Základy rostlinné výroby Zpracoval ing. Cígler Václav, Kotyza Antonín
1. Základy složky prostředí pro růst a vývoj rostlin 2. Základní biologie rostlin 3. Půda 4. Výživa a hnojení rostlin 5. Osivo a sadba 6.. Zpracování půdy 7. Setí a sázení 8. Ošetřování porostů v průběhu vegetace 9. Pěstování polních plodin 10.Pícniny 11.Stroje a zařízení pro manipulaci s materiálem a dopravu
1
Základní složky prostředí pro růst a vývin rostlin Meteorologie - vědní obor,který studuje a vysvětluje fyzikální jevy a děje probíhající v ovzduší. Meteorologické prvky vyjadřují fyzikální stav atmosféry. Mezi nejdůležitější patří tlak vzduchu, vlhkost vzduchu, oblačnost, srážky, sluneční svit, teplota vzduchu a půdy, vítr, elektrické, optické a akustické jevy v ovzduší. Všechny můžeme buď měřit meteorologickými přístroji, nebo odvodit, popř. vypočítat. Meteorologické prvky spolu navzájem souvisejí a jako celek charakterizují okamžitý stav, který nazýváme počasím. Klimatologie - sleduje dlouhodobé charakteristiky počasí určitého místa, oblasti. Jako klima označujeme dlouhodobý (statisticky zpracovaný) průběh počasí v určitém místě, oblasti 1.1. Povětrnostní a klimatičtí činitelé Plynným obalem Země je ovzduší, čili zemská atmosféra, která obsahuje směs plynů, zvláště dusík, kyslík, oxid uhličitý.V malém množství obsahuje argon, krypton, vodík a některé plyny. Vzduch obsahuje i škodlivé příměsi – SO, CO, NO a výfukové plyny. Zemědělskou výrobu nepříznivě ovlivňuje zvláště zvýšený obsah oxidu siřičitého (SO2) v místech, kde se spaluje velké množství uhlí s vysokým obsahem síry. V ovzduší jsou vždy obsaženy tuhé částice různé velikosti, které snižují průzračnost vzduchu a pohlcují sluneční záření. Nejvíce tuhých částic obsahuje velkoměstská atmosféra, nejméně vzduch v horských a lesnatých oblastech a nad oceánem. V atmosféře je obsažena i vodní pára a produkty její kondenzace – ledové krystalky a kapičky vody různé velikosti, které vytvářejí kouřmo, popř. tvoří mlhu a oblaky. Spodní vrstvu atmosféry, sahající v naší zeměpisné šířce do výše asi 10 km, nazýváme troposféra. Nad touto vrstvou leží tzv. volná atmosféra, u které se často rozlišují dvě vrstvy: stratosféra (asi do výše 80 km) a ionosféra (asi 800 km). Nejzávažnější fyzikální děje důležité pro vývoj počasí probíhají v troposféře. Troposféru odlišují od ostatních vrstev ovzduší tyto typické znaky: • • • • •
teplota vzduchu s rostoucí výškou ubývá průměrně o 60C na 1 km výšky teplota na horní hranici troposféry je kolem –600C v troposféře je soustředěna veškerá vodní pára obsažená v ovzduší, včetně produktů kondenzace (oblačnost) a tuhých i plynných příměsí, celá vrstva je neustále promíchávána ve směru vodorovném i svislém, troposféra představuje nejhustší vrstvu atmosféry (obsahuje přibližně tři čtvrtiny veškeré hmoty vzdušného obalu Země).
1.2. Tlak vzduchu a jeho měření Tlak vzduchu - je síla, kterou působí atmosféricky vzduch na zemský povrch a také na všechny objekty v ovzduší Tlak vzduchu s výškou vždy klesá, a to na každých 5,5 km výšky na polovinu původní hodnoty. Normální barometrický tlak odpovídá přibližně průměrnému tlaku vzduchu na hladinu moře a jeho hodnota je 1013,25 hektopascalu (jednotka používaná k měření tlaku vzduchu). Tlak vzduchu je velmi proměnlivý meteorologický prvek. Jeho výkyvy od průměrné hodnoty jsou nepravidelné a souvisí s průběhem počasí. Rozpětí nejvyšších a nejnižších pozorovaných hodnot přepočtených na hladinu moře u nás činí 940 až 1060 hektopascalů. Bioklimatický význam tlaku vzduchu je buď přímý, kdy tlak vzduchu ovlivňuje funkce dýchacích orgánů a krevní oběh u vyšších živočichů i u člověka, nebo nepřímý, kdy ovlivňuje celou biosféru – dochází např. k proudění vzduchu, ovlivňuje se výpar vody z povrchu a tím i transpirace rostlin. 2
Tlak vzduchu se měří tlakoměry čili barometry. K přesnému měření na meteorologických stanicích se používají rtuťové barometry, pro běžné měření kovové barometry neboli aneroidy. Proudění vzduchu vzniká vlivem různého tlaku vzduchu na různých místech zemského povrchu. Vzniká tím vítr. Vzduch se přesouvá z míst vyššího tlaku vzduchu na místa nižšího tlaku vzduchu. Měříme směr, rychlost a nárazovost větru. Rychlost větru závisí na velikosti rozdílu tlaku vzduchu a na překážkách, které jsou větru v cestě na zemském povrchu. Rychlost větru se měří anemometry. Směr větru se zjišťuje větrnou směrovkou a vyjadřuje se světovými stranami, odkud vítr přichází. Nárazovost větru se zjišťuje anemografem, který zaznamenává změny rychlosti větru. Mírný vítr působí příznivě na vývoj rostlinných organismů, silný vítr může rostliny poškodit. Hlavním příznivým účinkem větru je to, přemísťuje vzduchové hmoty z městských a průmyslových oblastí, a tím zlepšuje životní podmínky v těchto aglomeracích. 1.3. Zářivá energie Slunce a Země a její bilance Veškerý život na Zemi i všechny děje v atmosféře jsou bezprostředně podmíněny zářivou energií Slunce. Pramenem energie slunečního záření je skladebná termonukleární přeměna vodíku na hélium. Slunce vyzáří ve formě elektromagnetického vlnění každou sekundu 4,2 mil tun své hmoty do kosmického prostoru. Pouze nepatrná část této energie dopadá na zemský povrch. Povrch Slunce je velmi složitý a každá jeho část se stává samostatným zdrojem záření, které je směsí záření různých vlnových délek a vytváří tzv. spektrum.Část slunečního spektra je světelné neboli viditelné záření (400 až 800 nanometrů). Záření kratších vlnových délek se nazývá ultrafialové (méně než 400 nm), záření s vlnovými délkami delšími než 800 nm je záření infračervené. Energie i spektrální složení slunečního záření na zemském povrchu se liší od záření dopadajícího na hranici atmosféry. Část energie Slunce je pohlcována a rozptylována v atmosféře, část se odráží zpět do kosmického prostoru. Sluneční záření je tedy po průchodu atmosférou vždy oslabeno. Účinky slunečního záření na živé organismy jsou mnohostranné. Sluneční záření je zdrojem tepla a světla, základní podmínkou proudění vzduchu a ovlivňuje výpar vody na zemském povrchu. Je rovněž přímým zdrojem energie pro fotosyntézu zelených rostlin. Zemský povrch i vzdušný obal Země nepřetržitě vyzařují elektromagnetické vlnění stejně jako Slunce. Na rozdíl od slunečního záření, které nazýváme krátkovlnným, je záření Země dlouhovlnné. Při průchodu atmosférou je dlouhovlnné záření zeslabováno odrazem, pohlcováno a rozptylováno. Bilance příjmu a výdeje tepelné energie Země: • • •
sluneční energie přichází ve formě krátkovlnného záření, část se odráží ihned v atmosféře nebo až na zemském povrchu a jako odražené záření odchází nevyužita zpět do kosmického prostoru pohlcené záření (rozdíl mezi dopadajícím a odraženým) se mění v teplo a účastní se jako hnací síla všech meteorologických dějů v atmosféře, tato energie se však v ovzduší nehromadí a odchází plynule do meziplanetárního prostoru jako dlouhovlnné záření (jinak by teplota Země a atmosféry stoupala a všechen život by zanikl).
Pro potřeby meteorologie a klimatologie měříme během dne v určených hodinách délku slunečního svitu slunoměry neboli heliografy. Energie zářivých toků vyskytujících se v atmosféře měříme pyranometrem. Intenzitu osvětlení přirozeným nebo umělým zdrojem měříme luxmetry. 1.4. Teplota půdy a vzduchu Teplota je fyzikální veličina, která udává stav tepelné rovnováhy tělesa s jeho okolím. Většinou se pro měření teploty používá stupeň Celsiův. Ve svrchních vrstvách půdy probíhají neustále změny teploty, způsobované proměnlivou intenzitou slunečního záření, výparem vody z půdy, barvou půdy, zastíněním, rostlinným porostem nebo sněhovou pokrývkou. Výrazný vliv má také expozice povrchu půdy ke světovým stranám. Nejteplejší jsou jihozápadní a jižní svahy. Během dne kolísá teplota povrchu půdy, maxima dosahuje kolem 13. hodiny a minima před východem slunce. Oblačnost značně zmenšuje rozpětí nejnižších a nejvyšších teplot 3
právě tak jako hustý porost nebo sněhová pokrývka. V hlubších vrstvách půdy se denní průběh teploty projevuje méně než na povrchu. V hloubce přibližně 1 m denní kolísání zaniká, takže v této vrstvě je stálá denní teplota. Roční průběh teploty půdy je dán různým příjmem energie slunečního záření během roku. Nejvyšší průběrné teploty povrchu se vyskytují v červenci a srpnu, nejnižší v lednu a únoru. Roční kolísání teploty půdy mizí v hloubce kolem 20 m. Od této hloubky teplota země vzrůstá na každých 100 m o 3,3°C. Sluneční záření se při průchodu ovzduším podílí na přímém ohřívání vzduchu poměrně málo. Zdrojem tepla pro vzdušný obal Země je zemský povrch. Teplota vzduchu nad rovným povrchem kolísá během dne v závislosti na teplotě půdy a vlivem dalších fyzikálních jevů. Maxima dosahuje teplota kolem 14. až 15. hodiny, minima při východu slunce. V ročním průběhu teploty vzduchu se zjišťují nejvyšší hodnoty většinou v červenci, nejnižší v lednu a únoru. Vyšší vrstvy vzduchu se zahřívají prouděním a svislou výměnou. Proto nejteplejší vzduch je bezprostředně nad zemí a do výšky teplota klesá (snižuje se v průměru o 0,6°C na 100 m). Velmi výrazně se projevuje snižování teploty vzduchu v závislosti na výšce zejména za jasných a bezvětrných nocí Příjem tepla se zastaví po západu slunce, ale země vyzařuje energii, a tím se ochlazuje. Při ochlazení povrchu začne země odebírat teplo ze vzduchu, takže těsně nad povrchem půdy je teplota vzduchu o 6°C i více nižší než ve výšce 2m- Tento jev se nazývá teplotní inverze, která umožňuje vzniky přízemních mrazíků. Teplota půdy i vzduchu se měří rtuťovými, lihovými nebo kovovými teploměry. Teplota půdy se měří v hloubkách 5, 10, 50 a 100 cm, teplota vzduchu se měří ve stínu třikrát denně v 7, 14 a 21 hodin.
1.5. Voda a její bilance na zemském povrchu Voda se vyskytuje na zemském povrchu a v atmosféře ve třech skupenstvích jako vodní pára, voda, nebo led (sníh). Při koloběhu vody přechází často z jednoho skupenství do druhého. Do vzduchu se voda dostává vypařováním z vodních hladin, z půdy ale i z organismů. Za rok se vypaří nejvíce vody z hladin oceánů. Intenzitu výparu ovlivňuje teplota povrchu zemského, teplota a vlhkost vzduchu, tlak vzduchu a rychlost proudění vzduchu. Vypařování z moří a oceánů ovlivňuje koncentrace solí ve vodě. Vlhkosti vzduchu rozumíme množství vodní páry obsažené ve vzduchu. Její množství stále kolísá. Nasycený vzduch obsahuje maximální množství vodní páry, které může pojmout. Označuje se jako maximální vlhkost vzduchu. Absolutní vlhkost vzduchu je údaj o tom, kolik gramů vodní páry skutečně obsahuje 1 m3 vzduchu. Relativní vlhkost udává v procentech poměr mezi maximální a absolutní vlhkostí vzduchu. Sytostní doplněk udává rozdíl mezi maximální a absolutní vzduchu, udává kolik vody chybí do úplného nasycení vzduchu. Teplota rosného bodu je teplota, na kterou je třeba ochladit vzduch, aby byl nasycen vodní párou v něm obsaženou. Vlhkost vzduchu se měří pomocí vlhkoměrů. Nejčastějším typem je vlasový vlhkoměr, založený na principu změny délky odmaštěného lidského vlasu v závislosti na relativní vlhkosti vzduchu. V meteorologických stanicích se používají k měření vlhkosti vzduchu psychrometry, založené na principu rozdílu teplot na zvlhčeném teploměru a suchém teploměru. Kondenzace vodní páry v ovzduší nastává po úplném nasycení vzduchu vodní párou a vznikají při ní buď kapičky vody, nebo ledové krystalky. Při kondenzaci se vytvářejí ve vyšších vrstvách atmosféry oblaky, v nižších vrstvách mlha, jinovatka apod. Oblaky mají růstný tvar a strukturu. Oblačnost dělíme na nízkou, střední a vysokou. Podle tvaru a struktury na slohovitou (stratus) a kupovitou (cumulus). Nejvyšší vrstvy oblačnosti tvoří řasy (cirus), jsou z ledových krystalků. Úhrn vodních srážek se měří srážkoměry – ombrometry nebo registračními přístroji – ombrografy. Jeden milimetr srážek je vyjádřením jednoho litru vody spadlého na jeden metr čtvereční země. Vlasový vlhkoměr ukazuje na stupnici relativní vlhkost vzduchu v procentech. Při poklesu vlhkosti se vlasy stahují, při jejím zvyšování se natahují. V prašném prostředí je třeba vlhkoměr pravidelně čistit.
4
1.6. Počasí a podnebí Synoptická meteorologie nepřetržitě sleduje stav a vývoj počasí na celé zeměkouli. Její základní pracovní metodou jsou měření a pozorování na celé zeměkouli, a to i pomocí radiolokátorů a meteorologických družic. Pozorují se zvláště pohyby vzduchových hmot, teplota vzduchu a další podstatné meteorologické prvky. Zjištěné údaje se zakreslují do povětrnostní synoptické mapy, kde jsou vyznačeny oblasti tlakových výší, tlakových níží, polohy front, oblasti srážek a další důležité údaje. Tlaková výše – anticyklóna je oblast tlaku vzduchu, kde bývá většinou pěkné počasí s bezvětřím, v létě velmi teplé, i v zimě slunečné, ale mrazivé. V nížinách se na podzim a v zimě v oblastech vyššího tlaku vzduchu vyskytují mlhy.
Tlaková níže – cyklóna je oblast nízkého tlaku vzduchu, kde se většinou setkává teplý a studený vzduch a vytváří frontální systém s teplou a studenou frontou. Pohybuje-li se teplý vzduch směrem do studeného, vytváří se teplá fronta, charakteristická typickou vrstevnatou oblačností s déletrvajícím deštěm a po přechodu fronty oteplením. Vkliňuje se studený vzduch pod teplý, vzniká studená fronta, charakteristická mohutnou kupovitou oblačností, krátkými vydatnými srážkami, v létě i kroupami, bouřkami a po přechodu do fronty ochlazením. Okluzní fronta vzniká tak,že se studená fronta spojí s teplou frontou a teplý vzduch je jen ve výšce. Počasí na okluzní frontě má znaky teplé i studené fronty. Pro potřeby všech občanů i zemědělství vydávají meteorologické ústavy z podkladů mezinárodní meteorologické služby i pozorování meteorologických stanic v ČR předpovědi počasí. Nejčastější jsou krátkodobé předpovědi počasí, vydávané na 1 až 2 dny, a dlouhodobé týdenní a měsíční předpovědi, ve kterých je nutné počítat s určitými odchylkami. Podnebí Evropy ovlivňují oceány, u kterých je přímořské klima, charakterizované chladnějším létem a mírnou, na srážky bohatou zimou, a pevnina, na které je kontinentální klima, charakterizované většími výkyvy teplot, tj. horkým létem a studenou zimou. Klima Evropy vytváří pět oblastí: středomořskou, atlantskou, přechodnou středoevropskou, kontinentální východoevropskou a polární severoevropskou. Naše republika patří do oblasti přechodného středoevropského podnebí. Přechodný ráz podnebí je typický tím,že v západní části republiky převažuje vliv oceánu směrem na východ převažuje vliv pevniny. V jednotlivých letech může naše území pod větším vlivem oceánu nebo pevniny a tehdy nastává u nás rozdílný vývoj počasí. Podle celkového posouzení podnebních činitelů a jejich vlivu na rostlinstvo rozdělujeme naše území na tři hlavní oblasti: na teplou, mírně teplou a chladnou oblast. Teplá oblast má v dlouhodobém průměru více než 50 letních dnů v roce, (tj. dnů ve kterých maximální teplota vzduchu dosahuje alespoň 25°C). Dozrávají zde všechny naše kulturní rostliny. Typickými plodinami této oblasti jsou kukuřice, čirok, sója, tabák, vinná réva, vojtěška, dýně, melouny, kořeninová paprika aj. Tato oblast se rozprostírá na jižní Moravě. Mírně teplá oblast má v průměru méně než 50 letních dnů v roce. Průběrná červencová teplota vzduchu je vyšší než 15°C. Nejlépe se zde daří cukrovka, pšenice, ječmen a mnohé ovocné a zeleninové druhy. Tato oblast zabírá největší část území našeho státu. Chladná oblast má průměrnou červencovou teplotu pod 15°C. Typickými polními plodinami této oblasti jsou brambory, žito, oves, jetel, ze zeleninových druhů zejména zelí. Velkou část půdy zabírají travní porosty a lesy. Do chladné oblasti patří vyšší polohy Českomoravské vrchoviny, severní Moravy a severních Čech. Každou oblast je možné dále dělit na klimatické okrsky. Pro potřeby plánování rostlinné výroby rozdělujeme ČR na výrobní oblasti podle typické plodiny, a to na kukuřičnou, řepařskou, bramborářskou a horskou výrobní oblast
5
Shrnutí učiva Zemská atmosféra obsahuje dusík, kyslík, oxid uhličitý a další i životu škodlivé plyny. V troposféře probíhají fyzikální děje, které ovlivňují počasí na Zemi. Veškerý život na Zemi je však především podmíněn zářivou energií Slunce, jejíž část prochází atmosférou. Při sledování, hodnocení i předpovídání počasí měříme tlak vzduchu, rychlost a směr větru, teplotu vzduchu, vlhkost vzduchu a množství srážek. Naše republika leží ve střední Evropě a její podnebí je ovlivňováno ze západu oceány, z východu pevninou. Kontrolní otázky a úkoly: Co je předmětem studia meteorologie a klimatologie? Ze kterých částí se skládá ovzduší? Charakterizujte tlak vzduchu a jeho význam. Pojednejte o zářivé energii Slunce, jejím složení a bilanci. Porovnejte způsob ohřívání půdy a vzduchu a průběh teplot během dne a roku. Co rozumíte pod pojmy maximální, relativní a absolutní vlhkost ve vazbě na sytostní doplněk? Sledujte zprávy o počasí v televizi. Podle synoptické mapy jednoduše znázorněte stav a umístění anticyklón, cyklón a frontálních systémů. 8. Které oblasti vytvářejí klima Evropy? 9. Území ČR rozdělujeme podle podnebních činitelů na tři oblasti: charakterizujte je.
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Základy biologie rostlin Biologie je věda, která koumá formy, vlastnosti a procesy probíhající v živých organismech. Objasňuje vztahy mezi organismy, i vztahy organismů k neživé přírodě a k vnějšímu prostředí. Jejím cílem je poznávat zákonitosti živé přírody, které se mohou využívat k rozvoji vědních disciplín, ve výrobní praxi i k tvorbě a ochraně životního prostředí. Biologie se člení na řadu vědních oborů. Podle předmětu studia jednotlivých supin organismů studuje mikrobiologie mikroorganismy, botanika rostlinné organismy, zoologie živočichy a antropologie lidský organismus. Součástí biologie jsou morfologické vědy, které zkoumají stavu a tvar organismů. Fyziologické vědy zkoumají funkci jednotlivých orgánů, zajímá je látková přeměna a energetická přeměna látek u organismů, růst a vývoj a rozmnožování. Vedle dalších vědních oborů je významná také genetika – nauka o dědičnosti a proměnlivosti organismů. Zemědělská výroba využívá poznatky ze všech vědních oborů biologie s cílem stále zvyšovat výkonnost rostlinných a živočišných organismů pěstovaných a chovaných pro hospodářské účely. 2.1. Rostlinný organismus Život na Zemi je výsledkem dlouhodobého vývoje neživé hmoty v hmotu živou. Život je tedy kvalitativně novou, vyšší formou existence hmoty. Živé organismy mají s neživou hmotou řadu shodných znaků, liší se však v tom, že: a. vedle stejných prvků, které tvoří anorganické látky, obsahují živé organismy organické sloučeniny – bílkoviny a nukleové kyseliny, b. živé organismy přijímají z prostředí látky potřebné pro život, vybrané látky ve svém těle chemicky odměňují a nepotřebné látky vracejí do vnějšího okolí. Jde o metabolismus – látkovou přeměnu, 6
c. základní strukturální a funkční jednotkou je buňka d. všechny živé organismy jsou schopny přijímat informace z prostředí a reagovat na vnější podmínky, e. všechny živé organismy se rozmnožují, potomci mají základní znaky rodičů, což je znakem dědičnosti f. živé organismy mají schopnost se v průběhu doby postupně měnit, vyvíjet, což se projevuje v evoluci druhů. Živé organismy jsou různě složité. Nejjednodušší jsou nebuněčné organismy, kam patří viry. Viry nemají vlastní látkovou přeměnu a jejich rozmnožování se uskutečňuje uvnitř živých organismů. Viry vyvolávají vážná onemocnění, tzv. virózy, u člověka, zvířat i u rostlin. Samostatně mohou existovat buněčné organismy, které dělíme na jednobuněčné a složitější organismy mnohobuněčné. Jednobuněčné organismy označujeme jako mikroorganismy. U nich jediná buňka představuje jedince schopného samostatného života, tj. sama se vyživuje, vytváří látky potřebné pro život a rozmnožuje se. Většina živočichů i rostlin patří mezi mnohobuněčné organismy. Mnohobuněčný jedinec představuje složitou, vnitřně členěnou a organizovanou soustavu, jejíž základní stavební i funkční jednotkou je buňka.
2.2 Buňka Základní jednotkou živé hmoty je buňka schopná vykonávat všechny životní procesy a funkce nezbytné pro život. Rostlinná buňka je tvořena živými a neživými složkami. Celý živý obsah buňky tvoří protoplazma, která je složena z cytoplazmy, buněčného jádra a plastidů. Cytoplazma vyplňuje u mladých rostlin prostor mezi buněčnou stěnou a jádrem. Jádro má rozhodující úlohu při dělení buněk, přenášení dědičnosti a usměrňování životních procesů v buňce. Z plastidů jsou nejdůležitější chloroplasty, obsahující zelené barvivo – chlorofyl. Jsou důležité pro fotosyntézu, tj. vytváření organických látek z oxidu uhličitého a vody. Mezi neživé složky buňky patří buněčná stěna a vakuoly. Buněčná stěna zpevňuje buňku a zvyšuje její odolnost proti vnějším vlivům. Je propustná pro vodu a v ní rozpuštěné látky. Stárnutím buněk se vytvářejí v cytoplazmě dutiny, v nichž se soustřeďuje buněčná šťáva, zásobní látky buňky, barviva a jiné látky. Tyto dutiny se nazývají vakuoly. Živé buňky se rozmnožují dělením. Při dělení se nejprve rozdělí jádro a dále všechny části živé buňky. Tím vzniknout dvě buňky, které mají obět všechny části. Dělení buněk je buď přímé nebo nepřímé. Přímým dělením se rozmnožují většinou jednobuněčné organismy. Při něm se nejprve jádro rozdělí na dvě jádra dceřiná a dále se dělí celá buňka na dvě buňky. Nepřímé dělení je složitý morfologický a biochemický proces, při kterém se ve čtyřech fázích rozdělí genetický základ mateřské buňky do dvou buněk dceřiných.
Obr. 1. buňka
2.3 Rostlinná pletiva Pletiva - jsou soubory buněk, které jsou si tvarově podobné, mají stejný původ a vykonávají stejné funkce. Podle funkce, kterou vykonávají, jsou pletiva dělivá a trvalá.Trvalá pletiva jsou tvořena buňkami, které se dále nedělí, ale jsou dokonale přizpůsobeny k výkonu určité funkce nezbytné pro život organismu. Sdružují se v soustavě pletiv krycích, vodivých a základních. Dělivá pletiva čili meristémy umožňují růst rostlin a jsou umístěna v růstových částech rostliny, např. ve vegetačních vrcholech stonku a kořene. Soustava krycích pletiv chrání organismus před škodlivými vlivy prostředí a umožňuje výměnu látek 7
mezi rostlinou a prostředím. Obr. 2. Řez části stonku s cévním svazkem 2.4. Stavba a funkce rostlinných orgánů Orgány jsou útvary rostlin, které jsou složeny z několika druhů pletiv. Anatomická skladba odpovídá funkci, kterou orgán vykonává. Kořen- Úkolem kořene je především upevňovat rostlinu v půdě, čerpat vodu a v ní rozpuštěné živiny z půdy. Kořeny mohou plnit i funkci zásobní, popř. se jimi může rostlina rozmnožovat. Obr. 3. Nejčastější tvary kořene Kořeny mají tvar válcovitý, řepovitý, vřetenovitý, níťovitý nebo kulovitý. Podle hloubky zakořenění rozdělujeme rostliny na hlubokokořenící a mělkokořenící. Příjem vody a živin z půdy zabezpečuje kořenové vlášení, které se vytváří na nejmladších kořenech. Stonek. Je to nadzemní orgán rostliny, který dorůstá na vrcholu. Nese listy a květy a rozvádí výživné látky v rostlině. Podle stavby rozlišujeme tři druhy stonků: lodyhu, stvol a stéblo. Lodyha je šťavnatý stonek, který nese listy i květy, bezlistý stonek se nazývá stvol a dutý se nazývá stéblo. Rostliny se šťavnatým stonkem jsou byliny, se zdřevnatělým stonkem (kmen) dřeviny. List. List je postranní, plochý zelený asimilační rostlinný orgán omezeného růstu. U semenných rostlin jsou dři druhy listů: děložní listy, asimilační listy a listeny. Děložní listy se zakládají v semenech a rostlina jimi klíčí. Podle počtu těchto listů rozeznáváme rostliny jednoděložné (např. trávy, cibule), dvouděložné (např. hrách, jetel) a mnohoděložné (např. smrk, jedle). Obr. 4. Druhy stonků Obr. 5. Stavba listu Obr. 6. Stavba rostliny Listy jsou orgány pro asimilaci, dýchání a transpiraci. Při asimilaci přijímají oxid uhličitý a vodu, poutají sluneční energie a v procesu biochemický reakcí vytvářejí cukr a uvolňující kyslík. List tvoří čepel, řapík, popř. pochva. Podle tvaru a celistvosti čepele se listy dělí na jednoduché a složené. Květ. Květ je soubor přeměněných listů a stonku pro pohlavní rozmnožování. Květní část tvoří rozmnožovací orgány – tyčinky a plodolisty a květní obaly – kalich a koruna. Tyčinky jsou samčí pohlavní orgány, ve kterých v prašnících dozrává pyl. Pestík je samičí orgán složený z blizny, čnělky a semeníku. V semeníku se vytváří vajíčko. Květní obaly chrání květ před poškozením, mají však svou funkci i při opylování. Obr. 7. Schéma oboupohlavního květu Oboupohlavní květy obsahují samčí i samičí orgány. V květu jsou tedy umístěny tyčinky i pestík. Jednopohlavní květy mají pouze jeden z orgánů. Květní lůžko, které vzniklo na stonku, bývá ploché, kuželovité nebo pohárkovité. Na lůžku bývají umístěny žlázky vylučující sladké šťávy – nektar. Ten láká hmyz, převážně včely nebo čmeláky. Přitom, když chtějí sát nektar, opylují květy. Květní obaly jsou zvlášť nápadně vyvinuty a u rostlin hmyzosnubných, to je těch, které k opylení potřebují hmyz. Jejich koruna je nápadná často svojí velikostí, tvarem nebo barevností. Květy okrasných rostlin získaly postupně šlechtěním výjimečnou kvalitu. Pro svoje vlastnosti jsou pěstovány, aniž by měly fakticky nadále význam pro rozmnožování rostlin. Mají tedy význam estetický. Pěstují se jako pokojové rostliny, okrasné v interiérech, v zahradách i parcích i jako řezané květiny. 8
Oboupohlavní květy obsahují samčí i samičí orgány. V květu jsou tedy umístěny tyčinky i pestík. Jednopohlavní květy mají pouze jeden z orgánů. Příkladů jednopohlavních květů je několik. Nejlépe jej vidíme na květech kukuřice. Na vrcholu rostliny je lata – soubor květů samčích, které mají pouze tyčinky. V úžlabí listů jsou palice – soubor květů samičích, které mají pouze pestíky. Podle umístění květů na rostlině ještě rozeznáváme tzv. rostliny jednodomé, které mají na jedné rostlině jak květ samčí, tak samičí. Rostliny dvoudomé mají na jedné rostlině pouze květy s jedním orgánem. Jsou to tedy buď rostliny samčí, nebo rostliny samičí, jako příklad z hospodářsky důležitých rostlin můžeme uvést chmel a konopí.
