estonsko, hraných 9. února 2011 na soustředěních v turecké Antalyi. Jenže byly údajně v režii singapurské sázkařské mafie, která na nich podle odhadu FIFA vydělala miliony eur. Všech sedm branek v těchto duelech padlo z pokutových kopů. Byly zmanipulované. Maďarští rozhodčí Kolos Lengyel, János Csák a Krisztián Selmeczi a bosenští sudí Siniša Zrnič, Kenan Bajramovič a Rizah Ridalovič za to zaplatili v srpnu roku 2011 zákazem doživotního působení ve fotbale v jakékoli funkci. Česká odposlechová aféra odstartovaná v roce 2004 prakticky dodnes nedozněla a přežila tři vedení ČMFS, dnes Fotbalové asociace České republiky. Obstovo, Mokrého a Haškovo. Po nekompromisním, autoritářském, mezinárodně a diplomaticky úspěšném polyglotovi Františku Chvalovském, jenž vybudoval zcela novou organizaci moderního typu a dostal český fotbal nejvýše, kdy se vůbec kdy ocitl, ale fotbalovou džungli nevyklestil, přišli slaboši. Nejprve řídil fotbal úřednickým způsobem Jan Obst. Ten dal od aféry ruce pryč, sotva se rozjela. Za loutkové vlády Pavla Mokrého, jehož vlastně řídil Vlastimil Košťál, zavládla větší opatrnost, džungle poněkud prořídla, ale zpřesnila a zdokonalila své nástrahy. Přínos vymodleného spasitele Ivana Haška byl zejména v tom, že od svého zvolení na druhý pokus v létě roku 2009 nabízel pod heslem transparentnosti hlavně naději. Šířil ji úspěšně však jen chvíli. Mnoho lidí jeho příchod a první kroky ve funkci nadchly. Byl štítem pro optimismus. Jenže pak se z toho vyklubalo příliš mnoho těsných svazků, nikoliv křišťálově čistých, se Sazkou a jejím bývalém šéfem Alešem Hušákem. Fakt blbý. Sazka (potažmo její dceřiná společnost KPS Media) získala televizní práva na Gambrinus ligu a zápasy reprezentace, ticketing pro zápasy národního mužstva, právník Sazky Jiří Golda obsadil post předsedy disciplinární komise, bůhví co dalšího v tom ještě bylo. Nic není v českém fotbale čisté. Ani ta naděje. V nápadné souvislosti padl Hušák a Hašek to vzdal. Oba padli do měkkého. Hušák, pověstný rozdáváním štědrých apanáží těm, kteří mu šli na ruku, odletěl ke svému polštáři značných úspor

