Peklo, nebo V pekle, se říká kraji Horního lesa, kdo jde z Králík do lesa u Dolní Orlice, dojde prostě do Pekla. Ovšem musí mluvit Česky, je li jeho rodným jazykem němčina, dojde k Höllenpforte, čili k Pekelné bráně. Léta letoucí tam ta brána stávala, osamocená se klenula kameným obloukem do výše, po obou bocích ji podpírala polorozbořená zeď a cestu k ní bránila nevysychající bažinka. Čert ví co pekelníky vedlo k tomu si zde zřídit vchod do své říše, neboť podmočená světlinka by více vyhovovala vodníkovi. Proč je vchod do pekla právě v těchto místech vypravuje prastará pověst. Dávno pradávno tomu je, co v našem kraji človíčka nebylo, jen medvěd včelám med vybíral, jelen hustou trávu spásal a kanec zemi ryl. Do této pohody vpadl houf horníků z půlnoci, do země ryl hloub nežli divoké prase, medvědům od huby med bral a jeleny štval. Avšak dlouho ne, stáda prořídla a horníkův žaludek kručel hlady. Na pomoc přitáhl tentokrát lid od západu. Staletý prales kácel, mýtiny žďářil a trávu nechal spásat domácímu dobytku. Jedním z nich byl i sedlák Matěj. Plný vůz drůbeže si dovezl, les vyklučil, pole oral a při té práci klel jako pohan. On pohanem vlastně byl, protože se k Bohu nikde modlit nemohl, kostel si horníci zatím nepostavili, to jen hospodu a v ní kleli také. Ty hanebné řeči vedli tak silně až je uslyšel sám pekelný kníže Satan. Povolal svého syna a peklo dej i nástupce, Luciper se klučina jmenuje, a ptá se. „Slyšíš to synku taky? Odkudpak to ti kovkopové hartusí? To tam nemáme žádného zástupce aby je umravnil a pár těch hříšníků sem donesl?“ „Čertu žel, pekelná výsosti a otče, nemáme. On tam ten kus země ještě ani jméno nemá, ale momentálně je volný čert Donner, může to tam zatím nezávazně okouknout a někoho přinýst.“ Čert Donner na budoucí králicko dorazil po sluchu, jenže nežli se sem doplahočil, havíři už spílali při práci pod zemí a proto navrchu bylo slyšet jen Matěje. Domluva s ním jednoduchá nebyla, nevěděl co za duši chtít, a tak do večera trvalo nežli se shodli na postavení baráku. Dva dny pak ještě seděli nad
stavebním plánem než Matěj přikývnul a čert večer začal stavět. Nešlo mu to nijak rychle, neustále musel pokukovat po Matějovi, ten si totiž přinesl velkou nůši, sednul na ni, rozdělal ohýnek a opékal špek. Zapíjel ho pivem a lákal pekelníka k občerstvení. Dobře věděl Donner, že má Matěj v nůši kohouta, živýho kohouta, aby ho v případě rychlého splnění úkolu vypustil ven zakokrhat. Nebyl čert zase tak hloupý aby se nepojistil. Lišku si rychle uplácal z hlíny, vdechnul do ní život, posadil ji potajmu blízko nůše a nepokojně pracoval. Dvě hodiny do šírání scházelo když přibíjel poslední šindel u komíma a Matěj zalovil v nůši. Pomalu venku kohout nebyl a už měl prokouslý krk, ale Matěj taky nebyl žádný zelenáč. Těch kohoutů nacpal do nůše nejmíň pět a ať se lišák snažil sebevíc, přece jen se ozvalo přiškrcené kykyryký od posledního z nich. Přelstěný čert Donner sjel střechou rovnou do země, cestou stačil zapálit sotva dodělanou chalupu a vyvrtal díru až do pekla. Pekelné čtveřici pak vykládal o nutnosti založit pobočku pekla přímo mezi tím lidem hříšným, „ … který ač ještě sobě ani barák nevystavěl jest natolik špatný, že stačí nové oddělení vbrzku naplnit.“ Ptáte se určitě co je to čtveřice pekelná, to je to samé jako trojice Boží. Aby to bylo složitější, tak je tomu jako u třech mušketýrů, kteří byli, jak je známo, čtyři. Čtveřici pekelnou tvoří Satan, ten je Otcem i Duchem pekelným zároveň. Pak je tu jeho syn, kníže pekel Lucifer, Čechy někdy zvaný Luciper. Jeho pravou rukou je doktor pekelných věd Belzebub, čtvrtým pak je vrchní čert, aneb nadčert Marbuel. Čtveřici doplňuje tak zvaná čertí bába Hadruna, po německy zvaná Teufelsoma Hadra. Ta bývala kdysi obyčejnou čarodějnicí nejnižší kategorie, ale když ji ofoukl Duch pekelný, a ona porodila syna Lucifera, klesla až nejníže do pekel. Baba to je princmetálová, neboli zásadová, která ráda komanduje ty čtyři vládce pekla, kárá je a tvrdě prosazuje svůj názor. Hlavně však kouří z veliký fajfky a do tabáku si přidává síru a strouhaný koňský kopyta. Však to taky byla hlavně ona kdo jmenoval vedoucím Orlické filiálky čerta Donnera. Konečně i na její přímluvu dostal po letech titul Bac. p. v. To jako bakalář pekelných věd. Jeho pomocníkem se později stal čert Drábek, ale ten sbírá hlavně hříšné Čechy, protože milej Bac. p. v. dodnes česky ani nezabrblá. Každému kdo chtěl navázat spojení s peklem, alespoň podle pověstí, stačilo postavit se pod oblouk brány a volat. Co, to nevíme, pověst o tom mlčí a každýho kdo tam v lese hulákal sebral čert. Pekelná brána stávala na svém místě ještě roku 1645. Toho léta vtrhli Švédové do Králík, trochu popili, trošku poloupili a táhli dál. Z Králík jich odcházelo rozhodně o jednoho méně a to o toho, kterého orličtí kluci utloukli. Nejen o život připravili, ale i o veškerý majetek obrali a v držení měl i velikou pistol. S ní se oháněl Kudrnů kluk v Pekelné bráně tak dlouho, dokud rána nevyšla a prastarý kámen z klenby kule nevyloupla. Rovnou na hlavu mu ten
šutr spadnul a určitě si jeho duši čerti do pekla odnesli, protože to byl nejen syn nejbohatšího sedláka na Orlici, ale i největší vesnický nezbeda. Za tohoto švédského vpádu Kudrna přišel nejen o střechu nad hlavou, ale i o celé stavení, protože bylo dřevěné a Švejdové mu posadili na střechu ohnivýho kohouta. Nelenil, povolal starší synky z lesa pod Suchým vrchem, kde se před verbíři ukrývali, a kázal. „Hajdy synáčci do Pekla. Tu ruinu rozeberte, přivezte sem a do zimy ať je chalupa pod střechou. Za prve už tam na nikoho kámen nesletí, za druhý my budem mít postavený z kamene a ten nehoří. Na věky věků ty zdi vydržej.“ Který barák na Orlici je postaven z čertovskýho kamení už nikdo neví a nikoho to ani nezajímá, protože mezi tím bývalým čertovským majetkem nikdy nic nestrašilo. Víc než třicet let před zbouráním Pekelné brány si vyjela Zlá Eva na projížďku. Ona ráda jezdila na koni a ještě raději na hřbetech poddaných. Právě pro to rajtování na selských zádech dostala přízvisko Zlá, a dovolit si honit selský chámy mohla, protože celé panství patřilo jenom ji. Vdovou totiž momentálně je, starej manžel ji umřel loni a novýho mladýho si ještě nestačila uhnat. Ano, je to Eva z Valdštejna, druhá manželka Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, bývalého majitele panství Králíky. Tak tedy někdy v dubnu roku 1607 se s jedním sluhou a štolbou řítí okolo Židovských tůní. Cestička okolo potůčku je úzká, vyšlapaná pouze od děcek chodících se tam koupat a chalupníků pytlačících ryby. Není proto žádný div, že rozběhlý kůň málem porazil potácejí se tam stařenku. Osoba je to vetchá, shrbená téměř k zemi a cosi si mumlající. Daleko hlučnější je zlá Eva. „Čert tě vem, babo zatracená! Co tu strašíš s tím svým jak suchá švestka krabatým ksichtem?“ Kůň se leknul toho křiku, vyhodil a plác sebou do bláta. Po tom vyhození Eva letěla přímo do jedné z tůněk, velké šplouchnutí to bylo a stařenka s úsměvem přihlíží. Nejen přihlíží, i odpovídá vzácné paní. „Jó paninko, čert mně nechce, to už by mne určitě sebral, ale po tobě by rozhodně šáhnul rači. No a jestli tě neveme, tak dozajista budeš mít taky takovou tvářičku jako já hubu. Však počkej si pár let a dočkáš se. Dneska budeš mít akorát ksichtejček oteklej a poďobanej, nosánek jak okurku a po těle samej plyskejř.“ Víc neřekla, štolba se po ní hnal, tak raději zmizela. U tůně nastalo peklo. S Evou cloumal vztek, zuřila, brečela a marně se pokoušela postavit na nohy, vodou nacucané šatsvo ji to nedovolilo. Tloukla vše co měla na dosah, štolbu, sluhu i dotěrné komáry usedající ji na tvář. Dlouho trvalo nežli ji vyvlekli ven, ještě déle trvaly marné pokusy ji vysadit na koně a po marném snažení ráda usedla na selský vůz. Neslavný to byl návrat na zámek, zato velmi bouřlivý. Ta bouře, spolu s mnoha ramami dopadala na hlavy služek a komorné až do večera. To už měla obličej poštípaný od komárů v jednom ohni a štípance od pijavic pálily ještě víc.
Bouře se přenesla na hlavy biřiců, oni to byli kdo nesplnil její rozkaz chytit starou čarodějnici a při tom jim ji popsala tak výstižně. „Stará mrcha to je, k zemi shrbená, samá vráska v černým ksichtě, o holi se belhá a z každýho oka ji kouká deset čertů. Smrdí po pekelným ohni, určitě má černýho kocoura a musí bydlet někde u Pěti prstů když šmátrala u Židovskejch tůní. Chytit a hned upálit.“ Kdepak by stará Cabalková bydlela u Pěti prstů, na Pískách žila a šla tenkrát do Boříkovic za dcerou. V květnu nastaly potíže, vzbouřili se králičtí měšťané a Eva na ně povolala krajskou hotovost z Hradce. Za měsíc uhnala Jiřího Fridricha Hohenlohe k oltáři a přijela s ním do Králík až v říjnu. Na svou potupu od čarodějnice snad zapoměla, nebo měla jiných starostí dost a tak pátrání ustalo. Z půlnoci – od severu Židovské tůně – nacházely se na hranicích Pěti prstů s Dolním koncem. To znamená poblíž cesty z Králík do Dolní Lipky.
První osídlenci se čerta starali o čarodějnice, ti měli svých starostí až nad hlavu. Právě nad tu hlavu museli nějakou střechu zbudovat, topení na zimu nadělat, spoustu jídla obstarat a mezi tím vším staráním kutat drahé kovy na zaplacení žvance. Jedinou radostí jim mohl být hlt medoviny, protože medu v okolních lesích bylo doposud dost. Takový kovkop, jak se dávným horníkům říkalo, měl život jednotvátný. Ještě tma bývala když lezl do díry pod zem, kutal tam do večera, v bídné chajdě se skoro najedl nemaštěnou kaší, možná lokl medoviny a hup do pelechu. Zato jejich ženský bývaly všímavé. Při práci na poli sledovaly dění okolo, a tak vídaly i tmavé chuchvalce mraků letět po táhlých stráních k vrcholkům kopců. Tyto hovorné ženy pak vykládaly svá pozorování dětem, spřádaly různé dohady o svých sousedkách a staly se tak buď autorkou pověstí a nebo drbnou. Kdopak asi na vrcholky hor létá? Čerti. Čerti a jejich družky čarodějnice. A kdepak žijí tyto peklu zaprodané ženy? Na vesnici mezi slušnými lidmi. Jan Žampach z Potštejna si postavil na kopci mezi Lichkovem a Mladkovem srub, říkal mu hrdě Bílý zámek, ale po třech letech, roku 1516, jej musel přenechat Mikuláši a Otovi z Bubna. Tihle dva bratři se sotva rozkoukali po svém nově nabytém panství a už za nimi přiběhl havíř Voštinka. „Milosti, já mám za sousedku čarodějnici. Jak se někde baba objeví, už se něco stane, samou škodu dělá svejma čárama a všichni se ji bojej.“ „No dobře dobře, jakpak se jmenuje a co třeba udělala? Kolipak jí je?“
„Perchta se jmenuje, milosti. Stará je hodně, možná nejstarší z celýho Mladkova a co dělá? Třeba v pondělí vedla odkudsi černýho kozla, mávala okolo něj určitě čarovnou metličkou, něco si mumlala a pak koukala na ovce chalupníka Mirka. Netrvalo dlouho, ovce začaly padat na zem a do večera jich zkapalo z osmi polovina. V úterý mávala zase jakýmsi chrastím u plotu s druhým sousedem. No a vod tý doby jim koza nedojí. Ve středu, skoro tma bylo, poskakovala na svý zahradě, mávala kolem sebe pometlem a okolo hlavy ji lítaly černý ptáci, určitě havrani nebo krkavci. Ve čtvrtek sem šel kosit obilí, hic byl přímo příšernej, von je už dobře dva tejdny, no a než sem se poprve rozmách kosou, baba zas čímsi mává proti nebi, já bych řek že nějakým hadrem. Jen mně uviděla, šup do baráku. V tu ránu se zatáhlo, zafučel vítr, začaly třískat hromy a spustila průtrž. Mokrej jsem byl hned, a tak běžím domu, v dešti letím a u baby na zahradě sucho. Tam nespadla ani kapička a moje obilí všechno zválený. V pátek ráno vylezu ven kouknout jaký bude počasí a baba vylítla z hájku nad chalupou a rozplácla se na zem. Na koštěti tam dolítla a to koště bylo velký jak otýpka slámy. Včera, v sobotu přes den čarovala něco s ohradou mezi našima zahradama a odpoledne naše zahrada zamořená žábama, do večera trvalo než to odskákalo nahoru k lesu. Dneska du z kostela a už z dálky vidím, jak u ní z komína šlehaj plameny a lítaj čerti ven. Tak letím sem abys nám, milosti, pomoh. Vždyť jsme tvý poddaný a do pekla se nikomu z nás nechce. Nech babu upálit a bude zase klid. Vždyť přeci nechceš aby taky tvýmu majetku škodila.“ „No to nechci, to máš pravdu. Pošlu dva pacholky aby šli s tebou a babu přivedli. Stavte se pro rychtáře a faráře, vyslechnem ji tady a pak uvidíme.“ „Tak jsi slyšela co tvůj soused vyprávěl, z čarování tě obviňuje, co ty na to?“ „Co bych mohla říct, jen pravdu, pouhou pravdu, s peklem já nemám žádný spolky povídám, jako že Bůh je nade mnou. V pondělí jsem vedla černýho kozla, to je fakt. Já, osoba stará, už nemůžu na poli dělat a tak si přivydělám občas nějakou službičkou. Poradím, u nemocnýho noc probdím, sem tam něco zařídím, no a zrovna před časem se mne ptala Kristla z Lipky, jestli nevím o kozlovi na prodej. Urbanovi v Jabloným měli tři, a tak ji povídám, že by určitě prodali, na co jsou v chalupě tři kozlové, že jo, leda do klobás. Tak jsem to zařídila a kozla vedla do Lipky. Copak to zvíře za to může, že je černý? Nemůže, že? A mouchy po něm lezly zrovna jako po bílým. Každej soucitnej člověk, jako já, by taky větvičkou mouchy od zvířete odháněl jak tenkrát v tom hice otravovaly. Dyť by se moh z nich zjančit a utýct, a nebo mně vláčet po cestě. No koukala jsem na ty ovce, koukala a říkala si, jakejpak musí bet Kunš hospodář, když nechá ovce na tom úpalu celej den. Kouska stínu tam není, vodu jim nedal, a tak teď má co chtěl, nebo co nechtěl. Přehřály se a scíply. To s tím máváním klackem v úterý je taky pravda. Já i hroudy házela na druhou kozu. Vona potvora cucala tu první. Kdyby Klára, jako sousedka, přes den nechrápala a hlídala si je, nebo přivázala kus od sebe, tak by ji neměla
každej den vycucanou. No a ve středu jsem honila slepice. Potvorám se do rozhicovanýho kurníku nechce, sedaj na jabloni v zahradě a tam by na ně mohla přijít kuna nebo tchoř. Já nechovám slepice pro ně, ale pro vlastní potřebu. Tadyhle Voštinka moh slyšet jak ty havrani kvokaj a kdákaj, teda kdyby nechlastal. Taky jsem si tam kvůli nim koště polámala. Ve čtvrtek, před tou bouřkou, vylezu ven, šla jsem kouknout jestli mám slepice všechny a přilítly včely. Celej roj jich byl a určitě potvory cejtily, že se blíží to Boží dopuštění. Copak vy by jste dělal kdyby na vás taková spousta začala dorážet? Jedině šátkem je šlo z obličeje odhánět a letět domů. No a že někde prší a kus dál ne, to už tak Pán Bůh zařídil. Nemůže pršet na celým Božím světě najednou, dycky to musí mít někde konec když to má i začátek, ne? V pátek jsem letěla, poprve v životě letěla alespoň deset kroků, ale musím říct, že to žádný potěšení nebylo. Koště jsem měla zlomený, ohradu u zahrady od větru polámanou, a tak jsem si zašla pro nějaký to proutí na opravu. Pracně zdvihnu otýpku na záda, fouknul vítr, zdvihnul mě sukni, opřel se do tý otýpky a už jsem letěla povětřím. No dopadla jsem, zaplať Pán Bůh, že na všecky čtyři, mimo poškrábanejch rukou se mi nic nestalo, a tak jsem mohla ohradu přes den opravit. A žáby? Dva tejdny bylo sucho a proto se stáhly dolů k potoku. Jen zapršelo tak šly zpátky a po mokrým, přes mou suchou zahradu snad ne, já si jich alespoň nevšimla. Dneska, milostpane, dneska po ránu to byla hrůza. Zatopím, že si ohřeju mlíko než pudu do kostela, no a než se otočím už letělo z hrnce ven. Strčila jsem do pece asi moc roští, mlíko uteklo, na plotně smrdělo, tak otevřu okno a blaf. Jak to dostalo čerstvej luft, tak chytly saze v komíně a kdopak s hořícíma sazema v komíně by šel do kostela? Jen naprostej hlupák. Každej rozumnej nosí vodu do putýnek aby moh hasit kdyby se oheň prohořel až na střechu. Vodu do komína, když hořej saze, by nalil akorát takovej trulant jako tady soused Voštinka. To já před mnoha lety jednoho takovýho znala. Putýnku ji tam chrstnul, pára mu hubu ošlehla a komín puknul zrovna jak pečenej brambor. Však mu chalupa hned nato plápolala. Tak proto jsem rači nosila vodu na hašení než se trmácet do kostela. No řekněte, velebnej pane, kolikrát jsem nedělní kázání zameškala.“ „To máš pravdu, dcero, snad ani jednou. Zato tady toho chlapa neznám, tebe jsem, synu, v našem svatostánku neviděl nikdy. Možná, milosti, že….“ Jeho milost Mikuláš z Bubna mávl rukou, pak se obrátil na rychtáře. „Myslíš že mluví pravdu? Ty ji přeci musíš znát, je čarodějnice nebo ne?“ „To já nevím, milosti, ale pokad vím tak dycky jen dobře poradila. Vo žádný škodě jsem neslyšel, až tady vod tohodle havíře. Jenže voni když vylezou ven z těch ďour do země moc nemluvěj, a když vo ženskej povídaj, tak je každá stará čarodejnice, hlavně ty jejich doma který jim fagany vychovával a vařej jim…..“ „No dobře, to stačí.“ Pak se obrátil na Perchtu.
„Když tolik znáš a víš, tak mi možná poradíš i s našema ovcema. Taky prý to nějak mře, taky z toho nemám žádnej užitek. Nechtěla by ses na ně podívat?“ „Ani nemusím. Sežeň si jinýho ovčáka, hlavně takovýho, kterej by tý němý tváři rozuměl. Hlavně mu taky koukej na hubu, jestli ji nemá nějak moc často mastnou.“ „No jo, taky mne to napadlo. Tak jsme si pěkně popovídali, koukám,že už bude oběd, tak si skoč do kuchyně ať ti dají najíst, když jsi dnes vařit nemohla, a pak běž domů. No a ty, Voštinka ti říkají, že? Tak ty půjdeš s rychtářem, on ti trochu vypráší gatě a na tři dny tě zavře abys vystřízlivěl.“ Žvanec – jídlo. Trulant – hlupák.
Z malých příčin povstanou mnohokrát velké věci. Stalo se tak i za panování Zdeňka Žampacha z Potštejna. Tou příčinou se stalo narození synáčka ženě hospodského Vorla. Vorel vlastnil formanskou hospodu v Dolní Lipce, chytře si ji postavil na křižovatce cest z Mezilesí do Brna a z Čech na Moravu. Na mužskýho potomka čekal dobře čtvrt století, samý holky mu žena doposud rodila. Kdyby občas některá neumřela, což se tehdy dětem stávalo dost často, jedenáct by jich po hospodě pobíhalo. Tak tedy jedno červnové odpoledne kluk spustil svůj první křik a v podvečer donesl hospodský do šenku soudek medoviny. „Připijte pánové na zdraví mýmu synovi. Přes dvacet let je medovina stará, zakopanou jsem ji měl na křtiny svýho dědice. Kluka před chvílej pokřtil králickej farář, zrovna v Lipce zaopatřoval starýho Vavřince, a tak to vzal jedním vrzem, jednoho pomazal, druhýho pocákal svěcenou vodou. Hned jel pryč, má ještě jedno poslední pomazání někde na Orlici.“ Po té jízdě usnul farář spánkem spravedlivých a tvrdým, ovšem nebylo mu dopřáno odpočívat do rána. Snad ještě půlnoc nepřišla a kdosi buší na vrata fary. Panský noční hlídač z Lipky se domáhá vstupu a vříská při tom jak rozumu zbavený. Žejdlík vína do něj musela farská kuchařka nalejt aby se uklidnil a souvisle vypověděl proč tak vyvádí. Za hřmotu hromu a velkého blýskání líčí. „Představte si milostpane, čerti sklízej hospodskýmu seno. Popadnou do pařátů kupku sena a letěj s ním k němu do stodoly. Stovka jich tam určitě je, hulákaj jak doma v pekle, hromy okolo nich lítaj, čerti se chechtaj a hospodskej jim nosí džbány s pivem.“
„Co povídáš, chlape? Dnes jsem mu syna křtil a nevypadal jako kacíř. Vroucně se modlil, děkoval Bohu za narození potomka a štědrým darem obdařil náš kostel. Nezbláznil ses a nebo jsi ožralý když takové obvinění vznášíš?“ „Nezbláznil, milostpane. Co jsem viděl viděl jsem a jako ponocnej musím vidět dobře, jinak by mi pán nechal natlouct a vyhodil ze služby.“ Dlouho trvalo nežli farář pochopil vážnost situace, další dlouho trvalo nežli přestala venku průtrž mračen, čeledín taky koně do bryčky nezapřáhl nijak rychle a potmě se rychle jezdit nedá. Tak teprve když nad Lysou horou prosvítal nový den se blíží farský povoz k lukám hospodského Vrány. Opravdu se tu musely dít věci přímo pekelné, protože z louky vede ke stodole cesta bohatě značená roztroušeným a promoklým senem. Farář opatrně kráčí k hospodě, bohatě zkrápí beztak již mokré seno svěcenou vodou, mumlá zažehnání proti moci pekelné a klepe se strachy. S obavou otevře dveře do šenku a tam pravá apokalypsa. Mnoho zkroucených těl kryje podlahu a příšerný puch nedá nadechnout. Navíc mohutný hlas odkudsi zahlaholí. „Co sem lezeš? Do hospody se chodí ve dne a ne takhle… jé promiňte velebnosti. Myslel jsem, že je to nějakej pobuda, co vás přivádí takhle brzy ráno?“ Omlouvá se hospodský Vorel. „Udání, synu, obyčejné udání že jsi kacíř, že obcuješ s čerty a oni ti v noci seno do seníku nosí. Co tito padlí zde, snad je pekelná moc také nezhubila?“ „Těm podrazil nohy leda chlast, důstojnosti. Hned jak jste včera odjel přines jsem jim krapátek medoviny, to aby připili na poctu synkovi. Pánové pili na poctu jak duha, zadarmo se pije dobře a dvacet let stará medovina je přímo lahůdka. Pánové formani včera přijeli čtyři a každýho doprovázel jeden pacholek, to je dohromady osm chlapů. Cucalo tady pivo i osm chlapů z Lipky, taky nepohrdli medovinou na zdraví budoucího hospodkýho, a tak dvacet litrů medoviny jim na dlouho nevydrželo. Poslední žejdlík moh šplouchat na dně soudku, když kterejsi z hostů odběhl za hospodu aby si na hnoji ulevil. Vpotácel se zakrátko dovnitř a huhňá. „Tak se to tam venku nějak kaboní, zaplať pámbu, že sme pod střechou. Vítr se zvedá, blesky nasucho lítaj a černo je přes půl nebe.“ „Zatracená práce!“ Povídám já. „Dneska jsme dali seno do kupek, zejtra jsem to chtěl odvozit domů. Požehnaně trávy narostlo, uschlo to taky parádně a teď jedna bouřka a je všechno v…. no jako zkažený sem myslel.“ „Co by bylo, když dáš soudek piva, tak ti seno odnesem do stodoly třeba pod paží, dyť nás tu je šesnáct.“ To říkal kterejsi nedopitej forman. „To bych dal, soudek není moc za tolik krásnýho sena, ale to se mejlíte, pánové. Tolik sena by ti vaši koně nepřitáhli ani za dva dny.“ Hecovali se ještě nějakou chvilku, pak stáhli z vozů plachty, letěli na louku, kupku posadili na plachtu a táhli do stodoly. To by jste koukal, důstojnosti, jak jim to šlo. Ještě než přišla bouřka měl jsem všechno pod střechou a všechno za pitomej soudek piva. No vožralý to je ještě teď a divil bych se, kdyby se do
oběda probudili. Koně jsem jim zavopatřil a teď vařím kotel česnečky, jó takovej oukrop ten spraví chuť, nedal by jste si důstojný pane taky misku?“ Apokalypsa – poslední kniha Nového zákona, přeneseně zkáza, hrůza.
Žampachům z Potštejna na králicku odzvonilo, lépe řečeno došly peníze a proto prodali Králické panství Zdeňkovi z Valdštejna. Jaký to byl pán? Zrovna takový jako všichni ostatní. Nic nedělat, poroučet, užívat si na úkor poddaných a ukazovat světu na obdiv svou genialitu. Ten vyřešil problém s čarováním jednoduše, zakazuje se. Jenže zakázané ovoce chutná nejlépe a proto si Alžběta Chmelíčkova povídala, že by tedy okusila co je na tom čarování dobrého či špatného. Žádnou čarodějnici v okolí neznala, nezbylo ji tedy než se učit sama. První co udělala jednoho večera bylo nasednutí na koště a pak do půlnoci přemlouvání pometla k letu. Ne, neletěla, tudy cesta nevede. Druhý den zaskočila k Pekelné bráně, ani tady štěstí nenalezla, žádný čert se na její výzvy nezjevil. „Nezbejvá nic jinýho, než si zaskočit na Vysokej kámen. Tam prej o Filipojakubský noci tyhlety ženský lítaj. Ale to musím víc než měsíc čekat, no nic, alespoň si zaseju obilí a nasázím zelí.“ Medituje Alžběta, lidmi zvaná Dlouhá Bety, ona je dvakrát svobodná selka. Za prve robotě nepodléhá a za druhé o ni žádný mužský zájem nemá. Kdo by si taky namlouval dva metry a pár centimetrů vysokou ženskou. Nejvyšší chlap široko daleko ji šahá sotva pod bradu a to je ještě k tomu farář na Moravě. Tak si hospodaří nespokojeně na svým statečku v Dolní Lipce sama. Tátu s mámou ji sebrala jakási nemoc před více než deseti lety, přes dvacet ji bylo když statek zdědila a ani na ten majetek chlapa neuhnala. Na tu merendu se vypravila raději o den dříve, co kdyby nějaká čarodějnice byla nedočkavá, ale nic. Zase se nedozvěděla nic a přitom až na tu skálu na vrcholku vylezla v marné naději, že někde uvidí čarodějnickou vatru plát. Viděla jen pár ohýnků u vesnic kde chasa navzdory zákazu přes plameny skákala. Štěstí se na ni usmálo nečekaně. Bandě potulných komediantů blesk zabil koně, taky nečekaně a jen kousek od jejího statku. Kam jinam se měli kejklíři obrátit o pomoc nežli na ni. Pomůže, proč by jim vůz se svým koněm do Králík neodtáhla, ale až ráno, celý den svážela seno, a tak ať si to udřený boží hovádko ve stáji odpočine. Konečně proč i oni by se ve stodole na seno nenatáhli? Pomalu se stmívá, akorát podojila, a tak i krapet mlíka jim může nechat, placku si na plotně udělají a pak povídání odkud a kam a co život a došlo i na čarování. Jedna ta komediantka o tom věděla snad všechno a do rána Dlouhá Bety věděla taky.
Pak už jen sbírala bylinky, míchala masti, vařila lektvary a samozřejmě se tím mazala, nalejvala a v čoudu poskakovala. To byly potom sny, to byly vidiny, sama nechtěla věřit kam se všude za noci dostala, co zažila a s kým si poklábosila. Tohle povídání ji přivedlo do neštěstí. Tu prohodila slůvko se sousedkou, tam něco prozradila nejlepší kamarádce a báby klepavý to roznášely dál. Nejdál se to doneslo na králickou faru a farář se už postaral Betyně o pánskou společnost. Panský správce s rychtářem ji prohledali stavení, tři drábové ji vedli do vězení, dva kati si na ni chystali mučicí nástroje a králický farář s jakýmsi cizím starým církevním potentátem ji vyhlíželi z okna fary. Taky na faru ji nejdřív dovedli, rychtář vybalil hrníček s jakýmsi mazáním a farář na ni uhodí, jak je to s tím čarováním. Ona ještě slovo necekla a ten starej cizí kněz začal naříkat. „Auvajs auvajs, zatracený regma, bere mě to krutě, Pane Bože proč mne soužíš? Že vono se bude měnit počasí?“ „Zkuste si to namazat tou mastí, milostpane. To je právě mazání na bolesti, proto si ji dělám. Kdepak čarování, to já ani neumím, to mne jen někdo pomluvil.“ Dědek namazal bolavé nohy, Dlouhá Bety mu pak vykládala o svém zbožném životě a světe div se, dědek se začal usmívat, vydyndal na ni ten zbytek masti, prohlásil ji málem za svatou a odvolal katy. Do té pohody tam vpadl Valdštejn. „Prej jste chytli čarodějnici? Kdepak ji máte? Có, tohle bidlo že je divá ženská? Že ne? Že kořenářka? Kořenářky bejvaj přeci starý, ne? Čarovný mastičky že dělá? Ukažte, namažu se taky, dna mě dneska nohy kroutí. No jo, tak se upalovat nebude, alespoň se ušetří dřevo a nemusej poddaný dostat volno, můžou makat na poli. Víte že to možná pomáhá, nějak se mi ulevilo. Tak mazej babo míchat další.“ Bety doma míchala a přemýšlela. Namazat se nebo nenamazat. Pět dní odolávala a pak šestý večer venku Boží dopuštění. Blesky tlučou okolo chalupy a kdosi na dveře, zrovna hrníček s mazáním držela, že si život trochu osladí. Strach, že panští pohunci se vrátili ji u srdce sevřel, ale dveře otevřela. Stál tam promočený chlap. „Selka, nezlobte se že tak pozdě burcuju, ale sama vidíte tu pekelnou činu venku. Nemoh bych přespat u vás ve stodole? Nebojte se, škodu vám neudělám a ten nocleh si odpracuju. Já jsem vysloužilej voják, světem se trmácím a hledám si někde službu.“ Usušit ho nechala v kuchyni, besedovali spolu do noci a přespat ho taky někde nechala. Pořádně si ho prohlédla teprve ráno. Chlapisko to bylo udělaný, skoro po bradu ji sahal, vlasy taky ještě plesnivý neměl a na práci byl jako čert i když v zimě ji mnoho není. Na jaře se už Bety jmenovala Alžběta Lebedová a masti z jedovatých bylin míchala jen pro Valdštejna a církevní hodnostáře trpících revmatismem.
Vydyndal – vyškemral, vymámil, vyprosil.
Günter Hauck se narodil na Orlici a byl na to patřičně hrdý. Podle hesla poturčenec horší Turka neustále připomínal, že on žádný přivandrovalec není, on je orlický rodák a jen co se začal batolit, hrával si s čerty. Jak je to možné? Jednoduše. Jeho rodiče před mnoha lety přišli odkudsi z Kladska, zakoupili baráček u Orlického lesa a na Pekelnou bránu viděli z kuchyňského okna. „Celý mládí jsem s těma klukama černejma proskotačil, od báby Hadruny nejeden chleba mazanej máslem a sypanej sírou sněd, ale i spoustu nocí s čírťaty v černici prospal. Ty nevíš co je to černice? My máme v baráku světnici a čerti v pekle černici. Čertu žel, no vidíš, už i jako čerti mluvím. Tak tedy Bohu žel, mládí uteklo rychle a já se musel učit v Králíkách za ševce. Na Orlici bych se neuživil, tam je to samý chudák, to tady na Červeným Potoce to je jiná. Morava, Potok a Lipka jsou vesnice bohatý, pole tu ploděj, sedláci maj peněz dost a nechaj vydělat.“ Tak vykládal svou životní pouť prťák Hauck a určitě s peklem musel být zadobře, protože po okolí samý čertovský kousky vyváděl. Strojil ty neplechy hlavně když piva s kořalkou popil, nejednou za ně i naplácáno dostal, ale nepoučil se, nepřestal, a co vyváděl? Už spoustu let, posledního dubna večer, mládež dělá ohně na kopcích, říkají tomu pálení čarodějnic. Ovšem hospodář s hospodyní tou dobou vykuřují chlévy, kropí je svěcenou vodou, pohazují dvůr jehličím, prostě dělají spoustu magických věcí proti čarodějnicím, aby se mrchy nedostaly do baráku nebo do chlíva. Taky v některých chalupách zadělávají díru do komína a ráno, na Filipa a Jakuba, zase ten dekl sundají. Starý Urban večer komín zakryl, ráno odkryl a šel poklízet do chlíva. Günter honem vylez na střechu, komín znovu zakryl a čekal za rohem. Urbanka zatopila, samozřejmě kouř šel do kuchyně, bába vylítla ven a tam Günter. „Koukám, že z okna se kouří a z komína ne, to máte v komíně čerta, měli jste si ho zakrejt. Že byl zakrytej? Tak vám tam vlez ještě před tím zadeklováním. No jestli máte kus šňůry a nějakej starej pytel, tak vám toho rohatýho vytáhnu, já vím jak na ně, já ty kluky čertovský skoro všechny znám, já si s nima tykám…..“ Dobu ještě mlel než babu zmátl docela. Přinesla špagát, Günter na něj uvázal kus kamene, vylezl na střechu, nepozorovaně oddělal dekl, přivázal pár háčků na ten špagát, hodil všechno do komína a tahal špagátem nahoru a dolů tak dlouho, až jim skoro všechno uzený z komína vytahal. Nacpal ho do pytle, díky odmítnul a tejden se cpal uzeným.
