ZÁKLADNÍ TEOLOGICKÁ TÉMATA

ZÁKLADNÍ TEOLOGICK Á T ÉM ATA

PETER NEUNER PA U L M. ZU LE H N E R

Přijď království tvé PRA KTICK É UČENÍ O CÍRKVI

V YŠEHRAD

Original title: Dein Reich komme. Eine praktische Lehre von der Kirche © Matthias Grünewald Verlag der Schwabenverlag AG, Ostfildern, 2013 Translation © Helena Medková, 2015 ISBN 978-80-7429-540-9

OBSAH

P Ř E D M L U VA K   N Ě M E C K É M U V Y D Á N Í . . . . . . . 13 P Ř E D E H R A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mýtus o Orfeovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kristus-Orfeus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Církev jako nástroj v Kristových rukou . . . . . . . . . . . . . . . . Církev ve dvojím vztahu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

19 23 23 25 25

J E D E N S V Ě T . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Pestrost světových názorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 P Ř E H L E D . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1. část: Církev v dějinách spásy (ekleziologie z hlediska nauky o spáse) . . . . . . . . . . . . . . . . 2. část: Církev jako lid Boží (ekleziologie) . . . . . . . . . . . . . 3. část: Budování církve (ekleziogeneze) . . . . . . . . . . . . . . Vymezení pojmu církev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

32 32 33 33 34

1. ČÁST Církev v dějinách spásy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 „ D Ě D I Č N Á S PÁ S A“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vidění svaté Hildegardy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hymnus na Krista . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kristus jako původce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kristus jako cíl – spása „na různý způsob“? . . . . . . . . . . . „Anonymní“ cesta ke spáse? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Neoprávněný nárok – nebo Boží vydanost? . . . . . . . . . . . .

39 39 40 43 44 45 46

D Ě D I Č N Á V I N A“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47

C Í R K E V: S V Ě T L O A   S Ů L . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Světlo odhaluje „dědičnou spásu“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dimenze církevního života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prazákladní pohyb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sůl: lék proti „dědičné vině“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Církev jako země spásy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Malomocný člověk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ježíš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Muži za Ježíšem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A my dnes? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

49 49 50 51 54 55 57 58 60 61

V   C O S M Í M E D O U FAT . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Teologie spásy a podoba církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Exkluzivní obraz církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Inkluzivní obraz církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pluralistický obraz církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

63 72 72 75 78

S PÁ S A A   P O D O B A C Í R K V E . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80

2. ČÁST Církev jako Boží lid . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 EKLEZIOLOGICKÉ POHLEDY V   N O V O Z Á K O N N Í C H S P I S E C H . . . . . . . . . . . . . . . . Ježíš a církev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Synoptická evangelia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Evangelium podle Marka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Evangelium podle Matouše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Evangelium podle Lukáše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Evangelium podle Jana . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pavlovské spisy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Církev jako společenství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Církev jako Boží lid . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Církev jako tělo Kristovo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

85 85 87 88 89 90 91 92 93 93 94

Církev jako chrám Ducha svatého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První struktury úřadu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Církev v pseudopavlovských listech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Směry vývoje církve v Novém zákoně . . . . . . . . . . . . . . . . .

95 96 97 100

C E S TA C Í R K V E D Ě J I N A M I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úřad ve službách kontinuity v církvi . . . . . . . . . . . . . . . . . . Co říká o církvi Krédo – a co to znamená dnes . . . . . . . . . Jedinost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Svatost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Katolicita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Apostolicita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

101 101 103 103 104 107 109

C Í R K E V A   C Í R K V E . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 CÍRKEV Z POHLEDU D RU H É H O VAT I K Á N S K É H O K O N C I L U . . . . . . . Výzvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Co je církev? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Církev jako mysterium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Církev jako Boží lid . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Církev jako společenství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Společenství místních církví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Biskupský úřad a kolegium biskupů . . . . . . . . . . . . . . . . . Vztah učitelského úřadu a teologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . Společenství s chudými a trpícími . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Boží lid a ekumena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Církev v dnešním světě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Komplikovaná reakce na koncil a její příčiny . . . . . . . . . . .