zlatým padákem, Hašek odletěl do angažmá ve Spojených arabských emirátech s měsíčním platem 100 000 eur v klubu Al-Ahlí. Potom se Haškův první místopředseda Dalibor Kučera (za Moravu) projevil jako šedý slaboch, nic nového. Druhý místopředseda Jindřich Rajchl, chráněnec Františka Chvalovského (jím zákulisně tlačený), se ukázal jako člověk, jehož ambice a nespolehlivost převyšují schopnosti. Projevil tolik nevhodné specifické nezávislosti, že se více méně odepsal. Třetí místopředseda za ligu Miroslav Kříž, majitel Viktorie Plzeň, dávno předtím prostě zmizel za velmi nežádoucích konsekvencí směrem k nekalosti a zločinu. To je fakt nádhera! Křížův nástupce Dušan Svoboda svým charismatem rozhodně neohromuje. Čili – atrofie osobností v čele českého fotbalu po vynuceném odchodu Chvalovského a útěku Haška pokračuje a nebyla ničím nahrazena. V pragmaticky složité situaci byl za Haškova nástupce zvolen (s podporou Moravana Kučery) nejlepší muž z nouze – Miroslav Pelta, majitel FK BAUMIT Jablonec, český kandidát moravské komory. Dobrý frajer, skvělý zákulisní hráč, výborný podnikatel a obchodník, vynikající fotbalový manažer, schopný regionální politik, jenže muž s neoslnivým vzděláním, zatížený podezřeními z korupční minulosti, s chabou výbavou pro špičkovou funkci tohoto druhu. Rétoricky neduživý, s nekompetentní jazykovou výbavou pro činnosti na mezinárodním poli, s pouze lokálním charismatem. S dobrou orientací na hřišti a těsně kolem něj, ale jen s limitovanou šancí na setrvalý rozvoj v této pozici. Bez jednoznačné podpory ve výkonném výboru Fotbalové asociace ČR. Na Strahově musí bojovat s podporou dalšího velkého zákulisního hráče Romana Berbra. Perspektivy nejsou ideální. Berbr je tvrdý hráč a jeho přízeň se může od Pelty odklonit. Pelta byl zvolen s podporou mj. Sparty a Slavie (bez ní nelze stát v čele českého fotbalu) a několika dalších klubů. Podpora ze strany Sparty už byla narušena. Pelta nesplnil první zadání – zlikvidovat Vladimíra Šmicra z pozice manažera reprezentace a nahradit ho Jozefem Chovancem. Zalekl se mínění lídrů národního mužstva a nechtěl narušit klima před EURO 2012. A jsou tu i další problémy. Co se vlastně v českém fotbale zlepšilo? Nároďáky jakžtakž fungují, což je zázrak a dobré alibi, kryje to průsery. Tak jako vždycky. Chobotnice žije i za pátého vedení (jaký div!), její pozice nebyly oslabeny, ale naopak posíleny. Korupce v lize pokračuje stále rostoucím tempem, specialisté jsou stále ve hře. Kauza Bohemians žije i za čtvrtého vedení svazu (asociace), její hlavní vykonavatel Petr Doležal se vrátil na Strahov ještě z vůle Ivana Haška. Svědčí to o deprimujícím farizejství kdysi nadějného „haškovského“ vedení. Právní zástupce podivného klubu Bohemians 1905 a konstruktér celé trapně přežívající aféry Jiří Dienstbier mladší dosedl jako významný exponent sociální demokracie do senátorského křesla a patří podle různých žebříčků k nejoblíbenějším politikům v zemi. I jeho však jednou tato kauza dostihne. Takže co je vlastně dnes ve fotbale lepší? Pouze znění Zákonů fotbalové džungle bylo právě zlepšeno… Felix Boom

Zákony fotbalové džungle Novela 2012 Preambule Tuto novelu zformulovali Felix Boom a Pavel Skramlík, což je jedna a tatáž osoba. I tak na to byli dva. Jejím strážcem byla choť Pavla Skramlíka, advokátka Klára Samková, která odborně dohlédla na to, aby právnické formulace paragrafů byly v souladu s legislativními pravidly vlády, tedy ve stavu způsobilém vyjít ve Sbírce zákonů. Ostatně, tento zákoník je již dodržován podstatně více než většina zákonů ČR. Autoři tak učinili na základě původních Zákonů fotbalové džungle Pavla Skramlíka z roku 1998 s odůvodněním, že džungle se za více než 13 let změnila, vyvinula, zhoustla a svůj domov v ní nalezlo více jedovatých druhů, zákeřných poddruhů a nemilosrdných predátorů. Autoři novely využili poznatků lidí z džungle, kteří aspoň touto spoluprací ulevili svému svědomí, i lidí z oboru právní teorie a praxe, jejichž nezávislý odborný přístup se postupně měnil v upřímný úžas. My všichni jsme se usnesli na těchto zákonech už dávno, a tak jsou platné definitivně. Jejich platnost je nezpochybnitelná a je revidovatelná pouze další novelou Zákonů fotbalové džungle stejnými autory a spolupracovníky, jejichž mandát je neměnný a neodvolatelný ve smyslu poslanecké imunity. Jiné případné verze budou neplatnými plagiáty, které podléhají postihu stejně jako pokusy o falšování jiných zákonů. V místních úpravách platí ve všech členských zemích Mezinárodní fotbalové federace (FIFA), nestanoví-li FIFA jinak. Prohlásí-li někdo opak, musí být z FIFA vyloučen bez ohledu na způsob, jakým to bude učiněno. FIFA samotná je základním nosičem obyčejů korupce a metod džungle, takže směrem níže je vyloučeno, aby platil opak. Její předpisy však nejsou nad zákony jednotlivých zemí FIFA, zatímco Zákony fotbalové džungle jsou v nadřazeném nadnárodním postavení. Vlastně se jedná o mezinárodní právo veřejné. Kdo pochybuje o platnosti těchto zákonů, je v akutním důvodném podezření, že je svou nezvladatelně prostoduchou povahou či nepřijatelně jiným charakterem pro fotbal nebezpečnou osobou, která může být odsouzena až doživotně ke sledování fotbalu pouze v přímých televizních přenosech a ze záznamů v místě svého stálého či přechodného bydliště. Tato osoba se vystavuje nebezpečí zákazu sledování jakýchkoliv dalších mediálních odrazů fotbalu včetně čtení novin a časopisů, jakož i přemýšlení o něm. Neboť média jsou v nebezpečné míře součástí džungle. Takové osobě hrozí zákaz diskutovat o fotbale v hospodě a své názory může vykládat jenom manželce či jinému odolnému životnímu partnerovi včetně homosexuálních, hluchoněmých a dalším smyslově vážně postižených spoluobčanů. •