Nebylo týdne aby něco menšího nevyvedl, ale pořádná lotrovina se mu povedla až před vánoci. Zabíjelo se skoro v každé chalupě a čuníka praštil i jeho soused Uhl. Ještě se pořádně nerozbřesklo a pašíkova dušička stoupala do prasečího nebe. Na bránu klepala když Uhl naléval po šesté do skleniček kořalku a jen prasečí hlava spočinula v kotli s vroucí vodou, starý Uhl svou hlavu složil na stůl a usnul. Kořalkou potom nešetřil mladý a ještě soumrak nenastal a spalo celé zabijačkové království. Nespal prťák Günter. Ševcovský pop rozehřál, sazí přisypal, zadní kýty osamoceně visící na sousedově opuštěném dvorku natřel a k ránu do čerstvě napadaného sněhu otiskl stopu bosé pravé nohy a levého kopyta. „No jo, sousede, čerti ti na dvorku rejdili a prase olizovali. Pekelným dechem spálili…..“ Po půlhodinovém vysvětlování pekelných praktik a zvyků soused Uhl usoudil, že do jeho, po kořalce běsnící hlavy se více nevejde a o maso, znečištěné peklem, že vlastně nestojí, a proto poprosil hodného souseda ševce, aby maso zlikvidoval. Švec Günter likvidoval, trvalo mu to téměř do Hromnic a olizoval se až za ušima po celou tu dobu. „Svině pitomá,“ láteřilo švícko dva dny před koncem dubna. „Deset let to rypák ven nevystrčí, celou zimu se to válí v chlívku a najednou než se otočím, už to musí ven vystřelit jak čert z pekla. Co čert z pekla, jak Lucifer Hadruně z pr… Prach sec cucky, co tu haranti děláte?“ Zaláteřil švec i na přihlížející mládež. „Koukáme se, strýčku. Koukáme jak si vaše svině haxnu přerazila, to ji majznete a budete mít hody, že? Jak Lucifer vystřelil Hadruně? A odkud? To jste nám ještě neříkal?“ „Pro ďábla! Zatraceně, proboha sem chtěl říct. Taky nemusíte všechno vědět. Jaký hody? Starosti budu mít, svině stará, maso tvrdý a v teple se zkazí. Jak by se Lucifer narodil? Jako každej spratek, jako sele prasnici, jako kůzle koze, jako… Satan baba, to je nápad! Ježíš Marjá sem chtěl říct, koza, jo koza a udělat klobásy. Uzený se tak nekazí. No říct vám to snad můžu, Lucifer se narodil jedný starý čarodějnici, zrovna jako jiný tyhlety, no božský bytosti. Hadruna se jmenovala a Satan, duch pekelného ohně, ji osvítil na jednom čarodějnickým sabatu, to jako čarodějnickým sletu. Stalo se tak nahoře na Suchým vrchu, nebo někde úplně jinde. Někerý starší čerti říkaj, že na Vysokým kameni a jiný, hlavně ty mladý, podle nich ten slet, voni tomu říkaj diskoška, tak ta prej byla na Saukuppe nebo Slamníku. Tak a tyhle tý osvícený a na koštěti poletující vyvolený ženský, se pak narodil malej Luciferek. Velký štěstí měla, že tady nikde okolo nebyl žádnej kostel a tudíž ani farář ne, jinak by ji upálili. Jenže když tu nebyl kostel tak ani škola ne, nikdo ho nevychovával, vona i ta jeho máma furt někde lítala a čas na něj neměla a proto malej Lucifeřík byl strašně zlej už od narození. Mravenečkům trhal nožičky, pracovitým včeličkám
škubal křidýlka, svatojánskem muškám sfoukával světýlka a motýlkům špinil křídla sazema. Naopak komárům tahal za sosáky aby je měli větší a hlouběji bodli, vosám dělal to samé se žihadlama, jen uviděl na zem spadlé klíště, tak ho honem dal na trávu k cestě aby se mohlo co nejdřív přisát na někoho kdo jde kolem, a opuštěný blechy? Pro ty si udělal krabičku z březové kůry, vystlal ji chmýřím z bodláku a nosil je v ní tak dlouho, dokud je nemohl vpustit na kočku nebo psa. Dvacet let si spokojeně žila matka se synem, trápili své sousedy a radovali se z jejich muk. Však přistěhoval se jakejsi strejc, sousedům vykládal o lásce k bližnímu, o vzájemném respektu a toleranci mezi sebou. Jenže jak někde uviděl syna Satanova, vrhal po něm kameny a ohlížel se po klacku, kterým by ho alespoň přetáhnul, když ne přímo života zbavil. Tou dobou už měl Lucifer mnoho učedníků kteří jej následovali a činili jako on. Oba dva učedníci se ho snažili alespoň napodobit, protože tak skvělý nápady jako mistr neměli, a tak alespoň kráčeli v jeho šlépějích. Kdyby se troubové ubírali každý vlastní cestou, mohli skončit jako obyčejní nevolníci zapomenutí někde v hladomorně, ovšem s nadějí buď na vykoupení, nebo na svatořečení. Takhle propadli peklu a po pekelném školení se z jednoho stal doktor pekelných věd Belzebub, s nárokem na roční důchod jaký si sám vyčaruje. Druhý, v myšlení pomalejší a s kapacitou mozku téměř nulovou, to po několika letech školení, mnoha dnech doučování a přímluvu Syna pekelného u svého Otce Satana, to dotáhl alespoň na vrchního čerta. Nadčert je zařazení odpovídající zhruba hodnosti četaře v armádách lido-, demo-, soci-, komu-, a komu bylo propůjčeno? Zase zloduchům trápícím lid obecný, zase trhali, ale ne nožičky,…. Ale o tom jindy, teď se vrátím k těm třem. Jednou si ze sklepa souseda Pilnáta vypůjčili soudek medoviny, zapoměli mu o ni říci a on se strašně naštval. Obešel ostatní sousedy, zaskočili hochy ve starém seníku, kde tu medovinu pili, a podpálili jim tu kůlničku nad hlavou. Samozřejmě že je Satan zachránil a vzal do pekla. Mladej Lucifer si tam potom vzal i svou mámu Hadrunu, taufelsoma Hadra, se ji taky říká. Tak huš huš, smaradi, táhněte si k čertu, já mám práce nad hlavu.“ Tou prací bylo vymýšlení jak ke kozímu masu levně přijít. Další tvrdou prací se stalo barvení kozy staré Břízové na černo. Břízová propadla kostelu, nejméně pětkrát denně tam zaběhla se modlit a nic ji zbožnost nevadila v odpoledním pití kořalky. Pálila si ji sama a tak silnou, že povětšinou ještě před večerním klekáním po ní spala. Spala tak i posledního dubna a proto ráno, když vylezla z baráku ven, ji překvapilo jakési chrčení nad hlavou. Koukne na střechu a u komína čert. Opravdický černý chlupatý čert, na hlavě rohy, v kalhotách nohy a patrně chraptěl určitě po nadávání. „Koukám Břízová, že máte pekelníka na střeše. No jo, byla ta filipojakubská noc, čarodějnice lítaly luftem, s čertama se honily, nemám vám ho sundat? Koukám že tam asi uváznul za nohy a sám nevodletí.“
„Jejda, to bys byl hodnej Günter, ty se ho nebojíš?“ „Kdepak, nebojím. Já ho znám, to je Hanejsek, von není zrovna nejchytřejší. Voni ho ostaní čerti dost pro tu jeho hloupost tejrali. No vydrž Hanejs, už lezu.“ Mimo staré Břízové věděla celá vesnice jak to s čertem bylo, ale protože babu neměl nikdo rád každý mlčel. „Potřebujem mlíko pro ty podsvinčata, když jsi jim mámu zabil. Zejtra je trh v Králíkách, odvedeš tam naše hříbě, prodáš a koupíš krávu nebo dvě tři kozy.“ Povídala za pár dní žena Güntera Haucka. Proto se vracel druhý den téměř o půlnoci Günter domů, proto vedl krávu a protože musel popít litkup, měl krok těžký a nejistý. Taky byl neobyčejně hovorný. „Tak sebou pohni, krávo pitomá, aby čert spral takový pomalý courání. Skoro hodinu se vlečeš sem nahoru, japak pudeš dolů? Dyť ještě nemáme ani půl cesty za sebou, hrom do tebe, čert tě vem, alespoň lok piva kdyby byl, sakra. Kdyby tě čert sebral, alespoň kořalky by dal, žejo Lucifere?....“ „To jo, šak si lokni, tady máš, ale bacha, je to potvora silná, dvakrát pálená a ještě kmínu do ní nasypali. Šak i vo krávě se domluvíme.“ Ozvalo se ze tmy. Günter zastavil, potřásá hlavou a zírá do tmy. „Tak se otoč, za tebou stojím a lokni. Co chceš za tu krávu?“ Otočil se, poslušně loknul a zablekotal. „De, de, deset zlate te tejch.“ Ovšem z nabízené lahvice loknul statečně. „Tys ale koupil za devět, ne? No a hříbě si prodal dobře, viď? Kolipak ti dali? No lokni ještě, ale mluv pravdu.“ „Pro pro prodal, še še šestnáct dali. Kokoko koupil za dededevět, ale prodám za dededeset, tototo je kšeft, tytyty ty mně znáš? Kdopak seš?“ „Baže, proč bych neznal? Já tu znám každýho a ty nevíš kdo sem? Dyť všude vykládáš, že jsi v pekle byl jak doma a mne nepoznáš? Lucifer jsem přeci, támhle stojí Belzebub s Donnerem, taky je nepoznáváš? Povídal Donner, že by si tě rád vzal sebou, ale já se ho voptal proč? Dyť lidi tady lžou daleko víc než ty a taky je neseberem. No a jak s tou krávou? Koupím ji, z naší starý známosti, jak každýmu vykládáš, ji koupím a dobře zaplatím, všechno pro to, že nám děláš dobrou reklamu. Pytel zlata za tu stračenu dostaneš, k tomu flašku kořalky a ani se nám nemusíš upsat. Ale těch sedum zlatek za hříbě přidáš, to si myslím že by byl spravedlivej obchod.“ „To jo, to jo, poníženě prosím, tady jsou a jak velkej pytel toho zlata bude?“ „Kolik uneseš, ale zlato je těžký, to víš, ne? Těžší než kamení, tak si nabereš do pytle kamení. Babrla brb, pytla hop. No lokni a nabírej, tady máš ten pytel, ale s ber s rozumem, jen tolik kolik uneseš. Po cestě do pytle kouknout nesmíš, to znáš z vyprávění a proto ani usypat nemůžeš. Teprv až přijdeš domů tak v pytli bude zlato.“ Nabral si kamení dobrých třicet kilo, hodil pytel na záda, za uctivého děkování přijal téměř litrovou flašku kořalky a potěšen dobrým obchodem vykročil k domovu.
Z Výšiny na začátek Červeného Potoka to může být i jeden a půl kilometru. Kolik kořalky cestou vypil nevěděl, protože když ho ráno chlapi jdoucí na robotu budili, neležela vedle něj láhev ale hromádka střepů. Také pytel obsahoval pouze kámen, po zlatu ani památka. Do hlavy se později tloukl proč tam nahlížel, vždyť domů ještě nedošel, na kraji vesnice v příkopě nocoval. Jenže tak to na světě chodí, chtěl moc, nemá nic, jen ostudu, protože ten Lucifer to po kraji roznesl, celou jejich rozmluvu lidem do posledního písmene vyprávěl a určitě si raději něco přidal než zamlčel. Günter Hauck od setkání s Luciferem a čerty přestal navštěvovat hospodu, přestal vykládat pohádky jak sousedům tak vlastním dětem, když šil boty tak často vzdychal a za pět let koupil pozůstalost po ševcovském mistru Matyáši u kterého se před lety vyučil. Prťák – švec. Filipojakubská noc, nebo Valpuržina noc, - noc z 30. dubna na 1. května. Dle pověstí v tuto noc mají pekelné síly největší sílu a čarodějnice se pokoušejí uškodit lidem. Sau kuppe (Sviní hora), Slamník (1332 m.n.m.) – kopec v pohoří Králického Sněžníku, v současné době na západním svahu jsou proslulé sjezdovky. Dříve lidé věřili, že na vrcholku se slétají čarodějnice. Klekání – zvonění na zvon sloužící jako výzva k pokleknutí a modlitbě.
Andulka bednářova narostla do krásy, téměř dvacet let jí trvalo nežli se zakulatila kde měla, inu, pěkný pohled na ni byl. Taky když šátek sundala bylo na co koukat. Vlas černější nežli havraní brka, kudrny by ovce záviděla, ovšem do obličeje kdo kouknul, zhrozil se. Levá strana stažená šklebem a na zbytku odporné vředy. Její vlastní matka když na ni pohlédla plakala a otec, králický bednář, se na ni raději nekoukal. Nekoukali na ni ani chasníci při tancovačkách, ostatně tam ani nechodila vědoma si vlastní ošklivosti. Ale toužila po vdavkách jako každá jiná mladá holka a proto jednoho dne cupitá za orlickou kořenářkou. „Babitko pomoz, toutej jat vypadám, dádnej tlut na mne netoutne a já bych chtela se taty vdát.“ „Že nekoukne? To se nedivím, není to žádnej pěknej pohled na tebe. Včela tě štípla, povídáš, před třema lety, jestli ti dobře rozumím? Tos měla přijdout tenkrát, teď už to bude zatvrdlý, to vytáhne snad jenom hlína na krchově. Ale nevěš holka hlavu, něco zkusím. Starý Vojtěšce tady z Orlice se ruka zkroutila taky takhle. Udělala jsem ji mast a do měsíce už s ní zase dříví štípala. No přijď zejtra děvenko, já večír něco namíchám.“
„Koukej Andulko. Takhle na prst trošku nabereš, tenhle kousek si namažeš, no a děj se vůle Páně.“ Kdepak ždibínek, pořádnej rampolec tý masti nabrala, celej ksicht si namastila, protože chtěla být krásná co nejdřív. Patlala se tak týden a v sobotu odpoledne už lítá po Horním lese. Chvíli kousek nad Peklem pobíhá, pak i po lukách tam poskakuje, no a vydržela to až do nedělního rána. Tou dobou lidi z Orlice šli akorát do kostela a ona rozcuchaná, potrhaná a skoro nahá se motá před Habřinou. Soucitný ženský přes ni přehodí loktuši a vlečou na faru. Holka cosi blekotá, za prve si šlapala na jazyk normálně a po protancované noci to už je opravdu jen ble ble. Farářovi je to hned jasné, čarodějnici mu dobří křesťané přivedli a proto je nesmí zklamat. Kázání jim udělá jaký ještě neslyšeli a potom šup s holkou na oheň. Nejlépe hned po nedělním obědě, jakýpak otálení, prestiž církve se tím zvýší, pro mládež to bude poučný, ženský si trochu popláčou, chlapi alespoň prohlídnou mladou krásnou holku a podrážděný lidi se upnou k jinem věcem, nežli k hádkám s vrchností. On si totiž v té době majitel panství Hasištejn vzal za ženu Zlou Evu, a ta, jak je dobře známo, sužovala robotný lid. Furt ti chámové něco zlého na ni viděli, ustavičně proti něčemu protestovali a stěžovali si až u samotnýho císaře. Jako by císař Rudolf II. neměl jiný starosti. „No jo, starosti, co mě je do císařových problémů, já mám svejch taky dost. Třeba o to, kdo tak rychle postaví hranici, kdopak taky tak narychlo přijde, vždyť třeba z Moravy sem jdou skoro tři hodiny, copak si můžu vzít na svědomí, že o podívanou někdo bude ochuzen? Ne ne, to musím udělat jinak. Odveďte ji do šatlavy,“ poručí, a jde kázat. Kázání dopadlo mizerně, blábolil pomalu hůř než ta chycená holka a s nelibostí pozoroval, že mnoho věřících opustilo kostel ještě než skončil. Ani oběd ho nijak nenadchl, knedlík rozvařený, maso jak podrážka a zelí smrdělo zatuchlinou. Zrovna tak smrděla ta holka kterou přivedli k výslechu ze šatlavy. Do mučírny v radničním sklepě ji dostrkal kat, strhnul z ní darovanou loktuši a tupě čučel na její vnady. Jen se ji zeptal na jméno už tam vpadla Zlá Eva. „Tohle že je čarodějnice? Tohle ucouraný stvoření? Tohle že je ženská? No je, jak vidím. Co čučíš, holomku? Hoď na ni ten hadr, strč ji zpátky do sklepa a vyslýchat se bude až přijede manžel. Kdo je tady pánem? On a nebo nějakej pánbíčkův patolízal.“ Nejdřív hodila zlým pohledem na faráře, pak hodila zadkem a mazala pryč. Hasištejn si to přihasil do mučírny až ve čtvrtek odpoledne. Přivezli ho sice už v úterý, ale poněkud v rozhašeném stavu. Cesty šestnáctého století více připomínaly dnešní tankodrom nežli použitelnou vozovku, navíc míli od sebe ji vroubily zájezdní krčmy, a tak cesta z císařského dvora na dvůr králického zámku byla trudná. Obvzláště pak pro postaršího velmože deset let před smrtí.
„Pročpak máš ten hadr na hubě, chlapče? Bolej tě zuby, viď? To znám, to bolí, to příjemný není, tak ohřej žejdlík vína když už stojíš u ohýnku, dáš si taky, viď? Takový teplý víno kolikrát bolest zažene.“ „Kdepak milosti, zuby mám dobrý, ale já jem váš kat, my kati při mučení dycky máme kuklu na hlavě. Čarodějnici máte vyslechnout jak vaše paní poručila, mám pro ni skočit?“ „Skákej chlapče, skákej dokud můžeš, já už se sotva vleču, ale nejprv ohřej to víno. Rači víc, co kdyby si ta čarodějnice s náma taky cvakla.“ Možná by douškem nepohrdla, protože ji zuby cvakaly zimou. „Tak ty prej po lukách čaruješ? Čípak jsi, děvenko?“ „Be be be bednarova, tady z Predmestý, ale talotejnice nejsem, to sou tlepy.“ Povídali si tam spolu pěkně do doby než se přiřítila Zlá Eva s farářem. Malou chvilku poslouchala to klábosení a pak zařvala. „Je tady na besedě a nebo na mučení?“ Popadla v ohni rozpálené kleště a štíp holku do zadku. Ta vykulí oči, tvář se ji zkřiví ještě víc, nejprve se ozvalo takové suché loupnutí a pak ječení. „Auíííííí!“ Hned nato Andulka spustí. „Pane Bože to je bolest! Co já komu udělala, že mne takhle trestáš? Vždyť já mluvím, vždyť já zase mluvím! Nemáte milosti zrcátko?“ To se obrátila na Evu. Ta celá zpitomělá povídá že nemá, že ho sebou nenosí, pak zařve. „Ona je tu na mučení a stará se o zrcadlo! O spásu svý peklu zaprodaný duše se máš starat a ne o marnivost, na lavici s ní a zadek rozsekat, na co čekáš, kate? Mluvit máš o tom jak jsi se stala čarodějnicí a s kým jseš ještě ve spolku. Tak honem honem, ať už to z tebe sype.“ „Počkej, vždyť ona opravdu mluví, před tím jen huhňala a hubu má taky jinou než před chvílí. Že ona tím leknutím se ji narovnala? Co myslíš, otče, je to možný?“ „Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, milosti. Co my víme o úradku Božím? Sežeň kate nějaké zrcadlo.“ Koukala na sebe do zrcadla hodnou chvíli, oplácávala si tvář a žvatlala. Pak padla na kolena a děkovala Pánu, přidala Panenku Marii, posléze i všechny svaté. „Nevím, důstojnosti, jak ty, já ještě žádnou čarodějnici neviděl, ale myslím si, že takhle žádná nevypadá. Čarodějnice se přeci k Bohu nehlásí, ty lítají po kopcích za čertama, alespoň to tak vykládáš ty. Sežeň kate komornou mý ženy, ať holku umyje, ustrojí a přivede nahoru do kanceláře. Pojď otče, dáme si žejdlík vína než ji přivedou.“ Žejdlíků popili mnoho, popovídali si pěkně a když se Andula zmínila o babě kořenářce a masti, začal mluvit Hasištejn. „Některý mastičky jsou pěkný svinstvo. Povídá se to u dvora v Praze, císař si tam drží nějaký alchymisty a ti pořád nějaký míchají. Taky různý lektvary a spousta lidí po nich umřelo a nebo zblblo. Nebude ona ta kořenářka taky
alchymistka nebo travička? No pošlu pro ni drába, poslechnem si ji a jestli je ve spolku s peklem, tak si ji klidně můžete upálit.“ „Ježíš marjá, milosti, co si o mě myslíte? Proč bych chtěla Andulu otrávit? Že tys holka nešťastná si mastila hubu kolikrát za den? Že tys to po sobě patlala po hrstích? No ale vředy už nemáš, hubu rovnou a mluvíš normálně, alespoň ti to, zaplať Pánbůh, pomohlo. To se nedivím, že ses pominula. Víš ty káčo jaký otravný kytky jsem tam dala? Nevíš, jinak bys s tím šetřila. Co sebou vrtíš? Jo zadek máš spálenej? Tak si natrhej řepík, uvař z něj nálev a sedni do něj. Vono se to zatáhne po řepíku brzy. Kdyby jste měl milosti nějaký potíže, ráda vám poradím, na mně je spolehnutí, já umím vyléčit….“ „Ven, huso jedna, a buď ráda, žes neskončila na hranici. Tak vidíš otče, žádný upalování nebude. Teď si dáme skleničku likéru od těch pražskejch alchymistů a půjdem na oběd, pečenou husu máme….“ Krchov – hřbitov. Habřina – dnes U plynárny.
Život si Donát, kupec a povozník v jedné osodě, naplánoval krásně, jen s jednou věci nepočítal, se smrtí. Krůliška si ho všimla jen na Bahnisku dostavěl maštal pro čtyři formanské koně. Stačil ještě nad maštalí vybudovat roubenku s prostornou jizbou, kde by mohlo tucet dětí překrásně dovádět, i velká kuchyně se tam vtěsnala, ani na sklady pro zboží nezapoměl a na stodolu pro píci už vůbec ne. Jenomže smrtholka skotačivá se neptala po jeho plánech, jednoho skoro podzimního dne kosou máchla a byl konec. Někdo říkal, že mladá hospodyně chutnou smaženici ustrojila, jiný přísahal na mor, ale oba pohřbili a výstavný barák osiřel. Ubohý ten sirotek se tak stal majetkem vrchnosti. Jenže vrchnost zrovna umírala, taky Krůliška kosou šmikla a Valdštejn se odebral k předkům. Dědila Zlá Eva a co té bylo po jednom baráku? Ta měla jiné starosti, chlapa sháněla, no chlapa, brala by i čerta jen kdyby měl peníze. Jako vhodný kandidát pro manželské lože byl vybrán Hohenlohe. Možná prachy neměl, ale vlastnil vojáky, a to hodně vojáků, a vojáci si dovedou se vzpurnými poddanými poradit. Oni totiž ti chámové selský ji tou dobou odpírali poslušnost a poslušnost jsou hlavně peníze na bezstarostný život. Tak tedy Eva pod čepcem, zmlácení poddaní střeženi vojáky ji provolávají slávu na náměstí, a že jejich nový pán je jakýsi Hohenlohe je jim naproto jedno. Co by mu nepřísahali věrnost když si to přeje, pán jako pán, lump jako lump, jeden jako druhý. To se stalo v řijnu 1607.
Možná rok potom, možná dva, ale den to byl propršený a ze dveří Donátova stavení se vyšourala shrbená postava s košem. Jen podle sukně šlo soudit, že je to ženská, navíc ženská neobyčejně škaredá. Obličej připomínal starou botu jak popraskanou kůží, tak i tmavou barvou, navíc jej zdobil obrovský zahnutý nos. Byla li to ženská, tak se pomalu šourala směrem k městu. První ji spatřily děti poskakující u Hedečského potoka, jak hrom když do nich bací. Stojí tam a očiska valí na neznámou stařenu. Ta za chvilku, cosi si při chůzi brebtajíc, mizí v dáli a odpoledne půl města vědělo, že na Donátově kdosi bydlí. Večer pak vzdálení sousedi pozorují ohněm ozářená okénka maštale. Oheň tam potom hořel každou noc a našlo se i pár odvážlivců kteří se opatrně přiblížili ke stavení, ale okénky krytých blánou dovnitř neprohlédli. Týden uběhl v dohadech a obavách nežli uzřeli i další z tajemných obyvatel domu. Vrata chléva se rozletěla dokořán, nejprve se vyvalil hustý čpavý dým a z něho vyklouzli dva chlapi. Čoudilo se z nich také a z jednoho dokonce šlehaly plameny. Nejprve se na čistém povětří oplacávali navzájem a pak se dali do tance. Křížem se žehnali přihlížející sedláčci, řvali něco o čertech a prchali na všechny strany. Většina k domovům, pouze asi tři za farářem do města. Nechtěl jim důstoný otec věřit, určitě měl také strach, ale povinnost patrně zvítězila, neboť hojně zásoben svěcenou vodou a křížem větších rozměrů se dal vésti k obydlí čertů. Za zády se mu začal tvořit hlouček zmužilejších spoluobčanů pějících nábožné písně, baby se modlily a děcka nadšeně hlomozila. Tu a tam se nad davem zdvihnou vidle, zaleskne sekera, či zasviští klacek. U Donátova statku vrata zavřená, za oknem opět bliká zář ohně a z komína se silně čoudí. Ať si kněz hulákal ve jménu Páně jak chtěl, otevřít nepřišel nikdo. Sedláci, vydatně zkropeni svěcenou vodou, zmužile popadli jakousi kládu, rozběhli se proti vratům a bim, rozvalená brána je láká ke vstupu. Ve stáji místo koní stoly, na nich spousta mističek, lahviček a jiného nádobí. U zadní stěny obrovský krb, před ním dva černě odění chlapi a strach jim kouká z očí. Vstoupit se odvážil toliko kněz, razil si cestu k pekelníkům kropenkou, mával křížem a drmolil. „In nomine Patris, et filius, et spiritus sanktus. Apage satanas abite hinc in Tartano.“ To je po latinsky aby se ve jménu Otce Syna i Ducha svatého ti dva odebrali domů do pekla, tomu ještě sedláčci porozuměli, ale co vychrlil podobnou řečí ten vyšší pekelník, o tom neměli ani ponětí. Knězi nejprve klesla ruka s křížem, pak ruka s kropenkou a nakonec spodní čelist vlastních úst. Vyslechl delší čertovu řeč, obrátil se k naslouchajícímu davu a povídá. „Milí věřící, toto nejsou obyvatelé pekla, ale vaši noví sousedé. Alchymisté se jim říká a chtějí vyrobit zlato. Přivezl si je váš pán z císařského dvora a doufá, že mu toho zlata vyrobí hodně. Proto nyní poklekneme, pomodlíme se za zdraví
naší vrchnosti a poprosíme našeho Pána a Otce, aby i nás ve zdraví zachovati ráčil.“ Padl na kolena zbožný dav, Otče náš vroucně zadunělo z mnoha hrdel a jen zaznělo závěrečné Ámen, zapištěl jim za zády skřípavý hlásek drába Filipa. „Tak a teď holoto mazejte domů do pelechu. Zejtra je taky den a taky robota, nebo si myslíte, že teď když bude mít pán zlata fůry, že makat nebudete? Budete, zejtra hlavně na cestě do Červený Vody, samý bláto to je. Tak huš huš, ať už jste pryč a páni akymisti můžou pracovat.“ Sám taky začal pracovat lískovkou na selských hřbetech. Těch fůr zlata se nedočkal ani Hohenlohe ani Zlá Eva, naopak, o pár hrstí zlaťáků je výzkumní pracovníci připravili, bádání přece stojí peníze. Tou dobou už byl kamenný kostel skoro hotový, ten pohltil peněz spoustu a Hohenlohe začínal tlačit na alchymisty, výsledky chtěl vidět, ve zlatě se chtěl přehrabovat. Tak se páni vědci spakovali a jedné noci potajmu zmizeli. Za pár let, po bitvě na Bílé hoře, císař Evě zabavil majetek, on Hohenlohe bojoval proti němu. Zase pár roků uběhlo než ji ho vrátil a ona hned králické panství prodala Pappenheimovi. Předposledního května 1628 to prý bylo. Krůliška, Králická s kosou – místní pojmenování smrti. Roubenka – stavení z trámů. Blána – dříve se používalo do oken místo skel močových měchýřů z poražených dobytčat.
Pappenheimové, lidi jim jinak než Papiňáci neřekli, ti u Bílé hory stáli věrně po boku císaře Habsburka. Aby tam mohl Gottfried Heinrich, ten dnešní majitel Králík stát, tak před mnoha lety přestoupil od protestantů ke katolíkům a dodnes se jich držel jak veš kožicha. Taky jen přišel do Králík, tak ze skoro nového protestantského kostela hned udělal katolický chrám pro několik františkánů a jezuitů které si přitáhnul sebou, a tyhle řády byly daleko horlivější při vyhledávání čarodějnic nežli stoupenci Jana Luthera, lidově řečení luteráni, kterých byla na králicku většina. Jezuitům ovšem nahrál mor v roce 1633. Starý Papiňák už byl půl roku v hrobě, mladý se toulal kdesi na bojištích třicetileté války, a tak na Pappenheimském panství měla vládu v rukou církev. Copak františkáni, ti se hlavně modlili a vodili procesí na Lysou horu, ale jezuiti slídili a přemlouvali luterány ke konverzi, to znamená k přestupu na samospasitelnou katolickou víru. Slídili po čarodějnicích, protože tyhle ženský propadlý peklu můžou za všechno a tudíž i za mor. Takové čarodějnice je nejlepší se zbavit
upálením, což je pěkná podívaná pro lid a velmi poučné pro mládež, aby pilně docházela do kostela a nepropadala bludům. Jediný problém tkvěl v tom, že se žádná baba v okolí nepřihlásila ke styku s peklem a ta špetka králických katolíků ještě neuměla udávat. Vytipovali si proto Jezuiti starou Kordulu, nyní bylinářku, žijící v drnové chýši nad Orlicí. Dotrmácel se tam bratr Jakub doprovázen dvojicí drábů po svých. Obydlí je to na první pohled nevábné, sotva pelech a jakási pec se do něj vešla. Vybavení také prosté, na špalku hliněná miska s dřevěnou lžicí, kus železa podobný noži a na peci velký kotel. Po Kordule ani stopy ač propátrali okolí důkladně. Našli pouze jakýsi přístřešek v křoví, způli zaplněný dřevem a v druhé polovině spousta bylin. Baby se dočkali odpoledne, další byliny přivlekla a škaredě se na ně podívala. „Co to neseš, čarodějnice? Kde máš koště a kam schováváš čarovný masti?“ „Koště nemám, co bych s ním tady zametala a masti budu dělat až si o ně někdo řekne a přinese kousek sádla nebo oleje.“ „Přiznej se, čaruješ a mor je tvoje zásluha. S kým jseš ve spojení?“ „S nikým, jo dřív jsem měla muže, ale ten umřel zároveň s císařem, s tím bláznivým v Praze. Pánovy ovce pásal, tady jsme bydleli a tady dělali sýr. Kdybych čarovala, panáčku, tak bych si vyčarovala jiný bydlení, nemyslíš? Já tady žiju jen z toho co lidi za bylinky nebo radu daj, a mor? Na to není léku, kdo ho chytí, ten se z něj nevylíže. Co já už věcí zkusila, nic platný to nebylo. Jen voda, obyčejná pramenitá voda, ale to se v ní musíš omejvat celej život. Koukej, támhle mám korýtko přímo od pramene a pod něj si každý ráno stoupnu, umeju se, pomodlím k Panně Marii a zdravá jsem už sto let. Pár lidí to tady na Orlici dělá taky tak, taky žádnej mor tu nemáme. To jen okolo to řádí, no jak na vás koukám, tak vás, špindírové, to čeká taky.“ „Jak to můžeš vědět? To je jasný důkaz, že jseš ve spojení s peklem a ty ostatní tady ve vsi taky, když vám se nic nestalo.“ „Kdepak, panáčku. Při moru je horečka a kdo má horečku tak se mu lesknou oči, vám svítěj jak lucerny.“ Koukají po sobě ti tři, opravdu mají oči lesklé, nohy jim ztěžkly, mráz jim běhá po zádech a v hubě sucho. Jezuita se vzpamatoval rychle. Těžko polknul a sípavým hlasem přikazuje. „Babu svázat, odvedete ji do Králík, strčíte do šatlavy a hlídat. Jestli vám uteče, tak…“ Došla mu řeč, zato vzal nohy na ramena a zastavil se až v kostele. Celou noc tam bil hlavou o podlahu, modlil se a prosil Ježíše Krista o pomoc a nebo slitování. Přece on, člen Tovaryšstva Ježíšova, neumře jako nějaký sprostý sedlák na obyčejný mor. Alespoň mučednickou smrtí kdyby zašel, pohan kdyby ho propíchnul na misii, nebo při boji s peklem kdyby podlehl, ale mor? Usnul při tom rozjímání, prochladl na studené zemi a ještě půlnoc nebyla když začal kašlat. Bratři jej uložili do lože, přinesli hrnek horkého vína a chvátali pátrat po dalších čarodějnicích. V noci bratra Jakuba pronásledovaly divé ženy na košťatech, honili čerti, a když jej dostihli, rvali mu tělo ostrými drápy. Ráno
bylo hůř, tělo mu drásal suchý kašel, poléval ho lepkavý pot a třásla s ním zimnice. Sedm dní se jeho zdravotní stav horšil až upadl do tupé odevzdanosti. Jeho řádoví bratři zatím spočinuli v morové jámě, františkáni leželi vedle nich a o Jakuba se starala jakási stará ženská, Veruna se jmenovala. Té také osmého rána povídá aby mu zavolala kněze, že by se rád vyzpovídal, že dneska umře, sám Ježíš že mu to v noci prozradil. Kněze nebylo, všechny je smrtholka pokosila, ale přišel rychtář. „No no, bratře Jakube, snad nebude tak zle. Ty přece mor nemáš, tys jenom nachlažen. Co kdybych ti přived Kordulu, stejně se bez užitku válí v šatlavě, chleba marně užírá a přitom léčit zná líp než městský felčar. Vyzpovídat se můžeš klidně i mě. Jsem kazatel a u nás protestantů je to skoro jako kněz. Rozhřešení ti také dám, poslední pomazání udělím a tak si vyber. Začni zpovědí, pak pomazání a nakonec Kordula.“ „Vidíš, právě o ní mi Ježíš vykládal taky….“ Další jeho řeč je tajná, zpovědní tajemství nedovolí o ní ani ceknout, ale když přivedli Kordulu, nijak se netajila svým názorem. „No ty vypadáš, panáčku. Krůliška si nad tebou kosu brousí, ale neboj. Já jsem s ní zadobře, já se s ní nějak dohodnu. Veruno, přines nějakej velkej kus plátna a pak pořádně přilož, putýnku vody si přinesu sama.“ Pak to šlo jedno za druhým. Studený zábal, horký víno, teplý zábal, horká medovina, studený zábal, horká polévka a k večeru Jakub nevěděl ani jak se jmenuje. Ráno Kordula přinesla košík bylin a nastalo další léčení. Za týden se na vratkých nohou vyhublý bratr Jakub potácel po faře, nevěděl co by hlady snědl a hlavně se každé ráno omýval studenou vodou. Jestli si myslíte, že si Kordulu z vděčnosti vzal za ženu, tak se náramně mýlíte. Ta dostala pouze glejt, že není čarodějnice, potvrzení od vrchnosti k provozování léčitelské činnosti a omšelou chalupu dole Na pískách. Bratr Jakub v zimě, když mor polevil, zmizel a svět ho pohltil.
Kdo chtěl kamarádit s čerty ten se nemusel trmácet až do Orlického lesa. Stačilo zaskočit na nejbližší křižovatku, ale nesměl u ní být kříž, toho se pekelní panáčci bojí. Taky to musela být křižovatka dvou poctivých cest, rozhodně ne jen nějaká pěšinka odbočující z úvozu na pole. Takovéhle vhodné rozcestí je za Červeným Potokem. Z Králík se tudy jede na Horní Lipku a přetíná ji cesta z Červeného Potoka na Lipku Prostřední. Zrovna tuhle křižovatku si vybral k hulákání Vrzal z Prostřední Lipky. Vybral si špatně, na kraji lesíčka tam zrovna seděl Boudička z Červenýho Potoka a to byl velký taškář. Ne že by ty tašky šil, on to byl robotník králickýho pána zrovna jako Vrzal a seděl tam se spuštěnýma kalhotama, inu řídké panské
pivo dokáže přivodit i nenadálý řídký případ. Přepadlo ho velký bolení akorát na tom rozcestí když se vracel z Králík. Ve městě byl prodávat kravku, no kráva to nebyla, sotva roční tele tam na trhu prodal, nějaký ten litkup loknul, hrnec koupil, taky to zapil a nyní se z něj mizerné pivo tlačí ven. Pomalu už přemýšlel o pokračování v cestě domů, vstal, kalhoty natáhl a zavázal, když Vrzal řve. „Čerte, čerte, kde jsi?“ Boudička popadl hrnec a zařval do něho. „Tady sem, co chceš, chomoute selská?“ Dunělo to z hrnce jak hromy nebeské, odkud to jde nebylo poznat a pro změnu zase Vrzal zatoužil spustit kalhoty. Přece jen strach a bolení břicha překonal, nadechl se a blekotá. „Co asi? Peníze, pytel peněz a abys mě sloužil, dám ti za to svou duši.“ „Brbliky brbliky, to by moh říct každej, ale každej nedostane a taky každýmu nesloužíme. To si musí nejdřív zasloužit, brblajs, jak dlouho bych ti měl posluhovat?“ „No já nevím, já bych řek dvacet let, to by bylo asi rozumný, ne?“ „Čerta rozumný, deset let za selskou duši je až až. Pytel peněz je taky kravina, ani čert neunese pytel peněz, víš ty jak jsou těžký? Víš prd, dyť tys měl peněz sotva půl hrsti najednou. Zabiješ deset králíků, z kůží naděláš měšce, do každýho dáš peníz jaký chceš dostávat a až bude úplněk tak to sem přines. Uděláme smlouvu a pak každým rokem dostaneš jeden plnej měšec. Teď huš huš a mazej domů.“ Do úplňku daleko, Vrzal doma vraždí králíky, po sousedech vypůjčuje peníze aby měl co do měšců dát, přeci tam nevrazí nějakej pitomej grošík z mědi? Když ne zlato alespoň stříbrňák musí čertovi ukázat, však to do měsíce vrátí lehko. Hůře na tom je čert Boudička. Tam na rozcestí se to lehko slibovalo, ale co dál neví. Jakpak přesvědčí Vrzala že mluví s čertem, vždyť se od vidění znají a peníze mu přeci dát nemůže, žádné nemá a zázraky dělat neumí. Neumí, ale zná se s Pižlou, basom kuruc krajc element, Pižla je ten pravej. Dvacet let Turka mlátil kdesi ve světě, himl laudon i do Švejdů tepal za tý dlouhý války, a proto taky umí tak pěkně nadávat. Teďkom dělá ponocnýho na Malý Moravě, ten za trochu pití žádnou legraci nezkazí, no tak skočil za ním. Měsíček v úplňku občas zakryje mráček, u lesíčka vedle rozcestí hoří ohýnek a čert Pižla, v ponocenským kožichu obráceným naruby, si opéká slaninu. Mocným douškem z čutory zapíjí tučné sousto a čeká na Vrzala. Dočkal se, popadnul z králičích kožek ušité míšky a tahá cár papíru. „Tady to už mám připravený, stačí jen podepsat a od zejtřka ti začnu sloužit.“ „No jo, ale co je tam psaný?“ „To co jsme si dohodli, chomoute. Deset let ti budu sloužit, basom kuruc, to ti je málo? Každej rok dostaneš jeden pytlík peněz, krajc element, co bys chtěl víc? Himl laudon ukaž ruku.“ Šmik, kudlou ho říznul až krev vytryskla.