Na obr. 7. je schéma běžného květu, ve kterém jsou umístěny pohlavní orgány i květní obaly. Tvar i velikost jednotlivých květních částí mohou být velmi rozmanité. Podívejte se např. na květy ovocných stromů a jejich pravidelné uspořádání. Pod lupou oddělte části květu např. žita nebo pšenice. Pozorujte a určete části květu tulipánu a narcisu. Soubory květů na společném stonku nazýváme květenstvím, např. klas (pšenice, žito), lata (oves), palice (kukuřice), okolík (jetel aj.). Je to více květů na jedné společné základně. U řady kulturních rostlin se dosáhlo toho,že počet květů v květenství se zvýšil, tím i výnosy plodin jsou podstatně vyšší. Obr. 8. Květenství V přírodě můžete pozorovat květenství nejen na kulturních rostlinách, ale také planě rostoucích i plevelných rostlinách. Přineste do školy i příklady květů ze stromů listnatých nebo jehličnatých. V některých případech to budou květy rostlin nahosemenných. Semeno a plod. Plod vzniká po oplození z části květu. Oplozené vajíčko se mění v semeno, oplozený pestík se vyvíjí v plod. Podle druhu oplodí rozdělujeme plody suché a dužnaté. Suchý plod je obilka, lusk, šešule, tobolka, nažka. Dužnaté plody jsou např. plody ovocných stromů – peckovice nebo malvice. Semeny se rostliny rozmnožují, využívají se však také jako důležité potraviny a průmyslové suroviny. 2.5. Rozmnožování rostlin všechny živé organismy jsou schopny se rozmnožovat, což umožňuje existenci druhů i po zániku jedinců. Jestliže vzniká nový jedinec z částí jednoho rodiče, jde o nepohlavní rozmnožování. V zemědělství se používá rozmnožování hlízami, řízky i jinými vegetativními částmi rostlin. Pohlavní roznožování rostlin je základem výroby většiny polních plodin. Při něm vzniká nová jedinec po oplození buňky samičí buňkou samčí. Z hlediska rostlinné výroby je důležitá fáze opylení. Samosprašné rostliny se opylují vlastním pylem (pšenice, ječmen), cizosprašné rostliny se opylují cizím pylem, a to buď prostřednictvím větru – rostliny větrosnubné (žito), nebo prostřednictvím hmyzu – rostliny hmyzosnubné (jetel). Jako osivo označujeme ta semena nebo plody hospodářských plodin, které se používají pro rozmnožování rostlin v zemědělské nebo zahradnické výrobě. Jako osivo se mohou používat pouze kvalitní semena. Platí zásada, že pouze ze zdravého a plnohodnotného semena může vyrůst zdravá rostlina. Všechny druhy hospodářských plodin prošly nejen přirozeným výběrem, ale i cílevědomými šlechtitelskými zásahy. Proto je snahou zemědělce používat jen to osivo, které je špičkové kvality, ať již u nás vyrobené, nebo dovezené. Obr. 9. Suché plody a dužnaté plody 9
Obr. 10. Opylení a oplození květu Obr. 11. Nepohlavní rozmnožování rostlin Obr. 12. Očkování a roubování Kvalitu osiva určuje jeho biologická hodnota. Sleduje se mnoho vlastností, které určují tuto hodnotu. Písemné doklady zaručují původ a pravost osiva. Laboratorně se zjišťuje čistota osiva, která vyjadřuje procentický podíl čistého a mechanicky nepoškozeného osiva ve vzorku. Klíčivost je vlastnost, která určuje, kolik čistých semen vyklíží ze 100. Dále se určuje objemová hmotnost semen, vyrovnanost osiva, jeho vlhkost a zdravotní stav. 2.6. Růst a vývin rostlin Růst je zvětšování hmoty živého organismu a vývin je souhrn postupných kvalitativních změn živého organismu a dějů, které v něm probíhají. Růst je tedy kvantitativní a vývin kvalitativní stránkou životního procesu rostlin. Růst rostlin rozdělujeme do tří fází:zárodečné, prodlužovací a rozlišovací. Zárodečná fáze je typická značným dělením buněk v počáteční fázi růstu rostlin. Vytvářejí se základy budoucích rostlinných orgánů. Prodlužovací fáze je charakteristická prodlužováním buněk a zvětšování pletiv, která se vytvořila v zárodečné fázi. V rozlišovací fázi nabývají pletiva konečného tvaru a funkce v podobě jednotlivých rostlinných orgánů. Vývin rostlin rozdělujeme na vývojová stadia, která se liší různou látkovou přeměnou rostlin. Rostlina prochází jednotlivými stadii v závislosti na určitých podmínkách prostředí. Tepelné stadium je období po vyklíčení semena, ve kterém mladá rostlinka potřebuje nižší teploty, aby mohla přejít do dalšího vývojového stadia. U většiny plodin trvá 7 až 10 dnů. Procházejí jím jarní plodiny, kterým stačí nižší jarní teploty. Plodiny, které požadují délku stadia nízkých teplot až 60 dnů, vyséváme na podzim a nazýváme je ozimými plodinami. Tyto plodiny na podzim vyklíčí, vzejdou a zakoření. Na jaře po projití tepelným stadiem pokračují v růstu a vývinu. Světelné stadium je období, kterým procházejí rostliny po tepelném stadiu a ve kterém vyžadují určitou délku doby osvětlení. Dlouhodenní rostliny dozrávají v červenci až v srpnu. Plodiny krátkodenní dozrávají v září až v říjnu. Shrnutí učiva Biologie zkoumá živé organismy. Zemědělská výroba tyto poznatky využívá pro zvyšování rostlinné a živočišné výroby. Živé organismy se do neživé přírody liší především tím,že přijímají potravu a že se rozmnožují. Základní jednotkou živých organismů je buňka. Ze souboru buněk se vytvářejí rostlinná pletiva. Orgány rostlin plní funkce nezbytné pro život rostliny. Jsou to: kořen, stonek, list a květ. Oplozením květů vznikají plody a semena. Rostliny se rozmnožují pomocí pohlavních orgánů, některé i vegetativně. Kontrolní otázky a úkoly: 1. 2. 3. 4. 5.
Které vědní obory jsou součástí biologie a které oblasti zkoumají? Vysvětlete rozdíl mezi živou a neživou přírodou. Ze kterých hlavních částí se skládá buňka, vysvětlete význam. Co jsou pletiva a jak se dělí podle funkce, kterou vykonávají? Vysvětlete funkci a popište 10
a. kořene b. stonku c. listu d. květu e. semene. 6. Jakým způsobem se rozmnožují hospodářské plodiny? 7. Charakterizujte růst a vývin rostlin 8. Vysvětlete, proč je potřebné přírodu chránit.
Půda 3.1. Půdní činitelé Půda – je základním výrobním prostředkem v zemědělství, neboť je stanovištěm pro zemědělské plodiny. Je částí zemské kůry, ze které vznikla dlouhodobým působením prostředí a organismů. Půdoznalství je věda, která se zabývá vznikem, vývojem, složením a vlastnostmi půd. 3.2. Vznik půdy Půda vzniká z matečné horniny zvětráním. Pochody při zvětrávání hornin jsou mechanické neboli fyzikální, chemické a biologické. Postup vzniku půdy z mateční horniny: Mateční hornina -> Zvětrávání -> zvětralina ->půdotvorný proces -> půda Fyzikální zvětrávání – je rozpad hornin na menší části, jejich podstata se však nemění. Je způsobeno změnami teplot v ovzduší, změnami ve skupenství vody a působením větru. Chemické zvětrávání – je rozklad horniny, při kterém se mění její základní chemické vlastnosti. Nejdůležitějším činitelem vyvolávajícím toto zvětrávání je voda a v ní obsažné sloučeniny, jako např. oxid uhličitý (CO2)m, oxid siřičitý (SO2) aj. Biologické zvětrávání - vyvolávají různé organismy, a to baktérie, řasy, lišejníky, mechy i vyšší rostliny. Narušují horniny a nerosty, po jejich odumření vzniká v horninách tenčí vrstva organických látek jako základ úrodnosti půd. 3.3. Složení půdy Půda se skládá z látek různého skupenství, které se označují jako fáze. V půdě je fáze tuhá, kapalná a plynná. Tuhou fázi tvoří látky minerální a látky organického původu. Tato fáze tvoří hlavní podíl půdy. Kapalná fáze je tvořena půdní vodou, která vyplňuje půdní póry. Voda v sobě rozpouští a rozptyluje některé látky a vytváří tak půdní roztok. Plynná fáze je tvořena půdním vzduchem. Tento vzduch není totožný s atmosférickým vzduchem, protože obsahuje asi 10krát více oxidu uhličitého a další plyny vznikající při chemických a biologických pochodech v půdě. 3.4. Půda jako přírodní útvar Půda je samostatný přírodní útvar sahající od povrchu až po neporušenou mateční horninu. Podle hloubky půdního profilu rozeznáváme půdy mělké – do 30 cm, středně hluboké – 30 - 60cm, hluboké – 60 – 100cm a velmi hluboké – nad 100cm. Kulturní půdy se člení na půdy orné, luční a zahradní. Orná půda má v povrchové vrstvě ornici s vyšším obsahem organických látek. Hloubka ornice závisí především na hloubce kultivace. Ornice s hloubkou do 15 cm jsou mělké, do 20 cm střední a nad 25 11
cm hluboké. Pod ornicí je vrstva orné půdy označovaná jako podbrázdí. Podorniční podlaha je zhutnělá vrstva spodiny, která má velmi malou biologickou činnost. Je možno ji zkulturnit střídavou hloubkou orby.
Luční půda je tvořena třemi vrstvami: drnovou, podložní a spodinou. Drnovou vrstvu tvoří živé a odumřelé kořeny trav. Podložní vrstva je bohatá na organické látky, má příznivou strukturu, je však mělká. Podložní vrstva rychle přechází v minerální spodinu. Zahradní půda má charakter orných půd, je však většinou hlubší, bohatší na humus a živiny. 3.5. Vlastnosti půdy Vlastnosti půdy, zvláště její úrodnost, podmiňují neustále v půdě probíhajících fyzikální, chemické a biologické změny a procesy. Ty bezprostředně ovlivňují vlastnosti půdy, které se dělí na fyzikální, chemické a biologické. Fyzikální vlastnosti půdy ovlivňují zpracovatelnost půdy, dobu a způsob kultivačních zásahů i volbu mechanizačních prostředků. Jsou charakterizovány: pórovitostí, vodní kapacitou, absolutní vodní kapacitou, absolutní vzdušnou kapacitou, propustností půdy, vzlínavostí, barvou půdy, tepelnou kapacitou, soudružností i přilnavostí. Pórovitost půdy je celkový objem pórů v půdě vyjádřený v procentech k určité=mu objemu půdy v přirozeném stavu. Pórovitost závisí na zrnitosti půdy, tvorbě půdních shluků a způsobu uložení půdních částic. Podle velikosti se póry dělí na nekapilární (větší, obsažené v lehčích půdách nebo v půdách zkypřených a slehlých) a kapilární. Nekapilární póry přivádějí do půdy rychle vodu i vzduch. Kapilární póry zadržují vodu trvaleji. Pórovitost ovlivňuje vodní kapacitu, tj. schopnost půdy zadržovat a udržovat vodu, i vzdušnou kapacitu, která je rozdílem mezi pórovitostí a vodní kapacitou. Barva půdy bývá rozdílná podle mineralogického složení půd, obsahu humusu a vlhkosti půd. Tmavé půdy mají vyšší obsah humuse. Tepelná kapacita je schopnost půdy přijímat a zadržovat teplo. Závisí na obsahu vody, která má největší specifické teplo, tepelnou kapacitu a vodivost. Těžší a vlhčí půdy se pomaleji ohřívají, ale také pomaleji ochlazují. Soudržnost je síla, kterou se půdní částice vzájemně poutají. Čím menší jsou půdní částice, tím větší je jejich dotyková plocha a tím větší je soudržnost. Jemnozrnné jílovité zeminy mají velkou soudržnost, hrubozrnné písčité zeminy mají malou soudržnost. Přilnavost je síla, která působí mezi půdní hmotou a cizími předměty, např. při obdělávání půdy. Stupeň přilnavosti závisí na velikostech půdních části a na vlhkosti půdy. Jemnější a vlhké půdy mají velkou přilnavost. Chemické vlastnosti půdy jsou podmíněny jejím chemickým složením a chemickými procesy, které v ní neustále probíhají. Chemické složení půdy závisí na minerálním podílu a organickém podílu. Minerální podíl je tvořen prvky, jejichž obsah v půdě je přibližně tento: 0 – 49%, Si – 26%,Al – 7%, Fe – 4%,Ca –3%, Na – 2,4%, K – 2,3%, P – 0,08%, a ještě dalšími prvky. Tyto prvky jsou v půdě ve formě křemičitanů, uhličitanů, síranů, chloridů, fosforečnanů a jiných sloučenin. Stavebními prvky organického podílu jsou hlavně: C,O,H,N. Jeho rozkladem vznikají jednodušší organické látky a při úplném rozkladu voda a oxid uhličitý. Hlavním zdrojem půdní vody jsou atmosférické srážky a zčásti vzdušná vlhkost. Půdní voda je základní podmínkou života a činnosti mikroorganismů i rostlin. Rozpouští a dopravuje živiny z půdy do rostliny. Všechna voda přítomná v půdě není však pro rostliny přijatelná. Vodu fyziologicky užitečnou mohou rostliny odčerpávat z půdy svými kořeny Patří sem kapilární voda, která je hlavním a stálým zdrojem vody pro rostliny, voda gravitační, která vsakuje do hloubky, a pro hlubokokořenící rostliny i voda podzemní. Voda působí na půdní složky jako rozpouštědlo, dále hydratačně a hydrolyticky. Tím, že obsahuje 12
CO2, stává se slabou kyselinou se zvýšenými rozpouštěcími účinky. Půdní vzduch vyplňuje všechny volné meziprostory v půdě, pokud v nich není voda. Obsahuje méně kyslíku, ale více oxidu uhličitého. Vzduch v půdě umožňuje a podmiňuje oxidační a redukční procesy. Humusojílovitý sorpční komplex je v půdě vytvářen nejmenšími částmi půdy, tj. půdními koloidy. Mezi těmito částečkami půdy a půdním roztokem probíhají výměnné reakce, při kterých jsou zpřístupňovány živiny pro rostliny, je ovlivňována půdní sorpce a reakce půdy. Výměnná reakce má pro půdní úrodnost a výživu rostlin značný význam. Je důležité, aby v sorpčním komplexu byl dostatek hořčíku a vápníku, tzn. aby sorpční komplex byl nasycen. Při nenasyceném sorpčním komplexu a při použití vysokých dávek průmyslových hnojiv se porušuje rovnováha , vyplavuje se vápník a půda se okyseluje. Reakce půdy je - vyjádřením obsahu volných vodíkových iontů v půdním roztoku. Neutrálními reakcemi půdy označujeme pH7, kyselou reakci pH 6 a nižším číslem, zásaditou reakci pH 8 a výše. Reakce půdy není stálá, závisí na podmínkách neustále probíhajícího půdotvorného procesu, na odběru živin rostlinami a na hnojení. Nejvýrazněji půdní reakci ovlivňuje vápník, což znamená, že vápněním půd se mění kyselá reakce půd na zásaditou. Protože většina průmyslových hnojiv působí na reakci půd kysele, půda se při nedostatku vápníku v půdě okyseluje, a tím se snižuje její celková úrodnosti. Většina kulturních rostlin vyžduje neutrální nebo slabě zásaditou reakci půdy. Biologické vlastnosti půdy jsou podmíněny obsahem živých i odumřelých organismů, rostlinného a živočišného původu v půdě.Živý podíl organické složky půdy označujeme jako půdní edafon, do kterého patří živočichové, baktérie, houby a řasy. Nejdůležitější složku tvoří baktérie, které jsou obsaženy zvláště ve vrchní vrstvě půdy. Podle prostředí, ve kterém žijí, se baktérie rozdělují na aerobní, které žijí za přístupu vzduchu, a na anaerobní, žijící za nepřístupu nebo omezeného přístupu vzduchu. Podle činnosti se baktérie rozdělují na: a. b. c. d.
rozkládají organické látky bezdusíkaté, rozkládající organické látky dusíkaté, baktérie nitrogenní, baktérie sirné, fosforečné, železité aj.
Bezdusíkaté organické látky rozkládají baktérie aerobní i anaerobní. Rozklad aerobními baktériemi probíhají rychleji a nastává při něm až mineralizace produktů přeměny, kde konečným produktem je CO2, jednoduché anorganické sloučeniny a H2O. Působením anaerobních baktérií nastává při rozkladu vodíkové a metanové kvašení. Rozklad dusíkatých organických látek způsobí také baktérie aerobní. Pro výživu rostli je důležitý aerobní rozklad těchto látek na amoniak a kyselinu dusičnou v procesu nitrifikace nitrifikačními baktériemi. Anaerobní denitrifikační baktérie, působící za nedostatku vzduchu v půdě, přeměňují dusičnany až na volný dusík,který uniká z půdy. Tento proces se nazývá denitrifikace.Nitrogenní baktérie přijímají dusíkatou výživu přímo ze vzduchu (asimilují vzdušný dusík). Do té skupiny patří baktérie volně žijící v půdě – azotobakter a baktérie hlízkové, kteří žijí na kořenech bobovitých rostlin. Tyto baktérie zvyšují obsah dusíku v půdě.Půdní mikroorganismy rozkládají organické látky v půdě, a tím umožňují koloběh prvků a tvorbu humusu. Úrodnost půdy je tím celkově závislá na biologické činnosti mikroorganismů.
13
3.6. Humus Humus - je soubor organických látek v půdě v různém stupni rozkladu. Člení se na skupinu živého humusu a trvalého humusu. Živný humus je část organických látek, které jsou snadno oxidovatelné a jejichž rozkladem vznikají živiny přijatelné pro rostliny. Trvalý humus je část organických látek, která odolává biologickému rozkladu, a tím tvoří trvalejší složku půdy. Do té skupiny patří vlastní činný humus, který je tvořen huminovými kyselinami, má tmavou barvu a vytváří základní složku sorpčního komplexu. Humus je nepostradatelnou složkou kulturních půd, je zdrojem výživy a podmínkou biologické činnosti půdy. Obsah humusu v půdě se zvyšuje soustavným hnojením organickými hnojivy, zvláště chlévským hnojem. 3.7. Struktura půdy Strukturnost - je schopnost půdy vytvářet z jemných částic agregáty (shluky). Způsob seskupení půdních částic do půdních agregátů a také uspořádání a pevnost agregátů se nazývá struktura půdy. Z agronomického hlediska se půdy rozdělují na strukturní a nestrukturní. Strukturní půdy mají tzv. drobtovitou strukturu, kde agregáty mají velikost 1 – 10 mm. Tyto půdy se snadněji obdělávají, mají dobrou úrodnost i biologickou činnost. Drobovitá struktura je základem úrodnosti půdy. Nestrukturní půdy mají agregáty velikosti pod 0,5 mm. Jemné půdní částice nevytvářejí potřebné shluky, takže v těchto půdách převládají kapilární póry. Tyto půdy se snadno zamokřují a špatně obdělávají. Biologická činnost je v těchto půdách slabá a půdní úrodnost špatná. Cílem všech agrotechnických opatření a zásahů je změnit nestrukturní půdy na půdy strukturní. Shrnutí učiva Půda vznikla zvětráním hornin a stala se nejdůležitějším stanovištěm pro rostliny a především pro hospodářské plodiny. Půdu tvoří minerální a organické látky. V půdě je obsažena voda a vzduch. Nejdůležitější vlastností půdy je její úrodnost. Podle fyzikálních, chemických a biologických vlastností posuzujeme úrodnost půdy, doporučujeme její využití i způsoby obdělávání a hnojení. Důležitý pro půdy je obsah půdních mikroorganismů. Půdní mikroorganismy rozkládají organické látky v půdě, přeměňují chemické sloučeniny na prvky přijatelné pro rostliny a vytvářejí v půdě humus. Kontrolní otázky a úkoly: Vysvětlete postup vzniku půdy a podíl jednotlivých činitelů na tomto postupu. Charakterizujte tři půdní fáze, ze kterých se skládá půda. Vysvětlete význam fyzikálních vlastností půdy. Mezi chemické vlastnosti půdy řadíme i reakci půdy: vysvětlete její princip. Význam organických částí a organismů v půdě je značný: vysvětlete, jaké procesy biologického charakteru probíhají v půdě. 6. Co je humus a jaké druhy humusu znáte? 7. Co rozumíte pod pojmy strukturnost a struktura půdy, půdy strukturní a nestrukturní? 1. 2. 3. 4. 5.
14
Výživa a hnojení rostlin Jednou z podmínek vysokých výnosů zemědělských plodin je soustavná a cílevědomá výživa rostlin. Výživou rostlin udržujeme půdní úrodnost i přeměřenou hladinu živin v půdě.Rostliny obsahují vodu a sušinu. Obsah vody ve vegetativních orgánech je 80 – 95%, v semenech 10 – 15%. Sušinu tvoří organické a minerální látky. Organické dusíkaté látky jsou základní složkou protoplazmy, jsou proto ve větší míře obsaženy v růstových orgánech rostlin. Bezdusíkaté organické látky jsou zastoupeny zvláště v zásobních orgánech rostlin, tj. v semenech, hlízách a bulvách. 4.1. Zásady výživy rostlin Při látkové přeměně, která je základním projevem živé hmoty, rostliny přijímají z vnějšího prostředí kořenovou soustavou i nadzemními orgány minerální i jiné látky a doprostřed vylučují nepotřebné produkty. Z půdy rostliny přijímají svou kořenovou soustavou biogenní prvky ve formě iontů. Kořeny zásobují rostliny také vodou. Teorie přenášení vysvětluje aktivní metabolický příjem živin rostlinami. V okrajových vrstvách protoplazmy se vytvářejí zvláštní přenášecí látky a jejich prostřednictvím se uskutečňuje pronikání živin z vnějšku dovnitř buněk ve čtyřech fázích. V 1 fázi se živiny ve formě iontů sorpčně vážou výměnnými reakcemi na povrch protoplazmy, ve 2 fázi přenášeči pronikají k povrchu protoplazmy, přechodně se slučují s vhodnými již sorbovanými ionty a s nimi předcházejí dovnitř protoplazmy. Ve 3 fázi se přenesené živiny zapojují do látkové přeměny ve 4. fázi se uvolnění přenašeči vracejí k povrchu protoplazmy a proces se opakuje. 4.2. Biogenní prvky Rostliny přijímají z vnějšího prostředí mnoho chemických prvků. Ve větším množství přijímají živiny, které nazýváme makroelementy. Mezi makroelementy řadíme uhlík (C), kyslík (O), vodík (H), dusík (N), fosfor (P), draslík (K), vápník (Ca), hořčík (Mg), železo (Fe) a síru (S). Rostliny však potřebují k životu nezbytně i další prvky, které ale přijímají pouze v malých množstvích, a proto je nazýváme mikroelementy (stopové prvky). Mezi mikroelementy řadíme bór (B), měď (Cu), mangan (Mn), zinek (Zn), kobalt (Co), mobylen (Mo) a jiné, které mají také příznivý vliv na zdravotní stav kulturních rostlin. Některé rostliny přijímají i tzv. užitečné prvky, kterými jsou např. křemík (Si), chlór (Cl), sodík (Na) aj. Každý biogenní prvek je pro život rostliny nezbytný. Jestliže je některého v půdě nedostatek, rostliny špatně rostou , nedokonale se vyvíjejí a dávají nízké výnosy. Jestliže by některý prvek úplně chyběl, rostlina nemůže růst. Význam biogenních prvků: Uhlík je spolu s kyslíkem a vodíkem základním stavebním materiálem všechn organických látek, tedy i rostlin. Rostliny ho přijímají z ovzduší (listy) i z půdy ve formě oxidu uhličitého. Vodík rostliny potřebují pro uskutečňování chemických procesů uvnitř rostliny. Je přijímán z vody. Kyslík je nepostradatelný pro dýchání všech živých organismů. Čím vegetačně činnější je rostlina, popř. její orgán, tím intenzivnějí dýchá spotřebovává proto více kyslíku. Kyslík přijímají rostliny ze vzduchu. Dusík je hlavní složkou bílkovin, rostliny ho přijímají z půdy ve formě solí. Dusík příznivě působí na růst a vývin rostlin, podporuje zakořeňování a odnožování rostli. Nedostatek dusíku se projevuje sla15
bým růstem a tím i malou úrodou. Při nadbytku dusíku rostliny bujně rostou a snadno poléhají. Fosfor je důležitou složkou protoplazmy, zvláště buněčného jádra, rostliny ho přijímají z půdy. Podporuje tvorbu a oplodňování květů, urychluje dozrávání. Draslík je hlavní součástí zásobních látek v rostlinách, je přijímán rostlinami z půdy. Zvyšuje odolnost rostlin proti chorobám, suchu a mrazu. Vápník neutralizuje nadbytečné kyseliny a zpevňuje pletiva. Má podstatný vliv na hospodaření rostlin s vodou. Síra je přijímána rostlinami z půdy z rozpustných síranů. Je důležitou součástí bílkovin většiny silic. Větší nároky na síru mají rostliny brukvovité a siličnaté. Hořčík j součástí chlorofylu a podporuje příjem fosforu. Je přijímán rostlinami z rozpustných hořečnatých solí. Železo působí příznivě na tvorbu chlorofylu, nejvíce ho obsahují listy. Rostliny ho přijímají z rozpustných železitých solí. 4.3. Hnojiva Hnojiva jsou organické hmoty a minerální látky, kterými se dodávají do půdy živiny nezbytné pro růst a vývin rostlin. Organická hnojiva Vyrábějí se zemědělském podniku a kromě živin obsahují organickou hmotu, mikroorganismy a některé růstové látky. Jsou nepostradatelná pro udržení a zvýšení úrodnosti kulturních půd. Chlévský hnůj je směs tuhých a tekutých výkalů hospodářských zvířat se stelivem. Největší vliv na jeho kvalitu má ukládání na pevném hnojišti v objektu zemědělského závodu nebo na polním hnojišti. Dále na jeho kvalitu působí druh a věk hospodářských zvířat, kvalita jejich krmení a druh podestýlky. Hnojem hnojíme především pod okopaniny, košťálové zeleniny, kukuřici a k ovocným stromům. Používá se v dávce 30 – 50 tun na 1 ha. Hnojíme dobře vyzrálým hnojem na podzim. Rozmetaný hnůj se okamžitě zaorává do hloubky 15 – 20 cm. Močůvka je zkvašená moč hospodářských zvířat zředěná splachovanou vodou. Obsahuje vedle snadno přijatelných látek i růstové stimulátory. Močůvka obsahuje větší množství dusíku a draslíku, méně fosforu a vápníku. Močůvku používáme častěji přihnojování rostlin za vegetace, zvláště pícnin na zelené krmení a siláž, a ke hnojení dočasných i trvalých travních porostů. Dávka na 1 ha je 15 – 25 m3. Může se použít i k přihnojování okopanin a zeleniny za vegetace i ke zvlhčování kompostů. Kejda je zkvašená směs tuhých a tekutých výkalů hospodářských zvířat zředěná vodou. Stejně jako močůvka je i kejda chudá na fosfor, a proto je při jejím použití zapotřebí přihnojovat fosforečnými a vápenatými hnojivy. Tradiční kejdová hospodářství jsou využívána v horských oblastech ke hnojení trvalých travních porostů. V současné době se využívá kejda i ke hnojení orných půd v nížinných oblastech. Dávka pro přihnojování je asi 10 m3. ha–1.Kompost je statkové hnojivo, které se vyrábí z organických zbytků, zeminy a dalších odpadních surovin. Do kompostu se přidávají i fosforečná a vápenatá průmyslová hnojiva. Při zakládání kompostů se základní suroviny vrství do různé výšky, nejčastěji 1,5 – 2 m. Komposty S vyšším obsahem chlévského hnoje je možné rozmetat po řádném ošetřování za půl roku. Vzhledem k tomu, že náklady na jeho výrobu jsou vyšší než u ostatních statkových hnojiv, používá se kompost zvláště k zelenině. 16
Zeleným hnojením označujeme zaorávání zelených rostlin pěstovaných jako podsev nebo strnisková plodina. K zelenému hnojení se používají především brukovité rostliny i některé rychle rostoucí rostliny. Zeleným hnojením můžeme hnojit všechny druhy plodin, které vyžadují hnojení statkovými hnojivy. Zelenou hmotu zaoráváme na podzim do hloubky 15 – 20 cm. Hnojení organickými hnojivy Hnojení je celý soubor pracovních operací, které začínají ukládáním hnojiv, jejich nakládáním, pokračují odvozem na pozemky, rozmetáním, popř. zapravením do půdy a zaoráním. Hnojením chlévským hnojem se řídí dlouhodobým plánem hnojení. Chlévským hnojem se hnojí na podzim. Uložený dobře vyzrálý hnůj se nakládá nakladači na rozmetadla. Po rozmetání se hnůj okamžitě zaorává do půdy, aby nevznikly ztráty dusíku. Při hnojení chlévským hnojem se musí dodržovat tyto požadavky: 1. 2. 3. 4.
Nakladače mohou obsluhovat pouze osoby, které k tomu mají oprávnění. V dosahu ramene nakladače se nesmí při nakládání zdržovat žádná jiná osoba. Na rozmetadlech se nesmějí přepravovat osoby. Při rozmetání nesmějí být do vzdálenosti 10 m od stroje cizí osoby.