Tento zákon nepřipouští, aby se takové pochybující osoby bavily o fotbale byť s vlastními psy, což jsou přátelé člověka.

•

Tyto zákony mají časově neomezenou platnost, jež je limitována pouze novelou. Mohou být novelizovány kdykoliv, neboť zažehly neudusitelný plamen pravdy o fotbale, který musí hořet i nadále tak, jak se budou objevovat další nezbytnosti kodifikovat nové zákonitosti.

•

Tuto knihu nelze považovat za jeden zákon, nýbrž za soubor zákonů, neboť každý paragraf je samostatným zvláštním zákonem fotbalu.

•

Zákony fotbalové džungle jsou kodexem absolutním, neboť naděje na jiná pravidla nejsou.

•

Tento kodex je nad pravidly fotbalu, mravními principy, karmami, předpisy FIFA a regulemi národních asociací, svazů a federací, logickými zákonitostmi a etickými normami, neboť jen on stojí na správné straně hřiště.. Proto také nerozlišuje, které zákony před svým vznikem v tomto paragrafovaném znění patřily mezi psané nebo nepsané.

•

Zákony fotbalové džungle nemůže změnit nebo zrušit žádný zákonodárný nebo zákonorušný sbor, neboť jejich platnost je stejně absolutní jako v případě zákonů fyzikálních, zejména s odkazem na zákony gravitační.

•

Tato novela nesleduje účel prevence, spravedlnosti, ani účel represe, neboť je jedinou zákonnou normou, v níž základní justiční principy neplatí. Z jediného prostého důvodu, že se jedná o fotbal.

•

Jednotlivé paragrafy těchto zákonů si mohou zcela odporovat. Stejně jako v zákonech regulujících právo naprosté protimluvy nevylučují jejich souběžnou platnost. Jejich znění nevyžaduje formulace výlučně právnické.

•

Tyto zákony jsou nejlevnější, které vznikly v historii tohoto státu, neboť k nim stačila trocha nezávislého zdravého rozumu, jehož výskyt je neobvyklý, přesto jeho existenci tyto zákony připouštějí. Proto autorský kolektiv logicky dovozuje princip, že tento způsob tvorby zákonů je přijímán jako obecně platná norma v rámci úspor v nákladech na provoz za úřady Poslanecké sněmovny, Senátu, vlády i prezidentské kanceláře.

•

Tyto zákony mohly vzniknout jen proto, že fotbal má vždy svou logiku, i když někdo z nejrůznějších důvodů tvrdí, že je tomu naopak. Kdo prohlásí, že fotbal logiku nemá, ten záměrně logicky káže nepravdu. Autor této věhlasné teze, zesnulý slavný trenér Tomáš Pospíchal, dejž mu pámbu lehké nebe, tímto kázal nepravdu, neboť si nechával kupovat zápasy. Sedával u toho plánování v černém koženkovém křesle v kanceláři někdejšího sekretáře Bohemians ve svém pleteném svetru a plánoval prasárny. Tyto zákony považují za definitivně zjištěné, že Tomáš Pospíchal byl tehdy stejně pokrytecký jako celý tehdejší i současný český fotbal, dokonce využíval operativní techniky StB, instalované v kabinách soupeře k odposlechu taktických pokynů před zápasy evropských pohárů. Nevědomky tak způsobil, že i StB byla užitečná, a to českému fotbalu, což je jednou z mála pozitivních interpretací existence tohoto totalitního úřadu. Tímto je shledáván Pospíchalův postulát „fotbal nemá logiku“ za definitivně vyvrácený, neboť jeho domnělá logika, moudrost a mravnost byla lží.