„Teď podepiš vlastní krvěj a padej domů, než si to, basom aňát, rozmyslím. Já mám i jiný povinosti než se tady s tebou vybavovat.“ „Jenže já neumím psát a jak se tě dovolám když budu potřebovat?“ „Tak udělej volotrku tři křížky. Volej si jak chceš, vole hloupá, volej třeba kuruc, kruci písek, kuruc řvi co můžeš.“ Těžká selská ruka vlastní krví zpečetila smlouvu s peklem. „No a co peníze?“ „To si myslíš, že já sebou takovou fůru peněz tahám? Kdepak milánku. Nejdřív musej v pekle potvrdit tvou smlouvu, basom kuruc, a teprve potom pekelná pokladna bude platit. Himlhergot, co to blábolím? Himlčert, příští ouplněk máš prachy na stole.“ Ráno si Vrzal přispal, za prvé noční jednání s peklem ho unavilo, za druhé je nyní velký pán, jak se domníval. Co by chodil na robotu, mocného ochránce má a pytel peněz brzy bude mít. Jiného mínění byl obtloustlý panský dráb. Sluníčko plálo sotva kousek nad horama když rozrazil chatrné dveře Vrzalovic chaloupky. „Heleme se, koukejme se, milostpán ještě ráčí hajat? Zvedej se dobytku a mazej na pole, mám ti pomoc?“ Ještě nedomluvil a už mlátí. „Kuruc, kuruc, kruci písek, kuruc!“ Řve Vrzal, vyletí z postele, vyrve lískovku z rukou drába, omlátí mu ji o hlavu, a když se zlomí, tluče ho pěstí. Selská pěst je pádná a proto i napůl opilý dráb brzy padne do mdlob. Teprve odpoledne přispěchala posila, naložila na vůz doposud v mdlobách dlejícího panského pohůnka a do bezvědomí ztloukla Vrzala. Přihodila jej k sténajícímu biřicovi a odjela na zámek do Králík. Tam bylo zle, zle pro Vrzala. Výslech probíhal s trochou bití a páni dlouho nemohli pochopit, že před sebou mají zaprodance pekla. Teprve když jim asi po třetí líčil sepsání smlouvy s čertem, usoudili, že patří vlastně před inkviziční tribunál a odvezli jej do Hradce. Dlouhé dva roky tam úpěl v žaláři a církevní otcové se nemohli domluvit jestli mají před sebou opravdového kacíře nebo pouhého blázna. Nakonec zvítězil zdravý rozum a Vrzala vyhodili z vězení ven. Vrátil se do Prostřední Lipky, ale ouha. Jeho žena utekla před ostudou neznámo kam a v jeho statku byl jiný sedlák. Panstvo mu jej za levný peníz přenechalo, neboť každý předpokládal, že Vrzal skončí na hranici. Na hranici upálen, nikoliv na hranici zemské, tam se podíval za další dva roky. Ta dvě léta pracoval na králickém hraběcím velkostatku a protože to s koňmi uměl, stal se z něho panský kočí. Proto na podzimní lov vezl hraběte za hranice, za Moravskou zemskou hranici a to až na Malou Moravu. Panstvo si tam střelilo pár zajíčků a honem pospíchalo k ohýnku na doušek vínka. Kousek pod dnešním kostelem vatru pálili a panské kočáry zatím stály poblíž. Hlavně blízko zchátralé chatrče ze které se ozývalo. „Basom kuruc ty krávo pitomá neumíš ani včas zatopit? Krajc element, to mám jít do služby bez večeře? Himl laudon já ti zmaluju záda, žes to eště
neviděla…..“ Monolog to byl dlouhý, s mnoha nadávkami které ani kočí neznali, ale znal je Vrzal. Zařval na ostatní vozky. „Kamarádi pozte!“ A vřítil se do toho zbořeniska. Tam pekelnej rachot a za chvíli vyvlekl ven vzpouzejícího se chlapa. Táhne ho rovnou k panský vatře. „Hraběcí milosti, tohle je ten čert kterýmu jsem duši upsal.“ Koukal hrabě, o čem je řeč neví a ostatní panstvo už vůbec ne. Dlouho jim Vrzal vykládal jak čertu duši zaprodal, pobavilo se pansto, sem tam utrousilo zlaťáček do dlaně vypravěči a kolštejnskej pán uhodil na ponocného Pižlu, co je na tom pravdy. Zapíral, samozřejmě všechno popřel, vysloužilý voják přece na sebe nevyzradí co by ho mohlo poškodit. „Nalejte do něj kořalku, ve víně je přeci pravda, tak mu loknout taky dejte.“ Nalejvat ho nemuseli, zadarmo pil ochotně sám, žejdlík kořalky, žejdlík vína, a tak za nedlouhou chvilku již opilecky blábolí jak čerta dělal. Jak celá věc skončila? Nijak, poddaný se odplaty nedočká a Vrzal ani netoužil se stát zpátky sedlákem. Zůstal panským kočím do smrti. Smrt si taky brzy přišla pro Pižlu. Ten do sebe lil kořalku proudem, bodejť by ne když je zadarmo, jenže už nebyl žádný mladík. Ještě se panstvo čertovské příhodě smálo a on už ležel v deliriu. Z toho se neprobral a do týdne mu hranu zvonili. I Boudička dostal svůj díl. Hned druhý den pro něj biřici došli, do králické šatlavy vsadili a poseděl si v ní do jara. Vyhnali ho aby robotu nezameškal, ale on se jim na ni vykašlal. Taky ho svět pohltil. Zvonit hranu – v chudých vsích, kde neměli zvon zvaný umíráček, klepali na hranu kostelního zvonu aby ohlásili úmrtí některého z obyvatel vesnice. Přeneseně znamená úmrtí všeobecně.
Do chudé a tkalcovské rodiny se ta holka narodila. Pokřtili ji Matylda a kdyby u Helwigů polovina dětí za mlada neumřela, deset sourozenců ji mohlo vychovávat. Výchova to ale byla poměrně jednoduchá, spočívala hlavně ve vyprávění pohádek a v práci. Nejprve v drobných domácích posluhách, a jen na stav dosáhla, už čtvrtinu dne tkala. U nich dva stavy klapaly celý den nudnou melodii ťuk- šup – buch, ťuk – šup - buch. Při této jednotvárné písni se i myšlení Tyldy, jak ji doma říkali, ubíralo pouze jednoduchou cestou. Najíst se, co nejdříve ukončit ubíjející práci a letěl běhat se sousedovic faganama. Ještě v patnácti si hrála s panenkama, pokud ji matka nepřidržela pracovat na zahradě. To až o tři roky později běhala nejraději k muzice, ale té bývalo poskromnu a pro mladou hloupou holku tam číhalo velké nebezpečí. Spousta mládenců tam čekalo na chvilku kdy se k holce přitisknout, kdy si někam šáhnout a nebo
hubičku ukradnout. Na Tyldu se mačkali rádi, škaredá nebyla a hlavně se moc nebránila, a tak jim nedalo velkou práci ji hlavu poplést. U takové tancovačky nesmělo chybět pivo, na toho kdo měl více grošíků tam čekala i kořalička a kořalička chutnala i Tyldě. Pouho pouhý rok stačil aby ji chlast popletl hlavu nadobro. Když skončily letní práce na zahradě, slezlo se pár lidí ve větší chalupě, drali peří do výbavy nevěstám a nebo předli len. Hlavně pak vykládali různé pohádky, pověsti a když doba pokročila, přišli na řadu čerti a čarodějnice. Z Tyldiny prázdné hlavičky poučení o trestech vypadlo, udrželo se tam jen povídání o tancování a pití alkoholických nápojů na čarodějných mejdanech. Na svatého Jiří prý vylézají z děr hadi a štíři, tenkrát vylezla i Tylda z rodné chalupy. Nasála vonný teplý vzduch prokvétajících bylin, zabalila si trochu šatů do ranečku a lehkým, skoro tanečním krokem odchvátala k Suchému vrchu. Málo kdy pak zarmoucené matce někdo donesl zprávu o zdivočelé dceři. Tu pod Suchým vrchem tancovala, jindy nad Moravou otrhané děvče poletovalo, okolo Jablonného jakási pomatená byla spatřena, ale jen sníh napadl zvěsti utichly. Duben zelení pokryl luka, nový život vjel do zimou zmučených lidiček a do mezileské hospody zavítala prapodivně oděná holka. Džbáneček hospodskýmu podává, stříbrný peníz do dlaně tiskne a huhlá. „Hořilku dej, hořilku dej.“ Krčmář prohlíží peníz, takový ještě neviděl, ale zdá se být z poctivého stříbra, tak nalil džbánek vrchovatě. Holka popadla džbán, lokla mocným douškem, díky neřekla a plouží se pryč. Častým hostem v krčmách po okolí do půl léta bývala a pověstí o ní mezi lidem kolovalo spousta. Čertova babička to je, ne babička, nevěsta, taky tchýně, teta, sestra a nakonec čarodějnice. Čarodějnice nemá co pohledávat mezi lidmi, usoudil farář, když se o ni doslechl, a po dohodě s hrabětem vydal příkaz ji chytit. To těžké nebylo, stačilo upozornit krčmáře a do týdne seděla v arestě. Taky se na ni šli hned podívat. Co by vykoukali na ženský oblečený do šatů vyšlých z módy dobře před sto lety? Možná, že jí samé do sto let mnoho nescházelo. Obličej šedý, vrásčitý, oči zapadlé a vybledlé, tělo nejen vychrtlé, ale i revmatismem zkroucené, o čistotě se raději ani nezmiňovat. Jediná věc která za zmínku stála, byl kožený míšek s hrstkou stříbrných peněz. „To jsou groše Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského, otče. Ty jsou staré dvě stě let. Odkud to máš, ženská?“ „Hoří, hoří, ťuk. Dede hoři ťuťu mi.“ „Dcero, pan hrabě se tě ptá od koho jsi tyto mince dostala. Neboj se, nehoří nikde a kdyby hořelo, tak tady ve sklepení jsi v bezpečí, sem oheň nepronikne. Leda oheň pekelný a tomu jsi snad nepropadla. Nejsi čarodějnice, Viď?“ „Hořiu, hoři, pit, pit, dej pit.“
„Nemá vona žížeň?“ Projevil účast kat. „Voni dycky před mučenim chtěj pít a pak se mi tu pochčijou. No aspoň se to nemusi uklizet, vono to de do země.“ „Tak ji podej vody. Neboj, dcero, nevidím jediný důvod proč tě vydat právu útrpnému. Jakpak se jmenuješ, čí jsi, rozumíš, proč ji nedáš vody, kate?“ „Protože tu žádnou nemám. Dycky se nejdřív mučilo vohněm a vodou se polejvalo až když to s nima seklo. Vincku, přines putýnku vody, neslyšíš.“ Křiknul kat do chodby. Přiklátil se Vincek, s putýnkou, postavil ji k tý ženský a podal ji hrnek. Na hrnek se vrhla, koukla do něj, vodu nenabrala a začala ječet. „Hořila, hořila, neny hořilka.“ „I cákra, néni vona to Tylda Helwigů? Ta dycky volala neny hořilka než ji někdo dal loknout. Ale vona se prej dala na čarodějnictví, kupu let už doma není a lítá na koštěti po kopcích. Panenko Maria vochraňuj mě!“ Pokřižoval se a utek. Odročili výslech na druhý den, připravili se na něj dobře. Matku Helwigovou k němu pozvali, holku poručili zbavit nečistot a džbán kořalky vzali sebou. Matku možná ani nepoznala, kořalku našla po čuchu a jen lokla už breptala. „Jeskyň, sudy, sud s peníze, sud s šatama, sud s pitím, sud s medem, sud s patláním, sudy, samý sudy. Taky truhly. Taky pytle. Taky hořilka není, tralala, hospoda je tralala…..“ „Co s ní uděláme, milosti? Pomatená je, čarodějnice rozhodně ne, proč by měla trpět ve vězení?“ „Máš pravdu, otče. Proč bychom ji živili? Ať se o ní postará matka, ale jestli jsem tomu dobře rozuměl, tak našla nějakou jeskyni ve které žili loupežníci. Zítra nám ukáže tu loupežnickou slůj, kouknem co tam po nich zůstalo a co to bylo za ptáčky. Jestli je tam sud peněz tak jich hrst dostane na obživu, o zbytek se podělíme my.“ To dělení loupežnické pozůstalosti se nekonalo. Zato se podělila o zbytek kořalky Tylda s matkou. Matka lok a usnula do rána, dcera dopila džbán a spokojeně dříme na věky.
Z ničeho nic se před kostelem objevila nová žebračka, holka sotva metr vysoká a kdo ví, jestli vážila víc nežli prázdná putýnka na vodu. To bylo zrovna ten den kdy přijel Pappenheim, nový majitel králického panství. Jestli to nevíte, tak v květnu 1628 císař Ferda druhý vrátil Evě z Valdštejna zabavený majetek a ta ho do týdne prodala právě Papiňákovi.
První den místní žebráci tý holce dali pokoj, nevěděli jestli to není někdo od Papiňáka, ale druhý den se na ni sesypali jak sršni a tak ji řezali, až musel zasáhnout kostelník spolu s městskými biřici. Zavlekli ji před purkmistra. „Čípak prej jsi, dítě? Ví o tom tvá matka, že žebráš?“ Povídal von. Holka vytáhla nějaký lejstro a povídá. „Matka je dvacet let po smrti, tu nechte v míru spát a já bych chtěla mít konečně pokoj už taky. Utíkám před válkou hezkejch pár neděl a tady se zdá bejt klid.“ Purkmistr valil oči na holku i do lejstra. Pak o tom vykládal v hospodě. „Koukám na žábu, myslím si, že je tomu deset a vona už třicítku dávno za sebou. I vlastního fagana už si pořídila. Koukám do toho jejího passportu, nějaká Thyla Puk a až někde z Pomořan běží. Švejdové tam prej kraj drancujou a tu vesnici kde bydlela, Gross Kleindorf, nebo jak se to jmenovalo, vypálili. Povídala, že prej ve světě se to mydlí a tady zatím nic, že by se tady usadila než se to přižene sem. Tak jsem ji povolil si postavit chatrč Na psisku, je to tam zarostlý a nikdo to nekoupí, alespoň nebude lidem na očích. Řeknu vám pánové, už aby tahle třicetiletá válka skončila a nedovlekla se až k nám.“ Nevyplnilo se starostovi přání, už za pitomejch čtrnáct let začali brousit okolo Králík Torstensonovi vojáci a kradli na co přišli. Kunhilda, dcera žebračky Thyly, lidi holce říkali Kuňka, z nich strach neměla, ta si dokázala poradit, co ji taky zbývalo když mámu měla už rok na hřbitově. Kousínek nad brlohem který její máma postavila, a kde dosud bydlela, rostlo pár dubů. Možná dvacet, možná třicet a ne starší padesáti let. To až ten jedenatřicátý pamatoval Žižku s oběma očima. Prastarý kmet to byl mezi mladíky, kmen pokroucený, objemný a hlavně vykotlaný. Útulnou světničku si tam Kuňka tajně zařídila a v suchu přespávala nebezpečné doby. V míru a zimě se zdržovala v luxusně přestavěném brlohu po mámě. Na robotu holka nemusela, nebyla ničí poddaná, ale něčím živa musela být, Žebrala, posluhovala u majetných, sbírala v lese co pánbu nadělil, trhala po lukách léčivé byliny a proto si v požehnaném stáří čtyřiceti let vysloužila přízvisko Stará čarodějnice. „Když čarodějnice, tak čarodějnice a musím se postarat o svou pověst.“ Od té doby začala rozšiřovat po okolí pověst o dávném posvátném háji starých králičáků. V té dubině nad městem prý stojí letitý strom a kdo do něho dárek vhodí, tomu prý odpoví na jeho dotaz. Nejvhodnější doba na kladení otázek je při západu slunce, úřední dny od dubna do konce září každý den, mimo nedělí a církevních svátků. Dárkem se považuje minimálně stříbrňák, děti a vdovy polovic. Mince se vhazují do díry po vyhnilé větvi na východní straně a otázky se předříkávají také do ní. Poradna fungovala devět a půl roku, vynášela nejen na slušné živobytí, ale šetrná Kuňka si stačila dát stranou ještě na malinký domeček s políčkem. Naposledy ten den lezla ze své kanceláře, všechny úspory brala sebou a kdož ví, zda pod ní větev praskla, či se ji noha smekla, rozhodně však si po dopadu na
zem zlámala vaz. Našel ji až druhý den vpodvečer jakýsi žadatel ležet u kořenů dubu obsypanou osmi sty stříbrnými mincemi. Z toho dubového hájku alespoň jeden strom dočkal našich časů a podle něj se jmenuje jedna městská čtvrť U dubu. Gross Kleindorf – Velká malá ves. Torstensonovi vojáci – Švédové.
Kdopak by stál o to mít v domě čerta, natož mít jich víc. Nikdo. Netoužil po nich ani Aškenábel a přeci jich k němu do vinopalny vpadlo pět. Každý z čertů měl upatlaný kožich, černý obličej a v ruce svíral vidle. „Barly, barly, bumliky,“ mumlali a hlavně poroučeli. „Přines kořalku, žide, nebo zbytek života prožiješ v pekle.“ Ano, Aškenábel, v Červeném Potoku kde žil zvaný Škéna, byl žid. Pominemeli vyhnání židovského národa z Palestiny, babylonské zajetí a všechny starozákonní ústrky, jeho prapředky nejprve vyštvali Mauři z Iberského poloostrova. Pak křesťané z Francie, nesnášenliví Germáni z Němec a jen se jim začalo dařit za Rudolfa II. v Praze, už je zase rozprášili po Čechách. Škéna se uchytil v Červeném Potoce, pálil kořalku, protože nic jiného mu vrchnost nedovolila a klepal se strachy o život. O majetek moc ne. Za prve si celé generace pomalu uvykly pravidelně přicházet o střechu nad hlavou, zadruhé jen Adonaj a vlastní děti ví, kam ukryl tu hrstičku peněz, kterou prodejem kořalky vydělal a ušetřil. Chtěli by jste vědět kam? Po tom vám je houbelec, zeptejte se na to židovského pámbíčka. Tak tedy má čerty pod střechou a na krku. O krk přijít nechtěl, a proto jim džbáneček kořalky přinesl, poslouchal jejich klábosení a přemýšlel jak z tý šlamastyky ven. Ven ho pustili jen aby přinesl druhý džbánek, a když chvátal pro třetí, Jahve ho osvítil. „Šplouchni jim tam trochu maku co si tvá Sára vaří na spaní.“ Povídal mu šeptem židovský pámbíček, a tak jim tam chrstnul pořádnou dávku. Ani to ti křesťanští psi nepoznali když zapíjeli sousta uzeného bůčku z nečistého prasete. „Inu, jako prasata si tady poležíte než škodu splatíte.“ Říkal si celou dobu nežli je do sklepa dovlekl. Pak spokojeně odešel domů pojíst košer barches a přemýšlet co s pekelnou čeládkou udělat. Druhý den to zkusil u nich doma. Čertí kožichy ukázal manželkám čertů, ale červenopotocký selky spustily. „Žid nám muže zamordoval a ještě chce peníze. Bože, vidíš to jak vrah Krista Pána nás trýzní? Zase to plemeno Izraelské mord páchá? Kdo ví, jestli z mýho muže už chleba nenapek a nesežral!“ Proto taky první kdo se doslechl o
zavraždění pěti červenopotockých sedláků byl místní rychtář. Co by on, hlava skopová, si tím přidělával starosti? Honem letěl za hrabětem, pán ať se stará. Jenomže hrabě právě strojil hody, velká pijatyka na králickém zámku probíhala a proto nerad vstával od tabule. „Co s tím lezeš za mnou? Za kuchařkou táhni, ta se stará o jídlo a odkud kupuje chleba nevím. No škoda pěti sedláků. Fuj, co říkáš? Z lidí chleba? Do huby už to nevemu, mazej za správcem a toho žida sem přivlečte.“ Žida přitáhli, pět kožichů taky, ale obsah kožichů dál úpěl žízní ve sklepě vinopalny. Teprve třetího dne je hrabě zpovídal. „Chuť na kořalku jste měli? Žízeň jste dostali? Teď ji už nemáte, že?“ „Jo, to jo, to máme, hraběcí milosti. Troška vody by neškodila.“ „Vodu? Fuj troupe, to se chceš tady umejvat? Pět džbánů toho mělnickýho patoku přineseš, Vincku, a v každým ať jsou alespoň dva žejdlíky.“ No syčelo to když smradlaví čerti pili, po čtyřech dnech ve sklepě libě nepáchli, ostatně před tím určitě taky ne. Vyprahlá hrdla alkohol vděčně lokala. I když to bylo zpola zkyslé víno, jim připadalo jako božský nektar. Ve víně je pravda a proto těch několik mocných doušků výpověď urychlilo. „No, šťuk, hraběcí milosti, šťuk, peněz není a žízeň, šťuk, veliká. Kdosi povídal, šťuk, dem na žida. Kožichy jsme obrátili, hubu začernili a bylo co pít, šťuk. Co s náma teď bude? Blil bych, hraběcí milosti.“ „Vybli se troubo, ale venku, Ven! Tři dny je nechte ve sklepě, pak pětadvacet na zadek a škodu uhradit. Každej dva zlatý pokuty do sirotčí pokladny. Poslouchej, žide, copak ty to vlastně pálíš? Koukej přinýst ochutnat, ále, co bys nosil. Vincku, nech zapřáhnout, pojedem se podívat, ty žide sedneš ke kočímu, ukážeš cestu a něco naleješ.“ Dokud hrabě neumřel a hostům na zámku nalévali kmínku nebo ořechovku, vždycky hrabě povídal. „Pánové, to je čertovský pití, to nám dělá jeden žid, kterej pět čertů přemoh.“ Adonaj, Jahve, – pojmenování židovského Boha. dva žejdlíky – zhruba jeden litr.
Pětadvacet let uběhlo od třicetileté války jako voda, přišla poslední čtvrtka sedmnáctého století a do Králík se přistěhoval kupec Holas. Z rodného Šumperka musel uprchnout, zrovna tam začal řádit Jindřich Bobling. V Losinách už čarodějnice vyhubil, a proto hledal po okolí další ubohé oběti, hlavně bohaté, aby taky něco ze zabraného majetku káplo jemu a kupec Holas
zámožným byl. Jenže nebyl hloupý, jedna jediná poznámečka mu napověděla, že by se v brzké době mohl čarodějem stát i on, rychle prodal dům a hajdy za hranice do Čech. Sem nenasytné pařáty Heinricha Boblinga z Edelstadtu nedosáhly. Kupcova žena Brigita si ráda popovídala, byla to drbna první třídy, a ochotně zasvětila nové sousedky do podrobností o čarodějnických procesech na šumpersku. Vždyť to měla z první ruky a málem se stala jednou z obětí. „Začalo to před pár lety, tenkrát chytli žebračku která nespolkla hostii a chtěla si ji skovat. Farářoj se přiznala, že za pytlík jídla ji měla přinýst jakýsi selce. Selce nedojila kráva a taková svatá hostie, když se dá krávě do žrádla, tak kráva potom dojí jako divá. Odtáhli obě ženský do Losin na zámek a zavolali si advokáta Boblinga. Žebračka umřela ve vězení, selku upálili a pak nebylo tejdne aby nechytli a neupálili další čarodějnice. Netrvalo dlouho a Bobling začal lovit čarodějnice i v Šumperku, všechno bohatý lidi. Zarazit ho nikdo nemoh, každej se bál, kdo moh tak utek, jako my. Jen kdosi mužovi prozradil, že kterýsi ubožák se o něm na mučení zmínil, už jsme se stěhovali. Považte, ten Bobling si dokonce troufnul i na našeho faráře, sedí prý na Mírově a určitě ho upálej taky. Mírov je hrad kus od Šumperka…..“ To povídání ji vydrželo na dlouhý čas. Žena skoro bohatého sedláka Achtenágela, Elfrida, a manželka pekaře Maihofera, Giselberta, pocházely z jednoho hnízda. Řezníka Halmerbauera to dcerunky byly a dcerušky obě dvě stejně lakotné. Myslely jen na peníze, hlavně na to jak k nějakým přijít. Jednou přišla Frída k sestře a povídá. „Poslouchej, Berto, uměla bys udělat hostie? Nebo alespoň něco hodně podobnýho?“ „Co by ne, vždyť je to jen oplatka, proč se ptáš?“ „Proč asi, pěkně by se prodávaly, copaks neslyšela Holasovu Brigit. Tam u nich to ženský dávaly kravám aby líp dojily. Jó děvenko, všechny ženský co maj krávy se po nich píděj, jenže v žádným kšeftě je nekoupíš. Upeč jich padesát a já je do tejdne prodám. Považ, jeden zlatej by byly ochotný baby hloupý dát, copak by jsme si takovej vejdělek měly nechat ujít. Dělíme se na polovic, aby bylo jasný, padesát jich upeč a máš pětadvacet zlatek hned na ruce. No šestadvacet, zlatku ti přidám na mouku.“ V Prostřední Lipce měl chalupu švec Švitořík, u ní kousek zahrady a doma šest faganů. Taky chlívek vlastnil, v něm tři kozy a všemu vládla jeho žena Anna. Starostlivá ženská to musela být protože se jednou dohadovala s Frídou. „To ne, milá zlatá, tři zlatky nedám. Zlatka za tři ty oplatky je až až.“ „Kdo povídal o třech za tři. Půl zlatky za jednu se teď platí.“ „Stará Blažková povídala, to je sousedka, žes chtěla loni zlatku za kus.“ „Co bylo loni není dnes, buď ráda, že je to míň. Taky by to mohlo bejt víc, ale protože jsem soucitná, chudem dávám za polovic:“ Tak se nějak nedohodly a Anna švitoří na faře.
„Považte důstojný pane, svatý hostie ta čarodějnice prodává, s tělem Páně kupčí a kdo ví jaký další nepravosti neprovádí. Určitě lítá na koštěti po kopcích, s čertama smilní a sousedům škodí. Ježíšmarjá, když si pomyslím…..“ „Nevezmeš jména Božího nadarmo, dcero, myslet máš předem než něco řekneš, takhle se rouháš. Běž do kostela, pomodli se, pros Boha o odpuštění a přemýšlej, zda i ty jsi se nechtěla dopustit hříchu zakoupením svaté hostie a strkat ji kozám do huby. Až dojdeš milosti Boží a vrátíš se do lůna církve katolické, vrať se sem a další uvidíš.“ Viděla, biřice viděla a hned ji vlekl do žaláře. Zanedlouho na faře zpovídal důstojný pán v přítomnosti rychtáře Frídu. „Nepěkné věci jsem se doslechl, dcero. Hříchu se dopouštíš, s tělem Božím obchoduješ, a kde jsi k němu přišla? Jedině krádeží, protože svaté hostie každý kněz v kostele přechovává. Tak mluv, ženská bezbožná a ulev svému svědomí. Povídej pravdu, nic než pravdu, nebo se tě bude dotazovat mistr kat a ten už pravdu dostal ze zarputilejších hříšníků nežli jsi ty.“ „Proč bych lhala, důstojnosti, dyk to nemám zapotřebí. V životě jsem jednu jedinou svatou hostii nečajzla ani neprodala. Dycky dycinky jen vobyčejný oplatky. Co si báby myslely nevím, ale žádný jsem neřekla že by se jednalo o tělo Páně. Dycky jsem poudala, že mám oplatky na zvýšení dojivosti, dyk to nemusely kupovat, ne? A že bych kradla v kostele? Hloupost, Berta oplatky upekla, poctivý králický oplatky z mouky, vody a soli.“ „Kolipak těch oplatků, jak povídáš, jsi prodala? Hlavně komu jsi je prodala?“ „No komupak asi budu prodávat potřeby na dojení? Tomu kdo má dobytče na mlíko. Pasák kterej se stará vo obecního bejka pro oplatek nepřišel, jen všechny selky z Králík, vlastně všechny selky z celýho panství, a některý i několikrát. Když jsou blbý ať platěj, ne otče? To akorát Švitorka se hašteřila pro pár grošů, no jo, že vám to vykecala vona?.“ „Ježíšma….,“ zaúpěl tentokrát farář a rychle se opravil. „Ježíši, vidíš to? Mám já to kříž s hloupejma ženskejma. V Losinách kvůli jedný hostii upálil ten šílenec skoro stovku nevinnejch a tady dvě praštěný ženský jich prodaj stovky a upálit nemůžu ani jednu.“ Aspoň kdyby byly mladý a pěkný, pomyslí si, to bych je nechal zmrskat lidem a katovi pro potěšení, ale tahle? Vyžraná a stará, jakápak je ta její sestra? Určitě stejná, ať vzpomínal jak chtěl, vybavit si ji neuměl. Jistě na kostel nepřispěla větším darem, horlivá katolička taky nebude, to by ji znal. „Odveďte ji do šatlavy a přiveďte pekařku.“ Berta vypadala přesně jak si představoval. Starší, otylejší a ustrašenější. Nasadil medový úsměv, shovívavou tvář a sladce vykládal o výpovědi její sestry. Pak se opatrně zeptal. „Milá dcero, kolipak těch oplatků jsi pro sestru napekla?“ „Půl tisícovky jich bylo, otče, jako že je Bůh nade mnou, určitě pět stovek.“
„Pět stovek říkáš? Tak pět set otčenášů se jako pokání před tváří Krista pomodlíš, půl tisíce Zdrávas přidáš a hlavně dvě stovky zlatých jako pokutu do mých rukou složíš. Tvá sestra učiní stejně. Jinak si postojíte na pranýři tak dlouho jak rychtář rozhodne. Bohu taky děkujte, že tu není ten rapl Bobling, ten hned každýho na hranici peče. Neděkuj, dcero, pospíchám, povinnost volá.“ Povinnost provoněla celou faru, tučná husa je potřeba péci mnoho hodin. Advokát Heinrich Bobling z Edelstadt – skutečná historická postava, na šumperecku nechal upálit desítky osob.
V Lichkově ovdověla Dorna perníkářka. Jak se jmenovala ví jen Bůh, perníkářka ji lidi říkali podle jejího muže, on totiž pekl perník. Jednou nakukoval do pece, cosi tam bouchlo, plamen mu šlehl do obličeje a do dvou týdnů ho doprovázela na hřbitov. Zpátky šla sama, sama potom pekla perník dál, protože to bylo svobodný zaměstnání a nemusela na robotu. Zaplať pámbu, že se perníkář na děti nezmoh, alespoň po něm siroty nezůstaly, jen ta pětadvacetiletá truchlící vdova. Copak přes den, to moc netruchlila, to dělala ten perník, ale jen bylo napečíno tak se hryzala nudou, kolipak toho taky mohla po okolních vsích prodat, mizernejch pár kilo denně. Tak tohle neuspokojení ji přivedlo mezi čarodějnice. Její muž se učil perníkářem až kdesi v Němcích, vyučenej byl dobře a vzdělával se ještě dál. Kdejakej recept si zapisoval už za učení, co na vandru pochytil zaznamenal taky, a tak po něm zůstalo těch popsaných papírků půl truhlice. Po večerech si v nich čítala a dočetla se až skoro na dno. Tam v extra deskách dřímala hrst hodně divných návodů. Hned na prvním četla. „Vem deset panenských okurek, vrzni k nim dva tucty vraních ok….“ Pak tam měla vrznout ještě osm dalších takových věcí. Návod pokračoval, „vraž to do trdelnice, kydni pět lžic sádla jemně škvařeného a trdluj dokud nebude mast jemná. Pak připrav si pometlo nové, při novoluní vázané, za úplňku mastí potři celé tělo a vbrzku v povětří se vznášet budeš.“ „Ajta ajta, takové věci prapodivné můj manžel provozoval? Že o tom ani nevím, copak se tu píše dál?“ Inu psalo, dobře třicet pokynů k výrobě mastí a roztoků tam nalezla. Týden o tom přemýšlela, dva týdny sbírala to jedu býlí a když toho měla víc jak v apatice, tři týdny trdlovala. Pak přišel úplněk.
Dorna zasunula závoru na dveřích, zastřela okna, svlékla odění a natírala tělo vlastnoručně zhotovenou mastí. Nikde se nevznášela, seděla upatlaná na lavici u kamen a říkala si. „Že já husa taky na všecko skočím, čtvrt roku s tím promarním, sádla na to padnul puclák a zejtra to svinstvo budu smejvat z těla celej den. No mastí to pořádně, když tím natřu boty alespoň se nepromáčej.“ To byla její poslední kloudná myšlenka, protože nastalo to vznášení. Lítala jak divá od Vysokého kamene až někam za Bukovou horu, s kolika čerty tancovala si nepamatovala a proč bylo koště ráno do běla vydrhlé už vůbec ne. I taková malátná byla, unavená, no tancování dá zabrat, vlastně jsem i spokojená, říká si a potvrdila ji to i Barborka z dolního konce vesnice. „Holka ty dneska přímo kveteš, že tys tu měla nějakýho chlapa? To já poznám, já to znám, vždyť jsem vdovou o dva roky dýl než ty. Co ti mám povídat, taky občas nějakej za mnou večír došel, ale teď je utrum, ten novej farář poručil rychtářům vdovy hlídat….“ Mluvila a hučela do Dorny tak dlouho, až ta se ji svěřila. Od toho dne spolu trdlovaly ty jedovatý kytky přes den a nejmíň jednou do týdne trdlovaly v noci s čertama na sabatech. Všechno prasklo jednu neděli v lichkovském kostele. Farář zrovna kázal o trestu Božím, proklínal kacíře, zatracoval všechno lidské a Dorna sebou praštila na zem. Ženský hned letěj na pomoc, každá radí něco jinýho, jedna šat uvolnit, druhá čuchnout nějaký vonný soli, třít spánky kořalkou, tohle a tohle. Voršila, porodní bába, ale že ne, že hlavně ji donýst domů, uložit do postele, ohřát vodu, připravit kupu hadrů a plíny. „Copak nevidíte, že bude rodit? Nány pitomý, copak ste taky nerodily?“ Hned bylo pozdvižení, vdova bez chlapa a rodit? Sodoma Gomora! Kde k tomu přišla? Necuda jedna. I farář si přisadil, zase trestem nebeským hrozil, poručil ji donést na faru a zavolal si rychtáře. Jen baba babicí ji k vědomí probrala, hned ji farář s rychtářem podrobili výslechu. Oba se křižovali když Dorna vykládala o svých záletech, vlastním uším nevěřili a usuzovali, že to nebude dítě, ale malý čertík. Kdepak, žádný chlap za ní nechodil, jen Barborka, vdova po povozníku Klimentovi, kterýho jakýsi opilec v Kladsku propích. Farář odjíždí na poradu do Králík, rychtář s kuchařkou hlídají Dornu a baba babicí Voršila letí za Barborou. „Holka nešťastná, honem utíkej pryč, to sis to pěkně zavařila s Dornou. Za pár hodin tu bude náš farář zpátky a určitě si přivede biřice. To přece víš jak čarodějnice končej, na hranici, děvenko, na zapálený hranici. Tak koukej ať se za hranicema ztratíš i ty, ať už na Moravě nebo ve Slezsku.“ Povedlo se ji to. Když druhý den k polednímu dorazili králičtí drábové barák byl prázdný. Koně pryč, formanský vůz pryč, zařízení také a po Barborce a čeledínovi ani stopy. Odvezli jen Dornu a to drkotání na voze ji přimělo porodit. Z celého panství povolali rychtáře a porodní báby aby se podívali jak vypadá takový čerstvě narozený malý čertík. Nepěkně, to vám můžu prozradit, že vzhledný nebyl. Vlasy rezaté, pravou stranu obličeje staženou křečí a levá noha
bez prstů, to mu tam dozajista vyráželo kopyto. Každý kdo na něj pohleděl se otřásl hrůzou, každý se křižoval jen stará Voršilka, když přišla, zvolala. „Heleme se, celej Stuchlík, to jako její soused. Von když se před čtyryceti rokama narodil, tak vypadal zrovna takhle. Von vlastně vypadá dnes stejně, jen tu znetvořenou nohu není v botě vidět, ale kulhá, to jo, pajdá von fest. Von skoro stejně vypadal i jeho táta….“ Líčila rod Stuchlíků do nejmenší podrobnosti hodně dlouho. Stuchlíka přihnali drábové až k večeru, kdepak pro nějakýho sedláčka vůz posílat, jen ať se drábi a on projdou, však času je dost. Ovšem výslech neodložili, hned večer při vínečku si od něho nechali vyprávět. To víno popíjeli pánové, Stuchlík s vděčností přijal misku vody od kata někdy před půlnocí. On králický kat byl útlocitný člověk, on kolikrát i brečel když delikventa mučil. Tentokrát ronit slzy nemusel, Stuchlík vykládal sám. „Rok už to dobře bude co jsem se tam na ně šel podívat. Kus času před tím jsem koukal jak Barbora k ní chodí aspoň jednou do tejdne. Večír přišla a odejít jsem ji neviděl. Povídám si, dělaj těsto, pečou, dyť pekaři pečou přes noc, no ale voni ne. Vono se sice kouřilo z komína, ale toho z kuchyně, ne z pekárny. Taky v kuchyni svítily kolikrát do rána a já se byl kouknout do vokna co dělaj. Ale zedělaný ho měly, nic sem neviděl, to až po čase okno nezakryly dost a já je viděl nahatý sedět u stolu. Seděly a pily asi pivo, ve velkým džbánu ho měly na stole. Chvíli popíjely, chvíli tancovaly a pak…..“ Tohleto „pak“ si nechali pánové vyprávět do nejmenších podrobnosti a s planoucím vytřeštěným zrakem naslouchali výkladu sedláka Stuchlíka tak dlouho, dokud zpití nespadli pod stůl. Proto závěr se dozvěděl pouze králický farář a téměř střízlivý purkmistr. Taky ten závěr nebyl nikterak zajímavý. „Když teda ty ženský se ožraly a spadly na zem, když svíčka skoro dohořela, nadzdvihnul sem nožem závoru a šel za nima. Voni se zavíraly na závoru když páchaly ty neřesti, no a pak sem ležel s nima, s vobouma. Voni se neprobudily ani jedna, voni to ani nevěděli, že sem u nich byl.“ „Synu, to jses ani nestyděl dopustit takového ohavného činu, to ses nebál trestu Božího?“ „Proč, důstojný pane. Na mně když se ženská ve dne podívala tak kolikrát omdlela, kerápak by se mnou chtěla k oltáři? Tam bylo tma a moh sem si vybrat kterou sem chtěl a nikomu to nevadilo. To až teď s tím děláte tolik prdů.“ „No no, synu, trochu úcty k soudu bys měl mít a taková slova si nechat mezi sobě rovné. Viděl jsi je někdy létat na koštěti ven? Sedly někdy na to pometlo?“ „Dyk sem vám povídal kolikrát jak na koštěti rajtovaly, ale dycky po světnici, ven nikdy.“ „Jak to můžeš tvrdit, když svíce dohořela tak jsi pro tmu nemohl vidět co dělají? Klidně mohly ven vyletět.“ „Přeci povídám, že jak sebou na zem vožralý sekly tak sem tam zaskočil. To bych musel vědět, že tam jedna není, dyk jsem s voběma….“
„Dost synu, kate, zavři ho a městští pacholci ať se postarají o pány přísedící. Lépe je praviti příležící, ožralo se to jako ty čarodějnice.“ Tenkrát byl králickým farářem důstojný pán Libek, musel být dost rozumný, protože druhého dne povídal tomu lichkovskému. „Pane bratře, nebyl na tě pěkný pohled po skončení výslechu, nevypadáš nejlépe ani nyní, ale nejrozumnější bude, když v čase co nejkratším sezdáš oba uvězněné. Utichnou řeči, sedláčci se uklidní a zamezí se hlavně hloupým pověrám, které i ty svou činností podporuješ.“ Panenská okurka (rulík), vraní oko – jedovaté byliny. Trdelnice – speciální nádoba na roztírání máku v době kdy ještě mlýnky na mák nebyly. Trdlovat – 1. třít mák v trdelnici, 2. tancovat (přeneseně). Puclák – hliněný hrnec. Baba babicí – starý výraz pro porodní bábu. Pajdá von fest – kulhá hodně.
Blaze tomu kdo vlastní pozemky na Moravském poli a bydlí dole na Horní Lipce. Moravské pole je lán země mezi Dolní Moravou, Červeným Potokem a Prostřední Lipkou. Je to nejúrodnější kout na Králicku a z Prostřední Lipky se tam dojede po rovině. Však taky sedláci Vrána a Liška mohli být nejbohatšími z celé vsi, kdyby Liška nechlastal. Takže bohatnul jen Vrána a to Liškovi pilo krev. Po hospodách chodil, popíjel a každému vykládal, že Vrána vlastní plivníka, tenkrát se říkalo zmoka. A co takový zmok dělá? No přece popadne prázdný pytlík, šupitá k sousedům ho naplnit zrním a plný běží vysypat na sýpku k hospodáři kterému slouží. Zmok velký není, sotva kouká slepici přes hlavu, proto ani pytlík neunese velký, ale potvora zaběhne k sousedům několikrát za noc. Tak jednoho večera po žních podnapilý Liška sousedům vyprávěl v hornolipecké hospodě. „Že vám taky pšenice málo sype? Že přivezete bohatou úrodu, vymlátíte a je to samá pleva. Ze sýpky vám taky ubejvá víc než berete. Že jo? Já du tuhle domů, předevčírem to bylo, a koukám, že tadyhle od souseda Beránka z půdy cosi malýho uhání prýč. Povídám si kuna myši loví, nebudou mrchy škodit, ale měsíc zasvítil a von to takovej malej mužíček s pytlem přes rameno a rovnou k Vránom. Zmok to byl a proto Vrána je nejbohatším u nás.“ Trochu si pobouřili sousedi, hned že zaskočej k Vránom pořádek udělat, ale Liška podšitá je uklidňuje.