115 115 116 117 119 121 121 122 123 123 124 124 126

Ú Ř A D Y A   H I E R A R C H I E V   C Í R K V I . . . . . . . . . . . . . Laik a Boží lid . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Boží lid v jednotě a rozmanitosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Laici a klérus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Laik z pohledu Druhého vatikánského koncilu . . . . . . . .

128 128 129 130 133

Úřad a úřady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vznik úřadů z duchovního zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úřad jako vztahový pojem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úřad jako protějšek obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úřad a jeho úkoly v církvi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Podmínky pro přijetí svěcení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Členění úřadu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Biskupský úřad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Papežský úřad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kněz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jáhen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pastorační asistent/asistentka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

135 135 136 136 136 139 140 140 142 149 152 153

3. ČÁST Budování církve (ekleziogeneze) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 D N E S : K A I R O S . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Církev v průběhu času . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Znamení doby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Účast na rozhodování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ztotožnit se se světem – a odvrátit se od něho . . . . . . . . . . Věrnost tradici a tradicionalismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Církev není muzeum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nevyužitý prostor pro tvořivý přístup . . . . . . . . . . . . . . . . . Společenský a kulturní dialog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhý vatikánský koncil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

159 160 162 163 164 166 166 168 168 169

P O D Í L C Í R K V E N A   F O R M O VÁ N Í K U L T U RY A   S P O L E Č N O S T I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Náboženská svoboda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Angažovanost jednotlivců a spolků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Církevní zařízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Charita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzdělání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Církev ve službě společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

172 173 174 174 175 175 176

B U D O VÁ N Í K Ř E S Ť A N S K Ý C H S P O L E Č E N S T V Í . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hybná síla vize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ústřední význam vize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . S věkem vize slábne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Obnova a zmrtvýchvstání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slabost vize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Síla vizí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Všichni jsou obdařeni vizemi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Cesta ke společné vizi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vize a projekty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ježíšovou stopou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ponořit se do Boha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vynořit se u lidí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Večeře Páně a umývání nohou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pastorace jako projev milosrdenství . . . . . . . . . . . . . . . . . Strukturální mnohotvárnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ecclesia semper reformanda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozkvět a úpadek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Církev se stále vyvíjí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

178 179 182 183 184 186 188 191 192 195 196 198 207 224 228 232 235 237 238

V Ý H L E D . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245 Doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263 Zkratky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 265

PŘEDMLUVA K NĚMECKÉMU VYDÁNÍ 2013

Titul této knihy je nutno vysvětlit. Na první pohled může vypadat opovážlivě, citujeme-li v názvu praktické příručky o církvi prosbu Otčenáše „přijď království tvé“. Ozve se možná námitka, že církev není království Boží, že není ani Božím královstvím na zemi. O církvi můžeme uvažovat, můžeme teoreticky i prakticky měnit její formu, ale ani v té nejlepší podobě, kterou jsme schopni si vysnít a vymyslet, se nestane Božím královstvím. S pomocí sebelepší ekleziologie nelze Boží království vytvořit, ani v teorii, ani v praxi. Ale na druhé straně církev s Božím královstvím souvisí. Druhý vatikánský koncil to formuluje slovy: „Pán Ježíš začal vytvářet církev, když začal hlásat radostnou zvěst, totiž příchod Božího království“ (LG 5). Církev má svůj původ v Ježíšově zvěsti o Božím království a k těmto svým kořenům se musí stále vracet. Je církví Ježíše Krista, jestliže tuto náročnou roli přijímá a ­úkoly s ní spojené bere vážně. Zcela jistě se ani pak nestane Božím královstvím, a dokud bude existovat, bude také prosit „odpusť nám naše viny“. Ale musí přinejmenším zabránit tomu, aby její podoba a formy Božímu království odporovaly a činily nevěrohodnou samotnou Ježíšovu zvěst. Kdykoli se objeví nebezpečí, že církevní formy a předpisy zakryjí Ježíšovo poselství, že se zvyky stanou důležitějšími než výzva obrátit se k Božímu království, je povinností teologie na to upozorňovat. Církev musí hlásat Ježíšovu naději a udržovat ji živou, a to především svou vlastní existencí. Jakožto Boží lid by měla ve vší skromnosti konkrétně uskutečňovat mezi ostatními národy na tomto světě něco z toho, co Boží království a Boží panování znamená. Slova „přijď království tvé“ mají tedy církev burcovat a volat k pokání. V tomto smyslu je míněn citát z Otčenáše v názvu knihy, která vznikla v souvislosti s přednáškovou činností autorů v Pekingu.