Hnojení močůvkou a kejdou se provádí po celý rok podle potřeby, to znamená za vegetace i v době vegetačního klidu. Nehnojí se pouze na umrzlou půdu, popř. na sněhovou pokrývku, aby nedocházelo ke splavení živin, popř. ke znečištění povrchových vod. K vyvážení močůvky se používají buď fekální vozy, nebo cisterny umístěné na nákladním automobilu. 4.4. Průmyslová hnojiva Průmyslová hnojiva jsou chemické sloučeniny, které obsahují živiny ve větší koncentraci než statková hnojiva. Podle obsahu živin je rozdělujeme na: 1. Jednoduchá – dusíkatá, fosforečná, draselná, vápenatá 2. vícesložková – typ NPK, stopová hnojiva 3. speciální – bakteriální regulátory růstu. Dusíkatá hnojiva Dusíkatými hnojivy dodáváme do půdy dusík, který je v nich obsažen ve formě ledkové, čpavkové nebo organické. Hnojiva s formou ledkovou působí rychle, používají se na list v době vegetace. Zástupci těchto hnojiv jsou: ledek vápenatý a ledek hořečno-vápenatý.Hnojiva s formou čpavkovou (amoniakální) působí pozvolněji, rozmetají se před setím. Zástupcem je síran amonný. Hnojiva se dvěma formami dusíku se používají před setím i na list. Patří k nim:ledek amonný, ledek C33. Hnojiva s dusíkem v organické formě se v půdě pozvolna rozpouštějí a pomalu působí. Používají se delší dobu před setím. Patří k nim: močovina, dusíkaté vápno. Fosforečná hnojiva Dodáváme jimi do půdy fosfor. Hnojiva s fosforem rozpustným ve vodě se používají těsně před setím i za vegetace. Zástupcem je superfosfát. 17
Hnojiva s fosforem rozpustným ve 2% kyselině citrónové obsahují fosfor hůře přijímaný rostlinami: hnojíme jimi delší dobu před setím. Zástupci jsou: citrofosfát, tavené fosfáty, Thomasova moučka. Hnojiva s fosforem těžko rozpustným se používají ke hnojení půdy fosforem do zásoby. Zástupci těchto hnojiv jsou: fosforité moučky, kostní moučky. Draselná hnojiva Dodáváme jimi do půdy draslík, v různé koncentraci i hořčík, síru, sodík a chlór. Draselná hnojiva chloridová jsou koncentrované chloridy draselné, popř. hořečnatodraselné. Hnojíme jimi před setím. Zástupci jsou: draselná sůl, chlorid draselný, kainity. Draselná hnojiva síranová jsou vhodná pro plodiny nesnášející chlór a pro plodiny se zvýšenými nároky na síru, jako jsou siličnaté rostliny, olejniny, vinná réva. Hnojíme jimi před setím. Zástupci jsou: síran draselný, reformkali, emgekali. Obr. 19. Vliv průmyslových hnojiv na úrodnost půdy Vápenatá hnojiva Dodáváme jimi do půdy vápník pro neutralizaci půdní reakce a pro zlepšení fyzikálních vlastností půdy. Vápenatá hnojiva s obsahem vápníku ve formě CaO působí rychle, jsou vhodná na těžké půdy. Zástupcem takových hnojiv je pálené vápno. Vápenatá hnojiva obsahující vápník ve formě CaCO3 působí pozvolna, jsou vhodná do lehčích půd. Zástupci těchto hnojiv jsou mleté vápence. Odpadní vápenatá hnojiva jsou vhodná pro zlepšení vlastností všech půd. Jejich zástupci jsou: cukrovarské kaly, plynárenské vápno, sádra. Průmyslová hnojiva vícesložková Obsahuje dvě nebo tři hlavní živiny v určitém poměru vhodném vždy pro určité druhy plodin. Jejich použití snižuje náklady na manipulaci rozmetáním hnojiv. Zástupci – NPK – 1, NPK – 2, NPK – NF, GHV – I, Cererit.
4.5. Hnojení průmyslovými hnojivy Manipulace s průmyslovými hnojivy je náročná na energii, dopravní prostředky i skladovací prostory. Nesprávnou manipulací a skladováním vznikají značné hospodářské ztráty a v některých případech se i zhoršuje životní prostředí. Při práce s průmyslovými hnojivy je nutné dodržovat tyto zásady:
1. 2. 3. 4. 5. 6.
Během práce není dovoleno jíst. Ve skladech průmyslových hnojiv se nesmí kouřit a manipulovat s ohněm. Všechna hnojiva je nutné ukládat na suchách místech a odděleně. Prázdné pytle od hnojiv je nutné odvézt z pole na určené místo. Hnojiva se nesmějí míchat jen podle pokynu agronoma. Po rozmetání se na konci směny musí všechny stroje důkladně očistit.
18
Shrnutí učiva Výživou rostli udržujeme úrodnost půdy a potřební obsah živin pro kulturní rostliny. Rostliny přijímají živiny z vnějšího prostředí kořenovou soustavou i nadzemními orgány. Rostliny přijímají mnoho živin. Mezi makroelementy patří uhlík, vodík, dusík, fosfor, draslík, vápník, hořčík, železo a síra. Jestli by kterýkoli z těchto prvků úplně chyběl, rostlina nemůže vegetovat. Hnojiva jsou organické hmoty a minerální látky, kterými se dodávají do půdy živiny, popř. i organická hmota. Mezi organická hnojiva patří: chlévský hnůj, močůvka, kejda, kompost a zelené hnojení. Při hnojení musíme dodržovat stanové agrotechnické požadavky.
4.6. Hnojení Význam statkových hnojiv pro zvyšování úrodnosti půd a dosahování vysokých a stabilních výnosů zemědělských plodin se nezměnil. Někde se však změnil vztah zemědělských pracovníků k tomuto poměrně levnému zdroji látek potřebných k výživě rostlin. Nesprávným ošetřováním chlévského hnoje ztrácí naše národní hospodářství každoročně asi jednu miliardu korun. Hnojení chlévským hnojem působí ze všech statkových hnojiv nejvýznamněji na zvyšování půdní úrodnosti. Mechanizační prostředky používané při hnojení statkovými hnojivy Do soustavy strojů pro mechanizaci hnojeni patří nakladač, rozmetadla hnoje, fekální cisterny a zařízení na hnojení kejdou a močůvkou. Nakladače mechanizují nejobtížnější a nejnamáhavější práci při hnojení. Podle konstrukce jsou nakladače samojízdné, návěsné a nesené. Rozmetadla musí rozmetat hnůj rovnoměrně a v požadované dávce po pozemku. Dávkování se dá seřídit v rozsahu 5 – 50 t.ha–1. Fekální přívěsy a automobily slouží pro vyvážku tekutého hnoje z větších stájí. Při hnojení močůvkou naširoko vznikají ztráty živin, především se uvolňuje dusík. Proto se doporučuje močůvkovat za deštivého nebo podmračeného počasí nebo pozemek ihned mělce zaorat. Zařízení pro závlahu kejdou se připojuje na rozvodné potrubí a rozstřikuje kejdu po pozemku. Nejrozšířenější jsou otáčivé postřikovače, které usměrňují proud kejdy do kruhových ploch. Mají vyměnitelnou rozstřikovací hubici, která se otáčí pomocí lopatky a závaží. Dostřik kruhových postřikovačů je až 35 m.
4.7. Organizace práce při hnojení statkovými hnojivy Na dosažení vysokých výkonů při nakládání a rozmetání hnoje má největší vliv dokonalá organizace práce. Má-li se hnojit co nejkratší dobu a dosáhnout vysoké produktivity práce, musí se co nejvíce omezit ztrátové časy. Produktivitu práce snižuje především velká dopravní vzdálenost od hnojiště k místu rozmetání a čekání rozmetadla při nakládání. Proto jsou velmi výhodná polní hnojiště zakládaná na místech, kde se bude později hnojit. Kvalita práce při rozmetání hnoje se hodnotí podle těchto ukazatelů: dodržení požadované dávky na 1 ha, stejnoměrnost rozmetání, velikost vynechávek, překrývky jednotlivých jízd, rozdrobenost hnoje a přímost rozmetání. Jednotlivé jízdy mají být vedle sebe bez překrytí.
Bezpečnost práce Nakladač může obsluhovat jen pracovník, který je se strojem obeznámen, má příslušné oprávnění k provozu a obsluze a je starší 18 let. Při nakládání musí být nakladač podepřen opěrami. V dosahu vý19
ložníku se při práci nesmějí zdržovat žádné osoby. Obsluhující musí být seznámen s obsluhou a seřizováním stroje. Veškeré seřizování, opravy a mazání se provádějí pouze za klidu stroje. Při rozmetání se nesmí nikdo zdržovat za rozmetacím ústrojím, kde hrozí zranění cizím předmětem. Všechny převody musí mít bezpečností kryty. 4.8. Hnojení půdy průmyslovými hnojivy Technika hnojení je způsob, kterým se průmyslová hnojiva zapravují do půdy i ovzduší, tj. prostředí, odkud rostliny mohou čerpat potřebné živiny. Rostlinám zpřístupňuje živiny voda, takže je možné dodávat průmyslová hnojiva rovněž závlahou nebo postřikem. V rostlinné výrobě se používají tyto způsoby hnojení: hnojení naširoko, hnojení do řádků, hnojení na list a hnojení v roztocích. Hnojení naširoko je nejčastější způsob hnojení. Používá se při aplikaci všech druhů hnojiv, zvláště při základní přípravě půdy a před setím. Průmyslová hnojiva se rozmetají rozmetadly, popř. letadly, rovnoměrně po celé ploše pozemku. Po rozmetání se zapravují do nejvhodnější hloubky branami, kypřiči nebo mělkou orbou. Obr. 20. Postřikovač patří mezi nejpoužívanější mechanizační prostředky pro hnojení kapalnými průmyslovými hnojivy. Hnojení do řádků se spojuje se setím nebo sázením. Vyrostlé kultury hnojíme řádkovými ledkovači mezi řádky. Hnojení do řádků při setí a sázení jsou dvě pracovní operace spojené v jeden úkon, což umožňuje, že mladé rostlinky mají k dispozici potřebné živiny.Hnojením na list dodáváme rostlinám živiny až po vyklíčení. Hnojiva se rozmetají naširoko (u obilnin) nebo do blízkosti řádků. Nejčastěji takto doplňujeme dusík, který rostlinám dodáváme v dílčích dávkách. Hnojení v roztocích je hnojení spojené se zavlažováním. Do závlahové vody se přimísí rozpustná hnojiva a roztok se rozstřikuje na porosty nebo se jím hnojí mezi řádky. Z dusíkatých hnojiv se k tomuto účelu nejlépe hodí močovina. Výhodou hnojení v roztocích je to, že rostliny dostávají živiny rovnoměrně a se živinami dostávají i vodu.
Organizace práce při hnojení průmyslovými hnojivy Při rozmetání průmyslových hnojiv je třeba skloubit rozmetání s pomocnými pracemi, tj. s dovozem a doplňováním hnojiva do rozmetadel. Dobrou organizací práce se zkracuje čas, kdy rozmetadlo nepracuje, a tím se zvětšuje jeho denní výkonnost. Jestli se volně uskladněná průmyslová hnojiva spekla, musí se nejdříve rozdrtit v drtiči. Při drcení lze současně hnojiva podle platných zásad míchat. Rozmělněná hnojiva se pásovým dopravníkem ihned nakládají na dopravní prostředky. Velké časové ztráty vznikají při hnojení, zajíždí-li traktor s rozmetadlem pro hnojivo do skladu. Je proto nutné plnit rozmetadla přímo na pozemku. Organizace leteckého hnojení průmyslovými hnojivy se používá jen u velkých zemědělských podniků a je náročná na celkovou přípravu. Tento způsob aplikace má stále větší význam pro své přednosti. Při letecké aplikaci průmyslových hnojiv máme možnost hnojit i při rozmoklé půdě a tak dodržet agrotechnické termíny.
Kontrola a hodnocení jakosti práce Jedním z prostředků zvýšení efektivnosti při používání průmyslových hnojiv je zajistit jejich rovnoměrné rozmetání, aby se zvýšila koncentrace hnojiv. Podle agrotechnických požadavků se nerovnoměrnost rozmetání hodnotí v podélném a příčném směru. Dále se hodnotí dodržení požadované dávky hnojiva, rozmetání bez vynechávek a bez překrytí jednotlivých jízd. Na pozemku nesmí být v místech plnění rozsypané hnojivo. 20
Bezpečnost práce Při provozu rozmetadel průmyslových hnojiv je třeba se řídit všeobecnými bezpečnostními předpisy. Plnit, čistit, opravovat a seřizovat stroj lze jen za klidu. Všechny převody musí mít bezpečností kryty. Pro obsluhu rozmetadla vzniká nebezpečí chemického působení hnojiv na lidský organismus. Vápenatá hnojiva mohou způsobit na zpocené pokožce popáleniny a záněty. Nebezpečná jsou i hnojiva dusíkatá, především dusíkaté vápno. Při neopatrném zacházení mohou způsobit chorobné změny pokožky, záněty spojivek, sliznic, dýchacích cest apod. Osoby s otevřeným poraněním nebo se záněty kůže nesmějí být při rozmetání průmyslových hnojiv zaměstnány.
Shrnutí učiva Hnojiva jsou látky, kterými dodáváme do půdy živiny pro rostliny. Organická hnojiva se vyrábějí v zemědělském podniku. Patří sem chlévský hnůj, močůvku, kejda, kompost a zelené hnojení. Statková hnojiva (hnůj, močůvka, kejda) je potřebné vhodně uskladňovat, aby nedocházelo k jejich znehodnocení a k úniku živin. Průmyslová hnojiva jsou chemické sloučeniny obsahující živiny nezbytné pro růst rostlin. Průmyslová hnojiva dusíkatá obsahují dusík, fosforečná fosfor, draselná draslík a vápenatá vápník. Podle toho, v jaké formě obsahují příslušnou živinu, používáme průmyslová hnojiva buď do zásoby ( i před orbou), před setím, nebo během vegetace rostlin. Všechna hnojiva používáme tak, abych dodali rostlinám živiny v optimálním množství, při tom jimi neplýtvali a nenarušovali životní prostředí. Kontrolní otázky a úkoly: 1. Které mechanizační prostředky používáme při hnojení chlévským hnojem, močůvkou a kejdou? 2. Které zásady jsou důležité při hnojení statkovými hnojivy? 3. Uveď důvody pro skupinové nasazení rozmetadel chlévského hnoje. 4. Podle kterých ukazatelů se hodnotí kvalita práce při rozmetání chlévského hnoje? 5. Uveď hlavní zásady bezpečnosti práce při práci s nakladačem. 6. Popiš způsoby hnojení průmyslovými hnojivy. 7. Uveď hlavní zásady organizace práce při hnojení průmyslovými hnojivy. 21
Stroje na hnojení Rozdělení a charakteristika rozmetaných materiálů Rozmetané tuhé materiály lze rozdělit na: o o o
tuhá statková hnojiva, tuhá průmyslová hnojiva. práškové materiály.
Způsoby rozmetání Tuhé materiály lze rozmetat gravitačně, odstředivě a pneumaticky. Gravitační rozmetání. Rozmetaný materiál (granulovaná nebo prášková hnojiva) je volně vyhrnován ze zásobní skříně stroje a působením gravitace padá na pole. Šířka rozhozu je stejná jako záběr stroje. Odstředivé rozmetání. Působením odstředivé síly je materiál rozmetán do pásu. který je širší než záběr stroje. Odstředivou sílu vyvíjí rotující kotouč nebo kyvná hubice. Odstředivé rozmetání se využívá u tuhých statkových hnojiv i hnojiv průmyslových. Pneumatické rozmetání. K rozmetání práškových materiálů se využívá proud vzduchu od odstředivého ventilátoru. Používá se při chemické ochraně rostlin a při menších aplikačních dávkách ochranné chemické látky. Technika rozmetání a dávkování Rozmetadla se při rozmetání pohybují po poli nejčastěji člunkovým způsobem, při němž následující jízda navazuje na jízdu předešlou. U rozmetadel s rozmetacím ústrojím s vodorovným rozmetacím rotačním orgánem navazují na sebe záběry bez překrývání. V ostatních případech se musí záběry překrývat, aby se dosáhlo požadované příčné rovnoměrnosti rozmetání. Dávkování se seřizuje nastavením rychlosti posunu přisouvacích dopravníků a pojezdovou rychlostí traktoru při nezávislých otáčkách vývodového hřídele traktoru. Návody dodávané se strojem obsahují seřizovači tabulky, podle kterých se nasta¬vuje mechanismus dávkování. Rychlost přisouvacích dopravníků a pojezdová rychlost jsou dány zařazeným rychlostním stupněm traktoru. Dovolují-li to podmínky, je vhodnější větší pojezdová rychlost. Nastavená dávka se kontroluje po rozmetání užitečné hmotnosti jednoho rozmetadla podle vztahu Rozmetadla tuhých statkových hnojiv Tuhá statková hnojiva se rozmetají traktorovými rozmetadly nebo účelovými rozmetacími nástavbami umístěnými na automobilech. Konstrukce rozmetadel musí umožňovat hnojení v rozsahu dávky asi 5 až 50 t.ha-1. Tuhé materiály je třeba rovnoměrně rozhodit po celé ploše pozemku tak, aby rozdíly v nastavených a skutečných dávkách nebyly větší než ±20 %. Rozmetací ústrojí Úkolem rozmetacího ústrojí- je oddělovat z nákladu rozmetaného materiálu potřebné množství a rovnoměrně je rozhodit na povrch půdy. Bubnové rozmetací ústrojí s vodorovnou, svislou nebo šikmou osou rotace má na bubnech rozmetací lopatky, lišty nebo nože rozložené ve tvaru šroubovice. které rozmetají tuhý materiál dozadu. Druhou skupinu tvoří rozmetací mechanismy pohybující se ve směru kolmém na směr pohybu stroje. Tyto stroje rozmetají materiál do strany.
22
Rozmetací ústrojí s rozmetáním dozadu Toto ústrojí tvoří bubny, umístěné v zadní části rozmetadla. Podle uložení bubnu se dělí na rozmetací ústrojí s vodorovným rozmetacím rotačním orgánem a rozmetací ústrojí se svislým rozmetacím rotačním orgánem. Rozmetací ústrojí s vodorovným rozmetacím rotačním orgánem mívá obvykle více rotačních pracovních orgánu, které hnuj rozpojují, urovnávají, posunují a rozmetají. Rotační bubny jsou uloženy tak. aby jejich pracovní orgány zabíraly celý profil naloženého materiálu. Šířka rozmetání je shodná se šířkou rozmetadla nebo jen o málo větší. Rozmetací ústrojí se svislým rozmetacím rotačním orgánem. Nejčastěji se používá na rozmetacích nástavbách. V samostatném rámu jsou uloženy čtyři svislé rozmetací bubny s frézovacími rozmetacím orgánem a odhazovacími lopatkami. Bubny se otáčejí vždy dva a dva proti sobě, oddělují a rozmetají tuhý materiál, který je k nim přisunován dopravníkem. Rozmetací mechanismus je jednoduchý a rozmetání rovnoměrné. Pracovní záběr při zadním rozhozu je 6 až 8 m.
Rozmetadlo s ústrojím rozmetajícím dozadu se svislým rotačním Kromě uvedených rozmetacích ústrojí známe kombinované rozmetací ústroji, které se skládá ze samostatného rozpojovacího ústrojí a ústrojí rozmetacího. Přisouvací dopravníky. Dopravují materiál k rozmetacímu ústrojí (plynule nebo přerušovaně). Tažným prostředkem jsou článkové řetězy spojené lištami. Řetězy jsou vedeny přes řetězová kola. která jsou hnací a napínací. Regulace rychlosti je plynulá nebo stupňovitě stavitelná. Nejvhodnější pohon je hydromotorem s možností plynulé regulace. Pro stupňovitou regulaci se používá převodovka nebo západkový rohatkový mechanismus, který je vhodný i pro rozsáhlejší regulaci. Pomocné časti rozmetadel. Patří k nim podvozek (návěsu, přívěsu nebo nákladního automobilu), rozvod energie od vývodového hřídele traktoru kloubovým hřídelem s netočivým krytem přes střižnou spoj¬ku, kuželové a řetězové převody, zubová spojka a rohatkový mechanismus dávkování. Technika rozmetání a dávkování Rozmetadla se při rozmetání pohybují po poli nejčastěji člunkovým způsobem, při němž následující jízda navazuje na jízdu předešlou. U rozmetadel s rozmetacím ústrojím s vodorovným rozmetacím rotačním orgánem navazují na sebe záběry bez překrývání. V ostatních případech se musí záběry překrývat, aby se dosáhlo požadované příčné rovnoměrnosti rozmetání. Dávkování se seřizuje nastavením rychlosti posunu přisouvacích dopravníků a pojezdovou rychlostí traktoru při nezávislých otáčkách vývodového hřídele traktoru. Návody dodávané se strojem obsahují seřizovači tabulky, podle kterých se nastavuje mechanismus dávkování. Rychlost přisouvacích dopravníků a pojezdová rychlost jsou dány zařazeným rychlostním stupněm traktoru. Dovolují-li to podmínky, je vhodnější větší pojezdová rychlost. Nastavená dávka se kontroluje po rozmetání užitečné hmotnosti jednoho rozmetadla podle vztahu
Rozmetadla tuhých průmyslových hnojiv Průmyslová hnojiva jsou koncentrované chemické sloučeniny s různou strukturou a vysokým obsahem jedné nebo více živin. Rozmetadla tuhých průmyslových hnojiv, především plošně naširoko. Po
23
zvláštních úpravách je lze použít k řádkovému hnojení. Velikosti dávky lze měnit v širokém rozpětí od 50 do 2000 kg.ha-1. Podle způsobu rozmetání se rozmetadla dělí na: o o
rozmetadla s vyhrnovacím ústrojím, rozmetadla s odstředivým neb pneumatickým rozmetacím ústrojím.
Rozmetadla s vyhrnovacím ústrojím Vyhrnovací rozmetací ústrojí U rozmetadel ve velkovýrobě se již téměř nepoužívá. Objem zásobníku je malý, zásobník je úzký a dlouhý, takže jeho mechanizované plnění je obtížné.
Talířové rozmetací ústrojí Využívá kombinaci vyhrnovacího a nuceného rozmetání. Základem ústrojí jsou vodorovně vedle sebe uložené talíře, tvořící dno zásobníku hnojiva. Talíře se otáčejí kolem svislé osy a vynášejí hnojivo ze zásobníku. Z části talíře vyčnívající pod zásobníkem je hnojivo vyhrnováno rotujícími vrtulkami, upevněnými na průběžném hřídeli za zásobníkem. Dávka hnojiva se mění změnou výšky vrstvy hnojiva na vynášecím talíři a změnou frekvence otáčení tohoto talíře. K přednostem tohoto ústrojí patří rovnoměrnost dávkování a přesnost při nastavování na požadovanou dávku. Hlavním nedostatkem je malá výkonnost a vysoké nároky na sypkost hnojiva. Štěrbinové rozmetací ústrojí Pracuje na principu vyhrnování hnojiva přes regulovatelnou štěrbinu umístěnou na dně zásobníku nebo na jeho stěně. K otvoru je hnojivo dopravováno řetězovým nebo šnekovým dopravníkem. Velikost dávky je dána velikostí otvoru štěrbiny a rychlostí dopravníku. Rozmetadla s odstředivým nebo pneumatickým rozmetacím ústrojím U těchto rozmetadel se částicím hnojiva uděluje velká počáteční rychlost působením odstředivé síly nebo proudu vzduchu s velkou rychlostí. Odstředivé rozmetací ústrojí Tato ústrojí jsou nejrozšířenější. Rozdělují se na kotoučová a kývavá rozmetací ústrojí. Odstředivé rozmetací ústrojí kotoučové má jeden nebo dva kotouče se svislou nebo mírně skloněnou osou rotace. Průměr kotouče je 400 až 800 mm, počet otáček je 500 až 600 ot.min-1. Na kotoučích jsou žebra, jejichž umístění, tvar a počet bývají různé. Některé stroje umožňují přestavovat žebra podle vlastností rozmetaného materiálu. Přisouvací dopravník vynáší hnojivo vynášecím otvo¬rem k rozmetacím kroužkům, které je odstředivou silou rozmetají. Na kvalitu rozmetání má vliv plynulost podávání a místo dopadu hno¬jiva na kotouč, měrná dávka a pojezdová rychlost. Plocha, na kterou se hnojivo aplikuje, je ohraničena kruhovou výsečí, jejíž středový roz¬metací úhel se pohybuje v rozmezí 100 až 180° a je závislý na poloze umístění přívodu hnojiva na kotouč. Při silném větru (nad 3 m.s-1) se používá větrná clona. Příčiny nerovnoměrnosti rozmetání u odstředivého rozmetacího ústrojí. Kromě konstrukce rozmetadla a jeho technických parametrů ovlivňují hodnotu nerovnoměrnosti rozmetání tyto vnější vlivy:
24
1. Vlastnosti terénu. Nerovný povrch pozemku způsobuje nakláněni rozmetadla a nerovnoměrnost rozmetání stejně jako při vrstevnico¬vém rozmetání na svahu. 2. Povětrnostní podmínky. Dráhu částic hnojiva ovlivňuje zejména vítr. proto se někdy používají speciální kryty. 3. Vlastnosti hnojiva. Malá nerovnoměrnost rozmetání je u granulovaných hnojiv, hnojiv nehygroskopických s vysokou sypkostí a hnojiv s nízkým koeficientem tření. 4. Vlastnosti porostu. Nerovnoměrnost rozmetání ovlivňuje především výška porostu a jeho hustota. 5. Nesprávné zvolené překrytí šířky rozmetání. Pneumatické rozmetací ustrojí Pneumatické rozmetací ústrojí je nejvhodnější pro aplikaci práškových hnojiv. Hnojivo se z centrálního zásobníku dopravuje k dávkovacímu ústrojí a odtud do proudu vzduchu, se kterým se promísí a postupuje potrubím k rozmetacím koncovkám. Úlohou koncovky je rozdělovat směs hnojiva a vzduchu dopravovanou potrubím rovnoměrně do požadované šířky. Pneumatickým rozmetacím ústrojím je možno hnojivo aplikovat nejen plošně, ale i do řádku. Ventilátorové pneumatické rozmetací ústrojí. Odstředivý ventilátor vhání potrubím vzduch do difuzéru umístěného pod zásobníkem. Do difuzéru se dopravuje přes dávkovač ze zásobníku hnojivo. Vzdušným proudem se hnojivo vhání do svislého potrubí, zakon¬čeného rozdělovači hlavou. Z rozdělovači hlavy je směs vzduchu a hnojiva vedena rozvodovým potrubím k rozmetacím koncovkám. Toto ústrojí je vhodné pro aplikaci práškových i granulovaných hnojiv. Měrná dávka se reguluje množstvím přiváděného hnojiva a počtem koncovek. Pneumatické rozmetací ústrojí pro vápenatá hnojiva. K rozmetání jemně mletého vápence při vápnění pudy se používá cisterna s kompresorem umístěná na automobilovém podvozku. Při plnění se vzduch z cisterny odsává. Při hnojení postupuje vzduch přes filtr, kompresor a odlučovač vody a oleje do potrubí k rozdělovači. Část vzduchu přichází přes omezovači ventil na dno cisterny. Zbývající vzduch postupuje vzduchovodem do rozprašovacího ústrojí. Množství hnojiva připadající na plošnou jednotku se nastavuje změnou pracovní rychlosti stroje a změnou průřezu a počtu výtokových otvorů. Tento rozmetací systém se vyznačuje vysokou produktivitou práce, nerovnoměrnost rozmetání je však poměrně vysoká, takže není vhodný k rozmetání hnojiv s vysokou koncentrací živin. Příslušenství rozmetadel Zásobníky jsou obvykle celokovové. opatřené antikorozními nátěry. Jejich průřez je volen tak. aby se hnojivo dobře sesypávalo. Objem 2,5 až 9 m3 odpovídá výkonnosti rozmetadla a velikosti dávkování. Čechrače brání vzniku dutin při sesypávání hnojiva v zásobníku. Jsou buď rotační, nebo kývavé. Některá rozmetadla s velkoplošným zásobníkem vybaveným přisouvacím dopravníkem čechrače nemají. Nad přisouvacím dopravníkem je odlehčovací rošt, bránící zatížení dopravníku celou hmotností hnojiva. Přisouvací dopravníky přisouvají hnojivo k rozmetacímu ústrojí. Jsou to pásové dopravníky s hladkým pásem nebo s pásem s unášeči. Velkoobjemové zásobníky jsou vybaveny řetězovými lištovými do¬pravníky. Zadní hřídel je hnací, přední je vodicí a napínací. Napnutí se zajišťuje stavěcími šrouby. Pohyb dopravníku je plynulý.
Osivo a sadba Cílem ochrany rostlin je zmenšit na nejmenší míru riziko ztrát způsobených škodlivými činiteli. Velkou část výnosů kulturních rostli zničí choroby, škůdci a plevel. Podle oficiálních statistik se škody způsobené škodlivými činiteli na polích v celosvětovém měřítku každoročně odhadují asi na 35% z množných výnosů plodit. V našich podmínkách představují tyto ztráty průměrně 10 až 20% celkové 25
produkce rostlinné výroby. Ztráty způsobované chorobami, škůdci a plevely nemůžeme sice úplně odstranit, ale můžeme je podstatně omezit vhodně zvolenou komplexí ochranou. 5.1. Obecné zásady ochrany rostlin Ochrana rostlin plní několik důležitých funkcí: o
o o
o
zmenšuje ztráty na výnosech zemědělských plodin omezováním, popř. likvidací škodlivých činitelů v rostlinné výrobě. Například včasným zásahem proti plísni se výnos při středně silném výskytu choroby zvýší o 10 až 20% zlepšuje kvalitu rostlinných výrobků šetří lidskou práci. Použití herbicidů v porostech zemědělských plodin omezuje nebo odstraňuje ruční a mechanické ničení plevele a významně snižuje potřebný počet okopávek a jiných kultivačních zásahů umožňuje lépe využívat výkonné mechanizační prostředky při kultivačních a sklizňových pracích. V odplevelených porostech lze dosáhnout až o 30% vyšší výkonnosti kultivačních a sklizňových strojů.
Ochranná opatření dělíme na přímá a nepřímá o o
nepřímé – preventivní způsoby jsou ty, jimiž se přechází výskytu škodlivých činitelů na pěstovaných rostlinách přímými způsoby se škodliví činitelé ničí přímo v porostech
Cílem nepřímých opatření je vytvořit zdravé prostředí pro pěstované rostliny a tím zajistit jejich dobrý zdravotní stav. K nepřímým opatřením patří: 1. Zdravé prostředí pěstovaných plodin. To lze zajisti např. změnou vzdušné vlhkosti zavlažováním. Nepříznivé účinky větru lze zmírnit výsadbou ochranných rostlin, vodní poměry v půdě lze upravit melioracemi (zamokřené pozemky odvodnit, suché zavlažovat) atd. Vhodným obděláváním půdy lze dosáhnout optimálního stavu pro růst rostlin, správným hnojením lze podpořit odolnost rostlin proti chorobám a škůdcům. 2. Vhodné podmínky pro pěstované plodiny, které je možno zajistit: o agrotechnickými opatřeními – osevním postupem, volbou kultivarů, setím, výsadbou, ošetřováním rostli během vegetace, sklizní o produkcí zdravého osiva a sadby – čištěním a tříděním osiva, šlechtěním nových odolných odrůd o karanténními opatřeními, jimiž se zabraňuje přenášením nebezpečných chorob a škůdců na nové, nezamořené území. 5.2. Způsoby ochrany rostlin Přímé způsoby ochrany rostlin jsou ty, které přímo ničí škodlivého činitele. Patří sem fyzikální, chemické a biologické způsoby ochrany rostlin. Fyzikální způsoby ochrany rostlin Fyzikální způsoby se škůdci buď přímo ničí, nebo se zhoršují podmínky pro jejich vývin (životní 26
podmínky). K tomuto účelu se využívají např. vysoké nebo nízké teploty, elektrický proud, infračervené záření, rentgenové záření, zvukoplašná zařízení proti ptákům, ultrazvuk a mechanické zásahy. Mechanické zásahy jsou ty, kterými se odstraňují nemocné rostliny (negativní výběr u brambor, mumifikované plody ovocných stromů, odřezávají se suché větve apod.) dále sem patří chytání škůdců (ruční sběr hmyzu, např. mandelinky bramborové, chytání myší do pastí apod.).