„Jak mu dokážete, že má vaše zrní na svým špejcharu? Zrno jako zrno, ale já obarvím červenou řepou pár hrstí vlastního obilí, nechám uschnout, pohodím to na svou kupu a za tejden nebo dva, povolám rychtáře a hned se uvidí jestli nenajdu červený zrno i u Vrány. Udělejte to taky tak a máme vyhráno.“ Barvil Liška, barvili sousedi a po usušení sousedi házeli na vlastní špejchar. Liška sice taky něco utrousil na vlastní hromadu, ale s většinou neváhal vylézt na hambalek Vránovic statku a vrhnout obarvené žito větracím okénkem dovnitř. Tuhle nekalost provedl za temné noci a posilněn domácí pálenkou, ovšem kořalka mu žebřík podrazila a on přistál rovnou Vránovic Azorovi na boudě. O gatě přišel a na zadku měl otisklý Azorův kompletní chrup nejméně na osmi místech. Tři dny pak Bohu děkoval, že nedostal otravu krve od nečištěných zubů zlého hafana, a čtvrtý se dovlekl k rychtáři Zavřelovi. Doprovázen byl šesti sousedy a nechal mluvit je, proč by on žaloval? Co kdyby udání nepadlo na úrodnou půdu a žalobník byl trestán? Sám přece dobře věděl o pravém viníku. O čem rychtář mluví Vrána nepochopil. Viděl sice barevná zrnka žita na své pšenici, pochopil i to že někteří sousedé barvili pšenici, jiní žito a jeden dokonce oves, ale ať si hlavu lámal jak chtěl, nevzpoměl co je to zmok a kam ho dal. Zato rychtáři začínalo svítat, nebyl to žádný vesnický balík, a proto vynesl osvobozující rozsudek. „Toho šotka viděl jen Liška a jak ho znám, vidět by měl spíše bílý myšky. Barevných je jen pár zrnek žita ve pšenici a ten plivník by musel bejt naprostej debil, aby míchal ty dvě zrna dohromady. Proč není v pšenici i nebarvený žito? Tak sousedi, pěkně jsme si popovídali, teďkom si jděte za prací a nechte Vránu na pokoji.“ Sousedi sice domů šli, ale Vránu na pokoji nenechali, pomlouvali ho kde mohli, nikdo s ním slova neprohodil a i v kostele se od něj odtahovali. I když byl z moci úřední zbaven viny, potupný cejch majitele plivníka, tudíž zplozence pekla, se s ním vlekl dál. Po dvou letech to došlo i pomalu myslícímu sedláku Vránovi. Poznal, že na králicku mu již pšenka nepokvete, prodal statek jakémusi Vomáčkovi a odstěhoval se neznámo kam. Vomáčkovi pšenka vykvetla jako ostatním sousedům, úrody dala také jako jiným a nový majitel po dožínkách radostně děkoval pánu Bohu za ty dary. Liška Božích darů obdržel méně, neboť pole mu splácela jeho péči. Opět mohl v hospodě sám sebe litovat, znovu po šencích zmoka vláčet a také s tím poslem pekla začátkem zimy v hornolipeckém šenku vyrukoval. Zase šotek od něho pytlík zrna k sousedům nesl, ale nedomluvil, nerozvinul teorii barvení obilí a to chtěl tentokrát změnit taktiku. Borůvkama měl tentokrát v úmyslu zrní mořit, už hubu otvíral když dvě ruce jak lopaty mu stiskly útlá ramínka. Obrovská tíže ho poutá k židli a nad ním hřímá hlas. „Jestlipak víte, sousedi, kdy liška má plnou hubu omáčky? Nevíte? No přeci když si ji pouští na špacír.“ On to soused Vomáčka nad ním stál a zdá se, že vyslechl podstatnou část jeho úvah. Pivem nasáklý mozek Liškův nepochopil
ihned sousedův jinotaj, krutá alegorie mu došla v plné síle až asi třetího dne když přišel k vědomí a vystřízlivěl. Poslední nač si z toho večera vzpomínal byla Vomáčkova pěst, která se mu velkou silou a vícekrát snažila vniknout do úst. Zda se ji to podařilo nevěděl, ale patrně ano, protože mimo osmi, zubním kazem prožraných stoliček nevlastnil jiného zubu. Vlastnil ale nepatrný zbyteček zdravého rozumu, který mu napovídal, aby více do hospody nelez. Hlavně se mu zajídaly takový ty hospodský řeči, jako například od krčmáře. Poprve od tý nakládačky, bylo to na martinskou tancovačku, přišel a hned krčmář spustil. „Osum piv a čtyry kořalky tu dlužíš. Půl dne sem musel podlahu vod krve, co z tebe vytekla, pucovat, a když se po tvým zubu smeknul panskej mušketýr, ještě jsem po hubě dostal já. Tři zlatý vod tebe dostanu hned a každý pivo si zaplatíš než ho dostaneš.“ Na Štěpána, když sedláci propouštěj chasu a novou sjednávaj, zaskočil do krčmy podruhý. Krčmář držel hubu a demižon. Z něj lil cosi do pořádně velkejch hrnků, ani si ho nevšiml, ale Vomáčka, stojící uprostřed výčepu s tím velkým hrnkem v ruce a nad hlavou, hned hulákal. „Liška, škodná, Liška! Kořalky dneska zadarmo tomu kdo ji skolí, a nebojte se, nekouše. Vlastní zuby si sežral na podzim.“ Ani nevěděl jak unikl, asi jedině díky kořalce. V sobě žádnou neměl a chase musela týct ušima kolik ji do sebe ten den nalili. Na Hromnice, to býval velký svátek v kostele, navštívil hospodu raději až odpoledne. Ač únor sotva začal, už venku lilo jako z konve, došel tam mokrý jak hastrman. Krčmář kouknul na něj, zamračil se, šlehnul pohledem po sousedech hlučně popíjejících od božího rána, zavrčel o placení předem a mrsknul před něj holbu s pivem. Liška taky šlehl pohledem po ožralých sousedech, taky zavrčel, zavrčel o přinesení další holby, raději dvou, taky mrsknul před hospodkýho, ovšem hrst měďáků, a už se v duchu těšil z nadcházejících radovánek. Předčasně. „Hele, to je von.“ Ozvalo se z toho houfce opilců. „Kerej von?“ Se možná kdosi optal. „Ten von,“ možná kdosi odpověděl. „Jo, je to von. Já ho hned poznal, von měl tu slepici.“ Řekl jinej. „Není to von, tenhle neměl slepici, tenhle promok, nebo zmok?“ Děkoval Bohu Liška, že stačil do sebe nalejt ještě dvě piva a dvě kořalky než ho znovu zřezali a vyhodili z hospody. Od toho nářezu se zařekl, že bude chodit do hospody pouze hodinu před zavřením. Bývalí kamarádi už tou dobou nepoznaji ruku od nohy, hospodský počítá peníze a nepřátelé žíznící po jeho krvi, či toužící zbavit jej života jsou natolik ožralí, že leží venku v blátě a nebo si stelou lože na zaplivané zemi pod střechou hospodských stolů. Nepočítal však s rychtářem, dědek chodil také touhle dobou a to dohlížet na zavírání hospody. Jak se ve výčepu potkali, kouknul škaredě na Lišku a popichoval. „Jedno jediný barevný zrníčko u souseda najdu a sedět budeš v šatlavě na věky věků, jako že se Zavřel jmenuju.
„Jaké je to hezké dva kováři v městě,“ začíná stará lidová píseň a pokračuje, že „jeden může kovat a druhý milovat šafářovu Andulku.“ Tenkrát v Králíkách byli kováři čtyři, mlátili do žhavého železa od rána do večera až se mohli ztrhat a na nějaký běhání za holkama neměli čas. Obvzláště ne Adam Pauss. Od té doby co mu tatík umřel byl na kování sám a přitom pracoval výhradně pro panský velkostatek. Však mu to taky sypalo nemalý peníz, co však jsou groše platné když v kuchyni schází pěkná panenka. Vyhlídnutou jednu měl, v polou Hedeče ta děvenka bydlela a nosánek nosila trochu nahoru. Eva Mikšů se jmenovala a její táta nebyl zrovna nejchudší. Rád se chlubil prosperujícím statkem, rozmazlenou dceruškou a hlavně pak urozeným nápadníkem. On totiž za rozmazlenou dcerunkou brousil i písař z hraběcího velkostatku. Freiherr Adalbert von Ausessendorf, čili svobodný pán Vojtěch z Vyjedené Vsi, znělo jeho jméno a to byla také jedna z mála věcí které vlastnil. Co ještě měl? Jeden obnošený oblek, prošlapané botky a sebevědomou hloupou hlavu. Není se co divit, že tatík Mikšů přál té známosti, vždyť kdyby se holka za pisálka vdala, mohla by užívat šlechtický titul, sice nejnižší, ale patřila by mezi urozené. A že kluk je škrabal v kanceláři? Však se časem může vypracovat až na vrchního správce, každej někde začínal. Začínal pochybovat i kovář, že ta proradná Eva bude jednou jeho. Kolikrát chladil rozpálené železo vlastníma slzama a jednou ho při tom zastihl jeho nejlepší kamarád a soused Honza Vráblů. „Co řveš, Adame, praštil ses do ruky?“ Zeptal se naivně, i když dobře věděl co je příčinou přítelova žalu. „Nech bulení babám a kup si brnění. To ti od trablí pomůže.“ „Vole, to bych chtěl vědět jak. Já jsem rád, že mám ruce a nohy zdravý, ještě nějaký regma si budu shánět.“ „Nemyslím regma, mladej Hornstein už skoro všechen majetek prochlastal. Zůstal mu akorád barák a po dědkovi rytířský brnění. Barák prej koupí pekař Bacher, ale ty plechy nikdo nechce ani zadarmo, co by s nima taky kdo dělal, že? Ty jako kovář z plechu můžeš něco udělat, ale napřed si s ním pomůžeš k Evě. Chceš vědět jak? Jednoduše, to vezmeš vozejček a… Jo popadni trakař, nějaký groše a jedem pro tu zbroj než ti ji někdo vyfoukne.“ Pár dní uteklo při pilné práci v kovárně těmhle dvoum jedna dvě. Občas si taky zajeli s vozíkem nahoru na Hedeč, nad Mikšovým statkem nasbírali trochu kamení a jak z řetězu urvaný fagani jeli na vozíku dolů. Stará Nutzová nad tím kroutila hlavou, takhle se chová chlap na ženění, vždyť je jak malej kluk. To ten
baron Adalbert je jinej číman. Dokud světlo bylo pilně pracoval v kanceláři a teďkom při měsíčku si to šlape nahoru k Mikšom na námluvy. Pěkně se mu to při úplňku šlape, svítit mu bude až půjde zpátky taky, že bych si počkala až se bude vracet? Ona Nutzka bydlí hned pod hedečským kopcem, baba je to zvědavá a drby ráda nejen poslouchá, ale i roznáší. Nelitovala toho čekání, odměněna byla podívanou nevšední, na půl roku ji to líčení události pak vydrželo a budilo spoustu závisti u ostatních králických drben. Podle ní to bylo takhle. „Co vám mám ženský povídat. Nahoru jsem ho jít viděla, kytku si nes a určitě kradenou. Štrádoval si to a div že si nepískal. Zato dolů letěl rychlejc než splašenej bejk. No já se mu nedivím, von kdyby za mnou jel hořící rytíř na půlce koně, taky bych zdrhala taky, i když mi nohy nesloužej. Ten panskej písař doběhnul akorát před můj barák a šup do dveří, vyrazil je jako nic a v chodbě sebou říznul na zem. Já ještě zahlídla jak ten hořící rytíř pádí na koni bez nohou dál k městu a pak sem letěla k tomu mladýmu. Jo holky, smrděl jak chlív, zesranej byl až za ušima a prej se ještě neprobral. No ty mladý dneska nic nevydržej.“ „Já slyšela, že se už probral, dráb Hanes to povídal, taky říkal, jak mladej Vrábl jim vyprávěl o tom hořícím strašidle. To prej je Mikuláš z Potštejna kterýho zabil Karel IV. při obléhání právě toho Potštejna. Mikuláš prej Králíky založil a varuje každýho šlechtice, že brzy umře. Prej někdy pomůže když se dotyčnej odstěhuje někam daleko, no a tak ten písař na nic nečekal a zmizel.“ Kovář Adam druhý den po objevení ohnivého rytíře prospal. Do rána rozebíral koňské brnění opatřené čtyřmi kolečky. Nebylo žádoucí aby cizí oko spatřilo nejen tento prapodivný povoz, ale i ohněm poničené pláty s přilbicí jakéhosi dávného rytíře. Zbroj byla zdemolovaná žárem smrkových šišek důkladně, vešlo se jich do brnění pytel a při rychlé jízdě je proud vzduchu rozdmýchal skoro jak kovářskou výheň. Ta u kováře Pausse za poslední půlrok vychladla jen na pár dní, to když si vedl mladý Adam Evu Mikšovic k oltáři. Však od té doby také kovář kalí nářadí poctivě po kovářsku v kádi s vodou a ne vlastníma slzama. Štrádoval – posměšně - vykračoval, šel.
Šafář Ulrich si myslel, že je velký pán, že nad ním je pouze králický vrchní správce a hrabě. Jak roky přibývaly přidával k nim i faráře, velitele vojáků, císaře a než dospěl až k pánu Bohu, byla těch pánů nad ním pěkná řada.
Šafářoval na Horní Orlici, taky na Dolní Orlici a do třetice i v Boříkovicích. Tam všude jsou pole panských velkostatků a na nich hrbí hřbet stovka poddaných. Jenže sedláčci jsou stvoření líná, nohy je k práci těžko nesou a ručičky se jim od roboty odtahují. Je třeba ty hřbety lenivé do díla nutit a i když má na to bití k ruce tři dráby, sám taky ruku k dílu přiloží. Přikládal ji k bití tak rád a často, že se selská verbež nakrkla a chystala rebelii. Orlický rychtář Vepřek naježené chlapy uklidňoval. „Zkusme to s ním ještě naposled po dobrém. V Horním lese ho chyťte, domluvte mu trochu, čerty snad poslechne.“ Chlapi jeho úmysl pochopili a stalo se dle rychtářova přání. Ulrich se vracel z Boříkovické hospody domů na Horní Orlici a najednou u cesty čtyři chlupatý černý čerti. Sem tam jim od nohou vyskočí plamínek vonící sírou, co chvíli prohodí „ble ble“ a občas šafáře popíchnou vidlema. Blekotali vlastně jen tři, čtvrtý vedl takovouhle řeč. „Hurdy hurdy Ulrichu, duše hříšná. Robotu trápíš, pro nic lid biješ, i žencký biješ, pravda. I tuhlectu holku Žabkovu si praštil až upadla, pravda. Čtrnáct dní ti eště dáme na nápravu, pravda chlapi? Jestli se nepolepšíš, šup do kotle a máš po žížalkách. Trošku ti to osladíme abys nezapoměl, pravda?“ No a přišla nakládačka, čertovsky řádná a taky potom pekelně bolela. Jenomže už třetí den připravil Ulrich sedlákům odvetu. Drábové povázali čtyři sedláky z Orlice, přidali k nim rychtáře a hnali je na Zámeček do Králík. Tam zmalovaný Ulrich vrchnímu správci žaloval. „Poznal jsem je, já jim dám čerty, tady Vobořil mluvil, baže bych nepoznal to jeho „pravda“. Urban furt plive mezi zubama a jako čert plival taky. Musil se každou chvíli tahá za levý ucho a Malina se kolíbe při chůzi jako kačena. Protože vím, že to jsou pitomci, tak jim to určitě nakukal rychtář.“ Zadky jim kázal vrchní rozsekat, do šatlavy zavřít a skuhrali by tam bůhví jak dlouho, kdyby Ulricha nevzal čert do pekla. Kam jinam by se poděl, když se od půlky června nikde neukázal. Ale neházejme všechno na čerty, tentokrát jsou v tom nevinně. To synové a příbuzní těch pěti uvězněných pekelníky zastoupili. Šafáře chytili, svázali, strčili do vývratu po velikém smrku a pomalu zasypávali hlínou a kamením. Do rána se tak po jámě a krutém správci slehla zem. Pochopitelně že po smrti strašil, ale kde nikdo nevěděl, každý kdo se chtěl udělat zajímavým ho viděl někde jinde. Nakrkla – rozzlobila, naštvala. Robotu trápíš – myšleno: lid robotný sužuješ.
Boříkovický rychtář vstával od oběda zamračený, kdo by taky po bramborách na loupačku s kyselým mlékem zářil jako sluníčko. Navíc se rychtář mračil už když sedal za stůl, vždyť i venku je už třetí den nebe zatažené, studený vítr honí vodou nacucané mraky po obloze a občas z nich i přepršku vymáčkne. Pomalu týden už uběhl od svatého Michala, to znamená od michalského posvícení a další hody přijdou až za tři měsíce na vánoce. Rychtářův ksicht se zatáhl ještě víc když dveře vrzly a jakýsi cizák halasí. „Pochválen buď Ježíš Kristus, pane rychtáři. Jedině vy mi můžete pomoci, nebojte se, žebrák nejsem a zadarmo pomoc nechci. Kupec Wagner z Vratislavi jsem a před patnácti lety mne otec oženil. Šťastné manželství mám, nebo měl jsem, ale dítek ještě před pěti lety ne. Tenkrát otce povolal k sobě dobrotivý Bůh a já se zařekl vykonat svatou pouť ke Kristovu hrobu, abych si dědice svého nemalého jmění vyprosil. Tak se po těch pěti letech vracím do rodného města a groše na hotovosti nemám. Zato mám listy a semena rostliny kapsici, neznáte li ji, vězte, že s její pomocí lze si zlaté peníze opatřit. Být doma a být jaro tak lehce, ale na podzim v cizině a bez pomoci majetných lidí nikoliv. Mohl bych požádat někoho ze šlechtických kruhů, ale proč neposkytnout odměnu za prokázané dobrodiní někomu potřebnému z nižších kruhů? Takový hrabě by lehce nabytý majetek prochlastal a nebo prohrál v kartách, ale vy, hlava obce boříkovické, jak jsem slyšel, jste člověk rozvážný a o místní chudinu pečující. Proto navrhuji poctivou dohodu o obchodu. Vy mi na chvíli zapůjčíte jeden zlatý peníz místní měny, kousek vosku, hrstku hlíny, hmoždíř, nový hliněný hrníček, pár cákanců svěcené vody a teplo domácích kamen. Já vám ukáži jak z hlíny a listu rostliny kapsici vyrobit stejný zlaťák jaký mi půjčíte a budete li spokojen, za deset zlatých vám přenechám dvacet listů řečené byliny a dvě semínka stejné byliny. No nechám vám tři, co kdyby dvě nevzešla. Z jedné rostliny kapsici získáte nejméně dvacet listů potřebných k výrobě dvaceti zlatých a semen ta kytka dá alespoň padesát. Však plod oné blahodárné rostliny je podobný váčku na peníze, po uzrání je červený a lze ho i upravit na chutný pokrm. Konečně podívejte, i semena mají podobu penízku, pouze jsou bílá. Co vy na to?“ „No vykládáte o tom pěkně, až se z takovýho povídání hlava točí. Vosk bych měl, mokrý hlíny je okolo spousta, v kamnech se topí, jeden zlatej vám pučit můžu, ale novej pucláček tady neseženete. Leda si zajít na trh do Králík, nebo do cihelny v Šanově.“ „Koukal jsem, že před kostelem byl jakýsi potulný hrnčíř. Kolik toho zboží na trakaři měl nevím, asi moc ne, ale jeden hrnek by se u něj snad našel. Ovšem bude li dražší než dva groše, a to bude, musel by jste se za mne na půl hodiny zaručit.“ Rychtář zvedl obočí, promnul hustý vous na bradě, okouknul semínka tý zázračný kytky a poručil čeledínovi zajít pro hrnčíře ke kostelu a do kostela pro krapet svěcené vody. Pak pravil. „Skočte si ven pro ten kus hlíny, já zatím přinesu zlaťák a vosk.“
Kupec Wágner si vybral nejobyčenější hrníček z ubohé nabídky hrnčířského zboží potulného prodejce. „Počkej tady, za chvíli ti zaplatím, možná koupím ještě jeden nebo dva.“ Pak vyndal Bibli svatou, pokřižoval se, otevřel, ukázal zčernalý a vyschlý list jakési rostliny, jeden vhodil do hmoždíře, rozdrtil na prach, prohnětl s hlínou a odložil. Do změklého vosku otiskl zapůjčený zlaťák, vosk ochladil, do voskové formičky natlačil připravenou směs hlíny se zázračným listem a opatrně vyklopil. Hrníček vytřel hadrem, vypláchl teplou vodou, nalil vařící vodu a vhodil hliněný výtlaček. Pak dřevěnou třískou zuřivě míchal obsah, mumlal cosi o pomoci čerta, koulel zuřivě očima a skoro plival rozčilením. Deset minut to divadýlko trvalo než venku vylil obsah hrnku na dvůr. Rychtář vytřeštěné oči upítal na kouřící zlaťák, už už po něm šahal, ale ten kejklíř ho zarazil. „Raděj to pokropíme svěcenou vodou, rychtáři, je to přece jenom dovoz z pohanský země, kdo ví, co by se mohlo stát. No poďte si to zkusit sám, hrnčíři, přines novej hrnek a vy, rychtáři, musíte přinýst jiný zlaťák. Ze stejný formičky se mi nikdy nepovedlo udělat dva. To povídání k tomu je. „Ideš erdeg, biro bači, ajan penze, ajan penze.“ Zkusil si to rychtář jednou, taky vychrstnul na zápraží zlaťák, taky ho zkropili svěcenou vodou, protože při tom pekelným zaklínání od pohanů křesťanskej člověk nikdy neví. No pak to prubnuli podruhý, to už přihlíželo tomu čarování alespoň šest čeledínů a jen zlaťák zazvonil o dlažbu rychtář vesele zahlaholil. „Janku, řekni ženě ať ti půjčí klíč od sklepa, skoč tam a přines soudek piva. Vem i butelku medoviny, loňskou, no a já vám zatím ukážu, jak jde uvařit zlaťáky z pouhý vody a bez čertovskýho zaklínání. Já hošánku taky byl v Uhrách, nás taky cpali paprikou a bodejť bych si ty semínka, co ze zubů nešly ven, nepamatoval. Uplnej blbec, te bunku, jak to maďarský vojáci říkali, bych musel bejt, kdybych tomu zaklínání nerozuměl. Starej čert, rychtářskej dědek ti má dát peníze? Kdepak milánku, vyždímám z vás co pude a potom si táhni kam chceš, třeba do tý Vratislavi žalovat tatínkovi. Hanzi, všechny škaredý hrnky z trakaře dej na kamna, do každýho nalej vody a budem čekat. Ostatní hlídejte tyhle dva ptáčky aby neuletěli.“ Počkal si než voda začala vařit, zamíchal a helemese, v každým hrníčku v bahnité vodě zlaťák. „Vždyť jsem si to myslel, patřej k sobě, podvodníci. Penízek strčili na dno, zamázli hlínou a nechali ji uschnout. Čarovný listy jsou z kopřivy, semínka z paprik. Prohledejte je, peníze dáme faráři a tuhle verbež zřezejte a žeňte ven z vesnice.“
To bylo pozdvižení když na jaře roku 1710 vedli starou Donerku do šatlavy. Inge Donner, osoba určitě stoletá, v pokoji žebrá v Králíkách a okolí mnoho let. Snad žádný z králičáků ji nepamatuje jinak než jako starou žebračku, na druhou stranu, kdo z králických se taky dožil v té době padesátky. Proto taky každý kdo potkal ten smutný průvod šesti vyžraných drábů obklopujících vetchou podvyživenou stařenu se ptá, proč ji vlečou do žaláře. „Proč? Protože je to čarodějnice!“ Hřímá k davu kostelník Pucbaba. „Sám jsem viděl jak dole pod Rybníčkem nad Hublovic krávou čarodějnickým prutem mává a Berta Hubel se na to kouká. Copak vy by jste sousedi na ni právo nezavolali a strpěli čarodějnici mezi sebou? Dneska očarovávala krávu Hublový a zejtra by to mohla bejt vaše. To by se vám líbilo aby vaše děcka pily místo nadojenýho mlíka krev? Nestůjte, nečumte a šup s babou na mučidla,“ poroučí drábům a davu oznamuje. „Hublovku dotáhnou jen doma krávu uváže, jestli nepromluví tahle čarodějnice, z Hublovky to kat vytáhne nato tata. Huš huš, rozejděte se, tady není co k vidění.“ „A copaks tam dělal ty, skrčku? Nešels za čertama do Pekla? Nejseš taky ve spojení s mocnostma pekelnejma? Ani bych se nedivil, protožes doposud´s nikomu nic dobrýho neudělal.“ Ptá se kostelníka kovář Werner a táže se oprávněně. Pucbaba je silně neoblíben pro svoji udavačskou povahu. „Co si to dovoluješ, ty umouněnče? Nejseš spojencem tý čarodějnice? No jo, kovář! Oheň, peklo, čerti, berte ho taky!“ Poroučí drábům. Ti však mají více zkušeností a hlavně nechuť obdržet nářez od silného chlapa, mizí proto rychle pod ochrannou střechu radnice. Městský kat Ekel zatočil rumpálem mučidla zvaného napínací žebřík a ozvalo se dvojí lupnutí. „Zatoč ještě, miláčku. Konečně se mě záda narovnaly.“ Slastně vydechne mučená žebračka. „Nemůžu, tetka. Provaz prasknul.“ Povzdechne kat. „Tak nasaď jinej.“ „Nemůžu, nemám, páni šetřej a na novej daj bůhví kdy….“ Do mučírny se vpotácel purkmistr s farářem, několika konšely a drábem vlekoucím Bertu Hubel. „Copak tu vedete za řeči? Už se přiznala? Tak mluv, babo, japak to bylo s tím čarováním? Hublová, ženská nešťastná, jak to žes dovolila tady Donerce aby ti krávu očarovávala?“ „Já za nic nemůžu, milostpane. Povídala mě sousedka, jak ji kráva nedojila, tak o tom řekla tady žebračce. Ta krávu odvedla k rybníčku a za pár dní zase mlíko dala. Nám taky kráva nedojí, a tak jen jsem uviděla Donerku, tak ji to povídám. Když pomohla Uršule, to jako sousedce, Uršula Rainer se ona jmenuje, tak ať pomůže taky nám, ne? Co je na tom špatnýho?“
„Všechno, ženská hloupá. Vždyť ty ses upsala čertu! Strčte ji za katr a co s touhle? Jakpak se jmenuješ a co jseš zač?“ „Jmenuje se Inge Donner a je to místní žebračka. Jak slyšíte milostpane, po hromu má jméno. Určitě taky může za to podpálení kostela loni, jak sám víte hrom do něj tenkrát bacil. Baba čertovská určitě chtěla abychom bez Pánbíčka zůstali a mohla svý rejdy dělat.“ Přispěchal s odpovědí kostelník. „Co je na tom pravdy?“ „Nic, i malý dítě ví, že hrom ještě nic nepodpálil, podpaluje blesk, a proč bych měla podpalovat kostel? Vždyť před ním dostanu nejvíc almužen.“ „No a co to čarování? Někde ses to musela naučit.“ „To víš že naučila, nouze mně to naučila, já se už dobře čtyřicet let pořádně nenajedla, a když Rainerka povídala, že ji kráva nedojí a kdybych s ní něco udělala, tak mi dá pytlík hrachu a pytlík krup. No žebrala jsem tenkrát u nich, a tak povídám, že se na krávu kouknu. Zavedla mě do chlíva a koukala jsem, smrkovým chvojím ji krmila a myslela, že z toho bude mít mlíko. Koukla jsem i do seníku, ani stýblo tam neměli. Tak si říkám, že to bude lehký pořízení. Vzala jsem to dobytče a vedu k Rybníčku. Je tam dole bažina, nikdo to tam neseká a tak přes zimu tam zůstalo kupa suchý trávy. I nová se mezi tím zelenala. Povídám ji, napaseš se, stračeno, a divila bych se kdybys alespoň krapet mlíka nedala. Taky asi třetí den dala, to víte, vodila jsem ji tam na pastvu tejden. No a když přišla Hublovka s moukou, tak jsem vzala na pastvu i její krávu.“ „Nelži. Tady kostelník tě viděl jak nad ní máváš čarodějnickým prutem a drmolíš nějaký zaklínání!“ „Kostelník je blbec, ten by se měl starat hlavně o sebe. Prutem jsem odháněla komáry, zima sice ještě je, ale už tý havěti lítá kupa a nedaj krávě v klidu napást. Jakýpak tajůplný mumlání, povídala jsem ji, co už nevím, ale vím, že lidský mluvení uklidňuje dobytek. Ještě lepší je zpívat a nebo hrát na píšťalku, jenže pískat jsem nikdy neuměla a zpívat dávno zapoměla.“ Do výslechu zasáhl farář. „Kdypak jses naposledy modlila, dcero? A jak ses modlila?“ „Dneska ráno místo snídaně, otče, a modlila jsem se hodně vroucně, aby mi Pán Bůh kousek chleba nadělit ráčil, no a vidíte, důstojnosti. Celej pytlík mouky mi po Hublovce poslal.“ „Žebračku ať zatím zavřou a ty pojď se mnou, purkmistře. Tu nebohou ženu znám jako dobrou katoličku. Každou neděli je první u zpovědi, i na kázání ji vídám vzadu v kostele, ale k přijímání přijde málokdy. Určitě by šla ráda, ale ostatní věřící ji nedovolí, nemají mezi sebou rádi žebrotu. Prázdné stodoly mají poddaní každé jaro, obvzláště když zima nepospíchá s odchodem, ale donutit sedláčka aby svou jedinou kravku, nebo kozu živitelku, vyhnal na pastvu před svatým Jiří není možné. Pověru nepřemůžem, ale ty můžeš obecního pasáka zítra poslat na tu bažinu u Rybníčka. Tři nedojící krávy ať tam zažene, horlivý kostelník jistě rád dohlédne aby dodytčatům na pastvě
pískal a nebo zpíval. Dá li do týdne alespoň jedna z nich žejdlík mléka, nevidím důvod proč trvat na tom, že žebračka je čarodějnice. Ostatně jsem za své dlouholeté působení ještě takovou bosorku na vlastní oči nespatřil a ani na jejich bytí nevěřím, ani v Písmě svatém o nich zmínky není.“ V neděli pak kázání připomínalo spíše školení o chovu domácího zvířetstva nežli povídání o životě světců. Panáček neopomenul ani upozornit na křivě nařčenou nemajetnou starou paní a v závěru kázání hřímal z kazatelny. „Ona jediná se nebála překonat vaše předsudky, ona jediná, se jménem Božím na rtech a s prosbou o jeho pomoc, se nebála vyhnat na pastvu hovádko boží svých stejně hlady trpících bližních, a hle co se jí za její pomoc dostalo? Vězení, krutého vězení a natahování na žebřík. Avšak milostivý Bůh nad svou nevinnou dcerou bděl, mučitelský provaz přerval a našeho purkmistra osvítil. Proto již dnes jsou děti v pěti rodinách syty mléka od svých kraviček. Ale ptám se vás, je zde někdo kdo odtrhne hrnek s mlékem vlastnímu synovi od úst? Je zde někdo…..“ Ještě dlouho se farář ptal, ještě dlouho řečnil a možná ještě mluvil když první pacholata kozy ven na pastvu vyháněla a to prosím do Jiřího scházelo dva a půl týdne. A žebračka? Kdo by se o starou čarodějnici zajímal. Zpočátku dostávala hojnější almužny, nějaký ten hodně rozedraný oděv, větší krajíc chleba, ale možná ještě žně nenastaly a už po ní ani pes neštěkl. Panáček – lidové pojmenování faráře.
Nejen z blízkého okolí, ale i ze vzdálených krajů chvátali zbožní věřící do králického poutního chrámu. Chudí přinášeli měďáčky, zámožnější stříbro a ti nejbohatší si milost Boží chtěli zaplatit zlatem. Nejen mince sebou poutníci nesli, kdosi z příchozích, určitě nevědomky, zavlekl na králicko i zhoubný mor. Voňavé seno zrovna do stodol králičtí sváželi když morová tetka navštívila svou první oběť. Ještě v ubožákovi jiskérka života doutnala když s druhým začala laškovat a pak to roztočila ve velkém. Na tuhle potvoru si troufne akorát zima a tak jen strejc šedivák podzimní kytky, a dosud zelenou trávu sežehne, mordetka se stěhuje pryč. Nejinak tomu bylo i tenkrát roku 1713 v půl září. Mrazík obalil stromy jíním, každá kaluž do dna zamrzla a chlad zalézal do chalup. Říjen pomalu končil, oranici do hloubky dvou prstů promrzlou kryl sníh a po něm ta zlá tetka svou otupělou kosu pryč vláčela. Měl smůlu Ignác Huler, že se ji do cesty připlet, měl z hospody dřív nebo později odejít, taky tam nemusel chodit vůbec,
no ale stalo se. Jen se o něj malinko holka otřela, drobátko kosou pošimrala a protože i jen nepatrný dotek týhle kosy způsobí smrt, teď Ignác leží celý zčernalý na prkně ve studené komoře vlastního domu a okolo něj plápolá nespočet rozžatých voskovic. Nad ním, v patře kupeckého domu, pláče vdova Magdaléna, modlí se ve vyhřáté světnici a zpovídá se Bohu. „Dobřes udělal, že sis ho vzal k sobě, trap se s ním sám. Co vydělal propil, zechcanej polehával někde na ulici, když ho pacholek Udo domů nepřines nebo biřici do šatlavy nestrčili. V posteli se ožralec podělal, slušnýho slova nepromluvil a kdo by to poslouchal. Udo v posteli nadělá…..“ Dlouhá to byla zpověď před tváří Pána. Vyznával se tou dobou i krejčík Uhde, vypovídal před pány na radnici. „Deset zlatejch jsem mu včera pučil, seděli sme spolu večír v hospodě a von povídá. „Puč mě Loty desítku, dvacku ti za tejden nebo dva vrátím. Zejtra jedu do Brna a nemám ani floka, vo všecko mě ta má čarodějnice připravila. Koupím zboží, prodám a hned splatím. Znáš mě, vždycky splatím.“ No a ta jeho čarodějnice aby nemusela platit ho vo život připravila, votrávila ho, protože mor je dávno pryč.“ Pokyvovali páni konšelé vážně hlavami, ucucávali uherské víno a přemýšleli, jak si drobeček z Hulerova majetku udrobit. Nepůjde to do tý doby dokud vdova Magdaléna nebude bědovat ve vězení. Lehko jejich přání šlo splnit. Ještě slunce nezapadlo za Suchý vrch a zacvakly mříže za čerstvou vdovou, nyní obžalovanou z čarodějnictví. Dva dny úpěla v temném žaláři o chlebu a vodě, pak k večeru ji dostrkali před zamračeného purkmistra. Nevěří představený obce že by sousedka Hulerová byla čarodějnicí, nevěří ani tomu, že je vražednicí, pochybuje i půjčce, ale udání musí prověřit. Mocným hlasem přečte zapsané oznámení učiněné krejčím, opět konšelé přikyvují hlavou, zase cucají vínko a v rohu se potutelně usmívá Lothar Uhde. „Jak já můžu dokázat, že nejsem to, z čeho mne soused Uhde obviňuje? On ať dokáže co tvrdí. Nejdřív snad odkud peníze vzal. Viděli jste snad někdy u něho deset grošů pohromadě, pánové? Natož zlatku, kde tedy přišel najednou k deseti? Má snad na ně od muže úpis? Nemá. Má na to nějaké svědky? Taky nemá. Pozná si snad svý peníze? No povídám, Lothar, poznáš ty zlatky který jsi půjčil mužovi mezi ostatními? Já naše ano, ale veřejně to povídat nebudu, jenom před ouřední osobou.“ „To není možný, peníze jako peníze, všechny jsou stejný, že jo, sousedi? Kdopak by poznal zlatku kterou včera platil?“ „Ty ne, ale já ano, proto sis taky ten dluh vymyslel, protože nemáš ponětí jak takový kupec obchoduje. Kupec zboží na trh veze, troubo, teprve až ho prodá, může nakoupit jiný. Kdopak kdy viděl obchodníka na trh peníze vézt, ještě tak pár grošů na nocleh a pivo, protože dneska se vozej směnky. Tak to by byly peníze.
Teď to čarování a trávení, ať to taky dokáže. Jestli jsem muže otrávila, tak ať nebožtíka chytne za ruce, ať ho hodinku drží, já ho za ruce taky potom klidně podržím. To by v tom byl čert aby do lotra mor taky nevlez.“ „Čerta nech na pokoji, dcero,“ ozval se farář. „Znám tě jako dobrou duši naší církve. Na čarodějnice nevěřím a proto si myslím, že jí být nemůžeš. Tvůj návrh je poněkud nezvyklý, hraničí téměř s hanobením zesnulého, ale má li pravda vyjít na světlo Boží, nejsem proti. Tak, synu, skočíme do domu smutku, sousedovi ruku srdečně stiskneš a oznámíš mu, že vdova dluh uhradí. Ejhle, pane purkmistře, seklo to s ním, jen nevím je li to varování Boží a nebo výstraha pekelná. Já osobně si myslím, že týden o hladu v šatlavě mu jazyk rozváže.“
Není dobré tahat čerta za ocas, horší je škaredě se podívat na čarodějnici, nedobře činí kdo neobdaruje žebráka, ale největší neštěstí na sebe přivolá ten, kdo urazí Marušku. Maruška není dívčina v rozpuku mládí, ale starý plesnivý dědek s hubou věčně zarostlou vypelichaným vousem, oděný do potrhaných páchnoucích hadrů a dechem smrdícím nejen po tabáku, ale i kořalkou. Může si to dovolit protože je žebrákem. Ovšem ne obyčejným, těch bloudí po kraji mnoho, Maruška je prostě vyjímečný. „Já jsem čertův bratr, Satanášův švagr a čarodějnic miláček. Co já řeknu, to mý holky udělaj, tak selka zakroj hloub a přidej hrudku másla. Tvaroh ne, ten nechci, po něm mně pálí žáha.“ U sousedky to zkoušel jinak. „Ženská, chleba mám dost, grošík dej na zapití, copak chceš abych leknul žízněj? Nemáš? No tak nemáš. Vzpomeneš si, že máš mít připravenej, až ti kráva nenadojí.“ Bratříček čert nad ním držel ochrannou ruku pár let, švagr taky nelenil a milenky mnohokrát pomohly. Jenomže co čert nechtěl a pámbu dopustil byl mor. Přihrnul se kvapem, trochu kraj poplenil, odtáhnul pomalu a zůstalo po něm spousta chalup prázdnejch. Dlouho ne, vrchnost sehnala nové poddané, osadila vylidněný kraj a Maruška je obcházel zrovna jako mor. Jenže ti nováci už nebyli takoví hlupáci jako dřívější lid. Hned v druhý heřmanický chalupě, když na selce groše loudil osvědčeným povídáním o pekelném příbuzenstvu, mu sklaplo. „Peníze? Kdepak bych je vzala? Ta trocha co jsme měli je v pekle, tak si o ně řekni tam, když je to tvý příbuzenstvo. Jedinýho co ti můžu dát je kousek špeku, ale z komína si ho musíš vytáhnout sám. Přeci vidíš jak jsem široká, copak nevidíš, že čekám děcko?“
Vlezl do komína, buch za ním poklop a cvak závora. Stál tam ve tmě jak svatej v kostele. Do poledne druhého dne to musel vydržet, teprve potom zase cvak a drábové ho rvou ven. Uvěřil farář, uvěřil hrabě, že mají před sebou čertova bratra a Satanova švagra, vždyť to od sazí umouněné stvoření nic jiného nežli čert být nemůže a tak honem hnali biřice stavět hranici. Jenom upálením se lze čarodějníka zbavit. Jenže dědek si to rozmyslil, klidně si ve vězení umřel a tak o krásné představení králické připravil. Čert ho za to vem, dědka nevděčnýho. Novák – nově přistěhovaný.