13

Tamní církev se v obtížné situaci a uprostřed kultury, jež je jí spíše cizí, snaží působit jako kvas a sůl země a budit naději, že Boží království přijde, že jeho počátky už jsou tady. Studijní děkan kněžského semináře katolické církve v Číně pan Dr. Chen Binshan po řadu let zval oba evropské teology k přednáškám, které byly určeny kandidátům kněžství, ale chodilo na ně také stále více kněží působících v pastoraci, z nichž někteří zastávají důležité úkoly v čínské církvi. Třetí skupinu posluchačů tvořily řádové sestry, které v rychle rostoucí čínské církvi pracují v různých oblastech sociální péče a těší se značné úctě vzhledem k tomu, s jak složitými, dramatickými a pro Evropana často obtížně pochopitelnými problémy se musejí vyrovnávat. Mnohé z těchto sester se v současnosti věnují také odpovědným úkolům spojeným s pastorací, hlásáním evangelia a církevní administrativou. V důsledku pronásledování, jemuž byla církev v Číně vystavena po celá desetiletí (asi nejtvrdšímu v dějinách celé církve), je tamní křesťanské vzdělávání často ve velmi neuspokojivém stavu. V tomto oboru působí kromě několika málo skvěle vyškolených místních sil také teologové a teoložky z Evropy a z Ameriky. Pronásledování způsobilo kromě jiného také neblahý rozkol mezi veřejně činnou, oficiální církví a církví podzemní, úředně neregistrovanou. Pro teology ze Západu představuje tohle téma speciální problém. Protože na přednášky chodili většinou členové obou těchto církví, nebylo snadné patřičně interpretovat poměr čínské místní církve k univerzální církvi. Jak hledat dorozumění, jak překonat existující propast? To byla pro mnoho účastníků vzhledem ke zhoršujícím se vztahům mezi čínskou vládou a Vatikánem v posledních letech palčivá existenciální otázka. Jak lze v této situaci mluvit o jednotě a jaké cesty k překonání tohoto stavu, jenž odporuje samé podstatě církve, nabízí teologie? Ekleziologické úvahy mají mimořádnou důležitost pro praxi. Církev slouží radostné zvěsti o Božím království, jehož příchod hlásá a které – podle známého výroku Druhého vatikánského koncilu – jakožto „svátost a znamení vnitřního spojení s Bohem“ již nyní uskutečňuje. Jak může církev tento úkol plnit

14

v dnešní době, jak může nechat své poselství zářit i v kulturách, které se západnímu světu tak málo podobají? Koncil zdůraznil samostatnost místních církví a pokoncilové dokumenty vyzvedávají, že křesťanská zvěst může být hlásána v každé společnosti a v každé kultuře. Teologové ze Západu, kteří v této knize prezentují své úvahy, věděli, že nemohou čínským křesťanům nabídnout řešení jejich problémů. Ale snažili se vysvětlit, jak probíhala inkulturace v západní církvi, jak pokaždé místní kultura a biblické poselství srůstaly a vytvářely živé a plodné spojení pro hlásání Ježíšovy zvěsti – v různých dobách přinášejících nové otázky. A chtěli podat zprávu o tom, jak se teologie v západních zemích také v současnosti snaží o syntézu, která by umožnila přinášet dnešní hektické době plné dramatických změn Ježíšovo poselství v podobě věrné původnímu zdroji a odpovídající současné situaci. Každý, kdo sleduje vývoj náboženství a církve, dobře ví, že úspěch a nezdar jdou přitom ruku v ruce. Snad se nám podařilo ukázat, že nemáme hotové odpovědi, že jsme stále na cestě a musíme se přibližovat cíli metodou pokusů a omylů. Dialog s čínskými křesťany byl pro nás v mnoha směrech podnětný a obohacující. Naučili jsme se od nich víc, než jsme mohli naučit my je, cítili jsme se jako přijímající, a ne jako dárci. Chceme za to našim posluchačům a partnerům v dialogu, našim hostitelům a členům kolegia docentů, s nimiž jsme tak často rozmlouvali, upřímně poděkovat. Především řádové sestry naléhaly, abychom své myšlenky a úvahy zapsali. To, co slyšely a o čem se diskutovalo, si chtěly znovu přečíst. Dr. Chen Binshan, který jako tlumočník dokázal překonat vzdálenost mezi posluchači a přednášejícími, se ochotně nabídl, že texty přeloží. Oba autoři mohli k tomu účelu využít materiálu, který již dříve formulovali pro podobné účely v německém prostředí. Zaměřili jej na čínskou problematiku a soustředili se na otázky, které se objevovaly při setkáních v Číně. Doufáme, že tato koprodukce přinese čínské církvi užitek.