•

Tyto zákony připouštějí, aby byly jako jediná legislativní norma v České republice současně zařazeny mezi odborné a humoristické žánry české literatury.

•

Tyto zákony však nepřipouštějí, aby nebyly respektovány, neboť již respektovány jsou. Jedná se vlastně o kodifikaci zvykového práva, pročež tyto zákony nemohou být nikomu pro srandu.

•

Tyto zákony jsou odporné.

•

Tyto zákony jsou pravdivé.

•

Kdyby tyto zákony přestaly platit, pak by musel být fotbal zrušen.

•

Fotbal, stejně jako každá jiná lidská činnost, vyznačující se nezdolatelně setrvalou existencí a tvrdošíjným rozvojem, musí mít svůj řád a všechny zákony, ať dobré, špatné, nebo úplně otřesné, se musí dodržovat.

•

Kdo těmto zákonům upřímně či deklarativně nevěří, nebude je respektovat nebo je odmítá, ten: a) fotbalu nerozumí b) je naivní a hloupý c) úplně tupý a nesvéprávný d) vědomě lže, neboť se jimi řídí, nemíní to přiznat, jeho nesouhlas je flagrantním podvodem, zasluhujícím nejvyšší míru odsouzení.

•

Přesto je fotbal krásný a je největší sportovní a společenskou hrou světa. Kdo si i po přečtení tohoto zákoníku myslí opak, nechť odejde od něj co nejdále do míst, která džentlmeni i společenští dezoláti nazývají zhruba totožně. Pro lapidární přesnost v duchu tohoto zákona – toto místo se nazývá prdel.

•

Toto znění Zákonů fotbalové džungle si vyhrazuje další novelu v historicky dohledné době a bude obsahovat podrobnou judikaturu s konkrétními jmény, případy, se všemi judikaturně relevantními událostmi, které se v českém fotbale odehrály od roku 1990 a některé i dříve. Zpracování této judikatury vyžaduje mnoho času, ale základní postuláty musí být vysloveny či přeformulovány akutně nyní.

HLAVA I §1 Předmět úpravy Účelem těchto zákonů je vymezit ve fotbale všechny ostatní pojmy a pravidla, která platí, když nastanou situace, které nelze uspokojivě vyložit na základě pravidel fotbalu, rozpisu soutěží a souborů předpisů národních svazů, asociací, federací, konfederací a FIFA. Kodifikují takové situace a stavy legislativní i morální nouze, v nichž legitimní a povolená vysvětlení musí být nahrazena pravdivými, aby slušní lidé nebyli uváděni v omyl a jejich milovaný fotbal z nich nedělal kašpary.

§2 Základní pojmy Pro účely tohoto zákona se rozumí: Fotbal – je hra sportovní se závažnými společenskými, kulturními, obchodními, marketingovými, politickými a bezpečnostními dopady, v níž jde o sportovní výsledek stejně jako o peníze či jiný prospěch. Tato hra je současně podnikáním. Rozvojem sázkového a loterijního průmyslu se z ní stala i hra hazardní. Hraje se jednak podle oficiálních norem, uvedených v § 1, a pak podle těch ostatních, o nichž mluví tyto zákony, jejichž prazáklady jsou v džungli, kriminální subkultuře a její etice, morálce mafie, příručce dvorských intrik z versailleského dvora, Murphyho a Parkinsonových zákonech, díle Dobrý voják Švejk, sebraných spisech Járy da Cimrmana, v darwinismu a stavebnětechnických normách pro stavbu fekálních jímek. V duchu těchto zákonů rozeznáváme fotbal čistý, férový, neférový, super, kvalitní, průměrný, slabý, hnusný, zkorumpovaný, zkažený, zákulisní, cinklý, dále český ligový, případně jiný. Fotbal mužstva FC Barcelona z roku 2011 dokumentuje pro účely tohoto zákona, že fotbal může být i velmi jiný. Například krásný. Fotbalisté – jsou lidé, kteří fotbal hrají, ať už ho umějí nebo nikoliv, neboť ho mají každý svým způsobem rádi, projevují jistou schopnost se ho účastnit na hřišti. Dělí se na opravdové fotbalisty, hráče, odrážeče, nekopy a úplné lemply, schopné vyběhnout na trávník. Ti, co ho hrají nejlépe, hrají obvykle v reprezentačních mužstvech, ale výjimky nejsou vyloučeny. Se stejnou výhradou hraje hodně těch, kteří ho umějí dobře, v I. lize. Fotbalisté se dále dělí do tří základních skupin: • na ty, kteří chtějí zvítězit vždy, • na ty, jimž pokaždé o vítězství nejde, • na ty, kterým jde většinou jen o peníze či jiný prospěch, i kdyby měli prodat vlastní matku; výsledek přitom není rozhodující a ani vítězství není vyloučeno. Trenéři – jsou obvykle muži, kteří by měli fotbalu nejlépe rozumět a mít na to vzdělání. Dělí se do těchto skupin: • výborní fotbalisté a výborní trenéři, kteří si hledí svého, dobře připravují své týmy, jsou