Lichkovský ponocný Gustav Mader prochlastal mládí ve vojsku, tři kapitulace si v něm propil a tam ho také naučili pořádku. Pořádek v armádě musí být a proto také každá vesnice ráda neohroženého veterána všelikých bitev zaměstnala jako nočního hlídače svého těžce nabytého majetku. Gusta pořádek dodržoval, hlavně v pitném režimu, proto nosil u pasu nejen ponocenský roh a objemnou čutoru, ale také přesýpací hodiny. Jak písek v hodinách došustil do spodní části, převrátil je a zvrátil nad hlavu i baňku s kořalkou. Mocný lok učinil, přežehnal se křížem, zvedl lucernu, popadl halapartnu a vykročil k další ponůcce. Ledva uslyšel došustit písek podruhé, popadl býčí roh, mocně do něj zadul, zahulákal nad spící ves která hodina to zrovna teď odbyla, znovu lokl pálenky a pokračoval ve své každonoční pouti. Poslední dobou si rychtáři stěžoval, že jeho hodiny by potřebovaly opravu. „Kolikrát třetí ráno poctivě odtroubím, chvíli malou jen blomcám po vsi a nad Mutrgotesbergem svítá. Kouknu na hodiny a vony potvory stojej, voni se snad zasekly. Taky flašku sem měl skoro prázdnou, to já poznám i podle tý kořalky kolik je. Pětadvacet loků se do flašky vejde, tenkrát tam šplouchaly sotva dva, a tak muselo bejt šest ráno.“ Jindy zase hlásí rychtářovi, když se na něj v hluboký noci dotlouk. „Tady ti vedu dvě čarodějnice. Po devátý sem si loknul, zrovna chci jednu po půlnoci troubit a co nevidím? Koukám jak tady stará Kordula, oděná jak ji pámbu stvořil, u nich za barákem po louce poskakuje a nějakým hadrem tam mává. Promnu voči, jestli mně zrak nemámí, loknu abych se vzpamatoval a co pak nevidím? Její sousedka taky lajntuchem pažit vytírá a taky je dočista nahatá. Třikrát sem si musel ještě loknout abych tomu uvěřil, věříš tomu rychtáři?“ „Jo, věřim tomu, vždyť jseš starej vožrala….. Cóó? Říkáš bez šatů že tam lítaly? To bych chtěl taky vidět. Ále co bych na těch sádelnatejch bečkách viděl?“ Po pravdě zablekotá starosta, který těch hltů z večera užil taky dostatek. „Kde sou?“
„Venku, copak ty urosaný nahatý čarodějnice sem můžu přivlíct? Probudí se tvoje stará a bude zle. Přivázal sem je k plotu.“ Jenže rychtářova stará se probudila dřív než on, a protože ji strojení trvalo dýl, tak přišla rovnou v půl Gustovy řeči. „Zle bude, to jo, to máš recht, a cos to uvázal k plotu?“ „No čarodejnice, Kordulu Hánovou a Renátu Hutrovou. Bez šatů lítaly po venku a…..“ „Ježíši Kriste! Ty volotrku, snad tam nejsou uvázaný nahý?“ „Sou, to sem jim měl hadry shánět….“ „Pitomče!“ Zařvala a je venku. Čučel s hubou otevřenou rychtář na ponocnýho a ten, mírně se klátíc, opilecky mžoural na něj. Probrat se potřebovali oba, proto rychtář nalil kořalky do dvou hrnků, první přišoupnul ke Gustovi a druhý zvrátil do sebe. Vděčně vyprázdnil hrnek i Gusta a rychtář lil repete. Do Gustova šplouchnul požehnaně, nalil úlekem víc než chtěl, jelikož od dveří zaláteřila rychtářka. Ta, soptíc vzteky, před sebou strkala jakž takž oblečené sousedky čarodějnice. „Lumpe, zmetku, trdlo! Půl vesnice si zburcoval tím svým ramplováním. Aspoň dvacet chlapů už je tam očumovalo, to si vypiješ…..“ „Rád.“ Vyhrknul ponocný a hrknul do sebe nalitou kořalku. „Ticho, neřáde! Co ste to ženský vyváděly? Proč proboha Renáto po nocích venku strašíš?“ „Kvulivá dojení. Ráno přišel žebrák a prej abych mu něco dala. Placku sem mu dala, von se na ni tak divně podíval, pak na mně, a povídal jestli nemám hlt mlíka. Placka že je suchá, vod večera vokoralá, že by se líp žvejkala namočená do mlíka. Povídám mu, že kráva nedojí, že nemám mlíko ani pro fagany. No a von hned ať vemu velkej hadr, řádnou chvíli po půlnoci ať ho potahám v rose na louce a hodím krávě na hřbet. Že ale musím… no nesmím… no prostě abych to dělala bez šatu. Nejlepší že by to bylo dnes v noci, protože pozejtří je ouplněk. Tři noci před a tři po ouplňku je to nejúčinnější. Tak jsem šla hned dnes, to aby děcka měly mlíko co nejdřív. Jakýpak je tohle čarování?“ „A ty, Kordulo, neříkej že u vás taky žebrák byl?“ „Byl, dřív než u Hutrů. Taky chtěl mlíko ke chlebu co sem mu ukrojila, taky hudral že nedostal a taky radil jak ho z krávy dostat. Že mně krávu blbou nenapadlo jaká to je kravina. No pámbu potěš dědka jestli se mě do ruky ještě někdy dostane, a ty Gusto, se těš na svůj příděl jen jak nebudeš ve službě. Koukejte na něj, venku černo černá noc a von chrní! Ve službě chrní a kdo hlídá?“ Hlídal určitě andělíček strážníček, protože do rána nikdo nevyhořel, nikoho zloději nevykradli a ani k nijaké jiné pohromě nedošlo. Pouze na přilehlých panstvích přibyl jeden nový žebrák. Obcházel vesnice, u pasu měl zavěšené přesýpací hodiny, žebral o mléko a za jeden jediný hlt selkám radil, jak donutit krávu dojit kořalku. Ví bůh proč se babám hloupem nechtělo poskakovat bez
šatů za měsíčních nocí a vytírat rosu na louce kusem hadru. Milejší jim byla nadojená dížka mlíka doma a chlap lemtající kořalku v hospodě. Kapitulace – období na které byl žoldák najímán, trvalo povětšinou sedm let. Lajntuch – prostěradlo.
Boříkovický Franz Gugler obdělával svá pole podle dlouholetých zvyklostí, však se ho nebožtík tatík něco namlátil, nežli mu ty zkušenosti do hlavy natlouk. On totiž František měl myšlení poněkud pomalé a do hlavy se mu moc nevešlo. Taky ho tatík před lety oženil, kluk by na to sám asi ani nepřišel. Při své pomalosti si i dvě děti dokázal pořídit, ale co naplat, žena to s ním vydržela sotva deset let a klidně si umřela. Po roce ho jedna mladá bezdětná vdova uhnala až k oltáři, ale po pěti letech si ji pámbu taky k sobě zavolal a nic mu nevadilo, že sedlákovi Guglerovi zůstala na krku dvouletá holka. „Franci,“ povídala mu pár dní po pohřbu sousedka. „Děcka potřebujou mámu, koukej jim nějakou opatřit a nekoukej na smutek. Čím dřív ji přivedeš, tím líp pro fagany. Ta tvoje děvečka všechno nestihne a čeledín děti nevychová. Já k vám pošlu starou Urnerku, vona ví kde je jaký děvče na vdávání, ta ti určitě nějakou dohodí.“ Dohodila, ba přímo za ním dovedla Barku, chalupníka Rota z horního konce dcerku, měl těch holek tenkrát doma rovnejch jedenáct. Rád se jednoho hladovýho krku zbavil a nic nekoukal, že holka měla ráda jinýho. No jinýho, z prostředka vesnice Roberta Harga, taky chalupníka, taky chudáka co mimo rukou a věčnýho hladu nic jinýho neměl. Nic nedbal starej Rot na dceřin nářek a prach sprostě ji Francovi prodal. On věno holce dát nemoh a tak s vděkem přijal od France pár pytlíků mouky a strakatou kozu. Franci se ustrnul nad plačícím tatíkem, starej Rot totiž hořekoval, že přijde o dvě pracovitý ruce v domácnosti. Tak holka ještě nic neužila a už byla mámou třem harantům. Celý den na statku měla plné ruce práce, od rána krmila děcka, dobytek, vařila pro ně, pro sedláka a ještě pro čeleď. I když sedlák se soumrakem usnul tak ona ještě pracovala, povětšinou ze humnama nebo ve stodole. Tolik práce vám ta holka měla, že ji tam občas chodil vypomáhat mladej Harg. Taky jen navečer si chvilku mohl na výpomoc udělat, on přes den dřel na panském, robotu by mu dráb neodpustil. Po žních tenkrát bylo, pršelo, Tichou Orlicí se hnalo vody spousta a potvora rozdivočená podemlela mostek. Harg sám samojediný musel mostek opravit, ani dráb mu za zadkem v dešti nestál, a tak nemusel nikomu přiznat pytlík peněz
vydloublý z obezdění mostku. Tři hrsti stříbrňáků se z prastarého pytlíku vykulily a jako rozinky z vánočky, mezi tím stříbrem, prokukovalo osm zlaťáků. S podzimem výpomoc u mladé Guglerky nebývala moc příjemná. Stodou profukoval studený průvan, ani seno mnoho nezahřálo, a tak jednoho pošmourného večera Robert vykládá zívajícímu Francimu ve vyhřáté kuchyni. „Slyšel jsem, že tady hospodyně má pěkný kozy, strakatý.“ „To jo, to má, dyť taky je dojí aspoň dvakrát denně. Pasou je děcka, na to vona čas nemá, a co ty se ptáš po jejich kozách?“ „No táta povídal, že bych měl jednu nebo možná dvě koupit, když teda jsme peníze tak najednou dostali.“ „To se domluv se ženou, sou to její kozy, já se o ně nezajímám, já mám jiný starosti.“ Domlouvali se všichni tři nějaký čas, dohodli na ceně a mladá hospodyně se mezi řečí ptá, jaké že to peníze dostali. „No od čerta jsem jich pytlík dostal, za nic, ani duši jsem mu nezaprodal, napálil se čert sám. Už to bude tři neděle co mně náš rychtář poslal na zámek do Mezilesí s nějakým psaním. Šel jsem po ránu, dal panu vrchnímu psaní a prej ať přijdu po obědě pro odpověď. Tak sem zašel do kostela pomodlit se a koupil jsem tam i tři svěcený svíčky. Co bych nekoupil, za tři chtěl farář tolik jako mniši na Mutrberku za jednu, vydřiduši jedni. No a čekal jsem na psaní do večera. Ještě že rychtář povídal, ať si vemu kus chleba a lucernu, voni že páni maj na sedláky času dost. Chleba jsem sněd v poledne a pomalu za tmy jdu hladovej domů. Ve Smrčině mě dobrý lidi zapálili lucernu, dali trochu oukropu a za tmy přijdu na rozcestí nad Bobišovem. Zrovna na křižovatce mi letí najednou jakýsi zvíře přes cestu. Fuj tajbl, čerte, zaklel jsem a kus ode mne čmoud ze země a v něm panáček. „Co chceš, duše hříšná? Proč mne voláš smrtelníče?“ Kolena se pode mnou třásly, hned jsem poznal, že je to čert a tak mu vysvětluju, že ho nevolám, že jsem se jen leknul nějakýho toulavýho psa. No von cosi chvíli brblal a že jestli chci trochu peněz, nebo pěknou nevěstu, nebo pořádný šaty, ale něco za něco. Jeden podpis a takovejhlech pytlíků že přiveze plnej trakař. Cpal mi do ruky tenhle pytlík, koukejte, a peněz v něm bylo do půlky. Já se leknul ještě víc, pytlík popad, potěžkal a von hned že budem psát tu smlouvu. Jenže svíčka v lucerně začala prskat, no dohořívala, tak já jednu tu svěcenou zapálím a strčím do lucerny. To vám bylo křiku, to bylo prošení ať to zhasnu, svěcený světýlko že se mu nelíbí, že ho z toho mrazí, že by z toho moh mít smrt. Do mne vjela odvaha, povídám že ne, potmě že nevidím, když nesvítí světlo tak se bojím a taky bych neviděl co píšu. „Zhasni to, stejně psát neumíš a číst už vůbec ne, zhasni to, prosím.“ Dopadlo to dobře, já nezhas, von povídal ať si peníze nechám a zmizel. Tak máme peněz pomalu na půl statku, počkám až na mne zapomene a půjdu tam znova, pro tu druhou půlku statku. Jo svěcená svíčka na pekelníky platí.“
Co se mlelo v sedlákově hlavě ví jen dobrotivý Bůh, který řídí spravedlivě naše osudy, ale od té doby každou noc prohulákal sedlák Franz Gugler na křižovatce zemských cest nad Bobišovem. Robert Harg tou dobou vypomáhal ve vyhřáté kuchyni jeho mladé ženě. I na Štědrý večer, do kožichu zachumlaný Fricek, vyřvává „fuj tajbl, čerte,“ na tom vidrholci. Od Králík tiše šustí panské saně, na nich v tlustém kožichu zachumlaný hrabě zbožně rozjímá a sníh se s jemným chrastěním snáší na jeho panství. Vzývání čerta jej probere. „Co tu hulákáš, strejdo?“ „Máš peníze? Seš čert? Dej sem pytlík a já zapálím novou svíčku.“ Drkotá zuby a klepe se zimou hloupý sedlák Gugler. „Co blbneš? V kostele se máš modlit, koledy zpívat a narození Páně slavit, ne čerty volat. Na, napij se, snad to víno kožich udržel teplé, no lokni ještě kořalky. Ta je studená, ale hřeje taky.“ Jo, hřála, hřála více nežli horké víno se skořicí a po ní Gugler vyklopil celý příběh. Hrabě oželel půlnoční mši v zámeckém kostele, však je to taky pěkná každoroční nuda, zatáhl slaboduchého sedláka do saní, poručil kočímu jet ke Guglerovu statku a pod vousy se usmíval, jaký dáreček selka tomuhle troupovi připravila. Dáreček tam ležel už rozbalený, lépe řečeno svlečený, v jeho vlastní posteli se tam rozvaloval a selka taky na sobě těch hadříků moc neměla. Chabý mozeček Guglerův to ale nevnímal. Poprve v životě si kořalky lokl na rozcestí, podruhé na půli cesty domů a naposled v životě když překročil práh rodného domu. Neochránil ho tlustý beraní kožich před krutou zimou, neochránil ho ani Lucifer se svými pomocniky před nástrahami pekla a tak se odebral k Otci nebeskému, za příšerného kašlání, hned na Nový rok Léta Páně 1730. Vidrholci, vydrholec – pustina, návrší ošlehávané větrem, nevlídná samota.
Čerti jsou potvory, nic jim není svatýho a orlický čerti jsou mrchy erc tuplovaný, protože trápili zbožné bratry Servity v klášteře na Hedeči. Sotva třicet let uběhlo od vysvěcení poutního chrámu když své rejdy započali. V té době se o své spolubratry Servity staral opat Anciáš. Dbal o pečlivé dodržování předepsaných modliteb, úzkostlivě střežil výdaje, dohlížel na příjmy a sledoval bdělým okem chod kuchyně. Nedopustil obžerství bující v jiných řádech natož pak nadměrné spotřebě vína. Nebylo tenkrát vidět na Hoře Matky Boží otylého mnicha a jen znalí místních poměrů, když zhlédli někoho objemnějšího v pase,
věděli, že je to buď cizinec a nebo klášterník obalený hadry proti zimě, protože opat i polínka do kamen šetrně odměřoval. Každým rokem na svatého Medarda přijížděla do kláštera vizita z hradeckého biskupství. Mnoho let tím vizitujícím býval otec Jan, ovšem ten se odebral loňského roku k Otci nebeskému. Kdo bude letos konat kontrolu opat netušil, ale nechal navařit a napéci pokrmů rozličných jako jiné roky. Den předem kázal hostinu přistrojit aby libé pachy z kuchyně stačily vyvětrat a vizitor, pakliže by nebyl přítelem dobrého jídla, necítil vůni pečeně. Konečně skončil ten perný den, za pevnými dveřmi klášterního sklepení, opatřenými velkým zámkem, leží dvě pečená kuřátka vedle pečené husičky. Společnost jim dělají čtyři smažení pstruzi a kapr vařený na černo, opodál dříme jemně uzená šunka s věncem to tmava zakouřených klobás. Daleko od nich je vyrovnáno několik plechů koláčů, kopa buchet a sladkého cukroví. Ještě dál, v podkroví klauzury, se ukládá k spánku padesátka mnichů. V břiše jim škrundá nemastná česneková polévka a pere se s okoralým chlebem. Ráno na Medarda po dešti ani památky, zato prší bylo k snídani. Prší se u nás říká mléčné polévce s kapáním, to kapání selky dělají z několika vajec a krupice, ovšem do klášterní polévky asi opravdu napršelo vody, protože ty vaječné noky připadly asi tři na jednoho řeholníka. Ani oběd bratry nenadchl, ječná placka s šesti kapkami medu chlapa nenasytí. Pouze vůně vařeného hrachu a pečeného chleba, pronikající z kuchyně, je mohla sytit nadějí na vydatnější večeři. Často procházeli okolo kuchyně nasávajíc opojnou vůni a někteří tvrdili, že i opékanou slaninu je cítit. Inu, každý cítil něco jiného, ale zoufalý křik bratra sklepníka slyšeli snad všichni. Taky běžel okolo kuchyně, ale nenasával, možná už nasáto měl vína, protože řval. "Otče opate, vykradli nás čerti!" "Čerti? Nás? Jak by se peklo odvážilo vstoupit do příbytku Božího? Hloupost, na posvěcenou půdu pekelníka nedostaneš ani párem koní." "Nevim jak, ale sklep je prázdnej, smrdí to tam po síře a kupa sazí na zemi." Zvenku taky křik. "Jedou, už jedou, už sou u hřbitova." Kam teď, bleskne hlavou opatovi. Kam? Vítat kontrolu z biskupství, čert počká a nespokojený vizitor je horší než samo peklo. Z kočáru se vykulil růžovoučký prelát, tvářičky lesklé tukem, očička sádlem zalitá, s úlevou se narovnával a mírně se potácel. Však cesta z Hradce daleká a kočár tělo pořádně prohrká. Nějakou chvíli si mazali med okolo huby venku, pak pokračovali v opatově rezidenci. Magnifice, eminence a jiný latinský tituly jen lítaly a když opat nabídnul malé občerstvení po cestě, eminence hned připustí, že pulitřík vínka by uvítala. Dibínek šunky a sýra na zakousnutí by rovněž neškodil, ale že ví, že jsou chudý klášter a jestli že nic jinýho než vodu nemají, že by si teda alespoň ksicht a ruce umyl. Kouknul na opata a povídá.
"No a proč jsou všichni tak vyplašený, carisime," to je po latinsku miláčku. "Každej má oči vytřeštěný, hubu otevřenou a pomalu se klepou strachy." Tak mu to opat vypověděl. I sklepníka zavolal, stejně by tam přišel, konvici s vínem jim nesl. Ten vizitor, bratr Bibián si říkal, se rozesmál. "Hohoho, trochu svlažím hrdlo a půjdu se kouknout. Dvaačtyřicet let jsem se dožil, ale čerta neviděl, a proč jsem čerta neviděl? Protože nejsou, bratře sklepníku. Už jsem slyšel od opilců lecos, bílý myši viděj, černý kočky viděj, pavouci jim po těle lezou a jeden dokonce tvrdil, že vycvičil stádo ovcí zpívat gregoriánský chorál. Benedictus prý ovce pěly. Bodejť by ne, bé bé bečej všechny ty potvory na pastvě. Bibamus amici." To je taky po latině, napijme se přátelé to znamená a přátelsky se napil. Jak velké to přátelství myslel opat nevěděl, ale litr rudého vínka na to padnul. Pak se hrnul obhlédnout sklep. Co by tam viděl? Police prázdné, na podlaze spousta sazí z krbu a šlápoty, bosá levá noha a kopyto. "Proč máte ve sklepě krb? Kam vede ten komín?" "Tady se někdy vaří pro poutníky a komín snad je nad střechou, ne?" "Nemáte tady nějaký malý kluky?" "To jo, asi dvacet sirotků tu je. Posluhujou a zpívají ve sboru, vy si myslíte, že by..." "Myslím, sežeňte je do refektáře." "Boty dolů, zout a rychle. No vidíte, carisime, podívejte na tohohle, hubu od sazí si umyl, ale nohy ne. Z čeho jsi udělal to kopyto, lumpe?" "Ze starýho škrpálu, eminence." Vykoktal ten možná nejstarší kluk. "No a kam jste dali cos vynosil ven?" "Prosím sežrali, eminence. Voni nás tady trápěj hlady, voni ani mniši se nenajedí, natož my sirotci. Jen pár klobás nám zůstalo, ty se nezkazej a proto jsme si je nechali na jindy, ale....." "Ale? Obout a mazej pro ně. Tak, bývalý otče opate, právě jsi viděl vyhnat čerta. Běž si zbalit co tvého jest, do rána zpytuj svědomí a do rána taky budeš držet půst. My ne, bratr sklepník vyvalí soudek piva, koukej aby moc velkej nebyl, pár džbánků vína taky můžeš přinést, vy haranti mazejte prohlédnout komoru a pomůžete kuchaři uvařit večeři. Kdyby tam byl krapánek šunky, pár kyselých okurčiček a ten čerstvej chleba, taky bych si dal. Dvě tři klobásky by taky neuškodily a litránek vína by to vhodně doplnil. Po vínku by i kouštínek sýra přišel k chuti a jak jsem slyšel, nějaký kořeněný likér tu vyrábíte. Tak přines čtvrtlitřík na košt a kapku suchého vína na zapití......" Erc tuplovaný – opravdu dvojnásobný, horší než nejhorší. Vizita – kontrola. Prelát – církevní hodnostář. Benedictus – požehnaný.
Pohádková dědina se říkalo Horní Moravě. Opravdu víska jako z pohádky se rozprostírá na východním svahu kopce Klepý. Nejstmější svah to tam je, nejchudší lidi v ní přebývají, nejmenší chalupy a v každé kraluje bída a nebo nouze. Taková mizerie tam je, že se lidi živí dřevem, protože stromů tam okolo roste spousta. Chalupník takový mnohaletý velikán porazí, zaveze k panské pile na Velké Moravě a nebo si kmen dovleče domů k baráčku. V zimě pak z mohutných kmenů vytesá trámy a ty vymění za jídlo v Králíkách či jinde. Ženský s dětma celé léto sbírají maliny, borůvky, houby, prostě co les dá, a nebo pasou ovce v lese. Zaplať Pán Bůh, že to vrchnost a hajnej dovolí, protože z ovcí je také trochu živobytí. Jediný kdo se na Horní Moravě pětkrát do týdne dosyta najedl však byl bednář Kudrna. Na potůčku si zhotovil primitivní pilu, prkýnka pracně řezal, z nich sudy vyráběl a také po okolí prodával. Dvacet let živnost budoval a jen se mu začalo vést lépe, jednou za třeskutého mrazu vylezl z chaloupky, že půjde vedle do dílny pracovat, uklouzl na ledu a doklouzal po tom strmém svahu až k řece Moravě. Alespoň to měl na hřbitov blíže nežli domů. V březnu slunéčko vesele rozpouštělo závěje u jeho dílny a žár z hořící Kudrnovic chalupy mu vydatně pomáhal. Lomila rukama nad hlavou Kudrnova vdova, hořce plakala a hlasitě naříkala. „Co já ubohá si počnu? O muže jsem přišla v zimě, chalupa v plameni teď, zůstalo mi jen to co mám na sobě a peřina po mamince kterou sem z baráku vynesla. Kam já bědná hlavu složím?“ „Kam by, Anka, ke mně si peřinu zanes. Přespíš dnes, přespíš zejtra, pytel hrachu ještě mám a bochník chleba zrovna nesu. Však nebude tak zle jak si myslíš.“ Povídá ji stará Trejbalka, její dlouholetá sousedka. Ale za měsíc bylo. Dvě starý ženský moc práce nezastanou a Trejbalčin vnuk, poloblbý Jirka, ve svých třinácti letech také velký pracant není. Navíc v dubnu v lese ještě nic neroste a tudíž do huby co dát není. Přežili jen díky hodným lidem. Koncem května nastaly houbové žně. Kozáků a křemeňáků pod Klepým víc než kamení na poli a nesvéprávný vnuk Jiříček jich denně vezl do Králík plný trakař. Pak zrály jahody, po nich maliny a tolik toho bylo, že už to ani nikdo nechtěl. Jiříček se tenkrát vrátil s plným trakařem zpátky, Trejbalka, stará kořenářka, na to koukne a povídá. „Ty, Anka, chalupa ti vyhořela, ne? Kůlna kde tvůj muž dělal sudy ne, že? A sudů tam zůstalo požehnaně, že? Tak budem dělat víno, ne? Kolipak dostanem
za žejdlík malin? Groš. Ze žejdlíku malin udělám dva žejdlíky vína a hospodskej za ně cinkne pěti grošíkama. Když do toho vína namočím trochu bylinek, tak za jeden bude zlatka, ne li víc. Jó holka, já znám bylinky který jsou k nezaplacení. Jiřík vybere med lesním včelkám, přisypem maliny, půl roku to necháme kvasit a čert mě vem, jestli v zimě budem nuzovat.“ Nevzal ji. Zato v kůlně nejprve bublaly maliny, pak třešně, za čas borůvky a k podzimu ostružiny. To už Trejbalka obcházela Králíky a široký okolí. „Kupte si, paničko, vzácnou meducínu. Dvě lžice večír do žejdlíku vína mužovi nalejete a budete zírat co to s ním udělá. Mládí se mu vrátí, jako hřebeček bude čilej, no užijete si a to celej měsíc za mizernou zlatku, ať se na místě do pekla propadnu jestli nemám pravdu. Jo vy jste vdova? Tak to vám doporučím tenhle orientální lék. Pět lžic před spaním loknete a sama za mnou pro další přiletíte. Taky za zlatku dám, v apatyce pětkrát dráž koupíte a tolik neužijete.“ Čtyři roky šly obchody dobře, spokojenost na obou stranách do doby nežli městští zbrojnoši přistihli Uršulu Kluge poskakovat po náměstí bez šatů na sobě. Sedíc obkročmo na koštěti rejdila okolo rynku, divně se smála a oplzlé řeči vedla. Dovlekli vzpouzející se ženštinu do žaláře a vrchní dráb šel nerad oznámit mimořádnou událost městské radě, protože konšelé akorát tou dobou drželi pravidelný sněm. „Pane purkmistře,“ začal opatrně ten biřic. „Paní Uršule, manželce tady pana prvního radního se neudělalo dobře, tedy udělalo se ji nedobře. Vona vlastně neví co se ji udělalo, ale je ji zle. Vona lítala po rynku bez šatů a hulákala tam, že je čarodějnice. Hodili jsme ji do šatlavy a co s ní máme dál dělat?“ První radní, Joachym Kluge, nijak nereagoval na sdělení drába. Spokojeně pochrupoval napojen kvalitním vínem z radničního sklepa. Zato purkmistr vyletěl. „Ustrojit ji, předvést ji a hlavně držet hubu ať se to lidi nedovědí.“ „To pude těžko. Právě sousedi za náma přišli abychom udělali pořádek. Půl města ji tam očumovalo a babám se to nelíbilo. Voni ani chlapi z ní nebyli nadšený, dyť vona baba je tlustá jako sud.“ Toho večera se výslech nekonal, Uršula spala neklidným spánkem feťáků a polovina vínem nalitých konšelů taky. Teprve druhý den v podvečer, doposud oblouzená Uršula, vypráví faráři a starostovi. „Jakej já mám život? Těžkej. Co já z něho mám? Prd. Můj chlap vaří pivo, vod rána ho koštuje, domů se dokulí v poledne vožralej, shltne mísu knedlíků, zalije to zase pivem a chrápe. Pak de na sněm sem na radnici a chlastá s váma víno. Donesou ho domů vožralýho vo půlnoci a co s takovým chlapem je za pořízení? Žádný, dyť si ještě ani potomka nepořídil. Tak sem si koupila vod Trejbalky tu její meducínu pro chlapy. Večír sem mu nalila tři lžíce místo dvou a von byl fakt jak hřebec, jenže odcválal za nějakou dorotou místo aby zůstal doma.
Hned druhej den jsem koupila tu Trejbalčinu orientální směs pro baby. Dvě lžice večír polknu no a nebylo to špatný, rok si to občas dopřeju a sem spokojená. No a včera? Naleju si dvě lžíce a ve flanděře šplouchala ještě trocha na dně. Tak sem to dorazila, copak bych trošku nechávala, že? To vám potom byla jízda, pánové. Nejmíň do půlnoci jsem rajtovala na nějakým bělouši, pak aspoň hodinu tancovala s mladejma husarama. Nocovala sem na zámku, do prachovejch peřin mě uložili a jen nemůžu pochopit, proč sem se probudila v šatlavě přikrytá nějakejma špinavejma hadrama.“ Farář jásal. „Čarodějnice to je, upálit, a tu co ji prodává ty lektvary taky.“ Purkmistr ho mírní. „Poslyšte otče, my si nemůžem dělat co chcem, podívejte jak to dopadlo v Losinách. Musíte se smířit s tím, že čarodějnice nejsou. Lidem dáme na vědomí, že Uršula přebrala kořalky, no a každý ví, co opilci dokážou udělat. Potrestaná je myslím dost tím, že ji viděli sousedi nahou, má teď z ostudy kabát. Co kdyby my jsme zkusili ten tak zvaný čarodějný lektvar na sobě?“ „Odstup satane! K tomu já se nepropůjčím, co by na to řekl otec biskup kdyby se to dozvěděl. Zavřel by mne do kláštera nebo do vězení, ale jestli máte odvahu toho utrejchu si loknout, bránit vám nebudu, každý svého štěstí je strůjcem. Dokonce vám slíbím, že dohlédnu aby vás peklo neschvátilo až to do sebe polejete.“ Nelil příští večer kouzelný nápoj do sebe purkmistr sám. Pili ho s městským apatykářem a jedním drábem. Dohlížel na ně nejen králický farář, ale i městský fyzikus a dokonce sám hrabě. Divili se po ránu jak purkmistr tak apatykář, kam všude stihli v noci zaletět, hlava obce letěla poctivě na koštěti, jak se na představeného sluší. To apatykář byl novotář, ten poletoval nad krajem usazen pohodlně v houpacím křesle. Dráb to komentoval stručněji. „Já vlez do sklepa pod pivovarem a pil až do rána. Vypít jsem moh kolik sem zmoh a peníze nikdo nechtěl, no a vypil sem toho určitě dost, ale stejně mám v krku sucho.“ Drába nejdřív poslali pro Trejbalku do šatlavy a potom na pivo. „Poslyš, ženská, co tě to napadlo prodávat takový věci?“ Ptal se kořenářky hrabě. „Vždyť to jsou jedy, alespoň to tvrdí tady doktor s apatykářem. Prodáváš to po celým panství, vždyť mi vyhubíš všechny poddaný. To by byl hrdelní zločin a takový soudí zemský soud, ten ať se s tebou trápí, já si tím hlavu zatěžovat nechci.“ „Podívejte, hraběcí milosti, takovej kovář prodat sekyru může? Nebo kudlu? Vobyčejnou kudlu na chleba koupí každej kdo chce i na trhu, to se smí?“ „No proč by ne, čím by se dříví štípalo, čím by se krájelo kdyby se to nesmělo prodat?“
„No a co se stane, když jeden druhýmu tu kudlu vrazí do zad? Nebo sekyru do hlavy? To budete soudit kováře?“ „Babo hloupá, samozřejmě že ne. Soudit budou toho kdo zabil, kovář přeci za to nemůže.“ „No a můžu já za to, že někdo léku vypije putýnku místo lžíce? Já každýmu říkám kolik si má brát….“ „Vypadni ženská! Táhni a hlavně si dávej pozor komu prodáváš….“ Městský fyzikus – často býval nazýván doktorem, ale málo který vystudovaným doktorem byl. Jeho povinností bylo hlavně dohlížet na hygienu ve městě, často býval i ranhojičem a léčitelem. Apatykář – lékárník.
Skalka je ponuré místo, tak ponuré, že tam určitě straší. Co tam straší nikdo nevěděl, ale okolo by nikdo nešel ve dne natož v noci. Skalka říkají místní opuštěným haldám a štolám po dolování drahých kovů, dávno již zarostlých neprostupným křovím. Pouze zpěvní ptáčkové v korunách bující vegetace hnízdí a pár žebráků obsadilo zpola zasypanou šachtu. Odtud vycházeli za žebrotou a sem se vraceli nejen přespat, ale i uvařit vyžebrané jídlo, kořalku popít a nepohodu v suchu přečkat. Dlouhou zimu přežil jen jeden, Mikl mu lidi říkali a aby samotou netrpěl, přibral do party jiného pobudu. Mladého černovlasého kudrnáče a klejícího tak sprostě, že ptáci v blízkém okolí i hnízda valem opouštěli. Říkal si Vencel a klel tak strašně, protože to byl uprchlej mnich někde z Čech. „Poslouchej Mikl,“ povídal jen co tu chudou žebrotu okouknul. „Takhle se neuživíme. Musíme na to jinak, bude to takhle a takhle, a ty budeš pomáhat nebo ti krkem zakroutím.“ „Pámbu vám tetka za ten groš oplať stonásobně. Jestlipak víte, že se zase na Orlici začali rojit čerti? Za to můžou vojáci co na jaře přimašírovali. Probudili je a teď čerti šmejděj po okolí a i do chalupy vlezou nějakou škodu udělat. Kdyby jste ale chtěla, tak vám můžu sehnat takovej ten svěcenej škapulíř. Jeden zbožnej mnich to nosí z Vambeřic, pouhou zlatku za něch chce a oučinný je, žádnou chalupu kde ho maj nad dveřma čerti nenavštívili.“ Od té doby do trubičky stočená kůra z olše zdobila nejedno selské stavení či chalupu bezzemka a na Skalce kořalka tekla proudem. Je jedno zda se Mikl upil k smrti a nebo ho kamarád Vencel uškrtil, ale na podzim už Vencel obcházel chalupy sám. Ovšem trh s ochrannými prostředky proti čertům byl nasycen,
nikdo již netoužil platit za kousek vyschlé kůry sumou větší nežli roční daň vrchnosti. Chtělo to inovaci. „Co sem lezeš, chlape? Tady nic nedostaneš, leda klackem přes záda a nebo na tebe poštvu psa. Že prodáváš proti čertům zaříkávadla? Na co, prosím tě? Jedno sem si loni koupil a stejně sem žádnej rohatej nepřišel.“ „No vidíš, nepřišel, protože sis ho koupil, ne? Alespoň ses přesvědčil jak je účinnej…..“ Plkali tam ještě nějakou dobu než ze sedláka vylezlo, že krávy nedojej, sotva hrníček mlíka z obou každej den vymačká. Už hubu Vencel otvíral, že za zlatku zaručeně kouzelnej prášek obstará, ale slevil, dobře si uvědomil, že za zlatku by sedlák koupil mlíka bůhví kolik sudů. Zkusil to s deseti groši. Tomu se sedlák vesele vysmál, pytlík hrachu nabídnul, ale nakonec se dohodli na butelce medoviny. Kouzelný prášek nedalo moc práce obstarat, suchého listí na stromech drželo ještě spousta, i do starých šachet vítr nějaké navál a zájemců o mléčný lék přibývalo. Leč kořalky teklo na Skalce podstatně méně nežli loni, ještě že se o ni nemusel dělit. Zato o skývu suchého chleba, ač nerad, se za měsíc podělit musel, protože myši v králickém žaláři dávaly nepokrytě najevo, že ony s ním by se dělit nemusely a pranic je nezajímalo jeho vyprávění o nevině. „Za co, sakra, sedím? Za nic. Ať sakra nevykládaj, že se jim krávy podělaly po suchým listí. Měli jim blbci dát pořádně nažrat a pak by jim dojily, pak by kruci nekupovali to drcený listí. Taky by mne, sakra, neobvinili z čarodějnictví a já moh mít venku kořalku. Nebo hergot taky chcípnout hlady. Jakejpak já jsem čaroděj, já jsem jen ubohej uprchlej mnich…..“ Týden těm chlupatem potvorám uši krmil tím vyprávěním, pak přišel pátý duben 1742 a pruský vojsko. Prajzové zavřeli do vězení starostu a pár konšelů, Vencela vyhodili a kam se poděl nikdo neví. Pravda ovšem je, že netrvalo snad ani dva týdny a po tom zázračném léku krávy začaly zase dojit.