15

Jedno jsme ale nečekali: Vzniklým textem se cítili osloveni také teologové a teoložky z východoevropského prostoru ve své situaci. Jejich společenské podmínky jsou čínským v lecčem podobné: dlouholetý útlak za komunistického režimu, jehož stopy jsou v dnešních církvích patrné, vyžaduje od nich při hlásání evangelia novou orientaci: navazovat na předkomunistickou podobu církve by znamenalo minout výzvy současnosti. Toto nebezpečí skutečně existuje. Odborníci z těchto zemí a kultur přeložili náš text nikoli proto, aby příklady v něm uvedené byly napodobovány, nýbrž proto, aby se jimi teologové a obce zabývali a nacházeli v nich posilu při svém odhodlání hlásat evangelium ve vlastním společenském a kulturním kontextu. A nakonec vychází kniha i v němčině. Nechce prezentovat žádné nové vědecké poznatky. Autoři jsou nicméně přesvědčeni, že cesta k nové formulaci poselství povede i v Evropě přes mladé církve. Tak jako vznikají nové inkulturované teologie a modely společenství dnes v Číně, bude se vývoj dynamizovat i v Evropě. Proto se domníváme a doufáme, že to, co jsme promýšleli v souvislosti s čínským prostředím, může být přínosem i pro naši velmi odlišnou západoevropskou situaci. Děkujeme tímto všem, kdo se přímo či nepřímo p ­ odíleli na vzniku této „praktické ekleziologie“: účastníkům našich debat v Číně a zejména Dr. Chenu Binshanovi, který nás pozval, byl nám věrným tlumočníkem a nakonec přeložil tento německý text do čínštiny. Kniha vyšla nejen v čínském jazyce, ale také rusky, chorvatsky, slovensky, maďarsky a polsky. Náš dík náleží všem překladatelkám a překladatelům, kteří se této namáhavé práce ujali. Děkujeme také sponzorům, kteří její vydání umožnili v zemích, jejichž církve jsou často velmi chudé.

16

V ekleziologii dostává teologie praktickou, konkrétní a názornou podobu. Přáli bychom si, aby se tyto naše úvahy ukázaly jako podnětné a užitečné. V listopadu 2012 Peter Neuner Paul M. Zulehner Mnichov Vídeň

17

Předehra

Orfeus, malba na keramické váze, Řecko, 2.–3. století, detail.

Orfeus, malba na keramické váze, Řecko, 2.–3. století.

Hudebník a pěvec Orfeus – vypráví stará řecká báje – přišel o milovanou Eurydiku. Had ji uštkl do nohy a ona zemřela. Bájné příběhy se zabývají tím, co se stává stále a všude, právě proto, že se to – alespoň v té formě, jak o tom vyprávějí – nepřihodilo v určitý okamžik a na určitém místě. Proto může tato prastará pověst, znovu a znovu zobrazovaná v malířství, v poezii, v hudbě, i dnes a nejen v západní civilizaci, vysvětlovat zkušenosti a předávat poznatky, které jsou v podstatě určeny všem lidem, a odpovídat na otázky, které lidé kladou v každé době a kdekoli na světě. Orfeův příběh se týká otázky staré jako lidstvo, co je nakonec silnější – zda smrt nebo láska.