•

• • • • •

autoritami pro hráče, udržují s nimi korektní vztahy a jsou přínosem i pro management, neboť dokázali překonat hráčskou minulost a jsou v pozitivní kompromisní poloze vůči sportovní a obchodní stránce; jsou vyvažováni zlatem a i to je málo, pokud současně působí v roli generálního sportovního manažera jako Sir Alex Ferguson v Manchesteru United; takoví mají nárok na blahořečení na fotbalovém nebi; výborní fotbalisté a špatní trenéři, u nichž se delší dobu skrz clonu slavného hráčského renomé odhaluje neschopnost kvalitně připravovat mužstvo, jednat pozitivně s managementem, přičemž v jejich případě není přínosem ani předepsané vzdělání, průměrní až mizerní fotbalisté, ba i nefotbalisté, ale výborní pracovití trenéři s patřičným vzděláním, kteří musejí obvykle delší dobu bojovat o uznání svých kvalit, dobří či špatní fotbalisté a mizerní trenéři, kteří mají občas štěstí, trenéři, kteří strkají nos do všeho, co se v klubu děje, přiživují se na přestupech a trvá to tak dlouho, dokud nedostanou bodlo, nebo se z nich stanou manažeři a sportovní ředitelé, chytrolíni, kteří od funkcionářů chtějí, aby kupovali zápasy, a jsou ochotni se na tom i podílet, takže se z nich za čas stanou funkcionáři, ostatní.

Trenéři jsou primárně předurčeni k tomu, aby fotbalisty trénovali, určovali taktiku, koučovali zápasy a dosahovali bodů bez ohledu na to, jestli jejich mužstvo hraje dobře nebo špatně. Dále jsou vyvoleni k tomu, aby dostali padáka jako první, když mužstvo hraje špatně, čímž zaplatí za: • vlastní neschopnost připravit tým a pracovat s hráči, • neschopnost funkcionářů koupit hráče, o něž žádali, • slabost managementu, jenž neumí sehnat peníze, přičemž hráči jsou naštvaní a vydělávají si tím, že zápasy prodávají, • rebelii hráčů, kteří trenéra klidně odstřelí úmyslnými ztrátami bodů, když s koučem nevycházejí a funkcionáři ho nepodrží, neboť vždycky je lepší sehnat náhradu za jednoho vyhozeného trenéra než potrestat půl mužstva. Tento zákon nikomu z trenérů nedává právo a jistotu, že nedostane padáka, i když bude mít dobré výsledky. Rozhodčí – jsou většinou muži a řidčeji ženy, kteří zápasy: • • • •

řídí podle pravidel fotbalu, rozhodují na hřišti v duchu pravidel, jenom je pískají, ovlivňují výsledky jako lupiči podle toho, jak to kdo potřebuje, jaké má kdo ambice a kolik kdo zaplatí za „cinknutí“.

Rozhodčí se ve fotbale – vyjma těch, jimž je jedno, jestli z lásky k fotbalu pískají žákovský přebor nebo B třídu dospělých – angažují nikoliv proto, že milují fotbal a vykonávají charitu a sportovní spravedlnost, ale aby vydělali pořádné prachy a byli placeni podle: • směrnic, • za rovinu, • za malou pomoc, • za velkou pomoc, • za „cinknutí“,