To samý jaro čarovala i Andrea Brunner z Dolní Lipky a čarovalo se ji lehko lehoučko. Bodejť by ne, když rakouští vojáci na začátku léta roku 1741 trávu nakosili, pečlivě usušili, ze sena udělali dva stohy v dolíku za Bobišovem a odtáhli pryč. V polou léta přimašírovala jiná kumpanie, za zpěvu vojenských písní požala pár panských políček s obilím a z nevymláceného obilí udělali stoh jeden. Bylo jim srdečně jedno, že míchali pšenici s ovsem a proložili žitem. I oni na konci léta odmašírovali do dáli. Kdož ví, jestli vojenští páni chtěli vystavět okolo stohů stodoly, nebo odvézt úrodu do nově budovaných vojenských skladů v Králíkách, ale buď jak buď o píci se už nikdo víc nestaral. Vlastně se nestarala
armáda, zajíci a srnky se tam klidně chodili pást a ani Andrea se synem nelenila. Každý den náruč sena do vlastní stodoly přemístili, a tak začátkem února se do jejich stodoly už nevešla ani hrstka a erárního majetku značně ubylo. Přibývalo však tou dobou hladu v chlévech nevolnických, a proto vítali majitelé vyhublých koziček mladého Brunnera když přinášel v trávnici seno. Jako posla z nebes ho vítali, nešetřili hrachem či kouskem masa ze zabitého pašíka a prosili nositele sena, či jeho matku, o další návštěvu. Jiného názoru byli ti, na něž se sena nedostalo a babu obvinili z čarodějnictví u velebníčka v Bobišově. Důstojný pán Robert Hammer, farář z bobišovského kostela, proslul ve svých jedenatřiceti letech nejen jako horlivý katolík, ale především jako vášnivý pronásledovatel kacířů. Za čtyři léta své bohulibé činnosti přesvědčil dvě protestantské a jednu českobratrskou rodinu o výhodách katolictví. Sami dříve pronásledovaní nyní uznávali přednosti katolického vyznání. Dávky panstvu menší, roboty méně, každotýdení hledání zakázaných knih je minulostí a možnost hlásit se ke vnucené víře neomezená. Podivil se proto důstojný pán Robert Hammer, že v jeho farnosti bydlí čarodějnice a to prosím nebýt kopečka nad farou, rovnou na dvůr by ji viděl. Nelenil, vydal příkazy a podle nich se na babu a syna, ještě před mší svatou, vrhli kostelník, rychtář a panský dráb. Copak baba čarodějka, tu lehce povalil rychtář na zem, ale horlivý kostelník přišel o šest předních zubů. Ty mu vyrazil pěstí synáček tý bosorky. Dráb si z potyčky odnesl monokl pod okem, rozbitý nos a mladý Brunner? Ten si po rvačce do lesů odnášel drábovu šavli. Babu čarodějku dovlekli na zámek v Mezilesí, zavřeli do sklepení a farář Hammer držel poradu s hrabětem, hraběcím děkanem a narychlo povolaným dominikánským mnichem z Nysy. Mnich měl v hlavě jasno dřív nežli Brunnerku uviděl. „Upálit, na hranici s ní, po staletí se tak děje, oheň očistný pohltí plameny pekelné a taková baba pak víc neškodí…..“ „Počkej, bratře,“ brzdí nenávistí sršícího mnicha děkan. „Vždyť ona prý nikomu neuškodila. Naopak, lidem v nouzi pomáhala. Seno pro domácí zvěř nosila….“ Porušujíc subordinaci mu do řeči skáče Hammer. „Nosila, pane děkane, nosila, ale kde ho brala? Z pekla, protože stodolu má plnou, teď na konci zimy, sám jsem se byl podívat na to její hospodářství. Čpí to tam sírou, černej kocour tam hlídá a v chlívku tři černý kozy. Na Hromnice půl krajíce, polovina píce, říkají místní sedláci a Hromnice byly před týdnem, tak by měla mít půlku pryč. Ona krmí doma tři kozy, rozdává a nic ji nechybí, protože ji čerti nosej. Na mučidla s babou a hned bude zpívat.“ „Svatá pravda,“ přisvědčuje dominikán. „Katovi ji odevzdat, však ona se přizná. Každá se vyznala ze spolků s peklem, stačilo jen na žebřík natáhnout, trochu ohněm připálit a už ze sebe chrlila s kým dalším na sabat lítala ……“ „Bratře, vzpamatuj se, málo lidí tvůj řád, za pekelných muk, o život připravil? Není to ani sto let kdy kousek od nás advokát Bobling z lačnosti po
mamonu spoustu nevinných obětí zhubil. Taky z Nysy byl, jako ty bratře, taky čarodějnice hledal, jako ty, taky kdekoho obviňoval, jako ty a dokonce osobu duchovní, šumperského děkana Lautnera nechal upálit. Ne, nepoučil se tvůj řád, bratře. Jak vidno i ty chceš mít na rukou krev nevinných. Zpravím o případu arcibiskupa a jsem ochoten třeba pěšky jít za Svatým otcem do Říma abych prokázal nevinu té stařeny. No jo, ale kde tedy brala to seno?.....“ „Hraběcí milosti, přijel spěšný posel s důležitou zprávou, to říká on.“ „Zeptáme se ji zítra.“ Rozhodl hrabě. „Dnes je už pozdě. Povečeříme, poslechnem posla a uvidíme.“ Viděli brzy, už šestadvacátého ledna viděli pruskou armádu táhnout Mezilesím na Moravu, na Brunnerku zapoměli a kdyby ji v té válečné době kdosi nepustil, určitě by shnila ve vězení. Subordinace – podřízenost.
Je pravda pravdoucí, že kdo si pod levou ruku dá vejce od černý slepice, dočká se vydatného pomocníka do domácnosti. Ovšem to vejce musí být snesené na Velký pátek a musí ho pod paží mačkat tři týdny, jedině tak lze přijít ke skřítku hospodáříčkovi, plivníkovi, zmokovi či jak se ještě těm potvorám říká. Sedlák Ebert z Dolní Lipky takového pomocníka chtěl, není se co divit, vždyť v dvaačtyřicátým byl první komu prušáci statek vypálili. Ovšem Ebert chtěl zase bydlet ve svém, a proto byl ochoten podstoupit jakoukoli nesnáz. Vždyť nosit po tři neděle vejce v podpaží asi nebude nic příjemného. Daleko nepříjemnější byl puch z toho záprtku když ho osmnáctou noc ve spaní rozmáčknul a puknul mu čtrnáct měsíců po vypálení statku. Znovu trpělivě čekal celý rok. Na příští Zelený čtvrtek popadnul své dvě černé slepice, zavřel se s nima do stodoly a jen první z nich snesla vejce, šup s ním pod paži. Čtyři týdny hřál vejce, ale hospodáříčka se nedočkal. Třicátej den pohodil vejce na kámen za stodolou a opatrně z dáli tu páchnoucí kaši obhlížel. Žádný zárodek budoucího tvora v něm nebyl. „Pipkám scházel kohout,“ usoudil. „Jalový vejce jsem pod paží zahříval. Příští rok budu chytřejší.“ Proto si taky do příštích velikonoc sehnal černých slepic celé hejno, dobrá stovka jich na dvoře hrabala a kohoutů se tam honilo víc než dvacet. Všechno chmurný jako vrány, ani jediná skvrnka světlejší, a tak příští Velký pátek, když pro jistotu strkal pod paží vejce dvě, nepochyboval, že letos se s pomocí vajec od černých kurů vytouženého stavení dočká.
To „letos,“ nastalo v roce 1745. Pruské vojsko bezstarostně hospodařilo na Kladsku a jejich král, Fridrich II., se na své udatné vojáky přijel podívat. Ebertův statek patřil na králické panství a spálenisko po něm leželo zrovna na nově vznikající hranici. I cesta z Bobišova do Králík tenkrát vedla kousek od vyhořelého statku, a proto není divu, že Bedříšek se z bobišovskýho dolíku vynořil právě u Ebertů. Koukal ke Králíkám, kouká na spálenisko a Ebrtky se mezi řečí zeptá, proč to ještě nemaj opravený. „No proč? Protože můj starej je praštěnej. Už třetím rokem nosí pod prackou vejce vod černý slepice a myslí si, že vysedí nějakýho raráška, kerej bude dělat za něj.“ Dlouhou dobu mu tam tu historii líčila. Béda řičel jako kůň, jeho štáb se pomalu smíchy válel po zemi a sedlák jen stál a hloupě čučel. Vzali si ho sebou do Mezilesí na zámek, předvést toho troubu hraběti, ukázat paničkám a obecnýmu lidu vůbec. Nakonec mu i ty vejce sebrali a rozbili, protože kdosi vypočítal, že je zase nosí o pár dnů déle. Pobavilo se panstvo, poveselil prostý lid, jen vojáci pruský armády prach sprostě nadávali. Vlastně ani všichni ne, to jenom ta část kterou nahnal pruský král stavět sedláku Ebertovi vyhořelý statek. Povídal jim tenkrát. „Ten bambula si chtěl vysedět šotka aby mu barák opravil. Ani si neumím představit co vytrpěl za tu dobu. Kdyby tolik času jako nošení vajec věnoval práci, dávno by měl statek postavený. Tak mu chalupu uděláte místo raracha vy a sníte mu všechny černý slepice. To aby ho za rok nenapadlo zase nosit vejce a zahálet.“ Fridrich – česky Bedřich.
Léta letoucí stačilo místním sedlákům si na Hromnice skočit do kostela, pomodlit se, svíčku nechat posvětit a věřili tomu, že právě tenhle voskový váleček je ochrání před pohromou. Čerta jim pomoh, pohroma přišla odjinud nežli z nebe. Z modrý strany se to tentokrát přivalilo. Modrá strana se odnepaměti říká mitvaldskému panství, protože lesů tam je spousta a každý les se z dálky zdá modrý, no a to neštěstí se jmenuje pruská armáda. Každý ten Prajz by jen žral, i praseti by byl schopnej z korýtka užrat, natož pak sedláčkovi šrůtku uzeného. Už v jedenačtyřicátým, když drancovali Kladsko, na to lidi přišli a uzené maso pečlivě ukrývali. Proto při dalším tažení v lednu 1742 na Králíky, když ti nenažranci nenarazili na svou největší pochoutku, si vojáci vymysleli takovýhle povídání. „U nás v Prusku se svíčky taky světí, to jo, ale hlavně sedlák den před Hromnicema vydělá past na myši. Takový pasti maj ve vesnicích jako Králíky, protože ve městech chodí krysař. Tenhle chlápek courá městem, píská na
píšťalku, myši jdou za ním a on je odvede pryč, hlavně někam k řece aby se ty mrchy utopily. No a za to mu lidi platěj velký peníze. Tak tý pasti se říká Lichtmessemausefalle a udělá se jednoduše. Vezmeš starej hliněnej hrnec, uděláš na něj z plechu pokličku a v pokličce je díra přikrytá sklopcem, koukej, takhle to vypadá. No a do týhle pasti dáš za dvě pěsti uzenýho, no špek tam může bejt taky, když už uzený nemáš. Pak pokličku fest přivážeš a den před Hromnicema dáš past tam kde máš zrní, no a myši vesele lezou na špek. Ráno v hrnku bejvá myší kolikrát i deset. Pak na Hromnice když tlučou poledne, sedlák je po jedný tahá z toho hrnce, hází do kamen a říká. „Maus, maus, maus, von unser Haus raus, raus, raus!“ To znamená myš, myš, myš, z našeho domu ven, ven, ven. No a do rána se všecky ostatní myšové odstěhujou. Do podzima je od těch potvor potom pokoj.“ Mysleli si troubové, že se lidi přetrhnou při dělání pastí, hrnky nacpou špekem a oni v noci špek sežerou. Kdepak, králický sedláček je lakota, ten Prušákoj na špek neskočí, ten do pastí dal s těžkým srdcem kousek kůže a nebo okrájený okoralý sýr. Výsledek akce byl naprostý debakl. Za prve si Prušáci břicha nenacpali, za druhé sýpky opustili akorát upálené myši a ostatní vesele požíraly skromné zbytky zrna dál. Za třetí na upalování myší havěti nejhůře doplatil chalupník Dworzak. Člověk to byl zbožný, i když rozumu mírně mdlého. Po ránu klečíc den chválil, s modlitbou na rtech den končil a tenkrát na Hromnice, než lapené hlodavce do ohně vrhl, zbožně se pokřižoval a prohlásil. „S pomocí Boží, šup tam s ní.“ Bůh však pomohl více zviřátkům vhazovaným do otevřeného ohniště. Jaká však to je pomoc popáleným a podpáleným myším, prchajícím uhořet do schnoucí otýpky roští? To spíše čert je tam postrčil aby od roští chytlo nad ohništěm sušící se šatstvo. Dál to šlo rychle. Ještě se chalupník Dworzak nezačal pořádně modlit a už z baráku měl hromadu popela. Klečet u ní dokázal do svítání, den však nechválil a naopak Bohu klnul. Od té doby bezdětný vdovec a pomatený bezdomovec Dworzak chodil po okolí žebrotou a dle německého vzoru krysařil. Na rozedraný šat navěsil nejen celé myší kostry, ale i jednotlivé kůstky, kol krku obtočil náhrdelník z kočičích lebek a vyzbrojen píšťalou navštívil sýpku každého kdo o to požádal. Pokud pronikavé pištění znělo nad uskladněnou pící, neztratilo se ani zrnko. Ovšem jen mňoukavý koncert utichl, zvědavé myšky vystrčily hlavy ze svých obydlí a zaposlouchaly se do bezbožných řečí a chválení Satana. Dokud Dworzak takto promlouval k myším nikomu to nevadilo, ovšem jen otevřel hubu mezi lidma už seděl v šatlavě. Ovšem ještě před tím než ho zavřeli, odtáhli prušáci pryč, to bylo v únoru. Od té doby postávali králičáci na každém rohu a probírali téma upalování myší. Netrvalo jim dlouho, za slabého půl roku už dospěli k faktu, že v pasti usmrcené myši více neuškodí a začali vymýšlet co nejúčelnější lapadla. Jaké je nejlepší? Samozřejmě králické ze špalíčku místního dřeva a perka ukutého z pruské šavle.
Pouhopouhé dva roky vydržel ten přeslavný mír ukecaný v okupované Vroclavi a slavně podepsaný koncem července 1742 v Berlíně. Mařena tak přišla nejen o kusanec Slezska, ale i o celé Kladsko a Králíky se staly pohraničním městem. Tak teda za dva roky, v srpnu čtyřiačtyřicet, vtrhli Prajzové zase do Králík. Zase škemrali o výpalné, ale dlouho se nezdrželi, spěchali loupit na Moravu. Horší to bylo v říjnu když se vraceli, to chtěli město vypálit a purkmistra oběsit. Zatím jen vyhodili ze vrat Faustova domu jakýhosi chlápka s jednou nohou, a protože to byli vojáci milosrdný, hodili za ním i jeho hůl na podpírání. Vyhožený chasník padnul rovnou pod nohy kováře Jíry, zato hůl třískla kováře do hlavy. Rád by Jíra ty chlapy poučil o slušném jednání, ale lumpové vrata hned na závoru zavřeli. Tak alespoň zvedl toho padlého, kouká na něj a povídá. „Jako bys z oka vypadnul našemu sousedu, jenže on takhle vypadal před dvaceti lety a ještě k tomu v Lošticích. Copak jsi udělal těm neznabohům luteránskem že tě vyhodili?“ „Přivez jsem jim to co naloupili na Moravě. Vtrhli k nám, zabavili koně, zabavili vůz a musel jsem kočírovat až sem, ale slíbili, že jen co dojedem do jakýhosi Klacku, že mne propustěj s koněma i vozem. Budete se divit, ale já jsem opravdu z Loštic, sedláka Procházky nejstarší syn, Lojzek po tátovi. No a vyhodili mne abych si sehnal něco k jídlu a jim neujídal.“ „Tak to vidíš, opravdu jako bys tátovi z oka vypadnul, žije ještě? To jsem rád, že žije. Ty věříš, že by tě pustili s koněma domů? Kdepak, co Prajz zachvátí, to nevrátí. Pojď se najíst k nám a něco vymyslíme.“ Ponocný odtroubil desátou když mladý Procházka se vrátil. Říhal po klobáse, dech mu čpěl po pivu a vykládal hrůzný věci. Vykládal je pěkně rozvláčně po hanácky, ještě že mezi tou pruskou sebrankou byl jeden schopný tlumočit aby ostatní rozuměli. „Tohle je prej neblahý místo, před sto lety si tenhle dvůr postavil nějakej povozník a celá rodina najednou umřela. Potom tu bejvali alchymisti a vzal je čert do pekla, proto tomu říkaj Faustův dům nebo dvůr a nikdo tu nechce bydlet. Každej kdo tu žil to dlouho nevydržel. Před deseti lety to dostal zadarmo jeden z konšelů, udělal si tu pivovar, navařil piva a zmizel. Vedle si postavil palírnu nějakej žid, taky prej pálil měsíc a čert ho vzal. No a sklepy pivovaru i palírny se propadly do pekla. U tý palírny je prej studna a z ní je slyšet čerty mluvit. Jo sem prej živá duše nezabloudí jak je rok dlouhej….“ „Ty Češi jsou pitomci.“ Nechal se slyšet jeden pruskej voják. „Kdyby se propadly sklepy tak se propadne i barák. Když jsme sem přišli, tak první co jsem
udělal bylo kouknout do sklepa. Zalitý vodou to je, sice jen po kolena, ale je, no do vody jsem nelez, proč taky, že jo? Du se podívat na tu studnu, de někdo se mnou?“ Šel ještě jeden odvážlivec, ten tlumočník, myslel si v duchu, co kdyby i čert něco plácnul po česky, čemu by kamarádi nerozuměli a já z toho nějaký užitek měl. Ze studny se fakt ozývalo plácání, ale do vody, možná že se ní někdo brodil, ale taky brebtal a to po česky. „Zatracený mokro, proklatá voda, kdopak to kdy viděl čerta čachtat ve vodě? Naši pekelný páni se zbláznili…..“ Pak cosi bouchlo jako dveře a nový hlas, zaplať pámbu v němčině, sice v králickém dialektu, ale pruský není o moc lepší. „Drápek, co tu brblaj? Maj všechno nachystaný kdyby sem někdo vlez? Splnil von všechny Luciperovy příkazy?“ „Splnil, ale dědkoj už měkne mozek, takový kraviny jsem neslyšel za celej život. Čtyři sta let už čertuju, ale…..“ „Nekecaj, von pomocnej čert nemá co kritizovat knížete pekel. Co Lucifer činí, dobře činí. Na smrtelníky se musí jinak než dřív, obvzlášť jedná li se o nejchytřejší z nich, o pruské vojáky. Až si budete honit ty svý pitomý český Vašky, tam si používejte starý metody, ale přelstít Prusa jde jen novou, jak říkal doktor pekelných věd Belzebub, progresívní metodou. Čili žádnej oheň pekelnej, ale voda. Kolikrát jste ji zeklel?“ „Třikrát, jak poručil vrchní čert Marbuel….“ „Satan Hadra, třikrát je všechno v kostele, voni pitomče. U nás máme čtveřici pekelnou. Satana, Lucifera, Belzebuba, Marbuela, no možná by neškodilo připomenout i čertí bábu Hadrunu. Je budou voni troubo vzývat a jejich jménem zaklínat. Tak mazaj ke vchodu do pekla a zaklínaj znovu, poslouchaj a pamatujou ať to zaříkání nespletou. „Černá vodo vod, hlídej ten náš vchod, chyť každýho pobudu, když já tady nebudu.“ Takhle to je a ne jinak. To byl taky pěkně pitomej nápad dělat další východ z pekla a ještě k tomu do promočenýho sklepa v palírně, jako by ten jeden v Orlickým lese nestačil. Ten soudek je s kořalkou? No nalejte a já jdu do pekla. Jo kdyby ty nahoře věděli kolik chlastu je támhle v tom zatopeným sklepě, tak nám z pekla udělaj kůlničku na dříví. Hrome, ta kořalka, to je síla, že? Jak je to zaříkání aby voda pustila?" "Honem vodo do koryta, ať je sucho pro kopyta, tak to prosím poníženě vymyslel nadčert Marbuel. Když dovolíte tak vás doprovodím a posvítím, stejně už tady nemám co dělat, přijdu až ráno udělat ...." Co bude mít ráno na práci neslyšeli, čerti za čvachtání odcházeli. Odcházeli i ti zvědové, doslechli se toho akorát dost, však taky ten nebojsa, jen se vrátil do Faustova domu, poroučel. „Sežeňte lano, lucernu, sekyru, bambitku, raděj dvě, jo a taky nějakej krucifix. Já se kamarádi vobětuju a do tý studny se kouknu. Jestli pekelníci měli
pravdu, tak dnes večer tu sedět na suchu nebudem. Dá li pámbu tak příští dny taky ne.“ Ne, ne, Pán Bůh nedal a bylo to takhle. Spustili kamarádi toho nebojsu, lačného kořalky, do studny na vedlejším dvoře. Mizerné dva metry to mohlo být po strop sklepa a sotva dva metry k podlaze. Samozřejmě studna byla hlubší a on si to uvědomil až když měl vody skoro po krk. Zdárně se vyškrabal na vlastní nohy a podlahu, pozvedl lucernu a ejhle. Uprostřed sklepa stůl, na něm soudek, dva demižonky, pár hliněných pohárů, plesnivé zbytky jídla, no prostě takový typický čertovský švajneraj. Jeden demižonek prázdný, zato ze druhého snad ještě nikdo neloknul a chybu udělal. Sladkou kmínkou téměř přetékal a nebyl menší než čtyři litry. V soudku to šplouchalo, plný rozhodně nebyl, ovšem určitě deset litrů ostře čpící pálenky jim čerti přichystali. Za zdí ponocný troubí půlnoc, chlast i voják ze studny venku na tmě boží, vrata zajištěna závorou a pitka začíná. Když ponocný oznamoval jednu, vrata dokořán, vojsko ležící a dva koně táhnou selský vůz. „Tak to vidíš Lojzku, s pomocí pekla a tady souseda jsi vlastní koně zachránil, ani to na moc peněz nepřišlo. Vyplatilo se těch pár zlatek za kořalku a kapky na spaní. I váš vůz si odvezeš a nepojedeš s prázdnou, jen musíme počkat, až Prajzové odtáhnou, doufejme, že to nepotrvá tak dlouho jako v Mezilesí, tam už se roztahujou třetím rokem. No a i kdyby, kdoví jak dopadnou ti ochlastové ve Faustově dvoře. Kdopak by jim věřil, že obrali čerta o kořalku, budou si myslet, že se ožrali a tys využil situace k útěku. Hledat tě budou po cestách na Moravu a ne tady v kovárně. No až to pomine, vyhrabeme vůz ze sena, podělíme kořist rovným dílem a spánembohem si jeď. “ Jel už za týden, prušáci táhli domů o tři dny dřív a za měsíc jim kožich vyprášila hrdinná rakouská armáda u Dolní Lipky. Švajneraj – prasečí chlívek, nepořádek.
„Nesem Moranu ze vsi, kde jsi jaro kde jsi,“ zpíval zástup dětiček nesoucích na tyči snop slámy ozdobený vaječnými výdutky. Tak vynášely české dcerky nenáviděnou představitelku zimy z Králík, aby ji vhodily dole pod mlýnem do vody. Ještě předloni ji dle starého zvyku házely do Hedečského potoka hned z mostku pod náměstím, ale mlynář je načapal a do krve zřezal. Své konání zdůvodnil slovy. „Kdekdo si hodí do vody kdeco a já pak všecko musím z česel vytahovat a nepomůže nikdo.“
Teď postává s klackem v ruce na zápraží mlýna, proud vodního toku pomalu rozebírá slámu představující zlou bohyni a po cestě se blíží druhé procesí. To pěje hrůzným králickým dialektem. „Vintraá vajbaá, kummaá cajtaá, dajnaá vusserupférduú, trága dich…“ I německé dcerky králických měšťanů mají zimy dost a jdou tu svou Zimní bábu utopit pod mlýn, taky je předloni mlynář Hajdlšnábl zřezal. Proto dnes své otýpce sena vysvětlují. „Zimní bábo, přišel čas, tvůj vodní kůň odnese tě….,“ a pokračují vyjmenováním asi padesáti míst. Ani si nepřejte vědět kam všude děvčátka tu svou představitelku zimních útrap poslala. Zatím Zimní bába pouze následovala Moranu do rozvodněného potoka. O kousek cesty níže stojí vdova Bílková a povídá mladé Ptáčkové. „No podívej Hanko, na ty fagany. Naše koza pomalu scípá hlady a parchanti vyhoděj náruč sena pro nic za nic. Sákryš, že bych to šla támhle za vrbičky vylovit? Dyť je to žrádlo nejmíň na dva dny.“ „Nechoď, Anka. Někdo tě uvidí a skončíš na hranici jako čarodějnice…..“ „Jen di, Andulo, di, na lidi se vyprdni.“ Ozvalo se za nima, ani nevěděly jak se jim stará Janečková za zády ocitla. „Vyhoď seno na břeh, nech okapat a večír odnes. No a kdyby jste se nebály, tak bych věděla jak přijít k pěkný kupě sena.“ Takhle ty tři tetky rozmlouvaly v sobotu. Příští úterý úplněk ozařoval dvě stodoly pod strání Na skřivánku. Ještě před několiky dny to byl majetek rakouského vojska, nyní pruskou kořist hlídají dva nudící se nepřátelští vojáci. I na dvě nahé ženské měsíček jedním paprskem šlehl. Harcovaly necudy na košťatech zrovna jak kluci na dřevěnných konících. „Určitě to jsou čarodějnice když míří na Výšinu.“ Povídá ten mladší vechtr. „Blbče,“ poučuje starší. „Mladý a potřebný baby to sou, dem za nima.“ Za nima šli, to jo, ale kam až to ví jen Bůh, protože je nedošli. Konečně dohoň čarodějnici letící na koštěti. Zato sedláci z předměstí si z nehlídaných stodol odtáhli na plachtách sena za dva vozy. Druhou noc se přelet čarodějnic nekonal, bylo po úplňku, zato přišla Anka Bílkovic sama. Vlastně sama ne, doprovázela ji butelka kořalky a přitom ne ledajaká. Tolik všelijakýho sajrajtu do ní stará Janečková nacpala, že hošíčci strážníčci usnuli po třetím loku. Pak nebylo potřeba tahat voňavé seno na plachtách, stačilo přistavit čtyři vozy a do rána pilně pracovat. Když se ráno probouzel nový den, procitali i omámení hlídači u vybrakovaného a zavřeného seníku. Doma tím časem usínali i unavení sedláci po vydatné sklizni sena. Nebylo jim však dopřáno dlouhého odpočinku. Již za pár dní opouštěli pruští vojáci kvapem Králíky, odborně se říká prchali a jen za obzorem zmizeli,
králičtí sedláčci drancovali druhou stodolu. V poklidu a za světla, protože rakušáci se blížili velmi pomalu a obezřetně. Vechtr – hlídač.
„Tak už to na světě chodí, jeden se narodí a druhý umře. Jako loni o vánocích, opět se narodil Kristus Pán a umřel starý Hahn, otec Roberta, co si vzal před lety Hanu Kuncovou. V půli ledna ofouklo ledový povětří její mámu a do týdne ji nesli na hřbitov. Koncem února bývají největší chumelenice a v jedný takový zabloudil Kunz když šel ze hřbitova. Našli ho až v březnu a nesli na krchov společně s Ulrikou Hahnovou. Plácla krávu ve chlívě, kráva ji to oplatila a z Roberta je sirotek. Prvního dubna šel na robotu, do lesa je šafář hnal a přinesli ho k večeru na nosítkách z větví. Ne, nebyl to apríl, zato Hana vdovou. Co chudák mohla dělat? Chodit na robotu a vzpomínat. Taky uklízet šlo a posledního dubna, při tom uklízení, našla dýhovou krabici s mazáním. Určitě mast na bolavý záda nebo na takový ty rány doma utržený. „To se hodí,“ povídá si Hana když krabici otevřela. Zrovna to ráno ji kopla do nohy kráva, ta samá stračena která tchýni o život připravila. Proto sedí v předvečer Filipojakubský noci mladá vdova doma v kuchyni, natírá pohmožděnou nohu a při tom jednom maštění natřela i pobolívající záda. Sedí, poslouchá výskot mládeže venku a vzpomíná na pálení čarodějnic před lety. Pak se v kuchyni objevil Robert, medoviny popili, tancovali i bez muziky, až se s ní světnice točila. Jen se ráno divila proč spí v posteli s pometlem. Příští sobotu Robert nepřišel, buď se zlobil a nebo ho ze hřbitova nepustili, zato příští čtvrtek, jen si namazala bolavá kolena po robotě, už se Robert třepal v přítmí kuchyně. Po této vášnivé noci pochopila, že ta mastička pomáhá od jiných bolestí než je kopnutí krávy. Namazala se Hana s chutí koncem každého týdne. Po tom smutném začátku roku ji na světě zůstala jenom tahle jediná radost. Ovšem masti v krabičce ubývalo a přemýšlivá holka dumala co bude dál. Proč takové mazání vlastnila její tchýně ji celkem nezajímalo, ale z čeho to mohla namíchat na to se ptala každého koho potkala. Všichni to byli chytráci, každý ochotně poradil, ale bohužel taky každý něco úplně jiného. Až Truda z horního konce, z Derflete, na Hanu koukla a povídá. „Těžko je bez chlapa, viď? No ale nejseš jediná, tak poslouchej. Vezmeš nesolenýho sádla žejdlík, do něj rozetřeš……“ Osm těch bylin bylo a třikrát ji to musela zopakovat než Hanče si všechno zapamatovala.
Bandu zaprášených a potrhaných pobudů připomínal oddíl rakouských vojáků klopýtajících v srpnový podvečer Boříkovicemi. Žádný bubínek a píšťalka, žádný sevřený útvar a parádní krok jako na přehlídce, každý z nich se vlekl v tom parném dni hůře nežli mátoha a padl na místo určené ubytovatelem. U Hany na seníku padli tři. Dva tak mladý, že ještě možná plenky nosili, zato ten třetí, ten vypadal k světu. Kaprál to dokonce byl, Čech, ale na kráse mu to nic neubralo a jmenoval se Novotný. Haně se líbil, a tak není divu, že po týdnu si už povídali v kuchyni do rána. S chutí rozprávěli i další noci, alespoň pět jich bylo, a když tu šestou Novotný vylezl za svítání ven, uviděl Prušáky. Sotva stovka se jich táhla s raním oparem od potoka k vesnici. Nelenil, vlítnul do seníku, zařval na ty dva zelenáče, vytrhnul šavli z pochvy a burcoval ostatní vojsko. Prajzům se přepad nezdařil, na zadek dostali, odtáhli a na rakouské straně zanechali pár mrtvých a raněných. I pár udatných rakouských vojáků je po smrti, několik ještě udatnějších je raněno a mezi nimi i Novotný. Ležel u Hany na lůžku, na hlavě sečnou ránu a zavázanou má i prostřelenou nohu. Ošetřuje ho Hana a co by ženská neudělala pro chlapa? Napatlala na něj zbytek tý čarodějnický masti když za čtrnáct dní měla přijít komise posoudit jeho zdravotní stav. On už totiž byl skoro zdravý a jako schopný voják by musel mašírovat pryč a to se nechtělo jemu, ani Haně. Komisi stačil jediný pohled na chlapa s vytřeštěným zrakem, pokoušejícím se vylézt na strop, nesouvisle blábolajícím a vydávajícím hrůzné skřeky. Hned plukovní felčar psal lejstro o propuštění z armády v důsledku těžkých zranění. Tak si Hana chlapa vyčarovala a žádné jedovaté býlí sbírat už nemusela.
Část druhá PLAMÍNEK
Kdož ví, jak to tenkrát opravdu bylo, ale podpřevor Alarich roku 1849 do kroniky zapsal, jak novic Hugo se spolu s bratřími do kostela na půlnoční modlení ubíral, když z něho po večerní hrachové polévce silný pšouk vyšel a nad hlavou se mu rozsvítil plamínek tři krát tlustší, nežli krajíc chleba podávaný bratrem kuchařem ke snídani. Nezbední novicové si pak v kostele nad plamínkem ohřívali ruce, spolubratři mu záviděli, převor si ho nastěhoval do své
cely a doufal, že se svatým plamínkem nakazí sám. Ale kdepak, ten plamínek přeskočil zhruba po měsíci nad deset let nemyté pačesy slaboduchého Vencla, jež pásal klášterní skot, z prokázané milosti Boží se nesmírně radoval a radostně vykřikoval. "Fojrá, fojrá, brunte flamš, giba gróšen heršén an," což patrně mělo znamenat "oheň, oheň, hoří plamenem, dej panáčku grošík,“ a plamínek mu zatím nad hlavou poskakoval jak na jaře narozené kůzle. Vencl si však prokázané milosti nevážil, vybírané milodary proměnil za kořalku a ožrán hůře nežli pivovarská svině hlavou zaryl do jámy s močůvkou, čímž pádem se odebral k Otci nebeskému. Rok si pak plamínek dával na čas a najednou bác ho, zaživořil nad hlavou samotného králického starosty. Ale jak. Kolikráte jen jako ubohý raní oharek v peci, pročež starosta nařídil jednomu pacholku nad ním neustále držet deštník a druhému přikládat proschlé jehličí. Avšak ta mrcha kašlala na suchý otop a najednou hup a vesele velkým plamenem vzplála nad rezatou hlavou Terezky z Taverny. Dřív pro králičáky jak když holka není a najednou se k ní lísají skoro všichni měšťané. Zato jejich paničky po Terezce potají cáknou jedovatou slinou. I opat kláštera si děvče povolal, ve vyšším zájmu se tak prý dělo, a ve své cele zkoumal vlastnosti toho pozoruhodného světélka. Sotva deset dní tak činil když přijela na něj dvoučlenná vizitace od biskupa, kamsi dědka zavřela a jala se plamínek zkoumat sama. Leč plamínek byl jiného názoru. Třikrát blikl a šlus, bylo po slávě Boží, jestli to nebylo mámení pekelné. Deset let o té potvůrce slyšet nebylo, pomalu už všichni zapoměli, když žamberecký panáček psal svým nadřízeným do Hradce. ….. a uctivě oznamuji, že dvacátého augusta se vrátila z králické pouti místní žebračka Apoléna Hornbach, nad hlavou ji svítí plamen připomínající seslání Ducha svatého, kteréhož ona využila k předvádění v chudobinci hůře nežli komedianti na rynku. Za tuto produkci si nechávala platit velký peníz z něhož celé osazenstvo pastoušky od Božího rána pilo kořalku a nebylo kolikrát ani poledne a juž vše leželo ožralé. Nechal jsem ji vsadit pro pohoršení do místní šatlavy….“ Nežli komise z biskupství dorazila do vězení Apoléna se upila k smrti, neb místní žalářník začal organizovat představení na vyšší úrovni a hlavně za větší peníz, čímž stará žebračka mohla konzumovat i více špatné kořalky. Od té doby světélko poskakovalo nad mnoha hlavami, povětšinou nad hlavami lidí chudých a bídných, dalo by se říci že si přímo lebedilo nad palicemi těch nejbědnějších. Někdy se neukázalo pět let, někdy obdařilo třeba i dva chuďasy za rok, někomu svítilo silně, jinému méně a povětšinou tak asi měsíc. A tak roky plynuly, lidi se měnili a k největší výměně došlo na jaře v roce 1951. K hrstce řádových bratří sloužících Bohu na Hoře Matky Boží, soudruzi přidali
pořádnou hromadu kněží a jiných mnichů, zavřeli se s nimi v klášteře, tloukli je, řvali na ně, ztrpčovali jim život na každém kroku a ponižovali je kde mohli. Nejraději tak činili v kostele politickým školením a tupením Pána Boha. To takový tajtrlík v uniformě vylezl na kazatelnu a začal blábolit stranou nařízené poučky, občas přidal i něco ze své hlavy a po několika hodinách milostivě povolil vězňům odchod do práce. Tenkrát v červnu roku 1952 to bylo obráceně. Bratří od svítání kosili trávu, pak ji rozhazovali, v pekelném dusnu přehrabovali, krajíček suchého chleba zapili hrníčkem vody za přesunu na jinou louku, a když se okolo páté odpoledne začalo mračit, museli klusat do kostela. Sám kapitán Maceška, velitel hedečského koncentráku, je za obrovského hromobití venku školil. O Leninovi vykládal, Stalina chválil, Marxe s Englsem probíral a vydržel to do desáté večer. Zato nevydržel jeden prastarý kněz. Po obvzláště hlučném prásknutí mu puklo srdce a už jeho dušička kličkovala mezi kapkami průtrže nahoru k Hospodinovi. „Odkliďte toho simulanta a rozchod na ubikace.“ Zavelel velitel a zálibně se z výšin kazatelny zahleděl na několik svých podřízených šťouchajících vězně. Náhle zkoprněl. Strážmistr Masár má na hlavě zapálenou svíčku. To mu tam musel někdo dát, Masár je největší blb mezi mužstvem, ten by na takovouhle pitomost nepřišel a gór mezi muklama. Ten za pouhej úškleb dokáže chlapa ztlouct do bezvědomí, natož ze sebe před nima udělat kašpara. „Masár, sundejte to světlo z hlavy a popožeňte tu chátru.“ Zařval Maceška. Masár se zastavil, pohlédl k veliteli tím svým ksichtem idiota, pak ale poslechl rozkaz a už mastil kněze hlava nehlava. Za chvíli v kostele zavládlo nábožné ticho, Maceška slezl z kazatelny, prošel zákristií a vstoupil na chodbu v klauzuře. I tady panuje nezvyklé ticho, i když tu nejméně třicítka lidí čučí na Masára. „Vás to ještě nepřešlo, soudruhu strážmistře? Sundejte tu svíčku.“ „Aků sviecu, čo to všeci tárátě? Čo su dajaký velebníčok?“ „Aků sviecu,“ opakuje posměšně kapitán a srazí mu čepici z hlavy. S plamínkem to ani nepohnulo, ani se nezatřepal a trčí přímo z pleše nahoru jak plamen od hořáku autogenu. Velitel po něm plácnul dlaní, zrovna jak po mouše, a zrovna tak ten zmetek povyskočil a plápolá nad rukou. „Ježíšmarjá!“ Zařval velitel a ucuknul. „Mazejte ke mně do kanceláře. Služba, sežeňte politruka a zástupce.“ A strká Masára před sebou. „Sednout!“ Zařve na něho v kanceláři a pak mu okukuje hlavu. Rukou zkouší jestli ohýnek hřeje. Ne, je studený, nečoudí, neklepe se, jen když Masár prudce hne hlavou, chvíli trvá nežli stačí doběhnout na původní místo. Klapnou dveře. „Soudruhu kapitáne, ….“ Ten zrovna nalévá čtyři sklenice od hořčice vodkou. „Ježíšmarjá, soudruzi, kopněte to tam. Jak jste k tomu přišel, Masár.“ „Něviem, sůdruh kaptán, já slůžím lidu a něvjem ani o čom mluvitě.“
„Něvjé, něvjé,“ hlučí kapitán, strhává ze zdi zrcadlo a nastavuje Masárovi před obličej. „Paněnko Mária!“ Zaúpí Masár a pokřižuje se. „Čo zom komu urobil.“ Popadne láhev s vodkou, mocně lokne a sekne sebou na zem. Soudruzi okukují plamen, teď již neplane vzhůru ke stropu, ale rovnoběžně s ležícím Masárem. Velitel vytahuje novou láhev, nalévá a řeční. „Co s tím, Václave? Viděl jsi to někdy? Ty jako politruk budeš muset zasáhnout, člověče, co kdyby ty černý havrani ho chtěli prohlásit za svatýho, když teda má tu svatozář.“ „Co já, ty jseš tady velitel, tvůj podřízenej to je…..“ „Ať si ho faláři prohlašujou za co chtěj, soudruzi. Stejně to nemaj komu říct, a jestli nebudou držet hubu, tak je vlastnoručně postřílím.“ Blekotá poloožralý zástupce velitele, nadporučík Culipas a vytahuje pistolku. „Skovej to, Evžene, vím o lepší věci. Dole ve sklepě máme přeci samotky. Zima tam je jako v psinci, klíče budeme mít jenom my, a tak dokud tenhle blbec nevychladne tak si tam může svítit jak chce.“ Rozhodl velitel a politruk dodá. „Alespoň ušetříme za elektriku, no ale my tady šetřit nemusíme, jak tak koukám, smrt žízní nám nehrozí.“ Soudruhům fakt žízeň nehrozila, i když ta vedra byla opravdu příšerná. Ani na Masára nezapomínali. Každý den šli zkontrolovat zda ještě svítí, na stravě mu přilepšovali a i pulitránkem kořalky potěšili. Zato internovaní kněží volali po vodě, venku vysychali rychleji nežli tráva a když čtvrtého dne odpoledne klusali před bouří ke klášteru, bláhově se radovali, že se nalijí vodou do sytosti a odpočinou. Kdepak, rovnou do chrámu Páně je dozorci hnali a Maceška už je na kazatelně očekával. „Vy hnidy společnosti, vy darmožrouti a zaprodanci Vatikánu….“ Zbytek projevu pro klasickou letní bouřku skoro nebyl slyšet, většina se tom dvojím hřímání i pěkně vyspala, a tak když Maceška zavelel odchod, většina vězňů v pološeru chrámu sotva mžourala. Však na cestu jim posvítil takový mladý a horlivý příslušník StB, neb plápolal více nežli zádušní svíce, plamen nad hlavou mu hořel o mnoho jasněji nežli zapálené srdce pro věc strany. „Ovečka, co to má znamenat? Mazejte hned do mé kanceláře a tam si to vyřídíme.“ Řval kapitán Maceška v předtuše zlých událostí, a jeho tušení jej nezklamalo, neboť jen vyběhl ze zákristie uslyšel ránu. Takovou ne nijak velkou, jen tak pikolo, jak se říká v hudbě, ale on hned věděl, že to bude pistolo. Taky fakt jen pootevřel dveře své kanceláře ucítil kordit a viděl nohy kadeta Ovečky natažené na zemi. Taky ještě zahlédl pobledlý plamínek tryskající z temena hlavy, ale ten bledl s každým trysknutím pulzující krve z prostřeleného čela. A přišla pohroma, jak správně předpokládal Maceška, správněji přijela, a to hned tuplovaná. Jedna z hradeckého velitelství, kam mimořádnou událost
nahlásil sám, druhá ze samotné Prahy, a tu vedl inspekční generál Chvost, známý všem příslušníkům SNB pod přezdívkou Starý Vocas. Kdekoliv se objevil tam padaly kruté tresty, funkce a utrhané nárameníky, protože generál měl rád pořádek a vyžadoval disciplínu. Narodil se do hornické rodiny poblíž Kladna ještě v minulém století a jen uzvedl krumpáč, tak šup pod zem dobývat černé zlato. Že by se doma topili v penězích to ne, ale chleba se sádlem a nebo bramborové polévky se mohl vždycky nacpat dosyta, tudíž rostl a sílil. Taky po vypuknutí světové války po něm odvodní komise hrábla všema deseti a kluk vymetl všechna bojiště kde věrně sloužil svému císaři pánu a byl tak loajální, že si mohl dvakrát odstřelit v popravčí četě dezertéra a na konci války dosáhl hodnosti četaře. Jenže po válce ho z armády vyhodili, jemu se makat nechtělo, lepší bylo vysedávat u píva a plkat plané řeči, a tak se zanedlouho stal zakládajícím členem nové strany. Na myšlení moc nebyl, fackování odpůrců mu šlo lépe a vystačil si s tím jako ochránce Gottwalda až do okupace. I do Moskvy s Klémou jel a po únoru najednou bác a je generál. Teď řve na Macešku. "Co to meleš, soudruhu? Jak může někomu z hlavy hořet ohýnek? Dvě války jsem viděl, se soudruhem Stalinem si tykám, ale takovouhle hovadinu slyším poprve....." Větu nedokončil, neboť akorát přiváděli Masára. Starý Vocas hleděl s hubou dokořán na oheň nad ním, z huby mu kanuly sliny a jiný člen komise, plukovník doktor Smrk prohlásil, že mu prdlo v bedně, píchnul do něj jakousi injekci a měli od dědka do rána pokoj. Odpočatý dědek začal prudit hned ráno od svítání. Vyhnal internované kněze na dvůr poutníků a poručil si rozcvičku. Se zalíbením je sledoval a teprve první paprsek slunce jej upoměl na vlastní poslání. Nahnal obě komise do bývalého refektáře a předhodil jim Masára. Dlouhý čas jej bezvýsledně zpovídali a těsně před obědem ukončil jeho výslech sám Starý Vocas. "Víš, soudruhu, takovýhle ohýnky zaváněj farářskejma metódama. Tohle by se nemělo správnýmu straníkovi stát, asi si na tebe posvítíme my. Nejlíp to vyřešil ten mladej co se odbouchnul sám. Zradil jsem stranu tak pic a je po problému." Odpoledne podrobili výslechu hlídače, propátrali kostel a najednou tu byl večer, dusný večer s blýskáním kdesi za obzorem. Ráno slunce proráželo oparem a hřálo i ve stínu. Dnes rozcvička nebyla, dědek ještě chrněl, baže by neležel když do dvou v noci zaháněli žízeň. Probudil ho až hrom a dupot vězňů prchajících před deštěm. "Žeňte tu sběř do kostela, dneska vyslechneme je, a jestli se nepřiznaj, tak to z nich vytlučeme." Zavření faráři sedí, mačkají se v kostelních lavicích a vedle lavic postávají estébáci se samopálkama. U hlavního vchodu do kostela stojí obě komise a mezi anděly držícími kropenky přechází Starý Vocas. Venku leje, hřmí a z kazatelny bouří Maceška. Naléhá na vězně, nabádá je k přiznání a jeho řeč je tak zmatená, že vlastně ani sám neví o čem mluví. Generál doputoval k andělovi na pravé
straně, opřel se ramenem o dveře nahoru na věž, a najednou bim ho, rána větší nežli z kanónu a kdesi od stropu se snesl plamínek. Rovnou nad generálskou čepici se usadil a obě komise zašuměly unizono. "Áách." Maceška blábolil dál neboť na tu dálku malý plamínek neviděl, zato doktor Smrk ihned vyrazil nadřízenému na pomoc. „Soudruhu generále, máte nad hlavou plamínek, pojďte tady zadem ať vás vězni nevidí.“ Po cestě mu vykládal. „Musí to mít nějakou souvislost s bleskem, jen se venku zablesklo už ta jiskra letěla dolů, určitě to má souvislost s požárem v roce 1848, tenkrát to tady zapálil právě blesk a já si myslím…..“ Dneska bývalý generál sedí v blázinci, je mu všechno jedno, z huby kaní sliny jak vzteklý pes a rukama se snaží nad hlavou chytit dávno zmizelý plamínek. Ten se asi po měsíci náhle rozplynul jako všem dříve postiženým. V kostele zatím muklové zabednili úpatí obou kostelních věží, esenbáci za bouřky do kostela nikoho nepustili a od té doby se plamínek už neukázal.