Mýtus o Orfeovi Pověst vypráví, že milující Orfeus nebyl ochoten smířit se se smrtí své Eurydiky. Chce ji z říše mrtvých přivést zpět na zem, kde vládne život a láska. A tak se vydá na cestu, až dojde k řece smrti, kterou smrtelníci mohou překročit jen jedinkrát, bez návratu. V podsvětí vládnou bohové Hádés a Persefoné. Ti jsou jeho zpěvem, hrou na loutnu, kterou Orfeus dostal od samotného boha Apollona, a jeho láskou tak dojati, že mu dovolí, aby si Eurydiku odvedl zpět na zem. Samozřejmě s podmínkou: Nesmí se během dlouhé zpáteční cesty obrátit. A tak Orfeus jde a jde. A čím déle cesta trvá, tím silněji pochybuje, zda ho Eurydika, neslyšná bytost z říše stínů, skutečně následuje. Nakonec se obrátí – a ztratí ji navždy. Je to tragický, deprimující mýtus. A odpověď na otázku, co tedy zvítězí, jestli smrt nebo láska, je jasná: Poslední slovo má smrt.

Kristus-Orfeus Tohoto starého příběhu se chopila raná církev, ale četla jej na základě evangelia. Pro ni je pravým Orfeem Kristus. On je oním milujícím pěvcem Božím. Na vzácných freskách v římských katakombách1 je také takto zobrazován. Eurydika, milenka Kristova-Orfeova, je zase chápána jako lidstvo. Tak jako Eurydika v řecké pověsti propadla mocnostem smrti, upadlo lidstvo do poddanství hříchu. Milující pěvec se s tím nechce smířit. Sestoupí z Božího prostoru (srov. Fp 2,6–11), podstoupí smrt (na kříži) a tak se dostane do podsvětí. Svým poselstvím a hrou na lyru vyvede Eurydiku (milované lidstvo) zpět do života. Podaří se mu to. Řídí se touž podmínkou, jaká byla uložena řeckému Orfeovi, nesmí se ohlédnout: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ (L 9,62)

23

Kristus jako Orfeus. Freska z katakomb kostela Sankt Marcellino e Pietro, Řím, 5. století.

Křesťanské církve se o orfeovský mýtus opírají dodnes. V Krédu se říká: „sestoupil do pekel“ (německy in das Reich des Todes, tzn. do říše smrti). Na otázku, co je nakonec mocnější, zda smrt, nebo láska, dává ale evangelium přesně opačnou odpověď: Poslední slovo má Bůh – tj. láska. Smrtí Kristovou je smrt poražena. Proto církev ve všech svých liturgiích s jásotem připomíná velikonoční vítězství. V básnické formě nalezneme takový jásot nad mocným zápasem mezi smrtí a láskou ve staré sekvenci „Victimae paschalis laudes immolent christiani“ (Velikonoční oběti, vzdejme své chvály, křesťané) z velikonoční liturgie: „dux et vita duello conflixere mirando dux vitae mortuus regnat vivus.“2 Tuto zázračnou skutečnost, totiž že smrt byla přemožena smrtí z lásky, opěvuje mystickým způsobem sv. Jan od Kříže ve své básni „Oh llama de amor viva“ (Živý plamen lásky): „Matando, muerte en vida la has trocado.“ – Když zabíjíš, smrt jsi změnil v život.3

24

Církev jako nástroj v Kristových rukou Kristus-Orfeus z římských katakomb drží v levé ruce lyru. Klement Alexandrijský, učený představený alexandrijské katechetické školy, spojuje řecký mýtus s evangeliem. Lyra, kterou Orfeus podle pověsti dostal od samotného boha Apollona, se při tomto výkladu stává obrazem církve. Na ní, s její pomocí, nechává Kristus zaznít píseň záchrany pro svou Eurydiku (lidstvo), píseň úsměvu, naděje a zmrtvýchvstání.4 V jádru křesťanské zvěsti, jak nás učí tento výklad mýtu o Orfeovi a Eurydice prohloubený z hlediska evangelia, není církev, nýbrž nápěv lásky, kterou božský pěvec cítí ke své Eurydice, tj. k lidstvu. Jde za svou ztracenou a mrtvou milenkou až do krajnosti, až za práh smrti. Oč tu jde, není nic menšího než Bůh a svět. V tomto příběhu, jejž teologie nazývá „dějiny spásy“, hraje církev důležitou, ale přece jen značně relativní roli. Není ničím víc a ničím méně než „nástrojem“. Pochází od Boha a Kristus na ni hraje. Ale hudbu nekomponuje církev, nýbrž onen božský umělec. Melodii, kterou vydává nástroj-církev, hraje zmrtvýchvstalý Kristus. Zpívá ji celému lidstvu, své Eurydice, z lásky, aby mohla být přivedena z říše smrti do světa lásky, do Božího království.