Chemické způsoby ochrany rostlin Používání chemických přípravků (pesticidů) patří k nejrozšířenějším a nejúčinnějším způsobům ochrany rostlin. U nás je povolena řada různých pesticidů z domácí a zahraniční výroby. Výhodou chemických opatření v ochraně rostlin je to, že lze jimi v krátké době a při použití moderních strojů ošetřit velké plochy, což umožňuje provádět potřebné zákroky včas, tj. tehdy, kdy jsou porosty nejvíce ohroženy chorobami a škůdci. Předností chemických metod je i to, že jsou většinou jednoduché a poměrně levné. Samotná praxe však potvrzuje, že chemický způsob ochrany je úspěšný jen tehdy, když se vhodně doplňuje ostatními způsoby ochrany. Prudký rozvoj výroby a spotřeby pesticidů přináší však i řadu problémů: 1. problém reziduí (zbytků) pesticidů v ošetřovaných rostlinách určených ke konzumu nebo ke zpracování, a tím snížení kvality produktu, popř. i ohrožení zdraví lidí nebo zvířat. 2. vliv pesticidů na životní prostředí – nadměrným používáním pesticidů se narušuje biologická rovnováha v přírodě. Základní požadovanou vlastností pesticidů je dobrá účinnost. Důležitým kritériem při posuzování pesticidů je bezpečnost pro lidi, užitková zvířata a užitečný hmyz, hlavně pro včely, ale i pro některé další živočichy a pro ošetřované rostliny.
Rozdělení pesticidů podle způsobu použití Podle způsobu aplikace se chemické přípravky rozdělují na tyto skupiny: o o o o
tuhé – popraše, granulované přípravky, návnady kapalné – pravé roztoky, suspenze, emulze, koloidní roztoky plynné – plyny, páry prchavých látek aerosoly – mlha, dým, studený aerosol.
5.3. Škodlivý činitelé Podle škodlivých činitelů a biologické účinnosti se chemické přípravky používané v ochraně rostlin a označované jako pesticidy rozdělují na tři velké skupiny, a to na: 1. zoocidy – přípravky proti živočišným škůdcům 2. fungicidy – přípravky proti houbám 3. herbicidy – přípravky proti plevelům. 5.4. Základní práce v ochraně rostli – techniky ochrany rostlin Pod pojmem technika ochrany rostlin rozumíme souhrn mechanizačních prostředků a způsobů provádění ochranných zásahů proti chorobám a škůdcům. K aplikaci pesticidů používáme buď pozemní stroje, nebo letadla (na velkých plochách).
27
1. Nejpoužívanějšími pozemními stroji jsou postřikovače a rosiče, omezenější použití mají zmlžovače a poprašovače. Převážně se používají návěsné traktorové stroje, nesené se používají méně. 2. K letecké aplikaci pesticidů se používají letadla s pevnými nosnými plochami a s aplikačním zařízením k rosení a poprašování. Všechny mechanizační prostředky na ochranu rostlin mají být nastavitelné tak, aby bylo zaručeno stejnoměrné dávkování postřikované kapaliny nebo poprašovaného přípravku či aerosolu na každém čtverečním metru ošetřované plochy. Běžná asanace strojů se dělá na asanační plošině po ukončení každé pracovní směny. Postřikovat nebo poprašovat je dovoleno za bezvětří nebo za mírného větru. Nejvhodnější doba bývá ráno, dopoledne a později odpoledne. Není vhodné ošetřovat porosty při mlhavém a deštivém počasí ani těsně před deštěm. Tím by ochranné látky byly spláchnuty do země a jejich účinnost by byla velmi malá. Ošetřené kultury je zapotřebí předepsaným způsobem označit, aby bylo zaručeno, že nebudou konzumovaný nebo použity ke krmení zvířat v době, kdy jsou ještě zdraví škodlivé. Integrovaná ochrana rostlin Integrovaná ochrana rostlin nespoléhá jen na chemickou ochranu, při používání pesticidů si všímá nejen jejich biologické účinnosti, ale i jejich vlivu na okolní prostředí ošetřovaných rostlin. 5.5. Péče o životní prostředí při ochraně rostlin Stále častější používání pesticidů velmi ohrožuje životní prostředí. Pesticidy mohou v určitých případech kontaminovat (znečišťovat) půdu, vodní toky, zdroje vody a ovzduší. K preventivním opatřením, která mají zabránit vzniku otrav pesticidy, patří také dodržování předepsaných ochranných lhůt pro různé plodiny, hlavně pro ovoce a zeleninu. Ochranná lhůta je doba, která musí uplynout mezi posledním ošetřením porostu pesticidními přípravky a sklizní, popř. konzumováním úrody bez nebezpečí vzniku otrav. Dodržování ochranné lhůty se sleduje proto, aby v produktech z ošetřených porostů nezůstalo ani minimální množství pesticidů nebo jejich zplodin. Současná integrovaná ochrana rostlin dovoluje jen minimální míru zhoršení životního prostředí ochranářskými zásahy. 5.6. Hygiena a bezpečnost při práce Při nesprávném zacházení s chemickými přípravky v zemědělství vzrůstá nebezpečí ohrožení zdraví lidí i zvířat. Tomuto ohrožení lze předcházet dodržováním aplikačních termínů, ochranných lhůt, používáním jen povolených přípravků, dodržováním správné koncentrace a ostatních zásad správné aplikace. Zásady bezpečné práce s chemickými přípravky na ochranu rostlin lze shrnout do těchto pravidel: 1. Pokyny pro bezpečnou práci s chemickými přípravky jsou vždy uvedeny na etiketě přípravku a každý je povinen se s nimi před začátkem seznámit. 2. Pracovat s chemickými přípravky smějí jen osoby tělesně a duševně způsobilé a podrobně poučené o povaze, účincích a způsobech použití přípravku. 3. Přípravky se mají používat jen v předepsaných dávkách a koncentracích a mají se připravovat jen v takových množstvích, která se spotřebuji za jeden den. 4. Zbytky přípravků se mají asanovat nebo zničit. 5. Jedovaté přípravky se mají používat jen tehdy, jestliže není k dispozici stejný nebo lepší nejedovatý přípravek.
28
6. Mezi posledním použitím chemického přípravku na ochranu rostli a sklizní (popř. spásáním) ošetřeného porostu se musí dodržovat předepsaná ochranná lhůta. 7. Zbytky postřikovaných kapalin a přípravků se nesmějí vylévat v blízkosti vodních toků, nádrží a studní. 8. Během práce s chemickými přípravky není dovoleno jíst, pít ani kouřit. 9. Osobní ochranné prostředky, stejně jako stroje a nářadí, se mají po ukončení práce odmořit, tj. umýt 3% roztokem sody, osušit a uložit. 10. Velmi nebezpečné jedy se nesmějí vydávat osobám mladším 18 let, ostatní jedy osobám mladším 15 let.
Shrnutí učiva Komplexní ochranou rostlin ničíme choroby, škůdce a plevele. Můžeme použít i preventivní způsoby, kterými předcházíme výskytu škodlivých činitelů. Při přímé ochraně ničíme škodlivé činitele fyzikálními, chemickými nebo biologickými prostředky. Nejrozšířenější je ochrana rostlin chemickým látkami. Chemické přípravky se používají tak, aby neznehodnocovaly zemědělské produkty a aby neničily přírodní prostředí. Při práce s chemickými prostředky dodržujeme bezpečnostní předpisy a pracovníci se řídí stanovenými výše uvedenými pravidly. Přeci je! Kontrolní otázky a úkoly 1. Vysvětli význam ochrany rostlin v zemědělské výroby. 2. Které funkce plní ochrana rostlin? 3. Jak dělíme ochranná opatření? 4. Jaká nepřímá opatření se používají v ochraně rostlin? 5. Které přímé způsoby ochrany rostlin znáš? 6. Uveď příklady mechanických zásahů v ochraně rostlin. 7. Uveď výhody chemické ochrany rostlin. 8. V čem vidíš hlavní nebezpečí chemické ochrany rostlin? 9. Vysvětli, co znamenají pojmy zoocidy, fungicidy a herbicidy. 10. Vyjmenuj stroje používané v ochraně rostlin. 11. Jak budeš postupovat a na co dbát při ošetřování strojů na ochranu rostlin při pracovní směně? 12. Za jakých podmínek lze provádět chemickou ochranu rostlin? 13. Co rozumíš pod pojmem integrovaná ochrana rostlin? 14. Proč je důležité dodržovat ochranné lhůty před sklizní rostlin?
29
Stroje na ochranu rostlin Postřikovače Postřikovače jsou určeny k chemické ochraně rostlin účinnými látkami, rozpuštěnými nejčastěji ve vodě, oleji nebo jiných kapalinách. Činností postřikovače vzniká soubor kapek - kapkové spektrum. Obsahuje kapky s různou velikostí. Z hlediska kvality postřiku je žádoucí, aby variační rozpětí kapkového spektra bylo co nejmenší. Čím menší je průměr kapek, tím vyšší je účinnost při nižší měrné spotřebě kapaliny. Rozsah kapkového spektra je hlediskem pro charakteristiku jednotlivých druhů postřiků a používaných strojů a zařízení. Při postřikování dosahuje kapkové spektrum 150 až 400 um a měrná dávka kapaliny činí 200 až 1 200 l. ha-1 i více, při rosení 50 až 150 um a 50 až 200 l.ha-1. Při zmlžování dosahuje kapkové spektrum u těžkých mlh 20 až 50 um a měrná dávka kapaliny činí 10 až 50 l.ha-1, u lehkých mlh 1 až 20 um a 1 až 10 l.ha-1. Po dopadu na rostliny má většina kapek spolehlivě ulpět na jejich povrchu. Postřikovače se používají také k desikaci porostů před sklizní, hnojení kapalnými hnojivy, aplikaci morforegulačních a jiných látek. Z hlediska snížení pracnosti nákladů a spotřeby aplikované kapaliny se bude v ochraně rostlin používat více rosičů a zmlžovačů. Postřikovače rozptylují kapalinu na kapky postřikového spektra. Kapalina je vedena pod tlakem z nádrže do rozptylovačů a vystřikuje do ovzduší tryskou s různě tvarovaným výstřikovým otvorem. Hlavním pracovním ústrojím jsou rozptylovače a rozptylovací zařízení, Rozlišuje rozptylovače s plochým (vějířovitým) výstřikovým paprskem a rozptylovače s kuželovitým výstřikovým paprskem. Rozptylovače s plochým výstřikovým paprskem mají odrazovou destičku nebo štěrbinový výstřikový otvor. Více rozšířené jsou rozptylovače se štěrbinovým výstřikovým otvorem, které se uplatňují při nízkotlakém vrchním polním postřiku. Rozptylovače s kuželovým výstřikovým paprskem mají výstřikový otvor zpravidla kruhový, výstřikový paprsek má tvar rotačního kuželu. Jsou buď jednoduché, nebo kombinované. V tělese kombinovaného rozptylovače je vloženo válcovité jádro s obvodovou závitovou drážkou nebo šikmo vrtanými otvory. Průchodem jádra se kapalina uvede do rotace, prochází vířivou komůrkou a vystřikuje otvorem trysky ven. Výstřikový paprsek má pak tvar dutého kuželu. Jádro této trysky je buď pevné, nebo posuvné. Posuvem jádra lze měnit tvar vystřikového paprsku. Zvětšením objemu vířivé komůrky se paprsek zúží a prodlouží, zmenšením se naopak rozšíří a zkrátí. Posunutím jádra na doraz k trysce se výstřikový otvor uzavře a postřik se přeruší. Postřikovači rámy mají rozptylovače rozmístěny na postřikovačích rámech tak, aby se překrývaly polovinou svého záběru. Postřikovači rámy jsou určeny pro vrchní postřik, pro boční a vrchní postřik a pro postřik vysokých porostů. Pro vrchní postřik se používají plošné postřikovači rámy. Na rámu postřikovače je upevněn střední díl, ke kterému jsou po stranách připojena postranní křídla (v přepravní poloze sklopená). Postřikovači rámy jsou na postřikovač zavěšeny výkyvné, s možností výškového nastavení. Mají záběr 10 až 30 m. podle výkonnosti postřikovače. Postřikovači rámy pro vysoké kultury (ovocné sady. vinice, chmelnice) jsou určeny pro boční clonový postřik. Podle potřeby se volí jednostranná nebo oboustranná postřiková clona. Na rámu jsou rozmístěny rozptylovače, které je možno natáčet. Pozemní postřikovače jsou konstruovány zpravidla pro 30
všechny základní druhy postřiků. Mohou být vybaveny přídavným zařízením pro plošné nebo clonové rosení (stavebnicový systém). S ohledem na vysoké dávky postřikové látky se bude klasický postřik postupně omezovat; jeho podíl má činit méně než 20 % z celkového objemu prací v ochraně rostlin. Rosiče Rosiče jsou v podstatě postřikovače doplněné výkonným ventilátorem s dvojí funkcí. Vytvářejí menší kapky než postřikovače. Nejčastěji pracují na principu tříštění kapek proudem vzduchu. Pro rosice se používá zpravidla vyšší koncentrace účinné látky rozpuštěné ve vodě. Odstředivé čerpadlo se využívá i k plnění nádrže kapalinou. Ventilátory vytvářejí rychlý proud vzduchu, který má funkci rozptylovací a funkci nosnou. Nejčastěji se používají axiální ventilátory, které mají vrtulový rotor s usměrňovacím kuželem na sací straně. Na výtlačné straně je vzduch usměrňován do zúžené obloukové štěrbiny, kde nabývá na rychlosti. Axiální ventilátory jsou velmi výkonné a vytvářejí mohutnou rosnou clonu s velkým doletem. Energetickánáročnost rosičů je vzhledem k použití výkonných ventilátorů značně větší než u postřikovačů. Technika rosení je však perspektivní a má dosáhnout až poloviny z celkového objemu prací v ochraně rostlin. Zmlžovače Zmlžovače vytvářejí ještě menší kapky postřikového spektra než rosiče. Zmenšení velikosti kapek umožňuje dále snížit měrné množství ochranné látky pro postřik. Rozeznáváme těžké mlhy pro ošetření polních porostu a lehké mlhy, používané v uzavřených prostorách (skleníky, sýpky, stáje). Nejrozšířenější je pneumatický princip zmlžování vhodný pro těžké mlhy. Na rozdíl od rosičú se místo ventilátoru používají rotační kompresory. Pro letecké mlžení jsou vhodné rotační rozptylovače. Rozptylovací rotor se otáčí značnou rychlostí. Při letecké aplikaci vytvářejí dva rotační rozptylovače širokou mlžnou clonu. Použití zmlžovačů v polních podmínkách je spojeno s rizikem zanesení mlhy ní velké vzdálenosti. Ostatní části postřikovačů, rosičů a zmlžovačů Nádrže mají různý tvar a velikost. Základním požadavkem je odolnost proti korozi. Pro jejich výrobu se používají skelné lamináty a další plasty. Uvnitř nádrže jsou míchadla různé konstrukce. Promíchávají kapalinu a během postřiku udržují stálou koncentraci účinné látky. Plnicí otvor musí mít síto k zachycování hrubých nečistot a víko. Čerpadla dopravují kapalinu pod tlakem do rozptylovačů. U postřikovačů se používají nejčastěji čerpadla pístová a membránová, méně rotační. Pohon čerpadel je zajišťován vývodovým hřídelem traktoru. Seřizovací a pojistné ventily jsou nejrůznější konstrukce. Kromě pojistných ventilů se často používají membránové pojistky. Membránová pojistka je tenká hliníková fólie, která při překročení dovoleného tlaku praskne. Tím se zabrání zvýšení tlaku nad bezpečnou mez a poškození čerpadla, a tím i stroje. Bezpečnost a hygiena práce při ochranu rostlin Riziko úrazu a poškození zdraví je při práci v ochraně rostlin mimořádné vysoké. Proto stroje a zařízení pro aplikaci chemických látek mohou obsluhovat jen pracovníci starší osmnácti let. kteří jsou řádně a prokazatelně proškoleni v obsluze a znají příslušné bezpečnostní předpisy. Zásady používání jedů a 31
látek škodlivých zdraví upravuje platná legislativa. Pro jednotlivé stroje jsou výrobcem stanoveny bezpečnostní předpisy, které je třeba dodržovat. Pracovníci jsou povinni používat předepsané osobní ochranné prostředky. Jíst a pít je dovoleno až po odložení osobních ochranných prostředků, umytí teplou vodou a mýdlem, a to vždy až po skončení práce. Na pracovišti má být vždy dostatek vody pro případ zasažení obsluhy chemickou látkou. Perspektivy a problémy vývoje strojů a zařízení pro aplikaci ochranných látek Současné požadavky na aplikaci ochranné látky zahrnují: o o
snížit množství kapaliny aplikované na 1 ha. Proto je třeba zmenšit velikost kapek snížit množství účinné látky aplikované na 1 ha a omezit vedlejší nežádoucí účinky pesticidu. Proto je třeba omezit úlety a zvýšit podíl postřiku, který zasáhne cílový objekt.
Další snižování dávek aplikované kapaliny je limitováno dvěma faktory: o o
vysycháním malých kapek (místo vody se musí používat olej) vlastnostmi nejmenších kapek, které neklesají vlivem gravitace, špatně pronikají do porostu, nepřilnou k listu a jsou citlivé na odnos větrem.
Elektronika u strojů a zařízení používaných v ochraně rostlin Kromě řídicích systémů a systému prognózy a signalizace se vyvíjejí zařízení, která budou znamenat kvalitativní skok v aplikační technice. V současné době se používají zařízení: o
o o o o o
s plynulou regulací dávkování v závislosti na pojezdové rychlosti. V nejdokonalejší formě je stroj vybaven čidly u jednotlivých trysek, v kabině je displej, který signalizuje pojezdovou rychlost, celkovou ošetřenou plochu, objem aplikované kapaliny, množství v nádrži a rovnoměrnost dávkování jednotlivých trysek s elektronickým nastavováním polohy rámu vzhledem k zemi, které zabraňuje jeho poškození a zvyšuje rovnoměrnost postřiku s elektronickou kontrolou stavu trysek a signalizací jejich ucpání s elektronickým naváděním umožňujícím přesnou návaznost postřikových pásů s elektronickým zapínáním trysek v místech výskytu plevelů s elektronickými čidly sledujícími půdní druh a obsah organických látek v půdě a regulujícími dávkování půdních herbicidů
Z hlediska ekonomiky a efektivnosti ošetření je podstatné snížení dávky postřikové látky ze 400 na 50 l na 1 ha, dosažené úpravou postřikovačů.
Zpracování půdy Zpracování půdy patří k nejstarším výrobním činnostem člověka. Představuje soubor zásahů, které na sebe navazují a vytvářejí optimální podmínky pro růst a vývin pěstovaných rostlin. Zpracování půdy se dělí na soustavu: 1. Základního zpracování půdy (podmítka, orba, podrývání, prohlubování a rigolování) 2. Zpracování půdy před setím (smykování, vláčení, kypření a válení půdy). Základní zpracování půdy 32
Účelem všech úkolů základního zpracování půdy je přivést půdu do strukturálního stavu, ničit plevel, choroby, škůdce, zadržet co nejvíce vláhy. Volba způsobu zpracování půdy podle nároků pěstovaných plodin na půdní prostředí má větší nároky na hloubku a intenzitu zpracování půdy mají plodiny okopaninového harakteru.Naopak obilniny dobře reagují na snížení hloubky a intenzity zpracování půdy,případně přímé výsevy do nezpracované půdy. Systémy (technologie) zpracování půdy - tradiční (konvenční) - minimalizační (zjednodušené,redukované) 6.1. Podmítka Podmítka je prvním úkonem základního zpracování půdy. Podmítka je mělké obracení a kypření půdy po plodinách, které zanechávají půdu v nepříznivém stavu, Význam podmítky Přerušuje vzlínání vody na povrch, a tím zabraňuje jejímu vypařování z půdy. Zapraví semena plevele do půdy, takže do podzimu vzejdou a zničí je následující hluboká orba. Při podmítce se do půdy zapravují organické zbytky, které zlepšují biologickou činnost v půdě. Podmítkou se ničí choroby a škůdci. Podmítkou se vytvářejí dobré předpoklady pro následné zpracování půdy. Doba podmítky Podmítka musí být provedena co nejdříve po sklizni. Proto nesmíme otálet s odklízením slámy z pozemku. Jestliže se podmítka opozdí, půda ztvrdne, popraská a ztratí výparem značné množství vláhy, zhoršuje se i biologická činnost v půdě a pozemek se zapleveluje. Pro podmítku se používají talířové a radličné podmítač. Talířovými podmítači se jezdí kruhovým způsobem. Začínáme na obvodu pozemku, končíme ve středu Radličnými podmítači podmítáme záhorovým způsobem.Na závěr se zpracují souvratě. Hloubka podmítky Čím větší je sucho, tím hlubší je podmítka. Obrácená vrstva půdy musí dostatečně izolovat a chránit hlubší vrstvy před výparem. Rozdíl v hloubce je i v různých výrobních typech: o o o
bramborářský výrobní typ – 6 – 8 cm řepařský výrobní typ - 8 – 10 cm kukuřičný výrobní typ - 10 – 12 cm
Volba nářadí pro podmítku: - podmítací pluhy - talířové podmítače (diskové podmítače) - radličkové podmítače Podmítací pluhy - lépe udržují nastavenou hloubku - lépe zapravují posklizňové zbytky - lépe kopírují terén - vytvářejí větší hrudovitost - malý plošný výkon (pojezdová rychlost 7 km/hod.) Talířové (diskové)podmítače 33
-
je určen pro podmítání po sklizni plodin nebo ke kypření a k přípravě půdy před setím.
Stroj provede při jednom přejezdu následující operace: • • • • •
nakypření do nastavené hloubky pokrájení a zamíchání rostlinných zbytků do půdy rozprostření rostlinných zbytků urovnání povrchu půdy uválení
• ysoká kvalita kypření a drobení hrud • krátká konstrukce zajišťující přesné hloubkové vedení • možnost provádění mělké podmítky • maximální hloubka zpracování až 15 cm • možnost dotížení stroje až na 110 kg / 1 disk • urovnání pozemku díky systému hydraulické regulace polohy disků (reguluje se dle hloubky zpracování a pracovní rychlosti) • ozubení disků zajišťuje výbornou prostupnost pro rostlinné zbytky • odpružení disků pomocí gumových uložení • vysoká pracovní rychlost 8 - 15 km/h • vysoká výkonnost Krátká konstrukce stroje zajišťuje přesné hloubkové vedení a výbornou stabilitu při práci. Stroj je koncipován jako nesený nebo polonesený, agregovaný do ramen traktoru U poloneseného provedení je poloha oje vůči hlavnímu rámu regulovatelná a umožňuje seřízení podélné roviny stroje. Příčné kopírování je zajištěno odpružením pístnic rozklápění. Vzadu je transportní náprava s koly šíře 500 mm. Stroj je standardně vybaven vzduchovými brzdami. Konečné utužení zpracované půdy zajišťují válce, které jsou kompletně dpruženya pracují zcela nezávisle na hlavní části stroje. Válce je možné i nadzvednout a zcela vyřadit.
Uložení ozubených disků 34
Ozubené disky jsou uloženy samostatně na kyvných ramenech s gumovým uložením. Dvouřadá kuličková ložiska jsou v prachotěsném provedení, chráněná proti mechanickému poškození. Geometrie disků zajišťuje velmi vysokou kvalitu práce při velmi vysoké výkonnosti. Kvalitní drobení a zamíchání rostlinných zbytků je zajištěno i na těžkých či vlhkých půdách.
Radličkové podmítače: určeny k provádění podmítky po sklizni všech plodin. Lze s nimi provádět i zapravení hnoje, podrcené slámy a jiných rostlinných zbytků. Tyto stroje jsou vhodné též ke zpracování půdy bez orby. • • • • • • •
doporučená pracovní rychlost 12 km/hod. zaručuje velký plošný výkon šípové radličky intenzívně promísí půdu se zbytky rostlin půda je jemně zpracovaná a povrch utužený a urovnaný, což zajišťuje rychlé vscházení plevelů nebo semen rostlin zeleného hnojení stroj má minimální nároky na obsluhu a údržbu minimalizace nákladů včasná podmítka tímto strojem zajišťuje stabilitu půdní vláhy ve vhodných podmínkách lze tímto strojem nahradit klasickou obru s podstatně nižšími náklady
Technická specifikace:
Stroj se skládá z rámu, na kterém jsou ve dvou řadách rozmístěny šípové radličky. Podmítače mají radličky jištěny pomocí střižného šroubu a provedení má pružinové jištění vhodné do kamenitých půd. Na zadní příčce rámu je umístěna řada diskových kotoučů, které zajišťují urovnání povrchu půdy. Vzadu umístěný trubkový válec plní dvě funkce: a) provádí urovnání povrchu půdy a drobení hrud b) stavitelnými dorazy na rámu se nastavuje potřebná hloubka zpracování půdy
35
Detaily jištění radlic Jištění střižným šroubem
Pružinové jištění
Bezpečnost při práci Při práce musím dbát na bezpečnost. Mazání a seřizování lze provádět jen za klidu nářadí. Při práce nesmí nikdo sedět ani stát na nářadí nebo závěsu. Při výměně pracovních částí musí být nářadí podloženo a zajištěno. 6.2. Orba Orba je druhým úkonem základního zpracování půdy. Orbou se půda obrací, drolí, mísí kypří a provzdušuje. Nestrukturní horní vrstva půdy přichází dospodu a je přikryta spodní strukturní vrstvou ornice. Orbou zapravujeme do půdy organické zbytky, statková a průmyslová hnojiva.
Doba orby Podle doby rozlišujeme orbu seťovou, podzimní, jarní a letní. Seťová orba Provádí se k ozimům na střední hloubku 3-4 týdny před setbou. Tato doba je potřebná pro ulehnutí prokypřené ornice. Nakypřená ornice znemožňuje vzlínání vody ze spodních vrstev a osivo hůře klíčí a nestejnoměrně vzchází. Pozdějším slehnutím půdy se obnažují odnožovací kolénka, rostliny hůře přezimují a v létě více trpí suchem.
Pozdní orba Provádí se v době, kdy na podmítce vzešel plevel a spodní vrstva ornice provlhla. Má se ukončit do příchodu mrazů. Podzimní orba zůstává v hrubé brázdě. Do takové půdy lépe vsakuje voda z podzimních a zimních srážek a povrchový odtok vody se zmenšuje. Jarní orba 36
Nemůže nikdy nahradit orbu podzimní. Půda zoraná na jaře je ochuzena o zimní vláhu a rychle vysychá. Plodiny zaseté po jarní orbě trpí suchem. Rovněž příprava půdy je obtížnější. Jarní orbou se zvětšuje zaplevelenost. Letní orba Slouží zpravidla jako základní úkon zpracování půdy před výsevem letních meziplodin. Hloubka orby Závisí na mocnosti ornice a na požadavcích pěstované plodiny: o o o
mělká orba – do 18 cm středí orba – do 18 – 24 cm hluboká orba – do 24 – 35 cm
Pluhy
-
záhonové – jedno, dvou i víceradličné oboustranné – záběr pouze ½ orebních těles přívěsné návěsné nesené
Talířové nářadí Talíř je na obvodě zakalen a nabroušen. Jeho rovina otáčení je natočena ke směru jízdy pod úhlem α (úhel náběhu). - talíře na vlastním ložisku (kombinace pluhů a talířů) - talířové podmítače (talíře na společném hřídeli) - talířové brány (talíře uspořádány v bateriích na společných hřídelích)
37
Technologie orby Základním a nejdůležitějším nářadím pro orbu jsou pluhy. Hlavní pracovní částí pluhu je orební těleso, které odděluje orniční vrstvu – půdní skývu, odsunuje ji stranou drobí, kypří a obrací. Způsob orby je závislý na poloze, sklonu a tvaru pozemku, na druhu půdy a na účelu orby. Nejčastějším způsobem orby je orba záhonová. Používá se na částech nebo na celých pozemcích pravidelného tvaru. Pozemek se rozdělí na záhony, na kterých se orá do skladu a rozoru. Následné orby mají být na sebe kolmé. Kontrola jakosti orby Při hodnocení jakosti orby se posuzuje dodržení agrotechnické lhůty, hloubka orby a její rovnoměrnost, hřebenovitost, stupeň a hloubka zapravení organické hmoty, drnu nebo povrchové vrstvy ornice. Agrotechnická lhůta orby je 3-6 týdnů před setím. Hloubka orby se měří brázdoměrem po úhlopříčkách pozemku. 6.3. Výkonnost pluhu Závisí na celkovém záběru pluhu, pojezdové rychlosti, délce pozemku a využití času. Celkový záběr závisí na počtu orebních těles a může se měnit. Rychlost orby se pohybuje od 4 km.h-1 do 8 km.h-1. Jízdy naprázdno mají být co nejkratší. Vývojové tendence v technologii zpracování půdy Pro zpracování půdy používáme stále výkonnější traktory a stroje, ale i nové pracovní postupy, při kterých se operace zpracování půdy zjednodušují. Především jde o pracovní postupu se spojováním pracovních operací (orba s částečnou přípravou půdy), pracovní postupu s omezenou hloubkou zpracování půdy (náhrada orby podmítkou), pracovní postup bez zpracování půdy (přímé vysévání bez zpracování půdy). 6.4. Bezpečnost práce při orbě Při orba se nesmí nikdo zdržovat v bezprostřední blízkosti pluhu. Při přejíždění, zvedání, spouštění a orbě nesmí nikdo stát na pluhu ani ramenech hydrauliky. Pluh se nesmí zatěžovat břemenem. Zůstaneli traktor s neseným pluhem delší dobu na místě volně přístupném, musí se pluh spustit na zem. Traktorista smí opustit místo na traktoru jen tehdy, je-li pluh spouštěn. V transportní poloze musí být pluh zajištěn proti náhodnému uvolnění. Při výměně čepelí je zapotřebí pluh zajisti proti poklesnutí a podložit. Vzhledem k odlehčení kol u nesených pluhů je nutno v zatáčkách a na svahu jezdit opatrně. Najede-li pluh na překážku, traktor zastavíme a opatrně zvedneme pluh. Nesmí se překračovat stanovená přepravní rychlost.