• za klasický zářez. Ambicí většiny rozhodčích je postupovat po jednotlivých soutěžích výše, podle instrukcí nadřízených komisí rozhodčích nebo mafie pomáhat určitým týmům a jiné zařezávat, inkasovat za to peníze ve smyslu odstavce d) § 2, a za postup o soutěž výše platit podle interních ceníků. Vždy platí pravidlo, že rozhodčí může cokoliv, jenom nemůže dát branku. Delegáti – jsou muži (většinou), kteří jsou považováni za téměř dobročinné osoby v pozadí, jejichž úkolem je za zanedbatelný honorář střežit dodržování rozpisu, směrnic, bezpečnostních předpisů, čistotu rozhodování podle pravidel a zásad fair play. Často neprávem. Zprávu o utkání vypracují buď podle svého nejlepšího svědomí, nebo podle ceny za manipulaci či podvod. Známku rozhodčímu dávají spravedlivou, nespravedlivou, nebo koupenou za prachy. Delegáti se dělí se na: • slušné lidi, • výběrčí daní od rozhodčích za známky, • darebáky a bílé svině, kteří jdou do utkání jako loupežníci přímo zainteresovaní na výsledku, způsobu rozhodování a distribuci úplatků, což všechno přikryjí známkou a zprávou. Funkcionáři – jsou muži (většinou), kteří fotbal ovládají, řídí, zajišťují jeho provoz a dělí se na klubové, svazové či asociační, dále na činovníky teritoriálních konfederací a FIFA. Existuje několik skupin a druhů funkcionářů podle tří základních kritérií: druhu moci, schopností, morálky. Na různých úrovních se kritéria prolínají. Nad všemi skupinami a druhy se vznáší základní pravidlo, že šéfování fotbalu je o tom, kolik do něj kdo dokáže získat peněz přispěním ke sportovním a obchodním výsledkům a kolik jich potom z nich dokáže získat zpět formou odměny, provize, úplatku, zpronevěry, krádeže, krácením či optimalizací daní. Funkcionáři svazoví (asociační) se dělí na: • nezávislé a tudíž volené, kteří jsou bohatí sami o sobě a kteří jsou považováni za neúplatné, což neznamená, že nikdy nic nevezmou a jsou vždy nejlepší; ovlivňují fotbal zaštítěni svou nezávislostí ve prospěch určitých klubů a zájmových skupin a mají právo se zapojovat do různých intrikánských a mafiánských struktur; v pozadí jsou i apanáže ze zdrojů mimo fotbal. • zkorumpovatelné, kteří za úplatky ovlivní cokoliv, • neschopné, kteří rozšiřují aparát, • schopné, kteří aparát omezují, drží svaz (asociaci), ligu, krajský či okresní svaz a podobně v chodu a dbají na to, aby se nerozrostl do rozměrů ministerstva. Jejich životnost je však limitovaná, • schopné všeho. Právo zapojovat se do různých intrikánských a mafiánských struktur je dáno Ústavou České republiky, která stojí nad stanovami Fotbalové asociace České republiky (bývalého Českomoravského fotbalového svazu) a jejími dalšími předpisy. Protože to není zakázáno, platí článek 2, odstavec 4 Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb. Tento článek 2 v odstavci 4 praví: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá.“ Důsledky tohoto ústavního ustanovení jsou dalekosáhlé a ve fotbale dosud