Církev ve dvojím vztahu Církev je v této alegorii dvakrát „relativizována“ v nejhlubším smyslu slova relace (vztah): je uvedena do vztahu k Bohu, jednajícímu skrze Krista, Božího pěvce, a do vztahu ke světu, k lidstvu, jež má být jeho písní přivedeno k novému životu. Druhý vatikánský koncil (1962–1965) ve své dogmatické konstituci o církvi formuluje tuto vztahovost církve jakožto nástroje: „Církev je totiž v Kristu takříkajíc svátostí neboli znamením a nástrojem niterného spojení s Bohem i jednoty celého lidstva.“5

25

I zde se jasně říká: V centru křesťanské zvěsti není církev, nýbrž Bůh a celé lidstvo. Přesněji: Jde o sjednocení lidí s Bohem, a tím i o jednotu všech lidí. Nebo Ježíšovými slovy: o lásku k Bohu a k bližním ve všech jejích rozmanitých odstínech. Láska k bližním se přitom konkretizuje zejména v lásce k chudým a trpícím. Kdo hledí na lidi Božíma očima, je k jejich utrpení vnímavější. Pastorační plán malé německé diecéze Pasov to říká takto: „­Církev, která se zabývá sama sebou a zapomíná přitom na Boha, přestává vnímat utrpení. Kdo se naproti tomu ponoří do Boha, vynoří se vedle člověka. Ale může to fungovat také obráceně: Kdo jde vstříc lidem, najde v nich i Boha (srov. Mt 25).“6 Takže hlavním tématem zde předkládané „praktické ekleziologie“, která se pohybuje na hranici mezi dogmatickou a praktickou teologií, je přece jen církev. Ale nelze proto zapomínat, že o tu v křesťanství nejde, v křesťanství jde o spásu celého lidstva a světa. Proto je následující výklad o církvi včleněn do velkého příběhu Božího vztahu k lidem a ke světu. Všechno, co zde bude řečeno o církvi, o její struktuře, o jejím životě a působení musí být dáváno do souvislosti s tímto vše zahrnujícím příběhem. Ještě než začneme mluvit o církvi a o tom, jak by měla vypadat, musíme se tudíž pokusit o mnohem širší pohled. Zjednodušovat si to nemůžeme – ani my, ani církev.

26

JEDEN SVĚT

Už Nový zákon zdůrazňuje, že tento příběh o vztahu Boha ke světu/lidstvu vstoupil do své závěrečné fáze. Žijeme na „konci časů“ (1K 10,11; Lumen gentium 48). To samozřejmě není žádné tvrzení evoluční teorie, to je pohled víry na naši dobu jako na „čas spásy“: s příchodem Ježíše, jenž je Kristus, neodvolatelně nastalo dovršení světa. Přírodovědecká evoluční teorie a teologie dějin přitom nemusejí stát v nesmiřitelném protikladu.7 Dějiny spásy sledují průběh historických událostí z hlediska vztahu člověka k Bohu a z hlediska věčné a všudypřítomné touhy lidí po spáse, tedy z perspektivy náboženství. Dějiny spásy se ptají po smyslu, jejich vše zahrnující otázka zní „proč?“ a „k čemu?“. Vidí věci z jiného úhlu než přírodní vědy nebo evoluční teorie, která hledá příčinné souvislosti a ptá se tedy „jak?“. S výjimkou několika fundamentalistických skupin už dnes nikdo netvrdí, že svět byl fakticky stvořen v sedmi dnech. To, co čteme o stvoření světa v obou hymnech na začátku Starého zákona ve dvou prvních kapitolách knihy Genesis, je pro nás popis vztahu člověka k Bohu. Evoluční teorie formuluje odpověď na úplně jinou otázku. Považuje-li kreacionismus biblickou zprávu za přírodovědecký popis vzniku vesmíru, živých organismů a člověka, jen ji tím činí nevěrohodnou. Na rozdíl od takových názorů se např. Teilhard de Chardin pokusil uvést oba pohledy v soulad. Podle něho vývoj ústí do bodu omega, kdy bude svět dovršen v hlubokém sjednocení a zároveň rozrůznění; představuje si jednotu v rozmanitosti, lidstvo jako jediný, neuvěřitelně pestrý, vnitřně diferencovaný a individualizovaný celek.8 Taková koncepce je předmětem interdisciplinárních diskusí, kdežto naivnímu kreativismu není vzhledem k dnešnímu stavu vědeckého poznání nutno věnovat pozornost.