Kontrolní otázky a úkoly 1. Co je hlavním úkolem při zpracování půdy? 2. které pracovní operace patří do základního zpracování půdy? 38
3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.
Co je podmítka? Zdůvodni dobu provádění a hloubku podmítky. Vysvětli význam orby a její hlavní úkol. Jak se rozděluje orba? Uveď hlavní zásady organizace práce při orbě. Vysvětli, jak budeš kontrolovat jakost orby. Uveď nepříznivé následky špatně provedené orby.
Příprava půdy před setím Účelem zpracování půdy před setím je zajisti příznivé podmínky pro růst a vývin kulturních rostlin. Povrchovou vrstvu půdy prokypřujeme do hloubky 5 – 15 cm. Tím připravujeme vhodné prostředí pro kulturní rostliny. Přípravou půdy zabraňujeme ztrátě půdní vlhkosti, ničíme plevel, přerušujeme půdní kapilaritu, urovnáváme a utužujeme půdní povrch. Příprava půdy před setím je závěrečnou částí zpracování půdy. Skládá se z několika operací, které lze vzájemně kombinovat podle okamžitých podmínek, druhu půdy a podle toho, pro kterou plodinu se půda připravuje. Pracovními operacemi pro přípravu půdy před setím jsou smykování, vláčení, válení a kypření. Podle doby provedení se příprava před setím dělí na přípravu pro ozimy a přípravu pro jařiny. Soubor pracovních operací a při přípravě půdy před setím bude perspektivně ovlivněn výkony traktorů, slučováním, popř vylučováním některých pracovních operací v souvislosti s novými poznatky o požadavcích jednotlivých plodit na optimální fyzikálně mechanický stav půdy.
Požadavky na stroje pro přípravu půdy před setím a sázením: • • • • • • • •
neporušovat půdní strukturu, zabezpečit drcení hrud, urovnání povrchu půdy, dodržení pracovní hloubky, likvidace vzcházejících plevelů, zapravení hnojiv, příp. osiv, přiměřené utužení povrchové nebo podpovrchové vrstvy půdy, přerušení půdní kapilarity,
Rozdělení strojů pro přípravu půdy před setím a sázením • • • • .
smyky, brány, válce, kypřiče, kombinátory
Smykování Je to obvykle první jarní práce na pozemcích, které byly po hluboké podzimní orbě ponechány v hrubé brázdě. Účelem smykování je uchovat vláhu, zabránit zasychání hřebenů půdy a tvorbě hrud, nakypřit a provzdušnit
39
půdu, urovnat půdní povrch.
Slouží k urovnání povrchu pole, drcení a zatlačování hrud a kypření povrchové vrstvy půdy. Pracovní části smyku: - hranol, - deska nebo prstenec Smyky jsou po poli vlečené v určité poloze. Sklon nebo poloha pracovní části mají pro práci smyku základní důležitost. Sklon desky je stálý, nebo se nechá nastavit. Podle druhu pracovní části se smyky dělí na: • • • •
trámové - jednoduché nebo dělené, deskové - hladké nebo ozubené, prstencové, kombinované.
Technologie a organizace smykování Aby smykování splnilo svůj účel, musí být provedeno včas. Proto smykujeme v době, kdy oschly hřebeny brázd (tmavá barva půdy se mění na světle šedou) a kdy lze půdu dobře rozdrobit, aniž se maže. Postupně jak půda osychá, je nutno smykovat na všech honech pro jarní setí a výsadbu. Smykujeme nakoso, tj. v šikmém úhlu na směr orby, čímž se dosáhne dobrého drobení půdy a povrch půdy se lépe urovnává. Vláčení Účelem vláčení je urovnat horní vrstvu ornice, ornici mělce nakypřit, zapravit hnojiva a osiva do půdy, zničit slabě zakořeněné plevele, rozrušit půdní škraloup, rozdrobit menší hroudy, přerušit půdní kapilaritu a ošetřit přezimované plodiny (vojtěšku). Technologie a organizace vláčení Při vláčení má mít půdy přiměřenou vlhkost a nesmí být prašná. Někdy je třeba pole uvláčet dvakrát. Na obdélníkovém pozemku se může souprava pohybovat na úhlopříčce člunkovitě. Při vláčení k setí se mezi jednotlivými hřeby půda prosévá, jemnější částice propadávají a hrubší zbývají na povrchu. Výsevné jednotky secího stroje pak ukládají semeno do jemné půdy, které je na povrchu kryta drobty, jež chrání spodní vrstvy před ztrátou vláhy.l Při vláčení dbáme, aby se neucpávaly pracovní části nářadí a nehrnuly ornici. Proto je pravidelně čistíme od zachycených zbytků. Při vláčení se nesmějí vyskytovat nezpracovaná místa. Největšího účinku dosáhneme vláčením nakoso. Podle cíle, který při přípravě půdy před setím sledujeme, používáme např. brány hřebové, síťové, luční, talířové, hvězdicové, kývavé, kruhové. Brány mohou být přívěsné nebo nesené.
6.6. Válení Účelem válení je zvýšit půdní kapilaritu, zmenšit povrch půdy a rozdrtit hroudy. Válení umožňuje zapravit malá semena (trav) do malé hloubky, rozrušuje půdní škraloup a ničí škůdce. Po uválení 40
pozemku voda rychleji vzlíná k povrchu, což je důležité pro klíčení semene. Technologie a organizace válení Ztuženou půdu vyžaduje např. řepa a ozimé žito. Půdu lze válet jen za přiměřené vlhkosti. Hladké válce kromě zpevnění půdy povrch uhlazují, takže se snadno tvoří půdní škraloup (zvláště na těžkých půdách) a podporuje se rozvoj plevelů. Za sucha je zase nebezpečí, že při drcení hrud vznikne nežádoucí půdní prach. Podle požadavků agrotechniky používáme válce hladké, hřebové, kotoučové, pěchovací a kombinované. Hladké válce ponechávají uhlazený povrch, voda se rychle vypařuje, a proto musíme včas vláčet, hlavně po válení před setím a po setí. Hřebové válce se používají k utužení půdy pod povrchem. Vrchní vrstvička zůstává kyprá, proto se používají tam, kde nezáleží na jemném urovnání povrchu. Současně rozrušují škraloup a drtí hroudy. Kombinované válce jsou zvlášť těžké a používají se k utužení a drcení hrud. Všechny druhy válců se skládají do soupravy o třech, pěti nebo deseti válcích, aby se vyučila tažná síla traktoru.
6.7. Kypření Účelem kypření (kultivátorování) je provzdušnit, rozdrobit a promísit půdu Kultivátorováním se rovněž ničí hlouběji kořenící plevele. Kypření provádíme také u okopanin. Používají se přívěsné a nesené kypřiče s pevnými, polopevnými nebo odpérovanýni slupicemi. V poslední době se používají kombinované kypřiče – kombinátory. Technologie a organizace kypření Kypřiče mohou mít pevné radlice (tzv. pospěchy) nebo pérové radlice (kultivátory). Kypřiče s pevnými radličkami půdu více mísí, vynášení na povrch část zvlhlé ornice, která rychle vysychá a tvoří se hroudy. Proto kypřiče s pérovými radličkami nepoužíváme v těžkých a vlhkých půdách. Stupeň kypření se řídí plodinou, pro niž půdu připravujeme. Pro setí semen se půda kypří poněkud hlouběji, než se seje. Pro sázení (např. brambor) se ornice kypří hlouběji. Kypřiče pracují v hloubce 612 cm. Abychom zabránili ztrátám půdní vláhy, současně s použitím kypřičů vláčíme. K tomuto účelu používáme kombinátory, které vykonávají více pracovních operací současně. Zpracovávají všechny typy půd, kypří povrchovou vrstvu ornice, drobí a urovnávají nerovnosti. Rotační kypřiče nahrazují více tradičních pracovních úkonů při zpracování půdy, pozemky neujezdí a urovnají. Příprava půdy pro setí a sázení představuje soubor pracovních operací – obdělávacích zásahů, jejichž hlavním cílem je dostat osivo a sadbu do dobře připraveného prostředí. Zpracování půdy před setím navazuje na soustavu základního zpracování půdy. Příznivé podmínky pro setí ozimých plodin vytváříme především včasnou orbou před setím. Mezi orbou a setím by se mělo zajistit období potřebné k ulehnutí půdy. Vlastní příprava půdy u setí se skládá 41
z úpravy pozemků, smykování a vláčení, popř. mělkým kypřením. Příprava půdy před setím jarních plodin následuje většinou po hluboké podzimní orbě. Hodnocení jakosti přípravy půdy před setím vychází především z požadavků jednotlivých plodin. U cukrovky např. i z typu použitého osiva a z další technologie pěstování. Při hodnocení kvality přípravy posuzujeme, zda je půda dobře urovnána, hroudy rozdrobeny, zda nejsou vynechávky zejména v rozích pozemku a v místech dvojího přejíždění, nebo zda v některých místech není půda příliš nahrnuta. Věnujeme pozornost i stejnoměrnému prokypření na žádanou hloubku. 6.8. Možnost minimalizace při přípravě půdy před setím Přípravou půdy před setím se mají vytvořit podmínky pro optimální hloubku setí a sázení a zajistit stejnoměrný přívod vody osivu, sadbě i rostlině z hlubších půdních vrstev. Neméně významné je dosáhnout dobrého rozptýlení a promíšení hnojiv s půdou. Pokud jde o dobu přípravy půdy před setím, pak obecně platí, že půda se má připravovat ve stavu tzv. nejpříznivější vlhkosti. To znamená, že se v celé obdělávané vrstvě nemaže, nelepí, a ani není přeschlá do té míry, že by docházelo k rozprášení. Jízdy na poli musí být úsporné, musí se omezit na minimum neúčelné pojíždění. Zbytečné a neuvážené otáčení, jízdy s těžkými přívěsy s hnojivy, osivy, sadbou působí velmi nepříznivě nejen na půdu, ale i na kvalitu setí a pozdější růst rostlin.
Bezpečnost práce při přípravě půdy před setím Při práce s mechanizačními prostředky používanými při přípravě půdy před setím dodržujeme stejné bezpečností předpisy jako při práci se stroji pro základní zpracování půdy. 42
Při práce s branami, kypřiči a talířovými podmítači se nesmí nikdo zdržovat v prostoru před nimi a ztěžovat je stoupáním nebo sedáním na ně. Veškeré seřizování, čistění a další manipulace se může provádět jen za klidu. Brány je nutno nakládat a přepravovat hřeby dolů. Po dobu přepravy kypřičů nesmí být sedačka obsazena nebo zatížena břemenem. Řízení je třeba upravit tak, aby se v zatáčce nezačal kývat rám. Převodová ústrojů musí být opatřena krytem a je zakázáno zdržovat se za strojem po dobu jízdy. Při výměně pracovních orgánů se nářadí musí podložit a traktor zajistit proti popojetí. Shrnutí učiva Zpracováním půdy vytváříme podmínky pro vyklíčení, růst a vývin rostlin Základní zpracování půdy je podmítka, orba a prohlubování půdy. Předseťové zpracování půdy je smykování, vláčení, válení a kypření půdy. Podmítka je mělká orba po sklizni, kterou se zabraňuje výparu vody z půdy a ničí se plevele. Orbou se přemístí vrstvy půdy tak, že strukturní vrstva je vynesena na povrch. Orbou se půda i kypří a provzdušňuje, mohou se při ní zapravit i hnojiva. Podle doby známe orbu seťovou, podzimní, jarní a letní. Smykováním se povrch oraného pozemku urovná. Vláčením se nakypří horní vrstva půdy, ničí se vyklíčené plevele a mohou se zapravit průmyslová hnojiva. Válením se povrch půdu utuží, drží se hroudy a rozrušuje půdní škraloup. Kypřením se provzdušňuje a drobí půda do větších hloubek a ničí se hluboko kořenící plevele.
Setí a sázení 7.1. Osivo a sadba Kulturní rostliny se rozmnožují buď osivem, nebo sadbou. Této jejich schopnosti se využívá při tvorbě zemědělských produktů. Osivo: jsou semena, plody, nebo části plodů. Jsou to části rostlin, které vznikly při pohlavním rozmnožování rostlin. Sadba: jsou vegetativní části rostlin, kterými se některé rostliny dále rozmnožují (např. hlízy, cibule, výhonky, řízky). V současné technologii rostlinné výroby se za osivo a sadbu považuje jen takový materiál, který odpovídá požadavkům příslušné ČSN (České státní normy). Podle tvaru může být osivo kulaté (hrách), zploštělé (čočka), protáhlé (obilí). Může mít různou velikost. Velmi drobná jsou semena máku, jetele, vojtěšky, zelenin, větší semena mají obilniny, velká semena má bob a kukuřice. Semena většiny plodin jsou hladká, některé plodiny mají semena drsná, jiná jsou porostlá štětinami nebo jinými výrůstky. Kvalitu osiva ovlivňují biologické vlastnosti osiva a sadby, jako pravost a původ osiva, čistota, klíčivost, hmotnost 1000 semen, vlhkost, užitná hodnota, vyrovnanost a zdravotní stav. Čistota osiva a sadby vyjadřuje procentuální podíl čistého, mechanicky nepoškozeného osiva ( sadby) ve vzorku, popř. v dané partii osiva (sadby). Česká státní norma (ČSN) určuje, že osivo má mít podle jednotlivých druhů plodit čistotu alespoň 93 – 99%. Slouží k tomu velmi výkonné čistící stroje. Klíčivost je vlastnost osiva, která vyjadřuje, kolik semen vyklíčilo ze 100 čistných, mechanicky nepoškozených semen. Vyjadřuje se v procentech. Klíčivost osiva ovlivňuje především jeho stáří. Několikaleté semeno má zpravidla tak malou klíčivost, že se nemůže použít jako osivo. V dnešních velkovýrobních podmínkách se ve výjimečných případech používá 1 – 2 leté osivo, které má zvláštní osvědčení o své kvalitě. 43
Hmotnost 1000 čistých semen v gramech je důležitá vlastnost osiva. Již od pradávna dával člověk přednost osivu s většími zrny, protože zjistil, že větší semena dávají větší výnos. Větší semena obsahují více zásobních látek, které potřebuje mladá rostlinka v době zakořeňování. Je samozřejmé, že posuzovat kvalitu osiva podle hmotnosti 1000 semen můžeme u stejného druhu a odrůdy. Kromě posuzování kvality 1000 semen důležitá i při určování velikosti výsevku. Při nižší užitné hodnotě je třeba výsevek přiměřeně zvýšit. Objemová hmotnost je důležitým ukazatelem kvality všech semen. Proto se zpravidla zjišťuje i při nákupu semen, které se mají použít k jiným účelům než k osevu (jako potravina, krmiva, k průmyslovému zpracování). K určení objemového hmotnosti se používá obilní měřič – váha. Vlhkost osiva vyjadřuje procentuální obsah vody v osivu. Je to důležitá vlastnost osiva a má se pohybovat podle druhů plodit od 11 do 14 %. Zdravotní stav osiva se posuzuje podle vůně, lesku, barvy, výskytu chorobných semen, škůdců, aj. Osivo a sadba musí být zdravé. Proto se posuzuje nejen výnos, ale i porosty, které jsou určeny pro výrobu osiva. Získávání osiva a sadby Kvalitní osivo a sadba jsou výsledkem cílevědomé práce šlechtitelů. Šlechtitelské kolektivy pracují několik roků podle různých šlechtitelských metod, aby vyšlechtili novou odrůdu. Příprava osiva a sadby před setím a výsadbou Posklizňovou úpravou osiva a sadby zajišťují semenářské podniky, a to buď sami, nebo ve spolupráci se zařízeními semenářských podniků. Čistění osiva se provádí v čistících stanicích. Při něm se oddělují čistá semena od příměsí a nečistot. Vyčištěné osivo musí odpovídat ČSN. Osivo se chrání před napadením chorobami po zasetí a v době klíčení speciálními chemickými látkami mořením. Při moření zůstávají buď práškovité látky, nebo roztoky na povrchu osiva. Svým působením pak zničí choroboplodné zárodky. Při moření zvláště jedovatými látkami je nezbytné dodržovat stanovené hygienické a bezpečností předpisy. Předkličování sadby je nakličování sadby brambor na světle 5 – 6 týdnů před výsadbou, aby se zkrátila jejich vegetační doba, a tím se zvýšil jejich výnos v době plánované sklizně. Používá se hlavně u ranných odrůd, u nichž lze tak dosáhnout dobré úrody v době, kdy je cena ranných brambor pro výrobce nejvýhodnější. Sadba brambor se předkličuje ve speciálních zařízeních – předkličovnách.
7.2. Setí V dosud popisovaných pracovních operacích jsme se vždy zabývali buď jen prostředím, ve kterém mají organismy žít, nebo pouze vlastním biologickým materiálem. Při této pracovní operaci, tj. setí, umísťujeme osivo do upraveného prostředí – vyhojené a připravené půdy – za určitých klimatických podmínek. 44
Účelem setí je zapravit osivo do půdy a vytvořit tím podmínky pro jeho vyklíčení. O kvalitě setí rozhoduje doba výsevu, hloubka výsevu, množství vysetého osiva a způsob výsevu. Obecně platí, že osivo můžeme vysévat za vhodných půdních a klimatických podmínek po celý vegetační rok – od jara do zimy. Pro většinu kulturních rostlin je však vhodný krátký, časově ohraničený termín. Na jaře je vhodné vysévat plodiny v době, kdy je již půda ohřátá na teplotu, při které semeno klíčí (např. pro obilniny 2 až 4°C, pro cukrovku 6°C, pro kukuřici 9°C). Drobnější semena, které se vysévají mělce, je nutno zasít velmi vrzy, dokud je v povrchové vrstvě půdy dostatek vláhy. Hloubku výsevu volíme podle velikosti semena a podle druhu půdy a obsahu vody v povrchové vrstvě půdy. Dodržujeme tyto zásady: o o o
čím jsou semena drobnější, tím mělčeji je nutné je vysévat, v těžších půdách sejeme mělčeji, v lehkých hlouběji, nadzemně klíčící luskoviny sejeme mělčeji než rostliny klíčící pod zemí.
Zásadně všechna semena mají být zaseta do stejné hlouby, aby bylo zaručeno stejnoměrné klíčení i vzcházení plodiny. Množství vysetého osiva volíme tak, aby vzrostlá plodina optimálně využívala celou plochu pozemky, aby však bylo zároveň možné provádět nezbytné kultivační zásahy. Množství osiva je tedy určováno řádkovou vzdáleností, hmotností osiva, počtem jedinců na 1 ha a jeho užitnou hodnotu.Řídké porosty poskytují nízké výnosy, protože není využita celá plocha pozemku a bývají více zaplevelené.Příliš husté porosty jsou snáze napadány chorobami, často také, zvláště ve vlhkém roce, poléhají.Osivo lze vysévat několika způsoby. Nejčastější je výsev do řádků. Umožňuje pravidelné rozmístění osiva a pak rostlin po celé ploše pozemku a rovnoměrnou hloubku zapravení osiva. Podle druhů plodiny a technologického postupu ošetřování rozlišujeme setí do středně širokých řádků, jejichž meziřádková vzdálenost je obvykle 12,5 cm, výsev do úzkých řádků, širokých obvykle 7,5 cm, a výsev do širokých řádků širokých obvykle 40 cm i více. Výsev naširoko se uplatňoval před používáním secích strojů. Nyní se ruční výsev naširoko používá výjimečně při setí trav na menších plochách. Velkovýrobně se používá jako letecký výsev v podmínkách, kdy není např. vzhledem k zamokření pozemků možné použít secí stroje. Je to náhradní způsob výsevu, jeho kvalita je nižší než při setí do řádku a je také vyšší spotřeba osiva. Mezi speciální způsoby výsevu patří přesný jednozrnkový výsev, při kterém se speciálními secími stroji vysévají jednotlivá semena na přesnou vzdálenost v řádku od sebe. Tuto vzdálenost je možné stanovit na 4 – 8 – 12 cm. Dalšími způsoby jsou výsev do špetek nebo do brázdiček. Tyto způsoby se ve velkovýrobních podmínkách používají stále méně.
45
Organizace práce při setí Před setím je nutno určit místa pro plnění zásobních skříní a do těchto předpokládaných prostorů dopravit osivo. Místa doplňování zásobních skříní mají být na souvratcích. Secí stroje se připraví včas a vyzkoušejí se, aby se později neztrácel čas. První jízda se začíná u nejrovnější strany pozemku. Při práce traktorista dbá, aby řádky byly přímé. Nikdy se nesmí secí souprava otáčet příliš prudce. Při spouštěných secích botkách se nesmí se strojem couvat ani otáčet. Důležité je správně nastavit znamenák, aby nezůstávaly neoseté nebo přeseté pásy pozemku. Pomocník na secím stroji kontroluje, zda vysévají všechna výsevní ústrojí a zda nejsou botky ucpány. Sleduje množství osiva v zásobní skříni a dbá, aby se skříň zcela nevyprázdnila. Na počátku setí je třeba zkontrolovat a upravit hloubku setí a výsevek. Mechanizační prostředky pro setí Seje se téměř výhradně traktorovými secími stroji, v praxi se zkouší i letecký způsob setí. Speciální secí stroje jsou určeny pro výsev jediné plodiny (např. cukrovky,jetelovin a trav), univerzální secí stoje mohou vysévat více druhů osiva. Secí stroje kombinované sejí a současně přihnojují průmyslovými hnojivy. Secí stroje musí mít rovnoměrný výsev a musí ukládat semeno do stejné hlouby na celém pozemku. Výsevní ústrojí nesmí poškozovat semena a musí umožňovat regulaci výsevku podle druhu vysévaného osiva. Kontrola jakosti práce. Setí je velmi náročná práce, která vyžaduje odpovědný přístup. Špatná kvalita práce nepříznivě ovlivňuje výši výnosů a prakticky se vlastně nejlépe zjistí až po vzejití rostlin. V té době je již jakýkoli v podstatě nemožná.
Hlediska pro hodnocení jakosti práce: o o o o o o o
dodržování řádkové vzdálenosti u vysévané plodiny rovnoměrné rozmístění rostlin v řádku stejnoměrná hloubka setí rovné řádky seté plodiny žádná vynechaná (neosetá) místa v celkové zaseté ploše dodržen stanoveného výsevku (jednotlivé jízdy se secím strojem se nesmějí překrývat) v místech, kde se doplňují zásobní skříně secích strojů nesmí být rozsypané osivo.
46
Bezpečnost práce při setí Sec stroje mají mít předepsaná bezpečnostní zařízení.Pracovníci, kteří stroje obsluhují, musí být obeznámeni s pokyny pro bezpečné zacházení se stroji. Mají mít vhodně upravený pracovní oděv, aby je nemohl zachytit některý mechanismus. Jsou také povinni každou chybu na stroji ihned hlásit vedoucímu. Při přepravě na pole se nesmějí na secím stroji převážet osoby ani náklad. Za jízdy obsluha nesmí seskakovat ze stupačky secího stroje ani na ní naskakovat a rovněž se u stroje nesmí zdržovat nikdo kromě obsluhy. Nejtěžší úrazy způsobuje nekrytý čechráč při rozhrnování osiva rukou. Proto se čechrač musí zakrývat ochranou sítí a obsluha musí k rozhrnování osiva používat dřevěnou lopatu, nebo alespoň násadu škrabky. Na víku zásobníku musí být zarážky, které zabraňují samovolnému zavření, např. za větru nebo při rozjetí apod. Za deště se musí víko zavřít. Zadní stěna zásobníku musí mít po celé délce držadlo, jehož se obsluha za jízdy přidržuje. Secí stroj musí být bezpečně zapojen za traktor. Couvání se spuštěnými výsevními botkami je zakázáno. Důležitá je souhra všech pracovníků obsluhujících secí stroje s traktoristou. Bezpečnostní předpis stanoví, že traktorista smí uvést soupravu do chodu jen po smluveném zvukovém znamení. Výsevní mechanismus se nesmí čistit za jízdy. Úpravy, opravy a mazání stroje se mohou až po zastavení motoru. Při přepravě secího stroje po veřejných cestách za tmy se musí podle dopravních předpisů zřetelně označit šířka stroje. Při všech pracích se secími stroji je třeba věnovat zvýšenou pozornost bezpečnosti práce, aby se zabránilo zbytečným úrazům. 7.3. Sázení Obdobně jako při setí i při sázení rozmisťujeme sadbu rovnoměrně po pozemku tak, aby každá rostlina měla dostatečný prostor pro svůj růst a vývin. Vysazujeme rostliny, které se rozmnožují vegetativně. V našich podmínkách vysazujeme převážně brambory (hlízy), zeleninu (sazenice) a ovocné keře a stromky.
Vysazování sazenic, vysazování brambor Vysazování předpěstovaných sazenic používáme hlavně u zeleniny (rajčat, okurek, kedluben, květáku, zelí, aj.) a tabáku. Sazenice se musí sázet kolmo k zemi ve stejných vzdálenostech řádku a do stejné hloubky. Při sázení jsou sazenice buď volné, nebo balíčkované (kořeny rostliny jsou chráněny balíčkem zeminy, ve které vyrostly). Po vysazení je dobré ke každé rostlině půdu přimáčknout a zalít vodou. Brambory se sázejí sazeči do řádků vzdálených od sebe 75 cm. Vzdálenost mezi hlízami v řádku je 20 – 40 cm. Hloubka sázení je asi 8 – 10 cm. Výsadba na 1 ha činí 40 – 45 tisíc rostlin, v lehčích půdách asi 50 tisíc rostlin. Teplota půdy v době sázení má být 8 – 10$C. V bramborářské oblasti počítáme s ukončením výsadby do 15. května, v řepařské a kukuřičné oblasti do konce dubna. 47
Při vysazování brambor pomocí sazečů vznikají největší časové ztráty při plnění zásobníků.Nejnamáhavější a nejzdlouhavější je ruční plnění (až 45 % směny). Ve velkých podnicích jsou typy bramboráren, kde se brambory paletizují v klecích po jedné tuně. Klece se přemisťují a nakládají vysokozdvižnými vozíky. Klece mají na spodní části vyprazdňovací otvor uzavřený hradítkem. K plnění sazečů se klece naloží na dopravní prostředek a na pozemku se brambory vypouštějí přímo do sázečů. Při vysazování sazenic platí obdobné zásady jako při sázení brambor. Přísun sazenic musí být plynulý a jen v takovém množství, aby sazenice nevysychaly. Z mechanizačních prostředků pro sázení předklíčených brambor se dříve používaly sázecí plošinky a čtyřřádkové poloautomatické stroje, které dnes nevyhovují svou výkonností a mají vysokou potřebu lidské práce. Proto se používá šestiřádkový univerzální stroj s automatickým sázením předklíčených brambor. Plné mechanizace pracovního postupu při sázení brambor bude dosaženo, až se bude kromě sázečů používat zařízení pro jejich plnění a pro rychlé mechanizované vyskladňovaní sadbových brambor z bramboráren.