ne dostatečně využívané. Funkcionáři kluboví se dělí na: • manažery, ředitele, sekretáře atd. na čistou práci, • šíbry na špinavou práci, mezi nimiž vynikají tzv. sportovní ředitelé a vedoucí mužstev, určení mimo jiné na spolupráci s rozhodčími a delegáty, jimž není proti mysli domlouvat výsledky jakýmkoliv způsobem včetně uplácení hráčů soupeře a „cinkáním“, • mravence na běžný provoz klubu Prolínání kategorií se nevylučuje. Funkcionáři teritoriálních konfederací a FIFA se dělí na: • bývalé slavné fotbalisty, kteří mají přirozenou inteligenci a byť většinou nedosáhli patřičného vzdělání, tak je jejich autorita, nezávislost a charisma dostatečnou nominací pro prestižní funkce; o jejich lásce k fotbalu nikdo nepochybuje, • obratné diplomaty, kteří se vypracovali díky svému postavení v národních asociacích (svazech), jazykovému vybavení, vzdělání, jejichž ambice působí užitečně a pozitivně, mají rádi fotbal, • kariéristy a intrikány, kterým se po sérii leváren podaří zamíchat se mezi diplomaty a urputně bojují o svou pozici, hrají o tučné náhrady, diety a různé výhody, fotbal je jim pouze prostředkem, • kariérní sráče a zákulisní hráče, kteří se probili do vyšších sfér fotbalu jen kvůli tomu, aby ovlivňovali, šíbrovali a pletichařili na vyšší než národní úrovni, hrají o tučné náhrady, diety, různé výhody a úplatky, kašlou na fotbal, chovali by se stejně v jakémkoliv jiném prostředí, nabízejícím srovnatelné prebendy. Hráčští agenti (manažeři) – jsou lidé, kteří zastupují hráče na základě dvoustranných smluv, aby je kluby při různých jednáních neokradly, aby jim vyjednali co nejlepší podmínky při prodlužování smlouvy či přestupu a současně na tom sami vydělali. Agenti se dělí na: • zástupce hráčů a jejich zájmů, • zástupce hráčů a svých zájmů, • zástupce hráčů a klubových zájmů, • zástupce zejména vlastních zájmů, • prostředníky při praní peněz při přestupech. Diváci – jsou jediní lidé, kteří za fotbal platí výhradně jen svými vlastními penězi, zatímco všem ostatním je za něj placeno. Platí za fotbal ve víře, že si kupují zábavu a vzrušení. Vždy, když jdou na zápas, nechtějí věřit, že z nich ostatní lidé, ve fotbale angažovaní způsoby, jak uvádí tento zákon, budou dělat kašpary. Placení za vstupenky na fotbal, za noviny, rádio, televizi, programy, suvenýry a různé znaky klubové příslušnosti atd., je považováno: • • • •

za lásku k fotbalu, za nevyléčitelnou nemoc, za daň z hlouposti, za nepochopitelný rozmar – ale každý jsme nějaký.

Divákům je povoleno: • platit, • milovat fotbal, • nenávidět fotbal, • fandit, • nefandit, • kritizovat a nadávat, • považovat se ve fotbale za ty největší idioty, • veřejně projevovat svůj soud nad čímkoliv a nad kýmkoliv spravedlivě, nespravedlivě, hrubě, sprostě a jinak, neboť toto jejich právo je svaté a není proti němu odvolání. Divákům není dovoleno pouze chovat se způsobem, který je upraven právem trestním dle vyššího principu, že pachatelem trestného činu není ten, kdo jej spáchá, nýbrž ten, který je přitom chycen či je mu přečin či trestný čin jinak prokázán. Divákům nemá smysl cokoliv zakazovat. Divákům by se nemělo dokazovat, že jsou ve fotbale zbyteční, pokud jsou jejich emoce legitimní. Sponzoři – jsou fyzické osoby či jejich prostřednictvím firmy a jiné právnické osoby, které mají právo klopit do fotbalu peníze, pokud se k tomu dobrovolně rozhodly. Jestliže fyzická osoba, vystupující sama za sebe či nějakou firmu, využije svého práva vrazit peníze do fotbalu a svůj úmysl deklaruje veřejným slibem, podáním ruky před svědky či písemnou smlouvou, tak se z práva dávat fotbalu peníze stává povinnost. Sponzoři se dělí na ty: • bez jejichž peněz to nejde a do řízení klubů či jiných fotbalových subjektů zasahují, • bez jejichž peněz to nejde, ale do ničeho nezasahují, • bez jejichž peněz to jde, i když by bez jejich prachů asi vznikly nějaké problémy, ale klub by se z toho nezhroutil; do jeho chodu nemluví vůbec nebo úměrně svým příspěvkům, • kteří sice něco platí, ale do všeho mluví, jako kdyby dávali miliardy, • neplatí vůbec nic a mají jenom řeči, jako kdyby platili miliardy, • neplatí a jen čekají, kdy funkcionářům dojde trpělivost a odstraní jejich loga, panely a reklamní nápisy z příslušných míst, • platí hlavně kvůli tomu, že prachy perou a inkasují tučné nezdaněné vratky. Pořadatelé a členové ochranných služeb – jsou většinou muži, kteří mají za finanční odměnu zajistit na fotbalových zápasech pořádek a bezpečnost diváků, hráčů, rozhodčích, činovníků a VIP osob uvnitř stadionu; zodpovídají rovněž za to, že uvnitř stadionu nebudou nebezpečné předměty, zbraně, alkohol, pyrotechnika a jiný hořlavý či výbušný materiál. Jejich elita pracuje s kamerovými systémy další technikou. Tito lidé jsou v osobním životě přes týden obvykle bezvýznamní, nejsou prověřeni psychotesty, ale jednou za týden jsou důležití, kompenzují si nenaplněné ambice a část z nich se stává obtížnou a nebezpečnou složkou fotbalu. Výsledkem je, že na každém zápase je na tribunách pyrotechnika, alkohol, nebezpečné předměty, diváci bez vstupenek, nežádoucí osoby, v prostoru stadionu se odehrává šikana a konfliktní situace za použití nátlaku i násilí ze strany iniciativních pořadatelů a členů ochranné služby, kteří mají tendenci ke konfrontačnímu jednání, buzerují novináře, VIP osoby a významné sponzory. Tento zákon neupravuje jejich činnost, protože jejich činnost nelze upravit jinak než jejich