Takový pršení nepamatoval ani starý Vondruška a ten je tady na světě už stovku let. Jenže můžete dědkovi věřit, když si nepamatuje ani jestli snídal a natož co. Zrovna se u stolu probudil a povídal vnukovi. „Vládíčku, měl bys rozsvítit svíčku a šplejchnout mě trochu piva do žejdlíku.“ „Jo, to určitě, dědku. Máš v něm ještě skoro půlku, na pití světlo nepotřebuješ a host tu žádnej není, na co pálit svíčky když je navíc chvilka po poledni.“ Vládíček se jmenoval Ignác, po tátovi zdědil dědkovu hospodu a ještě z ní nezbohatnul, stejně jako jeho předkové. „Dyť je venku černava jak o půlnoci.“ Zabrebtal bezzubými ústy kmet, napil se vyčichlého piva a chystal se opět udeřit stařičkou hlavou o stůl. Leč místo hlavy práskly dveře, místností prolétl studený vzduch a ve dveřích stojí hromotluk. „Chvála Kristu, hospodo, máteli pro promoklé sourozence nocleh a opožděný oběd? Proboha, co to tu máte za činu? Vlečeme se světem, službu hledáme, v Jabloným jsme přespali, podle řeky klopýtáme a nebýt dobrých lidí, tak na váš hostinec nepadnem. Sotva míli odtud slunce pere jak v létě a ne uprostřed dubna, ale snad vám nesem dobrou pohodu, my jsme totiž po tátovi Šťastní, Jana a Jan Šťastní, říkají nám Šťastní Jáni, a ať mne čert sebere, jestli i vám trochu pohody nepřinesem.“ Máknul ten hromotluk za sebe a vylovil andílka. V tu ránu taky sluníčko oknem nakouklo, zaplivaný šenk prosvětlilo a ozářilo zlatavé a kudrnaté vlásky toho útlounkého stvoření.
Poskočil si radostí hospodský Ignác, přihřál rychle jakýsi ne zrovna čerstvý guláš, donesl okoralý chléb, načepoval mizerné pivo a povídá. „No komůrku mám, ale chlapa dohromady s ženskou by v něm církev svatá nerada viděla …..“ „Na velebníčky kašlu, celý život jsme doma v chudobě spali na slámě a církvi to nevadilo, proč by najednou bratr se sestrou měli mít dvě postele? No řeknu vám, krčmáři, že kde není žalobce není soudce, a kde někdo proti nám hubu otevřel, tak ze zubů měl náhrdelník. Ale nás by více zajímala služba u zdejší vrchnosti, bohatý určitě nejsou, ale víc grošů nežli my maj, ne? Vždyť my už teď náme sotva na zaplacení.“ „No to se ptáte toho pravýho, já tu panstvo nedělám, ale skočte se optat nahoru do zámku. Ale jídlo zaplať hned, co kdybyste se nevrátili.“ Zdeněk z Valdštejna stál u okna, koukal jak se páří z lesa na Suchém Vrchu, krabatil čelo starostma a přemýšlel kde vzít lidi. Panství má, zaplať pán Bůh, dost velké, pole sice moc nerodí, ale pastvy je dost, pěkných pár ovcí a krav by se tu ještě mohlo vykrmit, ale kdo se o ně bude starat. Kdo taky bude platit daně, a penízků má zoufale zapotřebí, neboť jeho mladá choť je marnivá a parádivá. Z přemýšlení ho vytrhl komorník Vavřinec. „Milosti, přišli jakýsi dva pocestní a ptají se po práci.“ „Co umějí.“ „Já nevím, neptal jsem se, ale vypadaj nějak splihle…“ „Jak by měli vypadat jinak když doteď venku lilo? Kde jsi je nechal, doufám že na dvoře aby tady nenasmradili? No tak je okouknu.“ „Sourozenci, říkáš, Jáni Šťastní, říkáš? Koukám, že máš meč u pasu a helmu támhle na ranci, nedělal jsi někde vojáka? Konečně, sílu máš asi taky, drobeček z tebe není. Vavřinec, zavolej Herdu. No a co ty drobečku, ty na žoldnéře nevypadáš. Ručičky malinký a bílý, vítr by tě odfouknul, copak umíš?“ „Šít milosti.“ Zaburácel ten kolohnát. „Šije už od mala a paničky s tím šitím byly spokojený, taky u toho moc nekecá …..“ „Co poroučíte, milosti.“ Ozval se za nimi hrubý hlas a i ten chlap co promluvil vypadal hrubě. „Tenhle chlap chce práci, zkus jakou má sílu a jestli se umí prát, jestli se ti bude zamlouvat máš novýho zbrojnoše.“ Ještě Valdštejn nedomluvil a už Herdova pěst letěla k bradě nově příchozího. Letěla, ale nedopadla, protože ten lump se ji klidně vyhnul, popadl Herda okolo pasu, bim s ním na zem a bylo po zkoušce. Velitel Valdštejnových biřiců lapal na zemi po dechu a jeho pán přikazuje Vavřincovi. „Holku zaveď k moji paní, tohohle si odvede Herd až se vzpamatuje a na spaní jim vykážeš komůrku v podkroví, není špatný mít takovýho siláka v domě. Vlastně i moje paní bude chtít mět komornou po ruce.“
Druhý rok už sloužili Šťastní Jáni vrchnosti, Zdeněk Valdštejnů byl s tím hromotlukem naprosto spokojený, protože teď si už cizí pacholci netrofali narušovat hranice panství, a bylo jedno jestli kladský, kolštejnský, zábřežský a nebo toho zpupného Mikuláše z Bubna. Teď stačilo jen zavolat „Jáni,“ a ta hora svalů je spráskala na jednu hromadu. Přibylo na lukách i oveček a kraviček, rozmnožili se poddaní, ani úroda nebyla špatná a Zdeněk s družinou se vrátil z Čech. Přebytky úrody tam na prodej vezli a majitel panství si domů přivážel pěkně plný pytlík penízků. Taky hned letěl za svou paní ji ho ukázat a vtrhnul k ní do světnice jak velká voda. Jenže ouha, panička ležela v posteli nějak nalehko a ta její služebná, taky ne příliš oděná, ji objímá. Valdštejn zírá, Valdštejn žasne, už chtěl dveře zavřít, že přijde teda o chvíli později než si to holky vypovídají, ale nějak se mu to nezdálo. Přišel blíž, zatáhnul za deku a zalapal po dechu, ta holka je chlap. Zdeněk ho chytil pod krkem a začal řvát, chlap pištět a ta Zdendova coura raději preventivně upadla do mdlob. Padaly i facky na záletníkův andělský obličejík, a když ho zabořil do peřin, holý zadek mu podváděný velmož našlehal kyticí růží vyrvaných z vázy na stole. Pak nastalo skoro ticho, přerušované jen funěním a tichým úpěním. Zámecká paní se tím dala ošálit, otevřela oči, zvedla hlavu a hned koupila takovou facku, až padla do mdlob opravdových, a Zdeněk promluvil. „Nevypadáš teďkom jako Šťastnej Ján, jo, kdo to vůbec je, ten tvůj bratříček?“ „To je moje sestra Jana. Jauvajs. U nás to prosím bylo všechno obráceně. Já moc nevyrost, rači si hrál s panenkama a nejvíc mě bavilo šít šatičky. Jauvajs. Zato sestra, ta se narodila dřív a její máma při tom umřela, ta se vždycky nejraději prala s klukama a lítala s nima do křoví. Jauvajs.“ „Vavřinec!“ Zařval co mohl Valdštejn. Nemusel, věrný komorník poslouchal s ostatním služebnictvem za dveřmi. „Ano, milosti?“ „Necháš nastoupit na dvoře všechny naše zbrojnoše, když říkám všechny, tak všechny a beze zbraně. Pak se vrátíš a zavřeš tyhle dva do sklepa.“ Za hodinu vojáci debatili na dvoře a mírně podroušený Valdštejn přiklopýtal k nim. Okoukl tu nemytou bandu, ukázal na Janu Šťastnou, zařval „slíknout,“ a tetelil se blahem jak holka bude cukat. Ale ono ne, ona se klidně svlékla, ještě se při tom stačila nakrucovat a chichotat. Kus baby to byl, svalnatý kus, žádný takový to třaslavý sádlo jak ženský po patnácti faganech. Taky nima začala hned vlnit a ostatním zbrojnošům mohly oči z důlků vypadnout, konečně dědkovi Valdštejnovskýmu taky. „Tys mě podvedla, za tohle zaplatíš.“ „Já, milosti? Já tě nikdy nepodvedla, já přeci nikdy neřekla že jsem chlap. Konečně, polovina tady těch to věděla a užívali si se mnou fest. No jo, tak já si
sbalím raneček a s bráchou pudeme dál, takhle to vždycky skončilo, co se dá dělat.“ V noci vojáci lemtali pivo, pán jim soudek věnoval aby se rozloučili s tou všemi milovanou obryní, zpívali necudné písničky a litovali Janina bratra, neboť se domnívali, že ho pán kvůli té pohaně nechá utratit. Pán zatím pil víno, brblal také jakési vulgárnosti a ráno spal do oběda. To komorník už nemohl vydržet a cloumal mu ramenem. „Milosti, vaše žena utekla s tím švadlenkou. Kdosi jim otevřel a oba sou fuč.“ „No a kvůli tomu mne budíš? Když jsou fuč tak jsou, já si kůli tomu nohu za krk nedám, já se z toho nezblázním, ale oni pojdou hlady. Jo, tý můžatce řekni, ať si zase vybalí a může dělat Herdovi zástupce.“ Tak když se Zdeněk z Valdštejna roku 1585 ženil podruhé, největší atrakcí tam nebyla jeho choť Anna z Redernu, ale prachobyčejná velitelka zbrojnošů Jana Šťastná.
Ke konci šesnáctého století v Králíkách chudobinec ještě neměli, na co taky. Každý kdo chtěl a mohl pracovat, tak si někde vyklučil kousek lesa, postavil chatrč, zryl trochu země a tam se dřel dokud ho smrt nezkosila. Všichni ti čtyři žebráci, co se krajem potloukali, přišli odjinud a kdy se k nim přidal ten pátý nikdo nevěděl. Na co taky, nikoho to celkem nezajímalo, každý měl svých starostí dost. Jen králičtí ostražití biřici ho jednou sebrali, to aby posílil robotníky na poli nebo v lese, jenže chlap motyku neudržel a vítr s ním pravidelně tloukl o zem. Tak se ho jen zeptali jak se jmenuje, poučili ať Zlé Evě raději na oči nechodí a žebrá po vesnicích. Od té doby Matýsek léta letoucí žebral po okolních dědinách, trošinku kradl a na panském prováděl lesní i polní pych. Za nějaký čas Králíky koupil Gottfried Pappenheim sedláky zvaný Papiňák a Matýsek si chtěl osladit život medem divokých včeliček. Jedno takové bujné včelstvo léta letoucí sídlilo v lipách u křížku pod Boříkovicemi. Za šera si tam čadící ohýnek udělal, do komory včelkám šťáral a patrně je namíchnul tak, že ty pilné dělnice ho doštípaly skoro k smrti. Za život mohl děkovat jen jakémusi projíždějícímu formanovi který ho tam nalezl a dovezl do Dolní Lipky. Dobří lidé ho ošetřili, sem tam nakrmili a za mírný poplatek ukazovali zájemcům jeho silně nateklou hlavu a levou ruku. Hlavně pak netrpělivě čekali kdy od nich vypadne a nebo umře. Nesmíme se jim divit, živili totiž už jeden neproduktivní hladový krk, a to téměř patnáctiletého blbého synka. Za tři neděle žebrákova hlava připomínající dýni se maloulinko zmenšila, Matýsek přiotevřel očička a od té doby je otvíral čím dál více. Tím pádem o něj
lidi ztratili zájem a navštěvovali raději panskou robotu. Jen přiblblý synek hostitelů za ním dál docházel, na košili si slintal a hýkal lépe nežli dospělý osel. Utišil se jedině když na něj Matýsek položil svou stále nateklou a horkem sálající ruku. Pak světe div se, pátého dne přestal slintat, osmého hýkat, desátého dne, ač synek českých rodičů, spustil spisovnou němčinou a dvanáctého diskutoval s farářem latinsky. „Hosana.“ Jásal důstojný pán, cákal jak na kluka, tak na Matýska, svěcenou vodu a velebil Pána na nebesích. „Stal se zázrak, přispějte věřící na kapličku kterou na oslavu tohoto divu zde vybudujeme.“ Kaple se jaksi nekonala, věřící se nikterak s grošíky nehrnuli, a tak to málo raději proměnil ve víno. Pověst o zázračném uzdravení toho pitomce se roznesla po králicku rychle a Matýsek se rázem stal nejen slavným, ale i vyhledávaným léčitelem. Zaskočil kam jej pozvali, ruku podobnou nafouklé rukavici pokládal jak na nemoci vnitřní, tak na všeliké nehojící se rány, platu nežádal a přes to nouzí netrpěl. V říjnu jej pozvali na zámek do Králík kde si z něj urozená vrchnost udělala atrakci. Mladý Pappenheim sehnal pár nemocných a mrzáků, nahnal je do stodoly na slámu, pozval pár šlechtických kamarádů i s paničkama a sledovali zázračné léčení. Jenže jakápak to byla podívaná? Nějaký omakávání umatlaných nevolníků je přestalo brzy zajímat a dědka začátkem listopadu ze služby propustili, i když měl v léčbě stoprocentní úspěch. Od té doby Matýsek navštěvoval pouze selské chalupy, léčil takové ty selské nemoci a žil si v relativním blahobytu. Pak přišel únor, od Bobišova začal vát Svinský vítr, jak se tomu hnusnému počasí tady povídá, Matýskova ruka přestal hřát a ztrácela na objemu. O to hicování ani tak nejde, většině lidí ruce nehřejou, ale většině lidí také ruce neléčí. Pámbu dal, pámbu vzal, povídal si Matýsk a začal se opět zabývat žebrotou. V té době se mládež věnovala cestování, samozřejmě ti kteří na to měli. Za poznáním jezdila po Evropě, za studiem do Heidelberku, za svatým Otcem do Říma a za zábavou do Benátek. No a právě z těhle cest si přivážela všeliké divné nemoci, jako například Papiňákův bratranec Eusebius s několika svými druhy. Nejprve hochům začaly vypadávat vlasy, potom hnít nosy, a když bratránka v květnu uviděl Papiňák junior, zhrozil se a povídá. „Na mým panství je takovej pobuda, ruku má jak nafouklou žábu, ale na co s ní šáhne, to se uzdraví.“ Hoši přijeli, drábové Matýska sehnali, ale ruka neléčila. Tak hned velký výslech a Papiňáček mladší nechtěl ani slyšet Matýskovo pámbu dal, pámbu vzal. „Vezmete si kočár, ten ve kterým vozíme bedny, chlapa ožerete, zajedete k Boříkovicím a tu hnátu mu nacpete ke včelám. To by v tom byl čert aby s ní zas neléčil.“ Copak o to, Matýsek pil s chutí a hodně, ta šlechtická pakáž taky, a když došlo na strkání ruky ke včelám, tak se do díry nemohl trefit nikdo. Za pomoci
kočího a lokajů vystrkali Matýska na střechu kočáru a rukou mu ve včelí díře kverlali. Ty divoké včely neztratily ze své bujnosti nic a bodaly do čeho mohly, nic nedbaly na panské přání poštípat pouze nastrčenou jim ruku. Střízliví lokajové a kočí seskočili a prchli, Matýsek spokojeně pospával na střeše kočáru, mladý Martinic spad a zlomil si vaz, Kolowrat si při pádu zpřerážel nohy, bratránek Eusebius a ty druhý dva měli v těle tolik žihadel, že týdne nedožili a tím pádem nebylo třeba další léčby. Ostatně ty žihadla na Matýska nepůsobily, byl patrně proti dalšímu jedu imunní, a tak po králicku ještě pár let chodil žebrák který skoro nemluvil, jen si tiše broukal jak včelka.
Před králickým panským statkem seděl pasák Damián, čekal až vyženou krávy na pastvu a čas si krátil mizerným pískáním na píšťalu. Po cestě se blížil panský myslivec Lothar, na jednom rameni nesl srnce, na druhém laň, do zad ho tloukl samostříl a okolo něj skotačí lovečtí psi. Pasák přestal hrát a začal zpívat. „Myslivec má pesy, ta žerou zajce v lesy, já bych žral maso taky, jen kdyby kus dali…..“ „Drž hubu trhane nebo ti ji natluču.“ Zahartusil myslivec a vzteky zadupal. „Koukejte panenky rozmilý, myslivec dělá tanyny.“ Dvě dojičky nahoře u brány se zasmály, Damián se chystal pokračovat ve hře a Lothar vytrh hák na natahování kuše. Zamumlal jakousi zlou kletbu, mrsknul hákem po pasákovi a srnec mu padl na zem. Načež zaklel ještě hůře a začal řvát na ty svoje krvelačný bestie. „Trhej, vem si ho, trhej!“ Jenže hafani nic, oni nejsou tak inteligentní aby se jim řeklo kousni Damiána do zadku a oni to udělali. Prostě co neběží toho si lovecký pes nevšimne.Tak Lothär praští ne zem i se srnou, strhne ze zad kuši a pasák peláší k úřednickému domu. To už je jiná, psiska jej doběhnou, povalí, každý pracuje na jedné končetině, a tak nežli si myslivec uvědomí čeho je příčinou, pasák řádně potrhán chrčí na zemi. „No vy jste tomu dal, Lothar, kdo nám teď bude pást krávy? Koukejte, zrovna je děvečky ženou ven ze dvora“ „Vaše starosti bych chtěl mít, Lorenc. Vy jako vrchní správce stejně jen poručíte drábovi a ten sem hned někoho dopráská rákoskou. Však koukejte co támhle očumuje faganů.“ „No jo, ale co na to řekne milostpán…“ „Nic. Mě taky včera nic neříkal a jen poslal tajemníka Wolfa. „Milostpán poroučí ať je ráno v kuchyni srnčí…“ Jako na důkaz je slyšet od panského domu láteření kuchaře. „Kde máš maso ty čertovo lejno? Z čeho já mám dělat srnčí na víně ty zaječí bobku? Snad ne tady z toho potrhlýho selskýho chomouta? Však jsem dobře z okna viděl jak ho ty tvý bestie…..“
„Když jsi viděl tohle tak snad i to kde srnčí leží. Hned pro něj jdu.“ Tak se konečně dostala zvěřina do kuchyně, správce poslal s kravama dva výrostky a pasáka odnesli poddaní do města k medikusovi. „Cože? Jakýho si pasáka že mám léčit? Za prve ještě spím a za druhý stejně nemá groše. Ať ho položej na lavici venku u vchodu a já se na něj pak podívám.“ Obořil se medikus na služku když mu hlásila přibytí pacienta. Podíval se na něj později a povídá. „Huso hloupá, vždyť nedejchá, louže krve pod ním jako škopíček, to nepoznáš že je tuhej? Mazej dolu do rasovny ať si pro něj starej Kůrka přijede. Hrobník Mareš by ho zadarmo nepohřbil a farář Werner pro něj bez peněz taky hubu neotevře.“ Tak prozatím skončila tahle smutná historie o zabití jednoho tvora Božího. Dopotácel se medikus Vavřinec za nevlídného podzimního počasí ke svému domu na náměstí a ve světle lucerny vidí jakousi tmavou kaluž pod lavicí. Buší do vrat a sprostě láteří. „Čeládko líná, za co vás platím? Okolo mýho domu má být čisto ve dne v noci. Já kterej mám dohlížet na pořádek ve městě, nebudu trpět jakýsi hnůj před vlastníma dveřma. Koukej to Janku uklidit nebo z tebe sedřu kůži.“ Čeledín si donesl lucernu, lopatu a koště, čmárnul s nim do tý skvrny a ono se to rozmázlo po kamenech. Tak běžel pro putynku s vodou, ta stála v baráku pomalu na každým rohu aby bylo čím oheň hasit, a běžet musel ke kašně ještě pětkrát nežli tu krvavou kaluž jakž takž umyl. Další den uplynul beze zvláštních příhod, to až v noci vešel ponocný Evžen do formanský hospody dole u potoka a povídá. „Zvedá se nějakej vítr, sfouk mi lucernu tak si ji du sem zapálit. No tak Vincku natoč korbel a nalej štvrťáka žitný, když už jsem tady.“ Nasázel penízky na stůl, nalil oboje do hrdla, zapálil lucernu a šel ven. „Sakra, nebude vono taky pršet?“ Ptá se jeden cizí forman hospodskýho. „No na déšť to nevypadá, kmotře. Ale našemu ponocnýmu tady každej den touhle dobou lucerna zhasne. Kdyby ho totiž tady načapali konšelé chlastat, tak další noc troubí někdo jinej. Co by si sem teda tu lucernu neodskočil zapálit.“ Evžen zatím vyfuněl ke kostelu, obešel ho, vylezl na náměstí a troubil. Pak chraptěl cosi o jedenácté hodině, o chválení hospodina, podíval se smutně na svítící okna panské hospody Taverna, mocně lokl vlastního lihu a loudal se před zámek. Povzdychl, lokl ještě mocněji a ploužil se podle druhé stramy rynku. Jen k doktorovu domu, tam uviděl ležet na kamenném sedátku jakéhosi trhana. Zaostřil skelný zrak, postavil lucernu na zem a tupým koncem halapartny šťouchne to individum do žeber. Rána to je tupá a dutá, taky to jaksi zaskřípalo, tak přitlačí a rýpne podruhý.
„Nemíchej mi játrem, Evžo, nebo si je budu muset zejtra celej den v hrobu rovnat. Já do tě taky bičem nešťourl dokad sem tu krávy pás.“ Dutě zahučí ten přízrak a ani se nehne. Zato ponocný sebou mrská když běží do Taverny. „Do do doktore, na lavici před vašim domem leží duduch!“ Doktor na něj tupě zírá, nakulení jsou oba asi tak stejně, zato panský tajemník Wolf si dovolil žert. „A co to vaše městský strašidlo říká?“ „Abych mu nemíchal v břiše, já ho dvakrát šťouchnul koncem halapartny a ta narazila až na lavici.“ „Tak ho běžte vyhodit, ponocnej, za copak vás platí?“ Vzpamatoval se konečně doktor. „Za to abych hlídal oheň ve městě a honil zloděje. O žádným duchovi řeč nebyla a lavice je vaše, tak třeba čeká na vás, ten duch je totiž pasák Damián který na tý vaší lavici z jara vykrvácel. Jo jo, de si pro vás, nalej mi Hermane pořádnou sklenici kořalky ať se vzpamatuju.“ Doktor byl najednou nějaký strašně malý, scvrknul se, sezelenal a nejhorší je, že začal poněkud zapáchat. Hospodský Herman zavolal pacholka. „Bafni to a dotlač domů. Jo, dej si bacha, protože má plný kalhoty.“ Pacholek odkudsi vytáhl starý pytel, popadnul blekotajícího doktora, a protože před tím neslyšel to duchařské povídání, vlekl jen bez zaváhání domů. Doktorovi se tam patrně nechtělo, protože hlasitě vykřikoval: „Nechcí, nechcí.“ což pacholkovi vůbec nevadilo. Z bezpečné vzdálenosti půlky náměstí je doprovázeli hosté z Taverny a jen pacholek začal bušit na vrata, a žádný čert ho nesebral, rychle se přiblížili. Ale ke koukání tu nic nebylo, jen jim na to svítila ta ponocným zanechaná lucerna. Nežli doktorův čeledín Janek otevřel vrata chvíli trvalo a kloudná řeč s ním nebyla. Ne žádnýho ducha neviděl, že prý spal, což poctiví lidi touhle dobou dělají, a když spí tak nic neslyší. Hodil si svého pána přes rameno, přibouchnul vrata a nechal opilce ať si venku hlučí. Už měsíc doktor nebyl v Taverně. Posedával doma, popíjel víno s kořalkou a chřadl. To už venku poletoval sníh, skučela meluzína, občas zahoukal sýček a ponocný troubil jedenáctou. Sotva by se kdo třikrát Otčenáš pomodlil a na vrata dopadají rány. Zanedlouho buší na dveře Janek. „Milostpane, máme zase pod lavicí kaluž krve a ještě se z ní prý kouří, povídal ponocný. Máte prý laskavě sejít dolů sám, aby vám to nahlásil a dohlídnul na uklizení.“ „Zatracenej knecht, už si ta chamraď dovoluje dost!“ Zanadával si diktor, ale sešel dolů, okoukl kaluž, poručil Jankovi donést flašku kořalky a pak to svinstvo poklidit. Janek venku uklízel, ponocnému a doktorovi nalévala děvečka takovým tempem, jakým stačili pít. Pak do mázhauzu vrazil Janek se zimou v patách.
„Tak je to uklizený, pojďte se podívat. Už to přimrzalo, a tak jsem to musel odsekat. Neměl by jste troubit, ponocnej? Je akorát půlnoc.“ Hlásí splnění úkolu čeledín a strká ponocného ven. Pod lavicí čisto, ponocného přesýpací hodiny prázdné, a on s obrovskými potížemi duje do hlásného rohu. Pak blekotá cosi o dvanácté hodině a za ním se ozve. „Moc velkou randál tútáš, Evžo.“ Na lavici leží duch pasáka. Pustil strážce městského klidu lucernu i halapartnu, skáče ke vratům, buší do nich a řve. „Duch, duch, Damián je tu.“ Janek otevřel téměř hned, skoro jak by na něj čekal, a ponocný letí za doktorem který prudce bledne. I ta děvečka jak když na něj čekala mu ihned naplní sklenici, i na doktora pamatují. Za chvilku přišel Janek. „Už je pryč, mluvil jsem s ním. On prý takhle bude strašit pokaždé, když vy milosti někoho budete léčit špatně a on vám umře. Nebo když někoho odmítnete jako jeho, pasáka Damiána. No koukej, Bětuš, jsou oba tuhý, zaplaťpámbu je posranej jen ponocnej.“ Chytnul holku, dal ji mocný polibek, hodil si doktora na záda a odnesl do jeho pokoje. Pak s Bětkou bděl v její komůrce aby se tam sama nebála, a jen jednou za hodinu vylezl ven odtroubit za ponocného čas. Druhou noc už po ponůcce chodil jakýsi veterán a doktor se převaloval v posteli. Klepal se, potil, převaloval, pospával, a najednou ho z mrákotného sna probudilo jakési šimrání. V matném světle svíčky uviděl umrlčí hnát jak mu přejíždí po obličeji. Měsíc už starý doktor mrzne na hřbitově a na radnici jednají o novém. „Ještě tu máme, pánové, tady tu žádost. Ego, utraque medicinae doktor, Johanus Cyprianus Moravicenus, taky moh chlap psát po našem, že? No píše tady, že letos vystudoval vysoké učení a všechny zkoušky udělal na …ble, ble, zná….ble, ble, a tak dále…. prostě se u nás uchází o místo medikuse, když starý tak bídně skončil. Dále, že by si pronajal jeho dům, když pozůstalých po starém není. Já bych mu to přiklep, nabízí pět zlatých, to je, pánové, do roka rovná kopa. Takže souhlasíte? Písaři vyřiďte to s ním, čeká dole v mázhauzu a pak přijďte za námi do Taverny, nějak ten starý rok zapít musíme, žeano.“ Tak se stal Jan Kapr, rodák z Velké Moravy, městským doktorem ke spokojenosti všech zainteresovaných. Bohatě se oženil a z věna zaplatil dům na náměstí. Jeho sestra Bětka,bývalá doktorova děvečka, si vzala za manžela Janka a dnes hospodaří na Kaprovském statku. Jen řeznický tovaryš, ten co nosil vepřovou krev do doktorova domu a rád lehal před ním, dopadl špatně. Hned na první zabíjačce v novém roce mu vepř podrazil nohy a mistr řezník ho bacil palici do hlavy.
Když jakýsi Heřman, a nebo Hermann, sem dorazil a čeledi poručil střechu nad hlavou udělat, vůbec ho nenapadlo o tom nějaký ten pergamen a nebo kroniku vesnice napsat. Inu co chcete po negramotném sedlákovi hledajícím obživu. Za nějakých sto let později už heřmanický sedláci byli chytřejší a měli velký rozhled. Říká se, že válka je matkou pokroku, a ta třicetiletá, co právě skončila, lidi sec sakra poučila. Proto taky měli heřmanický velký rozhled, když na vrcholku kopce Roudný, tyčícího se rovnou nad vesnicí si postavili rozhlednu. Jen z ní zahlédli nějakého osamělého švédského knechta táhnoucího vozík s kořistí, chvátali jej zbavit nejen kořisti ale i života. Nečinili tak pouze potomci zakladatele vesnice, ti, protože nebyli poddaní vrchnosti, si vybudovali velký dvorec mezi nuznými domky panských nevolníků, přes den obdělávali vlastní pole a po večerech sousedům čepovali pivo. Tenhle ten poslední Heřman se na syna nezmohl, ten má jen dvanáct dcer, lidi jim říkají Apoštolky, a každá umí jiné řemeslo. Nejstarší umí kovařinu, druhá udělá vůz, třetí se vyzná ve stavbě domu a čtvrtá vyrábí sudy nebo bečky. V létě holky občas odběhnou do lesa na maliny či borůvky, nasypou do těch sudů, přilijí vodu s medem a když venku začnou plískanice, nabízejí sedláčkům horké víno. Až v Bystrici ho znají a pochvalují. „Jo ten hermanský Boruvčák, ten má sílu.“ Povídají si tamní měšťané mezi sebou. „A co teprve Maliňák. Pulitřík vypiješ a nevíš o sobě. To ani kořalka od žida není tak mocná a neví pacholek co za ni chtít.“ No baže by nebyla ta vína silná, když do každé bečky holky přidají nějaké to vraní oko a nebo trošku durmanu. Pak vám najednou na holky vlezlo vdávání a takovýhle věci nejsou zadarmo. Takovej chlap přijde na spoustu peněz a v nějaký zapadlý vesnický díře hospoda dvanáct chlapů neuživí. „Postavíme si krčmu u císařský cesty v Bobišově.“ Povídá ta nejstarší. „Proč nás táta všechny ty práce učil?“ Ptá se nejstarší ze sester. „Proto abychom k nějakýmu majetku přišly!“ Zahlučely ostatní a ta prvorozená poroučí. „Tak šup holky na kutě a zejtra s pomocí bóži se do toho dáme.“ Ještě sníh neproletoval a už formani v nové hospodě pod bobišovským kopcem pivo do sebe lili. Nejen pivo, i kus žvance si na stůl nechali donést, a koním střechu nad hlavu dát, a nasypat ovsa, a tohle podat a ještě tohle zařídit.