Shrnutí učiva Semena, plody, nebo části plodů, které používáme k rozmnožování rostli, nazýváme osivem. Sadba jsou hlízy, cibule, řízky nebo jiné vegetativní části rostli, kterými se rostliny rozmnožují. Sít nebo sázet můžeme jen kvalitní osivo nebo sadbu, které mají dobré biologické vlastnosti (čistota, klíčivost, zdravotní stav, atd.). Osivo vyséváme do řádků různě širokých podle druhů plodiny, výjimečně se sejí plodiny na široko. Sázíme brambory, předpěstované sazenice, cibuli aj. buď sázecími stroji, nebo ručně. Kontrolní otázky a úkoly: 1. Co rozhoduje o kvalitě setí? 48
2. Co ovlivňuje hloubku setí? 3. Uveď nejčastější způsoby výsevu osiva. 4. Vyjmenuj výhody rané jarní setby. 5. Co rozumíš velikostí výsevku? 6. Na co budeš dbát jako pomocník při setí, aby nedošlo k úrazu? 7. Které rostliny sázíme? 8. Jak budeš postupovat při sázení brambor? 9. Jaká má být teplota půdy při sázení brambor? 10. Na co budeš dbát při vysazování sazenic? Ošetřování porostů v průběhu vegetace Po zasázení nebo zasetí plodiny rozhodují o kvalitě porostu, a tím o budoucí sklizni podmínky, ve kterých rostliny porostou. Jsou to zvláště podmínky půdní a klimatické. Hlavním cílem ošetřování porostů v průběhu vegetace je právě vytváření pro nejvhodnějších podmínek a vývin rostlin, tak, aby se mohla uplatnit produkční schopnost a výkonnost všech kulturních rostlin. Dílčími cíly ošetřování rostlin je např. regulace počtu rostlin na pozemku, vytváření optimálních vláhových poměrů, provzdušňování půdy, zkvalitňováních půdní vlastností a boj proti plevelu. 8.1. Pracovní operace při ochraně rostlin Do soustavy ošetřování porostů je možné zařadit tyto pracovní operace: vláčení, válení, plečkování, prosvětlování porostů, oborávání, přihnojování, zavlažování a ochranu rostlin proti škodlivým činitelům. Při ošetřování speciálních plodin se používají speciální operace, např. řez ovocných stromů, řez chmele, drátkování a zavádění chmele, v zelinářství a květinářství okopávání rostli, zakrývání půdy fóliemi atd. Obr. 26. Příčiny poškození rostlin Vláčení Vláčením se kypří povrchová vrstva půdy. Zkypřením se rozruší utužená povrchová vrstva, zvětší se prostory mezi půdními částicemi, a tím se omezí výpar vody z půdy. Do půdy ošetřené vláčením se lépe vsakuje dešťová voda. Vláčením porostů ničíme vzcházející plevele, které v té době nejsou ještě dostatečně zakořeněné. Vytržená plevelná rostlinka i s jemným kořínkem zasychá na povrchu půdy. Tímto zásahem se zničí nejvíce plevelů. Obr. 27. Schématické znázornění růstu kulturních a plevelných rostlin v řádcích před vláčením a po vláčení Obdobným způsobem se uplatňuje vláčení i při prosvětlování přehuštěných porostů obilnin a dalších plodin (např. máku). Stupeň kvality vláčení posuzujeme podle těchto hledisek: o o
termín vláčení stupeň zkypření povrchu půdy 49
o o o o
procento zničených vcházejících plevelů procento poškozených kulturních rostlin nakypření celé plochy vynechaná místa
O termínu vláčení rozhoduje stav porostu a půdy. Porost lze vláčet před vzejitím a po vzejití. Před vzejitím (luskovin, cukrovky,máku apod.) se používají lehké síťové brány, aby se neulámaly klíčky osiva. Po vzejití je možné vláčet prakticky všechny porosty, jsou-li dostatečně zakořeněné, abych je vláčením nevytrhli. Rostliny s křehkými stonky vláčíme v době, kdy jsou dostatečně zavadlé a proto se tak snadno nelámou, tzn. vláčíme za slunečného počasí v poledních hodinách. Zásadně nevláčíme porosty v období jejich vzcházení, tj. v době, kdy nejsou ještě zakořeněné a kdy vystrkují klíčky na povrch. V té době by došlo k největšímu poškození porostu. Půda v období vláčení nesmí být příliš mokrá, aby se nemazala, ani přeschlá nebo prašná. Optimální doba je tehdy, když se půda vláčením zkypří, nevytvářejí se hlubší rýhy a ani se neporušuje struktura. Po vláčení má být zničeno co nejvíce vzcházejících plevelů. Za kvalitní vláčení považujeme takové, po kterém je zničeno alespoň 75% vzešlých plevelů a porost kulturní rostliny zůstal nepoškozený. Vláčením má být ošetřena celá plocha pozemku, nemají být vynechaná ani překrytá místa. K vláčení porostu používáme brány. Podle konstrukce a hmotnosti se rozdělují na hřebové (lehké), které kypří do hlouby 3 – 5 cm, středně těžké - do hloubky 4 – 8 cm, a těžké do hlouby 6 – 10cm, síťové brány, hvězdicové, talířové apod. K vláčení za vegetace jsou nejvhodnější síťové brány, které nejméně poškozují kulturní rostliny, dobře ničí vzcházející plevele a kvalitně pracují i na méně rovném povrchu pozemku. Hřebové brány můžeme zavěsit tak, že zahnutý konec hřebu směřuje dopředu ve směru jízdy – vláčení naostro, nebo se zahnutým koncem dozadu – vláčení natupo. Vláčení naostro prokypřuje půdu hlouběji a ničí rostliny, vláčení natupo kypří mělce a je jím možné zapravovat do půdy hnojiva. Vytvoří-li se na povrchu půdy škraloup, jsou k jeho odstranění nejvhodnější hvězdicové brány. Válení Válením se utužuje povrchová vrstva půdy. Cílem válení je obnovit kapilaritu, a tím zásobit kořínky rostlin vodou z hlubších vrstev půdy. Válením se také přitlačuje půda ke kořínkům, zvláště jsou-li rostliny během zimy povytaženy mrazem. Brzy na jaře, jakmile je půda přiměřeně oschlá, se válejí ozimy. Válením se ošetřují i jarní obilniny, zvláště na půdách příliš kyprých. Válením těžkými válci se ošetřují víceleté porosty jetelovin a louky. Válet lze na přiměřeně oschlých pozemcích, zásadně neválíme za vlhka, protože by se půda lepila na válce, a po oschnutí povrchu půdy by se vytvořil škraloup. Často po válení je nutné pozemek převláčet lehkými branami.Tím dosáhneme, že voda vzlíná ke kořenům rostlin, ale neodpařuje se příliš z rostlin. K válení se používají soupravy hladkých válců, složené ze 3 – 9 dílů. Jeden válec je široký asi 1 metr, takže soupravou složenou z více dílů dosahujeme značné denní výkonnosti. Kontrolní otázky a úkoly: 1. Co sledujeme při ošetření rostlin během vegetace? 50
2. Které práce patří do ošetřování rostlin? 3. Co je hlavním úkolem vláčení? 4. Co posuzujeme při hodnocení kvality vláčení? 5. V kterém období rostliny nevláčíme? 6. Jak nazýváme nářadí používané k vláčení? 7. Srovnej rozdíly mezi vláčením naostro a natupo. 8. Co sledujeme válením rostlin? 9. Jaké pozemky je možno válet 10. Jak se nazývá nářadí používané k válení? Plečkování Plečkováním se kypří plocha mezi řádky sázených nebo setých rostli. Účelem plečkování je kypřit vrchní vrstvu, odstranit půdní škraloup, ničit plevele, popř. zapravit hnojiva. Při plečkování dodržujeme tyto kvalitativní požadavky: plečkovací radličky musí zasahovat do požadované a stejnoměrné hloubky půdy a. dno podřezávaných brázdiček musí být rovné b. plečkovací radličky musí nejen podřezávat plevel, ale i kypřit půdu a zvýšit její pórovitost o 5 – 20 %, protože jinak by se podřezaný plevel mohl při dostatku vláhy znovu snadno ujmout c. plečkovací radličky nesmějí půdu hrnout a vytvářet v ní rýhy, nebo kopečky ani obnažovat dno brázdiček, nýbrž jí mají zdvihnout, rozdrobit a uložit na původní místo d. plečka se musí nastavit tak, aby nepoškozovala rostliny v řádcích, nezahrnovala je, ani neobnažovala, maximálně přípustné poškození je 2 % rostlin Volba nářadí a organizace plečkování V praxi se nejvíce používají plečky upevněné na tříbodovém závěsu vnitřního hydraulického okruhu traktoru. Často se však používají i plečky nesené mezi nápravami na podélném nosníku speciálních nářaďových traktorů. Před prací se musí každá plečka nastavit podle meziřádkové vzdálenosti porostů. Dělá se to na rovné, nejlépe betonové ploše. Rovněž je třeba předem nastavit i požadovanou hloubku plečkování. U převážné většiny plodin se hloubka plečkování postupně zvětšuje. První plečkování je mělké, do hloubky 3 – 5 cm, druhé má být hlubší v rozmezí 5 – 8 cm a třetí ještě hlubší, tj. i nad 10 cm. Výjimkou jsou některé plodiny u nichž se kořeny velmi brzy a mělce pod povrchem půdy rozrůstají do šířky (kukuřice, čirok, slunečnice apod.). U těchto plodin musíme plečkování postupně snižovat, abychom plečkováním nezničili jejich postraní kořeny. Plečky a hrobkovače mají pracovní nástroje: 1) pevné - které jsou vyrobeny jako radličky a. jednostranné (levé nebo pravé) b. šípové c. dlátovité 2) pohyblivé (poháněné) Jednostranné radličky mají na boku svislý nůž s ůhlem ostří větším než 90 stupňů aby odřezával plečkovaný pás od pásu ochranného podél řádku rostlin. Šípovité radličky ohraničuje se plečkovaný pás od pásu ochranného otočně uloženými talíři (Ropkova plečka) Významná je i ostrost radliček plečky. V kypré půdě je třeba vyměňovat radličky vždy po dvou dnech práce, v nestrukturních, štěrkovitých nebo kamenitých půdách se radličky musí vyměnit i dvakrát za 51
pracovní směnu. Radličky se nemají ostřit kováním (jsou z továrny přesně zakaleny), nýbrž vždy jen broušením. V praxi se nejčastěji používá člunkový způsob na poli, při němž se po projetí jednoho pásu (v záběru plečky) plečkuje sousední pás. Velkou nevýhodou tohoto způsobu je, že traktorista musí obrátit traktor s plečkou na malém prostoru souvratě. Musí při tom často couvat tak, aby traktor zajel přímo na sousední pás, a aby plečka mohla začít pracovat hned od začátku (popř. konce) souvraťových řádků. Tím vznikají zbytečné ztráty pracovního času, častým řazením trpí příslušné mechanismy traktoru a zároveň se vážně poškozuje i porost na úvratích. Mnohem vhodnější a produktivnější je obracet traktor s nesenou plečkou na souvratích postupně tak, aby se jednotlivé pásy plečkovaly obkročmo podle předem určeného pořadí. Výkonnost závisí na použitém typu traktoru, na typu a technickém záběru plečky, na druhu plodiny a šířce meziřádků. Ovlivňuje ji i pořadí plečkování a svažitost pozemku. Prořeďování porostu Prořeďováním porostu se snižuje počet rostlin na hektar na počet, který (i při dalším snížení) zaručuje dostatek, ale ne nadbytek rostlin. Snížení poštu rostlin se provádí prosvětlováním (branami) nebo prosekáváním (prosekávači). Oborávání porostu Při oborávání provádíme dvě operace: půdu kypříme a zároveň nahrnujeme na řádky. Tuto pracovní operaci používáme při ošetřování porostu brambor. Brambory potřebují ke svému růstu a vývinu nakypřenou zeminu od fáze klíčení až po kvetení. Do oborávání patří: o o o
proorávka naslepo, tedy oborávání v době, kdy brambory ještě nevzešly. Operací se zvětšují řádky vytvořené sázečem proorávka brambor po vzejití porostu zahrnování řádků již vyvinutého porostu brambor.
V poslední době se používáním herbicidů potřeba oborávání snižuje a uplatňuje se tzv. zkrácená technologie ošetřování bramborových porostů. K oborávání se používají oborávače. Při proorávce naslepo je třeba oborávací těleso nastavit na hloubku 14 – 16 cm a křídla upravit tak, aby nahrnula půdu na řádky vysazených brambor. Při dalších oborávkách se křídla z oborávacích těles odmontují, aby se nízké trsy brambor nezahrnovaly zeminou. Při závěrečném nahrnování se křídla opět namontují, aby nahrnuté řádky dosahovaly výšky 22 – 23 cm. Souprava se pohybuje po pozemku člunkovým nebo obkročným způsobem, podobně jako při plečkování. Pracovní operaci provádí traktorista sám.
52
Zavlažování Kulturní rostliny přijímají v období růstu vodu převážně svým kořenovým systémem. Značné množství vody potřebují v období klíčení a mohutného zvětšování vegetativních částí. Na většině území ČR dostačuje pro normální růst a vývin kulturních rostli přirozená vláha obsažená v půdě. Chybějící vláha v půdě se většinou doplňuje závlahou. Podle účelu rozlišujeme několik druhů závlah. Doplňkovou závlahou dodáváme vodu do půdy ve vegetačním období. Hnojivá závlaha slouží nejen k zavlažování, ale zároveň k hnojení půdy. Používá se většinou v období mimo vegetaci. Při hnojivé závlaze se využívají tekutá statková hnojiva (močůvka, kejda), odpadní vody z průmyslových závodů (cukrovarů, škrobáren aj.), a roztoky průmyslových hnojiv. Závlaha může plnit i speciální funkci, např. oteplovat půdy, usnadňovat orbu, promývat půdu aj.
Technické způsoby závlahy Závlahy se liší v technickém a provozním uspořádání. Nejčastěji používanými způsoby jsou závlaha postřikem, závlaha povrchová a závlaha podpovrchová. Závlaha postřikem je napodobením přirozeného mírného deště. Voda se rozstřikuje postřikovači různé konstrukce. Jsou to postřikové stroje potrubní nebo otáčivé, které pracují buď samostatně, nebo jakou součást zavlažovačů. Rovněž se používají zavlažovače, kterou svou konstrukcí (konzolovou, mostovou) nebo výkonností (dálkoproudé) umožňují zavlažovat najednou větší plochy. U nás se dnes využívají pásové zavlažovače pro tzv. pásový postřik. Voda se k postřikovačům přivání buď v otevřených kanálech, ze kterých si postřikovací stroje vodu nasávají, nebo v tlakových potrubích napájených vodou čerpadly. Závlaha postřikem je nejlepším způsobem závlahy, je zcela mechanizovaná, umožňuje přesnou regulaci závlahových dávek a využívá vodu z 80 – 90%. Při správné intenzitě a jemnosti postřiku nepoškozuje strukturu půdy, nezpůsobuje zamokření, ani nepůsobí erozívně. Závlaha postřikem se používá k zavlažování všech polních kultur (obilnin, okopanin, pícnin), zeleniny, ovocných sadů, vinic, luk a pastvin. Při povrchové závlaze se voda rozvádí po zavlažovaných pozemcích samospádem v kanálech, příkopech nebo potrubích. Je to závlaha lacinější, neboť odpadají náklady na čerpání vody a strojní vybavení postřikovači. V současné době je nejrozšířenějším způsobem závlahy ve světe. Vlastní závlaha se provádí buď podmokem, nebo přeronem, anebo výtopou. Při podomku se voda rozvádí hustou sítí za53
vlažovacích brázd a z nich se voda vsakuje do půdy. Podmok je vhodný i k zavlažování brambor, zeleniny a do ovocných sadů. Na území s menším sklonem se voda rozvádí přeronem po celém povrchu, kde se postupně vsakuje. Tento způsob se doporučuje pro zavlažování luk a pastvin. Pří výtopě se pozemek zaplaví vodou ve vrstvě 10 – 15 cm a postupně se voda vsákne. Výtopa se používá při zavlažování rýže, u nás k zavlažování trvalých luk. Při podpovrchové závlaze se voda rozvádí drény uloženými v zemi nebo perforovaným potrubím a z nich se vsakuje do půdy.
Základní podmínkou vhodného působení závlahy je trvale dobrá jakost závlahové vody. Voda nesmí negativně ovlivňovat vlastnosti půdy, zdravotní stav rostlin ani kvalitu zemědělských produktů. K závlaze se používají vody z přirozených zdrojů nebo vody již použité v průmyslu, tzv. vody odpadní. K přirozeným zdrojům patří vody povrchové (řeky, rybníky, nádrže) a vody podzemní ze studní. Hlavním zdrojem závlah jsou povrchové vody. 8.3. Hygiena práce při ošetřování porostů během vegetace Při vlastním závlahovém provozu musí být zabezpečen dostatek technických zařízení, nářadí i ochranných pomůcek. Provoz a manipulaci zajišťují speciální pracovníci. Pracovníci musí být seznámeni s platnými provozními a bezpečnostními předpisy. Při obsluze závlahových zařízení musí používat přidělené ochranné prostředky a pomůcky podle směrnic pro mokré provozy Při provozu závlahových zařízení jsou povinni dodržovat předpisy pro pásma hygienické ochrany kolem zdrojů pitné vody a ochranná pásma u komunikací, elektrického vedení a sídlišť. Shrnutí učiva Při ošetřování plodin za vegetace používáme takové zásahy, kterými zlepšujeme prostředí rostoucích plodin a likvidujeme negativní vlivy, které zhoršují růstové schopnosti plodin. Do soustavy ošetřování zařazujeme podle potřeby vláčení, válení, plečkování, prosvětlování porostů, oborávání, přihnojování, ochranu proti chorobám, škůdcům a zavlažování. 54
Pozemky vláčíme ještě před vzejitím zaseté plodiny. Při vláčení porostů dbáme, abychom nezničili kulturní rostliny. Válením utužujeme povrch půdy a také přitlačujeme kořeny rostlin do ornice. Válením ošetřujeme i luční porosty a jeteloviny. Plečkováním kypříme půdu plodin, které jsou zasety do širokých řádků. Tím ničíme v řádcích plevele. Oboráváme většinou brambory. Tím půdu kypříme a zároveň nahrnováním na řádky vytváříme hrůbky. Závlahou dodáváme rostlinám vodu, která se jim nedostává z přirozených zdrojů, tj. deštěm nebo podzemní vodou. Nejčastěji se používá závlaha postřikem. Kontrolní otázky a úkoly: 1. Co je účelem plečkován porostů? 2. Podle čeho posuzujeme kvalitu plečkování porostů? 3. Jak nazýváme nářadí používáme pro plečkování? 4. Kolik existuje druhů plečkování a do jakých hloubek se plečkuje? 5. Co je hlavním účelem prořeďování porostů? 6. Co děláme s půdou při oborávání porostů? 7. Jak postupujeme při oborávání porostů? 8. Jak se jmenuje nářadí používané k oborávání? 9. Vysvětli účel zavlažování rostlin. 10. Jaká voda se může používat pro závlahu? 11. Které způsoby závlahy se u nás používají? 12. Pojednej o závlaze postřikem a uveď její výhody. 13. Na co především dbáme při provozu závlahových zařízení? Pěstování polních plodin 9.1. Technologie výroby jednotlivých druhů obilnin 9.1.1. Pšenice Význam a rozšíření Biologická charakteristika Pšenice jako biologický rod zahrnuje několik planých a kulturních druhů, z nichž je pro nás nejvýznamnější pšenice obecná. Patří k ní u nás pěstované kultivary. Poskytuje kvalitní mouku na výrobu pečiva a dalších pekařských výrobků. Bývá ozimého a jarního typu. V subtropech, např. v oblasti Středomoří, se pěstují kultivary pšenice tvrdé, vhodné na přípravu těstovin a jiných výrobků. Pšenice klíčí při 3 až 4°C, při dostatku vláhy vzchází asi za týden a za 2 až 3 týdny po vzejití začíná odnožovat. Při pozdním setí a časnějším příchodu zimy odnožuje až brzy na jaře. Za normálního průběhu počasí přezimuje, tj. přežije zimu, 50-60 % rostlinek z počtu vysetých klíčivých semen, přičemž každá rostlinka vytváří 2-3 produktivní odnože. Takto se vytvoří na 1 m2 přibližně 500-600 klasů. Při výnosu 1 g zrna v klasu to představuje 5-6 tun zrna z hektaru. Příliš řídký porost nemůže vytvořit očekávaný výnos.
55
V druhé polovině dubna až začátkem května se porost pšenice v normálním roce dostává do fáze sloupkování a metání, z listové pochvy vyrůstají bezosinné nebo osinaté klasy, za 3-5 dnů začíná pšenice kvést, opylí se vlastním pylem a vytváří zrno. Porost má v té době typickou tmavě zelenou barvu. Požadavky na prostředí Pšenice se nejlépe daří na úrodných, středně těžkých půdách kukuřičné, řepařské, popřípadě bramborářské a částečně i podhorské oblasti. Jako nejdůležitější obilnina bývá zařazována po nejvhodnějších předplodinách, zvláště po luskovinách, řepce, hnojených bramborech, zelenině, jetelovinách nebo po včas sklizené cukrovce. Pro její velký význam pěstujeme pšenici i v méně vhodných oblastech, je-li tam její výroba výhodnější než výroba žita. Máme-li sít pšenici po pšenici, zařazujeme mezi ně meziplodinu řepku. Technologie výroby Běžně postupujeme tak, že 3 týdny před setím rozmetáme plánovanou část fosforečných a draselných hnojiv, provedeme předseťovou orbu a předseťovou přípravu. Byly-li předplodinou jeteloviny, zaoráme je ještě v červenci do hloubky 10-12 cm a půdu rozdrobíme, aby se rostlinné zbytky mohly rozložit. Tři týdny před setím rozmetáme průmyslová hnojiva a provedeme střední orbu jako v ostatních případech. Dodržujeme předepsaný výsevek, který se pohybuje kolem 4,5-5 miliónů klíčivých semen na hektar. Pozornost věnujeme hloubce setí. Nedostatečná hloubka setí ozimé pšenice by zavinila slabé zakořeňování a špatné přezimování porostu. Po setí pozemek uvláčíme a v suchých oblastech i uválíme. Ošetřování porostu řídíme na základě jeho. Nejdůležitější je prohlídka porostu po přezimování. Sledujeme hustotu porostu a stav vývinu vzrostného vrcholu. Následuje válení, přihnojování ledkovými dusíkatými hnojivy a vláčení. Některé kultivary pšenice při vyšších dávkách hnojení postřikujeme proti poléhání přípravkem CCC, který zpomaluje růst stébla i při vyšších dávkách dusíku, a tím napomáhá vyššímu výnosu zrna. Významnou součástí ošetřování porostu pšenice je hubení plevelů. Nejdůležitější je přitom dodržovat známé bezpečnostní předpisy a nepřekročit předepsanou dávku na hektar. Sklízíme v plné zralosti žací mlátičkou, podle podmínek od poloviny čer¬vence do konce srpna. Dalšími pracovními operacemi při sklizni jsou odvoz obilí k sušení nebo do skladu, dosoušení obilí, lisování, odvoz a stohování slámy. Hlavním požadavkem žní jo rychlá a bezztrátová sklizeň. Průměrné výnosy pšenice se pohybují kolem 4 - 10 tun z hektaru podle místa pěstování. 9.1.2. Žito Význam a rozšíření Žito je chlebovou obilninou. Je významné i svým dalším použitím je např. důležitou pícninou. Pěstuje se na výrobu zeleného krmení a na siláž, a to jako hlavní plodina i ve směskách s luskovinami, zvláště s ozimou vikví.
56
Biologická charakteristika Žito začíná klíčit už při teplotě 1 až 2°C a vzchází o 4 až 7 dnů dříve než pšenice. Vzcházející porost má po vzejití načervenalý nádech. Odnožuje již na podzim a intenzivněji než pšenice. Je značně odolnější proti silným mrazům, protože snáší holomrazy -25 °C a při nízké sněhové pokrývce dokonce i 30 °C. Na jaře velmi rychle roste a vyvíjí se, v porovnání s pšenicí vytváří vyšší stéblo s mohutnějším olistěním, které však brzy stárne a je méně vhodné ke krmení. Kvete asi 6-8 dnů po vymetání. Protože květy jsou cizosprašné, opylování zprostředkuje vítr, je po dobu kvetení vhodné slunečné počasí s mírným větrem, kdežto deštivé počasí snižuje výnos zrna. Porost žita má od začátku sloupkování až do zrání typickou jasnou modro¬zelenou barvu, která je dobrým rozlišovacím znakem na větší vzdálenost. Požadavky na prostředí Žito je méně náročné na prostředí než pšenice. Vyhovuje mu chladnější a vlhčí podnebí našich podhorských a horských oblastí. Dobře využívá kyselé půdy, které bývají zpravidla mělké, se slabou zásobou živin. V nížinách se pěstuje na písčitých půdách, které z obilnin využívá nejlépe. V podhorských a horských oblastech je zařazujeme po nejlepších předplodinách, jako jsou jeteloviny, luskoviny a rané brambory. Pro krmné účely je zařazujeme po kterékoliv předplodině, která včas opouští půdu. Technologie výroby Příprava půdy pod žito je podobná jako u pšenice s tím rozdílem, že ji musíme skončit nejméně o 2 týdny dříve, nejlépe již koncem srpna. Proto je důležitá včasná sklizeň předplodiny z pole. Hnojíme v podstatě podobně jako pod pšenici v dávkách, které určíme na základě plánu hnojeni. Sejeme ve vyšších polohách do 15. září, v nížinách do 7. října, aby porost stačil do zimy zakořenit a odnožit. Sejeme zdravé osivo v množství 4-6 mil. klíčivých zrn na hektar, mělčeji než pšenici (3-5 cm) a pozemek uvláčíme. Ošetřování porostu není příliš náročné. Není-li porost příliš bujný, včas na jaře jej pohnojíme ledkovými dusíkatými hnojivy. Sklízíme v plné zralosti přímým způsobem žacími mlátičkami, žito na ze¬lené krmení sklízíme na začátku kvetení sklízecími řezačkami. Průměrné výnosy zrna se pohybují kolem více než 3- 5 t z hektaru. 9.1.3. Ječmen Význam a rozšíření Ječmen je naší velmi významnou krmnou a průmyslovou plodinou. Zrno bohaté na energetické látky se používá jako přímé jadrné krmivo ve výkrmu hospodářských zvířat a jako sladovnický ječmen. Odpady při sladování ječmene - sladový květ - a při výrobě piva - pivovarské mláto - jsou cenná krmiva pro živočišnou výrobu. 57
Biologická charakteristika Ječmen jako biologický rod zahrnuje více druhů, z nichž jako kulturní se pěstuje ječmen obecný. Sem patří i sladovnický ječmen. Je to dvouřadý jarní ječmen, který je vyšlechtěný na nízký obsah dusíkatých látek (bílkovin) a vysoký obsah bezdusíkatých látek (glycidů). Všechny kultivary jarního ječmene u nás jsou sladovnické. Jako nesladovnické (krmné) ječmeny je u nás povole¬no pěstovat pouze víceřadé (šestiřadé nebo čtyřřadé) typy ozimé formy. Obilka začíná klíčit již při teplotě 1 až 2°C , a proto na jaře po vysetí rychle vzchází, protože v té době bývá půda dostatečně vlhká. Po vytvoření třetího listu začíná odnožovat, což trvá 2-4 týdny. Odnožování je závislé, podobně jako u ostatních obilnin, na délce dne, dostatku vláhy, vzduchu a dusíku v půdě. Stébla se vytvářejí již na začátku května, klasy vyrůstají z listové pochvy v první polovině června a jsou již zpravidla samoopylené. Porost má v té době typickou bledě zelenou barvu. U nás dozrává ječmen většinou v červenci, ve vyšších polohách často až v srpnu. Požadavky na prostředí Nejvhodnější podmínky pro sladovnický ječmen jsou v řepařské výrobní obl;istí, zvláště v Polabí, na Hané. I v kukuřičné oblasti a nižších polohách bramborářské oblasti se dosahuje kvalitní úrody, zvláště jsou-li v květnu a červnu rovnoměrné srážky a koncem června a začátkem července převládá mírně teplé počasí. Ječmen zařazujeme na pozemek nejčastěji po hnojených okopaninách. Musíme-li jej zařadit po obilnině, volíme pšenici. Technologie výroby Příprava půdy začíná hlubokou podzimní orbou (24 cm). Na jaře půdu důkladně urovnáme, rozmetáme plánované dávky průmyslových hnojiv, zapravíme a sejeme. Sejeme zdravé osivo v množství 3-4 mil. klíčivých zrn na hektar do hloubky 3-4 cm, do řádků 12,5 cm. Po setí pozemek uvláčíme. Ošetřováním porostu podporujeme rovnoměrné vzcházení, regulujeme hustotu porostu, zabraňujeme poléhání a ničíme plevele. V případě malé zásoby vláhy v půdě nebo nebezpečí odvátí vrchní vrstvy ornice pozemek po setí uválíme. Mezi odnožováním a začátkem sloupkování zpravidla stříkáme proti plevelům. Druh herbicidu a jeho dávky určíme na základě agrobiologické kontroly. Sklízíme v plné zralosti žací mlátičkou. Kromě základního požadavku plynulé a bezztrátové sklizně je nutno správně nastavit mláticí ústrojí., aby se nepoškodily klíčky a hroty pluch zrna. Ječmen, který má silně poškozené klíčky, nemá sladovnickou hodnotu, je možno jej použít jen na krmné účely, čímž jeho cena klesá. Průměrné výnosy zrna se pohybují kolem 4 t.ha-1 9.1.4. Oves Význam a rozšíření Oves je především krmnou obilninou. Zrno je hodnotné jadrné krmivo pro koně, pro mladá a plemenná hospodářská zvířata. Je lehce stravitelný a má dobré dietetické účinky. Ovesná sláma je dobrým diete58
tickým krmivem. Jako čistá kultura, ale zvláště jako součást luskovinoobilních směsek, se sklízí na zelenou píci i na siláž. V potravinářství se využívá především pro výrobu ovesných vloček, ve formě bezpluchého ovsa. Biologická charakteristika Oves klíčí při teplotě 4 až 5 °C a z hustě setých obilnin má nejmohutnější kořenovou soustavu. Odnožuje méně než ječmen a všechny růstové fáze probíhají později. Květenství je lata, její horní klásky dozrávají dříve než spodní. Oves potřebuje více vody než ostatní obilniny. Je rozšířen zvláště v bramborářské a horské oblasti, kde se ječmen již nedaří. Výborně se mu daří i v nížinách, má-li dostatek vláhy, protože středně těžké půdy mu vyhovují. Je citlivější na jarní mrazíky než ječmen Technologie výroby Celá technologie výroby je podobná technologii výroby ječmene. Sejeme poněkud hlouběji, ne do mokré nebo příliš vlhké, ošetřujeme jej jako ječmen, sklízíme o 2-3 týdny později než ječmen. Průměrné výnosy zrna se pohybují kolem 3 t z hektaru. 9.1.5. Kukuřice Význam a rozšíření Kukuřice je naší nejvýznamnější krmnou obilninou . Její zrno je energetickým komponentem krmiv a krmných směsí. Silážní kukuřice je jedním z hlavních zdrojů objemných krmiv. Pro svou vysokou výnosnost a stupeň mechanizace výroby je nejdůležitější jednoletou krmnou plodinou zemědělských podniků. Biologická charakteristika Mohutná 1,5 – 2m vysoká, teplomilná, jednoletá rostlina, jařina. Obilka klíčí při teplotě 8 až 10 °C a vytváří jeden tlustší zárodečný kořínek. V době objevení se hrotu třetího listu začínají vyrůstat z kolének podzemních článků stébla přímětné kořínky, z nichž se postupně vytváří mohutná kořenová soustava. Značná část kořenů se rozprostírá ve vrchní části ornice. Sloupkování se začíná projevovat vystupováním konečků laty z listové pochvy. V té době je kukuřice velmi náročná na všechny vegetační činitele, zvláště na teplotu, vodu a živiny. Od začátku července začíná kukuřice kvést samčí květenství tvoří latu na vrcholu stébla, samicí květenství vytváří palici v úžlabí prostředních listů (obr. 134). Květy jsou cizosprašné, větrosnubné. Oplodněnou palici poznáme podle zaschlých nitkovitých blizen, které z ní vyrůstají. Zrno obsahuje 70 % škrobu, 10-12 % bílkovin a 4-5 % tuku. Celá rostlina kukuřice obsahuje nejvíce živin v době mléčně voskové zralosti. Místo odrůd se ve výrobě používají liniové hybridy, které mají v první generaci po křížení mnoho vynikajících vlastností. Každý rok je však třeba si zajistit nové osivo. Vlastnosti osiva
59
Zrno je nahé, velké až 15mm dlohé a 10mm široké, žluté i červenavé a slabě lesklé HTS (hmotnost tisíce semen) 280 – 350g Objemová hmotnost – 65 – 80kg Požadavky na prostředí Kukuřice je náročná na teplejší podnebí. Jarní mrazíky -3 až -4 °C ji velmi poškozují. Nejlépe roste na úrodných hlinitých až hlinitojílovitých půdách s neutrální reakcí. Klíčí při 8 - 10°C Souhrn vegetačních teplot má v rozmezí 1700 - 320° C Vysoký nárok na vodu - transpirační koeficient 240 - 360 Zařazujeme ji po ozimé obilnině. Technologie výroby S přípravou půdy začneme již na podzim. V rámci možností podniku hnojíme koncem léta až začátkem podzimu chlévským hnojem 30 – 50t/ha Velmi dobrým hnojivem je kejda, nebo zelené hnojení, popř.zaorávka slámy Hnojení dusíkem – rozmezí dávek – 100 –150kg čistých živin (č.ž.)na 1ha 2/3 před setím – síran amonný, dusičnan amonný, DAM, močovina) 1/3 vegetační přihnojení „na list“ – „ledková“ forma N Hnojení fosforem a draslíkem P 30 – 40 kg č.ž./ha ve formě superfosfátu K 60 – 100 kg.č.ž/ha ve formě draselné soli Hnojení vápníkem Nejčastěji vápenec a dolomitický vápenec k předplodině, nebo na podzim před orbou Příprava půdy Půdu na podzim podmítáme, lze zasít zelené hnojení, v případě zaorávky slámy přihnojit dusíkem nebo kejdujeme. Hnojíme hnojem a průmyslovými hnojivy P,K, Ca. Okamžitě provádíme zaorávku hnoje nebo orbu do 18 – 24 cm. Na jaře se pozemek urovná (smykování, vláčení) aplikuje N hnojiva, Popř.P a K, pokud jsme je neaplikovali na podzim. Provádíme ošetření pesticidy podle pokynů signalizace a především na základě agrobiologické kontroly (ABK). Setí Sejeme každý rok namořené, nové hybridní osivo podle výrobní oblasti, účelu pěstování a odpovídajícího čísla FAO (značí kategorii ranosti hybridu kukuřice).