27

Současný vývoj světa a lidstva se vyznačuje jednak stálým a nezadržitelným srůstáním v celek, jednak prohlubující se diferenciací. Freiburský biolog a teoretik evoluce Carsten Bresch si všímá rostoucího množství vzorců a informací a jejich stále silnější integrace.9 Současné vědy mluví většinou o globalizaci10 nebo také o univerzalizaci11 lidské společnosti. Ale právě tento sjednocující se svět je zároveň stále pestřejší a složitější: kulturně, hospodářsky,12 společensky, mediálně.13 Cestování a vzdělání, 14 dobrovolná či vynucená migrace,15 to vše umožňuje lidem poznávat na vlastní kůži rozmanitost našeho světa, jež se projevuje v neposlední řadě i pluralitou náboženství.

Pestrost světových názorů Velká náboženství měla zpravidla svá tradiční území. Většinou se rozvíjela v těch oblastech, kde původně vznikla. Buddhismus kvetl v Asii, křesťanství se šířilo z Malé Asie do Středomoří a postupně do celé Evropy. V Evropě zase určité konfese tradičně patřily k určitým politickým celkům – tak měl být znovu nastolen a zajištěn náboženský mír poté, co se za reformace náboženská jednota západní kultury rozpadla a vedly se krvavé náboženské války. Při upevňování této vazby mezi konfesí a územím nezřídka docházelo k „náboženským čistkám“. Ortodoxní křesťanstvo tuto vazbu prostoru a církve dodnes zdůvodňuje teologicky. Lidé v tradičně ortodoxních zemích, např. v Rusku, „náleželi“ takříkajíc od narození k ortodoxní církvi. Teprve nucená migrace mnoha pravoslavných křesťanů z „kanonických“ území tuto prostorovou souvislost do jisté míry uvolnila.16 Mezitím na celém světě rychle roste mobilita, ať dobrovolná či vynucená. S lidmi se přesunují i náboženství. Dosavadní náboženské monokultury jsou stále pestřejší.17 V zemích, které byly po staletí katolické, žijí dnes vedle katolíků protestanti, pravoslavní, ale i židé, muslimové, buddhisté a hinduisté.

28

Kromě nich přibývá právě v Evropě lidí, kteří na otázku, ­jakého jsou náboženství, odpovídají „bez vyznání“. Podíl ateistů a „skoro-ateistů“ ve společnosti roste. V některých evropských zemích, které byly dříve převážně protestantské (Estonsko, vý­­chodní Německo) je dnes křesťanů jen nepatrná menšina.18 Většina obyvatel se nehlásí k žádnému náboženskému ani světonázorovému společenství, a to přesto (nebo právě proto), že v ateistických zemích byly uměle vytvářeny a dodnes se těší značné oblibě společensko-ideologické rituály, napodobující náboženské udílení křesťanských svátostí („vítání občánků“ místo křtu, v bývalé NDR tzv. „Jugendweihe“ [uvedení do dospělosti] místo biřmování). Stále více lidí nezakotvených v nějakém náboženském společenství duchovně hledá. Zejména v sekulárních státech roste počet těchto spirituálních „poutníků“.19 Vydávají se na cestu do vlastního nitra nebo do vzdálených krajů, objevují vlastní já, touží být okouzleni,20 fascinováni, vyléčeni, hledají pocit sou­ náležitosti, oporu, nový svět.21 Tato světonázorová pestrost staví teologii před obrovský problém. Současná teologie, opírajíc se o biblické prameny, totiž na jedné straně zdůrazňuje, že veškeré dějiny zrají k jedinému společnému cíli: ke svému dovršení v Bohu. Na druhé straně v našem jediném světě existují různé světové názory, a to vedle sebe i vzájemně promíchány. Nejen v rámci kontinentů, i uvnitř jednotlivých zemí, dokonce v rodinách, na pracovištích a ve skupinách přátel se lidé, žijící v nejtěsnější vzájemné blízkosti, světo­názorově liší. Z toho vzniká naléhavá teologická otázka, zda a jak je vzhledem k takovým rozdílům možné, aby dějiny vztahu jediného Boha k jeho jedinému světu postupo­valy ke společnému dovršení. Přitom jednotlivá náboženství byla v historii většinou sebevědomě přesvědčena, že jejich cesta je správná, dokonce jedině správná, a od ostatních náboženství udržovala často bojovný odstup. Zároveň ovšem si lidé různých náboženských společenství byli vědomi velké vzájemné blízkosti.