Ráno pak na plnou hubu zívali, grošíkama cinkali a svatosvatě přísahali, že jak jen pojedou okolo tak se určitě staví zase. A jezdili, a stavovali se, a do truhly grošíky sypali, a holky by bohatly, kdyby nemusely těm svým miláčkům do půlitru často pivko natáčet, sklenice vínem plnit a kořaličkou nešetřit. Tak se rok s rokem sešel, adventní věnce už v chalupách lidi chystají a Róza, ta nejstarší, zase spustí. „Tak jsem koukala do tý naší truhlice, sestřičky, a žádný potěšení sem v ní nenalezla. Vono tam od léta skoro nic nepřibylo a přitom formani jezdili jak divý. Zato pivo nestačíme kupovat a víno dělat. Jó, děvenky zlatý, ti naši miláčkové nás brzy vypijou. To máš denodeně sud piva a vo tom ostatním ani nemluvím. Tak copak s těma našima broučkama provedeme?“ Pak se v lednu zeptal soused. Kdepak máš Vilmo Frice? Tuším, že jsem ho ještě od vánoc neviděl. „No kde by byl, v Heřmanicích s ostatníma dřevo dělaj.“ Pak jel Gustav do Vratislavy s vínem a určitě ho tam lupiči někde zapíchli. Alespoň to tak kterejsi forman tady vyprávěl. Pak zase utek od svý ženy Jan k jakési mladší a Hugo šel pro něj. No nevrátil se ani jeden. Áda a Kamil jeli s plátnem do Brna. Vůz s koňma údajně přivezl jakýsi cizí pacholek, oba tam prý sklátil mor. Davida s Filipem uchvátili verbíři v Kladsku a kdovíkde skončili. A ty ostatní prý taky kdesi svět pohltil, a tak z Apoštolek během půl roku jsou smutné vdovy. Nikoliv však nešťastné. V pilné práci běhají po hospodě, po hospodářství, po lesích a ještě večer při muzice kolikrát s hosty poskočí, na hruď se nechají přitisknout a vesele s formany laškují. Jen nemají rády to babské tlachání o jakýchsi světýlkách. Kus nad hospodou, tam dole pod kostelem kde se říká Svinské údolí, se v řídkém porostu okolo potoka prý dosti často objevují mihotavé plamínky. Poskakují ale půl metru nad zemí, proplétají se mezi olšovím a je jich prý vždycky dvanáct. Pěkných pár let už hospoda vydělává, dřevo na ní zčernalo a střecha porostla mechem. I holky stárnou, už to nejsou ohebné štíhlé proutky, i tu krásu z tvářiček omyla voda a kolikrát si i do řídnoucích vlasů navzájem drápem zajedou. Pro chlapa se tak pohádají, pro potulného formana či vandrovního tovaryše jedna druhé závidí. No a jednou Moniku kopl prý kůň při poklízení. Ten otisk kopyta ne jejím čele spíše připomínal Janinu pěst, ale kdož ví jak to bylo. Ač téměř nejmladší, pohřbili ji jako první. Pak se píchla Vilma, prý o přeslici, ale do té díry by více pasoval rožeň z kuchyně, ten který pucovala večer Iva. Netrvalo dlouho a Zlata upadla na pec. Hlavou a na roh, alespoň to tvrdila Silva která s ní mluvila jako poslední. No mluvily obě dost hlasitě, a to brzy po tom co Zlata tenečníka Silvě přebrala. Marínu našli jednou po ránu utopenou v potoku, Vlasta spadla ve stodole rovnou na vidle, Julča vykrvácela mezi kravama s dírou v břichu, na Věru
spadlo poleno z hromady dříví a Silva spadla ze schodů. To už po hospodě pobíhalo spousta čeledínů a děveček, nejstarší Rózu tlusté tělo nepustilo z postele a nejmladší Eliška si mohla nohy uběhat. Taky musela rovnat Ivu a Janu, tyhle dvě sestřičky jak se potkaly tak si nejdřív vyčítaly, která kterou sestru o život připravila, pak si vlasy navzájem škubaly a po hrdle se sápaly. Čeleď těmto kratochvílím ráda přihlížela, veselila se a nemlčela. Proto poučené široké okolí se zájmem sledovalo dění ve formace a častěji šenk navštěvovalo. Dráma vyvrcholilo o Valpuržině noci, to prý čarodějnice mají svátek. Mládež ze Starého Bobišova pálila hranici hned nad kostelem a dolňáci na Sykorníku. Večer to byl tenkrát teplý, ba přímo horký, údolím protahoval hřejivý průvan a od vysokých hromad dříví sálal žár. Pár paličů rozpálených tancem a chlastem osvítil vycházející měsíc a stejný nápad. „Skočíme do krčmy na džbánek studenýho pivka. Kdo nejde s námi je strab a padavka.“ V jednom hloučku Iva, v druhém chumlu Jana a obě řádně rozdivočelé kvačí cestou k domovu. A z cesty na dvůr, a ze dvora do šenku, a v šenku je osud přistrčil k sobě. Zařve prvá, ječí druhá, jedna se rukama sápe na sokyni a ta prchá ke kuchyni. Kuchyň to je nožů ráj, a tam se holky do sebe daj. Ráno to vzal velebníček z jedné vody načisto. Pocákal Ivu, pocákal Janu, vykropil i šlakem trefenou Rózu, ale na tu nejmladší, na Elišku, na tu se ani nepodíval. Ani na hřbitově ji nechtěl mít a kázal ji, jen co ji odříznou, zahrabat za hřbitovní zdí. Dneska vám bobišovský ponocný Bulíček za hrnek kořalky rád povykládá o plamínkách. Jak o těch starých v Zautálu, čili ve Svinským údolí, tak o těch nových nad ruinou zájezdní hospody. „Voni se tam třepotaj dost často, voni ty starý jako když chtěj jít za těma novejma, ale ty nový před nima zdrhaj. To já vám na ně koukám kolikrát celou noc a eště sem neviděl, že by se spolu spojily. A to kolikrát se mi zdá, jak když ty starý maj ručičky a natahujou je po těch novejch.“
Tři roky už Jíra robotoval na panském když si ho všiml jeho pán. Baže by nevšiml když to byl kolohnát dobře o dvě hlavy větší nežli ostatní robotníci z Podblatna. Taky ramena měl o dost širší nežli jeho sousedi a síla z něho pomalu sršela. "Čípak seš?" Ptá se Rožmberk, protože se tohle událo na jeho zboží, ale kluk nic, ani nezabučel a přitom se na pána díval takovýma telecíma očima. "To je Jíra támhle z tý vesnice, milosti." Povídal za něj dráb. "Von je ouplně blbej, ale sílu má na patnáctiletýho kluka obrovskou."
"Říkáš patnáct roků? To ještě poroste." Povídal milostpán a pak se obrátil na kluka. "Přepral bys tady drába? Rozumíš mě?" Kluk mrknul na pána, mrknul na drába, popadnul ho v pase a bim s ním o zem. Rožmberk zalapal po dechu i když on na zemi neležel a povídá tomu silákovi. "Ráno přijď na zámek, dostaneš jinou službu." Do příštího jara tam Jíra řezal a štípal dříví, nebo se pral s tím na koho pán ukázal. V létě se už pral ve Vídni před císařem. Dobrých pět let to trvalo nežli se panstvu okoukal a jeden ze soupeřů mu nezlomil nohu. Pajdající zápasník už není nijak zajímavý, tak mu oblékli uniformu hradní stráže a při stání před branou to kulhání nebylo vidět. Dvacet let u vojska vydržel, osm rybníků piva vypil a třemi jezery kořalky ho zazdil. Jenže bumbání něco stojí, žold nebyl zase tak vysoký a výtěžek z drancování nestál pomalu za řeč. Jen si tak za poslední desetiletí zvykl brát co nebylo jeho a trestu se nebát. Tak se jednou stalo, když doprovázel bednu s vybranými daněmi, že zlaťáčky místo do vídeńské císařské pokladny, dorazily kamsi na Šumavu. Propít je netrvalo nikterak dlouho, on zmohl hodně a jeho kamarádi nebyli taky žádní začátečníci, a od té doby se téměř deset let potlouká po širém světě. Teď to již není žádný Jíra z Podblatí, známý je pod přezdívkou Kich a má ji od svého smíchu, neboť Kicher je po německu smíšek. Tady v Čechách mu říkají Chechta, neboť za celá léta dvorské a vojenské služby nikterak nezmoudřel a smíchem nahrazuje myšlení. Sice stejně staří, ale daleko moudřejší jsou králičtí sousedé Veverka a Fišer. Ten první se věnuje kořalce a pivu. Po loňské dohodě s Papenhaimem, s novým majitelem Králík, je jedním z právovárečných měšťanů a grošíky za ten zlatavý mok se mu jen hrnou. Právě doma v mázhauzu nalil do kotlíku štoudev kořalky, prstem ochutnal a začal připravovat koření na její ochucení. Nerad býval při tomto aktu rušen, proto se nelibě ohlédl když dveře vrzly a ozvalo se hlasité zahihňání. Veřeje zaplňoval chlap tak velký, jakého doposud neviděl a ani netušil, že do takových rozměrů lze dorůsti. Jenže to byla poslední myšlenka na dlouhou dobu, chlapisko hned švác do čela, druhá přišla do zátylku od zdi a nastala spásná temnota. Loupežník Kich se opět zachechtal, popadl kotlík do pracek, zvedl a pil. Pil kořalku jak vůl vodu z rybníka, a jak tak hlavu zaklání a očima koulí, zahlédne oknem světlo na vedlejším dvorku. To světlo ozařuje kouř ze širokého komína a on hned ví co v komíně je. Uzené, a to asi ne málo, neboť malininkou škvírkou v pootevřeném okénku se sem táhne jeho intenzivní vůně. "Sakra!" Zabrblá s hubou doposavad v kořalce, dodá "hihihi," a odtrhne kotlík až se celý pocáká. "Budou hody, hihi dydy," nakloní kotlík znova a leje
šnaps do otevřené huby i na vousy a kazajku. Pak plácne do dveří na dvůr, kopne do plotu oddělujícího oba pozemky a vkročí na majetek souseda řezníka. Stará a hluchá Fišerova matka právě při svitu louče přikládá do udírny. Lekne se když vidí najedno u sebe cizí chlapisko, po druhé to v ní hrkne když s ní chlap šmejkne o kus dál na zem a po třetí s ní zalomcuje zlost, když to lamželezo urve dveře od udírny a zahryzne se do šrůtku bůčku. "Čert tě vem, ty ...." Leč kletbu nedořekla. Udělalo to takové slabé huf, které vyjimečně zaslechla, a zloděj se obalil krásným modrým plamenem. Tím krása skončila, hned začal smrdět pálený vous a vlasy, pak promaštěný oděv a nakonec škvařící se kůže. Taky ten lapka řval, svalil se na zem a začal se svíjet. Nežli se babka vzpamatovala představení bylo u konce, jen ten páchnoucí škvarek zůstal. Od té doby stará Fišerka slyší jako dřív a kudy chodí tudy vykládá. "Sedumdesát let se modlím k Bohu, třicet let ho prosím aby mi vrátil sluch, dvacet let mu strkám milodary do kasičky abych se mohla narovnat, ale vono nic. Kašlal na mně. Ale jen jsem jedinkrát v životě zavolala čerta, aby si odnes toho lupiče, ještě jsem to nedořekla a už na něj skočil. Nic za to nechtěl a ještě mi prošťouch uši a sebral hexenšus ze zad."
Na to, že živit se loupeží je lepší nežli okopávat řepu na panském, přišli bratři Vrbové čtyři roky před koncem války. Tenkrát, v tom čtyřiačtyřicátém roce, se právě vraceli z řepného pole, motyky nesli přes rameno a cestu jim zastoupili dva chlapi ve stejných šatech. Každý v ruce kord, či jak se těm píchákům říká, huhňali cosi v cizí řeči a pícháním je tlačili k blízkému háječku. Táhnul z nich chlast na sto honů, motali se příšerně a jeden sebou dokonce seknul na hubu. Dopíchali je na mýtinku v háječku, ukazovali na dva další ležící a huhňali ještě víc. Hugo, starší z bratrů, koukne na toho co nejvíc hartusil, povídá „hr na ně,“ a bim motyčkou do hlavy. Mladší Jan si taky bouchnul, do toho druhého, ale dodělat ho musel Hugo. Ten taky pak povídá. „Švejdové mizerný, kdesi se to ožere a nás budou otravovat. Koukej, tenhle asi ve vopici spadnul z koně a srazil vaz. Ten druhej je tuhej taky, ale z chlastu,“ parkrát ho majznul motyčkou do hlavy a pokračuje. „Kouknem co maj v kapsách a zakopem je tady.“ Jak řekli tak udělali, koně odehnali a co Švédům pobrali hodili do staré duté lípy. Rok si z té kořisti přilepšovali, barák trochu pospravili a začali přemýšlet, že by si opatřili nějaké ženské. Však měli sotva po třicítce a ženatí kdysi byli,
jenže si nevzali ty správný ženský, protože je jakási nákaza před pár lety zkosila. Pak usoudili, že ženský jsou nány užvaněný a všechno vyslepičí, tak že si ještě parkrát zaloupí a teprve pak utečou někam do města. Jenže loupit na konci třicetiletý války není žádný med. Všechno už je rozkradený, lidí málo a nikomu se nechce courat po světě, a když už se někdo trmácí okolo Králík, tak má kapsu prázdnou a nebo regiment vojáků v patách. To až v červnu roku šestačtyřicet se na ně usmálo štěstí. Jakýsi forman jel zrovna okolo lesíka kde číhali a na voze měl bednu radost pohledět. Malovanou, velikou, nikdo ji nehlídal a formánek vypadal spíše jak desetiletý kluk nežli někdo kdo se rád pere. Tak šup na něj z křoví a strejc v tu ránu uháněl pryč. Honem s vozem domů, bednu do kuchyně a koně s vozem pryč, aby je neprozradil kdyby městští zbrojnoši po lapcích pátrali. V lese před Červeným Potokem to všechno nechali a pospíchali domů. Hugo řečnil. „Já ti Jene povím, že to je určitě výbava nějaký nevěsty. Takovýhle malovaný truhly si holky sebou berou z domů k ženichovi. Jen se mi to zdá nějaký lehký, přeci plátno něco váží, no asi to je nějaká chudší nevěsta.“ Dlouho do bedny doma bušili, nemohli přijít na to jak se otevře, a tak když konečně jedno prkno z víka utrhli, tak podrážděné včelky vyrazily na svobodu velkou rychlostí. Pak bodaly a bodaly, do všeho co se pohnulo a smrdělo potem vrážely žihadla a bratři se ze zabedněné stodoly dostat ven nemohli. Našel je až dráb asi po týdnu když na panský příkaz se šel zeptat jestli by se neuráčili dostavit na robotu.
Dlouho předlouho králičtí poddaní nevěděli odkud sem správce Huff přišel. Jednoho dne, po tom hrozném požáru v roce 1708, se tady objevil a hned seřval koho mohl, do sedláčků bušil pěstí a s oblibou přihlížel, když jim dráb lískovkou zadek našlehával. Tenkrát to byl fešák k pohledání, ramenatý, vysoký, s černými kudrnami na hlavě a nejedna holka se za ním otočila, ale on nic. Po deseti letech přijel posel, jakési brebtání měl s hrabětem, ale ten zrovna doma nebyl. Čtyři dny tu na něho musel čekat, v čeledníku mu tenkrát ustlali, ale on asi byl fouňa, ta postel se mu nelíbila, a tak raději proklábosil noc s děvečkou Máňou někde na seníku. Co tam všechno probrali nikdo neví, jen o tom správci pak Máňa vykládala, že to byl původně tovaryš u truhláře Egnera, jak ho Grisdorfská baronka často volala k opravám nábytku a jak asi po dvou letech u nich začal dělat šafáře. "Jestli to nevíte," vykládala Máňa při dojení svým kamarádkám. "Tak ten Grisdorf je kousek nad Broumovem, což je odtud pěknej flák cesty, a tak je nad slunce jasnější, že ho tady nikdo nezná. Šafářil tam nějaký čas a udělala si z něj
osobního lokaje. A prej hodně osobního, což se vůbec nelíbilo tamějšímu baronovi. Ten tenkrát už sotva stál na nohách a palici měl jenom aby mu do krku nepršelo, ale zavolat si pár drábů ještě zmoh. Ti Huffa chytili, udělali mu ve sklepě takovou malou operaci a vypráskali ho ze zámku pryč. No a právě od tý operace Huff nemá lidi rád a ženský už vůbec ne." Přes deset let plešatý a obtloustlý správce Huff pištěl vysokým hláskem na robotníky, víc než deset let je tloukl a tlouct nechával, a to rok od roku krutěji. Běda tomu kdo se mu něčím znelíbil a na koho si zasedl. Toho léta to byl jakýsi Červenka. "Udělala mu červenu prdelu, dyš tak menuje." Pitvořil rád češtinu když dával drábům povel k seřezání ubohého chalupníka. No a přišel Medard, teda v kalendáři, a drobně poprchávalo. Huff vykoukl z okna kanceláře, přehlédl houf sedláčků, vyvolával své oblíbence aby je poslal v tom nečase okopávat brambory, ale Červenky nebylo. A správce se rozčílil, a vyběhl z kanceláře, nepříčetně řval a nadával sprostě po německu, když uháněl k nuznému Červenkovu obydlí. Za ním pelášil dráb Hanýsek a cosi taky pokřikoval. Netrvalo dlouho a vrátil se dráb Hanýsek sám. Oči vytřeštěné a v kanceláři vypovídal. "Když přiběhnul Huff k Červenkově chalupě tak nejdřív porazil plot, pak vyrazil okno a řval do tý díry ať Červenka vyleze. Dyž bylo ticho tak popadnul za sloupek co podepíral stříšku nade dveřma. Dvakrát s ním trhnul a rup, zůstal mu v ruce. Hned na to bác a dostal trámem ze střechy do hlavy. Teďkom tam leží a neřve ani nedejchá, von je dočista mrtvej. Já za ním letěl abych mu řek, že Červenku a pár dalších si odvedl myslivec do lesa, ale copak milostpán poslouchal."
Panečku, nýčkom když Králíky více nežli třicet let střeží ten obrovský klášter nad městem, se tu žije přepychově. Mocnosti pekelné tady nemají šanci provádět své nekalé rejdy, všickni lidi se chovají ctnostně, zbožně se modlí, pracují a taky občas mordují. Jako například tu holku od švadleny Korduly, Veroniku, co našli uškrcenou na hřbitově. Kordula sama nešila, na to měla osm mladých holek, sama jen přijímala všelijaké paničky, papala sladké cukroví, lila do sebe víno malvazí a hlavně přijímala penízky za těžkou práci těch podvyživených holek. Je pravda, že jim poskytla střechu nad hlavou, i v teple je nechala pracovat, ale ven z baráku je pustila akorát na nedělní mši, nebo jiné církevní svátky. Chlapa holky viděly jen z okna a šáhnout na mužskýho se jim povedlo akorát když líbaly faráři ruku, a jakejpak je farář chlap, když nosí sukni. No a najednou leží jedna ze švadlenek za hřbitovní zdí bez života a navíc je jasné, že nepřišla jen o život svůj, ale i o
„plod života svého,“ jak rádi prohlašují právě ti polochlapi v sukních, když káží slovo Boží v kostele. Přes zeď pohozenou dívčinu našla ráno svíčková baba Frídolína a kolem poledne ji ohledal rychtář Kuckuck. Na copak ten mohl přijít, když před obědem ještě není střízlivý a po něm už má v hlavě. Běžely dny a týdny, na ubohé děvče, mimo vraha, celý svět zapoměl a Kordula najala novou holčinu. Ale jakou. I sám farář slintal jak pes, když ji oplatku u přijímání do huby strkal a ruce se mu klepaly hůř nežli osikové listí. Kolikrát i hostii při tom upustíl a co čert nechtěl, vždycky rovnou za výstřih. Vedle Kordulina módního salónu, u sousedů, dál tovaryši a učedníci hoblovali prkna, neb tam od nepaměti je truhlárna. Majitelem je mladý pan mistr Jezbera, celý den jen chodí od ničeho k ničemu a popíjí šnaps. No taky se občas najedl, stará Venclová vařila dobře a za malý peníz, mámu totiž pan mistr pohřbil předloni a tátu klepla Pepka při pití rovnou v hospodě. Při této bohulibé činnosti se nikterak nepředřel, čas mu ubíhal pomalu, a tak ho zabíjel pozorováním sousedního domu. Tam bylo na co koukat, neb ty holčičky růžičky při šití ponejvíce sedaly u oken aby na tu piplavou práci dobře viděly. Taky občas očkem hodily k Jezberovu oknu a ukájely se nadějí, že mladý mistr jednou oknem proskočí a poletí některou z nich požádat o ruku. I ta nová holka, Kristýna, tam pohled stáčela, ale jen do doby nežli v loži po Veronice našla jakési popsané papíry. Začetla se do tajného deníčku zamordované švadlenky a už v půli ji bylo jasné kde to děvče nešťastné po nocích bloumalo, a jen dočetla už znala jejího vraha. „Potrestám ho po zásluze, mordýře ničemného, a to tak krutě, že peklo pro něj bude procházka rajskou zahradou.“ Rozhodla se a začala připravovat plán odplaty. Naivní děvče si ušilo rubáš, potají zaopatřilo pár svíček, neb stará lakotná Kordula nedovolila otevřeným ohněm po nocích svítit. Pak stejnou cestou, jakou chodila za svým milencem Veronika, navštívila Jezberu. Chrápal ve svém loži ožralý jako prase a nějaké strašidlo jej vůbec nezajímalo. Celý měsíc se Kristýna snažila, leč střízlivého Jezberu nikdy nezastihla. Zato ji jednou málem zastihla Venclová. Zrovna si na dvoře ulevovala když zahlédla nahoře jakousi bíle oděnou postavu a světélko. Ani v ní nehrklo, spustila sukni a letěla ven hledat pomoc. A pomoc zrovna kráčela okolo truhlárny, neb pan farář se akorát vracel od posledního pomazání. „Chvála Kristu, důstojnosti. Právě vás potřebujem nejvíc, neboť u nás na půdě straší duch.“ Neomaleně ho bafla za rukáv a vlekla do baráku a k půdě. Tam nahoře fakt jakási postava v bílém, svíčku před sebou a cosi brblá. „In nonomine papa-patris, ettt filius-s-s eés-pipi-piri-us-us san-n-ti.“ Koktá velebníček a cáká kropáčem okolo sebe. Pocákal jak ducha tak svíčku, ta s prskáním zhasla a duch začal vysokým hláskem ječet. Farář křičí o pomoc německy, Venclovka česky, duch piští po holčičím, po schodech dusají těžké
boty a nahoře opilecký hlas kleje sprostě. Ponocný dodusal nahoru pozvedl lucernu, všichni ztichli a čučí na sebe. „Ve- ve - Veroniko, co tu děláš? Dyť sem tě hodil přes plot na hřbitov.“ Koktá opilý mistr Jezbera, farář se křižuje, Kristýna přitahuje k tělu roztržený rubáš a stará Venclová sebou raději sekla do mdlob. Co bylo pak? No coby. Jezbera pak pil jen vězeňskou vodu, a po ostatních už neštěkl ani pes. Jen za ubohou Veroniku občas nějaká panna svíčku na hřbitově zapálí.
„Nepokradeš!“ Zadunělo pod klenbou boříkovického chrámu Páně. „Nepokradeš!“ Zaburácel podruhé mocný hlas a mladý kněz se z kazatelny podíval na pokorně sehnuté selské hlavy pod sebou. Po malé pauze pokračoval hlasem o polovinu mírnějším. „Tak zní jedno z přikázání Božích, jak dobře víte, ale přes to se najdou tací, kteří se tímto příkazem neřídí, kradou, a tím pádem se řítí do hlubin pekelných. Ale pravím vám, že něco jiného je, když hladové pachole sebere v panském sadě spadlé jablko, tomu Pán Bůh odpustí, ale nepromine trest pro odpudivé individum plenící majetek panský, natož pak tomu, kdo rukou svatokrádežnou sáhne na majetek Boží. Toho pak ztrestá pravicí mocnou a svrhne jej rovnou do pekelné slůje hluboko pod zemí.“ Jakási ženská strachy vyjekla, mezi sedláky to zašumělo, mnohý se požehnal křížem a někteří dokonce vzhlédli k mladému kazateli. Ten si počkal až dramatická pauza dozní, odkašlal a pokračoval v řeči. „Zajisté se ptáte, kdo se odváží plundrovat zboží církevní, a já vám odpovím, že nevím. Ale v této době, kdy zemi slezskou vykrádá zlotřilý luterán a saský král Fridrich druhý z jedné strany, z druhé tak činí neznámý poberta. Půl roku je tomu kdy poprve vyloupil kostel v Landeku a od té doby beztrestně pustoší svatostánky směrem k nám. Jeho milosti panu hraběti oznámil kněz z Nojndorfu před čtrnácti dny, že nalezl svůj kostel v žalostném stavu. Před týdnem se pokusil jakýsi nenechavec loupit ve Štajnbachu, a já se divím, co z toho ubohého kostelíčka chtěl odnést. Jak sami víte, drazí věřící, do Nojndorfu dojdete za dvě hodiny a nebýt kopce nad Lichkovem, Štajnbach by jste viděli. Proto mějte oči otevřené a každého podezřelého hned hlaste rychtáři, nebo raději s pomocí drábů a sousedů takovou osobu zadržte. Nyní se společně pomodlíme….“
Zatím co se skoro celá ves v honosném kostele modlila, z kraje lesa ves pozorovalo pět očí. Dvě prapodivně vystouplé patřily sotva patnáctiletému a všelijak pokroucenému klukovi. Ty oči a pokroucení měl z kořalky, neboť naposledy střízlivý byl pár minut po porodu, neb s prvními doušky mateřského mléka cucal i pálenku. Tu zase celý den cucala jeho matka, ostatně ta se také své oči marně snaží zaostřit na okolí kostela. Poslední oko patří Kaprovi. Tak se jmenuje manžel a táta těch dvou, on přišel na to vykrádat kostely aby bylo na kořalku a jídlo. On zná překupníky kteří se neštítí brát do úschovy svěcené předměty a dále je prodávat. Dva dny tu tak polehávala rodina Kaprova, dva dny se posilňovali kořalkou a plánovali loupež. „Kostel to je velkej.“ Povídal táta. „Starej taky není a ves vypadá bohatá, tak si snad k nějakýmu groši pomůžem.“ Ponocný Vencl konal službu poctivě i když už mu táhlo k šedesátce. Ovšem přiznejme si, že tak dlouhou ves by neohlídal ani někdo mladší. Právě troubil jednu po půlnoci když se na horním konci rozštěkali psi. Jeden pes blafe jen tak aby huba nestála, dva na kočku, ale tři můžou cítit někoho cizího. Zastřel lucernu aby ho světlo neprozradilo, pevněji sevřel halapartnu a šoural se za hafáním. Za slabou půlhodinku už vetřelce viděl, motal se okolo Vrbovy stodoly a snažil se do ní patrně dostat. „Počkej, hošku.“ Zabručel si ponocný a brumlal dál. „Ty ploty za stodolou vedou k Fuchsovi na dvůr, a na dvoře obyčejně lehá Vincek. Tak já tě k němu doženu.“ Malinko se přikrčil, malinko zašramotil, přitlumeně zachrchlal a šel ke stodole. Postava se taky přikrčila a taky šla, přesně tam kam chtěl ponocný. Kdoví jestli Vincek spal a ten cizák ho probudil, ale na nohy se postavil sotva půl kroku před ním. Cizinec zaječel, Vincek pohodil hlavou a když ji zvednul, tak na jednom rohu zvedal i tu tajemnou osobu. Jen byl ponocný z doslechu, vylomil Kapr dveře ho kostela a bral na co přišel. Už věděl kam šáhnout, a tak nějak v té době, kdy jeho syn kráčel v ústrety obecnímu býkovi Vinckovi, už nebylo co krást. Odtáhl vaky s kořistí ven a do oka mu padnul kříž s plechovým Kristem. „Sakra, stará, tohohle tu nenecháme. Za ten pomalovanej plech vyklopí Hanes pěknou kupičku zlatek.“ Vylovil z vaku kleště, svý ženě poručil ať se ohne, vylezl ji na záda a vytáhl ukřižovanému hřeb z levé ruky. Pak tahal z pravé a jak cuknul, ji se podsmekly nohy a oba ryli nosem do drnu. Plech na kříži se zachvěl, jemně zadrnčel, a na třetím hřebu v nohou se začal otáčet. Obloukem jak ručička na hodinách se šinul, za pravou rukou se točil, až na zemi uhodil do šíje Kapra a setnul mu hlavu. Boříkovický rychtář okoukl toho cizího kluka a poručil Fuchsovi a Vrbovi.
„Fuj, vypadá jako žába s těma vykulenejma očima. Zavezte ho do márnice a pak se stavte u mě doma, dáme si pořádnou rafnu na to leknutí. Vencl vy taky, pomalu svítá a lidi stejně budou o tomhle venku klábosit, a tak už nikdo vesnici neukradne.“ No na rafnu došlo až večer, protože u kostela je čekal ten setnutý a bláznivá baba. Ta se pominula když viděla jak ho Kristus zinknul malíkovou hranou rovnou do krku. Však taky boříkovický svíčkový báby, kdo ví jak se to ráno tak rychle svolaly, tak ty hned tenkrát začaly. „Trest boží ho stihnul. Však to ten mladej panáček předpovídal. A cejtilas Magdaléno síru? Kdo ví kolik pekelníků pro jeho duši si přiletělo…..“
„Pantáto, slyšel jsem, že jste přivezl nějakou dobrou meruňkovici.“ Povídal šeptem jakýsi strejc u formana Damiána na dvoře a rozhlížel se na všechny strany. Forman se zamračil a hned na chlapíka uhodil. „Jestli si myslíte, že vám čtvrťák odleju, tak jste na omylu, prodám jenom celej soudek. Kterejpak vy jste a vůbec, kdo vám to povídal?“ „Já jsem Kajetánek, já bydlím dole u Předměstí a o tý kořalce se bavili panský písaři v kanceláři. Nevím jestli je znáte, Binder a Knais, a mysleli si, že je nikdo neslyší. Já jsem řezbář a opravoval jsem nahoře nad nima ve správcově bytě skříň, no a komínem u krbu jsem je slyšel. Jeden povídal druhýmu. „Damián přivezl pro hraběte meruňkovici, má ji nad maštalí na půdě. Co kdybychom tam v sobotu v noci zaskočili a každej si soudek odnesl?“ „Ty ses zbláznil,“ povídá druhej, „tam já nejdu, vždyť tam se před rokem oběsila ta jeho panička.“ „Troubo, tu už dávno odnesli a leží na hřbitově. Před vánoci jsem mu tam vlezl přez sousedův seník a odnesl si soudek vína a nikdo na nic nepřišel…“ „Tisíc láter, tak takhle to bylo!“ Vyjel forman a hned se ptá. „No a co já s tím udělám? Když půjdu za rychtářem tak se mi leda vysměje, kdo by mi uvěřil…“ „No počkejte, pane Damián, já bych vám poradil jinou věc. Co je takhle chytit rovnou při krádeži. Jak jsou soudky velký nevím, ale za dva by byla určitě pořádná hrst peněz, že jo?“ „No jo, to jo, já bych vám i něco podstrčil aby jste nebyl škodnej, ale jak si to představujete?“ „No pojďme se podívat na tu půdu, já bych určitej plán měl, ale podrobnosti vymyslíme až tam.“ Jako každou jinou sobotu šel forman Damián do krčmy. Dobře povečeřel, spokojeně upil piva a s láskou začal míchat karty. Ještě tři podobní tam s ním
seděli, plácali s čertovými obrázky o stůl a nalévali se pivem. Písař Binder opatrně nahlédl do začouzené knajpy, usmál se, a pak je s Knaisem pohltila tma. Za slabou půlhodinu nad Damiánovou maštalí zaskřípěly dveře, protáhly se jimi dvě temné postavy a svítíce si zacloněnou lucernou se opatrně šouraly k místu kde se půda lomila. V tichosti mátohy zahnuly za roh a strnuly jak přimrazené. V tom zákoutí ozářeny svíčkou sedí u stolu dvě kostry, mezi nimi láhev a dva pohárky, jedna kostra potřásá tím co zbylo z ruky a dutým hlasem povídá. „Tak je tady máme, písaříčky. Kořalky se jim zachtělo a platit nic. Kterýho chceš?“ Hned na to spustí ruku na stůl až to zachrastí, za písařema zaklapnou dveře a dole zařehtá kůň. „Kterýho?“ Zaduní jiný hlas a druhý kostrák rozhodí oběma hnátama. „Toho tlustýho, co s hubeným….“ Tlustý Knais zachroptí, skácí se až prkna podlahy zaduní a dole se opět řehtá kůň. Okolo Bindera se začíná linout podivný pach, jektá zuby a padá na kolena. „Proprosím pěkně, ja ja ja už nene bubu dudu kra kra….“ Pak už pod ním taky duní prkna a nastalo ticho. Zatím co tlustého Knaise ve vší tichosti na hřbitově zahrabávají, králický správce melduje hraběti. „…vyhlídli si kdy chodí forman do hospody, co se mu žena oběsila tak je barák úplně prázdnej a chtěli si odnést meruňkovou pálenku kterou forman přivezl. Ten řezbář akorát dodělal dva kostlivce pro dušičkovou kapli na klášter, a protože je u tý ochotnický šmíry co hrajou vlastenecký divadla, tak ty řezby nastrčili s formanem na půdu. Knais šel krást poprve, proto to taky s ním seklo, ale tenhle Binder, milosti, ten vám přiznal věci až se mi to nechce věřit, to jsme si hřáli pěknýho hada na prsou, …..“
To vám bylo slávy když světili kostel na Hoře Matky Boží nad Králíkama. Církevní hodnostáři se fest modlili a čmoudili kadidlem na všechny strany, všelijací potentáti se natřásali a prostý lid pěl hosana. Kousek té slávy dopadlo i na Jozefa Friedla, neboť on tu maloval všeliké svaté a anděly jak po zdech tak i na obrazy. Úplně nejmenší ždibíček toho lesku zbyl i na jeho pomocníka, sirotka Ignáce. Kluk celý den třel barvy, napínal plátno na rámy, pucoval štětce, a hlavně okukoval práci svého mírně trhlého mistra. Tomu už tenkrát z těch svatých trošinku strašilo ve věži a aby se od nich alespoň na chvilku odpoutal, maloval čerty po zdech. I na všeliké odřezky prken, útržky papíru či cáry hadrů je matlal, a občas se nechal přemluvit i k zhotovení portrétu některého šlechtice.
Zatím co malíř Friedl maloval podobiznu panského synka na ďábelské tělo, okolo posedávali jeho kumpáni, lili do sebe alkoholické nápoje a tlachali páté přes deváté. Nejraději však různé duchařské historky. Není se proto co divit, že mladý Nácek byl v důsledku takovéto výchovy poněkud zanedbaný, ba dá se říci přímo hloupý. Velmi často se stával terčem připitomělých žertů urozených spratků a ti mezi sebou soutěžili koho napadne větší kravina. A tak jednou v půli června povídá mladý Althan. „Letos půjdu zase na svatýho Jána hledat poklady, však se mi to loni sec sakra vyplatilo. Truhličku se šperkama jsem našel u Šnalenštejna.“ „Co to šišláš, kde?“ Zašišlal po víně hrabě Kolovrat. „Šnalenštejn, povídám, ty troubo. To je zřícenina hradu kousek od našeho zámku v Mezilesí.“ No a dali se mládenci do vážné besedy na téma zbohatnutí. „A co ty, Nácku? Ty netoužíš po nějakým tom zlatě?“ „To jo, to by sem bral, to bych chtěl taky bejt prachatej, ale jak?“ „No jednoduše.“ Vážně povídal mladý Šternberk, taky už pěkně nakulený. „Sebereš lucernu, svěcenou vodu, pořádnou butelku kořalky, dva nové korbele, hrst kadidla, svěcenou křídu a motyku s lopatou. Pak půjdeš o svatojánský noci někam do lesa, nebo kde je zbořený hrad, taky na křižovatkách bývají poklady zahrabané…“ „Nezapomeň si vzít pytel na to zlato které najdeš.“ Ozval se Mikuláš z Bubna. „Přeci by jsi to nenes jen tak po kapcách a lidem na očích.“ „Já ti poradím,“ ozval se zase Althan. „Zkus to v Dolní Lipce. Tam přeci měli hospodu loupežníci, tu co vyhořela a ve spálenisku lidi našli kupu stříbra. Určitě si loupežníci něco zakopali i okolo hospody.“ Balamutili ho až do svatýho Jána a sami se připravovali na taškařici kterou vymysleli. Nácek se blížil k rozvalinám hospody přesně o půlnoci a už z dáli viděl u jedné zdi plápolat namodralý plamen. Přesně podle návodů pokušitelů nad ním udělal ve vzduchu kříž, na délku motyky okolo opsal kruh a v jeho stopě vyhrábl brázdu. Vykropil ji svěcenou vodou, rozdělal ohníček, nasypal do něho kadidlo a na topor motyky a lopaty udělal křídou tři křížky. Do jednoho korbelu nalil svěcenou vodu, do druhého kořalku a začal kopat. Plamínek nad pokladem zatím vyhasl. Kořalka v misce pod zemí, kam ji nalili a zapálili šlechtičtí žertéři, dohořela. Nyní misku Nácek vyhrábl ven a zaradoval se z prvního nálezu. Opřel se do lopaty s větším nadšením a netrvalo dlouho když lopata zaskřípěla. Do jakési bedničky se zahryzla a Nácek páčí, rve, tahá, až najednou plop, a poklad je venku. Ovšem ouha. Okolo Nácka tancuje šest jakýchsi chlupatých bubáků a každý v ruce třímá hořící vidle. Navíc pekelně brblají a strašidelně křepčí. Leč dobře poučený Nácek nezaváhá. Přežehná se křížem, popadne korbel se svěcenou vodou a s výkřikem „ve jménu Páně!“ ji širokým obloukem vycákne na pekelné příšery.
Avšak v tomto korbelu se svěcené vody nenalézala ani kapka. Čisto čistou kořalku sem Nácek nalil a tou zaháněl zlého ducha. Určitě pálenka má na čerty větší účinek nežli ta svěcená voda, protože to udělalo blaf, pekelníci hnedle pustili vidle a strhávají kožichy. Taky se oplacávají a při tom pekelně skučí. Nácek poulí oči, blekotá, křižuje se, začíná mírně páchnout, a najednou bác, seklo to s ním na zem. Probudil se za chvíli, čerta však žádného poblíž neviděl a ohník ještě hořel. Gatě vzadu studily a lepily. Tak je svlékl, polil svěcenou vodou a opucoval o trávu. Taky přemýšlel zda to byl sen a nebo skutečnost. Určitě se mu to nezdálo, když vedle něho se povaluje bedynka. Tak do ní majznul motykou, pětkrát nežli se z ní místo zlata vyvalilo kamení. Tak si na vztek loknuk kořalky, sednul na vyházenou hlínu a dal se do pláče. Probudilo ho svítání a cvrlikání ptáčků. Hlavně křepelka se snažila. Hulákala to svoje „pět peněz, pět peněz,“ snad ani ne tři kroky od něj. Bafnul jeden šutr z truhličky a švác po ni. Uskočila mrcha, důstojně odkráčela do rozvalin a Nácek valí oči. Peníze se tam na zemi povalují a lesknou. Sto šedesát čtyři jich tam místo křepelčiných pěti nasbíral. Taky jednu zlatou tabatěrku, hodinky, dvě spony a jeden panský střevíc mezi spálenými kožichy nalezl. Nějaký čas tam potom lidi okukovali tu jamku v zemi a vykládali si, že zrovna tudy vtáhli Ignáce čerti do pekla. Kluk se totiž k mistrovi více nevrátil a kam jinam by se poděl.