60
Typy pěstovaných hybridů Sc – Single cross – jednoduché dvouliniové hybridy, velmi náročné na podmínky Tc – Triple cross – trojliniové hybridy, středně náročné Dc – Double cross – dvojité, čtyřliniové hybridy – nejplastičtější Termín setí - když je půda vyhřátá v hloubce setí 40 až 80 mm (podle velikosti zrna) na 10 až 12 °C podle oblasti od 25.4. do 10.5., kukuřice je velice náchylná na velmi nízké teploty a poškození pozdními mrazíky. Spony setí Pěstování na zrno – 0,70 x 0,17 - 0,18 m Pěstování na siláž – 0,625 x 0,17 – 0,19 m Hustota výsevu by měla být o 10-15% vyšší než požadovaná hustota porostu. Vysoká hustota se negativně odrazí na tvorbě palic, pevnosti stébla a na celkové efektivnosti pěstování.
Ošetřování během vegetace Ošetřování porostu závisí na intenzitě výroby, prováděné ABK a stupni zaplevelení a na následném použití herbicidů Zpravidla po objevení se hrotu třetího listu porost uvláčíme jednou až dvakrát lehkými bránami natupo šikmo na směr řádků, abychom půdu provzdušnili, podpořili tvorbu přímětných kořínků, popřípadě zničili plevele. Porost nevláčíme brzy zrána, když jsou rostlinky ještě křehké, ale později, nejlépe v době od 10 do 18 hodin. Porost vyšší než 15 cm nevláčíme. Další pracovní operací je plečkování, spojené často s přihnojováním. Zásahy ochrany rostlin provádíme podle metodiky pro ochranu rostlin. Kukuřici na siláž a na zelené krmení sklízíme na konci voskově- mléčné zralosti (24 – 35% sušiny). Sklízíme přímo sklízecí řezačkou celé nadzemní části rostliny. Optimální termín sklizně je v období obsahu sušiny v palici okolo 50%. Délka řezenky podle obsahu sušiny se pohybuje mezi 4 – 7 mm. Požadavkem je narušené zrno pro lepší trávení přežvýkavců. Další způsoby sklizně: Na zrno CCM (corn – cob – mix) – šrotování a silážování celých odlistěných palic) 61
LKS – štrotování a silážování celých neodlistěných palic Výnosy: sklizeň na siláž 32 – 40 t/ha sklizeň na zelenou hmotu 20 – 30 t/ha Potenciál výnosu je 45 – 70 t/ha
Výroba kukuřičné siláže: Kukuřici na siláž a na zelené krmení sklízíme na konci voskově- mléčné zralosti (24 – 35% sušiny). Sklízíme přímo sklízecí řezačkou celé nadzemní části rostliny. Optimální termín sklizně je v období obsahu sušiny v palici okolo 50%. Délka řezenky podle obsahu sušiny se pohybuje mezi 4 – 7 mm. Požadavkem je narušené zrno pro lepší trávení přežvýkavců. Nařezanou píci odvážíme na skladovací prostor přepravníky – velkoobjemové traktorové přívěsy a návěsy, nákladní automobily s nástavbami, kontejnery, upravené velkoobjemové sběrací vozy Typy skladování siláže • • • •
Silážní plato Silážní jáma Silážní věž Polní skládka
Na skládce je nutné zajisti rovnoměrné vrstvení a dusání, aby se z hmoty vytlačil vzduch – kolové, nebo pásové traktory, nakladače apod. Celá skládka by měla být uzavřena v co nejkratším termínu optimálně do 4-7 dnů. Mimo silážní věže je nutné povrch skládky přikrýt, nebo opatřit vegetačním pokryvem (zbytky osiv). Krmivářské požadavky na kukuřičnou siláž při smyslovém hodnocení: Barva - olivově až světle zelená Pach – po původní silážované hmotě, příjemně natrpklý a nakyslý, aromatický Struktura a konzistence – zachovaná původní struktura hmoty, nijak nenarušená
62
Otázky: 1. 2. 3. 4. 5.
Typy květenství kukuřice Pravidla zakládání porostu kukuřice Technologie výroby kukuřičné siláže Význam čísla FAO ve výrobě kukuřice Požadavky na kukuřičnou siláž
9.2. Luskoviny Význam pěstování a plán výroby Luskoviny jsou spolu s ostatními bobovitými plodinami nejdůležitějším zdrojem bílkovin. Živočišný organismus není schopen sám vytvářet bílkoviny, pouze přebudovat bílkoviny cizí. Proto produkce bílkovin cestou výroby luskovin je pro přímou výživu lidí a pro živočišnou výrobu velmi důležitá. Zatímco obilniny tvoří zvláště energetickou složku potravin a krmiv, luskoviny doplňují jejich stavební, nenahraditelnou složku. Luskoviny obohacují půdu o dusík, zlepšují její strukturu a jsou všeobecně velmi dobrými předplodinami. Zařazeny mezi dvě obilniny mají velký fytosanitární účinek na půdu. Největšími dodavateli bílkovin světové trhy jsou USA a Kanada především díky sóji.Největším nebezpečím při pěstování luskovin jsou vysoké sklizňové ztráty. Biologická charakteristika Nejvýznamnějšími luskovinami u nás jsou hrách a bob. Dalšími luskovinami, které se u nás pěstují,jsou čočka, vikev, v teplejších oblastech fazol a sója. Všechny patří do čeledě bobovitých. Jsou to jednoletérostliny, převážně jarního, ale i ozimého typu (vikev). Kořen mají kůlový, rozvětvený a schopný přijímat živiny i z méně přístupných forem. Nejhlouběji zakořeňuje bob, nejmělčeji čočka a fazol. V hlízách kořenů žijí hlízkové symbiotické nitrogenní baktérie, které poutají vzdušný dusík v závislosti na provzdušenosti, vlhkosti a teplotě půdy. Množství poutaného dusíku stačí luskovinám po dobu celé vegetace. Stonek je poléhavý (vysoké typy hrachu a vikev), mírně poléhavý (čočka), vzpřímený (bob, sója, nízké typy hrachu a fazolu) nebo ovíjivý (fazol), popř. vyšlechtěný typ stonku intermediální (se zkrácenými internodii). Z hlediska intenzivních technologií je nejvhodnější stonek vzpřímený nebo intermediální. Listy jsou sudozpeřené (hrách, čočka, vikev, bob), někdy zakončené úponkem, nebo jsou trojčetné (fazol, sója). Květy jsou samosprašné (hrách, čočka, sója) nebo cizosprašné, kdy opylení obstarává hmyz (bob, vikev, fazol). Mají typickou stavbu korunních plátků, z nichž jeden utváří pavézu, dva křídla a srůstem dvou spodních vzniká člunek. Stavbu můžeme nejlépe sledovat na zvětšeném modelu květu. Plod je lusk, podle druhu nebo kultivaru má různý tvar, barvu, velikost a zakončení. Bývá zpravidla pukavý od nerovnoměrného vysychání, když blána procházející středem lusku mezi chlopněmi se při zrání stanuje mnohem více než stěny lusku. Nejvíce pukají lusky hrachu a vikve, mnohem méně lusky sóje a fazolu a nepukavé jsou lusky čočky. Vysoké sklizňové ztráty vznikají i vlivem nízkého nasazení lusků, zvláště u čočky, ale i u sóje a keříčkového fazolu. 63
Semena luskovin klíčí při různé teplotě. Nejnižší teplotu potřebují hrách a vikev (1 až 2 °C), pak bob (3 až 4 °C), čočka (4 až 5 °C), sója (6 až 7 °C) a nejvyšší teplotu potřebuje fazol (8 až 10 °C). Čím náročnější jsou luskoviny na teplotu klíčem, tím choulostivější jsou na jarní mrazíky. Například hrách trpí při teplotě -5 až -7 °C, fazol již při teplotě -0,1 °C a hyne při teplotě -2 °C. Tyto poznatky se využívají při stanovení termínu setí. Další podmínkou klíčeni luskovín je dostatek vody, a to přibližně tolik, kolik činí jejich hmotnost. Luskoviny vzcházejí dvojím způsobem, a to nadzemně (epigeicky)a podzemně (hypogeicky). Při nadzemním vzcházení (fazol a sója) jsou děložní listy spolu se zárodky pravých listů vynášeny nad povrch půdy. Vyžaduje to od mladé rostlinky při vzcházení překonávat značný odpor půdy, a proto luskoviny sejeme v poměru k velikosti semen dosti mělce. Při podzemním vzcházení (hrách, čočka, vikev, bob) zůstávají děložní listy v půdě a nad povrch půdy pronikají jen pravé listy, proto je můžeme sít v poměru k velikosti semen hlouběji. Zatímco např. fazol sejeme do hloubky 4-6 cm, bob sejeme do hloubky 8-10 cm. V hlubší vrstvě půdy jsou zpravidla lepší vláhové podmínky ke klíčení. Po vzejití luskoviny rostou asi 3-4 týdny pomalu. V tomto období potřebují vláhu, pohotové živiny v půdě, včetně menšího množství dusíku, a přístup vzduchu ke kořenům. To zajišťujeme opatrným vláčením, postřikem proti plevelům, popřípadě přihnojováním. Nejvíce se rozvíjejí v době kvetení, kdy potřebují dostatek půdní vláhy a živin. V tomto období již využívají dusík z hlízkových baktérií. Zrají postupným vybarvováním semen a zasycháním lusků zdola nahoru. Střídání deštivého a slunečného počasí v tomto období zhoršuje kvalitu úrody a zvyšuje sklizňové ztráty. Pracovní operace, jejich technika a organizace Příprava půdy. Luskoviny zařazujeme nejčastěji po obilnině, po jejíž sklizni pozemek podmítneme. Na podzim rozmetáme 2/3 plánované dávky fosforečných, draselných, popřípadě vápenatých hnojiv a provedeme hlubokou orbu do hloubky 25-30 cm, tj. hlouběji než pod obilniny. Včas na jaře smykujeme, rozhodíme zbytek plánované dávky hnojiv a zapravíme jej těžšími bránami do hloubky setí. Setí. K setí používáme mořené nebo naočkované osivo. Naočkované osivo se nesmí mořit, protože by se zničily hlízkové baktérie. Doba a hloubka setí záleží na teplotě klíčeni a způsobu vzcházení. Co nejdříve na jaře sejeme hrách, vikev, potom bob, později čočku, sóju a nakonec fazol. Používáme secí stroj na vysev velkých semen, předem přezkoušený a seřízený na správný výsevek, který stanoví agronom. Dodržení určeného výsevku je velmi důležité, protože řídký porost se snadno zaplevelí a příliš hustý porost nevytvoří očekávaný výnos semene. Velmi důležité je dodržení hloubky setí. Škodlivé je zvláště příliš mělké setí, protože ve svrchní vrstvě půdy je zpravidla málo vláhy a navíc mohou ptáci vyzobat semena z půdy. Platí to zvláště o hrachu. V současné a perspektivní technologii výroby luskovin sejeme osivo do užších řádků (12,5-25 cm) podle mohutnosti růstu rostliny. Po setí luskovin pozemek zpravidla uválíme. Ošetřování porostu luskovin je náročnější než u obilnin. V případě vytvoření půdního škraloupu před vzcházením pozemek uvláčíme lehkými bránami. Nesmíme ovšem přitom vyvláčet vzcházející rostlinky na povrch půdy. V takovém případě s vláčením přestaneme a použijeme jen ježkové nebo rýhované válce. Po vzejití rostlin ničíme vzcházející plevel a zároveň provzdušňujeme půdu lehkými síťovými bránami v poledních a odpoledních hodinách, abychom nepoškodili velmi křehké rostliny. Velmi citlivý na vláčení je fazol a čočka. Pokud jsme vyseli luskoviny do širších řádků, plečkujeme je ihned po vyřádkování. 64
K hubení plevelů používáme mimo řádkové kultivace herbicidy, a to před vzejitím a po vzejití. Druh, dávku a dobu použití stanovíme na základě agrobiologické kontroly. Další pracovní operace ošetřování porostů bývají postřiky proti škůdcům, chorobám nebo zavlažování. Sklizeň je nejnáročnější fáze technologie výroby luskovin. Nejčastěji uplatňujeme přímou sklizeň, zpravidla s předcházející desikací porostu, tj. umělým vysušením porostu postřikem chemickým přípravkem v době, kdy je 90 % lusků a semen již zaschlých a vybarvených. Sóju, čočku a fazol sklízíme až v plné zralosti. Ihned po sklizni semena vysušíme v teplovzdušných sušárnách při teplotě 30 až 40°C na vlhkost 14-15 %. Technologie výroby jednotlivých druhů luskovin 9.2.1. Hrách setý Význam, rozšíření a biologická charakteristika Hrách patří mezi naše nejvýznamnější luskoviny. Je nejrozšířenější jako jedlá luskovina a je i důležitou krmnou plodinou. Jeho osevní plochy zabírají kolem 0,3 % orné půdy. Plány dalšího zvyšování výroby luskovin se nej¬více orientují právě na hrách. Z hlediska technologie výroby i posklizňového zpracování rozdělujeme hrách setý na tři skupiny: hrách jedlý - pěstuje se na výrobu semene jako suroviny k výrobě mouky, kaše, polévek a pod., hrách zahradní - pěstuje se na výrobu zeleného hrášku jako suroviny pro konzervárenský průmysl na výrobu sterilovaného nebo zmrazeného hrášku i konzervování lusků (tzv. hrách cukrový), hrách rolní (peluška) - krmná plodina pěstovaná na výrobu zelené píce (zpravidla ve směskách) nebo na zrno jako bílkovinný komponent do krmných směsí. Kůlový kořen je středně dlouhý, v horní části dosti rozvětvený. Jedlý a za¬hradní typ má stonek střední až nízký, u krmného hrachu bývá stonek dlouhý 110—220 cm a ve spodní třetině je poléhavý. Sudozpeřené listy jsou zakončeny úponky, jimiž se zachycují o sousední rostliny; vytvářejí souvisle propletený porost, což značně ztěžuje sklizeň. Květy jsou bílé, s výjimkou hrachu krmného (pelušky), který má červenofialové květy i podobně zbarvené skvrny v úžlabí palistů objímajících stonek. Semena jsou bohatá na bílkoviny (22-26 %). Většina kultivarů má zelená kulatá nebo vrásčitá semena, menší část z nich je žlutozrnná. Kultivary hrachu rolního mají rozmanitější barvu květu, některé mají květy tečkované nebo mramorované. Hrách není náročný na teplotu, snáší i jarní mrazíky. Vhodné jsou pro něj úrodné půdy, zvláště pro nízké zrnové typy, rovnoměrně rozložené srážky, především v dubnu a květnu. Technologie výroby Hrách sejeme do připravené a vyhnojené půdy co nejdříve na jaře do řádků 12,5-25 cm a do hloubky 5-8 cm. Výsevek se určuje velikosti a užitné hodnoty osiva na 170-250 kg. Nízké typy hrachu jsou velmi citlivé na zaplevelení, a proto je vždy ošetříme herbicidy. Po vzejití porost uvláčíme síťovými bránami, popřípadě před květem postřikujeme herbicidy. Jinak se řídíme všeobecnými zásadami technologie výroby luskovin. Průměrný výnos se pohybuje kolem 2-3 t z hektaru, vysoký výnos mezi 5-6 t z 1 ha.
65
Zelený hrášek sklízíme speciálními sklízecími stroji a úrodu odvážíme přímo do konzerváren. Krmné luskovinoobilní směsky sklízíme v plné zralosti sklízecími řezačkami a odvážíme je k přímému krmení nebo k silážním prostorám. 9.2.2. Čočka jedlá Význam, rozšíření a biologická charakteristika Čočka je na našem trhu nejvyhledávanější luskovinou. Je velmi dobře stravitelná, s vysokým obsahem bílkovin (27 %) a minerálních látek. Protože není uspokojivě vyřešena její technologie ve velkovýrobě, především sklizeň, je zatím málo rozšířená a pěstuje se hlavně v jižních částech Moravy. Má slabý málo rozvětvený kořen, nízký stonek, drobné modrofialové květy a kosočtvercové nepukavé 1-2semenné lusky. Rytmus růstu a vývinu je podobný jako u hrachu. Pro čočku jsou nejvhodnější lehčí, ale nezaplevelené úrodné půdy, zásobené vápnem a pohotovými živinami. Zaplevelený pozemek je pro čočku zcela nevhodný. Technologie výroby V porovnání s hrachem se technologie výroby čočky liší jen málo. Stačí mělčí příprava půdy. Sejeme ji též brzy na jaře (80-100 kg na ha). Hrozí-li velké nebezpečí zaplevelení, použijeme herbicidy podle metodiky. Jinak porost po vzejití pouze uvláčíme síťovými bránami. Sklízíme, když většina spodních lusků má tvrdá semena. Rostliny bývají často přilehlé k zemi, což velmi ztěžuje sklizeň a zvyšuje ztráty. Průměrné výnosy bývají 0,6-1,2 t z hektaru. 9.2.3. Bob obecný Význam, rozšíření a biologická charakteristika Bob je naší nejvýznamnější krmnou luskovinou, a to jako důležitá bílkovinná složka na výrobu krmných směsí, ať již jako semeno, nebo bobová moučka získaná z celé rostliny. Pěstuje se i na výrobu zelené píce, senáž a siláž, zvláště ve směskách, v nichž se zakryje jeho hořká chuť. Má mohutný kůlový kořen, bohatě rozvětvený, vzpřímený až 150 cm vysoký stonek, velké bílé květy s hnědými, černými, popřípadě fialovými skvrnami. Lusky jsou v zralosti tmavě hnědé až černé, obsahují 3-8 velkých žlutohnědých, hnědých až černých hranatých semen bohatých na bílkoviny (28 %). Vyhovují mu těžší úrodné půdy s dostatkem vláhy, zvláště na začátku růstu. Na teplotu není náročný, snáší jarní mrazíky. Technologie výroby Příprava půdy a hnojení se v zásadě mnoho neodlišují od hrachu s tím rozdílem, že je vhodná vyšší dávka dusíku pro počáteční růst a vývin. Sejeme brzy na jaře (ihned po setí ječmene) 200-250 kg na hektar, do řádků vzdálených 25-37,5 cm, do hloubky 8-10 cm. Je nutno dodržet předepsanou hloubku setí. Mělký vysev je velmi škodlivý, protože kořen svým růstem vytlačí klíčící semena na povrch půdy. Porost ošetřujeme opakovaným vláčením, postřikem herbicidy proti plevelům a dalšími přípravky proti škůdcům podle stavu porostu. Sklízíme nejčastěji v zelené zralosti sklízecími řezačkami. Bob na se66
meno sklízíme přímo žacími mlátičkami na začátku plné zralosti asi týden po desikaci porostu. Výnos zrna se pohybuje kolem 2-3 t z hektaru. 9.3. Olejniny Význam pěstování a plán výroby Olejniny v našich podmínkách jsou polní plodiny, které záměrně pěstujeme pro výrobu semene jako suroviny pro získání rostlinného oleje. Olej získáváme i ze semen dalších plodin, ale ty pěstujeme zpravidla pro jiné účely (např. len, sóju apod.). Nejdůležitějšími našimi olejninami jsou řepka, slunečnice a mák, přičemž mák se používá jako přímá potravina. Využití rostlinných olejů je mnohostranné. Nejdůležitější je jejich využití jako suroviny na výrobu jedlých olejů a tuků, které jsou energeticky a dieteticky hodnotnými potravinami (neobsahují cholesterol). Z hlediska výživy jsou zdravější než živočišné tuky. Olejniny jsou zároveň velmi bohaté na bílkoviny, především jejich krmné zbytky - výlisky (pokrutiny) a šroty. Z některých rostlinných olejů se vyrábějí kosmetické krémy a toaletní mýdla, dále různé laky, fermeže, maziva, nátěry apod. Technologie výroby jednotlivých druhů olejnin 9.3.1. Řepka ozimá Význam, rozšíření a biologická charakteristika Řepka je naší hlavní olejninou a technickou plodinou. Semeno obsahuje 45 % oleje, který se používá na výrobu stolního oleje, a dalších výrobků – bionafty, mazacích a hydraulických olejů, kosmetických a farmaceutických výrobků, pracích a čistících prostředků apod. Pěstuje se jako krmná plodina na výrobu zelené píce brzy na jaře. V zemědělských podnicích, kde je vysoký podíl obilnin, se vysévá jako strnisková plodina na zelené hnojení, která se na podzim zaorá jako přerušovač nepříznivého vlivu pěstování obilnin dva roky po sobě. Řepka patří do čeledi brukvovitých. U nás převládá ozimá forma. Má vřetenovitý kořen, který se v půdě rychle rozvětvuje, což jí umožňuje dobře přezimovat i při mrazech ¨-20 °C. Na podzim vytváří listovou růžici, na jaře rychle roste, stonek je vzpřímený, vysoký 100-150 cm a značně rozvětvený. Již od začátku května řepka postupně a poměrně dlouho kvete. Má hroznovité květenství žluté barvy, květy jsou cizosprašné, hmyzosnubné a poskytují velké množství pylu pro opylující včelstva. Plod je šešule, která v době zralosti velmi lehce puká. Pro řepku je nejvhodnější mírné podnebí s vysokou vzdušnou vlhkostí, hluboké úrodné půdy zásobené humusem a vápnem. Technologie výroby Řepka je ozimá plodina a úspěch jejího pěstování záleží na dobrém zakořenění ještě na podzim. Zařazuje se zpravidla po včas sklizené obilnině. Po podmítce je vhodné zaorat chlévský hnůj i plánované dávky průmyslových hnojiv, orba by měla být ošetřená (hrudořezy) nejlépe 3týdny před setím. Před 67
setím je nutné pozemek důkladně urovnat. Důležité je, aby struktura půda byla drobtovitá, protože semeno řepky je drobné a v hrudkovité půdě by vzcházelo velmi nerovnoměrně. Sejeme secími stroji do řádků vzdálených 100-250 mm, do hloubky 20-30 mm v množství 6-8 kg na 1 ha. Po setí pozemek uválíme a podle stavu pozemku a porostu aplikujeme herbicidy preemergentně (před vzcházením) nebo postemergentně (po vzcházení). Řepka musí být vyseta nejpozději do konce srpna, ve vyšších, chladnějších polohách již do 15. srpna. Další pracovní operace na podzim závisí na stavu porostu. Jarní ošetřování řídíme podle kontroly stavu porostu. Zpravidla jde o tři pracovní operace, a to vláčení brzy na jaře, rozmetání dusíkatých hnojiv a aplikace insekticidů proti škůdcům řepky (blýskáčkovi a krytonoscům). Výhodné je zavážení včelstev na. začátku kvetení a rovnoměrně je rozdělit kolem honů (2-4 včelstva na 1 ha). Řepka dozrává před obilninami. Při nerovnoměrném dozrávání lze 3-10 dnů před sklizní aplikovat desikační přípravek. Sklízí se přímo žacími mlátičkami, které je třeba upravit proti sklizňovým ztrátám drobného semene. Odvážíme-li semeno k dosoušení ve vlastních prostorách, musíme je ponechat v nízké vrstvě, aby se nezapařilo a nežluklo. Výnosy semene by se měly při správné technologii pohybovat kolem 3-3,5 t z 1 ha. 9.3.2. Slunečnice roční Význam, rozšíření a biologická charakteristika Slunečnice je vedle řepky naší druhou hlavní olejninou, z jejíhož semene se vyrábí jedlý olej. Slunečnicový olej (semeno ho obsahuje 28-55 %) patří mezi výborné jedlé oleje, je kvalitnější než řepkový a vyrovná se téměř olivovému oleji. Používá se podobně jako řepkový olej také na výrobu mýdel, laků apod., výlisky jsou též výborným krmivem. Slunečnice je i významná krmná plodina. Vysévá se v čisté kultuře i ve směskách na výrobu zelené píce a siláž v kukuřičné, řepařské i bramborářské výrobní oblasti. Slunečnice patří do čeledi hvězdnicovitých, vytváří mohutný kořenový systém, silnou lodyhu a typické úborovité květenství hmyzosnubných květů. Kultivary šlechtěné pro výrobu oleje jsou nižší, méně rozvětvené a mají jeden úbor. Krmné kultivary jsou vysoké, i bohatě rozvětvené a olistěné a mají více menších květních úborů. Na půdu není slunečnice náročná, spotřebuje však mnoho vody do vytvoření semen. V době zrání vyžaduje teplé sušší počasí. Technologie výroby Příprava půdy: rozmetání chlévského hnoje na podmítku, střední orba s válením, rozmetání průmyslových hnojiv a hluboká orba (především na těžkých půdách) na půdách středních a lehčích lze provést pouze zaorávku hnoje střední orbou. Na jaře je třeba pozemek včas usmykovat, rozmetat další část průmyslových hnojiv, kypřit, vláčet a na základě výskytu plevelů postřik herbicidy. Slunečnici na semeno sejeme v první polovině dubna při teplotě půdy aspoň 8 °C secím strojem na přesný vysev do sponu 60 x 30 cm nebo 70 x 25 cm, do hloubky 4-6 cm. Na 1 ha se spotřebuje 8 kg osiva. Vytvoří-li se půdní škraloup, uválíme pozemek ježkovými nebo rýhovanými válci. Po dobu vegetace porost 1-2krát plečkujeme. Plečkování lze nahradit ošetřováním porostu herbicidy. 68
Vhodné je zavlažování. Asi 10 dnů před sklizní se porost desikuje. Sklízíme přímo upravenou žací mlátičkou s adaptérem. Kosíme jen květní úbory, tj. vrchní části lodyh. Zbytek porostu rozdrtíme sklízecí řezačku, nebo rozdiskujeme. Vymlácené semeno odvážíme od žací mlátičky k vysušení. Výnosy semene se pohybují kolem 2,5 t z 1 ha. Slunečnici na výrobu zelené píce a na siláž pěstujeme i v řepařské a bramborářské výrobní oblasti. Na siláž vyséváme 20 kg na 1 ha do řádků vzdálených 50 cm, na výrobu zelené píce sejeme do řádků vzdálených 20-30 cm 30 kg na 1 ha. Sklízíme na začátku květu sklízecí řezačkou. 9.3.3. Mák setý Význam, rozšíření, biologická charakteristika Mák zařazujeme sice mezi olejniny pro vysoký obsah oleje v semenech (40-50 %), v našich podmínkách jej však nepěstujeme pro získání oleje, ale jako potravinu na přímý konzum. Jen z podřadného, pro konzum nevhodného semene se získává olej. Semeno máku je velmi cennou výživnou potravinou. Názory o jeho škodlivosti pro vysoký obsah alkaloidů jsou neopodstatněné, protože současné kultivary obsahují v semeni velmi málo těchto látek, kdežto v makovině, zvláště v makovici, a v horní části lodyhy je jejich obsah vyšší. Proto je makovina velmi cennou surovinou pro farmaceutický průmysl. Semeno máku klíčí již při teplotě 1 až 3 °C a vzcházející rostlina snáší mráz i -4 °C, hyne při -7 °C. Kůlový kořen se poměrně málo rozvětvuje. Lodyha je vzpřímená, zpravidla vysoká 120-150 cm, květy jsou velké, nejčastěji bílé, růžové nebo fialové, s bílou nebo fialovou skvrnou. Makovice našich kultivarů obsahuje modrá až modročerná semena. Je nevypadává, ale v době zralosti (koncem července až v srpnu - podle oblasti) jsou lodyhy více lá-mavé, a tak mohou vzniknout vyšší sklizňové ztráty. Pěstování máku se nejlépe daří v řepařské a bramborářské výrobní oblasti na hlubších půdách zásobených humusem a živinami, s neutrální až slabě alkalickou reakcí, po předplodině hnojené chlévským hnojem. Technologie výroby Na podzim provedeme všechny pracovní operace přípravy půdy, tj. rozmetání průmyslových hnojiv, orbu do hloubky 24 cm, kterou ošetříme hrudořezy. Požadavkem je získat optimálně rovný povrh půdy před zimou. Sejeme v předjaří, jakmile je půda přes den přístupna strojům. Na včasném setí značně závisí další vývin porostu, proto musíme využít první příznivé počasí. Způsob setí určujeme podle místních podmínek. Sejeme-li do půdy, nesmíme překročit hloubku setí 1,5-2 cm. Proto je vhodné půdu urovnat uválením. Vhodné je i pásové setí s možnou mezipásovou (meziřádkovou) kultivací. Dalším požadavkem na kvalitu setí je nepřekročit určený výsevek 1-3 kg na 1 ha (podle způsobu setí). Ošetřování porostu se skládá z vláčení prosvětlovacími bránami a postřiku proti plevelům. Je-li porost přehoustlý, musí se prosvětlit. Před květem stříkáme proti škůdcům. Sklízíme v plné zralosti přímo, žací mlátička musí být velmi dobře připravena na sklizeň drobných semen. Žací lištu zdvihneme pod úroveň nejníže postavených makovic. Vymlácené semeno odvážíme přímo z pole k vyčištění, protože semeno smíchané s vlhkou makovinou by se znehodnotilo. Makovinu ze žací mlátičky zachycujeme jako cennou surovinu a odvážíme. 69
Výnos máku je 0,7-1,4 t a makoviny 0,7 t z hektaru. Pícniny Národohospodářský význam pícnin Pro výrobu důležitých potravin živočišného původu je potřebná kvalitní krmivová základna s dostatkem bílkovinných krmiv, protože ty není možno nahradit jinými živinami. Mezi kvalitou a kvantitou krmivové základny a výsledky živočišné výroby je přímá závislost. Krmivová základna přímo ovlivňuje rostlinnou výrobu a její celkovou produkci. Pícniny obohacují půdu o humus, zvyšují obsah dusíku v půdě činností hlízkových baktérií, hlubokokořenící pícniny kypří půdu a tím zlepšují její strukturu, a odplevelují půdu. Pícniny vracejí značnou část odebraných živin přes živočišnou výrobu ( kejdování, močůvkování, hnojení hnojem). Výroba krmiv propojuje pěstování rostlin a chov zvířat do jednoho uzavřeného celku se vzájemnou návazností. Mnoho pícnin je možno pěstovat jako meziplodiny. Ovšem s přihlédnutím na efektivnost výroby. Pícniny ovlivňují úrodnost Možnosti intenzifikace výroby pícnin: o o o o o
zvýšení ploch intenzivních vysoce produkčních pícnin (kukuřice) zvyšování výnosů travních porostů hnojením dusíkem a obnovou porostů, snížení ztrát při sklizni (sušení, senážování. silážování), snížení počtu pěstovaných krmných plodin a následná specializace jejich výroby (technologické linky na výrobu senáže, siláže) uplatnění moderní technologie se zaměřením na racionální výživu a vybavení potřebnými mechanizačními prostředky – použití míchacích krmných vozů v návaznosti na
10.1. Rozdělení pícnin Pícniny můžeme rozdělit z několika hledisek. Z hlediska vytrvalosti je rozdělujeme na: 1. Jednoleté pícniny - luskovinoobilní směsky, luskoviny, krmné obilniny, okopaniny, silážní plodiny. 2. Víceleté pícniny a. dočasné - jeteloviny, trávy, jetelovinotravní směsky, tzv. umělé porosty s trváním kratším než 7 let, b. trvalé - jsou to luční a pastvinové porosty, tzv. přirozené s trváním nad 7 let. Podle umístění v osevním postupu můžeme pěstovat pícniny jako hlavní plodiny (které jsou na poli větší část vegetačního období) nebo meziplodiny (pěstují-li se mezi dvěma hlavními plodinami). 10.2. Výroba jednoletých pícnin na orné půdě Technologie výroby jednoletých pícnin, které jsou hlavními pícninami nebo poskytují vedlejší produkty ke krmení, jsou identické jako technologie výrob jednotlivých skupin plodin (kukuřice – obilniny, slunečnice – olejniny, peluška – luskoviny apod.). Jednoleté pícniny sklízíme obvykle v roce, v němž jsme je zaseli. V osevním postupu je zařazujeme jako hlavní plodiny nebo jako meziplodiny. Patří sem 70
krmné luskoviny, krmné okopaniny, kukuřice a její směsky, slunečnice, krmná kapusta a luskovinoobilní směsky.