fyzickým napadením. Pravidla fotbalu – jsou souhrnem předpisů, podle kterých se má hrát fotbal všude na světě, ale ve skutečnosti se hraje podle pravidel, která určuje rozhodčí na každém hřišti a při každém zápase zvlášť, neurčuje-li pravidla někdo jiný. V tomto duchu pravidla nezaručují, že zvítězí lepší či sportovně šťastnější a že lze zápas přežít ve zdraví. Fair play – souhrn morálních zásad, o němž nebylo dosud zjištěno, zda vznikl dřív, než se lidé začali chovat při fotbale a na fotbale jako smyslů zbavení, nebo až potom. Lidem, uvedeným v § 2, jsou tyto zásady často marně vštěpovány s vědomím, že touha po vítězství, penězích či jiném prospěchu z nich dělají hyeny. Pravidel fair play se dovolávají: • ti, kteří se podle nich chovají a věří v ně, • ti, kteří na ně kašlou, ale občas je potřebují, když jim nějaká prasárna nevyjde, nebo jsou překonáni někým, kdo udělal prasárnu ještě větší. Obecně platí, není-li občas v tomto zákoně uvedeno jinak, že pravidla fair play se dodržují tehdy, když se to hodí. Bojovat proti těm, kteří zásady fair play ignorují, je zcela marné, ale je to povinností, vyplývající z tohoto zákona, protože jinak by šíbři, intrikáni, lotři a zločinci, pohrdající principy fair play, ovládli fotbal. Čest – souhrn vlastností, které se neudělují, ale získávají postoji a činy, jimiž je člověku přisouzena úcta, respekt, důvěra, autorita, statut hrdiny a strážce pravdy, byť nebyl nikdy oslavován, povyšován, vyznamenán, blahořečen, svatořečen, nobelován či vysochán, neboť základní charakteristiky cti jsou velmi často v rozporu s postoji vládnoucích a vlivových elit a majoritních zájmů společnosti. Čest je pro elity ta nejméně pohodlná ctnost, jíž se sice všichni ohánějí, ale málokdo ji má. Čest je pouze tehdy, když je. Čest člověk ztrácí lhaním, podvodem, selháním důvěry, zpronevěrou majetku, pošpiněním morálních statků, zradou, věrolomným a nespravedlivým poškozením cti jiného člověka, který čest má. Čest může každý získat. Čest může každý ztratit. Čest drží každý ve svých vlastních rukách. Čest je trnová koruna, nikoliv vavřín. Čest není zaručena udělením titulu, jmenováním, oceněním, vyznamenáním, získáním vysokoškolských diplomů, a to zejména nikoliv z plzeňských práv, blahořečením, svatořečením, pojmenováním ulic, náměstí, knihoven, ústavů, nadací, akademií, letišť, postavením soch a podobně. Čest je zaručena jen čistotou srdce. Čest nemůže ztratit jen ten, kdo ji nemá a podle tohoto zákona není oprávněn podat žalobu na ochranu osobnosti kvůli ztrátě cti, neboť nic neztratil a tudíž neutrpěl žádnou újmu. Činitelé fotbalu, kteří jsou shledáni jako rozhodnými exponenty fotbalové džungle, žádnou čest nemají, i kdyby se sami domnívali, že ji mají, protože čest a exponovanost ve fotbalové džungli se vylučují jako oheň a voda.

Obsah Zákonů fotbalové džungle je nežalovatelný.