29

­ ystička Terezie z Ávily (1515–1582)22 nebo mystik Jan od Kříže M (1542–1591)23 měli úzké vztahy k súfismu, islámské mystice.24 Jezuita Aiunken Hugo Makibi Enomyia-Lasalle (1898–1990) se zase snažil o vzájemné přiblížení zen-buddhismu a křesťanství.25 Druhý vatikánský koncil zaujal k tomuto tématu vážný a zároveň otevřený postoj v dokumentu Nostra aetate (V naší době). Hned na začátku se zabývá otázkami, které jsme si právě položili: „V naší době se lidstvo stále více sjednocuje a přibývá vzájemných vztahů mezi různými národy. Církev proto pozorněji uvažuje o tom, jaký je její vztah k nekřesťanským náboženstvím. V souvislosti se svým úkolem podporovat jednotu a lásku mezi lidmi a také mezi národy zaměřuje pozornost především na to, co mají lidé společného a co je vede k vzájemné pospolitosti. Všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země. Mají také jeden poslední cíl, Boha. Jeho prozřetelnost, projevy jeho dobroty a spasitelné úmysly se vztahují na všechny lidi, dokud vyvolení nebudou sjednoceni ve Svatém městě, které bude osvěcovat Boží sláva a kde budou národy chodit v jeho světle. Lidé čekají od různých náboženství odpověď na skryté záhady lidského bytí, které jako dříve, tak i dnes lidi do hloubi srdce znepokojují: Co je člověk? Jaký je smysl a cíl našeho života? Co je dobro, co je hřích? Jaký je původ a cíl utrpení? Jak se dosáhne pravého štěstí? Co je smrt, soud a odplata po smrti? A konečně: Co je to poslední a nevyslovitelné tajemství, jež obklopuje naši existenci, z něhož jsme vyšli a k němuž spějeme?“ (Nostra aetate 1) Způsob, jakým koncil dochází k odpovědím na tyto otázky veškerého lidstva, nám bude vodítkem při našich dalších úvahách. Koncil vyjadřuje nejhlubší úctu před působením Boha ve všech lidech a ve všech náboženstvích, aniž přitom popírá jedinečnost tajemství Ježíše Krista. Koncil respektuje rozma-

30

nitost cest a zároveň zdůrazňuje, že tyto rozmanité cesty mají společný cíl: „Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je ‚cesta, pravda a život‘ (J 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou.“ (Nostra aetate 2)

31

PETE R N E U N E R PA U L M. ZU LE H N E R

Přijď království tvé P RA KTI CK É UČE N Í O CÍR KVI

EDICE TEOLOGIE Základní teologická témata, svazek 1.

Z německého originálu Dein Reich komme. Eine praktische Lehre von der Kirche, vydaného nakladatelstvím Matthias Grünewald Verlag der Schwabenverlag AG, Ostfildern roku 2013, přeložila Helena Medková Typografie Zbyněk Kočvar Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v roce 2015 jako svou 1365. publikaci Vydání první. AA 12,09. Stran 272 Odpovědný redaktor Jaroslav Vrbenský Vytiskla Tiskárna a vydavatelství 999, s. r. o. Doporučená cena 248 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-540-9