Otázky: 1. Rozdělení pícnin (Jednoleté pícniny - luskovinoobilní směsky, luskoviny, krmné obilniny, okopaniny, silážní plodiny.Víceleté pícniny a. dočasné - jeteloviny, trávy, jetelovinotravní směsky, tzv. umělé porosty s trváním kratším než 7 let, b. trvalé - jsou to luční a pastvinové porosty, tzv. přirozené s trváním nad 7 let. 2. Co je to meziplodina ( plodina pěstovaná mezi dvěma hlavními plodinami). 10.3. Víceleté a trvalé porosty pícnin Trávy Trávy patří mezi důležité pícniny, protože jsou hlavní složkou lučních a pastevních porostů, víceletých jetelovinotravních porostů a směsek. Trávy poskytují kvalitní krmivo s dostatkem bílkovin a vitamínů. V půdě vytvářejí velké množství organické hmoty, drobí půdu a zlepšují její strukturu. Trávy patří do čeledě lipnicovitých a svými biologickými vlastnostmi se podobají obilninám. Mají svazčité kořeny a různě mohutnou kořenovou soustavu. Kořeny jsou převážně v ornici a méně zasahují do hlubších vrstev půdy. Travní porosty po několika letech snižují svou výkonnost, a proto po určité době (7-8 let) se doporučuje travní porost obnovovat. Nadzemní část vytvářejí stébla, vyrůstající z odnoží. Pro tvorbu odnoží je důležité odnožovací kolénko, které má podobnou funkci i umístění jako u obilnin.
71
Odnožování trav Podle způsobu vytváření odnoží rozdělujeme trávy na: 1. trávy trsnaté a. hustě trsnaté, b. řídce trsnaté (srha, jílky, ovsík, trojštět, kostřava luční, lipnice bahenní) 2. trávy výběžkaté a. s nadzemními výběžky, b. s podzemními výběžky (psárka, kostřava červená, lipnice luční, psineček) Pro kulturní porosty mají význam řídce trsnaté trávy, které jsou kvalitní a produkční, i když méně vytrvalé. Z výběžkatých trav jsou cenné trávy s podzemními výběžky, protože snášejí ušlapávání a spásání. Ostatní druhy trav jsou většinou plevelné. Odnožování trav je velmi důležité, protože ovlivňuje výnosnost i použití trav. Stonkem trávy je duté stéblo, které je různě vysoké. Podle toho známe trávy nízké, středně vysoké a vysoké. Pro úrodnost porostů je důležité zastou¬pení všech skupin trav. Vzájemný poměr těchto skupin záleží ve způsobu vy¬užití porostu a v podmínkách prostředí. List má vyvinutou pochvu a na přechodu clo listové čepele je vyvinut jazýček a ouška, která slouží jako rozlišovací znaky trav. Nejběžnější květenství pěstovaných trav je lata, řidčeji se vyskytuje složený klas. Stavba květu je podobná jako u obilnin. Trávy se opylují pomocí větru. Plod je plevnatá obilka s několika obaly.
72
Schéma přirozeného složení lučního porostu ( trávy a byliny ve vyváženém množství) Výroba pícnin na loukách Louky jsou důležitým zdrojem objemných krmiv. Příčinou nízkých a nekvalitních úrod pícnin v současné době je špatný stav luk a jejich nedostateč¬né ošetřování. Některé louky trpí nedostatkem vláhy, jiné jsou zamořené, za-plevelené a nedostatečně hnojené. Louky rozdělujeme podle různých hledisek: 1. Podle vytrvalosti známe louky: o dočasné - krátkodobé (3-4 roky) o dočasné - dlouhodobé (5-6 roků) o trvalé - obvykle jsou to louky přirozené. 2. Podle původu známe louky: o přirozené - vznikly samovolně o umělé o byly založeny zasetím luční směsky. 3. Podle počtu sečí známe louky: o jednosečné o dvousečné o vícesečné. 4. Podle způsobu využití rozdělujeme louky na: o extenzivní o intenzivní 73
Porost luk by měly vytvářet trávy, které jsou jeho hlavní složkou, potom jeteloviny, které zkvalitňují krmivo a zaplňují nižší patro porostu. Kromě toho tam jsou i jiné rostliny (hrachory, vikve), které zlepšují stav porostu. Louky se vyskytují v oblastech s dostatkem vodních srážek, které jsou rovnoměrně rozloženy po dobu celého vegetačního období, nebo s vyšší hladinou podzemní vody. Půdy mají být vzdušné, s dostatkem humusu. Správným ošetřováním luk se dosahuje dobrého zapojení porostu s příznivým poměrem jetelovin a trav a zamezuje se rozšiřování plevelů. Do ošetřování luk patří hnojení, mechanické a chemické ošetřování. Hnojení, pokud jej na loukách provádíme je rozhodujícím činitelem úrodnosti luk. V hnojení se střídají statková hnojiva (močůvka, kejda) s hnojením průmyslovými hnojivy (pouze louky intenzivní), popřípadě je možno hnojit jen průmyslovými hnojivy. Při hnojení po dobu růstu se ředí močůvka v poměru 1 : 3-10. Nedostatek fosforu je třeba vyrovnat superfosfátem. Nadměrné a jednostranné hnojení močůvkou způsobuje zaplevelení a rozšiřování méně hodnotných trav v porostu. Kejdou a výkaly z bezstelivového provozu se hnojí v době vegetačního klidu (ředění 1 : 3-5), na jaře a po každé seči (ředění 1 : 10-20). Fosforečnými a draselnými hnojivy se hnojí již na podzim včetně zásobního hnojení. Na podzim je možno louky ještě vápnit. Při hnojení dusíkatými hnojivy je třeba dbát na jejich efektivní využití. V podmínkách s dobře rozdělenými srážkami se hnojí dusíkatými hnojivy dvakrát, popřípadě třikrát. Mechanické ošetření porostů jen doplňuje hnojení. Velký význam má dokonalé urovnání povrchu pro použití širokozáběrových strojů při sklizni. K rozhrnutí krtin, mravenišť a jiných nerovností se používá luční smyk. Luční porosty se válejí speciálními těžkými lučními válci, hlavně na lehčích půdách na jaře. Z travních porostů se musí odstraňovat stařina, protože odumřelé zbytky na povrchu drnu omezují prohřívání půdy a na vlhkých loukách urychlují zamokření; stařina se nesmí z porostu odstraňovat vypalováním., ale cepovým sklízečem píce. 10.4. Přísev luk a pastvin Přísev se používá jen výjimečně. Je vhodný na nově založených loukách a pastvinách, kde porost v krycí plodině zřídne, nebo po přezimování. Přisévá se buď původní směska, nebo chybějící komponenty. Pozemek se na jaře vláčí a potom se směska vysévá do hloubky 5-10 mm secím strojem. Ekonomicky nevýhodný a obtížný je přisev ve starších porostech. Nejdříve se odstraní drtičem nadzemní organická hmota a starý drn se rozřeže těžkými diskovými bránami. Travní směska se volí tak, aby druhy měly optimální stánovištní podmínky pro svůj rozvoj. Do přísevu se zařazují především takové druhy, které rychle klíčí a rychle se vyvíjejí.
74
10.5. Obnova luk a pastvin Nehodnotný travní drn se ruší obvykle jako součást rekultivace před založením nových trvalých travních porostů. Podle rozboru ekologických podmínek stanoviště je možno použít dva postupy obnovy travních porostů: 1. Rychloobnova travních porostů. Principem tohoto způsobu je, že po zpracování drnu se ihned založí nový travní porost. Používá se na takových půdách, které jsou pro těžkou zpracovatelnost nevhodné pro pěstování polních plodin, a na svažitých pozemcích, zvláště ve vlhčích oblastech. Rychloobnova se dělá v časných jarních měsících. Pro zpracování drnu je možno použít tento postup: o rozmetání meliorační dávky páleného vápna na drn, o hnojení PK a N (malá dávka), o zpracování drnu do hloubky 100 mm, o zpracování drnu podruhé, po vyklíčení plevelů, o válení pozemku před zasetím travní směsky (pro podporu vzlínání vody). 2. Obnova po dočasném polaření se dělá pro založení trvalých travních porostů nebo pro založení pícninářského osevního postupu s dočasnými travními porosty. Při tomto způsobu obnovy je třeba dodržet zásady: o pozemek se vápní, o drn se zaorává - v létě nebo brzy na podzim, o přes zimu se pozemek nechá v hrubé brázdě, o na jaře se půda urovná (smykuje, diskuje a vláčí, popř.kombinace) o v dalších letech (obvykle třech) pěstujeme oves nebo směsku nebo obilninu s podsevem travní směsky, o před zasetím směsky se hnojí podobně jako při rychloobnově 3. Rychloobnova pomocí secího exaktoru HORSCH o porost po první necháme obrůst na 100 – 150mm výšky o aplikujeme totální herbicid (Roundup), nebo mechanicky rozrušíme porost opakovanými přejezdy talířových podmítačů o po 10 – 14 dnech založíme nový porost secím exaktorem HORSCH, při kterém dojde k rozrušení vrchní vrstvy ornice s chemicky nebo mechanicky zlikvidovaným porostem a hzároveň k zasetí porostu o poté je nutné povrch půdy okamžitě uválet 75
10.6. Sklizeň lučního porostu Na kvalitu krmiva má velký vliv správné stanovení termínu senoseče. Louky se kosí na začátku kvetení raných trav. V současné době se využívá komplexní mechanizace sklizně pícnin, která představuje úplné mechanizování všech etap sklizně. Technologie sklizně 1. Sklizeň v zeleném stavu o Sklízíme mladou, šťavnatou píci, dobře stravitelnou s obsahem sušiny 15 – 20% o Sklízíme jen tolik kolik je denní spotřeba na dobytčí jednotky x krmná dávka, zásadně neděláme zásoby, hrozí zkažení píce o Zelená hmota nesmí přestárnou, porosty lze sklízet maximálně 14 dní v období vhodné technologické zralosti o Sklizeň provádíme 2 základními způsoby: 1. Sekání žací lištou nebo rotačním žacím strojem a následný sběr sběracím vozem s řezáním nebo sběr sklízecí řezačkou, dopravu provádíme velkoobjemovými nebo krmnými vozy 2. Sklizeň sklízecí řezačkou přímo do velkoobjemového vozu 2. Sklizeň pícnin pro výrobu sena Seno je objemná píce s příznivými nutričními vlastnostmi s vysokým obsahem sušiny, získaná sušením – konzervací travin a jetelovin, při které se snižuje obsah vody ve hmotě na 15 – 17% Konzervace se provádí přirozeným teplem, nebo dosoušením studeným případně předehřátým vzduchem a. Sušení přirozeným teplem je tradiční způsob sušení silně závislý na počasí s vysokým ztrátami na kvalitě i kvantitě hmoty (odrol lístků, vyluhování deštěm, dýchání píce, rozklad vitamínů světlem, narušení píce činností mikroorganismů) Postup výroby sena o kosení – žací lišta, rotační žací stroj, sklízecí mačkač o opakované obracení 2-3x, první po proschnutí na 30 – 35%vlhkosti, následné až do 15-17% o shrnování o sběr píce o sběracími velkoobjemovými vozy o sklízecí řezačkou s velkoobjemovým vozem o sběr a lisování do balíků b. Dosoušení píce studeným vzduchem – ve senících s aktivní ventilací se dosušuje píce sbíraná při vlhkosti 35 – 45% c. Dosoušení píce předehřátým vzduchem – energeticky velmi náročné Velmi důležitým opatřením je pravidelná kontrola teploty uskladněné píce do 1 – 3 měsícu po naskladnění, přičemž se kontroluje první 4 týdny kontrola 1xdenně pak do 4. měsíce 1x týdně Kritická teplota samovznícení je 60°C. Při dosažení této teploty je nutné zajistit přeházení sena za asistence hasičů. 3. Výroba senáže ( silážování pícnin v zavadlém stavu) Je to oproces při kterém se silážuje hmota s vysokým obsahem sušiny do 40 – 50%, který příznivě ovlivňuje průběh fermentačního procesu.Základní princip konzervace spočívá ve vytěsnění kyslíku ze hmoty řezání a následným dusáním ( plata, jámy, věže) nebo lisováním a násled-
76
ným balením do fólie. Cílem je vyrobit pro zvířata chutnou hmotu s příjemnou kyselou vůní s pH 4,5-4,7. 10.7. Výroba píce na pastvinách Dobře obhospodařované pastviny zajišťují především úspěšný odchov mladých, hospodářských zvířat., ovcí, koz, koní a skotu bez tržní produkce mléka Pastevní porosty rozdělujeme podle vytrvalosti, kvality a využití. Trvalé pastevní porosty jsou osmileté i víceleté a jsou na honech mimo osevní postup (podle původu přirozené nebo umělé). Dočasné pastevní porosty jsou krátkodobější než osmileté podle evidence produkčních bloků. Podle kvality a využití rozdělujeme pastevní porosty na: 1. Pastviska -jsou to pastevní plochy neúrodné a přirozeně zatravněné. Jsou většinou na mělkých neobdělávatelných půdách. V porostech převládají méně hodnotné trávy a plevele. Pastviska na vhodných stanovištích zlepšujeme hospodářskotechnickou úpravou na úrodnější a kvalitnější. 2. Pastevní výběhy - zakládají se v nižších oblastech, kde nejsou podmínky na založení žírné pastviny na větší ploše. Účelem pastevního výběhu je poskytnout zvířatům pohyb a pobyt na vzduchu. Vlastní pasení má druhořadý význam, vzhledem k malé ploše pastevního výběhu. 3. Žírné pastviny - poskytují při dobrém ošetřování a pravidelném hnojení kvalitní porost, který se může 4-5krát spásat zajedno období pasení. Podle intenzity využití na: 1. extenzivní 2. intenzivní 10.8. Zakládání a zúrodnění pastevních porostů Zakládání pastevních porostů se týká zvláště pastevních výběhů a žírných pastvin. Před založením pastviny se pozemek podle potřeby odvodní, zpracuje, odplevelí a urovná se povrch. Nejvhodnější předplodinou je hnojená plodina. Jinak postupujeme jako při zakládání luk.
Pastevní směska se vysévá jako podsev travních porostů. Její složení závisí na klimatických, půdních a hospodářských podmínkách. Má sestávat z 20 % jetelovin, 22-35 % vyšších trav a 45-55 % nízkých a výběžkatých trav. Tím se vytvoří předpoklady pro vývin pevného trsu a pro bohatý růst. Od pastevních směsek se vyžaduje, aby dobře snášely trvalé spásání a ušlapávání a aby po zpevnění rychle dorůstaly. 77
Z jetelovin se do směsek nejčastěji zařazuje jetel plazivý a štírovník růžkatý.Na chudých půdách a v drsnějších podmínkách se musí zvýšit výsevek směsky. Seje se naširoko nebo do úzkých řádků a osivo se zapravuje mělce do půdy; potom následuje válení. Ošetřování je obdobné jako u lučních porostů. V dalších letech se na jaře urovnají krtiny pastevním smykem a porost se přihnojí N hnojivy. Intenzívní žírné pastviny vyžadují péči i po spasení porostů. Po spasení se zbytky trav pokosí správně rotačním žacím strojem nebo „mulčerem“, který zbytky porostu rovnoměrně rozhodí. Po seči se smykem rozhrnou výkaly zvířat a porost se přihnojí močůvkou nebo kejdou. PK a Ca dodáváme porostům jednorázově na podzim podobně jako u luk pouze na intenzívních žírných pastvinách. Vhodné je sklízet pastevní porosty střídavě kosením a spásáním, aby z porostu nezmizely chutnější rostlinné druhy. Pravidlem by mělo být, v případě příznivého počasí 1/3 – 2/5 pastvin v první seči sklízet kosení na seno z důvodů stárnutí porostů a udržení rostlinného složení. Spásat se může začít při výšce porostu 100-150 mm a na začátku je třeba dbát, aby zvířata nespásala porosty úplně a trsy zbytečně neušlapávala. Spotřeba pastevní píce se počítá okolo 50kg na 1DJ. Pro využití pastvin má rozhodující vliv způsob pasení. Podle toho se rozeznává několik typů vedení pastvy: 1. pastva volná – znamená neomezený pohyb zvířat po celé pastvnině, tento způsob pastvy vykazuje nejvyšší stupeň poškození pastvy sešlápáním a pokálením, obrůstání je nepravidelné a nerovnoměrné. Na jaře porost přerůstá a potenciál pastvy je využit na 40 – 60% 2. pastva záhonová – pastvina je rozdělena na několik záhonů popmocí pevných nebo přenosných oplůtků, které se postupně spásají, podle doby obrůstání, doba, kterou stráví zvířata v jednom záhonu je poměrně dlouhá a porostu nepříznivá, ztráty s e pohybují okolo 30 – 40% 3. pastva oplůtková- probíhá ve větším množství oplůtků, které výměrou odpovídají počtu pasených zvířat a průměrné délce obrostu porostu, principem tohoto způsobuje využití oplůtku během 2 – 4 dnů. Pak je obrůstání rovnoměrnější a porost kvalitnější. Nevýhodou tohoto způsobu je vysoký náklad na pořízení a údržbu oplůtků. 4. pastva dávková - pomocí přenosného elektrického ohradníku se přiděluje zvířatům plocha ke spásání na 6 -8hodin, při spotřebě píce 50kg na 1DJ a výnosu 7t/ha se počítá na 1 DJ cca 70 m2 + 10% rezerva. Porost s e spásá ve výšce 100 – 150mm. 5. pastva pásová – spásání vysokých porostů podobně jako u žlab v řadě je přidělována pastva v pásu o šířce 0,6 - 0,8m. Způsob organizačně velmi náročný.
Stroje a zařízení pro manipulaci s materiálem a dopravu Soustavu dopravních strojů a zařízení tvoří více než padesát různých druhů strojů, od nejjednodušších ručních vozíků až po zemědělský nákladní automobil s účelovými nástavbami. Nejdůležitější stroje této soustavy jsou: 1. Automobily a samojízdné dopravní stroje: o kliky osobní automobil (i terénní), o účelový automobil s užitečnou hmotností 0,8 až 1 t, o nákladní automobil s užitečnou hmotností nad 8 t, o zemědělský automobilový tahač, o samojízdné sběrací vozy. 2. Návěsy, přívěsy, přepravníky: o sběrací návěsy, nízkoplošinové návěsy, o přívěsy běžného provedení a návěsy pro přepravu zvířat, 78
speciální přepravníky. 3. Nakladače a zařízení pro vykládku: o traktorové a samojízdné nakládače, automobilová rýpadla, o stohovače, nakládače a překládače siláže, o vykládací zařízení. 4. Zařízení pro sklady a skladovou manipulaci: o ruční a motorové vozíky, vysokozdvižné vozíky, o zařízení pro překládání, manipulační traktory, o zařízení pro dávkování a plnění, o zásobníkové dávkovací dopravníky, dopravníky. 5. Stroje a zařízení pro budování a údržbu cest a vozovek v zemědělství: o dožery, grejdry, válce, frézy, finišery apod. o
Mechanické dopravníky Mechanické dopravníky umožňují plynulý pohyb přepravovaného materiálu po dané dráze ve směru vodorovném, šikmém nebo svis¬lém. Podle konstrukčních znaků se mechanické dopravníky dělí na: 1. dopravníky s nepohyblivým nosným dílem, které mohou být: a. bez tažného prostředku - spádové, vibrační a šnekové b. s tažným prostředkem - hrnoucí dopravníky hřeblové, záchyt¬né apod. 2. Dopravníky s pohyblivým nosným dílem, kde nastává společný pohyb přepravovaného materiálu, nosného dílu a tažného prostředku. Patří sem pásové dopravníky, korečkové dopravníky, kyvné a oběžné dopravníky. Pneumatické dopravníky Při pneumatické dopravě se materiál přepravuje buď ve vzduchovém proudu v uzavřeném potrubí, nebo se pohybuje působením vzduchového proudu v dopravním žlabu. Více rozšířená je doprava v potrubí. Podle způsobu práce se pneumatické dopravníky dělí na: • sací • tlačné • kombinované Nemotorové dopravní prostředky Vozíky pro vnitropodnikovou dopravu I když je vnitropodniková doprava v zemědělství značně mechani¬zovaná, zůstává stále nutnost přepravovat relativně malé náklady na vzdálenosti v objektech, popř. mezi nimi. Materiál se obvykle přepravuje po zpevněném povrchu ručními vozíky, které mají velmi jednoduchou konstrukci a velkou manévrovací schopnost. V praxi se používají: 1. Dvoukolové vozíky (rudly)- znázorněné na obr. 41. Jsou určeny pro přepravu pytlů, beden apod.
79
2. Tříkolové a čtyřkolové vozíky mají dvě kola na společné nápravě, zbývající kola jsou řídicí. Ložný prostor bývá plošinový nebo tvoří korbu. Jsou určeny k přepravě steliva, okopanin, siláže a jiného materiálu. Některé vozíky mají sklopnou, popř. vyměnitelnou korbu. 3. Paletizační nízkozdvižné vozíky (obr. 42), určené pro přemísťování materiálu, který je vhodně uložen na paletách. Vozík najede vidlicemi pod paletu, hydraulickým zařízením ji nadzvedne (i s ulože¬ným materiálem), přemístí a spustí na zem. Užitečná hmotnost vozí¬ku je 1 až 1,5 t. 4. Vysokozdvižné ruční vozíky plní stejný účel jako nízkozdvižné vozíky a navíc umožňují paletu vertikálně zdvihat. Užitečná hmot¬nost je 0,5 až 1,2 t. maximální zdvih je 3 m. Přívěsy a návěsy Zemědělská doprava se uskutečňuje v jiných podmínkách než b재ná silniční doprava, a proto zemědělské přívěsy a návěsy musí být těmto podmínkám přizpůsobeny. Traktorové přívěsy a návěsy mo¬hou mít některé konstrukční skupiny shodné s automobilovými, nebo jsou konstruovány jen pro potřeby zemědělství. U nás na rozdíl od některých jiných států, nelze zapojovat přívěsy a návěsy jednoho typu na různé typy tažných prostředků. Všeobecné i základní požadavky na konstrukci zemědělských přívěsů a návěsů jsou: o o o o o o o o o o
splňovat podmínky příslušné vyhlášky o provozu vozidel na pozemních komunikacích, malá vlastní hmotnost v poměru k užitečné hmotnosti, dostatečný ložný prostor pro lepší využití užitečné hmotnosti, ložná plocha nízko nad zemí. sklápěcí nebo jiné vyprazdňovací zařízení pro rychlou vykládku, automatické otvírání bočnic, vhodné pneumatiky, zejména pro snížení měrného tlaku na pů¬du a snížení valivého odporu, odpružení podvozku, seřiditelný brzdicí účinek podle okamžité celkové hmotnosti dopravního prostředku, obsluha dopravní soupravy jedním pracovníkem z místa řidiče.
Členění přívěsů a návěsů: Podle konstrukce Návěsy mají jednu nápravu a k traktoru se připojují pomocí připojovacího zařízení, na které se přenáší část celkové hmotnosti návěsu. Návěsy s vyšší užitečnou hmotností mohou mít i dvě nápravy (tande¬mové), těžkotonážní návěsy mají i tři nápravy. Tím se však princip návěsu nemění. Jednonápravové návěsy mají užitečnou hmotnost do 8 t, dvounápravové 7 až 16 t a třínápravové 20 t, výjimečně až 24 t. Traktorové návěsy jsou charakterizovány těmito znaky: o o o o o
k připojení je nutné speciální zařízení, které neumožňuje připojit navěs za sklízecí stroje nebo automobilový tahač, působí rázy na traktor, souprava traktoru s návěsem má i za špatných jízdních podmí¬nek větší provozní jistotu než souprava traktoru s přívěsem, mají dobrou manévrovatelnost, u vícenápravových těžkotonážních návěsů se přechází na řiditelná kola druhé nebo třetí nápravy, čímž se zlepšují jízdní podmínky pro průjezdu zatáčkou.
Přívěsy mají alespoň dvě nápravy, z nichž jedna má řídicí mecha¬nismus. Celková hmotnost se přenáší pouze na nápravy přívěsu. 80
Traktorové přívěsy mají tyto znaky: o o o o
nekladou zvláštní požadavky na energetický zdroj, zejména ty, které mají hydraulické zařízení, pohon podlahového dopravníku, brzdy a osvětlení, mohou se zapojovat: za traktory a sklizňové stroje, pro dopravu objemných materiálů nebo neskladných nákladů lze ložnou plochu zvětšit, lze je použít i v silničním provozu, především jako odvozní a obslužná vozidla při sklizni.
Podle použití Z hlediska použití tvoří přívěsy a návěsy tyto skupiny: o o o o o o o o o
přívěsy a návěsy sklápěcí: jednostranné, dvoustranné i třístran¬né, popř. vybavené velkoobjemovou nástavbou, přívěsy a návěsy s podlahovým dopravníkem s velkoobjemovou nástavbou: krmný vůz, rozmetadlo hnoje apod., vysokozdvižné vozy, sběrací návěsy, manipulační návěsy pro přepravu obřích balíků slámy, přívěsy a návěsy pro přepravu kapalin, přívěsy pro dopravu osob, přepravníky krmných směsí a jadrných krmiv, vpřepravníky zvířat, přepravníky strojů (podvalniky).
Nakladače Nakládače jsou dopravní zařízení určená pro nakládku a vykládku různých materiálů a hmot, podstatně zvyšující produktivitu práce a stupeň mechanizace ložných operací. Podle způsobu práce se nakládače dělí na: o o
nakládače s plynulým pracovním cyklem, nakladače s přerušovaným pracovním cyklem,
Nakladače s přerušovaným pracovním cyklem odebírají přepravovaný materiál z vozidel, hromad nebo zásobníků a plynule jej předávají na další dopravní prostředky nebo do jiných skladovacích prostoru. Nakládače jsou pojízdné, aby mohly buď vlastním pohonem, nebo pomocí tažného prostředku popojíždět k nakládanému materiálu. Zasáhne-li pracovní orgán celou ložnou plochu, mohou být tyto nakládače stacionární (např. nakládače pro vykládání železničních vagónů). Plynulé odebírání materiálu může zajišťovat: a. b. c. d.
radlice, a to pevná, kyvná nebo rotační, hřídel s tvarovaným povrchem (např. čtyřhranným), buben s pružnými prsty nebo sběrací ústrojí, dopravník, a to hřeblový, korečkový. šnekový, hřeblový s radlicí nebo pneumatický kombinovaný, e. proud vody (skládání bulev cukrovky apod.).
Nakládače s plynulým pracovním cyklem se používají pro nakládku ve skladech, nakládku z hromad, stohů, horizontálních silážních žlabů apod. Příkladem může být plnicí a vybírací stroj 81
Při sklizni plodin zajišťují plynulou nakládku přímo sklizňové stroje (sklízecí mlátičky a řezačky, sklízeče brambor a cukrovky, sběrací vozy apod.). Nakládače s přerušovaným pracovním cyklem se vyznačují tím, že celý pracovní proces probíhá v opakujících se pracovních operacích. Po vyprázdnění se musí pracovní orgán vrátit zpět k místu nakládání (náběru).
82
